Vraždy na Baker Street NOVÉ PŘÍBĚHY SHERLOCKA HOLMESE Uspořádali Martin H. Greenberg, Jon L. Lellenberg a Daniel Stashower BRNO / 2007 Operativní zkratka názvu této knihy: BAKE © Carroll & Graf Publishers, 2001 Translation © Hana Plšková, 2007 Layout © Boris Mysliveček, 2007 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2007 ISBN 978-80-7217-495-9 Na obálce výřez z obrazu Franciska Goyi Sv. František Borgiáš u lože umírajícího (1788), vazbě lept Giovanniho Battisty Piranesiho z cyklu Vězení (1750) a na předsádkách xylografie Louise Poyeta Hlava vynálezcova, publikováno 1890 Předmluva DANIEL STASHOWER Daniel Stashower je autorem knihy Teller of Tales: The Life of Arthur Conan Doyle (Vypravěč příběhů: Život Arthura Conana Doyla), za niž získal cenu Edgar; je členem Příležitostných malých detektivů z Baker Street. „Podle mého soudu,“ prohlásil jednou Arthur Conan Doyle, „určitě existuje daleko méně vynikajících krátkých povídek než vynikajících dlouhých románů. Vyřezat kamej vyžaduje totiž mnohem větší zručnost než vytesat sochu.“ Ze spisovatele tu promlouvá vlastní mnohaletá zkušenost. O pár let dříve, v dubnu roku 1891, se jeho lékařská kariéra ocitla téměř v troskách. Nedávno opustil nepříliš úspěšnou praxi v Southsea nedaleko Portsmouthu, aby studoval vady zraku. Když se pak v jednatřiceti přestěhoval s rodinou do Londýna, měl za to, že je dostatečně připraven „prezentovat se na vývěsní tabulce jako oční lékař“. Celý nedočkavý si otevřel ordinaci na Upper Wimpole číslo 2, kousek od Harley, kde už provozovali praxi uznávaní odborníci. „Věděl jsem, že mnohé z těch kapacit si nenajdou čas, aby zkoumaly lom světelných paprsků v oku,“ napsal. „Kdežto já jsem se v tomto oboru vyznal a měl jsem svou práci rád, proto jsem doufal, že budu mít co dělat.“ Ale práce nebyla. Nájemní smlouva opravňovala mladého lékaře používat ordinaci a sdílet s dalším kolegou čekárnu, ale jak Doyle se smutkem přiznává, „brzy jsem zjistil, že u mě se čekárnami staly obě místnosti.“ Nenechal se však odradit. Ráno co ráno vyrážel z bytu na Montague Place a přibližně po patnácti minutách došel na Upper Wimpole Street. Tady seděl za stolem do pozdního odpoledne – „aniž by jeho klid narušilo nějaké zazvonění“. Protože v té době měl už za sebou sem tam nějaký ten spisovatelský úspěch, pochopitelně se začal zabývat myšlenkami na literární tvorbu. Když tak sám a sám vysedával v ordinaci, dostal nápad, který se zřejmě stal jedinečným a nejvýznamnějším inspiračním zdrojem jeho spisovatelské dráhy. Nějakou dobu vkládal Doyle většinu své autorské energie do románů, protože těch několik krátkých povídek z raného období jeho autorský vývoj nikam neposunulo. Teď však, když se jeho úspory tenčily, se rozhodl zamířit jinam. Napadlo ho, že by se možná vyplatilo napsat sérii příběhů, které by spojovala jedna postava. To mohlo být výhodnější než tradiční romány na pokračování, protože čtenář neztratí zájem, ani když jednu nebo dvě části vynechá. Doyle pochopitelně věděl, že romány na pokračování takového Charlese Dickense nijak nepoškodily, ale teď se objevovalo na stáncích mnohem víc časopisů, které nacházely víc a víc gramotných čtenářů, z nichž ne všichni měli trpělivost nebo finanční prostředky, aby mohli pravidelně sledovat další osudy svých hrdinů. „Když jsem hledal ústřední postavu,“ napsal, „napadlo mě, že Sherlock Holmes, kterého jsem představil už ve dvou svých knížkách, by se pro sérii takových povídek výborně hodil.“ Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlý význam. Doyle nejenže udělal chytrý marketingový tah, ale zároveň našel skvělý způsob, jak předvést výjimečné schopnosti Sherlocka Holmese. Ve dvou předchozích dílech, Studie v šarlatové a Podpis čtyř[1] musel detektiv zbytečně dlouho zůstávat v pozadí kvůli rozvleklé expozici. Kdežto forma krátké povídky nabízela sevřený děj a svižné tempo a dala zazářit mimořádnému talentu Conana Doyla vytvářet tajemné zápletky. Ze šedesáti příběhů, zahrnujících všechna dobrodružství Sherlocka Holmese, tvoří padesát šest krátké povídky. Holmes byl sprinter, nikoli běžec na dlouhé tratě. Když Doyle nabral nový kurz, potřeboval už jen najít list, který by měl pro jeho nápad pochopení. Časopis Tit-Bits se pravidelně objevoval v novinových stáncích na každém rohu už deset let. Vedle „tit-bits“ (pikantních novinek) uveřejňoval naučné články, humor i povídky a svému zakladateli Georgi Newnesovi vynesl jmění. Newnes využil tohoto úspěchu k tomu, že investoval do hotové stáje periodik. Nejnovějším z nich byl The Strand Magazine, který začal vycházet v lednu téhož roku pod redakčním vedením H. Greenhougha Smithe,[2] tedy právě v době, kdy se Doyle rozhodl pracovat na krátkých povídkách o Sherlocku Holmesovi. Během několika týdnů začal Doyle posílat do Strandu první ze svých holmesiád. V pozdějších letech vzpomínal Greenhough Smith často na den, kdy se povídky poprvé objevily na jeho pracovním stole: „Jaké požehnání pro vydavatele, který se otráveně prohrabuje stohy všelijakých slátanin! Ty důmyslné zápletky, průzračná čistota stylu, to dokonalé vypravěčské umění! Už samotný rukopis má svůj charakter; je tak čitelný, jako by byl natištěn.“ A zbytek – řečeno frází, kterou by si vážený doktor Watson tak ošklivil – je už historie. Vydavatelé tohoto svazku, ač o rukopis nijak zvlášť nedbají, sdílejí s panem Smithem zájem o zápletku, styl a vypravěčské umění. Je nám proto zvláštním potěšením předložit čtenářům tento soubor nových povídek, které následují slavnou tradici Sherlocka Holmese, od jedenácti nejlepších současných autorů kriminálních příběhů. Navíc máme tu čest uvést zde dvě teoretické studie o osobě velkého detektiva a jeho světě, z nichž jedna přináší i humorné vzpomínky samotného Arthura Conana Doyla. Tak tedy ještě jednou, hra začíná. Vraždy na Baker Street Muž z Kapského Města STUART M. KAMINSKY Stuart M. Kaminsky je autorem více než padesáti knih a třiceti pěti povídek. Jeho dílo zahrnuje romány, čtyři životopisy a publikace o filmové historii, filmařství a scénáristice. K jeho románům, přeloženým do dvanácti jazyků, patří i ty s inspektorem Porfirijem Petrovičem Rostnikovem, z nichž A Cold Red Sunrise (Mrazivý rudý východ slunce) byl společností Mystery Writers of America oceněn Edgarem za nejlepší detektivní román roku 1989. Týž román získal také cenu Du Roman D’Aventure za nejlepší detektivní román vydaný ve Francii v roce 1990. Píše rovněž oblíbené detektivní příběhy s Tobym Petersem, které se odehrávají především v Los Angeles čtyřicátých let 20. století. O Tobym Petersovi vyšlo už dvacet románů a jeden z nich, Poor Butterfly (Ubohá Butterfly) z roku 1991, byl nominován na Shamus Award. Je bývalým (1998) prezidentem Mystery Writers of America. Šestkrát byl nominován na Edgara: třikrát za nejlepší povídku, dvakrát za nejlepší knížku do kapsy a jednou za nejlepší román. Dosáhl titulů BS v oboru žurnalistiky a sdělovacích prostředků, MA v oboru anglické literatury na univerzitě v Illinois a PhD v oboru řeč médií (film – televize – divadlo) na Severozápadní univerzitě, kde přednášel a vedl katedru rozhlasu, televize a filmu. Pak odešel na Floridskou státní univerzitu, kde působil jako profesor na katedře filmu, televize a nahrávacích technik. Dnes je v důchodu a v Sarasotě na Floridě, kde se svou rodinou žije, se naplno věnuje psaní. Pršelo. Nebyl to ten pomalý šedivý a chladný londýnský déšť, který jen tak skrápí deštníky a široké krempy klobouků, nýbrž vytrvalý hustý liják, jenž přichází několikrát za rok a bubnuje po způsobu tropických dešťů na střechy drožek, připomínaje mírnější monzuny, které jsem zažil při svém pobytu v Indii. V Indii se čas vždycky táhl. V bytě, který jsem sdílel se Sherlockem Holmesem, se však v posledních dvou týdnech vlekl jako líná bombajská kočka. Měl jsem pořád hodně práce, protože jsem se pokoušel napsat do Skalpelu článek založený na výsledcích, k nimž Holmes dospěl, když odhalil, čím se liší krev lidí pocházejících z různých klimatických podmínek. Zpočátku projevoval nadšení a zájem, procházel se sem tam, kouřil dýmku a zastavoval se, aby mi připomněl jemné významové rozdíly či důsledky svého objevu pro kriminologii a medicínu. Jenže po pár dnech společného snažení začal postávat u okna, celé hodiny zíral na deštivou ulici a přemýšlel o něčem, s čím se mi zřejmě nemínil svěřit. Dvakrát vzal do ruky housle. Poprvé mě probudil v pět ráno čímsi, co vypadalo jako Liszt, podruhé v jednu odpoledne, kdy hrál pořád dokola podivně truchlivou melodii, kterou se mi nepodařilo rozpoznat. Toho jitra seděl Holmes s dýmkou v ruce ve svém křesle a hleděl do uhláku. „V dnešních ranních Timesech je docela zajímavý článek,“ odvážil jsem se ho vyrušit, sotva jsem se usadil ke stolu v našem obývacím pokoji, před sebou poslední šálek ranního čaje a opečený chléb. Holmes vydal nejasný zvuk mezi zavrčením a povzdechem. „Nějaký pan Morgan Fitchmore z Leedsu,“ řekl. „Našli ho na hřbitově. Ležel na zádech a do srdce měl vražený kolejnicový hřeb. Zřejmě se jej snažil vytrhnout. V noci bylo mokro a policie nenalezla v blátě žádné jiné šlápoty kromě těch, které tam zanechal zemřelý. Asi dvacet stop od mrtvoly se našlo kladivo. Policie je bezradná.“ Znovu zavrčel a pohlédl do okna. Na sklo prudce bušil déšť. „Ano,“ řekl jsem. „To je ten případ. Myslel jsem, že by vás mohl zajímat.“ „Ani ne,“ odpověděl Holmes. „Čtěte do konce jako já, Watsone. Fitchmore byl bezvýznamný zlodějíček. Když ho našli, ležel na zádech. Vypadá to, že mrtvý nezanechal žádné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že se pokoušel bránit.“ „Aha, už to vidím,“ dočítal jsem. „Co dělal bezvýznamný zlodějíček za deštivé noci na hřbitově?“ ptal se Holmes potahuje z dýmky. „Proč ho někdo napadl kolejnicovým hřebem? Proč se nenašly žádné další stopy? Proč se nebránil?“ „To nevím,“ přiznal jsem. „Kolejnicový hřeb lze použít jako sekáček. Zloděj se mohl docela dobře vypravit na hřbitov s hřebem a kladivem, aby odsekl nějaký reliéf, křížek nebo něco jiného, co by se dalo zpeněžit. Takové výpravy na místo posledního odpočinku nejsou ničím mimořádným.“ „Nějak jsem přehlédl…“ „Tady nejde o přehlédnutí, Watsone. Tady jde o to, co lze pochopit prostou logikou. Fitchmore se vydal na hřbitov oloupit mrtvého. Uklouzl na blátě, a jak padal dopředu na hřeb, který držel v ruce, zahodil kladivo. Převrátil se na záda, pravděpodobně ve strašných bolestech, a pokusil se vytrhnout hřeb z hrudi, jenomže to už umíral. Žádná záhada se nekoná, Watsone. Byl to náhodný a paradoxně snad i správný konec pro člověka, který okrádal mrtvé.“ „Možná bychom měli informovat policii v Leedsu,“ navrhl jsem. „Když chcete,“ řekl Holmes lhostejně. „Můžu vám nalít šálek čaje? Snídaně jste se ani nedotkl.“ „Nemám hlad,“ odpověděl s očima upřenýma do krbu, v němž praskající plameny vytvářely proměnlivé obrazce, a fascinovaný Holmes jako by vůbec nevnímal, že ještě není pořádně oblečený. Měl na sobě šedivé kalhoty, košili bez kravaty a fialový hedvábný domácí kabátek, který mu před několika lety daroval jakýsi vděčný klient. Minulý měsíc se Holmesovi nabízely tři případy. První se týkal ukradeného perlového náhrdelníku, ve druhém šlo o jasný pokus ošidit obchodníka s ruskými kožešinami, ve třetím pak o leoparda, který zmizel z londýnské zoologické zahrady. Holmes všechny tři žádosti o pomoc rázně odmítl a odkázal potenciální zákazníky na policii. „Pokud případ neprobouzí mou fantazii,“ prohlásil po odchodu ředitele zoo, „a chybí důstojný protivník, nevidím žádný důvod, proč plýtvat energií a časem kvůli práci, kterou zvládne přiměřeně vycvičený pomocný inspektor ze Scotland Yardu.“ Náhle ke mně Holmes vzhlédl. „Máte po ruce ten dopis?“ Věděl jsem, o jakém dopisu mluví, a v naději, že vzbudí jeho zájem, vytáhl jsem jej z cestovního vaku nedaleko krbu, jehož plameny vrhaly do pokoje chvějivé ranní stíny. Dopis přišel před pár týdny a kromě toho, že měl známku z Kapského Města, na mě neudělal o nic větší dojem než kterýkoli z desítky dalších listů, kterým Holmes v několika uplynulých týdnech nevěnoval víc než zběžný pohled. „Přečetl byste ho prosím ještě jednou nahlas?“ Pane Sherlocku Holmesi, stálo v něm. Obracím se na Vás s nanejvýš důležitou záležitostí. Musím tady v Kapském Městě něco zařídit. Mělo by to zabrat už jen pár dní. Pak se vydám do Anglie a doufám, že Vás hned po příjezdu navštívím. Musím si pospíšit, aby tento dopis šel další lodí, která míň do Portsmouthu. Jde o peníze, lásku a zjevné ohrožení mého života. Snažně Vás prosím o radu. Na ceně nezáleží. List byl podepsán jménem Alfred Donaberry. Složil jsem dopis a pohlédl na Holmese. Lámal jsem si hlavu, proč právě tenhle dopis tolik podobný korespondenci, kterou dostává celá léta, vzbudil jeho pozornost a proč si vybral zrovna tuto chvíli, aby se k němu vrátil. Jako už tolikrát předtím odpověděl Holmes na mou nevyslovenou otázku. „Všimněte si pořadí, ve kterém uvádí pan Donaberry své obavy,“ upozornil mě Holmes. Zadíval se na mě a dýmkou ukázal na dopis v mé ruce. „Peníze, láska a život. Svůj ohrožený život klade pan Donaberry až na poslední místo. Zvláštní. A pokud jde o to, proč se o list zajímám teď, na něco se vás zeptám. Slyšel jste drožku, která před chvílí zastavila u domu?“ Slyšel jsem ji a potvrdil to. „Jestliže zkontrolujete příjezdy lodí podle novin, které jste před chvílí četl, neujde vám, že nákladní loď Principia připlula z Kapského Města do Portsmouthu už včera. Jestliže má náš pan Donaberry takový strach, jak napovídá jeho dopis, mohl cestovat docela dobře právě tou lodí a teď je navzdory mizernému počasí na cestě k nám.“ „Mohl to být kdokoli,“ namítl jsem. „Kočár, soudě podle zvuku kol na dláždění, je velký, žádná obyčejná pouliční drožka. A táhnou ho dva koně, ne jeden. Kromě toho vozu neslyším z ulice žádný jiný zvuk. Načasování je správné a musím přiznat, že jsem docela zvědavý na muže, který se vypravil z takové dálky, jen aby nás navštívil. Ne, Watsone, jestliže ten člověk touží po setkání se mnou tolik, jak naznačuje jeho dopis, už vystoupil z lodi, aby stihl ranní vlak v sedm hodin, a teď jde sem.“ Ozvalo se zaklepání. Holmes se pousmál, zvedl obočí a se zadostiučiněním na mě pohlédl. „Pojďte dál, paní Hudsonová,“ zvolal. Naše hospodyně vstoupila, ukázala na talíř s netknutým jídlem před Holmesem a zakroutila hlavou. „Přišla za vámi nějaká dáma,“ řekla. „Dáma?“ zeptal se Holmes. „O tom není pochyb,“ odpověděla paní Hudsonová. „Řekněte prosím té dámě, že čekám hosta, ať si domluví schůzku a přijde později.“ Paní Hudsonová stála ve dveřích s tácem v ruce. Přes rameno oznámila: „Ta dáma mě žádala, abych vám řekla, že o vašem návštěvníkovi z jižní Afriky ví. Právě proto s vámi musí okamžitě mluvit.“ Holmes se na mě tázavě zahleděl. Pokrčil jsem rameny. „Prosím, uveďte ji, paní Hudsonová. Buďte tak laskavá a přineste nám prosím další konvici s čajem,“ vyzval ji Holmes. „Vy jste nic nejedl, pane Holmesi,“ pokárala ho. „Přinesla bych vám čerstvé sušenky a džem.“ „Čaj a sušenky, skvělé,“ souhlasil Holmes, když zavírala dveře, balancujíc opatrně s tácem v jedné ruce. „Takže pan Donaberry není jediný, kdo se dobrovolně odváží do takové sloty,“ řekl jsem, předstíraje, že se vracím ke svým novinám. „Vypadá to tak, Watsone.“ Ozvalo se nesmělé zaklepání. Jenom jedno. Holmes zavolal dále a paní Hudsonová uvedla překrásnou tajemnou bytost s čistou bílou pletí a havraními vlasy sčesanými vzadu do pevného uzlu. Na sobě měla upjaté černé šaty zapnuté až ke krku. Vstoupila dovnitř, pohlédla na mě a pak na Holmese a stála mlčky, dokud paní Hudsonová nezavřela dveře. „Pan Holmes…,“ ozvala se tichým hlasem s nádechem burského akcentu. „To jsem já,“ řekl Holmes. „Jmenuji se Elspeth Belknappová, paní Elspeth Belknappová,“ představila se. „Mohu se posadit?“ „Ale ovšem, paní Belknappová,“ ukázal Holmes na křeslo, poblíž kterého jsem seděl. „Přišla jsem…, je to nanejvýš choulostivé a trapné,“ řekla, když si sedla. „Přišla jsem, abych…“ „Nejdříve pár otázek,“ upozornil ji Holmes složiv ruce do klína. „Jak jste se dověděla, že mě chce pan Donaberry navštívit?“ „Já…, jedna má přítelkyně z Kapského Města mi poslala dopis, manželka úředníka, který pracoval v Alfredově kanceláři,“ odpověděla. „Mohla bych dostat trochu vody?“ Rychle jsem vstal a vzal karafu, kterou paní Hudsonová nechala na stole. Nalil jsem vodu do sklenice a podal ji paní Belknappové. Zatímco pila, sedl jsem si a pohlédl na Holmese, který ji, jak se zdálo, bedlivě pozoroval. „Pane Holmesi,“ svěřovala se. „Ještě před pěti měsíci jsem byla paní Donaberryovou. Alfred je slušný člověk. Vzal mě k sobě, když mí rodiče zahynuli v Johannesburgu při požáru. Alfred je mnohem starší než já. Byla jsem mu vděčná a on byl vůči mně neobyčejně štědrý. A pak, sotva před rokem, přijel do jižní Afriky John Belknapp, aby s mým tehdejším manželem řídil podnik.“ „A co je to za podnik?“ zeptal se Holmes. „Obchod s diamanty,“ odpověděla. „Alfred se domohl obchodem s diamanty obrovského jmění. Ačkoli jsem se tomu bránila, zamilovala jsem se do Johna Belknappa a on do mne. Chovala jsem se zbaběle, pane Holmesi. John se chtěl postavit Alfredovi tváří v tvář a všechno mu říct, ale já nesnáším scény. Přemluvila jsem ho, abychom prostě utekli, že požádám o rozvod kvůli Alfredové týrání a cizoložství.“ „Týral vás? Byl vám nevěrný?“ zajímal se Holmes. Zavrtěla hlavou. „Na to, co jsem udělala, nejsem nijak pyšná. Alfred mě ani netýral, ani mi nebyl nevěrný. Miloval mě, ale já jsem ho brala spíš jako hodného strýčka než manžela.“ „A tak jste dosáhla rozvodu,“ usoudil Holmes. „Ano, odjela jsem s Johnem do Londýna a rozvedla se. Vzali jsme se den poté, co soud rozhodl o rozvodu. Myslela jsem, že si Alfred přečte zprávu, kterou jsem mu nechala, když jsem utekla s Johnem, a že se smíří se skutečností. Ale teď jsem zjistila…“ „Chápu,“ ujistil ji Holmes. „A co chcete ode mne?“ „Abyste přesvědčil Alfreda, ať nedělá potíže, ať odjede z Anglie, vrátí se do jižní Afriky a žije tam po svém jako dřív. Kdyby se střetl s Johnem… John je hodný, ale občas, třeba když ho někdo vyprovokuje, reaguje trochu nerozvážně.“ Žena vytáhla z rukávu kapesníček a přiložila ho k očím. „Může se chovat násilnicky?“ zeptal se Holmes. „Jen když ho někdo vyprovokuje, pane Holmesi. Alfred Donaberry je slušný člověk, ale tváří v tvář Johnovi…“ V té chvíli zaklepala paní Hudsonová a bez vyzvání vstoupila. Položila na stůl sušenky a džem spolu se třemi talířky, noži a konvicí čerstvě připraveného čaje. Soucitně pohlédla na uplakanou paní Elspeth Belknappovou a vzdálila se. „Další otázka,“ ozval se Holmes. Vzal nůž a štědře potřel sušenku hmotou, která, jak se později ukázalo, byla angreštovým džemem. „Říkáte, že váš bývalý manžel je velmi bohatý?“ „Velmi,“ odpověděla a vzala si ode mne šálek čaje. „Popište ho.“ „Alfreda? Má pětapadesát let, vypadá docela dobře, ale slyšela jsem, že ho lidé považují za poněkud prostého. Je takový statný, jak to jen říct… Alfred je bez vzdělání, selfmademan, možná trochu neotesaný, ale je to hodný a laskavý člověk.“ „Rozumím,“ zamumlal Holmes s ústy plnými sušenek a džemu. „A má nějaké příbuzné? Matku, sestru, bratra nebo děti?“ „Nemá.“ „Takže kdyby zemřel, komu by připadlo dědictví?“ „Dědictví?“ „Ve svém dopise se zmiňuje o tom, že se jeho návštěva do jisté míry týká peněžních záležitostí.“ „Předpokládám, že bych pravděpodobně dědila já, pokud mě nevyškrtl ze závěti.“ „A váš nový manžel? Je majetný?“ „John obchoduje s drahými kameny. Má v Londýně stálé, dobře placené místo u Pembroke Gems Limited. Jestli mi chcete naznačit, že si mě John vzal proto, aby získal Alfredův majetek, pak vás, pane Holmesi, ujišťuji, že se mýlíte.“ „Pouze se snažím zjistit, čeho se budou týkat obavy pana Donaberryho, až se setkáme. Smím se vás zeptat, kolik jste ochotna zaplatit za mé služby, pokud přesvědčím pana Donaberryho, aby od dalších kroků v celé té věci upustil?“ „Myslela jsem… Zaplatit? John ani já nejsme bohatí,“ řekla, „ale zaplatím vám, kolik chcete, jestliže se vám podaří Alfreda přimět, aby se vrátil do jižní Afriky. Nechci ho vidět poníženého nebo zraněného.“ „Zraněného?“ zeptal se Holmes. „Myslím citově,“ vyhrkla. „To chápu,“ řekl Holmes. „Popřemýšlím o vašem případu. Rozhodnu-li se ho ujmout, jak vás najdu?“ Elspeth Belknappová vstala, vytáhla z malé kabelky vizitku a podala ji Holmesovi. „Obchodní navštívenka vašeho manžela,“ konstatoval. „Adresa k nám domů je na zadní straně.“ Podala mi ruku. Uchopil jsem ji a cítil, že se celá chvěje. „Holmes mě nepředstavil,“ podíval jsem se vyčítavě na svého přítele. „Vy jste pan doktor Watson,“ řekla. „Četla jsem vaše vyprávění o úspěších pana Holmese a zaujala mě vaše skromnost a oddanost.“ Teď bylo na mně, abych se usmál. Obrátila se k Holmesovi, který rovněž vstal z křesla. Vzal její ruku do své a držel ji s pohledem upřeným na její snubní prsten. „Krásný diamant i osazení,“ všiml si. „To ano,“ přisvědčila, dívajíc se na prsten. „Je příliš cenný, než abych jej nosila pořád. Jednoduchý kroužek by se mi líbil stejně, ale John si to přeje, a když si John postaví hlavu… Prosím, pane Holmesi, pomozte nám, Johnovi, mně i Alfredovi.“ Stále lilo a vítr fučel dokonce ještě silněji, když nás opustila a tiše za sebou zavřela dveře. „Půvabná žena,“ prohodil jsem. „Ano,“ přitakal Holmes. „Láska nebývá pokaždé chápavá a rozumná,“ poznamenal jsem. „Uvidíme, Watsone. Uvidíme. A nosí pláštěnku i deštník. Jak prozíravé!“ Poslouchal jsem, jak se dvířka vozu zavírají, kočár odjíždí a pomalý klapot koňských kopyt se vzdaluje. Holmes zůstal stát beze slova u okna. Čas od času se podíval na hodinky, ale nepřestával hlídkovat, dokud se z Baker Street neozval zvuk další drožky. „A to musí být náš nešťastný bývalý manžel,“ obrátil se ke mně. „No jistě, drožka zastavila. Vystupuje. Nemá deštník. Kus chlapa. Posuneme křeslo k ohni, bude promočený.“ A skutečně, když paní Hudsonová ohlásila a uvedla do pokoje Alfreda Donaberryho, byl celý mokrý a řídké vlasy měl zcuchané. Jeho bývalá manželka projevila velkou ohleduplnost, když ho popsala jako poněkud prostého. Pleť měl do tmavá opálenou, tvářil se sklíčeně a silně připomínal bulteriéra. V levé ruce držel objemné a dost odřené zavazadlo. Jeho oblečení, kalhoty, košile a sako, bylo z kvalitního materiálu, ale pořádně zmačkané. On sám působil neupraveným dojmem a nutně potřeboval oholit. Jeho zmuchlaný tmavý oblek mu byl poněkud volný. „Omluvte prosím, že vypadám takhle. Jedu rovnou z nádraží,“ omlouval se. Položil kufr a napřáhl ruku. „Donaberry. Alfred Donaberry.“ Holmes mu potřásl rukou a já jsem ho následoval. Pevný stisk, utrápený výraz. „Jsem Sherlock Holmes a to je můj přítel a spolupracovník doktor Watson. Nechcete se posadit k ohni?“ „Děkuji vám, pane,“ odvětil Donaberry a přešel ke křeslu, které jsem předtím posunul k sálajícímu krbu. „Snad bych měl přistoupit rovnou k věci,“ prohlásil, vztahuje ruce k ohni. „Vaše manželka vás opustila,“ začal Holmes. „Někdy před třemi měsíci. Nedávno jste zjistil, že se zdržuje v Londýně, a teď ji pronásledujete.“ „Jak to všechno…?“ „Minuli jste se jen o pár minut,“ řekl Holmes. „Ale jak věděla, že…?“ ptal se Donaberry ohromeně. „To ponechme na chvíli stranou,“ navrhl Holmes, „a pokud vám to nevadí, přejděme přímo k podstatě problému.“ „Podstata problému. Ironická volba slov, pane Holmesi,“ řekl. „Ne, já Elspeth nepronásleduji. Když už nechce žít dál se starým mužem, dokážu to pochopit, i když mě to deptá. Ve chvíli, kdy jsem četl vzkaz, který mi před pár měsíci zanechala, smířil jsem se se skutečností a sundal snubní prsten.“ Natáhl levou ruku, aby nám ukázal zřetelný světlý proužek kůže, kde předtím nosil prsten. „Vy nechcete najít ani ji, ani jejího nového manžela?“ zeptal se Holmes. „Ne, pane,“ odpověděl, „nechci se s ním setkat. S darebákem, který mi ji ukradl a popletl jí hlavu. Chci, abyste je našel vy a zastavil je dřív, než mě v nejbližších měsících zavraždí.“ Ohromeně jsem pohlédl na Holmese, ale ten klidně vsunul do úst další sušenku s džemem. „Proč by vás chtěli zavraždit, pane Donaberry?“ zeptal jsem se. Podíval se na mě. „Rozhodl jsem se změnit u soudu poslední vůli,“ řekl. „Do měsíce už nebude Elspeth mou dědičkou.“ „Proč do měsíce?“ zeptal jsem se. Donaberry neklidně poposedl v křesle. Než začal mluvit, sklonil hlavu. „Když jsme se vzali, bál jsem se vzhledem ke svému věku a občas i chatrnému zdraví, co bude s Elspeth, kdybych zemřel. I když by podle zákona dědila ona, mám v Cornwallu vzdálené příbuzné, kteří by se mohli hlásit o majetek nebo jeho část. Proto jsem do své poslední vůle vložil zvláštní ustanovení, že Elspeth je univerzální dědičkou a má závěť a toto mé přání nebudou změněny ani prohlášeny za neplatné. Můj právník mě teď informoval, Elspeth to dobře ví a určitě to řekla i svému novému manželovi, že bude trvat ještě měsíc, než se změny v testamentu provedou, tak pečlivě je to zformulováno. Abyste rozuměli, slovo ‚manželka‘ se už v závěti neobjeví, bude tam pouze jméno Elspeth Donaberryová.“ „Ale co vás přivedlo na myšlenku,“ zeptal jsem se, „že plánují vaši vraždu?“ „V jižní Africe se mě už dvakrát pokusil někdo zabít,“ odpověděl s hlubokým povzdechem. „Poprvé před dvěma týdny, když jsem byl na nalezišti. Jestliže počasí dovolí a na slunci se dá vydržet, trávím hodně času na planinách a v horách při hledání diamantových ložisek. Byl zrovna zvlášť horký den, když na mě někdo vystřelil. Tři rány z úkrytu mezi stromy. Jeden výstřel trefil skálu jen několik palců od mé hlavy. Měl jsem štěstí, že jsem vyvázl živ. V druhém případě se mě někdo pokusil srazit z hráze na trojici špičatých pilířů.“ „Máte kromě Belknappa a své ženy ještě nějaké další nepřátele?“ „Nemám. Pane Holmesi, nechci svádět vinu jednoznačně na Elspeth, ale tenhle John Belknapp je jedna ruka s parťáky všelijakých odporných šejdířů, takže ji mohl ovlivnit; dověděl jsem se z velmi spolehlivých zdrojů, že John Belknapp má vážné finanční potíže. Je to marnotratník, spekulant a hazardní hráč. Jsem přesvědčen, že vůbec nechce mou ženu, ale mé jmění.“ „A vy mě žádáte o ochranu?“ zeptal se Holmes. „Ať to stojí, co to stojí, zabraňte prosím Belknappovi, aby mě zabil nebo dal zabít. Je to skutečný ďábel.“ Připadalo mi to jako jeden z těch případů, které Holmes odesílá rovnou Lestradovi a Yardu. „Cena činí dvě stě liber a platí se předem,“ oznámil mu Holmes. Donaberry ani nemrknul. Vstal, vytáhl peněženku a začal sázet bankovky na stůl, hlasitě přitom počítaje. „Děkuji,“ řekl Holmes. „Doktor Watson a já uděláme všechno, aby k vraždě nedošlo. Kde se v Londýně ubytujete?“ „Mám zamluvený pokoj v hotelu Cadogan na Sloan Street,“ odpověděl. Cadogan byl malý hotel pověstný jako sídlo Lilly Langtreeové[3] a šuškalo se, že je příležitostným úkrytem nechvalně známého dramatika Oscara Wilda. „Neřekl jste o tom nikomu, že,“ chtěl vědět Holmes. „Jen vám a doktoru Watsonovi,“ ujistil ho. „Dobře,“ řekl Holmes. „Zůstaňte ve svém pokoji. Stravujte se v hotelu. Až bude něco nového, spojíme se s vámi. Ještě něco, pane Donaberry, nevycházejte odtud hlavními dveřmi a nejezděte drožkou, která na vás venku čeká. Můžete být sledován. Doktor Watson vám ukáže, kudy se dostanete k zadnímu vchodu. Je tam nízká ohrada. Doporučuji vám, abyste ji přelezl a vyšel na ulici až za ní. Paní Hudsonová vám půjčí deštník.“ „A co můj kufr,“ zajímal se. „Doktor Watson nebo já vám ho vrátíme, jakmile to bude bezpečné. Nerad bych viděl muže vašich proporcí a věku, jak leze přes zídku s takovýmhle břemenem.“ Zdálo se, že Donaberry úporně přemýšlí, než se rozhodl s váhavým souhlasem přikývnout. „Teď můžete jít,“ řekl Holmes. „A pamatujte, že máte zůstat v hotelu! Všechna jídla si dávejte jen v hotelové restauraci. Nevaří tam zrovna nejlíp, ale dá se to jíst.“ Donaberry přikývl, a jen co si oblékl kabát a převzal od paní Hudsonové deštník, odvedl jsem ho po schodech dolů k zadnímu vchodu. Když jsem se vrátil do pokoje, Holmes přecházel sem a tam s rukama za zády. „Holmesi,“ prohlásil jsem, „ačkoli mám pro situaci pana Donaberryho pochopení, nemůžu přijít na to, proč věnujete jeho případu takovou pozornost a plýtváte na něm svými schopnostmi.“ „Promiňte, Watsone, co jste říkal? Ztratil jsem se poněkud v úvahách o té mimořádné situaci. Vyvstává zde tolik otázek!“ „Já na ní nic mimořádného nevidím,“ přiznal jsem. „Máme co dělat s případným vrahem a zločinným mozkem, který stojí za to, abychom se s ním pustili do křížku,“ odpověděl. „Nesmíme ztrácet čas. Vezmeme si drožku, která čeká na pana Donaberryho, a pojedeme na návštěvu.“ „Ke komu?“ zeptal jsem se. Holmes zvedl navštívenku, kterou dostal od Elspeth Belknappové. „K Johnu Belknappovi,“ řekl, „kam jinam.“ Uvnitř vozu, do bubnování deště na střechu fiakru a rachocení kol po dlažbě, mi Holmes svěřil, že mezitím co jsem já vyváděl Donaberryho zadním vchodem z domu paní Hudsonové, on prozkoumal obsah návštěvníkova zavazadla. „Všechno bylo úhledně sbalené, košile i kalhoty, toaletní potřeby, prádlo i ponožky a s nimi sladěné boty.“ „A co jste z toho usoudil?“ zeptal jsem se, když na západě zaburácel hrom. „Že Alfred Donaberry úhledně balí zavazadla a své oblečení včetně obuvi udržuje v čistotě,“ odpověděl Holmes. „Veledůležité,“ snažil jsem se, aby v mých slovech nad tím objevem nezazněl ani stín sarkasmu. „Možná,“ přitakal Holmes, dívaje se z okénka. Za dvacet minut jsme přijeli do boční ulice u Portobello Road. Déšť skoro ustal a já jsem dojednával s kočím, aby čekal, dokud se nevrátíme. Když si drožkář zahalený pláštěnkou spočítal, že zaplatíme nejen za naši, ale také za Donaberryho jízdu, ochotně souhlasil. My s Holmesem jsme rychle došli ke vchodu čtyřpatrové kancelářské budovy, kde bylo do bronzové tabulky vyryto Pembroke Gems, Ltd., ustaveno Jeho Veličenstvem 1721. Navzdory své minulosti byla budova velice nenápadná. Rozhodně vypadala ošuměle. Zaklepali jsme na těžké dřevěné dveře, které volaly po novém nátěru, a dovnitř nás uvedl stařec v obleku, jenž byl zřejmě příliš těsný i na tak vyzáblou postavu, jako byla jeho. „Jdeme navštívit pana Johna Belknappa,“ oznámil mu Holmes. „Pan Belknapp je u sebe,“ sdělil nám hubený kmet, „ale… chcete si domluvit schůzku?“ „Povězte mu, že se jmenuji Sherlock Holmes a přicházím v záležitosti Alfreda Donaberryho.“ „Sherlock Holmes v záležitosti Alfreda Donaberryho,“ opakoval stařík. „Prosím, počkejte zde.“ Odšoural se nahoru tmavým dřevěným schodištěm ve vlhké chodbičce. „Nač ten spěch, Holmesi?“ „Možná je zbytečný, Watsone, ale v podobných situacích opatrností nikdy nezbývá.“ Vyhublý stařec se za pár minut objevil znovu a odvedl nás po schodech vzhůru se slovy: „Pan Belknapp vás přijme.“ Ve druhém patře, na úzkém odpočívadle s rozvrzanou podlahou, se zastavil u dveří, na nichž bylo napsáno oprýskanou černou barvou John Belknapp. Starý muž zaklepal a zevnitř se ozvalo: „Dále.“ Vstoupili jsme, stařec za námi zavřel a vzdálil se. První pohled na Johna Belknappa ve mně ihned probudil varovný pocit. Jak už jsme slyšeli, byl to hezký muž, sotva čtyřicátník, poměrně dobře oblečený v tmavém obleku s vestou. Vlasy, v nichž se na skráních sem tam objevil šedivý pramen, měl sčesané dozadu. Stál za stolem v kanceláři postrádající úroveň a styl. Obyčejný nábytek z tmavého dřeva, několik židlí, skříněk a na zdi královnin portrét. Výhled z okna vlastně ani žádným výhledem nebyl, zkrátka cihlová zeď ve vzdálenosti sotva půl tuctu stop. Přepychem se tedy rozhodně neobklopoval. Když Belknapp zpozoroval můj pohled, ozval se netrpělivě: „Moje kancelář je skromná. Mám ji na to, abych pracoval, ne abych oslňoval klienty. Na to stačí jednací síň v přízemí.“ Přikývl jsem. „Doufám, že to nebude dlouho trvat,“ řekl. „Doktor Watson a já vás připravíme jen o pár minut času,“ odpověděl Holmes. „Ani si nemusíme sedat.“ „Dobře,“ souhlasil Belknapp, „mám schůzku se zákazníkem, pokud se mi v tom zatraceném dešti podaří sehnat drožku. Říkáte, že jde o Alfreda Donaberryho.“ „Ano,“ potvrdil Holmes. „Možná víte, kvůli čemu jsme přišli.“ „Alfred Donaberry je blázen, takže předpokládám, že vyřizujete bláznovskou záležitost. Nedokázal si udržet krásnou ženu, nevážil si jí. Zachránil jsem ji před promarněným životem v necivilizované zemi rozpolcené blížící se válkou. Jestliže někoho v Anglii nebo vás pověřil, abyste mě a mou ženu donutili nebo nám vyhrožovali, já…“ „Pan Donaberry je opravdu v Anglii.“ „Peníze,“ řekl Belknapp, jako by náhle pochopil. „Jde o peníze.“ „Částečně,“ přikývl Holmes. „Pokud odpovíte na jedinou otázku, necháme vás, abyste odjel za svým klientem.“ „No tak se ptejte,“ vyhrkl Belknapp značně podrážděně. „Co myslíte, kolik vynáší váš obchod?“ „To není vaše starost,“ odpověděl Belknapp zlostně. „Špatně,“ usadil jej Holmes. „Právě tohle je má starost. Chcete, abychom odešli, protože se potřebujete setkat se zákazníkem, tak prostě odpovězte na mou otázku.“ „Můj obchod vynáší mnohem méně, než bych si přál. Těžbu už ovlivnila neodvratná válka s Búry a mé zdroje jsou ohroženy. Moje vlastní úspory a nemovitosti ztrácejí na ceně. Jak to všechno souvisí s…?“ „Teď můžeme jít,“ prohlásil Holmes. „Ale než odejdeme, mám pro vás jisté doporučení.“ „A jaképak asi?“ zeptal se Belknapp s pohrdáním, které jasně naznačovalo, že sotva přijme doporučení od někoho, kdo zastupuje Alfreda Donaberryho. „Ruce pryč od pana Donaberryho,“ řekl Holmes, „hodně daleko.“ „Má to být výhrůžka? Vy mi vyhrožujete?“ tázal se Belknapp a se zaťatými pěstmi začal obcházet stůl. „Řekněme, že je to varování,“ odpověděl Holmes, aniž se pohnul z místa. Belknapp teď stál před ním obličej brunátný zlostí. Vykročil jsem vpřed po bok svému příteli. Holmes zvedl ruku, aby mě zadržel. „Měl byste se naučit krotit svůj temperament,“ prohodil k Belknappovi. „Vlastně chci říct, abyste jej zkrotil, je to rozkaz.“ Myslel jsem, že se obchodník s diamanty na něho vrhne, ale než to mohl udělat, zvedl Holmes svou pravou ruku před jeho obličej. „Málem jste ztratil sebekontrolu,“ upozornil jej Holmes. „S největší pravděpodobností to budete vy, kdo utrpí zranění. Chtělo by se vám vysvětlovat onomu klientovi, jak jste přišel k oteklému oku či rtu a k pošramocenému vzhledu?“ Belknappovy pěsti zůstávaly sevřené, ale ještě váhal. „Pěkný den,“ popřál mu Holmes a obrátil se ke dveřím, „a mějte na paměti mé varování. Ruce pryč od Alfreda Donaberryho.“ Následoval jsem Holmese ven z místnosti a dolů po schodech. Přestalo pršet, ulice byly mokré a obloha zatažená. Žádný příslib, že by mohlo vysvitnout slunce. Když jsme se znovu rozjeli, zahleděl jsem se na Holmese. Seděl zamračen. „Nechápu, jak by vaše varování mohlo odradit Belknappa od jeho plánů s panem Donaberrym. Ačkoli je vaše pověst známá široko daleko, on by si zřejmé starosti kvůli tomu, jaké následky by mohlo mít násilí spáchané na panu Donaberrym, nedělal.“ „Bojím se, že máte pravdu, Watsone,“ povzdechl si Holmes. „Bojím se, že máte pravdu.“ Byli jsme sotva pět minut od Baker Street, když Holmes najednou prohlásil: „Musíme zastavit.“ „Proč?“ zeptal jsem se. „Na vysvětlování není čas,“ odbyl mě a zaklepal na přiklop ve střeše. „Okamžitě musíme zajet k panu Alfredu Donaberrymu. Je to otázka života a smrti.“ Drožkář odklopil víko. Třebaže déšť ustal, ze střešního otvoru mě zasáhla sprška. Holmes se postavil a mluvil s drožkářem. Zaslechl jsem jen Holmesův příkaz a slib, že dostane libru navíc, poletí-li jako vítr. A taky že ano. Svorně jsme s Holmesem poskakovali dopředu dozadu, pevně se přidržujíce řemenů. Kvůli funění koně a rachotu kol na hrbolatém dláždění jsem dobře nerozuměl, co Holmes, zjevně rozzlobený sám na sebe, říká. Zdálo se mi, že slyším: „Taková drzost, Watsone! Nečekat ani den! Dělal si ze mě blázny!“ „Myslíte, že Belknapp je právě na cestě do hotelu Cadogan?“ zeptal jsem se. „Určitě,“ odpověděl Holmes. „Modlete se, ať se nezpozdíme.“ Dorazili jsme tam podle mě v rekordním čase. Holmes vyskočil z fiakru ještě dřív, než se kůň úplně zastavil. „Čekejte,“ zavolal jsem na kočího a běžel za Holmesem kolem vrátného do hotelové haly. Jak se ukázalo, přišli jsme pozdě. Hala se hemžila lidmi a dva uniformovaní konstáblové se je snažili uklidnit. Holmes se prodíral davem bez ohledu na to, koho odstrkuje. „Co se tady stalo?“ domáhal se odpovědi na policistovi s mohutným knírem. „Nic, co by se vás týkalo, pane,“ usoudil konstábl, aniž by nám věnoval pozornost. „Tohle je,“ upozornil jsem ho, „Sherlock Holmes.“ Otočil se k nám a řekl: „Tak je to! Jak jste se sem mohli dostat tak rychle? Vím, že vaše pověst o…, ale toto se stalo sotva před pěti minutami.“ „Toto?“ zeptal se Holmes. „Co znamená ‚toto‘?“ „V jednom pokoji nahoře zastřelili člověka, v pokoji číslo 116, jestli se nemýlím. Držíme tam chlapa s bouchačkou a čekáme, až se objeví někdo z Yardu. Takže…“ Víc Holmes nepotřeboval. Prošel kolem konstábla, který hlídal schody, já v patách za ním. Stoupal vzhůru rychleji než já. Staré válečné zranění mě zdržovalo,[4] přesto však, když se otočil na prvním odpočívadle a zamířil k mladému policistovi, který stál přede dveřmi s pistolí v ruce, byl jsem těsně za ním. Pohled na londýnského konstábla držícího zbraň byl pro mě něčím docela novým. „Kde je?“ chtěl vědět Holmes. Mladík se tvářil nejisté. „Vy jste z Yardu?“ zeptal se s nadějí v hlase. „V Yardu nás dobře znají,“ ujistil jsem ho. „Jsem lékař. Předpokládám, že inspektor dorazí hned po nás.“ „Tohle je vražedná zbraň?“ zajímal se Holmes. „Ano, pane,“ odpověděl mládenec, když mi ji podával. „Odevzdal ji bez odporu. Teď, jak vidíte, tam jenom tak sedí.“ Nahlédl jsem do dveří. Na zemi uprostřed místnosti ležel na zádech muž. Oči měl otevřené a na bílé košili krvavou skvrnu. Na kraji velkého křesla seděl další muž s hlavou v dlaních. Ten mrtvý byl John Belknapp a ten v křesle Alfred Donaberry. „Přišli jsme příliš pozdě,“ zalitoval Holmes. Na zvuk Holmesova hlasu Donaberry vzhlédl. Uslzené oči měl červené, ústa otevřená a jeho tvář vyjadřovala nejistotu a zmatek. „Pane Holmesi,“ vydechl. „Přišel sem před pár minutami. Měl zbraň. Já jsem ne… Vůbec mě nevaroval. Hned střílel.“ Donaberry ukázal na okno. Viděl jsem, že je roztříštěné. „Popadl jsem ho a podařilo se mi částečně zbraň odvrátit,“ pokračoval Donaberry. „Zápasili jsme. Myslel jsem si, že po mně vystřelil, ale on couvl a… spadl, jak ho teď vidíte. Můj Bože, zabil jsem člověka, pane Holmesi.“ Holmes mlčel. Přistoupil jsem k Donaberrymu a zavolal na konstábla u dveří, ať přinese sklenici vody. Kdybych tak měl svou lékařskou brašnu, vždycky v ní byla nějaká sedativa, mohl jsem mu je dát, ale takhle jsem se pokoušel v rámci svých omezených možností aspoň zmírnit jeho zármutek, zděšení a zmatek. Teprve teď vešel Holmes dovnitř a sedl si na dřevěnou židli blízko stolku, na kterém stálo umyvadlo a džbán. Spojil prsty do stříšky a její okraj opřel o semknuté rty. Nevím, kolik minut uplynulo, zatímco jsem se snažil uklidnit Donaberryho, ale muselo to být jen chvíli předtím, než do pokoje vběhla Elspeth Belknappová. Uviděla tu hrůznou scénu a zhroutila se v pláči vedle mrtvého manžela. „Já jsem…, Elspeth, věř mi, byla to nehoda,“ koktal Donaberry. „Přišel sem…“ „Víme, proč přišel,“ ozval se v otevřených dveřích hlas inspektora Lestrada. Lestrade přehlédl místnost. Vytáhl jsem z kapsy pistoli a podal mu ji. „Paní Belknappová navštívila Scotland Yard,“ oznámil Lestrade, dívaje se na Holmese, ten však nejevil zájem ani o jeho příchod, ani o rozrušenou vdovu. „Pan Belknapp zřejmě zanechal vzkaz, který paní Belknappová našla asi před hodinou. Psal jí, že jde navštívit Alfreda Donaberryho, aby to jeho obtěžování jednou provždy skončilo. Konstábl Owens mi vylíčil, co se tu odehrálo. Budeme potřebovat vyjádření pana Donaberryho.“ „Můžu ten vzkaz vidět, inspektore?“ zeptal se Holmes. Lestrade vyndal z kapsy list papíru a podal jej Holmesovi. Ten ho pomalu přečetl a vrátil inspektorovi. „Dáma tvrdí, že její manžel byl dost vznětlivý,“ řekl Lestrade. „Vlastnil několik zbraní, aby se chránil před zloději drahokamů.“ „Ano,“ potvrdila klečící vdova. „Žádala jsem ho opakovaně, aby nenechával zbraně doma, ale on trval na tom, že je potřebuje.“ „Vznětlivost, zbraň, vzkaz, rvačka,“ vypočítával Lestrade. „Podle mě má pan Donaberry štěstí, že zůstal naživu.“ „To jistě,“ souhlasil Holmes. „Ale nebezpečí ještě nepominulo.“ Elspeth Belknappová se otočila k Holmesovi. „Nepřeji si Alfredovu smrt,“ řekla. „Už jsem ztratila dost, pane Holmesi.“ „Tak tedy,“ vzdychl Lestrade. „Co máme, to v téhle nešťastné situaci úplně stačí. Budeme potřebovat podrobnou výpověď od vás, pane Donaberry, jestli jste jí schopen.“ Donaberry přikývl. „Velmi podrobnou výpověď,“ zdůraznil Holmes. „Pane Donaberry, souhlasíte s tím, že jsem svou část naší úmluvy splnil, i když ne tak, jak jsme to spolu dojednali?“ „Cože?“ divil se zmatený muž. „Zaplatil jste mi dvě stě liber za to, že zabráním Johnu Belknappovi, aby vás zabil. Vy žijete, on je mrtev.“ „Peníze jsou vaše,“ mávl Donaberry rukou. „Děkuji vám,“ řekl Holmes. „Teď když jsme tohle vyřešili, budeme se zabývat vraždou Johna Belknappa, vraždou, kterou jsem předvídal, nejednal jsem však dost rychle, abych mu zachránil život. Drzost té vraždy mě, přiznám se, zaskočila. Nedopustím, aby se něco takového stalo znovu.“ „O čem to, k čertu, Holmesi, mluvíte?“ nechápal Lestrade. Holmes se zvedl ze židle, a dívaje se střídavě z Elspeth Belknappové na Alfreda Donaberryho, prohlásil: „Ti dva zosnovali vraždu, která je sama o sobě hrozná, ale co považuji za zvlášť urážlivé, že mě vyhledali jen proto, aby mě využili.“ „Využili vás?“ žasl Donaberry. „Pane Holmesi, copak jste zešílel? Přišel jsem vás požádat o pomoc. Belknapp se mě pokoušel zabít!“ Holmes potřásal nesouhlasně hlavou ještě dřív, než Alfred Donaberry skončil. „Můžete to dokázat, Holmesi?“ zeptal se Lestrade. „Copak jsem někdy v minulosti něco k vaší úplné spokojenosti nedokázal?“ „Na nic takového si nevzpomínám,“ přiznal Lestrade. „Dobře, tak mě poslouchejte,“ vydal se Holmes na procházku po pokoji. „Nejdřív jsem to považoval za zvláštní shodu okolností, že mě paní Belknappová navštívila jen pár minut před svým bývalým manželem. Lodě připlouvají většinou se zpožděním a jen málokdy o něco dříve. Jenže ty dvě návštěvy následovaly těsně po sobě.“ „Což dokazuje?“ zeptal se Lestrade. „Nic,“ odpověděl Holmes. „Vzal jsem to jen jako náhodu. Protože jsem uvěřil tvrzení paní Belknappové, že její bývalý choť je v podstatě hodný člověk. Říkala, že chce manžela ochránit. Teď jsem si jist, že přišla výhradně proto, aby vylíčila svého bývalého muže jako laskavého a spořádaného člověka, který by neublížil kuřeti, a svého nynějšího, tedy již mrtvého manžela jako člověka, který čas od času nedokáže ovládat své vášně.“ „Potom ale…,“ začal Lestrade. Holmes zvedl ruku a pokračoval. „Potom pan Donaberry přijel k nám, zmačkaný, s kufrem v ruce, a ukazoval nám prst, ze kterého si údajně před třemi měsíci stáhl snubní prsten.“ „Údajně?“ podivoval se Lestrade. „Pan Donaberry řekl Watsonovi a mně, že pracuje téměř denně s rukama vystavenýma subtropickému žáru a slunci. Je skutečně hodně opálený, takže by člověk čekal, že za tři měsíce bude místo, kde nosil prsten, taky zbarvené dohněda, i když třeba ne docela. Ale proužek kůže, kde býval prsten, je úplně bílý! Takže sundal prsten teprve před pár dny.“ „To je pravda,“ podíval jsem se na Donaberryho levou ruku. „Proč lže? Ptal jsem se sám sebe,“ pokračoval Holmes, „a tak jsem nechal svého budoucího klienta mluvit dál a zatím jsem pozoroval, že má velmi pomačkaný oblek a vůbec vypadá poněkud zanedbaně.“ „Spěchal jsem rovnou z vlaku, neměl jsem čas se převléct od té doby, co jsem včera přijel do přístavu,“ vysvětloval Donaberry. „Jenomže,“ přerušil jej Holmes, „když jsem prohlížel obsah vašeho kufru, zatímco vás doktor Watson vyváděl u paní Hudsonové zadním vchodem, našel jsem všechno pečlivě vyžehlené a úplně čisté. Cestou na schůzku, která pro vás byla otázkou života a smrti, jste si mohl aspoň vyměnit košili a natáhnout čisté kalhoty.“ „Byl jsem velmi rozrušený,“ řekl Donaberry. „O tom není pochyb,“ uznal Holmes. „Podle mého soudu jste však chtěl vzbudit dojem, že jste ještě neměl čas zajít sem do hotelu.“ „A to jsem neměl,“ žádal mě Donaberry pohledem o podporu. „Já vím,“ přikývl Holmes, „ale taky jste za mnou nespěchal rovnou z nádraží. Ptal jsem se drožkáře, kde vás vyzvedl. Přivolal jste ho před hotelem Strathmore, který je od nádraží vzdálený nejméně tři míle.“ „Zavezl mě tam fiakrista, který využil mé neznalosti Londýna,“ vedl svou Donaberry. „Pohádal jsem se s ním, vystoupil u Strathmoru a najal si jiného.“ „To je sice možné,“ prohlásil Holmes, „ale nevěrohodné. Já se domnívám, že jste bydlel ve Strathmoru, pravděpodobně pod cizím jménem.“ „Ale z jakého důvodu bych, proboha, chtěl Belknappa zabít?“ vykřikl Donaberry. „Nežárlil jsem!“ „S tím souhlasím,“ přisvědčil Holmes. „Nežárlil. Nebyla to žárlivost, co vás přimělo k vraždě. Byla to obyčejná chamtivost.“ „Chamtivost?“ zeptala se Elspeth Belknappová a vstala. „Ano,“ pravil Holmes. „Třebaže kancelář Johna Belknappa vypadá ošuměle, firma patří ke starým a váženým a on sám mi k mé spokojenosti svěřil, že je nejen solventní, nýbrž vlastní i nějaké nemovitosti, které mají také svou cenu. Nebude těžké vyzkoumat, co taková nemovitost může stát.“ „To určitě ne,“ přidal se Lestrade. „Ani by, pane Donaberry, nemělo být těžké zjistit, jaké jsou vaše finanční poměry,“ pokračoval Holmes. „Říkáte, že máte pěkné jmění, po němž Belknapp prahnul.“ „I to můžeme prověřit,“ nabídl se Lestrade. „A dále: vy jste spoléhal na to, co z vás a vaší ženy navenek může sejmout podezření. Paní Belknappová je, dokonce i s uplakanýma očima, půvabná žena, zatímco vy jste muž, řekněme, nepříliš pohledný. Naopak Belknapp byl o dost mladší než vy, ba i teď, když tu leží bez známky života, působí jako pohledná mrtvola.“ „To je absurdní,“ usoudila Elspeth Belknappová. „To je,“ potvrdil Holmes, „ale inspektor Lestrade se o tom může snadno přesvědčit. A poslední bod: Jak se John Belknapp dověděl, že jste se ubytoval v Cadoganu?“ „Musel mě sledovat, když jsem od vás odcházel,“ řekl Donaberry. „Ale vždyť jste šel zadem,“ připomněl mu Holmes. „I kdybychom však připustili, že vás Belknapp sledoval, my s Watsonem jsme za ním odjeli do kanceláře hned po vašem odchodu. Byli jsme pravděpodobně na cestě ještě dřív, než jste v tom lijáku sehnal drožku. A když jsme přijeli, Belknapp seděl ve své kanceláři.“ „Mohl si někoho…,“ začala Elspeth Belknappová, ale zarazila se, sotva si uvědomila že se horlivě zastává člověka, který zastřelil jejího manžela. „Ne,“ oponoval Holmes. „Pan Donaberry si možná dal s vaším zesnulým chotěm schůzku, aniž by uvedl své pravé jméno. John Belknapp předpokládal, že jde navštívit budoucího zákazníka. Sotva však vstoupil do pokoje, byl zavražděn. Máme jen slovo paní Belknappové, že její manžel vlastnil mnoho zbraní, ale i kdyby to byla pravda, není tu žádný důkaz, že si nějakou přinesl s sebou. A co víc, je tady ten vzkaz.“ Holmes zvedl list se zprávou. „Měl jsem chvilku času, abych si prohlédl písemnosti na Belknappově stole. A je tu jasná podobnost. Pečlivé přezkoumání, myslím, odhalí, že jde o nanejvýš vydařený podvrh. Mám podezření, že ten vzkaz psala sama paní Belknappová. Stačí vám to, inspektore?“ „Myslím že ano, pane Holmesi, všechno se to dá docela snadno ověřit.“ „Ale Holmesi,“ vmísil jsem se do hovoru při pohledu na nerovný pár obviněných, „chcete nám namluvit, že Donaberry a paní Belknappová jsou ještě stále milenci? Že dal svolení, aby jeho žena nejen uzavřela sňatek, ale také udržovala manželský poměr s jiným mužem?“ „Podle mého názoru, Watsone, ten bílý proužek na prsteníku pana Donaberryho je důsledkem toho, že si stáhl snubní prsten, který nosil od svatby s matkou Elspeth Belknappové. Soudil bych, že Elspeth Belknappová není jeho manželka, ale že je to jeho dcera.“ V tom okamžiku se žena vrhla do otcovy náruče a ten ji objal, nepokrytě přiznávaje porážku. „Dopustili se příliš mnoha chyb,“ prohlásil Lestrade a pokynul konstáblovi, aby dvojici odvedl do vazby. „Ano,“ souhlasil Holmes. „Ale největší z nich byla domnívat se, že si mohou z Sherlocka Holmese dělat blázny. Dokážu sem tam prominout i vraždu, ale s takovou nehorázností se smířit nehodlám.“ Případ s pampeliškami HOWARD ENGEL Howard Engel je znám sérií příběhů o Bennym Coopermanovi, smolařském, ale neústupném židovském detektivovi, působícím v Kanadě. Než se vrátil k psaní, působil Engel jako nezávislý rozhlasový komentátor, producent a redaktor. Je spoluzakladatelem organizace Crime Writers of Canada, členem Mystery Writers of America a International Association of Crime Writers. Psal také literaturu faktu, pozoruhodným příkladem je studie o katech, a připravil k vydání antologii detektivních příběhů z pera kanadských autorů. Uplynulo skoro pět let od doby, co jsem poznal výstředního detektivního poradce, s jehož jménem, jak říká, bude to mé navždy spojeno. Právě jsme se nacházeli uprostřed kouře, páry, sazí a rámusu paddingtonského nádraží a utíkali, abychom chytli vlak do Shrewsbury. Holmes poslal Billyho[5] do mé ordinace s příkazem, že si mám vzít tašku a čekat ho na sedmém nástupišti tak, abychom stihli vlak v 10:15. Ve spěchu jsem stačil předat svému zástupci, panu Rankinovi,[6] pouze zatvrzele ztuhlý kyčelní kloub paní Karoliny Fetherlingové, který tvořil toho pátečního rána doplněk osazenstva mé čekárny. Když jel doktor Rankin před několika týdny rybařit do Skotska, přijal jsem vedle svých dvou pacientů ještě dva tucty těch jeho. Díky nějakému magickému zaklínadlu, které zná jen on, našel můj přítel uprostřed soupravy prázdné kupé. Okamžitě zavřel okno, a než zatáhl záclonky, připevnil na okno obrácené k nástupišti a na protější sklo vedoucí do chodbičky nálepku s nápisem ministerstvo vnitra. Uložil jsem tašku nad své sedadlo, kdežto Holmes tu svou nechal ležet mezi námi na podlaze. Oba jsme se zhroutili na sedadla a čekali, až se vlak rozjede. Jak jsem se pokoušel popadnout dech, ozvalo se mé dávné válečné zranění.[7] Míjeli jsme zadní trakty domů s ošklivými zahradami, ale Holmes si městských okrajových čtvrtí nevšímal. Hořel jsem netrpělivostí, abych se dověděl, co dělám já uprostřed červencového dopoledne na tomto výletu do neznáma. Hra patrně začala, ale jaká je to hra a na který úsek waleské hranice nás vede? Teď už jsem znal svého přítele natolik dobře, abych ho neobtěžoval otázkami, na něž brzy odpoví čas. Vzal jsem si lékařský článek, na kterém jsem zrovna pracoval, a znovu jsem pročítal, co jsem zatím napsal. Vyvedený z míry mým okázalým klidem a naprostým nedostatkem zvědavosti, zapálil si Holmes dýmku. „Watsone, viděl jste už někdy oběšence?“ „Kéž bych mohl říci, že neviděl, ale víte, k jakým zvěrstvům někdy docházelo v Afghánistánu. Proč se ptáte?“ „Přijal jsem výzvu, Watsone. Když uspěji, snad se mi podaří zahnat kata. Když ne, pan Billington si do své černé knihy připíše další bod.“ „Jestliže už poslali pro kata, jedeme bezpochyby příliš pozdě.“ „Sedí ve vedlejším kupé.“ „Billington? Skandální! Myslel jsem, že jezdí druhou třídou.“ „Obvykle třetí, abych byl přesný. Zpravidla si vyměňuje volný lístek do druhé třídy za třetí a rozdíl v ceně shrábne pro sebe. Podezírám ho, že tento zvyk tentokrát porušil kvůli svému vysoce postavenému klientovi.“ „Vysoce postavenému?“ „Tak jest, Watsone. Pokud se mi nepodaří něco s tím udělat, bude se do dvou dnů houpat na konci Billingtonova provazu polní maršál sir William Trotter.“ „Trotter! Když jsem sloužil u vojska, měli ho všichni plné zuby a byl nejobávanějším velitelem. Ale to už je let!“ „Předpokládám, že v civilu přišel k rozumu; zkrotí, dalo by se říct.“ „Koho měl zabít?“ zeptal jsem se. V poslední době jsem nečetl noviny a styděl jsem se přiznat, že o případu nic nevím. Holmes pochopil, že zřejmě patřím k té zaostalé menšině, která o celé věci ještě neslyšela. „Ale pojďte,“ vyzval mě, zvedl se ze sedadla a překročil svou tašku. „Zeptejme se člověka, který má nejspíš všechny podrobnosti v malíčku.“ „Koho tím myslíte? Snad ne…?“ „A proč ne Billingtona? Kdo by se hodil líp, příteli? James Billington je ve svém oboru profesionál. Není pochyby, že ví o případu svého zákazníka vše. Koneckonců je to svědomitý pracovník. Ujišťuji vás, že dobře ví, co říct polnímu maršálovi, až se v pondělí ráno setkají.“ Následoval jsem Holmese z kupé na chodbičku. Opřel se o okno, protože kolem nás procházel opačným směrem další cestující. Také já jsem mu uhnul. „Někdo od novin,“ prohodil Holmes, ukazuje na postavu mířící k druhému konci vagonu. „Honba za smrtí začíná!“ Pohlédl jsem výmluvně na Holmese. Odvrátil hlavu mumlaje: „Ruce ušpiněné od tiskařské černi, zmačkaný oblek, ten pach mnoha nocí strávených bůhvíkde, a samo sebou, Watsone, inkoust na prstech. Protože tady v první třídě se určitě nepohybuje nějaký vandrák, znamená to, že ho posílají přímo z Metropolitních novin.“ A s tím Holmes rázně zaklepal na dveře sousedního kupé, které rovněž zdobila tabulka s nápisem „ministerstvo vnitra“. Nikdo se neozval. Holmes zaklepal podruhé. Člověk, který pootevřel dveře, vystrčil do chodby široký zarudlý obličej. Soudě podle opuchlých očí, právě jsme jej vyrušili ze spánku. „Ano?“ pronesl podezíravě hlas chlapíka, který se zřejmě narodil a strávil mládí ve střední Anglii. Holmes nás oba představil. James Billington odsunul dveře tak, že se úplně otevřely. Pokynul nám, abychom vešli, a my tak učinili. „Jsou tady lidi od tisku, pane. Já vždycky říkám, vyhýbej se novinářům a ušetříš si hodně nepříjemností.“ V kupé vyskočil mladík s tvarohově bledou tváří a v obleku o jedno až dvě čísla menším, než by odpovídalo jeho velikosti. „To je můj mladý asistent, Ned Willis. Nede, to jsou detektivové z Londýna, kteří, jestli se nemýlím, jedou do Shrewsburry.“ Ned smekl kšiltovku, sroloval ji a udělal nám místo. „Slyšel jsem vás mluvit v Bailey,[8] pane Holmesi. Vaše jméno tam vyslovují s úctou, nelžu, opravdu.“ Soudě podle toho, jak vypadala podlaha, jedl Billington v kupé ořechy. Teď se snažil odklidit svou rozložitou postavu z cesty a usedl k oknu vedoucímu na trať. Holmes zabral místo vedle něho, já se usadil proti nim a mladý Willis přihlížel ode dveří. Když jsme skončili s nezávaznou konverzací, požádal Holmes Billingtona, aby nám dopodrobna vyprávěl, co ví o případu. Bylo mi jasné, že můj přítel základní informace má, ale doufal jsem, že mistr popravčí může doplnit nějakou důležitou maličkost, kterou londýnské noviny vynechaly. Než se Billington odhodlal promluvit, skryl obličej do velkého šátku a důkladně se vysmrkal. „Celá ta záležitost je moc smutná, pane Holmesi. Nemusím vám povídat, že nemám z nesnází sira Williama žádnou radost. Nerozpakuji se říct, že by se mi tentokrát ulevilo, kdyby byla nějaká naděje na udělení královské milosti. Raději bych oželel pět liber, než abych popravil muže v jeho postavení.“ „Vidím, že jste o případu velmi dobře informován,“ poznamenal Holmes a zpod sáčku s ořechy vytáhl složku novinových výstřižků. „Znamenitě! Nevadilo by vám, kdybyste tady mému příteli sdělil nejzákladnější fakta, pane Billingtone? Aspoň nám uběhne čas.“ Holmes si vzal vlašský ořech a rozlouskl ho v dlaních. Kousek mi nabídl, ale byl jsem tak zvědavý na katovo vyprávění, že jsem zavrtěl hlavou. Holmes poslouchal, přitom vylupoval jádra a bral si ze sáčku, jak ho napadlo. „Jako spolubratru zednáři mi bude ctí, pane,“ řekl jsem. Všiml jsem si úhelníku s kružítkem na jehlici zapíchnuté v Billingtonově saku hned nad modrou stužkou označující úplného abstinenta. „Samozřejmě, samozřejmě,“ opakoval popravčí. Opřel se, schoval šátek do náprsní kapsy a propletl prsty sepjatých rukou. „Odkud a čím začít?“ „Polní maršál sir William Trotter opustil armádu nedobrovolně a jeho odchodem do penze se, pokud vím, vládě ulevilo,“ napověděl mu Holmes. „Ach, pane, nesluší se, abych něco takového říkal já. Ale o to nejde; do shrewsburského vězení se dostal až jako civil. Chápete, doktore Watsone, sir William otrávil paničku arzenikem z drogerie na High Street. U soudu tvrdil, že koupil arzenik proto, aby svůj trávník zbavil pampelišek. A to je pravda. Chci říct, že arzenik hubí semena rostlin, jako jsou pampelišky. O tom není sporu. Jenomže sir William ho dal manželce, kterou nikdo ve městě neměl ani trochu rád – hrozně sira Williama komandovala. A pak si zčistajasna umře a sir William vypadá jako člověk zničený žalem. Nato zas pozve mladého Alistera Cronina na čaj. Cronin byl další advokát ve městě, víte? Přichází tedy na čaj a sir William mu nabídne koláček. ‚Omluvte mě, že vám to servíruju rukou,‘ povídá mu, a sotva Cronin přijde domů, přepadne ho drásavá bolest žaludku. Přivolají lékaře, doktora Johna Flannera. Flanner postaví Cronina zase na nohy, ale má nějaké podezření, uschová proto trochu Croninovy moče a nechá provést v Londýně její rozbor. Arzenik! V koláčku byl arzenik. Mluvil o tom Cronin, paní Croninová a pan Rowan Styles, Croninův tchán. Styles je lékárník a jeho dcera Adelaid, tedy paní Croninová, se vyzná v chemii tak dobře jako její otec. Začali to všude vykládat. Brzy nato napsal doktor Flanner dopis do Yardu, že se sir William pokusil zavraždit Alistera Cronina a možná, jenom možná, by se měl někdo podívat na tělesné pozůstatky lady Edity. Abyste rozuměl, ona pořád churavěla, přepadaly ji záchvaty hysterie a při chůzi měla bolestivé křeče.“ „Mezi sirem Williamem a Croninem panovala nějaká nevraživost?“ zeptal jsem se, protože jsem cítil, že tu chybí určitá spojitost. „Ach, měl jsem se o tom zmínit dřív,“ vzpomněl si Billington, rozdrtil obrovskýma rukama další ořech a rozdělil se o jádro s Holmesem. „Víte, doktore Watsone, když sir William odešel z armády, koupil od postaršího právníka jménem Greene advokátní praxi a jeho kancelář pak jen kvetla. Všechno obhospodařoval sám, dokud se do města nepřistěhoval Alister Cronin a neotevřel si přímo naproti druhou advokátní kancelář. Sir William se chtěl konkurenta zbavit, aby měl zase všechno jen pro sebe.“ „Takhle se celá věc projednávala u soudu?“ „Ano, pane Holmesi. Kvůli tomu tam já s mladým Nedem jedeme, i když jsem těm v Londýně říkal, že bych to zvládl sám.“ „No, neodvedl obdivuhodný kus práce?“ obrátil se Holmes ke mně a tak jsem odpověděl, jak jsem uměl, vždyť jsem až do nynějška fakta neznal. „Nechápu, proč vážíme celou tu dlouhou cestu, Holmesi. Nevím, co byste ještě mohl na jeho záchranu podniknout. Prošel řádným soudním řízením a byl spravedlivě odsouzen. Jaký smysl má naše návštěva? My dva přece nepatříme k těm, kteří postávají u vězeňské brány, aby spatřili černý prapor. A vůbec, kdo po vás, k čertu, může chtít, abyste za tak krátkou dobu odhalil pravé viníky?“ „O co jde?“ divil se Billington, malá očka navrch hlavy. „Od té doby, co se sir William přistěhoval do Shrewsbury, bydlel v Maryfieldu, ve velkém domě kousek od města. Má dvě dcery, které jsou oddané jak otci, tak i památce zesnulé matky. Eunice Trotterová, starší z obou dívek, mi napsala a naléhavě mě žádá, abych zasáhl. Překvapuje mě, že ten dopis působí tak, jako by domov, o kterém píše, byl šťastným domovem.“ „‚Šťastným domovem,‘ říkáte? Ta ženská udělala ze sira Williama oušlapka! Odradila jeho přátele, pořád ho před lidmi kárala. Příšerně ho sekýrovala. Tady v té hromádce novinových výstřižků mám šest nebo sedm příkladů toho jejího popichování.“ „Pane Billingtone, to, že město nemělo pro lady Editu pochopení, ještě nedokazuje, že Trotter chtěl svou drahou ženu zavraždit. Ne, ten dopis svědčí o stejné lásce k oběma rodičům, tedy aspoň jedné z dcer.“ „Byl sir William vášnivým zahradníkem?“ zeptal jsem se. „To využití arzeniku v zahradnictví vypadá docela nevinně.“ „Při přelíčení chtěl soud vědět, proč sir William udělal ze zakoupeného jedu malé balíčky.“ „Chcete říct, že na tohle se ho ptali u soudu?“ divil jsem se, zatímco Holmes se zabořil do sedadla a v jeho výrazu se mísila nespokojenost se samolibostí. „Ne, Watsone, ten, kdo to vyzvěděl, byl sám učený pan soudce. Možná taky zahradničí. Domnívám se, že Trotterův obhájce by byl při odvolacím řízení udělal možná líp, kdyby se zmínil o tom, jak nezvyklé otázky kladl soudce obžalovanému během křížového výslechu.“ „Ani to by ho nezachránilo, pane Holmesi. Existovalo příliš mnoho důkazů: otrávený koláček, jed v exhumovaném těle, balíček jedu nalezený v kapse sira Williamse při zatčení. A k dovršení všeho zval sir William mladého Cronina na čaj ještě i potom, co se první pokus o vraždu nezdařil. Když objevili, co obsahují koláčky, chudák Cronin se pekelně zapotil, aby vymyslel výmluvy, proč nemůže přijít.“ Pan Billington potlačil s pomocí svého červeného šátku zívnutí. Aby svou bezděčnou nezdvořilost zmírnil, znovu nám nabídl pytlík s ořechy. „Snad nám prominete, pane Billingtone, že jsme k vám tak vpadli. Asi jste se tento týden moc nevyspal. Pořád máte co dělat, jednou tam, podruhé jinde: Liverpool, Londýn a zase York. Žasnu, co máte energie.“ Holmes vstal a já hned za ním. „Jen samé obyčejné případy, pane Holmesi, jako před týdnem ten pár nahoře v Dublinu. Nikdy dřív jsem neměl za úkol popravit vysoce postaveného armádního velitele a rytíře k tomu. Asi odejdu po tom pondělku do penze. Člověka jako on už víckrát nechci takhle vidět, jestli chápete, co tím myslím.“ Cestou z kupé jsem si všiml, že mladý Willis v polospánku zaznamenal náš odchod. Když jsme se opět usadili v našem kupé, Holmes mi připomněl, že nejsem zednářem o nic víc než on. „Chtěl jsem zkrátka jen navázat rovnocenný vztah s vaším přítelem Billingtonem,“ popíchl jsem ho. „Billington a zednář? Kamaráde, vždyť nezná ani jejich pozdrav. To by byla podívaná sledovat vás dva, jak se pokoušíte napodobit to zvláštní podání ruky. Velitel věznice je velmistrem tamní lóže, Watsone, a Billington si prostě u něj chce udělat dobré oko.“ Zbytek cesty jsem se opět snažil pracovat na svém medicínském článku a udělal jsem si pár poznámek k závěru, zatímco Holmes vypadal, jako by chtěl vlastní vůlí vlak popohnat k rychlosti, jakou nebyla lokomotiva ani schopna vyvinout. „Ať už jsme v Shrewsbury!“ četl jsem mu z tváře. Když jsme konečně dorazili, řekl Holmes drožkáři jméno hotelu U Lva nahoře na Wyle Copu a oba jsme se i s taškami nacpali dovnitř. Z okna na své straně jsem viděl dvoukolák, v němž se usadil pan Billington, poblíž podával kočímu zavazadla rozespalý pan Willis a v pozadí se rýsovala silueta hradu. Hotel se ničím nelišil od tisíce jiných maloměstských hotelů po celé Anglii: vysoké stropy, v pokojích průvan, ošuntělé livreje a mizerné služby. Když jsme stoupali po schodišti, Holmes mě kvůli takovým postřehům peskoval a mou rozladěnost přičítal dlouhé cestě. „Jsme zkrátka U Lva, v salopiánském zařízení,[9] Watsone. Jen co najdeme něco k snědku, hned vám bude líp.“ Jako obvykle měl Holmes pravdu. Najedli jsme se, svět se zas vrátil do starých kolejí a já sám jsem vyrazil na obhlídku města. Holmes mi totiž oznámil, že se bude věnovat jiným záležitostem, které nehodlá přede mnou rozvádět. Když se o pár hodin později vrátil, přistihl mě, jak sedím s nohama ponořenýma v umyvadle s horkou vodou. Nerozvážně jsem se totiž vydal na Pride Hill, k opatství, přešel jsem anglický i waleský most a teď jsem za to platil. Potlačuje úsměv snažil se mě Holmes povzbudit. „Vzchopte se, starý brachu. Pořádná hovězí kotleta vám zvedne náladu.“ Sám se okamžitě natáhl na postel a přes oči si přetáhl přehoz. Takový nápad, zdřímnout si ve dne a ještě k tomu na mé posteli. To mě přece jen trochu pobavilo. U oběda splnil můj přítel slib. Velikost a lahodnost kotlety sice mým představám neodpovídala, ale tady, vzdálen od Londýna, jsem svůj hodnotový žebříček pozměnil. Znovu se tedy ze mě stává vojenský chirurg na válečném poli, nadšeně útočím na zbytky potravy, jež jsou zrovna k mání, a raduji se, že je vůbec mám. Holmes toho při jídle moc nenapovídal, ale třikrát se při různých příležitostech podíval na své kapesní hodinky. Sotva odnesli dezertní talířky, přistoupil k nám korpulentní doktor John Flanner, místní lékař, který ošetřoval pana Cronina poté, co mu byl podán jed. Holmes nás představil a číšník přinesl kávu. Na první pohled vypadal doktor jako přívětivý člověk kolem padesátky se sklonem k tloustnutí a krátkodechosti. „Tedy, pánové, není mnoho lidí, kvůli kterým bych se vzdal své páteční partie šachu, ale předchází vás takový věhlas! Taky jsem dostal zprávu od velice milé mladé dámy, která tuto schůzku domluvila.“ Holmes přitáhl pro hosta židli, což číšník sledoval s takovým výrazem, jako by U Lva ještě nikdy nic tak mimořádného nezažili. Když se lékař pohodlně usadil, obrátil se na něj Holmes s otázkou: „Znal jste rodinu sira Williama dobře, doktore?“ „Přivedl jsem na svět obě jeho dcerky a jejich matku viděl, bohužel, ze světa odcházet.“ „Povězte mi o jejím posledním onemocnění.“ „Musíte vědět, pane Holmesi, že Edita Trotterová trpěla hypochondrů. Na jednu její skutečnou chorobu připadalo deset smyšlených. Nějaký čas byla opravdu zavřená v ústavu, protože ji uznali za duševně chorou.“ „Ale já jsem se domníval, že zemřela doma!“ „Jistě. Byla to nanejvýš mučivá, hrozná, dlouhotrvající a bolestivá smrt. Tenkrát jsem si myslel, že jde o gastritidu.“ „Doktore, v celých dějinách zločinu ještě nikdo otravu arzenikem nepoznal. Jak to bral sir William?“ „V době její nemoci o ni pečoval sám, a když odešla, byl zlomený žalem. Jednou v noci mé k ní přivedl ve vánici. Je to skvělý herec, pane Holmesi.“ „Ovšem. Během její nemoci vás nikdy nenapadlo, že by mohlo jít o vraždu?“ „Jistěže ne. Vypadal jako člověk zničený žalem.“ „Jak dlouho už jste rodinným lékařem Croninových?“ Doktora Flannera zřejmě zarazila nenadálá změna tématu. Také já jsem byl překvapen. „Rowan Styles, lékárník, mě kvůli své rodině volal jen zřídka. Tenkrát mě pozvala jeho dcera Adelaid, abych prohlédl jejího manžela poté, co snědl v Maryfieldu ty koláčky. Do té doby jsem jejich stálým lékařem nebyl. Déle se o jejich rodinu staral doktor Arthur Hamilton Dixon.“ „Doktor Dixon byl nemocen nebo mimo Shrewsbury?“ „Vůbec ne, pane. Tohle je ještě pořád země, kde má člověk právo přivolat si lékaře, kterého chce.“ „Ano, přirozeně, přirozeně. Můžete mi popsat, jaký obraz se vám naskytl, když jste tam v oné noci ‚otrávených koláčků‘ přišel?“ „Víte, pane Holmesi, Croninovi bydlí nad obchodem. Stůl byl ještě stále prostřený ke studené večeři. Ubrus byl shrnutý a na Croninově místě jsem si všiml jakoby zpřeházených talířků. Než jsem dorazil, Alister už ležel v posteli. Adelaid ho přikryla nahřátými dekami a připravila dávidlo. To jsem použil později, až když jsem mu zavedl do žaludku měkkou gumovou hadičku. Propláchl jsem mu vnitřnosti teplou vodou. Adelaid mi dokonce poskytla srážlivý hydroxid železitý, abych ho mohl do vody přidat. Cronin byl většinu času při vědomí, když jsem dorazil, měl trochu bolesti, ale neodešel jsem, dokud jsem si nebyl jist, že je mimo nebezpečí.“ „Kdo se o tom, že koláčky mohly obsahovat jed, zmínil jako první?“ „No pochopitelně Adelaid Croninová. Byla šílená strachem. Adelaid se vyzná v chemii stejně jako její otec. Pracuje u něj v obchodě od dětství. Dala mi kelímek, abych odebral Alisterovi vzorek, a zkouška ukázala, že obsahuje arzenik.“ „Smrtelnou dávku?“ „No tedy já zrovna nevím, jaká je smrtelná dávka arzeniku, pane Holmesi. Vím, že vás zabije jedna unce. Ale kde je ta hranice mezi zrnkem a uncí, to nedokážu říct. Nejsem toxikolog, jen maloměstský doktor se zavedenou praxí.“ „Chápu. Ano. Ovšem. Obecně jsou za smrtelnou dávku považována dvě zrnka, doktore.“ Holmes usrkl vlažné kávy a odsunul šálek, aniž by dal najevo rozmrzelost. Objednal jsem u číšníka novou konvici. „Abychom se vrátili k nemoci lady Edity, doktore, předepsal jste jí nějaké léky?“ „Ano, předepsal.“ „Jakou formu měly ty léky?“ „Byly to tablety, tekutina a placebo ve formě barevného sirupu.“ „Kdo zodpovídal za to, že lady Edita léky dostane? Sir William?“ „Ano. A projevoval v tom směru až přehnanou ochotu. Říkal, že prý ‚plní mé rozkazy‘. To jsme měli mezi sebou takový jakoby vtípek. Rozumíte, jako vysoký důstojník…“ „Doktor Watson a já tomu vtípku dobře rozumíme. Odkud pocházely ty léky?“ „Přece z lékárny Rowana Stylese na High Street! Je to tady ve městě jediný lékárník!“ „Připravoval je Styles sám?“ „Pokud vím, tak ano. Styles nebo jeho dcera. Některé si mohla vzít na starost Adelaid. Lék patřil k těm, které lze připravit opakovaně bez toho, abych je znovu předepisoval.“ „Dobře! A kdo chystal balíčky arzeniku, kterým hubil sir William nadúrodu svých pampelišek?“ „Á, k naporcování takové chemikálie nepotřebujete žádného odborníka. Byla běžně na skladě. Tady nešlo o měření na lékárnických vážkách. Z toho soudím, že tahle práce připadla Adelaide. Měl byste vědět, že záznamy o jedech byly v době pátrání shledány v naprostém pořádku. Žádný jed nechyběl. Jediný člověk, který kupoval arzenik ve velkém, byl sir William. Lékárník podepisoval každou objednávku. Sir William rozděloval jed do jednotlivých balíčků, až když se vrátil do Maryfieldu. Říkával, že při každé pravidelné procházce po trávníku spotřebuje zhruba jednu unci. Vždycky zabodl konec hole pod kořen vytrvalého plevele a nasypal obsah balíčku do díry. Pak místo zašlápl a vyrovnal. Na plevel byl puntičkář a neměl s ním žádné slitování.“ „Užíváte minulý čas trochu unáhleně, doktore, nezdá se vám?“ „Přece si doopravdy nemyslíte, že jej můžete zachránit, nebo snad ano, pane Holmesi?“ „Nejde o to, jestli můžu nebo nemůžu. Jen prosím neberte chudáku siru Williamovi tu trochu času, která mu ještě zbývá.“ A Holmes kladl neúnavně další otázky. „Stěžovala si lady Edita na žaludeční katar už před svou hospitalizací v psychiatrické léčebně, doktore?“ „Pokud moje paměť sahá, lady Edita měla velmi choulostivý žaludek.“ „Myslíte si, že jí sir William dával po dlouhou dobu malé dávky jedu?“ „Nemám žádnou možnost to zjistit, pane. Aby mohl člověk provést zkoušku na dlouhotrvající intoxikaci jedem, jako je arzenik, musel by rozštěpit vlasy a stanovit množství arzeniku pod silným mikroskopem. Žádná z laboratoří, které znám, takový přístroj nevlastní, pane.“ „A co Marshova zkouška?“ zeptal jsem se. „Ta je úplně nanic. Odhalí jedině přítomnost arzenikové sloučeniny v lidských orgánech.“ „Už jen poslední otázka, doktore. Můžete mi prozradit něco o předpokládané délce života lady Edity, kdyby byl vrah nezasáhl?“ „Chcete se zeptat, jak dlouho ještě mohla žít?“ „Správně.“ „Tak tedy, pane Holmesi, lady Editu nebylo možno ani při vynaložení veškeré fantazie považovat za zdravou. Měla, pravda, žaludeční katar, ale léčil jsem ji i kvůli dalším věcem. Jedním slovem, pane Holmesi, i bez arzeniku by lady Edita mezi námi už dlouho nepobyla. Trpěla nejméně dvěma smrtelnými chorobami, které jí působily dýchací potíže.“ „Velmi zajímavé! Rád bych vám poděkoval za poskytnuté informace, pane doktore. Za to, jak velkoryse jste nám věnoval svůj čas.“ Vstali jsme a vyprovodili dobráka Flannera do hotelové haly. Zvedl klobouk na pozdrav a scházel po schodech ke dveřím, navlékaje si šedivé rukavice. Jen co se vzdálil, obrátil se Holmes ke mně: „Chtěl byste se projít po městě, abyste povzbudil své zažívání, Watsone? V okolí je řada zajímavých památek.“ Něco v jeho pohledu vzbudilo mé podezření. S jistými obavami jsem na to kývl. „Dobré zažívání je páteří Anglie,“ poznamenal jsem. „Bystrý postřeh, i když anatomicky nepřesný.“ Prošli jsme celou High Street a cestou nahlíželi do výkladních skříní. Mimořádnou pozornost věnoval Holmes obchodu uprostřed bloku, který jsme právě míjeli: Rowan Styles, lékárník. Za výlohou stály široké skleněné vázy s obarvenou vodou[10] a mezi nimi spousta zvláštních medikamentů, zubní pasty, kartáčky a voňavá mýdla. Přes sklo jsem viděl přípravnu léků a v ní police s porcelánovými kelímky označenými zlatými a černými nálepkami, aby k nim měl lékárník snadný přístup. Když jsme přešli o nějakých sto stop dál, spatřili jsme právnickou firmu sira Williama Trottera – neosvětlenou, špinavou, s tabulkou visící nakřivo ze řetízku. Někdo se zřejmě pokoušel odstranit z oken rukou vyvedené nápisy. Písmena, která zůstala, byla sice nečitelná, ale i tak svědčila o pisatelově původním vzteku. Skrze sklo připomínala místnost jakési muzeální dioráma. Tolik se podobala advokátní kanceláři z poloviny století, že působila až neskutečně. Zato protější úřad se štítem A. Cronin, právní zástupce vypadal jako kancelář úspěšného advokáta našich dnů. Nábytek a vybavení, které jsme mohli pozorovat oknem, bylo úplně nové. Dokonce se zdálo, že i nezařazené písemnosti na stole se zabývají právem v jeho nejpřijatelnější podobě. Možná měl můj postřeh hlubší smysl, možná jen odrážel skutečnost, že sir William koupil praxi jiného advokáta, který se tady usadil o mnoho let dříve, než se sem Trotter přistěhoval. Mlčky jsme pokračovali v cestě. Tušil jsem, že se Holmes snaží vstřebat atmosféru, kterou město působí, a uložit si ji do paměti. Asi za deset minut, když už jsem si málem začal stěžovat, zahnul do postranní ulice a zabušil holí na černě natřené dveře rohového domu. Do překladu nad vchodem bylo hůlkovým písmem zřetelně vyryto slovo Kanceláře. Za okamžik se dveře otevřely a my hleděli do pobledlé tváře muže kolem šedesátky, možná o pět více. Jeho obličej vroubily kaštanové vousy prokvetlé stříbrem. V ruce držel lampu a tvář, ozářená jejím světlem, jako by vystoupila z obrazu holandského mistra. „Pan Sherlock Holmes?“ zeptal se. „Ano, to jsem já,“ odpověděl můj přítel zvedaje klobouk. „A tohle je můj kolega doktor John Watson.“ Pak se Holmes otočil ke mně: „Mám čest seznámit vás s panem Evelynem Comptonem, královským radou. Pan Compton byl tak laskav a počkal na nás ve své kanceláři. Omlouvám se za naši nedochvilnost, pane Comptone. Doktor Flanner nás zdržoval jako ten starý námořník z dávných časů.[11] Ale jeho vyprávění, a jsem rád, že to mohu říct, stálo za to.“ Pan Compton nás vedl nahoru souměrným, krásně vyřezávaným schodištěm do útulné pracovny plné knih a spisů, jejíž okna vedla do ulice. „Dostal jsem od Eunice Trotterové telegram, v němž mě informuje o vašem příjezdu do Shrewsbury, pane Holmesi. Kéž bychom se sešli za příjemnějších okolností. Pánové,“ ukázal k nejbližším křeslům a sám usedl na pohodlnou židli u pracovního stolu. Choval se důstojně a přitom nenuceně. Tato skrytá svatyně byla něčím víc než jen pracovnou člověka, který je cele oddán zákonu. Podle vystavených věcí jsem usoudil, že se zajímá rovněž o zeměpis a přírodopis. Vzal mahagonovou vlhčící skříňku a nabídl nám doutníky. Oba jsme si vzali. Zatímco mi můj přítel zapaloval, dal se do vysvětlování: „Pan Compton vedl žalobu proti siru Williamovi, Watsone. Blahopřeji vám, pane, viděl jsem zápis. Úctyhodná práce.“ „Díky, pane Holmesi. Věděl jste, že sir William pracoval u soudu na zkrácený úvazek? Když probíhalo přelíčení kvůli té vraždě, ukazoval učenému soudci, kde najde pera a papír, kde je džbán s vodou, a několikrát opakoval výpověď, kterou soudní úředník nestačil zaznamenat. Mrzí mě, že to takhle dopadlo. Sir William je patrně ten nejpodivnější zločinec. Neškodný chlapík, navzdory pověsti, kterou měl v armádě. Nějak mi nejde dohromady má představa o něm a to, co jsem se dověděl o jeho povaze v souvislosti se zločiny, kvůli nimž jej porota zcela oprávněně uznala vinným.“ „Vím, že po manželčině smrti se z něj stal tak trochu sukničkář.“ „O jé, a počínal si přitom tak neobratně! Ve městě žije několik věhlasných mužů, kteří podvádějí své dosud žijící manželky. Chudák sir William podváděl, ostatně bez valného úspěchu a bez rozmyslu, nebožku. To tedy, podle mého soudu, není hrdelní zločin.“ „Ovšem, ale na základě zápisu jsem získal dojem, že v záležitosti jeho panovačné manželky mohla sira Williama ponoukat jiná žena.“ „Možná to porota dotáhla dál, než jsem měl v úmyslu. Znáte poroty na malých městech. Sanitas sanitatum.[12] Posvátnost rodinného krbu a všechny tyhle věci.“ „Ovšem. Pane Comptone, rád bych vám předložil jiný případ.“ „Jiný případ? Ale já myslel…“ „Upřesním to. Chci, abyste přezkoumal týž případ, ale z jiného úhlu, z úhlu, o němž se dosud mlčelo.“ „Nemáte trochu bujnou fantazii, pane Holmesi?“ „Dovolte, abych výplodům své fantazie na deset minut popustil uzdu, pane Comptone.“ Compton přikývl, pak najednou vstal ze židle a třemi kroky přešel k příborníku. Vzal láhev brandy a nalil tři sklenky pro povzbuzení. Znovu se usadil, sepjal ruce a zaposlouchal se do Holmesova výkladu. „Kdykoli mě někdo požádá, abych vyšetřil určitý případ,“ začal Holmes, „kladu si otázku: ‚Komu to prospěje?‘ Kdo bude těžit z toho, že polní maršál sir William Trotter v pondělí ráno zemře? Společnost? Povšechně snad. Jeho rodina? Dcery jsou silně rozrušené a nevědí, co si počít. Rodina jeho manželky? Pokud se mi podařilo zjistit, byli rádi, že je sir William zbavil starostí o Editu. Žádné velké jmění tam není, jak víte: dům, Maryfield, pár akcií a jiných cenných papírů. Stojí takový majetek za to, aby člověk riskoval krk?“ „Vzhledem k uvedeným důvodům souhlasím,“ řekl Compton. Také já jsem přikývl, abych se vyhnul sporu. Holmes pokračoval: „Bylo mi řečeno, že ve městě neměli lady Editu rádi. Zazlívali jí, jak jednala se sirem Williamem na veřejnosti, její chování, které…“ „To mohu osobně dosvědčit,“ přerušil ho Compton. „Byla to hlučná protivná ženská i tehdy, když měla svůj nejlepší den. Všichni jsme si oddechli, že byla uznána za duševně chorou.“ „A sir William byl stejného názoru?“ „No, hmhm, vždycky se choval jako dokonalý džentlmen. Jednal, jak se patří. Stál při ní. Věděl, že mezi dámami v Shrewsbury není oblíbená. Ale nosil jí květiny a dárečky.“ „Řekl byste tedy, že sir William svou ženu miloval?“ Pan Compton chvíli přemýšlel a pak teprve promluvil. „Dovolte, abych to vyjádřil takhle: sir William byl jediný muž, který tu ženskou snášel.“ „Pak ovšem můžeme vyloučit možnost, že ji zavraždil, aby se jí zbavil jednou provždy.“ „Vypadá to tak, když uvážíme, co jsme mohli vidět na vlastní oči.“ „Doktor Flanner mi svěřil, že ji léčil nejméně na dvě smrtelné choroby.“ „Správně.“ „Sir William to podle všeho věděl.“ „Ano, to je mi dobře známo.“ „Když tedy lady Edita měla smrt na jazyku, proč s tím arzenikem tak spěchal?“ „Já… Určitě proto, aby uvolnila místo jiné, pane.“ „Které jiné? Víme, že se odhodlal k jakýmsi neohrabaným záletům po její smrti. Ale kde tedy je ta možná dědička? Ukázala se během vyšetřování? Ne! Trotter svou ženu miloval a věděl, že umírá. Motiv její smrti vůbec nemá žádnou souvislost s tím, že by chtěl uvolnit místo po svém boku pro jinou. A k tomu, aby zbavil milovanou bytost bolestí, nikdo nepoužije arzenik.“ Compton vypadal, jako by mu někdo v šachu ohrožoval královnu i oba střelce. Holmes pokračoval: „Začal jsem otázkou – ‚Komu to prospěje?‘ Ještě pořád se domníváte, že tou osobou je sir William, pane Comptone?“ Podíval se na Comptona, ale ten před jeho upřeným pohledem uhnul očima. A Holmes si sám odpověděl: „Ne, myslím, že ne. Co se vlastně podařilo? Dostat ho před soud a brzy snad i do hrobu, který už je možná za tím účelem vykopán. Moc pěkné. Předpokládejme, že sir William vykoná v pondělí v osm ráno svou cestu v doprovodu toho kočujícího kata pana Billingtona a jeho pomocníka. Sir William tedy mizí ze scény. Co zbývá? Členové soudního dvora si najdou pera a papír i bez sira Williama. Pampeliškám na trávníku v Maryfieldu bude hej a brzy se i tam objeví tabule s nápisem, že dům je na prodej. Ale kdo ze sousedství by takový dům mohl chtít, Comptone? S jeho pověstí, to nebude moc vysoká cena, že?“ „Pane Holmesi, já…“ „Vyslechněte mě, Comptone,“ přerušil jej Holmes a zaklonil se v křesle, hledě na mořené trámy nad svou hlavou. „Co advokátní kancelář sira Williama na High Street? Copak se s ní stane? Bude ji dalších šest měsíců pokrývat nový prach a nové nápisy? Přijde jiný právník, aby nastoupil na místo sira Williama? Nakonec možná ano. Možná. Možná v tomto roce Páně není v Shrewsbury pro dva právníky dost práce. Jenže za pár let se město bezpochyby rozroste, popraská ve svých středověkých švech a dosáhne až za řeku s oběma jejími mosty, anglickým i waleským. Ale teď, Comptone, co by udělal chytrý advokát?“ Comptonovi vychladl doutník. Nachýlil se k mému příteli a čelist mu poklesla. „To nemůžete myslet vážně, Holmesi. Víte vy vůbec, co mi tu našeptáváte?“ „Jsem si jist, že si sir William zajistil svou advokátní praxí slušné živobytí, než došlo k těm nepříjemnostem.“ „To ano.“ „Mladý Cronin by teď mohl koupit jeho firmu za zlomek skutečné ceny, nebo se mýlím?“ „Samozřejmě mohl. Řekl jste: ‚Komu to prospěje?‘ Dobrý Bože, jak jen jsem mohl být tak slepý!“ Na chvíli to vypadalo, že Compton splaskl jako propíchnutá bicyklová pneumatika. Ale pak se najednou zase vzchopil. „Počkat, pane Holmesi. Tak úplně jednoduché to není. Uznávám, že Cronin je mladý ctižádostivý chlapík. Dovedu si představit, jak se chce vyšvihnout. Ať mě čert vezme, přímo vidím, jak se mu daří. Má moderního ducha, víte? Opravdu nemůžu tvrdit, že by si Shrewsbury pohoršilo, kdyby místo Trottera udílel právní rady Cronin. To ovšem mluvíme jen o jeho charakteru a tužbách. Ale co příležitost? Cronin u sebe nenosil balíčky s arzenikem. Cronin se nepokusil zavraždit sira Williama. Nene, bylo to jinak!“ „Pane Comptone, podle mě se ten případ scvrknul na obyčejný smrtící bílý prášek, jedovatý nerost, o němž mluví Donne: arzenik.[13] Odkud měl sir William arzenik? Z lékárny. Odkud dostávala lady Edita léky? Z lékárny. Všechny červené nitky vedou do toho krámku. Copak to nechápete? Ptám se: ‚Komu to prospěje?‘ Odpověď nacházíme v lékárně. Právní kancelář sira Williama Croninovi konkurovala. Jakmile sir William odešel ze scény, Cronin prožívá pozoruhodně rychlý majetkový vzestup. Cožpak si ho nedovedete představit za pár let spokojeně zabydleného v Maryfieldu?“ „Člověče, co mi to tu povídáte? Cronin nemá o chemikáliích ponětí. Jediná osoba, která, jak víme, byla v denním styku s jedem, je sir William.“ „V denním styku s jedem byl také Rowan Styles. A rovněž jeho dcera Adelaid, paní Croninová,“ napověděl jsem mu. „Ale co záznamy o jedech? Policie je kontrolovala. Žádný jed nechyběl, žádné nejasnosti se neobjevily.“ „Co se podívat na ty chemikálie samotné? Jedovatý arzenik, bílý arzenik, je oxid. Bezbarvý, bez zápachu, bez chuti – dalo by se říct úplně bez chuti. Není divu, že se mu v celých dějinách až dodneška říká ‚dědický a následnický prášek‘. Napadá mě, že trocha jedlé sody nebo jiné bílé chemikálie, která je zrovna po ruce, či dokonce trocha obyčejné bílé mouky může chybějící množství jedu nahradit. Nebo může lékárník navážit jiným zákazníkům méně, případně změnit procento indiga nebo sazí, které musí být do arzeniku, který se prodává v obchodě, přimíchány. Další důvod, pane Comptone, proč by nebylo od sira Williama prozíravé, aby dával jed manželce nebo jím plnil čerstvé koláčky pro svého konkurenta. Co by si chudák sir William s tou barvou počal? Kdepak vzal tak skvělé vědomosti o jedech? Snad u nějakého jiného vášnivého zahradníka?“ „Jsem z toho celý popletený, pane Holmesi. Můžeme konečně, pro všechno na světě, přistoupit k jádru vašeho sdělení? Když to nebyl sir William, tak kdo to, k čertu, podle vás udělal?“ „Dovolte, abych vyloučil všechny, o nichž jsme mluvili, s výjimkou Rowana Stylese, jeho dcery a jeho zetě Alistera Cronina. Cronin by si polepšil v podnikání. Adelaid by se mohla chlubit úspěšným manželem a Styles by se radoval z úspěchu šťastné dvojice.“ „Ještě stále jste neutáhl smyčku, pane Holmesi. A vůbec je to všechno nesmysl. Proč by Cronin přiotrávil sám sebe? Vždyť mohl přijít o život!“ „Lékárník ví, kdy přestat, pane, i tenkrát, když to neví některý lékař. Krom toho ctižádost umí vážit risk a zisk.“ „Když tedy sir William svou manželku nezabil, aby uvolnil místo poddajnější ženě nebo aby se zbavil nepříjemné, věčně nemocné hašteřivé fúrie, proč vůbec byla zavražděna?“ „Její smrt měla upozornit na skutečnost, že byla spáchána vražda. Měla na Trotterův krk navléct smyčku. Ale ono nic. Na tom se podepsala neoblíbenost lady Edity. Kvůli jejímu odchodu nevypukl žádný poplach. Takže musel nastoupit nový plán, další útok. A to byl pochopitelně fingovaný pokus o zavraždění Cronina.“ „Ale já mladého Cronina přece znám. Docela upřímně, nemyslím si, že je natolik mazaný, aby ho něco takového napadlo. Nikdy by to nezvládl. A Rowana Stylese znám třicet let, Holmesi. Je to čestný muž. Vkládali jsme do jeho rukou své životy s každým lékem, který připravoval.“ „Zapomněl jste na Adelaidu Stylesovou-Croninovou. Byla by schopna přidávat malé dávky jedu do lektvaru, který předepsal lady Editě doktor Flanner? Dokázala by určit, jaké množství jedu by způsobilo manželovu nevolnost, aniž by mu způsobilo trvalé poškození? Myslím si, že ano. Jsem přesvědčen, že je to ta nejprohnanější a nejvychytralejší ďáblice, na jakou jsem kdy narazil.“ „Smím vám připomenout, milý Holmesi,“ upozornil Compton, „že na obvyklý vyšetřovací postup nám nezbývá čas?“ „Myslím, že vím, jak na to,“ prohlásil Holmes. Compton mi zrovna naléval. Svíral jsem sklenku pevně, ale láhev s typickou vinětou Westhouse & Marbank se mu roztřásla v ruce tak, že ji musel druhou rukou přidržovat. „Pane Comptone, kdyby se Maryfield prodával, kdo ze Shrewsbury by nejspíš tu transakci prováděl?“ Compton se mezitím trochu vzpamatoval, dolil mou sklenku a narovnal se. „Francis Grierson, zdejší člověk. Inzeroval by zřejmě v místních novinách a v lepších londýnských denících.“ „Watsone, chci, abyste ráno Griersona vyhledal a pokusil se zjistit, jestli už o tu nemovitost někdo projevil zájem.“ „Ale Holmesi, vždyť k tomu nemám oprávnění. Takové informace jsou určitě důvěrné.“ „Něco si vymyslete. Řekněte mu, že jste z finančního úřadu. Řekněte mu, že jste daňový revizor. Řekněte mu, že přicházíte přímo z ústředí. Vypadáte tak poctivě, dalo by se říct nápadně poctivě. Ten váš vyrovnaný anglický výraz odzbrojí i nejpodezíravějšího protivníka. Já zatím navštívím lékárnu.“ Tento výrok způsobil menší rozruch. Compton a já jsme si vyměnili pohledy a čekali, až nám Holmes řekne víc. „Comptone, víte lépe než kdo jiný, že pro nás je teď nejdůležitější čas. Mohl byste zítra v jedenáct hodin dopoledne přivést do lékárny policejního ředitele? Vím, že u něj máte jistý vliv. Povězte mu, aby mlčel, ať říkám cokoli. A jediné, co žádám od vás, je, abyste mě, pokud vám to svědomí dovolí, pomohl.“ „Pokusím se, příteli, ale slíbit nic nemůžu,“ pravil Compton. „Má právě teď mnoho práce.“ „Já zase mám mnoho práce jako vždycky,“ zažertoval Holmes. „Jenom probůh nezapomínejte, jak vysoká bude cena, jestliže neuspějeme.“ Popřáli jsme našemu hostiteli dobrou noc a znovu jsme se vrátili na High Street. Byla horká noc a v záři plynových lamp hynuly můry svým vlastním přičiněním. Odněkud z dálky k nám doléhal zvuk kostelního zvonu. Když se jeho ozvěna rozplynula, ulice se opět ponořila do ticha, jaké na Baker Street nebylo slyšet už tři sta let. Připadalo mi, že jdeme opuštěnými ulicemi k hotelu už celé míle. V noci se mi zdálo, že jsem se jako člen přetíženého zdravotnického oddílu znovu ocitl pod stanem v první bojové linii. Ráno jsem v hotelu získal potřebné informace a díky nim rychle objevil adresu Francise Griersona. Tvářil se jako expert na práce všeho druhu, od obchodu s realitami až po proutkaření. Holmes po snídani zmizel a celé hodiny jsem jej nespatřil. Zkoumaje v hotelovém pokoji svůj obličej v zrcadle nad umyvadlem, dospěl jsem k názoru, že bych docela dobře mohl být revizorem z ústředí. Francis Grierson neboli Frank, jak mu podle jeho vlastních slov všichni říkali, se ukázal být protřelým podvodníkem, místním agentem, který měl hlavní podíl na trhu s nemovitostmi. Sám jsem byl překvapen, když jsem se slyšel, co mu říkám. Myslel jsem si, že nikdo nemůže být tak slepý, aby mi uvěřil. Ale ať už proto, co jsem řekl, nebo pro mé krásné modré oči, provedl mě kolem pultu do svého soukromého pokoje. Tam jsem se dověděl, že než ho sir William před lety koupil, byl Maryfield pochopitelně nejkrásnější nemovitostí v celé čtvrti. Musel jsem ho přerušit, protože mi zřejmě chtěl vykládat celý ten vražedný případ. Asi jsem ranil jeho občanskou hrdost, když zjistil, že mě nezajímá ani vražda, ani nadcházející poprava. Vypadal, že má o obojím zásobu klepů. Já jsem ho však vrátil k informacím o té nemovitosti. Od procesu přišel jen jeden dotaz, a to jestli dům bude zase na prodej. Zájemcem byla Adelaid Croninová. Nechala v jedné londýnské bance šek jako zálohu, aby se o případném prodeji dověděla jako první. Další motiv, pomyslel jsem si, ale bude po čertech těžké to dokázat. Zatímco mě zaměstnávalo tohle, Holmes se zabýval mnohem riskantnější činností. Pověděl mi o ní podrobně cestou do města. Dovolte, abych se pokusil zaznamenat všechno tak, jak mi to vyprávěl. „Když jsem opustil hotel, šel jsem rovnou do papírnictví a vyhledal tam pár běžných právnických tiskopisů s černým tiskem v záhlaví na kvalitním kancelářském papíře. Spojil jsem je dohromady pomocí modrých rožků a mosazné sponky, přeložil je napůl, takže vypadaly jako nějaké hrozivé předvolání, a strčil je do náprsní kapsy. Na psacím stole v hotelové hale jsem načmáral slova, která mě zrovna napadla, chlapče. Taky je dobře znáte. Byla to pasáž z prvního dílu Newtonových Principií[14] a část jednoho aforismu z Baconova spisu Novum Organum.[15] Můžu vás ujistit, Watsone, že když jsem skončil, vypadalo to velice úředně a pravomocně. Jak je vám známo, k obchodu Rowana Stylese se dostanete krátkou procházkou, ale celou cestu na vás praží slunce. Věděl jsem, že hlavní přednost mého plánu tkví v jeho troufalosti. Nebylo to nic lehkého, jak si umíte představit. Docela mě zajímalo, jak to bude probíhat. Potloukal jsem se venku, dokud jsem nespatřil Comptona a policejního ředitele, jak se blíží ke dveřím lékárny. Oba, Adelaid i její otec, stáli v obchodě za mramorovým pultem mezi chemikáliemi, křivulemi, moždíři a paličkami. Přistoupil jsem ke Stylesovi. Vzhlédl poněkud obřadně od práce a rozvážně, jak je v kraji zvykem, mi popřál dobrý den. ‚Jste Rowan Styles, majitel této lékárny?‘ spustil jsem pěkně nahlas. Croninova manželka ustala v práci. ‚Ano, jsem.‘ Teď jsem vytáhl připravené listiny. ‚Mám příkaz vás zatknout ve věci úmrtí Edity Trotterové a pokusu o vraždu na Alisteru Croninovi.‘ Tady jsem předstíral, jako bych chtěl podat papír Stylesovi, jehož ruce v té chvíli byly neschopné jakéhokoli pohybu. Ani jsem se neohlédl, abych se pokochal ohromeným výrazem Evelyna Comptona či policejního ředitele. ‚Zadržte!‘ zvolal Styles, když se vzpamatoval. ‚Vždyť už svého člověka mají. Sira Williama Trottera. Je po všem, už to skončilo.‘ ‚Možná se to tak jeví vám, pane. Jenomže to vše bylo součástí metody vedoucí k odhalení skutečného vraha.‘ ‚Otče!‘ přiblížila se k nám Adelaid. Nechala práce, ve tváři se jí zračily obavy a zmatek. ‚Jen klid, holčičko, to se tě netýká!‘ ‚Musíte jít s námi na stanici,‘ oznámil jsem mu. ‚Máte právo nevypovídat a nechat se zastupovat obhájcem, ale všechno, co řeknete, může být použito před soudem. Pojďte s námi a neklaďte odpor, pane.‘ ‚Soud? Jaký soud? Vždyť ten zatracený soud už byl!‘ Na čele mu vyvstaly krůpěje potu, příteli. Něco nesouvisle blábolil. ‚Nechte mě, ať se podívám do těch papírů,‘ žádala Adelaid. ‚Já jsem ta, která rozhodne, kdo bude v tomhle krámě zatčen.‘ Natáhla se po svazku padělaných listin. ‚Prosím vás, paní, nepleťte se do toho. To se vás netýká.‘ Obrátil jsem se na policejního ředitele. ‚Chopte se vězně!‘ Jméno úředníka jsem neznal a na to, abych je zjistil, bylo už pozdě. ‚Netýká? O čem to mluvíte? Je to můj otec! Nikdy neublížil ani mouše!‘ ‚To rozhodne porota. Pojďte! Zbytečně ztrácíme čas.‘ ‚Vyslechněte mě!‘ žádala Adelaid Croninova v slzách a s uvolněným účesem. ‚Nevíte, co říkáte.‘ ‚Konám jen svou povinnost, madam. Řekněte mu, že by udělal líp, kdyby s námi v klidu odešel.‘ ‚Vy mého otce neodvedete!‘ Postavila se vedle něho jako anděl pomsty. ‚Přece to musíte nějak vysvětlit!‘ ‚Na vnitru se objevily jisté pochybnosti ohledně svědectví při procesu, který se zabýval případem sira Williama,‘ upozornil jsem ji. ‚Ale tenkrát se žádné pochybnosti neobjevily! A teď už je příliš pozdě.‘ ‚Váš manžel se vrátil z čaje u sira Williama a po studené večeři si začal stěžovat na bolesti v žaludku?‘ ‚Ano, ano. Už jsem vám to všechno řekla. Bylo to nebezpečné. Poslala jsem pro lékaře. Šlo o ten otrávený koláček. Proč se na to znovu ptáte?‘ ‚To není vaše starost. Takže on zvracel a měl velké bolesti?‘ ‚Ano. Když lékař přišel, něco jsem mu dala. Doktor Flanner mu vypláchl žaludek.‘ ‚Co přesně jste mu dala, paní Croninová?‘ ‚Dala jsem mu hydroxid železitý.‘ ‚Znamenitě! Byl čerstvý?‘ ‚Sama jsem ho připravila, jakmile začaly bolesti.‘ ‚Do chloridu železitého jste přidala amoniak?‘ ‚Samozřejmě. Srážedlo jsem mu podala ve vodě. Téměř okamžitě se mu ulevilo.‘ ‚Mluví pravdu,‘ přidal se její otec, ‚bylo to skoro jako zázrak.‘ ‚A jakpak jste, prosím pěkně, paní Croninová věděla, že mu máte podat zrovna tenhle protijed?‘ ‚No to je přece při akutní otravě arzenikem jediná možnost! Zeptejte se, koho chcete!‘ ‚Když váš manžel onemocněl, měla jste plné právo pojmout podezření, že byl otrávený, jenže, paní Croninová, existují přece tisíce toxických látek, které mohly způsobit, že se zhroutil. Proč ne antimon nebo digitális? Proč ne skopolamin nebo rtuť, žlutý fosfor nebo morfin? Nikdy vás nenapadlo, že jeho nevolnost vyvolal strychnin nebo kterýkoli jiný z desítek dalších běžných jedů?‘ ‚Jenomže sir William otrávil svou ženu arzenikem. Sama jsem mu ho prodala. Všechno je to v záznamech.‘ ‚Vážená dámo, podle doktora Flannera jste pojala podezření, že jed hraje roli jak v jeho případě, tak v případě lady Edity, až když se váš manžel začal uzdravovat. Odkud jste brala tu jistotu, že jed, který způsobil nevolnost vašeho manžela, je arzenik?‘ ‚Musela jsem něco udělat, abych ho zbavila bolestí!‘ ‚Člověk nepodá někomu hydroxid železitý jen tak pro nic za nic, paní Croninová. Vy jste věděla, že požil arzenik. A co víc, podle mého názoru, když se váš muž vrátil z návštěvy u sira Williamse, vy už jste měla protilátku připravenou.‘ Watsone, z tváře jí zmizela všechna barva. Zajíkala se, pokoušela se o vysvětlení, ale každý takový pokus skončil neúspěchem. Dívala se na nás všechny v naději, že vyčte z našeho výrazu nějaké vysvětlení, ale pochopitelně žádné nenašla. Najednou rozbila velkou láhev a napřáhla ostrou hranu výhružně směrem ke mně. Třesk rozbitého skla mě vyděsil. ‚Neslyšel jste? Seberte si svoje lejstra a vypadněte!‘ ‚Zachovejte klid, paní, varuji vás!‘ ‚Adelaid, prosím vás!‘ to se za mnou ozval Compton. ‚Takhle ničemu nepomůžete. Najdeme vám toho nejlepšího obhájce, složíme kauci.‘ ‚Vy sklapněte, Evelyne Comptone!‘ ‚Ví, proč jsme tady,‘ řekl jsem. ‚Jen se na něho dobře podívejte. Ví všechno. Máte želízka na její zápěstí?‘ A tu Adelaid vydala skřek, který vycházel odkudsi z hlubin její duše. ‚Vy blázni! Vy zatracení blázni!‘ křičela. Její obličej nabyl nové podoby. Najednou pochopila. ‚Proč?‘ zeptala se. ‚Proč? To abyste zachránili toho starého kaprála?‘ ‚Prosím, paní, násilím nic nespravíte.‘ Ještě chvíli ohrožovala žena můj obličej zubatým střepem. Nakonec jí ho otec šetrně vzal a umožnil tak konstáblovi, aby jí nasadil pouta. Cestou na stanici se vzdorovitě doznala a musím říct, že mi její slova zní v uších ještě teď. ‚Zabila jsem lady Editu,‘ začala. ‚Dala jsem Alisterovi jed. Chtěla jsem, aby vynikl. To já jsem si přála, aby se sebou něco udělal. Myslíte, že jsem chtěla umřít v tom bytě nad krámem? Budou si nás vážit. Budu mít krásné věci. Budeme patřit ke smetánce! Budeme…‘ V půlce věty se zarazila a nabrala dech. ‚Ukažte mi ty papíry,‘ zašeptala chraptivě. ‚Dejte je sem!‘ Přidržel jsem svého trojského koně tak, aby na něho viděla. Pečlivě listinu prozkoumala, pak ke mně vzhlédla a spoutanýma rukama ji srolovala. ‚Možná bych se měl představit, paní Croninová. Jmenuji se Sherlock Holmes. Musíte mi tu lest odpustit, na nic jiného nebyl čas. Je to jen rekvizita. Pouhé představení, divadelní trik, díky němuž se snad podaří zachránit jeden život. Byl jsem přesvědčen, že láska k otci vás zbaví ostražitosti a nemýlil jsem se.‘“ Když přicházela ke stanici, její otec se bezmocně rozplakal. Šla klidně, na Holmese se ani nepodívala a podle zpráv, které se k nám později dostaly, nadiktovala během hodiny úplné doznání. Compton a policejní ředitel doprovodili svou vězenkyni, zatímco my s Holmesem jsme se vrátili do hotelu, abychom si sbalili zavazadla. Když pak za námi Compton přišel do hotelového baru, spojil se již telegraficky s ministerstvem vnitra, to nařídilo odklad výkonu trestu a nařízení už nabylo platnosti. „Holmesi, až budu o případu psát, musím se vás ještě na ledaco zeptat, ale jednomu opravdu nerozumím: jak mohla Adelaid otrávit lady Editu a dát jed siru Williamovi, aniž by v lékárně zfalšovala záznamy o jedech.“ „Ano, smrtelná dávka jedu jako by se zdvojnásobila,“ pousmál se Holmes. „To mě mátlo od začátku. Když ten dávkovaný arzenik dostával sir William, jak praví záznamy, odkud se vzal jed, který přijímala lady Edita se svým lékem? Jestliže lady Edita v delším časovém rozpětí dostávala množství jedu potřebné k tomu, aby ji zabilo, šidila paní Croninová dávky pro potřeby sira Williama? Podle mého názoru postupovala následovně: odebrala polovinu dávky pro pampelišky sira Williama, aby měla jed do léku, který užívala lady Edita, a rozdíl vyvážila jedlou sodou nebo jinou stálou bílou chemikálií. Kdyby byl sir William všímavější, neušlo by mu, že arzenik najednou účinkoval na jeho nenáviděné pampelišky o polovinu méně.“ Zatímco jsme čekali na drožku, která nás měla dovézt na nádraží, přišel za námi Evelyn Compton. Během malého občerstvení nás ujistil, že James Billington a jeho pomocník už byli odesláni zpět. „Aspoň prozatím,“ dodal a Holmes se tomu usmál. V kiosku na nádraží pak koupil na zpáteční cestu za dva šilinky a šest pencí směs nejrůznějších oříšků. Siréna ze Sennenské zátoky PETER TREMAYNE Peter Tremayne je pseudonym Petera Berresforda Ellise, keltologa žijícího v Londýně. Vytvořil postavu sestry Fidelmy, keltské právničky ze 7. století, aby ukázal, že ženy se mohly stát v rámci irského právního systému obhájkyněmi. Od té doby se sestra Fidelma objevila v osmi románech, naposledy v The Monk Who Vanished (Mnich, který zmizel), a mnoha povídkách, shrnutých v antologii Hemlock at Vespers and other Sister Fidelma Mysteries (Bolehlav při klekání a jiné případy sestry Fidelmy). Pod svým vlastním jménem napsal víc než dvacet pět knih, zahrnujících historii, životopisy a jak irskou, tak i keltskou mytologii. K nim patří též Celtic Women: Women in Celtic Society and Literature (Keltské ženy: Ženy v keltské společnosti a literatuře) a Celt and Greek: Celts in the Hellenic World (Keltové a Řekové: Keltové v helénském světě). Po boku svého dobrého přítele Sherlocka Holmese, proslulého detektivního poradce, jsem zažil mnoho dobrodružství a podivuhodných nebezpečných podniků, ale při vzpomínce na jeden z nich dodnes cítím mrazení v zádech a v týlu se mi ježí vlasy. Ještě stále si dokážu vybavit zlé tušení, vlastně ne, jakýsi nepopsatelný strach, jenž se mě zmocnil, když jsem uviděl bledý přízrak té nahé tančící ženy, která vlákala tolik námořníků do vodní náruče smrti – a teď byla sotva sto yardů od místa, kde jsme se s Holmesem choulili v otevřeném člunu na rozbouřeném moři poblíž skalnatého žulového pobřeží Cornwallu. Pro případ, že by se Holmes pohoršoval, proč začínám své vyprávění od konce, rád bych připomněl těm svým čtenářům, kteří sledují mé zprávy o jeho dobrodružstvích, že na jaře roku 1897 nařídil doktor Moore Agar z Harley Street mému příteli naprostý klid, aby tak předešel jeho zhroucení. Najali jsme si tedy malý domek u Poldhu Bay blízko Mullionu, téměř až na Lizard Peninsule, nejzazším to konci Cornwallu. Právě zde upoutala Holmesovu pozornost stará cornwallština, sem za ním přišla zásilka filologické literatury a tady začal psát monografii o výsledcích svého zkoumání chaldejských kořenů této větve keltských jazyků.[16] Naše idyla však byla hrubě narušena: zrovna když jsme na místním vikářství pili s panem farářem Roundhayem čaj, stali jsme se účastníky podivného případu Mortimera Tregennise, který jsem pak zpracoval pod názvem Ďáblovo kopyto.[17] Šlo o přínosné deduktivní cvičení, ale jak poznamenal ke konci Holmes, byl rád, že se zas může vrátit ke své cornwallštině. Neuplynuly ani tři dny, když se dostavil návštěvník, který nás svým zmateným výkladem zatáhl do případu, vedle něhož se vyšetřování smrti Mortimera Tregennise jevilo jako pouhé duševní rozptýlení, zatímco teď skutečně hrozilo velké nebezpečí. Všechno začalo těsně před polednem. Užíval jsem si sluníčka v zahradním křesle před naší vilkou a popíjel své dopolední sherry. Ačkoli jsme měli teprve duben, byl teplý den a vůbec nefoukalo. Holmes zůstával zavřený v pokoji, který jsme vyčlenili jako jeho pracovnu, zahloubán do nového svazku, jenž došel ranní poštou. Bylo to Několik poznámek k předmluvě rev. R. Williamse k jeho Lexicon Cornu-Britannicum, sepsaných nikým menším než princem Louisem Lucienem Bonapartem.[18] Proto mi to tak utkvělo v paměti; představa, že se někdo z rodu Bonapartů stal filologem a odborníkem na cornwallštinu, mě oslňovala. Holmes sbalil hned po snídani knihu a zmizel v pracovně, přičemž svatosvatě slíbil, že přijde k obědu, protože ten připravovala naše hospodyně paní Chirgwinová, jež nesnášela, když někdo jídlo zmeškal. A tak jsem seděl a četl Falmouth Packet, když jsem zaslechl na cestě vedoucí k našemu domku rachot bryčky. Bez nadšení jsem odložil své sherry i noviny a zvědavě vyhlížel nečekaného hosta. Žili jsme tu v takovém odloučení, že návštěvy byly neobvyklým jevem. Chvíli trvalo, než se kočár objevil za skupinou stromů a zastavil před zahradní brankou. Byl to vůz bytelně stavěný, jaké uvidíte spíš na venkově než ve městě. Zjevně však patřil nějaké zámožné osobě. Vysoký snědý vozka seskočil a otevřel dveře. Z bryčky vystoupil malý podsaditý muž a rozhlédl se kolem sebe. Kštice bílých vlasů, brunátný obličej, kvalitní oblek – všechno neslo punc venkovského šlechtice. Ve skutečnosti však trochu připomínal jeho karikaturu. Uviděl mě a už cestou od branky mě oslovil. „Pan Sherlock Holmes?“ „Jsem jeho kolega doktor Watson,“ odpověděl jsem. „Můžu vám být něčím nápomocen, pane?“ Muž se netrpělivě zamračil. „Musím mluvit s panem Holmesem.“ „Bohužel, má teď zrovna hodně práce. Můžete mi sdělit své jméno, pane, a já se podívám…?“ „V pořádku, Watsone,“ ozval se za mnou Holmesův hlas. Vykláněl se z okna své pracovny. „Slyšel jsem přijíždět kočár. Co si přejete…?“ Bělovlasý muž si ho chvilku prohlížel hlubokýma modrýma očima; byl to důkladný průzkum, při němž mu, zdá se, nic neuniklo. „Minutu vašeho času, tu bych si přál, pane. A na konci možná nějakou radu. Jmenuji se sir Jelbart Trevossow. Jméno, které není v těchto končinách neznámé.“ Holmes na něj pobaveně zíral. „Může být, pane, ale já to jméno neznám,“ odpověděl přívětivě. „Nicméně mám před obědem chvilku času. Watsone, příteli, zaveďte sira Jelbarta do salonku, přijdu pak rovnou tam.“ Když jsem na tváři venkovského šlechtice zahlédl výraz pokoření, musel jsem se usmát. Zjevně nebyl zvyklý na lidi, kteří by ho neznali nebo by dokonce okamžitě nesplnili jeho přání. S lehkou úklonou jsem pokynul ke dveřím. Sevřel rty, ale prošel chodbou do místnosti, kterou jsme si vyhradili jako společný salon. Následoval jsem ho a zavřel za sebou dveře. „Tak co, pane,“ obrátil jsem se k němu, „mohu vám nabídnout nějaké občerstvení? Něco pro zahřátí? Whisky nebo snad sherry?“ „Destiláty nesnáším, doktore,“ ohradil se sir Jelbart. „Jsem členem metodistické církve, pane, a mé názory na lihoviny a tabák jsou neměnné…“ Podezíravě popotáhl, protože pach Holmesova nechutného tabáku se rozlézal po celém domku. „Prosím, tady se posaďte, pane,“ vybídl jsem ho. „Možná by se mi podařilo přemluvit paní Chirgwinovou, aby nám přinesla trochu čaje.“ „Nic si nedám, díky,“ prohlásil rozhodně a sedl si. Počínal si docela útočně. Konečně vstoupil Holmes. Přijal jsem to s povděkem a zvedl oči ke stropu na znamení, že náš host má poněkud obtížnou letoru. Holmes se pohodlně natáhl v křesle proti němu. Nedal se zastrašit pohledem, který by jiného odeslal přímo do horoucích pekel, vytáhl z kapsy dýmku a zapálil ji. „Nesnáším tabák, pane,“ obořil se na něj náš host. Holmesův dobrosrdečný výraz se nezměnil. „Každý ať si užívá podle svého, pane,“ poznamenal Holmes nevzrušeně. „Co mě se týče, nejlíp se mi přemýšlí při jedné nebo dvou dýmkách nahrubo řezaného tabáku. Čím hrubší, tím lepší.“ Sir Jelbart chvíli Holmese pozoroval, ale když si uvědomil, že má co dělat s někým, kdo má stejně železnou vůli jako on, najednou složil zbraně. Holmes by z toho nepochybně vyvodil, že když se sir Jelbart tak snadno vzdal, musí být ta věc pro něho nesmírně důležitá. „No a teď, pane,“ usmál se Holmes, „můžeme snad probrat důvod vaší návštěvy. Předpokládám totiž, že jste si se mnou nepřišel popovídat o našich osobních zálibách a předsudcích.“ Sir Jelbart Trevossow si odkašlal, byl to však spíš výraz rozmrzelosti než snaha o to, aby se mu lépe mluvilo. „Nejsem z těch, kdo plýtvají časem, pane Holmesi. Mám své obchodní záležitosti, pane. Byl jsem akcionářem společnosti, která vlastnila plachetní loď Sofie Andersonová. Před deseti lety jste vyšetřoval její ztrátu. Málem tehdy přivedla na mizinu lidi, kteří její cestu financovali. Byl jsem jedním z nich.“ Holmes se na okamžik opřel, přivřel oči a vzpomínal. „Přesně před deseti lety,“ souhlasil. Otočil se ke mně. „Je to případ, o kterém jste ještě nereferoval, příteli Watsone.“ „Zmínil jsem se o něm jen zběžně, když jsem psal Pět pomerančových jadérek, bránil jsem se. Myslel jsem, Holmesi, že je příliš obyčejný, než aby dokázal zaujmout čtenáře Strandu. Jak jsem řekl…“ Sir Jelbart znovu otráveně zakašlal. Holmes se zdvořile usmál. „Prosím, pokračujte,“ vyzval ho mávnutím ruky. „Přišel jsem za vámi, pane Holmesi, neboť vím, že se zabýváte záhadami mořských vod.“ „Mnoho mých případů se týkalo zmizení nebo nalezení lodí. Například šalupa Alicia anebo Friesland, na níž jsme oba s Watsonem málem přišli o život…“ „Pane Holmesi,“ přerušil ho sir Jelbart, „víte kolik lodí, a to mám na mysli lodě jisté tonáže, nejen malá pobřežní plavidla, zmizelo tady u pobřeží během posledních patnácti let?“ Holmes hádal: „Půl tuctu nebo snad tucet?“ „Sto osm,“ prohlásil náš host vítězoslavně. „Tohle je a vždycky bylo pobřeží lupičů. Tady se lidé živí tím, co moře dá.“ Holmes stáhl rty. „Pokud mě paměť neklame, před třemi lety vyšel nový zákon o obchodním loďstvu a v něm zvláště článek devět s předpisy týkajícími se záchranných prací a ztroskotaných lodí. Ten by měl výnosnému obchodu plynoucímu z vykrádání vraků zabránit!“ „Ani v nejmenším, pane. Můj bratr, kapitán Silas Trevossow, je tady berním úředníkem. Potvrdí vám, že vykrádání vraků se vyplácí stejně jako dřív.“ „Velmi zajímavé, sire Jelbarte, jenom pořád nechápu, co vás přivádí ke mně?“ „Přišel jsem, abych vás požádal o pomoc, pane Holmesi. Sotva jsem se dověděl, že jste v našem hrabství, hned mě napadlo, že vy jste ten pravý, kdo nám dokáže pomoci.“ „Ještě pořád čekám na vysvětlení.“ „Žiju v Chy Trevescan, to je dům blízko Sennenské zátoky, na samém konci cornwallského poloostrova. Hned u Lands Endu. Celou oblast tvoří šedá žula a o tamní osadě se kdysi říkalo, že je první i poslední vesnicí našeho ostrova. Stojí na otevřené skalnaté náhorní plošině a směrem na západ její pozemek končí žulovými útesy obrácenými do moře. Sennenská zátoka se nachází asi jednu a čtvrt míle od vesnice a dostanete se k ní úzkou cestou, která klesá mezi kopci strmě dolů k moři a pak se vine podél mořského břehu až k táhlé písečné pláži, která se stáčí k okraji Whitesand Bay, je to asi tak míli dlouhá písečná pláž. Místní lidé se tu obvykle živí lovem sardinek nebo humrů. Whitesand Bay působí dojmem přívětivého pobřežního pásma, ale o míli dál jsou v moři Brisons Rocks a pěkný kus od nich mys Cornwall, kde moře dokáže nadělat z velké lodě třísky, pokud má tu smůlu, že tam ztroskotá. Další skaliska, Tribbens, jsou na jihu a největší z nich se jmenuje Cowloe.“ Sir Jelbart se odmlčel. Holmes seděl bez hnutí a na nic se neptal. Náš host se konečně rozhodl pokračovat. „V posledních dvou týdnech ztroskotala na Tribbens tři plavidla.“ „Prosím vás, co je tak zvláštního na třech potopených lodích, když jste tady uvedl stovku či víc jiných, že si o ně děláte takové starosti?“ divil se Holmes. Jelbart se na něj překvapeně podíval. „Ale já jsem ještě neřekl, že je na tom něco zvláštního. Jak jste přišel…?“ „To je velice prosté,“ odpověděl Holmes unaveně. „Přece byste sem nepřišel, neseděl tady v těsné blízkosti mé dýmky a nevyprávěl zrovna o těch třech plavidlech ze stovek potopených, kdyby jen doplňovaly statistiku. Musí být něco, proč se zrovna o ně tak zajímáte. Snažně vás prosím, vysvětlete to!“ Sir Jelbart se naklonil dopředu. „Několik lidí z vraků přežilo. A ti všichni vypravují o podivném zjevení, které zavinilo, že se jejich lodě rozbily o skály.“ „A to zjevení?“ „Oni tvrdí, že lodě přilákala k pevnině Siréna.“ „Siréna?“ Po Holmesově tváři přelétl prchavý úsměv. „Předpokládám, že nemáte na mysli signalizační zařízení, jako je třeba píšťala.“ „Ne, pane, to rozhodně ne!“ drmolil host rozhořčeně. „Míním tím ducha, svůdnici, krásnou čarodějku.“ Sotva jsem potlačoval veselí, ale Holmes si začal klidně nacpávat dýmku. „Myslím, že byste měl raději svůj výrok objasnit, sire Jelbarte.“ „Lodě mířily k přístavu St. Ives. Byla to pobřežní plavidla. Hodně zdejších kapitánů proplouvá ústím Whitesand Bay, místo aby zůstávali venku na moři. Zkracují si cestu mezi Carn Bras Longships, skalnatými ostrovy na západě, a pobřežními útesy, aby získali čas. Odehrálo se to v noci. Kapitáni tady obvykle nemají s udržením kurzu žádné problémy, protože na strategických místech jsou světla, a navíc, kapitáni těch plavidel se ve zdejších vodách dobře vyznají. Všichni tři velitelé ztroskotaných lodí tudy už mnohokrát proplouvali.“ „Jak se ta krásná čarodějka projevovala?“ odvážil jsem se zeptat. „Všichni, kteří přežili, tvrdí, že se posádce zjevil přízrak tančící na skále.“ Ten člověk to bral tak vážně, že jsem nedokázal zadržet smích. „Ale Holmesi…,“ začal jsem, když jsem viděl, že se mě snaží káravým pohledem umlčet. „Jakým způsobem se ten přízrak projevoval?“ zopakoval mou otázku. „Nějaké podrobnosti, prosím.“ „Žena. Představte si, pane, nahá žena tančící na jednom z útesů. Vysoká postava, průsvitně bílá. Mnozí z těch, kdo přežili, říkají, že opravdu viděli skrze ni.“ „Slyšel někdo něco?“ „Když šly lodě ke dnu, tak ne, ale v následujících nocích zdejší lidé údajně zaslechli od skalisek cosi jako namáhavé dýchání. Znělo tak hlasitě, že za příznivého větru bylo slyšet až na břehu. Byly to syčivé vzdechy, jako by se za útesy skrýval nějaký obr. Místním teď Tribbens nahánějí hrůzu, třebaže dřív patřily k oblíbeným lovištím humrů.“ „Žádná hudba? Žádné Panovy píšťaly?“ zasmál jsem se sarkasticky. Než mohl host odpovědět, skočil nám Holmes do řeči. „Nic jiného ve skalách neviděli? Odvážil se je někdo prozkoumat?“ „Ne, pane. Zbylí muži byli k smrti vyděšení, víte, jak jsou námořníci pověrčiví. Když posádka uviděla přízrak, propadla panice a kapitáni ztratili přehled. Stačí chvilka nepozornosti a loď narazí na skálu. Zahynulo asi pětasedmdesát lidí, pane, a za hranicemi se šíří zprávy o siréně ze Sennenské zátoky, která prý láká muže do záhuby.“ „A vy jste přišel za mnou. Pročpak?“ „Protože navzdory úsměškům vašeho kolegy,“ pohlédl na mě nasupeně, „já, pane, na duchy nevěřím. Jsem metodista. Prostý člověk vyrostlý v prosté víře. Člověk, který důvěřuje rozumu. Myslím, že za tím vším je nějaké darebáctví, ale marně hledám vysvětlení.“ Holmes na okamžik odložil dýmku, opřel se v křesle, sepjal špičky prstů a pozorně se na sira Jelbarta zahleděl. „Přísahal bych, že přece jen nějaké vysvětlení máte, sire Jelbarte. Nějakou teorii, kterou mi hodláte předložit.“ „Studoval jsem četnost ztroskotání lodí podél našeho pobřeží, pane Holmesi, proto znám statistiky. Jsem přesvědčen, že v tom mají prsty lupiči.“ „Z vašeho vyprávění vyplývá, že ta Sennenská zátoka není od civilizace natolik vzdálená, aby se tam gang vrakařů mohl beztrestně pohybovat,“ vmísil jsem se do hovoru. „Pokud ovšem nejde o komplot s místním obyvatelstvem.“ „Mýlíte se, doktore,“ opravil mě sir Jelbart, „pobřežní linie není pro policii zrovna pohodlné stanoviště.“ „Ale tři lodě, pane…, jestli to je tak, jak říkáte… Zajisté je ta oblast nyní sledována mnohem ostražitěji, ne?“ „Popravdě ne. To právě je zapeklitá záležitost. Vyprávění o přízraku místní lidi vyděsilo. Jen si to představte, pane, historky o siréně, o nahé svůdnici tančící na skále, která spadá do vody tak příkře, že se tam nedá přistát, natož najít plošina, na které by se dala udržet rovnováha. A ta její mohutnost…, říká se, že ta postava je vysoká nejméně dvanáct stop. Nikdo z okolí se po setmění neodváží ani na pobřeží, dokonce ani pan Neal, náš pastor. Teď obchází lidi a varuje je, aby se tomu místu vyhýbali, pokud nechtějí onu čarodějnici vidět a skončit jako Lotova žena, když se otočila, aby spatřila Sodomu a Gomoru.“ „Tohle že dělá?“ podivil se Holmes. „Říkáte, že váš bratr pracuje na berním úřadě? Sdělil jste mu svůj názor?“ „Ano.“ „A co on na to?“ „On můj názor nesdílí.“ „Proč?“ „Protože lodě ztroskotaly a potopily se. Drobné trosky, pokud nějaké jsou, zanese moře ke břehu. Bratr zastává názor, že jestli jde o práci vrakařů, co se pak děje s kořistí? Lodě jdou rovnou ke dnu. Zdá se, že na tom nikdo nevydělá. Proto se domnívá, že vykradače vraků můžeme vyloučit.“ „To je správná logická dedukce,“ souhlasil Holmes. „Nicméně každý jiný výklad je nesmyslný. Rozhodně jsem přesvědčen, že pro celou tu věc musí existovat nějaké rozumné vysvětlení. Odmítám uvěřit, že jakási Siréna láká projíždějící lodě do skalisek. Přízrak? Duch? Proto jsem přišel za vámi, pane Holmesi. Jsem si jist, že vy v nadpřirozené síly nevěříte.“ „Právě naopak,“ odpověděl Holmes vážně. „Kolik nadpřirozeného, a přece přirozeného nebylo dosud objasněno? Povězte mi, sire Jelbarte, jaké bylo zrovna počasí, když ty lodě ztroskotaly?“ „Počasí?“ „Ano, byla bouřlivá noc, mlha, silné vlnobití?“ Sir Jelbart zavrtěl hlavou. „Naopak! Ztroskotaly vždy za jasné noci. Byla dobrá viditelnost a klidné moře. Právě proto kapitáni těch tří nešťastných lodí odsouzených k záhubě pluli tak blízko tribbenských útesů. Za špatného počasí by zkušený námořník zůstal na volném moři a snažil se držet loď od skalisek co nejdál.“ „A váš bratr, kapitán Trevossow, tu oblast prozkoumal?“ „Chystá se k tomu právě dnes v noci. Proto jsem se odvážil za vámi přijít, bojím se totiž o jeho život. Z Penzance pluje celou noc podél pobřeží až do St. Ives Torrington Lass. Tribbens by měla míjet o půlnoci. Bratr chce být na palubě, aby si prohlédl útesy, až budou proplouvat kolem.“ „Není to nebezpečné, když uvážíme, co se přihodilo předchozím lodím?“ zeptal jsem se. „Dnes bude jasná noc a klidno,“ odpověděl. „Za normálních okolností by žádné nebezpečí nehrozilo. Ovšem…,“ skončil výmluvným pokrčením ramen. „Váš bratr je určitě rozumný člověk,“ mínil Holmes, „a na každou mimořádnou událost bude tedy připraven, nemyslíte?“ „Není ani kapitánem lodě, ani členem posádky,“ upozornil nás sir Jelbart. „Vzbudil jste mou zvědavost, sire Jelbarte,“ řekl Holmes zamyšleně. V tom okamžiku strčila hlavu do dveří paní Chirgwinová a oznámila, že oběd je hotový a host nehost, ona si nepřeje, aby jí někdo kladl za vinu, pokud jídlo vychladne. Holmes se s úsměvem zvedl. „Snažně vás prosím, sire Jelbarte, zůstaňte na oběd, a až se najíme, doprovodíme vás k Sennenské zátoce. A jestli nám poskytnete ubytování, zdržíme se přes noc. Mimochodem, máte možnost získat nějaký člun a sehnat námořníka, který by byl ochoten nás zavézt k těm strašidelným skaliskům?“ Sir Jelbart vstal a podal mu ruku. „Zajisté, pane, mám. Jsem rád, že instinkt, který mě sem vedl, byl správný.“ Cesta z Poldhu Bay do vesnice Sennen byla delší, než jsem čekal; vedla kolem protáhlého pásma Mount’s Bay přes město Penzance po nehostinné vnitrozemské silnici, míjela místa s cizími neanglicky znějícími názvy jako třeba Buryas, Trenuggo, Crows-an-Wra, Treave a Carn Towan. V podvečer jsme konečně dorazili k domu sira Jelbarta, k Chy Trevescan. Byla to právě ta cesta opuštěnou krajinou s vyčnívajícími balvany a starověkými kříži, která dokládala, aspoň podle mého soudu, že Cornwall je skutečně „zemí mimo Anglii“. Prastaré tajemné území ztracené v čase. Slunce stálo nízko nad obzorem, svítilo nám pomalu rovnou do očí, když jsme přijížděli nad Whitesand Bay po silnici, která vede na jih do Sennenu. Sledoval jsem působivý oblouk písečné pláže dlouhý asi jednu míli. Sir Jelbart byl znalcem místním folkloru. Tady zřejmě přistál anglosaský král Athelstan[19] ve snaze podrobit si Kelty z Cornwallu. Tady se falešný následník Perkin Warbeck[20] vylodil cestou z Irska v marné snaze zmocnit se anglické koruny. Teď bylo moře klidné, ale náš průvodce nám řekl, že obvykle naráží na břeh v dlouhých příbojových vlnách. „Tamhle u toho výběžku je loďka,“ všiml si Holmes. „Zdá se mi, že má k zádi připevněný jakýsi velice podivný motor.“ Sir Jelbart se zadíval tím směrem. Kotvila na severní straně velkého zálivu, na opačném konci, než byla Sennenská zátoka. „Tam je Aire’s Point.“ Přimhouřil oči a zaostřil zrak na výběžek. „Á, to je člun mladého Harryho Penwarna.“ „Co dělá?“ „Nemám ponětí. On je něco jako vynálezce. Ale samozřejmě jen amatér. Jednou mi to všechno vysvětloval. Penwarnův dům je hned vedle Aire’s Point, u Tregriffianu. Smutná historie.“ „Pročpak?“ zajímal se Holmes. „Penwarnovi tady patří k nejstarším rodům, jenže otec mladého Harryho byl hazardní hráč. Rozházel většinu rodinného jmění. Zastřelil se, když mladý Harry ještě studoval v Paříži na Sorbonně, už je to skoro deset let. Harry se vrátil a pokouší se udržet Tregriffian v chodu. Velmi šikovný mládenec. Má spoustu takových těch nových technologických nápadů, ale pořád se trápí. Mnohokrát jsem si všiml, že má oči jakoby zalité krví. Ponocuje, víte?“ Každý by určitě řekl, že Chy Trevescan je velký dům. Jenomže byl ošklivý. Sražený, zaťatý a roztáhlý jako celý ten žulový kraj. Jen co jsme projeli hlavní branou, všimli jsme si, že venku stojí bryčka s poníkem. Byl to dvoukoláček. Na schodku stál muž se zachmuřenou tváří a černé sukno jeho obleku prozrazovalo, že jde o duchovního. „Sire Jelbarte,“ vítal ho, ještě než stačil vystoupit, „já ten podnik neschvaluji! Slyšel jsem, že se váš bratr dnes v noci chystá na Torrington Lass, a já s tím zásadně nesouhlasím.“ „Náš pastor pan Neal,“ vysvětloval sir Jelbart šeptem. A pak hlasitě: „Nechápu, co je vám do toho, pane. Vy jste se zbavil zodpovědnosti za své stádo, když jste nedokázal lidi přesvědčit, že to, co se děje na Tribbens Rocks, není dílem ďáblovým. Teď tedy my s bratrem musíme vzít věci do vlastních rukou.“ Obličej pane Neala se zkřivil zlostí. „Jako váš pastor to zakazuji. Nemáte právo zasahovat do záležitostí onoho světa. Bylo to řízení boží, že se ty lodě potopily, neboť jejich posádka byla určitě zkažená. Bůh trestá jejich hříchy, jinak by zakročil a zachránil je před záhubou! Pravím vám, to Bůh vede lodě k Tribbens Rocks! Jejich réva je z révy sodomské a zraje na vinicích gomorských; jejich zrnka jsou jedovatá a jejich hrozny trpké…“ „Deuteronomium!“[21] vykřikl do toho Holmes a jeho ostrý tón způsobil, že pastor překvapeně zamžikal a zmlknul. „Ale sem se zrovna moc nehodí. Bůh by zajisté neplýtval časem tak, že by organizoval ztroskotávání lodí, pane Neale, jen aby potrestal duše, které šly do těch útesů vstříc svému osudu.“ „Varuji vás, pane,“ volal pastor, „nepokoušejte se zasáhnout, jinak i vy skončíte smrtí bezbožníků…“ „Pán hlídá cesty spravedlivých,“ odpověděl Holmes citátem z téhož žalmu. Pastor se otočil a šplhal do svého dvoukoláku. „Varoval jsem vás!“ vykřikl, když se usadil v bryčce za koníka, a zmizel na příjezdové cestě. Sir Jelbart nám nabídl, abychom se šli dovnitř občerstvit, a poslal pro místního rybáře, jemuž důvěřoval. Holmes navrhl, abychom výpravu, která se vydá ke skaliskům, tvořili my dva spolu s oním převozníkem. Jmenoval se Noall Tresawna a byl to prostý sporý chlapík. Holmes mu vysvětlil, o co nám jde, a rybář nic nenamítal. Když se jej Holmes zeptal, jestli slyšel o tom nadpřirozeném úkazu, Tresawna přikývl. „A vy se ani trochu nebojíte, příteli?“ zeptal se Holmes. „V té lodičce musíme mezi útesy spoléhat na vaše nervy a zkušenosti.“ „Rozhodně se bojím Boha, pane,“ odpověděl Tresawna. „Modlím se, držím se Desatera a vkládám svůj osud do rukou božích. Jak stojí psáno v Knize knih: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači…“ A do toho vpadl Holmes: „…nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“[22] Na Tresawnu to zřejmě udělalo dojem. „No jo, pane, tak to určitě je, a proto se přízraků nebojím.“ Když se blížila půlnoc, Tresawna nám přišel naproti až ke kuchyňským dveřím a za svitu lucerny nás vedl přes pole k vrcholu útesu, odkud jsme měli výhled k Tribbens. Ten výběžek se jmenoval Pedn-men-du, což znamená mys z černého kamene, jak mi Holmes později sdělil. K místu, kde měl rybář přivázaný člun, vedla stezka připomínající příkré schodiště. Noc jako by byla z tmavomodrého sametu. Na obloze pomrkávaly jasné bílé hvězdy, měsíc, teprve v první čtvrti, vydával jen slabé světlo. Sotva byl Tresawna ve člunu, zhasl lampu, protože znal pobřežní vody lépe v přirozeném, třebaže tlumeném osvětlení než v umělém. Když jsme se usadili na zádi, Holmes se ke mně naklonil: „Vzal jste si revolver, Watsone, jak jsem vás žádal?“ „Vzal. Čekáte snad, že budu střílet na obnaženou tanečnici vysokou dvanáct stop?“ zeptal jsem se sarkasticky. „To tedy rozhodně ne, kamaráde. Čekám, že tam potkáme mnohem hmatatelnější terč z masa a kostí.“ Loďka se pohupovala na klidném setmělém moři kolem strmých srázů Pedn-men-du směrem k místu, kde jsme viděli bílou linku zpěněných vln podél pláže Whitesand Bay. „Teď přijdou Tribbens, pane,“ zvolal převozník, ukazuje směrem k temným stínům, jež se před námi vynořily. Mohli jsme slyšet šum oceánu, který vzdychal a zlehka do nich narážel. „Nevypadají tak hrozivě,“ odvážil jsem se poznamenat. „Pro nás v tomhle malém člunu ne, pane,“ souhlasil Noall Tresawna. „Ale velký plavidlo s nižším kýlem můžou rozštípnout skrytý zubatý skály, který jsou zrovna teď jen pár stop pod náma.“ „To se stalo lodím, které se zde potopily?“ zeptal se Holmes. „To je tak, pane. Dobrej kapitán vede svou loď mezi Tal-y-men a Kettle’s Bottom na západě, nebo mezi Kettle’s Bottom a Pealem na východě. Pak ještě existuje přímá cesta mezi Shark’s Fin a Tribbens a dál přes zátoku. Ale slyšel jsem od těch, který přežili, že jak byli zvědaví na tu tančící dámu, zajeli na pravoboku moc blízko k útesům, a než to zjistili, lodní kýly byly proříznuté, jako když nůž projede máslem.“ „Je tady velká hloubka?“ „Možná ne moc velká, ale stačí to.“ „Co si myslíte vy? Proč ty lodě ztroskotaly? Mají to na svědomí vykradači vraků?“ „Já to, pane, nerozhodnu, ale tohle bych neřekl. Kdyby to dělali vrakaři, proč by si vybírali místo, odkud lodě nedostanou k pobřeží, aby si tam pak mohli náklad klidně vyzvednout. Takhle se to dělávalo za starejch časů. Ale tady? Lodě se potopí a jdou rovnou ke dnu. Žádný proudy ke břehu nic nedonesou.“ Mezitím jsme se ocitli kousek od skalisek. Jedno, které se nacházelo nejblíž k útesům, připomínalo svou velikostí ostrov, a jak jsme se dověděli od Tresawny, říkali mu Cowloe. Za ním vystupovaly z moře dvě další velké skály. Holmes pohlédl na kapesní hodinky. „Je skoro půlnoc. A pokud sir Jelbart správně stanovil časový plán Torrington Lass, měla by se už brzy objevit.“ Tresawna složil vesla a odpočíval. Až na věčný šum moře bylo všude ticho. Pak náhle jako by vodu mezi skalisky ozářilo podivné bílé světlo. Zmocnil se mě neovladatelný strach, jaký jsem dosud nepoznal. A to mohu říct, že jsem se už dostal do všelijakých svízelných situací. Ani když jsem utrpěl zranění v bitvě u Maiwandu, kde jsem čelil hordám divokých afghánských kmenů a myslel si, že vydechnu naposled, necítil jsem takovou úzkost. Tiskl jsem Holmesovu paži jako ve svěráku. „Proboha, Holmesi! Podívejte se! Řekněte mi, že je to jen výplod mé fantazie! Řekněte, že vy to nevidíte!“ Nejvzdálenější útes zalévalo studené bílé světlo. A v té nezemské bílé záři stála obrovitá žena vysoká téměř dvanáct stop. Postava se podivně chvěla, takže byla celá průsvitná a já mohl skrze ni vidět útesy. Byla to půvabná žena. Přímo krásná. A byla nahá. Chlípně se svíjela a tančila v tak vyzývavých pozicích, jaké jsem nikdy předtím neviděl; svůdná a okouzlující pohybovala se jako čarodějka, která vábí do svých osidel duše, jež nedokážou odolat. Vlasy v týlu se mi zježily. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Cítil jsem se jako králík před hadem. „Fascinující!“ mumlal Holmes vedle mě. Z dálky se ozval zvuk lodní sirény. „No tak, Watsone, starý brachu, seberte se!“ strčil do mě Holmes. „Blíží se Torrington Lass.“ Zmámeně jsem na něj pohlédl. „Ale Holmesi, copak ji nevidíte… Bůh nám pomoz, je to přízrak…!“ Holmes se prudce otočil k Tresawnovi. „Máte připravené ty rakety, jak jsem vás žádal?“ „Mám, pane Holmesi.“ Odvracel pohled od skaliska a drmolil nějakou modlitbu. „Musíme je okamžitě vystřelit. Už není čas, abychom se dostali k útesům dřív, než na ně Torrington Lass narazí.“ Tresawna měl tři rakety, které používají lodě jako nouzový signál. Položil jednu na příď a škrtl zápalkou. Ve chvíli se vznesla k noční obloze. Ve vzdálenosti asi půl míle jsme zahlédli světla parníku plujícího naším směrem. Tresawna vyslal k nebi dvě zbylé rakety a konečně jsme uviděli, že se loď stáčí k západu a nabírá opět severní kurs. „A teď,“ zvolal Holmes vítězně, „vzhůru do skal!“ Sotva jsme se obrátili a Tresawna začal ze všech sil veslovat k útesům, ozvalo se třesknutí, jako by výstřel z pušky. Nadpozemské bílé světlo náhle zmizelo a všechno se ponořilo do tmy a ticha. „Přestaňte veslovat,“ vyštěkl Holmes. Seděli jsme mlčky. Neozývalo se nic, jen moře šumělo dál. Holmes hluboce vzdychl. „Nemyslím, že bychom do rozbřesku mohli ještě něco dělat. Dnes v noci už víc neuvidíme. Raději nás zavezte do Chy Trevescan a přijďte pro nás zítra znovu, jakmile se rozední.“ Holmes měl jednu ze svých nesnesitelných nálad, na otázky neodpovídal, dokonce ani když se ho sir Jelbart vyptával, co se vlastně přihodilo. Na druhý den ráno, jen co jsme se nasnídali, vstoupil vysoký námořní důstojník a sir Jelbart se s ním přátelsky vítal. Představil ho jako svého bratra kapitána Silase Trevossowa. Kapitán přijel ráno ze St. Ives. Holmes přiznal, že je zodpovědný za ty vystřelené rakety, jimiž zachránil Torrington Lass před přízrakem, který by ji vylákal do skal. „Díky Bohu, že jste to udělal. Kapitán i posádka byli úplně ochromení. Když loď zachvátil strach, zůstali jako přimražení. Až když jsme uviděli vaše varovné signály, kapitán se vzpamatoval a chopil se kormidla, aby změnil kurz.“ „Jdete právě včas, kapitáne, abyste se k nám přidal,“ zval jej Holmes. „Myslím, že by to pro vás mohlo být zajímavé, a ujišťuji vás, že do večera můžete mít původce těch ztroskotání za mřížemi. Génia přímo ďábelského.“ O hodinu později jsme byli Holmes, kapitán Trevossow, Noall Tresawna a já znovu ve skalách, jež ovšem za denního světla působily méně hrozivě. „To je skála, na které jsme viděli tu tanečnici,“ ukázal Holmes. „Jedeme tam.“ Připluli jsme blíž k útesu, na němž v noci tančila obrovitá žena. „Podívejte se!“ zvolal jsem. „Podívejte se na ten spád, jaký má čelní stěna. Žádná skutečná bytost by tam nemohla stát, natož tančit. Je to v úhlu skoro čtyřicet pět stupňů.“ „Skoro šedesát, Watsone,“ opravil mé Holmes chladně. „Tak hladkou skálu jste ještě neviděli. A všimněte si, čím je pokrytá.“ Zamračeně jsem si ji prohlížel. „Čím je pokrytá? Vždyť je to jen guáno!“ „Správně, příteli doktore. Je to za léta nahromaděný trus mořských ptáků, žlutohnědá hmota; jako by ta skála, tedy její ohlazená svislá plocha, byla vybělená.“ „Nechápu, co to má společného s námi.“ Holmes jen zasmušile zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem. „A teď, Tresawno, veslujte k tamtomu útesu.“ Ukázal na velké skalisko vystupující z vody asi o patnáct yardů dál. Přirazili jsme k němu bez obtíží, protože vlny nebyly vysoké, a Holmes trval na tom, že vyšplhá nahoru, zatímco my budeme udržovat člun na místě. Vzal s sebou malou plátěnou tašku, kterou si přinesl z domu sira Jelbarta. Nějakou dobu prohledával určitou oblast a přitom se pořád ohlížel na první útes pokrytý guánem, jako by zkoumal jeho velikost nebo polohu. Nakonec se obrátil ke třetí skále stojící šikmo k oběma předchozím. Zdálo se, že odhaduje vzdálenost mezi nimi. Nacházela se nějakých patnáct yardů od nás, byla vyšší než ostatní a také širší. Holmes slezl zpátky do loďky. „Co jste našel, Holmesi?“ zeptal se kapitán Trevossow, protože Holmes předtím strčil několik předmětů do tašky. Podal ji kapitánovi a ten do ní nahlédl. „Opatrně,“ upozornil jej Holmes. „Jsou ostré.“ „No ne, vždyť jsou to jenom skleněné střepy!“ „Jenom?“ Holmes zvedl obočí. „Ve skutečnosti to není jen sklo. Jsou to kusy roztříštěného dutého zrcadla.“ Na další otázky neodpovídal, zato však nařídil Tresawnovi, aby vesloval ke třetí skále, na niž ukázal. Ta měla při úpatí přírodní tůňku, která nám posloužila jako skvělé přístaviště. Mohli jsme tedy všichni vystoupit a dostat se stezkou vedoucí kolem skaliska, připomínajícího ostrov, až k malé jeskyni. Vchod do ní nebyl vyšší než čtyři stopy. Když ji Holmes uviděl, radostně vykřikl. Okamžitě se sklonil a vlezl dovnitř. Bylo tam místo jen pro něho, ale vzápětí jsme slyšeli další nadšený výkřik. Znovu se vynořil a tlačil před sebou velkou skleněnou hranatou nádobu obsahující kovové součástky, zinek a jakýsi další materiál. Ten byl zřejmě uložený vzadu v jeskyni a Holmes jej odtamtud vytáhl. Vydával zápach jako nějaká chemikálie, snad salmiak. „Co vy na to?“ zeptal se. Vyměnili jsme si s kapitánem Trevossowem nechápavé pohledy a pokrčili rameny. Holmes netrpělivě vzdychl. „To je Leclancheův článek, a pěkně silný,“ řekl popuzeně, když viděl, že nic nechápeme. „Elektrická baterie?“ svraštil čelo kapitán Trevossow. „Kde ta se vzala na téhle Bohem zapomenuté skále?“ Holmes na něho vrhl jeden ze svých záhadných pohledů. „Jsem přesvědčen, že brzy najdeme odpověď.“ Najednou vytáhl z kapsy lupu a zkoumal plochý kámen, který stál uprostřed vstupu do jeskyně. Spustil se na všechny čtyři a zřejmě hleděl od kamene přímo přes moře k malému útesu, na kterém našel zrcadlové střepy. „Všimli jste si tady těch žlábků a zbytků kovu na kameni?“ zeptal se nás. Oba jsme přikývli, ještě pořád celí popletení. Holmes vstal a spokojeně se usmál. „Výborně. Domnívám se, že teď navštívíme pana Harryho Penwarna v Tregriffianu.“ Trvalo delší dobu, než jsme doveslovali zpátky na pobřeží a v Chy Trevescan vyzvedli sira Jelbarta. Noalla Tresawnu jsme nechali tam, aby se postaral o člun. Sir Jelbart, jeho bratr, Holmes a já jsme nasedli do bryčky a jeli přes Sennen po cestě nad Whitesand Bay do Tregriffianu. Harrymu Penwarnovi nebylo víc než pětatřicet. Mladý muž, za jehož chlapeckým vzezřením se skrývala jistá tvrdost. Jeho úsměv, to byl jen pohyb obličejových svalů; přesto nás pozval do domu. Dívá se podezíravě, pomyslel jsem si. Vtom jsem si všiml, že má oči podlité krví. Jeho sluha byl mohutný chlap, tvářil se zarputile a vypadal spíš jako voják nebo námořník než jako sloužící. Mluvil málo, ale když promluvil, měl zřetelný francouzský přízvuk. „Co si přejete, sire Jelbarte?“ zeptal se Penwarne. „Co přivádí vás a vaše přátele až k nám domů?“ V tom okamžiku zasáhl Holmes. „Promiňte,“ omlouval se, „ale když jsem viděl tuhle vaše potápěčské pokusy, chtěl jsem se s vámi setkat.“ Penwarnovy oči se zúžily. Pohlédl na sira Jelbarta, který překvapeně hleděl na Holmese. Holmes se usmál. „Vážený pane, čtu, co píše Kleingert z Vratislavi o pokusech s potápěčským zařízením, a vy zřejmě používáte přístroj, který dodává potápěči stlačený vzduch.“ Harry Penwarne se zakabonil. „Zajímá vás potápění do mořských hlubin, pane Holmesi?“ „Moc toho zatím nevím,“ připustil Holmes. „A přiznávám, že jsem jen amatér. Vím však, že existují nějaké nové francouzské vynálezy, které umožňují potápěči, aby zůstal pod vodou delší dobu.“ „Myslíte novou úpravu kompresoru, kterou provedl Laplace na Sorbonně?“ zajímal se Penwarne. „Přesně tak. Jestli tomu dobře rozumím, i vy jste na Sorbonně studoval.“ „Absolvoval jsem ji před deseti lety.“ „A co jste, prosím pěkně, vystudoval?“ „Pochopitelně lodní stavitelství.“ „Domnívám se, že tam tenkrát zkoušel svůj nový vynález doktor Marey, že?“ „Doktor Marey? Toho pána neznám.“ Potřásl Penwarne hlavou. „Já se medicínou nezabývám, pane Holmesi.“ Holmes na něho vrhl pronikavý pohled. „Ale já jsem neřekl, že byl doktor medicíny.“ Penwarne sevřel rty. „Nicméně máte pravdu. Byl to lékař, ale jeho pokusy se týkaly jiného oboru. Před deseti lety vynalezl za pomoci obyčejného fotografického aparátu první pohyblivé obrazy.“ „Proč myslíte, že by mě to mohlo zajímat?“ zeptal se Penwarne nedůtklivě. „Můj obor je lodní stavitelství, pane.“ „Jste obdařen bystrým intelektem, pane Penwarne. Vy jste možnosti Mareyova aparátu předvídal a začal jste jej sám zdokonalovat. Jenomže před dvěma lety patentovali v Paříži svůj kinematograf Auguste a Louis Lumièrové. Přišli s kombinací kamery a projektoru, který vytvoří šestnáct obrázků za sekundu. Byl jste zničený. Pracoval jste přece na podobném systému, ale oni vás předběhli. A tak jste, o tom jsem přesvědčen, použil svůj vynález k jiným účelům.“ „Nemám tušení, o čem to mluvíte,“ ohradil se Penwarne, jehož tvář teď úplně zbělela. Očividně znervózněl. Konečně jsem pochopil, kam Holmes míří. „Váš otec přišel na mizinu. Zoufale jste potřeboval získat zpět rodinné jmění, jinak byste musel Tregriffian prodat, a zaplatit tak otcovy dluhy. Proto se vám v hlavě zrodil strašný plán, plán, který by z vás sice udělal hromadného vraha, ale také boháče. Využil jste projektoru a filmu, abyste vlákal tři lodě do záhuby. Jako to už celých sto let dělalo tolik jiných v této části země, začal jste i vy vykrádat vraky.“ „Jak se mi podle vás podařilo vlákat je tam?“ „Pomocí filmu s nějakou tanečnicí, jenž jste pravděpodobně natočil v Paříži. Musel jste zvolit úhly, které by zajistily, že lodě obraz uvidí, a k tomu jste potřeboval ještě třetí věc. Duté zrcadlo, které by odrazilo obraz, vysílaný vaším projektorem, na protější velkou skálu pokrytou guánem. A právě tato téměř vybělená hmota posloužila jako vhodná plocha, na niž se obraz promítl.“ „Nesmysl,“ vyhrkl Harry Penwarne, ale už se celý třásl. „Ty lodě šly ke dnu daleko od útesů. I kdybych takovou věc dokázal, jakpak bych asi vyzvedl z vraků kořist?“ „V noci jste se k nim pak s vaším pomocníkem potápěli. Lidé slyšeli hučení a přerývaný dech kompresoru, ale váš člun kotvil za útesy, takže ho nemohli vidět. Mám za to, že jste dole hledali jen lodní trezory a vybírali hotovost a šperky. Možná jste měli v plánu vyzvednout obtížněji dosažitelné věci někdy později…“ Harry Penwarne se napůl zvedl z křesla, ale jeho bledý obličej a tmavé oči nesměřovaly k Holmesovi. Upřeně hleděl někam za jeho hlavu. „Jean-Claude! Ještě se z toho můžeme dostat,“ zvolal francouzsky. „Neprozraď se…!“ Okamžitě jsem se otočil a uviděl Penwarnova sluhu s revolverem namířeným na Holmese. Přiznávám, že když jsem sloužil u northumberlandského pluku, byl jsem považován za elitního střelce, ale ještě nikdy jsem nestřílel tak dobře jako v tomto případě. Mířil jsem od boku, protože jen tak daleko jsem stihl vytáhnout svůj revolver a vypálit ránu, jež zasáhla Jean-Clauda do ruky. Zařval bolestí a upustil zbraň. Kapitán Trevossow se vrhl vpřed a sebral ji, aby jí držel sluhu v šachu. Já jsem měl nyní na mušce Harryho Penwarna, ale otřes z odhalení jeho hanebných zločinů mladíka docela ochromil. Zhroutil se zpět do křesla. „Nemohu tomu uvěřit,“ zvolal šokovaný sir Jelbart. „Jak jste začal podezírat mladého Harryho?“ „Jakmile jsem si uvědomil, že má ve svém člunu kompresor, to už jsem řekl. A taky když jste se zmínil, že mívá oči zalité krví. To způsobují popraskané cévky v oku, hloubkové potápění v moři s sebou nese toto nebezpečí a zatím se je nepodařilo překonat.“ Sir Jelbart zakroutil hlavou. „Neuvěřitelné,“ mumlal si pro sebe. „Vaše teorie byla naprosto správná, sire Jelbarte. Zůstával jediný problém: jak to funguje? Prohlídka domu snad přinese důkazy,“ prohlásil Holmes sebevědomě. „Najdete kamery, projektory, elektrické baterie, které převážel do jeskyně, aby uvedl projektor do chodu, ale především film s tou mladou tanečnicí.“ „Co znamenalo to roztříštěné sklo, pane Holmesi?“ zeptal se kapitán Trevossow. „Proč bylo rozbité?“ „Předtím si nikdo nevšiml zrcadla, které Penwarne postavil tam, kde odráželo obraz na správné místo, to jest na místo, které bylo z lodě dobře vidět. Když neměl co na práci, mohl zajet k útesu a zase je odstranit. Jenomže včera v noci pochopil, že někdo pátrá mezi skalisky. Prozradily nás rakety. Aby zničil důkaz, tedy to duté zrcadlo, rozbil je výstřelem z pušky nebo pistole, a ušetřil tak čas. Nemusel tam už veslovat od stanoviště, kde měl kameru. Vypnul projektor, rozebral ho a se spolupachatelem Jean-Claudem pospíchal ve člunu domů. Ve chvatu zapomněl vzít použité Leclancheovy baterie.“ Jak Holmes předpověděl, ve sklepě starého domu jsme objevili hotovou laboratoř včetně Penwarnových vynálezů, modelů kamer a projektorů i kotouče filmů, které natočil. Holmes si to všechno s velikým zájmem prohlížel. „Zdá se, že pokud jde o vývoj kamer, projektorů a filmů, jež náš přítel Penwarne používal, předčil Lumièra v mnoha ohledech. Celuloid pokrytý citlivou vrstvou je dobrým zdrojem inspirace. Za jiných okolností se mohl stát geniálním průkopníkem nové kinematografie a mohl nadělat velké jmění. Místo toho jako všechny zvrácené talenty sáhl ke zločinu. On a jeho spoluviník budou bezpochyby zanedlouho kráčet brzy ráno vstříc konopné oprátce v Bodmin Moor. Když to vezmeme kolem a kolem, počínal si hloupě.“ Zamračil jsem se. „Proč hloupě, Holmesi?“ „Protože nejúspěšnějším zločincem je ten, kdo na sebe ani na svůj čin neupozorňuje. Nahá Siréna tančící na skalisku – proboha! To samo o sobě již stačilo přilákat nejrůznější zvědavce, kteří se hrnuli do této zapadlé části Cornwallu. Nadpřirozené úkazy přitahují lidi stejně jako světlo můry. Dříve nebo později by byl dopaden tak jako tak.“ „Ale vy jste jej dopadl dříve, Holmesi,“ zdůraznil jsem. „Nevyžadovalo to ode mne žádné velké duševní úsilí, vážený příteli. Obávám se, že mé deduktivní schopnosti by u čtenářů klesly v ceně, kdyby si mysleli, že zrovna tohle je případ, na který jsem nějak hrdý. Proto vás snažně prosím, abyste svou zprávu o něm neuveřejňoval dřív, než setřesu smrtelný svůj úděl.“[23] Z hloubi duše si povzdechl. „A teď, doufám, můžeme odjet zpět do našeho domku, aniž bychom se museli bát dalšího vyrušení. Nakonec jsem tady proto, abych si od podobných akcí odpočal. Ještě jednou, můj milý Watsone, navrhuji, abychom tu záležitost pustili z hlavy a s čistým svědomím se vrátili ke studiu chaldejských kořenů, jež lze v cornwallské větvi tohoto pozoruhodného keltského jazyka zajisté vystopovat.“ Ponožka bez krve ANNE PERRYOVÁ Anne Perryová o sobě napsala: „Narodila jsem se v Blackheath v Londýně roku 1938. Od útlého dětství jsem ráda četla a mezi mé oblíbené autory patřil Lewis Carroll a Charles Kingsley. Odjakživa jsem chtěla psát, ale trvalo dvacet let, než jsem napsala knihu, která byla přijata k vydání. Byl to The Cater Street Hangman (Kat z Cater Street), jenž vyšel roku 1979. Viktoriánskou dobu jsem si zvolila náhodou, ale jsem za to osudu vděčná, neboť to byla pozoruhodná doba v britské historii, plná protikladů, chudoby i bohatství, společenských změn, rozpínavosti impéria ale i podnětných myšlenek. Ve všech rovinách společnosti bylo možné nalézt jak to dobré, tak to zlé, štěstí i zoufalství.“ Celé týdny se neobjevil žádný zajímavý případ a všelijaké bezvýznamnosti, s nimiž se na mého přítele Sherlocka Holmese lidé obraceli, jej už nudily. Jeho podrážděnost dosáhla takového stupně, že jsem s úlevou přijal pozvání starého kamaráda Roberta Hunta, vdovce, který žil na venkově kousek od kouzelného města Durhamu. „Jen jeďte, Watsone,“ pobízel mě Holmes, rozhodně se však přitom netvářil ani potěšeně, ani povzbudivě. „Jeďte hned odpoledním vlakem,“ dodal, hledě zachmuřeně do novin. „V této roční době dorazíte do kterékoli vesnice ještě před setměním. Sbohem.“ A s tím mě propustil. Musím se přiznat, že bych odjížděl ve veselejším rozpoložení, kdyby bylo rozloučení srdečnější. Ale cesta v pozdním létě z Londýna na sever do otevřené yorkshirské krajiny a pak stoupání k vrchovinám a rozlehlým liduprázdným vřesovištím hrabství Durham mi ohromně spravily náladu. Celou tu dobu, než mě krátká pouť zavedla do kraje, kde měl Robert Hunt svůj pěkný dům, jsem se pro sebe usmíval a naplno vnímal zvláštní krásu tohoto koutu světa. Nic tady nepřipomíná domácká hrabství v okolí Londýna, zato zde najdete volný prostor, velmi jasné světlo a zvlněné pláně, kde vrch za vrchem mizí v dáli, jež se ztrácí v jemných odstínech modré a nachové, dokud se na obzoru nerozplyne v oblacích. Když vlak přejel vysoký hřeben a já pohlédl dolů ke vsi, připadalo mi, že jsem se ocitl na střeše světa. Divže se mi nezatočila hlava. Telegrafoval jsem předem, abych Hunta zpravil o svém příjezdu. Představte si tedy mé překvapení, když mě na opuštěném nádraží nikdo nečekal, a já se s kufrem v ruce musel plahočit setmělou krajinou; navíc tu bylo chladněji, než jsem byl zvyklý, neboť jsem se teď nacházel mnohem severněji a ve značné nadmořské výšce. Ušel jsem nějaké čtyři míle zmožený únavou i zlostí, když mi konečně jakýsi postarší člověk ve dvoukoláku nabídl, že mě sveze. Nasedl jsem a do Morton Grange dorazil vyčerpaný, zaprášený a bez nálady. Sotva jsem se dotkl nohou země, když tu nějaký muž, zřejmě čeledín, vyběhl zpoza rohu domu a tvář mu zazářila divokou nadějí. „Našel jste ji?“ volal na mě. Z mého zmateného výrazu okamžitě pochopil, že ne, a přemohlo ho zoufalství tím větší, že chvíli předtím zřejmě ještě doufal. Cítil jsem s ním a jeho zjevně hlubokým utrpením. „Je mi líto, nenašel,“ řekl jsem. „Kdo se ztratil? Mohu pomoci při pátrání?“ „Jenny!“ vydechl. „Jenny Huntová, pánova dcerka. Má teprv pět let! Bůh ví, kde je! Zmizela ve čtyři odpoledne a teď je skoro deset. Ať jste, kdo jste, pane, pro všechno na světě, pomozte mi hledat – ale kde by se ještě mělo hledat, to teda nevím.“ Byl jsem zděšený. Jak se mohlo pětileté dítě, a k tomu dívka, zatoulat a zmizet na takovou dobu? Rychle se stmívalo, a jestli se jí zatím něco nestalo, brzy prochladne a určitě bude vystrašená. „Samozřejmě!“ souhlasil jsem, položil kufr na první schod a došel k němu. „Kde mám začít?“ Následovaly nejstrašnější hodiny, na které se dokážu upamatovat. Přítel Robert Hunt sice zaznamenal mou přítomnost, ale byl tak pln úzkosti o své jediné dítě, že mi jen poděkoval za pomoc a hned začal hledat znovu a znovu na místech, jež připadala v úvahu. Sloužící se rozběhli k sousedům, třebaže nejbližší bydlel čtvrt míle daleko. Po celém okolí bylo ve tmě vidět lucerny, protože pořád přibývalo těch, kteří se zapojili do pátrání. Nevzdali bychom se, i kdyby to mělo trvat celou noc – ani muž, ani žena; ano, také ženské osazenstvo bylo na nohou. Staraly se o nás, zaháněly hlad i únavu. Najednou, někdy hned po půlnoci se strhl pokřik, a třebaže jsem byl daleko a nerozuměl ani slovo, pochopil jsem z těch radostných hlasů, že se dítě našlo a pravděpodobně mu nic není. Přiznám se, že po všem tom strachu mi obrovská úleva vehnala na okamžik slzy do očí a byl jsem rád, že se mi je s pomocí větru a tmy podařilo skrýt. Běžel jsem tam, odkud se hluk ozýval, a za chvíli uviděl Hunta svírajícího v náručí bledé a vyděšené dítě, které se ho křečovitě drželo, ale nemělo zřejmě žádné zranění. Všechny, kteří se zúčastnili hledání, zachvátila nesmírná radost. Vydali jsme se zpátky k domu, kde už kuchař míchal ve velké míse víno s kořením a majordomus do něho právě ponořil rozžhavený pohrabáč. „Díky Bohu!“ vydechl Hunt a hlas se mu třásl dojetím. „A díky i vám všem, drazí přátelé.“ Rozhlédl se po nás. Sice jsme se ještě chvěli zimou a ruce měli zkřehlé, ale zato naše tváře zářily štěstím. Kolující hrnky jsme museli přidržovat oběma rukama a horké víno pálilo v hrdle jako oheň. Odpočali jsme si a kvapně se rozcházeli. Jennina chůva vesele štěbetala a se smíchem odváděla holčičku nahoru, aby ji uložila do postele. Protože jsme si všichni trochu přispali, sešel jsem se s Huntem na druhý den až u snídaně. Vážně se na mě zadíval a začal o záhadě, jejíhož původce jsme zatím stále neznali. „Hodně jsem přemýšlel, Watsone, jak celou věc nejlíp vyřešit. Jenny má Josephinu, svou chůvu, moc ráda. Ale jak mohu dál zaměstnávat služebnou, která připustila, aby se pětileté dítě zatoulalo a ztratilo? Jenomže když ji propustím, Jenny bude zdrcená. To děvče je pro ni něco jako matka, a protože její vlastní matka zemřela…“ Hlas se mu na okamžik zlomil, takže musel vynaložit jisté úsilí, aby znovu nabyl rovnováhy. „Poraďte mi, Watsone!“ prosil úpěnlivě. „Co mám udělat, abych jí neublížil? A hlavně abych ji nevystavil dalšímu nebezpečí?“ Stejná otázka už mě taky napadla, ale netušil jsem, že mě Robert požádá o radu. Předchozí večer jsem jen tak mimochodem pozoroval, jak se chůva o dítě stará, a viděl jsem, že k ní má holčička hluboký vztah. Opravdu, když Jenny našli, sotva se trochu vzpamatovala, byla to chůva, po které se otáčela, i když ji otec ještě stále držel v náručí. Odloučení od jediné ženy, kterou důvěrně znala, by jí mohlo způsobit větší žal než otcův strach, že zas někde zabloudí. Vždyť takovou bolestnou ztrátu utrpěla za svůj krátký život už jednou. Navzdory událostem minulé noci jsem považoval propuštění za příliš krutý trest. Možná bude chůva teď opatrnější než nějaká nová služebná. Už jsem se to chystal Huntovi říct, když vstoupil majordomus s dopisem. „Tohle přišlo právě teď, pane,“ oznámil s vážnou tváří. Poštu jsme už dostali a tady nebylo žádné razítko, dopis tedy zřejmě doručil posel. Hunt roztrhl obálku, a jak četl, jeho tvář ztrácela barvu a ruka se mu roztřásla jako v zimnici. „Co je to?“ vykřikl jsem, ačkoli se mě věc s největší pravděpodobností vůbec netýkala. Beze slova mi dopis podal. Vážený pane Hunte, včera se vám ztratila dcera a přesně ve dvanáct hodin v noci jste ji dostal zpět. Můžete přijmout jakákoli bezpečnostní opatření, ani ta mi nezabrání, abych ji odvedl znovu, kdy budu chtít, a vrátil vám ji, kdy budu chtít a jestli vůbec budu chtít. A pokud se rozhodnu ji nevrátit, už ji víckrát neuvidíte. M. Přiznávám, že když jsem pokládal papír na stůl, i mně se třásla ruka. Místo dobrého konce nešťastné příhody jsme tu najednou měli začátek zlého snu. Kdo je „M“? A ještě mnohem naléhavější otázka: co vlastně chce? Neklade požadavky, jen vyhrožuje a my jsme úplně bezmocní, protože nemůžeme nic dělat, ba ani splnit jeho podmínky, pokud by byly splnitelné. Pohlédl jsem na svého přítele a uviděl v jeho tváři strach, jenž jsem do té doby znal jen z tváří lidi, kteří stáli na prahu smrti a neměli vnitřní sílu se na ni připravit. A pak, dobrý člověk je vždycky zranitelnější, jde-li o ty, které miluje, než jde-li o něj samotného. Hunt vstal od stolu. „Musím varovat služebnictvo,“ prohlásil. Zatímco zvažoval další kroky, znovu získal ztracenou sebevládu. „Mám dost brokovnic pro všechny zaměstnance, kteří pracují mimo dům; dveře budeme zamykat a dovnitř nesmí nikdo, koho neznáme. Okna mají také zámky, sám tedy každý večer provedu kontrolu, abych se přesvědčil, že je všechno zajištěno.“ Zamířil ke dveřím. „Promiňte, Watsone, určitě chápete, že teď musím jednat bez prodlení.“ „Samozřejmě,“ souhlasil jsem a také se zvedl. Můj mozek pracoval na plné obrátky. Co by dělal Sherlock Holmes být tu s námi? Určitě by nezůstal u obrany, taky by útočil. Zjistil by všechno, co se dá, o vlastnostech a totožnosti člověka, který si říká „M“. Hunt nemyslel na nic jiného než jak ochránit své dítě, ale mně nic nebránilo, abych teď k řešení problému využil svých vlastních schopností. Mám lékařské zkušenosti především s vojáky, nemocemi a válečnými zraněními, ale zároveň jsem se nejednou přesvědčil, že umím jednat s lidmi, kteří jsou vystrašení nebo vyvedení z míry, a dokážu je uklidnit. Proto jsem se rozhodl požádat chůvu o dovolení, abych se mohl podívat, jestli by se dalo promluvit se samotnou Jenny a dovědět se od ní, co ji vlastně potkalo. Chůva se pochopitelně zdráhala udělat něco, co by mohlo dívenku, kterou zřejmě velmi milovala, rozrušit. Usoudil jsem, že je to poctivá dobrosrdečná mladá žena, které by každý bez obav svěřil do péče dítě, jež svou vlastní matku ztratilo. Skutečnost, že jsem byl host a k tomu lékař, ji přesvědčila, že mým úmyslům a zkušenostem může důvěřovat. Zastihl jsem Jenny, jak sedí u snídaně a jí vajíčko na měkko a k němu chléb s máslem nakrájený na plátky. Čekal jsem, až se nasnídá. Vypadala, že po únosu není tak docela ve své kůži, ale neměla samozřejmě ani tušení, že je znovu v nebezpečí, a to ještě větším než dřív. Prohlížela si mě obezřetně, ale beze strachu nejspíš hlavně proto, že jí chůva byla nablízku. „Dobrý den, pane doktore Watsone,“ řekla, když jsem se představil. Abych nad ní nečněl tak vysoko, usedl jsem na jednu z dětských židliček. Bylo to krásné děcko se světlými vlásky a velkýma očima zvláštní tmavě modré barvy. „Cítíš se po tom včerejším nočním dobrodružství dobře?“ zeptal jsem se jí. „Ano, nepotřebuju žádnou medecínu,“ vyhrkla. Chuť léku, který brala naposled, by si zřejmě nerada zopakovala. „V pořádku,“ přikývl jsem. „Spalas dobře?“ Otázka jí, jak se zdálo, nedávala smysl. Tváří v tvář té vážné vyrovnanosti jsem zapomněl na její věk. „Nemělas ošklivé sny?“ zeptal jsem se tedy. Zakroutila hlavou. „To jsem rád. Můžeš mi říct, co se stalo?“ „Byla jsem na zahradě,“ odpověděla klopíc oči. „Cos tam dělala?“ pobízel jsem ji. Bylo důležité vytáhnout z ní všechno, co se dalo. „Trhala jsem kvítka,“ zašeptala a zvedla oči, aby viděla, co já na to. Pochopil jsem, že to je něco, co dělat neměla. „Aha,“ přešel jsem to. Zdálo se, že se jí ulevilo. „A někdo tam přišel a mluvil s tebou? Někdo, koho neznáš?“ Přikývla. „Jak vypadal? Vzpomněla by sis?“ „Ano. Byl starý. Neměl vpředu vlasy,“ ukázala si na čelo. „Měl bílý obličej. Byl hodně velký, ale hubený a tak divně mluvil.“ „Měl bílé vlasy?“ Co si asi představovala pod pojmem starý? Zavrtěla hlavou. „Jaks mu říkala?“ To by mohlo být nějaké vodítko. „Fesore,“ odpověděla. „Fesore?“ Jaké divné jméno. „Ale ne,“ řekla netrpělivě. „Pfesore!“ Tentokrát zdůraznila počáteční slabiku. „Profesore?“ ptal jsem se ohromeně. Přikývla. V hlavě se mi líhla absurdní a děsivá myšlenka. „Byl tedy hubený, bledý a měl vysoké čelo.“ „A co jeho oči? Všimla sis něčeho zvláštního?“ vyptával jsem se. Zachvěla se, najednou se jí vrátil prožitý strach. Chůva postoupila o krok blíž, objala ji a pohledem mě varovala, ať už přestanu. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že máme opravdu co dělat s profesorem Moriartym. Proč dítě unesl a vrátil je s výhružným varováním, to ukáže čas. „Kam tě odvezl?“ vyznělo to naléhavěji, než jsem chtěl. Vylekaně se na mě podívala. „Nějaký dům,“ hlesla. „Veliký pokoj.“ „Jeli jste tam kočárem?“ začal jsem znovu. Vypadala nejistě, jako by se chystala říct ano a vzápětí ne. „Nebo něčím jiným?“ hádal jsem. „Ano. Takovým vozíkem, ne jako ten náš. Byla tam zima.“ „Jeli jste daleko?“ „Ne.“ Sotva jsem dopověděl, uvědomil jsem si, že je to hloupá otázka. Co pro takové dítě znamená daleko? Holmes by mě vypeskoval, že zbytečně plýtvám časem. „Bylo v pokoji teplo? Hořel tam oheň?“ „Ne.“ „Kdo kromě profesora tam byl ještě? Dali ti něco k jídlu?“ „Ano. Jedla jsem koláčky se spoustou másílka.“ Usmála se přitom, vzpomínka byla zjevně příjemná. Ale jak jen ji přimět k tomu, aby řekla něco, co by nám pomohlo najít místo, kam ji zavezl, nebo něco, co by se dalo použít, abychom zabránili Moriartymu uskutečnit jeho zločinný plán? „Šli jste po schodech?“ zkusil jsem. Přikývla. „Bylo jich moc,“ odpověděla s vážnou tváří. „Viděla jsem z okna na míle a míle a míle daleko.“ „Opravdu?“ nemusel jsem svůj zájem předstírat. „A cos viděla?“ Dopodrobna a velice živě mi popsala výhled. Pokud jde aspoň přibližně o místo, kde ji drželi, neměl jsem žádné pochybnosti. Podle schodů, které musela vystoupat, to byl vysoký dům, nejméně tříposchoďový, který ležel zhruba západním směrem od blízké vesnice Hampdenu. Vážně jsem jí poděkoval, ujistil ji, že je velmi bystrá, což ji zřejmě potěšilo, a pospíchal sdělit příteli Huntovi, jakého pokroku jsme dosáhli, pokud jde o informace. Nicméně jsem se mu nezmínil o svém přesvědčení, že naším nepřítelem je neblaze proslulý profesor Moriarty. „Mám důvod si myslet, že celá záležitost je velmi nebezpečná,“ řekl jsem, když jsme se usadili v jeho pracovně. Tvář měl ještě stále popelavou a ztrhanou obavami, nedokázal sedět klidně, nervózně si pohrával s nožem na papír a pak s brkem, něco s ním škrábal, jako by bylo smočené v inkoustu, ale jen přitom poškodil hrot. „Co chce?“ vybuchl zoufale. „Vždyť já mu ani nemůžu vyhovět! Neklade žádné požadavky!“ „Byl bych rád, kdybych s vaším svolením mohl zajít do vesnice a poslat telegram svému příteli Sherlocku Holmesovi,“ navrhl jsem. „Domnívám se, že by se věci ochotně ujal, a když jde o vyřešení nějakého případu, nevím na celém světě o nikom, kdo by vám mohl být užitečnější.“ Ve tváři mu svitlo novou nadějí. „Ujal by se toho? Takového obyčejného případu, kdy unesli dítě a zase je vrátili, aniž by žádali výkupné? To asi pro něj nebude dostatečně závažný zločin.“ „Závažný zločin je způsobit všem takové trápení,“ řekl jsem naprosto upřímně. „A že nežádá výkupné a ještě k tomu vyhrožuje dalším únosem, to Holmese podle mého názoru určitě zaujme.“ „Tak ho zavolejte, Watsone. Prosím vás o to. Pošlu před dům bryčku, aby vás hned odvezla. Požádejte ho, aby přijel co nejdříve. Odměním se mu, jak jen budu moct, existuje-li odměna, kterou přijme.“ Já jsem ovšem věděl, že na to, aby se Holmes chytil, bude jméno profesora Moriartyho úplně stačit, a v tom jsem se nemýlil. Za pár hodin jsem dostal telegrafickou odpověď, že přijede ještě dnes večerním vlakem, pokud bude někdo tak laskav a vyzvedne ho na nádraží. Zbytek dne jsem strávil pátráním v Hampdenu, až jsem si byl jist, že jsem našel dům, který mi Jenny popsala, ale počínal jsem si obezřetně, aby to vypadalo, že tudy jen projíždím a ve skutečnosti cestuji někam jinam, takže i kdyby mě někdo sledoval, nevzbudil bych žádnou pozornost. Večer jsem se vypravil k vlaku. Sotva vjel do stanice a zastavil, zahalen oblakem páry, jedny dveře se otevřely a já spatřil Holmesovu štíhlou postavu rázující přímo ke mně. Vypadal úplně jinak než ten otrávený člověk, jehož jsem zanechal na Baker Street. Došel ke mně, oči mu svítily, a jako by to bylo nějaké kouzelné zaklínadlo, vyřkl jediné slovo: „Moriarty!“ Najednou jsem se zalekl, že jsem špatně odhadl situaci a dospěl k unáhlenému závěru. Podobnou chybu mi často vytýkal. „Myslím že ano,“ řekl jsem opatrně. Vrhl na mě krátký pohled. „Vy to nevíte jistě? Proč o tom pochybujete? Stalo se něco poté, co jste telegrafoval?“ „Nic!“ odpověděl jsem chvatně. „Vůbec nic. Je to jen dedukce, ne ověřený fakt, že dítě unesl on.“ „Už si klade nějaké požadavky?“ Ještě pořád z jeho hlasu zazníval zájem, ale zároveň s ním, jak se mi zdálo, jsem zachytil i stín rozčarování. „Zatím ne,“ odpověděl jsem, když jsme došli k brance do uličky, kde čekala bryčka. Vlezl nahoru a já mlčky vedl koně klikatými cestami s příkrými náspy, jež se v zapadajícím slunci pomalu halily do soumraku. Pak jsem mu začal vyprávět o svém rozhovoru s Jenny a co jsem z něj vyrozuměl a také o tom, jak jsem určil polohu domu; všechno vyslechl bez jediné poznámky. V žádném případě jsem se mu nemínil omlouvat, že jsem ho sem přivolal kvůli záležitosti, do níž jeho úhlavní nepřítel možná ani nebyl zapleten. Přece šlo o únos dítěte a podle mého názoru může být stěží nějaký případ závažnější. Nacházeli jsme se asi čtvrt míle od Grange, když jsem v šeru zahlédl zahradníka, jak běží proti nám a divoce mává rukama. Zastavil jsem, aby nevylekal koně, protože by se mohl splašit. „Uklidněte se, člověče!“ volal jsem. „Co se stalo?“ „Zase zmizela!“ křičel už na několik yardů ode mě. Sotva popadaje dech vzlykl: „Je pryč!“ Holmes byl okamžitě ve střehu. Vyskočil z bryčky a kráčel ke zdrcenému muži. „Jsem Sherlock Holmes. Řekněte mi, co přesně se přihodilo. Neopomeňte sebemenší podrobnost, ale vypravujte jen to, co jste sám viděl, a jestliže jste něco slyšel od někoho jiného, povězte to tak věrně, jak jen si dokážete vzpomenout.“ Chlapík vynaložil veliké úsilí, aby se ovládl, přesto byl po celou dobu svého zajíkavého vypravování očividně rozrušený. „Chůva Josephine byla s Jenny nahoře v dětském pokoji. Pobíhala a škaredě si nakopla palec. Tekla jí krev, tak šla Josephine ke skříňce v oblékáme, kde má obvazy a podobný věci, a když se vrátila, Jenny byla pryč. Napřed si nedělala žádný starosti, protože slyšela u brány pouličního zmrzlináře a Jenny zmrzlinu miluje, no tak ji napadlo, že seběhla dolů za kuchařkou, aby ho zastihla.“ V rozčilení při řeči sotva popadal dech. „Jenže tam nedošla a kuchařka povídala, že ji vůbec nezahlídla. Hledali jsme všude, nahoře, dole…“ „Ale dítě jste nenašli,“ dokončil Holmes smutně místo něho. „No jo! Pane, proboha vás prosím, jestli můžete pomoct, udělejte to! Najděte nám ji! Pán dá tomu ďáblovi všechno, co bude chtít, jen abysme dostali Jenny zpátky a aby se jí nic zlýho nestalo.“ „A kde je ten zmrzlinář teď?“ zeptal se Holmes. „Percy? No, je tady s náma, pomáhá ji hledat,“ odpověděl zahradník. „Je zdejší?“ „No jo, znám ho odjakživa. Snad si nemyslíte, že by jí ublížil? Nikdy! A ani by nemoh, vždyť byl celou dobu tady.“ „Pak tedy hledejme odpověď jinde.“ Holmes nasedl zpět do bryčky. „Pan Watson možná ví, kam ji odvezli poprvé, okamžitě tam zajedeme. Řekněte pánovi, co podnikáme, a hledejte dál, kde se dá. Jde-li o člověka, kterého podezíráme, nebude si počínat tak nerozumně, aby slečnu Huntovou znovu zavedl na stejné místo, ale podívat se tam musíme.“ Uháněli jsme co nejrychleji do Hampdenu a já zajel s Holmesem do souběžné ulice s tou, na níž stál onen dům ze včerejška. Prošli jsme ho, ale byl prázdný. Na důkladnou prohlídku však nebyl čas a ke všemu jsme si svítili jen kočárovou lucernou. „Dnes večer tady nebyla,“ řekl Holmes zklamaně, ačkoli jsme se ani neodvažovali doufat, že by to mohlo být jinak. „Ráno se sem vrátíme a zjistíme, co se dá.“ Jeli jsme zpátky do Grange, abychom podle svých možností pomohli. Stejně jako minulou noc i teď tu panoval zmatek. Přidali jsme se k ostatním, kteří hledali dítě, zatím bezvýsledně. Holmes vyslechl všechny zaměstnance, ať sloužili v domě nebo mimo něj, a kolem jedenácté jsme byli vyčerpaní a šílení obavami. Holmese jsem našel v zelinářské zahradě, jak znovu prohledává kůlny a skleníky a svítí si lucernou, aby viděl, co šlo vyčíst z vlhké půdy. „Tohle je mizerná práce, Watsone,“ řekl, aniž by se obtěžoval zvednout svítilnu, protože mě poznal už podle chůze. „Využít dítě k tomu, aby člověk dosáhl svých cílů, v tom je něco zvlášť zvrhlého. Jde-li skutečně o Moriartyho, pak klesl opravdu hodně hluboko. Něco přece musí chtít!“ Vážně se na mě díval a ve svitu lampy vystupovaly rysy jeho tváře, zkamenělé vnitřní zlobou. Nikdy jsem si nevšiml, že by měl nějak zvlášť rád děti, ale jaké utrpení tady prožíval otec, to muselo otřást každým. Holmes opovrhoval zbabělci dokonce ještě víc než hlupáky. Hloupost bývá často vrozená. Zbabělost je však odsouzeníhodná vlastnost pramenící z toho, že člověk nadřazuje své vlastní bezpečí lásce k pravdě, chápané jako bezpečí a blaho jiných. Taková je podstata sobectví a právě v sobectví viděl Holmes hlavní příčinu mnoha dalších hříchů. „Něco přece musí chtít, Watsone. Moriarty nikdy nedělá nic jen kvůli tomu, aby ukázal svou moc. Říkáte, že dítě bylo vráceno včera v noci a dopis přišel ráno? Takže můžeme čekat další dopis. Možná se rozhodl, že bude vašeho přítele mučit prodlužováním celé záležitosti, bude chtít toho ubožáka vysílit a usmýkat mezi nadějí a zoufalstvím, ale dřív nebo později stanoví cenu. A můžete si být jist, že čím déle bude čekat, tím vyšší bude sázka, o kterou hraje.“ Snažil jsem se soustředit na to, co říká, ale přitom jsem toužil vzít svítilnu a dál hledat Jenny. Po našem dnešním ranním rozhovoru s Robertem už pro mě nebyla jen nějakým pohřešovaným dítětem, nýbrž bytostí, kterou jsem si oblíbil, a při představě, že ji Moriarty využívá ke svým piklům, jsem málem ztrácel rozvahu. Kdybych ho v té chvíli dostal do rukou, utloukl bych ho nejspíš k smrti, lépe řečeno – umlátil bych ho prostě k smrti. Šel jsem snad celé míle klopýtaje přes trsy vřesu a oraniště, volal jsem ji jménem, prodíral se živými ploty a plašil ptáky a zvěř v lesním mlází. Vrátil jsem se zničený a bez špetky naděje. Všichni jsme se shromáždili v kuchyni, služebnictvo z domu i zvenčí, Hunt, Holmes a já. Byla skoro půlnoc. Kuchařka připravila nový kotlík horkého čaje a majordomus donesl pro posilnění tu nejlepší brandy, když tu se v chodbě za námi ozval nejasný zvuk a otevřely se dveře. Jako jeden muž jsme se otočili a spatřili Jenny. Stála tam pobledlá, bez jednoho střevíce, nožku od krve. „Tatínku…,“ vyhrkla. Hunt jí vykročil naproti a zvedl ji k sobě. Držel ji tak pevně, že na chvilku vykřikla bolestí, ale pak mu zabořila hlavu do ramene a rozplakala se. Nebyla jediná. Všechny přítomné ženy plakaly s ní a nejeden chlap pocítil náhlou potřebu opravdu důkladně se vysmrkat nebo se aspoň odvrátit, než se dá znovu dohromady. Holmes byl vzhůru už před šestou. Když jsem sešel po půl osmé na snídani, zastihl jsem ho v hale, jak přechází sem a tam. Rázně se ke mně otočil. „No konečně,“ řekl vyčítavě. „Jděte a vyslechněte to dítě ještě jednou,“ poroučel. „Zjistěte, co se dá, a mimořádnou pozornost věnujte tomu, kdo ji unesl a kdo ji přivedl zpět.“ „Snad si nemyslíte, že v tom má prsty někdo ze sloužících?“ Jen ta myšlenka mi naháněla hrůzu, ale protože byl únos tak úspěšný a rychlý, musel jsem počítat i s touto možností. „Já nevím, Watsone. Je tady něco, co mi uniká, něco nezvyklého. Vidím za tím Moriartyho v celé jeho krutosti, ale v podstatě to musí být velmi prosté.“ „Prosté?“ vybuchl jsem. „To dítě bylo dvakrát uneseno, podruhé navzdory všem bezpečnostním opatřením! Pokud dokázal, že někdo z těch lidí svého pána zradil, pak je to dílo samotného ďábla.“ Holmes zavrtěl hlavou. „Může to být jen shoda okolností. Je to všechno hlavně jeho práce. Zatímco jste spal, zabýval jsem se trochu Huntovými záležitostmi. Je podle všeho hlavním akcionářem zdejšího dolu a vlastní v této oblasti také mnoho půdy, nemá však politické ambice ani zjevné nepřátele. Pořád nemohu pochopit, proč se o něj Moriarty zajímá.“ „Peníze,“ řekl jsem trpce. „Copak každého, kdo má majetek a rodinu nebo přátele, které miluje, může nějaký dostatečně bezcitný chytrák ohrožovat a nakonec i připravit o peníze?“ „Takový čin postrádá eleganci, Watsone, a po zbytek života bude pachatele pronásledovat policie. A pokud bude postupovat důsledně, peníze se najdou. Ne, takové vydírání nemá Moriartyho rukopis. Nepřineslo by mu žádné zadostiučinění.“ „Doufám, že máte pravdu,“ poznamenal jsem nejisté. „Ale obnos, který by Hunt zaplatil, aby zabránil dalšímu únosu svého dítěte, by pro většinu zlodějů zadostiučiněním byl.“ Holmes mi věnoval zničující pohled, ale snad vytušil mé hluboké obavy a hněv, a tak místo aby se se mnou přel, znovu mě poslal za Jenny. Musel jsem čekat do devíti a teprve po velkém naléhání mě chůva pustila k Jenny do dětského pokoje. Byla bledá, ale velmi klidná na dítě, které zažilo něco tak hrozného, a to dokonce dvakrát za sebou. Byla ještě příliš nevinná, než aby poznala, jaké nebezpečí jí hrozilo. „Zdravím vás, pane doktore Watsone,“ přivítala mě zjevně potěšena, že mě zase vidí. „Ještě jsem nesnídala. Vy ano?“ „Ne,“ přiznal jsem se. „Myslel jsem, že je důležitější zjistit, jak se ti po včerejším nočním dobrodružství daří. Jak se cítíš, Jenny?“ „Nelíbilo se mi to,“ odpověděla. „Už tam nechci jet.“ Srdce mě bolelo, že po ní chci, aby mi o tom vyprávěla, a trápilo mě, že ji v domě plném lidí nedokážeme ochránit. „Je mi to líto. Děláme, co můžeme, aby se to víckrát nestalo,“ ujistil jsem ji. „Ale musíš mi pomoct. Potřebuji se o tom dovědět všechno, co víš. Byl to stejný člověk? Ten profesor?“ Přikývla. „A stejné místo?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Myslím, že to byla stáj. Bylo tam hodně slámy a bílý kůň. Sláma píchala a neměla jsem co dělat.“ „Jak tě profesor dostal z dětského pokoje?“ Chvíli přemýšlela a já čekal tak trpělivě, jak jen jsem dokázal. „Nevzpomínám si,“ řekla konečně. „Nesl tě, nebo jsi šla sama?“ Pokoušel jsem se naznačit něco, co by jí osvěžilo paměť. „Nevzpomínám si. Šla jsem sama.“ „Zadním schodištěm, kudy chodí služebnictvo?“ Jak to, že ji nikdo neviděl? Proč se Moriarty opovážil tak riskantního postupu? Opravdu někoho ze sloužících podplatil? Jiná rozumná odpověď mě nenapadala. Tady byly Holmesovy dedukce zbytečné! „Nevzpomínám si,“ opakovala. Mohla tak tvrdě spát? Podali jí nějaké sedativum? Zadíval jsem se do chůviny tváře a uvažoval, zda se za jejím láskyplným výrazem neskrývá něco jiného. Vyptával jsem se Jenny ještě na návrat, ale opět marně. Řekla, že si nevzpomíná, a Josephine by nedovolila, abych dál naléhal. Příčinou mohl být strach, že něco odhalím, ale stejně dobře i starost, abych dítě přestal trápit. Na jejím místě bych to taky zakázal. Znovu jsem sešel po schodišti, očekávaje, že Holmes bude výsledkem mého úsilí zklamán a že si jeho kritiku plně zasloužím. Ale vykročil mi vstříc mávaje jakýmsi dopisem, který zřejmě právě teď doručili. „To je ten důvod, Watsone!“ zvolal. „Přesně v Moriartyho stylu. Vaše dedukce byla správná.“ A podal mi papír. Můj milý Hunte, vidím, že jste si pozval Sherlocka Holmese. Jak snadné je předvídat, co Watson udělá! Ale to vám není nic platné. Můžu si dítě odvést, kdykoli se mi zachce, a vy budete úplně bezmocný a nic s tím nenaděláte. Ovšem kdybyste se rozhodl prodat 90 % svých akcií Morton Mine za jakoukoli cenu, která je dnes na trhu běžná – zaručeně zjistíte, že je to zhruba Ł1.3.6p, pak vás už přestanu obtěžovat.[24] Moriarty Pohlédl jsem na Holmese. „Panebože, proč chce, aby Hunt prodal své akcie?“ zeptal jsem se. „Co by z toho měl?“ „Začala by panika a srazilo by to cenu celého dolu,“ odpověděl Holmes. „A s největší pravděpodobností také cenu ostatních dolů v kraji, protože by všichni dostali strach, že Hunt má o tom svém nějaké špatné zprávy, které se pravděpodobně budou týkat i těch zbývajících. Kdyby se to někdo pokusil vyvracet, jen popožene spekulace.“ „Ano…, ano, samozřejmě. A pak je Moriarty nebo někdo, za koho jedná, bude moct všechny skoupit za nejnižší možnou cenu.“ „Správně,“ souhlasil Holmes. „A nejen to, navíc ještě bude vypadat jako místní hrdina, který zachránil lidem živobytí. To je ten pravý Moriarty, Watsone. Tohle je jeho styl.“ Když mluvil, vyzařoval z něho takový zápal, že mě to, přiznám se, až rozzlobilo. Vzrušení z lovu nebylo přece nic proti Huntovi a především Jenny. „A teď,“ pokračoval, „co jste se dověděl od toho dítěte, jak se odtud dostala?“ „Jen něco málo,“ odpověděl jsem. „Bojím se, že byla něčím omámená.“ Zopakoval jsem, co mi maličká dokázala povědět, a reprodukoval její popis stáje, jak ji ovšem dokázala popsat. „Půjčíme si bryčku a podíváme se do toho domu v Hampdenu za denního světla,“ prohlásil. „Když to tam pořádně prozkoumáme, snad přece na něco přijdeme a pak musíme najít tu stáj, ačkoli nepochybuji, že ji Moriarty už dávno opustil. Nejdřív ale musím promluvit s vaším přítelem a přesvědčit ho, aby s akciemi nic nepodnikal…“ Byl jsem zděšený. „To od něj nemůžete žádat! Už jsme si přece potvrdili, že nejsme schopni Jenny ochránit! Dvě noci po sobě ji unesli a zase vrátili, aniž jsme ji viděli odejít nebo přijít. Nedokážeme zabránit, aby se to nestalo znovu.“ „Na zoufalství teď není čas,“ řekl Holmes příkře. „Podle mého soudu nám zbývá ještě několik hodin.“ Podíval se na hodinky. „Je jen šest minut po desáté. Dejme si čas do dvou. To bude Huntovi stačit, aby informoval svého makléře dřív, než se dnes uzavře burza, bude-li to nezbytné, a Moriarty o tom může získat nějaký důkaz, dojde-li k nejhoršímu.“ „Máte představu, jak to dopadne?“ zeptal jsem se a snažil se najít v celé věci stopu naděje. Roztrpčilo by mě, kdybychom měli ustoupit kterémukoli darebákovi, natož právě Moriartymu. Jenže jsme byli příliš zranitelní, nenacházel jsem v sobě dost sil, abych se pustil do boje nebo se postavil na odpor, když jde o život dítěte, a věděl jsem, že Robert by obětoval cokoli, jen aby Jenny zachránil; něco v tom smyslu jsem Holmesovi řekl. „Můžete obětovat všechno, kromě své cti, Watsone,“ namítl okamžitě Holmes. „Může mu to rvát srdce, ale nezbídačí tisíce rodin, které také musí nakrmit své děti a postarat se o ně, jen aby zachránil jediné děcko, byť svoje. Ale nemáme čas, abychom tu stáli a debatovali. Připravte bryčku; jakmile se domluvím s Huntem, přijdu za vámi k hlavní bráně.“ „Jaký má smysl jezdit do Hampdenu nebo do té stáje, když je Moriarty dávno pryč?“ ptal jsem se nešťastně. „Lidé zanechávají stopy svých činů, Watsone,“ odpověděl, ale já se bál, že ho tam vede jen naše bezradnost a žádný lepší nápad nemá. „Bylo by dobré, když nám zbývá trocha času, kdybyste sehnal toho zahradníka nebo někoho jiného, kdo se tady vyzná,“ pokračoval už na odchodu. Neuplynulo ani třicet minut, když se od mého přítele vrátil. Zahradník zrovna předjel s bryčkou, vzadu jsem seděl já, oba připraveni na cestu do vsi. Už předtím jsem se zahradníka vyptal na místní farmy, jež by mohly být neobydlené, a poskytl mu poněkud chabý popis, jak jsem jej slyšel od Jenny. Dále mě zajímaly usedlosti, jejichž majitel možná netuší, k čemu jsou jeho stáje využívány, případně by se mohl stát ochotným spolupachatelem. „Podařilo se vám Hunta přimět, aby celou akci odložil?“ zeptal jsem se Holmese, když si sedl vedle mě a bryčka vyrazila ostrým tempem. „Jen do dvou hodin,“ řekl na půl úst. Pochopil jsem, že nebylo snadné s Huntem dohodnout aspoň tuto lhůtu, podle toho, že sotva Holmes dosedl, okamžitě zavedl se zahradníkem řeč o všem, co se týká zdejších usedlostí, jejich vlastníků a dosavadních vztahů s Huntem, ať dobrých nebo špatných. To, co se dověděl, však naší věci nijak nepomohlo. Buď byl zahradník Hodgkins, příjemný chlapík něco přes padesát, spíš loajální než sdílný, nebo byl Hunt v kraji natolik oblíbený, že i když mu snad pár lidí závidělo, žádná zášť v tom nebyla. Smrt jeho ženy v době, kdy byla Jenny ještě maličká, vzbudila veliký soucit. Hunt byl jako vlastník nemovitostí bohatý, patřil mu dům, pozemky i samotný důl, ale moc peněz k okamžitému použití neměl. Žil si dobře, ale vzhledem ke svému postavení docela skromně. Byl štědrý k zaměstnancům, nájemcům i dobročinným spolkům. Pochopitelně měl své chyby, ale takové máme všichni: někdy rychleji mluvil, než myslel, a tu a tam vynášel unáhlené soudy, vůči přátelům byl až příliš důvěřivý, a co se mu nehodilo, to neviděl. Holmes poslouchal ten chvalozpěv a stahoval se víc a víc do sebe. Nedověděl se nic, co by nám mohlo pomoci, jen na nás tím víc dolehlo, že jsme stále netušili, kam Jenny odvezli, a co horšího, nezjistili jsme nic, čeho bychom se mohli chytit. Znovu jsme bez potíží nalezli ten vysoký dům z předvčerejška, a když jsme položili pár otázek sousedům, dostali jsme přesný popis Moriartyho. Opět jsme šli dovnitř a nahoru do pokoje, odpovídajícího za denního světla Jenninu popisu tak, až mě to lekalo. Byl opravdu světlý a vzdušný, stála tu červená pohovka, ale krb byl čistý a studený, jako by se zde v poslední době oheň nerozdělával. Na podlaze jsem uviděl pár drobků a upozornil Holmese, že jistě pocházejí z koláčků, které tu Jenny dostala. „O tom nepochybuji,“ řekl Holmes podrážděně. „Na polštáři je taky jemný světlý vlas.“ Roztržitě mávl směrem k červené pohovce a přitom hleděl do jednoho z oken. „Jdeme!“ zavelel najednou. „Tady už nic nového nezjistíme. Tady ji držel a chce, abychom to věděli. Dokonce nám tu nechal drobečky. A proč? Co myslíte?“ „Neopatrnost,“ odpověděl jsem a šel za ním po schodech dolů s Hodgkinsem v patách. „A drzost.“ „Ne, Watsone, ne! Moriartymu opatrnost nikdy nechybí. Nechal je tady z nějakého důvodu. Musíme najít tu stáj. Je tu něco… nějaké vodítko, něco skončilo nebo zůstalo nedokončené, něco, co mi poskytne klíč k řešení.“ Bál jsem se však, že z něho mluví spíš přání než poznání. Nikdy by to nepřiznal, ale měl v sobě vždy jakýsi optimismus, který někdy odporoval zdravému rozumu. To jsem mu ovšem ještě nikdy neřekl. Znovu jsme vsedli do bryčky a Hodgkins se Holmese zeptal, kterým směrem má jet. Holmes chvíli mlčel. Užuž jsem chtěl otázku zopakovat v domnění, že ji neslyšel, když se rázně napřímil. „Kterou farmu je odtud nejlíp vidět?“ zajímal se. „To bude ta, kterou potřebujeme, takže?“ „Millerovu,“ odpověděl Hodgkins. „Jak je to daleko?“ „Necelé dvě míle. Mám vás tam zavézt?“ „Ne. Kterou další?“ Hodgkins chvíli přemýšlel. „Řek bych, že starýho Adamse, pane.“ „Dobrá. Tak nás k ní co nejrychleji odvezte.“ „Ano, pane!“ Ukázalo se, že je to o kousek dál než první jmenovaná farma, a já byl, přiznám se, pln úzkosti, protože čas běžel a druhá hodina se blížila víc a víc. Pokud se jeho úmyslů týče, nechával mě Holmes tápat v temnotách často, ale v tomto případě jsem se skutečně velmi strachoval, že nemá o nic lepší představu, jak Moriartyho porazit, než já. Nakonec, i kdybychom tu farmu našli, co nám to pomůže? Nedalo se předpokládat, že by tam ještě teď byl. Zdržel jsem se však jakýchkoli poznámek, možná ze zbabělosti. Nechtěl jsem slyšet, že nezná řešení a je stejně bezradný a vyděšený jako já. Dojeli jsme k Adamsově farmě s opuštěnou stájí. Holmes rozevřel doširoka vrata, aby tam proniklo co možná nejvíc světla, a zkoumal místnost tak, jako by dokázal vyčíst ze slámy a prachu odpověď na všechno, co jsme potřebovali vědět. Považoval jsem to za zbytečné. Jak by tady někdo mohl najít důležitou stopu, dětský vlas nebo drobečky? Pozoroval jsem ho a nervózně přešlapoval na místě a cítil, že jsme bezmocní a ztrácíme drahocenný čas. „Holmesi,“ vybuchl jsem nakonec. „My tady…,“ dál jsem se nedostal. Vítězně zvedl maličkou ušpiněnou bílou ponožku, jež snad mohla patřit dítěti. V radostném úžasu si ji potěšeně prohlížel. „No a co?“ řekl jsem zlostně. „To je Jennina ponožka. Byla tady. Dnes večer ji zase odvede a můžete si být jistý, že rozhodně už ne sem!“ Holmes vytáhl kapesní hodinky. „Je jedna pryč!“ zvolal zděšeně. „Nesmíme ztrácet čas. Hodgkinsi, zavezte nás zpátky do Grange tak rychle, jak jen kůň dokáže!“ Byla to divoká jízda. Hodgkins zřejmě na rozdíl ode mě věřil, že to má nějaký smysl, štval koně, jak mohl, ale tak, aby mu neublížil, a musím říct, že tahoun vydával všechny své síly. Statečné zvíře bylo zpocené a těžce oddychovalo, když jsme konečně zastavili u hlavní brány a Holmes seskočil mávaje ponožkou. „Všechno dobře dopadne!“ křičel na Hodgkinse. „Postarejte se o to báječné zvíře! Watsone!“ Vrhl se do haly a zplna hrdla volal Hunta. S hrůzou jsem se díval na vysoké skříňové hodiny u paty schodiště ukazující tři minuty po druhé. Hunt rozrazil dveře pracovny. Obličej měl bledý, oči vytřeštěné hrůzou. Holmes zvedl ponožku. „Není na ní žádná krev!“ prohlásil triumfálně. „Řekněte mi, v kolik tady vyhrává ten zmrzlinář?“ Hunt se na něho podíval jako na šílence a přiznávám, že mě napadlo totéž. Vykoktal jakousi kletbu a otočil se na podpatku, zjevně tak rozčilený, že se ani nezmohl na odpověď. Holmes vyběhl za ním a uchopil ho za rameno. Hunt se obrátil: oči mu plály a pěst zvedl jakoby k úderu. „Věřte mi, pane, myslím to smrtelně vážně!“ řekl Holmes pevně. „Vaše dcera je v úplném bezpečí, dokud se neobjeví zmrzlinář…“ „Zmrzlinář!“ vybuchl Hunt. „Vy jste se zbláznil, pane! Znám Percyho Bradforda celý život! Nikdy by…“ „On je v tom nevinně,“ souhlasil Holmes, ještě stále svíraje Huntovu paži. „Jde o tu melodii, kterou hraje. Podívejte se!“ Znovu vytáhl malou ušpiněnou ponožku. „Vidíte? Není na ní žádná krev! Našel jsem ji tam, kde Moriarty chtěl, abychom si mysleli, že Jenny minulou noc držel a ponožka že tam zůstala. Ale je to jinak. Ovšem, je to její ponožka, ale sebral ji při prvním únosu, když jste dítě nehlídali, protože nebyl důvod se o ně bát.“ „A jaký je v tom rozdíl?“ zeptal se Hunt hlasem, v němž dosud jasně zazníval zřetelný tón strachu. „Pošlete pro zmrzlináře a já vám to ukážu,“ odpověděl Holmes. „Ať přijede k bráně jako vždycky, ale teď hned a začne vyhrávat tu svou melodii.“ „Poslechněte ho, drahý příteli!“ naléhal jsem. Viděl jsem Holmesův vítězný pohled už nejednou předtím a teď mě znovu naplnila důvěra k němu, ačkoli jsem ještě stále netušil, co má za lubem nebo co se stalo, že tak naráz všechno pochopil. Hunt zaváhal jen na okamžik a pak jako člověk, vrhající se do ledové vody, poslechl, celý napjatý, čelisti sevřené, až jsem měl strach, že si poláme zuby. „Jdeme!“ zavelel Holmes. „Asi vás budu potřebovat, Watsone. Dnes možná budete muset svůj lékařský um využít naplno.“ Aniž by svou podivnou poznámku vysvětlil, vydal se po schodech nahoru. „Zaveďte mě do dětského pokoje!“ volal přes rameno. „Rychle, člověče!“ Nakonec jsme museli čekat půl hodiny nebo i víc, než poslali pro zmrzlináře a přiměli ho, aby v tuto hodinu opustil své stanoviště ve vesnici. Holmes přecházel sem a tam, občas přistoupil k oknu, až konečně uviděl, co chtěl, a hned nato jsme uslyšeli veselý rytmický zvuk flašinetu. Holmes se otočil od okna a zahleděl se na dítě. Zvedl ruku na znamení, že mám být potichu a nehýbat se. Jenny seděla úplně tiše. Strašidýlko vyrobené z vlny jí vypadlo z ruky a zírajíc před sebe vstala a šla ke dveřím. Josephine vyskočila za ní. „Ne!“ zarazil ji Holmes tak prudce, že chudák děvče zůstalo jako přimražené. „Ale…,“ začala ustrašeně, když dítě otevřelo dveře a vyšlo ven. „Ne!“ opakoval Holmes. „Běžte za ní, ale nedotýkejte se jí. Jestli to uděláte, ublížíte jí! Pojďme…“ A sám se za ní vydal po špičkách, aby ji žádný hluk nevyplašil nebo neupozornil, že je sledována; opravdu se totiž zdálo, že vnímá všechno, co se kolem ní děje. Jeden za druhým jsme sledovali holčičku, která kráčela jako náměsíčná chodbou a vzhůru po úzkém točitém schodišti do podkroví, až stanula vedle skříňové postele ve zkoseném rohu. Otevřela ji, vplížila se dovnitř, přitáhla si přikrývku a zavřela za sebou dveře. Holmes se obrátil k chůvě. „Až hodiny v dětském pokoji odbijí jedenáctou, určitě se probudí a začne se chovat jako dřív, bude trochu zmatená, ale fyzicky v naprostém pořádku. Bude věřit tomu, co jí bylo vsugerováno v hypnóze, že ji znovu, tak jak to opravdu v prvním případě bylo, unesl profesor Moriarty. Nepochybně ji tehdy zavezl na nejméně tři různá místa a ona si je vybaví v tom pořadí, které jí řekl. Vy tady počkáte, abyste ji, až se probere a vyleze ven, mohla uklidnit, protože bude jistě vyvedená z míry a vylekaná. V žádném případě ji dřív nevyrušujte. Rozumíte?“ „Ano, pane! Nehnu se odtud ani nepromluvím, přísahám,“ slíbila Josephine, ve vykulených očích obdiv a veliké ulehčení. „Dobře. Teď je třeba najít Hunta a ujistit ho, že se Jenny nic nestane. Musí vydat prohlášení, ve kterém popře všechny fámy o tom, že by snad svůj podíl na dole prodával. Po pravdě řečeno, může-li navýšit kapitál, nákup dalších cenných papírů by se mu mohl hodit. Nesmíme připustit, aby si Moriarty myslel, že něčeho dosáhl, souhlasíte?“ „Samozřejmě!“ vyhrkl jsem nadšeně. „Víte jistě, že holčička bude v pořádku, Holmesi?“ „No ovšem, milý Watsone!“ řekl a konečně se usmál. „Vždyť se jí dostane té nejlepší možné lékařské péče a navíc ve vás má přítele, který ji ubezpečí, že je zdravá a silná a že už ji víckrát nikdo neodvede. Snad aby spořádala tolik zmrzliny, kolik je libo, jen zařiďte, aby ji přitom nedoprovázela ona známá melodie.“ „A dostane nové ponožky!“ přisvědčil jsem a chtělo se mi smát i plakat zároveň. „Vy jste báječný, Holmesi, naprosto báječný! Ještě z žádného vašeho případu jsem neměl takovou radost.“ „Měl jsem štěstí, že si nakopla palec,“ poznamenal skromně. „A samozřejmě že vy jste byl tak prozíravý a hned pro mě poslal!“ Anonym EDWARD D. HOCH Edward D. Hoch je bývalým prezidentem společnosti Mystery Writers of America, držitelem ceny Grand Master z r. 2001 a Edgara za nejlepší povídku roku 1968. Vydal na osm set padesát povídek, antologií, sbírek a románů. Jako čestný host se zúčastnil výroční konference Bouchercon mystery a obdržel Anthonyho[25] za nejlepší povídku. V roce 2001 dostal cenu za celoživotní dílo. V roce 2000 mu bylo, opět za celoživotní dílo, uděleno Očko, ocenění společnosti Private Eye Writers of America. Se svou manželkou Patricií žije v Rochesteru ve státě New York. Bylo pochmurné dubnové odpoledne roku 1902, deset dnů po Velikonocích, které se letos slavily dříve než obvykle, minul první rok panování krále Edwarda a my s Holmesem jsme se zatím raději zdržovali poblíž krbu. Já četl poslední číslo Strandu, kdežto on se ve vedlejší místnosti zabýval jedním ze svých vědeckých experimentů. Tu paní Hudsonová ohlásila svým známým způsobem hosty. Nejdřív zaklepala a pak, podávajíc Holmesovi vizitku, řekla: „Nějaký muž s chlapcem přišli navštívit pana Holmese v úřední záležitosti.“ Holmes se nad tím vyrušením zamračil, přesto ji však vyzval, ať je pošle nahoru. Rychle vklouzl do županu, aby skryl košili potřísněnou chemikáliemi, a informoval mě: „No, Watsone, tohle vypadá na nějakého vašeho známého.“ „Mého?“ „Pan Rutheford Wilson, korektor časopisu, ve kterém váš literární agent uveřejňuje ty skvělé zprávy o mých případech.“ „Myslíte Strand?“ zeptal jsem se zvedaje výtisk, který jsem zrovna četl. Jenže vtom se ozvalo další zaklepání, dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž středního věku, na nose cvikr a na hlavě zřejmě tupé. Doprovázel ho zrzavý kluk deseti- či jedenáctiletý s rukama téměř schovanýma v rukávech šedého zimníku. „Pane Holmesi,“ vyloudil muž na tváři nervózní úsměv a postrčil chlapce před sebe do salonu. „Prominete, doufám, že s sebou přivádím Roddyho, ale on tolik toužil po setkání s vámi! Četl v našem časopise o všech vašich dřívějších dobrodružstvích. Roddy, tak toto je slavný Sherlock Holmes. A vy jste zajisté doktor Watson.“ To jsem potvrdil a potřásl mu rukou. „Ještě jsme se, tuším, nesetkali, i když občas zajdu do Café Royal na oběd se svým literárním agentem a panem Greenhoughem Smithem.“[26] Rutheford Wilson rychle přikývl. „Já jsem ve Strandu jenom korektorem. Pan Smith je naším šéfredaktorem, jak víte. Velice stojí o to, abychom dostávali více vašich příběhů, doktore, zvláště teď, když se nám pan Holmes zase vrátil.“[27] „Snad zase nějaké budou,“ odpověděl jsem. Od okamžiku, kdy vstoupil do pokoje, nespustil chlapec z Holmese vykulené oči. Vypadalo to, že ztratil řeč, a Holmes se sklonil, aby mu potřásl rukou. „Těší mě, že tě poznávám, mladý muži. Můžu ti nabídnout šálek horkého kakaa, zatímco si budu povídat s tatínkem?“ „Ano, pane. Děkuju, pane.“ Holmes se usmál a zazvonil na paní Hudsonovou. Pak se obrátil k našemu návštěvníkovi. „Starší syn s vámi jít nechtěl?“ Wilson užasl. „Vy nás znáte, pane Holmesi?“ „To ne, ale všiml jsem si, že kabát malého Roddyho má trochu dlouhé rukávy, jako by ho zdědil po starším bratrovi.“ „A máte úplnou pravdu. Richard má třináct a je teď ve škole, jinak by vás určitě chtěl taky poznat.“ Obdivně se usmál. „Doktor Watson nepřeháněl, když popisoval vaše pozorovací schopnosti, pane Holmesi.“ Když se paní Hudsonová vrátila s horkým kakaem, dal jsem mu obrázkovou knihu, aby si ji, zatímco budeme jednat s jeho otcem, prohlížel. „Co vás k nám přivádí, pane Wilsone?“ zeptal se Holmes. „Jde o záležitost jednoho z našich autorů. Pokud čtete časopis pravidelně –“ „To přenechávám Watsonovi,“ ujistil jej Holmes. „Aha, tak tedy, doktore Watsone,“ obrátil se nepříliš nadšeně ke mně. „Možná si vzpomínáte na tu dlouhou povídku Druhý pasažér, která se objevila ve vánočním čísle. Rozsahem se blížila románu a publikovali jsme ji bez uvedení autora. Přinesl jsem vám jeden výtisk, abyste si ho přečetl.“ Matně jsem si vzpomínal. „Nějaký muž ve vlaku –“ „To je ono! Víte, někteří autoři z toho či onoho důvodu raději zveřejňují své práce anonymně. Váš literární agent, doktor Doyle, napsal do Strandu před mnoha lety anonymně také jednu povídku.“ „O tom jsem neměl ani tušení!“ „O ano. Ale tahle vánoční povídka si získala takovou oblibu, že ji nějaké nakladatelství chce vydat knižně, a v tom tkví náš nynější problém. Nemáme totiž ani ponětí o autorově či autorčině totožnosti.“ „Jak je to možné?“ chtěl vědět Holmes. „Někdo přece tu povídku přinesl! Někdo za ni dostal zaplaceno!“ „Autorka udala jméno Jane Austinová, což je zjevně pseudonym.[28] Když jsem jí napsal, že tohle jméno nemůžeme k její povídce použít, řekla, ať to tedy zveřejníme anonymně.“ „Kam jste poslali honorář?“ „Slečna Jane Austinová, poštovní úřad v Croydonu. Poštu si vyzvedla, ale když jsem tam zajel, nic o ní nevěděli. Uvědomuji si, že tady nejde o žádný zločin, ale jestliže ji máme najít, jste naše poslední naděje, pane Holmesi. Říkal jsem si, že byste mohl objevit nějaký klíč k její totožnosti, kdybyste si povídku přečetl. Kvůli tomu jsem přinesl ten výtisk.“ „Napsal jste jí o té nabídce na knižní vydání?“ „Samozřejmě. Několikrát! Vysvětlil jsem jí, že nakladatel chce její příběh vydat pod jejím pravým jménem, že jí to přinese jistou slávu a taky peníze. Odpověděla, že nabídka pro ni není zajímavá, a od té doby mé dopisy ignoruje.“ Holmes se zamyslel. „Něco mi povězte. Jak dlouho po vašem dopisu se ta záhadná Jane Austinová ozvala?“ „Okamžitě. Hned další den.“ „Takže si pravděpodobně vybírá poštu denně,“ uvažoval. A pak se nečekaně otočil k chlapci. „Mladý muži, když jsi četl o mých případech, jak je vylíčil tady náš milý pan doktor, bezpochyby znáš mé příležitostné malé detektivy z Baker Street.“ Hned přisvědčil. „To jsou místní uličníci, které občas svoláte, aby se vydali po nějakých stopách. Vede je mladý Wiggins.“ Holmes se pousmál. „Wiggins je dnes už dospělý, ale duch mých malých detektivů zůstává. Naneštěstí by kvůli svému odpudivému vzhledu do dělnické čtvrti Croydonu nezapadli. Kdežto ty, milý Roddy, bys tam zapadl dokonale.“ „Co… co bych musel udělat?“ ptal se nejisté. „Pošleme slečně Jane Austinové na croydonskou poštu dopis. Bude to nějaká falešná tiskovina v nápadně barevné obálce, kterou nelze přehlédnout. Když dokážeš postávat na poště nebo v její blízkosti a sledovat ženu, která si obálku vyzvedne, určitě se nám podaří tu tajemnou autorku odhalit. Doktor Watson může jet s tebou a dohlédnout, aby ses v pořádku vrátil.“ „Skvělý plán!“ zvolal Rutheford Williams. „Můžeš jít za ní až tam, kde bydlí, Roddy. Jakmile zjistíme její pravé jméno a adresu, udělám všechno, abych ji přesvědčil, že by měla k uveřejnění knihy svolit.“ Dopis jsme vložili do jasně modré obálky, odeslali následujícího dopoledne a v pátek ráno jsme si s Roddym najali drožku do Croydonu na severním okraji města. Byla to průmyslová oblast s továrnami, blízko nichž stály domy dělníků a jejich rodin. Poštovní úřad se nacházel v začouzené cihlové budově u starého hřbitova. Usadil jsem se naproti v čajovně, zatímco kluk postával poblíž poštovních dveří. Počasí se naštěstí zlepšilo a Londýn ožíval v jitru rozzářeném dubnovým sluncem, což se tady tak hned nevidí. Uplynula celá hodina a už jsem to chtěl vzdát. Listonoš v červenomodrozlaté uniformě, který právě vyšel s vakem plným dopisů určených k doručení, vrhl na Roddyho podezíravý pohled. Holmes určitě nečekal, že vytrváme na svých místech celý den a budeme vyhlížet ženu, která možná nikdy nepřijde. Objednal jsem si další šálek čaje a sušenky, rozhodnut počkat už jen půl hodiny. Pak mi chlapec na okamžik zmizel mezi dalšími pošťáky, kteří odcházeli do svých obvodů. Když jsem ho znovu uviděl, mluvil s dívenkou, která nemohla být o mnoho starší než on. Sledoval jsem, jak spolu míří někam ulicí. Zaplatil jsem a spěchal ven. Co přimělo Roddyho opustit stanoviště a odejít s tím děvčetem? Držel jsem se tak padesát yardů za nimi a připadal jsem si trochu jako pošetilý strýček, který sleduje lehkomyslného synovce. Pak jsem však spatřil záblesk modré a rázem bylo všechno jasnější. Roddy se dal s dívkou do hovoru, protože to ona vyzvedla náš dopis. Jak ho nesla, kousek jí nahoře vykukoval z kabelky. Hádal jsem, že nejde daleko. Skutečně odbočila k prvnímu domu za hřbitovem a krátce zamávala Roddymu na rozloučenou. Hlavní dveře se otevřely, mladá plavovláska dítě přivítala a ostražitě sledovala Roddyho, jak pospíchá pryč. Kráčel jsem dál a snažil se vypadat nenápadně, dokud jsme oba s chlapcem nezahnuli za roh a z domu už nás nebylo vidět. Když zjistil, že jdu za ním, počkal, až ho doženu. „To děvče vyzvedlo náš dopis,“ vyprávěl vzrušeně. „Jmenuje se Jenny a bydlí se svou starší sestrou Catherine. Namluvil jsem jí, že jsem se na tuhle ulici zrovna přistěhoval.“ „Počínal sis skvěle,“ ujistil jsem ho. „Pan Holmes by z tebe měl radost.“ Také mně se vzápětí podařilo získat pár informací, protože jsem zavedl řeč se sousedkou, která náhodou zrovna vyšla na dvorek. Nejdřív se na mě dívala podezíravě, ale nakonec mi řekla, že Catherine Criderová a její mladší sestra Jenny skutečně bydlí v domě vedle hřbitova. Slečna Criderová vyučuje v této čtvrti na soukromé škole. Když k nám přišel pan Wilson na návštěvu podruhé, mohl mu Holmes povědět všechno, co jsme zjistili. „Roddy nám ohromně pomohl,“ informoval chlapcova otce. „Kdykoli bych ho uvítal ve své tlupě malých příležitostných detektivů.“ „Nevím, jak vám mám poděkovat, pane! Hned odpoledne zavolám slečně Catherine Criderové.“ Překvapilo mě, že zatímco jsem byl včera pryč, Holmes přečetl časopis, který nám Wilson donesl. Byla to jedna z mála jeho výprav do světa populární románové literatury a teď prohlásil: „Ta její povídka o muži, který se objevil a zase zmizel ve vlaku do Říma, je opravdu dobrá detektivka. Jednou bych se s autorkou velice rád setkal.“ Wilson výzvu okamžitě přijal: „Pojeďte se mnou, pane Holmesi. A doktor Watson taky! Možná ji všichni tři přesvědčíme, že si Druhý pasažér zaslouží knižní vydání pod jejím vlastním jménem.“ Holmes návrh uvážil a pak k mému údivu souhlasil. Jen na sebe hodil zimní plášť, nasadil si loveckou čepici,[29] aby byl chráněn před chladem dubnového povětří, a už jsme byli na cestě do Croydonu. Mladá plavovlasá žena, která nám přišla otevřít a uviděla před sebou tři neznámé muže, byla táž, již jsem letmo zahlédl předešlého dne, jen její tvář vypadala zblízka starší. Wilson se představil a požádal ji, zda by si s ní mohl promluvit. Zdráhavě nás uvedla do jednoduše zařízeného obývacího pokoje. „A tito dva pánové?“ ukázala na nás. „To je pan Sherlock Holmes, proslulý soukromý detektiv, a doktor Watson. Pomohli mi vás vypátrat.“ „Napadlo vás někdy, že si třeba nepřeji být vypátrána, pane Wilsone?“ „Vaše povídka, kterou jsme uveřejnili o Vánocích, vzbudila velký ohlas. Přední londýnský nakladatel pan John Milne nabízí, že ji vydá v knižní podobě a vyplatí vám za ni slušné peníze.“ „Ovšem jen když svolím, aby byla vydána pod mým jménem.“ „No a co je na tom špatného? Catherine Criderová je přece skvělé jméno.“ „Stejně jako Jane Austinová.“ „Prosím, buďte rozumná.“ „Tak dobrá. Ať ji tedy otisknou anonymně, tak jako vy ve Strandu.“ Rutherford Wilson vzdychl. „Bojíte se, jakou odezvu by to vyvolalo u vás ve škole?“ „Ne. Zkrátka nechci, aby tam bylo moje jméno.“ Do pokoje vešla její sestra Jenny s učebnicí anglické mluvnice v ruce. Měla dlouhé světlé vlasy a stejně krásné modré oči jako její sestra. Hádal jsem jí tak čtrnáct let. „Cathy, můžeš mi s tím pomoct?“ „Teď ne, Jenny. Až hosté odejdou.“ „To není jen tak hlídat dospívající sestru,“ poznamenal Holmes, když dívka opět odešla do vedlejší místnosti. „To máte pravdu! Naši rodiče zemřeli, když mi bylo jedenáct a Jenny teprve rok. Od té doby se o ni starám.“ „Jak dlouho učíte?“ „Tři roky. Taky se doma snažím pomáhat Jenny při studiu.“ „Jak je stará? Má kolem čtrnácti?“ „Právě jí bylo patnáct, náročný věk pro každé děvče. Pokouším se jí vštípit lásku k hudbě.“ Vstala a pokynula nám, abychom ji následovali. V salonu, kde se učila Jenny, stálo pianino, jehož lak byl poškrábaný a zašlý dlouhodobým používáním. „Zahraješ něco našim hostům?“ zeptala se sestry. Jenny se usmála a sedla si ke klavíru. Zahrála překvapivě dobře suitu z opery Carmen, a když skončila, zatleskali jsme. „To bylo opravdu pěkné!“ blahopřál jsem jí. Catherine to zjevně potěšilo. „Když jsem byla malá, otec mě vzal na koncert George Bizeta, který Carmen složil. Nikdy na to nezapomenu. Ale takový talent jako Jenny nemám.“ Když jsme se vrátili do obývacího pokoje, Wilson znovu naléhal, aby svolila k uveřejnění knihy. „Peníze, které tak vyděláte, můžete vložit do hudebního vzdělání své sestry,“ přemlouval ji. Zdálo se, že teď poprvé dosáhl svými slovy jakéhosi účinku. Možná jí sestřina budoucnost ležela na srdci víc než její vlastní. „Slibuji, že o tom budu přemýšlet,“ řekla. „Jestliže se rozhodnu pro, musím předtím ještě něco zařídit.“ Brzy nato jsme odjeli a já viděl, že její slova dodala Wilsonovi naději. „Moc jste mi pomohl, pane Holmesi,“ děkoval cestou do města. „Vždyť jsem nic neudělal,“ bránil se skromně Holmes. Ale mně neušlo, že je tu něco, co ho znepokojuje. Uprostřed následujícího týdne nás nečekaně zastihla nepříjemná zpráva. Už nějaké čtyři roky jsme měli telefon a Baker Street se dokonce mohla chlubit svým vlastním číslem v telefonním seznamu, který se mi kolikrát hodil. Holmes sám využíval přístroj jen zřídka, ale toho dne nás jeho zazvonění vylekalo oba. Holmes zvedl sluchátko s jistým podrážděním, které postupně vystřídala taková starost, že se mu na čele objevily vrásky. „Volal Wilson ze Strandu, Watsone. Vzalo to nečekaný obrat. Na hřbitově sousedícím s domem slečny Criderové našli zavražděného muže. Telefonovala mu z pošty a zdála se být velmi rozrušená. Wilson tam hned vyráží a chce, abychom přijeli za ním.“ „Co to může znamenat, Holmesi?“ „Možná nic, možná to s ní nijak nesouvisí.“ Ale to už si bral plášť a já věděl, že se hned pustí do pátrání. Za hodinu jsme byli znovu v Croydonu. K ránu sprchlo a nad hřbitovem se teď vznášel mlžný opar. Našli jsme tam člověka ze Scotland Yardu, Tobiase Gregsona, který vedl vyšetřování. Holmes ho vždy obdivoval a považoval ho za nejbystřejšího policistu z Yardu.[30] „Tak copak to tu máme, Gregsone?“ zeptal se, když jsme, brouzdajíce vlhkou hřbitovní trávou, přišli bliž. Gregson, vysoký bledý muž se slámově žlutými vlasy, které již začínaly šedivět, byl zjevně překvapený, že nás vidí. „Á, pan Holmes a doktor Watson, že? Už je to pár let, co jste mi při nějakém pátrání pomáhal. Zajímáte se o ten případ?“ Holmes vrhl pohled tam, kde dva strážníci hlídali mrtvé tělo. „Možná. Kdo je oběť?“ Gregson se podíval do zápisníku. „Identifikace říká, že se jmenuje William Knox. Hrál v orchestru kabaretu Radost a bydlel v Islingtonu.“ „Takže je dost daleko od domova,“ poznamenal můj přítel. „Jak zemřel?“ „Někdo ho bodl nožem do břicha. Rána není hluboká, ale zřejmě se v těchto místech zhroutil a vykrvácel. Když ho tady vzadu objevil listonoš, musel být mrtvý už celé hodiny.“ Vtom jsem si všiml, že se k nám blíží Wilson. Korektor Strandu objímal Catherine Criderovou kolem ramen, jako by ji chtěl chránit před chladem. Holmes jim spěchal naproti, aby je zastavil dřív, než dojdou k mrtvole. „Co nám k tomu můžete říct, slečno Criderová?“ zeptal se. Byla bledá a neušlo mi, že se chvěje. „Stalo…, stalo se to přímo před mým domem. Vrah musí být ještě pořád v naší čtvrti. Policie říkala, že toho muže bodl. Napadlo mě, že musím někoho zavolat.“ „Jsem rád, že jste zavolala mě,“ pronesl Wilson. „Co myslíte, pane Holmesi?“ „Myslím, že bychom měli slečnu Criderovou odvést z toho sychravého počasí.“ Informoval jsem Gregsona, kde nás najde, a my čtyři jsme se ubírali do domu. „Je tady dnes vaše sestra?“ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. „Je ve škole. Když listonoš našel mrtvé tělo, byla už, díkybohu, pryč.“ „Musíte se uklidnit, slečno Criderová, a říct nám všechno, co víte.“ „Já nic nevím,“ tvrdila. „Říká vám něco jméno William Knox?“ „Ne.“ Než stačila ucuknout, natáhl Holmes ruku a popadl ji za zápěstí. Vyhrnul jí rukáv a odhalil červenočernou podlitinu. „Máte podobných modřin víc?“ „Co to má znamenat, Holmesi?“ divil se Wilson. „Co tím sledujete?“ „Povězte mu to, slečno Criderová, jinak se to doví ode mě.“ Neovladatelně se rozvzlykala. „Já ne –,“ podařilo se jí vyslovit. A hned nato: „Já ho nechtěla zabít!“ „Zabít ho?“ Wilson celý zbledl. „Chcete říct, že jste bodla člověka, kterého jste vůbec neznala?“ „Jenže ona ho znala, o tom není sporu. William Knox byl otcem její dcery Jenny!“ „Není možné, abyste to věděl,“ trval jsem na svém i tehdy, když Catherine Criderová vypověděla svůj příběh na policejní stanici. „Dokonce ani není možné, abyste to uhodl!“ „Mýlíte se, Watsone.“ Nacpal si dýmku, zapálil ji a byl připraven vysvětlit logiku svých dedukcí. „Od samého začátku se zdála jasná jedna věc: příčinou toho, že Catherine Criderová trvala na pseudonymu, byla snaha před někým se ukrýt – před policií, před rodiči, před milencem. V každém případě před někým, koho se bála, že by jí mohl ublížit nebo jí sebrat Jenny.“ „Jenny je její dcera?“ Holmes přikývl. „Vezměte si na pomoc matematiku, Watsone. Jenny minulo právě patnáct a Catherine nám řekla, že se o sestru, jíž byl tehdy rok, stará od svých jedenácti let. Jestliže je Jenny patnáct, Catherine by měla mít asi pětadvacet, narodila by se tedy kolem roku 1876 nebo 1877. Zblízka vypadá starší a vzpomínám si na její vyprávění, že ji jako dítě vzal otec na Bizetův koncert. Jenomže Bizet zemřel v roce 1875, tedy nejméně o rok dřív, než se podle svých slov narodila. Není jediný důvod, proč by si tu historku vymýšlela, můžeme proto považovat za velmi pravděpodobné, že nám o svém věku lhala. Nemá pětadvacet let, naopak se zdá, že má skoro pětatřicet.“ „Ale proč by lhala?“ „Správně, Watsone. Proč? Není to herečka, která touží prodloužit si kariéru, není to ani dědička, která se musí do určité doby provdat. Je to středostavovská učitelka, která vychovává mladší sestru. Když ovšem víme, jaký je mezi nimi věkový rozdíl, můžeme snadno v mladší sestře vidět její dceru. Viktoriánská éra smrtí Jejího Veličenstva[31] neskončila, Watsone. Neprovdaná žena, která vychovává své dítě, je ještě stále předmětem opovržení.“ „Už tomu rozumím, Holmesi. Nemohla knihu vydat pod svým pravým jménem, protože by pravda o jejím věku vyšla najevo.“ „Víc než to. Mohl by ji najít člověk, kterého se nejvíc bojí – Jennin otec.“ „Ten ji ale dnes ráno přece jen našel. Jak je to možné?“ „Catherine se dopustila osudné chyby. Vždycky věděla, kde se William Knox zdržuje, protože hrál v kapele, jejíž vystoupení byla denně zveřejňována v novinách. Jenny zdědila hudební nadání po otci, ne po matce. O víkendu se Catherine rozhodla, že svolí k otištění Druhého pasažéra pod svým skutečným jménem, a než by se trápila tím, že si ji Knox najde, raději mu zavolala do kabaretu a řekla mu, kde je. To všechno jsme dnes slyšeli z jejích úst. Vůbec ji nenapadlo, že by se, až kabaret skončí, mohl objevit napůl zpitý laciným vínem a dožadovat se děcka, které v životě neviděl. Zápasili spolu, zatímco Jenny nahoře v pokoji spala. Knox Catherine uhodil a ta se ho pokusila odrazit kuchyňským nožem. Vypotácel se ven a Catherine netušila, jak je jeho zranění vážné. Zabloudil na hřbitov, kde ztratil vědomí a později vykrvácel. Když ráno našli tělo, zděsila se a okamžitě volala Wilsonovi, aby jí pomohl. Jsem přesvědčen, že by se sama přiznala, i kdybych ji logickou dedukcí neodhalil.“ „Co s ní teď bude?“ zeptal jsem se. „Wilson už shání nějakého opravdu dobrého advokáta, aby se ujal její obhajoby. Zákon bude jistě shovívavý, když zváží všechny skutečnosti, už jenom kvůli Jenny.“ „Jestlipak se najde někdo, kdo vám za vaši námahu zaplatí, Holmesi?“ S úsměvem odbyl mou otázku mávnutím ruky. „Šlo spíš o zábavu než o námahu. Kéž bychom byli dospěli ke šťastnějšímu rozuzlení dřív, než pan William Knox[32] předčasně zemřel.“ Ve znamení upíra BILL CRIDER Bill Crider napsal sérii příběhů o šerifu Danu Rhodesovi, z nichž první mu roku 1987 vynesl Anthony Award. Jeho povídky vyšly v mnoha antologiích včetně Holmes for the Holidays (Holmes na svátky) a všech knih proslulé řady Cat Crimes. Když tak procházím své poznámky, uvědomuji si, že jsem se zatím jen zřídka vyjádřil ke schopnostem svého dobrého přítele Sherlocka Holmese, co se údržby domácnosti týče, s výjimkou případů, kdy jsem právě tyto jeho schopnosti kritizoval. Dokonce i on sám by, domnívám se, připustil oprávněnost výroku, že patří mezi nejnepořádnější lidi vůbec. Obývací pokoj, který jsme kdysi sdíleli na Baker Street 221B, plnil nejednou odporný zápach jeho chemických pokusů a nebylo ničím neobvyklým, když jeho křivule vybublávaly třeba celé hodiny. Prsty míval obyčejně potřísněné chemikáliemi či inkoustem[33] a po zemi ležely rozházené písemnosti. Doutníky ukládal do uhláku a nezodpovězené dopisy připichoval zavírákem doprostřed dřevěné krbové římsy. Abych však byl spravedlivý, existují domácí práce, v nichž Holmes vynikal. Jednou z nich byla příprava snídaně, ta pro něj totiž znamenala jediné jídlo, které mu skýtalo opravdový požitek. Když jsem ho tedy jednoho teplého letního dne v roce 1889 brzy ráno navštívil, nepřekvapilo mě, že vidím prostřený stůl a na něm bohatou anglickou snídani, kterou si vlastnoručně přichystal. „Pojďte dál, Watsone!“ zvolal, sotva jsem zvedl ruku, abych zaklepal. „Dveře jsou odemčené.“ Otevřel jsem je a vešel. Holmes seděl ve svém županu myší barvy u stolu a snídal. „Můj milý Holmesi,“ divil jsem se, „vím, jak skvělé jsou vaše deduktivní schopnosti, ale netušil jsem, že vidíte skrz bytelné dřevěné dveře!“ „Vidím?“ zeptal se Holmes. „Já vás přece nepotřebuji vidět, Watsone. Copak jsem neslyšel na schodišti váš krok nejméně stokrát? Troufám si tvrdit, že bych vás dokázal identifikovat mezi všemi lidmi jen podle chůze.“ „No jistě,“ řekl jsem, „že mě to hned nenapadlo.“ „Tak si odložte klobouk a hůl a dejte si se mnou něco k snídani. Mezitím mi můžete vyprávět o své lékařské praxi.“ „Nemohu přece zneužívat vaší pohostinnosti,“ namítl jsem. „Nesmysl,“ zasmál se Holmes. „Jak vidíte, připravil jsem toho jen pro sebe zbytečně moc. To se mi při vaření nestává často.“ Podle všeho měl pravdu. Byla tam spousta vajec a šunky, k tomu kus kuřete s kari kořením, a tak jsem souhlasil, že si dám s ním, a hned jsme se do toho s chutí pustili. Po snídani si Holmes vzal z uhláku dýmku, válela se tam mezi doutníky, a nacpal ji nahrubo řezaným tabákem z perské trepky. Do dýmky, kterou kouříval před snídaní, cpal totiž zbytky z těch, které vykouřil včera. Shromažďoval je na krbové římse, kde už začal vršit novou hromádku z dnešních zbytků. „Tak, Watsone,“ řekl, když ho stav dýmky uspokojil, „povězte mi něco o sobě, protože o tom, jak v současné době žijete, vím dost málo, snad jen to, že vaše paní odjela někam na návštěvu a vy jste si dnes ráno obtáhl břitvu.“ „Propánakrále, Holmesi!“ zvolal jsem. „Vaše schopnosti mě nikdy nepřestanou uvádět v úžas. Je naprosto vyloučeno, abyste tohle věděl, a přece to zřejmě víte. Tady už jde o víc než jen rozeznat na schodišti zvuk mých kroků.“ „Znáte mé metody lépe než kdokoli jiný, Watsone,“ vysvětloval. „A všímat si maličkostí je z nich ta nejdůležitější.“ Zvedl jsem ruku k čelisti, kde jsem měl kůži poškrábanou až do krve, a dotkl se brady, na které zoubek břitvy zanechal stroupek. „Ano,“ řekl Holmes. „Hned jsem si všiml, že jste se řízl, a určitě jste potřísnil ubrousek. Ovšem paní Hudsonová vám odpustí.“ „Paní Hudsonová mi nemůže odpustit, protože tady není,“ usoudil jsem. „Dovolte, abych uplatnil svou vlastni dedukci. Kdyby tady byla, nechystal byste si snídani sám a já bych se dole nedostal dovnitř bez její asistence. Proto mohu s určitostí tvrdit, že paní Hudsonová je pryč.“ „Výborně, Watsone!“ pochválil mě Holmes. „Vy máte v sobě nezměrné hlubiny, jak jsem ostatně už nejednou zjistil. Paní Hudsonová šla opravdu na návštěvu.“ „Jako má žena,“ doplnil jsem. „Ale jak jste se to dověděl?“ „Vaše přítomnost v této časné hodině je toho dostatečným důkazem. Přitom vím, že není nemocná, protože očividně máte dobrou náladu a vychutnáváte si dobrou snídani. Kdyby byla vaše paní doma, určitě by vám snídani připravila. Jenomže doma není, jinak byste totiž nešel ven a k tomu tak brzy ráno. Takže odjela, nejspíš někam na návštěvu.“ „Teď když jste mi vyložil dedukce týkající se mé manželky, už mi to nepřipadá tak nepochopitelné,“ přiznal jsem se, „ale jak jste poznal, že mé zranění způsobila právě obtažená břitva?“ „A co jiného? Těžko bychom hledali jiný způsob, jak si odřít bradu nebo se trochu říznout; leda snad rvačka, ale jak vím, vy se před snídaní nikdy neperete.“ Musel jsem souhlasit. Holmes se pousmál a pak bafal z lulky, dokud mu hlavu neobestřel čpavý dým. „A co vy, Holmesi?“ zajímal jsem se. „Měl jste v poslední době nějaké zajímavé případy?“ Dobrá nálada mého hostitele se rozplynula. „Nic, Watsone. Trávím dny zahálkou. Zdá se, že detektivního poradce dnes nikdo nepotřebuje, jedině snad aby našel nevěrného manžela nebo ztraceného domácího mazlíčka.“ „Ale Holmesi, vy byste přece nikdy –“ Holmes zamával rukou před obličejem, aby rozehnal kouř, který kolem něho kroužil. „Správně, Watsone,“ přitakal, „nikdy bych se o podobné případy nezajímal. Jsou urážkou mého talentu.“ V tu chvíli dole u dveří zazvonil zvonek. „Třeba je to klient a má pro vás nějakou vzrušující historku,“ upozornil jsem ho. „To je docela možné, Watsone, a soudě podle toho nepříčetného vyzvánění, nemůže se dočkat, až nám ji poví. Byl byste tak laskav, přivítal ho a uvedl nahoru?“ Pochopitelně mě těšilo, že mu mohu prokázat tak skrovnou službu, která jinak připadla paní Hudsonové, pokud se ovšem zdržovala doma. Muž, se kterým jsem se setkal ve dveřích, byl středně vysoký, měl krátké černé vlasy rozčísnuté po straně pěšinkou a černé vousy. Na sobě měl tmavý oblek s kravatou a bílou košilí a v ruce držel klobouk. „Dobrý den,“ řekl, když jsem ho přivítal. „Mám tu čest pozdravit pana Sherlocka Holmese?“ Usmál jsem se a vysvětlil mu, že Holmes je nahoře. „Jsem pouze jeho přítel, doktor Watson.“ „Ach tak, já jsem Abraham Stoker. Už jsem o vás slyšel, doktore Watsone, a rovněž o vašem příteli, ale teď hledám jeho. Myslíte, že bych ho mohl navštívit?“ „Ovšem,“ ujistil jsem jej a vedl ho po schodech vzhůru, kde zatím Holmes učinil chabý pokus uvést pokoj do takového stavu, abychom mohli hosta přijmout. Dosud tam byla cítit snídaně a kouř z dýmky, ale nádobí kamsi zmizelo. „Pojďte dál,“ pokynul nám Holmes, když nás uviděl ve dveřích. Ještě pořád měl oblečený ten myší župan. Vstoupili jsme do pokoje a já Holmesovi představil pana Stokera. Holmes mu povídá: „Jak je to dlouho, pane Stokere, co jste opustil Dublin?“ „Cože?“ vyhrkl Stoker. „Jak víte, že pocházím z Dublinu? Myslel jsem si, že má výslovnost je prosta všeho přízvuku.“ „Ne pro toho, kdo studoval odlišný způsob řeči na našich dvou ostrovech,“ objasnil Holmes. „Dokonce bych si troufl hádat, že jste vzdělaný člověk, protože váš akcent rozhodně neodpovídá mluvě dělnické třídy.“ „Trinity College,“ potvrdil Stoker, „a začínám pomalu věřit, že všechno, co se o vás povídá, je pravda.“ „Všechno snad ne,“ mínil Holmes, „ale značná část bezpochyby ano. Co vás přivedlo do Londýna?“ „Divadlo,“ prohlásil Stoker. Vysvětlil nám, že během studií psal divadelní kritiky, kdežto nyní se stal ředitelem divadla Lyceum a tajemníkem sira Henryho Irvinga,[34] majitele a první hvězdy většiny tamních inscenaci. „Jedno z největších londýnských divadel,“ pravil Holmes, ačkoli tam určitě nikdy nezhlédl jedinou hru. „A sir Henry je jedním z nejlepších anglických herců,“ přidal jsem se, „viděl jsem ho v prvním dílu Shakespearova Jindřicha IV.“ „Ale vy, jak doufám, jste si sem nepřišel popovídat o divadle,“ usoudil Holmes a oči mu hořely nedočkavostí, až se pustí do vyšetřování nějakého odporného zločinu. „Ne,“ potvrdil Stoker. „Přišel jsem si popovídat o události natolik bizarní a strašné, že jí sotva uvěříte. Ani já sám jí nemůžu uvěřit.“ „Ale!“ zvolal Holmes se stoupajícím nadšením. „Tak nám povězte, o jakou událost jde!“ „Jde o kousnutí,“ řekl Stoker. „Nebo lépe o několikeré kousnutí. Kousnutí na krku dítěte. O znamení upíra!“ Holmes odfrknul a svit v jeho očích pohasl. „Pche, živý nebožtík? Nic než pověra nejpokleslejšího druhu. Iracionální a naprosto nemožné.“ Stoker se vztyčil. „Nemluvím o nějakém senzacechtivém románu nebo hře, pane. Vím, že podobné věci plní anglické a francouzské scény už celá léta, ale toto je skutečnost!“ „Ne,“ odporoval Holmes. „Není. Pijáci lidské krve asi žili, to je pravda, přece jsme četli o takových monstrech jako Alžběta Báthoryová zvaná též Krvavá hraběnka nebo Vlad Tepeš alias Napichovač, ale to nejsou žádní upíři.“ „Hraběnka Báthoryová? Vlad Tepeš?“ divil se Stoker. „Kdo je to?“ Protože jsem o jménech, která Holmes vyslovil, nevěděl o nic víc, nemohl jsem mu nepoložit stejnou otázku a Holmes, kdyby se mu chtělo, by na ni dlouze a zeširoka odpověděl. Jeho neznalosti v oblasti uznávané světové literatury mě někdy zarážely, ale co se týče historek o senzačních zločinech a jejich pachatelích, udivoval jeho zájem jak rozsahem, tak hloubkou. „Báthoryová a Tepeš nejsou teď důležití,“ podotkl Holmes. „Byli to sice zločinci velkého formátu, ale už jsou dávno mrtví. Nemění se v netopýry ani nepoletují žlutou londýnskou mlhou, aby se nalokali krve neviňátek.“ „Nicméně někdo – nebo něco – si právě takhle počíná,“ trval na svém Stoker. „Osoba, která mi to řekla, by nikdy nelhala. Jestli pojedete se mnou, přesvědčíte se sám. Poslední kousnutí je prý úplně čerstvé.“ „Tak dobře,“ souhlasil Holmes a jeho zájem zase poněkud ožil. „Je docela možné, že tento případ, i když je za ním něco jiného, než si myslíte, si opravdu žádá mých schopností. Jen co se připravím, my oba, Watson a já, vás doprovodíme.“ „Ale Holmesi,“ bránil jsem se, „já musím –“ „Tss, Watsone. Vaše manželka je pryč, takže vás nepostrádá. Kdežto já budu možná vaši pomoc velice potřebovat. Zatím jste si pokaždé vedl obdivuhodně.“ Připouštím, že mě Holmesova slova potěšila. K lichotníkům rozhodně nepatřil, proto jsem věděl, že to myslí doopravdy. „Ano, doktore Watsone,“ připojil se Stoker. „Snažně vás prosím, pojeďte s námi. Vaše lékařské zkušenosti se budou určitě hodit.“ „Dobrá,“ řekl jsem, „rád se k vám přidám. Ale kam vlastně jedeme?“ „Na venkov, poblíž Cobhamu v Surrey,“ odpověděl Stoker. „Dole nás čeká kočár sira Henryho.“ „Pěkný kraj,“ poznamenal jsem, protože jsem jej už v minulosti navštívil. „A je tam znamenitý včelařský spolek,“ dodal Holmes. „Já se o včely velice zajímám. Obdivuhodní tvorečci. To ovšem nevylučuje fakt, že ta oblast představuje mnohem horší místo, než je většině lidí známo, a tamější zločiny mnohdy zůstávají z mnoha důvodů nepotrestány. Už ať jsme na cestě, Watsone, neboť ten případ může být daleko naléhavější, než jsem si zpočátku myslel.“ V kočáře cestou do Surrey nám pan Stoker vyložil další podrobnosti příhody, která ho přiměla k takovému spěchu. Robin, synek Lily Montgomeryové, jedné z nevětších hvězd anglické divadelní scény a nejednou i představitelky hlavních rolí v inscenacích sira Henryho Irvinga, se už nějaký čas necítil dobře. Byl neklidný a podrážděný a nesnášel denní světlo. V noci často nemohl spát. „Zdálo se, že má strach z něčeho, co nedokáže pojmenovat,“ vykládal Stoker, „ale jeho matka se nejdříve domnívala, že jde jen o následky zlého snu. Ztrácel zájem o studium, požádala tedy o radu lékaře. A právě tento rodinný lékař objevil dnes za svítání ta děsivá kousnutí.“ „A jakou stanovil diagnózu?“ zeptal se Holmes. „Že chlapce pokousal upír?“ „To ne,“ odpověděl Stoker, „ale pro otisky zubů nenacházel žádné jiné vysvětlení.“ „Takového lékaře bych si tedy k sobě nezavolal,“ mínil Holmes. „A kdo stanovil původce těch kousnutí?“ „Paní Tedescuová,“ odvětil Stoker. „A kdopak je paní Tedescuová?“ „Ona a její manžel Wladyslaw v domě slouží. Pocházejí z Transylvánie v Rumunsku, stejně jako manžel paní Montgomeryové.“ „Ale její jméno tedy rozhodně rumunské není!“ „Je to její dívčí příjmení, které si ponechala, aby její umělecké jméno lahodilo anglickému sluchu,“ vysvětloval Stoker. „Ať tak či onak, paní Tedescuová rozpoznala kousnutí upíra jako první a taky je tak pojmenovala. Řekněme, že načichla pověstmi své vlasti.“ „Mluvil jste o nějakém studiu,“ připomněl mu Holmes. „Malý Robin navštěvuje místní školu?“ „Ne. Bydlí u nich domácí učitel. Jmenuje se John Cabot.“ „Žije v tom domě ještě někdo?“ „Nikdo,“ řekl Stoker. „A co manžel?“ „Jmenuje se Brasov,“ opravil se Stoker. „Nicholas Brasov. Ten tam pochopitelně taky bydlí.“ „Přesto se vezeme v kočáře pana Irvinga,“ podotkl Holmes. „Panu Irvingovi velice leží na srdci blaho paní Montgomeryové, jakož i blaho celé její rodiny, a mně právě tak,“ vysvětlil Stoker stroze. „Když jsme ho požádali, rád nám kočár poslal. Pan Brasov odjel do města pro pomoc. Ovšem teď už je zase v Surrey a čeká na nás.“ „Aha. A o těch kousnutích vědí v domě všichni?“ zajímal se Holmes. „Ano,“ odvětil Stoker. „Jde o věc nejvyššího zájmu, vždyť je v sázce nesmrtelná duše!“ Holmes otevřel ústa, jako by se chystal promluvit, nakonec si však svou poznámku odpustil. Zeptal jsem se tedy: „Doporučil jim někdo nějaký lék?“ „Ne,“ řekl Stoker, „ale jak mi svěřil pan Irving, mluvilo se o jistých bezpečnostních opatřeních.“ „A jakápak to jsou?“ zajímal se Holmes. „Česnek a kříže,“ odpověděl Stoker. „Podle sira Henryho pan Cabot slíbil, že ochrání Robina ode všeho zlého. Zůstane prý v chlapcově pokoji vyzbrojen krucifixem a upíra zažene. Paní Montgomeryová ho považuje za velmi odvážného člověka.“ „To že je odvaha?“ divil se Holmes. „Čiré bláznovství, nic jiného. Kříže a česnek jsou horší než nic. Zahlédl někdo toho upíra?“ „Nikdo,“ přiznal Stoker, „ale takové stvůry údajně dokážou měnit vzhled a do místnosti proniknou třeba v podobě oparu nebo mlhy.“ „Prosím vás, už mi o tom nic nepovídejte,“ žádal Holmes. „Je to hloupost, nic víc než hloupost. Ujišťuji vás, že za tím vším najdeme nějakého obyčejného lumpa.“ „Ale ta kousnutí,“ namítl Stoker. „To nejsou kousnutí způsobená lidskými zuby.“ „Viděl jste je?“ vyptával se Holmes. „Ne. Ale věřím tomu, co jsem slyšel. Paní Montgomeryová by se ke lži nikdy nesnížila.“ „Je to žena,“ řekl Holmes, jehož opovržení slabším pohlavím neznalo mezí. „Ani té nejlepší z žen nelze důvěřovat. No, protentokrát beru vaše slova o její důvěryhodnosti na vědomí.“ Po této poznámce jsme seděli mlčky a ticho narušoval jen hrkot kočáru na silnici. Brzy se před námi objevil surreyský venkov a spatřili jsme nádherné zelené vrby lemující řeku Mole. Když jsme minuli starý kamenný mlýn, kočár sjel z hlavní silnice na hrbolatější cestu, která vedla přes trávník k dřevěnému mostu nad mělkým proudem poloslané vody. Brzy jsme dorazili k prostému venkovskému domu. Zvenčí se zdálo, že má řadu prostorných pokojů. Na červenobíle kvetoucích záhonech jsem rozpoznal lilie a typické zvonečky konvalinek. Hned jsem si vzpomněl, že právě podle lilií dostala paní Montgomeryová své křestní jméno. Kočár zastavil přede dveřmi, a jen co jsme vystoupili, Stoker upozorňoval: „Tohle je venkovské sídlo pana Brasova. Chlapec a ostatní členové rodiny jsou uvnitř.“ „Rád bych se setkal nejdřív s chlapcem,“ přál si Holmes, „abych si prohlédl ta kousnutí.“ „Dobře,“ souhlasil Stoker a zabušil na dveře bronzovým klepadlem. Téměř okamžitě nám otevřel scvrklý stařec celý v černém. „Dobré ráno, Wladyslawe,“ pozdravil Stoker. „Tady ti pánové jsou doktor Watson a pan Sherlock Holmes, přijeli navštívit mladého pána.“ „Pojďte dál,“ zaskřehotal stařík, ustoupil stranou a my jsme vešli do domu, který působil ve srovnání se slunným dnem poněkud pochmurně. Wladyslaw Tedescu nás vedl chodbou do velkého obývacího pokoje, kde jsme uviděli dvě ženy. Jedna z nich, zřejmě paní Montgomeryová, byla vysoká a majestátní, třebaže její tvář halil závoj melancholie. Druhá, starší žena, bezpochyby paní Tedescuová, byla celá v černém. V ušáku se vrtěl hoch, patrně Robin, a za ním stál seriózně vyhlížející chlapík, odhadoval jsem ho na domácího učitele Johna Cabota; nervózně si třel palcem bříška prstů. „Brame!“ vyhrkla paní Montgomeryová, když nás uviděla. „Díkybohu. To je pan Holmes?“ „Ano,“ potvrdil Stoker, usmívaje se nad tím důvěrným oslovením, „a přivádím i doktora Watsona. Pan Holmes by se rád podíval na Robina.“ Paní Montgomeryová přešla pokoj s takovým půvabem, jako by se vznášela. Byla krásná s těmi havraními vlasy, modrýma očima a jemnou pletí. Stiskla Holmesovi ruku a pohlédla mu do očí: „Musíte nám pomoci, pane Holmesi. Je to jak nějaký hrůzný sen.“ „Žádný sen,“ ujistil ji Holmes. „I když hrůza je do značné míry výplodem fantazie.“ Došel ke křeslu, v němž seděl Robin, a zeptal se, proč jsou zatažené závěsy. „Světlo mě rozčiluje,“ vyjel Robin. „Nesnáším ho.“ „To se upíří krev mísí s jeho krví,“ zachraptěla paní Tedescuová. Mluvila se silným přízvukem, ale docela srozumitelně. „Už brzy se stane dítětem noci.“ „Hlouposti,“ usadil ji Holmes. „Úplný nesmysl.“ Pak se obrátil na muže stojícího vedle ušáku. „Jestliže mám ohledat ta kousnutí, potřebujeme světlo. Vy jste pan Cabot?“ „Ano,“ ozval se příjemný hlas. „Mám roztáhnout závěsy?“ „Prosím,“ požádal Holmes a vytáhl z kapsy lupu. Cabot roztáhl těžké závěsy a místnost zaplavilo slunce. Robin ucukl, ale Holmes jemně obrátil chlapcův obličej k oknu. Robin trhnul hlavou, ale Holmes nepovolil. „Jestli tě světlo ruší, můžeš zavřít oči,“ poradil mu a mezitím prohlížel zvětšovacím sklem chlapcův krk. Připadalo mi, že to trvá dlouho, až mě nakonec vybídl: „Pojďte sem, Watsone, a povězte, co si o tom myslíte.“ Přešel jsem pokoj a vzal si lupu. Zkoumal jsem kousnutí; byla dvě, obě způsobená stejnými zuby. Nebo spíš tesáky. „No?“ řekl Holmes. „Jedno kousnutí,“ usoudil jsem, „vypadá jako čerstvé. Ranka ještě krvácí, ačkoli pochází z minulé noci.“ „Takový je upíří obyčej,“ vložil se do hovoru Cabot a třel si palcem konečky prstů. „Jejich sliny se smísí s krví, aby infikovaly lidské tělo a rána zůstala nezhojená, a tedy připravená pro další sání. Hoch potřebuje člověka, který bude stát mezi ním a silami temnoty, a pokud k tomu nikdo jiný není ochoten, rád se toho ujmu.“ Paní Montgomeryová se usmála a Cabot se lehce vypnul, ovšem Stokera to nepobavilo: „Dobrý Bože, člověče, copak v sobě nemáte kouska citu?“ „Věřím v pravdu,“ řekl Cabot. „Jsem přesvědčen, že pan Holmes bude souhlasit s tím, že pravda je vždycky lepší než lež.“ Holmes ho neuznal za hodna odpovědi a místo toho prohlásil: „Rád bych viděl chlapcův pokoj. Kolik lidí tam vešlo od té doby, co takzvaný upír zaútočil?“ „Nikdo kromě mě,“ odpověděla paní Montgomeryová. „Brzy ráno jsem uslyšela Robinův výkřik a šla jsem se tedy podívat, co se stalo. Byl v takovém stavu, že jsem poslala pro lékaře, jenž objevil ta kousnutí.“ Robin se chtěl poškrábat na krku, ale matka mu zadržela ruku. Vyškubl se jí, ale zadržela ho znovu. Po krátkém úsilí se vzdal. „Nesahej si tam, Robině, prosím tě, nesahej si tam.“ „Svědí to,“ bránil se Robin. „Musím se tam poškrábat!“ „Ne, to nesmíš.“ „Snad by mu mohl doktor Watson předepsat nějaký lék,“ navrhl Holmes. „Ale nejdříve musíme prohlédnout chlapcův pokoj.“ Majordomus pan Tadescu nás vedl nahoru po schodišti k pokojíku na konci haly. Otevřel dveře a my jsme vešli. Místnost byla tmavá, závěsy zatažené. „Jděte podél stěn a rozhrňte závěsy, Watsone,“ přikázal Holmes. „Nechte všechno na svém místě.“ Poslechl jsem ho. Když jsem roztáhl závěsy, pokoj se rozjasnil slunečními paprsky. Vedle stála postel a u ní stolek, na němž nebylo nic jiného než sklenice s vodou. „Okno, Watsone,“ řekl Holmes. „Zjistěte, jestli bylo otevřené.“ Prohlédl jsem okno a zkusil je otevřít. Zřejmě se v té poloze zaseklo a vsadil bych se, že je už léta nikdo neotevřel. To jsem taky Holmesovi oznámil. „Jak jsem předpokládal,“ prohodil. „Tudy se sem nedostalo nic, ba ani opar či mlha.“ Po těch slovech už Holmes dál neztrácel čas a začal s průzkumem pokoje. Klesl na všechny čtyři a zkoumal podlahu, až se upřené zahleděl na okraj koberce. „Pojďte se podívat, Watsone,“ vyzval mě po chvíli. Poklekl jsem vedle něho. Ukázal mi něco, co vypadalo jako kousek zaschlého bláta. Když jsem svůj názor vyslovil nahlas, Holmes poznamenal, že kdyby ta trocha prachu mohla mluvit, pověděla by nám toho hodně, a poví nám toho skoro stejně, i když zůstane němá. Opatrně to sebral a uložil do sáčku, který měl v kapse. „Sáhněte si tady na koberec,“ ukázal na místo, poblíž kterého to smetí leželo. Dotkl jsem se prsty koberce a ucítil nepatrnou vlhkost. „Že by mlha?“ zeptal jsem se. „Už jsem řekl, že se sem žádná mlha nedostala. Tohle je něco horšího.“ Obrátil se k Tedescuovi, který zůstal stát ve dveřích. „Proč je tady ta sklenice s vodou?“ „Už tady nemá co dělat,“ odpověděl Tedescu. Mluvil docela dobrou angličtinou. „Manželka musela být vystrašená, tak na ni zapomněla. Pan Cabot každý večer mladému pánovi předčítá a sem tam si potřebuje osvěžit hrdlo. Odnesu ji.“ „Ne,“ rozhodl Holmes. „Nechte ji tady. Tak, Watsone, myslím, že tu záhadu už brzy rozluštím, i když další odhalení nás teprve čekají.“ „Brzy rozluštíte, Holmesi?“ divil jsem se. „Vy žertujete!“ „Žertuji zřídka, Watsone, a nikdy o záležitosti tak vážné, jako je tato.“ Znovu se obrátil na pana Tedescu: „Kde je pan Brasov?“ „Ve stájích, pane. Nezaměstnává žádného čeledína, raději se stará o koně sám.“ „Jaký je vztah mezi ním a jeho manželkou?“ Stařec zamrkal. „Nevím, co máte na mysli, pane.“ „Já jsem naopak přesvědčen, že víte,“ mínil Holmes. Tedescu sklopil oči: „Vycházejí spolu tak jako kterýkoli jiný manželský pár.“ Holmes se na mě podíval, jako by říkal, že ví, co to znamená. „Má žena a já spolu vycházíme skvěle,“ ujistil jsem ho, „pokud máte na mysli tohle.“ „Jsem přesvědčen, že je to tak, jak říkáte, Watsone,“ pravil Holmes, „protože vy jste ten nejlaskavější muž na světě. Ale Brasov třeba není.“ „Pán je hodný,“ tvrdil Tedescu. „A paní všichni muži zbožňují.“ „Tím jsem si naprosto jist,“ souhlasil Holmes. „Pana Brasova pomyšlení na upíra děsí, to chápu.“ „Nemůžete mu to zazlívat,“ řekl Tedescu. „Myslete si, co chcete, ale zbabělec není. V naší vlasti ví každý, jakou spoušť dokážou napáchat ti, kteří vylétají v noci.“ Čekal jsem, že Holmes pronese něco o bláhovosti lidí, kteří tomu věří, ale místo toho změnil téma. „Jí chlapec s vámi v kuchyni,“ zeptal se, „nebo s rodiči u stolu?“ „U stolu, pane. V kuchyni jíme jen my se ženou.“ „A jídlo připravuje vaše manželka?“ „Ano, pane. Je vynikající kuchařka, smím-li to říct.“ „Ovšemže smíte,“ ubezpečil jej Holmes. „Tak, Watsone, domnívám se, že jsme se dověděli vše, co potřebujeme. Pojďme teď dolů za ostatními.“ Vrátili jsme se do salonu, kde to vypadalo, že se mezitím čas zastavil, protože každý byl téměř na tom samém místě, jako když jsme odcházeli. Jen pan Cabot se přesunul blíž k paní Montgomeryové a konejšivě ji objal kolem ramen. „Objevili jste něco, co by mohlo upíra odradit?“ ptal se starostlivě. „Žádný upír tu není,“ odpověděl Holmes. „Je tu jenom někdo, kdo by si přál, aby ostatní věřili v jeho existenci.“ „Co tím chcete říct?“ chtěl vědět Cabot. „Vždyť jsme všichni viděli důkaz!“ „Pozorování je jedna věc,“ poučil jej Holmes, „a výklad druhá.“ „Jak to myslíte?“ zajímala se paní Montgomeryová. „Je třeba vyvodit z důkazu hypotézu rozumnou, nikoli nerozumnou,“ vysvětloval Holmes. „Tak například – zeptal se někdo, odkud se sem upír dostal a proč asi napadl vašeho syna?“ Nikdo neodpovídal a Holmes pokračoval. „Ovšemže ne, protože na to žádná logická odpověď není a ten nápad by najednou působil směšně. Ale předpokládejme, že kdosi tady má z nějakého důvodu opravdu zájem na tom, aby to vypadalo, že váš dům navštívil upír.“ „Co by to mohlo být za důvod, Holmesi?“ zeptal jsem se. „Důvodů by mohlo být mnoho, ale v tomto případě jím byla žena,“ prohlásil Holmes. „Paní Montgomeryová.“ „Já to nechápu,“ ohradila se. „Co bych já mohla být za důvod?“ „Ženy jako vy dokážou přimět muže, aby čas od času udělali nějakou hloupost,“ řekl Holmes. „Sir Henry vás podle všeho nesmírně obdivuje. Ochotně vám doporučil mé služby a ještě pro mě poslal kočár.“ Paní Montgomeryová se zapýřila a upozornila ho: „To by udělal každý.“ „Snad,“ mínil Holmes. „Ať je to, jak chce, ten, jehož se to týká, není sir Henry.“ „Kdo tedy?“ ptal jsem se. „Pan Cabot,“ prohlásil Holmes. „Lžete, pane,“ obvinil ho Cabot. Paní Montgomeryová se od něho odtáhla. Vzala syna za ruce, zvedla ho z ušáku a oba se postavili vedle Holmese. „Prosím, vysvětlete to,“ vyzvala ho. „S radostí,“ souhlasil Holmes. „Protože jsem od začátku na upíry nevěřil, věděl jsem, že za tím vším musí být nějaký člověk. A když jsem pak prohlížel Robinův krk, bylo jasno. Vy jste si toho nevšiml, Watsone?“ „Nevšiml čeho?“ ptal jsem se celý zmatený. „Tvaru a velikosti těch kousanců,“ vysvětloval Holmes. „Ten větší ve tvaru písmene Y ukazuje opravdu na nějakou krvelačnou bestii, nikoli však na upíra. Je to stopa tří ozubených čelistí pijavky. Je pro ni příznačné, že se k hostiteli přisaje oběma konci těla, přísavná ústa přední části jsou vždy menší než zadní. Kousnutí pijavky často krvácí ještě dlouho potom, co bylo zvíře odstraněno.“ „Pijavky lze snadno nachytat v potoce, který jsme přejížděli cestou sem,“ napadlo Stokera. „Vlastně jsem je tam viděl.“ „Dík, že to potvrzujete,“ řekl Holmes. „Jsem si jist, že byly nalezeny právě tam. A předpokládám, že jednu z nich, uloženou do vody, najdeme v bytě pana Cabota.“ Cabot vyrazil vpřed, ale Stoker mu zastoupil cestu a položil mu ruku na prsa. „Vy ničemo,“ sykl. „Stůjte a nechte pana Holmese, ať nám to poví do konce.“ Holmes přikývl. „Koberec v pokoji malého Robina byl lehce navlhlý, protože když Cabot přemisťoval pijavku z nádobky, rozlil trochu vody, a také jsme našli kousek zaschlého bláta z Cabotovy boty, bláta, které na ní ulpělo, když slézal k potoku.“ „Ale co ty příznaky?“ vyptávala se paní Montgomeryová. „Jak ty vysvětlíte?“ „Jed,“ odvětil Holmes. Paní Montgomeryová zalapala po dechu. „Nikoli smrtelná dávka,“ ujistil ji Holmes. „Když jsme přijížděli sem, všiml jsem si květin, které rostly na záhonech. Konvalinka může být dost nebezpečná. Jestliže květy utrhnete a dáte do vázy, pak může uškodit dokonce i voda z nich. Robin uhýbal před sluncem kvůli rozšíření očních panenek. A to způsobila dávka, kterou spolkl s vodou ze sklenice u své postele.“ „Ale to byla přece sklenice pana Cabota,“ namítl pan Tedescu. „Sám jsem ji do pokoje přinesl.“ „Ano, ale napil by se z ní teď pan Cabot?“ zeptal se Holmes. Cabot zavrtěl hlavou. „Předpokládal jsem to,“ prohlásil Holmes. „Pan Cabot do ní dal vylouhovat něco z konvalinky, snad stonek nebo listy, a nabídl Robinovi, aby se napil. Je to tak, pane Cabote?“ Cabot mlčel, zato se ozval Robin: „Ptal se mě, jestli mám sucho v puse, tak jsem se napil.“ „Účinek drogy stačil k tomu, aby Cabot nepozorovaně přiložil a pak zas odstranil pijavku,“ řekl Holmes. „Ještě předtím ovšem četl chlapci tak dlouho, dokud neusnul.“ „Ale Holmesi,“ divil jsem se, „Jak jste věděl, že to udělala pan Cabot?“ „Podle těch prstů,“ objasňoval Holmes. „Copak jste si nevšiml, jak si tře jejich konečky palcem?“ „Všiml, ale nic mě přitom nenapadlo.“ „Aby se pijavka přisála, musíme jí k tomu někdy dát podnět,“ poučil mě Holmes. „Jedna z možností je, že jí nabídneme trochu krve jako aperitiv. Pan Cabot se píchal do vlastních prstů a pak potřísnil Robinův krk kapkami krve. Proto ho prsty ještě stále svědí. Není to tak, pane Cabote?“ Cabot opět odmítl promluvit. Holmes pokrčil rameny. „Nevadí. Jestliže se podíváme na konečky vašich prstů, pravda se ukáže.“ Cabot strčil ruce do kapes a zaťal je v pěsti. Pani Montgomeryová se nestačila divit. „Ale proč? Proč by dělal takové věci?“ „Protože vás miluje,“ řekl Holmes. „Stejně jako mnoho dalších mužů, o tom jsem přesvědčen. Doufal, že prokáže svou statečnost, a zahanbí tak vašeho manžela.“ „Je mi opravdu hanba,“ ozval se hlas ode dveří za námi. Otočili jsme se a spatřili urostlého muže v jezdeckém obleku. Měl ostře řezanou tvář s kotletami po stranách a orlí nos. „Jsem Nicholas Brasov,“ představil se, „a kvůli svému pověrčivému strachu jsem se zdržoval mimo domov. Teď vidím, jak jsem byl hloupý. Robine, Lily, prosím vás, odpusťte mi.“ Paní Montgomeryová a Robin šli k němu, aby ho objali. „Nemusíš o nic prosit,“ řekla jeho žena. „Vždyť jsi neudělal nic, co bychom ti museli odpouštět. Teď jsi tady s námi.“ „Propouštím vás, pane Cabote,“ obrátil se Brasov k učiteli. „Kliďte se a neodvažujte se ještě někdy přiblížit k mému domu.“ Cabot vypochodoval z místnosti s tváří zkřivenou nenávistí, ale ani necekl. „Pane Holmesi,“ řekla paní Montgomeryová, když Cabot zmizel, „prokázal jste nám neocenitelnou službu.“ „Děkuji vám, pane,“ přidal se Robin. „Rád slyším, že to nebyl opravdický upír.“ „Existují horší věci než domnělí upíři,“ připomněl mu Holmes. „Přál bych vám, abyste se už s něčím podobným nikdy nesetkal.“ „Jste u nás kdykoli vítán,“ ujistil ho Brasov. „Když jsem o vás slyšel, nevěřil jsem. Teď už věřím.“ „Musíte přijít k nám do divadla,“ zvala ho paní Montgomeryová. „Sir Henry určitě obstará lístky.“ „Děkuji vám,“ řekl Holmes. „A teď, Watsone, je nejvyšší čas, abychom se vzdálili.“ Vraceli jsme se domů opět kočárem sira Henryho. Stoker seděl většinu cesty v tichém zadumání. Obrátil jsem se k Holmesovi: „Mrzí mě, že byl pro vás ten případ tak snadný. Sotva vás mohl nějak zvlášť zaujmout.“ „Mýlíte se, Watsone,“ upozornil mě Holmes. „Bylo velké štěstí, že mě zavolali. Někdo jiný by možná neuspěl nebo ještě hůř, ten nápad s upírem by podpořil. V takovém případě se mohlo stát něco mnohem nebezpečnějšího. Připadá mi hrozné, že domácí učitel zradí důvěru svého zaměstnavatele. Taková selhání mohou vést k tragickým koncům lidských vztahů.“ S těmito slovy se ode mne můj přítel odvrátil a sledoval okénkem ubíhající krajinu, i když pochybuji, že ji vůbec vnímal. Až do Londýna už nepromluvil. Jakmile jsme vystoupili na Baker Street, Stoker se vyklonil z kočáru a povídá: „Pane Watsone, četl jsem vaše vyprávění o případech Sherlocka Holmese a obdivuji je. Možná nevíte, že také já jsem svým způsobem spisovatel.“ Přiznal jsem, že to opravdu nevím. „Není divu, protože já píšu fantastičtější příběhy. Ale teď jsem dostal nápad, který mi, jak věřím, přinese větší uznání než dosud.“ „A copak to bude?“ „Román o upírovi,“ odpověděl. „Přečtu si něco o těch lidech, které jste jmenoval, pane Holmesi, o Tepesovi a Báthoryové, a uvidím, co se tam dovím.“ „Žádní upíři nejsou,“ prohlásil Holmes, i když byl očividně ještě trochu mimo. „Nicméně,“ řekl Stoker, „až si lidé přečtou mou knihu, uvěří.“[35] Když kočár s rachotem odjel, zeptal jsem se Holmese: „Myslíte, že bude mít úspěch?“ „Možná,“ řekl přítel, „jenže lidská mysl bývá zvrácenější než ty nejúděsnější fantazie.“ Zachvěl se, ale zdálo se, že trochu pookřál. „Dnes se nám podařilo odvrátit jednu katastrofu a to by zatím stačilo. Pojďme se podívat, jestli se už paní Hudsonová vrátila. Třeba nám připravila nějakou dobrou večeři. Už je to pěkně dlouho, co jsme snídali.“ Vešel do dveří a já za ním. Drožka pro pana Holmese GILLIAN LINSCOTTOVÁ Gillian Linscottová je známá především jako autorka devíti kriminálních příběhů, ve kterých vystupuje sufražetka Nell Brayová. Nedávno bylo oceněno vydání Absent Friends (Nepřítomní přátelé) jak ve Spojeném království (Crime Writers’ Association Historické dýky Ellis Petersové)[36], tak ve Spojených státech (Herodotus Best International Historical Mystery Award). Dříve pracovala jako novinářka a žije v anglickém Herefordshiru. „Drožka pro pana Holmese.“ To by chtěl slyšet každej. Teda každej drožkář v celým tomhle těžce zkoušeným městě. Každej, i když má místo mozku votrubovej šrot a nedělá v branži ani tak dlouho, aby stačil vošoupat manšestr na zadku svejch kalhot. Každej pod třicet let. Každej, kdo si myslí, že v okenních truhlíkách raší zázračný fazolový výhonky, na sedadlech vomšelejch dvoukoláků se povalujou zlatý vejce a z dalšího mávajícího zákazníka se vyklube chlápek, kterej mu nechá fůru peněz, nebo krásná ženská, která ho veme k sobě domů. Až budete příště na Baker Street, sledujte prázdný drožky, který jezdí bez cíle sem tam a čekají, až si je někdo přivolá. Vsadím se s váma vo sovereign,[37] že kočí nahoře na kozlíku bude hloupej jak novorozený štěně. Některý z těch mládenců, co jezdí s drožkama dneska, nedokážou ani správně nasadit koňovi vobročnici, jako jsem to musel umět já, když jsem začínal. Už je to třicet let, blíží se Vánoce a tady ve městě jsou věci, který podle mýho mínění voni znát nebudou, ani kdyby jezdili dvakrát tak dlouho jako já. Možná jsem měl tenkrát taky pitomý nápady, ale můžu vám říct, že jsem z nich pěkně rychle vyrost. Když pocházíte z londýnskýho East Endu a jezdíte s vlastní károu – myslím tím úplně vlastní, ne jako spolumajitel, a všecko platíte sám – to vás naučí starat se vo sebe, vo vůz i vo koně. Kromě toho už nic, žádná rodina a takový, všecko záleží jen na vás. Na vás, na vašem koníkovi a na vaší drožce. Všichni vostatní jsou buď kamarádi nebo nepřátelé nebo zákazníci. Kamarádi – no tak pár jich mám, hlavně z dob, kdy jsme byli ještě kluci, kradli jsme na stánkách jabka a utíkali před chlupatejma. Já důvěřuju jim a voni důvěřujou mně. Teda do jistý míry, což je vidět z tý historky, co se vám chystám vyprávět. Teď nepřátelé – no, taky by se jich dost našlo, ale většinou vím, kdo jsou, kde jsou a co mají za lubem. Dát přátele a nepřátele dohromady, bude jich tak ke třem čtyřem desítkám. V žádným případě ne víc, než se vejde do dvouch dostavníků dovnitř i nahoru. Všichni vostatní jsou zákazníci. Některý ryta jsou dobrý, třeba vod Paddingtonu k Knightsbridge, malý zavazadlo, velký dýško a pěkně děkuju, pane. Ale jsou taky příšerný ryta jako vod Liverpoolský k Lambeth za mlhavý noci, dohadování, jestli jsem jel nejkratší cestou, dýško žádný, falešnej půlšilink a podělaný vám taky dobrou noc, pane. Ale většinou vám zákazník dá na talíř studený hovězí s vokurčičkou, koníkovi do pytlíku oves a nedělá žádný potíže. Když jste drožkář, potíže jsou bohužel s jinejma věcma, který se vám honí v hlavě. A když se chcete potížím vyhnout, určitě nejezděte sem a tam po Baker Street a nečekejte, až nějakej chlápek zavolá: „Drožka pro pana Holmese.“ Když si pomyslím, jak jsem se tam dostal, čirou náhodou, tak bych se nejraděj vykopnul vocaď do Hammersmithu a zase nazpátek. Chápejte, moh jsem se vymluvit. Ta moje výmluva byla černobílá, vážila vokolo čtrnácti liber, pokud byla v tý správný bojový kondici, a to teda byla, ležela stočená do klubíčka pod kozlíkem a chrápala tak hlasitě, že dokázala přehlušit i ten kravál na ulici. Říká vám něco jméno Hector z Hackney? Když ne, tak ne, všichni nemůžeme bejt sportovci, takže žij a nechej žít, že jo. Kdybyste se zajímal vo zápasy s krysama, věděl byste taky, že Hector byl známej zabíječ krys, a kdyby se byl náhodou narodil jako kůň a ne jako teriér, proslavil by se jako vítěz v derby.[38] Samo sebou si nemyslím, že závodní koně zabíjejí krysy. Jen se vám snažím vysvětlit, že Hector byl v tý době ve svý sportovní branži úplnej šampión. Stovky, jestli ne tisíce guinejí procházelo rukama jeho příznivců vod Epsomu po Epping Forest a všichni sázeli na to, kolik krys dokáže svejma zubama v daným čase zadávit. Přísahám vám, že jsem slyšel vévody, který na něho ječeli, a viděl nejlepšího přítele vod prince waleského, jak ho zved a políbil – fakt toho čoklíka políbil – vedenej vděčností a obdivem. Zkrátka a dobře – Hector z Hackney byl pes a každej by se naparoval, že ho má. Jenom my ne, já a moji kámoši, a kvůli tomu jsem měl to vodpoledne uprostřed července v hlavě jiný věci, když jsem udělal tu blbost a jel na tu zatracenou Baker Street. S vohledem na to, že všichni moji kámoši a taky nepřátelé už stejně vědí, co se stalo, vám klidně můžu říct pravdu. Dali jsme dokupy takovej jako sázkovej spolek, hodně složitej na to, abyste se s ním zabejval, ale šlo hlavně vo událost toho večera, která se měla vodehrát ve sklepě jedný hospody v Camden Town, kde jsme vsadili víc prachů, než abysme si mohli dovolit vo ně přijít, na teriéra, kterej patřil mně a jednomu mýmu kámošovi. Jenže den předtím náš teriér vonemocněl po výměně názorů s nějakou kočkou vodporný nátury; moh ji vidět, že de po něm, ale neviděl. Takhle jsme dopadli: prachy vsazený, ale žádnej teriér v bojový kondici. Někdo z nás – možná jsem to byl já, možná ne – vyrukoval s nápadem, že bysme si na ten večer mohli pučit Hectora z Hackney, trochu ho namaskovat a vydávat ho za svýho. Jedinej problém byl v tom, že spolek, kterýmu Hector patřil, neměl k tomu našemu zrovna dobrej vztah a spíš by ho pučili satanášovi než nám. A tak nás napadlo něco jinýho. Jeden z nás, kterej už měl s takovejma věcma pár zkušeností, se vplížil ráno do Hektorovýho výběhu s anýzem nasypaným v záložkách, aby psa navnadil, a předhodil mu pěknej kousek telecího nasáklýho opiovým sirupem. Samozřejmě ne moc, aby mu to neuškodilo, ale dost na to, aby se nechal bez vodporu vodvíst z vohrady někam, kde bysme ho mohli do večera hlídat. Problém byl v tom, že dlouho před večerem majitelé zjistí, že zmizel, spočítají si dvě a dvě dohromady, vobejdou všechny místa, kde se zdržujeme, a budou nám vyhrožovat deseti různejma způsobama vražd. A tak někdo povídá, „Ty máš pod kozlíkem takovou bednu, že jo, Joe?“ A to teda dovopravdy mám. Vobyčejně si tam ukládám pár svejch věcí a pytlík rezervní píce pro koně, ale tenkrát jsme tam strčili Hectora. Zatímco byl knokaut, využili jsme příležitosti a změnili mu krapet vizáž. Na levým uchu jsme mu udělali tuší černou skvrnu, pak jsme ho pěkně pohodlně uložili na starou deku a do bedny jsme navrtali díry, aby tam měl vzduch. Kolem Baker Street jsem se držel proto, že jsem musel bejt blízko parku. A tam je Regents Park, hned nahoře u Baker Street. Chápete, Hector by nám asi ten večer při zabíjení krys nebyl moc platnej, kdybysme ho hezky nevzbudili a přes den s ním trochu nepotrénovali. Kámoš vodměřil vopatrně správnou dávku. Přestavovali jsme si to tak, že bych měl jezdit po svý obvyklý trase, než se pes z toho vyspí, cestou naberu pár zákazníků, vodpoledne ho nechám v parku proběhnout, prohnat se za veverkama a tak, aby se upamatoval, jakej má úkol. Až potud to šlo jak na drátkách. Svezl jsem pár zákazníků někam k Oxford Street, jezdil jsem sem tam a nedělal si žádný starosti, akorát snad kvůli jeho chrápání, až najednou cestou k parku, užuž jsem se ho chystal probudit, abych pravdu řek, ani jsem si nevšim, na který jsem ulici, když vtom se, věřte mně nebo ne, ozvalo to zatracený volání. „Drožka! Drožka pro pana Holmese!“ Člověk, kterej to vykřikoval, byl pomenší chlápek středního věku pěkně vyfintěnej – perlově šedej redingot, cylindr a k šeříkový vestě mu ladila kravata s perlovou jehlicí. Vobličej kulatej jak mazanec a lesklej, jako že to při potírání přepískli s máslem. Snaživě poskakoval a mával ručkou v šedivý rukavici, jako kdyby se nad ním kolem dokola třepetal motýlek. „Drožka pro pana Holmese!“ Hlas měl pištivej, ale pronikavej, takovej jako rozkazovačnej, byl zřejmě zvyklej, že ho všichni poslouchají. Kdyby toho nebylo, dělal bych, že ho neslyším, a jel dál, ale něco v jeho hlase způsobilo, že jsem si řek: „Pozor, Joe, todle je jeden z těch rozenejch kverulantů, uděláš chybnej krok a připraví tě vo licenci.“ Když jste totiž volnej a přitom na zavolání nezastavíte, úředníci vám vemou licenci, ani se nenadějete. Zastavil jsem teda u chodníku za pěkným úhledným kočárkem, do kterýho byl zapřaženej nablejskanej hnědák a na kozlíku seděl volivrejovanej kočí, a já marně doufal, že jsem třeba přeslech jméno a nakonec se z toho vyklube Hope nebo Hayes nebo nějakej jinej H, na jakýho si jen vzpomenete, ale to pochopitelně ne. Sotva jsem zastavil, už byl tady, a nikdo jinej to bejt nemoh. Akorát že neměl na hlavě tu zatracenou pitomou čepici s klapkama na uši,[39] protože bylo léto a každej správnej džentlmen ve městě nosil buřinku. Ale nemoh jsem se splíst – vysokej šest stop, hubenej jak lunt a bradu vysunutou vocaď až k příštímu úterku. Doktor, jeho kámoš, šel jako obvykle s ním, měl na sobě tmavěj oblek a tvrďák s vohnutou krempou a tvářil se ustaraně. Nervózní směšnej šeříkovej chlápek držel ruku na dveřích pro pasažéry a pokoušel se je votevřít ještě dřív, než jsem stačil seskočit z kozlíku. Vodsunul jsem ho stranou, samozřejmě tak zdvořile, jak okolnosti vyžadovaly, a věnoval se svý práci. „Kam to bude, pane?“ Přesto všecko jsem ještě pořád neztrácel naději. Nakonec i pan Holmes musí mít dny, kdy si vyřizuje svý vobyčejný záležitosti jako každej druhej. Když budu mít kliku, pojede na stanici v Marylebone nebo do nějakýho klubu na Pall Mall, no a potom fofrem do parku vyvenčit Hectora. „Celandine Square,“ povídá šeříkovej. „Kousek od Berkeley Square.“ To nemusel říkat mně, kterej zná Mayfair jak svý boty. Celandine Square je malý, ale hodně nóbl, lidi tam kupujou domy, když jim Berkeley Square přijde na jejich vkus tak trochu vobyčejný. Vprostředku je hezkej parčík, kde se v létě pořádají večírky. Přece jen celkem dobrá zpráva, protože to nebylo vo moc víc než deset minut jízdy, teda za mírnýho provozu. Ulevilo se mi, ale než jsem moh vyrazit, staly se tři věci. Za první jsem si všim, že pan Holmes a doktor mají na pravejch kapsách saka velký vybouleniny, který ani v nejmenším nevypadaly, že jsou vod pánskýho kapesníku. Za druhý Hector, kterej byl zatím docela klidnej, najednou pod mým sedadlem zachrápal, že to znělo jako nažhavenej nosorožec, když se rochní v bahně. Museli to slyšet a už jsem viděl, že pan Holmes zvedá obočí. Rychle jsem přemejšlel, co teď, a potom řek: „Pardon, pane, někdo přecpal mýho starýho koně mrkví.“ Obočí vylítlo ještě vejš, a když vo tom tak uvažuju, nemoh sem mu to mít za zlý. No jen si představte, jak je Hansomova drožka stavěná.[40] Kočí usazenej vzadu, před sebou má krytej kočár se zákazníkem, pak je stupačka a oje a teprve potom koňskej zadek. Jeden nemusí bejt nejlepším detektivem na světě, aby vobjevil, že by musel dát koňovi sakra velkou porci mrkve, aby ten zvuk vyšel zpod drožkářova sedadla. Ať je to, jak chce, pan Holmes mi věnoval dlouhej pohled a neřek nic. Nikdo mě ale nevaroval před jeho vočima! Jestli si dokážete představit kousky ledu a v nich voheň, že byste si moh vod něj fajfku zapálit, tak jste celkem blízko. Pak se stala ještě třetí věc. Z ničeho nic řek něco, co mi vyrazilo dech. „Vidím, drožkáři, že se zajímáte o kartografii.“ „Co prosím, pane?“ „O zhotovování map.“ Jářku, proč mi to vyrazilo dech: byl totiž tak vedle, jak si jen můžete představit. V životě jsem neměl s mapama nic společnýho. Na nic jsem je nepotřeboval, protože jsem měl celej Londýn v hlavě. „Ne, pane. Vůbec ne.“ „Zvláštní.“ Mezitím jsem za nima rychle zavřel dveře, protože jsem chtěl vyjet dřív, než vyvede Hector další ze svejch mimořádnejch kousků. Celou tu dobu se šeříkovej týpek vochomejtal kolem a pokoušel se dostat ke slovu. „Pane Holmesi, musím vám zdůraznit, že jde o věc nanejvýš důvěrnou. Britský vliv v té oblasti…“ Vrhnul na něj pohled, kterej by zarazil i parní buchar. „Pane, kdyby ministerstvo zahraničí věnovalo méně pozornosti protokolu a více faktům, které se týkají případu, nemusel jste mě teď žádat o pomoc v tak šibeniční lhůtě. Jak se zdá, budete muset celou záležitost vložit výhradně do mých rukou.“ A tak jsem vyšed na kozlík a šeříkovýho džentlíka jsme tam zanechali s hubou vodevřenou jak treska na pultě. Než jsme zahnuli za roh, vohlíd jsem se a uviděl, že tryskem ujíždí v tom kočáře taženým hnědákem. Jak jsme se blížili k Celandine Square, vypadalo to, že se tam chystá velká společenská událost, aspoň podle počtu šedejch cylindrů a množství kleteb, který se rozlíhaly všude kolem. To nadávali drožkáři a kočí, protože se všichni chtěli dostat co nejblíž k parčíku vprostředku, a tak úplně ucpali ulici. Výborně, pomyslel jsem si, tady mě propustí. Naklonil jsem se dopředu a zařval, aby mě uvnitř slyšeli, „Honem vystupte a běžte dál pěšky, pane!“ Ani ho nenapadlo: „Zaparkujte až u zábradlí, drožkáři. Dostanete další sovereign, jestli to dokážete.“ Tak jo, když už se z toho nevykroutím, řek jsem si, aspoň si něco přivydělám a taky v tom byl kus stavovský hrdosti, protože jsem věděl vo uličce, která nás dovede na náměstí, a vyhnem se tady tomu šílenýmu cirkusu. Vobrátil jsem koně (a výslech si přitom hodně nadávek) a za pět minut jsme byli u zábradlí, jak chtěl. Skočím dolů, vodevřu dveře a čekám na svý prachy. Pan Holmes vystupuje s naprostým klidem. „Tady na nás počkejte, drožkáři.“ „Starou belu,“ měl jsem už na jazyku, protože jsem zase zpod sedadla zaslech zvuk, kterej se mi nelíbil. Tentokrát žádný chrápání, žádnej velkej hluk. Čmuchání. Takový to čmuchání, jaký asi provádí teriér, když se po dlouhým spaní probere a diví se, co se s ním stalo. A teriéři, zvlášť Hector, se nediví dlouho bez toho, aby k tomu řekli svý. Došlo mi, že nemám na vybranou. Další dvě drožky a jakejsi faeton[41] se zařídily podle mýho vzoru, a tak jsem tam stál uvězněnej a nemoh jsem se hnout, dokud nevodjedou. Povídám si, tak toho využij! Počkej, až se zamíchají do toho zmatku na náměstí, a pak vem pejska na procházku vokolo Mayfair. Nebylo to zrovna to, co jsem si naplánoval, ale chudák si moc vybírat nemůže. Jenomže v tom okamžiku, Bůh mi pomož, strnul pan Holmes jako ohař, kterej narazil na stopu, a chňapl doktora za rameno. „Watsone, ten muž tamhle, ten se zeleným kostkovaným nákrčníkem – to je jeden z nich.“ Oba jsme sledovali jeho pohled a dovopravdy tam byl drsnej chlápek v tmavým saku a kalhotách, kterej mizel za houfem dam ve společenskej šatech, ale pohyboval se tak rychle, že se mi jen mihnul a jeho nákrčník jsem teda určitě ani nezahlíd. Ovšem velkej detektiv si byl jistej. „Všiml jsem si ho a ještě jednoho vysokého muže v tartanové[42] čapce, už když jsme opouštěli Baker Street. Museli nás pěšky sledovat.“ Připouštím, že to bylo v tom hustým provozu možný, ale nechápal jsem, jak to může s takovou jistotou tvrdit. V každým případě popadl doktora za loket a vlekl ho o pár yardů dál, takže jsem nemoh slyšet, co si povídají. Taky mě to nezajímalo. Jediný, co jsem si přál, bylo, abych už viděl jejich záda. Jenomže když jejich krátkej rozhovor skončil, čekalo mě další zklamání. „Drožkáři, vypadáte jako rozhodný a duchapřítomný muž,“ řek mi pan Holmes. Tenhle tón se mi pranic nelíbil. Poslední dny mě hrozně bolí v zádech, povídám mu, a trápí mě propadlá nožní klenba. Jako by mě neslyšel. „A jsem přesvědčen, že vám leží na srdci zájmy naší vlasti.“ Tenhle tón se mi líbil ještě míň. Všeobecně, jak je někdo přesvěčenej, že vám leží na srdci zájmy naší vlasti, znamená to, že musíte vodejít někam, kde je horko a nezdravo, kde vás zastřelí a vaší vdově budou vyplácet po jednom šilinku denně. Ale abych nevypadal nějak málo vlastenecky, tak jsem kejvnul. „Tady to podle všeho může být poněkud nebezpečné a byl bych vám mimořádně zavázán, kdybyste mě doprovodil na zahradní slavnost a pozorně všechno sledoval.“ Podíval jsem se na doktora. „Myslel jsem, že to bejvá obvykle jeho práce.“ „V tomto případě má doktor Watson jiné povinnosti, kvůli kterým se bude zdržovat mimo ohrazené místo. Slibuji vám, že když všechno půjde tak, jak doufám, nebudu nevděčný.“ „A co když to nepude?“ měl jsem chuť se zeptat, ale zas na mě zíral těma svejma vočima, tak jsem se nezeptal, akorát jsem ho upozornil, že tam drožku nemůžu jen tak nechat. „Určitě se najde nějaký hoch, který nám ji za šilink pohlídá.“ Samozřejmě se zrovna vokolo zábradlí jakejsi kluk vometal, doktor vytáh šilink a má poslední výmluva byla ta tam. Pan Holmes mi položil ruku na rameno, řek něco tomu poskokovi u brány a už jsme se voctli v zahradě uprostřed Celandine Square coby lord a lady Veledůležití, jenže já jsem pořád poslouchal, kdy začne Hector vykřikovat do světa, co si myslí vo tom, že se probudil pod drožkářovým sedadlem v Mayfair, když má bejt pěkně v bezpečí doma v Hackney. Teprv až jsme zapadli trochu dál mezi houfy dam a pánů, už jsem ho nemoh ani zaslechnout, protože na pódiu uprostřed zahrad vedle velkýho zelenobíle pruhovanýho stanu, před kterým stály stoly, vyhrávala kapela, která dělala takovej kravál, že by probudila sedm spáčů,[43] do uší mi hejkaly hlasy milostpaniček a do toho ještě cinkaly čajový šálky tak, že by člověk neslyšel ani celou smečku teriérů. No a teď se na mě pochopitelně nalepil pan Holmes jako nějakej dávno ztracenej bratr a začal mi vysvětlovat, co se děje. Vůbec mě to nezajímalo, protože jsem si přál jen jediný, vypadnout vocaď. Jenže ať se mi to líbilo nebo ne, skláněl se ke mně, abych ho slyšel, a vysvětloval mi, vo co kráčí. Ještě dnes ten hlas slyším, ne zrovna jízlivěj ani pohrdávej, ale jako by moh bez problémů každýmu nahlídnout do hlavy a uhodnout, co je uvnitř, něco docela zábavnýho jako takovej průměrnej večer ve varieté, kde vás celkem nic moc nepřekvapí. „My oba, drožkáři, jsme obětmi diplomatů. Účel této slavnosti spočívá v tom, aby se dobře bavila významná osobnost, jejíž přátelství považuje ministerstvo zahraničí za nesmírně důležité. Oni v něm vidí rozhodujícího činitele, co se týče našich zájmů ve východní Evropě, a rádi by ho přesvědčili, aby během své londýnské návštěvy podepsal s Velkou Británií smlouvu. Ach, tamhle ho zrovna vidíte.“ Dav kolem stanu se na vokamžik rozestoupil a vodevřel nám výhled na pomenšího vobtloustlýho chlapíka v dvorským úboru s šerpou přes prsa a s cingrlátkama, kterejch bylo víc než na královniným vánočním stromku. Pak se zástup zase zavřel a zakryl nám ho. „Někteří lidé kolem něho jsou policisté v civilu,“ vysvětloval Holmes, „jak snadno uhodnete i na tu vzdálenost podle nemožného střihu jejich žaketů. Oděvní zdroje Scotland Yardu musí být touto operací naprosto vyčerpány.“ Zrovna jako moje zatracený nervy, chtěl jsem mu říct, ale von mluvil dál. „Mají svá omezení, ale podle mého soudu lze předpokládat, že jejich úkolem je chránit Jeho Výsost před obvyklým ohrožením. Existují ovšem ohrožení neobvyklá a ta si vezmeme na starost my.“ „Neobvyklý vohrožení?“ vyštěkl jsem nejspíš jako teriér, protože mi věnoval pohled, kterej mě měl zřejmě zklidnit. „Jeho Výsost trpí chorobným strachem, že ho někdo zavraždí. V jeho vlastní zemi se o to už dvakrát pokusili anarchisté a k návštěvě Londýna ho přimělo jen prohlášení, že je to nejbezpečnější metropole v Evropě. Kdyby byl skutečně přesvědčen, že mu tady hrozí nebezpečí, odjel by okamžitě domů, aniž by smlouvu podepsal. Jak se zdá, ministerstvo zahraničí obdrželo ze spolehlivého pramene zprávu, že má být zabit právě na této zahradní slavnosti.“ Začal jsem mlít něco, jako že mě Jeho zatracená Výsost může bejt ukradená, že já mám taky chorobnej strach, že mě někdo sejme, ale pan Holmes mi stiskl rameno jak v ledařskejch kleštích. „Jako obvykle mě požádali o pomoc příliš pozdě. Vše, co jsem mohl slíbit, je, že se slavnosti zúčastním a udělám, co je v mých silách, abych útok zmařil. Pochopitelně považují všichni za podstatné, aby se Jeho Výsost o žádném ohrožení nedozvěděla.“ Zatímco takhle mluvil, nenápadně nás voba tlačil blíž ke středu samotnýho dění, kde byla kapela a stan. Když pominu všechno vostatní, ta muzika mi vrážela ušní bubínky přímo do lebky, takže jsem si myslel, že se někde vprostředku setkají. Nemoh jsem si pomoct a volnou rukou jsem si ucpal ucho. Pan Holmes se zasmál. „Zdá se, že moderní styl německé hudby neodpovídá vašemu vkusu. Přiznám se, že s vámi souhlasím, a krom toho, i když ponecháme umělecké záliby stranou, ta hudba nám úkol jen ztěžuje. Orchestr je totiž větší, než jsem čekal.“ Neušlo mi, že celej ten čas, co nás pan Holmes diriguje blíž a blíž k centru, se nepřestává vohlížet přes rameno dozadu, jak kdyby se bál něčeho, co se děje za ním. Můžu říct, že to mi teda klidu nepřidalo. Ale nedělo se nic; až když jsme se dostali k paničce s jakýmsi mopem, všecko najednou vzalo vobrat k horšímu. Byla taková udělaná, středního věku, pěkně vypolstrovaná a na prsou, kde teda bylo vopravdu hodně místa, měla samej rubín a diamant. Musela bejt hluchá nebo úplně pitomá, protože se prodrala ke kapele tak těsně, že už to víc nešlo, a když poslouchala, vobličej měla jak v nějaký extázi a s vočima zavřenejma se kapku pohupovala ze strany na stranu. A v náruči, schoulenýho mezi diamantama a dalšíma svejma pokladama, fakt držela něco jako mop. Já teda vo psech něco vím a řek bych, že jsem už viděl většinu tvarů a velikostí, který pánbu stvořil, přesto chvíli trvalo, než mi svitlo, co vlastně ten domnělej mop je. Teda už jsem viděl větší krysy. Tadle byla béžově růžová, kolem dokola porostlá dlouhou hedvábnou srstí, takže kde má předek nebo zadek, jsem moh určit, teprve když ta dáma vodevřela voči, něco jí řekla a krysa vodkudsi zpod fousů vysunula jazyk a volízla jí nos, což bych si teda nenechal líbit, ani kdybych měl vyhrát sázku. Podle způsobu, jakým je pan Holmes pozoroval, jste si moh spočítat, že mu to taky připadá nějaký divný. No ale už bylo načase vrátit se k našemu úkolu. „Takže někdo v tomhle davu,“ povídám, „míní vystřelit na Jeho Výsost, ale vy nevíte ani kdo to je, ani kde je, ani jak vypadá. Takhle tomu mám rozumět?“ Užuž se chystal vodpovědět, když vtom se začalo něco dít u protějšího zábradlí, tam, vodkud jsme vyšli. Znělo to jako mužský hlasy při rvačce a pak jsem uslyšel, jak někdo křičí, „Chyťte ho!“ Samozřejmě jsem se lek, hned jsem si vzpomněl na koně a drožku, který hlídá jenom kluk, ale už v příští minutě jsem se lek ještě mnohem víc, protože jsem v tom směru uslyšel štěkot psa. A ne ledajakýho psa. Takový vysoký jipí, jipí, jipí jak operní tenor, kterej koupil ránu do žaludku, to je zvuk, jakej vydává jedině teriér. A protože jsem ho slyšel řvát naplno už dřív, vsadil bych poslední sovereign, že slyšíme Hectora z Hackney, kterej se dostal ven a teď je někde tady. Pomyslel jsem si: „Zatracenej kluk, strkal nos, kam neměl, pak vodešel a psa nechal utýct.“ Rozkrájel bych toho malýho mizeru na kousky a vopek si ho ke snídani, kdybych ho dostal. Ale ještě předtím musím jako první věc chytit Hectora. Vytrh jsem se panu Holmesovi a zkusil se protlačit tím davem zpátky, ale než se mi podařilo ujít pár kroků, začalo hlavní představení. Nejdřív se mezi nohama diváků řítil jakejsi zlatej labrador a rozrážel lidi napravo nalevo jak kulovej blesk na výstavě voskovejch figurín. Čajový šálky jen lítaly, cylindry se kutálely a ječení dam spolu s nesmyslnejma radama džentlmenů skoro přehlušilo kapelu, takže to v tý chvíli vypadalo, jako by hrála trochu potišejc. Asi dvě délky za labradorem se k němu s každým skokem přibližoval – můžete klidně hádat kdo. Ještě pořád jsem moh situaci zachránit, kdyby tam nebyl ten podělanej mop. Přikrčil jsem se připravenej vrhnout se na Hectora, když vtom vydal mop takový jako zapištění. Kdybych byl měl štístko na svý straně, a že jsem ho tam celej den neměl, Hector by si toho ani nevšim a hnal by se dál za labradorem. Jenže zved hlavu a uviděl ho. Nemíním tady Hectora vomlouvat, ale na jeho vobhajobu je třeba říct todle. Byl to pes zrozenej a vycvičenej k zabíjení krys, takže ho můžete přímo slyšet, jak si říká, „No, vypadá trochu divně, ale krysa je přece jen krysa.“ Vyskočil rovnou tam, kde si mop hověl v objetí tlustý dámy. No, tenkrát mi připadalo, že pan Holmes moh udělat vo hodně víc, aby byl nějak nápomocnej. Stál u tý naducaný paničky mnohem blíž než já. Všichni ho přece považujou za člověka, kterej je duchapřítomnej a pohotovej. Kdyby popad mopíka a zved ho co možná nejvejš, a to je teda hodně vysoko, nepotkalo by ho nic horšího než pár Hectorovejch kousanců do lejtka a mně by poskytl příležitost, abych situaci zvládl. Ale von ne! Jen kouká a nedělá nic, jak kdyby byl na divadle, mop zazmatkuje, napůl vyskočí, napůl vypadne paní z náruče na pódium s kapelou a Hector proráží okrasnou vohrádku, z který zbyly tak akorát třísky, a rovnou za ním a přímo mezi ty podělaný muzikanty. Nevím, jestli jste někdy slyšeli německou kapelu nový školy, která se vytrvale pokouší vrzat a vybrnkávat jeden ze svejch pomalejch kousků, zatímco nejlepší zabíječ krys v Londýně mezi nima kličkuje za pištícím mopem, tlustá dáma vám vříská pár palců vod ucha a polovička londýnský smetánky vykřikuje kolem sázky; jestli jsem vám to ještě neřek, tak to teda na nějaký tichý rozjímání není. Nezbývalo mi ale nic než stát, koukat a doufat, že až bude po všem, my s Hectorem zůstaneme naživu a je mi úplně jedno, co bude s vostatníma, zvlášť s panem Holmesem, kterej mě do toho namočil. Von sám samozřejmě zatím zmizel. Kam, to jsem nevěděl. Pokud jde vo mě, i kdybych ho už víckrát neviděl, úplně mi to stačilo. Kapela to brzy vzdala. Němci neněmci, chyběla jim ta výdrž jedný americký kabaretní skupiny, která hraje furt dál, i když hosti rozbíjejí sedadla a hážou je po lokále. Myslím, že měli pádnou vomluvu. Většina pultů i s notama byla rozházená po pódiu, basa promáčknutá a v několika trumpetách se vobjevily důlky, který se tam zřejmě ještě ráno nevyskytovaly. Většina vostatních muzikantů, flétnisti, hráči na pikolu a houslisti, si vodnesli nástroje s sebou a shromáždili se vokolo dirigenta. Podle hlasů, který zaznívaly z hloučku v několika různejch jazycích, jim moc veselo nebylo. Kousek dál vedle pruhovanýho stanu vytvořil chlap v žaketu další hlouček vokolo Jeho Výsosti a mohli jste se vsadit, že těm nebylo vo nic veseleji. Vostatní hosti korzovali bezcílně sem tam, vyptávali se jeden druhýho, co se stalo, a pak říkali, no není to strašné? V každým případě jsem s nima souhlasil, akorát že slovo „strašné“ vůbec nevodpovídalo situaci. Ani slova, který napadaly mě, by to nedokázaly vystihnout, a kdybych s nima vyrukoval, eště bych se kvůli nim dostal před magistrát, přestože by byly ještě pořád vod skutečnosti na míle daleko. Po Hectorovi totiž nebylo ani památky. Žádný štěknutí, žádnej chlup, žádná stopa. V příštích deseti minutách jsem vobešel zahrady, nahlížel jsem za kamenný mísy i pod keře pro případ, že by mopíka zadávil a vodtáh, aby ho sežral. Výsledek veškerej žádnej. Už dlouho jsem se necítil tak vyřízenej. Vrátil jsem se k pódiu, a koho nevidím? Nejslavnějšího Pana Detektiva na Světě, jak slídí mezi pultíkama a tubama, jako kdyby ztratil svůj podělanej kapesník. „Tam ho teda nenajdete,“ řek jsem, aby si uvědomil, jak jsem naštvanej. „Byl tady před deseti minutama, to je tak jasný, jako že máte nos mezi vočima, ale už je pryč.“ (Kdybych neměl takovou zlost, možná jsem si tu poznámku vo nose vodpustil. Nemá ho zrovna nejmenší, že.) Nezdálo se, že by se ho to nějak dotklo, zato na mě koukl úplně nepřítomně. Pak povídá: „Aha, ten teriér,“ jako by si myslel, že hledám nějakýho zatracenýho polárního medvěda. „Jo,“ říkám mu, „nejlepší krysí zabiják v Londýně, akorát že teď už je možná až někde v Buckinghamshiru, a kdybyste mě byl nezatáh do tyhle zbytečný honičky, nikdy by k tomu nedošlo.“ Vůbec mě nebral na vědomí. A to mě podržte, nezvedl von jedny ty housle, co tam zůstaly na židli, a nezačal je prohlížet, jak kdyby to byly ty nejúžasnější skřipky na světě, i když podle mě vypadaly jako každý jiný? „Nehrajete náhodou na housle, drožkáři?“ To už jsem teda vypěnil; a můžete se mi divit? „Ne, pane Holmesi,“ povídám. „Nehraju na housle, nekreslím mapy ani nejsem celej pryč do vyšívání na mušelínu. Já jezdím s drožkou, sem tam si vsadím na krysí zápasy a po tom, do čeho jste mě dostal, budu šťastnej, když ve vobojím budu moct pokračovat.“ Myslel jsem na ten spolek, kterýmu patří Hector, a na to, co se mnou udělají, až mě chytnou. Zase si mě vůbec nevšímal a dál zíral na ty skřipky. „Vy na nich tedy nepozorujete nic zvláštního? Vzpomeňte si, že orchestr hrál po určitou dobu velice důrazně.“ Celej sklíčenej jsem mu už úplně lhostejně vodpověděl: „Teď mi, řek bych, oznámíte, že jsou vevnitř uspořádaný jako zbraň a kompletně připravený zastřelit Jeho Výsost.“ „Vůbec ne,“ usadil mě. „Jsou to docela obyčejné housle.“ Položil je zpátky na židli a otočil se ke mně, najednou samej úsměv. „Nevšiml jste si náhodou pejska lady Cookhamové, když jste se tady rozhlížel, že ne. Jeho ztráta ji značně rozrušila. Vlastně ji odnesli do kočáru v mdlobách.“ Ne, nevšim jsem si, řek jsem a každopádně mě potěšilo, že jsem ji nemusel vodnášet já. Mezitím se kapela kolem nás vracela na pódium. Pan Holmes poznamenal, že to vypadá, jako by hudba měla už brzy spustit znovu, von že bude za pár minut zpátky a namířil si to naprosto klidně ke stanu. Kapela zase začala vyhrávat, čajový šálky se znovu plnily a všichni se bavili dál. Čekal jsem vedle pódia skoro na tom samým místě, kde jsme se zdržovali předtím, a nikam jsem nespěchal, protože všude jinde mě čekaly ještě horší průšvihy. Vašnosta se za pár minut nevrátil, zato se stalo něco jinýho, něco, čeho byste si ani nevšimli, pokud byste nestáli zrovna tam kde já a nepřáli si, aby něco vodvedlo vaši pozornost vod toho, na co musíte furt myslet. Dva chlápci v tmavejch voblecích a tmavejch buřinkách překročili ohrádku na zadní straně pódia, propletli se nepozorovaně mezi muzikantama a položili ruce na ramena chlápkovi, kterej hrál na skřipky na konci druhý řady vodzadu. Takovej pomenší tmavěj chlapík s knírem, docela mladej. Když ho vedli zpátky přes ohrádku, viděl jsem, že mu zkroutili ruce za záda, a tak i kdyby se mu to nelíbilo, nemoh celkem nic dělat. Všichni tři vodcházeli ven směrem k bráně. Chvíli nato se vrátil pan Holmes. „Jeho Výsost se chystá k odchodu. Kdybyste měl chuť přesunout se tamhle ke stanu, pár džentlmenů by se s vámi rádo setkalo.“ To pochopitelně nebyla žádná novinka, že by se se mnou nějaký lidi chtěli setkat – já bych jim teda rozhodně džentlmeni neříkal – ale na druhý straně bylo docela nepravděpodobný, že by se sem dostal Hectorův spolek, tak jsem šel s ním. A dovopravdy, Jeho Výsost už si tam potřásala rukama a zprava zleva se jí všichni klaněli. Vypadal, že hudba se mu, bůhvíproč, líbí, a musel mít v sobě pár sklínek šampaňskýho, protože byl zřejmě ve skvělý náladě a šlamastyku se psy už pustil z hlavy. Kdyby ho v tý náladě udrželi, asi by z něho vyrazili třeba deset smluv a ještě něco navíc. Zkrátka a dobře, už vodcházel i se svejma poskokama, kapela konečně přestala hrát, což teda byla veliká úleva, a dámy i páni se začali rozcházet do svejch kočárů. Před stanem tak zůstala naše skupinka: lidi ze Scotland Yardu ve svejch žaketech, pár tajnejch, který to měli napsaný na čele, pan Holmes a já. A k tomu ten šeříkovej týpek, kterej to všechno začal tím, že mě na Baker Street přivolal. Celej zářil, pumpoval panu Holmesovi rukou a bezmála poskakoval nadšením. „Pane Holmesi, zůstáváme navždy vašimi dlužníky. Skutečně jste překonal všechna naše očekávání.“ Pan Holmes to přijal dost chladně, ale i tak jsem viděl, že ho to těší. Šeřík ho pustil, ale brebentil dál. „Vím, že máte své metody, ale kdybyste byl tak laskav a naznačil nám, co vás přivedlo na stopu…“ Napadlo mě, že by pan Holmes moh říct „bylo to prosté“, ale neřek to, asi proto, že tam s náma ještě pořád nebyl doktor Watson. Ale vyšlo to nastejno. „Nebylo to příliš obtížné. Vy sám jste mě informoval, že Jeho Výsost má ráda hudbu. Byla tu tedy velká pravděpodobnost, že případný vrah zvolí za svůj úkryt právě orchestr.“ „Ale tak velký orchestr!“ „Jistě, a přiznávám, že tato stránka případu mě od začátku znepokojovala. Naštěstí jsem však připravil plán a ten se mi podařilo uskutečnit. Mým cílem bylo, abych si mohl pódium prohlédnout z co největší blízkosti, aniž by Jeho Výsost zaznamenala, že je v ohrožení života. Proto jsem zorganizoval malou výtržnost, která by mi poskytla příležitost, jakou jsem potřeboval.“ Mezitím se mi podařilo vzít do ruky sklínku s šampusem, a tak jsem se teď málem udusil. Tady jde vo mýho teriéra, teda víceméně mýho, a možná i vo můj život a von mluví vo tom, jak zorganizoval malou výtržnost! Šeřík zalapal po dechu. „S těmi psy to byl váš nápad?“ Holmes přikývl. „Ale i tak, jak jste mohl z prázdného pódia poznat, kdo z nich je vrah?“ „Podle dvou věcí. Možná se k vám doneslo, že také já jsem svým způsobem skromný houslista – amatér.“ Uctivý přikyvování kolem dokola. Skromnej, no to teda sedí, pomyslel jsem si. „Ale i skromný houslista,“ pokračoval, „si svého nástroje váží. Slyšel jsem o lidech, kteří se vrhali do hořících domů, jen aby zachránili své housle. Pro profesionálního hudebníka znamenají jeho housle život. I v nebezpečných a náročných situacích ho prvně napadne, že je musí vzít s sebou. Určitě by je nenechal na židli jen kvůli honičce dvou psů.“ Šeřík povídá: „Už chápu. Vy jste prostě viděl, na které židli houslista seděl, a řekl jste policistům, ať toho muže zatknou.“ Holmes se na to jeho „prostě“ zamračil. „Ne, přišel jsem na něco přesvědčivějšího. Měli byste vědět, pánové, že houslista používá na svůj smyčec kalafunu, a to ještě než začne hrát, aby smyčec po strunách neklouzal. Když hraje, a zvlášť když hraje důrazně a dlouho, bílý povlak kalafunového prášku se odírá ze smyčce na desku houslí těsně před kobylkou. Na houslích, které zůstaly na židli, žádný kalafunový prášek nebyl. Takže jejich majitel nehrál a hru pouze předstíral. Jakmile jsem to zjistil, bylo už snadné ukázat ho policistům ze Scotland Yardu.“ „V kapse měl nabitý revolver,“ mumlal jeden z těch tajnejch. Šeřík blábolil něco vo tom, že se postará, aby pan Holmes byl po zásluze vodměněnej. Ten ho ale zvednutím ruky zarazil. „Jestliže do kompetence ministerstva zahraničí spadá odměňování občanů, pak navrhuji, aby uvažovalo o nějakém odškodnění pro tohoto džentlmena.“ A teď, pánbu pomáhej, namířil tu svou bradu přímo na mě. Všichni se votočili tím směrem, zrovna když jsem si dával pořádnej hlt šampusu, takže jsem se moh udusit znova. „Není to ten drožkář?“ V Šeříkovým hlase teda moc vděčnosti nebylo. „Ovšem, ale pomineme-li řízení drožky, poskytl nám dnes neocenitelné služby. Vlastně mohu upřímně říct, že bych to bez něho těžko dokázal.“ Tohle teda víceméně naši milou skupinku rozdělilo. Šeřík zas nebyl natolik štědrej, aby sáh do vlastní kapsy, a tak po chvíli dalších keců vo tom, jak jsou panu Holmesovi zavázaný, jsme kráčeli bok po boku tou samou cestu, kterou jsme sem přišli. Před bránou na nás čekal doktor. Když pana Holmese uviděl, tak maličko kejvnul, jako by říkal „úkol splněnej“. No dobře, pomyslel jsem si, ať už jste měli jakejkoli úkol, vsadím se, že v porovnání s tím mým byl docela snadnej. Můj kůň a drožka tam na mě čekali i s tím klukem, díky, že se pánbu aspoň trochu slitoval, a tak jsem je zavez zpátky na Baker Street akorát k večeři. Když jsme přijeli, seskočil jsem z kozlíku a vodevřel jim dvířka. Povídal jsem si, co se takhle pana Holmese zeptat, trochu jako jízlivě, že kdyby se našlo moje bezhlavý tělo, jak pluje po Temži, jestli by se případu ujal, jenomže von mezitím sáh do kapsy, zachrastil mincema a dýško je dýško, ať se na to koukáte, z který strany chcete. Podíval se na svou hrst plnou sovereignů a pak řek jen jako mimochodem: „Znáte pana Berta Fleeta?“ No, krve by se ve mně nedořezal. Slogger Fleet, kápo toho spolku, kterej vlastní Hectora, ten, kterej by tady byl první, buď se zabijákem nebo s nožem, podle toho, jakou by měl náladu. „Možná jo,“ řek jsem. „Proč?“ „Požádal mě, abych vám vyřídil, jak je vám vděčný, že dostal zpět svého teriéra.“ „Von co?“ skoro jsem se tam složil na chodník rovnou na zadek a to jsem v sobě neměl ani celou sklínku šampaňskýho. „Slogger že mi děkuje?“ „Zajisté. Musím přiznat, že byl nejdřív na omylu, ale naštěstí jsme mu s doktorem Watsonem dokázali všechno vysvětlit k jeho naprosté spokojenosti.“ „Vo jakej omyl šlo?“ ptal jsem se. „Zřejmě si vzal do hlavy, že jste mu toho psa unesl. Ten člověk v zeleně kostkovaném nákrčníku, který sledoval naši drožku z Baker Street, to byl on. Když jsme mu vyložili, že jste psa našel, jak bloudí po ulici ve stavu omámení, a sebral ho jen proto, abyste mu ho vrátil, změnil pochopitelně názor.“ „Tomuhle že Slogger věřil?“ Pan Holmes se usmál takovým docela vobyčejným úsměvem, nic mrazivýho v něm tentokrát nebylo. „Řekněme, že jsem mu trochu pomohl, aby uvěřil. Myslím, že z této strany vám od nynějška žádné nebezpečí nehrozí. Můj pokyn už letí East Endem od úst k ústům.“ Komu čest, tomu čest, musím říct, že na jeho slovo bylo spolehnutí. Ať už na Sloggera něco věděl (a to nebylo nic těžkýho) nebo ho podmázl, to se nikdy nedovím, ale vod tý doby až dodneška jsem s ním neměl nejmenší potíže. „Ale jak jste Hectora našel, abyste mu ho vrátil?“ „Na mé doporučení čekal doktor Watson na druhé straně náměstí. Ovšem důsledky setkání s psíčkem lady Cookhamové jsme nemohli předvídat, ale pokud vypustíte do davu teriéra a ještě dalšího psa, dá se očekávat, že vyběhnou na opačném konci.“ Přiznám se, že jsem byl z toho zdrcenej. Když mi došlo, jak se všecko sběhlo, ten poprask, ten strach, že mě akorát vodili za nos, málem jsem se nezmoh na slovo. Ale nakonec jsem ze sebe dostal celejch pět. „Jak jste vo něm věděl?“ „O teriérovi pod vaším sedadlem? Když jste nám poprvé otvíral dveře vaší drožky, všiml jsem si, že máte na palci a ukazováku skvrny od tuše. Dalo se to vysvětlit buď tak, že kreslíte mapy, nebo tak, že provozujete nějakou uměleckou činnost, ale vy jste řekl, že vás mapy nezajímají, a jako umělecký typ jste mi nepřipadal. Tak jsem si položil otázku, za jakým jiným účelem může člověk použít tuš. Ten zvuk vzadu v drožce mi dal odpověď. Jakmile jsem zjistil, že s sebou vezeme psa, rozhodl jsem se, že si ho vypůjčím. Doufám, že jsem vám tím nezpůsobil vážnější nesnáze. Hezký den a děkuji vám.“ A podal mi pěknejch pár sovereignů – dost na to, aby tím uhradil ztrátu za celý vodpoledne a ještě mi hodně zbylo – a pak spolu s doktorem přešli po chodníku k domovním dveřím. Ale ještě než vstoupili dovnitř, votočil se ke mně. „Mohl byste nahlédnout pod kozlík. Jsem si jist, že lady Cookhamová bude přešťastná, když dostane svého Bijou zase zpátky. Bydlí na Belgrave Square.“ A pod mým sedadlem, tam kde byl předtím Hector, jsem našel mopíka. Dvakrát mě kous, poprvní, když jsem ho vytahoval z bedny, a podruhý, když jsem stál u dveří Jejího Veličenstva. Když přestala s polibkama a slzama, dala mi pět liber, a protože vypadala, že mě začne taky líbat, rychle jsem se dekoval. Vo co teda jde? Měl jsem jejích pět liber a sovereigny vod pana Holmese, nehynoucí vděčnost ministerstva zahraničí (to si teda fakt nemyslím), příběh vo Sherlocku Holmesovi, kterej tady vykládám, jak se mi to hodí, Slogger mi hlavu neutrh, takže si můžete říct, že když to všecko sečteme, vyšel jsem z toho docela dobře. Ale to nepočítám nervy nadranc ani to, co mi v našem sázkovým spolku řekli, když zjistili, že nakonec žádnýho psa nemají, ani ten třes, kterej na mě přijde, sotva někdo řekne „Baker Street“. Takže když nemusím, tak tudy nejedu, a když musím, vždycky se zařídím tak, abych měl uvnitř zákazníka. Protože až bude pan Holmes zase potřebovat drožku, tak pokud jde vo mě, jen ať si hvízdá. Klidně se může uhvízdat. Příběh arabského rytíře LOREN D. ESTLEMAN Loren D. Estleman je autorem padesáti knih, včetně detektivní řady s Amosem Walkerem, několika westernů a řady historických detektivek z Detroitu, např. Whiskey River (Řeka whisky), Motown (Město automobilů), King of the Corner (Král nároží) a Edsel. Jeho první parafráze Sherlocka Holmese, Sherlock Holmes versus Dracula (Sherlock Holmes versus Drákula), vychází opakovaně již osmadvacet let. „Ustupte, Holmesi!“ řekl jsem a s holí v ruce zaujal obranný postoj, který jsem si osvojil během vojenské služby v Indii a Afghánistánu. „To vypadá na nějakého hrdlořeza.“ Sherlock Holmes a já jsme se vraceli ze zdravotní procházky, kterou jsem mu jako lékař doporučil, abychom s její pomocí čelili škodlivým účinkům dvou týdnů, během nichž se můj přítel a spolubydlící neodvážil opustit náš zakouřený byt dokonce ani proto, aby se nadýchal nepoměrně méně nezdravého londýnského vzduchu. V domácím vězení pátral ve věci záhadné smrti baroneta Edmonda Warworthyho. Řešení se nakonec našlo v třicet let starém záznamu ve Warworthyho zápiscích, které čítaly od 1. ledna 1832 do 11. srpna 1888, tedy do jeho úmrtí, padesát šest svazků. Zmíněný večer na začátku letošního září byl klidný. Za prodloužené léto jsme vděčili pasátu, který dokázal rozehnat dusivou žlutou mlhu, jež je pro londýnský podzim typická, a tak nad Middlesexem právě vrcholil západ slunce nevídané krásy a barvil i ty nejčernější komíny do odstínu klaretu.[44] Příznivý vítr zaručeně nikomu neuškodí, ovšem díky hezkému počasí a plíživým stínům se Londýn měnil ve vhodné loviště dvounohých šelem, číhajících na vašnosty s naditými peněženkami, kteří si vyšli na procházku. Právě proto jsem se měl na pozoru před podobnými zjevy, jako byl ten chlap předstírající spánek v tmavém koutě, kam nedosahovaly paprsky z dveřního přístřešku našeho domu na Baker Street 221B. Co se jeho vzhledu týče, nebyl v tomto kosmopolitním městě ničím neobvyklým: snědý, vousatý, hnědočerný jak ořešák, zahalený do hábitu a pláště s kapuci zvaného burnus, jaký nosí muslimové z Blízkého východu. Když se tak krčil u zdi na bobku v tom volném rouchu, mohli jste si ho snadno splést s rancem odloženého prádla, nebýt bělma jeho zářivých očí, jimiž sledoval náš příchod. Po zkušenostech z války jsem moc dobře věděl, jak rychle se dokáže taková falešná součást pozadí vrhnout na kolemjdoucího, přitisknout ostrou dýku na nešťastníkovo hrdlo a požadovat bakšiš nebo život. Ale Holmesův železný stisk na mém zápěstí mě zarazil. „Jen klid, příteli,“ řekl. „Možná je to klient. Vy tam, hadži! Prokažte dvěma nevěřícím tu laskavost a pojďte na světlo.“ Dobrých třicet vteřin se muž v přítmí nepohnul a dál nás sledoval podoben dravci vyčkávajícímu v blízkosti táborového ohně. Pak se za šustění burnusu pomalu a se zvláštní důstojností zvedl, přistoupil blíž a stanul před námi, takže jsme si ho mohli dobře prohlédnout. Sevřel jsem pevněji svou starou vycházkovou hůl, kterou jsem si přivezl z Penangu; Arab totiž vypadal zvlášť nebezpečně. Byl dost vysoký, měl uhlově černý vous jen o trochu tmavší než jeho lesknoucí se pleť, na jejímž pozadí se vyjímala hrozivá bělma zářící jako čerstvě vyloupnuté perly a z nich nevraživě hleděly duhovky v barvě ořechu. K dovršení všeho měl bandita, beztak působící ďábelsky, na každé tváři strašnou jizvu s léty propadlou a na krajích svrasklou, přičemž ta méně nápadná byla dlouhá nejméně na šířku chlapské ruky. Když jsem si uvědomil, že má obličej probodený skrz naskrz jakousi primitivní čepelí, roztřásl jsem se, jako bych tu událost viděl na vlastní oči. Jemná šerpa, kterou měl utaženou kolem pasu, kdysi rudá, ale teď už vybledlá jako ty jizvy, mohla být ideální skrýší pro zbraň, kterou sice nebylo vidět, přesto však člověka znepokojovala představa, že ji tam někde schovává. Troufám si tvrdit, že v tomto rozlézajícím se čtyřmilionovém městě by se nenašel nikdo, kdo by vzbuzoval větší strach. „Prosím tisíckrát za prominutí, efendiové. Mé staré oči už nejsou tím, čím bývaly kdysi. Ponížený služebník, který je jejich majitelem, si nebyl jist, jestli skutečně stojí tváří v tvář velikému sáhibovi detektivovi, dokud se nedostal do takové blízkosti, ze které by zachytil pach velblouda.“ Nevkusná řeč pronesená bezchybnou angličtinou měla nicméně silný hrdelní, přesto však docela melodický akcent pouští a oáz, jak je známe z oblíbených dobrodružných románů. Alespoň pokud jde o věk, mluvil pravdu. Podle ošlehané pleti plné rýh a vrásek bych mu hádal nejméně šedesát. A dokonce se mi zdálo, že si ten marnivý chlapík barví vousy černidlem z lampy. „Jsem Sherlock Holmes a teď zrovna bydlí v naší ulici ještě jeden veliký sáhib detektiv. Tohle je doktor Watson, na jehož diskrétnost se můžete spolehnout jako na Anglickou banku. S kým mám tu čest?“ Chlap se uklonil a přitom předvedl pravou rukou půvabné gesto salaamu. „Nene, vážený pane, čest je především na mé straně. Říkají mi šejk Abdulláh.“ „Dovolte, šejku, že jsem tak smělý,“ Holmes napřáhl ruku a k mému úžasu chytil Araba za bradu a zlehka otáčel jeho hlavou ze strany na stranu, aby si obě jizvy prohlédl na světle. „Levá je zřetelnější. Souhlasíte, doktore, že to je výstupní zranění?“ „Ano, tkáň je na straně výstupu vždycky potrhaná víc.“ „Máte poškozené patro, šejku?“ „Ano, efendiové. A vyražené čtyři zadní zuby, pro Alláha.“ „Vstup je čistý a ostře ohraničený. Hrot pronikl na obou stranách současně, což by se sotva povedlo, kdyby rány způsobilo něco tak dlouhého jako obyčejná harpuna nebo tak těžkopádného jako kord či šavle. Tak snad oštěp. Somálský?“ „Obdivuhodné, vážený pane. Pracoval jsem jako velitel nosičů na safari. Kvůli zboží nás přepadli divoši. Dík Prorokově milosti, požehnání a mír s ním, jsem se probil do bezpečí. Žel, ostatním se takové přízně nedostalo.“ V důsledku jeho úlisné podlézavosti jsem k cizinci čím dál tím víc ztrácel důvěru, neboť mi neušlo, že jeho původní překvapení a obdiv postupně vystřídalo podezření, sotva začal Holmes jeho zranění podrobně rozebírat. Dokonce mě napadlo, jestli on sám není jedním z divochů, který má zmíněné přepadení na svědomí. „Ať tak či onak, ta událost patří už léta minulosti,“ řekl Holmes. „Jen stěží může být důvodem vaší dnešní návštěvy.“ „Také že není. Přicházím se s vámi poradit o velice důležité věci.“ „Pokračujme tedy v rozhovoru u nás nahoře. Londýnská ulice není káhirským tržištěm.“ „Je to rozumné, Holmesi?“ zašeptal jsem otázku, kterou jsem nedokázal potlačit. „Vůbec nevíme, jakou má ten chlap pověst.“ Pohublou tváří mého přítele se mihl výraz chmurného veselí. „Odvažuji se tvrdit, že kdybychom věděli víc, považovali bychom to za ještě nerozumnější.“ A s touto záhadnou poznámkou nás vedl po vyšlapaných schodech vzhůru do našeho přeplněného obývacího pokoje, který pamatoval začátky tolika našich dobrodružství. Mlčky a jako by mu bylo úplně jedno (aspoň mně to tak připadalo), že mu to nikdo nedovolil, což bylo v příkrém rozporu s ponížeností, kterou se snažil dávat najevo, vydal se šejk Abdulláh na samostatnou prohlídku mnoha kuriozit, které tu byly bez ladu a skladu umístěny. Výběr předmětů, o které se zajímal, byl nepochopitelný. Dýku dánské výroby, jež hrála významnou roli v případu blackwellské vraždy,[45] si prohlédl jen zběžně, zatímco ošoupanou perskou trepku, v níž Holmes skladoval svůj nahrubo řezaný tabák,[46] podrobně zkoumal dobrých pět minut. Dlouze studoval spletitou vazbu proutěného houpacího křesla, ale vůbec si nevšiml prstenu Borgiů,[47] za který Holmes odmítl sotva před měsícem královskou odměnu od Britského muzea. Holmes neztrácel po celou tu dobu přemýšlivý výraz. Když nabídl návštěvníkovi něco k pití, ten se bez rozmyšlení spokojil s obyčejnou vodou, již přijal s přehnanou vděčností. Holmes zpod těžkých víček sledoval, jak náš podivný host před prvním douškem provádí složitý obřad díkůvzdání islámským mocnostem. Pak konečně prohlásil: „A teď, když jste si užil naší pohostinnosti, sire Richarde, mohl byste nám snad vysvětlit, co znamená celá ta maškaráda i s vašimi šminkami.“ Muž v arabském oděvu nebyl schopen slova, zakuckal se, odložil sklenici a širokým rukávem košile si otřel vodu z vousů. Zíral na Holmese a pak se záhadně usmál. „Vidím, že mi nelhali, pokud jde o vaše schopnosti,“ řekl hlubokým hlasem, v němž nebylo po orientálním přízvuku ani stopy. „Snad jen pro mé vlastní poučení, pověděl byste mi, kde jsem udělal chybu? Jindy a jinde by mi to mohlo zachránit život.“ „Začal jsem mít podezření, už když jsem si prohlížel vaše jizvy. Jsou mnohem slavnější, než si dovedete představit, přestože jste strávil tolik času ve vzdálených končinách našeho království. Jakmile jsem přesně určil, že byly způsobeny somálským oštěpem, a spatřil vaši reakci, ponoukalo mě to, abych pochyboval dál, ale chyběla mi jistota, ovšem jen do chvíle, kdy jste se dopustil skutečné chyby: držel jste při pití nádobu s vodou v levé ruce. To by žádný pravověrný muslim neudělal.“ „Zatraceně! Od doby, kdy jsem studoval korán, uběhla pěkná řádka let. Už jsem to všechno pozapomněl a taky pořádně ztloustl. Měl jsem se držet zpátky hned, když se mi nedařilo utáhnout opasek na původní dírku. Taková nedbalost. Novinám nedůvěřuji a teď se cítím provinile, že jsem si o vašich schopnostech vytvořil opačné mínění, než jaké nabízely články v tisku. Snažně vás prosím, abyste přijal omluvu důstojníka ve výslužbě.“ A tady jsem se, netrpělivý a rozladěný, vložil do hovoru. „Přiznávám se, že se v tom vůbec nevyznám, Holmesi. Kdo je ten člověk, o jehož jizvách jsem ještě před chvílí nic nevěděl?“ „Tedy skutečně, Watsone, já jsem ohromen, že se lidé, kteří mají tolik společného, navzájem nepoznají. Ostřílený novinář-dobrodruh jako vy přece musí znát kapitána sira Richarda Francise Burtona,[48] autora Arabských nocí a objevitele pramene Nilu!“ „Lichotivé, ale v obou případech nepřesné,“ ohradil se kapitán. „Nil patří Johnu Spekovi,[49] dej Bůh jeho ztrápené duši lehké odpočinutí; a záznamy o tisíci a jedné noci jsem jen přeložil, jejich skuteční autoři se už před sedmi sty lety obrátili v prach. Přiznávám jezero Tanganjiku a dvě knihy o tom, co jsem zažil cestou do Mekky, kromě pár dalších drobností. Tenkrát byl můj převlek dokonalý, to musím přiznat.“ Mezitím si náš host sundal kápi a odhalil šedivé, nakrátko zastřižené vlasy i proužek nezabarvené kůže u vlasové linie. Měl zvláštní hlavu s výrazně klenutým čelem, hustým obočím a těmi strašnými jizvami. Teď když je neskrýval burnus, zdály se ještě zřetelnější. „Propánakrále! Četl jsem každé pokračování vašich Nocí, sotva se objevilo. Pozoruhodné.“ Uchopil jsem ruku, kterou mi podával, abych ji mohl pevně stisknout, když tu mi vytanula na mysli další vzrušující představa. „Ale – nepřeložil vy jste také –,“ zarazil jsem se, protože jsem se ostýchal vyslovit ten pochybný název. „Kámasútru?“ Burton se šibalsky usmál. „I k té se přiznávám. Stála mě členství v klubu.“ „Pravý badatel nezná žádné zakázané hranice,“ řekl Holmes. „A teď, sire Richarde, tady máte sifon[50] a tady proutěné křeslo, které jste tak obdivoval. Poslužte si a povězte nám, k čemu ta maškaráda.“ Burton odmítl whisky s vysvětlením, že pokud má na sobě muslimský oděv, nebude se rouhat a v křesle se zkroutil týmž antizápadním způsobem, který přijal za svůj i můj přítel. Starý dobrodruh byl na muže, jemuž táhne sedmdesátka, neobyčejně pružný. „Určitě víte sám, Holmesi, že pokud se někdo stane věhlasnou osobností, lidé se přestávají v jeho přítomnosti chovat tak, jak by se většinou chovali za jiných okolností,“ začal. „Je to hrozná otrava, protože chcete-li posoudit charakter člověka, poznávací proces se tím zpomaluje. Návštěvu na zapřenou jsem považoval za nejlepší způsob, jak ušetřit čas, a jak se ukázalo, udělal jsem dobře. Vy jste pro mou záležitost přesně ten člověk, jakého jsem si představoval.“ Holmes se usadil ve svém oblíbeném křesle, zapálil si dýmku a mlčel. Zaujalo mě, že si vybral starou tmavou hliněnku, jíž dával přednost vždy, když na něj přišla hloubavá nálada. „Zdržuji se teď v Londýně pouze přechodně,“ pokračoval Burton. „Příští měsíc mi vyprší dovolená a já se vrátím do svého působiště na britském konzuláte v Terstu. Mezitím se zabývám mnoha činnostmi a jednou z nich je překlad dokumentů, které se mi dostaly do rukou, když jsem byl v roce 1860 na Pobřeží slonoviny. Totiž – zabýval jsem se jimi ještě před čtyřmi týdny, ale k tomu ještě dojdeme. Co víte, Holmesi, o starověké kultuře v Egyptě?“ „Určitě méně než o nedávných zločineckých akcích v Brixtonu. Mají ta témata něco společného?“ „Možná, ačkoli pokud jde o Brixton, nejsem si jist. Dokument, který vzbudil mou pozornost teprve nedávno, je přepsán aramejštinou druhého století z hieroglyfického svitku, který shořel za velkého požáru, při němž lehla Alexandrie popelem.[51] Přeložil jsem z něho právě dost, abych zjistil, že ukazuje cestu k hrobce faraóna, vládnoucího v období osmnácté dynastie.“ A právě v té chvíli k mému rozčarování a Burtonově úžasu Holmes zívl. „Promiňte, sire Richarde, ale pokud nebyl faraón zabit, přiznávám, že o tu záležitost mám vlastně pramalý zájem. Tady milý doktor vám vysvětlí, že je marné chtít po mně, abych se zabýval něčím, co nesouvisí s vědním oborem dedukce.“ „Tak je to tedy,“ řekl náš host, ale už zřejmě litoval, že odmítl dát si něco ostřejšího. „Co se panovníkovy smrti týče, k tomu se nemůžu vyjádřit. Zemřel před svým dvacátým rokem, ale kromě toho nevím nic, než že byl synem Achnatona, slunečního krále. Ten mladík se jmenoval Tutanchamon.“[52] „To mi nic neříká.“ „Ani nemůže. V žádném dochovaném seznamu králů se nevyskytuje. Skutečnost, že na něho historie zapomněla, mi dává naději, že jeho hrobka zůstala nedotčena. Jistě pro vás není žádným překvapením, že vykrádání hrobů nevynalezli Burke ani Hare.[53] Až dosud neexistuje v Údolí králů jediná objevená hrobka, jež by nebyla vyloupena už celá staletí před Kristem.“ Detektivova víčka se ještě víc přivřela, neklamné to znamení, že se jeho zájem nakonec přece jen probudil. „Tak prosím pokračujte, sire Richarde. Ale mohu-li vás požádat, omezte své vyprávění na toto století. Kam se ten dokument poděl?“ Burton odměřeně přikývl. „Hned jsem si myslel, že ho budete považovat za ztracený. Žádná jiná okolnost by mě nepřiměla, abych nechal práce dřív, než bude hotova. Byl ukraden, Holmesi; vyfoukl mi ho můj spolupracovník, zatímco jsem byl pryč, a to mé ženě rovnou před nosem. Jsem si tak jist, že tím zlodějem je James Patterson, jako že polygamie je nepopiratelným přírodním zákonem.“ „Snad ne syn plukovníka Henryho Pattersona!“ zvolal jsem. „Právě ten, doktore. Ještě žádné jablko se nezakutálelo tak daleko od stromu, jako syn hrdiny od Roarkova Driftu. A to jsem ještě větší blázen, protože jsem pověst toho nevychovaného klacka znal; jenže ta má není o nic lepší a tak jsem si pomyslel, že kdyby mi byl nějaký spolehlivý rádce tenkrát podal pomocnou ruku, mohl jsem na stará kolena mít výnosnější místo než podřadný konzulát na Jadranu. Za svou dobrotu jsem však draze zaplatil. Pozítří to bude měsíc, co zmizel i s faraónem Tutanchamonem pod kabátem.“ Úsporným jazykem tak typickým pro styl jeho děl nám budoucí klient vylíčil události, jež ho přivedly k našemu prahu. Jakmile pronajal dům, v němž bydlel spolu s manželkou Isabelou, vybalil kufr, který předtím ležel skoro čtyřicet let ve skladišti. Obsahoval písemnosti, na něž už málem zapomněl. Okamžitě pochopil význam tutanchamonovského rukopisu, a proto zaměstnal mladého Pattersona, aby vyřizoval záležitosti, jež by ho jinak zdržovaly od práce. Plukovník Patterson syna vydědil, když se dověděl, že ho okrádá, aby zaplatil dluhy z hazardu, a tak si ten uličník uzavřel jako karetní a kulečníkový podvodník přístup do všech londýnských klubů. Měsíc strávil v readingském žaláři[54] pro zlodějíčky, a když přišel za Burtonem se svou strastiplnou historkou, žil zrovna ve Spitafieldsu s jakousi ženou nechvalné pověsti. Z již uvedených důvodů Burton souhlasil, že ho zaměstná za byt, stravu a nějakou menší mzdu. Náš velkorysý zaměstnavatel brzy zjistil, že má o problém víc. Mladík odcházel denně dřív, než dokončil zadaný úkol, celé noci trávil venku, další ráno ho až do oběda nebylo možné přimět, aby začal plnit své pracovní povinnosti, načež se celý koloběh opakoval. Po nějakou dobu, to když Patterson utratil svou první týdenní výplatu za fotoaparát Kodak, si Burton myslel, že se konečně začne zajímat o něco užitečného, ale nová věc se mládenci brzy okoukala a aparát chřadl na polici v Burtonově pracovně, zatímco pomocník se vrátil ke svému zhýralému způsobu života. Nakonec po dni stráveném bádáním v čítárně Britského muzea přišel Burton domů pevně rozhodnut, že Pattersona vyhodí. Lady Isabela mu však oznámila, že mladík zanechal jen vzkaz a odešel. Když prohlídka odhalila, že egyptský dokument schází, Burton podrobil manželku výslechu. Ujistila ho, že Patterson opustil pracovnu s prázdnýma rukama, vešel pouze do svého pokoje, aby si sbalil skrovný majetek, a při odchodu nesl jen odřený cestovní vak, se kterým přišel. Přísahala, že se už nevracel do pracovny, kde se písemnosti nacházely. A co víc, viděla je tam rozložené na stole ještě před čtvrthodinou a mezitím psala dopisy v malém předpokoji, oddělujícím pracovnu od schodiště. Kdyby šel v té době ven nebo dovnitř, určitě by ho viděla. „Drží ten rukopis pevně pohromadě?“ přerušil jeho vyprávění Holmes. „Rozhodně ne. Spolu s mými poznámkami, které zmizely zároveň s ním, je asi tak tlustý jako městský adresář. Původní pergamen je křehký, vyžaduje opatrné zacházení, a kamkoli ho položíte, zanechává hnědé šupinky.“ „Pak je ovšem nepravděpodobné, že ho vynesl pod kabátem.“ „Přímo nemožné. To jsem jen použil řečnický obrat.“ „Existuje nějaká možnost, že tam vklouzl později nebo že se nějaký neznámý zloděj dostal dovnitř v mezidobí, kdy Patterson odešel a vy jste se vrátil?“ „Ne. Isabela tam byla celé odpoledne. Do pracovny nevede jiný vstup kromě okna a to je od doby, kdy jsme se tam nastěhovali, zatlučené.“ „Jste s Pattersonem ve spojení?“ „Hned se vrátil k té ženě, se kterou žil už předtím ve Spitafieldsu. Když jsem za ním jel a do očí jej obvinil, drze krádež popřel. Policie prohledala dům, ale dokumenty neobjevila a žádné moje hrozby jej nedonutí, aby se přiznal, co s nimi provedl. Jsem proti němu bezmocný, Holmesi. Úřady ho bez důkazů nechtějí zatknout. Ten nestoudník by mě rád vyprovokoval k nějaké akci. Před deseti lety bych ho vyzval na souboj. A udělal bych to ještě teď, kdybych věděl, že to poslouží dobré věci.“ Obličej starého rytíře zrudl i pod nánosem umělého barviva bezmocným vztekem. „Domníváte se, že má v úmyslu vyloupit hrobku sám?“ „Sotva. Není archeolog a ta práce je vyčerpávající, dokonce i když má člověk peníze na to, aby financoval regulérní výpravu. Vždyť on je líný jako veš a chudý jak kostelní myš. Pokud chce z toho něco vytřískat, jeho jedinou nadějí je prodej rukopisu, ale vzhledem k tomu, že jsem na takovou možnost upozornil Královskou zeměpisnou společnost, jediným východiskem pro něj bude, aby mi jej prodal zpátky. Nechal jsem mu čtyři týdny na to, aby dospěl k témuž závěru, jenomže se neozval, a Isabela tedy navrhla, abych se poradil s vámi.“ „Nepochybně jste ho dal sledovat.“ „Jeho dům hlídají nepřetržitě soukromí detektivové. Zatím šel nejdál k poště na rohu a zpátky. Platby detektivům mě přivádějí na mizinu a já nejsem věru žádný boháč. Takhle to nemůže jít dál. Klíč k největšímu historickému objevu naší generace je v rukou prachobyčejného zloděje. Vy jste má poslední naděje.“ „Přemýšlím, že bych si něco v tom smyslu nechal napsat velkým písmem na štítek u dveří.“ Holmes si nacpal dýmku. „Rád bych viděl vaši pracovnu, jestli dovolíte.“ „Ovšem, i když nechápu, co si od toho slibujete. Vypadá to tam přesně tak, jak jsem vám popsal.“ „Nic jiného ani nečekám. Ale jak dobře víte, pramen Nilu byl neviditelný i pro ty, kteří žili tisíce let v jeho blízkosti. Objevil ho teprve cizinec.[55] Drožku, Watsone, Tutanchamon čeká!“ Po krátké jízdě jsme všichni tři vystoupili před nevzhledným domem ve Westminsteru, kde nás sir Richard představil své manželce, důstojné vyrovnané dámě, na jejímž hrdle visel zde, v srdci protestantské Anglie, zlatý křížek; taky dobrodružka, vždyť následovala manžela do nitra Afriky, do Mekky, Indie i do Svaté země. Vlídně nás přivítala a dodala: „Doufám, pane Holmesi, že Richardovi pomůžete najít tu jeho pohanskou svatyni. Ta je alespoň ve srovnání s jeho ostatními podniky přece jen méně podezřelá.“ „Isabela se nevzdává naděje, že svého barbara nakonec přece jen zušlechtí,“ svěřil nám hostitel. „Jaká škoda, že Jimmy Patterson neodnesl raději Zahradu vůní!“ S touto poslední poznámkou, pronesenou, jak se mi zdálo, bez stopy ironie, nás ponechala dalšímu bádání. Jak se dalo čekat, Burtonova soukromá pracovna byla vlastně výstavní síní předmětů pocházejících z Orientu: korálkové závěsy, turecké šavle, indické vodní dýmky, střelné zbraně rozličných délek a přinejmenším jedna vysušená hlava, to vše se povalovalo v pestré směsici mezi nejméně pěti psacími stoly, z nichž na každém ležely bez ladu a skladu rozhozené papíry s nějakým dalším skvělým literárním dílem. Sir Richard odešel a po chvíli se znovu objevil, tentokrát v řádném evropském oděvu, tedy v košili, botách, vestě a kalhotách, většinu barviva vydrhnutou, a ujistil nás, že před lety tady měl podobných věcí dvakrát tolik, ovšem diplomatická služba ho donutila, aby mimoúřední aktivity omezil. Holmes se k tomu nevyjádřil, protože zrovna se zaujetím zkoumal místo činu. Pronikavýma šedýma očima zběžně přelétl knihy a objets d’art na policích, nahlédl do stolů s postranními zásuvkami a bez vědeckého zaujetí minul roztroušené listy papíru hustě popsané Burtonovou energickou rukou, zatímco prsty zaměstnával pro něho zcela neobvyklými domácími pracemi, například se vrtal v kouřícím popelu v krbu, kde ještě nedávno hořel oheň, a to pohrabáčem, původně kopím indického vojáka v britské armádě. Najednou kopí upustil, přiklekl k ohništi a zvedl drobounký předmět ležící na předložce z leopardi kůže. Vylovil z kapsy lupu, aby si ho lépe prohlédl, a zeptal se, jak často se v místnosti rozdělává oheň. „Každý den, dokonce i v létě,“ zněla odpověď. „Všechny ty roky v tropech způsobily, že anglické podnebí nesnáším.“ „Povězte mi, sire Richarde, jestli poznáváte tohle.“ Burton vzal nabízený předmět menší než dětský nehtík. Pak si vypůjčil lupu a jen okamžik ho pozoroval. „Pergamen, bezpochyby hodně starý.“ Vtom zbledl. „Panebože, Holmesi! Snad nepředpokládáte –“ „Nikdy nepředpokládám, pouze předkládám. Oheň, to by vysvětlovalo, jak se dostal dokument z této místnosti; což by ovšem znamenalo, že ji nikdy neopustil.“ „Pak je ten člověk vandal horší zloděje a krom toho šílenec. Vždyť si počínal naprosto nesmyslně a připravil potomstvo o klíč k záhadě Tutanchamonovy hrobky.“ „Doufejme, že k tomu nedošlo. Kde chybí důvod, tam je deduktivní úvaha zbytečná a já nejsem ochoten od této zásady upustit. Vaše teorie o vandalovi nepokrývá druhou ztrátu, k níž zde došlo.“ „Nic jiného nechybí!“ „A kde tedy je fotografický aparát Kodak, který, jak jste řekl, nechal mladý Patterson ve studovně na polici?“ Cestovatel pohlédl k místu mezi knihami a exotickým harampádím na polici, visící nad jedním z neuklizených stolů. „To mi ušlo,“ přiznával. „Určitě není ani v jeho bývalém pokoji. Důkladně jsem ho prohledal. Ale Isabela musela vidět, jak ho odnáší.“ „Možná že ne. Vedle jednoduchého ovládání je přenosnost Kodaku jeho hlavní předností. Mohl ho schovat pod kabátem, jak jste se domníval už předtím. Nejprostší a nejrychlejší odpověď bývá často nejsprávnější.“ „Ale jestli ten ničema dokumenty ofotografoval, proč jsem dosud nedostal jeho žádost o výkupné? Jsem přesvědčen, že nikomu jinému kromě mě odprodej nenabídne.“ „Na odpověď si musíme počkat do rána,“ řekl Holmes. „Dovolí vám peněženka, abyste jej dal sledovat ještě jednu noc?“ „Jen tak tak. Nechápu –“ „Právě nepochopení je hnací silou každého pátrání. Jestliže se ten mládenec pokusí dnes v noci frnknout, bude mít Tutanchamona u sebe a zanedlouho se dokument vrátí zpátky k vám. Zítra nebo nejpozději pozítří si bude faraón bezpochyby poklidně hovět ve Westminsteru. Aby se to podařilo, doktor Watson a já budeme zítra v noci držet hlídku. To uplyne měsíc od chvíle, kdy byl čin spáchán, a to je magický termín. Důvěra ve schopnosti našich vládních institucí mi dává naději na úspěch.“ Přesvědčení mého přítele udělalo na našeho stále skeptického hostitele dojem, alespoň se přestal tvářit tak bojovně. „Budu vaším dlužníkem, a to doslova. A totéž platí samo sebou o historii.“ „Historie ať se stará o své vlastní dluhy. A ten váš, sire Richarde, bude vyrovnán, jestliže nás tady aspoň dnes necháte přespat. Pokud Patterson zmizel, bude nejlepší, když se o tom dovíme současně s vámi. Akce musí proběhnout za součinnosti všech složek a naráz.“ Burton bez váhání přistoupil na Holmesovy podmínky. Majordomus, mameluk,[56] jemuž britská uniforma neubrala nic z krvelačného vzezření, byl odeslán k nám domů se vzkazem pro paní Hudsonovou, aby sbalila dva kufry s věcmi, které budeme potřebovat na přenocování. Než se vrátil, povečeřeli jsme se sirem Richardem a jeho paní jehněčí na kari, jaké jsem neochutnal od své služby v Indii, ačkoli je paradoxně připravil obyčejný skotský kuchař, pak nás uvedli do našeho pokoje, jehož zařízení tvořila dvě polní lůžka a nejrůznější záhadné předměty, které se sem přestěhovaly z mistrovy přecpané pracovny. Spali jsme celou noc, aniž by nás probudil nějaký poplach, který by naznačoval, že hra začíná. Na druhý den ráno přiměl můj přítel s jistými obtížemi Burtona, aby raději zůstal doma, než aby se v masce Araba zúčastnil naší akce („Patterson zná dobře vás i vaše slavné jizvy, hned by měl výhodu.“), a pak jsme se s mým přítelem vydali do Spitafieldsu. Oblékli jsme se co možná nenápadně a vystoupili z drožky několik bloků před cílem, abychom ve čtvrti nádeníků, obyčejných povalečů a těch lidí, kteří nikdy v životě nepoznali úspěch, zbytečně nedráždili svou upraveností. Vybaven Burtonovým popisem Pattersona přeptal se Holmes na poště v příslušné ulici a dospěl k závěru, že naše kořist tam toho dne ještě nebyla. Zůstali jsme tedy na stráži před vchodem. Skupina ubožáků v pestrých šatech postávala zasmušile na schodech i na chodníku v naději, že si vydělají nějaký ten šilink, když pomohou odnést příležitostnému zákazníkovi balík. Na Holmesův pokyn jsem se tvářil, že nevraživé pohledy našich konkurence se obávajících druhů nevidím, ale přitom jsem svíral v kapse pláště revolver. Byly v té bandě odporné tváře a podrobné popisy některých z nich bezpochyby figurovaly v policejních věstnících vyvěšených uvnitř budovy. Den pomalu ubíhal, přicházeli a odcházeli nejrůznější lidé, ale jen málokdo vypadal jako zámožný člověk; ještě méně jich využilo nabídky našich společníků, že jim při odchodu pomohou s nákladem. Lady Isabela nás vybavila sendviči se studeným skopovým. V poledne jsme je vybalili a vysloužili si jisté neochotné uznání ostatních, když jsme se rozdělili se dvěma z nich, kteří neměli doma nic, aby si připravili něco k jídlu. Celou dobu, co jsme tam hlídkovali, jsme spolu nemluvili až na občasnou poznámku k něčemu zvláštnímu, a ještě tak tiše, aby se to nedoneslo k nepovolaným uším. Pokud jde o mě, byl jsem samozřejmě zvědavý, k čemu se vlastně chystáme, ale ze zkušenosti jsem věděl, že nemá smysl pokoušet se přimět Holmese ke sdílnosti. Ostatně ho podezírám, že se obával, aby má neschopnost napodobit způsob řeči v East Endu nevyšla najevo právě teď. Když už se odpoledne nachýlilo, vyburcoval mě z otupělosti a únavy z dlouhého stání na jednom místě Holmesův přidušený výkřik a jeho varovný stisk zápěstí. Teprve teď jsem si všiml, že se k nám blíží poměrně mladý muž, který by potřeboval ostříhat, na sobě má sice obnošený svrchník, ale jeho držení těla prozrazuje výchovu, neodpovídající životu strávenému v tak bídných poměrech, jaké jsme viděli kolem sebe. Bílá pleť, plavé vlasy a modré oči zarudlé už tak nezvykle brzy působením tvrdého alkoholu, to vše odpovídalo Burtonovu popisu Jamese Pattersona, vyděděného syna hrdiny od Roarkova Driftu. Pevně jsem sevřel zbraň, ale další stisk Holmesovy ruky mi zabránil, abych ji vytáhl. Stáli jsme tedy bez hnutí, zatímco Burtonův bývalý spolupracovník vyšel po schodech nahoru a vstoupil do budovy poštovního úřadu. Holmes se ke mně naklonil a zašeptal. „Jestliže vyjde s balíčkem v ruce, budeme ho sledovat, dokud nezmizíme z dohledu tady těch chlapů. Možná má mezi nimi kamarády. Připravte se. Až dám znamení, přistupte k němu a vrazte mu revolver mezi žebra. Nenápadně, prosím vás; stačí, abychom se jedinkrát zodpovídali před soudem z ozbrojené loupeže, z níž nás obviní nějaký pochůzkář, a naše dosavadní bezúhonná pověst je ta tam.“ Připadalo mi to jako věčnost, než se Patterson znovu objevil. Ve skutečnosti to netrvalo ani pět minut a už se klackoval po schodech dolů. Proti tomu, jak se tvářil, když šel dovnitř, se mu teď zřetelně ulevilo. V pravém podpaží, přitisknutém k tělu tak pevně, jako by skrýval poklad z Toweru, držel balíček ne větší než důstojnická toaletní souprava. Podle rozkazu jsem se připojil k Holmesovi a sledovali jsme mládence ze vzdálenosti asi padesáti yardů, až jsme byli dost daleko od party před poštou. Pak jsme přidali do kroku. Už jsem byl přesvědčen, že zvuk přibližujících se kroků musí Pattersona upozornit na naši přítomnost, když tu Holmes vykřikl: „Teď, Watsone! Rychle!“ Pohotově jsem zasáhl. Sotva se otočil, vrazil jsem mu do boku ústí zbraně, kterou jsem držel v kapse kabátu. Zřejmě si uvědomil, že jde o kalenou ocel, protože celý ztuhl, ale neudělal nic, proč bych musel zmáčknout spoušť. V témže okamžiku před ním stanul Holmes. Oči mu žhnuly. „Je po všem, Pattersone!“ oznámil mu. „Můj přítel není v nebezpečných situacích žádným nováčkem, a jestli mu nedáte jinou možnost, bez váhání vystřelí. Ten balíček, když dovolíte,“ natáhl ruku. Ze svého úhlu jsem celou akci neviděl, ale byl jsem dost blízko na to, abych slyšel, jak si mladík olízl rty. „Takže loupežné přepadení?“ zeptal se hlasitě. „Na vašem místě bych se nepokoušel volat policii. Proti slovu rytíře britského impéria by stálo slovo nehodného syna.“ Z Holmesova hlasu čišelo pohrdání. Pattersonovo odhodlání se vytratilo jako vítr z děravé plachty a balíček odevzdal. Bezděky jsem o krok ustoupil, rozšířiv tak své palebné pole, a přitom sledoval Holmese, jak strhává hrubý balicí papír. V okamžiku odhalil krabici pokrytou černou tkaninou. Na jedné straně měla kulatý otvor lemovaný naleštěnou ocelí. „Báječný vynález, tenhle Kodak,“ prohlásil, vytahuje z obalu hnědou čtvercovou obálku. „Z každého udělá Louise Daguerra,[57] aniž by musel platit za údržbu a provoz laboratoře. Stačí jen cvakat, dokud není celý svitek filmu exponován, poslat přístroj do americké centrály, kde ho otevřou, film vyvolají a obrázky i s aparátem vrátí příští poštou. Díky stejně báječnému zaoceánskému parníku pana Fultona[58] může britský občan očekávat, že se s výsledkem svého snažení pokochá do jednoho měsíce.“ Při řeči vyňal Holmes z obálky balíček lesklých fotografických papírů a tady, na pochybné ulici moderního Londýna, jsme všichni tři zírali na jednotlivé stránky dokumentu, který od dob pádu Římské říše spatřilo jen málo smrtelníků. Sir Richard Burton seděl v obnošeném fezu a odřeném županu z těžkého čínského hedvábí u jednoho ze stolů ve své pracovně a probíral se fotografiemi jako nějaký starý jasnovidec, čtoucí budoucnost z tarotových karet. „Ten darebák je, díkybohu, docela dobrý fotograf,“ poznamenal. „Nasnímal všech deset stránek, a kdybych je nechal zvětšit a vypomohl si příhodnou lupou, byl bych schopen je všechny přečíst. Jak jste na to, u sta hromů, přišel?“ „Poznámka o tom, že se sice krátce, ale přece jen zajímal o Kodak, byla v nápadném rozporu s obrazem lenocha, jaký jste nám vykreslil,“ vysvětloval Holmes. „Když jste pak vyprávěl o jeho cestách na onu rohovou poštu, měl jsem celkem jasno. Jaký zájem může vést na poštu muže bez dalších vyhlídek, jehož vydědili a nedávno vyhodili ze zaměstnání? Tajil jsem své podezření, dokud jsem neměl příležitost prozkoumat prostředí, v němž se zloděj pohyboval. Útržek pergamenu nalezený u krbu a chybějící aparát vyloučily ostatní teorie, které by snad připadaly v úvahu.“ „Zachránil jste dějiny.“ „To sotva. Jen jsem vám ušetřil sumu, kterou byste musel zaplatit Pattersonovi, kdyby vás vydíral. Jistě by za vámi s těmi snímky přišel, jak jste ostatně předpokládal. V každém případě má na tom Watson stejnou zásluhu jako já. Určitě by se vám bylo v Africe dařilo lépe, kdybyste měl s sebou tak pohotového společníka.“ „A kdybyste tam tenkrát se mnou byli oba, byl bych ten zpropadený Nil sledoval až k jeho kolébce,“ hudroval. „Pattersona jste nechal běžet?“ „Bude, myslím, lepší, když záznam o Tutanchamonově hrobce zůstane u vás než mezi doličnými předměty ve Scotland Yardu. Ale příliš jsem mu tím nepomohl. Nakonec se stejně dopustí nějakého zločinu, z kterého už ho nikdo nevyseká.“ Burton studoval už podruhé snímek za snímkem. Nakonec fotografie přece jenom odložil, vstal a podal Holmesovi ruku. „Jaká škoda, že jsem vás neznal v šedesátém.“ „Tenkrát byste mě sotva považoval za zábavného společníka, sire Richarde. Bylo mi šest let.“ Význam případu, který jsem si dovolil nazvat Příběhem arabského rytíře, tkví spíše v tom, že seznamuje veřejnost s neobvyklými metodami Sherlocka Holmese než s nějakými podrobnostmi o nedotčené hrobce, v níž odpočívá egyptský faraón. Dvacet šest měsíců po událostech, jež jsem zde vylíčil, sir Richard Burton zemřel. Stal se obětí mnoha chorob, jež si přivodil během svých četných výzkumných výprav do míst, která bílá společnost před ním vůbec neznala. Aby chránila pověst svého zesnulého manžela před zlomyslnými pomluvami, souvisejícími s některými jeho rukopisy, jež považovala za mravně nepřijatelné, spálila lady Isabela Burtonová většinu jeho početných písemností; mezi nimi, a to je jediný možný závěr, protože od té doby po nich není ani vidu, ani slechu, musely být i fotografie pořízené Jamesem Pattersonem podle egyptských dokumentů a všechny Burtonovy poznámky, podle nichž by se snad daly rekonstruovat. Vzhledem k uvedené pohromě se jeví jako velmi pravděpodobné, že hrobka faraóna Tutanchamona zůstane navždy pohřbena pod staletými vrstvami písku. John H. Watson, M. D. 10. května 1904[59] Záhada londýnského klubu JON L. BREEN Jon L. Breen zatím napsal šest románů, přes osmdesát povídek a dva svazky kritických statí oceněné Edgarem. A také The Drowning Icecube and Other Stories (Rozpouštějící se kostka ledu a jiné povídky), druhé vydání Novel Verdicts: A Guide to Courtroom Fiction (Románové rozsudky: Průvodce beletrií ze soudní síně) a antologie Sleuths of the Century (Pátrači století), kterou uspořádal s Edem Gormanem. Také přispívá do Ellery Queen’s Mystery Magazine kritickým sloupkem The Jury Box (Lavice poroty). „Watsone,“ řekl Sherlock Holmes, „mám takový dojem, že vy jste svého času sem tam Cheshire Cheese navštívil. Snad byste mohl našeho amerického přítele poučit, proč se mu tam dostalo tak podivného přijetí.“ V Holmesově uctivém tónu se mísily souhlas, údiv, potěšení a únava. Už stačil obšťastnit nečekaného pozdního návštěvníka v našem bytě na Baker Street obvyklou sérií svých pozoruhodných postřehů: pan Calvin Broadbent je tedy Američan, do Anglie přijel před třemi dny, během plavby ho trápila mořská nemoc, jeho finanční situace prošla nedávno jistými zvraty a on sám má právě za sebou rozčilující zážitek ze starobylé hospody na Fleet Street, která se může pyšnit svými styky se slavným lexikografem doktorem Samuelem Johnsonem.[60] Holmes samozřejmě vysvětloval své dedukce s obvyklou ledabylostí, která mě tak popouzela. Některá jeho tvrzení se zdála být při zpětném pohledu úplně prostá (čtyři dny staré newyorské noviny v kapse návštěvníkova pláště,[61] roztřepené manžety drahého saka, zjevné rozrušení), jiná vypadala jen jako velice úspěšné dohady (skvrna na vestě a piliny, které mu ulpěly na botách). Teď mi Holmes nabízel, abych přispěl k objasnění problému našeho hosta něčím víc než jen obdivnými výkřiky typu „Úžasné, milý příteli“. Naštěstí jsem se úplně neznemožnil. Pan Broadbent byl rázný, výřečný, vkusně oblečený mladý muž, kterému nebylo ještě ani třicet. Vystupoval uctivě a zdvořile s lehkou dávkou neomalenosti, již tak často přisuzujeme jeho krajanům. Příběh, který nám vyprávěl vybroušenými větami s překvapivě příjemným a kultivovaným americkým přízvukem, byl skutečně zajímavý. „Jsem členem newyorského Klubu Ichaboda Cranea,“ začal. „Ach, určitě jste o něm nikdy neslyšeli, je to literární společnost založená už velmi dávno. To podivné jméno dostala podle postavy z díla Washingtona Irvinga.“[62] „Zřejmě podle Pověsti o Ospalé díře, že,“ poznamenal Holmes. „Ředitel školy pronásledovaný Bezhlavým jezdcem, ne?“ „Jakže! Ano, máte pravdu.“ Mládenec vypadal překvapeně a zřejmě to na něj udělalo dojem. Já sám jsem nad nepochopitelnými vědomostmi svého přítele přestal žasnout už dávno. „Dalo by se říct, že jsme klubem intelektuálů, jsou mezi námi převážně, ale nejen spisovatelé a novináři, rozhodně však vyznavači všeho, co dokáže život zkrášlit. Scházíme se každých šest týdnů v jedné příjemné restauraci na Manhattanu, abychom společně pojedli, ochutnali prvotřídní víno a vyslechli přednášku, která bývá vzdělávací či zábavná nebo v nejlepším případě obojí. Počet přítomných se mění podle toho, kdo přednáší, našli jsme tedy způsob, jak nalákat co nejvíc členů; nic totiž netáhne víc než hostující Angličan. Velikým úspěchem byl Charles Dickens[63] – to, podotýkám, ještě dávno předtím, než jsem se narodil – a podobně před pár lety také Oscar Wilde.[64] Když nám tedy impresário Algernona Fordyce nabídl, že bychom si ho mohli poslechnout, pochopitelně jsme nad takovou příležitostí zajásali.“ Vyměnili jsme si s Holmesem významný pohled, ale neříkali nic. Fordyce, jakýsi námezdní pisálek z Fleet Street, se sotva mohl rovnat Dickensovi nebo Wildovi. „Jako předsedovi programového výboru mi připadla povinnost a zároveň čestný úkol stát se hostitelem lektora a jeho paní během jejich návštěvy v New Yorku. Díky svému postavení jsem měl jedinečné podmínky k tomu, abych jim mohl takové pohostinství poskytnout. Jsem svobodný, užívám si skrovných bezpracných příjmů, i když je, jak jste správně vypozoroval, pane Holmesi, nedávný propad na burze poněkud omezil. Pan Fordyce promluvil na setkání naší společnosti – dovolte, abych prohlásil, že byl skvělým řečníkem a honorář, který nám jeho agentura naúčtovala, si plně zasloužil – ale hned další ráno ho naneštěstí sklátila jakási náhlá záhadná nemoc. Nejdříve jsme si mysleli, že pomine, když si pár dní odpočine, ale mýlili jsme se. Pan Fordyce stonal v mém domě tři týdny, kdy se u něho střídali lékařští specialisté všeho druhu. Ať se snažili, jak chtěli, nic pro něj nemohli udělat a jednoho tragického rána pan Fordyce skonal.“ „Četli jsme o jeho úmrtí v Timesech,“ řekl jsem. „Smutný případ.“ „To tedy ano. Samozřejmě jsem dělal, co bylo v mých silách, abych jeho vdovu utěšil, a pomáhal jsem jí zařídit vše potřebné.“ „Co bylo stanoveno jako příčina smrti?“ zeptal se Holmes. „V tomto směru se lékaři neshodli. Ale úmrtní list uvádí srdeční selhání a já nevidím důvod, proč o tom pochybovat.“ „Ani já ne,“ pronesl suše Holmes. „Čím však bylo to selhání způsobeno? Mám dojem, že tam bylo nějaké podezření na otravu.“ Holmes tedy zřejmě četl o případu v nějakých jiných novinách než v Timesech, pomyslel jsem si. „Pravda, jeden z lékařů tvrdil, že Fordyce byl otráven, ale ujišťuji vás, že pro to neexistují žádné důvody. Kdo by ho trávil? Jeho manželka ho milovala, byla zdrcená žalem. Za služebnictvo ručím, ani by neměli žádný motiv. Po celou dobu pobytu v mém domě se k tomu člověku nikdo kromě lékařů a velice spolehlivé ošetřovatelky nepřiblížil. Jsem přesvědčen, že zemřel přirozenou smrtí.“ „Jak si vzpomínám,“ prohodil Holmes, „paní Fordyceová je o nějaký ten rok mladší než její manžel.“ „Ano, to je pravda, ale byla mu zcela oddána. Pokud byste s nimi pobýval v těch smutných posledních dnech jeho života, nenapadlo by vás o tom pochybovat. Ale teď, abyste pochopili můj problém, musím se zmínit o svém vlastním vztahu k Fordycovi. V době, kdy se blížil jeho konec, jsme se velmi spřátelili. Ačkoli den ode dne slábl, jeho rozum zůstával jasný a naše hovory o literatuře, sportu, umění a politice pomáhaly odvádět jeho mysl od utrpení. Nepřijel do Ameriky jenom přednášet, ale také psát o svých zkušenostech. Nedostávalo se mu sil, aby napsal o Americe články, na které měl s vydavateli smlouvy, ale nepřestával psát verše, i když se stále více měnily v nezřetelné klikyháky, a tak tvořil až do úplného konce. Jednoho dne jsem seděl u něj na kraji postele – jeho vyčerpaná manželka právě spala, chudinka malá – a řeč přišla na naše kluby. Vyprávěl jsem mu o Ichabodu Craneovi a několika dalších manhattanských klubech, jejichž členem mám tu čest být. Také pan Fordyce patřil k několika klubům v Londýně a jeden z nich, ten měl nejraději, se jmenuje Klub 1457 nebo prostě Klub čtrnáct, aby to bylo kratší. Tento klub, jak mi sdělil, se schází každý měsíc v jednom z jeho oblíbených londýnských doupat, ve staré hospodě nazývané Cheshire Cheese. Jestlipak někdo z vás, pánové, zná Klub 1457?“ I když jsem si vzpomněl na několik klubů, které se scházely v Cheese – Klub Svatého Dunstana, Johnsonův klub, veršotepecký, legračně pojmenovaný Klub násosků – patrně jsem je všechny neznal a ani Klub 1457 nebo Čtrnáct mi nic neříkal. „Já ne,“ odpověděl jsem. Pohlédl jsem na Holmese, ale ten nic. Broadbent pokračoval: „Abych pravdu řekl, víc se rozpovídal o místě, kde se scházeli, než o klubu samotném. Říkal, že Cheshire Cheese je proslulá hospoda, která tam stojí už stovky let a odedávna se v ní scházeli novináři, spisovatelé a právníci. Vzpomínám si, že ji nazval legendárním hostincem, v němž ještě stále žije doktor Johnson. Jenomže mě spíš zajímal ten klub s nezvyklým jménem 1457. Kladl jsem mu v tom směru bezpočet otázek, ale jeho zřejmě bavilo udržovat mě v nevědomosti. Co jen to 1457 znamená, lámal jsem si hlavu. Je to snad součást adresy, tedy číslo domu?“ „Poněkud vysoké číslo na součást adresy,“ namítl jsem, „nemyslíte, Holmesi?“ Můj přítel neodpověděl. „Spíš bych myslel, že je to letopočet.“ „Já také,“ prohlásil Broadbent. „Rád bych věděl, co se stalo v roce 1457, že díky tomu vznikl klub. Rozhodně nejde o rok bohatý na události a možnosti, které jsem navrhoval, Fordyce leda rozesmály. Dost mě to znechutilo, ale koneckonců umíral on, ne já, tak jsem ho nechal, ať se raduje, z čeho chce. Jak se nemoc zhoršovala, začal si uvědomovat, že do Vinařského dvora už nikdy nevstoupí a spolu s přáteli neužije ani dobrého pití, ani družného společenství. Aby melancholii překonal, napsal v závěru svého života poslední báseň, sonet na Cheshire Cheese. Požádal mě, abych v případě, že to nebude moci udělat sám, doručil sonet osobně na schůzi Klubu čtrnáct. Pochopitelně jsem ho ujišťoval, že se uzdraví, ale v té době už jsem tomu sám nevěřil.“ „Vy jste vážil tak dlouhou cestu do Londýna jen kvůli tomuto sentimentálnímu gestu, pane Broadbente?“ zajímal se Holmes. Broadbent se smutně usmál. „Ne tak docela. Pověděl mi o tom klubu ještě něco jiného, ne to, čemu byl zasvěcen, ani to, co znamená 1457, ó ne, to ne, zato však něco, co bude mít praktičtější dosah. Fordyce řekl, že několik členů klubu mu dluží velké peníze, a přál si, ať je v případě jeho smrti vyzvednu, aby jeho žena byla zajištěna. Připadalo mi velice zvláštní, že o těch dluzích neexistují žádné záznamy, ale on mě ujišťoval, že dlužníky jsou samí poctiví lidé, že mi peníze ochotně vydají, zvlášť když je četbou onoho sonetu přesvědčím, že vystupuji jako jeho posmrtný zplnomocněnec.“ „To tedy opravdu zaslouží obdiv,“ mumlal Holmes, „trvat na zaplacení nedoloženého dluhu nebožtíkovi. A kde je paní Fordyceová teď? Bezpochyby se vrátila do Anglie, že?“ Vypadalo to, že se Broadbent cítí poněkud nesvůj, když řekl: „Zůstala v New Yorku.“ „To je ale nějaké divné, ne?“ odvážil jsem se vmísit do hovoru. „Určitě by za takových okolností chtěla být se svými přáteli a rodinou.“ „Ach, obávám se, že z rodiny jí nezbyl skoro nikdo, a v Americe se jí docela líbí. Slíbil jsem jí, že dlužné peníze vyberu a přivezu jí je zpátky.“ „A teď tedy vaše návštěva v Cheshire Cheese dnes večer,“ pobízel jej Holmes. „Ano. Fordyce mi řekl, kdy má Klub čtrnáct své pravidelné schůze, a ujistil mě, že jakmile vyslovím jeho jméno, budu tam vítaným hostem. Musím přiznat, že sotva jsem vstoupil, zarazily mě ostražité pohledy, které mě vyváděly z rovnováhy, nebyly přímo nezdvořilé, ale – no, řekl bych, že tamní společnost tvoří většinou stálí hosté.“ „Je to konzervativní podnik,“ upozornil jsem ho, „dbalý tradice a dodržují se v něm staré zvyky. Klientela je vůči neznámým lidem podezíravá a nemá ráda změny, jakékoli změny. Pamatuji si, jak tam dovezli od vás přístroj na lisování citronů, pane Broadbente. Proti tomu se zvedl obrovský odpor. Bylo to míněno jen jako jednoduché zařízení, které šetří práci, ale měl jste slyšet ty výbuchy zlosti.“ „Když pochopili, že jsem Američan, začali se chovat trochu přátelštěji. Kdosi vykřikl: ‚Ten bude pak chtít servítek!‘ Nemám tušení, co tím myslel.“ „To, čemu vy říkáte ubrousek, pane Broadbente,“ vysvětlil mu Holmes. „Takový přepych není v londýnských restauracích tak obvyklý, jako je tomu, jestli dobře rozumím, ve vaší zemi.“ „Aha. Mysleli si, že budu chtít vidět stůl doktora Johnsona, tedy stůl po pravé straně v místnosti nalevo hned u vchodu. Ukázali mi kopii Johnsonova portrétu od Joshuy Reynoldse[65] a obraz, který znázorňuje, jak Johnson zachraňuje Olivera Goldsmithe[66] před jeho bytnou. Upozornili mě na portréty někdejších číšníků, to byly nejvýraznější nejohnsonovské malby na zdech – vyznamenávání číšníků takovým způsobem mi připadá jako velice ušlechtilý zvyk, taky jsem jim to řekl, ale přitom jsem stěží potlačoval netrpělivost. Šlo mi přece hlavně o to, abych vyřídil svou záležitost. Když prohlídka s výkladem v přízemí posléze skončila, zeptal jsem se, kde bych našel Klub čtrnáct. Ukázali mi cestu do prostor v patře, kde se členové scházejí. Je tam taková spousta místnůstek, že se mezi nimi cizinec snadno ztratí. Když jsem klub našel a vysvětlil, proč já, zahraniční návštěvník, přicházím mezi ně, chovali se velmi vlídně. Vylíčil jsem jim Fordyceovy poslední dny u mě doma, pokusil se vyjádřit, co pro něho Cheshire Cheese a Klub čtrnáct znamenaly, a také jsem jim řekl, že Fordyce trval na tom, abych jim přečetl jeho poslední sonet. Byli samozřejmě celí nedočkaví, aby si ho vyslechli.“ Broadbent zapátral v kapse svého pláště a vytáhl odtud zmačkaný arch papíru. „Toto je věrná kopie sonetu, kterou jsem pořídil podle Fordyceova originálu, protože ten byl téměř nečitelný.“ Holmes si báseň zběžně prohlédl a pak mi ji podal. Uvádím ji v plném znění: I poutník znavený cizími přístavy toulá se po Fleet Street, ulicí vzpomínek, starý kde Cheshire Cheese, radostí pramínek, až dole ve sklípku o víně vypráví. Požárem Londýna netknuta lavice věhlasný Shakespeare kde sedával rád. Intimní bar, v němž Boswell, ač mlád, se Samem Johnsonem pozvedal sklenice. Jen si dej pudink na závěr nebo dva, kdybys chtěl, už zapomínáš na kotlet, který mu předcházel. Holduješ skotské, irské, klaretu i ginu, až rozvážou ti jazyk, bude konec splínu. Rázně pak, Klube čtrnáct, slib přede všemi věrnost a lásku golfu i první hospůdce v zemi. „Když jsem přečetl první čtyři verše,“ vyprávěl Broadbent, „byl jsem si jist, že v očích některých členů klubu vidím slzy. Zdálo se, že jsou Fordyceovou úctou k místu jejich schůzek upřímně dojati. Ale jak jsem četl dál, začaly jim tuhnout rysy. Dívali se po sobě ohromeně, ba dokonce rozzlobeně. A když jsem skončil, označili mě za podvodníka a požádali mě, abych okamžitě opustil budovu. Marně jsem prosil, aby mi vysvětlili, co se stalo. Jejich pobouření bylo tak velké, až jsem se bál, že by mi mohli ublížit, zvlášť jeden halama, kdybych hned neutekl. Dokonce jsem se ani nenavečeřel. Pane Holmesi, v celém světě máte pověst člověka, který dokáže vysvětlit každou záhadu. Můžete mi říct, kde jsem se dopustil chyby? Čím jsem členy klubu urazil? A nenapadá vás, jak bych se mohl dostat k těm nedoloženým dluhům Algernona Fordyce, abych peníze odevzdal jeho statečné vdově?“ Holmes si hosta prohlížel bez špetky soucitu. Vypadal, že se chystá něco říct, ale nakonec od toho upustil. Pak připomněl mé dřívější návštěvy v Cheshire Cheese a předal mi slovo. „Pane Broadbente,“ oslovil jsem ho vlídně, „ta zmínka o golfu přinejmenším naznačuje, jaké kratochvíli je klub zřejmě zasvěcen. Ale obávám se, že sonet obsahuje pár chyb.“ „Pár chyb? Co tím myslíte?“ „Tak zaprvé – Velký požár Londýna v roce 1666 přece zničil Ye Olde Cheshire Cheese do základů a hospoda byla znovu postavena až následujícího roku. Říká se, že tam kdysi chodívali Shakespeare a Ben Jonson,[67] ale lavice, na níž pěvec avonský sedával, nemohla požár přežít. Za druhé – pudink, jehož zásluhou se Cheshire Cheese tak proslavil, není moučník, který se jí po hlavním chodu, ale naopak hlavní chod samotný. Servíruje se vždy ve středu a v sobotu a jeho váha se pohybuje mezi padesáti a osmdesáti librami. Pod krustou z listového těsta najdete řízek z kýty, ledvinky, ústřice, skřivánky i houby. Je to skvělý pokrm, a jak tak o něm mluvím, začínám mít hlad. Jestliže v den, kdy se vaří, vane lehký větřík, můžete si prý jeho vůni vychutnat až u burzy.“ „Ušetřete nás své extáze, Watsone,“ zarazil mě Holmes. „Dobře. Tak tedy podstata, pane Broadbente, spočívá v tom, že takový pudink se zásadně nejí po kotletě, to tedy opravdu ne. V žádném případě to není zákusek, jak naznačuje sonet.“ Odkašlal jsem si. „A ještě musím upozornit na další problémy v názvosloví. Žádný stálý návštěvník Cheshire Cheese by nemluvil o skotské, irské ani o ginu.“ „Ale proč, panebože?“ zvolal Broadbent vztekle. „Je to přece hospoda, ne?“ „To ano, jenže když chcete skotskou, poručíte si jednoduše whisky; když chcete irskou whisky, musíte požádat o cork; a ginu nikdo neřekne jinak než jalovcová.“ „Jak jsem to mohl, proboha, vědět?“ zlobil se Broadbent. „Právě že vy jste to vědět nemohl,“ řekl Holmes, „ale určitě to měl vědět Algernon Fordyce. Máte ještě nějaké další postřehy, Watsone?“ „Ach ne, myslím, že je to všechno.“ I takhle je toho ažaž, pomyslel jsem si. „Zbývá dodat už jen pár bodů. Co v Cheese pohledával Boswell?“[68] „Holmesi,“ řekl jsem vyčítavě, „doktor Johnson by přece nešel do Cheese bez Boswella.“ „Aha, můj starý dobrý Watsone, to vy jste mým Boswellem a lepšího by si nikdo nemohl přát. Ale v tomto případě svědčí historie proti vám. Boswell poznal Johnsona už jako velmi starého člověka dlouho potom, co bydlel poblíž Cheshire Cheese. Boswell se o tom místě ve svém Životě Samuela Johnsona nikdy nezmínil, a jak je všeobecně známo, nikdy tam nechodil. A ta narážka na golf v sonetu se možná vztahuje ke jménu klubu.“ „Klub čtrnáct,“ vykřikl jsem. „Mohl by být pojmenován podle čtrnácté jamky na golfovém hřišti?“ „A co si pak počnete s číslem 57?“ Chvíli jsem přemýšlel, protože jsem nebyl ochoten vzdát se své teorie. „Někdo mohl mít 57 úderů na 14 jamek, nebo ne?“ „Pozoruhodná hra,“ zamumlal Broadbent. „Ne, tak to není,“ řekl Holmes, „číslovka označuje opravdu letopočet, jak jste si původně myslel. A v roce 1457 došlo v historii golfu pouze k jediné významné události. Skotský král Jakub II. vydal nařízení, kterým se hra zakazuje, neboť odvádí muže od cvičení v lukostřelbě, a ta byla tehdy pro vojenské účely nezbytná. Jestliže tohle víme, kdo by zakládal organizaci zvanou Klub 1457? Vášniví golfisté? Sotva. Spíš ti, kteří golf nenávidí.“ „Ale Holmesi,“ namítl jsem, „jméno mohlo být přijato ironicky právě milovníky golfu.“ „Mohlo, to ano, ale protože všechno ostatní v básni Algernona Fordyce má zřejmě za úkol znemožnit člověka, kterého pověřil jejím doručením, zůstanu u své původní hypotézy. Podsouvat v sonetu lásku ke golfu členům klubu, který sdružuje právě jeho odpůrce, to musela být poslední urážka a ta dozajista vedla k tomu, že pana Broadbenta vyhodili.“ „To nechápu,“ křičel Broadbent. „Proč by Fordyce ušil takovou boudu na někoho, kdo se mu jen snažil pomoci?“ „To by Fordyce neudělal,“ odpověděl Holmes stroze. Ignoruje podtext Holmesových slov náš host řekl: „A jakou mám naději, že vyberu ty dlužné částky?“ „Copak to nechápete? Ty údajné dluhy, o nichž neexistují písemné záznamy, jsou pouhý výmysl. Povězte mi jen jedno, pane Broadbente.“ „Ano?“ „Kdo podával Algernonu Fordyceovi jed, který ho zvolna připravoval o život? Byl jste to vy? Byla to jeho manželka? Nebo jste se ve službě střídali?“ „Pane Holmesi,“ rozkřikl se host, „to je naprostá nehoráznost.“ „Však to také byl nehorázný skutek. Jaký jed přesně jste použili? Který z nich mohl mít žádoucí účinek, totiž takový, že dokázal oklamat lékaře. Ó, nemusíte odpovídat. Berte to jen jako profesionální zvědavost. Pravděpodobně jste důkladně zametli stopy, abyste měli jistotu, že má ‚naprostá nehoráznost‘ se nikdy nedostane před americký soud.“ Navzdory tomuto pesimistickému prohlášení Holmes nejspíš telegrafoval o výsledcích svého pátrání Wilsonu Hargreavovi, příteli na newyorském policejním úřadě, sotva Broadbent vytáhl paty z domu paní Hudsonové. „Jakmile Fordyce pochopil, co se děje,“ pokračoval Holmes, „totiž že se jeho mladá žena zamilovala do mnohem mladšího muže a že on sám pomalu podléhá otravě, uvědomil si, že je příliš pozdě na to, aby se, uvězněn ve vašem domě, dovolal pomoci zvenčí. Přesto se mu aspoň podařilo pěkně si z vás vystřelit, když vás hnal přes Atlantik pro něco, co vůbec neexistuje.“ „Děláte dalekosáhlé závěry jen na základě jakési básničky, pane Holmesi,“ řekl Broadbent, „bohužel však závěry nesprávné.“ „Ach, ta báseň obsahuje ještě poslední klíč.“ „Další klíč, Holmesi?“ zeptal jsem se. „Leží nám přímo před nosem a nemusíte být stálým hostem Cheshire Cheese, abyste ho objevil. Prohlédněte si první písmena jednotlivých veršů. Vysvětlují něco?“ Oba jsme se s Broadbentem soustředili na text. „I, T, S, A, P,“ přečetl jsem. „To nevysvětluje nic!“ řekl náš návštěvník. „Zkuste číst odspodu,“ doporučil mu suše Holmes. „Už chápete, Broadbente? Vrahu, jsi v pasti!“ Zrádné zlato L. B. GREENWOODOVÁ Práce L. B. Greenwoodové se objevily v Malice Domestic,[69] Malice Domestic III a Malice Domestic IV. Je jednou z mála žen, které zvolily pro své psaní o Sherlocku Holmesovi formu románu. Mezi její parafráze patří např. Sherlock Holmes and the Case of the Raleigh Legacy (Sherlock Holmes a případ raleighovského dědictví) nebo Sherlock Holmes and the Thistle of Scotland (Sherlock Holmes a skotský bodlák). Žije v kanadské provincii Britská Kolumbie. „Baker Street, drožkáři,“ zavolal jsem. „Číslo 221.“ Ke změně původního příkazu mě vedlo několik důvodů. Skončil jsem své dopolední obchůzky, až do odpoledních ordinačních hodin mě žádný pacient nepotřeboval, noviny mě nudily a Holmese jsem neviděl skoro dva měsíce. Když jsem zatáhl za zvonek, který jako by měl mou ruku ještě pořád v živé paměti, uvědomil jsem si, že jsem o něm v poslední době skoro nic neslyšel. „Dobré ráno, paní Hudsonová. Jakpak se daří vašemu váženému nájemníkovi?“ „Sám uvidíte, jak se změnil, doktore,“ odpověděla tajuplně se zvednutým obočím a staženými rty. Ať šlo o změny jakéhokoli druhu, zjevně je neschvalovala. A neschvaloval jsem je ani já. Holmese jsem totiž našel oblečeného v loveckém kabátci a šortkách, s lehkou sluneční helmou na hlavě a velice směšným strništěm, jež mu vyráželo na bradě. Před velkým zrcadlem přineseným z ložnice pilně trénoval jakési šaškovské pózy. „Doktor Livingstone,[70] předpokládám,“ poznamenal jsem, položil tašku a odhodil klobouk na věšák. „Chystáte se na maškarní, co?“ Holmes si poopravil monokl na pravém oku, aby si prohlédl v zrcadle můj obraz. „Vaše dedukce je obdivuhodná, Watsone. Naneštěstí případ, do něhož jsem v poslední době zapletený, a to do takové míry, že k tomu potřebuji tyhle příšerné vousy, se jakékoli logice vymyká. Jak vypadám?“ obrátil se ke mně. „Jako blázen,“ odpověděl jsem upřímně s pohledem upřeným na jeho pořádně vystouplá kolena. „Snad mi to projde. Abyste rozuměl, musím uhodit na správnou strunu a vypadat jako idiot, protože to bude nejspíš velice důležité. Považoval byste mě za duševně zaostalého nemanželského syna ze šlechtického rodu, bratra veleváženého člena společnosti?“ „Bez problémů. Za koho se vydáváte? A proč?“ „Koho jsem stvořil, to by bylo výstižnější, doktore, protože lord Ashley žádného nemanželského bratra nemá.“ „Lord Ashley!“ vykřikl jsem. „No ano, píše se o něm v ranním tisku; cosi o objevu zlata v Kongu.“ Z náprsní kapsy svého pláště jsem vylovil noviny. „O co vlastně jde, Holmesi?“ Nato mi doslova vytrhl noviny z ruky, a když přelétl očima titulní stranu, hlasitě zaúpěl. „No tohle tomu nasadilo korunu!“ křičel a mrštil novinami o zem. „Budeme muset odjet okamžitě. – Vy ne, Watsone,“ reagoval na má otevřená ústa. Chystal jsem se totiž podotknout, že kdybych měl takhle na poslední chvíli zavřít ordinaci, způsobilo by mi to velké nepříjemnosti. Přiznávám, trochu se mě dotklo, když jsem uslyšel, že by to bylo zbytečné. „Protentokrát mi vaše mimořádné schopnosti nejsou nic platné. Co víte o Johnovi, čtvrtém vévodovi z Ashley?“ „V každém směru dokonalý anglický džentlmen,“ řekl jsem spěšně. „Po univerzitních studiích podnikl obvyklé cesty po Evropě, ale zdály se mu nudné, toulal se po Africe, skončil mezi Pygmeji v Kongu a stal se jejich zastáncem.“ „Máte skutečně obdivuhodné informace. Už jste se s ním někdy setkal?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Snad Mary,[71] protože se velmi angažuje v hnutí proti otroctví, a domnívám se, že lady Ashleyová též.“ „Právě ten odporný obchod s otroky vyvolal současnou krizi. Pygmejové jsou pouze bezbranní lidé, jak víte. Jsou ovšem velmi malí, od přírody vlídní a laskaví a žijí v rodově uspořádaných vesnicích hluboko v konžském pralese.“ „Ve svém ráji,“ řekl jsem. Obávám se, že jsem svou poznámku doprovodil úsměvem, který tak snadno vyloudíme na tváři právě v okamžicích, kdy jsme přesvědčeni o své nadřazenosti. Dnes už bych to neudělal. „V tom případě můžeme také prozradit jméno hada: Karl Barker.“ „Ten sprostý hnusný –“ „Charakterizujete podnikatele, který zanechal etiku a morálku v oddělení ztrát a nálezů hned na začátku své životní dráhy, správně. Před několika měsíci se zapletl do velmi špinavé záležitosti. Zmocnil se pygmejské dívky, která nabízela v pastevecké vesnici košík s ořechy, a prodal ji jako zvlášť exotické zboží na berberském trhu s otroky.“ „To je odporné, Holmesi!“ „To ano, ale co přišlo pak, je ještě horší: Otec a bratr té dívky sledovali Barkera až do tábora. Pygmejové vlastní jenom nejjednodušší kamenné zbraně a tihle muži měli dost rozumu, aby nezaútočili. Místo toho koupili děvče zpátky.“ Teprve jsem začal chápat důležitost toho, co jsem četl v ranních novinách. „Zaplatili za ni zlatem?“ „Dvěma nuggety zlata přesně toho druhu a jakosti, o které se dlouho povídalo, že se nachází právě někde v Kongu, ačkoli nikdo dřív žádný přímý důkaz neviděl.“ „Divím se, že Barker ty muže a dívku nesledoval na zpáteční cestě bez ohledu na to, jak hluboko v pralese se vesnice nachází.“ „Pokusil se o to, ale bezvýsledně. Lord Ashley říká, že Barker je skvělý stopař, ale Pygmejům se nevyrovná.“ „Takže Barker pospíchá domů a dává dohromady výpravu, aby Pygmeje našel a zlato uloupil?“ „Ať to stojí, co to stojí, tedy spoustu peněz na naší straně a spoustu utrpení na straně Pygmejů. Svou roli v tom hrají ty nejšpinavější peníze tady v Londýně. Při prvním náznaku nebezpečí podnikne lord Ashley příslušná opatření a pojede své malé přátele varovat, kromě toho se usilovně snaží přimět vládu, aby šla příkladem a zakázala veškerý důlní průzkum v tamních pralesích. Umíte si jistě představit, že to všechno jde strašně pomalu, a my jsme doufali, že nám zbývá dost času. Ale jestli Barker začal jednat, musíme jednat i my.“ „Zájem lorda Ashleyho chápu,“ řekl jsem. „Ale co vy s tím?“ „Lord Ashley se domnívá, že ho Barker přepadne a dost možná i zabije, a já s ním souhlasím.“ „Osobní strážci, zvlášť takoví, kteří si počínají tak trochu jako gangsteři, se mohou lordu Ashleymu hodit,“ neodpustil jsem si ironickou poznámku. „Nevím, co mu tam budete platný. A koneckonců se v Kongu vůbec nevyznáte.“ Má hloupá horlivost vyloudila na Holmesově tváři slabý úsměv. „Dojde-li k nějakým střetům, lord Ashley se nepochybně dokáže sám o sebe postarat. Jen se bojí, že ho kdesi v africké divočině přepadnou zabijáci (podle úředního sdělení „neznámí“), které se nikdy nepodaří dopadnout – vždyť by cestoval vlastně sám. Proto tam budu ještě já: očitý svědek, který má jisté mimořádné schopnosti a k tomu – smím-li to tak říct – bezúhonnou pověst.“ „Vy tedy máte v úmyslu cestovat inkognito jako neexistující nemanželský bratr lorda Ashleyho? Ta druhá věc nepochybně pomůže vysvětlit, proč se zmíněná postava nikdy dřív ve společnosti neukázala. Ale vážně, Holmesi!“ Byl jsem hodně vylekaný a maskoval jsem to hněvem. „Vy přece máte k neznámé a nenápadné postavě hodně daleko.“ „Ten plán není tak bláznivý, jak vypadá. Lord Ashley samozřejmě nemůže předpokládat, že bude cestovat nepoznán, ale ještě nikdy předtím nás spolu nikdo neviděl. Takže bláznovství jakéhosi bratra lze snadno přehlédnout jako zcela bezvýznamnou záležitost. A proto,“ usmál se ironicky, „tyhle vousy. Vypadají dost příšerně, že?“ „To ano,“ souhlasil jsem upřímně. „Já přece chápu, Holmesi, proč se do toho pouštíte, skutečně.“ Do jisté míry jsem mluvil pravdu. Ale její část jsem zamlčel, totiž že mám hlavu plnou představ, ve kterých se mi zjevuje následující scéna: kdesi v džungli leží mrtvý muž a vedle něho druhý, těžce raněný, opuštěný, bez zásob a bez pomoci. A v tom okamžiku jsem se rozhodl, že ať se děje, co se děje, budu Holmese doprovázet. Mým prvním krokem bylo svěřit se Mary; kdyby měla námitky, nemohl bych odjet, dokonce ani kvůli Holmesovi. Ačkoli se jí rty kratičce zachvěly, vzápětí souhlasila, že někdo se musí pokusit Barkera zastavit, aby nespustil zlatou horečku, jež by ty bezmocné lidičky zničila, že lord Ashley a Holmes mají nejlepší předpoklady, aby to dokázali, a bylo by nanejvýš nerozumné podniknout takovou výpravu bez lékaře. (To je, panečku, manželka!) Dále jsem našel známého lékaře, který se, sám v částečném důchodu, uvolil pomáhat Anstrutherovi[72] s péčí o mé pacienty. Oběma jsem řekl, že mě náhle skolil těžký druh pakostnice, a odjíždím proto do kontinentálních lázní. Že si o tom alespoň Anstruther myslí své, jasně vyplývalo z jeho jízlivé poznámky: „Pevně věřím, že tamní vody prospějí také panu Holmesovi.“ Ještě jsem musel zařídit to, čemu se obvykle říká „uspořádat své záležitosti“, protože podnik, do kterého jsem se pouštěl, bude nebezpečný. Dokonce i bez přispění Barkera a jeho bandy se o to postará malárie a spavá nemoc, nemluvě o bezpočtu jiných chorob, které číhají v srdci Afriky. Připravil jsem se na to a do menšího cestovního vaku přibalil vše, co bych mohl v naléhavých případech potřebovat. Pak jsem si musel vybrat převlek. Tím jsem se ovšem nesměl zabývat v době, kdy jsme s Holmesem byli pohromadě. Mohl jsem jen doufat, že zůstanu nepoznán, pokud odhalení nebude nutné a cesta zpět už příliš daleká na to, aby se o ní dalo uvažovat. Rozhodl jsem se, že na sebe vezmu podobu selfmademana, takového toho člověka, který se věčně chvástá, jak je „pěkně v balíku“. Mary mě hned přejmenovala na pana Josiaha Watkinse, takže jsem si mohl ponechat svůj monogram i své prádelní značky, a určila, že budu cestovat jako obchodník s kováním na rakve, zaměstnání to skutečně nezajímavé, a pro ostatní cestující dokonce odpudivé. Mohl jsem použít něco ze svého vlastního oblečení, něco jsem našel ve výprodeji, ale některé části mé garderoby zářily novotou. Během té doby jsem několikrát Holmese navštívil, a tak se dověděl o hlavních bodech cestovního programu lorda Ashleyho. Chystali se s Holmesem plout lodí Queen’s Star, nejnovějším a nejrychlejším zámořským parníkem, do severní Afriky a odtud se postupně různými vlaky dostat do Leopoldvillu. O jejich dalších plánech Holmes mlčel. „Nic víc nepotřebujete vědět, doktore,“ to bylo jediné, co mi řekl. Když to jinak nešlo, připravil jsem se, jak se dalo. Pochopitelně jsem se na palubě Star držel v bezpečné vzdálenosti, což nebylo těžké, protože lord Ashley s Holmesem měli první třídu, kdežto pan Josiah Watkins druhou. Protože valná část dolní paluby byla shora vidět, přijal jsem další bezpečnostní opatření a až do setmění nevycházel. Přesto jsem měl jednoho večera namále. Jako obvykle jsem se držel v přítmí zadní paluby a vychutnával si večerní dýmku, když jsem přímo nad sebou uslyšel docela klidný nezapomenutelný Holmesův hlas. „Ta telegrafická zpráva potvrzuje, že naše trasa platí, lorde Ashley?“ „Ano. Nawga vyzvedne těžká zavazadla v Turce a dohlédne na ně, až vyrazíme do Kabkowa. To se mi ohromně ulevilo.“ „A ten Nawga je spolehlivý? Poctivý?“ „Jak spolehlivý, tak poctivý. Naprosto. Už mnohokrát mi pomohl.“ „Aha. Po Barkerovi zatím ani stopy?“ „Ne. Je docela možné, že jsme ho předběhli, když jednáme tak rychle. Co kdybychom se něčeho napili, než půjdeme dovnitř, Holmesi?“ „Báječný nápad.“ A shora zazněly vzdalující se kroky. Sotva jsem mohl uvěřit, jaké mám štěstí. Nejzávažnější problém, co bude dál se sledováním lorda Ashleyho a mého přítele, byl vyřešen. Neměl jsem sice zdání, jak se dostanu nejdříve do Turky a pak do Kabkowa, ale aspoň jsem věděl, kterým směrem se vydat. Než jsem stačil odejít, zatrylkoval mi do ucha až příliš důvěrný hlas. „Vaše dýmka vydává tak nááádhernou vůni!“ A ruka v červené rukavičce se do mě majetnicky zavěsila. Pod vlivem posledních událostí si dovolím klidně říct, že paní Hiram Jonesová z Liverpoolu, cestující – podle svých vlastních slov – proto, aby se pokusila překonat žal nad nedávnou ztrátou svého manžela, mě otravovala, doopravdy otravovala. Ještě jsme pomalu nestačili opustit Anglii, a už dala jasně najevo, že podle jejího mínění je nejlepším lékem na smutek nový manžel, a zřejmě se rozhodla, že jistý pan Josiah Watkins by se k tomu znamenitě hodil. Dobře vím, že to teď zní směšně, ale tenkrát to byla nepříjemná komplikace. Nebylo snadné se jí zbavit, protože pod závojíčky a péry – a taky šminkami – zářily bystré a rozhodné šedé oči. Taková žena by mohla ještě ke všemu snadno způsobit, že řeknu něco, co vůbec nejde dohromady s osobou, za niž se vydávám, a tak jsem se jí snažil všemožně vyhnout. Jenže člověk se mohl stejně dobře snažit, aby v lijáku zůstal suchý. Rozdávala tak štědré spropitné, až to hraničilo s podplácením, a vždycky to zaonačila tak, že při jídle seděla vedle mě. Z tohoto výhodného místa mi pak u snídaně vyzývavě prostírala záhyby svých šatů přes koleno, nabízela mi, abych ochutnal její oběd, loudíc přitom o nejlepší sousta, a u večeře na mě dorážela umně vyšněrovanou dekoltáží. V žádném případě to nebyla žena, se kterou by se džentlmen rád ukazoval na veřejnosti: její šaty byly křiklavé, její šperky příliš těžké a její parfém neuvěřitelně vlezlý. Teď jsem tedy odvedl paní Jonesovou do společenské místnosti na spodní palubě a rázně se omluvil. „Určitě se jdete podívat na horní palubu,“ zvolala čtverácky, „abyste si moh pokecat s těma pracháčema!“ Ujistil jsem ji, že to je to poslední, co mám v úmyslu, a vzdálil se. Z přístavu v severní Africe jsme do Leopoldvillu cestovali čím dál tím nepohodlnějšími vlaky, což poskytovalo paní Jonesové báječnou příležitost ke ztrátám rovnováhy a prosbám o pomoc. V hlavním městě Konga jsem měl to nesmírné potěšení se se svou pronásledovatelkou rozloučit, protože jela dál podél pobřeží navštívit jakousi starou ošetřovatelku. Na nádraží mi dala tak láskyplné sbohem, že jsem byl nucen nastoupit zpátky do vlaku, abych se vyhnul trapnému objímání na veřejnosti. Byla to jedním slovem příšerná ženská! Lord Ashley s Holmesem, a tedy i já jsme se teď museli dát na východ, do samého srdce černého kontinentu. Nepravidelné, i když časté spoje nejrůznějších kolejových vozidel mířily stejným směrem, takže jsem se cestou do Turky dokázal pořád držet stranou. Zřejmě je to v této oblasti běžný typ města, mně však připadalo dost hrozné. Bylo sice nevelké, ale přesto hlučné, ještě špinavější, než jsem kdy za své služby v armádě viděl, a plné lidí s otřesnými způsoby a nejasným původem; ti všichni se zabývali něčím, čemu se ohleduplně říká obchod. Pokud jste chtěli zvláštní destilát či záhadný zázračný lektvar, tenoučkou bavlnu protkávanou tu a tam neuvěřitelně jemným hedvábím nebo vyřezávanou slonovinu, která údajně pocházela z Číny, a dokonce to mohla být i pravda, pak byl bazar v Turce pro vás tím pravým místem. Viděl jsem preparované scvrklé hlavy a mohl jsem jen doufat, že patřily opicím, a dost vyděšených žen na to, abych se obával, že někde v páchnoucím přítmí by bylo možné narazit na něco velmi podobného obchodu s otroky. Než jsem přijel, lord Ashley a Holmes už se ubytovali v jediném poměrně slušném hotelu. Tamější vrátný mě zavedl do domu svého bratra, kde uměli trochu anglicky, mohl jsem si tam pronajmout pokoj a k tomu polní lůžko a lavici. Naneštěstí jediná kavárna, jež by bělochům nepřipadala naprosto nepřijatelná, se nacházela právě ve zmíněném hotelu, takže jedinou možností bylo navečeřet se právě tam. Před vstupem jsem se ujistil, že lord Ashley ani Holmes v hotelu nejsou, jenomže než mi donesli jídlo, už jsem za sebou slyšel jejich hlasy. Nezbylo mi nic jiného než se skrýt za novinami, které někdo nechal na stole. Tak jsem se dověděl, že v tomhle truchlivém městě možná zůstaneme mnohem déle, než bylo původně plánováno. Těžká zavazadla, která měl vyzvednout a poslat Nawga, nejenže nedorazila, nýbrž to vypadalo, že všechna někde zmizela a nešťastný Nawga leží se zlomenou nohou. Lord Ashley s Holmesem byli zabráni do debaty o tomto vážném problému, když tu se Holmes náhle zhluboka nadechl. „Ten chlap, co zrovna vešel. Není to Barker?“ „Máte pravdu,“ odpověděl lord Ashley ponuře. „Už je nám na stopě.“ Posunul jsem cíp novin o kousek níž, abych viděl toho ďábla, jenž se pokusil prodat pygmejskou dívku do otroctví. Nebyl nijak zvlášť vysoký, ale statný a svalnatý, na sobě měl pořádně obnošenou khaki uniformu a světlé holínky. Svůj příběh měl napsaný v očích, malých, podlých a stále těkajících z místa na místo. Jakmile jeho pohled dospěl skoro k mému stolu, někde za mnou se ozval pronikavým hlasem Holmes, tentokrát už v roli retardovaného bratra. „Povídám, Ashi,“ vyhrkl. „Není ten chlápek u dveří ten hnusnej mizera Barker? Co tady pohledává, co myslíš? Pojeďme to toho Kabkowa, teď hnedka!“ „Buď zticha, Reggie!“ vyštěkl lord Ashley, a soudě podle lehkých šustivých zvuků a opakovaného „Povídám, Ashi!“, vlekl „bratra“ odtud. Mezitím přišel ze zadní části kavárny mladý domorodec, aby Barkera obsloužil, a s mnoha poklonami a posunky se nabízel, že ho uvede ke stolu. Barker zamyšleně zíral za lordem Ashleym a Holmesem a nevšímal si ho. Chlapec se odvážil dotknout jeho paže, ale dostal hřbetem ruky takovou ránu, že se složil na zem. Nevím, co bych za to dal, kdybych mohl Barkera zarazit, ale nezbylo mi nic jiného než se okamžitě ztratit. Neušlo mi, že můj ústup byl provázen pohrdavým výbuchem smíchu. Na druhý den ráno jsem šel do kavárny velmi brzy a vybral jsem si stůl za jakousi rostlinou v květináči. Ještě jsem se nestačil usadit, když vstoupili Holmes a lord Ashley. „Reggie“ okamžitě prozkoumal místnost (byl jsem rád, že jsem schovaný v zeleni) přes svůj monokl a vyjádřil potěšení, že tam „ten neotesanec“ není. „Odjel, co?“ zeptal se číšníka. A ten přikývl! „On být pryč, páne. V době hvězd on jít. Jít směr Kabkow.“ Pospíchal jsem do svého pokoje, aby můj domorodý hostitel zjistil, jestli je ta hrozivá zpráva pravdivá. Nepotřeboval to zjišťovat, odpověděl okamžitě. Celý bazar ví, že „ten hlučný Angličan“ se vydal někdy v noci na cestu do Kabkowa a vzal s sebou muže, kteří sem s ním přišli. Inu, co jiného se dalo čekat, pomyslel jsem si odevzdaně. Holmes to s tím svým „Reggiem“ přehnal a pěkně nahlas vykřikoval nejbližší cíl lorda Ashleyho. Není divu, že Barker a jeho stejně odpudivý doprovod hned vyrazili. Lord Ashley s Holmesem už budou taky na cestě v naději, že svého protivníka předstihnou, a mně zbývalo jediné: co nejdříve se vydat za nimi. Měl jsem tedy před sebou opravdu náročný úkol – sehnat nějaký dopravní prostředek, aniž bych znal jediné slovo z kteréhokoli domorodého jazyka. Pochopitelně se mě tedy zmocnilo veliké vzrušení, když se v obchodě s kuriozitami, kam mě omylem poslali, ozval v přítmí tichý hlas: domorodý hoch z kavárny, který se klaněl tak hluboce, jako by chtěl skrýt podlitinu na své tváři. „Páne?“ řekl. „Vy chtít jet taky, páne?“ Nebylo nic, co by si „pán“ přál víc. „Můžeš to zařídit?“ ptal jsem se nedočkavě. „Abych mohl sledovat své dva… přátele a ty ostatní do Kabkowa?“ Když chlapec přikývl, začal jsem vytahovat peněženku, ale mírným dotykem ruky mě zarazil. „Ne, ne,“ drmolil naléhavě. „Neukazovat peníze, ne tady. Nebojte se, páne, dohlídnu na to. Vy být tady, soumrak. Malý zavazadlo, jenom malý.“ A s těmi slovy zmizel. Nezbývalo mi nic jiného než mu věřit, připravil jsem se tedy, jak se dalo. Některé svršky jsem vyřadil a zbytek nacpal do jediného batohu (jsem koneckonců starý harcovník) a s plnou polní lahví, s kapsami naditými sušenkami, které jsem koupil v hotelu, a nějakými oříšky z tržiště jsem za soumraku vyrazil. V obchůdku s kuriozitami jsem se najednou ocitl mezi drsně vyhlížejícími chlapy na koních a ten domorodý mladík se bez ptaní prohlásil za mého sluhu. Dostal jsem jankovitého valacha a kluk vyhublou klisnu. Když jsme vyjeli z města, zachytil jsem, že chlapi prohodili mezi sebou něco jako Banto a pohybem ruky naznačovali směr. Rychle jsem se obrátil na chlapce. „Ne Banto,“ řekl jsem důrazně. „Ostatní odjeli do Kabkowa a já se tam musím dostat taky.“ „Ano, ano, páne,“ ujišťoval mě. „Ne posloucháš tady ty mizerný, oni mluví o jiných věcech. My jedeme do Kabkowa, jak si pán přát.“ Musel jsem mu důvěřovat, neboť jsem sice vyčetl z mapy, že Kabkow leží na východě, ale o tom, kudy máme jet, jsem neměl ponětí a vůbec jsem netušil, kam ta klikatá stezka pastvinami vlastně vede. Vyrazili jsme ostrým klusem a pokračovali v cestě, dokud svítil měsíc. Sotva jsme zřídili malé tábořiště, hned jsem usnul. Netrvalo dlouho, už mnou chlapec třásl, abych se probudil. Přinesl mi misku rýže ochucené kousky čerstvého masa a hlavně dar přímo z nebe, hrnek čaje. Úsvit už rozsvěcoval oblohu, rozespale jsem se kochal pohledem na tu krásu, když tu chlapec vykřikl. Náš zlotřilý doprovod již měl sbaleno, teď naskákali do sedel a užuž sahali po řemení našich koní. Hoch se snažil koně osvobodit, ale jeden z těch zlosynů se náhle naklonil v sedle a s přisprostlým úsměvem uchopil svými špinavými prsty něco, co bylo bez jakýchkoli pochybností ženským ňadrem. Nic jsem nechápal, ale jedno mi bylo jasné: něčemu takovému nemohu nečinně přihlížet. „Nechte toho!“ zařval jsem a vrhl se k nim. Ale chlapi už se za bouřlivého smíchu tryskem vzdalovali. Kromě osobních zavazadel nám nezůstalo téměř nic. Dívka se posadila a upřeně se na mě zadívala. „Dlužím vám omluvu, doktore Watsone,“ řekla tak klidně, jako bychom se sešli někde v Regent’s Parku. „Chovala jsem se nemožně, já vím.“ „Paní Jonesová!“ zvolal jsem v náhlém prozření. Ovšem sotva by někdo hledal v té štíhlé postavě a bledé zhmožděné tváři onu kyprou a neodbytnou matronu, nicméně když si člověk odmyslí vycpávky a líčidla, mohl by… Ano, ty oči zůstaly bezesporu stejné, bystré, rozhodné, šedé. „Jste paní Jonesová, že ano?“ „V jistém ohledu ano. Jsem Julie, lady Ashleyová.“ Spíš jsem dopadl než dosedl na pevnou zem. „Pochopte, nedokázala jsem vymyslet žádný jiný způsob, jak zůstat manželovi nablízku.“ „Ale přece jsem vás v Leopoldvillu viděl odjíždět!“ „Ach, podplatila jsem průvodčího, aby mě hned po vašem odchodu nechal vystoupit. Opravdu jsem rozdala poměrně dost úplatků. Majiteli hotelu, aby mi dovolil hrát roli domorodého sluhy, jeho ženě, aby mi ostříhala vlasy, a těm zlodějům, kteří nás tady nechali na holičkách.“ „Počínala jste si zajisté velmi chytře, lady Ashleyová,“ pochválil jsem ji. „Ale co budeme dělat teď?“ Ptal jsem se spíš mechanicky, kdežto ona narozdíl ode mě odpověděla zcela konkrétně. „Protože máme koně, cestujeme mnohem rychleji než můj manžel a pan Holmes. Včera večer jsem je letmo zahlédla z toho kopce, pamatujete? Určitě jsou nedaleko.“ „‚Nedaleko‘ to sotva, lady Julie. Jsou v docela jiné situaci než my.“ „Ověříme si to,“ řekla prostě. Z jakési skryté kapsy vytáhla roztomilý malý revolver s perleťovou rukojetí a lesklou zlatavou hlavní. „Požádala jsem Johnnyho, aby mi ho věnoval jako svatební dar,“ pokračovala, „tak mi ho dal. Nikdy mi neodmítl nic, co se dalo koupit. Doufala jsem, že když budu mít tuhle hračku a naučím se s ní zacházet, pochopí, že ho aspoň někdy mohu doprovázet, aniž by s tím bylo spojeno nějaké riziko. Jenomže on o to nikdy neprojevil nejmenší zájem. Mimochodem, doktore Watsone, jedeme do Banta, Johnny chtěl, aby si Barker myslel, že míří do Kabkowa, ale to byl jen takový trik.“ „Ale vždyť to řekl i Holmesovi,“ namítl jsem. „Na palubě lodi. Slyšel jsem ho.“ „Tak to byl taky trik,“ odpověděla. „Přečetla jsem všechny Johnnyho cestovní zápisníky, víte? Nemyslím ty, které se objevily v tisku, ale ty, které napsal vlastnoručně. Tam všude tvrdí, že nejsnadnější cesta z Turky do pralesa vede sice přes Kabkow, ale nejrychleji se tam člověk dostane po svých směrem na Banto. A tam teď právě jde, tak, jak to měl vždycky v úmyslu.“ „Ale ta těžká zavazadla –“ „Nikdy žádná těžká zavazadla neměli. Byla to jen výmluva, aby se mohli zdržet v Turce, dokud se Barker nevydá po falešné stopě.“ Namířila svůj malý revolver k nebi a zmáčkla spoušť. Vyšla překvapivě silná rána provázená zřetelným a ostrým řach. „Tak!“ pronesla lady Julie suše do ohlušujících skřeků, které vydávaly myriády vyplašených ptáků. „Johnny ten zvuk pozná: nic na světě se mu nepodobá. Snad bychom se mohli nasnídat, než přijde.“ A k mému nezměrnému úžasu jsme vskutku seděli u snídaně, když se lord Ashley následován Holmesem prodral nepříliš hustým křovím k našemu tábořišti. „Julie!“ zaječel v obličeji celý brunátný. „Jaká ztřeštěnost tě přivedla až sem?“ „Protože ses nikdy neměl k tomu, abys se mnou své záležitosti projednal, Johnny, musela jsem si poradit sama. Rozhodla jsem se, že pojedu s tebou. Abych se aspoň pro jednou stala součástí tvého života. Dobré ráno, pane Holmesi. Dal byste si hrnek čaje?“ Lord Ashley stál nad ní a nasupeně na ni shlížel. „Máš vůbec představu, jaká nebezpečí tě na takových… toulkách mohou téměř s jistotou potkat?“ „Vím jen to, co jsem si přečetla v novinách. A taky z tvého počínání. Z tvého vyprávění neznám nic, protože jsi mi nikdy nic neřekl.“ „Snad aspoň víš, že Pygmejové jsou tak vstřícní, štědří a bezbranní, že existuje –“ „Možná si vzpomeneš, že jsem navštěvovala všechny tvé přednášky.“ „Chápeš tedy, jakou spoušť by mohla tvá přítomnost zde způsobit?“ „Nechápu, co s tím má moje přítomnost společného,“ odpověděla kurážně. „Posbírala jsem útržky zpráv, které se týkají této tvé výpravy. Pokud jsou mé informace správné, přicházíš varovat Pygmeje před Barkerem a jeho touhou po zlatě. To můžeš klidně udělat, já ti v tom nebráním.“ „Právě že to samotná tvá přítomnost zmaří. Jedinou mou výhodou byla rychlost. Teď budeme muset být velmi opatrní a pohybovat se tak, abys nám stačila.“ „Dokážu jít tak rychle jako ty, Johnny.“ „Nedokážeš!“ vybuchl. Dlouze se nadechl a jeho obličej se hrozivě proměnil. Vymizela z něj všechna barva a zůstala jen chladná odměřená maska, která díky tvrdému sebeovládání zakryla zlost a zklamání. Usedl vedle své ženy a řekl: „Myslím, že bych si teď vzal hrnek čaje, kterýs nabízela, má drahá.“ Od té chvíle se vůči ní choval už pořád takhle – s ledovou zdvořilostí, která ji musela bolet víc než úder, jenž jí zasadil do obličeje Barker. Barkerova rána se hojila, ale tato se mohla jen podebírat. Bezohledný úsudek lorda Ashleyho byl samozřejmě správný. Tomu vražednému tempu, které nasadil, nemohla lady Julie stačit. Já sám jsem musel sebrat všechno své odhodlání, abych vydržel, a dokonce i na Holmesovi byly patrné známky značného vyčerpání. Když jsme se na sklonku první noci utábořili, vzal jsem si Holmese stranou. „Vy jste lady Julii v jejím chlapeckém převleku v hotelové kavárně nepoznal?“ „V životě jsem se s tou dámou nesetkal a tam v kavárně jsem jen zahlédl postavičku ležící na podlaze.“ „A mě jste taky nepoznal, že?“ ptal jsem se sebevědomě. Byl jsem totiž na sebe docela pyšný. „Ani v kavárně, ani na lodi, ani ve vlaku?“ Holmes mi uštědřil onen druh shovívavého úsměvu, jímž mě tak často obšťastňoval na Baker Street. „Můj milý doktore, samozřejmě jsem vás poznal. Musím předeslat, že jsem vás čekal, vždyť jsem viděl, jak se tváříte, když jsem oznámil, že s vámi nepočítám.“ Zjevně jsem vypadal dost schlíple, protože Holmes mě vzal jemně za rameno. „Nikdy se nepokoušejte hrát postavu, jejíž duše vám zůstává uzavřena,“ prohlásil. „Doktor Watson by nikdy na sebe nevzal ten kostkovaný oblek ani by nevystavoval na odiv velký pečetní prsten. Jsem si jist, že jste ho koupil v zastáváme.“ „Ano, za jeden šilink.“ „Nekoupil by si pan Josiah Watkins něco stejně ošklivého, zato však na Bond Street a za pět guineí?“ Okamžitě jsem pochopil, že má Holmes pravdu. Pan Josiah Watkins by se svými penězi chlubil, ne že by se snažil ušetřit. „A vaše boty,“ pokračoval Holmes. „Střevíce, holínky a nepochybně i pantofle. Ty, které jsem měl možnost vidět, byly všechny vaše vlastní.“ I k tomu jsem se musel přiznat. „Nic jiného jsem na nohách nesnesl.“ „Správně a teď konečné prozrazení. Jde o ten tabák, který kouříte. To by byla velice překvapivá souhra okolností, že doktor Watson a pan Watkins mají rádi stejnou značku. A co se týče lady Julie, byla ve své dřívější podobě tou kyprou vdovou, která na vás tak dojemně zaútočila? To se paní Watsonová pobaví.“ „Ona určitě, ale já jsem se rozhodně nebavil.“ „O tom nepochybuji. Že ta dáma hraje svou roli naplno, to bylo zřejmé i v těch krátkých okamžicích, kdy jsem ji zahlédl. Nějaká podvodnice, pomyslel jsem si, ale to bylo všechno. Ovšem o rodinných poměrech lorda Ashleyho jsem nevěděl víc, než že nějakou manželku má. Nikdy o ní nemluvil.“ „V tom bude určitě podstata jejich problému. Pokud jde o to, co se stane teď…“ „Teď půjdeme spát,“ odpověděl Holmes. Když jsme se uložili, zamumlal: „Nemůžu popřít, že vás zase rád vidím, Watsone. I když bych dal mnoho za to, kdybyste byl v bezpečí doma v Londýně.“ „Jsem tam, kde jsem chtěl být,“ řekl jsem. „Jak jsme se s Mary dohodli.“ Na druhý den lady Julie opět trvala na tom, že si svůj vak ponese sama. A lord Ashley odpověděl opět úplně lhostejně, „Jak si přeješ, má drahá,“ a tak jsme vyrazili. Ještě jsme neměli slunce nad hlavou, když zakopla o kořen a ztěžka upadla. Lord Ashley ji beze slova zvedl, ohleduplně jí sundal batoh, hodil si ho přes rameno vedle svého a šel dál. Nabídl jsem jí rámě, ale ta tvrdohlavá dáma o tom nechtěla ani slyšet. Držela se manželovi v patách až do odpoledne, kdy se prostě zhroutila. Bez poznámek či jediného pohledu lord Ashley rozhodl. „Tady se utáboříme,“ složil oba batohy a vydal se k prvním výchozům rudné žíly v pralese. Dosud jsme museli zacházet s vodou velice opatrně. Teď když jsme se blížili k pralesu, provázel nás potůček. Zatímco se v naší jediné konvici ohřívala voda na čaj, my s Holmesem jsme odpočívali za jakýmisi keři, kde jsme máchali a drhli své propocené svršky, a posléze jsme se odtud vynořili příjemně osvěženi. Když jsem nesl lady Julii hrnek s čajem, naléhal jsem, aby následovala našeho příkladu. Zvedla ke mně zastřený pohled. Když bude chtít, nabízel jsem jí, zůstaneme s Holmesem na dohled otočeni zády k ní. Ani teď neodpověděla. Byla příliš vyčerpaná. Přiložil jsem jí hrnek ke rtům a ona dychtivě pila, vychutnávajíc horký nápoj. „Musíme vyšetřit trochu cukru, abychom jí mohli sladit čaj,“ obrátil jsem se na Holmese. „Je to zřejmě jediná sladkost, která tady tu ubožačku čeká.“ V tom okamžiku se vrátil lord Ashley a hodil na zem králíka, kterého předtím zastřelil a stáhl. Mezitím co Holmes chystal maso na rožeň, řekl jsem lordu Ashleymu, co se stalo. „Děkuji vám, doktore,“ pravil odměřeně a zašel do stínu, kde, oči zavřené, ležela jeho žena. Mlčky a bez účasti ji zvedl, položil klidně do potoka a nechal ji tam. Napadlo mě, jak by ji potěšilo, kdyby s ní zůstal a vyslechl ji; jenže se tak nestalo. Králík už byl upečený a lady Julie se vrátila do svých přikrývek. My tři jsme se pořádně najedli, ale ona si nevzala ani sousto. Daleko nedojde, pomyslel jsem si bezmocně. Vzpomněl jsem si na léky v batohu, ale hned jsem ten nápad zavrhl. Na vyčerpání jsem neměl nic účinnějšího než sladký čaj, ale na zlomené srdce vůbec nic. Pár dalších dnů jsme šli vždy něco málo přes tři či čtyři hodiny, a to ještě pomalým tempem a s častými zastávkami. Jakmile lady Julie nemohla dál bez pomoci (a dosud všechnu pomoc odmítala), lord Ashley nechával na nás dvou s Holmesem, abychom založili tábořiště, a sám mizel mezi stromy, jichž teď stále přibývalo. Třetího večera se vrátil s nějakým ptákem. Byl ještě teplý, zabalený do listů, ve kterých se někde pekl. Odsekl křídla a prsa a položil je před manželku. Snad že to bylo jídlem, které nepřipravoval on, snad tou šťavnatou vůní, kterou šířilo kolem, ale vzala si konečně maso a nedočkavě se do něj pustila. Při těchto večerních hodech nám lord Ashley oznámil novinku. Setkal se s několika svými malými přáteli a přesvědčil je, jaké nebezpečí jim hrozí ze strany Barkera a jeho doprovodu. Prý vědí, jak lorda Ashleyho ujistili, že „ten, kterého prales nenávidí“ (tak Barkera pojmenovali), není daleko a pohybuje se rychle. „Tak se vám to podařilo!“ zvolal jsem. „Došel jste k nim dřív a varoval je.“ Lord Ashley zakroutil hlavou. „Není to tak jednoduché,“ vysvětloval smutně. „Chápejte, ať už byli Pygmejové kdysi čímkoli, postupem času jsou čím dál závislejší na svých větších sousedech. Vyměňují drůbež, jako třeba tohle, oříšky, lesní plody a sladkovodní ryby za obilí, které tady nejsou schopni vypěstovat. Taky za nářadí a jiné věci. Bez takového výměnného obchodu se nějaký čas mohou obejít, ale ne pořád. Barkerovi stačí, aby si počkal, dokud se mu nepodaří dalšího z nich lapit někde na kraji pralesa a uzavřít svůj vlastní obchod: to jest svoboda, případně rychlá smrt za naleziště konžského zlata.“ Lady Julii zmizela z tváře i ta trocha barvy, která tam ještě zbyla, a hojící se podlitina na její tváři se tak zdála ještě tmavší. Holmes strnul a já zaklel. Ano, i v přítomnosti lady Julie, ale ta mě v té chvíli stejně nevnímala. „Cos měl v úmyslu podniknout,“ zeptala se manžela tiše, „kdybys byl přišel dřív?“ „Především jsem jim chtěl poskytnout dostatečné zásoby a pak je odvést hlouběji do pralesa. A sousední kmeny jsem hodlal uplácet, aby se Barkerovi vyhýbaly.“ Pak jsme dlouho mlčeli. Nebylo co říct. Náhle se s lady Julií odehrála jedna z těch bleskových proměn, jež jejího manžela naprosto ochromovaly. Posadila se velice vzpřímeně, jako by se vší elegancí trůnila v křesle nějakého salonu, utřela si štíhlé ruce špinavým kapesníkem a promluvila vznešeným tónem hostitelky na večírku společenské smetánky. „Musím tvé malé přátele navštívit,“ otočila se k manželovi. „Poslali mi dárek, to báječné kuřátko, a já jim chci poděkovat.“ Cítil jsem, jak sebou Holmes leknutím trhnul. Určitě to škublo i se mnou, protože z mého hlediska měl její nápad nebezpečně blízko k nepříčetnosti. „Tak dobře,“ odpověděl lord Ashley jakoby odkudsi z Arktidy. „Zítra ráno tě vezmu s sebou.“ „Raději bych šla hned.“ Od té chvíle mi nešlo z hlavy, co by se stalo, kdybychom byli vyrazili hned v tom pozdním odpoledni, jak si přála. Mohli jsme tam dojít a přenocovat u Pygmejů. To všechno ale bylo vedlejší, tady šlo hlavně o nelítostný boj, který zuřil mezi těmi dvěma. Pokud šlo o Ashleyho, život v Africe byl pro něj vším, kdežto ona zjistila, že její manžel podnikl výpravu, při které mu hrozilo mimořádné nebezpečí, aniž by jí o tom řekl jediné slovo. Proto se s pověstnou ženskou umíněností rozhodla, že ho přiměje, aby ji vzal na vědomí, i kdyby to bylo poprvé a naposled. Kvůli tomu byla ochotna třeba zemřít. Musel jsem tomu zabránit. „Sám bych taky rád Pygmeje navštívil,“ prohlásil jsem popravdě. „Ale cítím se velmi unavený, než abych to zkoušel dnes,“ což nebyla pravda. „Doktor Watson je unavený,“ řekl lord Ashley manželce co nejmírněji. „Neměli bychom raději počkat do rána?“ „Ovšem,“ odpověděla okamžitě lady Julie a věnovala mi jeden ze svých nejpůvabnějších úsměvů. A tak jsme si dali všichni hrnek čaje, odpočali si a na cestu vyrazili krátce před úsvitem. Hluboký prales splnil všechny mé představy. Připadal jsem si jako vetřelec, který se dostal mezi neznámé síly, z nichž každá se halí do odstínů zelené, šedé a hnědé. Les houstnul, až jsem zpozoroval, že slunce už není vůbec vidět a v bujném porostu, který nás obklopoval, se míhají pouze jeho ojedinělé odlesky. Dařilo se mi postupovat, jen když jsem se držel ve stopách lady Julie, a ona zas jen díky tomu, že ji podpírala manželova pevná ruka. Pokud jde o Holmese, osvědčil své další úžasné schopnosti. Měnil tempo, hned šel za mnou, hned vedle lady Julie a někdy dokonce několik kroků před lordem Ashleym, zjevně aby mi pomohl sledovat neviditelnou pěšinku pod našima nohama. Později jsem se ho ptal, jak to dokázal. „Citem,“ odpověděl. „Citem pro prales.“ Určitě to tak bylo. Vnímali jsme křik ptáků, pobíhání malých zvířátek, tu a tam se něco krátce zakmitlo na kořenu. To vše mělo ovšem daleko k životu, který tady býval kdysi, který existoval celou věčnost předtím, než se objevil člověk, ať bílý nebo černý, ať velký nebo malý. Brzy jsme se museli skrčit, abychom drželi hlavy níž než větve a popínavé rostliny, jinak bychom se do nich mohli snadno a rychle zaplést. Náhle se lord Ashley vzpřímil a postavil se před lady Julii. Ocitli jsme se na mýtině s malými kuželovitými chatrčemi z pletených rohoží. Stály po obvodu kolem dokola, každá s vchodem směřujícím dovnitř kruhu. Uprostřed mýtiny ležela na kamenech hromádka žhavého uhlí, jen žhavého, proto z něj nevystupoval ani proužek dýmu. Na všech okolních nevyužitých prostorách zůstala nedotčená přírodní vegetace, takže se zdálo, že chatrče, a dokonce i oheň se jen na chvíli usadily ve vlnící se trávě. Vypadalo to skutečně jako džungle proměněná v rajskou zahradu. Obyvatelé tohoto zeleného ráje už nás čekali: od skupinky nemluvňat a dětí až po stařenu, kterou zřejmě všichni milovali. Přivedli ji, aby uvítala lady Julii, a ty dvě si okamžitě padly do oka. Lady Julie poklekla jako holčička a stařena ji hladila po tváři vrásčitými prsty. Lidé se mě často ptají, jak vlastně Pygmejové vyhlížejí. Jsou malí, samozřejmě; nejvyšší z nich byl skoro o celou stopu menší než já a kterákoli z žen mohla stát vzpřímeně pod mou nataženou paží. Jejich kůže tmavé zlatohnědé barvy se příliš nelišila od té naší, pokud jsme hodně opálení. Vlasy měli černé a jakoby hrubé, takže v nich dobře držely ozdoby, péra, semena nebo části rostlin. (Po zlatě ani památky.) Jedno dítě mělo za dokonalým uchem něco jako drobounkou růžovou orchidej. Jejich oděv tvořila jen jakási krátká sukýnka spletená z trávy a kůry. Vzorování bylo zřejmě záležitostí individuálního vkusu. Při prohlídce nás vodili od jedné chatrče ke druhé, všude samé úsměvy a pozvání, abychom se s nimi najedli – například nám přenechali špalky, abychom si měli na co sednout, sami se usadili na zemi s půvabem, jehož nejsme nikdy s to dosáhnout – a půda kolem byla pečlivě udusaná, aby tam nezůstalo nic, co by ohrozilo naše obrovská chodidla. Chovali se k nám vlídně, všichni bez rozdílu. Uvědomovali si nebezpečí, kterému jsou vystaveni? Zvlášť po únosu a záchraně té dívky, věděli vůbec, co jejich útočištím hrozí? Když jsem se díval na děti, které se shlukly kolem lady Julie, a hrály s ní vařila myšička kasičku, pochyboval jsem o tom. Když jsem se díval na ženy zaujaté vytahováním pražených oříšků z ohně, pochyboval jsem o tom. Když jsem se díval na muže, kteří nám s úklonami nabízeli jídlo, docela jsem o tom pochyboval. Ovšem nikdy jsem se nemýlil víc. Pokrmy měly lahodnou chuť, ale zároveň mě nad nimi přepadla starost. Hlavní chod byla nějaká kaše ochucená bylinkami, které jsem nikdy předtím nejedl, vařená ve velkém keramickém hrnci. Obilí ani keramika nejsou, jak jsem věděl, součástí pygmejské kultury; získávali je výměnným obchodem, díky němuž sice udržovali stálý styk se sousedy, ale kvůli kterému museli často opouštět bezpečí svého pralesa. Dokázal by je aspoň lord Ashley přesvědčit, a to hodně rychle, že musí utéct do těch zelených hlubin a zůstat tam? Když nastal čas k odchodu a rodiče od nás se smíchem odtrhli poslední dítě, zavedli nás Pygmejové na jinou pěšinu, než byla ta, po které jsme přišli. Dokonce ani lord Ashley nechápal, jaký k tomu mají důvod; prostě to tak chtěli. V podstatě jsme neměli na výběr, protože jak se točili kolem nás, odtahovali větve a přidržovali šlahouny, abychom snadno prošli, postrkovali nás nenápadně, ale vytrvale vpřed. Všiml jsem si, že mezitím co jsem se já a Ashley smáli s našimi hostiteli a radovali se z posledních chvil té zelené pohody, Holmes byl proti všemu očekávání v jakémsi napětí. Ostrým zrakem bez přestání slídil v okolním porostu a pořád se držel v blízkosti lady Julie. Ušli jsme po nové pěšince snad padesát stop, když mezi nás vtrhl Karl Barker. Ať už s ním byl na začátku kdokoli, teď byl sám a ještě mnohem vyčerpanější než předtím my, vlasy a vousy měl slepené změtí šlahounů a bláta, oděv na cáry. Bohužel, jak puška na rameni, tak i nůž, který se mu blýskal u pasu, byly v naprostém pořádku. Vrhl se rovnou k lady Julii a už ji svíral ve svých ohromných tlapách. Vzpomínám si, že mě v té chvíli napadla šílená myšlenka: co by byl lord Ashley ochoten dát za záchranu své ženy? Určitě všechno, co má, všechno své jmění. Zradil by pro ni i své malé přátele? Protože taková bude Barkerova cena, to jsem věděl s naprostou jistotou. Kvůli svým divokým představám jsem však zapomněl na Holmese. On jediný byl stále ve střehu, a jakmile Barker sevřel Juliina ramena, Holmes svými železnými prsty obemkl její pás. Rázně ji zvedl, trhnutím vyprostil a předal rovnou do náruče lorda Ashleyho. Barker vztekle zařval a přikrčil se, aby znovu zaútočil. Ale na ten pohyb se země okolo něho rozestoupila, Barker vykřikl a zmizel v hlubině. Propast, do níž spadl, se zdála neuvěřitelně hluboká, ve skutečnosti však mohla měřit asi deset stop a přibližně stejnou šířku měla u dna; avšak nahoře to nebyla víc než polovina, protože stěny tvořily dokonalý a nezdolatelný obrácený trychtýř. A co horšího, ze stěn trčely odshora až ke dnu špičaté kůly, jejichž ostré hroty se vlhce leskly. „Jed,“ uslyšel jsem svůj vlastní šepot. „Z nějakého druhu zmijí, hádal bych,“ odpověděl Holmes tiše. „To Pygmejové připravují takovéhle věci?“ Holmes lehce pokrčil rameny. „Pamatujte, že výměnným obchodem získají všechno, co potřebují.“ Po celou tu dobu Barker křičel. Už to nebyl ten překvapený divoký skřek, který vydal, když se jeho nohy propadly do prázdna. Teď to byl vysoký jekot, výraz strašné, nekonečné bolesti. Jeho svalnatá postava se převalovala a svíjela sem a tam, takže se nám co chvíli ztrácela z dohledu, obličej měl znetvořený, koutky úst natržené, oslepené oči vytřeštěné a z poraněných uší tekla krev. Údy se mu křečovitě kroutily, až musely praskat klouby; v jednom okamžiku se skrčil a ve druhém vzepjal. Tam někde dole měl určitě i svou pušku a nůž. Nic z toho mu nebylo ani v nejmenším platné, protože sotva dopadl, svaly ho přestaly poslouchat, a nemohl tedy zbraně použít. Jen ječel, pořád ječel. To bylo jediné, co mu zbylo: úpět, trpět a zase úpět. Lord Ashley vyštěkl pár slov na jednoho z Pygmejů, kteří se ještě pořád obezřetně drželi ve shluku na okraji propasti, a tlumočil nám odpověď: „Říká, že to potrvá několik hodin, než zemře.“ „Nemůžeme…,“ začal jsem a hned přestal, protože i kdyby nám to Pygmejové dovolili, nemohli jsme nic dělat. Nemohli jsme slézt dolů kolem těch jedovatých hrotů ostrých jako bodáky ani umožnit Barkerovi, aby se dostal ven, tady by ani lano nepomohlo. Kdybych mu hodil balíček opia, který jsem měl ve své lékárničce, nevěděl by, co s ním, ani by obsah nedokázal spolknout. Nedalo se dělat vůbec nic. Ovšem kromě toho, k čemu se odhodlala lady Julie. Jak se tak choulila v manželově objetí, odkudsi nepozorovaně vytáhla svůj malý revolver, zamířila a vystřelila dolů do propasti. Jediným zalykavým zvukem úpění skončilo, jako když utne. „Nesnáším, když někdo trpí,“ řekla lady Julie omluvně. Dívala se na Pygmeje a oni – oni pochopili něco, co je přimělo, aby před ní sklonili hlavy. S batohy plnými jídla nás Pygmejové doprovodili pro jistotu až na kraj pralesa. Při loučení vytáhla holčička z vlasů růžový kvítek a zastrčila ho do Juliiných krátkých kadeří; a stařena Julii požehnala. Když jsme později rozložili tábor a lord Ashley se natáhl vedle své ženy, tentokrát mnohem blíž než kdy předtím během té osudné cesty, zeptala se ho: „Co říkala ta stařena?“ „Řekla,“ odpověděl, „že uspořádají hostinu, ‚aby se prales zaradoval‘ kvůli tomu, cos udělala. Taky nemají rádi, když někdo trpí, víš, ale mysleli si, že v tomto případě jim prales přikazuje, aby utrpení sami způsobili.“ Nato vydala Julie krátký tichý zvuk, který Holmese a mě přiměl, abychom se i se svými přikrývkami ohleduplně přesunuli do větší vzdálenosti. Ihned po návratu do Anglie začal lord Ashley vydávat jednu za druhou zprávy o své poslední cestě do Afriky a ve všech prohlašoval, že nikde nenašel ani stopu po zlatě. A tak zájem o toto téma rychle poklesl. Nemohl své důvěryhodnosti využít lépe, a jestliže řekl jen část pravdy, udělal to velmi přesvědčivě. Zhruba o šest měsíců později noviny oznámily, že Karl Barker je nezvěstný a pravděpodobně zahynul někde v Kongu. Obecné mínění se shodovalo: zaplať Bůh, že jsme se toho darebáka zbavili, a tím to skončilo. V následujících letech se objevily další dvě zprávy. První říkala, že lord Ashley opět plánuje výpravu do Konga a lady Julie ho bude doprovázet. (Mezi redaktorkami dámské rubriky to vzbudilo značný rozruch a všechny žádaly, aby jim lady Julie dodala bezpočet článků.) Další odstavec v novinách informoval, že táž dáma uspořádala všechny manželovy cestovní deníky a ty se brzy dočkají uveřejnění. Co se objednávek týče, pořadník na první vydání je už téměř zaplněn. Takové byly tedy výsledky té strastiplné cesty. A abych nezapomněl, lady Julie a moje Mary se staly důvěrnými přítelkyněmi a paní Jonesová je pro ně stálým zdrojem zábavy. Svědectví červa CAROLYN WHEATOVÁ Carolyn Wheatová je známá svou sérií právních záhad, jejichž hrdinkou je advokátka Cass Jamesonová, ačkoli v posledních letech se věnuje především přípravě antologií povídek, mezi něž patří i nedávno vydaná sbírka Women before the Bench (Ženy před soudem). Vyučovala psaní detektivních příběhů na New School v New York City a právní literaturu na právnické fakultě v Brooklynu. „Jen si to představte, Holmesi!“ zvolal jsem zvedaje oči od prvotřídního dopisního papíru. „Zvěčněný ve vosku!“ Hruď se mi dmula jak holubu voláčovi a z hlasu zaznívala oprávněná pýcha. Kdopak z nás nestrávil některé odpoledne tím, že zíral v úžasu na postavy slavných i neblaze proslulých lidí? Koho neuchvátil pohled na prince waleského, trůnícího na slonovi a mířícího brokovnicí na přikrčeného tygra připraveného ke skoku? Kdo nedoprovázel dámu na večerní promenádní koncert nebo si nepřiplatil šestipenci za onu „zvláštní komnatu“ ve velkém domě na Marylebone Road? Zkrátka a dobře, kdo ještě nenavštívil muzeum voskových figurín madam Tussaudové? A kdo by se necítil polichocen, kdyby se stal součástí zástupu postav vyvolených, jež Londýn nabízí návštěvníkům z venkova? Zmíněný dopis totiž nebyl od nikoho jiného než od pana Johna Tussauda a obsahoval pozvání, aby Holmes navštívil muzeum jako Tussaudův host, protože by si mohli spolu pohovořit o tom, zda by byl ochoten sedět modelem pro výjev, který by připomínal senzační Blackfriarsův případ.[73] „Zvěčněný ve vosku,“ opakoval Sherlock Holmes ironicky, ale náznak úsměvu mi říkal, že mu ta žádost není lhostejná. „Opravdu pochybný druh nesmrtelnosti. Jedna svíčka, kterou nedbalý zřízenec přidrží moc blízko, a rozpustím se jako máslo na slunci. V nejlepším případě jen pomíjivý pomník, milý Watsone.“ „Ale Holmesi, pomyslete na to vyznamenání,“ předklonil jsem se v křesle, noviny pohozené u nohou. Oheň příjemně plápolal zaháněje chlad prvních jarních dnů. Mdlé sluneční světlo se prodíralo hustou žlutou mlhou. „Pomyslete na lidi, kteří konečně uvidí hmatatelný důkaz toho, jak jsou vaše metody vědeckého odhalování zločinu účinné.“ Má slova měla za následek nový záchvěv jeho úsměvu na rtech, pobavený záblesk v chladných šedých očích, zvednuté obočí a krátké uchechtnutí: „Cha! Takže početné ušmudlané publikum nakonec pochopí důležitost mé práce prostřednictvím sochy, která bude stát v muzeu?“ doprovodil svá slova mávnutím štíhlé ruky s prsty potřísněnými chemikáliemi. Celou noc byl vzhůru a prováděl pokusy s nejnovějším testem na zkoumání metalických jedů, takže obývací pokoj čpěl jakousi pekelnou směsí. „Domníval jsem se, že má fotografie na titulní straně Daily Fishwrapper mi zajistila takovou proslulost, jakou si jen člověk může přát, ale zřejmě jsem se mýlil. Další vrcholy čekají. Předpokládám, že až umřu, nechají mě vycpat a vystaví mě stejně jako toho nešťastného slona, na němž sedí v muzeu princ waleský.“ „Začleněním do Blackfriarsovy expozice vám chce pan Tussaud určitě vzdát dík za to, že jste se v té politováníhodné záležitosti tolik angažoval, a zároveň to bude lekce pro zločince: jakmile se případu ujme Sherlock Holmes, zanechte vší naděje.“ Můj přítel zvedl jedno obočí. „Domníváte se, že muzeum navštěvuje hodně zločinců?“ Ležel na pohovce ve svém nejpříšernějším županu, zcela vyčerpaný nočními orgiemi mezi testovacími zkumavkami. Kolem úst se mu zase mihl úsměv, ale zmizel tak rychle, jako se objevil. „Pokud jde o to, nemohu sloužit,“ usmál jsem se na oplátku i já v přesvědčení, že Holmes se rozhodl pozvání přijmout. „Ale jak jsem od jedné důvěryhodné autority slyšel, chodí tam dost často jejich příbuzní. Vzpomínám si na jednu mladou pacientku u svatého Bartoloměje. Říkala, že ji rodina brávala do muzea každý měsíc, měla to být taková zvláštní lahůdka; navštěvovali tam strýčka Bertrama.“ Vysokým hlasem jsem ji napodobil: „A fakt vypadá úplně jako živej, i dyž má na krku voprátku.“ Holmes mě poctil dalším krátkým zasmáním. „No, podobně urážlivého jednání budu aspoň ušetřen,“ řekl, „ale mám opravdu vážné výhrady k tomu, aby mě ukazovali, jak s lupou v ruce lezu po čtyřech.“ „Ale Holmesi,“ namítl jsem, „přece právě v této poloze jste případ vyřešil! Kdyby nebylo té červené niti, kterou jste objevil na tureckém koberci, mohla ta zrůda uniknout bez trestu. Tak zašmodrchané přadeno, jakým byl Blackfriarsův případ, by jinak nikdy nebylo, ehm, rozpleteno.“ Nezmínil jsem se o svém vlastním malém podílu na řešení podivných tragických událostí, jež začaly bonboniérou doručenou omylem a skončily třemi mrtvolami. Spíš jsem doufal, že pokud by někdy taková pozvánka z muzea voskových figurín přišla, počítali by v expozici také se mnou, ale jak je vidět, nestalo se. „Správně, Watsone,“ zvedl se můj přítel z vodorovné polohy a řekl tónem, jako by nabízel dítěti nějaký báječný výlet: „Pojďme tedy procházkou tady za roh a navštivme výstavu pana Tussauda.“ Chvatně se oblékl a za čtvrt hodiny jsme vykročili do nehybné dusivé mlhy. Šli jsme pomalu s kapesníky přes ústa a s rukama napřaženýma před sebe, abychom varovali blížící se chodce. Připadalo mi, že se prodíráme metráky surové bavlny. Kéž by byl cíl naší cesty ležel ještě dál! Měl jsem požádat Holmese, aby schůzku odložil. Podle toho, jak koně zpomalovali, jsme poznali, že přicházíme na roh ulice, jinak jsme nemohli vidět kočáry ani drožky, slyšeli jsme jen rozmazané zvuky, jež klapaly kolem nás v sinalém slunečním světle. Když jsme došli k muzeu, oznámil Holmes naše jména uniformovanému vrátnému a ten nás pustil dovnitř. „Pan Flintridge vás přijme v Síni králů. Po schodech nalevo, pánové.“ Svlékli jsme svrchníky a podali je sluhovi, vystoupili po velkém mramorovém schodišti a vešli do prostorné síně, kde se k potěšení poddaných ráčili zjevit členové královské rodiny. Byl tady princ waleský se svým slonem a tygrem i naše královna celá v černém, drobná postava, vyzařující sílu osobnosti navzdory tomu, že byla vytvořena z vosku. Mohl bych tam stát celé hodiny, ale Holmes už rázoval vedle, aniž by věnoval oslnivému výjevu aspoň pohled. Další místnost byla zasvěcena světovým státníkům, velkým myslitelům, vynálezcům a kapitánům průmyslu. Tady se nacházel Voltaire s dlouhými loknami, ozdobně vyšívanou vestou a sardonickým úsměvem. Lord Beaconfield, pověstnou kadeř uprostřed širokého čela, stál proti panu Gladstonovi a oba se tvářili, že je společnost toho druhého těší mnohem víc, než jak tomu bylo v životě. Vstříc nám vyšel mužík s tváří okrouhlou jako měsíc a podlézavým úsměvem. „Cecil Flintridge, k vašim službám,“ uklonil se hluboce. „Dvacet šest let jsem pracoval u madam, pane, dvacet šest let. S největší radostí vám ukážu, kde budete stát, abych tak řekl, a pak vás zavedu do dílny, kde budete sedět modelem pro svůj portrét.“ „Kdo je ten džentlmen s želízky na rukou?“ ukázal jsem na figurínu, jejíž krátké kalhoty zapnuté pod koleny a napudrovaná paruka hlásaly, že žil v minulém století. „Neměl by být v Síni hrůzy?“ „O ne, doktore Watsone,“ odpověděl náš hostitel s úsměvem. „To je Abraham Darby, kovolijec, který postavil most v Coalbrookdale.“ „A taky vyráběl železná pouta,“ zdůraznil Holmes. „Nasaďte mu darbije, slýchávám u policistů, ačkoli o mnohých z nich pochybuji, že vědí, proč se tomu tak říká.“ „Ovšem,“ přiznal jsem, „měl jsem ho poznat sám. A vedle něho, to je Malachi Westover?“ ukázal jsem na figurínu muže se zahnutým nosem, dlouhými světlými prošedivělými vlasy a cvikrem visícím na šňůrce kolem krku. „Překvapuje mě, že se vůbec nechal modelovat, protože je považován za samotářského podivína.“ „S panem Westoverem nebyly při sezeních žádné potíže,“ odvětil Flintridge. „Až teprve později se začal chovat poněkud“ – mužík ztišil hlas a naklonil se tak blízko, že jsem cítil z jeho dechu tabákový kouř – „divně.“ „Z toho, co jsem četl, soudím,“ pokračoval jsem, „že víc než to. Přestěhoval se ze svého panského sídla do nějaké chalupy. Nikoho k sobě nepustí, dokonce ani ředitele vlastní firmy, ani členy rodiny. Bojí se, aby ho neotrávili, jako římského císaře.“ „Člověk s tak obrovským jměním musí žít pořád ve strachu, že ho o ně někdo podvodně připraví,“ mínil Holmes. Pak jsme následovali svého průvodce do Komnaty hrůzy, kde měla stát Holmesova kopie. Flintridge naznačil zřízenci, že smíme vstoupit, aniž bychom platili další šestipenci. „A zde, pánové,“ řekl mužík s úklonou a rozmáchlým gestem, „vidíte ty nejhorší padouchy z letopisů zločinu.“ Pošišlával, slova střídaly podlézavé úsměvy a očividně si vychutnával úlohu hlavního ceremoniáře. Vrahové stáli v řadě a každý z nich, podoben středověkému mučedníku přimknutému ke svému mučícímu nástroji, držel příslušné smrtící nářadí. Byl tu Charlie Peace, nejproslulejší ničema starého Londýna, vedle něho Burke a Hare s lopatami v ruce, vykradači hrobů zachycení při svém hrůzném řemesle. „Přesně podle skutečnosti,“ šeptal Flintridge. „Posmrtné masky jim sejmuli, jen co kat skončil svou práci.“ Neznal jsem všechny kolem jménem, zato Holmes, který nosil v hlavě svou vlastní komnatu hrůzy, se s nimi zdravil jako s dávnými přáteli. „Tamhleta žena,“ ukázal na obtloustlou dámu v šedých vlněných šatech, „to je Mary Ann Cottonová. Zavraždila dvacet lidí, ale byla odsouzena jenom za šest.“ „Jed, předpokládám?“ Holmes a Flintridge přikývli. „Typická zbraň žen,“ poznamenal jsem. „A taky lékařů,“ doplnil můj společník a přitom ukázal na dobře oblečenou postavu s lékařskou brašnou. „Doktor Palmer posílal své oběti na onen svět pomocí strychninu.“ Holmes byl chodící encyklopedií zločinu, ale u Cecila Flintridgea narazil na sobě rovného. Mužíček odříkával přesné údaje o každém vrahovi v té hrůzostrašné místnosti a brzy si oba vyměňovali názory jako znalci, kteří se baví o vzácných vínech. Barevné sklo krylo plynové lampy umístěné tak nízko, aby do tváří voskových figurín vrhaly mrtvolné stíny. Mihotavé světlo pableskovalo na vražedných nástrojích, takže vytvářelo téměř iluzi pohybu. Vtom se jedna z figurín naklonila ke mně, v rukách nablýskanou sekeru, a já uskočil s nadávkou, kterou, jak bych si upřímně přál, jsem si klidně mohl odpustit. „Nelekejte se, pane,“ usmíval se úlisně Cecil Flintridge. „To je jen podzemka, pane. Projíždí tudy každých dvacet minut a pokaždé nám s Řadou vrahů trochu zatřese. Dobrý začátek, ne?“ Po zádech mi přeběhl mráz. Holmes si toho všiml a prohlásil břitkým rozhodným tónem: „Ano, Watsone, máte pravdu, je tady mimořádně chladno. Vraťme se do dílny, ať už to nudné sezení začne.“ Chudák pan Flintridge vypadal schlíple, jako bychom jeho péči dostatečně neoceňovali. Vedl nás do dílny v přízemí a cestou se zastavil v bufetu, aby objednal konvici s čajem a tác sendvičů. V prostě zařízené místnosti se nám naskytl stejně neobvyklý pohled jako ve výstavních prostorách pro veřejnost, protože na policích kolem stěn ležely paže, nohy, ruce i hlavy a čekaly na připojení k figurínám. Na hlavách spočívaly paruky všech barev a tvarů a v rohu se sušilo několik hliněných forem přikrytých fáčovinou. Sochař si otřel ruce o zástěru a přistoupil k nám. „Jmenuju se John Tussaud,“ řekl s úsměvem. „Jste potomkem zesnulé madam Tussaudové, jestli tomu dobře rozumím,“ hádal Holmes. „Její pravnuk, pane Holmesi. Dovolte, abych vám pověděl, jak jsem rád, že vás můžu přivítat v muzeu. Bude nám ctí představit vás široké veřejnosti.“ Sezení se ukázalo být opravdu nesmírně nudnou záležitostí. Holmes musel otáčet hlavou sem a zase tam, vstát, chodit a nehýbat rukama, zatímco John Tussaud črtal uhlem a formoval ze surové vlhké hlíny jeho hlavu. „Ta hlína, to je forma,“ vysvětloval, „která se zaplní voskem. Až vosk ztuhne, namalujeme obličej, vložíme skleněné oči a přilepíme paruku. Pak hlavu nasadíme na tělo a uděláme z vás hotového člověka, pane Holmesi.“ Ať jsem se snažil, jak chtěl, nemohl jsem se zbavit nedůstojného zklamání z toho, že budu ve výjevu chybět. Rázně jsem vyhnal z mysli všechny podobné úvahy a zeptal se pana Tussauda, jestli se ty řeči o panu Gladstonovi zakládají na pravdě. „Skutečně si vyžádal kopii své hlavy, aby si podle ní nechal odlít bystu?“ „Ano, opravdu,“ odpověděl pan Tussaud, „ale jeho sochu dělal můj otec, ne já. Teď už je víceméně na odpočinku. Naše rodina je hrdá, že některé modely o své hlavy požádaly. Pan Gladstone není jediný, kdo ji chtěl mít.“ „Kdy bude výjev odhalen?“ „Celý živý obraz bude dokončen v březnu,“ řekl Tussaud. „Pokud ovšem bude Harald Blackfriars popraven, jak to bylo v plánu. Rádi snímáme zemřelým posmrtné masky, aby byl portrét co nejvěrnější.“ „To mě tedy těší, že moje napodobenina nebude tak věrná jako jeho,“ poznamenal Holmes. Když jsme cestou k východu procházeli ještě další místností Pánů důležitých, nějaký stařík se silným yorkshirským přízvukem namířil svou vycházkovou hůl na figurínu Pitta mladšího a příliš hlasitě, tak jak mluví nedoslýchaví lidé, řekl: „A copa uďál tenle chlápek?“ „Nic, dědečku,“ křičel staříkovi do ucha uštvaně vyhlížející mladík v tvídovém kabátě. „To byl předseda vlády, nevzpomínáš si?“ Zřejmě pod dojmem toho, že všichni obyvatelé muzea jsou tak jako tak zločinci, starý venkovan vykřikoval: „To jo, ale koho zabil, chlapče? Koho zabil?“ Mlha se zatím trochu zvedla; cesta zpět za roh na Baker Street se obešla bez kapesníků přes obličej i bez napřažených rukou. Když jsme se blížili k našemu bytu, zastavil jsem se, abych od kamelota s protřelým výrazem koupil noviny. Ironie obsažená v hlavním článku mě ohromila, takže jsem stál chvíli bez hnutí a vůbec nevnímal pohledy a zvuky okolo sebe. „Co se děje, Watsone?“ ptal se Holmes. „Pamatujete si, jak jsem mluvil o Malachim Westoverovi, o tom průmyslníkovi?“ Holmes nakoukl do novin, všiml si titulku WESTOVER MRTEV V KENTU a poznamenal: „Byl už starý. Museli čekat, že zemře.“ „Jenomže to není on, kdo zemřel.“ Ukázal jsem na drobný tisk v nejdůležitější části článku. „Mrtev je jeho syn, který vedl firmu v posledních sedmi letech.“ „Je tam nějaká zmínka o násilném činu?“ Holmes se dychtivě vpil pohledem do mé tváře, aby tam našel odpověď. Zavrtěl jsem hlavou. „Místní lékař říká, že to byla žaludeční horečka.“ Holmes neodpověděl. Domů jsme se vrátili mlčky, ale já věděl, že můj společník už si v duchu poznamenal náhlou smrt pro případ, že by mohlo jít o vraždu. Jak má ve zvyku, vystřihl si článek z novin a uložil ho do sešitu s dalšími výstřižky, kdyby náhodou někdo požadoval jeho služby.[74] Skoro o měsíc později jsme se se jménem Westover setkali znovu. Smrt George Westovera, která uvrhla jeho společnost ve zmatek a způsobila krátkodobou paniku v City, nebyla podle oficiálního prohlášení vraždou, takže nás celá věc brzy přestala zajímat. Od naší minulé návštěvy podnikl Holmes několik dalších výletů k madam Tussaudové. Po jednom sezení poznamenal: „Jen málo lidí potká to štěstí, že vidí na jednom místě své nohy, na druhém paže a svou hlavu ve dvojím vyhotovení. Říkají, že ze mě brzy bude jeden kus, ale ta představa, jestli se tak smím vyjádřit, mě zatím nijak neuspokojuje.“ Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila paní Hudsonová, naše domácí. „Pane Holmesi,“ řekla, a v jejím obvykle vyrovnaném hlase jsem zachytil stopu povýšenosti, „je tady jakási mladá osoba a chce vás navštívit. Řekla jsem jí, ať počká, že se mezitím podívám, jestli jste doma.“ „Rozhodně ji přijměte, paní Hudsonová,“ vyzval ji Holmes. „Při své práci nedělám rozdíl mezi pánem a sluhou, paní a služkou, a pokud ta mladá služebná hledá u mě pomoc, dostane ji.“ Mladá žena, která na pokyn paní Hudsonové vešla do místnosti, měla na sobě fialkové vycházkové šaty, klobouk, který s nimi ladil, a na něm se pohupovalo nahoru a dolů barevné pštrosí péro. Vstoupila dovnitř s ostýchavým úsměvem a stanula v upjatém postoji, jako by čekala, až jí někdo dovolí promluvit. „Prosím, posaďte se,“ ukázal Holmes rozmáchlým gestem na křeslo nejblíž krbu. „Kromě skutečnosti, že se zaškolujete jako panská, že jste ve svém volném dni přijela z Kentu a že jste byla ještě nedávno vázána slibem manželství, o vás nic nevím.“ „Ve svým volným dnu? A kdo vám řekl, že mám dneska volno?“ Dívka, která vypadala sotva na osmnáct, si dala ruce v bok a s výzvou v tmavých očích i sevřených rtech se postavila před Holmese. „Kdo vám řekl, že jsem z Kentu, co?“ „No, no, vy sama jste mi pověděla všechno, co jsem potřeboval vědět,“ odpověděl můj společník. Odhodil cigaretu do ohně a pokračoval: „Jste ještě mladá, nicméně jsem slyšel, že po schodišti stoupáte pomalu a namáhavě. Trpíte tím, čemu se říká zánět kolenní čéšky, jenž způsobují dlouhé hodiny strávené vkleče na tvrdé studené zemi. Ostatní vysvětlují vaše ruce.“ Holmes pohlédl na dívčiny ruce bez rukavic; zrudla a schovala je za zády. „Jsou jemnější než ruce obyčejné služky; nemáčíte je v horké vodě.“ Natáhl se, a než mohla něco namítnout, uchopil její pravou ruku a obrátil ji tam a zpět. „Vidím tři různé spáleniny různě staré na třech různých prstech. Budete muset zdokonalit své kadeřnické dovednosti, pokud chcete postupovat na domácím žebříčku výš. Dámy si dávají pozor na služebné, které se spálí o kulmu.“ „No, moje paní je ráda, že se učím,“ odpověděla dívka a její svěží tvářička se vzdorovitě zkrabatila. „Jen tak dlouho, dokud místo vlastních prstů nespálíte její vlasy,“ dobíral si ji Holmes. „Ale prosím vás, slečno, posaďte se a vysvětlete nám, proč jste tady.“ „Kent.“ Děvče vysunulo na Holmese bradu. „Řekněte mi, jak víte, že jsem přijela z Kentu.“ „Mohl bych mluvit o barvě bláta na vašich nových botách,“ řekl neochotně, „nebo bych se mohl zmínit o vašem rozkošném přízvuku, ale pravda je, že z vaší kabelky, jak jsem si všiml, vykukuje jízdenka z Tunbridge Wells.“ „A ták, no, to by si mohl všimnout každej,“ odhrnula si tmavé kudrny. „Když máte tak malou důvěru v mé deduktivní schopnosti,“ ptal se Holmes, „proč jste za mnou přijela?“ „Protože to už nemůžu vydržet, pane Holmesi.“ Tmavé oči se naplnily slzami. „Sloužila jsem tý rodině dvanáct roků, od dětskejch let, a všechno jsem vydržela, podivný chování starýho pana Malachiho, nemoc chudáčka Daniela a teď smrt pana George, ale už prostě nemůžu dál! Miluju slečnu Sofii, ale už nedokážu mlčet. Kvůli ní, kvůli nám všem, musíte nám pomoct!“ Holmes se s odporem odvrátil a pokynul mi, abych se o dívku postaral. Každý výlev ženských citů v něm probouzel ty nejhorší vlastnosti. Mezi jeho oblíbené představy patřilo, že já umím se ženami zacházet, zavedl jsem ji tedy ke křeslu, podal jí kapesník a přinesl sklenici vody. „Jmenuju se,“ řekla služtička, když se vzpamatovala, „Cherry Jonesová, to je zkráceně Charity, protože mě vychovala charita. Matka slečny Sofie mě přivedla do Westerleigh Grange, když jsem byla holka jako proutek; a já vám měla takovou radost, že můžu odejít z chudobince, naučit se řemeslo a žít v takovým nóbl domě. Tenkrát byla celá rodina tolik šťastná, pane Holmesi, to si neumíte představit.“ „Předpokládám, že tehdy ještě bydlel pan Malachi Westover v hlavní budově,“ řekl Holmes. „O ano, pane. Tenkrát byl zámeckým pánem a chodil tak pěkně oblečený jako ostatní pánové v hrabství. Ve všední dny jezdil do City a o víkendech pořádal večírky a plesy. Pořád měli nějaký hosty, on a milospaní. Byla to jemná dáma, to teda byla, paní Westoverová, a právě její smrt způsobila, že pán zešílel.“ Lehce se začervenala a sklopila oči. „My sloužící bysme o něm neměli říkat, že je blázen, ale šílenství je šílenství, a když slyšíte, jaký život si pan Malachi zvolil, budete se mnou, myslím, souhlasit, že je úplnej cvok, pane Holmesi.“ „Sám jsem o něm už pár historek vyslechl,“ řekl jsem. „Jeden z pánů, který často navštěvuje tureckou lázeň na Northumberland Street, je bankéřem a několikrát navštívil Westerleigh Grange kvůli podpisu nějakých listin.“ „Pak teda víte, že pan Malachi už ve svým domě nebydlí,“ pokračovala služka. „Když jeho paní umřela, odstěhoval se do chaloupky. Celou dobu tam žije sám, žádný sluha nesmí dovnitř, ani uklidit, ani uvařit. Někdo mu vždycky donese na podnose jídlo; sní to a podnos nechá venku, když dojí.“ „A tohle máte na mysli, když říkáte, že to už déle nevydržíte?“ zeptal se Holmes zvednuv jedno obočí. „To vy mu nosíte jídlo? Choval se k vám někdy nevhodně?“ „Ó ne, pane Holmesi.“ Dívka zakroutila hlavou a pštrosí péro se rozhoupalo. „Já se starým panem Malachim vůbec nepřijdu do styku. To Muriel mu nosí jídlo, Muriel a jenom Muriel. Jinak nikomu nedovolí, aby se přiblížil, i když je Muriel pomalá a hloupá jako kráva. Na takový on si potrpí, teda pan Malachi.“ Tváře jí zčervenaly, na chvíli se odvrátila a pak se zpříma zahleděla na Holmese. „Mýho Jema neměl rád. Toho mládence, co jsem s ním byla zasnoubená, jenomže pořád nechápu, jak jste se to dověděl. Pan Malachi ho vyhodil jen kvůli tomu, že šel blízko jeho chalupy, a já vím, že se Jem nikdy dovnitř nekoukl, nikdy tam neslídil. Dyť věděl, že by ho to mohlo stát místo. Akorát se vracel s koněm slečny Sofie do stodoly a procházel moc blízko chalupy. No a pak jsem se dověděla, že dostal padáka a mý zasnoubení bylo zrušený, protože jak by se dokázal postarat o manželku, když ho vyrazili bez pracovního vysvědčení?“ Holmes se zamračil. „Vy tvrdíte, že Malachi Westover ‚mu dal padáka‘. Chcete říct, že toho mladíka propustil on osobně?“ „Ne, pane,“ odpověděla služtička. „Pan Malachi všechno zařizuje pomocí vzkazů. Když chce Muriel, postaví do okna světlo a ona jde do chalupy. On pak strčí lístek pode dveře, Muriel ho vytáhne a přinese do hlavní budovy. Dokud byl naživu pan George, četl ty vzkazy on a dělal, co otec chtěl. Když tak najednou umřel, tak se toho ujala paní Hollowayová, hospodyně, to ona plní příkazy, který jsou na lístku.“ „Jak vypadá situace na Westerleigh Grange teď?“ vyptával se Holmes. „Paní Elisabeth je zdrcená žalem, pane. Pana George milovala a teď jak kdyby odešla zároveň s ním, vypadá to, že už nemá pro co žít. Moje slečna Sofie je tak rozrušená, že z toho onemocněla. Nemůže skoro nic jíst a to málo, co sní, v sobě neudrží. Nic už není, jak bývalo, a to všechno kvůli tomu, že se pan Malachi zbláznil.“ „To, co nám tu povídáte, je velmi podnětné, slečno Jonesová,“ spojil Holmes prsty do stříšky a zíral na ni pronikavýma šedýma očima. „Ale jsem přesvědčen, že jste nám něco zatajila, něco, co musím slyšet z vašich vlastních úst.“ Dívčina tvář vzplála; sklopila oči a něco zamumlala, musel jsem se sklonit, abych slyšel. „Myslím si, že pan Malachi zabil svýho vlastního syna,“ řekla. „Nevím jak, ale vím, že můj Jem ho viděl venku, ne v chalupě tu noc, co pan George umřel, a že pan Malachi přicházel od kuchyně.“ „To jsem chtěl slyšet,“ prohlásil Holmes. „Žaludeční horečka, tak to nazval místní doktor, ale smrt byla tak náhlá, tak nečekaná, že to vypadá na jed. Díky, že jste mé podezření potvrdila.“ „Tak mi pomůžete, pane Holmesi?“ Její prostá bezelstná důvěra v Holmese představovala hodnotu, pro kterou, jak pevně doufám, mu stálo za to žít. „Pojedu hned,“ odpověděl. „Musíme použít všechny vyšetřovací metody, abychom pronikli k jádru těch záhadných událostí.“ Hra právě začala. Kentská pahorkatina tonula v jarní zeleni, která působila po měsících pochmurné londýnské zimy velice příjemným dojmem. Po obloze v barvě drozdích vajíček bloudily chomáče bílých mraků, tu a tam jsme míjeli ovce pasoucí se na trávě, která se zdála díky nedávnému dešti ještě zelenější. Krajina byla poseta cihlovými sušárnami, které mířily svými válcovitými střechami k nebesům, a já vroucně zatoužil po čerstvě natočeném domácím pivu, nejoblíbenějším to produktu kentského hrabství. Protože Holmes měl malé pochopení jak pro přírodu,[75] tak pro pivo, neříkal jsem nic, dokud vlak nezastavil na nádraží v Tunbridge Wells proti calverleyským pozemkům na Mt. Pleasant Road. Holmes a já jsme vystoupili z kupé a zavolali si dvoukolák, aby nás zavezl do hotelu Mount Ephraim, který navzdory svému velkolepému jménu nabízel, jak se ukázalo, jen o málo víc než pár pokojíků nad hospodou. „Žádný strach, Watsone,“ ozval se můj společník bodře, „pivo bude mnohem lepší, než bychom dostali v honosnějším hostinci, a když je člověk v Kentu, rozhodně musí ochutnat místní specialitu.“ „A lepší než U Králíka nedostanete nikde, to je jasný jak facka, páni,“ souhlasil drožkář a švihl hnědáky otěžemi. „Nejlepší černý pivo, i dyž bych to neměl říkat, protože tam čepuje můj starej táta.“ Po krátké jízdě rozjezděnou polní cestou zastavil u hospody, před jejíž brankou se houpala tabulka HRA NA LIŠKU. Rozměrnější boční vchod lákal návštěvníky do hotelové části budovy. Chlapík složil naše kufry, s širokým úsměvem strčil do kapsy minci, nadzvedl kšiltovku, na dlažbě zaklapala kopyta a byl pryč. „No Holmesi,“ divil jsem se, „neměl jsem tušení, že pijete pivo!“ „Venkovská hospoda je semeništěm místních klepů, Watsone,“ vysvětlil Holmes, jen co jsme prošli brankou. „Jestliže budeme vyzvídat nenápadně, můžeme si odtud odnést úplný obraz života ve Westerleigh Grange, a to jak v zámku, tak i v podzámčí. Pak budeme umět podezření malé Cherry lépe posoudit.“ Hospoda voněla sladem. U prostého mahagonového baru zády k obyčejnému zrcadlu stály jako vojáci čtyři pípy. Prostý nevyumělkovaný vzhled místnosti nevylepšovaly žádné londýnské parádičky jako leptané sklo a ozdobné dřevořezby, nicméně jsem měl dojem, že nektar proudící z několika kohoutků zastíní vše, co jsem kdy pil v hlavním městě. „Slyšel jsem o vašem černém pivu samou chválu,“ řekl jsem hostinskému, který se nápadně podobal našemu drožkáři. „Prosím pěkně, dejte mi sklenku na ochutnání.“ „No jo, pane,“ ozval se za barem bělovlasý muž s ještě výraznějším venkovským přízvukem než jeho syn, „můj kluk se rád vychloubá naším pivem, ale nemůžu říct, že by se vychloubal ňák moc, zvlášť dyž mluví s lidma z Londýna. Teda tam, pane, to néni vůbec žádný pivo, vůbec žádný pivo.“ Holmesovou tváří se mihl náznak úsměvu. Poručil si pintu hořkého a zeptal se hostinského: „A jakpak víte, že jsme z Londýna a že jsme mluvili s vaším synem?“ „Pokud se Londýna dotejče, pane,“ odpověděl bělovlasý muž, „tak vlak jedenáct deset z Charing Cross tady zastavil před necelejma patnácti minutama a patnáct minut trvá, než přijede kočár z nádraží ke Králíkovi. Jo a množství bláta, který vy, páni, máte na nohách, přesně vodpovídá tomu, co vyházejí koně v takovým pěkným jarním dnu, jako je dneska.“ „Watsone, narazil jsem na konkurenci!“ zvolal Holmes, zvedl sklenici ke rtům a vyprázdnil ji do poloviny na jeden zátah. „A k tomu je tohle nejlepší pivo, jaké jsem kdy okusil,“ dodal, utíraje si pěnu ze rtů. „Díky, pane,“ řekl hostinský s úsměvem, jeho jasně modré oči však zůstávaly vážné, „ale teď mi snad prokážete tu čest a vysvětlíte mi, co dělá věhlasnej londýnskej detektiv v mý hospodě.“ Holmes pohlédl na dva muže sedící na konci baru a na tři další, kteří zdobili stůl u okna. Naklonil se k našemu hostiteli a tiše pravil: „Slyšel jsem, že ve Westerleigh Grange není všechno tak, jak má být.“ „Aha, navštívila vás malá Cherry, né?“ Hostinský se znovu usmál, tentokrát mu však v modrých očích zajiskřilo. „To je číslo, co?“ „Z našeho hostitele se vyklubal Sherlock Holmes z Tunbridge Wells,“ brblal jsem. „Má to děvče pravdu?“ zeptal se Holmes ostře. „Děje se v Grange něco nekalého?“ „Starej Malachi Westover měl dva syny, George a Charlese,“ začal hostinský a usadil se, aby nám povyprávěl příběh tak, jak to dokáže jen vesnický hospodský. „Jak dvě zrnka hrášku, tak si byli podobný, a tak rozdílný jako noc a den. Pan George byl mladší a von měl všecko, jako že přesně takovýho syna si starej člověk může přát za dědice. Měl jedničky v Cambridge a pak se dal v otcovejch stopách do podnikání.“ „Myslíte v železárnách?“ skočil mu do řeči Holmes. Výčepní přikývl. „Hodně synů s jeho vzděláním by to vodmítlo, ale pan George věděl, co je jeho povinnost. Zato pan Charles –“ Smutně potřásl hlavou a zvedl sklenici ke rtům. „Zlomil tátovi srdce. V životě neudělal nic, za co by na něj moh bejt starej táta pyšnej. Pil, propad hazardu a ze školy ho vyloučili. Utek s jakousi ženskou a víckrát o něm nikdo neslyšel. Pan Malachi byl tak rozzlobenej, že svýho staršího syna vydědil. Oznámil světu, že všecko nechává panu Georgovi.“ „A George se ujal rodinného podniku, oženil se, založil rodinu a dělal, co se od něj očekávalo?“ zeptal se Holmes. Všiml jsem si, že po první přehnané chvále už se sklenice před sebou ani nedotkl. „To teda vopravdu dělal, pane Holmesi. Dokud před třema tejdnama neumřel. Moc smutný.“ „Kdo podepsal úmrtní list?“ zajímal se Holmes. „Doktor Marshall z East Grimstead,“ odpověděl hostinský. Holmes mu poděkoval a zaplatil. Vyšli jsme z hospody do jarního dne. V sousední stáji nám poskytli otevřený kočár a my jeli po rozbahněné Mount Ephraim Road v přátelském mlčení. Letmo jsem zahlédl jabloň v rozpuku a mé srdce zajásalo, že je konečně jaro. Westerleigh Grange byl nádherný venkovský dům klasického typu. Rozlehlý park a zahrady obehnané zdí obklopovaly hlavní budovu postavenou z cihel v tlumených barvách, jen velká okna byla bíle orámovaná. Na bráně visel černý krep a černý věnec na hlavních dveřích hlásal celému světu, že toto je dům smutku. Přijal nás majordomus a zavedl nás do krásně zařízeného salonu. V jednom rohu stálo pianino s notami na pultíku, ve druhém zvala k posezení trojice křesel potažených kašmírem a vedle v květináči se tyčila palma s vějířovitými listy. Na pracovním stolku stálo šest zarámovaných fotografií, obrázky mladého manželského páru a jejich malých dětí. Už jen pomyšleni na to, že dva z nich jsou mrtví, bylo nevýslovně smutné: hezký muž stojící po boku své nevěsty a chlapeček v kočárku. Nehlučně, jak se na dobře vycvičenou služebnou patří, vstoupila do pokoje žena v tmavě šedých vlněných šatech. Kromě těžkého mosazného řetězu visícího u pasu neměla na sobě jedinou ozdůbku. „Smím se zeptat, co si pánové přejí?“ Slova celkem nic neříkala, ale spodní tón byl zřetelně nepřátelský. „Uvědomujete si, doufám, že má paní nechce být rušena žádnými nicotnými záležitostmi.“ „Ujišťuji vás, že tady nejsme kvůli nicotné záležitosti,“ vysvětloval Holmes. „Po pravdě řečeno, může jít o záležitost života a smrti. Rozumím tomu správně, že se mladá paní necítí tady v domě dobře?“ „O slečnu Sofii pečuje její lékař,“ odvětila žena. Pohlédla na mou lékařskou brašnu: „Nikdo mi neřekl, že byli pozváni londýnští specialisté.“ „Nejsem tady kvůli svým lékařským zkušenostem,“ začal jsem, ale pak jsem si uvědomil, že kdybych mladou ženu vyšetřil, mohli bychom mnohem jistěji prokázat nebo vyvrátit podezření, že tu někdo použil jed. Nepotřeboval jsem Holmesovu inteligenci, abych pochopil, že pokud byl zesnulý George Westover skutečně otráven, nemoc jeho dcery by mohl mít na svědomí týž člověk. Než se stačila hospodyně ozvat, vešla její paní Elisabeth Westoverová, urostlá štíhlá žena s vysoko vyčesanými kaštanovými vlasy. Byla ve smutku a její bledá tvář svědčila o žalu, z něhož se dosud nestačila vzpamatovat. Holmes spustil, jak soucítí s její ztrátou, představil se a přistoupil rovnou k věci. Aniž by se zmínil o Cherry Jonesové, oznámil jí, že kolem úmrtí jejího manžela vyvstaly nějaké nejasnosti. „Nevím, co máte na mysli,“ řekla vdova, ale v jejích očích se objevilo zděšení. „Doktor Marshall manžela prohlédl a prohlásil, že šlo o přirozenou smrt, a ne tak docela nečekanou vzhledem k tomu, že si celý život stěžoval na žaludeční potíže.“ „Rád bych si s doktorem Marshallem promluvil,“ řekl jsem. „To můžete. Zatímco si tu povídáme, je nahoře u mé dcery.“ „Směli bychom si taky promluvit s jednou z vašich služek?“ zeptal se Holmes. Hospodyně se očividně naježila, ale zůstala zticha. „Mám na mysli Muriel, děvče, které obsluhuje vašeho tchána.“ „Pane Holmesi, velmi jsem manžela milovala a udělám všechno pro dceřinu bezpečnost, ale nemohu uvěřit, že tu jde o něco jiného než o dědičnou chorobu. Snažně vás prosím, veďte výslech tak rychle a ohleduplně, jak jen dokážete, a pak nás nechte v klidu oplakávat mrtvého.“ Nařídila paní Hollowayové, aby přivedla Muriel do salonu. Po schodech scházel mužík se sněhobílými vlasy a svítícím baňatým nosem pravidelného pijáka. Pokynul paní Westoverové. Chvilku s ním mluvila a pak šla nahoru podívat se na dceru. Doktor Marshall, jak se ukázalo, byl jedním z těch vesnických lékařů, kteří zastávali, pokud se nemocí týče, staromódní názory. „Žaludeční horečka, jak jsem hned říkal, pane. Žaludeční horečka, jak jsem napsal do úmrtního listu, a žaludeční horečka, jak budu tvrdit do nejdelší smrti,“ prohlásil. Zmínka o jedu měla za následek jen dlouhé kázání, jak je obtížné jednat s bohatým šílencem a jak jsou zkorumpovaní londýnští detektivové, kteří zásadně vidí vraždu i tam, kde není. „Zkrátka to byla dědičná žaludeční slabost,“ bručel. „Zabila chudáčka Daniela, když měl teprve šestnáct let. Podívejte se, jak reagovala na otcovu smrt Sofie. Stejné příznaky jako otec, jen ne tak výrazné. Někteří lidé mají prostě slabý žaludek a to je vše.“ „Radil jste se kvůli podivnému chování Malachiho Westovera s psychiatrem?“ zeptal jsem se. „Znám v Mayfair jednoho velmi schopného, který se na takové případy specializuje.“ „Ovšem,“ odpověděl doktor s netrpělivým škubnutím bílého kníru. „Na výdaje se tady nehledělo. Doktoři z Harley Street, doktoři z Francie, doktoři z Německa, všichni se shodli na jednom – ten chlap je úplný blázen. Ale co podniknout dál, tam k žádné shodě nedošlo. ‚Nechte ho, ať si dělá, co chce,‘ radil jsem. ‚Nikomu neškodí, žije si ve své chaloupce jako poustevník. Noste mu jídlo a služebnictvo ať se drží v patřičné vzdálenosti.‘“ „Neuvažoval jste o pitvě těla pana Westovera?“ vyptával se Holmes. „V případě náhlé smrti z nevysvětlitelných příčin to bývá obvyklé.“ Starý lékař zavrtěl hlavou. „Nebylo třeba,“ odpověděl. „Léčil jsem ten jeho choulostivý žaludek léta. Vím, co ho zabilo. Krvácející vředy. Kvůli tomu, abychom to viděli, není třeba ho rozřezávat na kusy.“ „Co byste si myslel, doktore, kdybych vám řekl, že ten člověk byl otráven?“ „Že se mýlíte, nebo něco horšího.“ Vypadl z domu celý rozčilený. Paní Hollowayová, která zřejmě stála před dvojitými dveřmi se svou svěřenkyní, vstoupila vzápětí. Měla s sebou služku kolem pětadvaceti let, světlovlasou, s očima vypoulenýma následkem onemocnění štítné žlázy. „To je Muriel, pánové,“ představila ji. „Budu přítomna jejímu výslechu.“ „Výborně,“ souhlasil Holmes a věnoval se děvčeti, které se nervózně kousalo do rtů a mnulo si zhrublé červené ruce. „Vy jste ta služebná, která se stará o pana Malachiho, je to tak?“ „To jo, pane. Já, pane. Nevím proč, pane. Vyžádal si mě, tak za ním chodím, ale nikdy ho nevidím, pane, nemluvím s ním. Přinesu večeři a vodnesu nádobí, ale nikdy jsem s ním nepromluvila dvě slova ani jedno a vo smrti pana George nevím nic, dovopravdy nevím.“ Potom se rozplakala. Paní Hollowayová nám se zdvořilými slovy, ale s tváří, z níž čišel špatně skrývaný vztek, ukázala dveře. „Toho doktora by měli vyškrtnout z rejstříku,“ rozhořčoval jsem se cestou zpět do Tunbridge Wells. Slunce stálo nízko na obloze a vzduch byl tak chladný, jako by se vracela zima. „Je to starý blázen a k provozování lékařské praxe má asi stejné předpoklady jako malá Cherry.“ „Souhlasím, Watsone, ale že nebyla provedena pitva, to o něčem svědčí, ne?“ „Ta smrt skutečně vypadá na otravu,“ potvrdil jsem. „A to prokáže jedině pitva,“ usoudil ponuře Holmes. „Tak není pravděpodobné, že bychom od ministerstva vnitra získali povolení. Nezbývá tedy nic jiného, než abychom tělo exhumovali sami.“ „Holmesi!“ Jak jsem řídil, přitáhl jsem otěže tak pevně, že se koně na protest vzepjali. „To bychom nebyli o nic lepší než Burke a Hare, kdybychom vykopávali mrtvoly bez úředního povolení. Já bych riskoval lékařskou licenci a vaše pověst by byla navždy ta tam, kdybychom udělali něco tak neuváženého.“ „Watsone, zatímco my tady klábosíme, jedna mladá žena možná umírá,“ namítl můj společník. Ještě nikdy nevypadala jeho jestřábí tvář rozhodněji. „Můžeme ji nechat zemřít, nebo můžeme získat důkaz, díky němuž ji zachráníme.“ Jestliže to bral tak, zbývala mi jediná možná odpověď. Ve dvě ráno se z hotelu Mount Ephraim vyplížily dvě postavy s lopatami v ruce a pomalu a ve vší tichosti zamířily ke hřbitovu. Jedna držela v ruce lucernu, druhá nesla láhev a skalpel. Mlčky jsme vyhazovali hlínu. Když jsme se dostali do hloubky šesti stop, zachytil jsem pohledem něco, co vypadalo jako sláma. „Země zemi,“ zaúpěl Holmes. „Přišli jsme pozdě, Watsone.“ „Co tím chcete říct?“ Zvedl jsem ještě trochu hlíny a pochopil, že se dívám na proutěnou rakev. Něco takového jsem v životě neviděl; většina rodin pohřbívá své mrtvé v těch nejpevnějších schránkách, které si může dovolit. „Někde ve světě existuje názorová škola, která se snaží co možná nejúčinnějším způsobem vrátit mrtvého zemi, z níž vzešel. Tato sekta odsuzuje balzamování a vybírá si rakve z nejméně odolného materiálu, jaký lze najít. Chtějí, aby se tělo rychle rozložilo.“ Proutí bylo natolik poničené, že otvory odhalovaly oblečení mrtvého. Pod ním jsem v mihotavé záři lucerny zahlédl kost. Z těla George Westovera zbyla jen kostra. „Tak se jim přání splnilo,“ odvracel jsem se od pohybujícího se oděvu, protože jsem věděl, čeho je ten pohyb důsledkem, a nechtěl jsem vidět jeho původce při práci. „Možná,“ naklonil se Holmes blíž k tělu, „možná tu nakonec přece je nějaká naděje.“ „Co to povídáte? V kostech přece nemůžeme najít stopy po jedu a tkáň žádná nezůstala.“ Holmes si navlékl rukavice a strčil ruce do rakve. Když je vytáhl, visely na nich larvy jak poupata na keříku. Pochopil jsem. Potlačil jsem odpor a udělal, co bylo třeba. Přidržel jsem otevřenou láhev pod rukavicemi a setřásl do ní svíjející se červy. Když byla z poloviny plná, zakryl jsem ji víkem. Holmes odhodil rukavice přímo do rakve, zavřel ji a začali jsme mrtvolu znovu zahrabávat. Do Londýna jsme se vrátili vlakem v deset patnáct, Holmes převážel drahocennou láhev zabalenou do šály, aby nepoplašil nebo neznechutil spolucestující. Londýnský hluk a shon byl pravým opakem bukolické krásy, již jsme viděli na venkově. Uhelný prach zanášel přírodní barvu stavebních kamenů a odevšad zněl klapot drožek na dlažbě, křik dělníků, kteří vykládali sudy a bedny, a volání pouličních prodavačů nabízejících své zboží. Chytili jsme drožku a vystoupili na Baker Street, kde jsme vytáhli z komory starý stůl stlučený z borových prken a poleptaný kyselinami z dřívějších pokusů, aby nám znovu posloužil. Křivule dosedly na stojany, Bunsenovy hořáky zazářily jasnou modří, ze zkumavek stoupal štiplavý dým a do toho se ozývalo cinkání skla. K mému sluchu doléhalo mumlání jako: „Oměj, oměj – mohla by to být oměj?“ Nebo „žaludeční horečka – podle nich to byla žaludeční horečka. Vypadá to na antimon. Co takhle Marshova zkouška?“ Na stole stál starý mosazný mikroskop, který jsem používal ještě jako student medicíny; Holmes nařezal plátky larvy, opatrně je rozložil pod sklíčka, prohlížel je binokulárem, pak zakroutil hlavou a vrátil se ke zkumavkám. Nakonec jsem se vypravil do turecké lázně na Northumberland Avenue, abych si užil klidného odpoledne s párou a kuřivem. Když jsem se vrátil, ležel Holmes na pohovce, bledý a vyčerpaný, oči mu svítily účinkem jeho sedmiprocentního roztoku, ačkoli jsem se tolik snažil, abych ho od užívání odradil.[76] Svými prsty kreslil ve vzduchu arabesky, jako by slyšel rajskou hudbu, třebaže v pokoji bylo ticho. „Co jste zjistil?“ ptal jsem se nedočkavě, protože jeho odpolední činnost zřejmě přinesla dobré výsledky. „George Westover zemřel na akutní otravu. Červi byli plní arzeniku; smrtelného pro něj, ale neškodného pro ně.“ „Takže ten stařec zešílel,“ řekl jsem smutně. „Strach ho dohnal až k vraždě vlastního syna. Příšerné.“ „Možná,“ připustil Holmes, „jenomže jsem zahájil dodatečné pátrání, které, jak doufám, vnese do této temné záležitosti světlo. Zítra podniknu další kroky. Pouze až bude všechno úplně jasné, pak teprve se vrátím do Westerleigh Grange a oznámím rodině pravdu.“ „Myslíte, že ji budou chtít slyšet?“ zeptal jsem se cestou ke skříňce a nalil si brandy. „Přinutím je, aby ji vyslechli!“ Na kentském venkově už bylo jaro a cestou vlakem z Charing Cross se za oknem míhaly zelené a růžové šmouhy. Na nádraží v Tunbridge Wells jsme si najali drožku a jeli rovnou do Westerleigh Grange, míjejíce nádhernou řadu jilmů v plném květu. Vychrtlý majordomus se uklonil a přijal nás, z čehož jsem usoudil, že jsme očekáváni. „Jděte tudy, pánové,“ řekl truchlivým hlasem. „Paní Westoverová a její bratr plukovník Philips na vás čekají v salonu.“ Plukovník stál vedle krbové římsy, husté obočí svraštěné a v ruce silný doutník. Když jsme vstoupili, zamračil se, jako by si nepřál nic jiného než nám hned zase ukázat dveře. Jeho sestra seděla na židli blízko plápolajícího ohně a měla na sobě smuteční šaty, v nichž se zdál její obličej ještě bledší a ztrhanější. Vedle ní s pletením v klíně a očima diskrétně sklopenýma seděla hospodyně paní Hollowayová. „Udělala jsem, oč jste mě požádal,“ podala Elisabeth Westoverová Holmesovi ruku. „Z dceřina pokoje jsem vykázala všechny s výjimkou Cherry Jonesové. Přesvědčila jsem se, že nejí nic, co by předtím neochutnal někdo jiný, doktor Marshall mě ujistil, že se opravdu uzdravuje, ale já pořád nic nechápu. K čemu jsou všechna ta bezpečnostní opatření, pane Holmesi, a co znamenají?“ „Je to hrozné,“ odpověděl detektiv. „Mám novinu, která vás velmi rozruší, paní Westoverová, přesto ji musíte vyslechnout.“ „Podívejte se, pane Holmesi,“ ozval se plukovník bojovně, „nechci, abyste mou sestru takhle děsil. Manželovou smrtí utrpěla velkou ztrátu, potřebuje odpočinek a klid, ne detektivy z Londýna, kteří se tady motají, vyptávají se a otravují jí život.“ „Tiše, Roberte,“ položila paní domu ruku na bratrův rukáv. Odměřeně kývl a sedl si do koženého křesla naproti sestře. „Výborně,“ řekl znechuceně, „prosím, povězte nám tedy tu hroznou novinu, když to musí být.“ Holmes vytáhl z kapsy papír. „Dovolte,“ obrátil se k paní Westoverové, „abych vás seznámil s poslední vůlí a závětí Malachiho Westovera.“ „Co to má za smysl?“ vybuchl plukovník Philips a na jeho ošlehané tváři se objevil zmatený výraz. „Malachi Westover je naživu. Jaký význam tedy může mít jeho poslední vůle?“ „Trpělivost, plukovníku,“ zvedl Holmes káravý prst. „Vše bude odhaleno v pravý čas. Poslední vůle Malachiho Westovera,“ pokračoval Holmes, „odkazuje všechno zůstavitelovu synovi Georgovi a vůbec nic prvorozenému synu Charlesovi z důvodů, který každý v tomto pokoji zná. Kdyby George zemřel dřív než jeho otec, což je naneštěstí tento případ, dědí Georgovi přímí dědicové. Ustanovení zajišťovalo, že podnik bude vždy vlastnit Westoverův syn, ale váš syn Daniel před dvěma lety zemřel, a tak se vaše dcera stala Georgovou jedinou dědičkou.“ Paní Westoverová, bledá, ale klidná, kývla. „A vy si myslíte, že se někdo pokusil mou dceru otrávit.“ „Správně.“ Holmes měřil společnost pronikavýma šedýma očima. „Jenže to nedává žádný smysl, člověče,“ přerušil ho plukovník Philips celý rudý v obličeji. „Komu by prospělo, kdyby Sofie zemřela? Nikomu, tak se věci mají. Všechny ty řeči o jedu jsou nesmysly založené na blouznění šílence. Promiň, Elisabeth,“ obrátil se k sestře, „ale Sofie je nemocná, ne otrávená, a George zemřel na žaludeční chorobu. Nic víc.“ „Co by se stalo,“ pokračoval Holmes nedbaje plukovníkova výbuchu, „s Westoverovým majetkem, kdyby Sofie zemřela dřív než dědeček?“ „Celý majetek by připadl státu,“ odpověděl plukovník Philips. „Aby to čert vzal, přijde prostě nazmar, když už se mě ptáte, ale takový je zákon.“ „Ne, plukovníku, majetek nepřipadne státu,“ oznámil Holmes. „Je tu jiný žijící dědic a právě tento dědic je vrahem vašeho švagra, vašeho synovce a mohl by se stát i vrahem vaší neteře.“ „Jak to?“ zvolala paní Westoverová přikrývajíc si ústa rukou. „Poslední vůle a závěť Malachiho Westovera obsahuje problematickou čekatelskou doložku, jak se praví dále.“ Holmes zvýšil hlas: „‚V případě, že mě potomci George Westovera nepřežijí, tímto dávám a odkazuji zbylý majetek, který jsem v době svého úmrtí vlastnil, ať nemovitý nebo osobní, hmotný nebo nehmotný, jakéhokoli původu, každému a všem přímým dědicům toho, kdo mě přežije, podle rodové linie.‘“ „Právnická hatmatilka,“ postěžoval si plukovník. „To nic neznamená. Žádný jiný dědic není.“ Holmes si vojáka přeměřil pronikavým pohledem šedých očí. „Nic v této doložce, pane, nebrání potomkům pana Charlese Westovera, aby dědili.“ „Ale starý Malachi Charlese ze své závěti vyškrtl,“ bránil se plukovník. „Je jasné, že zůstavitel si nepřál, aby dědil sám Charles, ani v dotyčné klauzuli neuvedl ustanovení ohledně některého Charlesova potomka,“ souhlasil Holmes. „Ale pokud jde o zbývající odkazovníky, mnohý zůstavitel raději rozšíří jejich okruh, než by připustil, aby rodinné jmění připadlo státu.“ „Jenomže nikdo neví, kdo by ti Charlesovi dědicové mohli být,“ ozvala se rozpačité paní Westoverová. „Bratři žili každý jinde a nikdo z rodiny neudržuje s Charlesovou rodinou žádné styky.“ „Takový dědic by o těch klauzulích v závěti starého Malachiho neměl ani tušení,“ přidal se plukovník. „Právě v tom se mýlíte, plukovníku.“ Můj přítel soustředěně vyklepával zbytky tabáku ze své dýmky do krbového roštu. „Domnívám se, že dědička Charlese Westovera ví velice dobře, co závěť jejího předka obsahuje, a jsem přesvědčen, že to ona uvedla do pohybu události, které jí měly proklestit cestu ke jmění jejího děda.“ „Jakže! O kom to, prosím vás, mluvíte?“ Vdova se zamračila. „Nikdy jsem neslyšela, co se dělo s Charlesem poté, co odešel z domova.“ „Vzal si ženu jménem Margaret Spencerová,“ odpověděl Holmes. „Porodila mu jediné dítě, dceru. Ta se provdala za Petera Hollowaye, civilní obřad proběhl před nějakými dvanácti lety ve Frome.“ Hospodyně vstala celá rudá a její oči metaly blesky. „Vím, co chcete naznačit, pane Holmesi,“ řekla útočně, „ale dokázat nemůžete nic.“ „Myslíte?“ To byla nejnebezpečnější Holmesova podoba: mluvil tiše, chladně a neúprosně. „Jak ze závěti Malachiho Westovera vyplývá, pokud všichni Georgovi dědicové zemřou dříve než on, celé jeho jmění připadne vám.“ „No a co, když jsem Charlesova dcera?“ V jejím výrazu se mísil vzdor se strachem. „Nic jsem neudělala!“ „Udělala jste toho hodně, madam, a samé špatnosti,“ odpověděl Holmes. „Ale váš nejmazanější trik byl ten, který jste hodlala provozovat, dokud by se vám nepodařilo zavraždit slečnu Sofii.“ „O čem to mluvíte? Vy jste se zbláznil, pane Holmesi.“ „Mluvím o tom, že Malachi Westover je mrtev. Je mrtev už celý měsíc. Zemřel den předtím, než jste zavraždila jeho syna, a vy teď všechny udržujete v domnění, že je naživu, protože vaše dědictví závisí na tom, zda Sofie Westoverová zemře dřív než její děd.“ „Když je mrtvý, kdo si tedy bere jeho jídlo?“ „Vy, paní Hollowayová. To vy jste zařídila, že mu jídlo bude nosit služka, která kvůli poruše štítné žlázy špatně vidí.“ „To je absurdní,“ křičel plukovník. „Starý Malachi mrtvý? Vyloučeno!“ „Kdo ho spatřil na vlastní oči?“ obrátil se k němu Holmes. „Nikdo. Přestal přijímat členy rodiny den předtím, než jeho syn onemocněl. Dorozumíval se pomocí zpráv psaných roztřesenou stařeckou rukou. To se dá snadno napodobit.“ „Tchána však viděli, jak chodí v noci po chalupě,“ namítla paní Westoverová. „To byla také paní Hollowayová,“ vysvětloval Holmes. „Navlékla si dědovu noční košili a čepec a přecházela pozdě v noci sem a tam po osvětleném domku.“ „Jsem si však jista, že některé noci jsem viděla paní Hollowayovou tady v domě,“ řekla vdova. „Jak mohla být na dvou místech najednou?“ „V poslední době jsem měl co dělat s muzeem voskových figurín madam Tussaudové,“ pravil Holmes. „Vyptával jsem se pana Johna Tussauda a zjistil jsem, že Malachi Westover vlastní svou, voskovou podobiznu. Domnívám se, že postava z vosku pomohla paní Hollowayové při podvodu. Ty noci, kdy musela zůstat zde v Grange, navlékla příslušný oděv voskové figuríně a posadila ji do křesla.“ Holmes obrátil pozornost k ženě v šedých šatech. „Pohřbila jste starce a přestrojená za kočího jste se vracela, když vás uviděl ten mladý zvědavý čeledín. Ačkoli jste udělala všechna bezpečnostní opatření a usadila voskovou podobu Malachiho Westovera do kočáru vedle sebe, přece jste Jema propustila ze služby.“ „Zabila mého syna i mého manžela?“ paní Westoverová se dotkla miniatury na svých prsou; byla v ní podobenka světlovlasého chlapce a pramen vlasů v barvě zralé pšenice. „Nic z toho nemůžete dokázat,“ trvala na svém paní Hollowayová, ale ve tváři už měla stín pochybnosti. „Ó, to tedy můžu,“ usmál se vítězoslavně Holmes. „S pomocí pozoruhodného červa.“ O svědectví červa se mluvilo v Londýně několik dní. Dokonce i obyčejnou smrt muže tak významného, jakým byl Malachi Westover, by hlásaly palcové titulky, a starcova smrt rozhodně obyčejná nebyla. Pověsti o jeho výstřednosti ještě zveličoval podivný způsob jeho skonu a počínání vnučky, jež hnána chamtivostí předstírala, že je Malachi stále naživu. Exhumace Georga Westovera a jed objevený v červech, kteří se živili mrtvolou, dodaly celému případu morbidní nádech a podle všeho přispěly k tomu, že balzamování před pohřbem začalo být přijímáno s větším pochopením. Sofie Westoverová se postupně uzdravila, zdědila dědečkovo obrovské jmění a znovu najala mladého kočího Jema pod podmínkou, že se okamžitě ožení s Charity Jonesovou. Jem ochotně, ba nadšeně souhlasil, mladý pár začal hospodařit v chalupě poblíž kočárového dvora a nevěsta dál sloužila v domě, aby se mohla stát panskou. Jedna skutečnost v novinách chyběla. A to, že Margaret Spencerová využila dědečkovu voskovou podobu. Holmes nenápadně vrátil figurínu do muzea, aniž by tisku cokoli řekl. Zdůvodnil to tím, že by nerad viděl další lidi se zločineckými sklony, kteří by figuríny zneužili a pošpinili tak jméno významné londýnské instituce.[77] Konečně nadešel den, kdy mělo být poprvé vystaveno Holmesovo alter ego. Pozvánka s rytým písmem nás vybízela, abychom se zúčastnili soukromé vernisáže, začínající o hodinu dřív, než bude expozice otevřena pro veřejnost. Holmesovi jsem upřímně blahopřál, ale ve skutečnosti jsem byl ještě pořád trochu dotčený, že se na mě v živém obrazu zapomnělo. Mezitím už konečně doopravdy přišlo jaro, a když jsme kráčeli po Marylebone Road do muzea voskových figurín, příjemně nás překvapil lehký vánek a vůně květin. U dveří nás přivítal pan Joseph Tussaud, jeho syn John a malý pan Flintridge. Pochodovali jsme jako jeden muž síněmi králů a prezidentů do Komnaty hrůzy, kde nás čekala scéna Blackfriarsova případu. Naskytl se nám působivý pohled. Stál tam Holmes s loveckou čepicí na hlavě a pronikavýma šedýma očima prohlížel lupou nit, kterou držel mezi voskovým palcem a ukazovákem. Stál tam Harald Blackfriars jako ztělesněná vina, také on upíral pohled na nit a ve výrazu jeho tváře se zračilo vědomí neodvratného konce. A tam, vedle Holmese, s lékařskou brašnou v ruce, se zájmem prohlížeje červenou nit, stál doktor John H. Watson. Hrdlo se mi sevřelo a hruď se vzedmula pýchou. „Neřekl jste mi, že nás tam chtějí mít oba dva,“ poznamenal jsem tiše, protože má slova byla určena pouze Holmesovým uším. „Váš přítel si myslel, že by to mohlo být báječné překvapení,“ vysvětloval John Tussaud. „Ten den, kdy jste se k sezení dostavili oba, jsem si naskicoval vás, doktore, ne pana Holmese. On se vrátil k sezení, teprve až byl Westoverův případ uzavřen.“ Starší muž řekl: „Tak co, pane Holmesi, jak se vám ten výjev líbí?“ „Měl bych mít, pane Tussaude, tolik slušnosti,“ mínil detektiv, „abych v místnosti smekl.“ „To jistě, pane Holmesi,“ usmál se pan Tussaud starší, „ale jak by vás vaši příznivci bez té svérázné pokrývky hlavy poznali?“[78] Tu se ozval malý pan Flintridge. Ukazuje na voskovou figurínu smutně proslulého vraha poznamenal: „Tady je místo, kde si člověk může opravdu s klidem odpočinout.“ Charlie Peace na nás zíral modrýma skleněnýma očima, jako by ho ten výrok pobavil. Spokojeně jsem vydechl. Ten okamžik, řekl bych, korunoval mé nevšední přátelství se Sherlockem Holmesem. Už jsme spolu stáli v nejednom salonu, nejedné knihovně a samozřejmě doma na Baker Street; zkoumali důkazy, zaobírali se důležitými maličkostmi, prohrabávali se troskami zničených životů, hledajíce pravdu a spravedlnost. A teď celý Londýn, celá Anglie, celý svět přijde k madam Tussaudové a pochopí, jak je naše práce významná. „Nic víc už nezbývá,“ řekl jsem tiše. „Toto – toto je Sláva!“ Eseje Několik poznámek k postavě Sherlocka Holmese[79] SIR ARTHUR CONAN DOYLE Sir Arthur Conan Doyle (1859-1930) je tvůrcem nejproslulejšího detektiva všech dob. Mimořádné schopnosti Sherlocka Holmese si získaly srdce spousty čtenářů detektivek na celém světě a ještě dnes mají mnoho obdivovatelů. Jejich tvůrce vystudoval medicínu na univerzitě v Edinburghu, během burské války sloužil jako šéflékař v jihoafrické polní nemocnici a v roce 1902 byl povýšen do šlechtického stavu. To už patřil díky příběhům Sherlocka Holmese a jeho kronikáře a přítele Johna Watsona k uznávaným spisovatelům a obě jeho literární postavy se postupně staly legendou. Zde si dovolím své vyprávění přerušit, abych čtenářům pověděl to, co by je o mé nejznámější postavě snad mohlo zajímat. K představě, že Holmes byl skutečnou osobou z masa a kostí, možná přispěla skutečnost, že se často objevoval na divadelní scéně. Po stažení mé dramatizace Rodneyova kamene[80] v divadle, se kterým jsem měl šestiměsíční nájemní smlouvu, jsem se odhodlal k odvážné a rázné protiakci, protože prázdné divadlo znamená krach. Jen co jsem pochopil, jak se věci mají, stáhl jsem se do ústraní a napnul veškeré své síly k tomu, abych vytvořil napínavé drama o Sherlocku Holmesovi. Napsal jsem je za týden a nazval je podle stejnojmenné krátké povídky Strakatý pás. Myslím, že nepřeháním, když říkám, že čtrnáct dnů poté, co byla stažena jedna hra, už jsem měl k dispozici soubor, který zkoušel hru novou. Byl to velký úspěch. Lyn Harding[81] jako částečný epileptik a strašlivý doktor Grimesby Rylott[82] podal mistrovský výkon, ovšem rovněž Saintsbury[83] jako Sherlock Holmes byl výborný. Ještě dřív než skončila první série představení, získal jsem zpět vše, oč jsem přišel kvůli první hře, a shromáždil docela slušné jmění. Hra byla zařazena do repertoáru, a dokonce ještě dnes ji můžete vidět na provinčních scénách. Pro titulní roli jsme získali pěkného hroznýše, hada, který byl mou chloubou, takže si dovedete představit mé znechucení, když jsem zjistil, že jeden kritik končí svou pohrdavou recenzi slovy: „Vrcholem bylo, když se na scéně objevil had, nepochybně umělý.“ Měl jsem chuť nabídnout mu šikovnou sumičku, kdyby si troufl vlézt s ním do postele. V různých obdobích jsme vystřídali několik různých hadů, žádný z nich však nebyl rozený herec a všichni měli sklon buď viset z otvoru ve zdi jako nehybné táhlo zvonku anebo prolézt dírou zpátky a mstít se kulisákovi, který je štípal do ocasu, aby jim dodal trochu života. Nakonec jsme používali hady umělé a všichni včetně onoho kulisáka se shodli, že se osvědčili mnohem líp. To tedy byla druhá hra, v níž vystupoval Sherlock Holmes. Chtěl jsem však mluvit o té první, která vznikla mnohem dřív, vlastně v průběhu africké války. Napsal ji a také v ní podal opravdu skvělý výkon slavný Američan William Gillette.[84] Od té doby využíval jako dramatik mé postavy a do určité míry i mé zápletky; samozřejmě jsem se podílel na celém podniku s ním, což se ukázalo být velice prospěšné. „Mohu Holmese oženit?“ zněl například kabelogram odeslaný patrně v době, kdy se autor svíjel v tvůrčích mukách. „Můžete ho oženit, zabít, cokoli je vám libo,“ odpověděl jsem bezcitně. Okouzlila mě nejen hra a herecké výkony, ale také její finanční úspěch.[85] Ovšem tento druhý činitel, jakkoli člověka potěší, je to poslední, nač tvůrce myslí, to vám podle mého soudu potvrdí každý, kdo má v žilách třebas jen kapku umělecké krve. Poklonu Sherlocku Holmesovi složil ve své rozverné parodii také sir James Barrie.[86] Bylo to opravdu velkorysé gesto; dokázal se smířit s tím, že komická opera, k níž se pokusil napsat libreto, u obecenstva propadla. Pracovali jsme na textu oba, ale vzdor našemu společnému úsilí neměl kus úspěch. Načež mi Barrie poslal holmesovskou parodii napsanou na vakátu jedné ze svých knih. Tady je. PŘÍPAD DVOU SPOLUAUTORŮ[87] Když jsem dokončil sepisování příběhů svého přítele Sherlocka Holmese, nutně jsem si opět uvědomil, že s výjimkou jediné příležitosti, která, jak nyní uvidíte, završila jeho jedinečnou kariéru, se nikdy nesnížil k řešení záhady, jež by se týkala někoho, kdo by si na živobytí vydělával perem. „Je mi jedno, s jakými lidmi jednám v obchodních záležitostech,“ říkával, „ale lidé od literatury již stojí za mezí mé tolerance.“ Jednou večer jsme byli v našem bytě na Baker Street. Já seděl (jak si vzpomínám) u stolu uprostřed, kde jsem psal Případ muže bez korkové nohy (jenž tak zmátl Královskou společnost a všechna ostatní vědecká uskupení v Evropě), a Holmes se bavil střelbou z revolveru. Měl za letních večerů ve zvyku střílet mi těsně kolem hlavy tak, že mi kulky vždy jen těsně olízly obličej a na protější stěně vytvářely mou podobiznu. Budiž nepatrným důkazem jeho schopností, že mnohé z těchto vystřílených portrétů skutečně pozoruhodně věrně zachycují mou podobu. Náhodou jsem se podíval z okna, a jelikož jsem zahlédl dva muže rychle se blížící po Baker Street, zeptal jsem se ho, kdo to je. Okamžitě si zapálil dýmku, zkroutil se v křesle s nohama spletenýma do krasobruslařské osmy a odpověděl: „Jedná se o dva spolutvůrce komické opery, jejichž kus nebyl zrovna úspěšný.“ V úžasu jsem vyskočil ze židle až ke stropu a nato mi vysvětlil: „Milý Watsone, očividně jde o muže, kteří dávají průchod nějakému nízkému pudu. To byste z jejich tváří měl být schopen vyčíst i vy. Ty malé kousky modrého papíru, které zlostně zahazují, jsou výtisky Durrantovy literární kritiky. Mají jich při sobě očividně stovky (podívejte na jejich nacpané kapsy). Jistě by po nich tak nešlapali, kdyby to bylo příjemné čtení.“ Opět jsem vyskočil až ke stropu (v němž byl již jeden důlek vedle druhého) a zvolal jsem: „Úžasné! Ale mohli by to být také třeba spisovatelé.“ „Nikoli,“ řekl Holmes, „protože spisovatelé dostávají pouze jeden výtisk týdně. Jedině zločinci, dramatikové a herci jich dostávají stovky.“ „Pak to mohou být herci.“ „Nikoli, herci by přijeli kočárem.“ „Víte snad o nich ještě něco?“ „Je toho mnoho. Z bláta na botách toho vyššího soudím, že pochází z Jižního Norwoodu. Druhý je očividně skotský spisovatel.“ „Jak jste na to přišel?“ „Z kapsy mu vyčuhuje knížka, jejíž titul (jak zcela jasně vidím) zní „Auld Licht cosi“. Myslíte, že by knihu s takovýmto názvem s sebou vláčel kdokoli jiný než sám její autor?“ Musel jsem uznat, že je to nepravděpodobné. Nyní bylo již zjevné, že tito dva pánové (pokud je tak bylo možno nazvat) hledali náš příbytek. (Často) říkávám, že Holmes jen zřídkakdy dával průchod emocím jakéhokoli druhu, ale nyní celý ožil vzrušením. To posléze ustoupilo zvláštnímu vítězoslavnému výrazu v jeho očích. „Watsone,“ řekl, „ten vyšší chlapík po celá léta sklízel uznání za mé nejpozoruhodnější případy, ale konečně ho mám – konečně!“ Vyskočil jsem opět až ke stropu, a než jsem stačil dopadnout, cizí pánové už byli v pokoji. „Vidím, pánové,“ pravil Sherlock Holmes, „že vás v poslední době potkala jistá mimořádná nepříjemnost.“ Pohlednější z našich hostů se s úžasem otázal, jak to ví, ale ten větší se pouze zamračil. „Zapomínáte, že máte na malíčku prsten,“ odvětil Holmes klidně. Již již jsem se chystal vyskočit opět až do stropu, když mne ten vyšší hrubián zarazil. „Tyhle nesmysly jsou možná tak dobré pro čtenáře, Holmesi,“ řekl, „ale mne jich můžete ušetřit. A Watsone, pokud ještě jednou skočíte k tomu stropu, nechám vás v něm trčet.“ A tehdy jsem si všiml zvláštního jevu. Můj přítel Sherlock Holmes se scvrknul. Přímo před očima se zmenšil. Pohlédl jsem toužebně ke stropu, ale neodvažoval jsem se. „Vynecháme první čtyři strany,“ řekl ten větší muž, „a přejdeme rovnou k věci. Chci vědět, proč…“ „Dovolíte?“ ozval se Holmes s náznakem své obvyklé odvahy. „Chcete vědět, proč na vaši operu nechodí diváci.“ „Přesně,“ odpověděl ten druhý ironicky. „Jak jste vydedukoval z mého manžetového knoflíčku.“ A dodal poněkud zachmuřeněji: „A jelikož to můžete zjistit pouze jediným způsobem, musím trvat na tom, abyste celý ten kus zhlédl v divadle.“ Byl to pro mne strašný okamžik. Otřásl jsem se, neboť jsem věděl, že pokud Holmes půjde, budu muset jít s ním. Ale můj přítel měl zlaté srdce. „Nikdy!“ vykřikl odhodlaně. „Udělám pro vás cokoli kromě tohoto.“ „Závisí na tom vaše další existence,“ odpověděl ten větší muž výhružně. „To se raději rozplynu v prázdno,“ řekl Holmes hrdě a sedl si na jinou židli. „Ale to, proč na váš kus nechodí diváci, vám mohu říci, aniž bych ho musel sám vytrpět.“ „Proč tedy?“ „Protože,“ pravil Holmes tiše, „jej nemají zájem vidět.“ Po tomto pozoruhodném postřehu se rozhostilo naprosté ticho. Oba vetřelci zírali s úctou na muže, jenž tak zázračně rozřešil jejich záhadu. A potom oba tasili nože… Holmes byl menší a menší, dokud z něj nezbyl pouhý prstýnek kouře, který se pomalu otáčel a vznášel ke stropu. Poslední slova velkých mužů jsou často hodna pozornosti. Toto byla poslední slova Sherlocka Holmese: „Blázne! Blázne! Díky mně sis roky užíval blahobytu. Jen díky mně ses vozil drožkami tam, kam se před tebou nedostal žádný jiný spisovatel. Od nynějška budeš jezdit autobusem!“ Hrubián klesl zděšeně do křesla. Druhý spisovatel nehnul ani brvou. A. Conanu Doylovi přítel, J. M. Barrie NA TENKÉM LEDĚ V této parodii, nejlepší z celé řady, jež na toto téma vznikly, lze spatřovat ukázku nejen autorova ostrovtipu, ale také jeho povzbudivé nezdolnosti, neboť byla napsána bezprostředně po našem společném nezdaru, který nám v té době přinášel skutečně hořké myšlenky. Popravdě nic není tak strašlivého jako právě divadelní neúspěch, neboť spolu s vámi postihuje i všechny, kteří vám pomáhali a podporovali vás. S potěšením mohu prohlásit, že to byla moje jediná zkušenost tohoto druhu, a Barrie by mohl nepochybně říci totéž. Než opustím téma mnoha různých Holmesových ztvárnění, mohu říci, že všechna, a stejně tak i všechna jeho vyobrazení v ilustracích, se značně rozcházela s mou původní představou o této postavě. Měl být velmi vysoký – „přes šest stop a tak hubený, že vypadal ještě vyšší“, jak se píše ve Studii v šarlatové.[88] V mých představách měl vyzáblou, ostře řezanou tvář s velkým orlím nosem a malýma očima posazenýma z jeho obou stran blízko sebe. Tak jsem ho viděl já. Nicméně, stalo se, že nebohý Arthur Paget, jenž do své předčasné smrti vytvořil všechny původní ilustrace, měl mladšího bratra, jehož jméno znělo tuším Harold, a ten mu při kresbách Holmese posloužil jako model. Výraznější, ale nijak hezký Sherlock tak byl nahrazen pohledným Haroldem a z hlediska mých čtenářek to snad bylo dobře. Divadelní zpracování pak již vycházela z otištěných ilustrací. V době, kdy se příběhy objevily, pochopitelně ještě neexistoval film, a když se pak začalo debatovat o autorských právech a Francouzská společnost mi za ně nabídla slušný obnos, připadal jsem si jako nálezce pokladu a rád jsem souhlasil. Později jsem je zase musel odkoupit zpět a zaplatit přesně desetkrát tolik, co jsem za ně dostal, takže obchodní bilance dopadla katastrofálně. Ale teď jimi disponuje Stoll Company, roli Holmese dostal Eille Norwood, a tak nakonec všechny ty výdaje stály za to. Od té doby vstupuje na scénu jako představitel Holmese Norwood, který si získal přízeň londýnského obecenstva. Má tu vzácnou vlastnost, jíž se říká kouzlo osobnosti; donutí vás pozorně sledovat herce dokonce i tehdy, když vůbec není v akci. Jeho zádumčivý pohled vyvolává očekávání a mimoto se dokáže jedinečně namaskovat. Na filmech mi vadí jen to, že ukazují telefony, automobily a další luxusní zboží, o kterém se viktoriánskému Holmesovi ani nesnilo.[89] Lidé se mě často ptají, zda při psaní již dopředu vím, jak každý Holmesův příběh skončí. Samozřejmě že ano. Člověk by stěží mohl kormidlovat loď, kdyby netušil, kterým směrem leží jeho cíl. Nejdříve musíte mít nápad.[90] Pokud tedy máte ústřední myšlenku, musíte ji nějak zastřít a položit důraz na vše, co by mohlo problém vysvětlit jinak. Holmes však dokáže všechny alternativy odhalit jako klamné a za více či méně dramatických okolností vždy dojít ke správnému řešení pomocí kroků, jež dokáže popsat a obhájit. Své schopnosti demonstruje tím, co dnes Jihoameričané nazývají „sherlockholmitos“, tedy drobnými bystrými dedukcemi, jež často nemají nic společného s danou věcí, ale obecně působí na čtenáře svou rafinovaností. Stejného účinku je dosaženo i jeho příležitostnými narážkami na jiné případy. Jen Bůh ví, kolik titulů jsem takto mimovolně zmínil a kolik čtenářů mne zapřísahalo, abych ukojil jejich zvědavost ohledně „Rigoletta a jeho ohavné ženy“, „Případu unaveného kapitána“ nebo „Podivného zážitku rodiny Pattersonových na ostrově Uffa“. Jednou či dvakrát, jako tomu bylo v případě Druhé skvrny[91] jež podle mého mínění patří mezi moje nejpovedenější povídky, jsem titul použil několik let předtím, než jsem k němu dopsal skutečný příběh. Některé příběhy spustily celou lavinu otázek přicházejících ze všech světových stran. Ve Škole v Priory Holmes mimovolně poznamenává, že ze stopy bicyklu na vlhké půdě lze vyčíst, kterým směrem bicykl jel. Proti tomu jsem obdržel tolik protestů, od lítostivých až po vzteklé, že mne to donutilo vyjet si na bicyklu, abych si to osobně ověřil. Domníval jsem se, že směr jízdy lze zjistit díky tomu, že zadní kolo vždy překrývá dráhu kola předního, což je zjevné především v místech, kde cyklista zatáčí. Zjistil jsem však, že pravdu měli pisatelé oněch dopisů a nikoli já, neboť stopa byla stejná, ať kolo jelo kterýmkoli směrem. Ale skutečné řešení této otázky bylo daleko jednodušší, neboť na zvlněném terénu zanechávají kola hlubší stopu cestou do kopce a mělčí stopu cestou dolů, a tak jsem Holmesův úsudek přece jen obhájil. Občas jsem se ocitl na opravdu tenkém ledě, když jsem totiž při psaní riskoval pro nedostatek znalostí daného prostředí. Například jsem nikdy nezávodil v dostizích, a přece jsem měl dost drzosti, abych napsal Stříbrného lysáčka,[92] jenž je celý postaven na pravidlech výcviku a dostihů. Příběh samotný je v pořádku a Holmes byl zřejmě také ve špičkové formě, ale má vlastní nevědomost bije do očí. V jednom sportovním časopise jsem si pak přečetl skvělou a zcela zdrcující kritiku, kterou napsal někdo, kdo dané prostředí na rozdíl ode mne dobře znal. Pisatel zde přesně uváděl, jakým trestům by se nevyhnuly postavy mého příběhu, kdyby jednaly tak, jak jsem popisoval. Polovina z nich by skončila ve vězení a druhá by měla navždy zakázán vstup na každou dostihovou dráhu. Nicméně, s detaily jsem si nikdy hlavu příliš nelámal a člověk občas musí suverénně prosazovat svou. Když mi kdysi jeden redaktor znepokojeně napsal: „Na této trati žádné dvoje koleje nevedou,“ odpověděl jsem mu: „Jedny jsem si přimyslel.“[93] Naopak jsou případy, kdy je přesnost důležitá. Nechci se k Holmesovi, který je mi v mnoha směrech dobrým přítelem, v žádném případě zachovat nevděčně. Pokud mne kdy začínal unavovat, bylo to proto, že jeho postava je tak monotónní. Je pouze strohou kalkulačkou a cokoli, co by ho jen trochu oživilo, by prostě oslabilo zamýšlený účinek. A tak je třeba rozmanitost příběhů založit na dobrodružnosti a zahuštění děje. Rád bych pár slov řekl také o Watsonovi, který v celých sedmi svazcích[94] neprojeví ani kapku humoru a nevysloví jediný žert. Pokud chce člověk vytvořit skutečnou postavu, musí vše podřídit její úloze a mít na paměti Goldsmithovu kritiku Sama Johnsona,[95] že „nechává rybičky mluvit jako velryby“. […] Nemyslím, že bych si kdy uvědomoval, jak skutečnou a živoucí postavou se Holmes stal pro naivnější čtenáře, dokud jsem se nedozvěděl o oné milé příhodě s vyhlídkovým autobusem francouzských školáků, kteří na otázku, co chtějí vidět v Londýně jako první, odpověděli jednohlasně, že prý dům pana Holmese na Baker Street. Mnoho lidí se mě ptá, který dům to je, ale já mám dobré důvody k tomu, abych tuto otázku nechal nezodpovězenou.[96] Určité příběhy založené na postavě Sherlocka Holmese, nemusím říkat, že jde o podvrhy, se tisknou pořád dokola a objevují se v neměnných intervalech s pravidelností komety. Mezi ně patří případ fiakristy, který mne měl údajně vézt do nějakého pařížského hotelu. „Doktore Doyle,“ zvolal a upřeně se na mě zahleděl, „jak se tak na vás dívám, byl jste ještě nedávno v Konstantinopolu. Dále mám důvod se domnívat, že jste bydlel v Budě, a taky jsem si všiml, že jste se zdržoval nedaleko Milána.“ „Skvělé. Pět franků, když mi prozradíte, jak jste na to přišel.“ „Podle nálepek na vašem kufru,“ řekl vtipný drožkář. Jiná taková trvalka vypráví o ženě, která se prý obrátila na Sherlocka Holmese se žádostí o radu. „Jsem z toho celá pryč, pane. V jediném týdnu se mi ztratil klakson, kartáč, krabice golfových míčků, slovník a zouvák. Můžete mi to vysvětlit?“ „Nic jednoduššího, madam,“ odpověděl Sherlock. „Z toho jasně vyplývá, že váš soused chová kozu.“ A pak ještě třetí o tom, jak přišel Sherlock do nebe a díky svým pozorovacím schopnostem okamžitě pozdravil Adama, ale pointa je snad až příliš anatomická, než abych ji tu dál rozváděl. Předpokládám, že každý autor dostává spoustu podivných dopisů. Já tedy určitě. Hodně jich přicházelo z Ruska. Pokud byly psány rusky, musel jsem je odložit, ale pokud byly v angličtině, patří dnes k největším zvláštnostem mé sbírky.[97] Jedna mladá dáma začínala všechny své epištoly oslovením „pane náš“. Jiná svou zdánlivou prostotou maskovala značnou vychytralost. Napsala mi z Varšavy, že je již dva roky upoutána na lůžko a mé romány prý byly jedinou její… atd., atd. Byl jsem tímto lichotivým vyznáním natolik dojat, že jsem té dobré churavé ženě okamžitě poslal několik svých podepsaných výtisků, abych její sbírku obohatil. Avšak zcela náhodou jsem téhož dne potkal jednoho přítele spisovatele, jemuž jsem se s tou dojemnou příhodou svěřil. S cynickým úsměvem vytáhl z kapsy dopis stejného znění. Jeho romány jí prý byly také po celé dva roky jedinou… atd., atd. Netuším, kolika jiným autorům ta dáma napsala, ale pokud její korespondence směřovala do několika zemí, mohla si pořídit docela zajímavou knihovnu. Zvyk oné mladé Rusky oslovovat mne v dopisech „pane náš“ však překonala podobná příhoda přímo zde v Anglii, jež se váže k tématu tohoto článku. Krátce poté, co jsem byl povýšen do rytířského stavu,[98] obdržel jsem od jednoho obchodníka šek, který byl po obchodní stránce v každém ohledu zcela v pořádku, až na jednu maličkost, že byl vypsán na sira Sherlocka Holmese. Myslím, že umím přijmout žert stejně dobře jako mí bližní, ale v tomto případě se mi takový humor nezdál být na místě, a proto jsem mu odpověděl dosti strohým dopisem. Nato za mnou do hotelu přijel velice úslužný prodavač, jenž vyjádřil svou lítost nad omylem, k němuž došlo, ale přitom stále dokola opakoval: „Ujišťuji vás, pane, že to bylo v dobrém úmyslu.“ „Jak to myslíte, ‚v dobrém úmyslu‘?“ zeptal jsem se. „Inu, pane, kolegové v obchodě mi řekli, že jste byl povýšen do rytířského stavu a že když je někdo povýšen do rytířského stavu, změní si jméno, a vy jste si prý vybral toto.“ Nemusím doufám zdůrazňovat, že moje rozmrzelost byla rázem ta tam a že jsem se od srdce zasmál stejně jako jeho kolegové, kteří nejspíš číhali někde za rohem. […] Několik záhad, s nimiž jsem měl co dělat ve skutečném životě, se velice podobalo těm, na nichž jsem nechal Holmese demonstrovat své dedukční schopnosti. Za všechny snad mohu uvést jeden případ, kdy se mi podařilo napodobit metody onoho pána se značným úspěchem. Šlo o následující záležitost. Jakýsi muž zmizel. Vybral ze svého účtu zůstatek čtyřiceti liber, jež měl prokazatelně u sebe, a vzniklo podezření, že byl kvůli nim zavražděn. Naposledy byl viděn v jednom velkém hotelu v Londýně, kam toho dne přijel z venkova. Večer zašel na kabaretní představení, odtamtud odešel přibližně v deset hodin, vrátil se k sobě do hotelu, převlékl se z večerních šatů, jež byly druhého dne nalezeny v jeho hotelovém pokoji, a prostě zmizel. Nikdo jej neviděl hotel opouštět, ale host z vedlejšího pokoje tvrdil, že ho v noci slyšel po pokoji chodit. Uplynul týden a policie dosud nic nezjistila, když jsem byl o posouzení případu požádán já. Kam se ten muž poděl? To byla veškerá fakta, která mi sdělili jeho příbuzní z venkova. Pokusil jsem se na celou záležitost podívat očima Sherlocka Holmese a obratem jsem jim napsal, že je zřejmě v Glasgow či Edinburghu. Později jsem si ověřil, že vskutku opravdu do Edinburghu odjel, i když během následujícího týdne odcestoval do jiné části Skotska. Nu a tím bych měl správně líčení této záležitosti ukončit, neboť jak často zjistil doktor Watson, tajemství ztrácí své kouzlo, jakmile je vysvětleno. Čtenář však může časopis v tomto okamžiku odložit a zkusit celou záhadu vyluštit sám; zjistí, jak je to prosté. Má k dispozici všechny údaje, které jsem měl já. Nicméně pro ty, které podobné hlavolamy nelákají, se tu pokusím poukázat na jednotlivé články, z nichž se skládá řetězec tohoto případu. Měl jsem pravda tu výhodu, že jsem byl obeznámen s každodenním provozem v londýnských hotelech – ačkoli se domnívám, že ten se jen nepatrně liší od hotelového provozu kdekoli jinde. Nejdříve bylo nutné se podívat na fakta a oddělit vše, co bylo jisté, od pouhých dohadů. Jisté bylo vše, kromě tvrzení onoho muže, jenž prý v noci slyšel pohřešovaného chodit po pokoji. Jak mohl podobný zvuk rozeznat od ostatních zvuků v tak velkém hotelu? Jestliže tato skutečnost nebyla v souladu s obecnými závěry, lze ji pominout. První prostou dedukcí bylo, že ten muž měl v úmyslu zmizet. Vždyť proč by jinak vybíral všechny své úspory? Musel také z hotelu uniknout během noci. Ale ve všech hotelech je v noci u vchodu portýr, a jakmile jsou dveře zavřeny, bez jeho vědomí nelze hotel opustit. Dveře se zavírají po návratu hostí, kteří si večer vyšli do divadla, řekněme ve dvanáct hodin. Náš člověk proto musel z hotelu odejít před půlnocí. Z kabaretu se vrátil v deset, převlékl si oděv a odešel se svým zavazadlem v ruce. Nikdo jej přitom neviděl. Z toho lze usoudit, že tak učinil v době, kdy byla hotelová hala plná vracejících se hostů, tedy mezi jedenáctou a půl dvanáctou. Po této hodině, přestože dveře jsou stále otevřené, již přichází a odchází jen malý počet lidí, proto by byl se svým velkým kufrem jistě zpozorován. Když jsme se tedy na základě ověřených informací dostali až sem, musíme si nyní položit otázku, proč by měl muž, který hodlá zmizet, opouštět hotel v takovou hodinu. Pokud by se chtěl ukrýt někde v Londýně, nemusel se v hotelu vůbec ubytovávat. Jestliže se tak stalo, měl zřejmě v úmyslu odjet vlakem. Jenže člověka, jenž vystoupí v noci z vlaku na nějakém malém provinčním nádraží, si velmi pravděpodobně někdo všimne, takže si může být téměř jistý, že jakmile se v novinách objeví zprávy o jeho zmizení s jeho popisem, nějaký strážný či nosič si na něj vzpomene. Cílem jeho cesty tedy bude nějaké větší město, kam dorazí již za světla, nějaká konečná stanice, kde vystupují i všichni ostatní cestující a kde se může snadno ztratit v davu. Když otevřeme jízdní řád a zjistíme, že kolem půlnoci z Londýna odjíždí skotské rychlíky do Edinburghu a Glasgowa, je cíl jasný. Pokud jde o jeho večerní oblek, pak skutečnost, že jej nechal v hotelu, nasvědčuje tomu, že měl v úmyslu dát se na takovou životní dráhu, která žádnou společenskou uhlazenost nevyžaduje. I tato dedukce se ukázala být správná. Uvádím zde ten případ, abych dokázal, že obecné principy logiky zastávané Holmesem mají i ve skutečném životě praktické využití. Jindy, v případě dívky zasnoubené s mladým cizincem, jenž vzápětí zmizel, jsem byl pomocí podobné dedukce schopen zcela přesvědčivě zjistit, kam utekl, i to, že nebyl hoden jejího citu. Na druhé straně jsou tyto polovědecké metody v některých případech až příliš těžkopádné a pomalé ve srovnání s pravda méně kultivovaným přístupem starého praktika. Aby to nevypadalo, že opěvuji jen sám sebe či pana Holmese, přiznávám, že když došlo ke vloupání do vesnického hostince, stojícího co by kamenem dohodil od mého domu, měl místní strážník, prost jakýchkoli teorií, viníka již dávno za mřížemi, zatímco já se ve svých dedukcích dobral teprve k tomu, že pachatel byl levák s botami podraženými cvoky. Nezvyklé či dramatické efekty, jež jsou nezbytným doplňkem příběhů Sherlocka Holmese, mu popravdě velkou měrou napomáhají v řešení případů, ale skutečně nejděsivějšími případy jsou takové, kde není naprosto čeho se chytit. Slyšel jsem v Americe o jedné takové záhadě, jejíž rozluštění by rozhodně představovalo tvrdý oříšek. Jistý pán, žijící bezúhonným životem, jenž si se svou rodinou vyšel na večerní nedělní procházku, si náhle vzpomněl, že doma zapomněl hůlku. Vrátil se pro ni do domu, jehož dveře byly dosud otevřené, zatímco rodina na něj čekala venku. Již nikdy odtud nevyšel a do dnešního dne nikdo netuší, kam se poděl či co se mu přihodilo. Toto byl zcela jistě jeden z nejpodivuhodnějších případů, o jakém jsem ve skutečném životě slyšel. O dalším nezvyklém případu mi napsal jistý význačný londýnský vydavatel. Ten měl mezi svými zaměstnanci také vedoucího oddělení, jemuž budeme říkat Musgrave. Byl to pracovitý člověk, který se nevyznačoval ničím zvláštním. Pan Musgrave zemřel a několik let po jeho smrti přišel do redakce dopis na jeho jméno. Bylo na něm poštovní razítko jednoho turistického střediska v západní Kanadě a na obálce stálo „Důvěrné“. V redakci obálku samozřejmě otevřeli, neboť o žádných jeho příbuzných neměli jakékoli zprávy. Uvnitř byly jen dva čisté archy papíru. Mohu ještě dodat, že dopis byl na adresu redakce poslán doporučené. Vydavatel, který si s dopisem nevěděl rady, mi jej poslal a já čisté archy papíru podrobil všem možným chemickým i teplotním testům, avšak bez výsledku. Kromě toho, že se rukopis na obálce jevil jako ženský, nebylo možno zjistit zhola nic. Tato záležitost byla a zůstává neřešitelnou záhadou. Skutečnost, že pisatel měl v úmyslu sdělit panu Musgraveovi něco tak tajného a přitom neměl tušení, že ten člověk je již několik let mrtev, je opravdu nepochopitelná – stejně jako to, že mu doporučenou poštou poslal pouze čisté archy papíru. Mohu jen dodat, že jsem při chemickém testování oněch papírů nespoléhal pouze sám na sebe, ale svěřil jej skutečnému odborníkovi, přesto však bez jakéhokoli výsledku. Jako případ to byl neúspěch – a to zcela drtivý. Pan Holmes byl vždy snadným terčem pro nejrůznější vtipálky a tak mi docházela celá řada smyšlených případů různého stupně důmyslnosti, označených karet, tajemných varování, šifrovaných zpráv a jiná podivná korespondence. Při jedné příležitosti mi byl při vstupu do sálu, kde jsem se měl zúčastnit amatérské soutěže v kulečníku, předán balíček, který tam pro mě někdo nechal. Když jsem jej otevřel, našel jsem uvnitř kus obyčejné zelené křídy, jaká se používá při kulečníku. Ta příhoda mne pobavila, vložil jsem ji do kapsy u vesty a při hře si jí křídoval tágo. Používal jsem ji i nadále, až jednoho dne, o mnoho měsíců později, když jsem jí opět potíral špici tága, povrch křídy se propadl a já zjistil, že je dutá. Z takto odhalené dutiny jsem potom vytáhl malý proužek papíru se slovy: „Pro Sherlocka Holmese od Arsèna Lupina.“[99] Považte, o jakého muselo jít nadšence, když si dal práci s podobným žertem! Jedna ze záhad, s níž se na pana Holmese lidé obrátili, byla spíše okultní povahy, a tudíž nad jeho síly. Uvedená fakta jsou nanejvýš pozoruhodná, přestože nemám jediný důkaz o jejich pravdivosti, kromě toho, že ona dáma psala velmi naléhavě a uvedla jak své jméno, tak svou adresu. Tato žena, již budeme nazývat paní Seagraveová, dostala darem zvláštní starý prsten ve tvaru hada ze zašlého zlata. Každou noc před spaním si jej sundávala z prstu. Jedné noci si jej však sejmout zapomněla a zdál se jí strašný sen, v němž se snažila ze sebe setřást jakési běsnící stvoření, které jí zatínalo zuby do paže. Když se probudila, ještě cítila bolest v paži a druhý den se jí na ruce objevil otisk dvou řad zubů s jedním chybějícím zubem v dolní čelisti. Stopy po zubech měly na jinak neporušené kůži podobu modročerných podlitin. „Netuším, jak jsem přišla na to, že ten prsten s tím má co společného, ale rozhodně se mi natolik zprotivil, že jsem jej navlékla na prst až po několika měsících, když jsem odjela na jakousi návštěvu.“ Abych to vyprávění zbytečně neprodlužoval, stalo se totéž a ta dáma celou věc vyřešila tím, že prsten zahodila do rozžhaveného popela. Tento podivuhodný příběh, který se podle mého soudu skutečně stal, nemusí být tak nadpřirozené povahy, jak se zdá. Je známo, že u některých subjektů má silný duševní prožitek i své tělesné důsledky. Velmi živý zlý sen o tom, že vás někdo kouše, může vskutku způsobit, že se vám na těle objeví stopy po kousnutí. Takové případy jsou v medicíně popsány. Druhý sen mohl být samozřejmě již jen podvědomou reakcí na ten první. Nicméně, jde o velmi zajímavou drobnou záhadu, ať již okultní či materiální povahy.[100] Přirozeně, že mezi záhady, jež byly panu Holmesovi předkládány, patřily i ukryté poklady. K jednomu takovému případu se váže i zde uvedený nákres. Týká se lodi Východoindické společnosti, jež ztroskotala na jihoafrickém pobřeží roku 1782. Kdybych byl mladší, vážně bych se zabýval myšlenkou osobně tam zajet a tu záležitost prošetřit. Loď přepravovala pozoruhodné bohatství, včetně, jak jsem přesvědčen, zlatých korunovačních klenotů z Dillí. Existuje domněnka, že korunovační klenoty leží někde na dně blízko pobřeží a že tato mapa označuje místo, kde loď ztroskotala. Každá loď Východoindické společnosti v té době měla svůj vlastní signalizační kód a předpokládá se, že ona tři znamení nalevo představují signály trojramenného semaforu. Ve starých listinách společnosti by snad dodnes bylo možno nalézt nějaké záznamy o jejich smyslu. Kruh napravo určuje světové strany. Větší polokruh napravo dole může představovat oblý okraj útesu či skály. Čísla nad ním jsou pravděpodobně stupně pro určení polohy bodu X, kde má být poklad potopen. Bod X má zřejmě ležet 186 stop ve směru určeném stupněm 4. Ke ztroskotání lodi došlo na opuštěné části pobřeží, ale byl bych překvapen, kdyby se do luštění této záhady někdo dříve či později nepustil[101] – a vlastně už teď (1923) míří k tomuto cíli jedna malá společnost. Sto let Sherlocka Holmese LLOYD ROSEOVÁ Lloyd Roseová je divadelní recenzentkou Washington Post a členkou Příležitostných malých detektivů z Baker Street. Napsala román The City of the Dead (Město mrtvých), v němž vystupuje doktor Who, a jeden díl seriálu Homicide: Life on the Street (Homicide: Život na ulici). Zhruba dvacet minut po začátku Skandálu v Čechách, první z holmesovských dramatizací ve studiu Granada TV, se Jeremy Brett zasměje. Smích je docela na místě – Holmesův zákazník, český král, ze sebe dělá blázna – ovšem k té situaci se jaksi nehodí. Je nečekaný a příliš hlučný. Brett zvrátí hlavu dozadu a ukáže zuby. Když ho Watson předtím poučoval o nebezpečích, která s sebou nese užívání kokainu, vydával Holmes krátká nervózní znepokojivá uchechtnutí, kdežto tento smích prozradil veřejnosti celou pravdu. Jak mi na druhý den řekl jeden můj přítel, komediální herec: „Není báječný? On je šílený!“ Se Sherlockem Holmesem se setkáváme už přes století.[102] Za tu dobu ho nejrůznější ctitelé i pomlouvači dokázali všelijak využít: vidíme ho v reklamě na kdeco od skotské po Postum, odkazy k němu najdeme v desítkách detektivních románů, mihne se v prvním zpěvu Nabokovova Bledého ohně, objevuje se ve stovkách her, filmů a televizních inscenací. Příběh Sherlocka Holmese, i když se poprvé objevil ve viktoriánské éře, se stal součástí popkultury a je do značné míry příběhem herců, kteří v roli Holmese vystoupili. William Gillette přispěl dlouhou zahnutou pěnovkou – což je jeden z hlavních prvků trojjediné holmesovské ikonografie, to jest lupy, dýmky a lovecké čepice – když zjistil, že není schopen odříkávat text a zároveň tisknout v zubech nějaký jiný druh dýmky. O loveckou čapku se zase postaral Sidney Paget. Jen lupu vymyslel přímo Conan Doyle. Gillette inspiroval Fredericka Dorra Steela, který vycházel při svých kresbách z jeho fotografií. Tak se stalo, že jeho Holmes má nevhodně pravidelnou tvář, výraznou bradu a pronikavé oči jako hrdina nějakého melodramatu z dob němého filmu. Steele měl silné umělecké cítění a ilustrace jsou po stránce formální opravdu dobré, ale jeho tvrdý, sportem vypracovaný Holmes, v jehož postojích se projevuje jistá dravost, působí až příliš americky. Steelovy ilustrace se ve skutečnosti k příběhům nehodí, a když se filmaři začali ve dvacátých letech 20. století o Holmese vážně zajímat, herci i atmosféra nahrávali spíš Pagetovi než Steelovi. Pokud jde o techniku, Sidney Paget Steelových uměleckých kvalit nedosahoval. Jeho obrázky nejsou zdaleka tak dobře prokreslené. Byl ovšem vydán na milost a nemilost několika rytcům, z nichž někteří svou neobratností připravili jeho práce o jemnost a přesnost. Co však jeho ilustracím chybí z hlediska čistě uměleckého, to vynahrazuje tím, jak dokáže vystihnout vlídnou a humornou stránku příběhů spolu s životností a výstředností hlavní postavy. Jeho Holmes se hrbí v křesle, vrhá se s lupou k zemi, připaluje si dýmku od řeřavého uhlíku přidržovaného krbovými kleštěmi, zaklání hlavu a zavírá oči, aby se s lehký úsměvem na rtech oddal poslechu hudby. Leží zkroucený na pohovce, přemýšlí, odřenou čepici zavěšenou na židli, vidí v ní informace, které jeho společníku Watsonovi unikají, a tím ho vyvádí z míry. Ani Watson na obrázku nechybí, vážně zírá na čepici a naprosto neschvaluje Holmesovo netečné hloubání. Tak jako Holmes Conana Doyla je i ten Pagetův neklidný a bystrý, uhlazený, ale netrpělivý a na hloupého zákazník či natvrdlého policejní detektiva pohlíží se zdvořilou, ale špatně skrývanou ironií. Pagetovi seděl modelem jeho bratr Walter. Podle něho vytvořil sice pohlednější postavu, než jakou měl na mysli Conan Doyle, ale zdaleka ne tak výrazný idol, jaký představoval hrdina Steelův. Paget nám zanechal portrét Holmese s jeho vpadlými tvářemi a vysokým čelem, s ustupující linií vlasů a nápadným orlím nosem. Zkrátka a dobře, jeho podobizna odpovídá vzhledu Basila Rathbona. Ten se stal novým ztělesněním Holmese pro generace, které se narodily příliš pozdě, než aby viděly Gilletta, a protože hrál v nejúspěšnější řadě holmesovských filmů, spojuje svou představu o Holmesovi většina lidí právě s ním až dodnes. Filmy, ve kterých Rathbone hrál, nemají s příběhy Conana Doyla mnoho společného a s výjimkou prvních dvou se odehrávají za druhé světové války. Holmes tam pobíhá v měkkém plstěném klobouku a bojuje proti nacistům. Navíc přebírají zápletky z melodramatických seriálů – Holmes se často ocitá v ohrožení, je spoutaný nebo se dostává do velmi riskantních situací. U Conana Doyla se s ničím takovým nesetkáme; u něj se totiž násilí omezuje jen na spáchané zločiny a dojde k němu zpravidla ještě dřív, než se Holmes objeví na scéně. Sem tam sice přiloží k hlavě nějakého darebáka pistoli, dvakrát se pustí do pěstního souboje, jednou na něj pachatel zaútočí nožem a jednou ho zbijí najatí rváči, ale to vše má jen předvést, jak dokáže čelit nebezpečí. Jede sice do Reichenbachu vstříc možnému konci, pevně odhodlán svést s Moriartym boj na život a na smrt, ale Conan Doyle se s ním loučí se vší parádou a docela se při té příležitosti překonává. V Doylových příbězích se děj nese spíše v rovině duchovní, ale i když zní celkem logicky, že film ve své touze po napínavém ději sáhne v nouzi po osvědčených melodramatických postupech, k nejlepším momentům holmesovských filmů se řadí rovněž nedějové, třeba když se Rathbone obrací ke svému nepříliš důvtipnému Watsonovi a chrlí na něj sled těžko pochopitelných dedukcí, aby mu vysvětlil, jakým způsobem zločin vyřešil. Rathbone – upjatý, až skoro pedantický Holmes, je v těchto scénách neodolatelný – odsekává slabiky a pálí jimi do Watsona jako z kulometu. To patří k oblíbeným Holmesovým zábavám a tak to také Doyle vložil do svých příběhů. Holmes je tak inteligentní, až je směšný. Ty jeho rychlopalné série dedukcí opravdu nelze brát vážně, ale baví nás a přivádějí k úžasu. Vynoří se odkudsi zcela nepředvídaně a rozmetají naše očekávání – jsou hravé. Krom toho mají v sobě něco neskutečného, jako by Holmes vystupoval nikoli ze stránek Doylových detektivek, nýbrž z Alenky v říši divů (ve které, jak si dovedeme představit, by se cítil jako doma, například při rozhovoru s housenkou). Vykládá smysl světa stejně rázně, vtipně a hádankovitě, jako postavy L. Carrolla[103] vykládají jeho absurditu; komický účinek je však týž. Na Holmese si ti, kteří by ho rádi zesměšnili, nepřijdou. Nic vtipnějšího než sám jeho tvůrce už nikdo nevymyslí. Hodí se leda pro láskyplnou parodii; Holmes-narkoman Nicola Williamsona[104] sklízí v Sedmiprocentním roztoku[105] úspěch právě proto, že vychází z Doylových vtipných poznámek, ba dokonce ho předčí. Holmes je tak úžasně bystrý díky tomu, že fetuje, ovšem kokainistu z něho udělal sám Conan Doyle. Jeho Holmes není blázen, samolibý tyran, bisexuál ani dobrácký liberál, a pokud se ho někdo pokusil takhle hrát, jako Peter Cook, Frank Langella, Robert Stevens či Christopher Plummer (abychom dodrželi pořadí), ztroskotal. Jmenovaní sice neurazí, ale jsou prostě mimo. Někteří herci jako by nechápali. Holmesův charakter je velmi přesně vymezen; herec, který roli studuje, může uspět jedině tehdy, když dodržuje pravidla, která stanovil Doyle. Peter Cushing se v mnoha ohledech pro tu roli nehodí (ačkoli je to jeho portrét, který v současné době zdobí vývěsní štít Hospody Sherlocka Holmese v Londýně), zato však dokonale vystihl Holmesovy podivínské způsoby tím, jak vpadal doprostřed konverzace, ale místo tématu sledoval jen své vlastní překotné myšlení. Paxton Whitehead v Krvavé přísaze[106] hrál Holmese moralistu, který je i přes své skeptické názory zastáncem královny a britského impéria. Nicholas Rowe vycházel zřejmě z knížek vydaných v Mladém Sherlocku Holmesovi, jež představovaly ve viktoriánské éře chlapeckou četbu; štíhlý, s klidným soustředěným pohledem ukázal Holmesovu intelektuální izolaci a osamělost. Rowe chápal roli stejně romanticky jako John Woods z Královské shakespearovské společnosti, která znovu nastudovala Gillettova Sherlocka Holmese. V pochvalných kritikách byl hodnocen slovy jako „posedlý a bezcitný“. To vůbec není v rozporu s tím, co napsal Gillett. Když mu Watson dělá obvyklé kázání o nebezpečí kokainu a důrazně varuje, že to bude Holmesova smrt, Holmesovi je to jedno. Život ho nudí. To je Conan Doyle dovedený ad absurdum: nakonec je Holmes příliš inteligentní na to, aby žil. Ovšem to byla Gillettova póza, to on se chopil příležitosti zahrát si existenciální znuděnost. Do textu však zasahoval také Doyle (nevíme, do jaké míry), a tak jeho pojetí vlastně neodporovalo ani tomu, co napsal Conan Doyle. V poznámkách ke Studii v šarlatové mluví Conan Doyle o Holmesovi jako o „Sherrinfordu Holmesovi“ a za tímto jménem následují obraty „pravidla důkazního řízení před soudem… rezervovaný… mladík s ospalým pohledem – filozof – sběratel vzácných houslí… Amati… chemická laboratoř… můj příjem činí čtyři sta ročně… jsem detektivní poradce“; „takový jako já je na světě jen jeden,“ bude Holmes tvrdit Watsonovi, jak vyplývá z posledního výroku, jenomže Holmes ze Studie v šarlatové není úplně stejný jako ten chlapík, který se z něho stal v Podpisu čtyř a jímž pak zůstává ve všech ostatních povídkách. Zatím je nezkušený, a třebaže má obdivuhodné znalosti, není rozhodně ještě génius; spíš připomíná bystré, trochu svéhlavé dítě, které si střílí ze svých rodičů, to jest z policie. (Conan Doyle psal román ve svých sedmadvaceti letech a Holmes byl zřejmě ve stejném věku.) Conan Doyle zatím nepozoruje Holmese Watsonovýma očima; aby nám Holmese přiblížil, dělá z Watsona pouhého zapisovatele Holmesových úspěchů a jeho prostřednictvím se dovídáme, jak Holmes vypadá. Zatím se Holmes ještě nezabydlel ve spoustě drobných domáckých zvyklostí, jež mu dodávají tak zvláštní hodnověrnosti. Bez těchto všedních podrobností jsou jeho dedukce sice oslnivé, ale nepříliš přesvědčivé, vypovídají spíše o autorově obratnosti než o mimořádné genialitě postavy. I ono pověstné první přivítání „Vy jste byl v Afghánistánu“ působí trochu jako salonní trik. Přece tu však už najdeme místo, v němž Conan Doyle zaostří Watsonovu pozornost na Holmese s fotografickou přesností, kterou uplatnil s takovým účinkem později: Když dostal záchvat pracovitosti, byl neuvěřitelně pilný, někdy však nastala reakce a pak celé dny ležel v obývacím pokoji na pohovce. Od rána do večera nepromluvil snad jediné slovo a jediným svalem nepohnul. Přitom měl v očích tak zasněný a nepřítomný výraz, jako by požil nějakou omamnou látku. To však bylo jen zdání. Žil velmi střídmě a byl to opravdu slušný člověk.[107] Jak každý čtenář Doylových příběhů ví, Watson se, jako ostatně obvykle, zase mýlil. O tři roky později začíná Podpis čtyř takto: Sherlock Holmes si vzal z rohu krbové římsy svou lahvičku a z pěkného marokénového pouzdra vyňal injekční stříkačku. Dlouhými nervózními bílými prsty nasadil tenkou jehlu a na levé ruce si vyhrnul rukáv košile. Chvilku zamyšleně hleděl na šlachovité předloktí a zápěstí, poseté a zjizvené nesčetnými vpichy injekční jehly. Posléze vbodl ostrý hrot pod kůži, stlačil malý píst a s hlubokým, spokojeným povzdechem se zvrátil do křesla se sametovým potahem.[108] Právě s touto injekční jehlou Sherlock Holmes, literární legenda – narkoman, génius a bohém, marnivý, arogantní, vtipný, chladnokrevný, hluboce morální, vždy o krok před méně schopnými smrtelníky – vstupuje na scénu. Literární styl Conana Doyla se tu vyznačuje podivuhodnou jistotou a skoro až hypnotickou představivostí, jako by šlo o začátek filmu. (Snad právě tento filmový ráz je jeho nejsilnější stránkou, a co je ještě zajímavější, že své postupy rozvinul dřív, než se filmařům samotným podařilo dospět k něčemu takovému, jako je velký detail.) Že udělal z Holmese narkomana, poskytlo možná Conanu Doylovi klíč k tomu, jak dát postavě konečnou podobu. Dál už se nevyvíjí; je prostě hotová. Těžko říct, jak někdy v období mezi roky 1886 a 1890 přišel Conan Doyle na nápad, že bude Holmes brát kokain nebo morfin. Zásadní rozpor mezi Holmesovou letargií a energií, kterou Conan Doyle ve Studii v šarlatové předkládá spíš jako vrozenou než vyvolanou drogami, se stává nejvýraznější složkou postavy. Dokonce ještě ani po Podpisu čtyř nespojuje tento rozpor s kokainem. Ve Spolku ryšavců sledujeme Holmese relaxujícího na koncertě: […] jeho jemně se usmívající tvář a hloubavé zasněné oči tak málo připomínaly Holmese-stopaře, Holmese-nemilosrdného, bystrého a obratného pronásledovatele zločinu, až bylo téměř k nevíře, že jde o jednoho a téhož člověka. V jeho pozoruhodné povaze se střídavě projevovalo dvojí založení a často jsem si říkával, že úžasná přesnost a lstivost je pouze reakcí na poetické zádumčivé nálady, které v něm občas převládly.[109] Zní to jako naivní psychologizování devatenáctého století. Holmesova obrana vlastního zlozvyku je mnohem věrohodnější (a živě napsaná): „Můj mozek se vzpírá ustrnutí,“ řekl. „Dejte mi problémy, dejte mi práci, dejte mi ten nejzáhadnější kryptogram nebo nejsložitější analýzu, a hned budu ve svém živlu. Pak se dokážu vzdát umělých dráždidel. Nenávidím však tupou každodenní všednost. Toužím po duševní námaze.“[110] To je romantická podoba Holmese, kterou mu vtiskl Gillette; on, tak mimořádný talent, potřebuje drogy, aby se chránil před ubíjející hrůzou všednosti. Je to však zároveň Holmes Conana Doyla, a čteme-li jeho povídky dnes o sto let později, může nás napadnout, jestli z něho neudělal narkomana proto, že si nevěděl rady s postavou, která nesla všechny příznaky toho, co se dnes nazývá maniodepresivní psychózou. Conan Doyle zaujímá k Holmesovi zvláštní postoj, těžko ho přesně pojmenovat, ještě těžší ho pochopit. Když cítil, že se díky úspěchu svého výtvoru ocitl v pasti, svrhl ho do hlubin vodopádu a nechal ho tam ležet osm let, dokud (ale to až poté, co se k němu vrátil v Psu baskervillském) ho znovu nevzkřísil a nepsal o něm dál následujících pětadvacet let. O tom, jaká pozornost je věnována jeho detektivním příběhům na úkor jeho ostatních prací, často vtipkoval. „Jsem přesvědčen, že kdybych se byl nikdy nezmínil o Holmesovi, který zastínil má důležitější díla, bylo by dnes mé postavení v literatuře mnohem významnější,“ napsal v roce 1923. A o své Bílé společnosti, historickém románu z roku 1889, prohlásil: „Srdce mi říkalo, že kniha bude žít a dá zazářit našim národním tradicím.“ Ačkoli však dosáhla za života Conana Doyla padesáti vydání, ožije Bílá společnost dnes jen tehdy, když se čtenáři jeho detektivek ke svému téměř zaručenému zklamání (Anthony Burgess je pozoruhodnou výjimkou) rozhodnou zkusit některý z jeho historických románů. Zjistí totiž, že to v nich skřípe, chybí jim fantazie, jsou sentimentální a zastaralé; nakonec, co vlastně zbude z holmesovských příběhů, když z nich odstraníte Holmese? Je matoucí, ba téměř zavádějící číst, jak Conan Doyle hodnotí zmíněné příběhy nikoli na základě jejich detektivního hrdiny, nýbrž na základě jejich zápletek. „Kdybych se někdy přiklonil k názoru, že už mě unavuje [Holmes], tak z toho důvodu, že jeho postava nepřijímá žádné světlo ani stín. Je to počítací stroj, a přidáte-li k němu cokoli jiného, jen tím oslabíte účinek. Čili mnohotvárnost těch příběhů musí spočívat na napínavosti a hutnosti zápletek.“ Ovšem právě zápletky jsou, až na občasné výjimky (výstřední Spolek ryšavců nebo gotický Pes baskervillský, které původně vůbec nebyly koncipovány jako holmesovské), Doylovým nejslabším místem. „Conan Doyle se dopustil chyb, jež některé z jeho příběhů naprosto znehodnotily,“ napsal Raymond Chandler v Prostém umění vraždy[111] „ale byl průkopníkem a Sherlock Holmes, to je především jistý postoj a pár desítek řádků nezapomenutelných dialogů.“ Chandler, jehož vlastní zápletky jsou tak složité, že vás jejich smyčky málem rdousí, se sice vyjádřil s jistou nadřazeností, ale v podstatě má pravdu. Co nám z holmesovských příběhů utkví v paměti, je Holmes. Dějové zápletky slouží stejnému účelu jako ve filmech Freda Astaira; hlavní postava v nich předvádí, co umí. Léta potom, co je člověk četl, splývá mu ve vzpomínkách sled známých scén: Holmes s dýmkou v ústech zkroucený v křesle před krbem, proti němu Watson, zatímco za okny leží dusivá žlutá mlha; Holmes s novinami lenivě natažený na pohovce; Holmes řešící případ přechází s lupou v ruce sem tam, sklání se, leží na břiše; Holmes píchající si drogu; Holmes hrající na housle; Holmes pronášející sardonické poznámky ke snaživému, ale omezenému inspektoru Lestradovi; Holmes tvrdě zasahující proti zločinci. Zápletky jsou tak nejasné, jako ta zdánlivě všudypřítomná mlha, jediný Holmes tu mlhu rozptýlí a situaci vyjasní. Číst jeho příběhy, to je něco jako sledovat němý film s vynikajícím hercem – řekněme s Gishovou nebo Chaplinem – a žasnout, jak uprostřed všeho toho staromódního a někdy směšného, co je obklopuje, působí moderně a bezprostředně, jako by byli našimi současníky. Je snadné vysvětlit Holmesovu životnost. Conan Doyle mu ve svých příbězích věnuje víc pozornosti než komukoli jinému a tato pozornost je velmi specifická. Pasáž, která otevírá Podpis čtyř, není výjimkou; během celého vyprávění ukazuje svou schopnost přesně zachytit, co se děje, právě na postavě Sherlocka Holmese: „Možná že jste udělal chybu,“ poznamenal Holmes a pozvednuv v kleštičkách řeřavý oharek zapálil si jím dlouhou dýmku z třešňového dřeva, kterou si brával místo své hliněné lulky, když se dostal do nálady spíš debatní než přemýšlivé.[112] Nebo: Brzy jsem pochopil, že se chystá prosedět celou noc. Sundal si kabát a vestu, oblékl se do volného modrého županu a začal sbírat po pokoji podušky z postele a polštáře z otomanu a křesel. Sestavil z nich jakýsi východní divan, usadil se na něj se zkříženýma nohama a položil před sebe unci řezaného tabáku a krabičku zápalek. V bledém svitu lampy jsem ho viděl, jak sedí, v ústech svou starou bryerku, oči upřené do prázdna kdesi u stropu a vyfukuje kotoučky modrého kouře, tichý a nehybný ve světle, které ozařovalo jeho pevné orlí rysy. Tak tam seděl, když jsem usínal, a stejně, když mne najednou probudil svým výkřikem a já zjistil, že do pokoje již proudí letní slunce. Holmes držel stále ještě lulku v ústech, kouř se stále vinul vzhůru, pokoj byl plný hustého tabákového dýmu, jen z hromádky řezaného tabáku, kterou jsem včera viděl, nezbylo vůbec nic.[113] Odvádí také skvělou práci, pokud se Holmesových domácích zvyků týče, zvláště ve slavné pasáži z Musgraveského rituálu, v níž Watson kritizuje nepořádnost svého spolubydlícího: Ani já se v tomto ohledu nenechávám příliš svazovat konvencemi. […] Přece jen však znám jistou míru, a když vidím člověka, který si ukládá doutníky do uhláku, tabák do špičky perské trepky a nevyřízenou korespondenci přibodává zavíracím nožem doprostřed dřevěné římsy nad krbem, začínám si připadat jako fanatik pořádkumilovnosti. Vždycky jsem se například domníval, že cvičení ve střelbě z pistole je kratochvíle, která by se měla provozovat výhradně pod širým nebem, a když si Holmes v záchvatu jednoho ze svých zvláštních rozmarů sedl s revolverem a stovkou nábojů do křesla a jal se zdobit protější zeď vlasteneckými iniciálami V. R.,[114] vytvářenými z přesně umístěných zásahů, nemohl jsem se zbavit pocitu, že jak atmosféra, tak vzhled našeho pokoje tímto počínáním příliš nezíská. Náš byt byl stále plný chemikálií a všelijakých kriminalistických relikvií, které se jaksi vždy dokázaly zatoulat na ta nejnepravděpodobnější místa a objevovaly se v misce s máslem nebo někdy i na místech ještě méně žádoucích. Holmes měl hrůzu před zničením jakýchkoli dokumentů, obzvlášť takových, které nějak souvisely s jeho vyřešenými případy, ale přesto se jen jednou, nanejvýš dvakrát do roka dokázal vybičovat k tomu, aby je roztřídil a uspořádal… A tak se jeho papíry měsíc po měsíci střádaly a hromadily, až byly všechny kouty pokoje zavaleny haldami lejster, která za nic na světě nesměla být spálena a která nesměl zlikvidovat nikdo jiný než jejich majitel.[115] O nikom jiném nepíše Conan Doyle tak živě a s takovými podrobnostmi, i když se tomu u několika dalších postav přibližuje: je tu plamenně zrzavý, ale přihlouplý Jabez Wilson ze Spolku ryšavců; bledý obrýlený lepidopterolog a zlosyn Stapleton ze Psa baskervillského; pomalý obtloustlý Mycroft, Holmesův bratr, který kromě svého domova, klubu a kanceláře nikam nevychází, přesto však nějakým záhadným způsobem zastupuje britskou vládu. Výjimečné místo zaujímá profesor Moriarty, Napoleon zločinu, s obličejem „který se bez přestání pomalu podivně komíhá ze strany na stranu jako nějaký plaz“. Jestliže je Frankenstein Mary Shellyové předchůdcem šílených vědců, o nichž se píše už více než sto šedesát let, potom je Moriarty první z moderních zločinných řídících mozků, vládce neřestného podsvětí, které se rozlévá jako stoka pod poklidným měšťáckým povrchem anglické viktoriánské společnosti. Přímo se objevuje pouze v jediné povídce a ve dvou dalších stojí v pozadí: Conan Doyle ho zřejmě stvořil jen kvůli tomu, aby se zbavil Holmese. Přesto je pro většinu čtenářů druhou nezapomenutelnou Doylovou postavou, géniem zla, který zastiňuje génia dobra. Je to postava velmi zdatná, k životu jí stačí jen pár odstavců, příklad toho, co dokáže Conan Doyle, když je opravdu zaujat tématem. Určitě by to popřel, ale při čtení jeho knih se nelze zbavit pocitu, že ti slušní pronásledovaní lidé, kteří prosí Holmese o pomoc, tedy počestní džentlmeni s pevně semknutými rty a půvabně rozrušené dívky, a jejich nesnáze Conana Doyla nudí, že je to výstřednost, která ho fascinuje (a dává jeho prózám život), a že se nejvíc baví a nejlíp se mu píše, když se zabývá svým hrdinou, výstředním podivínem, který má blízko k dickensovské vznešenosti. Vlastní život Conana Doyla, pokud nepočítáme jeho příklon ke spiritismu nedlouho před smrtí, výstřední nebyl. Neměl to příliš snadné. Otec alkoholik skončil v ústavu. První manželka zemřela na tuberkulózu po třinácti letech nemoci, z toho posledních deset let Conan Doyle platonicky miloval ženu, která se pak stala jeho druhou manželkou. Ve druhé světové válce ztratil syna. Žádná z těchto zkoušek ani finanční potíže, které snášel, dokud ho z nich Holmes až po třicítce nevytáhl, ho nezlomila. Nezačal pít ani se nervově nezhroutil, nezacházel špatně s rodinou. „Často se mě ptávali, jestli já sám mám vlastnosti, které připisuji Holmesovi, nebo jestli jsem jen tím Watsonem, na kterého beztak vypadám,“ napsal jednou, a třebaže uznával, že „autor přece nemůže vymyslet postavu úplně mimo své vědomí a vdechnout jí opravdový život, pokud by něco z té postavy neměl v sobě“ (a párkrát řešil případy, které mu předložili, pomocí holmesovských metod a s holmesovskou genialitou), žil jako Watson, na kterého beztak vypadal. Dokonce i spiritualismus pěstoval a hájil tak rozumně, jak jen se něco takového rozumně pěstovat dá. Byl to bezúhonný britský měšťan, spořádaný občan, „nebojácný chlapík“ a podle sdělení svých dětí dobrosrdečný a velkorysý muž oddaný rodině. Jen tu a tam se v jeho díle mihne zvláštní prchavý záblesk něčeho, co má k měšťáctví a spořádanosti daleko, podivný malý amorální šok, který je zřetelně patrný na jeho vztahu k ženským postavám. Holmesovou mizogynií už se zabývali mnozí, zvláště pak členové výhradně pánských holmesovských spolků, protože Holmesův antifeminismus se jim hodí k tomu, aby pod záminkou posvátné úcty k textu znemožnili ženám přístup do svých klubů. Conan Doyle mluví o Holmesově postoji k ženám naprosto otevřeně: „K sexu měl odpor a nedůvěru.“ Ale nechává Watsona, aby dodal, že byl ženám „vždycky galantním protivníkem.“[116] A Holmes je opravdu tak galantní, že můžeme těžko určit, do jaké míry vlastně ženy nemá rád; rozhodně však jeho vztah k nim nikdy nikam nevede. Watson v jednom místě vysvětluje, že pro Holmese, dokonalý logický stroj, znamenala láska „zrnko písku v jemném mechanismu“. Mnohem komičtější vysvětlení Holmesových předsudků lze vyvodit z jeho stížnosti na jednu klientku. „Určitě vám neušlo, Watsone, jak se snažila, aby jí šlo světlo zezadu. Nechtěla, abychom viděli, jak se tváří… Jenomže ženské pohnutky jsou tak nevyzpytatelné! Vzpomínáte si na tu ženu v Margate, kterou jsem podezíral z téhož důvodu. Ta zas neměla vůbec napudrovaný nos – a ukázalo se to jako správné řešení. Jakpak může člověk stavět na tak pohyblivém písku?“ Tento druh mizogynie pro Holmese tak typický není těžké pochopit, protože se místo své tradiční všemohoucnosti najednou ocitá v nezvyklé roli bezradného muže. Ať už má Holmes jakékoli názory na ženy, nejsou to v žádném případě názory Conana Doyla. Na rozdíl od Raymonda Chandlera, který sdílí se svým detektivem Marlowem odpor k ženám až do takové míry, že v šesti ze svých sedmi románů z nich učiní pachatelky zločinu, vytvořil Doyle jen málo ničemnic, a i ty často vzbuzují soucit. Holmesův přijímací pokoj nezdobí ctnostné anglické květinky, nýbrž květy cizokrajné: zpravidla jihoamerické nebo snad řecké či židovské. Předobraz těchto žen „tropického původu i tropické krve“ nacházíme v Záhadě domácnosti strýce Jeremiáše, v povídce, kterou napsal Conan Doyle pro Boy’s Own Paper v roce 1887. Tady je ženou-zloduchem tajemná guvernantka s „kočičím půvabem v každém hnutí“, s půvabem, jaký beznadějně zamilovaný vypravěč nikdy předtím nespatřil „u žádné jiné ženy“. Z tohoto „pohledného snědého“ stvoření se vyklube indická princezna a kněžka Thugů, která stane proti všem zvyklostem jako první žena v čele sekty. Nařídí jednomu ze svých přívrženců, aby zabil člověka, který ji vydírá, což se zdá být docela v pořádku. Jenomže se už předtím dopustila rituálních vražd dvou svých oveček, mladé ženy a malého děvčátka. Navzdory tomu ji vypravěč nejen neodsuzuje, ale i nadále ji považuje za okouzlující, a dokonce o ní nepřestává mluvit jako o „nešťastnici“. To staví povídku, mírně řečeno, na podivnou morální úroveň, která ve srovnání s obvyklou viktoriánskou slušností Conana Doyla působí téměř pohoršlivě. Ke všemu nechává vražedkyni vyváznout; žena prchá do Londýna a odtud pryč ze země. Vypravěč je zde současně milovníkem i detektivem. Když se objevil detektiv Holmes, Conan Doyle milovníka vypustil (a v Podpisu čtyř přidělil jeho roli bez okolků Watsonovi). Ovšem ve své první holmesovské povídce Skandál v Čechách představil jako jedinou ženu, kterou Holmes možná miloval, americkou „dobrodružku“, milenku následníka trůnu, vůbec ne tu milou dívenku, jíž obvykle Holmes poskytuje ochranu nebo které se v podobě Mary Morstanové Watson nejdřív nesměle dvoří a pak se s ní ožení. Conan Doyle si zřejmě uměl představit okolnosti, za kterých by ztráta rozumu pod vládou femme fatal mohla být při vší hrůze vzrušující, ne-li přímo radostná. Dvě z jeho neholmesovských povídek vypravují o mužích, kteří padli do spárů neodolatelných, ale zkažených žen, z nichž jedna je nejen ošklivá, ale také chromá. Jejich první mužská oběť zahyne, druhá uteče, jen co dotyčná žena zemře (jaksi až moc v pravý čas, než aby se tomu dalo věřit). Eponymického hrdinu první povídky John Barrington Cowles charakterizuje Doyle jako zasněného a lenivého, dokud ho něco nezaujme, potom „najednou celý ožije“. Je „vášnivým milovníkem umění v jakékoli formě a libozvučný akord či jemný světelný efekt na obraze přináší jeho přecitlivělé duši mimořádnou rozkoš“. Ve druhé povídce nazvané Parazit si profesor psychologie, který vypravuje svůj vlastní děsivý zážitek se ženou mesmeristkou, zapisuje do deníku: „Každá odchylka od jasného rozumu na mě působí jako odporný pach nebo hudební disonance.“ V obou případech by se Doylova charakteristika hodila na Holmese. Ve zmíněném „odporném pachu“ je náznak jakési sexuální prudérnosti, vždyť oba příběhy varují před živočišnou mocí žen. Snad právě tato moc byla nepřítelem, před nímž Conan Doyle svého nepřemožitelného detektiva chránil, a nepovažoval za rozumné, aby se s ním Holmes kdy utkal. Ať byly pohnutky Conana Doyla jakékoli, podařilo se mu z Holmese vytvořit snad nejzatvrzelejšího starého mládence v celé literární historii. O Holmesovi, kterého poutá k Watsonovi homosexuální vztah, se vypravují vtipy už léta, je však dost těžké představit si Holmese jako milence toho či onoho pohlaví vůbec. Zdá se být nad prostou lidskou sexualitu povznesen stejně tak jako nad prostý lidský způsob myšlení, a je tedy správné, že dva jeho nejznámější následovníci z oblasti popkultury – pan Spock ze Star Trek (s oběma Watsonovými protějšky, obdivovatelem Kirkem a skeptikem McCoyem) a doktor Who Torna Bakera – pocházejí z jiných světů a sexualita chápaná z hlediska lidského je jim cizí. Stejně jako se rozhodl žít bez žen Holmes, rozhodovala se ve viktoriánské éře většina mužů, kteří si zvolili vojenskou kariéru. V Holmesově případě však jde o výraz jeho civilistického bohémství. Vzhledem ke své asexualitě se dokáže vyhnout obvyklým povinnostem spořádaného měšťáka. Dokázal hájit hodnoty domova a rodinného krbu, ale ve svém vlastním životě s nimi neměl nic společného. Ačkoli je byt na Baker Street vždycky líčen jako domácky útulný – oheň plápolá a hřeje, jeho odlesky se třpytí na zkumavkách v obytné laboratoři, blízko ke krbu jsou přitažena dvě křesla, v jednom génius, ve druhém jeho životopisec, první brilantně uvažuje o případu, druhý čte jednu z námořnických povídek Clarka Russella – skutečnost je taková, že to Holmes dlouho nevydrží. Jak je toho příliš, už přechází sem a tam, vrčí, vykládá, jaké má společnost štěstí, že není zločincem on, a nakonec se jeho mysl na protest proti této nehybnosti obrací ke kokainu. Za takových okolností mu Watson není moc platný a ve střízlivé pasáži na začátku jedné z posledních povídek, ve Šplhajícím muži, musí Conan Doyle o jejich slavném přátelství říci: V oněch pozdějších letech se mezi námi ustálil zvláštní vztah. Holmes měl své zvyky, nečetné, avšak hluboce zakořeněné, a já jsem se stal jedním z nich. Byl jsem nepostradatelný jako jeho housle, řezaný tabák, stará černá lulka, odborné příručky a ty další, méně chvályhodné jeho záliby. Šlo-li o případ vyžadující činorodou práci, kdy potřeboval druha, na jehož nervy se mohl poměrně spolehnout, byla moje úloha zřejmá. Rád přemýšlel nahlas v mé přítomnosti. Sotva se dalo říci, že jeho promluvy jsou určeny mně – mnohé by byl mohl stejně dobře pronášet třeba k své posteli – jelikož si však utvořil takový zvyk, pomáhalo mu v jistém smyslu, že jsem naslouchal a přerušoval ho poznámkami a dotazy. Pokud ho určitá metodická pomalost mého myšlení dráždila, pak v něm to podráždění pouze podněcovalo jeho vlastní vyšlehující intuici a dojmy, že vzplály tím bystřeji a živěji. Takovouto nenáročnou úlohu jsem zastával v našem společenství.[117] Tato nemilosrdná pasáž dokládá velmi zajímavý přístup, který Conan Doyle v holmesovských povídkách uplatnil; ve vztahu ke svému hrdinovi totiž téměř úplně postrádá sentimentalitu. Váží si ho, ale dívá se na něho nezaujatě a to právě mimo jiné vysvětluje mimořádnou náklonnost, kterou čtenáři Sherlocku Holmesovi projevují: Conan Doyle tu není proto, aby nás upozornil, čeho si máme všimnout, a dělá to pro naše dobro. Nechává na nás, abychom sami objevili Holmese a nechali se okouzlit jeho šarmem a genialitou. V tomto ohledu zaujímá Conan Doyle mezi tvůrci slavných detektivů zvláštní postavení. Dorothy L. Sayersová, Raymond Chandler a John le Carré, ti všichni se svými hrdiny sympatizovali. Chandler, který vlastně napsal životopis a podrobnou charakteristiku Philipa Marlowa a k tomu chlapsky rozcitlivělou pasáž začínající slovy „Těmito hanebnými ulicemi musí kráčet muž…“,[118] nám snad hraje na city nejvíc, ale naštěstí je také nejvtipnější a díky Marlowovým trefným poznámkám se nám nemůže zprotivit, ovšem s výjimkou posledních dvou románů, kdy už byl Chandler vyčerpaný a jeho obdiv pro Marlowovu ušlechtilost chutná poněkud přeslazeně. Sayersová, jejíž zaslepená pygmalionská láska k vlastnímu výtvoru, lordu Petru Wimseyovi, se už mnohokrát stala terčem kritiky, jako by odpověděla tím, že ho ve čtyřech svých románech sleduje očima Harriety Vaneové, ženy, kterou Wimsey popouzí, ale zároveň je do něho zamilovaná. Až do konce Počestného žáka nese le Carréův skromný tlouštík George Smiley těžké břemeno; vždyť zůstává vlastně jediným nezkorumpovaným člověkem v celé tajné službě a na konci Smileyho lidí, když dospívá k přesvědčení, že není o nic lepší než jeho sovětský protivník, je v jeho upřímnosti a pocitu studu něco hrdinského. Holmese nikdy nenapadne přemýšlet nad tím, jestli je morálnější než Moriarty, zásadní otázkou pro něho je, jestli je chytřejší. To je to, na čem mu v jejich střetu záleží, a když je Moriarty mrtev, stýská se Holmesovi, znuděnému současnou banalitou anglického zločinu, po „zlých“ starých časech. Právě tento bezcitný individualismus způsobuje, že nám připadá tak komický, a tedy i přijatelnější než osamělí rytíři Marlowe a Smiley nebo Peter Wimsey, jenž žádá o radu pastora, protože se bojí hrozných následků, které by zdánlivě správné rozhodnutí mohlo mít.[119] Jejich morálka je stahuje dolů, kdežto Holmese ta jeho lehce nadnáší, neboť pevně věří (v tom má Conan Doyle před svými následníky výhodu), že společnost, ve které se pohybuje, je v podstatě slušná a spravedlivá a k ustálenému řádu věcí patří, že dobro vítězí nad zlem. V tak bezpečném světě je snadné držet Holmesovu lehkovážnou nezodpovědnost na uzdě. Víme, že nakonec vždycky přijde na pomoc; když slyší o mladíkovi obviněném z vraždy, kterou nespáchal, může sice říct „to je opravdu velmi zásluž– velmi zajímavé,“[120] přesto toho nešťastníka zaručeně očistí. Conan Doyle nám nabízí obojí; vychutnáme si Holmesovy protispolečenské výpady, aniž by nás lekaly. Jako rebel je velice krotký. Jeho buřičství nesahá dál než k dírám vystříleným do zdi v bytě jeho hospodyně. Přece však není tak docela neškodný. Conan Doyle nás ujišťuje, že Holmesova ušlechtilost a smysl pro povinnost nad jeho temnějšími sklony vždycky převáží, ale nepopírá, že takové sklony má. Nedělá z nich žádné okouzlující pózy; přiznává jejich silný vliv. „Prosím odpusťte mi, madam,“ napsal jednou Conan Doyle matce, jíž byl celý život oddán, „jestli někdy působím nedůtklivě nebo svárlivě – to jsou nervy, mám jich víc než většina lidí tuší.“ Žil podle přísných zákonů viktoriánské etiky a o ceně, kterou si ctnost od člověka vybírá, věděl své. Holmesův sklon k amorálnosti, jeho deprese, nervové kolapsy, závislost na drogách a podivné samotářství působí naprosto věrohodně, a na nás dnes možná ještě věrohodněji než na jeho první čtenáře. „Sherlock Holmes byl narkoman bez špetky roztomilosti,“ napsal Bernard Shaw a zdá se, že inspirován tímto výrokem přistupuje občas ke své roli Jeremy Brett. V několika rozhovorech řekl, že Holmese nemá rád, že by kvůli setkání s ním ulici nepřešel, a přece jeho obdivuhodný a vzrušující výkon je příkladem toho, že herec urazí pořádný kus cesty, jen aby se s postavou, kterou ztvárňuje, potkal. Vyhublý, nervní, elegantní, s pěkným profilem, ale zato zepředu téměř ošklivý vypadá Brett, jako by vyskočil z pera nejen Pagetovi, ale i Doylovi. (Celý seriál opakovaně vytváří scény přesně podle Pageta a výsledek vás pronásleduje, jako by se nějakým záhadným způsobem sen proměnil ve skutečnost.) Na začátku každého dílu stojí u okna v čísle 221B a zírá ven na Baker Street. Pootočí se kousek k nám a z jeho výrazu se dá jen těžko něco vyčíst. Přemýšlí o tajemstvích, která skrývají ty davy pod ním, nebo se jen zpupně raduje, že mu celý Londýn slouží jako duchovní hřiště k jeho dedukcím? V Brettově Holmesovi je něco pavoukovitého a chorobného. Nevypadá dobře, je bledý a churavý, protože holduje víc tabáku a kokainu než slunci. Jednou se Watson vrací po několika dnech domů (přizdoben golfovými holemi) a v obývacím pokoji nachází změť novin, zbytky jídla a zarostlého Holmese, který se mezi tím vším povaluje v noční košili a županu. Naštěstí mu Watson přináší nový případ k řešení. David Burke (později ho vystřídal Edward Hardwicke), praktický nazrzlý Watson, není vůbec ochoten svého geniálního společníka rozmazlovat, zato však dokáže chránit jeho zranitelnou křehkost. Pečuje o něho s přirozenou něhou, ne-li zrovna mateřskou, tedy přinejmenším takovou, jako by šlo o člena vlastní rodiny. Připomíná laskavého mladšího bratra, který dohlíží na staršího a přitom ho obdivuje, i když mu tak docela nerozumí. Brett hraje Holmese jako člověka přecitlivělého až k neurastenii a budí skličující dojem, že Holmes je určitým zásadním způsobem narušený. Zoufale Watsona potřebuje, jako by zdravý rozum jeho přítele zaháněl jeho vlastní pocity osamělosti a vnitřní běsy. Brett o nich nemluví, ale zdá se, že ti běsové nějak souvisí s Holmesovou potlačovanou smyslností. V jednom okamžiku natáhne ruku a zlehounka pohladí husté rusé vlasy krásné mladé klientky. Dokonce ani není jasné, jestli to udělal vědomě. Takové pojetí oblíbeného hrdiny se vymyká vžitým představám a pro mnohé obdivovatele Doylových příběhů je Brett nesnesitelný – afektovaný, nesympatický, zženštilý. Je pravda, že zvolil méně nápadné rysy postavy a zahrál Holmese tak, jako by právě v nich tkvěla jeho duše, ale i když takovým způsobem možná zkresluje, nač jsme u Holmese zvyklí, nezpronevěřuje se ani jemu, ani Conanu Doylovi. Vše v jeho postavě je předznamenáno tím, co Conan Doyle napsal, a dobou, ve které psal. Za svou trvalou životnost vděčí Holmes do jisté míry způsobu, kterým zhmotnil naši celkovou představu o 19. století, století zářivého vítězného racionalismu, v jehož jádru bují zhoubná sněť šílenství.[121] Dodatky Kanonické a „operativní“ zkratky Pro snazší práci s odkazy na Kánon [Dílo] se od samých počátků holmesologie objevovaly pokusy nahradit vypisování úplných, často dlouhých názvů jednotlivých povídek vhodnými zkratkami. Časem se vžily a dodnes se v různých obměnách používají ty, jež zavedl profesor Jay Finley Christ roku 1947 ve svém An Irregular Guide to Sherlock Holmes of Baker Street (Nesystematickém průvodci po Sherlocku Holmesovi z Baker Street). O smysluplnosti jejich užívání se dodnes vedou diskuze, ale bezesporu mají své opodstatnění v písemné formě, zvláště pak na internetu. [Totéž snad lze říci také o našich „operativních“ zkratkách pro díla Doylových pokračovatelů.] PŘÍBĚHY VYDANÉ A. C. DOYLEM[122] 1] Studie v šarlatové (A Study in Scarlet) 1887/1997, 2007 STUD Podpis čtyř (The Sign of Four) 1890/1997, 2007 SIGN 2] Dobrodružství Sherlocka Holmese (The Adventures of Sherlock Holmes) 1892/1997 ADV Skandál v Čechách (A Scandal in Bohemia) SCAN Spolek ryšavců (The Red-Headed League) REDH Případ totožnosti (A Case of Identity) IDEN Záhada Boscombského údolí (The Boscombe Valley Mystery) BOSC Pět pomerančových jadérek (The Five Orange Pips) FIVE Ohyzdný žebrák (The Man With the Twisted Lip) TWIS Modrá karbunkule (The Blue Carbuncle) BLUE Strakatý pás (The Speckled Band) SPEC Inženýrův palec (The Engineer’s Thumb) ENGR Urozený ženich (@ The Noble Bachelor) NOBL Berylová korunka (@ The Beryl Coronet) BERY Dům U Měděných buků (@ The Copper Beeches) COPP 3] Vzpomínky na Sherlocka Holmese (The Memories of Sherlock Holmes) 1893/1998, 2006 MEM Stříbrný lysáček (@ Silver Blaze) SILV Žlutá tvář (@ The Yellow Face) YELL Makléřův úředník (@ The Stockbroker’s Clerk) STOC Gloria Scottová (@ The „Gloria Scott“) GLOR Musgraveský rituál (@ The Musgrave Ritual) MUSG Reigateské panstvo (@ The Reigate Squire / US: The Reigate Puzzle) REIG Mrzák (@ The Crooked Man) CROO Domácí pacient (@ The Resident Patient) RESI Řecký tlumočník (@ The Greek Interpreter) GREE Námořní smlouva (@ The Naval Treaty) NAVA Poslední případ (@ The Final Problem) FINA 4] Pes baskervillský (The Hound of the Baskervilles) 1902/2000 HOUN 5] Návrat Sherlocka Holmese (The Return of Sherlock Holmes) 1905/1998 RET Prázdný dům (@ The Empty House) EMPT Stavitel z Norwoodu (@ The Norwood Builder) NORW Tančící figurky (@ The Dancing Men) DANC Osamělá, cyklistka (@ The Solitary Cyclist) SOLI Škola v Priory (@ The Priory School) PRIO Černý Petr (@ Black Peter) BLAC Charles Augustus Milverton (@ Charles Augustus Milverton) CHAS Šest Napoleonů (@ The Six Napoleons) SKN Tři studenti (@ The Three /3/ Students) 3STU Zlatý skřipec (@ The Golden Pince-Nez) GOLD Zmizelý hráč ragby (@ The Missing Three-Quarter) MISS Opatské sídlo (@ The Abbey Grange) ABBE Druhá skvrna (@ The Second Stain) SECO 6] Údolí strachu (The Valley of Fear) 1915/1998, 2006 VALL 7] Poslední poklona Sherlocka Holmese (His Last Bow) 1917/1999 HLB Vila Vistárie (A Reminiscence of Mr Sherlock Holmes) WIST Lepenková krabice (@ The Cardboard Box) CARD Rudý kruh (@ The Red Circle) REDC Bruce-Partingtonovy dokumenty (@ The Bruce-Partington Plans) BRUC Umírající detektiv (@ The Dying Detective) DYIN Nezvěstná šlechtična (The Disappearance of Lady Frances Carfax) LADY Ďáblovo kopyto (@ The Devil’s Foot) DEVI Poslední poklona (His Last Bow, také The War service of Sherlock Holmes nebo An Epilogue of Sherlock Holmes) LAST 8] Z archivu Sherlocka Holmese (The Case-Book of Sherlock Holmes) 1927/1999 CAS Vznešený klient (@ The Illustrious Client) ILLU Voják bílý jako stěna (@ The Blanched Soldier) BLAN Mazarinův drahokam (@ The Mazarin Stone) MAZA Dům UTří štítů (@ The Three /3/ Gables) 3GAB Upír v Sussexu (@ The Sussex Vampire) SUSS Tři Garridebové (@ The Three /3/ Garridebs) 3GAR Záhada naThorském mostě (The Problem of Thor Bridge) THOR Šplhající muž (@ The Creeping Man) CREE Lví hříva (@ The Lion’s Mane) LION Podnájemnice v závoji (@ The Veiled Lodger) VEIL Na starém zámku v Shoscombe (@ Shoscombe Old Place) SHOS Barvíř na penzi (@ The Retired Colourman) RETI NOVÉ PŘÍBĚHY SHERLOCKA HOLMESE[123] 9] Dr. John H. Watson (Larry Millett): Sherlock Holmes a Ohnivý démon (Sherlock Holmes and the Red Demon) REDD 10] Wacław Gołembowicz: Chemické případy Sherlocka Holmese (Przygody chemiczne Sherlocka Holmesa) 1959/1999 CHEM Úvodem PROL Brilianty lorda Sandwiche SAND Pohlednice z Brightonu BRIG Opilý pavouk DRIN Červená chrpa REDA Nečekaný favorit FAVO Devátý den 9DAY Elektrické křeslo ELEC Konečné zúčtování FINC 11] Nicholas Mayer: Prokletí Sherlocka Holmese (The Seven-Per-Cent Solution) 1975/2000 SOLU 12] Larry Millett: Sherlock Holmes a vraždy v ledovém paláci (Sherlock Holmes and the Ice Palace Murders) 1998/2000, 2007 ICEP 13] Donald Thomas: Utajené případy Sherlocka Holmese (The Secret Casesof Sherlock Holmes) 1997/2001 SECR Dopis doktora Watsona budoucím čtenářům (The Letter of John H. Watson M.D. to Future Generation) LETT Duch ve stroji (Ghost in the Machine) GHOS Korunovační klenoty (© The Crown Jewels) CROW Neviditelná ruka (© The Invisible Hand) INVI Krev královská (©The Blood Royal) BLOO Vražda v Camden Townu (© The Murder in Camden Town) MURD Případ pohřešovaného střelce (© The Missing Rifleman) RIFL Jokohamský klub (© The Yokohama Club) YOKO Poznámka autora (Author’s Note) AUTH 14] Robert Lee Hall: Sherlock Holmes odchází (Exit Sherlock Holmes) 1997/2001 EXIT 15] J. V. Thomson (June Thomsonová): Tajné dokumenty Sherlocka Holmese (The Secret Documents of Sherlock Holmes) 1997/2001 DOCU Úvod (Introduction) INTR Únos v Ainsworthově rodině (© The Ainsworth Abduction) AINS Pařížský vrah (© The Boulevard Assassin) BOUL Wimbledonská tragédie (© The Wibledon Tragedy) WIMB Ferrersovy listiny (© The Ferrers Documents) FERR Vatikánské kameje (© The Vatican Cameos) VATI Podvod v Camberwellu (© The Camberwell Deception) CAMB Vražda v Bartonském lese (© The Barton Wood Murder) BART Dodatek: Hypotéza o skutečné totožnosti českého krále (Appendix: An Hypotesis Rearding the Reail Identity of the King of Bohemia) HYPO 16] Donald Thomas: Sherlock Holmes a mlčení Spravedlnosti (Sherlock Holmes and the Running Noose) 2001/2002 RUNN (V US vyšlo jako The Voice from the Crypt) VOIC Dva „neúspěchy“ Sherlocka Holmese (The Two „Failures“ of Sherlock Holmes) 2FAI Sázka na jistotu (© The Racing Certainty) RACI Nahé cyklistky (©The Naked Bicyklists) NAKE Major na lovu (© The Sporting Major) SPOR Čistotou posedlý manžel (© The Hygienic Husband) HYGI Mrtvola, která mluvila (© The Talking Corpse) TALK 17] Alan Vanneman: Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry (Sherlock Holmes and the Giant Rat of Sumatra) 2002/2002 RATS 18] Marin P. Edwards: Sherlock Holmes na cestách 1993/2004 SHOR Sherlock Holmes v New Yorku: Muž, který se rozplynul MANA Sherlock Holmes v Paříži: Případ létajícího ďábla FLDE Sherlock Holmes ve Vídni: Franz Josef I. a Franz Josef I FJFJ Sherlock Holmes v Petrohradě: Ruské dobrodružství RADV Sherlock Holmes na Capri: Případ dvojitého markýze 2MAR Sherlock Holmes v Askerville: Případ dívčí školy SCHO Sherlock Holmes v Canterbury: Případ vraždící panny MUVI Sherlock Holmes na Riviéře: Zmizelá DISA Sherlock Holmes v Madridu: Případ podivuhodných manželů EXMA Sherlock Holmes v Singapuru: Singapurský případ SING Sherlock Holmes v Antarktidě: Příběh Juliánského drahokamu JULI Sherlock Holmes v Kongu: Případ Joshuy Holmese JOSH Sherlock Holmes v Tokiu: Případ bezhlavých těl CORP 19] Carole Buggéová: Sherlock Holmes a bezhlavý mnich (The Haunting of Torre Abbey) 2002/2003 TORR 20] Barrie Roberts: Smrt bankéře Crosbyho (Sherlock Holmes and the Crosby Murder) 2001/2003 CROS 21] Antologie: Je to vražda, milý Watsone! (Murder, my dear Watson) 2003/2003 MUDW Jon Lellenberg: Předmluva (Foreword) FORE Colin Bruceová: Umírající doktor (@ The Dying Doctor) DDOC Bill Crider: Mladý britský voják (@ The Young British Soldier) YOBS Sharyn McCrumbová: Údolí bílého koně (The Valley of White Horse) HORS Jon L. Breen: Zasněná noční hlídka (@ The Mooning Sentry) MOON Carolyn Wheatová: Rara Avis (@ The Rara Avis) RAVI Daniel Stashower: Případ rozrušené herečky (@ The Agitaded Actress) ACTR Anne Perryová a Malachi Saxon: Léčka na skotské vrchovině (© The Highland Hoax) HOAX Loren D. Estelman: Záhada zlatých opic (The Riddle of the Golden Monkey’s) MONK Barry Day: Případ zvědavého kanárka (@ The Curious Canary) CURC Lenore Carollová: Před dobrodružstvím (Before the Adventures) BEAD Philip A. Schreffler: Holmes a Watson, hlava a srdce (Holmes and Watson, the Head and the Heart) HEAD Christopher Redmond: Sherlock Holmes na internetu (Sherlock Holmes on the Internet) INTE Jon Lellenberg a Daniel Stashower: Holmesovská knihovna (A Sherlockian Library) SHER 22] Barrie Roberts: Sklizeň smrti (Sherlock Holmes and the Harvest of Death) 1999/2004 HARD 23] Sir Arthur Conan Doyle: Zapomenuté případy Sherlocka Holmese (The Final Adventures of Sherlock Holmes) 1995/2004, 2006 FASH Peter Haining: Úvod (Introduction) TROD Pravda o Sherlocku Holmesovi (The Truth About Sherlock Holmes) TASH Záhada domácnosti strýce Jeremiáše (The Mystery of Uncle Jeremy’s Household) MUJH Polní bazar (The Field Bazaar) FIBA Muž s hodinkami (The Story of the Man with the Watches) MANW Ztracený zvláštní vlak (The Story of the Lost Special) SLOS Tajemství vysokého muže (@ The Tall Man) TMAN Problém Sherlocka Holmese (The Painful Predicament of Sherlock Holmes) PAIP Hledaný muž (© The Man who was Wanted) MAWW Několik personálií Sherlocka Holmese (Some Personalia about Sherlock Holmes) PASH Podprůměrný detektiv (© The Inferior Sleuth) INFS Korunní démant (The Crown Diamond) CROD Jak se Watson naučil Holmesovu fintu (How Watson Learned the Trick) WALT Velkolepá smrt (A Gaudy Death) GAUD Záhada Sasasského údolí (The Mystery of Sasassa Walley) SASA Má oblíbená dobrodružství Sherlocka Holmese (My Favourite Sherlock Holmes Adventures) FSHA 24] Barrie Roberts: Zákon Devítky (Sherlock Holmes and the Rule of Nine) 2003/2005 RULE 25] David Stuart Davies: Dvojí hra na Baker Street (The Veiled Detective) 2004/2006 VEID 26] Bob Garcia: Závěť Sherlocka Holmese (Le Testament de Sherlock Holmes) 2005/2006 TEST 27] Antologie: Stíny nad Baker Street (The Shadows over Baker Street) 2003/2007 SHAD Úvod (Introduction) RODU Neil Gaiman: Studie ve smaragdové, 1881 (A Study in Emerald) EMER Elizabeth Bearová: Tygr! Tygr!, 1882 (Tiger! Tiger!) TIGE Steve Perry: Zvlněné ostří, 1884 (© The Wavy Black Dagger) DAGG Steven-Elliot Altaian: Královská krev, 1888 (© Royal Blood) ROYA James Lowder: Masky v slzách, 1890 (The Weeping Masks) MASK Brian Stableford: Dar krve, 1892 (Art in the Blood) ARTI Poppy Z. Briteová a David Ferguson: Podivný případ slečny Violet Stoneové, 1894 (The Curious Case of Miss Violet Stone) STON Barbara Hamblyová: Dobrodružství starožitníkovy neteře, 1894 (@ The Antiquaizian’s Niece) ANTI John Pelan: Záhada červa, 1894 (The Mystery of the Worm) WORM Paul Finch: Oběšencův hlavolam, 1897 (The Mystery of the Hanged Man’s Puzzle) HANG Tim Lebbon: Hrůza mnoha tváří, 1898 (The Horror of the Many Faces) MANY Michael Reaves: Arabův rukopis, 1898 (@ The Arab’s Manuscript) ARAB Caitlín R. Kiernanová: Utopený geolog, 1898 (The Drowned Geologist) DROW John P. Vourlis: Případ nespavosti, 1899 (© Insomnia) INSO Richard A. Lupoff: Voorské znamení, 1899 (@ The Voorish Sign) VOOR F. Gwynplaine Maclntyre: Dobrodružství v Exham Priory, 1901 (@ The Exham Priory) EXHA David Niall Wilson a Patricia Lee Macomberová: Smrt mu neslušela, 1902 (Death Dit Not Become Him) BECO Simon Clark: Vosková noční můra, 1915 (Nightmare In Wax) NIGH 28] William S. Baring-Gould: Sherlock Holmes z Baker Street (Sherlock Holmes of Baker Street) 1962/2006 SHBS 29] Petr Macek: Golemův stín 2007 GOLE 30] Antologie: Vraždy na Baker Street (Murder of Baker Street) 2001/2007 BAKE Daniel Stashower: Předmluva (Foreword) OREW Stuart M. Kaminsky: Muž z Kapského Města (The Man from Capetown) CAPE Howard Engel: Případ s pampeliškami (© The Borderland Dandelions) DAND Peter Tremayne: Siréna ze Sennenské zátoky (The Siren of Sennen Cove) COVE Anne Perryová: Ponožka bez krve (© The Bloodless Sock) SOCK Edward D. Hoch: Anonym (@ The Anonymous Author) ANON Bill Crider: Ve znamení upíra (© The Vampire’s Mark) VAMP Gillian Linscottová: Drožka pro pana Holmese (A Hansom for Mr. Holmes) HOLM Loren D. Estleman: Příběh arabského rytíře (@ The Arabian Knight) ARAB Jon L. Breen: Záhada londýnského klubu (@ The Cheshire Cheese) CHES L. B. Greenwoodová: Zrádné zlato (Darkest Gold) DARK Carolyn Wheatová: Svědectví červa (The Remarkable Worm) WORM Sir Arthur Conan Doyle: Několik poznámek k postavě Sherlocka Holmese (Sidelights on Sherlock Holmes) SIDE Lloyd Roseová: Sto let Sherlocka Holmese (100 Years of Sherlock Holmes) YEAR Přehled díla KANONICKÉ PŘÍBĚHY SHERLOCKA HOLMESE PODLE DAT VYDÁNÍ A ZAŘAZENÍ DO KNIH[124] BchA: Beeton’s Christmas Annual / Collier: Collier’s Weekly, US týdeník / Liberty: US měsíčník / Lippincott: Lippincott’s Magazine / Strand: The Strand Magazine, UK měsíčník / ADV: Dobrodružství Sherlocka Holmese / MEM: Vzpomínky na Sherlocka Holmese / RET: Návrat Sherlocka Holmese / HLB: Poslední poklona Sherlocka Holmese / CAS: Z archivu Sherlocka Holmese. 1) Studie v šarlatové říjen 1887 BchA STUD/SIGN 2) Podpis čtyř únor 1890 Lippincott STUD/SIGN 3) Skandál v Čechách červenec 1891 Strand ADV 7 4) Spolek ryšavců srpen 1891 Strand ADV 29 5) Případ totožnosti září 1891 Strand ADV 51 6) Záhada boscombského údolí říjen 1891 Strand ADV 68 7) Pět pomerančových jadérek listopad 1891 Strand ADV 91 8) Ohyzdný žebrák prosinec 1891 Strand ADV 108 9) Modrá karbunkule leden 1892 Strand ADV 130 10) Strakatý pás únor 1892 Strand ADV 149 11) Inženýrův palec březen 1892 Strand ADV 172 12) Urozený ženich duben 1892 Strand ADV 192 13) Berylová korunka květen 1892 Strand ADV 212 14) Dům U Měděných buků červen 1892 Strand ADV 234 15) Stříbrný lysáček prosinec 1892 Strand MEM 7 16) Lepenková krabice leden 1893 Strand HLB 36 17) Žlutá tvář únor 1893 Strand MEM 31 18) Makléřův úředník březen 1893 Strand MEM 48 19) Gloria Scottová duben 1893 Strand MEM 66 20) Musgraveský rituál květen 1893 Strand MEM 85 21) Reigateské panstvo červen 1893 Strand MEM 103 22) Mrzák červenec 1893 Strand MEM 122 23) Domácí pacient srpen 1893 Strand MEM 139 24) Řecký tlumočník září 1893 Strand MEM 157 25) Námořní smlouva říjen/listopad 1893 Strand MEM 175 26) Poslední případ prosince 1893 Strand MEM 207 27) Pes baskervillský 25. března 1902 HOUN 28) Prázdný dům 26. září 1903 Collier RET 7 29) Stavitel z Norwoodu 31. října 1903 Collier RET 27 30) Tančící figurky prosinec 1903 Strand RET 48 31) Osamělá cyklistka 26. prosince 1903 Collier RET 71 32) Škola v Priory 30. ledna 1904 Collier RET 90 33) Černý Petr 27. února 1904 Collier RET 119 34) Charles Augustus Milverton 26. března 1904 Collier RET 139 35) Šest Napoleonů 30. dubna 1904 Collier RET 155 36) Tři studenti červen 1904 Strand RET 174 37) Zlatý skřipec červenec 1904 Strand RET 191 38) Zmizelý hráč ragby srpen 1904 Strand RET 212 39) Opatské sídlo září 1904 Strand RET 232 40) Druhá skvrna prosinec 1904 Strand RET 254 41) Vila Vistárie 15. srpna 1908 Collier HLB 9 42) Bruce-Partington. dokumenty prosinec 1908 HLB 73 43) Ďáblovo kopyto prosinec 1910 Strand HLB 134 44) Rudý kruh březen a duben 1911 HLB 55 45) Nezvěstná šlechtična prosinec 1911 Strand HLB 115 46) Umírající detektiv 27. listopadu 1913 Collier HLB 100 47) Údolí strachu 27. února 1915 VALL 48) Poslední poklona září 1917 Strand HLB 157 49) Mazarinův drahokam říjen 1921 Strand CAS 49 50) Záhada na Thorském mostě únor a březen 1922 Strand CAS 111 51) Šplhající muž březen 1923 Strand CAS 135 52) Upír v Sussexu leden 1924 Strand CAS 81 53) Tři Garridebové 25. října 1924 Collier CAS 96 54) Vznešený klient 8. listopadu 1924 Collier CAS 7 55) Dům U Tří štítů 18. září 1926 Liberty CAS 65 56) Voják bílý jako stěna 16. října 1926 Liberty CAS 31 57) Lví hříva 27. listopadu 1926 Liberty CAS 154 58) Barvíř na penzi 18. prosince 1926 Liberty CAS 199 59) Podnájemnice v závoji 22. ledna 1927 Liberty CAS 172 60) Na starém zámku v Shoscombe 5. března 1927 Liberty CAS 183 ABECEDNÍ SEŘAZENÍ DÍLA PODLE (ZKRATEK) ANGLICKÝCH NÁZVŮ ABBE Opatské sídlo RET 232 BERY Berylová korunka ADV 212 BLAC Černý Petr RET 119 BLAN Voják bílý jako stěna CAS 31 BLUE Modrá karbunkule ADV 130 BOSC Záhada boscombského údolí ADV 68 BRUC Bruce-Partingtonovy dokumenty HLB 73 CARD Lepenková krabice HLB 36 CHAS Charles Augustus Milverton RET 139 COPP Dům U Měděných buků ADV 234 CREE Šplhající muž CAS 135 CROO Mrzák MEM 122 DANC Tančící figurky RET 48 DEVI Ďáblovo kopyto HLB 134 DYIN Umírající detektiv HLB 100 EMPT Prázdný dům RET 7 ENGR Inženýrův palec ADV 172 FINA Poslední případ MEM 207 FIVE Pět pomerančových jadérek ADV 91 GLOR Gloria Scottová MEM 66 GOLD Zlatý skřipec RET 191 GREE Řecký tlumočník MEM 157 HOUN Pes baskervillsky HOUN IDEN Případ totožnosti ADV 51 ILLU Vznešený klient CAS 7 LADY Nezvěstná šlechtična HLB 115 LAST Poslední poklona HLB 157 LION Lví hříva CAS 154 MAZA Mazarinův drahokam CAS 49 MISS Zmizelý hráč ragby RET 212 MUSG Musgravesky ritual MEM 85 NAVA Námořní smlouva MEM 175 NOBL Urozený ženich ADV 192 NORW Stavitel z Norwoodu RET 27 PRIO Škola v Priory RET 90 REDC Rudý kruh HLB 55 REDH Spolek ryšavců ADV 29 REIG Reigateské panstvo MEM 103 RESI Domácí pacient MEM 139 RETI Barvíř na penzi CAS 199 SCAN Skandál v Čechách ADV 7 SECO Druhá skvrna RET 254 SHOS Na starém zámku v Shoscombe CAS 183 SIGN Podpis čtyř STUD/SIGN SILV Stříbrný lysáček MEM 7 SDCN Šest Napoleonů RET 155 SOLI Osamělá cyklistka RET 71 SPEC Strakatý pás ADV 149 STOC Makléřův úředník MEM 48 STUD Studie v šarlatové STUD/SIGN SUSS Upír v Sussexu CAS 81 THOR Záhada na Thorském mostě CAS 111 3GAB Dům U Tří štítů CAS 65 3GAR Tři Garridebové CAS 96 3STU Tři studenti RET 174 TWIS Ohyzdný žebrák ADV 108 VALL Údolí strachu VALL VEIL Podnájemnice v závoji CAS 172 WIST Vila Vistárie HLB 9 YELL Žlutá tvář MEM 31 Obsah Předmluva (Daniel Stashower) 4 Vraždy na Baker Street 8 Muž z Kapského Města (Stuart M. Kaminsky) 9 Případ s pampeliškami (Howard Engel) 32 Siréna ze Sennenské zátoky (Peter Tremayne) 58 Ponožka bez krve (Anne Perryová) 81 Anonym (Edward D. Hoch) 103 Ve znamení upíra (Bill Crider) 115 Drožka pro pana Holmese (Gillian Linscottová) 133 Příběh arabského rytíře (Loren D. Estieman) 153 Záhada londýnského klubu (Jon L. Breen) 172 Zrádné zlato (L. B. Greenwoodová) 184 Svědectví červa (Carolyn Wheatová) 208 Eseje 236 Několik poznámek k postavě Sherlocka Holmese (Sir Arthur Conan Doyle) 237 Sto let Sherlocka Holmese (Lloyd Roseová) 254 Dodatky 273 Kanonické a „operativní“ zkratky 274 Přehled díla 281 PŘÍBĚHY SHERLOCKA HOLMESE 30 VRAŽDY NA BAKER STREET Uspořádali Martin H. Greenberg, Jon L. Lellenberg, Daniel Stashower Z anglického originálu Murder in Baker Street vydaného nakladatelstvím Carroll & Graf Publishers, New York, 2001 přeložila a poznámkami opatřila Hana Plšková Obálka (s použitím obrazu Franciska Goyi), vazba, grafická úprava, doplňující poznámky a redakční spolupráce Boris Mysliveček Odpovědná redakce Martina Sendlerová Počítačová sazba písmem Century Old Style a litografie Vladimír Ludva Technická redakce Libor Vyhnálek Tisk a knihařské zpracování Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín V edici Příběhy (sv. 65) vydalo roku 2007 jako svou 735. publikaci Nakladatelství JOTA, s. r. o. Křenová 19, 602 00 Brno redakce: 537 014 208 obchodní oddělení: 537 014 213 expedice: 537 014 214 fax: 537 014 203 e-mail: jota@jota.cz www.jota.cz Vydání první Počet stran 272 JOTA UVÁDÍ Příběhy Sherlocka Holmese Klasická Doylova série: 1. Studie v šarlatové / Podpis čtyř 2. Dobrodružství Sherlocka Holmese 3. Vzpomínky na Sherlocka Holmese 4. Pes baskervillský 5. Návrat Sherlocka Holmese 6. Údolí strachu 7. Poslední poklona Sherlocka Holmese 8. Z archivu Sherlocka Holmese Díla Doylových pokračovatelů: 9. Dr. John H. Watson (Larry Millett): Sherlock Holmes a Ohnivý démon 10. Wacław Gołembowicz: Chemické případy Sherlocka Holmese 11. Nicholas Meyer: Prokletí Sherlocka Holmese 12. Larry Millett: Sherlock Holmes a vraždy v ledovém paláci 13. Donald Thomas: Utajené případy Sherlocka Holmese 14. Robert Lee Hall: Sherlock Holmes odchází 15. J. V. Thomson (June Thomsonová): Tajné dokumenty Sherlocka Holmese 16. Donald Thomas: Sherlock Holmes a mlčení Spravedlnosti 17. Alan Vanneman: Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry 18. Martin P. Edwards: Sherlock Holmes na cestách 19. Carole Buggé: Sherlock Holmes a bezhlavý mnich 20. Barrie Roberts: Smrt bankéře Crosbyho 21. Antologie povídek: Je to vražda, milý Watsone! 22. Barrie Roberts: Sklizeň smrti 23. A. C. Doyle: Zapomenuté případy Sherlocka Holmese 24. Barrie Roberts: Zákon Devítky 25. David Stuart Davies: Dvojí hra na Baker Street 26. Bob Garcia: Závěť Sherlocka Holmese 27. Antologie povídek: Stíny nad Baker Street 28. William S. Baring-Gould: Sherlock Holmes z Baker Street 29. Petr Macek: Golemův stín 30. Antologie povídek: Vraždy na Baker Street Mimo edici: Martin Fido: Svět Sherlocka Holmese ----------------------- [1] [A Study in Scarlet (STUD),* 1887 a The Sign ofthe Four (SIGN), 1890, česky nejnověji Jota, Brno 2007. (Citujeme však z vydání v této edici z roku 1997.) Všechny odkazy na holmesovské případy se vztahují k našemu vydání v nakladatelství Jota. Opakující se bibliografické údaje neuvádíme. Názvy ucelených děl, povídek či románů (ale i časopisů) píšeme kurzívou, názvy povídkových sbírek obyčejně. Poznámky nebo jejich části v hranatých závorkách – jako zde – jsou redakční, ostatní překladatelčiny.] * [Zde i dále užíváme zkratky názvů holmesovských příběhů, jak jsou uvedeny v knize Je to vražda, milý Watsone! (MUDW), Jota 2003, str. 243 a v této knize na str. 261. „Kanonické“ – to jest pro (většinou) Watsonovy zápisky, vydané A. C. Doylem – podle přílohy Bohemian Newsletter, zpravodaje České společnosti Sherlocka Holmese No 20 ze srpna 2002, „operativní“ – u spisů Doylových pokračovatelů – podle našeho edičního řešení.] [2] [Greenhough (v originále zřejmě záměrně zkomoleno na Greenbough) Smith byl duchovním otcem The Strand Magazine. Chtěl vydávat populární časopis pro středně náročné čtenáře. Měli v něm najít dobrodružné příběhy, rozhovory s významnými a slavnými lidmi, poučné články o přírodě a vědě a takřka na každé straně obrázek. Jeho myšlenky se s radostí ujal vydavatel sir George Newnes. Viz Martin Fido: Svět Sherlocka Holmese (FIDO), Jota 2005, str. 50.] [3] Lilly Langtreeová (1853-1929), slavná anglická herečka, jejíž vztah s princem waleským plnil tenkrát první stránky novin. [4] [Jde o Watsonovo zranění nohy, již mu „před časem prostřelila kulka z muškety“. Stalo se tak v úterý 27. července 1880 v bitvě u Maiwandu za druhé afghánské války (1878-1880), jak se zmiňuje v Podpisu čtyř (cit. dílo str. 107). Ve starší Studii v šarlatové však píše o zranění ramene (cit. dílo str. 7).] [5] [Billy, jehož příjmení je zatím neznámé, je v záznamech dr. Johna H. Watsona zmíněn několikrát. Neměl by být zaměňován s pážetem, které se také jmenuje Billy a vystupuje v příběhu Mazarinův drahokam (MAZA), in: Z archivu Sherlocka Holmese (CAS), Jota 1999, str. 49.] [6] [V době, kdy dr. Watson bydlel v Paddingtonu, byl jeho sousedem také doktor Jackson. Viz Makléřův úředník a Mrzák (STOČ a CROO), in: Vzpomínky na Sherlocka Holmese (MEM), Jota 1998, 2006. V červnu roku 1889 Watsona zastupoval doktor Anstruther, viz Záhada Boscombského údolí (BOSC), in: Dobrodružství Sherlocka Holmese (ADV), Jota 1997, str. 68.] [7] [Zřejmě zranění ramene, viz poznámka na str. 26.] [8] Old Bailey je ústřední londýnský trestní soud nazývaný podle starého opevnění, které stávalo na jeho místě. [9] Tento název shropshirského hrabství je hybridem původního Shropshire a normanského Sloppesberie. [10] Takové láhve sloužily jako dekorace, v jedné bývala zpravidla červená, ve druhé zelená voda. [11] Slavná balada Píseň starého námořníka, kterou napsal S. T. Coleridge; svým tragickým příběhem v ní mořský vlk přerušuje svatební veselí. [12] Jde zřejmě o analogii k biblickému Vanitas vanitatum – marnost nad marnost, přeneseně spořádanost nad spořádanost ap. [13] John Donne (1572-1631), anglický básník, v DL čísle svých Svatých sonetů píše o jedovatém nerostu. [14] Newtonův spis Philosophiae naturalis principia mathematica. [15] Novum organum scientiarum, základní dílo anglického filozofa a spisovatele Francise Bacona. [16] [Obvykle se překládá jako O tajných písmech. Viz Svět Sherlocka Holmese, str. 11.] [17] [ (DEVT), in: Poslední poklona Sherlocka Holmese (HLB), Jota 1999, str. 134.] [18] L. L. Bonaparte (1813-1891) francouzský politik a jazykovědec. Robert Williams vydal v r. 1865 Slovník staré keltštiny užívané na Cornwallu. [19] Athelstan (895-939), anglosaský král. Vládl v letech 924-939. [20] Podvodný uchazeč o anglický trůn se vydával za syna Edwarda IV. Pověšen 1499. [21] Pátá kniha Mojžíšova. [22] Citováno z První knihy žalmů, Žalm 1, ekumenický překlad bible, Praha 1979. [23] Holmes cituje z Hamletova slavného monologu, přeložil Fr. Nevrla. [24] Podle staré britské monetární soustavy čti 1 libra, 3 šilinky a 6 pencí. [25] Anthony Boucher (1911-1968), vl. jménem White, autor a vydavatel sci-fi. [26] [Viz poznámka na str. 7.] [27] [Zřejmě narážka na Holmesovu nepřítomnost během tzv. velkého hiátu, kdy se skrýval před mstiteli profesora Moriartyho. Šlo ovšem o období od jeho údajné smrti v reichenbašských vodopádech v pondělí 4. května 1891 (viz Poslední případ /FINA/, in: Vzpomínky na Sherlocka Holmese) po utajený návrat do Londýna ve čtvrtek 5. dubna 1894 (viz Prázdný dům /EMPT/, in: Návrat Sherlocka Holmese /RET/, Jota 1998.), době děje tohoto příběhu již poněkud vzdálené.] [28] [Jméno opět záměrně zkomoleno. Jinak by šlo o Jane Austenovou (1775 –1817), např autorku románů Pýcha a předsudek, Ema, Láska slečny Elhotové, případně zkombinované s Mary Austinovou (1868-1934), americkou levicové angažovanou prozaičkou. Tyto a podobné biografické údaje přebíráme z MCSE, Academia, Praha 1986.] [29] [Spojení „lovecká čepice s klapkami na uši“, jež má autor nejspíš na mysli, se v originálních holmesovských análech nevyskytuje. Jde zřejmě o vynález ilustrátora holmesovských příběhů Sidneyho Pageta. Viz Svět Sherlocka Holmese, str. 28.] [30] [Gregson se objevuje jako první člen Scotland Yardu již ve Studii v šarlatové, cit. dílo, str. 24. Inspektor Lestrade vzápětí.] [31] [22. ledna 1901.] [32] [Další literární narážka, tentokrát na pravděpodobného tvůrce holmesologie jako vědní disciplíny, pátera Ronalda Arbuthnota Knoxe (1888- 1957), rovněž autora detektivek a zejména následujícího slavného Desatera. DESATERO PÁTERA KNOXE 1. Zločinec musí být zmíněn brzo na začátku příběhu, ale není dovoleno, aby čtenáři bylo umožněno sledovat jeho myšlenkové pochody. 2. Všechny nadpřirozené síly nebo nepřirozené úkazy jsou zcela vyloučeny. 3. Není povolena více než jedna tajná místnost nebo chodba. 4. Nesmí být použito žádného dosud neobjeveného jedu ani přístrojů nebo zařízení, které by vyžadovaly dlouhé vědecké vysvětlení v závěru příběhu. 5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. 6. Detektivovi nesmí k vyřešení záhady pomoci ani náhoda, ani žádná nepodložená intuice, která by se ukázala jako pravdivá. 7. Detektiv nesmí být pachatelem zločinu. 8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, pokud s ní okamžitě neseznámí také čtenáře. 9. Hloupý přítel detektiva, jeho Watson, nesmí před čtenářem skrývat žádné své myšlenky a nápady, a jeho inteligence musí být nepatrně, ale jen velmi nepatrně nižší než inteligence průměrného čtenáře. 10. Nesmí se vyskytovat žádná dvojčata, případně dvojníci, pokud o takové možnosti není čtenář informován předem. In: Sherlock Holmes, program stejnojmenné inscenace Divadla Husa na provázku, Brno 2005.] [33] [Tak tomu bylo v dobách Studie v šarlatové, později se Holmes poněkud zcivilizoval. Viz také stať Lloyd Rosseové Sto let Sherlocka Holmese v závěru této knihy.] [34] [Sir Henry Irving (1838-1905), vlastním jménem John Henry Brodribb, britský herec a režisér; od roku 1866 působil v Londýně, 1878-1898 vedl Lyceum Theatre. Vynikal zejména v shakespearovském repertoáru, jako první herec vůbec byl povýšen do šlechtického stavu.] [35] Abrahamu Stokerovi (1847-1912) skutečně jeho děsivý příběh o Drákulovi přinesl slávu. [36] Ellis Petersová, vlastním jménem Pargeterová, byla autorkou „středověkých“ detektivek († 1995), překládala však také do angličtiny klasickou českou literaturu. [37] Zlatá mince o nominální hodnotě jedné libry. [38] Každoroční koňské dostihy v Epsomu. [39] [Viz poznámka na str. 103.] [40] Joseph Aloysius Hansom (1803-1882), anglický architekt, který zkonstruoval drožku typickou pro viktoriánský Londýn. Získala oblibu kvůli své stabilitě a soukromí, jež poskytovala pasažérům. Poprvé ji předvedl r. 1835 v Hinchley, kde bydlel. [41] Faeton – lehký čtyřkolový kočár. [42] [Tartan – kostkovaná látka, také skotský pestře kostkovaný pléd.] [43] Sedm křesťanů z Efesu, kteří se skryli před pronásledováním císaře Decia v jeskyni a probudili se až za 200 let. [44] [Klaret – mladé, bledě červené víno.] [45] [Záznam tohoto případu se v pozůstalosti doktora Watsona zatím nenašel.] [46] [V Doylově kánonu je několik odkazů na to, že Sherlock Holmes používal perský pantofliček jako tabatěrku. Viz mj. Prázdný dům a Musgraveský rituál (MUSG), in: Návrat Sherlocka Holmese, str. 22, a Vzpomínky na Sherlocka Holmese, str. 85.] [47] [Ani tento případ není zatím znám. ] [48] [Richard Francis Burton (1821-1890), britský důstojník a cestovatel. Přispěl k zmapování východní a západní Afriky, mimo jiné přeložil Pohádky tisíce a jedné noci, Kámasútru a Zahradu vůní.] [49] John Henning Speke (1827-1864), anglický cestovatel. V r. 1863 nalezl pramen Bílého Nilu. [50] [Sherlock Holmes používal přístroj na domácí výrobu sodové vody, sestávající ze dvou skleněných baněk, v němž byla voda chemickou cestou sycena kysličníkem uhličitým. V Doylově holmesovském kánonu o tom nacházíme několik zmínek. Viz Skandál v Čechách (SCAN) a Mazarinův drahokam. In: Dobrodružství Sherlocka Holmese, str. 8, a Z archivu Sherlocka Holmese, str. 51.] [51] [Roku 48 nebo 47 př. n. 1., včetně slavné alexandrijské knihovny.] [52] [Jako devítiletý se ujal vlády roku 1333 a zemřel roku 1323 př. n. 1, zřejmě na následky pádu z válečného vozu.] [53] [Burke a Hare, proslulí zloději mrtvol a vrazi. Viz např. Mrtvola, která mluvila (TALK), in: Donald Thomas: Sherlock Holmes a mlčení Spravedlnosti (RUNN), Jota 2002, str. 205, či Marcel Schwob: Král se zlatou maskou, Odeon, Praha 1969.] [54] Proslulé vězení [známé zvláště z básně Balada o žaláři v Readingu O. Wilda]. [55] [Lze předpokládat, že Holmes měl na mysli Jamese Rowlanda (1841-1904), známého spíš jako Henry Morton Stanley.] [56] [Mameluk – kdysi člen tělesné stráže egyptských sultánů, později člen egyptské vojenské kasty, zlikvidované začátkem 19. stol] [57] [Louis Jacques Mandé Daguerre (1787-1851), fr. malíř, který spolu s J. N. Niepcem vytvořil roku 1839 první trvalé fotografické snímky metodou, nazvanou podle něho daguerrotypie.] [58] [Robert Fulton (1765-1815), americký technik britského původu, který se zabýval stavbou lodí. Roku 1801 postavil první ponorný člun, roku 1807 první použitelnou paroloď Clermont a v roce 1814 první válečnou lod poháněnou parou.] [59] [Tutanchámonova hrobka byla nalezena víceméně náhodně při výkopových pracích 4. listopadu 1922.] [60] [Samuel Johnson (1709-1784), anglický prozaik, kritik a lexikolog. Je editorem úplného vydání Shakespearových spisů, autorem slovníku angličtiny a literárních biografií. Svými klasicistními eseji a články v různých časopisech ovlivnil dobový literární vkus; jeho vlastní tvorba je však méně významná.] [61] Jak se dostal ve viktoriánské éře za čtyři dny z Ameriky do Londýna? To tentokrát Sherlock Holmes neřeší. [62] [Washington Irving (1783-1859), americký historik a prozaik. Přetvořil evropský romantismus v duchu nového amerického národního vědomí (Hledači pokladů, Povídky), patří k zakladatelům americké prózy (Historie New Yorku…, Život a plavby Kryštofa Kolumba, Kniha skic).] [63] [Charles Dickens (1812-1870), klasik anglického realistického románu, často pracující s dobrodružnými prvky, humorem a groteskou, vyznačující se dokonalou charakteristikou postav, dramatičností situací a hlubokým sociálním cítěním. Působil také jako režisér, dramatik a herec. Jeho dílo je dostatečně známé a oblíbené dodnes, viz Kronika Pickwickova klubu, Oliver Twist, Starožitníkův krám, Malá Dorritka, Zlé časy, Nadějné vyhlídky, autobiografický román David Copperfield, historické romány Barnabáš Rudge a Příběh dvou měst.] [64] [Oscar Fingal O’Flahertie Wills Wilde (1854-1900), anglický dramatik (Vějíř lady Windermerové, Ideální manžel, Jak je důležité míti Filipa, Salome), prozaik (Zločin lorda Arthura Savilla, Cantenburskéstrašidlo, Obraz Doriana Graye, pohádky Stastný princ, Dům granátových jablek), básník (Balada o žaláři v Readingú) a esejista (Duše člověka za socialismu, Intence). Zejména ovšem proslul jako společenský arbiter. O to horší byl jeho pád v homosexuální aféře s lordem Alfredem Douglasem, synem Johna Sholta Douglase, markýze z Queensberry. Viz Sherlock Holmes a mlčení Spravedlnosti, str. 11 a násl.] [65] Joshua Reynolds, anglický portrétista (1723-1729). [66] Oliver Goldsmith (1730-1774), anglický spisovatel (Farář wakefieldský), básník, esejista a dramatik (Cestovatel, Opuštěná vesnice, Světoobčan, Dobromyslný člověk), jeden z hlavních představitelů anglického sentimentalismu. [67] Benjamin Jonson (1572-1637), anglický básník a dramatik. [68] James Boswell (1740-1795), skotský spisovatel, autor díla Život Samuela Johnsona, byl o 31 let mladší než Johnson. [69] Malice Domestic je nezisková organizace, která uděluje autorům detektivek cenu Agathy. [70] [David Livingstone (1813-1873), skotský misionář a cestovatel. V letech 1852-1856 prošel jako první Afriku od západu na východ, prozkoumal řeku Zambezi, objevil např. Viktoriiny vodopády a prameny Konga.] [71] [Dr John H. Watson se seznámil se slečnou Mary Morstanovou v září 1888, během případu zaznamenaného jako Podpis čtyř, a oženil se s ní někdy před březnem 1889, kdy probíhalo vyšetřování případu Skandál v Čechách. Nedlouho před svatbou zakoupil lékařskou koncesi v Paddingtonu.] [72] [Viz poznámka na str. 33.] [73] [I ten je zatím ukryt mezi Watsonovými neznámými záznamy.] [74] [Existuje několik odkazů na to, že Sherlock Holmes vlepoval do tlustých sešitů všechny novinové výstřižky, které považoval za důležité. Viz například Prázdný dům, Rudý kruh (REDC), in: Návrat Sherlocka Holmese, str. 7 a Poslední poklona Sherlocka Holmese, str. 55.] [75] [V Lepenkové krabici (CARD) Watson uvádí, že „láska k přírodě nebyla tomuto mnohostranně nadanému člověku vlastní“, viz Poslední poklona Sherlocka Holmese, str. 36; v Černém Petrovi (BLAC), datovaném do července 1895, však již Sherlock Holmes dr. Watsona pozval: „Zatím se projdeme krásnými okolními lesy, (…) několik hodin se budeme věnovat ptactvu a květinám.“ In: Návrat Sherlocka Holmese, str. 127.] [76] [Sherlock Homes měl nešťastný zvyk píchat si sedmiprocentní roztok kokainu. Příležitostně také užíval morfium. Viz Podpis čtyř, str. 105 nebo Nicolas Meyer: Prokletí Sherlocka Holmese (SOLU), Jota 2000.] [77] [Se svou voskovou podobiznou měl Holmes zkušenosti již z dob případu Prázdného domu, viz Návrat Sherlocka Holmese, str. 17. Tehdy mu ji ovšem zhotovil pan Meunier z Grenoblu. V Mazarinově drahokamu pro něj jinou figurínu vytvořil francouzský sochař Tavernier, viz Z archivu Sherlocka Holmese, str. 54.] [78] [Viz opět poznámka na str. 103.] [79] [Úryvek z vlastního životopisu A. C. Doyla Memories and Adventures (Paměti a dobrodružství), Little & Brown, 1924, nejnověji Greenhil Books, London 1988.] [80] Rodney Stone – piktský kámen z 9. století, který je z jedné strany zdoben piktskými hieroglyfy a irským písmem ogam a z druhé strany křížem, byl nalezen v roce 1782 během hloubení základů nového farního kostela v Dyke. Jméno získal na památku vítězství admirála lorda Rodneye nad spojenou francouzsko-španělskou flotilou v roce 1782. Doylova hra je z r. 1896. [81] Lyn Harding (1867-1952), anglický herec. [82] Grimesby Roylott, ďábelský padouch z Doylovy povídky Strakatý pás (SPEC), jehož jméno zřejmě Doyle sám zkomolil. [83] H. A. Saintsbury, anglický herec, který hrál r. 1910 Holmese v Adelphi Theatre v Londýně. [84] William Gillette (1853-1937), americký herec, dramatik a režisér, adaptoval Sherlocka Holmese pro Broadway. [Viz také Předmluva Jona L. Lellenberga v knize Je to vražda, milý Watsone!, Jota 2003, str. 5 a 6.] [85] [William Gillette: Sherlock Holmes, nejnověji DILIA Praha 1982. Přeložil Simon Pellar.] [86] Sir James Matthew Barrie (1860-1937), skotský spisovatel a dramatik, autor Petra Pana. S A. C. Doylem studovali na univerzitě v Edinburghu, seznámili se však až později v Londýně. Spolu napsali libreto k opeře Jane Annie a po jejím neúspěchu stvořil Barrie zmíněnou parodii. [87] [Viz A C. Doyle: Zapomenuté případy Sherlocka Holmese (FASH), Jota 2004, 2006, str. 37. Přeložil Petr Pálenský.] [88] [STUD/SIGN str. 14.] [89] [Tento odstavec byl původním editorem Peterem Hainingem ze Zapomenutých případů Sherlocka Holmese vypuštěn. Zde jej přeložila Hana Plšková. Následující text opět v překladu P. Pálenského.] [90] [Část textu vynechána editory Vražd na Baker Street.] [91] [Viz Návrat Sherlocka Holmese, str. 254.] [92] [Viz Vzpomínky na Sherlocka Holmese, str. 7.] [93] [Viz např. Muž s hodinkami (MANW) v Zapomenutých případech Sherlocka Holmese, str. 84.] [94] [Připomeňme si, že v době, kdy Doyle tento článek publikoval, jeho osmá kniha holmesiád, Z archivu Sherlocka Holmese, ještě nevyšla.] [95] [Viz poznámky na str. 163 a 168.] [96] [Tento odstavec se v knize Zapomenuté případy Sherlocka Holmese nalézá v oddílu Kritika a had na str. 43. Následující text byl opět P. Hainingem z Doylových vzpomínek vypuštěn a zde je uveden v překladu H. Plškové.] [97] [Následující text opět přejímáme z knihy Zapomenuté případy Sherlocka Holmese, z oddílu Několik personálií Sherlocka Holmese (str. 158) v překladu R. Pálenského.] [98] [Viz str. 225.] [99] [Arsène Lupin je „lupič gentleman“, postava ze seriálu detektivních příběhů Maurice Leblanca z počátku dvacátého století. V češtině například Arsène Lupin kontra Herlock Sholmes (Blondýnka), Albatros, Praha 1971.] [100] [Tvůrce tak racionální postavy, jakou je Sherlock Holmes, se spiritismem a parapsychologií vskutku vážně zabýval. Viz Daniel Stashower: Teller of Tales (Vypravěč příběhů).] [101] [Odtud znovu navazuje překlad H. Plškové.] [102] [Letos je to 120 let od prvního vydání Studie v šarlatové v roce 1887.] [103] [Lewis Carroll – vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson (1832-1898), irský matematik a spisovatel, autor Alenky v říši divů & Za zrcadlem.] [104] Nicol Williamson (* 1938), britský herec. [105] [O Holmesově náklonnosti k této formě kokainu již víme, viz pozn. na str. 214]. [106] Natočeno podle Ohyzdného žebráka. [107] [Tento odstavec ze Studie v šarlatové (cit. dílo, str. 14) přeložil Vladimír Henzl.] [108] [Tento odstavec z Podpisu čtyř (cit. dílo, str. 105) přeložil Jan Zábrana.] [109] [Viz Dobrodružství Sherlocka Holmese, str. 42. Přeložila Zora Wolfová.] [110] [Podpis čtyř, str. 106. Přeložil J. Zábrana.] [111] Prosté umění vraždy, Albatros, Praha 2004. Přeložil T. Korbař. [112] [Dům U Měděných buků (COPP), in: Dobrodružství Sherlocka Holmese, str. 234. Přeložila Z. Wolfová.] [113] [Ohyzdný žebrák (TWIS), in: Dobrodružství Sherlocka Holmese, str. 123.] [114] [V. R. – Victoria Regina, královna Viktorie. Viz Musgraveský rituál, in: Vzpomínky na Sherlocka Holmese, str. 85.] [115] [Tamtéž.] [116] Umírající detektiv (DYIN), in: Poslední poklona Sherlocka Holmese, str. 100. [117] [ (CREE), in: Z archivu Sherlocka Holmese, Jota 1999, str. 135. Přeložila Eva Kondrysová.] [118] [Opět Prosté umění vraždy. V chandlerovské studii Josefa Škvoreckého text pokračuje: „který sám není hanebný, který nemá ani špinavé ruce, ani strach.“ In: Od Poea k postmodernismu, H + H a Odeon, Praha 1993, str 444.] [119] D. Sayersová Devět krejčíků, u nás vydáno též pod názvem Devět hran. [120] Stavitel z Norwoodu [ (NORW), in: Návrat Sherlocka Holmese, str. 29]. [121] [V originále následuje And Now, a Word from Atrhur Conan Doyle (a nyní má slovo Arthur Conan Doyle) odborná studie Jona L. Lellenberga z anglické lexikologie, rozebírající výrazy, jimiž Doyle obohatil anglickou slovní zásobu ap., kterou vypouštíme.] Jon L. Lellenberg je kronikářem Příležitostných malých detektivů z Baker Street a americkým správcem pozůstalosti paní Jean Conan Doylové (Dcera A. C. Doyla zemřela 1997 ve věku 84 let.) [122] V této edici nakladatelství Jota. Zkratky podle přílohy Bohemian Newsletter No 20, srpen 2002. @ zde zastupuje The Adventures of…, objevující se u většiny původních názvů. Dnes se obvykle vynechává. Za anglickými názvy knih uvádíme datace původních / a našich vydání. [123] Podle našeho vydání. © tu znamená The Case of…, tvořící součást některých názvů v originále. @ jako u Kánonu. [124] [Opět podle přílohy Bohemian Newsletter No 20. Viz poznámka na str. 6. Strany dle našeho vydání.]