Rock & Pop
18.prosince 1992

NĚKDY MÍVÁM PŘÍJEMNÝ NOCI

"Zájem o kulturu teď jde strašně nahoru, všimli jste si toho? Politika už lidi tak nebaví a tak si hledají jiný využití. Faktem je, že normální občan vůbec ani netušil řadu věcí, najednou se mu to všechno naservírovalo a on to musel nějak vstřebat. Teď už toho má dost a je ochoten dát spoustu peněz třeba za lístky na koncert - loni ne. Přitom si nemyslím, že by měl víc peněz. Zdá se, že mu opravdu začala chybět kulturní potrava, zaplať pámbu."

     Proč přestává Olympic živě hrát a bude nadále fungovat alespoň jako studiová kapela?
     "Byl bych rád, kdybychom fungovali, protože potenciál tam je, kluci hrajou tak dobře, že tady nemaj konkurenci. Peroutka není velkej technik, ale je to hráč, kterýmu to obrovsky šlape. Ale abychom se vrátili k tomu, proč končím s živím hraním. Žádnej pádnej důvod k tomu není, ale domnívám se, že držet kapelu pohromadě takovým způsobem, jakým funguje doposud, nemá smysl. Kluci dostávají spoustu nabídek, ale ty plnohodnotný musí kvůli závazkům v Olympiku odmítat, berou jen nějaký hostování a tak. Já jim vlastně brání v rozletu, tedy přinejmenším oběma Milanům - Broumovi a Peroutkovi, kteří se muzikou živí, jsou na ní závislí a o žádným jiným způsobu obživy ani neuvažují. Jirka Valenta má trafiku a tam je spokojenej, takže, takže dneska už hraje jen tak pro radost. No a já jako čerstvej padesátník si uvědomuju, že třicet let ježdění je přeci jen dost. Nevím o nikom, ani ze zahraničních muzikantů, kdo by to vydržel dýl. Buď se uchlastali - a dobře udělali! -, anebo dělají úplně jiný věci. Navíc kolikrát vidím svoje idoly z mládí, jak je to tristní, když po letech znovu vylezou na pódium, říkám si, že tak bych nechtěl dopadnout."

     Olympic však momentálně prožívá mohutný vzestup posluchačské přízně a dá se předpokládat, že po vydání albové pocty od našich předních interpretů Dej mi víc…Olympic, maxisinglu Shalomu Olympictures a koncertu ke třicetinám kapely půjde ještě pronikavěji nahoru. Ve vzduchu visí jakýsi nový olympikovský boom.

     "Ten boom zažíváme už teď. Hrajeme patnáctkrát do měsíce a naprosto všude máme vyprodáno. To jsme samozřejmě nečekali."

     Ruku na srdce: opravdu nečekali?

     "Skutečně nás to strašně překvapilo, samosebou mile. Určitý zvýšení zájmu se možná dalo předvídat, ale že to bude v takovýmhle měřítku nás ve snu nenapadlo. Kdybych to byl věděl, možná bych s tím ukončením koncertní činnosti ještě rok nebo dva počkal, ale teď už se to nedá zvrátit. Nerad bych kecal do větru: jednou jsem řek´, že Olympic bude hrát do dubna 1993 a konec, a teď by bylo hloupý to vracet zpátky. Kluci se mě dlouho snažili přesvědčit, abych svý rozhodnutí změnil. Pořád mi říkají: Co blbneš, plný sály, lidi nadšený…, ale já už cítím, že vlastně žijeme z mrtvol, protože netvoříme novej repertoár. Prostě si myslím, že to nadšení lidem vydrží ještě třeba půl roku a pak bychom byli trapní. Je pravda, že chci udělat novou desku. Ale čekám dítě a to mi určitě zabere dost času, kterýho mám i tak málo. Takže skládání mi jde pomalu."

     Připusťme tu eventualitu, že nové album se výrazně chytí a lidé budou vyžadovat koncerty. Co potom?

     "Zatím ani nevím, u koho desku vydáme. Vypověděli jsme smlouvu se Supraphonem a od února 1993 jsem takříkajíc volní. U Supraphonu bych se ještě rád zastavil. Podmínky, který tam dosud máme, bych si netroufnul nabídnout ani začínající kapele u nás na Bestii… Předpokládám, že zájem firem o Olympic bude velkej. Samozřejmě se může stát, že firma, se kterou se dohodneme, bude později vyžadovat promotion turné. Co s tím? Nevím. V každým případě ale v dubnu končím a basta."

     Neříkejte, že vás nebudou svrbět prsty.

     "Na kytaru pochopitelně budu hrát dál, ale ten chybějící živej kontakt s lidma, to bude krušný… Kdybych toho nechal loni, kdy jsme měli tři, maximálně pět kšeftů do měsíce, tak by to ani příliš nebolelo. Jenže pořád jsem si říkal, že tu třicítku prostě musíme dorazit, a teď z toho všeho uté ct bude těžký. Musím to ale udělat, už jen proto, aby o mně nikdo neříkal, že jsem lhář s že jsem konec Olympiku ohlásil čistě z obchodních důvodů."

     Neuvažuje Supraphon o vydání nějakého exkluzivního balíčku či krabice se všemi alby Olympiku, nejlépe na CD?

     "Vyjde komplet čtrnácti cédéček v krabici. Navíc bude dvojalbum Best Of, ale bohužel už se nestihne vydat k těm třicetinám kvůli pozdnímu odevzdání obalu. Objeví se v lednu."

     Když jste s námi dělal inventuru všech velkých desek Olympiku, automaticky se nám v mysli rodila jedna otázka za druhou. Vraťme se tedy až do let šedesátých. Želva byla první elpíčko nejen vaše, ale českého big beatu vůbec. Nepociťovali jste kvůli tomu nějakou závist či dokonce averzi ze strany jiných tehdy populárních skupin, které zkrátka neměly takové štěstí jako vy?

     "Ve srovnání s dneškem panovala tenkrát mezi slavnějšíma kapelama přímo nezdravá rivalita a atmosféra byla dost napjatá, třebaže navenek se všichni tvářili jako přátelé. Za zády každej každýho pomlouval, takže když vyšla Želva, konkurence nám myla prdel od rána do večera. Záviděli nám, to je přirozený - ale ono taky bylo co závidět, jak jsem naznačil při hodnocení Želvy."

     Následovalo vaše ´francouzské období´, o němž se dodneška moc neví. Můžete na něj zavzpomínat?

     "Devátýho srpna 1968 celá kapela vyjela do Francie na dovolenou. Klein totiž tenkrát chodil s dcerou našeho tamějšího velvyslance… Jednadvacátýho k nám přijely ruský tanky a my zvažovali, co dál. V tý době vůbec nebyl problém, abychom tam začali hrát, což se také stalo. Jenže zájem o Československo na Západě dost rychle opadl a tak se i naše šance uchytit se venku rozplynuly. Ve Francii nám mělo vyjít elpíčko, nakonec vyšla jen EP deska." (Olympic na ní ovšem byl prezentován jako skupina Five Travellers - pozn.autorů)

     Francie nikdy nebyla příliš bigbítová země. Jak tam vaše hraní probíhalo?

     "Představa, že jsme naplňovali sportovní haly, je pochopitelně nesmyslná. Hráli jsme tam jako kdokoliv jinej, to znamená v klubech, na diskotékách, dokonce i v nočních barech. Z nich nás ovšem většinou po třech dnech vyhodili, protože jsme jim svým zaměřením nevyhovovali. Žebříčky tenkrát ovládal Otis Redding a podobný věci, takže nás nutili hrát soul, kterej já osobně nikdy neměl moc rád. Párkrát jsme taky byli ve francouzský televizi a natočili zmíněný elpíčko, ale to je asi tak všechno. Na tom, že to takhle dopadlo, se určitě podepsala i ponorková nemoc. Prachy nebyly, občas jsme museli jít vyžebrat na nějaký asociaci podporu nebo jídlo na Červeným kříži. Někteří členové měli židovské předky, tak chodívali rovněž na židovskou obec, potom třeba i na katolickou… Ale prosrali jsme si to sami, příležitost prorazit se totiž naskytla. Tenkrát měl comeback Johny Hallyday. Těsně před vánocema 1 969 byla série koncertů v Palais de Sport v Paříži a my tam měli dělat předkapelu. Jenže s námi nikdo nehnul, vánoce pro nás byly něčím posvátným a neodletět včas domů prostě nepřicházelo v úvahu, čili nabídku jsme odzívali. Ty koncerty měly neskutečnej úspěch - dodnes se na ně vzpomíná…"

     Hráli jste ve Francii česky?

     "Česky i anglicky."

     Neuvažovali jste o tom, zůstat mimo republiku natrvalo?

     "Tyhle tendence existovaly, hlavně tamější manažer nás k emigraci tlačil. Ale když budu mluvit sám za sebe: měl jsem tenkrát ročního syna, a tak mně přpadalo blbý se nevrátit.

     Na albu Jedeme, jedeme je písnička Bon soir mademoiselle Paris. Její vznik jistě inspiroval váš francouzský pobyt…

     "Jasně. Ta deska celá je o cestování. V tom samém roce jsme navíc natáčeli film, kterej dodnes nikdo neviděl, čemuž se dost divím. Dělali jsme ho s bratislavským režisérem Petrem Hledíkem a jmenoval se Pět cestujících. To už bylo s Kornem, nějakou roli tam měla i Vondráčková. Děj filmu byl celej v groteskní poloze: kapela přijede do hotelu, tam se zjistí, že to není lázeňská kapela, ale bigbít, je tam dortová rvačka a další věci, známý z grotesek. Možná by bylo zajímavý se na tenhle film podívat, i když by asi byl z dnešního hlediska šíleně blbej."

     Přesuňme se o pár let později, do doby po odchodu Jiřího Korna. Vnitrokapelová krize zašla tak daleko, až jste veřejně oznámili konec Olympiku. Bylo to míněno smrtelně vážně?

     "Bylo. Situace, která nastala, měla víc důvodů. Když odešel Korn, neměli jsme nejen basistu, ale ani publikum. Pořadatelé nás nechtěli. Pár měsíců s námi hrál Chvalkovský a když i on odešel, začala ta největší krize. Už jsem neměl sílu znovu učit dalšího basistu, ale Berka mě ukecal, abych to ještě zkusil. Jenomže se objevil Petráš a t o bylo hotový neštěstí…

Když se tak na věc zpětně dívám, v sedmdesátejch letech nejenže bigbítu nepřál komunista, ale i lidi nějak přestal zajímat. Kluci sice nosili dlouhý vlasy, ale chodili třeba na Mayera nebo Pilarovou… Mimochodem, vzpomínám si, že jsem tenkrát uvažoval o tom, stát se sólovým zpěvákem, což jsem zaplaťpámbu neudělal."

     Olympic byl možná nejprotěžovanějším rockovým souborem, který v polovině 70.let působil na oficiální bázi. Někteří lidé za tím viděli nějaké 'temné' politické pozadí a přilepili vám nálepku 'vládní bigbít'.

     "Několikrát jsem se s tím setkal, ale dost dobře nechápu, jak to mohlo vzniknout. Na rozdíl od řady svých kolegů jsem se nikdy nekamarádil s žádným papalášem, nenosil nikomu žádný dárečky apod. Třeba Müler z ÚV si strašně zakládal na tom, že za ním umělci chodili. Když jim vyšla deska, přinesli mu ji, přidali demižónek vína a tak - já u něj nikdy nebyl. Příčina oné nálepky spočívá možná v tom, že jsme se párkrát svezli se svazáckejma kulturníma delegacema do cizi ny, jezdili jsme hrát na akce, pořádaný západníma komustickýma deníkama, ale nic za tím nehledejte - jednoduše bylo příjemný občas vypadnout z týhle republiky. Jo musím se přiznat, že jeden čas nás lámali fízlové, abychom pod nima hráli, ale nepochodili."

     Při 'procházce diskografií' jste narazil na roční zákaz nahrávání. Jak to tehdy bylo?

     "To bylo až v roce 1983. Soudruh Müler dostával na stůl výdělky muzikantů. Moje jméno se objevilo dost vysoko a Müler si spočítal, že vydělávám víc než on, což nemoh' přenést přes srdce. Při jednom setkání, kromě toho, že mě tituloval slovem 'dobytku', což bylo od něj milý, na mě řval, že půjdu o polovinu s platem dolů a že mi to dokáže. Taky to dokázal, protože mi zakázal točit desky. Z tohoto důvodu tedy Labora toř vyšla mnohem později, než měla."

     Vraťme se ještě na skok zpět do sedmdesátých let. Provázel je mj. fenomén zvaný jazz rock. Překvapivé je, že Olympic o něj vlastně ani nezavadil.

     "Olympic byl vždycky trochu pozadu. Nikdy jsem neprahnul po tom, bejt nějak progresivní. Mnohý módní výstřelky nás úplně minuly a z dnešního pohledu, z hlediska udržení jistý kontinuity, jsem tomu rád. Nástup jazz rocku i jeho odliv proběhl tak rychle, že jsem ho ani nestačil vstřebat. Ale abych byl upřímnej, moc mě nebral."

     Objevil se Katapult a rychle se vyhoupl až na vrchol oblíbenosti. Jaké byly vztahy mezi vámi a Říhovou partou?

     "Když Katapult poprvé vyhrál Zlatýho slavíka a my byli asi až šestí, pociťovali jsme to jako křivdu a dost nás to sralo… Ale do zelí jsme si nelezli, ostatně stýkali jsme se jen málo - rivalita existovala spíše mezi oběma tábory fanoušků."

     Jak jste se díval na někdejší alternativní rock a na pozdější tzv. novou vlnu?

     "Novou vlnu jsem přímo nenáviděl. A zůstalo to ve mně, kapely Depeche Mode nebo Duran Duran ani dnes nemůžu poslouchat. Co se týče alternativy a undergroundu: míval jsem nahraný třeba Plastiky, ale moc se mi to nelíbilo. Měl jsem k nim úctu, že se dokázali postavit režimu takovým způsobem, avšak hudebně mi téměř nic neříkali. S Plastiky jsem se kdysi setkal u přehrávek, kde jsem poprvé a naposledy zasedal v kvalifikační komisi. Kvůli nim jsem se tam pohádal, takže nakonec dostali celkem slušný ohodnocení. Tenkrát zrovna hráli dobře."

     A což takhle, dejme tomu, původní Pražský výběr? Ten vás nějak oslovil?

     "Pražskej výběr se mi strašně líbil. To byla muzika, u který jsem si říkal: přesně takhle to má bejt. Na Václavským Václaváku, Hrabě X… to jsem miloval."

     Prázdniny na Zemi, pak Ulice . Olympic je v maximálním laufu. Ovšem přišla Laboratoř a po ní už se začala křivka popularity výrazně svažovat. Proč k tomu podle vašeho názoru došlo?

     "S popularitou je to stejný jako s močí - nedá se udržet. Zkrátka lidi za čas mají něčeho plný zuby a tak, jako nejdou pětkrát na jeden a ten samej film, přestane je bavit nějaká muzika. Částečně je to způsobený i generační výměnou, protože nová generace většinou a priori odmítá vše, co uznávala generace předcházející."

     Po albu Kanagom se mění dlouholetá stabilní sestava odchodem Petra Hejduka. Musel jste za něj najít náhradu. Podle čeho jste vybral Milana Peroutku a Jiřího Valentu?

     "Udělali jsme konkurs na bubeníka a vybrali Jirku Zelenku, kterej ale měl před vojnou. Peroutka byl jako druhej, udělali jsme novej konkurs a pořád jsme si Peroutkou nebyli jistý. Konkursu se zúčastnil i Franta Hönig, kterej toho tenkrát moc neuměl - hrál s Filipovou, kde například nesměl používat činely, takže leccos zapomněl. A pak tu samozřejmě byla spousta dalších, naprosto šílenejch bubeníků. Nakonec jsme tedy vzali Peroutku a Jirku Valentu na druhý klávesy. Nevím proč, když původně jsem chtěl vzít druhou kytaru."

     Už ve zvuku Kanagomu - pomineme-li Prázdniny na Zemi - je cítit větší důraz na klávesy, i když na ně hrál jen Miroslav Berka.

     "To je dáno tím, na co skládám. Když pracuju s klávesama, tak se tam protlačej' klávesy, když dělám s kytarou, protlačí se kytara. Podle výsledný aranže se dá docela dobře poznat, na co je původně písnička složená."

     Když ti svítí zelená aneb Olympic v metalovém rouše: zatímco část kritiky na desce oceňuje vcelku originální přístup k tvrdé muzice, jiní vás obviňují z prokalkulovaného naskočení do právě frčící mašiny, kterýmžto tvrzením dodatečně nahrála i skutečnost, že na následu jící LP O, jé nezbylo z heavymetalového okouzlení prakticky nic.

     "Mě je vcelku jedno, co píší kritici. To je jejich věc. Ale metal mám rád a nijak se tím netajím. Koneckonců to je zcela jasně vidět z Rockmapy nebo z toho, kdo natáčí u mě ve studiu. Metalová vlna pro mne byla po nový vlně úžasná vzpruha. Že mi metalisté ukázali cestu, kudy se dál ubírat v kytarový muzice, nemá nic společnýho s nějakou módností. No a O, jé, to je rozporuplná a blbá deska, nemá cenu si nic nalhávat."

     Sdílejí vaše nadšení pro metal všichni členové Olympiku?

     "Nedá se říct, že by někdy někdo protestoval. To je těžký, protože Olympic v poslední době funguje tak, že moji osobu kluci berou jako jedinou s právem veta, takže o ničem moc nediskutujou. Ale já se vždycky snažím vycítit, kdy se jim něco nelíbí."

     Období před Zelenou je poznamenáno úmrtím Mirka Berky. Můžete k tomu říct něco víc?

     "Musím především říct, že Mirek nám teď, v době, kdy se starej Olympic zase dal dohromady, nejdříve na vystoupení v Evropě a nyní na koncert ke třiceti letům, strašně chybí. Myslím, že okolnosti jeho smrti už asi nikdo nevypátrá. Celý to bylo nějaký divný, minimálně rok se v Olympiku o ničem jiném nemluvilo, probírali jsme to ze všech stran a k ničemu jsme nedošli."

     Jak se cítíte v roli jakéhosi rockového táty, k němuž se s důvěrou obracejí desítky a desítky mladých kapel?

     "O tom jsem nikdy nepřemýšlel, že bych měl bejt rockovej otec… Proč tomu tak je? Nevím, asi mi věří v tom, co dělám, ale na to byste se měli zeptat spíš jich. Samozřejmě mě to těší, co bych zapíral."

     Přiznal jste, že momentálně vás z českého bigbítu asi nejvíce zajímají metalové kapely, nicméně jedny z prvních desek vaší firmy Best I.A., elpíčka skupin Nasycen a Yo Yo Band, mají k metalu daleko…

     "Já zase nejsem nějaký ortodoxní metalista. Vždyť jsem vydal třeba i vážnou hudbu, Missu Solemnis. Nasycen, a to je na tom zajímavý, vlastně vycházejí z nový vlny, kterou nesnáším, ale oni udělali tak dobrou desku, že mě kupodivu dost nadchli. Kučera má takový zvláštní charisma, který mě svým způsobem učarovalo. Je to strašně příjemnej člověk. Navíc nahrávky, který Nasycen udělali u Kocfeldy, dobře hrály, tak jsem je vydal. I za cenu toho, že jsem na tom prodělal několik desítek tisíc, protože deska leží ve skladu a bohužel o ni není zájem."

     Prozradíte nám záměr firmy v nejbližších měsících?

     "Teď jsme vydali skupinu Mac Beth, a to je velmi povedená deska. Oni přesně zaplnili určitou díru, která tady v tvrdý muzice byla. Krásný sbory, skvělej sólista Mirek Chrástka, celá kapela hraje dobře a přesvědčivě, i zvuk se mimořádně povedl. Snad i obchodně by to měla bejt úspěšná deska, za prvních deset dní se prodalo tisíc kusů, a to je slušný."

     Mac Beth mají nějaké zajímavé kontakty do zahraničí, jestli se nemýlíme.

     "To je pravda. Taky s nima máme smlouvu jenom pro Československo. Ale abych se vrátil k otázce. Na přelomu roku vyjde Rockmapa 4 a v lednu pak Anachronic - to je bomba pro metalový fajnšmekry. Netradiční, nesmírně zajímavá muzika i texty. Cédéčko a kazeta budou v anglický verzi, elpíčko v český."

     Možná nepříjemná otázka na závěr: jaký je současný stav v záležitosti soudní pře Karel Kryl versus Bestia, vzniklé kvůli údajnému neoprávněnému vydání Krylovy LP desky Dopisy?

     "Causa Kryl v. Bestia se před časem zašmodrchala tím, že soud vydal předběžný opatření, na jehož základě jsme desku museli stáhnout z prodeje. Teď čekáme na skutečně spravedlivý vyjádření soudu o vině či spíše nevině - jsem přesvědčen, že jsme v právu a že jsme neudělali naprosto nic špatnýho. Znovu opakuji: Karel Kryl prodal vydavatelský práva na Dopisy jednomu člověku v Austrálii a ten je subvydavatelsky prodal nám, to je všechno. Rád bych jen dodal asi tolik: Domnívám se, že když člověk podepisuje nějakou smlouvu, měl by bejt tak zodpovědnej, aby si ji především dobře přečet' a vše si předem pořádně rozmyslel, protože mu z ní vyplývají určitý závazky. V případě, že pak jedna strana smlouvu použije podle práva, druhá strana se kvůli tomu prostě nemůže zlobi t."

Petr Korál, Ondřej Bezr