Časopis KVĚTY
1988

ČTVRTSTOLETÍ OLYMPIKU

Opravdu je to už pětadvacet let, co posloucháme písničky kapely, která začala hrát v pražském klubu Olympik. (V těch prostorách je nyní divadlo Ypsilon.) Skupina má na svém kontě sedm a půl tisíce koncertů, které shlédlo na pět miliónů diváků. Natočila dvacet LP desek, z nichž se mnohé úspěšně prodávají v zahraničí. Kolikrát jsme je mohli vidět v televizi, jak často byla jejich hudba vyslána do éteru rozhlasem, to se nedá spočítat. Řada ocenění a počty prodaných desek svědčí o tom, že je v éře rockových kapel také z nejslavnějších. Považovali jsme tedy za zajímavé popovídat si s nestorem české rockové hudby, s vedoucím skupiny Petrem Jandou.

Prozraďte nám, jak je možné, že jste vydrželi hrát tak dlouho a ještě k tomu neustále na výsluní? Vždyť vaše muzika se pořád líbí mladým a přitom se nějak nepodbízíte!

"Pravdou je, že taková trvalejší popularita jedné hudební skupiny nemá ve světě obdoby. Snad jen Rolling Stones. Většinou si úspěšné kapely za krátký čas vydělají tolik, že se nepotřebují existenčně zajišťovat, necítí už nutnost dále společně vystupovat. Jejich členové mohou dělat práci, která je svým způsobem příjemnější. Neharcují z místa na místo, ale skládají hudbu, objevují nové talenty, natáčejí s jinými muzikanty, nebo se vracejí k svému původnímu povolání, ale o tom jsem ještě neslyšel. Rolling Stones podobně jako my hrají, protože je to moc těší. Mick Jagger nedávno prohlásil, že bude hrát do konce svých sil, protože bez toho nemůže být. U mne je to zrovna tak. Máme štěstí, že naše písničky lidé poslouchají, že se jim líbí. Jistou roli v tom hraje moje "buldočí" povaha, nápady, náhody, snad talent. Naším ohromným vkladem do začátku bylo, že jsme se sešli v době, kdy se zrodila zcela jiná hudba. Zdroj byl v rokenrolu. Nestačili jsme se z toho šoku vzpamatovat, vymanit se z něho. Kdyby přišel nový takový převrat, naše kapela by určitě zanikla."

Než dokončíte odpověď na první otázku - domníváte se, že přijde zase takový převrat jako s nástupem rokenrolu?

"Měl by zákonitě přijít s nastupující technikou, která už hraje za nás. Osobně si myslím, že to v tomto století ještě nebude, protože elektronická hudba je odlidšťená. To je jako s automatickou pračkou - pere za vás, ale všechno jí nesvěříte."

Vraťme se k tomu, proč máte mladým stále co říci.

"Podstata je v tom, že rocková muzika je svým rytmem a temperamentem mladá. Chci hrát pro mladé, jsem jimi stále obklopen a s mou generací si už dávno nerozumím. Nikdy se nechci uklidnit a stát se starcem, který vzpomíná na své první lásky a na to, jaké to bylo dřív. Chci být neustále revoluční typ muzikanta, tím jsem snad stále mladým blízký."

Vaše koncerty navštěvuje už třetí generace. Je toto publikum stále mladé? Je přece mnoho těch, kteří sledují vaši dráhu od začátku.

"První fanynky Olympiku jsou mámy, ale už i babičky. Je to zvláštní pocit. Chodí-li s dětmi na naše koncerty a vydrží-li nás poslouchat i ve svém věku, pak jsou vlastně mladé a všechno je v nejlepším pořádku. Když odešel Petr Hejduk a já jsem začal vystupovat s novým obsazením kapely, chodili nám na koncerty lidé středního věku a nebyli vděčnými posluchači, protože to brzy vzdali. Ve chvíli, kdy jsem vypustil téměř všechny pomalé písničky, mám v programu dvě, výjimečně tři, už to nebyla jejich parketa. Vývoj byl jasný, protože LP deskou Ulice jsme stále více sklouzávali k střednímu proudu; řekl jsem si dost. Teď, když mám mladé kluky, musíme to vrátit zpět k tvrdé hudbě, ke které jsme se zatím vždycky vrátily. Nebráním se jí a baví mě to. První vlaštovkou byla písnička Jako tele na vrata, pak následovalo několik dalších. Odezva byla velká, někteří nás úplně přestali poslouchat, mnozí naopak. Nikdo v tom okamžiku nezůstal na rozpacích a to je dobře. Takže naše publikum je opět výhradně mladé."

Odpusťte, že zavedu řeč trochu jinam, ale souvisí to s tím, co jste právě řekl. Nedávno jsem byla na koncertě Petra Nagye. Možná vás to překvapí, ale mě bylo líto, že jeho koncerty navštěvují především pubertální děvčata. Byla jsem zklamaná z toho publika, protože Petrovo vystoupení má podle mého názoru na to, aby si je poslechli se zájmem právě jeho vrstevníci.

"Na tom jistě něco je, čtrnáctiletí ještě přesně nevědí, co chtějí poslouchat, jejich názory se rychle mění a vyvíjejí, asi to není to pravé publikum. Také si myslím, že Peter dělá dobrou muziku i texty, které mají co říci. Co se jeho obdivovatelek týká, to přejde, on také jednou zestárne a už po něm nebudou tak toužit. U něj je totiž moc silný tzv. fyzický fenomén, v tom já měl asi výhodu, protože na to jsem opravdu spoléhat nemohl."

Ovlivnilo vás vůbec nějak těch pětadvacet let u "kumštu"? Vždyť tak dlouhá doba musí nutně člověka poznamenat. Připadá mi, že vaše názory jsou stále stejné, zrovna v nich je určitě schovaná ta jiskra, která rozpaluje tvůrčí myšlenky. Jak je to s vámi? Pracoval jste dřív rychleji, snadněji? Byla vám nějaká doba víc nakloněná?

"Nemyslím si, že to bylo dřív lepší. Jsem teď zrovna spokojený jako před pěti nebo patnácti lety. Slunce stále nesvítí, ale teď jsem přesvědčený, že naše nová deska, kterou vydáme letos, bude bezvadná. Fyzická únava se u mne projevuje zejména na hlasivkách, za léta dostaly zabrat. Když je moc koncertů, nebo když se trochu nastydnu, cítím se zle. Řeším to tím, že si písničky píši trochu níž. Při hře na kytaru se necítím nijak zpracován "stářím". A psaní? Nemám dnes méně nápadů, ale stavím se k nim kritičtěji. Tak se stává, že jich hodně končí v koši. Víc se s tím mořím, snažím se, aby to nebylo ničemu podobné, aby to nic nepřipomínalo. Je to vážná věc, protože člověk toho za čas slyší tolik, že se klidně může nechtěně nechat ovlivnit. Čím víc toho znám, tím je to horší. Když si vzpomenu, že dřív jsem měl písničku hotovou za jednu až dvě hodiny a teď mi trvá týden nebo dva… Skládám poslední dobou málo. Podaří-li se mi dvanáct písniček za rok, jsem spokojen. Poznání mě brzdí. Trápím se, přehrávám nové nahrávky známým…"

Jak moc vám do toho mluví kapela? V tom by mohl být ukryt jakýsi klíč k zachování hudebních skupin. O tom, že vy jste silná vůdčí osobnost, není pochyb, jak je to s ostatními?

"V původní sestavě Olympiku, po zdařilých Prázdninách na Zemi, byla u některých členů k mé práci naprostá důvěra, u jiných absolutní lhostejnost. Napsal jsem písničku a vůbec se o ní nediskutovalo, proč také, když úspěchy byly. I dnes v novém složení mám v kapele poslední slovo, ale teď už hudebníkům neříkám, co mají hrát. Za doby Hejduka jsem veškeré aranžmá psal já, nyní už to nedělám, zkoušíme zase tak jako kdysi. Je to určitě složitější, ale věřím, že dobré."

Lituje Hejduk, že vás opustil?

"Nevím. Naše písnička Jako tele na vrata a Baletu Hej, pane diskžokej ukázala jasně moment dvou kapel, v němž jsou neslučitelné. Když to slyším, nemůžu pochopit, že jsme spolu mohli hrát tak dlouho."

Máte nějaký pevně určený režim dne? Je známo, že někteří hudebníci mají přesně stanovenou dobu, kdy cvičí… Stačíte vždycky všechno? Potřebujete jako vzpruhu nějaký termín tlačící vás k cíli?

"Můj denní pořádek není ani zdaleka přesný. Jediné, co je dané, jsou data vystoupení nebo natáčení. K činnosti mě nemusí nikdo honit, pracuji rád. Nelámu nic přes koleno. Zrovna jsem nesplnil termín natočení elpíčka, nešlo to v tom shonu, který jsme měli s přípravami koncertů Čtvrt století Olympiku. Určitě by to nedopadlo tak, jak bychom si představovali. Dřív jsem nic neházel za hlavu, ale teď stále častěji vynechávám běhání po úřadech, různé jiné povinné návštěvy. Nedělám už spoustu věcí jako dřív. Snažím se nepodstatné záležitosti vyloučit, víc relaxuji, třeba na chalupě u Stříbrné Skalice, kde chodím na procházky, pak čtu nebo píši muziku. Už mě tolik nemrzí, když něco prošvihnu."

Každý člověk má někdy nepříjemné dny, u tvůrčí práce je to ještě těžší, je zle, když se delší dobu nedaří. Jak se vy vyrovnáváte s takovou krizí?

"Já mám krizi skoro každý den. Předloni na jaře jsem začal intenzívně cvičit na kytaru, řekl jsem si, že budu nejlepším kytaristou. Hrál jsem a dřel až do chvíle, kdy mně po jednom takovém dvanáctihodinovém zátahu začala ochrnovat šíje. Poznal jsem, že tudy cesta nevede. Pak také přichází období, ve kterém čím víc cvičím, tím hůř hraji, vyčítám si, že je ta práce zbytečná, ale nevzdávám se, protože zkušenost mi praví, že nezdary vždycky přejdou. Kytaru a komponování mám z muziky nejraději. Nikdy jsem se necítil být zpěvákem, dokonce jsem nikdy nechtěl zpívat. Olympic měl své zpěváky, kteří odešli, a já zpíval z kapely nejlépe. O mém hlase nerad mluvím. K tomu, co chci hrát, bych potřeboval jiný. Považuji hlas pouze za prostředek, kterým písnička drží pohromadě. Některé texty se mi tolik líbí, že je musím lidem sdělit. Jsem šťasten, když křičím přes mikrofon něco, co probouzí všechny z jejich lhostejnosti, nebo když se můžu vyzpovídat, lidé mě poslouchají a dávají najevo, že mi rozumějí."

Podařilo se vám dovést v hudbě ke konci všechny plány, které jste měl?

"Téměř nikdy. Vždycky to ujelo někam trochu jinam, časem jsem si zvykl a docela se mi to líbilo. Nové písničky si ihned natáčím, pak si je přehrávám. Jedna se mi zamlouvá, druhá ne, za týden je to opačně. Je to naprosto nevyzpytatelné. Vždy žasnu nad báječnými kritiky. Oni to slyší poprvé a vzápětí přesně vědí, kde to vázne. Umějí v tu chvíli rozeznat, stojí-li to za něco a co tomu chybí. Takových odborníků je bohužel velmi málo."

Co soudíte o našem hudebním mládí? Komu fandíte?

"Považuji se za rockera, takže držím palce všem rockovým kapelám. Tzv. střední proud populární hudby je pozlátko vydobyté právě rockem. Autoři a interpreti středního proudu tvrdou muziku uhladí, přikrášlí a nazdobí. Nezkušený posluchač jim to "zbaští". Vzpomínám si, jak jsem byl před necelým rokem na besedě ve třídě asi třináctiletých obdivovatelů pop music. Byl jsem za hlupáka, když jsem prohlásil, že se mi vůbec nelíbí Modern Talking. Prorocky jsem řekl, však počkejte, brzy mi dáte za pravdu. Dnes už by možná uznali svou chybu. Přesto s potěšením zaznamenávám návrat mladých k rocku. Hodně tomu napomohly heavy metalové kapely. Fandím všem, kteří hrají poctivě rock, bláznům, kteří jsou ochotni obětovat všechno pro to, aby mohli hrát, jako jsme to dělali my dřív. Těm, kteří oželí i děvče, zábavy a zhubnou, protože na jídlo nezbyde, chodí v noci na brigády, aby mohli mít co nejlepší nástroje. Dnes mi to asi nikdo nebude věřit, že i když mám konečně byt, auto, peníze, šílená touha hrát lépe mě stále žene dopředu. Mladým závidím, že to mají před sebou. Já se už musím spokojit jen s myšlenkou, že každý čas v životě má své plus a mínus."

Renata Hrbková