Mladý svět
1988

RECEPT NA DLOUHOVĚKOST

Dvanáctého prosince 1987 se pražská Lucerna zaplnila gratulanty. Olympic měl narozeniny. Slavil pětadvacetiny, čtvrt století! Pět jeho kamarádů přišlo s blahopřáním až na jeviště. Zazpívali si s Olympikem každý jednu ze stovek písniček, které za oněch pětadvacet let vznikly. A já, abych měl jistotu, že nešlo jen o manažérský fígl, nýbrž o upřímné vyznání obdivu těmto rockovým nestorům, jsem každému z hostů položil tři otázky:

1. S jakými pocity a kdy jste prvně slyšeli hudbu Olympiku?

2. Co byste si pro svou muzikantskou dráhu vybrali z receptu na dlouhověkost, který Olympic nabízí?

3. Lidem s přibývajícím věkem hrozí senilita, skleróza a další neduhy. Není takové nebezpečí i u kapely?

Vilém Čok (Výběr):
1. Zpočátku dost útržkovitě, bylo mi asi patnáct a hrál jsem Ramones, Stranglers a Sex Pistols. Čili shrnuto: Olympic = loď (já byl na jiný, oni taky). Ovšem teď je to jinak. Protože Olympic omládl a přitvrdil (logicky), není to už taková popina jako dříve.

2. Upřímně obdivuju Petra Jandu, jak je možné dělat tento druh muziky tak dlouhou dobu a stále na úrovni. Mimochodem díky, že jsi mi to připomněl, hned po koncertě se ho na to musím zeptat.

3. Vzhledem k impertinenci a jakési určité variabilitě duševního spektra bych rozhodně sám nebazíroval na principálním bazírování s důrazem na konsekventní rozlohu, a to jak psychického, tak i fyzického jsoucna.

Roman Dragoun (Futurum):
1. Asi tak před dvaceti lety, když jsem začínal hrát na kytaru v amatérské kapele - hráli jsme Ptáka Rosomáka, Želvu a takové věci. Byli sice i Beatles, ale těm jsme až tak nerozuměli, kdežto tohle byla muzika, které jsem rozuměl.

2. To, že pracuje. Tvrdě. Bez práce to nejde.

3. V případě jiných kapel možná ano, ale v případě Olympiku myslím, že ne. Bude mít vždycky své publikum, protože písničky, které Petr Janda skládá, jsou vtipný a blízký lidem.

Miroslav Imrich (Tango):
1. Vedle desek Supraphonu to bylo tehdy, když jsem poprvé viděl Karkulku, předchůdce dnešního Olympiku. Tedy ve svých asi třech letech.

2. Podle mě Janda dává tento recept: hlavně nezemřít.

3. U některých muzikantů to jistě platí, u některých k tomu dochází dokonce velice brzo. Je to ale různé…jak u koho.

Michael Kocáb (Výběr):
1. Nevím přesně. Asi ne, když jsem se narodil, ale když jsem začínal vnímat muziku, byl tam už i Olympic. Pro mě to jsou národní písně.

2. Nejdůležitější asi je, že neztrácí vysoká kritéria. To je ojedinělé, například u středního proudu jdou kritéria do háje vlastně spolu s generací, která odejde. Olympic hraje stále pro mladé, a jde tedy nahoru. Petr Janda je z kategorie Milesů Davisů - a takových je málo. Dokazuje, že bigbít není záležitost jedné, dvou generací, ale celoživotní. Jsem přesvědčen, že Olympic bude hrát i za dalších 25 let.

3. Dějiny umění dokázaly, že to tak není. Muzikant věkem nedegeneruje - viz třeba Haydn nebo Janáček. To je sice vážná muzika, u bigbítu to není ověřené, i když v cizině existují letité soubory, které dnes už třeba nekopírují dokonale terén, ale hrají si to své kvalitní a prohlubují to.

Jozef Ráž (Elán):
1. To už si nepamatuji, musel jsem být malé dítě. Ale písnička Vymyslel jsem spoustu nápadů byla jedna z prvních, co jsem hrál na kytaru.

2. Stáří je strašné. Když ale dokážeš navzdory stáří být mladý, dá se to vydržet. A to je případ Olympiku. Ne každému se to však podaří.

3. Skleróza není těžká choroba, jen se při ní dost naběháš. Podstatné tady ale je, aby nebyla narušena tvořivost.

Roman Lipčík