Název: Angelika a její láska Autor: Anne Golon, Serge Golon Nakladatelství: Český spisovatel, 1993 Stav: Naskenováno, Mirek Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. * * * Anne a Serge Golonovi Angelika A JEJÍ LASKA ČESKÝ SPISOVATEL PRAHA Další neuvěřitelný osud dovedl Angeliku do azylu pirátské lodi, kam se uchýlila společně se skupinou protestantů, prchajících před pronásledovateli z přístavního města La Rochelle. Svízelná cesta k svobodným ostrovům kdesi v Atlantiku představovala pro všechny přece jen menší zlo, než které by bylo na ně čekalo v nábožensky rozvášněné vlasti. Předlouhá plavba však vnesla mezi utečence nesnášenlivost, podezírání a zášť, které nakonec vyústily v otevřenou vzpouru proti kapitánu lodi pověstnému pirátu Rescatorovi. Nebezpečnou situaci s ním však teď již sdílela Angelika jakožto jeho neohrožená partnerka, neboť v něm konečně poznala dávno oplakávaného a tolik hledaného manžela Joffreye de Peyrac. Po mnoha peripetiích, jež provázely jejich nové manželské sblížení, se všichni šťastně ocitají na pevné půdě vytoužené, leč doposud příliš divoké Ameriky. Co tady hrdiny čeká, o tom se dočtete v další části cyklu nazvané Angelika a Nový svět. Anně a Serge Golonovi Angelika dosud vyšlo: Angelika, Markýza andělů 1, 2 Cesta do Versailles 1, 2 Angelika a král 1, 2 Nezkrotná Angelika Angelika se bouří Angelika a její láska Doporučená cena (včetně DPH) 88 Kč ANNĚ A SERGE GOLONOVI ANGELIKA A JEJÍ LÁSKA OPERA MUNDI, PARIS 1960 TRANSLATION HANA MULLEROVÁ, 1993 ISBN 8020204393 Cesta (l) Pocit, že ji někdo tajné pozoruje, vrátil Angeliku do skutečnosti. Rázem úplně procitla a rychle hledala pohledem toho, kdo ji nechal odnést do jednoho z těchto nádherných pokojů na zádi zařízených s orientálním přepychem. Byla si jistá, že tuje, ale flcviuclži no. Ležela v téže místnosti, kde ji předešlou noc přijal Rescator. JS Tmu spádu dramatických událostí a nynějšímu náhlému klidu a podivnému prostředí měla na chvíli dojem, že se jí všechno jen zdá. Kdyby se vedle ní Honorina nezačala probouzet a neprotahovala se jako kotě, myslela by si Angelika, 26 JGSté Spí. V okolním šeru se leskl pozlacený nábytek a umělecké předměty, jejichž obrysy se rozplývaly ve tmě. Vznášela se tu vůně, kterou s dojetím poznávala vůně Rescatora Oblíbil si JK A1TS !6 ?tředomoří' stejné jako kávu, koberce a pohovky s hedvábnými polštáři. J Oknem sem vnikl studený vítr s vlhkou mlhou. Angelika se zimomřivě zachvěla. Vtom si všimla, že má rozepnutý živůtek a nahá ňadra. Přivedlo ji to do rozpaků. Čí ruka ji rozhalila? Kdo se to nad ní skláněl, když ležela v bezvědomí? Který muž možná znepokojeně pátral v jejím bledém, nehybném obličeji s víčky zavřenými smrtelnou únavou? Když si uvědomil, že pouze usnula vyčerpáním, rozepnul jí živutek, aby se jí lépe dýchalo, a odešel. To gesto mohlo svědčit o běžné ohleduplnosti avšak i o tom že ten muž je zvyklý na ženy a jedná s nimi bez výjimky s laskavou nenuceností. Při tom pomyšlení Angelika najednou zrudla, nadzvedla se a skoro zbrkle se začala zapínat Pročpak ji odvedl sem, k sobě, a ne mezi její přátele? Pokládá ji snad za svou zajatkyni, otrokyni, vydanou napospas jeho rozmarům, přestože jí zjevně pohrdá? 151 "Je tu někdo?" zeptala se nahlas. "Jste tady, pane?" Odpovědělo jí pouze šumění moře a hukot vln. Ale Honorina už se úplně probudila, posadila se a zívla. Angelika se k ní sklonila a objala ji s úzkostnou žárlivostí jako vždycky, když ji chtěla ochránit před nebezpečími ohrožujícími její křehký život. "Pojď ke mně, srdíčko, a už se neboj! Jsme na moři." Zamířila k proskleným dveřím a podivila se, když se před ní otevřely. Takže ji neuvěznili... Venku bylo ještě světlo. Námořníci chodili po palubě a rozsvěcovali svítilny. Moře bylo klidné a z pirátské lodi,osamělé na pustém oceánu, vyzařoval poklid, jako by před několika hodinami jen taktak neunikla vlastní zkáze. Nikdy si člověk tak neváží života, jako když unikne jisté smrti. Přede dveřmi kdosi seděl; teá vstával a Angelika viděla, jak se před ní vztyčuje obrovitý Maur, který jim předešlou noc připravoval kávu. Na hlavě měl vlněnou marockou kapuci a v ruce mušketu se stříbrem vykládanou hlavní, která jí připomínala zbraně strážných Mulaje Ismaila. "Kam jste ubytovali mé společníky?" zeptala se. "Pojď," odpověděl, "pán nařídil, abych tě tam dovedl, až se vzbudíš." Gouldsboro nebyl jako všechny obchodní nebo pirátské lodi zařízen pro cestující. Prostor pod přídí byl vyhrazen posádce a víc místa tu nebylo. Uložili tedy uprchlíky do části podpalubí, skrývající dělovou baterii pirátské lodi. Angelika sešla po krátkém žebříku a octla se mezi přáteli, kteří se jakžtakž rozmístili mezi děly. Skromná zavazadla si mohli rozvěsit i na lafety velkých děl, přikrytých plachtami. Na palubě ještě dohasínal den, ale tady dole bylo už šero, jen z pootevřené střílny sem padalo trochu narůžovělého světla. Jakmile Angelika vešla, vrhli se k ní vzrušeně děti i přátelé. "Paní Angeliko, už jsme si mysleli, že jste mrtvá... že jste se utopila!" A téměř vzápětí si začali stěžovat: "Je tu tma jako v pytli... Zavřeli nás sem jako do vězení.. .Děti mají žízeň..." V přítmí je Angelika poznávala jen podle hlasu. Nejzřetelněji slyšela Abigail: "Pan Berne potřebuje ošetřit, je vážně raněný." "Kde je?" zeptala se Angelika a zavyčítala si, že na něj zapomněla. Odvedli ji k otevřené střílně, pod níž ležel kupec. "Mysleli jsme, že mu čerstvý vzduch udělá dobře, ale ještě se neprobral." Angelika poklekla k raněnému. V růžovém světle zapadajícího slunce, které ještě jakžtakž osvětlovalo temné podpalubí, mu viděla do obličeje. Vyděsila ji jeho bledost a bolestný výraz, který měl i v bezvědomí. Dýchal pomalu a těžce. Zasáhli ho, když mě bránil, říkala si. Bylo v něm cosi dojemného, jak tu tak ležel připraven najednou o sílu i moc velkého larochelleského obchodníka. S širokými rameny a mohutným zarostlým hrudníkem vypadal jako obyčejný přístavní nosič. Ležel tu prostě muž jako každý jiný, zesláblý spánkem a bolestí. Bezradní přátelé mu rozstřflili černý kabát, nasáklý krví! Z košile udělali obvazy na rány. Vypadal tak nezvykle, že ho Angelika málem nepoznala. Rozdíl mezi klidným hugenotským kupcem sedícím u psacího stolu nad účetními knihami a tímhle nahým bezbranným mužem byl přímo propastný. V tom údivu ji nečekaně a zcela nemístně napadlo: Málem to byl můj milenec. Najednou jí připadal strašně blízký, jako by jí trochu patřil, a vyděsila se ještě víc, když mu lehce položila dlaň na čelo. "Od chvíle, co jste ho sem položili, se nepohnul ani nepromluvil?" "A přece nám jeho zranění nepřipadá zas až tak nebezpečné. Šavle protala svaly na rameni a na prsou. Rány ani moc nekrvácely." "Musíme něco podniknout!" "Jenže co?" zavrčel nakvašeně doktor Albert Parry, "nemám tu naprosto nic, ani dezinfekci ani projímadlo ani lékárníka, aby mi dal léčivé byliny." "Mohl jste si vzít aspoň lékařský kufřík, pane Parry, to by vám tak moc nepřitížilo!" 161 lil IV "Co, cože?" zajíkal se učenec. v"Vyčítáte mi, že jsem nechal doma lékařské vybavení? Vždyt mě bez vysvětlení vytáhli z postele a dostrkali na tuhle loď málem v noční čepičce, neměl jsem čas ani si protřít oči! Ostatně v Bernově případě stejně moc nezmůžu. Nejsem chirurg." Laurier se úzkostlivě přitulil k Angelice. "Tatínek umírá?" Vztahovaly se k ní i další ruce, možná Severiny, Honoriny nebo Martiala či jejich matek, jež vyděsila náhlá bída. "Děti mají žízeň," opakovala paní Carrerová jako kolovrátek. Naštěstí neměli hlad, pekař jim velkoryse rozdal chleba i koláčky, které na rozdfl od doktora chytře vzal s sebou a dokázal je zachránit i při útěku po pláni. "Jestli nám ti banditi nepřinesou aspoň světlo, tak vyrazím dveře," zaječel najednou Manigault, stojící kdesi ve tmě. Jako by čekali pouze na ten hromový hlas, objevili se náhle námořníci s třemi zářícími lucernami a pověsili je do dvou koutů a doprostřed místnosti. Pak se vrátili na práh a donesli hrnec, z něhož se linula vábná vůně, a konev mléka. Byli to ti dva Maltané, kteří už dělali doprovod Angelice. Přestože díky své olivové pleti a očím jako uhlíky vypadali dost divoce, bylo jí jasné, že jsou to dobráci. Pokud je ovšem pro piráta takové slovo vhodné. S milým úsměvem ukazovali cestujícím na hrnec polévky. "A jakpak to asi máme jíst?" utrhla se na ně paní Manigaultová, "máte nás snad za prasata, co se tlačí kolem jednoho koryta? Nemáme ani talíř." Hystericky se rozplakala, zřejmě si vzpomněla na svou krásnou majoliku, jejíž střepy se válejí v písku dun. "Ale to nevadí," namítla dobrácky paní Carrerová, "nějak už si poradíme." Jenže ani ona v tu chvíli nevěděla jak, protože mohla nabídnout jen jediný hrneček, který si jako zázrakem v poslední chvíli zastrčila do skromného zavazadla. Angelika se pokusila námořníkům ve středozemním dialektu, který ještě úplně nezapomněla, vysvětlit situaci. V rozpacích se poškrábali na hlavě. Problém příborů a talířů se zdál pro posádku v tuto chvíli neřešitelný. Odešli se slibem, že něco vymyslí. Cestující se shlukli kolem kotlíku a dlouze diskutovali o jeho obsahu. "Ragú se zeleninou..." "V každém případě čerstvé jídlo..." "Ještě nedošlo na suchary a solené maso, jak je na moři zvykem." "Stejně to všechno nakradli na souši. Slyšel jsem pod námi chrochtat prasata a mečet kozu." "Nenakradli to. Zvířata od nás koupili za dobrou cenu a za poctivé zlatáky. Uzavřeli jsme s nima výhodnej obchod." "S kým to vlastně mluvím?" zeptal se Manigault, když zaslechl charentské nářečí. Ve světle luceren zahlédl neznámé tváře: dva hubené dlouhovlasé sedláky i s ženami, jejichž sukní se drželo asi šest v hadrech oblečených potomků. "Kde vy jste se tu vzali?" "Jsme hugenoti z osady SaintMaurice." "Jak jste se sem ksakru dostali?" "No, když se všichni rozeběhli k útesům, utíkali jsme taky. Řekli jsme si, že když se naloďujou vostatní, nalodíme se taky. Snad si nemyslíte, že se nám chtělo padnout do drápů královskejch dragounů? Určitě by si vylili vztek na nás... navíc až by se domákli, že jsme s pirátama kšeftovali. Stejně jsme neměli vo co přijít. Dyt jsme jim prodali poslední kozu a poslední prase... tak co!" "Bylo nás už moc i bez vás," vztekal se Manigault. "Další zbytečné krky krmit!" "Vážený pane," vmísila se do sporu Angelika," ráda bych vás upozornila, že v tuhle chvíli to není vaše starost, a navíc vlastně vděčíte právě těmhle sedlákům za dnešní večeři, pochází zcela jistě z jejich prasat." "Ale až dorazíme na ostrovy..." Zasáhl pastor Beaucaire: "Sedláci, kteří umějí zacházet s půdou a s dobytkem, jsou v kolonii emigrantů vždycky zapotřebí. Vítejte mezi námi, bratři." Míněny ostrovy dnešních Velkých Antil 191 Nepříjemnost byla zažehnána, kruh cestujících se rozestoupil a přijal ty chudáky mezi sebe. Tenhle první večer na neznámé lodi, která je odvážela vstříc osudu, připadal všem trochu neskutečný.Včera ještě spali ve svých domovech, at už bohatých,v či chudých. To si ještě nedělali starost s budoucností, nebot je zaměstnávaly přípravy k odjezdu. Když už uznali jeho nutnost, snažili se ze všech sil, aby cestovali co nejbezpečněji a nejpohodlněji. Teď však najednou přišli o veškeré jistoty a zmítají se na nočním oceánu téměř stejně anonymní jako duše odsouzenců v Charónově loďce. Tohle přirovnání napadlo muže, většinou velice vzdělané, a tak zamračeně pozorovali, jak se polévka v kotlíku, rozhoupaném mořem, tiše vlní. Ženy měly jinou práci než se zdržovat vzpomínkami na Danteho epos. Neměly vlastní nádoby, tak si podávaly jediný hrníček paní Carrerové a nalévaly po řadě všem dětem mléko. Ne; bylo to tak jednoduché, protože s nadcházející nocí se začala loď pohupovat povážlivěji. Děti se smály, když se polily, ale matky se zlobily. Neměly náhradní oblečení a prát prádlo asi na lodi nebude kde. Každý okamžik přinášel nové starosti a trápení. Hospodyňkám krvácelo srdce při vzpomínce na zásoby mýdla v opuštěných prádelnách, na kartáče všech velikostíjakpak budou prát bez rejžáku! Pekařka se usmála, když si uvědomila, že sisvůj vzala. Přejela vítězným pohledem zkormoucené sousedky. Angelika znovu poklekla u pana Berná. Jediným pohledem se ujistila, zeje Honorina vvpořádku, podařilo se jídostat se k mléku jako jedné z prvních a teď soustředěně lovila kousky masa z polévky. Honorina se o sebe vždycky dokáže postarat... Víc starostí působil Angelice zdravotní stav kupce. Její úzkost ještě zvyšovaly výčitky svědomí a pocit vděčnosti. Kdyby nebylo jeho, šavle by zasáhla mě nebo Honorinu... Strnulý obličej Gabriela Berná a jeho dlouhé bezvědomí jí připadalo nenormální. Teď, na světle, viděla jeho voskově bledou tvář. Když se oba členové posádky vrátili s asi deseti miskami, které si cestující rozebrali, zatáhla jednoho za rukáv k raněnému a pokusila se mu naznačit, že ho nemají čím léčit. Zatvářil se dost lhostejně, pokrčil rameny a zakoulel očima: "No bože! My máme v posádce taky raněné a jako na všech pirátských lodích je léčíme jen dvěma zázračnými léky: Rumem a střelným prachem na dezinfekci a vypálení rány." Nakonec ještě přidal radu, aby se pomodlili k panence Marii. Angelika vzdychla. Co může dělat? Vybavovala si všechny recepty z dob, kdy působila jako hospodyně či matka rodiny, dokonce i na rady čarodějnice Meluzíny, podle nichž ošetřovala raněné v lese za povstání v Poitou. Jenže tady neměla po ruce nic, skutečně nic... Pytlíky s léčivými bylinami zůstaly na dně truhly v La Rochelle, při odjezdu na ně úplně zapomněla. Měla jsem na to myslet, vyčítala si. Mohla jsem je strčit do kapsy, to by mi nepřitížilo. Měla dojem, že tvář Gabriela Berná se lehce zachvěla, a tak se sklonila níž. Pohnul se, pootevřel semknuté rty, snažil se popadnout dech. Zřejmě trpěl, a ona mu nemohla pomoci. Co když umře, napadlo ji. Cítila, jak celá tuhne. Snad cesta nezačne znamením neštěstí? Doufejme, že její vinou neztratí děti, které má ráda, svou jedinou podporu? A co ona? Byla zvyklá, že stál vedle ní, že se o něj mohla opřít. Ve chvíli, kdy se znovu trhaly všechny její dosavadní vztahy, nechtěla, aby odešel. Ne, on ne! Byl to oddaný přítel, věděla, že ji má rád. Položila ruku na mohutný hrudník, na němž vyrazil chladný pot. Tím dotekem se ho zoufale snažila přivést k životu, vlít do něj vlastní životní sílu, kterou pocítila před chvílí, když si uvědomila, že je na moři a svobodná. Zachvěl se. Zřejmě pocítil dotek té nezvykle něžné ženské ruky i v bezvědomí. Pohnul se a pootevřel oči. Angelika úpěnlivě sledovala jeho první pohled. Bude to pohled umírajícího, nebo pohled muže, jenž se vrací do života? Uklidnila se. S otevřenýma očima už pan Berne nevypadal tak zesláblý a poraženecký dojem, jímž působil ten urostlý muž ve svém utrpení, se vytrácel. Přestože byl tak dlouho v bezvědomí, rozhlédl se pozorně a vnímavě. Chvíli bloudil očima po nízké 11 10 klenbě jen matně osvětleného podpalubí a pak je upřel na Angeličin obličej, sklánějící se nad ním. V tu chvíli si uvědomila, že raněný ještě není při plném vědomí, ještě nikdy se na ni totiž nepodíval tak dychtivě a vzrušeně, ani v ten tragický den, kdy nejprve zabil dva policejní špehy a pak ji vzal do náručí. Jediným pohledem se jí přiznal k tomu, co možná tajil i sám před sebou a to, jak strašně po ní touží. Uzavřen do tvrdé skořápky morálky, rozumu a nedůvěry mohl jiskřivý plamen lásky proniknout na světlo boží pouze v okamžiku, kdy byl pan Berne zesláblý a nedbal o okolní svět. "Paní Angeliko," vydechl. "Jsem tu." Naštěstí mají ostatní jiné starosti a nevšímají si nás, pomyslela si s ulehčením. Možná kromě Abigail, která klečela o kousek dál a modlila se. Gabriel Berne se obrátil k Angelice, ale náhle zasténal a znovu zavřel oči. "Pohnul se," zamumlala Abigail. "Dokonce otevřel oči." "Ano, viděla jsem to." Kupec s námahou pohnul rty. "Paní Angeliko... kde... to jsme?" "Na moři... Byl jste raněný..." Když znovu zavřel oči, už se nebála. Cítila se za něj odpovědná jako večer v La Rochelle, když mu, poté co se zdržel u obchodních knih, nesla talíř polévky nebo hrnek svařeného vína a vyčítala mu, že ponocování není zdravé. Pohladila široké čelo. Často měla v La Rochelle chut to udělat, když viděla, jak se trápí a dělá si starosti, přestože to na sobě nedával znát. Mateřské, přátelské gesto. Dnes si ho mohla dovolit. "Jsem tu, příteli... Ležte klidně." Pod prsty ucítila slepené vlasy a odtáhla ruku, potřísněnou krví. Proboha, je tedy zraněný i na hlavě. Takže to dlouhé bezvědomí zavinila tahle rána, a především silný úder. Teď se o něj musí jen pořádně postarat, uložit ho a obvázat, a určitě se z toho dostane. Viděla už tolik raněných, že dokázala určit diagnózu. Vzhlédla a uvědomila si podivné ticho, které v podpalubí zavládlo. Řeči kolem kotlíku utichly, i děti mlčely. Rozhlédla se a bodlo ji u srdce: V nohách raněného stál Rescator. Jak dlouho už tu je? Všude kde se objeví, se vždycky rozhostí ticho. Buď nepřátelské, nebo prostě jen nedůvěřivé, jehož příčinou je přiléhající černá maska. Angeliku znovu napadlo, že ten muž je skutečně neobyčejný. Jinak si nedokázala vysvětlit ani vlastní rozpaky a podivný strach, když najednou stanul před ní. Ani ona, a zřejmě ani ostatní ho neslyšeli přijít, nebot v obličejích protestantů se ve světle luceren zračil jakýsi znepokojený údiv. Prohlíželi si pána lodi, jako by se mezi nimi najednou zjevil ďábel. A ještě víc je vyvedla z míry podivná osoba, která Rescatora doprovázela. Dlouhé a hubené individuum v bílých šatech, zahalené ještě do dlouhého vyšívaného pláště. Jeho jakoby ze dřeva vyřezaný obličej byla vlastně jen lebka potažená starou tmavou kůží. Trčel z ní obrovský nos, na němž se leskly obrovské brýle v želvovinových obroučkách. Po velice náročném dni, který prožili, jim ten muž připadal jako ze zlého snu a ani Rescator nepůsobil v mdlém světle luceren příliš povzbudivě. "Přivedl jsem vám svého arabského lékaře," řekl Rescator obvyklým chraplavým hlasem. Možná se obracel na Manigaulta, který pokročil kupředu. Angelika však měla dojem, že mluví pouze k ní. "Děkuji vám," odpověděla. Albert Parry zabručel: "Arabský lékař! Ještě to nám scházelo..." "Můžete mu důvěřovat," namítla rozhořčeně Angelika, "arabská lékařská věda je nejstarší a nejdokonalejší na světě." "Děkuji vám, madame," odpověděl stařec se špetkou ironie na adresu svého larochelleského kolegy. Mluvil dokonalou francouzštinou. Poklekl a hbitýma lehkýma rukama bambusovými hůlkami, jež se věcí jen lehounce dotýkaly vyšetřil pacientovy rány. Pan Berne se nepatrně pohnul. Náhle se naprosto neočekávaně posadil a řekl vztekle: 13 1121 "Nechtě mě na pokoji! Nikdy jsem nebyl nemocný a nemám v úmyslu s tím právě dnes začínat." "Nejste nemocný, jste zraněný," chlácholila ho trpělivě Angelika. Lehce ho objala kolem ramen a podepřela ho. Lékař arabsky sděloval Rescatorovi, že rány jsou sice poměrně hluboké, nejsou však nebezpečné. Jen rána šavlí do lebeční kosti si zaslouží větší pozornost. Ale protože nemocný už přišel k vědomí, bude mít zranění za následek pouze několikadenní pocit únavy. Angelika se sklonila k panu Bernovi a přeložila mu dobrou zprávu. "Říká, že když budete klidně ležet, rychle se zotavíte." Kupec na ni podezíravě pohlédl. "Vy rozumíte arabsky, paní Angeliko?" "Jistěže umí paní Angelika arabsky," odpověděl mu Rescator. "Copak snad nevíte, že byla svého času jednou z nejslavnějších otrokyň ve Středozemí?" To nečekané vysvětlení pocítila Angelika jako ránu pod pás. Nezareagovala ihned, protože jí to připadalo tak ohavné, že si nebyla jistá, zda dobře slyšela. Přikryla pana Berná vlastním pláštěm, neměla žádnou pokrývku. "Lékař vám pošle léky, které utiší bolesti. Budete moct spát." Mluvila klidně, ale v duchu se třásla vzteky. Rescator byl vysoký, tyčil se nad celou skupinkou, která se shlukla kolem něj a ohromeně mlčela. Když k nim obrátil svou černou tvář, protestanti bezděky couvli. Muže nevzal na vědomí a hledal pohledem jen účesy a čepce žen. Pak smekl klobouk s péry, který nosil přes černý saténový šátek, a velice uctivě se uklonil. "Dámy, využívám příležitosti, abych vás přivítal na své lodi. Lituji, že vám nemohu poskytnout větší pohodlí. Bohužel jsem vás neočekával. Přesto doufám, že pro vás cesta nebude příliš nepříjemná. Nyní vám přeji dobrou noc." Ani Sára Manigaultová, která byla zvyklá přijímat ve svém salónu v La Rochelle hosty, se nezmohla na odpověď na tohle zdvořilé přivítání. Zjev a podivný hlas muže, který je posměšně a zároveň hrozivě vyslovil, ženy úplně vyvedl z míry. Pohlížely na něj téměř s hrůzou. A poté co se Rescator ještě dvakrát uklonil a zamířil ke dveřím, následován přízračným arabským lékařem, se jakési dítě rozplakalo a skrylo si hlavu do matčiných sukní. Právě v tu chvíli skromná Abigail sebrala veškerou odvahu a opovážila se promluvit. Prohlásila přiškrceným hlasem: "Děkujeme za přivítání, pane, a ještě víc děkujeme za to, že jste nám zachránil život. Ten den budeme ode dneška oslavovat s velkým vděkem." Rescator se napůl obrátil. Jeho podivná postava znovu vystoupila ze stínu, který ho už málem pohltil. Zamířil k pobledlé Abigail, prohlédl šiji, pak ji vzal za bradu a jemně, ale rázně jí obrátil obličej ke světlu. Usmíval se. V ostrém světle blízké lucerny si prohlížel ten čistý ovál vlámské madony, moudré obrovské světlé oči, ještě zvětšené údivem a nejistotou. Konečně řekl: "Osadníci z amerických ostrovů velice získají, když se setkají s tak krásnými dívkami. Ocení však Nový svět to citové bohatství, které mu přinášíte, drahoušku? Doufám, že ano. Zatím spěte klidně a už se netrapte pro toho raněného..." Trochu pohrdavě ukázal na pana Berná. "Ujišíuju vás, že mu nehrozí nebezpečí, nemusíte se bát, že ho ztratíte." Prudký vítr už přirazil dveře podpalubí, a svědkové téhle scény se ještě nevzpamatovali. "Podle mého názoru," řekl hodinář truchlivě, "je tenhle pirát sám Satan." "Jak jste se opovážila na něj promluvit, Abigail?" vyhrkl pastor Beaucaire. "Přilákat pozornost takového muže je nebezpečné, děvenko." "A ta poznámka o ostrovanech, co získají tím, že... to je ale drzost," protestoval Mercelot a pohlédl na dceru Bertu s nadějí, že to nepochopila. Abigail si držela oběma rukama pálící tváře. Téhle ctnostné dívky, která nevěděla, že je krásná, se ještě žádný muž tak směle nedotkl. 1151 14 "Měla... měla jsem dojem, že mu musíme poděkovat," koktala. "At je jakýkoliv, riskoval svou loď, svůj život, svou posádku... kvůli nám!" Vytřeštěnýma očima těkala od východu, kudy zmizel Rescator, k ležícímu panu Bernovi. "Ale proč to řekl?" vykřikla. "Proč řekl něco takového?" Přikryla si obličej oběma dlaněmi a hystericky vzlykla. Potácela se jako slepá, odstrčila ty, kdo se kolem ní shlukli, a vrhla se do kouta pod hlaveň děla. Zcela nervově vyčerpaná se rozplakala. Zhroucením klidné Abigail jako by propukla beznaděj i u ostatních žen, propadly dosudv potlačovanému zoufalství. Hrůzy, které zažily při útěku a naloďování, jimi hluboce otřásly. A jak to obvykle v takových případech bývá, když nebezpečí pomine, hledá se útěcha v pláči a slzách. Mladá nastávající maminka tloukla hlavou do stěn a opakovala: "Chci zpátky do La Rochelle... Dítě mi tu umře." Její manžel nevěděl, jak ji uklidnit. Vtom však zasáhl shovívavě, ale energicky Manigault. "No tak dámy, trochu sebeovládání... At už je ten člověk satan, nebo ne, má pravdu. Jsme unavení a musíme se vyspat. Přestaňte kvílet. Té, která ztichne poslední, chrstnu hrnek mořské vody do tváře." Okamžitě se rozhostilo ticho. "A teď se pomodlíme," řekl pastor Beaucaire, "nebot my, ubozí smrtelníci, jsme dosud jen naříkali, a ani nás nenapadlo poděkovat Pánu, že nás zachránil." Angelika využila okolního zmatku a vyklouzla nahoru. Vyšplhala po krátkém žebříku a opřela se o blízké zábradlí. Slaně vlhký noční chlad jí pronikal až na kůži, ale ona si toho nevšímala. Rozehřívalo ji pohoršení a vztek. Lucerny zavěšené na stěžních a na zábradlí jen stěží zaháněly okolní temnotu. Ale za siluetou hlavního stěžně zahlédla červená okna Rescatorova bytu. Zamířila pevným krokem tím směrem, protože si rázem obnovila schopnost chodit po pohupující se palubě, vypěstovanou ve Středomoří. Cestou do kohosi vrazila a málem vykřikla zděšením, když pocítila na zápěstí palčivé sevření. Podle doteku poznala, že je to mužská ruka, a jak se pokoušela vykroutit, zranil ji diamant prstenu. "Kampak běžíte, paní Angeliko?" zeptal se Rescatorův hlas, "a proč se mi tolik snažíte uniknout?" Velice ji rozčilovalo, že má před sebou stále jen masku. Pohrával si se svou kůží potaženou tváří jako démon. Nemohla ho ve tmě rozeznat, a když zvedla obličej k jeho hlasu, jako by mluvila do noci. "Kampak jste měla namířeno? Že by se mi dostalo té nesmírné cti a hledala jste mě?" "Přesně tak," vybuchla. "Chtěla jsem vás upozornit, že nehodlám snášet, abyste před mými společníky narážel na mou minulost. Zakazuji vám, slyšíte, zakazuji, abyste jim říkal, že jsem byla otrokyníve Středomoří a že jste mě v Kandii koupil, že jsem patřila k harému Mulaje Ismaila a prostě vůbec nic z toho, co se mě týká. To se neumíte chovat k ženám aspoň trochu zdvořile?" "Jsou ženy, k nimž jsme podvědomě zdvořilí, a pak takové, k nimž nejsme." "Podobné urážky si vyprošuji. Jste hrubián a nezdvořák... primitivní pirát." Do poslední urážky usilovala vložit veškeré své opovržení. Už se mu nesnažila vymknout. Držel ji teď za obě zápěstí. Měl teplé ruce jako zdravý muž, zvyklý čelit nečasu a proměnlivému podnebí. Třásla se chladem a rozhořčením, a to teplo jí bylo nesmírně příjemné. Dotek jeho ruky ji nejdřív rozčilil, teď ji však uklidňoval. Nebyla ale schopna si to přiznat. V tuto chvíli jí Rescator připadal jako nejnenáviděnfliodnější tvor na světě a nejradéji by ho sprovodila z povrchu země. "Nehodláte snášet... zakazujete...," opakoval. "Vy snad ztrácíte rozum, vy malá fúrie. Zapomínáte, že jsem jediným pánem na palubě a že vás mohu dát oběsit, hodit do moře nebo vás předhodit posádce, kdykoliv se mi zlíbí. Tímhle tónem jste 16 717 WH zřejmě jednala i s mým dobrým přítelem d 'Escrainvillem. Způsob, jakým vás krotil, vás ještě nevyléčil z mánie pyšně čelit pirátům?" Když zaslechla jméno Escrainville, vynořily se jí vzpomínky na minulost. Od včerejšího večera se zmítala mezi reminiscencemi na bývalá dobrodružství a současností. Až na téhle lodi, v přítomnosti tohoto muže, Rescatora, se náhle všechny její minulé životy slily v jeden proud. Proboha, at už mě pustí, prosila v duchu, nebo se se mnou něco stane. Budu jeho otrokyně, jeho věc... Bere mi veškerou sílu. Jak je to možné? "Myslíte si, že jste pořád u dvora Krále Slunce, madame du PlessisBelliěre?" zeptal se tiše. "Proč jste tak arogantní? Dejte pozor, už vás nechrání váš královský milenec..." Najednou se podvolila. Se směsí jakési mírně koketní, ale i upřímné pokory, pomocí níž nejednou už zchladila hněv obrácený proti ní, řekla: "Promiňte mi má nerozvážná slova, pane Rescatore. Jsem blázen. Jenže mě opravdu už chrání jen úcta přátel. Co získáte tím, že mě oddělíte od posledních lidí, kteří mi ješté zbyli?" "To se tak stydíte za svou minulost, že se chvějete při pouhém pomyšlení, že by se o ní dozvěděli?" Odpověděla téměř bezděčně. "Když se člověk dostane na životní křižovatku, poté co musel strašné mnoho věcí prožít, nebyl by vlastně ani opravdovým člověkem, kdyby neměl za sebou něco, za co by se měl stydět." "Takže po výbuchu vzteku se uchylujeme k filozofii!" Jako by byla tomu muži najednou nějak blízko. Ale proč? "Musíte pochopit," pokračovala, jako by mluvila s přítelem, "že tihle hugenoti jsou úplně jiní než my. Mezi lidmi jako vy nebo vaše posádka a jimi je veliký rozdíl. Strašné jste vyděsil chudáka Abigail, když jste s ní mluvil tak otevřeně. A kdyby zjistili, že jsem žila, byt proti své vůli, tak skandálním životem..." Najednou se stalo to, po čem podvědomě už hezkou chvíli toužila. Přitáhl šiji a objal ji tak pevné, že málem nemohla popadnout dech. Vedl ji několik kroků až k zábradlí lodi. Paluba se zhoupla a do obličeje jim stříkla slaná vlna. Zahlédla pod sebou její zpěněný hřeben. Slabý paprsek měsíce, skrytého za hustou clonou mraků, chvílemi pronikl tmu a vrhl na moře stříbřité světlo. "Skutečně je takový rozdíl mezi hugenoty a muži z mé posádky?" ušklíbl se Rescator. "Mezi tím váženým bělovlasým pastorem, kterého jsem zahlédl, a mnou, krutým pirátským světoběžníkem? Mezi moudrou a ctnostnou Abigail a strašnou hříšnicí, jakou jste bezpochyby vy? Že by tu byly takové rozdíly? V čem tkvějí ty rozdfly, drahoušku? Jen se rozhlédněte kolem sebe..." Nová vodní sprška zmáčela Angelice tvář a ona, vyděšená hloubkou propasti, k níž ji nutil se sklonit, se nervózně chytila za klopy jeho sametové vesty. "Ne," pokračoval, "nejsme různí. Jsme jen hrstka lidí tísnících se najedná lodi uprostřed obrovského oceánu." Jeho rty, říkající ta slova, jí připadaly nebezpečně blízko. Dokud se jí nedotkne, je ještě schopna mu čelit. Teď se zděsila, protože cítila, jak je mu vydaná na milost. Nevěděla, proč propadá tomu divnému zmatku. Už dlouho nic podobného nepocítila. Říkala si, že je to strach, a byla to touha. Napadlo ji ale, že ji chce začarovat. Aby si ji podmanil, dostal ji do bezvýchodné situace. Vzepřela se mu. Když jsme v takovémhle rozpoložení už dnes večer, než ta cesta skončí, všichni přijdeme o rozum a navzájem se povraždíme. Prudce se obrátila, takže se pirátovy rty jen lehce dotkly jejího spánku. Pocítila tvrdý dotek kožené masky. Vytrhla se z pevného sevření, odstoupila od něho a tápala po nějaké opoře. Zaslechla jeho ironický hlas. "Pročpak utíkáte? Chtěl jsem vás pouze pozvat na večeři. Pokud jste labužnice, jisté byste si pochutnala, mám výborného kuchaře." "Jak se opovažujete mi něco podobného nabídnout?" pohoršila se. "Chováte se jako v královském paláci. Musím sdílet osud svých přátel. A panu Bernovi není dobře." "Pan Berne? To je ten raněný, nad nímž jste se tak něžně skláněla?" 18 19 "Je to můj nejlepší přítel. Udělal strašně moc pro mě i pro mou dcerku..." "Dobře, jak chcete. Beru na vědomí, že hodláte splácet dluhy až později. Ale neděláte dobře, když dáváte přednost vlhkému podpalubí před mým bytem, připadáte mi zimomřivá. Mimochodem, co jste udělala s pláštěm, který jsem vám včera v noci půjčil?" "Nevzpomínám si," zakoktala Angelika omluvně. Přejela si rukou čelo, chtěla si to vybavit. Zřejmě ho zapomněla doma, když si brala svou pelerínu, kterou jí připravila Abigail. "Asi... jsem ho nechala doma," řekla. Najednou jí před očima vytanul dům v La Rochelle s vyhaslým krbem. Zřetelně před sebou viděla krásný nábytek, lesklé měděné nádobí v kuchyni, stinné pokoje, na něž dozíralo kulaté jasné oko vzácných benátských zrcadel, a nad goblény na schodišti portréty přísných larochelleských korzárů a obchodníků. Stesk po tom útočišti, kde vládla pouze jako služka, bylo to jediné, co si odvážela ze Starého světa. Ten mírumilovný obraz zastínil versailleské lampióny, tvrdé boje i hořkost pomyšlení na plessiský zámek se zčernalými zdmi v hloubi Poitou, jejího zničeného a na dlouho prokletého kraje. Už dávno zapomněla i navMonteloup. Připadl Denisovi, rodí se tam další děti. To ony teď pronásledují po chodbách přízrak stařeny s nataženýma rukama či si ve šlechtické bídě vytvářejí nádherné dětství. Už dávno nepatřila Angelika ani do Monteloupu, ani do Poitou. Když sestupovala do podpalubí, vzpomínala jen na to, jak pan Gabriel zhášel poslední řeřavé uhlíky v domácím krbu, pak vzal za ruku Lauriera a odcházel. Dnes večer se pod víčky uprchlíků objeví vzpomínky na krásné protestantské domy v La Rochelle, jejichž průčelí se jasně lesknou pod zářivým nebem, ale už ztratily duši. Zavřená okna, oči mrtvých. Jen šumění palmy a větví španělského šeříku na dvoře ještě připomíná život. V podpalubí byla tma a zima. Zhasili dvě lucerny, aby vyčerpané, unavené děti mohly spát. Semtam se ozýval šepot, mumlání. Manžel uklidňoval svou ženu: "Uvidíš, až budem na ostrovech, všechno bude v pořádku." Paní Carrerová třásla manželem: "Na ostrovech budete dělat totéž, co v La Rochelle. Nemáme co ztratit." Angelika vstoupila do kruhu světla, kde bděli u raněného Manigault a pastor. Pacient vypadal daleko lépe a klidně spal. Oba muži krátce Angelice sdělili, že se arabský lékař vrátil se svým fámulem. Obvázali pana Berná a dali mu nějakou medicínu, po níž se mu velice ulevilo. Nenaléhala, že je u lůžka vystřídá. Cítila, že si potřebuje odpočinout. Nebyla ani tak unavená, jako zmatená. Nedařilo se jí najít v nastalé situaci nějaký opěrný bod a pohupování lodi jí v přemýšlení příliš nepomáhalo. Zítra, až se rozední, se mi bude lépe uvažovat. Téměř mechanicky hledala očima Honorinu. Najednou se jí dotkla nějaká ruka. Severina jí ukázala na své dva spící bratry. "Uložila jsem je," oznámila jí pyšně. Přikryla je kabáty a přihrnula jim k nohám slámu, kterou našla bůhvíkde. Severina byla pravá žena. Zranitelná v každodenním životě, ve vážných chvílích se však dokázala postavit na vlastní nohy. Angelika ji objala jako přítelkyni. "Drahoušku," řekla, "od chvíle, kdy jsem tě přivedla ze SaintMartindeRé, jsme si vlastně ani v klidu nepromluvily." "Ach, všichni dospělí jako by ztráceli hlavu," vzdychla dívenka. "A přesto bychom měli právě teá zachovat klid, paní Angeliko. Neustále si to opakuji a Martial také. Unikli jsme jak před klášterem, tak před jezuity." A jako by si svou lehkomyslnost vyčítala, rychle dodala: "Jistě, otec je raněný, ale víte, mně to připadá méně hrozné, než kdyby ho uvěznili a navždy nás odloučili... A navíc ten lékař v dlouhých šatech tvrdí, že zítra bude v pořádku... Paní Angeliko, pokusila jsem se uložit Honorinu, jenže tvrdí, že neusne, protože nemá svou pokladnici." Matky mívají podivný náhled na věci. A tak ze všech katastrof, které se na ně za posledních několik hodin sesypaly, 20 1211 připadala Angelice nejstrašnější a nejnenapravitelnější ta, že zapomněla na Honorininy poklady. Byla z toho zoufalá. Dcerka se schovala za dělo a byla vzhůru, čilá jako sýček. "Či svou tluhličku." Angelika váhala, zda ji má začít přesvědčovat nebo ji spíš okřiknout, když poznala, že ležící dívka, k níž se Honorina přimkla, je Abigail. "Abigail! To jste vy? Co je vám?" Skleslost vždy tak statečné a vyrovnané Abigail ji téměř vyváděla z míry. "Co je s vámi? Bolí vás něco?" "Och, já se tolik stydím," zašeptala dívka. "Za co?" Abigail nebyla ani hloupá, ani přehnaně upejpavá. Přece si nebude zoufat jen proto, že ji Rescator pohladil po tváři. Angelika ji vzala za bradu a podívala se jí do očí. "Co sevděje? Já to prostě nechápu!" "Vždyt to, co řekl, je přece hrozné!" "Co řekl?" Angelika se pokoušela vybavit si znovu tu scénu. Jistěže se Rescator choval k Abigail poněkud příliš přímočaře a důvěrně, ale tak se choval vždycky. Jeho slova jí však vůbec neutkvěla v paměti. "Vy jste to nepochopila?" koktala dívka. "Opravdu?" Se zrůžovělými tvářemi a uslzenýma očima najednou vypadala mladší a bylo náhle zcela zjevné, jak je krásná. Jenže ten proklatý Rescator si toho všiml okamžitě. Angelika si uvědomila, že před chvílí ji tiskl k sobě a ji ani nenapadlo se děsit. S každým, a především se ženami, jednal vždycky, trochu jako by na ně měl bezvýhradné právo. Pudově se proti tomu bouřila. "Chování pána téhle lodi si vůbec nevšímejte, Abigail. Nejste zvyklá na tenhle druh mužů, a Rescator je dokonce ze všech dobrodruhů, které jsem poznala, něj... něj..." Nemohla najít vhodné slovo. "Zkrátka je nemožný," uzavřela. "Jenže před tím náhlým nebezpečím, před hrozícím neštěstím nás mohl zachránit pouze člověk stojící mimo zákon. Teá jsme se octli v jeho nikách. Musíme se smířit s ním i s jeho posádkou a dávat pozor, abychomvsi je neznepřátelili. Když jsem cestovala po Středomoří teď už to nemusím zapírat, když už vám to tak nepříliš galantně vyzradil , setkala jsem se s ním jen jednou, ale předcházela ho slavná pověst. Je to pirát, pohrdá vírou i zákony, ale myslím si, že je čestný." "Ach, já z něj nemám strach," potřásla Abigail hlavou. Už se uklidňovala a zvedla k Angelice obvyklý rozvážný pohled. "Jaká tajemství odhalujeme v lidech, které denně vidíme," řekla zasněně. "Když se poodhrnul závoj, pod nímž jste tak žárlivě střežila svou minulost, připadáte mi najednou bližší i vzdálenější zároveň. Můžeme si vůbec ještě rozumět?" "Jsem o tom přesvědčena, drahá Abigail. Pokud budete chtít, zůstaneme navždy přítelkyně." "Hrozně moc bych chtěla. Angeliko, jestli v nás bude nenávist a malichernost silnější než láska, rozbijeme se tam, kam plujeme, jako sklo a nepřežijeme to." Bezděky vyslovila tutéž myšlenku jako Rescator před chvílí: Jsme teá už jen muži a ženy na téže lodi... se svými vášněmi a žaly... a svými nadějemi. "Je to divné, Angeliko," pokračovala Abigail tiše, "když člověk najednou objeví, že život má i jiné rozměry. Jako když náhle rozhrneme divadelní oponu a před námi se do nekonečna rozprostře obzor, který jsme pokládali za neměnný, za pevně ohraničený. To se mi právě dnes stalo... Až do smrti na ten den nezapomenu. Ani ne tak kvůli nebezpečí, která nám hrozila, ale především pro tenhle objev... Možná jsem to potřebovala poznat, abych se připravila na život, co nás čeká za mořem... Všichni budeme muset svléci starou kůži... Upřímně věřím, že je j>ro nás dobrodiním, že jsme byli nuceni se nalodit na tuhle lod... právě tuhle..." Oči jí plály a Angelika v tomhle vášnivém stvoření vůbec nepoznávala tu klidnou dívku z La Rochelle, vypadající většinou téměř rezignovaně. "Protože jsem přesvědčena, že ten muž, stojící podle vás mimo zákon, umí číst i nejskrytější tajemství našich srdcí. Má v sobě záhadnou moc." 1221 23 "Ve Středomoří mu říkali čaroděj," šeptala Angelika. Abigailino příznivé mínění jí působilo podivnou radost, kterou raději nerozebírala. Všechno jí připadalo vzrušující a plné příslibů. Naslouchala nárazům vln na lodní bok. Pohupování lodi ji zmámilo a byla by zůstala s Abigail a svěřovala se jí se svou minulostí celou noc, vyprávěla jí o Rescatorovi, kdyby ji netrápily mateřské starosti o Honorinu. "Co mám dělat s tím mým dítětem. Nechce usnout bez svých pokladů," vzdychla a ukázala na stojící zamračenou postavičku, pozorující je jako soudce. "Ach, jsem já to popleta," usmála se Abigail a vstala. Teď už byla úplně v pořádku. Sklonila se nad zavazadly a něco tam hledala. Po chvíli se k nim obrátila s malou truhličkou, kterou Honorině vyřezal Martial. "Proboha, Abigail," vykřikla Angelika a sepjala ruce, "vy jste na to myslela! Jste anděl. Jste naprosto dokonalá... Honorino, tady máš své poklady!" Pak už bylo všechno jednoduché. Klid, který se rozhostil v Honorinině srdíčku, se přenesl i na matku. Angelika vytáhla šaty, jež si vzala s sebou; zabalí holčičku do svého kabátku a sukně. Když ji uložila ke stěně vedle sebe, mohla si říct, že dcerce nic nechybí.v Ona spala občas ve vězení v daleko menším pohodlí. Teá se však nemohla zahřát, nedokázala usnout. Opřela se o stěnu a pokusila se uspořádat si myšlenky. Co je asi čeká zítra? Ještě ji pálil dotek Rescátorových dlaní. Při té vzpomínce se jí zatočila hlava. A protože jí byla zima, připadala jí představa jeho pevného objetí nádherná. Zároveň ji ale znepokojilo, že pod sametovou vestou, o niž se opřela rukou, necítila živé tělo, ale tvrdý kov. Drátěná košile nebo ocelový pancff? Muž v ustavičném nebezpečí, v každém okamžiku očekává smrt. Srdce mu svírá železná obruč. Má vlastně takový muž srdce? Snad nebude takjieprozřetelná a nezamiluje se do něho... To nesmí. Ostatně teď není schopná milovat vůbec nikoho. Co tedy? Učaroval jí, zhypnotizoval ji jako... kdo ji to proboha kdysi tak přitahoval a odpuzoval zároveň? Navíc se o tom muži říkalo, že má magickou sílu a že se mu ženy vrhají do náručí. Oslepilo ji světlo lampy, až zamrkala. "Ach, tady jste!" Sklonila se k ní mohutná chlupatá hlava. Byl to Nicolas Perrot v kožešinové čepici. "Kapitán po mně posílá tohle pro vás a sítové lůžko pro dítě." "Tohle" byla teplá huňatá vyšívaná a měkká látka, plást či přikrývka, jaké tkají velbloudáři v arabské poušti. Ještě z ní nevyprchala vůně Orientu. Zkušenými prsty přivázal Nicolas Perrot visuté lůžko na nízké trámy. Přenesl tam Honorinu a ani ji neprobudil. "Je to přeci lepší a míň vlhký. Jenže nemůžem poskytnout podobný pohodlí vostatním. Nemáme na palubě potřebnou výstroj pro všechny. S takovým nákladem jsme nepočítali. Ale až se voctnem v ledovejch vodách, přinesem vám vohřívadla." "Poděkujte za mne panu Rescatorovi." Spiklenecky mrkl a ve svých obrovských verváních botách se odkymácel pryč. V podpalubí se ozývalo chrápání. Zhasli i druhou lucernu a nechali světlo jen v koutě, kde ležel raněný. I tam však vypadalo vše v pořádku. Angelika ze zabalila do nádherné přikrývky. Ráno si její společníci určitě všimnou, jaký dar dostala. To jí nemohl Rescator poslat něco méně nápadného? Ne, udělal to naschvál. Strašně se bavil tím, že lidi popouzel, provokoval jejich žárlivost a vůbec ty nejnižší a nejhorší pudy. I tahle přikrývka zdůrazňovala ubohost ostatních. Možná ale, že neměl po ruce nic obyčejnějšího. Rescator se obklopoval pouze přepychovými věcmi. Neumí prostě darovat něco průměrného. To by ho ponižovalo. Měl velkorysost v krvi jako... Nemá meč, má jen šavli, ale přísahala bych, že je to šlechtic...ta úklona ženám před chvílí nebyla ani komedie, ani výsměch. Prostě jinak zdravit neuměl. A také jsem v živote neviděla muže, který umí nosit plást jako on, kromě... V duchu jako by ho stále chtěla srovnávat, ale unikalo jí, s kým. Někde hluboko měla zasutou vzpomínku na muže, jenž jí připomínal Rescatora... 1241 1251 Podobá se někomu, koho znala. Možná proto mi občas připadá tak blízký a chovám se k němu jako ke starému příteli...Proste mi kohosi připomíná, nemůžu říct, že se mu "podobá", to je metafora, vždyt jsem nikdy neviděla jeho tvář... Ale jeho nenucenost, schopnost ovládat ostatní, ta ironie... ano, to znám... Ostatně ... Ten druhý přece taky nosil masku... Vtom jí začalo srdce nepravidelně tlouci. Bylo jí najednou strašně horko a vzápětí ji roztřásla zimnice. Sedla si a chytila se rukou za hrdlo, které jako by se jí stáhlo nevysvětlitelným strachem. Nosil masku... Ale občas ji sundal, a pak... Zadržela výkřik. Najednou jí svitlo. Vzpomněla si. Nervózně se rozesmála. Ano, je to tak... Teá vím, koho mi připomíná... Připomíná Joffreye de Peyrac, mého prvního manžela... Tak to jsem se pokoušela si marně vybavit. Pořád ji ale spalovala horečka. V hlavě jí šlehaly různobarevné blesky, vybuchovaly jeden po druhém jako rakety oné noci v Kandii. Podobá se mu... Maskuje si tvář... a vládl ve Středomoří. Co kdyby to byl... ON! Skoro se dusila. Měla pocit, že se jí rozskočí srdce radostí i žalem. "On... A já jsem to nevěděla!" Pak se najednou vzpamatovala. Vzdychla úlevou i zklamáním. Já jsem ale hloupá... Co blázním! Jsem směšná! Vtom ho znovu uviděla uprostřed Toulouse, jak kráčí ke své mladé nevěstě. Vidina už téměř zasutá. I když si nedokázala úplně jasně vybavit obličej .viděla před sebou bohatou černou hřívu. Když si uvědomila, že to není paruka, strašně ji to překvapilo. A pak ji hlavně vyděsilo kulhání! Tehdy mu říkali Velký Kulhavec z Languedoku. To jsem ale hloupá! Jak jsem tomu mohla třeba jen na okamžik uvěřit! Po chvilce přemýšlení uznávala, že některé zvláštnosti ji 26 mohly zmýlit a podnítit její představivost. Jeho sžíravá, pohrdavá ironie. Jenže Rescator má malou hlavu, vyrůstá z obrovského tvrdého španělského límce jako hlava dravého ptáka. A chodí naprosto jistě, má široká ramena... Můj muž kulhal... Jenže se s tím dokázal tak vyrovnat, že na to lidé zapomínali... Byl podmanivě duchaplný a naprosto ne tak zlomyslný, jako tenhle mořský dobrodruh... Všimla si, že se koupe v potu, jako by měla opravdu horečku. Přitáhla si měkkou přikrývku a váhavě ji pohladila. "Zlomyslný... Je to to správné slovo?... Joffrey de Peyrac by se možná choval stejné rytířsky... proboha, jak seje opovažuju srovnávat! Joffrey de Peyrac byl nejurozenější ze všech Toulousanů, vznešený šlechtic, téměř král. A přestože se i Rescator chová jako vládce, je to jen dobrodruh, žijící z loupeží a z černého obchodu. Hned je nesmírně bohatý, vzápětí je však pronásledovaný ubožák, jemuž hrozí oprátka, chudší než žebrák. Korzáři si představují, že o své bohatství nikdy nepřijdou. Jenže majetek je vratká věc, zvlášt v jejich nikách. Rychle nabyl, rychle pozbyl... Vzpomněla si na markýze d 'Escrainville a jeho hořící loá. Hráči, mající jedinou chybu: Jsou nebezpeční, každý jejich tah totiž znamená lidské oběti. Joffrey de Peyrac byl naopak epikurejec. Nenáviděl násilí. Síla takových Rescatorů spočívá jen v zabíjení. Na rukou jim lpí krev. Vzpomněla si na Cantora, na galéry, které potopila pirátova děla. Na vlastní oči viděla, jak lod královského lodstva mizí ve víru i s trestanci, zatímco Rescatorův trojstěžník poletoval kolem jako sup. A přesto mě právě tenhle muž přitahuje... a on mě přitahuje, to si nemohu zastírat. Je třeba pohlédnout pravdě do tváře. Angelika se převracela na dřevěné podlaze. Nebyla s to zamhouřit oko. A právě toho muže běžela požádat o pomoc. Důvěřivě, naprosto neopatrně se mu vydala do rukou. Co vlastně chtěl říct tím "beru na vědomí, že chcete splácet dluhy později". Jak si představuje, že mu zaplatí za službu, kterou jí poskytl, i za tu nehoráznost, kterou mu provedla kdysi? Právě v tom se nejvíc liší od mého bývalého manžela. Neumí ITI l poskytnout službu bez protislužby, udělat velkorysé gesto, to dokáže jen skutečný šlechtic. Ano, Joffrey de Peyrac byl opravdový rytíř. Joffrey de Peyrac. Jak dlouho už si zakazuje na něj vzpomínat. Odkdy přestala doufat, že se s ním ještě na tomto světě setká? At je to jak chce, myslela si, že už rezignovala. Jenže podle toho, jak byla před chvílí rozrušená, najednou poznala, že pořád ještě neztratila iluze. Život v ní nedokázal zničit vzpomínku na dobu, kdy poznala nádherné štěstí. Jak málo se ale dnes podobá té tehdejší malé hraběnce de Peyrac! Tenkrát jsem nevěděla naprosto nic. Přesto jsem si však byla zcela jistá, že vím vše. Připadalo mi úplně přirozené, že mě miluje. Při představě tehdejšího manželského páru de Peyrac se usmála. Byl to skutečně už jen obrázek. Ani nemusela být při pohledu na něj moc smutná, byl to portrét dvou cizích lidí. Jejich obrovské bohatství, nádhera, jež je obklopovala, místo, které zaujímal v království vládce Akvitánie, to všechno přece naprosto nesouvisí s tajemnou lodí s nákladem emigrantů, mířící k cizí neznámé zemi. Patnáct let uplynulo od té doby. Království je daleko, král už nikdy neuvidí Angeliku du PlessisBelliěre, bývalou hraběnku de Peyrac. Jediný on, král, ještě pořád žije mezi svými loutkami v monumentální zářící hrobce ve Versailles. Ano, ona byla tou zlatě oblečenou ženou, favoritkou velkolepého světa, dobyvačné země, před níž se chvělo mnoho panovníků. Jenže čím víc se loď nořila do nezměrnosti oceánu, tím byla vidina Versailles bledší. Vzdalovala se, už připomínala jen falešné pozlátko divadelních kulis. Teprve teď skutečně žiju, říkala si, až teď jsem se stala opravdu sama sebou... nebo se jí stávám. Vždycky jsem totiž měla pocit, a to i u dvora, že mi něco chybí, že jsem sešla z cesty. Trochu se nadzvedla, aby mohla přehlédnout temný, jen mírně osvětlený prostor, v němž spali lidé, zmoření útrapami a únavou. Náhlá chut začít znovu, kterou pocítila, Angeliku téměř vyděsila. Člověk přece nemůže takhle úplně popřít svou minulost, jediným gestem setřást to, co ho utvářelo, poznamenalo své lásky... i své nenávisti. To je strašné! A přesto je to tak. Zchudla natolik, že přišla i o vlastní minulost. Dospěla k životnímu bodu, kdy člověku už zbývá jen jediné bohatství, o něž ho nikdo nepřipraví on sám! Nejrůznější podoby, které na sebe brala a které spolu v jejím nitru zápasily žena věrná či přelétavá, ctižádostivá či velkorysá, bouřící se či poslušná , se v ní nakonec samy smířily. Jako bych to vlastně všechno prožila jen a jen proto, abych se jednoho dne octla na neznámé lodi, mezi neznámými lidmi a plula k neznámému cíli. Jenže má snad zapomenout i na Joffreye de Peyrac? Ponechat ho minulosti? Jako rána dýkou jí projela bolest, když si vzpomněla na jejich lásku. Zničili by ji i oni jako tolik manželských dvojic, s nimiž se setkala? Nebo by šiji dokázali uchovat i přes všechna životní úskalí? Těžký úkol. Znala jsem ho tak málo... Poprvé si přiznala, že i přestože byla ženou Joffreye de Peyrac, mnohé jí zůstalo skryto. Za těch pár let jejich společného života Angelika spíš objevovala lásku a její slasti, s nimiž ji s takovým zaujetím seznamoval vznešený toulouský šlechtic, o dvanáct let starší než ona. Nesnažila se prozatím hlouběji mu porozumět. Neměla dost času změřit vlastní morální síly a zjistit pravou povahu Joffreye de Peyrac, překypujícího fantazií a s potěšením matoucího své okolí. I samu sebe se naučila znát až v krutém boji o život, který musela později vést. Byla sama. A už navždy zůstane. Přestože byla dvakrát vdaná a stala se matkou, zahrál si s ní osud tak, že zůstala sama. Sama se musela rozhodovat, zda zamířit tam či onam, dát se tou či onou cestou .v Neměla se o koho opřít, nemohla zavřít oči a pomyslet si: Veď mě, kam chceš! Jsem tvá žena, a to, co chceš ty, chci i já. 29 28 Samota ji donutila k tomu, aby se řídila jen vlastní vůlí. Náhle si uvědomila, že už ji to unavuje, protože to neodpovídá ženské podstatě. Rescatora pozorně prohlédnout, až se s ním znovu sejde... Vlastně za to nemohla ona, byla to ta podoba, ty vzpomínky, že do něho byla přes to všechno tak trochu... zamilovaná. Když došla ve svých úvahách až sem, energicky se vzchopila. Pročpak se zrovna dnes večer tak zaobírá svou samotou? Dosud nic nesvědčí o tom, že byla stvořena pro poslušnost.Nechala by se vůbec ještě dneska vést? Ona přece ví daleko lépe než většina mužů, co musí udělat. Manželské jho by ji jen tížjlo. Pan Berne ji určitě brzy požádá o ruku. Teá je raněný. Dopřeje jí tedy čas. Ale jestli ji miluje, jestli ji požádá, aby si ho vzala, co mu odpoví? Ano i ne jí připadalo stejně nesmyslné, protože potřebovala mít pocit, že ji má někdo rád. Ano, zasnila se, to je jho, po němž toužím! Po jhu lásky. Ale existuje bez jakýchkoliv závazků? Její vlastní úvaha ji rozzlobila. Ale to přece není pravda! Nenávidím lásku! Žádnou nechci! Její cesta se zdála jasná. Zůstane sama. Věčná vdova. To je její osud. Vdova, tesknící navždy po jedné jediné lásce, na niž do smrti nezapomene. Teď bude žít prostěv a klidně, ze svého milovaného dítěte vychová krásnou a slastnou dívku. Na ostrovech, kde budou muset začít nový život, bude mít starostí právě nad hlavu. Stane se přítelkyní všech, především dětí, a tak naplní úkol ženy dávat a pěstovat. Pokud jde o Rescatora... Tomu se nemůže v duchu vyhnout. Na několik okamžiků se jí podařilo jeho obraz potlačit, ale hned se jí naléhavě vybavil znovu. Byl příliš blízko. Už pro ni není mrtvý, jak si myslela. Je natolik blízko a tak živoucí, že si Angelika jasně uvědomovala, že bude muset bojovat proti lecjakým nástrahám, z nichž nejnebezpečnější byla možná v ní samé. Naštěstí tečí už ví, proč se cítila v duši i v srdci tak vzrušená, proč přímo hořela. Jeho chování a pohyby jí chvílemi připomněly muže, jehož tolik milovala, že málem ztratila hlavu. Jenže ona se nestane hračkou pána na Gouldsboru. Konečně se jí začaly klížit oči. Vůbec si nejsou podobní, opakovala si už v polospánku, možná jen... Jen co?...Musí si Druhý den ji Gabriel Berne požádal o ruku. Už byl úplně při vědomí a zdálo se, že se uzdravuje. Levou paži měl ještě obvázanou, ale jak se tak opíral o věchet slámy, kterou Abigail a Severina sebraly u koz a vepřů v podpalubí, vypadal úplně normálně. Do tváří se mu vrátila barva a pohled měl klidný. Netajil se tím, že umírá hlady. Později dopoledne se dostavil Maur, osobní Rescatorův strážný, a přinášel na příkaz pána lodi pro raněného malou stříbrnou misku s vynikajícím, dobře kořeněným ragú a lahvinku kvalitního vína, k tomu dvě žemle ze sezamové mouky. Zjevení vysokého Araba způsobilo v podpalubí rozruch. Vypadal dětsky dobromyslně a zubil se na celé kolo, s klidem se nechal okukovat dětmi, které se shlukly kolem něj. "Každý z těch výtečníků, co přijde k nám dolů, patří k jiné rase," poznamenal pan Berne nepříliš vlídně za odcházejícím Maurem. "Tahle posádka mi připadá pestřejší než harlekýnův kostým." "Ještě jsem neviděl žádného Asiata, ale Indiána už ano," komentoval to Martial vzrušeně. "Ano, jistojistě to byl Indián. Oblečený byl jako ostatní námořníci, ale má černé copánky a kůži rudou jako cihla." Angelika podala raněnému jídlo. "Zacházejí s vámi jako s váženým hostem." Kupec zamumlal cosi nesrozumitelného, a když se ho Angelika chystala nakrmit, téměř se rozzlobil. "Za koho mě máte? Nejsem žádné miminko." "Jste ještě zesláblý." "Zesláblý?" pokrčil rameny, vzápětí se však zašklebil bolestí. Angelika se rozesmála. Vždycky měla ráda jeho klidnou sílu. V jeho přítomnosti se lidé cítili v bezpečí. I jeho korpulentnost 30 dodávala jistotu. Nebyl tlustý jako jedlíci, mající všude polštářky tuku a působící rozměkle, byl to prostě rozložitý, už od mládí krevnatý muž a nic mu neubíralo na síle. Jen se zdál starší, než opravdu byl a na zákazníky i kolegy působil mocným dojmem. Chovali se k němu se zjevnou úctou. Angelika shovívavě pozorovala, jak se s chutí pustil do jídla, jednou rukou si přidržoval hrnec, který před něj postavila. "Kdybyste nebyl hugenot, byl byste velký labužník, pane Berne." "To bych byl ještě lecčím jiným," odpověděl a záhadně na ni pohlédl. "Každý člověk má kladné i záporné vlastnosti." Pak zaváhal, máli si nabrat ještě další lžíci jídla. "Vím, co chcete říct, ale přiznávám, že dneska mám hlad jako vlka..." "Jen jezte. Já vás jen škádlím," pobídla ho laskavě. "Vzpomínám si, kolikrát jste mi v La Rochelle vyčítal, že rodině příliš podstrojuju a svádím děti k hříšné mlsotě." "Máte pravdu," uznal s úsměvem. "Bohužel, tohle všechno už je strašně daleko..." Pastor Beaucaire sháněl své ovečky. Loámistr mu přišel oznámit, že cestující mohou jít na palubu a trochu se provětrat. Je hezky a teá nebudou tolik překážet posádce v práci. Angelika osaměla s panem Bernem. Chtěla toho využít a říct mu, jak je mu vděčná. "Ještě jsem vám nemohla poděkovat, pane Berne, ale znovu jsem vám velkou dlužnicí. Zranili vás jen kvůli mně, zachránil jste mi život." Pohlédl jí dlouze dovočí. Sklopila je. Dokázal se dívat chladně a neohroženě, ale teď byl jeho pohled stejně výmluvný jako včera večer, když se probral k vědomí a viděl pouze ji. "Musel jsem vás zachránit," řekl konečně. "Váš život je i můj život." A protože odmítavě mávla rukou, dodal: "Paní Angeliko, chtěl bych si vás vzít za ženu." Angelika upadla do rozpaků. Tak je to tady. Nepodlehla však panice. Dokonce si musela přiznat, že ji skoro dojal. Miluje ji natolik, že by z ní udělal svou zákonitou manželku přes všechno to, co ví nebo neví o její minulosti. U muže tak morálního a zásadového to byl skutečně největší důkaz lásky. Ale cítila, že není schopná mu odpovědět přímo a jasně. Sepjala ruce a zmateně si mnula dlaně, až jí praskaly klouby. Gabriel Berne nespouštěl oči z toho čistého krásného profilu. Při tom pohledu téměř fyzicky trpěl. Od chvíle, kdy podlehl pokušení dívat se na ni jako na ženu, odhaloval stále další a další krásy. Miloval ji zbledlou únavou ráno toho dramatického dne, kdy je obrazně řečeno holýma rukama vyrvala nelítostnému osudu a zachránila je. Znovu viděl její krásné jasné oči, slyšel naléhavý hlas, pobízející je ke spěchu. Běžela plání a vlasy jí vlály ve větru. Táhla za sebou ohrožené děti zázračnou silou ženy, jež podvědomě cítí, že jde o život. Na ten obraz nikdy nezapomene. A ta žena teá klečí vedle něj a zdá se slabá. Kouše si rty a on vnímá, jak jí tluče srdce. Ňadra se jí zdvíhají zrychleným dechem. Konečně odpověděla: "Velice si vaší nabídky vážím, pane Berne, ale... nejsem žena, která vás jevhodna." Zamračil se, zatal zuby a málem vybuchl. Potřeboval chvíli, aby se vzpamatoval. Když na něj pohlédla překvapena jeho mlčením, viděla, jak zbledl zlostí. "Nesmírně mě mrzí, když se chováte jako pokrytec," řekl bez obalu. "To já nejsem hoden vás. Nemyslete si, že mě tak snadno oklamete. Vždycky jsem se snažil nebýt naivní... Já vím... jsem přesvědčen, ba jsem si skoro jist, že patříte k jinému světu než já. Ano, madame. Vím, že pro vás jsem jen obyčejný kupec..." Ohromeně na něj pohlédla, zděšená, jak ji prokoukl. Vzal ji za ruku: "Paní Angeliko, jsem váš přítel. Nevím, co vás mohlo odloučit od vašeho světa a jaká tragédie vás uvrhla do bídy, v níž jsem vás našel. Vím však, že vás vyhnali, že se vás zřekli, jako vlci vyhánějí ze smečky toho, kdo s nimi odmítá výt. Našla jste u nás útočiště a byla jste štastná." "Ano, byla jsem u vás štastná," potvrdila tiše. Pořád ji držel za ruku. Zvedla ji a tak pokorně a něžně si položila jeho dlaň na tvář, že se zachvěl. 32 33 "V La Rochelle jsem se s vámi neopovážil promluvit," pokračoval přidušeně. "Cítil jsem tu obrovskou propast mezi námi. Ale dnes mám pocit, že jsme si... že jsme si v bídě rovni. Míříme do Nového světa. A vy potřebujete ochranu, že?" Několikrát přikývla. Bylo by tak jednoduché odpovědět: Ano, přijímám, a dožít skromným životem, jehož výhody už znala. "Mám ráda vaše děti, pane Berne, ráda u vás sloužím, ale..." "Ale..." "Role manželky s sebou nese jisté povinnosti." Zpříma na ni pohlédl. Pořád ji držel za ruku a ona cítila, jak se mu chvějí prsty. "Že by vás právě tohle děsilo?" zeptal se něžně a hlas mu zněl překvapeně. "Nebo jsem vám natolik protivný?" "Ne, tak to není," namítla upřímně. A najednou se mu začala zmateně, o překot svěřovat s tím, co ještě v životě nikomu neřekla: Popisovala zámek v plamenech, děti nabodnuté na kopích, vrahouny, kteří ji znásilňovali právě ve chvíli, kdy jí jiní vraždili syna. Čím dál mluvila, tím se cítila uvolněnější. Obrazy ztrácely na sfle a ona si uvědomila, že ji vzpomínky už tak nedrásají. Jediná rána, jíž se nedokázala dotknout bez bolesti, byla představa malého CharleseHenriho. Ležel jí v náručí, jako by spal. Slzy jí tekly po tvářích. Pan Berne jí naslouchal nesmírně pozorné, netvářil se ani zděšeně, ani lítostivě. Zamyslel se. V duchu stejně nelítostně odháněl vidinu krásného znásilňovaného těla, jako se pevně rozhodl, že se nikdy nebude ptát na minulost té, které říkal paní Angelika, protože nevěděl, jak se jmenuje. Chtěl se obracet pouze k ženě, jež stála před ním a již miloval, ne k oné neznámé, jejíž bouřlivý život se občas zračil v měňavých zorničkách barvy moře. Kdyby se pokoušel odhalit, kdo vlastně je, zbláznil by se, zešílel by. Řekl pevně: "Myslím, že neděláte dobře, když se domníváte, že tragédie, kterou jste prožila, vám brání začít žít přirozeným životem ženy v náručí manžela, milujícího vás v dobrém i zlém. Kdybyste byla ještě panna, když se to stalo, mohlo by vás to opravdu těžce poznamenat. Ale byla jste žena, a pokud mám věřit narážkám, které tu včera utrousil ten proklatý Rescator, na jehož lodi jsme, máte s muži své zkušenosti. To všechno už je minulost. Uplynula dost dlouhá doba a vaše srdce ani tělo už nejsou ty, které tolik vytrpěly. Ženy mají schopnost obnovovat se jako měsíc, jako roční období. Teď už jste úplně jiná. Proč se mučit krutými vzpomínkami, trápit se, když vaše krása zůstala netknutá?" Angelika ho překvapeně poslouchala; ten zdravý selský, bystrý úsudek ji uklidnil. Skutečně, proč by se její duše nemohla obrodit, stejně jako se obnovily její fyzické síly? Proč ji nezbavit ošklivých vzpomínek? Proč nezačít znovu, neprožít nanovo onen tajemný zážitek lásku? "Určitě máte pravdu," vzdychla. "Měla jsem tu událost dávno pustitz hlavy. Asijípořád přikládám takovou důležitost, protože souvisí se smrtí mého synka. A na tu nemůžu zapomenout." "To na vás nikdo nechce. Ale přesto jste se už znovu naučila žít. A dokonce rozptýlím i další vaše pochybnosti. Tvrdím, že očekáváte lásku muže, abyste mohla ožít úplně. Nechci vás obviňovat z koketérie, paní Angeliko, ale ve vás je cosi, co volá po lásce... ta výzva vychází z vás." "Chcete říct, že jsem vás provokovala?" urazila se Angelika. "Prožil jsem kvůli vám opravdu těžké chvíle," povzdychl si. Pozoroval ji tak upřeně, že znovu sklopila oči. Přestože se tomu v duchu bránila, nebylo jí nepříjemné, když viděla, jak ten přísný protestant před ní slábne. "A to jste v La Rochelle byla u mě, v bezpečí pod mou střechou," pokračoval. "Tady mi připadá, že vás všichni mužští sledují a touží po vás." "To mě přeceňujete." "Ne, já vás dokážu přesně ocenit. Co jste kdysi měla s Rescatorem? Byl vaším milencem, že? Přímo to bije do očí..." Najednou jí stiskl ruku pevněji a ona si uvědomila, jak nezvyklou má sílu. Ucukla. "Nebyl." "Lžete! Je mezi vámi něco, čeho si musí všimnout každý, kdo vás vidí spolu." 7347 7357 "Přísahám, že nikdy nebyl mým milencem." "A čím tedy?" "Možná něčím horším. Pánem, jenž si mě koupil velice draho a já mu uprchlá dřív, než se mě mohl zmocnit. Jsem tedy, pokud jde o něj, v poněkud... zvláštní situaci, to přiznávám, a také se ho trochu bojím." '"A přesto vás zcela viditelně okouzlil." Angelika se málem prudce ohradila, ale vzpamatovala se a usmála se. "Vidíte, pane Berne, a v tom je další překážka naší svatby." "V čem?" "V našich povahách. Měli jsme možnost se poměrně dobře navzájem poznat. Vy jste autoritativní muž, pane Berne, a já se vás snažila jako služka poslouchat. Jenže nevím, jestli bych měla stejnou trpělivost jako manželka. Jsem zvyklá řídit si život sama." "Upřímnost za upřímnost. I vy jste autoritativní žena, paní Angeliko, a já váni úplně propadl. Dlouho jsem se bránil si to přiznat, protože jsem se přímo děsil zjištění, jak jste si mě podmanila. A pak, berete život poněkud lehkovážně, a na to my, hugenoti, nejsme zvyklí. Všude vidíme hřích, cítíme nástrahy a propasti. Ženy nám nahánějí strach... Možná proto, že je obviňujeme ze svého zatracení. Svěřil jsem se se svými pochybnostmi pastoru Beaucairovi." "A co on?" "Řekl mi: Jen si pokorně přiznejte, vže po ní toužíte. Ostatně je to v podstatě přirozená touha. Posvětte ji svátostí manželskou, aby vás spíš povznášela než zatracovala. Poslechl jsem. Teď je na vás, abyste mi umožnila uskutečnit vše do důsledků. Oba se musíme zříci své pýchy, abychom si mohli porozumět." Nadzdvihl se, vztáhl k ní paži a přivinul ji k sobě. "Pane Berne, vždyt jste raněný." "Vy víte dobře, že vaše krása postaví na nohy i mrtvého." Včera večer ji k sobě takhle tiskla jiná vlastnická paže. Možná je pravda, co tvrdí pan Berne. Čeká na polaskání muže, aby se z ní znovu stala žena. Když se však už skláněl k jejím rtům, mimovolně ho odstrčila. "Ještě ne," zašeptala, "ne, prosím vás, chci si to ještě promyslet. " Kupec zatal zuby. Měl co dělat, aby se ovládl. Námahou zbledl jako stěna. Pustil Angeliku a padl zpátky na otep slámy. Nedíval se na ni, ale s podivným výrazem sledoval malou stříbrnou misku, kterou mu před chvílí přinesl Rescatorův Maur. Najednou ji vzal a vší silou jí mrštil o stěnu proti sobě. A nic se nestalo. Co se taky mohlo stát? Ale jako by netrpělivě čekala na nějakou důležitou událost. Jako by nebylo dost starostí s tím, jak se zařídit v poněkud stísněných podmínkách! Při dobré vůli to však jakžtakž šlo. "Ty nářky paní Manigaultové už každý přehlíží jako papeženecké litanie," prohlásil neuctivě pan Mercelot. Děti život na moři nesmírně zaujal a nepohodlí jim nevadilo. Pastoři organizovali pobožnosti a emigranti se jich museli pravidelně zúčastňovat. Když bylo hezky, konalo se polední čtení bible na palubě, před zraky pitoreskní posádky. "Musíme ukázat těm bezvěrcům, jak v nás hoří boží jiskra a jak ji v sobě chráníme a opatrujeme," říkal pastor Beaucaire. Stařec byl zvyklý číst v lidských duších, a tak cítil, přestože o tom nemluvil, že jeho malé společenství ohrožuje nebezpečí zevnitř, a to možná větší než věznění a smrt, před nimiž unikli v La Rochelle. Tihle měštané a řemeslníci, většinou zámožní a pevně zakotvení ve zdech svého města, z něho byli příliš prudce vytrženi. Krutý zlom jim obnažil srdce. Dokonce pohledy měli jiné. Při bohoslužbě sedávala Angelika trochu opodál s Honorinou na klíně. Nocí k ní doléhala slova Písma svatého: Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas 36 smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Kdypak už konečně přijde ten čas milovat? Nedělo se totiž nic. A Angelika na něco čekala. Neviděla Rescatora od toho prvního večera, kdy se nalodili a ona dlouze přemýšlela o tom, jaké pocity v ní vzbuzuje. Tehdy se rozhodla, že si musí dát pozor jak na něho, tak na sebe. Měla by být tedy ráda, že ho nevidí. Jenže ji to ve skutečnosti znepokojovalo. Prostě a jednoduše zmizel. Když se cestující v určitých hodinách vynořovali z podpalubí nadýchat se vzduchu, zahlédli jen občas v dálce kapitánovu postavu zahalenou do tmavého pláště, vlajícího ve větru. Nemíchal se už do jejich záležitostí a vypadalo to, že se moc nestará ani o loď. Na velitelském místě stával spíš kapitán Jason a měděnou hlásnou troubou vydával rozkazy. Byl to vynikající námořník, avšak mlčenlivý a nespolečenský, o hugenoty ostentativně nejevil zájem, bezpochyby byli na palubě proti jeho vůli. Když sundal masku, tvářil se tak nepříjemně a chladně, že každého odradil. A přesto za ním musela Angelika každý den zajít, aby jménem svých přátel vyřídila nějaké maličkosti. Kde by si mohli vyprat prádlo? V jaké vodě?...Sladká voda byla jen na pití, museli tedy vzít zavděk mořskou. První nečekaný problém pro hospodyně... prádlo totiž bylo našedlé a lepkavé. Kdy mohou vycházet na palubu, aby nepřekáželi posádce... a tak dále... Naopak v Nicolási Perrotovi, muži s kožešinovou čepicí, měla největší oporu. V posádce měl zvláštní postavení. Nejčastějijen tak popocházel a kouřil dýmku. Pak se zavíral na dlouhé hodiny s Rescatorem. Jeho prostřednictvím mohla Angelika tlumočit své požadavky na správné místo, a on jí přinášel odpovědi a obrušoval jejich nepříjemná ostří, protože to byl milý a dobrosrdečný chlapík. V podpalubí se například rozpoutala bouře nevole, když jim pátý den plavby kuchaři přinesli jako přílohu k solenému masu podivnou kyselou břečku, z níž se zvedal žaludek, a tvrdili, že ji všichni musí sníst. Manigault něco tak podezřelého odmítal pozřít. Až dosud byla strava na palubě přijatelná a dostačující, ale jestli jim odted začnou servírovat nějaké odporné zbytky, děti onemocní a sotva započatá plavba skončí katastrofou. Lépe bude se spokojit se soleným masem a kouskem sucharu, obvyklou stravou námořníků. Po jejich odmítnutí se okamžitě dostavil loďmistr a nekompromisně na ně křikl, že "sauerkraut", tedy kyselé zelí, jíst budou, kdyby jim ho měl nacpat do krku násilím. Byl to podivný trpaslík neurčité národnosti, který se naučil tvrdému námořnímu řemeslu kdesi na severu Evropy: možná ve Skotsku, Holandsku nebo na Baltu. Mluvil směsí angličtiny, francouzštiny a holandštiny, a přestože larochelleští kupci tyto jazyky znali, nebyli téměř s to se s ním domluvit. Angelika se znovu se svými problémy obrátila na dobráka Nicolase Perrota. Byl prostě jediný, s nímž se dalo na Gouldsboru jednat. Uklidnil ji a doporučil, aby loďmistra poslechli, ostatně jen tlumočí rozkazy samotného Rescatora. "Zásoby jídla, který máme, pro všechny nestačí. Už teď tedy budem muset stanovit příděly. Dole máme ještě pár zvířat: dva vepře, kozu a krávu. Ty necháváme pro případ nemoci, ten může nastat kdykoliv. Velitel rozkázal, aby otevřeli sudy zelí. Vozí je s sebou vždycky. Tvrdí, že se díky jim uchráníme před kurdějema. A je to pravda, už jsem s ním dvakrát přeplul oceán, a vždycky byla posádka v pořádku. Musíte svejm přátelům vysvětlit, že ho musej denně trochu sníst. Je to rozkaz. Ty, kdo neposlechnou, posaděj do podpalubí za mříže, a navíc riskujou, že jim nacpou zelí do krku násilím jako husám." Druhý den se tedy tvářili povolněji a loďmistr je při jídle sledoval chladnýma modrýma úzkýma očima, svítícíma z obličeje barvy vařené šunky. "Čím dál víc mi to připomíná plavbu po řece vedoucí do pekel," poznamenal Mercelot, který bral věci s humorem vzdělance. "Jen se podívejte na toho dábla. V přístavu jsem se samozřejmě setkával se všelijakými zjevy, ale ještě nikdy jsem neviděl takovou sbírku vyvrhelů na jediné lodi. To jste nás tedy zavedla na podivné místo, paní Angeliko..." 38 39 Angelika seděla na podstavci děla a snažila se vpravit pár soust kyselého zelí do úst Honorině a ostatním dětem, shromážděným kolem ní. "Jste jako ptáčkové v hnízdě. Otevřete zobáčky," pobízela je. Kdykoliv začal kdokoliv kritizovat pána Gouldsbora a jeho posádku, vždycky cítila, že trochu obviňují i ji. Jenže bůh ví, že neměla na vybranou. Odpověděla: "Copak snad archa Noemova nenesla také podivné osazenstvo jako naše loď? A přesto se s ním Bůh spokojil." "To je námět k zamyšlení," prohlásil zkroušeně pastor Beaucaire a opřel si bradu do dlaní. "Kdyby znovu nastala potopa, zasloužili bychom si my i oni, abychom znovu vytvořili lidstvo a obnovili Smlouvu?" "S takovouhle sběří to nepokládám za možné," zahučel Manigault. "Když se na ně člověk podívá blíž, je mu jasné, že každý z nich má ještě stopy po okovech na nohou." Angelika se neodvážila reagovat, protože si v duchu myslela totéž. Bylo dost pravděpodobné, že si bývalý pirát ve Středomoří našel své nejvěrnější mezi uprchlíky z galejí. V očích všech těch námořníků nejrůznějších ras, jejichž smích a podivné písně sem občas dolehly, byl výraz, který mohla možná pochopit pouze ona. Výraz bytosti, jež trpěla v řetězech a teď jí pevnina není dost velká a moře dost širé. Bytosti, které se přece jen podařilo proniknout do dlouho zakázaného světa, ale nemůže se zbavit pocitu, že na to nemá právo, a taky strachu, že znovu ztratí ten vzácný poklad, svobodu. "Hele, mrňousi," zavolal Le Gall, "pročpak nás otravujete s tím vaším německým zelím? Musíme být přece už blízko Azorských ostrovů, kde právě rostou pomeranče a jiné dobroty." Loďmistr se ušklíbl a pokrčil rameny. "Nerozumí vám," řekl Manigault. "Ale rozumí, a moc dobře. Jenže nechce odpovědět," zlobil se Le Gall a sledoval pohledem zakrslou postavičku v olbřímích botách, následující námořníky s miskami jídla. Den nato se Angelika procházela po přídi a najednou narazila na Le Galia. Něco tajně počítal a pomáhal si hodinkami a buzolou. Když přistoupila blíž, vyskočil a rychle všechno strkal pod námořnickou halenu z voskovaného plátna. "Vy mi nedůvěřujete?" zeptala se Angelika. "Vždyt já přece vůbec nepoznám, co tady můžete s hodinkami a buzolou kutit." "Ale ne, paní Angeliko. Já jen myslel, že to je někdo z posádky. Chodíte stejně tiše jako oni. Člověk vás neslyší přicházet. A najednou jste tady. Nahnala jste mi strach, ale když jste to vy, nic se neděje." Ztišil hlas: "Chlápek ve strážním koši mě sice sleduje, ale to nevadí. Nemůže rozeznat, co tu dělám. Všichni ostatní kromě kormidelníka jsou uv večeře. Moře je dnes večer klidné, možná ne na dlouho. Loď pluje naprosto sama, takže jsem toho využil, abych konečně zjistil, kde jsme." "A opravdu jsme tak daleko od Azor?" Zchytrale na ni pohlédl: "No právě. Nevím, jestli jste si všimla, že mi včera večer hrbáč na otázku o Azorech vůbec neodpověděl. Přestože tamtudy se pluje přímo k americkým ostrovům. Kdybychom pluli kolem Ascencionu, což by znamenalo, že míříme na jih, nedivil bych se. Ale mířit na Velké Antily nebo jiné tropické ostrovy jako my a plout na západ, to je dost podivná cesta." Angelika se ho zeptala, jak na to přišel, když nezná polohu lodi, nemá sextant a přesné hodiny. "Prostě jsem hlídal, až bude na lodi odbíjet dvanáct. To je astronomické poledne. Když jsem se totiž jednou octl na můstku, nakoukl jsem jen tak mimochodem db místnosti s měřícími přístroji. Kapitán má nádherné vybavení! Všechno, co potřebuje. Jeho hodiny jistě odbíjejí naprosto přesně. To není chlap, který by si spletl směr. Srovnal jsem to se svými hodinkami, kde mám ještě larochelleský čas. Pak mi stačilo podívat se na buzolu, na postavení slunce v zenitu a když zapadá, a jsem si jistý, že plujeme ,severní cestou', tedy cestou lovců tresek a velrybářů. Nikdy jsem tudy neplul, ale znám ji. Jen se podívejte na moře, je úplně jiné." Angeliku však ještě nepřesvědčil. Empirická metoda toho 40 statečného muže jí nepřipadala vědecky úplně věrohodná. Moře je samozřejmě jiné než Středozemní, ale vždyt je to oceán. A ona několikrát vyslechla vyprávění námořníků o bouřích, které je zastihly už nedaleko Gaskoňského zálivu. A tvrdili, že někdy může být i na zeměpisné šířce Azor velice chladno. "Podívejte se na tu mléčně bílou barvu, paní Angeliko," naléhal Le Gall. "A všimla jste si ráno toho perletového nebe? To je nebe na severu. Dám na to krk. A taky ta mlha. Těžká a hustá jako sníh. Je to velice nebezpečná cesta, v období rovnodennosti tu bývají strašné bouře. Lovci tresek tudy v téhle době nikdy neplují. A my ano. Bůh nás chraň a opatruj!" Le Gallův hlas zněl zlověstně. Angelika doširoka otevřenýma očima pátrala po mlze, ale žádnou neviděla. Jen bflé nebe, které na severozápadě splývalo s mořem, od něhož ho oddělovala pouze uzounká rudá páska obzoru. "V noci, nejpozději zítra vypukne bouře a pak padne mlha," pokračoval zamračený Le Gall. Prostě hodlal vidět věci černě. Na starého námořníka se nechal příliš snadno strhnout pocitem osamělosti na pustém moři, kde od vyplutí nepotkali jedinou loá. Široko daleko jediná plachta! Cestujícím připadala plavba jednotvárná, Angelika však byla ráda. Naučila se obávat setkání na moři. Nemohla se nasytit pohledu na vysoké a dlouhé vlny oceánu. Vůbec netrpěla mořskou nemocí jako zpočátku většina jejích společnic. Ty se tečí krčily v podpalubí, aby se chránily před zimou. Před dvěma dny jim námořníci přinesli hliněné nádoby, pomalované jakýmisi barbarskými obrazci, shora a zboku napůl otevřené. Kladlo se do nich žhavé uhlí. Ta ohřívadla či primitivní kamínka celkem slušně vyhřívala a vysoušela podpalubí, večer je doplňovaly obrovské lojové svíce. Nemuseli být ani z La Rochelle, aby je zaujal ten jednoduchý způsob vytápění na palubě lodi. Všichni rsteny, líbaná králem, že svírala pevně a rozhodně zbraň. Ze bila a zabíjela. Ted spočívala v jeho dlani jako unavený pták. Na její prst kdysi navlékl zlatý prsten. Ta vzpomínka ho rozechvěla, ale Angelika nemohla tušit, na co myslí. Cukla sebou, když se jí zničehonic zeptal: "Proč jste se vzbouřila proti francouzskému králi?" Okamžitě cítil, jak se mu vzdaluje. Dotýkat se minulosti, jejího osobního života, bylo pro ni utrpení, jako by se dotýkal živé rány. Přesto to chtěl vědět. Bude ji mučit, ale donutí ji odpovědět. Jsou tu temné body, které potřebuje objasnit za každou cenu, i za cenu jejího utrpení. Viděl, jak se v Angeličiných očích objevil děs. Vyčetla mu z tváře, že se rozhodl dovědět se pravdu. "Proč?" opakoval téměř tvrdě. "Jak to víte?" Mávl rukou, jako by odháněl zbytečné otázky. "Vím. Mluvte." Musela se strašně přemáhat. "Král chtěl, abych se stala jeho milenkou. Nepřijal mé odmítnutí. Aby toho dosáhl, necouvl před ničím, nechal mě hlídat svými vojáky na mém zámku, hrozil, že mě dá zatknout a zavře do kláštera, jestli se po nějakém čase jeho vášni nepodrobím." "Vy jste nikdy nesouhlasila?" "Nikdy." "Proč?" Angeličiny oči se propadly, ztmavly jako moře. "To se ptáte vy? Kdy si konečně připustíte, že jsem vás milovala, že jsem se po vaší popravě octla v zoufalé situaci? Oddat se králi! Copak jsem vás mohla zradit, vás, kterého nespravedlivě obětoval? Když mi vzal vás, vzal mi všechno. Všechny radosti, všechny pocty dvora mi vás nemohly nahradit. Ach, jak jsem vás volala, lásko moje!" Znovu prožívala tu krutou prázdnotu, to zoufalství ze ztracené lásky, dřímající na dně jejího srdce. Každá maličkost ho znovu vyvolala. Vášnivě mu ovinula paže kolem krku, položila mu hlavu na kolena. Manželovy otázky ji bolely, ale byl tu. To jediné mělo význam. Za chvíli ji donutil zvednout hlavu. "Ale byla jste v pokušení souhlasit?" "Ano," přiznala, "byla jsem jen žena, slabá před všemocným králem... Neměl mě kdo bránit. Mohl mi zničit život podruhé. A také to udělal... Marně jsem se spojila s velkými poitouskými šlechtici, jež se proti němu vzbouřili z jiných důvodů. Ted už není doba silných provincií. Zničil nás, porazil... Vojáci mi zpustošili pozemky, spálili zámek... Jedné noci pozabíjeli mé sluhy i mého nejmladšího synka... a mě..." Odmlčela se. Zaváhala. Byla by ráda mlčela, nepřiznala svou hanbu. Ale kvůli Honorině, nemanželskému dítěti, jehož přítomnost by vyvolávala hořkost podvedeného manžela, musí promluvit. "Z té noci se narodila Honorina," řekla bezbarvě. "Chci, abyste to věděl, protože jste vůči ní byl před chvílí velkorysý. Chápete, Joffreyi? Když se na ni dívám, neznamená pro mě, jak jste si myslel, vzpomínku na muže, kterého bych milovala, ale jen hrůzu, noc zločinů a krutosti, která mi zničila celá léta života a na kterou bych chtěla navždy zapomenout. Nechci, abyste mě litoval. To by mě ponižovalo. Chci však odehnat stíny vznášející se nad naší láskou, ospravedlnit tu ubohou malou bytůstku stojící mezi námi, a ujistit vás, že ji mám ráda. Jak bych ji mohla nemilovat? Největší křivdy jsem se dopustila na tomto dítěti. Chtěla jsem ji zabít ještě v sobě. Když se narodila, opustila jsem ji bez jediného pohledu... Osud mi ji vrátil. Roky mi trvalo, než jsem se ji naučila mít ráda, usmívat se na ni. Její matka ji nenáviděla ještě dřív, než spatřila světlo světa. Nevinnost se nesmí nenávidět. Vy jste to pochopil, protože jste ji přijal za svou. Dítě bez otce. Vy jste pochopil, že neubírá na hodnotě citu, který mě váže k vám a který naprosto nic, přísahám, nic nemohlo nikdy nahradit, nic se nevyrovnalo vášni a milostné touze, již jste ve mně vyvolal vy." Joffrey de Peyrac prudce vstal. Cítila, že se od ní vzdaluje, vymaňuje se z jejího vlivu. Mluvila jedním dechem, nehledala slova, nepřemýšlela o tom, co říká, ugřímně se bránila, vzpínala se k němu celým srdcem, a on ted chladně stojí před ní, přestože jí ještě před chvílí říkal drahoušku. Dostala strach. Donutil ji, aby pronesla slova, která jí nepromine? Vedle něj 13331 13321 ztrácí rozvahu, chladnokrevnost. Ten muž pro ni bude vždycky tajemstvím. Je tolikrát silnější než ona. Před ním není možné uhýbat. Lhát mu. Neporazitelný rváč se životem se nenechá dojmout ani láskou, jeho odveta je okamžitá. "A co vaše svatba s markýzem du PlessisBelliére?" Angelika také vstala. Byla tak napjatá, že cítila všechny rány velice tvrdě. Vydala se mu úplně napospas, jistě si toho všimne. Nastala hodina pravdy. Zlobila se na něj, že ji dohnal tak daleko. Ne, řekla si, v tuhle chvíli ho nezapřu. Ani jeho, ani syna, kterého mi dal. Vzdorovitě pohlédla na manžela. "Měla jsem ho ráda." A pak si najednou uvědomila, jak měl ten cit, který v ní vzbudil Filip, málo společného s láskou, kterou cítila k prvnímu muži, a tak začala horečně vysvětlovat: "Byl krásný, snila jsem o něm v dětství, a objevil se přede mnou v tom moři zklamání a samoty. Ale proto jsem si ho nevzala. Vdala jsem se za něj proti jeho vůli. Ano, donutila jsem ho ke svatbě odporným vydíráním. Byla jsem však schopná všeho, abych vrátila svým synům postavení, které si zasloužili. On jediný, markýz du Plessis, velký maršál a králův přítel, mi mohl dopomoci vdo Versailles a získat pro mě vznešené tituly a úřady... Teá vím, cítím, že všechno, co jsem dělala, mi diktovala touha je zachránit, vyrvat je ze smutného osudu, jenž na ně nespravedlivě dolehl. Viděla jsem, jak se z nich stávají pážata, jak je přijímá král. Co mi tedy záleželo na tom, že mě Filip bije a nenávidí..." V černých očích, jež ji pozorovaly, se mihl jakýsi ironický údiv. "Že by vás maršál du Plessis dokázal nenávidět?" Pohlédla na něj, jako by ho neviděla. V téhle chatrči ztracené v hloubi amerických lesů před ní znovu ožily všechny osoby z jejího pohnutého života a mezi nimi ta nejpodivnější, nejtajemnější a nejkrásnější i nejhorší zkažený maršál du Plessis na svých vysokých rudých podpatcích, mezi pány a dámami, schovávající v saténu své kruté a smutné srdce. "Nenáviděl mě tak, že mě skoro miloval... Chudák Filip." Nemohla zapomenout, že si beze slova stížnosti šel pro smrt, protože se zmítal mezi láskou k ní a láskou ke králi a nebyl schopný se rozhodnout... a "hlavu mu utrhla kule". Ne, toho nezapře. Tím hůř, jestli to Joffrey nepochopí. Sklopila víčka za svými vzpomínkami s tím napůl bolestným, napůl něžným výrazem, který už znal. Byla udivená, když čekala nový sarkastický výslech, ale kolem ní se najednou ovinula jeho paže. Vzepřela se mu a on ji bere do náručí, zvedá jí tvář, aby ji něžně, chápavě pohladil. "Jaká jste vy vlastně žena? Ctižádostivá, bojovná, neposlušná, a přesto tak něžná, tak slabá..." "Vy, který umíte číst myšlenky, proč o mně pochybujete?" "Vaše srdce je mi záhadou. Možná proto, že mě máte příliš v moci. Angeliko, duše moje, co nás to ještě dělí? Pýcha, žárlivost, nebo příliš mnoho lásky, příliš mnoho očekávání?" Potřásl hlavou, jako by odpovídal sám sobě. "Přesto vám neslevím. Budu žádat všechno." "Už o mně všechno víte." "Ještě ne." "Znáte mé slabosti, mé žaly. Když mě připravili o vaši lásku, snažila jsem se pookřát něhou a přátelstvím. Mezi mužem a ženou se tomu říká také láska. Často jsem své právo na život vykoupila chvílí zapomenutí. Tohle chcete vědět?" "Ne, jde o něco jiného. Brzy se to dozvím... až přijde karavana z Bostonu." Objal ji pevněji. "Je to tak překvapivé, že jsem vás našel úplně jinou, než jsem si vás představoval... Ó moje podivná ženo, nejkrásnější, nezapomenutelná, stala jste se opravdu mou v ten rozkvetlý den v toulouské katedrále?" Viděla, jak se mu skloněná tvář mění, jak mu z ní mizí napětí, jak se jeho citlivá i tvrdá ústa chvějí v nekonečně smutném úsměvu. "Velice špatně jsem si vás hlídal, můj ubohý poklade... tolikrát ztracený, vzácný poklade..." "Joffteyi," zašeptala. Chtěla mu něco říct, křiknout na něj, že to všechno je už pryč, když se našli, ale vtom si uvědomila, že někdo bouchá na dveře a kdesi křičí probuzené dítě. 73357 73347 Joffrey de Peyrac tiše zaklel: "Krucinál, to to tady ještě není dost opuštěné, abychom si mohli v klidu promluvit?" Přesto se usmál a šel otevřít. Na prahu stála s vykulenýma očima mladá Rebeka Manigaultová a sotva popadala dech, jako by běžela celé kilometry. "Paní Angeliko," vyhrkla rozčileně, "pojďte... rychle pojaté... Jenny... Jenny rodí dítě..." Jennyino dítě se narodilo za úsvitu, Byl to chlapec. Všem, co se seběhli kolem chatrče, kde mladá matka porodila, připadalo, zeje to nejnádhernější novorozeně na světě a že je skoro zázrak, že je to chlapeček. Předchozí večer odvedla Angelika Jenny do Crowleyova domku a spící děti odnesly jinam. Paní Manigaultová, ve svých larochelleských salónech nanejvýš suverénní, ztrácela před nadcházející událostí veškerou chladnokrevnost, neuměla si ji představit v podobných podmínkách. "Proboha, co tady," kvílela, "není tu ani kotel na ohřátí vody, ani porodní bába, aby tomu chudáku dítěti pomohla. Když pomyslím na krásná krajková prostěradla na své posteli s nebesy... Och, bože můj!" "Ve vašich krajkových prostěradlech teď spí královští dragouni v botách," připomněla jí tvrdě Angelika. "Víte to stejně dobře jako já. Bučíte ráda, že se to dítě nenarodí ve vězení v ještě horších podmínkách, ale na svobodě a mezi svými." Třesoucí se Jenny se jí chytila jako klíště. Angelika musela trpělivé sedět u její postele, až ji konečně uklidnila. K půlnoci se objevilo podivné stvoření stará Indiánka se svou porodnickou zkušeností a léčivými rostlinami v pytlících. Pan de Peyrac pro ni poslal do domorodé vesnice. Dítě se narodilo bez problémů s prvními paprsky vycházejícího slunce. Jeho energický křik jako by zdravil jiskřivé červánky z tisíců ohníčků, které kolem polozřícených domů tkaly nádherné závoje zlaté mlhy. Po hodinách rozčilení všichni muži a ženy, kteří se tlačili venku a báli se tragédie, vykřikli radostí, ba se i rozplakali. Jak je život prostý! Ukázali jim novorozeně, které nedbalo na pozemské podmínky a velitelsky se ohlásilo prvním křikem. Angelika ho ještě držela v náručí, po indiánsku zavinuté do pásů plátna pod dozorem nepřístupné indiánské porodní babky s měděnou pletí, když přišel mladé matce složit poklonu hrabě de Peyrac. Vešel se dvěma sluhy, kteří položili na lůžko dvě truhličky, jednu s perlami a druhou s dvěma malými prostěradly ze zlatem protkávaného plátna. Sám hrabě nesl pouzdro, v němž zářil prsten se safírem. "Dala jste této zemi nejkrásnější dar, který mohla dostat, madame. V zemi, kde jsme se octli, mají věci, které přináším, spíš symbolickou hodnotu. Váš syn se narodil v bídě, ale dopracuje se velkého bohatství. Věřím v to stejně jako jeho rodiče." "Pane, to nemůžeme přijmout...," koktal mladý otec celý dojatý, "ten kámen je nádherný..." "Schovejte si ho jako vzpomínku na dnešní slavný den. Jsem si jist, že ho vaše žena bude s potěšením nosit, přestože s ním zatím nemůže omráčit celé město. Ale i to přijde... Jak se jmenuje to krásné dítě?" Rodiče a prarodiče na sebe pohlédli. V La Rochelle by o téhle otázce už dlouho debatovali a po vášnivých diskusích by se na jménu dohodli. Otočili se k Manigaultovi, ale i ten byl v koncích. Vybavoval si své předky, jejichž portréty mu kdysi zdobily zdi domu, ale nemohl si vzpomenout na jediné jméno. Pamět mu selhala vinou nepotlačitelné touhy spát, kterou pocítí jen otec, trávící celou noc čekáním na smrt své dcery. Přiznal svou bezmocnost, kapituloval. "Vyberte samy, děti moje. Ostatně tady už na nějakých zvycích, jimž jsme přikládali takovou vážnost, nezáleží. Ted je řada na vás..." Jenny s manželem protestovali. Oni o tom také nepřemýšleli, spoléhali na otcovskou autoritu. Nemohli náhodně vybrat jméno pro tak nádherné dítě. "Paní Angeliko, poraďte nám," rozhodla náhle Jenny. " Ano... 13361 1337 l chtéla bych, abyste ho pokřtila vy. To mu přinese štěstí. To vy jste nás dopravila až sem, vy jste nás vedla... Dnes v noci, když jsem pro vás poslala, jsem cítila, že se mi nemůže nic stát, když budete u mě. Dejte mu jméno, paní Angeliko... Dejte mu jméno, jež vám bude drahé... abyste byla štastná, že ho nosí chlapeček... tak plný života." Odmlčela se a Angelika si kladla otázku, co asi Jenny ví, že na ni takhle pohlíží s očima plnýma slz a něhy. Ta mladá žena má citlivé srdce. Manželství a životní zkoušky ji změnily. Angeliku upřímně milovala a obdivovala. "Vy mě přivádíte do rozpaků, Jenny." "Prosím vás." Angelika pohlédla na dítě ve svém náručí. Byl to světlovlasý a kulatoučký chlapeček. Bude mít možná modré oči. Podobá se Jeremiášovi... A jinému světlovlasému dítěti, také růžovému, kterého kdysi takhle tiskla k srdci. Lehounce pohladila sametovou hlavičku. "Máte pravdu, Jenny. Pojmenujte ho CharlesHenri. Bude mě těšit, když se tak bude jmenovat." Sklonila se, předala dítě do náručí mladé ženy a podařilo se jí usmát. "Pokud se mu bude podobat, budete štastná matka, Jenny," řekla tiše, "protože to bylo opravdu nejkrásnější dítě na světě." Políbila ji a vyšla na práh chatrče. Slunce ji uhodilo do obličeje a ona měla dojem, že před ní stojí obrovský zástup lidí a strašně hlučí. Přikryla si oči dlaní a uvědomila si, že je úplně vyčerpaná. Zachytila ji pevná ruka. "Pojdte," prohlásil rázně její muž. Ušli pár kroků a mdloba ustupovala. Nebyl tu zástup, ale jen skupinka protestantů, mezi nimiž stáli muži z posádky Gouldsbora, zálesáci, Crowley, pan d 'Urville, několik Indiánů a dokonce i španělští vojáci v černých uniformách. Úžasná novinka o narození bílého dítěte vzrušila celou kolonii. "Chci vám něco říct..." Hrabě Peyrac se k nim obrátil. "Přišli jste všichni, bílí muži, abyste byli svědky stále se opakujícího zázraku: narození dítěte. Příslib života, který vždycky odsune vzpomínky na smrt. To křehké tflko vás sjednotilo, zapomínáte na nenávist. Proto mi ta chvíle připadá vhodná, abych se obrátil k vám všem, kteří nesete na svých bedrech osud lidu, mezi nímž právě narozené dítě musí růst... K vám, kdo přicházíte z La Rochelle, na vás, kdo jste přijeli ze Skotska, Německa, Anglie či Španělska, na vás, obchodníci a šlechtici, lovci a vojáci... Čas hádek musí skončit. Nesmíme nikdy zapomínat na to, co nás spojuje. Jsme všichni vyhnanci... Všechny nás vyhnali naši bratři. Jednoho pro víru, druhého pro bezbožnost, dalšího pro bídu, jiného pro bohatství. Radujme se, není dáno každému budovat Nový svět... Byl jsem kdysi pánem Toulouse aAkvitánie. Měl jsem rozlehlé statky, obrovské bohatství. Žárlivost francouzského krále, který se obával mocných provinčních feudálů, ze mě udělala tuláka, muže beze jména, bez domova, bez práv. Obžalovali mě a pod nesčetnými záminkami odsoudili k smrti. Musel jsem uprchnout. Přišel jsem o všechno: o území, zámky, moc, byl jsem navždy odloučen od rodiny. Od ženy, kterou jsem miloval, oženil jsem se s ní a dala mi syny..." Odmlčel se o pozorně přehlédl rozedraný a rozcuchaný zástup, který ho poslouchal se zatajeným dechem, a v očích mu svitlo. "Dnes jsem rád, že jsem všechna ta protivenství překonal. Zůstal mi život a neocenitelný pocit, že jsem světu užitečný. A navíc štastný osud ten, jemuž vy, pánové, říkáte Prozřetelnost," dodal a uklonil se směrem k protestantům, "mi vrátil ženu, kterou jsem miloval." Zvedl ruku, jíž objímal Angeliku. "Tady stojí... Tady je žena, kterou jsem si vzal před patnácti lety ve vší nádheře a poctách v katedrále v Toulouse... Tady je hraběnka de Morens ďlsritru, moje manželka." Angelika zkoprněla dokonce víc než přihlížející po tom nečekaném prohlášení. Vrhla na manžela zmatený pohled, na nějž odpověděl spikleneckým úsměvem. A oba jako by se znovu octli v toulouské katedrále, když se hrabě marně snažil uklidnit malou vyděšenou manželku. Miloval teatrální gesta, v Orientě tak oblíbená. Byl u vytržení dojmem, který vzbudil, vyvedl ji před ubohou skupinku a představoval ji, jako by to byli nejvznešenější osobnosti města. "To je má žena... hraběnka de Peyrac." První se vzpamatoval veselý normandský šlechtic a vyhodil klobouk do vzduchu. "At žije hraběnka de Peyrac." Byl to popud pro ovace, neberoucí konce. Prošli tleskajícím a přátelsky se usmívajícím zástupem. Angeličina ruka se chvěla v dlani hraběte de Peyrac stejně jako kdysi, ale ted se její majitelka hrdě usmívala. A cítila se tisíckrát štastnější, než kdyby ji vedl ve slávě cestou posypanou růžemi. . Celý den se Gabriel Berne snažil přiblížit k Angelice a promluvit si s ní. Všimla si toho a vyhýbala se mu. Večer se však octla sama u pramene, a když se obrátila, viděla ho přicházet. Rozzlobilo ji to. Choval se během plavby tak, že nakonec začala pochybovat o jeho zdravém rozumu, a dokonce se ho i trochu bála. Kdo ví, kam ho může hněv dohnat. Začal však pokojně a první slova Angeliku trochu uklidnila. "Hledám vás, madame, abych se vám omluvil. Neprozradila jste mi, jakýjvztah máte k panu de Peyrac, a to vyvolalo mé omyly. Neboř přes..." Zaváhal, a pak s vynaložením všech sil pokračoval: "... mou lásku k vám bych se nikdy nepokoušel zlomit posvátné pouto. Takže jsem trpěl, když jsem viděl, že vás přitahuje jiný. A trpěl jsem dvojnásob, když jsem si myslel, že vámi musím pohrdat... Teď vím, že to bylo jinak. Jsem rád." Znovu vzdychl a sklopil hlavu. Angeličina zlost vyprchala. Nezapomínala, že málem zabil jejího muže a strašně jí ublížil, ale chápala jeho důvody. A dneska je ona slastná, zatímco on se trápí. "Díky, pane Berne, i já nesu svůj díl viny. Nebyla jsem k vám upřímná, nebyla jsem s to se vám svěřit, jaká dramata se kolem mne odehrávají. Po patnáctiletém odloučení myslela jsem si, že jsem vdova mě náhoda postavila tváří v tvář tomu, kdo byl kdysi mým manželem... Nepoznali jsme se. Vznešený šlechtic, kterého jsem si uchovala ve vzpomínkách, se stal mořským dobrodruhem a já... já byla vaše služka, pane Berne, a vy víte, za jak smutných okolností jste se mě ujal. To vy jste mi zachránil dítě z lesa a dostal mě z vězení. To se nedá zapomenout. Manžel mi vyčítal, že vás mám ráda, vás a vaši rodinu. Nedokázali jsme si to vysvětlit. Dnes je vše zapomenuto a můžeme se přiznat ke svým citům." Berne se zamračil. Pořád ji vášnivě miloval. Vrhl na ni zoufalý pohled, až ji dojal. Od La Rochelle se hodně změnil. Obtloustlost obchodníka se sedavým zaměstnáním ustoupila rozložitosti, prozrazující venkovské předky. Napadlo ji, že taková ramena nejsou stvořena proto, aby se hrbila nad účty ve stínu skladu, ale aby nesla tíhu Nového světa. Gabriel Berne našel své životní poslání, ještě to však nevěděl. Trpěl. "Srdce mi krvácí," řekl zmučeně. "Nevěděl jsem, že člověku může takhle krvácet srdce a neumře. Nevěděl jsem, že láska je takové utrpení. Mám dojem, že dneska chápu muže, kteří se z lásky dopouštějí zločinů a bláznovství... Už se nepoznávám, sám sebe se děsím. Ano, skoro se bojím podívat sám sobě do tváře. O všechno jsem přišel. Už mi nic nezbývá." Kdysi by mu byla upřímně řekla, přesvědčená, že ho to utěší: Zbývá vám víra. Ale cítila, že Gabriel Berne prochází černou beznadějnou pouští, kterou i ona prošla. Řekla pouze: "Zůstává vám Abigail." Larochellan na ni pohlédl s nelíčeným údivem: "Abigail?" "Ano, Abigail, vaše larochelleská přítelkyně, vaše dávná přítelkyně. Už dávno vás tajně miluje. Možná vás milovala, už když jste byl ženatý. Léta žije ve vašem stínu a trpí láskou." Berná to zaskočilo: "To není možné. Jsme přátelé z dětství. Zvykl jsem si ji vnímat jako sousedku. Starala se velice oddaně o mou ženu během její nemoci, oplakávala ji se mnou... Vůbec jsem netušil..." "Nevšiml jste si její oddanosti. Je příliš cudná a skromná, aby se vám přiznala. Ožeňte se s ní, pane Berne. Je to žena, jakou potřebujete dobrá, zbožná a krásná. Všiml jste si někdy, že má nejkrásnější vlasy na světě? Když šije rozpustí, padají jí až k pasu." Kupec se najednou rozzlobil. "Za koho mě máte? Za dítě, které ztratilo hračku, a tak mu na uklidnění strčí jinou? No dobrá! Abigail mě miluje. Znamená to snad, že se mé city změní jako počasí? Nejsem žádná korouhvička. To vy máte neštastný zvyk brát život poněkud na lehkou váhu. Je čas, abyste zapomněla na svou nezávislost, po níž jste sice nebažila a která vás navíc přišla draho. Ted se budete muset, vy nádherná lehkomyslníce, sklonit před úkoly manželky." "Jistě, pane Berne," odpověděla tónem, kterým odpovídala na jeho rozkazy v La Rochelle. Cukl sebou, jako by si uvědomil, že se jejich postavení změnilo, a zamumlal omluvu. Pak se na ni upřeně zadíval. Navždy si tiskl do paměti obraz té, jež prolétla jeho životem jako zářící hvězda, osudové ženy, kterou kdysi v mládí zahlédl v pařížském podsvětí, té, kterou později našel v ohybu polní cesty, kde ho napadli bandité, rozvrátila mu život a nakonec zachránila jeho i jeho děti před strašným osudem. Pochopil, že u nich splnila svůj úkol a jejich cesty se rozcházejí. Obličej pana Berná byl už znovu uzavřený a vážný jako obvykle. "Sbohem, madame, a děkuji." Dlouhými kroky odcházel a Angelika ještě zaslechla, jak se uvchodu do tábora ptá po Abigail. Zamyslela se. Abigail bude štastná: V den, kdy se Berne stane jejím manželem, si zakáže myslet na Angeliku. Ostatně potřebuje právě takovouhle něžnou přítelkyni, vyhovující jeho mužským potřebám a nedráždící jeho přísné svědomí. "Mluvila jste se svým přítelem Bernem," ozval se Joffrey de Peyrac za ní. Podtrhl slovo: přítelem. Angelika si narážky všimla. "Od chvíle, kdy vám vyhrožoval, není můj přítel." "Každá žena je však trochu sentimentální, když odhání vášnivého milence." "Ach, vy jste hlupák," zasmála se Angelika. "Nikdy nevím, mámli věřit vaší žárlivosti, tak mi připadá nesmyslná. Pokoušela jsem se přesvědčit pana Berná, že existuje žena, jež je ho hodná, miluje ho a už léta na něj čeká. Bohužel je z těch mužů, kteří kolem svého štěstí jen projdou, protože si nemohou pomoci a vidí v ženě vždy jen nebezpečnou a zrádnou past." "Myslíte, že setkání s vámi ho donutilo změnit názor?" ironizoval Joffrey de Peyrac. "Asi sotva, soudě podle toho, jak odtud odcházel rozzuřený." "Vy vždycky přeháníte," tvářila se Angelika pohoršené. "Když na mě někdo míří pistolímoc rychle mi dojde, do jakého zoufalství přivádíte ty neštastníky, kteří se do vás zamilují." Vzal ji do náručí. "Prchavá milenka. Děkuji bohu, že jste má žena. Mohu vás aspoň připoutat právem manžela. Takže jste mu předala Abigail?" "Ano. Bude si ho umět udržet. Je velice krásná." "Všiml jsem si." Angeliku píchlo u srdce. "Já vím, že jste si všiml, a to hned první večer na Goulds boru..." "Že byste žárlila?" potěšil se hrabě. "Ohledy, které máte k ní, ke mně nemáte. Důvěřujete jí ve všem, zatímco mně ne, a já nevím proč." "Já to zas vím až příliš dobře, bohužel. Děláte ze mě slabocha a já si vámi nejsem jistý." "Kdy konečně budete?" zeptala se smutně. "Ještě mě trápí jedna pochybnost." "Jaká?" "Vysvětlím vám to, až přijde čas. Netvařte se tak ublíženě, má vítězko. To, že muž, kterého jste strašné potrápila, se k vám blíží opatrné, není důvod k nářku. Já velice dobře snáším bouře a nebezpečně svůdné Sirény. Chápu však, že Abigail může být nádherně sladké útočiště. Viděl jsem okamžitě, že je zamilovaná do toho Berná. To ona potřebovala pomoct. Myslela, že Berne umírá, a trpěla jako zvíře. Jenže on viděl u lůžka jen vás. Ta podívaná mi opravdu nebyla příjemná. Řekněme, že právě to nás dva, ji a mě, sblížilo: společné neštěstí. Vypadala jako zmučená madona, sálal z ní plamen stravující sám sebe, a i přes svou bolest byla jediná ze všech těch odporných spravedlivých, jež na mě vděčně pohlédla." "Mám Abigail velice ráda," odsekla Angelika, "ale nestrpím, abyste o ní mluvil tak něžně." 73437 73427 "Nejste tak velkorysá jako ona." Jistěže ne, pokud jde o vás." Šli po lesní mýtině, blížili se k cesté podél pobřeží. Za křovím zaržáli koně. "Kdy odjedem na tu plánovanou výpravu do vnitrozemí?" zeptala se Angelika. "Mám to chápat tak, že byste ráda co nejdřív opustila přátele?" "Chci být co nejdřív sama s vámi," řekla a věnovala mu ten vášnivý pohled milenky, který ho dokonale vyváděl z míry. Něžně ji políbil na víčka. "Skoro se na sebe zlobím, že vás trápím, ale nezasloužíte si trest za to, jaká muka jste mi způsobila? Odjedem do dvou týdnů. Musím zajistit, aby noví kolonisté přežili zimu. Je strašná. Naši Larochellané se budou muset chytit do křížku s přírodou i lidmi. Zdejší Indiáni nejsou tak poddajní jako na karibských ostrovech, a když se tu moře rozbouří, tak nežertuje. Bude jim těžko, budou trpět." "Jako byste z toho měl i trochu radost." "Trochu. Nejsem světec, drahoušku, nemám tu něžnou a všeodpouštějící duši a ještě jsem úplně nezapomněl, co mi hodlali provést. Ve skutečnosti je však důležité jedině to, aby uspěli v díle, které jsem jim svěřil. A oni to dokážou, věřím jim. Jejich podnikavý duch nemůže odolat budoucnosti, již zahlédli." "Nepřipravil jste jim příliš tvrdé podmínky?" "Dost. Podvolili se. Jsou přece jen rozumní lidé. Vědí, že je čeká dobrý osud, také se mohli houpat na oprátce." "Proč?" zeptala se Angelika najednou, "proč jste je nepověsil hned po porážce? Jako ty španělské vzbouřence?" Joffrey de Peyrac potřásl hlavou, nespěchal s odpovědí. Divila se, proč i přitom, jak přemýšlí a uvažuje, se neustále rozhlíží pozornýma, pronikavýma očima jakoby do dálky, skrze stromy. Tak zkoumal moře z Gouldsbora. Muž, jenž naslouchá vesmíru... Odpověděl až po chvíli. "Proč jsem je neoběsil hned? Zřejmě nejsem prchlivý, drahoušku. Každý vážný čin a chladnokrevně připravit lidskou bytost o život je vážné se musí promyslet ve svých důsledcích. Osvobodit svět od těch španělských mizerů a navíc tím dostát námořnické spravedlnosti to nebyl problém. Ta poprava nesnesla odklad. S Larochellany to bylo něco jiného. Musel bych obětovat všechny své plány. Nemohl bych odejít do vnitrozemí a nenechat na břehu kolonisty. Potřeboval jsem tu základnu, přístav, i když jen v zárodku. Navíc mi připadalo hloupé přivézt všechny ty emigranty až sem, a pak kvůli nim rezignovat na plánovaný odchod k pramenům Mississippi. Když oběsím jejich vůdce, zůstanou mi na krku vyděšené ženy a děti a budu muset vyrazit znovu do Evropy pjo jiné kolonisty, kteří se těmto bezpochyby nevyrovnají. Nebot jsem uznával, že jsou odvážní a vynalézaví. Zkrátka bylo toho dost, co zatížilo misky vah dát průchod spravedlivému hněvu to nevyvážilo." Angelika ho poslouchala a kousala si spodní ret. "A já jsem si myslela, že jste je ušetřil, protože jsem vás o to požádala..." Rozesmál se. "Počkejte přece, až tu úvahu dokončím, než se začnete tvářit tak zklamaně a uraženě. I když jste hodně zmoudřela, stejně pořád zůstáváte ženou." Začal ji líbat na ústa a nepustil ji, dokud mu polibky nevracela. "Nechtě mě tedy dodat, že jsem se podvědomě bál reakce paní Angeliky před činem sice spravedlivým, leč nenapravitelným. Takže jsem váhal... a čekal." "Na co?" "Až rozhodne osud... až se závaží přehoupnou sama od sebe na jednu či druhou stranu. Snad na tu, kdy přijdete?" Angelika se mu znovu chtěla vymknout z náručí. "Když si pomyslím," vykřikla rozhořčeně, "že jsem se třásla před vašimi dveřmi a málem omdlívala. Myslela jsem, že mě za můj zákrok zabijete. A vy jste mě čekal!" Hraběti hrály v očích jiskřičky. Měl ji rád, když se takhle skoro dětsky vztekala. "Váhal jsem, to je pravda. Byl jsem přesvědčen, že o jejich osudu rozhodnete vy. Proč se tedy zlobíte?" "Nevím... mám pocit, že jste mě znovu mystifikoval." 73457 "Z mé strany to žádná komedie nebyla, miláčku. Jen jsem dopřál osudu čas, aby se vyslovil... Mohla jste přece nepřijít a neorodovatza ne." "A pověsil byste je?" "Myslím, že ano. Rozhodl jsem se, že počkám do svítání." Obličej hraběte zvážněl. Přitáhl si ji blíž, přitiskl si její tvář na svou a ona se zachvěla, když pocítila obrysy jeho jizvy, teplo snědé pleti. "Jenže tys přišla... a ted je všechno v pořádku." Noc stoupla z moře a spojila se se stíny stromů. Na cestičce se objevil Indián a držel za uzdu dva koně. Joffrey de Peyrac vyskočil do sedla. "Doprovodíte mě, madame." "Kam jedeme?" "Na můj hrad. Není moc nádherný, jen dřevená věž nad zátokou. Ale můžeme se tam klidně milovat. Dnes večer mi má žena bude opravdu patřit." "Kam mě vedete?" zeptala se Angelika, zatímco je oba koně unášeli podél temného pobřeží. Odpověděl: "Mám malý zámek na břehu Garonny... tam se můžeme v klidu milovat." Připomněla si sladkou noc v daleké Akvitánii, když ji odvezl z Toulouse, aby jí dal poprvé poznat, co je to milování. Tady je divoce bil do tváří noční vítr, a když dojeli na práh venkovské stavby, moře bouřilo tak, že neslyšeli vlastního slova. Přesto si uvnitř dřevěné pevnosti, kterou postavil na břehu Nového světa, zařídil francouzský šlechtic přepychový azyl. Zapomínal tu na nejistoty a nebezpečí ještě nepokořené přírody. Shromáždil sem poklady, umělecké předměty, vzácné nástroje, které vybraní Indiáni udržovali v jeho nepřítomnosti se zbožnou úctou primitivů k věcem, které nechápou. Zdi hlavní místnosti na vrcholu věže byly vyzdobeny zbraněmi šavlemi, mušketami a pistolemi, připravenými k okamžitému použití. Byly to vzácné ukázky španělského, francouzského či tureckého zbrojířství. Byly by jiskřily poněkud znepokojivě, kdyby je neosvětlovala barevná, jakoby čarovná záře dvou skleněných benátských lustrů, v nichž hořely knoty. Škvířící se olej vydával teplý pach, mísící se s vůní jídel na stole. Kolem pečené zvěřiny se skvěla spousta ovoce a místní zeleniny. Na obou koncích stolu zlátly dva obrovské kukuřičné klasy. Joffrey de Peyrac nalil do dvou sklenic červené víno a do dalších víno průsvitné jako opál. Když se služebnictvo vzdálilo, pozorně přehlédl, zda je stůl připraven na prostou večeři. Angelika stála u okna a nespouštěla z hraběte oči. Vždycky to bude vznešený velmož, říkala si. A uvědomila si, že má onu vlastnost, kterou milovala i u Filipa: Bouří se proti úsilí přírody stavět člověka do ponížené role a donutit ho zapomenout na jeho výdobytky: rafinovanost, zdvořilost, nádheru. Stejně jako se Filip uměl vzbouřit proti válečné únavě pozlacenými pancíři a krajkovými manžetami, i Joffrey de Peyrac čelil nejhorším ránám osudu neustálou elegancí. Pouze to nejpodlejší lidské spiknutí a obrovská vůle před ním uniknout ho donutily k tomu, že se na jistou dobu změnil v ztroskotance v hadrech, posetého mokvajícími ranami. Angelika nevěděla o jeho minulosti všechno, ale když ho viděla vzpřímeně stát pod podivným světlem lamp, ozařujících jeho jizvy na tváři, leccos vytušila. Za normální chůzi vděčil neuvěřitelnému utrpení, při němž navždy ztratil hlas. Přesto působil jako z oceli, připravený nést na svých bedrech nový život plný bojů, naděje, triumfu, zklamání, kdo ví? Angelice usedalo srdce něhou. Přestal jí nahánět strach, když si uvědomila, co všechno vydržel, a jako všechny ženy by ho byla ráda přivinula k srdci, ošetřovala ho, obvazovala mu rány. Nenísnad jeho žena? Jenže osud je rozdělil. Teď už ji nepotřebuje. Prošel část svého života bez ní a vypadá, že se cítí poměrně dobře. "Líbí se vám u mě?" Angelika se otočila k úzké střílně, kudy sem doléhalo hučení moře. Z pevnosti, kterou si dal Joffrey de Peyrac postavit pro sebe, když připlul na Gouldsboro, nebyl výhled na zátoku, ale na nespoutané moře. Výběr toho místa prozrazoval tajný smutek, možná hořkost. Muž často vyhledává tu nejdivočejší přírodu, kam chodí snít, protože v ní vidí obraz vlastního srdce. O které ženě snil Joffrey de Peyrac, když unikal do tohohle opevněného orlího hnízda, omývaného příbojem? Byla to ona, Angelika? Ne, o ní nesnil. Maloval si plány, jak najít zlato u pramenů Mississippi, nebo uvažoval, jakými kolonisty zalidní své pozemky, aby mu vystavěli přístav. Odpověděla: "Malá Garonna byla něžnější než ten hněvivý oceán. Byla to jen něžná stříbrná nitka v měsíčním světle... Foukal tam voňavý větřík, a ne ten strašný vichr, pokoušející se zhasnout nám lampu." "Malá manželka na březích Garonny byla také andělštější než ta, co jsem si přivedl dnes večer do svého útočiště na konci světa." "Jenže ani její manžel nebyl tak hrozný jako ten dnešní." Smáli se a měřili se pohledy. Angelika přitáhla dřevěnou okenici a hluk živlů ztichl. V místnosti zavládla tajemná intimita. "To je podivné," šeptala Angelika, "já mám pocit, že všechno se stonásobné vrátilo. Myslela jsem, že jsem navždy opustila zemi svého dětství, zemi mých předků. Mohu říct, že stromy kolem nás připomínají Nieulský les? Ano, jenže jsou větší, ještě tolikrát krásnější, hlubší a mohutnější. A zdá se mi, zeje to tak se vším. Všechno je nezměrné, nádherné, velebné: život, budoucnost... naše láska." To poslední slovo skoro zašeptala... téměř zahanbeně, a on" jako by je nezaslechl. Přesto na ně za okamžik navázal. "Také si vzpomínám, že můj zámeček na Garonně byl zařízen krásnými starožitnostmi, vsadím se však, že tenhle dnešní prostor daleko lépe odpovídá vaší bojové náladě." Všiml si jejího obdivného pohledu na zbraně. Málem odpověděla, že ji zajímá i spousta ženštějších věcí, ale zahlédla žertovný záblesk jeho očí a ovládla se. Zeptal se: "Smím věřit, že jako všechny ženy přece jen dostanete chut na lahůdky, připravené na vaši počest? Přestože zdaleka nedosahují kvalit dvorské tabule?" Angelika sklopila hlavu. "Mám chut na něco jiného." Zachvěla se blahem, když jí ovinul paži kolem ramen. "Neodvažuji se doufat," šeptal jí, "že byste se zajímala o kožešiny té velké postele. Přestože jsou velice vzácné a vybral jsem je s představou, jak mezi nimi budete krásná." "Myslel jste na mě?" "Bohužel." "Proč bohužel? To jsem vás tolik zklamala?" Opírala se o pevné tělo pod vestou. Najednou se otřásla. Z doteku jeho paží a tepla hrudi se na ni jako bleskem přeneslo vzrušení. V opojném záchvěvu touhy si vybavila všechno jeho milostné umění. Ach, kdyby tak dokázal, aby v jeho náručí ožila, uměla by mu dát najevo svůj vděk. Neexistuje vášnivější a hlubší vděčnost než vděčnost ženy k muži, jenž ji umí rozechvít do poslední žilky v těle. Užasle pozoroval, jak se Angelice rozšiřují oči, zažehuje se v nich zelené světlo jako sluneční paprsek v jezeře, a když se k ní sklonil, ovinula mu vášnivě krásné paže kolem krku a sama hledala jeho rty. Nekonečná noc. Noc polibků, laskání, doteků, šeptaných přiznání, bezesného spánku, přerušovaného milostným probuzením. V náručí tolik milovaného a tolik oplakávaného muže se Angelika stávala onou Venuší bývalých nocí lásky, v nichž její milenci šíleli slastí a když je opustila, byli hluboce a nevyléčitelně rozbolavělí. Rozpoutané živly odnášely vzpomínky, odháněly přízraky... "Kdybys byl zůstal se mnou," vzdychala. A on věděl, že je to tak. Že kdyby byl zůstal s ní, byl by jediným mužem jejího života. A ani on by ji byl nikdy neoklamal. Neboř žádná jiná žena a žádný jiný muž jim nemohou dát to neslýchané štěstí, které si dávají oni navzájem. 73497 73487 Angelika se probudila unavená, ale opojená a s tím velkolepým pocitem, že jí patří celý svět, jejž lze pocítit jen v mládí. Ted začíná žít úplně jinak. Noci jí nebudou přinášet chladnou samotu, ale příslib nádherné rozkoše, opájející a blažené, po níž přijdou něžné a tiché chvíle. Co záleží na tom, jeli lůžko chudé či bohaté, na zimě, divokých lesích či na žhavém létě. Bude spát vedle něho, noc co noc, v bezpečí i v nepohodlí, při úspěchu i porážkách. Budou mít své noci úchvatné noci lásky, přístavy něhy. A budou bok po boku žít dny plné objevů a darů. Protáhla se v šedobílých kožešinách, které ji zpola přikrývaly. Lustry byly zhasnuté. Dřevěnou okenicí prosvítalo světlo. Uvědomila si, že Joffrey de Peyrac už je vzhůru, už je oblečený a obutý. Pozoroval ji záhadným pohledem. Ale už se toho podezíravého výrazu nebála. Usmála se na něj, jista si vítězstvím. "Už vstáváte?" "Je čas. Jeden z mých Indiánů mi přijel oznámit, že se blíží karavana z Bostonu. Nevymanil jsem se ze zajetí tohoto opojného lůžka proto, že byste mi to nějak usnadnila, dokonce tvrdím, že i ve spánku jako byste se ze všech sil snažila odvrátit mě od úkolů, které mě hned ráno čekají. Jste až příliš nadaná." "Nestěžoval jste si snad tenkrát poprvé, že vám u mě chybí... ano, nadání, že vám připadám hrozná?" "Hm," ušklíbl se, "jsem poněkud vyvedený z míry a nejsem si jist, zda ve mně váš výkon z dnešní noci nevyvolal zpětnou žárlivost. Nevzpomínám si, že bych vás dovedl k takové dokonalosti já. No, dejme tomu, že za všechno vděčíte tomu, kdo vás zasvětil. Nebylo by od něj hezké, kdyby se necítil polichocen." Poklekl u lůžka a pozoroval ji v aureole rozhozených vlasů. "A tohle se převleče za ubohou skromnou služtičku. A tohle si hraje na opatrnou a chladnou hugenotku... A já se nechám oklamat. Kdy si vy neutahujete ze světa, bohyně?" "Rozhodně méně často než vy. Nikdy jsem neuměla dobře podvádět, jen ve smrtelném nebezpečí. Joffreyi, před vámi jsem nikdy nehrála komedii, ani tenkrát, ani teď, bojovala jsem proti vám vždycky čestně." "Jste ta nejpodivnější, nejpřekvapivější, nejproměnlivější bytost, žena tisíce tváří... ale řekla jste cosi nepěkného. Bojovala jste proti mně... Vy tedy vnímáte manžela, který se vám vrací, jako nepřítele?" "Pochyboval jste o mé lásce." "A nemám vám co vyčítat?" "Já vás vždycky milovala nade všecko na světě." "Začínáte mě o tom přesvědčovat. Jenže když náš boj dospěl do příjemnějších poloh, může skončit, ne?" "Doufám," vzdychla neklidně. Potřásl zamyšleně hlavou. "Mnoho věcí z vaší minulosti je pro mě ještě záhada." "Které? Všechno vám vysvětlím." "Ne. Nedůvěřuji vysvětlování. Chci vás vidět bez přetvářky." Na její úzkostlivý pohled odpověděl úsměvem. "Vstaňte, drahoušku. Musíme jít naproti karavaně." Došli na jakési opuštěné místo tonoucí v mlze, kde se přesto rozléhala ozvěna tisíců hlasů. Angelika otáčela hlavu napravo nalevo. "Nikoho nevidím. Co se to děje?" Joffrey de Peyrac beze slova seskočil z koně. Už hodnou chvíli jí připadal roztržitý. Udivovalo ji, proč se jí nesvěří se svými starostmi. Přistoupil k ní a podal jí ruku, aby jí pomohl ze sedla. Usmál se nesmírně něžně, v očích však měl napětí. "Co je vám?" zeptala se několikrát. Nic, srdíčko," odpověděl, objal ji a vedl ji pod stromy. "Říkal jsem vám, že dnes je nejkrásnější den našeho života?" Připadalo jí, že není rozčilený, jen dojatý. Ještě víc ji to znepokojilo. Její štěstí bylo ještě tak křehké, že se chvěla, aby ji o ně nějaká náhodná událost znovu nepřipravila. Způsobuje to snad ta vata mlhy, že pocituje ne snad strach, ale jakési očekávání? "Když je jasno, i život se zdá snazší," řekla hlasitě, jako by chtěla porušit podivné zakletí. "Když vás zahalí mlha, všechno je znovu nejisté. Zřejmě proto člověk k téhle zemi tak přilne. Neustále cosi očekává, nějaké překvapení, cítí, že se něco stane, něco slastného!" "Ano, přivedl jsem vás sem opravdu proto, že vás chci příjemně překvapit." "Co mě může ještě příjemně překvapit, když jsem našla vás?" Pohlédl na ni tím pronikavým pohledem, jenž ji často tak tížil na palubě Gouldsbora. Věděla, že když ji takhle pozoruje, pochybuje o ní, chce, aby mu skládala účty, ještě se nevyrovnal s její minulostí. Neodpověděl však na otázku, kterou jí četl v očích. Čím šli dál, tím jasněji k nim doléhal temný hluk, v němž se daly tušit lidské hlasy. Dorazili k masívu obrovských rudých skal, na něž s hřmotem naráželo moře. Hlasů bylo stále víc, přinášela je a násobila ozvěna. To, že nebylo nikoho vidět, působilo poněkud děsivě. Konečně Angelika rozeznala na moři na opačné straně skal malé černé plovoucí body hlavy odvážných plavců. "To jsou indiánské děti, věnují se své oblíbené zábavě," vysvětloval Joffrey de Peyrac. Hra spočívala v tom, že se člověk vyhoupl na nejvyšší vlnu, s pěnou na jejím vrcholku se řítil do černé propasti, kde se vlna rozbila. Umění plavce spočívalo v tom, že se musel chytit na skále dřív, než jím vlna prudce smýkla. Pak vylezl ven, znovu skočil do moře a všechno se opakovalo. Angelika nehnutě pozorovala děti. Nezarazila ji ani tak nebezpečná zábava jako jistota, že to všechno už někde viděla. Snažila se vzpomenout si, kde mohla vidět podobné divadlo. Obrátila se k manželovi, aby se mu svěřila se svými úvahami. Ale od jeskyně se ozval mladý hlas a to jí probudilo pamět. Neviděla to ona, zdálo se to Florimondovi. Jako by slyšela jeho slova jednoho dne na zámku v Plessis, když jim hrozila smrt. "Viděl jsem otce a bratra ve snu... Cantor stál na vrcholu obrovské bílé vlny a křičel na mě: Pojá, Florimonde... Pojá si se mnou hrát, je to strašná legrace... Jsme v zemi plné duhy..." Angelika vytřeštila oči. Před očima jí právě ožila Florimondova vidina. Mezi listím se zachvěla duha, přes ni se hnala bílá vlna... "Co je vám?" zarazil se Joffrey de Peyrac. "Nevím, co se se mnou děje," odpověděla Angelika, bledá jako stěna. "Už jsem tuhle krajinu viděla ve snu... nebo spíš ne já... ale jak by mohl zahlédnout...," šeptala si pro sebe. "Děti mají předtuchy..." Neopovážila se pronést Florimondovo jméno. Jejich zmizelí synové stáli mezi nimi. To kvůli nim jí dělal nejprudší výčitky a ona po těch nádherných hodinách, jež si prožili v náručí, nechtěla vyvolat bolest a nedorozumění. Ale jako by viděla Florimonda tady, před sebou a tak jasné... Už léta si ho nevybavila tak živě. Stál před ní se svým oslnivým úsměvem a nádhernýma očima: Mami, musíme odjet... To jí řekl, když cítil blížící se smrt, ale ona ho neposlechla. On uprchl, hnaný touhou žít, která díkybohu podvědomě řídí skutky mladých lidí. Nemohl násilím zachránit matku ani chudáka bratra, zachránil tedy aspoň vlastní život. Našel tu zemi duhy, v níž ho v jeho představách čekali otec a Cantor? Cantor, jenž před sedmi lety utonul ve Středozemním moři. "Tak co je vám?" zamračil se hrabě. S přemáháním se usmála. "Nic mi není. Jako by se mi něco zdálo. Později vám to vysvětlím. Už je vidět karavana?" "Vylezme na tohle skalisko, uvidíme ji. Slyším kopyta koní, ale jdou krokem, cestička je úzká." Z mírného návrší, kde stáli, mohli mezi stromy rozeznávat jakýsi pohyb. Po kamenité cestě skřípala kola vozů. Mezi větvemi se míhala jemná péra. Čelenky indiánských nosičů? Ne, péra zdobila klobouky dvou jezdců v čele průvodu. Současně jak se objevili na dohled na pozadí lesa, zazněla i jakási hudba. Joffrey de Peyrac napřáhl ruku: "Vidíte je?" "Ano." Zastínila si oči dlaní, aby lépe rozeznala příchozí. 13531 13521 "Jsou to velice mladí muži, zdá se. Jeden drží kytaru." Slova jí zmrzla na rtech. Paže jí klesla. Jako by se na chvíli oddělila od vlastního těla. Tělo stálo tady, ale bez života, proměněné v sochu, v níž žily jedině oči. Už neexistovala, zemřela, ale viděla. Viděla je... ty dva blížící se jezdce. Především toho prvního... a pak i druhého. Ten první byl skutečný, zatímco druhý, páže s kytarou, byl stín je snad i ona v říši stínů? Blížili se. Fáta morgána jistě zmizí. Jenže jak se blížili, tím byli zřetelnější. Byl to Florimond se zářivým úsměvem a smějícíma se živýma očima. "Florimonde!" Seskočil z koně a vykřikl: "Mami!" Rozběhl se s otevřenou náručí k návrší. Angelika mu chtěla běžet naproti, nohy jí však podklesly a ona padla na kolena. Přitiskla ho k srdci. I on poklekl, objal ji kolem krku a hnědou hřívu jí položil na prsa. "Ach, mami," říkal, "konečně jsi tu. Neposlechl jsem tě, odešel jsem hledat otce, aby ti šel na pomoc. Přišel včas, když jsi tady. Neublížili ti vojáci? Nedal tě král zavřít do vězení? To jsem rád, opravdu rád, mami." Angelika k sobě vší silou tiskla štíhlé tělo. Florimond, její malý rytíř, její kamarád. "Věděla jsem," šeptala zlomeně, "věděla jsem, synku, že tě zase najdu. Došel jsi do země plné duhy, jak jsi o tom snil!" "Ano, a našel jsem oba, otce i bratra. Mami, podívej... To je Cantor." Kousek opodál stál další mladík. Ten Florimond má ale štěstí, říkal si: nestydí se. On, Cantor, už ji tak dlouho neviděl, ji, svou matku, vílu, královnu, okouzlující lásku svého dětství. Nebyl si jist, zda ji poznává v téhle klečící ženě, která k sobě jako šílená tiskne Florimonda a mumlá jakási nezřetelná slova. Natáhla však k němu ruce a on se k ní vrhl. I on hledal útočiště v tom náručí, jež ho kdysi kolébalo. Poznával její vůni, její paže, její hlas, vyvolávající v něm tolik vzpomínek na večery u krbu, když pekli placky nebo když je přicházela políbit v nádherných šatech. "Ach, maminko drahá!" "Děti moje... Ale to není možné, Florimonde, to nemůže být Cantor. Utonul ve Středozemním moři." Florimond se jako obvykle trochu posměšně rozesmál. "Ty vlastně nevíš, mami, že otec napadl flotilu vévody de Vivonne jen proto, že byl na palubě Cantor. Věděl to, a chtěl ho zpátky." "Věděl to." Byla to první slova, která pronikla Angelice do vědomí od vzrušující chvíle, kdy rozeznala v těch dvou jezdcích, na něž ukazoval Joffrey, své oplakávané syny. "Věděl to," opakovala. Takže to všechno není sen. Už léta žijí její synové u otce. Joffrey de Peyrac "chtěl zpátky" Cantora, přijal a nechal si Florimonda, a během té doby ona, Angelika, téměř zešílela bolestí. Když se vrátila do skutečnosti, její první reflex byl strašný hněv. Dřív než mohl Joffrey de Peyrac předvídat, co udělá, vstala, šla k němu a uštědřila, mu políček. "Vy jste to věděl, věděl jste to," křičela jako smyslů zbavená zlobou i bolestí, "a nic jste mi neřekl. Nechal jste mě plakat zoufalstvím, těšilo vás mé utrpení. Jste zrůda. Nenávidíte mě. Nic jste mi neřekl ani v La Rochelle, ani během plavby... ani dnes v noci, ani dnes v noci ne... Ach, co jsem to udělala, že jsem přilnula k takovému surovci. Už vás nechci v životě vidět." Rozběhla se pryč. Chytil ji a musel vynaložit veškerou sílu, aby ji udržel. "Nechtě mě," ječela Angelika a zmítala se mu v náručí, "nikdy vám to neodpustím, nikdy... Teď už vím, že mě nemáte rád... Nikdy jste neměl... Pustte mě." "Kam chcete běžet, bláznivá ženská!" "Daleko od vás... navždy." Jenže neměla dost sil. Ve strachu, aby se mu nevymkla 73547 a neudělala něco nenapravitelného, ji hrabě tiskl, jak nejsilněji mohl. Angelika nemohla popadnout dech v železném objetí, zalykala se radostí i hněvem a měla pocit, že se dusí. Vlasy ji najednou začaly tížit jako olovené a táhly jí hlavu dozadu. "Ach, děti moje," zasténala ještě. Pak držel Joffrey de Peyrac v náručí jen bezduché tělo se zavřenýma očima ve smrtelně bledém obličeji. "Ach, vy ukrutnice. To jste mi nahnala strach!" Angelika přicházela k vědomí. Ležela na trávě v indiánské chatrči, kam ji manžel v bezvědomí odnesl. Okamžitě se snažila odstrčit toho, kdo se nad ní skláněl. "Ne, tentokrát je to konec, já už vás nemiluju, pane de Peyrac, příliš jste mi ublížil." Dokázal se neusmát a násilím ji vzal za ruku, která ho odstrkovala, a pak řekl slova, která by od něj nečekala: "Odpust mi." Slehla pohledem po tom ušlechtilém obličeji, poznamenaném tvrdou rukou těžkého života, obličeji, jenž se nikdy nesklonil. Cítila, že se rozpláče, ale znovu prudce zavrtěla hlavou. Ne, neodpustí mu. Zahrával si s jejím mateřským srdcem. Byl tak bezcitný, že ji mučil výčitkami, že z nedbalosti přišla o syny, přestože věděl, že jsou naživu a čekají v Americe, na Harvardu, a že on sám "zavinil" Cantorovu smrt. Vůbec nepomyslel na to, že bude matka oplakávat syna, až se dozví o jeho zmizení. Je úplně lhostejný k citům své bývalé manželky. Pravda je nasnadě: nikdy ji nemiloval. Chtěla vstát a odejít od něho, ale byla tak slabá, že mu nedokázala uniknout z náručí, které ji něžně kolébalo. "Odpust mi," opakoval tiše. Aby uhnula naléhavé otázce v jeho pohledu, schovala si tvář na mužově pevném rameni. "Věděl jste a nic jste mi neřekl. Nechal jste mě trpět a dovolil jste, aby mi bolest rvala srdce, přestože stačilo jediné slovo a byla bych šíleně štastná. Nic jste mi neřekl, když jste mě našel, ani na lodi... Dokonce ani dnes v noci," vzlykla najednou, "dokonce ani dnes v noci..." "Dnes v noci? Ach, srdce moje. Vy ode mne žádáte příliš. Dnes v noci jste mi konečně patřila, a já jsem žárlivě a sobecky odmítal kohokoliv mezi námi. Už jsem se o vás dost dělil s celým světem. Máte pravdu, drahoušku, byl jsem tvrdý a občas nespravedlivý, ale nejednal bych tak tvrdé, kdybych vás nemiloval. Jste jediná žena, která mě dokáže donutit trpět. Pomyšlení na vaše zrady mě dlouho pálilo jako rozžhavené železo v srdci, přestože jsem myslel, zeje nezdolné. Vzpomínky mi otravovaly pochyby, viděl jsem, jak lehkomyslné koketujete a jste lhostejná k dětem, jež jsem vám dal. A když jsem vás našel, váhal jsem mezi pochybami a nezdolnou touhou vás mít u sebe. Chtěl jsem vás vyzkoušet, chtěl jsem vědět, kdo jste, vidět vás za plného světla. Nedůvěřoval jsem komedii, kterou hraje téměř každá žena. Našel jsem manželku, ale ne matku svých synů. Chtěl jsem vědět... to, co jsem se před chvílí dozvěděl, když jste je okamžitě poznala." "Myslela jsem, že umřu," sténala. "Ach, vaše ukrutnost mě málem zabila." "Pocítil jsem takovou hrůzu, když jste omdlela, že jsem za svou krutost už dost potrestán. Tolik je tedy milujete?" "Neměl jste právo o tom pochybovat. Já jsem je vychovala, já jsem kvůli nim nejedla, já jsem se..." Zadržela větu, která jí přišla na jazyk: pro ně prodávala. Protože ji však nevyslovila, cítila ještě větší hořkost. "Jednala jsem proti nim jen ten den, kdy jsem odmítla krále, abych vás nezradila. A lituju toho, protože jsem na sebe přivolala nesmírná neštěstí kvůli muži, jenž si mě neváží, muži, jenž mnou pohrdá a odmítá mě a jenž si nezaslouží, aby k němu žena vzhlížela tak, že kvůli němu málem obětuje sebe. Vy! Ženy vás natolik rozmazlily, že si myslíte, že si můžete beztrestně zahrávat s jejich srdcem, aniž vám to způsobí nepříjemnosti." "Přece jen," položil si Joffrey de Peyrac prst na tvář, "dala jste mi políček, madame." Angelika si vzpomněla na nepříčetnost, jíž se dopustila, a v duchu se vyděsila. Ale nechtěla dát najevo žádné pokání. "Nelituju toho. Pro jednou jste, pane de Peyrac, zaplatil za vaše odporné předstírání a...," podívala se mu zpříma do očí, "za své nevěry." 73567 73577 Přijal úder chladnokrevně. V očích mu zajiskřilo. "Takže jsme si kvit?" "To není tak jednoduché, pane," namítla Angelika, jíž se vracely síly a tím také bojovnost. Ano, jeho nevěry. Za všechny ty ženy ve Středozemním moři, které zahrnoval dary ve chvíli, kdy ona bojovala s bídou, za lhostejnost k matce svých synů... Kdyby ji tak pevně netiskl, řekla by mu, co si o něm myslí. Ale zdvihl jí tvář a nekonečně něžně jí utíral slzy z tváří. "Odpust mi," opakoval potřetí. A Angelika potřebovala veškerou sílu vůle, aby uhnula před rty, blížící se k jejím. "Ne," řekla tvrdohlavě. Držjel ji v náručí a dobře věděl, že mu nakonec neodolá. Vždyt celý život snila o tomhle objetí, které ji ochrání před samotou, bude ji bránit, kolébat, laskat. Sen všech žen na světě, skromný a nezměrný zároveň: láska. Přijde večer a zpečetí jejich smíření. Večer se znovu octne v jeho náručí, a tak už po všechny další večery svého života... V noci může kdykoliv znovu prožít nádherné sblížení. Ve dne bude žít po jeho boku, jeho jistota jí bude pomáhat. Žádný, byt sebespravedlivější hněv nemůže vyvážit takovou nádheru. "Ach, jsem zbabělá," vzdychla. "Výborně. Troška zbabělosti jen podtrhne vaši vznešenou krásu. Buďte zbabělá, buďte slabá, drahoušku, to vám nesmírně sluší." "Měla bych vás nenávidět." "Jen si to dopřejte, lásko moje, nesmíte mě ale přestat milovat. Myslím, že už je ale načase, abychom zašli za našimi dětmi a ujistili je, že se jejich otec a matka konečně sešli a udobřili. Jistě vám mají co vyprávět." Angelika se cítila jako po nemoci. Neuvěřitelná vidina nezmizela, Florimond a Cantor se o sebe opírali jako kdysi v dětství a dívali se, jak rodiče přicházejí. Zavřela oči a děkovala Bohu. Byl to nejkrásnější den jejího života. Florimond mínil, že žádné velké dobrodružství neprožil. Odjel s Nathanaelem, mladým přítelem ze sousedství, a bezděky unikl masakru, který několik hodin poté zničil jejich rodiny. Po poměrně obtížném bloudění se nalodili v bretaňském přístavu jako plavčíci. Florimond měl v hlavě utkvělou myšlenku, že musí do Ameriky, aby tam našel otce. Ukázalo se, že měl pravdu, když přistáli v Charlestonu. Cestou se neustále vyptával, jestli někdo nezná francouzského šlechtice jménem Peyrac. Konečně narazil na obchodníky, kteří byli v kontaktu s otcem. Právě si nechal v Bostonu stavět podle svých plánů loď pro severská moře. Začínal své průzkumy Maine. Přítel mu tam přivedl Florimonda. Ani Cantor neměl pocit, že by prožil něco zvláštního. Vydal se na moře hledat otce, a hned v prvních dnech plavby ho našel na krásném trojstěžníku: přijal syna s otevřenou náručí. Florimond a Cantor prosili otce, aby vyplul za Angelikou, takže se naprosto nedivili, když je viděli spolu. Život jim připadal jako sled nádherných zážitků, jenž se k nim samozřejmě obrací jen svou příjemnou tváří. Byli by se velice podivili, kdyby jim někdo vyprávěl, že na světě existují lidé, jimž se lepí smůla na paty a neuskuteční sebebláznivější záměr, jen co vynaloží trošičku úsilí. Jejich důvěrou v život a v sebe samé se zřejmě nedalo otřást a odjezd na výpravu do vnitrozemí pokládali za nádherné prázdniny. "Kde je abbé?" vzpomněl si najednou Florimond. "Jaký abbé?" "Abbé děs Lesdiguiěres." Angelika zrozpačitěla. Jak vysvětlit tomu nadšenému dítěti, že učitele, na něhož nezapomněl, oběsili? Zaváhala. Ale Florimond zřejmě pochopil. Jeho živý obličej zesmutněl a on se zahleděl do dálky. "To je škoda. Byl bych ho rád znovu viděl." Usedl na skálu vedle Cantora, který se mlčky probíral strunami kytary. Angelika si sedla vedle nich. Padal soumrak. Florimond a Cantor to tady dobře znali a ukazovali jí zátoky 13591 a nádherná jezírka téhle podivné země, členité pobřeží, vinoucí se jako chobotnice do modrého moře, jiskřivé mělčiny mezi růžovými útesy, zelené poloostrovy, spojené se zemí jen tenounkou šíjí. Vypadaly jako ještěrky, jako plovoucí úhoři. Tolik úkrytů, tajných zátok, kde každý obyvatel, každá nová rodina může najít své útočiště, své ticho, svou zásobu ryb a zvěřiny. Mezi ostrovy se špičatými vrcholy, porostlými stromy, tmavlo pod průzračnou vodou dno moře. Pláže byly nejrůznější. Červené a růžové, ale i bílé jako ta pod pevnůstkou hraběte de Peyrac. Sněhobílá pláž omývaná vodou, jíž písek dodával medové barvy, se tu rozprostírala najednou mírně, až to mezi strmými skalami udivovalo. Honorina pobíhala kolem nich, sbírala mušle a házela je Angelice do klína. "Otec mi řekl, že CharlesHenri umřel," pokračoval Florimond. "Zabili ho královi dragouni, že?" Angelika tiše přikývla. "Abbého také?" Protože neodpovídala, vstal a tasil meč. "Mami," vykřikl hněvivě, "chcete, abych přísahal, že je pomstím, že si nedám pokoj, dokud nezabiju všechny královy vojáky, kteří mi padnou pod ruku? Ach, tolik jsem chtěl sloužit králi, ale tentokrát už je to příliš. Nikdy mu neodpustím vraždu malého CharleseHenriho. Všechny je zabiju." "Ne, Florimonde," uklidňovala ho. "Nikdy nevyslovuj podobnou přísahu ani taková slova. Odpovědět na nespravedlnost nenávistí? Na zločin pomstou? Kam by tě to dovedlo? Také k nespravedlnosti a ke zločinu a všechno by začalo znovu." "To jsou ženské řeči," odsekl Florimond a celý se třásl bolestí a zadržovaným vztekem. Vždycky si myslel, že se v životě všechno urovná: Když je někdo chudý, stačí mu trochu rozumu a zbohatne, když člověku závidí dokonce natolik, že ho chtějí otrávit, stačí zachovat chladnokrevnost a poštěstí se mu uniknout smrti. Je třeba mít jen odvahu, všechno obětovat a vyrazit hledat zmizelého bratra a otce, a okamžitě se stane malý zázrak: Oba je najde naživu. Teá se však poprvé v životě octl před nenapravitelným neštěstím: smrtí CharleseHenriho. "Je opravdu mrtvý?" zeptal se rozčileně a doufal v zázrak. "Vlastníma rukama jsem ho uložila do hrobu," vzdychla hořce Angelika. "Takže tohohle bratra už nikdy neuvidím," hlas se mu zachvěl. "Tolik bych si to přál... Čekal jsem na něj... Byl jsem si jistý, že přijde... Ukázal bych mu naši rudou žulu v Keewatinu a pak malachitu Medvědího jezera. A pak všechny ty krásné minerály pod zemí, stačí je najít. K čemu to teá bude dobré? No, přesto jsem ho stačil naučit mnoho věcí..." Hubený krček se chvěl zadržovaným vzlykotem. "Ach," rozhněval se, "proč jen jsi mi zakázala ho odvést, když byl ještě čas? Proč se nemůžu vrátit a zabít ty mizery?" Šermoval mečem. "Bůh by neměl dovolit takové věci. Už se nebudu modlit." "Nerouhej se, Florimonde," okřikla ho přísně. "Tvoje vzpoura je k ničemu. Poslechni svého moudrého otce, který nás žádá, abychom nepřiváželi na tuhle novou zemi naše staré nenávisti. Proklínat to, co bylo, a drásat se minulými omyly nám spíš uškodí, než pomůže. Musíme se dívat dopředu. At mrtví pochovávají mrtvé své, říká se v Písmu. Napadlo tě, Florimonde, jaký je to zázrak, že jsme se dnes sešli? Já tu také nemusela být. Stokrát jsem měla zemřít..." Zachvěl se a upřel na ni nádherné černé oči, kde plála mladická vášeň. "To není možné! Ty nemůžeš umřít!" Padl před ní na kolena, objal ji rukama kolem pasu a položil jí čelo na rameno. "Maminko drahá, ty jsi věčná, to ví každý." Něžně se usmála nad mladým obrem, jenž matku o hezký kus přerostl, a přesto zůstal tak dětský, potřeboval být s ní, být hubován, veden a utěšován. Pohladila ho po jemném čele, po mohutné temné hřívě. "Víš, že chlapeček, který se včera narodil, se jmenuje CharlesHenri? Kdoví jestli se dušička tvého bratra s ním nevrátila mezi nás. Toho budeš moct naučit všechno, co budeš chtít." "Ano." Florimond svraštil obočí. "Jenže já už toho vím tolik," vzdychl, jako by se nedokázal rozhodnout, s čím začít. "Je pravda, že všechna ta drobotina, co jste ji sem přivedla, dokáže tak přeříkávat bibli. Potřebují pořádnou výchovu. Vsadím se, že nedokážou rozeznat křemen od živce, a dokonce ani lovit, co ty na to, Cantore?" Nečekal na komentář bratra, snícflio nad kytarou, a začal vykládat o životě mladých Evropanů, kteří si museli zvykat na život v divočině. Indiánské děti, "papuánčata", už je naučily chodit v koberci suchého listí tak, že nevyděsí ani plachého tchoře, umějí se pohybovat jak stíny od stromu ke stromu, zabalit se do zvířecích kůží tak, že oklamou živou zvěř, přivábí ji a pak ji chytí. Moc zajímavě se tu žije. Indiáni se s nimi o všechno dělí, jsou od narození nesmírně velkorysí. Cantor i on umějí chytit v letu šíp, vystřelený kamarádem. Ale nejzajímavější lov je v zimě. Vysoká, ztuhlá chladem, se každým krokem propadá do sněhu. Pronásledovatelé se tiše přiblíží, přikradou se tiše a lehce na indiánských sněžnicích a s jistotou do zvířete zatnou kopí. I sám otec uznal, že s harpunou zacházejí stejně šikovně jako s lukem a šípy. Když rybu probodnou, vrhnou se do ledové vody a přinesou kořist na břeh. Tady se žije! Jsou dobří plavci, a tak se nebojí plavit na lehkých kanoích z březové kůry v těch nejprudších vodách. Musí se vyrovnat lososům ve vodopádech. "A já jsem si představovala, že jste celí špinaví od inkoustu, jak s vyplazeným jazykem studujete na Harvardské univerzitě," zažertovala Angelika. Florimond vzdychl. "To taky." Nebot část roku prosedí v lavicích slavné koleje. Na jednoho žáka tu připadá daleko víc profesorů než ve Francii. Budoucnost Ameriky je ve vzdělání a Maine je v tomhle ohledu v čele nového světadílu. Takže on, Florimond, je samozřejmě první v matematice a fyzice. Jenže jeho pravý život je tady, v lese, a tentokrát otec konečně souhlasí s tím, že je vezme na výpravu. Půjdou až k zelenému Apalačskému pohoří, kde se loví černí medvědi, a možná ještě dál, do země Velkých jezer, kde pramení Otec řek. "I tady v Maine je prý ale hodně jezer." "Ach, to jsou jen rybníky. Jen Evropan může vykládat, že v Maine kolem Ontaria je pět tisíc jezer. Je jich tam padesát tisíc. Už sám Hudson je větší než to vaše slavné Středozemní moře." "Myslím, že se z vás stávají takoví zálesáci jako Crowley aPerrot..." "To doufám, jenže jsou daleko lepší stopaři než já a otec nám neustále opakuje, že naše doba vyžaduje daleko vzdělanější lidi než kdysi, že musíme proniknout do tajemství přírody." "A Cantor má stejné zájmy jako ty?" zeptala se Angelika. "Jistěže," prohlásil Florimond nadřazeně a ani bratra, který jen krčil rameny, nepřipustil ke slovu. "Samozřejmě," opakoval sebejistým tónem jako kdysi v dětství. "Je daleko silnější než já při hře ve vlnách, musím ovšem říct, že začal daleko dřív. A taky je lepší námořník, protože se plavil dřív než já. Já jsem se zatím naučil jen vázat uzly a také, to je fakt, měřit ujetou vzdálenost, polohu lodi pomocí sextantu, Polárky a Slunce..." Chtěl toho říct tolik najednou, že se až zakoktával. Cantor se usmíval a mlčel. Spontánní Florimond bez obtíží překlenul léta odloučení. Když byl malý, neváhal matce tykat. Od první chvíle tu znovu našla svého živého a něžného přítele, svého malého průvodce někdejšími smutnými dny. Daleko složitější bylo navázat kontakt s Cantorem. Opustil ji ještě malý a už tehdy byl uzavřený. Teď měla před sebou urostlého, velice vyhraněného mladíka, který léta žil bez vlivu jakékoliv ženy. "A ty, Cantore, vzpomínáš si aspoň trochu na dětství?" Nesměle sklopil víčka a jemnou rukou sáhl do strun kytary. "Vzpomínám si na Barbe. Pročpak nepřijela s vámi?" Angelika napjala veškerou vůli, aby se neprozradila. Tentokrát už neměla odvahu říct jim pravdu. "Barbe odešla, neměla se u mě už o koho starat. Vrátila se domů... ona... vdala se..." "Tím lip," usoudil Florimond. "Ostatně by s námi pořád jednala jako s dětmi a to my dávno nejsme. Navíc na takovou výpravu s sebou člověk nemůže tahat moc ženských." Cantor doširoka otevřel zelené oči, jako by sbíral veškerou odvahu. "Mami, chcete poslouchat mého otce ve všem a vždycky?" Y Nezatvářila se nad otázkou udiveně. "Jisté," prohlásila, "váš otec je můj manžel a já se musím podřídit jeho vůli." "No, dnes ráno to nevypadalo, že byste se mu nějak podřizovala," mínil Cantor. "Otec má silnou vůli a nemá rád protesty. My, Florimond a já, se bojíme, že to skončí špatně a že nás zase opustíte." Angelika při té výčitce skoro zrudla. Než však by se dětem omlouvala, raději jim vyloží své důvody. "Váš otec se domníval, že vás nemám ráda, že jsem vás nikdy neměla ráda. To mě přece muselo rozčilit! Nezáleželo mu na tom, aby uklidnil mé mateřské srdce, a neřekl mi, že jste naživu. Z radostného překvapení jsem na chvíli ztratila rozum, to přiznávám. Zlobila jsem se na něj, že mě nechal trpět, přestože mě mohl uklidnit jediným slovíčkem. Ale nebojte se. Váš otec i já teá víme, co nás sbližuje navždy, a to nemůže přechodná hádka oslabit. Už nás nic nerozdělí." "Takže ho milujete?" "Jestli ho miluju? Ach, děti, je to jediný muž, který v mém životě kdy hrál nějakou roli, na němž mi opravdu záleželo. Léta jsem myslela, že je mrtvý. Musela jsem bojovat o život svůj i váš. Ale nikdy se mi po něm nepřestalo stýskat, nepřestávala jsem ho oplakávat. Věříte mi?" Vážně přikývli. Odpustili jí tím spíš, že byli příčinou jejího ranního výbuchu. Rodiče nejsou vždycky rozumní. Hlavní však je, že se mají rádi a nerozcházejí se. "Takže," naléhal Cantor, "ted už nás neopustíte?" Angelika se zatvářila rozzlobeně. "Mám pocit, že obracíte role, hoši. Neopustili jste snad dobrovolně vy mě a ani jste se neohlédli, bylo vám úplně jedno, že budu plakat, že jsem vás ztratila?" Pozorovali ji s upřímným údivem. "Ano, že budu plakat," opakovala. "Co jsem vytrpěla, Cantore, když mi přišli oznámit, že ses utopil ve Středozemním moři s celým Vivonnovým 'domem'." "Vy jste plakala?" potěšil se. "Hodně?" "Málem jsem ztratila rozum... Celé dny jsem tě hledala, andílku můj. Měla jsem dojem, že všude slyším ozvěnu tvé kytary." 13641 Cantor se uvolňoval. Vzrušením se z něj znovu stával malý chlapec z paláce Beautreillis. "Kdybych to věděl," řekl s politováním, "napsal bych vám dopis, že jsem u otce. Ale mě to nenapadlo," konstatoval. "Je ovšem pravda, že jsem neuměl psát." "No, už je to pryč, miláčku. Teď jsme všichni spolu. Všechno je dobré. Všechno je krásné." "A zůstanete s námi! Budete se o nás starat? Nebudete se starat i o jiné jako dřív?" "Co tím myslíš?" "Pohádali jsme se s tím klukem... Jak se jmenuje, Florimonde? Ach ano, Martial Berne. Tvrdí, že vás zná lip než my, že s nimi už dlouho žijete a že jste jako jejich matka... Ale to není pravda. Je cizí. Nemáte právo ho mít ráda stejně jako nás. My jsme přece vaši synové." Bavil ji vlastnický tón jejich hlasu. "Prostě už navždy budu muset žít se žárlivými mužskými, kteří se o mě nedokážou s nikým dělit," vzala Cantora za bradu. "To mě budete pořád takhle hlídat? Skoro se bojím. Ale nedá se nic dělat, musím se smířit s osudem." Oba chlapci se upřímně rozesmáli. Dospívali a už je začínalo trápit tajemství lásky. Připadala jim jako nejkrásnější, nejpůvabnější, nejsvůdnější ze všech žen. A jejich srdce naplňovala obrovská hrdost, když si pomysleli, že je jejich matka. Jejich, jen jejich. "Patříš nám," řekl Florimond a objal ji. Něžně na něj pohlédla. "Ano, patřím vám, drahouškové moji," zašeptala. "A co já?" vmísila se Honorina, stoupla si před ně a upřeně je pozorovala. "Ty? Tvoje jsem už dávno, ty potvůrko. Udělala sis ze mě otrokyni." Ta myšlenka malou pobavila. Rozesmála se a otočila se kolem své osy. Od chvíle, kdy se přestala bát, vycházel najevo její temperament. Lehla si na břicho do písku s hlavou v dlaních. "Co za pšekvapení pšíde zítla?" ptala se. "Překvapení? To přece nepřichází denně. Teá máš otce, bratry... Co bys ještě chtěla?" 13651 "Nevím..." Najednou ji něco napadlo. "Nemohli bysme mít takovou malou válku?" Vyžadovala ji jako kus dortu. Rozesmálo je to. "Tahle holka je legrační," vykřikl Florimond. "Jsem rád, že je to má sestra." "Mami, chcete, abych vám zazpíval?" nabídl se Cantor. Angelika přejela pohledem tváře svých dětí, vzhlížející k ní. Byly krásné a zdravé. Milovaly život, jejž jim dala, o ničem nepochybovaly. Srdce se jí zachvělo vděčnou radostí. "Ano, zazpívej," požádala ho,"zazpívej mi, synku. To je ta pravá chvíle. Mám dojem, že ted už budeme jenom zpívat." Výprava vyrazila na cestu v posledním říjnovém týdnu. K indiánským sluhům a španělským vojákům, pověřeným ochranou expedice, se připojilo několik námořníků a zálesáků. Následovaly tři povozy s potravinami, nástroji, kožešinami a zbraněmi. Joffrey de Peyrac a Nicolas Perrot stanuli v čele průvodu. Nechávali za sebou pobřeží s pevností Gouldsboro. Zastavili se v Champlainově táboře. Pak se koně vnořili do lesa. Za jedinou noc přišel podzim. Na temně zlatém pozadí padaly rudé listy javorů a buků. Bílí či grošovaní koně s jezdci v černých pancířích, opeřenými Indiány, vousáči ozbrojenými mušketami, které vedl šlechtic připomínající španělské dobyvatele, vypadali v zářivé podzimní přírodě, jako by sestoupili z královského gobelínu. Veselé páže hrálo na kytaru a zpívalo do pochodu koním, jejichž kopyta se bořila do zeleného mechu cestičky. Honorina seděla na koni za svým oblíbencem Florimondem. Přešli první brod a Angelika dostala od manžela vzkaz, aby se k němu připojila. "Chci vás mít po boku," řekl jí. V černé kapuci byla Angelika přímo tajemně krásná. Zelené oči jí zářily v rámu bledě zlatých vlasů neskutečným světlem, připomínajícím krajky listoví. Vždycky patřila lesu. Les si ji bral zpět. "Nikdy bych nevěřila, že získám zpátky Nieulský les! Jen daleko větší a působivější..." Dojeli tryskem až na kopec. gZ téhle výšky naposledy uvidíme moře. Pak už ne." Sirý zlatý obzor, zahalený lehkou mlhou, měnil pláž v zátoce v malý půlměsíc, růžový střípek v tmavé modři moře. O kousek dál se tyčil Champlainův tábor a kolem se donekonečna vlnily stromy. Nepatrná skvrna v hustém předivu krajiny, ubohá stopa, nad jejíž křehkostí se svíralo srdce. Lidské postavy, jež se ještě daly rozeznat, se ztrácely v bezbřehém prostoru moře a lesa. Přesto to byl život, jediné pouto se světem. Chvíli pozorovali krajinu, pak se obrátili nalevo. Za nimi se zavřela opona stromů, moře zmizelo. Obklopoval je už pouze zástup stoletých stromů, kde převažovala červená, oranžová a tmavě zlatá. Mezi větvemi se mihotala modrozelená skvrna jezera. Pil z něho los. Když zvedl hlavu, jeho paroží připomínalo tmavá křídla. Za křehkými kmeny bříz a stromořadím dubů se dal tušit nepřeberně pestrý svět zvířat: losi, medvědi, jeleni, lišky, vlci a kojoti, tisíce drobných kožešinových šelmiček: tchoři, stříbrné lišky, hranostajové. Na větvích posedávali ptáci. Jofírey de Peyrac trochu pochybovačně pohlédl na Angeliku. "Nebojíte se? Ničeho nelitujete?" "Bojím se jen jednoho: abych se vám nezprotivila. A lituji pouze toho, že jsem žila tolik let daleko od vás." Natáhl ruku a položil jí ji něžně a vlastnicky na šíji. "Pokusíme se být dvojnásobně štastní. Panenský kraj, který nás čeká, bude možná méně krutý než starý unuděný svět. Příroda přeje milencům. Samota a nebezpečí je sbližují, zatímco lidská žárlivost je jen rozděluje. Půjdeme kupředu, budeme muset čelit mnoha nebezpečím, ale budeme se vždycky milovat, že, madame? A možná dojedeme až do Novumbegy. Je to obrovské indiánské město s věžemi z křištálu, se zdmi zdobenými zlatými listy a drahokamy. Už nám jde vstříc. Zlaté listy a duhový opar nás už vítají. Žít v téhle zemi je jako žít v srdci diamantu, jehož plošky při sebemenším světle zajiskří. To jsou naše pozemky a naše paláce, má královno..." Přitáhl si ji blíž, přitiskl si její obličej na svůj. Líbal ji a šeptal jí bláznivá slůvka: "Má hrdinko, má amazonko, má bojovnice... Srdce moje... má duše... má ženo..." To poslední slovo dostalo na jeho rtech ten pravý význam. Jako by ho vyslovoval ve vášni nové, ale klidné lásky po dlouhém společném životě, plném nežne vzájemnosti. Našel tu, již potřebuje k životu stejně jako vlastní srdce. Žena už nebyla mimo něj, cizí a občas nepřátelská, byla v něm, věrná přítelkyně, spjatá s jeho životem, s jeho usilováním. Objevil tajemství lásky, Prožívali vedle sebe, v sedle nehybných koní okamžik neskutečného štěstí, které osud dopřává cestovatelům, jako jsou oni poutníkům lásky. Protože odmítli kompromisy, odmítli se zařadit mezi průměrné, a protože stejně jako jejich předkové, vznešení rytíři, neváhali bojovat, zápasit a zříct se i všeho bohatství a poct, získali Svatý Grál, tajemný a neocenitelný poklad života, přislíbený pouze členům družiny Karla Velikého. "Jsi pro mě vším," řekl jí. Jeho vroucí přiznání Angeliku dojalo. Věděla, že po tolika zkouškách konečně dosáhla cíle: našla ho, je v jeho náručí, patří jí jeho srdce. Před jejich láskou se otevíral celý svět. ANNĚ A SERGE GOLONOVI ANGELIKA A JEJÍ LÁSKA Z francouzského originálu Angélique et son amour, vydaného nakladatelstvím Opera Mundi, Paris 1960, přeložila Hana Miillerová Obálku navrhl Pavel Hrách Vydal Český spisovatel, a. s., v Praze roku 1993 jako svou 6315. publikaci Odpovědná redaktorka Lenka Ščerbaničová Grafická úprava Jana Zehnulová Technická redaktorka Miroslava Kupková Vytiskla tiskárna Naše vojsko, Praha AA 22,86, VA 23,50. 1334. Vydání první Stran 368. 2205493