MAURICE DRUON ZARDOUŠENÁ KRÁLOVNA PROKLETÍ KRÁLOVÉ DÍL DRUHÝ TALPRESS Praha, 2005 Copyright © 1970 by Maurice Druon Translation © 2005 by Dana Melanová Cover © 2005 by Jana Šouflová Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele. ISBN 80-7197-241-X Ta doba byla poznamenána bojem na život a na smrt mezi právníkem a baronem. Michelet PROLOG Dne 29. listopadu roku 1314, dvě hodiny po nešporách, vyrazilo osmdesát jezdců v barvách Francie cvalem ze zámku ve Fontai-nebleau. Sníh pokrýval bílou vrstvou lesní cesty; nebe vypadalo temnější než země; už byla noc, vlastně kvůli zatmění slunce trvala nepřetržitě od včerejška. Osmdesát jezdců si před rozbřeskem neodpočinulo a cválalo ještě celé dopoledne a i dny následující: někteří mířili do Flander, jiní do Angoumois a Guyenne, další do Dole a Svobodného hrabství, někteří zase do Rennes a Nantes, další do Toulouse, Lyonu, Aigues-Mortes. Všude burcovali rychtáře a senešaly, soudce, konšely a hejtmany, aby v každém městě či městečku království rozhlásili, že král Filip IV. Sličný právě skonal. Na každé zvonici se rozezněl umíráček; celou zemí až k hranicím se šířila temná, zlověstná vlna zvuků. Po devětadvaceti letech vlády pevné ruky zesnul Železný král, stižený mozkovou mrtvicí. Bylo mu čtyřicet šest let. Jeho smrt přišla necelých šest měsíců poté, co zemřel strážce pečeti Vilém de Nogaret, a sedm měsíců poté, co se na věčnost odebral papež Kliment V. Jako by se tak naplnilo prokletí, jež pronesl 18. března na hranici velmistr templářů, který všechny tři vyzýval do roka k božímu soudu. Král Filip byl houževnatý, pyšný, inteligentní a uzavřený panovník, který tak dobře spravoval své království a tak cele naplnil své poslání vladaře, že toho večera přestalo bít samo srdce království. Aspoň se tak zdálo. Národy však nikdy nehynou, když zemře jeden muž, byť byl jakkoli veliký; jejich zrod a zmar závisí na jiných faktorech. Jméno Filipa Sličného budou po staletí ozařovat jen plameny hranic, kam tento monarcha vrhal své nepřátele, a blýskání zlaťáků, jež nechal opilovávat. Rychle se zapomene na to, že umlčel mocné nepřátele, udržel mír tak dlouho, jak to bylo možné, zreformoval zákony, vybudoval pevnosti, aby mohli venkované pokojně obdělávat půdu, spojil provincie, svolával měšťany ke shromáždění stavů a bděl nad velikostí a nezávislostí Francie. Sotva jeho ruka vychladla, sotva zhasla tato velká vůle, okamžitě propukly sváry, rozpoutal se vír soukromých zájmů, zklamaných ambicí, záští a tužeb po poctách, po moci a bohatství, tak dlouho potlačovaných či držených na uzdě. Dvě skupiny se chystaly mezi sebou bojovat o moc, měl to být boj bez slitování: na jedné straně stál reakční baronský klan vedený Karlem z Valois, bratrem Filipa Sličného; na straně druhé potom klika legistů zabývajících se správou království vedená Enguerrandem de Marigny, koadjutorem zesnulého krále. K zažehnání či rozseknutí konfliktu narůstajícího už celé měsíce by bylo zapotřebí zásahu silného panovníka. Avšak pětadvacetiletý princ Ludvík Navarrský, který nastupoval na trůn, měl zřejmě malé nadání vládnout, zato však velkou smůlu. Předcházela ho pověst klamaného manžela a pochmurně znějící přízvisko Hašteřivý. Život jeho manželky Markéty Burgundské, uvězněné za cizoložství, bude vysokou kartou ve hře obou soupeřících stran. Náklady na tento boj však zaplatí ti, kteří nemají nic, dokonce ani nejmenší vliv na události, a navíc je ani nenapadne, že by něco ovlivňovat mohli… Ke všemu se zima let 1314-1315 ohlašovala jako zima hladomoru. ČÁST PRVNÍ POČÁTKY VLÁDY I CHÂTEAU-GAILLARD Pevnost Château-Gaillard, posazená na křídovém ostrohu nad městečkem Petit-Andelys, dominovala celé Horní Normandii, jako by ji měla pod svým velením. Seina opisuje na tomto místě široký zákrut mezi žírnými loukami; Château-Gaillard dohlédne na deset mil řeky po proudu i proti proudu. Richard Lví srdce nechal tento hrad vystavět před sto lety bez ohledu na stávající smlouvy jakoby natruc králi Francie. Když potom Richard uviděl dokončenou stavbu na útesu, šest set stop vysoké bílé zdi z čerstvě přitesaného kamene, s dvěma hradebními pásy, předsunutým opevněním, padacími mřížemi, cimbuřím, střílnami, třinácti věžemi a vysokou hláskou, zvolal: „Aj, to je mi vskutku junácký hrad!“ * A pevnost dostala jméno. V tomto gigantickém příkladu vojenské architektury se nezapomnělo na nic, co by mohlo uchránit hrad před dobytím. Osazenstvo pevnosti bylo připraveno na čelný útok či obchvat, obklíčení, ztečení hradeb, obléhání; počítalo se se vším kromě zrady. Pouze sedm let od dokončení stavby padla pevnost do rukou Filipa Augusta, který v tutéž dobu připravoval anglického panovníka o normandské vévodství. Od té doby byl hrad Château-Gaillard využíván spíše jako vězení než k vojenským účelům. Královská moc sem zavírala protivníky, jejichž pobyt na svobodě byl neslučitelný se zájmy státu, ale kdyby * Gaillard znamená ve francouzštině statný, junácký (pozn. překl.) byli posláni na smrt, mohlo by to způsobit značné nepokoje či vyvolat konflikt s jinými mocnostmi. Kdo jednou překročil padací most této pevnosti, měl jenom malou naději, že se ještě vrátí do normálního života. Celý den krákali pod střechami hradu havrani; v noci vyli vlci u samého úpatí hradeb. V listopadu roku 1314 sloužily hradby i s posádkou lučištníků jako útočiště pouze dvěma ženám: jedné bylo jednadvacet, druhé osmnáct. Byly to Markéta Burgundská a Blanka Burgundská, dvě francouzské princezny, snachy Filipa Sličného, odsouzené k doživotnímu žaláři za zločin nevěry, jehož se dopustily vůči svým manželům. Bylo poslední ráno v měsíci, hodina mše. Kaple stála v druhém hradebním pásmu. Její základy spočívaly na skále. Byla temná a studená; zdi bez jakýchkoli ozdob se potily. Rozmístěna tu byla pouze tři sedátka, dvě nalevo patřila princeznám, na jednom na pravé straně seděl velitel pevnosti Robert Bersumée. Za nimi stáli v řadě ozbrojenci a na tvářích se jim zračila stejná nuda a lhostejnost, jako když se pícovníci sejdou k nepříjemné robotě. Sníh, který sem přinesli na podrážkách, tál a vytvářel kolem nich nažloutlé kaluže. Kaplan otálel se začátkem bohoslužby. Stál zády k oltáři, mnul si zkřehlé ruce se zulámanými nehty. Jeho rutinu zcela zjevně narušila nějaká nečekaná událost. „Bratři,“ pravil, „dnes se musíme modlit obzvláště vřele, neboť dnešek je den mimořádně významný.“ Odkašlal si, zaváhal, zmatený důležitostí toho, co hodlal oznámit. „Všemohoucí Bůh k sobě právě povolal duši našeho milovaného krále Filipa. Pro celé království je to těžká rána…“ Princezny se k sobě obrátily tvářemi pevně sevřenými v čepcích z hrubého plátna. „Všichni, kdo jste mu ublížili či k němu byli nespravedliví, kajte se v srdci,“ pokračoval kaplan. „Všichni, kdo jste si za jeho života na něj stěžovali, proste pro něj za milosrdenství, jehož má zapotřebí každý, kdo má stanout před tváří našeho Pána, ať byl na tomto světě velký či malý…“ Princezny padly na kolena a sklonily hlavy, aby skryly divokou radost. Už nevnímaly zimu, necítily úzkost ani svůj bědný úděl. Zaplavila je obrovitá vlna naděje; a pokud se v tuto chvíli obracely k Bohu, bylo to jenom proto, aby mu poděkovaly, že je zbavil strašlivého tchána. Po sedmi měsících věznění v Château-Gaillard k nim ze vzdáleného světa poprvé pronikla dobrá zpráva. Ozbrojenci v zadní části kaple šeptali, hýbali se, šoupali nohama. „Dají nám nějaké peníze?“ „Protože král umřel?“ „To se snad dělá, ne?“ „To ne, když král umře, nedělá se to; možná, když korunují nového krále, to spíš.“ „A jak se teď bude jmenovat nový král?“ „Bude se válčit? Pošlou nás někam jinam…?“ Velitel pevnosti se obrátil a přísně na ně houkl: „Modlete se!“ Ta zvěst pro něj znamenala velké problémy. Starší z vězenkyň byla totiž manželkou korunního prince, který se dnes stával králem. Takže tu vlastně vězním francouzskou královnu, říkal si v duchu velitel. Nikdy není lehké být žalářníkem osob z královské rodiny. Robert Bersumée vděčil těmto dvěma odsouzeným, které sem přivezli koncem dubna s oholenými lebkami ve vozech krytých černou plachtou a s doprovodem stovky lučištníků, za nejhorší chvíle svého života. Obě ženy byly mladé, příliš mladé na to, aby s nimi neměl soucit…, krásné, příliš krásné, i v těch neforemných hábitech z režného plátna, nemohl si pomoci, cítil v jejich blízkosti vzrušení, když je vídal celých sedm měsíců den po dni… Kromě toho mohly svést nějakého vojáka z posádky, uprchnout, jedna z nich se mohla oběsit nebo smrtelně onemocnět, v případě, že by se situace obrátila, se zase mohly dostat na výsluní, to všechno bylo možné… A Bersumée se nikdy nezachová, vždycky ho budou kárat za to, že byl buď příliš slabý, nebo moc přísný; a navíc mu to nijak nepomůže ve služebním postupu. Ani on neměl chuť, stejně jako jeho vězenkyně, strávit zbytek života v této citadele bičované větry, smáčené mlhami, postavené pro dva tisíce vojáků, přičemž dnes v ní dlelo sotva sto padesát ozbrojenců, tyčící se nad údolím Seiny, jemuž se už pěknou řádku let vyhýbala válka. Bohoslužba pokračovala; nikdo však při ní nemyslel ani na Boha, ani na krále; každý se v duchu zaobíral jenom sám sebou. „Requiem aeternam dona ei Domine…,“ zanotoval kaplan. Dominikán, který upadl v nemilost a jehož do této pusté pevnosti přivedla nepřízeň osudu a záliba ve víně, zpíval a přitom zvažoval, jestli změna panovníkovy osoby nezmění i něco na jeho osudu. Rozhodl se, že nebude celý týden holdovat vínu, aby vyšel vstříc Prozřetelnosti a připravil se na příchod příznivé události. „Et lux perpetua luceat ei“ odpovídal velitel. A přitom si myslel: Nemůžou mi nic vyčítat. Jenom jsem plnil rozkazy, to je všechno; a nijak jsem je netýral. „Requiem aeternam…,“ opakoval kaplan. „To nám nedají ani lahvici vína?“ šeptal voják Tlustý Vilém k seržantovi Lalainovi. Vězenkyně jenom pohybovaly rty, ale neodvažovaly se ani jednou odpovědět zpěvem; zpívaly by totiž příliš nahlas a příliš radostně. Toho dne bylo zcela jistě ve všech kostelech Francie mnoho lidí, kteří oplakávali krále Filipa, či věřili, že ho oplakávají. Avšak ve skutečnosti i oni litovali spíše sami sebe. Otírali si oči, posmrkávali, krčili čela, neboť Filip Sličný, to byla jejich doba, která spolu s ním odcházela, všechna ta léta prožitá pod jeho vládou. Téměř třetina století se stávala minulostí, jenom jeho jméno ji bude připomínat. Vzpomínali na své mládí, uvědomovali si, jak zestárli, a zítřky jim připadaly nejisté. Král zůstává pro ostatní postavou a symbolem i ve chvíli skonu. Mše skončila. Markéta Burgundská cestou z kaple oslovila velitele pevnosti: „Pane, ráda bych s vámi probrala pár důležitých věcí, které se vás rovněž týkají.“ Bersumée pociťoval zmatek jako vždycky, když se mu Markéta Burgundská při řeči dívala do očí. „Přijdu za vámi, madam,“ odvětil, „jakmile dokončím obchůzku.“ Přikázal seržantu Lalainovi, aby vězenkyně odvedl, a potichu mu doporučil, aby znásobil ohledy i opatrnost. Věž, kde byly Markéta s Blankou vězněné, měla jen tři velké kruhové komnaty ve třech poschodích nad sebou, které se dokonale podobaly jedna druhé, v každé byl krb s dymníkem a klenutý strop. Komnaty byly propojené točitým schodištěm vinoucím se v tlusté zdi. V přízemní místnosti stále dlela odloučená stráž. Markétě přidělili komnatu v prvním patře, Blance komnatu ve druhém. V noci byly princezny odděleny mohutnými dveřmi zavřenými na závoru; přes den měly právo navštěvovat se a pobývat spolu. Jakmile je seržant doprovodil do jejich komnat, počkaly princezny, až zaklapnou zámky a zaskřípějí závory v dolní místnosti. Potom teprve se na sebe podívaly, rozběhly se k sobě a volaly: „Je mrtvý, je mrtvý!“ Objaly se, tančily, smály se a plakaly zároveň a neúnavně opakovaly: „Je mrtvý!“ Strhly z hlavy plátěné čepce a osvobodily své krátké, sedmiměsíční vlasy. „Zrcadlo! To je první věc, kterou tu chci mít, zrcadlo!“ vykřikovala Blanka, jako by ji každou chvilku měli pustit na svobodu a ona neměla jinou starost, než jak vypadá. Markétina hlava byla pokrytá drobnými bujnými černými kudrnami. Blance dorůstaly vlasy nerovnoměrně, v hustých plavých pramenech připomínajících konopí. Obě ženy si instinktivně sáhly prsty na šíji. „Myslíš, že bych ještě mohla vypadat hezky?“ zeptala se Blanka. „Jak jsem musela zestárnout, když mi kladeš takovou otázku!“ zvolala Markéta. Od jara, kdy se v Maubuissonu odehrálo ono velké drama, od králova rozsudku, od monstrózní popravy jejich milenců na velkém náměstí v Pontoise, které musely přihlížet a naslouchat přitom necudnému pokřiku z davu, toho princezny hodně zažily a Markéta se značně změnila. Cítila to, věděla, že se jí pocity musí zračit na tváři: půl roku stráveného v této pevnosti, letní dusno v rozpálených kamenných zdech, ledový chlad od chvíle, kdy nastoupil podzim, vítr bez ustání kvílející v krovech, černá pohanková šlichta, kterou dostávaly k jídlu, košile hrubé jako koňské žíně, které jim měnili pouze jednou za dva měsíce, nekonečné dny za uzoučkým otvorem připomínajícím spíše střílnu než okno, jímž mohly, ať nakláněly hlavy jakkoli, zahlédnout pouze přilbu nějakého lučištníka, který chodil sem tam na stráži… Blance bylo osmnáct let a měla šťastně lehkomyslnou povahu, takže přecházela ze zoufalství k nesmyslným nadějím. Okamžitě přestala vzlykat jen proto, že někde za zdí zazpíval pták, a hned okouzleně zvolala: „Markéto! Slyšíš? Ptáček…!“ Blanka věřila na znamení na všechna znamení a bez ustání snila; snění jí zabralo tolik času jako jiným ženám ruční práce. Blanka, pokud ji jednou pustí z tohoto vězení, dokáže znovu vzkřísit svoji pleť, pohled i srdce a bude taková jako dříve; Markéta však nikdy. Od počátku jejich věznění neuronila jedinou slzu, nevyjádřila sebemenší lítost, dokonce ani nepomyslela na to, že by mohla mít výčitky. Kaplana, který ji každý týden zpovídal, děsila tvrdost její duše. Markétu ani na chvíli nenapadlo, že neštěstí, které ji postihlo, si sama zavinila; ani na vteřinu nepřipustila, že pokud se vnučka svatého Ludvíka, dcera burgundského vévody, královna Navarrská a budoucí královna francouzská stane milenkou obyčejného panoše, hraje tím nebezpečnou hru zasluhující potrestání, hru, která ji může stát čest i svobodu. Sama se ospravedlňovala tím, že ji provdali za muže, jejž vůbec nemilovala. Nevyčítala si, že si našla milence; nenáviděla své protivníky a svůj hněv a neúčinnou zuřivost obracela pouze proti nim, proti své švagrové z Anglie, která ji udala, proti své burgundské rodině, která ji nebránila, proti celému království i s jeho zákony, proti církvi a jejím představitelům. A pokud snila o svobodě, snila vlastně o pomstě. Blanka ji objala kolem krku. „Jsem si jistá, má drahá, že naše trápení je u konce. “ „Možná ano,“ odvětila Markéta, „pokud budeme jednat obratně a okamžitě.“ Měla v hlavě zatím jenom v nepřesných obrysech jistý plán. Něco ji napadlo při mši a dosud nevěděla, jak s nápadem naloží. Každopádně však chtěla využít nastalé situace. „Nech mě tu o samotě, promluvím s tím chcípákem Bersuméem. I když bych jeho hlavu radši viděla naraženou na kopí,“ dodala. Po chvilce ženy zaslechly, jak někdo odmyká dveře. Nasadily si zase čepce. Blanka se uchýlila k zešikmenému otvoru úzkého okna; Markéta se posadila na nízkou stoličku, jediné sedátko, které tu bylo. Vstoupil velitel pevnosti. „Jsem tady, jak jste si přála, madam,“ pravil. Markéta si dala načas, než promluvila. Změřila si ho pohledem od hlavy k patám a potom pronesla: „Pane Bersumée, víte, koho od této chvíle střežíte?“ Bersumée těkal očima, jako by hledal ve své blízkosti nějaký předmět, jehož by se zachytil. „Vím to dobře, madam,“ odvětil. „Myslím na to stále od rána, kdy mě nechal vzbudit kurýr mířící ke Criqueboeuf a do Rouenu.“ „Už sedm měsíců tu žiju v odloučení; nemám prádlo, nábytek, prostěradla; jím stejnou šlichtu jako vaši lučištníci a oheň v krbu mi tu smí hořet pouze hodinu denně.“ „Plnil jsem rozkazy pana de Nogaret, madame,“ ohradil se Bersumée. „Vilém de Nogaret je mrtev.“ „On mi pouze tlumočil královy rozkazy.“ „Král Filip je mrtev.“ Bersumée uhodl, kam Markéta míří, a namítl: „Ale Jeho Milost pan de Marigny stále žije, madam. To on řídí spravedlnost a velí všem věznicím, spravuje totiž království. A já mu ve všem podléhám.“ „Ten jezdec vám dnes ráno tedy nepřivezl žádné nové rozkazy?“ „Žádné, madam.“ „Jistě je co nejdříve dostanete.“ „Očekávám je, madam.“ Robert Bersumée vypadal starší než na svých pětatřicet let. Měl na tváři ustaraný, mrzoutský výraz, jaký mívají vojáci z povolání: zpočátku si jej nasazují schválně a posléze se stává jejich přirozeností. Při běžné službě v pevnosti nosil na hlavě čepec z vlčí kožešiny a starou kroužkovou zbroj už trochu vytahanou a prořídlou, zčernalou tukem, která mu dělala nad opaskem záhyby. Obočí mu nad nosem srůstalo. Markéta se mu hned zpočátku zcela bez okolků nabídla v naději, že si z něj udělá spojence. Bersumée se však vyhýbal všem nabídkám z princezniny strany spíše z opatrnosti než ze ctnosti. Cítil vůči Markétě zášť, že ho donutila hrát tak ponižující roli. Dnes si kladl otázku, zda za své opatrné moudré počínání bude odměněn nebo potrestán. „Nemám z toho pražádnou radost, madam, když musím takto zacházet s ženami…,“ pokračoval, „nadto s ženami tak vysokého postavení.“ „To vám věřím, pane, to věřím,“ odvětila Markéta. „Cítím, že jste rytíř a že vás musí hrubě odpuzovat rozkazy, které jste dostal.“ Velitel pevnosti pocházel z prostého rodu; slova o rytíři tedy vyslechl s jistým potěšením. „Jenže už jsem unavená žvýkáním dřeva, abych si zachovala bílé zuby, pane,“ pokračovala vězenkyně. „Také už mě nebaví natírat si ruce tukem z polévky, aby mi kůže nepopraskala chladem.“ „Chápu vás, madam, chápu vás.“ „Byla bych vám vděčná, kdybyste mě od této chvíle přestal držet v chladu, špíně a o hladu.“ Bersumée sklonil hlavu. „Nedostal jsem takové rozkazy, madam.“ „Jsem tady jenom proto, že mě král Filip nenáviděl. Jeho smrt všechno změní,“ pokračovala Markéta s nádhernou sebejistotou. „Budete čekat, až vám přikážou, abyste mi otevřel dveře? Čekáte na rozkaz, abyste projevil trochu taktu vůči francouzské královně? Nemyslíte si, že takové jednání je s ohledem na vaši příští kariéru dost neprozíravé?“ Vojáci bývají často povahy nerozhodné, což je předurčuje k poslouchání rozkazů, a většinou právě vinou toho prohrají spoustu bitev. Bersumée sice jednal pohotově se svými podřízenými, nikdy nešel daleko pro nadávku či ránu pěstí, ale neměl nadání k řešení nepředvídaných situací. Jak si má vybrat mezi projevy trpkosti ženy, která bude vlivná zítra, jak sama tvrdí, a hněvem pana de Marigny, který je všemocný dnes? „Také bych chtěla, abychom s paní Blankou mohly vycházet na hodinu či dvě z této pevnosti, pod vaším dohledem, jestli to považujete za nutné, a dívat se tak na jiné věci než na cimbuří těchto zdí a píky vašich lučištníků,“ dodala Markéta. To zašla moc daleko a na pana Bersuméea to bylo příliš rychlé. Čul v tom lest. Jeho vězenkyně chtějí navázat styky s prostředím mimo pevnost a možná počítají, že mu frnknou mezi prsty. Takže si nejsou příliš jisté svým návratem ke dvoru. „Jako královna, madam, jistě chápete, že jsem věrným služebníkem království,“ pravil, „a tak nemohu sám porušit pravidla, která mi moji nadřízení stanovili.“ Po těchto slovech odešel, aby se vyhnul další debatě. „Je to pes,“ zvolala Markéta, když zmizel, „je to špinavý hlídací pes dobrý jen k tomu, aby štěkal a kousal!“ Její plán se nevydařil a ona zuřila, běhala v kruhové komnatě sem tam. Ani Bersumée nebyl spokojený. Člověk musí počítat se vším, když je žalářníkem královny, říkal si. „Počítat se vším“ znamená pro vojáka hlavně počítat s inspekcí. II JEHO MILOST ROBERT Z ARTOIS Ze střech kapal roztálý sníh. Všude se metlo, všude se cídilo. Ze strážnice se ozývalo cákání vody, jak tam lili na dlažbu plná vědra. Promazávali tukem řetězy padacího mostu. Vytáhli kotle na vaření smůly, jako by měl pevnost každou chvilku začít někdo dobývat. Od doby Richarda Lvího srdce nezažil Château-Gaillard podobný zmatek. Velitel Bersumée se v obavách z nečekané návštěvy rozhodl, že svoji posádku uvede do stavu přehlídkového lesku. S rukama v bocích a s tlamou stále otevřenou běhal po pevnosti, rozčiloval se nad odpadky, které hyzdily kuchyň, bradou zuřivě ukazoval na závěsy pavučin visících z trámů. Nechal si nastoupit celou posádku. Jeden lučištník ztratil toulec. Kde ten toulec je? A co ta rez na kroužkové zbroji u průramků? Okamžitě pro písek, nabrat ho plné hrstě a cídit, ať se všechno blýská! „Jestli se tu najednou objeví pan de Pareilles,“ hulákal Bersumée, „nehodlám mu předvádět bandu žebráků! Pohněte kostrou!“ A smůlu měl voják, který neběhal dost rychle! Tlustý Vilém, co doufal v příděl vína navíc, schytal pěkný kopanec do holenní kosti. Seržant Lalaine byl na konci sil a jenom sípěl. Muži podupávající ve sněhové břečce nanosili dovnitř stejné množství špíny, jaké odtud vynášeli. Dveře se netrhly; Château-Gaillard se podobal domu, který se stěhuje. Pokud by princezny pomýšlely na útěk, neměly by lepší příležitost než právě teď. Večer Bersumée nemohl mluvit, jak byl ochraptělý, a jeho lučištníci podřimovali na cimbuří. Když však pozítří brzy ráno zahlédly hlídky v zasněžené krajině podél břehu Seiny na cestě z Paříže blížící se skupinu jezdců s korouhví v čele, blahopřál si velitel pevnosti, že provedl taková opatření. V rychlosti si navlékl svoji nejlepší kroužkovou zbroj, na škorně si připevnil ostruhy dlouhé tři palce, narazil si železný klobouk a vyšel na nádvoří. Za několik okamžiků už s poněkud nervózním uspokojením hleděl na seřazenou posádku, jejíž zbraně se blýskaly v mléčném zimním světle. Přinejmenším mi nebudou moci vytknout, že bych se provinil proti kázni, říkal si. A aspoň budu v lepší vyjednávací pozici, až si budu stěžovat na nízký žold a zpoždění, s jakým docházejí peníze, za něž musím živit své lidi. To už se u úpatí útesu rozezněly trubky a ozval se dusot kopyt tepajících křídovou zemi. „Padací mříže! Most!“ Řetězy padacího mostu se zachvěly v drážkách a o minutu později patnáct zbrojnošů v královských barvách, obklopujících mohutného jezdce v červeném odění sedícího na velikém oři – vypadal jako vlastní jezdecká socha –, projelo jako smršť pod klenbou strážnice a vniklo do druhého hradebního pásma pevnosti Château-Gaillard. Že by to byl nový král? napadlo přibíhajícího Bersuméea. Bože! Že by si král přijel pro manželku? Vzrušení mu bralo dech. Chvilku trvalo, než dokázal jasně rozeznat muže v temně rudém plášti, který právě sesedl z koně. Masa sukna, kožešin, kůže a stříbra si razila cestu mezi zbrojnoši. Z koňských těl stoupala pára. „Ve službách krále!“ prohlásil obrovitý jezdec a zamával Bersuméeovi před nosem pergamenem, z nějž visela pečeť, tak rychle, že ho velitel nestačil přečíst. „Jsem hrabě Robert z Artois.“ Pozdravy se odbyly v rychlosti. Jeho Milost Robert z Artois položil ruku na Bersuméeovo rameno, aby dal najevo, že se nad ním vůbec nepovyšuje. Bersumée pod tíhou mohutné tlapy podklesl v kolenou. Potom požádal hrabě o horké víno pro sebe a celý svůj doprovod hlasem, který dolehl i k hlídkám obcházejícím po cimbuří. Od včerejška se Bersumée připravoval na to, jak zazáří, jak se předvede coby dokonalý guvernér pevnosti bez jediné chybičky, jak se bude chovat tak, aby si na něj vždycky vzpomněli. Dokonce si připravil i projev; ten mu však uvízl v hrdle navěky. Slyšel se, jak ze sebe koktavě souká ubohoučké podlézavé větičky. Byl pozván na víno, o něž ho Artois požádal, a skoro dotlačen do svého obydlí o čtyřech komnatách, které mu teď připadalo jaksi maličké. Až do této chvíle se Bersumée považoval za slušně urostlého muže; před tímto návštěvníkem se cítil jako trpaslík. „Jak se daří vězenkyním?“ otázal se Robert z Artois. „Velmi dobře, Vaše Milosti, daří se jim dobře, děkuji vám,“ odpověděl Bersumée hloupě, jako by se ho ptali po zdraví jeho rodiny. A naráz vyprázdnil obsah svého džbánku. Robert z Artois však už byl venku a dlouhými kroky se ubíral ke schodišti; za chviličku pádil Bersumée za ním k věži, kde sídlily vězenkyně. Na jeho pokyn odsunul seržant Lalaine třesoucími se prsty závory. Markéta a Blanka stály uprostřed kruhové místnosti a čekaly. Instinktivně se k sobě přiblížily a chytily se za ruce. „Vy, bratranče!“ zvolala Markéta. Artois se zastavil ve dveřním otvoru, který naprosto zakryl. Zamrkal. Dosud neřekl ani slovo, jenom obě ženy pozoroval. Markéta po chvilce pokračovala pevnějším hlasem: „Jen si nás prohlédněte, ano, prohlédněte si nás dobře! Hleďte, do jaké mizérie nás dostali! Musí to být pro vás pořádná změna po tom, co vídáte na královském dvoře. I po tom, jak si nás pamatujete. Nemáme prádlo. Nemáme šaty. Nemáme jídlo. Dokonce ani křesla či židle, abychom mohly pobídnout k usednutí velmože, jako jste vy!“ Vědí to? tázal se v duchu Artois a pomalu se přibližoval k princeznám. Vědí, že já jsem způsobil jejich zkázu, že já jsem nastražil léčku, do níž upadly? „Roberte, vy nám určitě přinášíte svobodu, že je to tak?“ zvolala Blanka Burgundská. Přiběhla k obrovi se vztaženými pažemi, oči jí zářily nadějí. Ne, nevědí nic, pomyslel si Artois, a to mi mé poslání ulehčí. Obrátil se na patě. „Bersumée, v krbu nehoří oheň?“ otázal se. „Ne, Vaše Milosti.“ „Ať tu okamžitě zatopí! A co nábytek?“ „Žádný tu není, Vaše Milosti; mám rozkazy…“ „Okamžitě sem přineste nábytek! Ať hned vynesou tenhle pelech! Chci, aby tu byla postel, židle, závěsy, louče. A neříkej mi, že tu nic nemáš. Viděl jsem všechno v tvých komnatách!“ Uchopil velitele za paži. „A taky něco k jídlu,“ pravila Markéta. „Řekněte našemu dobrému žalářníkovi, který nám nosí žrádlo, co nechávají prasata na dně koryta, aby nám konečně přinesl něco k jídlu!“ „A něco k jídlu, samozřejmě, madam!“ pravil Artois. „Paštiky a pečené. Čerstvou zeleninu. Zimní hrušky a zavařeniny. A víno, Bersumée, hodně vína!“ „Ale, Vaše Milosti…,“ zasténal velitel. „Jistě jsi mě pochopil, máš za to můj dík!“ pravil Artois a vystrčil ho ven. Kopnutím zabouchl dveře. „Drahé sestřenice, vskutku jsem byl připraven na nejhorší,“ oslovil princezny. „Ale s úlevou vidím, že ten smutný pobyt zde se nikterak nedotkl dvou nejkrásnějších tváří Francie.“ „Ještě pořád se myjeme,“ poznamenala Markéta. „Vody máme dostatek.“ Artois se posadil na stoličku a nepřestával pozorovat vězenkyně. Ach, husičky moje, zpíval si v duchu, tady vidíte, jak se nevyplácí chtít urvat Robertovi z Artois z dědictví vpravdě královské klenoty! A pokoušel se uhodnout, zda pod hrubým plátnem hábitů ztratila těla mladých žen svoje krásné křivky z časů minulých. Podobal se vypasenému kocourovi, který si pohrává s myškami v kleci. „Markéto, jak vypadají vaše vlasy?“ otázal se. „Jsou stejně husté jako kdysi?“ Markéta Burgundská sebou trhla, jako by ji píchli. „Vstaňte, pane z Artois!“ vykřikla zlostně. „Třebaže jsem v bídné pozici, jak vidíte, nehodlám snášet, aby muž v mé přítomnosti seděl, když já stojím!“ Pomalu se zvedl, smekl klobouk a pozdravil širokým, ironickým gestem. Markéta se odvrátila k oknu; v proužku světla, který jím pronikal, mohl Robert lépe vidět tvář své oběti. Její rysy si zachovaly svoji krásu; avšak zmizela z nich všechna měkkost a něha. Nos byl hubenější, oči zapadlejší. Na jantarově zbarvených tvářích se vytvořily drobné vrásky. Dáma si zachovala bojovnost, řekl si Artois. Tím líp, bude to alespoň zábavnější. Neměl rád vítězství bez boje. „Sestřenko,“ oslovil Markétu s předstíranou bodrostí, „neměl jsem v úmyslu vás urazit; to byste mi křivdila. Chtěl jsem jenom vědět, jestli už jsou vaše vlasy dostatečně dlouhé na to, abyste se mohla objevit na veřejnosti.“ Markéta nedokázala zastřít radost, jakou při těchto slovech ucítila. … Já a objevit se na veřejnosti… To znamená, že odtud vyjdu. Dostala jsem milost? Usednu na trůn? Ne, tak to není, to by mi byl oznámil hned… Myšlenky se jí v hlavě míhaly příliš rychle, cítila, jak vrávorá, bylo jí na omdlení. „Roberte, neprotahujte to,“ oslovila bratrance. „Nebuďte krutý. Co jste mi přišel oznámit?“ „Sestřenko, přijel jsem, abych vám doručil…“ Blanka vykřikla a Roberta napadlo, že se mu tady skácí před očima. Nechal nedokončenou větu jen tak viset ve vzduchu, „… vzkaz,“ dokončil. Prožíval potěšení při pohledu na to, jak ramena princezen zase poklesla a z dvojích úst unikl zklamaný povzdech. „Vzkaz od koho?“ zeptala se Markéta. „Od Ludvíka, vašeho chotě a nyní našeho krále. A od našeho dobrého bratrance monseigneura Valoise. Musím však mluvit pouze s vámi. Blanko, můžete se vzdálit?“ „Jistě,“ pravila Blanka pokorně, „ráda se vzdálím. Ale nejdřív mi, bratránku, prosím řekněte…, co Karel, můj manžel?“ „Otcova smrt ho velmi zkrušila.“ „A co já…? Co si myslí o mně? Mluví o mně někdy?“ „Myslím, že je mu vás líto navzdory tomu, co kvůli vám musel vytrpět. Od onoho dne v Pontoise už ho nikdy nikdo neviděl tak veselého, jak býval kdysi.“ Blanka se rozplývala v slzách. „Myslíte, že mi někdy odpustí?“ otázala se. „To záleží hodně na vaší sestřenici,“ odvětil Artois a ukázal na Markétu. Otevřel dveře a díval se za Blankou, jak stoupá ke druhému poschodí. Potom zase zavřel. Usedl na úzké kamenné sedátko přizděné k boku krbu a pravil: „Dovolíte, sestřenko…? Nejdříve vás musím obeznámit s tím, co se v tuto chvíli děje u dvora.“ Závan ledového vzduchu, který sem vnikl komínem, ho donutil zase vstát. „Opravdu je tady psí zima,“ poznamenal. A zase dopadl na stoličku, zatímco se Markéta usadila s nohama složenýma pod sebe na lavici pokrytou slámou, která jí sloužila za lože. Artois pokračoval. „V těch posledních dnech, kdy král Filip umíral, vypadal váš manžel Ludvík naprosto zmateně. Člověk si potřebuje trochu zvyknout, není lehké ulehnout jako princ a probudit se jako král. Navarrský trůn mu patřil jenom podle jména, všechno se tam odehrávalo bez něj. Můžete namítnout, že Ludvíkovi je pětadvacet let a že v tomto věku se dá klidně vládnout; ale víte stejně dobře jako já, že úsudek, nechci ho nijak urážet, nepatří k jeho silným stránkám. Zatím mu ve všem pomáhá jeho strýc Karel z Valois, který všechno řídí společně s Enguerrandem de Marigny. Potíž je jenom v tom, že tito dva mocní muži se příliš nemilují a jen těžko se spolu domlouvají. Není daleko doba, kdy se nedohodnou vůbec, a pak se octneme ve velkých nesnázích, neboť káru království nemůžou táhnout dva koně, kteří se v postraňcích perou.“ Artois naprosto změnil tón. Mluvil teď vážně a jasně, dávaje tím najevo, že v jeho okázalých a hlučných příchodech je hodně komediantství. „Víte dobře,“ pokračoval, „že já osobně Enguerranda příliš v lásce nemám, hodně mi uškodil. Z celého srdce stojím na straně bratrance Valoise, který je mým přítelem a spojencem.“ Markéta se snažila všemu porozumět a proniknout do intrik, do nichž ji Artois bez přípravy hodil. Vůbec netušila, co se venku děje, a zdálo se jí, že se právě probouzí z dlouhého spánku. „Stále mě Ludvík nenávidí?“ „To ano, nebudu vám to skrývat, velmi vás nenávidí! Přiznejte si, že má proč. Parohy, kterými jste mu ozdobila hlavu, mu trochu překážejí. Těžko lze na ně posadit francouzskou korunu. Ujišťuju vás, sestřenko, že kdyby se mně stalo něco podobného, nikdy bych to nevyzvonil po celém království. Naopak bych jednal tak, aby nikdo nepochyboval o mé neposkvrněné cti. Ale váš manžel a zesnulý král, váš tchán, na to měli jiný názor, a proto jsou věci tam, kde jsou.“ Měl tu drzost, že klidně lamentoval nad skandálem, který sám zosnoval, a všemi prostředky se zasloužil o to, aby vypukl. Pokračoval: „První, co Ludvíka napadlo, když se přesvědčil, že otec už je v Pánu, a vlastně také jediné, co mu v tuto chvíli leží v hlavě, je, jak vybřednout ze šlamastyky, do které jste ho dostala, a jak smýt hanbu, do níž jste ho uvrhla.“ „Co chce Ludvík?“ otázala se Markéta. Artois zvedl svoji mohutnou nohu a dvakrát či třikrát patou udeřil do dlažby. „Chce požádat o zrušení vašeho manželství,“ odvětil. „A sama vidíte, že to myslí vážně, protože mě okamžitě hnal za vámi.“ Nikdy tedy nebudu francouzskou královnou, pomyslela si Markéta. Nesmyslné sny, jimiž se od včerejška kojila, se rozplynuly. Jeden den snění na sedm měsíců vězení… a na celý život! V tuto chvíli vstoupili dva vojáci obtížení dřevem a otýpkami roští a rozdělali oheň v krbu. Jakmile zase vyšli, natáhla Markéta chtivě ruce k plamenům barvy muškátu, které se ztrácely v kamenném dymníku. Chvilku mlčela, oddávala se slasti šířícího se tepla. „Dobrá,“ povzdechla nakonec, „žádá anulování sňatku; co pro to můžu udělat?“ „Sestřenko, můžete pro to udělat hodně a bude vám projeven velký vděk za pár slov, která vás nebudou nic stát. Představte si, že cizoložství není důvodem ke zrušení sňatku; je to absurdní, ale je to tak. Mohla byste mít sto amantů místo jednoho, klidně byste se mohla nabízet v bordelu, ale přesto byste byla stále nerozlučně spjata s mužem, s nímž vás spojili před Bohem. Zeptejte se kaplana, jestli chcete. Já jsem si to nechal také vysvětlit, nejsem moc učený a nevyznám se příliš v kanonickém právu. Manželství se jenom tak zrušit nedá, a pokud o to někdo stojí, musí dokázat, že existovala nějaká překážka už v době jeho uzavírání, nebo že nebylo naplněno. Dokážete mě sledovat?“ „Ano, ano, poslouchám vás,“ pravila Markéta. „Takže takhle to vymyslel monseigneur z Valois, aby vytáhl Ludvíka z nepříjemné situace,“ pokračoval obr. Dopřál si chvilku oddech a odkašlal si. „Vy přiznáte, že vaše dcera Jana není Ludvíkova; doznáte, že jste vždycky odmítala dát manželovi své tělo, takže vaše manželství vlastně skutečným manželstvím nebylo. Prohlásíte to pokorně přede mnou a před svým kaplanem, který to stvrdí podpisem. Nedá moc práce najít mezi vaším bývalým služebnictvem či příbuzenstvem několik svědků ochotných něco takového dosvědčit. Takový svazek už nemůže nikdo obhajovat a manželství bude hladce zrušeno.“ „A co mi nabízejí výměnou za to?“ „Výměnou za to?“ opakoval Artois. „Výměnou za to vám, milá sestřenko, nabízejí, že budete odvezena do nějakého kláštera v Burgundském vévodství, kde zůstanete do doby, než bude manželství zrušeno. Potom si budete moci žít, jak budete sama chtít a jak vaše rodina usoudí.“ V prvním hnutí mysli Markéta málem odpověděla: Přijímám; prohlašuju a podepisuju všechno, co po mně chcete, pod podmínkou, že odtud vyjdu. Ale potom si všimla Artoise: číhavě na ni upíral zrak a z jeho šedých očí vyzařovala zpod přivřených víček tvrdost, která se jen málo shodovala s dobráckým tónem, o nějž se snažil. Podepíšu, pomyslela si, a oni mě klidně nechají hnít ve vězení. Navrhují mi obchod, tedy mne potřebují. „To bych musela veřejně pronést velkou lež,“ pravila. Artois se rozchechtal. „Ale sestřenko! Takových lží už jste pronesla! A podle mého soudu jste s tím nikdy nenadělala takových cavyků!“ „Možná jsem se změnila, kaju se. Musím si to rozmyslet, než se k něčemu takovému rozhodnu.“ Robert z Artois se zvláštně zašklebil, kroutil rty ze strany na stranu. „Budiž,“ pravil, „ale rozmýšlejte se rychle. Neboť pozítří ráno musím být v Paříži na velké mši při pohřebním obřadu krále Filipa v chrámu Matky boží. Čeká mě třiadvacet mil v sedle. S cestami, kde zapadáte na dva palce do bláta, a krátkým dnem, kdy pozdě svítá a brzy se smráká, si nemůžu dopřát žádné velké lelkování. Jdu si na hodinku zdřímnout a přijdu s vámi pojíst. Nenechám vás přece samotnou, sestřenko, první den, kdy budete zase jaksepatří hodovat. Jsem si jistý, že se rozhodnete správně.“ Rychle opustil komnatu a na schodišti málem porazil lučištníka Tlustého Viléma, který právě stoupal nahoru, supěl, potil se a ohýbal hřbet pod obrovskou truhlicí. Další nábytek se kupil dole u schodiště. Artois vpadl do vybrakovaného obydlí velitele věznice a vrhl se na jedinou postel, která tu zůstala. „Bersumée, příteli, ať je večeře hotová do hodiny,“ pravil. „A zavolej mého sluhu Lormeta, určitě bude mezi zbrojnoši, ať přijde hlídat můj spánek.“ Tento kolos se totiž nebál ničeho, jenom toho, že by se mohl bez obrany vydat ve spánku svým nepřátelům. A před každým panošem či štolbou dával jako svému strážci a ochránci přednost zavalitému, šedovlasému, rozšafnému sluhovi, který ho všude následoval a dokázal mu posloužit ve všem, ať šlo o to obstarat mu lepé dívčiny či v tichosti vbodnout dýku do těla nějakého otrapy, když se zvrtla hádka v krčmě. Lormet byl navíc vynikající špeh, zlomyslný a poťouchlý, ale skvěle uměl hrát prosťáčka. Když se ho někdo zeptal, co ho tak silně pojí s Jeho Milostí Robertem, rozzářila se dobrácká kulatá Lormetova tvář širokým úsměvem odhalujícím tři chybějící zuby a zazněla odpověď: „Je to pro me ohromně výhodné: z každého jeho starého pláště si můžu nechat ušít dva.“ Jakmile Lormet vešel, zavřel Robert oči a v tu ránu usnul, s rukama rozpaženýma, nohama roztaženýma, břicho se mu zdvíhalo mohutným dechem obra. Lormet zatím usedl na taburet, kordík si položil přes kolena a hlídal pánův spánek. O hodinu později se Robert z Artois sám probudil, protáhl se jako velký tygr a vstal s odpočinutými svaly a osvěženým mozkem. „Teď si zdřímni ty, milý Lormete,“ pravil; „ale nejdřív mi ještě dojdi pro kaplana.“ III POSLEDNÍ ŠANCE STÁT SE KRÁLOVNOU Dominikán v nemilosti přiběhl hned, celý vzrušený, že si zrovna jeho přítomnost žádá tak vysoce urozený pán. „Bratře,“ oslovil ho Artois, „znáte jistě dobře madam Markétu, vždyť jste jejím zpovědníkem. Co je její slabou stránkou?“ „Tělo, Vaše Milosti,“ odvětil kaplan a skromně sklopil oči. „To je mi novina, vskutku! Ale co ještě…? Má nějaký skrytý cit, slabůstku, na niž by se dalo tlačit, aby pochopila jisté věci, které jsou v jejím zájmu stejně jako v zájmu celého království?“ „Nemyslím, Vaše Milosti. Nedomnívám se, že by jí něco dokázalo pohnout…, kromě toho, co jsem vám již naznačil. Tahle princezna má duši tvrdou jako meč a dokonce ani vězení neotupilo její ostří. Ó jé! Věřte mi, to není mírná kajícnice!“ S rukama schovanýma v rukávech a sklopeným čelem se snažil kaplan vypadat jako zbožný a současně obratný muž. Jeho tonzura nebyla zrovna nedávného data, a tak měl lebku nad věnečkem vlasů pokrytou krátkým světlým porostem. Bílá kutna byla jako mramorovaná skvrnami od vína, které při praní nepustily. Artois zůstal chvíli mlčky stát a mnul si tvář, neboť pohled na kaplanovu tonzuru mu připomněl, že mu začaly rašit vousy. „A v tom ohledu, jak jste mi naznačil,“ pokračoval, „našla tady něco, aby mohla… uspokojit svoji slabost, když už tak nazýváte tento druh přebytku živočišné síly?“ „Podle toho, co vím, nikoli, Vaše Milosti.“ „A co Bersumée? Nikdy netrvala jeho návštěva u ní příliš dlouho?“ „Nikdy, Vaše Milosti; za to ručím,“ zvolal kaplan. „A co… vy?“ „Ó! Vaše Milosti!“ „No tak, no tak!“ uklidňoval ho Artois. „Takové věci už se staly mnohokrát. Známe spoustu vašich spolubratrů, kteří sundají kutnu a jsou muži jako každý jiný. Co se mne týče, nevidím v tom nic špatného, a dokonce, abych byl upřímný, docela bych vám to schvaloval… A co se svou sestřenicí? Neukájejí se ty dvě dámy spolu?“ „Vaše Milosti!“ ohradil se kaplan, předstíraje stále více zbožné pohoršení. „Vy mě tady žádáte, abych zradil zpovědní tajemství!“ Artois mu dal přátelskou herdu. „Ale jděte, kaplane, nežertujte! Když vás sem poslali, abyste spravoval farnost této pevnosti, nebylo to přece proto, abyste zachovával zpovědní tajemství, ale abyste je opakoval… tomu, kdo ma právo je slyšet.“ „Ani madam Markéta, ani madam Blanka se mi nikdy nesvěřily, že by se provinily něčím podobným, leda ve snu,“ pravil kaplan se sklopenýma očima „Což ještě nedokazuje, že jsou nevinné, spíše to, že jsou opatrné. Umíte psát?“ „Jistě, Vaše Milosti.“ „Ajta!“ podivil se Artois. „Takže všichni mniši nejsou takoví zaryti ignoranti, jak se tvrdí…! Nuže, bratříku, vezmete si pergamen, pera a všechny další instrumenty, které potřebujete, abyste naškrábal list, a počkáte s tím krámem dole ve věži, kde bydlí princezny. Budete připravený a vyběhnete nahoru hned, jak vás zavolám.“ Kaplan se uklonil. Měl ještě něco na srdci, ale Artois se zahalil do svého rozměrného šarlatového pláště a vyšel z místnosti. Kaplan poskakoval za ním. „Vaše Milosti, Vaše Milosti,“ oslovil ho mazlavě podlézavým hlasem „byl byste tak velice laskav, nechci vás urážet takovou žádostí, ale kdybyste mi mohl prokázat mimořádnou laskavost…“ „Co je? Jakou laskavost?“ „Vaše Milosti, kdyby ste laskavě sdělil bratru Renaudovi, velkému inkvizitorovi, pakliže ho náhodou uvidíte, že jsem stále jeho velmi poslušný syn a že ho prosím, aby mě příliš dlouho nenechával v tomto hradě, kde sloužím, jak nejlépe dokážu, neboť mě sem poslal Bůh; ale mám jisté přednosti, Vaše Milosti, jak jste mohl vidět, a přál bych si je uplatnit jinde.“ „Budu na to myslet, řeknu mu to,“ odvětil Artois a už v tuto chvíli věděl, že neučiní nic. V Markétině komnatě zatím princezny dokončovaly svoji toaletu. Dlouho se myly před ohněm, prodlužovaly to znovunalezené potěšení. Na jejich krátkých vlasech se dosud perlily kapičky vody; právě si oblékly dlouhé bílé košile, tuhé škrobem, příliš široké a u krku stažené šňůrkou. Když se otevřely dveře, obě ženy couvly, vedeny stejným pudem studu. „Ach! Sestřenky, jen se nestyďte,“ oslovil je Robert. „Klidně zůstaňte tak, jak jste. Patřím přece do rodiny. A navíc vás ty košile skrývají lépe než toalety, v nichž jste se ukazovaly dříve. Vypadáte přesně jako malé jeptindy. Ale pořád je to mnohem lepší než před chvílí, do tváří jako by se vám začínala vracet barva. Přiznejte přece, že se váš osud okamžitě po mém příjezdu změnil!“ „Ó ano! Díky, bratránku!“ zvolala Blanka. Komnata vypadala úplně jinak. Postavili sem postel, dvě truhly, které tvořily lavici, židli s opěradlem a dřevěné kozy, na něž položili prkna, čímž vznikl stůl. Na něm teď byly rozložené misky, pohárky a Bersuméeovo víno. Také zapálili svíci, neboť i když dosud tenounký zvuk zvonu v kapli neohlásil poledne, sporé světlo zimního, zasněženého dne do vnitřku věže vůbec nepronikalo. V krbu planula těžká polena, z nichž unikala se syčivým zvukem pára a tvořila na jejich koncích bubliny a puchýře. Hned po Robertovi vstoupili do místnosti seržant Lalaine, lučištník Tlustý Vilém a ještě jeden voják, a nesli hustou kouřící polévku, velký kulatý bochník chleba, pětiliberní paštiku se zlatou kůrčičkou, pečeného zajíce, čtvrtky husy zalité v sádle a několik šťavnatých zimních hrušek, které Bersumée pod pohrůžkami, že nechá vyplenit městečko, vymámil z obyvatel Les Andelys. „Cože?“ zvolal Artois. „To má být všechno? Žádal jsem přece pořádnou hostinu!“ „To je ještě zázrak, Vaše Milosti, že jsme tohle sehnali, zuří tady hlad,“ odvětil Lalaine. „Hlad můžou mít žebráci, když jsou tak líní a neořou, a přitom chtějí, aby země plodila! Nesmí ho ale mít urození lidé! Od chvíle, kdy jsem ještě cucal z prsu, mi nikdy nenabídli chudší tabuli!“ Vězenkyně zíraly s očima mladých šelem na ty obrovské zásoby rozložené po stole, které Artois tak znectil. Blanka měla slzy na krajíčku. I tři vojáci okouzleně civěli na stůl a oči jim svítily chtivostí. Tlustý Vilém, který ztloustl jenom z žitné kaše, se opatrně přiblížil a chystal se nakrájet chleba, neboť obvykle posluhoval při jídle veliteli. „Jedeš!“ zařval Artois. „Opovaž se dotknout svýma špinavýma prackama mého chleba! Nakrájíme si ho sami. Zmizte, než se rozčílím!“ Sotva byli lučištníci za dveřmi, dodal, nutě se do šprýmování: „No tak! Začínám si pomalu zvykat na život ve vězení. Nakonec, kdoví…?“ Vyzval Markétu, aby usedla na židli s opěradlem. „Blanka a já si sedneme na tuhle lavici,“ dodal. Nalil víno a pozvedl pohár k Markétě se zvoláním: „Ať žije královna!“ „Nevysmívejte se mi, bratránku, ohradila se Markéta Burgundská. „To by zrovna nesvědčilo o vaší útlocitnosti.“ „Ani v nejmenším se vám nevysmívám. Poslouchejte, co říkám, a snažte se mým slovům porozumět. Ještě dnes jste skutečně královnou… a já vám přeju, abyste žila, toť vše.“ Potom se rozhostilo ticho, všichni se pustili do jídla. Každý jiný kromě Roberta by určitě cítil dojetí při pohledu na ženy, které se vyhladověle vrhly na jídlo. Ani se nesnažily předstírat zdrženlivost, hltaly polévku a zakusovaly se do paštiky, ani si nedopřály čas k nadechnutí. Artois nabodl zajíce na hrot svého kordíku a otáčel jím nad žhnoucími uhlíky v krbu, aby ho ohřál. Mezitím pozoroval sestřenice a do hrdla mu stoupal kluzký smích. Kdybych jim dal misky na zem, vrhly by se k nim po čtyřech a vylizovaly je jako psi! Přihýbaly si kapitánova vína, jako by si chtěly vynahradit těch sedm měsíců, kdy pily obyčejnou vodu; do tváří jim stoupala krev. Těm bude zle, táhlo Artoisovi hlavou, večer vyzvrátí s jídlem všechny vnitřnosti. On sám jedl za celou četu. Jeho zázračný apetýt, v rodině dědičný, nebyl jenom legendou: každé sousto, které pozřel, by se pro normálního jedlíka s běžným hrdlem muselo nakrájet na čtyři kousky. Pocíval husu zalitou v sádle, jako by šlo o kvíčaly, drtil ji v zubech i s kostmi. Skromně se omlouval, že totéž neučiní se zaječí kostrou. „Zaječí kosti,“ vysvětloval, „se lámou do ostrých štěpivých kousků, které drásají střeva.“ Když se všichni nasytili, dal Artois Blance znamení, aby se vzdálila. Nenechala se prosit, okamžitě se zvedla, nohy jí trochu podklesávaly. Hlava se jí točila, vypadalo to, že si potřebuje okamžitě lehnout. Robert měl zcela výjimečně záchvat šlechetnosti. Jestli vyjde takhle do zimy, chcípne. „Zatopili také u vás?“ zeptal se. „Ó ano, děkuju, bratránku,“ odvětila Blanka. Náš život se díky vám vskutku zcela proměnil. Jak vás mám ráda, bratránku… skutečně vás mám ráda… Řeknete to také Karlovi, že to pro mě uděláte… Řeknete mu, že ho mám ráda a prosím ho, aby mi odpustil, protože ho mám ráda.“ V této chvíli milovala celý svět. Byla roztomile opilá a na schodišti se málem natáhla. Kdybych tu hledal jenom potěšení, pomyslel si Artois, tahle by mi příliš dlouho neodolávala. Dejte princezně pořádně napít vína a za chvíli se bude chovat jako děvka. Ale ta druhá už mi taky připadá na spadnutí. Přihodil do krbu velké poleno a dolil Markétě a sobě poháry. „Nuže, sestřenko, přemýšlela jste?“ Markéta vypadala ochable vinou horka a vína. „Přemýšlela jsem, Roberte, hodně jsem přemýšlela. A myslím, že odmítnu,“ odvětila a přisunula si židli ještě blíž k ohni. „Sestřenko, vy nejste při smyslech!“ zvolal Robert. „Ale ano, jsem při smyslech. Patrně váš návrh nepřijmu,“ opakovala tichým a mazlivým hlasem. Obr sebou netrpělivě pohnul. „Markéto, poslouchejte mě. Když teď přijmete, bude to pro vás nesmírně výhodné. Ludvík je netrpělivý od přírody, je ochoten přistoupit na všechno, jenom aby okamžitě dostal, co si přeje. Nikdy už na tom tolik nevyděláte. Dejte souhlas k tomu, co se po vás chce. Takhle váš případ nebude muset jít před Svatou stolici; rozhodne o něm biskupský tribunál v Paříži. Za necelé tři měsíce budete na svobodě!“ „A co když to neudělám…?“ Nakláněla se k ohni, natahovala k plamenům dlaně, pohupovala hlavou. Šňůrka u krku se rozvázala, a Markéta tak nabízela bratrancovým očím pohled na svá ňadra. Ta mrcha má pořád krásné poprsí, pomyslel si Robert z Artois, a není skoupá, klidně ho ukazuje… „A co když to neudělám…?“ opakovala. „Když to neuděláte, bude stejně vaše manželství zrušeno, má milá, neboť vždycky se najde prostředek, jak anulovat královo manželství. Hned, jak budeme mít papeže…“ „Cože? Nový papež dosud není zvolen?“ zeptala se Markéta. Robert z Artois sevřel rty; právě se dopustil chyby. Nenapadlo ho, že Markéta Burgundská za zdmi temného vězení neví něco, co bylo všeobecně známo, totiž že od smrti papeže Klimenta V. nedokázalo konkláve zvolit novou hlavu církve. Teď vložil skvělou zbraň do ruky své protivnice, která nebyla, soudě podle její rychlé reakce, tak malátná a ochablá, jak předstírala. Když už se dopustil takového přehmatu, snažil se přesvědčit Markétu hrou na upřímného chlapíka, v níž byl přímo mistr. „Právě proto máte šanci zrovna teď!“ zvolal, „jen mě dobře poslouchejte. Ti ničemové kardinálové mezi sebou kupčí se sliby a smlouvají jako na trhu, ale jakmile se domluví a prodají si navzájem své hlasy, papeže nakonec zvolí. Ludvík už vás potom nebude potřebovat. Získáte tím jenom to, že vás bude nenávidět ještě o trochu víc a bude vás tu držet zavřenou navěky.“ „Rozumím vám dobře. Ale také chápu, že do té doby, než zvolí papeže, se beze mě neobejde a nemůže nic podnikat.“ „Je hloupé se takhle umíněně bránit, má milá.“ Přistoupil k ní, položil jí svoji těžkou tlapu na šíji a začal ji hladit po rameně pod košilí. Dotyk velké svalnaté ruky Markétu zjevně vzrušoval. „A jaký zájem vede vás, Roberte,“ zeptala se jemně, „že mě tak nutíte, abych přijala?“ Naklonil se k ní, dotkl se rty jejích černých kudrn. Byl cítit kůží a koňským potem; páchl únavou a bahnem; voněl zvěřinou a vydatným jídlem. Markétu obklopila a přímo zavalila hutná samčí vůně. „Mám vás rád, Markéto,“ odvětil; „vždycky jsem vás měl rád, víte to dobře. A teď máme navíc společné zájmy. Vám jde o to, abyste znovu získala svobodu. Já zase chci uspokojit Ludvíka a stát se jeho oblíbencem. Vidíte tedy, že jsme spojenci.“ Současně zanořil ruku hluboko do Markétina výstřihu, neodtáhla se a neodporovala. Naopak, opřela se hlavou o bratrancovu ruku a zdálo se, že je stále vláčnější. „Není to škoda,“ pokračoval Robert, „když se takové nádherné, sladké a svůdné tělo musí vzdát přirozených slastí…? Přijměte můj návrh, Markéto, a já vás s sebou odvedu ještě dnes, někam daleko od tohoto vězení; nejdřív vás vezmu do nějakého příjemného hospice v ženském klášteře, kde bych vás mohl navštěvovat a bdít nad vámi… Co na tom záleží, když prohlásíte, že vaše dcera není Ludvíkova? Vždyť jste to dítě nikdy neměla ráda!“ Zvedla k němu oči. „Není snad to, že nemám ráda svoji dceru, nejlepším důkazem, že je mého manžela?“ pravila. Chvíli zůstala stát zasněná, hleděla kamsi vzhůru. V ohništi se sesunula polena a komnatu najednou ozářil roj jisker. Markéta se najednou rozesmála. „Co vás tak pobavilo?“ otázal se Robert. „Ten strop,“ odvětila. „Právě jsem si všimla, že se podobá stropu v nesleské věži.“ Artois se užasle vztyčil. Nedokázal se ubránit jistému obdivu vůči tak velkému cynismu ve spojení s takovou prohnaností. Tohle je aspoň ženská! pomyslel si. Dívala se na něj, na velikého muže stojícího před krbem, na jeho stehna pevná jako kmeny stromu. Plamínky tančily po rudých holínkách a spona na jeho opasku se v jejich svitu blýskala ještě víc. Napřímila se a přitáhla ho k sobě. „Ach sestřenko,“ vzdychl. „Kdyby vás byli provdali za mne… nebo kdybyste si byla vybrala za milence mě místo toho mladého hlupáčka panoše, nikdy by to takhle nedopadlo… byli bychom spolu šťastni.“ „Možná,“ zašeptala. Držel ji za boky a měl dojem, že za chvíli už kráska v jeho náručí nebude schopna myslet. „Ještě není pozdě, Markéto,“ zašeptal. „Možná ne…,“ odpověděla přidušeným svolným hlasem. „Tak nejdřív vybavme ten list, abychom potom mohli myslet už jenom na naši lásku a milování. Zavolejme kaplana, čeká dole…“ Jedním skokem se vymanila z jeho náruče, oči jí plály zlostí. „Skutečně čeká dole? Ó! Bratránku, myslíte si, že jsem tak hloupá a podlehnu vašim sladkým slovíčkům a mazlení? Právě jste se ke mně choval tak, jak prodejné děvky většinou zacházejí s muži: nejdřív jim zapálí smysly a potom od nich všechno dostanou. Ale zapomínáte, že v tomhle řemesle jsou ženy mistry, vy jste jenom ubohý učedníček.“ Stála před ním vzpřímená, vzrušená, nebojácná a zavazovala si tkanici košile. Ujišťoval ji, že se ve všem mýlí, že si přeje jenom její dobro, že po ní skutečně touží… Markéta na něj hleděla s posměchem v očích. Vzal ji opět do náruče, ale teď se mu bránila. Odnesl ji k lůžku. „Ne, nic vám nepodepíšu!“ křičela. „Klidně mě znásilněte, jestli chcete, jste příliš mohutný a silný, než abych se vám ubránila; ale řeknu to kaplanovi, řeknu to Bersuméeovi. Vzkážu Marignymu, jaký skvělý vyslanec jste a jak jste mě zneužil.“ Vztekle ji pustil. „Nikdy, slyšíte, nikdy mě nedonutíte přiznat, že moje dcera není Ludvíkova, neboť kdyby Ludvík zemřel, což si přeju z celé duše, moje dcera by se stala francouzskou královnou a se mnou by se muselo počítat jako s královnou matkou.“ Robert z Artois zůstal chvilku zaražený. Myslí jí to dobře, děvče, říkal si v duchu, a osud by jí mohl dát za pravdu… Spadl mu hřebínek. „Máte jenom malou šanci, že se to skutečně stane,“ opáčil po chvilce. „Nemám jinou. Takže se jí budu držet.“ „Jak chcete, sestřenko,“ pravil už u dveří. Neúspěch ho rozzuřil. Nerozloučil se, seběhl po schodech a dole našel kaplana celého fialového chladem pod světlým věnečkem z vlasů, podupával a v ruce třímal husí brka. „Jste pěkný osel, bratříku,“ křikl na něj, „nevím, který ďáblík vám nakukal ty řeči o slabostech vašich kajícnic!“ Potom zavolal: „Panoši! Na koně!“ Přiběhl Bersumée, na hlavě měl stále železný klobouk. „Vaše Milosti, chcete se podívat po pevnosti?“ „Vřelý dík. Co jsem viděl, mi stačí.“ „A rozkazy, Vaše Milosti?“ „Jaké rozkazy? Řiď se těmi, které jsi už dostal.“ Artoisovi přivedli koně a Lormet už mu držel třmen. „A kdo zaplatí za to jídlo, Vaše Milosti?“ zeptal se ještě Bersumée. „Vyúčtuj to panu Marignymu. Hněte sebou, spusťte most!“ Jediným skokem se Artois vyhoupl do sedla a okamžitě pobídl oře do cvalu. Následován eskortou projel strážnicí. Bersumée se zamračeným čelem, až se mu obočí dotýkalo, a svěšenými pažemi hleděl za skupinkou jezdců ženoucích se k Seině. Kolem nich vysoko stříkalo bláto. IV SAINT-DENIS Plameny stovek voskovic rozestavěných do pyramid kolem pilířů vrhaly své třepotavé světlo na hroby králů. Ležící náhrobní sochy z kamene jako by se jemně chvěly, vypadaly že spí, jako armáda rytířů, které někdo kouzlem uspal uprostřed hořícího lesa. V bazilice svatého Diviše, královské nekropoli v městečku Saint-Denis, se shromáždil na pohřbu Filipa Sličného celý dvůr. V hlavní chrámové lodi stál čelem k novému hrobu v řadě celý kapetovský rod v tmavém odění: královští princové, světští pairové, církevní pairové, členové úzké královské rady, almužníci, kone-tablové, hodnostáři.*1 Vrchní majordomus královského paláce doprovázený pěti obradníky přistoupil slavnostním krokem k okraji hrobu, v němž už spočívala rakev; hodil do hrobu vykládanou hůl, odznak svého úřadu a pronesl formulku, která oficiálně znamenala přechod jednoho panování k druhému: „Král je mrtev! Ať žije král!“ Všichni přítomní opakovali: „Král je mrtev! Ať žije král!“ A tento křik vycházející ze stovky hrdel se odrážel od jednoho ochozu nad lodí k druhému, od oblouku k oblouku a dlouho dozníval ve výšinách klenby. Princ s uhýbavýma očima, úzkými ramínky a propadlým hrudníkem, z nějž se v tento okamžik stal král Francie, prožíval podivný pocit na šíji, jako by se mu v hlavě srážely jiskřičky. Popadla ho taková úzkost, že se obával, aby neomdlel. Dva jeho bratři, stojící mu po pravici, Filip, hrabě z Poitiers, a Karel, jenž dosud neměl údělné hrabství, upřeně zírali do hrobu. * Číslice odkazují na Historické vysvětlivky na konci svazku, kde čtenář najde i Biografický rejstřík osob Po jeho levici stáli strýcové, hrabě z Valois a hrabě z Evreux, oba rozložití muži s širokými rameny. Ten první již překročil čtyřicítku, druhý se jí blížil. Na hraběte z Evreux dotíraly vzpomínky, výjevy z minulosti. Před devětadvaceti lety jsme tu stáli stejně tak, tři synové, na tomtéž místě před hrobem našeho otce… A teď už se první z nás odebral na onen svět. Život je za námi. Pohledem se zastavil u náhrobní sochy vedlejšího hrobu, kde odpočíval král Filip III. Otče, modlil se horoucně Ludvík z Evreux, přijměte v království na onom světě mého bratra Filipa, neboť byl vaším zdatným nástupcem. O něco dál byl hrob svatého Ludvíka a podobizny slavných předků. Na druhé straně lodě se rozkládalo volné prostranství, kam jednoho dne pohřbí tohoto mladého muže, Ludvíka desátého toho jména, který právě dnes nastupuje na trůn, a po něm postupně všechny budoucí krále. Je tu dost místa na mnoho století, pomyslel si Ludvík z Evreux. Monseigneur z Valois se zkříženými pažemi a vysoko zvednutou bradou všechno pozoroval a bděl nad tím, aby se obřad odvíjel tak, jak se sluší. „Král je mrtev! Ať žije král…!“ Ještě pětkrát zaznělo toto zvolání v bazilice, jak přistupovali k hrobu vysocí dvorští hodnostáři a házeli do něj vyřezávané hole, odznaky svého úřadu. Poslední hůl dopadla na rakev a rozhostilo se ticho. Ludvík X. byl v tuto chvíli stižen prudkým záchvatem kašle, který přes veškeré úsilí nedokázal ovládnout. Do tváří mu stoupala krev, dobrou minutu jím zmítalo to kašlání, jako by hodlal před otcovým hrobem vyplivnout duši. Přítomní se na sebe dívali; mitry se nakláněly k mitrám, koruny ke korunám; ozýval se neklidný a soucitný šepot. Každý si myslel: A co když i tenhle za pár týdnů zemře? Mezi laickými pairy stála i vysoká, rozložitá a trudovitá hraběnka Mahaut z Artois a pozorovala svého synovce Roberta, jehož čelisti čněly nad všemi hlavami. Kladla si otázku, proč včera dorazil do chrámu Matky boží, až když byla pohřební mše právě uprostřed, neoholený a zablácený po pás. Odkud asi přijížděl a co tam dělal? Jakmile se Robert někde objevil, hned to zavánělo intrikami. Vypadalo to, že se v této době těší oblibě, což nepřestávalo znepokojovat Mahaut, která upadla do nemilosti ve chvíli, kdy byly obě její dcery uvězněny: jedna v Dourdanu, druhá v Château-Gaillard. Koadjutor zemřelého panovníka Enguerrand de Marigny stál uprostřed právníků z královské rady a držel smutek jako princ z královského rodu. Marigny patřil k těm mála mužům, kteří si mohou být jistí, že ještě za svého života vstoupí do Historie, neboť ji sami tvořili. Sire Filipe, můj králi… říkal si nad rakví. Tolik dní jsme pracovali spolu, bok po boku! Mysleli jsme na tytéž věci. Dopouštěli jsme se omylů, potom je zase napravovali… V posledních dnech svého života jste se mi trochu vzdálil, neboť váš duch byl oslaben a závistivci se snažili nás od sebe oddělit. Teď budu na naše dílo sám. Přísahám, že budu srdnatě bránit to, co jsme spolu vykonali. Bylo nutné uvědomit si, jak závratnou kariéru Marigny udělal, odkud vyšel a kam se dostal, aby bylo člověku jasné, jak mocný a současně osamocený tento člověk je. Velké dílo vládnutí není nikdy dokončeno, říkal si. Významný politik měl v sobě zápal a horlivost, skutečně myslel na království jako druhý král. Abbé z baziliky svatého Diviše Egidius ze Chambly klečel na okraji hrobu, nakreslil ve vzduchu poslední znamení kříže, potom se zvedl a šest mnichů se opřelo do těžkého plochého kamene, který měl uzavřít hrob. Nikdy už neuslyší Ludvík Navarrský, nyní již Ludvík X., děsivý hlas svého otce, který ho při královské radě napomínal: „Zmlkněte, Ludvíku!“ To, co teď cítil, však ani v nejmenším nebylo osvobození, ale panická slabost. Trhl sebou, když se vedle něj ozvalo: „Jděte, Ludvíku!“ Byl to Karel z Valois, který ho pobídl, aby pokročil vpřed. Ludvík X. se obrátil ke strýci a zašeptal: „Vy jste byl při tom, když se stal králem. Co udělal? Co řekl?“ „Okamžitě se chopil vlády,“ odvětil Karel z Valois. A to mu bylo osmnáct let… o sedm let méně než mně, pomyslel si Ludvík X. Všechny pohledy se teď stočily k němu. Stálo ho obrovské úsilí kráčet kupředu. Za ním, mezi jehlanci voskovic a ležícími kamennými sochami na náhrobcích, se sunul rodinnou kryptou celý kapetovský rod, princové, pairové, baroni, preláti, hodnostáři. Průvod uzavírali mniši z baziliky svatého Diviše s rukama schovanýma v rukávech a zpívali žalm. Tak prošli bazilikou až do kapitulní síně opatství, kde se konala pohřební hostina na závěr obřadu… „Sire,“ pravil abbé Egidius, „odnynějška budeme odříkávat dvě modlitby, jednu za krále, jejž k sobě povolal Bůh, druhou za toho, jejž nám dává.“ „Děkuji, otče,“ pravil nejistým hlasem Ludvík X. Potom usedl s unaveným povzdechem a hned požádal o pohár vody, který jedním douškem vyprázdnil. Po celou hostinu nepromluvil. Cítil horečku, byl zbitý na duši i na těle. Král musí být odolný, říkával kdysi Filip Sličný svým synům, když se ošklíbali nad jezdeckým výcvikem či nad výukou šermu. Král musí něco vydržet, opakoval si teď Ludvík X. v prvních chvílích své vlády. Únava u něj vždycky plodila podrážděnost a s pobavením si pomyslel, že ten, který zdědil trůn, by měl zdědit také sílu, aby se na něm udržel zpříma. Dlužno přiznat, že to, co ceremoniál vyžadoval od následníka trůnu uváděného do funkce, bylo vskutku úmorné. Poté, co Ludvík strávil všechen svůj čas u lůžka umírajícího otce, musel celé dva dny jíst u jeho balzamované mrtvoly. Princip královské vlády nestrpí překrývání moci, ale ani její přerušení, takže se předpokládá, že mrtvý král vládne až do svého pohřbu. Jeho následník přijímá potravu vedle jeho tělesných ostatků, vlastně svým způsobem za něj, tedy místo něho. Ještě mučivěji než přítomnost velké, jak z vosku vypadající figury zbavené vnitřností a oblečené do slavnostního roucha, působil na Ludvíka pohled na otcovo srdce umístěné vedle pohřebního lože ve skříňce z křišťálového skla a pozlaceného bronzu. Každý, kdo viděl za sklem toto srdce s nakrátko uříznutými tepnami, žasl nad tím, jak malé je; „jako srdce dítěte… či ptáka,“ šeptali návštěvníci. Sotva se dalo věřit, že tak maličký orgán oživoval tělo tak strašlivého monarchy.2 Potom se uskutečnil převoz těla po vodě z Fontainebleau do Paříže; nato následovaly v hlavním městě jízda na koni, bdění, mše a nekonečná procesí, a to všechno v nevlídném zimním čase, kdy se člověk buď brodil v ledovém blátě či mu zlomyslný vítr přerýval dech, nebo mu zase nepříjemný drobný sníh bičoval tváře. Ludvík X. záviděl svému neúnavnému a vždy ochotnému strýci Valoisovi, že má dost energie, jakou by měl mít král. Valois byl stále po jeho boku, rázně o všem rozhodoval a urychleně řešil všechny problémy. Už teď se strýc Valois staral o pomazání Ludvíka X., které se bude konat v létě, hovořil o tom s abbé Egidiem. Neboť v bazilice svatého Diviše nebyly pouze královské hrobky, ale byly tu uloženy korouhve Francie, roucho a odznaky moci, které králové nosili během korunovace. Valois připomínal, že všechno musí být v pořádku. Nedoznal velký plášť za těch posledních devětadvacet let nějaké úhony? A co ozdobné schránky, v nichž se bude do Remeše přepravovat berla, ostruhy a královské žezlo, jsou v dobrém stavu? A co zlatá koruna? Bylo by potřeba, aby zlatníci co nejdříve vyrobili podšívku podle nové míry. Abbé Egidius pozoroval mladého krále, jímž nepřestával otřásat kašel, a myslel si: Copak o to, my všechno připravíme, ale vydrží do té doby on? Když skončila hostina, zlomil Hugo de Bouville, nejvyšší komoří Filipa Sličného, před Ludvíkem X. svoji pozlacenou hůlku na znamení ukončení svého úřadování. Mohutný Bouville měl v očích slzy; třásly se mu ruce a teprve napotřetí se mu podařilo zlomit dřevěné žezlo, napodobeninu zlatého žezla královského. Potom pošeptal k Matoušovi de Trye, prvnímu komořímu Ludvíka X., který nastupoval do úřadu po něm: „Teď nastupujete vy, pane.“ Poté se kapetovská rodina zvedla od stolu a zamířila na nádvoří, kde na ně čekali koně. Venku jen velmi málo lidí křičelo: „Ať žije král!“ Dost vymrzli už včera, kdy se dívali na velký průvod s vojenskými oddíly, pařížským klérem, univerzitním sborem, zástupci cechů; dnes už nebylo nad čím žasnout. Kromě toho padaly sněhové krupky, které pronikaly šatstvem až na kůži; nového krále tedy zdravilo jenom pár zarytých zevlounů nebo lidí bydlících u řeky, kteří mohli provolávat slávu od prahu svých domů a nemoknout přitom. Od dětství čekal Hašteřivý na chvíli, až bude vládnout. Při každém přísném napomenutí, nezdaru či mrzutosti, které vyvolávala jeho průměrná inteligence a špatná povaha, si v duchu vztekle říkal: Počkejte, až budu králem… Stokrát si přál, aby osud uspíšil otcovu smrt. Nyní udeřila hodina, kterou tolik vzýval; teď byl provolán králem. Vycházel z baziliky svatého Diviše… Nic uvnitř něj však nenasvědčovalo tomu, že by se nějak změnil. Jenom se cítil slabší než včera a více myslel na otce, jejž měl tak málo rád. Se sklopenou hlavou a třesoucími se rameny pobízel koně přes pustá pole, kde se zbytky staré slámy mísily s roztávajícím sněhem. Rychle padal soumrak. U bran Paříže se průvod zastavil, aby mohli lučištníci z doprovodu zažehnout louče. Pařížský lid nebyl o nic nadšenější než lid v Saint-Denis. Proč by měl vlastně dávat najevo radost? Předčasný příchod zimy vadil dopravě a jeho vinou umíralo více lidí. Poslední sklizeň byla mizerná; potraviny podražily a bylo jich málo; ve vzduchu bylo cítit nouzi. A to málo, co se vědělo o novém králi, nevzbuzovalo příliš mnoho naděje. Říkalo se o něm, že je popleta, muž svárlivý a krutý; a lidé, kteří už mu říkali jeho přízviskem, nemohli mluvit o žádném jeho významném či šlechetném skutku. Jediné, co se o něm všeobecně vědělo, se týkalo jeho nešťastného manželství. Jen proto mě lid nemá rád, říkal si Ludvík X.; to kvůli té běhně, která mě přede všemi zesměšnila… Ale nebudou-li mě milovat, budou se přede mnou třást strachy a provolávat mi slávu, jako by mě milovali. Nejdřív se však znovu ožením, musím mít po boku královnu… jenom tak ze sebe smažu potupu. Jaká smůla! Zpráva, kterou mu včera přivezl bratranec Robert z Artois z Château-Gaillard, napovídala, že to nebude snadné. Ta děvka ustoupí; podrobím ji takovému režimu a trápení, že ustoupí! Protože se mezi lidmi říkalo, že král bude rozhazovat cestou mince, shromáždily se v ulicích tlupy chudáků. Louče lučištníků osvětlily na okamžik jejich hubené tváře, chtivé oči a natažené ruce. Ale na zem nedopadl žádný penízek. Kolem Châteletu a přes most Směnárníků dorazil průvod do paláce v Cité. Hraběnka Mahaut dala pokyn k rozchodu, když prohlásila, že každý se teď potřebuje ohřát a odpočinout si a že ona se vrací do svého paláce Artois. Preláti a baroni se rozešli do svých obydlí. I bratři nového krále se vzdálili. Když Ludvík X. sesedl z koně měl kolem sebe kromě služebníků a osobních panošů jenom své dva strýce Evreuxe a Valoise, Roberta z Artois, Marignyho a Matouše de Trye. Prošli kramářskou galerií, obrovitou a v tuto hodinu téměř pustou. Jen několik obchodníků, kteří právě zavírali na závoru své kotce, smeklo čapky. Hašteřivý kráčel pomalu, nohy měl ztuhlé v příliš těžkých holínkách, tělo mu plálo horečkou. Rozhlížel se kolem sebe, napravo i nalevo stálo čtyřicet soch králů vyzdvižených vysoko na kamenné podstavce. Filip Sličný rozhodl umístit právě tady, v síni královského paláce, stojící repliky náhrobních soch z baziliky svatého Diviše. Vládnoucí žijící panovník se měl zjevit každému návštěvníku jako pokračovatel posvátného rodu, jejž Bůh vyvolil, aby na této zemi zastupoval jeho moc. Tato kolosální kamenná rodina s očima bílíma ve svitu loučí ještě přispěla ke sklíčenosti ubohého vznešeného prince, který měl být pokračovatelem tohoto rodu. Jeden kramář utrousil ke své ženě: „Moc hrdě nevypadá, ten náš nový král!“ A kramářka výsměšně opáčila: „Vypadá zkrátka jako paroháč!“ Nemluvila moc nahlas, ale její ostrý hlas se v tichu rozlehl. Hašteřivý se zachvěl, tvář mu okamžitě zaplála zlostí, očima hledal ve tmě odvážlivce, co pronesl urážlivá slova. Každý v průvodu odvracel oči a předstíral, že nic nezaslechl. Na každé straně španělského oblouku, který se klenul nad hlavním schodištěm, stály sochy Filipa Sličného a Enguerranda de Marigny; koadjutorovi se totiž dostalo cti, že mohl mít svoji sochu v galerii králů. Tuto poctu ospravedlňoval i fakt, že celá přestavba a vylepšení paláce byly hlavně jeho dílem. Enguerrandova socha však víc než cokoli jiného popouzela Karla z Valois, který se pohoršoval, kdykoli kolem ní musel projít, že se ten měšťák dostal až na tato místa. Prohnanost a intriky ho dovedly až k takové nestoudnosti, že se tváří, jako by pocházel ze stejné krve jako my. Ale všeho do času, pane, říkal si v duchu Valois; sundáme vás z tohoto podstavce, to přísahám, a rychle vás poučíme, že doby, kdy jste si mohl hrát na vznešeného, už minuly! „Pane Enguerrande,“ oslovil povýšeně svého nepřítele, „domnívám se, že král chce nyní zůstat jen v rodinném kruhu.“ Marigny se chtěl vyhnout srážce, a tak předstíral, že neslyšel ve Valoisových slovech osten. Avšak na druhou stranu hodlal dát najevo, že nebude přijímat rozkazy od nikoho jiného než od krále, takže se na panovníka obrátil se slovy: „Sire, mám několik velmi naléhavých záležitostí k vyřízení. Dovolíte, abych se rozloučil?“ Ludvík byl myšlenkami na hony vzdálený; hlavou mu neustále zvonila kramářčina slova. „Jen jděte, pane, jděte,“ odpověděl netrpělivě. V KRÁL, STRÝCOVÉ A OSUDY Matka Ludvíka X., královna Jana, dědička navarrského trůnu, zemřela v roce 1305. Dva roky poté, tedy v roce 1307, kdy Ludvík dosáhl osmnácti let, získal oficiálně navarrskou korunu a současně s ní i nesleský palác jako své soukromé sídlo. Nikdy tedy nebydlel v královském paláci od doby, kdy byl v posledních letech na příkaz jeho otce zcela zrenovován. Když Ludvík onoho prosincového večera po návratu ze Saint-Denis vstoupil do královských komnat, aby se tady usídlil, nic mu nepřipomínalo dětství. Žádná prasklina v dláždění, která tu byla odnepaměti, žádné známé zaskřípění dveří, nic takového ho tu nemohlo dojmout, nebylo nad čím se tu rozněžnit; neulpěl pohledem na ničem, co by v jeho duši vyvolalo vzpomínky: Hle, před tímhle krbem mě matka brávala na kolena…, z tohohle okna jsem poprvé viděl jaro… Okna měla jiné rozměry a krby byly úplně nové. Filip Sličný byl spořivý a téměř skoupý, pokud šlo o osobní výdaje, ale neznal mezí, když šlo o zvelebení země a povznesení královské ideje. Palác měl být podle jeho představ velkolepý, omračující nádherou vnější výzdoby i vnitřního vybavení, měl svým způsobem vyvažovat jinou úžasnou stavbu v srdci Paříže, chrám Matky boží. Tam sídlila velikost církve; zde zase velikost státu; tam sláva boží; zde sláva královská. Pro Ludvíka to však bylo pouze obydlí otce, otce mlčenlivého, vzdáleného, nahánějícího strach. Ze všech komnat mu nejbližší připadala ta, kde se scházela královská rada a kde tolikrát zaslechl, sotva se odvážil pronést názor, otcova slova: „Zmlkněte, Ludvíku!“ Procházel ze síně do síně. Sloužící se na plstěných podrážkách nehlučně ploužili podél stěn; sekretáři uhýbali před králem a mizeli na schodištích; všichni zachovávali mlčení, jako by dosud bděli u mrtvého. Ludvík se nakonec zastavil v komnatě, kde Filip Sličný obvykle pracoval. Byla menších rozměrů, ale v obrovském krbu tu hořel oheň, na němž by se dal opékat vůl. Aby se člověk mohl těšit z tepla a netrpět přitom nesnesitelným žárem z plamenů, byly před krbem rozestavěné paravány pletené z vrbového proutí, které jeden sloužící co chvíli skrápěl vodou. Šestiramenné svícny ve tvaru koruny s šesti svícemi vydávaly dost světla. Ludvík shodil svrchní šat a odložil ho na jednu zástěnu. Strýcové, bratranec a komoří učinili totéž; brzy se z těžkých látek nasáklých vodou, ze sametů, kožešin a výšivek začalo kouřit, zatímco si pět mužů pouze v košilích a kalhotách po kolena ohřívalo u ohně bedra jako pět sedláků, kteří se právě vrátili z venkovského pohřbu. Najednou se z rohu místnosti, kde stál psací stůl Filipa Sličného, ozval táhlý vzdech, téměř zasténání. Ludvík X. vykřikl ostrým hlasem: „Co to má být?“ „To je Lombard, sire,“ pravil sluha pověřený zvlhčováním zástěn. „Lombard? Ale ten pes byl přece ve Fontainebleau se smečkou! Jak se sem dostal?“ „Patrně přiběhl sám, sire. Objevil se tu celý zablácený předevčírem v noci, v ten čas, kdy odváželi tělo našeho zesnulého pána do chrámu Matky boží. Zalezl pod tenhle stůl a odmítá se hnout.“ „Okamžitě ho vyžeňte! Ať ho zavřou do koníren!“ Na rozdíl od svého otce Ludvík psy nesnášel; bál se jich od dětství, kdy ho jeden z nich kousl. Sluha se sehnul a táhl k sobě za obojek velkého chrta s béžovou srstí přilepenou na bocích a očima planoucíma horečkou. Byl to pes, jejž poslal bankéř Tolomei králi Filipovi jako dárek a který svého nového pána v posledních měsících ani na chvíli neopustil. Protože se mu odtud nechtělo a drápy škrábal dláždění, kopl ho Ludvík X. surově do boku. „Tohle zvíře přináší neštěstí. Poprvé se tady objevilo toho dne, kdy upálili templáře, toho dne, kdy…“ Z vedlejší komnaty sem dolehly hlasy. Sluha táhnoucí psa se ve dveřích srazil s holčičkou navlečenou do smutečních šatů, kterou před sebou strkala dvorní dáma se slovy: „Jděte, madam Jano; jen pozdravte krále, svého otce.“ Holčičce byly sotva čtyři roky, měla bledá líčka a příliš veliké oči. V tuto chvíli byla dědičkou francouzského trůnu. Kulaté vypouklé čelo zdědila po Markétě Burgundské, ale pleť a vlasy měla světlé. Kráčela ke králi, hledíc rovně před sebe se zarputilým výrazem, který mívají nemilované děti. Ludvík X. mávl rukou, aby ji nenechali dojít až k němu. „Proč ji sem přivedli? Nechci ji vidět! Ať ji okamžitě odvedou do nesleského paláce; tam má bydlet, neboť tam…“ „Synovče, ovládejte se,“ napomenul ho hrabě z Evreux. Ludvík počkal, až dvorní dáma i s malou princeznou odejdou, ta první byla zjevně vyděšená víc než druhá. „Nechci tady toho bastarda už vidět!“ pravil. „Jste si tak jistý, že opravdu není vaše, Ludvíku?“ otázal se hrabě z Evreux a položil své šaty dál od krbu, aby je oheň neožehl. „Stačí, když mám pochyby. A nechci mít dítě od ženy, která mě zradila.“ „Ale to dítě je světlovlasé jako my všichni.“ „Filip z Aulnay byl také světlovlasý,“ namítl trpce Hašteřivý. Hrabě z Valois přispěchal mladému králi na pomoc. „Ludvík má jistě dobré důvody, bratře, aby mluvil tak, jak mluví,“ pravil rozhodně. „A pak,“ pokračoval Ludvík X. hlasitě, „nechci už slyšet to slovo, které jsem před chvílí zaslechl; nechci mít dojem, že každému bzučí v hlavě, sotva mě uvidí; nechci nikomu zavdat příležitost, aby na to pořád myslel.“ Ludvík z Evreux se střehl namítnout: Kdybys měl lepší povahu, chlapče, a laskavější srdce, tvá žena by tě možná milovala… Myslel na nešťastnou dívenku, která bude žít sama jen s lhostejným služebnictvem v obrovitém, pustém nesleském paláci. Najednou slyšel Ludvíka pronášet: „Ach! Jak tady budu sám!“ Evreux pozoroval užasle a přitom soucitně synovce, který si schraňoval své pocity zatrpklosti jako lakomec zlato, vyháněl psy, protože ho jednou jeden kousl, vyháněl dceru, protože ho manželka podvedla, a litoval se, že je sám. „Každá lidská bytost je sama, Ludvíku,“ pravil vážně. „Každý z nás si nejvíce prožije svoji samotu, když umírá; a je marností věřit, že tomu tak není v každém okamžiku života. Dokonce i manželčino tělo, které leží vedle nás, zůstává cizím tělem; dokonce i děti, které jsme zplodili, jsou pro nás cizí osoby. Stvořitel bezpochyby chtěl, aby tomu tak bylo, aby každý z nás splynul pouze s ním a všichni společně pak v něm… Na tuto osamocenost není jiného léku než soucit a milosrdenství, tedy vědomí, že ostatní trpí stejně jako my.“ Hašteřivý vypadal s vlhkými vlasy zplihle visícími kolem tváří, v košili přilepené na hubeném těle jako utopenec, jehož právě vytáhli ze Seiny. Chvíli mlčel. Jistá slova, hlavně ta o milosrdenství a soucitu, pro něj neměla smyslu, nenaslouchal jim o moc pozorněji než kněžské latině. Obrátil se k Robertovi z Artois. „Roberte, jste si jistý, že neustoupí?“ Obr se pořád ještě sušil, z kalhot se mu kouřilo jako z kotle. Zavrtěl hlavou: „Sire, bratrance, jak jsem vám už řekl včera večer, snažil jsem se přesvědčit vaši manželku všemi způsoby, používal jsem veškeré argumenty. Narazil jsem však na velmi tuhý odpor. S klidným svědomím vás mohu ujistit, že od ní nemůžeme nic čekat… Víte, s čím počítá?“ dodal Artois proradně. „Doufá, že zemřete dřív než ona.“ Ludvík X. se instinktivně dotkl přes košili malého relikviáře, který mu visel na krku; potom se obrátil k hraběti z Valois: „Moc pěkné! Vidíte, strýčku, že to není tak jednoduché, jak jste mi sliboval. A že zrušit manželství nepůjde tak snadno!“ „Jsem si toho vědom, synovče, a mám to na paměti, věřte mi,“ odvětil Valois. „Bratránku, pokud se bojíte, že budete strádat,“ oslovil krále Robert z Artois, „můžu vám do postele obstarat hezoučké samičky potěšené tím, že budou po vůli králi a udělají vám pomyšlení…“ Mluvil o tom s takovým požitkem, jako by byla řeč o pěkné pečínce nebo masíčku zalitém omáčkou. Karel z Valois zamával rukama obtíženýma prsteny. „K čemu vám však bude, Ludvíku, zrušené manželství, když jste si ještě nevybral ženu, s níž byste se rád oženil? Nemějte strach o anulování; panovník ho vždycky dosáhne. Vy si ale hlavně musíte vybrat manželku, která bude dobrou královnou po vašem boku a dá vám potomstvo.“ Monseigneur z Valois už měl takový způsob jednání: když se vyskytla překážka, nedbal na ni a skočil rovnou k další etapě; ve válce se nezabýval ostrůvky odporu, obešel je a napadl rovnou další pevnost. Někdy mu taková taktika přinášela úspěch. „Bratře,“ pravil Evreux, „domníváte se, že vybrat manželku pro Ludvíka, pokud si nebude chtít vzít ženu nehodnou trůnu, bude tak snadné? Pomyslete, v jaké je situaci!“ „Žádné strachy! Můžu vám na místě jmenovat deset princezen po celé Evropě, které by ochotně překonaly ještě více překážek, jen aby si nasadily na hlavu francouzskou korunu… Nemusíme chodit daleko, vezměte si třeba moji neteř, Klementinu Uherskou…,“ řekl Valois, jako by mu tahle myšlenka právě vyklíčila v hlavě, zatímco ji v sobě hýčkal už dobrý týden. Čekal, jakou odezvu vyvolá jeho návrh. Hašteřivý se zájmem zvedl hlavu. „Je z naší krve, neboť patří do rodu Anjou,“ pokračoval Valois. „Její otec Carlo Martello, který odmítl neapolský trůn, aby mohl požadovat trůn uherský, zemřel už dávno; to proto patrně ještě není provdána. Ale její bratr Karel I. Robert vládne dnes v Uhrách a její strýc Robert je králem neapolským. Pravda, trochu už překročila věk, v jakém se dívky obvykle vdávají…“ „Kolik je jí let?“ otázal se Ludvík X. neklidně. „Dvaadvacet. Ale není to snad lepší, než když přivedou k oltáři dívenky, co si ještě hrají s panenkami, a sotva dorostou, předvedou se jako podlé lhářky a navíc smilnice? A pak, synovče, přece nejde o váš první sňatek!“ Všechno to vypadá až moc dobře; bude v tom jistě nějaký zádrhel, který mi skrývají, myslel si Hašteřivý. Ta Klementina bude jednooká nebo hrbatá. „A jak vypadá… myslím, jakou má tvář?“ otázal se. „Synovce, je to nejkrásnější žena v Neapoli, a jak mě ujistili, malíři se snaží napodobit tahy její tváře, když v kostelech zpodobňují pannu Marii. Podle toho, co si pamatuju, už jako děvče slibovala vyrůst do velké krásy, a prý v tomto ohledu nezklamala.“ „Opravdu se tvrdí, že je velmi krásná,“ poznamenal Ludvík z Evreux. „A také cudná,“ dodal Valois. „Čekám, že bude obdařena stejnými ctnostmi, jaké zdobily její tetu Markétu z Anjou, moji první ženu, kterou Bůh k sobě povolal. A ještě dodám…, avšak kdo z vás by to nevěděl…?, že dalším z jejích strýců je můj švagr Ludvík z Anjou, svatý biskup z Toulouse, jenž odmítl usednout na trůn, aby se mohl cele oddat náboženství, a na jehož hrobě se dnes dějí zázraky.“ „Tak budeme mít brzy v rodině dva svaté Ludvíky,“ poznamenal Robert z Artois. „Strýčku, váš nápad je skvělý, jak se mi zdá,“ pravil Ludvík X. „Dcera krále, sestra krále, neteř krále a navíc svatého, krásná a ctnostná… Ó! Snad není tmavá jako ta Burgunďanka? To bych nemohl!“ „Ne, ne, synovče,“ přispěchal s odpovědí Valois. „Jen buďte bez obav; je světlovlasá, správná francká rasa.“ „A vy se domníváte, Karle, že tato rodina, je-li tak zbožná, jak ji popisujete, bude souhlasit se zásnubami ještě před zrušením sňatku?“ zeptal se Ludvík z Evreux. Monseigneur z Valois se nafoukl, vypnul prsa i pupek. „Jsem příliš dobrým spojencem svých příbuzných v Neapoli, aby mi nic nedokázali odmítnout,“ opáčil; „na obou podnicích můžeme pracovat souběžně. Královna Marie, která si kdysi pokládala za čest dát mi za manželku jednu ze svých dcer, jistě bude souhlasit se sňatkem své vnučky s nejdražším z mých synovců, když se navíc tato vnučka stane královnou nejkrásnějšího království na světě. Postarám se o to.“ „Neotálejme tedy, strýčku,“ pravil Ludvík X. „Pošleme do Neapole poselstvo. Co si o tom myslíte, Roberte?“ Robert z Artois postoupil o krok dopředu s dlaněmi otevřenými, jako by se nabízel, že okamžitě odjede do Itálie. Hrabě z Evreux měl ještě jednu námitku. Nestavěl se k tomu nápadu nepřátelsky; ovšem rozhodnutí takového dosahu se týkalo celého království stejně jako rodiny. Požadoval, aby bylo projednáno v královské radě. „Matouši,“ obrátil se Ludvík X. ke svému komořímu, „uvědomte Marignyho, že je potřeba svolat na zítřejší ráno radu.“ Když pronášel tato slova, pocítil Hašteřivý jisté potěšení; najednou se cítil králem. „Proč Marignyho?“ namítl Valois. „Jestli si to přejete, já sám se můžu toho úkolu ujmout, či jím pověřit svého kancléře. Marigny stejně hromadí v rukou příliš mnoho úkolů a pořad jednání připravuje ve spěchu. Všechno mu slouží jenom k tomu, aby se utvrdil v úřadě a skryl své čachry. Ale to změníme, sire, můj synovče, já pro vás vytvořím radu, která vám bude sloužit lépe.“ „To je správné. Učiňte tak, strýčku, učiňte tak,“ odvětil Ludvík X. se znovunabytým sebevědomím, jako by iniciativa vyšla od něj. Šaty byly suché a všichni se oblékli. Krásná a ctnostná, krásná a ctnostná…, opakoval si Ludvík X. V tuto chvíli ho znovu postihl záchvat kašle, sotva slyšel, jak se s ním ostatní loučí. Na schodech poznamenal Artois k Valoisovi: „Ej, bratránku, jak krásně jste tu svoji neteřinku Klementinu udal! Znám jednoho, pod nímž budou dnes večer hořet prostěradla!“ „Roberte!“ zakřikl Valois bratrance předstíraně káravým tónem; nezapomínejte, že teď mluvíte o králi!“ Hrabě z Evreux šel za nimi mlčky. Myslel na princeznu žijící v neapolském zámku, o jejímž osudu se tady dnes bez jejího vědomí rozhodlo. Monseigneura z Evreux vždycky znovu zaujalo, jakými náhodnými a tajemnými způsoby se hýbalo lidskými osudy. Protože velký panovník předčasně zemřel, protože mladý král špatně snášel celibát, protože strýc se snažil synovci, mladému králi, ve všem vyhovět, aby posílil svůj vliv, protože vyslovil jedno jméno, kterého se všichni chytili, stane se dívka se světlými vlasy, jež pět set mil odtud, u věčně modrého moře sní o tom, že bude jednoho dne žít jako ostatní, středem zájmů na francouzském dvoře… Ludvíka z Evreux opět přepadly pochybnosti. „Bratře,“ oslovil Valoise, „myslíte si, že je malá Jana skutečně bastard?“ „Dnes o tom ještě přesvědčen nejsem, bratře,“ odvětil Valois a položil Evreuxovi na rameno ruku ověšenou prsteny. „Ujišťuju vás však, že nebude trvat dlouho a všichni ji budou za bastarda považovat!“ Na což si mohl hloubavý hrabě z Evreux jenom v duchu říci: protože si jedna francouzská princezna vzala do postele amanta, protože ji její švagrová z Anglie udala, protože král milující spravedlnost vyvolal veřejný skandál, protože ponížený manžel vztáhl svoji pomstychtivost i na dítě, jež chce prohlásit za nelegitimní… Následky takového konání se pak projeví v budoucnosti, v osudovosti neustálého prolínání lidského konání i síly věcí. VI PRADLÁŘKA EUDELINA Nebesa u postele z temně modrého aksamitu posetého zlatými liliemi vypadala jako kus noční oblohy. Záclony u lůžka ze stejné látky se chvěly ve sporém světle noční olejové lampy zavěšené na třech bronzových řetězech;3 prošívaná pokrývka ze zlatem vyšívaného brokátu padala v tuhých záhybech až k podlaze a podivně se třpytila, skoro světélkovala. Už dvě hodiny se Ludvík X. marně snažil usnout pod přikrývkou, jež patřila jeho otci. Dusil se pod vrstvami pokrývek podšitých kožešinou, jakmile je však odhodil, klepal se zimou. Ačkoli Filip Sličný zesnul ve Fontainebleau, necítil se Ludvík v tomto lůžku volně, jako by tu cítil přítomnost mrtvého těla. Před očima mu defilovaly obrazy z posledních dnů i to, co ho děsilo ve dnech příštích, všechno se střetávalo v jeho myšlenkách… Kdosi v davu křičel „paroháč!“; … Klementina Uherská ho odmítla, nebo už byla zasnoubená; … přísná tvář abbé Egidia naklánějící se nad hrobem… „Teď budeme odříkávat dvě modlitby…“ – „Víte, s čím počítá? Doufá, že umřete dříve než ona!“… Skříňka z křišťálového skla uchovávající srdce s uříznutými tepnami, maličké jako srdíčko jehněte… Prudce se zvedl a jeho vlastní srdce tlouklo jako hodiny, jimž se utrhlo závaží. Přitom lékař krále před spaním prohlédl a neshledal, že by měl špatné šťávy. Spánek mu dodá sil po vysvětlitelné námaze; pokud by kašel přetrvával, předepíše mu zítra nějaký lektvar s medem či mu přiloží pijavice… Ludvík však nepřiznal dva záchvaty nenadálé slabosti blízké mdlobám, které ho přepadly během obřadu v bazilice svatého Diviše, ten chlad, který mu rozechvěl údy, to, jak se svět kolem něj točil. Možná na něj teď přichází stejná slabost, kterou nedokázal pojmenovat. Mučený děsivými představami vyskočil Hašteřivý z postele a v dlouhé bílé košili, přes niž si přehodil kožešinový šat, chodil komnatou křížem krážem, jako by utíkal před sebou samotným, jako by se bál, že když se zastaví, vyprchá z něj život. Nezemře stejným způsobem jako jeho otec, nezasáhne ho Bůh ranou do mozku? Vždyť i já, pomyslel si s hrůzou, jsem byl u toho, když upalovali templáře před tímto palácem… Ví snad člověk, v kterou noc musí zemřít? Ví, v které noci se zblázní? A pokud se mu podaří přežít tuto strašlivou noc, pokud se nazítří probudí za pozdního svítání, jak vyčerpaný asi bude? Není zítra den, kdy má poprvé předsedat zasedání královské rady? Řekne: Pánové… Jaká slova má vlastně pronést…? Každý z nás, synovce, prožívá svoji samotu v hodině svého skonu, a je marností věřit, že tomu není stejně i v jiných chvílích života… „Ach strýče,“ pronesl nahlas Hašteřivý, „proč jste mi to řekl!“ Vlastní hlas mu připadal podivný a cizí. Pořád chodil sem tam, sotva dechu popadaje, kolem velké postele s tmavými nebesy a pokrývkami a třásl se zimou. Strávím snad všechny noci svého panování takto, chozením dokola v ložnici, abych se vyhnul smrti? ptal se v duchu. Co kdybych si šel lehnout jinam, zavolal své lidi a přikázal jim, aby mi připravili jinou ložnici? Kde mám vzít odvahu k přiznání: Nemůžu tady spát, protože mám strach… Mám se ukázat majordomům, komořím v tomhle rozháraném stavu, třesoucí se a zmatený? Jsem král, a nevím, jak vládnout; jsem muž, a nevím, jak žít; jsem ženatý, a nemám ženu… A i kdyby madam Uherská přijala, kolik týdnů, kolik měsíců ještě budu muset čekat, než mě lidská přítomnost zbaví strachu a utěší za dlouhých nocí? A bude mě vůbec milovat? Nebude stejná jako ta první? Najednou se rozhodl. Otevřel dveře a šel zatřást prvním komořím, který spal celý oblečený v předpokoji. „Stará se o ložní prádlo v paláci stále paní Eudelina?“ „Ano, sire… Myslím, že ano, sire…,“ odvětil Matouš de Trye. „Dobrá, zjistěte to. A pokud je to ona, pošlete pro ni.“ Překvapený a rozespalý… – on spí! pomyslel si Hašteřivý nenávistně…– komoří se otázal krále, jestli si přeje vyměnit povlečení. Hašteřivý netrpělivě mávl rukou. „Ano, přesně tak. Pošlete pro ni, jak jsem řekl!“ Potom se vrátil do ložnice a zase přecházel sem tam, tázaje se v duchu: Bydlí pořád ještě tady? Najdou ji? O deset minut později vstoupila ke králi paní Eudelina se stohem povlečení v náručí a Ludvík X. okamžitě pocítil, že se přestal chvět zimou. „Monseigneure Ludvíku… chci říct sire!“ zvolala pradlářka. „Já jsem dobře věděla, že vám nemám povlékat nová prostěradla! Na těch se špatně spí. To pan de Trye to tak chtěl; tvrdil, že je to takový zvyk. Kdyby bylo po mém, povlékla jsem vám sepraným a jemňoučkým prádlem.“ Eudelina byla vysoká světlovlasá žen rozvitých forem, s velkými ňadry a útěšnou náručí kojné. Při pohledu na ni cítil člověk klid, vlahé teplo a mír. Bylo jí něco přes třicet, ale ve tváři měla pořád jakýsi dívčí, pokojný údiv. Zpod bílého čepce, který si nasazovala na noc, se draly dlouhé copy barvy zlata a rozplétaly se na rameni jejího nočního úboru. Když pro ni přišli, chvatně se zahalila do pláště. Ludvík na ni chvíli beze slova hleděl, než Matoušovi de Trye došlo, že ho tu k ničemu nepotřebují. „Neposlal jsem pro vás kvůli povlečení,“ pravil konečně král. Po pradlářčiných tvářích přeběhl zmatený ruměnec. „O monseigneure… chci říct sire! Přišel jste do paláce a vzpomněl jste si na mne…?“ Před deseti lety byla jeho první milenkou. Když se tehdy patnáctiletý Ludvík dověděl, že ho co nevidět ožení s princeznou Burgundskou, zmocnila se ho zuřivá touha zjistit, co je to vlastně láska, a současně i panická hrůza při pomyšlení, že nebude vědět, jak se má v manželčině přítomnosti chovat. A tak zatímco Filip Sličný a Marigny vážili politické výhody tohoto spojení, mladý princ myslel jenom na tajemství přírody. V noci si představoval, jak všechny dámy u dvora podléhají jeho smyslné vášni; ve dne však byl v jejich přítomnosti němý, ruce se mu třásly a uhýbal pohledem. A potom jednoho letního odpoledne náhle skočil na tuhle krásnou děvu, která pomalu kráčela pustou síní před ním s náručí plnou prádla. Vrhl se na ni prudce, vztekle, jako by se na ní chtěl pomstít za strach, který cítil. Ona nebo žádná jiná, teď nebo nikdy… Přesto ji neznásilnil; zabránily mu v tom jeho nervozita, úzkost a neobratnost. Vyžadoval od Eudeliny, aby ho naučila milování. Z nedostatku mužské jistoty využil spíše výsad prince. Měl štěstí; Eudelina se mu nevysmála a v jednom kumbálu byla po vůli tomuto královskému synku, dokonce mu dopřála pocit, že v jeho objetí pocítila cosi jako slast. Od té doby se vedle ní vždycky cítil jako chlap. Někdy ráno, když se oblékal ke štvanici, nebo když měl mít cvičení v šermu, posílal Ludvík pro Eudelinu. A Eudelina brzy pochopila, že potřeba milování přichází na prince vždycky, když má strach. Řadu měsíců před příchodem Markéty Burgundské a dokonce ještě i po něm tak Eudelina pomáhala Ludvíku Hašteřivému překonávat jeho úzkosti. „Kde je teď vaše dcera?“ otázal se. „Žije u mé matky, která se o ni stará. Nechtěla jsem, aby tu zůstávala se mnou; příliš se podobá svému otci,“ odvětila Eudelina s pousmáním. „Aspoň o té si můžu myslet, že je moje,“ řekl Ludvík. „Ó, to ano, monseigneure! Ta je opravdu vaše…! Chci říct sire… Ve tváři se vám čím dál víc podobá. Asi by vám nebylo příjemné, kdyby ji lidé v paláci vídali.“ Neboť během těch chvatných objetí bylo počato dítě, holčička, která dostala jméno Eudelina po své matce. Každá žena trochu nadaná pro pletichy by ze svého břicha dokázala vytlouct jmění a baronský titul. Hašteřivý se ovšem tolik bál přiznat takovou věc králi Filipovi, že se ho Eudelině opět zželelo a mlčela. Měla manžela, který v té době jako bezvýznamný písař ve službách pana de Nogaret následoval svého pána na cestách po Francii a Itálii. Když po návratu zjistil, že se jeho žena chystá k porodu, začal počítat měsíce a zuřit. Ale žena většinou přitahuje stejný typ mužů. Písař neměl zrovna čackou duši. Jakmile mu Eudelina svěřila, odkud pochází tenhle dar, bázeň udusila hned v zárodku písaříkův hněv, jako když vítr sfoukne svíčku. I on raději dobrovolně mlčel a zemřel krátce poté, nikoli však žalem, ale na zhoubnou nemoc útrob, kterou si přinesl z římských bažin. A paní Eudelina se dál starala o prádlo v královském paláci, dostávala pět sou za stovku vypraných ubrusů. Stala se vrchní pradlářkou, což znamená v královském paláci pěkné postavení měšťky. Zatím malá Eudelina rostla, a jako tomu pohříchu bývá u většiny dětí z cizoložných spojení, i její tvář vykazovala zřejmé tahy zděděné po tajeném otci; a paní Eudelina doufala, že jednoho dne si na ně Ludvík vzpomene. Ostatně jí to sliboval. Slavnostně odpřisáhl, že v den, kdy se stane králem, zasype svou dcerku zlatem a tituly! Toho večera myslela na to, že udělala dobře, když mu věřila, a rozplývala se nadšením nad rychlostí, s jakou dodržel své přísahy. Nemá špatné srdce, říkala si. Je hašteřivý, ale není špatný. Dojata vzpomínkami na uplynulé doby a podivnostmi osudu, který si s ní takhle zahrává, pozorovala mladého panovníka, který kdysi našel v jejím objetí první naplnění a ukojení svého neklidného mužství. Teď tady seděl na stolici, rukama si objímal kolena a vlasy mu padaly až k bradě. Proč zrovna já? říkala si. Proč se něco takového přihodilo právě mně? „Kolik je tvé dcerce dnes?“ zeptal se Ludvík X. „Devět let, je to tak?“ „Devět let, přesně tak, sire.“ „Jakmile bude ve věku na vdávání, postarám se o ni jako o princeznu. Chci to. A co si přeješ ty?“ Potřeboval ji. Měla toho využít teď a tady. Skromnost není na místě při jednání s mocnými tohoto světa, člověk musí rychle vyjádřit své potřeby, vznést požadavky, přání, i kdyby si je měl na místě vymyslet, když je mu nabízeno, že budou uspokojeny. Neboť mocní mají často dojem, že už udělali dost tím, že nabídli, a nesnaží se i darovat. Hašteřivý by klidně strávil celou noc upřesňováním Eudelininých požadavků, jenom aby u něj pobyla co nejdéle a dělala mu společnost. Pradlářku však králova otázka natolik překvapila, že se spokojila s prostou odpovědí: „Nechám to na vás, sire.“ Takže se okamžitě v myšlenkách přenesl k sobě. „Ó Eudelino, Eudelino,“ zvolal, „měl jsem tě povolat k sobě do nesleského paláce, kde jsem byl v posledních měsících tolik nešťasten!“ „Vím, monseigneure Ludvíku, jak vás manželka zklamala… Ale já jsem se neodvážila přijít za vámi; nevěděla jsem, jestli byste měl při pohledu na mne radost, nebo se styděl.“ Díval se na ni, ale už ji neposlouchal. Jeho oči jako by se zatáhly a znehybněly. Eudelina dobře věděla, co tenhle pohled znamená; míval takový už v patnácti letech. „Natáhni se tady,“ poručil jí najednou. „Tady, Vaše Milosti… chci říct sire?“ zašeptala trochu vyděšeně, ukazujíc na lůžko Filipa Sličného. „Ano, právě tady!“ odvětil Hašteřivý přiškrceným hlasem. Chvilku zaváhala, připadalo jí to jako svatokrádež. Ale nakonec, Ludvík byl teď králem a tahle postel je přece jeho. Sundala si čepec, nechala plášť i košili sklouznout na zem; její zlaté copy se teď úplně rozpustily. Byla o něco silnější než dříve, ale pořád měla pěknou křivku boků, plná a usedlá záda, boky na dotek jako hedvábí, na němž si pohrávalo světlo… Její pohyby byly chápavé a pokorné a právě po tom Hašteřivý prahl. Stejně jako se do lůžka kladou ohřívače, které mají zahnat chlad, tohle krásné tělo z něj mělo vyhnat démony. Maličko neklidná a trochu oslněná Eudelina vklouzla pod zlatou přikrývku. „Měla jsem pravdu,“ řekla hned, „nová prostěradla opravdu škrábou! Věděla jsem to!“ Ludvík ze sebe horečně stáhl košili; byl hubený, měl kostnatá ramena a neobratně se na ni vrhl, jednal zoufale překotně, jako by jeho netrpělivost nesnesla sebemenší prodlení. Marný spěch. Králové neporoučejí vždycky a všude a jsou situace, kdy se přepočítají a zklamou jako každý jiný muž. Touhy Hašteřivého se odehrávaly pouze v jeho hlavě. Zavěsil se na Eudelinina ramena, jako se topící chytá pomocné ruky, a usilovně se snažil alespoň předstírat, že překoná selhání. Jeho snahy však moc nadějí nevzbuzovaly. Jestli takhle oblažoval madam Markétu, říkala si Eudelina, lépe chápu, proč ho klamala. Mlčky ho povzbuzovala, jak mohla, on vynakládal veškeré úsilí, jehož byl schopen, přesto však zůstalo všechno snažení bez úspěchu. Odvrátil se od ní se ztrhanou tváří, styděl se. Chvěl se po celém těle, jako by byl na pokraji záchvatu vzteku nebo pláče. Pokoušela se ho uklidnit: „Tolik času jste dnes strávil na cestě! Prochladl jste a navíc vám musí být tak smutno! To je přirozené, pochoval jste otce, v takový den by se to stalo každému, dobře to víte.“ Hašteřivý pozoroval tu krásnou světlovlasou ženu, která se mu nabízela, a přesto byla pro něj nedosažitelná. Ležela tu jako ztělesnění pekelného trestu a útrpně na něj hleděla. „To je ale vina té běhny, té děvky…!“ pravil. Eudelina couvla v domnění, že ta nadávka patří jí. „Chtěl jsem, aby ji po tom zločinu vydali katovi,“ mumlal se sevřenými zuby. „Otec však odmítl; otec mě nepomstil. A teď jsem já jako mrtvý… ležím v téhle posteli, kde cítím své neštěstí a kde nikdy neusnu!“ „Ale usnete, monseigneure Ludvíku,“ konejšila ho Eudelina a jemně přitáhla k sobě. „Je to dobrá postel; je to ovšem postel krále. A abyste odtud vypudil to, co vás trápí, musí vedle vás ležet královna.“ Byla dojatá, skromná, nic mu nevyčítala, nedávala najevo zklamání. „Opravdu si to myslíš, Eudelino?“ „Ale ovšem, monseigneure Ludvíku, věřte mi, mám pravdu; v královské posteli má ležet královna,“ opakovala. „Možná brzy jednu takovou budu mít. Prý je světlovlasá jako ty.“ „To je pro mne veliká poklona,“ pravila Eudelina. „Říká se, že je velmi krásná,“ pokračoval Hašteřivý, „a také velmi ctnostná; žije v Neapoli…“ „Ovšem, monseigneure Ludvíku, jsem si jistá, že s ní budete šťastný. Teď si ale musíte odpočinout.“ Mateřsky mu nabídla vlahé rameno vonící po levanduli a poslouchala, jak sní nahlas o té neznámé ženě, vzdálené princezně, jejíž místo tu dnešní noci tak zbytečně zabírala. Utěšil se představami o budoucnosti, zahnal minulá příkoří a současná selhání. „Dozajista potřebujete přesně takovou manželku, monseigneure Ludvíku. Uvidíte, jak silný se budete cítit po jejím boku…“ Konečně zmlkl. A Eudelina zůstala ležet, neodvažujíc se pohnout, doširoka rozevřenýma očima pozorovala tři řetězy noční lampy a čekala na rozbřesk, aby mohla odejít. Francouzský král spal. ČÁST DRUHÁ VLCI SE POŽÍRAJÍ NAVZÁJEM I LUDVÍK HAŠTEŘIVÝ PŘEDSEDÁ SVÉ PRVNÍ KRÁLOVSKÉ RADĚ Celých šestnáct let sedával Marigny při zasedání užší královské rady o sedmi členech po králově pravici. Celých šestnáct let sloužil stejnému panovníkovi a pomáhal mu prosazovat stejnou politiku. Celých šestnáct let si byl jist, že tu najde věrné přátele a přičinlivé podřízené. Sotva toho rána překročil práh dveří, bylo mu jasné, že se všechno změnilo. Kolem dlouhého stolu seděl přibližně stejný počet rádců jako obvykle a z krbu se do místnosti linula stejná vůně hořícího dubu. Ovšem židle byly rozmístěné jinak, či na nich seděly nové osoby. Vedle členů rady přizvaných sem podle práva či tradice, tedy princů z královské krve či konetabla Gauchera ze Châtillonu tu Marigny neviděl ani Raula de Presles, ani Nicola le Loquetiera, ani Viléma Duboise, vynikající právníky a věrné služebníky Filipa Sličného. Nahradili je muži jako Štěpán de Mornay, kancléř hraběte z Valois, či Béraud de Mercoeur, šlechtic z významného rodu, hlučný a nezkrotný, který už dlouhá léta projevoval nesmiřitelné nepřátelství vůči královským úředníkům. Obvyklé Marignyho místo po králově pravici zabral teď Karel z Valois. Z bývalých služebníků Železného krále tu kromě konetabla zůstal jenom bývalý komoří Hugo de Bouville, bezpochyby pouze proto, že patřil k vysoké šlechtě. Členové rady měšťanského původu tu chyběli zcela. Marigny jedním pohledem zaznamenal všechny známky útoku a výzvy k boji namířené vůči své osobě, o čemž svědčila skladba a rozmístění rady. Zůstal chvíli stát na místě, levou rukou svíral límec šatu pod mohutnou bradou, pod paží pravé ruky držel brašnu s dokumenty, jako by mu právě táhlo hlavou: Tak do toho! Musíme bojovat! Sbíral síly. Potom se obrátil k Hugovi de Bouville a otázal se ho tak, aby ho slyšeli všichni: „Pan de Presles je nemocen? A co zabránilo pánům de Bourdenai, de Briançon a Duboisovi přijít včas? Nikoho z nich tu nevidím. Omluvili svoji nepřítomnost?“ Tlustý Bouville chvilku váhal a potom odvětil se sklopenýma očima: „Nebyl jsem pověřen svoláním rady. Tohoto úkolu se zhostil pan de Mornay.“ Valois se trochu zvrátil v židli, kterou si právě přivlastnil, a pronesl se stěží skrývanou arogancí: „Jistě jste nezapomněl, pane de Marigny, že král svolává radu, kdy chce, a povolává do ní, koho chce. To je panovníkovo právo.“ Marigny už už odpověděl, že kdyby tomu tak opravdu bylo a král měl právo povolat do rady, koho chce, potom jistě také bylo jeho povinností vybírat k tomu muže, kteří se vyznají ve správě království, neboť schopností a zkušeností člověk nenabude od večera do rána. Potom se však rozhodl nechat si raději argumenty na důležitější debatu a naoko klidně usedl proti Valoisovi na dosud volnou židli po levé straně králova křesla. Otevřel brašnu na dokumenty, vyňal z ní pergameny a poznámkové listy a srovnal je na stůl před sebe. Marignyho jemné, nervózní ruce kontrastovaly s mohutnou těžkopádností celé jeho osoby. Podvědomě hledal pod deskou stolu háček, na nějž si obvykle věšel brašnu, nenašel jej, a potlačil podráždění. Valois si s tajemným výrazem cosi povídal se synovcem Karlem Francouzským. Filip z Poitiers četl, přibližuje si ke krátkozrakým očím pergamen týkající se jednoho vazala, který mu podal konetabl. Ludvík z Evreux mlčel. Všichni byli v černém. Monseigneur z Valois byl ovšem navzdory smutku, který dodržoval celý dvůr, oděný stejně okázale jako vždy; jeho sametový šat zdobilo stříbrné vyšívání a hranostají ocásky, celek trochu připomínal koně táhnoucího pohřební vůz. Neměl před sebou ani pergamen ani poznámkové listy; podřízenou činnost čtení a psaní nechával na svém kancléři; on se spokojil pouze s mluvením. Dveře vedoucí do králových komnat se otevřely, v nich stanul Matouš de Trye a ohlásil: „Pánové, král přichází.“ Valois se zvedl jako první a uklonil se s okázalou uctivostí, dokládající vznešenou ochranitelskou roli, již si přisoudil. Hašteřivý pronesl: „Omluvte, pánové, moje zpoždění…“ V tu chvíli se odmlčel, nespokojený svým prohlášením. Zapomněl, že je král a že jeho výsadou je přicházet do rady jako poslední. Znovu ho zachvátil úzkostný neklid jako včera v bazilice svatého Diviše a potom v noci v otcově lůžku. Teď nastala chvíle, kdy se má chovat jako král. Ale královská důstojnost není nadání, které se najednou zázrakem projeví. Ludvík stál nehybně jako socha s rukama svěšenýma podél těla, oči měl zarudlé; nehodlal usednout, a tím dát pokyn radě, aby také usedla. Vteřiny plynuly; ticho se stávalo čím dál tíživějším. Matouš de Trye pak provedl to, co měl; nápadně odtáhl královské křeslo od stolu. Ludvík se na něj posadil a zašeptal: „Usedněte, pánové.“ V duchu viděl na tomto místě otce a bezděky zaujal jeho pózu s oběma rukama na opěradlech křesla. To mu dodalo trochu jistoty. Obrátil se k hraběti z Poitiers a pravil: „Bratře, mé první rozhodnutí se týká vás. Jakmile skončí u dvora smutek, hodlám vaše hrabství v Poitiers povýšit na pairství, abyste mi jako francouzský pair pomáhal nést tíhu koruny.“ Potom oslovil mladšího bratra: „A vám mám v úmyslu přidělit, bratře, jako léno a apanáž hrabství la Marche se všemi právy a příjmy, které se k němu váží.“ Princové se zvedli, přistoupili každý z jedné strany ke královské stolici a na znamení díků vtiskli polibek na ruce nejstaršího bratra. Tato opatření, která se jich týkala, nebyla ničím výjimečným ani neočekávaným. Bylo zvykem, že se starší králův bratr stával pairem; a bylo už delší dobu známo, že Filip Sličný vykoupil od rodu Lusignanů hrabství la Marche právě pro mladého Karla.4 Monseigneur z Valois se ale přesto nafukoval, jako by iniciativa za tyto akty vycházela od něj; pokývl k oběma princům, čímž chtěl naznačit: Vidíte, co jsem pro vás udělal. Ludvík X. však nebyl spokojený, protože zapomněl vzdát poctu památce svého otce a pohovořit o kontinuitě moci. Dvě krásné věty, které si v noci připravil, se mu vykouřily z hlavy; teď nevěděl, jak navázat. Znovu se rozhostilo tíživé a rozpačité ticho. Kdosi až příliš zřejmě v tomto shromáždění chyběl: zesnulý král. Enguerrand de Marigny upíral na krále zrak v očekávání, že panovník pronese: „Pane, potvrzuji vás ve vaší funkci koadjutora a generálního správce království…“ Nic takového se však nestalo. Marigny se tedy zachoval, jako by ta slova právě vyslechl, a otázal se: „O jakých záležitostech si, sire, přejete být zpraven? O výši příjmů z půjček a berní, o stavu pokladnice, o rozsudcích parlamentu, nouzi, která zuří na venkově, rozmístění vojenských posádek, situaci ve Flandrech, žádostech, které vznášejí vaši baroni v Burgundsku a Champagni?“ Čímž chtěl vlastně naznačit: Sire, toto jsou otázky, jimiž se zabývám, a ještě spoustou jiných, vyjmenovat je by trvalo déle než přebrat růženec. Domníváte se, že byste se beze mne obešel? Hašteřivý se obrátil ke strýci Valoisovi s výrazem, který žadonil o podporu. „Pane de Marigny, král nás tu dnes neshromáždil kvůli záležitostem, které jste vyjmenoval,“ pravil Valois. „Těmi se bude zabývat později.“ „Pokud nejsem zpraven o předmětu jednání na radě, nemohu ho uhodnout,“ opáčil Marigny. „Pánové, král si vás přeje zpravit o tom, čím se dobrý panovník musí zaobírat především,“ pokračoval Valois, nepřikládaje nejmenší důležitost Marignyho poznámce, „tedy otázkou svého potomstva a následnictví.“ „Přesně tak, pánové,“ pravil Hašteřivý, pokoušeje se o slavnostní tón. „Mou první povinností je zaručit zemi následníka, a proto potřebuji manželku…“ V tu chvíli se zarazil a nevěděl, jak dál. Valois se opět chopil slova. „Král se domnívá, že už si dnes musí vybrat choť, a jeho pozornost se upřela na madam Klementinu Uherskou, dceru krále Carla Martella a neteř neapolského krále. Přejeme si nejprve vyslechnout vaši radu, než vyšleme do Neapole poselstvo.“ To „přejeme si“ se nepříjemně dotklo několika přítomných. Vládne tu teď monseigneur z Valois? Filip z Poitiers naklonil hlavu k hraběti z Evreux. „Proto tedy začali tím, že mi namazali med kolem huby s tím pairstvím.“ Nahlas pronesl: „Co si o tom nápadu myslí pan de Marigny?“ Tím, že se chopil slova, se dopustil nezdvořilosti vůči svému staršímu bratru, neboť panovník a jenom on mohl vyzvat členy rady k tomu, aby pronesli svůj názor. Nikdo by si nebyl dovolil něco podobného za časů krále Filipa. Dnes tu však patrně rozhodoval každý; a když si strýc nového krále troufl být tak opovážlivý a řídit radu, bratr si mohl dopřát tutéž svobodu. Marigny trochu nachýlil dopředu mohutný hrudník. „Madam Uherská je jistě žena velmi vhodná pro to, aby se stala královnou, když na ni pomyslel král,“ pravil. „Avšak kromě toho, že je neteří monseigneura z Valois, což jistě stačí, abychom si ji zamilovali, nevidím, jaký jiný prospěch by toto spojení mohlo přinést království. Její otec Karel Martel zemřel již dávno a králem uherským byl pouze podle jména; její bratr Karel Robert…“ Na rozdíl od Karla z Valois vyslovoval jména pofrancouzsku… „… její bratr Karel Robert si konečně nedávno po patnácti letech intrikování a vyřizování nasadil na hlavu maďarskou korunu, ale nedrží mu na ní moc pevně. Všechna léna a knížectví rodu Anjou už jsou rozdána jednotlivým členům rodiny, která je tak početná, že se rozlévá po světě jako olej na ubruse; a brzy to bude vypadat tak, že francouzská královská rodina je jenom odnoží rodu Anjou.5 Od takového manželství se nenadějeme žádného rozšíření moci, jak si to vždycky přál král Filip, ani žádné podpory při válkách, neboť všichni tito vzdálení princové mají co dělat, aby se sami udrželi na svých panstvích. Jinými slovy, sire, jsem si jistý, že by se váš otec postavil proti tomuto spojení, které by vám věnem vyneslo více mračen než pozemků.“ Monseigneur z Valois zrudl a nervózně škubal pod stolem kolenem. Každá věta, kterou Marigny vyslovil, v sobě nesla proradný útok na jeho osobu. „Marně se zaštiťujete autoritou toho, kdo leží v hrobě, pane,“ křičel. „Na vaše slova namítnu, že ctnost královny je mnohem cennější než jedna provincie. Krásné sňatky s Burgunďankami, které jste tak umně spletl, nedopadly natolik dobře, abyste se mohl považovat za znalce v tomto oboru. Jenom hanba a smutek z nich vzešly, tak!“ „Ano, s tím souhlasím!“ prohlásil prudce Hašteřivý. „Sire,“ namítl Marigny se špetkou únavy a pohrdání v hlase, „byl jste ještě velmi mladý, když váš otec rozhodl o tom sňatku; a monseigneur z Valois se vůči němu nestavěl nijak nepřátelsky, což koneckonců dokázal tím, že před necelými dvěma roky oženil vlastního syna se sestrou vaší manželky, aby vám tak byl blíže.“ Valois byl tím úderem otřesen a jeho trudovitá tvář znachověla. Vskutku považoval za velmi obratný tah oženit staršího syna Filipa s mladší Markétinou sestrou, které se říkalo malá Jana, nebo také Kulhavá, protože měla jednu nohu kratší.6 Marigny pokračoval: „Ctnost žen je věc velmi nejistá, sire, zrovna tak jako je jejich krása pomíjivá; území však zůstávají. Království se v těch dobách rozrostlo více díky sňatkové politice než válkami. Monseigneur z Poitiers tak získal Svobodné hrabství; stejně tak…“ „Bude muset rada poslouchat, jak na sebe pan de Marigny pěje chválu, nebo se bude snažit vykonat královu vůli?“ přerušil ho hrubě Valois. „V tom případě, monseigneure,“ zareagoval živě Marigny, „by se hodilo nezapřahat vůz před koně. Můžeme snít o všech princeznách na zemi a já chápu, že krále pudí netrpělivost; nejdříve je však třeba zbavit ho manželky, kterou stále ještě má. Monseigneur z Artois, jak se zdá, příliš nepochodil a nepřinesl z Château-Gaillard odpověď, jakou jste čekali. Zrušení sňatku potom vyžaduje papeže…“ „… papeže, jehož nám slibujete už šest měsíců, Marigny, ale kterého konkláve není schopné zvolit. Vaši vyslanci tak týrali a nakonec dokonce svrhli z oken kardinály v Carpentrasu, že se ti preláti rozprchli s vyhrnutými sutanami po kraji. Tím se zrovna chlubit nemůžete! Kdybyste měl více pokory a úcty k božím vyslancům, což jsou ovšem city vám naprosto cizí, neměli bychom dnes takové nesnáze.“ „Zatím jsem jenom zabránil tomu, aby nezvolili za papeže kreaturu ve službách římských nebo neapolských princů. Král Filip především chtěl, aby byl nový papež úslužný vůči Francii.“ Muži posedlí mocí chtějí ovlivňovat svět, řídit jeho chod a mít vždy pravdu. Bohatství, pocty a hodnosti jsou pro ně jenom prostředky k vykonávání toho, co si usmysleli. Marigny a Valois patřili k tomuto druhu mužů. Vždycky se střetávali a jediný Filip Sličný uměl udržet oba protivníky na uzdě a dokázal co nejlépe využít politickou inteligenci a prozíravost legisty a vojenské nadání prince z královské krve. Tato debata však byla nad síly Ludvíka X., který byl naprosto neschopen mezi oběma znesvářenými stranami rozhodnout. Hrabě z Evreux se snažil utišit vznícené vášně návrhem, který mohl obě strany smířit. „A co kdybychom současně s příslibem sňatku s madam Klementinou obdrželi od neapolského krále slib, že přijme za papeže francouzského kardinála?“ „Taková dohoda by jistě měla značnou cenu, monseigneure,“ pravil Marigny klidněji; „silně ovšem pochybuju, že se k ní dospěje.“ „Nic neriskujeme, když se o to pokusíme. Vyšleme poselstvo do Neapole, pakliže si to král přeje.“ „Jistě, monseigneure.“ „Bouville, co radíte?“ otázal se prudce Hašteřivý, aby si dodal zdání, že drží všechno pevně v rukou. Tlustý Bouville sebou trhl. Býval to vynikající komoří, pozorně hlídající výdaje, i dokonalý majordomus, ale nevynikal příliš bystrým duchem; Filip Sličný se na něj v radě obracel jenom tehdy, když potřeboval otevřít okna. „Sire,“ pravil, „chcete pojmout za manželku ženu ze vznešeného rodu, kde se hodně dbá na rytířské tradice. Pokládali bychom si za čest sloužit takové královně…“ Zmlkl pod Marignyho přísným pohledem, který jako by říkal: Zrazuješ mě, Bouville! Mezi Bouvillem a Marignym existovala stará a pevná přátelská pouta. Marigny vstoupil kdysi do služby za panoše právě k Bouvillovu otci Hugovi II., tehdejšímu nejvyššímu komořímu, který padl v bitvě u Mons-en-Pévèle přímo před očima Filipa Sličného; a po celou svoji zářivou kariéru zůstával vždy věrný synovi prvního pána. Bouvillové patřili k velmi vysoké šlechtě. Funkce komořího i nejvyššího komořího se u nich už sto let dědila z otce na syna. Hugo III. nastoupil po svém bratru Janovi, který nastoupil po jejich otci Hugovi II. Byl povahou i dědičným zatížením oddaný služebník koruny. Královská velikost ho natolik oslňovala, že když na něj promluvil král, nedokázal než přitakávat. A nic na tom nezměnil fakt, že je Hašteřivý hlupák a popleta; od chvíle, kdy se stal králem, byl Bouville ochoten sloužit mu se stejným zápalem a nadšením jako předtím Filipu Sličnému. Tato horlivost mu okamžitě vynesla odměnu, neboť Ludvík X. se rozhodl, že pošle do Neapole právě Bouvilla. Výběr překvapil, ale nevyvolal žádný odpor. Valois zamýšlel celou záležitost vyřídit tajnými listy, takže mu takový průměrný, ale poslušný vyslanec vlastně přišel vhod. Marigny si zase myslel: Jen tam pošlete Bouvilla. Má k vyjednávání schopnosti pětiletého dítěte. Uvidíte ty výsledky. Červenající se dobrý služebník byl najednou pověřen vysokým posláním, které vůbec nečekal. „Hlavně nezapomínejte na to, Bouville, že potřebujeme papeže,“ připomněl mu mladý král. „Sire, budu mít na paměti jen to.“ Ludvík X. se najednou začal chovat rozhodně; přál si, aby byl jeho posel už na cestě. Pokračoval: „Na zpáteční cestě se zastavíte v Avignonu a trochu tam popoženete konkláve. A protože se zdá, že si kardinály musíme koupit, vezmete s sebou od pana Marignyho zlato.“ „A kde to zlato vezmu, sire?“ otázal se Marigny. „No přece… v pokladnici, kde jinde!“ „Pokladna je prázdná, sire, přesněji řečeno, je v ní sotva tolik, aby to stačilo uhradit platby ode dneška do svatého Mikuláše, kdy můžeme snad čekat nové příjmy, ale víc v ní není.“ „Jak je možné, že je pokladnice prázdná, pane?“ zvolal Valois. „To jste to nemohl říct dřív?“ „Chtěl jsem tím začít, monseigneure, ale vy jste mi v tom zabránil.“ „A proč jsme se, podle vašeho názoru, octli v takovém nedostatku?“ „Protože se špatně vybírají daně od lidu, který trpí nouzí. Protože baroni, což víte vy nejlépe, monseigneure, odmítají platit odvody. Protože půjčka, kterou nám poskytli lombardští bankéři, posloužila k tomu, abychom mohli právě baronům zaplatit náklady na poslední tažení do Flander, tažení, které jste vy tak důrazně prosazoval…“ „… a které jste vy o své újmě přerušil dřív, než v něm mohli naši rytíři dobýt slávu a naše finance zisky. Království sice nemělo prospěch z kvapně uzavřených smluv v Lilie, ale vy jste podle mého soudu určitě dopadl lépe, neboť vy na sebe obvykle pamatujete při obchodech, které uzavíráte. Přesvědčil jsem se o tom ke své škodě sám.“ Posledními slovy narážel Valois na výměnu jejich dvou panství v Gaillefontaine a Champrondu, k níž přistoupili před čtyřmi lety, ostatně na Valoisovu žádost, a v níž se tentýž Valois cítil podvedený a ošizený. Jejich vzájemná nechuť a různice pocházely právě z té doby. „To ovšem nijak nebrání v tom, aby se pan de Bouville nemohl vydat na cestu co nejdříve.“ Marigny jako by neslyšel, že král mluví. Zvedl se, bylo zřejmé, že se schyluje k něčemu nenapravitelnému. „Sire, rád bych, aby monseigneur z Valois buď laskavě objasnil, co sledoval svými slovy o dohodách v Lilie a Marquette, nebo svá slova okamžitě odvolal.“ Uběhlo několik vteřin a v komnatě, kde zasedala rada, by bylo slyšet upadnout špendlík. Poté se zvedl monseigneur z Valois, hranostají ocásky na krátké pláštěnce kryjící mu ramena a padající až do pasu se rozechvěly. „Prohlašuji tady před vámi, pane, jenom to, co říkají všichni za vašimi zády: že Vlámové si u vás koupili stažení našich vojsk a že jste strčil do vlastní kapsy to, co se mělo dostat do královské pokladnice.“ Se zaťatými sanicemi, hrudkovitou tváří zbělelou zlostí a očima, které zíraly jakoby skrz zeď, se Marigny podobal své soše v kramářské galerii. „Sire,“ pravil, vyslechl jsem dnes více urážek, než by měl čestný muž vyslechnout za celý život. Za svůj majetek vděčím jenom laskavosti krále, vašeho otce, jehož jsem byl věrným služebníkem a pomocníkem celých šestnáct let. Právě jsem byl před vámi obviněn ze zpronevěry a obchodování s nepřáteli království. Protože se neozval žádný hlas, želbohu ani váš, který by mě bránil před tímto hnusným nařčením, žádám vás, sire, abyste jmenoval komisi, která by prověřila moje účty, za něž nesu odpovědnost před vámi, a jenom před vámi.“ Průměrní princové snesou kolem sebe jenom lichotníky, kteří pochlebováním zakrývají neschopnost svého pána. Marignyho postoj, jeho tón i samotná přítomnost mladému králi příliš jasně připomínaly, že zesnulému otci nesahá po kotníky. Ludvík X. se také nechal unést hněvem a zvolal: „Budiž! Komise bude jmenována, pane, neboť o to sám žádáte.“ Tímto prohlášením se odloučil od jediného muže schopného vládnout místo něho a spravovat království. Francie bude dlouhá léta platit za toto hnutí mysli. Marigny vzal svoji brašnu na dokumenty, naplnil ji a zamířil ke dveřím. Toto gesto Hašteřivého ještě víc podráždilo. Zvolal za ním: „A do té doby nebudete mít na starosti královskou pokladnu.“ „To považuji za samozřejmé, sire,“ pravil Marigny na prahu. Potom už slyšeli jenom slábnoucí zvuk jeho kroků v předsíni. Valois triumfoval. Skoro ho překvapilo, že to šlo tak rychle. „Neudělal jste dobře, bratře,“ pravil k němu hrabě z Evreux; člověka jeho formátu takovým způsobem neurážíme.“ „Měl jsem pravdu, bratře,“ opáčil Valois, „a brzy se o tom sám přesvědčíte. Ten Marigny je ohavná skvrna na tváři království, kterou musíme co nejchvatněji odstranit.“ „Strýčku,“ připomněl mu Ludvík X. netrpělivě svoji jedinou starost, „kdy se vydá poselstvo k neapolskému dvoru?“ Jakmile mu Valois slíbil, že Bouville vyrazí do týdne, rozpustil radu. Byl nespokojený se vším a se všemi, neboť ve skutečnosti byl nespokojený sám se sebou. II ENGUERRAND DE MARIGNY Ennguerrand de Marigny se vracel domů a vší silou potlačoval zuřivost. Jako vždy před ním kráčeli dva biřicové s holemi ozdobenými liliovými květy, za ním šli tajemníci a panoši. V duchu se zalykal: Ten darebák, ten had! Mne bude obviňovat, že jsem se zaprodal, že jsem za úplatu uzavřel dohody! Od něj takové výčitky sedí, celý život se prodával tomu, kdo víc zaplatil… A ten králíček s mozečkem mouchy, svárlivý a nevraživý jako vosa, neřekl ani slovo na mou obhajobu! Hlavně že mě zbavil správy královské pokladny! Kráčel ponořený do vlastních myšlenek, nic kolem sebe nevnímal, ulice ani chodce. Vládl lidem z takové výše a tak dlouhý čas, že si zvykl nedívat se na ně. Pařížané se před ním rozestupovali, klaněli se, hluboce před ním smekali a potom ho dlouho provázeli pohledem, občas padla nějaká trpká poznámka na jeho adresu. Nebyl milován, nebo spíše už nebyl milován. Dorazil do svého paláce v ulici Na příkopech svatého Heřmana, spěšným krokem přeběhl nádvoří, hodil plášť do prvních rukou, které se k němu natahovaly, a pořád s brašnou na dokumenty pod paží vyběhl po točitém schodišti. Palác byl zařízen bytelným nábytkem, který měl dlouho vydržet: mohutné truhly, velké svícny, husté koberce, těžké závěsy. Celá armáda sloužících bděla nad pohodlím svého pána a armáda úředníků tu pracovala ve službách království. Enguerrand strčil do dveří komnaty, kde věděl, že nalezne svoji choť. Vyšívala v rohu u krbu; vedle ní seděla její sestra, povídavá vdova madam de Chanteloup. Dva trpasličí a zimomřiví italští chrtíci poskakovali u jejích nohou. Madam de Marigny se při pohledu na manželovu tvář okamžitě poplašila. „Co se stalo, příteli?“ otázala se. Alips de Marigny, rozená z Mons, žila už skoro pět let obdivována mužem, který se s ní oženil jako s druhou manželkou, a planul k ní stálou a vášnivou láskou. „Jenom to, že teď, když už tu není král Filip s důtkami v ruce, se psi na mne vrhli,“ odvětil Marigny. „Můžu vám nějak pomoci?“ Drsně jí poděkoval, že se o sebe dokáže postarat sám, až mladé ženě vhrkly slzy do očí. Enguerrand se k ní sklonil, políbil ji na čelo a zašeptal: „Vím dobře, Alips, že vy jediná mě milujete!“ Potom se odebral do své pracovny a hodil brašnu s dokumenty na masivní truhlu. Chvilku přecházel od jednoho okna k druhému; uklidňoval se tak, dopřával svému mozku čas, aby zvítězil nad zlostí. Vzal jste mi pokladnici, mladý sire, ale zapomněl jste na zbytek. Jen počkejte; mne tak lehce nezlomíte. Zazvonil na zvonek. „Čtyři biřice sem a okamžitě,“ pravil k dveřníkovi, který se hned objevil. Biřicové se dostavili ze strážnice a Marigny jim vzápětí rozdělil úkoly: „Ty vyhledáš pana Alaina de Pareilles v Louvru. Ty zajdeš pro mého bratra arcibiskupa, měl by být v biskupském paláci. Ty pro pány Duboise a Raula de Presles; ty pro pana Le Loquetiera. Pokud nebudou ve svých palácích, někde je vyslídíte. A všem řekněte, že je očekávám zde.“ Jakmile čtyři muži vyšli z pracovny, roztáhl Marigny závěs a otevřel spojovací dveře s místností, kde pracovali jeho soukromí tajemníci. „Někoho na diktát.“ Dostavil se jeden úředník s pultíkem a pery. Marigny zády k ohni začal diktovat: „Mocnému, milovanému a obávanému panovníkovi, králi Eduardu Anglickému, vévodovi Akvitánskému… Sire, v situaci, v níž se teď nacházím poté, co k sobě Bůh povolal mého pána a vládce, oplakávaného krále Filipa, největšího panovníka, jejž království mělo, se obracím k vám, abych vás zpravil o událostech týkajících se obou zemí…“ Na chvilku se odmlčel a znovu zazvonil. Objevil se dveřník. Marigny mu přikázal, aby poslal pro jeho syna Ludvíka de Marigny. Potom se vrátil k dopisu. Od roku 1308, kdy se Isabela Francouzská provdala za Eduarda II. Anglického, měl Marigny často příležitost poskytnout anglickému králi mnohé politické i osobní služby. Situace v Akvitánském vévodství byla stále obtížná a napjatá už samotným zvláštním statutem tohoto obrovského francouzského léna, které však patřilo cizímu panovníkovi. Sto a více let války, neustálých rozbrojů a hádek neslo své ovoce. Když se guyennští vazalové vedeni svými zájmy a vzájemnými spory obraceli na jednoho či druhého panovníka, snažil se Marigny vždy vyhnout případnému konfliktu. Na druhou stranu Eduard a Isabela netvořili příliš harmonický pár. Jestliže si Isabela stěžovala na zvrhlé mravy svého manžela a vyčítala mu favority, s nimiž žila v otevřeně vyhlášené válce, přesvědčoval ji Marigny, aby zachovala klid a trpělivost pro blaho obou království. A konečně, anglická královská pokladnice se poměrně často ocitala v nesnázích. Když byl Eduard na suchu, Marigny to vždycky nějak zařídil a poskytl mu půjčku. Jako poděkování za tolikeré dobré služby odměnil Eduard v loňském roce koadjutora doživotní penzí ve výši tisíce liber.7 Dnes to byl tedy Marigny, který se obracel na anglického krále se žádostí o podporu. Dobré vztahy mezi oběma královstvími byly hodně závislé na tom, aby se současný stav pokud možno neměnil. „… Ve hře je mnohem víc, sire, než přízeň, již mi udělují mocní, nebo můj majetek; vězte, že jde o mír mezi dvěma říšemi. Ve snaze zachovat ho i nadále jsem a budu vždy váš oddaný a věrný služebník.“ Nechal si dopis přečíst nahlas a ještě přičinil několik oprav. „Přepište to a přineste mi k podpisu.“ „Má s ním vyrazit kurýr, Vaše Milosti?“ otázal se sekretář. „Ne. Zapečetím ho svou malou pečetí.“ Sekretář vyšel. Marigny si rozepnul horní část šatu; nesnesl, když ho při práci něco tísnilo. Ubohé království, myslel si. Do jakých zmatků a bídy by ho uvrhli, kdybych se tomu nepostavil! Copak můžu připustit, aby veškeré moje úsilí, všechna moje práce přišly vniveč? Muži, kteří se drželi po dlouhou dobu na vrcholu moci, se nakonec natolik ztotožní se svým posláním, že považují každý úder vůči vlastní osobě za přímý útok proti zájmům státu. Marigny dospěl přesně do tohoto bodu uvažování a aniž si to uvědomoval, hodlal jednat proti zájmům království v okamžiku, kdy mu chtěli zabránit neomezeně v něm vládnout. V tomto rozpoložení přijal svého bratra arcibiskupa. Jan de Marigny, vysoký muž upjatý ve fialovém plášti, měl pečlivě nastudované postoje pro veřejnost a podle toho se stále choval. Koadjutor tuhle přetvářku nesnášel. Měl sto chutí říct mladšímu bratrovi: Schovej si tenhle výraz pro své kanovníky, když máš chuť, ale nepředváděj ho přede mnou. Já jsem tě viděl, když ti ještě polévka tekla po bradě a nos sis utíral rukou. Deseti větami mu vyložil, jak probíhala královská rada, z níž se právě vrátil, a sdělil mu své příkazy stejným tónem nepřipouštějícím námitky, jakým jednal se svými podřízenými. „V tuto chvíli si v žádném případě nepřeju, aby byl zvolen papež. Dokud nebude papež, mám toho zlomyslného králička v hrsti. Takže až Bouville dorazí z Neapole do Avignonu, nenajde tam pěkně shromážděné a poslušné kardinály. V Avignonu se nesmí uzavřít žádný mír. Budou se tam prát tak, až z nich budou lítat cucky. A vy uděláte všechno pro to, aby to tak bylo.“ Jan de Marigny, který se začal pohoršené ošívat už na začátku Enguerrandovy řeči, se okamžitě zachmuřil, sotva se bratr zmínil o konkláve. Chvilku uvažoval a hleděl přitom na svůj pastýřský prsten. „Takže, bratře? Čekám na váš souhlas,“ pravil Enguerrand. „Bratře, víte, že nemám jiné přání než vám ve všem sloužit; a myslím, že mi to půjde ještě lépe, až budu jmenován kardinálem. Když však budu zasévat do konkláve ještě víc nešváru, než tam už nyní vládne, silně riskuju, že ztratím podporu některého z možných příštích papežů, třeba Franceska Caetaniho; jestli ho později zvolí, odmítne mi kardinálský klobouk…“ Enguerrand vybuchl: „Klobouk! Teď je zrovna čas na to, abychom mluvili o vašem kardinálském klobouku! Jestli se ho někdy dočkáte, chudáku Jene, budu to já, kdo vám ho nasadí na hlavu stejně, jako jsem vám nasadil mitru. Jestli však budete z pitomé vypočítavosti brát ohledy na mé protivníky, jako třeba na toho Caetaniho, octnete se brzy sám a budete nejenom bez klobouku, ale i bez střevíců, jako žebravý mnich, jejž odloží někam do kláštera. Příliš rychle zapomínáte, Jene, co mi dlužíte a z jaké šlamastyky jsem vás vytáhl před necelými dvěma měsíci, když jste se pustil do kupčení s majetkem templu. Co se toho týče…,“ dodal a jeho pohled byl najednou ještě plamennější, ještě ostřeji pohlížel na bratra zpod hustého obočí. „… co se toho týče: doufám, že jste zničil důkazy, které jste tak lehkomyslně nechal v rukách bankéře Tolomeiho a jichž použili lombardi, aby mě donutili kapitulovat?“ Arcibiskup pohnul hlavou, což se dalo vykládat jako souhlas; okamžitě se však začal chovat pokorněji a prosil bratra, aby mu dal přesné instrukce. „Pošlete do Avignonu dva muže, kněze, jimž naprosto důvěřujete, nejlépe takové, které máte z nějakého důvodu v hrsti,“ pokračoval Enguerrand. „Ať se potulují po Carpentrasu, v Château-neuf, v Orange, všude, kde se vyskytují kardinálové, a ať tam šíří naprosto odlišné zprávy. Musí však působit zcela věrohodně, jako by se právě vrátili od francouzského dvora a ty zprávy měli z první ruky. Jeden bude ujišťovat francouzské kardinály, že nový král dovolí návrat Svaté stolice do Říma; druhý bude tvrdit Italům, že hodláme papežský stolec přemístit ještě blíže k Paříži, abychom ho měli naprosto pod dohledem. Což je nakonec pravda, a to z obou stran, neboť král není schopen věci posoudit, Valois chce papeže v Římě a já ve Francii. Králi leží na srdci jenom zrušení jeho sňatku a nevidí dál. Toho zrušení docílí, ale stane se to, až já budu chtít. A udělí mu ho papež, který mi bude vyhovovat… Zatím bude stačit, když pozdržíme zvolení. Dejte pozor na to, aby se ti dva vaši vyslanci nesetkali; vlastně by bylo žádoucí, kdyby se vůbec neznali.“ S těmito slovy propustil bratra, aby přijal svého syna Ludvíka, který čekal v předpokoji. Když však mladík vešel, stál Marigny ještě chvilku zamyšleně a mlčky. Myslel si smutně a trpce: Jan mě zradí, jakmile to pro něj bude výhodné… Ludvík de Marigny byl štíhlý hoch s krásnou postavou a pěkným vystupováním, oblékal se vybraně. Rysy v tváři se dost podobal svému strýci arcibiskupovi. Jako syn osoby, jíž se klanělo celé království, a navíc kmotřenec nového krále, nepoznal mladý Marigny, co je to boj či úsilí. Pakliže dával samozřejmě najevo obdiv a úctu vůči otci, tajně trpěl jeho hrubou panovačností a neomalenými způsoby prozrazujícími muže, který se vypracoval vlastní pílí z malých poměrů. Jako by otci vyčítal, že se nenarodil v dost dobré rodině. „Ludvíku, přichystejte se na cestu,“ pravil Enguerrand; okamžitě vyrazíte do Londýna, kde předáte dopis.“ Mladíkova tvář se zachmuřila. „Nemohlo by to počkat do pozítřka, otče? Nebo možná najdete někoho, kdo by to mohl udělat místo mě. Musím jít zítra na hon do Bouloňského lesíka… je to jenom malý hon, protože máme smutek, ale…“ „Na hon! Nemyslíte na nic jiného než na hon!“ zvolal Marigny. Vždycky, když požádám o nějakou maličkost své blízké, pro něž se tolik obětuju, slyším výmluvy a vytáčky! Uvědomte si, že hon dneska pořádají na mne, aby ze mě stáhli kůži a z vás také… Kdyby mohl tohle poslání vykonat kdejaký kurýr, nežádal bych vás! Posílám vás k anglickému králi, ten list mu musí být předán osobně z ruky do ruky a nesmí kolovat v opisech, z nichž některý by mohl dorazit až sem. Anglický král! Lichotí to trochu vaší ješitnosti? Natolik, abyste se kvůli tomu vzdal honu?“ „Odpusťte, otče,“ pravil Ludvík de Marigny. „Poslechnu vás.“ „Až budete předávat dopis králi Eduardovi, kterému připomenete, že vás viděl loni v Maubuissonu, dodáte ještě něco, co jsem do listu nenapsal: totiž že Karel z Valois intrikuje, aby znovu oženil našeho krále s neapolskou princeznou, což by znamenalo obrat v našich vztazích směrem k jihu, tudíž nepříznivé znamení pro naše severní sousedy. Tak. Slyšel jste dobře. A pokud se vás král Eduard zeptá, co pro mě může udělat, řekněte mu, že by mi hodně prospěl, kdyby mě důrazně doporučil svému švagru králi Ludvíkovi… Vezměte si tolik panošů a nákladních koní, kolik chcete; ale ne žádný průvod hodný prince. A nechte si od mého pokladníka vyplatit sto livrů.“ Na dveře kdosi zabouchal. „Přišel pan de Pareilles,“ oznámil dveřník. „Ať vstoupí… Sbohem, Ludvíku. Můj sekretář vám přinese ten list. Ať vás Bůh provází.“ Enguerrand de Marigny syna objal, což většinou nemíval ve zvyku. Potom se obrátil k Alainovi de Pareilles, který vcházel, uchopil ho za paži a pobídl, aby usedl na stolici před krbem, se slovy: „Ohřej se, Pareillesi.“ Vrchní velitel lučištníků měl vlasy ocelové barvy a tvář hrubě poznamenanou časem a válkou. Jeho oči viděly tolik bojů, převratů, vzbouření, mučení, poprav, že ho nic nemohlo udivit. Viselci v Montfauconu byli pro něj běžnou podívanou. Za jediný rok doprovodil velmistra templářů na hranici, bratry Aulnaye na popravčí kolo a královské princezny do vězení. Velel lučištníkům a posádkám ve všech pevnostech; udržování pořádku v království bylo jeho úkolem, stejně tak dohlížení na to, aby byly provedeny všechny rozsudky královské spravedlnosti. Marigny, který netykal žádnému členu své rodiny, tykal tomuhle starému druhovi, dokonalému nástroji královské moci, který nikdy neklopýtl, nikdy neprojevil slabost. „Mám pro tebe dva úkoly, Pareillesi,“ pravil Marigny. „Oba dva se vážou k inspekci pevností. Nejdřív tě požádám, aby ses vypravil do Château- Gaillard a trochu zatřásl tím oslem, který tomu tam velí… Jak se jmenuje?“ „Bersumée, Robert Bersumée.“ „Řekneš tomu Bersuméeovi, ať se kouká chovat podle předpisů. Dověděl jsem se, že tam byl Robert z Artois a že navštívil madam Burgundskou. To odporuje nařízením. Královna, můžeme-li ji tak nazývat, byla odsouzená do žaláře, tedy do temnice. Žádný glejt nikoho neopravňuje k návštěvám u ní, leda by měl moji nebo tvoji pečeť. Jedině král by ji mohl navštívit, ale dost pochybuju, že by na to měl chuť. Žádné návštěvy, žádné vzkazy. Jasné? A ať si ten osel dá pozor! Jestli neposlechne, uříznu mu uši.“ „A co hodláš, monseigneure, udělat s madam Markétou?“ otázal se Pareilles. „Nic. Ať žije. Slouží mi jako rukojmí a chci to tak nechat. Ať bdí nad její bezpečností. Můžou jí přilepšit na jídle a dopřát jí i víc pohodlí, aby neutrpělo její zdraví… Zadruhé: okamžitě po návratu ze Château-Gaillard vyrazíš s třemi kumpaniemi lučištníků na jih a usadíš se tam v pevnosti Villeneuve, kde posílíš naši posádku na místě proti Avignonu. Prosím tě, dbej na to, aby tvůj příjezd byl hodně nápadný a okázalý. Nech třeba defilovat svoje lučištníky šestkrát po sobě před pevností, aby si na druhém břehu mysleli, že posádku posílilo nejméně dva tisíce vojáků. Tuhle přehlídku dělám kvůli kardinálům, abych tak podpořil kousek, který jim hraju na druhé straně. Jakmile to provedeš, vrať se rychle do Paříže; jsou těžké časy a já budu hodně potřebovat tvoji pomoc tady…“ „… vítr, který teď vane kolem nás, se nám moc nelíbí, což, monseigneure?“ „To jistě ne… Sbohem, Pareillesi. Nadiktuju písaři instrukce pro tebe.“ Marigny se teď uklidnil. Různé kousky hry začaly do sebe zapadat. Zůstal sám a chvíli přemýšlel. Potom vstoupil do pracovny sekretářů. Podél zdí stály vyřezávané dubové lavice jako v kostelním kůru. Každá lavice byla vybavena psacím stolkem, z nějž visela závaží, která udržovala pergameny napjaté, na opěradlech byly připevněny rohy s inkoustem. Otočné pultíky o čtyřech stranách byly plné protokolů a dokumentů. Marigny cestou podepsal a zapečetil list pro krále Eduarda; dorazil do vedlejší síně, kde se shromáždili právníci, pro něž poslal, a s nimi ještě další, Bourdenal a Briançon. „Pánové,“ oslovil je Enguerrand, „nepoctili vás pozváním na dnešní královskou radu. Takže si uděláme svoji radu ve velmi úzkém kruhu.“ „Bude tu chybět jenom náš král, sir Filip,“ poznamenal Raul de Presles se smutným úsměvem. „Modleme se, aby jeho duše tady byla s námi,“ pravil Geoffroy de Briançon. A Nicole de Loquetier dodal: „On o nás nepochyboval.“ „Usedněme, pánové,“ vyzval je Marigny. Všichni se posadili a Marigny pokračoval: „Nejdříve vám musím sdělit, že mi právě odebrali správu královské pokladny a že král se teď zaměří na kontrolu účtů. Tahle urážka se týká stejně vás jako mne. Radím vám však, pánové, abyste se nad tím nepohoršovali; máme důležitější věci na práci. Hodlám totiž předložit čisté účty. A proto…“ Dopřál si chvilku času a zvrátil se trochu na židli dozadu. „… a proto,“ opakoval, „dáte laskavě příkaz všem správcům a výběrčím daní ve všech rychtářstvích a senešalstvích, aby okamžitě zaplatili, co dluží. Ať zaplatí za všechny dodávky, i za práce, které ještě trvají, za všechno, co objednala koruna, a ať nezapomenou ani na navarrský dům. Ať vyplatí všechno všem, dokud se zlato nevyčerpá, i v případě, že by platba strpěla odklad. Na účtě nám zůstanou jenom dluhy. Právníci se dívali na Marignyho, potom pohlédli na sebe. Pochopili; a někteří z nich se neubránili úsměvu. Marigny si protáhl prsty, až mu články zapraskaly, jako když se louskají ořechy. „Monseigneur z Valois se chce ujmout správy pokladnice?“ dokončil řeč. „Proč ne! Může si klidně vylámat nehty, jak bude hledat, ale peníze na svoje intrikování si musí sehnat někde jinde!“ III PALÁC KARLA Z VALOIS Čilý pracovní ruch vládnoucí na levém břehu v paláci pana de Marigny se nedal srovnat s popraskem, který se odehrával na pravém břehu v paláci Karla z Valois. Tady se jásalo nad vítězstvím, triumfovalo se, div že nevystrčili z oken praporce. „Marignymu sebrali pokladnu!“ Tahle zpočátku pouze šeptaná zpráva se teď provolávala nahlas. Každý věděl a chtěl dát najevo, že ví; každý to komentoval, zvažoval tu událost, každý předvídal budoucnost a všude to šumělo a vřelo chvástavými řečmi, tajnými rozhovory, lichotkami těch, kteří si chtěli vyžebrat přízeň. Kdejaký panošík se choval jako vrchní vojenský velitel, aby mohl vyplísnit sloužící. Ženy komandovaly služebnictvo náročnějšími požadavky, děti vřískaly s ještě větší energií. Komoří si hráli na důležité, jeden druhému předávali malicherné příkazy a i poslední písařík v paláci se tvářil jako vysoký hodnostář. Urozené dámy, společnice vysoké, suché a povýšené hraběnky z Valois štěbetaly a popelily se kolem své paní. Kanovník Štěpán de Mornay, kancléř hraběte z Valois, proplouval jako loď mezi úctou skloněnými šíjemi. Zkrátka všichni zaměstnanci i přívrženci a dodavatelé domu čile proudili sem tam, vykláněli se z oken a zasvěceně se vyjadřovali k veřejnému dění. Vůně moci se rozšířila po Paříži a každý spěchal, aby byl co nejblíže jejímu zdroji a po libosti se toho odéru nadýchal. Tak to trvalo celý týden. Neustále sem přicházeli lidé, předstírajíce, že byli zavoláni, a doufajíce, že se tak skutečně stane, neboť monseigneur z Valois, zavřený ve své pracovně, se hodně radil s ostatními. Dokonce se tu objevil i přelud z minulého století podpíraný bělovousým podkoním, starý sir z Joinvillu, shrbený a seschlý věkem. Dědičnému senešalu ze Champagne, druhovi svatého Ludvíka při křížové výpravě z roku 1248, který se sám ustanovil jeho chvalořečníkem, bylo teď jednadevadesát let. Napůl slepý, se zvlhlými víčky a špatným sluchem, měl být pro hraběte z Valois zárukou, že se opět vrací staré rytířstvo a feudální společnost. Baronská strana měla poprvé po třiceti letech navrch; podle velkého snažení těch, kdo se k ní chtěli přidat, to vypadalo, že skutečný dvůr nesídlí v královském paláci v Cité, ale v paláci Valois. Ostatně i ten byl sídlem krále. Každý stropní trám zdobily řezby znázorňující heraldické znaky, stejné ozdoby byly i na obrovitých krbových dymnících: znaky Francie, Anjou, Valois, Perche, Maine nebo Romagne, dokonce i heraldické znaky Aragonu nebo císařské symboly Konstantinopole, neboť Karel z Valois nosil postupně, přechodně a pouze titulárně jak korunu aragonskou, tak korunu východní říše římské. Dláždění se všude ztrácelo pod tlustými koberci ze Smyrny, zdi pokrývaly tapiserie z Kypru. Kredence a příborníky byly plné svítícího zlata, emailů a cizelovaného zlaceného stříbra. Za touto fasádou překypující bohatstvím a leskem proslulosti se skrývala lepra: nedostatek peněz. Všechna ta na odiv stavěná nádhera byla ze tří čtvrtin na dluh, aby se zakrylo strašlivé utrácení, které v tomto paláci bujelo. Valois se rád předváděl. Pokud nesedělo u tabule alespoň šedesát stolovníků, připadala mu jídelna prázdná; kdyby mu předložili méně než dvacet chodů v jednom servírování, myslel by si, že mu uložili půst jako pokání. Stejně jako na poctách a titulech si zakládal na špercích, oblečení, koních, nábytku a nádobí; potřeboval mít všeho nadbytek, aby měl pocit, že má dost. Každý v jeho okolí těžil z jeho sklonu k okázalosti. Mahaut ze Châtillonu, třetí paní z Valois, hromadila šaty i šperky a ve Francii nepředváděla žádná jiná princezna na svých róbách tolik perel a drahokamů. Filip z Valois, nejstarší Karlův syn, jehož matkou byla žena Markéta z Anjou-Sicile, miloval paduánskou zbroj, holínky z korduánu, dřevěná kopí ze Severu a německé meče. Každý obchodník, který přišel do tohoto paláce nabídnout nějaký vzácný nebo okázalý předmět, a dokázal přitom obratně naznačit, že by měl o něj zájem nějaký jiný urozenec, své zboží bez obtíží udal. Vyšívačky patřící přímo k palácovému služebnictvu, ale i ty, které najímali ve městě, nestačily vyšívat všechny ty kroužkové zbroje, korouhve, pokrývky pod sedlo, čabraky, koňské přehozy, kabátce pro monseigneura a róby pro madam. Číšníci kradli víno, podkoní píci, komoří svíce a kuchař-omáčkář kradl koření. Mrhalo se prádlem, plýtvalo se v kuchyni. Peníze odtékaly proudem. Hrabě z Valois měl totiž i jiné výdaje. Byl to velmi plodný muž a ze tří manželství měl spoustu dcer. Pokaždé, když nějakou z nich vdával, zadlužil se, neboť věno i svatební hostina musely být hodné trůnů, z jejichž blízkosti vybíral své zetě. Jeho majetek se postupně rozplýval v této síti sňatků. Jistěže měl obrovitá panství, byl po králi nejbohatší muž v zemi. Příjmy z těchto držav však už sotva pokryly úroky z půjček. Věřitelé byli měsíc od měsíce neodbytnější. Kdyby monseigneur z Valois tolik nespěchal a nechtěl si tak rychle znovuzískat vážnost, nehrnul by se tolik ke správě království. Některé bitvy totiž přinesou více nesnází vítězi než poraženému. Valois se sice zmocnil královské pokladny, ale měl v hrsti jenom vítr. Jeho lidé, které urychleně vyslal do všech rychtářství a k vrchním správcům, aby přivezli peníze, se vrátili s nepořízenou a protáhlými obličeji. Předešli je totiž Marignyho lidé; v pokladnicích vrchních správců nezůstal ani denár: všichni vyrovnali pohledávky, jak to šlo, aby mohli předložit „čisté účty“. A tak zatímco se v přízemí jeho paláce celý dav lidí hřál, napájel a vůbec žil na jeho účet, Valois v prvním patře hledal u každého návštěvníka nejen pomoc pro vlastní pokladnu, ale také pro pokladnu státní. Jednoho dopoledne na konci tohoto týdne se zavřel v pracovně s bratrancem Robertem z Artois. Čekali ještě na někoho třetího. „Pozval jste toho bankéře, toho lombarda skutečně na dnešní ráno?“ zeptal se Valois. „Přiznám se vám, že se nemůžu dočkat, až se objeví.“ „Bratrance, věřte mi, že jsem stejně netrpělivý jako vy sám, možná ještě víc. Neboť podle odpovědi, jakou vám dá ten starý vydřiduch Tolomei, který se po čertech vyzná ve financích, vám já předložím žádost.“ „Jakou?“ „O splátky na rentu, bratranče, na rentu z hrabství Beaumont, které mi bylo přiděleno před pěti lety, jak víte. Naoko mi tak měli zaplatit za Artois, ale ještě jsem neviděl ani denár.8 Dělá to v tuto hodinu už více než dvacet tisíc livrů. Ano, tolik mi království dluží, a na to mi Tolomei půjčuje na lichvářské úroky. Ale když teď máte k dispozici královskou pokladnu…“ Valois zvedl ruce k nebi. „Bratranče,“ pravil, „mým předním úkolem je vypravit Bouvilla do Neapole, neboť král mi neustále otlouká ten odjezd o hlavu. Teprve potom se budu zabývat vaší záležitostí. Slibuju vám, že to bude první věc, již vyřeším.“ Kolika osobám to během týdne slíbil? Kolik lidí ujišťoval stejnými slovy? „Marigny nám ale provedl poslední špinavost, za to vám ručím! Ten pes nám do posledního penízku vrátí, co ukradl. Vezmeme si to z jeho majetku. Kam si myslíte, že plynuly výnosy z vašeho hrabství? Do jeho pokladny, bratranče, do jeho pokladny!“ A monseigneur z Valois přecházel sem tam po pracovně a zase jednou dštil plamenné stížnosti na koadjutora, což byl jeho způsob, jak se vykroutit z plnění žádostí. V jeho očích to byl právě Marigny, kdo nesl odpovědnost za všechno. V Paříži byla spáchána nějaká loupež? To Marigny nedokáže dobře velet městským biřicům, možná se i dělí se zloději. Nějaký rozsudek ublížil vysokému šlechtici? V tom má jistě prsty Marigny. Za malé i velké obtíže království, za blátivé silnice, nepodrobenost Flander, nedostatek obilí mohl jen jeden člověk. Cizoložství princezen, smrt krále a dokonce i předčasná zima byly Marignyho dílem; Bůh trestá království za to, že tak dlouho snáší špatného ministra! Obvykle hlučný a chvástavý Artois mlčky hleděl na bratrance a vůbec ho to neunavovalo. Člověka s podobnou náturou nepřestával monseigneur z Valois fascinovat. Tento princ z královské krve byl skutečně udivující osobnost: současně netrpělivý i houževnatý, prudký i vychytralý, stále ovládaný přemrštěnými ambicemi, pouštějící se neustále do obrovských podniků, které nakonec vždycky ztroskotaly z nedostatku jeho soudnosti a smyslu pro realitu. Válka lépe vyhovovala jeho založení než spravováni království v míru. Když mu bylo sedmadvacet, postavil ho jeho bratr do čela francouzské armády a on zpustošil bouřící se Guyenne; vzpomínka na toto tažení ho nikdy nepřestala opájet. V jednatřiceti letech byl papežem Bonifácem a neapolským králem vyzván, aby bojoval s Ghibeliny a nastolil v Toskáně mír; tehdy dosáhl plnomocných odpustků za křížovou výpravu a nechal si udělit titul generální vikář křesťanstva a hrabě z Romagne. Avšak svoji „křížovou“ výpravu si užil při plenění italských měst, jenom z Florenťanů vytáhl dvě stě tisíc zlatých florinů, než jim udělil tu výsadu a milost, že šel rabovat jinam. Karel byl vysoký šlechtic, megaloman, měl povahu dobrodruha, choutky parvenue a touhy zakladatele dynastie. Sáhl okamžitě po každém žezle, které volně plulo světem, po každém prázdném trůnu. Nikdy však neuspěl. Teď mu bylo čtyřiačtyřicet let a rád vykřikoval: „Tolik jsem se rozdával a jen proto, abych utratil celý svůj život. Štěstěna mi nikdy nepřála!“ Čímž měl na mysli, že všechny jeho sny se zhroutily: sen o aragonské koruně, o království v Arles, byzantský sen, německý sen, k čemuž se dá přidat velký sen o říši, která by se rozkládala od Španělska k Bosporu a vyrovnala se římské říši před tisíci lety, za císaře Konstantina. Nevyšla mu touha, že bude vládnout světu. Aspoň mu teď zůstala Francie, kde se mohl vybouřit a uplatnit své ambice. „Skutečně si myslíte, že ten bankéř nám pomůže?“ zeptal se najednou Artoise. „Jistě; bude vyžadovat záruky, ale pomůže nám.“ „Takhle jsem to dopracoval, bratranče!“ povzdechl Valois s nelíčeným smutkem a beznadějí. „Musím se doprošovat sienského lichváře, abych mohl dát tohle království trochu do pořádku.“ IV NOHA SVATÉHO LUDVÍKA Messer Tolomei byl uveden do pracovny a Robert z Artois rozpřáhl náruč s rozevřenými dlaněmi k srdečnému uvítání. „Příteli bankéři, dlužím vám hodně peněz a vždycky jsem vám sliboval, že vám zaplatím, jakmile se na mne usměje Štěstěna. A hle! Ta chvíle je tady.“ „To je šťastná novina, Vaše Milosti,“ odvětil s úklonou Spinello Tolomei. „Abych vám prokázal vděčnost, začnu tím,“ pokračoval Artois, „že vám doporučím královského zákazníka.“ Tolomei se uklonil znovu ještě hlouběji před Karlem z Valois se slovy: „Kdo by neznal Jeho Milost alespoň od pohledu nebo podle pověsti… V Sieně na něj dodnes vzpomínají…“ Rovněž tak ve Florencii, avšak Siena byla menší, tak tam „nastolil mír“ jenom za sedmnáct tisíc florinů! „I já mám na vaše město pěkné vzpomínky,“ pravil Valois. „Mým městem je nyní Paříž, Vaše Milosti.“ Tolomei se snědou pletí, tučnou a povislou tváří, levým okem vyčkávavě a zchytrale zavřeným očekával, až ho vyzvou, aby usedl. Valois pokynul k jedné stolici. Messer Tolomei si totiž ohledy zasloužil. Jeho spolubratři, italští obchodníci a bankéři usazení v Paříži, ho nedávno, po smrti starého Boccanegry, zvolili „generálním kapitánem“, tedy vrchním představeným svých společností. Díky této funkci mohl kontrolovat všechny bankovní operace v zemi, či o nich alespoň věděl. Měl tedy skrytou, ale velmi výsadní moc. Tolomei byl vlastně cosi jako konetabl přes úvěry. „Jistě vám neušlo, příteli bankéři,“ chopil se opět slova Artois, „že se v těchto dnech děje spousta věcí. Pan de Marigny, který, jak soudím, nepatří mezi vaše přátele jakož ani mezi naše, je teď na tom velmi špatně…“ „To je mi známo…,“ utrousil Tolomei. „Takže jsem poradil monseigneru z Valois, který teď potřebuje spolehlivého finančníka, aby se obrátil na vás. Znám vaši obratnost i oddanost.“ Tolomei mu poděkoval zdvořilým pousmáním. Pod zavřeným víčkem pozoroval oba vysoké šlechtice a myslel si: Kdyby mi chtěli nabídnout správu královské pokladny, tolik by s tím nenadělali. „Co pro vás mohu udělat, Vaše Milosti?“ otázal se přímo, obraceje se k Valoisovi. „Ech! To, co může udělat bankéř, messer Tolomei!“ odvětil králův strýc s povýšenou nadutostí, s jakou obvykle žádal o peníze. „Chápu, Vaše Milosti. Máte peníze, které byste chtěl uložit do dobrých obchodů, aby vám za šest měsíců přinesly dvojnásobný zisk? Přejete si získat podíl v námořním obchodě, který se teď slibně rozvíjí, neboť se po moři dá přivézt spousta věcí, které tu chybějí? Takové služby vám mohu nabídnout, dopřejete-li mi té cti.“ „Ne, o to mi nejde,“ pravil živě Valois. „To je škoda, Vaše Milosti, to je pro vás velká škoda. Obchodník má největší zisky vždycky v dobách nouze…“ „Pro tuto chvíli si přeju, abyste mi poskytl nějaké hotové peníze… pro královskou pokladnu.“ Tolomei se zatvářil nešťastně. „Ach Vaše Milosti, nepochybujte o tom, že vám toužím vyhovět; avšak v tomto ohledu vám nepomůžu. Naše společnosti se v posledních měsících značně zakrvácely. Museli jsme poskytnout královské pokladně velkou půjčku, abychom zaplatili tažení do Flander, a nic se nám z ní nevrací…“ „To byla Marignyho akce.“ „Jistě, Vaše Milosti, ale za naše peníze. A vinou toho mají naše truhlice trochu ztuhlý zámek. Jakou částku byste potřeboval?“ „Deset tisíc livrů.“ Do této sumy Valois zakalkuloval pět tisíc livrů pro Bouvillovu misi, tisíc pro Roberta z Artois a zbytek měl zapravit jeho nejnaléhavější dluhy. Bankéř spojil ruce před obličejem. „Svatá Panno! Kde bych je sebral?“ zvolal. Tyto protesty se musely chápat jako úvod k jednání. Robert z Artois na to Valoise upozornil. Valois nasadil autoritativní tón, jaký obvykle na lidi při jednání působil. „Ale no tak, messer Tolomei! Žádné vytáčky a úskoky! Nechal jsem vás sem zavolat, abyste nám prokázal služby, jaké prokazujete běžně. Samozřejmě z toho budete mít zisk. Je to ostatně vaše povolání.“ „Moje povolání, Vaše Milosti,“ opáčil nevzrušeně Tolomei, „moje povolání je půjčovat, nikoliv dávat. Avšak v poslední době jsem hodně dával, aniž bych měl z toho jakýkoli zisk. Peníze si sám nerazím, ani jsem nenašel kámen mudrců.“ „Takže vy mi nepomůžete zbavit se toho Marignyho? Zdá se mi, že je to i ve vašem zájmu!“ „Vaše Milosti, platit nepříteli, když je u moci, a potom platit dál, aby už u moci nebyl, to je dvojí operace, která, jak mi jistě potvrdíte, příliš mnoho nevynáší. Přinejmenším bych rád věděl, co bude následovat a jestli je nějaká šance, že si přijdu na své.“ Karel z Valois okamžitě začal se svou písničkou, kterou omílal už celý týden každému, kdo se namanul. Jakmile mu bude poskytnut příslušný obnos, okamžitě zruší všechny „novoty“, které zavedl Marigny a jeho měštáčtí legisté; vrátí moc velkým baronům; nastolí v království zase prosperitu tím, že znovu zavede staré feudální právo, jemuž Francie vděčí za svoji velikost. Udělá „pořádek“. Jako všichni političtí ztřeštěnci měl plnou pusu tohohle slova, jemuž nedával jiný obsah než týkající se zákonů, vzpomínek a iluzí z minulosti. „Zanedlouho, to vás ujišťuji, se budeme znovu řídit starými dobrými mravy mého předka svatého Ludvíka!“ S těmito slovy ukázal na jakýsi oltářík, relikviář ve formě nohy, v němž byla uložena patní kost jeho dědečka; noha byla ze stříbra a nehty ze zlata. Neboť ostatky svatého krále byly rozděleny mezi všechny členy rodiny, každá královská kaple chtěla mít kousíček svatého. Horní část lebky byla zabudována v bystě, krásné zlatnické práci v Sain-te-Chapelle; hraběnka Mahaut z Artois měla ve svém zámku v Hesdinu úlomek čelisti; a mezi ostatní bylo rozděleno tolik prstních článků, odštěpků kostí a jiných ostatků, že si člověk musel klást otázku, co vlastně obsahuje hrob v bazilice svatého Diviše. Pokud tam ovšem vůbec kdy byly skutečné ostatky svatého Ludvíka… Neboť v Africe se udržuje legenda, podle níž bylo tělo franckého krále pohřbeno blízko Tunisu, zatímco jeho armáda dopravila do Francie pouze prázdnou rakev či rakev s nějakým náhradníkem.9 Tolomei šel zbožně políbit stříbrnou nohu a potom se otázal: „Nač potřebujete těch deset tisíc livrů, Vaše Milosti?“ Teď musel Valois odhalit alespoň částečně své nejbližší plány. Sieňan naslouchal, pokyvoval hlavou a přitakával, jako by si dělal v hlavě poznámky: „Pan de Bouville do Neapole… ano, ano; s Neapolí obchodujeme prostřednictvím našich bratranců Bardiů… Oženit krále… Ano, ano, chápu vás, Vaše Milosti… Shromáždit konkláve… Ó! Vaše Milosti, takové konkláve stojí víc než výstavba paláce a jeho základy jsou mnohem méně pevné… Ano, Vaše Milosti, ano, poslouchám vás.“ Když se nakonec dověděl, co potřeboval, prohlásil nejvyšší představený lombardských společností: „Všechno je dozajista velmi dobře promyšlené, Vaše Milosti, a z celého srdce vám přeju úspěch. Dovolte mi však poznámku: není jisté, že opravdu oženíte krále, ani to, že se vám podaří zvolit papeže. A stane-li se to, kde mám záruku, že dostanu zpět své peníze, pokud vám půjčím?“ Valois vrhl na Artoise podrážděný pohled. Jako by říkal: Co jste mi to sem přivedl za podivného člověka? To jsem tady mluvil tak dlouho pro nic za nic? „No tak, bankéři,“ zvolal Artois a zvedl se ze židle, „jaké úroky žádáš? Jaké záruky? Jaké výsady nebo jiné výhody?“ „Žádné, Vaše Milosti, žádné záruky,“ protestoval Tolomei; „od vás nikoli, víte to dobře, ani od Jeho Milosti pana z Valois, jehož přízeň je mi příliš vzácná a drahá. Jenom se snažím přijít na to…, jak bych vám mohl pomoci.“ Potom se znovu obrátil ke stříbrné noze a dodal tiše: „Jeho Milost pan z Valois právě řekl, že vrátí do království staré dobré mravy z doby monseigneura svatého Ludvíka. Co tím ale rozumí? Myslí tím všechny mravy?“ „Jistě,“ odvětil Valois, aniž však tušil, kam Tolomei směřuje. „Budou mít například baroni právo razit na svých panstvích vlastní mince? Pakliže bude takový výnos vydán, Vaše Milosti, mohl bych vás lépe podpořit.“ Valois a Artois na sebe pohlédli. Bankéř se dotkl nejdůležitějšího opatření, které Valois plánoval a dosud držel v největší tajnosti, neboť by na ně královská pokladna nejvíce doplatila, a také by mohlo vyvolat nejvíce námitek. Sjednocení měny v království a nastavení královského monopolu na ražení mincí byly dílem Filipa Sličného. Dříve si vysocí šlechtici sami razili nebo si nechávali razit vlastní zlaté a stříbrné mince, kterými se platilo v jejich lénech; z tohoto privilegia měli samozřejmě značný prospěch. Těžili z něj ovšem třeba i lombardští bankéři, kteří dodávali surový kov a využívali rozdílné hodnoty peněz, již měly peníze na jednotlivých územích. A Valois počítal s tím, že tenhle „starý dobrý mrav“ pozvedne stav jeho jmění. „Chcete říci, Vaše Milosti,“ pokračoval Tolomei a neustále se přitom díval na relikviář, jako by ho oceňoval, chcete říct, že zavedete i právo na soukromé války?“ To byla další z feudálních výsad, kterou zrušil Železný král, aby zabránil velkým vazalům kdykoli po libosti vytáhnout do boje a zakrvácet království jenom proto, aby si vyrovnali osobní účty, polichotili vlastní ješitnosti či se pouze pobavili a setřásli nudu. „Ach! Jenom ať se nám tohle staré právo rychle vrátí,“ zvolal Robert, „okamžitě bych vyrval tetě Mahaut hrabství Artois!“ „Pokud potřebujete vybavit své voje, Vaše Milosti, můžu pro vás vyjednat lepší ceny u toskánských zbrojířů.“ „Messer Tolomei, právě jste vyjádřil přesně to, co chci učinit,“ prohlásil Valois nadutě. „Takže vás žádám, abyste se s důvěrou se mnou spojil.“ Finančníci nemají menší fantazii než dobyvatelé a bylo by nesprávné soudit, že je vede pouze vnadidlo zisku. Za jejich počty se často skrývají abstraktní sny o moci. Generální kapitán lombardských společností měl také své sny, i když jiné než hrabě z Valois; už se viděl, jak dodává surové zlato velkým baronům v království, jak řídí jejich vády, neboť jim obstarává výzbroj. Ten, kdo má zlato a zbraně, má i skutečnou moc. A messer Tolomei si pohrával s myšlenkami o vládě… „Takže jste se teď rozhodl, že mi půjčíte sumu, o niž jsem vás požádal?“ pokračoval Valois. „Možná, Vaše Milosti, možná. Ne že bych byl schopen poskytnout vám takovou částku sám; mohu ji však pro vás dozajista získat v Itálii, což by bylo ostatně velice výhodné, neboť právě tam směřuje vaše poselstvo. Pro vás v tom nebude žádný rozdíl.“ „To jistě ne,“ byl nucen odpovědět Valois. Takové řešení však mu ani zdaleka nevyhovovalo, bylo by pro něj velmi obtížné ne-li nemožné čerpat z takové půjčky peníze na vlastní potřeby. Když Tolomei viděl, jak se Valois zachmuřil, ještě přitlačil. „Nabízíte mi jako záruku královskou pokladnu; každý však ví, alespoň u nás, že je prázdná, ale zpráva o tom se rychle rozšíří do všech bank. Budu tedy muset nabídnout za půjčku vlastní záruky, což udělám milerád, Vaše Milosti, jelikož je pro mě ctí vám posloužit. Bude ovšem nezbytné, aby vašeho vyslance doprovázel jeden muž z mé společnosti, který ponese výměnný list, za nějž převezme peníze a bude za ně ručit.“ Valois se kabonil čím dál víc. „Vaše Milosti!“ zvolal Tolomei. „To všechno musí být! V této záležitosti nemohu jednat sám; italské společnosti jsou ještě nedůvěřivější než naše a já jim potřebuju dát veškeré záruky, aby neměly dojem, že je chce někdo napálit.“ Ve skutečnosti chtěl mít v poselstvu svého člověka, který jeho jménem a pro něj bude špehovat vyslance, kontrolovat tok peněz a informovat se o tom, jak pokračují plány na manželství, jaké úmysly mají kardinálové, zkrátka bude pracovat podle instrukcí, jimiž ho pověří. Messer Spinello Tolomei už u moci byl, i když jeho vláda byla zatím omezená. Robert z Artois řekl Valoisovi, že Sieňan bude vyžadovat záruku; ani jeden však netušil, že tou zárukou by mohl být podíl na moci. Vládl tu králův strýc, a když chtěl uspokojit své požadavky, musel přijmout bankéřovy podmínky. „A koho hodláte vyslat, aby neudělal panu de Bouville ostudu?“ otázal se Valois. „Budu o tom přemýšlet, Vaše Milosti, budu o tom přemýšlet. Nemám tu v tuto chvíli moc lidí. Mí nejlepší obchodní zástupci jsou na cestách… Kdy má pan de Bouville vyrazit na cestu?“ „Už zítra, nejpozději pozítří.“ „A co ten hoch, který se vypravil kvůli mé záležitosti do Anglie…?“ navrhl Robert z Artois. „Můj synovec Guccio?“ otázal se Tolomei. „Ano, právě ten, váš synovec. Máte ho pořád u sebe…? Skvělé! Proč nepošlete jeho? Je jemný, má ducha a dobře vypadá. Pomůže našemu příteli Bouvillovi, který italsky příliš neumí, aby se domluvil po cestě. Ujišťuju vás, bratranče,“ dodal Artois, obraceje se k Valoisovi, „že ten chlapec bude pro naši věc výraznou posilou.“ „Bude mi tady chybět,“ pravil Tolomei. „Ale budiž, Vaše Milosti, půjčím vám ho. Přece víte, že vám nedokážu nic odmítnout.“ Záhy nato se rozloučili. Jakmile Tolomei vyšel z pracovny, protáhl se Robert z Artois a pravil: „Tak co, Karle, mýlil jsem se?“ Jako každý, kdo si rád a často vypůjčuje, byl Valois po takovém jednání současně spokojen i nespokojen; snažil se však nedat najevo úlevu ani zklamání. Stanul před stříbrným relikviářem s nohou svatého Ludvíka a pravil: „Tohle rozhodlo, vidíte, bratranče, pohled na tuto svatou relikvii vašeho muže přesvědčil. Hleďte, ve Francii se ještě zcela nevytratila úcta k tomu, co je vznešené. Tohle království se ještě může povznést!“ „Je to vlastně trochu zázrak,“ pravil obr a mrkl. Požádali o pláště a doprovod, aby hned donesli ke králi dobrou novinu, že se posel vydává na cestu. V tutéž dobu říkal Tolomei svému synovci Gucciovi Baglionimu, že se do dvou dnů vydá na cestu, a vypočítával mu instrukce. Mladík nedával najevo příliš velké nadšení. „Come sei strano, figlio mio!“* zvolal Tolomei. „Osud ti nabízí takovou skvělou příležitost, můžeš jet na krásnou cestu, která tě nebude stát ani denár, neboť to nakonec všechno zaplatí královská pokladna. Poznáš královský dvůr v Neapoli, dvůr Anjouských, budeš se potkávat s princi, a jestli budeš dost obratný, spřátelíš se s nimi. A možná budeš přítomen předběžným jednáním v konkláve. Taková věc je neuvěřitelně působivá. Konkláve! Ambice, tlaky, peníze, rivalita… a u některých i víra. Bude se tam hrát o zájmy světa. A ty u toho budeš. Uvidíš to. Zatím se ale tváříš, jako bych ti ubližoval. Na tvém místě, v tvém věku bych skákal radostí a už bych si připevňoval na sedlo vak… Když se tváříš takhle, musí být za tím nějaké děvče, které nerad opouštíš. Není to náhodou ta slečna z Cressay?“ Gucciova olivová pleť trochu ztmavla, což byl jeho způsob zardívání. „Počká na tebe, jestli tě miluje,“ pokračoval bankéř. „Ženy jsou stvořeny k tomu, aby čekaly. Neměj strach, že by na tebe zapomněla! A zatím využij všech příležitostí, které se ti po cestě naskytnou. Jediná věc, kterou už nikdy nebudeš mít, je mladí a síla na to, abys mohl běhat po světě.“ * Jak jsi zvláštní, chlapče! V UHERSKÉ DÁMY V NEAPOLSKÉM PALÁCI Jsou města mocnější než běh staletí; čas je nemění. Střídají se v nich vlády; civilizace se v nich usazují jako naplaveniny; po celé věky si však zachovávají svůj charakter, vlastní vůni, rytmus i ruch, které je odlišují od všech ostatních měst na zemi. Neapol odjakživa k těmto městům patřila. Taková byla kdysi, nyní a taková zůstane po věky věků: napůl africká a napůl latinská, s úzkými uličkami, uvřeštěným hemžením, vůní oleje, šafránu a smažených ryb, prachem barvy slunce, typickým zvukem rolniček zavěšených na krku mul. Řekové to město založili, Římané dobyli, barbaři zpustošili, postupně se tam usadili Byzantinci i Normani. Neapol vstřebala a přetavila jejich umění, zákony i slovník; představivost prostého lidu se živila jejich vzpomínkami, rituály a mýty. Národ není ani řecký ani římský ani byzantský; vždycky je to pouze lid neapolský, jemuž se žádný jiný národ na světě nevyrovná: na tváři má stále radostnou masku mima, aby zakryl tragédii bídy, a používá přehnaný patos, aby okořenil monotónní život. Jeho zjevná lenost je diktována pouze moudrým rozhodnutím nepředstírat činnost, když není co dělat; je to národ, který vždy miloval život a umění mluvit, vždycky uměl přechytračit osud a vždycky dával najevo značné pohrdání vůči válečným snahám, neboť mír, jehož si užíval jenom zřídka, ho nikdy nenudil. V těchto časech byla Neapol už skoro půl století pod vládou princů z Anjou, kteří nastoupili po Hohenstaufenech. Princové z Anjou byli dosazeni Svatou stolicí a udalo se to za pomoci vražd, represí a masakrů, které tehdy poloostrov vykrvácely. Největší přínos nové monarchie spočíval z jedné strany ve vlnařském průmyslu, jejž podporovala na předměstích, aby z něj měla výnosy, z druhé strany v obrovské rezidenci, napůl pevnosti a napůl paláci, který si nechala postavit u moře francouzským architektem Pierrem de Chaulnes. Sídlo jménem Castel Nuovo, Nový hrad, byla gigantická růžová věž trčící k nebi, kterou Neapolitáni věrni svému smyslu pro humor i své lásce ke starým falickým kultům okamžitě překřtili na Maschio Angioino, anjouského samce. Jednoho lednového rána roku 1315 pozoroval v jedné vysoké komnatě tohoto zámku Roberto Oderisi, mladý neapolský malíř a Giottův žák, portrét, který právě dokončil a jenž byl středem obrazu s dvěma bočními křídly. Nehybně stál před malířským stojanem se štětcem mezi zuby a nedokázal se odtrhnout od obrazu, kde ještě čerstvý olej svítil mokrými odlesky. Kladl si otázku, zda by poslední dotek světlou žlutí či naopak lehce oranžově zbarvenou žlutí lépe nezvýraznil zlatý odlesk vlasů, jestli je čelo na portrétu dost bledé a je-li v krásných, modrých kulatých očích dost života. Tahy tváře se mu podařilo zpodobnit přesně, to ano…, ale co pohled? V čem spočívá hlavní síla pohledu? V bílé tečce na zřítelnici? V trochu hlubším stínu v koutku víčka? Jak může vůbec kdy docílit s třenými barvami nanášenými přes sebe přesného vyjádření, jak může pravdivě zobrazit obličej, kde si zvláštní hra světla pohrává s jeho liniemi! Možná to nejdůležitější nejsou oči, ale průsvitné chřípí, nebo světlý odlesk rtů… Maluju příliš často panny Marie, které mají stejně skloněnou hlavu a pořád stejně nepřítomný výraz extáze…, pomyslel si malíř. „Je to hotovo, signore Oderisi?“ otázala se krásná princezna sedící mu modelem. Už celý týden mu tři hodiny denně seděla v této komnatě a pózovala pro portrét, který měl být poslán na francouzský dvůr. Obloukem otevřeného okna byly vidět stěžně lodí z Východu kotvící v přístavu a za nimi Neapolský záliv, moře sytě modré barvy, na něž se snášel zlatý sluneční poprašek, a trojúhelníkovitá silueta Vesuvu. Vzduch byl vlahý v tento krásný den probouzející radost ze života. Oderisi vyňal štětec z úst. „Bohužel ano,“ odvětil. „Skončil jsem.“ „Proč bohužel?“ „Protože už nebudu mít to potěšení vídat každé ráno donnu Clemenzu a mám dojem, že už pro mne slunce nikdy nevyjde.“ Byl to pouze drobný kompliment, neboť když Neapolitán řekne ženě, ať jde o princeznu či služku z krčmy, že se těžce roznemůže, když ji neuvidí, znamená to jenom povinnou minimální dávku dvornosti. Dvorní dáma vyšívající mlčky v rohu komnaty, která měla bdít nad tím, aby sezení probíhalo ve vší slušnosti, se ani nenamáhala zvednout hlavu. „A potom, madam… říkám bohužel, neboť ten portrét není dobrý,“ dodal Oderisi. „Nedokáže vyjádřit tak dokonalou krásu, nevyrovná se skutečnosti.“ Kdyby mu byl někdo dal za pravdu, cítil by se dotčen; ale přesto mínil svá slova upřímně. Pociťoval smutek umělce před dokončeným dílem, které nedokázal udělat lépe. Tento sedmnáctiletý mladík už vykazoval rysy velkého malíře. „Můžu se podívat?“ zeptala se Klementina Uherská. „Ach madam, netrapte mě. Vím dobře, že to mému mistru náležela ta čest zpodobnit vás.“ Skutečně nejdříve oslovili Giotta, poslali za ním kurýra až na druhý konec Itálie. Avšak tento proslulý Toskánec právě toho roku maloval život svatého Františka z Assisi na stěny kaple svatého Kříže ve Florencii a z lešení odpověděl kurýrovi, ať práci zadají jeho mladému žákovi v Neapoli. Klementina Uherská se zvedla a přistoupila ke stojanu. Byla vysoká a světlovlasá, možná měla méně půvabu než důstojnosti a méně ženskosti než vznešenosti. Ale trochu přísný dojem z jejího chování vyrovnávala čistota její tváře a okouzlený výraz v pohledu. „Signore Oderisi,“ zvolala, „namaloval jste mě krásnější, než ve skutečnosti jsem!“ „Jen jsem věrně vykreslil vaše tahy, donno Clemenzo; a také jsem se snažil namalovat vaši duši.“ „V tom případě bych ráda měla zrcadlo, které by bylo obdařeno takovým nadáním jako vy.“ Usmáli se na sebe, vzájemně si tak děkujíce za dvornosti. „Doufejme, že se tento obraz bude líbit ve Francii… chci říct mému strýci Valoisovi,“ dodala trochu na rozpacích. Neboť se předstíralo, i když tomu nikdo nevěřil, že portrét byl vymalován pro Karla z Valois, který projevoval své neteři značnou náklonnost. Klementina cítila, jak se červená. Ve dvaadvaceti letech se pořád ještě snadno červenala a vyčítala si to jako slabost. Kolikrát jí její babička, královna Marie Uherská, opakovala: „Klementino, princezna, která se má stát královnou, se nečervená!“ Je to možné, že se stane královnou? S očima obrácenýma k moři snila o tom vzdáleném bratranci, neznámém králi, o němž jí už dvacet dní, od chvíle, kdy dorazil oficiální vyslanec z Paříže, tolik vyprávěli… Pan de Bouville jí vylíčil krále Ludvíka X. jako nešťastného prince, tvrdě zasaženého ve svých citech, ale velmi spanilého, obdařeného dary ducha i srdce do té míry, že se musí líbit každé urozené dámě. To, že francouzský dvůr je vzorem všem ostatním dvorům, že nabízí dokonalou směsici rodinných radovánek a královské velikosti, bylo zřejmé… Nic nemohlo Klementinu Uherskou nadchnout víc než pomyšlení, že bude mít za úkol uzdravit zraněnou duši muže, jejž těsně po sobě stihla dvojí katastrofa: zradila ho nehodná manželka a nečekaně mu zemřel zbožňovaný otec. Klementina se domnívala, že skutečnou lásku nelze oddělit od oddanosti. K tomu se ještě pojila pýcha, že si ji Francie vybrala... Ano, dlouho jsem čekala, už jsem skoro nedoufala, že se o mě někdo bude ucházet. A hle, možná mi Bůh dá nejlepšího manžela a nejšťastnější království. Už tři týdny tak žila v pocitu, že se stal zázrak, a překypovala vděčností vůči Stvořiteli a celému vesmíru. Zvedl se závěs vyšívaný lvy a orly a objevil se mladík drobné postavy s úzkým nosem, ohnivýma veselýma očima a velmi černými vlasy. Uklonil se. „O signore Baglioni, vy jste tady…,“ zvolala Klementina Uherská radostně. Měla ráda mladého Sieňana, který sloužil vyslanci jako tlumočník, a tedy také tvořil součást poslů štěstí. „Madam,“ pravil, „pan de Bouville mě posílá s prosbou a dotazem, zda by vás mohl navštívit.“ „Vždycky ráda vidím pana de Bouville. Teď ale přistupte a povězte mi, co si myslíte o tomto obrazu. Už je dokončen.“ „Madam,“ pravil Guccio, který chvíli mlčky zíral na obraz, „ten portrét je věrný a nádherný a je na něm vyobrazena nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil.“ Oderisi s předloktím zamazaným okrem a rumělkou pil slova chvály. „Copak vy nemáte ve Francii nějakou lásku? Myslela jsem, že ano,“ usmála se Klementina. „Mám, madam…“ „Tak tedy nejste upřímný buď k ní nebo ke mně, messíre Guccio, neboť jsem vždycky slýchala, že pro toho, kdo miluje, není na světě krásnější tváře než té, co patří jeho vyvolené.“ „Dáma mého srdce,“ opáčil Guccio plamenně, „je jistě nejkrásnější ženou… po vás, donno Clemenzo, a neznamená to, že bych ji méně miloval, když pronáším tato pravdivá slova.“ Od chvíle, kdy byl synovec bankéře Tolomeiho v Neapoli jako člen poselstva starajícího se o sňatek krále Ludvíka X., rád vystupoval jako hrdina rytířských románů, zraněný láskou k daleké krásce. Ve skutečnosti se jeho vášeň snadno vyrovnávala s odloučením a Guccio nepropásl jedinou příležitost k rozptýlení, která se cestovatelům nabízí. Princezna Klementina byla velmi zvědavá na lásky druhých, její vřelá povaha ji k tomu předurčovala; nejraději by byla, kdyby byli všichni mladíci a dívky na zemi šťastní. „Pokud Bůh bude chtít, abych se jednoho dne vydala do Francie…,“ Znovu se začervenala. „… s radostí poznám dívku, na niž tolik myslíte a s níž se oženíte, jak si to přeju.“ „Ó madam, kéž nebesa dají a vy přijedete do Francie! Neměla byste věrnějšího a horlivějšího služebníka nežli mne a jsem si jist, že ani oddanější služebnici než ji.“ Poklekl, jako by byl na turnaji před lóží dam. Poděkovala mu pokynem ruky; měla krásné štíhlé prsty, na konečcích trochu dlouhé, podobné prstům, jaké vídáme u světic na freskách. Ach, jak hodní a milí jsou to lidé, myslela si Klementina při pohledu na drobného Itala, který pro ni v tuto chvíli představoval celou Francii. „Můžete mi sdělit její jméno,“ otázala se ještě, „nebo je to tajemství?“ „Pro vás to tajemství není, donno Clemenzo, ochotně vám všechno řeknu. Jmenuje se Marie… Marie de Cressay. Pochází z urozeného rodu; její otec byl rytíř; čeká na mne ve svém zámku deset mil od Paříže… Je jí šestnáct let.“ „Výborně! Budte šťasten, přeji vám to, signore Guccio; buďte hodně šťastný se svou Marií z Cressay.“ Guccio vyšel z komnaty a síněmi skoro protančil. Už se v duchu opájel představami, jak se francouzská královna účastní jeho svatby. K naplnění krásného snu však bylo ještě něco potřeba: zaprvé se musí král Ludvík s donnou Clemenzou skutečně oženit a zadruhé musí rodina Cressayů lombardovi Guccimu Mariinu ruku opravdu dát… Mladík našel Huga de Bouville v komnatách, které mu v paláci přidělili. Bývalý nejvyšší komoří hledal se zrcadlem v ruce dobré světlo a otáčel se ze strany na stranu, aby se přesvědčil o tom, že mu to sluší. Také si upravoval své černé a bílé pramínky vlasů, díky nimž se podobal strakatému koni. V duchu si kladl otázku, jestli by nebylo lepší se obarvit. Cestování obohacuje mladé lidi; stává se však také, že vyruší z klidu osoby zralého věku a vnese jim změnu do života. Italský vzduch Bouvilla opájel. Ten poctivý muž, který vždycky plnil své povinnosti, neodolal a poprvé podvedl svoji ženu už ve Florencii. Okamžitě zašel do kostela a vyzpovídal se. V Sieně, kde znal Guccio několik obratných milostnic, znovu podlehl svodům, ale už neměl tolik výčitek svědomí. V Římě se choval, jako kdyby omládl o dvacet let. V Neapoli, městě proslulém rozkoší, kde si člověk může po libosti užívat, má-li dostatek zlata, zažíval Bouville naprosté okouzlení. Co by jinde bylo považováno za neřest, mělo tady charakter odzbrojující přirozenosti až prostoty. Dvanáctiletí opálení kuplíři v hadrech dokázali vychválit zadek své starší sestry s antickou výmluvností, potom zůstali rozumně sedět v předpokoji a drbali se na nohách. Navíc měl člověk uspokojivý pocit, že páchá dobrý skutek, neboť celá rodina měla za jeho peníze celý týden co jíst. A potom ta radost procházet se v lednu bez kabátu! Bouville se oblékal podle poslední módy, dokonce nosil svrchní kabátec ve dvou barvách pruhovaný napříč. Samozřejmě že ho na konci každé ulice trochu okradli. Malá cena za tolik potěšení! „Příteli,“ přivítal Guccia, „víte, že jsem hodně zhubl? Možná že ještě budu mít štíhlou postavu, jako když jsem byl mladý!“ Ta domněnka byla příliš optimistická. „Messire,“ pravil mladík, „donna Clemenza vás chce přijmout.“ „Doufám, že její portrét není ještě dokončený?“ „Už ano, messire.“ Bouville hluboce povzdechl. „Takže se tedy musíme vrátit do Francie. Přiznám se, že toho lituju, neboť jsem si zdejší lid oblíbil, a s chutí bych dal pár florinů tomu malíři, aby práci ještě trochu protahoval. Všechno pěkné jednou skončí.“ Spiklenecky se na sebe usmáli a zamířili k princezniným komnatám, mohutný ambasador vzal Guccia láskyplně kolem ramen. Mezi oběma muži, tolik se od sebe lišícími věkem, původem i postavením, se zrodilo skutečné přátelství, které se stále upevňovalo. V Bouvillových očích byl mladý Toskánec cosi jako ztělesnění této cesty se vší svobodou, kterou mu přinesla, objevováním i znovunalezeným mládím. Mladík byl navíc velmi činorodý, obratný, dokázal jednat s dodavateli, staral se o výdaje, odstraňoval obtížné překážky, organizoval radovánky a potěšení. Guccio se zase díky Bouvillovi dostal do urozené společnosti a žil v důvěrném styku s princi. Jeho nepřesně definované postavení tlumočníka, tajemníka a králova osobního pokladníka vyžadovalo ohledy. Krom toho se Bouville nenechal prosit a ochotně vykládal, co všechno zažil; a tak během dlouhého cestování na koni nebo při večeři v krčmách či hostinských pokojích v klášterech vyprávěl Gucciovi vše, co se týkalo Filipa Sličného, francouzského dvora a královských rodin. Navzájem si tak otvírali neznámé světy, a dokonale se tak doplňovali. Tvořili prapodivné spřežení, přičemž mladík často vedl starocha. Vstoupili k donně Clemenze; bezstarostný výraz jim však okamžitě zmizel z tváře, když uviděli před obrazem starou královnu matku Marii Uherskou. Hluboce se uklonili a velmi opatrně přistoupili blíže. Madam Uherské bylo sedmdesát let. Byla vdovou po králi Karlu II. Kulhavém, matkou třinácti dětí, z nichž téměř polovinu už viděla umírat. Jako upomínka na mateřství jí zůstala široká pánev, smutek jí vykreslil na tváři dlouhé vrásky, které spojovaly víčka s bezzubými ústy. Byla vysoká, pleť měla šedou a vlasy bílé jako sníh, z celého jejího vzezření vyzařovaly síla, rozhodnost a autorita, které stáří nikterak neoslabilo. Od samého rána nosívala na hlavě královskou korunu. Byla spřízněna s celou Evropou a vymáhala pro svoje potomstvo uherské království, o něž dvacet let bojovala, až je nakonec získala. Nyní seděl její vnuk Karel I. Robert, jinak také řečený Caroberto, dědic po jejím předčasně zesnulém starším synovi Karlu Martelovi, na trůně v Budě, kanonizace jejího druhého syna, nebožtíka toulouského biskupa, již vypadala jako jistá věc, její třetí syn Robert vládl v Neapoli a Apulii, čtvrtý syn byl princ tarentský a titulární císař konstantinopolský, pátý syn byl vévodou v Durazzu a všechny dcery, které dosud žily, byly provdány: jedna za krále Mallorky, druhá za Frederika Aragonského. Královna Marie však nesložila ruce do klína, její úloha ještě neskončila; teď se starala o osiřelou vnučku Klementinu, Carobertovu sestru, kterou vychovala. Bryskně se obrátila k Bouvillovi, podobná horskému sokolu, který zahlédne kapouna, a pokynula mu, aby k ní přistoupil blíž. „Tak co, messire, jak se vám líbí ten obraz?“ otázala se ho. Bouville zamyšleně hleděl na stojan. Více než princezninu tvář si však prohlížel dvě postranní křídla, která se mohla zavřít a chránit tak portrét. Na ně Oderisi namaloval na jedné straně věž královského paláce, pověstného „anjouského samce“, a na druhé křídlo ve zkrácené perspektivě neapolský přístav a záliv. Bouville zíral na znázornění krajiny, kterou měl co nevidět opustit, a už pociťoval smutek. „Umění mi připadá dokonalé,“ pravil konečně. „Jenom to lemování je možná trochu příliš prosté pro tak krásný obličej. Nemyslíte si, že takový pozlacený feston by lépe…“ Snažil se získat ještě den dva. „Na tom nezáleží, messire,“ přerušila ho stará královna. „Domníváte se, že se jí podobá? Ano. Jedině na tom záleží. Umění je frivolní a udivilo by mě, kdyby se král Ludvík staral o nějaké girlandičky. Zajímá ho tvář, že je to tak?“ Příliš se se slovy nemazlila a na rozdíl od celého dvora nijak neskrývala jediný důvod této Bouvillovy návštěvy. Pohlédla pochvalně na Oderisiho a pravila: „Odvedl jste dobrou práci, mladíku; řekněte pokladníkovi, ať vám vyplatí odměnu. A teď se vraťte do našeho kostela a malujte. Dávejte pozor, aby ďábel byl skutečně černý a andělé zářili krásou a zdravím.“ Guccia se zbavila tím, že mu přikázala, aby pomohl milíři odnést štětce. Stejným způsobem vystrnadila dvorní dámu, poslala ji, aby si šla vyšívat jinam. Nevítaní svědci odešli, v místnosti zůstala jenom královna, Klementina a Bouville. Marie Uherská Bouvilla oslovila: „Takže, messire, vy se vrátíte do Francie.“ „S nesmírným smutkem v duši, madam, neboť mi tu byla prokazována taková laskavost…“ „Své poslání jste splnil,“ přerušila ho, „vlastně téměř splnil.“ Její černé oči se zabodly do Bouvillových. „Téměř, madam?“ „Chci tím říci, že tato záležitost je v zásadě vyřízená, neboť král můj syn a já souhlasíme s tím, co nám bylo navrženo. Ale náš souhlas, messire…“ Pohnula čelistí, až jí šlachy na krku vystoupily. „… nezapomeňte, že souhlas závisí na jedné podmínce. Ačkoli se totiž cítíme vysoce poctěni úmysly francouzského krále, našeho bratrance, a jsme připraveni ho milovat s křesťanskou věrností a obdařit ho četným potomstvem, neboť ženy z našeho rodu jsou plodné, zůstává pravdou, že definitivní odpověď dáme až poté, co bude váš pán rozveden s madam Burgundskou. A to co nejdříve a bezvýhradně. Nemůžeme se spokojit s pouhým zapuzením, které by uznali biskupové z ochoty, avšak nejvyšší církevní kruhy by toto rozhodnutí mohly zpochybnit.“ „Sňatek bude anulován již zakrátko, madam, jak mám tu čest vás o tom ujistit.“ „Messire, jsme tady jenom mezi sebou. Neujišťujte mě o něčem, co ještě zdaleka není pravdou.“ Bouville si odkašlal, aby skryl rozpaky. „Zrušení sňatku je hlavní starostí monseigneura z Valois, který dělá všechno pro to, aby je uspíšil. Považuje věc již takřka za vyřízenou…“ „Ano, ano,“ zabručela stará královna, „znám svého zetě! V řečech se mu nikdo nevyrovná, v tom je nedostižný mistr.“ I když její dcera Markéta zemřela už před patnácti lety a Karel z Valois se od té doby ještě dvakrát oženil, nepřestala ho nazývat „svým zetěm“. „Samozřejmě nedáme věnem žádné území. Francie je podle mého soudu bohatá dost. Naše dcera nadto přinesla Karlovi při sňatku Anjou, což bylo pěkné věno. Když se však Karlova dcera z druhého manželství loni vdávala za našeho syna z Tarentu, přinesla mu Konstantinopol.“ A stará královna mávla svou dnavou rukou na znamení toho, že krásný titul je jenom vzduch. Klementina stála v ústraní u otevřeného okna a dívala se na moře. Cítila rozpaky, že musí být přítomna této debatě. Copak musí být láska doprovázena jednáními, která spíše připomínají uzavírání státnických smluv? Přece jde o její štěstí, o její život. Ani se jí neptali na mínění a odmítli už tolik nápadníků, o nichž soudili, že nejsou vhodní! A teď se jí nabízí francouzský trůn, zatímco ještě před měsícem si kladla otázku, jestli by neměla vstoupit do kláštera! Zdálo se jí, že babička nasadila příliš příkrý tón. Pokud jde o ni, jednala by daleko jemněji a nepřela by se o maličkosti týkající se kanonického práva… Velmi daleko v zálivu se pouštěl koráb se vzdutými plachtami na širé moře směrem k berberským zemím. „Na zpáteční cestě se, madam, zastavím v Avignonu, kde budu jednat podle instrukcí Jeho Milosti pana z Valois,“ pravil Bouville. „A zanedlouho budeme mít papeže, který nám tak chybí.“ „Ráda bych vám věřila,“ odvětila madam Uherská. „Avšak my si přejeme, aby vše bylo vyřízeno do léta. Nemáme o nápadníky pro madam Klementinu nouzi; i jiní princové si ji žádají za manželku. Nemůžeme vám poskytnout delší lhůtu.“ Šlachy na krku jí opět vystoupily. „Nezapomeňte, že v Avignonu je naším kandidátem kardinál Duèze,“ pokračovala. „Velmi bych si přála, aby to byl také kandidát francouzského krále. Pokud se on stane papežem, dojde ke zrušení manželství velmi brzy, protože nám je za mnohé zavázán. Navíc je Avignon územím anjouským, jehož svrchovanými pány jsme my, samozřejmě pod francouzským králem. Na to nezapomeňte. Nyní se jděte rozloučit s mým synem, neapolským králem. Ať se všechno stane tak, jak si přejete… Do léta, messire, nezapomeňte, do léta!“ Bouville se uklonil a vzdálil se. „Madam, babičko,“ oslovila Klementina královnu neklidně, „myslíte si, že…“ Stará královna jí poklepala na paži. „Všechno je v rukou božích, mé dítě, a nestane se nic, co by On nechtěl.“ A také odešla. Král Ludvík nosí možná v hlavě i jiné nevěsty, říkala si Klementina v duchu. Sluší se takto na něj tlačit? Neobrátí se raději někam jinam? Stála před malířským stojanem s rukama zkříženýma na prsou, mimoděk tak zaujala postoj, jaký měla na portrétu. Způsobí králi potěšení, když bude moci políbit tyto ruce? VI HON NA KARDINÁLY Bouville a Guccio se nalodili pozítří ráno. Bylo rozhodnuto, že se vrátí po moři, aby ušetřili čas. Mezi zavazadly vezli i malou truhlu pobitou železem, v níž bylo zlato od neapolských Bardiů. Guccio měl klíč od truhly zavěšený na hrudi. Oba muži se opírali lokty o zábradlí nástavby na lodní zádi a smutně se dívali, jak se jejich zrakům pomalu vzdaluje Neapol, Vesuv a ostrovy. Pozorovali skupinky bílých plachetnic, které vyplouvaly na každodenní rybolov. Potom už se octli na širém moři. Středozemní moře bylo klidné, do plachet vál mírný vítr, jaký potřebovali, aby loď plula kupředu. Guccio měl ještě v živé paměti svoji loňskou, vskutku ohavnou cestu přes Lamanšský průliv, takže na loď vstupoval s jistými obavami, které však rychle vystřídala radost, že vůbec necítí mořskou nemoc. Stačily dvě hodiny, aby si zvykl na klidnou stabilitu plavidla a těšil se ze své chrabrosti; málem se srovnával s messerem Markem Polem, velkým benátským mořeplavcem, jehož dílo Milion, které napsal o svých cestách, se hodně četlo a bylo v těch letech značně slavné. Guccio přecházel na palubě od jednoho chlapíka k druhému, vyptával se na námořnické termíny a hrál si na dobrodruha, zatímco bývalý nejvyšší komoří nepřestával na zádi litovat, že opouští nádherné město, k němuž tolik přilnul. Po pěti dnech plavby přistáli v Aigues-Mortes. Z tohoto místa kdysi svatý Ludvík vyplouval na svoji křížovou výpravu; přístav však byl dostavěn až za Filipa Sličného. „Do toho,“ pravil mohutný Bouville, pokoušeje se setřást nostalgii, „musíme se dát do práce, naše úkoly nestrpí odklad.“ Panoši byli pověřeni úkolem sehnat koně a muly, sluhové na ně potom rozložili a urovnali sedlové brašny, portrét od Oderisiho uschovaný ve skříňce a Bardiho truhlu, z níž Guccio nespouštěl oči. Počasí bylo nevlídné, zamračené a Neapol se stále více stávala pouze vzpomínkou na krásný sen. Po jednom a půl dni cesty s jedinou zastávkou v Arles museli dojet do Avignonu. Během této kavalkády pan de Bouville nastydl. Příliš si zvykl na italské slunce a neoblékl se dostatečně. Zimy v Provence bývají sice krátké, ale někdy dost kruté. Bouville kašlal, plival a smrkal a nepřestával lát na drsnost země, která jako by už nebyla jeho vlastí. Příjezd do Avignonu byl zklamáním, neboť ve městě nenašli jediného kardinála. Věc vskutku přinejmenším nezvyklá na město, kde sídlí papežský úřad! Nikdo nedokázal královskému vyslanci sdělit, kde kardinálové jsou; nikdo to nevěděl, či nechtěl vědět. Papežský palác byl ztichlý, dveře a okna byly uzavřené, hlídal ho pouze jeden němý či duševně zaostalý vrátný.10 Bouville a Guccio se s nadcházející nocí rozhodli požádat o nocleh v pevnosti Villeneuve na druhé straně mostu. Tamější velitel byl nevrlý muž skoupý na informace a poučil je jenom, že kardinálové jsou bezpochyby v Carpentrasu a že je musí hledat spíše tam. S nevalným nadšením potom poskytl cestovatelům jídlo a nocleh. „Tenhle velitel lučištníků neprojevuje příliš velkou ochotu vůči poslům, kteří přijíždějí přímo od krále,“ pravil Bouville ke Gucciovi. „Po návratu do Paříže se o tom na příslušných místech zmíním.“ Za svítání byli už všichni v sedlech, aby co nejrychleji urazili šest mil dělících Avignon od Carpentrasu. Bouville už zase začal doufat. Neboť papež Kliment V. uvedl ve své poslední vůli, že se má konkláve sejít v Carpentrasu. Dalo se tedy předpokládat, že kardinálové se do tohoto města vrátili a že konkláve zasedá, či se k tomu aspoň chystá. V Carpentrasu však musel zase změnit mínění. Ve městě nebylo po nějakém červeném klobouku ani vidu ani slechu. Naopak tady mrzlo a v úzkých uličkách se proháněl ostrý vítr bičující tváře. K tomu začali mít Bouville s Gucciem podivný pocit, že si s nimi někdo pohrává; sotva totiž ráno vyjeli z Avignonu, předjeli je dva jezdci, kteří jim ani neodpověděli na pozdrav a cválali plnou rychlostí ke Carpentrasu. „To je podivné,“ poznamenal Guccio; „člověk by skoro řekl, že ti muži se chtějí z nějakého důvodu dostat do Carpentrasu dříve než my.“ Městečko bylo pusté; obyvatelé jako by se zahrabali v norách nebo utekli. „Copak lidé utíkají před naší družinou?“ otázal se Bouville. „Nejsme přece tak početní, abychom naháněli hrůzu.“ V katedrále objevili pouze starého kanovníka, který nejprve předstíral pochopení, že se přišli vyzpovídat, a odtáhl je k sakristii. Vyjadřoval se pouze šeptáním a gesty. Guccio se obával léčky a kromě toho se strachoval o truhly, které ponechali před kostelním portálem na mulách, takže sáhl rukou po kordíku. Starý kanovník si nechal šestkrát zopakovat stejné otázky, potom se zamyslel, pokýval hlavou, vyprášil svoji opelichanou pelerínku a nakonec jim sdělil, že kardinálové se odebrali do Orange. Nechali ho tady samotného… „Do Orange?“ zvolal pan de Bouville. Načež se rozkýchal a jeho kýchání se odráželo v celé katedrále. „Ale rány boží,“ pravil, když konečně nabral dech, „ti vaši kardinálové nejsou preláti, ale vlaštovky! Jste si alespoň jistý, že odjeli skutečně do Orange?“ „Jistý…,“ odvětil starý kanovník, jejž šokovalo Bouvillovo zaklení. „Čím si může být člověk na tomto světě jistý kromě existence boží? Myslím si, že jsou v Orange, přinejmenším byste tam mohli najít Italy.“ Potom se odmlčel, jako by se bál, že už toho řekl příliš. Jistě mu na srdci ležela nějaká zášť, kterou by si rád zchladil, ale neodvažoval se projevit ji nahlas. „Dobrá tedy! Vydáme se do Orange,“ rozhodl unavený a podrážděný Bouville. „Jak daleko je odtud to město? Také šest mil? Co je to šest mil! Do sedel!“ Sotva se však Bouville s Gucciem octli na cestě do Orange, opět je předjeli tryskem dva jezdci; tentokrát už nepochybovali, že se někdo chce dostat do města před nimi. Bouvilla se najednou zmocnila bojovná nálada, chtěl jezdce dohonit; Guccio se však proti tomu důrazně postavil. „Máme příliš těžký náklad, messire Hugo, nikdy bychom ty dva muže nedohonili; jejich koně jsou odpočatí, naši unavení; a navíc nechci nechávat truhlu vzadu.“ „Máte pravdu,“ uznal Bouville, „moje herka už má dost. Cítím, jak pode mnou podklesává, potřeboval bych ji vyměnit.“ Nijak je neudivilo, když se po příjezdu do Orange dověděli, že monsignori tady nejsou. Bouville se přesto rozčílil, jakmile uslyšel, že by za nimi měli jet raději do Avignonu. „Ale v Avignonu jsme byli včera,“ křičel na klerika, který jim chtěl podat informace, „a město bylo prázdné jako moje dlaň! A kde je monsignore Duèze? Kde je?“ Klerik namítl, že monsignore Duèze je biskupem avignonským, a že by bylo tudíž lepší vyhledat ho v jeho biskupství. Celá debata byla úplně k ničemu. Vrchní soudce v Orange byl jako z udělání zrovna toho dne na inspekci někde jinde a jeho zástupce neměl žádné instrukce, jak by se měl postarat o pohodlí příchozích. Bouville s Gucciem tedy strávili noc ve špinavé a studené krčmě blízko rozvalin zarostlých travou, kde se s hukotem proháněl vítr. Guccio seděl proti Bouvillovi zhroucenému únavou a řekl si, že by měl vzít věci do vlastních rukou, chce-li se vůbec kdy vrátit do Paříže, ať už úspěšně nebo ne. Jednoho muže z doprovodu kopla mula a on měl zlomenou nohu, museli ho nechat na místě. Dva koně byli zranění na hřbetě, jiní potřebovali znovu okovat. Bouvillovi teklo z nosu tak, že vzbuzoval lítost. Projevoval velmi málo energie a při pohledu na avignonské zdi se ho zmocnilo takové zoufalství, že ho Guccio celkem snadno přesvědčil, aby ho nechal jednat místo sebe. „Nikdy se neodvážím předstoupit před krále,“ sténal. „Jak má být zvolen papež, ptám se vás, když všechno, co nosí sutanu, uteče, ještě než přijedeme! Nikdy už nezasednu v královské radě! Nikdy. Tímto posláním jsem si zničil celý život!“ Začal se starat o nepodstatné maličkosti. Je portrét madam Klementiny dobře připevněný? Neporušil se nějak cestou? „Nechte všechno na mně, messire Hugo,“ pravil Guccio pevně. „Nejdřív vás musím uložit někde v teple; připadá mi, že to máte věru zapotřebí. “ Guccio se vypravil za královským hejtmanem města a okamžitě s ním začal jednat tónem, jaký měl používat Bouville od počátku. Tak hlasitě vykřikoval s italským přízvukem tituly svého pána a ty, které přisuzoval sám sobě, vložil do prosazování svých požadavků tolik důraznosti, že za méně než hodinu uvolnili dům, kam se celá družina mohla nastěhovat. Guccio všechny ubytoval a Bouvilla uložil do řádně vyhřívaného lůžka. Když se potom mohutný muž, který se pokrytecky omlouval za své nachlazení, jenom aby nemusel o ničem rozhodovat, schoulil pod pokrývky, řekl mu Guccio: „Nějak se mi nelíbí pach zrady, který se kolem nás neustále šíří. Raději bych zlato ukryl někam do bezpečí. Sídlí tu jeden Bardiho muž; svěřím mu poklad do úschovy. Potom budu mít lepší pocit a začnu hledat ty vaše zatracené kardinály.“ „Moje kardinály, moje kardinály!“ zabručel Bouville. „To přece vůbec nejsou moji kardinálové, mám jich plné zuby stejně jako vy za to, jak si se mnou neustále pohrávají. Popovídáme si o tom, až se trochu vyspím, je mi totiž pořád strašná zima. Jste si alespoň jistý poctivostí toho lombarda? Můžeme mu důvěřovat? Ty peníze přece jenom patří francouzskému králi…“ Guccio odpověděl zvysoka. „Buďte klidný, messire Hugo. Jsem na královy peníze opatrný stejně, jako by patřily někomu z mé rodiny. Ničeho se neobávejte!“ Nato se vydal do banky ve čtvrti svatého Agricola. Správce zdejší pobočky byl bratranec hlavy této mocné společnosti Bardiů a Guccia přijal velmi srdečně, jak se sluší na synovce představeného společnosti. Zlato osobně uschoval ve své pokladně. Vyměnili si podpisy; potom zavedl lombard návštěvníka do velké síně, aby vyslechl, jak se mu věci nedaří. Jakmile vstoupili do místnosti, obrátil se vysoký, štíhlý, lehce ohnutý muž, který stál u krbu. „Guccio Baglioni! Per Bacco, sei tu? Che piacere di vederti! “* „Carissimo Boccaccio, che fortuna! Che fal quasi?“** Na cestách se stále potkávají titíž lidé, protože jsou to pořád titíž, kteří cestují. Nebylo nic podivného na tom, že je signor Boccaccio tady, vždyť byl hlavním obchodním cestujícím společnosti Bardiů. Přátelství uzavřená náhodně na cestách lidmi, kteří hodně cestují, jsou rychlejší, vřelejší a často i trvanlivější než ta, jež spojují lidi usedlé na jednom místě. Boccaccio a Guccio se poznali před rokem na cestě do Londýna; ještě se několikrát potkali v Paříži a považovali se za odvěké přátele. Radost vyjadřovali bodrými toskánskými slovními výpady, často značně obhroublými. Náhodný posluchač, který není zvyklý na florentský způsob jednání, by jistě nepochopil, proč si tak veselí chlapíci navzájem spílají do bastardů, syfilitiků a sodomitů. Zatímco jim Bardi z Avignonu naléval kořeněné víno, Guccio vyprávěl o výpravě, jíž se účastní, a o smůle, která se jim během * Guccio Baglioni! U Baccha, jsi to přece ty! Jak rád tě vidím! ** Drahý Boccaccio, taková náhoda! Co tady děláš? posledních dnů lepila na paty při pronásledování kardinálů. Také popsal, v jak žalostném stavu se momentálně vynachází pan de Bouville. Boccaccio se neudržel smíchy. „La caccia al cardinali, la caccia al cardinali! Vi hanno preso per il culo, i Monsignori!* Potom zase zvážněl a poskytl Gucciovi vysvětlení. „Nediv se, že se kardinálové skrývají,“ pravil. „Naučili se opatrnosti. Všechno, co přichází z francouzského dvora, je poplaší a raději před tím utečou. Loni v létě se tu objevili Bertrand de Got a Vilém de Budos, synovci zesnulého papeže. Marigny je sem poslal, aby prý odvezli do Bordelais tělo jejich strýce. Měli s sebou jenom pět set ozbrojenců, což je poměrně dost nosičů na jednu mrtvolu! Jejich posláním bylo připravit volbu francouzského kardinála za papeže a věř mi, že nepoužívali nijak jemnou argumentaci. Jednoho krásného rána byly všechny domy Jejich Eminencí obrácené vzhůru nohama a klášter v Carpentrasu, kde zasedalo konkláve, obklíčený; kardinálové skákali rozsedlinou ve zdi a prchali do polí, jenom aby si zachránili kůži. Bez té pukliny, kterou jim jistě seslala Prozřetelnost, by se jim zle vedlo. Někteří uběhli dobrou míli se sutanou vykasanou ke kolenům. Jiní se zavrtali do sena v okolních stodolách. Vzpomínka na to je pro ně ještě stále moc živá.“ „Ještě k tomu dodejte,“ přidal se bratranec Bardi, „že právě posílili posádku ve Villeneuve a kardinálové čekají, že se lučištníci každou chvilku objeví na mostě. Viděli vás, jak jedete do Villeneuve a pak se vracíte, a to jim stačí… Víte, kdo jsoou ti jezdci, co vás několikrát předjeli? Přísahal bych, že jsou to lidé arcibiskupa Marignyho. V tuhle chvíli se jich po okolí hemží plno. Nechápu sice, co tady vlastně dělají, ale určitě jim jde o něco jiného než vám.“ „Nic s Bouvillem nezískáte,“ chopil se zase slova Boccaccio, „když budete vystupovat jako vyslanci francouzského krále, naopak ještě riskujete, že vám některý večer podají polévku okořeněnou tak silně, že už se ráno neprobudíte. V současné době bude lepší, když se u kardinálů… alespoň u některých kardinálů…! budete vydávat za vyslance neapolského krále. Přijíždíte snad od něj, ne?“ * Hon na kardinály, hon na kardinály! Ti vás pěkně převezli, monsignoři! „Přímo z Neapole,“ potvrdil Guccio, „a od královny Marie Uherské máme doporučení, že se máme setkat s kardinálem Duèzem.“ „Co to říkáš? S ním se dobře známe! Je to náš klient už dvacet let. Podivná osoba, ten monsignore Duèze. Vypadá to, že se usadil v Carpentrasu a rád by se nechal zvolit papežem.“ „Tak proč ho nezvolí? Vždyť je to Francouz!“ „Je rodilý Francouz; ale býval kancléřem v Neapoli, proto ho Marigny nechce. Můžu ti s ním na zítřek sjednat schůzku, jestli si přeješ.“ „Víš, kde ho najít?“ „Nikdy se odtud nehnul,“ zasmál se Boccaccio. „Vrať se teď do svého dočasného domova a já ti ještě večer vzkážu, jak se sejdete. A jestli máte trochu peněz, jak říkáš, vaši schůzku to jenom usnadní. Náš milý kardinál je totiž často na suchu a dost nám dluží.“ O tři hodiny později zabouchal signor Boccaccio na dveře domu, kde bydlel Bouville. Přinášel dobré zprávy. Kardinál Duèze vykoná nazítří k deváté ráno svoji pravidelnou zdravotní procházku na místě asi míli severně od Avignonu. Jmenuje se to tam Můstek podle malého mostu, který tam stojí. Kardinál souhlasí, že se tam jakoby náhodou sejde s panem de Bouville, pokud se dotyčný pán také bude v těch místech procházet, ovšem pod podmínkou, že ho nebude doprovázet více než šest mužů. Doprovod pak musí zůstat po stranách velkého pole, zatímco Duèze a Bouville budou rozprávět uprostřed prázdného prostranství, tedy vzdáleni nevítaným pohledům a hlavně uším. Kardinál toto tajemné setkání zorganizoval. „Guccio, zachránil jste mě, nikdy vám to nezapomenu a vždycky vám za to budu vděčný,“ pravil Bouville, jehož zdraví se díky navrácené naději trochu zlepšilo. Nazítří ráno se tedy Bouville doprovázený Gucciem, signorem Boccacciem a čtyřmi panoši vypravil k Můstku. Vzduch byl plný husté mlhy, v níž splývaly obrysy a zvuky zněly tlumeně. Místo bylo podle přání dostatečně pusté. Messire de Bouville měl na sobě tři pláště. Dlouho čekali. Konečně se z mlhy vynořila skupinka jezdců obklopující mladého muže cválajícího na bílé mule. Dojeli a muž mrštně sesedl. Měl na sobě tmavý kardinálský plášť, pod nímž se dalo tušit červené roucho, a na hlavě kožešinovou čapku s klapkami přes uši. Kráčel rychle, skoro poskakoval po zmrzlé trávě a brzy byl zřejmé, že tento muž je skutečně kardinál Duèze a že Jeho Jinošstvu je sedmdesát let. Jenom obličej s propadlými tvářemi a vpadlými spánky, bílým obočím a suchou pletí prozrazoval jeho věk; oči Jeho Eminence si však zachovaly bystrou živost mládí. Bouville mu vyšel vstříc a setkal se s kardinálem u zídky. Oba muži se chvilku pozorovali. Každého překvapilo vzezření toho druhého. Bouville se svou vrozenou úctou k církvi čekal, že uvidí vznešeného, trochu tučného preláta, a zatím měl před sebou diblíka poskakujícího v mlze. Kardinál se zase domníval, že za ním pošlou bojovného hejtmana typu Nogareta nebo Bertranda de Got, a teď s údivem zíral na tlustého muže obaleného šatstvem jako cibule, který hlučně smrkal. První udeřil kardinál. Jeho hlas musel překvapit každého, kdo ho ještě neslyšel. Byl zastřený jako smuteční buben, součastně živý, rychlý a přidušený, jako by nevycházel z něho, ale z někoho jiného, kdo se pohyboval někde v okolí a člověk ho pudově hledal. „Vy tedy přicházíte, pane de Bouville, od krále Roberta z Neapole, který mi prokazuje čest křesťanské důvěry. Neapolský král… neapolský král,“ opakoval. „To je moc dobře. Jste ale také vyslance krále Francie. Býval jste nejvyšším komořím krále Filipa, který mě příliš nemiloval… Nevím ani proč, neboť jsem během koncilu ve Vienne vždycky jednal podle jeho pokynů, a pracoval jsem tak na zrušení templářského řádu.“ Bouville pochopil, že rozhovor se bude ubírat skutečně po politické linii, a v tu ránu měl dojem, že zasedá v královské radě, byť stál v poli v Provence. Blahořečil své paměti, která mu hned poskytla argument k odpovědi. „Zdá se mi, monseigneure, že jste se postavil proti králi Filipovi, když prohlásil papeže Bonifáce za kacíře; a král Filip vám to nezapomněl.“ „Messire, popravdě, tohle po mně žádat bylo moc. Králové si neuvědomují, co vyžadují. Člověka, který patří do kolegia, z nějž se rekrutují papežové, odpuzuje provádět takové věci. Král po svém nástupu na trůn také přece neprohlásí, že byl jeho otec zrádce, cizoložník a plenitel, i když to tak mnohdy skutečně je. Papež Bonifác před smrtí zešílel, to víme všichni, odmítl svátost a pronášel strašlivě rouhačské řeči. Ztratil však rozum proto, že ho na trůně zpolíčkovali. Co by církev získala, kdyby tuto hanbu zveřejnila? A co se týče bul, které Bonifác vydal předtím, než ztratil zdravý rozum? Kacířského v nich bylo jedině to, že se nelíbily králi Francie. Neboť v těchto otázkách přináleží soud spíše papeži než králi. A Kliment V., můj vznešený dobrodinec… víte, že mu dlužím za to málo, čím jsem…, papež Kliment byl toho názoru. Monseigneur de Marigny mě také příliš nemiluje; od doby, kdy se uprázdnil stolec svatého Petra, pracuje proti mně. Tomu vůbec nerozumím! Proč si přejete se mnou mluvit? Je Marigny ve Francii pořád stejně mocný, nebo to jenom předstírá? Tvrdí se, že už o ničem nerozhoduje, ale přitom ho pořád všechno poslouchá.“ Podivný muž, tenhle kardinál, který nejdřív dělá všechno pro to, aby se vyslanci vyhnul, potom se s ním ochotně sejde a od první chvíle jde rovnou k věci, jako by znal svého partnera v diskusi odjakživa. „Pravdou je, monseigneure,“ pravil Bouville, který se nechtěl pouštět do debaty o Marignym, „pravdou je, že jsem tady jenom proto, abych vyjádřil přání krále Ludvíka a monseigneura z Valois ohledně co nejrychlejšího zvolení papeže.“ Kardinálovo bílé obočí se zvedlo. „Vskutku krásné přání, když už devět měsíců brání mému zvolení a používají k tomu všechny možné lsti, peníze, ba i násilí! Ne že bych se považoval za hodna tak vysokého poslání…, ale kdo je hoden, tážu se vás…? Nejsem tak chtivý jako mnozí jiní a netoužím posadit si na hlavu papežskou tiáru, neboť jsem si dobře vědom její tíhy. Avignonské biskupství mě dostatečně zaměstnává a rovněž tak pojednání, jimž věnuji všechen svůj zbylý čas. Pustil jsem se do spisování děl Thesaurus pauperum, Umění transmutace kovů o alchymických receptech a také Elixír filozofů; tato pojednání jsou už ve velmi pokročilém stavu a rád bych je dokončil, než zemřu… Změnili snad v Paříži rozhodnutí ohledně mé osoby? Přejí si nyní za papeže mne?“ Bouville si v tuto chvíli uvědomil, že instrukce monseigneura z Valois byly jako vždy stejně naléhavé jako nepřesné. Řekli mu jen: „Papeže!“ „Ale jistě, monseigneure,“ odvětil mlhavě. „Proč byste to neměl být vy?“ „To po mně tedy žádáte obtížnou věc… Budu muset získat kardinály, kteří mě zvolí. Co se za to ode mne očekává?“ „Monseigneure, král nutně potřebuje, aby byl zrušen jeho sňatek…“ „… a on se mohl oženit s madam Klementinou Uherskou. Je to tak?“ doplnil Bouvilla kardinál. „Vy o tom plánu víte?“ „Nebyli jste snad celé tři týdny v Neapoli a nevezete s sebou portrét madam Klementiny?“ „Vidím, že máte dobré informace, monseigneure.“ Kardinál neodpověděl a pozoroval nebe, jako by tam viděl létat anděly. „Zrušit…,“ pronesl tlumeným hlasem, který se ztrácel v mlze. „Jistě, sňatek se vždycky dá zrušit. Byly dveře do kostela dostatečně otevřené v den svatby? Byl jste tam… a nevzpomínáte si. Možná si jiní vzpomenou, že zůstaly nedopatřením zavřené… Váš král je blízký bratranec své manželky! Třeba se zapomnělo zažádat o dispens. Skoro všechna manželství evropských princů by se z tohoto důvodu dala rozvést; všichni jsou bratranci a stačí podívat se na jejich potomstvo, aby si to člověk dostatečně uvědomil. Tenhle kulhá, tamten je hluchý, onen se marně pokouší o tělesné spojení. Kdyby se čas od času mezi ně díky hříchu či mezalianci nedostalo trochu čerstvé krve, brzy by všichni zhasli na krtičnatost a ochablost.“ „Francouzská královská rodina,“ ohradil se Bouville dotčeně, „však je zdravá a silná, naši princové jsou statní jako koláři.“ „Ano, ano…, ale pokud nejsou nemocní na těle, jsou nemocní na duchu. A děti jim umírají v nízkém věku… Ne, skutečně netoužím po tom stát se papežem.“ „Ale pokud byste se jím stal, monseigneure,“ pravil Bouville ve snaze navázat nit, „připadalo by vám možné anulovat sňatek… ještě do léta?“ „Anulovat sňatek je mnohem snazší než znovu nalézt hlasy, které jsem vaší vinou ztratil,“ poznamenal trpce Jakub Duèze. Rozhovor se pořád točil dokolečka. Bouville se podíval směrem k mužům podupávajícím na konci pole a zalitoval, že si nemohl s sebou vzít Guccia nebo toho signora Boccaccia, který vypadá tak obratně. Mlha už trochu prořídla a na obloze se ukázalo zatím velmi bledé slunce. Bylo naprosté bezvětří. Bouville oceňoval tenhle oddych; byl už ale unavený z tíhy tří plášťů, které mu spočívaly na ramenou. Bezděky usedl na zídku z plochých kamenů a zeptal se: „V jakém bodě se teď nachází konkláve, monseigneure?“ „Konkláve? V žádném bodě. Kardinál ďAlbano…“ „Chcete jistě mluvit o messirovi Arnaudovi ďAuch, který loni přijel do Paříže…“ „… jako papežský legát, aby tam odsoudil velmistra templářského řádu. Právě o něm. Jako kardinál papežský komoří nás měl sjednotit; avšak on se snaží naopak všechno zpomalovat a nic nedělat od chvíle, kdy mu to messire de Marigny nakázal. Je totiž považován za jeho člověka.“ „Ale jestli nakonec…“ V tuto chvíli si Bouville uvědomil, že sedí, zatímco prelát stojí, a okamžitě se s omluvami zvedl. „Ne, ne, messire, jen seďte, prosím vás…,“ pravil Duèze a nutil ho, aby opět usedl. A sám se lehce posadil vedle něj na zídku. „Jestli se nakonec konkláve sejde,“ navázal Bouville, „k čemu dospěje?“ „K ničemu. To je velmi jednoduché, vysvětlím vám to.“ Samozřejmě to bylo velmi jednoduché pro kardinála, který jako kandidát na zvolení každý den počítal možné hlasy; méně jednoduché pro Bouvilla, který už měl takhle jisté potíže s chápáním smyslu toho povídání, jež mu plynulo do uší monotónně zpovědním hlasem. „Papež musí být zvolen dvěma třetinami hlasů. Je nás dvacet tři: patnáct Francouzů a osm Italů. Z těch osmi je pět pro kardinála Caetaniho, Bonifácova synovce…, a ti jsou neoblomní. Nikdy je nedostaneme na svoji stranu. Chtějí pomstít Bonifáce, nenávidí francouzskou korunu a všechny, kteří by jí přímo nebo prostřednictvím papeže Klementa, mého ctihodného dobrodince, mohli sloužit.“ „A ti tři další?“ „… nenávidí Caetaniho; dva z nich jsou Colonnové a jeden Orsini. Tam jsou pradávné rodinné spory. Žádný z těch tří nemá šanci na zvolení a jsou mi naklonění, neboť bych mohl zabránit zvolení Franceska Caetaniho; ledaže by… ledaže by jim bylo přislíbeno, že bude Svatá stolice přemístěna zpátky do Říma. To by podstatně změnilo situaci a mohlo Italy na chvilku spojit, ovšem potom by se zase začali mezi sebou vraždit.“ „A těch patnáct Francouzů?“ „Ajaj! Kdyby bylo těch patnáct Francouzů schopných se domluvit, už bychom měli papeže dávno! Na začátku jsem jich měl na své straně šest, neboť byl vůči nim mým prostřednictvím velmi štědrý neapolský král.“ „Šest Francouzů,“ počítal Bouville, „a tři Italové, to je devět.“ „No ano, messire… To je devět, a my potřebujeme šestnáct hlasů. Všimněte si však také, že těch zbývajících devět Francouzů nedá dohromady dost hlasů, aby mohl být zvolen papež podle Marignyho gusta.“ „Takže vám musíme získat sedm hlasů. Myslíte si, že by se kardinálové dali koupit za peníze? Mohl bych vám v tom případě nějaké fondy poskytnout. Kolik počítáte pro jednoho kardinála?“ Bouville se domníval, že vede jednání velmi obratně. Překvapilo ho proto, že Duèze po vyslechnutí jeho návrhu nevyskočil radostí. „Nemyslím si,“ odpověděl, „že by se francouzští kardinálové, co nám chybějí do počtu, dali podplatit. Není to z toho důvodu, že by čest byla jejich největší ctností, ani že by žili asketicky; pro tuto chvíli je pro ně ale nejdůležitější strach, který jim nahání messire de Marigny. Nepůjdou proti jeho přání. Italové jsou chtivější, ale ti zase mají místo svědomí nenávist.“ „Takže všechno záleží na Marignym a na vlivu, který má na těch devět francouzských kardinálů?“ otázal se Bouville. „Všechno záleží jenom na tom, messire, tedy dnes… Zítra to možná bude záviset na něčem jiném. Kolik zlata mi můžete poskytnout?“ Bouville vykulil oči. „Právě jste mi řekl, monseigneure, že by vám zlato bylo k ničemu!“ „To jste mě špatně pochopil, messire. Zlato mi nemůže pomoci získat nové stoupence, ale je nezbytně nutné, abych si udržel ty, co už na své straně mám. Zatím je totiž nemůžu zahrnout prebendami, neboť dosud nejsem zvolen. Bylo by věru povedené, kdybyste mi sehnal chybějící hlasy, ale já jsem mezitím přišel o ty, které mě teď podporují! „Jakou sumu potřebujete ?“ „Pokud je francouzský král dost bohatý, aby mi mohl poskytnout šest tisíc livrů, ujišťuju vás, že s nimi naložím dobře.“ V tuto chvíli se Bouville musel nutně vysmrkat. Kardinál to považoval za řečnickou finesu a obával se, že vyslovil příliš vysokou částku. To byl jediný bod, který Bouville v této hře uhrál. „Stačilo by mi i pět tisíc…,“ zamumlal Duèze, „tedy na nějaký čas.“ Už věděl, že zlato z větší části neopustí jeho váček, nebo spíše poslouží na zapravení jeho dluhů. „To zlato,“ pravil Boaville vám předají Bardiové.“ „Ať si ho nechají v úschově,“ odvětil kardinál; mám u nich účet. Budu z něj čerpat podle potřeb.“ Najednou měl naspěch, jako by se nemohl dočkat, až zase nasedne na mulu, ujistil Bouvilla, že na něj bude pamatovat v modlitbách a s radostí ho opět uvidí. Podal tlustému muži k polibku svůj prsten a vzdálil se stejnou hopsavou chůzí, jakou sem přišel. Podivného papeže budeme mít, zajímá se stejně o alchymii jako o církev, pomyslel si Bouville dívaje se za ním; je skutečně stvořen pro úděl, který si vybtral? Bouville byl sám se sebou docela spokojený. Pověřili ho, aby vyhledal kardinály? Podařilo se mu setkat se s jedním z nich… Měl najít papeže? Zdá se, že tenhle Duèze si nepřeje nic jiného, než se jím stát… Měl rozdělit zlato? Stalo se. Když se Bouville setkal s Gucciem a s uspokojeným výrazem mu vyložil, jak pochodil, zvolal Tolomeiho synovec: „Messire Hugo, koupil jste takhle draho jediného kardinála, kterého už jsme na své straně měli!“ A tak se zlato, jež neapolští Bardiové prostřednictvím Tolomeiho půjčili francouzskému králi, vrátilo Bardiům v Avignonu na uhrazení částky, kterou půjčili kandidátu neapolského krále. VII OSVĚDČENÍ VÝMĚNOU ZA PAPEŽE Filip z Poitiers stál před Ludvíkem Hašteřivým. Nachýlenou bradou a hubenýma nohama se podobal čápovi. „Sire, bratře,“ pronášel břitkým a chladným hlasem, který připomínal hlas Filipa Sličného, „předal jsem vám závěry našeho vyšetřování. Nemůžete po mně žádat, abych popíral pravdu, když bije do očí.“ Komise, která měla prověřit účty a hospodaření Enguerranda de Marigny, právě ukončila práci. Několik týdnů zkoumala komise, v níž zasedali Filip z Poitiers, hrabata z Valois, z Evreux a ze Saint-Pol, hofmistr Matouš de Trye, pod zachmuřeným dohledem hraběte z Poitiers řádku po řádce deník královské pokladny, a to v rozmezí celých šestnácti let; pánové vyžadovali vysvětlení a ověřovali každý údaj v archivních složkách, neopominuli žádnou kapitolu. Toto přísné vyšetřování, které probíhalo v atmosféře soupeření a mnohdy i nenávistí, neboť členové komise patřili téměř rovným dílem k Marignyho stoupencům i nepřátelům, však neobjevilo nic, co by mohlo být použito proti koadjutorovi. Jeho správa majetku koruny a veřejných financí byla bez poskvrnky, všechny příjmy a výdaje byly přesně doloženy. Pokud byl bohatý, vděčil za to pouze velkorysosti zesnulého krále a také své finančnické zdatnosti. Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že by někdy směšoval vlastní zájmy se zájmy státu, ještě méně pak tomu, že by kdy královskou pokladnu okradl. Valois zuřil jako hráč, který vsadil na nesprávného koně, a odmítal až do konce připustit, co bylo naprosto zřejmé; jedině jeho kancléř Mornay ho byť nerad v jeho neudržitelné pozici podporoval. Ludvík X. držel v ruce závěry komise, kde se šest hlasů vyslovilo proti dvěma, a přesto je váhal schválit; toto váhání se jeho bratra Filipa hluboce dotýkalo. „Marignyho účty jsou čisté; zde je důkaz,“ pravil znovu Filip z Poitiers. „Pokud si přejete jinou zprávu než pravdivou, musíte se obrátit na někoho jiného než na mne.“ „Účty… účty…,“ zopakoval Ludvík X. „Každý dobře ví, že účty se dají vyložit tak, jak se to komu hodí. A také každý ví, že jste Marignymu nakloněn.“ Poitiers mlčky a pohrdavě pozoroval bratra. „V této pozici nejsem nakloněn nikomu a ničemu, Ludvíku, kromě království a spravedlnosti; proto vám předávám toto osvědčení, které byste měl podepsat, opatřit pečetí a odevzdat Marignymu.“ Všechny rozdíly temperamentu, které existovaly mezi Filipem Sličným a jeho bratrem Karlem z Valois, znovu ožívaly mezi Ludvíkem X. a Filipem z Poitiers. Jenom role byly tentokrát obrácené. Dříve měl vládnoucí bratr skutečně vlastnosti panovníka a Valois vedle něj působil jenom jako věčně nespokojená, užvaněná figura. Teď však se role obrátily; na trůně seděl svárlivý slaboch a mladší bratr měl schopnosti vládnout. Celých devětadvacet let si Valois myslel: Ach, kdybych se tak byl narodil jako první! A teď si Poitiers začínal říkat, ale mnohem oprávněněji: Určitě bych lépe zastával pozici, pro niž se narodil můj bratr. „A pak, účty nejsou všechno. Nelíbí se mi i jiné věci,“ pokračoval Ludvík. „Třeba dopis, co jsem dostal od anglického krále. Doporučuje mi v něm, abych obdařil Marignyho stejnou důvěrou, jakou v něj měl náš otec, a vychvaluje tam služby, které poskytl oběma královstvím… Nemám rád, když mi někdo diktuje, co mám dělat.“ „Takže když vám náš švagr dá dobrou radu, hned se jí odmítnete řídit?“ Ludvík X. odvrátil zrak a trochu se na stolici zavrtěl. Neodpovídal na otázky a viditelně se snažil získat čas. „Ještě počkám, než vyslovím závěr. Chci nejdříve vyslechnout Bouvilla, jehož příjezd očekávám každou chvilku.“ „Co má Bouville co dělat s vaším rozhodnutím?“ „Chci vědět, co se děje v Neapoli a jak pokračuje konkláve,“ odvětil Hašteřivý podrážděně. „Nehodlám se v žádném případě postavit proti strýci Karlovi ve chvíli, kdy mi našel manželku a kdy pro mě hledá papeže.“ „Takže raději obětujete strýcovým náladám poctivého ministra, a zbavíte se tak jediného muže, který dnes ví, jak řídit království. Dejte si pozor, bratře; nemůžete dělat polovičatá opatření. Zajisté jste si dobře všiml, že zatímco jsme se probírali Marignyho účty, jako by šlo o účty zlotřilého služebníka, ve Francii ho všechno dál poslouchalo jako dřív. Budete ho muset buď povolat zpět do úřadu se vší slávou, nebo ho naprosto zničit: obžalovat ho z vymyšlených zločinů a potrestat za to, že věrně sloužil. Vyberte si. Marignymu může trvat ještě rok, než vám dá papeže; potom však budete mít takového, který poslouží zájmům našeho království. Náš strýc Karel vám bude denně slibovat, že svatého otce budete mít už zítra; nejenže se mu to stejně nepodaří dříve, ale navíc od něj můžete dostat nanejvýš nějakého Caetaniho, kterému půjde jenom o to aby přestěhoval papežský úřad zpátky do Říma a odtamtud jmenoval vaše biskupy a řídil vaše království.“ Vzal do ruky osvědčení a přiblížil je těsně k očím, neboť byl silně krátkozraký, aby si je ještě jednou přečetl. „… na základě předložených zjištění stvrzuji, že účty sira Enguerranda de Marigny vztahující se ke správě pokladnice templu, Louvru i královské komory, jsou naprosto v pořádku a že sir de Marigny ani jeho dědicové královské koruně nic nedluží.“ Na pergamenu už chyběl jenom králův podpis a pečeť. „Bratře,“ pravil ještě Poitiers, „ujistil jste mě, že jakmile skončí na královském dvoře smutek, budu jmenován pairem, a že už se teď mohu za něj považovat, a tedy se tak i chovat. Jako královský pair vám tudíž radím, abyste podepsal. Tímto činem učiníte spravedlnosti zadost.“ „Spravedlnost patří jenom králi!“ zvolal Hašteřivý s náhlým vztekem, který se u něj projevoval vždycky, když se dostal do úzkých. „Ne, sire,“ opáčil klidně Filip; „ne, sire, to král patří spravedlnosti. Má jí sloužit a umožnit jí, aby zvítězila.“ Téhož dne a skoro ve stejnou hodinu dorazili do Paříže Bouville a Guccio. Hlavní město začínalo křehnout chladným počasím, stmívalo se už brzy odpoledne a všechno připomínalo příchod dlouhých zimních večerů. Matouš de Trye čekal na pocestné u Svatojakubské brány. Měl pozdravit Bouvilla jménem krále a okamžitě ho k němu přivést. „Cože? To si nesmím ani odpočinout?“ zeptal se Bouville. „Jsem celý rozlámaný a špinavý, příteli, držím se na nohou jenom zázrakem. Nemám už věk na takovou jízdu. Nemůžu si dopřát alespoň očistu a trochu spánku?“ Nelíbilo se mu, jak na něj spěchají. Představoval si, že naposledy povečeří s Gucciem v soukromé místnosti nějaké dobré krčmy, že si řeknou spoustu věcí, na něž si za celých šedesát dní společné cesty nenašli čas a které mají potřebu vyslovit poslední večer, jako by se jim taková příležitost už nikdy neměla naskytnout. Místo toho je donutili rozejít se přímo na ulici, ani si nemohli projevit přátelství, neboť je přítomnost Matouše de Trye rušila. Bouvilla to rmoutilo; cítil smutek, že všechno už končí; díval se za odcházejícím Gucciem s pocitem že vidí odcházet nádherné dny v Neapoli, zázračné chvíle navráceného mládí, jimiž osud nakrátko obohatil podzim jeho života. Teď už kosa definitivně podetnula jeho mládí, nikdy už znovu nevypučí. Vlastně jsem tomu příjemnému mladíkovi pořádně nepoděkoval za služby, jež mi prokázal, a za potěšení, které jsem měl z jeho doprovodu, říkal si v duchu Bouville. Ani si nevšiml, že Guccio odnáší truhlu obsahující zbytek zlata od Bardiů, ostatně se to rozumělo samo sebou; po odečtení cestovních výdajů a obolu vyplaceného kardinálovi zbyla jenom malá částka, ale společnost Tolomeiů alespoň dostane svoji provizi. Stejně však i Guccio pociťoval lítost, že musí opustit tlustého Bouvilla; u lidí nadaných pro obchod hra o zisk nijak nebrzdí city. Bouville si už po příchodu do královského paláce všiml několika maličkostí, které se mu vůbec nezamlouvaly. Služebníci jako by ztratili přesnost a pečlivost, které po nich vyžadoval on za časů krále Filipa, i výraz úcty a obřadnosti, který byl u nich kdysi obvyklý. I podle nejmenšího gesta bývalo kdysi na první pohled patrné, že služebnictvo patří ke královskému paláci. Uvolnění morálky bylo teď znát. Když se však bývalý nejvyšší komoří octl v přítomnosti Ludvíka X., ztratil veškerý kritický pohled; stál před králem a jedinou jeho myšlenkou bylo, aby se poklonil dost hluboko. „Tak co, Bouville,“ otázal se ho Hašteřivý okamžitě po krátkém objetí, které svému vyslanci uštědřil, „jaká je madam Uherská?“ „Jde z ní strach, sire; nepřestával jsem se před ní třást. Ale na svůj věk má ještě obdivuhodnou sílu ducha.“ „A jak vypadá, co tvář, postava?“ „Pořád velmi vznešená, sire, i když jí úplně chybí zuby.“ Ludvík X. zneklidněl a couvl; Karel z Valois, který byl audienci přítomen, pochopil a rozesmál se. „Ale ne, Bouville,“ pravil; „král se vás neptá na královnu Marii, ale na madam Klementinu.“ „O pardon, sire!“ zrudl Bouville. „Madam Klementina? Ukážu vám ji.“ A nechal přinést Oderisiho obraz, který vytáhli ze skříňky a položili na vyřezávaný kus nábytku. Otevřeli křídla, která portrét chránila; přinesli k obrazu svíce. Ludvík se opatrně přiblížil, jako by se bál konfrontace; potom se usmál na strýce. „Je to krásná země, sire! Kdybyste jen věděl!“ zvolal Bouville při pohledu na neapolskou krajinu na křídlech obrazu. „Slunce tam svítí po celý rok; a lidé jsou veselí, všude je slyšet zpěv…“ „Neříkal jsem vám pravdu, synovče?“ otázal se Valois. „Obdivujte tu pleť, ty medové vlasy, ten vznešený postoj! A ta ňadra, synovče, podívejte se na ta nádherná ňadra!“ On sám neviděl princeznu už deset let a sám byl příjemně překvapen a spokojený sám se sebou. „A musím ještě králi připomenout,“ dodal Bouville, „že madam Klementina je ještě daleko krásnější, když se na ni člověk dívá ve skutečnosti, je totiž navíc přívětivá a vlídná…“ Ludvík mlčel; zdálo se, že zapomněl na jejich přítomnost. S čelem nachýleným kupředu a trochu ohnutými zády se naprosto ponořil do toho podivného setkání s obrazem. Dělal mnohem víc, než že ho jenom pozoroval; tázal se ho, tázal se i sebe. V modrých očích Klementiny Uherské nacházel cosi z Eudelinina pohledu, jakousi snivou trpělivost a uklidňující laskavost. A rovněž tak úsměv i barvy nesly v sobě stopy jisté podobnosti se spanilou pradlářkou… Další Eudelina, ovšem Eudelina s královskou krví, která se narodila pro panovnický trůn. Na chvilku se Ludvík snažil vyvolat si v duchu obrázek Markéty Burgundské, její kulaté a vypouklé čelo, černé kučeravé vlasy, snědou pleť černovlásky a oči, v nichž se tak snadno objevilo nepřátelství… Za chvilku mu tento obrázek zmizel a zase se vynořila tvář Klementiny, vítězící svou klidnou krásou. A Ludvík nabyl přesvědčení, že vedle téhle světlovlasé princezny se jeho tělo nebude muset nikdy obávat selhání. „Ach! Jak je krásná, je skutečně krásná!“ pravil konečně. „Strýčku, měl jste skvělý nápad, děkuji vám i za to, že jste nechal namalovat ten portrét. Jsem vám nesmírně povděčen. A vy, pane de Bouville, dostanete ode mne dvě stě livrů důchodu z královské pokladny… v den sňatku.“ „Ó, sire,“ zašeptal Bouville vděčně, „čest, že jsem vám mohl sloužit, je pro mne dostatečnou odměnou.“ Král vzrušeně přecházel sem tam. „Takže jsme vlastně zasnoubeni,“ pravil. „Jsme zasnoubeni… Zbývá jen, aby mě rozvedli.“ „Ano, sire, a musí se to stát do léta. To je podmínka, abyste se mohl oženit s madam Klementinou.“ „Doufám, že tak dlouho nebudu muset čekat. Kdo klade takovou podmínku?“ „Královna Marie, sire…,“ pravil Bouville. „Má pro svoji vnučku ještě jiné nápadníky, a i když jste v jejích očích nejslavnějším a nejžádoucnějším nápadníkem, nehodlá čekat déle než do léta.“ Ludvík X. se tázavě obrátil k Valoisovi, který se sám zatvářil udiveně. Během Bouvillovy nepřítomnosti vedl Valois živou korespondenci s neapolským dvorem, neboť se řízení celé události ujal sám, a svého synovce ujišťoval, že se sňatek určitě uskuteční, že příslib je definitivní a bez jakýchkoli podmínek a termínů. „Madam Uherská vám tuto podmínku sdělila na poslední chvíli?“ zeptal se Bouvilla. „Nikoli, monseigneure; hovořila v tom smyslu několikrát; jen se k tomu při rozloučení znovu vrátila.“ „Pcha! To jsou jenom řeči, aby nás trochu popohnali a udělali se vzácnější. Kdyby se náhodou zrušení sňatku protáhlo, což je nepravděpodobné, madam Uherská by ráda trpělivě počkala.“ „Nevím, monseigneure; tato podmínka byla vyřčena naprosto vážně a se vší rozhodností.“ Valois se necítil nejlépe a bubnoval konečky prstů do opěrek svého křesla. „Do léta,“ mumlal Ludvík; „do léta… A v jakém bodě se teď nachází konkláve?“ Bouville se pustil do zevrubného líčení své mise v Avignonu, aniž se však příliš zabýval vlastními nezdary; přednesl informace, které dostal od Guccia, vyprávěl o svém setkání s kardinálem Duèzem a zdůraznil, že volba papeže závisí především na Marignym. Ludvík X. mu naslouchal velmi pozorně, oči mu přitom často zabíhaly k portrétu Klementiny Uherské. „Duèze… ano,“ pravil. „Proč by to nemohl být zrovna on…? Je ochotný hned zrušit sňatek… Chybí mu sedm francouzských hlasů… Takže vy mi, Bouville, tvrdíte, že jenom Marigny může dovést tuto záležitost do konce?“ „Jsem o tom naprosto přesvědčený, sire.“ Hašteřivý se pomalu přesunul ke stolu, kde leželo osvědčení o Marignyho bezúhonnosti, jež vypracoval Filip z Poitiers. Vzal pero a namočil ho do inkoustu. Karel z Valois zbledl. „Synovče,“ zvolal a vyskočil, „snad nezbavíte toho darebáka obvinění?“ „Všichni ostatní kromě vás, strýčku, tvrdí, že jeho účty jsou v naprostém pořádku. Šest baronů pověřených kontrolou je toho názoru; pouze váš kancléř je stejného mínění jako vy.“ „Synovče, snažně vás prosím, počkejte ještě… Ten muž vás podvádí stejně, jako podváděl vašeho otce!“ zvolal Valois. Bouville by byl raději někde jinde. Ludvík X. upřel na svého strýce zarputilý, zlomyslný pohled. „Řekl jsem vám, že potřebuju papeže,“ pronesl. „Ale Marigny je proti Duèzovi!“ „Dobrá! Tak ať vybere jiného!“ A aby předešel jakékoli další námitce, dodal ještě velmi vážným tónem beze vší souvislosti větu: „Nezapomeňte, že král patří spravedlnosti…, aby jeho prostřednictvím zvítězila.“ A podepsal osvědčení. Valois se rozloučil, neskrývaje zklamání. Dusil se vzteky. Raději jsem mu měl najít nějakou pajdavou křivonožku s poďobanou tváří, myslel si. Nespěchal by tolik. Prohrál jsem a Marigny se teď vrátí ke dvoru díky zbraním, které jsem vykoval, abych ho z něho vyhnal. VIII ZOUFALÝ DOPIS Poryvy větru bičovaly úzkou okenní tabulku a Markéta Burgundská couvla, jako by se ji snažil kdosi z nebe udeřit. Začínalo svítat, bylo to ještě nesmělé svítání na normandském venkově. V tuto hodinu stoupala na cimbuří Château-Gaillard první hlídka. Bouře hnala od západu obrovitá mračna s temnými lemy nacucanými deštěm; a topoly podél Seiny ohýbaly své hřbety bez listí. Seržant Lalaine odstranil závoru z dveří, které oddělovaly na točitém schodišti obě princezny; lučištník Tlustý Vilém přinesl do Markétiny komnaty dvě dřevěné misky naplněné kaší, z níž se kouřilo; potom beze slova vyšel. Těžce za sebou vlekl nohy. „Blanko…,“ zavolala Markéta, přibližujíc se k odpočívadlu. Žádná odpověď. „Blanko!“ zopakovala hlasitěji. Ticho, které následovalo, ji naplnilo úzkostí. Konečně zaslechla pomalé klapnutí dřeváků na schodech. Blanka vstoupila vrávoravým krokem, obličej měla ztrhaný; její světlé oči měly v šedém světle, které naplňovalo místnost, nepřítomný a současně umíněný výraz. „Spala jsi trochu?“ zeptala se Markéta. Blanka beze slova došla až ke džbánu vody položenému na stoličce, poklekla, naklonila džbán k ústům a dlouze se napila. Často se teď chovala v běžných životních situacích dost podivně. V místnosti už nezůstalo mnoho kousků z Bersuméeova nábytku. Velitel pevnosti si ho odnesl před třemi měsíci, okamžitě po náhlé a rozhodně ne zdvořilostní návštěvě Alaina de Pareilles, který mu přijel důrazně a dost drsně připomenout Marignyho příkazy. Truhly a židle, které sem přinesli na počest monseigneura z Artois, byly pryč; zmizel i stůl, u něhož uvězněná královna večeřela se svým bratrancem. V kulaté vězeňské místnosti zůstalo jen poskrovnu hrubého nábytku, jímž byla vybavena strážnice. Na lůžku ležela matrace nacpaná lusky a hrachem. Pareilles však zase řekl, že Marignymu záleží na zdraví madam Markéty, a tak dbal od té doby Bersurnée na to, aby měla dost přikrývek. Ložní prádlo však ani jednou nevyměnili a oheň v krbu rozdělávali, jen když venku mrzlo. Obě ženy seděly vedle sebe na kraji postele, misky s kaší měly položené na kolenou. Blanka začala chlemtat pohankovou kaši přímo z misky, ani nepoužila lžíci. Markéta nejedla. Zahřívala si o dřevěnou misku prsty; byla to jedna z jejích příjemných chvilek za celý den a poslední smyslová radost, která jí zbývala. Přivírala oči, celá se soustředovala na prostinké potěšení, že může nasbírat trochu tepla do konečků prstů. Najednou se Blanka zvedla a hodila miskou přes místnost. Kaše se rozprskla po podlaze, kde bude kysat celý týden. „Co je ti?“ zeptala se Markéta. „Chci umřít, zabiju se!“ ječela Blanka. „Vrhnu se dolů ze schodiště… A ty zůstaneš sama… sama!“ Markéta povzdechla a zanořila lžíci do kaše. „Nikdy se odtud kvůli tobě nedostaneme,“ pokračovala Blanka, „protože jsi nechtěla podepsat dopis, jak tě o to žádal Robert. Je to tvoje vina. Všechno je jenom tvoje vina. Tady se nedá žít. Ale já umřu. A ty zůstaneš sama!“ Zklamaná naděje je pro vězně zkázonosná. Jakmile se Blanka dověděla, že zemřel Filip Sličný, a hlavně když viděla přijíždět Roberta z Artois, uvěřila, že se dostane na svobodu. Potom se však nic nestalo, naopak ji i sestřenici připravili o vymoženosti, které jim na krátkou dobu zpříjemnily pobyt tady a o něž se jim postaral právě bratranec. Od té doby byla Blanka jako vyměněná. Přestala se mýt; hubla; přecházela z náhlých záchvatů vzteku do zoufalého pláče, který zanechával na jejích nemytých lících stružky. Zpod plátěného čepce vykukovaly teď už trochu delší, slepené a zcuchané vlasy. Byla plná výčitek a stížností a neustále jimi Markétu zahrnovala; svalovala na Markétu odpovědnost za všechno, zazlívala jí, že ji vehnala do náruče Gautiera ďAulnay, urážela ji, dupala zlostí a vyžadovala, aby napsala do Paříže a přijala návrh, který jí byl učiněn. Ženy, které neměly nikoho jiného než jedna druhou, se začaly pomalu nenávidět. „Tak si chcípni, když už nemáš odvahu a sílu bojovat!“ odpověděla Markéta. „Proč mám bojovat? Bojovat proti zdem… Jenom abys byla královnou? Protože doufáš, že ještě budeš královnou? Královnou! Královnou! Jen se podívejte na královnu!“ „Ale kdybych ustoupila, dali by svobodu jenom mně, ne tobě.“ „Sama, zůstaneš tu sama, sama!“ opakovala Blanka. „Tím líp! Nepřeju si nic jiného než být sama!“ opáčila Markéta. I ona za poslední týdny sešla víc než za celý první půlrok věznění. Zhubla v obličeji, rysy jí ztvrdly, na tvářích se objevil lišej. Dny míjely jeden za druhým, nepřinášely žádnou změnu a ji mučila v duchu stále stejná otázka: neudělala chybu, když odmítla Artoisův návrh? Blanka se vrhla ke schodišti. Markéta si pomyslela: Jen ať si rozbije lebku! Ať už ji neslyším naříkat a ječet! Nezabije se, ale aspoň ji odvedou, nebudu se na ni muset dívat, poslouchat ji. A rozběhla se za švagrovou se vztaženýma rukama, jako by ji chtěla strčit do hlubiny schodiště. Blanka se obrátila. Chvilku se měřily pohledem. Najednou se Markéta opřela o zeď, skoro se zhroutila. „Už obě šílíme…,“ řekla. „Myslím, že nastal čas, abych ten dopis napsala. I já už jsem u konce se silami.“ Naklonila se a zavolala: „Stráže! Stráže! Zavolejte mi kaplana.“ Odpovědí jí bylo pouze zahučení zimního větru, který odlepoval střešní tašky. „Vidíš…,“ poznamenala Markéta, krčíc rameny. „Řeknu jim to, až nám přinesou večeři.“ Blanka však seběhla po schodech a začala bušit na dveře u paty schodiště, ječíc přitom, že chce mluvit s velitelem. Lučištníci ve strážnici přestali hrát v kostky a ženy zaslechly, jak jeden z nich vyšel ven. Bersumée se objevil za chvilku, čepici z vlčí kožešiny měl naraženou až k obočí. Vyslechl Markétinu žádost. Kaplan? Ten tady dnes není. Pera a pergamen? Nač to? Vězenkyne přece nemají právo s kýmkoli komunikovat: nesmějí s nikým mluvit, s nikým si vyměňovat listy; takové jsou rozkazy monseigneura de Marigny. „Musím napsat králi,“ pravila Markéta. Králi? Ó! Nad tímhle se musel Bersumée zamyslet. Zahrnuje termín „kdokoli“ také krále? Markéta však mluvila tak zvysoka a působila tak podrážděně, že velitel nakonec ustoupil a nechal se obměkčit. „Jděte, nezdržujte se,“ křičela na něj. Bersumée se vydal do sakristie a sám přinesl psací potřeby. Ve chvíli, kdy měla Markéta začít psát list, naposledy se v ní všechno vzepřelo. Už nikdy, i kdyby se nějakým zázrakem dosáhlo znovuotevření procesu, už nikdy nebude moci tvrdit, že byla nevinná a že bratři Aulnayové při mučení lživě vypovídali. Připraví svoji dceru o všechna práva na korunu… „Piš, piš!“ pobízela ii Blanka. „Nic nemůže být horší než to, co je teď,“ zamumlala Markéta. A napsala svoji výpověď, svoji kapitulaci. „… Vyznávám a prohlašuji, že moje dcera Jana není vaším dítětem. Vyznávám a prohlašuji, že jsem vám odmítala své tělo, takže náš sňatek nebyl naplněn… Vyznávám a prohlašuji, že nemám právo považovat se za vaši manželku… Očekávám, že se slitujete nad mým osudem, a jak jste mi prostřednictvím pana z Artois přislíbil, necháte mě odvézt do kláštera v Burgundsku…“ Bersumée stál u ní, podezíravý a neklidný po celou dobu, co psala; potom vzal list a chvíli ho studoval, ovšem jen to předstíral, neboť neuměl dobře číst. „Tohle se musí co nejdříve dostat do rukou monseigneura z Artois,“ pravila Markéta. „O madam, to mění situaci. Ujistila jste mě, že list je určen králi…“ „… monseigneura z Artois, který jej předá králi!“ zvolala Markéta. „Je to napsáno nahoře! Jste slepý, že to nevidíte?“ „Ach ano… A kdo ten list doručí?“ „Vy sám!“ „Nemám podobné rozkazy.“ Celý den se nedokázal rozhodnout, co má udělat, a čekal na kaplanův návrat, aby se ho zeptal na jeho mínění. Dopis nebyl zapečetěný a kaplan si ho přečetl. „Vyznávám a prohlašuji… vyznávám a prohlašuji… Buď lže, když se mi zpovídá, nebo lže v tomto listě,“ pravil, škrábaje se na své béžové lebce. Byl trochu opilý a zaváněl cidrem. Nicméně si připomněl, že ho pan z Artois nechal čekat tři hodiny v mraze, jen kvůli listu od madam, a že potom odjel bez něj, a ještě ho přitom zahrnul nadávkami… Přesvědčil Bersuméea, aby otevřel láhev, a po mnohomluvných debatách mu nakonec poradil, aby list doručil, doufaje, že mu z toho pokyne trochu osobního prospěchu. Bersumée se přikláněl k témuž řešení a z podobných důvodů. V Andelys se říkalo, že Marigny upadl v nemilost, a dokonce se tvrdilo, že proti němu král vede proces. Jistá byla jedna věc: Marigny sice dál posílal rozkazy, slezle neposílal už peníze. Bersumée dostal najednou před třemi měsíci všechny nedoplatky svého žoldu, ale od té doby nic; a blížila se doba, kdy už nebude mít z čeho živit své muže a vězenkyně. Tady měl dobrou příležitost, aby se na místě informoval, jak se věci opravdu mají. „Na tvém místě, veliteli,“ říkal kaplan, „bych předal list velkému inkvizitorovi, který je současně královým zpovědníkem. Napsala přece: ‚Vyznávám'. Takže je to záležitost církve a krále… Jestli se ti do toho nechce, rád se toho úkolu ujmu. Znám bratra inkvizitora; je ze stejného kláštera v Poissy jako já…“ „Ne, pojedu sám,“ odvětil Bersumée. „Nezapomeň se o mně zmínit, pokud uvidíš bratra inkvizitora.“ Nazítří předal Bersumée rozkazy seržantu Lalainovi a s železným kloboukem na hlavě vyrazil na svém nejlepším koni do Paříže.“ Dorazil tam následujícího dne uprostřed odpoledne, zrovna lilo jako z konve. Bersumée byl zablácený až po uši, suknici měl promočenou a v takovém stavu vstoupil do krčmy blízko Louvru, aby se tam dal trochu do pořádku a rozmyslel si, co dál. Neboť po celou cestu ho trápil neklid. Jak má vědět, jestli dělá dobře nebo špatně, jestli jedná v souladu se svými zájmy nebo proti nim? Měl by o tom všem zpravit Marignyho, nebo se naopak hned odebrat k monseigneuru z Artois? Když nebude dbát na rozkazy prvního, co tím získá u druhého? Marigny… Artois… Artois nebo Marigny? A proč ne velký inkvizitor? Nad hlupáky však někdy bdí Prozřetelnost. Zatímco si Bersumée sušil břicho u ohně, vyrušila ho z přemýšlení pořádná herda do zad. Byl to seržant Quatre-Barbes, bývalý kumpán z posádky, který právě vrazil do krčmy a okamžitě ho poznal. Neviděli se už šest let. Objali se, potom couvli, aby si jeden druhého prohlédl, a znovu se objali. Hlučně objednali víno, aby oslavili nečekané shledání. Quatre-Barbes, hubený chlapík se zčernalými zuby a zapadlýma očima, byl seržantem lučištníků v kumpanii v Louvru; chodíval do téhle krčmy pravidelně. Bersumée mu záviděl, že žije v Paříži. Quatre-Barbes zase záviděl Bersuméeovi, že postupoval při povyšování rychleji a že dnes velí celé pevnosti. Všechno bylo tedy v nejlepším pořádku, protože každý si byl vědom toho, že ho ten druhý obdivuje! „Cože? To ty hlídáš královnu Markétu? Říká se, že měla sto milenců. Ta musí mít pořád stehna v jednom ohni, sázím se, že se tam příliš nenudíš, co, ty starý šibeničníku!“ křičel Quatre-Barbes. „Ale ne! To si nemysli!“ Z obhroublého žertování přešli do vzpomínek, potom ke každodenním problémům. Co je pravdy na tom, že Marigny upadl v nemilost? Quatre-Barbes to musí vědět, žije přece v hlavním městě. Bersumée se tak dověděl, že monseigneur de Marigny zvítězil nad těmi, co mu chtěli uškodit, že ho král před třemi dny znovu povolal do úřadu a před několika barony ho objal a že je teď stejně mocný jako předtím. To jsem se s tím dopisem octl v pěkné kaši, myslel si Bersumée. Jazykem trochu ztěžklým vínem se Bersumée pustil do svěřování, žádal na Quatre-Barbesovi, aby mu přísahal, že nikdy neprozradí tajemství, které sám nebyl schopen udržet, a potom se mu svěřil s účelem své cesty. „Jak bys na mém místě jednal ty?“ Seržant chvilku komíhal svým dlouhým nosem nad džbánkem a potom odpověděl: „Na tvém místě bych si zašel pro rozkaz k panu de Pareilles. Je to přece tvůj velitel. Přinejmenším budeš z obliga.“ „To je dobrý nápad. Udělám to tak.“ Odpoledne uběhlo v povídání a popíjení. Bersumée byl trošku opilý a hlavně cítil značnou úlevu, neboť někdo rozhodl za něj. Hodina však příliš pokročila, než aby se vydal k veliteli okamžitě. A Quatre-Barbes dnes neměl službu. Oba kumpáni povečeřeli v krčmě; krčmář se jim omlouval, že jim nemůže posloužit ničím jiným než uzenkami a hrachem, a dlouho lamentoval nad nedostatkem potravin. Jedině víno mu nechybělo. „A to jste na tom ještě o moc líp než my na venkově,“ poznamenal Bersumée. „Tam už se začíná prodávat i kůra ze stromů.“ Aby byla oslava úplná, odtáhl Quatre-Barbes po večeři Bersuméea do uliček za chrámem Matky boží, kde podle královského výnosu z doby vlády svatého Ludvíka vykonávaly řemeslo povětrné dívky, které si stále barvily vlasy na zrzavo, aby se tak odlišily od počestných žen. Za rozbřesku pozval Quatre-Barbes přítele do kasáren v Louvru, aby se tam umyl a vykonal ranní toaletu; k deváté hodině se učesaný, vykartáčovaný, vyleštěný, do krve oholený Bersumée představil osobní stráži v královském paláci a žádal, aby ho uvedli k panu de Pareilles. Vrchní velitel lučištníků nezaváhal ani vteřinu, když mu Bersumée vysvětlil, oč jde. „Od koho jste dostal rozkazy?“ „Od vás, pane.“ „Kdo nade mnou velí všem královským pevnostem?“ „Monseigneur de Marigny, pane.“ „Koho tedy musíte zpravit o všem, co se v pevnosti děje?“ „Monseigneura de Marigny.“ Bersumée znovu pocítil onu zvláštní směsici úcty a bezpečí, jakou zná každý dobrý voják, když se octne před nadřízeným, který mu nařizuje, jak má postupovat. „Takže,“ uzavřel to Alain de Pareilles, „tento list musíte doručit monseigneuru de Marigny. Ale dbejte na to, abyste jej předal přímo do jeho rukou.“ O půl hodiny později, v ulici Na příkopě svatého Heřmana, oznámili Enguerrandu de Marigny, který pobýval ve své pracovně, že si s ním naléhavě přeje hovořit jistý velitel Bersumée, jehož posílá pan de Pareilles. „Bersumée… Bersumée,“ pravil Enguerrand. „Ach, už vím! To je ten osel, co velí pevnosti Château-Gaillard. Ať vstoupí.“ Bersumée, třesoucí se trémou, že ho uvádějí k tak významné osobnosti, s obtížemi vytahoval zpod suknice a kroužkové košile dopis adresovaný monseigneuru z Artois. Marigny si ho okamžitě pozorně přečetl, aniž hnul brvou. „Kdy to bylo napsáno?“ otázal se. „Předevčírem, Vaše Milosti.“ „Dobře jste udělal, že jste mi ho přinesl. Blahopřeju vám k vašemu rozhodnutí. Ujistěte madam Markétu, že se její dopis dostane tam, kam se dostat má. A pokud by napsala ještě nějaké další, naložte s nimi stejně jako s tímto… Jak se madam Markétě daří?“ „Jako ve vězení, Vaše Milosti. Určitě však snáší svůj úděl lépe než madam Blanka, která, jak se zdá, se trochu pomátla na rozumu.“ Marigny neurčitě mávl rukou, jako by chtěl naznačit, že na rozumu vězenkyň mu pramálo záleží. „Bděte nad tím, ať jsou zdravé na těle; ať jsou dobře živené a v teple.“ „Vaše Milosti, vím, jaké jsou vaše rozkazy; avšak mohu jim dávat jenom pohanku, neboť nemám žádné zásoby. A co se dřeva týče, musím posílat své lučištníky, aby nějaké nařezali; nemůžu však vyžadovat příliš těžkou dřinu od mužů, kteří se dosyta nenajedí.“ „Proč to?“ „Chybí mi peníze. Nemám, z čeho bych vyplatil svým mužům žold, ani abych obnovil zásoby jídla, které se v tomto čase prodává za přemrštěné ceny.“ Marigny pokrčil rameny. „Neudivujete mě. Všude je to teď stejné. V posledních měsících jsem nespravoval královskou pokladnu já. Ale věci se teď vrátí ke svému pořádku. Do týdne vám výplatčí vašeho rychtářství poskytne, co vám patří. Kolik dlužíme přímo vám?“ „Patnáct livrů šest souš, Vaše Milosti.“ „Okamžitě vám bude vyplaceno třicet.“ A Marigny zavolal sekretáře, aby doprovodil Bersuméea a zaplatil mu cenu za jeho poslušnost. Když Marigny osaměl, znovu si přečetl Markétin list, chvilku uvažoval a potom ho hodil do ohně; a zůstal stát před krbem, dokud pergamen úplně neshořel. V tuto chvíli se cítil skutečně nejmocnější osobou v království; držel v rukách všechny osudy, dokonce i osud králův. ČÁST TŘETÍ JARO ZLOČINŮ I HLAD Ve Francii zuřila toho roku největší bída za posledních sto let a znovu se objevila metla minulých století: hlad. V Paříži dosáhla cena za bečku soli deset stříbrných sous a za měřici pšenice šedesáti sous, což byly sumy dosud nevídané. Za toto nebývalé zdražení určitě mohla na prvním místě žalostná úroda toho roku; ale také je způsobily rozklad organizace státní správy a zmatky, které baronské ligy zasévaly v mnohých provinciích. Vzhledem k těmto nepokojům byla výměna zboží obtížná a navíc někteří lidé zadržovali obilí v sýpkách ze strachu, aby jim později nechybělo. K všeobecným potížím přispívala i chtivost spekulantů. Únor je nejstrašnější měsíc k přežití v době nouze. Vyčerpány jsou poslední podzimní zásoby a rovněž tak odolnost těla i duše. K hladu se pojí chlad. V tomto měsíci se nejvíc umírá. Lidé si zoufají, už nevěří, že kdy uvidí jaro, a tato ztráta nadějí se u jedněch obrací ve sklíčenost, u jiných v nenávist. Při příliš častých cestách na hřbitov se každý táže, kdy přijde řada na něj. Na venkově jedli psy, které už nemohli živit, a lovili opět zdivočelé kočky. Dobytek chcípal z nedostatku píce a lidé se prali o odpadky při čtvrcení kusů. Ženy trhaly zmrzlé traviny a pojídaly je. Bylo všeobecně známé, že kůra z buku poskytuje lepší mouku než kůra z dubu. Dospívající chlapci se denně nořili pod led rybníků ve snaze chytit rybu. Skoro už nebyli staří lidé. Truhláři, vyzáblí a přetížení prací, bez oddychu zatloukali rakve. Mlýny ztichly. Šílené matky kolébaly dětské mrtvolky. Občas lidé oblehli nějaký klášter; almužna však byla k ničemu, když se za ni daly koupit jenom rubáše. Někdy se tlupy vrávorajících venkovanů vydaly k městským bránám v marné snaze získat tam chleba; srazily se však s jinými vyhladovělými hordami, které zase směřovaly z města na venkov, jako by šly k poslednímu soudu. Stejné to bylo ve vyhlášených bohatých provincích i v chudých oblastech, v Artois stejně jako v Auvergne, v Poitou stejně jako v Champagne, v Burgundsku stejně jako v Bretagni a dokonce i ve Valois, v Normandii, v Beauce a dokonce i v Brie a Ile-de-France. Tatáž bída vládla i v Neauphle a v Cressay. Prokletí, které už celý rok svíralo královskou rodinu, jako by se během zimy rozšířilo na celé království. Když se Guccio vracel z Avignonu do Paříže, kam doprovázel Bouvilla, zaznamenal všeobecnou sklíčenost. Bydlel však v domech vrchních správců či v královských zámcích a měl dost zlata na to, aby si mohl za přehnané ceny zaplatit v krčmách jídlo. Díval se tedy na nouzi hodně zvysoka. Nestaral se o ni ani týden po svém návratu, kdy klusal po cestě z Paříže do Neauphle. V kožešinovém plášti mu bylo teplo, jeho kůň klusal svižně a on směřoval k ženě, kterou miloval. V duchu si cizeloval věty, jimiž bude Marii z Cressay vyprávět o madam Klementině Uherské, možná příští francouzské královně, a také o tom, jak na ni nepřestával ani jediný den myslet…, což byla ostatně pravda. Neboť náhodné nevěry nijak nebrání v láskyplném vzpomínání na toho, komu jsme nevěrní; naopak, muži jsou často nevěrní jenom proto, aby zůstalí stálí. Potom bude Marii popisovat nádheru Neapole… Cítil se povznesený významem té cesty a svým vysokým posláním; a věděl, že bude milován. Guccio se teprve v blízkosti Cressay začal pozorněji rozhlížet kolem a myslet na něco jiného než na sebe. Pohled na zdejší krajinu v něm probouzel něžné city. Okamžitě si uvědomil, jak se tvář venkova změnila. Jak pustá jsou pole, ztichlé chatrče, jak zřídka se zvedá nad střechami dým, že vůbec nevidí žádná zvířata, že lidé, které jen občas potkává, jsou vyhublí a špinaví. Pod jejich pohledem cítil mladý Toskánec podivnou nevolnost a nejistotu. Jakmile vjel do nádvoří starého panského sídla nad říčkou Mauldrou, sevřela ho předtucha nějakého neštěstí. Na smetišti nehrabal žádný kohout, z chlévů se neozývalo bučení, ani pes nezaštěkal. Mladík dojel až k domu a žádný služebník ani pán mu nepřišel v ústrety. Sídlo vypadalo jako mrtvé. Copak všichni někam odešli? ptal se v duchu. Sebrali jim v době mé nepřítomnosti dům? Co se přihodilo? Že by se tudy přehnal mor? Uvázal otěže svého koně kolem kruhu ve zdi a vstoupil do domu. Octl se tváří v tvář paní de Cressay. „O pane Guccio!“ zvolala. „Zdálo se mi… zdálo se mi… Tak vy jste tady…“ Paní Eliabel se v očích objevily slzy, musela se opřít o nábytek, jako by překvapením zavrávorala. Zhubla o dvacet liber a zestárla o deset let. Šaty, které jí druhdy tak pěkně přiléhaly k bokům a ňadrům, na ní teď plandaly; v obličeji měla šedou barvu a tváře pod vdovským zavitím propadlé. Guccio se rozhlížel po síni, aby skryl překvapení z toho, jak se změnila. Dříve tu všude bylo cítit důstojnost panského života, i když vždycky chybělo dost prostředků; dnes však ze všeho dýchala neskrývaná chudoba, nepořádná a zaprášená nouze. „Nejsme zrovna ve stavu, kdy bychom byli schopni přijímat hosty,“ pronesla smutně paní Eliabel. „Kde jsou vaši synové?“ „Na lovu, jako každý den.“ „A slečna Marie?“ otázal se Guccio. „Běda!“ povzdechla si paní Eliabel a sklopila oči. „Co se stalo?“ Paní Eliabel pokrčila rameny v zoufalém gestu. „Je na tom zle,“ pravila. „Je tak slabá.“ Ani nedoufám, že by se ještě někdy zvedla z lůžka, dokonce nevěřím, že se dožije Velikonoc.“ „Jakou nemocí trpí?“ otázal se Guccio už netrpělivě a s úzkostí. „Stejnou nemocí, jakou trpíme všichni a na niž se tu houfně umírá! Hladem, pane Guccio. Jen si to uvědomte, když tak mohutné tělo, jaké jsem mívala já, takhle zesláblo, co asi hlad dokáže udělat s dívkou, která se ještě vyvíjí?“ „Bože můj, paní Eliabel,“ zvolal Guccio, „myslel jsem si, že nouzí a hladem trpí pouze chudáci!“ „A za co nás považujete, pane Guccio? Vždyť my jsme chudáci! To, že patříme ke staré šlechtě a máme sídlo, které se už stejně rozpadá, nic neznamená. Veškerý majetek nás, drobných šlechticů, tvoří naši poddaní a práce, kterou pro nás odvádějí. Jak od nich můžeme očekávat, že nás budou živit, když sami nemají co jíst a přicházejí umřít na náš práh? Ještě v posledních chvílích nám vztahují ruce a čekají od nás pomoc! Museli jsme pobít všechen dobytek a podělit se s nimi. K tomu si přičtěte, že vrchnímu správci musíme odvádět, prý z králova rozkazu, potraviny, bezpochyby proto, aby měl z čeho živit své biřice, neboť ti jsou stále vypasení… Až budou všichni naši venkované mrtví, co nám zůstane? Zemřeme také. Půda nemá žádnou cenu; je hodnotná jenom tehdy, když se obdělává, a mrtvoly, které se do ní zahrabávají, ji plodit nedonutí… Nemáme už ani lokaje ani služebníky. Náš chudák kulhavec…“ „Ten, jemuž jste říkali kraječ?“ „Ano, náš kraječ…,“ pravila se smutným úsměvem. „Minulý týden ho odvezli na hřbitov. Tak se to tady děje pořád.“ Guccio sklopil hlavu v soustrastném gestu. V celém tom dramatu ho však zajímala jedna jediná osoba. „Kde je Marie?“ zeptal se. „Nahoře v ložnici.“ „Můžu ji vidět?“ „Pojďte.“ Guccio kráčel po schodišti za paní Eliabel, která stoupala pomalu, schod po schodu, pomáhajíc si konopným provazem, který visel podél pilíře točitého schodiště. Marie de Cressay odpočívala na úzkém lůžku podle staré módy, kde pokrývky nebyly zastrčené pod matrace a polštáře byly nastlány pod zády tak vysoko, že ležící osoba spočívala jakoby na nakloněné rovině a nohama se téměř dotýkala země. „Pane Guccio… Pane Guccio…,“ zašeptala Marie. Oči měla veliké, podbarvené modrými kruhy; její dlouhé kaštanové vlasy se zlatými odlesky se rozprostíraly na polštáři ze sametu ošoupaného až na nit. Vyhublé tváře a křehké hrdlo vypadaly jako průhledné. Kdysi vycházela z její osoby jakási sluneční záře, ta však teď zmizela, jako by ji zastínil velký bílý mrak. Paní Eliabel se vzdálila, aby skryla slzy. „Marie, moje krásná Marie,“ pravil Guccio, přibližuje se k lůžku. „Konečně jste přišel; vrátil jste se. Měla jsem takový strach, takový strach, že umřu a už vás neuvidím.“ Dívala se na Guccia s velikou neklidnou otázkou v očích. Takhle nakloněná díky podivnému nakupení polštářů nevypadala vůbec jako skutečná, ale jako by ji vyřízli z nějaké fresky nebo spíše z okenní vitráže se vztyčenou zploštělou perspektivou. „Co vás bolí, Marie?“ zeptal se Guccio. „Jsem jenom slabá, můj milý, jenom slabá. A také jsem měla velký strach, že jste mě opustil.“ „Musel jsem jet do Itálie v královských službách. Odjížděl jsem tak nakvap, že jsem vám to nemohl ani vzkázat.“ „V královských službách…,“ opakovala slabým hlasem. V pohledu měla stále němou otázku. A Guccio se najednou styděl za svoje kypící zdraví, za svůj kožešinový oděv, za bezstarostné týdny strávené na cestách, styděl se dokonce i za neapolské slunce, styděl se za marnivé uspokojení z života mezi mocnými tohoto světa, které až do nedávné chvíle pociťoval. Marie natáhla svoji krásnou vyhublou ruku; a Guccio tu ručku uchopil; jejich prsty se znovu setkaly, zkoumavě se dotýkaly a nakonec se spojily a propletly v láskyplném gestu, jímž se láska vyjadřuje ještě silněji než polibkem, jako by se prsty dvou bytostí svázaly kc společné modlitbě. Z Mariiných očí zmizela němá otázka. Zavřela oči a zůstali tak chvíli mlčky. „Zdá se mi, jako bych z vašich prstů čerpala sílu,“ řekla konečně. „Marie, podívejte, co jsem vám přivezl!“ Vytáhl ze svého váčku dvě zlaté, jemně zpracované a ryté destičky vykládané perlami a kabošony, jimiž si boháči té doby spínali límce plášťů. Marie vzala zlato a okamžitě je přiložila k ústům. Gucciovi se sevřelo srdce, neboť šperk, byť ho cizeloval nejšikovnější zlatník ve Florencii či v Benátkách, nedokáže utišit hlad. Džbánek medu nebo sušené ovoce by dnes byl lepší dárek, pomyslel si. A najednou ho popadla touha okamžitě jednat. „Jdu sehnat něco, co vás uzdraví,“ zvolal. „Jste tady a myslíte na mne, nepřeju si nic jiného… Už odjíždíte?“ „Budu zpátky za pár hodin.“ Běžel ke dveřím. „Ví už… vaše matka?“ zeptal se ještě polohlasem. Marie přivřela víčka na znamení záporné odpovědi. „Nechtěla jsem mluvit za vás,“ odvětila. „To vy promluvte za mne, pokud si Bůh bude přát, abych žila.“ Guccio sešel do velké síně a našel tam paní Eliabel ve společnosti jejích dvou synů, kteří se právě vrátili. Petr a Jan Cressayové měli propadlé tváře, oči jim žhnuly únavou, šaty měli roztrhané a špatně záplatované; na obou se podepsala nouze a hlad. Guccia přivítali srdečně, měli radost, že vidí přítele. Pocítili však přesto trochu závisti a hořkosti při pohledu na zjevně blahobytný zjev mladého lombarda. Banka se dokáže lépe otáčet než šlechta, pomyslel si Jan z Cressay. „Matka už vám vše vyprávěla a pak, viděl jste Marii…,“ pravil Pet. „Jen se podívejte, co jsme ulovili dnes ráno! Havrana, co si zlomil nohu, a jednu lesní myš. To stačí leda na polévku pro celou rodinu, co s tím jiného! Co chcete? Všechnu zvěř pochytali do ok. Můžete vyhrožovat venkovanům výpraskem, jestli budou v lese pytlačit, ale oni raději schytají výprask, jen když se najedí zvěřiny. Na jejich místě bych jednal stejně. Máme už jenom tři psy…“ „A co ti milánští sokoli, co jsem přivezl loni na podzim, slouží vám alespoň?“ ofázal se Guccio. Bratři sklopili v rozpacích oči. Potom se starší Jan odhodlal říct pravdu, tahaje se přitom za vousy. „Museli jsme je přenechat správci Portefruitovi, aby nám nechal naše poslední prase. Stejně už jsme neměli čím je krmit.“ „To jste udělali jenom dobře,“ odpověděl Guccio; „příležitostně vám obstarám jiné.“ „Ten hnusný jezevec Portefruit,“ zvolal Petr de Cressay, „nechová se ani o trochu líp od doby, co jste nás vytáhl z jeho spárů. Je horší než bída, jenom násobí naše neštěstí.“ „Stydím se, pne Guccio, že vám můžu nabídnout tak bídné pohoštění,“ pravila vdova. Guccio odmítl velmi zdvořile a taktně, předstíraje, že je očekáván v pobočce banky v Neauphle. „Doufám, že vám budu moci obstarat nějaké potraviny,“ dodal. „Takhle už nemůžete žít dál. A vaše dcera se musí uzdravit.“ „Jsme vám velmi vděční, že na nás tak myslíte,“ pravil Jan de Cressay, „ale nenajdete nikde vůbec nic k jídlu kromě trávy podél cest.“ „To bych se na to podíval!“ zvolal Guccio a uhodil na svůj váček. „Nebyl bych lombard, kdyby se mi to nepovedlo!“ „Ani zlato tady nemá cenu.“ „Uvidíme!“ Už bylo řečeno, že kdykoli se v této rodině Guccio objevil, vystupoval tu spíše jako rytíř-ochránce než jako věřitel. Dokonce už ani nemyslel na ten dluh tří set livrů, který po smrti pána z Cressay nikdy nebyl zaplacen. Tryskem zamířil k Neauphle pevně přesvědčený, že mu zaměstnanci pobočky banky Tolomeiů pomůžou. Jak je znám, určitě si nashromáždili pěkné zásobičky, nebo aspoň vědí, kde se dá něco sehnat, když je čím platit. Našel však tři účetní schoulené kolem ohně z rašeliny; měli voskové tváře a nos smutně sklopený k zemi. „Už dva týdny se obchody ani nehnou, pane Guccio,“ prohlásil přednosta pobočky. „Neprovedeme ani jednu operaci za den. Směnky se nevracejí a vůbec nepomáhá, když nařídíme exekuci; stejně se nikde nic nenajde… A jídlo?“ Pokrčil rameny. „Právě jsme měli pěknou hostinu z libry kaštanů,“ pokračoval, ,,budeme se z toho olizovat tři dny. Máte ještě v Paříži sůl? Tady je jí nedostatek, vlastně tu není žádná. Kdybyste nám tak mohl obstarat bečku soli! Správce v Montfortu ji má, ale odmítá se rozdělit. Tomu nic nechybí, to si buďte jistý! Vyplenil okolí jako dobyté území ve válce!“ „To je hotový mor, ten Portefruit!“ zvolal Guccio. „Promluvím si s ním. Už jednou jsem tomu zloději srazil hřebínek!“ „Signore Guccio…,“ ozval se přednosta pobočky ve snaze přimět mladíka k opatrnosti. Guccio však už byl venku a nasedal na koně. V hrudi ho drásala taková nenávist, jakou ještě nikdy nepoznal. Marie de Cressay totiž umírala hladem, a on se proto přidal na stranu chudáků a trpících; už jenom z toho bylo patrné, že jeho láska je pravá. On, lombard a dítě štěstěny, okamžitě přešel do klanu bídy. Teď už si všímal, jak zdi domů páchnou smrtí. Cítil se solidární s těmi rodinami, co vrávoravým krokem doprovázely rakve, s muži, jejichž kůže byla přilepena k lebce a oči připomínaly pohled zvířete. Zabodne dýku do břicha správce Portefruita; už se rozhodl. Pomstí Marii, pomstí celou provincii, a vykoná tak jen akt spravedlnosti. Samozřejmě bude zatčen, ale to si přál. Celá aféra půjde ještě dál. Jeho strýc Tolomei převrátí nebe i zemi; pan de Bouville a rmonseigneur z Valois se o tom okamžitě dovědí. Před pařížským parlamentem a dokonce před králem se odehraje proces. A tam Guccio zvolá: „Sire, zabil jsem správce, neboť…“ Míle a půl cvalu trochu zklidnila jeho představivost. Už od mládí mu strýcové bankéři vštěpovali: „Pamatuj si, chlapče, že mrtvola neplatí úroky.“ Nakonec každý používá zbraně, které jsou mu vlastní; Guccio byl správný Toskánec a uměl docela slušně zacházet s krátkými mečíky, ale to nebyla jeho hlavní specialita. Když vjížděl do Montfort-ľAmaury, zpomalil, uklidnil svého koně i mysl, a tak dorazil do správcova sídla. Protože mu biřic u brány nevěnoval patřičnou pozornost, vytáhl Guccio zpod pláště průvodní list s královskou pečetí, který mu Valois nechal vystavit pro potřeby jeho poslání v Neapoli. Formulován byl dost obecně… „Vyzývám všechny rychtáře, senešaly a vrchní správce, aby pomohli a vyšli vstříc…“, takže ho Guccio mohl klidně ještě použít. „Ve službách krále!“ pravil. Při pohledu na královskou pečeť se biřic najednou změnil v úslužného a horlivého služebníka a běžel otevřít brány. „Dej mému koni píci,“ přikázal mu Guccio. Lidé, nad nimiž jsme jednou měli navrch, se většinou už předem cítí poražení, když se znovu octnou v naší přítomnosti. I když se tomu vzpírají, nic jim to nepomáhá; voda teče vždycky jedním směrem. Tak tomu bylo i mezi Portefruitem a Gucciem. Vrchní správce s kulatým obočím, kulatými tvářemi a kulatým břichem, lehce zneklidněný Gucciovou návštěvou, se spíše valil, než kráčel, vstříc svému návštěvníkovi. Po přečtení průvodního listu pocítil ještě větší zmatek. Jaké může být tajné poslání mladého lombarda? Přišel vyzvídat, kontrolovat? Král Filip Sličný míval své tajemné agenty, kteří pod záminkou jiných povolání, funkcí a poslání křižovali království a posílali zprávy; a potom se najednou otevřely mříže vězení... „Pane Portefruite, především vám musím sdělit,“ pravil Guccio, „že jsem nepodal na nejvyšších místech zprávu o pozměněné výměře berní pro pány z Cressay; vzpomínáte si, jak jsme se poprvé setkali, není-liž pravda? Uvěřil jsem tomu, že šlo o pouhý omyl. To jen abych vás uklidnil.“ Krásný způsob, jak správce uklidnit! To už jako by mu jasně řekl hned na začátku: „Připomínám vám, že jsem vás přistihl, jak zneužíváte úřední moci, a že to mohu použít, kdykoli se mi bude hodit.“ Portefruitova tvář oblá jako měsíc trochu pobledla, což ještě zdůraznilo temně rudou barvu mateřského znamení na skráni a části čela. „Jsem vám velmi vděčný za váš úsudek, pane Baglioni. Vskutku to byla chyba. Ostatně jsem nechal oškrábat pergamen a přepsat knihy.“ „Bylo potřeba přepisovat knihy?“ poznamenal Guccio. Portefruitovi došlo, že právě plácl nebezpečnou hloupost. Tenhle mladý lombard mu každopádně vždycky dokáže pořádně poplést hlavu. „Právě jsem chtěl povečeřet,“ pravil, aby změnil téma. „Prokážete mi tu čest a usednete se mnou…“ Začal se chovat patolízalsky. Smysl pro obratné vyjednávání kázal Gucciovi, aby přijal; u stolu se lidé nejlépe vyzradí. Navíc toho Guccio od rána hodně najezdil a vůbec nic nejedl. A tak sice před chvílí vyjel z Neauphle s úmyslem zabít soudce, teď však seděl pohodlně proti němu a svůj kordík používal jen ke krájení pečeného podsvinčete zalitého zlatavým voňavým tukem. Soudce si uprostřed země trápené hladomorem dopřával skutečné hody, bylo to do nebe volající! Když si pomyslím, říkal si v duchu Guccio, že jsem sem přišel shánět něco k jídlu pro Marii, a teď si tu nacpávám břich sám! S každým soustem rostla jeho nenávist; a protože soudce v domnění, že už si svého návštěvníka dostatečně naklonil, předkládal na stůl své nejlepší zásoby a nejvzácnější vína, opakoval si Guccio při každé sklenici, kterou ho hostitel nutil vypít: Za to všechno mi ten zloduch zaplatí. Zamávám s ním tak, že se nakonec bude houpat na konci oprátky! Nikdy ještě nesnědl žádný host jídlo s takovou chutí a s menším vděkem vůči tomu, kdo je nabízel. Guccio nepropásl žádnou příležitost, jak svého hostitele dostat do úzkých. „Dověděl jsem se, že jste dostal jako dárek dva sokoly, pane Portefruite,“ pravil zničehonic. „Vy máte právo lovit jako šlechtic?“ Portefruit s nosem ve džbánu se zakuckal. „Účastním se honů s okolními šlechtici, když se jim uráčí mě pozvat,“ odvětil hbitě. Znovu se snažil změnit směr konverzace a dodal: „Zdá se mi, že hodně cestujete, pane Baglioni.“ „Skutečně hodně cestuji,“ odvětil Guccio nedbale. „Právě se vracím z Itálie, kam mě s jistým posláním vyslal král k neapolské královně.“ Portefruit si vzpomněl, že když se setkali poprvé, vracel se Guccio právě z Anglie, kde měl co do činění s anglickou královnou. Tenhle mladíček musí být velmi mocný, když ho neustále vysílají ke královnám. Kromě toho věděl vždycky něco, o čem by soudce raději pomlčel… „Pane Portefruite, pánové účetní z filiálky banky mého strýce v Neauphle trpí velkou bídou. Navštívil jsem je a oni umírají hladem. Tvrdí, že si nemůžou za peníze koupit nic k jídlu,“ prohlásil najednou Guccio. „Jak mi vysvětlíte, že v zemi tak zpustošené nouzí předepisujete odvody v naturáliích a seberete lidem veškeré živobytí?“ „Pane Baglioni, to je opravdu těžká a pro mne velmi skličující věc, věřte mi. Musím však poslouchat rozkazy z Paříže. Jsem povinen odvádět každý týden tři vozy potravin stejně jako jiní správcové odtud, neboť pan de Marigny se obává vzbouření lidu a chce mít hlavní město pod kontrolou. Jako vždycky musí trpět venkov.“ „A když vaši biřicové sbírají potraviny do tří vozů, můžou klidně naplnit i čtvrtý pro vás.“ Soudcovo srdce zaplavila úzkost. Ó! Prokletá večeře! „To nikdy, pane Baglioni! To nikdy! Co si to o mně myslíte?“ „Ale no tak, pane správce! Odkud by tohle všechno bylo?“ zvolal Guccio a máchnutím ruky obsáhl stůl. „Ty šunky se jistě samy nepověsily na vaše vrata. A vaši biřicové nejsou tak vypasení z toho, že olizují lilie na svých holích!“ Kdybych to byl věděl, myslel si Portefruit, nebyl bych ho tak hostil. „To jen proto,“ opáčil, „že musíme dobře živit ty, kteří mají udržovat v království pořádek.“ „To jistě,“ pravil Guccio, „nepochybně dobře řečeno. Muž pověřený tak vysokým úřadem jako vy nesmí uvažovat jako obyčejní lidé, ani tak jednat.“ Najednou se choval vstřícně, přátelsky, jako by ve všem dával svému hostiteli za pravdu. Správce, který si hodně přihýbal ze džbánu, aby si dodal kuráž, lehce sedl Gucciovi na lep. „Stejné je to i s berněmi vybíranými od lidí…,“ pokračoval Guccio. „Berněmi?“ otázal se správce. „No ano! Máte je přece v pachtu. Musíte z něčeho žít, musíte platit své úředníky… Takže určitě vybíráte víc, než kolik předepisují povinné odvody do královské pokladny. Jak to děláte? Ty berně jsou dvojnásobné, co? Podle toho, co vím, to tak dělají všichni správci.“ „Tak přibližně,“ řekl Portefruit neopatrně, domnívaje se, že má co dělat se zasvěcencem. „Jsme k tomu vlastně nuceni. Už jenom proto, abych si udržel svůj úřad, musel jsem namazat dlaň jednomu z Marignyho úředníků.“ „Skutečně? Marignyho člověku?“ „Ano… a pořád mu musím dávat pěkně naplněný váček na každého svatého Mikuláše. Stejně se musím dělit i s mým výběrčím, a to nemluvím o tom, o kolik mě obere rychtář, který je mi nadřízený. Když to tedy sečtu…“ „… pro vás samotného toho moc nezbude, chápu… Nuže, pane správce, vy mi pomůžete a já vám za to nabídnu obchod, v kterém nebudete tratit..Mám velké problémy s tím jak uživit své účetní v Neauphle. Každý týden jim necháte dopravit sůl, mouku, boby, med a čerstvé nebo sušené maso v množství, jaké budou potřebovat, a oni vám za to zaplatí nejlepší pařížskou cenu a ještě něco navíc: o tři soldy na livr víc. Kromě toho vám tu nechám dopředu dvacet livrů,“ pravil a zazvonil měšcem. Cinkání zlata uspalo soudcovu bdělost. Trochu smlouval o formě, váze a ceně. Udivovalo ho, že Guccio požaduje takové množství. „Vaši muži jsou jenom tři. To potřebují tolik medu a sušených švestek? Můžu… můžu dát…“ Protože si Guccio přál okamžitě odnést nějaké zásoby s sebou, zavedl ho správce do své špižírny, která se silně podobala velkému skladišti. Teď, když byl obchod uzavřen, nač by ještě zapíral a skrýval své zásobičky? Jistým způsobem pociťoval správce uspokojení, že může beztrestně ukázat, jak si myslel, své poklady. S nosem nahoru mával krátkýma rukama mezi pytli čočky a hrachu, čichal k sýrům, očima laskal růžence uzenek. I když právě strávil dvě hodiny u stolu, zdálo se, že se mu zase vrátila chuť k jídlu. Ten chlap by si zasloužil, aby ho někdo přišel vyrabovat s vidlemi, říkal si v duchu Guccio. Sluha mu připravil pořádný balík živobytí, který zabalil do plátna a zavěsil Gucciovi k sedlu. „A kdyby náhodou vám samotnému v Paříži něco chybělo…,“ snaživě navrhoval správce, doprovázeje svého hosta. „Děkuju vám, pane Portefruite, nezapomenu na vaši nabídku. Určitě mě zase brzy uvidíte. Každopádně si buďte jistý, že o vás budu mluvit tak, jak zasloužíte.“ Nato Guccio odjel do Neauphle, kde předal třem užaslým a slinícím účetním polovinu své kořisti. „Tohle budete dostávat každý týden,“ oznámil jim. „Dohodl jsem to se správcem. To, co od něj obdržíte, rozdělíte na dvě části, jednu si necháte a pro druhou si k vám přijdou z Cressay, nebo ji tam opatrně dopravíte sami. Můj strýc se velmi zajímá o tu rodinu, která je u dvora zapsána lépe, než se zdá; dávejte tedy pozor, ať jim nic nechybí.“ „Budou za to jídlo platit v hotovosti, nebo jim to máme připsat k dlužné částce?“ otázal se přednosta. „Povedete zvláštní účet, na který budu osobně dohlížet.“ O deset minut později už byl Guccio na Cressay a kladl na Mariino lůžko med, suché ovoce a zavařeniny. „Vaší matce jsem dole nechal solené vepřové, mouku a sůl…“ Oči nemocné dívky se naplnily slzami. „Jak se vám to povedlo…? Pane Guccio, jste snad kouzelník? Med…, ó! Med…“ „Udělal bych pro vás mnohem víc, jen abych viděl, jak zase sbíráte síly. A také pro tu radost, že mě milujete. Každý týden dostanete totéž od mých účetních… Věřte mi,“ dodal s úsměvem, „bylo to snazší než uštvat jednoho kardinála v Avignonu.“ Což mu připomnělo, že nepřijel do Cressay jenom proto, aby nasytil vyhladovělé; využil toho, že jsou sami, a zeptal se Marie, jestli skříňka, kterou jí svěřil k úschově loni na podzim, je stále na stejném místě v kapli. „Ani jsem se jí nedotkla,“ odvětila. „Moc jsem se bála, abych nezemřela dřív, než se dozvím, co s ní udělat.“ „Nebojte se, odnesu ji s sebou. A prosím vás, pokud mě milujete, nemyslete už na smrt!“ „Teď už na ni nemyslím,“ pravila s úsměvem. Nechal ji o samotě po lžičkách pojídat med ze džbánku s výrazem naprosté extáze. Dal bych všechno zlato světa, všechno zlato světa za to, abych ji viděl šťastnou! Bude žít, jsem si tím jistý. Je nemocná z hladu, to jistě, ale hlavně onemocněla láskou ke mně, myslel si s krásnou samolibostí mládí. Sešel do velké síně, vzal paní Eliabel stranou a řekl jí, že přivezl z Itálie vzácné a velice účinné relikvie a že by se rád nad nimi sám v kapli pomodlil za Mariino uzdravení. Vdovu nadchlo, že ten oddaný, pěkný a obratný mladík je navíc ještě tak zbožný. Guccio dostal klíč, vstoupil do kaple a zavřel se tam; nedalo mu moc práce najít dlaždici blízko oltáře, zvedl ji a mezi rozpadlými kostmi jakéhosi dávno zesnulého pána z Cressay našel olověnou skříňku, která obsahovala kromě opisu směnek anglického krále a monseigneura z Artois i listinu dokládající zpronevěru arcibiskupa Jana de Marigny. To je správná relikvie na to, aby se království uzdravilo, řekl si. Dal dlaždici zpátky na místo, trochu ji pokryl prachem a se zbožným výrazem vyšel z kaple. Zámecká paní a její synové ho zahrnuli díky, objetími i blahořečením a Guccio se krátce poté vydal na cestu. Ještě nepřekročil Mauldru, když už Cressayové spěchali do kuchyně. „Počkejte přece, synkové, počkejte aspoň, až vám připravím jídlo!“ snažila se je zadržet paní Eliabel. Ale bratři už si zakrojili pořádná kola v sušené šunce. „Nemyslíte, že je Guccio zamilovaný do Marie? Právě proto se asi o nás takhle stará,“ pravil Petr de Cressay. „Nechce po nás, abychom platili dluhy, dokonce nevyžaduje ani úroky, a naopak nás zahrnuje dary.“ „To ne,“ namítla živě paní Eliabel. „Má nás rád všechny, je poctěný naším přátelstvím.“ „Nebyla by to tak špatná partie,“ dodal ještě Petr. Starší Jan cosi zabručel do vousů. Pro něj, který byl v pozici hlavy rodiny, byla představa, že by dal svoji sestru nějakému lombardovi, nepřijatelná, takový krok by znamenal porušení všech rodových šlechtických tradic. „Pokud by měl takové úmysly, nikdy bych to nedovolil…“ Ale protože měl právě plnou pusu, nedokončil větu. Jsou okolnosti, kdy skrupule a zásady jdou stranou. A Jan de Cressay žvýkal a přemýšlel. Guccio cválal k Paříži a v duchu se ptal, jestli neudělal chybu, že odjel tak rychle a nevyužil situace k žádosti o Mariinu ruku. Ne, to by bylo nešetrné. Vyhladovělým lidem se taková žádost nepřednáší. Vypadalo by to, že chci zneužít jejich bídu. Počkám, až se Marie uzdraví. Ve skutečnosti mu chyběla kuráž a vymýšlel si výmluvy, aby si nedostatek odvahy omluvil. Na sklonku dne ho únava přinutila, aby zastavil. Spal několik hodin ve Versailles, v malém, smutném a opuštěném městečku ležícím uprostřed nezdravých močálů. I tady venkované umírali hladem. Nazítří ráno už byl Guccio v Lombardské ulici; hned se zavřel se strýcem, jemuž pohoršeným tónem vyprávěl, co všechno viděl. Líčení mu zabralo celou hodinu. Messer Tolomei seděl před krbem a velmi pokojně mu naslouchal. „Udělal jsem to dobře s rodinou Cressayů? Schvaluješ mi to, strýčku, že je to tak?“ „Jistě, jistě, příteli, schvaluju. A tím spíše, že by stejně bylo k ničemu dohadovat se se zamilovaným… Přinesl jsi mi arcibiskupovu stvrzenku?“ „Ano, strýčku,“ odvětil Guccio, podávaje mu olověnou skříňku. „Říkáš tedy,“ chopil se zase slova Tolomei, „že vrchní správce z Montfortu před tebou prohlásil, že přijímá dvojnásobek berní, z něhož část odvádí Marignyho úředníkovi. Víš, kdo ten úředník je?“ „Můžu to zjistit. Ten blázen si teď myslí, že jsem jeho přítel.“ „A tvrdí, že ostatní správci se chovají stejně?“ „Ani nezaváhal. Není to hanba? Odporně vydělávají na hladomoru a tloustnou jako vepři, zatímco kolem nich lidi chcípají. Neměl by se to dovědět král?“ Levé Tolomeiho oko, to, které nikdy nikdo neviděl, se najednou otevřelo a celá tvář náhle změnila výraz, byla ironická i zneklidňující zároveň. Současně si bankéř mnul tučné ruce se špičatými prsty. „Přinesl jsi mi opravdu dobré zprávy, drahý Guccio, velmi dobré zprávy,“ pravil s úsměvem. II KRÁLOVSKÉ ÚČTY Spinello Tolomei neměl ve zvyku jednat uspěchaně. Uvažoval dobré dva dny; třetího dne si přehodil přes kožešinový kabátec dlouhý plášť, neboť venku padal déšť se sněhem, a vydal se k paláci Valois. Okamžitě ho přijal osobně hrabě z Valois a monseigneur z Artois, oba dva dost otrávení a podráždění z toho, co se stalo; nedokázali se vyrovnat s porážkou a spřádali zatím nejasné plány na pomstu. V paláci vládl mnohem větší klid než v posledních měsících, bylo tu dobře cítit, že vítr královské přízně opět vane směrem k Marignymu. „Pánové,“ oslovil Tolomei dva vysoké šlechtice, „v posledních týdnech jste se chovali tak, že kdybyste vlastnili obchodní banku, mohli byste ji okamžitě zavřít.“ Mohl si dovolit káravý tón; za právo takto jednat zaplatil dva tisíce livrů, které sice nevydal z vlastní kapsy, ale ručil za ně svým majetkem. „Nezeptali jste se mě na mínění; neradil jsem vám tedy,“ pokračoval. „Ale mohl jsem vás ujistit, že muž tak mocný a zkušený jako pan Enguerrand nebude brát peníze z královské pokladny. To dá přece rozum. Jeho účty jsou čisté? Samozřejmě že jsou čisté. Pokud čachroval, dělo se to jiným způsobem.“ Potom se obrátil přímo na hraběte z Valois: „Poskytl jsem vám nějaké peníze, Vaše Milosti, abych vám pomohl získat královu důvěru. Ty peníze musí být neprodleně vráceny.“ „Budou, messer Tolomei, budou.“ A kdy, monseigneure? Netroufám si pochybovat o vašem slově. Jsem si jistý vaší pohledávkou; jen bych rád věděl, jakým způsobem bude zapravena. Neboť už nespravujete královskou pokladnu; ta opět přešla do Marignyho rukou. Na druhou stranu nevidím, že by byl vydán jakýkoli královský výnos týkající se ražení mincí, což nám leží velice na srdci, ani výnos na právo soukromého vedení válek. Marigny se staví proti tomu.“ „A co máme podle vás udělat, abychom se konečně dostali na kobylku tomu špinavému smrdutému kanci?“ zvolal Robert z Artois. „Záleží nám na tom stejně jako vám, a jestli máte nějaký lepší nápad než my, sem s ním. Je to štvanice a my potřebujeme honící psy.“ Tolomei si uhladil záhyby suknice a sepjal ruce na briše. „Pánové, nejsem lovec,“ odvětil, „ale jsem Toskánec a vím, že když nemůžete porazit nepřítele ve frontálním útoku, musíte ho napadnout z boku. Dosud jste bojovali příliš otevřeně. Přestaňte už vinit Marignyho a všude rozšiřovat, že je zloděj, když sám král teď potvrdil, že zloděj není. Tvařte se nějaký čas, že jeho vládu přijímáte; předstírejte, že jste se s ním smířili; a zatím za jeho zady pátrejte v provinciích. Nepověřujte však touto činností královské úředníky, neboť to jsou Marignyho lidé a přesně ti, na něž se vaše prověřování musí zaměřit. Spojte se se šlechtou, vysokou i nižší, na niž máte vliv, ať vás zpraví o tom, jakým způsobem se tam chovají vrchní správci. Na mnoha místech jenom polovina z vybraných daní putuje do královské pokladny. A to, co se nevybere v penězích, vybere se v potravinách, které se pak prodávají za vysoké ceny, což je zakázáno. Pátrejte tam, radím vám dobře; a přimějte krále, ať svolá všechny vrchní správce, výběrčí daní a finanční úředníky a prozkoumá jejich účty. A kdo by to měl udělat? No přece pan Marigny, jemuž budou samozřejmě pomáhat baroni a finanční poradci. Současně budou pro vás pátrat vaši vyšetřovatelé. Říkám vám, že se objeví tolik zpronevěr tak obludných rozměrů, že budete žasnout. Potom bez obtíží shodíte celou věc na Marignyho a nebudete se muset dál starat o to, jestli je nevinný nebo ne. Tím si, Vaše Milosti Karle, získáte na svoji stranu šlechtice, kterým nevoní, když vidí, jak na jejich lénech strkají do všeho nos Marignyho biřicové; a také se zavděčíte chudákům, kteří chcípají hlady a hledají někoho, kdo je odpovědný za tu mizérii. Nuže, pánové, to vám radím. A stejnou radu bych dal králi, kdybych byl na vašem místě… Navíc vám mohu slíbit pomoc našich lombardských společností, které mají pobočky na spoustě míst. Budete-li si přát, přispějí k vašemu pátrání.“ Valois chvíli přemýšlel. „Obtížné bude přesvědčit krále,“ pravil, „který je teď zcela nekriticky zaujatý Marigným a jeho bratrem arcibiskupem, od nějž očekává zvolení papeže.“ „Co se arcibiskupa týče, nemusíte mít strach,“ opáčil bankéř. „Mám v ruce náhubek, který jsem už v jeho případě jednou použil, a bude-li třeba, zamávám mu jím před nosem podruhé.“ Když Tolomei vyšel z místnosti, pravil Artois k Valoisovi: „Ten chlapík je rozhodně mocnější než my dva.“ „Mocnější… mocnější…,“ odvětil Valois. „Spíše to znamená, že nám svým jazykem obchodníka předložil věci, které už si dávno myslíme.“ Hned nazítří si však pospíšil a začal jednat podle návrhů generálního kapitána lombardských společností, který si za záruku deseti tisíc livrů danou italským bratrům dovolil přepych vládnout Francii. Celý měsíc musel monseigneur z Valois naléhat, aby nakonec krále přesvědčil. Marně opakoval Valois synovci: „Vzpomeňte si na otcova poslední slova. Řekl vám: ‚Ludvíku, snažte se co nejdříve poznat stav svého království. A ten stav poznáte nejlépe, když svoláte všechny správce a výběrčí. I náš svatý předek, jehož jméno nosíte, vám dává stejný příklad. Podobné šetření nařídil v roce 1247…“ V zásadě se ani Marigny nestavěl proti takovému setkání; viděl v tom příležitost, jak znovu přitáhnout uzdu královským úředníkům. Neboť i on konstatoval uvolnění ve státní správě. Ale připadalo mu moudré toto shromáždění ještě odložit; tvrdil, že teď není vhodná chvíle, neboť lid sužuje bída a baronské ligy se bouří a rády by se jednou provždy zbavily všech královských úředníků. Nedalo se popřít, že od smrti Filipa Sličného se oslabila centrální moc. Ve skutečnosti se v království proti sobě stavěly dvě moci, navzájem se potlačovaly a přebíjely jedna druhou. Lidé buď poslouchali Marignyho nebo Valoise. A Ludvík X., smýkaný mezi dvěma stranami, špatně zpravený o stavu věcí, neschopný rozeznat pomluvy a klepy od pravdivé informace, dával za pravdu hned jedné, hned druhé straně, domnívaje se, že vládne, zatímco se jenom podroboval. Pod nátlakem baronských lig a také naprosté většiny královské rady podepsal Ludvík X. 19. března téhož roku 1315, tedy tři a půl měsíce po svém nástupu na trůn, chartu určenou normandským šlechticům, po níž však skoro okamžitě následovaly charty určené Languedočanům a Burgunďanům, pánům ze Champagne a Pikardie, přičemž hlavně poslední edikty zajímaly hraběte z Valois a Roberta z Artois. Tyto edikty rušily všechna předcházející opatření, v očích privilegovaných šlechticů skandální, jimiž Filip Sličný zakázal turnaje, soukromné války a výzvy na souboj. Šlechticům se znovu povolovalo „válčit mezi sebou, mít vlastní jízdu, jezdit z místa na místo a nosit zbraně“. Jinak řečeno, francouzská šlechta měla opět výsadu, výsadu tak drahou a po předcích zděděnou, ničit se navzájem ve vymyšlených nebo skutečných bitvách, vraždit se a příležitostně plenit království, aby si vyrovnala osobní spory. Co to jenom bylo za obludného panovníka, jehož památce se nesluší projevovat žádnou úctu, když na celých třicet let připravil šlechtu o tak poctivou a povznášející zábavu! Šlechta také opět mohla zacházet svobodně se svými pozemky a vytvářet nová vazalství, tudíž i zakládat na svůj nový prospěch, aniž měla povinnost zpravit o tom krále. Všechny spory mezi šlechtou se odnynějška měly řešit jenom před šlechtickými soudy. Královští biřicové a soudci už nesměli zatknout provinilce nebo je povolat k soudu, aniž by o tom nezpravili pána toho území. Měšťané a svobodní sedláci už nesměli, až na několik výjimek, opustit území své vrchnosti a dožadovat se spravedlnosti u krále. Co se týče vojenských příspěvků-subsidií a odvodů, získali baroni znovu nezávislost. Sami se mohli podle vlastního uvážení rozhodnout, jestli se chtějí účastnit válek vedených králem, a pokud ano, kolik peněz za to budou vyžadovat. Marignymu se podařilo vpravit na konec těchto výsadních listin vágní formulku o nejvyšší královské autoritě a všem, o čem „podle starého zvyku patřilo rozhodováni panovníku a nikomu jinému“. Tato formulace ponechávala silnému králi možnost pomalu a postupně vzít zpět všechny výhody, které poskytl. Valois však s ní souhlasil, neboť pro něj znamenaly „staré zvyky“ jenom „svatého Ludvíka“. Marigny si nedělal iluze; fakticky se všechny instituce a ustanovení Železného krále hroutily. Marigny odcházel z oné rady 19. března s prohlášením, že bylo právě zaděláno na velké trable. Ve stejné době bylo konečně rozhodnuto o svolání správců, pokladníků a výběrčích daní; do všech rychtářství a senešalství byli vysláni oficiální vyšetřovatelé, jimž se říkalo „reformátoři“, avšak tito muži neměli dost času na skutečně seriózní inspekci, neboť setkání se mělo uskutečnit už v polovině následujícího měsíce; a protože se hledalo místo, kde by se shromáždění konalo, navrhl Karel z Valois Vincennes, jako vzpomínku na svatého Ludvíka. V řečený den se tedy Ludvík Hašteřivý, jeho pairové, baroni, hodnostáři a hlavní úředníci koruny, členové královské rady a účetní komory vydali ve velkém průvodu do šlechtického sídla ve Vincennes. Nádherná kavalkáda přitáhla na prahy domů lidi; děti utíkaly za průvodem a povykovaly: „Ať žije král!“ v naději, že chytí pár cukrlat. Šířily se zvěsti, že král bude soudit výběrčí daní, a nic nemohlo, kromě chleba, víc potěšit prostý lid. Dubnové počasí bylo vlahé, po nebi, nad dubovým lesem, pluly lehké obláčky; opravdové jarní počasí dodávalo naději. Hlad sice zuřil stále, ale aspoň už skončila zima a říkalo se, že by příští úroda mohla být dobrá, pokud ledoví muži nezhubí vzešlé zrno. V blízkosti královského sídla vztyčili obrovský stan, jako by se tu měla konat nějaká slavnost či velká svatba. Dvě stě výběrčích, pokladníků a správců se tam seřadilo, někteří posedávali na dřevěných lavicích, jiní se zkříženýma nohama přímo na zemi. Pod baldachýnem s vyšitými znaky Francie seděl mladý král s korunou na hlavě a žezlem v ruce na svém fotelu, jakési skládací stolici připomínající kurulskou židli, která od počátků francouzské monarchie sloužila panovníkovi na cestách jako trůn. Opěrky pro ruce fotelu Ludvíka X. byly vyřezány do elegantních tvarů chrtích hlav a opěradlo zad opatřené jakýmsi polštářem z rudého hedvábí. Pairové a baroni zaujali svá místa po obou stranách králova trůnu, členové účetní komory se posadili dozadu za dlouhé stoly, desky postavené na dřevěných kozách. Královští úředníci byli povoláváni s účetními knihami spolu s reformátory, kteří listovali současně s nimi ve svých listinách. I když byla jejich kontrolní šetření prováděna ve spěchu, stejně k nim došla pěkná řádka místních udání, která se z větší části ukázala jako pravdivá. Skoro ve všech účtech se objevily stopy zbytečného plýtvání, zneužívání moci a zpronevěry, hlavně v posledních měsících, tedy po smrti Filipa Sličného, a ještě více od chvíle, kdy byla podkopána Marignyho autorita. Baroni začínali brblat, jako by oni sami byli přímo výlupky poctivosti, nebo jako by to rozkrádání zasáhlo jejich majetky. V řadách úředníků se šířil strach a někteří se raději tajně vytratili zadní částí stanu ven, a odložili tak na pozdější dobu své vysvětlování. Když přišla řada na správce a výběrčí z Montfort-ľAmaury Dourdana a Dreuxe, o nichž podal Tolomei reformátorům velmi přesné informace k obvinění, strhl se kolem krále živý shon. Nejpohoršenější ze všech pánů a ten, kdo nejhlasitěji projevoval zlost, byl Marigny. Jeho hlas přehlušil všechny ostatní, obracel se na své podřízené s prudkostí, která jim ohýbala hřbety. Vyžadoval náhrady, sliboval tresty. Monseigneur z Valois se prudce zvedl a skočil mu do řeči. „Krásnou roli nám tady hrajete, pane Enguerrande,“ zvolal. „Je však zbytečné hřímat a svolávat hromy a blesky na hlavy těchto ničemů, vždyť ty muže jste sám o dosadil na jejich místa, vám jsou oddáni. A všechno svědčí o tom, že jste s nimi spolčený.“ Po tomto veřejném nařčení se rozhostilo hluboké ticho, takže bylo zdálky slyšet kokrhat kohouta. Hašteřivý byl viditelně překvapený, díval se napravo, nalevo. Každý zadržoval dech, neboť Marigny kráčel přímo ke Karlu z Valois. „Pane,“ pravil drsným hlaserrm, „jestli se mezi všemi těmihle čubčími syny…“ A otevřenou dlaní obsáhl celé společenství správců. „… jestli se mezi těmi špatnými služebníky království najde jeden, jenom jeden, který odpřísáhne na své svědomí a čest, že mě jakýmkoli způsobem podplatil, nebo že jsem měl sebemenší zisk na jeho špinavých čachrech, ať předstoupí.“ Vtom se pozornost obrátila na správce z Montfortu, jejž dopředu postrkovala mohutná tlapa Roberta z Artois. Právě se projednávaly jeho účty. „Co je? Co chcete? Snad byste mě nechtěl obvinit!“ vyjel na něj Marigny. Chcete se dostat do maléru?“ Správce se třásl, na jeho kulaté tváři svítila temně rudá skvrna, nebyl schopen slova. Přesto byl velmi podrobně poučen nejprve Gucciem a potom i Robertem z Artois, který mu včera večer nejdříve slíbil, že unikne veškerým trestům pod podmínkou, že bude svědčit proti Marignymu. „Co nám chcete sdělit?“ zeptal se ho nyní hrabě z Valois. „Nebojte se přiznat pravdu, neboť náš milovaný král je tady, aby vás vyslechl a dal průchod spravedlnosti.“ Portefruit poklekl před Ludvíkem X., zkřížil na prsou krátké ruce a pravil: „Sire, jsem velký hříšník; avšak byl jsem ke své vině donucen úředníkem monseigneura de Marigny, jemuž jsem musel každý rok odvádět část daní pro jeho pána.“ „Jakému úředníku? Jmenujte ho, chci ho tu okamžitě vidět!“ křičel Enguerrand. „Jaké částky jste mu vyplácel?“ Správce se sesypal. S tím však měli ti, co ho zneužili, počítat, neboť se dalo předpokládat, že člověk, který nedokáže vzdorovat Gucciovi, se v přítomnosti Marignyho úplně zhroutí. Vyslovil jméno úředníka, který zemřel už před pěti lety, zapletl se do toho, když jmenoval dalšího komplice, ale nakonec se ukázalo, že ten patřil do domu hraběte z Dreux, a ne k Marignyho lidem. Nebyl schopen vysvětlit, jakým tajemným způsobem by se zpronevěřené peníze mohly dostat od něj až ke správci království. Jeho výpověď zaváněla spiknutím. Marigny to ukončil slovy: „Sire, jak můžete sám posoudit, není ani zrnka pravdy na tom, co tady blábolí tenhle člověk. Je to lotr, který si chce zachránit vlastní kůži, a jenom proto opakuje lži, kterým ho naučili, a navíc špatně naučili, mí nepřátelé. Ať mi vytýkají, že jsem dal důvěru takovým ropuchám, jejichž nečestnost tu právě teď vyšla najevo; ať mi vyčítají moji slabost, že jsem dobrý tucet z nich nenechal zbít, podepíšu se sám pod tu důtku, i když mi už před čtyřmi měsíci bylo odebráno hodně z mých pravomocí, kterých jsem mohl používat při jednání s takovými lidmi. Ale ať mě nikdo neviní z toho, že jsem kradl. To je už podruhé, co se pan z Valois snaží křivě mě obžalovat, tentokrát to však nebudu snášet.“ Šlechta i úředníci pochopili, že konečně dojde k velkému střetu. Valois v dramatickém postoji s jednou rukou na srdci, druhou namířenou proti Marignymu, odpovídal, obraceje se přitom ke králi: „Sire, synovče, drahný čas jsme obětí klamů jednoho špatného muže, který až příliš dlouho setrvával v našich řadách a jehož zlé skutky přivolaly na náš dům prokletí. To on je příčinou vydírání, na něž si všichni stěžují, to on kvůli penězům, které za to přijal, uzavřel k velké hanbě království několik příměří s Vlámy. To proto váš otec upadl do melancholie, kvůli níž nakonec předčasně zemřel. To Enguerrand je odpovědný za jeho smrt. Já jsem připraven dokázat, že je to zloděj, který zradil království. Pakliže ho nedáte hned na místě zatknout, přísahám při Bohu, že už se nikdy neobjevím na vašem dvoře ani ve vaší radě.“ „Vy v hrdlo lžete!“ zvolal Marigny. „U Boha, to vy jste lhář, Enguerrande,“ opáčil Valois. Zuřivost je vrhla proti sobě. Chytili se za límec. Očím přítomných se naskytlo věru krásné divadlo: dva princové, dva buvoli, z nichž jeden nesl konstantinopolskou korunu a druhý měl sochu v galerii králů, se tu rvali, zasypávajíce se přitom nadávkami jako nosiči před celým dvorem a královskými úředníky. Baroni se zvedli; soudcové a výběrčí couvli, porazili lavice. Ludvík X. zareagoval nečekaně; začal se ve svém fotelu otřásat smíchem. Filip z Poitiers, pohoršený nedůstojným divadlem, které tu nabízeli oba muži, k nim přistoupil a s udivující silou, jež překvapovala u muže tak hubeného, oddělil oba protivníky a držel je na konci svých dlouhých paží. Marigny a Valois se zalykali, tváře měli purpurové, šat potrhaný. „Strýčku,“ pravil Poitiers, „jak se odvažujete? Marigny, okamžitě se ovládněte, nařizuji vám to. Ihned se vraťte domů a počkejte, až se uklidníte.“ Toto rozhodnutí a síla, které najednou vyzařovaly z tohoto čtyřiadvacetiletého chlapce, zapůsobily na muže, kteří byli dvakrát starší než on. „Odejděte, Marigny,“ trval na svém Filip z Poitiers. „Bouville! Odveďte ho.“ Marigny se nechal odtáhnout Bouvillem a zamířil k bráně sídla ve Vincennes. Všichni se před ním rozestupovali jako před bojovným býkem, jehož odvádějí do ohrady. Valois se ani nehnul z místa; klepal se nenávistí a jenom opakoval: „Nechám ho pověsit; na mou čest, nechám ho pověsit!“ Ludvík X. se přestal smát. Bratrův zásah mu dal lekci v autoritě. Navíc si najednou uvědomil, že ho obehráli. Hodil žezlo do rukou svého komořího a pravil hrubě k Valoisovi: „Strýče, neprodleně s vámi musím mluvit; následujte mě.“ III OD LOMBARDA K ARCIBISKUPOVI Ujistil jste mě, strýče,“ křičel Ludvík Hašteřivý a měřil přitom jednu z velkých síní sídla ve Vincennes, „ujistil jste mě, že už nebudete vznášet žádná obvinění na Marignyho adresu. A zase jste to udělal! To je příliš! Vy nedbáte na moji vůli!“ Došel na konec místnosti, živě se otočil na místě a krátký kabátec, do nějž se převlékl z dlouhého obřadního pláště, zavířil dokola ve výšce jeho lýtek. Valois ještě zadýchaný z nedávného boje, s tváří opuchlou a rozedraným límcem odvětil: „Jak se mám ovládnout, synovče, jak se mám ovládnout a nedat průchod zlosti v tvář v tvář takové hanebnosti?“ Sám skoro uvěřil tomu, že podlehl náhlému hnutí mysli, zatímco celou komedii, připravoval už řadu dní. „Víte lépe než kdo jiný, že potřebujeme papeže,“ pokračoval Hašteřivý, „víte také, proč se nemůžeme zbavit Marignyho. Bouville nám o tom řekl dost.“ „Bouville! Bouville! Věříte jenom tomu, co vám navykládal Bouville, který nic neviděl a ničemu nerozumí. Ten malý lombard, jehož mu přidělili, aby dával pozor na zlato, mi řekl mnohem víc než ten váš Bouville o tom, co se děje v Avignonu. Papež by mohl být zvolem už zítra a byl by ochoten anulovat váš sňatek hned druhý den, kdyby tomu Marigny, sám Marigny všemi prostředky nebránil. Myslíte si, že pracuje na uspíšení vaší záležitosti? On všechno naopak brzdí, a s radostí, neboť dobře pochopil, proč ho necháváte na jeho místě. Nechce papeže z Anjou; nechce, abyste se oženil s ženou z anjouského rodu; a zatímco vás zrazuje, soustřeďuje ve svých rukou všechny pravomoce, kterými ho obdařil váš otec. Kde budete dnes večer, synovče?“ „Rozhodl jsem se, že se odtud ani nehnu,“ odvětil Ludvík povýšeně. „Takže do večera vám předložím jisté důkazy, které vašeho Marignyho zdrtí; a doufám, že potom mi ho konečně vydáte.“ „Uděláte dobře, strýče, když své tvrzení dokážete; neboť jinak bych vás musel vzít za slovo a trvat na tom, abyste se už nikdy neobjevil na mém dvoře ani v mé radě.“ „Tón Ludvíka X. věstil nemilost. Valois, poplašený z obratu, jaký věci nabraly, odjel do Paříže i s Robertem z Artois a ozbrojenci, kteří jim sloužili jako doprovod. „Všechno teď závisí na Tolomeim,“ pravil Robert a vyhoupl se do sedla. Cestou potkali celou karavanu vozů vezoucí do Vincennes lůžka, truhly, stoly a nádobí nezbytné k tomu, aby mohl král někde strávit noc. O hodinu později, zatímco se Valois ve svém paláci převlékal, vtrhl Robert z Artois k nejvyššímu představenému lombardů. „Příteli bankéři,“ pravil hned u dveří, „teď přišla chvíle, kdy mi musíte dát list dokazující zpronevěru arcibiskupa Marignyho. Víte přece, ten náhubek… Pan z Valois ho potřebuje, a to okamžitě.“ „Okamžitě, okamžitě… To je všechno pěkné, Vaše Milosti Roberte. Žádáte po mně, abych se zbavil prostředku, který mne a mé přátele už jednou zachránil. Pokud vám pomůže svrhnout Marignyho, ochotně vám ho přenechám. Ale kdyby se nějakou nešťastnou shodou okolností Marigny opět dostal k moci, je ze mne mrtvý muž. A pak, hodně jsem o tom přemýšlel, Vaše Milosti…“ V Robertu z Artois to během zdlouhavého žvanění vřelo netrpělivostí, neboť Valois ho snažně prosil, aby si pospíšil. Dobře věděl, jak draho jim může přijít zpoždění. „Ano, hodně jsem přemýšlel,“ pokračoval Tolomei. „Zvyky a ordonance monseigneura svatého Ludvíka, které se právě znovu zavádějí, jsou pro království dozajista vynikajícím přínosem; ale já bych byl rád, aby se z nich vyjmuly ordonance týkající se lombardů, neboť kvůli nim byli lombardi nejdříve odráni a potom na čas vypovězeni z Paříže. Vzpomínka na to ještě nevymizela z paměti těch, kterých se to týká. Naše společnosti potřebovaly dlouhá léta, než se z toho vzpamatovaly. Mí přátelé se znepokojují, když slyší svatý Ludvík… svatý Ludvík…, a já bych je rád uklidnil.“ „Ale no tak, bankéři! Monseigneur z Valois vám to přece slíbil. Podpoří vás, ochrání vás!“ „Ano, ano, to jsou sice krásná slova, ale my bychom to raději měli napsané. Také bychom rádi předložili králi žádost, aby potvrdil naše zvyková privilegia; v době, kdy král podepisuje všechny listiny, které jsou mu předloženy, bychom byli rádi, kdyby stvrdil podpisem i tu naši. Poté vám, Vaše Milosti, ochotně a rád vložím do ruky listinu, na jejímž základě budete moci dát pověsit nebo lámat v kole podle vlastního výběru mladšího Marignyho nebo staršího Marignyho nebo třeba oba dva současně… Jeden podpis s pečetí; to je záležitost, která nezabere víc než jeden den, nanejvýš dva, pokud bude Jeho Milost pan z Valois ochoten se o ni postarat. Listina je sepsána…“ Obr třískl rukou do stolu, až se všechno v místnosti zachvělo. „Už dost, Tolomei! Řekl jsem vám, že nemůžeme čekat. Vaše charta bude podepsána zítra, k tomu se zavazuju. Vy mi ale okamžitě dejte ten druhý pergamen. Hrajeme jednu hru; budete mi muset věřit.“ „Monseigneur z Valois je na tom tak, že nemůže počkat ani jediný den?“ „Ne.“ „Takže to v králově přízni hodně ztratil… a velice rychle,“ pronesl pomalu bankéř, pokyvuje hlavou. „Co se stalo ve Vincennes?“ Robert z Artois mu stručně vylíčil průběh shromáždění a to, co následovalo. Tolomei mu naslouchal, pořád pokyvoval. Pokud by Valois musel opustit dvůr, pomyslel si, a Marigny by zůstal na místě, sbohem, charto, výsady a privilegia. Skutečně hrozí nebezpečí... Zvedl se a pravil: „Vaše Milosti, když se slabošský a nevyrovnaný princ jako ten náš přimkne skutečně k nějakému služebníku, marně mu budete dokazovat jeho špatné skutky; nakonec mu odpustí, najde si pro něj omluvu a přilne k němu ještě víc.“ „Ne však v případě, kdy tomu princi dokážete, že špatné skutky jeho služebníka byly spáchány s úmyslem poškodit jej. Nechceme udat arcibiskupa; chceme, aby zpíval…, podle našich představ. A proto mu potřebujeme zamávat před očima tím náhubkem.“ „Rozumím, rozumím. Chcete použít bratra proti bratrovi. Mohlo by to vyjít. Arcibiskup, jak ho znám, nemá zrovna pevný charakter… Tak se do toho pusťte! Musíme riskovat.“ A předal Robertu z Artois dokument, který Guccio přivezl z Cressay. I když byl Jan de Marigny arcibiskupem v Sensu, nejčastěji sídlil v Paříži, hlavní diecézi své jurisdikce. Byla pro něj rezervována část biskupského paláce. A právě tam, v krásné klenuté síni silně vonící kadidlem, ho překvapila náhlá návštěva hraběte z Valois a Roberta z Artois. Arcibiskup podal návštěvníkům prsten k políbení. Valois se zatvářil, že si toho gesta nevšiml, a Artois zvedl ke rtům arcibiskupovy prsty s tak nestoudnou nedbalostí, jako by chtěl jeho ruku hodit přes rameno. „Monseigneure Jene,“ oslovil arcibiskupa Karel z Valois, „měl byste nám vysvětlit, z jakých důvodů se vy a váš bratr tak nesmiřitelně stavíte proti zvolení kardinála Duèze v Avignonu. Vaší vinou se konkláve podobá spíše kolegiu duchů.“ Jan de Marigny trochu pobledl a úlisným hlasem odpověděl: „Nechápu vaši výčitku, Vaše Milosti, ani co ji zapříčinilo. Nestavím se proti žádné volbě. Jsem si jist, že můj bratr hodlá svým jednáním co nejvíce prospět království. Já sám se mu snažím sloužit tak, jak mi to moje kněžské poslání dovoluje. Konkláve však závisí na kardinálech, nikoli na našich přáních.“ „Tak takhle to pojímáte? Budiž!“ utrousil Valois. „Protože se křesťanstvo může obejít bez papeže, může se možná arcidiecéze v Sensu obejít bez arcibiskupa!“ „Nerozumím těm slovům, Vaše Milosti, leda to, že znějí jako výhrůžka božímu sluhovi!“ „To Bůh vám přikázal, pane arcibiskupe, zcizit jistý majetek templářů?“ otázal se Artois. „A myslíte si, že král, který je také zástupcem božím na této zemi, by mohl tolerovat na katedrální stolici svého hlavního města nečestného preláta? Uvědomujete si to?“ A natáhl svoji obrovitou ruku, v níž svíral listinu od Tolomeiho. „To je falzifikát!“ zvolal arcibiskup. „Pakliže je to falzifikát,“ opáčil Robert, „spěchejme, abychom co nejdříve celý případ projednali před soudem. Ať proces před králem odhalí padělatele!“ „Církevní majestát však tím nic nezíská…“ „… zato vy všechno ztratíte, aspoň tak soudím, monseigneure.“ Arcibiskup seděl na vysoké stolici. Necouvnou před ničím, pomyslel si. Toho podlého činu se dopustil před více než rokem; peníze, které mu vynesl, se dávno rozkutálely. Tehdy nutně potřeboval dva tisíce livrů… a celý jeho život se kvůli tomu rozpadne v troskách. Srdce mu v hrudi bušilo a cítil, jak mu pod fialovým šatem stékají po těle potůčky potu. „Monseigneure Jene,“ chopil se slova Karel z Valois, „jste ještě mladý a máte před sebou krásnou budoucnost jak v církvi, tak v království. To, co jste spáchal…“ Vzal s nedbale povýšeným gestem pergamen z ruky Roberta z Artois. „… je omluvitelný omyl v dobách, kdy se obecně hroutí morálka; jednal jste tak proto, že vás k tomu podněcovali. Kdyby na vás netlačili, abyste odsoudil templáře, nikdy by vás nenapadlo zpronevěřit jejich majetek. Byla by velká škoda, kdyby jedna chyba, v níž jde ještě navíc jenom o peníze, měla vrhnout stín na váš vznešený úřad a donutit vás zmizet ze světa. Neboť pokud by se tento list objevil před očima rady pairů a současně před církevním tribunálem, jistě by vás to dovedlo přímo do cely nějakého kláštera, i když by nás to velice mrzelo… Po pravdě řečeno, monseigneure, tím, že sloužíte svému bratrovi a stavíte se proti královým přáním, dopouštíte se těžkého omylu. Já osobně vám třeba tuhle chybu vytýkám především. A kdybyste chtěl tento druhý omyl odčinit, rád bych zapomněl i na ten první.“ „Co ode mne chcete?“ otázal se arcibiskup. „Abyste opustil stranu svého bratra, která už stejně nemá žádný vliv, a odhalil králi Ludvíkovi všechno, co víte o jeho špinavých machinacích týkajících se konkláve.“ Prelát byl měkkota. Vždycky, když šlo do tuhého, probudila se v něm spontánně zbabělost. Najednou cítil strach, a ten mu zabránil myslet na bratra, jemuž za všechno vděčil; staral se jenom sám o sebe. A právě to, že vůbec nezaváhal, mu dovolilo dostat se z toho s jistou důstojností. „Otevřeli jste mi oči a probudili mé svědomí,“ pravil. „Jsem připraven, monseigneure, vykoupit svůj omyl ve smyslu, v jakém mi přikážete. Jen bych si přál, abyste mi vrátil ten pergamen.“ „To se rozumí,“ pravil hrabě z Valois a podával mu dokument. „Stačí, že jsme ho monseigneur z Valois a já viděli; naše svědectví v království platí a nikdo by ho nezpochybnil. A teď s námi pojedete do Vincennes; kůň vás čeká dole.“ Arcibiskup si nechal podat plášť, vyšívané rukavice a čapku a pomalu, majestátně sestoupil ze schodů za oběma šlechtici. „Ještě nikdy jsem neviděl žádného muže podlézat s takovou noblesou a elegancí,“ zašeptal Artois ke Karlu z Valois. IV UŽ ABY BYL VDOVCEM Každý král, každý muž má své radosti, které lépe než cokoli jiného odhalují nejskrytější stránky jeho povahy. Ludvík X. nemiloval lov, zápas, šermířské souboje a vůbec žádná cvičení, při nichž by mohlo dojít ke zrenění. Od mládí měl rád hru s koženými míči na volném prostranství; při ní se ovšem příliš rychle zadýchal a zapotil. Jeho nejoblíbenější kratochvílí tedy bylo, když se postavil s lukem v ruce do uzavřené zahrady a z velké blízkosti střílel v letu ptáky, holuby nebo hrdličky, které panoš postupně vypouštěl z proutěného koše. Využíval prodlužujícího se dne a právě se zaměstnával touto krutou zábavou na malém nádvoří ve Vincennes připomínajícím čtvercový klášterní dvůr, když mu na sklonku odpoledne jeho strýc a bratranec přivedli arcibiskupa. Krátká světlezelená tráva pokrývající zem na nádvoří byla potřísněna krví a peřím. Jedna hrdlička, přibitá za křídlo k trámu ochozu, se zmítala a křičela; jiné, které byly zasaženy úspěšněji, ležely roztroušené všude po zemi, tenké a jemné nožky ztuhlé v posmrtné křeči. Hašteřivý radostně vykřikl pokaždé, když jeho šíp proklál ptáka. „Další!“ přikazoval hned panošovi. Pokud šíp minul cíl a zabodl se někam do stěny, vyčítal Ludvík panošovi, že vypustil hrdličku ve špatnou chvíli nebo na špatnou stranu. „Sire, synovče,“ oslovil ho Karel z Valois, „připadá mi, že dnes jste obratnější než kdy jindy; ale pokud byste na chvilku přerušil svoji zábavu, mohl bych s vámi hovořit o velmi vážných věcech, které jsem vám už předem oznámil.“ „Co je? Co zase máte?“ zeptal se Ludvík netrpělivě. Měl vlhké čelo a zarudlé líce. Všiml si arcibiskupa a pokynul panošovi, aby se vzdálil. „Je to pravda, monseigneure,“ obrátil se na preláta, „že bráníte ve zvolení papeže?“ „Běda, sire!“ odvětil Jan de Marigny. „Přišel jsem vás zpravit o jistých věcech, o nichž jsem se domníval, že jste je nařídil, a teď jsem se s hrůzou dověděl, že se dějí proti vaší vůli.“ A potom s výrazem největší upřímnosti ve tváři a s jistou emfatičností v hlase zpravil krále o Enguerrandových manévrech, o tom, jak se jeho bratr snaží zdržovat jednání konkláve a oddalovat zvolení papeže tím, že dovede k nezdaru každou kandidaturu, ať Duèzovu či třeba nějakého římského kardinála. „Ať je pro mne jakkoli těžké, sire,“ končil svoji výpověď, „odhalit vám zločinné jednání mého bratra, ještě těžší je, když vidím, že jedná proti blahu království a tedy i církve, a zrazuje tak svého pána na zemi i na nebesích. Již ho nepovažuji za člena své rodiny, neboť pro muže mého stavu existuje jediná rodina: Bůh a král.“ Ten chlap z nás nakonec vymáčkne slzu, pomyslel si Robert z Artois. Dokáže skutečně mistrně vládnout jazykem, ničema! Jedna zapomenutá hrdlička se usadila na střeše kryté chodby. Hašteřivý vystřelil šíp, který proklál ptáka a pohnul taškami. Potom se najednou rozčílil a křičel: „A k čemu mi jsou takové řeči? Udat špatnost, když už se stala! Jděte, pane arcibiskupe, hněvám se!“ Robert z Artois odtáhl arcibiskupa, jehož práce už tady skončila. Valois zůstal s králem sám. „To jsem v pěkné situaci!“ pokračoval rozhořčeně král. „Enguerrand mě podváděl, budiž! A vy jste vyhrál. Ale pomůže mi to vaše vítězství v něčem? Je polovina dubna; léto se blíží. Vzpomeňte si, strýčku, na podmínky madam Uherské: do léta! Budeme mít do osmi týdnů papeže?“ „Upřímně, synovce, nemyslím si, že je to možné.“ „Takže nemáte důvod se naparovat a nafukovat!“ „Už od zimy jsem vám radil, abyste Marignyho vyhnal.“ „Ale když se to nestalo,“ zaječel Ludvík X., „nebylo by lepší zase Marignyho zaměstnat? Zavolám si ho, pokárám ho, pohrozím mu; nakonec mě přece musí poslechnout!“ Hašteřivý, stejně rozzuřený jako tvrdohlavý, se nakonec vždycky utekl k Marignymu jako ke své jediné spáse. Měřil nádvoří dlouhými neurovnanými kroky, bílá peříčka se mu lepila na střevíce. Po pravdě řečeno, každý si tu hrál svoji osobní hru: král, Marigny, Valois, Artois, Tolomei, kardinálové, dokonce i neapolská královna. Tím pádem se všichni octli uzavřeni ve slepé uličce, vzájemně se napadali, a přitom nikdo nebyl schopen postoupit o krok dopředu. Valois si to uvědomoval a rovněž tak mu bylo jasné, že pokud chce zůstat v královské přízni, musí najít za každou cenu východisko z této situace. A najít ho rychle… „Ó synovče,“ zvolal, „když si člověk představí, že jsem ve svém životě dvakrát ovdověl, a přitom mé manželky byly příkladně ctnostné, říkám si, jaká je škoda, že vy nejste vdovec po té nestoudné ženě!“ „Pravda, pravda,“ pravil Ludvík. „Kdyby tak ta coura umřela…“ Najednou se zastavil, podíval se na Valoise, jako by právě v tu chvíli pochopil, že strýc nemluvil jenom tak do větru, nebo aby klnul nespravedlivému osudu, že ho dvakrát učinil vdovcem. „Zima byla studená; vězení nesvědčí ženskému zdraví,“ pokračoval Karel z Valois, „a Marigny už nás dlouho neinformoval o Markétině stavu. Divil bych se, kdyby bez úhony odolala přísným podmínkám věznění, jimž je vystavena… Možná vám Marigny… to by bylo přesně podle jeho způsobu jednání… skrývá, že už se blíží ke konci. Bylo by dobré se o tom přesvědčit.“ Oba byli citliví na nevyřčená slova, která poletovala ve vzduchu kolem nich. Je vzácné, když si dva princové z královské krve tak dobře rozumějí, že jsou slova mezi nimi zbytečná… „Ujistil jste mě, synovče,“ připomněl pouze Valois po chvilce, „že mi vydáte Marignyho v den, kdy budeme mít papeže.“ „Mohl bych vám ho rovněž vydat v den, strýče, kdy se stanu vdovcem,“ odvětil Hašteřivý tlumeným hlasem. Valois si přejel prsty plnými prstenů po širokých trudovitých tvářích. „Budete mi muset vydat Marignyho dřív, neboť velí všem pevnostem a zabránil by mi ve vstupu do Château-Gaillard.“ „Budiž,“ pravil Ludvík X. „Dávám od něj ruce pryč. Můžete říct svému kancléři, ať mi předloží k podpisu všechny listiny, které uznáte za vhodné.“ Téhož večera seděl Enguerrand de Marigny po večeři ve své pracovně a sestavoval memorandum, jež hodlal předložit králi. Žádal v něm ve shodě s novými královskými výnosy o právo vyzvat na souboj. Hodlal vyzvat hraběte z Valois, a tak byl vlastně první, kdo se chystal v praxi využít „chartu šlechticů“, proti níž tolik bojoval. V tu chvíli mu ohlásili Huga de Bouville, kterého okamžitě přijal. Bývalý nejvyšší komoří Filipa Sličného se tvářil velmi ponuře a bylo vidět, že jím zmítají protichůdné pocity. „Enguerrande, přišel jsem tě varovat,“ pravil, dívaje se na koberec. „Nespi dnes v noci doma, neboť tě chtějí zatknout; vím to.“ „Zatknout mě? To jsou jenom řeči; neodvážili by se,“ odvětil Marigny. „A kdo by mě asi tak přišel zatknout? Alain de Pareilles? Ten by nikdy takový rozkaz nepřijal. Spíš by se svými lučištníky hájil můj palác…“ „Škoda že mi nevěříš, Enguerrande; a musím ti říct, že jsi nedělal dobře, když jsi v posledních měsících jednal tak, jak jsi jednal. Když se člověk na tak vysokém místě, jaká zastáváme my, staví proti králi, škodí jenom sám sobě. I já teď v tuto chvíli pracuju proti králi, a to jen proto, že k tobě chovám přátelství a chtěl bych tě zachránit.“ Mohutný muž byl upřímně nešťastný. Loajální panovníkův služebník, věrný přítel, bezúhonný hodnostář vždy dodržující příkazy boží a zákony království, byl najednou nucen kvůli citům, které však byly rovněž čestné a chvályhodné, dělat něco, co se s jeho svědomím nesrovnávalo. „To, co jsem ti právě sdělil, Enguerrande,“ pokračoval, „vím od monseigneura z Poitiers, který je v tuto chvíli posledním člověkem na tvé straně. Monseigneur z Poitiers by tě rád viděl daleko od baronů. Poradil svému bratru, aby tě poslal jako guvernéra do nějaké vzdálené země, třeba na Kypr.“ „Na Kypr?“ zvolal Marigny… „Zavřít mě na ostrově uprostřed moře, mne, který jsem řídil francouzské království? Tak tam mě chtějí vypovědět? Ne, já budu dál vládnout Paříži, nebo tady umřu.“ Bouville smutně potřásl svými černými a bílými pramínky vlasů. „Věř mi, nespi dnes v noci doma,“ opakoval. „A jestli považuješ můj dům za dost bezpečný… Konečně čiň, jak uznáš za vhodné; varoval jsem tě.“ Sotva Bouville odešel, zašel Enguerrand do komnat své choti a švagrové, paní de Chanteloup, aby je zpravil o vývoji událostí. Potřeboval o tom mluvit, cítit přítomnost blízkých osob. Obě ženy byly toho názoru, že by měli všichni hned odjet na některý z jejich pozemků třeba na normandském pobřeží, a potom, pokud bude nebezpečí přetrvávat, vyrazit do nějakého přístavu o odtamtud odplout do bezpečí k anglickému králi. Enguerrand se však rozlítil. „Mám kolem sebe samé baby a kapouny!“ křičel. A šel si lehnout jako každý jiný večer. Pohladil svého oblíbeného psa, nechal se komořím svléknout a díval se na něj, jak vytahuje závaží hodin, předmětu, který byl ještě velmi málo rozšířen a který Enguerrand zakoupil za značně vysokou cenu. Chvilku ještě v hlavě cizeloval věty svého memoranda pro krále a poznamenal si je; potom přistoupil k oknu, roztáhl závěs a pozoroval střechy ztemnělého města. Noční hlídky procházely ulicí Na příkopech svatého Heřmana a každých dvacet kroků opakovaly monotónním hlasem: „Noční hlídka… Dvanáctá hodina odbila… Spěte v pokoji…!“ Jako vždycky měly oproti jeho hodinám čtvrt hodiny zpoždění…“ Za rozbřesku probudil Enguerranda mohutný dupot škorní na nádvoří a rány dopadající na bránu paláce. Vyděšený panoš ho přišel upozornit, že dole jsou lučištníci. Požádal o šaty, ve spěchu se oblékl a v předpokoji se srazil s manželkou a synem, kteří právě rozrušeně přibíhali. „Měla jste pravdu, Alips,“ řekl paní de Marigny a políbil ji na čelo. „Měl jsem vás poslechnout. Odjeďte ještě dnes i s Ludvíkem.“ „Byla bych odjela s vámi, Enguerrande. Ale teď se nevzdálím z míst, kde vás vystaví utrpení.“ „Král je můj kmotr,“ řekl Ludvík de Marigny; „hned poběžím do Vincennes…“ „Tvůj kmotr je hlupák a koruna se mu na hlavě chvěje,“ odsekl Marigny zlostně. Potom zvolal, neboť na schodišti byla tma: „Hej, sluhové! Světlo! Ať je na mě dobře vidět!“ A když služebníci vykonali jeho rozkaz, sešel mezi rozžatými pochodněmi vznešeně jako král. Na nádvoří paláce se to hemžilo ozbrojenci. Ve výřezu dveří se v šedavém ránu rýsovala vysoká postava v kroužkové zbroji. „Jak jsi jen mohl, Pareillesi… Jak ses odvážil!“ zvolal Marigny, zvedaje ruce. „Nejsem Alain de Pareilles,“ odvětil důstojník. „Pan de Pareilles už královským lučištníkům nevelí.“ Couvl, aby uvolnil místo muži v církevním rouše, byl to kancléř Štěpán de Mornay. Stejně jako Nogaret před osmi lety přišel osobně zatknout velmistra templářů, i Mornay přišel dnes osobně zadržet bývalého správce království. „Pane Enguerrande,“ pravil, „prosím, abyste mě následoval do Louvru, kde vás mám podle rozkazu uvěznit.“ Ve stejnou hodinu byli ve svých obydlích zatčeni všichni velcí legisté měšťanského původu patřící k vládě předešlého krále: Raul de Presles, Michal de Bourdenai, Vilém Dubois, Geoffroy de Briançon, Nicole Le Loquetier, Petr ďOrgemont. Odvezli je do různých vězení, zatímco jedna skupina ozbrojenců směřovala k Châlons, aby tam zadržela biskupa Petra de Latille, přítele z mládí Filipa Sličného, jehož si umírající král v posledních okamžicích svého života tolik přál vidět. S těmito muži se octla ve vězení celá vláda Železného krále. V VRAZI VE VĚZENÍ Když Markéta Burgundská zaslechla uprostřed noci spouštění padacího mostu v Château-Gaillard a zvuk kopyt na dláždění pevnosti, nevěřila nejdřív, že jsou ty zvuky skutečné. Tolik se na ně načekala, tolik o této chvíli snila od té doby, co poslala Robertu z Artois list, v němž se přiznávala ke svému poklesku a vzdávala se všech svých práv i práv své dcery výměnou za slíbenou svobodu! Čekání však bylo marné. Nikdo neodpověděl, ani Robert, ani král. Neobjevil se žádný posel. Týdny ubíhaly v mlčení, které bylo ještě zkázonosnější než hlad, úpornější než zima, obtížnější a odpornější než hmyz. Markéta se teď už skoro nehnula z lůžka, trpěla horečkou, zachvacující stejnou měrou duši i tělo, ta horečka ji udržovala ve stavu zmateného vědomí. Otevřenýma očima zírala do temnot věže, trávila hodiny a hodiny nasloucháním překotnému tlukotu vlastního srdce. Ticho se zabydlovalo neexistujícími zvuky; tma byla plná tragických hrozeb, které přicházely už nejen ze země, ale ze záhrobí. Delirium nespavosti zamlžovalo mozek… Filip ďAulnay, krásný Filip, nebyl úplně mrtvý; kráčel se zlomenýma nohama a krvácejícím břichem vedle ní; natahovala k němu paže, ale nemohla se ho dotknout. Přesto ji lákal k sobě, na cestu spojující pozemské žití s Bohem, ale neměla cítit pod nohama zem ani kdy vidět Boha. A tato příšerná cesta měla trvat až do skonání věků, až k poslednímu soudu. Tohle možná byl pravý očistec… „Blanko!“ zvolala. „Blanko! Už jsou tady!“ Neboť závory, zámky a veřeje dole ve věži skutečně skřípěly; a na kamenných schodech se ozýval dupot četných nohou. „Blanko! Slyšíš?“ Zesláblý Markétin hlas, ztlumený ještě tlustými přepážkami, které v noci oddělovaly obě cely, nedolehl do horního patra k Blance. Světlo z jediné svíce oslepilo uvězněnou královnu. Ve dveřích se tísnili muži; Markéta se jich nemohla dopočítat; viděla jenom, jak se k ní blíží obr v rudém plášti, se světlýma očima a stříbrnou dýkou. „Roberte!“ zašeptala. „Roberte, konečně jste přijel.“ Za Robertem z Artois se objevil voják se sedátkem, které postavil vedle lůžka. „Sestřenko,“ oslovil ji Robert, usedaje blízko k ní, „vaše zdraví není nejlepší, jak mi donesli a také podle toho, co vidím. Bolí vás něco?“ „Bolí mě všechno,“ odvětila Markéta; „nevím, jestli vůbec žiju.“ „Ještě že jsem přijel, je svrchovaný čas. Všechno už brzy skončí. Vaši nepřátelé jsou poraženi. Jste schopná psát?“ „Nevím,“ odvětila Markéta. Artois pokynul, aby přinesli světlo blíž, a pozorněji se zadíval do Markétina zpustošeného, vyschlého obličeje. Viděl tenké rty a černé, abnormálně lesklé a zapadlé oči, vlasy přilepené horečkou na vypouklé čelo. „Přinejmenším byste mohla nadiktovat dopis, na nějž král čeká. Kaplane!“ zavolal a luskl prsty. Z polostínu se vyloupl bílý pomačkaný hábit samá skvrna a nad ním béžová lebka. „Bylo už vyneseno zrušení sňatku?“ zeptala se Markéta. „Jak by mohlo být vyneseno, když jste odmítla prohlásit, co se od vás očekávalo?“ „Neodmítla jsem. Souhlasila jsem. Všechno jsem přijala… Už nevím. Nechápu.“ „Ať přinesou džbánek vína, postaví ji to na nohy,“ utrousil Artois přes rameno. Ozvaly se kroky v místnosti a potom na schodišti. „Seberte se, sestřenko,“ pokračoval Artois. „Teď musíte udělat, co vám poradím.“ „Ale já jsem vám přece psala, Roberte; poslala jsem vám dopis, který jste měl předat Ludvíkovi. Prohlašovala jsem v něm… všechno, co jste si přál…, že moje dcera není jeho…“ Zdálo se jí, že zdi a tváře kolem ní tančí. „Kdy?“ otázal se Robert. „Už je to dlouho… týdny, možná dva měsíce, od té doby stále čekám, až mě osvobodí…“ „Komu jste svěřila ten dopis?“ „Přece… Bersuméeovi.“ Najednou vyděšenou Markétu napadlo: Napsala jsem to skutečně? Je to děsné, už nevím… Nevím už vůbec nic. „Zeptejte se Blanky,“ zašeptala ještě. Tu se vedle ní strhl notný povyk. Robert z Artois se zvedl, kohosi chytil za límec, třásl jím a křičel tak silně, že Markéta jen stěží zachytila slova. „Ale ano, Vaše Milosti, já sám… jsem ho vezl…,“ odpovídal Bersumée polekaným hlasem. „Kde jste ho odevzdal? Komu?“ „Pusťte mě, Vaše Milosti, pusťte mě! Dusíte mě… Panu de Marigny. Jen jsem poslouchal rozkazy.“ Velitel pevnosti se nestačil vyhnout ráně pěstí, která ho zasáhla přímo do tváře. Zasténal a zavrávoral, jako by ho udeřil kyj. „Jmenuju se snad Marigny?“ ječel Artois. „Když tě někdo pověří, abys mi něco donesl, jak to, že to předáš do jiných rukou?“ „Ale oni mě ujistili, Vaše Milosti…“ „Mlč, ty zvíře. S tebou si to vyřídím později; a protože jsi tak věrný panu Marignymu, pošlu tě za ním do žaláře v Louvru,“ pravil Artois. Potom se vrátil k Markétě: „Nikdy jsem váš dopis nedostal, sestřenko. Marigny si ho nechal pro sebe.“ „Aha!“ opáčila. Skoro ji to uklidnilo. Aspoň měla jistotu, že dopis skutečně napsala. V tu chvíli vešel dovnitř seržant Lalaine se džbánkem vína, o nějž Artois požádal. Robert znovu usedl a sledoval, jak Markéta pije. Proč jsem si s sebou nevzal jed! napadlo ho. Možná by to byl nejsnazší prostředek. Jsem hlupák, že jsem na to nepomyslel… Takže ona přijala; a my jsme se to nedověděli. Všechno by bylo jiné. Ale teď už je pozdě něco měnit. Stejně by nežila dlouho, podle toho, v jakém je stavu. Když si vylil zlost na Bersuméeovi, uvolnil se a bylo mu skoro smutno. On, mohutný muž, navíc obklopený chlapy ozbrojenými od hlavy po paty, stál před bídným ložem, na němž spočívala vyčerpaná žena. Tak moc Markétu nenáviděl, dokud byla královnou Navarrskou a možnou příští královnou Francie! Copak toho neudělal dost, aby ji zničil, nenacestoval se kvůli tomu, neintrikoval na anglickém i francouzském dvoře, nepodněcoval proti ní? Ještě loni v zimě by byl on, mocný šlechtic, s chutí rozdrtil ubohou vězenkyni, když se mu odvážila odporovat. Teď triumfoval, ale jeho vítězství ho zavedlo dál, než se kdy toužil ocitnout. Necítil soucit, jenom jakousi zhnusenou lhostejnost a trpkou únavu. Tolik prostředků použili proti tomuhle vyhublému a nemocnému tělu, proti bezbranné dušičce! Robertova nenávist se najednou rozplynula, neboť se už nesetkal s odporem, který by byl hoden jeho síly. Skoro litoval, ano, upřímně litoval, že se dopis k němu nedostal, a uvažoval o tom, jak absurdními cestami se ubírá osud. Kdyby nebyl ten osel Bersumée tak horlivý, Ludvík X. by se teď podruhé ženil, Markéta by žila v nějakém klidném klášteře a Marigny by byl dosud na svobodě. Možná i u moci. Nikdo by se neodhodlal ke krajním řešením a on, Robert z Artois, by teď netrčel tady s nepříjemným posláním popravit umírající. Je nezbytné, aby ovdověl, ale musí to zůstat rodinným tajemstvím, řekl mu Karel z Valois. A Robert přijal to poslání už hlavně proto, že bude mít od této chvíle jak Valoise tak krále v hrsti. Za takové služby se platí neustále… Navíc byly cesty osudu při bližším pohledu absurdní jen zdánlivě; každý přispěl svými činy, které mu diktovala vlastní povaha, k tomu, že se všechno zřetězilo přesně tímto způsobem. Nebyl jsem to nakonec já, kdo celou tuhle aféru loni ve Westminsteru rozpoutal? Je tedy jenom na místě, že teď dokončím, co jsem započal. Byl bych to ale vůbec podnikl, kdyby mě Marigny neobral o hrabství Artois a nedal ho tetě Mahaut jenom proto, aby se uzavřely burgundské sňatky? A Marigny v tuto chvíli mrzne ve vězení v Louvru. Osud má v sobě jistou logiku. Robert si najednou povšiml, že na něj všichni v místnosti hledí, Markéta ze svého bídného lože, Bersumée hladící si přitom čelist, Lalaine, který si zase vzal džbánek, sluha Lormet, opírající se ve stínu o zeď, kaplan, tisknoucí psací stolek k břichu. Všichni vypadali užasle, že ho vidí přemýšlet. Obr se protáhl a oklepal. „Vidíte, sestřenko,“ pravil, „jakým nepřítelem vám byl Marigny. A stejným nepřítelem byl nám všem. Ukradený dopis je dalším důkazem. Sázím se, že nebýt Marignyho, nikdy byste nebyla obviněna ani souzena a nebylo by s vámi zacházeno takto. Ten proradný zrádce se vám snažil uškodit, jakož i králi a celému království. Dnes však je ve vězení a já jsem tady, abych sepsal vaše stížnosti proti němu, a uspíšil tak královskou spravedlnost i vaše omilostnění.“ „Co mám prohlásit?“ zeptala se Markéta. Víno, které vypila, jí rozbušilo srdce do větší rychlosti; dýchala přerývaně a držela se přitom za prsa. „Budu kaplanovi diktovat místo vás,“ pravil Robert. Dominikán v nemilosti usedl na zem, pultík na psaní si položil na kolena; svíce stojící vedle něj osvěcovala zdola tři obličeje. Robert vytáhl ze svého váčku složený list, na němž byl text, který přečetl kaplanovi. „Sire, můj manželi, umírám smutkem a nemocí. Snažně vás prosím, abyste mi odpustil, neboť pokud to rychle neučiníte…“ „Okamžik, Vaše Milosti, nestačím vás sledovat,“ pravil kaplan; „nepíšu tak rychle jako klerikové v Paříži.“ „… neboť pokud to rychle neučiníte, cítím, že mi zbývá jen málo života a moje duše opustí mé tělo. Všechno je vina pana de Marigny, který mě chtěl zatratit ve vašich očích a v očích zesnulého krále, a tak na mne připravil udání, na jehož falešnost přísahám, a uvrhl mě ohavným zacházením…“ „Vaše Milosti…, počkejte prosím okamžik.“ Kaplan vytáhl škrabák a uhladil trochu drsný pergamen. Robert musel počkat, než dodiktoval list do konce. „… zacházením do bídného stavu, v němž se nyní nacházím. Za všechno může ten zlý člověk. Prosím vás, abyste mě zachránil, a ujišťuji vás, že jsem nikdy nepřestala být vaší poslušnou a věrnou manželkou podle vůle Boží.“ Markéta se trochu pozvedla na loži. Nerozuměla tomu, proč se má najednou prohlašovat za nevinnou. „Ale bratránku, co s tím přiznáním, o něž jste mě žádal?“ otázala se. „Už ho nepotřebujeme, sestřenko,“ odvětil Robert; „to, co teď podepíšete, ho plně nahradí.“ V současné době bylo totiž nejdůležitější sebrat co nejvíce svědectví, pravých či smyšlených, proti Enguerrandovi. Tohle prohlášení však mělo ještě navíc jiné poslání: mělo alespoň na oko smýt z krále hanbu, a hlavně ohlásit, a to přímo královninými slovy, její blízkou smrt. Pánové Valois a Artois byli muži obdaření značnou předvídavostí. „A co Blanka? Mysleli jste také na Blanku?“ „Žádný strach,“ pravil Robert. „Bude o ni postaráno.“ Markéta připojila k textu na pergamenu svůj podpis. Robert z Artois vstal a naklonil se nad ni. Přítomní ustoupili do zadní části místnosti. Obr položil ruku na Markétino rameno. Při dotyku široké dlaně pocítila Markéta, jak se jí celým tělem šíří příjemné, uklidňující teplo. Objala vyzáblýma rukama Robertovy prsty, jako by se bála, že je odtáhne příliš rychle. „Roberte,“ zeptala se potichu a zvrátila hlavu, aby se mu mohla podívat do očí, „tenkrát, když jste tu byl poprvé a chtěl jste si mě vzít, toužil jste po mně skutečně?“ Žádný člověk není do morku kostí špatný. Robert z Artois měl tentokrát jednu z řídkých chvil milosrdenství, a z úst mu splynula útěšná slova: „Ano, má krásná sestřenko, velmi jsem vás miloval.“ Cítil, že se pod jeho rukou uvolňuje, uklidňuje, byla skoro šťastná. Být milována, žádoucí, to byl hlavní smysl života této královny, znamenalo to pro ni víc než jakákoli koruna. Viděla, jak se bratranec od ní vzdaluje a spolu s ním i světlo; připadal jí neskutečný, tak byl velký. V tom polostínu vypadal jako neporazitelný hrdina dávných legend. Bílý hábit dominikána i Bersuméeova vlčí čepice zmizely. Robert strkal všechny muže před sebou. Chvilku zůstal stát na prahu, jako by váhal a chtěl ještě něco říct. Potom se dveře zavřely a nastala úplná tma. Okouzlená Markéta nezaslechla obvyklé zaklapnutí závor. Takže už ji nezamykají a toto opomenutí, první po třech stech padesáti dnech, jí připadalo jako příslib svobody. Nazítří jí jistě dovolí sejít dolů a ona se bude procházet po libosti po Château-Gaillard; a potom pro ni brzy pošlou nosítka a odnesou ji někam, kde jsou stromy, města, lidé… Dokážu se ještě vzpamatovat? říkala si. Budu na to mít dost sil? Ach ano, síly se mi vrátí! Čelo, hrdlo a paže jí hořely; ale uzdraví se, byla si jistá, že se uzdraví. Také věděla, že po celý zbytek noci neusne. Až do rána ji bude provázet naděje! Najednou zaznamenala jakýsi nepatrný zvuk, nebyl to vlastně hluk, jenom jakési zašustění v tom tichu, jako by nějaká živá bytost zadržovala dech. Kdosi byl v místnosti s ní. „Blanko!“ zvolala. „Jsi to ty?“ Možná odstranili závory i na dveřích vedoucích do vyššího patra. Přesto se jí nezdálo, že by se dveře znovu otevřely. A proč by sestřenice byla tak opatrná a přibližovala se k ní tak potichu? Ledaže by… Blanka se možná najednou zbláznila… „Blanko!“ opakovala Markéta úzkostným hlasem. Znovu se rozhostilo ticho a Markéta si chvilku myslela, že měla sluchové halucinace z horečky. Ale za chviličku zaslechla zase tentýž zadržovaný dech, teď už blíže, a lehounké zaškrábání o podlahu, jako by to pes dělal drápy. Vedle ní kdosi dýchal. Možná to je skutečně pes, třeba Bersuméeův pes přišel za svým pánem a zapomněli ho tady. Nebo krysy… krysy, které chodí drobnými krůčky jako lidé, šelestí, provozují v noci své podivné rejdy. Krysy se několikrát ve věži objevily a Bersumée vždycky přivedl svého psa, aby je zabil. Ale krysí dech není slyšet. Prudce se zvedla na lůžku, srdce jí poděšeně tlouklo; o kamennou zeď se právě otřel jakýsi kovový předmět, zbraň nebo přezka. Markéta zoufale poulila oči do tmy kolem sebe. „Kdo je tu?“ křičela. Znovu ticho. Už si však byla jistá, že tady není sama. Teď i ona zcela zbytečně zadržovala dech. Sevřela ji úzkost, jakou doposud nikdy nepocítila. Za chviličku zemře; ani trochu o tom nepochybovala; a hrůza, jakou pociťovala při tom strašlivém čekání, se ještě násobila nejistotou. Nevěděla, kdy se to stane, do jaké části těla ji ten někdo udeří, ani kdo je ta neviditelná osoba, která se k ní podél zdi plíží. Najednou se jakási zavalitá postava ještě černější než tma kolem vrhla na její lože. Markéta zaječela tak silně, že Blanka Burgundská o poschodí výše její výkřik zaslechla a navždy si jej vryla do paměti. Křik však okamžitě ustal. Dvě ruce přetáhly pokrývku přes Markétina ústa a sevřely se kolem jejího krku. Markéta, jejíž hlava se při zápasu tiskla k čísi mohutné hrudi, mávala pažemi ve vzduchu, zmítala se, kroutila celým tělem a přidušeně chroptěla. Látka, která jí obepínala hrdlo, ji svírala jako žhavý olověný náhrdelník. Královna se dusila. Oči měla v jednom ohni; ve spáncích jí začaly tlouct obrovité bronzové zvony. Ale zabiják měl v záloze jiný trik; lano zvonů se najednou přetrhlo a Markéta padla do temné propasti beze stěn a bez konce. O několik minut později uviděl Robert z Artois, který popíjel na nádvoří Château-Gaillard s panoši víno, jak se k němu blíží Lormet. Předstíral, že cestou utahuje koni podpínku. Louče byly zhasnuty; začalo svítat. Muži a koně tonuli v šedé mlze. „Je to hotovo, Vaše Milosti,“ zašeptal Lormet. „Žádné stopy?“ otázal se Robert tlumeným hlasem. „Nemyslím, Vaše Milosti. Tvář určitě nezčerná; zlomil jsem jí krční páteř. A lůžko jsem zase ustlal.“ „Nebyla to lehká práce.“ „Jsem jako sova, Vaše Milosti, vždyť víte; vidím v noci.“ Robert z Artois se vyhoupl do sedla a zavolal na Bersuméea. „Našel jsem madam Markétu v hodně špatném stavu,“ pravil. „Velice se bojím, že nepřežije týden. Pokud by zemřela, rozjedeš se tryskem do Paříže a půjdeš rovnou k monseigneuru z Valois, abys mu jako prvnímu tu zprávu oznámil. Takový je rozkaz. Jeho Milosti panu z Valois, slyšel jsi mě dobře. Hleď, ať si tentokrát nepopleteš adresu, a drž jazyk za zuby. Pamatuj si, že tvůj pan de Marigny je ve vězení a ty by ses hravě mohl octnout mezi těmi, na něž čeká královská šibenice.“ Za lesem Andelys začalo svítat a rozbřesk svým jemným světlem mezi šedou a růžovou podtrhoval linii stromů. Dole se slabě třpytila řeka. Robert z Artois sestupoval z útesu, na němž stál Château-Gaillard, a cítil pod sebou pravidelný krok svého koně, jehož teplé boky se chvěly pod jeho škorněmi. Zhluboka vdechl do plic ranní vzduch. „Je krásné být naživu,“ zamumlal. „Ano, Vaše Milosti, je to krásné,“ odvětil Lormet. „Určitě bude pěkný slunečný den.“ VI CESTA NA MONTFAUCON I když bylo sklepní okénko opravdu velmi úzké, mohl Marigny vidět mezi tlustými mřížemi kovanými do kříže temnou masu oblohy, na níž zářily dubnové hvězdy. Nechtěl spát. Zachycoval řídké noční zvuky Paříže, pokřik městských hlídek, hluk kol venkovských vozů, které přivážely náklad zeleniny do tržnice… Už dva týdny nenáviděl město, jehož ulice rozšířil, budovy zvelebil a jehož vzpoury utišil. Nenáviděl tohle nervózní město, kde tepal puls království a které bylo celých šestnáct let středem jeho zájmu i starostí stejně, jako nenávidíme nějakou osobu. Nenávist se v něm zrodila toho rána, kdy Karel z Valois ze strachu, aby Marigny v Louvru nenašel nějakou spřízněnou duši, nechal převézt vězně do věže Templu. A tehdy si Marigny, projížděje částí hlavního města na koni obklopený biřici a lučištníky, uvědomil, jak ho lidé nenávidí. Už léta z nich vnímal jenom skloněné šíje. Nadávky, které na něj pršely, výbuchy radosti v ulicích, hrozící pěsti a výsměch, výhrůžky smrtí, to všechno představovalo pro bývalého správce království porážku snad horší než samo zatčení. Muž, který tak dlouho vládl lidem a ze všech sil se jim snažil prospět, který věděl, kolik nesnází a úsilí ho to všechno stálo, zažíval nesmírnou trpkost, když si najednou uvědomil, že nikdy nebyl ani milován ani pochopen. A musel si klást otázku, jaký smysl měl vlastně jeho život. Dosáhl jsem na všechny pocty, ale nikdy jsem nebyl šťastný, neboť jsem se vždycky oddával jenom práci. Jestlipak stálo za to vynakládat tolik úsilí a dělat něco pro lidi, kteří ke mně cítí tak velkou zášť? To, co následovalo, nebylo o nic lepší. Enguerranda převezli do Vincennes, ale tentokrát ne proto, aby tu zasedl mezi hodnostáře, ale aby stanul před soudním tribunálem složeným z baronů a prelátů a vyslechl klerika Jana z Asnières, který ve funkci prokurátora přečetl obvinění. „Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini tuo…,“* zvolal Jan z Asnières na začátku. Ve jménu božím potom vyjmenoval čtyřicet jedna hlavních bodů obžaloby: podvodné vybírání daní, zrada, zneužití úřední moci, tajné spolky s nepřáteli království. Všechna obvinění byla založena na nejasných výpovědích. Marignymu se vyčítalo, že kvůli němu se smutkem rozplakal král Filip Sličný, dále že podvedl pana z Valois při oceňování pozemků v Gaillefontaine, že byl viděn, jak sám uprostřed pole rozpráví s Ludvíkem z Nevers, synem hraběte Flanderského… Enguerrand požádal o slovo; odmítli mu ho udělit. Domáhal se práva, aby mohl někoho vyzvat na souboj; ani to mu nedovolili. Prohlásili ho vinným, ale neposkytli mu právo hájit se. Celá pře byla spravedlivá asi tak, jako by soudili mrtvého. Mezi členy tribunálu však zasedal i Jan de Marigny. Enguerrand si snadno představil, jak ohavný obchod uzavřel jeho bratr, jenom aby si zachoval arcidiecézi! Arcidiecézi, o niž se postaral! Po celou dobu procesu hledal Enguerrand pohledem oči svého mladšího bratra; vždy však spatřil jenom nehybnou tvář s odvrácenými zraky a krásné ruce, které pomalu hladily stuhy pektorálního kříže. „Podíváš se na mě, Jidáši? Podíváš se na mě, Kaine?“ mumlal Enguerrand. Pokud se i vlastní bratr cynicky postavil mezi jeho žalobce, jak má čekat na jediný náznak loajálnosti či vděku? Ani hrabě z Poitiers ani hrabě z Evreux nebyli soudu přítomni. Pouze svou nepřítomností mohli dát najevo nesouhlas s takovou parodií na spravedlnost. Lidové projevy odporu a pokřik znovu Marignyho doprovázely na zpáteční cestě z Vincennes do Templu, tentokrát už však měl na nohou železa. Zavřeli ho do stejné kobky, kde věznili Jakuba de Molay. Jeho řetěz byl přikován k témuž kruhu, kde druhdy připoutali velmistra, a na ledku pokrývajícím zdi byly dosud zřetelné zářezy, podle nichž starý templář počítal, jak ubíhají dny. Sedm let! Odsoudili jsme ho na sedm let; takovou dobu tady musel strávit, než jsme ho poslali na hranici. Jsem tu uvězněn pouhý týden a už chápu, jak musel trpět. * Ne pro nás, Pane, ne pro nás, ale v tvém jméně… Vysoký představitel státu, shlížející z výšin, kde vykonává svoji moc, chráněný celým aparátem tribunálů, biřiců a vojska, nevidí člověka v odsouzeném, jejž posílá do vězení či na smrt; pouze likviduje opozici. Marigny si vzpomínal, jakou nevolnost pociťoval, když templáři hořeli na Židovském ostrově. Tehdy poprvé pochopil, že nejde pouze o abstraktní nepřátelské mocnosti, ale o bytosti z masa a kostí, o lidi, jako je on sám. Té noci se na chvilku cítil solidární s mučenými muži, ovšem vyčítal si to hnutí mysli jako slabost. Teď byl v kobce a cítil totéž: Všichni jsme prokleti kvůli tomu, co jsme tehdy spáchali. Potom Marignyho znovu dovezli do Vincennes, aby byl přítomen nejsmutnějšímu a nejhnusnějšímu výlevu nenávisti a nízkosti. Jako by všechna obvinění, která proti němu vznesli, nestačila, jako by bylo třeba za každou cenu udusit veškeré pochybnosti ve svědomí každé osoby v království, nestyděli se ho navíc obtížit výstředními zločiny, o nichž svědčilo ohromující množství falešných svědků. Jeho Milost pan z Valois se pyšnil tím, že odhalil rozsáhlý komplot čarodějnictví, který měl na svědomí Enguerrand. Paní de Marigny a její sestra, paní de Chanteloup, prý praktikovaly zločinné uhranutí na figurách z vosku, které představovaly krále, samotného hraběte z Valois a hraběte ze Saint-Pol. Alespoň tohle tvrdila individua ze Včelařské ulice, kde sídlily čarodějnické oficíny a policie je mlčky tolerovala. Přivlekli před královský tribunál kulhavou ženu, zjevně ďábelské stvoření, a jistého Paviota, dříve odsouzeného za podobný delikt. Bez váhání přiznali, že jsou komplicové paní de Marigny, ale byli bolestně překvapeni, když byl vyřčen rozsudek posílající je na hranici. Dokonce i falešné svědky v tomto procesu podvedli! Konečně ohlásili skon Markéty Burgundské a za velkého dojetí, jež způsobila tato novina, byl přečten dopis, který královna napsala v předvečer své smrti a adresovala manželovi. „Zabili ji!“ zvolal Marigny, jemuž bylo najednou všechno jasné. Biřicové ho však obklopili a zabránili mu v hlasitém projevu, zatímco Jan z Asnières přidal tento nový poznatek ke své obžalobě. Marně posílal v předchozích dnech anglický král svému francouzskému švagrovi listy, v nichž ho zapřísahal, aby Enguerranda ušetřil. Zbytečně se Ludvík de Marigny vrhl k nohám svého kmotra Ludvíka Hašteřivého a snažně ho prosil o milost a spravedlnost pro svého otce. Ludvík X., když se před ním vyslovilo Marignyho jméno, odpovídal jenom jedinou větou: „Dal jsem od něj ruce pryč.“ Veřejně to zopakoval ještě naposledy ve Vincennes. Enguerrand byl tedy odsouzen k smrti oběšením, zatímco jeho žena byla uvězněna a všechny jejich statky zkonfiskovány. Valois však jednal dál; nepozná chvilku oddechu, dokud se Enguerrand nebude houpat na konci provazu. A aby zabránil jakémukoli možnému pokusu o útěk, přisoudil svému nepříteli třetí vězení, tentokrát v Châteletu. Z temnice v Châteletu tehdy pozoroval Marigny v noci z 30. dubna roku 1315 noční oblohu větracím okénkem. Neměl strach ze smrti; přinejmenším ji přijal jako nevyhnutelnost. Avšak jeho myšlenky trápilo pomyšlení na prokletí; byla na něm totiž spáchána taková křivda a musel skrze náhle vznícenou zuřivost lidí prožít takovou nespravedlnost, že v tom viděl projev vyšší vůle. Projevil se skutečně slovy pronesenými velmistrovými ústy boží hněv?, říkal si v duchu. Proč jsme všichni prokletí, dokonce i ti, které velmistr nejmenoval, ale jen byli přítomni jeho popravě? Přesto jsme jednali pro blaho království, velikost církve a čistotu víry. Co tedy vyvolalo lítý hněv nebes vůči každému z nás? Dělilo ho pouze několik hodin od popravy, a on se v duchu vracel ke každé etapě procesu s templáři, jako by se zrovna tam, spíše než v kterémkoli jiném jeho veřejném či soukromém činění, skrývalo poslední vysvětlení, jemuž musel přijít na kloub, ještě než zemře. Pomaloučku stoupal po schodech své paměti, s pečlivostí, jakou vkládal vždycky do všeho, co dělal, až dospěl na jakýsi práh, kde se najednou objevilo světlo. Všechno pochopil. Prokletí nepocházelo od Boha. Pocházelo od něj samotného a zrodilo se z jeho vlastních činů. A bylo to tak se všemi lidmi a jejich potrestáním. Templáři už nijak zvlášť nelnuli k svému řádu; odvrátili se od služeb veškerému křesťanstvu a zabývali se jen obchody a penězi; do jejich řad se vloudily neřesti, které způsobily rozklad velikosti řádu; vinou toho nesli v sobě sami prokletí a bylo jenom spravedlivé zrušit řád. Ale abych skoncoval s templáři, nechal jsem jmenovat arcibiskupem svého bratra, zbabělého a ctižádostivého muže, aby je odsoudil za falešné zločiny; není tedy nic překvapivého na tom, že tentýž muž, můj bratr, dnes sedí v tribunálu, který odsuzuje za falešné zločiny mne. Nemůžu mu vyčítat jeho zradu; sám jsem jejím strůjcem… Nogaret mučil příliš mnoho nevinných, aby z nich dostal přiznání, které považoval za nutné pro veřejné blaho, proto ho nepřátelé nakonec otrávili… Markéta Burgundská byla provdána z politických důvodů za prince, jejž nemilovala, proto zradila manželský svazek; odhalili ji a uvrhli do vězení. Spálil jsem její dopis, který mohl Ludvíka zbavit nepohodlné manželky a dát mu svobodu, tím jsem zatratil Markétu a současně i sám sebe… Co se přihodí Ludvíkovi, který ji dal zavraždit a mne obtížil vinou za ten zločin? Co se stane Karlu z Valois, který mě dnes ráno nechá pověsit za zločiny, jichž jsem se nedopustil? Jak skončí Klementina Uherská, pokud svolí provdat se za vraha jenom proto, aby se stala francouzskou královnou…? I když jsme trestáni za falešné činy, vždycky se najde pravý důvod, proč bychom měli podstoupit trest. Každý nespravedlivý čin, byť byl spáchán pro spravedlivou věc, v sobě nese prokletí. A když na tohle všechno Enguerrand přišel, přestal všechny nenávidět a činit je odpovědnými za svůj osud. Byl to jeho způsob, jak se kát, ovšem jinak účinný než naučené modlitby. Cítil v sobě pokoj a souhlas s Bohem, smířil se s tím, že se jeho osud završí takovým způsobem. Zůstal klidný až do svítání, neměl dojem, že sestupuje z toho světelného prahu, kam se dostal díky svému meditování. O prvních kanonických hodinkách, tedy kolem šesté ráno, zaslechl za zdmi jakýsi hluk. Viděl, jak dovnitř vstupuje představený Paříže, královský hrdelní soudce a prokurátor. Pomalu vstal a počkal, až mu sundají pouta. Uchopil šarlatový plášť, který měl na sobě v den svého zatčení, a zahalil si ramena. Pociťoval zvláštní sílu a bez ustání si opakoval pravdu, která se mu zjevila: Každý nespravedlivý čin, i když byl spáchán pro spravedlivou věc… „Kam mě vedete?“ zeptal se. „Na Montfaucon, pane.“ „To je správné. Nechal jsem tu šibenici přebudovat a rozšířit. Skončím tedy na vlastním díle.“ Vyjel z Châteletu na káře tažené čtyřmi koňmi, před ním, ze všech stran ho obklopovalo několik kumpanií lučištníků a královských biřiců. Když jsem řídil království, myslel si, bral jsem si jako doprovod pouze tři biřice. A teď mě tři stovky mužů doprovázejí na smrt… Na ječeni davu odpovídal Marigny stojící na káře: „Dobří lidé, modlete se za mne k Bohu.“ Průvod se zastavil na konci ulice svatého Diviše před klášterem Božích dcer. Vyzvali Marignyho, aby sestoupil, odvedli ho na nádvoří kláštera k dřevěnému krucifixu umístěnému pod loubím. Pravda, takhle se to vždvckv odehrává, říkal si v duchu. Nikdy jsem u toho ještě nebyl. A přitom jsem poslal tolik lidí na šibenici… Prožil jsem šestnáct bohatých a šťastných let, abych zaplatil za dobro, které jsem mohl vykonat, a šestnáct dní neštěstí korunovaných jitrem, kdy poznám smrt jako trest za zlo, jehož jsem se dopustil… Bůh je ke mně milosrdný… Pod krucifixem odříkával almužník kláštera před klečícím Marignym modlitbu za mrtvé. Potom přinesly jeptišky odsouzenci číši vína a tři kousky chleba, které pomalu žvýkal, naposledy tak vychutnával pozemskou stravu. Na ulici Pařížané nepřestávali ječet. Chleba, který budou jíst za chvíli, jim bude připadat méně chutný než ten, co právě dali mně, pomyslel si Marigny, nastupuje zase do káry. Konvoj se dostal za brány města. Po čtvrtmíli, za posledními domy stojícími na předměstí, se objevila na pahorku šibenice Montfaucon. Před několika lety byla znovu postavena na místě staré šibenice z doby svatého Ludvíka. Teď vypadal Montfaucon jako velká nedokončená hala bez střechy. Šestnáct zděných pilířů se tu tyčilo k nebi na rozlehlé čtvercové plošině, která sama seděla na mohutných blocích hrubého kamene. Uprostřed plošiny se otvíral široký příkop, který sloužil jako kostnice; a šibenice stály v řadě podél příkopu. Zděné pilíře byly spojené dvojitými trámy a řetězy, na něž se zavěšovala těla po popravě; nechávali je tady hnít pod širým nebem vydaná napospas havranům, aby sloužila jako odstrašující příklad a vzbuzovala úctu ke královské spravedlnosti. Toho dne se tu houpalo asi deset těl, některá nahá, jiná oblečená až po opasek a přes bedra pouze kus plátna, podle toho, jestli měli kati právo na všechno oblečení, nebo jenom na jeho část. Z některých mrtvol zbyly už jenom kostry; jiné se právě začaly rozkládat, tváře popravených byly buď zelené nebo černé, z uší a úst jim vytékaly ohavné tekutiny a kolem visely kusy masa vyrvané zobáky ptáků. Vzduchem se šířil strašlivý puch. Popravě přihlížel početný dav lidí, kteří si přivstali, aby tu mohli být; lučištníci tvořili kordon, aby zadrželi případné vření. Sotva Marigny sestoupil z káry, přistoupil k němu kněz a vyzval ho, aby se vyzpovídal z vin, za něž byl odsouzen. „Ne, otče,“ pravil Marigny. Popřel, že by chtěl očarovat Ludvíka X. nebo jiného prince z královské krve, popřel, že by okradl královskou pokladnu, popřel všechny body obžaloby, které proti němu byly vzneseny, a znovu potvrdil, že všechno, co učinil, mu bylo přímo nařízeno či schváleno zesnulým králem. „Spáchal jsem však pro dobro země také řadu nespravedlivých činů, z nichž se tu vyznávám a upřímně kaju.“ Potom vystoupal za mistrem popravčím po kamenném svahu, jímž se přicházelo na plošinu, a s autoritou, jíž byl vždy obdařen, ukázal na šibenice. „Která to bude?“ Jako by stál na pódiu, naposledy shlédl na hlučící dav. Odmítl mít zavázané ruce. „Ať mě nikdo nepodpírá.“ Sám si dokonce zvedl vlasy a vložil svoji býčí hlavu do smyčky, kterou k němu přistrčili. Zhluboka se nadechl, aby si ponechal co nejvíce života v plicích, a sevřel pěsti; provaz, tažený šesticí paží, ho zvedl na dva sáhy od země. Dav, který čekal jenom na to, vydechl údivem. Celých deset minut se díval na to, jak se Marigny s vypoulenýma očima kroutí. Tvář mu modrala, potom fialověla, jazyk vyjel z úst, a paže a nohy sebou zmítaly, jako by šplhaly po nějakém neviditelném stožáru. Konečně paže poklesly, křečovité pohyby ustávaly, až ustaly docela, a skelné oči znehybněly. A dav, stále překvapující neboť stále překvapovaný, se odmlčel. Valois nařídil ponechat odsouzenému všechno oblečení, aby byl lépe k poznání. Kati sundali tělo, vytáhli ho za nohy přes plošinu; potom vztyčili šibeniční žebříky na přední části popravčího místa, na něž bylo dobře vidět z Paříže, a zavěsili na řetězy tak, aby mohlo dobře hnít mezi mrtvolami neznámých ničemů, tělo jednoho z největších ministrů, jakého kdy Francie měla. 11 VII STRŽENÁ SOCHA Za temné noci sundali zloději na Montfauconu, kde skřípěly řetězy, slavnou mrtvolu, aby ji obrali; ráno nalezli nahé Marignyho tělo ležet na kamenech. Jeho Milost pan z Valois byl ještě v posteli, když ho na to přišli upozornit. Rozkázal, aby mrtvolu znovu oblékli a zase pověsili. Potom se sám vyšňořil a velmi čilý, čilejší než kdy jindy, překypující silou a dobrou náladou, vyšel z paláce, aby se zamíchal do městského ruchu a obchodování a podílel se na moci králů. V doprovodu svého bývalého kancléře kanovníka de Mornay, jejž nechal jmenovat strážcem francouzské pečeti, dorazil do královského paláce v Cité. V krámské galerii sledovali kramáři a zevlouni čtyři zedníky na lešení, jak právě sundávají velikou sochu Enguerranda de Marigny. Byla připevněna ke zdi nejen podstavcem, ale i zády. Krumpáče a sekáče bušily do kamene, který odletoval v bílých úlomcích. Vnitřní okno vedoucí do galerie a nabízející pohled na celou síň se otevřelo; Valois a kancléř se objevili u zábradlí. Zevlouni při pohledu na nové pány smekli čapky. „Pokračujte, lidičky, jen se dívejte; dělá se tady dobrá práce,“ prohodil Valois směrem k hloučku a pokynul jim. Potom se obrátil k Mornayovi a zeptal se ho: „Už jste dokončili soupis Marignyho majetku?“ „Ano, Vaše Milosti, a číslo je dosti vysoké.“ „O tom nepochybuji,“ utrousil Valois. „Tak bude mít král aspoň z čeho odměnit ty, kteří mu v celé aféře dobře posloužili. Nejdřív po něm budu vyžadovat vrácení mých pozemků v Gaillefontaine, o něž mě ten darebák připravil lstí při špatné výměně. To ovšem není žádná odměna; jenom spravedlnost. Na druhé straně by bylo dobré, kdyby můj syn Filip konečně dostal vlastní palác a mohl vést vlastní dům. Marigny vlastnil dva paláce, jeden v ulici Na příkopech svatého Heřmana, druhý v Rakouské ulici. Spíš bych se přikláněl k tomu druhému… Vím, že král chce štědře obdarovat svého lovčího Henrieta de Meudon, který mu otvírá koše s hrdličkami; poznamenejte si jeho přání. Ó! Hlavně nezapomeňte na Jeho Milost pana z Artois, který čeká už pět let na příjmy ze svého hrabství v Beaumontu. Teď máme příležitost vrátit mu aspoň část. Král našemu bratranci z Artois hodně dluží.“ „Král bude muset rovněž nabídnout své nové manželce obvyklé dary,“ poznamenal kancléř, „a zdá se, že bude štědrý. Aspoň podle toho, jak je zamilován. Jeho pokladna však není ve stavu, aby mohla cokoli financovat. Nemohli bychom vzít z Marignyho majetku to, co budeme potřebovat pro naši novou královnu?“ „Dobře jste to vymyslel, Mornayi. Připravte rozdělení majetku v tomto smyslu a moji uherskou neteř dejte na první místo obdarovaných; král jistě rád podepíše.“ Valois při řeči nepřestával sledovat práci zedníků. „Samozřejmě, Vaše Milosti, se střehnu žádat cokoli pro sebe…,“ navázal kancléř. „To děláte dobře, Mornayi, neboť zlomyslníci by v tom mohli vidět to, co vyčítali Marignymu, a nařkli by vás, že vám záleží jenom na vlastním prospěchu. Lepší bude, když zvětšíte moji část, abych vás mohl odměnit tak, jak zasloužíte… Ó! Ona se pohnula!“ dodal Valois, ukazuje prstem na sochu. Velká Marignyho socha se teď úplně odlepila od zdi; obtočili ji provazy. Valois položil svoji ošperkovanou ruku na kancléřovu paži. „Člověk je ve své podstatně podivný tvor,“ pravil. „Víte, že teď pociťuju jistou prázdnotu? Tolik jsem si zvykl nenávidět toho špinavce, že mi snad bude chybět…“ V paláci se zatím Ludvík X. nechával holit, zrovna dokončovali jeho toaletu. Vedle něj stála růžová a svěží paní Eudelina a za ruku držela desetiletou, světlovlasou, trochu hubenou a zamlklou holčičku, která netušila, že král, jemuž právě osušují bradu nahřátými ručníky, je její otec. Vrchní pradlářka čekala dojatá a plná naděje, až jí Ludvík sdělí, proč poslal pro ni a její dceru. Lazebník odešel, odnášeje s sebou mísu, břitvy i masti. Francouzský král se zvedl, protřásl si dlouhé vlasy vlnící se mu kolem krku a pravil: „Je nyní lid spokojený, Eudelino, že jsem nechal pověsit Marignyho?“ „Jistě, monseigneure Ludvíku… sire, chci říct. Každý teď doufá, že špatné časy skončily…“ „To je dobře, to je dobře. Chci, aby to tak bylo.“ Ludvík X. přešel komnatu, sklonil se k zrcadlu, chvíli studoval svoji tvář a potom se obrátil. „Slíbil jsem ti, že se postarám o to dítě… Jmenuje se Eudelina jako ty…“ V pradlářčiných očích se objevily slzy dojetí; lehce stiskla dcerčino rameno. Malá Eudelina poklekla, aby vyčkala dobrých zpráv linoucích se na její hlavu s panovníkových úst. „Sire, tohle dítě se za vás bude do konce svého života modlit a děkovat vám…“ „Přesně pro to jsem se rozhodl,“ odvětil Hašteřivý. „Aby se modlila. Vstoupí do řádu, do kláštera svatého Marcela, který je vyhrazen pouze vznešeným dívkám a kde jí bude lépe než kdekoli jinde.“ Ve tváři Eudeliny-matky se objevil úžas. „Takže tohle jste pro ni vybral, sire? Chcete ji zavřít do kláštera?“ „Copak? Není to snad dobrý klášter?“ opáčil Ludvík. „Musí to tak být; neměla by zůstávat v tomto světě. A navíc se mi zdá správné, aby svým zbožným životem vykoupila vinu svého narození, jíž jsme se oba dopustili. Co se tebe týče…“ „Monseigneure Ludvíku, hodláte mě snad také zavřít do kláštera?“ otázala se Eudelina s hrůzou. Jak se Hašteřivý za krátký čas změnil! V tomto králi, který diktoval rozkazy tónem, proti němuž nebylo odvolání, nenalézala už nic z neklidného mladíčka, jehož učila lásce, ani z ubohého prince chvějícího se úzkostí, bezmocí a chladem, kterého zahřívala ve své náruči jednoho večera loni v zimě. Pouze oči si ponechaly svůj uhýbavý výraz. „Tebe pověřuju, aby ses starala o nábytek a prádlo ve Vincennes. Ať je tam všechno v pořádku, kdykoli sídlo navštívím.“ Eudelina pokývala hlavou. Cítila toto vykázání z královského paláce a umístění na méně významném místě jako urážku. Nebyl snad spokojený se způsobem, jakým vykonávala své povinnosti? V jistém smyslu by jí byl příjemnější klášter; nezranilo by to tolik její pýchu. „Jsem vaší služebnicí a poslechnu,“ odvětila chladně. Vyzvala dcerku Eudelinu, aby vstala, a uchopila ji za ruku. Ve chvíli, kdy vycházela ze dveří, si všimla na drahocenném kusu nábytku portrétu Klementiny Uherské. Zeptala se: „To je ona?“ „To je budoucí francouzská královna,“ odvětil Ludvík X. nikoli bez pýchy. „Buďte šťastný, sire,“ pravila Eudelina, opouštějíc komnatu. Přestala ho mít ráda. „Jistě, jistě, budu šťastný,“ opakoval si Ludvík a přecházel místností, kam pronikaly zářivé sluneční paprsky. Poprvé od svého nástupu na trůn se cítil naprosto uspokojený a jistý si sám sebou. Zbavil se nevěrné manželky, zbavil se příliš mocného otcova ministra; vypudil z paláce svoji první milenku a poslal dceru-levobočka do kláštera. 12 Všechny cesty vyčistil a teď mohl přijmout krásnou neapolskou princeznu. Už se viděl, jak vedle ní dlouhá léta slavně vládne. Zazvonil na komořího, který měl službu. „Nechal jsem poslat pro pana de Bouville. Už se dostavil?“ „Ano, sire; čeká na vaše rozkazy.“ V tuto chvíli se stěny paláce zachvěly pod temnou ranou. „Co je to?“ zeptal se král. „Myslím, že právě padla socha, sire.“ „To je dobře… Řekněte Bouvillovi, ať vstoupí.“ A připravil se na příchod bývalého nejvyššího komořího. V kramářské galerii ležela Enguerrandova socha na dláždění. Provazy se uvolnily předčasně a dvacet centů kamene zprudka dopadlo na zem. Nohy se ulomily. V první řadě mezi zevlouny sledovali pád poraženého kolosa Spinello Tolomei a jeho synovec Guccio Baglioni. „To je podívaná, to je podívaná…,“ šeptal generální kapitán lombardských společností. Nestavěl na odiv okázalé vítězství jako monseigneur z Valois v okně se sloupkovým zábradlím; ale stejně jako on prožíval čirou radost nezbarvenou ani stínem smutku. Pociťoval jenom prosté, čisté uspokojení. Italští bankéři se museli tolikrát za Marignyho vlády třást o majetek a dokonce i o vlastní kůži! Messer Tolomei teď s jedním okem otevřeným a druhým zavřeným vdechoval vzdoušek svobody. „Ten muž skutečně nepatřil mezi naše přátele,“ pravil. „Baroni se teď chlubí, že se jim podařilo ho svrhnout; ale i my jsme přispěli svým dílem k tomuto dílu. A ty jsi mi opravdu hodně pomohl, Guccio. Chci tě odměnit a ještě více přitáhnout k našemu obchodu. Co by sis přál?“ Kráčeli teď pomalu mezi kotci obchodníků. Guccio sklopil černé brvy. „Strýčku Spinello, chtěl bych řídit pobočku v Neauphle.“ „Cože!“ zvolal Tolomei překvapeně. „Taková je tvoje ctižádost? Venkovská pobočka, na niž bohatě stačí tři účetní? Máš vskutku přízemní sny!“ „Mám tu pobočku rád,“ pravil Guccio, „a jsem si jistý, že by se dala rozšířit.“ „A já jsem si zase jistý,“ opáčil Tolomei, „že tě do těch končin vábí spíše láska než banka… Slečna z Cressay, není-liž pravda? Viděl jsem účty. Nejenže jsou ti lidé našimi dlužníky, my je ještě živíme!“ Guccio se zadíval na Tolomeiho a viděl, že se usmívá. „Je krásná jako žádná jiná, strýčku, a z dobré šlechty.“ „Ajaj!“ povzdechl bankéř, zvedaje ruce. „Urozená dívka! Ženeš se do velkých potíží, hochu. Víš, šlechta si od nás vždycky ochotně vypůjčí peníze, ale dává si pozor, aby nesmísila svoji krev s naší. Rodina souhlasí?“ „Určitě nakonec bude souhlasit, strýčku, jsem si jistý. Bratři se mnou zacházejí jako se sobě rovným.“ Marignyho socha tažená dvěma koňmi teď vyjížděla z krámské galerie. Zedníci stáčeli provazy a dav se rozcházel. „Marie mě miluje stejně, jako miluju já ji,“ pokračoval Guccio, „a chtít nás rozdělit by znamenalo přát si naši smrt! S novými zisky, které dostanu z pobočky v Neauphle, bych mohl opravit sídlo, je velmi krásné, ujišťuju vás, strýčku, ale je na něm dost práce. A vy pak budete žít s námi v zámku, jako skutečný velmož.“ „Dobře víš, hochu, že nemiluju venkov,“ poznamenal Tolomei. „Když musím někdy za obchody do Grenelle nebo Vaugirardu, cítím se tam jako na konci světa a starý sto let… Snil jsem pro tebe o jiném sňatku, s dcerou našich bratranců Bardiů…“ Na chvilku se přerušil. „Ale je to špatná láska, když chce člověk vnutit těm, které miluje, štěstí proti jejich vůli. Jdi, chlapče, starej se tedy o pobočku v Neauphle. A ožeň se podle svého vkusu. Sieňané jsou svobodní lidé a vybírají si manželku srdcem. Ale přiveď tu svoji krásku do Paříže co nejdřív. Bude pod mou střechou dobře přijata.“ „Díky, strýčku Spinello!“ zvolal Guccio a vrhl se mu kolem krku. Hrabě de Bouville právě vyšel od krále a procházel kramářskou galerií. Tlustý muž kráčel pevným krokem, jaký míval vždy, když ho panovník poctil nějakým úkolem. „Ach příteli Guccio!“ zvolal, když spatřil Italy. „Jaké štěstí, že vás tady potkávám. Zrovna jsem pro vás poslal panoše.“ „Čím vám mohu posloužit, messire Hugo?“ otázal se mladík. „Můj strýček i já jsme vám k službám.“ Bouville se usmíval na Guccia skutečně přátelsky. „Mám pro vás dobrou novinu; ano, opravdu velmi dobrou novinu. Vylíčil jsem králi vaše zásluhy a jak jste mi byl užitečný…“ Mladík se uklonil na znamení díků. „Nuže, příteli Guccio, opět vyrážíme do Neapole.“ HISTORICKÉ VYSVĚTLIVKY 1. Na počátku 14. století byli třemi nejvýznamnějšími královskými hodnostáři: konetabl Francie, vrchní velitel jejích armád; kancléř Francie, který měl na starosti spravedlnost, církevní záležitosti a zahraniční věci; nejvyšší majordomus královského paláce. Konetabl zasedal v užší královské radě; měl u dvora svoji komnatu a musel následovat svého krále na všech jeho cestách. V mírových dobách dostával 25 pařížských sous za den a 10 livrů na každý svátek. V době, kdy hrozil válečný konflikt, či když byl král na cestách, byla tato mzda zdvojnásobena. Kromě toho dostával konetabl za každý den boje, kdy král doprovázel svoji armádu, 100 livrů navíc. Všechno, co se našlo v pevnostech či zámcích zabavených nepříteli, připadlo konetablovi s výjimkou zlata a zajatců, kteří patřili králi. Mezi koňmi odebranými nepříteli si vybíral hned jako druhý po králi. Pokud nebyl král přítomen při dobytí pevnosti, vztyčovali tam vojáci konetablovu korouhev. Na bitevním poli nesměl král vydat žádné rozhodnutí ani rozkaz k útoku, dokud se předem neporadil s konetablem. Konetabl se také účastnil obřadu pomazání krále, kde nesl před králem meč. Za vlády Filipa Sličného a jeho tří synů, stejně tak za vlády Filipa VI. z Valois byl francouzským konetablem Gaucher de Châtillon, hrabě z Porcienu, který zemřel jako osmdesátník v roce 1329. Kancléř Francie, který měl po svém boku místokancléře a tajemníky náležející ke klerikům královské kaple, měl na starosti sepisování listin a přikládání královské pečeti, jejímž byl strážcem, odtud i jeho titul strážce pečeti. Zasedal v úzké královské radě a ve shromáždění pairů. Byl představeným všech soudních úředníků, předsedal všem soudním komisím a v soudních přích vznášel žalobu jménem krále. Podle tradice byl kancléř církevní osobou. Když v roce 1307 Filip Sličný zprostil tohoto úřadu biskupa z Narbonne a pověřil jím Viléma de Nogaret, který nebyl církevní osobou, dal novému strážci pečeti nikoli titul kancléře, ale vymyslel pro něj nové označení „královský sekretář“, zatímco Marigny byl „koadjutor a nejvyšší správce království“. Kancléřem Ludvíka X. byl od počátku roku 1315 Štěpán de Mornay, kanovník z Auxerre a Soissons, dříve kancléř hraběte z Valois. Nejvyšší majordomus, jemuž se později říkalo hofmistr Francie, velel veškerému urozenému i neurozenému personálu v královských službách; měl pod sebou i králova osobního pokladníka, který se staral o účty královského domu a inventář mobiliáře, látek a šatstva. Zasedal v radě. Mezi vysoké hodnostáře koruny dále patřili: vrchní velitel lučištníků, který podléhal konetablovi, a nejvyšší komoří. Nejvyšší komoří měl na starosti královy zbraně a šatstvo; musel se držet v králově blízkosti, „pokud se v ní nezdržovala královna“. Pečoval o tajnou pečeť, mohl přijímat pocty ve jménu krále a přísahy věrnosti. Organizoval ceremonie, kde král pasoval nové rytíře, spravoval jeho soukromou pokladnu, účastnil se shromáždění pairů. Jelikož byl pověřen starostí o královo ošacení, měl pod sebou všechny obchodníky se střižním zbožím a živnostníky, kteří měli co do činění se šatstvem i s takzvaným králem kramářů, jenž ověřoval váhy, míry, měření v loktech. Další funkce, jejichž nutnost už se přežila, byly pouze čestné, ale opravňovaly k účasti v královské radě; byly to funkce nejvyššího komorníka – hofmistra, vrchního podčešího a nejvyššího stolníka, které v době, jíž se tu zabýváme, vykonávali Ludvík I. Bourbonský, hrabě de Châtillon Saint-Pol a Bouchard de Montmorency. 2. Filip Sličný odkázal své srdce a velký zlatý templářský kříž dominikánskému klášteru v Poissy. Srdce a kříž zmizely při velkém požáru, který 21. července 1695 v noci způsobil blesk. 3. Ve středověku bylo zvykem nechávat po celou noc nad lůžkem hořící lampu. Toto opatření mělo zahánět zlé duchy. 4. Darovací listiny údělu la Marche Karlovi Francouzskému a pairství Filipu z Poitiers byly vydány postupně v březnu a srpnu 1315. 5. Rod Anjou-Sicile je tak svázaný s historií francouzského království v 15. století a tak často bude zasahovat do tohoto vyprávění, že považujeme za vhodné připomenout čtenáři jisté skutečnosti týkající se této rodiny. V roce 1246 se oženil Karel, hrabě údělu Valois a Maine, syn Ludvíka VIII. a sedmý bratr svatého Ludvíka, s hraběnkou Beatricí, která mu podle Dantových slov přinesla „velké věno Provence“. Tohoto muže si Svatá stolice vybrala jako nejvhodnějšího kandidáta: Karel byl korunován králem sicilským v Lateránském paláci v Římě v roce 1265. Takové byly počátky této větve kapetovské rodiny známé pod jménem Anjou-Sicile, jejíž majetek a svazky se rychle rozšíří po celé Evropě. Syn Karla I. z Anjou Karel II. řečený Kulhavý (1250-1309), král Neapole, Sicílie a Jeruzaléma, vévoda z Poilles, princ ze Salema, Kapuy a Tarentu se oženil s Marií, sestrou a dědičkou krále Ladislava IV. Uherského. Z tohoto svazku se narodili: – Markéta, první manželka Karla z Valois, bratra Filipa Sličného – Karel Martel, titulární král uherský – Ludvík z Anjou, biskup z Toulouse – Robert, neapolský král – Filip, princ tarentský – Raymond Bérenger, hrabě z Andrie – Jan Tristan, vstoupil do řádu – Jan, vévoda z Durazza – Petr, hrabě z Eboli a Graviny – Marie, manželka Sanche Aragonského, krále Mallorky – Blanka, manželka Jakuba II. Aragonského – Beatrice, nejprve provdaná za markýze ďEste, později za hraběte Bertranda z Baux – Eleonora, manželka Frederika Aragonského Nejstarší ze synů Karla Kulhavého Karel Martel, manžel Klementiny Habsburské, pro nějž královna Marie žádala uherské dědictví, zemřel v roce 1296. Zanechal po sobě jednoho syna, Karla Roberta řečeného Caroberta, který byl po patnácti letech bojů provolán králem, a dvě dcery, z nichž jedna, Beatrice, byla provdána za vienneského dauphina Jana II. a druhá, Klementina, se měla stát druhou manželkou Ludvíka X. Hašteřivého. Druhý syn Karla Kulhavého Ludvík z Anjou se vzdal veškerých nástupnických práv a stal se mužem církve. Jako toulouský biskup zemřel na zámku v Brignoles v Provence ve věku třiadvaceti let. Za pontifikátu Jana XXII. měl být v roce 1317 kanonizován. Po smrti Karla Kulhavého roku 1309 přešla neapolská koruna na třetího syna Roberta. Čtvrtý syn Filip, princ tarentský, se stal titulárním císařem konstantinopolským svým sňatkem s Kateřinou z Valois-Courtenay, dcerou Karla z Valois z druhého manželství. Rod Anjou-Sicile byl neuvěřitelně plodný a aktivní, během své existence měl 299 královských korun a 12 beatifikací. 6. Sňatek Filipa z Valois s Janou Burgundskou, Markétinou sestrou, řečenou Kulhavou, byl slaven v roce 1313. 7. Nic se nestanovuje obtížněji a neskýtá více látky k dohadům a disputacím než srovnávání hodnoty peněz v běhu staletí. Během let docházelo k tolika změnám, devalvacím a různým místním variantám, že se specialisté nedokážou nikdy shodnout. Těžko se srovnávají i výdaje za běžné zboží, takzvaný spotřební koš, neboť ceny se výrazně měnily rok od roku podle toho, zda zboží na trhu přebývalo nebo ho byl nedostatek, a také podle toho, jaké stát zrovna vyměřil daně. Časté byly hladomory, a tak ceny, které uvádějí kronikáři, jsou většinou ceny z „černého trhu“. Kromě toho byly různé předměty dnes běžné ve středověku jenom málo rozšířené, a tudíž poměrně drahé. Na druhou stranu řemeslnická práce byla levná, manufakturní výrobky se prodávaly za nízké ceny. Zdálo by se, že srovnávací hodnota zlata podle váhy by mohla být nejlepším vodítkem pro porovnání, ale dnes je prý zlato uměle udržováno na vyšší ceně, než jaká je reálná. Už teď máme jisté obtíže při srovnávání dnešní měny s frankem z roku 1914. Jak bychom tedy mohli stanovit přesnou hodnotu livru z roku 1314? Po srovnání různých odborných prací nabízíme čtenáři jednu možnost, ovšem omyl není vyloučen. Dnešních 100 franků, což je přibližně 15,5 euro, je jeden livr ze 14. století. Výdaje království za časů Filipa Sličného, s výjimkou válečných let, byly průměrně 500 000 livrů, což představuje rozpočet 50 milionů franků, tedy přibližně 7,6 milionů euro. 8. Rozsudkem z roku 1309 upravujícím nástupnictví rodu Artois (viz první díl Železný král) bylo Robertovi jako dědictví po jeho prarodičích přiděleno pouze kastelánství v Conches, normandská část obce, kterou přinesla Artoisům jako věno Amicie de Courtenay, žena Roberta II. Za to měla Mahaut vyplatit během dvou let Robertovi odškodnění ve výši 24 000 livrů; kromě toho měl Robert dostávat 5000 livrů za různé pozemky v královském vlastnictví spojené v kastelánství Conches, které měly tvořit hrabství Beaumont-le-Roger. Ustavení hrabství však se táhlo několik let, během nichž Robert dostal pouze nepatrnou část svých příjmů. Oficiálně se stal hrabětem z Beaumontu až v roce 1319. Zbytek příjmů, které mu stát dlužil, mu byl vyplacen až za Filipa V. v roce 1321 a za Filipa VI. v roce 1329 bylo hrabství povýšeno na pairství. 9. Kult svatých ostatků byl jedním z nejvýznamnějších a nejpodivnějších aspektů církevního života ve středověku. Víra v sílu svatých ostatků se zvrhla ve všeobecně rozšířenou pověru, každý chtěl mít doma velký ostatek a maličký také, aby ho mohl nosit na krku. Počet a význam relikvií závisel na jmění majitele. Prodej svatých ostatků se stal v 11., ve 12., 13. a dokonce ještě ve 14. století skutečným a velmi výnosným obchodem. Všichni s nimi obchodovali. Kněží, aby zvýšili příjmy svých kostelů, nebo si zaručili přízeň vysoce postavených osobností, prodávali úlomky svatých ostatků, které měli v úschově. Židovští obchodníci měli dokonce vybudovanou celou mezinárodní síť prodeje ostatků. A zlatníci mohutně podporovali tento obchod, neboť si u nich majitelé ostatků objednávali skříňky a relikviáře, které patřily ve své době k nejkrásnějším předmětům a svědčily o jmění i zbožnosti svých majitelů. Mezi nejžádanější ostatky patřily kousky svatého Kříže, úlomky jesliček, trny Kristovy koruny (ještě svatý Ludvík koupil pro Sainte Chapelle jednu údajně naprosto neporušenou trnovou korunu), šípy svatého Šebestiána a také mnoho kamenů, kameny z Kalvárie, ze Svatého hrobu, z Olivetské hory. Zacházelo se tak daleko, že se dokonce prodávaly kapky mléka Panny Marie. Jakmile byla nějaká současná osobnost kanonizována, okamžitě se všichni snažili zmocnit jejích ostatků. Mnoho členů královské rodiny tak vlastnilo, nebo o tom alespoň bylo přesvědčeno, kousky těla svatého Ludvíka. V roce 1319 byl neapolský král Robert přítomen převozu ostatků svého bratra Ludvíka z Anjou, nedávno kanonizovaného, a požádal o hlavu svatého, aby ji mohl odvézt do Neapole. 10. Nešlo ještě o proslulý „Palác papežů“, který je známý a navštěvovaný dnes a který byl vybudován o století později. První rezidencí avignonských papežů byl trochu rozšířený a zvětšený biskupský palác. 11. Šibenice Montfaucon stála na opuštěném pahorku vlevo od staré cesty do Meaux, někde v místech dnešní ulice Grange-aux--Belles. Enguerrand de Marigny byl druhý z dlouhého seznamu ministrů a zejména ministrů financí, který skončil svoji kariéru na Montfauconu. Před ním tady byl pověšen Petr de la Brosse, pokladník Filipa III. Odvážného; po něm zde skončili svůj život Petr Témy a Macci dei Macci, pokladník a směnárník Karla IV. Krásného, René de Siran, hlavní minemistr Filipa VI., Olivier le Daim, oblíbenec Ludvíka XI., Beaune de Samblançay, královský vrchní finanční správce Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I. Šibenice se přestala používat až v roce 1627. 12. Tato Eudelina, nemanželská dcera Ludvíka X., jeptiška v klášteře klarisek na předměstí svatého Marcela v Paříži, musela dosáhnout oprávnění od papeže Jana XXII. – vydáno bylo 10. srpna 1330 –, aby se mohla stát i navzdory svému nelegitimnímu původu abatyší kláštera svatého Marcela nebo kteréhokoli jiného kláštera klarisek. BIOGRAFICKÝ REJSTŘÍK ANJOU (svatý Ludvík) (1275-1299) Druhý syn Karla II. z Anjou, řečeného Kulhavého, a Marie Uherské. Odmítl neapolský trůn, auy mohl vstoupit do kláštera. Biskup v Toulouse. Kanonizován za Jana XXII. v roce 1317. ANJOU-SlCILE (Markéta), hraběnka z Valois (kolem 1270 až 31. prosince 1299). Dcera Karla II. z Anjou řečeného Kulhavého a Marie Uherské. První manželka Karla z Valois. Matka budoucího francouzského krále Filipa VI. ARTOIS (Mahaut, hraběnka Burgundská, později z Artois, (? až 27. listopadu 1329). Dcera Roberta II. z Artois. Provdala se roku 1291 za burgundského palatýna Ottu IV. (zemřel r. 1303). Hraběnka-pairka z Artois královským výnosem (1309). Matka Jany Burgundské, manželky Filipa z Poitiers, budoucího Filipa V. a Blanky Burgundské, manželky Karla Francouzského, budoucího Karla IV. ARTOIS (Robert III.) (1287-1342) Syn Filipa z Artois a vnuk Roberta II. z Artois. Hrabě z Beaumont-le-Roger a pán z Conches (1309). Oženil se (1318) s Janou z Valois, dcerou Karla z Valois a Kateřiny z Courtenay. Pair království díky svému hrabství Beaumont-le-Roger (1328). Vypovězen ze země (1322), uchýlil se na dvůr Eduarda III. Anglického. Smrtelně zraněn ve Vannes. Pohřben v kostele svatého Pavla v Londýně. ASNIÈRES (Jan de) Advokát v pařížském parlamentu. Pronesl obžalobu proti Enguerrandu de Marigny. AUCH (Arnaud) (?-1320) Biskup z Poitiers (1306). Stal se kardinálem-biskupem z Albana díky Klimenovi V. v roce 1312. Papežský legát v Paříži r. 1314. Papežský komoří až do r. 1319. Zemřel v Avignonu. AULNAY (Gautier de) (?- 1314) Starší syn Gautiera z Aunay, pána z Moucy-le-Neuf, Mesnilu a Grand Moulin. Panoš hraběte z Poitiers, prostředního syna Filipa Sličného. Usvědčený z cizoložství (aféra nesleské věže) s Blankou Burgundskou. Popraven v Pontoise. Byl ženatý s Anežkou z Montmorency. AULNAY (Filip de) (?-1314) Mladší bratr předešlého. Milenec Markéty Burgundské, manželky Ludvíka Navarrského řečeného Hašteřivého. Popraven v touž dobu jako jeho bratr v Pontoise. BAGLIONI (Guccio) (kolem 1295-1340) Sienský bankéř spřízněný s rodinou Tolomeiů. V roce 1315 řídil pobočku banky v Neauphle-le-Vieux. Tajně se oženil s Marií de Cressay. Měl jednoho syna Giannina (1316), kterého v kolébce vyměnili za pohrobka Jana I. Zemřel v Kampánii. BERSUMÉE (Robert) Velitel pevnosti Château-Gaillard, byl prvním věznitelem Markéty a Blanky Burgundských. Po roce 1316 ho vystřídali nejprve Jan de Croisy, potom André Thiart. BOCCACCIO DA CHELLINO Florentský bankéř cestující za společnost Bardiů. Měl francouzskou milenku a s ní nemanželského syna (1313), z nějž vyrostl slavný básník Boccaccio, autor Dekameronu. BOURBON (Louis, sir, potom vévoda) (kolem 1281-1342) Starší syn Roberta, hraběte z Clermontu (1256-1318), a Beatrice Burgundské, dcery Jana, pána na Bourbonu. Vnuk svatého Ludvíka. Od roku 1312 francouzský hofmistr. Vévoda a pair v září 1327. BOURDENAI (Michel de) Právník a rádce Filipa Sličného. Byl uvězněn a jeho majetek byl zkonfiskován za vlády Ludvíka X., avšak jmění i hodnosti mu byly vráceny za Filipa V. BOUVILLE (Hugo III., hrabě de) (?-1331) Syn Huga II. de Bouville a Marie de Chambly. Komoří Filipa Sličného. Oženil se (1293) s Markétou des Barres, měl s ní jednoho syna Karla, který se stal komořím Karla V. a guvernérem Dauphiné. BRIANÇON (Geoffroy de) Rádce Filipa Sličného a jeden z jeho pokladníků. Uvězněn ve stejné době jako Marigny za vlády Ludvíka X., rehabilitován Filipem V., byl mu navrácen majetek i hodnosti. BURGUNDSKÁ (Anežka Francouzská, vévodkyně) (kolem 1268 až kolem 1325) Poslední z jedenácti dětí svatého Ludvíka. Provdala se roku 1273 za Roberta II. Burgundského. Matka Huga V. a Guda IV., burgundských vévodů; Markéty, manželky Ludvíka X. Hašteřivého, Navarrského a později francouzského krále, a Jany řečené Kulhavé, manželky Filipa VI. z Valois. BURGUNDSKÁ (Blanka) (kolem 1296-1326) Mladší dcera Oty IV., palatýnského hraběte burgundského a Mahaut z Artois. V roce 1307 provdána za Karla Francouzského, nejmladšího syna Filipa Sličného. Usvědčena z cizoložství (1314) současně s Markétou Burgundskou, uvězněna v Château-Gaillard, potom v zámku v Gournay u Coutances. Po zrušení manželství se stala jeptiškou v klášteře v Maubuissonu. CAETANI (Francesco) (?-březen 1317) Synovec Bonifáce VIII., který z něj učinil kardinála (1295). Zapleten do pokusu o uhranutí francouzského krále (1316). Zemřel v Avignonu. COLONNA (Jakub) (P-1318) Člen slavné římské rodiny Colonnů. Díky Mikuláši III. se stal v roce 1278 kardinálem. Hlavní rádce na římském dvoře Mikuláše IV. Exkomunikován papežem Bonifácem VIII. v roce 1297, rehabilitován do hodnosti kardinála v roce 1306. COLONNA (Petr) (?-1326) Synovec předešlého. Mikuláš IV. ho v roce 1288 jmenoval kardinálem. Bonifác VIII. ho exkomunikoval v roce 1297 a znovu získal kardinálskou hodnost v roce 1306. Zemřel v Avignonu. COURTENAY (Kateřina de), hraběnka z Valois, titulární císařovna konstantinopolská (?-1307) Druhá manželka Karla z Valois, bratra Filipa Sličného. Vnučka a dědička Baldvina, posledního latinského císaře konstantinopolského (1261). Po její smrti přešla její práva na nejstarší dceru Kateřinu z Valois, manželku Filipa z Anjou, prince achajského a tarentského. CRESSAY (paní Eliabel de) Zámecká paní z Cressay u Neauphle-le-Vieux spadající pod správu Montfort-ľAmaury. Vdova po panu Janu de Cressay. Matka Jana, Petra a Marie de Cressay. CRESSAY (Marie de) (kolem 1298-1345) Dcera paní Eliabel a rytíře de Cressay. Tajně provdána za Guccia Baglioniho, matka (1316) dítěte, jež bylo v kolébce vyměněno za pohrobka Jana I., jemuž byla kojnou. Byla pohřbena v klášteře augustiniánů poblíž Cressay. CRESSAY (Jan de) a CRESSAY (Petr de) Bratři předešlé. Oba byli pasováni na rytíře Filipem VI. z Alois při bitvě u Kresčaku (1346). DUBOIS (Vilém) Právník a pokladník Filipa Sličného. Uvězněný za vlády Ludvíka X., ale rehabilitován Filipem V. DUÈZE (Jakub) Viz, Jan XXII., papež EDUARD II. Plantagenet, anglický král (1284-21. září 1327) Narozený v Carnarvonu. Syn Eduarda I. a Eleonory Kastilské. První galikánský princ. Vévoda Akvitánský a hrabě z Ponthieu (1303). Pasován na rytíře ve Westminsteru (1306). Král v roce 1307. Oženil se v Boulogne-sur-mer 22. ledna 1308 s Isabelou Francouzskou, dcerou Filipa Sličného. Korunován ve Westminsteru 25. února 1308. Svržen z trůnu (1326) vzpourou baronů, v jejímž čele stála jeho žena, byl uvězněn a zemřel zavražděn v zámku v Berkeley. EUDELINA, nemanželská dcera Ludvíka X. (kolem 1305-?) Jeptiška v klášteře Saint-Marcel, potom abatyše klarisek. EVREUX (Ludvík Francouzský, hrabě z) (1276-1319) Syn Filipa III. Smělého a Marie Brabantské. Nevlastní bratr Filipa Sličného a Karla z Valois. Hrabě z Evreux (1298). Oženil se s Markétou z Artois, sestrou Roberta III. z Artois, s níž měl: Janu, třetí manželku Karla IV. Krásného, a Filipa, manžela Jany, královny Navarrské. FILIP IV. řečený Sličný, francouzský král (1268-29. listopadu 1314) Narozen ve Fontainebleau. Syn Filipa III. Smělého a Isabely Aragonské. Oženil se (1284) s Janou ze Champagne, královnou Navarrskou. Otec králů Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. a dcery Isabely Francouzské, anglické královny. Králem prohlášen v Perpignanu (1285) a korunován v Remeši (6. února 1286). Zemřel ve Fontainebleau a pohřben v Saint-Denis. FILIP, hrabě z Poitiers, později FILIP V. řečený Velký, francouzský král (1291-3. ledna 1322). Syn Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Bratr králů Ludvíka X., Karla IV. a Isabely, anglické královny. Hrabě palatýn burgundský, pán na Salinsu svým manželstvím (1307) s Janou Burgundskou. Údělný hrabě z Poitiers (1311). Francouzský pair (1315). Regent po smrti Ludvíka X., potom král po smrti jeho syna pohrobka (listopad 1316). Zemřel v Longchamp bez mužského dědice. Pohřben v Saint-Denis. FILIP, hrabě z Valois, pozdější FILIP VI., francouzský král (1293-22. srpen 1350) Starší syn Karla z Valois a jeho první manželky Markéty z Anjou-Sicile. Synovec Filipa IX. Sličného a vlastní bratranec Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. Stal se regentem království po smrti Karla IV. Krásného, potom králem po narození dcery-pohrobka krále Karla Krásného (duben 1328). Pomazán v Remeši 29. května 1328. Jeho nástup na trůn, zpochybňovaný Angličany, byl na začátku druhé stoleté války. Jeho první manželkou (1313) Jana Burgundská, řečená Kulhavá, Markétina sestra, která zemřela v roce 1348; v roce 1349 se podruhé oženil s Blankou Navarrskou, vnučkou Ludvíka X. a Markéty. GOT či GOTH (Bertrand z) Vikomt z Lomagne a Auvillarsu. Markýz z Ancôny. Synovec a jmenovec papeže Klimenta V. Zasáhl několikrát v konkláve v letech 1314-1316. HlRSON či HlERCON (Thierry LARCHIER de) (kolem 1270-17. listopadu 1328) Nejprve drobným klerikem u Roberta II. z Artois, doprovázel Nogareta do Anagni a Filip Sličný ho pověřoval různými posláními. Kanovník v Arrasu (1299). Kancléř Mahaut z Artois (1303). Biskup v Arrasu (duben 1328). HlRSON či HlERCON (Béatrice de) Neteř předcházejícího. Dvorní dáma hraběnky Mahaut. CHAMBLAY (Egidius de) (?-leden 1326) Také řečený Egidius z Pontoise. Padesátý abbé baziliky svatého Diviše (Saint-Denis). CHÂTILLON (Gaucher V., de) hrabě z Porcien (kolem 1250-1329) Konetabl v Champagne (1284), potom, po bitvě u Kortrijku, i Francie. Syn Gauchera IV. a Isabely de Villehardouin, řečené z Lizines. Zajistil vítězství u Mons-en-Pévèle. V roce 1307 nechal v Pampelune korunovat Ludvíka Hašteřivého králem Navarrským. Postupně vykonavatel poslední vůle Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. Zúčastnil se bitvy u Casselu (1328) a zemřel následujícího roku poté, co vykonával funkci francouzského konetabla pod pěti králi. Oženil se s Isabelou de Dreux, potom s Mélisindou de Vergy, pak s Isabeau de Rumigny. CHÂTILLON (Vít V. de), hrabě ze Saint-Pol. (?-6. dubna 1317) Druhý syn Víta IV. a Mahaut Brabantské, vdovy po Robertu I. z Artois. Od roku 1296 až do své smrti nejvyšší královský číšník. V roce 1292 se oženil s Marií Bretaňskou, dcerou vévody Jana II. a Béatrice Anglické, s níž měl pět dětí. Nejstarší z jeho dcer, Mahaut, byla třetí manželkou Karla z Valois. CHÂTILLON-SAINT-POL (Mahaut de), hraběnka z Valois (kolem 1293-1358) Dcera Víta ze Châtillonu, nejvyššího královského číšníka, a Marie Bretaňské. Třetí manželka Karla z Valois, bratra Filipa Sličného. ISABELA FRANCOUZSKÁ, královna anglická (1292-23. srpna 1358) Dcera Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Sestra králů Ludvíka X., Filipa V. a Karla IV. Provdala se za Eduarda II. Anglického (1308). S Rogerem Mortimerem stanula v čele (1328) baronského povstání v Anglii, které vedlo ke svržení jejího manžela. Přezdívaná „francouzská vlčice" vládla v letech 1326 až 1328 jménem svého syna Eduarda III. Vypovězena ode dvora (1330). Zemřela na zámku v Hertfordu. JAN XXII. (Jakub Duèze), papež (1244-prosinec 1334) Syn měšťana z Cahorsu. Studoval v Cahorsu a Montpellieru. Arcibiskup u svatého Ondřeje v Cahorsu. Arcibiskup v Sarlatu. V roce 1289 odjel do Neapole, kde se rychle stal důvěrným přítelem Karla II. z Anjou, který z něj učinil na tajných poradách svého sekretáře, potom svého kancléře. Biskupem ve Fréjus (1300), potom v Avignonu (1310), sekretář na koncilu ve Vienne (1311). Kardinál biskup v Porto (1312). Zvolen papežem v srpnu 1316, přijal jméno Jan XXII. Korunován v září 1316 v Lyonu. Zemřel v Avignonu. JANA BURGUNDSKÁ, hraběnka z Poitiers, později francouzská královna (kolem 1293-21. ledna 1330) Nejstarší dcera Oty IV., palatýnského hraběte Burgundského a Mahaut z Artois. Sestra Blanky, manželky Karla Francouzského, budoucího Karla IV. Provdána v roce 1307 za Filipa z Poitiers, prostředního syna Filipa Sličného. Usvědčena ze spoluviny na cizoložství své sestry a švagrové (1314), byla uvězněna v Dourdanu, potom v roce 1315 osvobozena. Matka tří dcer: Jany, Markéty a Isabely, které se postupně provdaly za vévodu Burgundského, hraběte Flanderského a dauphina Viennského. JANA Francouzská, královna Navarrská (kolem 1311-8. října 1349) Dcera Ludvíka Navarrského, budoucího Ludvíka X. Hašteřivého a Markéty Burgundské. Považována za bastarda. Vyloučena z linie následníků francouzského trůnu, zdědila Navarru. Provdala se za Filipa, hraběte z Evreux. Matka Karla Nehodného, krále Navarrského, a Blanky, druhé manželky Filipa VI. z Valois, francouzského krále. JOINVILLE (Jan, pan de) (1224-24. prosince 1317) Dědičný senešál Champagne. Doprovázel Ludvíka IX. Na 7. křížové výpravě a sdílel jeho zajetí. V osmdesáti letech sepsal Historii svatého Ludvíka, díky tomuto dílu se řadí mezi velké kronikáře. KAREL FRANCOUZSKÝ, později KAREL IV., francouzský král (1294-1. února 1328) Třetí syn Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Hrabě údělu Marche (1315). Nastoupil na trůn pod jménem Karel IV. po svém bratru Filipovi V. (1322). Postupně se oženil s Blankou Burgundskou (1307), Marií Lucemburskou (1322) a Janou z Evreux (1325). Zemřel ve Vincennes bez mužského potomka jako poslední král přímé kapetovské linie. KAREL MARTEL nebo Carlo Martello, titulární král uherský (kolem 1273-1296) Starší syn Karla II. z Anjou řečeného Kulhavého, sicilského krále, a Marie Uherské. Synovec Ladislava IV., uherského krále, a uchazeč o jeho nástupnictví. Titulárním králem uherským v roce 1291 po jeho smrti. Otec Klementiny Uherské, druhé manželky Ludvíka X. Hašteřivého, francouzského krále. KAREL ROBERT nebo CAROBERTO, uherský král (kolem 1290-1342) Syn předešlého a Klementiny Habsburské. Bratr Klementiny Uherské. Uchazeč o nástupnictví na uherském trůně. Po otcově smrti (1296) králem, ovšem uznán až v srpnu roku 1310. KLEMENTINA UHERSKÁ, francouzská královna (kolem 1293-12. říjen 1328) Dcera Karla Martela z Anjou, titulárního krále uherského, a Klementiny Habsburské. Neteř Karla z Valois díky jeho první manželce Markétě z Anjou-Sicile. Sestra uherského krále Karla Roberta (Caroberta) a Beatrice, manželky dauphina Jana II. Provdala se 13. srpna 1315 za Ludvíka X. Hašteřivého, krále Francie a Navarry, byla s ním korunována v Remeši. Ovdověla v červnu roku 1316, v listopadu povila syna Jana I. Zemřela v Templu. KLIMENT V. (Bertrand de Got či Goth), papež (?-20. dubna 1314) Narozen ve Villandraut (Gironde). Syn rytíře Arnauda-Garsias z Gotu. Arcibiskup v Bordeaux (1300). Zvolen papežem (1305) po Benediktu XI. Korunován v Lyonu. Byl prvním avignonským papežem. LATILLE (Petr z) (?-15. března 1328) Biskup ze Châlons (1313). Clen účetní komory. Strážce královské pečeti po Nogaretově smrti. Uvězněn za Ludvíka X. (1315) a osvobozen Filipem V. (1317), vrátil se znovu do biskupství v Châlons. LE LOQUETIER (Nicole) Právník a rádce Filipa Sličného. Uvězněn za Ludvíka X., rehabilitován, vráceny mu hodnosti i majetek za Filipa V. LUDVÍK řečený HAŠTEŘIVÝ, král Navarrský, později LUDVÍK X., francouzský král (říjen 1289-5. června 1316) Syn Filipa IV. Sličného a Jany ze Champagne. Bratr králů Filipa V. a Karla IX. a Isabely, královny anglické. Král Navarry (1307). Král Francie (1314). Oženil se (1305) s Markétou Burgundskou, s níž měl dceru Janu (kolem 1311). Po skandálu s nesleskou věží a Markétině smrti se znovu oženil (srpen 1315) s Klementou Uherskou. Korunován v Remeši (srpen 1315). Zemřel ve Vincennes. Jeho syn Jan I. pohrobek se narodil pět měsíců po jeho smrti (listopad 1316). MARIE UHERSKÁ, královna neapolská (kolem 1245-1325) Dcera uherského krále Štěpána, sestra a dědička uherského krále Ladislava IV. Provdala se za Karla II. z Anjou, řečeného Kulhavého, krále neapolského a sicilského, s nímž měla třináct dětí. MARIGNY (Enguerrand Le Portier, de) (kolem 1265-30. dubna 1315) Narozen v Lyons-la-Forêt. Oženil se poprvé s Janou de Saint-Martin, podruhé s Alips de Mons. Nejdříve panoš hraběte de Bouville, posléze spjatý s domem královny Jany, manželky Filipa Sličného, poté správce zámku Issoudun (1298), komoří (1304); pasován na rytíře a jmenován hrabětem de Longueville, intendant financí a staveb, velitel Louvru, koadjutor a správce království během poslední etapy vlády Filipa Sličného. Po králově smrti byl obžalován z defraudace a pověšen v Montfaucon. Rehabilitován v roce 1317 Filipem V. a pohřben v kostele v Chartreux, potom převezen do klášterního kostela v Ecouis, který založil. MARIGNY (Jan či Filip či Vilém, de) (?-1325) Mladší bratr předešlého. Královský sekretář (1301). Arcibiskup v Sensu (1309). Byl členem tribunálu, který odsoudil k smrti jeho vlastního bratra Enguerranda. Třetí bratr Marigny, také s křestním jménem Jan, hrabě-biskup z Beauvais od roku 1312, byl členem stejných soudních porot a v kariéře pokračoval až do roku 1350. MARIGNY (Ludvík de), pán na Mainneville a Boisroger. Starší syn Enguerranda de Marigny. Oženil se roku 1309 s Robenou z Beaumetz. MARKÉTA BURGUNDSKÁ, královna Navarrská (kolem 1293-1315) Dcera Roberta II., vévody burgundského, a Anežky Francouzské. Provdána (1305) za Ludvíka, krále Navarrského, nejstaršího syna Filipa Sličného, budoucího krále Ludvíka X., s nímž měla dceru Janu. Usvědčená z cizoložství (aféra nesleské věže, 1314), byla uvězněna v Château-Gaillard, kde byla zavražděna. MERCOEUR (Béraud de) Pán na Gévaudanu. Vyslanec Filipa Sličného u papeže Benedikta XI. v roce 1304. Dostal se do sporu s králem, který nařídil policejní vyšetřování na jeho pozemcích (1309). Vrátil se do královské rady po nástupu Ludvíka X. v roce 1314, opět z ní byl vyřazen za Filipa V. (1318). MEUDON (Henriet de) Lovčí za Ludvíka X. v letech 1313-1315. Po Marignyho odsouzení a popravě získal část jeho majetku. MOLAY (Jakub de) (kolem 1244-18. března 1314) Narozen v Molay (Haute-Saône). Vstoupil do templářského řádu v Beaune (1265). Odjel do Svaté země. Byl zvolen velmistrem řádu (1295). Zatčen v říjnu 1307, odsouzen a upálen v Paříži. MORNAY (Štěpán de) (?-31. srpna 1332) Synovec Petra de Mornay, biskupa v Orléansu a Auxerre. Kancléř Karla z Valois, posléze kancléř Francie (od ledna 1315). Za Filipa V. odstraněn z vlády, za Karla IV. vstoupil do účetní komory a parlamentu. NEVERS (Ludvík de) (?-1322) Syn Roberta de Béthune, hraběte Flanderského, a Yolandy Burgundské. Hrabě z Neversu (1280). Hrabě z Rethelu manželstvím s Janou de Rethel. NOGARET (Vilém de) (kolem 1265-květen 1314) Narozen v Saint-Félix de Caraman v diecézi toulouské. Žák Pierra Flotta a Gillese Aycelina. Vyučoval právo v Montpelliersu (1291); královský soudce v senešalátu v Beaucaire (1295); rytíř (1299). Proslavil se svým jednáním při různicích mezi francouzskou korunou a Svatou stolicí. Vedl výpravu do Anagni proti Bonifáci VIII. (1303). Strážce pečeti od září 1307 do své smrti, vedl proces proti templářům. ODERISI (Roberto) Neapolský malíř. Giottův žák v době, kdy mistr pobýval v Neapoli. Nechal se ovlivňovat i Simonem de Martino. Vůdčí osobnost neapolské školy druhé poloviny 14. století. Jeho nejvýznamnějším dílem jsou fresky Incoronata v Neapoli. ORSINI (Napoleon) řečený URSINUS (?-1342) Mikuláš IV. ho v roce 1288 jmenoval kardinálem. PAREILLES (Alain de) Velitel lučištníků za Filipa Sličného. PRESLES (Raoul I.) či de PRAYÉRES (?-1331) Pán na Lizy-sur-Ourcq. Advokát. Sekretář Filipa Sličného (1311). Uvězněn po králově smrti, ale znovu vzat na milost, když skončila vláda Ludvíka X. Strážce konkláve v Lyonu v roce 1316. Povýšen do šlechtického stavu Filipem V., posléze pasován na rytíře týmž králem a člen jeho královské rady. Založil collége v Presles. ROBERT, neapolský král (kolem 1278-1344) Třetí syn Karla II. z Anjou, řečeného Kulhavého, a Marie Uherské. Vévoda kalabrijský v roce 1296. Princ salemský (1304). Generální vikář sicilského království (1296). Příští následník neapolského království (1297). Král v roce 1309. Korunován v Avignonu papežem Klimentem V. Vzdělaný princ, básník a astrolog, oženil se nejprve s Yolandou (či Violantou) z Aragonu, která zemřela v roce 1302; jeho druhá žena byla Sancia, dcera krále Mallorky (1304). TOLOMEI (Spinello) Ve Francii představený sienské společnosti založené ve 12. století Tolomeo Tolomeim, která rychle zbohatla mezinárodním obchodem a dozorem nad stříbrnými doly v Toskáně. V Sieně je dodnes palác Tolomei. TRYE (Matouš de) Pán na Fontenay a Plainville-en-Vexin. Nejvyšší stolník (1298), posléze komoří Ludvíka Hašteřivého a nejvyšší komoří Francie (od r. 1314).. VALOIS (Karel z) (12. března 1270-prosinec 1325) Syn Filipa III. Smělého a jeho první manželky Isabely Aragonské. Bratr Filipa IV. Sličného. Ve čtrnácti letech pasován na rytíře. Téhož roku dosazen papežským legátem do království aragonského, nikdy však nedosáhl na trůn a od titulu krále aragonského odstoupil v roce 1295. Údělný kníže Valois a Alencon (1290) díky svému prvnímu manželství s Markétou z Anjou-Sicile; titulární císař konstantinopolský díky druhému manželství (leden 1301) s Kateřinou z Courtenay; papež Bonifác VIII. z něj učinil hraběte z Romagne. Třetí manželkou byla Mahaut ze Châtillon-Saint-Pol. Z tří manželství měl řadu dětí; jeho nejstarší syn byl pozdější král Filip VI., první král z linie Valois. Stál v čele tažení do Itálie pod papežovým jménem v roce 1301, velel dvěma výpravám do Akvitánie (1297 a 1324), ucházel se o korunu německého císařství. Zemřel v Nogent-le-Roi a byl pohřben v kostele jakobínů v Paříži. OBSAH PROLOG………………………………………………………..6 ČÁST PRVNÍ POČÁTKY VLÁDY I CHÂTEAU-GAILLARD ….…………………………......9 II. JEHO MILOST ROBERT Z ARTOIS………………… .17 III. POSLEDNÍ ŠANCE STÁT SE KRÁLOVNOU………. .26 IV. SAINT-DENIS ………………………………………….34 V. KRÁL, STRÝCOVÉ A OSUDY……………….………..41 VI. PRADLÁŘKA EUDELINA…………………………….48 ČÁST DRUHÁ VLCI SE POŽÍRAJÍ NAVZÁJEM I. LUDVÍK HAŠTEŘIVÝ PŘEDSEDÁ SVÉ PRVNÍ KRÁLOVSKÉ RADĚ…………………………………….56 II. ENGUERRAND DE MARIGNY……………………..... 66 III. PALÁC KARLA Z VALOIS…………………………… 74 IV. NOHA SVATÉHO LUDVÍKA………………………… 79 V. UHERSKÉ DÁMY V NEAPOLSKÉM PALÁCI……… 81 VI. HON NA KARDINÁLY…………………………………96 VII. OSVĚDČENÍ VÝMĚNOU ZA PAPEŽE………….……109 VIII. ZOUFALÝ DOPIS………………………………………116 ČÁST DRUHÁ JARO ZLOČINŮ I. HLAD…………………………………………………. 125 II. KRÁLOVSKÉ ÚČTY………………………………… 139 III. OD LOMBARDA K ARCIBISKUPOVI…………….. 147 IV. UŽ ABY BYL VDOVCEM…………………………... 152 V. VRAZI VE VĚZENÍ………………………………….. 158 VI. CESTA NA MONTFAUCON……………………….... 166 VII. STRŽENÁ SOCHA…………………………………….173 HISTORICKÉ VYSVĚTLIVKY……………….………179 BIOGRAFICKÝ REJSTŘÍK…………………………. ...185 Maurice Druon ZARDOUŠENÁ KRÁLOVNA Z francouzského originálu La Reine étranglée, vydaného nakladatelstvím Le Livre de Poche v Paříži v roce 1970, přeložila Dana Melanová. Obálka: Jana Šouflová. Odpovědná redaktorka: Irena Grusová. Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r.o., Jungmannova 14, 110 00 Praha 1, jako svou 368. publikaci. Sazba: SF SOFT. Lito obálky: Typogragfické studio Trilabit. Tisk: S-TISK Vimperk. První vydání, Praha 2005. Formát a korektúry Ferdis