|
"Ty, já, jsme my, my
a náš je svět", hřímali všude kolem mne v kolektivní euforii
patnáctiletí a patnáctileté a sál rezonoval atmosférou totálního
sbratření na hudební bázi. Tyhle spontánní chóry už nejsou na koncertech
Olympiku ničím výjimečným, přesto mnou pokaždé znova cloumá pokušení
zatahat někoho z těch nadšených zpěváčků za rukáv a optat se:
Proč? Čím vás ti starouškové na jevišti tak berou? Jó, to když my chodili
na Olympic, ještě zamlada, před... Ale pak je nechám být. Okamžiky štěstí
se nemají plašit.
Neuvěřitelně výpravnou show nachystal
Olympic do prosincové Lucerny (20. a 21. 12.) na oslavu svých
kulatých narozenin. Pódium se lesklo pozlátky, blikalo barevnými
bludičkami, televizní kamery stupňovaly napětí a trému, hosté
sestupovali k mikrofonu po točitých schodech z první galérie
jako v Hollywoodu... Dělili se na zpívající i vyprávějící,
očekávané a překvapivé. Mezi těmi "povinnými" kraloval Miki Volek,
labužnické pamětníky každý po svém potěšili Pavel Bobek, Míla Růžek, Jeňýk
Pacák i Josef Laufer. Sympaticky vyzněla zdravice Miloslava Šimka,
očitého svědka začátků skupiny v klubu Olympik ve Spálené ulici.
Z přizvaných zpívajících hvězd znamenal čistě hudební přínos snad jen
příspěvek Petry Janů (bez rozpaků se řádně hlasově opřela do úvodních
taktů Únosu), avšak vůbec nikomu nevadilo, že dramaturgicky trochu záhadná
pohostinská vystoupení Jána Lehotského, Marie Rottrové, Karla Zicha,
Felixe Slováčka i Karla Gotta s olympickým repertoárem
i doprovodem zapůsobila především jako společenská událost, asi
podobně jako konferenciérem Janem Valou vítané populární tváře na
balkónech, od Dietla až po Kodeše... Ti všichni přišli, aby se uprostřed
týdne vánočního shonu na dvě hodinky pozastavili nad údivuhodnou
skutečností: Olympic ve svých dvaceti není mezi rockovými kapelami žádným
senilním dědečkem, ba naopak, je slavnější než kdy jindy a všem
nevěřícím denodenně servíruje jako na talíři už několikátou posluchačskou
generaci, kterou vychoval - považte - bez podbízení a vlastním
repertoárem! Člověku se při takovém
svátečním spočinutí automaticky v hlavě rozběhnou útržky
"dokumentárních" zážitků. Bouřlivosti i amatérský půvab pionýrské
prehistorie českého big beatu... Semaforský Ondráš, Marešovo "roubování"
do původního repertoáru, obrat od houfu zpívajících sólistů ke
kolektivnímu vokálnímu pojetí, první hit Dej mi víc své lásky a jeho
televizní premiéra při přenosu estrády na Libereckých výstavních trzích,
dnes už beznadějně rozdrásané desky se všelijakými těmi "želvami"
a "rosomáky", střídaní postav, období kleinovské, kornovské, stylové
přitvrzení v časech "maratónských", aranžmá s akustickými
kytarami a flétnou i zpívání s big bandem. První singly pro
edici Mladého světa natočili společně s Mefistem ještě v době,
kdy i mnozí soudní lidé považovali jakoukoli elektrifikovanou hudbu
za pustý rámus a v našich nahrávacích studiích nebyla zrovna
hýčkaným mazlíčkem. A hle, přeskočíme dvacet let - tentýž Olympic
přebírá od představitelů Supraphonu Zlaté desky coby uznávaná opora naší
největší gramofonové firmy... Může
skupina vystoupit ještě výš než na současný vrchol? Institucemi, kritikou
i posluchačským lidem jí byla jednohlasně přiznána gloriola klasiků
svého žánru i zásluhy o rozvoj "ryze české beatové písničky".
Dodejme - zpěvné, živé, zároveň však umělecky hodnotné. Podobně jako do
říše evergreenů přešly opusy z 60. let - Snad jsem to zavinil já
či Dej mi víc své lásky - i ty nejnovější Jandovy refrény zatraceně
rychle téměř zlidověly. Okno mé lásky, Jasnou zprávu či Já si dnes
broukají se zjevnou radostí už předškoláci, jsou to písničky, které
nepotřebují pomocnou ruku reklamy, do ucha vlezou rychle, ale nijak se
jimi nepřejíte... Pokud kdy Olympic klesl pod svůj vysoce povznesený
hudební, textový či interpretační standard, přesila přesvědčivých výher
tyto přešlapy vymazala a pamatující si je jen nenapravitelní
jízlivci. Zatímco mnozí veteráni našeho rocku mají zamotanou hlavu
z generačních přestaveb svých ansámblů, z přizpůsobování se
módním trendům i novému publiku, Olympic si ve formě a v pohodě
hraje pořád to svoje a je na
roztrhání. Přes to všechno se po
slavnostních přípitcích vkrádá kacířská otázka: A co dál? Jak dlouho
tahle konjunktura potrvá? Co konkurence? Nemyslím, že by Olympic měl teď
"v nejlepším přestat", prostě jen proto, že už - pomyslně
i doslova - vyhrál všechno, co se vyhrát dá, až na tu "zakletou"
Bratislavskou lyru. Snad by to v příští etapě zralosti chtělo jen
moudře eliminovat všechny kompromisy, průměrnost a výplňková "béčka"
singlů. Nikdo z nás by si však určitě nepřál, kdyby nám
z Olympiku zůstal vzorový výstavní exponát, od něhož očekáváme jen
samé perly. To ať raději všichni jeho členové, ať už se mohou počítat
k zakladatelům či novicům, zůstanou navzdory různým ročníkům narození
pořád těmi nadšenými kluky ze začátečnických let, i s chybami
a úlety, ale s onou věčnou slabostí pro muziku v tom
správném rytmu. V rytmu, který, jak se prokázalo, je už nejenom
nakažlivý, ale také dědičný. A Olympic měl dost času na to, aby se
s ním doopravdy skamarádil.
František Horáček, Melodie 3/1983 |
|