ROBERT ALLEY
POSLEDNÍ TANGO V PAŘÍŽI

NAKLADATELSTVÍ FAUN
   
   Román Poslední tango v Paříži napsal známý americký spisovatel a publicista Robert Alley zcela netradičně podle slavného stejnojmenného filmu Bernarda Bertolucciho. Film tehdy (1972) vyvolal mimořádný ohlas i ostré diskuse svou otevřeností a upřímností, s níž zachytil dramatičnost vztahu mezi mužem a ženou. Alleyho román všechny tyto mimořádné hodnoty nejen uchoval, ale ve zhuštěné formě a s velkou jemností vytvořil z Posledního tanga v Paříži sugestivní literární dílo.
   Jádrem knihy Poslední tango v Paříži je silně eroticky laděný příběh ovdovělého Američana Paula a jeho intimní vztahy k mladé Francouzce Jeanne. Byl-li film „skandálem roku“, spisovatel Robert Alley znovu strhává čtenáře syrovostí a drsností příběhu. Také v románové podobě se řadí Poslední tango v Paříži k tomu nejlepšímu, co bylo vytvořeno v období tzv. beatnické generace. Není náhodné, že Bertolucciho film se do sítě našich kin nikdy nedostal a Alleyho román vychází až nyní.
   Bernardo Bertolucci (1940), známý italský režisér, natočil v roce 1972 jeden ze svých nejúspěšnějších filmů. Jmenoval se Poslední tango v Paříži a do hlavních rolí obsadil Marlona Brando (Paul) a Marii Schneiderovou (Jeanne). Ačkoliv od té doby natočil Bertolucci i řadu dalších úspěšných filmů (Poslední císař), jeho film Poslední tango v Paříži se už stal filmovým evergreenem.
   Filmová kritička Eva Zaoralová v revue Dramatické umění o filmu napsala: „Poslední tango v Paříži, nejproslulejší dílo Bernarda Bertolucciho a současně nejskandálnější film roku, představuje v jeho tvorbě výjimku jen na první pohled: v totální sexuální svobodě Paula je přítomen prvek incestu a nikoliv náhodou cítí mladá žena potřebu zabít muže, který ji ovládl.“
   
1. kapitola
   Oslňující zimní slunce si pohrávalo v obloucích bohatě zdobeného železničního mostu, jehož stín se odrážel v temné vodě Seiny. Pod nadzemní dráhou, na chodníku vzbuzujícím dojem nádherné haly, chodili lidé mlčky, jakoby spojeni podivným, neodvratitelným rituálem. Kvetoucí sloupy z šedomodrého železa dotvářely iluzi, že se vše odehrává na nějakém zapomenutém secesním ostrově. Lednové slunce bylo slabé, aby dokázalo proteplit velkolepou dekadentní scénu, již si zcela podrobila řeka, pach pečených kaštanů a třesk namáhaného kovu, po němž nad hlavami chodců drkotal vlak. Dlouhý nářek jeho houkání ohlašoval úvod ke krásnému a jímavému koncertu.
   Byl to začátek tance…
   Dva lidé, jdoucí po mostě stejným směrem, ačkoliv to ještě netušili, už byli součástí tohoto tance. Nikdy se nesetkali a sotva by mohli vysvětlit, jaká zvláštní shoda okolností je přivedla dohromady. Pro každého z nich představovaly most, dnešek, nebe nad Paříží a vůbec jejich vlastní životní situace něco docela jiného. Bylo zcela nepravděpodobné, že by se mohli někdy setkat a přece se setkali.
   Muž měl jestřábí profil a v obličeji zármutek, působil dojmem tvrdého a arogantního člověka, v očích měl slzy a sotva se vlekl od jednoho sloupu k drahému. Byl svalnatý a podsaditý, pohyboval se s nedbalostí stárnoucího sportovce. Když si hrábl prsty do vlasů, bylo vidět, že má ruce poznamenané manuální prací. Trochu se za ně nejspíš styděl, protože je schovával do kapes kabátu z velbloudí srsti. Měl kabát trochu ušpiněný, ale dobře střižený, na způsob amerických gangsterů. Rozepnutá košile obnažovala býčí krk.
   „Ježíši Kriste!“ vykřikl zoufale do rachotu vlaku přejíždějícího nad ním. Ačkoliv se v jeho zmučené a neholené tváři objevila až ženská jemnost, vypadal dost hrubě, skoro brutálně. Bylo mu asi pětačtyřicet. Svým způsobem byl přitažlivý, zároveň ale něčím odpuzoval. Lidé, kteří ho potkávali, se mu raději vyhli.
   Dívka byla mnohem mladší. Na hlavě měla svůdně nasazený měkký hnědý klobouk, v obličeji sebevědomý výraz, vlastní mladým krásným lidem. Její chůze byla rázná, téměř vyzývavá. Měla dlouhý plášť z bílého semiše, na krku límec ze stříbrné lišky, mávala kabelkou na dlouhém řemínku. Řasy měla lehce podkreslené maskárou, plná, trochu našpulená, pečlivě namalovaná ústa vypadala vlhce a svěže. Plášť nemohl zcela ukrýt dráždivost jejího plného, statného těla.
   Jmenovali se Paul a Jeanne. Vůně Seiny a slunce, odrážející se v oknech starých domů podél nábřeží, elektrický záblesk pod břichem vlaku, ubíhajícího nad hlavami, obdivné pohledy přecházejících mužů – to všechno jen potvrzovalo, že je mladá a krásná, prostě že žije. Pro něho však tato velkolepá kulisa jakoby neexistovala. I kdyby si něčeho povšiml, vnímal by to stejně jenom jako náhodné projevy fyzického světa, jímž odedávna opovrhoval.
   Dívka ho uviděla první a neodvrátila oči, když na ni roztržitě pohlédl. Něco ji na něm zaujalo. Muž, z dálky trochu ošuntělý, ji najednou čímsi upoutal. Možná tím, že měl v očích slzy, které nějak nešly dohromady s dojmem násilníka, jenž vyjadřoval jeho obličej. On v ní neviděl víc než pouhý předmět, na pohled příjemnější než jiné věci, přesto však jen předmět, který se mu na procházce bez cíle připletl do cesty.
   Jeanne měla chuť dotknout se jeho vlhké, neholené tváře. Paula překvapil náhlý pocit chtíče natolik, že chvíli uvažoval, jestli se mu to nezdá. Několik vteřin kráčeli vedle sebe, dokonce stejným krokem, aniž by jeden o druhého projevil nějaký zájem. Pak dívka vykročila rychleji a muž jakoby byl její neviditelný stín. Na konci mostu vyšla dívka z atmosféry fin-de-siécle rovnou do tvrdé skutečnosti. Modř nebe jí připadala příliš čistá a nečekaná. Pocítila uvolnění a zapomněla na neurčitou tíseň, kterou v ní vzbuzoval secesní most.
   V ulici Julese Verna minula Café Viaduc. Ačkoliv byla ranní špička a Paříž dusil dopravní ruch, ulice byla prázdná. Došla až k železným vratům, vyplněným matným žlutým sklem. Nad zvonkem bylo přilepené ručně napsané oznámení: „Byt v 5. patře k pronajmutí.“ Jeanne o krok ustoupila, přimhouřenýma očima se zadívala nahoru na bohatě zdobené balkony, zavěšené v patrech nad sebou. Ocitla se tu náhodou, přesto ji popadla zvědavost, jak asi vypadá byt v domě s podsaditými, smyslnými sloupy a napůl staženými okenicemi, jež domu propůjčovaly ospalý, trochu zamilovaný výraz. Měla snoubence, s nímž často mluvili – i když jen tak všeobecně – o společném domově. A ji teď napadlo, že zrovna tady je možná nějaký byt, jenž by jejich nejasné úmysly mohl proměnit ve skutečnost.
   Zaslechla kroky. Dokonce se ohlédla, ale ulice byla prázdná. Šla zpátky ke kavárně. Kolem nablýskaného cínového baru popíjeli dělníci v montérkách silnou kávu a laciný koňak. Zatímco oni si prohlíželi znalecky Jeanne, ona je ignorovala a rovnou seběhla po schodech dolů k telefonu na konci chodby. Když k němu došla, otevřely se u pánských toalet dveře a vyšel Paul. Překvapilo ji to. Trochu se vylekala. Ustoupila, aby mohl projít. Pohlédl na ni, nejspíš potěšen, že ji zase vidí. Znovu ho na chvíli přepadl ten primitivní pocit chtíče. Stejně jako předtím, když ji náhodou potkal na mostě, ho nezajímaly detaily její tváře ani oblečení. Napadlo ho, že je trochu ironické, ruší-li jeho smutek něco tak banálního jako je pěkná holka.
   Prošel kolem ní, aniž dal najevo, že ji poznal, a vyšel z kavárny.
   Jeanne to setkání trochu vyvedlo z míry. Znovu si uvědomila, stejně jako předtím na mostě, že ji čímsi nevysvětlitelným přitahuje, což ji zároveň ponižovalo. Zvedla sluchátko, vhodila do aparátu mince, aniž se namáhala zavřít prosklené dveře kabiny.
   „Mami,“ řekla, „tady je Jeanne… Našla jsem v Passy byt, chtěla bych se tam podívat… Potom půjdu na nádraží naproti Tomovi… Tak pusu, ahoj.“
   Zavěsila a vyšla po schodech nahoru. Zimní ulice se jí teď zdála oslňující, zalitá jasem, který běžně nepatří k tomuto ročnímu období. Bylo ticho, jen výjimečně projelo kolem nějaké auto. Prázdné lešení jakoby podpíralo elegantní budovu uprostřed ulice. Jeanne se na chvíli zastavila a ucítila vůni čerstvých květin, které měla na klobouku. S potěšením si uvědomovala, že muži, kteří stáli u baru, ji i nyní pozorovali, jak jde k domu, v němž je byt k pronajmutí.
   Zazvonila a opřela se do těžkých železných vrat. Za matným žlutým sklem byla temně osvětlená chodba, páchnoucí cigaretami značky Gauloises a něčím nepříliš lákavým, co se vařilo kdesi o patro výš na sporáku. Světlo pronikající vysokými, nemytými okny, osvětlovalo umně kovanou klec výtahu, další tabule matného žlutého skla oddělovala domovníkovu kancelář od výtahu. Jeanne přistoupila k malému otevřenému okénku.
   U protější zdi seděla tlustá černoška a četla noviny. Jeanne nesměle zakašlala, aby na sebe upozornila, ale žena o ni nejevila zájem, vůbec nezvedla hlavu.
   „Přišla jsem kvůli bytu,“ řekla Jeanne, „na ten inzerát.“
   Domovnice otočila hlavu a Jeanne viděla, že má na obou očích zákal.
   „Inzerát?“ odpověděla černoška, hledíc nenávistně kamsi do kouta své komůrky. „Já vo ničem nevím.“
   Začala si prozpěvovat cosi beze slov a bez melodie, co znělo spíš jako pohřební lamentace, a opět se otočila.
   „Chtěla bych ten byt vidět,“ připomněla se Jeanne.
   „Chcete si ho pronajmout?“
   „To ještě nevím.“
   Žena se s nadlidským úsilím zvedla a začala litánii nářků. „Pronajímaj, berou do podnájmu, dělaj si, co chtěj. Já jsem ta poslední, co vo tom ví. Máte cigáro?“
   Jeanne vytáhla z kabelky balíček gitanek a strčila je do okýnka. Rychle odtáhla ruku, aby se jí domovnice náhodou nedotkla. Ta si jednu cigaretu vytáhla a opatrně zapálila. Pohlédla na konec špičky a hluboce vdechla. Místo aby balíček vrátila, zastrčila si jej do kapsy rozdrbaného svetru.
   „Jó, kdysi sem nevypadala takle,“ řekla. „Děte nahoru, esli chcete. Ale musíte tam sama, já se bojím krys.“
   Její hlas zněl strašně staře. Jeanne připadalo, že se chce dostat do nějakého hrůzostrašného podsvětí, zatímco jeho strážkyně jí v tom míní všemožně zabránit. Stará žena, tak jako Charón u bran Hádesu, chtěla, aby se jí platilo předem. Jeanne se obávala, že se v té budově ztratí.
   Domovnice se prohrabávala svazkem velkých klíčů, jež visely na desce nad jejím křeslem. „Zatracený klíče,“ zaskřehotala. „Dějou se tu podivný věci.“
   Dveře vedle výtahu se skřípavě pootevřely. Jeanne zahlédla vyhublou ruku nešikovně pokládající na dlažbu prázdnou láhev. Pak ruka zmizela a dveře se opět zavřely. „Vychlastaj každej den šest flašek,“ prohlásila domovnice lhostejně. „Zvířata.“
   Jeanne chtěla odejít. Vadilo jí, že je barák celý sešlý. Měla v něm takový divný pocit osamění, jakoby se tu ocitla někde mimo čas, kde nejsou žádní normální lidé, dělající normální věci, jenom nějací netvorové, napůl mrtví.
   „Počkejte,“ volala za ní domovnice. „Musím mít někde eště jedny klíče.“ Hrabala se v šupleti, až vytáhla starý mosazný klíč.
   „Tady je,“ řekla a podala ho Jeanne, která ucukla před dotekem měkké napuchlé ruky. Než ale stačila ruku odtáhnout, žena ji pevně uchopila a stiskla. Její přihlouplý úsměv přitom odhalil zčernalé, prožrané zuby. Poněkud ji děsila.
   „Mladinká,“ chichotala se, hladíc jí ruku a zápěstí.
   Jeanne se babě vytrhla a utíkala k výtahu. Když za sebou zabouchla dveře od výtahové klece, černoška se stále ještě chichotala. Starý výtah zasípal a rozjel se nahoru. Budova připomínala mauzoleum. Kdysi musela být velkolepá, ale nechali ji zchátrat. Všude bylo ticho, ozýval se jenom starý výtah a bouchnutí dveří, když v pátém patře vystoupila.
   Dveře apartmá byly široké a těžké, ve stínu výtahové šachty bylo lakované dřevo skoro černé. Rýhovaná kulatá klika se blyštěla dotekem nespočetných rukou. Jeanne odemkla a dveře do předsíně se rozletěly. Okamžitě na ni zapůsobil velký prostor a elegance bytu. V předsíni byla černobílá dlažba a stěny obložené tmavým, tvrdým dřevem, stejným jako dveře. Udělala malý krůček a bázlivě popošla dál do chodby. V obýváku jí padly do očí krásné parkety a měkce žluté zdi, připomínající starý pergamen. Vysoká, zaoblená, dlouho nemytá okna rozptylovala světlo vytvářející dojem, že je v pokoji všechno pozlacené. Pokoj tvořil perfektní kruh. Štuka s motivy vejce a šipek byla přerušena jen kousek nad okny, v místě, kde kdysi dávno opadala omítka. Na zlatavých stěnách bylo vidět, že tam zatékalo. Po obrazech, které tu kdysi zřejmě visely, zbyly velké obdélníkové i oválné stopy, jak vzpomínky po bývalých nájemnících. Vyvolávalo to atmosféru elegantního úpadku, bohatého a trochu dekadentního. Jeanne přitahovala jistá smyslná přitažlivost bytu, ale zároveň ji odpuzoval dojem úpadku a zkázy a také sotva postřehnutelný pach zatuchliny, jenž si spojovala se smrtí.
   Vstoupila do kruhového obývacího pokoje a strhla si z hlavy klobouk. Narovnala si husté kaštanové vlasy, doposud ukryté pod kloboukem. Rozepjala si plášť, vykroužila uprostřed pokoje piruetu a s široce otevřenýma očima se obdivné rozhlédla po prostoru. Oslepovalo ji slunce pronikající napolo zavřenými žaluziemi. Stínů jakoby přibylo.
   Náhle ho uviděla. Seděl na radiátoru s hlavou opřenou v dlaních. Leknutím vykřikla a aby to nebylo slyšet, zakryla si ústa rukou. Ani se nepohnul.
   „Kdo jste?“ vydechla. Snažila se ovládnout a zvolna ustupovala ke dveřím. „Vystrašil jste mě,“ řekla tak klidně jak to jen šlo. Teprve teď si uvědomila, že to je on, muž z mostu. „Jak jste se dostal dovnitř?“
   „Dveřmi.“
   Měl hluboký, živý hlas. Mluvil francouzsky s cizím přízvukem, chraplavě, jakoby tím jazykem pohrdal.
   Jeanne stála u vchodu do haly. Paul seděl dál na radiátoru. Mohla se otočit a odejít, ale kdoví proč, neudělala to.
   „Jsem tak hloupá,“ řekla. „Asi jsem nechala otevřené dveře, že jsem vás neslyšela přijít.“
   „Už jsem tady byl.“ V jeho hlase bylo něco zlověstného.
   Jeanne se otočila a pohlédla mu do obličeje. Vzbudil v ní zvědavost.
   „Jak to?“ Byla to však zbytečná otázka a on na ni neodpověděl.
   Paulova silueta se ve stínu prodloužila a zároveň rozšířila. Vstal. Jeho široká ramena se docela hodila k velkorysým proporcím pokoje, v jeho neohrabaném pohybu byla zvláštní elegance. Měl inteligentní, pronikavé oči. Pohlédl na ni trochu výsměšně, drže silnými prsty svazek klíčů.
   „Jo, klíče,“ řekla. „Tak to vy jste je vzal…“
   „Dala mi je,“ opravil ji trochu posměšně. Její zjevný strach se mu zdál bezvýznamný, skoro směšný. Bylo mu lhostejné, jestli mu věří nebo ne, jestli zůstane nebo odejde, ale bavil se jejími rozpaky.
   „To já jsem musela domovnici podplatit,“ řekla Jeanne a sama byla překvapena, že má chuť s ním hovořit. Proč neodejde? Proč se vůbec baví s tím divným mužským, který před chvílí na mostě plakal a teď je s ní v prázdném bytě? Není to náhodou blázen?
   „Máte americký přízvuk,“ řekla, jakoby o tom nevěděl. Bylo jí trapně.
   Paul jí nevěnoval pozornost. Obrátil se a přecházel klidně po místnosti, prohlížeje si znalecky parkety, z nichž se už dávno oloupal vosk. Všude se drolily zdi. Zdál se být stejně marnivý jako silný.
   „Tyhle staré domy mě fascinují,“ svěřila se Jeanne.
   „Dají se levně pronajmout,“ řekl trochu svrchu a prstem přejel po římse nad krbem. Zarazil se a zíral na prach, který se tam nashromáždil, vzpomněl si přitom na šok, když spatřil svou ženu mrtvou, pak na útěk z hotelu po příchodu policie, a na strach ve tvářích nájemníků. Nemohl si vzpomenout, co bylo dál. Tvář té dívky z mostu byla natolik živá, že mu neumožňovala, aby se soustředil na vlastní zármutek.
   „U krbu by se hodilo křeslo,“ řekla Jeanne.
   „Ne,“ odporoval. „Křeslo musí stát pod oknem.“ Znělo to jako rozkaz.
   Držela se od něho raději dál, ačkoliv by si ráda lépe prohlédla jeho šaty, světle šedé oči, téměř schované pod hustým obloukem obočí. Nechápala, proč jí nevadí, že jí odporuje a přitom současně strašně chtěla, aby byl jemnější…
   Pokračovali v prohlídce pokoje a pak přešli do vedlejších místností. Oba předstírali, že je zajímá víc byt než to nepravděpodobné setkání a tušení – nebo hrozba – jak může prohlídka skončit. Přešli obřadně do jídelny, on pár kroků za ní. Jednu zeď lemovaly stohy zažloutlých novin, stará komoda spočívala na třech nožkách a pod špinavou plachtou se tyčila hromada polámaných krabic, židlí a jiného nábytku. Paul se snažil nějak lépe postavit starou komodu, aniž čekal, co ona tomu řekne. Vycítil, že Jeanne přitahuje, ale že se ho také bojí, a rozhodl se, že jí nijak nepomůže. Bylo mu jedno, co se stane, protože viděl sebe i ji jako dvě směšná těla bez významu a bez motivace.
   Zavřel oči a potlačil vzpomínku na minulou noc. Když je opět otevřel, viděl, že Jeanne si rozepnula plášť, odhalila žlutou sukni a nemožně dlouhé nohy, ztracené v botách z měkké teletiny. V odraženém světle zářila pevně napjatá kůže. Paul si mohl povšimnout, že měla velká prsa a že nepotřebovala podprsenku. Jeanne se narovnala v ramenou.
   „Pronajmete si ten byt?“ zeptala se.
   „A vy?“ Jeho hlas teď zněl chraptivě.
   „Nevím.“
   Paul přešel místnost k oknu. Cínové a břidlicové střechy Passy se táhly až daleko k řece, moře bláznivých hranatých jeřábů, natřených světle šedou modří. V dálce se tyčila Eiffelovka, špičatá a rovná, jako obrovská anténa, vysávající energii z nebe. Oba se dívali na věž. Ona vnímala její velkolepost, on okázalost. Pak si Paul všiml Jeannina odrazu v okně a začal si prohlížet její tělo. Sevřel se mu žaludek a vyschlo mu v ústech.
   Byla si dobře vědoma jeho pohledu. Cítila rozpaky i vzrušení, jakoby jí byla ta malá pokoření příjemná.
   „Kdo tu asi bydlel? Už dávno je to prázdné,“ řekla.
   Vyšla z chodby a zašla do koupelny. Myslela si, že ji bude následovat, ale slyšela jeho kroky směřovat do kuchyně. Nepřítomně si prohlížela koupelnu, dobře si uvědomujíc jeho pohyby na druhém konci bytu. Vnitřek koupelny osvětloval světlík nad vanou. Starodávné umyvadlo pro dvě osoby mělo kohoutky ve stejném stylu jako rám oválného zrcadla. Jeanne se zastavila, aby si uhladila vlasy a zkontrolovala makeup. Poté si v náhlém přílivu odvahy stáhla kalhotky, vyhrnula kabát i sukni a posadila se na toaletu. Věděla, že to nemá dělat, když nezamkla, dokonce ani nezavřela dveře, uvědomovala si, že může kdykoliv vejít dovnitř, ale ta možnost ji také vzrušovala. Trnula hrůzou, že by ji mohl přistihnout a zároveň doufala, že se to stane.
   Paul se v kuchyni opřel o zeď a prohlížel si roury. Zvuk splachovaného záchodu ho vyrušil i vzrušil. Jeanne vešla do kuchyně. Vyhnuli se jeden druhému, aby si nemuseli pohlédnout do očí a rozešli se do jednotlivých pokojů. Oběma bylo zřejmé, že čím déle si budou prohlížet apartmá, tím víc mezi nimi napětí vzroste. Ani jeden z nich však nebyl ochoten ukončit řetěz pohybů, které je mohly spojit. Jakoby byli součástí nějaké choreografie, uzavřené v těchto zdech, kterou nechtěli narušit.
   Nepříjemně je vyrušil zvuk telefonu. Jeanne zvedla sluchátko v ložnici, Paul zároveň odpověděl v jídelně. Cizí hlas volajícího zmlkl. Zavěsil. Jenže Paul i Jeanne stále drželi sluchátka v rukou, poslouchajíce dech toho druhého. Přála si, aby něco řekl, aby udělal malý ústupek – ukázal nějakou slabost – aby mohla vstát a odejít. Nezavěsila, ačkoliv strašně toužila s tím sluchátkem praštit. Bránila jí vtom jeho nezlomná arogance. Možná, že si to Paul uvědomoval, byl hrdý na svou moc.
   Tiše položil sluchátko na zem, vstal a rychle přešel kruhovým obývacím pokojem na chodbu. Viděl, jak klečí zády k němu, sluchátko stále u ucha. V jejích vlasech zářilo jasně oranžové sluneční světlo, jakoby to byl oheň. Druhou rukou si přidržovala plášť a on si mohl na okamžik prohlédnout napjaté svaly na jejích stehnech.
   Pomalu popošel dopředu a zahlédl její dětský výraz, plný očekávání, všiml si, že nevědomky přejela špičkou jazyka po rtech. Pak ho uviděla. V rozpacích a s leknutím zavěsila. Nemohla na něj ani pohlédnout. V tom okamžiku se ho bála a nenáviděla ho.
   „Tak rozhodl jste se?“ zeptala se a nedokázala skrýt podráždění. „Pronajmete si to?“
   „Ano. Už jsem byl rozhodnutý.“
   Potvrdil si tak svou sílu a byl o něco přívětivější. „Teď ale nevím, líbí se vám to?“
   Chytil ji za ruku, aby jí pomohl vstát. Měla chladné, vláčné, poddajné prsty. Cítila sílu jeho širokých dlaní a puchýřů, způsobených dlouhou manuální prací. Bylo to poprvé, co se jeden druhého dotkli, jejich dlaně ten dotyk prodloužily. Nikdy se necítila víc zranitelná. „Líbí se vám to tady?“ opakoval, když se jejich ruce rozpojily. „Myslím ten byt?“
   „Budu o tom uvažovat,“ odpověděla opatrně.
   „Tak fofrem,“ řekl. Užil toho výrazu, ačkoliv v jeho ústech zněl jako výhrůžka.
   Odešel. Jeanne slyšela jen zvuk jeho kroků, prásknutí hlavních dveří a pak už nic, jen vlastní dech. Opodál zatroubilo auto a pak bylo úplné ticho. Odešel, řekla si a cítila se naprosto vyčerpaná. Zvedla z podlahy klobouk a v hlubokém zamyšlení přešla kruhovým salonem k východu. Náhle pohlédla vzhůru. Paul na ni čekal, opřený o stěnu. V přímém slunečním světle se zdál ještě větší, s bradou zvednutou a očima napůl přivřenýma. Ruce měl na prsou zkřížené. Rozepnutý kabát odhaloval jeho podsadité, šlachovité tělo a nohy.
   Jeanne řekla: „Myslela jsem, že jste už odešel.“
   „Zamkl jsem dveře,“ řekl. Šel pomalu k ní, dívaje se jí do modrých očí, v nichž bylo více resignace než strachu. „Možná jsem je neměl zamykat.“
   „Ne, ne,“ odpověděla lapaje po dechu. „Jen jsem si myslela, že už jste pryč.“ Znělo to málem jako pozvání.
   Paul je přijal. Vzal její obličej do dlaní a políbil ji rovnou na ústa. Zmatená upustila klobouk i kabelku a položila mu ruce na široká ramena. Na okamžik zůstali nehybně stát. V kruhovém pokoji se kromě částeček prachu nic ani nepohlo. Ani k nim nedolehl žádný zvuk, slyšeli jen vlastní dech. Byli mimo čas, stejně jako vybledlá krása tohoto pokoje, odříznutého od světa i jejich vlastních, rozdílných životů. V pokojí bylo útulněji, oba je tiše a vřele čímsi objímal, jakoby si je namlouval.
   Najednou ji Paul popadl do náruče a bez námahy přenesl napříč pokojem ke zdi u okna, jako kdyby byla malé dítě. Objala ho kolem krku, rozložitého jako kmen, hladila svaly jeho zad pod jemnou látkou pláště. Byl cítit lehce zatuchlým pachem potu a ještě něčím neurčitým, něčím mužnějším než je vůně mladých mužů, které doposud poznala a to ji velmi vzrušilo. Postavil ji opět na zem, ale jeho silné ruce ji už nepustily. Přitáhl si ji k sobě a přes šaty hladil její pevná prsa. Rychle a zkušeně rozepnul knoflíčky a obě dlaně vsunul dovnitř. Uchopil její prsa a objel prsty kolem bradavek. Tvrdost jeho kůže ji dokonale vzrušovala. Nalehla na něj celým tělem.
   Jakoby se domluvili, začali jeden z druhého strhávat šaty. Chytila ho přes kalhoty. Paul jí sáhl pod sukni, chytil vršek jejích kalhotek a jediným pohybem je strhl. Jeanne se zachvěla nad tou drzostí, přesto se k němu ve strachu a očekávání přivinula. Vsunul jí ruku mezi nohy a téměř ji nadzvedl, druhou si rozepnul kalhoty. Uchopil ji za obě půlky, nadzvedl si ji a narazil na sebe.
   Chňapali po sobě jako dvě zvířata. Jeanne se vyškrábala po kmeni jeho těla, objímajíc jeho boky nohama, přitom mu visela na krku jako ztracené dítě. Přitiskl ji ke zdi a vstupoval do ní stále hlouběji. Na okamžik dobývali jeden druhého jako při zápase, ale brzy se shodli a udržovali stejný rytmus. Jejich těla se zvedala a klesala jako při nějakém velice intimním tanci. Rytmus se stupňoval, zapomínali na svět i na pomyslnou hudbu, motali se a těžce dýchali, naráželi na stěnu, která tlumila jejich vášeň. Konečně se dostali k vrcholu svých snažení, umírajíce pomalu, po troškách a bez výčitek svědomí na starém roztrhaném koberci okrové barvy.
   Leželi na podlaze nehybně, bez doteku, dech se jim postupně zklidňoval. Pak se od něho Jeanne odtáhla, položila si hlavu na loket a pohlédla k obloze. Ubíhaly minuty, aniž promluvili.
   Postavili se a zády k sobě si upravovali šaty. Jeanne si nasadila klobouk ve stejném úhlu jako jej měla předtím, vyšla do haly a ven na chodbu. Paul za nimi zamkl dveře. Jeanne se od něho cudně odvrátila a přivolala výtah. Před několika minutami je spojovalo nejintimnější objetí a teď, tady na chodbě, se už opět neznali. Jeanne byla Paulovi vděčná, že se otočil a sešel po schodech dolů, místo aby s ní nastoupil do výtahu. Nemohli se však vyhnout novému setkání dole v hale. Uvažovala, co teď asi Paul udělá, když šel těsně za ní kolem zavřeného okénka domovnice.
   Vyšla na ulici první. Slunce je oslepilo a vzdálené zvuky Paříže je ohlušovaly. Paul strhl ze dveří ručně psaný inzerát K PRONAJMU, zmačkal ho a zahodil. Okamžik oba zaváhali, ale pak se bez jediného slova rozešli každý jinam.
2. kapitola
   Došlo k tomu tak náhle, že by se to dalo považovat za znásilnění. Jeanne ale věděla, že to znásilnění nebylo. Ještě pořád cítila vůni jeho masivního těla, vzbuzovalo v ní radost i údiv. Nechtělo se jí věřit, že by se někdy mohla otevřít docela cizímu člověku, s chutí přijmout jeho sémě i jeho hrubost a pak klidně jít za tím, komu tvrdí, že ho miluje a nic mu neříct. Ten rozpor se jí docela líbil.
   Nádraží St. Lazare bylo přeplněné. Pod ohromnou kopulí se rozléhalo syčení páry a nepříjemná ozvěna tisíců nohou, šourajících se nádražím. Všechno kolem bylo v pohybu, obklíčil je hluk. Jeanne myslela na to, že ještě před několika okamžiky prožívala chvíle mimo čas, kdy se naplnily její romantické sny.
   U okénka si koupila vstupenku a sešla dolů k nástupišti. Vnořila se do davu, vyhlížejíc Tomův obličej. Trochu se bála, aby něco nepoznal. Říkalo se o něm, že je vnímavý. Ačkoliv z toho měla jistou obavu, cítila se uprostřed těch lidí se svým tajemstvím v bezpečí.
   Stoupla si na špičky, aby Toma uviděla, nevšimla si, že se k ní nenápadně přikrčil mladý muž v denimové bundě a začal ji černou kamerou Arriflex, kterou držel jen tak volně v ruce, filmovat. Vedle kameramana se objevila vyzáblá postava se sluchátky na uších a magnetofonem, zavěšeným přes rameno. V jedné ruce měl mikrofon, jenž zaměřoval jednou tím, podruhé jiným směrem, aby natočil hluk v pozadí. Skriptka poletovala za jejich zády se svazkem papírů pod paží. Cestující, i ti kteří na ně čekali, se zastavovali, aby si mohli filmaře prohlédnout, ale Jeanne, čekající na Toma, si jejich přítomnost neuvědomovala. Konečně ho uviděla. Měl krátkou koženou bundu s kožešinovým límcem, ostře zelenožlutou šálu a kalhoty do zvonu. Na svých pětadvacet nevypadal. Tmavé vlasy měl pečlivě ostříhané a učesané, krok pružný a volný, úsměv srdečný a nevinný jako malý chlapec.
   Protlačila se zástupem lidí a vrhla se mu do náručí. Na okamžik se jí zdálo, že ji objal nedbale, v porovnání s pevným objetím Paulových paží spíš bratrsky. Právě v ten okamžik vlak stojící vedle nich vypustil s pískotem páru a zacouval. Když se otočila, aby unikla páře, uviděla filmaře.
   Překvapeně od Toma odstoupila. „Pletou si nás s někým, nebo co?“ zeptala se podrážděně.
   Tom se místo odpovědi s hrdým úsměvem postavil před kameru. Byl to filmař každým coulem, věrný žák Truffauta a Godarda. Základem jeho dokumentární metody – cinema vérité – jak se tomu francouzsky říkalo, byla spontaneita a skrytá kamera, a bylo-li třeba, i podvod. Pravda pro něj existovala jen v hranicích šestnácti milimetrů celuloidu, promítaného rychlostí 24 obrázků za vteřinu. Byl to rafinovaný voyeur, který pozoroval život nejraději čočkou kamery.
   „To jsou filmaři,“ řekl, „a tohle je můj štáb. Natáčíme film.“ Letmo políbil Jeanne na ústa, v tom jeho gestu bylo cosi klukovského. Stejně tak i vypadal.
   „Když tě líbám, tak to může být ve filmu.“ Dotkl se jejích vlasů. „Když tě hladím, tak to taky může být třeba jenom kvůli filmu.“
   Okouzlen svou představou, chtěl ji rozvíjet dál, jenže Jeanne se ho snažila dostat zpátky na zem.
   „Přestaň,“ prosila a mávala rukama, aby filmaře odehnala.
   „Říkám ti, že je znám,“ protestoval Tom. Jakoby ta odpověď stačila, popadl kufřík a odvedl Jeanne na konec nástupiště. Filmaři šli za nimi.
   „Podívej,“ řekl. „Točím film pro televizi. Bude se jmenovat ‚Portrét dívky‘ – a ta dívka jsi ty.“
   „Měl ses mě napřed zeptat.“
   Zvukař se přiblížil k Jeanne a natáhl ruku s mikrofonem.
   „Ano,“ souhlasil Tom, zklamaný, že neobdivuje jeho vynalézavost. „Líbil se mi nápad, že začneme tím, jak dívka přijde na nádraží naproti svému snoubenci.“
   „Takže jsi mě líbal jen kvůli tomu filmu. Zbabělce.“
   Tom se zajímal jen o svůj film, proto si vyložil její hněv jako duchaplnost. Pohladil ji něžně po tváři.
   „Především je to o lásce. Uvidíš.“
   Kamera běžela dál.
   „Povídej mi, Jeanne, cos dělala, když jsem byl pryč?“
   Bez rozmyšlení řekla: „Myslela jsem ve dne v noci na tebe a říkala jsem ti ‚miláčku, nemohu bez tebe žít?.“
   Byla to chvilka plná napětí. Jenže děti a hlupáci nechápou sarkasmus, nepochopil ho ani Tom. Podle něho Jeanne konečně přijala roli, jakou si pro ni vymyslel, a to ho potěšilo. Hrála to obdivuhodně.
   „Ohromný,“ křičel, mávaje na kameramana. „Střih!“
3. kapitola
   Nedaleko nádraží St. Lazare, v úzké uličce, dlážděné ještě stále kočičími hlavami, kde dvě auta projela jen s obtížemi a kde bylo slyšet italštinu nebo angličtinu zrovna tak jako francouzštinu, stálo několik penzionů pro lidi bez stálé adresy. Tyhle malé hotýlky měly svou pravidelnou klientelu, skládající se z intelektuálů, umělců a neúspěšných herců. Občas se tu zdržovala i nějaká ta prostitutka. Další pokoje zabrali turisté a ošuntělejší příslušníci pařížského podsvětí, vojenští zběhové, narkomani, pasáci a drobní kriminálníci.
   Všechny tyhle podivné týpky spojovalo tenké pouto neúspěchu a společné bydliště. Pach smetiště a zkyslého vína, rámus nedaleké nadzemní dráhy metra a stanice Bir Hakeim a taky virvajz, přicházející z baru na rohu, stálé sousedství tajného a nezákonného dění – to všechno spojovalo většinu obyvatel ulice. Stejně jako úzké tvrdé postele, sotva jedno kloudné jídlo denně a touha po pěkném počasí.
   Paul na té ulici bydlel už pět let v jednom z těch penzionů. Patřil jeho ženě, ale její sebevražda způsobila, že hotýlek teď patřil jemu. Neměl z toho žádnou radost, byl mu protivný, jako všechno, co s ním bylo spojeno.
   Po návratu z ulice Julese Věrna oddaloval okamžik, kdy vstoupí do pokoje, v němž se to stalo. Ale když služka do oběda nesešla dolů, Paul, zvědavý co se stalo, vystoupil nahoru po schodech pokrytých sešlapaným kobercem. Po celém hotelu se rozléhalo kvílení saxofonu, vycházející z pokoje na druhém konci dvora, kde si docela spokojeně žil černý Alžířan se svou ženou. Alžířan, muzikant-amatér, hrál na svůj nástroj ve dne v noci, ale Paul ho nikdy nepožádal, aby přestal. Ne proto, že by se mu jeho hudba líbila, ale nepřipadala mu o nic horší než kravál z ulice a taky věčné stížnosti ostatních nájemníků. Zvuk saxofonu byl smyslný a zároveň nevýslovně smutný. Kromě toho, něco zakazovat připadalo Paulovi zbytečné.
   Ve třetím patře otevřel jedny z neočíslovaných dveří a hned uviděl scénu připomínající masakr. Zdálo se, že krev je všude, že postříkala stěny v koupelně, záclonu, zavěšenou na kraji vany i zrcadlo nad umyvadlem. Pokoj vypadal tak příšerně, jako kdyby tu zabili několik lidí.
   Paula zachvátila nevolnost i vztek. Mlčky přešel napříč pokojem a postavil se k oknu, čekaje, až služka domyje vanu. Chtělo se mu plakat, ale nemohl. Byl stále jak omráčený. Netušil, proč to jeho žena udělala. O to absurdnější mu připadala její sebevražda a tím osamělejší byl se svým zármutkem. Možná k tomu neměla jiný důvod, než že ho chtěla pořádně vytrestat.
   Z vodovodního kohoutku vytékala voda plným proudem. Služka vylila vědro krvavé vody do výlevky, narovnala se a tupě hleděla na Paula.
   Ten pozoroval dvůr a pokoj, kde Alžířan pořád hrál na svůj tenor-saxofon. Měl nafouklé tváře a jeho šlachovité paže se napínaly, jak mačkal klávesnici a zdvíhal nástroj nad hlavu. Jeho manželka u něho klečela, trpělivě mu přišívajíc knoflík na kalhotách. Když skončila, ukousla niť, při čemž se ústy téměř dotýkala jeho rozkroku. Paul si ani nevšiml prosté intimity jejího počínání.
   „Chtěla jsem tu uklidit,“ řekla služka, „ale policajti mě nenechali. Nevěřili, že je to sebevražda – prej je tu moc krve.“
   Hodila zakrvácený hadr do kouta a vzala nový. Klekla si a začala stírat dlažbu.
   „Bavili se tím, že jsem jim to musela zahrát,“ dodala a napodobila policajtův hlas. ,,,Di tamhle… potom sem… roztáhni ty závěsy.‘ Chtěli, abych dělala všechno, co ona.“ Zarazila se, aby mohla nehtem seškrábnout trochu zaschlé krve. „Zákazníci byli celou noc vzhůru, všude plno policajtů. Brodili se v krvi. Jsou to samí špiclové.“
   Paul se rozhlédl kolem. Zčernalá mosazná postel, odřená almara, roztržený paraván s orientálním vzorem letících ptáků – to všecko bylo typické pro hotely čtvrté cenové skupiny ve Francii, a přesto právě tuto scenérii si Rosa zvolila pro svůj konec. Pokoj páchl smrtí už před její sebevraždou.
   Služka hodila hadr do vědra, z poloviny naplněného krvavou vodou. Začala omývat koupelnový závěs.
   „Chtěli vědět, jestli prej byla smutná nebo šťastná. Jestli jste se hádali nebo bili. A taky kdy jste se vzali. Čuňata. Chovali se ke mně jako k nějaké špíně.“
   V jejím hlase nebylo stopy po emocích. Paul věděl, že stejně jako ostatní zaměstnanci neměla Rosu ráda, protože Rosa se zajímala o jejich mizerné osudy, a oni od ní očekávali víc než si zasloužili.
   Služka pokračovala: „A pak říkali: Ten váš šéf je nějakej nervózní. Víte, že byl boxerem? No a co? Pak byl hercem, pak zase hrál na bongo, potom byl revolucionář v Mexiku, novinář v Japonsku. Jednou přistál na Tahiti, trochu se toulal, naučil se francouzsky…“
   Ano, to byl seznam dovedností, na něž býval kdysi pyšný, jenže v posledních letech to už nemělo žádný smysl. Mohla to všechno ještě změnit.
   „No a pak přijel do Paříže,“ pokračovala služka ve svém popisu. „A tam potkal ženskou, která měla peníze a oženil se s ní. A co dělá teď? Nechává se vod ní vydržovat.“ Pokrčila rameny, ani nevzhlédla od práce. „A já na to klidně: ,Můžu už uklidit?‘ A oni: Ničeho se nedotýkej. Opravdu si myslíš, že se sama zabila?“
   Vstala a utřela si ruce do zástěry.
   „A pak mě jeden policajt postrčil do kouta a chtěl…“
   „Proč nezavřeš ten kohoutek?“ přerušil ji Paul.
   Odhrnula si prameny mastných vlasů, nahnula se a prudce zavřela kohoutek. „Teď je to v pořádku,“ řekla, prohlížejíc si pokoj, jakoby zrovna uklidila jenom po nějakém nepořádném hostovi. „Už to ani není vidět.“
   Paul se otočil a zíral na velký prázdný kufr na lůžku. V něm byly Rosiny poklady, sbírka dopisů, fotografií a drobných suvenýrů – našel tam dokonce i kněžský kolárek, což si vůbec nedokázal vysvětlit.
   Všechno to schoval před policií. Ne proto, že by se bál prohlídky, ale protože jim nechtěl udělat tu radost. Nic z jejích památek mu nedávalo tušit, proč se Rosa zabila, dokonce ani neviděl, jak ty věci k ní mohly patřit. Myslel si, že svou ženu zná, že si konečně vytvořil trvalý svazek s jiným člověkem, ale mýlil se. Paulův život se předtím skládal z řady romantických svazků, předem určených k zániku. Dokud byl mladší, tak mu to nevadilo, ale teď si už uvědomoval, že nebude žít věčně a umírat že bude muset sám.
   „Co říkali o kufru?“ zeptal se.
   „Nevěřili, že je prázdnej. Měli smůlu.“
   Služka jen tak mimochodem vytáhla z kapsy břitvu a podala mu ji. „Tady je vaše břitva.“
   „Není moje.“
   „Už ji nepotřebujou. Výslech je skončenej.“
   Paul přejel palcem po chladném, tupém ostří a cítil hladkost kostěné ručky. Touto břitvou si Rosa vzala život, proto si ji chtěl nechat.
   „Prej abych vám ji vrátila,“ čekala na jeho reakci.
   Paul strčil břitvu do kapsy. „Ukliď ten kufr,“ přikázal.
   Poslechla ho. „Měla děsně pořezanej krk.“
   Paul ji zarazil. „Však ji budou pitvat,“ řekl a vyšel z pokoje.
   Nálada saxofonisty se změnila. Hluboká nosová melodie byla teď spíš smyslná než melancholická a Paulovy myšlenky se stočily k dívce a událostem dnešního rána. Představa sexu bez lásky, oproštěného od emocí, jeho morbidnímu rozpoložení vyhovovala. Byl to způsob, jak aspoň na chvíli najít útočiště před bídou lidské touhy a jistotou smrti. Ve sklepě měl nějaký starý nábytek a už si zařídil, aby mu jej přestěhovali. Rozhodnutí ho uklidňovalo. Přestěhováním pár kousků nábytku do ulice Julese Verna alespoň potvrdí, že už tam bydlí.
   Paul sešel dolů po schodech, vzal si převlečník a vyšel z hotelu. Možná, že se dívka do toho bytu už nevrátí, ale to si raději hned nepřipouštěl.
4. kapitola
   Jeanne vyjela výtahem nahoru, aniž vlastně věděla proč. Stará mašina chraptěla a vzdychala, hrozilo, že do pátého patra nikdy nevyjede. Něco jí říkalo, aby se raději vrátila k bláznivé domovnici, pobroukávající si za okýnkem hloupé melodie. Místo toho si namlouvala, že si ten byt skutečně pronajme, jestliže to už neudělal on. Vlastně jí o byt vůbec nešlo.
   Zazvonila jednou a pak znovu. Okénko bylo zavřené, nic se nepohnulo. Svírala klíče v zapocené dlani. O patro výš se otevřely dveře a bylo slyšet kroky. Jeanne propadla nesmyslné panice. Nevěděla, čeho se bojí víc: jestli toho, že ji někdo uvidí, nebo že se doví, že její dobrodružství skončilo. Znovu vyjela nahoru, otočila klíčem a otevřela dveře. Cítila se okamžitě jako v něčím objetí. Byla doma. Bez ohlédnutí zavřela dveře.
   Otočila se a popošla do úzké chodby, spojující několik místností. Všecko bylo tak, jak si to pamatovala. Slunce se posunulo a ozlatilo protější zeď oválného pokoje. V jeho měkkém světle připomínaly prasklinky a vlhké skvrny tapet linie kardiogramu. Vrátilo se jí znovu vzrušení a pocit neskutečna, který ráno zažila. Nemohla se z té první návštěvy bytu vzpamatovat. Stále na celou tu scénu musela myslet, dokonce i v okamžicích, kdy ji Tom filmoval. Vůbec si zatím nedokázala představit, co se to stalo, co bude dál.
   Něco se pohnulo. Jeanne se rychle otočila a u radiátoru spatřila tlustou žlutou kočku. Krčila se v koutku a pozorovala ji. Zadupala a vykročila proti ní, syčíc, jako by to byla její skutečná rivalka. Vadila jí přítomnost zvířete, i to, jak si ji drze prohlíží. Kočka skočila na parapet a proklouzla pootevřeným oknem. Jeanne za ní ještě výhružně běžela, ale pak se zadívala na vzdálenou věž Eiffelovky, která jakoby se jí svou majestátní všudypřítomností vysmívala. Z druhého břehu Seiny sem dolehl zvuk klaxonu policejního auta, ale pak utichl. V tu chvíli jí apartmá připadalo docela útulné.
   „Haló,“ ozval se hlas z předsíně.
   Jeanne se na okamžik vrátila dřívější nejistota. Namířila klíč před sebe a držela ho jako štít.
   Čekala statného muže ve svrchníku z velbloudí srsti, místo toho se z chodby vynořilo křeslo, za ním pár nohou ve vybledlých džínách a sešlapaných botách. Křeslo sestoupilo na zem a odkrylo stěhováka v užmoulaném baretu. Z koutku úst mu visela gauloiska.
   „Tak, paní, tady to máte“ řekl s výrazným marseillským přízvukem. „Kam to mám postavit?“
   Jeanne se nezmohla na slovo. Nečekal na odpověď, postavil křeslo doprostřed pokoje.
   „Mohl jste zazvonit,“ řekla a bylo jí trapně.
   „Bylo votevřený.“
   Stěhovák odlepil cigaretu od rtu a vyfoukl kouř. „Můžu to postavit sem?“ zeptal se a ukázal na křeslo.
   „Ne, sem ne, před krb,“ rozhodla.
   Ušklíbl se, posunul křeslo a vyšel z pokoje. Jeanne chtěla odejít, jenže u dveří potkala dalšího stěhováka se židlemi.
   „Kam s nima?“ zeptal se, nečekal na odpověď a začal je uprostřed pokoje rovnat do kruhu.
   První stěhovák se vrátil s kulatým stolem, vyrobeným z mořeného třešňového dřeva, s masivním, poškrábaným podstavcem. Nehodil se k židlím – falešným windsorkám ze světlejšího dřeva, nejspíš jasanu – a Jeanne napadlo, že ten nábytek možná patří Američanovi. Jí, která se živila prodejem starožitností, se však zdálo podivné, že tolik všelijakého nábytku mohl dát dohromady muž. Nemohla vědět, že ty věci pocházejí z několika hotelových pokojů. „Co s tím stolem?“ zeptal se stěhovák.
   „Nevím,“ řekla Jeanne, předstírající, že ona o tom může rozhodovat. „Ať si to rozhodne on.“
   Invaze stěhováků jí zkazila náladu. Teď už si byla naprosto jistá, že si byt pronajal někdo jiný. Znovu zamířila do chodby, aby odešla. Ale znovu ji zastavili stěhováci, kteří táhli dvojitou matraci. Odhodili ji v malinkém pokojíčku u chodby, ačkoliv vyčnívala ze dveří.
   Když odcházeli, dala jim každému pět franků.
   Teď už mohla klidně odejít, ale bylo pozdě, zaslechla bouchnutí dveří. Nahlédla do chodby a uviděla Paulova široká záda.
   Snad poprvé v životě se opravdu bála. Myšlenky jí lítaly hlavou jako chycení motýli. Proč neutekla dřív, kdy ještě mohla? Zoufale ustupovala, až se nakonec sesunula do překážejícího křesla. Rychle a pokorně objala své dlouhé nohy. Seděla okamžik tiše, naslouchajíc přibližujícím se krokům, otočená tak, aby jí hned neviděl do obličeje. Chystala se, že bude dělat překvapenou, ale on se na ni téměř nepodíval. Procházel kolem nábytku, ruce hluboko v kapsách, netvářil se moc spokojeně.
   Došel k Jeannině křeslu. Chtěla mu říct, že přišla jenom vrátit klíč, ale neměla chuť promluvit jako první, protože nevěděla, je-li mu vůbec milé, že je tady.
   Jeho první slova zněla jako rozkaz: „Křeslo musí k oknu.“ Než mohla promluvit, popadl křeslo a silou, která jí imponovala, je napůl zvedl i s ní a odtáhl na druhý konec místnosti k oknu. Poodstoupil, shodil ze sebe kabát a přehodil jej přes opěradlo židle. Měl na sobě šedé, měkké pepitové sako a rolák, který ho dělal mladším. Od rána se stačil oholit a pečlivě učesat. Jeanne teď připadal mnohem důstojnější. Doufala, že si dal na sobě záležet kvůli ní. A už se tolik nebála.
   Ozvala se tak trochu omluvně: „Přišla jsem vrátit klíč.“
   Její poznámku ignoroval.
   „Pomoz mi,“ rozkázal.
   Řekl to tónem, který vylučoval nesouhlas. Jeanne se postavila jakoby do pozoru a svlékla si kabát, dobře si vědoma, že pod sukní nic nemá. Hodila hlavou a její husté nazrzlé vlasy se jí rozložily kolem ramen. Pod tenkou látkou se jasně rýsovalo velké poprsí. Paul se soustředil na docela jiné věci.
   „To jste rychle přivezl ten nábytek,“ řekla trochu zklamaně a ukázala na klíč ležící na stole. „Přišla jsem ho vrátit.“
   „Proč?“
   Nabídl jí židli a poprvé se na ni podíval.
   „Rozestav ty židle kolem stolu,“ přikázal.
   Jeanne pokrčila rameny a poslechla. Bylo jí docela příjemné, že ten cizí muž, ignorující společenské konvence, jí něco nařizuje, ale současněji to rozčilovalo.
   „Chtěla jsem ten klíč vyhodit,“ řekla, hladíc opěradlo židle, aniž se k němu otočila. Opěradlo bylo nahoře zaoblené a zdobené žlábky. Jezdila pomalými krouživými pohyby ukazováčkem po letech dřeva, pozorujíc přitom svůj dlouhý úzký nehet. „Ale nedokázala jsem to,“ pokračovala. „Jsem pěkně blbá.“
   Byla si jista, že Paul tuhle malou zpověď nenechá bez povšimnutí. Domnívala se, že její přiznání by se mu mohlo líbit. Vždyť je to taky jenom člověk, i když z něho vyzařovalo něco násilnického.
   Otočila se k němu a zjistila, že je v pokoji sama.
   „Poslyšte, pane,“ zavolala podrážděně. Zklamal ji, nemohla uvěřit, že je mu opravdu lhostejná. Po tom, k čemu mezi nimi došlo, tomu nerozuměla. „Kde jste? Budu už muset jít.“
   Neodpovídal. Napadlo ji, že odešel, ale visel tam pořád jeho plášť. Vrátil se k ní strach, který pociťovala dnes ráno. Hledala Paula. Prošla obývacím pokojem kolem nábytku, zahaleného prostěradlem a pak vešla do předsíně. Stál na prahu malého pokoje a koukal na vyčnívající matraci. Jednou rukou se opíral v bok, druhou o zeď.
   „Ta postel je do tohohle pokoje moc velká,“ řekl, jakoby to nebylo stejně vidět.
   „Nevím jak vám říkat,“ řekla Jeanne.
   „Nemám jméno.“
   Jeanne nevěděla, co si o tom má myslet.
   „Chcete vědět, jak se jmenuji já?“ zeptala se.
   „Ne.“
   „Já jsem…“
   Ten pohyb ani nepostřehla, sotva pohnul zápěstím, ale měl takovou sílu, že jí ten políček odhodil hlavu ke straně. Nezmohla se na nic, jen se jí rozevřely oči překvapením, byla plná zlosti i hrůzy.
   „Nechci vědět, jak se jmenuješ,“ prohlásil výhružně, dívaje se rovnou na ni. „Nemáš jméno a já taky ne. Nechci žádná jména slyšet.“
   „Vy jste se zbláznil,“ řekla plačky, držíc si ruku na tváři. Rozplakala se.
   „Možná. Prostě o tobě nechci nic vědět. Nechci vědět, kde bydlíš nebo odkud pocházíš. Nechci vědět nic. Nic! Rozumíš?“ Skoro křičel.
   „Vyděsil jste mě,“ řekla, stíraje si slzy z obličeje.
   „Nic,“ opakoval. Už to řekl jemněji a díval se jí do očí. „Budeme se tady scházet bez ohledu na to, co se děje venku.“ Jeho hlas ji hypnotizoval.
   „Ale proč?“ zeptala se odevzdaně.
   Paul necítil žádnou lítost. Popošel k ní a položil jí ruku na hrdlo. Měla hladkou a jemnou kůži, svaly krajně napjaté.
   „K čemu nějaká jména. Prostě zapomeneme na všechno, co jsme znali, na lidi, na všechno, co jsme kdy dělali, žili…“
   Snažila si to představit.
   „Ale já nemůžu. Ty ano?“
   „Nevím,“ přiznal se. „Bojíš se?“
   Neodpověděla. Paul jí pomalu rozepínal knoflíčky od šatů. Chtěl ji políbit, ale Jeanne ucukla.
   „Už dost,“ řekla s očima sklopenýma. „Pusť mě.“
   Paul ji uchopil za paži. Byla bezvládná.
   „Zítra,“ zašeptala. Uchopila ho za ruku, zvedla ji k ústům a políbila. „Zítra tě budu chtít víc, prosím.“
   Stáli proti sobě, hledíce si navzájem do očí – dobyvatel a křehká kořist – žádný z nich si nebyl jist, co se stane dál.
   „Dobře,“ konečně odpověděl. „Alespoň se z toho brzy nestane zvyk.“
   Otočil se k ní obličejem, rukou ji chytil za vlasy a vdechoval jejich vůni.
   „Nelíbej mě,“ prosila. „Jestli mě políbíš, už nebudu chtít odejít.“
   „Doprovodím tě ke dveřím.“
   Vešli do předsíně a ani jednomu z nich se nechtělo s tím druhým rozloučit. Nedotýkali se, ale oba vnímali tělo toho druhého, jeho strašnou blízkost. Dráždila je představa, co by se mohlo stát. Zrodilo se mezi nimi jisté pouto. Paul nakonec otevřel dveře a Jeanne vyšla na chodbu.
   Otočila se, aby se s ním rozloučila, řekla mu sbohem, ale těžké dveře už byly zavřené.
5. kapitola
   Když Jeanne odešla, Paul žádné vzrušení nepociťoval. Zůstal mu jen chladný pocit převahy. Ostatně nic jiného ani neočekával a vzpomněl si na to, když se vrátil do hotelu. Tam ho přepadla docela jiná skutečnost. Z popelnice, zakutálené do příkopu před hotelem, zapáchaly ryby a kousek dál se ozýval křik nějakého dítěte. Napadlo ho, jestli i Rosa křičela ve svém posledním okamžiku, ale došel k názoru, že ho opustila v tichosti, tak jak s ním žila. To a fakt, že mu nezanechala žádné vysvětlení, pociťoval jakoby mu někdo dvakrát obrátil nůž v ráně, až kdesi uvnitř. Život mu teď připadal hrozný, špinavý a těžký. Vadil mu každý nepříjemný zvuk i malé rozčílení, někdy jen stěží krotil své divoké pudy.
   Chodba penzionu byla prázdná. Dveře za malým stolem, na němž ležela pouze omšelá kniha hostí – Paul ji tam měl jen proto, že to vyžadoval zákon, ne že by byl zvědavý na jména svých hostů – byly otevřené. Někdo byl uvnitř. Paul si opatrně sundal kabát, položil jej na stůl a opatrně vešel. Padla by mu nějaké rvačka, ale uviděl jen svoji tchýni, podsaditou paní ve středních letech, oblečenou do černého kabátu, na hlavě klobouk se závojem. Měla zarudlé oči a zdálo se, že má pod nimi i modřiny. Ani silná vrstva pudru nemohla skrýt její nezdravou bledost. Stála před otevřenou Paulovou skříní, prohrabujíc se třesoucíma se rukama Rosinými šaty.
   Nevyrušoval ji. Jeho vztah k ní, chtěla, aby jí říkal Mére a on proti tomu nic neměl, byl spíše smíšený a ne všechny pocity byly špatné. Ona i její patolízalský manžel byli měšťáci, jaké nesnášel, avšak věděl, že svou dceru milovala a marně se snažila jí porozumět. Paul si naopak myslel, že on Rose rozumí. Teprve minulá noc mu umožnila pochopit osudovost svého omylu, proto teď byl k Mére shovívavější. Vždyť to byl její nápad, aby oni dva řídili hotel. Možná nebyl nejlepší, možná, že kdyby odjeli z Paříže, dopadlo by to jinak…
   Otočila se a uviděla ho. Krátce oba váhali, pak ona udělala několik malých krůčků a objali se. Připadalo mu, že je docela při těle. Vzpomněl si na nedělní výlety, kdy s Rosou jezdili do jejich domu nedaleko Versailles. Mére obyčejně navařila ragú nebo podobné nudné jídlo a k tomu popíjeli místní bílé víno. Bylo suché a trochu šumivé, ale nikdy jim po něm nic nebylo.
   „Přijela jsem vlakem v 17.00,“ řekla. Pohlédla na něho strašně unavenýma, uplakanýma očima. „Ach, bože, Paule,“ zavzlykala.
   Nevěděl co by jí řekl a bál se jejích otázek. Možná že ji napadne, jak zbytečné je se vyptávat. Otočila se a jakoby si nemohla pomoci, začala se zuřivě prohrabávat útržky papírů, knoflíky, špendlíky a ostatními osobními věcmi na stolku u Paulovy postele.
   „Otec je nemocný, má astma.“ Paulovi však nijak nevadilo, že nepřijel, protože otec nikdy s ním ani s Rosou nesouhlasil, ale neměl dost odvahy, aby to řekl nahlas. „Doktor mu zakázal přijet. Je to tak lepší, já jsem silnější než on.“
   Došla ke skříni a bez ptaní ji otevřela. Pátrala mezi Rosinými šaty a přejela rukou po horní polici. Vyndala všechny Rosiny kabelky a jednu po druhé je pokládala na postel. Každou obrátila vzhůru nohama, vytřepala, ale kromě jedné staré rtěnky nenašla nic.
   „Co hledáte?“ zeptal se Paul podrážděně. Začínal tušit, že jejich vzájemná náklonnost nebude mít dlouhé trvání.
   „Kdyby tu bylo aspoň něco, co by to vysvětlilo,“ řekla Mére. „Dopis nebo nějaké znamení. Není možné, že by moje malá Rosa nenechala nic své matce. Ani slovíčko.“
   Strašně se rozplakala. Paul sebral kabelky, dal je zpátky do skříně a skříň zavřel. Ještě se podíval nahoru na skříň, kde ležel kufr s Rosinými suvenýry. Nechtěl, aby je Mére viděla, stejně nic nevysvětlovaly.
   „Řekl jsem vám po telefonu, že nikomu nic nenechala. Nemá smysl to hledat.“
   Zvedl její velký plátěný kufr, příliš těžký na několikadenní pobyt. Nechtěl, aby se tu dlouho zdržela, protože mu připomínala Rosu a všechny nedořešené problémy.
   „Musíte si odpočinout,“ prohlásil hlasem nepřipouštějícím odpor. Nahoře jsou nějaké volné pokoje.
   Paul ji vedl ke schodům. Mére si všimla, že koberec je už prošlapaný a na mnoha místech vytržený z mosazné tyčky, která jej přidržovala. Všimla si i prasklého stínidla lampy vedle pultu, i toho, že průhledné okraje neprůsvitného skla ve dveřích aspoň rok už nikdo neumýval. Hotel páchl jako starý camembert. Tak si jej nepamatovala a byla dvojnásob ráda, že s ní nepřijel její muž.
   Na schodech potkali černou dvojici. Byl to Alžířan, který hrál na saxofon a jeho žena, oba v trochu moc velkých kabátech a oba se zářivě usmívali. Paul jim přikývl na pozdrav, ale Mére se zastavila a dívala se za nimi. Když ona vedla hotel, nebyl žádným černochům přístup dovolen. Podívala se s údivem na Paula. Odpověděl jí chladným, bezvýrazným pohledem. Nebyl zvědavý na její stížnosti, dřív než mohla promluvit se otočil a stoupal po schodech nahoru.
   Všechny dveře byly oprýskané a proto vypadaly ještě anonymněji. Paul otevřel dveře vedle pokoje, v němž služka právě luxovala a pobídl Mére, aby vešla. Na malé komodě stála prázdná váza. Mére položila kufr na postel, jejíž unavené pérování si hlasitě povzdechlo.
   „Žiletkou?“ zeptala se a Paul sebou trhl. Věděl, že se na to zeptá a přece na tu otázku nebyl připraven. Udělalo se mu nevolno.
   „Ano,“ řekl bez důrazu.
   „Kdy…?“
   Paul se rozhodl, že jí to jednou vysvětlí a pak už ho nikdo nedonutí o tom znovu mluvit.
   „Nevím,“ začal. „Měl jsem noční. Poslední host se vrátil asi o půl jedné a…“
   Zavřel oči a uviděl tu scénu znovu – malý pokoj, zaplavený krví. Rosa skrčená ve vaně, odmítavá a přísná i ve strašlivé smrti. Nebyl schopen jít dál než k posteli. Ne proto, že by nemohl vydržet ten pohled, ale protože se bál břitvy a toho, co by s ní mohl udělat. Mohla ho na to připravit – gestem, slovíčkem mu to mohla usnadnit, vysvětlit. Mohla to udělat tak, aby tu hrůzu objevila služka, domovnice nebo Raymond. Chtěla snad aby trpěl ještě víc nebo jí to bylo jedno? Ať už to bylo jakkoliv, bylo to zdrcující. „Zabila se večer,“ řekl, aby tu hroznou představu aspoň na chvíli odehnal.
   „A potom?“
   Její hlas zněl jako ozvěna. Paul věděl, že ať řekne cokoliv, přijde další otázka.
   „Už jsem vám to řekl,“ odvětil unaveně. „Když jsem ji našel, zavolal jsem sanitku.“
   Vyšel do chodby než stačila znovu něco říct. Pokoj, o němž mluvili, byl zrovna naproti přes chodbu. Paulovi se zdálo, že odtamtud slyší téct vodu. Přiložil ucho ke dveřím. Mére začala rozbalovat své věci a nevšimla si, že Paul už odešel.
   „Po tvém zavolání jsme byli celou noc vzhůru a mluvili o Rose a o tobě.“
   Paula napadlo, že služka možná nechala téct vodu. Mohla to udělat schválně nebo proto, že se bála, aby krev nezůstala v trubkách. Byla velmi pověrčivá a Paul byl zvědavý, jestli je stále ještě v tom pokoji.
   Vrátil se k Mére. Opatrně vyndávala své věci – toaletní potřeby, teplý župan, černé pohřební šaty. Všechno si pozorně prohlídla.
   „Otec o tom šeptal jakoby se to stalo v našem domě.“ Podívala se na něj s otázkou v očích: „Kde se to stalo?“
   „V jednom z pokojů.“ řekl Paul pohrdavě a slovo pokoj, chambre, vyslovil jakoby šlo o nějaký ohromný salón. „Co na tom záleží?“
   „Ví někdo, jestli trpěla?“ Jak by mohla netrpět? Ale proč to udělala, říkal si v duchu Paul. „Musíte se zeptat doktorů.“ A škodolibě dodal: „Bude pitva.“
   Překvapením otevřela ústa. Pitva byla v jejích představách spojená se zločinem a špatnou pověstí. Ne, to ona nedovolí.
   „Žádnou pitvu,“ prohlásila resolutně, jako by o tom měla rozhodovat.
   Paul už nemohl vystát další otázky. Otočil se a přešel přes chodbu do druhého pokoje. Sáhl na kliku a prudce otevřel dveře. Pokoj byl prázdný a stejně pečlivě uklizený jako před chvílí. Voda tekla z vanového kohoutku a Paul ho šel zavřít. Zíral jak je vana nádherně čistá. Možná by sem měl zavolat Mére a ukázat jí, kde se její dcera zabila. Třeba ji to uspokojí. Ještě utáhl kohoutek. Byl to docela obyčejný pokoj. Možná proto si ho Rosa vybrala.
   Na druhé straně chodby Mére vybalovala svazek kartiček s obálkami. Byly černě orámované a tudíž vhodné pouze k úmrtnímu oznámení. Zbyly jí z pohřbu jiných příbuzných. Byla hrdá na své zkušenosti z takových záležitostí. Postará se o poslední potřeby své dcery jak se sluší a patří. Rose nebude nic chybět. Jenom Paul jí dělal trochu starosti. Vždycky z něho měla strach a zároveň si uvědomovala sílu jeho mužství. Byl tak jiný než její manžel. Kdysi si myslela, že Paul je jediný muž, který dokáže Rosu zvládnout a jen proto dala své požehnání k jejich sňatku s tímhle dobrodruhem, jak ho jednou nazval její manžel.
   Paul stál ve dveřích a díval se na sbírku kartiček a obálek. Mére jednu zvedla a téměř láskyplně si ji prohlížela.
   „Měla jsem je doma,“ řekla, uhýbajíc jeho pohledu. „Už jsme v rodině měli úmrtí, tak myslím na všechno. Vyzdobím pokoj krásně květinami.“
   Paul zaťal pěsti. Už to nemohl vydržet.
   „Oznámení a příbuzní,“ řekl s hořkostí v hlase. „Květiny a pohřební šaty – všechno jev tomhle kufru. Na nic jste nezapomněla, jenom na jednu věc, že nechci žádnýho kněze.“
   To ji nenapadlo, nedovedla si vůbec představit pohřeb bez kněze.
   „Katolický pohřeb,“ koktala. „Přece to bude katolický pohřeb.“
   „Rosa nebyla věřící,“ zařval, aby to bylo pořádně slyšet.
   „Nekřičte, Paule,“ řekla Mére ustrašeně a ustoupila až za postel.
   Paul zakřičel: „Církev nechce sebevrahy!“
   Bylo to absurdní a přesto pociťoval agónii a frustraci. Na okamžik měl chuť ji zardousit, ale raději si vybil zlost na dveřích. Praštil do nich napřed jednou, pak druhou velkou pěstí, až se dveře třásly v pantech a hotel podivně ztichl.
   „Kněz jí dá odpuštění,“ řekla Mére, plačíc zoufalstvím. „Postarám se o to. Budeme mít nádhernou mši…“ Pak těžce usedla na pelest postele a zakryla si rukama oči. „Víte, co řekl Papá?“ vzlykala. Řekl: „Moje holčička byla vždycky šťastná. Co jí udělali, že se zabila?“
   Paul si přál, aby taky mohl plakat, ulevit bolesti. Nedokázal to.
   „Nevím,“ řekl. „Nikdy se to už nedovíme.“
   Aby skryl svůj hněv, otočil se a vyšel na chodbu. Většina dveří se rychle zavřela, hosté předstírali, že nic neslyšeli. Jen několik dveří zůstalo pootevřených. Paul si představoval lidi za nimi jako nechutné červy a měl chuť je zašlápnout. Ovšem věděl, že stejně nikdo z nich nemá odvahu se mu postavit. Jejich životy byly zbytečné asi tak jako ten jeho.
6. kapitola
   V zimě občas fouká v Paříži vánek až z Azurového pobřeží. Tehdy vypadají sykamory oproti blankytné obloze o něco méně holé, neduživé zimní slunce opět dostane sílu vytáhnout ze studené země trochu vůně. Na jaro je ještě příliš brzy, ale jeho příslib už se vznáší ve vzduchu. V takových chvílích pokryje pařížská modř, barva, která město proslavila, skoro celé nebe. Ještě ji zvýrazní červené a žluté plátěné stříšky kaváren, šeď kamenů a voda Seiny.
   Ačkoliv Paul spal špatně a velkou část noci proseděl v lenošce, nezvykle vlahý vzduch ho osvěžil. Jeanne si umínila, ještě než klidně usnula, že už ho nikdy nechce vidět. Ale ráno, dřív než dopila kávu, jí bylo jasné, že všechno bude jinak. K bytu na Rue Jules Verne dorazili téměř zároveň. Aniž by si cokoliv řekli, padli si do náruče, svlékli se a svalili na matraci. Její slib ze včerejška se začal vyplňovat. Odříkání ještě zvýšilo vzrušení. Objímala ho rukama i nohama, jakoby hledala ochranu před vlastní vášní.
   Ještě dlouho potom leželi vedle sebe bez doteku, čekajíce jestli k nim nedolehne nějaký zvuk, schopný proniknout sluncem zalitou zdí. Nedočkali se. Pokoj je úplně pohltil.
   Jeanniny vlasy, rozházené po polštáři, vypadaly jako výbuch slunce. I vleže měla prsa tuhá, bylo z nich cítit plnost zralé ženy i pevnost mladé dívky. Měla velké a tmavé bradavky, kůži čistou a skoro svítivou. Chlapecké boky se dobře hodily k její jednoduché ženské smyslnosti.
   Ve srovnání s jejím tělem nedalo se Paulovo tělo nijak definovat. Ležel vedle ní požitkářsky, ruce a prsa silně porostlé šedivými chlupy, zřetelně mu začalo ubývat svalů. Živost jeho tváře byla v rozporu s jeho tělem. Jakoby byl náhle přistižen v soutěsce mezi mládím a stářím.
   Její tělo si uvědomoval jen velmi nejasně, vždyť ji doposud vnímal jen jako předmět náhodné vášně. Mělo být daní za jeho marnivost a sexuální dokonalost, utíkal se k němu před svým zoufalstvím. Možná, že by si jí spíš všiml, kdyby nebyla tak pěkná. Jeanne brala taky jeho tělo naprosto samozřejmě, ale jinak. Vnímala jen jeho sílu, podlehla jeho mužnosti, tělo ve skutečnosti neviděla, ačkoliv bylo tak veliké. Láska, kterou k němu náhle pociťovala, byla založena na jeho síle a tajemství, že chtěl, aby o sobě navzájem nic nevěděli.
   Jeanne si vkleče natáhla kalhotky. „Mám ráda sex,“ řekla. „Je zdravý, udržuje tělo v kondici a taky povzbuzuje chuť k jídlu.“
   Vyšla z pokoje, aniž by na něj pohlédla a zamířila si to do koupelny. V zrcadle uviděla rozcuchanou dívku s vystouplými lícními kostmi, našpulenými rty a prsy, které se jí občas zdály příliš těžké. Obličej vyjadřoval směsici povrchnosti a inteligence. Jeanne se zatřásla chladem. Ačkoliv oknem nad vanou pronikaly dovnitř paprsky slunce, tyrkysově bílé stěny koupelny odrážely pouze chladnou zimní realitu. Ochladilo se. Měla pocit, že jí začíná být chladno a zabouchla za sebou dveře, v domnění, že jí bude tepleji.
   Paul si vzal šaty a šel bosý do koupelny. Líbila se mu představa, že se budou spolu koupat a pak i oblékat, protože se mu prostě nechtělo dodržovat žádné konvence. Zavřené dveře ho však překvapily. Chvíli uvažoval, má-li vejít dovnitř – Jeanne se zrovna umývala nad umyvadlem, neboť bidet tu žádný nebyl – ale nakonec dal Paul přednost tomu, že dovnitř nevstoupil. Počká, jestli ho sama zavolá. Ale dlouho to nevydržel, zalomcoval klikou.
   „Počkej chvilku,“ křičela.
   „Chci se na tebe dívat.“
   „Nevím co bys chtěl vidět.“
   „No to už nechej na mě…“ Její měšťácká stydlivost ho lehce vzrušila, proto na ni zavolal. „Chci se dívat jak se myješ.“
   „To ne,“ odsekla. Je to divné, že při sexu stud neměla a teď, najednou, když je po všem, je zase děsná stydlivka. Lehce seskočila z umyvadla – jak jinak se tady umývat – a otočila kohoutkem, aby zastavila vodu.
   „Jsem hotová,“ zakřičela přes dveře, ačkoliv to musel sám poznat. „Račte vstoupit, pane.“
   Paul vešel, své šaty měl přehozené přes ruku. Položil je na okraj vany a nahý si stoupl vedle Jeanne k druhému umyvadlu. Měla před sebou rozházené všelijaké toaletní potřeby – řasenku, rtěnku, malou lahvičku pleťového mléka. Našpulila rty a začala se malovat. Prohlížela si řasy, tváře, oči, a Paula naprosto ignorovala.
   Paul, opřený o umyvadlo, se tiše usmíval – takového ho ještě neznala.
   „Co je na tom tak legračního?“ domáhala se odpovědi.
   „No celkem nic,“ nepřestával se smát. „Jenom jsem si tak představoval, jak sedíš na tom umyvadle s roztaženýma nohama. To musí být člověk šikovnej, aby udržel rovnováhu a ještě se stihl umýt. Ale jestli spadneš, tak si můžeš pěkně zlomit nohu.“
   Jeanne se zamračila. Nelíbilo se jí, že se baví na její účet a dokonce jí to ještě říká. To se přece nedělá. Dokonce se trochu začervenala a umíněně se obrátila zpátky k zrcadlu.
   Paul vytušil, že by ji měl přestat dráždit. Lehčeji políbil na rameno a řekl: „Tak už se nezlob.“
   „Jsme každý jiný,“ řekla, ale nepodívala se na něho.
   Obrátila se k němu v zrcadle a zahlédla na jeho obličeji, že si z ní pořád dělá legraci. Jemu byly její zábrany směšné. Vždyť jsou jenom dvě těla, setkávající se v propasti času, kdy je každý čin šílenější než ten předchozí. Skutečné mu připadalo jen teplo lidského těla.
   Ale byl k ní pořád něžný. „Odpusť,“ žadonil a znovu ji lehce políbil. „Odpouštíš?“
   Jeanne se přestala mračit. „Ano,“ řekla a usmála se na něho. V jejím úsměvu bylo něco z dětské spontánnosti.
   Paul viděl, že nadešel okamžik, kdy si ji může přizpůsobit o trošku víc.
   „Tak pojď sem a umyj mě,“ řekl.
   Úsměv jí zmizel z tváře. „Are you kidding?“ zeptala se trochu školáckou angličtinou, jestli si z ní nedělá legraci. „Co tě to napadá… Ani za nic. Jak jsi vůbec přišel na to, že mně můžeš něco nařizovat?“
   V jejím hlase byl znát strach i vztek, ale Paul obojí ignoroval. Otočil kohoutkem, namydlil si nejdřív ruce a pak celý penis. Stál těsně nad umyvadlem.
   „Ani nevíš, o co přijdeš,“ řekl.
   Jeanne potřásla nevěřícně hlavou. „Víš co ty jsi? Čuně.“
   „Čuně?“ Ta představa se Paulovi docela líbila.
   „Toaleta je toaleta a milování je milování,“ bránila se. „Pleteš dohromady posvátné a světské.“
   Paul v tom nikde neviděl žádný rozdíl a chtěl by jí to nějak předvést, ale raději neřekl nic. Jeanne pokračovala před zrcadlem se svým malováním.
   Paul se utíral a zmocňoval se ho nepříjemný pocit, protože tohle mu připomínalo typickou domácí scénu. Oblékali se v důstojném tichu jako muž a žena, kteří příliš dobře znají své zvyky. Paul se rozhodl, že s tím musí něco udělat.
   „Jednou jsem viděl takový velice smutný švédský film, který taky míchal světské a posvátné,“ začal a přitom se posadil na okraji vany, aby si natáhl ponožky.
   „Všecky porno filmy jsou smutný,“ řekla Jeanne. „Někdy až k breku.“
   „To nebyl pornografický film, ale švédský. Jmenoval se Tajný Stockholm. O stydlivém chlapci, který se odvážil pozvat si svou dívku domů a když na ni celý rozrušený čekal, došlo mu, že asi nemá čistý nohy ani ponožky. Prohlíží si je, vypadá to tak, že se skutečně nemýlil, běží se umýt do koupelny, jenom že neteče voda. Je zoufalý a neví, co má dělat. Ale dostane nápad. Strčí nohu do klozetové mísy a spláchne. Rozzáří se, že přišel na to, jak to udělat, jenomže když chce nohu vytáhnout, najednou to nejde. Zkouší to znovu a znovu, ale nic. Dívka přijde a najde ho uplakanýho, zoufalýho, s nohou v klozetový míse.“
   Zdálo se, že Paul se až sadisticky vyžívá v nepěkných detailech celého toho hodně podivného příběhu.
   Pokračoval: „Chlapec jí řekne, aby odešla a už se nikdy nevracela. Ona to však odmítá, nemůže ho přece nechat jen tak, umřel by hladem. Jde pro instalatéra, kterej sice přijde, ale bojí se cokoliv udělat. Nechce na sebe vzít zodpovědnost. ‚Nemůžu rozbít mísu,‘ tvrdí. ‚Mohl bych ho poranit.‘ Zavolají tedy sanitku. Medici přijedou s nosítkama a mísu odšroubujou. Položí chlapce na nosítka, i s nohou v míse, jako v nějaké ohromné botě. Začnou se té situaci chechtat. Jeden dokonce uklouzne ze schodů a spadne, takže mísa nakonec chlapci sklouzne z nohy, upadne druhému medikovi na hlavu a ten je okamžitě mrtvej.“
   Jeanne se nejisté zasmála. Paul se náhle zvedl a vyšel z koupelny, nechávaje ji samotnou. Mohli se aspoň podělit o ten krutý humor, ale on už neměl chuť.
   Zcela oblečený se začal procházet po kulatém pokoji. Všechno si podrobně prohlížel. Stůl a židle odtáhl do jídelny a sem přitáhl z malého pokoje těžkou matraci. Ze svatostánku, oddělujícího je od světa, se tím stala aréna. V jednom okně pootevřel žaluzii, aby dovnitř proniklo více slunce.
   Jeanne vyšla z koupelny, perfektně upravená a připravená k odchodu. Vykartáčované vlasy jí opět zářily. Pečlivě si je vyčesala a zapla sponkou. Pohlédli na sebe. Jeanne se slabě usmála, trochu zaváhala, ale pak mu zamávala a obrátila se k východu. Paul s ní ale dnes ještě nemínil skoncovat, což věděla. Nemusel ji ani volat, sama se otočila a znovu vrátila do obývacího pokoje. Stál ozářen paprsky slunce, bradu vzpřímenou, s chladným odstupem ji pozoroval. Dívala se na něho. Bylo to jako když si dva bojovníci jeden druhého přeměřují.
   „Začneme znovu?“ zeptala se.
   Paul neodpověděl, ale pomalu si rozepínal košili. Jeanne si svlékla kabát a hodila ho stranou, stejně tak tašku a šla k němu. Sundala si blůzu a kalhotky, až před ním stála úplně nahá, ale hrdá na to, jak vypadá.
   „Chceme si snad jeden druhého prohlédnout, ne?“ řekla. „Jo nebo ne?“
   „Jo,“ odpověděl a poprvé se na ni podíval jako na ženu. „To chceme.“
   Sedli si na postel proti sobě a dotýkali se nohama. Oběma rukama jí přejížděl po obličeji, jakoby jej teprve objevoval, pak po krku, ramenou, prsou – tam se chvíli zastavil, obdivuje jejich oblost.
   „Není to krásný,“ – a opravdu tomu věřil – „když o sobě nic nevíme?“
   „Adam a Eva o sobě taky nic nevěděli,“ řekla.
   „Jsme jako oni, ale jinak. Oni se uviděli nazí a zastyděli se. My jsme se poprvé viděli oblečení a sem jsme přišli nazí.“
   Jejich těla se začala proplétat jako v Kamasutře, Jeanne vzala do ruky jeho penis a zavedla si ho do sebe. Paul přejel prsty její boky a pohladil rozpálený Venušin pahorek.
   „Myslím, že můžeme vyvrcholit bez doteků,“ řekla.
   Seděli naproti sobě, zapleteni, opřeli o paže a pozorovali navzájem.
   „Uděláme si to jenom očima,“ navrhla.
   Paul mlčky souhlasil a pak se žertem zeptal, „Už?“
   „Ještě ne.“
   Paul se naklonil dopředu a pak zase dozadu.
   Jeanne zavzdychala. „Nejde to.“
   „Jo, taky se mi to nějak nevede. Málo se snažíš.“
   Jejich pohyby se zrychlily. Paul vyvrcholil a odtáhl se od ní, bylo to trochu předčasné, ale Jeanne si uvědomovala, že ještě nikdy nebyla tak uspokojená. Poprvé s Paulem cítila ještě něco jiného než chtíč a vzrušení ze zakázaného ovoce. Chtěla mu to nějak říct, ale nevěděla jak.
   „Vím, co udělám,“ řekla radostně. „Vymyslím pro tebe jméno.“
   „Jméno? Proboha,“ smál se Paul a nevěřícně kroutil hlavou. „Pane bože, měl jsem v životě snad už milion jmen, žádný další nechci. Stejně mám radši, když přitom vzdycháš nebo křičíš. Opravdu chceš vědět jak se jmenuju?“
   Dřepl si na všechny čtyři, ústa stočil do podoby rypáku a hlasitě zatroubil. A pak mručel, vrčel, odkudsi z hloubky vydával divoké zvuky, které Jeanne vzrušovaly. Objala ho a vsunula své nohy mezi jeho.
   „To je teda pěkný mužský řev. Teď poslouchej ten můj.“ Přitáhla si ho na matraci a pevně stiskla. Vyloudila ze sebe vysoký trylek a zeptala se, jak se mu to líbí.
   Rozesmáli se. Paul znovu zavyl a Jeanne mu s chutí odpověděla. V kulatém pokoji se ozývalo hlasité zvířecí volání.
7. kapitola
   Když se Jeanne vrátila, čekal na ni na zahradě jejich vily v Chatillon-sous-Bagneux Tomův štáb. Už neměla vlasy svázané do uzlu, měla je rozčesané a v divokých pramenech jí visely až na ramena. Vypadala jako by se právě probudila. Vrátila se od Paula a překypovala životem. V porovnání s ní vypadali všichni ostatní jako sochy. Zastavila se ve vratech, aby mohla sledovat zvukaře. Klečel u svého magnetofonu, na uších sluchátka a mával mikrofonem sem a tam, aby zachytil různé zvířecí zvuky. Kameraman vložil film do kamery v černé tašce. Skriptka se tvářila znuděně a listovala módním časopisem Elle. Nikoho z nich nezajímaly husy, kolébající se kolem. Byla to jenom dobrá zvuková kulisa.
   Jeanne zavřela vrata. „Děkuji za ten kravál,“ poznamenal zvukař. „Jste vtělená ohleduplnost.“
   Jeanne si všimla na Tomově obličeji zklamání. Stál poněkud stranou, ruce v kapsách, pokoušel se o úsměv. „Nejsi ještě ani učesaná,“ díval se na její vlasy.
   Nechtěla se omlouvat nějakou lží. „Je to lepší než paruka,“ zažertovala. „Jsou moje vlastní. Nejsem v nich dost krásná? Řekni, nelíbím se ti, jak vypadám?“
   „Ale jo, mně se líbíš,“ tvrdil Tom. „Vypadáš pokaždý jinak a přitom furt stejně pěkně. Už vidím ten záběr…“
   Zvedl obě ruce jako kdyby držel kameru a obíhal kolem Jeanne. Ostatní se připravovali na záběr. Jeanne si všimla zahrady a vysoké kamenné zdi, která vilu obklopovala. Kdysi, když byla ještě malá holka, byla ze tří stran zelená pole a jí se zdá, že by se na tom nemělo nic měnit, tak jako vůbec na vzpomínkách z dětství. Když během let na polích vyrůstaly paneláky a mizerné domky přistěhovalců, nucených opustit město, byla z toho smutná.
   „Kamera je vysoko,“ zakřičel Tom. „Dávej pozor… Pomalu se k tobě přibližuje… A jak vykročíš, jde ti naproti. Je tam taky hudba. Pořád se ti přibližuje…“
   „Nemám moc času,“ přerušila ho Jeanne. „Nemůžeme konečně začít?“
   „Jo, ale musíme si o tom napřed promluvit.“
   „Ne,“ řekla, zatím co tým se připravoval k akci a šel s ní dozadu, ke zdi. „Dnes budeme improvizovat,“ prohlásila. „Budete to muset vydržet.“
   Tom byl velice spokojen. Dal pokyn kameramanovi, aby ji sledoval. „Vypadáš báječně,“ šeptal jí a byl u ní tak blízko, že se dotýkal jejích zdivočelých vlasů. „Teď jsi to ty, jsi doma, tam kdes prožila dětství. Přesně jak to má bejt! Natočím tě takovou jaká jsi kdysi byla – divoká, drzá, okouzlující!“
   Zavedla je k šípkovému keři. Na fotografii náhrobku byl poslušně sedící vlčák. Pod ním bylo vyryto „Mustafa: Oran 1950 –Paříž 1958.“
   „V dětství to býval můj nejlepší kamarád,“ řekla. „Vydržel mě pozorovat celé hodiny a byla jsem si jistá, že mi dobře rozumí.“
   Z domu vyšla stará žena v černých šatech, s rukama na prsou zkříženýma a spěchala k nim. Měla bílé vlasy, pevně stažené dozadu. Zaslechla Jeanne a dodala: „Psi jsou lepší než lidi. Mnohem lepší.“
   Jeanne ji nadšeně objala. „Olympia! To je Olympia.“ představila ji Tomovi. „Moje chůva.“
   „Mustafa dycky poznal chudý od bohatých,“ řekla Olympia. „Nikdy se nespletl. Dyž přišel někdo dobře oblečený, ani se nehnul…“
   Jak Olympia pozorovala kameramana, který dostával pokyny od Toma, její hlas slábl. „Měli ste ho vidět, dyž se ukázal žebrák. To byl panečku pes. Pan plukovník ho naučil rozeznat Araby od Francouzů po čichu.“
   Jeanne se obrátila k filmařům: „Olympia je jako antologie domácích ctností. Je věrná, naši rodinu obdivuje… a k tomu ještě je rasistka.“
   Stařena je vedla k vile. Vstupní hala byla plná květin v květináčích, nahodile rozestavěných na sešlapané dlažbě. Na vybledlém stolku z rákosí stála mosazná lampa se zeleným stínidlem, nad nímž visel olejový portrét Jeannina otce. Byl zobrazen v dobře padnoucí plukovnické uniformě, boty bez poskvrnky, velký knír dobře navoskovaný.
   Jeanne vedla filmaře kolem obrazu do přilehlé místnosti s holou dřevěnou podlahou a zdmi pokrytými látkou s odvážným geometrickým vzorem. Režiséra a jeho tým zaujala sbírka primitivních zbraní nad poličkou s vybledlými fotografiemi exotických míst.
   Jeanne je pozorovala s pýchou. Sundala z police jednu zarámovanou fotografii, aby si ji mohli prohlédnout. Byly na ní tři řady vážně se tvářících žákyň obecné školy a přísná statná žena v letních vycházkových střevících.
   „To jsem já,“ ukázala. „Napravo od paní učitelky, slečny Sanvagové. Byla nesmírně věřící, moc přísná…“
   „Byla až moc hodná,“ přerušila ji Olympia. „Rozmazlovala tě.“
   Tom plácl kameramana po rameni. Ten se otočil, zamířil kameru na stařenu, ale ta se schovala za ostatní.
   Jeanne ukázala na jiné děvčátko. „A tohle je Christine, moje nejlepší kamarádka. Vzala si lékárníka a má už dvě děti. Tady je to trochu jako na vesnici, všichni se znají…“
   Olympia se přidala. „Já bysem nemohla žít v Paříži. Tady je to takový vobyčejný…“
   Kameraman se k ní zase otočil a pokusil se o další snímek, ale Olympia utekla dveřmi se žaluziemi.
   „Tady jsme za větrem,“ pokračovala Jeanne. „Stejně je to smutný, ohlížet se zpátky.“
   Došli do jejího dětského pokoje. Na okenních parapetech seděla vedle sebe všelijak srovnaná vycpaná zvířata, někde už odřená, kolem zdí stály různé dřevěné repliky zahradnických vozíků, staré židle, odřené stoličky. Přebaly všech knih už byly silně vybledlé.
   „Co je na tom smutnýho?“ zeptal se Tom. „Je to prostě ohromný.“
   Místo odpovědi rozhodila ruce a otočila se.
   „Vždyť seš to ty!“ volal. „Tvoje dětství – všechno, co ten film potřebuje.“ Hledal inspiraci kdesi na stropě. Zároveň pokynul kameramanovi, aby se víc přiblížil Jeanne. „Tyhle sešity – to jsou začátky tvé osobnosti, to je prostě fascinující. Veřejnost se dnešní ženy spíš trochu bojí…“
   Zastavil se, aby si rozmyslel další záběr, scénář se mu už rýsoval v hlavě, zatímco Jeanne skoro vytančila z pokoje, sledovaná kameramanem.
   „…ale když ukážu nějakou obyčejnou ženu, nadprůměrně inteligentní, ale zase ne až příliš…“
   Tom se rozhlížel kolem jakoby hledal nějakou inspiraci. Poprvé si uvědomil i ty ostatní, kteří byli vzadu. „Co tam sakra děláte?“ volal. „Jste blbí nebo co?“ Vyhnal je ven a pak otevřel dveře, vedoucí do pokoje, zařízeného nízkým, pohodlným nábytkem.
   „Otvírám dveře!“ volal, mávaje na Jeanne. „Otvírám všechny dveře!“
   „Kam jdeš?“ ptala se ho, snažíc se vypadat stejně nadšeně jako on.
   „Mám takovej plán. Hoď tam teď zpátečku! Rozumíš? Zpátečku jako na autě.“ Chytil ji za ruce. „Zavři oči. Vrať se zpátky do svého dětství.“
   „Vidím tátu,“ řekla snaživě, „v plné polní.“
   „Dobrý. Pokračuj, to půjde.“
   „Tatínek je v Alžíru…“
   „Jo, uvědom si, že je ti patnáct,“ řekl Tom. „Čtrnáct, třináct, dvanáct, jedenáct, deset, devět…“
   „Vidím ulici, kterou jsem milovala, když mi bylo osm…“
   Otevřela oči a vzala do ruky svázaný sešit, ležící na stole. Začala z něho nahlas číst.
   „Úloha z francouzštiny. Téma: venkov. Osnova: Na venkově žijí krávy. Kráva je celá pokrytá kůží. Má čtyři strany – přední, zadní, vrchní a spodní…“
   „Bezvadný!“
   Jeanne popadla slovník a začala jím listovat. „Zdrojem mých znalostí byl Larousse. Opisovala jsem z něho.“
   Četla hlasitým, teatrálním hlasem: „Menstruace, podstatné jméno ženského rodu, fyziologická funkce, založená na odtoku… Penis, podstatné jméno mužského rodu, orgán, určený ke kopulaci, měřící od pěti do čtyřiceti centimetrů…“
   „Velice poučný,“ řekl na to Tom, obraceje se k oknu a mávaje na filmaře, aby se vrátili.
   Jeanne sundala fotografii svého otce. Prohlížela si řády na jeho hrudi, které si ještě tak dobře pamatovala, stejně jako způsob, jakým stál v pozoru s prsty lehce sevřenými na bocích. Neviděla ho nikdy v nějaké neformální situaci. Byl vždycky laskavý, přesto se však ani jako malá neodvážila jen tak vyšplhat do jeho klína, políbit ho a dotknout. Její matka ho zbožňovala a Jeanne už tehdy často pociťovala, že matka na ni žárlí. Dokonce chtěla být vojákem jako otec – plukovník, mít zbraň a být tak sebejistá jako on. Když jí navrhl, že ji naučí střílet ze své služební pistole, byla na to tak pyšná, že překonala strach, že někoho zabije a naučila se střílet skoro tak dobře jako on. Myslela na otce jako na starého, ale neporazitelného muže a když umřel, zdálo se jí, že svět je pro ni méně bezpečný.
   „Kdo je to,“ ptal se Tom, ukazuje na portrét mladého chlapce, hrajícího na piano.
   Jeanne se usmála. „Má první láska, bratranec Paul.“
   Kameraman se snažil vtísnit mezi ně a zaměřit kameru na obrázek. Olympia stála tiše ve dveřích.
   „Proč má zavřené oči?“ zeptala se skriptka.
   „Protože zrovna hrál a moc krásně. Vzpomínám si jak tam seděl a štíhlými prsty přejížděl po klávesách. Cvičíval někdy celé hodiny… Ráda jsem ho poslouchala.“
   Pamatovala si bratrancovy černé oči a jeho spalující pohled. Zatímco rodiče popíjeli v salonku čaj, dívali se na kvetoucí hyacinty a růžové keře, vzpomínali přitom na své cesty po Africe, oni dva se tiše vytratili…
   Jeanne otevřela oči a ukázala na zahradu. „Támhle jsme sedávali, na těch dvou stromech, na kaštanu a platanu. Každý měl svůj vlastní strom, a odtamtud jsme se na sebe dívali. Připadal mi jako světec.“
   Vzala Toma za ruku a vedla ho do zahrady. „Nejsou ty stromy krásné?“ ukázala na místo zarostlé keři a plevelem. Jenže ona to vnímala jinak, byla uzavřená do svých vlastních vzpomínek na to co bylo a tu spoušť kolem nechtěla vidět. „Nejsou?“ řekla znovu jakoby se bála, že si toho Tom nevšimne. „Mně ty stromy tehdy připadaly jako skutečná džungle.“
   Tom měl velkou představivost a jeho nadšení probouzelo i její fantazii. Dnes jí to však nějak nešlo. Skutečnost na ni působila jako mračna před bouřkou a hrozilo, že se začne zpovídat i z těch méně pěkných vzpomínek na dětství.
   Olympia se k nim vrátila s plukovníkovou fotografií v ruce, držela ji posvátně jako ikonu. „Plukovník byl ohromný,“ volala. Říkala to všem, každému, kdo byl ochoten poslouchat. Považovala to za nejdůležitější věc ve vile a chtěla, aby se na ni podíval i kameraman. „Dokonce jsem z něho někdy měla i strach,“ přiznala se.
   Jeanne se ještě jednou zadívala na fotografii a vzpomněla si, že i ona z něho někdy mívala strach. V tu chvíli se jí vynořila myšlenka na Paula, vzpomněla si na jeho pýchu a sílu, a měla chuť se k němu teď hned přitisknout. Rozhlédla se a poprvé si všimla, že by vila potřebovala opravit, že zahrada je v jednom koutě úplně zanedbaná, všimla si i toho, jak opadávají zdi a že v okolí za ta léta vyrostly úplné slamy.
   „Tohle tehdy nebylo,“ řekla smutně, jdouce dál do vysokého porostu, pronásledována filmaři. Cítila se ošizená a zklamaná svou návštěvou starých míst, a když v ostružinách spatřila několik malých chlapců tmavé pletí, pocítila hněv, jakoby jí někdo něco vzal.
   „Co to děláte,“ zakřičela na ně, když si rychle natahovali kalhoty a běželi pryč. Jednoho z nich chytila za ruku a hněvivě s ním třepala. Byl velice nuzně oblečen a celý se třásl, když ji zoufale kopal do lýtek. Jeanne si ještě stačila všimnout jak Olympia zvedla nějaký kus prkna a běžela k nim. Kameraman celou akci samozřejmě natáčel.
   „Nemůžete to dělat jinde než v mojí džungli?“ zlobila se Jeanne na chlapce, ale uvědomila si, že jí nemůžou rozumět.
   „Mazej! Dělej!“
   Vyškrábal se na zeď jako zvířátko a zmizel.
   „Jestli tě chytnu, tak tě pověsím,“ vřískala Olympia. „Ser si ve svý vlastní zemi, ty smrade!“ Zvedla kámen a hodila ho po nich. „Pomalu jako v Africe,“ prohlásila znechuceně. „Člověk jako kdyby už tady ani nebyl doma.“
   Jeanne se rozhlédla kolem a povzdychla si: „Stárnutí je hrozné.“ Tom k ní přiběhl, těžce dýchal a mával na kameramana. Měl zřejmě z natáčení radost, tváře mu hořely.
   „Dostals to tam všecko?“ zeptala se Jeanne.
   „Jo, všecko.“
   „Olympia byla ohromná. Teď už přesně víte, jak je to se soužitím ras na předměstí Paříže.“
   Jeanne se cítila trochu unavená z celé té situace. Aniž si to uvědomovala, poněkud jí zvlhly oči.
   Tom si toho nevšiml. Pokračoval ve svém výzkumu. „Řekni mi teď něco o svém otci.“
   „Myslela jsem, že jsme pro dnešek skončili.“
   Otočila se a zamířila k vratům. Tom se však už úplně vžil do jejího dětství, hluboce to prožíval a chtěl ji donutit, aby ještě aspoň chvíli pokračovali: „Počkej, ještě chvilku.“
   „Už musím jít.“
   „Jenom pět minut, Jeanne,“ naléhal. Byl trochu překvapený, že chce odejít a možná i trochu uražený. „Tak jak to bylo s tím plukovníkem?“
   „Mám nějakou obchodní schůzku,“ zalhala mu bez velkých obtíží. Vyšla ze vrat, ani za sebou nezavřela.
8. kapitola
   Husté mraky překryly slunce, slibné ráno se pomalu rozplynulo. Slabounké sluníčko ještě chvíli svítilo skrz mraky a pak ztmavlo. Zimní déšť, hnaný větrem, pokryl vzápětí celou Paříž a tříštil se o vysoká, zaoblená okna bytu. Slunce si ještě chvíli hrálo na stěnách obývacího pokoje, vytvářeje iluzi tekoucí vody. Odpoledne pronikla do pokoje úplně jiná atmosféra, prosycená sexem.
   Leželi nazí na matraci, Jeanne měla paži přehozenou přes Paulova široká prsa, obličej otočený stranou. Paul držel v ruce malou stříbrnou foukací harmoniku a hrál na ni. Byly to jenom takové jednoduché, nemotivované tóny.
   „Co je to za život,“ řekla jako ve snu. „Člověk nemá ani čas si odpočinout.“
   To ráno a vzpomínky pochované ve vile, ji pronásledovaly. Cítila neodbytnou chuť podělit se o své zklamání s Paulem.
   „Plukovník,“ začala, „měl zelené oči a vždycky vyleštěné boty. Byl pro mě jako bůh. Uniforma mu děsně slušela.“
   Paul řekl ledově: „To je pěkná sračka.“
   „Co?“ rozzuřila se. „Zakazuju ti…“
   „Všecky uniformy jsou sračka, všecko za zdma tohodle baráku je obyčejná sračka. Kromě toho nechci slyšet žádný příběhy z tvý minulosti a nic podobnýho.“
   Věděla, že by bylo naivní čekat od něj nějaké sympatie, přesto pokračovala ve svých vzpomínkách. „Umřel v roce 1958, v Alžíru.“
   „Pro mě za mě třeba ’68 nebo ’98,“ řekl posměšně Paul.
   „V roce ’58. A nedělej si z toho srandu.“
   „Poslyš,“ řekl trpělivě, „proč nepřestaneš o těch věcech mluvit, vždyť už nemají žádný smysl? Do prdele, copak dnes na tom ještě nějak záleží?“
   „Tak o čem teda smím mluvit?“ ptala se opatrně. „Co mám dělat?“
   Paul se na ni usmál. Zahrál několik akordů jakéhosi dětského popěvku, zahrál to kupodivu dobře a s citem a pak zazpíval: „Och, Sedmikrásko, nastup si na loď naděje…“
   Jeanne zavrtěla odmítavě hlavou. Zdálo se jí, že Paul je někde strašně daleko odtud. „Proč se vlastně nevrátíš do Ameriky?“ zeptala se.
   „Nevím. Asi špatný vzpomínky.“
   „Vzpomínky na co?“
   „Mýho tátu,“ řekl Paul. Obrátil se na břicho a vzepřel na loktech, takže obličej měl blízko jejího. „Byl to ožrala, surovec – to musím říct, děsnej zkurvysyn, ale boxovat uměl. Byl to chlap. Jo, byl to surovec, to jo.“
   Obličej mu zjihl. „Zato moje máma byla úplně jiná. Představ si, že měla ráda knížky a nejvíc četla básničky. Ale taky chlastala, rozhodně nezapomenu jak ji zabásli nahou, to jsem byl ještě malej. Bydleli jsme v takový malý díře, žili tam většinou sedláci. Jednou jsem přišel domů ze školy a ona byla v čudu – nejspíš v lapáku nebo tak někde.“
   Přes obličej mu přelétla sotva viditelná radost, jeho rysy tím na chvíli dokonce zjemněly. Už je to tak dávno, co si na tyhle věci naposledy vzpomněl, že pro něho už vlastně přestaly existovat.
   „Ráno a večer jsem musel dojit krávu. To se mi docela líbilo. Ale taky si pamatuju jak jsem se jednou vyparáděný chystal že půjdu s jednou holkou na košíkovou, když mi otec připomněl: ‚Nezapomeň, že musíš podojit.‘ Prosil jsem ho, jestli by krávu nepodojil za mě. A víš, co mi řek? ‚Táhni vocaď, ty smrade!‘ Tak jsem táhl. Krávu jsem podojil a pak jsem mazal, neměl jsem ani čas přezout si boty, byly celý od kravskýho lejna, zasmradily celý auto, když jsem jel na košíkovou.“
   Paul se při té vzpomínce celý zkřivil.
   „Nevím,“ řekl, moc se mu nedařilo odehnat představy, které právě vyvolal. „Nemůžu si vzpomenout na nic dobrýho.“
   „Opravdu na nic?“ zeptala se Jeanne anglicky, aby mu udělala radost. Jeho vzpomínky ji fascinovaly.
   „No, na něco přece jo. Znal jsem jednoho farmáře. Byl to fajn starej chlap, dřel jak kůň. Pracoval jsem s ním, když jsme vysoušeli močál. Chodil vždycky v montérkách a kouřil hliněnou fajfku, jenže často neměl ani na tabák. Byla to hnusná práce, špinavá, za horka, a bolela mě záda. Celej den jsem se musel koukat, jak mu po té fajfce stékají sliny a zůstávají viset na konečku. Dělal jsem si takový sázky, kdy spadnou a vždycky jsem prohrál. Nikdy jsem je nezahlíd, když spadly. Na chvilku jsem se otočil a byly pryč, ale hned tam visely nový.“
   Paul se při tom vyprávění tiše smál a kroutil hlavou. Jeanne se ani nepohla ze strachu, že jeho vyprávění skončí.
   „A taky jsme měli nádhernýho psa,“ pokračoval strašně tichým hlasem. Skoro šeptal. „Máma mě učila, abych měl rád přírodu – to bylo asi tak všecko, co pro mě mohla udělat – měli jsme před domem ohromný pole. V létě na něm rostla hořčice a náš velkej černej pes – říkali jsme mu Hrabě – tam lovil králíky. Ale v tom vysokým polije nemoh vidět, proto vždycky vyskočil, rozhlíd se kolem, kde ti králíci jsou. Bylo to moc pěkný, ale stejně nikdy žádnýho nechytil.“
   Jeanne se hlasitě zasmála. Paul na ni překvapeně pohlédl.
   „Chytil ses.“
   „Jak to myslíš?“
   Hlubokým hlasem ho napodobila a s těžkým francouzským přízvukem řekla anglicky: „Nechci nic vědět o tvé minulosti, baby.“
   Paul si lehl na záda a chladně se na ni podíval. Jeanne se přestala smát.
   „Ty si myslíš, že ti říkám pravdu?“ zeptal se, a když neodpověděla, dodal: „Možná jo, možná ne.“
   Jeanne celou dobu myslela na to, že je najednou nějak lidštější. Sama se pokusila o jejich dnešní třetí milování.
   Jako kdyby si chtěla hrát: „Já jsem Červená Karkulka a ty zlý vlk.“
   Paul začal vrčet, ale ona mu položila prst na ústa, aby ho utišila. Druhou rukou mu osahávala bicepsy. „Jaké to máš silné paže,“ řekla tenkým hláskem.
   Paul se rozhodl, že bude její hru hrát po svém, stylem svého vlastního krutého humoru. Stejně jí už podlehl víc než dost.
   Odpověděl: „To abych z tebe dostal pšouk.“
   Prohlížela si jeho ruku: „Jaké to máš dlouhé drápy.“
   „To abych ti lépe mohl prdel podrápat.“
   Sáhla mu na ochlupení: „Jakou máš hustou kožešinu.“
   „To aby měly tvé blechy kam naskákat.“
   Podívala se mu do pusy: „Jaký máš dlouhý jazyk.“
   „To abych ti ho mohl lépe…,“ udělal efektní pauzu, „strčit do zadku.“
   Jeanne stiskla jeho penis: „A co je tohle?“
   „To je tvoje hapiness – tvoje štěstí,“ řekl anglicky. „A můj hap-penis.“
   Jeanne té hříčce nerozuměla. „Co je hap-penis?“
   Paul s chutí uvítal příležitost předvést jí své znalosti francouzštiny. „Ocas,“ řekl, zatímco ona ho stále držela. „Klacík, kohout, pták… Už rozumíš?“
   Líbilo se jí, jak je na své mužství pyšný. „To je legrační. Je to jako když jsme si v dětství hrávali na dospělé. S tebou se zase cítím jako malá holka.“
   „Jaký je to bejt malá holka?“ zeptal se Paul, ačkoliv myslel na něco jiného. Její ruku vnímal spíš jako poctu, než pokus o sex.
   „Bylo to ohromný,“ řekla, konečně zbavená nepříjemných vzpomínek na své dětství ve vile a ochotná znovu si zafantazírovat o tom pěkném. Paul to vytušil, ale rozhodl se, že jí to všechno zničí, docela klidně a v dobré pohodě.
   „To je moc pěkný, takový kecání jak jsi byla hodná a jak si tě mohli za kus čokolády koupit,“ řekl unaveně.
   „Tak to nebylo.“
   „Ne?“
   „Psala jsem básničky, malovala hrady, velké hrady s takhle vysokými věžemi…,“ smála se pobaveně.
   „Myslelas taky někdy na sex?“
   „Ne,“ řekla jistě.
   „Kdepak, žádný sex.“ Předstíral, že jí věří. „Asi jsi byla zamilovaná do svýho pana učitele.“
   „Měli jsem učitelku.“
   „Tak to byla určitě lesba.“
   „Jaks to uhoď?“ udivoval ji svým instinktem. Matně si připamatovávala svoji někdejší učitelku, slečnu Sauvagovou, která věčně děvčatům nadávala a pak je zase utěšovala. Bylo to všechno skutečně tak špinavé? Ptala se sama sebe.
   Paul řekl: „To je normální. Pokračuj.“
   „Mou první láskou byl bratranec Paul.“
   Jakékoliv jméno by ho rozzlobilo. „Dostanu z toho hemoroidy, jestli mně ještě jednou řekneš nějaký jméno. Pravda mi nevadí, ale žádný jména…“
   Jeanne se na něho omluvně podívala, ztratila chuť ve vyprávění pokračovat. On to okamžitě pochopil a zesílil útok.
   „Ne, klidně vyprávěj. A říkej pravdu, ale žádný jména.“
   „Bylo mi třináct. Byl tmavovlasý, velice hubený. Jako bych ho viděla před sebou. Měl velký nos. Bylo to romantické. Hned když jsem ho poprvé slyšela hrát na piano, jsem se do něho zamilovala.“
   „Chceš říct, hned když se ti poprvé dostal do kalhotek.“
   Sáhl jí na stehno a dostal se až k vagíně, zatímco druhou rukou předstíral, že hraje na piano.
   „Byl zázračné dítě a hrál oběma rukama.“
   „To víš že jo, oběma rukama,“ odfrkl posměšně. „Určitě mu to dělalo moc dobře, klavíristovi.“
   „Ten den bylo děsný horko…“
   „To je skvělý. Záminka jako bejk. Co bylo dál?“
   „Odpoledne, když si dospělí šli zdřímnout…“
   „Ty sis na něho sáhla, jen tak ze zvědavosti, viď?“
   „Blázníš,“ řekla málem uraženě.
   „Tak on si sáhl na tebe.“
   „To jsem mu nikdy nedovolila!“
   Paul vycítil, že v ní probíhá vnitřní boj. Ačkoliv to už vypadalo, že chce na sebe něco prozradit, Paulovi to nestačilo a začal ji dráždit. „Lhářko, ukaž nos. To jsem si mohl myslet. Ty mi chceš nabulíkovat, že se tě ten kluk ani nedotkl? Koukni mi rovnou do očí a řekni: Nikdy se mě nedotkl. Tak honem, řekni to.“
   „Ne,“ bránila se Jeanne. „Sáhl na mě. Ale udělal to…“
   Paul se postavil a stál nad ní: „…udělal to, jak?“ řekl sarkasticky. „Tak jak to udělal?“
   „Za domem jsme měli dva stromy, platan a kaštan. Vylezli jsme každý najeden a počítali do tří, kdo si to udělá první.“
   Pohlédla na Paula a viděla, že se dívá někam jinam.
   „Proč mě neposloucháš?“ zeptala se zase už francouzsky.
   Neodpověděl. Dávno věděl, že i jako malou nevinnou holku ji musel přitahovat sex, ale tuhle její zpověď stejně považoval za své vlastní vítězství. Ještě však neskončili.
   Vyděsilo je nečekané zazvonění. Z chodby se ozýval mužský hlas: „Kompletní bible, unikátní nezkrácené vydání…“
   Paul se naštval, že je někdo přerušil. Chtěl jít ke dveřím, ale Jeanne ho zarazila.
   „Přece jsme se domluvili, že nás spolu nikdo neuvidí. Můžeš mě třeba zabít, ale nikdo se to nikdy nedoví. To ti slibuju. Ani tady nějakej prodavač.“
   Paul ji k sobě silně přitiskl, vnímal, že se mu její prsa otírají o paži.
   „Pravá bible,“ volal podomní prodavač. „Nezavírejte si dveře k věčnosti.“
   Paulovi se ten chlap protivil, i když ho nikdy neviděl. „Prase biblický,“ zamumlal. Chtěl ho potrestat, že je vyrušil, ale Jeanne ho pořád držela za ruku. Stiskl ji trochu silněji pod krkem. „Máš pravdu, nikdo by se to nikdy nedověděl. Ani tenhle prodavač, ani ta poloslepá baba domovnice.“
   Jeho prsty se napjaly. Cítil šlachy jejího hrdla, nebránila se. Jak lehké by bylo skoncovat s jejími banálními vzpomínkami, kterým nechtěl rozumět. Tělo, jednou použité, jako by už bylo mrtvé – v jeho mysli se to týkalo všech a každého, Jeanne, Rosy, jeho samého. Dokázala, že přiznal něco z vlastní minulosti, jakoby to byla nějaká slabost, která je pravou příčinou jeho hněvu a to si musí někdo odskákat. Když ne ten prodavač, tak ona, protože nikdo jiný tady není.
   Povolil stisk a Jeanne se sesunula na matraci, držíc si krk. Dýchala těžce a proletělo jí hlavou, zdají chtěl skutečně jenom vystrašit.
   Vzdalující se prodavačovy kroky už ani nevnímali.
   „Kdy ses poprvé ukojila? Kolik ti bylo?“
   „Poprvé?“ snažila si vzpomenout, docela ráda, že se jí po té dramatické scéně na to ptá. Je tak těžké pochopit tyhle jeho zvraty. Stál proti břidlicově šedému oknu a zdál se tak hrozně osamocený! Zádové svaly měl napjaté jako by odněkud očekával nějaký útok.
   „Utíkala jsem na poslední chvíli do školy a najednou jsem měla tady dole takový divný pocit.“ Sáhla si do rozkroku.
   „Jak jsem běžela čím dál rychleji, tak jsem se udělala. Dva dny nato jsem si to chtěla zopakovat a zase jsem se rozběhla, ale už se mi to nepovedlo.“
   Paul se na ni nedíval. Jeanne ještě stále ležela na matraci, obličejem dolů, ruku mezi stehny. Bylo zvláštní, že se mu svěřovala, Tomovi by to nikdy nedokázala říct.
   „Proč mě neposloucháš?“ zeptala se.
   Paul odešel do vedlejšího pokoje, protože se cítil k prasknutí napjatý. Posadil se na kraj židle a otevřenými dveřmi pozoroval Jeanne. Pohybovala rytmicky boky jako při souloži. Zadek měla stažený.
   „Víš,“ stěžovala si, „když tady nejsi, připadá mi jako když mluvím ke zdi.“ Přitom dál se zjevnou rozkoší masturbovala. „To není dobré, když jsi sám. Tvoje samota není shovívavá, ani štědrá, je přímo sobecká.“ Její hlas zněl teď vzdáleně, zadýchávala se. „Taky dokážu být sama, jak vidíš.“ Oči se mu zalily slzami. Ne snad kvůli tomu, že ona právě ztratila ideály svého dětství, ale kvůli svým špatným vzpomínkám. Měla pravdu, byl sám, oplakával svou vlastní samotu.
   Jeanne dosáhla vyvrcholení a zůstala klidně ležet, fyzicky vyčerpaná.
   „Amen,“ řekl a dlouho zůstal sedět bez pohnutí. Konečně se Jeanne zvedla, sebrala své věci, na Paula se ani nepodívala a odešla do koupelny.
   Na věšáku viselo Paulovo sako. Jeanne si ho prohlídla, bylo ušité z nějakého horšího tweedu. Neodolala a podívala se na všitý štítek. Sako bylo z Printemps, velkého obchodního domu nedaleko Opery. Na chvilku zaváhala, ale pak vjela rukou do kapsy saka. Vytáhla pár drobných, použitou jízdenku metra ze stanice Bir Hakeim a zlomenou cigaretu. Sáhla ještě do náprsní kapsy, překvapená vlastní drzostí. Našla svazek stofrankovek, ale papíry žádné.
   Najednou se otevřely dveře a Paul vešel dovnitř. Měl už na sobě kalhoty a v ruce starou odřenou aktovku. Položil ji na vanu a vytáhl z ní krém na holení, mýdlo, dlouhý opotřebovaný řemen a břitvu s kostěnou rukojetí.
   „Co tady vlastně s tebou vůbec dělám?“ zeptala se ho.
   Paul ji ignoroval a začal si mydlit obličej.
   „Láska?“ zauvažovala.
   „Řekněme spíš, že to je něco jako šoustat kachnu v letu,“ řekl anglicky.
   Nerozuměla přesně co tím míní, ale věděla, že to je obscénní metafora vyjadřující jeho pohled na lidské počínání.
   „Tak ty si asi myslíš, že jsem kurva.“
   Řekla to anglicky – whore, ale Paul ji chtěl pozlobit: „Co jsi říkala? War?“
   „Whore,“ křičela. „Kurva, kurva.“
   „Ne, seš jenom milá, staromódní holka, která se snaží s každým vyjít.“
   Tón jeho hlasuji urazil. „To radši budu kurva.“
   „Proč jsi šmírovala moje kapsy?“ zeptal se. Jeanne nedala na sobě nic znát. „Chtěla jsem se o tobě něco dovědět.“
   „Dovědět,“ opakoval. „Když se na mě dobře koukneš tam dole, najdeš mě za mým zipem.“
   Mlčky si nanesla oční stíny. Paul připevnil řemen na vodovodní kohoutek a zkušeně po něm přejížděl břitvou.
   „Víme, že šaty nakupuješ ve velkém obchodním domě,“ řekla Jeanne. „Není to moc, ale pro začátek to stačí.“
   „To není začátek, to je konec.“
   Jeho předešlá dobrá nálada náhle zmizela. Studené stěny koupelny znamenitě doplňovaly chladnou atmosféru, která mezi nimi vyvstala. Jeanne trvala na svém a nepřestávala s dotazy. Jen jakoby mimochodem se zeptala Paula na jeho věk.
   „Tenhle víkend mi bude devadesát tři,“ řekl.
   „Opravdu? Na to nevypadáš.“
   Začal se dlouhými a přesnými tahy holit.
   „Chodils na na univerzitu?“
   „Jo. V Kongu. Studovat mrdání.“
   „Holiči obvykle nestudujou.“
   „Vypadám jako holič?“
   „Ne,“ odpověděla, „ale břitvu máš jako holič.“
   „Nebo šílenec.“
   Jeho hlas byl bez humoru.
   „Chceš mě tedy rozřezat?“
   „Nebo se taky můžu podepsat na tvůj obličej.“
   „Jako to dělávali otrokům?“
   „Těm přece vypalovali znamení na prdel. A já nechci, abys byla otrokyně, chci abys byla svobodná.“
   „Svobodná.“ Znělo jí to divně. „Nejsem svobodná.“
   Podívala se na jeho odraz v zrcadle. Zvedl hlavu a břitvou si jezdil po krku. Byl to jediný okamžik, kdy vypadal zranitelně.
   „Víš co?“ řekla mu. „Nechceš o mně nic vědět, protože ve skutečnosti ženský nenávidíš. Co ti udělaly?“
   „Obyčejně předstírají, že vědí jakej jsem, nebo že já jim nerozumím. A to mě hrozně nudí.“
   „Já se nebojím říct, kdo jsem. Je mi dvacet…“
   „Pro Krista,“ vzdychl, obraceje se k ní. „Nenamáhej se furt.“
   Jeanne spustila svou znovu, ale Paul zdvihl varovně břitvu.
   „Mlč. Jasný? Já vím, že je to pro tebe těžký, ale budeš to muset vydržet.“
   Jeanne to pro dnešek vzdala.
   Paul zavřel břitvu a hodil ji do tašky. Opláchl si obličej, utřel jej ručníkem, pak uchopil kraj umyvadla, aby si ověřil, že dobře drží. „Tyhle jsou vzácný,“ řekl tiše. „Už se nedají nikde sehnat. Myslím, že to musejí bejt tyhle umyvadla, co nás držej pohromadě, nemyslíš?“
   Nahnul se a zlehka se dotýkal jejích toaletních potřeb. „Musím se přiznat, že je mi s tebou dobře,“ řekl nečekaně.
   Znenadání ji něžně políbil a stejně nečekaně vyšel ven.
   „Encore, víc!“ zavolala Jeanne. „Udělej to znovu, ještě jednou…“
   Dokončila svou toaletu, unešená jeho přiznáním. Rychle se oblékla a vesele na něho francouzsky volala: „Počkej na mě. Už jdu, už jsem skoro hotová…!“
   Otevřela dveře a vstoupila do tmavé předsíně.
   „Můžeme odejít spolu?“ zeptala se, teď už skoro jistá, že bude souhlasit.
   Nedostala žádnou odpověď. Paul nečekal, byl už pryč.
9. kapitola
   Tmavé květy tvořily pod oknem úplnou barikádu, bylo jich plno i ve vaně a umyvadle, stály i na komodě. Jen postel zůstala prázdná. Paul stál v otevřených dveřích a prohlížel si dílo své tchýně. Nechtělo se mu dovnitř. Silná, dusivá vůně chryzantém mu nedělala dobře, zrovna tak jako servilní kondolence recepčního Raymonda, jehož způsoby mu vždycky připomínaly funebráka.
   „Vypadá to dobře,“ řekl Raymond a vešel do pokoje dřív než Paul. „Nemyslíte?“
   „Jenom Rosa tu chybí.“
   „Vaše tchýně chtěla, aby to vypadalo pěkně, sama to potřebovala. Tenhle pokoj je příjemně tichý, až na tu skříň. Je tak prožraná červotoči, že je můžete slyšet až sem.“
   Raymond se opřel holou hlavou o skříň a napodoboval přežvýkávání. „Sem obyčejně strkám Jihoameričany,“ řekl zlomyslně. „Ti nikdy nedávají tringelt. Říkají no tengo dinero. Ma?ana, ma?ana“
   Paul si místo odpovědi neodpustil krutý žertík: „Máme plno, pane. Jen pohřební pokoj je volný.“
   Raymond se smál až se zalykal. „To je dobrý, šéfe. Taky se už potřebujete zasmát.“
   Paul se obrátil a sešel po schodech do haly. Knihu hostů si prohlížela žena neurčitého věku s tlustou vrstvou pudru. Měla na sobě starý kabát a sukni pošitou flitry. Hledala komu by se nabídla. Paul ji dobře znal, byla tu stálým hostem, dokonce se přátelila s Rosou. On ji celkem toleroval, ale když šel kolem ní, zavřel jí knihu před nosem a šel dál, do svého pokoje. Dveře nechal otevřené.
   „Dnes tu není nikdo zajímavý,“ prohlásila prostitutka. „Paule, nechceš si vsadit na dostihy?“
   Paul neodpověděl, vytáhl zpoza kamen plechovou pikslu, otlučený čajník a začal si vařit kávu.
   „Já a taky chudinka Rosa jsme znaly jednu ženskou, co nám dávala bezva tipy,“ pokračovala a bylo jí úplně jedno, jestli ji Paul poslouchá nebo ne. „Sázení – to je hodně švandy a Rosa měla moc ráda koně. Chtěly jsme si spolu dokonce jednoho koupit.“
   „Rosa o koních nic nevěděla,“ zavrčel Paul.
   „Co to vykládáš? Rosa koním rozuměla. Cirkusáci ji přece naučili rajtovat na koních.“
   Paul se posadil ke stolku. To žvanění mu lezlo na nervy.
   „Jací cirkusáci?“ zeptal se unaveně.
   „Rosa přece utekla z domu, když jí bylo třináct a jezdila s cirkusem. To je divný, že ti to nikdy neřekla.“
   Paul si přál, aby už zavřela hubu. Představa, že si Rosa vymýšlela pro radost té prostitutky, mu byla skoro tak protivná jako pohled na její drze bílá lýtka. Je možné, že by skutečně věděla o Rose víc než on? Prostitutka vycítila jeho rozmrzelost a odkráčela nahoru.
   Paul ještě zaslechl, jak si vede svou: „Proč to ta Rosa udělala? Nic jsem na ní nepozorovala… Vždyť musela vědět, že tuhle neděli jsou závody… Grand Prix v Auteuil.“
   Před Paulem stál mladý muž v baloňáku. Paul uhodl, že to musí být Američan, už podle toho že měl lehký kufřík, jaké se nosí do letadla. Všiml si, že má vyplašené oči, jaké už mockrát viděl. Stál tiše a čekal, až ho Paul osloví.
   „Chcete pokoj?“ zeptal se ho Paul naschvál francouzsky.
   „Ano. Přijel jsem z Düsseldorfu, tam je pořád ještě hrozně zima.“
   Všichni tvrdí, že jsou z Düsseldorfu, pomyslel si Paul, jsou to ubozí herci, tihle dezertéři. Ale zákazníci jsou to dobří, platí poctivě, nejspíš ze zvyku a taky ze strachu, aby se na ně nepřišlo. Nechce se jim do Vietnamu.
   „A vy jste odtamtud výpad jenom tak?“ zeptal se Paul.
   Mladík přikývl, „…pas… Nebojte se, dostanu ho za pár dní.“
   Paul vzal klíč zavěšený na tabuli a šel nahoru první. Otevřel dveře vedle Rosina pohřebního pokoje a stačil si ještě všimnout, s jakým ulehčením mladík odhodil tašku na postel a byl rád, že má zase na chvilku střechu nad hlavou.
   „Pokud jde o peníze – nevím, kdy vám budu moct zaplatit.“
   Paul se na něho s úsměškem podíval. Na penězích mu už dávno nezáleželo, ale neměl chuť prokazovat někomu sympatie. Zavřel chlapíkovi dveře rovnou před nosem a vrátil se.
10. kapitola
   Dalo by se očekávat, že dívka plačící na bulváru Johna Kennedyho, zaujme víc lidí. Zrovna se rozsvěcovaly pouliční lampy jedna po druhé. Jejich bledé a neduživé světlo se zdálo být naprosto zbytečné ve srovnání s oslňujícími reflektory aut, nalepených na sebe v šíleném boji o místo, aut hlučných a lhostejných k lidem na chodnících. Muži, které Jeanne míjela, se jí skoro pokaždé napřed podívali na nohy, potom na prsa, ale v okamžiku, kdy by si mohli všimnout, že má slzy v očích, už ji většinou míjeli.
   Utřela si oči rukávem a bezmyšlenkovitě se rozhodla, že zajde do nejbližší bistra. Už ve dveřích ji však zarazilo ostře bílé osvětlení a odporný pach masa, pečeného na jehlách. Rychle prošla kolem houfu prodavaček a drobných úředníků hltajících svoji večeři, k telefonní budce na druhém konci.
   Na dně kabelky našla žeton a vytočila Tomovo číslo. Zvedl sluchátko skoro okamžitě, ale ona najednou nebyla schopna slova. Toma to ticho ve sluchátku rozčílilo a začal nadávat.
   „Zrovna tak jsem si to představovala,“ řekla konečně. „Hned jsi sprostý… Poslouchej, Tome, musím s tebou mluvit, nepřerušuj mě, teď nemám čas na dlouhé vysvětlování… Jsem v Passy… Ne, do telefonu ne… Sejdeme se na zastávce metra.“ Zavěsila a znovu se rozplakala. Všichni po ní jenom něco chtěli. Nemohla si ani odpočinout, stejně neměla kde. Všichni ji jen zneužívají, cítila, že to bude muset nějak změnit. Bude se prostě muset bez některých věcí obejít. Vzpomněla si na Tomovu kameru, snažící se proniknout do nejintimnějšího zákoutí její duše. Tak bez toho se určitě obejde.
   Odešla z bistra a spěchala k metru. Stála proti kolejím na peróně, kam Tom přijede. Stála s rukama hluboko v kapsách kabátu a pozorovala přijíždějící a zase odjíždějící veselé červené vlaky. Když pomyslela na Paula, přestávala plakat. Trápilo ji, že vlastně neví, co chce.
   Tom stál na protějším nástupišti a překvapeněji pozoroval: „Co tam děláš?“
   „Musím s tebou mluvit.“
   Chtěl jít po schodišti za ní, ale Jeanne ho zarazila. „Nechoď sem,“ volala na něho. „Zůstaň tam.“
   Tom byl naštvaný a zároveň zmatený. Rozhlédl se a pak na ni zavolal: „Proč jsi mi to neřekla do telefonu rovnou? Proč až tady?“
   Nejraději by na to odpověděla: protože tady ti to můžu říct na distanc a cítím se tak bezpečnější, aspoň na chvilku.
   „Musíš si najít někoho jinýho,“ volala.
   „Na co?“
   „Na ten svůj film.“
   Tom se zatvářil zoufale. „Proč?“
   „Protože si myslím, že mě využíváš. Nutíš mě, abych dělala věci, jaké jsem předtím nikdy nedělala. A dělat nechci. A taky že kradeš můj čas…“
   Tohle všechno vlastně chtěla říct Paulovi, ale to nešlo. Stála tam na nástupišti unavená a frustrovaná, znovu slzy v očích.
   „…a kvůli tomu, že mě nutíš dělat co se ti zlíbí. S filmem, je konec, rozumíš?“
   Tom jenom zmateně roztáhl ruce. Do stanice se vřítil vlak a zakryl Toma. Jeanne si byla jistá, že je to jejich konec. Tom nastoupí, vlak odjede a bude po komplikacích. Docela jí vyhovovalo, že ani nemá čas cítit nějakou radost nebo bolest. Prostě konec.
   Vlak odjel a Tom byl skutečně pryč. Jenže když se obrátila, stál vedle ní. „Mám už dost té buzerace,“ vykřikla.
   Pak se jeden na druhého vrhli jako divoké kočky. Nejdřív se Tom nešikovně ohnal a rána se svezla po jejím rameni, pak mu to Jeanne chtěla vrátit a rozmáchla se kabelkou. Chvilku se rvali jako děti na hřišti, potáceli se a navzájem si nadávali, až si nakonec zcela vyčerpaní padli do náruče.
11. kapitola
   Zdálo se, že Alžířan nikdy neodpočívá. Úryvky melodií z jeho saxofonu připomínaly Paulovi nářky zvířete v agónii, fascinované vlastní bolestí. Ležel ve svém pokoji na gauči, naproti němu na psacím stole slabě svítila lampa. Ošklivě zelený neonový kruh reklamy naproti přes ulici vyznačoval viditelné hranice Paulova světa.
   Podřimoval.
   Náhle se probudil, protože ucítil, že mu někdo položil na hruď ruku. V šeru rozeznal mohutnou postavu své tchyně, spatřil její šálu, zachycenou okrajem židle.
   „Nemůžu spát kvůli té hudbě,“ řekla mu.
   Na okamžik se mu zdálo, že je to Rosa. Měla podobný hlas a stejně se ho i dotýkala.
   „Přišel jsem do tohodle hotelu na jednu noc a zkejsl jsem tu pět let,“ řekl Paul v polospánku.
   „Když jsme my měli tenhle hotel, lidi se sem přicházeli vyspat a ne dělat kravál.“
   V jejím hlase nebyla žádná výčitka, ale Paul stejně věděl, že s ním nesouhlasí.
   „Teď tady dělají všecko možné,“ řekl jakoby na to byl skoro hrdý. „Schovávají se, berou drogy, muzicírujou…“
   Její ruka, kterou měla stále ještě položenou na jeho prsou, ho tížila k nevydržení. V tomhle špinavém světě mu cokoliv lidského připadalo nechutné. Týkalo se to i jejího chování, které chtělo být něčím víc než útěchou.
   „Dejte pryč tu ruku,“ řekl jí.
   Ona si však ještě pořád myslela, že jeho osamocenosti rozumí. Byl přece Rosin manžel a její povinností bylo nějak mu v bolesti pomoci. A ji ten dotek uklidňoval. Věděla, že Rosa si vybrala opravdového muže.
   „Nejste sám, Paule,“ zašeptala, hladíc ho po široké hrudi. „Jsem tady s vámi.“
   Paul její ruku jemně odsunul a zvedl k ní hlavu. Vděčně se na něho podívala. Přitáhl si její ruku k ústům a pak ji náhle a surově kousl.
   Mére nemohla v první chvíli popadnout dech a prohlížela si zraněnou ruku. „Vy jste se zbláznil. Teď už tomu rozumím, proč…“
   Větu nedokončila, ale Paul věděl, co chtěla říct. Že on dohnal Rosu k sebevraždě. Neměl nic proti tomu hrát takovou roli. Nebyla o nic absurdnější než role manžela ve smutku, tajného milence nebo hotelového recepčního.
   Vyskočil z gauče.
   „Chcete, abych jim tu muziku zarazil?“ zeptal se nečekaně a šel rovnou k pojistkám. „Dobře, budou toho prostě muset nechat.“
   „Co to děláte, Paule?“ Vylekala se.
   „Co se najednou bojíte, matko?“ Mluvil k ní anglicky, říkal to rychle a v hlase bylo cítit pohrdání. „Klid. Nic se nebojte, trochu je postrašíme.“
   Vypnul jistič a celý penzion okamžitě potemněl. Mére těžce vydechla a sesunula se na židli. Paul k ní udělal krok. „Víte, čeho se tady všichni bojej?“ řekl schválně nahlas. „Bojej se tmy, umíte si to představit?“ í Chytil ji surově za paži a vystrčil ven do haly. „Pojďte matko, rád bych vám představil svý přátele.“
   „Rozsviťte,“ prosila. „Udělejte světlo.“
   Přitáhl ji až ke schodišti. Saxofon zmlkl. V horních patrech bylo slyšet otevírání dveří, šouravé kroky a poděšené výkřiky v nejrůznějších jazycích.
   „Asi byste se měla seznámit s některýma zákazníkama hotelu,“ řekl s neskrývanou ironií a zavolal nahoru. „Hej! Pozdravte tady mamku.“
   Někdo ve druhém patře zapálil svíčku a Paul uviděl amorfní siluety těch, kteří se tam náhodně shlukli. Rozsvítila se další zápalka. Zahlédl obličeje, které vídával už léta, lidský odpad, k němuž sám patří. Byli slabí a směšní a protože se báli, opovrhoval jimi ještě víc.
   „Mamko,“ volal, jednou rukou mávaje nahoru k těm podivným tvářím a druhou ji držel za paži. „Támhle to je pan Pořád kouřím trávu, tohle je pan Saxofon a to zase náš dobrej kontakt, mami, ten nám občas dodává ty opravdu tvrdý…“
   Snažila se mu vymanit. „Nechte mě,“ prosila, ale Paul ji držel pevně, „…a tuhle je naše překrásná Miss Nejlíp ti ho vykouřím z roku 1933! Občas to ještě zmákne, když si vyndá zuby. Nechceš jim, mamko, říct dobrej den? Hele, pozdravte všichni, to j e mamka.“
   Nehlučný festival jazyků zesílil. „Světlo,“ prosila Mére. „Rozsviťte, prosím vás.“
   „Ale, copak vy se bojíte tmy? Ona se bojí tmy,“ volal na ostatní. „Chudinka. Dobře, zlato, žádnej strach.“
   Paul škrtl sirku a jeho ozářený obličej najednou vypadal jako duch. Křečovitě se zasmál, byl to dlouhý smích bez humoru. Pak odhodil zápalku a zmizel v temné chodbě. Potom škrtl ještě jednou, přehodil hlavní jistič a všude bylo opět světlo. Jak lehce se vyděsili, pomyslel si. Nejspíš se zrovna tak bojí, že zabijí nebo budou zabití.
   Vrátil se zpátky do haly. Hoteloví hosté, oblečení v županech a narychlo přehozených pláštích do deště se s mumláním rozcházeli. Tchyně se stále ještě přidržovala madla u zábradlí a s úžasem pozorovala jeho i ty scény nahoře.
   Z ulice vešel chlapík s balíkem novin pod paží. Byl starší než Paul a taky vypadal velice distingované. Měl na sobě elegantní plášť a tyrolský klobouk, který hned sundal.
   „Dobrý večer, Marceli,“ řekl Paul napohled lhostejně a předal mu klíče.
   Marcel se usmál na Paulovu tchyni, kývl hlavou a vyšel po schodech nahoru. Mére se za ním zálibně dívala.
   „Líbí se vám?“ zeptal se Paul.
   Vytušila novou past a neřekla nic. Sarkasticky se zasmál: „To byl Rosin milenec.“
12. kapitola
   Mezi zdobnými kamennými fasádami domů na ulici Julese Věrna se zastavil čas. Kdykoliv Jeanne do této ulice vcházela, vždycky se napřed pořádně ohlédla, jestli ji někdo nevidí. Zapamatovala si i pořadí automobilů zaparkovaných na obou stranách chodníku. Už si úplně zvykla na křiklavě barevnou, plátěnou stříšku kavárny, notně potrhanou, i na opuštěné lešení na protější straně domu, do něhož teď už nějakou dobu chodívala.
   Studená, nevětraná hala sice působila skličujícím dojmem, alejí byla docela příjemná. Okénko domovnice bylo zavřené a dům vypadal i tentokrát opuštěně. Jeanne vystoupila z výtahu a postavila na zem přenosný gramofon, který si přinesla. Měla starost, co se stalo s Paulem. Jako pokaždé i tentokrát po něm toužila a zároveň se bála, že ho tam skutečně najde. Jejich poslední setkání však skončilo jinak než obyčejně, byl k ní poprvé něžný, což zesílilo její očekávání.
   Když otevírala dveře, zdálo se jí i dnes, že to prostředí je naladěno na jakousi zvláštní hudební tóninu. Otevřela dveře do všech pokojů, tentokrát působily strašně prázdně. Zvuk jejích kroků znásobovala kamenná dlažba. Nahlédla do kruhového pokoje, kde ležela důvěrně známá matrace, na niž svítilo slunce, a zvolala: „Je tu někdo?“ Ačkoliv si byla předem jista, že se žádné odpovědi nedočká.
   Když pokládala gramofon na podlahu, všimla si hromady starého nábytku, přikrytého v rohu prostěradlem. Hromada vytvářela tvary natolik podivné, že ji to zarazilo. Obrátila se k přikrytému nábytku a lehce, aby skryla vlastní tíseň, jej oslovila: „Tak co? Máš taky problémy, viď?“
   Nevšimla si, že v koutě leží tiše a netečně Paul. Vedle něho se válel na podlaze nedojedený camembert s kouskem veky a nůž. Paul měl jen kalhoty a vestičku, byl rozcuchaný a pod očima měl tmavé kruhy z nevyspání. Aniž se zvedl, řekl: „Přines z kuchyně máslo.“
   Jeanne předstírala, že neslyší. „Tady seš,“ řekla rychle, aby zakryla jak moc se lekla. „Proč ses neozval?“
   „Běž pro to máslo,“ nařídil jí.
   „Nemám čas. Spěchám, mám schůzku.“
   „Jdi pro to máslo!“
   Překvapeně se na něho podívala. Včerejšek jako by byl zapomenut. Ležel natažený na špinavé podlaze, opřený o loket, vypadal skoro jako barbar. Kolem rtů měl drobečky z chleba. Hrál si s kouskem sýra jako nějaké zvíře zavřené v kleci, čekající na krmení.
   Jeanne šla do kuchyně a vrátila se s máslem, zabaleným do stříbrné fólie. Hodila je na zem, rovnou před Paula. Teprve toto prudké gesto upoutalo jeho pozornost. Konečně aspoň zvedl hlavu. Byla to její první vzpoura, ale na to, aby odešla, neměla dost síly.
   „Já se z toho zblázním,“ řekla svou trochu podivnou angličtinou. „Jak víš, že vůbec přijdu?“
   Paul si namazal máslo na zbytek veky a hlasitě žvýkal. Odhodil kousek stříbrné fólie a hřbetem ruky si utřel ústa.
   Neměl chuť ji přemlouvat, aby zůstala, ale jestli zůstane, zkusí, co se s ní dá dělat.
   „Co si vůbec myslíš,“ řekla ironicky a vzpurně. Řekla to francouzsky, ačkoliv věděla, že dává přednost angličtině. „Myslíš, že Američan, který leží na podlaze v prázdném pokoji, cpe se sýrem a starým chlebem, může být zajímavej?“
   Dráždila ho, uvědomovala si to, jenže Paul zůstal docela klidný. Odpuzoval ji a současně vzrušoval. Uvažovala jak je to možné, že ji jeho nedbalost sexuálně natolik přitahuje, ačkoliv ji ponižuje a popouzí? Stejně jako jeho pohrdání. Vztek a pocit marnosti se v Paulovi od včerejška natolik nahromadily, že je teď obrátil proti ní. Vždyť vnímal stejně jenom její tělo. Na tom přece byla založená jejich dohoda.
   Rozčilovalo ho, když slyšel jak Jeanne klepe na prkna podlahy a ozýval se dutý zvuk. „Co je to tady?“ zeptala se. „Tam je nějaký prázdný místo. Slyšíš to taky?“
   Paul se nadzvedl a přisunul se k tomu místu blíž. Zabušil pěstí na podlahu, pak nadzvedl koberec a objevil něco, co vypadalo jako tajná skrýš.
   „Neotvírej to,“ zaprosila Jeanne.
   „Proč ne?“
   „Nevím, ale neotvírej to.“
   Chytila Paula pevně za zápěstí.
   „Co s tím je?“ řekl nespokojeně. „Nejde to otevřít.“
   Přitom nenápadně sledoval, co tomu Jeanne říká. Mohl skrýš otevřít docela snadno, ale vyčkával, aby zvýšil její nedočkavost a ještě víc ji vydráždil.
   „Počkej,“ řekl a odtrhl jí ruku ze svého zápěstí. „Možná jsou tam šperky, nebo zlato.“
   Jeanne se na něho raději ani nedívala. Nechtěla, aby to otevřel, i když vlastně nevěděla proč.
   „Bojíš se?“ dráždil ji. „Ty se pořád něčeho bojíš.“
   Znovu se nahnul k prknu.
   „Ne, nebojím,“ řekla. „Třeba je ale uvnitř nějaké tajemství.“ Paul odtáhl ruku z prkna.
   „Myslíš třeba nějaký rodinný tajemství?“ Jeho hlas byl podezřele krotký. „Já ti něco povím o rodinným tajemství…“
   Chytil ji rukou pod krkem, druhou jí stiskl paži a přinutil, aby si lehla na parkety obličejem dolů. Její zmínka o rodině v něm vzbudila nepřiměřený vztek. Nenávidí tu velkou morální instituci, nedotknutelný boží výtvor, archu všech moudrostí.
   Jeanne se slabě bránila. „Co to děláš?“ ptala se, když jí začal rozepínat džíny.
   „Budu ti vyprávět o rodině,“ řekl, když z ní prudce strhl kalhotky a obnažil zadek. „O té svaté instituci, která má barbary naučit hodnotám.“
   Teď už se Jeanne bránila všem silami, ale nebylo jí to nic platné, sotva popadala dech. Paul ji přitlačil celou svou vahou a ještě ji rukou držel pod krkem. Chvíli to vypadalo, že neví co s ní udělat dál, ale pak spatřil stříbrnou folii s máslem a nohou si ji přitáhl.
   „A teď pěkně opakuj po mě,“ řekl a hrábl přitom prsty do másla. Pak ruku vyndal a máslo jí natlačil do zadku. Smál se v duchu, že si ji namastil jako selátko než půjde na rožeň. Jeho prsty ji ani trochu nešetřily.
   „Ne, to ne,“ bránila se Jeanne, nevěřila, že by něco takového mohl udělat. „To přece neuděláš!“ křičela zuřivě.
   Paul si napřed rozepnul a potom sundal kalhoty. Zvedl se, našel si nejlepší pozici, držíc přitom Jeanne stále ještě za krk a jedním tahem jí roztáhl nohy od sebe. Jeanne bylo jasné, že se připravuje k útoku, byla přitom naprosto bezmocná a měla z toho hrůzu.
   „Tak a teď opakuj po mně… Svatá rodino…“ předříkával a přitom jí svými silnými prsty roztahoval zadnici. Trochu se sehnul, aby u ní byl ještě blíž a s rozkoší, zkoumavě si prohlížel její úzký otvor. „Tak říkej… Svatá rodino, domove hodných pokrytců…“
   „Svatá rodino,“ vzlykla, „…domove hodných…“
   Zakřičela, obličej měla přitisknutý k hladkým prknům podlahy, oči pevně zavřené. Pocítila náhlou a šílenou bolest. Z jeho penisu se stala zbraň.
   „Jak je to dál? Pokračuj,“ přikazoval, těžce dýchaje, „…která mučí i děti, dokud se nenaučí lhát…“
   „Děti…“ vykřikla.
   „Dobrý.“
   Znovu zakřičela, jak se do ní hlouběji dobýval.
   „Kde vůle tvá je pošlapaná,“ syčel jednotlivá slova mezi zuby.
   „Kde vůle tvá je… po-šla-pa-ná…“
   Z ponížení a bolesti zavzlykala. Paul k ní neměl slitování, naopak, obnovil svůj útok, jeho tělo v tu chvíli ovládl naléhavý, stupňující se rytmus. Byl obrovský. Její doposud panenské místo zcela pokořil.
   „Kde svoboda je ponižovaná,“ vykřikl.
   „Svoboda je…“
   „…svoboda je ponižovaná sobectvím.“
   Zaryl jí prsty do masa, jakoby se bál, že mu zmizí a nechá ho tu samotného. Jenže teď už mu nemá kam utéct, už si ani nemůže nic předstírat. Její sténání ho spíš pobízelo.
   „Rodina…“
   „Rodina,“ opakovala mezi dlouhými vzlyky.
   „Ta tvoje zasraná… zasraná rodina,“ vyrážel ze sebe. „Ach bože, Kriste!“
   Jeanne ležela jako přibitá k podlaze, naprosto bezmocná. Paul skončil, ale nevycházel z ní. Chytil ji jednou rukou za vlasy a natočil jí obličej k onomu prázdnému místu pod podlahou. Druhou rukou poněkud nadzvedl prkno.
   „Otevři to,“ rozkázal.
   „Proč?“ vzlykala Jeanne. Co ještě po tom všem chce?
   „Otevři to,“ opakoval.
   Nadzvedla koberec a odkryla duté místo v podlaze. Bylo veliké asi jako cihla a docela prázdné.
   Paul se z ní svezl a ležel těžce oddechujíc na podlaze. Už byly otevřeny všechny otvory a všechny byly prázdné. I on je teď prázdný.
   Jeanne si pomalu oblékla prádlo a pak kalhoty, přestala vzlykat a utřela si nos rukávem své hrubé venkovské halenky, kterou měla ten den na sobě. Mohla ho tam sice jen tak nechat a odejít, ale vytušila, že ve skutečnosti její vlastní moc vzrostla. Neměl právo chovat se k nijako k otrokyni.
   Odešla do haly a přinesla do obývacího pokoje svůj gramofon. Klekla si, otevřela ho, natáhla šňůru a zastrčila ji do staré zásuvky v podlaze. V tu chvíli se rozletěly pokojem modré jiskry a ona v leknutí odtrhla od šňůry ruku.
   „Merde,“ zaklela.
   Zdálo se, že Paul se už vzpamatoval, s jednou rukou přes obličej ležel unaveně na matraci. Jeanne si vzpomněla, že vůbec neví jak se jmenuje, vždyť ani neví jak mu má říkat.
   „Hej, ty,“ zavolala.
   Obrátil se k ní: „Co je?“
   „Mám pro tebe malé překvapení.“
   „Co?“ Paul nechápal a ona na něj šibalsky kývla, předstíraje úsměv.
   „Malé překvapení.“
   Paul se zvedl a zapnul si kalhoty.
   „Dobrý, mám rád překvapení.“
   Dávno pustil z hlavy, co se tu před chvílí událo – přece šlo jenom o další znesvěcení chrámu. Nenáviděla ho, ani ne tak kvůli tomu, co jí udělal, jako spíš pro ten strašný nezájem a lhostejnost. Chtěla mu nějak ublížit, nějak ho ranit, dát jeho silnému tělu aspoň elektrický šok, aby viděla na vlastní oči, že i ona je schopna mu způsobit nějakou bolest.
   „O co jde?“ zeptal se Paul.
   „O hudbu,“ odpověděla, stále ještě s úsměvem. „Jenom nevím jak to zapnout.“
   Podala mu šňůru a ukázala na zásuvku v podlaze. Couvla asi o krok. Paul vzal zástrčku a bezmyšlenkovitě ji prudce vrazil do zásuvky. Vyletěl chvost jisker, doprovázený hlasitým praskotem, Paul s bolestí vyskočil a odhodil šňůru.
   „Seš spokojená?“ zeptal se, potlačuje vztek.
   Jeanne si uvědomila, že to jeho pokoření ji vlastně ani moc nepotěšilo.
   „Víš,“ řekla jakoby nebylo v tu chvíli o čem mluvit, „že je tu někde kocour, který po mě jede? Ale chodí za mnou jen když tady nejsi, jakmile odejdeš, v tu ránu se vrátí a strašně si mě prohlíží.“
   V očích měla slzy.
   „Brečíš kvůli tomu kocourovi?“ zeptal se věcně.
   „Pláču, protože jsem věděla, že dostaneš elektrickou ránu a přesto jsem ti to neřekla. A taky pláču kvůli tomu, co jsi mi udělal. Brečím, protože už mám všeho dost.“
   „Takový věci říkají sebevrazi,“ poznamenal Paul jen tak. „Někteří to dokonce napíšou. Nechceš se náhodou taky zabít?“
   „Proč to chceš vědět?“
   „Jenom tak,“ řekl. „Jak na tebe koukám, tak musíš myslet na sebevraždu nejmíň jednou týdně…“
   „To teda ne. Ale nápad je to dobrý – takový romantický.“
   „Znal jsem někoho, kdo na sebevraždu nikdy nemyslel, ale nakonec se stejně zabil.“
   Jeanne vyplašeně vstala.
   „Panebože! Vždyť já měla schůzku. Chtěla jsem ti jenom dát ten gramofon.“
   „Schůzky máme proto, abysme na ně zapomínali.“
   Utřela si oči do rukávu kabátu a zadívala se na něj. Paul nereagoval.
   „A co ty?“ zeptala se cestou ke dveřím.
   „Co já?“
   „Ty se náhodou nechceš zabít?“
   Paul se poprvé usmál.
   „Nejsem ten typ. Jsem ten, kterej zabíjí.“
13. kapitola
   Stará bárka se silně nakláněla na pravý bok, její jméno ďAtalante bylo díky oprýskávající bílé barvě špatně čitelné. Stála zakotvená v kanálu Sv. Martina, kolem něhož Jeanne často chodívala. Bárku zdobily pruhy barevných světel a reklama hlásající, že se na ní pořádají taneční zábavy. Reklamní cedule byla převrácená, na hladině ji udržovaly jenom zrezivělé řetězy, na přední palubě se válel laciný nábytek, stínidla lamp a všelijaké měděné harampádí v námořním stylu.
   Jeanne spěchala po nábřeží, vydlážděném kočičími hlavami. Už z dálky zamávala Tomovi, který i se svým týmem čekal trpělivě na přídi. Na rozdíl od nevypočitatelně násilnického Paula vypadal tak nevinně, že bylo docela snadné předvídat co udělá. Ostatně všechno co dělal, byla vlastně jenom hra, hra na filmování, zatímco s Paulem se situace neustále proměňovaly. Po každém setkání cítila, že si ji posunul opět někam, odkud už není návratu. Takže kdykoliv se setkávala s Tomem, přinášela si sebou nějaké nové ponížení, o němž Tom neměl ani potuchy. Díky tomu všemu si začala zvykat na svůj dvojí život, ačkoliv si pokaždé, když odcházela od Paula, opět a opět slibovala, že už ho vidí naposledy.
   Kapitán bárky stál majestátně uprostřed toho harampádí a v tetované ruce držel cigáro. „Nemám nic na prodej,“ oznamoval povzneseně, jakmile vstoupila na palubu.
   „Každý máme něco na prodej,“ řekla Jeanne s úsměvem. Něco z toho jeho harampádí by se jí skutečně v jejím obchůdku v Les Halles docela hodilo.
   Tom jí šel naproti, chytil ji za loket a jemně odvedl k zábradlí na přídi. Kameraman vsunul ruce do černé tašky, aby mohl přetočit film, zatímco zvukař si hledal místo, odkud by mohl jejich rozhovor natáčet. Nebyl moc nadšený tím, když kapitán nasadil na starý fonograf starou desku. Ozvalo se praskání a nosový mužský hlas, zpívající „Parlami d?amore“.
   Tom zahájil natáčení otázkou: „Jeanne, čím se vlastně zabýváš?“
   „Jsem taková všudybylka.“
   Zasmála se přitom do kamery.
   „Myslel jsem, že prodáváš starožitnosti,“ řekl docela vážným hlasem.
   „Jo, prodávám. Jsme na to tři se dvěma kamarádkami, dvojčaty, máme malý obchod. Já jsem ta, která věci hledá.“
   „Jaké věci?“
   „Všechno od roku 1880 do roku 1935.“
   „Proč zrovna tyhle roky?“
   „Protože pokud jde o starožitnosti, byla to léta rozhodně revoluční.“
   Pohlédl na ni dost udiveně.
   „Tomu moc nerozumím. Opakuj to, prosím tě, ještě jednou. Jaká že to byla léta?“
   „Revoluční. Art nouveau je ve srovnání se vším, co tomu v 19. století předcházelo a hlavně s viktoriánským obdobím, revoluce. V porovnání s těmi všemi cetkami a špatným vkusem a vším, co to provázelo…“
   „Špatným vkusem?“
   Tom se rozhlédl po členech svého týmu, jakoby u nich hledal nějaké vysvětlení. Jeanne zřejmě na jeho otázky neodpovídala tak, jak si to představoval.
   „Vkus?“ opakoval. „Co to je? A jak můžeš mluvit o revoluci, když jde o sbírání starých věcí, které už dávno nejsou nové?“
   „Chceš se snad hádat?“ zeptala se, aniž si uvědomila, že ji jenom tak dráždí.
   „Dobrý, neber to tak…“
   Zvedl ruce, že se chce vzdát, přesto si neodpustil další otázku.
   „Kde se dají ještě dnes najít nějaké ty… revoluční předměty?“
   „V aukcích, na různých trzích, na venkově, u různých soukromníků…“
   „To chodíš až k lidem domů? Jací jsou to lidi?“
   „Většinou staří lidé,“ vysvětlovala. „Nebo jejich děti, vnoučata, synovci. Někdy třeba čekají až staří umřou a sami se pak všeho co nejrychleji zbaví.“
   „Není to trochu morbidní? Zdá se mí to poněkud nechutný. Už jenom ten pach starých věcí, které zbyly po mrtvých.“
   „Naopak, je to vzrušující,“ přecházela neklidně po vlhké palubě.
   „Každý předmět, který objevím, představuje kus historie. Jednou jsem tak našla budík, který kdysi patřil pařížskému katovi.“
   „To je hnusný. Opravdu bys chtěla mít katův budík vedle postele? To bych do tebe nikdy neřekl.“
   Přišla k němu blíž a dala si bojovně ruce v bok. „Chceš se skutečně hádat, nebo ti jsou protivný jenom starožitnosti?“
   „Poslouchám jak prodáváš to staré haraburdí, mluvíš o tom nechutným budíku…“
   Zarazil se, aby nebylo poznat, že mu je celé tohle téma protivné, chtěl vést rozhovor jinak. „A pak vidím tebe – zdravou, jako ze škatulky, moderní…“
   „Moderní?“ rozesmála se. „Co to vůbec je moderní? Podívej se kolem sebe, móda z třicátých, čtyřicátých let se zase vrací…“
   „Oblečení, tomu rozumím. Jakoby se mi vracely záběry ze starých filmů…“
   Roztáhl paže a zadíval se k nebi.
   „…a filmové hvězdy, když ještě byly opravdu hvězdami. Rita Hayworthová…“
   Jeanne zklamaně zavrtěla hlavou.
   „Vidím, filmům rozumíš, vždyť to je taky způsob, jak odmítat přítomnost. Nechávám si teď šít šaty jaké měla maminka na jedné fotografii z roku 1946. Byla v nich krásná, měla vycpávky na ramenou a moc jí slušely…“
   „Taky způsob jak odmítat přítomnost,“ přerušil ji Tom.
   „Je mnohem lehčí mít rád něco, co se nás přímo netýká. Ty k tomu máš kameru, která tě od všeho udržuje na distanc.“
   Cítil se tou větou dotčen, Jeanne tím Toma jasně zranila. Otočil se a raději se bavil s kameramanem.
   „Distanc, to sotva…,“ Požádal kameramana: „Půjč mi tu kamera… Vzal bych to odsud.“
   Poručil zvukaři, aby zavěsil mikrofon.
   „Zapni to. A vy ostatní, jděte odtud!“ Odstrčil i skriptku a obrátil se rozhněvaně k Jeanne. „Já z nostalgie nežiju, Jeanne, mně přítomný čas docela vyhovuje… Sedni si na tu houpačku.“
   Ukázal na téměř rozpadlou houpačku na přídi. Jeanne ta jeho náhlá iniciativa imponovala a udělala, co po ní chtěl.
   Mluvil, zatímco zaměřoval kameru.
   „Pohni se trochu. Zpívej.“
   Jeanne se začala houpat a k tomu si prozpěvovala „Une jollie fille sur la balançoire.“ Hrála roli, kterou po ní chtěl.
   Tom se zasmál.
   „To je něco jinýho, dobrý,“ řekl. „Víš, proč jsem je poslal pryč?“
   „Protože ses naštval. Nebo proto, abys mohl být se mnou chvíli sám.“
   „A proč chci být s tebou sám?“
   „Chceš mi něco říct,“ uhadovala. „Mezi čtyřma očima.“
   „Výborně,“ zvolal Tom. „A co to je?“
   „Je to příjemné nebo něco smutného?“
   „Je to tajemství.“
   „Tak to je prima. Jaké tajemství?“
   „No…,“ předstíral, že uvažuje.
   „…tajemství mezi mužem a ženou…“
   „Tak to musí být něco strašně obscénního,“ prohlásila se smíchem. „Nebo je to o lásce.“
   „Ano, týká se to lásky. Ale to není všechno.“
   Podepřela si bradu rukou. Tom měl ještě pořád oko na hledáčku kamery a snažil se najít nejlepší místo pro záběr.
   „Tajemství lásky a ještě něco, co to je? Tak já se poddám,“ řekla.
   „Chtěl jsem ti říct, že ode dneška za týden si tě vezmu za ženu.“
   „Ne, opravdu?“
   „Samozřejmě, záleží jenom na tobě.“
   „A ty?“
   „Já už jsem se rozhodl. Všecko je přichystáno…“
   „Ach, Tome, je to tak úžasně bizarní. Takhle to ale přece nejde.“
   „Záběr je trochu rozmazaný, klepou se mi ruce.“
   Houpala se dopředu a dozadu, zdvíhajíc nohy pokaždé trochu výš.
   „Neodpovědělas mi,“ volal na ni.
   „Protože ničemu nerozumím.“
   Začervenala se a široce usmála. Pak se rozhlédla a spatřila kanál, kapitána balícího své harampádí do krabic, domy na nábřeží, holé platany, let dvou holubů… Nemohla se na nic soustředit. Houpačka se pomalu zastavila.
   „Tak co,“ zeptal se Tom. „Ano nebo ne?“
   Přes obličej jí přeběhl stín. Objala ho kolem krku.
   „Přestaň točit,“ poprosila ho Jeanne. „Mám si brát přece tebe a ne kameru.“
   Tom zvedl vysoko nad hlavu staré záchranné kolo a jako na oslavuje hodil do vod kanálu. Oba byli velice překvapeni, že se okamžitě ponořilo a zmizelo pod tichou hladinou.
14. kapitola
   Jeanne odemkla svým klíčem dveře matčina bytu. Nejela nahoru výtahem, ale vyběhla po schodech. Nemohla se dočkat, až matce oznámí dobrou zprávu. Při pohledu na obrovský, pohodlně zařízený obývací pokoj trochu ochladla. Jedna stěna pokoje byla pokrytá primitivními africkými zbraněmi a pokrývkami podobnými těm ve vile. Byl to světlý a vzdušný pokoj, ale nostalgicky zahleděný do minulosti.
   Vešla do matčina pokoje.
   Hezká žena s pečlivě načesanými prošedivělými vlasy a s autoritativní tváří stála u postele, plné vojenských uniforem. K hrudi tiskla pár dobře zachovalých, vysoce naleštěných holínek.
   „Ahoj, mami,“ zvolala Jeanne, objímajíc ji.
   „To jsi brzy zpátky.“
   „Hm, to jsem.“
   Jeanne se prošla pokojem, bezmyšlenkovitě se dotýkajíc všelijakých věcí, zlaté stužky na mundur, podrážek vojenských bot.
   „Mám skvělou náladu, mami“ pochlubila se.
   „To je dobře.“
   Matka pomalu a s nostalgickým obdivem brala do rukou holínky.
   „Co myslíš? Mám je poslat Olympii do vily?“
   „Myslím, že máš, mami. Pošli tam klidně všecko.“
   Jeanne udělala uprostřed pokoje lehkou piruetu, zvedla ruce a odhodila si vlasy z obličeje.
   „Olympia je takové naše rodinné muzeum.“
   „Ale ty holínky tam nepošlu,“ protestovala matka. „Nechám si je tady. Pořád mi ještě jde mráz po zádech, když si na ně sáhnu.“
   Jeanne zvedla kulatou čapku, obšitou tkalounem a nasadila si jí šikmo na hlavu, pak vzala těžkou polní uniformu a přejížděla rukou epolety a zlaté knoflíky.
   „Uniformy. Tyhle vojenské věci nestárnou,“ řekla.
   Odložila čapku a mundúr. Stará otcova pistole ležela volně v otevřené přihrádce psacího stolu. Vytáhla ji z odřeného pouzdra a prohlížela. Uvnitř byly ještě náboje.
   „Zdála se mi tak těžká, když jsem byla malá a tatínek mě učil střílet.“
   Namířila na popínavé víno v květináči zavěšeném v okně.
   „Proč to taky nedáš někam pryč?“ zeptala se matky. „Co budeš dělat s pistolí?“
   „V každé slušné domácnosti se může vždycky pistole hodit.“
   Matka skládala uniformy do přichystaných kufrů.
   Jeanne vrátila pistoli na své místo, zavřela zásuvku a hrabala se v krabici se starými dokumenty.
   „Vždyť ani nevíš, jak ji správně držet.“
   „Nejdůležitější je pistoli mít. To stačí.“
   V krabici našla Jeanne starou peněženku z popraskané červené kůže. Otočila se k matce zády, otevřela peněženku a vytáhla z ní starou plukovníkovu legitimaci, za níž byla schovaná zažloutlá a popraskaná fotografie. Byla na ní mladá Arabka, nastavující hrdě svá nahá prsa kameře.
   Jeanne schovala peněženku do tašky, otočila se k matce a ukázala jí fotografii.
   „Kdo je to?“ zeptala se.
   Matka se maličko zamračila. Musela to být jedna z mnoha plukovníkových milenek během jeho afrického tažení.
   „Mladá Berberka, pěkný exemplář,“ prohlásila důstojně a pokračovala v balení. „Berbeři jsou silná rasa. Zkusila jsem jich několik zaměstnat, ale nejsou z nich dobré služebné.“
   Matka byla opravdu skvělým ženským protějškem úspěšného vojáka. Byla klid a jistota sama, v každé situaci. Dobře věděla, že teď je její povinností chránit památku svého záletného manžela. Nedovolí, aby byla čímkoliv pošpiněna.
   Zabouchla kufr a položila ho na zem. Usmála se na dceru.
   „Myslím, že jsem udělala dobře, když jsem to všechno poslala na venkov. Zbytečně to tady překáží.“
   Jeanne ji něžně políbila.
   „Brzy tady budeš mít místa dost.“
   Matka se na ni tázavě podívala, ale Jeanne se otočila a byla na odchodu.
   „Už musím jít,“ řekla. „Ještě jsem v práci neskončila. Jen jsem si odskočila k tobě domů, abych ti řekla…“
   Vyšla na chodbu a matka šla za ní. Jeanne zmáčkla knoflík od výtahu.
   „Abys mi řekla co?“ zeptala se matka.
   „Že se budu vdávat.“
   Otevřela dveře výtahu a vešla dovnitř.
   „Co že se budeš?“
   Matka nemohla uvěřit tomu co slyšela, držela strnule zdobené mříže výtahové klece.
   „Budu se za týden vdávat,“ volala na ni Jeanne už z jedoucího výtahu.
   Po cestě do obchodu se zastavila v automatu na fotografie u stanice metra Bir Hakeim. Hodila mince do otvoru, zatáhla za šňůrku krátké záclonky a posadila se na sedačku před zrcadlo odrážející její podobu.
   Blesklo světlo, udělal se jeden snímek, stočila obličej doprava, pak doleva a pokaždé chvíli čekala, až ji automatická kamera sejme.
   Bez rozmýšlení si rozepnula blůzku a nabídla kameře odhalené poprsí.
   „Taky pěkný exemplář Berberky,“ pomyslela si, když blesk blikl naposledy.
   Z nástupiště metra, které je nad úrovní ulice, se Jeanne dívala dolů, na úzkou, ucpanou vozovku a pozorovala lidi míjející nedalekou kavárnu. Někteří nesli zavazadla, nejspíš cestující z nádraží St. Lazare, pomyslela si jen tak pro sebe. Možná jsou to cizinci. Sáhla do kapsy, kde měla fotografii té africké dívky, a srovnala ji s tou svojí, kterou si nechala teď před chvílí udělat. Ta první jí prozradila na otce něco, co by ji nikdy samotnou nenapadlo. Musela teď na svého otce myslet jako na muže, který nejen měl, ale sám také dokázal vyvolávat erotické touhy. I on měl v životě svá tajemství. Ta myšlenka ji najednou silně fascinovala. Možná, že to tehdy matka věděla, zatímco dnes už je jí to nejspíš jedno. Jak rychle se lidé přizpůsobí svým novým životním situacím. Připadalo jí, že tou fotografií s obnaženými prsy se nějak dodatečně změnil její vztah k otci. Pak si ale řekla, že to udělala jako vtip a měla chuť povědět o tom aspoň jednomu ze svých milenců. Ovšem uvědomila si, že Tom ani Paul s tím nejspíš nebudou souhlasit, i když každý z jiného důvodu. Tomovi by se to zdálo vulgární a Paul by v tom zase viděl spíš její sentimentalitu. Nasedla do vlaku a jela na druhý konec města, ponořená do dobrodružství svého vnitřního světa, aniž vnímala ostatní pasažéry. Otcovými milostnými pletkami jakoby omlouvala svá setkání s Paulem. Má-li si však doopravdy vzít Toma, bude se muset skutečně v jejím životě něco změnit. Musí se sebou něco udělat, jinak se může přihodit něco nepředvídaného.
   Vystoupila a šla podél starých Les Halles ke svému obchůdku. První, čeho si všimla bylo, že okna potřebují umýt. V místnosti to vypadalo jako někde v džungli, jedna věc vedle druhé, lampy bez stínidel, věšáky na klobouky, židle obrácené vzhůru nohama a pohovka pokrytá starými láhvemi. U dveří stál sud se spoustou starých vycházkových holí.
   Vzadu v obchodě rozbalovaly dvojčata Monique a Monchette krabici se všelijakým zbožím. Obě měly dlouhé světlé vlasy a džíny zalátané pestrými záplatami. Jeanne si obchod koupila za matčiny peníze, ale starala se o něj převážně dvojčata. Ony musely čelit matronám z Auteuil, přicházejícím nakupovat nejpodivnější relikvie. Dvojčata byla sice o hodně mladší než Jeanne, ale myslely si, že jako účastnice studentského povstání v roce 1968, když ještě navštěvovaly základní školu, mají právo chovat se k Jeanne jako k nehodné mladší sestře. A také se tak chovaly.
   „Ahoj,“ volala Jeanne. „Budu se vdávat.“
   Dvojčata, sehnutá nad krabicí, se nevěřícně podívaly jedna na druhou a pak na Jeanne.
   „Jaký to asi je být vdaná,“ zauvažovala Monique.
   Jeanne věděla, že ani jedna ani druhá nemají rády Toma.
   „Budu aspoň klidnější a líp všecko zvládnu,“ prohlásila: „Rozhodla jsem se, že budu brát všecko víc vážně.“
   Dvojčata se zasmála.
   „Co byste dělaly na mém místě vy?“ zeptala se nečekaně Jeanne.
   „Napřed bych se asi kopla do hlavy,“ řekla Mouchette.
   „A já bych se radši stala jeptiškou,“ přidala se Monique.
   A vzdala se sexu? pomyslela si Jeanne. Svlékala si kabát, ale zarazila se. Musí to přece říct Paulovi, aby věděl, že když se bude vdávat, jejich dobrodružství skončí. Koneckonců manželství rodičů asi taky vydrželo jen díky tomu, že si otec odpíral podobné věci. Alespoň dosud si to myslela. Při vzpomínce na otce se znovu cítila ohromně silná.
   „Právě jsem se rozhodla,“ prohlásila, zapínajíc si plášť. „Udělám tomu konec. Už ho nechci vidět.“
   „Takže svatba nebude?“ volala Mouchette.
   „Ale jo,“ křičela Jeanne na odchodu. „Budu se vdávat. Můžu si přece dělat co chci, jsem svobodná žena!“
   Monique a Mouchette se na sebe znovu podívaly, zmatené víc než předtím.
   „Já ji teda vůbec nechápu,“ řekla Monique.
   „V každým případě se neříká ‚svobodná‘, ale ‚osvobozená‘,“ dodala Mouchette.
15. kapitola
   „Svobodná žena…“ Vycházejíc z obchodu si Jeanne v duchu opakovala ta slova, soustředěná do sebe si ani nevšimla, že u chodníku stojí zaparkovaný náklaďák. Na něm, uprostřed hromady krabic klečel Tom a jeho filmařská parta. Tísnili se tam s celým zvukovým zařízením a hromadou všelijakých drátů. Tom si přiložil kameru k očím a zamířil ji na Jeanne, která zrovna zahýbala za roh. Vedle Toma, s vlasy svázanými šátkem, klečela v téměř důvěrné blízkosti skriptka. Dotýkali se rameny, ale Tom, soustředěný na práci, nic nevnímal.
   „Kdybych já byla na jejím místě a někdo mě takhle špehoval, tak bych v tu ránu na svatbu zapomněla.“
   Tom na to neřekl nic, jen se trochu posunul, aby lépe viděl. Řidič nastartoval motor, ale náklaďák se nerozjel, čekali, jestli si Jeanne nepřivolá na rohu taxíka.
   „Seš jako fízl,“ vyčetla skriptka Tomovi. Místo odpovědi jí přejel rukou po svetru a pohladil její malý, pevný prs, trochu ji přitom štípl. „Nechtěla bys bejt náhodou na jejím místě?“ řekl dívaje se dál soustředěně do kamery.
   Jeanne zahnula za roh a šla dál ulicí.
   Náklaďák ji opatrně následoval a pak ji předjel. Tom strčil kameru do ruky kameramanovi a ukazoval mu, aby začal okamžitě natáčet. Seděli tiše, napjatí, co bude dál.
   Zastavili na červenou. Jeanne se náhle otočila a šla rovnou k nim.
   „Viděla nás,“ zvolal tiše Tom. „Jsme v hajzlu.“
   Jeanne byla od náklaďáku už jenom několik metrů, Tom se přikrčil a pokynul ostatním, aby se také schovali. Jenom on věděl, že kromě filmování má ještě jiný důvod sledovat Jeanne, ačkoliv si to nerad přiznával. Připadalo mu totiž, že se Jeanne posledních pár dnů chová nějak divně. Ty její pozdní příchody a zase nečekané odchody, ta jejich rvačka v metru… Něco prostě není v pořádku.
   Když někde blízko nich bouchly dveře auta, Tom opatrně vyhlédl z okénka a uviděl Jeanne sedící na zadním sedadle taxíku.
   „Tak přece jen nejsme v hajzlu,“ oznámil.
   Taxík se odlepil od chodníku a vyjel.
   „Drž se za nimi,“ křičel Tom na řidiče náklaďáku. „Nesmí nás uvidět.“
   Na nejbližších světlech taxík zastavil. Jeanne se nahnula k přednímu sedadlu a přikázala taxikáři, kam má jet. Netušila, že pár metrů za ní ji pozoruje čočka kamery Tomova malého štábu. Rozsvítila se zelená a náklaďák se postavil za taxíka.
   Jeanne však nic z toho co se kolem ní dělo nevnímala. Otevřela kabelku a vytáhla make-up. Přejela si tužkou obočí a rty obkroužila růžovou rtěnkou.
   Taxík zastavil kousek od bohatě zdobeného železničního mostu do Passy. Bylo na něm plno lidí, vycházeli právě z metra, vracejíce se z práce. Jeanne napadlo, jestli náhodou mezi nimi není i Paul. Vystoupila z taxíku, rychle zaplatila a chystala se přejít na druhou stranu ulice ke kavárně Viaduc a dál kolem známých fasád ulice Julese Věrna.
   Tom a jeho kamarádi klečeli, obličeje přitisknuté k malému okýnku.
   „Kde to jsme?“ zeptal se Tom, když viděl jak Jeanne míjí kavárnu.
   „V ulici Julese Věrna, sedmý okres,“ informoval řidič.
   „To je nějaký divný,“ pokrčil Tom rameny a požádal kameramana, aby pokračoval v natáčení. Napadlo ho, že Jeanne jde třeba za jiným milencem.
   „Tak jo,“ řekl očividně nervózně. „Předjedeme ji.“
   Když došla Jeanne skoro až k domu s vysokými železnými vraty, náklaďák ji předjel.
   Nevšimla si ničeho, ulice byla jako obyčejně tichá a prázdná, lešení na protějším domě jí připomínalo kostru obrovského prehistorického zvířete. Doléhal sem vzdálený rachot metra. Jeanne se zastavila u dveří s neprůhlednými žlutými skly.
   Náklaďák sice zastavil, ale motor tiše běžel dál.
   Jeanne už chtěla vstoupit do dveří, když zahlédla nákladní auto. Mělo zadní dveře pootevřené a nápadně z nich vyčníval mikrofon. Hned poznala o co jde, musela se rychle rozhodnout, co udělá.
   Potlačila strach a vydala se klidně ulicí dál, jakoby nic.
   „Určitě tě nemohla vidět?“ zeptal se Tom zvukaře.
   „Myslím, že ne,“ tvrdil zvukař, zasouvaje mikrofon dovnitř. Auto se znovu rozjelo.
   „Snaž se ji zachytit,“ prosil Tom. „Musíš tam dostat její kroky a pokus se i o trochu té atmosféry tady.“
   Jeanne měla chuť zakřičet. Nejraději by se vrhla na Torna nebo někam utekla a měla konečně pokoj. Jenomže teď už byl náklaďák natolik nápadný, že jí nezbývalo než se rozesmát nebo na ně udělat dlouhý nos. To by se ale Tomovi líbilo, takže bude asi lepší vypálit mu rybník, a to pořádně.
   Na dalším rohu se zastavila. Naproti stál kamenný románský kostelík, zčernalý sazemi a věkem. Bez rozmýšlení vešla dovnitř a zavřela za sebou těžké dřevěné dveře.
   „Stop,“ zakřičel Tom na řidiče a otočil se k ostatním. „Teď ticho!“
   Otevřel dveře auta a sám seskočil na chodník. „Opatrně, po špičkách,“ varoval ostatní, kteří vystupovali za ním. Měl pocit, že konečně objevil o Jeanne něco důležitého. Nikdy by ho totiž ani nenapadlo, že by mohla být nábožensky založená. Ta myšlenka se mu líbila. Dokonce ho utvrzovala v představě o její čistotě.
   Kostel byl ztemnělý, smutný, skoro opuštěný. V jednom výklenku blikala řada rozžatých svíček. Oltář osvětlovalo jenom skomírající denní světlo, pronikající sem barevným oknem vysoko nad kaplí. Kameraman zvedl svůj Arriflex a podle Tomových pokynů zabral chrámová okna a pak sklouznul kamerou na chrámovou loď, hledaje Jeanne.
   Klečela u zpovědnice, ruce sepjaté v modlitbě.
   „Vezmi ji,“ přikázal Tom a sám se s ostatními připlížil až k ní. Byli tak blízko, že uslyšeli její slova.
   „Jsi obyčejný spratek, Tome,“ šeptala, oči upřené rovnou před sebe. „Jsi spratek, spratek, spratek! Nemůžu tě ani vystát, nenávidím tě.“
   Tom se k ní přiblížil ještě blíž, ale stejně nevěřil vlastním uším. Chvíli stál u ní, chtěl aby mu to vysvětlila, ale nezmohl se vůbec na slovo. Jeanne pokračovala ve své zlobné litanii, aniž pozvedla oči.
   Skriptka vzala Toma za loket. „Tak už dost,“ zašeptala.
   „Máš pravdu, jsem opravdu v hajzlu.“
   Otočil se a vyšel z kostela. Ostatní vyšli za ním, naskočili zpátky na náklaďák a mlčky ukládali filmovou techniku. Tom měl pocit strašného ponížení a hněval se sám na sebe.
   Náklaďák vyrazil a pokračoval ulicí Julese Věrna.
   Kostelní loď potemněla, neviditelný vánek ohnul plaménky svící. Jeanne zůstala ještě pár minut bez pohnutí. Věděla, že její vinou Tom teď trpí, ale ať, zaslouží si to. Chvilku měla pocit, že se z toho všeho okamžitě rozpláče, protože teď už Paula možná v bytě nenajde.
   Vyšla do chladného zimního večera a dlouze uvažovala, jestli ho ještě vůbec někdy uvidí.
16. kapitola
   Hotel byl dnes neobvykle tichý. Paul vyšel na ulici, podíval se k nedaleké kavárně, zavřel přední dveře a pak zhasl všechna světla. Byla to taková jemu dobře známá rutina, která mu připadala čím dál únavnější. Uvažoval, že by byl nejraději, kdyby mohl všechny hosty rovnou vyhodit. Na penězích mu přece vůbec nezáleželo. Cítil se strašně opuštěný. Zítra mají přivézt z pitevny Rosino tělo. Vrátí se zase na chvíli domů, napadlo ho, to budeme mít oba radost, já i její matka.
   Vešel do svého pokoje, vytáhl ze skříně láhev Jacka Danielse a nalil si. Ruka se mu ani nezachvěla, ale uvnitř měl všechno stažené a studené, jak to do sebe převrátil. Vytáhl si ze skříně župan, oblékl ho a pásek si pevně utáhl. V pokoji nebylo nic, co by mu bylo nějak blízké. Neměl vztah k nějakým památkám, přesto se tu cítil bezpečně a nechtělo se mu odtud. Díval se chvíli na obrazy, které patřily Rose, myslel na to, že ho k sobě pozval Marcel. Takové podivné pozvání. O Marcelovi mluvíval vždycky s hořkým humorem jako o Rosině tichém milenci. Znělo to jaksi líp. Jistě, i on měl milenky – barmanky, prodavačky, měl jenom jejich těla, která se mu náhodou přichomýtla do cesty, bylo to vše jen tak ze zvyku. S Rosou to bylo něco jiného, alespoň se mu to tak zdálo. Paul se domníval, že jakožto její manžel a současně oficiální milenec má přece větší privilegia, dokonce i právo na lásku. Ale čím dál tím víc se ukazuje, že se strašně mýlil…
   Věděl, že Marcel potřeboval hodně odvahy, aby ho pozval k sobě nahoru. Kolikrát už Paul seděl v tomhle pokoji, čekaje a pozoruje zelený neón s nápisem Ricard, zatímco Rosa byla se svým milencem. Začne-li být Marcel sentimentální a ubrečený, říkal si Paul, bude mu muset jednu vrazit. Na druhé straně by mu mohl říct něco zajímavého.
   Vyšel po schodech nahoru a zaklepal na Marcelovy dveře.
   „Entre!“ ozvalo se okamžitě způsobně. Paul vešel do úzké místnosti zavalené knihami a časopisy, jíž dodávalo nachové stínidlo lampy pocit tepla. Na zdech visely Lautrecovy a Chagallovy reprodukce, fotografie idealizovaných krajinek z časopisu Paris Match, vstupenky na koňské dostihy, přišpendlené dopisy, různé výstřižky a portrét Alberta Camuse. Marcel seděl na psacím stole, pokrytém výtisky Le Monde, Paris Soire a řady jiných deníků. Dlouhými nůžkami z nich něco vystřihoval. I on měl na sobě župan.
   „Nepřišel jsem si s váma poplakat,“ začal Paul.
   Marcel pokračoval ve vystřihování, jeho ledový klid Paula iritoval.
   „Nebude vám vadit, když budu pokračovat v práci?“ zeptal se Marcel. „Nemusím tím pádem pořád myslet na to, co se stalo.“
   Všiml si, že Paul srovnává očima jejich župany. Oba byly ze stejného kostkovaného flanelu.
   „Ano, jsou stejné,“ řekl Marcel s jistým uspokojením. „Rosa totiž chtěla, abychom měli úplně stejné župany.“
   Tohle Paula naštvalo ještě víc. O nějakých županech nic nevěděl a připadalo mu to trapné. Přesto zalhal: „Nemůžete mi říct nic, co bych nevěděl.“ Rozhodl se, že sám převezme iniciativu a začal se klidně přehrabovat v balíku srovnaných výstřižků. „K čemu to schováváte? To máte jako práci nebo hobby?“
   „Nemám rád slovo ‚hobby‘. Přivydělávám si tím,“ odpověděl Marcel.
   „Tak to je vážné,“ vysmíval se Paul. „Práce, která nutí ke čtení. Moc poučný.“
   „Buďte na chvilku upřímný. Vy jste nevěděl, že máme stejné župany?“
   Paul se zasmál, ale znělo to falešně.
   „Máme toho hodně společného,“ pokračoval Marcel, ale Paul ho přerušil.
   „Vím všecko. Rosa mi o vás často povídala.“
   V přítomnosti jiného muže, dokonce i takového puntičkáře jako byl Marcel, si mohl Paul dovolit trochu sentimentálně zavzpomínat na svoji ženu, aniž by se ho zmocnil vztek. Marcel sice byl muž, ale nikdy ho nepovažoval za nějakou hrozbu, ačkoliv jej Rosa všelijak využívala.
   „Dal byste si skleničku bourbonu?“ zeptal se Marcela s náhlou potřebou být v této situaci hostitelem. Vykročil ke dveřím, aniž by čekal na odpověď.
   „Počkejte.“ Marcel vytáhl z přihrádky psacího stolu vlastní láhev Jacka Danielse. „Taky ho tady mám.“
   „Je to další dárek od Rosy?“
   „Ano. Mně to moc nechutná, ale Rosa to měla ráda. Říkal jsem si, jestli bychom si neměli všelico vysvětlit, třeba bysme to líp pochopili…“
   Paul si vzal do ruky skleničku whisky.
   „Skoro rok jsme Rosa a já…“ Marcel se zarazil. „Pravidelně, ale bez vášně,“ dodal, vyhýbaje se slovu sex. „Myslel jsem si bláhově, že ji znám tak dobře, jak jenom člověk může znát svou…“
   „Milenku,“ dodal Paul jakoby mimochodem.
   „Nedávno se však stalo něco, co si nedokážu vysvětlit.“ Marcel ukázal na trojúhelník, z něhož byla na stropě stržena tapeta.
   „Rosa se vyšplhala na postel,“ řekl „a snažila se trhat papír holýma rukama. Zarazil jsem ji – ničila si nehty. Dělala to s takovou zuřivostí, nikdy jsem ji takhle neviděl.“
   Paulovi to něco připomnělo. „Náš pokoj byl celej vymalovanej bíle,“ řekl. „Chtěla nějakou jinou barvu, než je v ostatních pokojích, aby to vypadalo trochu jako normální domov. Nejspíš to tady chtěla taky změnit a začala se stěnama.“
   Paul těžce usedl na postel. Jak je pro někoho jednoduché zařídit si ještě jiný život. Vzpomněl si přitom na Jeanne a na to, že oni ani nevědí, jak se ten druhý jmenuje. Je možné, že i Rosa si s Marcelem vytvořila tu nejsmutnější existenci jakou si dovedla představit? A že ta představa byla přesnou kopií jejího života s Paulem? Když si to uvědomil, nebyl na okamžik ani schopen slova. Podíval se na Marcela zcela fascinován.
   „Musel jste bývat fešák,“ řekl nahlas.
   Marcel se posadil vedle něho na postel. „Určitě ne takový jako vy.“
   „Jste v dobrý formě,“ poplácal ho Paul po žaludku. „Jak to děláte, že nemáte břicho? Já s tím mám problémy.“
   „Mám na to takový recept,“ odpověděl Marcel, ale nedokončil větu. „Proč vás Rosa se mnou podváděla?“ zeptal se náhle Paula, který pohlédl překvapeně do jeho bezelstných očí. Tenhle člověk to asi nikdy nepochopí.
   „Vy si nemyslíte, že se Rosa zabila?“ zeptal se Paul tiše.
   „Je těžké tomu uvěřit.“
   Marcel jakoby se polekal svého vlastního přiznání. Vstal, popošel k oknu a opřel se bradou o rám. Protáhl se.
   „Tohle je můj tajemný recept na břicho,“ zvolal.
   Paul ho mlčky pozoroval. Bylo to jako kdyby se díval sám na sebe. I jeho oblékala Rosa stejně a naučila ho pít stejný alkohol. Paul vlastně pořád doufal, že někde najde dopis od Rosy, ale nenacházel nic než bezcenné a někdy až obscénní vzpomínky. Náhle si uvědomil, že Marcel a jeho pokoj je to, co hledal, jakoby se podíval do zrcadla a uviděl v něm svůj vlastní život. Bylo to až neuvěřitelně banální.
   Na cestě ke dveřím se zastavil. „Upřímně řečeno,“ obrátil se k Marcelovi, „nechápu, co na vás viděla.“
17. kapitola
   Ráno vysvitlo slunce, ale do bývalé tržnice Les Halles neproniklo. Okna rozlehlé budovy jsou ponořena do stínu. Ještě nedávno byla tržnice plná zvířecích mrtvol, Jeanne si vzpomíná jak tu viděla tuny masa, protkaného jemnými vlákny tuku, zavěšené na ocelové háky. Od té doby, co tržnici zrušili, stala se z ní troska, celá budova je odsouzena k zániku. Když se na tu spoušť dívala z obchodu protější Rue de la Cossonerie, připadalo jí to celé prostředí jako pohřební obřadní síň. Rychle však od sebe takové morbidní myšlenky odehnala, neboť smrt jí zatím nic neříkala. Rozhodně ne dnes. Oblečená do starodávného saténu, vlasy vzadu vysoko vyčesané, vybírala si s červenou růží od Toma v ruce, svatební šaty. Pomalu se otáčela, aby si jí Tom, který stál opodál, mohl dobře prohlédnout a její nápady zhodnotit.
   Magnetofon byl umístěn na trojnožce venku, protože do maličkého obchůdku se nikam nevešel. Kameraman se soustředěně díval do hledáčku, zatímco zvukař zkoušel mikrofon. Tom netrpělivě přešlapoval za kamerou a čekal, až bude moci dát pokyn k začátku natáčení. Těšil se na to a jeho nadšení nepochybně vyjadřovala i barevná, široko vlající dlouhá šála. Majitelka obchodu tušila, že může udělat dobrý kšeft, proto se snažila přesvědčit Jeanne, aby si vybrala spíš ty dražší šaty, hedvábné. Jeanne však dávala přednost tradičnímu saténu, ačkoliv šaty, které se jí líbily, byly už někým nošené a pod paží roztržené. Díky natrženému kusu látky bylo dokonce možné zahlédnout křivku jejího pevného, svěžího prsu.
   Z dlouhých Tomových příprav už byla Jeanne netrpělivá, přála si, aby natáčení začalo, dokud má chuť se tomu všemu podvolovat. Tom si jejího neklidu dobře všiml.
   „Jeanne, vydrž ještě chvíli, inspirace je něco jiného než zapnout světlo,“ volal na ni.
   „Tak jakej to seš režisér, když nemáš nápady?“
   „Vždyť ti říkám, nápad nekoupíš jako párek.“ Otočil se ke své partě. „Připraveni? On tourne…“
   Jeanne sledovala, jak Tom zvedl mikrofon a nervózně se postavil před kameru, aby sám uvedl začátek natáčení. Chvíli ho pozorovala a došla k názoru, že je stejně beznadějný romantik jako ona.
   „Jsme v jednom z malých obchůdků na místě bývalé tržnice v Les Halles,“ uvedl Tom dnešní natáčení, zatímco kamera trošku couvla dozadu. „Tyto malé krámky kolem nás jsou plné krásných bílých svatebních šatů, které tady všude povívají v lehkém odpoledním vánku…“
   Zamával na zvukaře, aby přišel trochu blíž a dal povel „Jedeme!“
   Jeanne si všimla, že Tom klečí vedle ní tak, aby nebyl vidět v záběru a přitom držel blízko jejího poprsí mikrofon.
   „Jak se vůbec díváš na svatbu?“ zeptal se mimo záběr.
   Teplý vítr v zimě obyčejně přináší déšť. Jeanne ucítila silný proud vzduchu. Už to nebyl vánek, ale pořádný vítr, na obloze se stahovaly mraky.
   „Všude se s ní setkávám, pořád,“ odpověděla.
   „Všude?“ ptal se udiveně Tom a čekal na odpověď.
   „Ano, na zdech, na průčelích domů, všude…“
   „Na jakých zdech? Na jakých průčelích?“ Tom byl zklamaný, že její odpovědi nerozumí. Jeanne si naopak zase říkala, jestli může mít vůbec nějaký smysl žít s Tomem, když jí dokonce už teď vadí taková maličkost jako zkoušet si svatební šaty.
   „Ano,“ zopakovala rovnou do kamery. „Svatby jsou všude, snad na každém druhém plakátě. A všiml sis někdy co říkají? Co se tím prodává?“
   „Já vím, auta, konservy, cigarety…“ vyjmenovával Tom.
   „Ne. Na plakátech je obyčejně mladá bezdětná dvojice před svatbou… Potom je vidíme už s dětmi, po svatbě. Ty plakáty jsou prostě o manželství, i když se o něm nemluví. O tom, že to tradiční manželství se svatbou v kostele a s deprimovanými manželi už se prostě nenosí. Dnes se nosí úsměv a proto taky úsměvné manželství.“
   „Úsměvné?“
   „Jo. Na tom není nic špatného, proč bychom neměli brát vážně manželství z reklam? Je to takové pop manželství.“
   „Pop?“ To byla pro Toma novina. Nikdy takhle o manželství nepřemýšlel. „Je to docela dobrej nápad. Jako je pop mládež a pop music, tak máme najednou pop manželství… Ale co když to pop manželství nefunguje?“
   „Musí se spravit, jako auto,“ odpověděla Jeanne. „Představ si, že ten pár jsou vlastně dva dělníci v montérkách, kteří spravují mašinu.“
   „A co když dojde k nevěře?“ vyptával se dál Tom.
   Majitelka obchodu pověsila svatební šaty zpátky na věšáky, o krůček ustoupila před kamerou a v obdivu jak to Jeanne sluší, udělala nadšené gesto.
   „Nevěra, to jsou tři nebo čtyři dělníci místo dvou.“
   „A co je to láska? Je láska taky popi“
   Tom jí klečel u nohou, hlavou se opíraje o záhyby hedvábných šatů, rozložených na malé pohovce. Díval se na Jeanne s obdivem.
   „Ne,“ prohlásila. „Láska není pop.“
   „Tak co teda je?“
   Jeanne si povšimla, že ostatní se jejich rozhovorem výborně baví a říkala si, jestli ji třeba nepodezřívají z něčeho, co Toma ani nenapadlo. Obloha za nimi černala.
   „Na tajných místech se dělníci zbavují montérek a jsou z nich zase muži a ženy, kteří se milují.“
   Tom byl nadšen. Vyskočil a zvolal: „Jsi skvělá. A k tomu ještě báječně vypadáš!“
   „Šaty dělají nevěstu,“ odpověděla Jeanne s nepředstíranou skromností.
   „Jsi lepší než Rita Hayworthová,“ rozplýval se Tom, používaje jeden ze svých příměrů. „Lepší než Joan Crawfordová, Kim Nowaková, Lauren Bacallová, Ava Gardnerová, když milovala Mickey Rooneyho. Jsi nejlepší!“
   Ta jména pro ni nic neznamenala. Snažila se prostě uvěřit, že je teď nevěsta, ale nedařilo se jí to, alespoň ne že je Tomova nevěsta. Chtěla ze sebe ty šaty strhnout, utéct někam pryč před tím naivním obdivem, pryč z očí kamery, někam daleko od filmařů a vůbec od toho všeho. Také od majitelky obchodu, která rychle zavírala dveře, protože začalo venku pršet.
   „Co to děláte?“ zakřičel na ni Tom. „Stop!“ Otevřel znovu dveře a nařídil kameramanovi, aby dál natáčel. Bylo slyšet, že čím dál víc leje. Skriptka, která byla venku, se přiběhla schovat. Kameraman, který také natáčel z ulice, rychle přehodil přes kameru sako. Zvukař si spěšně odnesl své zařízení pod plátěnou stříšku vedlejšího krámu.
   „Proč jste přestali natáčet?“ křičel Tom. „Jenom kvůli tomu, že prší?“
   Jenže venku to vypadalo, že se snad nebe propadlo. Tom vyběhl na ulici, aby pomohl uklidit kameru před proudy deště. Jeanne si přidržovala dlouhou sukni, aby mohla dojít ke dveřím a vidět tu spoušť. Přepadla ji náhlá, neodolatelná chuť vidět zrovna teď Paula, cítit se bezpečně mezi zdmi jeho bytu, svlečená ze šatů a zbavená všech povinností. Jenom na okamžik ještě váhala, ale potom vyběhla z krámku do ulice Rue de la Cossonnerie. Studený, ale osvěžující déšť jí rychle smáčel vlasy i tenký satén. Měla chuť zpívat, ale místo toho jenom nastavila ústa dešti.
   Jejího útěku si nikdo nevšiml, jen majitelka krámku zůstala stát celá překvapená mezi dveřmi. Když se promoklý Tom vrátil a uviděl prázdný krejčovský podstavec, zvolal: „Kde je Jeanne?“
   „Netuším,“ vydechla bezradně žena. „Najednou vyskočila a někam utekla.“
   „V tom dešti?“
   „V dešti. A v mých svatebních šatech.“
   Vyhlédli ven, ale Rue de la Cossonnerie byla docela pustá, jenom na střechu Les Halles se dál valily proudy vody.
18. kapitola
   Paul stál pod přístřeškem železničního mostu a přes modrošedé sloupy, podpírající metro, sledoval provazy deště bičující hladinu řeky. Přitáhl si kabát, nikoliv proto, že by mohl zmoknout nebo že by mu bylo chladno, ale protože měl rád ten pocit, být dokonale izolován od ostatního světa. Ráno se ani nečesal, takže malé místečko, kde začínal na hlavě plešatět, bylo nápadnější než jindy. Zdál se být starší a zranitelnější. Dnes měli přinést Rosu do pokoje, který pro ni tak pečlivě připravila její matka, ale Paul u toho nechtěl být. Vyšel teď z domu, aby se v jiném pokoji sešel s jiným, ale živým tělem, ačkoliv pro něj nemělo jméno ani význam. Napadlo ho, že je to vlastně trochu směšné, ale smát se nemohl.
   Ve stejném okamžiku vystoupila v ulici Julese Věrna z taxíku Jeanne. Byla úplně promočená a vypadala jako kdyby byla nahá. Tenký satén zprůhledněl a měl barvu jejího těla. Šaty se jí dráždivě lepily na prsa a zadek, dokonce napovídaly, kde se skrývá tmavá skvrna jejích chloupků. Vlasy se jí přilepily k mokrému obličeji. Taxikář na ni hleděl s němým obdivem, jak utíkala přes ulici a pak vběhla do domu.
   Déšť trochu povolil a Paul vyšel z přístřešku metra, spěchal směrem k ulici Julese Věrna.
   Jeanne si sebou nevzala klíč a proto napřed utíkala k okénku domovnice, která tam seděla otočená zády ke vchodu. „Promiňte,“ volala na ni Jeanne, aby ji bylo slyšet uprostřed toho bubnování deště. Ale domovnice se ani neotočila. Domem otřásl třesk hromu. Jeanne si sedla na dřevěnou lavici kousek od výtahu, objala si nohy pažemi a chvíli se třásla chladem.
   Tak ji tam našel Paul. Měl pocit uspokojení, že za ním přišla v takovém nečase. Když uslyšela zvuk jeho kroků, v očekávání zvedla oči, ale Paul ji beze slova minul a vešel do výtahu. Začali se domlouvat přes ozdobnou mříž.
   „Odpusťte, pane,“ řekla lehce Jeanne, „chcete mě ještě?“
   Paul nevěděl, co by jí měl odpouštět a bylo mu to konec konců jedno. Jednoduše kývl mlčky hlavou a otevřel dveře výtahu.
   „J’ai voulu te quitter, je n’ai pas pu“ vysypala ze sebe, ale pak si uvědomila, že on dává přednost angličtině. „Chtěla jsem tě opustit, ale nejde to. Nemůžu!“
   Paul neřekl nic. Díval se na její tělo – tmavé kruhy kolem bradavek pod mokrou látkou, linie úzkých boků, plná stehna. Dokonce i měkké chmýří na nohou jí prosvítalo saténem.
   Výtah stoupal nahoru.
   „Chtěla jsem tě opustit,“ opakovala. „Slyšíš, co ti říkám?“
   Paul neřekl nic, jen očima jezdil po jejím těle. Jeanne si zvedla šaty, opírajíc se zády o klec výtahu, hledala v jeho obličeji nějaké stopy emocí. Odhalila lýtka a potom kolena, stehna, nakonec i klín. Na chvilku přestala, aby si pak povytáhla šaty ještě výš a předvedla mu své téměř dětské bříško. Výtah jel stále nahoru.
   „Chtěl bys ještě něco?“ zeptala se rozverně.
   Jakoby nic neslyšel. Nikoli slova, ale její přítomnost měla pro něho význam. Sáhl jí rukou mezi nohy, byla vlhká a teplá. Chvilku zaváhala, ale pak natáhla ruku a rozepla mu kalhoty. Okamžik šátrala v labyrintu jeho oblečení, až si ho našla a pevně uchopila. Jejich ruce se zkřížily.
   Výtah zaskřípal a zastavil.
   „Voilá,“ zvolal Paul, odemykaje dveře od bytu. Začal si zpívat: „Byl jednou jeden chlap a ten měl starou svini…“
   Otevřeným oknem do kruhového pokoje pršelo. Zavřel okno a otočil se k Jeanne s teatrální poklonou. Stála tam uprostřed pokoje rozesmátá, třesouc se zimou.
   „Víš, že seš mokrá?“ řekl a vzal ji do náruče. Její promáčené šaty byly kluzké jako led a její vlasy zanechaly na jeho hrudi mokrou skvrnu. Šel do koupelny pro ručník.
   Jeanne se chtělo radostí zakřičet. Teď byla jeho nevěsta, byli spolu na svatební cestě. Zatočila se dokola – tak jako tehdy první den – a padla na matraci. Objala polštář jako vzrušená školačka a nedočkavě se otočila ke dveřím, odkud očekávala, že přijde Paul. Náhle se její ruka dotkla něčeho mokrého za polštářem. Prudce se posadila a odhodila polštář. Na prostěradle ležela mrtvá krysa, měla na čumáku zaschlou krev a kožich mokrý, bez lesku.
   Jeanne začala křičet.
   Paul vešel s ručníkem v ruce a hodil jí ho do klína.
   „Krysa,“ řekl nevzrušeně, ale ona se k němu s pláčem přitiskla.
   „Je to jenom krysa,“ opakoval, pobaven jejím iracionálním strachem. „V Paříži je víc krys než lidí.“
   Ohnul se, zvedl krysu za ocas a rozhoupal ji před svým obličejem. Jeanne ustrašeně ustoupila. Bála se krysy a možný dotek v ní vyvolával hrůzu. Dívala se s odporem, jak Paul krysí tělo zvedl nad hlavu a otevřel ústa.
   „Mňam, mňam,“ zamlaskal.
   „Jdu pryč,“ zakoktala.
   „Počkej, nechceš si napřed kousnout?“
   Jeho hrubost ji znovu zaskočila.
   „To je konec,“ řekla Jeanne rozhodně.
   „Ne, tohle je konec,“ zažertoval Paul, ukazuje na krysí ocas. „Ale já bych začal od hlavy, ta je nejlepší. Určitě nechceš ani kousek? Jak myslíš…“
   Dal si krysí hlavu až těsně k ústům. Jeanne se zhnuseně obrátila.
   „Co je?“ zeptal se Paul, ve snaze ji ještě víc podráždit. „Ty nemáš ráda krysy?“
   „Dej mi pokoj, chci pryč. V téhle posteli se už nemůžu milovat. Prostě nemůžu. Je to hnusný a je mi z toho zle.“
   „Dobře, budem mrdat na radiátoru, nebo vestoje u krbu.“
   Zamířil ke kuchyni. „Poslyš, potřebuju k tomu majonézu, protože s majonézou je to opravdu dobrý. Když budeš hodná, nechám ti z ní aspoň díru do řiti.“
   Sel do kuchyně a hlasitě se smál. „Krysí díra s majonézou, to je vono.“
   „Říkám ti, nech mě, chci pryč,“ volala a nemohla se ani podívat na postel. Jak rychle se mění jeho nálada, nedá se vůbec uhodnout, co udělá za okamžik. Dotek mrtvé krysy ještě stále vnímala natolik, že v ní umřely jakékoli vášně. Naopak. Když se pořádně rozhlédla, poprvé uviděla pokoj v celé jeho ubohosti. Vůně sexu, která se v něm pořád držela, jí teď byla odporná. Má odvahu, že s ním tady vůbec je.
   „To se nedá vydržet,“ říkala si. „Jdu pryč… Musím pryč… Už se sem nikdy nevrátím… Nikdy.“
   Chystala se odejít právě ve chvíli, kdy se Paul vracel. Krysu už vyhodil.
   „Quo vadis, baby?“ zeptal se žertovně. Předběhl ji v hale, postavil se ke dveřím a zamkl je. Jeanne se na něho dívala s odporem a přesto s jistou vděčností. Vždyť nechtěla doopravdy odejít.
   „Někdo to musel udělat naschvál,“ řekla, dívajíc se podezřívavě na Paula. „Varovné znamení, že je mezi námi konec.“
   „Ty seš blázen.“
   „Měla jsem ti to říct hned,“ chtěla nějak čelit jeho přehnané mužské sebejistotě. „Zamilovala jsem se do někoho.“
   „No a není to prima?“ řekl na to Paul s úsměškem. Přikročil k ní a rukama přejel po hladké látce šatů, jako kdyby zkoumal zralost avokáda. „Víš, budeš se muset z těch mokrejch hadrů svlíknout.“
   „Budu se s ním milovat,“ vyhrožovala Jeanne.
   Paul to ignoroval. „Potřebuješ horkou koupel, jinak dostaneš zápal plic.“
   Vzal Jeanne za ruku a jemně ji vedl do koupelny, pak naplno otevřel oba kohoutky. Chytil lem jejích šatů, nadzvedl je a obnažoval ji stejně jako to dělala ona sama ve výtahu.
   „Dostala bys zápal plic a víš, co by se pak stalo? Umřela bys.“
   Jeanne zvedla poslušně obě paže, Paul jí přetáhl šaty přes hlavu a hodil je dozadu za sebe.
   „A víš, co by se stalo ještě potom?“
   Stála v tu chvíli před ním nahá a kroutila hlavou.
   „Pak bych musel mrdat už jenom s tou mrtvou krysou.“
   „Och,“ zasténala a skryla si obličej do dlaní. Věděla, že ten hnus bude pořád připomínat.
   Paul si začal znovu prozpěvovat. Vyhrnul si rukávy, vzal Jeanne znovu za ruku a stejně něžně ji odvedl k vaně. Voda byla nádherně teplá. Pomalu se do ní posadila a cítila, jak se zbavuje chladu a jak ji opouštějí všechny starosti. Paul si sedl na kraj vany.
   „Podej mi mýdlo,“ poručil.
   Popadl ji za kotník a zvedl nohu vysoko. Pomalují namydlil nejprve prsty, pak lýtko, nakonec koleno. Byla překvapená, že je tak jemný.
   „Jsem zamilovaná,“ opakovala.
   Ale Paul to nechtěl slyšet. Jezdil jí namydlenýma rukama nahoru po nohou až k samotnému konci.
   „Zamilovaná!“ řekl nadneseně. „To je skvělý.“
   „Jsem zamilovaná,“ opakovala a přitom vzdychala. Paul vnikl rukou dovnitř. Jeanne opřela hlavu o vanu a zavřela oči.
   „Já jsem zamilovaná, vnímáš to?“ Těžce oddechovala, ale mluvila dál. „Víš, jsi starý. A tloustneš.“
   Paul pustil její nohu.
   „Tloustnu? To od tebe není pěkný.“
   Namydlil jí krk a ramena, rukou zajel mezi prsy. Jeanne chtěla, aby ji bral vážně, cítila, že má navrch. Taková situace byla pro ni nová.
   „Napůl seš už holohlavej a napůl skoro bílej.“
   Paul se usmíval, ačkoliv ho její slova rozhněvala. Namydlil jí prsa, přitom jeden prs sevřel v dlani a kriticky potěžkal.
   „Za deset let s nima můžeš hrát fotbal. Co tomu říkáš?“
   Jeanne zvedla místo odpovědi druhou nohu a Paul ji poslušně taky namydlil.
   „A víš, co budu dělat já?“ zeptal se, zatímco jeho ruka klouzala dolů po hladkém namydleném stehně.
   „Ty budeš na vozíčku,“ odpověděla, ačkoliv se jí sevřelo hrdlo, když jí sáhl na klitoris.
   „Možný to je. Nejspíš se ale budu smát a pošklebovat někde na cestě do věčnosti.“
   Pustil jí nohu, ale Jeanne ji měla dál nataženou ve vzduchu. „Jak poetické. Ale než vstaneš, umyj mi, prosím, taky druhou nohu.“
   „Noblesse oblige.“
   Políbil jí palce u nohy a pak je namydlil.
   „Víš, že já a on spolu souložíme?“
   „Ale ne!“ smál se Paul halasně, ani ho nenapadlo, že by se tím měl trápit. „To je ohromný. Je dobrej?“
   „Skvělej.“
   Jejímu vzdoru však chybělo přesvědčení. Zato Paul byl čím dál spokojenější. Samozřejmě, že musí mít ještě jiného milence, ale jeho asi taky potřebuje.
   „Víš, jsi hloupá. Nejlepší mrdání dostaneš tady, v tomhle bytě. A teď se postav.“
   Poslechla ho a dovolila, aby ji sám obrátil. Jeho ruce, kluzké od mýdla, sjížděly jí po zádech a zadku. Vypadal jako otec koupající dítě. Kalhoty měl celé zamáčené, ačkoliv byl na svou činnost plně soustředěný, bylo vidět, že je nezkušený.
   Jeanne nechtěla přestat: „Je takovej strašně záhadnej.“
   Ta myšlenka Paula trochu vyvedla z míry. Uvažoval, má-li ji ještě nějakou dobu nechat mluvit, nebo to zarazit hned.
   „Poslouchej, ty trdýlko, všechny záhady, se kterými se někdy vůbec můžeš setkat, jsou přímo tady.“
   „Je stejný jako ti ostatní, ale zároveň je na něm něco docela jiného,“ řekla zasněně.
   „Takže je stejný a zároveň úplně jiný?“ Paul se rozhodl, že přistoupí na její hra.
   „Trochu se ho bojím.“
   „Kdo je to? Místní pasák?“
   Jeanne se zasmála. „Mohl by být. Docela na to vypadá.“
   Vylezla z vany a zabalila se do velkého ručníku. Paul si prohlížel své namydlené ruce.
   „Víš, proč ho miluju?“
   „Nemůžu se dočkat…“ odpověděl s úšklebkem.
   „Protože on ví…“ zarazila se, nevědouc, jestli to vůbec chce říct. „…protože on ví, jak to udělat, abych se do něj zamilovala.“
   Paulovo podráždění se změnilo ve vztek. „A ty chceš, aby tě chránil a staral se o tebe?“
   „Ano.“
   „Ty prostě chceš zlatýho a zářivýho rytíře, kterej ti rovnou vybuduje tvrz a ty se v ní schováš…“
   Postavil se a zvýšil hlas. Podíval se na ni pohrdavě.
   „…takže ty se nikdy nebudeš muset bát, protože ty se nikdy nebudeš cítit osamělá. Nikdy se nebudeš cítit úplně vyprahlá – to je to, co chceš, viď?“
   „Ano,“ odpověděla.
   „Tak takoví nejsou.“
   „Ale já jsem ho našla!“
   Paul měl chuť ji něčím praštit, aby pochopila, že její touhy jsou úplně hloupé. Žárlil. Porušila smlouvu, její vinou se mu svět venku poprvé zdál být naprosto skutečný. Měl potřebu jí proto ublížit nějak jinak.
   „Zítra si ten tvůj milenec udělá z tvejch koz, z tvý kundy a taky třeba z tvýho úsměvu svůj hrad…“
   Podle Paula byla láska jen záminka, aby jeden parazitoval na druhém. Jediná správná cesta k lásce je zneužívat toho druhého rovnou a bez výmluv.
   „Z tvýho úsměvu si udělá bezpečný a pohodlný místo, kde se ty budeš modlit k jeho ocasu.“
   Jeanne, okouzlená jeho slovy, ho pozorovala zabalená do ručníku. Ta slova ji děsila a zároveň vzrušovala.
   „Ale já jsem našla takového muže,“ opakovala.
   „Ne,“ křičel, odmítaje tu možnost. „Jsi sama! Jsi úplně sama! A toho pocitu se nikdy nezbavíš, dokud se nepodíváš smrti do tváře.“
   Paul spatřil nůžky ležící u umyvadla a jeho ruka se k nim nechtěně přiblížila. Bylo by to lehké: ji, pak sebe, pak už by nebylo nic než krev… Už to přece jednou zažil, říkal si. Představoval si, jak po pitvě nesou nahoru Rosino tělo.
   „Já vím, zní to jako blbost, jako romantická sračka, ale když se dostaneš smrti rovnou do prdele a octneš se v děloze strachu, pak možná, ale jen možná, takovýho mužskýho najdeš.“
   „Jenomže já jsem ho už našla,“ řekla Jeanne nejisté. „Jsi to ty. Ty jsi ten muž.“
   Paul zavrávoral a opřel se o zeď. Podvedla ho, zašla příliš daleko. Celou dobu mluvila o něm. Musí jí to vrátit. Ukáže jí, co je zoufalství.
   „Podej mi ty nůžky.“
   „Co?“ Jeanne dostala strach.
   „Ty nůžky na nehty.“
   Vzala je z umyvadla a podala mu je. Paul ji chytil za zápěstí a přidržel ruku u obličeje.
   „Chci, aby sis ostříhala nehty na pravé ruce,“ řekl, když na něj nechápavě hleděla.
   „Tyhle dva,“ dodal. Jeanne vzala nůžky a opatrně si ostříhala nehty na ukazováčku a na prostředníčku. Nevrátila nůžky Paulovi, ale položila je přímo na umyvadlo. Rozepínal si kalhoty, nespouštěje z ní oči. Kalhoty i trenýrky se mu svezly až ke kotníkům, genitálie a zarostlé nohy měl obnažené. Otočil se k ní prudce zády a oběma rukama se opřel o zeď nad toaletou.
   „Tak a teď mi strčíš prsty do prdele.“
   „Quoi?“ Jeanne nemohla uvěřit svým uším.
   „Seš hluchá? Strč mi prsty do prdele!“
   Opatrně ho začala ohmatávat. Musela se obdivovat, jak ji dokáže šokovat a přitom si ji vždycky postrčí někam, kde ji chce mít, aniž si to vůbec před tím dokázala představit. Věděla, že to celé může skončit strašlivě, ale už se nebála. V jeho zoufalství ji něco přitahovalo a vzrušovalo, táhlo k němu. Byla ke všemu svolná, i kdyby to mělo znamenat, že uspíší jeho sebezničení.
   Přestala, neboť se bála, že ho to musí bolet.
   „Pokračuj,“ nařídil jí a tak zajela hlouběji.
   „Pořídím si prase,“ lapal po dechu, „…aby to dělalo s tebou. A taky chci, aby se ti to prase pozvracelo do obličeje a ty to spolykáš. Uděláš to pro mě?“
   „Ano,“ odpověděla Jeanne, vnímajíc jeho zrychlený dech. Zavřela oči, sevřela rty a zaryla do něho prsty ještě hlouběji. Rozplakala se.
   „Co říkáš?“
   „Ano,“ odpověděla, nechávaje se unášet jeho vzrušením, opírajíc se hlavou o jeho záda. Nebylo úniku. Místnost je sevřela jako buňka, donutila je obrátit se dovnitř své vášně a svého ponížení. Vděčně s ním sdílela hranice jeho samoty i bytí. Slíbila by mu cokoliv a udělala by to,
   „A chci, aby to prase chcíplo,“ pokračoval Paul, těžce oddychuje, oči zavřené, obličej zvrácený nahoru jako v modlitbě. Rozuměli si jako ještě nikdy.
   „Chci, aby nakonec to prase chcíplo, když je budeš mrdat. A pak se musíš postavit za ně a čichat jeho hnusný větry. Uděláš to pro mě?“
   „Ano,“ plakala, objímajíc ho druhou rukou kolem krku, obličej zabořený mezi jeho rameny. „Ano, víc než to. Horší, ještě horší věci udělám, mnohem horší…“
   Paul vyvrcholil. Otevřela se mu úplně, na důkaz své lásky. Dál už sejít nedalo.
19. kapitola
   Bylo pozdě, ticho, které obestřelo hotel, narušily jen pomalé kroky. Paul sešel se schodů do úzké chodbičky. Cítil se bez vůle, jako strážce labyrintu, který se bezmyšlenkovitě potuluje od jednoho rohu k druhému, aby se pokaždé znovu někde vynořil ze stínu. V jednom z tmavým rohů se zastavil a naslouchal. Neslyšel však nic jiného než svůj vlastní dech. Nadzvedl růžek tapety skrývající malou dírku. Nahlédl do ní a spatřil spící prostitutku, zamotanou do kupy pokrývek, jednu nohu vystrčenou ven, oči slepené maskárou.
   Šel dál. Na konci chodby otevřel prádelník, odkud mohl na jedné straně vidět alžírský pár a na druhé amerického desertéra. Všichni byli ztracení ve spánku, propadlí v podvědomí, víčka proměněná v měkký kámen. Díval se dalšími dírkami, schovanými v nevinném vzorku tapety, v rozích a prasklinách. Hotel mu připomínal pavučinu, která nic neskrývá. Zkontroloval všechny své spící hosty, ale neviděl lidi, jen ústa pootevřená v nekontrolovaných grimasách, vyprahlé rty, těla, jež se zdála negací lidství. Slyšel jen hluboké oddychování a občasný výkřik ze sna. Připadalo mu, jakoby identifikoval těla v márnici.
   Vytáhl klíč a odemkl dveře do Rosina pokoje. Okamžitě ho přemohla vůně květin. Lampa na nočním stolku zůstala rozsvícená. Její tělo leželo na márách, zdobených sladce vonícími květy. Měla na sobě šaty vypadající jako svatební, doplněné jemnou bílou krajkou a závojem. Světlé vlasy měla pečlivě učesané, rty a tváře narůžovělé. Falešné řasy jí dávaly vzezření někoho, kdo je ponořen do hlubokého spánku. Štíhlé prsty měla složené na břiše a kůže na rukou a na obličeji se jí podivně leskla. Jen výraz měla správný – sotva postřehnutelný ironický úsměv.
   Paul těžce usedl na židli u postele a vylovil z krabičky Gauloisek poslední cigaretu. Zmačkal papír, odhodil jej na zem a bez požitku si zapálil.
   „Tak jsem to prošel,“ řekl, aniž by se díval na Rosu. Dveře byly zamčené a dělalo mu dobře hovořit ke své zemřelé ženě. Srovnal si tak vlastní myšlenky. „Už jsem to dávno neudělal. Všechno je v pohodě. Jenom zdi jsou tady jak ementál.“
   Rozhlédl se po stěnách smutného malého pokoje, snaže se zadržet hněv i smutek. Konečně se jí podíval do obličeje.
   „Vypadáš hrozně v tom make-upu. Jako karikatura kurvy, trochu jako Mére v noci. Falešná Ofélie, utopená ve vaně.“
   Potřásl hlavou. Jeho chtěný smích zněl spíše jako vzlyk. Rosa ležela tak tiše, s konečnou platností.
   „Kéž by ses mohla vidět. Zasmála by ses.“
   Jednu věc nemohl Rose upřít – smysl pro humor. Možná pokřivený, někdy i krutý, ale uměla se všemu zasmát. Bylo to rouhání, takhle ji obléct. Po pravdě řečeno, Paul si nebyl jistý, jestli by ji poznal, kdyby ji potkal na ulici.
   „Jsi opravdu mistrovské dílo své matky,“ řekl hořce, rozháněje modrý kouř před svým obličejem. „Pane bože, je tu příliš mnoho květin, nemůžu tady dýchat.“
   I ve vlasech měla drobné květiny. Podpatkem zašlápl cigaretu do koberce. Některé věci musel vyslovit, jinak by se zbláznil.
   „Víš, že jsem na skříni, v tom papundeklovém kufru, našel všechny tvoje poklady? Pera, přívěsky na klíče, cizí mince, francouzské dráždidlo – všechno. Dokonce i kolárek. Nevěděl jsem, že sbíráš všechny ty drobnosti, které si hosté u nás zapomněli…“
   Bylo tolik věcí, které nevěděl a nikdy se už nedoví. Připadalo mu to nespravedlivé a beznadějné.
   „I kdyby manžel žil zatracených dvě stě let,“ řekl smutně i nazlobeně, „nikdy nepozná pravou povahu své ženy. Můžu pochopit vesmír, ale nikdy se nedovím pravdu o tobě – nikdy. K sakru, jaká jsi vlastně byla?“
   Jednu chvilku opravdu čekal, že mu Rosa odpoví. Čekal, naslouchaje tichu. Všude byla hluboká noc. Paulovi se zdálo, že je v celém vesmíru jediný, kdo nespí.
   „Pamatuješ se na ten den,“ zeptal se, pokoušeje se o úsměv. „Můj první den tady, vzpomínáš. Věděl jsem, že se nedostanu do tvých kalhotek, dokud ti neřeknu…“
   Odmlčel se, snažil se vybavit si jejich první setkání před pěti lety. Tehdy se mu zdála Rosa tak přísná, chladná, ačkoliv tušil, že je ve skutečnosti jiná. Byl hrdý, domníval se totiž, že ji za tu krátkou dobu pobytu v jejím hotelu dobyl, že si porozuměli.
   „Co jsem to tehdy říkal? Aha, ano. Zaplatím, jako bych chtěl odejít. Pamatuješ si na to?“
   Tentokrát se doopravdy zasmál. Rosa na to tehdy naletěla, bála se, že jí uteče, ačkoliv vůbec nechtěl odjet. Tenkrát byl ještě hotel čistší. Vzpomněl si, že si ho právě proto vybral. Jak podivně to s námi dopadlo.
   Paul se potřeboval vypovídat. „Včera večer jsem kvůli tvé matce zhasl světla a všichni šíleli. Všichni tvoji… tvoji hosti, jak jim říkáš. Kdoví jestli mezi ně taky nepatřím, že?“ Vrátil se mu vztek. „Patřím, že jo? Celejch těch pět let jsem v tý dupárně byl stejně víc host než manžel. Samozřejmě, privilegovanej host! A teď, abych tomu líp porozuměl, jsi mi odkázala Marcela. Mýho dvojníka z pokoje, kterej je dvojníkem toho našeho pokoje.“
   Žárlil, skutečně žárlil. Ne na to, co ona a Marcel spolu dělali, ale protože nevěděl co dělali. Na jisté věci měl přece jako manžel právo, i když jen z titulu manželství. Měla mu to říct, než se rozhodla se vším skoncovat – aspoň ze slušnosti. Na druhé straně to pochopitelně taky vědět nechtěl.
   „A víš co?“ řekl. „Neměl jsem ani odvahu zeptat se ho, jestli to s ním dělalas stejně jako se mnou. Naše manželství nebylo pro tebe víc než liščí nora. K tomu, abys to skončila, ti stačila žiletka za 35 centimů a vana plná vody…“
   Paul se vrávoravě postavil. Dusil ho pocit lítosti a frustrace. Neměla právo nechat ho tu takhle, její odchod byl horší než nějaký obscénní žert na jeho účet.
   „Ty levná, mizerná, zatracená kurvo!“ Vyplivl ta slova a jak se blížil k posteli, zavadil o nějaké květiny. „Doufám, že shniješ v pekle! Jsi horší než to nejšpinavější prase, co se válí na ulici. A víš proč? Protože jsi lhala. Lhalas mi a já ti věřil. Lhalas! A vědělas, že lžeš.“
   Ruce měl hluboko v kapsách. Něco tam nahmatal, až pomalu vytáhl malou fotografii a přidržel si ji u světla. Byl to obrázek Jeanne, její plná prsa obnažená před kamerou. Musela mu ji předtím zastrčit do kapsy. Jsou všechny stejné, pomyslel si a roztrhal fotografii na malé kousíčky, které pak rozházel mezi květiny. Musí žít, a to byla další věc, kterou Rosa nepochopila, nebojí to bylo jedno.
   „Řekni, žes nelhala.“ Přiblížil obličej k Rosině tváři a kromě květin teď ucítil slabý lékařský pach. „Nemáš k tomu co říct? Něco si snad vymyslíš, ne? No tak se směj, ty kundo.“
   S napětím pozoroval její rty. Zdálo se, že jsou z vosku.
   „Tak řekni něco milýho. Usměj se na mě a řekni, že jsem tomu všemu špatně rozuměl.“
   V Paulových očích se zaleskly slzy a stékaly mu po tvářích. Utřel se hřbetem ruky a naklonil blíž k mrtvému tělu. Tak snadno se nevzdával.
   „Tak řekni, ty děvko! Ty zatracená lhářko!“
   Začal vzlykat, úplně se tomu pláči poddal. Opřel se o židli a natáhl, aby se dotkl jejího obličeje. Byl chladný a tuhý. Začal jí vytrhávat květy z vlasů a házel je na zem.
   „Promiň,“ prosil posmrkávaje, „ale nemůžu vystát to zatracené listí u tvýho obličeje. Nikdy jsi nenosila make-up, tyhle zatracený sajrajty…“
   Jemně, jak jen to šlo, z ní strhl a odhodil falešné řasy. Ale pořád vypadala neskutečně. Namočil kapesník v umyvadle a začal odstraňovat pudr a rouge z Rosina obličeje.
   „Sundám ti tu rtěnku. Promiň, ale musím.“
   Odstoupil a opět si ji prohlédl. Cítil něhu a potřebu vysvětlovat své zoufalství.
   „Nechápu, proč jsi to udělala,“ začal. „Taky bych to udělal, kdybych věděl jak. Jenže já nevím.“
   Zmlkl a chvíli uvažoval o sebevraždě. Možná, že na to není ten správný typ, ale to Rosa také nebyla. Teď mluvil sám se sebou: „Musím přijít na to, jak.“
   Klekl si vedle postele a opřel si hlavu a ruku o Rosino tělo. Chtěl se dál vypovídat, chtěl se ponořit do vlastní sentimentality. Nikdy Rosu nemiloval tolik jako teď, když je mrtvá. Nebyl schopen vidět hodnotu věcí a lidí, dokud je měl kolem sebe. Uvědomil si to, ale nijak tím bolest nezmenšil. Tentokrát ho opustil i jeho hořký smysl pro absurdno.
   Někdo mlátil na hlavní dveře. Rány se rozléhaly jako předzvěst něčeho zlého a Paul se málem polekal. Pak se ostře rozezněl zvonek.
   Napůl zavolal, napůl zamumlal: „Co je? Dobře, už jdu.“ Vstal. Otočil se k Rose a cítil jen něhu, protože mu připadalo, že si konečně rozumějí.
   „Musím jít, miláčku, někdo mě volá.“
   Naposledy se podíval na její ztuhlý výraz, usmál se, zamknul za sebou dveře a vyšel do chodbičky.
   Nějaký ženský hlas volal z ulice: „Haló, je tam někdo?“
   Měl pocit, že se probírá z hlubokého spánku. „Už jdu,“ ozval se chraplavě a spěchal dolů do haly.
   Za matným sklem dveří stály dva stíny. Paul nerozsvítil. Na prahu stáli muž a žena. Neviděl jim do obličeje.
   „Honem!“ volala žena, když ve světle lucerny zahlédla Paula, který se však neměl k tomu, aby odemkl. Byl rozespalý, nechápal, co se děje.
   „Probuďte se,“ volala žena a tiskla obličej ke dveřím, na které nervózně bušila.
   „Už je pozdě,“ řekl jí Paul. „Jsou čtyři.“
   Její hlas nepoznával, ani oči se silným nánosem makeupu, které viděl přes sklo, nikoho nepoznal.
   „Chci svůj pokoj, jako vždycky čtyřku. Půlhodina mi bude stačit, možná hodina.“
   Paul zavrtěl hlavou. Proč ho ta ženská otravuje? Zdálo se, že hotel skutečně zná.
   „Opravdu,“ trvala na svém. „Jindy když máte plno, tak vyvěsíte ceduli. To vím. Už toho mám dost, zavolejte majitelku. Honem. Tak dělejte, majitelka mi vždycky vyhoví.“
   Paul odemkl dveře a trochu je pootevřel. Uviděl tlustou prostitutku ve středních letech, s křídly modrých očních stínů. Za ní stál muž v převlečníku, dívaje se ustrašeně, jestli ho někdo nevidí.
   „Rosa a já, my jsme starý kamarádky,“ prohlásila žena. „Otevřete, jestli nechcete, abych jí to řekla.“
   Zatím co vyjednávala, muž se otočil a nepozorovaně zmizel. Paul jí nakonec otevřel dveře, rychle je odstrčila a protáhla se dovnitř.
   „Všecko je v pořádku,“ otočila se k zákazníkovi: „Entre.“
   Když uviděla, že je muž pryč, obořila se na Paula. „Jste spokojenej? Je fuč.“
   „Promiňte,“ řekl Paul. Připadalo mu, že je to všechno sen, že ani on, ani ti ostatní nejsou skuteční. Bylo mu líto, že urazil Rosinu přítelkyni. Ta žena po něm něco chtěla, ale on nic nechápal.
   „Honem, přiveďte mi ho zpátky,“ nutila ho. Paul ji neviděl jasně, ale její pach mu připomínal nasládlou vůni zvadlých květin. „Není daleko, zavolejte ho zpátky! Utíkejte za ním, řekněte mu, že je tady všecko v pořádku.“
   Paul vyběhl na ulici. Začalo svítat. Byl unavený a zmatený. Možná by měl udělat, co ta ženská po něm chce. Ten muž přece musel souhlasit, že s ní půjde, bylo by asi správné, aby ho Paul přesvědčil, že se má vrátit.
   Běžel ulicí, chladný ranní vzduch mu plnil plíce. Ještě před chvílí si zoufal u své mrtvé ženy a teď dělá poslíčka nějaké kurvě, jakoby se na památku své ženy stal pasákem. Pocit provinění se začal ztrácet a on opět cítil starý, známý vztek. Možná je to další z Rosiných žertů, na něž naráží na každém rohu. Nejasně si pomyslel, proč asi právě prostitutky měly Rosu tak rády.
   Muže v tmavém převlečníku nebylo nikde vidět. Paul se zastavil, aby si mohl vydechnout. Stál tam, naslouchaje zvuku náklaďáků, rozvážejících úzkými uličkami zboží, zavanul k němu vlhký pach smetí z nedaleké skládky. Měl pocit, že je úplně na dně, ale neměl to komu vyčítat, nedokázal to vyčítat ani sobě, ačkoliv to by ho potěšilo a aspoň trochu uhasilo jeho neutuchající vztek.
   Zaťal pěsti a vracel se zpátky k hotelu. Na prostitutku už zapomněl, ale v úzké uličce zahlédl muže v převlečníku, snažil se před ním ukrýt ve dveřích jednoho domu. Jeho zbabělost připadala Paulovi odporná. Proč chtěl ten chlap jít s tou ženskou a teď se najednou zbaběle schovává?
   „Tak jste mě našel,“ řekl muž, pokoušeje se o humor. Byl štíhlý a hezký, měl školený, melodický hlas herce. „Prosím vás, neříkejte jí nic. Viděl jste, jak je ošklivá?“
   Ustoupil o krok zpátky a složil ruce jakoby prosil.
   „Kdysi mi stačila moje žena, ale je nemocná, slabá a plná vyrážek. Představte si, že jste na mém místě.“
   Paul ho chytil za paži. „Jenom pojďte.“ Z nějakého důvodu ho mužův příběh podráždil ještě víc.
   Muž zaškemral: „Byl jsem opilý, vzal jsem první, kterou jsem uviděl, ale pak jsme chvíli šli a já vystřízlivěl…“
   Snažil se Paulovi vysmeknout, ale ten ho plnou silou přitlačil k železným dveřím řeznického krámu. Muž upadl na špinavý chodník a všemožně se snažil dostat z Paulova zajetí.
   „Nechte mě,“ protestoval. „Zbláznil jste se? Nechte mě!“
   Sotva se chtěl postavit na nohy, Paul ho nakopl tak, že sklouzl po slizké kočičí dlažbě.
   „A teď padej, homouši,“ zakřičel Paul.
   V hale na něho čekala prostitutka. Seděla na lavici a kouřila. „To jsem si mohla myslet, že ho nepřivedete zpátky.“
   „O kolik jste přišla?“ zeptal se a šmátral po kapsách.
   Žena se zasmála. „Něco mi dejte, nedělám to pro peníze. Víte, mně se to líbí. Mám ráda mužský.“
   Položila svou ruku na Paulovu.
   „Jste docela milej,“ řekla chraplavě. „Jestli máte chuť, můžem to udělat tady. Mám takový praktický šaty, maj skvělej zip. Otvírá se až dolů – nemusím je ani sundávat. Tak nebuďte stydlivej.“
   Objevila se v kuželu světla a to, co Paul uviděl, mu připadalo spíš jako maska smrtky. Vyděšeně před ní couvl.
   „Nedívejte se tak na mě.“ Obrátila se ke dveřím. „Holt nejsem žádná mladice. Co se tak koukáte? Jednou bude i vaše žena taková.“
20. kapitola
   Když nastupovala Jeanne do výtahu, uvažovala, že už je to asi naposled, ale přitom stejně doufala, že tam Paul na ni čeká. Měla pocit, že víc už spolu nemůžou dosáhnout, že dorazili až na konec. Přesto jejich dobrodružství pokračovalo, ačkoliv jí bylo jasné, že je čím dál nebezpečnější.
   Vystoupila a odemkla dveře. Byla zvědavá, jestli Paul našel fotografii, kterou mu strčila do kapsy. Chtěla, aby na ni myslel, líbila se jí představa, že si ji prohlíží u ranní kávy.
   Vzpomněla si na mrtvou krysu a opatrně otvírala dveře. Uvítalo ji ticho a odraz slunečního světla na kulaté zdi. Při pohledu na prázdný pokoj se zarazila. Veškerý nábytek byl pryč. Rychle prošla pokoji, ale byt vypadal tak jako ten první den, ani matrace už tam nebyla. Stěny se zdály ještě prázdnější než předtím, místa po obrazech ještě opuštěnější. Jen vůně jejich setkání tu zůstala, ale i ta se pomalu ztrácela v celkové omšelosti pokojů.
   Vyběhla ven, nechala za sebou otevřené dveře a sjela výtahem zpátky do temné haly. Okénko domovnice bylo otevřené, Jeanne spatřila její široká záda, jak se nad něčím sklání. Postavila se za ni a zakašlala. Žena ji však ignorovala a prozpěvovala si árii z Verdiho. Znělo to spíš jako dlouhý nářek.
   „Promiňte,“ řekla Jeanne, „pamatujete si na muže v čísle čtyři?“ Její slova jakoby se rozléhala po celé budově. Vzpomněla si, jak sem přišla poprvé a nemohla se dostat dovnitř. Černoška něco držela a aniž by se otočila, jenom zakroutila hlavou.
   „Bydlel tu několik dní,“ pomáhala jí Jeanne.
   „Říkám vám, že nikoho neznám,“ řekla domovnice. „Pronajímaj si to tu, berou si podnájemníky… chlap ve čtyřce, ženská v jedničce… Vím já?“
   Jeanne nemohla uvěřit, že by se Paul jen tak odstěhoval. Nějaké překvapení očekávala, ale ne takové.
   „A co nábytek? Kam by ho dal? Byt je prázdný.“
   Černoška se výsměšně zachechtala.
   „Kam mu posíláte poštu? Dejte mi jeho adresu.“
   „Žádnou adresu nemám. A nikoho neznám.“
   Jeanne tomu nevěřila. „Neznáte ani jeho jméno?“
   „Nic, mam’zelle,“ dala jí najevo, že už ji nezajímá. Jeanne po ní toho chtěla moc. Něco ji napadlo, rozběhla se nadšeně ven. Jestliže se vystěhoval, znamená to, že byt je teď volný. Bylo by to trochu jako zasloužená pomsta, říkala si, když míjela kavárnu. Měl jí říct, že chce odejít nebo aspoň nechat vzkaz. Zdálo se jí nemožné, že by ho už nikdy neměla vidět, ale nejspíš ho opravdu už neuvidí.
   Nadšení ji opustilo ještě než došla k telefonu. Vytočila Tomovo číslo.
   „Našla jsem byt. Číslo tři v ulici Julese Věrna… Přijď sem hned. Víš, kde to je? Počkám na tebe v pátém patře…“
   Vrátila se a čekala dole v hale, dokud neuslyšela, že Tom a jeho parta nastupují do výtahu. Ti, kteří se tam nevešli, se smíchem utíkali nahoru po schodech, volajíce na pasažéry výtahu. Hluk a náhlý příval života celý dům jakoby zázrakem proměnil. Vesele je uvítala a udělala na ně milé pukrle.
   „Líbí se ti náš byt?“ zeptala se Torna, když vtrhl dovnitř, následován ostatními se změtí kamer a zvukového zařízení. Kameraman okamžitě hledal v kruhovém pokoji místo pro svoji Arriflexku. Tom se procházel prázdnými pokoji jako nějaký císař.
   „Jsi šťastná?“ zeptal se jí jen tak mimochodem. Kameraman příliš nevnímal okolí, snažil se mít oba v záběru. „Je tu hodně světla,“ dodal Tom, nečekaje na odpověď.
   Jeanne ho zavedla do menšího pokoje: „Na velkou postel to tady není, ale pro miminko by to byl perfektní pokoj. Co kdyby se jmenoval Fidel, jako Castro?“
   „Ale chci taky holku,“ řekl Tom a ji zavalila vlna něhy. Vzpomněla si na Paula a na okamžik se jí zastesklo po napětí, které tu ještě nedávno vládlo. Vzápětí však pocítila uspokojení, jaké v tomto bytě ještě nezažila. Poprvé si dokázala představit, že tady bydlí její rodina, představovala si všechno, co s tím souvisí, hry dětí, hádky i smiřování dospělých.
   „Mohla by se jmenovat Rosa,“ pokračoval Tom, nevnímaje její emoce. „Jako Rosa Luxembourgová. Teď už není tak moc známá, ale bývala… Je ti něco?“
   „Nic.“
   „Fajn. Tak já ti položím několik otázek pro náš film. Mluvme o něčem, co každýho zajímá – o sexu.“
   Tom ji zřejmě chtěl šokovat, ale Jeanne ta otázka nijak nezaujala. Tom se otočil k ostatním: „Stop. Nejde to, musíme toho nechat.“
   Dali se do balení. Tom je mlčky vyprovodil. Skriptka, která odcházela poslední, vesele zamávala Jeanne.
   „Chtěl jsem s tebou každej den něco natočit,“ přiznal se Tom. „Ráno, když se probudíš, večer, když jdeš spát. Když se poprvé usměješ… Ale moc jsem toho nenatočil.“
   Jeanne se obrátila a procházela velkými, prázdnými pokoji. Tom šel za ní, prohlížeje si s nechutí hromadu starého nábytku, zakrytého prostěradlem, všímal si prasklin, skvrn od vody a polámaných lišt kolem stěn.
   „Dnes jsme skončili. Film je skoro hotovej.“
   Jeanne to pochopila jako výčitku. „Nemám ráda, když něco končí.“
   „Člověk hned musí začít něco nového.“ Tom se s roztaženýma rukama otáčel v kruhovém pokoji a s obdivem prohlásil: „Ale je to tady veliký.“
   „Kde seš?“ volala na něho Jeanne z malého pokoje. Pomalu se k němu vrátila.
   „Tady,“ odpověděl. „Je to tak veliký, že se tu člověk může ztratit.“
   „To může,“ nesdílela Jeanne jeho nadšení.
   „Jak jsi to našla?“
   „Náhodou,“ odpověděla neurčitě.
   „Všechno tu musíme změnit.“
   Jeho slova ji uklidňovala. Je opravdu možné něco změnit? „Všechno změníme,“ souhlasila. „Uděláme z náhody osud.“
   Tom běžel s roztaženýma rukama do vedlejšího pokoje. „Pojď sem, Jeanne,“ volal na ni a jakoby tancoval. „Startujem. Jsme v nebi, a teď nosem dolů, třikrát otočit a pomalu přistáváme… Co se to se mnou děje? Vzduchová kapsa?“
   „Co je,“ smála se Jeanne, aniž vlastně věděla čemu.
   „Konec turbulencí. Takhle se přece nemůžeme chovat,“ dodal skoro vážně. „Nemůžeme blbnout jako děti, jsme už dospělí.“
   „Dospělí? Ale to je hrozný.“
   „Ano, je to hrozný.“
   „Jak se tedy máme chovat?“
   „Já nevím,“ přiznal. „Musíme si vymyslet nějaká gesta… slova. Dospělí jsou vážní, logičtí, neupřímní, zarostlí…“
   „To je pravda,“ uznala Jeanne a okamžitě si vzpomněla zase na Paula.
   „Snaží se každý problém vyřešit…“
   Tom si klekl na zem, vzal Jeanne za ruku a přitáhl ji k sobě dolů.
   „Myslím, že ti rozumím,“ zašeptal. „Chceš spíš milence než manžela. Něco ti navrhnu. Vdej se za koho chceš a já budu tvůj milenec.“
   Něžně se na ni usmál. Jeanne si lehla na zem a přitáhla ho k sobě.
   „Tak pojď,“ pobízela ho. „Teď je to náš domov.“
   Tom odolával. Jeannino chování ho trochu popouzelo, nerad se miloval v cizím prostředí. Kromě toho pokoj něčím divně páchl, co nedokázal identifikovat. Postavil se a zapnul si koženou bundu.
   „Tenhle byt se pro nás nehodí. Opravdu.“
   Obrátil se ke dveřím, aniž by jí pomohl vstát. Měl pocit tísně a chtěl odtud.
   „Kam jdeš?“ divila se.
   „Hledat něco jinýho.“
   „Teď? Kam?“ lekla se jeho vnímavosti.
   „Někam, kde bychom mohli spolu bydlet.“
   „Vždyť můžeme bydlet tady.“
   „Tady je to smutný a něco tady páchne. Jdeš se mnou?“
   Jeanne se nechtělo odejít. Naslouchala, jak bezstarostně odchází ke dveřím. Jeho kroky zněly úplně jinak než kroky Paulovy, uvědomila si.
   „Musím ještě zavřít okna, odevzdat klíče a tak…“
   „Tak dobře,“ zavolal už ode dveří. „Uvidíme se později.“
   Oba si řekli naráz „ahoj“ a Jeanne slyšela jak běží dolů po schodech. Šla pomalu k oknu a zavřela okenice. Otočila se a chtěla si naposledy prohlédnout pokoj. Stíny už pomalu mizely, narůžovělá záře se měnila v našedle hnědou. Praskliny se teď zdály být nějak větší a hrozivější, skutečně to tu páchlo hnilobou.
   Prošla chodbičkou do malého pokoje, který už neměl to kouzlo a zdál se být malý a stísněný, rozhodně nevhodný pro rodinu. Otevřela dveře do koupelny a ovanul ji chlad, přestože sem oknem nad vanou svítilo slunce. Umyvadla byla špinavá a Jeanne si poprvé všimla, že pozlacený rám zrcadla oprýskává na studenou dlažbu.
   Najednou se jí strašně zachtělo pryč. Něco jí tu vadilo. Vyběhla do haly, otevřela dveře na chodbu a bez ohlížení je za sebou zavřela.
   Připadalo jí jako věčnost, kdy sem přišla poprvé. Když vycházela z výtahu, bylo okénko domovnice otevřené, ale nebyla tam. Jeanne udivilo, že je schopna vůbec se někam pohnout, když je tak tlustá. Nechala jí klíče na pultě. Ani ji nenapadlo napsat nějaký vzkaz. Když vycházela z domu, zaslechla, že někdo otevírá dveře vedle výtahu. Ohlédla se a spatřila jak vyzáblá ruka staví prázdnou láhev na podlahu.
   Ulice Julese Věrna vypadala pořád stejně. Lešení bylo stále prázdné, auta zaparkovaná, ulice čistá a pustá. Jeanne minula kavárnu a přešla na druhou stranu ulice. Ulevilo se jí, ale přepadl ji smutek. Chtěla být co nejrychleji odtud.
   Před ní se klenula nadzemní dráha, nad hlavou měla jasně modrou zimní oblohu. Slunce, které svítilo skrz mostní pilíře, vykrajovalo na chodník zvláštní secesní vzorce. S rukama hluboko v kapsách semišového pláště, hlavu skloněnou, přecházela Jeanne na druhou stranu řeky, netušila, co ji čeká.
21. kapitola
   Paul pochoval svou ženu a z ulice Julese Věrna odstěhoval nábytek. Měl pocit, že z něho spadla nějaká tíha. Poprvé od Rosiny sebevraždy na ni přestal pořád myslet. Dokonce mu bylo lehčeji na duši a pociťoval mírný optimismus, který už léta nezažil. Pohled na panorama Paříže, bílé větve platanů nad Seinou, zvuk projíždějícího vlaku metra, čerstvý vánek, to všechno byly pro něho najednou příjemné a jedinečné věci. Chtěl si je vychutnat a vnímal, že mohou mít i pro jeho život smysl. Pohled na dívku v dlouhém bílém kabátě, blížící se k němu se skloněnou hlavou, zabořenou v bílé liščí kožešině, dobře zapadal do jeho nálady.
   Jeanne si okolí nevšímala, vnímala pouze hluk míjejících vlaků a tlačenici lidí. Myslela jen na to, jak je život nudný a lidské vztahy marné. Muž, který se vedle ní nejprve zastavil, pak se otočil a šel s ní, byla jen malá nepříjemnost, kterou se rozhodla ignorovat. Chvilku šli vedle sebe, pak ji trochu předešel, takže si ho musela všimnout.
   „To jsem znovu já,“ řekl Paul nečekaně lehce, ruku zdviženou k pozdravu.
   Nezastavila se. Překvapilo ji, že vypadá docela elegantně. Měl tmavomodré sako od krejčího, košili s mátově zelenými proužky a širokou hedvábnou kravatu. Byl upravený a sebejistý. Přesto v ní důvěru příliš nevzbuzoval.
   „Už to skončilo,“ prohlásila.
   „Skončilo,“ souhlasil. Pokrčil rameny a vyrovnal krok s jejím. „A teď to začne znova.“
   „Co začne znova?“ podívala se na něho, zdálo se jí, že je přístupnější a vnímavější. Jakoby vzdálen svému prostředí, ztratil něco ze svého ochranného zbarvení, jako když pelichající zvíře opustí svou noru. Jeanne byla naopak reservovanější. Byt, v němž se scházívali, halil všechno do zvláštního tajemství, na denním světle si však chtěla ponechat některá svá tajemství.
   „Ničemu z toho nerozumím,“ řekla a přidala do kroku.
   Vzal ji pod paží a vedl ke schodům do metra. Šla ztrnule, nezvyklá jeho naléhání, bylo pro ni něčím novým. Na schodišti se Paul zastavil, dotkl se její tváře a Jeanne se okamžitě cítila volněji. Věděla, že to nemá žádný smysl, ale nechtěla ho jen tak nechat.
   „Není čemu rozumět,“ řekl Paul a dřív než na to mohla odpovědět, něžně ji políbil na ústa. Cítil teplo jejího těla. Konečněji vnímal jako ženu a to velmi přitažlivou. Ona to pochopila jako první něžné gesto, kterého byl schopen.
   Šli spolu po nástupišti, držíce se podpaží, vzbuzovali dojem rozmazlené mladé neteře a laskavého strýčka.
   „Byt jsme pustili,“ vysvětloval Paul, „a teď se znovu setkáváme. Vrátí se i láska a všechno ostatní…“
   Usmál se na ni, ale Jeanne ho pohybem hlavy odmítla.
   „Co ostatní?“ zeptala se.
   Než stačil odpovědět, přijel vlak, do něhož bez rozmyšlení nastoupili. Paul ji táhl za sebou k prázdnému sedadlu. Seděli blízko sebe jako milenci. Nejdřív oba mlčeli.
   „Poslouchej,“ řekl Paul, šťastný, že už necítí ten sžíravý smutek a může mluvit o sobě. „Je mi pětačtyřicet, jsem vdovec. Mám takový malý hotel, je to sice barabizna, ale zase ne tak úplně mizerná. Živil jsem se všelijak, než jsem se oženil. Moje žena se zabila…“
   Vlak skřípavě zastavil. Dav se hrnul k otevřeným dveřím. Paul a Jeanne se na sebe podívali a rychle vystoupili. Uvědomila si, že nechce nic slyšet o jeho životě, zdál se jí příliš smutný a marný. Mlčky vystoupili po betonových schodech, zalitých slunečním světlem, které je vyvedly do spořádané čtvrti Etoile.
   „Co uděláme teď?“ zeptala se Jeanne.
   „Řeklas mi, že jsi zamilovaná do muže a že bys s ním chtěla žít. Já jsem ten, koho miluješ, tak budem spolu žít. Budeme šťastní, dokonce se můžeme vzít, jestli budeš chtít…“
   „Ne, to nemyslím,“ řekla. Už toho měla dost. „Chci vědět, co budeme dělat právě teď?“
   „Teď si dáme drink. Budeme oslavovat a budeme veselí.“
   Paul sice věřil tomu, co říkal, ale moc nevěděl, co si s mladou ženou počít jen tak odpoledne. Jestli ho doopravdy miluje, mělo by jí to být jedno. Líbila se mu myšlenka, že by se jí dvořil. Chtěl se taky pobavit a přesvědčit ji, že to umí.
   „Nějaké terno já nejsem, to je fakt. V roce 1948 mě na Kubě potkala kulka a teď mám prostatu jako bramboru. Ale jsem ještě pořád kus mužskýho, i když nemůžu mít děti.“
   Jeanne z toho byla zmatená. Ještě pořád ji k němu něco přitahovalo, ale zároveň v ní rostla nechuť znovu si s ním něco začít.
   Připadala si v ostrém zimním slunci osamocená.
   „Co bych ti ještě měl o sobě…“ uvažoval Paul. „Nemám žádnej opravdickej domov, žádný přátele. Kdybych tě nepotkal, seděl bych na zadku a měl hemoroidy.“
   Bylo jí protivné, že je vždycky tak vulgární. Zastavil se na chodníku a držel ji za manžetu. Ohlédl se k Salle Wagram, kde byl taneční sál, v němž se občas konaly menší boxérské zápasy. Doléhal k nim odtud zvuk orchestru, i když z ulice to vypadalo, že je sál docela pustý.
   „Aby byl ten můj nudný příběh ještě nudnější,“ pokračoval Paul a vedl ji k Salle, „pocházím z doby, kdy mužští chodívali do takovejch míst lovit mladý holky, jako seš ty. Jenže tehdy se jim říkalo buchty.“
   Držíce se za ruce, vešli dovnitř. Sál se rozezvučel hudbou malého, ale energického orchestru. Vypadalo to jako ve stodole s velikou kopulí místo střechy, kýčovitě osvětlenou tuctem lustrů ve tvaru zeměkoule. Po stranách stály všelijak rozházené stoly. Na parketu probíhala taneční soutěž. Desítky párů, v šatech ve stylu módy asi tak před patnácti lety, se pohybovalo v podivném, rytmickém vzorci. Něco takového Jeanne nikdy neviděla. Muži měli dlouhé licousy á la Valentino a ženy nalakované účesy. Dělalo to dojem tance marnivých barevných ptáků v kleci, na něž dohlíží přísní muži a ženy středního věku, sedící za dlouhým stolem. Před sebou měli papíry a tužky. Každý soutěžící měl na zádech velké číslo z tvrdého papíru a když se vytáčeli, soudci natahovali krky, aby si mohli čísla přečíst. Okolo postávalo několik číšníků, jinak byla hala prázdná. Na stolech v prvním podlaží byly prostřeny bílé ubrusy, ve vyšším podlaží spočívaly na stolech stovky nohama vzhůru obrácených židlí. Od ostatní části velké, skoro prázdné haly oddělovalo tanečníky vyřezávané dřevěné zábradlí. Hala se proměnila v palác tanga.
   Paul vedl Jeanne přes parket, nahoru do druhého podlaží, kde jim číšník s nevlídnou úslužností připravil stůl. Trochu výstředně objednal Paul šampaňské a posadil se naproti Jeanne. Byl si jistý, že i jí tady všecko připadá směšné. Stejně jim bylo lhostejné, co se tady děje, naopak byli zřejmě oba rádi, že se mohou dívat a nemusí se o ničem bavit. Jeanne pasivně hleděla na soutěžící, byli strašně groteskní, jak se v tom velkém prázdném sálu kroutili, vedeni rytmem hudby a touhou zvítězit.
   Číšník přinesl šampaňské, rozlil je do sklenic a odešel. Jeanne si opřela hlavu o loket, Paul si k ní přisedl.
   „Velice nerad se vměšuji,“ řekl s falešně anglickým přízvukem, aby ji pobavil. „Ale vaše krása, slečno, mě tak zaujala, že bych vám rád nabídl sklenici šampaňského.“
   Nedala vůbec najevo, co si myslí.
   „Je tu volno?“ zeptal se Paul, pokračuje žertem, ačkoliv si dobře všiml, že na to Jeanne nemá náladu.
   „Prosím?“ řekla. „Ano, je tu volno.“
   „Smím?“
   „Chcete-li.“
   Paul se posadil s výrazem vítěze a zvedl sklenici k jejím rtům. Odvrátila se. Jeho parodie staršího anglického džentlmena se příliš podobala pravdě a oba z toho byli nesví. Paul se napil a znovu si dolil. Nešlo to tak, jak si představoval.
   „Tančíte tango?“ zeptal se a Jeanne zavrtěla hlavou. „Tančit tango je něco jako obřad. Víš co to je obřad? Dívej se na nohy těch tanečníků.“
   Zavolal číšníka a objednal láhev skotské a dvě sklenice. Číšník se na něj chvíli díval, pak odešel pro whisky. Paulovi to bylo jedno, chtěl se prostě bavit, utrácet, oslavovat a vůbec mu nezáleželo na nikom jiném než na Jeanne.
   „Šampaňský si nevypila, takže zteplalo. Objednal jsem ti skotskou.“
   Číšník přinesl láhev a vrátil se k baru na konci haly. Jejich stůl stál stranou. Paul naplnil obě sklenice.
   „Proč nepiješ tu whisky,“ něžněji napomenul. „Tak hezky, za tatínka…“
   Přidržel jí sklenici u rtů. Lítostivě se na něho podívala a on znejistěl. Pak se ale přece jenom napila, aby mu udělala radost, ačkoliv jí whisky vůbec nechutnala.
   „Jestli mě aspoň trochu miluješ,“ pobízel ji, „tak to vypiješ do dna.“
   Znovu se tedy napila. „O.K., miluju tě.“ Neznělo to moc věrohodně.
   „Výborně,“ řekl Paul.
   „Povídej mi o své ženě.“
   To bylo téma, jemuž se Paul chtěl vyhnout. Patřilo minulosti. Chce začít nový život a chce se bavit.
   „Mluvme raději o nás,“ navrhl.
   Jeanne se rozhlédla po tanečnících, porotcích a skupince kolem postávajících číšníků. „Ale tohle je tak ubohý místo.“
   „To sice je, ale jsem tady ještě já.“
   „Pan hoteliér,“ řekla Jeanne posměšně.
   „To od tebe nebylo pěkný.“
   Paul byl přesvědčen, že si z něj jenom tak utahuje. Vždyť po všech těch vášnivých setkáních se mu ani na okamžik nechtělo věřit, že by se mu najednou posmívala. Netušil, že čím víc jí o sobě řekl, tím méně ji přitahoval.
   „Ty hlupáčku, vždyť já tě miluju a chci s tebou žít.“
   „Kde? V té tvojí barabizně?“ Znělo to opravdu jako výsměch.
   „V jaké mojí barabizně? O čem to, sakra, mluvíš?“ Teď už se Paul rozhněval a whisky to ještě umocňovala. Byl přesvědčen, že Jeanne ničemu nerozumí.
   „Jaký je v tom, kruci, rozdíl, jestli mám barabiznu, hotel nebo zámek?“ rozkřikl se. „Miluju tě, tak co na tom záleží?“
   Jeanne si přesedla na vedlejší židli z obavy, že ji uhodí. Zvedla sklenici a vypila svou whisky. Všechno ji tu skličovalo – hala, tanečníci, Paul, dokonce i její vlastní přítomnost. Ve vztahu s Paulem nemá cenu pokračovat, ale neměla odvahu se k tomu přiznat.
   Paul zvedl sklenici, domnívaje se, že je mezi nimi zase všechno v pořádku. A oběma znovu nalil. Alkohol sice pomohl zvýšit jeho naléhání, ale zároveň mu vracel pocit zoufalství. Jeanne upřeně pozorovala tanečníky. Hudba a páry s připnutými velkými čísly přidávaly na tempu, zatímco její vlastní mysl se díky whisky čím dál víc zamlžovala. Přišlo jí líto, že pila tak rychle, ačkoliv teď už měla žízeň doopravdy. Pozorovala kmitající nohy tanečníků, kteří mechanicky poskakovali a směšně trhali hlavami.
   Najednou hudba skončila. Tanečníci se uklonili a rozešli ke stolům, kde se s naučenými úsměvy posadili na krajíčky židlí, nedočkavě otočeni k rozhodčím. Starší žena v nemožných červenofialových květovaných šatech a brýlích se širokými obroučkami, se toporně postavila k dlouhému stolu a slavnostním hlasem vyhlásila: „Porota vybrala následujících deset nejlepších párů…“
   Posunula si brýle a přidržela papír před očima. Když začala číst čísla, sál ztichl. Vybraní tanečníci se jednotlivě vraceli na parket, řadili se do párů čekajíce, kdy začne hudba hrát. Taneční parket se postupně zaplnil. Jednotlivé páry se držely strojeně, dívajíce se jeden druhému do očí, aniž by se doopravdy viděli. Působili jako manekýni.
   Žena v květovaných šatech zvedla ruce a nadšeně zvolala na celý sál: „A teď, dámy a pánové, hodně štěstí, tohle je poslední tango.“
   Její slova se rozlehla obrovským sálem. Jeanne to připomínalo poslední soud.
   Hudba byla tichá a melodická, ale v Jeanne, která zahlédla za polootevřenými dveřmi denní světlo, vyvolávala hluboký smutek. Bylo jí k pláči, že je odpoledne opilá a dívá sena tyhle panáky. Paul seděl proti ní, nevypočitatelně zamračený, sleduje přes rameno tanečníky. Jeanne se nepřestávala dívat na nohy tanečníků. Pohybovali se v perfektní harmonii, každý pár se prohnul dozadu, pak dopředu, na okamžik někam odplul – a všichni měli ty tuhé a prázdné úsměvy na rtech. Zapochybovala, jsou-li to vůbec skuteční lidé. Nedokázala si v tu chvíli představit, že by dělali věci, jaké dělají normální lidé.
   „Nalej mi ještě,“ požádala Paula.
   „Myslel jsem, že nepiješ.“
   „Ale jo, mám žízeň.“
   Paul vstal a vrávoraje obešel stůl. „Jo, to je dobrej nápad.“ Pomalu zvedl láhev whisky a naplnil obě sklenice. Jeanne se točila hlava, proto si opatrně přisunula sklenici.
   „Moment,“ řekl Paul, než se mohla napít. Jazyk mu sice ztěžkl, přesto se chystal k přípitku: „Protože… protože jsi opravdu krásná…“
   Jeanne myslela, že tím přípitek skončil a napila se.
   „Hergot, počkej, ještě jsem neskončil!“ zařval a praštil sklenicí o stůl. Whisky mu vyšplíchla na ruku a stékala dolů ze stolu.
   „Dobrý, čekám.“
   „Sorry, sorry,“ řekl zase s anglickým přízvukem. „Nechtěl jsem to rozlít.“
   Jeanne zvedla sklenici. „Připijme si na náš budoucí život v hotelu.“
   „Ne, na to kašlu.“
   Paul si chtěl k ní přisednout, ale převrátil přitom židli. Nakonec se o ni opřel a ona si všimla, že má pod očima vrásky a řídnou mu vlasy. To, co o něm včera v bytě řekla, byla pravda. Je to starý muž a taky tak páchne. Dokud o něm nic nevěděla, nevnímala jeho břicho a vrásky.
   „Napijeme se na náš společný život na venkove,“ navrhl.
   „Ty seš na přírodu, tos mi nikdy neřek.“
   Proč ho pošťuchuje, přece musí vědět, že by na venkově nedělali stejně nic jiného, než že by se milovali.
   „Jo, sem na přírodu. Ty si mě neumíš představit s kravama? Nebo celýho posranýho od slepic?“
   „To teda ne.“
   „Proč ne?“ ohradil se uraženě.
   „Dobře, budeme mít dům a krávy… Já budu taky tvoje kráva,“ vypadlo z Jeanne.
   „Počítej, že tě budu dojit dvakrát denně. Jak se ti to líbí?“
   „Já venkov nesnáším,“ přiznala se při vzpomínce na vilu. Všechno jí tady připadalo čím dál víc nechutnější a k tomu alkohol a ta bezduchá těla dole, točící se v neustávajícím víru.
   „Jak to myslíš, že nesnášíš venkov?“ dožadoval se zklamaně odpovědi.
   „Prostě nesnáším.“
   Jeanne vstala a opřela se o židli. Musela na vzduch.
   „Pojďme radši někam do hotelu,“ nepřipadalo jí to tak absurdní. Možná, že když spolu budou někde v pokoji, bude se Paul chovat jinak. Třeba nebude ani vědět, co jí před chvílí řekl.
   „Pojď, vypadneme někam do hotelu,“ znovu opakovala.
   Ale Paul ji vzal za ruku a odváděl na taneční parket. Když sestupovali, oba směšně zakopli a způsobili kravál, ale hudba to překryla.
   „Zkusme to taky,“ navrhl Paul.
   Jeanne zakroutila hlavou, ale Paul trval na svém a táhl ji na parket. Tanečníci předstírali, že je nevidí.
   „Tak pojď,“ přemlouval ji. „Zatančíme si.“
   Vrávorali mezi tanečníky, protože Jeanne už své nohy neovládala. Hudba a zatuchlý vzduch v sále spolupracovaly s whisky. Omámila ji vůně desítek parfémů, světla ji oslepila, ale i tak si stačila všimnout, že ostatní páry se kolem nich míhají s takovou elegancí, že jí Paulovy figury připadaly dvojnásobně trapné. Pitvořil se po tanečnících, pobíhal dozadu a dopředu, bradu dramaticky vystrčenou, kolena zdvíhal vysoko a nohama dupal o zem. Chtěl Jeanne vytočit pod rukou, ale ona nešťastně uklouzla, upadla a pár metrů jela přes celý parket po podlaze.
   „Ty už nechceš tančit?“ divil se Paul. Tančil sám, kroutil se a všelijak prohýbal mezi tanečníky. Bylo to absurdní a proto se mu to líbilo. Pod vlivem whisky a celého představení se cítil skvěle. Nový život teprve začíná a on ho míní prožít plně a po svém. Chtěl radostí vyskočit, ale upadl.
   Žena v květovaných šatech nebyla schopna slova. Ostatní členové poroty se kolem ní seskupili a něco jí říkali, ale nikomu se zřejmě nechtělo bavit se dvěma opilci. Nakonec žena řekla Paulovi: „Přeháníte to.“ Myslela to vážně, jako asi vůbec všechno.
   Paulovi to připadalo velmi zábavné. Smál se a tančil kolem ní jako matador.
   „Běžte pryč, pane. Co to děláte?“
   „Madame!“ řekl, chytil ji kolem pasu a zaujal taneční pózu. Tahal ji po parketu, marně se bránila. Porotci to sledovali rozhořčeně, tanečníci se tvářili, že se jich to netýká.
   „To snad není možné,“ volala žena.
   „Taková je dnes láska,“ zajásal Paul. „L?amour tojours.“
   „Ale tady probíhá soutěž!“ Konečně se mu vytrhla. Její kolegové vstali od stolu a opatrněji šli vstříc.
   „Co s tím má dělat láska?“ volala žena. „Jděte si do kina, když chcete vidět lásku. Tak běžte, běžte odsud pryč!“
   Jeanne vzala Paula za loket a táhla ho k východu. Ale on se zastavil na kraji parketu, spustil si kalhoty a vystrčil zadek. Všichni zalapali po dechu, ale hudba hrála dál.
   Paul a Jeanne vyvrávorali z tanečního parketu. Zastavili se v tmavém koutě u narovnaných stolů a židlí a unaveně usedli. Hudba hrála pořád dál jakoby nic.
   „Krásko moje, posaď se ke mně,“ prosil Paul. Chtěl se dotknout její tváře, ale odvrátila se. Vzlykla.
   „Garçon“. Paul luskl prsty, jenže číšník se neobjevil. Byli sami.
   „Šampaňské!“ volal a mával rukama do rytmu hudby.
   „Je-li hudba potravou lásky, hrajte dál.“ Otočil se k Jeanne a uviděl, že pláče.
   „Co je s tebou?“ ptal se jí.
   „Já už nemůžu.“
   „Co se děje?“ ptal se znovu, protože nechtěl rozumět.
   „To je konec.“
   „Konec čeho?“
   „Už se nikdy neuvidíme. Nikdy.“
   „To je blbost.“ mávl Paul rukou. Pak uchopil její ruku a strčil si ji do kalhot. Několikrát opakoval: „To je blbost.“
   „Myslím to vážně.“ Jeanne uchopila jeho penis a hladila ho. Dívala se upřeně dopředu, zatímco slzy jí pořád stékaly po tváři.
   Paul vstal a opřel se o zeď. „Ach, ty kryso.“
   „Je konec.“
   „Podívej, i když něco skončí, může to znovu začít.“
   „Budu se vdávat,“ řekla Jeanne mechanicky. „Odstěhuju se jinam. Je po všem.“ Zrychlila pohyb ruky.
   „Ach, bože.“
   Paul vyvrcholil a Jeanne znechuceně odtáhla ruku a utřela si ji do jeho kapesníku. Připravila ho o poslední sílu.
   „Podívej,“ řekl a snažil se její nechuť obrátit v žert. „To není držadlo od koštěte, ale můj ocas.“
   Hudba přestala, bylo slyšet klapání podpatků a hlasité vyhlašování vítězů. Slovům nebylo nerozumět, ale to Jeanne nevadilo. Viděla znovu tu scénu s Paulem. Dokonale se jí zprotivil, stejně jako způsob jeho života, sex s ním si už nedovedla představit. Podívala se na něho a uviděla opilého pobudu. Nenáviděla ho, ale sebe taky.
   „Je konec,“ řekla, vstala a šla ke dveřím.
   „Počkej,“ volal Paul. „Ty buchto pitomá.“
   Pokusil se vstát a zapnout si kalhoty, jenže než doběhl ke dveřím, Jeanne už byla někde na bulváru.
   „Kurva,“ zaklel Paul, oslepený světlem. Stál na vratkých nohou a volal: „Počkej chvilku, ty pitomečku!“
   Vyrazil za ní, ale Jeanne zrychlila. Zvuk jeho kroků ji stále víc děsil.
   „Hej, Máňo,“ volal žertem, ale Jeanne se strachem ani neotočila. „Hele, počkej!“
   Přešla přes ulici zrovna když naskočila červená. Paul musel čekat. Byl čím dál vzteklejší, jenže věděl, že jestli za ní nepůjde, už ji třeba nikdy neuvidí.
   „Počkej na mě!“ zakřičel znovu a vrhl se do vozovky, nedbaje řevu klaksonů, „Já tě stejně chytím!“
   Teď už utíkali oba. Běželi pod platany vrhajícími stíny na chodník. Světla blikajících neonů ještě zvětšovala nápadný kontrast mezi pěknou mladou ženou s rozepnutým pláštěm a rozevlátými vlasy a mužem, který ji pronásledoval. Mohl by být klidně jejím otcem.
   Docházel mu dech. Jakoby je něco neviditelného spojovalo, když zpomalila, trochu se k ní přiblížil, když se znovu rozběhla, zůstával pozadu. Jejich neviditelné pouto se přesto nepřetrhlo. Každý mohl poznat, že k sobě patří, že i když jsou sami mezi všemi, něco je spojuje.
   Byla dopravní špička a Champs Elysées plné lidí. Jeanne se v běhu vyhýbala chodcům, Paul se občas zastavil, aby se nadechl. Její strach vzrůstal, když si uvědomila, že on se nemíní vzdát. Rychle uvažovala, kam se schovat. Nejblíž měla k matčinu bytu v Rue Vavin na Montparnassu, doufala, že Paul tak dlouho nevydrží.
   Když zůstával čím dál víc pozadu, trochu zpomalila, otáčejíc se po něm. Minuli Grand Palais, nádherný v odpoledním slunci, pak Gare ďOrsay a přeběhli na druhý břeh Seiny. Zvuk jejich kroků se ztrácel v hluku aut. Paul se jí pořád držel, ačkoliv zápasil s dechem a v prsou mu létaly šípy bodavé bolesti.
   Na kraji Montparnassu se k němu obrátila a začala křičet: „Nechej mě.“ A znovu se rozběhla.
   „Jeanne, počkej chvilku,“ prosil Paul marně. Vyrazil znovu za ní.
   Jeanne se blížila k domu, v němž bydlela matka a proto zpomalila. Nechtěla, aby Paul věděl, kam se mu schová, ale nic lepšího ji nenapadalo. Jeho těžké kroky jí naháněly hrůzu, nakonec ji však přece, sotva dýchaje, dohonil a chytil za ruku.
   Snažila se mu vytrhnout. „My dva jsme spolu skončili!“
   „Nešil, uklidni se.“
   Paul se opřel o zeď, aby se trochu vydýchal a začal vyjednávat. „Nemá to cenu,“ odmítla ho. „My jsme spolu skončili. Jdi pryč! Prosím tě, jdi pryč!“
   K matčinu domu jí zbývalo ještě pár kroků. Paul kulhal, lapal po dechu a chtěl jít za ní.
   „Nemůžu to s tebou vyhrát, já vím. Počkej, něco ti řeknu, zastav se.“
   Snažil se jí zatarasit cestu. Chtěl nad ní za každou cenu zvítězit, proto se usmíval a zkusil to jak nejlépe uměl: „Hlupáčku, přece bys…“
   Jeanne řekla výhrůžné, schválně francouzsky: „Zavolám policii.“
   Nenechal se odradit. Byl schopen udělat cokoliv, aby neodešla. Byla to jeho poslední příležitost.
   Znovu se snažila přejít přes ulici k matčinu domu. Udělal krok dozadu a s mírnou poklonou řekl hořce: „Račte. Aprés vous, mademoiselle. Až po vás, slečno.“
   Jeanne přešla ulici a zastavila se na rohu. Pohlédla na dům, v němž bydlela matka, rozhlédla se a běžela ke dveřím. Na okamžik se však zastavila, aby se trochu uklidnila. Paul už nepochyboval, že se ho bojí, všecko by jí později vysvětlil, kdyby věděl, kde bydlí.
   „Tak sbohem,“ řekl a otočil se jakoby chtěl odejít. „Stejně za moc nestojíš. Vůbec mi nebude vadit, když tě už nikdy neuvidím.“
   Sel dál, předstíraje, že o ni ztratil zájem. Dal si frajersky do pusy žvýkačku. Jeanne ho chvilku pozorovala, aby se ujistila, že opravdu odchází.
   Vběhla do domu, ale v okamžiku, kdy dveře zavírala, Paul přeběhl ulici a vyběhl za ní nahoru po schodech. Vběhl do haly právě když Jeanne zabouchla výtahové dveře. Vyděšeně se na něho přes sklo podívala, lomcoval křehkou železnou klikou a snažil se výtah otevřít.
   Výtah pomalu odjížděl nahoru.
   „Sakra,“ zaklel Paul a běžel zoufale po schodech, aby jej předběhl.
   „Seš hotovej,“ volala na něho Jeanne z kabiny francouzsky. „Tu as fini!“
   Doběhl do druhého patra a lomcoval klikou, ale nepodařilo se mu výtah otevřít. Klec, v níž se Jeanne tiskla do kouta, jela nahoru.
   „Les flics…“ koktala.
   „Á, kašlu na policajty.“
   Třetím patrem projel výtah dřív než stačil Paul doběhnout. Šplhal se tedy dál.
   „Tu as fini!“ volala na něho znovu. Když výtah zastavil ve čtvrtém patře, Jeanne vyběhla a bušila na matčiny dveře. Paul ji dohnal.
   „Poslouchej,“ řekl lapaje po dechu, „chci s tebou jenom mluvit.“
   Jeanne si ho nevšímala a bušila na dveře sousedního bytu, ale nikdo se neozýval. Paul šel k ní a když se dotkl její ruky, začala křičet.
   „Nepřeháněj to,“ uklidňoval ji.
   „Pomoc!“ křičela, hledajíc v kabelce klíče. „Pomoc!“
   Nikdo se neozval. Vrazila klíč do zámku a dveře se prudce otevřely. Téměř spadla dovnitř. Paul stál za ní a přidržoval dveře ramenem. S hrůzou běžela dovnitř, v panice si vzpomněla na předmět, který leží na dně zásuvky psacího stolu. Nemohla Paula ničím zastavit. Vždycky tušila, že se před ním nemůže nikam schovat, ale takovou bezohlednost od něho nečekala.
   Otevřela zásuvku a vytáhla otcovu služební pistoli. Byla těžká, chladná, hodila se ke všemu. Schovala ji pod kabát a pak se obrátila k němu.
   „Jsem pro tebe trochu moc starý,“ řekl Paul, smutně se usmívaje. „Mám příliš mnoho vzpomínek.“
   Jeanne, fascinovaná, sledovala s hrůzou, jak si Paul nasadil jednu z otcových vojenských čapek šikmo do čela. Chtěl popojít k ní.
   „Jak se ti líbí tvůj hrdina?“ zeptal se. Pořád ještě s ní koketoval.
   Elegantním gestem si z hlavy sundal čapku. Konečně ji dohonil, teď byla jeho, už nedopustí, aby mu utekla. Představa, že našel někoho, koho může milovat, se mu zdála překrásná.
   „Utíkalas mně přes celou Afriku, Asii a Indonésii, ale našel jsem tě. Miluju tě.“ Myslel to vážně.
   Přiblížil se k ní, nevšiml si, že se jí rozevřel plášť. Ústí pistole se obrátilo proti němu. Zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři. „Chtěl bych vědět, jak se vlastně jmenuješ.“
   „Jeanne,“ řekla a zmáčkla spoušť.
   Výstřel ho odhodil o několik kroků zpět, ale ještě stál na nohou. Ve vzduchu zůstal pach spálené látky a Jeannina ruka, v níž svírala stále ještě pistoli. Strašně se třásla. Paul se trochu naklonil, jednou rukou se chytil za břicho a druhou bezradně zvedl. Výraz jeho tváře se nezměnil.
   „Naše děti…“ začal. „Naše děti…“
   Obrátil se a vrávoral ke skleněným dveřím na terasu. Když se otevřely, čerstvý vánek mu načechral vlasy a na okamžik se zdál být opět mladý. Dovlekl se na terasu, zachytil zábradlí a pohlédl k jasně modré obloze.
   Pomalu vytáhl z úst žvýkačku a opatrněji přilepil na spodní stranu zábradlí. „Naše děti,“ zašeptal, „si budou pamatovat…“
   To bylo poslední, co řekl. Zamumlal ta slova v tahitském nářečí. Upadl na květináč zakrslé borovice, stočil se jako dítě ve snu a usmívaje se, umřel.
   „Nevím, kdo to byl,“ opakovala si Jeanne. Pistoli měla stále v ruce, rozšířené zorničky nic nevnímaly.
   „Pronásledoval mě, chtěl mě znásilnit. Byl to šílenec… vůbec ho neznám, nevím… Chtěl mě znásilnit, byl to blázen… Nevím ani jak se jmenoval.“
   Alespoň to byla pravda.
   
Robert Alley
POSLEDNÍ TANGO V PAŘÍŽI
Last Tango in Paris (Copyright © United Artists Corporation)
Vydalo Nakladatelství FAUN
120 00 Praha 2, Španělská 6
Tel/fax: 02/222 50 782 nebo 02/781 3728
Edice Spolu
Překlad Halina Břeňová
Grafická úprava Karel Kárász
Vydání první
Copyright © Robert Alley
Translation © Halina Břeňová
© České vydání Nakladatelství FAUN, 1998
ISBN 80-902018-7-3
118