PROLOG MAURICE DRUON ŽELEZNÝ KRÁL PROKLETÍ KRÁLOVÉ DÍL PRVNÍ TALPRESS Copyright © 1970 by Maurice Druon Translation © 2005 by Dana Melanová Cover © 2005 by Jana Šouflová Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele. ISBN 80-7197-240-1 Historie je román, který se skutečně stal. Edmond a Jules Goncourtové PROLOG Na počátku 14. století vládl Francii jako svrchovaný pán Filip IV., král proslulý svou krásou. Přemohl válečnickou pýchu vysoké šlechty, vypořádal se se vzbouřivšími se Vlámy, porazil Angličany v Akvitánii, dokonce potlačil i papežskou moc a násilím přemístil papeže i s jeho úřadem do Avignonu. Parlament podléhal jeho rozkazům a církevní sněmy byly v jeho službách. Nástupnictví mu zaručovali tři dospělí synové. Dceru provdal za anglického krále Eduarda II. Šest dalších králů patřilo mezi jeho vazaly a síť jeho spojeneckých svazků se rozprostírala až k Rusku. Dokázal těžit z každého bohatství. Postupně vyměřil poplatky za majetek církve, okradl Židy, obral lombardské bankéře. Aby obohatil královskou pokladnu, nechal razit méně hodnotné peníze. Mince obsahovaly méně zlata a byly dražší. Zavedl drtivé daně; policejní aparát bujel. Ekonomická krize s sebou nesla úpadek, ožebračování a velikou nouzi, z nichž vznikaly posléze krvavě potlačované vzpoury. Každá rebelie končila na šibenici. Všechno se muselo sklonit před královskou mocí, podrobit se jí, nechat se jí ujařmit. Tento klidný a krutý panovník však při všem konání nepřestával myslet na Francii. Stát pro něj znamenal vše. Za jeho vlády byla Francie veliká a Francouzi nešťastní. Pouze jedna mocná skupina se odvažovala čelit královské moci: řád templářských rytířů. Tato kolosální organizace, současně vojenská, náboženská i finanční, vděčila za svoji slávu a bohatství křížovým výpravám, z nichž se zrodila. Nezávislost templářů Filipa Sličného neustále znepokojovala a současně dráždil jeho chtivost nesmírný majetek řádu. Vedl proti nim největší proces v dějinách, neboť v této soudní při bylo obžalováno téměř patnáct tisíc mužů. Během procesu, který trval sedm let, byly spáchány nejohavnější zločiny. A na konci sedmého roku začíná naše vyprávění. ČÁST PRVNÍ PROKLETÍ I NEMILOVANÁ KRÁLOVNA V krbu plápolal celý kmen spočívající na rozpálených řeřavých uhlících. Zelenavými okenními tabulkami oddělenými olověnými příčkami pronikalo dovnitř jen trochu skoupého březnového světla. Ve vysoké stolici, jejíž opěradlo zdobili nahoře tři angličtí lvi, seděla královna Isabela s bradou v dlaních a roztržitě pozorovala plameny v krbu. Bylo jí dvaadvacet let. Zlaté vlasy spletené do dlouhých vyčesaných copů jí na hlavě tvořily cosi jako dvě ucha amfory. Naslouchala jedné ze svých francouzských dvorních dam, která jí právě předčítala báseň vévody Viléma Akvitánského. „Jak velebit mám lásky něžný cit, když ani netuším, jak sladká může být, a přitom toužím z její číše pít..." Zpěvavý hlas dvorní dámy se ztrácel v této komnatě příliš rozlehlé na to, aby se tu ženy mohly cítit šťastně. „Já nepoznám už nikdy v žití asi, ten opojivý cit, co jiným blaží časy, tu slast, ten bol a všechny její krásy... Nemilovaná a nemilující královna povzdechla. „Jak dojemná slova," pravila, „jako by byla napsána přímo pro mne. Ach! Pryč jsou ty časy, kdy se muži jako vévoda Vilém vzdělávali stejně v poezii i v boji. Kdy že žil? Před dvěma sty lety? Řekla bych, že byla tahle milostná báseň napsána včera." 1* * Čísla v texu odkazují na „Historické poznámky" na konci svazku, kde čtenář najde i „Biografický rejstřík" osob. A pro sebe si zopakovala: „Jak velebit mám lásky něžný cit, když ani netuším, jak sladká umí být..." Zůstala chvilku zamyšlená. „Mám pokračovat, madam?" zeptala se dvorní dáma s prstem položeným na iluminované stránce. „Ne, má milá," odvětila královna. Dnes už jsem si dostatečně potrápila duši smutkem." Zvedla se a pravila změněným tónem: „Můj bratranec, monseigneur z Artois, mi ohlásil svoji návštěvu. Dbejte, ať ho ke mně okamžitě uvedou." „Přijíždí z Francie? To se potěšíte, madam." „Ráda bych se z této návštěvy potěšila... pokud mi přináší dobré zprávy." Vtom do komnaty živě vběhla jiná dvorní dáma s rozzářenou tváří. Byla to manželka sira Rogera Mortimera, jednoho z předních anglických šlechticů. „Madam, madam!" zvolala, „už promluvil!" „Vskutku, madam?" opáčila královna. „A co řekl?" „Udeřil do stolu a řekl: ,Chci!'" Na spanilé Isabelině tváři se objevil pyšný výraz. „Přiveďte mi ho," pravila. Lady Mortimerová vyběhla z komnaty a co nevidět byla zpět; v náručí nesla patnáctiměsíční, růžové a tlusťoučké dítě, které položila královně k nohám. Chlapeček byl oděný do granátově červených šatiček vyšívaných zlatem, příliš těžkých pro tak malé stvoření. „Takže vy jste, pane, můj synu, pravil: ,Chci', "pronesla Isabela, sklonila se k dítěti a pohladila ho po tváři. „Líbí se mi, že zrovna tohle bylo vaše první slovo: je to slovo krále." Dítě se na ni usmívalo a pokyvovalo hlavičkou. „A proč to vlastně řekl?" otázala se královna. „Protože jsem mu odmítla dát kousek koláče," odvětila lady Mortimerová. Isabela se usmála, ale jenom krátce. „Protože už začíná mluvit," pravila, „budete se řídit mými pokyny. Žádám, abyste na něj nešišlali a nepronášeli obvyklé hlouposti, jako se to s dětmi dělává. Nezáleží mi na tom, aby uměl říct ,táta' nebo ,máma', je potřeba, aby znal slova ,král' a ,královna'." Z Isabelina hlasu zaznívala přirozená autorita. „Víte dobře, moje milá," pokračovala, „jaké důvody mě vedly k tomu, že jsem si jako vychovatelku pro svého syna zvolila právě vás. Jste praneteří pana Joinvilla Velkého, který se zúčastnil křížové výpravy po boku mého děda, svatého Ludvíka. Vy dokážete vychovat tohle dítě tak, aby si uvědomovalo, že patří stejně Francii jako Anglii." Lady Mortimerová se uklonila. V tu chvíli se vrátila první francouzská dvorní dáma a ohlásila monseigneura Roberta z Artois. Královna se v křesle napřímila, zády se opřela o opěradlo a zkřížila ruce na prsou v gestu světice na svatém obraze. Snažila se stále vyhlížet královsky, věk jako by ji vůbec nepoznamenal. Kroky nohou, nesoucích tělo o váze dvou set liber, rozechvěly podlahu. Vstoupil muž vysoký šest stop, se stehny mohutnými jako dubové kmeny a rukama velikýma jako kyje. Jeho červené holínky z korduánu byly špatně vykartáčované a nesly stopy bláta; z ramen mu splýval plášť dost široký na to, aby pokryl lůžko. Muži jako on stačilo mít po boku kordík a vypadal, jako by šel do války. Jakmile se objevil, všechno v jeho okolí se zdálo slabé, křehké, drolivé. Měl oblou bradu, krátký nos, mohutné čelisti, vyvinutý hrudník a silný žaludek. Spotřeboval víc vzduchu než kterýkoli průměrný muž. Obrovi bylo sedmadvacet let, ale robustní tělesná konstrukce způsobila, že vypadal starší. Hádali mu o dobrých deset let více. Cestou ke královně si sundával rukavice. S lehkostí udivující u tak mohutného muže před královnou poklekl a zvedl se dříve, než ho k tomu stačila vyzvat. „Jakou jste měl cestu přes moře, pane bratranče?" otázala se Isabela. „Ohavnou, madam, přímo příšernou," odvětil Robert z Artois. Bouřka mi málem vyrvala z těla vnitřnosti i duši. Myslel jsem, že udeřila moje poslední hodinka, dokonce jsem se Bohu vyznal z hříchů. Naštěstí jich mám tolik, že než jsem stačil vyjmenovat stěží polovinu, dorazili jsme ke břehu. Zbylo mi jich ještě dost pro zpáteční cestu." Rozesmál se tak hlučně, až se rozechvěly okenní tabulky. „U sta hromů," pokračoval, „jsem stavěný spíš na cestování po souši než po slané vodě. A kdyby nebylo lásky k vám, paní sestřenice, a kdybych navíc neměl tolik důležitých věcí, které vám chci sdělit..." „Dovolte mi, abych dokončila, co jsem začala, bratranče," přerušila ho Isabela. Ukázala na dítě. „Můj syn dnes začal mluvit." Obrátila se k lady Mortimerové: „Trvám na tom, aby se naučil jménům svých příbuzných a aby co nejdříve věděl, že jeho dědeček Filip je sličným králem francouzským. Začněte mu přeříkávat Otčenáš a Zdrávas a rovněž tak modlitbu ke svatému Ludvíkovi. Tyhle věci musí jeho srdce vstřebat dříve, než bude schopen je pochopit hlavou." Byla docela ráda, že může předvést před jedním ze svých příbuzných, potomkem bratra svatého Ludvíka, jak hodlá řídit výchovu svého syna. „Poskytnete tomu mladému muži vskutku dokonalé vzdělání," pravil Robert z Artois. „Vládnout se člověk musí učit odmalička. Nikdy na to není dost brzy," odvětila Isabela. Dítě se pokoušelo chodit opatrnými a vrávoravými krůčky batolat. „To je k nevíře, že jsme vypadali stejně!" poznamenal Artois. „Při pohledu na vás si to člověk dokáže jenom stěží představit," usmála se královna. Pozorovala Roberta z Artois a na okamžik ji napadlo, jak se asi cítila malá a drobná žena, která zplodila takovou lidskou pevnost; potom obrátila oči zpět k synovi. Dítě capkalo s rukama vztaženýma ke krbu, jako by chtělo uchopit oheň do maličké dlaně. Robert z Artois mu zastoupil cestu tak, že natáhl nohu v červené holínce. Malý princ se nijak nevyděsil, uchopil botu - sotva ji dokázal obejmout -, a usedl na ni jako na koně. Obr začal nohou pohupovat, zvedal dítě nahoru a zase ho přibližoval k zemi. Chlapečka tahle nečekaná hra rozjařila. „Ach pane Eduarde," pravil Robert z Artois, „jestlipak si někdy troufnu vám připomenout, až z vás bude mocný pán, že jsem vás houpal na své holínce jako na koni?" „Vy si to budete moci dovolit, bratranče, vy ano, pokud stále zůstanete naším oddaným přítelem... Nyní nás nechte o samotě," přikázala Isabela. „Račte prosím sesednout, pane," pravil Artois a položil nohu na zem. Francouzské dvorní dámy se uchýlily do přilehlé komnaty i s chlapečkem, z nějž se jednou stane, pakliže půjdou věci svým přirozeným během, anglický král. Artois chvilku vyčkal. „Začnu, madam," pravil. „Pakliže má být výuka, již poskytujete svému synu, úplná, musíte ho naučit i tomu, že Markéta Burgundská, pravnučka svatého Ludvíka, královna navarrská a příští královna francouzská, je na nejlepší cestě získat nové jméno. Její lid jí brzy bude říkat Markéta Děvka." „Opravdu?" otázala se Isabela. „Potvrdilo se tedy to, co jsme si mysleli?" „Ano, sestřenko. A netýká se to jenom Markéty. Obě vaše druhé švagrové se chovají stejně." „Jana a Blanka...?" „U Blanky jsem si jistý. U Jany..." Robert z Artois mávl svou obrovskou rukou, naznačuje tak nejistotu. „Je prohnanější než ty dvě druhé," řekl; „ale mám všechny důvody se domnívat, že je stejná arciděvka." Popošel tři kroky, zastavil se a vybuchl: „Vaši tři bratři jsou paroháči, madam, nosí parohy jako kdejaký venkovský křupan!" Královna se zvedla, z tváří jí zmizela barva. „Pakliže je to, co jste mi právě sdělil, pravda, nebudu to tolerovat. Takovou potupu nesnesu, nedopustím, aby byla moje rodina vystavena posměchu." „Francouzská šlechta to rovněž nepřipustí, madam, to vás ujišťuju." „Znáte jména, máte důkazy?" Artois si povzdechl. „Když jste loni v létě přijela se svým chotěm do Francie na slavnost, kde jsem měl tu čest být současně s vašimi bratry pasován na rytíře..., neboť víte, že se nešetří poctami, které nic nestojí..., takže v tu dobu jsem se vám svěřil se svým podezřením a vy jste mi sdělila své pochyby. Požádala jste mě, abych byl pozorný a informoval vás. Jsem vaším spojencem; bděl jsem a nyní vám přináším informace." „Ano? Co jste se tedy dozvěděl?" pobídla ho Isabela netrpělivě. „Zaprvé: ze šperkovnice vaší milé švagrové Markéty mizí šperky. Pakliže se žena tajně zbavuje šperků, potom to dělá jen ze dvou důvodů: buď jimi obdařuje milence, nebo si kupuje komplice. To, že se přivádí na mizinu, je snad jasný důkaz, nemyslíte?" „Může tvrdit, že poskytuje almužnu církvi." „Ne ve všech případech. Určitě se to netýká jisté spony, kterou vyměnila u jistého lombardského obchodníka za jistou dýku z damascenské oceli..." „A vy jste odhalil, na jakém opasku tato dýka visí?" „Bohužel nikoli," odvětil Artois. „Pátral jsem, ale ztratil jsem stopu. Naše krásky jsou velmi obratné. Nikdy jsem ve svých lesích v Conches neštval jeleny, kteří by tak dokonale mátli stopu a tak skvěle kličkovali." Isabela se zatvářila zklamaně. Robert z Artois uhodl, co chce asi říct, a rozpřáhl paže. „Strpení, sestřenko," zvolal. „Jsem dobrý lovec a jen zřídkakdy minu zvěř, kterou lovím... Ta počestná, čistá a cudná Markéta nechala přebudovat starou věž nesleského paláce v menší obydlí, aby se prý, podle jejích vlastních slov, měla kam uchylovat k modlitbám. Zdá se ale, že se tam k modlitbám uchyluje především o nocích, a to tehdy, když váš bratr Ludvík Navarrský dlí mimo domov. A světlo tam svítí dost dlouho. Občas tam za ní chodí i její sestřenice Blanka a někdy i sestřenice Jana. Pěkně prohnané čubky! Kdyby byla otázána jedna z nich, zahraje si na nevinnost samu a opáčí: ,Prosím? Z čeho mě to obviňujete? Byla jsem přece s ní!' Samotná provinilá žena se brání obtížně. Ale tři zkažené poběhlice, to je hotová pevnost. Jisté je však jedno; za nocí, kdy Ludvík není doma, se v nesleské věži svítí a na nábřeží u paty věže, kde bývá většinou v tuto dobu pusto, je trochu příliš rušno. Viděli odtamtud vycházet muže, kteří nebyli oděni jako mniši a nevypadali na to, že by právě vykonali pobožnost. Dvůr zatím mlčí, ale mezi lidmi se o tom začíná povídat, protože sluhové tlachají před svými pány..." Při hovoru se neustále pohyboval, rozkládal rukama, chodil sem tam, podlaha se pod ním otřásala, plášť za ním vlál, jak ho rozmáchlými gesty při chůzi odhazoval. Robert z Artois rád stavěl při hovoru na odiv přebytek svých sil, byl to jeho přesvědčovací prostředek. Snažil se zapojit do hry svaly stejně jako hlas; vtáhl toho, s kým rozmlouval, do víru slov a gest; a obhroublost jeho mluvy, která tak dokonale ladila s jeho zjevem, jako by poskytovala důkaz jeho drsné poctivosti. Při bližším pohledu si však člověk kladl otázku, zda všechen pohyb a živost nejsou jenom dryáčnickým trikem a komediantstvím. V pozorných šedých očích mu plála zarytá nenávist. Mladá královna se snažila zachovat si nestranný úsudek. „Už jste o tom mluvil s mým královským otcem?" zeptala se. „Drahá sestřenko, znáte přece krále Filipa lépe než já. Tolik věří v ženskou poctivost, že by musel na vlastní oči vidět, jak se vaše švagrové válí se svými galány, aby se vůbec uvolil mě vyslechnout. A já nejsem u dvora zrovna dobře zapsán od té doby, kdy jsem prohrál svůj proces..." „Vím, bratranče, ublížili vám; kdyby to záleželo jenom na mně, tahle křivda už by byla napravena." Robert z Artois kvapně uchopil královninu ruku a přitiskl na ni rty. „Ale není to náhodou tak, že právě vinou toho ztraceného procesu vás k dnešnímu jednání vede touha po pomstě?" otázala se jemně Isabela. Obr se prudce vztyčil. „Samozřejmě, madam, pochopitelně že se chci pomstít!" Jeho upřímnost byla odzbrojující. Člověk si myslel, že mu nastraží léčku a přistihne ho při poklesku, a on se ze všeho upřímně vyznal, otevřel se dokořán jako okno. „Ukradli mi dědictví, mé hrabství Artois," zvolal, „a dali ho tetě Mahaut Burgundské... té čubce a běhně, ať chcípne! Ať jí lepra rozežere chřtán, ať jí prsa uhnijou! A proč to udělali? Protože tahle lstivá intrikánka tak dlouho cpala krásné zvonivé zlaťáky do kapes rádců vašeho otce, až se jí podařilo oženit vaše tři bratry s dvěma svými práskanými dcerami a jednou neteří, které se teď čubčí a poskvrňují královský dvůr." A začal předvádět, jak jeho teta Mahaut z Artois, hraběnka Burgundská, přemlouvala krále Filipa Sličného. „Můj pane, bratranče, kmotříčku, co kdybychom provdali moji Janičku za vašeho syna Ludvíka...? Nelíbí se vám to? Dobře, tedy ne. Raději byste dal Ludvíkovi Markétu. Tak dejte Janu Filipovi a moji sladkou Blaničku provdejte za vašeho spanilého Karla. Představte si, jak spolu budou všichni šťastní! A pokud dostanu hrabství Artois, které patřilo mému zesnulému otci, dám věnem své Svobodné hrabství burgundské jedné z těch husiček, třeba Janě, jestli chcete; tak se váš druhý syn stane burgundským palatýnem a vy ho můžete tlačit k tomu, aby získal německou korunu. A můj synovec Robert? Tomu psovi stačí kost! Třeba zámek v Conches, panství v Beaumontu, to bude tomu hrubiánskému sedlákovi úplně stačit. A já našeptám Nogaretovi do ouška nějaké hnusné pomluvy, Marignymu pošlu tisíc zlaťáčků... a provdám jednu, provdám druhou, provdám třetí. A sotva se v manželství ohřejí, začnou mé milé běhničky kout pikle, posílat si psaníčka, obstarávat si milence a nasazovat koruně Francie parohy... Ach, věřte mi, madam, kdyby se jim nedalo nic vytknout, krotil bych se, i když by mě to stálo spoustu sil. Ale tolik mi uškodit a potom se chovat takhle sprostě a podle... ne, to nenechám jen tak. Ty burgundské děvky poznají, zač je toho loket, pomstím se na nich za to, co mi udělala jejich matka." 2 Isabela zůstala po celou dobu, kdy se na ni řítil uragán slov, zamyšlená. Artois k ní přistoupil blíž a ztišil hlas: „Nenávidí vás." „Pravdou je, že jsem je nikdy neměla příliš v lásce, ani nevím proč," odvětila Isabela. „Nemáte je ráda, protože jsou falešné, myslí jenom na potěšení a nemají žádný smysl pro povinnost. Ony vás však nenávidí, protože na vás žárlí." „Na mém osudu není nic k závidění," povzdechla Isabela, „jejich úděl mi připadá mnohem příjemnější než můj." „Vy jste královna, madam; jste královnou duší i rodem; vaše švagrové sice mohou nosit korunu, ale královnami nebudou nikdy. A proto vás vždycky budou považovat za nepřítelkyni." Isabela zvedla k bratranci své krásné modré oči a Artois cítil, že tentokrát ťal do živého. Isabela byla zcela na jeho straně. „Znáte jména těch... mužů, s nimiž mé švagrové..." Nemluvila drsným jazykem svého bratrance a některá slova odmítala vyslovit. „Bez toho nemůžu nic podniknout," pokračovala. „Získejte je a já vám slibuju, že se okamžitě vypravím pod nějakou záminkou do Paříže a učiním těm prostopášnostem přítrž. Jak vám můžu pomoci? Už jste upozornil mého strýce Valoise?" „Toho jsem se právě střehl," odvětil Artois. „Monseigneur z Valois je můj věrný ochránce a nejlepší přítel, ale neumí držet jazyk za zuby. Hned by všude vyzvonil, co chceme uchovat v tajnosti. Spustil by povyk příliš brzy, a až bychom chtěli smilnice skřípnout, chovaly by se cudně jako jeptišky..." „Co tedy navrhujete?" „Dvě věci," pravil Artois. „Zaprvé musíme mezi ženy madam Markéty propašovat novou dvorní dámu, která bude zcela na naší straně a bude nás o všem věrně zpravovat. Měl jsem na mysli madam de Comminges, která právě ovdověla a zaslouží si ohledy. K tomuto účelu můžeme využít služeb vašeho strýce Valoise. Pošlete mu dopis, kde vyslovíte toto přání. Má velký vliv na vašeho bratra Ludvíka a ten jistě bez prodlení uvede madam de Comminges do nesleského paláce. Tak budeme mít přímo na místě svého člověka. A jak říkáme my, válečníci, jeden špion uvnitř hradeb zmůže více než celá armáda před nimi." „Napíšu ten dopis a vy ho doručíte," pravila Isabela. „A co dál?" „Současně musíme ukolébat nedůvěru, kterou vůči vám vaše švagrové chovají. Ukažte jim vlídnou tvář a pošlete jim nějaké roztomilé dárky," pokračoval Robert z Artois. „Dárky by měly být voleny tak, aby udělaly radost muži i ženě, a měla byste jim je poslat tajně, aby o tom nevěděl ani otec ani manžel. Bylo by to takové malé tajné přátelské gesto. Markéta plundruje svoji šperkovnici kvůli krásnému neznámému; zajásá, když dostane prezent, z nějž nebude muset skládat účty. Byla by věru smůla, kdyby se chlapík, kterého hledáme, tím dárečkem hned neokrášlil. Musíme jim poskytnout příležitost k neopatrnosti." Isabela se krátce zamyslela a potom tleskla do dlaní. Objevila se její první francouzská dáma. „Má milá," oslovila ji královna, „běžte mi prosím pro váček, který mi kupec Albizzi poslal dnes ráno." Během krátkého čekání se Robert z Artois na chvíli vymanil z intrikování a komplotování a rozhlédl se po komnatě, kde už chvíli prodléval, prohlížel si náboženské fresky na zdech a vysoký strop obložený dřevem jako lodní trup. Všechno tu působilo dost nově, smutně a studeně. Nábytek byl krásný, ale bylo ho málo. „Nežijete zrovna ve veselém prostředí, sestřenko," pravil. „Člověk si tady připadá spíše jako v katedrále než v zámku." „Dej Bůh, ať se z toho pro mne nestane vězení," odvětila Isabela polohlasně. „Jak často se mi stýská po Francii!" Vrátila se francouzská dvorní dáma a přinesla velký hedvábný váček na peníze vyšívaný zlatem a stříbrem, na přehybu ozdobený třemi kabošony velkými jako ořechy. „Nádhera!" zvolal Artois. „Přesně tohle potřebujeme. Trochu těžký pro dámu, trochu lehký pro muže jako já, kterému lépe sluší vojenská brašna než bužeta 3. Přesně po takové věci prahne každý mladíček u dvora, každý sní, že si něco takového zavěsí na opasek, aby si dodal vážnosti..." „Objednáte u obchodníka Albizziho ještě dva další váčky," pravila Isabela ke své dámě, „a řeknete mu, že to spěchá." Jakmile dvorní dáma odešla, dodala: „Tak je, bratránku, budete moci dopravit do Francie sám." „A nikdo se nedozví, že prošly mýma rukama." Zvenčí dolehl do komnaty hluk, pokřik a smích. Robert z Artois se přiblížil k oknu. Na nádvoří právě skupinka zedníků zvedala těžký klenák, závěrečný kámen klenby. Muži tahali za provazy kladek; další čekali na lešení a chystali se uchopit kamenný blok. Zdálo se, že práce probíhá ve výjimečně rozjařené náladě. „Podívejme! Vypadá to, že král Eduard má stále rád zednické práce," poznamenal Robert z Artois. Právě totiž rozeznal mezi dělníky Eduarda II., Isabelina manžela, poměrně hezkého muže kolem třicítky, s nakadeřenými vlasy, širokými rameny a pružnými boky. Jeho sametový oděv byl potřísněný sádrou. „Už před patnácti lety začal přestavovat Westmoutiers!" pravila Isabela zlostně. Jako celý dvůr vyslovovala Westminster pofrancouzsku Westmoutiers. „Celých šest let, co jsem vdaná," pokračovala, „žiju jenom mezi maltou a zednickou lžící. Pořád se předělává to, co se postavilo před měsícem. On nemá rád zednické práce, on má rád zedníky! Myslíte si, že ho oslovují ,sire'? Chyba lávky! Říkají mu Eduarde, vysmívají se mu a jeho to těší! Jen se na něj podívejte!" Na nádvoří právě Eduard II. vydával jakési rozkazy a opíral se přitom o mladého zedníka, jejž držel kolem krku. Všude kolem vládla jakási podezřelá důvěrnost. „Domnívala jsem se, že to nejhorší, co jsem zažila, bylo období rytíře Gavestona. Ten nestoudný a chlubivý Béarňan tak dokonale ovládal mého muže, až si začal myslet, že může vládnout i království. Eduard mu daroval všechny šperky z mé svatební šperkovnice. To je patrně zvyk v našich rodinách: šperky žen skončí tak jako tak jako ozdoby mužů!" Isabela se v přítomnosti příbuzného a přítele uvolnila a vyznala se ze svého trápení a ponížení. Popravdě řečeno byly mravy krále Eduarda II. známé po celé Evropě. „Loni se baronům a mně podařilo se Gavestona zbavit. Usekli mu hlavu a já jsem se radovala, že jeho tělo bude hnít u dominikánů v Oxfordu. A teď, můj milý bratránku, lituju, že je rytíř de Gaveston pryč, protože od té doby si Eduard, snad aby se mi pomstil, tahá do paláce ty nejnižší a nejohavnější muže z lidu. Prolézá přístavní putyky v Londýně, vysedává s tuláky a holomky, utkává se s přístavními nosiči, závodí s čeledíny od koní. Předvádí nám vskutku skvělé turnaje! Je mu jedno, kdo vládne jeho království, hlavně že se někdo stará o pořádání radovánek a že se jich může účastnit. V současné době se těší jeho přízni baroni Despenserové. Otec vládne synem, který slouží mému manželu jako žena. Ke mně se Eduard už skoro nepřibližuje, a pokud se náhodou uráčí zavítat do mé ložnice, cítím takový stud, že zůstávám chladná." Sklopila hlavu. „Královna je nejubožejší z poddaných v království, pokud ji manžel už nemiluje," dodala. „Stačí, že se postarala o nástupce; její život už dál nemá cenu. Která žena barona, manželka měšťana nebo venkovana by snášela to, co musím vydržet já..., protože jsem královna! Poslední pradlena v království má více práv než já: může mě přijít požádat o pomoc, já jí smím poskytnout oporu." „Sestřenko, krásná sestřenko, to já vám chci posloužit jako opora!" pravil Artois vřele. Královna smutně zvedla ramena, jako by říkala: Co pro mne vy můžete udělat? Stáli proti sobě. Natáhl ruce a uchopil ji za lokty tak jemně, jak to dokázal, a zašeptal přitom: „Isabelo..." Položila ruce na obrovy paže. Dívali se na sebe a cítili zmatek, s nímž vůbec nepočítali. Artois byl podivně dojatý a současně zmatený, bál se své síly, nechtěl být neobratný. Najednou zatoužil zasvětit všechen svůj čas, své tělo, celý život této jemné a křehké královně. Chtěl ji, jeho touha byla prudká a mocná, nevěděl, jak ji vyjádřit. Jeho choutky většinou nesměřovaly k urozeným ženám, málo se vyznal ve dvorské galantnosti. „Za ženu, jíž král zhrdá a jejíž dokonalost nedokáže ocenit, by mnoho jiných mužů děkovalo nebi na kolenou," pravil. „Je možné, že byste se při svém mládí a kráse měla odříkat přirozených radostí? Je možné, že tyto rty nikdo nelibá? Že tyto paže... toto nádherné, sladké tělo... Ach Isabelo, najděte si muže, a kéž jsem tím mužem já." Vyjádřil dosti drsně a jasně, v co doufal, jeho výmluvnost se jen málo podobala jazyku z básní Viléma Akvitánského. Ale Isabela z něj nespouštěla oči. Převyšoval ji, drtil ji svou postavou. Byl cítit lesem, kůží, koněm a zbrojí. Neměl hlas ani zjev svůdce, a přesto ji vábil. Byl to opravdový muž, prudký a neotesaný zdravý chlap, který má kuráž. Isabela cítila, jak z ní prchá veškerá vůle, a měla jenom jediné přání: opřít si hlavu o býčí hruď a oddat se mu... utišit tu velikou žízeň... Trochu se chvěla. Najednou se vymanila. „Ne, Roberte," zvolala, „neudělám to, co tolik zazlívám svým švagrovým. Nechci to, nesmím to chtít. Když ale pomyslím, jak velká je to ode mne oběť! Tolik si toho přikazuju, tolik odmítám! A ty mrchy mají štěstí na manžely, kteří je milují... a přesto! Ne! Musí být za to potrestány a přísně potrestány!" Veškerá zlost se obrátila proti provinivším se ženám, protože se nedokázala provinit stejně, a všechny její myšlenky patřily jim. Vrátila se k vysoké dubové židli. Robert z Artois ji následoval. „Ne, Roberte, nezneužívejte mé slabosti," opakovala a rozpřáhla paže. „Rozzlobil byste mě." Veliká krása vzbuzuje respekt stejně jako majestát. Obr poslechl. Ale onen prchavý okamžik z jejich paměti nevymizel. Dokážu ještě vzbudit lásku, říkala si v duchu Isabela a pociťovala přitom cosi jako vděčnost k muži, který jí právě tuto jistotu poskytl. „To bylo všechno, co jste mi měl sdělit, bratránku, nebo mi přinášíte ještě nějaké zprávy?" pravila, snažíc se ze všech sil ovládat. Robert z Artois si v duchu kladl otázku, zda by přece jenom neměl využít své převahy, a dal si s odpovědí načas. „Ano, madam," odvětil konečně, „mám pro vás ještě jeden vzkaz od vašeho strýce Valoise." Nové pouto, které se mezi nimi spředlo, dodávalo jejich slovům jakési zvláštní napětí, nedokázali se plně soustředit na to, co říkají. „Brzy budou souzeni hodnostáři templářského řádu," pokračoval Artois, „a panují značné obavy, že váš kmotr, velmistr řádu Jakub de Molay, bude odsouzen k smrti. Monseigneur z Valois vás prosí, abyste napsala králi a vyzvala ho ke shovívavosti." Isabela neodpověděla. Zase zaujala svoji obvyklou pózu s bradou v dlani. „Jak moc se mu takhle podobáte!" pravil Artois. „Komu?" „Králi Filipovi, svému otci..." Zvedla k němu oči, stále ještě přemýšlela. „Rozhodnutí, k němuž došel můj otec, je jistě správné," odpověděla konečně. „Mohu jednat jen v případě, kdy je ve hře čest rodiny, ale nesmím zasahovat do záležitostí vlády a království." „Jakub de Molay je starý muž. Byl vznešený a veliký. Pokud se dopustil nějakých chyb, dost už za ně pykal. Vzpomeňte si, že vás držel při křtu... Věřte mi, pokud bude odsouzen, bude to strašlivý zločin a odpovědnost za to ponesou zase jenom ti dva, Nogaret a Marigny! Tím, že udeřili na templářstvo, chtěli ti dva neurození muži zaútočit na vysokou šlechtu." Královna byla zaražená a zmatená; tahle záležitost zjevně přesahovala její chápání. „Nemohu to posoudit," pravila, „nemohu to posoudit." „Víte, že vašemu strýci dlužím za mnohé. Byl by mi vděčný, kdybych od vás takový dopis obdržel. A milosrdenství se ke královně hodí; je to cit ženský a můžou vás za něj jenom velebit. Někteří lidé vám vyčítají, že máte tvrdé srdce. Teď jim na to můžete odpovědět. Udělejte to pro sebe, Isabelo, a udělejte to pro mne." Usmála se na něj. „Jste velmi obratný, bratránku Roberte, pod divokým zevnějškem skrýváte diplomatické vlohy. Dobrá tedy, napíšu list, o nějž mě žádáte, a můžete ho rovněž odvézt s sebou. Kdy odjíždíte?" „Kdy rozkážete, sestřenko." „Měšce budou dodány zítra, alespoň doufám. Na shledanou tedy." V královnině hlase zazněla lítost. Znovu se na sebe zadívali a Isabelu to opět zmátlo. „Budu od vás čekat posla se zprávou. Podle toho se rozhodnu, jestli se okamžitě vydám do Francie. Sbohem, bratránku. Uvidíme se u večeře." Artois se rozloučil. Královně připadala po jeho odchodu komnata podivně ztichlá a opuštěná jako horské údolí, jímž se přehnalo tornádo. Isabela zavřela oči a chvíli zůstala nehnutě sedět. Lidé předurčení k tomu, aby hráli rozhodující roli v historii národů, často netuší, jak mnoho ovlivňují osudy lidí. Dvě osoby, které spolu vedly tento dlouhý rozhovor jednoho březnového odpoledne roku 1314 ve westminsterském paláci, netušily, že budou následkem svých činů a zřetězení následujících událostí prvními strůjci války mezi Francií a Anglií, která bude trvat více než sto let. II VĚZŇOVÉ V TEMPLÁŘSKÉ VĚŽI Zdi byly pokryty ledkem. Do klenutého sálu vyhloubeného pod zemí se začalo pomalu vkrádat mlhavé, zažloutlé svítání. Vězeň podřimující s pažemi složenými pod vousem se zachvěl a prudce se narovnal. Srdce mu poděšeně tlouklo. Větracím otvorem se sem valila ranní mlha. Zaposlouchal se. Rozeznal zvuk zvonů ohlašujících první mše, i když byl přidušený tlustými zdmi. Pařížských zvonů svatého Martina, svatého Heřmana z Auxerre, svatého Merriho, svatého Eustacha a chrámu Matky boží; venkovských zvonů z vesnic La Courtille, Clignancourt a Mont- Martre. Vězeň nerozpoznal žádný nezvyklý hluk, který by ho měl zneklidnit. Přesto ho svírala úzkost, kterou pociťoval po každém probuzení, stejně jako ho ve spánku pronásledovala zlá noční můra. Vzal ze země dřevěnou misku a zhluboka se napil vody, aby utišil horečku, která ho už dlouhé dny neopouštěla. Když dopil, nechal vodu chvíli ustát a naklonil se nad klidnou hladinu, jako by se díval do zrcadla. Jeho očím se naskytl neostrý a tmavý obraz odrážející podobu stoletého muže. Zůstal tak několik okamžiků, hledal v té vlnící se tváři, ve stařeckém vousu, v ústech propadlých na bezzubých dásních, v dlouhém hubeném nosu chvějícím se na dně misky něco, co zůstalo z jeho původní podoby. Potom se pomalu zvedl a popošel pár kroků, dokud neucítil, jak se napjal řetěz poutající ho ke zdi. A tu začal náhle řvát: „Jakub de Molay! Jakub de Molay! Jsem Jakub de Molay!" Nikdo mu neodpověděl. Nic se neozvalo, věděl, že se nic neozve. Měl však potřebu křičet své jméno, aby se mu mysl úplně nerozložila, aby si připomněl, že velel vojskům, vládl provinciím, měl v rukách stejnou moc jako vladaři, a že dokud bude dýchat, stále bude tím, čím je, byť v této kobce, stále bude velmistrem řádu templářských rytířů. Krutou hrou či spíše výsměchem osudu to byl on, kdo stanovil, že v těchto místech Templu, díla řádu, bude věznice. „To já jsem nechal zrenovovat tuto věž!" šeptal velmistr zlostně a bušil pěstí do zdi. Tohle gesto mu vyrvalo z hrudi výkřik. Zapomněl, že mu na mučidlech rozdrtili palec. Kde měl ale na těle místo, které by nebylo živou ranou nebo sídlem bolesti? Krev mu v nohách špatně obíhala a trpěl strašlivými křečemi od té doby, co podstoupil mučení ve španělských botách... Nohy měl sevřené v dubových fošnách, které katani utahovali ranami palicí do klínů, a přitom slyšel chladný a naléhavý hlas Viléma de Nogaret, strážce královské pečeti, vybízející ho, aby se přiznal. Přiznal k čemu...? Omdlel. Na jeho zmučeném, rozedraném těle vykonaly špína, vlhkost a nedostatek potravy své. Ze všech druhů mučení, která musel podstoupit, však bylo jistě nejstrašnější „natahování". Na pravou nohu mu pověsili sto osmdesáti librové závaží a provazem na kladce ho vytahovali až ke stropu. A k tomu pořád ten příšerný Nogaretův hlas: „Tak už se přiznejte, pane..." Protože dál umíněně popíral svoji vinu, tahali stále prudčeji a výše, až ke klenbě. Cítil, jak se mu údy rozpojují, jak se mu trhají klouby, jak mu břicho i hruď praskají, a nakonec zařval, že přiznává, ano, přiznává všechno, nezáleží na tom, o jaký zločin jde, přizná všechny zločiny světa. Ano, templáři se mezi sebou oddávali sodomii; ano, kdo chtěl vstoupit do řádu, musel plivnout na kříž; ano, uctívali modlu s kočičí hlavou; ano, praktikovali magii, čarodějnictví, vzývali ďábla; ano, zpronevěřili poklady, které jim byly svěřeny; ano, podněcovali spiknutí proti papeži a králi... Co ještě dalšího? Jakub de Molay se tázal, jak mohl všechno tohle přežít. Bezpochyby proto, že mučení bylo velmi pečlivě dávkováno a nikdy nepřekročilo míru, která by vedla ke smrti. A také proto, že starý rytíř, zkušený a otužilý válečník, byl odolnější, než si sám myslel. Poklekl s očima upřenýma k paprsku světla vycházejícímu z větracího okénka. „Můj Bože," pronesl, „proč jsi mi vložil méně síly do duše než do tělesné schránky? Byl jsem vůbec hoden cti stát v čele řádu? Dopustil jsi, abych se projevil jako zbabělec; ušetři mě, Bože, nenechej mě zešílet. Nevím, jak dlouho ještě vydržím, nevím." Sedm let byl přikován v řetězech, vycházel z kobky, jen když ho táhli k výslechu, kde musel čelit hrozbám znalců zákona, nátlaku teologů. Při takovém způsobu života se právem obával, že zešílí. Velmistr často ztrácel pojem o čase. Aby se rozptýlil, pokusil se ochočit párek krys, které přicházely každou noc ohryzávat zbytky jeho chleba. Přecházel od zlosti k slzám, od záchvatů zbožnosti k nenávisti a touze po odplatě, od tupé odevzdanosti k výbuchům zuřivosti. „Chcípnou za to, chcípnou za to," opakoval si. Kdo chcípne? Kliment, Vilém, Filip... Papež, strážce pečeti, král. Zemřou. Molay nevěděl, jakým způsobem sejdou ze života, ale určitě to bude za strašlivých muk, aby odčinili své zločiny. A bez ustání přežvykoval ta tři opovrhovaná, nenáviděná jména. Pořád ještě na kolenou, s tváří obrácenou k okénku, velmistr zašeptal: „Děkuju ti, Bože, žes mi ponechal schopnost nenávidět. Je to jediná síla, která mě ještě drží při životě." Ztěžka se zvedl a vrátil se ke kamenné lavici přilepené maltou ke zdi, která mu sloužila současně za židli i lože. Kdo by kdy pomyslel, že skončí tady? Myšlenky ho neustále unášely do minulosti, kde se viděl jako jinoch, jímž byl před padesáti lety, jinoch, který sestupoval po svazích rodné Jury vstříc velkému dobrodružství. Jako všichni mladší šlechtičtí synové té doby snil o tom, že oblékne dlouhý bílý plášť s červeným křížem, stejnokroj řádu templářů. Samotné jméno templář vyvolávalo v té době představu Východu a hrdinských eposů, korábů se vzdutými plachtami brázdících stále modrá moře, troubení k útoku cvalem písečnými krajinami, pokladů Arábie, zajatců za výkupné, dobytých a vyrabovaných měst, gigantických hradů. Vyprávělo se dokonce, že templáři mají své tajné přístavy, kde se naloďují na cesty do neznámých kontinentů... 4 A Jakub de Molay si svůj sen prožil; plavil se, bojoval, žil v obrovských pevnostech barvy světlého písku; pyšně si vykračoval uličkami vonícími kořením a kadidlem oděný do nádherného pláště, jehož záhyby mu padaly až ke zlatým ostruhám. Postupoval v hierarchii řádu výše, než si kdy dovolil doufat, dosáhl na všechny hodnosti, až ho nakonec volba jeho bratří vynesla do funkce nejvyšší, do úřadu velmistra řádu ve Francii a zámoří a velitele patnácti tisíc rytířů. A všechno skončilo v tomto sklepení, v tomto hnití, v téhle mizérii. Jen málo lidských osudů poznalo tak zázračný vzestup a tak strašlivý pád... Jakub de Molay ryl pomocí článku řetězu do sanytru na zdi nezřetelné čáry, které měly být prosebným listem psaným ze žaláře, když tu zaslechl z úzkého schodiště vedoucího k jeho kobce zvuk těžkých kroků a řinčení zbraní. Znovu ho sevřela úzkost, tentokrát oprávněná. Dveře zaskřípěly a otevřely se. Molay zahlédl za žalářníkem čtyři lučištníky v kožených kabátcích a s píkami v rukou. Dech se jim kolem tváří srážel do bílé páry. „Přišli jsme pro vás, pane," pravil jeden z nich. Molay se beze slova zvedl. Žalářník se k němu přiblížil a mohutnými ranami kladiva a sekáče uvolnil nýt, který spojoval řetěz s železnými pouty, jimiž byly spoutány vězňovy nohy. Vězeň si přitiskl na vyhublá ramena svůj kdysi nádherný plášť, z nějž teď zbyl jen našedlý hadr. Vyšitý kříž mu visel v cárech na rameni. Ve vyčerpaném, vrávorajícím starci, stoupajícím krokem ztěžklým okovy po schodech věže, však přece bylo možné najít ještě cosi z vojenského velitele, který na Kypru velel všem křesťanům v Orientu. „Můj Bože, dej mi sílu...," mumlal si pro sebe. „Dej mi trochu síly." A aby tu sílu našel, opakoval si jména svých tří nepřátel: Kliment, Vilém, Filip... Mlha zaplavovala rozlehlé nádvoří templu, halila věžičky opevnění do bílého hávu, vnikala mezi cimbuří, obalovala do vaty věž kostela řádu. Stovka vojáků tu stála se zbraní u nohy kolem velkého čtvercového otevřeného vozu. Zpoza zdí sem pronikal ruch Paříže, občas zaznělo koňské zařehtání tak smutné, že rozdíralo duši. Uprostřed nádvoří kráčel pomalým krokem pán Alain de Pareilles, kapitán královských lučištníků, muž, který byl přítomen všem popravám a doprovázel všechny odsouzence k soudu i na mučení. Na tváři se mu zračil výraz hluboké nudy. Ocelově šedé vlasy mu padaly v krátkých pramenech na hranaté čelo. Oděn byl v drátěnou košili, po boku měl meč, pod paží držel přilbu. Když zaslechl přicházet velmistra, obrátil se. Při pohledu na něj pocítil Jakub de Molay, jak bledne, pokud to ještě bylo možné. Obvykle se nedělalo kolem výslechu vězňů tolik ruchu; nepoužíval se vůz, nebyli u toho ozbrojenci. Obviněné si vyzvedlo několik královských biřiců a v loďce je převezli na druhý břeh Seiny, většinou se všechno odehrávalo za soumraku. „Vynesli rozsudek?" otázal se Molay kapitána lučištníků. „Ano, pane," odtušil tázaný. „A víte, synu," pokračoval Molay po chvilce váhání, „jak zní rozsudek?" „Nevím, pane. Mám rozkaz dopravit vás do chrámu Matky boží, kde bude přečten." Rozhostilo se ticho, potom se znovu ozval Jakub de Molay: „Jaký den je dnes?" „Pondělí po svatém Řehoři." Což odpovídalo 18. březnu. Bylo 18. března léta páně 1314. 5 Vedou mě na smrt? ptal se v duchu Molay. Dveře věže se znovu otevřely a v nich se objevili tři další hodnostáři řádu: generální vizitátor, velkopreceptor Normandie, akvitánský komtur. I oni měli bílé vlasy, zježené vousy, nejistá těla zahalená do rozedraných plášťů. Chvíli zůstali nehybně stát, zrychleně pomrkávali, podobní velkým nočním ptákům, kteří nejsou schopni vidět na denním světle. Geoffroy de Charnay, velkopreceptor Normandie, se jako první vrhl k velmistrovi, zaplétaje se do okovů, a objal ho. Oba muže pojilo dlouholeté přátelství. Jakub de Molay stál u zrodu kariéry pana de Charnay, který byl o deset let mladší, a velmistr v něm viděl svého nástupce. Charnay měl na čele hlubokou jizvu a křivý nos, památku na jednu bitvu, v níž rána mečem rozťala jeho přilbu. Tenhle drsný muž s tváří vymodelovanou válečnými útrapami zabořil hlavu do ramena svého velmistra, aby skryl slzy. „Odvahu, bratře, odvahu," povzbuzoval ho Mola,y a sevřel ho do náruče. „Odvahu, bratři," opakoval a objal i druhé dva hodnostáře. Přistoupil k nim žalářník. „Máte právo na sejmutí okovů, pánové," pravil. Velmistr unaveně rozhodil rukama a trpce se ušklíbl. „Nemám čím zaplatit," odtušil. Když templáře vyváděli z vězení, mohli jim sundat pouta, ovšem za tento úkon museli dát templáři žalářníkovi jeden denár z toho sou, který jim byl přidělován na den a z nějž museli platit za ohavnou stravu, slámu a také za vyprání košile. Další krutost přesně odpovídající Nogaretově kverulantské malicherné povaze...! Byli obviněni, nikoli však odsouzeni; měli tedy právo na odškodné, ovšem s placením za služby propočítaným takovým způsobem, že drželi půst čtyři dny z osmi, spali na holém kameni a hnili ve špíně. Geoffroy de Charnay sáhl do starého koženého váčku na opasku, vytáhl z něj dva denáry, které mu ještě zbývaly, a mrštil jimi o zem. Jeden byl pro něj, druhý pro velmistra. „Bratře!" pravil s odmítavým gestem Jakub de Molay. „Jediné, co pro vás můžu dnes udělat...," odvětil Charnay. „Přijměte, bratře, není to žádná zásluha." „Pakliže nám sundají pouta, je to možná dobré znamení," pravil generální vizitátor. „Třeba papež rozhodl v náš prospěch a dají nám milost." V ústech mu zůstalo jen pár nepravidelně vylámaných zubů, takže šišlal, ruce měl oteklé a třásly se mu. Velmistr pokrčil rameny a ukázal na stovku seřazených lučištníků. „Připravme se na smrt, bratře," odpověděl. „Podívejte se, podívejte, co mi udělali," zasténal akvitánský komtur a vyhrnul si rukáv. „Všechny nás mučili," opáčil velmistr. Odvrátil oči jako vždy, když mu někdo připomněl mučení. Podlehl, podepsal falešnou výpověď a nikdy si to neodpustil. Přeběhl pohledem nekonečné hradební zdi, které byly sídlem a symbolem moci Templu. Naposledy, pomyslel si. Naposledy hleděl na úžasný stavební celek s věží, kostelem, paláci, domy, dvory a zahradami, na skutečné opevněné město uprostřed Paříže. 6 To ve zdejších prostorách žili templáři už dvě století, modlili se tady, spali tu, soudili, počítali, rozhodovali o svých dalekých výpravách; to zde byla dlouho uložena francouzská královská pokladnice, která jim byl svěřena do opatrování a spravování. A sem se také vraceli po zkázonosných výpravách svatého Ludvíka, po pádu Palestiny a Kypru, sem přitáhli jejich panoši, muly obtížené zlatem, celá kavalerie arabských koní, zástupy černých otroků... Jakubovi de Molay znovu vyvstal před očima vítězný návrat, který v sobě měl sílu epopejí. Přestali jsme být užiteční a nevěděli jsme o tom, říkal si v duchu velmistr. Pořád jsme mluvili o dalších křížových výpravách a o tom, že znovu dobudeme ztracená území... Asi jsme byli příliš domýšliví a těšili se až moc velkým výhodám, které už nebylo možné ospravedlnit. Z Kristových vojáků, z vojska bránícího veškeré křesťanstvo, se stali všemocní bankéři církve i králů. A když člověk vydržuje hodně dlužníků, nadělá si spoustu nepřátel. Královské finance byly však bezpochyby spravovány dobře! Celé drama začalo vlastně v den, kdy Filip Sličný požádal, aby ho přijali do řádu. Přitom měl zjevně v úmyslu stát se jeho velmistrem. Generální kapitula odpověděla odměřeným odmítnutím, proti němuž nebylo odvolání. Udělal jsem chybu? ptal se Jakub de Molay sám sebe už posté. Nebyl jsem příliš žárlivý, příliš ješitný na svoji vážnost? Ale ne, nemohl jsem přece jednat jinak. Pravidla řádu mluvila jasně: zakazovala přijímat do komendy prince z panovnického rodu. Král Filip nikdy na tuto pohanu nezapomněl. Zahájil však lstivou hru: naoko se choval stále vlídně, zahrnoval Jakuba de Molay přízní a projevy přátelství. Copak nebyl velmistr řádu kmotrem jednoho z králových dětí? Nebyl velmistr oporou království? Brzy však podle královského dekretu přenesli královskou pokladnici z věže Templu do věže v Louvru. Současně se počaly šířit neurčité, nenávistné pomluvy, které měly očernit templáře. Na veřejných prostranstvích a na tržištích se říkalo a dokonce veřejně prohlašovalo, že templáři spekulují s obilím, že jsou odpovědní za hladomor, že jim šlo vždycky jen o hromadění majetku a nikoli o to, aby pohanům odňali Kristův hrob. Templáři mluvili drsným vojáckým jazykem, obvinili je tedy z rouhačství. Dokonce se rozšířilo úsloví „kleje jako templář". Od rouhače ke kacíři je blízko. Tvrdilo se, že mají zvrhlé mravy a jejich černí otroci že jsou čarodějníci... Jisté je, že se všichni naši bratři nechovali jako svatí, mnohým z nich nečinnost nesvědčila, přiznával si. Hlavně se říkalo, že během přijímacího obřadu nutí nováčky odříci se Krista, plivat na kříž a podrobit se oplzlému obcování. Pod záminkou, že učiní těmto povídačkám přítrž, nabídl Filip velmistru řádu, aby zahájil vyšetřování s cílem zachránit čest templářů. A já jsem přijal..., říkal si Molay. Odporně mě zneužil, podvedl mě! Neboť jednoho říjnového dne roku 1307... Ach! Jak dobře si Molay na ten den vzpomíná... Byl pátek a třináctého... Ještě večer předtím mě objímal a nazýval svým bratrem, usadil mě na přední místo při pohřbu své švagrové, konstantinopolské císařovny... Tak tedy toho 13. října léta Páně 1307 spustil král Filip dlouho chystaný policejní zásah nevídaného rozsahu a jménem svaté inkvizice nechal za svítání pozatýkat všechny templáře ve Francii. Obviněni byli z kacířství. A Jakuba de Molay a sto čtyřicet rytířů přišel do jejich mateřského sídla zajmout sám strážce pečeti Nogaret... Kdosi křikl rozkaz a velmistr sebou trhl. Lučištníci sevřeli řady. Pan Alain de Pareilles si nasadil přilbu; voják mu přivedl koně a pomohl mu do sedla. „Nuže, do toho," pravil velmistr. Vězně dostrkali k vozu. Molay na něj nastoupil jako první. Akvitánský komtur, muž, který odrazil u Saint-Jean-ďAcre Turky, zůstal otupěle stát neschopný pohybu. Museli ho do vozu vytáhnout. Generální vizitátor bez ustání pohyboval rty. Jakmile vylezl do vozu jako poslední Geoffroy de Charnay, zavyl někde v konírnách neviditelný pes. Těžký vůz tažený čtyřmi koňmi zapřaženými po dvou za sebou se pohnul. Velká brána se otevřela a okamžitě vypukla nesmírná vřava. Několik stovek osob, všichni obyvatelé Templu a přilehlých čtvrtí, se tlačilo u zdí. Lučištníci v čele průvodu si museli razit cestu rukojeťmi pík. „Místo pro královy služebníky!" křičeli lučištníci. Nad davem čněl Alain de Pareilles, sedící zpříma na koni s nepohnutým a stále unuděným výrazem. Když se však objevili templáři, dav náhle ztichl. Při pohledu na čtyři staré vyzáblé muže, jimiž drkotání plných kol vozu pohazovalo sem tam a vrhalo je na sebe, prožívali Pařížané v tuto chvíli němý úžas doprovázený spontánním soucitem. Potom se ozvaly výkřiky: „Na smrt! Smrt kacířům!" To ovšem křičeli královští biřici zamíchaní v davu. A tak lidé, kteří jsou vždy ochotni křičet s vládnoucí mocí a bouřit, když tím nic neriskují, začali řvát: „Na smrt!" „Zloději!" „Modloslužebníci!" „Jen se na ně podívejte! Dneska už nemají nos tak vysoko, pohani! Na smrt!" Podél celého průvodu padaly urážky, nadávky a hrozby. Ale byl to vskutku umírněný povyk. Značná část davu setrvávala v mlčení, a tohle mlčení, ať bylo jakkoli opatrné, nebylo o nic méně výmluvné. Za těch sedm let se totiž mínění lidu trochu pozměnilo. Bylo všeobecně známo, jakým způsobem vedli soudci proces. U chrámových dveří vídali lidé templáře, kteří ukazovali kolemjdoucím kosti trčící z nohou, zjevné následky mučení. V mnoha francouzských městech viděli na hranicích umírat desítky rytířů. Vědělo se, že jisté církevní soudy odmítly vynést rozsudky a že museli být jmenováni noví preláti, jako třeba bratr prvního ministra Marignyho, aby se této nevděčné práce ujali. Říkalo se, že sám papež Kliment V. ustoupil jenom nerad, a to jen proto, že byl na francouzském králi závislý a bál se, aby ho nepotkal osud jeho předchůdce papeže Bonifáce, jejž na vlastním trůně napadli a zpolíčkovali. Navíc obilí za posledních sedm let nepřibylo a chleba ještě podražil, takže za to patrně nemohli templáři... Pětadvacet lučištníků s luky zavěšenými na řemenech a píkami na ramenou kráčelo před vozem, pětadvacet po každé straně vozu a stejný počet uzavíral průvod. Ach! Kdyby nám v těle zůstalo alespoň trochu sil! přál si v duchu velmistr. Ve dvaceti letech by se byl vrhl na jednoho z vojáků, vytrhl mu píku a pokusil by se o útěk, nebo by se alespoň na místě bil a zemřel v boji. Za ním drmolil bratr vizitátor mezi vytlučenými zuby: „Neodsoudí nás. Nevěřím, že by nás odsoudili. Už pro ně nejsme nebezpeční." A akvitánský komtur procitl z otupělosti a pravil: „To je krásné být venku! Jaká nádhera, když se můžeš nadechnout čerstvého vzduchu, že ano, bratře?" Velkopreceptor Normandie se dotkl velmistrovy paže. „Pane bratře," oslovil ho tichým hlasem, „všiml jsem si, že v davu hodně lidí pláče a mnozí se křižují. Nejsme v utrpení osamoceni. Tu kalvárii s námi někteří prožívají." „Ti lidé nás snad litují, ale nemůžou nás zachránit," odvětil Jakub de Molay. „Hledám mezi nimi jiné tváře." Velkopreceptor pochopil, že se velmistr křečovitě drží poslední, nesmyslné naděje. I on začal instinktivně pátrat v množství shromážděných lidí. Značnému počtu mužů z patnácti tisíc rytířů řádu se totiž podařilo vyhnout zatčení v roce 1307. Někteří se uchýlili do klášterů, jiní svlékli řádové roucho templářů a žili jako neznámí lidé na venkově či ve městech. A další utekli do Španělska, neboť aragonský král odmítl poslechnout výslovné rozkazy francouzského krále a papeže, ponechal templářům jejich komendy a založil s nimi nový řád. Některé rytíře svěřily relativně mírné tribunály do péče milosrdných bratří. Mnozí bývalí rytíři zůstali ve spojení a utvořili jakousi tajnou konspirační síť. A Jakub de Molay si říkal, že možná... Možná někde uzrálo spiknutí... Možná se během jejich cesty, třeba na rohu ulice Bílých plášťů nebo ulice Bretonstva nebo u zvonice svatého Merriho zčistajasna objeví skupina mužů, vytáhne z kabátců zbraně, vrhne se na lučištníky, zatímco další spiklenci je budou zasypávat šípy. Vůz by mohli postavit napříč ulice, a ještě tak zvýšit zmatek... Proč by to ale naši bývalí bratři dělali? pomyslel si Molay. Aby osvobodili svého velmistra, který je zradil, odřekl se řádu a podlehl na mučidlech... Přesto vytrvale pozoroval dav, kam až jeho oko dohlédlo, ale viděl jen otce od rodin, kteří si vysazovali dítka na ramena, aby lépe viděla. Až později před těmi dětmi někdo vysloví jméno řádu templářů, vybaví si jenom čtyři vousaté a roztřesené starce obklopené ozbrojenci, jako by šlo o nebezpečné zločince. Generální vizitátor si pořád šišlavě cosi povídal pro sebe a hrdina od Saint-Jean-ďAcre nepřestával opakovat, jak je krásné procházet se takhle ráno venku. Velmistr cítil, jak ho zaplavuje šílený vztek, lomcovala jím stejná zuřivost, jakou pociťoval tak často ve vězení, kdy řval a tloukl pěstmi do zdí. Určitě provede něco překvapivého a strašného... ještě nevěděl co... ale cítil potřebu jednat. Přijímal smrt skoro jako osvobození; nedokázal se však smířit s tím, že zemře nespravedlivě a beze cti. Ve starém válečníkovi se naposledy vzbouřila krev. Chtěl umřít v boji. Hledal ruku Geoffroye de Charnay, svého přítele, druha, posledního silného muže, jejž měl po boku, a tu ruku stiskl. Velkopreceptor Normandie viděl, jak se velmistrovi nadouvají na propadlých spáncích žíly jako modré užovky. Průvod dorazil k chrámu Matky boží. III KRÁLOVY SNACHY Kolem ošatky se vznášela lahodná vůně mouky, vlahého másla a medu. „Teplé oplatky! Jinde takové nedostanete. Jen pojďte, lidičky, jezte! Teplé oplatky!" vyvolával oplatkář, který se otáčel kolem pece stojící pod širým nebem. Dělal všechno najednou: roztíral těsto, stahoval z ohně už upečené oplatky, vracel drobné a přitom hlídal kluky, aby mu nějakou neukradli. „Teplé oplatky!" Byl tak zaměstnaný, že si ani nevšiml zákazníka, z jehož bílé ruky sklouzl měďák výměnou za zlatou, křupavou oplatku stočenou do kornoutku. Viděl jenom, jak tatáž ruka odložila oplatku, z níž bylo ukousnuté jediné sousto. „Zase někdo ohrnuje nos," bručel oplatkář, prohrabávaje oheň. „Co by chtěl? Taková dobrota: čerstvý tvaroh a máslo z Vaugirardu..." V tu chvíli se narovnal a zůstal stál, jako by ho do země vrazil, poslední slovo se mu vzpříčilo v hrdle, jen zíral na zákazníka, jemuž byla promluva určena. Byl to vysoký muž s velikýma světlýma očima, na hlavě měl bílou špičatou kuklu padající na ramena a polodlouhý plášť... Než se mohl oplatkář poklonit až k zemi a vykoktat omluvu, byl už muž v bílé kukle daleko, a prodavač pořád stál jako zkamenělý a díval se, jak mizí v davu, zatímco se mu na peci pálila další dávka oplatek. Obchodní ulice starého města se podle slov cestovatelů, kteří navštívili Afriku i Orient, značně podobaly súkům v arabských městech. Vládl tu stejný ruch a nepřetržité hemžení, stejné kramářské boudy se tísnily nalepené jedna na druhou, vzduchem se šířily stejné vůně spáleného tuku, koření a kůže, zákazníci tudy procházeli stejným pomalým krokem a překáželi v chůzi oslům a nosičům. Každá ulice, každá ulička měla svůj ráz, své řemeslo, na něž se specializovala; v jedné byli soukeníci, kteří provozovali řemeslo v zadní části krámku, v druhé ševci klepající do kovových kopyt, o něco dál tahali sedláři za šídla a nakonec tu truhláři soustruhovali nohy k podnožním stoličkám. Byla tu ulice Ptačí, Bylinková a Zeleninová, ulice Kovářská, kde se to otřásalo hlukem kovadlin. Zlatníci se usadili na nábřeží nesoucím jejich jméno a pracovali před malými ohřívadly s řeřavým uhlím. Mezi štíty domů ze dřeva a mazaniny natlačenými na sebe prosvítal jen tenoučký proužek oblohy. Zem pokrývalo páchnoucí bláto, v němž se šouraly podle postavení majitele bosé nohy, dřeváky či kožené botky. Muž s majestátním držením těla v bílé kukle pomalu kráčel davem s rukama za zády, zdálo se, že mu příliš nevadí strkanice. Ostatně před ním hodně lidí uhýbalo a zdravilo ho. Odpovídal krátkým pokynem hlavy. Měl atleticky široká ramena, světlé, hedvábné vlasy na koncích stočené do ruliček mu padaly skoro až na límec a rámovaly pravidelnou tvář nevšední krásy. Tři královští biřici v modrém oděvu, nesoucí v podpaží hůl na vrcholku ozdobenou lilií, sledovali tohoto muže z patřičné vzdálenosti, ale nikdy ho nespustili z očí, zastavili se, když se zastavil on, a znovu pokračovali v chůzi ve stejnou chvíli jako on. 7 Najednou se vyřítil z jedné uličky mladík v přiléhavém kabátci, vlečený třemi velkými chrty připnutými na šňůře, přímo na pomalu kráčejícího muže a málem ho porazil. Psi se zamotali do šňůr a vyli. „Dávejte přece pozor na cestu!" zvolal mladík se silným italským přízvukem. „Stačilo málo a upadl byste na mé psy. Klidně by vás mohli pokousat a já bych se jim ani nedivil!" Nejvýš osmnáctiletý hoch, nevelký ale urostlý, s černýma očima a jemnou bradičkou chtěl vypadat jako chlapák a mluvil schválně hodně nahlas. Rozplétal šňůry a pokračoval italsky. „Non si puo vedere un cretino peggiore... "* To už ho však obstoupili tři biřici; jeden z nich ho vzal za paži a šeptl mu cosi do ucha. Mladík okamžitě smekl čapku a přeuctivě se uklonil. Kolem se utvořil nenápadný kroužek. „Krásní lovečtí psi. Komu patří?" zeptal se procházející se muž a prohlížel si chlapce velikýma chladnýma očima. „Mému strýci, bankéři Tolomeimu... k vašim službám," odvětil mladík a podruhé se uklonil. Muž v bílé kukle už nic nedodal a pokračoval v cestě. Když se trochu vzdálil a i biřici už byli daleko, lidé obklopující mladého Itala vybuchli smíchem. Chlapec zůstal stát, zdálo se, že se těžce vyrovnává s omylem, jehož se právě dopustil; dokonce i psi byli zaražení, ani se nehnuli z místa. „Jen se podívejte na toho hejska! Spadl mu hřebínek!" vysmívali se kolemstojící. „Ten to vyvedl! Málem povalí krále a ještě ho urazí!" „Můžeš se připravit na to, že strávíš noc ve vězení, hochu, a dostaneš třicet ran bičem." Ital se zevlounům postavil. „No co! Nikdy jsem ho neviděl. Jak bych ho tedy mohl poznat? Uvědomte si, holenkové, že pocházím ze země, kde není žádný král, kvůli němuž by se člověk musel nalepit na zeď. V mé rodné Sienně je každý králem. A kdo chce tvrdit, že Guccio Baglioni lže, ať mi to řekne pěkně do očí!" Pronesl své jméno jako výzvu, oči mu potemněly. Nedotýkavost a pýcha Toskánců byla všeobecně známá. Po boku měl krásně vypracovaný kordík. Nikdo se s ním nepřel. Mladík luskl prsty na psy a pokračoval v cestě, nebyl si tolik jistý, jak se snažil působit, a v duchu si kladl otázku, jestli pro něj ten hloupý omyl nebude mít neblahé následky. Neboť skutečně málem porazil krále Filipa Sličného. Tento panovník, jemuž se mocí nikdo nevyrovnal, se rád jen tak procházel svým městem jako obyčejný měšťák, zajímal se o ceny, ochutnával ovoce, ohmatával látky, naslouchal tomu, co se povídá. Oťukával si veřejné mínění. Cizinci se na něj občas obraceli a ptali se ho na cestu. Jednoho dne ho dokonce zastavil nějaký voják a žádal po něm nedoplatek žoldu. Jen málokdy se králi stejně skoupému na slovo jako na peníze stalo, že pronesl během procházky více než tři věty a utratil více než tři sous. Král právě procházel řeznickým tržištěm, když se rozezněl velký zvon chrámu Matky boží a současně se strhl povyk. * Většího kreténa jsem neviděl... „Už jsou tady! Už jsou tady!" povykovali lidé v ulici. Hluk se blížil. Zevlující chodci se rozběhli tam, odkud přicházel. Tlustý řezník vyběhl ze svého masného krámu se sekáčkem v ruce a ječel: „Smrt kacířům!" Jeho žena se mu pověsila na rukáv. „Kacířům? Nejsou o nic větší kacíři než ty sám," okřikla ho. „Zůstaň hezky doma a obsluhuj zákazníky, budeš aspoň užitečnější, ty povaleči!" Chytili se do křížku. Hned se kolem nich utvořil hlouček. „Vždyť se u soudu přiznali!" pokračoval řezník. „Před soudem? Soudci jsou jeden jako druhý. Soudí, jak jim káže ten, kdo je platí." Každý chtěl teď vyslovit svůj názor. „Templáři jsou svatí muži. Vždycky dávali hodně na almužny." „Měli jim vzít jejich zlato, ale ne je mučit!" „To král byl jejich největším dlužníkem. Když nejsou templáři, nejsou ani dluhy." „Král udělal dobře." „Král nebo templáři," pravil nějaký učedník. Nechte vlky, ať se požerou mezi sebou. Aspoň se nepustí do nás." V tu chvíli se jakási žena obrátila, zbledla a naznačila kolemstojícím, aby zmlkli. Filip Sličný stál za nimi a pozoroval je svým chladným pohledem. To už se nepozorovaně přiblížili biřici připravení zasáhnout. Vmžiku se hlouček rozprchl a každý v běhu volal hodně nahlas: „Ať žije král! Smrt kacířům!" Vypadalo to, že král snad nic nezaslechl. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, neobjevil se na ní ani náznak nějaké emoce. Pokud mu dělalo radost překvapovat lidi, potom to byla radost tajná. Řev sílil. Průvod s templáři dospěl na konec ulice a král mohl na chvilku zahlédnout úzkým volným prostorem mezi domy vůz a čtyři muže na něm. Velmistr stál zpříma. Vypadal jako mučedník, nikoli jako poražený. Filip Sličný chvíli pohledem sledoval dav spěchající na to představení a sám se pomalým, stejnoměrným krokem vracel vylidněnými ulicemi do svého paláce. Lidi si klidně můžou trochu zazlořečit a velmistr může po libosti napřimovat své zmučené tělo. Do hodiny vynesou rozsudek a bude po všem. Do hodiny zmizí případ templářů ze světa, lidé na ně zapomenou a královská moc se tím upevní a zvětší. Dokonce i dcera Isabela bude spokojená. Vyhovím její prosbě, a vlastně tak uspokojím všechny. Už bylo načase s tím skoncovat, říkal si král Filip. Vracel se do svého sídla kramářskou síní. Během století byl královský palác mnohokrát na římských základech přestavován, Filip ho však celý zrenovoval a citelně zvětšil. Doba přála velkým stavbám a princové královského rodu mezi sebou v tomto ohledu soupeřili. To, na čem se ve Westminsteru teprve pracovalo, bylo již v Paříži dokončeno. Ze starých budov zachoval Filip nedotčenou jenom modlitebnu, Sainte-Chapelle, kterou vystavěl jeho děd, svatý Ludvík. Nový královský palác v Cité odrážel své vysoké bílé věže v Seině, byl velkolepý, obrovitý, okázalý. Král Filip, obvykle velmi opatrný na výdaje, neškudlil, když šlo o to posílit moc státu. Protože však byl dobrý obchodník, ponechal soukeníkům a niťařům privilegium otevřít si krámy ve velké palácové síni, vybíral za to ovšem roční nájem. Síni se říkalo nejdříve soukenická galerie, posléze se jí začalo říkat kramářská galerie. 8 Tato nesmírně rozlehlá hala, vysoká a rozbíhající se do šířky jako dvoulodní katedrála, byla středem zájmu a obdivu všech, co zavítali do Paříže. Na hlavicích pilířů se tyčilo čtyřicet soch představujících čtyřicet králů, kteří se od doby Pharamonda a Meroveje vystřídali v čele franského království. Proti podobizně Filipa Sličného byla umístěna socha Enguerranda de Marigny, koadjutora a správce království, který dal podnět k těmto pracem a řídil je. Síň byla přístupná všem, stala se místem procházek, obchodních jednání i milostných schůzek. Člověk si tu mohl nakoupit a současně vidět zblízka urozence i prince královské krve. Tady se rozhodovalo o módních vlnách. Pod velkými sochami králů se bez ustání hemžil mezi stánky dav lidí. Výšivky, krajky, hedvábí, samet, kašmír z kozí vlny a hedvábí, prýmkařské zboží, módní doplňky a drobné klenoty se kupily, třpytily, hrály duhovými barvami na dubových pultech, které se večer zvedly a staly se z nich okenice, nebo přetékaly ze stolů stojících na kozách, či visely z bidel. Dámy ode dvora, měšťanky i služky přecházely od jednoho krámu k druhému. Všichni ohmatávali zboží, bez ustání povídali, snili, toulali se. Bzučelo to tady hovorem, smlouvalo se, klevetilo, ozýval se smích a tomu všemu vévodilo dryáčnické vyvolávání kramářů lákajících zákazníky. Mnohé z těch hlasů měly cizí přízvuk, hlavně italský a vlámský. Chlapík vyzáblý jako tyčka nabízel vyšívané šátky rozložené na plachtě z konopného plátna přímo na zemi. „Není to škoda, milé dámy," vykřikoval, „utírat si nos prsty nebo do rukávu, když vám nabízím překrásně vyzdobené šátečky z jemného plátýnka, které si můžete půvabně uvázat kolem ručky nebo kolem měšce!" Jiný vyvolávač o pár kroků dál žongloval s pruhy malínských krajek, vyhazoval je tak vysoko, že bílé krajkové arabesky létaly až ke kamenným ostruhám Ludvíka Tlustého. „Kupujte, jsou za babku, jsou skoro zadarmo! Loket za šest denárů! Která z vás nemá šest denárů, aby si ozdobila ňadra? Kupte a uhlídáte, že vám nikdo neodolá!" Filip Sličný procházel síní v celé její délce. Většina mužů, které míjel, se mu ukláněla; ženy naznačily poklonu. Král to sice nedával najevo, ale miloval ruch v kramářské galerii i projevy úcty, jichž se mu tady dostávalo. Velký zvon chrámu Matky boží nepřestával vyzvánět. Jeho zvuk sem však doléhal jenom tlumeně, slabě. Na konci kramářské galerie, nedaleko velkého schodiště, stála skupinka tří osob, dvě velmi mladé ženy a mladík, jejichž krása, oděv a také smělé chování přitahovaly pozornost kolemjdoucích. Ženy byly dvě z králových snach, jimž se říkalo „burgundské sestry". Byly si jen málo podobné. Starší Janě, provdané za druhého syna Filipa Sličného, hraběte z Poitiers, bylo necelých jednadvacet. Byla vysoká, štíhlá, měla popelavé světlé vlasy, trochu strojené vystupování a zkoumavý kosý pohled. Oblékala se s jednoduchostí svědčící o vytříbeném vkusu. Toho dne měla na sobě šaty ze světlešedého sametu s přiléhavými rukávy, přes něž oblékla vrchní šat lemovaný hermelínem sahající až k bokům. Její sestra Blanka, manželka Karla Francouzského, nejmladšího z královských princů, byla menší, kulatější, růžovější a mnohem nespoutanější. Bylo jí osmnáct let a na tvářích jí ještě zůstaly dětské dolíčky. Měla světlé vlasy příjemně teplého odstínu, světlehnědé zářivé oči a drobné průsvitné zoubky. Oblékání pro ni přestalo být hrou a stalo se vášní, jíž se oddávala s výstředností nevypovídající zrovna o jejím dobrém vkusu. Věšela si na čelo, hruď, rukávy a opasek tolik šperků, kolik unesla. Šaty měla krumplované perlami a zlatem. Byla však tak půvabná a vypadala tak spokojená sama se sebou, že jí lidé ochotně odpouštěli tu naivní přebujelost. Mladík stojící s princeznami byl oděný tak, jak se sluší na muže patřící ke dvořanům panovnického domu. Ti tři spolu polohlasně s potlačovaným vzrušením hovořili o jakési pětidenní záležitosti. „A je vůbec rozumné tolik se trápit kvůli pouhým pěti dnům?" říkala zrovna hraběnka z Poitiers. Vtom se za sloupem, který do poslední chvíle zakrýval jeho příchod, objevil král. „Dobrý den, dcery," pozdravil. Mladí lidé se okamžitě odmlčeli. Spanilý jinoch se hluboce uklonil a s očima upřenýma k zemi couvl o krok. Ženy se uklonily, byly zaražené, zjevně trochu v rozpacích, červenaly se. Všichni tři vypadali, jako by byli přistiženi při něčem nekalém. „Copak, dcery? Skoro to vypadá, že jsem vás nemile vyrušil a přetrhl vám hovor. Copak jste si vyprávěli?" otázal se král. Nikterak ho nepřekvapilo, že ho ti tři přijali s takovými rozpaky. Dávno si zvykl na to, že se lidé, dokonce i důvěrní přátelé a nejbližší rodina, chovali v jeho přítomnosti zaraženě a plaše. Od ostatních ho oddělovala jakási ledová stěna. Nedivil se tomu, ale rmoutilo ho to. Domníval se, že se chová vlídně a přívětivě, aspoň se o to snažil. Nejdříve se vzpamatovala Blanka. „Musíte nám odpustit, sire," pravila, „ale těžko vám můžeme opakovat svá slova!" „Pročpak?" „Protože... protože jsme o vás mluvili ve zlém." „Vskutku?" otázal se Filip Sličný, nevěda, jak se má k takovému žertování postavit. Spočinul pohledem na mladíkovi, který se stále držel v povzdálí, a ukázal na něj bradou. „Kdo je ten švihák?" „Pan Filip ďAulnay, panoš našeho strýce Valoise," odvětila hraběnka z Poitiers. Mladík se znovu uklonil. „Nemáte náhodou bratra?" obrátil se král přímo k panošovi. „Ano, sire, můj bratr je ve službách monseigneura pana z Poitiers," odvětil zajíkavě mladý ďAulnay, zardívaje se. „Ano, už vím. Stále si vás pletu," pravil panovník. Potom se znovu obrátil k Blance: „Copak jste o mně říkali, dcero?" „Jana a já jsme se shodly v tom, že vám máme co vyčítat, sire a otče, neboť už pět nocí neplní naši manželé manželské povinnosti jen proto, že je zdržujete dlouho do noci v královské radě, nebo je posíláte v zájmu království na daleké cesty." „Dcery, dcery, takové věci se přece nevyslovují nahlas!" pronesl káravě král. Byl od nátury cudný a stydlivý, říkalo se, že dodržuje přísnou zdrženlivost po celých devět let svého vdovství. Zdálo se však, že se na Blanku nedokáže hněvat. Snašina čilost, zjevná radost ze života a opovážlivost, s níž se nebála všechno mu říct, ho odzbrojovaly. Její slova ho současně pobavila i pohoršila. Usmál se, což se mu stávalo tak jednou do měsíce. „A co tomu říká ta třetí?" dodal ještě. Tou třetí myslel Markétu Burgundskou, Janinu a Blančinu sestřenici, provdanou za dědice trůnu Ludvíka, krále Navarrského. „Markéta?" zvolala Blanka. „Ta se zavírá doma, drží smutek a říká o vás, že jste stejně zlomyslný jako krásný." Král vypadal opět zaskočeně, jako by se nemohl rozhodnout, jak má poslední snašinu poznámku brát. Blančin pohled byl však tak průzračný a nevinný! Jediná se odvážila mluvit s ním tímto tónem a nechvěla se v jeho přítomnosti strachy. „Dobrá, Blanko, můžete Markétu uklidnit a spokojená můžete být i vy. Mí synové Ludvík a Karel vám večer budou dělat společnost. Dnes je pro království šťastný den," pravil Filip Sličný. „Dnes večer královská rada nebude zasedat. A co se vašeho manžela týče, Jano, odjel do Dole a Salinsu, aby se postaral o záležitosti vašeho hrabství. To však jistě víte. Nemyslím, že bude pryč déle než týden." „Už se připravuju na to, jak oslavím jeho návrat," pravila Jana a sklonila svoji krásnou šíji. Pro Filipa to byl nezvykle dlouhý rozhovor. Náhle se obrátil a začal vystupovat po širokém schodišti vedoucím k jeho komnatám, ani se s nimi nerozloučil. „Díkybohu!" vydechla Blanka, provázejíc pohledem odcházejícího krále, ruku si přitom tiskla na ňadra. „Tak tak jsme z toho vyvázli." „Málem jsem umřela strachy," podotkla Jana. Filip ďAulnay byl rudý až ke kořínkům vlasů, tentokrát to nebylo ani tak z rozpaků jako spíše zlostí. „Velice vám děkuji," pravil suše Blance. „Vykládala jste vskutku samé příjemné a rozkošné věci." „A co jsem podle vás měla říkat?" zvolala Blanka. „Napadlo vás snad něco lepšího? Stál jste, jako by vás do země vrazil, a jenom jste koktal. Přiblížil se k nám, ani jsme ho nezahlédli. Má nejjemnější uši v království. Mohl klidně zaslechnout poslední věty, takže bylo nejlepší svést ho na falešnou stopu. Místo abyste mě káral, měl byste mi blahopřát, Filipe!" „Nezačínejte zase," pravila Jana. „Raději pojďme ke krámům, ať nevypadáme, že kujeme nějaké pikle." Blížili se k pultům a odpovídali na pozdravy, jimiž jim lidé kolem vzdávali hold. „Pane," začala Jana polohlasně, „dovolte, abych vám připomněla, že za to leknutí můžete vy sám a vaše hloupá žárlivost. Kdybyste si nestěžoval na Markétu tak nahlas, nemuseli jsme mít obavy, že toho král slyšel až příliš." Filip ďAulnay se tvářil i nadále ponuře. „Váš bratr je opravdu příjemnější společník než vy," poznamenala Blanka. „Určitě jen proto, že je s ním lépe zacházeno, a já mu to jenom přeju," odvětil mladík. „Jsem opravdu hlupák, když se nechám ponižovat ženou, která se mnou zachází jako se sluhou, zavolá si mě do postele, když má chuť, a vyžene mě z ní, když ji chuť přejde. Celé dny mi o sobě nedává vědět, a když mě náhodou potká, dělá, že mě nezná. Jakou hru to hraje, u sta hromů, abych neklel?" Filip ďAulnay, panoš monseigneura z Valois, byl už čtyři roky milencem Markéty Burgundské, nejstarší snachy Filipa Sličného. A pokud se odvažoval mluvit takovým způsobem před Blankou Burgundskou, manželkou Karla Francouzského, pak jen proto, že Blanka byla milenkou jeho bratra, Gautiera d'Aulnay, panoše ve službách hraběte z Poitiers. A před Janou Burgundskou, hraběnkou z Poitiers, si mohl dovolit být otevřený proto, že Jana sice dosud nebyla ničí milenkou, ale napůl ze slabosti, napůl z pobavenosti podporovala pletky dvou královských snach, pomáhala milencům smlouvat dostaveníčka a usnadňovala jim setkávání. A tak v předjaří roku 1314, v den, kdy se chystalo vynesení soudu nad templáři, což byla pro tuto chvíli největší a hlavní starost koruny, dva synové Francie, starší Ludvík a druhorozený Karel, nosili parohy zásluhou dvou panošů, z nichž jeden patřil k domu jejich strýce a druhý k domu jejich bratra. To všechno pod záštitou jejich švagrové Jany, manželky to sice věrné, ale jinak ochotné dohazovačky, která nacházela zvrácené potěšení v prožívání milostných avantýr těch druhých. „V každém případě dneska žádná schůzka v nesleské věži nebude," oznámila Blanka. „Pro mě to není žádná změna ve srovnání se dny předchozími," kabonil se Filip ďAulnay. „Zuřím ale při pomyšlení, že dnešní noci bude Markéta v náručí Ludvíka Navarrského pronášet stejná slova..." „Ale příteli, zacházíte příliš daleko," pravila Jana zvysoka. „Ještě před chvilkou jste bezdůvodně obviňoval Markétu, že má jiné milence. A teď byste jí chtěl vyčítat vlastního manžela? Díky přízni, kterou vás obdařuje, patrně zapomínáte, kdo jste. Myslím, že zítra doporučím strýci, aby vás poslal na několik měsíců do svého hrabství Valois, kde máte panství, abyste tam trochu vychladl." Krásný Filip ďAulnay se najednou uklidnil. „Ach madam!" zašeptal. „Myslím, že bych z toho měl smrt." Určitě byl mnohem svůdnější takto, než když dával najevo zlost. Bylo potěšení trochu ho děsit, jen proto, aby člověk viděl, jak klopí dlouhé hedvábné řasy a jak se mu bílá bradička chvěje. Najednou byl tak nešťastný a tak politováníhodný, že ženy zapomněly na své leknutí ze setkání s králem a neubránily se úsměvu, „Vyřídíte svému bratru Gautierovi, že se mi po něm dnes večer bude moc stýskat," pravila Blanka tím nejsladším způsobem na světě. Nedalo se však poznat, jestli mluví upřímně. „Neměli bychom..." pravil ďAulnay trochu váhavě, „upozornit Markétu na to, co jsme se právě dověděli, pro případ, že by chtěla..." „Ať rozhodne Blanka. Já už pro vás nehnu prstem," pravila Jana. „Příliš jsem se vyděsila. Nechci se už míchat do vašich záležitostí. Jednou to skončí špatně a já to odnesu s vámi. A úplně zbytečně." „To je pravda," řekla Blanka. „Vůbec si neužíváš. A přitom z našich tří manželů je ten tvůj pryč nejčastěji. Kdybychom my s Markétou měly tvoje štěstí..." „Já na to ale nemám chuť," namítla Jana. „Nebo ti chybí odvaha," opáčila Blanka. „Pravdou je, že i kdybych chtěla svého muže podvést, neuměla bych to zastírat, sestřičko. Jsem si jistá, že bych se okamžitě prozradila." Jana zůstala po těch slovech chvíli zamyšlená. Ne, jistě netoužila podvádět Filipa z Poitiers. Ale už jí začínalo vadit, že ji všichni považují za přehnaně cudnou... „Madam," oslovil ji Filip, „nemohla byste mě pověřit... nějakým poselstvím, které bych mohl předat vaší sestřenici?" Jana si úkosem a s něžnou shovívavostí prohlížela mladíka. „Nemůžete tedy bez krásné Markéty žít?" odvětila. „Tak dobrá, budu na vás hodná. Koupím pro Markétu nějakou maličkost, a vy jí to doručíte. Ale je to naposledy." Všichni přistoupili k jednomu krámku. Zatímco se obě ženy radily, přičemž Blanka zamířila rovnou k nejdražším předmětům, Filip ďAulnay si znovu v hlavě probíral situaci, kdy se nečekaně objevil král. Pokaždé, když mě vidí, ptá se mě znovu na jméno. Stalo se to už asi šestkrát. A vždycky udělá narážku na mého bratra. Obešla ho neurčitá temná předtucha a znovu se v duchu ptal, proč vždycky tváří v tvář panovníkovi pociťuje takovou nevolnost. Určitě to bude kvůli královu pohledu, kvůli těm příliš velikým, nehybným očím neurčité barvy mezi šedou a bleděmodrou, podobnou zamrzlé ledové hladině rybníků za zimních jiter, očím, které jako by člověka pronásledovaly ještě hodiny po setkání s králem. Nikdo ze tří mladých lidí si nevšiml vysokého urozeného muže v červených holínkách, který se zastavil uprostřed širokého schodiště a už hodnou chvíli je pozoroval. „Pane Filipe, nemám u sebe peníze, můžete to prosím zaplatit?" Janin hlas vytáhl Filipa ďAulnay z ponurých úvah. Panoš si pospíšil vyplnit její přání. Jana vybrala pro Markétu sametový opasek, na němž byly vyšité stříbrné ornamenty. „Ó, chtěla bych stejný!" pravila Blanka. Ani ta u sebe neměla peníze, a tak Filip zapravil i její nákup. Vždycky to tak bylo, když je doprovázel. Ujišťovaly ho, že mu peníze vrátí, ale okamžitě na to zapomněly a on byl příliš dvorný muž, než aby jim to připomínal. „Dávej si pozor, synu," řekl mu jednoho dne pan Gautier ďAulnay, jeho otec. „Nejbohatší ženy nás stojí nejvíc peněz." Jak pozoroval podle svých výdajů, měl otec pravdu. Nijak ho to ale netrápilo. Aulnayové nemuseli počítat. Jejich panství ve Vémars a Aulnay- lés-Bondy mezi Pontoise a Luzarches jim zajišťovala velmi slušné příjmy. Filip ďAulnay měl v ruce záminku, a mohl utíkat do nesleského paláce na druhém břehu řeky, kde sídlili král a královna navarrští. Když to vezme přes most svatého Michala, bude tam za několik minut. Pozdravil obě princezny a zamířil k východu z kramářské galerie. Urozenec v rudých holínkách ho sledoval pohledem, a byl to pohled lovce. Ten muž byl Robert z Artois, který se před několika dny vrátil z Anglie. Vypadalo to, že přemýšlí. Potom sešel po schodišti a rovněž zamířil na ulici. Venku už se odmlčel velký zvon chrámu Matky boží a v Cité teď vládlo nezvyklé, působivé ticho. Co se děje v chrámu Matky boží? IV CHRÁM MATKY BOŽÍ BYL BÍLÝ Lučištníci utvořili kordon, aby udrželi dav za nevelkým náměstím před chrámem. Ve všech oknech se tísnily zvědavé hlavy. Zvedla se mlha a bledé slunce vrhalo paprsky na bílé kameny chrámu Matky boží v Paříži. Katedrála byla dostavěna teprve před sedmdesáti lety a neustále se pracovalo na její výzdobě. Ještě zářila novotou a v ranním světle vystupovaly lomené oblouky a krajkoví centrální růžice. Sluneční svit podtrhoval plastičnost soch hustě zdobících prostor nad portály. Vytlačili až k domům obchodníky s kuřaty, kteří každé ráno prodávali před kostelem. Křik drůbeže dusící se v košatinách se zařezával do ticha, nezvyklého, nenormálního ticha, které tolik překvapilo hraběte z Artois, když vyšel z kramářské galerie. Kapitán Alain de Pareilles stál bez pohnutí před svými vojáky. Nahoře na schodišti, které stoupalo z předchrámí, stáli čtyři templářští hodnostáři zády k davu a tváří k církevnímu tribunálu, který se usadil mezi otevřenými křídly hlavního portálu. Ve dvou řadách tu zasedli vedle sebe biskupové, kanovníci a klerici. Zvědavost davu se zaměřovala především na tři kardinály, které poslal papež, aby tím dal najevo, že proti vynesenému rozsudku nebude odvolání a bylo by zbytečné dovolávat se milosti u Svaté stolice, a rovněž tak na monseigneura Jeana de Marigny, mladého arcibiskupa ze Sensu, bratra královského správce, který měl společně s velkým francouzským inkvizitorem celý proces vést. Za členy tribunálu se vlnily bílé a hnědé hábity asi třiceti mnichů. Jediným laikem v celém shromáždění byl představený Paříže Jean Ployebouche, asi padesátiletý, podsaditý muž s obličejem staženým nevolí, vypadalo to, že jen velmi nerad tvoří součást této sešlosti. Představoval tady královskou moc a byl pověřen udržováním pořádku. Očima přebíhal od davu ke kapitánovi lučištníků a od kapitána k arcibiskupovi ze Sensu. Chabé sluneční paprsky si pohrávaly s mitrami, berlami, purpurem kardinálských rób, nafialovělou barvou biskupských pláštíků, hermelínem pelerínek, zlatem pektorálních křížů, kovem drátěných košil, přileb a zbraní. Všechen ten lesk, barvy a třpyt jen prohlubovaly kontrast okolního světa s obžalovanými, kvůli nimž se celé četné shromáždění sešlo, se čtyřmi starými templáři v rozedraných cárech tisknoucími se k sobě tak pevně, jako by jejich skupinku někdo uhnětl z popela. Monseigneur Arnaud ďAuch, kardinál z Albana, první mezi papežskými legáty, četl vestoje zdůvodnění rozsudku. Předčítal pomalu, povýšeným hlasem, dával si záležet a vychutnával vlastní řeč, vypadal náramně spokojený sám se sebou i s faktem, že může vystoupit před tak velkým lidovým shromážděním. Místy si zahrál na muže pobouřeného rozsahem zločinů, o nichž tu musí podávat zprávu. Potom však se znovu vzpamatoval a s jímavou majestátností vypočítával další důvody, další seznam těžkých zločinů. „...Vyslechnuti byli bratři Géraud du Passage a Jan de Cugny, kteří potvrdili jakož i mnozí jiní před nimi, že byli nuceni při přijímání do řádu plivat na kříž pod záminkou, že je to jenom kus dřeva a pravý Bůh je na nebesích... Vyslechnut byl bratr Vít Dauphin, jemuž bylo výslovně přikázáno, aby neodporoval, až se na něm bude chtít ukojit některý ze starších a jemu nadřízených bratří sužovaných chtíčem, ale aby se podvolil všemu, co od něj budou požadovat... Vyslechnut byl velmistr Jakub de Molay, který zodpověděl kladené mu otázky a přiznal..." Dav natahoval uši, aby zachytil slova zkreslená patetickým přednesem. Legát recitoval až příliš nadneseně a jeho řeč byla moc dlouhá. Lid začínal projevovat netrpělivost. Při vypočítávání obvinění, falešných svědectví a vynucených doznání si Jakub de Molay pro sebe šeptal: „Lež... lež... lež..." Zlost, která ho zachvátila v káře cestou sem, neopadla, naopak se ještě umocnila. Krev mu tepala stále silněji ve vyzáblých spáncích. Nestalo se nic, co by zastavilo odvíjení toho zlého snu. Z davu nepovstala žádná skupinka bývalých templářů. „...Hugo de Payraud při výslechu doznal, že nutil novice třikrát se odříci Krista..." Generální vizitátor se obrátil k Jakubovi de Molay s bolestným výrazem ve tváři a pronesl: „Bratře, můj bratře, je možné, že jsem kdy něco takového řekl?" Čtyři templáři tu stáli sami, opuštěni nebem i lidmi, chyceni v obřích kleštích mezi vojskem a tribunálem, mezi mocí královskou a církevní. Každé další slovo kardinála, papežského legáta, utahovalo sevření. Proč nechtěly vyšetřovací komise uznat, i když jim to stokrát vysvětlovali, že podrobovali novice této zkoušce odřeknutí jen proto, aby se ujistili o jejich postoji, vždyť jim hrozilo, že je zajmou mohamedáni a budou je nutit odříci se víry? Velmistr měl šílenou chuť skočit po krku tomu prelátovi, zpolíčkovat ho, uškrtit. A nebyl to jenom tenhle legát, komu by s chutí rozpáral břicho, ale také mladý Marigny, ten krasavec s mitrou, který se tvářil tak blazeované a unaveně. A hlavně měl spadeno na tři skutečné nepřátele, kteří tu dnes nebyli: na krále, strážce pečeti a papeže. Z bezmocné zuřivosti mu před očima tančily rudé závoje. Musí se přece něco stát... Pocítil tak silnou závrať, že se obával, aby se nezhroutil na kamennou zem. Neviděl, že stejná zuřivost se zmocnila i jeho druha Geoffroye de Charnay a že jizva protínající rudé čelo velkopreceptora Normandie zbělela. Legát si dopřál přestávku, sklonil pergamen, lehce se hlavou uklonil doprava i doleva ke svým spolupřísedícím, znovu přiblížil pergamen k očím, foukl do něj, jako by z něj chtěl odstranit prach. „...Vzhledem k tomu, že se obžalovaní ke svým proviněním přiznali, odsuzují se... k pobytu v temnici po zbytek jejich dní, aby si kajícnými slzami vykoupili odpuštění za své hříchy. In nomine Patris..." Legát, vznešenost sama, se pomalu pokřižoval a usedl, svinul pergamen a podal ho jednomu klerikovi. Dav zpočátku vůbec nereagoval. Po tolika zločinech, které tu právě byly vyjmenovány, všichni očekávali trest smrti. Odsouzení do temnice - těžkého žaláře s okovy, jen o chlebu a vodě - vypadalo v těchto souvislostech jako velmi shovívavý trest. Filip Sličný si svoji ránu dobře připravil. Veřejné mínění přijme bez obtíží, skoro lhostejně tuto tečku za tragédií, která zmítala celých sedm let Francií. Legát a mladý arcibiskup ze Sensu si vyměnili sotva znatelný spiklenecký pohled. „Bratři, bratři," blekotal generální vizitátor, „slyšel jsem dobře? Oni nás nezabijí! Oni nám dávají milost!" Měl oči plné slz a ve smíchu otvíral ústa s vylámanými zuby. A právě toto děsivé veselí jednoho z nich všechno rozpoutalo. Najednou se shora ozval hlas: „Protestuji!" A tento hlas byl tak mocný, že nejdřív nikdo nehádal, že je to hlas velmistrův. „Protestuji proti nespravedlivému rozsudku a tvrdím, že všechny zločiny, z nichž nás obvinili, jsou vymyšlené!" Davem proběhlo cosi jako obrovský vzdech. Mezi soudci to zašumělo. Kardinálové na sebe užasle hleděli. Nikdo něco podobného nečekal. Jan de Marigny vyskočil. Najednou už se netvářil unaveně a blazeovaně; byl bledý a chvěl se zlostí. „Lžete!" křikl na velmistra. „Při vyšetřování jste se přiznal." Lučištníci se instinktivně semkli v očekávání rozkazu. „Jsem vinen pouze tím, že jsem podlehl vašim úlisným řečem, hrozbám, že jsem nevydržel mučení. Přísahám před Bohem, který mě slyší, že řád je nevinný a svatý." A Bůh ho patrně opravdu slyšel. Neboť velmistrův hlas se rozlehl uvnitř katedrály, odrazil se od klenby a vrátil se v ozvěně, jako by nějaký jiný, hlubší hlas z hloubi lodě opakoval každé jeho slovo. „Přiznal jste se k sodomii!" pravil Jan de Marigny. „Na mučidlech!" opáčil Molay. „...na mučidlech...," opakoval hlas, který jako by vycházel z oltářního svatostánku. „Vyznal jste se z kacířství!" „Na mučidlech!" „...na mučidlech...," opakoval svatostánek. „Odvolávám všechno!" zvolal velmistr. „...všechno...," odpověděla burácivě katedrála. Do tohoto podivného dialogu vstoupil další řečník. Geoffroy de Charnay se také postavil arcibiskupovi ze Sensu. „Zneužili našeho vysílení," pravil. „Jsme oběti vašich spiknutí a falešných slibů. To vaše nenávist a pomsta nás odsuzuje! Já také vyznávám před Bohem: jsme nevinní, a ti, kteří tvrdí opak, v hrdlo lžou!" V tu chvíli začali mniši stojící za soudním tribunálem křičet: „Kacíři! Na hranici s nimi! Na hranici s kacíři!" Jejich výpady však neměly kýženou odezvu. Dav snadno podléhá rozhořčení a často se velkoryse přiklání k odvážnému mučedníkovi. Nyní byl shromážděný lid z valné většiny na straně templářů. Soudcům hrozily pěsti. Na všech místech nádvoří vypukala vřava. Lidé v oknech vykřikovali. Celá záležitost se mohla každým okamžikem zvrhnout ve vzbouření. Polovina lučištníků utvořila na rozkaz Alaina de Pareilles řetěz; muži se drželi za paže, aby odolali náporu davu, zatímco druhá polovina se sklopenými píkami davu čelila. Královští biřici naslepo tloukli do houfu holemi ozdobenými liliemi. Košatiny obchodníků s kuřaty se převrátily a křik vyděšené pošlapávané drůbeže se mísil s řevem davů. Tribunál byl na nohou. Jan de Marigny se radil s představeným Paříže. „Udělejte jakékoli rozhodnutí, monseigneure, rozhodněte se jakkoli, ale takhle to nemůžeme nechat," říkal představený. „Všechny nás roztrhají na kusy. Vy neznáte Pařížany, když se vzbouří!" Jan de Marigny zvedl svoji biskupskou berlu, aby naznačil, že hodlá promluvit. Nikdo už ho ale nechtěl poslouchat. Zasypávali ho nadávkami. „Katane! Falešný biskupe! Bůh tě potrestá!" „Mluvte, monseigneure, mluvte!" pobízel ho představený Paříže. Bál se o vývoj situace i o svoji kůži; moc dobře si vzpomínal na vzbouření z roku 1306, kdy Pařížané plenili paláce měšťanů. „Dva z odsouzených se projevili jako odpadlíci!" napínal arcibiskup marně hlas. „Znovu upadli do kacířství. Zavrhli církevní spravedlnost; církev je tedy také zavrhuje a vydává je královské spravedlnosti." Jeho slova zanikla ve vřavě. Poté se celý soudní tribunál jako hejno vyplašených slepic rozběhl do chrámu, jehož dveře za nimi okamžitě zapadly. Na znamení, které dal představený Paříže Alainu de Pareilles, se skupina lučištníků rychle přemístila ke schodišti; přivezli káru a dřevěnými konci pík do ní dostrkali odsouzence. Ti si nechali všechno pokorně líbit. Velmistr a velkopreceptor Normandie se cítili současně vyčerpaní i uvolnění. Konečně byli smíření sami se sebou. Druzí dva už ničemu nerozuměli. Lučištníci razili cestu káře, zatímco představený Paříže Ployebouche dával pokyny biřicům, aby co nejrychleji vyčistili prostor před chrámem. Sám pobíhal na místě, události mu zjevně přerůstaly přes hlavu. „Odvezte vězně do Templu!" křikl na Alaina de Pareilles. „Já o tom utíkám zpravit krále." V MARKÉTA BURGUNDSKÁ, KRÁLOVNA NAVARRSKÁ Zatímco se toto odehrávalo, dorazil Filip ďAulnay do nesleského paláce. Požádali ho, aby počkal v předpokoji komnat navarrské královny. Minuty čekání se prodlužovaly do nekonečna a Filip se v duchu tázal, jestli Markétu zdrželi nějací dotěravci, nebo zda jí jen jednoduše dělá radost trápit ho marným toužením. Takové manýry jí byly podobné. A možná mu po hodině, kdy tady bude přešlapovat, sedat si a zase vstávat, řeknou, že dnes nepřijímá. Zuřil. Za celé čtyři roky trvání jejich známosti se k němu takovým způsobem nezachovala. Nebo možná ano? Už si nevzpomínal. Okouzlený začínajícím vztahem, kde hrála polichocená marnivost stejnou úlohu jako láska, by byl ochotně pět hodin vystál důlek na jednom místě, jen aby zahlédl svoji milenku, dotkl se jejích prstů nebo od ní zaslechl jediné kradmo šeptnuté slůvko, příslib schůzky. Časy se však změnily. Překážky, které jsou kořením rodící se lásky, zabíjejí vztah trvající čtyři roky. A vášeň často umírá na stejnou věc, z níž se zrodila. Neustálá nejistota doprovázející schůzky, odvolávaná dostaveníčka, dvorské povinnosti, to všechno ještě doplněno podivnou Markétinou povahou, vzbudily u Filipa přemrštěný cit, jehož základem bylo jen uplatňování vlastnického práva a zlost. Markétě však situace patrně vyhovovala. Vychutnávala si dvojí radost: na jedné straně podváděla manžela, na druhé doháněla milence k šílenství. Patřila k ženám, které rády způsobují bolest, neboť to u nich probouzí touhu. Nakonec se však samy jednoho dne touhle hrou unaví. Neuběhl den, aby si Filip neopakoval, že velká láska nemůže najít naplnění v cizoložství, a aby si nepřísahal, že přetrhne svazek, který mu působil tolikerá muka. Byl však slabý, byl zbabělý, byl lapený. Podobný hráči, který se sám chytí do vlastní léčky a ochotně se řítí do zkázy, hnal se za svými včerejšími sny, dnešními nezdary, za svým promarněným časem, za uprchlým štěstím. Neměl odvahu zvednout se od stolu se slovy: „Už jsem prohrál dost." A tak byl teď tady, zklamaný, užírající se nevolí a smutkem, a čekal, až se někomu uráčí vpustit ho dál. Chtěl se trochu rozptýlit, a tak si sedl na kamennou lavici ve výklenku jednoho okna a pozoroval ruch na nádvoří, kde pacholci vyváděli jezdecké koně k odpočinku na Petit-Pré-aux-Clercs a chlapi nosili celé čtvrtky masa a balíky zeleniny. Nesleský palác se skládal ze dvou přilehlých budov, každá však byla jiná a měla i odlišné poslání. Samotný palác byl postaven nedávno, zatímco věž byla starší než sto let a patřila k opevňovacímu systému Filipa Augusta. Filip Sličný koupil obě budovy před šesti lety od hraběte Amauryho de Nesle a daroval je jako sídlo svému nejstaršímu synovi, králi Navarrskému.9 Věž sloužila v minulosti jako strážnice nebo skladiště. Teprve nedávno se Markéta rozhodla vybudovat v ní komnaty, aby, jak pravila, se měla kde oddávat četbě modliteb. Tvrdila, že potřebuje samotu. Protože se o ní všeobecně vědělo, že má výstřední povahu, Ludvíka Navarrského to příliš neudivilo. Ve skutečnosti si však zařídila tohle hnízdečko jen proto, aby mohla snáze přijímat krásného Aulnaye. Aulnay byl na to neskonale pyšný. Královna jenom pro něj přetvořila pevnost v útočiště lásky! Když se po nějaké době stal jeho starší bratr Gautier Blančiným milencem, sloužila věž ke schůzkám i tomuto novému páru. Záminka byla prostá: Blanka navštěvovala svoji sestřenici a švagrovou. A Markétě se zase líbilo mít spojence a ochotně Blance pomáhala v záletech. Teď však se Filip díval na velkou temnou budovu s cimbuřím a úzkými, řídce rozmístěnými střílnami pod ním a kladl si otázku, jestli náhodou i jiní muži nezažívají v náručí jeho milenky podobné bouřlivé noci jako on... Není snad dostatečným důvodem pro jeho pochybnosti právě uplynulých pět dnů, kdy mu o sobě vůbec nedala vědět, přestože měli tak krásnou příležitost se vídat? Dveře se otevřely, objevila se v nich komorná a vyzvala Filipa, aby ji následoval. Tentokrát byl rozhodnutý, že si nenechá vykládat pohádky. Prošel několika komnatami. Potom komorná zmizela a Filip vstoupil do nízké ložnice přeplněné nábytkem, kde byl vzduch prosycený jemu tak dobře známým opojným parfémem, esencí jasmínu, kterou dováželi obchodníci z Orientu. Filip potřeboval chvilku, aby si zvykl na polostín a horko. V kamenném krbu plápolal vysoký oheň stravující mohutná polena. „Madam...," začal. Ze zadní části místnosti se ozval trochu chraptivý, skoro ospalý hlas. „Pojďte dál, pane." Markéta se odvažuje přijmout ho ve své komnatě beze svědků? Filip ďAulnay byl velmi rychle vyveden z omylu a okamžitě pocítil roztrpčení: navarrská královna nebyla sama. Napůl skrytá za záclonou seděla u postele dvorní dáma, bradu a vlasy měla ovinuté bílým vdovským zavinutím a vyšívala. Markéta ležela na lůžku v domácích šatech, přes něž měla ještě přehozenou kožešinu. Ven vystrkovala jen bosé, drobné a baculaté nožky. Přijmout muže v podobném ústroji a v této pozici bylo projevem značné odvahy. Filip přistoupil blíž a dvorně se uklonil - tato galantnost však byla hrubě v rozporu s výrazem jeho tváře - a upjatě pronesl, že ho posílá hraběnka z Poitiers, aby se poptal po zdraví navarrské královny, vyřídil jí pozdravy a předal dárek. Markéta ho vyslechla, ani se nepohnula, ani se na něj nepodívala. Byla drobná, měla černé vlasy a medově zbarvenou pleť. Říkalo se, že má nejkrásnější tělo na světě, a ona nebyla proti tomu, aby se tyto zvěsti potvrdily. Filip se díval na její pěkně tvarovaná, smyslná okrouhlá ústa, drobnou bradičku rozčísnutou důlkem, na baculaté hrdlo vystupující z výstřihu šatů, na ohnutou paži, již značně odhaloval široký průramek. „Položte ten dárek na stůl," pravila, „podívám se na něj za chvíli." Protáhla se, zívla, ukazujíc přitom krátké bílé zoubky, ostrý jazýček, růžové, zvrásnělé patro. Zívala jako kočka. Ještě se na mladíka ani jednou nepodívala. Zato na sobě cítil upřené pohledy dvorní dámy. Nikdy mezi Markétinými dámami neviděl tuhle vdovu s protáhlým obličejem a očima příliš blízko u sebe. Snažil se potlačit podrážděnost, která v něm stále narůstala. „Mám předat paní z Poitiers odpověď?" zeptal se. „Markéta se konečně uráčila na mladíka pohlédnout. Měla nádherné oči, temné a sametové, jimiž hladila věci i bytosti životného rodu. „Vyřiďte mé švagrové, paní z Poitiers...," pronesla rozvláčně. Filip kousek popošel a nervózně luskl prsty, vyzývaje tak Markétu, aby se zbavila vdovy. Markéta však patrně jeho výzvě neporozuměla; usmívala se, ale ne přímo na Filipa. Usmívala se jen tak do prázdna. „Nebo raději ne," pokračovala. „Napíšu list, který jí předáte." Potom se obrátila k dvorní dámě: „Má milá, za chvíli mě budete oblékat. Běžte se podívat, jestli jsou mé šaty připravené." Vdova odešla do druhé místnosti, ale dveře za sebou nezavřela. Markéta se zvedla a odhalila své krásné hladké koleno. Míjejíc Filipa, špitla: „Miluju tě." „Proč jsem tě tedy neviděl už pět dní?" zeptal se rovněž šeptem. „Ó, to je překrásná věcička!" zvolala, když rozložila pás, který jí přinesl. Jana má tak úžasně vytříbený vkus! Tím dárkem jsem přímo nadšená!" „Proč jsem tě neviděl?" opakoval Filip potichu. „Nádherně se k němu bude hodit můj nový váček," pokračovala Markéta nahlas. Pane ďAulnay, mohl byste chviličku počkat, než napíšu švagrové poděkování?" Usedla ke stolu, vzala husí brk a čistý list, na nějž napsala jen dvě slova. Pokynula Filipovi, aby přistoupil blíž a mohl si přečíst, co stojí na papíře: 10 „Buďte opatrný." Potom křikla směrem do vedlejší místnosti: „Paní de Comminges, zajděte pro dcerušku. Od rána jsem ji neobjala." Počkali, až dvorní dáma vyjde. „Opatrnost je dobrá výmluva, abychom se mohli zbavit jednoho milence a přijímat další," ozval se Filip. „Vím dobře, že mi lžete." Vypadal současně zdeptaně i rozrušeně. „Vidím, že vůbec nic nechápete," odvětila. „Prosím vás jen, abyste si dával lepší pozor na to, co říkáte, a dokonce i na pohledy, které na mne upíráte. Milenci se vždycky před okolním světem nejspíš prozradí ve chvíli, kdy se začnou hádat nebo už jsou jeden druhým unaveni. Ovládejte se." Markéta tentokrát nic nepředstírala. Už několik dní kolem sebe cítila podivné dusno, jako by ve vzduchu viselo jakési mlhavé podezření. Ludvík Navarrský před ní udělal narážku na vášně, které vzněcuje; manželovo žertování a jeho smích však zněly falešně. Všiml si snad někdo Filipova netrpělivého nadbíhání? Ze strany vrátného a komorné v nesleské věži se Markéta nemusela ničeho obávat, mohla jim věřit jako sobě. Zastrašovala je a současně zasypávala zlatem. Každý se však může nechtě prozradit nějakou neopatrnou narážkou v řeči. A pak tu byla tahleta paní de Comminges, kterou jí vnutili, aby vyhověli panu z Valois. Všude kroužila v tom svém smutném vdovském odění a všechno s ponurou tváří pozorovala... „Přiznáváte tedy, že už vás unavuju?" začal zase Filip ďAulnay. „Víte, že začínáte být otravný?" poznamenala. „Miluju vás a vy si nepřestáváte stěžovat." „Dneska večer vám nepodám důkaz své otravnosti," pokračoval Filip. „Nebude se konat zasedání královské rady, sám král to řekl. Takže budete moci po libosti oblažovat manžela." Kdyby Filipa úplně nezaslepovala zuřivá žárlivost, musel by z Markétina výrazu vyčíst, že alespoň na manžela rozhodně řevnit nemusí. „A já půjdu do hampejzu!" dodal. „Báječný nápad," poznamenala Markéta. „Budete mi aspoň vyprávět, jak to hampejznice dělají. To se mi bude líbit." Oči jí zaplály a s ironickým úsměvem si špičkou jazyka labužnicky olizovala rty. Mrcho! mrcho! mrcho! opakoval si v duchu Filip. Nevěděl, jak se jí má dostat pod kůži. Všechno po ní stékalo jako voda po skle. Zamířila k otevřené šperkovnici a vytáhla z ní váček, který Filip neznal. „Bude se hodit k pásu," pravila Markéta, zastrčila pás do poutek a s váčkem v ruce se šla na sebe podívat do velkého cínového zrcadla. „Kdo vám daroval ten váček?" otázal se Filip. „To je..." Málem mu řekla pravdu. Ale tvář měl tak staženou křečí a tolik ji podezíral, že si neodpustila trochu zábavy na jeho účet. „...někdo mi ho určitě daroval." „Kdo?" „Hádejte." „Navarrský král?" „Můj manžel není tak velkorysý!" „Tak kdo tedy?" „Jen se snažte." „Chci to vědět, mám právo to vědět," nechal se unést Filip. „Je to jistě dárek od muže, od muže bohatého a zamilovaného... patrně má důvod být zamilovaný, alespoň tak soudím." Markéta se pořád prohlížela v zrcadle, zkoušela váček na jednom boku, hned na druhém, potom ho připevnila uprostřed pásu; při pohybu se jí rozvírala kožešinová róba a střídavě odhalovala a skrývala pěkně tvarovanou nohu. „Tak to byl pan z Artois," vyhrkl Filip podrážděně . „Ale ne, pane, to byste mi podsouval pěkně špatný vkus!" pravila. „Neotesanec, který páchne zvěří..." „Nebo snad pan de Fiennes, který se točí kolem vás a kolem všech žen?" pokračoval Filip. Markéta naklonila hlavu na stranu a zatvářila se zamyšleně. „Pan de Fiennes?" otázala se. „Nevšimla jsem si, že by mi věnoval zvláštní pozornost. Ale když to říkáte... Děkuju, že jste mě upozornil." „Nakonec se to dozvím." „Možná až přeříkáte celý francouzský dvůr..." A málem dodala: a až začnete vyjmenovávat i osoby na dvoře anglickém; vtom ji však přerušila paní de Comminges, která se objevila ve dveřích a strkala před sebou princeznu Janu. Tříletá dívenka, naditá v těžkých šatech vyšívaných perlami, kráčela pomalu. Po matce zdědila jen vypouklé, zarputilé čelo. Byla však světlovlasá, měla štíhlý nosík a dlouhé řasy stínily světlé oči. Mohla být stejně dobře dcerou Filipa ďAulnay jako navarrského krále. Filip se nikdy neměl dovědět pravdu o svém otcovství. Markéta byla příliš chytrá, než aby dala jasnou odpověď na tak choulostivou otázku. Pokaždé, když Filip dítě viděl, ptal se v duchu: Je moje? A pátral v paměti po datech, hledal známky podobnosti. Napadlo ho, že v budoucnu se bude hluboce klanět před princeznou, která je možná jeho dcerou a jednou třeba usedne na oba trůny, navarrský i francouzský, neboť Ludvík a Markéta neměli zatím jiné děti. Markéta zvedla malou Janu, políbila ji na čelo, konstatovala, že dítě vypadá zdravě a svěže, a předala ji opět dvorní dámě se slovy: „Už jsem ji políbila; můžete ji zase odvést." V očích paní de Comminges si přečetla, že urozená dáma se nenechala ošálit. Téhle vdovy se musím zbavit, řekla si. Vstoupila jiná dáma a zeptala se, zda tu není navarrský král. „V tuto hodinu u mne obvykle nebývá," odvětila Markéta. „Hledají ho totiž po celém paláci. Má se okamžitě dostavit ke králi." „A ví se, z jakého důvodu?" „Pochopila jsem, madam, že templáři odmítli podrobit se rozsudku. Lid kolem chrámu Matky boží se začal bouřit a všude byly posíleny stráže. Král svolal královskou radu..." Markéta a Filip si vyměnili pohled. Napadla je stejná myšlenka, která neměla pranic společného se zájmy království. Události asi donutí Ludvíka Navarrského strávit část noci v královském paláci. „Možná že den neskončí tak, jak jsme se domnívali," poznamenal Filip. Markéta ho chvilku pozorovala a usoudila, že ho potrápila už dost. Zase se tvářil uctivě a odtažitě, jeho pohled však žadonil o lásku. Dojalo ji to a zatoužila po něm. „Možná máte pravdu, pane," pravila. Opět se mezi nimi zrodilo spiklenectví. Vzala papír, kam před chvílí napsala „buďte opatrný", a hodila ho do ohně se slovy: „Tahle odpověď se vůbec nehodí. Napíšu později hraběnce z Poitiers jiný list. Doufám, že pro ni budu mít lepší sdělení. Sbohem, pane." Filip ďAulnay vycházející z nesleského paláce byl úplně jiný muž než ten, který sem vstoupil. Stačilo jediné slůvko naděje a znovu cítil důvěru ve svoji milenku, v sebe sama, v celý život. Pro něj končilo dopoledne pocitem blaženého štěstí. Pořád mě miluje. Byl jsem vůči ní nespravedlivý, říkal si v duchu. Zrovna šel kolem strážnice, když se srazil s Robertem z Artois. Vypadalo to, jako by obr sledoval panoše na každém kroku. Potkali se však jen náhodou. Artois měl v tuto chvíli úplně jiné starosti. „Je Jeho Milost, navarrský král, v paláci?" zeptal se Filipa. „Vím, že ho hledají, aby se dostavil do královské rady," pravil Filip. „Poslali vás sem pro něj?" „Ano," odvětil zaskočený mladík. Okamžitě si uvědomil, že řekl hloupost, tato lež se dá velmi snadno ověřit. „Hledám ho ze stejných důvodů," pravil Artois. „Monseigneur z Valois by s ním rád předtím mluvil." Rozloučili se. Najednou však obrovi došlo, s kým se právě setkal. Je to on? ptal se sám sebe, když přecházel přes dlážděné nádvoří. Zahlédl Filipa před hodinou v kramářské galerii ve společnosti Jany a Blanky. A teď ho vidí znovu u Markétiných dveří... Ten mladíček jim buď slouží jako poslíček, nebo je milencem jedné z těch tří. Pokud to tak je, určitě se to brzy dozvím. Paní de Comminges ho jistě co nevidět uvědomí o všem, co se tady děje. Kromě toho pověřil jednoho muže, aby v noci hlídal okolí nesleské věže. Tenata jsou nastražena. Pokud se do nich nechá chytit tenhle ptáček s lesklým peřím, dobře mu tak! VI KRÁLOVSKÁ RADA Představený Paříže přiběhl bez dechu ke králi a našel panovníka ve velmi dobrém rozmaru. Filip Sličný obdivoval tři krásné vysoké chrty, které mu právě přivedli i s následujícím dopisem, v němž se bez obtíží dalo poznat italské pero: „Velmi milovaný a obávaný náš králi, můj vysoce se kající synovec mi právě přiznal, že tito tři honicí psové, jež vedl na procházku, srazili se s Vaším Veličenstvem, které se rovněž procházelo. Necítím se hodným nechati si tyto dále u sebe, když se byli dotkli tak vysoce urozené a mocné osoby, jakou je Vaše Veličenstvo. Dotyční psové byli mi před nedávnem posláni z Benátek. Pročež budiž mi dovoleno uctivě prositi Vaše královské Veličenstvo, aby je přijalo darem ode mne jako důkaz mé převelice ponížené oddanosti. SPINELLO TOLOMEI Sieňan " „Obratný a šikovný muž, ten Tolomei!" poznamenal Filip Sličný. Zásadně nepřijímal žádné dary, psům však neodolal. Vlastnil nejkrásnější smečky na světě a pohled na tři nádherné exempláře loveckých psů, které měl právě před sebou, nesmírně potěšil jeho srdce a polichotil jeho jediné vášni. Zatímco představený Paříže vysvětloval, co se přihodilo v chrámu Matky boží, Filip Sličný se zaobíral třemi chrty: ohrnoval jim pysky, aby se podíval na jejich bílé tesáky a černou tlamu, ohmatával klenutou hruď a srst barvy písku. Zvířata sem beze všech pochybností dopravili přímo z Orientu. Mezi králem a zvířaty, zejména pak psy, existovala jakási okamžitá shoda, tajná, tichá sympatie. Na rozdíl od lidí se ho psi nebáli. A největší z chrtů už položil hlavu na koleno svého nového pána. „Bouville!" zavolal Filip Sličný. Objevil se nejvyšší komoří Hugo de Bouville, asi padesátiletý muž s vlasy podivně rozdělenými na bílé a černé pruhy, takže vypadal trochu jako kůň strakáč. „Bouville, ať okamžitě svolají užší radu." Nato Filip Sličný propustil představeného Paříže, a neopomněl mu předtím připomenout, že mu ručí životem za klid ve městě. Zůstal sám se psy. Přemýšlel. „Co budeme dělat, Lombarde?" zašeptal a pohladil po hlavě velkého chrta, jemuž právě změnil jméno. Všem bankéřům či obchodníkům pocházejícím z Itálie se totiž říkalo lombardi. A protože pes byl stejného původu, napadlo krále zcela mimoděk tohle nové jméno. Užší rada se sešla nikoli ve velké síni justiční komory, kam se vešlo více než sto osob a kde zasedala jen velká královská rada, ale v malé přilehlé komnatě, kde plápolal v krbu oheň. Kolem dlouhého stolu zasedl úzký kroužek vybraných osob, aby rozhodl o osudu templářů. Král seděl v čele stolu s lokty opřenými o podpěrky vyvýšené stolice a s bradou v dlani. Po jeho pravici seděli Enguerrand de Marigny, koadjutor a správce království, dále Vilém de Nogaret, strážce pečeti, Raoul de Presles, představený soudního dvora, a tři další právníci: Guillaume Dubois, Michel de Bourdenai a Nicole Le Loquetier. Po levici pak měl svého nejstaršího syna, krále navarrského, jehož konečně vypátrali, nejvyššího komořího Huga de Bouville a soukromého sekretáře Maillarda. Dvě místa zůstávala prázdná: na jednom měl sedět hrabě z Poitiers, který dlel právě v Burgundsku, a na druhém nejmladší králův syn, jenž ráno odjel na lov a nedokázali ho nikde dostihnout. Chyběl rovněž monseigneur z Valois, pro nějž poslali do jeho paláce a který patrně ještě před zahájením rady kul podle svého zvyku pikle. Král se rozhodl začít bez něho. Enguerrand de Marigny promluvil jako první. Tento všemocný ministr, jehož moc pramenila z hluboké shody a porozumění s králem, nebyl urozený. Než se stal panem de Marigny, jmenoval se Le Portier a byl normandský měšťan. Udělal zázračnou kariéru, která mu vynesla stejnou měrou žárlivost i úctu. Titul koadjutora, který byl vytvořen přímo pro něho, z něj činil královo alter ego. Bylo mu devětačtyřicet let, měl pevná ramena, širokou bradu, hrudkovitou pleť a okázale žil z obrovského jmění, které si nashromáždil. Říkalo se o něm, že má nejobratnější jazyk v celém království. Byl obdařený politickou inteligencí, která značně převyšovala dobu. Potřeboval jen pár minut, aby předestřel kompletní obraz situace; právě vyslechl několik hlášení o událostech, mezi nimi i zprávu svého bratra, arcibiskupa ze Sensu. „Velmistr a velkopreceptor Normandie byli rozhodnutím církevního soudu předáni do rukou vám a vaší spravedlnosti, sire," pravil. „Takže teď s nimi můžete naložit zcela podle své vůle a nemusíte ze svého rozhodnutí nikomu, ani papeži, skládat účty. A to je moc dobře. V něco takového jsme ani nedoufali." Přerušil svoji řeč. Dveře se totiž právě otevřely a jimi doslova vpadl dovnitř králův bratr, monseigneur z Valois, ex-císař konstantinopolský. Nově příchozí se jenom krátce uklonil směrem k panovníkovi, ani se nanamáhal zjišťováním toho, co bylo řečeno v jeho nepřítomnosti, a hned zvolal: „Co to slyším, sire, bratře? Pan Le Portier de Marigny (důsledně nazýval Marignyho jeho původním jménem) užívá slovo ,dobře'? Já tedy žasnu! Bratře, vaši rádcové se spokojí s málem. Kladu si jen otázku, kdy zjistí, že je naopak všechno špatně!" Karel z Valois byl o dva roky mladší než Filip Sličný, ale vypadal starší: byl stejně živý, jako byl jeho bratr klidný, měl široký tučný nos, tváře zčervenalé zčásti pobytem venku, zčásti hojným vysedáváním u hodovní tabule; nosil vyzývavě vyduté břicho a v oblékání si potrpěl na orientální přebujelou nádheru, což by u každého jiného vypadalo směšně. Býval krásný. Tento klevetivý, svárlivý princ se narodil příliš blízko francouzského trůnu a nikdy se nesmířil s tím, že na něm nebude sedět; propátral celý vesmír, jen aby našel pro svoji vznešenou osobu jiný trůn. V mládí získal aragonskou korunu, ale nebylo mu umožněno si ji udržet. Potom se pokusil znovu pro sebe ustanovit království v Arles. Nato se ucházel o německé císařství, ale tam dost žalostně neuspěl při volbě. Poté, co mu zemřela první manželka, princezna ďAnjou-Sicile, oženil se znovu, tentokrát s dědičkou byzantské říše Kateřinou z Courtenay, a stal se císařem konstantinopolským, avšak pouze podle jména, neboť v té době vládl v Byzanci skutečný panovník, Andronicus II. Palaiologos. Ovšem i toto pomyslné žezlo mu vyklouzlo, když před rokem podruhé ovdověl, a přešlo na jednoho z jeho zeťů, prince z Tarentu. Valois vedl vskutku královský život, měl svůj dvůr i kancléře. Nenáviděl Enguerranda de Marigny kvůli jeho sprostému původu, kvůli hodnosti koadjutora, kvůli tomu, že se jeho socha tyčila v kramářské galerii mezi sochami králů, kvůli politice nepřátelské vůči velkým feudálům, zkrátka kvůli všemu. Valois, sám vnuk svatého Ludvíka, se nedokázal smířit s faktem, že království řídí muž z lidu. Toho dne byl oblečený od kukly po střevíce do modré a zlaté barvy. „Čtyři polomrtví starci," pokračoval, „o nichž jsme byli přesvědčeni, že se jejich osud už naplnil - a běda, jakým způsobem! -, teď ohrožují královskou autoritu, a ono je to prý dobře! Chátra plive na soudní dvůr... jaký je to ostatně soudní dvůr! Víme, že byl sestaven jen pro tento jeden proces, ale přece jenom je to církevní soudní shromáždění..., a to má být dobře! Dav ječí ,na smrť, ale koho na ni posílá? Preláty, představeného Paříže, lučištníky a i vás, bratře...! A všechno je prý dobře! Znamenitě, radujme se tady: všechno jde dobře." Zvedl krásné ruce obtížené prsteny a potom usedl, ne na místo, které bylo pro něj určené, ale na první židli, kterou měl po ruce, na samém konci stolu, aby dal tímto exilem najevo nesouhlas. Enguerrand de Marigny zůstal stát, širokou bradu mu křivil ironický úsměv. „Monseigneur z Valois má dozajista špatné informace," pravil klidně. „Z těch čtyř starců, o nichž mluví, jenom dva protestovali proti rozsudku. A mínění lidu není jednotné, podle všech raportů se rozchází." „Rozchází!" zvolal Karel z Valois. „Ale to je skandál, že se mínění lidu může rozcházet! Kdo se ptá lidu na jeho mínění? Vy, pane de Marigny, a my chápeme proč. A tohle je nádherný výsledek vašeho ohromného nápadu shromáždit měšťany, kmány a jinou chamraď a dovolit jim, aby posuzovali králova rozhodnutí. A dnes si lid osobuje právo soudit." Za všech dob a v každé zemi existují vždy dvě strany: strana reakce a pokroku. Dvě rozdílné tendence se střetávaly i v královské radě. Karel z Valois se považoval za přirozeného vůdce velkých baronů a ztělesňoval feudální reakci. Jeho politickým evangeliem bylo trvání na několika principech, které úporně obhajoval: právo na soukromé války mezi velmoži, právo lenních pánů razit na svém území vlastní mince, udržování morálního a právního řádu rodové šlechty, podřízenost Svaté stolici, již považoval za nejvyšší rozhodující moc. Všechny tyto instituce či zvyky pocházely z minulých století, avšak Filip Sličný je pod vlivem Marignyho zrušil nebo na jejich zrušení pracoval. Enguerrand de Marigny představoval stranu pokroku. Zamýšlel především centralizovat moc a úřady, sjednotit měnu, osvobodit světskou moc od vlivu církve, mír zvnějšku zajistit opevněním klíčových měst a umístěním stálých posádek, vnitřní klid pak posílením královské moci a navýšením řemeslnické a zemědělské výroby, což chtěl podpořit zajištěním větší bezpečnosti pro obchodování a dopravu zboží. Těmto opatřením, která už byla přijata nebo byla v dohledu, se říkalo „novoty". Novoty však měly i svůj rub. Stálo spoustu peněz uživit bující policejní aparát a vystavět pevnosti. Enguerrandovy snahy byly neustále napadány a podkopávány feudální stranou, takže se tento obratný politik snažil poskytnout králi oporu třídy, která se postupně rozvíjela, a tím si uvědomovala svůj význam: měšťanstva. Při několika výjimečně závažných příležitostech, zvláště týkajících se konfliktů se Svatou stolicí, přizval do Cité současně s barony a preláty i pařížské měšťany. Totéž činil i v provinčních městech. Za příklad mu sloužila Anglie, kde už půl století fungovala dolní sněmovna. Ještě nebylo ani řeči o tom, že by se ve francouzském shromáždění mohlo diskutovat o královském rozhodnutí, ale šlo o to vyslechnout je a schválit." 11 Valois byl sice ztřeštěnec a zmatkář, ale rozhodně nebyl hlupák. Při každé příležitosti se snažil Marignyho autoritu podkopat. Jejich dlouho skryté soupeření se v posledních měsících změnilo v otevřený boj. „Kdyby se vysocí baroni, z nichž jste vy nejvyšší, Vaše Milosti, ochotně podrobili královým rozkazům, nepotřebovali bychom se opírat o lid." „Krásná opora, jen co je pravda!" zvolal Valois. „Vzpoura v roce 1306, kdy jste se král a vy sám museli uchýlit do Templu... ano, dovolte, abych vám to připomenul, do Templu...!, vás patrně vůbec nepoučila. Dejte na má slova, jestli to takhle půjde dál, nebude to trvat dlouho a měšťané se obejdou bez krále. Nařízení budou vydávat jejich, pardon, vaše shromáždění!" Král mlčel s bradou v dlaních, doširoka otevřené oči upíral před sebe. Jen velmi zřídka mrkl víčky. Jeho řasy zůstávaly bez pohybu dlouhé minuty; a právě to dodávalo jeho pohledu podivnou naléhavost, jíž se tolik lidí děsilo. Marigny se k němu obrátil, jako by ho žádal, aby použil své autority a zarazil neplodnou debatu, která směřovala úplně jinam. Filip Sličný pozvedl hlavu a poznamenal: „Bratře, dnes nemluvíme o shromážděních, ale o templářích." „Budiž," opáčil Valois a poklepal na stůl. „Zabývejme se tedy templáři." „Nogarete!" zamumlal král. Zvedl se strážce pečeti. Od začátku debaty planul zlostí a ze všech sil se snažil ji ovládnout a nevybuchnout. Byl fanatickým ochráncem veřejného blaha a státních zájmů a proces s templáři byl jeho záležitostí, věnoval se mu s neutuchajícím zápalem. Ostatně právě tomuto procesu s templářským řádem vděčil Vilém de Nogaret za významné místo ve správě státu. Stalo se to na svatého Mořice roku 1307. Toho dne se během rady probíhající v Maubuissonu rozhodlo o zatčení templářů. Gilles Aycelin, arcibiskup narbonnský a tehdejší strážce pečeti, odmítl přiložit pečeť k zatykači. Filip Sličný vzal beze slova pečeť z arcibiskupových rukou a položil ji před Nogareta. Tím učinil z tohoto právníka druhou nejvýznamnější osobu ve správě království. Nogaret byl urputný, strohý a nelítostný jako smrťákova kosa. Kostnatý, černovlasý muž s podlouhlým obličejem si bez ustání pohrával s nějakou částí svého oděvu nebo si okusoval nehet některého ze svých placatých prstů. „Sire, ta ohavná věc, na niž je hrůza pomyslet a děs ji vyslechnout, tedy to, co se právě přihodilo, je jenom důkazem," začal pateticky a překotně svoji řeč, „že shovívavost a mírnost, kterou jste vůči těmto spřežencům ďábla projevil, se obrací proti vám." „To je pravda," přikývl Filip Sličný a otočil se k Valoisovi. „Shovívavost, k níž jste mě nabádal, bratře, a o niž mě žádala i moje dcera dopisem z Anglie, nepřinesla dobré ovoce, jak se zdá... Pokračujte, Nogarete." „My těm prohnilým psům darujeme život, který si nezaslouží. Místo aby žehnali svým soudcům, využijí příležitosti a tupí církev i krále. Templáři jsou kacíři..." „Byli...," utrousil Karel z Valois. „Co pravíte, monseigneure?" otázal se Nogaret netrpělivě. „Říkám byli, pane, neboť pokud mě paměť neklame, z tisíců templářů, které jste vypověděli, zavřeli do klášterů, rozlámali v kole nebo usmažili, vám zbývají jen tihle čtyři... a ti jsou dost nepohodlní, jak se zdá, když po sedmi letech procesu pořád tvrdí, že jsou nevinní! Mám dojem, pane Nogarete, že před nedávnem se vám práce lépe dařila, když jste dokázal jediným políčkem svrhnout papeže." Nogaret se zachvěl a tvář mu pod modravým vousem zbrunátněla. Pořád totiž zůstával mužem, který stál v čele neblahé výpravy určené k sesazení starého Bonifáce VIII. a během níž na tváři tohoto osmaosmdesátiletého starce pod papežskou tiárou ulpěl docela obyčejný políček. Nogaret byl po návratu exkomunikován a Filip Sličný musel použít veškerou moc a vyvinout obrovský tlak na druhého Bonifácova nástupce Klimenta V., aby dosáhl zrušení rozsudku. Tato ošklivá aféra se neodehrála tak dávno, uběhlo od ní sotva jedenáct let. Nogaretovi odpůrci mu ji však pokaždé s velkou chutí připomněli. „Všichni víme, monseigneure," opáčil, „že jste byl vždy oporou templářů. Bezpochyby jste chtěl s jejich pomocí znovu získat pomyslný byzantský trůn, i kdyby měla kvůli tomu Francie vykrvácet. Jak to vypadá, nějak se vám to nepovedlo." Oplatil urážku urážkou a do tváře se mu vrátila lepší barva. „U sta hromů!" zvolal Valois a prudce se zvedl, až převrátil židli. Pod stolem se ozvalo zaštěkání a všichni, až na Filipa Sličného, leknutím vyskočili a Ludvík Navarrský se nervózně rozesmál. Zaštěkal velký chrt, jejž si král nechal u sebe a který ještě nebyl zvyklý na podobné výbuchy. „Ludvíku..., zmlkněte!" pravil Filip Sličný suše a upřel na svého syna ledový pohled. Potom luskl prsty a přikázal: „Lombarde..., lehni!" a přitiskl si psí hlavu na stehno. Ludvík Navarrský, jemuž už se začalo přezdívat Ludvík Hašteřivý, tedy Ludvík Hádavý a Zmatený, Ludvík Svárlivý, sklopil nos, aby udusil svůj hysterický smích. Bylo mu pětadvacet, ale rozumu měl sotva na patnáct. Fyzicky se trochu podobal otci, ale měl uhýbavé oči a vlasy bez lesku. „Sire," pravil Karel z Valois slavnostně poté, co mu nejvyšší komoří zvedl židli, „sire, bratře, Bůh je mi svědkem, že mi šlo vždy jen o vaše zájmy a vaši slávu." Filip Sličný na něj pohlédl a Karel z Valois okamžitě znejistěl. Přesto však pokračoval: „A vaše blaho mám na mysli i nyní, když vidím, jak se ničí to, co bylo sílou království. Jak byste chtěl bez templářů, útočiště rytířstva, podnikat novou křížovou výpravu, bude-li třeba?" Odpovědi se chopil Marigny. „Za moudré vlády našeho krále jsme žádnou křížovou výpravu nepodnikli, monseigneure," pravil, „a to proto, že rytíři žijí v klidu a není potřeba vyvážet je za moře, aby se uhasily jejich vášně." „A co víra, pane?" „Zlato, které jsme sebrali templářům, posílilo královskou pokladnici více než celý ten velkolepý obchod podnikaný pod praporci víry, monseigneure. A zboží obíhá stejně dobře i bez křížových výprav." „Pane, vy mluvíte jako nevěrec!" „Mluvím jako služebník království, monseigneure!" Král lehce poklepal na stůl. „Bratře, dnes jednáme o templářích... Co mi radíte?" „Radím? Radím...," opakoval zaskočený Valois. Byl stále připravený reformovat celý svět, ale nikdy nebyl schopen vyslovit přesně formulovaný názor. „Dobrá tedy. Bratře, ať vám ti, kteří tak dobře vedli celý proces (a ukázal na Nogareta a Marignyho), teď poradí, jak ho ukončit. Co se mne týče..." A naznačil gesto Piláta Pontského. „Ludvíku..., co radíte vy?" otázal se král. Ludvík Navarrský se zachvěl a chvilku přemýšlel, než odpověděl. „Co kdybychom templáře svěřili papeži?" pravil konečně. „Ludvíku..., raději mlčte," pravil král. A vyměnil si s Marignym útrpný pohled. Poslat velmistra zpět k papeži by znamenalo prožít všechno od začátku, znovu otevřít obsahově i formálně proces, pustit z rukou to, co bylo těžce vydobyto na tolika církevních sněmech, krátce znamenalo by to zrušit sedm let úsilí a opět otevřít cestu všem námitkám. Jaká smůla, že tenhle hlupák, tenhle neschopný chudáček, dosedne na trůn po mně, táhlo hlavou Filipu Sličnému. Doufejme, že zatím trochu vyzraje. Březnový příval deště začal bubnovat na sklo zapuštěné do olověných rámečků. „Bouville?" pokračoval král. Nejvyšší komoří byl oddaný, poslušný, věrný, jedinou jeho starostí bylo zalíbit se králi, ale rozhodně nebyl schopný sám něco vymyslet. V duchu se tázal, jaká odpověď by se asi králi líbila. „Uvažuju, sire, uvažuju...," odvětil. „Nogarete..., co radíte?" „Ať ti, co znovu upadli do kacířství, podstoupí trest pro kacíře, a to bez odvolání," odpověděl strážce pečeti. „A lid... ?" otázal se Filip Sličný a podíval se zase na Marignyho. „Přestane se bouřit, jakmile zmizí ti, kteří jsou toho příčinou," pravil koadjutor. Karel z Valois učinil ještě poslední pokus. „Bratře," pravil, „uvědomte si, že velmistr byl roven panovníkům a že dotknout se jeho hlavy znamená sáhnout i na úctu, která chrání hlavy královské..." Králův pohled mu přetrhl řeč. Rozhostilo se tíživé mlčení, potom pronesl Filip Sličný: „Jakub de Molay a Geoffroy de Charnay budou upáleni dnes večer na Židovském ostrově proti zahradám královského paláce. Vzpoura proběhla na veřejnosti; poprava bude také veřejná. Pan de Nogaret sepíše ortel. To je moje vůle." Zvedl se a ostatní ho napodobili. „Předpokládám, pánové, že se popravy zúčastníte v plném počtu a že bude přítomen i náš syn Karel. Ať pro něj pošlou," dodal. Potom zavolal: „Lombarde!" A vyšel ze síně se psem v patách. Na této radě, jíž se účastnili dva králové, jeden ex-císař, jeden místokrál a několik hodnostářů, byli odsouzeni k smrti upálením dva urození muži, vysocí církevní hodnostáři a současně válečníci. Ani na chvilku však nikoho nenapadlo, že tu jde o lidské životy, o lidská těla; všem šlo jenom o principy. „Synovče," řekl Karel z Valois Ludvíku Hašteřivému, „dnes večer budeme svědky konce rytířstva." VII VĚŽ MILENCŮ Nastala noc. Lehký větřík přinášel vůně vlhké půdy, bahna a probuzené mízy a po bezhvězdné obloze hnal těžké černé mraky. Od břehu u věže Louvru právě odrazila loďka a plula po Seině, jejíž vody se třpytily jako pěkně vycíděný štít. Vzadu v loďce seděli dva pasažéři, cípy plášťů měli přehozené přes ramena. „Dneska je teda skutečně nekřesťanské počasí," vykládal převozník a zvolna se opíral vší silou do vesel. „Ráno se člověk probudí a je mlha, že nevidíte na dva sáhy před sebe. A pak přijde druhá hodinka12 a ukáže se sluníčko; člověk si povídá, je to dobrý, už je tady jaro. Ouha, než to dořeknete, začnou plískanice, a to trvá odpoledne i večír. A teďka se zase zvedne vítr, a ten určitě zesílí, dejte na má slova... Jak říkám, nekřesťanské počasí." „Rychleji, dobrý muži," pobídl ho jeden z pasažérů. „Dělám, co můžu. Už jsem starý, víte, na svatého Michala mi bude třiapadesát. Nemám už tolik sil co vy, mladí pánové," odpověděl převozník. Byl oblečený v hadrech a vypadalo to, že si přímo libuje ve skuhrání. V dálce nalevo byla vidět poskakující světla na Židovském ostrově a o kousek dál rozsvícená okna královského paláce v Cité. V těch místech se pohybovala spousta loděk. „Copak to, urození pánové, že se nepůjdete podívat, jak budou smažit templáře?" začal zase převozník. „Prý tam bude i král se svými syny. Je to pravda?" „Patrně ano," utrousil jeden pasažér. „A budou tam taky princezny?" „Nevím..., bezpochyby ano," odpověděl stručně pasažér a odvrátil hlavu na znamení toho, že nehodlá v rozhovoru pokračovat. Potom pravil potichu ke svému druhovi: „Ten chlap se mi nelíbí, příliš mluví." Druhý pasažér lhostejně pokrčil rameny. Po chvilce ticha zašeptal: „Jak ti dala vědět?" „Prostřednictvím Jany, jako vždy." „Drahá hraběnka Jana, dlužíme jí za tolik dobrého." Každým úderem vesla se přibližovala nesleská věž, vysoká černá masa tyčící se proti černé obloze. „Gautiere," začal zase první pasažér a položil ruku na paži svého souseda, „já jsem dnes večer opravdu šťastný. A ty?" „Já také, Filipe, je mi moc dobře." Tak si spolu povídali bratři Aulnayové cestou na schůzku, kterou si s nimi smluvily Blanka a Markéta, jakmile se dověděly, že jejich manželé nebudou večer doma. A hraběnka z Poitiers, zase jednou ochotná vypomoci při cizích milostných pletkách, si vzala na starost předávání vzkazů. Filip ďAulnay jen stěží zadržoval radost. Všechny ranní strachy a úzkosti byly zažehnány, jeho podezření mu teď připadala zbytečná. Markéta ho zavolala; Markéta ho čeká; zakrátko už ji obejme, sevře v náručí. Přísahal si, že dnes večer bude nejněžnější, nejveselejší a nejvášnivější milenec, o jakém se jí ani nesnilo. Loďka přirazila ke svahu, v němž byly vyhloubeny základy nesleské věže. Po poslední velké vodě tady zůstala vrstva bahna. Přívozník podal mladíkům ruku a pomohl jim na břeh. „Jsme domluveni, dobrý muži," obrátil se na něj Gautier ďAulnay. „Počkáš tady na nás a nikam se nevzdálíš. Dáš pozor, aby tě nikdo neviděl." „Počkám tu celý život, jak rozkážete, urozený pane, hned, jak mi zaplatíte, jsem váš," odpověděl převozník. „Zatím dostaneš za polovinu noci," pravil Gautier. Dal mu stříbrný sou, což bylo dvanáctkrát víc, než kolik by stálo převezení, a slíbil mu stejně tolik, až je odveze zpátky. Převozník se hluboce uklonil. Bratři si dávali pozor, aby neuklouzli a moc se nezablátili, a rychle urazili těch pár kroků, které je dělily od malé branky. Zaklepali na ni smluveným signálem. Branka se pootevřela. Komorná s kouskem svíčky v ruce je vpustila dovnitř, hned zase branku zavřela a vydala se před nimi po točitém schodišti nahoru. Uvedla je do velké kulaté komnaty, která byla osvětlena jen ohněm v krbu s vlastním komínem. Světlo se ztrácelo až v křížení oblouku na klenutém stropě. Stejně jako v Markétině ložnici se tady ve vzduchu vznášela vůně jasmínu. Všechno jí bylo prosyceno: látky prošívané zlatem natažené po stěnách, koberce, kožešiny hustě nastlané na nízkých postelích podle orientální módy. Princezny tu dosud nebyly. Komorná odešla se slovy, že je jde upozornit na jejich přítomnost. Mladíci si odložili pláště, přistoupili ke krbu a bezděky natáhli ruce k plamenům. Gautier ďAulnay byl o dvacet měsíců starší než jeho bratr Filip, jemuž se hodně podobal, ale byl menší, robustnější a světlejší. Měl mohutnou šíji, růžové tváře a bral život z veselejší stránky. V tom se nepodobal Filipovi, na rozdíl od bratra ho nesžírala vášeň ani pochyby. Byl ženatý - a bylo to dobré manželství -, s ženou z rodu Montmorencyů, která mu dala už tři děti. „Pořád si říkám," pravil, zahřívaje si ruce, „proč si mě Blanka vybrala za milence a proč má vlastně milence. U Markéty se to dá vysvětlit snadno. Stačí podívat se na Hašteřivého s tím jeho uhýbavým pohledem a propadlým hrudníčkem a na tebe vedle něho, a člověku je hned jasno. A když si k tomu připočteme ostatní věci..." Narážel tím na intimní život dvojice: na malou milostnou vášeň mladého navarrského krále a na tichý nesoulad, který mezi manžely panoval. „Blanku ale nechápu vůbec," pokračoval Gautier ďAulnay. „Její manžel je krásný muž, mnohem hezčí než já... Ne, neprotestuj, bratře. Karel je krásnější. Vypadá jako král Filip. Blanku miluje a já si myslím, ať mi říká, co chce, že ona jeho také. Tak proč tedy? Vychutnávám si to štěstí, ale pořád nevím, jak jsem k němu přišel. Není to jen proto, že Blanka ve všem napodobuje sestřenici?" V tu chvíli se ozvaly na chodbě, spojující věž s palácem, lehké kroky a šeptání a za chvilku se obě princezny objevily. Filip se vrhl k Markétě, ale okamžitě se zarazil. Na milenčině opasku uviděl měšec, který ho ráno tolik rozčílil. „Copak je, můj spanilý Filipe?" zeptala se Markéta se vztaženými pažemi, nabízejíc mu ústa k polibku. „Nejsi snad šťastný?" „Jsem, paní," odvětil chladně. „Tak co se zase děje? Jaká nová moucha..." „To... se mi vysmíváte?" opáčil mladík a ukázal na váček. Srdečně se zasmála. „Jsi takový blázínek, když žárlíš! Tolik se mi líbíš! Copak jsi nepochopil, že to byla jenom hra? Dám ti ten váček, jestli tě to uklidní." Okamžitě měšec odepnula z opasku a podala ho Filipovi, který udělal odmítavé gesto. „Jen se podívejte, jak se při sebemenší zámince čertí!" Zvýšila hlas a bavila se napodobováním Filipovy zlosti: „Muž! Je v tom muž! Kdo to je? Robert z Artois... nebo pan de Fiennes?" Znovu jí v hrdle zaklokotal smích. „Poslala mi ho švagrová, pane Zamračený, když to chcete vědět," pokračovala. „A Blanka dostala stejný a Jana také. Copak bych ti ho dala, kdyby to byl dárek z lásky? Teď je to dárek z lásky: ode mne pro tebe." Filip ďAulnay, zahanbený a uspokojený současně, si prohlížel měšec, který mu Markéta násilím vtiskla do dlaně. Ta se potom obrátila k sestřenici a dodala: „Blanko, ukaž Filipovi svůj váček. Už jsem mu ten svůj dala." A do ucha milenci zašeptala: „Sázím se, že nebude trvat dlouho a tvůj bratr dostane stejný dárek." Blanka ležela na jednom z nízkých lůžek; Gautier klečel na zemi u ní a pokrýval jí polibky hrdlo a ruce. Napůl se zvedla a hlasem trochu zastřeným v očekávání rozkoše se zeptala: „Není to neopatrné, Markéto?" „Vůbec ne," odvětila Markéta. „Nikdo o nich neví, ještě jsme se s těmi měšci před lidmi neukázaly. Stačí, když upozorníme Janu. A není zrovna měšec nejlepší dárek pro ty drahoušky a nejlepší způsob, jak jim poděkovat za služby, které nám prokazují?" „Když je to tak," zvolala Blanka, „nestrpím, aby byl můj milenec méně hýčkán a chuději vyšňořený než tvůj!" Odepnula svůj váček, který Gautier přijal bez rozpaků, neboť už to učinil jeho bratr. Markéta se podívala na Filipa s výrazem, který znamenal: Neříkala jsem ti to? Filip se na ni usmál. Nikdy jí nebude rozumět, nikdy se s tím nedokáže vyrovnat. Je možné, že ta oddaná, něžná žena, chvějící se v jeho náručí, která mu nabízí dárek za dvacet livrů, se ještě ráno chovala jako krutá a proradná koketa, bavila se jeho utrpením a schválně rozdmýchávala jeho žárlivost? „Myslím, že tě miluju tak silně jenom proto, že tě nikdy nepochopím." Žádný kompliment nemohl udělat Markétě větší radost. Poděkovala za něj Filipovi tím, že přitiskla rty na jeho hrdlo. Potom se vymanila z objetí, zaposlouchala se a najednou zvolala: „Slyšíte? Templáři... Vedou je na hranici." S rozzářenýma očima a tváří zapálenou podivnou zvědavostí odtáhla mladíka k oknu, vysoké střílně vytesané šikmo v tlusté zdi, a otevřela úzké mozaikové okno. Do místnosti vnikl hukot davu. „Blanko, Gautiere, pojďte se dívat!" zavolala Markéta. Blanka však odpověděla slastným zasténáním: „Ne! Nemám chuť se hýbat. Je mi příliš krásně." Mezi oběma princeznami a jejich milenci už dávno neexistoval žádný stud, zvykli si oddávat se milostným hrátkám ve vzájemné přítomnosti. Blanka sice někdy odvracela oči a skrývala svoji nahotu v temných koutech, ale Markéta nacházela naopak potěšení v tom, když mohla pozorovat milování druhých, a sama se jejich pohledům ráda nabízela. Pro tuto chvíli však stála přilepená k oknu, vábilo ji divadlo odehrávající se uprostřed Seiny. Tam, na Židovském ostrově, zvedalo sto lučištníků rozestavených do kruhu zapálené pochodně; a plameny smolnic se chvěly ve větru a tvořily jakousi světelnou jeskyni, v níž bylo jasně vidět obrovitou hranici a katovy pacholky, kteří vršili na hromadu polena. Za lučištníky se rozkládal ostrůvek, obyčejná louka, kam většinou vodili na pastvu krávy a ovce, teď se tu však tísnil dav. A mračno loděk přeplněných lidmi, kteří chtěli také být u té popravy, brázdilo řeku. Z pravého břehu dorazila těžší a větší loďka, než byly ostatní, vezla stojící ozbrojence a právě přirazila k ostrůvku. Vystoupily z ní dvě šedé postavy s podivnými klobouky na hlavách. Před nimi se rýsoval kříž. V tu chvíli se hukot davu proměnil v řev. Téměř současně se osvítila lodžie ve věži, jíž se říkalo Vodní věž, na špičce zahrady královského paláce. Zakrátko se v lodžii objevily postavy. To král a jeho rada zaujali místa. Markéta se rozesmála, byl to smích přecházející do různých tónin a hlavně neutuchající. „Proč se směješ?" otázal se Filip. „Protože je tam Ludvík," odvětila, „a protože ve dne by mě klidně mohl vidět." Oči jí svítily, na klenutém čele poskakovaly černé kudrny. Rychlým pohybem vyprostila ze šatů svá krásná, jantarově zbarvená ramena a nechala šaty spadnout k nohám, jako by chtěla i přes tmu a vzdálenost dělící ji od královského paláce provokovat manžela, jímž pohrdala. Přitáhla si na boky Filipovy ruce. Za nimi v komnatě leželi Blanka a Gautier vedle sebe v těsném objetí, Blančino tělo se perleťově třpytilo. Tam, uprostřed řeky, sílila vřava. Právě přivazovali templáře k hranici, kterou už za okamžik zapálí. Markéta se zachvěla nočním chladem a přiblížila se ke krbu. Chvilku upřeně pozorovala ohniště a vystavovala se žhavým oharkům až do chvíle, kdy vedro začalo být nesnesitelné. Plameny vrhaly na její tělo odlesky a modelovaly ho hrou světel a stínů. „Budou hořet, budou se péct," říkala drsným, přerývaným hlasem, „a my se zatím budeme..." Její oči hledaly v ohni pekelné obrazy, které by ještě znásobily její rozkoš. Prudce se obrátila tváří k Filipovi a nabídla se mu vestoje, jako se bájné nymfy nabízely touze faunů. Na zdi se odrážel jejich obrovitý nestvůrný stín až ke klenutí stropu. VIII „VYZÝVÁM VÁS PŘED BOŽÍ SOUD..." Zahradu královského paláce oddělovalo od Židovského ostrova jen úzké rameno řeky. 13 Hranice byla záměrně postavena přímo proti královské lodžii ve Vodní věži. Zvědavci stále proudili po obou rozbahněných březích Seiny a ostrůvek sám byl zaplavený hemžícími se lidmi, bylo tu hotové srocení. Převozníci nadělali této noci jmění. Lučištníci byli seřazeni skvěle; dav byl prošpikován biřici; ozbrojené hlídky byly rozmístěny na mostech a u východů ze všech ulic, které ústily k nábřeží. „Marigny, můžete představenému Paříže blahopřát," pravil král ke svému koadjutorovi. Nebezpečné pobouření davu, které ráno hrozilo přerůst ve vzpouru, teď končilo lidovou veselicí, jarmarečními radovánkami, tragickým rozptýlením, které král nabízí svému hlavnímu městu. Všude vládla atmosféra jako o pouti. Mezi počestné měšťáky, kteří vyvedli celé rodinky, se míchali pobudové a žebráci; nalíčené a nabarvené „povětrné děvy" sem přiběhly z uliček za chrámem Matky boží, kde obvykle vykonávaly svoje řemeslo. Pod nohama dospělých se proplétaly děti, aby se dostaly až do prvních řad. V nesmělých skupinkách tu postávalo několik Židů se žlutou Davidovou hvězdou na pláštích; přišli se podívat na popravu, na níž protentokrát nebyli hlavními osobami. A krásné dámy v kožešinových svrchních šatech, lačné po silných dojmech, se tiskly ke svým galánům a nervózně vykřikovaly. Vzduch byl skoro ledový; vanul chladný, místy nárazový vítr. Světlo loučí se odráželo na řece a vytvářelo na ní rudě mramorovaný povlak. Pan Alain de Pareilles s kovovou přilbou na hlavě a obvyklým unuděným výrazem seděl na koni v čele svých lučištníků. Kolem hranice, jež výškou převyšovala mužskou postavu, se činili kati a jejich pacholci v rudých kápích: rovnali polena, připravovali si náhradní louče, působili jako lidé, co se snaží odvést dobrou práci. Na vrcholku hranice byli už vedle sebe uvázáni u kůlů velmistr templářů a velkopreceptor Normandie. Na hlavu jim narazili potupné papírové mitry kacířů. Mnich jim strkal před obličeje krucifix na dlouhém bidle a měl k nim poslední povzbuzující řeč. Dav ztichl, aby slyšel mnicha. „Již zakrátko stanete před tváří boží. Je ještě čas vyzpovídat se z hříchů a kát se... Zapřísahám vás naposledy..." Odsouzenci stáli nehnutě mezi nebem a zemí, jejich vousem si pohrával vítr. Neodpověděli. „Odmítají se vyzpovídat; vůbec se nekají," šeptalo se mezi lidmi. Ticho bylo stále hutnější, stále hlubší. Mnich poklekl před hranicí a latinsky odříkával modlitby. Mistr popravčí vzal z ruky jednoho pacholka hořící vích z koudele, jímž několikrát zatočil, aby oživil plamen. Jakési dítě se rozplakalo a vzápětí zaznělo mlasknutí, jak dopadl políček. Alain de Pareilles se obrátil ke královské lodžii, jako by čekal na pokyn. Všechny pohledy, všechny hlavy se stočily týmž směrem. Nikdo ani nedýchal. Filip Sličný stál u balustrády obklopen z obou stran členy své rady, všichni tak tvořili ve světle pochodní jakýsi basreliéf na boku věže. I odsouzenci se zadívali směrem k lodžii. Královy oči a pohled velmistra se střetly, chvilku se měřily, nedokázaly se od sebe odtrhnout. Nikdo nemohl vědět, jaké myšlenky, jaké pocity a vzpomínky se míhaly pod čelem obou nepřátel. Dav však pudově vycítil, že se v tomto němém střetu dvou pozemských princů, jednoho všemocného nyní a druhého všemocného kdysi, odehrává cosi velkolepého, děsivého a nadlidského. Poníží se konečně velmistr templářského řádu a požádá o slitování? A podlehne Filip Sličný poslednímu záchvěvu shovívavosti a udělí odsouzencům milost? Král mávl rukou, na prstě se mu zaleskl prsten. Alain de Pareilles mávnutí zopakoval pro kata a ten zanořil hořící vích z koudele do otepi roští. Z tisíců hrudí teď unikl obrovitý povzdech, povzdech úlevy a děsu, zmatené radosti i hrůzy, úzkosti i ošklivosti promísené s potěšením. Mnohé ženy ječely. Děti schovávaly hlavy v šatech svých rodičů. Jakýsi mužský hlas křičel: „Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit!" V hustých spirálách se začal zvedat dým a nápor větru ho zanesl až k lodžii. Monseigneur z Valois zakašlal a vložil do toho zakašlání tolik okázalosti, kolik dovedl. Couvl mezi Viléma de Nogaret a Marignyho a pravil: „Pokud to bude pokračovat, udusíme se dřív, než ti vaši templáři shoří. Taky jste mohli použít suché dřevo." Nikdo na tuto poznámku neodpověděl. Nogaret měl všechny svaly napjaté a s planoucím zrakem chtivě vychutnával své vítězství. Ta hranice byla ukončením sedmi let bojů, vyčerpávajících cest, tisíců slov, která musel pronášet, aby přesvědčil, tisíců popsaných stránek, aby dokázal. Jen se smažte, jen plápolejte, myslel si. Dost dlouho jste mě drželi v šachu. Měl jsem pravdu a vy jste prohráli. Enguerrand de Marigny napodoboval svým postojem krále, snažil se zůstat lhostejný a jenom pozorovat popravu jako nezbytný doprovod uplatňování moci. Bylo to třeba, bylo to třeba, opakoval si v duchu. Ale nemohl si pomoci, při pohledu na umírající muže myslel na smrt, myslel na svoji smrt. Odsouzenci už konečně přestávali být nehmotnými politickými symboly. Hugo de Bouville se v duchu modlil, aby to nikdo nezpozoroval. Vítr se zatočil a dým, který vteřinu od vteřiny houstl, najednou oba odsouzence zahalil a úplně je skryl před očima davu. Bylo jen slyšet, jak muži u kůlů kašlou a zalykají se. Ludvík Navarrský se hloupě rozesmál, protíraje si zčervenalé oči. Jeho bratr Karel, nejmladší králův syn, odvrátil hlavu. To představení ho ani trochu netěšilo. Dvaadvacetiletý princ byl vysoký, štíhlý, světlovlasý, měl růžovou pleť a ti, kdo znali jeho otce ve stejném věku, tvrdili, že se mu až neuvěřitelně podobá, neměl ovšem otcovu sílu a impozantnost, byl trochu vybledlou kopií velkého modelu. Vnější zdání tu bylo, avšak chyběla pevnost charakteru a také dary ducha. „Právě jsem zpozoroval v tvém paláci, v nesleské věži, světlo," pravil polohlasem k Ludvíkovi. „Určitě jsou to strážci, kteří si chtějí také přijít na své." „Milerád bych jim postoupil své místo," zamumlal Karel. „Cože? Tebe nebaví dívat se na to, jak pečou Isabelina kmotra?" otázal se Ludvík Navarrský. „To je pravda, pan Jakub byl kmotrem naší sestry...," zašeptal Karel. „Ludvíku..., zmlkněte," sykl král. Mladý princ Karel se v myšlenkách snažil upnout na nějaký uklidňující předmět, aby zahnal nevolnost, jež v něm pomalu narůstala. Myslel na svoji ženu Blanku, představoval si Blančin krásný, sladký úsměv a její něžné paže, v jejichž objetí zanedlouho zapomene na ten ukrutný pohled. Do slastných myšlenek se mu však bezděky vloudily i nešťastné vzpomínky, vzpomínky na dvě děti, které mu Blanka povila: zemřely skoro okamžitě poté, co spatřily světlo světa. Znovu měl před očima dvě maličké bytůstky, nehybně spočívající ve vyšívaných povijanech. Dopřeje mu ještě osud od Blanky další děti? A budou žít...? Trhl sebou, když dav najednou zaječel. Z hranice začaly šlehat plameny. Na rozkaz Alaina de Pareilles uhasili lučištníci pochodně o trávu a v temné noci zářila jenom hranice. Velkopreceptora Normandie zasáhl oheň jako prvního. Snažil se před plameny dojemně couvnout a dokořán rozevřel rty, jako by se chtěl marně nadechnout vzduchu, jehož se mu nedostávalo. Tělo se mu navzdory pevným úvazům zlomilo skoro vedví; papírová mitra spadla a v okamžení shořela. Kolem něj tančily plameny. Potom ho zahalila kouřová clona. Když se rozptýlila, Geoffroy de Charnay hořel, řval a dusil se, snažil se vyrvat kůl, který se otřásal v základech. Velmistr sklonil ke svému druhovi tvář a mluvil na něj. Dav však teď ječel tak silně, aby překonal hrůzu, že nebylo slyšet nic kromě několikrát vyřčeného „bratře". Katovi pacholci běhali, vráželi do sebe, přikládali polena a rozněcovali oheň dlouhými kovovými háky. Ludvík Navarrský, jehož mozek pracoval trochu pomaleji, se zeptal bratra: „Jsi si jistý, žes viděl v nesleské věži světlo? Já nic nevidím." Zdálo se, že si chvíli dělá starosti. Enguerrand de Marigny si zastínil rukou oči, jako by se chránil před září plamenů. „Předkládáte nám tu nádherný obraz pekla, pane Nogarete!" pravil hrabě de Valois. „Jestlipak přitom myslíte na svoji budoucnost?" Vilém de Nogaret neodpověděl. Z Geoffroye de Charnay už zbyl jen kus masa, který černal, praskal v ohni, nadouval se puchýři a pomalu se rozpadal do uhlíků, až z něj nakonec zbyl jenom popel. Některé ženy omdlévaly. Jiné utíkaly ke břehu a zvracely do vody skoro pod nosem králi. Dav, který před chvílí tolik hlučel, se utišil. Začalo se pomalu vykřikovat cosi o zázraku, protože vítr umíněně vanul jedním směrem a sfoukával plameny před velmistrem, který stál na hranici ohněm zatím nezasažený. Jak může vydržet tak dlouho ? Hranice na jeho straně byla dosud nedotčená. Potom se najednou žhavé oharky propadly, oheň se oživil a plameny skočily před odsouzence. „Už taky hoří!" zvolal Ludvík Navarrský. Velké chladné oči Filipa Sličného ani v tuto chvíli nezamrkaly. A najednou se přes clonu ohně zvedl velmistrův hlas, jako by se obracel na všechny, jako by oslovoval každého zvlášť, říkal mu svá slova přímo do tváře. S udivující silou, stejně tak jako před chrámem Matky boží, zvolal Jakub de Molay: „Hanba! Hanba! Díváte se na to, jak umírají nevinní lidé. Hanba vám všem! Bůh vás bude soudit!" Plameny ho bičovaly, spálily mu vousy, v jediné vteřině sežehly papírovou mitru na troud, bílé templářovy vlasy vzplanuly jako vích. Vyděšený dav zmlkl. Jako by na hranici hořel šílený věštec. Z doutnajícího obličeje vycházel hrozivý hlas: „Papeži Klimente...! Rytíři Viléme...! Králi Filipe...! Do roka vás vyzývám na boží soud, kde vás nemine spravedlivý trest! Proklínám vás! Proklínám! Všechny vás proklínám až do třinácté generace vašich rodů...!" Plameny skočily do velmistrových úst a udusily jeho poslední výkřik. Potom chvíli, která všem připadala nekonečná, bojoval se smrtí. Nakonec podlehl. Provaz povolil. Zhroutil se do výhně a mezi plameny zůstala trčet jenom jeho ruka. Vydržela v téže pozici, i když byla celá černá. Dav setrvával na místě, čekal, nevěděl nač, ozýval se jenom šepot. Všichni byli ohromení, zděšení, svírala je podivná úzkost. Dopadla na ně noc a hrůza. Poslední praskání oharků je rozechvělo. Tma zvítězila nad skomírajícími záblesky z hranice. Lučištníci chtěli lidi vytlačit. Ti se ale nehodlali rozejít. Šeptali mezi sebou: „To neproklel nás, ale krále, že je to tak...? to papeže... a Nogareta..." Pohledy se obrátily k lodžii. Král stál pořád u balustrády. Díval se na velmistrovu černou ruku zabodnutou do rudého popela. Na spálenou ruku. To bylo vše, co zůstalo ze slavného řádu templářských rytířů. Ruka znehybněla v gestu znamenajícím klatbu. „Jak se cítíte, bratře?" zeptal se pan z Valois se zlomyslným úsměvem. „Teď jste, doufám, spokojen." Filip Sličný se obrátil. „Nikoli, bratře," odvětil. „Nejsem spokojen. Dopustil jsem se chyby." Valois se nafoukl, připravený triumfovat. „Skutečně to připouštíte?" „Ovšem, bratře," pravil král. „Měl jsem jim dát nejdřív vyrvat jazyk, a pak je teprve upálit." Následován Nogaretem, Marignym a Bouvillem sestupoval po schodišti věže a mířil do svých komnat. Teď už byla hranice šedá, jenom sem tam poskočila ojedinělá jiskřička, která ovšem záhy uhasla. V lodžii pořád zůstával trpký puch spáleného masa. „Páchne to tu," pravil Ludvík Navarrský. „Myslím, že to tu opravdu hodně páchne. Pojďme odtud." Mladý princ Karel se v duchu tázal, jestli Blančino objetí bude stačit, aby na tohle kdy zapomněl. IX POULIČNÍ ZLODĚJI Bratři Aulnayové právě vyšli z nesleské věže a teď nerozhodně přešlapovali v blátě a pátrali očima ve tmě. Jejich převozník zmizel. „Toho jsem se bál. Ten chlap se mi moc nelíbil," pravil Filip. „Neměli jsme se na něj spoléhat." „Dal jsem mu moc peněz," uvažoval Gautier nahlas. „Ten darebák usoudil, že má vyděláno na celý den, a šel se dívat na popravu." „Byl bych rád, kdyby to bylo jenom takhle." „A jak by to mohlo být jinak?" „Nevím... Ten staroch se nám nabízel a naříkal, že za celý den nic nevydělal. Potom mu řekneme, aby počkal. A on zmizí." „A co jsme měli dělat? Neměli jsme na výběr. Byl tam sám." „Právě," přitakal Filip. „A taky nám kladl příliš mnoho otázek." Nastražil uši, jestli náhodou nezaslechne hluk vesel. Slyšet bylo ale jenom šumění řeky a vzdálený rozptýlený hluk z dálky, jak se lidé vraceli do svých domovů v Paříži. Na Židovském ostrově, jemuž se od zítřka začne říkat ostrov Templářů, už všechno zhaslo. Pach dýmu se mísil s nevýraznou vůní Seiny. „Nezbývá nám nic jiného než jít pěšky," poznamenal Gautier. „Budeme mít boty zablácené až po stehna. Je to ale jenom malé zlo ve srovnání se štěstím, které jsme právě prožili." Kráčeli podél nesleských příkopů a podávali si navzájem ruku, aby neuklouzli. „Pořád si říkám, od koho je asi dostaly," ozval se najednou Filip. „A co?" „Přece ty váčky." „Ještě to máš v hlavě?" udivil se Gautier. „Přiznám se, že je mi to úplně jedno. Co záleží na tom, odkud dar pochází, když ti udělá radost!" Při těch slovech pohladil měšec visící mu u pasu a cítil pod prsty vystupující drahokamy na jeho výšivce. „Příbuzná... Nemůže to být nikdo od dvora," pokračoval Filip. Markéta ani Blanka by přece neriskovaly, bylo by nebezpečné, kdyby u nás někdo ty měšce poznal. Ledaže... ledaže by předstíraly, že je od někoho dostaly, a přitom je koupily samy." V tuto chvíli byl hotov připsat Markétě ty nejušlechtilejší city. „A co bys radši?" zeptal se Gautier. „Věděl nebo měl?" V tuto chvíli někdo nedaleko nich hvízdl. Trhli sebou a okamžitě sáhli po kordíku. Jakékoli setkání v tuto hodinu a na tomto místě nevěstilo nic dobrého. „Kdo je tam?" ptal se Gautier. Znovu zaslechli hvízdnutí a ani neměli čas postavit se do střehu. Ze tmy se vynořilo šest mužů a vrhlo se na ně. Tři útočníci přiskočili k Filipovi, přitiskli ho ke zdi a drželi mu ruce takovým způsobem, že nemohl sáhnout po zbrani. Tři zbylí s Gautierem neměli tolik štěstí. Podařilo se mu jednoho z útočníků srazit na zem, ten muž vlastně uklouzl a natáhl se na zem sám, když se rozmáchl kordíkem. Ale dva druzí Gautiera vzali do kleští a chytili ho za ruce, aby nedosáhl na zbraň. Filip cítil, že mu chtějí vzít měšec. Nemohli volat o pomoc. Ta by mohla přijít jenom z nesleského paláce. Oba bratři instinktivně mlčeli. Musí se z téhle šlamastyky vybabrat vlastními silami, nebo se z ní nevyvléknou vůbec. Filip přimáčknutý ke zdi se zuřivě zmítal. Nechtěl, aby mu vzali měšec. Tento předmět se pro něj najednou stal tím nejvzácnějším, co měl, a rozhodl se bránit jej ze všech sil. Gautier byl nakloněný vyjednávání. Ať je klidně okradou, jen když je nechají naživu. Tedy pokud by je naživu nechali a nehodili jejich mrtvoly do Seiny poté, co je oberou. V tuto chvíli se ze tmy vynořil další stín. Jeden z útočníků vykřikl: „Pozor, braši, pozor!" Příchozí se zamíchal do chumlu a zalesklo se ostří jeho krátkého meče. „Vy pacholci! Šibeničníci! Holomci!" křičel mocným hlasem a rozdával rány na všechny strany. Hrdlořezi se rozprchli jako hejno much před nebezpečným mlýnkem jeho meče. Jednoho zloděje, který se octl v jeho blízkosti, vzal za límec a mrštil jím o zeď. Tlupa nečekala, co bude dál, a vyklidila pole, po chvilce slyšeli jenom hlomoz dusajících nohou, jak ničemové prchali podél příkopu. Nastalo ticho. Filip ďAulnay, sotva dechu popadaje, spěšně přistoupil k bratrovi. „Jsi zraněný?" zeptal se. „Ne," odpověděl Gautier také u konce s dechem a třel si rameno. „A ty?" „Také ne. Je zázrak, že jsme se z toho dostali tak lehce." Společně se potom obrátili ke svému zachránci, který se k nim právě vracel a zasouval meč zpátky do pochvy. Byl to silný muž vysoké, rozložité postavy, hlučně oddychoval a chřípí se mu přitom mocně nadouvalo. „Pane," zvolal mu v ústrety Gautier, „jsme vám velmi zavázáni. Bez vaší pomoci bychom tu teď leželi s rozpáranými břichy. Komu vděčíme za takovou..." Muž se halasně, na plná ústa rozesmál, jeho veselí působilo trochu nucené. Vítr hnal mraky po obloze a před měsícem je na chvíli rozcupoval. Bratři poznali hraběte Roberta z Artois. „Přisámbůh, monseigneure, to jste vy!" zvolal Filip. „Ech, u sta hromů, pánové, vždyť já vás také poznávám!" rozhlaholil se muž. „Bratři Aulnayové!" zvolal. „Nejhezčí mládenci u dvora. Ať mě vezme čert, jestli jsem čekal něco takového... Jen si tak kráčím po břehu a najednou zaslechnu nějaký kravál. Říkám si: tady určitě ti holomci obírají nějakého pokojného měšťana. Pravda je, že Paříž je plná hrdlořezů, kradářů a odřezávačů měšců, a ten neschopný blb Ployebouche... darmo mluvit..., místo aby vyčistil město, leze do zadku Marignymu." „Vaše Milosti," pravil Filip, „nevím, jak vám vyjádřit vděčnost..." „To nestojí za řeč!" odvětil Robert z Artois a plácl svou mohutnou tlapou mladíka do ramena, až zavrávoral. „Bylo mi potěšením. Každý urozený muž přece přirozeně přispěchá na pomoc někomu, koho napadli. Dvojnásob mě však těší, že jsem pomohl známým pánům a že jsem bratrancům Valoisovi a Poitiersovi zachoval při životě jejich nejlepší panoše. Mrzí mě jedině, že je taková tma. Kdyby trochu zasvítil měsíc, rád bych viděl aspoň některé z těch taškářů. Neodvážil jsem se je řádně propíchnout ze strachu, abych vás nezranil... Ale povězte mi, pánové, co to, že se potloukáte na takových odporných místech a topíte se tu v bahně?" „My... my jsme se procházeli," pravil Filip ďAulnay v rozpacích. Obr se rozchechtal. „Procházeli jste se! Věru jste si pro to vybrali krásnou hodinu! Procházeli jste se... v blátě až po stehna. Kdo by to řekl! A kdo by tomu věřil! Ach, to mládí!" halasil bodře a novou ranou drtil Filipovo rameno. „Nemyslí na nic jiného než na milování, pořád má oheň v kalhotách! Jak je krásné být ve vašem věku!" Najednou si všiml okázale svítících měšců. „Zatraceně! Sice máte oheň v kalhotách, ale kalhoty pěkně vyšňořené! To je nádherná ozdoba, pánové, nádherná!" Potěžkal Gautierův měšec. „Krásná práce... A vzácný materiál. Navíc svítí novotou... Jako panoši jistě nemáte na to, abyste si zaplatili takový váček. Zloději by nepochodili špatně!" Byl samý pohyb, mával rukama, zrzavý v měsíčním polosvětle, obrovitý, hlučný a netaktní. Bratrům začínal lézt pěkně na nervy. Ale jak říct tomu, kdo vám právě zachránil život, že se nemá míchat do věcí, do nichž mu nic není? „Za lásku se platí, mládenci," pokračoval, kráčeje mezi nimi. „Řekl bych, že vaše milenky budou pěkně vysoko postavené dámy, a také hodně štědré. Mladí Aulnayové! Kdo by to byl řekl...!" „Monseigneur se mýlí," namítl Gautier dost chladně. „Tyto měšce patří naší rodině." „No jistě, o tom nepochybuju," přitakal Artois. „Rodině, kterou navštěvujete skoro o půlnoci pod zdmi nesleské věže...! Dobrá, dobrá, už mlčím. Pro čest vašich krásek. Souhlasím s vámi, mládenci. Muž má dbát na čest dam, s nimiž se miluje! Bůh vám pomáhej, pánové. A nevycházejte v noci se všemi klenoty, co máte." Znovu se rozchechtal, srazil oba bratry k sobě v mohutném objetí a potom je nechal na místě, neklidné, rozmrzelé, ani jim nedopřál čas k novým díkům. Přešel můstek překlenující příkop a vzdaloval se přes pole směrem k Saint-Germain-des-Prés. Bratři Aulnayové stoupali k bráně Buci. „Neměl by vykládat po celém dvoře, kde nás našel," mínil Filip. „Myslíš, že je schopen držet tu svoji obrovitou hubu?" „Myslím, že ano," opáčil Gautier. „Není to zlý chlap. Bez té jeho obrovité huby, jak říkáš, a mohutných paží už bychom tady nebyli. Nesmíme být tak brzy nevděční." „Taky jsme se ho mohli zeptat, co dělal on v těchto končinách." „Šel za nevěstkami, na to bych dal krk! A teď určitě míří do nějakého hampejzu," uvažoval nahlas Gautier. Mýlil se. Robert z Artois šel jen chvíli směrem k Pré-aux-Clercs. Po chvíli se vrátil na břeh k úpatí nesleské věže. Zahvízdal, a bylo to totéž lehké hvízdnutí, které předcházelo napadení. Ze tmy se vylouplo šest stínů stejně jako předtím, sedmý se zvedl z přistavené loďky. Stíny však teď zaujímaly uctivý postoj. „Dobře jste odvedli svoji práci," pravil Artois, „všechno se událo tak, jak jsem žádal. Tumáš, Karle-Hansi!" dodal směrem k vůdci těch lotrů. „Rozdělte se." A hodil mu měšec. „Dal jste mi pěknou ránu do ramena, Vaše Milosti," ozval se jeden zloděj. „Pche! To bylo součástí obchodu," zachechtal se Artois. „Teď zmizte. Jestli vás ještě někdy budu potřebovat, pošlu pro vás." Potom vstoupil do loďky kotvící v místě, kde řeka u příkopu vytvořila slepé rameno. Plavidlo se pod jeho vahou ponořilo hlouběji. Muž u vesel byl tentýž, který vezl bratry Aulnaye. „Jste spokojený, Vaše Milosti?" zeptal se. Najednou už neměl ten naříkavý tón a vypadal omládlý o deset let. Neskrýval už svoji sílu. „Naprosto, milý Lormete! Zahrál jsi jim pěkný kousek," pravil obr. „Teď už vím, co jsem chtěl vědět." A zvrátil se dozadu do loďky, natáhl mohutné nohy a jednu obrovitou tlapu nechal máčet v černé vodě. ČÁST DRUHÁ CIZOLOŽNÉ PRINCEZNY I BANKA TOLOMEIŮ Messer Spinello Tolomei se vážně zamyslel, potom ztlumil hlas, jako by se bál, že někdo poslouchá za dveřmi, a pronesl: „Dva tisíce livrů předem? Je to dobrá suma a vyhovuje vám, Vaše Milosti?" Levé oko měl zavřené; pravé oko nevinně a klidně svítilo. Ačkoli už žil ve Francii dlouhá léta, stále se nemohl zbavit italského přízvuku. Byl to tlustý muž s dvojitou bradou a snědou tváří. Prošedivělé, pečlivě zastřižené vlasy mu padaly na límec šatu z jemného sukna lemovaného kožešinou a přepásaného přes hruškovité břicho opaskem. Když mluvil, zvedal tučné a zašpičatělé ruce a mnul si je. Jeho nepřátelé tvrdili, že otevřené oko bylo oko lživé, a to, které mělo říkat pravdu, měl stále zavřené. Tento bankéř, patřící v Paříži k nejmocnějším, měl způsoby biskupa. Alespoň v tuto chvíli, kdy se obracel na preláta. Tím prelátem byl Jan de Marigny, mladý, štíhlý, elegantní muž, týž, který den předtím v biskupském tribunálu před portálem chrámu Matky boží stavěl na odiv své znuděné pózy, a potom se nechal tak unést hněvem proti velmistrovi. Jako arcibiskup ze Sensu, kam spadala pařížská diecéze, a bratr Enguerranda de Marigny byl velmi blízko trůnu a záležitostem týkajícím se království. 14 „Dva tisíce livrů?" otázal se. Předstíral, že si rovná na koleni sklady vzácné látky svého fialového roucha, aby skryl šťastné překvapení z vysoké číslice, kterou právě bankéř vyslovil. „Na mou duši, ta částka se mi líbí," pravil konečně, předstíraje lhostejnost. „Byl bych rád, aby všechno proběhlo co nejrychleji." Bankéř ho sledoval, jako velká kočka sleduje krásného ptáčka. „Můžeme to zařídit zde a hnedle," odvětil. „Velmi dobře," pravil mladý arcibiskup. „A kdy budete chtít, abych přinesl ty..." Zarazil se, neboť měl dojem, že za dveřmi slyší nějaký hluk. Ale ne. Všude byl klid. Jenom z Lombardské ulice sem doléhal obvyklý ranní ruch, křik brusičů, obchodníků s vodou, bylinkami, cibulí, řeřichou lékařskou, tvarohem a dřevěným uhlím. „Mléko, kmotry, mléko... Mám znamenitý sýr ze Champagne...! Uhlí! Pytel za denár..." Okny s třemi oblouky podle sienské módy sem začínalo pronikat měkké světlo a dopadalo na vzácné koberce, dubové kredence a velkou truhlici okovanou železem. „Ty... předměty?" dokončil Tolomei větu za arcibiskupa. „Jak to bude Vaší Milosti vyhovovat, to ponechávám zcela na vás." Otevřel truhlici a vytáhl z ní dva váčky, které položil na psací stolek přeplněný husími brky, pergameny, tabulkami a krátkými tenkými dýkami. „V každém je tisíc," pravil. „Můžete si je vzít zde a nyní, přejete-li si to. Byly tu pro vás nachystány. Jen mi, Vaše Milosti, račte laskavě podepsat tuto kvitanci..." A podal Janu de Marigny list a husí brk. „S radostí," pravil arcibiskup a uchopil pero, ani si nestáhl rukavice. Jakmile však měl podepsat, trochu zaváhal. Na kvitanci byly vypočítány všechny „předměty", které měl předat Tolomeimu, aby je prodal: církevní potřeby, zlatá ciboria, vzácné kříže, cenné zbraně. Všechno pocházelo z templářských komend a nyní to měla v úschově arcidiecéze. Veškerý templářský majetek se však měl vrátit částečně do královské pokladnice a částečně řádu špitálníků. Mladý prelát se tu právě bez mrknutí oka dopouštěl zpronevěry. Přičinit však svůj podpis na tento list, když zrovna dnes v noci upálili velmistra... „Raději bych..." pravil. „Aby toto zboží nebylo prodáno ve Francii?" dokončil za něj Tolomei. „To se rozumí samo sebou, Milosti. Non sono pazzo, jak se praví v mé zemi. Nejsem blázen." „Chtěl jsem jen... tato kvitance..." „Nikdy ji neuvidí nikdo jiný než já sám. Je to stejně v mém zájmu jako ve vašem. My, bankéři, jsme trochu jako vy, kněží, Vaše Milosti. Vy zpovídáte duše; my zase váčky, a také musíme udržet všechno v tajnosti. Ačkoli nepochybuju, že tyto peníze použijete jenom ke konání milosrdných skutků, které jsou u vás nevyčerpatelné, ani o tom nehlesnu. Pouze v případě, že by se jednomu z nás přihodilo nějaké neštěstí... ať nás od toho Bůh ochraňuje." Pokřižoval se a rychle za stolem zkřížil prsty levé ruky. „Nebude to pro vás příliš těžké?" pravil a ukázal na měšce, jako by naznačoval, že už není o čem debatovat. „Mám dole služebnictvo," odvětil arcibiskup. „Takže... zde, prosím," ukázal Tolomei prstem na místo v listu, kam se měl arcibiskup podepsat. Marigny už nemohl couvnout. Když je člověk nucen spojit se s komplicem, potom mu musí důvěřovat... „Ostatně vidíte sám podle výše sumy, Vaše Milosti, že nebudu mít na celém obchodu příliš mnoho zisku," podotkl bankéř. „Samé nesnáze a žádný profit. Chci vám však vyjít vstříc, neboť jste mocný muž, a přátelství mocných mužů je vzácnější než zlato." Pronesl to dobráckým tónem, ale jeho levé oko zůstávalo zavřené. Vlastně má ten člověk pravdu, pomyslel si Jan de Marigny. A podepsal kvitanci. „Mimochodem, Vaše Milosti, nevíte, jestli král... ať ho Bůh při zdraví zachovat ráčí... dostal v pořádku lovecké psy, které jsem mu poslal?" otázal se Tolomei. „Cože? Vy jste mu poslal toho velikého chrta? Nehne se od krále ani na krok a král mu říká Lombard." „Říká mu Lombard? To jsem rád, to jsem moc rád. Náš král a pán je vskutku vtipný," pravil Tolomei se smíchem. „Představte si, Vaše Milosti, že včera ráno..." Začal vyprávět tu historku, když někdo zaklepal na dveře. Objevil se v nich písař a oznámil, že hrabě Robert z Artois žádá, aby ho bankéř přijal. Jan de Marigny se zachmuřil. „Raději bych... se s ním nepotkal," připustil. „Dozajista, dozajista," odpověděl bankéř chápavě. „Jeho Milost hrabě z Artois je velký mluvka." Zazvonil na zvonek. Okamžitě se roztáhl závěs a do komnaty vstoupil mladík v přiléhavém kabátci. Byl to tentýž chlapec, který předešlého dne málem porazil francouzského krále. „Synovče," oslovil ho bankéř, „vyveď Jeho Milost ven, ale ne chodbou. Dej pozor, ať se s nikým nepotká. A odnes mu tohle až na ulici," dodal a vložil jinochovi do náruče dva pytle zlata. Na shledanou, Vaše Milosti!" Messer Spinello Tolomei se hluboce uklonil, aby mohl políbit ametyst na prelátově prstu. Potom zvedl závěsný čaloun. Sotva Jan de Marigny odešel, vrátil se Sieňan ke stolu, vzal do ruky podepsané potvrzení a pečlivě ho složil. „Coglione!" zašeptal. „Vanesio, ladro, ma sopratutto coglione."* Levé oko se mu na okamžik otevřelo. Schoval vzácný dokument do truhly a také opustil komnatu, aby přijal dalšího návštěvníka. Sestoupil do přízemí a prošel dlouhou síní osvětlenou šesti okny, kde byly krámské pulty a pisárna. Tolomei nebyl jen bankéř, ale také dovozce vzácného zboží, s nímž obchodoval, od koření a korduánů - kůže z Córdoby, až po sukno z Flander, koberce vyšívané zlatem z Kypru a vůně z Arábie. Asi deset krámských pomocníků tu jednalo se zákazníky, kteří bez ustání přicházeli a odcházeli; účetní počítali pomocí speciálních tabulek podobných šachovnicím, na jejichž jednotlivá políčka vršili měděné žetony; a v celé chodbě to bzučelo obchodním ruchem. Tlustý Sieňan kráčel rychle, tu někoho pozdravil, tu poopravil číslici, vyplísnil zaměstnance či odmítl strohým niente proceděným mezi zuby žádost o úvěr. Robert z Artois se skláněl nad pultem se zbraněmi z Levanty a potěžkával v ruce masivní těžkou dýku vykládanou zlatem. Obr se prudce obrátil, když mu bankéř položil ruku na paži, a okamžitě se zatvářil jako bodrý chrapoun, což byla poloha, v níž si obvykle liboval. „Monseigneur ode mne něco potřebuje?" oslovil ho Tolomei. „Ano," odvětil obr. „Chci vás požádat o dvě věci." „Ta první budou dozajista peníze." „Pst!" sykl Artois. „Musí tady každý vědět, vy lichváři, že mě odíráte z kůže a že vám dlužím celé jmění? Pojďme to probrat k vám." Vyšli ze síně. Sotva dorazili do Tolomeiho pracovny v prvním poschodí a zavřeli za sebou dveře, spustil bankéř: „Vaše Milosti, jestli chcete žádat o další půjčku, bojím se, že vám nebudu moci vyhovět." „Proč?" „Drahý monseigneure Roberte," začal vážně Tolomei, „když jste se pustil do procesu proti vaší tetě Mahaut ohledně dědictví hrabství Artois, platil jsem výlohy já, jak je vám známo. A ten proces jste * Pitomec... Marnivý, zloděj, ale hlavně pitomec! prohrál." „Ale prohrál jsem ho jen podlým a nečestným podvodem, vždyť to dobře víte!" zvolal Artois. „Prohrál jsem kvůli intrikám té čubky Mahaut... ať chcípne...! Přiřkli jí Artois jen proto, aby se Svobodné hrabství burgundské vrátilo jako věno s její dcerou koruně. Daremný obchod! Kdyby existovala skutečná spravedlnost, byl bych královským pairem a nejbohatším baronem ve Francii. A já jím budu, poslouchejte mě dobře, Tolomei, já jím ještě budu!" A obrovitou pěstí udeřil do stolu. „Dozajista vám to přeji," pravil Tolomei stále klidně. Ale zatím jste prohrál svůj proces." Už se nechoval jako muž církve, jednal s Artoisem mnohem důvěrněji než s arcibiskupem. „Připadlo mi ale kastelánství v Conches a mám příslib na hrabství Beaumont-le-Roger s pěti tisíci librami příjmu," odpověděl obr. „Ale vaše hrabství ještě pořád není ustanoveno a vy jste mi dosud zhola nic nezaplatil. Naopak." „Pořád se nemůžu domoct toho, aby mi vypláceli moje příjmy. Královská pokladna mi dluží nedoplatky za několik let..." „...z nichž patří značná část mně. Potřeboval jste peníze na opravy střech v Conches a koníren..." „Shořely," pravil Robert. „Dobrá. A potom jste potřeboval peníze na to, abyste si vydržoval stoupence v Artois..." „A co bych si bez nich počal? Jenom díky věrným druhům ve Fiennes, v Souastre, v Caumontu a jinde vyhraju jednoho dne svoji při, a to se zbraní v ruce, bude-li to třeba... A vy mi povězte, pane bankéři..." Obr změnil tón, jako by už měl dost pozice žáčka, který se nechá plísnit. Uchopil bankéře za šaty, stiskl je mezi palcem a ukazovákem a začal ho pomaloučku zvedat. „...Povězte mi..., zaplatil jste mi můj proces, mé konírny, mé stoupence, budiž. Nedal jsem vám ale několikrát taky pěkně vydělat? Kdo vám před sedmi lety oznámil, že templáře pochytají jako králíky, a kdo vám poradil, abyste si od nich vypůjčil, co? Vyplatilo se vám to, ty půjčky jste nikdy nemusel vrátit! Kdo vás varoval, že budou obrušovat mince, což vám umožnilo nakoupit za všechno vaše zlato zboží, které jste pak obratem prodal s třetinovým ziskem? No? Co vy na to?" Finančnické tradice jsou věčné a významní bankéři měli vždycky ve vládních kruzích své informátory. Hlavním informátorem pana Spinella Tolomeiho byl Robert z Artois, neboť byl přítelem a spolustolovníkem králova bratra Karla z Valois, který zasedal v užší královské radě a vyžvanil Robertovi všechno, o čem se tam jednalo. Tolomei se vymanil, narovnal záhyby šatu, usmál se a pravil s levým víčkem stále zavřeným: „Uznávám, Vaše Milosti, uznávám. Několikrát jste mi dal věru velmi užitečné informace. Ale bohužel..." „Co bohužel?" „Bohužel! Zisk, který z vašich informací mám, ani zdaleka nepokryl částku, kterou jsem vám vyplatil." „Vskutku?" „Vskutku, Vaše Milosti," pravil Tolomei s nejnevinnějším a hluboce zarmouceným výrazem. Lhal a byl si jistý, že si tu lež může dovolit, neboť Robert z Artois byl sice obratný intrikán, ale s počty a financemi si moc nerozuměl. „Ach!" povzdechl roztrpčeně. Poškrábal se a kýval bradou zprava doleva. „Ale přesto, ti templáři... Musel jste být dnes ráno spokojený, ne?" zeptal se. „Ano a ne, Vaše Milosti. Už dávno našemu obchodování neškodili. A do koho se pustí teď? Do nás, lombardů, aspoň se to říká... Obchodovat se zlatem není nic snadného. A přitom by se bez nás nikdo neobešel... A propos, neřekl vám monseigneur z Valois, zda se bude ještě měnit kurs pařížského livru, jak jsem zaslechl?" „Ne, ne, nic takového... Ale tentokrát," sledoval Artois dál vlastní myšlenky, „mám Mahaut v hrsti. Mám v hrsti Mahaut, protože mám v hrsti její dcery a neteř. A zakroutím jim krkem... jako škodné, jako kolčavám!" Nenávistí mu ztvrdly rysy a vypadal teď skoro krásně. Znovu se přiblížil k Tolomeimu. Ten si pomyslel: Tenhle muž je pro pomstu schopen udělat cokoli... Každopádně mu půjčím ještě pět set livrů... Nahlas řekl: „Oč jde?" Robert z Artois ztlumil hlas. Oči mu svítily. „Ty malé běhny mají milence, a od dnešní noci znám jejich jména. Ale zatím mlčte! Nechci je vyplašit... ještě ne!" Sieňan uvažoval. Už se mu něco takového doneslo, ale on tomu nevěřil. „V čem vám to může posloužit?" otázal se. „Posloužit mně?" zvolal Artois. „Bankéři, dovedete si představit tu ostudu? Budoucí královnu Francie a její sestřenice načapají jako nevěstky i s jejich hejsky... To je přece neslýchaný skandál! Obě burgundské rodiny budou vláčeny bahnem až po čumák. Mahaut ztratí u dvora všechnu vážnost, manželství budou zrušena. Koruna přijde o dědictví. Dosáhnu obnovení soudního procesu a tentokrát vyhraju!" Chodil po místnosti sem tam a jeho kroky rozechvívaly podlahu, nábytek, předměty. „A vy sám odhalíte tuto hanbu? Půjdete za králem a..." „Ale kdepak já, pane, já to nebudu. Mně by nenaslouchali. To musí udělat někdo jiný, někdo, jehož jméno má daleko větší zvuk... Kdo nežije ve Francii... A to je druhá věc, o niž vás chci požádat. Potřebuju spolehlivého a nenápadného muže, který by se vypravil do Anglie a předal tam můj vzkaz." „Komu, Vaše Milosti?" „Královně Isabele." „Ach tak...!" zamumlal bankéř. Následovalo ticho, v komnatě byl slyšet jenom ruch doléhající z ulice. „Pravdou je, že královna Isabela své švagrové z Francie příliš v lásce nemá," promluvil konečně Tolomei, který už nepotřeboval slyšet víc, aby pochopil, jakým způsobem Artois zosnoval svůj komplot. „Vy jste dozajista jejím velkým přítelem, aspoň se domnívám, a nedávno jste ji navštívil." „Vrátil jsem se minulý týden a hned jsem se vrhl do práce." „Proč ale nepošlete k paní Isabele svého člověka nebo kurýra Jeho Milosti z Valois?" „V této společnosti, kde každý sleduje každého, jsou mí lidé i lidé monseigneura z Valois příliš známí. Všechno by odhalili a celé moje dílo zhatili. Domnívám se, že obchodník, ovšem takový, na nějž se dá spolehnout, by se na podobnou věc hodil lépe. Vy přece máte lidi, kteří pro vás cestují... Ostatně ten list nebude obsahovat nic, kvůli čemu by se jeho nositel mohl znepokojovat..." Tolomei se podíval obrovi do očí, chvilku uvažoval a nakonec zazvonil na bronzový zvonek. „Ještě jednou vám prokážu službu," pravil. Závěs se rozhrnul a objevil se týž mladík, který doprovázel arcibiskupa. Bankéř ho představil. „Guccio Baglioni, můj synovec, který právě přijel ze Sieny. Nemyslím, že by ho stráže a biřicové našeho přítele Marignyho znali... I když včera ráno," dodal Tolomei polohlasem, dívaje se přitom na mladíka s předstíranou přísností, „se uvedl před francouzským králem vskutku rekovným kouskem... Jak se vám líbí?" Robert z Artois si Guccia prohlédl. „Hezký chlapec," pravil se smíchem. „Dobře stavěný, hubená lýtka, štíhlý pas, oči jako trubadúr. To on by měl nést ten vzkaz, pane Tolomei?" „Je to moje druhé já," konstatoval bankéř, „jen štíhlejší a mladší. Byl jsem přesně takový jako on, jen si to představte, ale jsem už dozajista sám, kdo si na to pamatuje." „Jestli ho uvidí král Eduard, ten starý zvrhlík, pak silně riskujete, že se vám hoch už nevrátí." Nato se Artois hlučně rozesmál, strýc a synovec se k němu přidali. „Guccio," pravil Tolomei, „poznáš Anglii. Odjedeš hned zítra za rozbřesku. Vypravíš se do Londýna k našemu bratranci Albizzimu..." „Albizzi, tohle jméno znám," přerušil ho Artois. „No jistě, je to dodavatel královny Isabely..." „Vidíte, Vaše Milosti... Tak tedy vyhledáš Albizziho a s jeho pomocí se dostaneš do Wesmoutiersu, kde předáš královně, jen jí samotné, list, který Jeho Milost ráčí napsat. Zakrátko ti podrobněji vylíčím, jak si budeš počínat." „Raději bych ten list nadiktoval," pravil Artois. „Zacházím lépe s mečem než s těmi vašimi proklatými husími brky." Tolomei si pomyslel: Prohnaný chlap, nechce po sobě zanechat žádnou stopu. „K vašim službám, Vaše Milosti. Poslouchám vás." A sám napsal následující dopis, který mu byl nadiktován: Madam, naše podezření se ukázalo být pravdou, a pravdou ještě hanebnější, než jsme se domnívali. Znám ty osoby. Mám je v hrsti a neuniknou nám, pokud budeme jednat rychle. Vy jediná však máte dost velkou moc na to, abychom mohli dovést do konce, co jsme si předsevzali, a učinit přítrž ohavnostem, které hrubě špiní čest vaší rodiny. Nemám jiné přání než být vám stále k službám. Váš oddaný služebník tělem i duší. „A podpis, Vaše Milosti?" zeptal se Tolomei. „Tady," odvětil Artois, vytáhl z váčku veliký a těžký prsten a podal ho mladíkovi. Podobný měl na palci, ale ten byl zlatý. „Tohle odevzdáš madam Isabele. Už bude vědět... Jsi si jistý, trubadúre, že ti udělí audienci hned, jak dorazíš?" „Ach Vaše Milosti, nemějte obavy. Nejsme špatně zapsáni u anglických panovníků, věřte mi. Když král Eduard s madam Isabelou navštívili loňského roku Francii, vypůjčili si u našich společností dvacet tisíc livrů, spojili jsme se, abychom mu takovou částku mohli vyplatit, a dosud nám ji nevrátil." „I on?" zvolal Artois. „A propos, bankéři, a ta... první věc, o niž jsem vás přišel požádat?" „Achich! Nikdy vám nedokážu nic odepřít, Vaše Milosti," povzdechl si Tolomei. Vzal z truhly měšec, který podal Artoisovi se slovy: „Pět set livrů. To je všechno, co vám teď můžu dát. Připíšeme to k vašemu účtu současně s náklady na cestu posla." „Ach bankéři, bankéři," zvolal Artois a po tváři se mu rozlil široký úsměv, „jsi přítel. Až získám zpět svoje otcovské hrabství, udělám z tebe svého osobního pokladníka." „S tím počítám, Vaše Milosti," uklonil se Tolomei. „A pokud ne, vezmu tě s sebou do pekla, abys mi tam koupil přízeň samotného Ďábla." Obr vyšel dveřmi, které pro něj byly příliš malé, pohazuje si měšcem plným zlaťáků jako míčem. „Vy jste mu dal zase zlato, strýčku?" zeptal se Guccio a káravě pokýval hlavou. „Přece jste říkal..." „Guccio mio, Guccio mio," opáčil něžně bankéř (a tentokrát měl obě oči otevřené), „vždycky měj na paměti jedno: mocní tohoto světa potřebují peníze, které jim my půjčujeme. Během dnešního rána mi monseigneur Jan de Marigny a monseigneur z Artois poskytli úpisy, které jsou cennější než zlato a jichž my budeme umět v pravý okamžik využít. A zlato... ? To zase získáme zpět." Zůstal chvilku zamyšlený a pokračoval: „Až se budeš vracet z Anglie, trochu si zajedeš. Zastavíš se v Neauphle-le-Vieux." „Dobrá, strýčku," odvětil Guccio bez nadšení. „Našemu tamnímu správci se nedaří vybrat pohledávku, kterou máme u zámeckých pánů z Cressay. Otec právě zemřel. Dědicové odmítají platit. Zdá se, že už nic nemají." „A jak mají zaplatit, když nic nemají?" „To se nedá tak říct! Mají zdi, pozemky, možná mají příbuzné. Musí si vypůjčit jinde, aby nám mohli vrátit. A jestli to nepůjde, potom zajdeš za montfortským soudcem, necháš jim zabavit majetek, zařídíš prodej. Je to tvrdé, vím. Ale bankéř musí jednat tvrdě. Nesmíme mít soucit s drobnými zákazníky, jinak bychom nemohli sloužit těm velkým. Nač myslíš, figlio mio?" „Na Anglii, strýčku," odvětil Guccio. Návrat se zajížďkou do Neauphle mu připadal jako pěkná robota, ale volky nevolky se s tím smířil. Veškerá jeho zvědavost a všechny jinošské sny už se obracely k Londýnu. Poprvé pojede přes moře... Život lombardského obchodníka je rozhodně život příjemný a připraví mu četná překvapení. Bude vyrážet do světa, harcovat po cestách, doručovat princeznám tajné depeše... Stařec pozoroval svého synovce s hlubokou něhou. Guccio byl jediný, kdo dokázal vzbudit v jeho vypočítavém, okoralém srdci cit. „Bude to krásná cesta, závidím ti ji," pravil. „Jen málo lidí v tvém věku má příležitost vidět tolik zemí. Uč se, sleduj, pátrej, dívej se kolem sebe, nechej mluvit druhé a sám mluv jen málo. Dávej si pozor na toho, kdo ti nabídne džbánek. Nedávej holkám víc peněz, než za kolik opravdu stojí, a smekej před procesím... A pokud potkáš krále, dávej pozor, aby mě to tentokrát nestálo koně nebo slona." „Je to pravda, strýčku," zeptal se Guccio s úsměvem, „že je královna Isabela tak krásná, jak se říká?" II CESTA DO LONDÝNA Někteří lidé stále sní o cestování a dobrodružství, jen aby si dodali v očích těch druhých i vlastních zdání hrdinů. A potom, když se octnou uprostřed skutečného dění a hrozí jim nebezpečí, napadne je: Co mě to proboha popadlo, že jsem se do tohohle pouštěl, měl jsem zapotřebí namočit se do takové šlamastyky? To byl případ Guccia Baglioniho. Nic si nepřál víc než poznat moře. Ale teď, když po něm skutečně plul, by dal ochotně všechny peníze za to, aby byl jinde. Byla právě rovnodennost, moře se dmulo a převalovaly se po něm vysoké vlny. Jen málo plavidel zvedlo toho dne kotvu. Guccio dělal trochu hrdinu, procházel se pyšně po nábřeží v Calais s kordíkem po boku a pláštěm přehozeným přes rameno, až konečně našel kapitána, který byl ochoten vzít ho na palubu. Vyrazili večer a bouře se rozpoutala skoro okamžitě, sotva opustili vody přístavu. Guccio byl zavřený v podpalubí u velkého stěžně... „to je místo, kde se to nejméně houpe", řekl mu kapitán..., a kde mu dřevěná lavice připevněná k boku lodi sloužila za lůžko. Právě prožíval nejhorší noc svého života. Vlny narážely na loď jako beranidlo a Guccio cítil, jak se svět kolem něj kymácí. Skutálel se z lavice na podlahu a dlouho se zmítal v naprosté tmě, narážel tu do žebroví lodi, tu do kotoučů lan ztvrdlých slanou vodou. Vypadalo to, že se skořápka lodi každou chvilku rozletí. Vždycky, když se bouřka na chviličku odmlčela, jako by se nadechovala k dalšímu skoku, slyšel Guccio tlučení plachet a vodu přelévající se přes palubu. Kladl si otázku, jestli vlny náhodou nesmetly celou posádku a jestli nezůstal sám na nikým neřízené lodi, kterou přívaly vod zvedaly k obloze a hned nato vrhaly do temnot mořských propastí. Určitě tady umřu, říkal si Guccio. Jak je hloupé umřít v mém věku takhle, utopit se uprostřed moře. Nikdy už neuvidím Paříž, ani Sienu, ani rodinu, nikdy neuvidím slunce. Kdybych byl počkal v Calais jediný den! Co by mi to udělalo? Jsem takový hlupák! Jestli se z toho dostanu, přísahám při Panně Marii, že zůstanu v Londýně, stanu se přístavním dělníkem, nosičem, to je jedno čím, ale nikdy už nevkročím na žádnou loď. Nakonec vkleče objal oběma rukama dolní konec velkého stěžně a křečovitě ho svíral; kolem byla tma, Guccio se chvěl zimou, žaludek měl naruby, šaty mokré, odevzdaně očekával svůj konec. Přitom sliboval dary kostelu Panny Marie delle Nevi, kostelu Panny Marie della Scala, kostelu Panny Marie dei Servi, kostelu Panny Marie del Carmine, tedy vlastně všem kostelům v Sieně, na něž si vzpomněl. Na úsvitu se bouře utišila. Vyčerpaný Guccio se rozhlížel kolem sebe: bedny, plachty, celtovina, kotvy a lanoví se kolem něj kupily ve strašlivém nepořádku. Na zádi lodi, pod uvolněným prknem, zurčela vodní hladina. Padací dveře vedoucí na palubu se otevřely a drsný hlas křikl: „Hej! Pane! Spal jste trochu?" „Spal?" opáčil Guccio zlostně. „Spíš se zeptejte, jestli jsem neumřel." Hodili mu provazový žebřík a pomohli mu vylézt na palubu. Ucítil závan chladného větru a roztřásl se v mokrých šatech zimou. „Nemohli jste mě upozornit na to, že přijde bouřka?" obořil se Guccio na kapitána. „Pravda, urozený pane, měli jsme špatnou noc. Ale vypadalo to, že moc spěcháte... A pro nás je to běžná věc, víte," vykládal kapitán. „Teď už jsme skoro u pobřeží." Starý mohutný muž s šedými vousy a vlasy se díval na Guccia trochu posměšně. Natáhl paži k bělavé linii vystupující z mlhy a dodal: „Tam je Dover." Guccio se nadechl a přitáhl si plášť těsněji k tělu. „Za jak dlouho tam asi budeme?" Kapitán pokrčil rameny a odvětil: „Tak za dvě za tři hodiny, déle to trvat nebude, vítr vane od východu." Na palubě leželi tři námořníci zmoření únavou. Další, zavěšený do kormidla, žvýkal kus soleného masa a nespouštěl oči z přídě lodě a anglického pobřeží. Guccio usedl ke starému námořníkovi, opřel se o prkennou přepážku, která rozrážela vítr, a navzdory dennímu světlu, chladu a vzdouvajícímu se moři usnul. Když se probudil, rozkládal se před ním doverský přístav s obdélníkovým dokem, řadami nízkých domů s masivními zdmi a střechami pokrytými plochými kameny. Napravo od průlivu stálo šerifovo obydlí hlídané ozbrojenci. Nábřeží bylo zavaleno zbožím navršeným pod přístřešky a hemžilo se to tu hlučícím davem. Slabý vítr roznášel pach ryb, dehtu a shnilého dřeva. Rybáři chodili sem tam, vlekli za sebou sítě a na ramenou nesli těžká vesla. Děti tahaly po dlažbě pytle větší, než byly samy. Loď vplula se staženými plachtami do doku. Mládí se rychle vzpamatuje z životních pohrom a snadno nabude nových sil i ztracených iluzí. Překonané nebezpečí mu dodá sebedůvěru a pudí ho k dalším skutkům. Gucciovi stačily dvě hodiny spánku a zapomněl na hrůzyplnou noc. Málem si připisoval zásluhu, že tu bouři přežil. Viděl v tom znamení své šťastné hvězdy. Zaujal na palubě dobyvačný postoj, rukou svíral lanoví a nadšeně a zvědavě pozoroval, jak se k němu blíží Isabelino království. Vzkaz Roberta z Artois zašitý v šatech a stříbrný prsten schovaný v měšci mu připadaly jako skvělé záruky velkého dobrodružství. Zakrátko naváže důvěrný vztah s mocí tohoto světa, pozná krále a královny, dozví se, co stojí v nejtajnějších úmluvách. Opojený věcmi, které ho čekají, předbíhal čas; už se viděl jako věhlasný vyslanec, vyhledávaný důvěrník mocných této země, před nímž se uklánějí i nejvýše postavené osobnosti. Zúčastní se zasedání princů... Neměl snad zářný příklad ve svých dvou krajanech, Bicciovi a Musciatovi Guardiových, dvou slavných toskánských finančnících, jimž Francouzi přezdívali Bič a Muška a kteří uz více než deset let působili jako správci pokladny, vyslanci a důvěrníci nepřístupného Filipa Sličného? Dotáhne to ještě dále než oni a jednoho dne se bude vyprávět o slavném Gucciovi Baglionim, jehož závratná kariéra začala tím, že málem porazil na rohu jedné ulice francouzského krále... Přístavní ruch doléhající k němu zněl jeho uším jako hlučný jásot a provolávání slávy. Starý námořník hodil prkno mezi palubu lodi a nábřeží. Guccio zaplatil za cestu a vyměnil moře za pevnou zemi. Protože nedovážel žádné zboží, nemusel projít „přívozní kanceláří", tedy celnicí. Prvního kluka, kterého potkal, požádal, aby ho odvedl k místnímu lombardovi. Bankéři a italští obchodníci té doby měli vlastní poštovní a dopravní organizaci. Sdružovali se ve „společnostech" nesoucích jméno zakladatele a měli pobočky ve všech hlavních městech a přístavech. Jejich kanceláře plnily současně funkci banky, soukromé pošty a dopravní společnosti. Doverský lombard patřil ke společnosti Albizziů. Byl šťastný, že může přijmout synovce představeného společnosti rodiny Tolomeiů, a zacházel s ním s velkými ohledy. Guccio se u něj mohl umýt, a zatímco mu sušili a žehlili oděv, vyměnil si francouzské zlaťáky za anglické a pořádně si odpočinul. Nakonec mu připravili koně. Při jídle Guccio vyprávěl o bouři, kterou právě přestál, a přisoudil si ve svém výkladu roli dobrodruha. U stolu seděl rovněž muž, který dorazil již včera a jmenoval se Boccaccio. Cestoval jako obchodník společnosti Bardiů. Také on přijel z Paříže a před odjezdem byl přítomen popravě Jakuba de Molay. Na vlastní uši vyslechl prokletí, které Molay vyřkl, a nyní popisoval celou událost s výstižnou a ponurou ironií, jež nadchla italské osazenstvo stolu. Byl to muž asi třicetiletý, s živou a inteligentní tváří, jemnými rty a očima, které se patrně vším bavily. Rovněž měl namířeno do Londýna, a tak se s Gucciem rozhodli cestovat společně. Vyrazili po poledni. Guccio byl pamětliv strýcových rad, a tak nechal mluvit svého druha. Ostatně ho nemusel k řeči příliš pobízet. Signor Boccaccio podle všeho hodně zažil. Cestoval všude: byl na Sicílii, v Benátkách, ve Španělsku, ve Flandrech, v Německu, dokonce i v Orientu a obratně vybředl z různých nebezpečenství. Vyznal se v mravech a zvycích všech těchto zemí, měl své osobní názory na náboženství a dokázal je srovnávat, dost pohrdal mnichy a nesnášel inkvizici. Zdálo se, že se hodně zajímá o ženy. Nechal se slyšet, že jich měl vskutku hodně, a o spoustě z nich, slavných i bezvýznamných, vyprávěl zvláštní příběhy plné vášně a nečekaných zvratů. Málokdy hovořil o jejich ctnostech a jeho peprné, barvité vyprávění probouzelo Gucciovu fantazii a vnášelo do ní opojné představy, jimiž se mladík snivě zaobíral. Signor Boccaccio byl svobodomyslný tvor a určitě se zcela vymykal průměru. „Rád bych všechno sepsal, kdybych měl čas," řekl Gucciovi, „všechny ty příběhy a nápady, které jsem nasbíral během cest." „Proč to tedy neuděláte, signore?" otázal se Guccio. Boccaccio si povzdechl, jako by přiznával, že má nějaký nesplněný sen. „Na to je pozdě... V mém věku už se člověk nestává vzdělancem," odvětil. „Když je tvým povoláním vydělávat peníze, nemůžeš se začít ve třiceti zabývat něčím jiným. A pak, kdybych sepsal všechno, co vím, vystavil bych se nebezpečí, že mě upálí." Tahle cesta po boku zajímavého společníka krásnou zelenou krajinou Guccia okouzlovala. S rozkoší vdechoval jarní vzduch. Podkovy koní zněly jeho uším jako šťastný zpěv a začínal mít o sobě hodně vysoké mínění, jako by sdílel všechna dobrodružství svého druha. Večer se zastavili v jedné krčmě. Takové přestávky na cestě vyzývají k důvěrnostem. Seděli před krbem se džbánky godalu, silného piva okořeněného jalovcem, paprikou a hřebíčkem, a signor Boccaccio vyprávěl Gucciovi, že má francouzskou milenku, která mu loňského roku povila dítě. Chlapec se jmenuje Giovanni. „Říká se, že nemanželské děti jsou živější a silnější než ostatní," poznamenal mravoučně Guccio, který měl v zásobě několik banálních průpovídek vhodných k oživení konverzace. „Bůh takovým dětem bezpochyby vynahrazuje dary ducha a těla to, co jim chybí na dědictví a úctě," odvětil signor Boccaccio. „Ten váš bude mít alespoň otce, který ho může mnohému naučit." „Jen aby svému otci nevyčetl, že ho přivedl na svět za tak nedobrých podmínek," poznamenal Bardiho obchodní cestující. Spali v téže ložnici. Za rozbřesku se znovu vydali na cestu. Signor Boccaccio mlčel. Nebyl zrovna ranní ptáče. Bylo svěží, chladné počasí a obloha se brzy rozjasnila. Guccio objevoval anglickou zemi, jejíž půvab ho uchvacoval. Stromy byly dosud holé, ale ve vzduchu byla cítit míza a země už se zelenala čerstvou, měkkou travičkou. Pole a pahorky rozděloval bezpočet živých plotů. Kopcovitá krajina vroubená lesy, zelené a modré odlesky Temže, kterou bylo vidět z jednoho úbočí, psí smečka ženoucí se blízko nich a následovaná jezdci, to všechno na Guccia silně působilo. Královna Isabela má nádhernou zemi, říkal si. Jak ubíhaly míle, zaujímala královna v jeho myšlenkách stále více místa. Proč by se jí při plnění tak důležitého poslání nemohl zalíbit? V dějinách království a císařství je spousta velmi udivujících příkladů podobného druhu. Je sice královna, ale také žena. Dvaadvacetiletá žena, kterou manžel nemiluje. Angličtí šlechtici nemají odvahu dvořit se jí ze strachu, aby se neznelíbili králi. Zatímco já k ní přicházím jako tajný posel; musel jsem překonat bouři, abych k ní dorazil..., pokleknu před ní, hluboce smeknu čapku a políbím lem jejího roucha... Už si v hlavě cizeloval slova, jimiž dá své srdce do služeb mladé světlovlasé vládkyně... Madam, nejsem sice urozeného původu, ale jsem svobodný občan sienský a vyrovnám se každému urozenci. Je mi osmnáct a nemám vroucnějšího přání než hledět na vaši krásnou tvář a nabídnout vám svoji duši i krev... „Dorazili jsme sem brzy," poznamenal signor Boccaccio. Už byli na předměstí Londýna a Guccio to vůbec nezpozoroval. Domy stály těsně podél cesty. Svěží vůně lesů zmizela, ve vzduchu bylo cítit spálenou rašelinu z topenišť. Guccio se udiveně rozhlížel kolem sebe. Strýček Tolomei mu Londýn líčil jako obzvlášť nádherné město, a on vidí jenom nekonečný sled vesnic plných chatrčí s černými zdmi, špinavými uličkami, kudy se vláčí ženy ověšené těžkými břemeny, pobíhají děti v hadrech a obcházejí nevlídně se tvářící vojáci. Najednou se oba pocestní octli ve velkém shluku lidí, koní a vozů, právě totiž dorazili k londýnskému mostu. Po obou stranách mostu stály jako opevnění dvě čtverhranné věže, večer mezi nimi napínali řetězy a zavírali obrovské brány. První věc, jíž si Guccio všiml, byla zakrvácená lidská hlava nabodnutá na jedné z pík, které se na branách ježily. Kolem tváře s vyloupnutýma očima kroužili havrani. „To dnes ráno úřadovala anglická spravedlnost," poznamenal signor Boccaccio. „Takhle končí všichni zločinci nebo nepohodlné živly, o nichž to tvrdí, aby se jich zbavili." „Podivný vývěsní štít pro cizince," utrousil Guccio. „Jen způsob, jak jim dát najevo, že nepřijíždějí do města dvorných lichotek a něžného zacházení." Tento most byl tehdy jediným, který překračoval Temži. Tvořil skutečnou ulici postavenou nad vodou a v dřevěných domech natlačených na sebe se dalo koupit veškeré zboží. Tuto výjimečnou stavbu drželo nad vodou dvacet oblouků vysokých šedesát stop. Stavěli ji skoro sto let a Londýňané na ni byli nesmírně pyšní. Kolem oblouků pěnila kalná voda; v oknech se sušilo prádlo; ženy vylévaly kbelíky do řeky. Ve srovnání s londýnským mostem bylo Ponte Vecchio ve Florencii pouhou hračkou a řeka Arno v porovnání s Temží potůčkem. Guccio to poznamenal ke svému společníku. „Právě tak se dovídáme všechno o jiných národech," odpověděl Boccaccio. Potřebovali skoro dvacet minut, než se dostali na druhou stranu, tak byl na mostě dav hustý a žebráci, kteří se jim věšeli na boty ve třmenech, neodbytní. Když dorazili na druhý břeh, uviděl Guccio po pravé ruce londýnskou věž, jejíž obrovitá bílá masa se tyčila k šedé obloze. Potom následoval signora Boccaccia do City. Guccia tu překvapily hluk a shon vládnoucí v ulicích, olověné nebe, těžký pach dýmu, jímž bylo město prosyceno, křik vycházející z krčem, odvaha a drzost prodejných holek, hrubost spílajících a řvoucích vojáků. Ušli asi tři sta kroků a zabočili doleva na Lombard Street, kde sídlily všechny italské banky. Zvenčí to byly nenápadné domy o jednom, nejvýš dvou poschodích, ale velmi dobře udržované, s navoskovanými dubovými dveřmi a mřížemi na oknech. Signor Boccaccio dovedl Guccia před banku Albizziů. Velmi vřele se rozloučili, vzájemně si blahopřáli, že se setkali a spřátelili, a slíbili si, že se co nejdříve uvidí v Paříži. III WESTMINSTER Messer Albizzi byl vysoký suchý muž se snědou tváří, hustým obočím a chomáči černých vlasů deroucích se zpod čapky. Choval se k návštěvníkovi s klidnou a velkopanskou laskavostí. Jak tam stál v přiléhavém šatu z tmavého sametu, s rukou položenou na písařském stolku, vypadal Albizzi jako toskánský kníže. Zatímco si oba muži vyměňovali obvyklé zdvořilosti, Gucciův pohled bloudil po vysokých dubových stolicích s damaškovým čalouněním, po stoličkách vykládaných slonovinou, hustých kobercích pokrývajících podlahu, obrovitém krbu s masivními stříbrnými svícny. Mladíkovi to nedalo, mimoděk v duchu hbitě sčítal: koberce... čtyřicet livrů, to nejméně... svícny, dvojnásobek... Jestli se každá komnata v domě podobá této, má tenhle dům třikrát větší cenu než strýčkův. Neboť Guccio, třebaže snil o tom, že se stane tajným vyslancem a rytířem své dámy, nebyl o nic méně obchodníkem, synem, vnukem a pravnukem obchodníků. „Měl jste využít služeb některého z mých plavidel..., neboť my jsme také rejdaři..., a nalodit se v Boulogne," pravil messer Albizzi, „mohl jste mít, bratranče, pohodlnější cestu." Nechal přinést na stůl kořeněné víno, ke kterému se pojídaly mandle obalené v cukru. Guccio vysvětlil cíl své cesty. „Váš strýc Tolomei, jehož si nesmírně vážím, udělal dobře, když vás poslal ke mně," pravil Albizzi, pohrávaje si s velikým rubínem na pravé ruce. Hugh Le Despenser je jedním z mých nejvýznamnějších zákazníků a je mi zavázán. To setkání nám jistě zprostředkuje." „Není to snad důvěrný přítel krále Eduarda?" otázal se Guccio. „Chcete říct, že je to králova milenka, jeho favoritka, třešnička na jeho dortu, vrchol jeho blaha! Ne. Já mluvím o Hugovi Le Despenserovi, jeho otci. Má veliký vliv, přestože mnohem skrytější než jeho syn. Obratně využívá sodomie svého syna, a pokud to půjde takhle dál, bude za chvíli vládnout v království on." „Já ale potřebuju mluvit s královnou, ne s králem," ohradil se Guccio. „Mladý bratránku," usmál se na něj Albizzi, „tady stejně jako jinde ve světě žijí lidé, kteří nepatří ani k jedné straně, ale hrají na obě a dokážou jích využít. A já vím, co je potřeba udělat." Zavolal svého sekretáře, rychle naškrábal pár řádek na papír a zapečetil ho. „Půjdete do Westmoutiersu ještě dnes po obědě, bratránku," pravil, jakmile poslal sekretáře s listem. „Myslím, že vám královna slyšení udělí. Budete pro všechny obchodník s drahými kameny a šperky, který přijel speciálně za tímto účelem z Itálie a jehož já osobně doporučuji. Předložíte královně k prohlídce šperky a při té příležitosti jí předáte list." Přistoupil k truhle, otevřel ji a vytáhl z ní plochou šperkovnici ze vzácného dřeva s měděným kováním. „Tady jsou vaše doporučující listiny," dodal. Guccio zvedl víko. Na sametové podložce spočívaly prsteny, spony a přezky, perlové přívěsky, smaragdový a rubínový náhrdelník. „A co když královna bude chtít některý šperk koupit, co udělám pak?" Albizzi se usmál. „Královna nic nekupuje přímo, neboť nemá žádný přiznaný příjem a její výdaje jsou přísně hlídané. Když po něčem zatouží, dá mi vědět. Takhle jsem jí minulý měsíc dodal tři váčky zdobené drahokamy, za něž mi doposud dluží." Po jídle, za jehož obyčejnost se Albizzi omlouval, přičemž bylo hodno baronské tabule, se Guccio vypravil do Westminsteru. Doprovázel ho sluha z banky, jakási tělesná stráž, muž urostlý jako tur, který nesl drahocennou kazetu připevněnou k opasku kovovým řetězem. Guccio kráčel kupředu s vyzývavě zdviženou bradou, pyšně se rozhlížel po městě, jako by se měl zítra stát jeho vlastníkem." Palác byl impozantní svými obrovskými rozměry, ale byl přeplácaný ozdobami, takže Gucciovi připadal ve srovnání s paláci, které se v té době stavěly v Toskánsku a zejména v Sieně, dost nevkusný. Ti lidé tu mají tak málo slunce, a přitom dělají všechno, aby mu zabránili vniknout dovnitř, myslel si. Vstoupil do paláce čestným vchodem. Muži ze strážnice se hřáli kolem ohně, kde hořela velká polena. Přistoupil k němu panoš. „Signor Baglioni? Jste očekáván. Doprovodím vás," pravil francouzsky. Guccio, v patách se sluhou nesoucím kazetu se šperky, následoval panoše. Přešli nádvoří obklopené sloupovím, potom další, nato vystoupali po širokém kamenném schodišti a octli se v královských komnatách. Klenba tu byla vysoká a zvuky se podivně rozléhaly. Guccio kráčel ledovými, temnými sály a stále se snažil zachovat si sebejistotu, připadal si však stále nepatrnější. Všiml si skupinky mladíků v bohatě vyšívaných šatech a suknicích lemovaných kožešinou. Každému se na levém boku blýskala rukojeť meče. Byla to královnina garda. Panoš řekl Gucciovi, aby počkal, a nechal ho stát mezi šlechtici, kteří si ho bezostyšně a s trochou posměchu v očích prohlíželi a vyměňovali si přitom poznámky, jež neslyšel. Najednou se Guccia zmocnil temný neklid. Co když se přihodí něco neočekávaného? Co když ho na tomto dvoře prolezlém intrikami, jak věděl, začnou považovat za podezřelou osobu? Co když se ho chopí ještě dříve, než bude mít možnost spatřit královnu, prohledají ho a objeví list? Jakmile se pro něj vrátil panoš a dotkl se jeho rukávu, trhl sebou. Vzal kazetu z rukou Albizziho služebníka. Ve spěchu však zapomněl, že nešťastná šperkovnice je připevněná k nosičově opasku, a škubl tím ubožákem, až klopýtl. Řetěz se zamotal. Kolemstojící muži se rozchechtali a Guccio se najednou cítil směšný a zlobil se sám na sebe. Ke královně vstupoval ponížený, rozpačitý, zmatený a ocitl se před panovnicí tak rychle, že si ji vlastně ani nestačil prohlédnout. Isabela seděla. Vedle ní stála mladá žena s úzkým obličejem a škrobeným vystupováním. Guccio poklekl před královnou a v duchu pátral po dvorných slovech, která by pronesl, ale nic ho nenapadlo. Přítomnost třetí osoby ještě umocnila jeho zmatek. Proč byl proboha takový hlupák a představoval si, že ho královna přijme o samotě? To ona promluvila. „Lady Le Despenserová, podívejme se na šperky, které nám přinesl tenhle mladý Ital, prý jsou skutečně nádherné." Jméno Despenser Guccia už úplně vyvedlo z míry. Jakou úlohu mohla hrát žena tohoto jména v důvěrné královnině blízkosti? Na Isabelin pokyn se zvedl, otevřel kazetu a ukázal, co je uvnitř. Lady Le Despenserová na ni sotva pohlédla a pravila úsečně a suše: „Šperky jsou vskutku velmi krásné; ale pro nás zhola zbytečné. Nemůžeme si je koupit, madam." Královna podotkla podrážděně: „A proč mi tedy váš tchán poslal tohoto obchodníka?" „Aby si zavázal Albizziho, alespoň se domnívám. Ale dlužíme tomuto muži už příliš mnoho, než abychom od něj ještě něco mohli přijmout." „Neušlo mi, madam, že vy, váš manžel a všichni vaši příbuzní si děláte velkou starost o královskou pokladnici, člověk by málem věřil, že je vaše," poznamenala královna. „Jistě však dovolíte, abych sama hospodařila se svou soukromou pokladnou, nebo alespoň s tím, co mi z ní ponechali... Ostatně obdivuji ještě jednu věc, madam: kdykoli se v paláci objeví nějaký cizinec nebo obchodník, vždycky se jakoby náhodou vzdálí z mé blízkosti moje francouzské dvorní dámy, a společnost mi děláte vy či vaše tchyně, ovšem vaše přítomnost mi spíše připomíná osobní stráž. Dovedu si hravě představit, že kdyby tyto šperky ukázali mému a vašemu manželovi, dokázali by jimi ozdobit jeden druhého tak, jak by se toho ženy nikdy neodvážily." Isabela mluvila monotónně a chladně. V každém slově však byla cítit její nechuť vůči této rodině, která připravovala anglickou korunu o čest a současně plenila její pokladnu. Z královy lásky k mladému Le Despenserovi netěžili jenom jeho otec a matka, ale do skandálního spiknutí byla zatažena i manželka a aktivně se na něm podílela. Eleanoru Le Despenserovou královnina slova hrubě urazila a stáhla se do rohu rozlehlé komnaty, přesto však nespouštěla z panovnice a mladého Sieňana oči. Guccio se zatím trochu vzpamatoval a nabyl zase sebevědomí, které mu bylo vlastní, ale dnes mu tak nešťastně chybělo, a konečně se odvážil pohlédnout na královnu. Teď nebo nikdy jí musí dát najevo, že ji lituje a přeje si jí sloužit. Setkal se však s takovým chladem a lhostejností, že mu to zmrazilo srdce. Isabeliny modré oči se dívaly stejně upřeně jako oči Filipa Sličného. Jak by mohl muž za takových okolností učinit ženě vyznání: Madam, oni vás trápí, ale já vás chci milovat? Guccio mohl pouze vzít veliký stříbrný prsten, jejž položil do rohu kazety, a říci: „Madam, byla byste tak laskavá a podívala se na tento prsten? Jistě oceníte jeho cizelování." Královna uchopila prsten, poznala tři zámky údělu Artois vyryté v kovu a pohlédla na Guccia. „Opravdu se mi líbí," pravila. „Máte ještě další šperky od téhož mistra?" Guccio vytáhl ze záhybu šatů list a pravil: „Tady jsou sepsány ceny." „Pojďme blíže k oknu, ať na to lépe vidím," vybídla ho Isabela. Vstala a následovaná Gucciem se přiblížila k výklenku okna, kde mohla pohodlně přečíst vzkaz. „Vracíte se do Paříže?" zašeptala. „Hned, jak mi madam rozkáže," odvětil Guccio stejným tónem. „Řekněte tedy panu z Artois, že se vydám do Francie v příštích týdnech a že budu jednat tak, jak jsme se spolu dohodli." Její tvář teď trochu ožila. Soustřeďovala se ovšem pouze na vzkaz a ne na jeho doručitele. Byla však královna a měla na paměti, že musí dobře odměnit ty, jež jí slouží. Dodala tedy: „Připomenu panu z Artois, aby vás odměnil za vaši námahu. Učiní to jistě lépe, než bych v tuto chvíli dokázala já." „Nejlepší odměnou pro mne je vidět vás a poslouchat vaše rozkazy, madam." Isabela krátce kývla a Guccio pochopil, že mezi pravnučkou svatého Ludvíka a synovcem toskánského bankéře je propast, kterou nikdy nelze překročit. Nahlas, tak, aby ji mohla Despenserová slyšet, pak Isabela pronesla: „Vzkážu po Albizzim, jak jsem se ohledně toho prstenu rozmyslela. Sbohem, messer." A pokynem ruky ho propustila. IV POHLEDÁVKA Vzdor Albizziho zdvořilé nabídce, aby zůstal v Londýně ještě pár dní, opustil Guccio Londýn hned nazítří ráno a byl sám se sebou hrubě nespokojený. A to navzdory tomu, že dokonale splnil své poslání a v tomto bodě si zasloužil jenom nadšenou chválu. Neodpustil si však, že se on, svobodný občan Sieny, který se považoval za rovného každému šlechtici na této zemi, nechal do takové míry vykořenit přítomností osoby královského rodu. Nemohl si zastírat, že tváří v tvář majestátu anglické královny nebyl schopen najít vhodná slova, navíc ho řečená královna nepoctila ani úsměvem. A přesto je to žena jako každá jiná, pomyslel si. Co to se mnou bylo? Proč jsem se tolik třásl? opakoval si podrážděně. Ale tohle si říkal už hodně daleko od Westminsteru. Neměl vedle sebe žádného druha, jako když mířil sem, a tak cestou o samotě přežvykoval své zklamání. V tomto duševním rozpoložení vydržel celou cestu, a jak ubíhaly míle, roztrpčenost v něm jenom vzrůstala. Protože se mu na anglickém dvoře nedostalo takového přijetí, s jakým počítal, a protože mu neprokazovali, sotva se objevil, pocty hodné prince, vyvodil z toho pro Angličany důsledky: jakmile opět vstoupil na francouzskou půdu, utvrdil se v názoru, že Angličané jsou barbarský národ. A královna Isabela? Pokud byla nešťastná a její manžel ji pokořoval, potom se jí dostávalo jen toho, co si plnou měrou zasloužila. Co si vůbec o sobě myslí? Člověk přepluje moře, dává pro ni svůj život v sázku a ona mu poděkuje jako nějakému slouhovi, o nic víc! Tihle lidé mají v sobě jenom naučenou velkomyslnost, ale nevědí, co je to srdce, a dokážou od sebe odvrhnout i oddané duše. Není divu, že jsou tak málo milováni a tak často a lehce zrazováni! Mládí se neloučí snadno se svými sny o vlastní důležitosti. Na stejné cestě, kde si Guccio před čtyřmi dny sám sebe představoval jako královského posla a milence, si teď zlostně říkal: Pomstím se. Jak? A na kom? To ještě nevěděl, ale potřeboval si nutně zchladit žáhu. Pokud ho osud a pohrdání králů chtějí udržet i nadále v postavení lombarda, potom tedy bude lombard, jakého hned tak nepoznají. Stane se mocným, odvážným a lstivým bankéřem, nelítostným věřitelem. Strýc ho pověřil, aby se cestou zastavil v pobočce v Neauphle a vymohl tam pohledávku. Dobrá! Dlužníci ještě netuší, jaká pohroma je čeká! Guccio jel přes Pontoise, odbočil přes Ile-de-France a dorazil do Neauphle-le-Vieux v den svatého Huga. Pobočka Tolomeiho banky sídlila v domě blízko kostela na náměstí. Guccio tam vstoupil jako pán, nechal si ukázat účetní knihy, všechny vypeskoval. K čemu je tu hlavní účetní? To se sem kvůli každé pohledávce musí osobně obtěžovat on, Guccio Baglioni, vlastní synovec majitele společnosti? A co to je vlastně za ptáčky, ti zámečtí páni z Cressay, kteří dluží tři sta liber? Pověděli mu to. Otec zemřel; ano, to už Guccio věděl. A co dál? Jsou tam dva synové, dvacet a dvaadvacet let. Co dělají? Věnují se lovu... Zjevně takoví budižkničemu. Také tam žije dcera, té je šestnáct... určitě ošklivá, rozhodl se v duchu Guccio. A matka, která se stará o chod domácnosti od smrti pana de Cressay. Stará, dobrá šlechta, ale ani sou... Na kolik by odhadovali jejich hrad, jejich pole? Osm set, devět set livrů. Mají také mlýn a na jejich pozemcích žije asi třicet nevolníků. „A vy je nedokážete přimět k placení?" zvolal Guccio. „Uvidíte, jak dlouho to bude trvat mně! Jak se jmenuje správce v Montfortu? Portefruit? Dobrá. Pokud ještě dnešního večera nezaplatí, vyhledám soudce15 a nechám jim obstavit majetek. Tak!" Znovu skočil do sedla a cvalem odjel do Cressay, jako by chtěl sám dobýt pevnost. Dostanu svoje zlato, nebo bude exekuce... zlato, nebo exekuce. Budou prosit Boha a všechny svaté! Cressay, vzdálené asi půl míle od Neauphle, byla osada postavená v údolí břehu Mauldry, říčky, kterou přeskočí kůň jedním skokem. Zámek s nízkými věžičkami a blátivou příjezdovou cestou, který se před ním objevil, byl ve skutečnosti jenom malé panské sídlo, ostatně dost zchátralé. Ani nebyl obehnaný příkopem, neboť obrannou funkci dobře plnila říčka. Všechno tu vypovídalo o chudobě a špatném udržování. Střechy se na mnoha místech propadaly; holubník vypadal trochu málo obydlený, v omšelých zdech byly skuliny a mýtiny v okolních lesích svědčily o tom, že se tu až příliš mnoho kácí. „Co se dá dělat. Peníze, nebo exekuce," opakoval si Guccio, když procházel branou. Někdo však měl už tentýž nápad, a to jen chvilku před ním. Tím někým byl správce Portefruit. Na nádvoří vládl značný nepořádek a shon. Tři královští biřici s holemi ozdobenými liliovými květy pobízeli ke spěchu několik nevolníků v hadrech, kteří sháněli dobytek, svazovali voly po dvou a vynášeli z mlýna pytle zrna a házeli je do vozu správce. Řev biřiců, poplašené pobíhání vyděšených venkovanů, bečení asi dvaceti ovcí, poplašené kdákání drůbeže, to všechno vytvářelo nepopsatelný rámus. O Guccia se nikdo nestaral. Nikdo se neujal jeho koně, takže ho sám uvázal za uzdu ke kruhu. Jakýsi venkovan, který ho právě míjel, řekl jen: „Tenhle dům postihlo neštěstí. Kdyby tu ještě byl pán, umřel by podruhé. Tohle není spravedlnost!" Vstupní dveře do obytné části zámku byly otevřené a zevnitř se ozývala prudká debata. Zdá se, že jsem si nevybral zrovna správný den, pomyslel si Guccio, jehož špatná nálada tím jenom vzrostla. Překročil práh a mířil směrem, odkud zaznívaly hlasy. Vstoupil do temné síně s kamennými zdmi a trámovým stropem. Vstříc mu vyšla dívka, jíž si ani neráčil všimnout. „Přicházím obchodně a chtěl bych mluvit s pány na Cressay," pravil. „Jsem Marie de Cressay. Mí bratři i matka jsou zde," odvětila dívka váhavě, ukazujíc do místnosti. „Ale v tuto chvíli jsou velmi zaměstnáni..." „Nevadí, počkám," opáčil Guccio. A na potvrzení svých slov přistoupil těsně ke krbu a natáhl jednu holínku k ohni. Na druhém konci síně se hlasitě spílalo. Paní de Cressay, jíž stáli po boku synové, jeden vousatý a druhý holobrad, ale oba mohutní a červenolící, se snažila čelit čtvrté osobě. Jak Guccio pochopil, šlo o samotného správce. Paní de Cressay, či paní Eliabel, jak se jí říkalo v sousedství, měla zářivé oči, mohutné poprsí a tělnatost svých čtyřiceti let oblékala do vdovských šatů. 16 „Pane správce," křičela, „můj manžel se zadlužil, když vystrojil vojsko pro svého krále. Ve válkách utržil více ran, než na nich vydělal, zatímco panství bez mužů šlo od desíti k pěti. Vždycky jsme řádně platili berně a dávali almužny Bohu. Kdo se nám mohl v celé provincii rovnat? Jen řekněte! A ty peníze šly na účet lidí vašeho druhu, pane Portefruite, to vy z nich tloustnete. Vaši dědové pobíhali s bosýma nohama v bahně a vy nám teď přijdete vyplenit zámek!" Guccio se rozhlížel kolem sebe. Veškeré zařízení tu tvořily truhly, několik nízkých venkovských stoliček a jedna velká postel se závěsem, zpoza nějž vykukoval slamník. Nad krbem byl zavěšen starý štít, jehož barvy už byly setřelé, byl to štít, který v bitvě chránil pana de Cressay. „Podám stížnost hraběti de Dreux," pokračovala paní Eliabel. „Hrabě de Dreux není král a já plním královy rozkazy," odvětil Portefruit. „Nevěřím vám, pane. Nemůžu věřit, že by král rozkázal, aby se zacházelo jako se zločinci s lidmi, jejichž urozenost je stará už dvě stě let. To by to s královstvím šlo z kopce." „Aspoň nám dopřejte čas!" žádal vousatý syn. „Zaplatíme po menších částkách." „Skončeme už s tím zbytečným žvaněním. Času jsem vám dopřál dost a vy jste stejně nezaplatili," přerušil ho správce. Měl krátké ruce, kulatou tvář a břitký hlas. „Moje práce není poslouchat vaše výmluvy, ale dbát na to, aby se platily dluhy. Dlužíte státní pokladně tři sta livrů. Pokud je nemáte, tím hůř pro vás. Zabavím vám majetek a prodám ho." Guccio si pomyslel: Ten chlap říká přesně to, k čemu jsem se chystal já. Až odejde, už toho tu pro mě příliš nezbude. Tahle cesta se mi rozhodně moc nepovedla. Že bych se do toho zamíchal hned? A najednou pocítil nevraživost vůči tomu nevítanému správci, který mu takhle vypálil rybník. Dívka, která ho přivítala, zůstala stát nedaleko od něj. Lépe si ji prohlédl. Zpod ozdobného čepce vykukovaly krásné světlé vlnité vlasy, pleť měla zářivou, postavu štíhlou, vzpřímenou a dobře tvarovanou. Guccio musel uznat, že ji předtím posuzoval ukvapeně. Marie de Cressay byla zjevně velmi rozpačitá z toho, že je neznámý mladík divákem při takové scéně. Nestávalo se každý den, že by na venkov zavítal mladý jezdec příjemné tváře, jehož oděv vypovídal o bohatém původu. Škoda že se to muselo stát právě v den, kdy rodina prožívá tak nepříjemné chvíle. Na druhém konci síně debata pokračovala. „Jako by nestačilo, že jsem ztratila manžela, ještě mám zaplatit šest set livrů, abych si zachovala střechu nad hlavou! Podám stížnost k hraběti de Dreux," opakovala paní Eliabel. „Už jsme vám přece vrátili dvě stě sedmdesát livrů... museli jsme si je ostatně vypůjčit," pravil vousatý syn. „Zabavit nám majetek znamená uvrhnout nás do bídy. A když ho prodáte, je to, jako byste nás zabil," vmísil se do rozhovoru druhý syn. „Nařízení jsou nařízení," vedl svou správce. „Vím, nač mám právo. Nechám vám zabavit majetek a prodat ho." Guccio byl podrážděný jako herec, jemuž vzali roli. Obrátil se k dívce: „Ten správce je pěkně odporný. Co po vás chce?" „Nevím, a bratři také ne. Moc tomu nerozumíme," odvětila. „Jde o nějakou daň z převodu majetku po otcově smrti." „A proto vyžaduje těch šest set livrů?" zamračil se Guccio. „Ach pane, potkalo nás velké neštěstí," zašeptala. Jejich pohledy se setkaly a chviličku zůstaly tak. Gucciovi se zdálo, že se dívka rozpláče. Ale ne: dokázala se dobře vyrovnat s nepřízní osudu a odvrátila své krásné temně modré oči jenom ze studu. Guccio uvažoval. Najednou se obrátil, rychlým krokem přešel síň, zastavil se před úředníkem a bez okolků ho oslovil: „Promiňte, pane správce! Nepřišel jste sem náhodou krást?" Užaslý správce na něj pohlédl a zeptal se ho, s kým má tu čest. „Na tom nezáleží," opáčil Guccio, „a věřte, bude pro vás lepší, když se mé jméno hned tak nedozvíte, pokud vaše počty nejsou správné. I já se jistým způsobem zajímám o dědice pana de Cressay. Sdělte mi laskavě, na kolik oceňujete toto panství." Protože správce naznačil, že s ním nehodlá jednat v rukavičkách, a dokonce hrozil, že zavolá své biřice, pokračoval Guccio: „Dejte si pozor, pane! Mluvíte s mužem, který byl před pěti dny hostem Jejího Veličenstva anglické královny a který může už zítra podat zprávu panu Enguerrandu de Marigny o tom, jak se chovají jeho soudci. Takže mi raději odpovězte, pane: jakou cenu má tohle panství?" Ta slova měla značný účinek. Jméno Marigny soudce poněkud zchladilo. Rodina mlčela, všichni byli udivení a pozorně naslouchali. Guccio cítil, že povyrostl o dva palce. „Cressay je oceněno a zaneseno v listinách rychtářství na tři tisíce livrů," odvětil správce. „Skutečně tři tisíce?" zvolal Guccio. „Tři tisíce za toto venkovské panství, zatímco jeden z nejkrásnějších paláců v Paříži, v němž sídlí král navarrský, je zapsán v berních listinách na pět tisíc livrů? Ve vašem rychtářství máte vskutku vysoké ceny." „K domu patří pozemky." „Celkem nestojí za víc než za devět set, to je dobře spočítáno, můžete mi věřit, mám to z jistého zdroje." Správce měl na čele, kolem levého oka, velkou skvrnu, mateřské znamení tmavočervené barvy. Guccio při řeči nepřestával toto znaménko sledovat, což nakonec správce úplně vyvedlo z míry. „Můžete mi teď sdělit, kolik dělá vaše daň z převodu majetku?" „Čtyři sou na livr. Tak to chodí v našem rychtářství." „Notně nám lžete, pane Portefruite. Poplatek jsou dva sou pro urozence, a to ve všech rychtářstvích. Nejste sám, kdo se vyznáte v zákonech, jsme tu na to dva... Tenhle muž využívá vaší nevědomosti a sprostě vás odírá," obrátil se Guccio k rodině Cressayových. „Nahání vám strach, když z vás vymáhá peníze jménem krále, ale už vám neříká, že má vybírání berní a poplatků propachtované a že odevzdá do státní pokladnice jen to, co je předepsáno, a zbytek strčí do vlastního měšce. A když váš zámek nechá prodat, kdo ho potom koupí ne za tři tisíce, ale za devět set nebo možná jen pět set nebo třeba jenom za dlužnou částku, co myslíte, pane de Cressay? Nemáte náhodou zrovna vy, pane správce, na něco takového zálusk?" Veškeré Gucciovy nastřádané emoce, podráždění, zklamání a zlost, našly svůj cíl, konečně si mohl na někom zchladit žáhu. Jak mluvil, stále více se rozehříval. Teď měl příležitost ukázat, jak je důležitý, vzbudit úctu, zahrát si na mocného, silného muže. Hbitě přešel do tábora, jejž chtěl ještě před chvílí sám napadnout, a vzal v ochranu slabší, které teď bránil před příkořím. Správcova tlustá široká tvář zbledla a jenom fialová skvrna u levého oka zachovávala svoji temnou barvu. Mával příliš krátkýma rukama jako kačer. Upřímně protestoval. On přece účty nevede. Někde asi udělali chybu... patrně jeho úředníci nebo úředníci v rychtářství. „Dobrá, tak ty vaše účty předěláme," pravil Guccio. A za chvilku mu dokázal, že panství Cressay, všechno sečteno, daň i s úroky, nedluží více než dvě stě livrů a pár sou. „A teď laskavě přikažte svým biřicům, aby rozvázali voly, obilí donesli zpátky do mlýna a nechali ty poctivé lidi na pokoji!" Uchopil správce za rameno a doprovodil ho až ke dveřím. Správce poslechl a křikl na biřice, že se stal omyl, že se všechno musí ověřit, že se sem vrátí někdy jindy, ale protentokrát ať všechno uvedou do původního stavu. Věřil, že je tím vše skončeno, ale Guccio ho zavedl zase doprostřed síně a pravil: „Teď nám, pane správce, vraťte těch sto sedmdesát livrů." Guccio vzal stranu Cressayových natolik za svou, že začínal říkat „my", když bránil jejich při. Teď se správce rozzuřil, až sípal, ale Guccio ho rychle uklidnil. „Neslyšel jsem tu před chvílí, že jste už v minulosti vybral dvě stě sedmdesát livrů?" Oba bratři přisvědčili. „Takže, pane Portefruite..., vraťte těch sto sedmdesát," pravil Guccio neoblomně a natáhl ruku. Tlustý Portefruit se chtěl hádat. Co bylo vyplaceno, bylo vyplaceno. Musel by se podívat do účetních knih. Ostatně nemá u sebe takovou sumu. Vrátí se. „Lépe bude, když to zlato v měšci najdete hned. Jste si jistý, že jste dnes nic nevybral...? Vyšetřovatelé pana de Marigny jsou rychlí," prohlásil Guccio, „a je ve vašem vlastním zájmu, abyste tenhle případ uzavřel okamžitě." Správce chvilku váhal. Zavolat biřice? Mladík však vypadal hodně čile a po boku měl kordík. Navíc tu byli urostlí bratři Cressayové a lovecká kopí měli hezky po ruce, na truhle. A venkovani se vždycky přidají na stranu svých pánů. Zvlášť ožehavý případ, od nějž bude lepší dát ruce pryč, zejména když by se o něm mohl doslechnout sám Marigny... Vzdal to, vytáhl z oděvu objemný měšec a odpočítal přeplatek. Teprve potom ho nechal Guccio odejít. „Vaše jméno si uchováme v paměti, pane správce," křikl za ním ještě ve dveřích. Vrátil se, široce se usmíval, odhaluje přitom všechny své krásné, bílé pravidelné zuby. Okamžitě ho obklopila celá rodina Cressayových, zasypávala ho díky, blahořečila mu, zacházela s ním jako se zachráncem. V tom všeobecném nadšení uchopila krásná Marie de Cressay Gucciovu ruku a vtiskla na ni polibek. Vzápětí se vyděsila z toho, co provedla. Guccio byl sám sebou okouzlený a lehce se vžil do nové role. Právě se zachoval jako udatný hrdina; jako bludný rytíř dorazil do neznámého zámku, aby zachránil dívku v nejvyšší nouzi a vysvobodil z tenat zla vdovu a sirotky. „Kdo jste, pane, komu vděčíme za svoji záchranu?" otázal se Jean de Cressay, ten s vousem. „Jmenuji se Guccio Baglioni, jsem synovec bankéře Tolomeiho a přišel jsem kvůli naší pohledávce." V síni se rozhostilo ticho. Celá rodina se na sebe dívala s úzkostí a zmatkem. A Guccio měl dojem, že z něj právě svlékli krásné brnění. Paní Eliabel se vzpamatovala první. Okamžitě shrábla zlato, které tu nechal správce, srdečně se na Guccia usmála a pravila rozjařeně, že trvá na tom, aby s nimi jejich dobrodinec povečeřel. Hned začala s přípravou hostiny, pověřila děti různými úkoly a potom, když se s nimi sešla v kuchyni, pravila: „Mějme se před ním na pozoru, je to přece jenom lombardský lichvář. Těmhle lidem není radno důvěřovat, třebaže nám prokázal službu. Je moc velká škoda, že se k nim náš nebohý otec musel obrátit o pomoc. Ukažme mu však, nakonec vypadá docela přijatelně, že nemáme vůbec žádné peníze. Přitom ale dbejme na to, aby nezapomněl, že jsme urození." Naštěstí včera synové ulovili dost zvěře. Zakroutili krkem ještě nějaké drůbeži, a tak mohli servírovat dvě řady jídel o čtyřech chodech, jak to vyžadovala etiketa ve šlechtických domech. První řada se skládala ze silné německé polévky, v níž plavala smažená vejce, z husy, králičí sekaniny a pečeného zajíce. Druhou potom tvořily kančí oháňka ve sladké omáčce, kapoun, špikované mlíčí, mladé telecí a huspenina s mandlemi. Tabule to byla nepříliš bohatá, ale stejně se výrazně lišila od obyčejné hedvábné kaše z mouky a čočky připravené na sádle, s nimiž se rodina většinou musela spokojit. Příprava jídla si vyžádala čas. Z komory přinesli medovinu, cidre a dokonce i poslední lahve trochu navinulého vína. Tabuli prostřeli na kozách ve velké síni u jedné z lavic. Bílý ubrus spadal až k zemi, stolovníci si ho položili na kolena, aby si do něj mohli otírat ruce. Vždy pro dva stála na stole cínová miska s vodou. Mísy s jídly byly rozložené uprostřed stolu a každý si nabíral sám rukama. Tři venkované, kteří obvykle pracovali jako čeledíni ve stájích a chlévech, teď byli pověřeni službou u stolu. Trochu páchli prasečím hnojem a králíkárnou. „Náš kráječ!" pravila paní Eliabel omluvně a trochu posměšně, ukazujíc na kulhavého čeledína, který právě krájel okrouhlé krajíce chleba tlusté jako mlýnský kámen, na nichž se servírovalo a pojídalo maso. „Musíme vám říct, pane Baglioni, že mu jde lépe štípání dřeva. Vidíte to ostatně sám..." Guccio hodně jedl i pil. Podčeší měl těžkou ruku, člověk by řekl, že dává pít koním. Cressayovi nutili Guccia, aby jím vyprávěl, a on jim ochotně a s potěšením vyhověl. Vykládal o bouři v Lamanšském průlivu takovým způsobem, že hostitelé upustili kančí oháňku do omáčky. Vyjádřil se úplně ke všemu: ke stavu cest, k templářům, k londýnskému mostu, k Itálii, k tomu, jak Marigny spravuje svůj úřad. Když ho člověk poslouchal, nutně musel nabýt dojmu, že je důvěrným přítelem anglické královny. Nepřestával zdůrazňovat význam a nutnost utajení svého poslání, takže to vypadalo, jako by v listě, jejž měl doručit, šlo o válku mezi oběma zeměmi. „Nemůžu vám prozradit více, neboť musím zachovat tajemství království, tady už nejde o mne." Člověk, který se vytahuje před druhými, přesvědčuje o své báječnosti vlastně sám sebe. A Guccio viděl v této chvíli věci úplně z jiného úhlu než ráno: nyní považoval svoji cestu za velice úspěšnou. Bratři Cressayové byli odvážní a správní mladí muži, ale nepříliš bystrého ducha, nikdy nebyli dál než v Dreux. Teď s obdivem zírali na jinocha, který byl o něco mladší než oni, a přitom už toho tolik prožil a vykonal. Paní Eliabel, trochu moc upnutá v těsných šatech, se s potěšením něžně dívala na mladého Toskánce a navzdory tomu, že sama nedávno před lombardy varovala, nacházela značný půvab v jeho zvlněných vlasech, zářivě bílých zubech, temném pohledu a dokonce i v Gucciově šišlavé výslovnosti. Obratně ho zasypávala lichotkami. „Dávej si pozor na pochlebování," říkával svému synovci Tolomei. „Pochlebování je pro bankéře největší nebezpečí. Člověk jenom těžce odolává, když o něm někdo pěje chválu, a pro nás je lepší zloděj než pochlebník." Guccio však pil slova chvály jako medovinu. Vlastně mluvil hlavně pro Marii de Cressay, neboť dívka z něj nespouštěla oči, zvedajíc své krásné zlatisté řasy. Poslouchala zvláštním způsobem, měla přitom pootevřené rty jako zralé granátové jablko, a Guccio měl chuť mluvit a mluvit a mluvit. Vzdálenost a nedostupnost dodá lidem na vznešenosti. Pro Marii představoval Guccio cizího prince, který jde světem. Neočekávaně se zastavil, když už přestala doufat, že se něco takového stane, a teď najednou její sen zaklepe na dveře, má skutečnou tvář, krásný oděv a mluví. Okouzlení, které Guccio vyčetl z Mariiných očí, způsobilo, že mu zakrátko připadala jako nejkrásnější dívka, kterou kdy spatřil, a také nejvíce hodná jeho touhy. Vedle ní se mu anglická královna zdála chladná jako náhrobní kámen. Kdyby se objevila u dvora náležitě oblečená, říkal si, během týdne by z ní byla nejobdivovanější kráska. Když si opláchli ruce - každý byl trochu opilý -, byla už noc. Paní Eliabel rozhodla, že mladík nemůže v tuto hodinu odjet, a prosila ho, aby přijal jejich pohostinství, byť bude velice skromné. Rovněž ho ujistila, že o jeho koně bylo dobře postaráno, už ho odvedli do stáje. Guccio se stále cítil jako rytíř na cestách a zdálo se mu, že vede báječný, vzrušující život. Paní Eliabel a její dcera se odebraly na lože. Bratři Cressayové odvedli Guccia do komnaty pro hosty, kterou už patrně dlouho nikdo neobýval. Guccio upadl do spánku, sotva ulehl, a zdálo se mu o ústech podobných zralému granátu, z nichž pil všechnu lásku světa. V CESTA Z NEAUPHLE Ráno ho probudila ruka, která mu něžně spočívala na rameni. Málem ruku uchopil a přitiskl si ji k tváři... Otevřel oči a uviděl nad sebou bujné poprsí a usměvavou tvář paní Eliabel. „Spal jste dobře, pane?" Už byl bílý den. Trochu rozpačitý Guccio ji ujistil, že strávil nádhernou noc, a teď že by se rád umyl. „Stydím se, že mě vidíte takto," dodal. Paní Eliabel zavolala kulhavého venkovana, který jim včera posluhoval u tabule. Poručila mu, aby rozdmýchal oheň, přinesl mísu s teplou vodou a také „pláténko", tedy ručníky. „Kdysi jsme v zámku mívali lázeň i potní lázeň. Ale všechno se už rozpadlo, neboť to pocházelo z doby dědečka mého zesnulého chotě a my jsme na tom nikdy nebyli tak dobře, abychom tyto místnosti uvedli do původního stavu. Dnes tam skladujeme dříví. Achich! Život na venkově není snadný!" Už začíná naříkat kvůli pohledávce, pomyslel si Guccio. Měl trochu těžkou hlavu z včerejšího pití. Zeptal se, co dělají Petr a Jan de Cressay. Prý časně ráno odjeli na lov. Potom se váhavěji vyptal na Marii. Paní Eliabel odpověděla, že dcera musela do Neauphle obstarat nějaké nákupy pro domácnost. „I já se tam musím okamžitě vypravit," pravil Guccio. „Kdybych to byl věděl, mohl jsem ji odvézt na koni a ušetřit jí tak cestu. Kladl si v duchu otázku, jestli zámecká paní neposlala všechny pryč jenom proto, aby s ním mohla zůstat o samotě. Tím spíše, že když kulhavec přinesl mísu s vodou, jíž čtvrtinu vycmíral na podlahu, neměla se paní Eliabel k odchodu, ale nahřívala mu plátno před krbem. Guccio pořád očekával, kdy ho nechá samotného. „Jen se umyjte, mladý pane," pravila. „Naše služky jsou takové husy, že by vám sedřely kůži z těla. Osuším vás sama." Guccio vykoktal jakési poděkování, a jelikož nebylo zbytí, svlékl se do půl těla. Vyhnul se pohledu dámy a postříkal si vodou tvář a hrudník. Byl dost hubený, jako většinou bývají mládenci jeho věku, ale na svou malou výšku byl urostlý. Ještě štěstí, že nenechala přinést káď, kam bych se vešel celý a musel se před ní svléknout do naha. Tihle venkovani mají prapodivné způsoby. Když skončil s omýváním, přistoupila k němu paní Eliabel s nahřátými ručníky a začala ho utírat. Guccio si v duchu říkal, že vyjede-li odtud co nejdřív a pobídne koně ke cvalu, může Marii dostihnout ještě na cestě do Neauphle, nebo ji najde přímo v městečku. „Jak krásnou pleť máte, pane," pronesla najednou paní Eliabel trochu chvějícím se hlasem. „Ženy by vám tak jemnou kůžičku mohly závidět... dokážu si představit, že si na ní mnohé rády smlsnou. Taková nádherná snědá barva se jim určitě líbí." Při těch slovech ho hladila konečky prstů po zádech podél páteře. Guccia to lechtalo a se smíchem se otočil. Paní Eliabel měla zmatený pohled, hruď se jí bouřlivě dmula a na tváři se jí objevil podivný úsměv. Guccio si okamžitě navlékl košili. „Jak krásné je být mladý!" pokračovala paní Eliabel. „Když vás tak vidím, sázím se, že si svoji mladost dokážete řádně vychutnat a že využíváte všech příležitostí, které se vám nabízí." Na okamžik se odmlčela a potom stejným tónem pokračovala: „Co tedy, milý pane, uděláme s tou pohledávkou?" A je to tady, pomyslel si Guccio. „Můžete po nás jistě žádat, co je vám libo," mluvila dál. „Jste náš dobrodinec a my vám žehnáme. Pokud chcete peníze, které nám ten šejdíř správce vrátil, jsou vaše, odvezte si je. Sto livrů je vašich, pokud je chcete. Ale sám vidíte, v jakém jsme stavu, a vy jste včera dokázal, že máte srdce na pravém místě." Přitom se dívala, jak si Guccio zavazuje tkanice u kalhot. Pro Guccia to nebyla zrovna výhodná pozice k vyjednávání. „Zničí nás dnes ten, kdo nás včera zachránil?" pokračovala paní Eliabel. „Vy, lidé z města, ani netušíte, v jak nuzných podmínkách žijeme a jak nesnadná je naše pozice. Pokud jsme ještě nezaplatili vaší bance, potom jen proto, že jsme nemohli. Královi lidé nás vysávají, viděl jste to sám. Poddaní už nepracují tak dobře jako v minulých dobách. Od doby, co byly vydány dekrety krále Filipa, které jim přiznávají možnost se vykoupit, mají všichni v hlavě jenom svobodu. Už s nimi není takové pořízení jako dřív, ti křupani si co nevidět budou myslet, že jsou ze stejného těsta jako vy a já." Chvilku se odmlčela, aby mohl mladý Ital ocenit, jak je pro něj lichotivé to její „vy a já". „K tomu si připočtěte, že jsme měli po dva roky špatnou úrodu. Ale dá-li Bůh a příští sklizeň bude dobrá..." Guccio už myslel jenom na odjezd a na setkání s Marií. Pokusil se paní Eliabel vyklouznout. „Nerozhoduju já, ale strýc," pravil. Věděl ale, že už prohrál. „Můžete strýci připomenout, že u nás o své peníze nepřijde. Přála bych mu, aby neměl horší dlužníky, než jsme my. Dopřejte nám ještě jeden rok a zaplatíme vám i s úroky. Udělejte to pro mne. Budu vám nesmírně vděčná," pravila paní Eliabel a uchopila ho za ruce. Potom dodala v lehkém zmatku: „Vzácný pane, musím vám říci, že včera, sotva jste přijel... možná by dáma neměla takové věci říkat... jsem k vám okamžitě pocítila přátelství. A kdyby to záleželo jenom na mně, udělala bych cokoli, abyste byl spokojený..." Guccio neměl dost duchapřítomnosti, aby odpověděl: „Dobrá, vysypte tedy svůj měšec, a já budu spokojený." Vdova byla zjevně ochotná zaplatit svou osobou a vnucovala se otázka, zda by se obětovala, aby zachránila pohledávku, nebo zda jí pohledávka sloužila jako záminka k možnosti se obětovat. Guccia jako správného Itala napadlo, že by mohlo být zábavné svést současně dceru i matku. Paní Eliabel měla ještě jisté kouzlo a půvaby: její měkké ruce byly něžné a mazlivé a poprsí, byť notně přebujelé, si podle všeho zachovalo pevnost. Ale bylo by to jenom pobavení navíc, ta druhá kořist ho vábila mnohem víc a nehodlal se jí vzdát kvůli obyčejné kratochvíli. Guccio se tedy vymanil ze sevření paní Eliabel a ujistil ji, že se bude snažit celý případ urovnat. Nyní však se musí neprodleně vypravit do Neauphle a promluvit si s účetními. Vyběhl na nádvoří, popoháněl kulhavce, aby mu co nejrychleji osedlal koně, a odjel do městečka. Marii na cestě nepotkal. Guccio cválal dál a kladl si otázku, zda je dívka skutečně tak krásná, jak mu včera večer připadala, jestli se nespletl, když četl v jejích očích přísliby, a jestli celé to okouzlení nebylo jenom průvodním jevem opulentní večeře a teď se někam nežene zcela zbytečně. Existují totiž ženy, které se na vás dívají tak, jako by vám chtěly okamžitě všechno dát. Je to však jejich přirozenost: stejným pohledem obdarují i nábytek, strom a nakonec vám neposkytnou vůbec nic... Guccio neviděl Marii ani na náměstí v Neauphle. Pátral i v přilehlých ulicích, vstoupil do kostela, jenom se tam však pokřižoval a hned se vydal do banky. Obvinil úředníky, že ho špatně informovali. Cressayovi že jsou lidé nejen urození, ale i úctyhodní a schopní platit. Je třeba jim úvěr prodloužit. A co se soudce týče, to je sprostý holomek... Při tomto výkladu Guccio nepřestával hledět z okna. Zaměstnanci jen pokyvovali hlavami, pozorujíce mladého blázna, který měnil názory ze dne na den, a říkali si, že by to byla značná pohroma pro banku, kdyby přešla úplně do jeho rukou. „Možná že se tady teď objevím častěji. Na tuto pobočku bude třeba dohlédnout," pravil místo rozloučení. Skočil do sedla a už za kopyty jeho koně poletovaly kamínky. Bezpochyby šla nějakou zkratkou, říkal si. Dostihnu ji v zámku, ale tam už se mi nepovede promluvit s ní o samotě... Chvíli poté, co vyjel z městečka, uviděl jakousi postavu pospíchající ke Cressay. Byla to Marie. Okamžitě si v tu chvíli uvědomil, že zpívají ptáci, slunce svítí, že je duben a stromy se odívají do něžného listí. Díky ženským šatům, které před ním spěchaly po polní cestě mezi dvěma loukami, objevil Guccio jaro, jemuž po tři dny nevěnoval sebemenší pozornost. Dojel k Marii a zpomalil koně. Vzhlédla k němu. Nebyla příliš překvapená jeho přítomností, pohledem mu však říkala, že právě dostala nejkrásnější dárek na světě. Chůzí jí zrůžověly tváře a Guccio uznal, že je ještě krásnější, než se mu zdálo včera večer. Nabídl jí, že jí vezme za sebe na koně. Usmála se a rty se jí znovu pootevřely a připomínaly zralé ovoce. Guccio se postavil s koněm ke svahu a sklonil se, nabízeje Marii paži. Dívka byla lehoučká. Obratně se vyhoupla za Guccia a kůň klidně kráčel kupředu. Chvilku mlčeli. Gucciovi chyběla slova. Chvastoun a krasořečník najednou nevěděl, co říct. Cítil, že se Marie neodvažuje k němu přitisknout. Zeptal se jí, jestli je zvyklá jezdit takto na koni. „S otcem a bratry..., jenom s nimi," odvětila. Ještě nikdy nejela takhle, přitulená k zádům cizího muže. Trochu se osmělila a objala ho pevněji. „Spěcháte domů?" otázal se. Neodpověděla a on pobídl koně na pěšinu, která protínala hlavní cestu. „Je u vás krásně," promluvil po chvilce. „Stejně krásně jako u nás v Toskánsku." Nebyla to jenom lichotka zamilovaného. Guccio okouzleně objevoval líbeznost Ile-de-France, jeho pahorky jako vyšívané lesními porosty, modravé obzory, stěny z topolů oddělující žírné louky, mléčnou, nesmělou zeleň nedávno vzešlého žita, živé ploty hlohů pokrytých kožovitými pupenci. Co je to za věžičky zanořené do lehkého mlžnatého oparu tamhle v dálce, směrem na západ? Marie ze sebe jen s námahou vypravila, že je to Montfort-1'Amaury. Pociťovala směsici úzkosti a štěstí, která jí bránila mluvit, nemohla ani myslet. Kam vede tahle pěšina? Netušila. Kam ji veze tenhle krásný jezdec? Ani to nevěděla. Naslouchala něčemu, co ještě nemělo jméno, co bylo silnější než strach z neznáma, silnější než všechno, čemu se naučila, než varování zpovědníků. Cítila, jak ji zcela ovládá cizí vůle. Rukama se trochu křečovitě zachytila pláště a zad muže, který v tuto chvíli, kdy se s ní všechno točilo, znamenal jedinou jistotu v celém vesmíru. Kůň kráčel s povolenou uzdou, teď se sám zastavil, aby si smlsl na mladé ratolesti. Guccio sesedl, vzal Marii do náruče a postavil ji na zem. Nepouštěl ji však, objímal ji stále rukama kolem pasu, udivilo ho, jak je útlá. Dívka se nehýbala, uvězněná, neklidná, ale povolná v prstech, které ji svíraly. Guccio si uvědomil, že by měl něco říct. A mimoděk se mu drala na rty italská slova: „Ti voglio bene, ti voglio tanto bene." Zdálo se, že jim rozumí, jeho hlas dokázal dodat pro ni neznámému jazyku smyslu. Guccio pozoroval Marii v jasném slunci a zjistil, že její řasy nejsou zlatisté, jak si myslel, a její vlasy nejsou skutečně světlé. Byla kaštanová s rusými odlesky a měla pleť světlovlásky, veliké oči byly tmavomodré, pod obočím vykreslené do nádherného tvaru. Odkud tedy pocházel ten zlatavý odlesk, který z ní vyzařoval? Čím déle Guccio Marii pozoroval, tím pro něj byla skutečnější, tím zřetelněji oceňoval její dokonalou krásu. Přivinul ji k sobě úžeji, lehýnce sklouzl rukou po jejím boku, potom živůtku; jako by se chtěl přesvědčit o opravdovosti dívčina těla. „Ne...," zašeptala a ruku oddálila. Jako by se ale bála, aby ho nezklamala, zvrátila trochu hlavu dozadu a zároveň ji k němu přiblížila. Pootevřela rty a zavřela oči. Guccio se naklonil k těm ústům, k tomu krásnému ovoci, po němž tolik prahl. A zůstali tak dlouhé vteřiny, kolem nich štěbetali ptáci a v dálce se ozýval štěkot psů, příroda mocně oddechovala, jako by jim svým dechem zvedala zemi pod nohama. Když se jejich rty oddělily, všiml si Guccio zelenavého, pokrouceného kmene velké jabloně, vedle níž stáli, a strom mu připadal tak krásný a živý, jako by dodnes neviděl nikdy nic tak nádherného. V mladé reži hopkala straka. Městský hoch se stále nedokázal vzpamatovat z nečekaného polibku uprostřed polí. „Přišel jste, konečně jste přišel," šeptala Marie. Jako by na něj čekala celou věčnost, od úsvitu věků. Nespouštěla z něj oči. Chtěl ji znovu políbit na ústa, ale tentokrát ho odmítla. „Ne, musíme se vrátit," řekla. Měla jistotu, že se v jejím životě objevila láska, a pro tuto chvíli byla vrchovatě uspokojená. Nic víc si nepřála. Znovu usedla na koně za Guccia, objala pažemi hruď mladého Sieňana, položila si hlavu na jeho rameno a nechala se kolébat rytmem koňského klusu, spjatá s člověkem, jejž jí Bůh seslal. Potkal ji zázrak a ona cítila absolutní naplnění. Ani na chvilku ji nenapadlo, že Guccio by mohl být v jiném duševním rozpoložení a že polibek, který si vyměnili, pro něj zdaleka nemá takový význam, jaký mu přikládá ona. Narovnala se a sedla si, jak se sluší, až když se v údolí objevily střechy cressayského zámku. Bratři se už vrátili z lovu. Paní Eliabel neviděla zrovna ráda, že Marie přijíždí v Gucciově společnosti. Ačkoli se oba mladí snažili, seč mohli, aby na sobě nedali nic znát, vyzařovalo z nich štěstí, které tělnaté zámecké paní neušlo. Dceři to zazlívala, ale neodvažovala se v přítomnosti mladého bankéře pronést žádnou poznámku. „Potkal jsem slečnu Marii a požádal jí, aby mi ukázala vaše panství," pravil Guccio. „Máte vskutku krásné pozemky." Potom dodal: „Nařídil jsem, aby prodloužili splatnost vaší směnky na příští rok. Doufám, že mi to strýc schválí. Copak by mohl něco odmítnout tak vznešené dámě?" Paní Eliabel se zasmála a oči jí triumfálně zablýskaly. Znovu Gucciovi mnohokrát děkovali; jakmile však oznámil, že musí odjet, příliš ho nezdržovali. Mladý lombardský lichvář byl sice okouzlující rytíř a prokázal jim velkou službu..., ale přece jen to byl pro ně cizinec. Pohledávka byla prodloužena, nic víc si přát nemohli. Paní Eliabel nebyla daleko přesvědčení, že k tomu napomohly její půvaby. Jediná osoba, která skutečně toužila, aby Guccio zůstal, se neodvažovala nic říct, ostatně ani nesměla. Aby rozptýlili podivné rozpaky, které se mezi nimi najednou rozprostřely, nutili zámečtí páni Guccia, aby si s sebou odvezl čtvrtku srnce, kterého bratři ráno ulovili, a snažili se ho přimět ke slibu, že co nejdříve zase přijede. Přislíbil s pohledem upřeným na Marii. „Vrátím se už kvůli pohledávce, to si buďte jistí," pravil bodře, aby svedl matku a bratry na falešnou stopu. Utáhl řemeny na zavazadle a vyskočil do sedla. Paní de Cressay se za ním dívala, jak se vzdaluje směrem k Mauldře, hluboce si povzdechla a prohlásila k synům, spíše aby se utvrdila ve vlastních iluzích, než pro ně: „Děti, vaše matka ještě umí zacházet s mladými muži. Na tohohle jsem opravdu zapůsobila, a kdybych nepoužila pádných argumentů, nebyl by dnes tak vlídný a vstřícný." Marie už se vrátila do domu ze strachu, aby se něčím neprozradila. Guccio cválal po cestě do Paříže a považoval se za neodolatelného svůdníka, kterému stačí objevit se v zámku a hned sbírá ženská srdce na potkání. Líbezný obrázek Marie na ohrazeném pozemku s jabloněmi blízko řeky mu z duše nemizel. Sliboval si, že se vrátí do Neauphle co nejdříve, možná už za pár dní... K večeru už dorazil do Lombardské ulice a až do pozdních hodin rozmlouval se strýcem Tolomeim. Ten celkem bez námitek přijal Gucciovo vysvětlení ohledně prodloužené pohledávky; měl totiž hlavu plnou jiných starostí. Zdálo se, že se ale zvlášť zajímá o chování správce Portefruita. Gucciovi se celou noc zdálo o Marii. Nazítří už na ni myslel trochu méně. Znal v Paříži dvě manželky obchodníků, pěkné dvacetileté měšťky, které pro něj měly slabost. Za několik dní už na svůj úspěch v Neauphle zapomněl. Osud se však spřádá pomalu a my nevíme, který z našich činů, jen tak bezděky zasetých, začne pučet a vzkvétat jako strom. Nikdo v tu dobu nemohl tušit, že polibek, který si Guccio a dívka vyměnili na břehu Mauldry, přivede krásnou Marii až ke kolébce krále. V Cressay začínala Marie čekat. VI CESTA DO CLERMONTU O dvacet dní později zažilo městečko Clermont-de-1'Oise nezvyklý ruch. Od městských bran až ke královskému zámku, od kostela až k proboštství vládl velký shon. Lidé v ulicích i krčmách pobíhali sem tam a s radostným povykováním do sebe strkali, v oknech visely dlouhé řady slavnostních drapérií. Obecní vyvolávací totiž brzy ráno oznámili, že monseigneur z Poitiers, prostřední králův syn, a jeho strýc monseigneur z Valois tu jménem panovníka přivítají svoji sestru a neteř, královnu Isabelu Anglickou. Vylodila se před třemi dny na francouzské půdě a cestovala přes Pikardii. Ráno opustila Amiens; pakliže půjde všechno dobře, dorazí do Clermontu na sklonku odpoledne. Stráví tam noc a nazítří se s oběma doprovody, anglickým i francouzským, odebere do zámku v Maubuissonu u Pontoise, kde ji bude očekávat její otec Filip Sličný. Krátce před nešporami došla zpráva o tom, že se francouzští princové blíží; představený města a konšelé čekali u Pařížské brány i s klíči od města. Filip z Poitiers a Karel z Valois, kteří cválali v čele, přijali uvítání a vjeli do Clermontu. Následovala je víc než stovka šlechticů, štolbů, sluhů a ozbrojenců, za jejichž koňmi se zvedaly sloupy prachu. Všechny převyšovala jedna hlava, hlava Roberta z Artois. Obrovitý jezdec měl i obrovitého koně. Impozantní urozenec seděl na statném vysokém strakatém oři z kraje Perche, měl červené holínky, červený plášť a přes drátěnou košili si oblékl červenou hedvábnou tuniku. Není divu, že přitahoval všechny pohledy. Zatímco na mnoha jiných jezdcích byla vidět únava, on seděl na koni vzpřímeně, jako by se právě vyhoupl do sedla. Od odjezdu z Pontoise vládl totiž v srdci Roberta z Artois jeden mocný cit, který ho udržoval v neustálé svěžesti: touha po pomstě. Byl jediný, kdo znal pravý důvod cesty mladé anglické královny, jediný, kdo dokázal odhadnout, jak se budou následující události vyvíjet. A předem vychutnával trpkou a tajnou radost z vítězství. Během cesty nespouštěl oči z Gautiera a Filipa ďAulnay, kteří rovněž patřili k průvodu, ten první jako panoš z domu Poitiers, a mladší jako panoš z domu Valois. Oba mladíci byli nadšení cestou a celým královským průvodem. Aby ještě více zazářili, pověsili si na opasky svého nádherného slavnostního šatu krásné měšce, které jim darovaly jejich milenky. Když Robert z Artois spatřil na jejich odění tyhle vzácné předměty, zaplavily mu hruď vlny obrovité, kruté radosti a jen stěží se ovládl a nerozesmál se. Jen do toho, panáčci, housátka, jelimánci, říkal si v duchu, usmívejte se při pomyšlení na krásná ňadra svých dam. Hezky na ně vzpomínejte, už se jich totiž dotýkat nebudete; užívejte si krásného dne, svěžího vzduchu, mám silný pocit, že už jich moc nezažijete. Mohutný tygr si však pohrával s kořistí se zataženými drápy: usmíval se na bratry ďAulnay, srdečně je zdravil a občas počastoval nějakou hlučnou veselou poznámkou. Od chvíle, kdy je zachránil z falešné léčky u nesleské věže, se mu cítili bratři zavázáni a snažili se projevovat urostlému šlechtici přátelství. Když průvod zastavil, pozvali Artoise do jedné krčmy na džbánek narůžovělého vína. „Na vaše lásky," pravil, zvedaje svůj pohár. „A pamatujte si chuť tohohle vínečka." Na hlavní ulici proudil hustý dav a zpomaloval postup koní. Větřík lehce rozhoupával barevné drapérie zdobící okna. Tu dorazil tryskem královský kurýr se zprávou, že anglická královna je na dohled. Okamžitě vypukl zmatek. „Popožeňte naše lidi," křikl Filip z Poitiers na Gautiera ďAulnay. Potom se obrátil ke Karlu z Valois: „Budeme tam včas, strýčku." Karel z Valois, oděný celý v modrém a trochu zrudlý únavou, se spokojil s tím, že pokývl hlavou. Klidně by se bez téhle projížďky obešel; měl náladu pod psa. Průvod vyrazil kupředu po cestě do Amiensu. Robert z Artois se přiblížil k princům a zařadil se po bok Valoisovi. I když ho připravili o dědictví údělu Artois, zůstával Robert stále královým bratrancem a jeho místo bylo v řadách předních šlechticů království nejbližších koruně. S pohledem na ruku Filipa z Poitiers v rukavici, svírající uzdu černého koně, si Robert v duchu říkal: To kvůli tobě, můj hubeňoučký bratranče, proto, abys dostal Svobodné hrabství burgundské, mě připravili o mé Artois. Ale než skončí zítřejší den, utrpíš zranění, z jakého se mužova čest a majetek nikdy nevzpamatují. Filip, hrabě z Poitiers a manžel Jany Burgundské, byl stár jednadvacet let. Fyzickým zjevem i chováním se od zbytku královské rodiny lišil. Nezdědil otcovu chladnou a majestátní krásu, ani strýcovu hřmotnou tělnatost. Podobal se matce, Janě Navarrské. Byl vysoký, měl podlouhlou tvář, dlouhé ruce i nohy, umírněné pohyby, mluvil zřetelně, vyjadřoval se přesně a trochu suše; všechno u něj, od pozorného pohledu, střídmostí v oblékání, sebeovládání v kurtoazii i v projevu vypovídalo o uvážlivé a rázné povaze, kde mozek převládá nad hnutími mysli. V království už teď představoval významnou osobnost, s níž je nutné počítat. Oba průvody se setkaly půl míle před Clermontem. Čtyři heroldi francouzského královského domu se postavili doprostřed cesty, zvedli dlouhé trumpety, zaduli do nich a vyloudili několik vážných, hlubokých tónů. Angličtí trubači odpověděli zadutím do podobných nástrojů, jejich tóny však byly vyšší. Princové popojeli vpřed a královna Isabela, drobná a vzpřímeně usazená na bílé klisně, přijala krátké uvítání od svého bratra Filipa z Poitiers. Karel z Valois vzápětí políbil neteři ruku; potom přišel na řadu hrabě z Artois, který hluboce sklonil hlavu a obdařil mladou královnu pohledem plným ujištění, že jejich pletichám nestojí v cestě žádná překážka. Zatímco si příslušníci královské rodiny vyměňovali zdvořilosti, otázky a odpovědi, oba doprovody čekaly a vzájemně se pozorovaly. Francouzští rytíři posuzovali oděvy Angličanů. Ti stáli nehybně a důstojně pod slunečními paprsky, které jim svítily do očí, hrdě nesli znaky Anglie vyšité na tunikách převlečených přes kroužkovou zbroj; většinou byli původem Francouzi a měli i francouzská jména, teď se však snažili udělat v cizí zemi dobrý dojem. 17 Z prostorných modrých a zlatých nosítek, která jela za královnou, se ozýval dětský pláč. „Sestro," oslovil královnu Filip, „vy jste tedy opět vzala na cestu našeho synovce Eduarda? Není to pro tak malé dítě příliš namáhavé?" „Nechtěla jsem se od něj odloučit a nechat ho v Londýně," odvětila Isabela. Filip z Poitiers a Karel z Valois se otázali, jaký je cíl její cesty. Prohlásila jen, že chce vidět otce, a oni pochopili, že se alespoň pro tuto chvíli musí s takovou odpovědí spokojit. Královna byla trochu uondaná dlouhým putováním, sesedla z bílé klisny a zaujala místo v prostorných nosítkách, která nesly dvě muly oděné do sametu jako do krunýřů. Oba doprovody vyrazily zpět ke Clermontu. Artois využil toho, že Poitiers a Valois zaujali znovu svá místa v čele průvodu, a pobídl koně k nosítkům. „Pokaždé, když vás vidím, musím konstatovat, že jste krásnější, sestřenko," pravil. „Nelžete. Nemohu být krásná po týdnu harcování po prašných cestách," odpověděla královna. „Muž, který stále v srdci hýčká vzpomínku na vás, nevidí prach, vidí jenom vaše oči." Isabela se zabořila hlouběji do polštářů. Opět se jí zmocnila podivná slabost, kterou pocítila už ve Westminsteru, když se octla tváří v tvář Robertovi. Miluje mě doopravdy, tázala se v duchu, nebo mi jenom skládá poklony jako každé jiné ženě? Mezi záclonkami nosítek viděla na boku grošovaného koně obrovitou červenou holínku se zlatou ostruhou; oči jí utkvěly na mocném stehně s pevnými svaly pohybujícími se v sedle v rytmu koňské chůze. A kladla si otázku, jestli pokaždé ucítí v přítomnosti tohoto muže stejný zmatek, stejnou touhu oddat se mu... S námahou se ovládla. Nebyla tady kvůli sobě. „Bratranče, využijme toho, že si můžeme promluvit, a povězte mi, nač jste přišel," pravila. Předstíraje, že hovoří o krajině, kterou právě jeli, jí v rychlosti vyložil všechno, co se dověděl a co podnikl, vylíčil jí, jak sledoval královské princezny a nastražil léčku u nesleské věže. „Co je to za muže, kteří tak neslýchaným způsobem zneuctívají francouzskou korunu?" otázala se Isabela. „Jedou na koních dvacet kroků od vás. Patří k vašemu průvodu." A podal jí několik základních informací o bratrech ďAulnay, jejich lénech, rodinách a svazcích. „Chci je vidět," prohlásila Isabela. Artois zamával na chlapce a přivolal je. „Královna si vás všimla," řekl jim a spiklenecky na ně mrkl. Tváře jinochů se rozzářily pýchou a radostí. Artois je postrčil k nosítkům, jako by byl právě strůjcem jejich štěstí, a zatímco se oba ukláněli ještě níže než k šíjím koní, prohodil, předstíraje bodrost: „Madam, představuji vám pány Gautiera a Filipa ďAulnay, nejoddanější panoše vašeho bratra a strýce. Doporučuji je vaší laskavé pozornosti. Jsou tak trochu mými chráněnci." Isabela si chladně oba mladíky prohlédla, tážíc se v duchu, co mají zvláštního ve vzhledu i chování, že dokázali odvrátit královské dcery od jejich povinností. Nebylo pochyb, že jsou krásní, ale mužská krása vždycky přiváděla Isabelu trochu do rozpaků. Najednou si všimla měšců visících na opascích obou kavalírů a její oči se nakrátko střetly s očima Robertovýma. Artois se pousmál. Teď už se mohl stáhnout do ústraní. Neměl zájem odhalit se u dvora v nevděčné roli udavače. Odvedl jsi krásnou práci, Roberte, vskutku, říkal si v duchu. Bratři ďAulnay zaujali s hlavami plnými snů svá místa v průvodu. Zvony ze všech kostelů v Clermontu, ze všech kaplí a klášterů se rozezněly a jásající městečko provolávalo slávu této dvaadvacetileté královně, která přinášela královskému dvoru drtivé a nečekané neštěstí. VII JAKÝ OTEC, TAKOVÁ DCERA Stříbrný svícen vykládaný černým emailem s tlustou vysokou voskovicí obklopenou věncem lojových svíček osvětloval na stole svazek pergamenů, jimiž se právě probíral král. Za okny se kontury parku rozplývaly v soumraku; Isabela obrácená tváří k oknu pozorovala, jak stromy jeden po druhém mizí ve stínu. Od doby Blanky Kastilské byl Maubuisson, ležící na březích Pontoise, královským sídlem a Filip Sličný z něj učinil jednu ze svých obvyklých rezidencí. Měl slabost pro toto tiché místo uzavřené za vysokými hradbami, oblíbil si jeho park a opatství s benediktýnkami, jejichž klidný život určovaly bohoslužby. Zámek sám o sobě velký nebyl, ale Filip Sličný oceňoval jeho pokojnou atmosféru. „Tady se radím sám se sebou," prohlásil jednoho dne. Přebýval tam s rodinou a nejbližšími dvořany. Isabela sem dorazila odpoledne, na konci své cesty. Setkala se s třemi švagrovými, Markétou, Janou a Blankou, jimž ukázala dokonale usměvavou tvář a odpověděla zdvořile, jak se sluší, na jejich slova uvítání. Večeře byla krátká. Teď se Isabela uzavřela s otcem ke schůzce mezi čtyřma očima v komnatě, kam se rád uchyloval. Král Filip na ni hleděl ledovým pohledem, kterým pohlížel na každou lidskou bytost, i na své děti. Čekal, až promluví sama; ona se však neodvažovala. Tolik mu ublížím, myslela si. A díky otcově přítomnosti, parku, stromům a tichu Isabelu najednou zavalily vzpomínky na dětství a současně pocítila nad sebou lítost. „Otče," pravila, „otče, jsem nešťastná. Jak mi Francie připadá daleko od doby, co jsem anglickou královnou! A jak lituju dní, které jsou nenávratně pryč!" Musela se ze všech sil ovládat, aby se nerozplakala. „To jste, Isabelo, podnikla tu dlouhou cestu jenom proto, abyste mi to sdělila?" otázal se král hlasem, který postrádal vřelost. „Komu jinému než otci bych se měla svěřit s tím, že mi chybí štěstí?" Král se podíval z okna teď už temného, vítr lomcoval skly; potom pohlédl na svíce, pak do ohně. „Štěstí...," pravil pomalu. „Co jiného je štěstí, dcero, než plnit úděl, který nám prozřetelnost přisoudila?" Seděli proti sobě na dubových stolicích. „Jsem královna, to je pravda," pravila potichu. „Ale zachází se tam se mnou jako s královnou?" „Ubližují vám?" Měl v hlase jen málo údivu a očekávání, věděl příliš dobře, co mu dcera odpoví. „Nevíte, za koho jste mě provdal?" pravila trpce. „Je snad manželem muž, který od prvního dne našeho svazku prchá z mého lůžka? Který na mne nepromluví ani slůvko, i když ho zahrnuji péčí, ohledy a úsměvy? Který se mi vyhýbá, jako bych byla stížená leprou, a obdarovává přízní, o niž mě připravil, nikoli své favoritky, otče, ale favority?" Filip Sličný věděl tohle všechno už dávno a stejně dávno měl připravenou odpověď. „Neprovdal jsem vás za muže, Isabelo, ale za krále. Neobětoval jsem vás omylem. Mám snad zrovna vám připomínat, čím jsme povinováni svému stavu? Mám vám znovu opakovat, že jsme se nenarodili proto, abychom se poddávali osobním bolestem? Nežijeme vlastní životy, ale životy našich království, a pouze v takovém životě můžeme najít uspokojení..., pokud vyplníme své poslání na této zemi." Jak hovořil, přiblížil se ke svícnu. Světlo zdůrazňovalo pravidelné rysy jeho sličné tváře barvy slonoviny. Mohla bych milovat jenom muže, který by se mu podobal, pomyslela si Isabela. Nikdy nebudu milovat, protože muže jako on nikdy nepotkám. Potom pravila nahlas: „Nepřijela jsem do Francie proto, abych plakala nad svým neštěstím, otče. Ale jsem potěšena, že jste mi připomněl, jakou úctou vůči sobě a svému poslání a stavu jsou povinovány osoby královského rodu, a že nám nepřísluší pachtit se za štěstím v osobním životě. Byla bych ráda, aby každý ve vašem okolí smýšlel stejně." „Proč jste přijela?" Nadechla se: „Protože se mí bratři oženili s děvkami, otče, protože jsem se to dozvěděla a jsem stejně jako vy odhodlána nelítostně bránit čest." Filip Sličný povzdechl. „Nemáte ráda své švagrové, vím. Ale to, čím se od nich lišíte..." „Liším se od nich počestností, otče. Vím o věcech, které vám zůstaly skryté. Vyslechněte mě, neboť vám jako důkazy nepřináším pouze slova. Znáte mladého pana Gautiera ďAulnay?" „Jsou to dva bratři, které si pořád pletu. Jejich otec byl se mnou ve Flandrech. Ten, o němž je řeč, se oženil s jednou z Montmorencyů, není- liž pravda? Je panošem ve službách mého syna Filipa z Poitiers..." „Rovněž však slouží vaší snaše Blance, ovšem jiným způsobem. A jeho mladší bratr Filip, který patří ke služebníkům strýce Valoise..." „Ano," pravil král, „vzpomínám si..." Lehká horizontální vráska se objevila na jeho obvykle dokonale hladkém čele. „...Takže ten zase poskytuje jisté služby Markétě, kterou jste si vybral za příští francouzskou královnu. Co se Jany týče, nemluví se o tom, že by měla milence; ale ví se, že podporuje sestru a sestřenici v páchání cizoložství, kryje návštěvy jejich milenců v nesleské věži a velmi dobře tak vykonává řemeslo kuplířky existující odnepaměti... Měl byste vědět, že o tom mluví celý dvůr kromě vás." Filip Sličný zvedl ruku. „A důkazy, Isabelo?" „Najdete je na opascích bratrů ďAulnay. Visí na nich měšce, jež jsem minulý měsíc poslala darem švagrovým, včera jsem je však zahlédla u těchto šlechticů, kteří byli součástí mého doprovodu. Neurazilo mě, že se mé švagrové zbavily darů, co jsem jim poslala. Ale pokud darovaly takové klenoty panošům, potom jim tím určitě platily za určité služby. Hádejte, za jaké. Pokud potřebujete další důkazy, lehce vám je opatřím." Filip Sličný hleděl na dceru. Pronesla obvinění bez zaváhání, bez známky slabosti a v očích měla cosi rozhodného a nesmiřitelného, poznával se v tom. Byla vskutku jeho dcerou. Zvedl se a chvíli zůstal stát před oknem. „Pojďte," pravil konečně. „Navštívíme je." Otevřel dveře, přešel temnou komnatu, strčil do druhých dveří, které vedly na hradní ochoz. Opřel se do nich noční vítr, jejich široké pláště se vzduly a vlály za nimi. Krátké a prudké poryvy otřásaly břidlicovými deskami na střeše. Zdola stoupala vůně vlhké půdy. Podél cimbuří se před králem a jeho dcerou napřimovali lučištníci rozestavení v pravidelných vzdálenostech. Tři královy snachy měly své komnaty v druhém křídle maubuissonského zámku. Když Filip Sličný dospěl až ke dveřím princezen, na chvilku se zastavil. Poslouchal. Zpoza dubových křídel k němu doléhal smích a radostné výkřiky. Podíval se na Isabelu. „Je to nutné," pravil. Isabela bez odpovědi sklonila hlavu. Král otevřel dveře. Markéta, Jana a Blanka překvapeně vykřikly a jejich smích ustal, jako když utne. Právě si hrály s loutkami; znovu si přehrávaly scénku, kterou samy vymyslely, mistr kejklíř ji zdokonalil a uzpůsobil a ony se jí báječně jednoho dne ve Vincennes pobavily. Krále však popudila. Loutky totiž představovaly hlavní osoby u dvora. Dekorace ukazovala královu ložnici, kde on sám spočíval na lůžku ozdobeném zlatě vyšívaným suknem. Na dveře zaklepal pan z Valois a požádal, zda by mohl mluvit s králem. Nejvyšší komoří Hugo de Bouville odpověděl, že král nechce mluvit s nikým a nepřeje si být rušen. Pan z Valois odešel celý zlostný. Potom k jeho dveřím přicházely postupně loutky představující Ludvíka Navarrského a prince Karla. Bouville dal královým synům stejnou odpověď. Nakonec se objevil Enguerrand de Marigny, před nímž šli tři biřici jako ceremoniáři; okamžitě mu otevřeli dveře dokořán a Bouville pravil: „Monseigneure, račte vstoupit. Král vás touží vidět." Tato satira připadala Filipu Sličnému nevhodná; zakázal, aby ji opakovali. Ale mladé princezny si scénku stejně přehrávaly tajně a nacházely v ní snad ještě větší potěšení, možná právě proto, že jednaly proti zákazu. Obměňovaly text a obohacovaly ho dalšími a dalšími nápady a šlehy, zvláště když zrovna vodily loutky, které představovaly jejich manžele. Jakmile vstoupil do komnaty král s Isabelou, vypadaly jako školačky přistižené při nějaké lumpárně. Markéta ve spěchu sebrala ze stolice svrchní šat a rychle si ho oblékla, aby zakryla příliš odhalené poprsí. Blanka si honem upravila pletence vlasů, které si pocuchala při předvádění rozběsněného strýce Valoise. Jana nejlépe zachovávala klid; pravila živě: „Už jsme skončily, sire, právě jsme skončily. Ale mohl jste všechno slyšet, v naší hře nebylo nic, co by vás mohlo popudit. Hned všechno uklidíme." Tleskla do dlaní. „Hej! Beaumontová, Commingesová, dámy..." „Je zbytečné volat dámy," pravil úsečně král. Sotva pohlédl na jejich hru; díval se na ně. Nejmladší Blance bylo osmnáct, oběma zbývajícím jednadvacet. Viděl je vyrůstat a dospívat do krásy od chvíle, kdy přibyly na královský dvůr - to jim bylo kolem dvanácti třinácti let -, aby se provdaly za jeho syny. Vypadalo to však, že dnes nemají víc rozumu, než ho měly tenkrát. Ještě si hrají s loutkami... Je možné, že má Isabela pravdu? Je možné, že v těchto bytostech, které pořád považuje za děti, sídlí ohavná ženská špatnost? Asi se v ženách vůbec nevyznám, pomyslel si. „Kde jsou vaši manželé?" zeptal se. „V rytířském sále, sire, můj otče," odvětila Jana. „Vidíte, že jsem nepřišel sám," pokračoval. „Často říkáte, že vás vaše švagrová nemá v lásce. A přesto se mi doneslo, že každé z vás poslala velmi krásný dárek..." Isabela si všimla, že v Markétiných a Blančiných očích pohasl svit. „Můžete mi ukázat ty krásné měšce, které vám doručili z Anglie?" pokračoval pomalu Filip Sličný. Ticho, které po těch slovech následovalo, rozdělilo svět na dvě poloviny. Na jedné straně byl francouzský král, anglická královna, dvůr, baroni, království; na druhé byly tři provinivší se a odhalené ženy, pro něž právě začínala doba podobná dlouhému zlému snu. „No tak, dcery!" naléhal král. „Proč neodpovídáte?" Stále na ně upřeně upíral své obrovské oči, jejichž víčka nemrkala. „Nechala jsem svůj váček v Paříži," pravila Jana. „Já také, já také," přidaly se okamžitě druhé dvě. Filip Sličný pomalu zamířil ke dveřím. Jeho smrtelně bledé snachy pozorovaly každý králův pohyb. Královna Isabela se opírala o zeď a zrychleně, krátce dýchala. Král se ani neobrátil a pronesl: „Když jsou tedy vaše měšce v Paříži, pošleme pro ně okamžitě panoše." Otevřel dveře, přivolal muže, který tu držel stráž, a kázal mu okamžitě přivést bratry ďAulnay. Blanka neodporovala. Sesula se na taburet, hlava jí padla na stranu, jako by umdlévala. Jana ji uchopila za paži a zatřásla jí, aby ji přiměla se vzpamatovat. Markéta kroutila svýma drobnýma snědýma ručkama krkem jedné loutce. Isabela se nehýbala. Cítila na sobě Markétiny a Janiny pohledy; role udavačky jí najednou připadala až k neunesení těžká. Pocítila značnou únavu. Půjdu až do konce, pomyslela si. Vstoupili bratři Aulnayové, uspěchaní, zmatení, skoro do sebe strkali v touze dobře posloužit a upozornit na sebe. Isabela vztáhla ruku. „Otče," pravila, „tito muži, zdá se, předvídali vaše přání, neboť přinášejí na vlastních opascích měšce, které jste si přál vidět." Filip Sličný se obrátil ke snachám. „Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že tito panoši vlastní dárky, jež vám poslala vaše švagrová?" Žádná z žen neodpověděla. Filip ďAulnay se podíval udiveně na Isabelu jako pes, který nechápe, proč ho bijí, potom stočil zrak ke staršímu bratru, hledaje u něj ochranu. Gautierova ústa zůstala leknutím pootevřená. „Stráže! Ke králi!" zvolal Filip Sličný. Jeho neobvykle ostrý, strašlivý hlas se rozlehl zámkem a zařízl do noci, při tom zvuku přejel po zádech zúčastněných mráz. Už více než deset let, přesněji řečeno od bitvy v Mons-en-Pévéle, kde znovu shromáždil své voje a vybojoval si vítězství, ho nikdy neslyšeli křičet a nikdo už si nepamatoval, že má v hrdle takovou sílu. Také to však byla poslední slova, která pronesl tímto způsobem. „Zavolejte mi kapitána," pravil k jednomu přibíhajícímu muži. Dalším přikázal, aby se zdržovali u dveří. Z ochozu sem dolehl hřmot, jak někdo těžce utíkal, a chvilku nato se objevil pan Alain de Pareilles s holou hlavou, dokončuje ve spěchu svůj ústroj. „Pane Alaine," oslovil ho král, „chopte se těchto dvou panošů. Uvrhněte je do žaláře a do želez. Budou se zodpovídat před mou spravedlností." Gautier dAulnay se chtěl obrátit na krále. „Sire," vykoktal, „Sire..." „To stačí," pravil Filip Sličný. „Teď se budete zpovídat panu de Nogaret... Pane Alaine," pokračoval, „než dostanete další rozkaz, zůstanou princezny tady, pod dohledem vašich mužů. Mají zákaz vycházení. Nesmí k nim vejít nikdo, ani služky, ani příbuzní, dokonce ani vlastním manželům není dovoleno s nimi mluvit. Ručíte mi za to." Alain de Pareilles vyslechl rozkazy, i když byly velmi zvláštní, bez mrknutí oka. Nic nemohlo udivit muže, který zatkl velmistra templářského řádu. Králova vůle byla pro něj jediným zákonem. „Prosím, pánové," obrátil se k bratrům a ukázal jim dveře. Gautier vykročil a zašeptal: „Modleme se a prosme Boha, Filipe, je to náš konec..." Zvuk jejich kroků na dlažbě přehlušený dupotem ozbrojenců postupně slábl. Markéta a Blanka poslouchaly klapot podrážek, který odnášel jejich lásky, jejich čest, jmění, celý jejich život. Jana si v duchu kladla otázku, jestli se jí někdy podaří ospravedlnit se. Markéta najednou prudce hodila roztrhanou loutku do ohně. Blanka se znovu octla na pokraji mdlob. „Pojď, Isabelo," pravil král. Vyšli. Mladá anglická královna zvítězila; cítila se však unavená a podivně dojatá, neboť jí otec řekl: „Pojď, Isabelo." Poprvé od jejího útlého dětství jí řekl ty. Kráčeli za sebou po ochozu. Východní vítr hnal po obloze temná mračna. Král se zastavil ve své pracovně, uchopil stříbrný svícen a vydal se za svými syny. Jeho obrovitý stín stoupal po točitém schodišti. Na srdci měl tíhu, ani necítil, jak mu kapky vosku stékají po prstech. VIII MAHAUT BURGUNDSKÁ Uprostřed téže noci vyrazili od zámku v Maubuissonu dva jezdci, kteří tvořili součást Isabelina doprovodu. Byli to Robert z Artois a jeho služebník Lormet, současně lokaj, důvěrník, druh ve zbrani i na cestách a věrný vykonavatel všech úkolů, které mu pán uložil. Lormet le Dolois zběhl kvůli nějakému hanebnému činu z domu burgundských hrabat a od chvíle, kdy ho do svých služeb přijal Robert, prakticky ani na okamžik svého pána neopustil a nevzdálil se od něj. Bylo dojemné vidět kulatého, plecitého a už prokvetlého mužíka, jak se neustále stará o svého obrovitého mladého pána, sleduje každý jeho krok, aby mu mohl být kdykoli nápomocen, jako například nedávno, když nastražovali léčku na bratry Aulnaye. Už svítalo, když jezdci přijížděli k bránám Paříže. Přiměli koně, z nichž stoupala pára, k volnější chůzi a Lormet dobře desetkrát pořádně zívl. Minula mu padesátka a snášel sice lépe než kdekterý mladý panoš dlouhé jízdy koňmo, ale nedostatek spánku ho zmáhal. Na náměstí de Gréve byl obvyklý shluk a shon, hemžilo se to tu lidmi hledajícími práci. Mistři královských staveb a lodní kapitáni procházeli mezi skupinami mužů a najímali pomocníky, přístavní nosiče a posluhy. Robert z Artois přešel náměstí a zanořil se do ulice Mauconseil, kde bydlela jeho teta Mahaut z Artois. „Víš, Lormete," povídal obr, „chci, aby si ta tlustá čubka vyslechla zprávu o svém neštěstí z mých úst. Blíží se velká chvíle mého života. Chci vidět, jak se tetička zašklebí, až jí budu vyprávět, co se děje v Maubuissonu. A taky chci, aby se hned rozjela do Pontoise; aby tam hýkala a kdákala před králem, a tím sama přispěla ke své zkáze. Ať pukne zlostí, mrcha stará!" Lormet zase zívl. „Pukne, monseigneure, určitě pukne, můžete si být jistý, děláte pro to všechno," ujistil Artoise. Dorazili k impozantnímu sídlu hrabat Artois. „Není to svinstvo, že se roztahuje v tomhle nádherném domě, který nechal vystavět můj dědeček!" pokračoval Robert. „To já bych tu měl žít!" „Budete, Vaše Milosti, budete tady žít." „A z tebe udělám správce s platem sto liber ročně." „Děkuju, Vaše Milosti," uctivě odpověděl Lormet, jako by už vysoké postavení i peníze měl v kapse. Artois sesedl ze svého komoně, hodil uzdu Lormetovi a chopil se klepadla. Udeřil jím několikrát tak silně, že málem rozštípl dveře. Křídlo okovaných dveří se otevřelo a objevil se urostlý a úplně probuzený strážný, který třímal v ruce kyj mohutný jako paže. „Kdo je to?" zeptal se zjevně pohoršený takovým kraválem. Robert z Artois ho však odstrčil stranou a vnikl do paláce. Asi desítka lokajů a služebných se činila při ranním úklidu nádvoří, chodeb a schodišť. Robert všechny rozrazil a vyběhl do poschodí, kde byly obytné komnaty. „Hej!" Přiběhl vyděšený sluha s vědrem v ruce. „Uveď mě k tetě, Picarde! Okamžitě s ní musím mluvit!" Oslovený Picard s placatou hlavou a řídkými vlasy odložil vědro a odpověděl: „Právě snídá, Vaše Milosti." „Dobrá! To mi vůbec nevadí! Ohlaš mě a hlavně si pospěš!" Robert z Artois rychle vykouzlil na tváři výraz bolesti a dojetí a následoval sloužícího do tetiny ložnice. Mahaut, hraběnka z Artois, královská pairka, bývalá regentka Svobodného hrabství burgundského, byla statná žena mezi čtyřicítkou a pětačtyřicítkou, vysoké a pevné postavy, s rozměrnými boky. Její obtloustlá tvář vyjadřovala sílu a vůli. Čelo měla široké a vypouklé, vlasy ještě pěkně kaštanové, horní ret až příliš ochmýřený a ústa červená. Všechno bylo u této ženy velké: rysy, údy, chuť k jídlu, zlost, chtivost, ctižádost, touha po moci. S energií válečníka a houževnatostí právníka spravovala svůj dvůr v Arrasu stejně jako svůj dvůr v Dole, dohlížela na správu svých pozemků, vyžadovala poslušnost vazalů, zacházela šetrně s blízkými, ale bez milosti udeřila, když odhalila nepřítele. Dvanáct let bojovala se svým synovcem a naučila se ho přitom dobře znát. Pokaždé, když na některém z panství vyvstaly potíže, když se pánové z Artois vzpírali, pokaždé, když nějaké město protestovalo proti daním, odhalila za tím Mahaut záhy Robertův komplot. „Je to divoký vlk, velký, krutý a falešný vlk," říkávala o něm. „Ale já jsem silnější a mám lepší hlavu. Nakonec ho přemůže jeho vlastní síla." Už dlouhé měsíce na sebe znešvaření příbuzní sotva promluvili a vídali se jenom z povinnosti na královském dvoře. Toho rána seděla hraběnka Mahaut před stolkem prostřeným u lůžka a pojídala hezky plátek po plátku zaječí paštiku, kterou obvykle začínala svoji snídani. Robert se snažil tvářit dojatě a smutně, ona zase při pohledu na něj předstírala nenucenost a lhostejnost. „Ale ale! Jste nějak čilý po ránu, synovce. Vpadnete sem jako bouřka! Nač ten chvat?" „Madam, teto," zvolal Robert, „všechno je ztraceno!" Mahaut nezměnila polohu a klidně si svlažila hrdlo pohárem vína z Arbois krásné rubínové barvy, kterému dávala přednost před každým jiným. „Copak jste ztratil, Roberte? Zase nějaký proces?" otázala se. „Teto, přísahám, že teď není vhodná chvíle, abychom se častovali zlomyslnostmi. Na naši rodinu se řítí neštěstí, o kterém není radno žertovat." „Že by existovalo neštěstí, které by zasáhlo nás oba?" otázala se Mahaut s cynickým klidem. „Teto, jsme v rukou krále." Mahaut se objevil v očích lehký neklid. Tázala se v duchu, jakou léčku by jí Robert mohl nastražit a co asi znamená tenhle úvod. Gestem, které jí bylo vlastní, si vyhrnula rukávy a odhalila tučné a masité předloktí. Potom uhodila rukou do stolku a zavolala: „Thierry!" „Neměl bych o tom s vámi mluvit před svědky," zvolal Robert. „To, co vám chci sdělit, se dotýká naší cti!" „Pche! Před mým kancléřem můžeš říct všechno." Nedůvěřovala mu a chtěla mít svědka. Chvilku se navzájem měřili očima, ona ostražitá, on vychutnávaje komedii, kterou hrál. Jen si zavolej třeba všechny své lidi, myslel si. Zavolej je, ať to každý slyší. Byla zvláštní podívaná na dvě bytosti, které se navzájem pozorovaly: měly tolik společných rysů, byli to býci stejné rasy a stejné krve, podobali se jeden druhému jako vejce vejci, a přitom se zavile nenáviděli. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Thierry ďHirson. Kapitulní kanovník katedrály v Arrasu, Mahautin kancléř a tak trochu její milenec, byl drobný opuchlý mužík s kulatou tváří a bílým špičatým nosem. Sebevědomí a autorita mu věru nechyběly. Pozdravil Roberta a dívaje se na něj zpod přivřených víček, což ho nutilo držet hlavu v záklonu, pronesl: „Vaše návštěva je tu skutečně vzácná, monseigneure." „Můj synovec mi patrně hodlá oznámit nějakou velmi zlou zprávu," pravila Mahaut. „Želbohu!" vydechl Robert a sesul se na stolici. Dával si načas. Mahaut začala jevit známky netrpělivosti. „Měli jsme mezi sebou rozpory, teto...," pokračoval. „Co hůř, synovče, byly to nechutné třenice a hádky, které pro vás neskončily nijak slavně." „Jistě, jistě, Bůh je mi svědkem, že jsem vám přál všechno zlé." Použil své oblíbené lsti, nebo-li upřímně se vyznal ze svých špatných úmyslů, aby skryl zbraně, které měl v ruce. „Nikdy bych vám ale nepřál něco takového," pokračoval. „Neboť víte, že jsem správný rytíř a lpím na všem, co se dotýká cti." „Tak oč jde? Mluv konečně!" vykřikla Mahaut. „Vaše dcery, mé sestřenice, byly usvědčeny z cizoložství a na králův rozkaz zatčeny. Markéta s nimi." „Od koho máš tuhle báchorku?" „Byl jsem u toho, teto; stejně jako celý dvůr v Maubuissonu. Stalo se to po setmění." Dopřával si radost hrát Mahaut na nervy, upouštěl informace po kouskách, dával jí jenom drobty, jen to, co sám chtěl, aby věděla. „Přiznaly se?" zeptal se Thierry ďHirson, stále zíraje zpod víček. „Nevím," odvětil Robert. „Avšak mladí Aulnayové pravděpodobně v tuto chvíli činí doznání v rukách vašeho přítele Nogareta." „Můj přítel Nogaret...," opakoval pomalu Thierry ďHirson. „I kdyby byly nevinné, z Nogaretových spárů vyjdou černé jako smola." „Teto," chopil se opět slova Robert, „ujel jsem v noci deset mil z Pontoise do Paříže, abych vám to sdělil, neboť to nikoho nenapadlo. Myslíte si ještě, že mě k tomu vedly zlé úmysly?" Mahaut chvíli synovce pozorovala a v dramatické situaci, v níž se momentálně nacházela, si pomyslela jenom: Možná je občas schopen dobré myšlenky i skutku. Potom pravila nevrle: „Chceš si vzít něco k jídlu?" Podle těch slov Robert pochopil, že ji to skutečně zasáhlo. Vzal si ze stolu studeného bažanta, rukama ho rozlomil a zakousl se do něj. Najednou uviděl, jak teta podivně mění barvu. Nejdříve se jí šarlatová červeň rozlila po ňadrech, nad okrajem šatů lemovaných hermelínem, potom se rozšířila na hrdlo a spodek obličeje. Krev jí postupně zaplavovala tvář, dospěla až k čelu, které zbarvila do karmínova. Hraběnka Mahaut si položila ruku na prsa. Už je to tady, napadlo Roberta. Pukne. Ona pukne! Brzy však měl zažít zklamání, neboť hraběnka nepukla, zvedla se a jedním širokým rozmachem paže smetla ze stolu zajíce, poháry a stříbrné podnosy, které hřmotně dopadly na zem. „Děvky!" zaječela. „Takhle se zachovají po tom všem, co jsem pro ně udělala, po sňatcích, které jsem jim vyjednala... Nechají se načapat při smilstvu jako kdejaké coury! Dobře jim tak! Ať přijdou o všechno, ať je narazí na kůl, ať je pověsí!" Kanovník-kancléř se ani nepohnul. Byl zvyklý na hraběnčiny záchvaty vzteku. „Vidíte, a právě tohle mě napadlo také," pravil Robert s plnou pusou. „To je pěkný vděk za vaši námahu..." „Musím jet okamžitě do Pontoise," rozhodla Mahaut, která ho vůbec neposlouchala. „Musím je vidět a poradit jim, jak mají vypovídat." „Doufám, že se vám podaří se s nimi sejít, teto. Jsou drženy o samotě a nikdo k nim nesmí..." „Tak promluvím s králem. Béatrice! Béatrice!" zvolala. Zvedl se závěs a do komnaty beze spěchu vešla vysoká, asi dvacetiletá dívka s tmavými vlasy, plným a pevným poprsím, výraznými boky a dlouhýma nohama. Jakmile ji Robert z Artois uviděl, okamžitě po ní zatoužil. „Všechno jsi vyslechla, že je to tak, Béatrice?" otázala se Mahaut. „Ano..., madam...," odvětila dívka trochu uštěpačným tónem, konce slov zpěvavě protahovala. „Byla jsem za dveřmi jako obvykle..." Zvláštní pomalost, kterou měla v hlase a pohybech, poznamenávala také její chůzi a způsob, jakým se dívala. Vzbuzovala dojem vlnivé měkkosti a až abnormální mírnosti; v očích za dlouhými černými řasami jí však blýskala ironie. Neštěstí druhých, jejich boje a dramata ji určitě těšily. „To je Thierryho neteř," pravila Mahaut k Robertovi, ukazujíc na ni. „Udělala jsem z ní svoji první dámu." Béatrice ďHirson si prohlížela Roberta z Artois s potměšilou nestoudností. Byla zjevně zvědavá na toho obra, o němž vyslechla tolik špatností. „Béatrice," pokračovala Mahaut, „dej zapřáhnout nosítka a osedlat šest koní. Odjedeme do Pontoise." Béatrice se stále dívala do očí Robertovi, vypadalo to, že snad tetu vůbec neposlouchá. V té dívce bylo cosi znepokojujícího a matoucího. Při prvním setkání a výměně pohledů dokázala vzbudit v mužích dojem, že se mezi nimi zrodila okamžitá spolčenost a že jim nedokáže v ničem odolat. Současně si však dotyční muži kladli otázku, zda je úplně hloupá, nebo jestli se jim pokojně vysmívá. Krásná běhnička... Někdy večer bych si s ní rád zašpásoval, pomyslel si Robert, zatímco dívka beze spěchu vycházela ze dveří. Z bažanta už zbyly jenom kosti, které hodil do ohně. Teď měl Robert žízeň. Vzal si z kredence konvici, z níž si nalévala Mahaut, a pořádně si svlažil hrdlo vínem. Hraběnka kráčela sem tam po komnatě, vyhrnujíc si rukávy. „Nenechám vás v tento den samotnou, teto," pravil Artois. „Doprovodím vás. Je to moje povinnost vůči rodině." Mahaut k němu zvedla oči, v nichž se dalo číst ještě trochu podezíravosti. Potom se však rozhodla podat mu ruce. „Často jsi mi hodně škodil, Roberte, a sázím se, že v tom budeš pokračovat. Ale dnes, to musím uznat, se chováš jako slušný chlapec." IX KREV KRÁLŮ Do dlouhého a nízkého sklepení starého zámku v Pontoise, kde Nogaret právě dokončil výslech bratří ďAulnay, začínalo slabě pronikat svítání. Jednou a vzápětí podruhé zazpíval kohout a těsně kolem sklepních okének, která nechali pootevřená, aby sem vpustili trochu čerstvého vzduchu, přelétlo hejno vrabců. Louč připevněná na zdi prskala a vydávala trpký zápach mísící se s pachem zmučených těl. Vilém de Nogaret poznamenal unaveným hlasem: „Louč." Jeden z katů se odlepil ode zdi, o niž se opíral, aby si odpočinul, a vzal v rohu sklepa novou louč; zapálil ji v uhlících trojnožky, kde se rozžhavovaly teď už nepotřebné mučicí nástroje. Vytáhl z držáku starou smolnici, zhasl ji a nahradil novou. Potom zase zaujal místo vedle svého druha. Oba „katani", jak se jim říkalo, měli oči zrudlé únavou. Svalnaté a kosmaté paže potřísněné krví jim bezvládně visely podél kožených zástěr. Silně páchli potem. Nogaret se zvedl z taburetu, na němž během výslechu seděl, a jeho hubená postava se zdvojnásobila o stín, jehož kontury se roztřeseně rýsovaly na našedlých kamenech. Z druhého konce sklepení sem doléhalo oddechování přerušované vzlyky; to bratři Aulnayové jednohlasně sténali. Nogaret k nim natáhl hlavu. Obě tváře si byly podivně podobné. Jejich pleť byla stejně šedivá, zbrázděná vlhkými stružkami, a vlasy zmáčené potem a krví byly těsně přilepené k lebce a obkreslovaly její tvar. Chvěli se a z jejich rozedraných rtů neustále vycházel slabý nářek. Gautier a Filip ďAulnay byli dětmi a potom šťastnými mladými muži. Žili jenom pro své touhy a potěšení, svoji ctižádost a marnivost. Jako všichni chlapci pocházející ze vznešeného rodu byli vycvičeni ve vojenském umění; nikdy však ještě netrpěli, kromě drobných tělesných bolístek zažili jenom utrpení duševní. Ještě včera byli součástí velkolepého průvodu mocných tohoto světa a jejich naděje se rozpínaly, jako by neměly hranic. Uběhla jediná noc; teď z nich zůstali jen dva zlomení živočichové, a pokud by si mohli ještě něco přát, potom by to byla smrt. Nogaret chvíli pozoroval oba mladíky, na tváři se mu však neobjevila sebemenší známka lítosti, ale ani znechucení. Záhy se opět napřímil. Utrpení druhých, krev druhých, urážky jeho obětí, jejich nenávist či beznaděj se ho vůbec nedotýkaly. Podivná necitlivost, jíž ho příroda obdařila, mu pomáhala skvěle sloužit nejvyšším zájmům království. Byl předurčen k veřejnému blahu stejně, jako jsou jiní předurčeni k lásce. Předurčení či talent jsou vznešeným pojmenováním vášně. Nogaretova olověná a železná duše neznala hranic, když šlo o uspokojení státních zájmů. Jednotlivci neznamenali v jeho očích nic, i sám sebe považoval za bezvýznamnou osobu. Historií se táhne zvláštní, stále obnovovaná linie podobných fanatiků řádu. Jsou cele oddáni abstraktnímu a svrchovanému ideálu a lidský život pro ně nemá cenu, pakliže se dotkne dogmatu institucí; jako by zapomněli na to, že společenství, jemuž slouží, se skládá z lidí. Nogaret mučil bratry Aulnaye a neslyšel přitom jejich nářky; on jen napravoval to, co způsobilo nepořádek, vypořádával se s těmi, co vybočili z řádu. „Templáři byli tvrdší," poznamenal pouze. A to ještě měl k ruce jenom zdejší katany a ne katy pařížské inkvizice. Cítil tíhu v kříži, bolest mu svírala záda. To dělá to chladno, říkal si. Poručil zavřít větrací okénka a přiblížil se k trojnožce, kde ještě žhnuly uhlíky. Natáhl k nim ruce, mnul si je a potom si s bručením masíroval bedra. Dva katani se pořád opírali o zeď a vypadali, že podřimují. Na úzkém stolku, kde sám sepisoval celou noc výpovědi - neboť král si nepřál, aby měl u sebe sekretáře či písaře -, uspořádal listiny s výpověďmi a doznáními, srovnal je do obálky z teletinového pergamenu. Potom povzdechl, zamířil ke dveřím a vyšel. Kati přistoupili ke Gautierovi a Filipovi dAulnay a pokusili se je postavit na nohy. Nepodařilo se jim to, a tak vzali do náruče jako nemocné děti těla, která zmučili, a odnesli je do vedlejší kobky. Starý zámek v Pontoise, který už sloužil jenom jako hejtmanství a vězení, se nacházel asi půl míle od královského sídla v Maubuissonu. Nogaret tuto vzdálenost překonal pěšky v doprovodu dvou biřiců z úřadu vrchního soudce. Kráčel rychle v chladném ranním vzduchu prosyceném vůněmi vlhkého lesa. Neodpověděl na pozdravy lučištníků, přešel nádvoří v Maubuissonu a vnikl do domu, nevěnuje pozornost šepotu, který ho doprovázel, ani komořím a šlechticům ve strážnici, kteří se tvářili jako pozůstalí bdící celou noc u mrtvého. „Uveďte mě ke králi," požádal jen. Jeden panoš vyskočil a chvatně ho provázel ke komnatám Jeho Veličenstva. Strážce pečeti se tak brzy octl tváří v tvář královské rodině. Filip Sličný seděl a s bradou v dlani se loktem opíral o opěradlo stolice. Pod očima měl modré napuchlé váčky. Vedle něj stála Isabela. Dva světlé copy rámující její obličej jenom podtrhovaly jeho tvrdost. To ona byla strůjkyní neštěstí. Četla v pohledech ostatních svoji odpovědnost za toto drama a vlivem zvláštního pouta, jež k sobě víže udavače a viníka, se sama cítila téměř obžalovaná. Monseigneur z Valois nervózně ťukal do okraje stolu a pohyboval hlavou ze strany na stranu, jako by ho cosi škrtilo u krku. Druhý králův bratr, či přesněji jeho nevlastní bratr, monseigneur Ludvík Francouzský, hrabě z Evreux, muž klidného vystupování a nenápadného odění, byl rovněž přítomen. A konečně tu byly tři hlavní osoby spojené společným neštěstím, tři královi synové, tři manželé, na něž se současně přivalila katastrofa i posměch: Ludvíkem Navarrským otřásaly nervózní záchvaty kašle. Filip z Poitiers byl ztuhlý úsilím zůstat klidný, jak si předsevzal. Nechyběl ani Karel, jehož krásné mladické rysy byly zpustošené prvním smutkem. „Přiznali se, Nogarete?" otázal se Filip Sličný. „Běda, sire! Je to ohavná, strašlivá aféra. Přiznali se." „Přečtěte nám to." Nogaret otevřel teletinové pouzdro a začal: „My, Vilém de Nogaret, rytíř, generální sekretář království a strážce francouzské pečeti z milostí našeho milovaného pána, krále Filipa čtvrtého, jsme na rozkaz řečeného krále dnes, dvacátého pátého dubna roku tisícího třístého čtrnáctého, mezi půlnocí a prvními ranními hodinkami vyslechli v zámku Pontoise za pomoci katů zdejšího vrchního soudce pány Gautiera ďAulnay, panoše monseigneura Filipa, hraběte z Poitiers, a Filipa ďAulnay, panoše monseigneura Karla, hraběte z Valois..." Nogaret si potrpěl na řádně odvedenou práci. Samozřejmě že Aulnayové zpočátku zapírali. Strážce pečeti však věděl, jakým způsobem vést výslech, a galantní předsevzetí obou mladíků nezradit dámy nevydrželo dlouho. Získal od nich kompletní a zevrubné přiznání. Dobu, kdy začalo dobrodružství s princeznami, data schůzek, nocí strávených v nesleské věži, jména služebníků zasvěcených do tajemství a všechno ostatní. Vše, co pro viníky znamenalo vášeň, horečku a rozkoš, tu bylo vypočítáno, zaznamenáno, rozebráno a odhaleno minutu po minutě, jak probíhal výslech. Isabela se neodvažovala pohlédnout na bratry a i oni sami se na sebe střehli podívat. Skoro celé čtyři roky byli takto podváděni, šizeni, zesměšňováni jako hloupí jelimani. Každé Nogaretovo slovo je drtilo tíhou neštěstí a hanby. Uvedené údaje a hlavně data přivedly Ludvíka Navarrského ke strašlivé úvaze: prvních šest let našeho manželství jsme neměli děti. Markéta otěhotněla, až když si vzala do postele toho Aulnaye... Takže malá Jana... A už neposlouchal, protože si v duchu stále opakoval v rytmu krve bušící mu v uších: Moje dcera není moje... Moje dcera není moje... Hrabě z Poitiers se naopak snažil pozorně poslouchat, aby mu z Nogaretovy četby neuniklo ani slůvko. Strážci pečeti se nepodařilo vytáhnout z bratrů ďAulnay jméno milence hraběnky z Poitiers, dokonce ani to, že nějakého milence měla. Po tom, co všechno přiznali, se dalo předpokládat, že kdyby nějaký milenec existoval a měl jméno, jistě by ho vyšetřovateli sdělili. Hraběnka Jana však hrála bezpochyby mrzkou roli kuplířky a komplice, to bylo více než zřejmé... Filip z Poitiers uvažoval. „- U vědomí toho, že jsme dostatečně objasnili celý případ, a také proto, že už hlas obou obviněných nebylo slyšet, rozhodli jsme se ukončit výslech a přednést zprávu o něm našemu pánu, králi Filipovi." Strážce pečeti skončil. Srovnal si listiny a čekal. Filip Sličný po chvíli zvedl bradu z dlaně. „Pane Viléme," pravil, „podal jste nám výklad velmi bolestné záležitosti. Až vyneseme rozsudek, všechno zničíte...," Ukázal na obálku z teletinového pergamenu. „...aby po tom všem zůstala památka jenom v našich myslích." Nogaret se uklonil a vyšel z komnaty. Rozhostilo se ticho, potom najednou kdosi zvolal: „Ne!" Byl to princ Karel, který se zvedl a opakoval: „Ne!", jako by si nedokázal připustit pravdu. Ruce se mu chvěly; tváře měl protkané žilkami, takže vypadaly jako z růžového mramoru, a nedokázal zadržet slzy. „Templáři...," pravil s pomateným výrazem. „Co to pravíte, Karle?" otázal se Filip Sličný. Nebyl rád, když mu někdo připomněl tuhle dosud příliš čerstvou událost. Ještě mu zněl v uších, jako ostatně všem tady kromě Isabely, velmistrův hlas... „Prokleti do třináctého kolena vašich rodů..." Karel však neměl na mysli toto prokletí. „Té noci," koktal, „té noci byli spolu." „Karle," pravil král, „byl jste slabým manželem. Snažte se alespoň předstírat, že jste silným princem." To bylo jediné slovo útěchy, kterého se mladíkovi dostalo z otcových úst. Monseigneur z Valois dosud nic nepronesl a bylo pro něj pravým utrpením zůstat tak dlouho potichu. Využil tohoto okamžiku a vybuchl. „U všech hromů," zvolal, „to se dějí v království pěkné věci a přímo pod královskou střechou! Rytířství umírá, sire, můj bratře, a s ním veškerá čest..." Načež se pustil do sáhodlouhých polemických výpadů, jejichž zmatená nabubřelost byla však živena značnou dávkou proradnosti a zlomyslnosti. Valoisovi se hodilo všechno. Královi poradci s Marignym v čele chtěli zničit rytířské řády; avšak současně s tím se zhroutila i morálka. Soudní úředníci „pocházející kdovíodkud" vymýšlí jakési nové právo na základě římských institucí, aby jím nahradili staré dobré právo feudální. Výsledek pak na sebe nenechává dlouho čekat. Během křížových výprav zůstávaly ženy samy po dlouhá léta; věděly však, co to znamená zachovat si počestnost, a žádný vazal by se v té době nesnažil je svést. A teď? Jenom hanba a nevázanost. Jakže? Dva panoši... „Jeden z těch panošů patří k vašemu domu, bratře," poznamenal suše král. „Stejně jako je ten druhý, bratře, panošem 18 vašeho syna," odsekl Valois a ukázal na hraběte z Poitiers. Ten rozpřáhl své dlouhé paže. „Každý z nás může být obelhán stvořením, jemuž poskytl svoji důvěru," pravil. „A proto pravím," zvolal Valois, jemuž se hodil každý argument, „že není horší zločin vazala než pokusit se zneuctít ženu svého vládce. Aulnayové chybili..." „Považujte je již za mrtvé, bratře," přerušil ho král. A máchl rukou v gestu současně nedbalém i rozhodném, které vydalo za dlouhý soudní výrok, a pokračoval: „Teď ještě musíme rozhodnout o osudu cizoložných princezen... Musíte strpět, bratře, že se nejdříve zeptám svých synů... Mluvte, Ludvíku." Ludvík Navarrský otevřel ústa, okamžitě byl však stižen záchvatem kašle a na lícních kostech se mu objevily dvě rudé skvrny. Všichni vyčkali, až záchvat pomine. Když se vzpamatoval, zvolal: „Brzy někdo řekne, že má dcera je bastard! Ano, to se bude říkat! Bastard!" „Pokud to budete vykřikovat vy sám, Ludvíku," odvětil král, „druzí to jistě budou po vás ochotně opakovat." „Pravda...," poznamenal Karel z Valois, kterého ještě něco podobného nenapadlo. Teď však jeho modré oči zaplály zvláštním svitem. „A proč bych to nevykřičel, pokud je to pravda?" pokračoval Ludvík, který se úplně přestal ovládat. „Mlčte, Ludvíku...," pravil francouzský král a udeřil do opěradla své stolice. „Sdělte nám laskavě pouze svůj názor na potrestání manželky." „Ať ji popraví!" odvětil Hašteřivý. „Ji i ty druhé dvě. Všechny tři. Smrt, smrt, smrt!" A se stisknutými zuby opakoval: „Smrt," a rukou ve vzduchu naznačoval pohyb stínající hlavy. Filip z Poitiers si pohledem vyžádal na otci slovo a pravil: „Bolest vás zaslepuje, Ludvíku. Jana nemá duši obtíženou tak velkým hříchem jako Markéta a Blanka. Jistě, provinila se tím, že kryla jejich rejdy, pochybila značně, o tom není sporu. Avšak pan de Nogaret nezískal žádný důkaz o tom, že by zradila manželský slib." „Tak ho nechtě, ať ji zmučí, a uvidíte hned, jestli se nepřizná!" zvolal Ludvík. „Pomáhala pošpinit moji čest a čest Karlovu. Jestli k nám cítíte lásku, budete jí měřit stejným metrem jako těm dvěma cizoložnicím!" Filip z Poitiers se odmlčel. „Vaše čest je mi drahá, Ludvíku," pravil po chvíli. „Svobodné hrabství burgundské je mi ovšem drahé neméně." Všichni přítomní na sebe pohlédli a Filip pokračoval: „Vy máte Navarru, Ludvíku, která na vás přešla po naší matce. Jste už králem a budete jednou, ať Bůh dá, co možná nejpozději, i králem celé Francii. Já však mám ve vlastnictví pouze hrabství Poitiers, které mi otec laskavě daroval, a nejsem ani francouzským pairem. Díky manželce Janě však jsem burgundským palatýnem a pánem Salinsu, z jehož solných dolů plynou do mé pokladny největší příjmy. Navrhuji tedy, aby byla Jana zavřena do kláštera po takový čas, než se na všechno zapomene, nebo navždy, bude-li to nezbytné pro vaši čest. Ale ať jí nikdo nesahá na život." Monseigneur Ludvík z Evreux, který až do této chvíle mlčel, Filipa podpořil. „Synovec má pravdu; jeho řešení by prospělo Bohu i království," pravil přesvědčeným, ale ne přehnaně důrazným hlasem. „Smrt je vážná věc, pomyšlení na vlastní smrt nám samotným působí muka, neměli bychom ve zlosti rozhodovat o smrti svých bližních." Ludvík Navarrský po něm vrhl zlostný pohled. V rodině byly dva klany, a to už dlouho. Valois měl slabost pro své synovce Ludvíka a Karla, kteří byli slabí, lehce ovlivnitelní a obdivovali strýcovu výřečnost, dobrodružný život a ztracené trůny. Filip z Poitiers zase stál na straně svého strýce z Evreux, osoby tiché, přímé, uvážlivé, který neobtěžoval okolí svými ambicemi, ale spokojil se s tím, že rozumně spravoval svá normandská panství. Přítomné nijak neudivilo, když podpořil oblíbeného synovce. Všichni znali jejich obapolnou náklonnost. Překvapivější byl postoj Karla z Valois, který po svém zuřivém výstupu najednou nechal Ludvíka Navarrského bez opory a také se vyslovil proti trestu smrti. Klášter mu však připadal jako příliš mírný trest pro provinivší se princezny; radil vězení, kobku v pevnosti až na doživotí, na poslední slovo kladl zvláštní důraz. Shovívavost jaksi nepatřila k přirozeným vlastnostem bývalého titulárního císaře konstantinopolského. Mohla tedy vycházet jenom z vypočítavosti, která v něm vyklíčila okamžitě poté, co Ludvík Navarrský pronesl slovo bastard. Když se to tak vezme... Když se to tak vezme, jak vypadala v tuto chvíli královská nástupnická linie? Ludvík Navarrský měl jenom jednu dědičku, zmíněnou malou Janu, na níž už chvilku lpělo podezření z nelegitimního původu, což by mohlo být na překážku jejímu případnému nástupu na trůn. Karel dědice neměl, Blanka porodila pouze mrtvé děti. Filip z Poitiers měl tři dcery, ale na ty by také mohl dopadnout stín skandálu... Kdyby ovšem provinivší se manželky poslali na popraviště, tři princové by se jistě záhy znovu oženili a měli by další šanci zplodit potomky. Zatímco kdyby byly jejich manželky uvězněny na doživotí, zůstali by princové ženatí, nemohli by tedy uzavřít další sňatky a zaručit si tak následnictví. Karel z Valois byl princ obdařený velkou představivostí. Podobný kapitánům, kteří odcházejí do války a sní přitom, že všichni nadřízení důstojníci budou zabiti a oni se octnou v čele armády, i králův bratr, upíraje zrak na propadlý hrudník svého synovce Ludvíka Hašteřivého a zkoumaje hubenost synovce Filipa z Poitiers, už myslel na to, že by nemoc mohla způsobit v královské rodině nečekaně převratné události. Také existují nehody na lovu, kopí, jež se na turnajích lámou, koně, kteří pod sebou rozdrtí jezdce; a nebylo by nic zvláštního na tom, kdyby strýc přežil synovce... „Karle!" oslovil ho muž s nehybnými víčky, který byl pro tuto chvíli jediným a skutečným králem Francie. Valois se zachvěl, jako by se bál, že ho prokoukli. Filip Sličný se však neobracel na něj, ale na svého třetího syna. Mladý princ spustil ruce, kterými si zakrýval tvář. Plakal. „Blanko! Blanko! Jak je to možné, otče? Jak mohla...?" sténal. „Říkala mi přece, že mě miluje; a tak krásně mi to dokazovala..." Isabela se netrpělivě pohnula a zatvářila se pohrdavě. Ach, ta láska, kterou muži cítí k tělu, které už měli, pomyslela si, a snadnost, s jakou věří lži, jen když mají břicho, po němž touží! „Karle...," pokračoval král pomalu a naléhavě, jako by mluvil ke slabomyslnému. „Co by se podle vašeho mínění mělo udělat s vaší manželkou?" „Nevím, otče, nevím. Chci se někam skrýt, chci odjet, chci vstoupit do kláštera." To on však bude záhy vyžadovat přísný trest, neboť ho žena podvedla. Filip Sličný pochopil, že z něj víc nedostane. Díval se na své děti, jako by je nikdy předtím pořádně neviděl; uvažoval o zákonu primogenitury a říkal si, že příroda někdy špatně slouží trůnu. Kolik bláhovostí by mohl v čele království provést jeho nejstarší syn, neuvažující, impulzivní a krutý Ludvík? A jakou oporou by mu mohl být nejmladší bratr, který se zhroutil při prvním konfliktu? Nejnadanější pro vládu by byl jistě Filip z Poitiers. Ludvík však by ho příliš neposlouchal, to je zřejmé. „Tvoje rada, Isabelo?" oslovil potichu dceru a naklonil se k ní. „Žena, která zhřešila," odvětila, „musí být navždy zbavena možnosti předávat královskou krev dál. A trest musí být oznámen lidu, aby každý věděl, že žena či dcera krále je za takový prohřešek trestána tvrději než žena kmána." „Dobře řečeno," pravil král. Ze všech jeho dětí by právě ona byla nejlepší panovnice. „Rozsudek bude vynesen před nešporami," pravil král, zvedaje se. A odebral se do ústraní, aby se jako vždy poradil o svém rozhodnutí s Marignym a Nogaretem. X SOUD Během cesty z Paříže do Pontoise se snažila hraběnka Mahaut v nosítkách vycizelovat co nejpřesvědčivější argumenty, kterými by obměkčila králův hněv. Těžko se soustřeďovala, myšlenky se jí rozbíhaly. Hlavou se jí míhalo příliš mnoho nápadů, obav, zmítala jí zlost na bláznivé dcery, proklínala hloupost jejich manželů a neopatrnost milenců, spílala všem, kteří se lehkomyslností, zaslepeností nebo jenom hledáním smyslového ukojení chystali zničit pracnou stavbu její moci. Co se stane s Mahaut, matkou zapuzených princezen? Rozhodla se očernit co nejvíce královnu Navarrskou a hodit veškerou vinu na ni. Markéta nebyla její dcera. Vlastní dcery bude obhajovat tím, že podlehly jejímu vlivu, nechaly se svést špatným příkladem... Robert z Artois jel v čele družiny v pěkném tempu, jako by chtěl ukázat svoji horlivost. Nacházel potěšení v pohledu na kanovníka-kancléře nadskakujícího v sedle, a hlavně ho velmi uspokojovalo, když občas zaslechl tetino zasténání. Pokaždé, když z prostorných nosítek nesených mulami unikl nářek, pobídl Robert jakoby náhodou koně k ještě rychlejšímu cvalu. Hraběnka si zhluboka oddechla, když se konečně nad linií stromů objevily věžičky Maubuissonu. Družina zanedlouho vjela na nádvoří zámku. Vládlo tu ponuré ticho přerušované pouze kroky lučištníků. Mahaut vystoupila z nosítek a otázala se důstojníka stráže, kde je král. „Právě zjednává spravedlnost, madam, je v kapitulní síni." Mahaut následovaná Robertem, Thierrym ďHirson a Béatricí zamířila k opatství. Navzdory únavě kráčela rychle a pevným krokem. Kapitulní síň nabízela onoho dne nezvyklé divadlo. Pod chladnou klenbou, kde se obvykle scházely jeptišky, byl ve strnulém postoji shromážděný před svým králem celý francouzský dvůr. Když vstoupila hraběnka Mahaut, několik řad tváří se obrátilo a ozval se šepot. Nogaretův hlas, neboť on právě mluvil, přerušil čtení. Mahaut uviděla krále s korunou na hlavě a pečetí v ruce, nehybného, s očima doširoka rozevřenýma. Při plnění strašlivé povinnosti soudce, která na něm spočívala, vypadal Filip Sličný jako duchem nepřítomný, nebo spíše jako by rozmlouval s širším publikem, s jiným světem, než byl přítomen zde. Královna Isabela, Marigny, Karel z Valois, Ludvík z Evreux, princové a několik nejvýše postavených baronů seděli po králově boku. Pod pódiem klečeli tři drobní mniši a skláněli k dlažbě oholené lebky. Alain de Pareilles stál trochu stranou, ruce měl zkřížené na chrániči svého meče. Díky Bohu, pomyslela si Mahaut. Přicházím včas. Soudí teď nějakou čarodějnickou či sodomitskou záležitost. Chystala se vstoupit na pódium, kam podle svého postavení francouzské pairky patřila. Najednou však ucítila, jak jí podklesla kolena. Jeden z klečících kajícníků zvedl hlavu; Mahaut poznala svoji dceru Blanku. Tři princezny měly oholené lebky a byly oděné do hábitu z hrubé hnědé lněné látky. Mahaut zavrávorala a přidušeně vykřikla, jako by ji někdo udeřil do břicha. Mimoděk se zavěsila do synovcovy paže, neboli to byla jediná paže, která byla nablízku. „Příliš pozdě, teto. Běda! Přijeli jsme pozdě," pravil Robert z Artois, který plně vychutnával svoji pomstu. Král pokynul strážci pečeti, který se vrátil ke čtení rozsudku. „...a vzhledem k tomu, že byly výše řečenými svědectvími prokazatelně usvědčeny z cizoložství, budou dámy Markéta, manželka monseigneura krále Navarrského, a Blanka, manželka monseigneura Karla, uvězněny v pevnosti Château-Gaillard, a to tak dlouho, dokud budou z boží vůle naživu." „Doživotí," zašeptala Mahaut, „jsou odsouzeny na doživotí." „Paní Jana, hraběnka Burgundská a manželka monseigneura z Poitiers, nebyla usvědčena ze zločinu porušení manželského slibu a z cizoložství, avšak prokazatelně pomáhala viníkům. Bude uvězněna ve věži v Dourdanu po dobu nutnou k jejímu pokání a na tak dlouho, jak král uzná za vhodné." Následovalo ticho, během nějž se Mahaut dívala na Nogareta a myslela si: To on, tenhle pes všechno způsobil, s tou svou vášní čenichat, udávat a mučit. Zaplatí mi to. Zaplatí mi to vlastní kůží. Strážce pečeti však ještě neskončil. „Pánové Gautier a Filip ďAulnay se provinili těžkým zločinem zrady a porušení lenního svazku tím, že spáchali cizoložství s osobami královského rodu, takže budou lámáni v kole, zaživa staženi z kůže, vykastrováni, sťati a pověšeni na veřejné šibenici v Pontoise ráno následujícího dne. Tak rozhodl náš mocný a milovaný král." Ramena princezen se zachvěla při vypočítávání muk, která čekají jejich milence. Nogaret svinul pergamen a král povstal. Síň se začala vyprazdňovat, ve zdech, obvykle určených jenom modlitbám, se rozléhal šepot. Hraběnka Mahaut si všimla, že se od ní ostatní odtahují, uhýbají pohledem. Chtěla jít k dcerám, ale Alain de Pareilles jí zastoupil cestu. „Ne, madam," pravil. „Král dovolil pouze svým synům, aby dali sbohem manželkám a vyslechli jejich pokání, pakliže si to ovšem budou přát." Chtěla se obrátit ke králi, ale ten už vyšel ven stejně jako Ludvík Navarrský a Filip z Poitiers. Pouze třetí z manželů, Karel, zůstal. Přiblížil se k Blance. „Nevěděla jsem... Nechtěla jsem... Karle!" vzlykala Blanka. Břitva zanechala na její holé hlavě drobné červené skvrnky. „Matko!" křičela Blanka, „řekněte Karlovi, že jsem nevěděla, ať mi odpustí!" Jana z Poitiers si rukama přikryla uši, které jí trochu odstávaly, jako by si nemohla zvyknout na to, že je má obnažené. Robert z Artois se opíral o pilíř u dveří, paže měl zkřížené na hrudi a pozoroval svoje dílo. „Karle! Karle!" opakovala Blanka. V tuto chvíli se ozval tvrdý hlas Isabely Anglické. „Nedávejte najevo slabost, Karle. Zůstaňte princem!" Tato slova vyvolala záchvat vzteku u třetí odsouzené, Markéty Burgundské. „Nedávejte najevo slabost, Karle! Neprojevte lítost!" vykřikla. „Buďte jako vaše sestra Isabela, která nedokáže pochopit vzplanutí vášně. Chová v srdci jenom nenávist a žlučovitou zahořklost. Bez ní byste se nikdy o ničem nedověděl. Ale ona mě nenávidí, nenávidí vás, nenávidí nás všechny." Isabela shlížela na Markétu s chladnou zlostí. „Bůh vám odpusť vaše zločiny," pravila. „Bůh mi odpustí mé zločiny rychleji, než z tebe učiní šťastnou ženu," odsekla Markéta. „Jsem královna," opáčila Isabela. „Neprožívám štěstí, ale mám žezlo a království, které ctím." „A já, pokud jsem nezažila štěstí, zažila jsem alespoň rozkoš, která má větší cenu než všechny koruny světa. Ničeho nelituju!" Markéta s oholenou lebkou a tváří zpustošenou úzkostí a slzami stála proti své švagrové, která měla na hlavě diadém, a ještě měla sílu ji urážet, zraňovat, obhajovat své tělo. „V mém životě bylo jaro," zajíkala se, jak chtěla rychle všechno říct, „byla v něm láska muže, jeho vřelost a síla, rozkoš, že jsem mohla dávat a odevzdávat se... to všechno ty neznáš, umíráš touhou to poznat, ale nikdy to nepoznáš. Nejsi asi v posteli moc přitažlivá, když tvůj manžel raději vyhledává rozkoš u chlapců!" Smrtelně bledá Isabela se nezmohla na odpověď. Pokynula Alainu de Pareilles. „Ne!" zvolala Markéta. „Ty nemáš co nakazovat panu de Pareilles. Už jsem mu poroučela a možná mu ještě jednou poroučet budu. Odejde, až mu k tomu dám pokyn." Obrátila se k Isabele zády a pokynula veliteli lučištníků, že je připravena. Tři odsouzené vyšly ze síně, eskorta je doprovodila přes nádvoří až do jejich komnaty, která jim zatím sloužila jako vězeňská cela. Když za nimi Alain de Pareilles zavřel dveře, běžela Markéta k lůžku, vrhla se na ně a kousala do prostěradel. „Mé vlasy, mé krásné vlasy," vzlykala Blanka. Jana z Poitiers se snažila vybavit si, jak vypadá věž v Dourdanu. XI POPRAVA Svítání přicházelo pomalu pro ty, kteří strávili noc bez odpočinku, bez naděje a bez zapomnění. Bratři ďAulnay leželi vedle sebe na hromadě slámy v cele budovy vrchního soudce v Pontoise a čekali na smrt. Na rozkaz strážce pečeti jim byla poskytnuta péče a ošetření. Už nekrváceli z ran, srdce jim tlouklo pravidelněji a do jejich zmučených těl se vrátilo trochu sil, aby dokázali lépe snášet muka, k nimž je odsoudili. V Maubuissonu nedokázali usnout ani odsouzené princezny, ani jejich manželé, ani Mahaut, dokonce ani samotný král. Nespala ani Isabela, kterou stále pronásledovala Markétina slova. Robert z Artois se však po dvaceti mílích jízdy koňmo svalil na první postel, kterou uviděl v hostinské komnatě, ani si nesundal holínky. Lormet jím musel krátce před svítáním zatřást, aby nezmeškal potěšení z pohledu na odjezd svých obětí. Na dvoře opatství se právě seřadily tři prostorné vozy přikryté černou plachtou a pan Alain de Pareilles nechal nastoupit za svitu ranních červánků šedesát jezdců v kožených vestách, kroužkové zbroji a kovových přilbách, kteří budou doprovázet konvoj nejdříve do Dourdanu a potom do Normandie. Za jedním oknem v zámku stála hraběnka Mahaut, čelo opírala o sklo a široká ramena se jí otřásala. „Vy... pláčete..., madam?" zeptala se Béatrice ďHirson táhlým hlasem. „I mně se to může stát," odvětila nerudně Mahaut. Potom pohlédla na Béatrice, která tu stála oblečená, s čepcem na hlavě a v plášti, a dodala: „Jdeš ven?" „Ano, madam; půjdu se podívat na popravu..., když dovolíte..." Náměstí Martroy v Pontoise, kde se měla konat poprava bratrů ďAulnay, bylo už zaplněno davem, když tam Béatrice dorazila. Měšťané, venkované i vojáci sem proudili od časného rána. Majitelé domů na náměstí pronajímali za pěknou sumičku svá okna, v nichž se teď tísnily hlavy v několika řadách. Vyvolávači už včera vyhlašovali rozsudek ve všech koutech města... „Lámáni v kole, zaživa stahováni z kůže, vykleštěni, sťati..." Skutečnost, že odsouzenci jsou mladí, urození a bohatí, a hlavně že jejich zločin je současně velkým milostným skandálem v královské rodině, vzbuzovala zvědavost a probouzela představivost. Popraviště postavili v noci. Zvedalo se sáh nad zemí a stála na něm dvě kola umístěná horizontálně, rovněž tak dubový špalek a šibenice. Dva kati, titíž, kteří útrpným právem vyslýchali bratry Aulnaye, nyní však odění do červených čapek a červeného svrchního šatu, vystoupali po krátkém žebříku vedoucím na plošinu. Za nimi následovali jejich dva pomocníci, kteří nesli černé truhlice s nástroji. Jeden z katů roztočil kola, která zaskřípěla. V davu to zašumělo smíchem, jako by právě sledovali kejklířský kousek. Lidé začali žertovat, šťouchali do sebe lokty. Nechali kolovat džbán vína, který dorazil až ke katům. Napili se a dav jim zatleskal. Když se objevil vůz s bratry ďAulnay, jejž obklopovali ze všech stran lučištníci, zvedl se na náměstí velký halas, který ještě zesílil, když si lidé odsouzence lépe prohlédli. Gautier ani Filip se nehýbali. Provazy byli připoutáni k postranicím vozu, jinak by nebyli schopni udržet se na nohou. Šaty měli rozedrané, ale na opasku jim svítily měšce. Doprovázel je kněz, který měl vyslechnout jejich zajíkavé zpovědi a poslední přání. Byli vyčerpaní, otupělí, těžce dýchali, zdálo se, že snad ani nevnímají, co se děje. Katovi pacholci je vyzvedli na plošinu a svlékli je. Když se objevili nazí v rukou katů, dav začal šílet a ječet. Náměstím létaly urážlivé vtipy a obscénní narážky. Pacholci položili oba urozence na kola tváří k obloze a přivázali je. Potom se čekalo. Uplynuly dlouhé minuty. Jeden z katů usedl na špalek, druhý zkoušel palcem ostří sekery. Dav byl nervózní, kladl otázky, začínalo to v něm vřít. Najednou všichni pochopili důvod čekání. Z hlavní ulice ústící do náměstí vyjely tři vozy napůl zakryté černými plachtami. Nogaret ve shodě s králem rozkázal - a byl to vrchol rafinovaného mučení -, aby se princezny zúčastnily popravy. Diváci teď dělili svůj zájem mezi dva nahé odsouzence zírající k obloze a uvězněné královské princezny s oholenými hlavami. Masa lidí se hýbala a vlnila, lučištníci museli udržet její nápor. Když Blanka uviděla popraviště, omdlela. Jana, křečovitě se držící žebřin vozu, křičela na lidi: „Řekněte mému manželovi, řekněte monseigneuru Filipovi, že jsem nevinná!" Až do této chvíle vydržela být silná. Její odolnost však nyní zeslábla. Zevlouni se smáli a ukazovali si na ni jako na zvíře v kleci. Vzteklice z davu ji urážely. Jedině Markéta Burgundská měla odvahu se dívat a ti, kteří ji viděli dost zblízka, si museli klást otázku, jestli náhodou nepociťuje zvrácené a ohavné potěšení při pohledu na muže vystaveného chtivým očím davu, na muže, který zakrátko zemře jenom proto, že se s ní miloval. Když kati zvedli do výšky kyje, aby zlomili odsouzencům kosti, zaječela hlasem, který rozhodně nebyl prodchnut bolestí: „Filipe!" Ozvalo se zapraskání kostí a nebe pro bratry ďAulnay pohaslo. Nejdříve jim kati zlomili lýtkové a stehenní kosti; pak pootočili kolem a kyje udeřily do předloktí a paží odsouzenců. Paprsky a náboje kol odrážely rány a dřevo praskalo stejně jako kosti. Potom se kati, kteří prováděli mučení přesně v předepsaném pořadí, ozbrojili kovovými nástroji opatřenými řadou háků a v dlouhých pruzích rvali kůži z těl. Krev stříkala a tekla potokem po pódiu; jeden z katů si musel osušit oči. Tento způsob mučení dokazoval jasně, proč je tak nutné, aby vykonavatelé rozsudku byli oblečeni do červených šatů. „...lámáni v kole, zaživa staženi z kůže, vykleštěni, sťati..." Pokud zbyla v bratrech ďAulnay ještě jiskřička života, už nic necítili ani nevnímali. Vlna hysterie proběhla davem, když kati dlouhými řeznickými noži, které jim podali pacholci, zmrzačili provinivší se milence. Lidé se strkali, aby lépe viděli. Ženy křičely na manžele: „Zasloužil bys totéž, ty prasáku!" „Vidíš, co tě čeká, jestli mi uděláš něco takového!" Kati měli zřídkakdy příležitost tak dokonale předvést celý rejstřík svého talentu i umění, a to před tak vnímavým a nadšeným publikem. Mrkli na sebe a v jeden okamžik, nacvičeným pohybem jako dva obratní žongléři, zvedli do vzduchu inkriminované kousky těla. Jakýsi vtipálek ukázal prstem na princezny a zařval: „Měli byste to dát jim!" A dav se rozchechtal. Sundali zmučená těla z kol a dotáhli je ke špalku. Dvakrát se vzduchem zaleskla sekera. Potom pacholci donesli až k šibenici to, co zbylo z Gautiera a Filipa ďAulnay, dvou krásných panošů, kteří ještě předevčírem harcovali na cestě do Clermontu. Dvě rozlámaná, krvácející těla bez hlavy a bez pohlaví byla vyzvednuta a zavěšena za podpaží na vidlice šibenice. Krátce nato se na rozkaz Alaina de Pareilles rozjely tři černé vozy obklopené jezdci v kovových přilbách. A biřici vrchního soudce začali vyklízet náměstí. Dav se rozcházel jen pomalu, každý se chtěl co nejvíc přiblížit k popravišti a ještě naposledy se podívat. Potom se lidé v malých skupinkách a rozebírajíce celou událost vraceli do svých kováren, dílen a krámů nebo kotců či zahrad, aby tam opět vykonávali běžné denní povinnosti. V těchto dobách totiž, kdy polovina žen umírala při porodu a dvě třetiny dětí zemřely v kolébce, kdy mezi dospělými řádily epidemie a pustošily jejich řady, kdy učení církve připravovalo věřící hlavně na to, jak budou opouštět tento svět, kdy umělecká díla nabízela pohledům jenom ukřižování, mučedníky, kladení do hrobu, poslední soud, tedy opět všechno, co souvisí se skonem, byla všem myšlenka na smrt blízká a smrt sama běžnou součástí života. Pouze výjimečný způsob odchodu ze života mohl v lidech vyvolat větší pohnutí. Kati si před zraky hrstky zatvrzelých zevlounů rozdělovali, co zbylo po jejich obětech, zatímco pacholci umývali mučicí a popravčí nástroje. Podle zvyku měli právo na všechno, co našli u odsouzených od opasku dolů. Byla to součást odměny za jejich úděl. Vzácné váčky od anglické královny skončily tedy v rukou katů z Pontoise. Vskutku terno, které se přihodí jen málokdy. Krásné, tmavovlasé stvoření oděné jako urozená dívka, se přiblížilo ke katům a polohlasem, trochu táhlým tónem, je poprosilo o jazyk jednoho z popravených. „Říká se, že je to dobré na ženské bolesti...," vysvětlovala. „Jazyk kteréhokoli z nich... je mi to jedno..." Kati se na ni dívali podezíravě. Nejsou za tím čarodějné rejdy? Bylo totiž známo, že jazyk oběšence, zvláště byl-li oběšen v pátek, slouží k vyvolávání ďábla. Může jazyk sťatého poskytnout stejnou službu? Protože však v dlani Béatrice ďHirson svítila pěkná zlatá mince, kati souhlasili a předstírajíce, že upravují hlavy naražené na šibenici, přinesli, oč je žádala. „Chcete jenom jazyk?" otázal se výsměšně tlustší z katů. „Za takových podmínek se můžeme dohodnout i o zbytku." Vskutku, na této popravě nebylo nic obyčejného... Po cestě do Poissy pomalu jely tři černé vozy. V posledním seděla žena s oholenou lebkou a v každé vsi, jíž projížděli, křičela na venkovany stojící ve dveřích svých domů: „Řekněte monseigneuru Filipovi, že jsem nevinná! Řekněte mu, že jsem ho nezneuctila!" XII PODVEČERNÍ KURÝR Zatímco krev bratří ďAulnay osychala na okrově žluté zemi náměstí du Martroy, kde teď čenichali a vrčeli psi, Maubuisson se pomaloučku vzpamatovával z neobvyklého dramatu. Tři královy syny nebylo celý den nikde vidět. Nikdo je nenavštívil, kromě urozenců určených k jejich službě. Mahaut se marně pokoušela získat slyšení u Filipa Sličného. Nogaret jí jen oznámil, že král pracuje a nepřeje si být rušen. Zase on, zase ten pes, opakovala si Mahaut, všechno zosnoval a teď mi brání domluvit se s jeho pánem. Vše nasvědčovalo tomu, že strážce pečeti je hlavním strůjcem zkázy jejích dcer a toho, že hraběnka sama upadla do nemilosti. „Modlete se k Bohu, pane Nogarete," pravila výhrůžným tónem, než nastoupila do nosítek, aby se vrátila do Paříže. Maubuissonem nyní zmítaly jiné vášně a jiné zájmy. Důvěrní přátelé vypovězených princezen se teď snažili navázat neviditelné nitky moci a intrik, třeba i tím, že popírali přátelské svazky, jimiž se ještě včera honosili. Tkalcovské člunky strachu, marnivosti a ctižádosti se znovu rozeběhly, aby utkaly nový vzor na nečekaně prudce roztržené látce. Robert z Artois měl tolik rozumu, že nestavěl na odiv své vítězství; čekal, až mu jeho ovoce samo spadne do klína. Ohledy a přízeň, které byly obvykle dopřávány burgundskému klanu, už se přesouvaly na jeho stranu. Toho večera byl pozván na pozdní večeři ke králi; bylo zřejmé, že na žebříčku přízně postupuje výše. Byla to malá, skromná večeře, skoro smuteční, zúčastnili se jí pouze bratři Filipa Sličného, jeho dcera, Marigny, Nogaret a Bouville. V úzké a dlouhé síni, kde se podávalo jídlo, vládlo ticho. Dokonce i Karel z Valois mlčel; a chrt Lombard, jako by vycítil tíseň stolovníků, opustil místo u nohou svého pána a šel se natáhnout před krb. Robert z Artois umíněně hledal očima Isabelin pohled. Ta se však stejně umíněně jeho zrakům vyhýbala. Nechtěla obrovitému bratranci v žádném případě naznačit, že teď, když se jim podařilo zapudit ze dvora nepřístojné vášně, je sama přístupná stejnému pokušení. Připustila účastenství jenom při vykonávání spravedlnosti. Láska není mým osudem, říkala si. Musím se jí jednou provždy vzdát. Přiznávala si však, že se takové předsevzetí plní velmi těžko. Ve chvíli, kdy panoši mezi dvěma chody vyměňovali krajíce chleba, vstoupila do jídelny lady Mortimerová s malým princem Eduardem, který měl dát matce hubičku na dobrou noc. „Paní de Joinville," oslovil král lady Mortimerovou jejím dívčím jménem, „podejte mi mého jediného vnuka." Přítomní si všimli způsobu, jakým pronesl slůvko „jediného". Filip Sličný vzal dítě a držel si je hodnou chvíli před očima, studoval malý nevinný obličejík, kulatý a růžový, s dolíčky, v nichž se zachycovaly stíny. Komu se bude podobat? Nestálému, lehce ovlivnitelnému a prostopášnému otci nebo matce Isabele? Kvůli cti svého rodu bych byl raději, aby ses podobal matce, říkal si v duchu král. Ale pro blaho Francie dej Bůh, abys byl pouze synem svého slabého otce! Otázka následnictví se totiž naléhavě ozývala a Filip se jí musel zabývat. Neboť co se stane, pokud se anglický princ jednoho dne octne v pozici, kdy se bude ucházet o francouzský trůn? „Eduarde, usmějte se na krále, svého dědečka," pravila Isabela. Princ však nevypadal, že by měl z královského pohledu strach. Najednou zabořil svou maličkou ručku do panovníkových zlatých vlasů a vytáhl jeden kadeřavý pramen. Teď se usmál Filip Sličný. Jako by tím úsměvem sňal tíhu ze svých spolustolovníků, všem se ulevilo; začali se také usmívat a konečně se i rozhovořili. Když dojedli, král se s hosty rozloučil a ponechal u sebe jenom Marignyho a Nogareta. Usedl ke krbu a rozhostilo se dlouhé ticho. Rádci královo mlčení respektovali. „Psi jsou stvoření boží. Mají však také boží duši?" zeptal se náhle. „Sire," odvětil Nogaret, „víme hodně o lidech, neboť jsme sami lidmi. Avšak o zbytku přírody víme jenom málo..." Filip Sličný se nanovo odmlčel a zkoumal světlé, černě obkroužené oči velkého chrta ležícího před ním s čumákem na tlapkách. Pes občas zavřel víčka; král nikoli. Jako se často stává mocným mužům, kteří na sebe právě vzali tragickou odpovědnost, i král Filip meditoval o věčných a obecných problémech, hledaje v neviditelném vesmíru jistotu, že jeho život a činy jsou bez chyby. Najednou se napřímil a pravil: „Enguerrande, myslím, že jsme soudili správně. Kam ale kráčí království? Mí synové nemají dědice." Marigny odpověděl: „Budou je mít s jinými ženami, sire." „Mají ženu před Bohem." „Bůh je takové ženy může zbavit." „Bůh neposlouchá pozemské vladaře." „Papež může ten svazek rozpojit," pravil Marigny. Králův pohled se stočil k Nogaretovi. „Cizoložství není v žádném případě důvodem ke zrušení manželství," odtušil okamžitě strážce pečeti. „Nemáme však jinou možnost," opáčil Filip Sličný. „Nehodlám přihlížet k obecně platnému zákonu, i kdyby byl v rukou papeže. Král musí počítat s tím, že může kdykoli zemřít. Nemůžu se spoléhat na eventuální ovdovění svých synů, aby bylo zaručeno nástupnictví." Nogaret zvedl velkou, hubenou, plochou ruku. „Proč jste tedy, sire, nenechal své snachy popravit? Alespoň dvě z nich?" „S chutí bych to byl okamžitě udělal," odvětil chladně Filip Sličný, „kdybych se tím nepřipravil o obě Burgundska. Nástupnictví je velmi důležitá věc, ale jednota království nemá o nic menší význam." Marigny mlčky přikývl. „Pane Viléme," pokračoval král, „vypravíte se za papežem Klimentem a jistě najdete správná slova, kterými mu vyjevíte, že královo manželství není stejným svazkem jako svazek obyčejného kmána. Můj syn Ludvík je mým nástupcem; jeho manželství musí být rozloučeno jako první." „Vložím do toho úkolu veškeré své úsilí," přislíbil Nogaret. „Nepochybujte však o tom, že vévodkyně Burgundská udělá vše, aby Svatému otci zabránila vyjít nám vstříc." Do komnaty pronikl hluk koňských kopyt ve cvalu, potom zaskřípěly závory a kování u hlavní brány. Marigny přistoupil k oknu a pravil: „Svatý otec je nám příliš zavázán, dokonce i za svoji tiáru, bude muset naše důvody vyslechnout. Kanonické právo nabízí dost výkladů..." Koňské podkovy teď zvonily na dláždění dvora. „Kurýr, sire," pravil Marigny. „Podle toho, jak vypadá, urazil dlouhou cestu." „Kdo ho posílá?" otázal se král. „Nevím. Nerozeznám erbovní znaky... 19 Také by bylo vhodné," pokračoval Marigny, „dopředu důrazně varovat monseigneura Ludvíka, aby nějakým nevhodným zásahem nepokazil naše dílo." „Postarám se o to, Enguerrande," ujistil ho král. V tu chvíli vešel do komnaty Hugo de Bouville. „Sire, je tu posel z Carpentrasu. Prosí, abyste ho osobně přijal." „Ať vstoupí." „Je to papežský kurýr," poznamenal Nogaret. Tato náhoda nikoho neudivila. Mezi Svatou stolicí a dvorem probíhala čilá korespondence, dopisy docházely a odcházely skoro denně. Kurýr, asi pětadvacetiletý vysoký mladík s širokými rameny, byl pokryt prachem a blátem. Kříž a klíč, vyšité na žlutém a černém kabátci, označovaly muže ve službách papeže. V levé ruce třímal klobouk a hůl, odznak svého úřadu. Přistoupil ke králi, poklekl a sundal z opasku ebenovou, stříbrem vykládanou schránku, která obsahovala poselství. „Sire," pravil, „papež Klement zemřel." Přítomní sebou trhli. Král a Nogaret na sebe pohlédli a zbledli. Král otevřel ebenovou skříňku a vytáhl z ní list. Zlomil pečeť kardinála ďAuch. Pozorně přečetl, co v něm bylo napsáno, jako by se chtěl přesvědčit o pravdivosti zprávy. „Papež, jejž jsme sami dosadili, je teď v Pánu," zašeptal, podávaje pergamen Marignymu. „Kdy se to stalo?" zeptal se Nogaret. „Zrovna před šesti dny," odvětil Marigny. „V noci z devatenáctého na dvacátého." „Měsíc poté," utrousil král. „Ano, sire, měsíc poté...," potvrdil Nogaret. Oba počítali stejně. 18. března na ně z plamenů zakřičel velmistr templářů: „Papeži Klimente, rytíři Viléme, králi Filipe, do roka vás vyzývám na boží soud..." A hle, první už je mrtev. „Pověz mi," obrátil se král na kurýra a pokynul mu, aby se zvedl. „Jak zemřel Svatý otec?" „Sire, papež Kliment byl na návštěvě u svého synovce, pana Gota v Carpentrasu, když byl stižen horečkami a úzkostmi. Chtěl se vrátit do Guyenne, aby zemřel v rodném Villandrautu. Ujel však jenom kousek cesty a musel zastavit v Roquemaure u Châteauneuf. Jeho doktoři zkusili všechno, jen aby ho udrželi při životě, dokonce mu dali požívat smaragdy rozemleté na prášek, které jsou podle všeho nejlepším prostředkem proti nemoci, jíž trpěl. Nic však nepomohlo. Začal se dusit. V hodině smrti byli kolem něj kardinálové. Víc nevím." Odmlčel se. „Můžeš jít," pokynul mu král. Kurýr vyšel. V komnatě se teď neozýval jiný zvuk kromě oddychování velkého chrta spícího před ohněm. Král a Nogaret se na sebe neodvažovali pohlédnout. Je skutečně možné, že jsme prokleti...? mysleli si. Kdo z nás dvou je na řadě nyní? Panovník byl neuvěřitelně bledý a v královském hávu tu stál ledově ztuhlý jako socha na náhrobku. ČÁST TŘETÍ RUKA BOŽÍ I ULICE ČARODĚJNIC Obyvatelům Paříže stačil týden, aby opředli odsouzení cizoložných princezen celou legendou o prostopášnosti a krutosti. Fantazie ulice a chvástání dílen a krámů: jeden tvrdil, že ví, jak to skutečně bylo, z první ruky, od kumpána, který dodával do nesleského paláce cukrovinky; druhý to zase měl od bratrance z Pontoise... Lidová tvořivost se zaměřila hlavně na Markétu Burgundskou, které přisoudila vskutku výstřední roli. Navarrská královna se prý nespokojila s jedním milencem, ale měla jich deset, padesát; za jediný večer... A při tom vyprávění si ukazovali s okouzlením, v němž bylo přimíseno trochu bázně, na nesleskou věž, kterou teď ve dne v noci hlídaly stráže, aby tam neproudily davy zvědavců. Aféra totiž ještě nebyla u konce. V okolí věže vylovili několik mrtvol. Kolovaly zvěsti, že dědic trůnu se zavírá ve svém paláci a mučí služebnictvo, aby z něj dostal všechno, co vědělo o nevhodném chování jeho ženy. Potom prý házel mrtvá těla svědků do Seiny. Jednoho rána vyšla kolem druhé hodinky kanonické, tedy kolem deváté ranní, Béatrice ďHirson z paláce Artois. Byl začátek května a slunce se odráželo od okenních tabulek domů. Béatrice kráčela beze spěchu, s potěšením nastavovala skráně vlahému větru. Vychutnávala vůně rodícího se jara a působilo jí rozkoš provokovat muže, aby na ni pohlédli, zvláště když to byli muži z lidu. Dorazila do čtvrti svatého Eustacha a zabočila do Včelařské ulice. Veřejní písaři tady měli své krámky, rovněž tak zpracovatelé vosku, kteří tu vyráběli tabulky na psaní, svíce a enkaustiky. Provozovaly se tu však i jiné obchody. V některých domech se pokoutně prodávaly za cenu zlata a pod přísným utajením ingredience potřebné pro čarodějné rejdy: prach ze sušených hadů, drcené ropuchy, kočičí mozky, chlupy prostitutek a rovněž byliny nasbírané v jistou dobu za svitu měsíce, z nichž se vyráběly nápoje lásky či jedy určené k „omámení" nepřítele. Této úzké uličce, kde ďábel prováděl své obchody kolem včelího vosku, základního materiálu nutného pro uhranutí, se často říkalo „ulice Čarodějnic". Sledujíc okolí s nezúčastněným výrazem a kradmým pohledem, vklouzla Béatrice ďHirson do jednoho krámku, který měl na vývěsním štítě velkou svíci z pomalovaného plechu. Krámek měl uzoučké průčelí, ale byl dlouhý a temný. Ze stropu visely voskovice všech velikostí a na regálech u stěn byly navršeny lojové svíčky a rovněž tak hnědé, červené nebo zelené hroudy pečetního vosku. Vzduchem se nesla vůně vosku a všechno bylo na dotek lepkavé. Obchodník, starý muž s mohutným čepcem ze surové vlny na hlavě, právě pořádal s pomocí počitadla svoje účty. Při Béatricině příchodu se mu bezzubá ústa roztáhla do širokého úsměvu. „Mistře Engelberte...," oslovila ho Béatrice, „přicházím vám zaplatit útratu za palác Artois..." „To je dobře, urozená slečno, to je moc dobře. Peníze totiž v těchto zlých dobách spíše odcházejí, než by se k nám vracely. Každý dodavatel chce, abychom ho vyplatili okamžitě. A navíc nás odírají daněmi! Když vám prodám zboží za livr, musím z ní odvést denár. Král vydělává na mé práci víc než já!" 20 Hledal mezi tabulkami s účty tu, která se týkala paláce Artois, a přiblížil ji ke svým korálkovým myším očkám. „Takže to máme čtyři livry osm sous, jestli se nemýlím. A čtyři denáry," dodal spěšně, neboť měl ve zvyku přirážet k nákupu zločinnou daň, na niž si tolik stěžoval. „Já... jsem napočítala šest livrů...," pravila jemně Béatrice a položila na pult dva stříbrné dukáty. „Ach, vy jste dobrá zákaznice, takových bych potřeboval víc!" Zvedl mince k ústům a dodal se spikleneckým výrazem: „Určitě chcete vidět svého chráněnce, že? Jsem s ním velmi spokojený. Je velice úslužný a málo mluví... „Pane Evrarde!" Asi třicetiletý muž, který se vynořil z temnot vnitřního krámu, kulhal. Byl hubený, ale dobře stavěný, měl kostnatý obličej a propadlá, temná víčka. Mistr Engelbert si najednou vzpomněl, že má nějakou neodkladnou dodávku. „Zastrčte za mnou závoru. Budu pryč tak hodinku," řekl kulhavci. Jakmile se muž octl sám s Béatrice, uchopil ji za zápěstí. „Pojďte," vyzval ji. Následovala ho až dozadu do krámu, protáhla se pod závěsem, který jí podržel zvednutý, a octla se v komoře, kde odpočívaly hroudy surového vosku, sudy loje, balíky knotů. Také tu však byla úzká matrace vtěsnaná mezi starou truhlu a zeď pokrytou ledkem. „Můj zámek, mé statky, komenda rytíře Evrarda!" pravil kulhavec s hořkou ironií, ukazuje na bídný příbytek. „Ale je to lepší než smrt, není- liž pravda?" Uchopil Béatrice za ramena: „A ty," vydechl, „ty stojíš za víc než za celou věčnost." Béatricin hlas byl pomalý a klidný, zato Evrard mluvil překotně. Béatrice se usmívala a na tváři měla stále výraz lehkého posměchu, s nímž pohlížela na věci a lidi kolem sebe. Nacházela zvrácené potěšení v pocitu, že jsou na ní některé bytosti závislé. Tento muž pak jí byl vydán na milost hned dvakrát. Našla ho jednou ráno, schouleného a uštvaného jako zvíře v rohu stáje paláce Artois. Třásl se a umíral strachem a hladem. Tomuto Evrardovi, bývalému templáři ze severní komendy, se podařilo uprchnout z vězení v předvečer dne, kdy měl být upálen. Unikl hranici, nikoli však mučení. Třikrát ho vyslýchali útrpným právem, a z toho si odnesl navždy zmrzačenou nohu a také trochu popletenou mysl. Byl nevinný, ale zlámali mu kosti, aby z něj dostali přiznání, že praktikoval černou magii; teď se rozhodl, že se k ďáblu přikloní. Naučil se nenávidět a odnaučil se věřit v Boha. Snil jenom o čarodějnictví, sabatech a znesvěcených hostiích. Tato ulice byla pro jeho zaměření jako stvořená. Béatrice ho umístila k Engelbertovi, který ho ubytoval, živil a hlavně mu poskytoval skrýš před vrchním soudcem. A tak se Evrard v brlohu napuštěném lojem považoval za skutečné ztělesnění satanských mocností, hýčkal v sobě naděje na pomstu a oddával se chlípným představám. Kdyby nebylo tiku, který mu chvílemi prudce zkřivil tvář, měl by jisté mocné a drsné svůdné kouzlo. Jeho pohled byl plamenný a zářivý. Horečně přejížděl rukama po Béatricině těle. Ona si to nechávala bez odporu líbit, jen pravila stále stejně klidným hlasem: „Budeš spokojený... Papež zemřel..." „Ano! Ano!" přitakal Evrard se zlomyslnou radostí. „Jeho felčaři mu dali spolykat rozdrcené smaragdy. Dobrý lék, dokonale prořízne střevo. Ať byli ti doktoři kdokoli, jsou to mí přátelé. Jakubovo prokletí se začíná vyplňovat. Jeden už chcípnul! Ruka boží udeří rychle, když jí pomůže ruka lidská." „A také ruka ďáblova," dodala s úsměvem. Zvedl jí sukni a ona ani v nejmenším neprotestovala. Prsty obalenými voskem hladil bývalý templář krásné, pevné, hebké a teplé stehno. „Chceš ještě udeřit?" „Koho?" „Svého největšího nepřítele..., jemuž vděčíš za rozdrcenou nohu..." „Nogaret...," zašeptal Evrard. Trochu couvl a tik mu třikrát za sebou zkroutil tvář. Přiblížila se k němu. „Můžeš se pomstít..., jestli si to přeješ... Neobjednává si snad voskovice tady? Neprodáváte mu i lojové svíčky?" „Ano," odvětil. „Jak jsou dělané?" „Svíčky jsou velmi dlouhé, z bílého vosku, s knoty zpracovanými zvláštním způsobem, aby nevydávaly tolik kouře. Pro svůj palác objednává veliké žluté voskovice, ty však nebere u nás. Menší svíčky, kterým se také říká svíčky pro právníky, používá, pouze když píše ve své pracovně, a spálí jich za týden dva tucty." „Jsi si tím jistý?" „Jeho správce je tu nakupuje po veletuctech." Ukázal na jeden regál. „Další dodávka už je připravená, ta vedle je pro Marignyho a druhá pro králova sekretáře Maillarda. To s nimi si svítí na všechny zločiny, které vymýšlejí jejich mozky. Jak rád bych na ně plivl ďáblův jed." Béatrice se pořád usmívala. „Ten ti taky můžu dát...," pravila. „Znám způsob, jakým se dají otrávit svíčky..." „Je to možné?" zeptal se Evrard. „Pokud budeš hodinu vdechovat vzduch kolem plamene, už nikdy neuvidíš žádný jiný... jenom ten pekelný. Je to prostředek, který nezanechá žádné stopy, a není proti němu léku." „Jak to víš?" „Tak...," pokrčila Béatrice rameny a sklopila víčka. „Stačí přimíchat prášek do vosku..." „A proč si přeješ ty udeřit na Nogareta?" otázal se Evrard. Pořád se jakoby z koketnosti vlnila a odpověděla: „Možná i jiní si přejí stejně jako ty pomstít se mu. Nic neriskuješ..." Evrard chvíli uvažoval. Pohled měl stále ostřejší a plamennější. „Neotálejme tedy," pravil překotně. „Možná odtud brzy odejdu. Nikomu to neříkej, ale velmistrův synovec Jean de Longwy nás začal dávat dohromady. On také přísahal, že pomstí pana de Molay. Nejsme všichni mrtví, i když se o to ten proklatec snažil. Nedávno mi přinesl jeden z mých bývalých bratří Jean du Pré list, kde mi píší, abych byl připraven vyrazit do Langres. Bylo by moc pěkné přinést panu de Longwy jako dárek Nogaretovu duši... Kdy můžu dostat ten prášek?" „Mám ho tady...," odvětila klidně Béatrice a otevřela měšec. Podala Evrardovi pytlíček, a on ho opatrně otevřel. Obsahoval dvě nedokonale promíchané substance, jednu šedou, druhou krystalickou a bělavou. „Tohle je popel," pravil Evrard, ukazuje na šedý prášek. „Ano... popel z jazyka muže, jehož Nogaret nechal popravit... O půlnoci jsem ho dala do pece usušit... To je na přivolání ďábla..." Potom ukázala na bílý prášek: „A tohle je Faraonův had.. 21 Ten jed usmrcuje, jen když hoří." „Tvrdíš, že když dám tyhle dvě substance do svíce..." Béatrice s jistotou přikývla. Evrard chvilku váhal, pohledem přebíhal ze sáčku k Béatrici." „Ale musíš to udělat přede mnou," dodala. Bývalý templář šel pro ohřívadlo, v němž rozdmýchal uhlíky. Potom vytáhl svíčku ze zásoby připravené pro strážce pečeti, dal ji do kadlubu a nechal ji změknout. Pak ji rozřízl ostrým břitem a nasypal podél knotu celý obsah sáčku. Béatrice se kolem něj otáčela a mumlala zaříkávání, v němž třikrát zaznělo křestní jméno Vilém. Evrard znovu zahřál kadlub nad ohněm a potom zchladil v kádi s vodou. Znovu svařená a ztuhlá svíčka nenesla žádné stopy po celé operaci. „Na muže zvyklého spíše zacházet s mečem to není špatná práce," poznamenal Evrard s krutým a uspokojeným výrazem. Zasunul svíčku tam, kde ji vzal, a dodal: „Ať je dobrou poselkyní věčnosti." Otrávená svíčka uprostřed balíku se nedala od ostatních rozeznat a byla teď jako los ve strašlivé loterii. Kterého dne ji vytáhne sluha, co má na starosti doplňování svíček ve svícnech u strážce pečeti? Béatrice se tichounce zasmála. Ale to už se k ní Evrard vracel a vzal ji do náruče. „Možná se vidíme naposledy." „Možná ano... možná ne...," odtušila. Zatáhl ji ke svému bídnému loži. „Jak jsi to dělal..., když jsi byl templář..., abys zůstal cudný?" zeptala se. „Nikdy jsem cudný nezůstal," odvětil temně. Krásná Béatrice zvedla oči ke stropním trámům, odkud visely kostelní svíce, a nechala se unášet představami, že se miluje s ďáblem. Koneckonců, nekulhal snad Evrard? II TRIBUNÁL STÍNŮ Každou noc pracoval pan Nogaret, rytíř, znalec a vykonavatel zákona a strážce pečeti, ve své pracovně, jako to činil celý život. A každé ráno se hraběnka z Artois dovídala, že se její nepřítel podle všeho těší báječnému zdraví a kráčí rázným krokem s pouzdrem na písemnosti pod paží ke královskému paláci. Hraběnka vždy utkvěla zpytavým pohledem na své dvorní dámě. „Mějte trpělivost, madam... Veletucet je dvanáct tuctů. A za týden spotřebuje dva tucty..." Trpělivost však nebyla silnou stránkou hraběnky Mahaut, která už začínala silně pochybovat o smrtonosných vlastnostech Faraonova hada. A to ještě nebylo jisté, že otrávená svíčka byla správně dopravena ke svému adresátu, že nedošlo k omylu, nebo že třeba nějaký nešikovný sluha zrovna tuhle svíčku nezlomil. Aby si člověk mohl být jistý, musel by ji sám vetknout do svícnu. „Ten jazyk se nemůže zmýlit, madam...," ujišťovala hraběnku Béatrice. Mahaut však neměla přílišnou víru v čarodějnictví. „Drahé pletichy s žalostnými výsledky. Pamatuj si, že pořádný jed se podává ústy a ne nějakým dýmem," prohlašovala. Ale když jí Béatrice večer přinášela její svícen, nikdy se neopomněla trochu neklidně zeptat: „Nejsou to ty právnické svíčky, že ne?" „Ale ne..., madam...," odpovídala Béatrice. Jednoho rána na konci května však Nogaret zcela proti svým zvyklostem přišel do rady pozdě. Vešel do síně, když už král seděl. Nogaret se velmi hluboce uklonil. Přitom se ho však zmocnila závrať a on se musel zachytit stolu. Nejnaléhavější událostí byla teď volba papeže. Papežská stolice byla prázdná už čtyři týdny a kardinálové sdružení v konkláve podle posledního přání Klimenta V. v Carpentrasu mezi sebou sváděli boje, které, jak se zdálo, nebudou mít konce. Názor francouzského krále byl všeobecně známý. Filip Sličný si přál, aby papež sídlil i nadále v Avignonu, tam, kam ho sám dosadil, aby ho měl na dosah ruky. Trval na tom, aby byl papežem pokud možno Francouz. Chtěl, aby obrovitá politická síla, kterou představovala církev, nemohla jednat proti zájmům království, jak se to často dělo. Třiadvacet kardinálů shromážděných v Carpentrasu pocházelo odevšad: z Itálie, Francie, Španělska, Sicílie, Německa. Byli roztříštěni skoro do tolika táborů, kolik měli na hlavě klobouků. Jejich boje živily teologické disputace, střety zájmů, rodinná záští. To se týkalo hlavně italských kardinálů: mezi rody Caetaniů, Colonnů a Orsiniů přetrvávaly nesmiřitelné nenávisti. „Těch osm italských kardinálů," pravil Marigny, „se shodne jen na jednom: že by měli papežský úřad přenést zpátky do Říma. Naštěstí nejsou schopni se shodnout ani na jediném volitelném kandidátu." „Tato shoda se však může časem dostavit," poznamenal monseigneur z Valois. „Proto jim čas nesmíme dopřát," opáčil Marigny. Nogaret cítil, jak mu nevolnost tíží žaludek a brání mu v dýchání. Chtěl se zvednout ze židle, ale nedokázal poručit svalům. Potom nevolnost pominula; zhluboka se nadechl a osušil si čelo. „Řím je pro všechny křesťany papežským městem," pravil Karel z Valois. „Centrum světa je v Římě." „Taková věc samozřejmě vyhovuje Italům, ale ne francouzskému králi," odporoval Marigny. „Nelze přece překutat dílo, které vznikalo celá staletí, pane Enguerrande, a nemůžete zabránit tomu, aby trůn svatého Petra nestál tam, kde byl založen." „Ale i když papež chce sídlit v Římě, nemůže tam zůstat!" zvolal Marigny. „Byl nucen uprchnout před odbojnými skupinkami, které působí rozkol ve městě, a musel se uchýlit do nějakého zámku pod ochranou vojsk, která mu nepatří. Mnohem lépe chráněný je přece v naší dobré pevnosti ve Villeneuve, na druhé straně Rýna." „Papež zůstane ve svém úřadu v Avignonu," pravil král. „Znám dobře Franceska Caetaniho," pokračoval Karel z Valois. „Je to muž značných znalostí a velkých zásluh a já ho můžu snadno ovlivnit." „V žádném případě si toho Caetaniho nepřeju," pronesl král. „Patří k rodině bývalého papeže Bonifáce a znovu by se vrátil ke špatným manýrům buly Unam Sanctam. 22 Filip z Poitiers sklonil svůj dlouhý trup, dávaje tak najevo, že zcela souhlasí s otcem. „Podle mého soudu hraje v tomto případě roli dost značné množství intrik, postačí, aby jeden vyřadil druhého. My musíme být nejvytrvalejší a nejpevnější." Po chvilce mlčení se Filip Sličný obrátil k Nogaretovi. Ten byl velmi bledý a těžce dýchal. „Co radíte vy, Nogarete?" Třesoucí se rukou si přejel po čele. „Prosím o odpuštění, sire... To strašlivé horko..." „Ale tady není horko," poznamenal Hugo de Bouville. Nogaret ze sebe se značným úsilím vypravil vzdáleným hlasem: „Zájem království a víry přikazují jednat v tomto smyslu." Potom se odmlčel. Všechny udivilo, že mluvil tak krátce a ještě jen aby vyjádřil tak mlhavou myšlenku. „Co radíte vy, Marigny?" „Navrhoval bych, sire, abychom tam pod záminkou, že odvezeme do Guyenne ostatky papeže Klimenta podle jeho posledního přání, někoho poslali a konkláve trochu popohnali. Touto zbožnou misí by mohl být pověřen pan de Nogaret: měl by s sebou všechny příslušné plné moci a doprovázela by ho silná, jak se patří ozbrojená družina, která by zaručovala úspěch jeho poslání." Karel z Valois odvrátil hlavu. Takový projev síly se mu nezamlouval. „Uspíší to anulování mého sňatku?" otázal se Ludvík Navarrský. „Mlčte, Ludvíku...," okřikl ho král. „Na tom pracujeme také." „Ano, sire...," pravil Nogaret, ani si snad nebyl vědom, že promluvil. Jeho hlas byl chraptivý a tichý. Mozek měl jakoby zamlžený a věci se mu před očima podivně deformovaly. Klenba síně mu najednou připadala vysoká jako klenba Sainte-Chapelle; potom najednou klesla, až byla nizoučká jako klenba sklepení, kde obvykle vyslýchal vězně. „Co se stalo?" zeptal se, pokoušeje se strhnout ze sebe svrchní šat. Náhle se schoulil do klubíčka s koleny na břiše, hlavu sklopil a rukama si křečovitě tiskl hruď. Král se zvedl, všichni přítomní ho napodobili... Nogaret přidušeně vykřikl, zhroutil se na zem a zvracel. Hlavní komoří Hugo de Bouville odvedl Nogareta do jeho paláce, kde ho okamžitě navštívili královi lékaři. Dlouze se o jeho stavu radili. Ve zprávě, kterou podali panovníkovi, se nepravilo nic určitého. Brzy se však na královském dvoře a po celém městě šířily zvěsti o jakési neznámé chorobě. Že by to byl jed? Lékaři ujišťovali, že podali všechny mocné protijedy. Záležitosti království zůstaly toho dne jakoby viset ve vzduchu. Když se hraběnka Mahaut tuto novinu dověděla, řekla jen: „Dobře mu tak! Platí!" A usedla ke stolu. Slíbila však Béatrici celé oblečení čítající šest kusů, košili, spodní šat, svrchní šat, choděcí suknici, pláštík a široký plášť, všechno pak z jemných a drahocenných látek, navíc i krásný váček k zavěšení na opasek, pokud strážce pečeti skoná. Nogaret skutečně platil. Už několik hodin nikoho nepoznával. Ležel na svém lůžku, tělem mu zmítaly křeče, plival krev. Neměl už sílu sklonit se nad mísu; krev mu proudila z úst na složené prostěradlo, které mu sluha čas od času vyměňoval. Komnata byla plná lidí. Přátelé a služebníci se u nemocného střídali. V rohu ložnice se držela skupinka potměšilých, šeptajících si osob, to několik příbuzných dychtilo po kořisti a odhadovalo nábytek. Nogaret rozeznával lidi jenom jako nejasné stíny, které se bezcílně pohybovaly daleko od něj. Byly tu však jiné zjevy, a ty viděl pouze on, dotíraly na něj a obtěžovaly ho. Knězi z místní farnosti, který mu přišel udělit poslední pomazání, se zpovídal jen chrčivými, nesrozumitelnými slovy. „Pryč s tím, pryč!" ječel strašlivým hlasem, když ho farář pomazával svatými oleji. Lékaři přispěchali. Nogaret se s vyděšeným pohledem zmítal na posteli, oči měl obrácené v sloup, odháněl stíny... Prožíval smrtelnou úzkost agónie. Jeho paměť, která mu až dosud sloužila a už mu více neposlouží, se najednou vyprázdnila jako láhev na odhození, a on měl najednou před očima všechny agónie, jimž byl přítomen, každou smrt, již nařídil. Mrtví na mučidlech, mrtví ve vězení, mrtví v plamenech, mrtví na kolech, mrtví na šibenici, ti všichni se mu připomínali s neodbytností duchů a umírali v jeho mysli podruhé. Rukama si svíral hrdlo ve snaze oddálit rozpálená železa, jimiž nechal pálit tolik nahých hrudníků. V nohách měl křeče; slyšeli ho, jak křičí: „Kleště! Sundejte mi je, pro smilování boží!" Pach krve, kterou zvracel, mu připomínal všechnu krev jeho obětí. Ano, Nogaret se ve své poslední hodince konečně cítil stejně jako jeho oběti; a to byl jeho trest. „Nic jsem nedělal svým jménem, jenom pro sebe! To pro krále... sloužil jsem králi..." Zapálený ochránce zákona prožíval před tribunálem smrti svůj poslední soudní proces. Přítomní přihlíželi více ze zvědavosti než s dojetím a spíše znechuceně než s lítostí, jak odchází na onen svět jeden ze skutečných pánů království. K večeru se komnata vyprázdnila. U Nogareta zůstali jenom lazebník a bratr dominikán. Sluhové ulehli přímo na podlahu v předpokoji, hlavy si položili na složené pláště. Bouville je musel překračovat, když se v noci přišel na královo poručení přeptat na Nogaretův stav. Zeptal se lazebníka. „Nic se nemění," pravil lazebník potichu. „Zvrací sice méně, ale nepřestává blouznit. Nezbývá než čekat, až si ho Bůh povolá!" Nogaret slabě chroptěl, jenom on viděl mrtvé templáře, kteří ho očekávali na kraji temnot. S kříži vyšitými na rameni stáli podél holé cesty lemované propastmi, kterou osvětlovalo jenom světlo planoucích hranic. „Aymon de Barbonne... Jean de Furnes... Pierre Suffet... Brintinhiac... Ponsard de Gizy..." Mrtví se ozývali jeho hlasem, který už nebyl k poznání, aby se mu připomněli. „Ano, sire... Odjedu zítra..." Bouville, starý služebník koruny, vyslechl se sevřeným srdcem šepot, o němž chtěl zpravit krále. Najednou se však Nogaret vztyčil, bradu vystrčil dopředu a s nataženým krkem na něj děsivě zařval: „Synu katarův!" Bouville se podíval na dominikána a oba se pokřižovali. „Synu katarův!" opakoval Nogaret. A znovu upadl hlavou na podušku. Nesmírně rozlehlou pochmurnou krajinou plnou hor a údolí, kterou v sobě nosil a jež ho teď vedla k poslednímu soudu, odjížděl Nogaret na svoji velikou výpravu. Harcoval na koni jednoho zářijového dne pod oslňujícím italským nebem v čele šesti set jezdců a tisíce pěšáků ke skále Anagni. Vedle něj cválal Sciarra Colonna, smrtelný nepřítel papeže Bonifáce VIII., muž, který raději třikrát po sobě vesloval na barbarské galéře, než by dopustil, aby ho vydali do rukou papežské moci. I Thierry ďHirson se zúčastnil výpravy. Městečko Anagni jim samo otevřelo brány. Útočníci vpadli do katedrály, zaplavili palác Caetaniů a papežské komnaty. Papež, osmaosmdesátiletý stařec s tiárou na hlavě a křížem v ruce, je očekával sám v obrovité prázdné síni; pokojně hleděl na ozbrojenou hordu. Když byl vyzván, aby odstoupil, odvětil: „Tady je můj krk, tady je moje hlava. Zemřu, ale zemřu jako papež." Sciarra Colonna ho potom udeřil do tváře svou železnou rukavicí. A Bonifác křikl na Nogareta: „Synu katarův! Synu katarův! „Nedovolil jsem jim, aby ho zabili," sténal Nogaret. Znovu hájil svou při. Záhy se však rozeštkal stejně, jako štkal Bonifác svržený z trůnu. Znovu se ocitl na místě toho druhého... Rozum starého papeže se nevzpamatoval z bolesti a pohany. Po celou dobu, co ho vezli do Říma, Bonifác stále plakal jako dítě. Potom upadl do stavu zuřivé demence, napadl každého, kdo se k němu přiblížil, a lezl po čtyřech v komnatě, kde ho střežili. O měsíc později zemřel, odmítaje v záchvatu vzteku poslední pomazání... Dominikán skloněný nad Nogaretem násobil křižování a nechápal, proč ten bývalý vyděděnec z církve umíněně odmítá poslední pomazání, kterého se mu dostalo už před několika hodinami. Bouville odešel. Lazebník, vědomý si toho, že teď je tu zbytečný, až do chvíle, než bude muset upravit mrtvého, usnul na židli a hlava se mu přitom kývala. Dominikán chvílemi odkládal růženec, aby mohl zastřihnout knot u svíce. Ke čtvrté hodině ranní Nogaretovy rty slabě vyslabikovaly: „Papež Kliment... rytíř Vilém... král Filip..." Jeho dlouhé, ploché prsty škrábaly po pokrývce. „Hořím," řekl ještě. Potom tma za okny zešedla jako příslib ranního úsvitu a na druhé straně Seiny tence zacinkal zvon. Služebníci v hale se začali hýbat. Jeden z nich se šouravým krokem dovlekl do ložnice a otevřel okno. Paříž voněla jarem a svěžími listy. Město se probouzelo ve zmateném ruchu. Nogaret zemřel a pod nosem mu zasychal pramínek krve. Bratr řádu svatého Dominika pravil: „Bůh ho k sobě povolal!" III DOKUMENTY KRÁLOVSTVÍ Hodinu poté, co Nogaret poručil duši Pánu, se pan Alain de Pareilles doprovázený královým sekretářem Maillardem vydal do Nogaretova paláce, aby se zmocnil všech dokumentů, dokladů a svazků uložených u strážce pečeti. Potom vykonal poslední návštěvu u svého ministra sám král. Zůstal u mrtvého těla jen krátce. Jeho bledé oči se bez mrknutí upíraly na mrtvého, jako by mu kladl svoji obvyklou otázku: „Co radíte vy, Nogarete?" A zdálo se, že je zklamán, když žádná odpověď nepřišla. Filip Sličný vynechal toho rána obvyklou procházku po ulicích a tržištích. Vrátil se přímo do královského paláce, kde za Maillardovy pomoci začal zkoumat svazky přinesené od Nogareta a odložené v jeho pracovně. Zakrátko se ke králi dostavil Enguerrand de Marigny. Panovník a jeho koadjutor na sebe pohlédli a sekretář vyšel z komnaty. „Papež do měsíce...," pravil král. „A měsíc nato Nogaret..." Ve způsobu, jakým ta slova pronesl, byla úzkost, skoro zoufalá sklíčenost. Marigny usedl na stolici, kterou mu panovník nabídl. Chvilku mlčel a potom prohlásil: „Jistě jde o podivnou shodu náhod, sire. Podobné věci se určitě stávají každý den, ale nedotýkají se nás, neboť o nich nevíme." „Stárneme, Enguerrande, už to je dost velké prokletí." Králi bylo šestačtyřicet let, Marignymu devětačtyřicet. Jen málo lidí se v té době dožívalo padesátky. „Musíme tohle všechno roztřídit," ukázal král na svazky. Pustili se do práce. Část spisů bude odložena do královského archivu přímo v královském paláci.23 Další, které se týkají právě probíhajících procesů, budou uloženy u Marignyho, nebo předány jeho právníkům; a další budou z opatrnosti spáleny. V pracovně vládlo ticho jenom neznatelně rušené vzdáleným pokřikem obchodníků a hlukem pařížských ulic. Král se skláněl nad otevřenými svazky. Defilovalo tu před ním celé období jeho vlády, devětadvacet let, během nichž spravoval osud milionů lidí a šířil svůj vliv do celé Evropy. A najednou mu celá ta přehlídka událostí, problémů, konfliktů a rozhodnutí připadala jako něco cizího v jeho vlastním životě, v jeho osudu. Jako by najednou na celé jeho dílo, které konal ve dne, a na starosti, jež ho soužily v noci, padlo jiné světlo. Náhle totiž odhaloval, co si o něm mysleli a psali druzí; viděl se zvnějšku. Nogaret schovával dopisy vyslanců, zprávy o výsleších, policejní raporty. Ze všech těch řádek vystupoval portrét krále, kterého Filip nepoznával, obrázek vzdálené bytosti, tvrdé, necitelné k lidské bolesti, nepřístupné citům, jakási abstraktní postava ztělesňující autoritu a na hony vzdálená svým bližním. S údivem četl dvě věty, které o něm napsal Bernard de Saisset, biskup stojící u zrodu velkého sváru koruny s Bonifácem VIII.: „Klidně může být nejkrásnějším mužem na světě, umí se jenom na lidi beze slova dívat. Není to člověk ani zvíře, je to socha." A četl i další slova jiného svědka jeho panování: „Nic ho nezlomí, je to železný král." „Železný král," zašeptal Filip Sličný. „Copak jsem tak dokonale dokázal skrývat své slabosti? Jak málo nás znají druzí, jak špatně mě posuzovali!" Další jméno mu připomnělo velmi výstředního vyslance, jejž přijal na začátku své vlády. Navštívil ho Rabban Kaumas, čínský nestoriánský biskup, a předložil mu nabídku ze strany velkého perského chána, Čingischánova potomka, na alianci s armádou o sto tisících mužích ve válce proti Turkům. Filipovi Sličnému bylo tehdy dvacet let. Jaké opojení prožíval mladík při představě křížové výpravy, jíž se bude účastnit Evropa i Asie. Jaký to podnik hodný Alexandra Velikého! Toho dne si však přesto vybral jinou cestu. Už nebudou žádné křížové výpravy, žádná další válečná dobrodružství; rozhodl se, že svoje úsilí věnuje Francii a míru. Udělal tehdy správně? Jaký život mohl mít a jakou říši mohl založit, kdyby byl přistoupil na spojenectví s perským chánem? Na chvilku se zasnil a představoval si obrovské tažení, při němž by dobyl zpátky křesťanská území a které by mu zaručilo slávu po staletí... Ale Ludvík VII i svatý Ludvík měli podobné sny, a ty skončily pohromou. Vrátil se do skutečnosti a zvedl další hromadu pergamenů. Na deskách četl datum: 1305. Rok, kdy zemřela jeho manželka královna Jana, která mu ovšem přinesla věnem království Navarru a byla jedinou láskou jeho života. Nikdy nezatoužil po jiné ženě. Za celých devět let od jejího skonu se na jinou ani nepodíval. Sotva však odložil smuteční oděv, musel čelit vzpourám. Paříž se vzbouřila proti jeho královským výnosům a donutila ho uchýlit se do Templu. A následujícího roku nechal zatknout templáře, kteří mu tehdy poskytli azyl a ochranu... Nogaret si schoval poznámky týkající se vedení procesu. A teď? Po tolika jiných i Nogaretova tvář zmizela ze světa. Zůstaly po něm pouze popsané svazky, svědectví jeho práce. Kolik věcí určených k zapomnění tu odpočívá, pomyslel si král. Tolik procesů, mučení, mrtvých... S očima upřenýma do neurčita uvažoval. Proč to všechno? kladl si v duchu otázku. Z jakého důvodu? Kde jsou má vítězství? Vládnout znamená konat dílo, které nikdy nekončí. Možná mi zbývá jenom pár týdnů života. Co jsem udělal pro to, aby mé dílo trvalo i po mé smrti...? A pocítil obrovskou marnost svého činění, jakou zažívá každý člověk sužovaný pomyšlením na vlastní smrt. Marigny, podpíraje si širokou bradu rukou, seděl jako socha, znepokojovala ho králova vážnost. Všechno připadalo koadjutorovi poměrně snadné při zastávání úřadu a plnění úkolů, až na to, že nedokázal pochopit mlčení svého panovníka. „Nechali jsme kanonizovat mého dědečka, krále Ludvíka. Udělal to pro nás papež Bonifác," pravil Filip Sličný. „Byl ale skutečně svatý?" „Jeho kanonizace byla užitečná pro království, sire," odvětil Marigny. „Královská rodina je hned více vážená, pokud je v ní aspoň jeden svatý." „Museli jsme ale hned poté použít proti Bonifácovi násilí?" „Přece vás chtěl exkomunikovat, sire, neboť jste nedělal ve svém státě politiku, jaká by se mu líbila. Neprohřešil jste se proti královským povinnostem. Zůstal jste na místě, kam vás postavil Bůh, a prohlásil jste, že vaše království nebude závislé na nikom vyjma Boha." Filip Sličný ukázal na dlouhý pergamen. „A co Židé? Neupálili jsme jich až příliš mnoho? Jsou to přece jen lidské bytosti, trpící a smrtelné jako my. Bůh to nepřikázal." „Následoval jste příkladu svatého Ludvíka, sire; a království potřebovalo jejich bohatství." Království, království a zase království. Království to potřebovalo... Dlužili jsme to království... „Svatý Ludvík miloval víru a velikost boží. Co jsem miloval já?" pronesl Filip Sličný potichu. „Spravedlnost, sire, spravedlnost, která je nezbytná pro obecné blaho a dostihne všechny, co se vymykají běhu světa." „Těch, kteří se vymykali běhu světa, bylo po dobu mého království hodně, a bude jich hodně i nadále, pokud se příští staletí budou podobat našemu." Zvedl Nogaretovy desky a odkládal jedny po druhých na stůl. „Moc je velmi trpká věc," pravil. „Všechno velké obsahuje i díl hořkosti," odvětil Marigny, „a Pán Ježíš Kristus to věděl. Vládl jste jako velký král, sire. Pomyslete na to, že jste připojil ke koruně Chartres, Beaugency, Champagne, Bigorre, Angoulême, Marche, Douai, Montpellier, Svobodné hrabství burgundské, Lyon a část Guyenne. Opevnil jste svá města, jak si to přál váš otec, monseigneur Filip III., aby nebyla vydána na milost nájezdníkům zvenčí i zevnitř... Přebudoval jste právo podle zásad platných ve starém Římě. Stanovil jste pravidla pro parlament, aby vynášel nejlepší rozsudky. Udělil jste řadě svých poddaných statut královských měšťanů.24 Osvobodil jste nevolníky z mnohých rychtářství a senešalství. Ne, sire, vy o sobě nemusíte pochybovat, co jste činil, činil jste dobře. Z rozděleného království jste stvořil zemi, která začíná mít jedno srdce." Filip Sličný se zvedl. Přesvědčení jeho koadjutora nemělo trhlin a on se uklidnil. Opřel se o jeho mínění, aby mohl lépe bojovat proti slabosti, kterou neměl v povaze. „Možná máte pravdu, Enguerrande. Ale pokud jste spokojen s minulostí, jak hodnotíte přítomnost? Včera museli lučištníci uklidňovat lidi v ulici svatého Merriho. Čtěte, co píšou rychtáři ze Champagne, z Lyonu a z Orléansu. Všude jen křičí, stěžují si, že obilí podražilo a mzdy jsou nízké. A ti, kteří křičí, Enguerrande, nechápou, že jim nemohu dát všechno hned, že to nezáleží na mé vůli, ale na čase. Brzy se zapomene na má vítězství a bude se vzpomínat jenom na mé daně, budou mi vyčítat, že jsem je nedokázal uživit v době, kdy žili..." Marigny poslouchal, byl teď mnohem neklidnější z královy řeči než z jeho mlčení. Ještě nikdy neslyšel z jeho úst tak nejistá slova, nikdy neviděl krále tak sklíčeného. „Sire, musíme ještě rozhodnout o mnoha záležitostech," upozornil ho. Filip Sličný chvíli hleděl na dokumenty svého království rozházené po stole. Potom se vztyčil, jako by si právě v duchu dal rozkaz. „Ano, Enguerrande, dejme se do toho," pravil. Zvláštností silných mužů není to, že by neznali váhání a pochybnosti, které jsou lidem vlastní, ale to, že je dokáží co nejrychleji překonat. IV KRÁLOVO LÉTO Po Nogaretově smrti jako by se Filip Sličný uchýlil do končin, kam ho nikdo nemohl následovat. Jaro zahřívalo půdu i domy; Paříž okřívala pod slunečními paprsky; král však jako by se stáhl do své vnitřní zimy. Ani na chvíli nedokázal vypudit z hlavy velmistrovo proroctví. Často odjížděl do nějakého ze svých venkovských sídel, kde se oddával jediné zjevné zálibě, dlouhým honům. Alarmující listy ho však záhy přivolaly zpátky do Paříže. V království byl značný nedostatek potravin. Ceny živobytí stoupaly; prosperující oblasti odmítaly poskytovat své přebytky chudým krajům. S oblibou se říkávalo: „Příliš mnoho biřiců, příliš málo pšenice." Lidé nechtěli platit daně, bouřili se proti soudcům a výběrčím. Této krize využili baroni v Burgundsku a Champagni a znovu se spojili, aby zachovali staré feudální nároky. Robert z Artois využil skandálu s královskými princeznami a všeobecné nespokojenosti a znovu začal zasévat nepokoje a zmatky na statcích hraběnky Mahaut. „Pro království je to špatné jaro," pronesl jednoho dne Filip Sličný před monseigneurem z Valois. „Je čtrnáctý rok století, bratře," odvětil Valois, „a tyto roky byly vždy poznamenány neblahým osudem." Připomněl potom, jak bouřlivě a osudově se zapsala do dějin léta se čtrnáctkou na konci během staletí: 714 invaze mohamedánů do Španělska; 814 smrt Karla Velikého a rozpad jeho říše; 914 nájezd Uhrů doprovázený velkým hladomorem; 1114 ztráta Bretaně; 1214 koalice Oty IV. byla jen tak tak poražena u Bouvines... vítězství na pokraji katastrofy. Jenom v roce 1014 se neodehrálo žádné neštěstí. Filip Sličný hleděl na bratra, jako by ho neviděl. Spustil ruku na krk chrta Lombarda a hladil ho proti srsti. „Tentokrát je však neštěstí v naší zemi dílem lidí, jimiž jste se obklopil, bratře," pokračoval Karel z Valois. „Marigny nezná míru. Zneužívá důvěry, kterou k němu chováte, zrazuje vás, zatahuje vás stále dál na cestu, která jemu slouží, ale nás ničí. Kdybyste poslechl moji radu ohledně Flander..." Filip Sličný pokrčil rameny, jako by chtěl říct: S tím nemůžu nic dělat. Problémy s Flandrami se objevovaly pravidelně. Bohaté, nesmiřitelné Bruggy podněcovaly místní vzpoury. Flanderské hrabství se špatně definovaným statutem se odmítalo řídit všeobecně platnými zákony. Smlouvy se obcházely, obchodní jednání byla provázena buřičskými akcemi, zkrátka celá vlámská záležitost byla nezhojitelnou ránou na rameně království. Co zbývalo ze sporného vítězství u Mons-en-Pévéle? Ještě jednou bude třeba použít sílu. K vyslání vojska jsou ovšem nutné peníze. A pokud by došlo k vojenskému tažení, rozpočet by bezpochyby přesáhl onen z roku 1299, který zůstal v paměti všech jako nejvyšší výdaj, který kdy království zažilo: 1 642 649 livrů, s vykázaným deficitem skoro 70 000 livrů. Už několik let se však běžné příjmy pohybovaly kolem 500 000 livrů. Kde najít zbytek? Marigny nechal navzdory protestům Karla z Valois svolat na 1. srpna 1314 do Paříže celonárodní poradu, lidový sněm. Podobná shromáždění už se několikrát konala, ale zejména v dobách konfliktu s papežskou mocí. Tehdy měli měšťané právo projevit svůj názor, aby tím pomohli královské moci vymanit se ze závislosti na papežské stolici. Teď měli dát souhlas v oblasti finanční. Marigny věnoval přípravě tohoto shromáždění velkou péči, vyslal do měst kurýry a sekretáře, pořádal setkání, násobil sliby. Shromáždění se konalo v kramářské galerii, kotce byly toho dne zavřené. Vystavěli tu vysoké pódium, kde seděl král, členové královské rady, pairové a nejvýznamnější baroni. Marigny se chopil slova, přičemž stál nedaleko své mramorové podobizny, a jeho hlas zněl ještě sebevědoměji než obvykle, ještě výmluvněji vyjadřoval zájmy království. Byl oděný střídmě; měl však impozantní zjev i gesta obratného orátora. Formálně se obracel ke králi, ale svá slova pronášel obrácený směrem k davu, který se tím mohl cítit polichocen, mohl se považovat za důležitou součást shromáždění. V obrovité lodi s dvěma klenbami naslouchaly Marignymu stovky mužů z celé Francie. Marigny vysvětlil, že se není čemu divit, pokud je málo jídla, a je tudíž drahé. Kvůli míru, kterému Filip dával přednost, narostly řady poddaných. „Jíme stejné množství obilí, ale musí se nás o něj podělit víc." Je tedy nutné více zasít; ale aby se dalo zasít, musí být ve státě klid a všichni se musí řídit královskými výnosy. Každý kraj se musí podílet na prosperitě všech. Kdo však ohrožuje mír? Flandry. Kdo odmítá přispívat k všeobecnému blahu? Flandry. Kdo si nechává pro sebe obilí i sukno a raději je prodává do cizích zemí, místo aby je posílal do království, kde zuří nedostatek? Flandry. Tím, že vlámská města odmítají zaplatit berně a poplatky z vývozu zboží, nakládají větší část břemene na ostatní královské poddané. Flandry musí ustoupit; donutí je k tomu třeba silou. K tomu však potřebuje koruna podporu; města zastoupená zde měšťany by tedy měla ve vlastním zájmu přijmout výjimečné zvýšení daní. „Tak se ukáže," dokončil řeč Marigny, „kdo přispěje na tažení proti Flandrům." Zvedl se povyk, brzy ho však přehlušil hlas Štěpána Barbetta. Barbette, mistr pařížské mincovny, konšel, představený kupeckého cechu a sám bohatý obchodník se suknem a koňmi, byl Marignyho spojenec. Jeho vystoupení bylo předem připravené. Jménem prvního města království slíbil Barbette požadovanou pomoc. Přesvědčil tak všechny přítomné a vyslance třiačtyřiceti „dobrých měst", kteří pak jednohlasně podpořili krále, Marignyho i Barbetta. Shromáždění znamenalo sice pro Marignyho vítězství, ale finanční výsledky se ukázaly dost ubohé. Vojsko postavili ještě dřív, než byla podpora vybrána. Král a jeho koadjutor chtěli spíše rychle předvést svoji moc než vést skutečnou válku. Celá výprava byla jenom okázalou vojenskou přehlídkou. Sotva se vojsko dalo na pochod, oznámil Marigny protivníkovi, že je připraven vyjednávat, a spěchal, aby už v prvních zářijových dnech uzavřel dohodu v Marquette. Jakmile však armáda odtáhla, Ludvík z Nevers, syn Roberta z Béthune, hrabě Flanderský, dohodu vypověděl. Marigny v tomto podniku selhal na celé čáře. Valois, který byl schopen radovat se i z porážky království, pakliže to škodilo koadjutorovi, veřejně Marignyho obvinil, že se nechal Vlámy koupit. Zůstával tu ovšem účet za vojenské tažení, který musel někdo zaplatit. A královští úředníci dál s velkými obtížemi a za značné nespokojenosti provincií vybírali výjimečné daně schválené pro tažení, které již proběhlo a skončilo nezdarem. Královská pokladna se vyprazdňovala a Marigny musel najít jiný zdroj příjmů. Židé už byli odráni dvakrát; kdyby tuhle ovečku ostříhal znovu, mnoho vlny by to nepřineslo. Templářský řád už neexistoval a jeho zlato se od té doby rozplynulo. Zůstávali lombardští bankéři. Už v roce 1311 je vypověděli výnosem, který je neměl skutečně vyhnat ze země, spíše je přinutit zaplatit si, a bohatě zaplatit, právo pobytu ve Francii. Tentokrát však nemohlo jít o podobné vykoupení. Marigny zamýšlel připravit je o veškeré jmění a bez milosti je vystěhovat z Francie. Svůj nesmiřitelný postoj vůči nim ospravedlňoval tím, že lombardi nedbají na královské příkazy, stále obchodují s Flandry a finančně podporují bouřící se barony. Šlo však o velmi nesnadný a obsáhlý úkol. Italští bankéři a obchodníci byli královskými měšťany a podařilo se jim utvořit pevnou organizaci „společností", v jejichž čele stál zvolený „kapitán". Měli pod kontrolou veškeré obchodování s cizími zeměmi a těšili se značné důvěře. Rukama jim procházela doprava, soukromí kurýři a dokonce i některé daně. Půjčovali peníze baronům, městům, králům. Když bylo třeba, poskytovali významné almužny. Marigny strávil několik týdnů vybrušováním svého plánu. Byl to houževnatý muž a pobízela ho nutnost. Nogaret už tady ovšem nebyl. A pařížští lombardští bankéři byli lidé velmi dobře informovaní a poučení zkušeností, nešetřili penězi, aby se dověděli tajemství mocných. Tolomeiho otevřené oko bdělo. V PENÍZE A MOC Jednoho večera v polovině října se u messera Spinella Tolomeiho sešlo za zavřenými dveřmi asi třicet mužů. Nejmladšímu z nich, Gucciovi Baglionimu, synovci pána domu, bylo osmnáct. Nejstaršímu pětasedmdesát; byl to Boccanegra, generální kapitán lombardských společností. I když se přítomné osoby od sebe tolik lišily věkem i rysy, přesto si byly zvláštním způsobem podobné: v postoji, mimice obličeje, gestech, způsobu oblékání. Tito muži tmavší pleti, na něž dopadalo světlo z velkých svící zabodnutých v kovaných mnohoramenných svícnech, tvořili rodinu hovořící společným jazykem. Byl to však také válečný kmen, jehož moc se rovnala velkým baronským ligám či shromážděním měšťanů. Byli tu Peruzziové, Albizziové, Guardiové, Bardiové se svým hlavním cestujícím zástupcem Boccacciem, Pucciové, Casinelliové, všichni původem z Florencie jako starý Boccanegra. Z Janova tu byli Salimbeniové, Buonsignoriové, Alleraniové a Zaccariové; z Piacenzy potom Scottiové; a kolem Tolomeiho se shromáždil klan ze Sieny. Mezi přítomnými muži existovala rivalita v oblasti vlivu a významu, obchodní konkurence, někdy dokonce i pěkná nenávist, jejíž kořeny tkvěly ve starých rodinných sporech či milostných aférách. Ale za hrozícího nebezpečí se spojili a chovali se k sobě jako bratři. Tolomei jim právě klidně a nevzrušeně vyložil situaci, nezastíral ovšem, jak je vážná. Ostatně nikdo nebyl jeho sdělením skutečně zaskočený. Mezi bankéři nebylo mnoho neprozřetelných mužů, většina z nich už část majetku vyvezla z Francie. Existují však věci, které se vyvézt nedají, a každý z nich teď s úzkostí, zlostí či bolestí myslel na to, co by musel opustit: krásné obydlí, nemovitý majetek v pozemcích, obchod, zboží, postavení, zákazníky, zvyky, přátele, krásnou milenku, nemanželského syna... „Mám možná v rukou prostředek, jakým si Marignyho podmaním, třeba ho dokonce úplně odpravím." „Neváhej, ammazzalo!* pravil Buonsignori, hlava největší janovské společnosti. „Jaký je to prostředek?" otázal se zástupce Scottiů. Tolomei potřásl hlavou: „To vám ještě nemůžu sdělit." „Určitě jsou v tom nějaké dluhy, co?" zvolal Zaccaria. „A co dál? Copak to někdy dokázalo tyhle lidi zastavit? Naopak! Když nás vyženou, zapomene se na to, co nám dluží..." Zaccaria byl zatrpklý; měl jenom malou společnost a záviděl Tolomeimu jeho vznešenou klientelu. Tolomei se k němu obrátil a přesvědčivě ho ujistil: „Je to něco mnohem víc než dluhy, Zaccario! Je to jedem napuštěné ostří, a nechci, aby ten jed vyvanul. Abych ho však použil, musíte mi všichni pomoci, přátelé. Mám čím pohrozit; teď ještě potřebuju něco, co bych mohl nabídnout..., aby měl Marigny na výběr: buď dohodu, nebo boj." Rozvinul potom svůj nápad. Lombardské bankéře chtějí okrást jen proto, aby pokryli deficit ve veřejných financích. Marigny musí za každou cenu naplnit královskou pokladnu. Lombardští bankéři však budou předstírat, že jsou správní poddaní, a nabídnou sami dobrovolně významnou půjčku s malým úrokem. Pokud Marigny odmítne, potom Tolomei vytáhne z pochvy zbraň. „Tolomei, musíš nám to ale objasnit," ozval se nejstarší z rodiny Bardiů. „O jaké zbrani to mluvíš?" Po chvíli váhání pravil Tolomei: „Jestliže na tom trváte, odhalím své tajemství našemu kapitánu, ale jenom jemu." Shromážděním proběhl šepot, přítomní se radili pohledem. „Si... ďaccordo, facciamo cosí..."** ozývalo se. Tolomei vzal Boccanegru do rohu komnaty. Ostatní pozorně sledovali tvář starého Florenťana s jemným nosem, vpadlými rty a * Znič ho. ** Ano... dobrá... udělejme to tak... unavenýma očima; zachytili však jenom slova fratello a arcivescovo.* „To jsou dobře investované dva tisíce liber, není-liž pravda?" zašeptal nakonec Tolomei. „Věděl jsem, že mi jednoho dne poslouží." Boccanegra se zasmál, byl to drobný smích klokotající hluboko v jeho starém hrdle; potom se vrátil na své místo a jenom ukázal prstem na Tolomeiho: „Abbiate fiducia."** Potom Tolomei s tabulkou a krátkým rydlem v rukách položil každému ze zúčastněných otázku, jak vysokou částku hodlá poskytnout. Boccanegra ohlásil svůj příspěvek jako první, a nabídl omračující sumu: deset tisíc a třináct liber. „Proč těch třináct liber?" ptali se ho. „Per portar loro scarogna. .."* * * „Peruzzi, kolik můžeš dát ty?" otázal se Tolomei. Peruzzi počítal. „Řeknu ti to... za chvíli," odvětil. „A ty, Salimbene?" Janované kolem Salimbeneho a Buonsignoriho vypadali, jako by jim někdo odíral kůži z těla. Bylo známo, že jsou v obchodování nejzchytralejší. Říkalo se o nich: „Stačí, aby se ti Janovan jenom podíval na měšec, a už je prázdný." Přesto i oni přispěli. Někteří přítomní si mezi sebou říkali: „Pokud nás z toho Tolomei vytáhne, bude jednoho dne Boccanegrovým nástupcem." Tolomei přistoupil k dvěma Bardiům, kteří potichu rozmlouvali s Boccacciem. „Kolik dáte za svoji společnost vy?" Starší Bardi se usmál: „Tolik, kolik nabízíš ty, Spinello." Levé Sieňanovo oko se otevřelo. „Bude to dvojnásobek toho, co bys zamýšlel dát." „Pořád by bylo horší ztratit všechno," pravil Bardi a pokrčil rameny. „Že mám pravdu, Boccaccio?" * Bratr... arcibiskup ** Důvěřujte mu. *** Aby jim to přineslo smůlu. Tázaný kývl. Hned se však zvedl a vzal stranou Guccia. Setkání na cestě do Londýna mezi nimi utkalo přátelská pouta. „Má tvůj strýc skutečně prostředek, jakým byl mohl Enguerrandovi zlomit vaz?" Guccio nasadil nejvážnější výraz, jehož byl schopen, a odpověděl: „Nikdy jsem neslyšel, že by strýček slíbil něco, co by nemohl dodržet." Když se sešlost rozcházela, v kostelech právě končily poslední pobožnosti a na Paříž se snášela noc. Třicet bankéřů vyšlo z Tolomeiho domu. Sluhové jim na cestu svítili loučemi a oni se vzájemně doprovázeli od domu k domu temnými ulicemi jako podivné procesí ohroženého majetku, jako procesí kajícníků zlata. Spinello Tolomei zůstal ve své pracovně sám s Gucciem a sčítal přislíbené částky peněz, jako když vojevůdce počítá před bitvou své voje. Když skončil, usmál se. S přivřeným okem a rukama složenýma za zády se díval do ohně, kde se polena rozpadala v popel, a zašeptal: „Nemáte ještě vítězství v kapse, pane de Marigny." Potom se obrátil na Guccia: „Pakliže se nám to povede, budeme žádat o nová privilegia ve Flandrech." Neboť Tolomei, ačkoli byl tak blízko zkáze, už přemýšlel o tom, jak využít případného vítězství. Zamířil ke své truhle a otevřel ji. „Tady je naše omilostňovací listina podepsaná arcibiskupem," pravil, chápaje se dokumentu. „Pokud by nám chtěli udělat totéž co templářům, byl bych raději, kdyby ji tady biřici pana Enguerranda nenašli. Skočíš na nejlepšího koně a okamžitě odjedeš do Neauphle, kde ji uložíš do bezpečí v naší pobočce. A zůstaneš tam." Podíval se na Guccia zblízka a dodal vážně: „Jestliže se mi přihodí neštěstí..." Oba dva zkřížili prsty, aby zažehnali neštěstí, a ještě to zaklepali na dřevo. „...předáš tuto doličnou listinu Jeho Milosti hraběti z Artois, aby ji odevzdal hraběti z Valois, který už si s ní bude umět poradit. Buď hodně opatrný, neboť ani naše pobočka v Neauphle nebude ušetřena návštěvy lučištníků..." „Strýčku, strýčku," pravil živě Guccio, „mám nápad. Neuložím tu listinu v našem kontoáru, ale můžu zajet do Cressay, kde jsou nám zámečtí páni velmi zavázáni. Hodně jsem jim pomohl a navíc u nich stále máme pohledávku. A tuším, že dcera zámecké paní, pokud se za tu dobu nic nezměnilo, mi nedokáže odmítnout pomoc." „Dobře vymyšleno," pochválil synovce Tolomei. „Zraješ, chlapče! U bankéře musí dobré srdce vždycky ještě něčemu posloužit... Udělej to tedy tak. Ale protože ty lidi potřebuješ, musíš jim přivézt dárky. Vezmi s sebou několik loket látky a krajky z Brugg pro ženy. Říkal si, že jsou tam také synové? A že mají rádi lov? Tak jim vezmi ty dva sokoly, co nám právě poslali z Milána." Obrátil se k truhle. „Tady je několik listin podepsaných monseigneurem z Artois," pokračoval. „Myslím, že by neodmítl ti pomoci, pakliže to bude potřeba. Ale jeho pomoc bude ještě jistější, když budeš v jedné ruce třímat žádost a v druhé jeho směnky... A tady je směnka krále Eduarda... Nevím, synovče, jestli s tímhle vším zbohatneš, ale aspoň by se tě mohli bát. Tak, a teď už se nezdržuj. Dej si osedlat koně a připravit zavazadla. Vezmi s sebou jenom jednoho sluhu jako doprovod, abys nebyl nápadný. Ale řekni mu, ať se ozbrojí." Vsunul potom vzácné dokumenty do olověné schránky a podal ji Gucciovi i s měšcem zlata. „Osud našich společností je nyní napůl ve tvých, napůl v mých rukou," dodal. „Nezapomeň na to." Guccio dojatě objal strýce. Tentokrát si nepotřeboval vytvářet falešnou osobnost a vžívat se do nějaké role; role k němu přišla sama. O hodinu později už opouštěl Lombardskou ulici. Messer Spinello Tolomei si vzal plášť podšitý kožešinou, neboť říjen byl toho roku chladný; zavolal sluhu, který mu měl nést louči a kordík, a vydal se k paláci pana de Marigny. Nejdříve dlouho čekal u správce, potom ve zbrojnici, která sloužila jako předpokoj. Koadjutor vedl vpravdě královský způsob života a v jeho obydlí bylo živo dlouho do noci. Messer Tolomei byl člověk trpělivý. Několikrát upozornil na svoji přítomnost a trval na tom, že musí s koadjutorem mluvit okamžitě a o samotě. „Pojďte, messer," vyzval ho konečně sekretář. Tolomei prošel třemi rozlehlými síněmi, než se ocitl proti Enguerrandu de Marigny, který večeřel sám ve svém kabinetu a přitom pracoval. „Jaká neočekávaná návštěva," pravil Marigny chladně. „Co vás ke mně přivádí?" Tolomei odvětil stejně chladným tónem: „Přicházím v záležitosti království, Vaše Milosti." Marigny mu nabídl židli. „Vysvětlete mi to," vyzval ho. „Už několik dní kolují zvěsti o jistých opatřeních chystaných královskou radou, která by se dotkla výsad společností lombardských bankéřů. Ty řeči se šíří rychle, znepokojují nás a nadto kazí obchody. Klesá naše důvěryhodnost a řady kupců řídnou; dodavatelé pak vyžadují okamžité vyplácení. A naši dlužníci odkládají splácení." „To se však ani v nejmenším netýká záležitostí království," odvětil Marigny. „Dojdu k tomu, Vaše Milosti, dojdu k tomu. Mnozí lidé tady i jinde jsou tím pobouřeni. Mluví se o tom dokonce i za hranicemi Francie..." Marigny si zamnul bradu a tvář. „Moc se povídá. Vy jste však rozumný člověk, messer Tolomei, a neměl byste přikládat víru takovým povídačkám," pravil, dívaje se klidně na člověka, jehož se chystal zničit. „Když to tvrdíte vy, Vaše Milosti... Avšak vlámská válka stála hodně peněz a královská pokladna by mohla rychle potřebovat hotové peníze. Tak jsme připravili jakýsi plán..." „Opakuji, že vaše obchody mě vůbec nezajímají." Tolomei zvedl ruku, jako by chtěl říct: Jen trpělivost, ještě nevíte všechno... a pokračoval: „Nechopili jsme se sice slova na všelidovém shromáždění, ale to neznamená, že bychom z celého srdce netoužili pomoci našemu milovanému králi. Jsme ochotni poskytnout království značnou půjčku na neomezenou dobu a s nejnižším úrokem. Podniku se zúčastní všechny společnosti lombardských bankéřů. Jsem tady, abych vám to oznámil." Potom se Tolomei naklonil k Marignymu a šeptl výši částky. Marigny se zachvěl a okamžitě ho napadlo: Pokud jsou schopni poskytnout takovou sumu, mají jistě dvacetkrát víc, a to všechno by nám mohlo patřit. Díky tomu, že hodně četl a bděl dlouho do noci, měl unavené oči a červená víčka. „To je dobrý nápad a chvályhodný záměr, za nějž jsem vám vděčen," prohodil po chvíli. „Přiznávám, že mě to překvapilo... Doneslo se mi k uším, že jisté společnosti vypravily do Itálie konvoje zlata... Zlato však nemůže být současně tam i tady, že?" Tolomei úplně zavřel levé oko. „Jste přece rozumný člověk, Vaše Milosti, a nebudete přikládat víru takovým povídačkám," pravil, užívaje tak schválně stejných slov jako před chvílí koadjutor. „Není snad tato nabídka dostatečným důkazem naší dobré vůle?" „Přeju si věřit tomu, o čem mě ujišťujete. Neboť kdyby tomu tak nebylo, král by nemohl strpět takovou újmu na majetku francouzské koruny a musel by zasáhnout..." Tolomei nehnul brvou. Lombardské společnosti začaly vyvážet kapitál pod hrozbou zabavení majetku, a teď měl tento exodus posloužit Marignymu, aby totéž zabavení ospravedlnil. Byl to začarovaný kruh. „Vidím, že alespoň v tom považujete naše obchody za záležitost týkající se království," poznamenal bankéř. „Už jsme si, domnívám se, řekli, co jsme chtěli, messer Tolomei," uzavřel slyšení Marigny. „Jistě, Vaše Milosti..." Tolomei se zvedl a popošel o krok. Potom se najednou zastavil a obrátil, jako by si právě na něco vzpomněl. „Dlí monseigneur arcibiskup ze Sensu ve městě?" otázal se. „Ano, je tu." Tolomei zamyšleně pokýval hlavou. „Máte více příležitostí než já se s ním vídat, Vaše Milosti. Vaše Milost bude jistě tak laskava a vyřídí mu, že bych s ním zítra rád v jakoukoli hodinu projednal záležitost, která je mu velice dobře známá. Je to pro něj velmi důležité." „Co s ním máte co projednávat? Nevím o tom, že by měl s vámi něco do činění!" „Vaše Milosti," uklonil se Tolomei, „nejdůležitější bankéřovou ctností je umět mlčet. Jste však bratr monseigneura ze Sensu, a tak vám můžu toliko svěřit, že jde o jeho blaho, o naše blaho... a o blaho naší svaté matky církve." Potom už na odchodu suše zopakoval: „Zítra, prosím." VI TOLOMEI VÍTĚZÍ Té noci Tolomei nezamhouřil oka. Upozorní Marigny bratra? ptal se v duchu. A přizná mu arcibiskup, co mám v rukou? Neobstarají si v rychlosti ještě této noci králův podpis, aby mě předběhli? Co když se dohodnou a přijdou mě zavraždit? Tolomei se převracel na lůžku a s trpkostí myslel na svoji druhou vlast, které tak dobře sloužil svou prací i svými penězi. Neboť tu zbohatl, záleželo mu na Francii více než na rodném Toskánsku a skutečně ji, po svém, miloval. Rozdíralo mu srdce pomyšlení, že by necítil pod podrážkami svých bot dláždění Lombardské ulice, že by neslyšel polední vyzvánění zvonu chrámu Matky boží, že by nedýchal pach Seiny, že by se neúčastnil zasedání v Měšťanské hovorně. 25 Copak se dá znovu začínat jinde, v mém věku... pokud by mě vůbec nechali naživu! Zdříml až k ránu, avšak brzy ho probudily rány klepadla na dveře a hluk kroků na nádvoří. Napadlo ho, že ho jdou zatknout, a hbitě se oblékl. Objevil se vyděšený sluha. „Dole je monseigneur arcibiskup," oznámil. „Kdo je s ním?" „Čtyři služebníci v kutnách, ale vypadají spíše na biřice vrchního soudce než na mnichy z kapituly." Tolomei se ušklíbl. „Otevři v mé pracovně okenice," přikázal. Monseigneur Jan de Marigny už stoupal po schodech. Tolomei na něj čekal nahoře na odpočívadle. Štíhlý arcibiskup se zlatým křížem tlukoucím mu do prsou stál brzy proti bankéři. „Co měl znamenat ten podivný vzkaz, který mi včera večer bratr vyřizoval, messer?" Tolomei zvedl své tučné zašpičatělé ruce ve zklidňujícím gestu. „Nic, čím byste se měl znepokojovat, monseigneure, dokonce jste se sem ani nemusel obtěžovat. Byl bych zašel do biskupského paláce sám... Ráčíte do mé pracovny?" Sluha právě dokončil svoji práci, otevřel všechny vnitřní okenice vyzdobené malbami. Přiložil drobnější dříví na oharky v krbu a brzy se oheň s prskáním rozhořel. Tolomei přistrčil návštěvníkovi židli. „Přišel jste v doprovodu, monseigneure," pravil. „Bylo to nutné? Copak ke mně nemáte důvěru? Domníváte se snad, že vám z mé strany hrozí nebezpečí? Zvykl jsem si u vás, musím to tak říci, na jiný způsob jednání..." Jeho hlas se snažil o srdečnost, ale toskánský přízvuk byl markantnější než jindy. Jan de Marigny usedl čelem ke krbu a natáhl k ohni svoji ruku s prstenem. Ten člověk si není sám sebou jistý a neví, jak se ke mně chovat, pomyslel si Tolomei. Přišel s velkým humbukem, jako by tu chtěl všechno rozbít, a teď zkoumá vlastní nehty. „Váš spěch mě trochu zaskočil," pronesl konečně arcibiskup. „Raději bych si sám vybral čas své návštěvy." „Ale vždyť jste si ho vybral, monseigneure, vybral jste si ho... Vzpomínáte si přece, jak jste ode mne dostal dva tisíce livrů předem za... předměty, velmi vzácné předměty, které pocházely z majetku templářů a jež jste mi svěřil k prodeji." „Byly prodány?" otázal se arcibiskup. „Z části, monseigneure, z větší části. Poslal jsem je mimo Francii, jak jsme se dohodli, neboť jsme je nemohli udat tady... Čekám teď vyúčtování. Doufám, že dostanete ještě nějaké peníze." Tolomei stál pevně s rukama složenýma na břiše a bodře pokyvoval hlavou. „Potvrzení, které jsem vám podepsal, už vám tedy k ničemu není?" otázal se Jan de Marigny. Skrýval neklid, ale skrýval ho špatně. „Není vám zima, monseigneure? Jste v obličeji celý bílý," pravil Tolomei a sehnul se, aby vhodil do ohně poleno. Potom, jako by zapomněl na otázku, kterou mu arcibiskup položil, pokračoval: „Co si, Vaše Milosti, myslíte o té záležitosti, která se minulý týden projednávala v královské radě? Je pravda, že plánují ukrást nám náš majetek, přivést nás do bídy, vypovědět nás, vydat nás na smrt...?" „Nemyslím si o tom nic," opáčil arcibiskup. „To se týká království, ne mého úřadu. Tolomei se zamračil a potřásl hlavou. „Včera jsem přednesl panu koadjutorovi návrh, ale patrně dostatečně neocenil jeho výhody. To je mi moc líto. Chtějí nás odrat jenom proto, že je království bez peněz. My hodláme poskytnout koruně obrovskou půjčku za výhodných podmínek, Vaše Milosti, a váš bratr se k tomu nevyjádřil. Opravdu se vám o tom nezmínil? To je mi líto, to je mi skutečně líto!" Jan de Marigny neklidně poposedl. „Nejsem oprávněn diskutovat o královských rozhodnutích," prohlásil. „Ještě ke konečnému rozhodnutí nedošlo," opáčil Tolomei. „Mohl byste laskavě připomenout panu koadjutorovi, že ačkoli lombardští bankéři ochotně obětují králi život i peníze, ostatně obojí patří králi, přece jenom by si raději zachovali život? Tím životem mám na mysli právo setrvat v tomto království. Ochotně nabízejí zlato, které jim však chtějí odebrat násilím. Proč jim nepopřejí sluchu? To z toho důvodu, monseigneure, jsem se s vámi chtěl setkat." Rozhostilo se ticho. Jan de Marigny seděl nehybně a hleděl kamsi za zeď. „Co jste mi to říkal před chvílí? Ach ano, ten úpis." „Vraťte mi ho," vyzval ho arcibiskup." Tolomei si olízl rty. „Co byste s ním dělal, monseigneure, kdybyste byl na mém místě? Na chvilku si to představte... je to samozřejmě jenom představa... ale představte si, že vám hrozí zkáza, a vy máte náhodou v rukou... něco... jakýsi talisman, ano, to je ono, talisman...!, který by mohl tu zkázu od vás odvrátit..." Přešel k oknu, neboť z nádvoří sem doléhal hluk. Dodavatelé právě přinášeli bedny a balíky látek. Tolomei automaticky odhadl cenu zboží, které toho dne dorazilo do jeho domu, a povzdechl. „Ano... takový talisman proti zkáze," zašeptal. „Nechcete snad říct..." „Ano, monseigneure, chci říct a také to říkám," vyslovil zřetelně Tolomei. „Tento úpis svědčí o tom, že jste kupčil s majetkem Templu, který byl zabaven z moci královské, a patřil tedy do majetku koruny. Svědčí o tom, že jste kradl, a nejen to, že jste okradl krále." Díval se arcibiskupovi přímo do tváře. Karty jsou vyloženy, řekl si v duchu. Teď jen záleží na tom, kdo ustoupí jako první. „Vy jste však v tomto případě mým komplicem!" opáčil Jan de Marigny. „Tak se budeme na šibenici v Montfauconu houpat vedle sebe jako dva lotři," odvětil Tolomei chladně. „Ale v žádném případě se tam nebudu houpat sám..." „Jste pěkně prohnaný ničema!" zvolal Jan de Marigny. Tolomei pokrčil rameny. „Nejsem arcibiskup, Vaše Milosti, a také jsem neukradl zlatou monstranci, v níž templáři uchovávali tělo Kristovo. Jsem jenom obchodník a my v tuto chvíli smlouváme obchod, ať se vám to líbí či ne. Takže celou debatu bych shrnul takto: lombardští bankéři nebudou okradeni a nevypukne žádný skandál týkající se vaší osoby. Pokud však padnu, monseigneure, padnete spolu se mnou. A z větší výšky. A váš bratr, který je příliš bohatý a vyznamenávaný, než aby měl kolem sebe jenom přátele, padne hned po vás." Arcibiskup se zvedl. Rty měl bílé. Brada, ruce a celé tělo se mu třásly. „Vraťte mi můj úpis," pravil a natáhl ruku k Tolomeimu. Ten jenom jemně zavrtěl hlavou. „Ne," odpověděl. „Vyplatím vám dva tisíce livrů, když mi ho dáte," smlouval Jan de Marigny, „a můžete si nechat veškerý výtěžek z prodeje." „Ne." „Dám vám ještě jiné předměty téže ceny." „Ne." „Pět tisíc livrů! Dám vám za ten úpis pět tisíc livrů!" Tolomei se usmál. „A kde byste je vzal? Musel byste si je u mne vypůjčit!" Jan de Marigny svíral pěsti a opakoval: „Pět tisíc liber! Seženu je. Bratr mi pomůže." „Ať vám tedy pomůže tak, jak jsem vám navrhl," opáčil Tolomei a rozevřel ruce. „Nabízím svůj příspěvek sedmnáct tisíc livrů do královské pokladny." Arcibiskup pochopil, že musí změnit taktiku. „A pokud dosáhnu od bratra, že vám bude udělena výjimka z královského výnosu? Budete si s sebou moci odvézt veškeré jmění a nemovitý majetek bude od vás vykoupen..." Tolomei chvilku uvažoval. Nabízí mu, aby se zachránil sám. Každý uvážlivý a rozumný člověk musí takovou nabídku zvážit, když mu ji někdo udělá, a bude si potom moci připsat jenom větší zásluhu, odmítne-li ji. „Ne, Vaše Milosti," odvětil. „Podrobím se osudu všech svých spolubratrů. Nechci už začínat jinde a nemám ani důvod, proč bych to činil. Patřím do Francie stejně, jako sem patříte vy. Jsem králův měšťan. Chci zůstat v tomto domě v Paříži, který jsem si nechal postavit. Strávil jsem v něm dvaatřicet let svého života, Vaše Milosti, a pokud Bůh dopustí, rád bych tady i zemřel... Ostatně," dodal, „i kdybych vám chtěl úpis vrátit, nemohl bych. Už ho totiž nemám." „Lžete!" vykřikl arcibiskup. „Nikoli, Vaše Milosti." Jan de Marigny zvedl ruku ke svému pektorálnímu kříži a sevřel ho, jako by ho chtěl rozdrtit. Podíval se k oknu a ke dveřím. „Klidně můžete zavolat svoji eskortu a nechat prohledat mé obydlí," pravil Tolomei. „Můžete mi dát pálit nohy, tak se to přece praktikuje při výsleších inkvizice. Jenom tím rozpoutáte velký rozruch a skandál, ale stejně odejdete s prázdnou, ať budu mrtvý nebo živý. Pokud však zemřu, vězte, že vám to příliš nepomůže. Mí příbuzní v Sieně mají totiž své pokyny: pokud bude moje smrt náhlá a podezřelá, předloží váš úpis králi a baronům." V tučném arcibiskupově těle tlouklo srdce o závod a po zádech mu stékal pot. „V Sieně?" otázal se. „Ale vy jste mě přece ujistil, že ten doklad neopustí vaši pokladnici." „Také ji neopustil, Vaše Milosti. Moje rodina a já jsme jedno." Arcibiskup to vzdal. Tolomei v tuto chvíli ucítil, že vyhrál a že se věci od této chvíle budou vyvíjet podle jeho přání. „Takže?" zeptal se Marigny. „Takže, Vaše Milosti," pokračoval Tolomei klidně, „nemám, co bych vám řekl jiného, než co jsem už prohlásil před chvílí. Promluvte s koadjutorem a přimějte ho, aby přijal nabídku, kterou jsem mu učinil, dokud je čas. Jinak..." Bankéř nedokončil větu, přešel ke dveřím a dokořán je otevřel. Scéna, která ještě téhož dne vypukla, když arcibiskup předstoupil s požadavkem před svého bratra, byla strašlivá. Až dosud kráčeli oba bratři svorně za jedním cílem, nyní však náhle ve vší nahotě vyvstaly jejich pravé povahy. Koadjutor zasypal mladšího bratra výčitkami a pohrdáním, mladší se bránil, jak mohl, svým zbabělým způsobem. „Jakým právem mě takhle drtíte!" křičel. „Odkud pochází vaše bohatství? Od Židů, které jste stáhl z kůže, od templářů, které jste nechal usmažit! Neudělal jsem nic jiného, než že jsem vás napodobil. Sloužil jsem vám, když jste mě potřeboval pro své intriky. Teď poslužte vy mně!" „Kdybych věděl, jaký doopravdy jste, nikdy bych z vás neudělal arcibiskupa," sípěl Enguerrand. „Nenašel byste nikoho jiného, kdo by na sebe vzal úkol odsoudit velmistra!" Ano, koadjutor dobře věděl, že užívání moci s sebou nese i nedůstojné machinace. Byl však zdrcen, když se setkal s podobným příkladem ve vlastní rodině. Muž, který ochotně prodal své svědomí za arcibiskupskou mitru, mohl klidně krást i zrazovat. A ten muž byl jeho bratr... Enguerrand de Marigny uchopil svůj návrh na výnos proti lombardským bankéřům a vhodil ho do ohně. „Tolik práce pronic zanic," pravil jenom, „tolik práce!" VII GUCCIOVO TAJEMSTVÍ Cressay v jarním slunci, se stromy oděnými do svěžího listoví a stříbrnými odlesky říčky Mauldry zanechalo v Gucciově mysli velmi příjemnou vzpomínku. Když však mladý Sieňan toho říjnového rána dojel na dohled Cressay - stále se přitom otáčel, zda ho nepronásledují lučištníci -, na chvilku se tázal, jestli si nespletl cestu. Zdálo se, že podzim sídlo jaksi zmenšil. Byly ty věžičky skutečně tak nízké? tázal se v duchu Guccio. Copak je možné, aby se za půl roku vzpomínka tak změnila? Nádvoří se proměnilo v blátivou kaluž, kam jeho kůň zapadal až po spěnky. Aspoň to má jednu výhodu, myslel si Guccio, tady mě určitě hledat nebudou. Hodil otěže pacholkovi. „Ať vytřou koně slámou do sucha a dají jim píci!" Brána domu se otevřela a v ní se objevila Marie de Cressay. Dojetí ji zmohlo natolik, že se musela opřít o zárubeň. Jak je krásná! pomyslel si Guccio. A stále mě miluje. Trhliny ve zdech se zacelily a věže zámečku byly najednou přesně takové, jak si je Guccio pamatoval. To už Marie volala do domu: „Matko! Je tu pan Guccio!" Paní Eliabel uvítala mladíka okázale srdečně, políbila ho na tváře a silně ho tiskla na hruď. Gucciův obrázek jí v noci často nedával spát. Vzala ho za ruce, usadila, přikázala, aby mu přinesli cidre a paštičky. Guccio si ochotně nechal líbit vřelé přivítání a vysvětlil svůj příchod způsobem, který si dopředu připravil. Přijel do Neauphle, aby dal do pořádku zdejší pobočku, která není spravována tak, jak by měla. Úředníkům se nedaří vymáhat včas pohledávky... Paní Eliabel se najednou poplašila. „Poskytl jste nám celý rok," pravila. „Po bídné úrodě přichází zima a my jsme ještě..." Guccio to honem zamlouval. Zámečtí páni na Cressay jsou přece jeho přátelé, nedovolí, aby je někdo obtěžoval. Připomněl si však jejich milé pozvání... Paní Eliabel se rozjasnila. Nikde ve městečku by nenašel příjemnější a milejší společnost, ujišťovala ho. Guccio požádal, aby mu donesli cestovní vak připevněný u sedla koně jeho sluhy. „Mám tady pro vás nějaké látky, které se vám, doufám, budou líbit... A pro Petra a Jana jsem přivezl dva skvěle vycvičené sokoly, s jejich pomocí se jim lov bude jistě dařit ještě lépe." Látky, krajky i sokoli okouzlili celý dům. Dárky byly přijaty s nezměrným nadšením a nelíčenými projevy vděčnosti. Petr a Jan, z jejichž oděvu stále stoupal silný pach země, koní a zvěřiny, kladli Gucciovi spousty otázek. Jejich nový přítel, který se tu jako zázrakem objevil, zrovna když se připravovali na dlouhou nudu zimních měsíců, jim teď připadal ještě vzácnější a příjemnější než při první návštěvě. Vypadalo to, že se znají odjakživa. „A copak dělá náš milý správce Portefruit?" otázal se Guccio. „Pořád plení, jak jen může, ale nám se, díky Bohu... a vám, vyhýbá." Marie vklouzla do komnaty a sklonila se před ohništěm, kde rozdmýchala oheň s použitím slámy, kterou vzala z lůžka se závěsy, kde spali bratři. Nemluvila, ale nespouštěla z Guccia oči. Jakmile se ocitli spolu o samotě, uchopil ji Guccio jemně za lokty a přitáhl k sobě. „Nechcete si přečíst v mých očích sladkou připomínku prožitého štěstí?" ocitoval jí větu, kterou si nedávno přečetl v nějakém rytířském příběhu. „Ach pane!" odvětila Marie třesoucím se hlasem. „Stále jste tady byl se mnou, ať jste byl kdekoli. Na nic jsem nezapomněla, můj cit nezeslábl." Hledal výmluvu, proč se šest měsíců neukázal a neposlal ani žádný list. Ale k jeho překvapení mu Marie nic nevyčítala, naopak mu děkovala, že se vrátil dříve, než si myslela. „Slíbil jste, že se vrátíte za rok pro své pohledávky," pravila. „Nedoufala jsem, že se objevíte dřív. Ale i kdybyste nepřišel, čekala bych na vás celý život." Guccio si na jaře odvezl z Cressay lehký zármutek z nenaplněného dobrodružství, na něž však, když si to upřímně přiznal, celé ty dlouhé měsíce příliš nemyslel. Teď tu však našel nádhernou lásku, která během jara a léta vyrostla jako květinka. Mám takové štěstí! pomyslel si. Mohla na mě zapomenout nebo se mohla provdat... Muži povahou nevěrní, ačkoli se zdají jakkoli domýšliví a samolibí, bývají nezřídka poměrně skromní v lásce, neboť si své protějšky představují podle toho, jací jsou sami. Guccio žasl, že vzbudil tak mocný a vzácný cit, byť se ho nesnažil nijak udržovat. „I já jsem na vás stále myslel, Marie, nic mě od vás nedokázalo odloučit," pravil se vší vřelostí, kterou vyžadovala tak veliká lež. Stáli proti sobě, oba stejně dojatí a rozpačití ze svých slov a gest. „Marie," pokračoval Guccio, „nepřijel jsem kvůli pobočce v Neauphle ani kvůli pohledávce. Nechci a ani nemůžu vám nic skrývat. Byla by to urážka naší lásky. Na tajemství, které vám teď sdělím, závisí život mnoha lidí i život můj... Strýc a jeho mocní přátelé mě pověřili úkolem schovat na spolehlivém místě dokumenty velice důležité pro osud království i pro jejich vlastní spásu... V tuto hodinu už mě lučištníci určitě hledají." Nemohl si pomoci, zase musel trochu nafouknout důležitost vlastní osoby. „Měl jsem na výběr dvacet míst, kde jsem mohl tu vzácnost uschovat, ale vydal jsem se k vám, Marie. Můj život teď závisí na vašem mlčení." „To můj život závisí na vás, můj pane. Věřím jenom Bohu a potom tomu, kdo mě první vzal do náruče. Můj život patří vám. Vaše tajemství je mým tajemstvím. Utajím, co budete chtít utajit, a smlčím všechno, o čem rozhodnete, že mám pomlčet. Vaše tajemství zemře se mnou." Temně modré oči zaplavily slzy. „To, co potřebuju ukrýt, je schováno v olověné skříňce sotva větší než dvě dlaně. Je tady někde takové místo?" otázal se Guccio. Marie chvilku uvažovala. „Možná v bývalé peci...," odvětila. „Ne! Znám lepší místo. V kapli. Půjdeme tam zítra ráno. Bratři odejdou z domu za svítání na lov. A matka půjde záhy po nich, neboť musí něco zařídit v městečku. Bude- li chtít, abych ji doprovodila, postěžuju si na bolesti v krku. Předstírejte, že dlouho spíte." Guccia ubytovali v prvním patře, ve velké, čisté a chladné komnatě, kde už spal na jaře. Ulehl s kordíkem po boku a olověnou skříňkou pod hlavou. Netušil, že přesně v tuto hodinu se odehrává dramatické setkání bratří Marignyů a že z výnosu proti lombardským bankéřům zbyl jen popel. Vzbudil se, když bratři opouštěli dům. Přistoupil k oknu a uviděl Petra a Jana de Cressay, jak projíždějí na špatných herkách branou a na rukou jim sedí sokoli. Potom za nimi zaklapla brána. O něco později přivedli paní Eliabel šedou kobylu už poněkud znavenou věkem a zámecká paní se vzdálila v doprovodu kulhavého pacholka. Guccio si natáhl boty a čekal. Několik okamžiků nato ho zavolala z přízemí Marie. Guccio sešel dolů se skříňkou pod košilí. Kaple byla malá klenutá místnost ve východním křídle domu. Stěny byly nabílené vápnem. Marie zažehla plamínek v olejové lampě před dost hrubě tesanou dřevěnou sochou svatého Jana Evangelisty. V rodině Cressayů měl nejstarší syn vždycky jméno Jan. Zavedla Guccia ke straně oltáře. „Tenhle kámen se dá zvednout," upozornila ho, ukazujíc na dlaždici malých rozměrů opatřenou zrezivělým kruhem. Gucciovi dalo dost velkou námahu dlaždici zvednout. Ve svitu voskovice uviděl lebku a několik dalších kosterních pozůstatků. „Kdo to je?" otázal se a zkřížil prsty, aby zažehnal neštěstí. „Jeden náš předek," odvětila Marie. „Nevím jaký." Guccio vložil do otvoru vedle bělavé lebky olověnou skříňku. Potom vrátil kamennou dlaždici zpátky na místo. „Naše tajemství je tak zpečetěno před Bohem," pravila Marie. Guccio ji vzal do náruče a chtěl ji políbit. „Ne, tady ne," vyvinula se mu bázlivě, „v kapli ne." Vrátili se do velké síně, kde služka právě položila na stůl mléko a chleba, první denní jídlo. Guccio se postavil zády ke krbu, dokud služka neodešla. Potom k němu přistoupila Marie. Vzali se za ruce. Marie položila hlavu na Gucciovo rameno a zůstala tak dlouhou chvíli, učila se odhadovat tělo muže, jemuž se v duchu před Bohem zaslíbila. „Vždycky vás budu milovat, i kdybyste mě už nemiloval," ujistila ho. Potom nalila teplé mléko do misek a rozlomila chleba. Každý její pohyb prozrazoval štěstí. Uplynuly čtyři dny. Guccio doprovázel bratry na lov a nevedl si zrovna neobratně. Několikrát navštívil strýcovu pobočku v Neauphle, aby tak ospravedlnil svůj pobyt zde. Jednou přitom potkal soudce Portefruita, který ho poznal a servilně pozdravil. Ten pozdrav Guccia uklidnil. Kdyby už byl proti lombardským bankéřům vydán nějaký výnos, pan Portefruit by se k němu tak zdvořile nechoval. A jestli mě přijde nazítří zatknout, pomyslel si Guccio, strčím mu do ruky zlato, které jsem přivezl, tím ho určitě obměkčím. Paní Eliabel zjevně vůbec netušila, že mezi její dcerou a mladým Sieňanem je nějaký vztah. Guccio se o tom přesvědčil, když jednoho večera mimoděk vyslechl rozhovor mezi zámeckou paní a jejím mladším synem. Guccio zrovna pobýval v ložnici v patře. Paní Eliabel a Petr de Cressay hovořili u krbu ve velké síni a jejich hlasy stoupaly komínem nahoru. „Je opravdu škoda, že Guccio není urozeného původu," říkal Petr. „Byl by to dobrý manžel pro sestru. Je dobře stavěný, vzdělaný a má ve společnosti slušné postavení... Jen si tak říkám, jestli bychom to neměli zvážit." Paní Eliabel však tento návrh přijala velmi nelibě. „Nikdy!" zvolala. „Zatočila se ti hlava z peněz, synu. Jsme sice v současné době chudí, ale náš původ nám dává právo na uzavření nejlepšího svazku, a já nikdy nedám svou dceru neurozenému člověku, navíc ještě cizinci. Ten mladíček je jistě příjemný, jenom ať se ale neopováží s Marií flirtovat. Tomu bych hodně rychle udělala přítrž... Lombardský bankéř! Ostatně na to nemá pomyšlení. Kdyby mě můj věk nenaučil skromnosti, přiznala bych, že má spíše oči pro mne než pro ni, a že jenom kvůli mně tady setrvává a je tu přilepený jako roub na stromě." Guccio se usmál iluzím zámecké paní, ale velmi se ho dotklo pohrdání, které vůči němu cítí kvůli jeho původu a povolání. Tihle lidé si od vás vypůjčují peníze, aby měli co jíst, dluhy včas nesplácejí, ale váží si vás ještě míň než svých pacholků. A co byste si, vznešená dámo, bez nás, lombardů, počala? říkal si Guccio podrážděně. Jen to zkuste, provdat svoji dceru za nějakého velmože, a uvidíte, jak to přijme! Současně však cítil hrdost, že se mu podařilo tak snadno svést urozenou dívku. A právě toho večera se rozhodl, že se s ní ožení navzdory všem překážkám, které mu budou stát v cestě. Při večeři se díval na Marii a myslel si: je moje, je moje! Všechno v její tváři, krásné zvednuté řasy, pootevřené rty, jako by mu odpovídaly: Jsem tvoje. A Guccio si kladl otázku: Jak je možné, že to ti druzí nevidí? Nazítří dorazil do Neauphle kurýr s listem pro Guccia od strýce. V listu stálo, že nebezpečí je prozatím zažehnáno a že se má Guccio okamžitě vrátit. Mladík tedy zámeckým pánům oznámil, že ho volají v důležité záležitosti do Paříže. Paní Eliabel, Petr a Jan přijali jeho sdělení se zármutkem. Marie neřekla nic a dál pracovala na rozdělané výšivce. Když však s Gucciem osaměla, teprve dala průchod své úzkosti. Stalo se nějaké neštěstí? Je snad Gucciův život ohrožen? Ujistil ji, že je všechno v pořádku. Naopak, díky němu a i díky ní byli muži, kteří usilovali o zhoubu italských finančníků, poraženi. Teprve teď se Marie rozeštkala, protože se Guccio chystal k odjezdu. „Opouštíte mě tedy," pravila, „pro mne je to stejné, jako bych umírala." „Vrátím se tak brzy, jak to bude možné," pravil Guccio. Současně pokryl polibky Mariinu tvář. Záchrana lombardských společností ho těšila jenom zpola. Chtěl by, aby nebezpečí ještě trvalo. „Vrátím se, má krásná Marie," opakoval, „přísahám vám to, neboť po nikom na světě netoužím tak jako po vás." Tentokrát to myslel upřímně. Přijel sem hledat útočiště a odjížděl s láskou v srdci. Strýc nemluvil v listě o schovaných dokumentech a Guccio předstíral, že to pochopil jako pokyn nechat je stále v Cressay. Tak bude mít aspoň záminku k brzkému návratu. VIII SETKÁNÍ V PONT-SAINTE-MAXENCE Čtvrtého listopadu se měl Filip Sličný zúčastnit honu v lese Pont-Sainte-Maxence. Se sekretářem Maillardem a několika důvěrnými přáteli strávil noc v zámku v Clermontu, dvě míle od místa štvanice. Král vypadal uvolněně a v tak dobré náladě, jako už dlouho nebyl. Mohl si na chvíli oddechnout od královských povinností. Půjčka od lombardských bankéřů pomohla jeho pokladnici z bryndy. Blížící se zima uklidnila bouřící se pány v Champagne i nepokoje ve Flandrech. Sníh napadl v noci, byl to první sníh v roce, trochu předčasný, skoro neobvyklý. Ranní mráz vyztužil bílou prachovou vrstvu v polích i v lesích, přeměnil krajinu v rozlehlý ojíněný prostor a převrátil barvy světa. Ve vzduchu zmrzlém do velkých sněžných květů bylo slyšet oddechování mužů, psů a koní. Lombard klusal za královým ořem. I když to byl pes určený k honu na zajíce, účastnil se i štvanic na jelena, pracoval sám za sebe, ale často navedl smečku na správnou stopu. Chrti jsou oceňováni zejména pro své oči a běh a je o nich známo, že většinou nic necítí. Tenhle však měl nos jako pes poitevinské rasy. Na mýtině, kde měla začít štvanice, uprostřed štěkání, řehtání a práskání bičů strávil král hodnou chvíli pozorováním své nádherné smečky, ptal se na stav fen, které nedávno porodily, a rozmlouval se svými psy. „Hoj! Chlapci! Hola, krasavci moji! Hou, hou!" Vrchní lovčí přišel krále zpravit o situaci. Vysledovali několik jelenů, mezi nimi i desateráka, který podle slov nadháněčů vznešeně nesl své mohutné, vskutku královské parohy, a bylo to nejvznešenější zvíře v tomto lese. Navíc se zdálo, že jde o jelena tuláka, který sám, beze stáda, putoval z lesa do lesa a jejž samota činila ještě silnějším a divočejším. „Vyrazíme za ním," rozhodl král. Zavedli psy na stopu a vypustili je; náhončí se rozptýlili do všech stran, odkud by jelen mohl vyběhnout. Brzy se ozýval pokřik štvoucí psy: „Hahoj! Hahoj!" Vyslídili jelena. Les se v tu chvíli naplnil psím štěkotem, troubením lesních rohů, dusotem cválajících kopyt a praskotem lámaných větví. Obvykle se jeleni nechají určitou dobu štvát kolem místa, odkud je psi vyhnali, běhají lesem dokola, mění směr, kličkují, matou stopy, hledají mladšího jelena, aby zmátl psy a zavedl je na falešnou stopu, nakonec se však vracejí na místo leče. Tenhle jelen všechny překvapil, neboť vůbec nevběhl do houští, ale utíkal přímo na sever. Cítil nebezpečí a pudově se vydal ke vzdálenému lesu v Ardennách, odkud bezpochyby pocházel. Tak na sebe poutal celou štvanici hodinu, dvě hodiny, příliš nespěchal, jen si stálou rychlostí udržoval psy v patřičné vzdálenosti. Když potom ucítil, že smečce docházejí síly, prudce zrychlil a zmizel. Vzrušený král se pustil přes les zkratkou: chtěl na mýtině počkat na jelena, až vyběhne na volné prostranství. Nikde se však člověk neztratí rychleji než při štvanici. Pořád má dojem, že má sto sáhů za sebou smečku a ostatní lovce, jasně je slyší. A chvilku nato se nachází v naprostém tichu, úplné samotě, uprostřed katedrály stromů a neví, kam se poděla hlučná psí smečka, ani jaká víla vymazala jako mávnutím proutku loveckou družinu z povrchu zemského. Navíc se toho dne špatně nesly vzduchem zvuky a psům se špatně utíkalo kvůli jinovatce, která zmrazovala pachy. Král zabloudil. Pozoroval rozlehlou bílou pláň, kde bylo všechno až k obzoru, louky, nízké živé ploty, strniště po minulé sklizni, střechy venkovských stavení, vlnění vzdáleného lesa, pokryto stejnou třpytivou neposkvrněnou bílou vrstvou. Slunce už vykouklo. Král se najednou cítil ve světě jako cizinec; zažíval v sedle jakousi zvláštní závrať, podivné chvění. Nevěnoval tomu stavu pozornost, neboť byl statný muž a nikdy mu neselhaly síly. Zajímalo ho hlavně, jestli jeho jelen už vyběhl, a tak jel krajem lesa krokem, hledal na zemi stopy zvířete. V té jinovatce bych je musel snadno objevit, říkal si. Zpozoroval venkovana, který kráčel nedaleko něj. „Hej, muži!" Venkovan se obrátil a došel až k němu. Bylo mu asi padesát, nohy měl chráněné kamašemi z hrubého plátna a v pravé ruce držel hůl. Smekl čapku, a odhalil tak šedé vlasy. „Neviděl jsi tady prchajícího jelena?" otázal se ho král. „To jo, viděl, sire. Takové zvíře, jak říkáte, se mi před chvílí mihlo zrovna před nosem. Běželo těžce, jako by neslo na zádech nůši, a mělo vyplazený jazyk. Určitě to byl ten váš jelen. Nebude daleko. Řekl bych, že hledal vodu. A najde ji u rybníků ve Fontaines." „Hnali se za ním psi?" „Ani jeden, sire. Najdete jeho stopy, tamhle, u toho vysokého buku. Běží určitě k rybníkům." Král se udivil. „Vypadá to, že se vyznáš v okolí i v lovu," poznamenal. Vesničanova tvář se rozzářila širokým úsměvem. Dvě hnědá, zlomyslná očka se upírala na krále. „Vyznám se v kraji a trochu i v lovu," odvětil muž, „a mám přání, aby si tak velký král, jako jste vy, ještě dlouho užíval potěšení z honů, dá- li Bůh." „Poznal jsi mě tedy?" Muž kývl a pravil hrdě: „Viděl jsem vás tudy jet při jiných štvanicích a taky Jeho Milost pana z Valois, vašeho bratra, když tady dával svobodu nevolníkům v hrabství." „Jsi tedy svobodný muž?" „Díky vám, sire, nejsem nevolník, přestože jsem se jím narodil. Vyznám se v počtech a umím vzít do ruky i rydlo, abych si něco spočítal, když je zapotřebí." „Jsi tedy rád, že jsi svobodný?" „Rád... jistěže jsem rád. Tedy cítím se jinak než dřív, už nejsem mrtvý zaživa. Víme dobře, že za to vděčíme vám a vašim výnosům. Opakujeme si je často jako modlitbu tady na zemi: Každá lidská bytost, která byla stvořena k obrazu našeho Pána, musí být svobodná podle přirozeného práva... Hezky se takové věci poslouchají, když jsme si tak dlouho mysleli, že nejsme nic víc nic míň než dobytčata." „Kolik jsi zaplatil za svoji svobodu?" „Šedesát pět livrů." „Ty jsi měl tolik peněz?" „Všechny peníze, které jsem si za život vydělal, sire." „Jak se jmenuješ?" „Ondřej..., říkají mi Ondřej z lesa, protože tady bydlím." Král, který obvykle nebýval štědrý, pocítil touhu toho muže nějak obdarovat. Nechtěl mu dát almužnu, ale skutečný dárek. „Buď stále dobrým služebníkem království, Ondřeji z lesa," pravil, „a vezmi si ode mne tohle na památku." Sundal svůj lesní roh, krásný kousek z vypracované pozlacené slonoviny, který měl vyšší cenu, než za jakou si muž vykoupil svoji svobodu. Venkovanovi se třásly ruce pýchou a dojetím. „Ach! To... Ach... něco takového...," šeptal. „Položím ho pod sošku Panny Marie, aby chránil dům... Bůh vás ochraňuj, sire." Král se vzdálil a cítil v srdci radost, což se mu už dlouhé měsíce nestalo. V samotě polí s ním rozprávěl muž, a ten muž je svobodný a šťastný díky němu. Těžké břemeno vlády, moci a let mu najednou připadalo mnohem lehčí. Dobře vykonával své poslání krále. Ve výšinách trůnu ví člověk vždycky dobře, koho udeří, říkal si, ale nikdy se nedozví, jestli dobré skutky, které chtěl učinit, se skutečně staly a kdo se z nich těší. Toto ujištění, které přišlo tak nečekaně z davu jeho lidu, bylo pro něj vzácnější a znělo jeho uším příjemněji než všechna chvála a pochlebování dvora. Měl bych svobodu rozšířit do všech rychtářství... Kdyby měl muž, s nímž jsem se právě setkal, v mládí možnost vzdělávat se, mohl z něj být dnes lepší soudce nebo královský hejtman než mnoho jiných, uvažoval. Myslel na všechny ty Ondřeje z lesa, z údolí či z luhů, na Jany-Ludvíky z polí, na Jakuby z osad či z ohrad, jejichž děti, které uniknou osudu nevolníků, utvoří obrovskou rezervu lidských sil užitečných pro království. Musím si o tom promluvit s Enguerrandem a znovu vydat výnos, říkal si. V tu chvíli uslyšel krátké chraptivé „haf.. haf..." po své pravici a poznal Lombardův hlas. „Hodný pejsek, hodný! Sem pojď, tudy!" zvolal. Lombard už byl na stopě, běžel po ní dlouhými skoky s čenichem pár palců nad zemí. Jelenovu stopu neztratil jenom král, ale celý zbytek jeho družiny. Filip Sličný pocítil radost jako mladík při pomyšlení, že dostane desateráka sám, jenom se svým oblíbeným psem. Znovu pobídl koně do cvalu a bez ohledu na čas uháněl přes pole a údolíčka, přeskakoval překážky a zdolával svahy, následoval svého Lombarda. Bylo mu horko a pot mu v čúrcích stékal po zádech. Najednou uviděl obrovské temné tělo utíkající po bílé pláni. „Za ním!" ječel král. „Kupředu, Lombarde, kupředu!" Byl to skutečně jelen, kterého štvali, veliké tmavohnědé zvíře s béžovou srstí na břiše. Už neběžel tak lehce jako na začátku honu; hřbet měl vyhrbený, jako by na něm nesl nůši, jak říkal ten venkovan, což prozrazovalo značnou únavu. Zastavil se, ohlédl se a znovu vyrazil těžkým skokem. Lombard zaštěkal silněji, když měl kořist na dohled, a vyrazil terénem. Paroží, mohutné paroží desateráka krále dráždilo. Cosi v něm chvílemi zazářilo a vzápětí pohaslo. Jelen v sobě přesto neměl nic z bájných zvířat vyskytujících se hojně v legendách, jako třeba takový jelen svatého Huberta, neúnavný, s křížem zasazeným na čele. Před králem se těžce ploužilo vyčerpané zvíře, jež nenápaditě a bez fines utíkalo před štvanicí a vlastním strachem přímo před sebe a které bude brzy v posledním tažení. Jelen pronásledovaný Lombardem vnikl do bukového hájku a už z něj nevyběhl. Brzy se Lombardovo štěkání změnilo, přešlo do vyšších tónů, bylo delší, současně zuřivé i drásavě kňučivé. Tak štěkají psi, když doběhnou pronásledované zvíře, zastaví je a drží na místě. Král vjel rovněž do hájku; větvovím sem pronikaly nehřejivé sluneční paprsky, které barvily jinovatku dorůžova. Zastavil se a uvolnil rukojeť svého krátkého meče; cítil mezi stehny, jak jeho koni buší srdce; on sám sotva popadal dech a mocnými doušky vdechoval chladný vzduch. Lombard nepřestával poňafávat a výt. Velký jelen byl tady, opíral se o strom, hlavu měl skloněnou, tlamu skoro u země; srst se mu leskla potem a kouřilo se z ní. V obrovském paroží měl kříž, sice trochu nakřivo, ale byl tam a zářil. Toto vidění měl král jenom okamžik, neboť úžas se okamžitě přeměnil na čirou hrůzu a tělo ho přestalo poslouchat. Chtěl sesednout, ale nedokázal vytáhnout nohu ze třmenu; nohy jako by se přeměnily na dvě holínky z mramoru. Ruce upustily otěže a zůstaly bezvládně viset. Chtěl křičet, ale z hrdla mu nevyšel ani hlásek. K smrti vyčerpaný jelen se díval na člověka velikýma tragickýma očima, z otevřené tlamy se ozývaly hlasité steny a sípáni, z visícího jazyku skapávaly chomáčky bílé pěny. Kříž v paroží pohasl, potom znovu zazářil. Stromy, země a celý svět se před královýma očima křivil a ztrácel tvar; najednou Filip Sličný ucítil v hlavě obrovský výbuch a hned nato ho obestřela černočerná tma. O chvíli později, když dorazil zbytek lovecké družiny, našli ležet francouzského krále u nohou jeho koně. Lombard pořád štěkal na velkého jelena, který, jak si všimli, měl v paroží zaklíněné dvě větve, patrně se mu tam zachytily, jak se prodíral houštím, a teď svítily ve slunci jinovatkou. Neztráceli však čas staráním se o jelena. Zatímco jízdní myslivci zastavili smečku, jelen se znovu rozběhl, pronásledovalo ho jenom pár rozvášněných psů, kteří za ním poběží až do noci, nebo ho zaženou do rybníka, kde utone. Hugo de Bouville se naklonil nad Filipa Sličného a zvolal: „Král žije!" Mečem usekli na místě dva strůmky, svázali je opasky a přikryli plášti, vyrobili tak provizorní nosítka, na něž krále položili. Ten se jenom trochu pohnul, aby se vyzvracel a úplně vyprázdnil jako rdoušená kachna. Oči měl skelné a přivřené. Donesli ho až do Clermontu, kde v noci opět částečně nabyl schopnosti mluvit. Přivolaní lékaři mu pustili žilou. Bouvillovi, který u něj bděl, také obtížně vyslabikoval první slovo: „Kříž... kříž..." Bouville se domníval, že se král chce pomodlit, a šel mu pro krucifix. Potom Filip Sličný pravil: „Mám žízeň." Za rozbřesku ze sebe nezřetelně vypravil žádost, aby ho převezli do Fontainebleau, kde se narodil. I papež Kliment V. se chtěl vrátit do svého rodiště, když cítil, že umírá. Rozhodli, že převezou krále po vodě, aby se vyhnuli otřesům; naložili panovníka do prostorné lodě s plochým dnem a pluli po proudu Oisy. Příbuzní, služebnictvo a lučištníci z králova doprovodu pluli v jiných loďkách za ním, nebo jeli na koních po břehu řeky. Zvěst o podivném průvodu se rychle šířila a lidé žijící na březích řeky přibíhali, aby zhlédli velkou nehybnou sochu. Venkované smekali pokrývky hlavy, jako když jejich vesnicemi prochází prosebné procesí. V každé vsi lučištníci doplňovali ohřívadla s řeřavým uhlím, které pokládali na dno loďky, aby zahřáli vzduch kolem krále. Nebe bylo neproniknutelně zatažené, těžké sněhovými mračny. Pan de Vauréal, jemuž patřilo území v jedné zákrutě Oisy, opustil své sídlo a přišel pozdravit krále; před sebou však měl muže s mrtvolnou barvou tváří. Král mu odpověděl jen lehkým zachvěním víček. Kam se poděl atlet, který kdysi donutil dva ozbrojence poklesnout v kolenou jen tím, že jim zatlačil na ramena? Den skončil záhy. Na přídi loděk rozžehli velké smolnice, jejichž tančící červené světlo vrhalo stíny na břehy; procesí vypadalo jako plamenná jeskyně putující nocí. Tak dorazili k soutoku Oisy se Seinou a odtamtud až do Poissy. Donesli krále do zámku. Zůstal tam deset dní a zdálo se, že se trochu pozdravuje. Vrátila se mu řeč. Mohl dokonce vstát, ačkoli se pohyboval značně toporně. Naléhal, aby ho dopravili do Fontainebleau, a dokonce vyvinul značnou vůli a trval na tom, aby ho posadili na koně. Na něm opatrně dojel až do Essonne; tam však musel sesednout, neboť tělo ho přestalo poslouchat. Cestu dokončil v nosítkách. Znovu padal sníh a tlumil zvuk koňských kopyt. Ve Fontainebleau už se shromáždil dvůr. Ve všech krbech v zámku planuly ohně. Když král vstupoval do zámku, zašeptal: „Slunce, Bouville, slunce..." IX NAD KRÁLOVSTVÍM SE ROZPROSTŘEL STÍN Celých dvanáct dní bloudil král v sobě samém jako ztracený poutník. Chvílemi se zdálo, že nabírá sil, třebaže se velmi rychle unavil. Chtěl se zabývat záležitostmi království, vyžadoval, aby mu předložili ke kontrole účty, netrpělivě se domáhal listin a výnosů k podpisu: dosud nikdy neprojevoval takovou touhu podepisovat. Po takovém vzepětí sil upadl zase do otupělosti a pronesl jen občas nějaké slovo bez spojitosti a bez významu. Přejížděl si po čele ochablou rukou, jejíž prsty se špatně ohýbaly. Na královském dvoře se říkalo, že o sobě neví. Ve skutečnosti byl duchem nepřítomný. Z tohoto šestačtyřicetiletého muže učinila choroba během tří týdnů starce s propadlými rysy, který jen přežíval v ústraní své ložnice ve fontainebleauském zámku. A pořád ta strašlivá žízeň, která ho nutila stále žádat o vodu! Lékaři tvrdili, že se z toho nedostane, a astrolog Martin opatrně volenými slovy oznamoval, že koncem měsíce bude mocný panovník západní říše vystaven těžké zkoušce, neboť v tu dobu dojde současně k zatmění slunce. „Toho dne," psal mistr Martin, „se nad královstvím rozprostře temný stín..." Jednoho večera zažil Filip Sličný najednou znovu ten strašný pocit, že mu v hlavě cosi vybuchlo, a následovaly mrákoty a černá tma, stejně jako se to stalo v lese v Pont-Sainte-Maxence. Tentokrát tu nebyl ani jelen ani kříž. Jenom veliké tělo ležící na lůžku, které ani necítilo, jak o ně pečují. 26 První věc, kterou král uviděl, když se vynořil z temnot bezvědomí, o němž netušil, jestli trvalo hodinu nebo dva dny, byla velká bílá masa s úzkou černou korunou, která se nad ním skláněla. Také uslyšel hlas promlouvající k němu. „Ach! Bratře Renaude," pravil král slabým hlasem, „poznávám vás... Ale připadáte mi jako v mlze." A potom dodal: „Mám žízeň." Bratr Renaud z dominikánského kláštera v Poissy svlažil královy rty trochou svěcené vody. „Poslali pro biskupa Petra? Přijel už?" otázal se král. Umírajícím se často vracejí vzpomínky, které je unášejí do vzdálené minulosti. Král byl v posledních dnech svého života posedlý touhou vidět u svého lůžka přítele z dětství, Petra de Latille, biskupa ze Châlons a člena královské rady. Okolí se ptalo po důvodech jeho přání, hledaly se skryté motivy a příčiny, ale ty neexistovaly: šlo jenom o rozmar královy paměti. „Ano, sire, už pro něj poslali," odvětil bratr Renaud. Skutečně vyslali kurýra do Châlons, ale až co možná nejpozději s nadějí, že biskup nedorazí včas. Neboť na bratru Renaudovi teď spočíval úkol, jehož se nehodlal vzdát ve prospěch kteréhokoli jiného duchovního. Navíc byl králův zpovědník současně velkým francouzským inkvizitorem; svědomí obou mužů byla obtížena týmiž závažnými tajemstvími Všemocný panovník si nesměl vybrat nějakého svého přítele, aby ho doprovodil na velkou cestu. „Mluvíte na mě už dlouho, bratře Renaude?" otázal se král. Bratr Renaud s bradou ztrácející se v tučném těle a bystrýma pozornýma očima měl teď velký úkol: jménem božské vůle měl získat od krále to, co od něj očekávali živí. „Sire," pravil, „Bůh od vás čeká, že před odchodem dáte do pořádku záležitosti království." Král chvilku neodpovídal. „Bratře Renaude, zpovídal jsem se?" zeptal se. „Ale ano, sire, předevčírem," odpověděl dominikán. „Byla to krásná zpověď, která v nás vyvolala velký obdiv a určitě stejně zapůsobí na vaše poddané. Litoval jste, že jste uvalil na svůj lid a hlavně na církev příliš vysoké daně; a také jste prohlásil, že nemáte v žádném případě potřebu prosit o odpuštění mrtvé, které odsoudily vaše soudy, jelikož jste se vždy řídil Vírou a Spravedlností." Velký inkvizitor při těchto slovech zvedl hlas, aby všichni přítomní dobře slyšeli. „To jsem řekl?" otázal se král. Už si nic nepamatoval. Skutečně pronesl tato slova, nebo si je bratr Renaud teď vymyslel, aby byl jeho odchod ze světa skutečně hodný velké osobnosti? Zašeptal jenom: „Mrtví..." „Měl byste nám sdělit svoji poslední vůli, Sire," naléhal bratr Renaud. Trochu ustoupil a král uviděl, že komnata je plná lidí. „Ach, dobře vás všechny poznávám," řekl jen. Jako by ho samotného překvapovalo, že mu zůstala schopnost rozlišovat tváře. Stáli kolem něj jeho lékaři, komoří, jeho bratr Karel, jako vždy domýšlivý a samolibý, trochu v pozadí bratr Ludvík se skloněnou hlavou a Enguerrand a Filip Konvrš, řeholník laik a právník, potom jeho sekretář Maillard, který jako jediný seděl u malého stolku blízko lůžka... Nikdo se nehýbal, všichni mlčeli a vypadali tak nevýrazně, jako by ani nebyli skuteční. „Ano, ano," zopakoval, „všechny vás poznávám." Ten obr tamhle v dálce, jehož hlava vyčnívá nade všechny, to je Robert z Artois, jeho divoký nezkrotný příbuzný... Kousek dál od něj si vysoká žena vyhrnovala rukávy jako porodní bába. Pohled na hraběnku Mahaut králi připomněl odsouzené princezny. „Byl zvolen papež?" zeptal se. „Ne, sire." V jeho vyčerpané mysli se pletla a převracela spousta problémů. Každý muž se trochu domnívá, že svět vznikl v týž okamžik, kdy se narodil, a proto trpí, když odchází ze života, neboť nechává vesmír nedokončený. A tento dojem je o to mocnější, když jde o krále. Filip Sličný hledal očima svého nejstaršího syna. Ludvík Navarrský, Filip z Poitiers i Karel Francouzský stáli u hlavy lůžka těsně jeden vedle druhého, jako přikovaní sledovali umírání svého zploditele. Král musel zvrátit hlavu dozadu, aby je viděl. „Zvažujte dobře, Ludvíku," zašeptal, co to znamená být králem Francie! Co nejdříve se seznamte se stavem svého království." Hraběnka Mahaut se obratným manévrováním snažila přiblížit k lůžku, bylo nabíledni, jaké odpuštění a jakou milost si chtěla vyprosit od umírajícího. Bratr Renaud pohlédl na hraběte z Valois pohledem, který znamenal: Monseigneure, zasáhněte! Ludvík Navarrský se zanedlouho stane francouzským králem a bylo všeobecně známo, že ho Valois dokonale ovládá. Vážnost Karla z Valois vzrostla úměrně jeho budoucímu významu a velký inkvizitor se na něj obrátil jako na skutečně mocného muže. Valois zastoupil Mahaut cestu a postavil se mezi ni a lůžko. „Bratře," pravil, „nehodláte nic pozměnit na svém testamentu z roku 1311?" „Nogaret zemřel," odvětil král. Valois se rezignovaně naklonil k velkému inkvizitorovi, který se stejně odevzdaným výrazem rozpřáhl ruce, jako by litoval, že čekali tak dlouho. Král však dodal: „On byl vykonavatelem mé poslední vůle." „Takže musíte nadiktovat nový dovětek k závěti a jmenovat nové vykonavatele, bratře," naléhal Valois. „Mám žízeň," zašeptal Filip Sličný. Podali mu trochu svěcené vody na rty. Valois pokračoval: „Domnívám se, že si stále přejete, abych dbal na správné vykonávání vaší vůle." „Jistě... A vy také, Ludvíku, bratře," pravil král s pohledem na hraběte z Evreux. Maillard začal psát, pronášeje polohlasně obvyklé formulace královského testamentu. Po Ludvíku z Evreux označil král i další vykonavatele své poslední vůle, tak jak očima, nyní ještě pronikavějšíma, když se jejich bledost zamžila, utkvíval na tvářích kolem sebe. Jmenoval tak Filipa Konvrše, potom Petra ze Chambly, který byl důvěrným přítelem jeho prostředního syna, a také Huga de Bouville. Enguerrand de Marigny postoupil kupředu, aby umírající nepřehlédl jeho mohutnou postavu. Koadjutor věděl, že Karel z Valois už celé dva týdny zahrnuje oslabeného panovníka stížnostmi a obviněními. „To Marigny, bratře, zapříčinil všechny vaše starosti... To Marigny vyplenil pokladnu... To Marigny nečestně kupčil s mírem ve Flandrech... To Marigny vám poradil, abyste upálil velmistra..." Bude Filip Sličný jmenovat, jak to každý očekával, mezi vykonavateli závěti i Marignyho, a potvrdí tak s konečnou platností svoji důvěru k němu? Maillard se zvednutým perem nespouštěl z krále oči. Valois však pronesl chvatně: „Domnívám se, že už jste jmenoval dostatečný počet osob, bratře." A velitelským gestem naznačil Maillardovi, aby seznam uzavřel. Smrtelně bledý Marigny stiskl rukama opasek a zvýšeným hlasem pronesl: „Sire...! Vždycky jsem vám věrně sloužil. Žádám vás, abyste mě doporučil monseigneuru svému synovi." Král na chvíli váhal mezi dvěma rivaly, kteří se přetahovali o jeho duši, mezi Valoisem a Marignym, mezi bratrem a prvním ministrem. Jak mysleli oba jenom na sebe a jak málo na něj! „Ludvíku," pravil znaveně, „pokud se prokáže, že Marigny věrně sloužil království, ať není krácen ve svých právech." Tu Marigny pochopil, že pomluvy dopadly na úrodnou půdu. Tázal se v duchu, zda ho Filip Sličný měl vůbec kdy rád, když ho teď tak snadno dokázal opustit. Marigny však věděl, jakou mocí vládne. Měl v ruce správu království, finance, armádu. On skutečně věděl, on ano! „v jakém stavu je království" a že bez něj se mu nedá vládnout. Zkřížil paže, zvedl mohutnou bradu a upíral zrak na Valoise a Ludvíka Navarrského stojící na druhé straně lůžka umírajícího panovníka, jako by vyzýval následující vládu. „Sire, máte ještě jiná přání?" zeptal se bratr Renaud. Hugo de Bouville znovu zasadil do svícnu voskovici, která hrozila sesutím. „Proč je tu taková tma?" otázal se král. „Je pořád ještě noc? Slunce dosud nevyšlo?" I když byl bílý den, tonul zámek v neobvyklé, úzkost nahánějící temnotě. Právě probíhalo ohlášené, teď úplné zatmění slunce, a nad celou Francií se rozestřela tma. „Vracím své dceři Isabele," ozval se najednou král, „prsten s velkým rubínem, jemuž se říká Třešně, který mi darovala." Na chvilku se odmlčel a zeptal se znovu: „Petr z Latille už dorazil?" Protože mu nikdo neodpovídal, dodal: „Daruju mu svůj krásný smaragd." Pokračoval tím, že odkazoval různým kostelům, chrámu Matky boží v Boulogni, neboť tam se jeho dcera vdávala, kostelu svatého Martina v Toursu a svatého Diviše květy zlaté lilie „za cenu tisíce livrů"," upřesnil pokaždé. Bratr Renaud se k němu naklonil a šeptl mu do ucha: „Sire, nezapomeňte na naše převorství v Poissy." Na propadlé tváři Filipa Sličného se objevil podrážděný výraz. „Bratře Renaude," pravil, „odkazuji vašemu klášteru krásnou bibli s poznámkami, které jsem učinil vlastní rukou. Bude vám k užitku, vám i všem zpovědníkům francouzských králů." Velký inkvizitor sice čekal něco víc, ale dokázal skrýt své zklamání. „Vašim sestrám z kláštera svatého Dominika v Poissy odkazuji velký templářský kříž. A také tam bude odpočívat mé srdce." Král uzavřel seznam svých darů. Maillard nahlas přečetl dodatek k závěti. Když došel ke slovům „z vůle krále", dotáhl k němu Valois dědice trůnu, pevně mu stiskl paži a důrazně pronesl: „Dodejte ještě ,a za souhlasu krále Navarrského'." Filip Sličný sklonil bradu v téměř neznatelném výrazu rezignovaného souhlasu. Jeho vláda byla u konce. Museli mu vést ruku, aby na konec pergamenu připojil svůj podpis. Zašeptal: „To je všechno?" Ne; poslední den francouzského krále dosud nebyl u konce. „Teď musíte, sire, předat královské tajemství zázračného uzdravení," pravil bratr Renaud. Vyzval přítomné, aby se vzdálili. Král totiž musel předat synovi schopnost, tajemně připisovanou osobě krále: schopnost léčit krtici. Filip Sličný s hlavou zvrácenou na polštáři zasténal: „Bratře Renaude, pohleďte, zač stojí tento svět. Zde leží francouzský král!" Ve chvíli, kdy umíral, se od něj vyžadovalo, aby vynaložil poslední síly a zasvětil svého nástupce do svých ať už skutečných či jen předpokládaných schopností uzdravit neškodnou chorobu. Filip Sličný však neodříkával formule a modlitby toho zázraku; zapomněl je. Místo něj pronášel správná slova bratr Renaud. A Ludvík Navarrský klečel u svého otce, svýma příliš teplýma rukama svíral ledové ruce královy a přijal dědičné tajemství. Po dokončeném rituálu byli dvořané znovu vpuštěni do královské ložnice a bratr Renaud začal odříkávat modlitby umírajících. Dvůr opakoval verset „In manus tuas, Domine... „Do tvých rukou, Pane, poroučím svoji duši...", když se otevřely dveře; biskup Petr z Latille, králův přítel z dětství, dorazil. Všechny pohledy se stočily k němu, zatímco rty stále pokračovaly v mumlání. „In manus tuas, Domine," opakoval biskup Petr s ostatními. Obrátili se k lůžku a modlitby jim uvízly v hrdlech; železný král byl mrtev. Bratr Renaud se k němu sklonil, aby mu zavřel oči. Ale víčka, která nikdy nemrkala, se sama opět zvedla. Dvakrát se velký inkvizitor marně pokusil zatlačit mrtvému oči. Museli nakonec páskou překrýt oči panovníka, který s otevřenýma očima vstoupil na Věčnost. HISTORICKÉ VYSVĚTLIVKY 1. První francouzský básník píšící v galorománštině, vévoda Vilém IX. (22. října 1071-1127) je jednou z nejvýznamnějších a nejzajímavějších postav středověku. Tento vysoký šlechtic, velký milovník a velký vzdělanec, žil a myslel na svoji epochu výjimečným způsobem. Rafinovaná nádhera, jíž se na svých zámcích obklopoval, stojí u zrodu slavných „soudů lásky". Ve snaze naprosto se osvobodit od církevní autority odmítl papeži Urbanu II., který ho přijel schválně za tímto účelem navštívit, účast v křížové výpravě. Využil nepřítomnosti svého souseda, hraběte Toulouského, a vztáhl ruku na jeho pozemky. Později se však pod vlivem dobrodružných příběhů vydal na Východ v čele armády o 30 000 mužích, které dovedl až do Jeruzaléma. Jeho Verše, z nichž se zachovalo pouhých jedenáct básní, zavádějí do galořímské a obecněji do francouzské literatury idealizovaný obraz ženy a lásky, jenž před ním neexistoval; tento obraz je pramenem milostné lyriky, která prochází celou francouzskou literaturou, je jejím zdrojem. Princ-trubadúr trochu podléhal vlivu španělsko-arabských básníků. 2. Případ nástupnictví rodu Artois patřil k nejdramatičtějším v historii Francie - ještě o něm bude řeč v následujících dílech - a odehrál se takto: Svatý Ludvík dal v roce 1237 hrabství a pairství Artois jako úděl svému bratru Robertovi. Tento Robert I. z Artois měl jednoho syna, Roberta II., který se oženil s Amicií z Courtenay, paní z Conches. Robert II. měl dvě děti: Filipa, který zemřel v roce 1298 na zranění utrpěná při bitvě u Furnes, a Mahaut, jež se provdala za burgundského palatýna Otu. Po smrti Roberta II., který byl zabit v roce 1302 (tedy čtyři roky po svém synu Filipovi) v bitvě u Kortrijku, žádal o dědictví, tedy o hrabství, současně Robert III., Filipův syn a náš hrdina, a jeho teta Mahaut, jež se odvolávala na arteské obyčejové právo. Filip Sličný rozhodl při v roce 1309 ve prospěch Mahaut. Ta se stala po manželově smrti regentkou burgundského panství a provdala své dvě dcery Janu a Blanku za syny Filipa Sličného: prostředního Filipa a nejmladšího Karla. Soudní rozhodnutí v její prospěch bylo značně ovlivněno právě těmito svazky, neboť koruně přinesly Svobodné hrabství burgundské, jež dostala věnem Jana. Mahaut se stala hraběnkou-pairkou z Artois. Robert se nehodlal smířit s porážkou a celých dvacet let se zavilou neústupností vedl se svou tetou boj, soudní cestou i přímo, v němž byly všechny prostředky povoleny: donášení, pomluvy, použití lsti, čarodějnictví, jedy, politické bouře. Tento boj, jak uvidíme později, nakonec skončil tragicky pro Mahaut, tragicky pro Roberta, tragicky pro Anglii i pro Francii. Co se týče panství burgundských, spjatých se všemi procesy království, považujeme za nutné čtenáři připomenout, že byly v té době Burgundska dvě, naprosto spolu nesouvisející: Vévodství burgundské, jež bylo vazalským územím francouzské koruny, a Hrabství burgundské, které tvořilo palatynát pocházející ze Svaté říše. Vévodství mělo za hlavní město Dijon, hrabství Dole. Slavná Markéta Burgundská patřila k vévodské rodině; její sestřenice a švagrové Jana a Blanka potom k rodině hraběcí. 3. Ve středověku se obrazně říkalo měšci, který se nosil u opasku, či vaku, který visel u sedla, a tudíž se hýbal (francouzsky hýbat se - bouger), bougette či bolgéte. Toto slovo proniklo do Anglie, kde se ujalo a vyslovovalo se jako „boudgett", označovalo rovněž měšec královského pokladníka a později i jeho obsah. Odtud pochází termín „budget". 4. Rád templářských rytířů svatého Jeruzaléma byl založen v roce 1128, aby zaručil ochranu svatých míst v Palestině a rovněž chránil cesty poutníků. Řád pod patronací svatého Bernarda byl přísný. Rytířům ukládal cudnost, chudobu a poslušnost. Rytíři se neměli „příliš dívat na ženskou tvář..., ani ... líbat osobu ženského pohlaví, vdovu, pannu, ale ani matku, sestru, tetu či jinou ženu". Ve válce byli povinni bojovat jeden proti třem a nesměli se nechat vykoupit penězi. Lovit směli pouze lva. Tito mniši-vojáci, jediná dobře zorganizovaná vojenská síla, tvořili rámec pro často neuspořádané hordy, které tvořily armády křížových výprav. Vždy byli v čele armády při útoku, vzadu, když se ustupovalo, neustále se museli potýkat s neschopností a rivalitou princů, kteří veleli příležitostným armádám, a tak ztratili za dvě století na bitevních polích více než dvacet tisíc mužů. Číslo je to úctyhodné vzhledem k velikosti řádu. Ke konci své éry však také spáchali několik osudných strategických chyb. Za celou dobu existence byli dobří úředníci a opatrovníci jmění. Protože je mocní potřebovali, zlato z Evropy proudilo do jejich pokladnic. Svěřili jim celé provincie. Za sto let zabezpečovali účinnou vládu západního světa v Konstantinopoli. Jezdili z místa na místo jako páni světa, nemuseli platit daně, odvody ani mýtné. Záviseli jenom na papeži. Měli komendy po celé Evropě i na Středním východě, centrum jejich organizace však bylo v Paříži. Přiměli je k tomu, že působili jako bankéři. Svatá stolice i evropští panovníci u nich měli své běžné účty. Půjčovali na záruku a platili dopředu výkupné za zajatce. Císař Balduin jim dal do zástavy „pravý Kříž". Výpravy, dobyvatelské úspěchy, jmění, všechno bylo v historii templářů přebujelé, a to až po samotnou proceduru směřující k jejich zrušení. Svitek pergamenu, na němž byl zápis z výslechů v roce 1307, měří 22,20 metru. Od toho hrozného procesu dodnes trvá kontroverzní posuzování řádu i procesu; někteří historici se stavěli proti obviněným, jiní zase proti Filipu Sličnému. Není pochyb o tom, že obvinění vznesená proti templářům byla z větší části přehnaná či dokonce lživá; rovněž tak ale není pochyb, že se templáři dopouštěli dost značných dogmatických úchylek. Dlouhým pobytem na Východě přišli do styku s jistými rituály provozovanými původní křesťanskou církví, dále s islámem, proti němuž bojovali, i s ezoterickými tradicemi starého Egypta. Právě kvůli jejich iniciačním obřadům vyvstalo sloučením obvinění, tak běžné pro inkvizici, obvinění z uctívání model, praktikování démonického kultu a čarodějnictví. Případ templářů by nebyl pro nás tak zajímavý, kdyby neměl pokračování sahající až do dnešních časů. Je známo, že se řád templářských rytířů krátce po svém oficiálním zrušení znovu zformoval do mezinárodní tajné organizace a jsou známa i jména tajných velmistrů až do 18. století. Templáři stojí u zrodu tovaryšských cechů, instituce, která existuje ještě dnes. Ve svých vzdálených komendách totiž potřebovali křesťanské dělníky. Organizovali je a stanovili jim pravidla pojmenovaná „povinností". Tito dělníci, kteří nenosili meč, se oblékali do bílého šatu; účastnili se křížových výprav a vystavěli na Středním východě nádherné citadely podle pravidla nazývaného v architektuře „křižáckou okázalostí". Získali tam povědomí o metodách práce zděděných z antiky, které jim posloužily k tomu, aby mohli posléze na Východě vystavět gotické kostely. V Paříži pak tito tovaryši žili buď za hradbami Templu či v sousední čtvrti, kde se těšili „výsadám" a která zůstala po pět set let centrem zasvěcených dělníků. Zprostředkovaně se přes tovaryšské společnosti templářský řád váže k začátkům svobodného zednářství. U svobodných zednářů nacházíme nejen „důkazy" velmi podobných iniciačních obřadů, jako měly bývalé tovaryšské společnosti, ale, což je ještě více udivující, podobné znaky, které se objevují na zdech jistých hrobů architektů faraonského Egypta. To všechno vede k domněnkám, že tyto obřady, tyto emblémy, tyto pracovní postupy donesli do Evropy právě a navíc bylo v každé zemi jiné templáři. 5. Ve středověku se nepoužívalo stejné datování jako v naší době. Nový rok oficiálně začínal v Německu, Švýcarsku, Španělsku a Portugalsku na Boží hod vánoční; v Benátkách 1. března; v Anglii 25. března; v Římě jednou 25. ledna, jednou 25. března; v Rusku o jarní rovnodennosti. Ve Francii spadal oficiální začátek roku na Boží hod velikonoční. Říká se tomu „velikonoční způsob" nebo také „francouzský způsob" nebo „starý způsob". Tento podivný zvyk určovat začátek roku podle pohyblivého svátku s sebou nesl různé zvláštnosti a nejasnosti, délka roku se pohybovala mezi třemi sty třiceti a čtyřmi sty dny. Některé roky měly dvě jara, jedno na začátku roku, druhé na konci. Starý způsob byl zdrojem nekonečných obtíží, a velmi svízelně se proto stanovuje přesné datum. Takže podle starého způsobu skončil proces s templáři v roce 1313, neboť Velikonoce roku 1314 připadaly na 7. dubna. Až v prosinci roku 1564, za vlády Karla IX., předposledního krále dynastie Valois, byl začátek roku pevně stanoven na prvního ledna. Rusko přijalo „nový způsob" až v roce 1725, Anglie v roce 1752, Benátky byly poslední, ty ho přijaly, až když je dobyl Bonaparte. V tomto vyprávění se přirozeně užívá datování podle nového způsobu. 6. Palác templářů, přilehlé budovy, jeho „půda" a všechny sousední ulice tvořily čtvrť Templu, jehož jméno se zachovalo až do dnešní doby. Ve velké věži Templu, která sloužila jako vězení pro Jakuba de Molay, byl o čtyři a půl století později vězněn král Ludvík XVI. Vyšel odtamtud, až když ho vedli pod gilotinu. Tato věž zmizela v roce 1811. 7. Biřicové byli nižší úředníci pověření různými úkoly kvůli zachování veřejného pořádku a klidu při soudních procesech. Jejich role značně splývala s funkcí dveřníků a obřadníků. Mezi jejich povinnosti patřilo doprovázet krále, ministry a představené parlamentu či univerzity, či kráčet před nimi. Hůl, kterou nosí dnešní ceremoniáři či pedelové, je pozůstatek hole dřívějších biřiců, ovšem podobá se jí jenom velmi vzdáleně. V roce 1254 bylo přiděleno ke službě u pařížské policie šedesát biřiců. 8. Právo koncese, která opravňovala její držitele k prodeji v okolí či přímo uvnitř domu panovníka a byla udělovaná jistým obchodním sdružením, patrně pochází z Východu. V Byzanci měli právo otevřít si obchod před vchodem do císařského paláce obchodníci s parfémy, jejich vůně byly nejpříjemnější věcí, která mohla potěšit císařovy nozdry. 9. Nesleská věž, která se dříve jmenovala Hamelinova věž podle představeného Paříže, který ji nechal postavit, a nesleský palác stály na místě, kde je dnes Francouzský institut. Zahradu na západní straně lemovala hradba Filipa Augusta s příkopy, kterým se na této straně říkalo „nesleské příkopy" a později sloužily k vytyčení Mazarinovy ulice. Celek se dělil na velký Nesle, malý Nesle a nesleské sídlo; na různých místech tohoto území dříve stály paláce Neversů, Guénégaudů, Contiů a mincovna. Nesleská věž byla zbořena až v roce 1663, aby na jejím místě mohla být vystavěna Mazarinova kolej, která je od roku 1805 Francouzským institutem. 10. Bavlněný papír, patrně původem z Číny, jemuž se dříve říkalo „řecký pergamen", neboť Benátčané objevili jeho výrobu a užití v Řecku, se objevil v Evropě kolem 10. století. Lněný papír dovezli trochu později z Východu Saracénové ze Španělska. První výrobny papíru byly v Evropě zřízeny během 13. století. Z důvodů špatné odolnosti a tudíž i malé schopnosti vydržet archivování se papír nikdy nepoužíval pro oficiální dokumenty, které musely být opatřeny „visacími pečetěmi". 11. Od doby Filipa Sličného, který svolával tato lidová shromáždění, si francouzští králové zvykli uchylovat se k „celonárodním poradám", z nichž se později vyvinuly generální stavy a po roce 1789 první parlamentní instituce. 12. Časové pojmy byly ve středověku daleko méně přesné než dnes, a proto se pro označení různých částí dne užívalo církevní dělení: prima (první hodinka), tertia (druhá hodinka kanonická), nona (čtvrtá z klášterních hodinek) a nešpory (odpolední služby boží). Prima začínala kolem šesté ráno. Tertia se vztahovala k dopoledni. Nona k odpolednímu času a nešpory ke konci dne, až do západu slunce. 13. Původně se tomuto ostrůvku ležícímu po proudu řeky na špičce ostrova Cité říkalo Kozí ostrov, později Židovský ostrov, neboť tam popravovali pařížské Židy. Byl spojen se sousedním ostrůvkem a s celým ostrovem Cité, aby bylo možné stavět Pont Neuf, dnes je na tom místě zahrada Vert-Galant. 14. V rozdělení církevních jurisdikcí ve vrcholném středověku byla Paříž pouze biskupstvím. Z toho důvodu se také neobjevuje v seznamu dvaceti a jednoho „arcibiskupských sídel" říše, která byla vyjmenována v závěti Karla Velikého. Paříž byla až do 17. století závislá na arcidiecézi v Sensu. Pařížský biskup byl sufragán, tedy závislý na arcibiskupovi ze Sensu, což znamená, že všechna rozhodnutí či rozsudky, které vynesl, přicházely k odvolacímu řízení k nadřízenému arcibiskupovi. Paříž získala statut arcibiskupství až za vlády Ludvíka XIII. 15. Představený Paříže (francouzsky prévôt) patřil ke královským úředníkům a kumuloval ve svém úřadě funkce, které jsou dnes rozděleny mezi prefekty, velitele obvodních vojenských velitelství, divizní komisaře, fiskální úředníky a správce pokladny. Z toho vyplývá, že ani nemohl být příliš oblíbený. Ale už v této době se v některých krajích začal o svoje funkce dělit s výběrčími daní. (Prévôt překládám, jde-li o Paříž, jako představený Paříže, v jiných oblastech potom správce, pozn. překl.) 16. Oblečení urozených vdov bylo velmi podobné oděvu jeptišek: skládalo se z dlouhých černých šatů bez ozdob a šperků, bílé zavinutí skrývalo hrdlo i bradu a vlasy kryla bílá rouška. 17. Od konce 11. století a ustanovení normandské dynastie pocházela anglická šlechta z větší části z francouzských kořenů. Tato šlechta, kterou nejdříve tvořili normandští baroni, druhové Viléma Dobyvatele, později ji doplňovali urozenci z Anjou a Akvitánci z rodu Plantagenetů, si zachovala svůj původní jazyk i zvyky. Ve 14. století byla francouzština pořád běžným jazykem na anglickém královském dvoře, jak to dokládá slavný výrok anglického krále Eduarda III. v Calais, který připevnil podvazek hraběnky ze Salisbury se slovy: Honni soit qui mal y pense, neboli Hanba tomu, kdo o tom zle smýšlí, kterážto se stala heslem podvazkového řádu. Královská korespondence byla psána ve francouzštině. Ostatně mnoho anglických urozenců mělo svá léna v obou zemích. Všimněme si rovněž v tomto bodě našeho vyprávění, že král Eduard III. byl v prvních dvou letech svého života dvakrát ve Francii. Při své první cestě v roce 1313 se málem udusil v kolébce dýmem z požáru, který vypukl v Maubuissonu. O jeho druhé cestě, kterou podnikl jenom se svou matkou, se zmiňujeme zde. 18. Ve feudální hierarchii byl panoš pro mladé muže předstupněm před pasováním na rytíře. Ve Francii existuje ještě jeden mezistupeň mezi panošem (écuyer) a rytířem (chevalier), a sice bachelier, do češtiny překládaný také jako panoš, někdy jako podkoní. (pozn. překl.) 19. Kurýři byli poslové pověření předat oficiální sdělení. Panovníci, papežové, příslušníci vysoké šlechty a představení laických či církevních úřadů měli své kurýry, kteří nosili oděv v jejich barvách a jejich erb. Královští kurýři měli právo na přednostní výměnu koní během cesty. Kurýři tak mohli snadno urazit i sto kilometrů denně. 20. Výraz odírání, jinak také neprávem vybíraná daň, francouzský výraz pro to je maltôte pocházející z latinského základu mala tolta neboli špatné vybírání, neprávní daň, převzal lid, aby označil daň z obchodních transakcí, již zavedl Filip Sličný a která spočívala v tom, že se z ceny jednoho livru zaplacené za zboží platila daň jeden denár. Pakliže se počítalo v livrech tourských, potom to bylo 0,50 % z ceny, pakliže v livrech pařížských, bylo to 0,33% z ceny. Toto opatření vyvolalo vzbouření a zbyla po něm vzpomínka na drtivé opatření. 21. Takto označovaný jed byl patrně thiokyanatan rtuťnatý (Hg (SCN)2). Tato sůl vydává při spalování kyselinu siřičitou, páry rtuti a sloučeniny kyanovodíku, které můžou způsobit otravu současně kyanovodíkem i rtutí. Skoro všechny jedy užívané ve středověku byly založeny na bázi rtuti, oblíbené látky alchymistů. 22. Filip Sličný může být považován za prvního galikánského krále. Bonifác VIII. vyhlásil v bule Unam Sanctam ... „že všechny lidské bytosti jsou podřízeny nejvyššímu římskému pontifikovi a že tato podřízenost je nezbytná pro jejich spásu". Filip Sličný nepřestával bojovat za nezávislost světské moci na církevní ve světských záležitostech. Na rozdíl od něj byl jeho bratr Karel z Valois ultramontán. 23. Archivy byly za Filipa Sličného institucí poměrně nedávného data. Založil je svatý Ludvík, který chtěl, aby byly shromážděny a seřazeny všechny dokumenty týkající se práv a zvyků království. Až do té doby takové dokumenty, pakliže se vůbec dochovaly, uschovávali šlechtici nebo obce; král si u sebe ponechával pouze smlouvy a dokumenty týkající se vlastnictví koruny. Za prvních Kapetovců byly tyto dokumenty umisťovány do vozu, který následoval krále, ať jel kamkoli. 24. Kategorie králových měšťanů byla zavedena kolem poloviny 13. století a tvořila zvláštní skupinu poddaných, kteří se odvolávali pouze na královskou spravedlnost, byli zproštěni poddanských povinností vůči svému pánu, dokonce i povinností sídlit na jednom místě, a záviseli pouze na nejvyšší centrální moci, tedy na králi. Tato instituce zažila za Filipa Sličného nebývalý rozmach. Dá se říci, že královi měšťané byli první Francouzi, jejichž právní statut byl srovnatelný se statutem moderního občana. 25. První „obecní dům" v Paříži, jemuž se nejdříve říkalo Kupecký dům, později, od 11. století, Měšťanská hovorna, stál poblíž Châteletu. Etienne Marcel v roce 1357 přenesl sídlo obecních záležitostí a místo, kde se setkávali měšťané, do domu na náměstí Gréve, kde nyní stojí pařížská radnice. 26. Podle dokumentů a zpráv vyslanců, které jsou k dispozici, se dá vyvodit závěr, že Filip Sličný byl stižen záchvatem mrtvice, která zasáhla nemotorickou sféru mozku. Smrtelná recidiva ho postihla 26. nebo 27. listopadu. BIOGRAFICKÝ REJSTŘÍK Panovníci jsou zde uváděni jménem, pod nímž vládli; ostatní osoby podle jména rodového nebo hlavního léna. Nezmiňujeme se zde o některých epizodních postavách, pokud se o nich v historických dokumentech objevuje zmínka jenom v souvislostech s konkrétní událostí, kvůli níž vystupují i v našem vyprávění. ANDRONICUS II. PALAIOLOGOS (1258-1332) Císař v Konstantinopoli. Korunován v roce 1282. Svržen z trůnu vnukem Andronikem III. v roce 1328. ANJOU-SlCILE (Markéta), hraběnka z Valois (kolem 1270 až 31. prosince 1299). Dcera Karla II. z Anjou řečeného Kulhavého a Marie Uherské. První manželka Karla z Valois. Matka budoucího francouzského krále Filipa VI. ARTOIS (Mahaut, hraběnka Burgundská, později z Artois, (? až 27. listopadu 1329). Dcera Roberta II. z Artois. Provdala se roku 1291 za burgundského palatýna Ottu IV. (zemřel r. 1303). Hraběnka-pairka z Artois královským výnosem (1309). Matka Jany Burgundské, manželky Filipa z Poitiers, budoucího Filipa V. a Blanky Burgundské, manželky Karla Francouzského, budoucího Karla IV. ARTOIS (Robert III.) (1287-1342) Syn Filipa z Artois a vnuk Roberta II. z Artois. Hrabě z Beaumont-le-Roger a pán z Conches (1309). Oženil se (1318) s Janou z Valois, dcerou Karla z Valois a Kateřiny z Courtenay. Pair království díky svému hrabství Beaumont-le-Roger (1328). Vypovězen ze země (1322), uchýlil se na dvůr Eduarda III. Anglického. Smrtelně zraněn ve Vannes. Pohřben v kostele svatého Pavla v Londýně. AUCH (Arnaud) (?-1320) Biskup z Poitiers (1306). Stal se kardinálem-biskupem z Albana díky Klimenovi V. v roce 1312. Papežský legát v Paříži r. 1314. Papežský komoří až do r. 1319. Zemřel v Avignonu. AULNAY (Gautier de) (?- 1314) Starší syn Gautiera z Aunay, pána z Moucy-le-Neuf, Mesnilu a Grand Moulin. Panoš hraběte z Poitiers, prostředního syna Filipa Sličného. Usvědčený z cizoložství (aféra nesleské věže) s Blankou Burgundskou. Popraven v Pontoise. Byl ženatý s Anežkou z Montmorency. AULNAY (Filip de) (?-1314) Mladší bratr předešlého. Milenec Markéty Burgundské, manželky Ludvíka Navarrského řečeného Hašteřivého. Popraven v touž dobu jako jeho bratr v Pontoise. BAGLIONI (Guccio) (kolem 1295-1340) Sienský bankéř spřízněný s rodinou Tolomeiů. V roce 1315 řídil pobočku banky v Neauphle-le-Vieux. Tajně se oženil s Marií de Cressay. Měl jednoho syna Giannina (1316), kterého v kolébce vyměnili za pohrobka Jana I. Zemřel v Kampánii. BARBETTE (Etienne) (kolem 1250-19. prosince 1321) Pařížský měšťan patřící k jedné z nejstarších vážených rodin notáblů. Pařížský cestmistr (1275), konšel (1296), představený kupeckého cechu (1296 a 1314), představený pařížské mincovny a osobní králův pokladník. Jeho dům byl vypleněn během vzbouření v roce 1306. BOCCACCIO DA CHELLINO Florentský bankéř cestující za společnost Bardiů. Měl francouzskou milenku a s ní nemanželského syna (1313), z nějž vyrostl slavný básník Boccaccio, autor Dekameronu. BONIFÁC VIII. (Benedikt Caetani), papež (kolem 1215-11. října 1303) Nejprve kanovník v Todi, advokát konzistoria a apoštolský notář. V roce 1281 kardinál. Zvolen papežem 24. prosince 1294 po abdikaci Celestýna V. Oběť „atentátu" v Anagni, zemřel v Římě o měsíc později. BOURDENAI (Michel de) Právník a rádce Filipa Sličného. Byl uvězněn a jeho majetek byl zkonfiskován za vlády Ludvíka X., avšak jmění i hodnosti mu byly vráceny za Filipa V. BOUVILLE (Hugo III., hrabě de) (?-1331) Syn Huga II. de Bouville a Marie de Chambly. Komoří Filipa Sličného. Oženil se (1293) s Markétou des Barres, měl s ní jednoho syna Karla, který se stal komořím Karla V. a guvernérem Dauphiné. BURGUNDSKÁ (Anežka Francouzská, vévodkyně) (kolem 1268 až kolem 1325) Poslední z jedenácti dětí svatého Ludvíka. Provdala se roku 1273 za Roberta II. Burgundského. Matka Huga V. a Guda IV., burgundských vévodů; Markéty, manželky Ludvíka X. Hašteřivého, Navarrského a později francouzského krále, a Jany řečené Kulhavé, manželky Filipa VI. z Valois. BURGUNDSKÁ (Blanka) (kolem 1296-1326) Mladší dcera Oty IV., palatýnského hraběte burgundského a Mahaut z Artois. V roce 1307 provdána za Karla Francouzského, nejmladšího syna Filipa Sličného. Usvědčena z cizoložství (1314) současně s Markétou Burgundskou, uvězněna v Château-Gail-lard, potom v zámku v Gournay u Coutances. Po zrušení manželství se stala jeptiškou v klášteře v Maubuissonu. CAETANI (Francesco) (?-březen 1317) Synovec Bonifáce VIII., který z něj učinil kardinála (1295). Zapleten do pokusu o uhranutí francouzského krále (1316). Zemřel v Avignonu. CHARNAY (Geoffroy de) (?-18. března 1314) Normandský preceptor v řádu templářských rytířů. Zatčen 13. října 1307, odsouzen a upálen v Paříži. CHÂTILLON-SAINT-POL (Mahaut de), hraběnka z Valois (kolem 1293-1358) Dcera Víta ze Châtillonu, nejvyššího královského číšníka, a Marie Bretaňské. Třetí manželka Karla z Valois, bratra Filipa Sličného. COLONNA (Jakub) (?-1318) Člen slavné římské rodiny Colonnů. Díky Mikuláši III. se stal v roce 1278 kardinálem. Hlavní rádce na římském dvoře Mikuláše IV. Exkomunikován papežem Bonifácem VIII. v roce 1297, znovu rehabilitován do hodnosti kardinála v roce 1306. COURTENAY (Kateřina de), hraběnka z Valois, titulární císařovna konstantinopolská (?-1307) Druhá manželka Karla z Valois, bratra Filipa Sličného. Vnučka a dědička Balduina, posledního latinského císaře konstantinopolského (1261). Po její smrti přešla její práva na její nejstarší dceru Kateřinu z Valois, manželku Filipa z Anjou, prince achajského a tarentského. CRESSAY (paní Eliabel de) Zámecká paní z Cressay u Neauphle-le-Vieux spadající pod správu Montfort-ľAmaury. Vdova po panu Janu de Cressay. Matka Jana, Petra a Marie de Cressay. CRESSAY (Marie de) (kolem 1298-1345) Dcera paní Eliabel a rytíře de Cressay. Tajně provdána za Guccia Baglioniho, matka (1316) dítěte, jež bylo v kolébce vyměněno za pohrobka Jana I., jemuž byla kojnou. Byla pohřbena v klášteře augustiniánů poblíž Cressay. CRESSAY (Jan de) a CRESSAY (Petr de) Bratři předešlé. Oba byli pasováni na rytíře Filipem VI. z Alois při bitvě u Kresčaku (1346). DESPENSER (Hugo Le) (1262-27. října 1326) Syn Huga Le Despensera, vrchního vykonavatele spravedlnosti v Anglii. Baron, člen parlamentu (1295). Hlavní rádce Eduarda II. od roku 1312. Hrabě z Winchestru (1322). Svržen z úřadu při baronském povstání z roku 1326, zemřel na šibenici v Bristolu. DESPENSER (Hugo Le) řečený Mladý (kolem 1290-24. listopadu 1326) Syn předešlého. Komoří a oblíbenec Eduarda II. od roku 1312. Oženil se s Eleanor de Clare (kolem 1306). Jeho přílišné zneužívání moci vyvolalo vzpouru baronů v roce 1326. Byl oběšen v Herefordu. DESPENSER (lady Eleanor Le), rozená de Clare ) (?-1337) Dcera hraběte z Gloucesteru a neteř Eduarda II. Manželka Huga Le Despensera Mladého, s nímž měla dva syny. DUBOIS (Vilém) Právník a pokladník Filipa Sličného. Uvězněný za vlády Ludvíka X., ale rehabilitován Filipem V. EDUARD II. Plantagenet, anglický král (1284-21. září 1327) Narozený v Carnarvonu. Syn Eduarda I. a Eleonory Kastilské. První galikánský princ. Vévoda Akvitánský a hrabě z Ponthieu (1303). Pasován na rytíře ve Westminsteru (1306). Král v roce 1307. Oženil se v Boulogne-sur-mer 22. ledna 1308 s Isabelou Francouzskou, dcerou Filipa Sličného. Korunován ve Westminsteru 25. února 1308. Svržen z trůnu (1326) vzpourou baronů, v jejímž čele stála jeho žena, byl uvězněn a zemřel zavražděn v zámku v Berkeley. EDUARD, princ nástupník anglického krále, později Eduard III. Plantagenet, anglický král (13. listopadu 1312-1377) Syn předešlého. Vévoda Akvitánský a hrabě z Ponthieu. Prohlášen králem (leden 1327) po svržení jeho otce. Oženil se (1328) s Filipou z Hainaut, dcerou Viléma z Hainaut a Jany z Valois. Jeho nároky na francouzský trůn byly příčinou vypuknutí Stoleté války. EVRARD Bývalý templář. Klerik v Bar-sur-Aube. V roce 1316 zapleten do čarodějnického případu; komplic kardinála Caetaniho při pokusu o uhranutí francouzského krále. EVREUX (Ludvík Francouzský, hrabě z) (1276-1319) Syn Filipa III. Smělého a Marie Brabantské. Nevlastní bratr Filipa Sličného a Karla z Valois. Hrabě z Evreux (1298). Oženil se s Markétou z Artois, sestrou Roberta III. z Artois, s níž měl: Janu, třetí manželku Karla IV. Krásného, a Filipa, manžela Jany, královny Navarrské. FlENNES (Jan, baron de) Baron z Ringry, pán na Ruminghenu, zámecký pán na Bourbourgu. Zvolen za vůdce odbojné šlechty Artois a jeden z posledních, který se podrobil. Oženil se s Isabelou, šestou dcerou Víta z Dampierre, hraběte Flanderského. FILIP III. řečený Smělý, francouzský král (3. dubna 1245-5. října 1285). Syn svatého Ludvíka a Markéty z Provence. Oženil se s Isabelou Aragonskou (1262). Otec Filipa IV. Sličného a Karla, hraběte z Valois. Doprovázel svého otce na osmou křížovou výpravu a byl uznán králem v Tunisu (1270). Ovdověl v roce 1271, znovu se oženil s Marií Brabantskou, s níž měl syna Ludvíka, hraběte z Evreux. Zemřel v Perpignanu při návratu z výpravy, kterou podnikal proto, aby udržel nároky svého prostředního syna na aragonský trůn. FILIP IV. řečený Sličný, francouzský král (1268-29. listopadu 1314) Narozen ve Fontainebleau. Syn Filipa III. Smělého a Isabely Aragonské. Oženil se (1284) s Janou ze Champagne, královnou Navarrskou. Otec králů Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. a dcery Isabely Francouzské, anglické královny. Králem prohlášen v Perpignanu (1285) a korunován v Remeši (6. února 1286). Zemřel ve Fontainebleau a pohřben v Saint-Denis. FILIP, hrabě z Poitiers, později FILIP V. řečený Velký, francouzský král (1291-3. ledna 1322). Syn Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Bratr králů Ludvíka X., Karla IV. a Isabely, anglické královny. Hrabě palatýn burgundský, pán na Salinsu svým manželstvím (1307) s Janou Burgundskou. Údělný hrabě z Poitiers (1311). Francouzský pair (1315). Regent po smrti Ludvíka X., potom král po smrti jeho syna pohrobka (listopad 1316). Zemřel v Longchamp bez mužského dědice. Pohřben v Saint-Denis. FILIP KONVR� Kanovník chrámu Matky boží v Paříži. Clen rady Filipa V. po celou dobu jeho vlády. GAVESTON či GABASTON (Petr de) (kolem 1284-červen 1312) Béarnský rytíř, oblíbenec Eduarda II. Eduard II. mu po svém nástupu na trůn udělil titul hraběte (1307); téhož roku se Gaveston oženil s Markétou de Clare, dcerou hraběte z Gloucesteru. Regent království, místokrál irský (1308). Exkomunikován (1312). Zavražděn baronskou koalicí. V roce 1315 nechal Eduard II. přenést jeho ostatky z Oxfordu do zámku v Langley (Hertfordshiru). GOT či GOTH (Bertrand z) Vikomt z Lomagne a Auvillarsu. Markýz z Ancôny. Synovec a jmenovec papeže Klimenta V. Zasáhl několikrát v konkláve v letech 1314-1316. HlRSON či HlERCON (Thierry LARCHIER de) (kolem 1270-17. listopadu 1328) Nejprve drobným klerikem u Roberta II. z Artois, doprovázel Nogareta do Anagni a Filip Sličný ho pověřoval různými posláními. Kanovník v Arrasu (1299). Kancléř Mahaut z Artois (1303). Biskup v Arrasu (duben 1328). HlRSON či HlERCON (Béatrice de) Neteř předcházejícího. Dvorní dáma hraběnky Mahaut. ISABELA FRANCOUZSKÁ, královna anglická (1292-23. srpna 1358) Dcera Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Sestra králů Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. Provdala se za Eduarda II. Anglického (1308). S Rogerem Mortimerem stanula v čele (1328) baronského povstání v Anglii, které vedlo ke svržení jejího manžela. Přezdívaná „francouzská vlčice" vládla v letech 1326 až 1328 jménem svého syna Eduarda III. Vypovězena ode dvora (1330). Zemřela na zámku v Hertfordu. JANA BURGUNDSKÁ, hraběnka z Poitiers, později francouzská královna (kolem 1293-21. ledna 1330) Nejstarší dcera Oty IV., palatýnského hraběte Burgundského a Mahaut z Artois. Sestra Blanky, manželky Karla Francouzského, budoucího Karla IV. Provdána v roce 1307 za Filipa z Poitiers, prostředního syna Filipa Sličného. Usvědčena ze spoluviny na cizoložství své sestry a švagrové (1314), byla uvězněna v Dourdanu, potom v roce 1315 osvobozena. Matka tří dcer: Jany, Markéty a Isabely, které se postupně provdaly za vévodu Burgundského, hraběte Flanderského a dauphina Viennského. JANA ze Champagne, královna Francie a Navarry (kolem 1270-duben 1305) Jediná dcera a dědička po Jindřichu I. Navarrském, hraběti ze Champagne a Brie (zemřel 1274) a Blanky z Artois. Provdala se v roce 1284 za budoucího Filipa IV. Sličného. Matka králů Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. a Isabely, anglické královny. JANA Francouzská, královna Navarrská (kolem 1311-8. října 1349) Dcera Ludvíka Navarrského, budoucího Ludvíka X. Hašteřivého a Markéty Burgundské. Považována za bastarda. Vyloučena z linie následníků francouzského trůnu, zdědila Navarru. Provdala se za Filipa, hraběte z Evreux. Matka Karla Nehodného, krále Navarrského, a Blanky, druhé manželky Filipa VI. z Valois, francouzského krále. JOINVILLE (Jan, pan de) (1224-24. prosince 1317) Dědičný senešál Champagne. Doprovázel Ludvíka IX. Na 7. křížové výpravě a sdílel jeho zajetí. V osmdesáti letech sepsal Historii svatého Ludvíka, díky tomuto dílu se řadí mezi velké kronikáře. JOINVILLE (Jana z) viz MORTIMER KAREL FRANCOUZSKÝ, později KAREL IV., francouzský král (1294-1. února 1328) Třetí syn Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Hrabě údělu Marche (1315). Nastoupil na trůn pod jménem Karel IV. po svém bratru Filipovi V. (1322). Postupně se oženil s Blankou Burgundskou (1307), Marií Lucemburskou (1322) a Janou z Evreux (1325). Zemřel ve Vincennes bez mužského potomka jako poslední král přímé kapetovské linie. KLIMENT V. (Bertrand de Got či Goth), papež (?-20. dubna 1314) Narozen ve Villandraut (Gironde). Syn rytíře Arnauda-Garsias z Gotu. Arcibiskup v Bordeaux (1300). Zvolen papežem (1305) po Benediktu XI. Korunován v Lyonu. Byl prvním avignonským papežem. LATILLE (Petr z) (?-15. března 1328) Biskup ze Châlons (1313). Clen účetní komory. Strážce královské pečeti po Nogaretově smrti. Uvězněn za Ludvíka X. (1315) a osvobozen Filipem V. (1317), vrátil se znovu do biskupství v Châlons. LE LOQUETIER (Nicole) Právník a rádce Filipa Sličného. Uvězněn za Ludvíka X., rehabilitován, vráceny mu hodnosti i majetek za Filipa V. LONGWY (Jan de) Příbuzný velmistra Jakuba de Molay. Člen feudální ligy v Burgundsku ustavené v roce 1314. LUDVÍK IX. či SVATÝ LUDVÍK, KRÁL FRANCOUZSKÝ (1215-srpen 1270) Narozen v Poissy. Syn Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské. Král v roce 1226, vládl skutečně až od roku 1236. Oženil se (1234) s Markétou z Provence, s níž měl šest synů a pět dcer. Podnikl sedmou křížovou výpravu (1248-1254). Zemřel v Tunisu během osmé křížové výpravy. Prohlášen za svatého v roce 1296 za pontifikátu Bonifáce VIII. LUDVÍK řečený HAŠTEŘIVÝ, král Navarrský, později LUDVÍK X., francouzský král (říjen 1289-5. června 1316) Syn Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Bratr králů Filipa V. a Karla IX. a Isabely, královny anglické. Král Navarry (1307). Král Francie (1314). Oženil se (1305) s Markétou Burgundskou, s níž měl dceru Janu (kolem 1311). Po skandálu s nesleskou věží a Markétině smrti se znovu oženil (srpen 1315) s Klementou Uherskou. Korunován v Remeši (srpen 1315). Zemřel ve Vincennes. Jeho syn Jan I. pohrobek se narodil pět měsíců po jeho smrti (listopad 1316). MARKÉTA BURGUNDSKÁ, královna Navarrská (kolem 1293-1315) Dcera Roberta II., vévody burgundského, a Anežky Francouzské. Provdána (1305) za Ludvíka, krále Navarrského, nejstaršího syna Filipa Sličného, budoucího krále Ludvíka X., s nímž měla dceru Janu. Usvědčená z cizoložství (aféra nesleské věže, 1314), byla uvězněna v Château-Gaillard, kde byla zavražděna. MARIGNY (Enguerrand Le Portier, de) (kolem 1265-30. dubna 1315) Narozen v Lyons-la-Forêt. Oženil se poprvé s Janou de Saint-Martin, podruhé s Alips de Mons. Nejdříve panoš hraběte de Bouville, posléze spjatý s domem královny Jany, manželky Filipa Sličného, poté správce zámku Issoudun (1298), komoří (1304); pasován na rytíře a jmenován hrabětem de Longueville, intendant financí a staveb, velitel Louvru, koadjutor a správce království během poslední etapy vlády Filipa Sličného. Po králově smrti byl obžalován z defraudace a pověšen v Montfaucon. Rehabilitován v roce 1317 Filipem V. a pohřben v kostele v Chartreux, potom převezen do klášterního kostela v Ecouis, který založil. MARIGNY (Jan či Filip či Vilém, de) (?-1325) Mladší bratr předešlého. Královský sekretář (1301). Arcibiskup v Sensu (1309). Byl členem tribunálu, který odsoudil k smrti jeho vlastního bratra Enguerranda. Třetí bratr Marigny, také s křestním jménem Jan, hrabě-biskup z Beauvais od roku 1312, byl členem stejných soudních porot a v kariéře pokračoval až do roku 1350. MOLAY (Jakub de) (kolem 1244-18. března 1314) Narozen v Molay (Haute-Saône). Vstoupil do templářského řádu v Beaune (1265). Odjel do Svaté země. Byl zvolen velmistrem řádu (1295). Zatčen v říjnu 1307, odsouzen a upálen v Paříži. MORTIMEROVÁ (lady Jeanne), narozena v Joinvillu (1286-1356) Dcera Pierra de Joinville, praneteř senešala, druha svatého Ludvíka. Kolem roku 1305 se provdala za sira Rogera Mortimera, barona z Wigmore, a měla s ním jedenáct dětí. MORTIMER (Roger) (1287-1330) Starší syn Edmonda Mortimera, barona z Wigmore a Markéty de Fiennes. Osmý baron z Wigmore. Vůdce vzpoury, která vedla k sesazení Eduarda II. Fakticky vládl Anglii jako Lord protektor s královnou Isabelou po dobu nezletilosti Eduarda III. První hrabě z Marche (1328). Zatčen Eduardem III. a odsouzen parlamentem, skončil na šibenici v Tyburnu v Londýně. NEVERS (Ludvík de) (?-1322) Syn Roberta de Béthune, hraběte Flanderského, a Yolandy Burgundské. Hrabě z Neversu (1280). Hrabě z Rethelu manželstvím s Janou de Rethel. NOGARET (Vilém de) (kolem 1265-květen 1314) Narozen v Saint-Félix de Caraman v diecézi toulouské. Žák Pierra Flotta a Gillese Aycelina. Vyučoval právo v Montpelliersu (1291); královský soudce v senešalátu v Beaucaire (1295); rytíř (1299). Proslavil se svým jednáním při různicích mezi francouzskou korunou a Svatou stolicí. Vedl výpravu do Anagni proti Bonifáci VIII. (1303). Strážce pečeti od září 1307 do své smrti, vedl proces proti templářům. PAREILLES (Alain de) Velitel lučištníků za Filipa Sličného. PAYRAUD (Hugo de) Francouzský vizitátor v řádu templářských rytířů. Zatčen 13. října 1307, odsouzen k doživotnímu vězení v březnu 1314. PLOYEBOUCHE (Jean) Představený Paříže od roku 1309 do konce března 1316. PRESLES (Raoul I.) či de PRAYÉRES (?-1331) Pán na Lizy-sur-Ourcq. Advokát. Sekretář Filipa Sličného (1311). Uvězněn po králově smrti, ale znovu vzat na milost, když skončila vláda Ludvíka X. Strážce konkláve v Lyonu v roce 1316. Povýšen do šlechtického stavu Filipem V., posléze pasován na rytíře týmž králem a člen jeho královské rady. Založil collége v Presles. PRÉ (Jehan du) Bývalý templář; ve službách domu Valence v roce 1316. Zapletený s klerikem a bývalým templářem Evrardem do pokusu o uhranutí krále Ludvíka X., o něž se pokusil kardinál Caetani. SAISSET (Bernard de) Abbé od svatého Antonína v Pamiers. Bonifác VIII. pro něj vytvořil biskupství v Pamiers (1295). Při konfliktu s korunou byl zatčen a v říjnu 1301 se dostavil k soudu v Senlis. Jeho proces předznamenal roztržku mezi Filipem IV. a papežem Bonifácem VIII. TOLOMEI (Spinello) Ve Francii představený sienské společnosti založené ve 12. století Tolomeo Tolomeim, která rychle zbohatla mezinárodním obchodem a dozorem nad stříbrnými doly v Toskáně. V Sieně je dodnes palác Tolomei. VALOIS (Karel z) (12. března 1270-prosinec 1325) Syn Filipa III. Smělého a jeho první manželky Isabely Aragonské. Bratr Filipa IV. Sličného. Ve čtrnácti letech pasován na rytíře. Téhož roku dosazen papežským legátem do království aragonského, nikdy však nedosáhl na trůn a od titulu krále aragonského odstoupil v roce 1295. Údělný kníže Valois a Alencon (1290) díky svému prvnímu manželství s Markétou z Anjou-Sicile; titulární císař konstantinopolský díky druhému manželství (leden 1301) s Kateřinou z Courtenay; papež Bonifác VIII. z něj učinil hraběte z Romagne. Třetí manželkou byla Mahaut ze Châtillon-Saint-Pol. Z tří manželství měl řadu dětí; jeho nejstarší syn byl pozdější král Filip VI., první král z linie Valois. Stál v čele tažení do Itálie pod papežovým jménem v roce 1301, velel dvěma výpravám do Akvitánie (1297 a 1324), ucházel se o korunu německého císařství. Zemřel v Nogent-le-Roi a byl pohřben v kostele jakobínů v Paříži. OBSAH PROLOG…………………………………………………………7 ČÁST PRVNÍ PROKLETÍ I NEMILOVANÁ KRÁLOVNA…………………………...11 II VĚZŇOVÉ V TEMPLÁŘSKÉ VĚŽI……………………..25 III KRÁLOVY SNACHY…………………………………….36 IV CHRÁM MATKY BOŽÍ BYL BÍLÝ……………………..48 V MARKÉTA BURGUNDSKÁ, KRÁLOVNA NAVARRSKÁ ………………………………………………………………......54 VI KRÁLOVSKÁ RADA…………………………………….62 VII VĚŽ MILENCŮ…………………………………………...72 VIII „VYZÝVÁM VÁS PŘED BOŽÍ SOUD"………….……78 IX POULIČNÍ ZLODĚJI………………………………………84 ČÁST DRUHÁ CIZOLOŽNÉ PRINCEZNY I BANKA TOLOMEIŮ……………………………………..91 II CESTA DO LONDÝNA…………………………………102 III WESTMINSTER………………………………………...109 IV POHLEDÁVKA…………………………………………114 V CESTA Z NEAUPHLE………………………………….124 VI CESTA DO CLERMONTU……………………………..132 VII JAKÝ OTEC, TAKOVÁ DCERA………………………137 VIII MAHAUT BURGUNDSKÁ……………………………144 IX KREV KRÁLŮ ………………………………………….151 X SOUD…………………………………………………….160 XI POPRAVA……………………………………………….164 XII PODVEČERNÍ KURÝR………………………………...169 ČÁST TŘETÍ RUKA BOŽÍ I ULICE ČARODĚJNIC…………………………………..177 II TRIBUNÁL STÍNŮ……………………………………...183 III DOKUMENTY KRÁLOVSTVÍ ………………………...190 IV KRÁLOVO LÉTO……………………………………….195 V PENÍZE A MOC…………………………………………199 VI TOLOMEI VÍTĚZÍ………………………………………207 VII GUCCIOVO TAJEMSTVÍ………………………………213 VIII SETKÁNÍ V PONT-SAINTE-MAXENCE……….. ….219 IX NAD KRÁLOVSTVÍM SE ROZPROSTŘEL STÍN…….226 HISTORICKÉ VYSVĚTLIVKY………………………….233 BIOGRAFICKÝ REJSTŘÍK…………………………... 242 Maurice Druon ŽELEZNÝ KRÁL Z francouzského originálu Le Roi de fer, vydaného nakladatelstvím Le Livre de Poche v Paříži v roce 1970, přeložila Dana Melanová. Obálka: Jana Šouflová. Odpovědná redaktorka: Irena Grusová. Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r. o., Jungmannova 14, 110 00 Praha 1, jako svou 355. publikaci. Sazba: SF SOFT. Lito obálky: Typogragfické studio Trilabit. Tisk: S-TISK Vimperk. První vydání, Praha 2005. Digitalizácia a korektúry Ferdis