Neuvěřitelně výpravnou show nachystal Olympic do prosincové Lucerny (20. a 21. 12.) na oslavu svých kulatých narozenin. Pódium se lesklo pozlátky, blikalo barevnými bludičkami, televizní kamery stupňovaly napětí a trému, hosté sestupovali k mikrofonu po točitých schodech z první galérie jako v Hollywoodu... Dělili se na zpívající i vyprávějící, očekávané a překvapivé. Mezi těmi "povinnými" kraloval Miki Volek, labužnické pamětníky každý po svém potěšili Pavel Bobek, Míla Růžek, Jeňýk Pacák i Josef Laufer. Sympaticky vyzněla zdravice Miloslava Šimka, očitého svědka začátků skupiny v klubu Olympik ve Spálené ulici. Z přizvaných zpívajících hvězd znamenal čistě hudební přínos snad jen příspěvek Petry Janů (bez rozpaků se řádně hlasově opřela do úvodních taktů Únosu), avšak vůbec nikomu nevadilo, že dramaturgicky trochu záhadná pohostinská vystoupení Jána Lehotského, Marie Rottrové, Karla Zicha, Felixe Slováčka i Karla Gotta s olympickým repertoárem i doprovodem zapůsobila především jako společenská událost, asi podobně jako konferenciérem Janem Valou vítané populární tváře na balkónech, od Dietla až po Kodeše... Ti všichni přišli, aby se uprostřed týdne vánočního shonu na dvě hodinky pozastavili nad údivuhodnou skutečností: Olympic ve svých dvaceti není mezi rockovými kapelami žádným senilním dědečkem, ba naopak, je slavnější než kdy jindy a všem nevěřícím denodenně servíruje jako na talíři už několikátou posluchačskou generaci, kterou vychoval - považte - bez podbízení a vlastním repertoárem!
     Člověku se při takovém svátečním spočinutí automaticky v hlavě rozběhnou útržky "dokumentárních" zážitků. Bouřlivosti i amatérský půvab pionýrské prehistorie českého big beatu... Semaforský Ondráš, Marešovo "roubování" do původního repertoáru, obrat od houfu zpívajících sólistů ke kolektivnímu vokálnímu pojetí, první hit Dej mi víc své lásky a jeho televizní premiéra při přenosu estrády na Libereckých výstavních trzích, dnes už beznadějně rozdrásané desky se všelijakými těmi "želvami" a "rosomáky", střídaní postav, období kleinovské, kornovské, stylové přitvrzení v časech "maratónských", aranžmá s akustickými kytarami a flétnou i zpívání s big bandem. První singly pro edici Mladého světa natočili společně s Mefistem ještě v době, kdy i mnozí soudní lidé považovali jakoukoli elektrifikovanou hudbu za pustý rámus a v našich nahrávacích studiích nebyla zrovna hýčkaným mazlíčkem. A hle, přeskočíme dvacet let - tentýž Olympic přebírá od představitelů Supraphonu Zlaté desky coby uznávaná opora naší největší gramofonové firmy...
     Může skupina vystoupit ještě výš než na současný vrchol? Institucemi, kritikou i posluchačským lidem jí byla jednohlasně přiznána gloriola klasiků svého žánru i zásluhy o rozvoj "ryze české beatové písničky". Dodejme - zpěvné, živé, zároveň však umělecky hodnotné. Podobně jako do říše evergreenů přešly opusy z 60. let - Snad jsem to zavinil já či Dej mi víc své lásky - i ty nejnovější Jandovy refrény zatraceně rychle téměř zlidověly. Okno mé lásky, Jasnou zprávu či Já si dnes broukají se zjevnou radostí už předškoláci, jsou to písničky, které nepotřebují pomocnou ruku reklamy, do ucha vlezou rychle, ale nijak se jimi nepřejíte... Pokud kdy Olympic klesl pod svůj vysoce povznesený hudební, textový či interpretační standard, přesila přesvědčivých výher tyto přešlapy vymazala a pamatující si je jen nenapravitelní jízlivci. Zatímco mnozí veteráni našeho rocku mají zamotanou hlavu z generačních přestaveb svých ansámblů, z přizpůsobování se módním trendům i novému publiku, Olympic si ve formě a v pohodě hraje pořád to svoje a je na roztrhání.
     Přes to všechno se po slavnostních přípitcích vkrádá kacířská otázka: A co dál? Jak dlouho tahle konjunktura potrvá? Co konkurence? Nemyslím, že by Olympic měl teď "v nejlepším přestat", prostě jen proto, že už - pomyslně i doslova - vyhrál všechno, co se vyhrát dá, až na tu "zakletou" Bratislavskou lyru. Snad by to v příští etapě zralosti chtělo jen moudře eliminovat všechny kompromisy, průměrnost a výplňková "béčka" singlů. Nikdo z nás by si však určitě nepřál, kdyby nám z Olympiku zůstal vzorový výstavní exponát, od něhož očekáváme jen samé perly. To ať raději všichni jeho členové, ať už se mohou počítat k zakladatelům či novicům, zůstanou navzdory různým ročníkům narození pořád těmi nadšenými kluky ze začátečnických let, i s chybami a úlety, ale s onou věčnou slabostí pro muziku v tom správném rytmu. V rytmu, který, jak se prokázalo, je už nejenom nakažlivý, ale také dědičný. A Olympic měl dost času na to, aby se s ním doopravdy skamarádil.