Název: Lišky na vinici
Autor: Lion Feuchtwanger

* * *

Poznámka - začátky jednotlivých kapitol jsou označeny #

# ÚVODNÍ SLOVO

Začíná se román "Lišky na vinici", zvaný též "Zbraně pro Ameriku".
Bude se v něm vyprávět o důvtipné pošetilosti, zchytralé hlouposti a přejemnělé zkaženosti jedné zanikající společnosti.
Setkáte se v něm s roztomilými ženami a s oslňujícími, lehkovážnými muži, najdete zde duchaplnost spojenou se srdci prázdnými a překypující srdce spojená s prázdnýma rukama, setkáte se zde s jedním velikým mužem uprostřed hlupáků, najdete zde divadlo a politiku, nepřátelství a chlípnost a přátelství a milkování a obchod a lásku a věčnou jednostejnost ve věčně proměnlivém dění.
Najdete v této knize i muže věřící v možnost ustavičně lepšího poznávání zákonů vývoje a v možnost přizpůsobit se těmto zákonům a budovat tak svět stále oduševnělejší.
Dále pak vypráví tento román o zápase mužů a idejí, jenž se odehrává kolem hospodářské revoluce.
Tato kniha nezapomíná ani na líčení lidské zaslepenosti tváří v tvář pokračujícímu vývoji dějin a neporušitelnou, leč jen málokterými pochopenou vzájemnou spojitost všech se všemi a na víru v pozvolný, avšak bezpečný pokrok lidského rozumu mezi dobou ledovou, která minula, a tou, která nadchází.


Jděte mi s osudem! Politika je osud.
NAPOLEON

Osud? Tento pojem je mystika, nonsens.
STALIN

Umělecké líčení historie je vědečtější a serióznější než exaktní dějepisectví.
Básnické umění jde totiž na kořen a podstatu věci,
kdežto exaktní popis řadí jen jednotlivosti jednu za druhou.
ARISTOTELES

Chceme brát z minulosti oheň, nikoli popel.
JEAN JAURÉS


* PRVNÍ ČÁST / ZBRANĚ PRO AMERIKU *

# První kapitola / BEAUMARCHAIS

Cesta z Versailles do Paříže vedla půvabnou, zelenající se krajinou. Dopoledne pršelo, ale teď se mraky roztrhaly, proniklo jimi slunce a Pierre si liboval vlhkou svěžest krásného májového dne.
Ještě včera, když se vracel z Londýna, byl na pochybách, zda změna ve vládě nezmaří nadobro jeho pečlivě promyšlený a s takovým úsilím uchystaný obchod. Už se nejednou dožil podobné pohromy. Ale tentokrát je všechno na nejlepší cestě. V dlouhém a otevřeném rozhovoru s ministrem se ukázalo, že Versailles na jeho návrhy zabraly. Hrabě Vergennes o ně projevil mnohem větší zájem, než se dalo usuzovat z jeho obezřetných dopisů. Přísliby, které mu dnes vláda poskytla, daleko překonaly jeho naděje; velký obchod už byl takříkajíc v suchu.
Pierrův vůz dojel na křižovatku, kde silnice odbočovala do Clamartu. Pierre nařídil kočímu, aby jel pomaleji. Trochu se pousmál, uvelebil se do polštářků a oddal se úvahám o výsledku, jehož dosáhl.
Pierre Caron de Beaumarchais žil poslední dobou v Londýně jako tajný agent francouzské vlády. Úkoly, k nimž byl tento bystrý a obratný muž vybrán, byly nejasné, dosti nečisté a nijak důležité. Časově byly málo náročné a tak měl Pierre kdy vypracovat významnější plán.
Když propuklo ono velké střetnutí mezi anglickým králem Jiřím Třetím a jeho americkými koloniemi, stal se Pierre Caron de Beaumarchais vášnivým stoupecem odbojných Američanů. Jako mnozí intelektuálové v Paříži a dokonce i v Londýně, pozdravil bostonské povstalce jako muže bojující za uskutečnění velkých idejí francouzských a anglických filozofů. Tito mužové byli odhodláni žít prostě a podle přírody, odmítali život zmrzačený konvencí, předsudky a despotickou zvůlí, běžný v Londýně a v Paříži. Mužové Nového světa chtěli založit své státní zřízení na svobodě, rozumu a přírodě. A tyto muže chtěl anglický král donutit ohněm a mečem, aby od svého ušlechtilého přesvědčení upustili.
Pierre nestál na straně Američanů jn srdcem a slovy, pomáhal jim i skutky. Byl oblíben ve všech kruzích londýnské společnosti, stýkal se přátelsky s vůdci konzervativců i liberálů, měl možnost seznámit se dopodrobna s konfliktem mezi Londýnem a koloniemi. Shromáždil bohatý materiál, utřídil jej, vyvodil z něho závěry a i když ho tím nikdo nepověřil, zaslal Ludvíkovi Šestnáctému a jeho ministrům informace vyznačující se znalostí věci, přehledností a předvídavostí. Když si dnes Pierre tyto své informace a pamětní spisy znovu připomínal, mohl si zakládat na tom, že i když byl jen tajný agent bez jakéhokoli pověření, vystihl podstatu anglo-amerického konfliktu od samého začátku lépe než králův úředně povolaný vyslanec. Události daly jeho předpovědím za pravdu.
Závěrem, kterým končil své informace versailleskému kabinetu, byla důtklivá výzva poskytnout podporu povstalcům a tím oslabit Anglii. Konflikt Angličanů s koloniemi je pro Francii jedinečnou příležitostí skoncovat s hanebným mírem, který jí Anglie před dvanácti lety vntila.
Pierre si pochpitelně uvědomoval, že se francouzská vláda nemůže veřejně postavit na stranu amerických vzbouřenců. To by znamenalo válku s Anglií, na kterou armáda ani námořnictvo neměly ještě dost sil, nehledíc ani k žalostnému stavu francouzských financí. Ale Pierre našel východisko z této nesnadné situace.
Spokojeně se usmíval. Psal své informace s upřímným ůmyslem pomoci Američanům a podpořit věc svobody a rozumu. Ale někdy se také stane, že ideální snahy mohou přinést i materiální zisk. Lidé, kterým se takové věci zdají nekalé, jsou hlupáci. On, Pierre, není hlupák. S ostrovtipem protřelého obchodníka a v intrikách obeznalého politického agenta od počátku vyciťoval, že přiměřené podněcování tohoto osvobozeneckého boje může přinést prospěch nejen ideový, ale i hmotný.
Vědom si toho, že Francie si ještě nemůže dovolit vyprovokovat válečný konflikt s Anglií, Pierre doporučil, aby francouzská vláda podporovala Američany zprvu jen tajně, tak, aby se nekompromitovala. Ať povstalcům dodávají zbraně a ostatní potřeby soukromí obchodníci, navenek na vlastní účet a nebezpečí, potají však se subvencí a všemožnou podporou francouzské vlády.
Po zdlouhavém vyjednávání, kdy už si Pierre myslel, že se mu nikdy nepodaří získat pro svůj plán ministra zahraničí hraběte Vergennesa, to nakonec přece jen dopadlo tak, jak si představoval. Dnes na to ministr přistoupil, dnes ho pověřil organizací celé věci tak, jak on ji navrhl. Ode dneška, jakmile nabídne povstalcům zbraně a ostatní materiál, může se Pierre považovat za tajného zmocnnce francouzského krále.
Byl spokojen sám se sebou. Způsob, jakým se zhostil svízelného jednání s ministrem, byl důstojným dovršením jeho důmyslně promyšlených příprav.
Povstalci toho potřebovali mnouho. Jejich výzbroj byla žalostná, výrobní kapacita jejich nečetných továren nepatrná. Potřebovali úplnou výzbroj a výstroj pro třicet tisíc mužů. Ministr se ho zeptal, zda on a jeho obchodní přátelé jsou opravdu scopni takové množství materiálu opatřit a dopravit přes moře. ""le ovšem, ovšem, ovšem," odpověděl Pierre troufale a bez váhání, ale hned dodal: "Samozřejmě za předpokladu, že královské arzenály nám dodají zbraně za výhodných podmínek a že se na nás po finanční stránce nebude šetřit." Hrabě Vergennes prohlásil, že to projedná s ministrem vojenství, a pak začal hovořit o nejchoulostivějším bodu.: zeptal se Pierra, jak vysoká by podle jeho názoru měla být subvence, kterou očekává od vlády.
Pierre byl původně rozhodnut, že se do věci pustí, když dostane od vlády příspěvek ve výši jednoho milónu liber. Ale nyní, když mu ministr chtěl doopravdy svěřit tak obrovskou dodávku, si uvědomil, že si až dosud s celým tím plánem jen pohrával; zároveň s pocitem nadšení nad úkolem tak velikým a čestným se ho zmocnila obava, zda jeho finanční prostředky a úvěr budou stačit na tak obrovitý podnik. Milión liber, to by byl směšně malý základní kapitál k tomu, aby mohla být dodána výzbroj a výstroj pro třicet tisíc mužů. A kkdyž bude žádat víc, když bude žádat příliš mnoho, pak možná nakonec všechno ztroskotá.
Ve zběsilém chvatu, dívaje se přitom se zdánlivým klidem do úsměvně vyčkávavé ministrovy tváře, začal znovu uvažovat, jakou částku by měl žádat. "Myslím," řekl, "že tři milóny budou stačit." Následovala kratičká odmlka, během níž se jeden díval na druhého. Nyní se rozhoduje o osudu Ameriky i o mém, myslel si Pierre. "Můžeme vám slíbil dva milióny," řekl nakonec ministr. "Jeden milión dáme sami, druhý opatříme od Španělů."
Takřka omráčen tímto nesmírným úspěchem vracel se nyní Pierre krásným květnovým odpolednem do Paříže. Vůz, v němž projížděl zelenající se, půvabnou krajinou, byl až nadměrně okázalý; vpředu seděli v bohaté livreji kočí a malý černošský sluha, vzadu se hloupě a domýšlivě naparoval lokaj v ještě nádhernější livreji. Také Pierrův zevnějšek býl až příliš velkolepý: byl oblečen podle poslední módy a na prstě mu zářil obrovský briliant.
Měl právo na únavu. Poslední dny byly velice namáhavé, měl za sebou likvidaci své obchodní činnosti v Londýně, spěšné cestování, rozhovor s ministrem. Ale Pierre nebyl z těch, kteří se jen tak lehko poddají. I když ve svých čtyřiačtyřiceti letech už začínal tloustnout, vypadal mladě, každý by mu hádal nejvýš pětatřicet. Masitý obličej měl svěží barvu, lehce ustupující čelo bylo jasné, hnědé oči výrazné a bystré, pod ostrým nosem se usmívala plná, pěkně vykrojená ústa. Dolíčkem rozdělená, trochu chabá brada a malý podbradek, vystupující z přepychového kabátu, propůjčovaly jeho zchytralé tváři rysy jisté dobromyslnosti.
Teď byli v Issy a čím víc se blížili k Paříží, tím rychleji přebíhaly myšlenky v Pierrově hlavě.
Firma, kterou hodlá založit, musí být reprezentativní i navenek. Jeho obchodní dům v Rue Vielle du Temple, Holandský palác, beztak už vetchý, za jeho pobytu v Londýně docela zchátral. Od základu jej přestaví a znovu zařídí. Rázem si také vymyslel název firmy, kterou založí. Musí to být španělské jméno, miloval Španělsko, Španělsko mu vždycky přinášelo štěstí, firma se bude jmenovat Rodrigue Hortalez. Usmál se. Od nynějška bude ttedy i on seňor Rodrigue Hortalez. Vedení obchodu svěří samozřejmě Paulu Thevenauovi. Pravda, Paul je velice mlád a kromě toho je mu na závadu jeho nemoc. Ale Paul se až dosud vždycky osvědčil, má Pierra rád a s obdivem k němu vzhlíží, je zasvěcen do všech jeho spletitých finančních machinací a složitých tajností, je nadmíru schopný a má talent zjednat pořádek i tam, kde on, Pierre, už sám neví kudy kam.
Dva milóny liber, to zní náramně. A jde o výzbroj pro třicet tisíc mužů a o lodě, jimiž je nutno toto horu nákladu dopravit přes moře do Ameriky. Ještě štěstí, že jeho obchod s dřívím mu umožňuje tak dobře spolupracovat s velkými rejdařstvími. Ať už se situace vyvine jakkoli, bude nucen vypnout tětivu svého úvěru až k prasknutí. Takových pět šest miliónů bude do toho muset investovat. A kdy a jak Američané zaplatí? Na okamžik ho zamrazilo. Je to hodně vysoká hra, do které se pouští. A hned zas tento pocit překonal. Ať to dopadne jak chce, je zábavnější obchodovat se světovými dějinami než s dřívím.
Škoda jen, že všechno musí jít tak tajně. Rád by všude rozhlásil, nejraději by vykřičel do celého světa, jakým úkolem je pověřen. Ale Vergennes mu velice kladl na srdce, aby držel jazyk za zuby. Je bezpodmínečně nutné zachovat zdání soukromého podniku, provozujícího s vlastním kapitálem běžné obchody. I tak budou Angličané působit steré nesnáze a zasypávat ministra zahraničí nótami. Kdyby se Pierre dopustil nějaké neprozřetelnosti, nesměl by rozhodně počítat s tím, že ho Versailles kryly, naopak, bezohledně by ho nechaly na holičkách; to mu jinak tak zdvořilý ministr sdělil s nezdvořile suchou jednoznačností. Pierre tudíž nebude moci o svém světodějném poslání mluvit s nikým kromě několika obchodních přátel a vedoucích zaměstnanců. Bude musit chodit po světě dál jako monsieur de Beaumarchais, pro mnohé lidi tetč nepřátelství a úsměšků, a nebude mu dovoleno vynést trumfy proti tupitelům a odpůrcům.
Ale tuto nemilou úvahu okamžitě odplavila blaživá představa, jak ohromná úloha mu připadla. Každý ví, že bez francouzské pomoci by američtí povstalci byli ztraceni. A teď on, jen on sám, Pierre de Beaumarchais, přiměl svým nadšením, zanícením, svou výmluvností, znalostí lidí a přizpůsobivostí slabého krále Ludvíka a jeho ješitné ministry k tomu, že tuto pomoc zásadně přislíbili. A pouze na jeho obratnosti nyní závisí, zdali a v jakém rozsahu Američané tuto slíbenou pomoc dostanou. Osud nového světa tam za mořem a pokrok lidstva závisí na jeho chytrosti a důmyslu.
S živou fantazií si kreslil budoucnost. Viděl už, jak se ve skladištích francouzských přístavů hromadí pušky a uniformy, jak se vrší stále výš. Viděl už, jak brázdí moře bachraté lodi firmy Hortalez a spol., naložené kanóny pro povstalce, viděl, jak se vracejí, naloženy indigem a tabákem pro něho, Pierra. Předem se opájel úspěchem svého plánu. Ano, podnik, do kterého se právě pustil, to je největší úkol, po jakém odevždy toužil, úkol hodný Beaumarchaise.
On svůj úkol zvládne. Dokázal věci, které nebyly tak významné, ale byly snad ještě svízelnější. A zatímco ho kola kočáru každou obrátkou unášela blíž k Paříži a k jeho novému, vzrušujícímu dílu, přebíhal před ním v duchu celý jeho dosavadní život, tak pestrý a v časté střídě štěstí a neštěstí tak mnohotvárný.
Byla v něm spousta neuvěřitelných nezdarů, ale ještě větší spousta dobrodružných úspěchů. Pierre byl synem hodináře; jako hodinářský učeň byl poslán ke dvoru, aby natáhl hodiny Jeho nyní už zesnulého Veličenstva Ludvíka Patnáctého a svou čiperností a milým chováním padl starému králi do oka. Královy obstarožné dcery si ho oblíbily a vyzvaly ho, aby je učil hře na harfu. Povšiml siho i nadmíru chytrý, vrtošivý a všemi mastmi mazaný finančník Duverny, zasvětil ho do tajů vysoké finanční politiky a učinil ho svým společníkem. Šikovný Pierre se svým společenským talentem a smyslem pro intriky zvelebil obchody firmy Duverny i své vlastní, nakoupil si tituly i dvorské funkce, nesmírně se vzmohl, získal si přátelství mnohých mužů a lásku mnohých žen a pro svůj bystrý, troufalý, vtipný a všetečný jazyk též mnohá nepřátelství.
Pak přišly obě jeho první hry, psal je mezi četnými láskami a četnými obchody jen tak levou rukou, jenže když je psal, změnila se levá ruka v pravou. A potom přišla obě jeho manželství, obě šťastná, obě ženy byly krásné a bohaté; ale obě záhy zemřely a zbyl po nich jen chinonský les, velký obchod s dřívím, do něhož investoval část vyženěných peněz, a spousta pomluv.
A pak zemřel velký finančník Duverny, Pierrův vážený učitel, a Pierrův život se dostal do ještě prudšího víru. Vehnali ho do těžkých soudních procesů, zátopa nespravedlnosti smetla jeho majetek, zanesla ho do vězení, připavila o draze zaplacené funkce a tituly, o jeho občanská práva.
Ale tato křivda se obrátila v požehnání. Přiměla ho k tomu, že napsal skvělé, neobyčejně vtipné politické brožury. A ony rozšiřily jeho slávu po celém světě ještě víc než jeho komedie o sevillském lazebníku Figarovi.
Tyto polemické spisy mu také vynesly přátelství mnoha velkých pánů a jeden z těchto přátel, když po svém procesu už nesměl zastávat veřejné úřady, mu zaopatřil místo v králově tajné službě. Znovu se vyšplhal nahoru a nakonec dospěl až k tomuto nejvyššímu vrcholku, k poslání, kterým ho dnes pověřili.
Ano, dnešek je mezníkem a umožňuje mu, aby nadobro skoncoval s těmi zlými věcmi, zasahujícími z minulosti do jeho nynějšího života. Nyní nadobro vymaže hanebný kousek, který vyplynul z onoho procesu a soudního nálezu.
Neboť dodnes má právní platnost nesmyslný rozsudek, který nad ním tenkrát vynesl nejvyšší pařížský soud. On, Pierre, který vjíždí do své Paříže v tomto svém nádherném voze, v drahocenném oděvu, obdařen nejvyšší důvěrou vlády Jeho Veličenstva, povolaný k nejobtížnějšímu úkolu, jaký dnes může neje Francie, ale celý svět někomu svěřit, je dosud zbaven čestných práv slavnostním výrokem soudu, je zatížen "pokáráním", je "zhanoben". Pierre dochází k pevnému předsevzetí, že se to musí změnit. Přiměje kabinet, aby povolil odvolací řízení a aby mu byla navrácena jeho práva. Když to vláda neudělá, ať si najde někoho jiného, kdo by se starl o její nebezpečné a složité zájmy. Jenomže pánové nikoho jiného nenajdou. Jen Beaumarchais je schopen dovést ke zdárnému konci podnik, který vymyslel Beaumarchais.
Nyní vjel jeho vůz do Paříže. Pierrovy živé, rozradované oči ulpívají na lidech a věcech. Pokaždé, když se vrací do Paříže, je hrdý na to, že je synem tohoto největšího a nejkrásnějšího města na světě. Ale snad nikdy ho nepovznášela tak překypující radost jako dnes. Dosud nikdy se před ním nezaskvěl tak velkolepý a zářivý nový cíl jako tentokrát.
Hle, do města vjíždí Pierre Caron de Beaumarchais, velký politik, obchodník a dramatik. Je to člověk dobrý, někdy i něco víc: šlechetný, velkomyslný, a zároveň je to i komediant, proniknutý skrz naskrz bezmeznou ctižádostivostí. Dovede bystře a s jistotoou hodnotit lidi i věci, ale nikdy nenahlédne do jejich hloubek. Je to skvělý spisovatel a zábavný společník, vladne strhujícím patosem a pohotovým, zničujícím důvtipem. Je velice chytrý a ani trochu moudrý. Je chtivý požitků, ale umí statečně snášet neštěstí a strádání. Je přístupný všem velkým ideím doby, i když si vzájemně odporují. Mnozí ho označují za člověka slavného, někteří za podezřelého. Kamkoli přijde, obklopuje ho závist, zloba a uražené zájmy, je terčem útoků podnikaných často i otrávenými zbraněmi. Ale mejí ho rádi nesčetní lidé, muži i ženy, a ne ti nejhorší, a jsou i někteří, co ho upřímně milují a jsou ochotni všechno pro něho obětovat.
Hodně toho prožil, je prosycen svou minulostí, ale není blazeovaný, je dnes ve svých čtyřiačtyřiceti letech stejně zvídavý a dychtivý všeho, co ho očekává, jako tenkrát, když jako šestnáctiletý chlapec utekl otci z učení a potloukal se po pařížských ulicích. Stejně jako dřív se cele oddává každému tělesnému i duševnímu zážitku. Ničím nešetří. Je marnotratný, nešetří časen, penězi, talentem i životem.
Jeho vůz dojel do zalidněných ulic vnitřního města. Pierre ještě trochu vztyčí hlavu a usadí se tak, aby vypadal co nejpěkněji. Zná ho půl Paříže, každý desátý ho zdraví. Uvědomuje si, že se za ním dívá bezpočet lidí a že jeden druhému říkají: "To je monsieur de Beaumarchais, velký finančník, velký spisovatel, co má prsty ve všech státních záležitostech." A přitom nemají dosud ani potuchy, jaké nové, ohromné, celému světu prospěšné poslání mu teď bylo uloženo. Škoda, třikrát škoda, že to nesmí svým Pařížanům povědět.
Ach, nesmí to povědět ani svým sestrám a otci. Jsou mu oddáni a on je oddán jim, ale jsou příliš vznětliví, příliš temperamentní, ti by tajemství neudrželi.
Za chvíli je uvidí, za chvíli je bude mít kolem sebe, ty své něžné, zvědavé, starostlivé, co si na něm tak zakládají a zahrnují ho láskou. Šťastně se usmívá a když vjíždí do rušné Rue de Condé, v níž stojí jeho dům, jeho pěkná, chytrá, svěží tvář září.
Večeře probíhala ve veselé náladě. Rozneslo se, že Pierre se vrátil z Londýna a tak kromě členů rodiny přišli i příbuzní a intimní přátelé. Lidé Pierrovi blízcí byli v jeho domě vždy vítáni; Julie, Pierrova sestra a hospodyně, každého kohokoli pohostila.
Seděli ve velké jídelně, z četných lustrů planula spousta svíček, sloužící ustavičně přinášeli a odnášeli mísy, sklep a kuchyně domu v Rue de Condé byly dobře zásobeny.
Byli tu sami mezi sebou, lidé nejbližší. Rodina Caronových, to byla hlučná, zvědavá společnost, a všechny nakazila i Pierrova dobrá nálada, dnes ještě znamenitější než jindy. Caronovi vzhlíželi s obdivem ke svému Pierrovi, který byl po královně nejpopulárnější osobou v zemi. Teď se tedy vrátil z Londýna a okamžitě ho přijali ve Versailles. Dozajista zas vymyslel nějakou náramně velkou a světobornou věc. Ale když se ho ptali, jen se uškleboval a nanejvýš odpověděl: "A jestli si chceš, Julie, koupit ještě jeden vůz nebo přijmout několik dalších lidí do domácnosti, nic tomu nebrání."
Víc neprozradil. Místo toho se rozpovídal o svých četných londýnských zážitcích. Podnebí je tam ohavné, ale svědčí ženám, jeho zásluhou je jejich pleť bílá a hebká; je tam dost zrzavých a ty mají něco do sebe. Bez ohledu na přítomnost patnáctiletého synovce Féliciena se rozhovořil o nejrůznějších milostných dobrodružstvích.
Julie neodtrhla pohled od bratrových rtů. Byla to temperamentní, příjemná čtyřicátnice, bratrovi hodně podobná, měla stejně svěže zbarvenou tvář, velký rovný nos a chytré oči. Zbožňovala bratra; aby s ním mohla žít, odmítla řadu nabídek k sňatku. Mluvila mu do všeho. Často se spolu do krve pohádali a ještě týž den se vášnivě smiřovali, oba si na hádky a smiřovačky velice potrpěli.
Mladší sestra Tonton, ještě hezčí než Julie, seděla vedle manžela, mlčenlivého soudního rady de Miron, a brebentila ostošest. Vykládala, že si chtěla dát ušít šaty u královniny švadleny, mademoiselle Bertinové. Ale mademoiselle Bertinová jí vzkázala, že nemůže přijmout žádnou zakázku dřív než za dva měsíce a že nejnižší cena, jakou musí počítat dámě nepřipuštěné ke dvoru, je dva tisíce liber za fazónu.
Teď se konečně dostal ke slovu Filip, učenec Filip Gudin, z Pierrových věrných ten nejvěrnější. Filip si potrpěl na vybrané a rozvláčné řeči. Ten blahobytný pán a velký jedlík si pod širokým a dlouhým kabátem rozepnul kalhoty a zastrčil si krajkové manžety do rukávů, aby mu nepřekážely při jídle. Pohodlně rozvalen na židli, kterou svými značnými rozměry zcela vyplňoval, široce se rozhovořil o úrovni jednotlivých tříd. Pustil se do těchto úvah, přičemž zpaměti citoval přesná čísla, co všechno by bylo možno pořídit za dva tisíce liber, které mademoiselle Bertinová požaduje za fazónu jedněch šatů. S podivnou precizností vypočítal z hlavy, kolik let musí pracovat například takový dřevorubec, než si tuhle částku vydělá a kolik dřevorubců by z ní mohlo žít celý rok: bylo to sedm celých devět šestnáctin dřevorbců. Ale Pierre řekl lehkovážně a smířlivě: "Mademoiselle Bertinová je nejlepší švadlena na světě, možná všech dob, skutečná umělkyně. Proč by si za to neměla dát zaplatit? Něco ti povím Tonton, dej si ty šaty ušít na můj účet." Tonton zazářila a bouřlivě děkovala.
Tajemník Maigron oznámil, že se za dnešní den ohlásilo u vrátného víc než sto lidí, kteří chtějí pana de Beaumarchais po jeho návratu navštívit. "Bodejť," řekl otec Caron, měl vysoký, ale nikoli stařecký hlas, starý pán měl dosud všechny zuby, "kdekdo už ví, že náš Pierre je zase tady". Pierre poklepal otci na rameno s poněkud ironickým úsměvem a s velkým uspokojením. Rychle se rozneslo, že se vzmáhá; teď si budou moci nohy uběhat. Ale nesmí být nespravedlivý. Chodili, i když neměl úspěch; měl mnoho obdivovatelů i v neštěstí.
Ustavičně si tento obdiv uvědomoval, byl si vědom i toho, že takový obdiv zavazuje. Protože na všechno, co dělal, dopadalo tak jasné světlo, byla okamžitě patrná i nejmenší poskvrnka. Nesměl si dovolit žádnou slabost, musel být ustavičně na všechno připraven, musel všechny pochybovače neustále znovu přesvědčovat.
Je tady například tenhle mládeneček Félicien Lépine, syn jeho nejstarší sestry Madeleine. Když Félicienovy rodiče zemřeli, pečoval o jeho výchovu Pierre a poslal ho do vznešené Collége Montaigu. Byla to kolej přísná, učení hodně a i když Félicien nebyl žádný hlupák, musel ten pomalý, těžkopádný chlapec vynaložit mnoho úsilí, aby na všechno stačil. Ještě neobratnější byl při hodinách dvořanského umění, které bylo žákům vštěpováno, při šermu, jízdě na koni, tanci a obřadném společenském chování. Jeho aristokratičtí spolužáci mu při takových příležitotech dali leckdy pocítit, že je synem měšťáka, hodináře Lépina; také ho občas potrápili zlomyslnými žerty o jeho strýci Pierrovi a jeho pochybných aférách. Félicien si nepostěžoval ani slovem, ale trpěl. Bylo mu teprve patnáct, ale nebyl doopravdy mladý; byl těžkopádnější a zadumanější než ostatní Caronové, vážnější a dospělejší než čtyřiačtyřicetiletý Pierre. Byl samozřejmě slavnému strýčkovi vděčen za dobrodiní, které mu prokázal. I když si Pierre s dětmi jinak dobře rozuměl, zústal mu Félicien přesto vzdálen a nepodařilo se mu, aby se s ním důvěrně sblížil. Félicien pozorně sledoval všechno, co Pierre dělal, ale Pierre dobře nevěděl, zda tato pozornost je obdiv nebo kritika. Také dnes pohled chlapcových velkých, vážných očí zavinil, že se Pierre cítil nějak nesvůj.
Odvrátil zrak a pohlédl na druhou stranu stolu, kde seděl Paul Theveneau. Usmáse na Paula a ten mu úsměv radostně oplatil. Paulova příchylnost Pierra zvlášť blažila, kdykoli si uvědomil pocit zklamání, jaký se ho zmocnil vždy při pohledu na Féliciena. Byl hrdý na to, že si získal Paulovu lásku. Paul se s ním poprvé střetl jako nepřítel při jakémsi sporu, který Pierre vedl s Paulovým bratrem; ale Pierre si dovedl získat záhy obdiv a přátelství tohoto mladého muže.
Svým zevnějškem Paul nijak neoslňoval. Jak tu seděl, byl na něho žalostný pohled. Kabát na něm doslova visel; vkládal si do úst sousta malýma vyzáblýma rukama, které se ustavičně trochutřásly. Ale nad svěšenými rameny upoutala každého hezká, velice mladistvá a plná tvář s velikýma, zářícíma, hnědýma očima. A měl veliké schopnosti, byl po čertech chytrý. Věčná škoda, že v pohých šestadvaceti letech mu pro chorobu hrtanu zbývalo sotva jen několik let života.
Mezitím se stočila řeč na knihu o Západní Indii, která právě vyšla, a vševědoucí Filip Gudin proslovil učenou přednášku o významné úloze těchto ostrovů ve francouzském hospodářství. Zpaměti citoval čísla, kolik cokru, tabáku, indiga, bavlny, kakaa, pepře a kávy se dováží z Indie, a to byla impozantní čísla.
"Mohli jsme z těch území vyzískat ještě mnohem víc," vpadl Pierre, "kdyby mě poslechli. Vypracoval jsem v této věci kdysi plán, který by nám zabezpečil báječný monopol na obchod s černošskými otroky. Kdyby byly Versailles monopolizovaly západoindický obchod s otroky, jak jsem kdysi navrhoval, bylo by teď v pokladně naší vlády dost peněz, aby král mohl uskutečnit Turgotovy pokrokové reformy a aby v celé zemi byla větší svoboda a spravedlnost." A také víc peněz pro Ameriku, pomyslil si v duchu. Nahlas dodal: "Až bude konečně dojednána nová obchodní smlouva se Španělskem, pak se možná k projektu ještě vrátíme."
Všichni se teď rzhovořili o Španělsku. Měsíce, které prožil Pierre v Madridu, to byla jeho nejlepší doba, vášnivá a divoká. Z těch četných scén, které dávaly jeho životu tak dramatický průběh, byla patrně nejvelkolepější ona, v níž donutil svůdce své sestry Lisetty, zbabělého a potměšilého Claviga, že musel vrátit sestře čest. Ano, Pierre vytvořil ze svého života v Madridu podivuhodně složitou a strhující podívanou., v níž měly svojí roli vášně, důvtip, hudba, peníze, vysoká politika, verše, divadlo i hezké, přístupné ženy. Jako člověk s hlobokým smyslem pro rodinu nalézal uprostřed divokého shonu dost času, aby psal otci a sestrám obšírné a napínavé dopisy s takovou názorností, že mohli všechno prožívat společně s ním. Když se teď zase jednou vrátil z dlouhé a úspěšné cesty, připomínali si tyto jeho dávné dopisy; osvěžovali si navzájem různé podrobnosti, smáli se, byli šťastní. Julie Pierra požádala, aby Félicienovi zazpívall nějaké španělské písně, seguedilly a sainety, také ostatní na něho naléhali. Félicien ožil, byla to událost slyšet strýčka zpívat. Přinesli kytaru.
Ale než mohl Pierre začít, přišel nový host monsieur Lenormant d´Etioles.
Všichni vstali a šli mu s radostí a úctou v ústrety. Monsieur Lenormant pozdravil Julii s odměřenou, půvabnou obřadností. Byl pečlivě oblečen, jeho oděv byl drahocený, ale nenápadný, poněkud staromódní; nevadilo mu, že svým oblečením nijak neskrývá svých šedesát let.
Představili jej hostům, s nimiž se dosud neznal. Zvlášť zvědavě si prohlížela Tonton mocného muže, o němž tolik slyšela a který byl přítelem jejího bratra Pierra. Monsieur Lenormant byl tělnatý. Malé zapadlé oči se dívaly melancholicky z masité tváře, od nosu až do koutků jeho plných rtů se táhly hluboké vrásky. Byla to tvář požitkáře, který se dožil různých zklamání a stal se nedůvěřivým, ale kterého ani nenapadne, aby se požitků vzdal.
Pierre napsal monsieuru Lenormantovi z Londýna, že se vrátí do Paříže ve velice důležitých záležitostech a že se upřímně těší na co možná brzké shledání s ním, s Charlotem. Tajně doufal, že Lenormant přijde možná už dnes večer, ale sám si tuto naději téměř ani neodvážil připustit; Lenormant nechal někdy i ministerského předsedu čekat třeba několik dní. Že za ním přišel už dnes, to bylo pro Pierra nejkrásnější dovršení tohoto šťastného dne.
Šedesátiletý Charles Guillaume Lenormant d´Etioles pocházel ze starého šlechtického rodu, mohl snadno získat každý dvorský úřad a každý vysoký titul. Ale on dbal na to, aby o něm bylo v široké veřejnosti slyšet co nejméně, a dpokojoval se jediným prostým titulem "králův sekretář"; Pierre, dokud ještě požíval svých čestných práv, si k tomuto titulu přikoupil ještě další a zvučnější. Lenormant si najal daně ze dvou provincií a zasahoval i do četných jiných podnikání. Platil za muže neobyčejně chytrého a obezřetného., jeho štěstí bylo příslovečné, miloval obchodní život. Protože jako příslušník staré rodové šlechty nesměl provozovat žádnou obchodní a průmyslovou činnost, používal prostředníků; velmi rád pracoval s Pierrem.
Pierre se s vlivným pánem seznámil v domě své přítelkyně Désirée Mesnardové. Pierre si nic nenamlouval a pochopil, že Lenormant se ucházel o jeho přátelství zprvu jen proto, že byl zamilován do Désirée a bál se, aby mu Pierre u ní neškodil. Ale znenáhla nacházeli jeden ve druhém stále větší zalíbení, z jejich vztahu vzniklo skutečné přáteství, říkali si Charlot a Pierrot. Beaumarchais se Lenormantovi obdivoval jako geniálnímu obchodníkovi , vyhledával jeho radu a Lenormant měl z učenlivého žáka radost. Byl mu nápomocen v jeho nejčernějších dnech; byl to Lenormant, který díky svm stykům s ministerským předsedou opatřil Pierrovi místo tajného ageta v Londýně, když po prohraném velkém procesu přišel o majetek i o funkce.
Lenormant zase oceňoval Pierrův společenský talent, jeho svěžest, důvtip, chápavost, jeho literární dílo a v neposlední řadě jeho hlubokou znalost divadla. Lenormant pořádal ve svém soukromém divadle na zámku Etioles velkolepá představení a neobešel se přitom bez Pierrovy rady a pomoci.
Julie pozvala monsieur Lenormanta ke stolu; byla k němu nadmíru pozorná, nabídla mu cukrovinky i víno. Zatímco nový host zdvořile chroustal kousek pocukrovaného zázvoru, povídalo se dál o Španělsku. Filip Gudin, který měl za to, že tím Pierra potěší, mu připoměl jeho slib, že Félicienovi zazpívá španělské písně.
Ale s Lenormantovým příchodem přestalo pro Pierra Španělsko existovat, teď myslel už jen na Ameriku. Počítal, že se Charlot připojí k firmě Hortalez a spol., potřeboval ještě takových pět až šest miliónů, byl odkázán na Charlotovu pomoc, a jakmile přistoupí na obchod monsieur Lenormant, přijdou i ostatní sami od sebe. Pierrův veškerý zájem byl teď obrácen k tomu, co řekne Charlot o tomhle velikém podniku, už se nemohl dočkat, aby mu o tom pověděl. Jako člověk okamžitých rozhodnutí to chtěl udělat co nejdřív, teď hned.
Roztomile ale energicky ujistil společnost, že španělské písně zazpívá někdy jindy, požádal Julii, aby ukončila večeři, a odebral se s Lenormantem, Paulem Theveneauem a tajemníkemMaigronem do své pracovny.
V pracovně zapálili svíčky; pomalu vystupovala ze tmy velká přebohatě zařízená místost. V jejich rozích stály busty Aristotela, Moliéra, Voltaira a pána domu. Také na stěnách visely obrazy a rozmanité ozdoby, ale uprostřed podélné stěny bylo velké prázdné místo. Toto místo bylo vyhrazeno obrazu zesnulého Duvernyho, velice dobrému portrétu, dílu nepřednějšího portrétisty malíře Duplessise. Duverny Pierrovi tuto podobiznu odkázal, ale v onom prožluklém procesu byla platnost testamentu napadena a portrét byl přiřčen ostatním dědicům. Pierre tvrdohlavě trval na tom, že si svůj dědický podíl vydobude, a prázdné místo na stěně bohatě zařízeného pokoje mu to mělo trvale připomínat.
Na Pierrovo vyzvání usedl Charlot a psacímu stolu. Byl to ohromný psací stůl s pozoruhodnou uměleckou výzdobou. Vyrobil jej mistr Pluvinet z ušlechtilého dřeva, které bylo obzvlášť pro tento účel objednáno ze zámoří, řezbářské práce byly dílem Dupinovým, a pokud tento psací stůl nebyl v celém království nejkrásnější, byl určitě nejdražší.
Tak tu seděli ve čtyřech. Charlot seděl u psacího stolu a díval se zapadlýma očima pod svěšenými víčky přímo před sebe. Tajemník Maigron si vzal k ruce papír a jden z oněch moderních psacích nástrojů, které Lenormant nemohl ani vystát, protože mu připadaly plebejské, tužku. Maigron byl už řadu let Pierrovým spolehlivým tajemníkem. Určitě dychtivě čekal, co jim Pierre svěří. Ale byl to člověk zamlklý, málokdy projevil svůj názor a nikdy nevyslovil vyhraněné stanovisko; ani teď nebylo napětí patrné na jeho tváři. Paul Theveneau však netajil vzrušení; seděl na samém krajíčku židle a nespustil z Pierra velké, horečnaté oči.
Ten zahájil svůj výklad vstoje, občas přešel sem a tam. Mluvil plynně, vzletně a stupňoval důmyslně účinek svých slov. Vyprávěl o svých memorandech, která posílal králi a ministrům, a o své rozmluvě s Vergennesem. Připomněl, jak sice požádal o tři milióny liber, ale jak si spočetl, že by příspěvek jednoho miliónu v krajním případě stačil. Jakoby mimochodem a skromě dodal, že vláda mu závazně přislíbila dva milióny.
Dokonce i korektně nevšímavý tajemník Maigron při vyslovení této částky vzhlédl. A Paul Theveneau dal průchod svému bezmeznému nadšení; v mladé, zardělé souchotinářské tváři zaplanuly veliké krásné oči, nevydržel to na židli, přistoupil k Pierrovi, uchopil jeho ruku a řekl s pohnutím: "Konečně dělá někdo víc, než aby jen mluvil. Konečně se do toho někdo pustí doopravdy. Obdivuji se vám, Pierre."
Pierre věděl, že Paul Theveneau je přes své mládí střízlivý obchodník, a potěšilo ho, že ho jeho sdělení tak vzrušilo.. Ale teď bylo především důležité, jak zapůsobí na monsieur Lenormanta.
Ten mlčel. Na jeho kulaté, zarmoucené tváři se nepohnul ani sval a zastřené oči pod velkým klenutým čelem zůstávaly bezvýrazné. Nakonec se Pierre nepřemohl a zeptal se rovnou: "Co si myslíte vy Charlote?"
Všichni se zadívali na monsieur Lenormanta. Ten se zeptal svým tichým, dutým hlasem věcně a zamyšleně: "A kdo zaplatí, kdž Američané prohrají?" - "Neprohrají," odpověděl pevně Pierre, "to jsem ve svých zprávách králi prokázal pádnými důvody." Monsieur Lenormant se jen tak nedal. "Je zcela očividné," řekl, "že povstalci nemají peníze." - "Ale mají zboží," odpověděl rozhorleně Pierre, "indigo, tabák, bavlnu." - "A kdo vám řekl," opáčil Charlot, "že to zboží pošlou zrovna vám?" - "Bojují za svobodu," odpověděl zaníceně Pierre, "jsou prodchnutí Montesquieuovými a Rousseauovými ideály a takoví lidé své dluhy platí."
Charlot neodpověděl ani slovem. Jen se na Pierra podíval a zkřivené koutky úst se zkřivily ještě o poznání víc. Ostatní si toho patrně nevšimli, ale Pierre už dlouho znal tento Charlotův úsměv a bál se ho. Tento úsměv šel z hloubi duše, vyvěral z hojných zkušeností, z kterých se stala vnitřní jistota a přesvědčení, před tímto úsměvem uvadala víra a opadávala důvěra. Pierre doufal, že tentokrát se s tímto úsměvem nesetká. A když ho uviděl, znovu a silně si uvědomil, jak nebezpečný je jeho podnik. Na okamžik uviděl v plném světle celé riziko amerického obchodu. Ale hned si řekl: A přesto! Ať v té Americe vydělám nebo prodělám. Já si to troufnu!
Také z tváře monsieur Lenormanta hned zase zmizel onen slabý úsměv. Ale stále ještě mlčel. "Na druhé straně," řekl konečně, "na druhé straně dva milióny vládního příspěvku, to není k zahození."
"Ne, dva milióny od vlády, to opravdu není k zahození," vmísil se do toho teď Paul Theveneau triumfálně, přímo zlomyslně. Mladý muž se v přítomnosti generálního nájemce daní jinak vždy držel skromně v pozadí, ale dnes ho uchvacovala velikost chystaného podniku. "Příspěvek ve výši dvou miliónů, to rozhodně není k zahození," opakoval a neschopen ovládnout se začal přecházet po velké místnosti. Vypadal trochu grateskně, jak si tu vykračoval v celé své hubenosti, jak se klátil ze strany na stranu; kabát na něm jen visel a lýtka v přiléhavých punčochách působila kormutlivě. Ale Pierre a Charlot se dívali na radostně vzrušeného muže laskavým pohledem a ani tajemník Maigron neodsuzoval jeho vzplanutí.
Od rané mladosti hledal Paul Theveneau muže, kterého by si mohl vážit, a věc, v kterou by mohl věřit. Pak nalez Pierra. Uchvacovaly ho bystré geniální nápady staršího druha, horoucně mu naslouchal, když kouzlil z ničeho veliké věci, světodějné plány, a byl přesvědčen, že Pierra předurčil osud k historické roli, že mu pouze chybí vhodný podnět. Teď Pierre ten podnět našel: Ameriku.
"Doufal jsem, Charlote," odrátil se Pierre znovu velmizdvořile na monsieur Lenormanta, "že vám snad nebude nemilé podílet se na tomto obchodě."
"Však jsem neřekl ne," odpověděl monsieur Lenormant a upíral své zapadlé oči melancholicky přímo předsebe, "a buď jak buď je od vás pěkné, milý Pierrote, že jste mě do této významné věci zasvětil prvního. Buďte tak hodný a povečeřte zítra se mnou! Musím se na to ještě vyspat."
Pierre znal Charlota a jeho rozvážlivost. Přesto byl zklamán, že teď bude nucen čekat ještě celou noc a celý den.
Bylo už potdě, Charlot se rozloučil. Sestupoval po velkém schodišti v patách za služebníkem, který mu svítil na cestu, a Pierre nedal jinak a vyprovodil ho až před dům.
Když se Pierre, čekala ho nahoře na schodech Julie. Padla mu kolem krku, smála se i plakala zároveň. "Ty jsi poslouchala?" zeptal se Pierre. "Samozřejmě," odpověděla Julie. Vedle Pierrovy pracovny byl malý intimní kabinet, do něhož Pierre někdy zvával dámy, které za ním přicházely v různých obchodních věcech. Tam Julie zpravidla odposlouchávala jeho porady. "Je to hanebné," řekla něžně, "že vykládáš o svých úspěších Charlotovi, a ne mně. Strašně se na tebe zlobím, jsem tak šťastná," a znovu se mu vrhla kolem krku. "Uklidni se," domlouval jí a pomalu ji dovedl zpátky do malého kabinetu.
V tomto kabinnetu byly jen dvě židle, velká pohovka a truhla. V truhle choval Pierre své nejdražší památky. Byl tam uložen nákres jeho vynálezu, který udělal v mládí a kterého nyní hodinářský průmysl používal i daleko za hranicemi Francie. Byly tam rukopisy brožur z jeho velkého procesu, které mu vynesly světovou proslulost, a původní rukopis "Lazebníka sevillského", byly tam stvrzenky na částky vyplacené za jeho šlechtický titul i dvorské funkce, ležely tam i nejkrásnější milostné dopisy, které dostal. Teď už záhy bude tak daleko, že k těmto dokumentům připojí další, opravdu světodějný.
S pohledem upřeným na tuto truhlu Pierre tedy sestře všechno pověděl. Původně byl rozhodnut, že jí nic neřekne, mohl jí i zabránit, aby tajně neposlouchala rozmluvu s Charlotem, a bylo nerozumné, že jí teď vykládal ještě další podrobnosti. Ale kdežto před Charlotem se musil chovat zdrženlivě a omezit se jen na obchodnicky suchý projev, nyní nebyl nucen se ovládat. Vášnivě a zaníceně líčil sestře, jak velkolepě všechno uspořádá. S rozzářenýma očima hleděli jeden na druhého a opájeli se velikostí svých snů. Pak ji důtklivě napomenul, aby se o tom nikomu ani slovem nezmínila, ba ani otci: stáří bývá povídavé a to všechno musí zůstat naprostým tajemstvím.
Popřáli si dobrou noc, políbili se.
Pierrův komorník Emil byl ještě vzhůru, aby pána uložil do postele. Rychle a obratně mu pomohl ze složitého oděvu a pak se s uctivou důvěrností zeptal: "Monsieur měl dnes úspěšný den?" - "Velice úspěšný," odpověděl Pierre. "Přeju tak úspěšné dny všem dobrým Francouzům."
Emil odhrnul těžké záclony, za kterými stála na vyvýšeném místě postel. Pierre ještě požádal o kousek kandovaného ovoce, usrkl z nápoje připraveného na noc, lehl si, Emil ho přikryl a zatáhl záclony, takže světlo noční lampy pronikalo do přístěnku jen matně. Pierre hlasitě a šťastně zívl, lehl si na bok, skrčil nohy a zavřel oči.
Ale ještě než usnul, světlo znovu silněji zazářilo, někdo zřejmě odhrnul záclony. "Copak se ještě děje, Emile?" zeptal se Pierre, aniž otevřel oči.
Ale nebyl to Emil, to přišel Pierrův otec. Sedl si na širokou, nízkou postel; v županu, pantoflích a noční čepici vypadal nyní starý Caron hodně sešle. "Teď mi pověz, milý synu," začal, "co se vlastně děje. Chápu, že před holkami jsi nechtěl mluvit, ženské neudrží jazyk za zuby. Ale teď jsme tu sami."
Pierre zamrkal. Zpod županu vyčuhhovaly stařecké, hubené a chlupaté nohy; oči, které upíral na syna s něžným a zvědavým vzrušením, byly však živé a mladistvé.
Pierrův poměr k otci byl rozpolcený. Starý Caron pocházel z hugenotské rodiny, jako protestant byl nocen jít na vojnu, načež se své víry vzdal, stal se dvorním hodinářem a řádným katolíkem. Pierrovo chování způsobilo, že mezi otcem a synem docházelo k častým sporům.. Pierre mu utekl z učení, ale pak se po mnoha marných pokusech, aby se uchytil, vrátil k otcovým plným hrncům, jenže otec, než vzal kajícníka opět na milost, ho přinutil, aby podepsal obšírnou písemnou smlouvu, přesně stanovící jeho práva a povinnosti. Při této příležitosti a často i později prorokoval starý Caron synovi, že to s ním jednou špatně skončí. Ale se synem to špatně neskončilo, přivedl to naopak tak dalece, že si mohl koupit šlechtický titul a zvučné funkce. Aby jeho šlechtictví nabylo platnosti, musel starého požádat, aby se vzdal své měšťanské živnosti.. Otec Caron pobouřeně odmítal vzdát se milovaného řemesla a tak mu byl Pierre nucen připomenout, jak i tenkrát, když se vzdal protestantské víry, ani navenek, ani uvnitř nepochodil špatně. Starý se nakonec poddal, ale svou hrdost si uchoval.
Pierre otce miloval. Pierre věřil, že za svou dovednost v osnování fabulí divadelních her i politických a obchodních intrik, v nichž stovky koleček musí náležitě zapadat přesně jedno do druhého, vděčí odborným znalostem a zkušenostem své hodinářské minulosti, a cítil se za to otci zavázán. Vzal ho k sobě a zabezpečil mu rentu. Starý rentu nejdřív vzal, potom ji odmítl a nakonec ji bral dál. Nastěhoval se k Pierrovi, potom od něho odešel, a nakonec se vrátil. Když Pierre prohrál proces a s ním i tituly a hodnosti, otec se mu vysmál: nač se tedy vzdával svého dobrého a poctivého řemesla? V posledních letech vycházeli spolu ti dva znamenitě, společně se posmívali sami sobě a pošetilému světu. I když se stále ještě občas vzájemně popichovali a říkali si různé trefné zlomyslnosti, věděli dobře, že se mají rádi a že k sobě patří. Občas si Pierre vyšel s otcem na procházku do versailleského parku a představoval ho svým přátelům z vysoké aristokracie. "To je můj milý tatínek," říkával něžně astarý Caron, hrdě vzpřímený ve svém měšťanském kabátě, se ukláněl sice zdvořile, ale nijak hluboce.
Nyní tedy seděl starý Caron na posteli zbožňovaného syna, kterému kdysi prorokoval, že to nikam nedotáhne, a s blaženou zvídavostí chtěl od něho slyšet, o jak ohromný kus to už zase dotáhl dál.
Pro Pierra to byl požitek, když mohl povědět o svém úspěchu příteli Charlotovi. Bylo to štěstí, když o něm hovořil s Julií. Ale vykládat o něm otci, to byl vrchol blaženosti.
Staroch nevydržel sedět; s vlajícím županem vzrušeně pobíhal po pokoji, mával rukama, mluvil sám k sobě, znovu se rozběhl zpátky k posteli a začal syna hladit. Ten zapomněl na zbytek únavy, posadil se, před otcem se nemusel ostýchat, před ním si troufal ještě víc než před sestrou.. Se zrakem upřeným do stíněného světla noční lampy, s úsměvem přímo uchváceným nadšením uváděl sebe i starocha svými představami do vytržení. Jak loďstvo firmy Hortalez a spol., jeho loďstvo, loďstvo malého Pierrota, monsieur Pierre augustina de Beaumarchais, brázdí moře, jak přes ně převáží hory kanónů, pušek a střelného prachu a jak tyto zbraně, jeho, Pierrovy zbraně, rozdrtí anglickou tyranii a nastolí na světě svobodu. A ještě k tomu to nesmírné bohatství, ty spousty indiga, kartounu, tabáku, které loďstvo bude přivážet nazpět rodině Caronů de Beaumarchais.
Otec Caron byl muž vzdělaný, hodně četl a byl dobrý Francouz. Zakládal si na tom, jak ohromnou účast měla Francie na prozkoumání a kolonizaci Nového světa, a byl rozhořčen na Angličany, kteří připravili jeho zemi její podíl a přiměli dobré křesťanské Francouze, aby používali tak hanebných prostředků jako spojenectví s rudokožci, kteří pak skalpovali bělochy. Nyní tedy pomůže jeho syn zastáncům rozumu, čackým mužům z Bostonu, kvakerům žijícím podle přírody, aby to všechno Angličanům jaksepatří oplatili.
Hluboko v skrytu duše se otec Caron nezbavil představy, že jeho odpadnutí od hugenotské víry byl hřích a že ho za tento hřích bude Bůh trestat na dětech a dětech jejich dětí. Kdykoli se mu v životě něco nepodařilo, vždycky se v něm zvedl pocit viny za tuto zradu na víře. Nyní se ukázalo, že Bůh má pochopení pro situaci ubohého, k vojenské službě donuceného hugenota. Bůh uznal, že je lépe být spánembohem řádným, třeba i katolickým hodinářem než hugenotským dragounem. Bůh pochopil, Bůh odpustil. Jinak by nebyl svěřil jeho synu Pierrovi toto světodějné poslání.
André Charles Caron, poprvé zbaven pocitu jakékoli viny, pohladil synovi ruku.
"Amerika," říkal si stařec. "Můj syn osvobodí Ameriku."

Značnou část denní práce si odbýval Pierre ráno, hned jak vstal, během toalety ve své ložnici. Tato velkosvětská móda mu vyhovovala. Lichotilo mu, když se v jeho domě shromažďovali lidé, kteří mu v době, kdy se dával oblékat, přinášeli své prosby, stížnosti a návrhy. Bývala to pestrá lidská směsice, nepřehledně se tu před jeho zraky snoubila ctižádostivost s bídou, ziskuchtivost s úctou, troufalost s touhou po uplatnění.
Protože se už rozneslo, že se Pierre chystá založit jakýsi nový, velkorysý podnik, bylo zde tentokrát ještě víc lidí než obvykle; tlačili se tu a stáli až ven na chodu.
Pierra vždycky těšilo prokazovat dobrodiní a pomáhat lidem; tentokrát si toho mohl dopřát dosyta. Firma Hortaleza spol. potřebovala ve všech přístavních městech agenty, potřebovala písaře, účetní, poslíčky, premované sluhy. Pierre mohl spustit učiněný déšť many, dopadající sem z nebes.
Seděl u toaletního stolku, komorník Emil a kadeřník pečovali o jeho zevnějšek a Pierre kýval hlavou a zdravil, říkal přívětivá žertovná slova, byl velice laskavý; když nevyhověl hned, dával aspoň vyhlídku, naději.
Byl tady námořní kapitán Adelon. Kdyby Pierre chtěl vyslat loď přes Atlantský oceán, kapitán se mohl vykázat těmi nejlepšími doporučeními, vždyť tu cestu konal už stotřiadvacetkrát; to už stálo za to, aby si monsieur Maigron zapsal jeho jméno.
Byla zde madame Chaixová. Před dávnými lety, před desítkami let s ní Pierre něco měl. Nyní mu tato, ještě pohledná paní přišla připomenout, že je provdána za vlastníka truhlářské živnosti. Pierre vyslovil přesvědčení, že při znovuzřizování obchodního domu, Holandského paláce, přinese spolupráce s touto truhlářskou firmou dozajista nejlepší výsledky, a monsieur Maigron si poznačil adresu.
Pierrovi lahodil ten shon kolem něho , vychutnával pocity úcty a moci. Přišli všichni, nejrůznější přátelé i nejrůznější nepřálelé. Už během této první noci se zřejmě po celém tom velkém městě rozkřiklo, že monsieur de Beaumarchais je opět u vesla, a lidé, kteří k němu dřív jen zřídka našli cestu, najednou zjistili, že jsou jeho přátelé, že jsou jeho příbuzní. Přišel například syn bratrance druhé ženy jeho otce. Přišel synovec manžela jeho sestry Tonton. Přispěchali sem ti, co větřili dobrý obchod, i ti, co si nechtěli vlivného spisovatele znepřátelit, mezi nimi i velcí páni. Byl tady baron de Trois-Tours, který investoval peníze do nejproslulejší loděnice na severním na severním pobřeží, do loděnice Pelletier, byl to monsieur Gaschet z rejdařství Testard a Gaschet v Bordeaux. A Pierrovi poskočilo srdce, když se tu ukázal dokonce i chevalier de Clonard, syndik všemocné Compagnie des Indes, Indické společnosti.
Byl tu i monsieur Clairval od Comédins Italiens. Mezi Pierrem a tímto velkým hercem existovalo dávné tajné přátelství. Pierre přečetl kdysi svou hru "Lazebník sevillský" nejprve lidem z Théatre des Italianes, kteří jí byli okouzleni; ale k jejímu uvedení pak přece jen nedošlo. Monsieur Clairval, jenž měl hrát roli lazebníka, byl totiž sám původním povoláním lazebník a nepřál si, aby mu jeho minulost byla připomínána. Pak sklidil "Lazebník" veliký, jedinečný úspěch na konkurenční scéně, v Théatre Francais; monsieur Clairval zapomněl na to, že kdysi tuto hru odmítl, a nedal si ujít, aby svého milého přítele Pierra okamžite po jeho návratu nepozdravil.
Ukázal se i novinář Métra, který už podnikl proti Pierrovi nejeden zvlášť zlovolný útok. "Zač jste na prodej v této době, můj drahý?" otázal se vlídně Pierre a novinář odpověděl: "Kolega jako vy má u mne vždycky co největší slevu."
Ale Pierre už ho ani neposlouchal. S vítězoslavným pocitem uviděl za novinářem důstojnou, výraznou hlavu monsieur Regniera. Tento vážený muž, soudce u nejvyššího soudu soudního dvora, se tedy neostýchal vykonat návštěvu u něho, člověka zatíženého "pokáráním", "poskvrněného".
A další a další prosebníci, nikoho z nich Pierre nepřešel bez povšimnutí. Uměl s lidmi jednat, a i když měl pro některého jen pár slov, pronesl tato slova tak, že oslovený od něho odcházel s pocitem, že Pierre věnoval právě jemu obzvláštní pozornost.
Pierre byl šťasten uprostřed tohoto zmateného shonu a byl by patrně ve své ranní audienci ještě dlouho pokračoval, ale tu mu oznámili, že ho v pracovně očekává dáma, mademoiselle Mesnardová.
To byla celá Désirée. Rozběhla se rovnou za ním, nedbala vůbec na formu. Nedbala ani na to, že jinak dobromyslná Julie jí při každé příležitosti dává najevo svou antipatii.
Julie viděla v Désirée Mesnardové prapříčinu všeho zlého, co kdy Pierra postihlo. Désirée byla kdysi důvodem rvačky mezi Pierrem a žárlivým vévodou de Chaulnes a vévoda dosáhl toho, že nevinný Pierre byl uvězněn. Došlo k tomu v rozhodujících dnech velikého procesu, a proto nemohl náležitě hájit své zájmy. Podle Juliina názoru byla tedy jen a jen Désirée Mesardová vinna tím, že Pierre proces prohrál, což mu pak způsobilo takové strádání. Julie nemohla pochopit, jak Pierre po tom všem snese, aby portrét Désirée visel dál v domě; ona že nemůže ksicht té dámy ani vidět, zdůrazňovala často a ustavičně znovu náléhala, aby Pierre odstranil ten obraz, velice krásný portrét od Quentina de Latour. Pierre se jen smál; byl to skvělý obraz, Désirée byla skvělé děvče a on od přátelství s Désirée a od jejího portrétu nikdy neupustí.
Rozloučil se se svými anními návštěvníky a odešel do pracovny. Tam seděla Désirée. A ne na některé z těch parádních, nepohodlných židlí; odhrnula spisy a ozdobné předměty a usadila se na Pierrově velkolepém psacím stole. Vyzývavě, pohodlně tam seděla, rusovlasá, nevysoká, velice štíhlá. Zasmála se, když uviděla Pierra. "Byl to dobrý nápad, že jsem přišla?" zeptala se. Prohlížel si zvesela její hezkou, uličnickou tvář s trochu vyhrnutým nosíkem."Je to úplné blaho vidět rozumného člověka, co ode mě nic nechce," řekl a políbil jí ruku a vtiskl jí polibek na hrdlo a na šíji. "Tak co, ty starý šejdíři," řekla, "proslýchá se, že kuješ něco velikého. Už vidím, že tě zas budu muset dostávat z Fort l´Evęque." To bylo vězení.
Pierre a Désirée se znali už dlouho. Oba byli děti pařížské ulice, milovali Paříž a vášnivě milovali divadlo. Museli projít mnoha špinavými zkušenostmi, než se dostali nahoru, věděli, jak tona světě chodí, brali život a milovali jej takový jaký je, nedělali si o něm, sobě ani jeden druhému, iluze. Désirée byla proslulá herečka, navštěvovali ji významní spisovatelé, vlivní lidé ode dvora i z obchodního světa. Obcovala s mocnými, protože to bylo užitečné, ale velká aristokratická i obchodní jména ji neoslňovala, poznala, jak nepříliš moudře se vládné ve Francii, a tak svým zdravým rozumem cítila nad těmito pány převahu. Podobně na tom byl i Pierre. Oba mezi privilegované vysoko pronikli. Oba chovali k privilegovaným totéž hluboké, trochu závistivé pohrdání. První bouřlivé období vzájemné milostné vášně měli už dávno za sebou, taď bylo mezi nimi pevné přátelství. Stávalo se, že se týdny, ba měsíce neviděli, i když byli oba v Paříži, ale věděli, že jeden s druhým mohou vždy počítat.
Désirée seskočila ze stolu. Otevřela dveře k malému kabinetu a přesvědčila se, zda Julie neposlouchá. Šibalsky nakrčila tvář. "Vzduch je čistý," řekla, "tak to vyklop."
Pierre se rozhovořil o svém americkém podniku střízlivě, neboť před Désirée působil každý patos směšně. Désirée pozorně naslouchala. Jako celá pokroková Paříž i ona jednoznačně stranila Američanům, tomu velkému experimentu usilujícímu vybudovat stát na zásadách svobody, rozumu a přírody. "Už jsem se bála, že jsi natropil něco podobného jako tenkrát monopol na obchod s otroky nebo jako když jsi opatřil pro španělského krále novou metresu, aby ti dělala špiónku. Amerika," dodala vřele, "to je dobrá věc."
"A je příjemné," dokládal prohnaně Pierre, "že tentokrát zanícení pro dobrou věc přinese také zisk. Uvidíš, Désirée, bude to obrovský obchod. Indická společnost bude ve srovnání s mou firmou Hortalez žabařský krcálek." - "Mám dojem," odpověděla Désirée, "že takovou předpověď neslyším poprvé." - "Ale tentokrát," ubezpečoval Pierre, "to nejsou jen slova, tentokrát to tak doopravdy je." - "Přeju vám všechno nejlepší, monsieur de Beaumarchais," řekla Désirée ironicky, "ale mnohokrát jsem se přesvědčila, že ty jsi přišel s nápadem a smetanu pak slízali ostatní." - "Tentokrát ji slízám sám," trval Pierre na svém. "Tentokrát se nedám napálit. Ani nápad. Tak ohromné vyhlídky jsem jakživ neměl." - "Buď jak buď, je potěšitelné, Pierrote." řekla Désirée vroucně, "že tentokrát jde tak jednoznačně o dobrou věc."
Že je to dobrá věc, to věděl Pierre beztak; chtěl spíš slyšet něco, co by mu poskytlo nějakou útěchu v jeho obchodních vyhlídkách. Už včera se ptal sám sebe, zda by neměl zasvětit Désirée do věci, dřív než bude mluvit s Lenormantem. Charlot byl do Désirée zamilován a Pierre nikdy neváhal využít pro své plány ženy. Přesto byl tentokrát na pochybách. Přátelství mezi Charlotem a Désirée bylo komplikované; když nastrčí Désirée, může to jeho zájmům právě tak uškodit, jako propět. Ale když teď za ním přišla sama od sebe a on ji toho už tolik pověděl, dál se nerozmýšlel a svěřil se jí, jaké naděje vkládá do Lenormanta.
Nakrčená tvář Désirée se zakabonila, když vyslovil Lenormantovo jméno, mezi obočím jí naskočila kolmá vráska, její oči zamyšleně zašilhaly na špičku nosu.
Přátelství Désirée s Lenormantem bylo v jejím jinak tak jasném životě případ značně prožluklý a spletitý. Tento chladný a vášnivý človk, melancholický požitkář, který pohrdal romantikou a zároveň po ní toužil, byl jiný nž ostatní muži, které znala. Mluvíval i s ní zlomyslně, ironicky; ale ona věděla, jak silně pro ni zahořel a jak se snaží tuto náklonnost překonat. Charlot ji lákal i odpuzoval, vážila si ho i pohrdala jím. Mohla této jeho slabosti k sobě bezohledně využívat. U každého jiného by si tak byla počínala; ale s ním to bylo jiné. Nvěděla dobře, co chce od Charlota, co chce s ním. Nikdy nedělala drahoty, nikdy neskrblila svým tlem a svou láskou; to nešlo, když to chtěl člověk v Paříži někam dotáhnout. A také tu a tam s Charlotem spala. Ale zecházela s ním hůř než s jinými muži. Dávala mu najevo, že ho nemiluje, a když chtěl od ní víc, když jí naznačil, že by se měla vzdát své nezávislosti a stát se oficiálně jeho milenkou, pokrčila rameny, záhadně se zatvářila a neodpověděla.
Vábila ji na něm jeho rozpolcenost. Táhlo ji to k němu, když viděla, jak jeho nenávistný vztah ke světu znenáhla přechází v něhu a sentimentálnost. V kterémkoli jiném přátelství viděla předem, jak se bude vyvíjet. U Charlota to mohlo dopadnout kdovíjak, mohl ji zavraždit a mohl se s ní i oženit.
Charlot byl s Pierrem zadobře. Ale Désirée věděla určitě, že Charlot, i když to nedává znát, na Pierra žárlí, a ustavičně ji pronásledovala obava, že se Charlot jednou Pierrovi strašlivě pomstí. Rozhodně nebylo radno, aby se Pierre pouštěl do gigantického obchodu s tak nevypočitatelným člověkem. Když se budou společně podílet na těchto ohromných dodávkách, bude mít Charlot slabšího Pierra brzy v hrsti, a tato představa ji zněklidňovala. Pierre byl navzdory všem svým intrikám bezelstný, veselý chlapec, není ani schopen se s někým trvale znepřátelit, nikomu nic natrvalo nezazlívá, nepožaduje na životě nic jiného, než aby se z něho mohl těšit. Takový člověk neobstojí před zavilou zlobou, která občas vyvstane v Charlotově srdci.
"Na tvém místě bych si to důkladně rozmyslela," varovala ho, "než bych se pro tenhle obchod spolčila s Charlotem." - "Je to můj přítel," řekl Pierre. "Právě proto," odvětila záhadně Désirée a dodala: "Je tak mocný. Nakonec spolkne každého, na koho přijde." Ale Pierre se jen bezstarostně zasmál: "Žádný strach, maličká! Kdyby někdo spolkl tohohle Jonáše, honem by ho zase vyplivl."

Lenormant nechel Pierra po večeři ještě hezkou chvíli v napětí, než se rozhovořil o tom obchodě..
Monsieur Lenormantměl po svém Pierra rád. I když věděl, jak je Pierre ješitný a povrchní, oceňoval jeho obratnost a roztomilý důvtip, a i když jím pro jeho prázdnotu trochu pohrdal, záviděl mu, jak umí brát všechno na lehkou váhu, jaké má štěstí u žen, jak snadno mu jde každá věc od ruky.
Charles Guillaume de Lenormant měl za sebou přes urozený původ a bohatství svízelný život. Oženil se kdysi - od té doby už uplynulo sedmatřicet let - s velice mladou a velice krásnou, neobyčejně půvabnou a duchaplnou dívkou, která neměla ani peníze, ani styky, s Jeanne Antoinettou Poissonovou. Lenormant byl těžkopádný a dlouho váhal, než se k tomuto sňatku odhodlal; ale v prvních létech manželství svého rozhodnutí nelitoval, žil šťastně a byl do Jeanne zamilován stále vášnivěji. A pak ho znenadání Jeanne opustila; jako oficiální milenka králova vládla pak Francii pod novým jménem, jako markýza de Pompadour. Byla to pro Lenormanta strašná rána, byl přesvědčen, že ji nepřežije. Později mu ta žena nabízela všechno možné, funkci vyslance, dokonce se k němu chtěla vrátit, ale on si zachoval svou hrdost a důstojnost a odmítl všecno, i ji.
Hlubiny tohoto hoře měl teď Lenormant už dávno za sebou, ale byl najednou docela jiný, melancholický, zatrpklý, sarkastický, požitkářský, úskočně podivínský. Dřív se opatrně omezoval jen na pracné obchodování, které nevybočovalo z jeho funkce nájemce daní; nyní se pouštěl se zarputilou zálibou do stále nových, spletitých transakcí, počínal si nadmíru obratně, měl z pekla štěstí, a tak se zachmuřenou a pohrdavou tváří nashromáždil nesmírné jmění. Přes všechnu zahořklost se hnal za stále novými požitky. Nad hlavním portálem jeho zámku v Etioles byl sice vepsám ušlechtilým písmem výrok: "Vanitas, vanitanum vanitas, omnia vanitas" čili "Marnost nad marnost a všechno je marnost", ale majitele zámku Etioles ustavičně obklopovaly krásné ženy, jeho slavnosti byly proslulé svou nádherou a vkusem a monsieur Lenormant s unavenou nenasytností shraboval víc a víc bohatství, obdivu, přepychu, obchodu, vlivu, politiky, divadla, žen a intrik.
Do Désirée Mesnardové se Lenormant zamiloval nepřímo, když spatřil její obraz. Nebyl to tn portrét, co visel u Pierra, byl to pastel pd Perronneaua. Byl to pěkný portrét hezkého, veselého a přirozeného děvčete. A když Lenormant poznal Désirée doopravdy, užasl, jak daleko zůstal portrét za skutečnou podobou. Lenormant, jehož život byl tak plný umělosti a vyumělkovanosti, leckdy zatoužil po síle a prostotě; na svém soukromém divadle rád uváděl nejšťavnatější lidové frašky. Když nyní zjistil, kolik je za líbeznou něhou milované Désirée skryto drsného, zdravého a selského rozumu, kolik bezstarostnosti o vlastní pověst a o klepy kolem ní, kolik odvážného, životního, vpravdě pařížského důvtipu, úplně ho to okouzlilo. Désirée měla některé rysy, které miloval na zatím už zesnulé Jeanne. Jeanne bývala skoro právě tak veselá a rozumná; i v ní se takto mísila střízlivost s romantikou, ani ona nezapomínala přes všechnu špinavost života na jeho radostný lesk.
Lenormantovi bylo sedmapadesát, když do jeho života vstoupila jedenadvacetiletá Désirée. S radostí zjistil, že jeho osobité vlastnosti, jako skepse snoubící se s poživačností, jeho vkus, jeho znalost divadla i jeho trpce výsměšný životní názor mladou herečku zaujaly, ale nezastíral si, že by bez svého bohatství a slavného jména sotva obstál v kruhu jejích četných mladších a zábavnějších přátel. Snad se mu podaří ji připoutat k sobě; ale jestli přide někdo jiný, ještě významnější, opustí ho tato Désirée zrovna tak, jako ho kdysi kvůli zámeckému pánovi z Versailles opustila Jeanne.
Přesto viděl velké štěstí v tom, že tato mladá žena vstoupila do jeho života a že ve věku, kdy už se v něm vášně utišily, bylo mu dopřáno zamilovat se jako chlapec. Trápilo ho sice, když viděl, jak bezstarostně se Désirée dovede oddat tomu či onomu muži, ale zmoudřel zkušeností, nechtěl, aby si svou hrdostí a důstojností podruhé ohrozil štěstí, a tak se ani nepokusil omezovat její nezávislost.
Věděl, že jeho jediným vážným sokem je Pierre. Důkladně si ujasnil vzájemný vztah těch dvou, uvědomil si, že jejich pevné, na příbuznosti ducha založené přátelství je nebezpečnější než jakákoli romantická náklonnost, a z duše záviděl Pierrovi příchylnost, již k němu chovala Désirée. Lenormanta skličovalo poznání, že on sám je lidmi tak hluboce zraňován a že se tak těžko s každou věcí vypořádává, kdežto Pierrovi se lidé a věci sami nabízejí, všechno mu tak dobře vychází a z každé nepříjemnosti se oklepe jako pes, když vyleze z vody. I když měl Pierra rád, přál mu, aby i on jednou zakusil, co je nevděk, zrada, utrpení.
Teď tedy na něho Pierre přišel s dodávkami pro Ameriku. Pierrova myšlenka zásobovat povstalce coby soukromý podnikatel a být ve skutečnosti agentem francouzské vlády byla skvělá, to byl opravdový objev. Ale jestliže se z tohoto podniku mělo udělat víc než pouhá jevištní intrika, jestliže měli být povstalci vyzbrojeni tak, aby byli schopni čelit pravidelným anglickým armádám, bylo třeba daleko víc peněz než ony směšné tři nebo čtyři milióny, o kterých Pierre mluvil. Člověk, který by chtěl tento obchod uskutečnit, by musel mít neomezený úvěr, musel by být schopen počkat si na zaplacení, musel by dlouho, velice dlouho vydržet s dechem.
Lenormant měl ruku dost silnou, aby dokázala vypnout luk do takového obluku, a tučné zisky byly velice lákavé. Ale je Pierre správný partner, s jakým je možno pustit se do tak obrovitého podniku? Nebude do těch obchodů vkládat přemíru fantazie a romantiky? Pravda, vyhlídky jsou svůdné, ale Lenormant si už v životě užil dost vysoké hry a značný zisk nemohl vyvážit nebezpečí, kdyby se s Pierrem rozkmotřil. Bezděky viděl najednou Pierra, jak se před Désirée vychloubá a naparuje: Tak teď vyzbrojím Američany, teď budu dělat dějiny! Ne, pro tuhle slávo nepostaví on, Lenormant, Pierrovi ze svých miliónů podstavec, jaký by potřeboval.
V tichu své pracovny yložil svým dutým hlasem Pierrovi, že obchod slibuje sice značný zisk, ale že riziko je příliš velké. Je nutno počítat nejen s tím, že se Angličané zmocní každé druhé lodi, ale že i naděje na zaplacení je příliš neurčitá. I když sám cchová obdiv k povstalcům a k jejich zanícení pro svobodu, není toto chvályhodné nadšení dostačující zárukou jejich platebních schopností. V nejpříznivějším případě bude nutno čekat celá léta, než přijdou peníze na stůl. Po zběžném propočtu prý odhadl, že je nutno do věci vložit základní kapitál ve výši deseti miliónů, aby bylo možno udržet se nad vodou. Když vyslovil tuto vysokou částku, upřel zarmouceně ospalé oči na svého druha.
Zaražený Pierre odpověděl schlíple: "Myslel jsem, že neodoláte tak mimořádné vyhlídce na zisk, kterou dovedete jistě odhadnout lépe než já, a že se budete podílet na podnikání firmy Hortalez." - "Právě jsem se pokusil vám vysvětli, milý Pierre," řekl s předstíraně vlídnou trpělivostí Lenormant, "že vyhlídky jsou sice značné, ale riziko je ješttě větší. Jsem už na samém prahu stáří, mě už moc nebaví tak velké a nebezpečné podniky." - "Ale což jste právě nedávno ve svých dvou provinciích neobnovil nájen daní?" zeptal se Pierre. "A kde je v tomhle," opáčil s pobuřujícím klidem Lenormant, "riziko pro člověka, který umí čekat? Král má biřice a v krajním případě vojáky, aby přinutil liknavé dlužníky platit. Může firma Hortalez poslat na povstalce vojáky, kdyby neplatili?"
"Byl jsem přesvědčen," řekl Pierre ne bez trpkosti, "že se můj přítel Charlot bude podílet na tomto velikém podniku s radostí." Domníval jsem se, můj přítel Charlot bude první, kdo pomůže mně a Američanům." - "Jen ne tak zprudka, milý Pierrote," uklidňoval ho laskavě Lenormant, "kdo vám říká, že vám nepomohu?"
Pierra pobouřilo, že si s ním Charlot takto pohrává, ale ze zkušenosti věděl, že Charlot je velkorysý a že ho má rád. "Já přece potřebuji peníze jen pro první dobu," řekl nejistě, "pokud je vůbec budu potřebovat."
Teď měl Lenormant Pierra tam, kde ho chtěl mít. Byl ochoten poskytnout Pierrovi půjčku. Jak Pierra znal, dostane se brzy do nesnází a bude prosit o prodloužení půjčky. A potom si on, Charlot, přijde na ssvé, ať už to dopadne jakkoli. I kdyby měl o ty peníze přijít docela nebo zčásti, vyplatí se mu obchod, při němž bude Pierrot prosit a škemrat.
"Tak vidíte," odpověděl, "takhle se lehko dohodneme. Půjčku, zvlášť na krátkou dobu, můžete ode mne beze všeho dostat. Kolik chcete?" - "Myslím," řekl Pierre stále ještě týmž nejistým tónem, "že další milión by stačil." - "Tato částka je vám k službám," odpověděl Lenormant bez rozmýšlení.
Pierre si oddechl, a zároveň byl zdrcen. Je to významná pomoc, že mu Charlot poskytl tak ohromnou půjčku, ale považuje riziko opravdu za tak velké, že si netroufá investovat peníze sám a že nechce využít tak jedinečné příležitosti? "Děkuji vám, Charlote," řekl, "srdečně vám děkuji." Vjeho hlase zazníval nezvykle rozpačitý tón. "Jsen rád, že vám mohu pomoci, příteli," bránil se roztomile Lenormant. "Pokud jde o úroky, poskytnu vám nejlepší podmínky." Na chvilku se odmlčel a přívětivě se na Pierra podíval. "Ale ty peníze," řekl a žertovně zahrozil prstem, "mi nerozkutálejte, Pierrote." A docela zlehka dodal: "Já poskytuji jen krátkodobé půjčky a své pohledávky vymáhám, můj milý. Upozorňuji vás na to. Jsem znám tím, že vymáhám neúprosně."
To byly žerty, v jakých si Charlot liboval, nepříjemné žerty. Ale Pierre setřásl tísnivý pocit dřív, než se ho docela zmocnil. Měl Charlotův příslib, o to šlo. Což nebyl rozhodnut pustit se do tohoto obchodu, i kdyby byl dostal všehovšudy jen milón? Teď má dva milóny od vlády a jeden od Charlota. "Ještě jednou vřelýdík, Charlote," řekl se stejnou lehkostí a přívětivostí, s jakou prve hovořil Lenormant. "Vřelý dík za Ameriku, za Francii i za mne."

Teď už minula noc, den a další noc, a Pierre dosud nenavštívil svou přítelkyni Terezu. Včera ráno jí poslal lístek, v němž sliboval, že přijde večer, včera večer se jí ohlásil na dnešek ráno. Jenže na jeho lodi bylo vždycky příliš mnoho lidí; nikdy se nedostal k tomu, aby dělal, co se mu zlíbí.
S Terezou je aspoň řeč. Jistě pochopí, jak je těžké dělit čas mezi boj za svobodu Ameriky a mezi lásku k té, s kterou se chce oženit.
Od prvního setkání s ní si byl vědom, že jen ona je pro něho ta pravá, a stále znovu si po celou dobu jejich známosti pohrával s myšlenkou, že se s ní ožení, hned, zítra, dnes. Ale byla zde Julie. Od začátku na Terezu žárlila a kdž Pierre jednou naznačil, že si Terezu vezme a přivede ji domů, vznikla mezi sourozenci prudká hádka a Julie pohrozila, že odejde. Za chvíli ovšem s bouřlivou lítostí bratrovi svěřila, že Tereza je roztomilá, mladá a po všech stránkách lepší než ona, že s ní bude určitě dobře vycházeet. Ale Pierre si uvědomoval, že kdyby si Terezu přivedl domů, vášnivá Julie by co nevidět z trucu odešla a on by se bez Julie neobešel. Byla nejen ideální hospodyní pro jeho velkou domácnost, ale právě před ní se mohl do libosti naparovat, potřeboval její ustavičný, halasný, blouznivý obdiv. Zato Tereza, i když s ní neuzavře formální svazek, ho nikdy neopustí; tím si byl jist.
Vydal se k ní pěšky. Nebylo to daleko. S úsměvem si připomínal, co se po této krátké cestě nachodil a s jakou radostí. Jeho zájem platil kdekteré vzdálené zemi, nejednou se kvůli nějakému obchodu hnal až na kral světa, ale jeho pravý život se sousřeďoval do malého trojúhelníku mezi jeho domovem, obchodním domem a Tereziným bytem. Tento vášnivý dobrodruh byl vlstně domácký člověk; po bouřlivých dnech a bouřlivých nocích potřeboval měšťansky poklidný oddech v rodiném kruhu mezi otcem, sestrami, synovci, neteřemi, strýci, bratranci a sestřenicemi.
Zazvonil u Terezina bytu. Otevřela služka. Ale ve dveřích svého pokojje už čekala i Tereza, v nedbalkách, jak si v duchu tajně přál, a po její tváři nepřelétl ani mráček výčitky, že přichází tak pozdě. Rozběhl se k ní, oběma rukama uchpil její hlavu a lehce ji zvrátil nazad; Tereza byla vysoké postavy, skoro stejně velká jako on. Hluboce se zadíval do jejich výrazných očí. Pomalu, dlouze ji políbil na čelo, plnými rty celoval její klenuté, smělé obočí, až zavřela víčka s dlouhými řasami, líbal její spanilá ústa, jeho ruce laskaly její plnou energickou bradu, její hrdlo, její ňadra.
Se zavřenýma očima spočívala Tereza šťastně v dlouho vytouženém objetí.
Uvědomila si od prvního okamžiku, co Pierra poznala, že tento muž je smyslem jejího života. Když tenkrát před třemi roky, to jí ještě nebylo ani celých sedmnáct, četla jeho letáky, do hloubi duše ji vzrušil tento velkolepý, oslňující výpad proti nespravedlnosti. Že někdo dokáže být tak smělý a zároveň tak lehký, tak elegantní, tak vzletný! Jak to vzněcovalo krev, jak to uchvacovalo! Ač byla jinak rozumná a plachá, vydala se pod jakousi záminkou za cizím mužem, a ten byl skutečně takový, jako jeho velkolepé věty, mluvil k ní vemlouvavým hlasem lichotivě, odvážně, chytře a ona pochopila, že tohoto muže miluje navěky.
Tereza měla klidný a bezpečný úsudek. Později shledala, že v Pierrovi je i leccos prázdného, marnivého, frivolního; ale to, co v něm milovala, bylo natolik silné, že se s tím ostatním smířila. V oněch letácích vystupoval tenkrát ve vlastním zájmu, ale byl to i zájem všech, kterým křivdil bezohledný a zpupný systém. Byl to jeho zájem, za který bojoval, když si tropil posměch ze šlechticů, kteří ho uráželi a pokoušeli se ho ponížit, ale podněcovalo ho i něco jiného, vyššího, byla to hluboká a uvědomnělá touha bojovat proti všem hloupým předsudkům světa. Za jeho chvástavostí a komediantstvím se skrýval smysl pro skutečnou velikost; a když viděl bezpráví a zlořády, ať už postihovaly jeho nebo jiné, bez váhání vstupoval do zápásu. Tak ho tTerez viděla, tak ho milovala.
Protože byl tak dlouho pryč, měl toho mnoho co povědět. Choval ji na klíně, hladil ji. Vykládal totéž už vlastně pokolikáté, říkal to Charlotovi, sestře, otci, bylo to pořád stejné a přece pokaždé jiné; u Terezy nabývaly jeho zážitky i jeho plány opět nového zbarvení. Vyložil jí politický význam chystaného podniku. Povstalci mají všechno: dost lidí, rozlehlou zemi, svou spravedlivou věc, své nadšení, morální podporu celého světa. Jediné, co jim chybí jsou zbraně. "A ty jim teď doáme my," prohlásil.
Tereziny šedé oči zazářily; od počátku sympatizovala s povstalci. Musel jí povědět další a další podrobnosti o vyhlídkách Američanů a měl radost, že se zajímá jen o ně, a ne o jeho obchodní vyhlídky. Ať jeho manželka v něm vidí jen spisovatele, bojovníka za věc svobody a rozumu. Okříval v jejím nadšení, nebylo v ní ani potuchy po oné bláhové přepjatosti, jako někdy projevovala Julie. Tereza neztrácela nikdy ani ve chvílích nadšení smysl pro skutečnost. Skvěle ho doplňovala; vždycky ho dokázala přivést zpátky na pevnou půdu, kdykoli se vznášel v oblacích.
Odmlčel se. A zase najednou začal uvažovat, zda by neměl uspíšit sňatek.
Tereza postřehla, co se v něm odehrává. Nebylo příjemné být jen Pierrovou přítelkyní, nikoli jeho ženou, velice toužila po tom, aby se jejich vztah zlegalizoval. Ale znala Pierra, bála se, že kdyby kvůli ní ztratil Julii, těžko by se smířil s takovou ztrátou a že jeho láska by mohla ochladnout. Z klepů si nic nedělala, byla nezávislá, měla trochu peněz. Nenaléhala. I teď čekala, mlčela.
Pierre si zatím znovu v duchu představoval, jak by se asi tvářila Julie, kdyby jí svěřil, že se za týden s Terezou ožení. Nebyla to příjemná představa. Příliš často se sám nechává unášetě okamžitými vzněty. Tak dlouho to už odkládá, může to docela dobře ještě nějakou chvíli počkat.
Řekl: "Když mi teď štěstí tak přálo a pouštím se do toho nového velikého podniku, musíš mi dovolit, abych tě něčím potěšil. S ti věnovat ten svůj malý dům v Meudonu, se zpustlou zahradou, který máš tak ráda? Sám ho samozřejmě opravit a to jak se patří. Mohli bychom si tam občas zajet a odpočinout si tam den nebo dva v tiché přírodě."

Pierrovy následující týdny byly vyplněny horečnou činností. Vyjednával s rejdaři, s dodavateli, s nejrůznějšími finančníky, měl porady s pány z ministerstva zahraničí, námořnictva, vojenství. Bylo nutno opatřit kanóny, pušky, munici, uniformy, prádlo, obuv, přikrývky, stany. Bylo nutno sehnat lodě, aby se to všechno, výzbroj pro třicet tisíc mužů dostalo za oceán. Pierre slíbil versailleským pánům, že značnou část těchto dodávek odešle ještě na podzim, nejpozději však do konce roku.
Pierre se vrhl do těchto úkolů ještě zaníceněji a horlivěji než jindy; bylo to tím, že v sobě chtěl přehlušit obavu ozývající se čím dál tím silněji. Aby dodávky odeslal včas, musel okamžitě zaplatit vysoké částky. Jeho vlastní prostředky a úvěr, který mu poskytl Lenormant, byly brzy vyčerpány; přitom ten milión liber, co mu slíbil Vergennes, stále nepřicházel. Když Pierr na ministersvu zahraničí nenápadně naznačil, jak nutně peníze potřebuje, dali mu na srozuměnou, že tento obnos je nutno odčerpat z tajného fondu a že jen nesnáze s vyúčtováním a nepřekonatetné byrokratické předpisy zdržují výplatu. Tomu se dalo věřit. Ale Pierre neměl žádnou záruku, vláda nemohla dát v tak choulostivé věci písemný závazek a tak se Pierre nemohl zbýt strachu, že ho nakonec nechají v bryndě a budou se náramně divit, až jim dané sliby připomene.
Přitom se záhy ukázalo, že dodavatelé a rejdaři jsou dobře informováni, jak je na nich závislý a hned zvýšili ceny. Kdyby Pierre alespoň dostal z královských arzenálů ty zbraně, které mu na ministerstvu zahraničí slíbili! Pak by byl alespoň z nejhorších starostí venku a mohl by dát soukromým dodavatelům najevo, že se obejde i bez nich.
Královský arzenál mu mohl snadno poskytnout pomoc. Monsieur de Saint-Germain, který se před rokem stal ministrem vojenství, zaváděl v armádě novou výzbroj; bylo tudíž vyřazeno mnoho starých typů děl a pušek. Teď šlo o to, aby Pierre dokázal získat ministra vojenství pro své plány; pak mohl dostat staré zbraně velmi lacino, možná za cenu pouhého materiálu. Bylo však nezbytné, aby si ministr zahraničí se svým kolegou důrazně promluvil a náležitě mu vysvětlil situaci. Ale ani v této věci nedovedli v ministerstvu zahraničí pochopit, že věc spěchá, a Vergennes důvěrnou rozmluvu s ministrem vojenství ustavičně oddaloval.
Konečně dostal Pierre zprávu, že monsieur de Saint-Germain je informován a že očekává jeho návštěvu. Hned příští den odjel Pierre do královského arzenálu, kde bylo sídlo ministra vojenství.
Pierre musel nechat vůz před arzenálem u vchodu ke kanceláři ministra vojenství dojít pěšky. Arzenál byl město samo pro sebe. Byly zde továrny na různé druhy zbraní, zbrojní skladiště, kancelářské budovy, kasárny. Pierre měl arzenál rád. Byl romantik a obchodník, zbraně ho inspirovaly nejen k heroickým pocitům, ale i k obchodnickým výpočtům.
Jenže dnes neměl Pierre zájem o okolní věci. Neměl pomyšlení na nic jiného, než na nadcházející rozmluvu.
Pierre viděl ministra naposled před necelým rokem. Tenkrát vypadal sedmdesátiletý stařec nápadně mladě a zachovale. Když k němu Pierra uvedli, byl překvapen, jak de Saint-Germain za krátkou dobu své činnosti v úřadě rychle zestárl. Pán nevysoké postavy v prosté uniformě se sice držel stejně zpříma jako dřív, ale bylo znát, že ho to stojí hodně úsilí, a také jeho snědý obličej byl samá vráska.
Ministr měl proč být ustaraný. Paříž se zaradovala, když před rokem vybral mladý král k reformě armády přísného, poctivého, pokrokového generála, který byl znám jako vynikající voják a dobrý organizátor. Monsieur de de Saint-Germain se pustil energicky do díla. Zvýšil stav vojska, zavedl lepší výzbroj a přitom snížil výdaje svého úřadu. Ale dosáhl toho jen tím, že zrušil mnoho výnosných míst vyhrazených dvorské šlechtě a že také dosadil na vysoká velitelská místa důstojníky nízkého původu. Tím si nadělal u dvora spoustu nepřátel a předpokládalo se, že slabý král přes všechnu dobrou vůli svého ministra dlouho neudrží. Utrápené vzezření starého generála Pierre tudíž dobře chápal.
Počítal s tím, že po všech zkušenostech bude Saint-Germain i za jeho návrhem tušít intriky a že bude podezíravý. Proto se zprvu ani nezmínil o kanónech a puškách, které z něho chtěl vymámit, nýbrž snažil se vnuknout mu důvěru. Věděl, jak si Saint-Germain zakládá na svých revolučních vojenských teoriích, všude se snažil je uplatnit, všude je chtěl vyzkoušet. Pierre přizpůsobil svůj plán této starcově zálibě. Co povstalci nejvíc potřebují, prohlásil, to je ponaučení, organizace, instruktáž. Že on, Pierre, který je prozatím takříkajíc jediným zástupcen Američanů ve Francii, prosí tedy jménem této země přírody a rozumu ministra o radu. Nikde že se Saint-Germainovy reformační principy nedají vhodněji uplatnit než právě tam za mořem v Americe. Tam že není nutno překonávat zakořeněné předsudky. Tam je možno organizovat armádu přesně podle oněch deseti základních pravidel, která ministr formuloval ve své "Učebnici válečného umění".
Saint-Germain naslouchal se zájmem. Tento monsieur de Beaumarchais zřejmě není tak nesvědomitý vyděrač, jak mu ho vylíčili. Ministr se s ním pustil do debaty. Pierre se náležitě připravil a prokázal své odborné znalosti. Poslouchal trpělivě a s porozuměním, když mu Saint-Germain dlouho a zeširoka vysvětloval své reformy do všech podrobností. Stařec si tak zase jednou přišel na své.
Teprve potom se Pierre pomalu rozhovořil o věci samé, o vyzbrojení povstalců. Nejde tu, dovozoval, o vyzbrojení pravidelného vojska, nýbrž o materiální vybavení milice. Tato milice potřebuje jednoduché zbraně, jejichž obsluha nevyžaduje dlouhý výcvik. S novými zbraněmi, které ministr určil pro francouzskou armádu, by se Američanům moc neposloužilo; neboť naučit se s těmito novými zbraněmi správně zacházet, to vyžaduje dlouhý čas. A Pierre se tvářil náramně utrápeně.
Monsieur de Saint-Germain ožil a vyslovil jako vlastní nápad to, co mu Pierre takto nahrál. Že právě za této situace může být monsieur Beaumarchaisovi nápomocen a poskytnout povstalcům neocenitelnou pomoc. Zavedením nové výzbroje přestalo být v královské armádě používáno četných typů děl a pušek. Ale pro milici, jak monsieur uvedl, jsou tyto staré typy přímo ideální a že mu veškerou vyřazenou výzbroj pro potřeby povstalců s radostí přenechá. O podrobnostech ať se monsieur dohodne s jeho prvním sekretářem princem Montbareyem.
Pierre si oddechl. Měl vždycky tak trochz strach z jednání s naivními, počestnými lidmi, jako byl ministr, bývali nevypočitatelní. S princem Montbareyem se dohodne mnohem snáz. Princ Montbarey byl totiž náruživý hráč, ustavičně se topil v dluzích a nijak se nerozpakoval využít svého úřadu k řešení svých finančních těžkostí. Pomáhala mu při tom jeho přítelkyně, operní zpěvačka de Violaine. Jakmile se v armádě uprázdnilo nějaké vyšší místo, přinesla mademoiselle de Violaine seznam uchazečů ochotných za toto místo zaplatit a ve většině případů se princi u bezelstného Saint-Germaina podařilo příslušného kandidáta protlačit.
Dík svému postupu při jednání s ministrem si Pierre vyřazené zbraně zabezpečil. Jenže kdyby mu princ Montbarey chtěl děla těžkosti, mohl by určit příliš vysoké ceny a tím celou transakci s firmou Hortalez a spol. znesnadnit a protahovat donekonečna. Na tohle byl jen jeden přostředek: poskytnout princi elegantní formou náležitou provizi. Pierre nebyl v těchto věcech žádný skrblík.
Firma Hortalez, vysvětlil panu de Montbarey, má velikou nesnáz, a to pokud jde o výběr zbraní, které má odeslat povstalcům. Objednávka Američanů je příliš všeobecná a než by se sem dostali odborníci ze zámoří, uplynula by příliš dlouhá doba. On sám a ostatní pánové od firmy Hortalez jsou obchodníci a vášniví přívzženci povstalců, ale nejsou vojenští odborníci. Byl by tedy princi velmi zavázán, kdyby mu princ mohl určit odborného poradce. Firma Hortalez nechce přirozeně takovou službu zadarmo, firma pracuje na obchodních principech.
S úsměvem se díval princ Montbarey zchytralýma, bystrýma černýma očima na usmívajícího se Pierra. Pak uváděl různá jména, zase je zavrhoval, až se nakonec uhodil do hlavy a zvolal: "Teď jsem přišel na toho pravého!" Jak Pierre očekával, byl to pán blízký Montbareyově přítelkyni mademoiselle de Violaine.
Pierre princi za ochotu srdečně poděkoval a přislíbil, že se podle ní zařídí. Potom se rozloučil s ministrem a s jeho prvním sekretářem v nejlepší shodě a opustil královský arzenál navýsost spokojen.

Jakmile propukl konflikt mezi anglickou korunou a jejími americkými koloniemi, začali se někteří lidé v Paříži oddávat naději, že jako stoupenci Američanů zaujmou teď významné postavení. Když se tito lidé dověděli, do čeho se pustil monsieur de Beaumarchais, pocítili žárlivost a začali šířit klevety.
Patřil k nim zejména jistý doktor Dubourg. Byl to lékař, politik, obchodník, spisovatel, filantrop a překladatel doktora Benjamina Franklina, muže, který ze všech představitelů povstaleckého hnutí požíval v Evropě největší proslulosti. Doktor Dubourg se honosil tím, že byl na této straně oceánu prvním zastáncem americké věci. Doslechl se o vyjednáváních pana de Beaumarchais a přišel za Pierrem.
Teď seděl blahobýtný, vykrmený pán u Pierra a vykládal, kterak se dověděl, že i on, Pierre, se zajímá o věc povstalců. Pierrovi není jistě neznámo, že on, doktor Dubourg má tu čest nazývat velkého Benjamina Franklina svým přítelem. Proto prý také přišel, aby zjistil, zda monsieur de Beaumarchais má nějaké vhodné návrhy, které by on, doktor Dubourg, mohl Franklinovi a Američanům doporučit.
Těžkopáný člověk s tučnou tváří, malýma přívětivýma očima a odulými ústy byl svým měšťanským oblečením i tím, jak ustavičně otáčel holí, šňupal a pomlaskával, Pierrovi na první pohled nesympatický. Pierra na něm všechno dráždilo, jeho samolibá skromnost, užvaněná nafoukanost i naivnost, s jakou hrál spiklence. Pierre si ovšem připomínal, že tento člověk má přístup do všech salónů, že je vlivný a že není radno si ho rozkmotřit.; jenže Pierre byl zvyklý neskrývat své sympatie a antipatie. I když mu rozum radil jinak, odpověděl s povýšenou zdvořilostí, že monsieur Dubourgovi děkuje za jeho vlídné úmysly, ale že má vlastní prostředníky, kteří jsou schopni jeho návrhy rychle a schopně doručit do Filadelfie. Vyveden poněkud z míry opakoval doktor Dubourg mnohomluvně svou nabídku, kterou Pierre opětovně odmítl. Chladně se rozešli.
Doktor Dubourg byl dobromyslný člověk, ale ještě nikdy se mu nestalo, aby ho někdo obdyl tak příkře jako tento monsieur de Beaumarchais. Doktor Dubourg usedl a napsal dopis, psal dopisy rád. Tentokrát psal hraběti Vergennesovi. Důvtip pana de Beaumarchais, psal, jeho poctivost a jeho zápal pro všechno, co je dobré a vznešené, to že je mimo jakoukoli pochybnost. Ale přesto by se prý stěží našel člověk méně vhodný pro obchodní styky než on. Monsieur de Beaumarchais si libuje v okázalosti a také se o něm říká, že si vydržuje ženy. Je zkrátka považován za rozmařilce a žádný slušný obchodník ve Francii s ním nechce nic mít Ať si to hrabě Vergennes znovu důkladně rozmyslí, než se rozhodne svěřit americké záležitosti do rukou panu de Beaumarchais.
Ministr si dopis přečetl. Co doktor Dubourg psal, nebylo pro něho nic nového. Ale doktor Dubourg uděloval až dosud vždycky jen zbytečné rady, kdweždo Beaumarchais už v mnoha příadech prokázal své schopnosti. Vergennes si dopis přečetl podruhé, usmál se, poslal dopis firmě Hortalez a doporučil panu Beaumarchais, aby na dopis odpověděl sám.
A Pierre odpověděl: "Velevážený pane Dubourgu," napsal, "co má s americkou věcí společného, že jsem pokládán za rozmařilce a za muže, který si vydržuje ženy? Tohle ostatně dělám už dvacet let. Nejdřív jsem si jich vydržoval pět, čtyři sestry a jednu neteř. Dvě z těchto vydržovaných žen bohužel zatím zemřely a tak si vydržuji už jen tři, dvě sestry a jednu neteř, což je ovšem pro člověka bez hodností a titulu pořád ještě náramná rozmařilost. Ale co teprve řeknete tomu, když vám prozradím, že si počínám ještě skandálněji a ža si vydržuji navíc i muže, jednoho mladého a hezkého synovce a doknce i vlastního neblahého otce, který, který toho darebného, s největší úctou podepsaného prostopášníka přivedl na svět? Ještě horší je to s tím přepychem, ve kterém si libuji. Ani nejdražší kátka není pro mne dost elegantní a někdy, když je moc horko, jsem tak marnotratný, že mám na sobě čisté hedvábí. Ale proboha, monsieur, neříkejte to hraběti Vergennesovi, sice ztratí dobré minění, které o mně má."
Ode dne, kdy mu ministr postoupil tento dopis a projevil mu takovou důvěru, začalo se Pierrovi v obchodě dařit lépe.
S ministrem vojenství byla uravřena dohoda tak výhodná, že lepší ani nemohla být. Královský arzenál mu dodal dvě stě kanónů za cenu pouhého kovu, to jest čtyricet sous za libru; litinu počítali firmě Hortalez devadesát franků za každých tisíc liber. Také pušky byly účtovány velmi levně. Přes vysokou provizi vyplacenou princi Montbareyovi nekoupil ještě nikdy ve Francii žádný obchodník se zbraněmi válečný materiál za tak nízkou cenu.
A pak přišly konečně i peníze, které Pierre tak toužebně očekával, onen milión od ministerstva zahraničí, mnoho liber ve zlatě asměnkách.
Pierre vysypal zlato z pytlíků na svůj ohromný psací stůl a mince zakryly celou stolní desku. Na zlatých mincích byly vyraženy podoby mnoha panovníků, byly na nich tváře několika Ludvíků, Čtrnáctého, Patnáctého i Šestnáctého, dále tvář Marie Terezie Rakouské, Bedřicha Pruského i Karla španělského. Pierre byl uchvácen jejich třpytem i množstvím, opájel se pohledem na smšnky podepsané hrabětem Vergennesem a jeho prvním sekretářem Conradem Alexandrem de Gérard. Zálibně se usmíval.

Partneři na druhé straně oceánu, pro něž firma Hortalez a spol. pracovala, o existenci této firmy prozatím zhola nic nevěděli. Až dosud obchodoval Pierre tak trochu nazdařbůh. V Londýně se mu jako zástupce kolonií představil jistý Mr Arthur Lee, mladší muž opojený věcí své země i sebou samým. Podle informací, kterých se Mr Leeovi dostalo, byl opravdovým představitelem Versailles v Londýně nikoli oficiální vyslanec, nýbrž monsieur de Beaumarchais, a Pierre nepodnikl nic, aby mu tento názor vyvrátil. Mr Lee se velice snažil získat jeho přízeň; Pierre ho důvěřivě ubezpečil veškerou francouzskou pomocí a také ho ubezpečil, že ho seznámí s hrabětem Vergennesem. Ale když se Pierre po návratu do Paříže ministrovi zmínil o Mr Leeovi, nechtěl o tom opatrný diplomat ani slyšet a odmítl přijmout muže, kterého v Londýně znali jako zástupce vzbouřenců. Nedůtklivý Mr Lee byl přesvědčen, že Pierre nevyvinul v této věci patřičné úsilí, a urazil se. Odřekl svou návštěvu v Paříži a neprojevovel ani nejmenší ochotu jednat s firmou Hortalez.
Ale mezitím se Kongres ve Filadelfii rozhodl jmenovat zvláštního zplnomocněnce pro Francii a tento agent přijel také záhy do Paříže. Byl to jistý Silas Deane.
Ještě než ho Pierre vyhledal, přišel za ním Mr Deane sám do Holandského paláce. Byl to pán solidního zevnějšku, oblečený trochu cizokrajně, přes vypasené břicho nosil atlasovou vestu pošitou hojnými květy. Hned se ukázalo, že má smysl pro obchod a že je s ním možno obchodní věci projednávat po obchodnicku. Ale mluvil jen anglicky, o pařížských poměrech neměl ani potuchy, byl neskonale vděčný za služby, které mu firma Hortalez nabídla, a již po několika dnech chodil se vším, co ho tížilo, za ochotným panem de Beaumarchais.
Doktor Dubourg se u něho pokusil Pierra odstavit. Ale ve Versailles vysvětlili Mr Deanovi zcela jednoznačně, že zmocněncem francouzské vlády je monsieur de Beaumarchais. Američan byl rád, Pierre se mu líbil víc než doktor Dubourg.
Monsieur de Beaumarchais a americký agent se lehko dohodli a brzy byla vypracována i formální smlouva. Firma Hortalez a spol. zastoupená panem de Beaumarchais, se v ní zavazovala, že dodá Kongresu spojených kolonií, zastoupenému panem Silasem Deanem, úplnou výzbroj pro třicet tisíc mužů; seznam toho, co se firma zavazovala dodat jako minimum, byl nedílnou součástí smlouvy. Naproti tomu se Kongres spojených kolonií zavazoval, že každou dodávku splatí nejpozději do osmi měsíců, a to nejméně z pětačtyřiceti procent ve směnkách a zbytek ve zboží.
Pierrovi poskočilo radostí srdce, když držel podepsanou a zpečetěnou smlouvu v ruce. Okamžitě odjel k monsieur Lenormantovi. Tak co, co tomu teď Charlot říká? Triumfálně běhal Pierre po pokoji. Kolik toho za tuto krátkou dobu dosáhl! Francouzská vláda slíbený milión zaplatila, španělská dala závazné ujištění, že dá také ten svůj. Královský arzenál poskytl většinu potřebného materiálu za nejlevnější ceny a teď je tady tahle báječná smlouva se zplnomocněncem Kongresu. Považuje Charlot ten obchod stále ještě za příliš riskantní?
Charlot sledoval zakaleným zrakem přítele, jak běhá sem a tam a hrdě vypočítává svoje úspěchy. Pak si pomalu a pečlivě přečetl dokument. "Nejdéle do osmi měsíců, pětapadesát procent ve zboží, pětačtyřicet ve směnkách. Moc pěkná smlouva," řekl. Pak vzhlédl. "Kdo je ten Mr Deane?" - "Zástupce Kongresu," odpověděl s lehkým údivem Pierr. "To vím," řekl svým dutým hlasem Lenormant vlídně, "také to tam výslovně uvedl. Ale kdo je Kongres? Kdo nebo co za tím Kongresem stojí?" A upřel na Pierra melancholický pohled. "Stojí za ním tři milióny pracovitých lidí, země s nesmírnými, nevyčerpatelnými poklady, stojí za ním ..." - "Já vím," řekl Lenormant. "Ale komu ty poklady patří? Můžete mít podpisy od povstalců, a můžete mít i podpisy od loajalistů." Zamyšleně se podíval na podpis. "Mr Sils Deane," a pokrčil rameny.
Poslouchejte, Charlote," řekl Pierre, "o každém podpisu je možno pochybovat. Ale víte velice dobře, že tato smlouva je podložena nezlomnou vůlí dodržet ji. Tato smlouva bude splněna a to oběma partnery. Buď jak buď, jistě připustíte, že firma Hortalez má dnes pevnější půdu pod nohama než tenkrát, když jsme její vyhlídky hodnotily poprvé. Poskytl jste mi tenkrát kapitál, velkomyslně a na rozumné úroky. Považoval bych za špinavost, kdybych vás teď, kdy vyhlídky tak nesmírně stouply, znovu nevyzval, abyste se na tom obchodě podílel." Mluvil vemlouvavě, vřele.
Lenormant se zadíval upřeně do prázdna, jeho kulatá hlava s vyklenutým čelem byla svěšena. Smlouva není špatná. Tato smlouva je dokonce velice dobrá za předpokladu, že se za ni postaví silná osobnost, která by v nezbytných případech vykonávala na Američany náležitý nátlak. Kdyby on, Charlot, do tohoto obchodu vstoupil, kynulo by z toho velice mnoho a připadla by mu značná část zisku, dokonce lví podíl. Ale iniciátorem této velké věci by zůstal malý Pierrot, ten zůstane navždycky otcem této myšlenky a jemu bude patřit všechna sláva.
"Milý Pierre," řekl, jak měl ve zvyku, pomalu a zdvořile, "věci se nevyvíjejí špatně, to vám přiznávám, a je od vás milé, že mi za těchto okolností nabízíte, abychom své obchodní vztahy takto upravili. Ale já už jsem takový nepolepšitelný pedant. Potrpím si na dodržování toho, co se jednou dohodlo, a nesejde mi ani na tom, že v některých případech na to doplatím. A tak raději," uzavřel vlídně, "setrvám na naší původní dohodě i s úroky a zárukami v ní stanovenými."
Pierre byl ohromen. Očekával, že se Charlot chopí příležitosti oběma rukama. Byl přesvědčen, že s americkou smlouvou v kapse získá za společníka každého, koho si vybere; bylo od něho velkomyslné, že ještě jednou přišel za Charlotem. Jeho stanovisko mu bylo nepochopitelné. Mýlí se snad, nepodceňuje snad přece jen možné riziko? Charlot mívá dobrý čich.
S těžkkou hlavou a znepokojen odjel nazpět do Holandského paláce.
Ale když vstoupil do svého obchodního domu, když procházej jeho krásnými místnostmi, jeho špatná nálada se rázem rozplynula. Nestydatosti, které napsal doktor Dubourg Vergennesovi, vyprovokovaly Pierra k tomu, že dal Holandský palác zařídit zvlášť přepychově. Jako pokaždé, kdy sem přišel, i dnes se radoval z té nadhery, kterou tu všude vytvořil. Počínal si správně, že postavil tento pyšný dům na důkay své víry v dobrou věc a dobrý obchod.
Znovu si přečetl smlouvu s Kongresem. Zavrtěl hlavou, usmál se. Nesmysl, Charlotovy výhrady nejsou nic jiného než zpozdilé škarohlídství.
Zavolal si Maigrona a s rozzářenou tváří mu nadiktoval vzletný dopis Kongresu spojených států.
"Velevážení pánové," diktoval, "neobyčejná úcta, jíž jsem naplněn k statečnému lidu, který pod Vaším vedením tak velkolepě hájí svou svobodu, mě přiměla k spolupráci na Vašem ušlechtilém díle. Založil jsem velký obchodní dům, abych Vám zabezpečil všechno, co Vám poslouží ve Vašem spravedlivém boji. Uzavřel jsem s Vaším pařížským zplnomocněncem smlouvu a ještě letos Vám odešlu tyto dodávky."
Přecházel při diktátu sem a tam, sekretář Maigron stenografoval svou novomódní tužkou. Teď se Pierre zastavil a pomalu, aby mu sekretář stačil, četl ze seznamu:

216 kanónů
290 000 dávek prachu
30 000 pušek
200 dělových hlavní
27 moždířů
13 000 granátů
8 dopravních lodí

a dále úplné vybavení pro 30 000 vojáků, které bude tvořit

30 000 přikrývek
30 000 párů bot
30 000 párů přezek a podvazků
60 000 párů vlněných punčoch
30 000 kapesníků
120 000 knoflíků

a dále

95 000 loktů sukna na vojenské uniformy
42 000 loktů podšívky
180 000 loktů plátna na vojenské košile
15 000 liber nití
1 000 liber hedvábí
100 000 tlustých šicích jehel

Byl to nekonečný seznam, Pierre se jím přímo kochal. Pak mu ruka se seznamem klesla a Pierre řekl: "Co tomu říkáte, Maigrone? Nikdy by mě nenapadlo, že tohle dokážeme."
A hned zase pokračoval v diktátu: "Važi spolupráci, velevážení pánové," diktoval s velkolepým rozmachem, "najdou ve mně vždycky spolehlivého přítele, v mém domě opravdový domov a v mých truhlách peníze a všemožnou podporu pro svou činnost, ať bude veřejná nebo tajná. Podle svých možností budu u všech evropských vlád odklízet všechny překážky, které by se Vám postavily do cesty. V každém francouzském a španělském přístavu budu vydržovat agenta, který, jakmile připluje některá Vaše loď, vyhledá Vašeho kapitána a bude mu všestranně nápomocen. Francouzský král a jeho ministři budou navenek nuceni dělat zákroky proti porušování obcodních dohod se zahraničím. Ale buďte ubezpečeni, pánové, že má neúnavná horlivost odstraní z cesty všechny překážky. Postarám se, aby zákony bylo možno obcházet nebo aby byly zcela zrušeny. Umožním všechny operace nezbytné pro naše zájmy.
Považujte tudížod nynějška, velevážení pánové, můj dům za evropské středisko veškeré činnosti sloužící Vašim potřebám a mne osobně za plamenného stoupence Vaší věci, za člověka, jemuž neleží na srdci nic jiného než Váš úspěch a janž je až do hloubi duše naplněn obdivem a úctou, s kterou má čest se Vám poroučet
Váš oddaný Rodrigue Hortalez a spol."
"Tak co, Maigrone," řekl, "není to neobyčejný dopis?"
"Takovýhle obchodní dopis pánové ve Filadelfii určitě ještě nikdy nedostali," odpověděl suše tajemník.
Když Maigron odešel, přečetl si Pierre ještě jednou dohodu s Mr Silasem Deanem, zástupcem Kongresu spojených kolonií. Pak spokojeně uložil listinu do truhly k nákresu svého vynálezu, k rukopisu "Lazebníka" a ke svým milostným dopisům.
Jenomže Lenormantovy výhrady stále znovu nahlodávaly jeho nadšení a Pierre si potřeboval promluvit s někým rozumným. Paul Theveneau nebyl ten pravý, byl stejně předpojatý jako on, Pierre zašel za Désirée.
"Přicházíš jako na zavolanou." uvítala ho Désirée. "Za dva dny začnu zkoušky," Théatre Francais se rozhodlo znovu nastudovat "Jiřího Dandina", komedii o bohatém ťulpasovi, který se ožení s chudou Angelikou, protože je ze šlechtického rodu; ona ho podvádí, kde může a on na to přijde, přistihne ji, má usvědčující důkazy, ale je bezmocný, Angelika je desetkrát chytřejší, svalí vinu na něho a za podpory svých šlechtických rodičů ho donutí, aby ji na kolenou odprosil za to, co ona vyvedla jemu. Désirée měla hrát Angeliku, což při jejím poměru s Charlotem bylo nadmíru pikantní. Pierre se usmál, když mu teď oznámila, že to bude hrát; těšil se, jak se Charlot bude tvářit. "Sám si to chtěl, Jiří Dandine!"
Když Désirée tuhle roli nabídli, myslela zprvu spíš na Charlota než na Jiřího Dandina. Ale od chvíle, co se rozhodla, že roli přijme, zajímala se už jen o ni. Désirée byla divadlem posedlá, byla herečka celou duší, teď to už nebyla Désirée, byla to Angelika. V Théatre Francais byla při uvádění Moliérových děl zachovna vždy posvátná tradice; nakolik smí ona tuto tradici narušit? Celé dny o tom dumala, přetřásala to se známými, už se rozhodovala a zase to zamítla a znovu se rozhodovala.
Teď přišel Pierre, jeden z mála lidí, kteří divadlu rozuměli. Okamžitě se na něho vrhla, zahrnula ho otázkami, které ji znepokojovaly, přehrávala mu některé scény. Protože i on byl posedlý divadlem, chytlo ho to a brzy zapomněl, proč vlastně přišel. Dohadovali se o gestech, o důrazech, rozčilovali se, hádali se a zase se smiřovali, úplně se této práci oddali.
Po třech hodinách - Pierre chtěl u Désirée zůstat jen hodinu - nabrala Désirée dech a řekla: "Tak a teď si uděláme přestávku." On odpověděl s povzdechem a srozuměn: "Dobře, Désirée, povečeřím s tebou a pak spánembohem můžeme zkoušet dál."
Společná práce je rozjařila, večeře byla zábavná. Povídali si o Théatre Francais, co je na jeho tradičnosti dobré a co špatné, vykládali i o hercích a o možných změnách. Pierre miloval "Jiřího Dandina", chápal lépe než všichni ostatní jeho šťavnatý humor, byla to komedie o nich o něm, o Désirée, stejně jako o Charlotovi. Znalecky vysvětloval Désirée techniku, s jakou Moliére dosahuje takové působivosti a co je z této techniky přípustné ještě dnes a co ne. Désirée soustředěně naslouchala. Když Pierre mluvil o divadle, byl ještě chytřejší a oslnivější, než když horoval pro svobodu.
Ale znenáhla se jeho myšlenky začaly znovu soustřeďovat k jeho americké záležitosti. Obratně odbočil, vyložil, jak se věci mají a nakonec mezi dvěma sklenkami vína přečetl Désirée svůj dopis Kongresu; byl sám uchvácen triumfálností svých cifer, patosem svých vět. Désirée mu z vděčnosti a ohleduplnosti oplatila jeho zaujetí, jaké projevil o její Angeliku, nelíčeným zajmem o jeho obchody.
Jenže čím dál četl, tím víc se její tvář kabonila. "Znáš ty lidi," zeptala se, "znáš členy amerického Kongresu?" - "Neznám je," odpověděl poněkud pohoršeně Pierre. Znám jména, ale jsou to přirozeně jen jména.. Víc toho vím o jejich Franklinovi, Washingtonovi a Thomasu Painovi. V Londýně znám jistého Arthura Leea; není zvlšť příjemný, ale překypuje nadšením a je to určitě poctivý člověk. A za toho Silase Deana, kterého mi sem poslali, strčím ruku do ohně." Drobná, rozumná Désirée byla zamyšlena. Vedla dále svou: "Tak ty neznáš lidi, kterým posíláš tenhle dopis?" - "Ne, neznám je," připustil Pierre podrážděně. "Ale vím, že už svým členstvím v v tomto Kongresu ohrožují svůj majetek a víc než svůj majetek. To mi stačí." Désirée zašilhala. "Pokouším se, udělat si představu," řekla, "jací jsou to lidé, tihle příslušníci tvého Kongresu. Budou to patrně většinou starší lidé, takoví, co si vydobyli nějaké postavení a důvěru svých spoluobčanů, obchodníci, advokáti a podobně." - "A co na tom?" zeptal se Pierre vyzývavě. "Nemohou být snad odchodníci idealisté?" - "To je docela možné," připustil Désirée, "jenže jisté je, že obchodníky ohromí dopis, jaký jsi jim napsal." - "O zbraních za svobodu se nedá psát tak, jako když jde o slanečky," namítl nevrle Pierre. "Ale tys to psal jako pro Pařížany," odporovala Désirée, "jako pro čtenáře svých letáků. Obávám se, že ti dobří Filadelfané tě nebudou považovat za solidního obchodníka." - "A za koho mě tedy budou považovat s mými uniformami a kanóny?" rozhorlil se Pierre. Désirée odpověděla: "Možná například za někoho, kdo si na obchodníka jen hraje a kdo jim chce jen zprostředkovat pomoc poskytnutou zdarma francouzskou vládou."
"Ty myslíš, že nezaplatí?" zeptal se Pierre najednou nápadně tiše a zaraženě. Vzpomněl si na Charlota, vzpomněl si na poznámku svého tajemníka Maigrona. Snad měl opravdu spíš než tento citem překypující dopis poslat Filadelfským naprosto věcnou zprávu. Snad jsou to opravdu lidé, kteří neradi platí a které takový dopis, jaký jim napsal, utvrdí v domnění, že zboží, které on dopraví za oceán, je dar francouzského krále. Ale okamžitě tuto myšlenku opět zapudil. "Ico," řekl, "Mr Deane je spolehlivý a já s ním uravřel jasnou smlouvu. Kongres zaplatí, o tom naprosto nepochybuji. Jde tu přece o představitele čestného národa."
"Doufejme," řekla Désirée suše. Pak začala znovu o "Jiřím Dandinovi" a pustili se společně znovu do práce. Ale Pierre už nebyl tak soustředěný jako prve a brzy odešel.

Když už ono poslání, jímž ho pověřila versailleská vláda, přinášelo Pierrovi po finanční stránce zatím jen ztráty, chtěl alespoň využít situace a zbavit se onoho někdejšího "pokárání", oné "poskvrny" způsobené soudním výrokem, která mu zbraňovala vykonávat jakousi čestnou funkci. Už tři roky žil v tomto groteskním rozporném postavení, na jedné straně jako nejúspěšnější divadelní autor své země, proslulý po celé Evropě svými letáky, jako člověk oblíbený u dvora, jemuž ministři svěřovali významné úkoly, jako miláček žen, populární nejen v salónech smetánky, ale i ve všech pařížských krčmách a kavárnách, a zároveň jako člověk zavržený, "poskvrněný" soudním rozhodnutím.
Celá léta se tvářil lhostejně, kdykoli někdo připomněl tento protiklad jeho občanského postavení, ba odbýval to někdy i vtipem. Ale jeho lhostejnost byla předstíraná. Už se mu nechtělo dělat dál šaška, jemuž tleskají a jímž pohrdají.
Několikrát již dal hraběti Vergennesovi najevo, že jeho svízelný úkol vyžaduje všechny jeho schopnosti, ale že pomyšlení na onen potupný rozsudek a marná snaha o zavedení odvolacího řízení mu nedovoluje plně se na věc soustředit. Ministr tyto náznaky pokaždé přeslechl. Ale když měl teď Pierre tak dlouho čekat, než dostane za své úsilí peníze, nemohl připustit, aby i jeho rehabilitace byla donekonečna odkládána. Šel k ministrovi s pevným předsevzetím, že neodejde dřív, dokud nedosáhne obnovy svého procesu.
Rezolutně a se zápalem prohlásil, že když vláda nejkřesťanštějšího krále někooho pověří tak významným a čestným úkolem jako jeho, musí ho konečně také zbavit oné "skvrny", kterou mu vpálil na čelo předpojatý soud. Tím že je vláda povinna i své vlastní autoritě.
Hrabě Vergennes upřel na Pierra své kulaté, laskavé, zamyšlené oči. Ministr byl vlastenec, filozof a stranil věci pokroku. Už dávno byl rozhodnut poskytnout americkým povstalcům pomoc; kdyby se totiž jejich situace stala beznadějnou, obával se, že by se nakonec mohli dohodnout s mateřskou zemí, a Francie by pak nadobro promeškala příznivou příležitost opatit Anglii potupu z roku 1763. Zároveň však věděl ministr mnohem lépe než Pierre, že to bude ještě hezky dlouho trvat, než bude možno odvážit se války. Proto mu Pierrův návrh na tajnou formu pomoci přišel velice vhod a obratný a vynalézavý Beaumarchais se mu zdál pro tento úkol jako stvořený. Hrabě Vergennes byl tedy Pierrovi nakloněn a cítil k němu i jistou vděčnost.
Jenže viděl jasně i Pierrovy slabiny. Sám byl člověk tichý, ironický, opatrný ve vyjadřování; bylo mu proti mysli Pierrovo halasné, komediantské, dryáčnické vystupování. Pierrovo "poskvrnění" nebral nijak vážně; bylo to spíš směšné než tragické, asi jako když pán oděný s přehnanou elegancí je vzadu na kabátě trochu ušpiněný.
Hrabě Vergennes byl navíc člověk rozvážný a volil pomalý postup. Proto odpověděl i teď: "Jste vždycky tak horkokrevný, můj milý. Už jsem vám řekl, že vám pomohu. Ale musí to být právě teď? Musí to být okamžitě?"
"Ano, ano, ano," odpověděl Pierre, "musí to být okamžitě. Obávám se," pokračoval zlobně, troufale a roztomile, "obávám se, že pokud nebudu zproštěn toho "pokárání", nebudu schopen dělat svou práci tak, jak se ode mne očekává. Obávám se, že Američané budou dostávat méně kanónů a munice, dokud budu takto ´poskvrněn´."
Hrabě Vergennes nebyl z těch, kteří by se dali vyvést z míry tak nemotornou hrozbou. Ale všiml si Pierr energického, ba zavilého výrazu. Poprvé mu nebylo na tomto člověku nic směšné. Ministr si uvědomil, jak hluboce Pierra ranil nespravedlivý rozsudek a kolik statečnosti musil vynaložit, aby po celá tři dlouhá léta dokázal čelit úsměvnými žerty bezpráví, které na něm bylo spácháno.
Vergennes si začal pohrávat se svým psacím brkem, jeho zrak se zachmuřil. "Nezdá se i vám, monsieur de Beaumarchais," řekl, "že by Angličanům bylo nápadné, kdyby právě teď nařídila vláda obnovu vašeho procesu? A my přece chceme stůj co stůj zabránit všemu, co by vzbudilo pozornost."
Pierre odvětil poněkud stroze: "Já jsem nápadný už celým svým založením. Každý nadaný člověk je nápadný, protože nadaných není právě mnoho." - "Děkuji za poučení." odpověděl Vergennes bez jakékoli výčitky. Ale Pierre dosal a nyní s celou svou roztomilostí: "Promiňte, pane hrabě, že jsem snad trochu ztratil hlavu. Ale tahle věc mě přivádí z rovnováhy víc, než si umíte představit. Bude to ostatně," zasmál se lehkovážně a odevzdaně, "trvat celé měsíce a možná i léta, než budou splněny všechny formality a proces bude skončen."
Ministr se ušklíbl. "To máte asi pravdu," poznamenal. "Dobrá, přislíbil, promluvím si s kolegou ze spravedlnosti. Ale hlavně ať Američané dostanou své kanóny a pušky," připojil s úsměvem.
Pierre mnohomluvně děkoval. Jenže tentkrát chtěl získat naprostou jistotu. "Máte, pane hrabě, plnou hlavu starostí," odpověděl, "a tak by ode mne bylo neskromné žádat od vás, abyste v ní nosil ještě i můj případ. Vláda mi dosud svěřovala nejrozmanitější úkoly. A tak jsem si troufal dočasně i převzít funkci vašeho tajemníka. Dovolil jsem si připravit pro vás dopis panu generálnímu prokurátorovi," s odvážným, roztomilým úsměvem podával hraběti list tohoto zněn: "Královy důležité zájmy vyžadují, aby monsieur de Beaumarchais podnikl v nejbližší době několik cest. Nechce je však podniknout dřív, dokud nebude rozhodnuto o obnově jeho procesu. Kdybyste tudíž byl ochoten podniknout v této věci potřebné kroky, pane generální prokurátore,, byl by Vám velmi zavázán Váš vždy oddaný..." - "Stačí to jen podepsat, pane hrabě," řekl Pierre s uličnickým úsměvem.
Ministr se ptal v duchu sám sebe, zda by tomu chlapci neměl jednu vrazit. Ale rozhodl se jinak. Dal se do smíchu. "Vy jste ještě opovážlivější než postavy vašich komedií," řekl a podepsal.
"Věděl jsem, že pochopíte mou situaci," řekl Pierre s upřímnou vděčností a hned dopis sebral, aby jej osobně a okamžitě doručil adresátovi.
Už se těšil, jak bude svým nejbližším vyprávět o tom dalším úspěchu. Zvlášť Tereza, která s ním vášnivě prožívala jeho boj za spravedlnost, se bude jistě radovat ještě víc než on sám. Jako na zavolanou dostal od ní právě lístek, aby za ní co nejdřív přijel do Meudonu.
Málokdy mu zdrženlivá Tereza posílala takový vzkaz, obvykle jen tehdy, když si s ním chtěla o něčem promluvit. Teď to bude patrně něco jiného. Nebydlela už tak nablízku, přestěhovala se do Meudonu, do domu, který ji věnoval. Ten dům však vypadal jinak, než si představoval. Svěřil přestavbu a zařízení úplně Tereze a ona dala k jeho překvapení všechno udělat docela jednoduše. Když poprvé uviděl takto přestavěný a znovuzařízený dům, musil se hodně přemáhat, aby zakryl své zklamání, a na okamžik mu kmitlo hlavou, že to má i své dobré stránky, když nežije pohromadě s Terezou. Ale dnes, opojen svou velkou novinkou, uvítal, že ho k sobě zve. Okamžitě se vydal na cestu do Meudonu, těšil se a nemohl se dočkat, až tam bude, měl dojem, že vůz jede příliš pomalu. Když z dálky uviděl dům, uvědomil si, že vlastně nevypadá nejhůř. A není jednoduchost právě teď velice v módě? Tereza měla dobrý vkus a vytvořila zde vhodné prostředí.
Vyšla mu vstříc a Pierre si okamžitě všiml, že je dnes nějak jiná; vypadala sice spokojeně ale byla kupodivu rozpačitá. Jakmile vešli dovnitř, řekla: "Musím ti něco povědět, Pierre. " A jindy tak klidná a sebejistá Tereza se najednou neuměla vyjádřit, usmívala se, mluvila nesouvisle, byla na rozpacích a celá šťastná.
Pierre zprvu nechápal. Ale když pochopil, zachvátila ho bouřlivá radost. Dítě, bude mít od Terezy dítě! Jeho první manželství bylo bezdětné, děti z druhého zemřely. Ve Španělsku pravděpodobně jedno dítě má, ale jeho matka se s ním rozešla ve zlém, ale on se asi nikdy nedoví, jak to doopravdy je. Dítě od Terezy, to je nádherné!
A tahle radostná zpráva přichází v touž dobu, takřka v týž den, kdy dosáhl obnovy procesu.
Panebože, vždyť Tereza o jeho úspěchu dosud neví! Začal vyprávět. Rozohnil se. A jeho nadšení uchvátilo i Terezu. Sdílela s ním jeho dlouhý boj a nyní tedy zvítězil dík své houževnatosti, pružnosti, rozhodnosti, důvtipu i trpělivosti! Cítila se stejně povzneseně jako tenkrát, kdy poprvé četla jeho ltáky, měla dokonce pocit nejvyššího uspokojení. Lehký ruměnec se rozli po její velké krásné tváři, pootevřela trochu ústa se šťastným úsměvem. "Dnes máme velký den, Pierre," řekla, mluvila velice tiše, ale její hlas zněl ještě plněji a vroucněji než jindy.
Teprve nyní, když i někdo jiný dokázal tak zcela pochopit jeho hrdou radost, se dovršilo Pierrovo štěstí. Ano, Tereza ho chápe líp než kterákoli jiná, je mu doopravdy předurčena. Patří k sobě nyní víc než kdy jindy. "Ano," opakoval její slova, "to je skutečně veliký den." A rozohněně pokračoval: "Teď se vezmeme, Terezo, teď nepřipustím žádné námitky." Ale ještě tu větu ani nedokončil a už se mu ten dům zase přestal líbit. "Okamžitě po mé rehabilitaci," dodal, "bude svatba."
Její veliké šedivé oči pod klenutým obočím v zamyšlení maličko potemněly. "Jak myslíš, Pierre," řekla zase tak tiše, ale ne tak jistě jako jindy. "Jak dlouho bude trvat," pokračovala, "než budeš rehabilitován?" - "Může to být hodně brzy, za taková dva tři měsíce," odpověděl.
Bylo to tak. Ale při zvůli soudních orgánů to mohlo také trvat hodně dlouho a on ucítil slabé bodnutí, že spojil svou nabídku k sňatku s tak neurčitou lhůtou. Ale už se stalo a bylo dobře, že Tereza se s tím spokojila. Dál už o tom nemluvili, zato tím rozverněji se s ní Pierre dohadoval o jménu budoucího dítěte. Dohodli se, že chlapec by se jmenoval Alexander, holčička Eugenie. "A proto," zvolal ohnivě Pierre, "pojmenuji svou první loď pro Ameriku ,Alexander´ a druhou ,Eugenie´, abychom se pojistili pro všechny příípady.
Na zámku Etioles, panství pana Lenormanta, se právě slavily jeho jedenašedesáté narozeniny. Slavnosti pana Lenormanta byly proslulé, každý na ně rád chodil.
Krásný anglický zámecký park byl jako stvořený k družmé zábavě. Byl jasný slunečný den, vál slabý větřík, nebylo příliš horko. Dámy byly většinou v pestrobarevných šatech a na hlavě měly široké světlé klobouky. V parku byly postaveny stany, na trávníky byly prostřeny ubrusy, návštěvníci se tu rozsadili, jedli, pili, hráli naivní hry. Pro ty, kteří si libovali ve hrách přinášející větší vzrušení než hra na slepou bábu nebo kriket, stály venku i uvnitř hráčské stolky. Po dobu, kdy byl největší žár, byla přichystána lůžka ve stínu stromů, na terasách i uvnitř domu.
Teď se už ochladilo a velký park se jen hemžil lidmi. Upozorňovali se navzájem na četné dámy a pány ode dvora. Byl tu vévoda d´Ayen, hrabě a hraběnka de Noailles, mladý vévoda de la Rochefoucauld a také žena ministerského předsedy madame de Maurepas. Velké pozornosti se těšila Désirée Mesnardová. Zkoušky na "Jiřího Dandina" jí nepopřávaly mnoho času, ale monsieur Lenormant, patrně právě kvůli Angelice, ji s nezvyklou naléhavostí požádal, aby určitě přišla. A tak tu byla; zářivá, půvabná, rusovlasá, nadmíru sebejistá kráčela poněkud vyzývavě po trávníku sledována celým klubkem pánů.
Madame de Maurepas byla jako obvykle se svou nejdůvěrnější přítelkyní princznou Montbareyovou. Ona i Montbareyová seděly na terase, popíjely ledovou limonádu a trousily kosavé, uštěpačné poznámky o ostatních hostech. Například madame de Maurepas řekla, ukazujíc očima na Désirée: "Jak je ta housenka tenounká. A dokáže přitom ožrat tak tlustý lupen."
Byla zde spousta mladých lidí, mezi nimi téměř ještě děti, monsieur Lenormant měl kolem sebe rád mládí. Také princezna Montbareyová přivedla dceru, čtrnáctiletou Veroniku, děvče vážné povahy. "Jsou to teď pro děti zlé časy," naříkala si madame de Montbarey. "Nás staré uměli ještě správně připravit na život, naše klášternice nás vychovávaly k radosti ze života. Ale dnes! Jen se podívejte na mou Veroniku, drahá! jakého mi z ní udělali bubáka! Od té doby, co nám vzali náboženství, jsou naše děti nudné a morální. A co je to za mládence, co se s ní prochází? Nevypadá jako učiněný bubák?
Mládenec, s nímž se Veronika bavila, byl Félicien Lépine, synovec Pierre de Beaumarchais. Mladý muž s hranatou tvrdou tváří a zádumčivýma očima si ve svém dlouhém tabákově hnědém kabátě nemotorně vykračoval uprostřed pestrobarevného rozveseleného davu. A po jeho boku ška dívka s poněkud vysedlými lícními kostmi; její hlava byla vysoko vztyčena nad hubenými obnaženými rameny a nesmírně široké květované bílé sukně čněl trup až dojemně útlý. Uprostřed hlučného rozdováděného roje kráčely tyto dvě předčasně dospélé děti zamyšleně, jako kdyby tu byly samy.
Když se navzájem seznámili, podívala se Veronika na Féliciena zkoumavě, ale vlídně a on, jinak velmi uravřený, vyděšený z kamarádů, kteří si ho ustavičně dobírali, k ní pojal okamžitě důvěru. Právě se ostýchavě a neohrabaně pokoušel ji seznámit se svým duševním životem. Ale to byl pro Veroniku tón jako stvořný. Dívala se na něho velikýma chápavýma očima a přiznala se mu, že i ona se cítí mezi svými kamarádkami často osamělá a nesvá.
Uchýlili se ke vchodu do umělé jeskyně. Seděli tu na nepohodlných kamenných sedadlech za šumění se Félicien dívce hrdě a rozpačitě doznal, že někdy čte zakázané knihy. Že si dokonce přečetl i dvě knihy tolik osočovaného a úřady pronásledovaného filozofa Jeana Jacquesa Rousseaua. A od té doby, co se s těmito knihami seznámil, stala se s ním hluboká změna. Že se mu nyní jeví život ostatních lidí vyumělkovaný, frivolní, zbytečně složitý a hříšný. Pochopil, že žijeme v područí spoustu zvrácených předsudků, na míle daleko od přirozeného stavu, jaký nám určila nejvyšší bytost, která nás stvořila. Mnohem lepší než náš život je tudíž život skutečných synů přírody, takzvaných divochů. Zda i ona se na to tak dívá, zeptal se Veroniky a rozpačitě, horlivě a melancholicky si popotahoval příliš dlouhé rukávy svého kabátu.
Veronika odpověděla, že o Jeanu Jacquesu Rousseauovi už slušela. Ale že Félicien je první, kdo jí dal o Rousseauových myšlenkách jasnou představu. Že tyto myšlenky jsou jí velice blízké. Ani ona si nelibuje v takových slavnostech, že i ona touží po samotě a přírodě.
Potom začal Félicien vyprávět o svém strýci, panu de Beaumarchais. Ten že vězí až po krk v lomozném světě civilizace, ale má prý smysl i pro jiné věci a je přístupný všem velikým myšlenkám. Tajemně dodal, že pan de Beaumarchais patrně pomáhá při zřizování říše svobody, rozumu a přírody, která se právě buduje v Novém světě. Ale že on, Félicien, nedokáže přemoci ostych a promluvit si s panem de Beaumarchais o věcech, které ho nejvíce vzrušují. A že ona, dodal neobratně a šťastně, je jediný člověk, s nímž o tom může mluvit.
Přistoupil k nim Paul Theveneau. Byl zardělý a rozčilený. S dychtivostí churavého člověka, jehož čas je vyměřen už jen krátce, toužil po lidech, po přátelství, po lásce, po vzruchu, vzněcovala ho přítomnost tolika hezkých, mladých, vyparáděných žen. Přísná, trochu samolibá prostota Veroniky se mu velice zamlouvala. Pozdravil oba, přisedl d nim a snažil se navázat rozhovor. Ale byli odměření, pochopil, že ruší, zkormouceně se odmlčel a odešel.
Zazlíval si svou neobratnost. Nechal se vystrnadit od mládenečka Féliciena. Jak jinak by si na jeho místě počínal monsieur de Beaumarchais! Roztomile a bez jakékoli námahy by Féliciena odsunul do pozadí a malá Montbareyová by na něm jistěmohla oči nechat. Vždycky se Pierrovi obdivoval pro lehkpst, s jakou si uměl zjednával přátelství a získávat ženy.
Vlastně si ani on sám nemůže naříkat, že by mu u žen nepřálo štěstí.. Ale jakmile si ho dost nvšímala ta, o kterou se právě ucházel, hned ztratil kuráž, zrozpačitěl a zmocňovala se ho hluboká sklíčenost. Patrně vyplýval tento ostych z vědomí tělesného neduhu. Přitom si byl vědom, že jeho tvář je natolik výrazná, chytrá a zřejmě i přitažlivá, že mnohá žena na jeho neduživost docela zapomněla.
Uviděl na lavičce osamělou urostlou dívku. Měla živé oči s dlouhými řasami, smělé klenuté obočí, plnou pevnou bradu, z drahocených, ale velmi prostě ušitých šatů slézové barvy vystupovala matně oslňující, bledě snědá hruď a ramena. Paul býval s Terezou často pohromadě, ale takto ji dosud nikdy nespatřil; připadalo mu, jako by ji viděl poprvé.
Uvědomil si znovu, že Pierre je miláčkem Štěstěny. Celý jeho život byl nepřetržitým proudem závratných událostí a tento proud nabýval stále větší šíře a opojivosti. Zato jemu, Paulovi, zbývá života už jen nakrátko a co vlastně ze života měl? A Pierre si patrně ani neuvědomuje, jak je šťasten. Přijímá všechno, co mu život přináší, jako samozřejmost.
Tereza se na přicházejícího Paula usmívala. Líbil se jí tento chlapecký, zanícený a očividně do ní zamilovaný muž, věděla o jeho chorobě a měla s ním soucit. Pierre často a výmluvně velebil Paulovy schopnosti a Tereza dobře vycítila oddanost, s jakou Paul lpěl na Pierrovi.
Poposedla a vyzvala Paula, aby si k ní přisedl. Rozhovořili se o Pierrově velkém podniku, Paul jí pověděl, o jaké dalekosáhlé obchody tu jde, jak jsou lákavé a nebezpečné. Terezu obchodní podrobnosti příliš nezajímaly, ale dojalo ji, když si uvědomila, že Pierre s ní mluvil jen o politickém významu toho, co podniká a zamlčel jí nebezpečí, jemuž se osobně vystavuje.
Byla udivena, že Pierre zde ještě není. Také Paula to překvapovalo. Všichni Pierra pohřešovali; byl duší těch proslulých slavností, které pořádal monsieur Lenormant.
Konečně přišel, objal Charlota a omlouval se za zpoždění. Seděl prý už v kočáře, když právě přijel kurýr s poštou ze zámoří, a tak neodolal pokušení, aby si ji hned nepřečetl. A také to stálo za to, pokračoval tajemně a jen zářil. Byla tam neobyčejně významná zpráva z Ameriky a Pierre požádal monsieur Lenormanta o svolení, aby směl jej i jeho hosty s touto zprávou seznámit.
Postavil se na vyvýšené místo pod starý javor a zvědaví hosté vytvořili kolem něho kruh. Pierre stál chvíli nehnutě a nastrojení pánové a dámy z Paříže a Versailles čekali, co přijde; do ticha, které pozvolna nastalo, Pierre spustil:
"Dámy a pánové! Právě došel dokument, který počátkem července jednomyslně přijal a vyhlásil Kongres Spojených amerických kolonií nebo lépe Kongres Spojených států amerických. Držím v ruce doslovné znění tohoto prohlášení v anlickém jazyce. Dovolte mi, abych vám je přeložil. Tento překlad bude samozřejmě jen zběžný a nemůže pochopitelně dosáhnout síly původního textu, jeho klidného a zároveň vzletného tónu."
A hned začal dokument překládat: "Jestliže vývoj lidských událostí donutí národ zpřetrhat politické svazky, které ho spojovaly s jiným národem, aby tak zaujal mezi mocnými tohoto světa nezávislé a rovnoprávné postavení, jak jej k tomu opravňují zákony přírody, vyžaduje náležitá úcta k mínění lidstva, aby tento národ vyložil důvody, které ho vedly k tomuto rozkolu.
Jsme toho názoru, že následující pravdy jsou tak jasné, že není třeba je dokazovat: že totiž všichni lidé jsou stejně stvořeni, že Stvořitel je obdařil některými nezadatelnými právy, jako jsou život, svoboda a touha po štěstí. Jsme toho názoru, že lidé mají nad sebou své vlády jen proto, aby jim tato práva zabezpečovaly a že práva a plné moci může těmto vládám poskytnout jen souhlas těch, jimž vládnou. To znamená, že kdykoli by nějaký vládní systém tyto cíle ohrožoval nebo znemožňoval, je právem národa, aby takový systém vlády buď změnil nebo odstranil a nastolil novou vládu, zakládající se na takových zásadách a směřující svými metodami a svou pravomocí k tomu, aby napomáhala národu žít v bezpečí a šťastně."
Jak Pierre tyto věty četl, znovu v něm probouzely nadšení. Nesnažil se překládat dokument co nejvěrněji, spíše chtěl přenést na své posluchače účinek, jakým tato listina zapůsobila na něho. To se mu podařilo. Svým uchvácením uchvacoval i ostatní. Stál tu na malé výšince pod košatým větvovím starého javoru a vzhlíželo k němu mnoho vzrušených pohledů. Přišoural se k němu jeden z Lenormantových psů, velká doga s černobílými skvrnami; Pierre držel v jedné ruce rukopis a druhou hladil psa na hlavě. Tak tu stál vzpřímeně, s rozjařenou tváří a měl po boku psa, který se k němu lísal. Z rozčilení zazněl v jeho zvučném hlase chraptivý tón, nepokoušel se mluvit krásně, neostýchal se přerušit větu, když se mu překlad napoprvé nepodařil, a začít ji znovu. Právě tím všechno, co říkal, nabývalo bezprostřednosti, jako kdyby to vznikalo teprve v této chvíli.
"Obezřetnost a moudrost vyžadují," četl dále, "aby vlády, které se udržují dlouhou dobu, nebyly měněny z malicherných a přechodných důvodů. Všechny zkušenosti také potvrzují, že lidé jsou spíše ochotni snášet zlo, pokud je snesitelné, než napravovat je odstraněním forem, jimž uvykli. Ale jestliže dlouhá řada nešvarů a libovůle směřuje vytrvale k jednomu a témuž cíli, a totiž k tomu cíli, aby lidu byla vnucena absolutní tyranie, pak má tento lid právo a povinnost takovou vládu svrhnout a zajistit pro svou příští bezpečnost nové záruky. Taková byla až dosud trpná poslušnost našich kolonií. A taková je nyní i nutnost, která je přiměla, aby dosavadní vládní systém změnily."
Co Pierre četl, to nebylo pro posluchače nic nového. Byly to ideje známé jim z knih Montesquieuových, Helvétiových, Voltairových, Rousseauových. Jenže až dosud tyto ideje existovaly jen jako pouhé důvtipné hříčky, tady se z nich najednou staly činy, politická skutečnost, která se neozývala ze stránek knih nebo z úst filozofů, nýbrž, kterou vyhlašovali jako své vůdčí zásady mužové chystající se vybudovat nový stát.
Bylo hrobové ticho. Dokonce i lokajové, jejichž úkolem a povinností bylo ustavičně obsluhovat hosty, přerušili svou práci; stáli s podnosy na rukou nehybně na kraji trávníku, natahovali krk a poslouchali. V parku plném lidí bylo takové ticho, že bylo slyšet štěbetání ptactva a lehké šumění větru. Všichni se dívali na Pierra s napětím, většinou s obdivem, někteří s nelibostí, jako kdyby on sám byl autorem tohoto prohlášení. Většina přítomných věděla, že obchoduje s povstalci, mnozí provázeli činnost tohoto náramně přičinlivého obchodníka úsměvem. Ale teď se nikdo neusmíval. Teď všichni cítili, že tento Pierre Caron de Beaumarchais má světodějné poslání, že je představitelem podílu Francie na obrovském podniku, do něhož se ti lidé za oceánem pustili.
A Pierre četl: "Historie nynějšího krále Velké Británie je historií ustavičně nových skutků bezpráví a svévole, kronikou činů, majících očividně vesměs jen jediný smysl, podřídit naše státy absolutní tyranii. Na důkaz toho předkládáme celému nepředpojatému světu následující skutečnosti: Král odmítl schválit zákony, které byly pro veřejné blaho nanejvýš užitečné a nanejvýš nutné, prostřednictvím svých guvernérů odmítl uznat neodkladné zákony do té doby než k nim dá souhlas, a zároveň naprosto zanedbal svou povinnost zabývat se předloženými návrhy zákonů. Svolával zákonodárné sbory do míst, kde nikdy předtím nezasedaly, do míst nevhodných, nepohodlných, daleko vzdálených od úřadů, kde jsou uloženy státní spisy, a to jen a jen proto, aby těmto zákonodárným sborům znesnadňoval jejich činnost a bránil jim v ní."
Velkýma, rozzářenýma hnědýma očima se díval Paul Theveneau na svého pána a přítele. Paul tu stál nepěkně nahrbený, ochablý, s žalostně pokleslými rameny, ale krásnou, oduševnělou hlavu měl vztyčenou a přímo vpíjel Pierrem přednášenou obžalobu, obžalobu, kterou Kongres Spojených států vznesl proti anglickému králi. Paul zapomněl na ženy kolem sebe, zapomněl na svou chorobu a jen v něm zvučelo a zvonilo, co se tu vyhlašovalo, sesazení nehodného krále, svoboda, Amerika, velká válka, zbraně pro Ameriku, vznešené poslání a že jeho přítel je člověk vyvolený a že i on je povolán.
Také hraběnka Maurepasová, žena ministerského předsedy, nyní tiše a napjatě naslouchala. Když Pierre zahájil svou řeč, pošeptala své přítelkyni Montbareyové nějaký žertík. Ale tu se stalo něco, s čím se dosud nikdy nesetkala. Mladý vévoda de Rochefoucauld na ni ostře zasykl: "Nerušte prosím, madame." a ona spíš udiveně než uraženě zmlkla uprostřed věty.
Tereze rozprostřel kdosi na malý travnatý pahrbek pléd. Seděla tam a její velká živá tvář vzhlížela k příteli a milenci. Soustředěně poslouchala slova vycházející z jeho úst a vpíjela je, viděla jeho obličej planoucí krásným vzrušením a velice ho milovala. Zamlčel jí riziko obchodu, do kterého se pustil. Věc, o kterou bojoval, je ušlechtilou věcí občanské svobody. Co zde hlásá a jak to hlásá, to je podobné jako ona slova, která mu ji kdysi vrhla do náruče, jako řeč oněch letáků z dob jeho hanebného procesu, kdy také bojoval nikoli jen za sebe, nýbrž za právo a spravedlnost pro všechny, kdy oohajoval zájmy celého světa proti aristokracii, proti privilegovaným.
A Pierre četl: "Anglický král několikrát rozpustil sněmovnu zástupců jen proto, ženegicky a mužně čelila jeho útokům na práva lidu. Zřídil spoustu nových úřadů a poslal do naší země velké množství úředníků jen proto, aby sužoval náš lid a zbavoval nás majetku. Udržoval u nás i v mírových dobách bez souhlasu našich zákonodárných sborů stálou armádu."
Herec Préville z Théatre Francais naslouchal s takovou pozorností, že jeho energická, výrazná tvář byla strnulá jako maska. Slova prohlášení ho dojímala, ale měl zároveň vztek na toho Carona de Beaumarchais, který člověka vždycky připraví o převážnou část zaslouženého úspěchu. Tomuto Beaumarchaisovi je přisuzována hlavní zásluha na úspěchu "Lazebníka sevillského", i když ho pouze napsal, zatímco oni, herci, a především on, Figaro-Préville, rozhodli o jeho triumfu; a teď zase vyfoukne člověku před nosem i něco tak poměrně bezvýznamného, jako je úspěch na dnešní slavnosti. Celé týdny připravovali frašku, která měla být uvedena dnes po večeři, desítku let studovali techniku řeči a přednesu, a z ničeho nic si přijde takový diletant, stoupne si pod strom, začne přitom hladit psa, bez valné dovednosti tady začně číst, čte z kusu papíru, bez přípravy, každou chvíli se přeřekne a člověk je rázem docela vyřízen.
Otec Caron jen zářil, když se díval na syna. Stařec stál rovně jako jedle, byl pyšný na svůj občanský kabát. Kněz, kterého kdysi slyšel kázat, když se naposledy zůčastnil hugenotské bohoslužby, byl pro něho až dosud největším symbolem velikého, spravedlivého, trestajícího hněvu. Nyní se zde najednou tyčil ještě mohutnější pomník odboje. Vzpomínka na kněze bledla před obrazem muže, který zde stál pod stromem, obžalovával anglického tyrana a zvonil na zvon svobody.
A Pierre četl dál o zločinech anglického krále: "Podřídil nás soudní pravomoci, která je cizí naší ústavě a kterou naše zákony neuznávají. Nastěhoval k nám spousty zbrojných oddílů. Odňal nám možnost obchodovat s ostatním světem. Uložil nám berně bez našeho souhlasu. Dal nás odvézt za moře, aby nás soudil za naše údajné zločiny. Rozpustil naše zákonodárné sbory a přivlastnil si sám právo a moc dávat nám zákony, kdykoli se mu zamane. On sám se zřekl vlády nad námi tím, že nám odňal svou ochranu a zahájil proti nám válku."
V zástupu, který naslouchal Pierrovi, když předčítal toto poselství svobodné Ameriky, byl i blahobytný pán v občanském, poněkud cizokrajného oděvu, s velkolepou květovanou vestou přes kulaté břicho. Byl to Mr Silas Deane, zástupce Spojených amerických kolonií. Díval se pozorně řečníkovi na ústa. Postřehl vzrušení davu, postřehl, že jde o Ameriku, ale neuměl francouzsky, nerozuměl jedinému slovu. Byl mezi několika stovkami přítomných jediný, kdo nepochopil, že už není zástupcem Spojených kolonií, nýbrž že je představitelem Spojených států.
Daleko od něho stál uprostřed davu doktor Dubourg. Schválně se nepostavil dál dopředu. Co významného by tu mohl oznámit takový větroplach a chvastoun jako Pierre Caron? Když se pak ukázalo, že jde o věc svrchovaně důležitou, na okamžik se ho zmocnila zlost, že nikliv on, nýbrž monsieur Caron seznámil tuto vybranou společnost s takovým poselstvím. Bodejť, ten Caron si může dopřát zvláštního kurýra z Le Havru, on sám dostane tuto zprávu asi až zítra. Ale už v příštím okamžiku doktor Dubourg docela zapomněl na své nepřátelství k Pierru Caronovi, uvažoval jen o tom, co se v poselství pravilo, uchvacovala ho jeho ušlechtilá slova a viděl v duchu svého velikého přítele doktora Benjamina Franklina. Teď tedy učinil rozhodný krok. Teď tedy dosáhl svého. A doktor Dubourg překládal v duchu vzletná, strhující slova Pierra Beaumarchaise nazpět do střízlivého uměřeného jazyka svého váženého přítele.
A Pierre četl: " Anglický král vydrancoval naše moře, vyplenil naše pobřeží, vypálil naše města a pobil mnoho našich lidí. Právě nyní posílá přes moře početná vojska cizích žoldáků, aby dovršil dílo loupení, smrti a tyranství, do něhož se pustil s krutostí a věrolomností jaká nemá obdoby ani v nejbarbarštějších dobách. Poštval proti nám Indiány, divochy neznající slitování, kteří vedou válku tak, že vraždí napořád každého, bez ohledu na věk a pohlaví. Přes všechen útlak, jemuž jsme byli vystaveni, jsme požadovali, zachovávajíce veškerou úctu, zrušení těchto svévolných opatření. Odpovědí na naše opětovanné žádosti byly jen nové urážky. Panovník, který prokázal, že je ve všem všudy naprostý tyran, nemůže být vládcem svobodného lidu. Z nezbytí musíme se tedy odhodlat k naprosté rozluce a pokládat své anglické nratry za totéž, zač pokládáme i všechny ostatní lidi, za nepřátele ve válce a přátele v míru."
Désirée seděla na stoličce, předkloněna, podpírala si hlavu rukou, její hezká, smělá tvář byla zamyšlena, obočí svraštěno. Naslouchala tomuto předčítání jako nějaké velké divadelní scéně, vzrušující svou novostí. Je pozoruhodné, že tyto prosté, nadmíru důstojné věty, které budou dozajista ještě dlouho a často opakovány, slyší Désirée poprvé z úst svého lehkomyslného, elegantního, vtipného Pierra. Uvědomila si, že Pierre nepoužívá uměleckých prostředků, že v jeho vystoupení není žádné předstírání, že je sám cele proniknut tím, co čte. Patrně docela zapomněl, že tento velký manifest má něco spolčného s obchodem. Pohlédla na Charlota. Jeho tvář byla rozmrzelá, trochu prázdná, jako bývají tváře těch, kteří naslouchají hudbě. Z této tváře se nedalo nic vyčíst a bylo docela dobře možné, že ten, jemuž patří, uvažuje o souvislostech mezi vyhlášeením lidských práv a Pierrovými a svými obchody.
Ale bezvýhradně zaujaty a v naprostém vytržení tu stály obě děti, Félicien a Veronika. Oba tušili už dávno, že něco takového musí v životě existovat, že něco takového tu musí být: čistota, svoboda, pravda, ideály; ale bylo to jen tušení, jen pocit. Tušení se nyní stalo vědomím, jistotou. Nyní tuto svobodu, pravdu, ideály prožívali S uchváceným pohledm vpíjeli slova zvěstování. Nevědomky se chytili za ruce a neodtrhli oči od úst muže, z nichž vycházela tato zápalná slova.
A Pierre se vztyčenou hlavou triumfálně hřímal do oněmělého zástupu závěrečné věty prohlášení: "My, představitelé Spojených států amerických, shromážděni na společném kongresu, dovolávajíce se nejvyššího soudce světa, pokud jde o počestnost našich úmyslů, tímto sdělujeme všem a vyhlašujeme slavnostně, jsouce k tomuto zplnomocněni dobrým lidem těchto kolonií: Tyto Spojené kolonie jsou a podle práva i mají být svobodné a nezávislé státy. Jsou zproštěny jakékoli příslušnosti k britské koruně. Všechny politické svazky mezi nimi a státem Velká Británie jsou a navždy musí být nadobro zrušeny. Aby se toto prohlášení stalo skutkem, dáme do jednoho, pevně spoléhajíce na ochranu božské Prozřetelnosti, v sázku svůj život, své jmění i svou čest."
Téměř ještě celou minutu poté, co Pierre skončil bylo naprosté ticho. Ale pak se ozval potlesk, lidé se vrhli k Pierrovi, obklopili ho, všichni ti nastrojení, vyparádění, jemní a upjatí pánové z Paříže a Versailles ho začali objímat a o překot na něho hovořit. Zavládlo nespoutané nadšení, jako kdyby nešto o událost, která se odehrála už před několika týdny a několik tisíc mil daleko odtud, nýbrž jako kdyby se toto prohlášení týkalo přímo jich, jako kdyby oni sami je byli vydali, jako kdyby je byl tento člověk, stojící tu mezi nimi, zformuloval jejich jménem.
Někteří si arci rádi uvědomili, že toto nadšení není docela na místě a že by nemělo mít dlouhé trvání. Madame de Maurepas například řekla své přítelkyni Montbareyové: "Kdo jiný by dokázal okořenit své obchody tak báječnou omáčkou nadšení jako náš Toutou?" Říkala totiž Pierrovi důvěrně "Toutou".
A hostitel, oslavenec, monsieur Lenormant, rovněž nesdílel všeobecné opojení. Když Pierre dočetl, ztratila sice jeho tvář onen výraz znechucené zachmuřenosti, a když se ho ptali, zda i on pokládá prohlášení povstalců za obdivuhodné, zdvořile kýval velkou hlavou; ale tón prohlášení se mu ani trochu nezamlouval. Byl pokrokový člověk, sympatizoval s povstalci a přál Angličanům nejkrutější porážku. Jenže byl přesvědčeným přívržencem autoritativní francouzské monarchie, považoval osvícený despotismus za nejlepší formu vlády a obával se, že příliě jednoznačné vítězství povstalců by mohlo i ve Francii roznítit docha vzpoury a anarchie. Dozajista bylo nutné uvítat to, co se událo ve Filadelfii. Ale monsieur Lenormant si neliboval v patosu, zdálo se mu správnější odbýt si veškeré patetické vzněty nitru a navenek odsuzovat světskou nespravedlnost jen ironií. Ti dobří lidé na Západě mají nepochybně své přednosti, ale vkus nemají, to je jisté, a taky Pierre si mohl počínat rozumněji a nemusel číst jejich patetické prohlášení tak rétoricky. Monsieur Lenormant byl poněkud rozladěn, že do oslav jeho narozenin zazněl z této patetické scény falešný tón.
Přistoupil k Pierrovi, který ještě sták na témže místě uprostřed hostů. Také přítulný velký pes byl ještě u něho, lísal se k němu a Pierre ho občas poškrábal po hlavě. Pierre to se psy uměl, miloval psy, své feně Caprici pověsil na krk obojek s nápisem" Jmenuji se Caprice, patří mi Pierre de Beaumarchais a bydlíme spolu v Rue de Condé." Monsieur Lenormant přistoupil tedy k Pierrovi, kolem plných úst mu pohrával onen známý, téměř neznatelný úsměv a řekl: "Bylo to hodně silné prohlášení, co jste nám přečetl, příteli. Teď tedy povstalci dali dohromady všechno v sázku, životy i jmění. K tomu je nutno mít odvahu, k tomu je nutno mít statečnost." Stiskl Pierrovi ruku - bylo to blahopřání nebo projev soustrasti? - a odešel.
Kolemstojící se zdvořile a nechápavě usmívali. Pierre byl ohromen. Ale rychle zaplašil zlost, která se ho na okamžik zmocnila. Chápal Charlota; on je dněšním oslavencem, a tak ho mrzí, že Pierrovou vinou přestal být středem pozornosti. Pierre si předsevzal, že ho usmíří.
Příležitost se naskytla, kdž po bohaté večři a po ohňstroji se všichni odebrali do velkého divadelního sálu, na komedii.
I když měl monsieur Lenormant tak odměřené a vybrané chování, meuváděl na svém soukromém divadle jen nanejvýš náročné moderní tragédie, liboval si občas i ve fraškách, takzvaných "parádách", vyznačujících se nejdrsnějším naturalismem. V těchto šprýmovných hrách se mluvilo nepokrytě o věcech zažívání i pohlaví, předváděly se tu největší možné hrubosti, dovádělo se tu až do nejzazších mezí to, čemu se říkalo aristofanovská přirozenost. Pánové a dámy od versailleského dvora a z pařížských salónů si po každodenním přejemnělém životě a vyumělkované obřadnosti v této vulgární stravě nadmíru libovali. "Člověk musí mít schopnost," vyslovil se kdysi ministerský předseda Maurepas, "být jednou bohem, jindy sviní, ale vždy s půvabem."
Pierre uměl psát tyhle výstupy levou rukou a když chtěl, byl ve vulgárnosti úplný mistr. Pro dnešní večer napsal tři krátké frašky; nejvíc si sliboval od poslední. Obsahem této poslední taškařice byl spor dvou trhovkyň, paní Serafiny a Héloisy, prodavaček ryb, dožadujících se odškodného za zboží, o něž přijdou, když se kára s kádí převrhne. Hádají se jedna s druhou, hádají se s chodci, hádají se se strážníky, hádají se i se soudcem, vládnou nevyčerpatelnou zásobou šťavnatých, názorných a peprných výrazů a nikterak jimi neskrblí. Fraška končila tancem a chvalořečí na monsieur Lenormanta, jediného, kso nakonec dámy Serafinu a Héliosu vyslechne a poskytne jim odškudné.
Madame Serafinu měl hrát Préville, který byl v Théatre Francais představitelem Pierrova Figara. Madame Héliosu měl ztělesnit monsieur Monvel, který hrál v "Lazebníkovi" dona Basilia. Ale Pierre měl už trochu vypito, byl opojen ůspěchem svého velkého prohlášení a protože si liboval v protikladech, dostal nápad. Rozhodl se, že si madame Héliosu zahraje sám. Bude to nejen náramná legrace, ale zároveň se tím zavděčí také Charlotovi a napraví tak rozladění, které mu způsobil.
Ani monsieur Préville, ani monsieur Monvel nebyli tímto nápadem nijak nadšeni. Jenže věděli, že jsou na všemocného autooa"Lazebníka" krátcí. Tvářili se kysele, ale byli svolní a tak do sukně a do dřeváků madame Héliosy vklouzl Pierre. Spěšně si vycpal obrovská ňadra; vlásenkář ho honem nalíčil, úmyslně hodně nahrubo. A už se ozvalo zaklepání hole a už se šlo na jeviště.
Jestli Pierre nechtěl oba pány z Théatre Francais navěky smrtelně urazit, musel se přičinit, aby improvizované představení dopadlo líp než původně připravovaná inscenace. Dokonale se soustředil. Herec Prévil záhy poznal, že má v Pierrovi partnera, který si s hercem Monvelem přinejmenším nezadá. Hned po několika vstupních větách se oba rozjeli naplno a stupňovali svou hru do stále nevázanější masopustní bujarosti. A tak v hádkách, nářcích a nadávkách vyjadřovaných v nejšťavnatjší hantýrce prošly dámy Serafina a Héloisa postupně všemi zastávkami své kalvárie.
Jakmile obecenstvo poznalo své miláčky Beaumarchaise a Prévilla, zajásalo nad tím překvapením a bylo uchváceno drskou převlekovou komedií. Smáli se, chechtali čím dál tím víc. Dámy stažené v pase jako vosy, celé zarudlé pod líčidlem se prohýbaly smíchy, málem se zalykaly, zběsile tleskaly. A monsieur Lenormant jen zářil, objal Pierra a odpustil mu, že ho prve pohněval.
Ale hrozně zapůsobila ta drobná fraška na obě děti, na Féliciena a Verniku. Vyděšeně zírali na muže, který tam na jevišti tak vyvádí, vykřikuje sprosťárny, divoce tančí a řve a huláká jako nějaký kašpar. Je to týž člověk, který ještě před několika hodinami povznesl jejich srdce až k nejvyšším vrcholům? Ó, proč raději hned neodešli, aby nebyli svědky této podívané! Styděli se za něho, styděli se sami za sebe. Což je dáno samou podstatou člověka, že musí z výšin vždy hanebně klesnout do bláta?
Uprostřed nadšených ovací spatřil Pierr oba mladé lidi stát opodál u zdi. Viděl, jak se chovají, jak se tváří, tušil, co asi cítí, proběhl jím lehký nepokoj. Dostal zlost. On sám, když byl tak starý jako Félicien, měl už pletky s děvčaty; a tenhle mládenec je ve svých patnácti letech pořád ještě jako děcko a přitom nafoukaný moralista. Pierre s úsměvem dál rozmlouval s ostatními, ale v duchu si říkal: "Jaká netýkavá zakyslá generace nám v nich vyrůstá! Není v nich ani za nehet shovívavosti, nemají nejmenší pochopení pro lidskou křehkost."

Otylý ctihodný Mr Silas Deane horlivě pokračoval ve své činnosti a zastupoval dál Spojené státy. Pierre ho chytře přibíral ke svým obchodům, Mr Deane jednal s rejdaři, s různými dodavateli a měl pocit, že platně pomáhá.
Pierre ho seznámil s některými významnými veličinami, jednoznačnými stoupenci Američanů, mimo jiné s francouzským maršálem hrabětem de Broglie, nesmírně bohatým příslušníkem starého šlechtického rodu. Osmapadesátiletý polní maršál, proslavený svými válečnými činy po celém světě, udělal na obchodníka z Connecticutu mocný dojem. Hrabě de Broglie byl ochoten, kdyby ho o to Američané požádali, odjet k nim a ujmout se ve funkci "místodržícího" řízení armády i vlády. Poslal do Ameriky svého zástupce, aby navázal s povstalci spojení; byl to jistý plukovník de Kalb, který mu kdysi v bitvě u Rossbachu zachránil život a stal se jeho přítelem a nejbližším spoluprcovníkem. Tento monsieur de Kalb, dobrý voják a rozumný člověk, přivezl ze zámoří mnoho zajímavých poznatků.. Byl ovšem nucen také sdělit, že se Američané zatím nerozhodli přijmout maršálovu nabídku. Ale toto sdělení nijak neochladilo zájem, který monsieur de Broglie měl o věc povstalců.
Nyní bylo Silasu Deanovi uloženo získat pro americkou armádu několik schpných důstojníků, zejména dělostřeleckých a zákopnických. Pověděl o tom maršálovi a jeho přítel plukovník de Kalb byl ochoten uvázat se k tomuto úkolu; protože monsieur de Kalb nebyl rodilý sristokrat - dokonce i ono "de" v jeho jméně bylo problematické - nemě ve francouzské armádě žádné vyhlídky na další postup, i k jeho jmenování plukovníkem došlo jen dík maršálovu vlivu a se značnými těžkostmi. Mr Silas Deane byl šťasten a zakládal si na tom, že může z pověření Kongresu přijmout do služeb americké armády tak zasloužilého vojáka v hodnosti generálmajora. Nový generál představil Silasu Deanovi další pány, kteří byli ochotni dát se naverbovat do americké armády, většinou mladší důstojníky, a Mr Deane, potěšen tak velkým entuziasmem a ochotou, přijal všechny; všem jim slíbil hodnost o stupeň vyšší, než byla ta, kterou měli ve francouzské armádě.
Ale když jin americký delegát měl vyplatit hotové peníze a postarat se o jejich přepravu a základní výstroj, nastala nesnáz. Mr Deane dostal od Kongresu na cestu jen málo peněz, odkázali ho tenkrát na výnos z kořisti, kterou budou kapitáni amerických lodí přivážet doo francouzských přístavů. Jenže zatím tu žádná kořist nebyla, Mr Deane byl se svou finanční hotovostí na dně a nemohl zaplatit, co dlužil rejdařům, dodavatelům a důstojníkům. Psal Kongresu jeden dopis za druhým, naléhal, aby byly zaslány peníze a zboží na úhradu dodávek pana de Beaumarchais a aby poslali také peníze pro něho. Kongres nechával tyto dopisy buď vůbec bez odpovědi nebo psal velice neurčitě.
Silas Deane byl vlastenec, člověk oddaný věci svobody. Opustil svůj kvetoucí obchod v Connecticutu, aby této věci mohl sloužit, a zakládal si na tom, že je zástupcem Spojených států. Byl rozumný a znal život. Věděl, že Kongres musí shánět peníze na nezbytnější a naléhavější věci, že peníze nejsou a že válka se nevyvíjí úspěšně. I když byl sám ve svízelné situaci, chápal důvody, pro které Kongres nedopřává sluchu požadavkům svého zástupce, usídleného v daleké Paříži.
Ale Mr Deane nevěděl, že Kongres v této odmítavosti podporuje a posiluje onem Mr Arthur Lee, s nímž se Pierre kdysi seznámil v Londýně. Uražen už tím, že mu monsieur de Beaumarchais nezprostředkoval slíbenou audienci ve Versailles, rozhněval se Mr Lee ještě víc, když Kongres nezvolil zplnomocněným pařížským zástupcem jeho. Celým svým založením byl podezíravý a považoval podle toho, co říkal Beaumarchais v Londýně, firmu Hortalez za pouhý pláštík, za fasádu. Mr Lee se nerozpakoval sdělit tento názor svým vlivným bratrům ve Filadelfiii a v Kongrese. Co dodává firma Hortalez, psal, to je dar francouzského krále Spojeným státům; jestliže to Beaumarchais a deane líčí jinak, je to jen proto, že chtějí shrábnout do vlastní kapsy neoprávněné zisky. Kongres tyto dopisy četl, Kongres peníze neměl, Kongres měl plné právo věřit zprávám svého londýnského zástupce Arthura Leea a tak zůstával hluchý k stále úpěnlivějším žádostem svého pařížského zástupce Silase Deana.
Když Deane byl úplně v koncích a nemohl zaplatit už ani za své ubytování v hotelu d´Hambourg, nezbylo mu než se obrátit na ochotného pana de Beaumarchais. Tlustý Mr Deane se ve své květované vestě potil ze samých rozpaků, když vykládal o svých nesnázích. Pierre byl zděšen. Když páni ve Filadelfii nepošlou svému zástupci ani těch pár set dolarů, která potřebuje na živobytí, jak to dopadne, až bude nutno platit milióny, které budou dlužit firmě Hortalez? Pierre najednou před sebou viděl ten Charlotův drobný úsměšek, slyšel ho, jak říká svým vlídným dutým hlasem: "Tedy povstalci dali vsázku všecho, své životy i jmění." Ale Pierre nedal na sobě tyto starosti znát. S úsměvem a velkoryse naopak prohlásil, že pro firmu Hortalez je radostí zapůjčit Mr Deanovi žádaný obnos.
Blahobytný obličej Mr Deana zářil. Jaké štěstí, že je tady v Paříži člověk jako je tenhle monsieur de Beaumarchais, který dovede zbraně pro Američany vydupat ze země, který umí anglicky a trpělivě čeká, až mu Kongres zaplatí, co mu dodal. A který navíc ještě člověku půjčí peníze, když se dostane do úzkých.
Na dva nebo tři týdny byl Mr Deane zachráněn. Ale co pak?
Příští pošta z Ameriky ho uspokojila. Kongres sice neposlal peníze, ale zprávu, že pro Paříž byl jmenován další zástupce doktor Benjamin Franklin. Jestliže se zde ujme řízení všech záležitostí tento nadmíru proslulý muž, nemá se on Silas Deane, čeho bát. Uplyne sice ještě pár měsíců, než se doktor Franklin dostane do Paříže; ale útěchou bylo už to, že doba nouze v dohledné době skončí.

Pierre byl přes svůj temperament i svou marnivost a lehkovážnost neúnavný dříč a výborný organizátor. Skladiště firmy Hortalez se plnila zbraněmi, uniformami a dalším zbožím, v loděnicích v Le Havru, Cherbourgu, Brestu, Nantes, Bordeaux a Marseille kotvila najednou spousta lodí, které měly toto zboží dopravit na místo určení, byli najímáni kapitáni a lodníci, kteří měli s těmito loděmi plout přes moře.
Firma Hortalez si platila agenty ve všech větších francouzských přístavech. Z nejvýznamnějších stáli za zmínku alespoň v severních přístavech pánové Emmery, Vaillant a d´Ostalis, v jižních pánové Chassefierre a Peyroux. Někteří z těchto byli mužové řádní a dbalí povinností, ale byli i někteří až moc mazaní a nespolehliví. Bylo na čase podívat se jim na kobylku.
Ale činnosti firmy Hortalez ve francouzských přístavních městech začala věnovat zvýšenou pozornost anglická tajná služba a státní tajemník Gérard stále znovu připomínal Pierrovi, že je nutno dbát naprostého utajení. Zejména severní přístavy se špióny jen hemžily. Pierre tedy poslal na sever Paula Theveneaua a sám se odebral, provázen přítelem Filipem Gudinem, na zapřenou na jih; jmenoval se na této cestě, podikané "za účely studijními a pro zábavu", monsieur Durand.
Pierre rád cestoval. Zrakem i citem dychtivě vnímal vše neznámé, rád poznával nová města, nové lidi. A blahobytný, rozšafný a požitkářský Gudin byl nejlepší průvodce, jakého mohl mít. Byl příteli bevýhradně oddán, neurazil se, že ho Pierre nikdy nezasvětí do svých spletitých a často temných obchodů; věrný Filip byl vždy po jeho boku, když ho Pierre potřeboval, a držel se opodál, kde by mohl rušit. Filip Gudin byl také dobrým soustolovníkem, měl rád dobré jídlo a pití a tím dodával chuť i Pierrovi, měl smysl pro humor a nezkazil žádnou legraci. Vládl přitom neobyčejnými vědomostmi, která měl vždy pohotově a které Pierrovi na jeho přání kdykoli ochotně dával k službám.
Tak spolu projížděli křížem krážem jižními provinciemi Francie. V pozdní jeseni země oplývala bohatými a zralými plody. Dobře si žili ve znamenitých hostincím, užívali krásného kraje, vína i žen.
Navíc se opájeli také vůní dějin. Filip Gudin byl nadšený archeolog. Ve starodávných zdech byl jako doma, zříceniny pro něho žily svým někdejším životem i se svými někdejšími obyvateli.
Pierra zajímaly tyto pozůstatky dávných věků a rád šperkoval přítelovo vyprávění vlastním důvtipem a obrazotvorností. A Gudin pak obvykle vždycky znovu spustil svou věčnou lamentaci: "jaká škoda, Pierre, že jsi nestudoval! Jaký vědec z tebe mohl být! Jakého génia klasické tragédie Francie v tobě ztratila!" - "Dej mi pokoj," říkával lehkomyslně Pierre, "jsem rád, že je to takhle." Byl sám přesvědčen, že má v sobě talentt tragického básníka Cornelliova nebo Racinova formátu a že za jiných okolností by se jím byl určitě stal, teď že v nejlepším případě dosáhne jen stávy takového Moli?ra. Ale přesto vlastně děkoval osudu, že mu určil dráhu velkého obchodníka. Připadalo mu, že stejně jeho privilegium roda začíná i privilegium ducha vybledat novým privilegiem peněz. A on Pierre, má teď všechna tři ona velká privilegia. Ducha dostal už v kolébce; peníze a šlechtictví si získal sám.
Občas se kvůli obchodům odloučil od Gudina na celé hodiny, ba i na několik dní. Gudin se pak věnoval svým studiím, psal, četl a zamýšlel se nad tím, jak sám podoben sínu bloudícímu kolem hrobů a ruin křísí mrtvé k poučení budoucím pokolení, zatímco jeho velký přítel, pečující o blaho svých současníků, navštěvuje rejdařství a loděnice, uvádí do pohybu tisíce pilných rukou a tvořivou organizační schopností řídí tisíce hlav. A Pierre mu připadal jako Viking, jako král moře, který podnikl výpravu, aby dobyl pro svůj kmen nových říší.
A když se někdy ocitli ve větší společnosti a Pierre uchvacoval svou náladou a duchaplností neznámé soustolovníky, nedokázal Filip Gudin udržet na uzdě své nadšení a prozradil, že monsieur Durand není nikdo jiný než slavný monsieur de Beaumarchais. Když se pak ti lidé ptali Pierra, popřel to energicky a takovým způsobem, aby každý pochopil, že je to pravda.
Tak zabředl Pierre v krásném městě Bodreaux do jedné příhody, která mu způsobila hojné potěšení, ale později i spoustu nepříjemností. V Bordeaux totiž z gruntu přestavovali v loděnici pánů Testarda a Gascheta pro Pierra jednu starou velkou loď. Pierre často přicházel do kanceláře firmy Testard a Gaschet, ale jen monsieur Gaschet byl informován, s kým má tu čest. V Bordeaux právě dostavěli nové velké divadlo; mělo být otevřeno "Lazebníkem sevillským", zkoušky byly v plném proudu, Pierre chodil několikrát denně kolem divadla a byl ve velkém pokušení vejít na jeviště a říci hercům, kteří tam zkoušeli jeho postavy a jeho slova: "To jsem já, já jsem Beaumarchais." Ale odolal pokušení a důrazně uložil i dobrému, upovídanému Gudinovi, aby neprozradil jeho inkognito; ten horlivě a spiklenecky přikývl: "Na mne se můžeš spolehnout."
Ale když večer v hostinci někdo u vedlejšího stolu řekl, že pánové mu připadají nějak povědomí, Gudin se neovládl a svým širokým úsměvem všechno prozradil. Nazítří se všude rozneslo, že je ve městě slavný monsieur de Beaumarchais, aby osvobodil Ameriku a zúčastnil se uvedení své hry. Den poté navštívila monsieur Duranda deputace herců a požádala ho, aby jim byl nápomocen při zkouškách na "Lazebníka". Monsieur Durand se s úsměvem a zdvořile zeptal, kterak by on, obyčejný monsieur Durand, mohl radit tak zkušeným a osvědčeným umělcům. Herci se také usmívali a odpověděli, že když monsieur Durand tolik o to stojí zůstat monsieur Durandem, rádi budou toto přání respektovat; ale hlavní je, aby chodil na zkoušky. Monsieur Durand opravdu chodil, projevi velký zájem a poskytl jim několik prospěšných rad, kterých s úctou uposlechli. Představení mělo triumfální úspěch, herci ukazovali obecenstvu na monsieur Duranda, který seděl v lóži, diváci uspořádali monsieur Durandovi ovace a Pierre zvedal s úsměvem ruku, bránil se a volal: "Ale přátelé, já jsem monsieur Durand!"
Šťasten z toho, co prožil, vrátil se do Paříže. Ale tady okamžitě pocítil, že na dně poháru radosti zbyla trpká sedlina.
Když se totiž ohlásil hraběti Vergennesovi, nepřijal ho ministr, nýbrž monsieur de Gérard. Pierre jednal nerad s panem de Gérard. Byl korektní, ale úplně mu chyběla Vergennesova fylozoficky humorná shovívavost. Dnes byl Gérard obzvlášť chladný.
"Není vám neznámo, monsieur," spustil na Pierra hned po pozdravení, "že lord Stormont několikrát osobně navštívil ministerstvo zahraničí a předložil řadu důkazů o podezřelé nebo spíše už zcela zjevné činnosti firmy Hortalez a spol. Upozornili jsme vás, monsieur, od samého začátku, že budeme mít kvůli vám s Anglií nesnáze, a naléhavě jsme vás žádali, abyste se nedopustil žádné nepředloženosti. A zatím byl teď v Bordeaux, kde právě probíhají podezřelé úpravy na dvou větších lodích, přítomen jistý monsieur Durand na představení
,Lazebníka sevillského´, a přitom kdekdo věděl, co je ten monsieur Durand zač. Co vás to napadlo, monsieur, že vyvádíte takové hlouposti? Což vás nenapadlo, že tím kompromitujete vládu Jeho Veličenstva?"
Pierre si málem rozkousal vztekem rty, než odpověděl, že Angličané soustředili svou pozornost na firmu Hortalez jistě jen proto, že ne on, nýbrž jiní nezodpovědní lidé nezodpovědně žvanili, a připomněl mu jméno počestného, dobromyslného a žvanivého chvastouna Dubourga.
Ale státní tajemník tuto omluvu ostře vyvrátil. "Prosím vás, monsieur," řekl, "nedělejte z nás větší hlupáky, než jsme. Víme své o vás i o doktoru Dubourgovi a máme vašich nepředložeností po krk. Musíte se rozhodnout, zda se chcete napříště považovat za pověřence tohoto ministerstva a podle toho si také počínat, nebo za soukromníka, který si může dělat, co se mu zlíbí." Pierre odešel pln bezmocného vzteku.
Objevily se těžkosti nejen v Paříži, ale i na severu. Jak oznámil Paul, byly tam tři lodě přichystány k odplutí, ale Angličané se pokoušeli zabránit jim v tom všemi prostředky, vznášeli každý den nové protesty u ministerstva námořnictva a francouzské úřady, i když Pierra všemožně podporovaly, byly nuceny předstírat přísná šetření. V této situaci si Paul netroufal svěřit další práci pánům Emmerymu a Vaillantovi, chtěl zůstat na severu tak dlouho, dokud lodě neodplují.
Pierre by tam nejraději odjel osobně. Byl přesvědčen, že je natolik vynalézavý a duchapřítomný, aby na místě překazil anglické intriky a aby dal v pravou chvíli rozkaz k odplutí, ať už s formálním souhlasem přístavních úřadů nebo bez něho. Planul také tohou uvidět na vlastní oči, jak jeho první lodi vyjíždějí na širé moře. Ale se vztekem si vzpomněl na pana de Gérard, bylo bohužel naprosto vyloučeno, aby sám odjel do Brestu.
Bylo ostatně od Paula velice pěkné, že tak dlouho zůstává na severu. Pierre dobře věděl, jak Paul miluje Paříž; Paulovou vášnivou lásku k nádhernému městu ještě znásobovalo vědomí, že jeho života je už namále, a chtěl času, který mu ještě zbýval, naplno užít. Nadto se blížila zima a pobyt u Atlantského oceánu Paulovi určitě nesvědčil.
Pierre pověděl Tereze o třech lodích, které čekají obtíženy nákladem v Brestu a v Le Havru na odplutí. Jedna se jmenovala "Alexander", druhá "Eugenie" a třtí "Victorie". Pověrčivý člověk byteď mohl rozvíjet sáhodlouhé úvahy, co asi bude znamenat, která z těch tří vypluje první. Tereza se otázala, zda tak dlouhý pobyt u severního moře Paulovi neublíží. "Také mi to dělá starost," odpověděl Pierre, "a dal jsem mu to najevo. Jenže on si postavil hlavu, že tam zůstane; píše, že už to dlouho nepotrvá."
Za týden Paul opravdu oznámil, že se co nevidět vrátí. "Victorie" že už vyplula a nenastanou-li další nepředvídané překážky, budou v době, kdy Pierre dostane tento dopis, na moři i obě zbývající lodě"Alexander" a "Eugenie".
Pierre seděl u svého velkého psacího stolu, před sebou dopis a zálibně se usmíval. Zadíval se na prázdné místo na stěně určené pro Duvernyův portrét, o který ho při procesu okradli. Ale Pierre to prázdné místo neviděl. Viděl jen lodě, své lodě, jak odvážejí jeho zbraně přes moře do Ameriky, do boje za svobodu a za lepší svět.


# Druhá kapitola / FRANKLIN

Na palubě u zábradlí stál starý muž důkladně zabalený do kožichu, začínal prosinec a byla notná zima; také velká, těžká hlava byla náležitě chráněna kožešinovou čepicí. Pod čepicí visely prořídlé, dlouhé bílé vlasy až na límec pláště.
Vál hodně prudkývítr, dokonce i zde v klidné quibéronské zátoce se loď na vzdutých vlnách silně kymácela. Starý muž hleděl usilovně na pobřeží velkými brýlemi se železnými obroučkami a mimoděk se oběma rukama přidržoval zábradlí.
Nebyla to zvlášť dlouhá plavba po moři do Evropy, trvala necelých pět neděl, ale nebyla nijak příjemná. Ustavičný prudký vichr mu vůbec nevadil, starý Benjamin Franklin jakživ neetrpěl mořskou nemocí; ale na počátku své cesty se cítil po dlouhých zasedáních v Kongresu a z nedostatku pohybu znavený a vyčerpaný a nepřiměřená strava na lodi tenhle stav ještě zhoršila. Protože čerstvá drůbež byla na jeho zuby příliš tuhá, byl vlastně odkázán na nakládané maso a lodní suchary a trpěl tak jakýmisi lehkými kurdějemi; svědily ho strupy na lysající lebce a kopřivka po celém těle.
Ale ze všeho nejhorší bylo, že si byl ustavičně vědom hrozícího nebezpečí. Před oběma vnuky, sedmnáctiletým Williamem a šestiletým Benjaminem, zachovával stejný klid jako jindy. Den co den měřil teplotu vzduchu a vody, pokračoval ve svých studiích o Golfském proudu, s oběma vnuky metodicky procvičoval svou i jejich francouzštinu. Ale za tímto předstíraným klidem se skrýval ustavičný nepokoj, aby je nepřekvapila některá anglická válečná loď. Pak by jejich život visel na vlásku.
Nuže, všechno dobře, znamenitě dopadlo, jejich "Reprisal" dokázala dokonce sama ukořistit dvě malé nepřátelské obchodní lodě, jednu s nákladem dříví a vína, druhou s nákladem lněného semene a lihu, a teď bylo pobřeží na dohled, nebezpečí už nehrozilo.
A tak stál Franklin u zábradlí s nohama poněkud ochablýma, zejména kolena se mu trochu podlamovala, a před ním ležela Francie, země, kterou chtěl získat pro Ameriku a pro svou věc.
Přistoupil k němu kapitán Lambert Wickes, hlučný, veselý člověk. "Jak se dnes daří, doktore? zvolal na něho do burácejícího vichru. "Děkuji," odpověděl Franklin, "výborně jako vždycky." - "Obávám se," křičel kapitán, "že to nedokážeme ani dnes." Měli totiž v úmyslu projet ústím Loiry až do Nantes. Franklin se rozhlédl po nedalekém pobřeží. "Jak se jmenuje tohle místo?" zeptal se. "Auray," odpověděl kapitán. "Vystoupím na pevninu tady, když to půjde," rozhodl Franklin. "Samozřejmě," odpověděl kapitán Wickes. "Dám všecko přichystat. Při tomhle vichru to bude trvat několik hodin." A odešel.
Franklin zde zůstal dál. Pohled na vzduté moře a silné závany větru mu lahodily. Za několik hodin bude tedy na pevnině, v zemi, kde bude prožívat svá příští léta, možná poslední; vždyť už je starý, jen několi týdnů mu schází do jedenasedmdesátky.
Není starý. Že se teď pouští do téhle nové, tak naprosto nejisté věci, která si žádá celého člověka, to mu dodává mladosti. Je státník a vědec proslulý na celém světě; jenže celkem vzato nedostal se o mnoho dál než tenkrát, když ve svých sedmnácti letech utekl z učení a přišel do Londýna úplně nemajetný, odkázaný jen sám na sebe a na tu trochu vědomostí, které si osvojil. A dnes do Francie přicází právě tak s prázdnýma rukama, jako přišel tenkrát do Anglie. Jeho žena je mrtva, jeho jediný syn se přidal a Angličanům, na nepřátelskou stranu, a je ve Spojených státech právem uvržen do klatby jako zrádce. On na stará kolena, složil veškerý svůj majetek jako půjčku do rukou Kongresu, což je pochybné uložení kapitálu na krátky zbytek jeho života. Úkol, který má před sebou, těžký, složitý, téměř neřešitelný, je to nejlepší, co má, úkol nutný a požehnaný, úkol získat Francii pro americkou věc.
Když prve před kapitánem Wickesem uvažoval, zda má už tady vystoupit na pevninu, měla jeho tvář pod kožešinovou čepicí výraz chytrého starého pána, oči měly za brýlemi s železnými obroučkami bystrý, skoro podezíravý pohled, rty se protáhly do slabého, lstivého úsměvu. Teď, když opět osaměl, sundal si brýle a kožešinovou čepici, nastavil tvář větru a i když se výraz jeho tváře vcelku nezměnil, byla to přece jen docela jiná tvář. Velké přemýšlivé oči byly svěží a mladistvé, vysoké, široké čelo, z něhož vítr odvál řídké vlasy, bylo velitelsky přísné, zardělý obličej s hlubokými vráskami přes čelo a podél nosu, s těžkou, mohutnou bradou, prozrazoval nezdolnou energii, zkušenost, rozhodnost a bojovnost.
Vidě zemi své budoucnosti, přímo tělesně si uvědomoval velikost úkolu, který ho očekává, a on mu teď plul vstříc, je cele připraven, ba dychtiv, chopit se ho.
Na palubu přišli oba chlapci, sedmnáctiletý William Temple Franklin a šestiletý Benjamin Bache Franklin. Se smíchem se přidržovali jeden druhého, pohazováni zmítající se lodí tu na jednu, tu na druhou stranu, a tak došli až k němu. Na oba Franklinovy vnuky byla radost pohledět. Menší, Benjamin Bache, syn jeho dcery, byl plavovlasý sveží chlapec s jemnou tváří. A druhý, sedmnáctiletý William, to byl chlapec k nakousnutí. Jak půvabně a všetečně nastavoval větru velký rovný nos! A jaká měl pěkná, veselá, dychtivě červená ústa nad poněkud tězkou bradou! Tu měl po něm, po dědečkovi, tuhle těžkou bradu. Jinak zdědil po otci bohužel mnohé vlastnosti po otci, není možno si to zastírat, i když je ten klacek tak hezký a roztomilý.
Oba chlapci byli náramně rozjařeni. Dověděli se od lodníků, že není naděje dostat se tak hned do Nantes, a nedočkavě se ptali, zda vystoupí na břeh už tady. Velice se zaradovali, kdyř doktor přisvědčil a uložil jim, aby se okmžitě pustili do balení. "Dal jsi mi přichystat lázeň?" zeptal se Williama. Ten zdrceně odvětil, že zapomněl. Zapomínal často, měl však celou řadu vlastností, které byly velice roztomilé. I teď dával najevo bouřlivou lítost, že dědeček na svůj hněv rázem zapomněl.
Koupel na zmítající se lodi nebyla tak jednoduchá. Doktor si sice nevzal četná zavazadla, ale nevzdal se koupací vany, kterou sám důmyslně zkonstruoval pro svou osobní potřebu; velice si na svou pravidelnou, dlouhou, horkou lázeň potrpěl. Vana byla vyrobena z velice hustého ušlechtilého dřeva, měla vosoké mušlovitě vyklenuté opěradlo, takže se v ní dalo pohodlně sedět. Bylo jí též možno zavřít poklopem, takže tomu, kdo se v ní koupal vyčnívala jen ramena, krk a hlava. Voda se nerozstřikovala a lidé, s nimiž chtěl stařec během své dlouhotrvající koupele rozmlouvat, mohli ba vaně sedět.
Dnes neměl Franklin při koupeli jinou společnost než své myšlenky; jeho vnuci balili. Seděl ve vaně, jeho znavené údy se kochaly teplou vodou, zlehka a opatrně seškrabával strupu a dal volný průchod myšlenkám.
Ne, ten mládenec William není zvlášť svědomitý. Jakmile ho zaujme jiná, příjemnější věc, zapomene, cu mu bylo uloženo. Jeho otci Williamovi, tomu zrádci, se tohle vyčítat nedá. Ten přes své požitkářství nikdy nezapomíná na kariéru. Starší William je pěkný muž, není v něm ona těžkopádnost a pomalost, tak typická pro něho, starého Benjamina. Je daleko elegantnější, má v sobě něco neodolatelného. Mladý William odmítl opustit otce a odjet se starcem do Francie. Ale on, starý pán, se do toho enericky vložil. Nebylo možno ani na okamžik váhat. Chlapec musel odjet s ním do Paříže. Chlapec musí vyrůstat v zdravém prostředí, daleko od nezdárného otce, který se nechal zlákat sliby a úplatky londýnské vlády a sedí teď po právu v lichtfieldském vězení. Ale mladého Williama je nutno bedlivě hlídat. Není v něm sice otcova zlá, bezohledná vypočítavost, ale zato ztřeštěná chuť do života. A přitom dobře ví, že se mu hodně, ba všechno odpouští, protože je tak hezký mládenec. Ano, my Franklinové máme v sobě spoustu chuti do života. Staršího Williama sice nesplodil v manželském loži, ten svého Williama rovněž nesplodil v manželském loži a nevypadá to, že tento malý William bude ve Francii plodit jen samé manželské děti. Tenhle životní elán je dědičný. Mnoho mých vlastností se přeneslo z otce na syna a vnuka, a přitom je zvláštní, jak jsme nicméně všichni tři přes všechnu podobnost různí. Stačí maličkost a lidská povaha je hned od základu jiná.
Doktor zazvonil a dal si přilít horkou vodu.
Ani rodiče malého Benjamina nejsou zvlášť pozoruhodní. Matka Sally je milá a dobromyslná žena, sám ji má velice rád, má zdravý selský rozum, ale jjinak nic zvláštního. A její muž Richard Bache je řádný člověk, to ano, ale ani za nehet víc. Rodičů bylo pochopitelně vhod, že jim ber malého Benjamina. Ale není pochyb, že ve Francii pod jeho dozorem se mu dostane lepšího vychování než ve Filadelfii péčí Mr a Mrs Bacheových. Kromě toho to zeti vynahradil, učinil jej svým zástupcem v ministerstvu pošt. Tam se toho nedá moc zkazit, tam bude řádný Richard zcela na místě. Protivníci starého Benjamina budou přirozeně tropit povyk pro všechno, co Richard udělá i neudělá. Jen ať si poslouží. On už pro Ameriku i pro americkou věc, bůh ví, obětoval dost; musí mu dopřát, aby trochu zatlačil i vlastní rodině.
Ve Filadelfii je mnoho takových, co si na něho rádi vybafnou. Také jakmile vystoupil s návrhem, že by do Francie měli být delegováni zvláštní vyslanci, vznášeli stále nové podezíravé námitky. Staré, hluboce zakořeněné nepřátelství z dob francouzsko-indiánské války není dosud pohřbeno. Ještě dnes mnozí pokládají Francouze za odvěké nepřátele, za modloslužebníky, za otroky absolutní monarchie, za lehkomysné floutky, kterým není co věřit. Stálo mnoho úsilí vyvrátit názor filadelfských kolegů. Nakonec pochopili, že Francie je ve válce proti anglickému králi nejvhodnějším spojencem a že bez francouzské pomoci se nedá vyhrát. Ale mnoho naděje mu na cestu nedali, když ho sem posílali. Je také téměř beznadějné dosáhnout spojenectví s Francií. Buď jak buď, on se podjal už mnohých beznadějnějších úkolů, a nakonec je přece splnil. Muž ve vaně se protáhl a sevřel rty, takže vypadaly ještě tenčí. I tohle se mu podaří.
Peníze mu také nedali, Kongres peníze nemá, bude to pěkná fuška, aby jaktakž vystačil a nemusel se přítom stydět. Tři tisíce dolarů, za to má vybudovat a udržovat velvyslanectví Spojených států. "Reprisal"má v podpalubí náklad indiga, který on může prodat a takto získaných peněz použít. Jako představitel Nového světa není na tom tedy nijak skvěle. Bude muset žít tak trochu nazdařbůh.
A on si přitom dovede peněz vážit a mít na zřeteli svůj prospěch. Není také nijak úzkostlivý ve volbě prostředků, když jde o to, naplnit si kapsu. Ale existují určité meze a on ví, jaké. Angličané mu nabídli peníze, úřady a vysoké tituly, bude-li hájit politiku dorozumění. Muž ve van se zamračí. Ve Filadelfii jsou lidé, kteří by o takové nabídce velmi vážně přemýšleli. Například jeho syn William přemýšlel o takové nabídce až příliš vážně. Ale on, muž ve vaně, zná meze a raději by si bez váhání dal na svůj starý krk provaz, než by utrousil pro takové "dorozumění" jejiné slůvko.
Filadelfští mu projeví malou vděčnost za námahu, kterou bude vynakládat v Paříži. Nikde na světě se nedívají na starého Benjamina Franklina tak kriticky jako ve Filadelfii. Mají ho v nenávisti nejen četní Američti toryové a loajalisté, různí ti Shippové, Stransburyové, Kearslyové a jak se všichni jmenují, má nepřátele i mezi republikány, dokonce i v Kongresu, jsou to "aristokrati", kteří ho nemohou vystát; usnesení poslat právě jeho jako vyslance do Paříže bylo přijato až po zdlouhavém dohadování. Muž ve vaně se usmívá moudrým a kousavým, laskavým i trpkým úsměvem. Některým není pro Paříž dost reprezentativní. Vedle generála Washingtona je sice jediným ve světě známým Američanem, ale je a zůstane synem mydláře, nemůže ve svém životopise zatajit, že byl jistou dobu úplně bez prostředků, že je doktorem pouze honoris causa a že za sebou nemá řádná studia.
Ne, z Filadelfie se sotva dočká nějakého uznání nebo dobré rady, zato budou na něho jistě často naléhat, aby od francouzské vlády vymohl víc, a budou mu pak trpce vyčítat, že na ní víc nevymohl. Nebude se kvůli tomu zlobit. Zestárl, zmoudřel, zná lidi.
V Londýně se o něm vykládá, že zvrátil smíření kolonií s králem jen z uražené ješitnosti, jen aby se pomstil za potupné události v tajné korunní radě.
Kdykolli si na tyto události vzpomene, vzkypí v starci znovu krev přes všechnu jeho zralou moudrost. Pravda, nepočínal si docela korektně, když jako královský úředník zveřejnil dopisy královského guvernéra, jasně prokazující nenávist a zlovolnost vlády. Jenže situace byla taková, že zveřejnění těchto dopisů, byl přípustný prostředek a každý z těch pánů, co se zůčastnili onoho zasedání, by je byl na jeho místě také zveřejnil; o tom nebylo pochyb. Přesto s ním jednali jako s nejničivějším lumpem jen proto, že mu mohli prokázat formální nepřístojnost. Jak tam tenkrát musel prosedět celou hodinu a poslouchat bohapusté spílání královského návladního! Jak se na sebe usmívali ministerský předseda a všichni ti lordové, jak přisvědčovali a strkali hlavy dohromady a čuměli na něho, jako kdyby byl ztělesněním prohnaného a sprostého zločince! Měl na sobě svůj pěkný, těžký manšestrový modrý oblek, byl tenkrát nový, seděl vedle krbu a tak se teprve potil. Ale nedal najevo, jaký vztek jím v nitru lomcuje. Nehnul brvou, neodpověděl ani slovem. Mlčení bylo nejrozumější odpovědí na všechno to překrucování a hloupé drzé spílání královského návladního uprostřed nepřátelských lordů. Jak ten člověk řval, jak bouchal do stolu! Bylo to odporné, bylo to nejhorší ze všeho, co kdy zlého v životě zkusil. Bylo mu tekrát osmašedesát let, byl světoznámým učencem, těšil se důvěře celé země a musel si nechat vyčinit jako nějaký uličník, který ukradl otci ze zásuvky peníze.
"Hněv je dočasná pomatenost," často psával; říkal si to i tentokrát a ovládal svou tvář. Ale v jeho nitru to vřelo hněvem; bylo to tak, že když tenkrát seděl bez hnutí a celý zpocený u krbu a poslouchal spílání královského návladního, odehrála se v něm náhlá změna a on dospěl k hlubokému poznání, že s lordy anglického krále není a nebude možné žádné dorozumění. Sedmnáct let navštěvoval domy těchto velkých pánů, býval u nich častým hostem, roztomile se s ním bavili, všemožně oceňovali jeho učenost, jeho badatelský elán, jeho filozofii; ale teď tu seděli s úšklebkem a naslouchali, jak ho ten uřvaný královský návladní osočuje jako nějakého rošťáka. Teď se všechno vyjevilo. Teď se ukázalo, jakouradost mu působí, že se mu mohou vysmát. Vysmívali se mu, protože jim nebyl rovem, nebyl šlechtic, nýbrž prostý občan středního stavu, mydlářský synek, který si troufal vystoupit a mluvit jménem ostatních drobných lidí.
Tato chvíle vpálila do jeho duše nevyhladitelnou vzpomínku. A i když hněv z této doby už dávno vyprchal, nevyprchalo poznání. To zůstalo.
A nevyprchala ani zlost nad tím, co po onom projednávání následovalo, zlost nad tím, jak se zachoval jeho syn William. Podrobně tehdy Williamovi všechno sdělil a poradil mu, aby se vzdal svého vládního úřadu. "Teď víš, jak se mnou zacházeli," psal mu, "zůstavuji Tvému rozhodnutí, abys to uvážil a vyvodil z toho závěry." Hoch to uvážil a taky vyvodil závěry. Sdělil svým anglickým přátelům, že naprosto nesdílí politické názory svého otce. Teď o tom může uvažovat v lichtfieldském vězení.
Voda ve vaně vychladla. Má zazvonit a dát si znovu přilít horkou vodu? Nestojí to už za to. Musí se už záhy přichystat k vystoupení na pevninu. Zůstane ve vaně ještě dvě minuty.
Nemá smysl se zlobit. Je nutno brát život tak, jak je, hloupý, velkolepý, chytrý, zlý, bláznivý a velmi, velmi příjemný. Je nutno se smířit s lidskými slabostmi jako s něčím, co je dáno, je nutno s nimi počítat a využívat jic pro dobrou věc.
Tak si až dosud počánal, tak si bude počínat i nadále. Nikdy si nezofal, ani v nejhorších situacích. Věří ve svou zemi, věří v rozum, věří v pokrok. Ví, co v něm je a ví, co mu chybí a věří, že i dnes může věci pokroku prospět. Je stár, přes robustní vzezření už trochu vetchý, vadí mu jeho dna a trápí ho nepříjemná vyrážka, má nezdárného syna, reakčního oportunistu. Ale přes to všechno se cítí ještě natolik silný, aby mohl odejít do Francie a získat ji pro svou Ameriku.
Pomalu. opatrně vystoupil stařec z vany, lehce a blaženě hekal. Velký, otylý tu seděl, stékala z něho voda, předkláněl se k uhelnému rošlu chráněnému železnou mříží; pečlivě se osušil, řídké vlasy se mu lepily k mohutné lebce.
Pak úplně nahý přistoupil k zásuvce, v níž choval neldůležitější doklady, svou pověřovací listinu, instrukce Kongresu a další tajné papíry. Vytáhl ze zásuvky dokument: "Návrhy na příměří mezi Anglií a Spojenými státy, které je velevážený pan Benjamin Franklin pověřen předložit vládě Jeho Veličenstva anglického krále", načež následovaly podmínky k uzavření příměří. Franklin si dal tento dokumet vyhotovit pro případ, že by se Angličané zmocnili jeho lodi a osoby. Chtěl mít pro tento případ u sebe dokument, který by mu propůjčoval posvátnou funkci člověka jednajícího o uzavření míru, a tak ho možná uchránil před provazem. Teď, když francouzské pobřeží bylo na dohled, tento dokument už nepotřeboval; naopak, ve Francii by mu mohl je vadit. Vytáhl obšírnou listinu ze zásuvky, roztrhal ji na malé kousky, hodil je do uhelné pánve a díval se, jak hoří.

Malý člun s Benjaminem Franklinem, Williamem Templem Franklinem a Benjaminem Bachem Franklin tančil na rozstřikujících se šedozelených, zpěněných vlnách a po značném úsilí přistál u břehu. Příchozích se ujali užaslí a nedůvěřiví bretonští venkované. Trvalo dlouh než jim opatřili chatrný kočár. Staré herky se pustily ztěžka do klusu, "Reprisal"vystřelila na rozloučenou salvu a tak vyjížděl Franklin do země svého poslání a své naděje.
V Nantes se ubytoval v domě agenta Grueta, který měl s Kongresem obchodní styky. Franklin byl vyčerpán a rád by si několik dní odpočinul. Ale mnoho klidu mu nebylo dopřáno. Kongres sice neoznámil jmenování zástupce pro Francii a sám Franklin se ani nezmínil o svém politickém poslání. Ale byl světoznáný badatel a především jemu byla přisuzována zásluha, že se jeho země odtrhla od anglické koruny. Přišlo mnoho návštěv.
Zasypali ho spoustou otázek, ze kterých poznal, jak přímo propastná je neznalost tazatelů o jeho zemi. Naslouchal s klidnou vlídností, odpovídal stručně a omlouval strohost svých odpovědí špatnou francouzsštinou.
Jeho hostilel, obchodník Gruet, byl povídavý člověk a cítil se povine informovat hosta o situaci ve Francii. Cizinec se s překvapením dověděl, že americké záležitosti v Paříži a ve Versailles nemá na starosti, jak se domníval, jeho přítel a překladatel Dubourg, nýbrž jistý Rodrigue Hortalez alias Caron de Beaumarchais.
O beznadějovi už Franklin samozřejmě slyšel. Přečetl si svého času i jeho pamflety, které tento muž publikoval během svého procesu. Považoval je za příliš oslňující, přílišrychle nahozené, povrchní, rétorické, nebyla v nich skutečná moudrost. Podle Franklinova názoru byl monsieur de Beaumarchais senzacechtivý žurnalista a tak mu nebylo vhod, že právě tento muž je ve Francii považován za nejvýznamnějšího a nejvlivnějšího zastánce americké věci.
Obchodníci bohatého města Nantes nedali jinak a uspořádali pro Franklina veliký bál. Doktor si přibezl sice svůj parádní oděv, ony drahocené modré manšestrové šaty, které měl na sobě tenkrát v Londýně na onom potupném zasedání. Ale oblek byl důkladně zabalen v kufru převázaném několika provazy a Franklin jej chtěl vybalit až v Paříži. Rozhodl se, že si vezme prostý občanský hnědý kabát.
Hnědý kabát připadal obyvatelům města Nantes velice případný pro nezávislého učence ze Západu, který holduje přirozeným mravům. Franklin měl veliký úspěch. Jeho vlídné, rozšafné, uvážlivé chování se příznivě lišilo od svižných, skeptických a jiskřivě galantních způsobů, jaké si po příkladu pařížských salónů osvojily zdejší společenské kruhy. Zvláště ženy uchvacovala starosvětská, důstojná roztomilost proslulého muže. Celé město mluvilo jen o něm. Kdekoli se objevil, všudee mu vzdávali úctu a kožešinová čepice a brýle s železnými obroučkami nabyly symbolického významu.
Mezi četnými návštěvníky, kteří v Nantes za doktorem přišli, byl i chlapecky vypadající, nadmíru hubený mladý muž se svislými rameny, s velikýma hnědýma, nezvykle zářivýma očima v hezké, plné tváři, jistý Paul Theveneau.
Paul zůstal na severním pobřeží, aby zde Franklina hned po jeho příjezdu uvítal. A tak tu před ním stál a díval se na něho rozzářenýma očima, zřejmě uchvácen vědomím, že stojí tváří v tvář zbožňovanému člověku. Franklina dojalo toto naivní zanícení a vlídně se na Paula usmál. Ale když mladík oznámil, že přišel, aby Franklina pozdravil jako představitel firmy Hortalez a jejího šéfa pana de Beaumarchais, úsměv a vlídnost vzaly rázem za své a Paul se zděsil, když viděl, jak z té masité, mohutné tváře rychle mizí ona laskavá přívětivost. Starý muž se na něho díval velkýma přísnýma očima; obočí jako by se ještě víc svraštělo, protáhlá ústa byla pevně stisknuta, vrásky na vysokém čele byly ještě zřetelnější; ošlehaná hlava na širokých ramenou vypadala mohutně, hrozivě. "A říkáte, že ty dodávky pana de Beaumarchais jsou už na širém moři?" otázal se Franklin; nezvýšený hlas zněl zdvořile a stěží v něm bylo možno rozpoznat skrytou nevoli a podezření.
Paul mluvil až dosud s vynaložením značného úsilí anglicky, teď se zase vrátil k navyklé francouzštině. Protože si uvědomoval, že se musí bránit, začal s obzvláštní vřelostí velebit činnost obdivovaného přítele Pierra. Tři lodi "Victorie", "Alexandr" a "Eugenie", již vypluly, sděloval, a vezou Americe osmačtyřicet kanónů, šest tisíc dvě stě pušek, dva tisíce pět set granátů a velký počet uniforem. Kromě toho jsou ve skladištích pana de Beaumarchais připraveny k odeslání zbraně a výstroj celkem pro třicet tisíc mužů a Paul jmenoval z hlavy jednotlivé položky.
Franklin naslouchal a na jeho velké tváři se nepohnul ani sval. Co mu zde ten mladý muř sděloval, to byla pro Kongres a armádu velmi významná pomoc. Ale nemohl se zbýt pocitu nevole, který v něm vzbudilo Beaumarchaisovo jméno, a nelibosti, že jeho přítel, hodný a důstojjný Dubourg, byl zřejmě odstrčen. "Mohu jistě předpokládat," řekl, "že francouzská armáda poskytla panu de Beaumarchais všemožnou podporu." - "Ano i ne, pane doktore," odpověděl Paul, "ve Versailles projevili zájem, aby válečný materiál byl do Ameriky dodán, ale zároveň vynaložili i všemožnou snahu nepohoršit anglického vyslance. Dovolte mi, abych vám řekl, jak to opravdu je, doktore Frankline," pokračoval vřele. "Všechny ty zbraně pro vaši zemi sehnal dík svým schopnostem a se značným rizikem samojediný můj přítel monsieur de Beaumarchais; udělal to z vlastního popudu a musel překonat nesmírné těžkosti." Franklin klidně pozoroval svýma velkýma očima vrušeného mladého muže. "Je velice potěšitelné," řekl odměřeně, že zbraně pro naše vojáky jsou už na cestě. Můžeme je dobře upotřebit. Není nás mnoho a nevystačíme natrvalo vést sami boj za věc celého lidstva. Děkuji vám za vaše sdělení, monsieur," dodal, také on mluvil nyní francouzsky, pomalu, odsekávanou, tvrdou francouzštinou.
Paul pochopil, že rozmluva je u konce. Byl zkormoucen. Očekával toto setkání s velkými nadějemi a teď s ním Franklin jednal jako s nějakým dodavatelem, který plní liknav své závazky. Nemohl pochopit, že tento muž, který dal za svou věc v sázku úřad, majetek i život, se muže chovat tak chladně a s tak nedůvěřivou povýšeností; ale Paul nechtěl soudit ukvapeně. Skromný se rozloučil a rozhodl se, že zkusí sejít se s Franklinem ještě jednou.
Příležitost se naskytla za tři dny, když monsieur Gruet uspořádal pro nejbližší přátele večeři na Franklinovu počest.
S radostným údivem Paul shledal, že tentokrát je doktor docela jiný. Kdežto při prvním setkání byl Paul zdrcen Franklinovou nepřístupnou odměřeností, dnes chápal, proč jím je kdekdo okouzlen. Sám se rád nechal podmanit Franklinovou důstojně vážnou roztomilostí. Bylo zvláštní, jak těžkopádné žertíky a poněkud staromódní anekdoty, které doktor během rozmluvy občas utrousil, měly stejně jako všechno, co říkal, i když to bylo vcelku bezvýznamné, podivnou pečeť jeho osobitosti.
Ten večer se hodně mluvilo o náboženských otázkách. Společnost shromážděná zde v Nantes byla načichlá svobodomyslnými názory Paříře. Přítomní se posmívali pověrčivosti sedláků z okolních vesnic, zlomyslně vtipkovali o příbuznosti těchto pověr s pověrami katolické církve a vyprávěli frivolní anekdoty o duchovních.
Franklin přívětivě a rezervovaně naslouchal. Očekávalo se, že i on přijde se svou troškou do mlýna, ale Franklin mlčel. Nakonec se ho někdo přímo zeptal, co on si myslí o duchovních. "Nerad bych zevšeobecňoval," odpověděl svou pomalou francouzštinou. Mezi duchovními jsou vážní mužové, kteří se snaží uvést v soulad svou víru s všeobecnými poznatky. A jsou jiní, kteří na vědu rádi nadávají." A pokojně začal vykládat o svých zážitcích, když sestrojit bleskosvod. Jeden duchovní například prohlásil, že takováto činnost znamená pokoušet Boha; troufat si kontrolovat nebeské dělostřelectvo, na to prý síly smrtelníka nestačí. Jiný zase kázal, že blesk je jedním z prostředků, jak trestat lidstvo za jeho zločiny a varovat je ppřed konáním dalších; snaha zabránit plnému účinku blesku znamená prý tedy zasahování do božských práv a je to tedy hřích.
Ale volnomyšlenkáři neustoupili; chtěli zřejmě z Franklina vylákat jednoznačný názor, aby ho pak mohli použít. "Jak jsme se dověděli, doktore Frankline," řekl jeden, "vyslovil jste ve svém traktátu o ,Svobodě a nutnosti, radosti a utrpení´ pochybnosti o posmrtném duševním životě a postavil jste se proti teologickému rozlišování mezi člověkem a zvířetem." - "Opravdu?" řekl vlídně Franklin. "Pravda, pravda, napsal jsem v mládí leccos, co jsem neměl psát, a jsem rád, že tyhle traktátky neměly úspěch a nevešly tudíž v širší známost." A upil vína, dobrého burgundského, které hostitel pro něho jako dobrého znalce vybral.
Paul byl přesvědčen, že dotěravci konečně pochopili doktorovo stanovisko, podle něhož je věcí každého jednotlivce, aby si s těmito otázkami poradil sám. Jenže volnomyšlenkáři se nedali odradit a jejich mluvčí se troufale a přímo zeptal: "Mohl byste nás poučit, doktore Frankline, jak o těchto věcech soudíte dnes?" Starý muž se na tazatele pevně a klidně zadíval a mlčel tak dlouho, že ostatní byli už na rozpacích. Ale pak otevřel ústa a řekl vlídně: "Je jisté, že dnes už nesoudím tak jako tenkrát. Teď se naopak ptám někdy sám sebe: proč bychom vlastně měli popírat možnost existence vyšší bytosti a nesmrtelnoti duše?" Volnomyšlenkář se kousl do rtů. "Ale přesto, vážený doktore Frankline," trval na svém, "patříte k nám. Nikdy jste nevyslovil nic, co by mohlo být vykládáno tak, aby to přispělo k rozšiřování pověr na tomto světě." - "Obávám se, monsieur," odpověděl s úsměvem Franklin, "že vás musím zklamat. Vždycky jsem totiž dbal o to, abych ostatním nekazil jejich potěšení z náboženských citů, i když mi jejich názory připadaly téměř nesnesitelné či přímo absurdní. V tomto úsilí jsem dospěl dosti daleko. Abyste věděl v naší Filadelfii máme rozmanité sekty, i takové, které se vzájemně ostře potírají. Ke všem bez rozdílu jsem si vytvořil přátelský vztah a každé sektě jsem něčím přispěl ke zřízení nebo obnově jejího chrámu. Kdyby mě dnes stihla smrt, byl bych se všemi smířem. Můj názor je totiž takový, monsieur, že když už jsme snášenliví, neměli bychom být nesnášenliví ani k věřícím." Ale říkal to všechno přívětivě a bez jakékoli útočnosti, takže ani volnomyšlenkáři se nijak nepohoršili.
Ale přece jen chtěli mít poslední slovo. "Mohl byste nám vysvětlit," zeptal se jejich mluvčí, "proč jste nikdy svou víru v nejvyšší bytost veřejně nevyslovil?" Franklin s lehkým úšklebkem odpověděl: "Nemyslím, že by nejvyšší bytost o takovéto veřejné prohlášení nějak stála. Alespoň jsem nikdy nepostřehl, že by dělala rozdíl mezi věřícími a nevěřícími tím, že by třeba nevěřícím vypálila nějaké zvláštní znamení své nelibosti."
Paul se vmísil do rozmluvy. Zeptal se uctivě: "Mohl byste nám krátce říci, doktore Frankline,, uda a nakolik vaše víra určuje vaši praktickou činnost?" - "Domnívám se," odpověděl Franklin, že nejvyšší bytost cítíme nejlépe tak, že se chováme řádně k ostatním bytostem, které stvořila. Po celý život jsem se o to snažil."
Ale volnomyšlenkář, který stále ještě nechtěl přiznat svou porážku, naléhal: "Ale máte přece aspoň pochybnosti o božství Ježíše Nazaretského? Nebo ani to ne?" zeptal se vyzývavě když Franklin k němu obrátil svou širokou tvář. "Tuto otázku jsem nestudoval," odpověděl doktor, "a pokládám za zbytečné, abych si s ní ještě teeď lámal hlavu. Jak vidíte, mladý pane, jsem starý a budu mít zřejmě v dohledné době možnost zjistit pravdu a ani se nebudu muset namáhat."
Takto nepřímo a poloironicky odpověděl Franklin svou nemotornou franštinou všetečným volnomyšlenkářům. Paula to pobavilo. Co tu starý pán vyslovil, to říkalo všechno a neříkaloo to zhola nic a Paul se obdivoval svrchované moudrosti a šibalství, s jakým Franklin dotěrné tazatele odbyl.
Nazítří odjížděl Franklin do Paříže. Paul by byl hrozně rád jel s ním. Býval někdy ostýchavý, jindy troufalý, a když si vzal něco do hlavy, dovedl být velice houževnatý. Každému jinému by byl nabídl, že ho doprovodí, ale nabídnout to Franklinovi se styděl.
Zato se s ním oři odjezdu přišel rozloučit.
Dole na dvoře byl už zapřažen velký, bachratý cestovní kočár monsieur Grueta, konaly se poslední přípravy. Franklin byl ještě nahoře v pokoji a s ním několik lidí. Přinesli mu kožich, kožešinovou čepici, ohromné rukavice a hůl uříznutou ze štěpu.
Zatímco mu pomáhali do kabátu, rozmlouvat doktor svým klidným, vlídným způsobem s Paulem. "Děkuji vám, můj milý příteli," řekl, "za cenné informace, které jste mi poskytl." Paul se hluboce zarděl pýchou, že starý pán ho nazval svým přítelem. Franklin byl už oblečen, vypadal v kožichu zvlášť mohutně, i jeho obličej s vysunutou těžkou bradou a hustým obočím působil mohutně, Paul se zdál vedle marciálního starce droboučký a nepatrný. "Bude to tvrdý oříšek, který budu muset v Paříži rozlousknout," řekl Franklin, v těch svých kožešinách celý zadýchaný a unikl mu lehký sten, tak slabý, že jej mohl zaslechnout poze Paul. Stáli teď u okna, dole na zasněženém dvoře nakládali urostlí posluhové na vůz poslední zavazadla. Byly to bedny se železným kováním, ve kterých měl Franklin uloženy nejdůležitější listiny a knihy. Jeden z mužů bednu zvedal, druhý mu pomáhal, ale nemohli těžkou bednu dostat až na vůz. Přišel ještě třetí, ale první mu pokynul, aby toho nechal. "Počkej," zazněl ze dvora oknem až nahoru udýchaný hlas, "počkej, však ono to půjde, Ca ira," a s praskotem vsunul muž bednu na vůz.
Ca ira, mon ami, Ca ira," řekl svým klidným, vlídným hlasem starý pán Paulovi a kolem jeho protáhlých úst pohrával nepatrný úsměv, když opřen o Paula sestupoval poněkud těžce ke kočáru, kde už ho očekávali vnuci.

Poslední zastávku udělali ve Versailles. Mohli jet rovnou až do Paříže, ale Franklin se cítil příliš unaven. Ubytoval se v hostinci "De la Belle Image".
Ještě před večeří přijela návštěva z Paříže: velký, tlustý, impozantní pán měl přes břicho atlasovou vestu počitou hojnými květy. Byl ti Silas Deane. Radostným vzrušením celý zářil, nechtěl Franklinovu ruku vůbec pustit. Okamžitě začal vykládat páte přes deváté, nevěděl, kde začít a kde skončit. Vyprávěl o složitých jednáních s hrabětem Vergennesem, o špionážní službě a neustálých stížnostech anglického vyslance, o lodích, kterým se vždy znovu zabraňuje odplout, o důstojnících, které naverboval a kterým nemůže zaplatit ani je dopravit zza oceán, o Kongresu, který odpovídá vyhýbavě a neposílá peníze. Jaká úleva, že je tu konečně Franklin, který ho zbaví těžké odpovědnosti! Povídavý pán naráz vyklopil mlčenlivému Franklinovi veškeré své starosti. A hned bez jakéhokoli strachu začal s pochechtáváním vykládat, že jakmile se anglický vyslanec dověděl o Franklinově nadcházejícím příjezdu, naléhavě žádal, aby mu Vergennes zakázal pobyt v Paříži. Vergennes prý to také slíbil, ale na radu mazaného pana de Beaumarchais byl odeslán kurýr s rozhodnutím, zapovídajícím Franklinovi vstup do Paříže, do Le Havru, kde Franklin samozřejmě nebyl. A teď, když už je Franklin tady, nebude přirozeně možné ho vykázat. Ach ten náš monsieur de Beaumarchais, co bychom si bez něj počali!
Zatímco Mr Deane takto informoval svého proslulého druha v úřadě, dostavil se vyparáděný malý černoušek s dopisem pro Franklina. Monsieur Caron de Beaumarchais v něm výmluvně sděloval velkému muži ze Západu, jak by byl šťasten, kdyby ho mohl ještě dnes navštívit. Franklin se díval s nelibostí na krásně napsaný, lehce naparfémovaný list. Vzkázal pak zdvořile, že se cítí příliš unaven, než aby mohl dnes pana de Beaumarchais přijmout.
Cesta a řeči Mr Deana ho skutečně vyčerpaly a byl rád, když se jeho návštěvník odporoučel. Ale pak se objevil další host, kterého nechtěl odmítnout, doktor Barbeu Dubourg.
Doktor Dubourg Franklina objal a poplácával ho po zádech. Oba staří páni byli tak pěkně při těle, že v malém pokoji hostince "De la Belle Image" nebylo skoro k hnutí. Doktor Dubourg opětovně ubezpečoval Franklina, jak vypadá mladě a pěkně a nejinak o tom ubezpečoval i Franklin doktora Dubourga. V duchu byli oba zarmouceni, jak ten druhý zestárl a Franklin si melancholicky říkal: To zase jednou lžu, jako když tiskne.
Doktoru Dubourgovi přetékalo srdce a slova se mu jen řinula. Zvesela vykládal o stošest. Vyprávěl o společných večírcích, o Akademii, o nových fyziokratických dílech, o propuštění ministra financí Turgota, o svých překladech Franklinových děl, o kormutlivém stavu státních financí, o novém správci financí Neckerovi, o Vergennesovi, o dvorských intrikách. Mluvil anglicky a nemluvil špatně, ale v rozrušení spustil vždy zas francouzsky.
Už podesáté opakoval, jak je skvělé, že tu Franklin konečně je. Nic proti horlivému, vlastenecky zanícenému Silasu Deanovi, ale přece jen to není ten pravý formát pro zástupce revoluční Ameriky.Není pak divu, kdyžse takový senzacechtivý pisálek komedií, monsieur de Beaumarchais, může před dvorem i městem nafokvat a dělat ze sebe hlavního zastánce Ameriky, jako kdyby se v jeho domě sbíhaly nitky všeho, co se v Evropě pro Třináct amerických států dělá.
Když prve Silas Deane tak zaníceně vykládal o činnosti pana de Beaumarchais, bylo to Franklinovi nepříjemné a proto velice dobře chápal hněv svého přítele Dubourga, který se cítil odstrčen. Ale Franklin si připomněl i nadšení, s jakým svého šéfa velebil mladý Paul Theveneau. "Byl jsem informován," řekl, "že tento Beaumarchais odeslal už přes moře pozoruhodné dodávky, nějakých šest tisíc pušek ani si všechna ta čísla nepamatuji." - "Ano, pravda," připustil Dubourg, "ale když má někdo k dispozici královský arzenál a tajný fond ministerstva zahraničí, není to žádný kumšt." - "Jsou všechny ty peníze od královské vlády?" zeptal se Franklin. - "Něčím přispěli přirozeně i jiní," doznal nevrle doktor Dubourg. "Ale ať ty peníze sehnal kdovíkde," rozhorlil se, " je zlé, že Paříž pokládá právě tohoto člověka za představitele Ameriky. Je tak nesolidní," opakoval ještě francouzsky, "je naprosto neseriózní. No ale," utěšoval se, "s tím bude teď konec. Když je tady doktor Franklin, bude Beaumarchais přirozeně v koncích." A něžně poklepal Franklina po zádech
Při večři se potom rozmlouvalo o literárně obchodních otázkách. Nakladatel monsieur Rouault chystal k vydání Franklinovy populární knížky "Cesta k blahobytu" v Dubourgově překladu ve velkém nákladu s názvem: "La Science du Bonhomme Richard". Doktor Dubourg byl přesvědčen, že se mu překlad obzvlášť podařil, poklidný tón téhle knížky že mu velice vyhovuje. Jedli hodně a s chutí a doktor Dubourg předčítal Franklinovi francouzský překlad kalendářových historek a průpovídek.
Nazítří, doprovázen pány Deanem a Dubourgem, odjel Franklin do Paříže. Usídlil se tam v Hamburském domě, kde až do té doby bydlel i Mr Deane. Bylo tam hodně těsno a když William chtěl vybalit a srovnat spisy, nevěděl kam s nimi. Vznikl rázem ukrutný nepořádek a mladík nad ním stál s hezkým a bezmocným úsměvem a tvářil se jako neviňátko.
Zvěst o Franklinově příjezdu se dostala z Nantes do Paříže dřív než on sám. Jakmile vešlo ve známost, že je už v Paříži, hned tu byli obdivovatelé, aby ho uvítali. Mezi prvními Pierre de Beaumarchais. Franklin ho nepřijal o samotě, nýbrž společně s dalšími dvěma návštěvníky. Byl k němu velice zdvořilý, vyslovil se také s uznáním o Beaumarchaisově činnosti pro Ameriku, ale choval se zcela neosobně a přeslechl vlídně Pierrovu zmínku vyjadřující naději, že bude mít brzy příležitost důkladně si s doktorem promluvit. Pierre byl zdrcen. Ale vrozenou lehkovážností se záhy upokojil. Což mu neřekl i Paul, že Franklin byl i k němu zpočátku velice chladný, ale pak že se úplně změnil? Pierre nepochyboval, že si Američana brzo získá.
Ten zatím vítal další návštěvníky, byla jich nekonečná řada. Ukláněli se před ním, potřásali mu rukou, objímali ho, francouzská slova se na něho jen řinula. Franklin tu seděl mohutný, vlídný, ctihodný, řídké bílé vlasy mu padaly až na ramena, občas se jeho široká ústa roztáhla do roztomilého úsměvu, hodně poslouchal a málo mluvil.
Před vchodem do Hamburského domu čekal početný dav. Všichni chtěli uvidět na vlastní oči představitele Ameriky, filozofie a svobody. Vyšel ven a byl právě takový, jak ho líčila pověst. Měl brýle s železnými obroučkami a proslulou kožešinovou čepici. Všichni byli nadšeni. Franklin chtěl původně podniknout vyjížďku, vůz už byl připraven. Ale nakonec, i když bylo kluzko a chladno, vydal se na pěší procházku doprovázen Williamem, který ho podpíral s celým svým mladistvým půvabem. Všude uctivě a s dojetím zdravili velkého muže. Ten se zvesela a lišácky usmíval. Když měl možnost tak lacino posloužit své zemi, byl ochoten pro potěšení Pařížanů nosit kožešinovou čepici třeba až do května.
V příštích dnech byly Franklina plné noviny, mluvilo se o něm ve společenských salónech i kavárnách. Lord Stormont byl rozhořčen a protestoval u Vergennes. Ministr policie pomýšlel na to, že pohrozí trestními následky za jakoukoli veřejnou zmínku o Franklinovi, ale hrabě Vergennes se bál, že by se takové nařízení stalo terčem posměchu, a tak k tomu nedošlo.
Nadšení se stupňovalo. Jaký to muž, tento vynálezce bleskosvodu, zakladatel americké nezavislosti, autor vynikajících filozofických a fyzikálních spisů! Kdo jiný uměl kdy spojit tak veliké dílo s takovou prostotou? Tak, právě jen tak jako patriarcha v kožichu a s brýlemi musí vypadat opravdový mudrc, přírodní filozoof, "bonhomme Richard", jenž dokázal organicky spojit nejvznešenější starověké učení s novodobou vědou. S pohotovostí pro Pařížany příznačnou začali šířit slávu svého "Franquelina". Královnin kadeřník monsieur Léonard, nejpřednější světový umělec v úpravě vlasů, vymyslel pro dámy novou módu, vysoký, nakadeřený účes na způsob Franklinovy kožešinové čepice a nazval jej "Coiffure a la Franquelin". Nad krby pařížských salónů, na stěnách kaváren, na krabičkách se šňupavým tabákem, na kapesnících, všude se objevovala Franklinova podobizna. Prodávala se na každém rohu, rychlomalíři měli plné ruce práce.
Doktor Dubourg přinesl příteli jeden takový portrét z ulice. Oba muži si obrázek s úsměvem prohlíželi. Franklin byl na něm namalován v cellé své mohutnosti, s kožešinovou čepici, v brýlích se železnými obroučkami, s holí z jabloňového dřeva, jako poctivec každým coulem, jako opravdový bonhomme. Portrét lemoval latinský verš, který pravil: "Nebesům vyrval blesk a tyranům vytrhl žezlo." Téměř všechny Franklinovy obrázky byly rámovány tímto zvučným, starobyle znějícím věršem. Autorem verše byl bývalý ministr financí baron Turgot, jeden z nejpřednějších fyziokratů a Franklinův přítel.
"Je to pěkný verš," řekl Franklin s pohledem stále ještě upřeným na obrázek. "Ano," odpověděl Dubourg, "Turgot je vaším opravdovým přítelem a obdivovatelem." - "Škoda, že ho svrhli," řekl Franklin. "Ale hned jsem se obával, že nebude pro Versailles dost přizpůsobivý. Státník nesmí nikdy ztratit trpělivost, musí umět chodit i oklikami." - "Když šlo o Ameriku," řekl věčně popudlivý Dubourg, "osvědčil Turgot trpělivosti až moc. Dokud byl ministrem financí nedal na Ameriku ani sou. Mluvil jsem do něho jako do dubu. Vedl pořád svou: ,Věc Ameriky je neoddělitelně spjata s pokrokem a proto zvítězí i bez našich peněz. A my potřebujeme naše peníze na vlastní reformy!" - "A nemměl snad ze svého hlediska pravdu?" zeptal se Franklin. Doktor Dubourg na něho vyčítavě pohlédl.
Franklinova nestrannnost uváděla jeho přátele vždy znovu v úžas. Doktor Dubourg a mnozí další příslušníci pařížské inteligence, kteří sympatizovali s Amerikou, dovedli sice pochopit, že jejich demokratické horlení na dvůr nijak nepůsobí: ale což nechápou i ve Versailles, že americká válka nabízí ohromnou možnost splatit Angličanům porážku a mírovou smlouvu z roku 1763? Odkládací taktika netečných francouzských ministrů uváděla tyto intelektuály v zuřivost. U všech čertů, je přece nutno uznat konečně Spojené státy a uzavřít s nimi obchodní smlouvu!
Zato Franklin považoval postoj francouzské vlády za zcela pochopitelný a dokonce za jedině možný. Stav francouzských financí byl znepokojivý; válka, třeba i vítězná, by nutně vedla ke krachu. Právě proto se dokonce i tak zanícený stoupenec amerických idejí jako Turgot se zuby nehty bránil tomu, aby byla Americe poskytnuta pomoc, protože by to mělo za následek válku s Anglií. A navíc mohla Francie vést válku jen v dohodě se spojenci, se Španělskem a Rakouskem. Jenže absolutistické Rakousko nemělo na vítězství republikánské Ameriky zájem a Španělsko se obávalo, že takové vítězství by mohlo podnítit k povstání i jeho vlastní kolonie.
Franklin tuto situaci chápal a proto nesdílel rozjitřenou netrpělivost Dubourga a lidí smýšlejících jako on. Byl toho názoru, že je nutno přizpůsobit situaci, vyčkat a nepůsobit ministrům nesnáze nějakými demonstracemi.
I když si francouzská vláda musela počínat obezřetně, pro lid žádné takové omezení neplatilo. Nikdo nemohl Franklinovi bránit, aby se u Pařížanů neucházel o podporu své věci. A získávat veřejné mínění, to už uměl odedávna, jako tiskař, nakladatel, spisovatel i státník. Byl svým povoláním inženýrem lidských duší, byl k tomu jako stvořen. Když ho dvůr nemohl uznal za amerického vyslance, tím víc ho za něho uznával francouzský národ. Nebylo to málo, působilo mu to radost.
Ale Franklin nebyl bohužel jediným vyslancem Spojených států v Paříži. Když Kongres jmenoval jeho, poskytl zároveň tatáž práva a povinnosti i Silasu Deanovi a také Arthuru Leeovi, onomu nedůtklivému londýnskému pánovi, který si tak liboval v intrikách.
Se Silasem Deanem se Franklin celkem snadno dohodl. Tento dobromyslný, vlastenecky smýšlející muž byl ovšem pro vysokou politiku příliš prostomyslný, chápal americkou revoluci jen jako jakési neobyčejně rozvětvené podnikání. Ale byl aspoň užitečný v obchodních věcech. Dělal jen to, čemu rozuměl a dobrovolně a s úctou se podřizoval Franklinovi.
Zato Arthur Lee přijel do Paříže s úmyslem, že bude zlehčovat a sabotovat všechno, co bude dělat a říkat Franklin. Nepomáhal, ale jen překážel.
Arthur Lee pocházel z Virgínie, z rodiny těšící se velké vážnosti. Byl svým způsobem zázračné dítě a nebylo mu ještě dvacet, když uveřejnil oslňující politické stati. Celá Leeova rodina byla pokroková a radikální; byl to Arthurův bratr Richard Henry Lee, kdo formuloval a v Kongresu přednesl návrh na prohlášení nezávislosti; a Arthur Lee, jemuž teď bylo sedmatřicet, hájil v Evropě americké zájmy už řadu let.
Velice si zakládal na tom, že ho Kongres vyslal do Paříže. Ale záhy ke svému zklamání a rozhořčení poznal, že zůstává úplně ve stínu doktora Franklina.
Nebylo to poprvé, co se jejich cesty zkřížily. Už v Londýně pracovali oba společně nebo správněji vedle sebe jako agenti kolonie Massachussets. Mladý, fanatický Arthur Lee už tenkrát vedle sebe těžko snášel starého uvážlivého doktora honoris causa - nikdy ho jinak nepojmenoval - a toužebně očekával, až mu ten dědek konečně uprázdní místo.
Jenže nakonec to dopadlo tak, že teď tady v Paříži, v letech pro osud jeho vlasti rozhodujících, byl znovu ve své činnosti omezován a všude mu stál v cestě ten flegmatický a nadmíru přeceňovaný staroch.
Zamračený, vyzáblý procházel Arthur Lee přeplněnými místnostmi Hamburského domu, přímo z čišela podezíravost a svárlivost, ustavičně k něčemu radil nebo něco odmítal. Nezapomněl na urážku způsobenou mu Beaumarchaisem, považoval ho za podvodníka, byl přesvědčen, že pro toto své podezření získá další důkazy a že Beaumarchais zpronevěřuje peníze, které Versailles daly na Ameriku. Varoval před Beaumarchaisem Silase Deana, a když se Deane Beaumarchaise zastával, i Leeovo podezření vůčí Deanovi se změnilo v jistotu. Varoval před Beaumarchaisem a Deanem Franklina, a když Franklin prohlásil, že o Beaumarchaisovi dosud nedospěl ke konečnému úsudku, byl Lee přesvědčen, že tedy i doktor horis causa je s Deanem a Beaumarchaisem spolčen.
V duši Arthura Leea narůslal vůči Franklinovi hněv stále mocnější. Co na něm vlastně mají? Udělal několik vynálezů, které jsou možná užitečné, to nemůže on, Arthur Lee dobře posoudit. Ale čemu on rozumí, je to, že ten staroch dělá velice liknavou slabošskou politiku; co se konečně dá očekávat od člověka, který byl nespolehlivý celý život a jehož syn je dohonce na straně toryů? Je to pěkný pokrytec, tenhle doktor Benjamin Franklin! A ten jeho laciný trik, že nosí pořád ten hnědý kabát a kožešinovou čepici a že si před naivními Francouzi nestoudně a liciměrně hraje na skromného filozofa! Arthur Lee přitom na vlastní oči viděl, že se ten starý podšívka oblékal do salónů velkých pánů v Londýně a ve Filadelfii stejně elegantně jako ostatní, a také život, jaký tady vede, s přepychových jídlem a starými víny a mladými ženami a kočárem a služebnictvem, to není zrovna diogenovská skromnost.
Pro Franklina byli tedy oba jeho kolegové spíše přítěží než oporou.
Jasně se to projevilo, když tři emisery Spojených států pozval ministr zahraničí hrabě Charles Vergennes.
Franklin byl na pochybách, zda je ve Versailles vůbec přijmou, a ulevilo se mu, když do Hamburského domu přijel zdvořilý tajemník ministerstva zahraničí se sdělením, že pro hraběte Vergennesa bude ctí, jestliže bude u sebe moci uvítat tři americké pány. Ovšem, dodal okamžitě tajemník, hrabě Vergennes neví a ani nic nechce vědět o tm, že oánové přicházejí z pověření Filadelfského Kongresu; že je přijme pouze jako soukromé osoby.
Arthur Lee běsnil. To že je neslýchaná urážka a že samozřejmě je nutno návštěvu u ministra odmítnout. Oba ostatní stálo mnoho úsilí, než bouřícího se pána ukonejšili. Franklin přitom věděl, že Vergennes se musil hodně namáhat, než probojoval tajnou podporu Americe přes králův odmítavý postoj, a proto skutečnost, že zve k sobě tři americké emisary, oceňoval jako statečný projev ministrových sympatií.
Díval se na ministra velkýma, laskavě zkoumavýma očima. Ministr byl takový, jak si ho Franklin představoval, klidný,roztomilý, obratný, roztomilý, začasté poněkud ironický a ustavičně ostražitý; to byly vlastnosti, pro něž měl Franklin porozuměmí.
Výmluvně a zřejmě upřímně vyjádřil hrabě Vergennes radost, že se setkává s velkým filozofem, jehož dílo je mu dobře známo. To nebyly plané poklony. Hrabě Vergennes si přečetl Franklinovy spisy a nemusil ani čekat na překlady doktora Dubourga; četl anglicky bez nesnází.
Přes své vybrané chování se ministr obracel výhradně na Franklina. Silas Deane to považoval za samozřejmé; seděl tu v celé své otylosti, byl zticha a měl radost z úspěchu svého velkého kolegy. Ale Arthur Lee byl dopálen, že on pro hraběte Vergennesa zřejmě neexistuje. Několikrát se pokusil utrousit do rozmluvy nějakou duchaplnost, ministr ji pokaždé zdvořile vyslechl a okamžitě se znovu obrátil k Franklinovi.
Vergennes se zeptal, jak je to s některými pravomocemi Kongresu. Ale ještě než mohl Franklin odpovědět, že klade tuto otázku přirozeně pouze jako soukromník zajímající se o filozofii státu. Jako ministr Nejkřesťanštějšího krále že samozřejmě nemůže brát existenci Třinácti spojených států na vědomí; pro něho existují i nadále jen jako kolonie anglického krále, které se dostaly do politováníhodného konfliktu se svým panovníkem. "Ale kdežto ministr Vergennes hluboce lituje tohoto postupu kolonií," pokračoval, "monsieur de Vergennes stanovisko Kongresu plně chápe. Monsieur de Vergennes byl od počátku přesvědčen, že konflikt nemůže být vyřešen smírně. Znám anglickou vládu, znám její bezohlednou samolibost. Zmocňuje se mne hněv, kdykoli si připomenu potupný mír, který nám Angličané vnutili v třiašedesátém roce. Každý Francouz zatíná pěst, kdykoli padne zmínka o Dunkerque a o anglickém komisaři, který tam sedí jako výsměch celé Francii." Bylo zvláštní, jak silně kontrastoval obsah těchto vášnivých slov s ministrovým chováním; mluvil tichým, konverzačním tónem a pohrával si s psacím brkem.
Když Franklin hraběte Vergennesa poslouchal, byl nucen si připomenout, že bez vítězství Američanů by Anglie byla stěží schopna stanovit tak tvrdé mírové podmínky a vyslat do rozbitého Dunkerque kontrolního komisaře. On sám, Franklin, dodával v této válce zbraně pro Francii a právě v této válce generál Washigton, kterého teď v Paříži tak oslavují, získal praktické válečné znalosti a nynější věhlas.
Ministr pak v průběhu dalšího rozhovoru poznamenal, že pokud si může dovolit pánům radit, doporučuje jim, aby prozatím upustili od veřejných projevů. V Paříži je prý beztak spousta lidí, kteří jsou nadšenými zastánci americké věci. Je přesvědčen, že pouhá přítomnost takového muže, jako je Franklin, působí silněji než nejsilnější slova.
Arthur Lee v duchu zuřil. Co si to ten vypasený polykač žab dovoluje? myslel si. Místo, aby nám nabídl uznání a spojenectví, na něž máme nárok, odbývá nás takovými ničemnými radami. Abych seděli pěkně zticha v koutě! To by se mu hodilo!
Jenže Franklin k hněvivému úžasu Arthura Leea tu dál seděl klidně a přívětivě a řekl svou pomalou francouzštinou: "Určitě by se nenašel nikdo, kdo by byl schopen posoudit naši situaci v této zemi lépe než vy, pane hrabě. Proto jsou pro nás vaše rady tím cennější."
Vergennes se úsmál. "Myslím," odpověděl, "že vám nebude nepříjemné, když z našeho setkání vyplyne víc než pouhé rady. Snad byste si po skončení naší rozmluvy mohli ještě pohovořit s panem de Gérard."
Loučili se. Vergennes ujišťoval, že mu velice záleží na tom, aby si mohl s doktorem Franklinem častěji popovídat. Ale že navrhuje, aby se takové schůzky nekonaly v oficiálních Versailles, nýbrž v Paříži a soukromě. Jestliže vláda přes protesty lorda Stormonta nemá námitky proti přítomnosti monsieur Franklina v Paříži, je to proto, že doktor Franklin, jak prý byl informován, se zde zdržuje za tím účelem, aby jako člen Akademie měl možnost vyměnit si názory se svými kolegy a aby poskytl svým vnukům vymoženosti francouzské výchovy.
Arthur Lee upřel na Franklin s napětím své velké oči, chmurně planoucí ve vyzáblé tváři. Smíří se ten staroch i s touhle podlou urážkou a nedá ani teď ministrovi za vyučenou? Požene tak daleko svůj hanebný oportunismus? Vzrušeně se díval na Franklinovu mohutnou masitou tvář. Ale na této tváři se nezračilo žádné rozhořčení, naopak spíš cosi jako laskavá pobavenost. "Naprosto chápu, pane hrabě," odpověděl starý muž. "Beztak se povídá líp u krbu v příjemném pokoji než v oficiálním přijímacím sále." Ale teď už toho měl Arthur Lee dost. "Já považuji za politováníhodné," žekl svým řezavým přeskakujícím hlasem, "že zástupci Třinácti spojených států amerických smějí chodit za zahraničním ministrem francouzského krále jen po zadním schodišti."
"Ale monsieur, monsieur...," řekl hrabě Vergennes, zřejmě si nemohl vzpomenout na jméno tohoto vznětlivého mladého muže. Ale tu již zasáhl Franklin a řekl smířlivě: "Monsieur Lee, můj vážený mladý kolega neporozuměl zřejmě dobře vašim francouzským slovům, pane hrabě. Ví stejně dobře jako já, že při vážné rozmluvě záleží na obsahu a nikoli na židlích na nichž účastníci sedí."
Američtí pánové se odporoučeli a odebrali se do pracovny pana de Gérard. Tam se mluvillo o cifrách a konkrétně. Ukázalo se, že státní tajemník dostal příkaz poskytnout pánům emisarům půjčku zatím ve výši dvou miliónů a to na neomezenou dobu a bezúročně.
"To je báječné," řekl Silas Deane. "Mizerné spropitné," řekl Arthur Lee. Benjamin Franklin neřekl ani slovo.
Franklina poučily už od dětství radostné i trpké zkušenosti, že skutky jednotlivců i celé společnosti jsou do značné míry určovány ekonomikou. "Pro člověka bez peněz," říkal, "je těžké zůstat řádným člověkem; prázdný pytel se vždycky skrčí." Byl si vědom, že základní příčiny americké revoluce jsou povahy ekonomické. Pro něho, který žil v jakéms takéms blahobytu byly hospodářské věci jen prostředkem, nikoli cílem. Když se majetek dostával rychleji do oběhu, dávala se tím občanstvu možnost rychlejšího výdělku a tím se mu vkládala do rukou i účinná zbraň, s jejíž pomocí byly feudální šlechtě odnímány výsady brzdící rozvoj lidstva. Jen jako takováto zbraň ho zajímaly ekonomické otázky, jinak zůstávaly zcela na okraji jeho myšlení i politiky.
Ale v těchto pařížských dnech musel bohužel vynaložit většinu svého času na věci, při nichž šlo právě o ekonomickou stránku. Tří zplnomocněnci věděli, že nemohou počítat s penězi od Kongresu. Měli za úkol udržovat reprezentatívní vyslanectví, měli posílat do Ameriky dodávky a na to všechno museli sehnat peníze ve Francii. Byly tu jen dvě možnosti: buď ustavičně žebrat u francouzské vlády nebo provozovat loupežná přepadení anglických lodí prostřednictvím rejdařů, kteří si troufali pod americkou vlajkou provozovat za příslušný podíl na zisku pirátství.
Jenže uloupené lodě a zboží nebylo tak snadné zpeněžit. Byl tady například kapitán Lambert Wickes, onen Franklinův halasný mořský vlk. Kromě těchto dvou prvních lodí se zmocnil ještě dalších a chtěl teď celou kořist okázale a zcela veřejně rozprodat. Ale tu se do toho vložily francouzské úřady; Francie se totiž slavnostními smlouvami Angličanům zavázala, že nedovolí přistát ve svých přístavech žádné mocnosti, která by plula pod vlajkou mocnosti znepřátelené s Anglií; tím spíš nemohla dovolit, aby se na jejím území kořist prodávala. Mořský vlk nechápal, co se po něm vůastně chce. Vykonal hrdinské činy a teď, místo aby ho za to velebili, požadují po něm tihle francouzsští hnidopiši, aby se skrýval a aby svou kořist kdesi tajně zpeněžil jako nějaký zloděj. Kapitán nadával a láteřil. Přijel do Paříže a stísněné prostory Hamburského domu nestačily pojmout všechny jeho námořnické výlevy, kletby a nářky.
Franklin dopálenému kapitánovi domluvil. Vysvětlil mu, že francouzská vláda uzavřela s Anglií smlouvu a že by porušila neutralitu, kdyby Wickesovi dovolovala přepadat ze svých přístavů pokojné anglické lodě. Mořský vlk nechtěl tyhle byrokratické tlachy ani slyšet. Žádal, aby Franklin napravil pánům ve Versailles hlavu.
Franklin vznesl u francouzských úřadů mírné námitky; jemu se zdálo absurdní rozkmotřit se s Versailles kvůli takovým malichernostem. Ale jeho kolegové mu odporovali. Mořský vlk se i před nimi rozkatil a velice si stýskal. Oba ostatní chtěli, aby Franklin zakročil u ministra ostřeji. Arthur Lee se posměšně ptal, zač tedy stojí přátelství pana de Vergennes, když ani nedokáže uchránit před Anglií hrdinného kapitána.
Franklinovo stanovisko nesdílel ani jeho přítel a obdivovatel Dubourg. Měl sám tisíc chutí podílet se na pirátském podnikání. Pro tento účel se daly lehko pořídit peníze i lodě; ani opatrný monsieur Lenormant nebyl ochoten investovat kapitál do tohoto obchodu. A když si přítel začal tropit z přítelovy pirátské romantiky nevinné žerty, Dubourg se urazil. Proč odmítal tak skvělý prostředek, jak získat peníze pro Ameriku a svobodu?
Také důstojníci, které naverboval Silas Deane do služeb americké armády, působili Franklinovi nejrůznější těžkosti. Versailleská vláda jim zakázala odjet; to by totiž znamenalo porušení neutrality. Franklin, který se obával, že příliv vysokých francouzských důstojníků do americké armády by mohl americké vojáky rozladit, měl tisíc chutí využít této příležitosti k tomu, aby zrušil smlouvy. Jenže Silas Deane byl hrdý na to, že získal pro Ameriku pány s tak zvučnými jmény a tituly a tak ustavičně do doktora hučel, aby udělal všechno možné a vymohl pro ně povolení k odjezdu.
Takovýmito problémy se musel Franklin zabývat od rána do večera. Byl přitom přesvěčen, že tohle je spíš na škodu než na prospěch věci. Vergennes má s nimi nepochybně dobré úmysly a bude sám nejlíp vědět, kdy nadejde pravý okamžik, aby si u svých kolegů ministrů a krále probojoval uznání Spojených států a alianci. Není správné ustavičně ho popohánět a naléhat na něho. Americko-francouzské přátelství, to je rostlinka, která teprve sotva vyklíčila a neposlouží jí, když na ni budou sahat příliš horlivé a necitlivé ruce.
Franklin měl možnostpřesvědčit se z četných důkazů, jak správná je Vergennesova předpověď a jaký význam má pouhá jeho přítomnost. O Franklinovu přízeň se ucházel i vévoda z Choiseul, ministerský předseda pžedešlého krále, který za vlády mladého krále upadl v nemilost; požádal Franklina, aby ho směl navštívit a zval ho k sobě.Dokonce i vévoda Ludvík Filip de Chartes, králův prastrýc, horlivě rozdmychující dávné rodové nepřátelství s královým dvorem, pokoušel se vtáhnout Franklina do svého okruhu a do blízkosti své krásné a nadané přítelkyně, spisovatelky madame de Genlis. Doktor byl zdvořilý, ale rezervovaný; zdálo se mu nesprávné začínat si něco s opozicí. Zatímco Arthur Lee chtěl králi a vládě ukázat, jakou mají moc; jemu to spojení s opozicí připadalo velmi výhodné, chtěl králi a ministrům pohrozit pěstí. Franklin muse vynaložil všechnu svou rozvážnou prozíravost, aby zabránil nepředloženostem.
Navíc prostředí, v němž vykonával tuto málo příjemnou činnost, bylo nepohodlné. Místnosti, které vlastnila americká delegace, byly nadmíru těsné; jestliže mladý William stále ještě neměl pořádek ve spisech, mohl se do jisté míry právem odvolávat na to, že tu není k hnutí. Franklin hned poznal, že mu Hamburský dům nebude vyhovovat. Po několika týdnech přišel na to, že by učinil lépe, kdyby nebydlel přímo v Paříži, nýbrž v blízkém okolí. I tam ho sice budou moci vyhledat mnozí nevítaní návštěvníci, ale přece jen ne každý.
Když se Franklin svěřil doktoru Dubourgovi se svými nesnázemi a záměry, Dubourg našel řešení. Jeho přítel Ray de Chaumont, horlivý stoupenec americké věci, měl venkovské sídlo, byl to vlastně zámek, palác Valentinois, nedaleko Paříže. Monsieur de Chaumont, řekl doktor Dubourg, se cítí na té ohromné usedlosti opuštěn a ztracen. Jedno křídlo domu, ležící uprostřed nádherné zahrady, je od hlavní budovy téměř zcela odděleno. Monsieur de Chaumont by byl šťasten, kdyby se tam Franklin nastěhoval.
Franklin si do Passy zajel. Křídlo, o kterém byla řeč, to bylo prostorné, pěkně vystavěné a dobře zařízené venkovské sídlo, tak zaklíněné do rozlehlého parku, že ten, kdo v něm bydlel, bydlel vlastně přímo v zahradě Franklin si tuto zahradu na první pohled zamiloval. Byla to dokonale symetrická ozdobná zahrada, spojená nenásilně s anglickým parkem. Terasy vedly až dolů k řece, odevšad se otvíral pohled na město Paříž, rozkládající se velkolepě na protějším břehu. Sromořadím bylo možno projet až k bráně domu; ale tělnatý a dnou trýzněný Franklin se okamžitě rozhodl, že kdykoli se mu podaří překonat vrozenou pohodlnost, bude chodit po stupních teras pěšky.
Čím déle si dům a zahradu prohlížel, tím víc byl do nich zamilován. Takhle si to představoval. Tady bude bydlet jako ve městě - neboť Passy bylo od Paříž vzdáleno, co by kamenem dohodil - a přesto na venkově, bude tu mít dost místa na knihy, na všechny ty krámy, které má rád, může si tu zařídit i dílnu a po libosti si v ní kutit, tady, kdykoli se mu zachce, bude mít pokoj od Silase Deana, Arthura Leea a ostatních dotěravců.
S jistou obavou se zeptal pana de Chaumont, co bude stát nájem. Ten odpověděl, že bude pro něho ctí zdarma pronajmout velkému muži dům, který beztak nepotřebuje.
Franklin na okamžik zaváhal. Monsieur de Chaumont je jedním z těch, co dodávají Americe, určitě počítá s tím, že Franklin se mu za jeho nabídku odvděčí. Ale když se Franklin rozhlížel z malé vyhlídkové věže po půvabném, tichém kraji a když si připomněl hlučný a nepohodlný Hamburský dům, nabídku přijal. Ať si Arthur Lee napíše svým americkým přátelům, co je mu libo.

Když se Franklin nažítří probudil, uvědomil si, že jsou dnes jeho narozeniny. Ve Filadelfii to býval pro jeho rodinu náramně slavný den, napekli koláče, připravili mu dárky, byl pořádán velký rodinný oběd, vnuci odříkávali básničky. Doktor byl zvědav, zda si William na jeho narozeniny vzpomene.
Ležel na široké posteli ve výklenku za záclonami; i když byl leden a venku mrzlo, nechal okno pootevřené, potrpěl si na čersvý vzduch. Vystrčil nohu z postele, chlad mu lahodil.
Jednasedmdesát let. Teď už by si měl na sebe pomalu dávat pozor. Jenže on si často zakládal spiš na pohodlí než na svém zdraví. Měl by víc chodit pěšky, neměl by si dávat tak často přilévat vína. Zdejší pobyt ve Francii přináší mnoho svodů. Je mu jedenasedmdesát a přitom se zřejmě ještě líbí ženám. Třeba se ještě jednou ožení, Franklinové mají dobrý kořen.
Spíš je pravděpodobné, že si William na jeho narozeniny nevzpomene. Ten chlapec myslí jen na zábavu, na nic jiného nemé pomyšlení. Je milý, dobrosrdečný, bystrý. Třeba se v něm ještě projeví i nějaké to nadání.
Doktor už v posteli nevydržel. Ztěžka vstal, trochu při tom hekal. Obvykle vstával mnohem dřív než ostatní a před snídaní ještě hodinu četl nebo pracoval.
V županu vstoupil do obývacího pokoje, kde měl uloženy knihy. V pokoji bylo teplo, ale plno kouře, neuměli tady topit. Franklin prohrábl krb. Pak shodil župan a seděl tu nahý, jak bývalo vždy po ránu jeho zvykem.
Na jeho knihy tu bylo málo místa, byly napěchovány ve dvou řadách, nepřehledně jedna na druhé. To se v Passy změní. Ještě si ale počká, bude to ještě trvat šest až sedm neděl, než se tam bude moci nastěhovat, dřív to tam nedají do pořádku. Očekává ho tady v Paříži pro zbytek zimy pořádná fuška.
Přisunul si k polici křeslo, aby si vybral knihy. Bylo to ohromné křeslo, sestrojené tak, aby měl doktor co největší pohodlí, přivezl si je z Filadelfie; sedadlo se dalo sklopit tak, že ho bylo možno použít i jako žebříku. Vytáhl z police knihy, naskládal si je kolem sebe a dal se do čtení. Dnes si dá na čas; může se stát, že pak přijde s kolegy k panu de Gérard o čtvrt hodiny pozdě. To si přece může v den svých jedenasedmdesátých narozenin dovolit.
Snídaně byla v osm hodin jako obvykle. William ho hlučně a zvesela pozdravil a dělal si legraci, že dnes výjimečně nepřišel pozdě on, nýbrž dědeček. Franklin si v duchu přiznal, že svým opožděným příchodem chtěl patrně chlapci připomenout své narozeniny; bylo mu líto, že si William na ně přesto nevzpomněl.
Aby si to vynahradil, dal si připravit lívance z pohankové mouky, které jinak nejídal jen v neděli; tu mouku si přivezl z Ameriky. Jedl pomalu, chutnalo mu. V duchu viděl před sebou celou Filadelfii, Kristův chrám, Akademii, tržiště a radnici, německý chrám, budovu vlády, tesařské družstvo, velkou loděnici, Sassafras Street, Chestnut Street i Mulberry Street.
Po snídani se dal do práce. Diktoval. Přecházel přitom po pokoji, dodržoval pravidlo, aly ušel denně nejméně tři míle, když ne venku, tedy aspoň doma, a pak tedy musel přejít pokoj šestsetkrát sem a tam.
Došla spousta všelijaké pošty a celkem vzato, nijak ho nepotěšila. Jakýsi chevalir de Neuville například prosil o několik louisdorů, aby se zachránil před smrtí hladem. Doktor Ingenhousz (pozn. Ingenhousz Jan (1730-1799), lékař nizozemského původu, autor objevu, že rostliny na světle vylučují kyslík, ve tmě kysličník uhličitý.), tedy Doktor Ingenhousz, osobní lékař Marie Terezie, požadoval od přítele Franklina informace o jistých vědeckých pokusech. Jakási madame Hérissantová žádala doktora, aby zjistil, kde vězí její syn, má prý důvodné podezření, že odjel do Ameriky. Mr Arthur Lee krasopisně a obšírně oznamoval, že poněvadž Franklin na jeho ústní protesty nereaguje, sděluje mu tímto písemně a úředně, že ho páni na ministerstvu zahraničí soustavně ignorují a urážejí; jestli Franklin konečně nezakročí, vyhrazuje si on, Arthur Lee, podniknout sám potřebné kroky. Kdosi s nečitelným podpisen nenávistně poukazoval, jak nesprávné a laické jsou jisté Franklinovy teorie o blesku. Jakýsi Mr Russel z Bostonu prosil velkého krajana o radu a pomoc, že prý ho z jakýchsi záhadných důvodů nechtějí pustit z Marseille dál. Jistý abbé Lecombe prohrál všechny peníze a teď zapřísahal Franklina, aby mu vypomohl, že se za to bude modlit za vítězství amerických zbraní. Čtrnáct lodníků z "Reprisal" si stěžovalo na nesnesitelné chování mořského vlka Wickesa; mořský vlk nadával, sice špatným pravopisem, zato však velice barvitě, že prý ho čtrnáct lodníků neposlouchá. Jistý monsieur Filip Gueffier sděloval, že dokončil protianglický spis, který prý mocně zapůsobil na jeho přátele a žádal o finanční podporu, aby jej mohl uveřejnit.
Těmito dopisy se tedy musel zabývat v den svých jedenasedmdesátých narozenin.. Ale pak se přece jen objevilo překvapení a dárek. Přišla totiž také pošta z Anglie. Přátelé na ostrově našli cestu, jak oklamat anglickou tajnou službu a poslat mu své listy.
Byl zde dopis od Georgiany Shipleyové, dcery dobrého přítele biskupa Jonathana Shipleye. Georgianě mohlo být teď takových osmnáct, nejvýš devatenáct. Její otec považuje jakýkoli styk s jejím Sokratem za velikou neopatrnost; ale ona prý nemůže promeškat jeho narozeniny a nepovědět mu, jak vroucně na něho vzpomíná. Události naprosto nic nezměnily na citech, které k němu chová ona i celá její rodina. "Nemohu potlačit závist," psala, "k vašemu vnukovi, který vás může zahrnout péčí a láskou." Franklin si přečetl dopis psaný velkým dětským písmem několikrát.
Dál zde byly zprávy od londýnských přátel. Sdělovali mu, že anglická vláda je velice zneklidněna Franklinovým příjezdem do Paříže. Král prý dal výslovný rozkaz, aby byl v Paříži sledován každý krok toho "obmyslného Filadelfana". Zato lord Rockingham, který od počátku nesouhlasil s politikou anglické vlády vůči koloniím, prý teď každému říká, jak zásluhou Franklinova působení v Paříži značně stouply vyhlídky Američanů. Zpravodaj prý slyšel na vlastní uši, jak se lord vyjádřil před početnou společností asi takto: Hanebnosti, které se tenkrát odehrály v tajné korunní radě, nzebránili Franklinovi v objezdu za oceán. Vystavil se nebezpečí, že ho chytí a dovlečou podruhé před podobný tribunál. Jestliže si pánové, kteří se podíleli na tehdejší ohavné soudní scéně, dnes představí Franklina ve Versailles, mají asi stejný pocit jako Macbath před Banquovým duchem.
(poznámka - Mackbath, hrdina slavné Shakespearovy tragédie, byl pronásledován vidinami Banqua, jehož život měl sám na svědomí.)
Dva z těch pánů prý byli v oné společnosti, před kterou se lord Rockingham takto vyslovil, ani prý nemukli.
Franklin se stále ještě probíral v dopisech, když přišli Silas Deane a Arthur Lee, aby si ho odvedli na poradu s panem de Gérard. Arthur Lee svárlivě upozornil, že je nejvyšší čas. "Promiňte," řekl vlídně doktor. "Měl jsem práci." Musel jsem založit do spisů váš písemný dokument." Vstal. "Ale teď už jsme připraveni, moji koně i já," řekl. Arthur Lee na něho pohlédl trapně dotčen; Franklin měl na sobě svůj obvyklý hnědý kabát a nijak se nechystal vzít si jiný. "Myslíte, že bych se měl převléknout?" zeptal se s nepatrným úsměvem. "Upřímně řečeno, ano," odpověděl Arthur Lee. "Jenže jak vás znám," dodal roztrpčeně, "stejně to neuděláte." - "Uhodl jste," řekl Franklin a vydali se na cestu.

Ten zpropadený monsieur Beaumarchais posílal každý druhý den Franklinovi dotaz kdy už si bude moci s váženým pánem promluvit o amerických záležitostech. Silas Deane ustavičně zdůrazňoval, že se ani v budoucnu neobejdou bez pomoci pana de Beaumarchais, který posloužil americké věci víc než všichni ostatní a velice se podivoval, že Franklin setkání s ním tak dlouho oddaluje. Měl bohužel pravdu. Franklinovi nezbývalo nic jiného než překonat nechuť k tomuto pánovi, nemohl už dál tuto shůzku odkládat. Poslal mu vzkaz, že ho čeká nazítří v půl dvanácté.
Časně ráno toho dne seděl Franklin jako obvykle nahý ve své pracovně, četl a psal. Aůe nebavilo ho číst ani psát. Dnes ráno ho jeho dna trápila víc než jindy a měl také dojem, že i ta kopřivka je dnes zvlášť dotěrná. Škodolibě si umínil, že se kvůli tomu pánovi nebude nijak slavnostně oblékat a že ho prostě přijme v županu.
Zato Pierre nemyslel celé ráno na nic jiného než na nadcházející rozhovor, zmítaly jím naděje i obavy. Nikdo jiný na této straně oceánu neprokázal americké věci tak cenné služby jako on. Tři lodě Hortalez byly už za mořem, jejich náklad měli už patrně Američané v rukou. Byly shromážděny další ohromné zásoby, stavěly se další lodě, byly podepsány další smlouvy a loďstvo, které firma Hortalez skoupila a postavila pro americké dodávky, bude tak početné, že je předčí už jen flotila francouzského krále a Indické společnosti. A tak mu bylo nepochopitelné, že doktor Franklin mu nejen nevychází vstříc, ale že se ho dokonce straní. Ani ho nenapadlo, že by v tom mohl mít vinu on sám, jeho povaha, chování, jednání a literární dílo. Nejspíš někdo vylíčil neinformovanému cizinci zkresleně nebo překroutil některý jeho výrok. Však to zná. Naprosto nepochyboval, že až bude mít příležitost setkat se s Američanem tváří v tvář, rozptýlí rázem všechny jeho pochybnosti.
Dokonale vyšňořen předjel okázale ve svém parádní kočáře před Hamburský dům. Překvapilo ho, jak jednoduché je obydlí v němž Američan žije a jak nedbale je zařízeno; připomínalo mu to prostředí některých jeho literárních přálel. Zejména ho však zarazil Franklinův župan; nevěděl zda má toto nedbalé oblečení chápat jako nedostatek úcty či jako projev důvěry.
A tak tu seděli jeden proti druhému. Těžký muž s vrásčitým stařeckým obličejem, mohutnou bradou a velkýma, chladnýma zkoumavýma očima, i když oblečen tak nedbale, zřejmě ovládal situaci a působil přímo velitelským dojmem. A Pierre tady seděl jako prosebník přes všechnu svou rafinovanou eleganci a sebejisté, nonšalantní a dokonalé chování. Patrně aby ubral této schůzce na významu, přizval si Franklin vnuka, mladého Williama, Ten si se zájmem prohlížel návštěvníkův nádherný, podle všech pravidel poslední módy ušitý oděv a zjevvně si vtiskoval do paměti každou podrobnost; a tak úcta, s jakou si ho prohlížel chlapec vynahrazovala Pierrovi aspoň zčásti starcovu chladnost.
Pierre začal hbitou, zvučnou francouzštinou velebit Franklinovy zásluhy. Používaje hojných přirovnání oceňoval sílu a obratnost, s jakou veliký muž dokázal zviklat trůn anglického tyrana Doktor nehnutě naslouchal a Pierre byl na pochybách, zda jeho vybrané francouzštině vůbec rozumí.
Ale po chvíli Franklin pomalu, shledávaje jednotlivá slova, odpověděl: "Hodnotíme-li událost tak velkého dějinného významu, jako je zápas Spojených států amerických za nezávislost, neměli bychom tu přeceňovat zásluhy jednotlivce." Na chviličku se Pierre zamyslel, zda se tato sentence neobrací proti jeho činnosti, zda mu stařec nedává najevo, že on, Pierre přeceňuje svůj význam. Ale okamžitě tuto myšlenku zapudil a uctivě odpověděl, že tento filozofický postoj je ve skvělém souladu s osobností tak vynikajícího učence. Mluvili francouzsky a Franklinova kostrbatá francouzština s četnými jazykovými prohřešky očividně zaostávala za Pierrovou plynulou a vznosnou mluvou; přesto ona nečetná slova, která pronesl stařec, měla větší váhu než hojná, krásná a originální slova jeho daleho mladšího hosta.
Doktor si už před touto rozmluvou promyslel, co tomu pánovi řekne. Ten si počká, než uvidí za své dodávky nějaké peníze. Doktor Franklin znal svého Mr Arthur Lee a znal svůj Kongres. Byl proto ochoten věnovat tomuto pánovi několik milých slov; nic to nestojí a on viděl, jak po nich Pierre prahne. Ale onen zvláštní odpor, který pocítil, jakmile poprvé uslyšel jeho jméno, se ještě vystupňoval, když měl Pierra před sebou, když tu před ním seděl přehnaně elegantní, páchmoucí voňavkou na sto honů a zřejmě náramně si zakládající na své důležitosti. Doktor nedokázal překonat svou antipatii a tak suše prohlásil: "Je potěšitelné, monsieur, že i na této straně oceánu se za naši věc zasazuje tolik statečných mužů. Jsem opravdu rád, že opět poznávám jednoho z nich."
Pierrovi nebylo milé, že střec se na něho dívá jako na jednoho z mnohých. Odpověděl poněkud ostřeji: "Bylo pro mně obzvláštní ctí vynaložit největší úsilí, abych americké armádě opatřil oblečení a zbraně, bez nichž se nedá bojovat. Je možno říci, že vhledem k velikosti věci se mi i nebezpečí spojená s mou činností jevila jen jako mlha před tváří slunce."
"Nebezpečí?" opáčil doktor a nevěděl, zda tomuto francouzskému slovu správně porozuměl. "Myslíte riziko?" zeptal se pak trochu živěji než prve. "Dalo by se to nazvat i riziko," připustil Pierre zdvořile, mluvil teď anglicky, "neumím dobře rozlišit odstíny tohoto slova. Ale mám za to, že většina vašich i mých krajanů by označila za vážné nebezpečí setkání s rotivníkem, jenž je obecně znám svou výbojností, pomstychtivostí a bezohledností." - "Souboj, monsieur de Beaumarchais?" zeptal se se zájmem William. "Vy jste pro naši věc podstoupil souboj?" - "Už několikrát," odpověděl Pierre. "Naposled s markýzem de Saint-Brisson, prostořekým hulvátem, který mě drze napadl, když jsem vyzvedával americkou svobodu v porovnání s nejrůznějšími zlořády, jež vyvolává zpupnost naší rodové šlechty."
Doktora rozladilo, že tento občan a spisovatel Pierre Caron si sám tak pošetile libuje v nemravech aristokracie. "A přesvědčil jste ho," zeptal se tedy bodře, "toho svého markýze de Saint-Brisson? Přesvědčil jste ho svým fleretem o správnosti našich zásad? Věří teď v naši věc?" A protože Pierre poněkud zaraženě mlčel, pokračoval: "Když je někdo v mém věku, monsieur, nevěří už v užitečnost soubojů," a začal rozvláčně vykládat jeden z oněch příběhů, v nichž si tak liboval: "Jednou seděl jeden monsieur v kavárněa vyzval pána od vedlejšího stolu, aby si kousek odsedl. ,Proč to, monsieur?´- ,Protože smrdíte, monsieur.´- ,To je urážka, monsieur, a musíte mi za ni dát zadostučinění.´- ,Když jinak nedáte, monsieur, já vám to zadostiučinění svým kordem poskytnu. Jenže nechápu, čím toho dosáhneme. Když zabijete vy mě, monsieur, budu pak smrdět i já, a když zabiju já vás, budete vy smrdět, pokud je to vůbec možné, ještě víc než teď."
Pierre považoval za hrubou nepřístojnost, že ho chce stařec usadit touto banální a nechutnou histokou. Poznamenal se zjevným nesouhlasem, že ve Francii je nutno bojovat proti výsadám naduté šlechty jinak než ve Filadelfii. A potom stočil náhle hovor jinam a začal vykládat, jak nesmírně svízelné je shánět pro Ameriku zbraně a dostat je za moře. Mluvil nepokrytě o nesmírném riziku, jaké tento obchod podnikateli přináší, a naříkal si na postoj Kongresu, který na dopisy buď vůbec nereaguje nebo odbývá Silase Deanea a jeho nic neříkajícími odpověďmi.
Franklin podotkl, že smlouvy pana de Beaumarchais byly uzavřeny ještě před jeho příchodem. Podle jeho názoru by Versailles nebylo vhod, kdyby se o těchto smlouvách nadělalo mnoho řečí a vedla se o nich rozsáhlá korespondence. Proto doporučuje, aby monsieur vyřizoval tyto věci i nadále jako dosud se znamenitým obchodníkem a zasloužilým vlastencem Mr Deanem. Tím udělal za celou věcí velkou tečku, významně sevřel rty a zadíval se upřeně na Pierra zdvořilým a prázdným pohledem.
Pierre pochopil. Franklin se zřejmě domnívá, že s ohledem na Vergennesa je nutno zachovat nejkrajnější opatrnost; jen proto a ne že by ho nějak podceňoval, se tedy k němu chová tak rezervovaně. To je uspokojivé vysvětlení. Pierre proto dál už o obchodu nemluvil, nýbrž znovu se rozhovořil o svobodě. Přesto, dovozoval, že formy boje jsou v Americe a ve Francii různé, je to vlastně jeden a týž boj. "I když pracuji v nejrůznějších oborech," řekl, "domnívám se, pane doktore, že jsem se všude osvědčil jako voják bojující za svobodu. Doufám, že jako úspěšné bitvy v tomto boji budou jednou oceněny i skutky zdánlivě tak odlehlé, jako například má komedie "Lazebník sevillský".
Franklin se na hovorného Pierra stále ještě díval týmž upřeným pohledem. "Já vaši komedii bohužel neznám," odpověděl.
Pierre sebou ohroměně trhl. Jakživ se nesetkal s člověkem, který by neznal tuto komedii, nepochybně nejslanější veselohru současné doby. Trochu nuceně se usmál a řekl, že bude pro něho ctí poslat Franklin lístky na nejbližší představení v Théatre Francais. Bez jeho pomoci by prý těžko lístek sehnal, lidé tam prý prostojí ve frontě před pokladnou celé noci. Franklin zdvořile poděkoval, ale prohlásil, že mu v těchto zimních měsících jeho zdravotní stav těžko dovolí jít večer někam ven, pokud by to nebylo něco opravdu naléhavého. Zato mladý William vzrušeně ujišťoval, že by byl panu de Beaumarchais nesmírně zavázán, kdyby mu opatřil lístek.
Chvíli se ještě mluvilo o běžných věcech. Poton doktor vstal, zřejmě na znamení, že audience skončila, a zdvořile prohlásil, že Amerika si umí vážit služeb francouzských stoupenců svobody. Ale znělo to mrazivě a Beaumarchais, i když to nedal najevo, odcházel od Franklina rozladěn.
Franklin také svého chladu dodatečně litoval. Ten člověk je nesympatický, pravda, ale co naplat, potřebují ho. Měl se ovládnout a na poklony toho pána odpovídat poklonami.
Když už si počínal nesprávně, chtěl za své chyby získat aspoň jeden užitek. Upřímně přiznal vnuku William, že si měl odříci potěšení, dát panu Beaumarchais najevo, co si o něm myslí. V každé situaci je nutno být zdvořilý, rozumná zdvořilost se vyplácí a vyprávěl Williamovi příběh o branách.
"Poslali dva čeledíny, aby přinesli z pole těžké brány. Jeden z nich, chytrák, se chtěl obtížné práci vyhnout a tak řekl: ,Co si vlastně náš pán myslí, že poslal pro tak těžké brány jen nás dva? Dva je přece málo.´- ,Nesmysl,´ řekl druhý, který si na své síle náramně zakládal. ,Dva? Unesu je sám. Pomoz mi je zvednout a uvidíš.´ Jenže ten chytrák, když už měl jeho druh celou tíhu na ramenou, zase začal: ,U všech hromů, ty máš ale sílu, hotový Samson. Tohle by v celé Americe nikdo druhý nedokázal. Ale teď už to stačí! Teď to poneseme spolu.´ Ale toho druhého nadnášela tahle chvála víc, než ho tížilo břímě. ,Ani nápad,´ řekl, ,ponesu je dál, donesu je sám až domů.´ A také to udělal."
"Doufám," dodal Franklin, "že monsieur Beaumarchais nám ty brány povleče dál. Když ano, nebude to moje zásluha. Měl jsem lhát," lítostivě doznával. "Měl jsem tomu pánovi povědět, že bez jeho dodávek a bez jeho velkolepé výmluvnosti bychom už dávno museli kapitulovat. Měl jsem být zdvořilý. A ty si počínej moudřeji, milý chlapče, a naber si příklad ze svého dědečka."

Tato zima přinášela Franklinovi i nadále mnoho nemilých povinností. Silas Deane k němu poslal dodavatele a rejdaře s jejich nabídkami a požadoval, aby Franklin udržoval s Beaumarchaisem užší styky. Doktor Dubourg k němu posílal dodavatele a rejdaře s jejich nabídkami a požadoval, aby se s Beaumarchaisëm nadobro rozešel. Oba posílali lidi, kteří, kteří chtěli získat doporučení pro Ameriku. Arthur Lee se šťoural v každém slovíčku, které Franklin řekl nebo napsal. Franklin pokaždé vyslechl doktora Dubourga, Silase Deana i Arthura Leea, měl pro ně vždycky nějakou vlídnou a nezávaznou odpověď a nechával věcem volný průchod.
Hrabě Vergennes mu tenkrát doporučil, aby se před veřejností zabýval vědeckými, nikoli politickými otázkami. Rád tomuto pokynu vyhověl. Chodil do mnoha knihoven, do Královské, Mazarinovy, také do knihovny Dainte- Génevičve a všude ho vítali s velikou úctou.
Pak navštívil Akademii. Byl členem této výlučné instituce, což pokládali všichni učenci na světě za nejvyšší poctu. Akademie měla jen sedm členů, kteří nebyli Francouzi, Franklin byl jediný Američan.
Franklin zavítal do Akademie už jednou, když před lety navštívil Paříž. Když nyní svou filozofii obrátil v čin, vzbudila jeho návštěva ještě větší pozornost. Do sálu ho uvedli doktoři Leroy a Le Veillard. Bylo přítomno jedenatřicet ze čtyřiceti členů a všichni mu chtěli být představeni, všichni mu chtěli projevit své dojetí a úctu.
Pak se přešlo k dennímu pořádku. Nejprve d´Alembert proslovil přednášku o vývoji mravů, v níž nejednou připomněl s úctou Franklina. Franklin na tom nebyl se svou francouzštinou právě nejlépe a tak musel dávat dobrý pozor, aby přednášce plně porozuměl. Nicméně se mu tentokrát nepřihodil žádný malér jako při jeho minulém pobytu v Paříži. Tenkrát se ani nepokoušel takovým přednáškám porozumět a dělal všechno po ostatních: smál se, když oni se smáli, tleskal, když oni tleskali. Tak se stalo, že když ho jednou přednášející začal vychvalovat, tleskal stejně uznale a nadšeně jako ostatní. Tyhle přednášky ho ani moc nezajímaly. Sedaine mluvil o Fénelonovi, La Harpe recitoval ukázky ze svého eposu "Farsalia", Marmontel mluvil o stěhování Keltů. Franklin si všechno poslechl s důstojnou pozorností, i když se musel přemáhat, aby mu neklesla víčka, několikrát byl také nucen přemoci siné nutkání poškrábat se. Jeho úsilí bylo odměněno tím, že každý přednášející se pohusil uvést Franklinovu osobnost a jeho dílo do souvislosti s tématem své přednášky, což vynutilo různé krkolomnosti, které polichoceného Franklina pobavily. Pak na závěr zasedání navrhl místopředseda monsieur Turgot, významný národohospodář, aby Franklinova přítomnost byla zaznamenána v zápise; návrh byl schválen.
Všechny tyto povinnosti, málokdy příjemné a většinou nepříjemné, musil Franklin plnit za vlhkého a chladného pařížského zimního počasí; nedostatek místa a nepohodlné prostředí Hamburského domu rovněž nijak nepřispívaly k jeho dobré náladě. Cítil se unaven, toužil přestěhovat se do Passy, říkal už do "svého" Passy. Jenže adaptační práce v paláciValentinois se ustavičně protahovaly.
Ještě že přicházely potěšitelné zprávy ze zámoří. Generál Washigton zahájil ofenzívu, překročil Delaware a překvapujícím manévrem zvítězil u Trentonu nad silnou nepřátelskou armádou. Několik dní poté porazil u Princetownu anglického generála Mawhooda a přinutil ho k ústupu na New York.
Franklin jako obratný propagandista dovedl tuto šťastnou zprávu plně využít. Ve všech novinách byly vytištěny jím inspirované články, vyzvedávající toto vítězství a vyvozující z něho další slibné vyhlídky.
Všude se vzmáhalo nadšení a doktor se záhy dočkal i dalších příznivých důsledků. Arthur Lee, jemuž Franklin v Paříži na každém kroku překážel, rozhodl se po tomto vítězství odjet do Španělska a tam rozvinou ve prospěch Spojených států zcela samostatnou činnost. Franklin nemeškal a co nejrychleji opatřil kolegovi pas a příslušná doporučení; pak Arthuru Leeovi mocně stiskl ruku , popřál mu šťastnou cestu i dlouhý a úspěšný pobytv Madridu a oddechl si, když viděl, jak se kočár s Arthurem Leem pomalu vzdaluje.
Také Franklinovo postavení u ministerského předsedy hraběte Maurepase se dík zprávě o vítězství potěšitelně zlepšilo.
(poznámka - Jean Fréderic Phelippeau Maurepas (1701-1781) - první ministr Ludvíka XVI. Jeho sekretář Sallé vydal pod jeho jménem čtyřsvazkové "Paměti" v létech 1792 až 1794, které se staly jedním z hlavních pramenů Feuchtwangerova románu.)
Madame de Maurepas Franklinovi nezapomněla, že ji i manžela navštívil již při svém prvním pobytu v Paříži před deseti roky. Tenkrát totiž ještě nebyl Maurepas všemocným státníkem, nýbrž žil v ústraní na svém zámku Pontchartrain, kam ho předešlý král poslal vlastně do vyhnanství za zlomyslný epigram na madame Pompadour. Franklin, kterému byl Maurepas pro své librální nárory blízký, nicméně za svrženým zavítal ddo jeho exilu.
Maurepas se nijak netajil tím, že chová k Franklinovi přátelskou úctu. Jeho politika v americké otázce byla a zůstala dvojaká.
To mělo své dobré důvody. Hlavní příčinou Maurepasova jmenování bylo nedorozumění. Otec Ludvíka Šestnáctého, bigotní dauphin, považoval svobodomyslného ministerského předsedu Choiseula za nepřítele a tak mladý Ludvík, jakmile se dostal k moci, Choiseula propustil a nahradil ho jeho úhlavním nepřítelem Maurepasem. Mladý Ludvík byl stejně pobožný jako jeho otec, byl přesvědčen, že království tvoří s Bohem a církví neoddělitelnou jednotu. Jenže starý Maurepas byl v hloubi duše stejně svobodomyslný jako Choiseul, snášenlivý v náboženských věcech a přístupný liberálním myšlenkám.
Ale Maurepas už teď bylo skoro šestasedmdesát a jeho vrozený cinizmus věkem ustavičně rostl. Nyní měl už jen jednu ctižádost, chtěl ve své funkci ministerského předsedy umřít. Proto plně respektoval zbožné smýšlení mladého panovníka; ale zároveň se snažil zachovat si pověst pokrokového člověka a ohlížel se tudíž pokud možno i na mínění pokrokových pařížských salónů. V americké otázce bylo velice svízelné spojit oba tyto zřetele, neboť náror Pařížanů a královo stanovisko byly dokonale protichůdné.
Maurepasův osobní postoj k americké otázce byl rozkolísaný. Kdyby byl soukromou osobou, byl by s poněkud ironickou blahosklonností stál na straně povstalců. Budovat společnost na zásadách rozumu a přírodního náboženství, to byl lákavý pokus, zvláště když se podnikal na druhém břehu oceánu, takže k jeho následování zde ve Francii by mohlo dojít nejdřív až po jeho smrti. Stanovisko státníka Maurepase nebylo tak jednoznačné. Bylo nepochybně nezbytné poskytnout pomoc každé akci, která by přispěla k oslabení Anglie; ale vítězství jakékoli vzpoury nemohlo být francouzské absolutní monarchii nijak vítané. Versailles dosud nedokončily zbrojení. Cílem Versailles proto musilo být rozdmychovat konflikt mezi Amerikou a Anglií tak dlouho, dokud Francie nebude dost silná, aby mohla vyřešit svůj starý spor s Anglií. Versailles byly tudíž ve válce mezi Anglií a americkými koloniemi sice proti Anglii, ale nikoli pro rebely. To byl postoj, k němuž starý ministr radil mladému králi. Doporučoval poskytnout vzbouřencům pomoc, ale velice omezenou. Plně chápal Ludvíkovu hlubokou nechuť k povstalcům i jeho obavu, že vítězství rebelů na Západě by mohlo roznítit ducha vzpoury i na domácí půdě.
Maurepas zachovával tedy vůči rebelům přísnou neutralitu. Ale tu jednou ráno hraběnka zcela neočekávaně navrhla, že uspořádá pro Franklina večírek. Maurepas se na okamžik zamyslel. Bylo odvážné přijmout oficiálně v domě ministerského předsedy amerického vyslance, kterého Versailles formálně neuznávaly. Ale doktor Franklin žil v Paříži jako soukromník, byl to slovutný učenec a dobrý starý známý, k němuž bylo nutno chovat se zdvořile. I když z vyšších politických důvodů nemohl Američana přijmout ministerský předseda Maurepas, dalo se předpokládat, že veřejnost vysoce ocení, jestliže toto opomenutí napraví soukromník Maurepas, zejména teď, když povstalci dosáhli vojenských úspěchů.
Návrh madame de Maurepas přišel tedy ministrovi jako na zavolanou. On a hraběnka seděli u snídaně ve versailleském zámku, v jedné z těch malých, ale nadmíru přepychových komnat, které mladý král vykázal svému mentorovi nablízku svého vlastního obydlí. Ministr, který si jinak velice potrpěl na formality; požádal hraběnku o dovolení, aby se mohl nasnídat v županu; vychrtlý šestasedmdesátiletý pán se v dnešní studený zimní den opatrně zahalil do spousty plédů. Nápadně bystrým živým pohledem vykoukl ze spousty svých šálů na hraběnku; ta byla o dobrých pětadvacet let mladší než on, měla pěknou postavu a byla se svýma černýma neklidnýma očima v oválné tváři ještě docela půvabná. "Večírek pro našeho Franquelina," opakoval si hrabě a oťukával přitom skořápku vajíčka."Rozkošný nápad, ne sice tak docela bez jistých problémů, ale rozkošný. A jak byste to vlastně chtěla uspořádat?" - "Myslím," odpověděla madame de Maurepas, "že bych pozvánky rozeslala já, ne vy; de part Madame de Maurepas. Doktor Franquelin je můj starý přítel; takový večírek, to je to nejmenší, co pro něho mohu udělat. Hosty přirozeně pozvu do Rue de Grenelle." V Rue de Grenelle byl pařížský palác rodiny de Maurepas, velký, starobylý, málokdy obývaný palác Phélypeau. "Rozkošný nápad," znovu opakoval starý ministr. "Palác Phélypeau je ovšem pro takový večírek neobyčejně ohavné prostředí a dá se těžko vytopit. Ale koneckonců je Franquelin představitel primitivního národa, doufejme, že si neužene revmatismus. A snad," vzdychl si, "ho zůstanou ušetřeni i ostatní." - "Pokud vám správně rozumím Jeane Frédéricu, přijdete tedy také?" zeptala se hraběnka. Maurepas položil obezřetně lžičku od vajíčka na misku a políbil hraběnce vroucně ruku. "Bude pro mne potěšením, madame," odpověděl, "uvítat našeho přítele Franquelina."
Tak bylo rozhodnuto o uspořádání večírku pro Franklina. Madame de Maurepas pečlivě sestavila seznam osob, který by bylo nutno pozvat; pozváni byli všichni příslušníci nejvyšší šlechty, pokud byli pokládáni za liberální. Ve versailleských a pařížských salónech, slynoucí svou rafinovaností, byl s uznáním přijat hraběnčin neobyčejně důvtipný nápad, že uvede mezi nejvybranější aristokratickou smetánku představitele republikánské nezávislosti v jeho hnědém žaketu.
Doktor okamžitě pochopil, proč k uspořádání večírku došlo; uvědomil si, že zde má být předváděn jako medvěd na jarmarku. Zároveň však také věděl, že se v tom neskrývá nepřátelský záměr. Věděl, že Paříž je dosud zcela pod dojmem úspěchů z Trentonu a Princetownu a že je nutno kout železo, dokud je žhavé. Milejší by mu bylo jít na večírek jako ostatní v obleku podle módy, ale bylo by nezdvořilé zklamat společnost, která očekávala, že ho uvidí v kvakerském hnědém kabátě.
Byli to vskutku vybraní hosté, které madame de Maurepas sezvala na jeho počest. Z celého svého dosavadního pobytu ve Francii neviděl ještě doktor pohromadě tolik nositelů starobylých jmen. Byl zde mladý vévoda de Rochefoucauld, který byl od počátku tak vřelým stoupencem Američanů. Byly zde hraběnky Polygnacovy a princezna Rohanová od královnina dvora a s nimi markýz de Vaudreuil; Marie Antoinette sama zachovávala vůči americkým rebelům nejvzšší zdrženlivost, ale mnoho pánů a dam z okruhu jejich přátel zachvátila módní hořečka a také oni horovali pro věc povstalců. Bylo zde dále několik členů rodiny de Noailles; jedna z dcer byla provdána za markýze de Lafayette, jinocha, který jednal se Silasem Deanem o vstupu do americké armády. Byl zde i polní maršál de Broglie, který neměl Franklinovi za zlé, ža Američané se stále ještě nezorhodli jmenovat ho místodržitelem.
Jakmile se objevil Franklin v doprovodu svého vnuka Williama Templa, hned se na něho ze všech stran hrnula blahopřání k vítězství generála Washigtona. Franklin důstojně děkoval a prohlásil, že nadšení, s jakým byla přijata zpráva o amerických vítězstvích, bude pro Kongres a armádu cenným povzbuzením.
Společnost, se kterou se tenkrát sešel Franklin v Nantes, to byli solidní měšťané, tady v salńě hraběnky Maurepasové se shromáždili vesměs přejemnělí aristokrati. V Nantes vyly účesy žen pětkrát až sedmkrát vyšší naž hlavy jejich nositelek; zde, jak záhy zjistil mladý William, kterého tyhle věci náramně zajímaly, byly vyšší sotva jedenapůlkrát. Ale nositelky těchto účesů odklopily Franklina stejně zvědavě a nadšeně jako ženy v Nantes a obracely se na něho s otázkami, jejichž zodpovězení vyžadovalo nemenší shovívavost; aristokratky v paláci Phélypeau byly stejně uchváceny doktorovou starosvětskou, ctihodnou roztomilostí jako ony venkovské dámy. "Není rozkošný," říkaly, "ten náš filozof z Divokého západu? Stačí se na něho podívat a hned člověk posítí tu osamělost ohromných pralesů."
K Franklinovi přistopil starší muž. Nadmíru pečlivě, trochu staromódně oblečený pán měl masitý obličej a plné, poživačné rty, koutky úst byly však trochu zkřivené a podezíravé; zapadlé a poněkud ospalé oči se vnořila do hnědých, vypouklých očí Franklinových. Franklin znal monsieura Lenormanta už od dřívějška a hned napoprvé si řekl, že před tímto pánem je nutno mít se na pozoru.
Monsieur Lenormant málokdy chyběl na společenských podnicích pořádaných v paláci Phélypeau. Byl jedním z hostitelových důvěrných přátel. Nikoli snad proto, že by s ním měl ministerský předseda nějaké obchodní styky; hrabě Maurepas neprojevoval o finanční věci zájem, nevyužíval své funkce k vlastnímu obohacení a celá Paříž žasla, že člověk jinak tak inteligentní může být tak bláhový. Ale měl Charlota opravdu rád; sbližovalo je mnoho společných zájmů, podobný vkus i podobná poživačnost, oba milovali divadlo nanejvýš rafinované a hodně vulgární.
Charlot se podivil, když uslyšel, ža americký rebel byl pozván do paláce Phélypeau. Pravda, je to veliká móda sympatizovat s povstalci a jistě stojí za zhlédnutí muž, jenž rozpoutal na Západě takový požár. Ale Jean Frédéric de Maurepas, to není soukromá osoba i v paláci Phélypeau zůstává prvním ministrem Nejkřesťanštějšího krále; není mu tudíž dovoleno, aby z pouhého snobizmu pomáhal rozsévat ten opovážlivý západní vítr. Jean Frédéric je ovšem starý pán a spoléhá patrně na to, že bouři sklidí jeho nástupci.
Monsieur Lenormant buď jak buď chtěl využít příležitosti a sáhnout tomu americkému představiteli trochu na zoubek. S nevinou zákeřností se zeptal, jak nyní po dosažených vítězstvích posuzuje vojenskou situaci člověk tak směrodatný, jako je doktor Franklin. Předpokládal, že Franklin bude překypovat nespoutaným optimismem, jak by si počínalo přinejmenším devět z deseti diplomatů. Ale Franklin se na svého společníka zadíval a odpověděl povšechně, že odtud není možno náležitě zhodnotit dosah těchto bitev; ale při mimořádném vojenském nadání svého přítele Washigtona není prý třeba se o konečný výsledek války strachovat.
Charlot si v duchu přiznal, že tato zdrženlivost je nadmíru moudrá. Ti rebelové sem poslali pravého člověka, zchytralého lišáka, naoko poctivce, odhodlaného a schopného obelstít dvůr i celý pařížský obchodní svět. Zástupce rebelů měl oděv tak trochu šaškovský. To on, Charlot, by v zájmu francouzské koruny nedokázal hrát takové divadlo jako tenhle nestydatý dědek v brýlích se železnými obroučkami a řídkými vlasy, které nezakrývá paruka. Ale tohle komediantsví má nesporný úspěch. A učenému šarlatánovi vůbec nevadí, že se tak prostituuje.Má šťastnou povahu, jakou je mu možno závidět. Každý obchodník se před ním musí mít na pozoru, ten staroch je náramný kliďas.
Konečně přišel i Maurepas, opozdil se úmyslně; chtěl dokázat, že celý ten večírek nebere vážně. Objal Franklina; vychytralý, nevysoký, pečlivě oděný a upravený Francouz a mohutný, těžký Američan se vzájemně poplácávali po zádech. Potom monsieur začal kdekomu vykládat, jak je příjemné nemít žádné hostitelské povinnosti, že je tady jen jako host své ženy. Vyslechl chvalozpěvy na Franklina a říkal pánům: "Ano, je Senekou i Brutem zároveň; doufejme, že bude mít šťastnější osud než tito politikové." A dámám říkal: "Já ho miluji, našeho Franquelina; ale když mi ho budete, paní markýzo, dál tak opěvovat, začnu žárlit."
Později oznámil, že si chce užít svého přítele Franklinachvíli o samotě. Provázen svým tajeníkem panem Sallém odvedl doktora do svých soukromých pokojů. Protože ministr považoval za své skutečné obydlí místnosti, které mu byly vyhrazeny ve versailleském zámku, zařídil si ve starém, rozlehlém a za dlouhou dobu jeho vyhnanství zanedbaném pařížském paláci s opravdovou péčí jen ty pokoje, v nichž bydlel a spal.
"Musím vám ukázat pokoj," řekl, "který mám v tomhle domě nejraději," a zavedl Franklina do nevelké půvabným nábytkem zařízené místnosti, jejíž stěny zakrývaly těžké hedvábné záclony. "Prosím, udělejte si pohodlí," vyzval hosta. Pak s úsměvem roztáhl záclony.
Po stěnách byly rozvěšeny choulostivé obrazy nahých nebo téměř nahých žen, díla soudobých mistrů. Byla zde Venuše právě vystupující z vln, se zdviženými pažemi, s poněkud povystrčeným, růžově stříbřitým, plavě ochmýřeným klínem: kdekdo v Paříži věděl, kdo je tahle Venuše; dvakrát tu byla jedna z pžítelkyň předšlého krále, miss O´Murphyová, ležící nahá na pohovce a obrcející k divákovi něžnou křivku své zadničky. "Když jsme si my dva, mladý král a já," vysvětloval hrabě Maurepas svému návštěvníkovi, "poprvé prohlédli do té doby uzamčené malé komnaty starého Veličenstva, našli jsme tam tyto obrazy. Mladý král není právě vášnivým milovníkem umění, z kreseb a obrazů ho tak nejspíš zajímají mapy; měl strach, že blízkost těchto obrazů by mu vadila v práci. Požádal mě, abych je dal odstranit. Proto visí prozatím tady, jsou mi vlastně jen zapůjčeny a já je ukazuji jen těm svým přátelům, kteří tomu rozumějí," a zdak starého ctitele umění Maurepase zálibně klouzal po vzácných plátnech.
Starý Franklin byl vědec a pro umění neměl zvláštní smysl. Nauka o zvuku ho zajímala víc spor, kdo dělá lepší hudbu, zda Gluck nebo Piccini a Newtonova nauka o barvách měla pro něho větší význam než Tizianovy nebo Rembrantovy malířské zákony. Rád se podíval na zdravou, pěknou ženu pokud možno plnějších tvarů, neodříkal se ani jejich polibků; ale neměl pochopení pro subtilní zkaženost a přejemnělou smyslnost těchto obrazů. Viděl však, jak pyšně a zamilovaně se Maurepas na obrazy dívá a tak řekl zdvořile: "Neobyčejné! Jaké osvětlení, jaké odstíny! Je mi ctí, že jste mě uznal za hodna spatřit vaše poklady." Ministr zjistil s politováním, že tento muž z Filadelfie nemá pro umění náležité porozumění, ale neprozradil své zklamání.
Žoviálně pak přešel k věci, kterou chtěl s Franklinem projednat. "Nerad si počínám úředně," řekl, "a zejména tady v těchto místnostech ze mne všechen úřední nátěr opadne. Tady jsem jen a jen člověk." A důvěrně pokračoval: "Mohu se vás jako soukromník zeptat, doktore, jak vycházíte s mým přítelem a kolegou Vergennesem?" - "Znamenitě," odpověděl bez váhání Franklin. "Hrabě Vergennes je ke mně naprosto upřímný a toho si cením." - "Velice mě těší," řekl Maurepas, "že se u vás setkáváme s porozuměním. Vergennes a já jsme v zásadách naší americké politiky zcela zajedno."
Franklinovy vypouklé velké oči utkvěly zamyšleně a nepřítomně na odscéních obrazech, na Venušině klíně a něžných hýždích miss O´Murphyové. Maurepas ho zavedl meti tyto malby nepochybně jen proto, aby s ním mohl důvěrně promluvit o politických otázkách. Proto se on, Franklin, nesmí omezit na pouhé zdvořilostní fráze, musí teď zahájit útok. "Upřímně doznávám," posteskl si, "že nijak lehko nesnáším tohle nečinné čekání, které mi Versailles ukládají. Taková pasivita je přítěží pro zástupce národa, který byl vydrážděn do takové míry, že byl donucen svést boj o samu svou vlastní existenci. Musím být připraven na to, že moje zdrženlivost bude doma nesprávně vykládána, a to nemluvím ani o tom, že i moji zdejší kolegové nejsou s takovou politikou nijak srozuměni." Maurepas se usmál. "Inu," poznamenal, "my staří máme někdy s těmi našimi mladšími pány všelijaké trápení. Trvá desítky let, než člověk pochopí, že politika se musí dělat rozumem, a ne srdcem," lehce si vzdychl a stáhl těžké hedvábné záclony tak, že znovu zakryly obrazy..
Franklin byl rád, že se už nemusí dívat na pohoršlivé malby, které ho uváděly ve zmatek a které se mu nadto ani nezdály anatomicky přesné. Mlčel, vyčkával, co Maurepas řekne dál. Ten se po chvilce zeptal přímo: "Vy si myslíte, že vaše obětavá zdrženlivost není dostatečně vyvážena těmi dvěma milióny, co jste od nás dostali?" To si Franklin opravdu myslel a tak odpověděl: "Je to tak, jak jsem řekl. Nerozhodná politika vlády způsobuje, že naše zdejší asituace začíná být tak trochu směšná." - "Doktor Franklin," odpověděl zdvořile Maurepas, "nemůže být nikdy směšný. Před žádným cizím učencem se dosud Paříž nikdy neskláněla s takovou úctou jako před vámi." - "Jsme vděčni za lásku a nadšení," odpověděl Franklin, "s nímž se naše věc u Pařížanů setkává. Ale doufali jsme, že očividně shodné zájmy obou zemí přispějí k navázání těsnějších vztahů mezi Versailles a představiteli Třinácti států."
Maurepasovy vyschlé rty se zkřivily v slabý úsměv. Tento muž ze Západu byl proslulý svou prostoduchostí; ale když chtěl, uměl to vzít i za jiný konec a je nevhodné, že snižuje úroveň hovoru s ním, s Maurepasem, takovými otřepanými nesmysly. Maurepas upřel svůj pomrkávající pohled na amerického hosta. Ten tu seděl v celé své mohutnosti, přímo z něho vyzařovala jeho selsky mazaná, vypočítavá přímost, s jakou hájil věc, která by pro svět byla možná užitečná, ale pro francouzskou monarchii bezpochyby hodně nebezpečná. Maurepas musí dát tomuhle licoměrnému poctivci najevo, že prokoukl jej i jeho politiku.
"Stárnu," řekl, "a zdá se mi, že je na čase, abych k obecnému prospěchu zaznamenal své zkušenosti.. Píši své memoáry, totiž," opravil se a ukázal na tajemníka, "můj dobrý, spolehlivý a mlčenlivý Sallé píše moje memoáry. Sallé se pokouší všechno zachytit tak, jak si to poravdu myslím. Nemám před svým starým přítelem Franklinem žádné tajnosti. Povězte, můj milý Sallé, co píšeme v našich memoárech o poměru Versailles k povstaleckým koloniím?"
Franklin o těchto memoárech už slyšel. Šestasedmdesátiletý Maurepas nijak neskrýval svůj úmysl, že po sobě zůstaví nepřikrášlené paměti, které mají být zveřejněny hned po jeho smrti. Kdykoli chtěl postrašit přítele nebo nepřítele, šelmovsky hrozil: "Dejte si pozor, můj drahý, mohl byste v mých memoárech špatně dopadnout," a s uspokojením se díval, jak se oslovený snaží nenuceně usmívat.
Franklin si už od počátku kladl otázku, nač si ministr bral s sebou tajemníka. Teď si brýlemi se železnými obroučkami prohlížel muže, který tu až dosud seděl zcela netečně, mlčky, jako kdyby tu nebyl. Oba, ministr, který si z toho druhého udělal pouhý vlastní stín, i ten druhý, který dovolil, aby mu byla vzata jeho tvář, byli poučným příkladem, co dokáže z lidí udělat despotismus. Nyní otevřel monsieur Sallé ústa a jeho hlas byl, jak Franklin předpokládal, mdlý a bezbarvý. "Jsme staří," odříkával tento hlas, hlas písaře čtoucího úřední akta, "a leccos jsme viděli. Viděli jsme lidi, kteří obraceli na čtyráku a měnili svůj názor s kvapností tak nestoudnou, že bychom takové proměně a takovému kolísání ani nevěřili, kdybychom sami nebyli očitými svědky těchto proměn a někdy dokonce se sami na nich nepodíleli. Tak například teprve nedávno vedli proti nám angličtí kolonisté v Americe krvavou válku. Vpadli barbarsky na území, která jsme osídlili a zcivilizovali. A v minulosti ještě nedávnější, když Anglie byla nucena povolit jedné části Kanady francouzský způsob života, zahrnovali tito angloameričtí kolonisté francouzskou vládu, francouzské zvyky i katolickou církev nejpustšími nadávkami. A teď přicházejí týž angloameričtí kolonistí k nám a ptají se nás s nevinným úsměvem: ,Což nejsme přátelé? Nemáme stejné zájmy?´"
Velká ústa starého Benjamina Franklina se roztáhla do širokého úsměvu, když řekl: "A nejsme přátelé? Nemáme stejné zájmy?" A položil docela slabý důraz na "přátelé" a "zájmy". Pak laskavým tónem pokračoval: "Ale nemohu jen tak bez námitek přijmout ani chválu, že my jsme k tomuto poznatku dospěli první. Pokud se nemýlím, dřív než my jsme navázali styk s Paříží, přijel kdosi z Paříž k nám, kdosi, koho k nám poslal hrabě Vergennes, jistý monsieur Achard de Bonvouloir a ten nám oznámil, že můžeme počítat s veškerou francouzskou pomocí, když se odtrhneme od Anglie."
"A měl ten váš monsieur de Bonvouloir nějaké písemné pověření?" zeptal se ministr. A když Franklin mlčel, dodal roztomile poučným tónem: "Tak tedy. Tudíž neexistuje. Může se objevit až tenkrát, když ho budeme potřebovat. A potřebujeme ho?" otázal se tajemníka.
Bezbarvý hlas pana Sallého začal hned odříkávat: "Francouzská říše a anglické kolonie Ameriky mají dva společné zájmy: oslabit Anglii a obchodovat spolu. Ve všem ostatním vidím jen samé rozpory. Francouzská absolutní monarchie nemá pražádný zájem předvádět svým poddaným podívanou na vítězné povstání."
Teď tedy Franklin pochopil, proč s ním chtěl starý diplomat hovořit o samotě. Chtěl mu touto zašifrovanou metodou dát na srozuměnou, že je to jen jeho osobní blahovůle, jestliže mu on a Vergennes pomáhají, a chtěl mu také ukázat, že on, Franklin, nemá co dát, ale zato velice mnoho žádá. Jenže tak jednoduché to přecejen není. Jestliže Francie dopustí, aby Amerika byla nucena podrobit se Anglii, bude pak jen otázkou času, kdy Anglie společně s Amerikou přepadne francouzská západoindická území, bohaté cukrové ostrovy. Nebyl to zvlášť silný argument, ale kdyby se ho vhodně použilo, nebylo by možno ho jen tak přejít.
Ale Maurepas byl přesvědčen, že tomu druhému už dostatečně ukázal, zač je toho loket. Ještě než mohl Franklin odpovědět, řekl: "Ale teď už příliš dlouho okrádám hraběnčiny hosty o vaši přítomnost," a tak se vydali zpátky do velkého sálu.
Tam se zatím za Franklinovy nepřítomnosti soustředila veškerá pozornost na hezkého mladíka, kterého stařec přivedl s sebou, na jeho vnuka. Ten přišel brzy na to, že v dědečkově přítomnosti je nejlepší hrát si na něžného, pečlivého vnuka. Ale jakmile starý pán odešel, vjel do Williama rázem nový život. Byl oblečen pečlivě, podle poslední módy, naučil se říkat dámám poklony a zjistil, že jeho špatnou francouzštinou nabývají tyto poklony ještě většího půvabu. A tak se teď bavil jak náleží.
Mezitím přišel ještě další pán, který vzbudil zájem mezi hosty madame de Maurepas: monsieur de Beaumarchais. Bylo s podivem, že se v této vybrané společnosti objevil muž s koupeným šlechtickým titulem a tak pochybné pověsti. Ale podle hraběnčina názoru bylo jméno jejího Toutou s Americkou věcí tak nerozlučně spojeno, že by ho dozajista hluboce urazilo, kdyby dnes nebyl pozván.
Toto pozvání pozvedlo Pierrovo sebevědomí. Přesto váhal, zda je má přijmout. Nedopustí se chyby, když teď po oné zdvořilé přezíravosti, s jakou s ním Franklin jednal, přijde na tento večírek? Nebude se zdát, že starému pánovi nadbíhá? Kromě toho nebylo pro Pierra nebylo pro Pierra snadné udělat si dnes večer volno. Měl nejen ohromnou spoustu práce, ale bylo také nutno věnovat se rodinným povinnostem. Příliš málo se staral o Terezu, matku svého budoucího dítěte. Také stav jeho otce v něm vyvolával obavy; otec Caron byl sice stále ještě svěží a čilý, ale tato svěžest už ho stála značné ůsilí, vůčihledně chřadl.
Přesto se Pierre nakonec rozhodl, že půjde; právě proto, že úkol překonat Franklinův odpor byl tak obtížný, tím víc ho lákal. Ovládal umění získávat lidi, bylo by směšné vzdát se tak záhy úsilí získat přízeň muže, na němž mu tolik záleželo.
Ostatně ani Pierre nepřišel sám. Provázek ho jeho mladý synovec Félicien Lépine. Mladík byl jinak velice ostýchavý, ale jakmile se dověděl, že tam bude Franklin, přemohl se a požádal překvapeného strýčka, aby mu na ten večer opatřil pozvání. Přál si spatřit obdivuhodnéhoo muže zblízka.
Také možná doufal, že tam bude princezna Montbareyová a její dcera Veronika. Jeho předpoklad byl správný. A protože se Franklin stále neukazoval, ostýchavě k dívce přistoupil. Veronika ho vážně pozdravil a zůstali pohromadě. Čekali na Franklina a bylo krásné čekat společně. I Pierre čekal. Byl plný sebedůvěry, cítil se dnes dobře disponován a mnoho lidí naslouchalo jeho úvahám. Hovořil o vítězství u Trentonu a Princetownu a s odbornou znalostí líčil vojenskou cituaci. Nešetřil vřelými slovy.
Mezi těmi, kteří mu naslouchali byl i Charlot. Onen neviditelný, vzájemný souboj, kdo z nich dvou v americké věci vyhraje, tento tajný, neviditelný spor se stále přiostřoval a dával jejich obchodním i lidským vztahům zvláštní ráz. Vojenská vítězství Američanů zvýila Pierrovy obchodní vyhlídky; to, že teď byl mezi jeho posluchači i Charlot, podněcovalo Pierra k ještě větší duchaplnosti a výmluvnosti. Charlot podle svého zvyku chvíli tiše a přívětivě naslouchal. Ale dobře ucítil z Pierrových slov utajenou výzvu. "Vaše víra mě těší, můj milý Pierre," řekl nakonec. "Měl jsem prve možnost hovořit s doktorem Franklinem. Není tak docela optimistický." Kolem Charlotových rtů pohrával ten prožluklý úsměv a Pierrovi přeběhl na okamžik mráz po zádech. Ale rychle to přešlo, mluvil dál ještě s větší jistotou a získal si plnou pozornost svých posluchačů. Veronika a Félicien byli znovu podmaněni kouzlem, které z něho vyrařovalo. Věděli, že tento muž se nestal americkým stoupencem až po Franklinově příjezdu a teprve tehdy, když se Amerika stala módou. Uchváceně naslouchali jeho slovům a začali bbýt na pochybách, zda mu tenkrát večer v Etioles nekřivdili.
Mezitím se Franklin a Maurepas vrátili.
Doktor se nenadál, že se zde setká s panem de Beaumarchais; například jeho příte Dubourg by se byl těžko dostal do této výlučné společnosti nejvyšší aristokracie. Ale ovládl se a zvlášť srdečně Pierra pozdravil. Ten byl překvapen a potěšen, že rozmarný starý pán teď zřejmě lituje svého nepochopitelného chování. Blahopřál mu k vítězství u Trentonu a Princetownu s takovým vzletem, jako kdyby jich dobyl osobně Franklin. Rozpředl se rozhovor, ostatní se kolem těch dvou shromáždili a Pierra povznášelo vědomí, že je zde středem pozornosti společně s Franklinem.
Aby dal Charlotovi za vyučenou, znovu se postil do ůvah o vojenských vyhlídkách Američanů. Měl tuto otázku prostudovanou, podrobně si ji kdysi objasnil ve svých memoradech králi a ministrům. Dovozoval, že Američani jsou vzhledm k velké rozlehlosti své země neporazitelní. Vycvičené anglické armády mohou sice dobýt jednoho města po druhém, ale Washigtonova vojska mají možnost stále znovu ustupovat nekonečným zázemín do nepřístupných lesů, kam nevedou žádné cesty, a vést odtamtud ustavičnými výpady zničující válku proti anglickým generálům.
Franklin jako obvykle vlídně a pozorně naslouchal. Předsevzal si, že se k tomuto pánovi bude chovat shovívavě a s porozuměním; uznával jeho řečnické nadání, jeho důvtip, jeho svižnost a obratnost s jakou se uměl přenášet od jedné věci k druhé. Také to, co říkal, nebylo tak docela nesprávné. Bylo to přirozeně romanticky přibarvené takový byl přístup zdejších lidí k Americe vůbec, ale nebylo nijak vyloučeno, že Američani budou nakonec opravdu donuceni ke svízelnému ústupu do neobydleného zázemí. Jenže i když doktor tuto možnost připouštěl, nemohl se smířit s tím, jak se tu ten vyparáděný, navoněný pán rozpovídal svou svižnou francouzštinou o tak vážných, skličujících věcech; a tak přes všechnu snahu, že bude shovívavý, znovu v něm nabyla vrchu stará podrážděnost.
"Bylo by kruté, monsieur," řekl, "kdybychom byli nuceni vést válku tímto způsobem. Byl by to způsob, na který bychom draze doplatili. Většina našeho obyvatelstva žije ve městech. Máme Boston, Baltimore, New York, Filadelfii a toto město je po Londýně největší ze všech měst, kde se mluví anglickým jazykem. Představte si, kdybyste vy sám musel opustit Paříž a žít v lesích."
Pierre byl dotčen a rozhořčen. Co prve řekl, mu šlo přímo ze srdce, ale dalo se to obhájit i ruzmově. A teď ho Franklin zostudil před Charlotem. Bál se na Charlota podívat; stěží se mu podařilo potlačit rozladění.
Ale najednou se mu Franklin podíval přímo do očí, laskavý úsměv se rozlil na jeho široké tváři a řekl: "Ale jinak máte pravdu, monsieur. Anglie mátřikrát víc lidí než my, má vycvičené armády, velké námořní loďstvo a spoustu námezdních žoldnéřů, nemá však vyhlídky ani politické ani vojenské. Anglie bude nucena uznat naši nezávislost, bude nucena po skončení našeho konfliktu uznat, že jsme silnější, než když jsme do války vstupovali." A připojil k tomu jednu ze svých anekdot: "Zahlédl jednou orel králíka, spustil se dolů, chytil ho a vznesl se s ním vzhůru. Jenže ten králík byl vlastně kočka a ta mu zaťala do hrudi drápy. Orel roztáhl spáry a chtěl kočku pustit. Ale kočka se bála, že spadne, zaťala do něho drápy ještě pevněji a řekla: ,Když se mě chceš zbavit, orle, musíš mě laskavě donést zase tam, kde jsi mě chytil.´"
Byla to banální bajka pro panstvo odchované Lafontainovými bajkami a frivolními anekdotami. Ale silně na ně zapůsobila, uznale a zamyšleně se usmívali. Vycítili, že za těmi prostými slovy se tají hluboké přesvědčení a že kdyby starý muž chtěl, dokázel by svůj názor vyslovit i přiměřeněji a duchaplněji.
Pierre mohl být tedy vlastně spokojen, že mu teď Franklin dal přece jen za pravdu. Také se uznale zasmál, ba dokonce lehce zatleskal. Ale jak tak duchaplně a s převahou dál rozmlouval se svým sousedem, zachvátil ho najednou pocit bezmocnosti. Skličovalo ho vědomí, že tento muž je o tolik větší než on, že vedle něho zaniká.
Na okamžik se mu zdálo, jako kdyb prudce padal dolů, jako kdyby se v něm všechno zhroutilo. Byl celý život přesvědčen, že nesejde na tom, něčím být, nýbrž že jde o to, něčím se zdát. Pas ętre, paraître. Celou svou vnitřní i vnější existenci vybudoval na tomto přesvědčení. Platí nikoli myšlenky, která člověk má, nýbrž ty, které vyslovuje. Neplatí peníze, které člověk vlastní, nýbrž ty, které veřejně utrácí. Neplatí ideály, která člověk nosí v srdci, nýbrž ty, které vyznává před světem. To byl názor Pierra Carona. A teď tu před ním sedí člověk a o nic neusiluje, není duchaplný, mluví málo, a co říká, je obsahově otřepané a ve francouzském vyjadřování neohrabané. A přesto působí tento muž svou prostou, vlídnou a ctihodnou přítomností silněji než on nejjiskřivějším ohňostrojem svého ducha. Nač tedy vlastně on, Pierre, hrál po celý život tak náročnou roli, roli člověka, který se i v nejtěžší situaci s převahou usmívá a vtipem zmáhá všechna nebezpečí?
Ale tato sklíčenost trvala pouhý okamžik ani se nestačila zhustit do slov; ve chvíli, kdy si Pierre letmo uvědomoval svoji vnitřní prázdnotu, na jeho obličeji i nadále zářil týž zdvořilý úsměv. Možná že Pierre neslyšel všechno, co mu říkal jeho společník, mladý chevalier du Buysson, i když se tvářil, že mu pozorně naslouchá, ale to hlavní pochopil: tento důstojník byl totiž jeden ze skupiny mladých aristokratů, kteří se chtěli dostat přes oceán do Ameriky, aby se tam aktivně zúčastnili osvobozenécké války. Pierre teď nadobro zaplašil onen úlek, který se ho zmocnil tváří v tvář Franklinovi, a počínal si tak, jako kdyby pro něho neexistovalo nic jiného než to, co mu chevalier říká, mnohomluvně mu blahopřál a vzletně prohlásil, že bude chevalierovi rád nápomocen při nalodění i plavbě do Ameriky.
Franklin zde seděl mohutný, laskavý, klidný, mladý William se půvabně opíral o jeho křeslo; Pierre, chevalier du Buysson a spousta dalších hostů stála a seděla kolem něho. Chevalier mluvil tak hlasitě, že ho Franklin musel slyšet, jeho slova byla patrně určena spíš Franklinovi než Beaumarchaisovi. "I já," řekl nyní doktor, "považuji vaše předsevzetí za velice chvályhodné, chevaliere. Přesto vás prosím, než učiníte konečné rozhodnutí, abyste uvážil, co o tom soudí starý člověk, který zná americké poměry. Monsieur de Beaumarchais měl pravdu, když prve vysvětloval, že tato válka je vedena jinak, než války v Evropě. Při posledním válečném tažení, jak jsem se doslechl, vyzval před jednou bitvou vojevůdce vaší armády anglického velitele: ,Vystřelte vy první ránu, monsieur!´O takové zdvořilosti nemůže být v naší válce ani řeči. Naše válka, to není sled skvělých, barvitých a heroických bitev, je to spíš a bude to i nadále nekonečná řada zcela nehrdinského trmácení, nechutných, vyčerpávajících nesnází a nepříjemností. Uvažte to, chevaliere, než tam odjedete. Úkol, který jste si předsevzal je tvrdým trpký, nudný a vleklý."
Všichni kolem oněměli. Starý muž mluvil jako vždycky nezvýšeným hlasem, ale jeho slova byla působivá, že najednou jako kdyby zmizel ten nádherný sál a naparáděná společnost; rázem všichni viděli jen pustinu, špínu, samotu, hlad, nemoci a žalostné umírání. Starý muž poznal, že zašel příliš daleko. Stáhl rameny trochu nazpět, potřásl mohutnou hlavou, až se řídké vlasy sesunuly po kabátě´a o něco zvýšil hlas: "Ale přece jen to půjde," řekl. "Půjde to. Ca ira."
Félicien a Veronika, z přítomných daleko nejmladší, seděli, dívali se a poslouchali. Viděli Frankliny portréty, znali onen výrok: "Nebesův vyrval blesk a tyranům vytrhl žeylo." Byl právě takový jako na těch obrázcích a přece docela jiný. Jeho tělesná přítomnost povznášela i srážela. Srdce jim sevřel strach, když mluvil o žalostné a nebezpečné jednotvárnosti války, na jejímž konci stojí ubohá smrt. Vydechli si, když Franklin setřásl tyto kormutlivé představy. Až do této chvíle sháněli všecko, kde se mohli o Americe něco dočíst, vyptávali se všech, kteří jim o ní mohli něco povědět. Ale teď poprvé poznali americkou skutečnost. Teď poprvé pocitili: je zde, ten nový, sobodný svět. Zvedá se a roste, všechny staré mocnosti se spojily do boje proti němu, ale tento nový svět je nepřemožitelný. Na oba mladé lidi se přenesla klidná sebedůvěra zračící se na široké tváři starého muže.


# Třetí kapitola / LUDVÍK A TOANETA

V dokonalém slavnostním lesku kráčel zrccadlovou galérií oslňující průvod. Vpředu gardoví důstojníci, za nimi Ludvík a Toaneta a dál pánové a dámy dvorské služby, tak postupoval pestrobarevný zástup hluboce se uklánějícím špalírem a v odrazu zrcadel se celá ta nádhera stonásobně opakovala. Nebylo snadné jít v takovém průvodu, parkety byly hladké, bylo nutné se po nich jen opatrně sunout a nezvedat nohy; pánům přitom ještě překážely kordy a dámám nadmíru široké sukně. Ale účastníci tohoto průvodu nemuseli vynakládat zvlášť velké usilí, měli už dlouhý cvik a tak se všichni nesli lehce, slavnostněm královsky kromě samotného krále, který se při své tloušťce a neohrabanosti kolébal vpřed velmi nejistě. Mladý Ludvík prošel touto cestou na mši a ze mše už nesčíslněkrát, ale očividně mu to působilo stále značné potíže. Po celé jeho tlusté chlapecké tváři se rozléval rozpačitý úsměv, posunoval své těžké nohy tak nešikovně, že dvořané ve špalíru trnuli strachem, aby se král v nejbližším okamžiku nesvalil a nesrazil na zem i ty, kteří šli kolem něho.
Tím vznosněji a půvabněji kráčela po jeho boku Toaneta. Mnozí z přihlížejícího zástupu pronášeli častokrát zlovolné kousavé poznámky o tomhle nadutém, lehkovážném a neřestném stvoření, o téhle cizince, která sem přišla z Vídně nikoli ku prospěchu vznešené Francie. Ale teď při pohledu na Toanetu, na dívčí půvab štíhlé, vysoké, oslnivě mladistvé a nanejvýš spanilé ženy umlkl posměch a zloba a nikdo se na ni nemohl vynadívat. Z krajkoví šatů vystupovalo zářivě bílé hrdlo, ramena, paže i hruď, postava byla útlá a ztepilá, tmavomodré oči pod klenutým, temně plavým obočím se třpitily v podlouhlém, oválném obličeji, nad vysokým čelem okouzlovaly popelavě plavé vlasy; nevadil ani zahnutý nos a plný, trochu svislý spodní ret, dík těmto rysům nebyla aspoň tvář až jednotvárně souměrná.
Tak kráčela Toaneta podivuhodně lehkým krokem, nekráčela, vznášela se, vysoká, štíhlá, dětsky přívětivá a přesto velice domýšlivá, pravá dcera Marie Terezie, sestra císaře Josefa a žena francouzského krále.
Líbezná, oslňující mladá královna s úsměvem pokyvovala hlavou napravo i nalevo a vykračovala si tu v celém svém půvabu a povznesenosti nad davem dvořanů.
Ale myšlenky, které přebíhaly za tímto jasným čelem, nebyly nikterak příjemné. Toaneta na dnešek v noci málo spala. Byla na večírku u princezny Rohanové, hrála tam, hrála dlouho a hodně prohrála. Určitě už se o tom dověděl hrabě Mercy a abbé Vermond, rádcové, které jí matka pověsila tady na paty. Budou jí dělat výčitky a pravděpodobně o tom napíšou i matce do Vídně. A po té včerejší prohře bude určitě sama úplně na dně a nezbude jí nic jiného než znovu požádat Ludvíka o peníze.
U princezny Rohanové bylo včera mnoho lidí, až příliš mnoho a někteří, co tam neměli co pohledávat, po té stránce má hrabě Mercy a abbé pravdu. Mezi těmi, s nimiž seděla u jednoho stolu a hrála, byla pěkná sebranka. Ti dva markýzové, de Dreneux a de la Vaupoličre, co střídavě drželi bank, si své tituly bezpochyby opravdu jen přisvojili a ten Mr Smith z Manchesteru, který získal své bohatství v Indii, to je velice pochybný člověk; tvrdí-li vévoda de Frosec, že tihle pánové občas vypomohou své štěstěně vlastní šikovností, nebude mít patrně tak docela nepravdu.
Měla toho o půlnoci nechat. Však také chtěla, dokonce už vstala. Ale pak se od prince Karla, svého švagra, nakonec přece jen nechala umluvit; znovu si sedla, aby se pokusila získat nazpět, co prohrála. A teprve pak, až po půlnoci, dosáhla její prohra takové výše. Ale bylo to vzrušující, upřímně řečeno bylo to nádherné a jestliže nejkrásnější pocit v životě je hodně vyhrát, je hned potom nejkrásnější hodně prohrát.
Ale takhle už nesmí pokračovat, bylo by to nerozumné, je jí už jedenadvacet, nesmí už tak podléhat svým choutkám. Však si také pevně předsevzala, že dnes hrát nebude. Zajde mezi své přátele, posmívali by se jí, kdyby se tam neukázala. Ale i kdyby jí její švagr Karel sebe víc přemlouval, aby si včerejší prohru vynahradila, i kdyby si ji sebevíc dobíral, ona odolá a nic na světě ji nepřiměje, aby usedla k ráčskému stolu.
Dospěli až ke královniným komnatám, družina se rozešla. Toaneta se dala svléknout. Když osaměla, zhluboka a mladitvě si vydechla, protáhla se a hlasitě zívla.
Měla před sebou tři volné hodiny, než bude nutno ustrojit se k večeři. Na tuto dobu byla stanovena porada s architektem Miquem, s nímž se chystala podrobně projednat nové projekty ve svém trianonském parku. Ohlásil se také abbé Vermond; ten přichází určitě jen proto, aby jí z matčina pověření četl levity. I kdyby to všechno vyřídila seberychleji, zbyla by jí na obpočinek pouhá hodina. Ne, nepřijme ani abého ani architekta. Bude spát, prospí celé tři hodiny, aby byla dnes večer svěží a aby měla sílu odolat pokušení hry.
Seděla ve velké slavnostní ložnici, za těžkými, drahocenými záclonami stála ohromná postel. Seděla zde v nedbalkách jedenadvacetiletá, velice zdravá žena, která měla lehké srdce i lehkou, velice hezkou hlavu, plná chuti do života a v tomto okamžiku ukrutně ospalá. S odporem se podívala na ohromnou parádní postel. Vzpomněla si na ty ceremonie odehrávající se kolem této postele ráno i večer, když vstává a když uléhá, na své dvorní dámy, které jí podle přísné etikety podávají košili a punčochy a umývadlo, každá něco jiného a Jak ona musí věnovat každé přívětivý pohled i vlídné slovo a sto očí sleduje každé její hnutí.
Jen v pantoflích, po špičkách opustil Toaneta svou slavnostní ložnici. Přeběhla jednu z tmavých chodeb, které se tu sbíhaly, přeběhla druhou, byla v tom bludišti nadmíru rozsáhlé budovy jako doma. Vklouzla do jednoho z četných "pobočných pokojů"; byla to místnost zcela nepoužívaná a určená jen k tomu, aby tam přespávala jedna z dvorních dam v případě, až Toaneta jednou otěhotní. Jen málokdo o této místnosti věděl a nikoho by ani nenapadlo ji zde hledat. Sem Toaneta vběhla, zabouchla dveře a zastrčila závoru. Shodila všechno, co měla na sobě, a lehla si úplně nahá na úzkou postel, která nebyla ani trochu vznešená. Protáhla se, hlasitě zívla, obrátila se na druhou stranua skrčila nohy. Za chvíli spala hlubokým bezesným nádherným spánkem; v parádním předpokoji zatím marně čekali architekt a abbé.

Když Toaneta vešla k princezně Rohanové pozdravil ji jako obvykle štěkot pejsků a křik papouška. Princezna se nikdy neodloučila od svých psů Chérie, Aimée a Joujou a vůbec jí svým krákáním nevadil její papoušek Monsieur. "Les amants arrivent - Milenci jdou," volal papoušek a to bylo všechno, co uměl; byl náramně starý, říkalo se, že pochází ještě z regentových časů, že byl tenkrát chován v jednom věhlasném brlohu vysoké aristokracie, odkud si také zapamatoval své zvolání.
(poznámka - Období od roku 1715, kdy po smrti Ludvíka XIV. nastoupil na trůn teprve pětiletý jeho pravnuk, Ludvík XV. Regentem byl zprvu, až do roku 1723, bratranec Ludvíka XIV. Filip Orleánský, po jeho smrti vévoda Bourbon Condé a pak biskup Fleury.)
Bylo už pozdě, všichni hosté se zde už dávno shromáždili, u hráčského stolku bylo už farao v plném proudu. Ale hrálo se dál, Toaneta si nepřála, aby se mezi jejími přáteli, v Šeříkovém kruhu, pěstovaly nějaké obřadosti.
Uvítala ji princezna Rohanová a Gabriela Polignacová, Toanetina nejdůvěrnější přítelkyně. Gabriela řekla svým tichým, hlubokým, klidným hlasem: "Tak jsi přece přišla, Toaneto." Zato princezna Rohanová jí zahrnula výčitkami, že nepřišla dřív; hodně prý promeškala. Její bledé oči zářily ještě hysteričtějším leskem než obvykle a hned začala naříkavě, ale zaroveň triumfálně vykládat, že měla zase jedno ze svých vidění. Předem ohlášen srdceryvným vytím a štěkotem její fenky Aimeé navštívil ji prý jeden z jejich velkých mrtvých. Tentokrát že to byl kardinál Richelieu a že s ním také mluvila. Všichni prý přítomnost mrtvého kardinála postřehli, pro ty, kteří nemají pro tyhle věci náležitou citlivost, bylo prý přesvědčivým důkazem chování jejich tří pejsků, strach, s jakým se mrtvému vyhýbali, jak se krčili a svěsili ocásky. Také papoušek prý najednou oněměl a naježil peří. Obrátila se na hosty, aby jí to dosvědčili. "Nebylo to, jako kdyby kardinál skutečně prodléval mezi námi, pánové?" zeptala se. "Bylo to příjemně strašidelné," zvolal od hráčského stolku svým silným hlasem Gabrielin muž, hrabě Jules Polignac. A markýz de Vaudreuil dokládal: "Je naprosto nepochybné, že princezna mluvila s kardinálem. Jenže," dodal a tvářil se zamyšleně, aby tak skryl ironii, "mrtvá Eminence přece jen nepůsobila tak mocných dojmem jako zaživa."
Jako celý Šeříkový kruh přijímala i Toaneta se shovívavým úsměvem některé podivínské vlastnosti princezny Rohanové, její menažérii i její vidiny. Svobodomyslné panstvo však tyto vidiny kupodivu zajímaly, zabývali se jimi, diskutovali o tom, co mrtví řekli a i když si z toho tropili žerty, přece jen tomu tak trochu věřili.
Princezna Rohanová měla hezký, trochu hubený obličej s velikýme, těkavýma, náruživýma očima; v jejích slovech i pohybech byla jakási horečnatost, fanatičnost. Její manžel, kterého vášnivě milovala, ji hrubě zanedbával. A tak se její zajem upínal k mrtvým. Byla bohatá, pořádala veliké slavnosti, při nichž nikdy nechyběli ani všichni její psi a kočky. Dovedla říkat kupodivu chytré věci, utrácela pro své přátele peníze a čas, a tak zlomyslná pařížská a versailleská společnost přecházela její záchvaty s dobromyslnou ironií.
Toanetu pozdravil princ Karel. "Dobře jste udělala, švagrová," řekl, "že jste uposlechla mé rady. Tak do toho, dnes jim to oplatíme!" Princi Karlovi, nejmladšímu královu bratru, nebylo ještě ani dvacet. Kdežto starší bratři, Ludvík a princ Xavier, slinuli značnou tloušťkou, byl Karel štíhlý a hezký; byl to učiněný uličník, veselý chlapík, ochotný ke každé taškařici, vítaný účastník a dokonce strůjce mnoha Toanetiných kratochvílí.
Toaneta zašilhala k hracímu stlku, slyšela tlumené cinkání mincí a pleskání vynášených karet. Ale přemohla se. "Ne," řekla. "Dnes nebudu hrát. Přišla jsem se jen na vás podívat. Mám za sebou namáhavý den, mši, audienci, přijetí vyslanců. Ale jsem tady," a zářivě se rozhlédla kolem sebe.
Jenže nevydržela dívat se dlouho na hrací stolek, příliš ji přitahoval. Proto ovinula přítelkyni Gabriele paži kolem ramen a odvedla ji do přilehlého pokojíku.
Markýz de Vaudreuil, který z pánů náležejících k Šeříkovému kruhu požíval největší vážnosti, seděl trochu stranou na pohovce s Dianou Polignacovou, sestrou hraběte Julesa, Gabrielinou švagrovou. Užuž chtěl na obě dámy, když tak pomalu a půvabně kráčely v objetí kráčely přes velký sál křiknout, nějaký mile ironický žertík, ale pak si řekl, že by to bylo nevkusné. Rozmyslel si to a jen dychtivě sledoval s lehkým posměšným úsměvem. Rozmlouval dál s Dianou Polignacovou a přitom už pokolikáté znalecky srovnával Toanetu a Gabrielu. Toaneta byla mladá, živá a veselá, na její tváři s dětskou bezelstností se zračilo každé hnutí mysli; zváben a zároveň téměř znechucen si Vaudreuil znovu uvědomil, jak tomuto dětskému obličeji propůjčují nenadálou nadutost charakteristické rysy habsburského rodu, ten trouchu svislý spodní ret a smělý nos. Gabriela měla stejně vysoké čelo jako Toaneta, ale její daleho posazené oči pod černým obočím mnohem modřejší, nosík se rozkošně obracel trochu nahoru, obličej osmadvacetileté ženy s poněkud ospalým pohledem svítil bělostí pod smolně černými vlasy. Gabrielini nesčíslní obdivovatelé velebili "nebeskou čistotu" této tváře a Vaudreuil se usmál, když si připomněl, co všechno se za tímto andělským vzezřením skrývá.
Toaneta s Gabrielou v malém pokojíku usedly. Záclona oddělující malý pokojík od velkého sálu byla odhrnuta, takže zvenčí bylo do pokojíku vidět. Toaneta proto ovládala svou tvář a mile se usmívala; ale z usměvavých rtů vycházela slova plná stesků a nářků. Dobře, když už to na ní vyžadují, ona se dovede ovládnout a nebude tedy hrát karty. Ale není to hanba, že jako královna si ani nemůže svobodně vydechnout? Nesmí udělat ani krok, aby se nemusela ohlížet na tu pitomou etiketu, ani v těch několika chvilkách volna nesmí dělat, co ji těší, a za všechno tohle omezovaní a strádání sklízí jen výčitky? Opravdu, každá prodavačka ryb na trhu je na tom líp než francouzská královna!
Gabriela Polignacová něžně hladila Toanetinu krásnou paži a její dlouhou, jemnou, sněhobílou ruku. "Vyměnila bys ten svůj osud za život trhovkyně?" zeptala se svým lenivým, temným hlasem. Toaneta se mladistvě dětsky zasmála. "Ty máš nápady, Gabrielo," řekla.
Výřezem dveří se dívaly na Vaudreuila. Stále ještě rozmlouval s Dianou Polignacovou. Gabrielina švagrová měla měla hubenou tvář s temnou pletí a ostrým nosem, byla spíš ošklivá, ale daleko nejchytřejší nejen z celé rodiny Polignaců, ale ze všech členů Šeříkového kruhu. "Proč se s ní vlastně tolik vybavuje?" zeptala se Toaneta. Gabriela neodpovídala, její velké oči pomalu přejížděly po Vaudreuilovi a po Dianě. Toaneta věděla a každý to věděl, že Vaudreuil je Gabrieliným milencem, ale obě ženy se o tom téměř nikdy nezmínily. Dnes se Toaneta znenadání zeptala: "Ty nikdy nežárlíš, Gabrielo?" Gabriela s očima stále ještě upřenýma na Vaudreuila a Dianu pomalu, se silnějším stiskem pohladil Toanetinu paži. "Mně nezáleží na nikom, kromě tebe, Toaneto," řekla.
"Ale opravdu, proč se baví jen s Dianou?" zeptala se Toaneta znovu. Gabriela po krátkém mlčení odpověděla: "Myslím, že má starosti. Nám nedá nic znát, na to je příliš hrdý, ale s Dianou o tom mluvit může, protože není hezká."
Toaneta věděla, jaké jsou to starosti, na které Gabriela naráží. FranCois Vaudreuil byl bohatý, ale peníze mu mizely pod rukama. Diana Polignacová nedávno Toanetu vybídla, aby obnovila bývalý dvorský úřad, funkci "intendanta královniných divadelních představení a zábav". Toaneta takového intendanta potřebovala, markýz de Vaudreuil měl pro tento úřad spojený s vysokým platem nejlepší předpoklady.
Toaneta se zamyšleně dívala před sebe. Tohle Vaudreuilovo jmenování by zatížilo její rozpočet dalšími šedesáti tisíci librami. Ludvík a ministr financí Necker se budou kysele tvářit; také její rakouští rádci, vyslanec Mercy a abbé Vermond, jí budou zase vyčítat, jak draho jí přijde přátelství s Gabrielou. Zvláštní přitom bylo, že pro sebe Gabriela nikdy nic nechtěla; sama byla naprosto nenáročná. Když se s ní Toaneta setkala poprvé, okamžitě ji okouzlil andělský půvab její něžné tváře. Gabriela byla tenkrát chudá, tak chudá, že byla nucena většinu roku prožít daleko od Paříže na svém smutném, nuzném venkovském sídle a mohla vždy jen na dva tři týdny přijet do Versailles, aby se ukázala u dvora. Jenže Gabriele tato chudoba nijak nevadila a Toaneta musela vynaložit mnoho důvtipu a úsilí, než ji přiměla, aby od ní vzala peníze, za které by ona a příslušníci její rodiny mohli žít trvale ve Versailles. Polignacové byli ovšem rodina dost početná a vyhladovělá; i když sama Gabriela neměla naprosto žádné nároky, neuměla odmítnout, když její manžel, hrabě Jules a jeho sestra Diana na ní dotírali, aby své přítelkyni pověděla, jak špatně je na tom její rodina. Gabriela pak nakonec za Toanetou šla, její něžný, lhostejný obličej se lehce zardíval a její ospalé matoucí oči byly ještě větší a dětštější než jindy, když se pokoušela naznačit, že její příbuzní jsou zase jednou v úzkých. Pro Toanetu však byla nesnesitelná představa, že by někdo z příbuzných její rozmilé Gabriely mohl být ve finančních nesnázích, a naopak ji vzrušovalo a působilo jí nezměrnou radost, když mohla přítelkyni utěšit a pomoci její rodině. Takto prý vynaložila Toaneta na Polignacovy za rok víc než půl miliónu liber, jak jí nedávno spočítal Mercy. To mohlo svědčit o lehkomyslnosti a rozmařilosti. Ale smí Toaneta připustit, aby tahle pošetilá čísla narušila jediné štěstí jejího života, přátelství s Gabrielou?
"Máš pravdu," řekla, "pro našeho přítele FranCoise je nutno něco udělat. Jenže on to nepřijme, když ho požádám, aby se stal mým intendantem. Je tak strašně hrdý." - "Kdyby mu něco takového nabídl někdo jiný," odpověděla Gabriela, "s posměchem by to odmítl.. Jen ty, Toaneto, si s ním o tom můžeš promluvit."
Vaudreuil se mezitím s Dianou rozloučil a přešel přes sál do jejich pokojíku. Nikdo jiný by si nebyl troufal rušit důvěrný rozhovor královny a její přítekyně, ale on vešel dovnitř zcela klidně a samozřejmě. Přisedl k dámám. Vyslovil Toanetě svůj obdiv, že tak dlouho a vytrvale odolává pokušení hry.
Byl to on, FranCois Vaudreuil, kdo byl skutečným vládcem Šeříkového kruhu. Ve versaillesých a pařížských salónech pokládali za duši kruhu mladého prince Karla; ale princ byl v markýzově vleku. Vaudreuil si počínal chytře, nedával to najevo ani princi ani nikomu jinému, držel se v pozadí. Ale ať chtěl či nechtěl, budil pozornost. Bylo mu třicet let, měl mužnou, energickou tvář se smyslnými, smělými rty a hnědýma, poněkud zasmušilýma očima pod hustým, jako uhel černým obočím a sebevědomé, krásně klenuté čelo. Vaudreuil se zajímal o věci ducha a přátelil se téměř se všemi známějšími pařížskými spisovateli; byl také nejlepším a nejvyhledávanějším hercem v ochotnických představeních nejvyšších šlechtických kruhů. Vykládala se o něm nesčetné historky. Nejen v Paříži, ale po celé Francii se tvrdilo, že se těší u dam nelvětší oblibě herec Lekain, spisovatel Beaumarchais a markýr de Vaudreuil.
"Máte pravdu FranCoisi," řekla Toaneta, "je zvláštní, že nehraju. Opravdu nám nezbývá nic jiného než hra, tak jednotvárné jsou naše zábavy. Mé slavnosti a podniky jsou podle mého názoru ještě ubožejší než ty, kterých jsem se jako dítě účastnila v Schönbrunnu. Moje milá Campanová a právě tak Lambalová, ty nikdy na nic nepřijdou. Zrovna jsme o tom mluvily, Gabriela a já. Ráda bych znovu zavedla funci intendanta," dodala jakoby mimochodem a kurážně.
Vaudreuil zachovával i nadále svou elegantní a nedbalou pózu, ale jeho silné obočí se o poznání víc svraštilo. Díval se z jedné dámy na druhou a bylo s podivem, jak despotický výraz dostala najednou jeho tvář. Hnědé oči strašlivě potemněly, husté obočí bylo najednou nebezpečně výhružné; Vaudreuil byl obáván pro své nenadálé, prudké hněvivé výbuchy.
Gabriela rychle vstala. "Myslím, že bych se měla podívat za ostatními," řekla a odešla.
"Opravdu FranCoisi," řekla Toaneta, když zůstali sami, "potřebuji intendanta, to jistě uznáte. A mimo vás tu nikdo není."
Kdyby se byl někdo díval z velkého sálu do malého pokojíku, viděl by, že Vaudreuil si počíná přímo vzorně a vede s královnou uctivě galantní konverzaci. Ale Toanetě neušlo, jak po jeho nuceně se usmívající tváři přebíhají záchvěvy potlačované vášně. Toaneta znala svého FranCoise. Jejich vztahy byly složité a vzrušující. Ludvík byl muž jen podle jména; tělesná vada mu bránila, aby se stal skutečně jejím manželem. Toto závadu bylo možno odstranit jednoduchou operací, jistým způsobem obřízky; ale mladý Ludvík byl těžkopádný, měl spoustu zábran a odmítal tuto operaci podstoupit. Toaneta byla za něho provdána už šest let. Císařovna Marie Terezie i starý král Ludvík jí za asistence celé Evropy položili slavnostně dauphina do postele, jenže tím to také skončilo a za cekých šest let už dál k ničemu nedošlo. Francouzský lid choval ke svému pomazanému králi tradiční úctu a tak svaloval na Toanetu všechnu vinu za to, že až dosud nedala zemi následníka trůnu. Trhovkyně, prodavačky ryb si o tom notovaly drsné, posměšně nestydaté popěvky, spisovatelé rozšiřovali elegantní, necudné epigramy. Ale u dvora a zejména v Šeříkovém kruhu všichni věděli, jak to doopravdy je. Pánové se Toanetě dvořili čím dál tím dotěrněji a zhýčkaný Vaudreuil si vytkl ctižádostivý cíl, že ses francouzskou královnou a císařskou dcerou vyspí. Eroticky nezkušená Toaneta ráda přijímala hold pánů, ochotně s nimi flirtovala a troufalé, znalecké Vaudreuilovy lichotky v ní probouzely zvědavý zálem o muže, který se od Ludvíka tak znamenitě lišil. Nebránila se laskání jeho rukou, jeho zkušeným milostným dotekům. Dovolovala mu hodně, ale dojít až nakonec mu odpírala. Na jeho někdy něžné, jindy neodbytné prosby a žádosti měla vždycky jen jednu odpověď: že je pevně rozhodnuta porodit francouzskému králi jeho legitimního dauphina a že se nechce vystavovat nebezpečí počít dítě u někoho jiného.
Z Vaudreuilových přátel by nebyl ani jeden jediný odmítl funkci královnina intendanta. Ale na něho tato nabídka působila jako kdyby ho někdo udeřil. Prohlížel si Toanetu svýma krásnýma, zachmuřenýma, nebezpečnýma očima od hlavy až k patě. Viděla, jak se musí přemáhat, aby se i nadále zdvořile usmíval a vzpomněla si, jak jí jednou před mnoha ostatními ve špatném rozmaru políbil ruku, ale přitom jí tiskl zápěstí tak silně, že jí tam několik dní zůstala modročervená podlitina.
"Chcete mě odbýt penězi?" zeptal se tlumeně svým hlubokým melodickým hlasem. "Almužnou? V tom se projevuje celá ta vaše zpropadená habsburská pýcha. Ale takhle se mě nezbavíte. Nechci vaši intendantskou funkci, Toaneto, chci něco docela jiného." Znělo to hořce, znělo to posměšně, znělo to hrozivě, znělo to dráždivě. "Buďte ruzumný, FranCoisi," zaprosila. "Co z toho budete mít, až vás jednoho vaši hloupí věřitelé donutí ohlásit úpadek? Tím dosáhnete jen toho, že už nebudete mít přírtup do Versailles a že já už vás neuvidím." - "Pak mě tedy budete vy navštěvovat v Gennevilliers," odpověděl Vaudreuil. "Aspoň jeden z těch mých ubohých statečků mi snad ponnechají." - "Ale to jsou všechno nesmysly," rozhorlila se Toaneta. "Říkám vám, že jsem pevně rozhodnuta jmenovat intendanta. Když tu funkci nevezmete vy, přijme ji takový Besenval nebo l´Adhémar nebo kdovíkdo. Jeden větší nekňuba než druhý." - "Víte, Toaneto," řekl Vaudreuil, "rád vám občas nějaké to divadelní představení nebo třeba i slavnost připravím. Ale nechtějte po mně, abych dělal tuhle funkci." - "Vy jste strašně samolibý, FranCoisi," řekla Toaneta; "markýz de Vaudreuil si od francouzské královny nenechá nic darovat, ale královna od něho dary přijímat může. Prosím vás," řekla vemlouvavě a poposedla si o něco blíž k němu bez ohledu ba to, že je mohou ze sálu vidět, "přijměte tu funkci, nenechte mě mě na holičkách!"
Pokud šlo o peníze, byl Vaudreuil velkoryse bezstarostný. Peníze vždycky odněkud příjdou. Aby takový Vaudreuil zůstal bez peněz, to se přece nemůže stát. Opravdu mu vůbec nezáleželo na funkci, kterou mu chtěka Toaneta vnutit. Ale byla nesmírně roztomilá, když mu tak domlouvala, velice po ní zatoužil. "Dobrá, Toaneto," řekl. "Rozmyslím si to. Stanu se možná intendantem vašich divadel a zábav. Ale říkám vám rovnou: když tu funkci přijmu, budu si všechno dělat podle svého. Když budu chtít prosadit některého ze svých literárních přátel, Chamforta nebo Marmontela nebo Beaumarchaise, ne abyste mi pak řekla: ,To nemohu na Ludvíkovi žádat.´ Říkám vám napřed: když budu vaším intendantem, budou vaše divadla a slavnosti vypadat jinak než dnes. To se bude ten váš břicháč zatraceně ošívat." - "Nemohu vám dovolit, abyste králi říkal ,břicháč´," ale usmála se.
Pořádala ho, aby ji doprovodil zpět do sálu. "Les amants arrivent," zaskřehotal papoušel Monsieur. Ale nikdo si toho nevšiml, na tohle zvolání tu všichni byli zvyklí.
Od hráčského stolku zvolal princ Karel: "Už jste dostatečně prokázala svou odolnost, švagrová. Nebuďte přece tak ukrutně ctnotná!" A protože otálela, naléhal dál: "Beztak musím zaskočit za vaším Ludvíkem přísným a poprosit ho o peníze. Jestli budete mít smůlu, poprosím zároveň i za vás." Od hráčského stolku zaznělo líbezné, dušené cinkání zlata a tlumená zvolání hráčů. Toaneta pomalu přistupovala blíž, princ Karel a Jules Polignac okamžitě vyskočili, aby jí udělali místo. Toaneta stále ještě váhala, na její tváři se zračil těžký vnitřní boj. "Posaďte se na mé místo, madame," vyzval ji hrabě Jules, "přálo mi štěstí." - "Já teď vsadím za vás," zvolal princ Karel, "pro začátek dvacet louisdorů. - "Nechte těch žertů, Karle," odpověděla Toaneta, ale přistoupila až ke stolku a s napětím čekala, jak to dopadne. Karel vyhrál, teď to už bylo sto louisdorů. "Jsou to vaše peníze, švagrová," řekl Karel lehkovážně. "Ne, ne," odpověděla Toaneta. Pak řekla váhavě: "Ale můžete mi padesát louisdorů půjčit. Nic jsem si nevzala s sebou, abych neupadla do pokušení," a sedla si a pustila se do hry.
Chvíli hráli, když tu najednou princezna Rohanová zvolala: "Psi, podívejte se na psy, podívejte se na Joujou!" Na psech nebylo vlastně nic zvláštního vidět, trochu poštěkávali, ale to dělali často. Rohanová však měla zas ty své skleněné oči, celá její tvář byla zkřivná a vyjevená. "Nevidíte ji?" otázala se sevřeným, poděšeným hlasem. "Piková desítka," řekla Toaneta. Ale Diana zvolala: "Tak toho hraní na chvilku nechte!" a Gabriela se tiše, laskavě zeptala: "Tak kdo je to teď?" - "Copak ji nevidíte?" vzrušeně šeptala Rohanová. "Copak nevidíte, že je to Adrienna?"
Adrienna byla v nedávných letech velká herečka, největší umělkyně své doby; přes svou mírnou a tichou povahu prožila divoká dobrodružství a nakonec ji jedna její sokyně.aristokratka, dala zákeřně zabít. Pařížský arcibiskup pak nedovolil uspořádat mrtvé křesťanský pohřeb. Tenkrát se vyrojily nesčíslné pamflety a jeden z nich, zvlášť slavný, který vzrušil celou Francii a Evropu, byl z Voltairova péra.
Byla to zřejmě tato Adrienna, o níž Rohanová mluvila, a i když přítomní byli většinou samí posměváčkové a na boha moc nedali, přece jen tak trochu v přítomnost mrtvé Adrienny uvěřili. Tak tu stáli a běhal jim po zádech mráz. Vévoda de Fronsac se šeptem zeptal: "A co říká, ta mrtvá?" a jedna dáma se trochu ustrašeně otázala: "Hodně se na nás zlobí?" - "Vůbec se nezlobí," odvětila Rohanová, "není pomstychtivá, ale je zarmoucená." - "A co říká?" opakovala Gabriela. "Je zarmoucená kvůli nám," odpověděla Rohanová. "Říká, že to špatně začalo a že to ani dobře neskončí."
Chvíli všichni mlčeli. Pak řekl princ Karel: "Myslím, že teď můžeme pokračovat ve hře, pánové a dámy." - "Piková desítka," řekla Toaneta a hrálo se dál.

Den poté Toaneta při lever propustila své dvorní dámy ještě dřív než jindy. Uctivě se odporoučely, ale tvářily se při odchodu kysele a rozhořčeně si šešptaly. Toanetě pomáhalo při vstávání dvaačtyřicet dam, sto jedenáct dalších jí při lever asistovalo; a pro všechny, ač vesměs příslušely k výkvětu aristokracie, měla Toanet všehovšudy devatenáct minut. Na švadlenu - a nikdo nepochyboval, že Toaneta pospíchá právě na schůzku se švadlenou - na švadlenu si klidně dopřeje zase dvě až tři hodiny. Rose Bertinové nebyl přitom ani dovolen vstup do královských komnat a bylo nutno ceremoniál všelijak obracet a ohýbat, aby jí bylo možné zjednat přístup alespoň do jednoho z "přilehlých pokojů".
Jakmile na tyhle "přilehlé pokoje" zavedly dámy řeč, jejich rozhořčení ještě vzrostlo. Kdoví kolik takových "přilehlých pokojů" si už Toaneta v obrovitém, takřka nepřehledném bludišti versailleského zámku odemkla a kdoví co se v těchto "přilehlých pokojích" děje. Všude se vyprávělo o dobrodružství plukovníka švýcarské gardy, čackého dobrého Besenvala, který sám náležel k Šeříkovému kruhu a nepetřil právě mezi nectnostnější. Mělo se zabránit souboji dvou vznětlivých mladých členů Šeříkového kruhu a Toaneta pozvala plukovníka k sobě. Vedli ho k ní nejdřív jednou chodbou a po schodech nahoru a pak zase další chodbou a po schodech dolů: v celé Paříž by se nenašlo tak odlehlé a nerušené místeško, jako byl tenhle "přiehlý pokoj", v němž ho Toaneta nakonec přijala.
Toaneta se skutečně hned po lever uchýlila s úlevou do jednoho z oněch "přilehlých pokojů". Byla tam teď s Gabrielou a švadlenou Bertinovou. Měla báječnou náladu. Včera v noci vyhrála. Kdykoli prohrála, byla to nepřízeň osudu; když vyhrála, byla to její osobní zásluha a důkay jich schopností. Byla proto dnes ještě čilejší a veselejší než jindy. S uspokojením se v zrcadle přesvědčila, že krátký spánek jí pranic neubral na jjím půvabu; byla k Rose Bertinové velice blahosklonná.
Bertinová rozprostřela před oběma dámami své poklady. Záplava krajek, klobouků, stužek, per, rukavic, vějířů, látek a všemožných tretek a ozdob se rozlila po malé místnosti a desateronásobně se odrážela v četných lesklých zrcadlech. Se zájem a s rozkoší se Toaneta a Gabriela přehrabovaly v drahocené parádě a malá tlusťoučká Bertinová, jejíž kulatý, chytrý venkovský obličej s ohrnutým nosíkem byl v legračním rozporu s jejím mondénně přejemnělým vkusem, jim dávala dobré rady; byly to příjemné dvě hodiny.
V předpokoji čekali abbé Vermond a architekt Mique. Toaneta měla vlastně přijmout dřív abbého. Ale rozhovor s architektem pro ni byl důležitý a nechtěla si pokazit nákadu, protože rozmluva s vyslancem její matky určitě nebude nijak povzbuzující.
Architekt Mique vstoupil a okamžitě se oba pohroužili do plánů a soupisů.
Přestavbě svého zámku Malého Truanonu a jeho zahrad věnovala Toaneta své srdce. Od chvíle, kdy ve svých patnácti letech poprvé spatřila tuto líbeznou budovu, rozhodla se, že tento malý, bílý, jednoduchý a vzácný zámek musí být její. Všude jinde bude nucena podřizovat se etiketě; tento dům přizpůsobí ona sobě. Zde v Trianonu nechtěla být francouzskou královnou, nýbrž Toanetou, mladou ženou, která chce žít podle svého.
Jakmile se Ludvík stal králem, vyžádala si tento zámek jako dar a pustila se do jeho přestavby a úprav podle svých představ. Celou duší horovala pro nový směr, odmítající pompéznost předchozí generacea vyrnávající prosté linie antického stylu. Byla to elgantní, rafinovaná jednoduchost a stálo hodně peněz zabezpečit pro tuhle lehkost a zdánlivou křehkost také náležitou pevnost. Toanetě však nade všechno záleželo na tom, aby Trianon přestavěla podle těchto zásad, a stavitelé, malíři a zahradní architekti okamžitě poznali, že před sebou mají ženu, která dobře ví, co chce. Toaneta měla spoustu nápadů, nesouhlasila s ničím, o čem se sama osobně neořesvědčila, nepřipouštěla žádnou odchylku od toho, co si vzala do hlavy, měla na všechno svůj názor a její rady bývaly většinou správné.
S budovou byli už hotovi, teď přišly na řadu zahrady. Toaneta opovrhovala strnulou okázalostí dokonale symetrických parků kolem versailleského zámku, chtěla skutečnou přírodu, opravdový anglický park. Na malém prostoru v něm mohlo být všechno, co patří k "přírodě", řeka s ostrovy a mosty a stromy a květiny a pahorky a samozřejmě i vesnička s opravdovými venkovany a opravdovými domácími zvířaty, s mlýnem a chlévem a také návsí pro venkovské veselice.
A teď tedy přistoupila Toaneta k podrobnému projednávání plánu. "Škoda," přerušila najednou své úvahy, "že s sebou ještě nemáte model, který jste mi slíbil." Monsieur Mique se omlouval, že to není jeho vina; je prý to tím, že na model ještě nebyly uvolněny peníze. Přípravné práce mohly být už mnohem dál, kdyby se neobjevovaly stále nové potíže se schvalováním prostředků.
Toaneta byla pobouřena a okamžitě poslala pro pana d´Angivillers, intendanta královských staveb. Celou dobu, co na něho čekali, bavila se s architektem dál a byla laskavá a milá. Ale jakmile vstoupil intendant, stala se z ní rázem pohněvaná panovnice. Že by mu byla zvlášť zavázána, prohlásila s kousavou roztomilostí, kdyby jí mohl vysvětlit, proč nebyly provedeny její příkazy. Tento ironicky zdvořilý tón způsobil, že intendant zbledl. "Již několikrát jsem si dovolil," odpověděl,"upozornit Madame s veškerou úctou na to, že můj rozpočet je vyčerpán. Mám přísný rozkaz vyplatit další částky pouze s výslovným souhlasem pama ministra financí. Monsieur Necker zatím souhlas necal." - "Což tady rozhoduje jen monsieur Necker," otázala se Toaneta, "nebo také král?" Potichu, ale tak že nebylo možno namítnou ani jediné slovo, nařídila intendantovi: "Okamžitě připravíte žádané peníze!" Monsieur d´Angivillers se uklonil a odešel. "Vidíte, monsieur," řekla Toaneta a zvesela se zasmála, "tak se na to musí. Je třeba jen říci to jasně a po francouzsku."
Ale teď už se nedalo otálet, teď musí přistoupit na onu rozmluvu s abbém Vermondem. Nerada dala architektovi sbohem a vyzvala abbého, aby vstoupil.
Vermonda dopálilo, že Toaneta ho včera nepřijala vůbec a že ho dnes nechala tak dlouho čekat; nadarmo se pokoušel nedat svou zlost najevo. Abbé Vermond pocházel z nebohaté rodiny a byla to nečekaně šťastná náhoda, že ho kdysi jeho představení doporučili císařovně Marii Terezii za vychovatele její dcery. Ve Vídni si pak Vermond získal nejen přízeň staré císařovny, ale i důvěru své mladé žákyně, i když do této důvěry byla přimísena jistá nechuť. Vermond zůstal Toanetiným rádcem i ve Versailles; Toanetina matka trvala na tom, že dcera nemá podnikat významnější kroky bez předchozí porady s abbém.
Jeho úkol nebyl snadný. Toaneta odbývala jeho obezřetná napomenutí různými žertíky. "Nastane jednou čas," říkala například, "kdy dostanu rozum, ale do té doby, pane abbé, mi dopřejte mé zábavy." Nemohl vlastně dělat nic, než opravovat ve francouzštině a podávat císařovně do Vídně podrobné zprávy o všem, co tohle rozkošné a běda tak lehkomyslné dítě vyvádí.
Ale funkce abbého měla i potěšitelné stránky. Skromně a obratně dokázal rozšířit pověst, že skutečnou vládkyní Francie je Toaneta a on zas, že ovládá ji. Mnozí tomu uvěřili, kolem abbého se seskupil jakýsi malý dvůr a měl začasté hřejivý pocit, když viděl, jak on, syn obchodníka Vermonda ze Sensu, je při svém lever pozdravován řadou hodnostářů, hteří mu přednášeli nejrozmanitější prosby.
Jedna věc ovšem značně oslabovala pozici abbého Vermonda. Jinak tak vlídný mladý král Ludvík ho od první chvíle nemohl ani vidět. Abbého dopručil kdysi vídeňskému dvoru ministerský předseda Choiseul, abbé patřil ke skupině tohoto politika a Ludvík, i když se o tom nikomu nezmínil, se nemohl zbýt podezření, že stoupenci tohoto Choiseula kdysi odklidili jeho otce, dauphina. Dauphin zemřel za podivných příznaků, proslýchalo se, že byl otráven, ale Ludvík pokládal za docela možné, že abbé Vermond se na tom spiknutí podílel. Jakmile se ujal vlády, propustil Ludvík Choiseula a nahradil ho Maurepasem. Toanetinu abbému dával při každé příležitosti najevo svou nechuť. Nikdy na něho nepromluvil a kdyby abbé nebyl měl v Marii Terezii tak silnou oporu, byl by ho Ludvík určitě už dávno vyhnal.
Abbé, ohyzdný člověk s ohromnými ústy a vyceněnými žlutými zuby, měl dnes pod paží aktovku. Toaneta byla okamžitě znechucena, jakmile tu aktovku uviděla; z té vždycky vycházely jen samé mrzutosti. Ale Vermond nechal zatím zavřenou a pustil se do nezávazné dvorské konverzace. Sklonil se k trianonským plánům, které zde ležely ještě na stole, dával najevo zájev a velebil Toanetinu vynalézavost a její vkus.
Ale Toaneta věděla, že abbé neumí odpouštět, že je urážlivý a že ji určitě neprominul to dlouhé čekání. Však see také za chvíli starostlivě zeptal, zda tyto nové přestavby nebudou příliš nákladné a když Toaneta odpověděla jen lehkovážným pokrčením ramen, rozhovořil se o četných necraživých pomluvách, které prý Paříží o její marnotratnosi kolují. Ale ona nevinně odpověděla: "Můj milý abbé, je snad vůbec někdo, o kom by nekolovaly nějaké řeči?" a usmála se mu přitom do očí; vzpomněla si na ty povídačky o otrávení nebožtíka svého tchána, dauphina.
Ale Vermond cítil dnes pevnou půdu pod nohama, měl skutečně v aktovce písemnost schopnou dodat větší váhu jeho slovům, a tak se pustil o krok dál. Kdyby byla jen francouzskou královnou, poznamenal, měla by zajisté právo pohrdat řečmi.. Ale Bůh na ni vložil těžkou a požehnanou povinnost být pojítkem mezi dvěma největšími katolickými rody, mezi Habsburky a Bourbony. Musí proto i při každém sebenevinějším skutku myslet na následky, jaké by takový skutek mohl mít na politiku nejsvětějšího Veličenstva, její matky. Stále nenávistněji se prý v Paříži mluví o "cizince", vrší sestále více pamfletů na "Rakušanku". Toaneta s rozkošně předstíraným zděšením podotkla, že ji skutečně ani nenapadlo, že by mohla pobouřit Paříž a ohrozit Habsburskou politiku tím, když dá v Trianonu přesadit několik stromů. Ale ona že politice nerozumí. Zda jí tedy abbé radí, aby se svého Malého Trianonu úplně vzdala?
Vermond by se byl do ní nejraději zhurta pustil, ale neodvážil se. Dvakrát už při takové příležitosti pohrozil odstoupením. A podruhé by ho byli málem chytili za slovo a byl nucen uchýlit se k různým trapným manévrům a obratům, aby to nakonec urovnal. Měl těžké poslání, Bůh ho podrobil veliké zkoušce. Tenhle zpropadený mladý král nedovede ocenit jeho zásluhy a hledá jen záminku, aby ho vyhnal. A tahle milá mladá královna, kterou by tak rád dovedl na pravou cestu, je bohužel raněna hříchem lehkomyslnosti a zkažena stykem s rouhači. Jakmile jde o její zábavu, dokáže být velice zatvrzelá. Byla zatvrzelá i tentokrát a tak mu nezbývalo nic jiného než se dát na ústup. Z jeho zlobných ohromných úst s vyceněnými zuby zněla proto uklidňující slova. Vysvětloval, že jí chce podle pokynů její matky udělovat jen rady všeobecného rázu; ale že jí ze srdce přeje, aby její zámeček byl tak pěkný, jak si to sama představuje.
Ale potom ne bez jisté škodolibosti vskutku vytáhl z obávané aktovky svou písemnost. "Mám tu čest," oznamoval slavnostně, "odevzdat vám opět jednou dopis od vaší paní matky," podal jí zapečetěné psaní.
Z těchto dopisů mívala Toaneta strach. Věděla, že matka ji obklopila celým systémem špiónů a že ať udělá cokoli, císařovna se o tom okamžitě doví. Ve Vídni věděli o jejích kouscích, o jejích toaletách, účesech, bálech, o jejích flirtech, o jejích prohrách vv kartách, o všech jejích kratochvílích a tak se na ni snášelo nepřetržité krupubití laskavých a přísných rad a výtek.
Toaneta chovala k matce hluboký respekt. Marie Terezie byla pro ni první osobou na celém světě nejen jako císařovna a matka, ale lnula k ní jako k člověku, na kterém jí nejvíc záleželo. Co jí matka psala, to bylo moudré a správné a šlo to od srdce. Toaneta se matky bála, vážila si jí a milovala ji. Někdy, často si tady ve Versailles uprostřed cizích lidí a jejich etikety připadala opuštěná, zaprodaná a zrazená. Byla přesvědčena, že jediný člověk, jemuž může plně důvěřovat, je matka. S protichůdnými pocity uchopila tedy psaní, které jí Vermond podával. Zlomila pečeť a než se pustila do tení, přelétla naráz celý hustě popsaný list. První část byla psána tajemníkovou rukou, ale druhá, to byl na první pohled matčin rukopis. Bude to jistě významná novinka, kterou se z tohoto dopisu doví.
Četla. Zprvu zvolna. Pak se neovládla a jediným pohledem přelétla závěr dopisu. Byla překvapena. Přečetla si celý dopis ještě jednou důkladně. Pak jej odložila a zadívala se před sebe zmateným, hluboce zamyšleným pohledem.
Co stálo v dopise to ji naplnilo obavami i radostí. Přijede její bratr Josef, římský panovník. Josef, neobyčejně nadaný, svobodomyslný panovník, zatím pouze spoluvladař Marii Terezie, jehož nastoupení na trůn však očekává celá Evropa ae stachem i s nadějí! Josef, o jehož skvělém zevnějšku i duchu nesčetněkrát svým přátelům nadšeně vyprávěla! Josef, věčný školomet, který ji už od dětství ustavičně plísnil a posmíval se jí pro její pošetilost a který ji teď každých pár měsíců posílá neshovívavé, vyčítavé a sarkastické dopisy! Josef, Sepl, k němuž Toaneta vzhlíží s láskou a úctou, se špatným svědomím i vztekem.
Buď jak buď, příjezd skvělého bratra bude určitě znamenat posílení jejího postavení ve Versailles. Kdykoli pak bude v Paříži řeč o Habsburcích, budou mít všichni na mysli inteligentního svobodomyslného občansky skromného Josefa než zábavymilovnou a marnotratnou Toanetu. Ona bude ovšem musit od něj vyslechnout různé nepříjemnosti. V dopisech se k ní obrací jako k nějakému malému děvčátku, které se nenaučilo své úloze; má přitom často pravdu, je tak zpropadeně chytrý, však má také na zřeteli jen její blaho. Je báječný a nesnesitelný a ona ví předem, že jeho ostrý posměšný tón ji bude do krajnosti dráždit.
Vzhlédla a podívala se na abbého, který jí pozoroval z přívětivým úšklebkem. "Znáte obsah tohoto dopisu, pane abbé?" zeptala se. "Ano, madame," odpověděl. "Zná ho také král?" zeptala se dál. "Myslím, že ještě ne," odpověděl abbé. "Myslím, že bude zpraven až později. Váš vznešený bratr, madame, přijede na zapřenou. Myslím, že nepřijíždí s oficiálním posláním," a abbé se zašklebil ještě přívětivěji.
Toanetu najednou rozrazilo horko. Jestliže Josef nemá oficiální poslání, co by tedy zde ve Versailles mohl chtít?Zřejmě jen jednu věc. Zřejmě jen to, co je pro ni nejdůležitější. Docela určitě je to tak, Josef chce domluvit Ludvíkovi, aby konečně podstoupil tu malou operaci, která mu umožní plnit v zájmu Habsburků a Bourbonů jeho manželské povinnosti. To není oficiální poslání, to je poslání soukromé, je to nejvýznamnější a nejsvětější poslání, jaké múže být.
Josef obvykle prosadil, co si předsevzal, Josef dokonce vyvzdoroval i leccos na matce, člověku ze všech nejsilnějším. Josef určitě přiměje kolísavého nerozhodného Ludvíka k tomu, aby dal onu překážku odstranit. A pak? Pak ona porodí zemi potomka, kterého ba ní chtějí. Pak splní všechno, co Habsburkové a Bourboni a Bůh mají právo od mí požadovat. Pak bude skutečnou královnou. Pak bude volná a bude si moci žít po svém.
Toaneta se na okamžik přímo zalykala v tom příboji zmatených představ. Vzpamatovala se. "Děkuji vám, pane abbé," řekla velmi způsobně. "Jistě pochopíte, že po této zprávě chci zůstat o samotě." A abbé se s veškerou úctou a s potlačovaným úšklebkem odporoučel.

Ludvík seděl u malého stolku ve výklenku své knihovny. Tento výklenek, to bylo jeho útočiště v ohromné budově. Tady sedával a mžoural svýma krátkozrakýma očima dolů na nádvoří a příjezdové cesty - oknem bylo daleko vidět - a snažil se zjistit, kdo přijíždí a odjíždí.
Dnes neměl na tuhle zábavu ani pomyšlení. Seděl u stolku a v hlubokém zadumání si oběma rukama podpíral mladou tlustou tvář. Měl na sobě zelený oblek, chystal se na hon. Rád chodil na hon, jízda na koni a lov patřily k těm nemnoha kratochvílím, které ho bavily; také lékaři mu radili, aby se co nejvíce věnoval lovu, neboť měl málo pohybu a tloušťka ohrožovala jeho zdraví. A právě dnes pohyb potřeboval. Přejedl se totiž, což se mu stávalo často; kdykoli na něco soustředěně myslel, vždycky se nevědomky přecpával.
Přesto dnes na lov nejel. Ministerský předseda ho prostřednictvím svého tajemníka pana Sallého požádal o okamžitou audienci. A když s ním chce starý Maurepas, jeho mentor, mluvit, přestože je sám vážně nachlayen, jde jistě o něco důležitého a v tom případě se on, Ludvík, musí vzdát své zábavy a vyslechnout ho.
Jistě to bude nějaká nemilá věc, co Maurepas chce. Chtějí se na něm vždycky jen nemilé věci. Rozhodnutí, která jsou na něm požádována, jsou téměř vždy taková, že jeho instinkt se proti nim bouří. Ale je tak nepříjemné se ustavičně bránit, ustavičně říkat ne. A ti druzí mají vždycky po ruce argumenty. Jsou to nesprávné argumenty, ale stálo by mnoho úsilí vyvrátit je. Nakonec se raději nechá přesvědčit a podepíše.
Neohrabaný, těžkopádný mladý muž vstal a začal přecházet po místnosti. Knihovna byla veliká, Ludvík rád četl, zejména zeměpisné, dějepisné a politické knihy. Dal tuto místnost přestavět a přímo ji přecpal předměty podle svého vkusu. Byly zde glóby, mapy hodiny a nejrůznější umělecké výtvory. V Sčvres, ve své továrně na porcelán, si dal Ludvík zhotovit sošky vynikajících zesnulých básníků. Lafontaina, Boileaua, Racina a La Bruyčra. Vyzdobil knihovnu dále i nejrůznějšími bronzovými a kovářskými výrobky. V tom se vyznal, sám s kovem pracoval a přímo tady na zámku si nahoře v podhroví zřídil dílnu.
Zastavil se před krbem. Pohladil umělecky tepanou mříž a bylo podivuhodné, jak jemně přejížděly jeho tlusté, neohrabané ruce po železném předmětu. Mimoděk se jeho zrak sesunul dál podél krbu. Oč raději by se zabýval svými knihami než věcmi, s nimiž teď na něho přijde mentor! Vládnout, jaký je to namáhavý, nepříjemný a nikdy nekončící úkol! Proč se nenarodil například jako prostý venkovský šlechtic? Jak by bylo krásné, kdyby mohl po libosti jezdit na hon, psát, číst, přeložit občas něco z angličtiny, zabývat se zempisem a djepisem, studovat noviny, zejména ty zapovězené, anglické! Místo toho musí vládnout, rozhodovat, musí se bránit náporům hrabivosti a ctižádostivosti, musí ustavičně jednat malicherně a ne velkoryse, v rozporu se svým přesvědčením a instinktem.
Jeho úvahy přerušil příchod prince Karla. Ludvík měl nejmladšího bratra rád i nerad. Dobromyslný Ludvík se po otcově smrti pokládal za hlavu rodiny a uvědomoval si, že je povinen bratrům pomáhat. Jenže oba mu to ztěžovali. Od dětských let se nemotornému nejstaršímu sourozenci posmívali, princ Xavier tajně a zákeřně, posměváček Karel veřejně a před každým.
"Očekávám Maurepase," řekl Ludvík, když Karel vstoupil. "Nemám mnoho času. Buďte prosím stručný. Co si přejete?"
"Peníze," řekl Karel.
Za necelé tři roky, co Ludvík vládl, vymámil na něm princ Karel kromě ročního důchodu navíc zámek s rozsáhlým a výnosným panstvím, mimoto musel Ludvík za něho už několikrát zaplatit značné dluhy, naposled před necelými čtyřmi měsíci. Došlo přitom k prudké hádce, při níž Karel doporučil Ludvíkovi, aby se napříště nenazýval Roi de France et de Navarre, nýbrž Roi de France l´Avare. (poznámka - Slovní hříčka vyplývající ze zvukové podoby slov "Navarre", Navarsko a "avare", lakomec. První titul tedy je: "král francouzský a navarský", druhý, posměšně zkomolený: "král francouzský a lakomec".)
Ludvík nakonec celý dluh zaplatil, ale Karel mu musel slavnostně slíbit, že bude napříště šetrnější.
Ludvík vrhl na bratra zachmuřený a nešťastný pohled. "Přece jsi mi slíbil..." nedokončil větu, v jeho hlase byl zármutek, soucit i zoufalý hněv. "Tak to jsem tedy lhal," odpověděl prostě princ Karel; "a budu se z toho muset vyzpovídat Bohu. Tak dej mi ty peníze," pokračoval, "co jiného ti zbývá? Nedělej zbytečné drahoty. Nehraj si na Ludvíka Přísného, to ti nesluší." Kdysi, jako třináctiletý chlapec, se Ludvík dal slyšet, že bude usilovat o to, aby ho dějiny nazývaly Ludvíkem přísným, a Karel mu to občas škodolibě připomněl.
Ludvík se vzpamatoval. "Já ti ty peníze nedám," zaječel. "Ustavím nad tebou ze svých ministrů komici, dám tě pod kuratelu." - "Báječný nápad," posmíval se Karel. "Celá Paříž se pak bude ptát, kdy dáš pod kuratelu i Toanetu." Ludvík byl přesvědčen, že právě Karel je iniciátorem Toanetiných kousků a zábav a že ji vhání do lehkovážných dluhů. Do nejdelší smrti nezapomene Ludvík Karlovi tu drzou sázku, kterou vloni uzavřel. Mluvilo se tenkrát o tom, že přestavba Trianonu nebere konce a přitom se Karel vsadil s Toanetou o sto tisíc liber, že svůj zámeček Bagatelle za pouhých sedm neděl celý zbourá a znovu jej úplně postaví. A zámek byl skutečně ve stanoveném čase zbořen a nově vybudován.Devět set mužů pracovalo ve dne v noci a kdyždošel stavební materiál, nařídil Karel svému pluku švýcarských gardistů, aby zabavili v Paříži a v okolí města všechny vozyse stavebním materiálem a přijeli s nimi na Bagatelle. Vzbudilo to tenkrát pobouření v celé zemi. Princ Karel se chlubil, že vydělal sto tisíc liber, o které tudíž nemusí bratra žádat, a on, Ludvík, musel těch sto tisíc pro Karla Toanetě dát. A teď tady týž Karel sedí, chce aby on, Ludvík, zaplatil jeho další nesmyslné výstřelky a ještě se mu posmívá.
"Zakazuji vám," rozhořčil se, "abyste královnu nazýval Toanetou." - "Dobrá," vyhověl mu Karel s drzým úsměvem, "tak tedy celá Paříž se bude ptát, kdy dáš pod kuratelu královnu. Nebo také: tu Rakušanku," dodal poťouchle.
Ludvík měl po krk zbytečného hašteření. "Kolik to je?" zeptal se. "Pět set sedmaosmdesát tisíc a několik stovek," odpověděl Karel, "ale já se spokojím s pouhými pětti sty tisíci." Ludvík tu seděl celý skormoucený a sklíčený. "Pošlu ti de Laborda," řekl; de Laborde byl jeho správce, "aby se dohodl s tvými věřiteli." - "To je ti podobné," řekl Karel, "tahle malicherná podezíravost." - "A až mi oznámí výsledek," dodal Ludvík, "uvážíme s Neckerem, co se dá dělat." - "Jen neuvažujte dlouho, smím-li prosit," řekl Karel. Oba věděli, že Ludvík dluh zaplatí.
Když Ludvík osaměl, vzdychal, hekal, byl velice sklíčen. Rozepjal si kazajku a částečně i kalhoty, aby se mu líp dýchalo. Jeho zevnějšek byl ustavičně neupravený, často i špinavý, komorník i kadeřník si s ním užili.
Je to dnes takový zpackaný, neblahý den. A teď ještě přijde Maurepas. Pravděpodobně půjde zas o Ameriku. Nedají mu s těmi zatracenými buřiči pokoj. Neměli toho Franklina do Paříže pouštět. Ve městě je už tak dost volnomyšlenkářů a ateistů; nebylo třeba vozit sem ještě dalšího ze zámoří. A on, Ludvík, aby těm rebelům ještě dával peníze. To není správné, rozhodně to není správné. Ale když to řekne svým pánům, zasypou ho spoustou argumentů, mají jich požehnaně.
S povzdechem nabral dech širokých chřípím svého zahnutého nosu a hned zas funivě vydechl. Kdekdo na něm chce peníze, Karel, Toaneta, Američané. Dřepěl u ohromného psacího stolu, jeho mladé tělo bylo rozvalené jako kus beztvaré hmoty, tak tu čekal celý nesvůj.
Konečně Maurepas přišel. Ludvík mu spěšně a zdvořile vyšel v ústrety, tou svou kolébavou chůzí až kupodivu rychle. Starý pán byl sice nachlazen, ale přesto se pečlivě vystrojil. Hraběnka mu sice naléhavě radila, aby se šetřil, aby pozval Ludvíka k sobě, nebo aby si pro ten kousek cesty k Ludvíkovi nechal na sobě župan. Ale ministerský předseda nechtěl za žádných okolností porušit ceremoniál. Kdykoli šlo o úřední jednání, navštěvoval vladaře vždy v jeho příbytku, a to slavnostně oblečen, jak vyžadoval dvorský mrav.
Tak spolu seděli u velikého stolu, na němž stály uprostřed papírů a psacího náčiní malé porcelánové sošky básníků, mladý Ludvík, který pro neupravenost svého zevnějšku, nehezkou pózu a tloušťku vypadal mnohem starší než na svých dvaadvacet let, a Maurepas, jako ze škatulky, hubený, usilovně se držící zpříma, na svých šestasedmdesát až nápadně mladý. Ležela před ním jeho aktovka a Ludvíkovy daleko od sebe posazené hnědé, krátkozraké oči po ní pošilhávaly.
Maurepas začal tím, že dostal dopis od svého rakouského kolegy. Kaunic prý v něm podrobně a velice jasně vysvětluje habsburské stanovisko ke všem současným otázkám. Ale kdyby šlo jen o tohle, nebyl by prý krále obtěžoval. Stařec se půvabně napřímil a usmás se na Ludvíka, jako kdyby mu chtěl oznámit nějaké radostné překvapení. "Řeknu vám to bez velkých okolků, Sire," řekl. "Váš urozený švagr, římský císař, je na cestě do Versailles."
Ludvíkovy ustavičně těkající oči náhle strnuly, ústa zůstala trochu pootevřena, znehybněl překvapením. Za jeho šikmým ustupujícím čelem se myšlenky odvíjely zvolna, ale logicky. Však on věděl, že Maurepas bude mít pro něho nepříjemné zprávy. Když přijede Josef, bude s ním on, Ludvík, nucen projednat spoustu nemilých záležitostí, zejména tu prožluklou věc s bavorským dědictvím. Bavorský kurfiřt je starý, ten problém může být co nevidět aktuální; Marie Tereziesice prohlásila, že si nedělá žádné nároky, ale o to výhružněji si zde počínal jeho švagr Josef. Celé měsíce už Ludvíkovi domlouvali jeho ministři, ale dal Josefovi jednoznačně na srozuměnou, že Rakousko v tomto případě naprosto nemůže počítat s francouzskou pomocí. Až teď Josef přijede, bude on, Ludvík, nucen říci mu to do očí. Jeho pánové, Maurepas a Vergennes, budou od něho požadovat, aby šel ještě dál, aby Josefovi vytkl jeho neprozřetelné výroky. On, mladší než Josef a pro své pomalé vyjadřování ve značné nevýhodě proti němu, by měl mezi čtyřma očima zostra a energicky domluvit mnohem staršímu švagrovi, proslulému svou bystrou, oslňující, podkutou a sarkastickou výřečností! Ludvíkova kulatá a těžká ramena se nahrbila ještě víc.
Maurepas se na něho stále ještě díval tak přívětivě a pln očekávání, jako kdyby mu oznámil kdovíco příjemného. Ludvíkovy tlusté tváře sebou poškubávaly, jeho ruce nervózně popotahovaly rokávy, rozepínaly a zapínaly kazajku; ale Ludvík mlčel a čekal, bylo slyšet jen tikání hodin. Maurepas uhodl, co se v něm odehrává. Důkladně si odkašlal, vytáhl kapesník a vysmrkal se, ach, jak mu to jeho nachlazení vadí! "Domnívám se, Sire," řekl, "že tato návštěva přinese jen samé radostné zážitky, nezatížené politickým jednáním. Císař přijede na zapřenou, jako hrabě Falkenstein, a zapověděl si jakoukoli oficiálnost.. Jde tedy o věc čistě rodinnou. Mám za to, že římské Veličenstvo přijíždí tentokrát se souhlasem a s požehnáním své urrozené paní matky. Švagr Josef přijíždí navštívit švagra Ludvíka a pozdravit svou sestru Toanetu."
Ludvík odvrátil pohled od Maurepase. Mechanicky hladil pocelánové figurky na psacím stole. Pak se s hlavou v dlaních zamyslel. Jeho málo pohotový, ale správně uvažující rozum vytušil důvod, pro který švagr příjíždí na zapřenou. Ale Ludvík si to nechtěl přiznat, uhýbal před tímto poznáním. Nakonec se přemohl a zeptal se starce přímo: "A proč sem Josef jede? Co chce?" A protože se ministr jen neznatelně ušklíbl, Ludvík znenadání zaječel: "Co chce?"
Maurepase ten náhlý výbuch nepolekal. Znal Ludvíka a uměl si představit, co se v něm odehrává. Tento ostýchavý, zakřiknutý mladý muž nemluvil kromě něho a lékaře s nikým o nesnázích, které se stavějí do cesty naplnění jeho manželského soužití. Ludvík neodmítl operaci z nedostatku odvahy, nýbrž pro zbožné, či jak jim svobodomyslný Maurepas v duchu říkal, pověrčivé představy spojené s dětinským studem. A o těchto věcech bude nyní muset hovořit s tvrdě bezohledným racionalistickým Josefem. Starý cynik Maurepas pocítil se svým žákem téměř soucit. Tiše, zdvořile začal Ludvíkovi vysvětlovat, že Josef se s největší pravděpodobností vydal na tuto cestu, aby přiměl švagra k oné malé operaci, kterou doporučuje doktor Lassone; patrně si Marie Terezie slibuje od této operace blahodárné důsledky pro Francii i pro Rakousko.
"Ví snad kdekdo...?" zeptal se sklíčeně Ludvík. Krčil se tu uboze jako hromádka neštěstí. Zmateně se v něm rojily všechny ty černé představy a pocity, které v něm do této chvíle vždy znovu vyvolávala jeho tělesná neschopnost.
Když bylo Ludvíkovi patnáct let, oženil ho jeho děd, starý Ludvík Patnáctý, aby z tohoto manželství vzešlo spojenectví mezi Francií a Rakouskem, jakýsi "rodový pakt". Stalo se tak na radu ministrů, kteří byli nepřáteli jeho otce, dauphina. Ludvík miloval a ctil svého záhy zemřelého otce; a protože se o jeho manželství zasloužili lidé, kteří jeho otce nenáviděli a prvděpodobně připravili o život, choval předem popudlivou nedůvěru ke všemu, co s tímto manželstvím souviselo. Byl člověk hluboce věřící, přesvědčený o existenci božské prozřetelnosti, a tak ho skličovala obava, že manželství sjednané protivníky jeho otce se nelíbí nebi. Bůh ho možná právě proto stvořil takového, s touto závadou. Ale jestliže je tomu tak, má pak on, Ludvík, právo do toho zasahovat? Když se podrobí operaci, nebude to pokus fušovat Pánubohu do řemesla?
Jenže manželství bylo jednou uzavřeno a teď už nejde jen o něho. Když odmítá zásah lékařova nože, nedopouští se tím bezpráví na Toanetě? Měl vůči ní pocit viny. Byla odtržena od své domoviny, přišla sem z takové dálky, aby on ji oplodnil, aby porodila dauphina z krve Habsburků a Bourbonů. Nemohl jí poskytnout, nač měla nárok, a když Josef teď bude urputně obhajovat sestřino právo, když obviní Bourbony, že Habsburky podvedli, bude mít úplně pravdu a on, Ludvík, nebude proti tomu moci nic namítnout.
Přece však musí být nějaký smysl v tom, že Bůh, který ho obdařil svou milostí a pomazal ho, mu dal tělo v takovém stavu. Byl tady konflikt mezi dvojí povinností, protože Ludvík se těžko rozhodoval, nechával věci prostě běžet. Nezasahovat do ničeho je lepší než něco měnit, nic nedělat je lepší než něco udělat.
Zkormouceně a schlíple seděl Ludvík za ohromným psacím stolem, zmítán těmito pocity a úvahami, mechanicky si popotahoval rukávy a mlčel. Nakonec se Maurepas zeptal, zda by směl podat uctivý návrh. Ludvík dychtivě řekl: "Ano, jen mluvte, milý mentore!" Je zde snad, poznamenal Maurepas, jedna možnost, aby tato Josefova cesta znamenala pro Versailles zvýšení prstiže. A když Ludvík se zájmem vzhlédl, pokračoval s lehkým a zchytralým úsměvem, že Ludvík by se ještě před příjezdem hraběte Falkensteina mohl dohodnout s doktorem Lassonem a podrobit se operaci. Pak by římskému Veličenstvu nezbylo nic jiného než mu blahopřát, vrátit se do Vídně a sdělit paní matce, že nebylo nutné se obtěžovat.
Ludvík uznal, že je to znamenitá rada. Ale král, vysvětloval s uzarděním, nesmí být vždy poslušen jen rozumu, nýbrž musí dbát i některých hlubších hlasů ve svém srdci.Ministr věděl, že to nejsou jen planá slova, nýbrž že to je Ludvíkovo nejhlubší přesvědčení. Ludvík věřil, že ho provází boží milost a považoval svá vnuknutí a pocity za pokyny nebes, jimž se nesmí vzepřít. Když Ludvík chtěl, býval přístupný rozumným radám; ale jakmile se začal odvolávat na boží milost, pak nebylo záhodno dále na něho naléhat. Maurepas dal právě nedávno monarchovi další příležitost ke kormutlivému zjištění, že on první ministr, je vlažný ve víře. Považoval proto za rozumnější držet dnes jazyk za zuby.
Cítil se beztak vyčerpán. Vzpomněl si, jak mu hraběnka domlouvala, aby se nepřepínal a nejraději by se sebral a odešel. Ale to bohužel nešlo. Bylo nutno ještě něco zařídit. Jakmile Maurepas dostal zprávu o Josefově chystané cestě, uvažoval, jaké následky by tato návštěva mohla mít pro něho. Toaneta ho neměla ráda, Mercy a Vermond ustavičně připomínali, že není stoupencem příliš těsného spojení s Rakouskem a Šeříkový kruh usiloval o jeho svržení. Jestliže Josef nyní dosáhne cíle, jestliže se po operaci Ludvíkůn vztah k Toanetě upevní, jestliže se dokonce narodí dítě, zlepší se pozice Mercyho a Vermonda a on bude ohrožen. Ludvík se sice snažil uchránit svou politiku před Toanetinýma krásnýma bílýma rokama; ale byl měkký a Maurepas, který byl rozhodnut umřít ve své funkci, se nechtěl vystavovat nebezpečí. Představoval si, že v téže audienci, na níž oznámí Ludvíkovi Josefovu návštěvu, podnikne zároveň útok proti Toanetě.
Ministr tudíž překonal únavu, osušil si přepychovým kapesníkem tvář, chvíli kašlal a kuckal. Pak se vzpřímil; štíhlý, rovný, elegantní, seděl tu proti ochable přikrčenému Ludvíkovi, který vypadal hodně venkovsky.
Když už má tu čest, hovořit dnes s králem, rád by se dotkl ještě jedné další otázky. Monsieur d´Angivillers předložil prý ministrovi financí nový požadavek na přestavbu Trianonu. Jenže Ludvík prý v dohodě s královnou dvorským úřadům uložil, že stanovený rozpočet nesmí být za žádných okolností překročen. Monsieur Necker proto prý nechce tuto částku poukázat bez králova výslovného příkazu.
Ludvík znepokojeně zafuněl. Byl sám šetrný. Dobře věděl, že Toanetina marnotratnost dělá v Paříži zlou krev; neminul jediný týden, aby nemusel uložit zdvořilému a horlivému Neckerovi, kterého sám nemohl ani vidět a na jehož tváři mohl číst zjevný nesouhlas, že je nutno poskytnout královně další mimořádné částky. Zároveň však chápal, že Toaneta by mohla toto plýtvání lecčím omluvit. Uvědomoval si, že divoká honba za zábavami, kterých si Toaneta dopřává, je jí náhradou za radosti a práva manželského lože, která jí on ke své hanbě není schopen poskytnout. Měl špatné svědomí a tak k ní byl nadmíru shovívavý; ač sám na sobě šetřil každým frankem, byl skoro rád, že může Toanetu odškodnit za to ostatní, co jí musí odepřít.
"Kolik je to tentokrát?" zeptal se. "Tři sta tisíc liber," odpověděl Maurepas.
"Tři sta tisíc liber," opakoval si Ludvík. Vzal pero a na jeden z hojných listů ležících na stole pečlivě kreslil 300 000, a pak si hrál s různými početními úkoly a psal 40 000 x 5, 50 000 x 6, 25 000 x 12. Vzpomněl si na ty drzosti, které před chvílí říkal o Toanetě jeho bratr Karel a vduchu si kladl otázku, zda Karel o tomto novém Toanetině požadavku už věděl. Určitě o něm věděl a důvěrný vztah bratra a Toanety Ludvíka zarmoutil. "Tři sta tisíc liber," opakoval. Dalších tři sta tisíc liber na Trianon. Je to skandál, bude z toho plno řečí.
Maurepas se zaradoval z účinku svých slov a zahájil další postup. Pokud smí vyslovit radu, poznamenal, stále tak velice pomalu a zdvořile, měl by Ludvík částku na Trianon sice schválit, ale pořádat královnu, aby své výdaje poněkud omezila. "Tři sta tisíc liber," říkal si Ludvík sám pro sebe, "pětadvacet tisíc krát dvanáct," - "Tři sta sedmnáct tisíc šest set čtyřiatřicet liber, Sire," řekl Maurepas, "chcete-li znát přesné číslo. Není to vlastně částka tak vysoká. Ale životní úroveň, zejména na venkově, klesá a je pochpitelné, že výdaje Šeříkového kruhu se srovnávají s výdaji, které si nikdo jiný nemůže dovolit. Nestoudní literáti označují všechno, co královna dělá, i její nejsoukromější věci, za rakouskou politiku. Právě se snažíme umlčet jeden hanopis, v němž se praví, že to jsou enormní výdaje královny, které nedovolují vládě věnovat nezbytnou pomoc Americe. Fakt je, že navzdory Neckerovým kouzlům zůstává finanční situace napjatá. Můj kolega Vergennes si není jist, Sire, zda vás může požádat o souhlas na další dva milióny, o které Američané požádali."
Ludvíkovi přišlo vhod, že Maurepas zavedl řeč jinam a že si může vylít zlost právě tady. "Ti vaši Američané," řekl vztekle zvýšeným hlasem a jeho malý podbradek se roztřásl. "Pořád ti vaši Američané! Pořád ti vaši rebelové! A kdo jim má tu jejich rebelii platit? Já."
Ministerský předseda probral s Ludvíkem americkou otázku už mnohokrát, cítil, že je na konci sil a neměl chuť pouštět se do zbytečné debaty. Spokojil se s tím, že stručně shrnul zásady americké politik, o nichž se mu Ludvíka už podařilo přesvědčit. "Doufám, Sire," řekl poněkud ostřeji než obvykle, "že jsem vaše stanovisko k americké otázce pochopiil správně. Dohodl jste se se svými rádci, že je v našem zájmu co nejdéle protahovat konflikt Anglie s jejími americkými koloniemi, abychom oslabili nejen rebely, ale hlavně Anglii. Vyvodil jste z toho politiku, podle níž se mají vaši ministři řídit. Uložil jste svým rádcům, Sire, aby omezenou podporou udržovali rebely při životě, dokud na tom sami nebudeme tak, abychom si vyřídili svůj starý spor s Anglií."
Ludvík musil připustit, že je to tak. Maurepas a Vergennes na něho svými argumenty, svými "dobrými úmysly" tak dlouho naléhali, až jim nakonec řekl ano. Ale v duši věděl, že pravdu má on a že jeho královská nechuť k rebelům je naprosto oprávněná a že tohle pomáhámí Američanům povede ke špatným koncům. Ale co s tím? Seděl tu sklíčeně, se svěšenými víčky, takže oči se v masitém obličeji téměř ztrácely. "Kolik toho pro ty vaše Američany zas chcete?" zeptal se znechuceně. "Vergennes navrhuje dva milióny," opakoval trpělivě Maurepas. "Chce je poukázat zesvého tajného fondu." - "Jeden milión," řekl Ludvík zlostně. "Jeden milión, ne dva. Víc než jeden milión zěm rebelům nedám. Bylo by to proti mému svědomí." - "Dobře, tak jeden milión," připustil svárlivě Maurepas. "A ať se to dá ve třech splátkách," nařizoval Ludvík svárlivě. "Ten váš doktor Franklin je tak dotěrný, nikdy nemá dost a chodí si pořád znovu." - "Jak poroučíte, Sire," odpověděl ministr. Posbíral své spisy. "A teď mi dovolte," požádal, "abych směl odejít. A vy, Sire," ubezpečoval seznovu, "budete tak laskav a promluvíte s královnou, aby omezila další výdaje?" - "Ano," odsekl Ludvík.
Všiml si, jak se musí Maurepas přemáhat, aby se nezhroutil. "Měl bych vám poděkovat, milý mentore," řekl lítostivě, "ale vy mi dáváte co proto." - "Vím, vím," ujišťoval ho stařec. "Ale teď mě máte z krku, Sire. Přeji vám příjemný hon." Rozloučil se s křečovitou mladistvostí a s hojnými poklonami.
V předpokoji se málem skácel. Jeho tajemník Sallé a jeho komorník se k němu vrhli, podpírali ho a dovlekli do jeho bytu. Madame de Maurepas přiběhla a zahrnula kašlem se zalykajícího a úpějícího manžela starostlivými výčitkami. Uložili ho do postele, opatřili ho zahřívacími lahvemi a nakrmili bujónem.
Také Ludvíka rozmluva unavila. Přešla ho chuť na hon. Znovu se uvelebil ve výklenku u okna a rozhlížel se po příjezdových cestách, ale nevnímal; nedíval se ani, kdo přijíždí a odjíždí. Tři sta tisíc pro Rakušanku, přeemítal, milión na rebely, pětkrát sto tisíc pro toho všiváka; rozjímal nad tou klopotnou sudbou, která na něho byla vložena.

Nazítří ráno si hned po procitnutí uvědomil, že ho dnes očekává zvlášť obtížný a nepříjemný úkol. Pomalu shledával myšlenky; pak si vzpomněl, že je to rozmluva s Toanetou, že jí musí domluvit, jak to včera slíbil svému mentorovi.
Zůstal ještě chvíli ležet, klímal a funěl. Pak zatáhl za šňůru, jejíž druhý konec byl připevněn na lokajově paži, aby ho bylo možno kdykoli přivolat. Lokaj přispěchal a Ludvík pomalu přelezl z postele, ve které spal, na parádní lože, v němž se oficiálně při lever probouzel. Dal se ustrojit za přítomnosti nejurozenějších aristokratů. Automaticky s nimi vyměnil několik obvyklých nicneříkajících frází. Pak bohatě posnídal, ale nemyslel na jídlo, nýbrž na nadcházející rozmluvu.
Na dnešní ráno bylo určeno přijetí ministra vojenství Saint-Germaina. Ludvík měl Saint-Germaina rád a byl přesvědčen o záslužnosti jeho reforem. Ale v poslední době ho kdekdo zapřísahal, aby toho starocha vyhodil. Ludvík stále ještě cítil výčitky svědomí, kdykoli si vzpomněl, jak na naléhání Toanety a Šeříkového kruhu před časem neslavně propustil svého vynikajícího ministra financí Turgota, a byl rozhodnut Saint-Germaina uhájit. Jenže v hloubi duše si nebyl tak docela jist, zda se mu to podaří. Rozmluva se Saint-Germainem mu rozhodně žádnou potěchu nepřinese. Stařec ho zahrne spoustou nářků a stížností, bude se na něho dívat těma svýma oddanýma psíma očima s očekáváním, že on, Ludvík, mu přislíbí pomoc proti jeho nepřátelům. Ne, to se mu dnes nehodí. Nechce být unaven před svízelným rozhovorem s Toanetou. Nepřijme Saint-Germaina. Ale vynahradí mu to a konečně si půjde prohlédnout palác Invalidů. Je to ministrovo dávné přání; je hrdý na to, jak to tam přestavěl a dal do pořádku. Ano, Ludvík si půjde prohlédnout palác Invalidů a požádá Toanetu, aby šla s ním.
Uspokojen tímto řešením rozhodl se strávit získaný čas ve své knihovně. Rád přecpával svou znamenitou paměť množstvím faktů a podrobností; v knihách nalézal blahodárné uklidnění.
Pozdravili ho oba knihovníci, pánové de Campan a de Sept-Chęnes; byli to lidé tiší a nenápadní, kteří byli vždycky nablízku, když je potřeboval, a vždycky z dohledu, aby nerušili.
Ludvík si nejprve objednal nejčersvější časopisy. Několik jich otusklo historku o Edwardu Gibbonovi, která Ludvíka velice zaujala. Tento Mr Gibbon vydal před rokem první svazek velkého historického díla "Úpadek a zánik římské říše". Ludvík se kniha líbila a chystal se přeložit ji do francouzštiny. Mr Gibbon prodléval právě v Paříži a podle zpráv francouzských novin navštívil populární krčmu "U vybíravé Kateřiny" právě ve chvíli, kdy tam byl i Benjamin Franklin. Franklin poslal Gibbonovi vzkaz, aby si k němu přisedl. Ale Gibbon, jak psaly noviny, prý odpověděl, že nechce sedět u jednoho stolu s člověkem, který se vzbouřil proti svému králi. Načež prý dal Franklin Gibbonovi vzkázat, že až bude chtít napsat další dílo o zániku a pádu velkého impéria, bude mu moci on, Franklin, nabídnout bohatý materiál. Ludvíkovi se tato odpověď monsieur Franklina zdála poněkud neslaná nemastná; bylo směšné se domnívat, že by se následkem vzpoury v koloniích Anglie zhroutila.
Nespokojeně časopisy odložil. "Přišly anglické noviny?" zeptal se; pravidelně totiž sledoval zakázaný anglický tisk. Sept-Chęnes je kvapně přinesl. "A jestlipak jste se do nich sám nepodíval, Sept-Chęnesi?" zeptal se Ludvík šelmovsky, rozesmál se na celé kolo a pohrozil knihovníkovi prstem; smál se hrubě a hlasitě "jako nějaký povozník", říkalo se o něm v Šeříkovém kruhu. Monsieur de Sept-Chęnes přijal tento vždy znovu opakovaný žert s vděčným úsměvem.
Ludvík se pohroužil do četby anglických novin. Byly plné zpráv o konfliktu s americkými koloniemi. Také zde se hodně psalo o doktoru Franklinovi. Byl vyslovován podiv nad tím, že vůdce rebelů nalezl útočiště v Paříži. Ludvík si vzdychl: mají pravdu. Radoval se ze zlovolných přidomků, jimiž obdařily některé anglické listy starého buřiče. Nazývaly ho "sedmdesátiletým chameleónem", "ziskuchtivým utopistou", "šarlatánem". Ludvík se plácal do stehen, přivolal oba knihovníky, ukazoval jim některá místa a předčítal je anglicky. Slovo "chameleón" nevyslovil docela správně; monsieur de Sept-Chęnes ho uctivě opravil a Ludvík jako horlivý žák několikrát opakoval správnou výslovnost.
Dal si přinést řadu knih, rád se prohrabával ve více knihách najednou. Ležela kolem něho celá hromada anglických historických děl, úvaha Horace Walpola "Jsou obvyklé údaje o životě a vládě Richarda Třetího historicky spolehlivé?", dále vyprávění Jamese Andersona o procesu s Marií Stuartovnou a tlusté svazky "Dějin Anglie" od Davida Huma.
Oba knihovníci si povšimli, že Ludvík, i když si dává pokaždé přinést všech šest svazků Humova díla, čte vždycky jen jeden jediný. Král jim zřejmě nechtěl prozradit, že ho zajímá právě tento díl. Jeho pozornost upoutal ten svazek, který obsahoval historii Karla Prvního.
Bylo to přibližně asi před rokem, co se Ludvík začal tak zajímat o historické dílo Davida Huma, docela přesně to bylo ode dne, co propustil í+ svého ministra financí Turgota, v květnu minulého roku. Ludvíkův zájem souvisel s dopisem, který mu Turgot napsal krátce předtím, než byl v nemilosti propuštěn. Ten drzý chlap ho tenkrát varoval, že je hříčkou v rukou pochybných rádců, že ve svých dvaadvaceti letech nemůže mít žádnou zkušenost a znát lidi, že mu hrozí nebezpečí, že stojí nad propastí: "Nezapomínejte, Sire," stálo v dopise, "že to byla slabost, pro kterou musel Karel První položit hlavu na špalek. A vy jste považován za slabocha, Sire." Ludvík ten dopis nikomu neukázal, měl ho pod pečetí a pod zámkem v truhlici, do níž ukládal nejtajnější dokumenty.A ještě týž den si dal vyhledat Humovo historické dílo a od té doby čítal vždy znova s hněvem a úžasem, jak kdysi angličtí zlosyni povstali proti svému králi, postavili ho před soud a popravili ho. Těšila ho klidná, vědecky střízlivá a přesto laskavá slova, jimiž velký Hume ocenil Karlovo mučednictví. I dnes studoval Ludvík horlivě všechny podrobnosti a připisoval na jednotlivé stránky stále nové poznámky, otazníky a vykřičníky.
Ne, ne! I kdyby Vergennes a Maurepas mu uvedli sebevíc závažných důvodů, není správné, že francouzský král podporuje toho sedmdesátiletého chameleóna a jeho rebely, a nemůže to vést k dobrým koncům.
Ludvík zaklapl desky knih, protáhl se, narovnal, porozepínal si knoflíky. Už zase měl ten pocit plného břicha. Je to bída, že už druhý den nemůže na hon. Ale musí si přece jen dopřát pohyb. Zbývá mu ještě jedna čtvrthodinka, než bude muset jít k Toanetě. Vystoupil nahoru do podsttřeší a vešel do mechanické dílny.
Šťastnou náhodou zde našel nejen statného, hromotluckého FranCois Germaina, nýbrž i monsieur Laudryho, který měl ve Versailles na starosti veškeré složité práce s jemnou mechanikou. Ludvík nebyl spokojen se zámkem na své truhle s dokumenty a společně s Germainem konstruoval nový tajný zámek; ale nedopadlo to tak, jak doufal, Germain nebyl dost šikovný. Zato nedostižný mistr Laudry okamžitě rozpoznal, co tomu chybí. Ludvík byl uchvácen, pustili se do práce ve třech a hle, podařilo se to: zámek byl hotov!
Jenže ona čtvrthodinka zatím už dávno uplynula a bylo už skoro pozdě. Ludvík honem strčil velký zámek do šosu kabátu, narychlo, aby se neřeklo, si utřel zamaštěné, zašpiněné ruce a vydal se za Toanetou.
Šoural se svým plouhavým, klátivým krokem přes sály a chodby; těžký zámek v šosu kabátu ho tloukl do zadnice. Na chodbách bylo plno lokajů, gardistů i dvořanů v krásných uniformách. Všichni zdravili, když je Ludvík míjel a hluboce se ukláněli. Některý bylo ovšem možno číst z očí pohrdání, které tajně chovali k tak nekrálovskému králi. Ludvík dobře věděl, že když tito pánové procházejí trůním sálem, provádějí předepsaný úkon před prázdným trůnem s věší úctou než teď před skutečným králem. Znovu se zkormouceně zamyslel nad tím, proč jen mu božská prozřetelnost dala pro jeho svatý úřad tak málo důstojný vzhled.
Tak se šinul po parketách chodeb a sálů, překolébal se přes komnatu s kulatým oknem, "Oeil de Boueuf", "Volské oko" a octl se v královnině křídle. U velikého obrazu znázorňujícího Jupitera, Spravedlnost a Mír vyběhl proti němu z postranní chodby znenadání asi osmiletý chlapec. Byl náramně vyparáděný a jeho prudké, uličnické pohyby se nijak nesrovnávaly s jeho bohatým a vznešeným oblekem. Ludvík věděl, kdo je ten chlapec: byl to Pierre, syn zahradnického pomocníka Macharda, kterého Toaneta v náhlém rozmaru před rokem adoptovala. Jakmile chlapec uviděl krále, rázem se zastavil, přitiskl se ke stěně, aby nechal krále projít, a hluboce se uklonil, jak se tomu naučil. Ludvík se na něho vlídně usmál a šel dál; při chůzi ho zámek ustavičně tloukl do stehen a do zadnice.
Najednou za zády uslyšel výbuch smíchu, malý Pierre už to zřejmě nemohl v sobě udržet.
Ludvík byl dobromyslný mladík, který se nikdy nechoval povýšeně. A také byl pravnukem Ludvíka Čtrnáctého, vnukem Ludvíka Patnáctého, byl to král francouzský a navarrský. Najednou si vzpomněl, jak si uměl zjednat respekt jeho nebožtík dědeček, který se choval jako opravdový král, takže při pohledu na něho každého rázem přešlo šuškání o jeho výstředních kouscích; připomněl si také, že i z Toanety, přes všechny její divoké nerozvážnosti, zábavy plesy i ten Šeříkový kruh, vyzařuje královský majestát, před nímž ztuhne úšklebek i na nejopovážlivějších rtech. A najednou zalomcoval Ludvíkem vztek. Otočil se, popadl svýma silnýma rokama malého Pierra, třásl chlapcem bledým jako křída a křičel vysokým, přeskakujícím hlasem: "Stráž, stráž!" Přispěchali lokajové i švýcarští gardisté. Před Jupiterem, Spravedlností a Mírem jim Ludvík odevzdal malého Pierra a nřídil, aby ho drželi pod zámkem tak dlouho, dokud neudělí další rozkazy.
Pak už uklidněn energicky vykročil za Toanetou.
Když dvě hodiny poté od Toanety odcházel, vypadal jako člověk, který ze sebe shodil těžké břímě. Vracel se do svých pokojů s výrazem blaženého uspokojení na tlustém obličeji.
Doma se okamžitě pustil do díla; chtěl nový zámek nasadit na truhlu s dokumenty. Dalo to pořádnou fušku, než vyvrtal starý zámek a nahradil jej novým. Ale nový zámek seděl pak na krásné truhle pevně a spolehlivě. Ludvík ho otevíral, zavíral, pak si setřel pot a radoval se z dokončeného díla.
Znovu zámek otevřel a nadzvedl víko truhly. Zálibně si prohlížel věci zde odložené, většinou naprosto soukromé, deníky, dopisy a rozličné upomínky. Teď je tu všechno zabezpečeno. Hrabal se v truhle se sběratelskou vášní, na tváři mu pohrával poněkud přihlouplý úsměv. Přišel mu do ruky zapečetěný dopis někdejšího ministra financí Turgota. Bezděky ho zastrčil dospod pod ostatní písemnosti, zastrkoval ho stále hlouběji, až skončil na samém dně. Přehraboval se v truhle dál.
Tady byla malá knížka. Napsal ji sám jako třináctiletý chlapec a také si ji sám vytiskl; obě tyhle věci ho od nejútlejšího věku bavily, psát a pracovat vlastníma rukama. Knížka se jmenovala: "O umírněné monarchii. Morální a politické zásady podle Telemacha sestavil Ludvík August, dauphin". Zamyšleně v knížce listoval; nikdy si svůj úkol neusnadňoval. Četl: "Vladař je také jen člověk. Jako člověka ho s ostatními lidmi spojují sstejné křesťanské povinnosti. Ale protože ho ruka Stvořitele povznesla nad všechny ostatní lidi, je povinen chovat se jako příklad ctnosti a nábožnosti, jako vzor bohabojnosti a křesťanské horlivosti." Jeho vyvalené oči zamyšleně civěly na tyto řádky. Vzpomněl si, jak ve svých třinácti letech přiběhl pyšně k dědečkovi a ukázal mu tuhle knížku. Dožil se velkého zklamání. Zvěčnělý starý Ludvík Patnáctý - pravděpodobně přišel zrovna od Dubarryové - si minutu nebo dvě v knížce listoval. Pak vlídně popleskal horlivého vnuka po tváři a řekl: "To je správné a pěkné, monsieur le dauphin, všeechno je to správné a pěkné. Jenže nadměrná horlivost škodí. Hoďte tu knížku do ohně."
Ludvík zavrtěl těžkou hlavou nad svou tehdejší naivností, znovu ho potěšilo, že tenkrát neuposlechl, a uložil knížku zpátky. Znovu začal v truhle hrabat. Vylovil dopis od své tchyně Marie Terezie. Napsala jej před sedmi roky, v době, kdy posílala Toanetu do Versailles. Ludvík svýma krátkozrakýma očima vážně a pomalu pročítal tento dopis. Zněl: "Vaše choť, můj milý dauphine, se právě se mnou rozloučila. Skýtala mi ustavičnou radost a doufám, že Vám dá štěstí. S tímto úmyslem jsem ji také vychovala, neboť jsem už dávno věděla, že bude sdílet Váš úděl. Vychovala jsem ji tak, aby měla v lásce své povinnosti k Vám, aby k Vám chovala něžnou náklonnost, aby znala prostředky, jak se Vám zalíbit a aby jich uměla používat. Má dcera Vás bude milovat, tím jsem si jista, neboť ji znám. Žijte blaze, můj milý dauphine, buďte šťasten, učiňte ji šťastnou! Rozplývám se v slzách. Vaše Vás milující matka Marie Terezie."
Ludvík držel dopis v ruce. Byl to pěkný dopis. Nevěděl tenkrát, co odpovědět; pro patnáctiletého chlapce to nebylo snaadné. Nakonec sestavil společně se svým učitelem nicneříkající odpověď v německém jazyce a s několika chybami, aby to bylo věrohodnější. Ostatně ani rakouské Veličenstvo nemělo zvlášť dobrou francouzštinu. Ludvík napočítal v krátkém dopise čtyři prohřešky gramatické a devět pravopisných.
"Buďte šťasten, učiňte ji šťastnou!" Urozené paní máti se to ve Vídni mluví! A teď mu sem ještě pošle toho Josefa. "Učiňte ji šťastnou!"
Je to krásný dopis. Císařovna je nejen velice chytrá, ale má i citlivé srdce. "Má dcera Vás bude milovat, tím jsem si jista, neboť ji znám."
Toaneta byla dnes k němu během jejich rozhovoru velice milá. I když se jeden ani druhý nezmínili o pravděpodobném účelu Josefovy návštěvy, mluvili spolu tentokrát jinak než obvykle; tolik vzájemného porozumění mezi nimi dosud nikdy nebylo.
Plány, které dala Toaneta vypracovat pro svůj Trianon, jsou opravdu velkolepé. Toaneta má vkus a má nápady. A je krásná. Že se líbí jemu, to ještě mnoho neznamená, on se v ženské kráse vůbec nevyzná. Ale onen Walpole, autor výborné knihy o Richardu Třetím, který tomu jako dobrý spisovatel musí rozumět, ji označil za nejkrásnější ženu Evropy. Jen kdyby nebyla tak ostrovtipná a pořád se nesmála; vždycky se toho jejího smíchu tak trochu leká.
Těch třistatisíc liber na Trianon, to nejsou vyhozené peníze. Je to přesně tři sta sedmnáct tisíc šest
set čtyřiatřicet liber, na svou paměť se může spolehnout. S těžkým srdcem jí tuto částku zaokrouhlil na čtyřista tisíc. Ale v započatých pracích je nutno pochopitelně pokračovat, to má Toaneta pravdu, plýtvání by bylo, kdyby se to dělalo polovičatě. Za to mu slíbila, že napřesrok rozpočet na Trianon určitě nepřekročí. Aspoň na to se může odvolat, až bude dávat Neckerovi rozkaz k výplatě peněz.
V té věci se Saint-Germainem se mu ovšem pak nedařilo. Toaneta jednoznačně a rozhorleně odmítla zúčastnit se prohlídky paláce Invalidů. A nejen to; znovu naléhala, aby starocha už konečně poslal pryč. Ona že ho prostě nesnáší. Nakonec to ještě dobře dopadlo, když jí Ludvík slíbil, že na prohlídku paláce Invalidů nepůjde tedy ani on.
Jinak byla Toaneta opravdu rozumná a přístupná. Vážně si předsevzala, že už nepřekročí rozpočet. Jen v jedné věci se s ní nedalo mluvit. Chce mít vlastního intendanta pro své hry a zábavy. Když jednou připustil, že Trianon je zcela její osobní záležitost, pak z toho do jisté míry logicky vyplývá, že tam chce mít i vlastního intendanta. I když je mu zatěžko dát ministru financí příslušný příkaz, v tomto bodě musí Toanetě vyhovět.
"Vychovala jsem ji tak, aby měla v lásce své povinnosti k Vám ... Žijte blaze, můj milý dauphine, buďte štasten, učiňte ji šťastnou!" Svou těžkou, kupodivu jemnou rukou uhladil list, opět jej složil a pořádkumilovně jej zastrčil zpátky do truhly.
Vyndal z ní svůj deník. Chvíli seděl a uvažoval, co z dnešních zážitků zaslouží, aby bylo zaznamenáno. Napsal: "Audience ministra vojenství odřeknuta vzhledem k závažné osobní rozmluvě. Rozhovor s Toanetou proběhl uspokojivě. Zhotoven tajný zámek Výborný. Nešel na hon. "Vložil deník zpátky do truhly, nechal zaklapnout zámek a upřeně se na něj díval se širokým úsměvem.
Úsměv však náhle odumřel, na něco si vzpomněl. Začal najednou zvonit jako na poplach, dal si zavolat důstojníka gardy, který měl službu. "Byl zadržen jeden chlapec," uložil mu "jistý Pierre Machard, královnin chráněnec. Ať ho okamžitě propustí. A dejte mu za dva franky cukroví! Nebo počkat, za pět," opravil se.


# Čtvrtá kapitola / JOSEF

Několik týdnů poté byl už císař Josef na cestě do Paříže.
Josef, druhý toho jména byl panovníkem římské říše německého národa jen titulárně. Jeho matka ho jmenovala spoluvladařem, ale ve skutečnosti vládla stará císařovna sama; byla ještě plná života a měla velice vyhraněné názory. Její syn a spoluvladař byl přesvědčen, že její názory jsou začasté vlastně přeedsudky. Marie Terezie byla hluboce zbožná a cítila se bezpečná jen v lůně církve. Josef byl přístupný všem novodobým proudům, choval nedůvěru k církvi, pěstounce i záštitě temných pověr, nadšeně se zajímal o novou stupnici hodnot, kterou probojovávala tato osvícená doba.
Mladý císař neměl lehkou situaci, však ani nebyl vlastně tak moc mladý, bylo mu šestatřicet let. Planul touhou, aby mohl uvést ve skutek své názory a změnit svět. Hlásal své názory světu a svět natahoval uši, zejména mládež, byl potěchou a nadějí mládeže v celé římské říši německého národa. Jenže měl moc jen podle jména. Jako spoluvladař mohl jen mluvit; jednání, vládu musel přenechat matce. S přibývajícími léty jeho zatrpklost stále vzrůstala.
Protože zatím nemohl svět změnit, chtěl využít nedobrovolné nečinnosti k tomu, aby ho alespoň důkladně poznal. Cestoval. Cestoval víc než kterýkoli jiný panovník. Cestoval rád na zapřenou, byl přesvědčen, že je to nejlepší způsob, jak získat nezkreslenou představu o zemích a lidech. Velice si zakládal na tom, aby se s ním nejednalo jako s vladařem, bydlel skromně v hostincích a vozil si s sebou vojenské lůžko, jehož používal na válečných taženích. Ale rád se občas blýskl a přál si, aby se všichni o těchto jeho snahách o prozkoumání skutečných poměrů také dověděli. Zálibně se usmíval, když lidé poznali císaře v muži, jenž cestoval jako hrabě Falkenstein, a bylo mu vhod, když noviny o těchto cestách psaly.
Byla vykonána rozsáhlá opatření, aby císařovo inkognito bylo na jeho cestě do Paříže a během jeho pařížského pobytu zachováno. Zeměpánům, přes jejichž území vedla cesta hraběte Falkensteina, se dostalo upozornění, že hrabě si nepřeje žádné oficiálnosti a chce, aby se s ním zacházelo jako s prostým turistou. Ale pro některé panovníky to bylo nepředstavitelné pomyšlení. Například würtemberský vévoda nepřenesl přes srdce, že by římského císaře nechal spát v obyčejném hotelu. Jeho policie sňala ze všech hostinců štíty, obyvatelům sídelního města Stuttgartu bylo nařízeno, že nesmějí prozradit, kde je který hostinec, a tak hraběti Falkensteinovi nezbylo než se ubytovat ve vévodově paláci.
Zato však bylo císaři dopřáno přijet do Paříže v obyčejném fiakru. Ubytoval se v obyčejném hotelu de Tréville a dal si tam postavit své polní lůžko. Majitel hotelu monsieur Grandjean se k němu nechoval o nic servilněji než k ostatním turistům. Když si pak Josef vyšel na svou první důkladnou obchůzku městem, ukazoval monsieur Grandjean s úctou a za vysoké spropitné zvědavcům polní lůžko římského císaře, který žil stejně skromně jako vojáci.
Názítří přijel do Versailles. Jak se patřilo, očekávala ho Toaneta uprostřed svého dvořanstva. Ale nedokázala přemoci nedočkavost a ustavičně běhala k oknu. A když se Josef objevil na schodišti, rozběhla se mu vstříc a objala ho a zulíbala před gardami, které mu vzdávaly poctu.
Sourozenci si byli podobní. I Josef měl Toanetinu upřímnou, výraznou tvář, vysoké čelo, živé modré oči, malá ústa s trochu svislým spodním rtem, poněkud ohnutý nos. Byl štíhlý a vysoký, měl hezké a ukázněné pohyby. Přesto byla Toaneta zklamána, když si ho prohlédla pozorněji. Měla ho v paměti takového, jak ho viděla před sedmi lety v Schönbrunnu, velkolepého bratra, jehož vážnost a pedanství jí vždycky vnukaly strach a jehož vědomosti a oslňující vystupování ji vždy naplňovaly obdivem; stokrát zde ve Versailles přátelům zaníceně líčila, jak její bratr už pouhým zjevem každého uchvátí. A teď přišel nenápadný, prostě oblečený pán, ve vše všudy tak trochu opotřebovaný a se svou začínající pleší už poněkud obstarožný.
Přesto bylo první setkání sourozenců velmi srdečné. Josef si předsevzal, že nepostraší sestru hned napoprvé výtkami. Potlačil nejednu pedagogickou poznámku, kterou už měl na jazyku; pochvalně se zmínil, jak Toaneta pěkně vypadá, vykládal jí o ostatních sourozencích a především o matce. Mluvili francouzsky, ale každou chvíli spustili najednou německy. Toaneta často nemohla najít přiléhavé německé slovo a Josef jí musel pomáhat. S úsměvem, ale nijak karatelsky poznamenal, že Toaneta teď nemluví pořádně ani německy ani francouzsky. Sám si zakládal na tom, že mluví plynně německy, francouzsky a italsky a že se s příslušníky většiny národů, jimž vládne, domluví jejich vlastním jazykem.
Držel Toanetu za ruku. Řekl: "Tak co, Tony, není to hezké, že jsme zase jednou pohromadě?" a jí bylo blaze u srdce, když slyšela jeho hlas a viděla jeho rozzářené oči.
Také před švagrem Ludvíkem překonal Josef svou zálibu v přednášení a poučování; ; protože i Ludvík se snažil potlačit svůj ostych, dopadlo to líp, než oba očekávali. Ludvík ukázal švagrovi své knihy a některé své kovářské výrobky, zkoušel chvíli mluvit německy, dobromyslně se rozesmál své neobratnosti a sám několikrát opravil švagrovu francouzštinu. Josef poněěkud rozladěn trval na tom, že jeho výslovnost je správná. Pedantický Ludvík se nevzdal, vzal si jako autoritu na pomoc knihovníka Sept-Chęnesa a chtěl si dokonce opatřit dobrozdání Akademie. Josefovi nezbývalo než ocenit švagrův zájem o filologii a jeho jasnou, střízlivou logiku. Vyslanec Mercy totiž několikrát sice s úctou, ale velmi zřetelně naznačil, že nejkřesťanštější král je poněkud omezený.
Další týden využil Josef k prohlídce Versailles a Paříže. Byl zásadním odpůrcem francouzského způsobu života; ale při své svědomitosti nechtěl Francii zavrhnout předem, chtěl si ji nejdřív důkladně prostudovat. Neúnavně chodil a jezdil po Paříži, zajímal se o věci podstatné stejně jako o ty nejdrobnější. "Neutápějte se v maličkostech," radil mu kdysi starý pruský král Bedřich, jeho obdivovaný protivník; tato slova se Josefovi hluboce vryla do paměti, stejně jako ostrý, úsečný, velitelský tón, s nímž byla vyslovena, ale nedokázal přemoci svou zvídavost. Právě maličkosti ho zajímaly. Císařský turista strkal v Paříži svůj habsburský nos do každého kouta. Navštěvoval nemocnice, ochutnával polévky pro chudinu, účastnil se soudních přelíčení, prohlížel si nejrůznější továrny, pouštěl se do řeči s obchodníky, kteří prodávali po domech, zaznamenával si různá rčení ze střelhbitého argotu prodavaček ryb, navštěvoval řemeslníky v jejich dílnách a vyptával se jich na jejich práci. To všechno na zapřenou a všude poznáván. Noviny přinášely nadšené zprávy o nenápadných studiích hraběte Falkesteina, jeho demoktratické vystupování budilo senzaci, stal se velikou módou a mnozí si vedle portrétu moudrého občana Franklina pověsili na zeď i portrét lidumilného císaře Josefa.
Josef stál především velice o to, aby se seznámil se všemi velkými duchy Francie. Ve styku s těmito učenci, spisovateli a filozofy si počínal veskrze jako intelektuál, jako jejich kolega a vyjadřoval své politování, že jeho vladařské úkoly mu dopřávají tak málo času na vědeckou činnost. Prohlédl si knihovny, zúčastnil se také zasedání Akademie a dlouho debatoval s jejím místopředsedou, svrženým ministrem Turgotem. Setkal se několikrát s akademiky Condorcetem a Leroyem a tlustý Mr Gibbon, velký dějepisec, který odmítl zasednout k jednomu stolu s buřičem Franklinem, říkal hraběti Falkensteinovi stále znovu Vaše Veličenstvo přes Josefovy opětovné prosby, aby mu říkal monsieur. Zvlášt horlivě navštěvoval Josef salóny dam proslulých zájmem o věci ducha. Ukázal se dokonce i v salónu madame Neckerové, třebaže ministr financí Necker byl kacíř, člověk měšťanského původu a Švýcar. S úšklebkem přijímali v Šeříkovém kruhu zvěsti o těchto císařových návštěvách ve "švýcarském domečku".
Velmi důkladně si Josef prohlédl Versailles, celý rozlehlý zámek i veškerá dvorská zařízení. Prolezl všechny chodby a zákoutí obrovitého bludiště; nic mu neuniklo, ani Toanetiny "přilehlé pokoje", ani Ludvíkova kovářská dílna. Vysedával v předpokojích ministrů Maurepase a Vergennesa neohlášen, jako obyčejný prosebník. Přihlížel i Ludvíkovu slavnostnímu průvodu na mši a zúčastnil se i jeho veřejné hostiny.
Byl přítomen i při Ludvíkově lever i coucher; nikdo ho nepostřehl v davu dvořanů, ani Ludvík neměl tušení, že je zde. Nikým nepostřehnut kroutil římský císař hlavou nad tím, jak si tlustý Ludvík znuděně a slavnostně nechává beze studu před tolika lidmi obřadně svlékat a oblékat košili a kalhoty; zprava i zleva při každém úkonu přistupoval přitom ke králi pokaždé jiný šlechtic.
Josef byl jednou také svědkem toho, jak si Ludvík před ulehnutím vykračoval se spuštěnými kalhotami uprostřed dvořanů, jak se zastavil před jedním z komoří, mladým hrabětem Gramontem, jak k němu přistoupil tak blízko, že Gramont couvl až ke zdi, jak se k němu Ludvík dál a dál přibližoval až se jeho tlusté břicho dotklo štíhlého těla komořího, jak se potom Ludvík na celé kolo rozchechlal a teprve pak od vyděšeného jinocha odešel.
Nejméně dvacet minut se musel Ludvík večer co večer přede všemi svlékat. Když to podle jeho názoru trvalo už přiměřeně dlouho, pokynul pážatům, aby mu zula boty a nechala je hlučně dopadnout na podlahu. Tahle rána patřila k ritu, bylo to pro shromážděné šlechtice znamení, že mají odejít; teprve pak si Ludvík směl lehnout. Josef si v duchu pyšně říkal, jak velice pokrokové jsou jeho prosté dvorské obyčeje v srovnání s tímto pošetilým asiatským ceremoniálem.
Jinak se Josef snažil spravedlivě uznat všechno, co bylo v Paříži a Versailles dobré. Oceňoval velkolepost versailleského zámku a jeho parků, oceňoval hrdé, impozantní budovy Paříže a krásu jejich mostů a náměstí. Ale přitom mu neunikly ani pavučiny v koutech okázalých versailleských komnat, polámané rámy mnohých obrazů, neopravený nábytek, všiml si i handlířů nabízejících s divokým pokřikem zboží na obrovitých, nádherných rampách a schodištích. Ale ze všeho nejvíc zaujala jeho pozornost špína, hluk a nepořádek Paříže. A tento nelad a zanedbanost města a zámku ovlivnily jeho úsudek daleko víc než jejich lesk a nádhera. Se zadostiučiněním odsoudil šmahem všechno, co viděl, s potěšením dospěl k závěru, že názor, který si utvořil o Francii podle získaných informací, teď plně potvrdily jeho osobní zkušenosti.
Na otázku, jak se mu líbí Paříž a Versailles, snažil se odpovídat diplomaticky a vyjadřoval se se zdvořilým uznáním. Ale nikdy nedokázal potkačit své sarkastické sklony a mluvil kousavě a povýšeně. Haněl například zastaralou organizaci armády nebo nedostatečný pořádek v pařížské dopravě i všelijak maskovanou zanedbanost, kterou prý všude nalézá. Tyto příležitostné výroky byly horlivě rozšiřovány.
Byl sledován na každém kroku, měli ho na očích jak agenti pařížské policie, tak špióni rakouského vyslance Mercyho a abbého Vermonda. Marie Terezie v Schönbrunnu i Ludvík ve Versailles dostávali ustavičně nejpodrobnější zprávy o neúnavném úsilí hraběte Falkensteina poznat svět a lidi co nejdůkladněji a seznámit se svými znalostmi i ostatní.
Josef měl literární sklony;rád zachycoval své dojmy do pěkně stylizovaných vět. Dobře si po této stránce rozuměl se svým bratrem Leopoldem, vévodou toskánským. "Všechno zde v Paříži," psal mu, "je vypočítáno na vnější efekt, budovy jsou tu velkolepé a zanechají v každém mocný dojem, pokud se na ně ovšem nepodíváme zblízka. Navrch huj, vespod fuj. Všechno je velikost pouze předstíraná. V tomto Babylóně neznají ani zákony přírody, ani zákony rozumného společenského řádu. Všechno je tu zakryto pozlátkem zdvořilosti a obřadnosti." Byl to dlouhý dopis; co musel Josef při rozmluvách s francouzskými známými smlčet, to zcela nepokrytě napsal bratrovi.
Svěřil dopis vyslanci Mercymu, aby jej odeslal zvláštním kurýrem bratrovi do jeho hlavního města Ferrary. Dopis padl do rukou francouzské tajné službě; pařížský policejní prezident monsieur Lenoir jej dal opsat, originál pak poslal dál do Ferrary a opis králi.
Ludvík dlouho seděl nad dopisem a zamýšlel se nad švagrovými ostrými, nespravedlivě přehnanými soudy. To má Josef z toho, že se tolik stýká s buřičskými bezbožnými filozofy; měl dokonce dlouhý rozhovor i s Turgotem, jehož troufalost hraničí s rebelií. A jako Josef shlížel se soucitným pohrdáním na otrocky ohavné kejkle odehrávající se kolem jeho tlustého švagra, tak Ludvík v duchu litoval římského císaře, který zasedl do jedné řady s rouhači a pozbyl tak spásy své duše.

Císař Josef byl vášnivý reformátor. Byl přesvčen, že se narodil jen proto, aby napravil všechno, co není v pořádku a to nejen svět, ale i způsob života své sestry a švagrovu plodnost. Už před lety, když hrabě Mercy začal posílat do Vídně zprávy o poněkud lehkovážném Toanetině počínání, Josef prohlásil: "Já tam jednou zajedu a všechno srovnám." A když potom věrný a svědomitý vyslanec podal s uctivou starostlivostí informaci o tělesném nedostatku mladého krále, prohlásil Josef okamžitě: "Já tam zajedu, dám to do pořádku, na mne se, máti, můžete spolehnout."
Když už to jednou s takovou jistotou slíbil, musil dosáhnout úspěchu stůj co stůj. Nic nesměl ponechat náhodě. Nejprve bylo nutno důkladně prozkoumat Ludvíkovu povahu, než se pustí jako muž s mužem do rozhodného rozhovoru o nutnosti operace. Zatím se ve švagrovi moc nevyznal. Někdy ho překvapil svým ostrovtipem, jindy zas dával najevo tupost hraničící s kreténstvím. Proto chtěl Josef vyzkoušet jeho odolnost a tak se s ním pustil do obšírné diskuse o politických otázkách.
Zprvu šlo všechno hladce. Josef vyložil své názory na anglo-americký konflikt. Prohlásil s veškerou rozhodností, že pohládá za nesprávné, jsou-li projevovány Americe sebemenší sympatie. Ludvík si v duchu řekl, že švagr má pro to své dobré důvody. Habsburskové potřebovali Anglii jako spojence proti rostoucí moci Ruska, Habsburskové si proto nesměli Anglii za nic na světě rozladit. Ale ať už měl švagr jakékoli pohnutky, Ludvík jeho stanovisko plně sdílel. Josef se pak vzletně rozhovořil o tom, že skutečná svoboda je možná pouze v osvícené monarchii, a s hlubokým přesvědčením a vybroušenými slovy se pak vysmál filadelfským hazardérům svobody, jejichž rejdy nepovedou k ničemu jinému než k anarchii. Ludvík spokojeně naslouchal, občas pokýval těžkou hlavou, neartikulovanými zvuky vyjadřoval souhlas a v duchu si zaznamenával některé dobře formulované Josefovy obraty, aby jich mohl příležitostně použít při jednání s Maurepasem a Vergennesem.
Ale pak začal Josef mluvit o bavorském dědictví. Mnohomluvně a nadšeně se rozpovídal o tom, jaké možnosti se naskýtají Habsburkům, až bavorský kurfiřt umře. Což nemají Habsburkové svatou povinnost využít příležitosti, zabrat strategicky důležité území a zabezpečit se tak proti stále rostoucímu nebezpečí, které jim hrozí z Pruska? Ludvík mimoděk pocítil k Josefovi značnou nechuť. Což pro švagra docela nic neznamenají velmi důvodné nároky Zweibrückenu? Což tento tak náramně morální, osvícený a filozoficky vzdělaný panovník je schopen z ničeho nic hodit prostě veškerou morálku přes palubu? Maurepas a Vergennes mají plnou pravdu: Habsburkové s divokou zpupností připravují válku a žádný rodový pakt nesmí Francii svést k tomu, aby se do ní nechala strhnout. Švagr, který má ustavičně plná ústa rozumu a morálky se najednou odhalil jako romantik, jako dobrodruh, jako nesvědomitý dobyvatel, který chce pro Habsburky vydobýt světovládu. Ani pomyšlení! Na tom se on, nejkřesťanštější král Ludvík, podílet nebude. Pro tohle ho Bůh nedosadil na trůn.
Ludvík se potil a jeho pobouření rostlo, když poslouchal tyhle opovážlivé bezbožné řeči. Není povinen je vyvrátit? Ale jak by mohl on, člověk mladší a málo zkušený, kázat morálku velkorysému římskému císaři? Ten by ho jistě umlčel nesčetnými pádnými argumenty. Ne, musí to udělat tak, jak si předsevzal, musí mluvit vyhýbavě a diskusi odmítnout.
Mlčel a poslouchal. Přitáhl si list papíru a začal čmárat. Když Josef domluvil, podal mu papír se svou čmáranicí a řekl: "Pohleďte, Sire, tady máte vaše a bavorské hranice. Zapamatoval jsem si to dobře?" Josef nevěděl, má-li toho tlustého, s naivní pýchou se usmívajícího mladého muže považovat za blbce nebo za zlomyslného posměváčka. Prohlédl si kresbu, položil ji zpátky na stůl a řekl odměřeně: "Tak co, Sire? Jste téhož názoru jako my? Můžeme při obhajování svých nároků počítat s vaší podporou? - "Počkejte chvíli," odpověděl zamyšleně í+, "pokusím se vyjmenovat zpaměti všechna místa s více než dvěma tisíci obyvateli, která náleží pod svrchovanost bavorského kurfiřta," a začal je jmenovat.
Josef si uvědomil, že se s tímto člověkem nedá vážně mluvit, obrátil tedy hovor k bezvýznamným věcem a brzy se rozloučil.
Svým metodickým způsobem si rozebral, jaké závěry pro něho z tohoto rozhovoru vyplývají. Jeho sebedůvěru posílilo, že švagr jen uhýbal, ale nedokázal vyslovit svůj nesouhlas. Jenže bude ho to stát hodně obezřetnosti a energie, než se mu podaří překonat tento měkký, zakřiknutý, houževnátý odpor.
Marii Terezii Josef napsal: "Váš zeť Ludvík, nejdražší máti, je nevychovaný a má velice odpuzující zevnějšek. Ale v jádru je to slušný člověk. Má podivuhodnou paměť a nashromáždil v ní spoustu znalostí. Umí například odříkat za sebou zpaměti podle abecedy všechny bavorské obce s více než dvěma tisíci obyvateli. Nechápu ovšem, jaký přímý či nepřímý užitek mohou panovníkovi přinést takovéto znalosti. Jinak trpí náš Ludvík povážlivou nerozhodností. Je slabý vůči těm, kteří ho dovedou zastrašit. Věřím, nejdražší máti, že se má cesta nemine cíle."
Také tento dopis padl do rukou pařížskému policejnímu prezidentovi. Monsieur Lenoir jej tentokrát neposlal přímo králi, nýbrž odevzdal opis ministerskému předsedovi.
Starý Maurepas si to přečetl a zakroutil hlavou. Pak ukázal dopis svému tajemníkovi Sallému a zeptal se: "Co tomu říkáte, můj milý Sallé?" Tajemník svým vyšeptalým hlasem odpověděl: "Na římského císaře není římský císař špatným psychologem."
Maurepas se rozhodl, že si dopis zatím schová a použije ho, až se naskytne vhodná příležitost.
Doktor Benjamin Franklin se ve svém tichém domě a parku v Passy doslechl celou spoustu věcí o tom, jak si v Paříži počíná svobodomyslný římský císař. Ti z jeho přátel, kteří se s ním v té době sešli - a nebylo jich málo - velebili monarchovu prostotu a jeho bystré, břitké, věcné a přesto vlídné vystupovaní. Těmto akademikům a básníkům lichotilo, že s nimi mluví jako se sobě rovnými, a vítali jako potěšitelný jev skutečnost, že dokonce císař se hlásí mezi intelektuály a volnomyšlenkáře.
Franklin by byl velice uvítal příležitost promluvit si s Josefem. Chtěl Josefa přesvědčit, že americká otázka je vlastně anglosaskou záležitostí a že Třináct států nikterak nezamýšlí podněcovat evropské národy k revoltě. Věřil, že v sobě najde dost schopností rozptýlit obavy Marie Terezie a Josefa, aby americký příklad nebyl popudem k povstání v evropských zemích.
Přišlo tedy jako na zavolanou, když mu jeden z jeho přátel akademik Condorcet, sdělil, že o Franklinovi s Josefem mluvil a že prý by se císař s doktorem rád seznámil.
Abbé Nicoli, zástupce toskánského velkovévodství, v němž vládl Josefův bratr Leopold, se podjal úkolu zorganizovat nenucenou schůzku. Dotázal se hraběte Falkensteina a doktora Franklina, zda by u něho nechtěli vypít šálek čokolády. Condorcetovým prostřednictvím pak oba pány uvědomil, s kým se u něho setkají.
Když Josef dostal pozvání, na zlomek okamžiku se ho zmocnil pocit, že přece jen snad neměl projevit přání setkat se s Franklinem. Než opustil Vídeň, žádala ho matka, když už odjíždí do té zkažené Paříže, aby se alespoň vystříhal styku s těmi "divokými tovaryší". Josef se už nepamatoval, které lidi matka mezi ony divoké tovaryše počítá. Určitě to byl Voltaire a Rousseau a měl nejasný dojem, že snad jmenovala i Franklina. Ať už to tak bylo či nebylo, nemůže si přece římský císař nechat od paní matky předpisovat, s kým smí a s kým nesmí mluvit. Rebel nerebel, Benjamin Franklin je jeden z nejpřednějších současných učenců, významný filozof, člověk, s nímž by bylo zajímavé si pohovořit. Co na tom, chopí-li se Josef příležitosti a promluví si s takovým mužem? Přímo se těšil, jak vůdci rebelů zdvořile a věcně dokáže, že lid samou podstatou není schopen pochopit, co mu prospívá a že tudíž nejrozumější formou vlády je osvícený despotismus.
Josef měl za sebou už několik takových setkání, která vzbudila v celém světě úžas, například s úhlavním nepřítelem jeho rodu Bedřichem Pruským. Když od, římský císař, si pohovoří s vůdcem amerických rebelů z očí do očí, bude to ješttě odvážnější a originálnější než jiná dosavadní setkání; byl hrdý na své demokratické smýšlení a pověděl o tomto svém záměru kdekomu.
Stanovený den nadešel. Vdohodnutou dobu, ráno v devět, zavítal k abbému Niccolimu Franklin se svým vnukem Williamem Templem. Několik minut poté se dostavil i Condorcet. Pili čokoládu, bavili se. Franklin si vzal už druhý šálek čokolády snědl i několik chutných pocukrovaných koláčků, které jim abbé nabídl. Čekali a bavili se. Bylo deset hodin, bylo jedenáct. Abbé dal přinést portské. Franklin okusil i znamenitého portského. Nikdo nechápal, co mohlo Josefovi zabránit ve včasném příchodu. Franklin rozhodl, že počká ještě hodinu. Přišlo poledne. Čekat déle už nebylo možné. Rozloučili se a Franklin odjel zpátky do Passy.
Mladý William byl velice rozezlen a hodný kus cesty nadával na katolíky a aristokraty. Velice se na to setkání těšil; hrozně rád by jen tak mimochodem řekl všem svým přítelkyním: "Nedávno mi řekl císař Josef..." Ale Franklin zaujímal k nezdařené schůzce filozofický postoj. Pro americkou věc by patrně nebylo špatné, kdyby si s Josefem promluvil. Nezbývá tedy než čekat na další příležitost.
Pokud šlo o Josefa, sběhly se mezitím tyto události: Hrabě Mercy dostal od Marie Terezie, která považovala starého diplomata za jednoho ze svých nejlepších přátel, už před časem důvěrný dopis, v němž se mu svěřila se svými obavami z nadcházející cesty svého tvrdohlavého syna Josefa do Babylónu nad Seinou. K dopisu přiložila starostlivá císařovna seznam povážlivých živlů, demokratů a filozofů, "schlawinů a lumpů, s nimiž se římský císař rozhodně nesmí sejít. A v seznamu byli na prvních místech jmenováni Voltaire a Franklin.
Starý Mercy se proto nesmírně polekal, když dostal zprávu, že jeho mladý monarcha chová nepřeložený úmysl sejít se s tím rebelem. Okamžitě napsal Marii Terezii a poradil jí, že by bylo nejlepší, kdyby osobně syna zapřísahala, aby od svého záměru upustil. Mercyho spěšný kurýr odkvapil do Vídně, další spěšný kurýr se tryskem vrátil zpět a časně ráno toho dne, kdy se měla uskutečnit schůzka s Franklinem, dostal Josef od matky dopis. Byl psán německy a vlastnoručně, bylo to pěkné a dojímavé psaní.. Císařovna ho ubazpečovala, že má pochopení pro jeho zvědavost poznat takové zlosyny, jako je bezbožník Voltaire nebo buřič Franklin, ale že ho prosí, aby měl na zřeteli svou zodpovědnost před dějinami; několik slov nedlouhého dopisu bylo rozmazáno slzami.
Josefovy oči pomalu klouzaly po dětsky hranatých, nemotorných písmenech. Vypěstoval v sobě smysl pro detaily, pro styl každého dopisu, pro jeho gramatické a pravopisné kvality. Ale tentokrát mu tyhle věci unikaly. Rozumem i citem se cele soustředil jen na to, co dopis obsahoval, na slova, která byla německá, přísná, čerpaná z vědomí mateřských povinností.
Římský císař odmítal tohle ustavičné poručníkování. Jednou se rozhodl, že se s doktorem Franklinem sejde. Však on ví proč. Není vládcovou povinností poznat nejrůznější lidi a zkoumat jejich názory, jak je oni sami vyslovují? Matčiny obavy jsou zbytečné. Což se snad ztotožňuje s názory všech lidí, s nimiž se kdy setkal? Ale ať už jsou jakékoli důvody pro nebo proti, což neví už kdekdo, že se chce sejít s Franklinem, a nebylo by nedůstojné panovníka a neuškodilo by to jeho autoritě, kdyby své rozhodnutí změnil?
Josef si pročetl dopis podruhé. Zanechal ve Vídni spoustu problémů, které bude nutno teprve vyřešit. Jde o věčnou otázku českých protestantů, jde o školskou reformu, jde o bavorské dědictví, jde o rusko-tureckou otázku. Chce-li u matky dosáhnout ústupků alespoň v jediném z těch problémů, musí si dát pozor, aby ji nerozladil. Co je důležitější, rakouská školská reforma nebo jeho setkání se starým doktorem? Povzdechl si. Dopis Marie Terezie způsobil, že se ze soukromého přání hraběte Falkensteina stala veřejná záležitost habsburské monarchie.
Značně znechucen obrátil se o radu na hraběte Mercyho. S politováním prý zjistil, že stará císařovna se obává, aby jeho rozmluva s doktorem Franklinem nebyla nesprávně vykládána. Že se proto v zásadě rozhodl obětovat svou soukromou zvídavost politickým výhradám své matky. Zároveň by však nechtěl, aby si to doktor Franklin vykládal jako nezdvořilost. Zda by mu Mercy mohl poradit? Mercy si oddechl a poradil. Podle jeho názoru prý nikdo nemůže Josefovi zazlívat, když pro nepředvídanou překážku nedodrží stanovenou dobu snídanš u abbého Niccoliho. Ať tedy schůzku neodříká, nýbrž až nechá abbého Niccoliho chvilku čekat. Dvě hodiny, tři, čtyři hodiny. Mercyovi spolehliví agenti prý všas Josefovi sdělí, kdy bude moci vykonat u abbého Niccoliho smluvenou návštěvu tak, aby nerozladil starou císařovnu.
Tak se stalo, že když Josef přišel dvacet minut po dvanácté k abbému Niccolimu, k svému velkému politování tam už doktora Franklina nezastihl.

Princezna Rohanová chystala jeden z těch anglických čajových večírků, které teď byly v módě. Měli přijít nejvýznačnější členové Šeříkového kruhu; svou účast přislíbil i Josef.
Josef se před Toanetou vyjadřoval o jejích přátelích velmi opovržlivě. "To sis pořídila pěkný zvěřinec," říkal jí občas; nonšalantní Gabriela mu připadala spíš jako nějaká coura, "tous cesmessieurs" byli pro něho "schlawinové". "Schlawiner" se ve Vídni říkalo podetřelým, povětrnostným dobrodruhům nejasného původu se sklonem k hochštaplerství. Dokonce i dámám řekl už Josef do očí nejednu pichlavou narážku.
Aby bratrovi v podobných netaktnostech zabránila nebo je aspoň zmírnila, vypravila se Toaneta k princezně Rohanové velmi časně. Když tam přišla, našla tam jen FranCoise Vaudreuila a Dianu Polignacovou.
V posledních týdnech docházelo mezi FranCoisem a Toanetou k ostrým sporům. Josefův pobyt v Paříži vyvolával v jindy tak povzneseném Vaudreuilovi podrážděnost a nervozitu. Považoval Francii nejen za nejmocnější, ale i za nejcivilizovanější zemi světa a pobuřoval ho Habsburkův postoj, který sice to či ono blahosklonně oceňoval, ale dával při tom jasně na srozuměnou, že celou zemi, město i dvůr šmahem odsuzuje, že se mu zde všechno zdá plané a zpuchřelé. FranCois si vlastnosti obou sourozenců začal spojovat. V Josefovi byla stejná naivní nadutost, která FranCoise u Toanety často tak hluboce pobuřovala. I když s ním Toaneta o tom nikdy nemluvila, věděl, nač je tak domýšlivá. Byla vychována v přesvědčení, že je obdařena boží milostí, král byl pro ni ztělesněním své země a tak přenášela na celou zemi své soucitné pohrdání nemotorným impotentním Ludvíkem. Dívala se spatra na Francii, jejíž byla královnou, ona, vnučka caesarů, římských císařů. Když Vaudreuil, který byl sám pyšný, zhýčkaný a neznal v ničem míru, zjistil tuto bezmeznou vrozenou hrdost i u Josefa, nadmíru ho to dráždilo a víc než dosud škodolibě a s rozkoší uvažoval o tom, jak dostat Toanetu do postele a pokořit ji.
Ještě víc byl FranCois znechucen účelem Josefovy návštěvy. FranCoise rozhořčovalo, že francouzský král potřebuje Habsburkovu pomoc, aby zbavil jeho ženu panenství.
A kdykoli se tento sebevědomý despota octl s Toanetou o samotě, pokaždé ji urážel tak, jak se toho nikdo před tím neodvážil a dřív ani on sám. Oba už mysleli jen nato, jak by jeden druhého ranili.
Dnes, kdy měl přijít Josef, choval se k ní Vaudreuil s tak obřadnou zdvořilostí, že ji to rozčilovalo víc než nejhorší posměšky. "Co je s vámi, Vaudreuili?" zeptala se. "Proč se chováte jako nějaký vyslanec při nástupní audienci?" - "Vzal jsem si k srdci výtku hraběte Falkensteina," odpověděl Vaudreuil. "Římské Veličenstvo nám vytýká, že naše zdvořilost je pouhé pozlátko, pod nímž se skrývá jen hrubost a lajdáctví. Snažím se, aby tento nátěr byl co nejsilnější."
Zatím se už většina hostů sešla. "Doufejme," poznamenal Vaudreuil, "že hrabě Falkenstein nás nenechá čekat tak dlouho jako abbé Niccoliho." Ale Diana Polignacová namítla: "Z jakého důvodu by mohl hrabě Falkenstein nechat čekat nás?"
Toaneta zbystřila sluch. Když se dověděla, že k připravované schůzce jejího bratra s rebelem Franklinem nakonec nedošlo, přešla to a nic si o tom nemyslela. Ale podle úsměvu svých přátel teď pochpila, že si Josefovo zpoždění vykládají jako záměr a jeho chování jako zbabělost. Trochu ji vylekalo, když si najednou všimla, že Gabriela i Diana si do svých vysokých účesů zastrčily Franklinovu sošku. To bylo teď v módě, ale protože Ludvík a Toanet zaujímali k vůdci rebelů odmítavě neutrální postoj, chovala se až dosud i dvorská společnost k doktoru Franklinovi zdrženlivě. Jenže obě Polignacovy dámy si odevždy osobovaly nárok zastávat kdykoli jakékoli politické názory a zejména Gabriela nedbale a samozřejmě stavěla vždy na odiv svou nezávislost. Nebylo proto nutné dělat nějaké závěry z toho, že Diana a Gabriela Polignacovy dávají veřejně najevo své sympatie k Franklin; v účesech se běžně nosily nejrůznější symboly v souvislosti s aktuálními událostmi. Ale že právě dnes měly obě dámy ve vlasech Franklina a že navíc FranCois utrousil prve onu narážku, to Toanetu velice znepokojilo. Nebylo by divu, kdyby pánové a dámy Šeříkového kruhu hledali příležitost, jak splatit Josefovi ony ony teutonsky příkré výroky, jimiž je častoval. Obávala se, že bratr onou příhodou s Američanem odhalil svou slabinu a v duchu si vzrušeně kladla otázku, co asi mají její přátelé za lubem.
Hraběte Julesa, který nebyl zvlášť obratný, zřejmě do komplotu nezasvětili. "Nezdá se vám, madame," obrátil se na Toanetu, "že bychom nemusili být tak nadměrně liberální jako moje dámy?" Ukázal na jejich franklinovské sošky, "tím svým zbožňováním nakonec dokážete jen to," řekl, "že ten váš Franklin nám podpálí Versailles přímo nad hlavou." Obyčejně se hrabě Jules spokojil s tím, že sedal u hracího stolku a ukazoval dámám svůj krásný, prázdný a brutální obličej; jeho politické názory nebral nikdo příliš vážně. "Ten náš milý Jules," poznamenala proto pouze Diana a soucitný úsměv se rozlil na její ošklivé a chytré tváři. A Gabriela řekla klidně a rozhodně: "O Americe toho mnoho nevím, ale doktor mi připadá báječný. Dvakrát jsem se s ním sešla, jednou u madame de Maurepas a jednou u madame de Genlis a byl prostě rozkošný. Když ten řekne člověku nějakou poklonu, pak už to něco znamená. Tak docela nemorální ti Američané být nemohou."
Toanetin zmatek vzrůstal. Až dosud neměla vlastně kdy o americkém konfliktu uvažovat. Mercy a Vermond jí doporučili, aby se vystříhala všech výroků, které by mohly svědčit o její sympatii k rebelům. Zařídila se podle toho a nebylo jí to zatěžko. Neměla by se snad o toho Američana víc zajímat? Je opravdu tak v módě? S údivem a jistými obavami si uvědomila, jak vřele se ho její přátelé zastávají.
Ale do jejího zadumání papoušek najednou zakřičel: "Les amants arrivent," a dveřník zvolal: "Hrabě Falkenstein." Josef vstoupil.
V tenkých módních šálcích byl podáván čaj a všichni vyslovovali svůj náror o této dosud neznámé pochoutce. Hovořili zevrubně o podivuhodné zálibě Angličanů v tomto nápoji, mluvili o clech a monopolech a vyslovovali podiv nad tím, že to byl tento řídký a nevinný nápoj, který kdysi v amerických koloniích vyvolal povstání.
Princ Karel se zeptal Josefa, jaký dojem v něm zanechal proslulý apoštol svobody se svým kožichem a brýlemi; tvářil se, jako kdyby nevěděl, že ke schůzce nedošlo. Josef s předstíranou veselostí odpověděl, že ten neukázněný stařec neprojevil dostatek trpělivosti, aby na něj počkal. Všichni kolem se divili; doktor byl proslulý svou mírností a klidem. "Nehodláte si s ním, Sire, sjednat novou schůzku?" zeptala se nevinně Gabriela Polignacová. "Především, madame, mi prosím neříkejte Sire a za druhé už nehodlám." odpověděl Josef krátce, sarkasticky se usmál a dodal: "Mr Franklin nemůže na mně koneckonců žádat, abych za ním běhal." Bylo to řečeno tak, aby bylo jasné, že o této věci není už vhodné dál mluvit.
Jenže mírná a tichá Gabriela se nevzdala. "Zdá se, hrabě Falkensteine," řekla, "že nesdílíte naši úctu k tomuto moudrému starému pánovi." - "Očekávala jste snad něco jiného, madame?" odvětil suše Josef. Buď jak buď jsem roajalista z povolání."
"Považujete opravdu za neukázněnost, hrabě Falkensteine," vmísil se teď do hovoru hrabě Vaudreuil, že doktor Franklin po tak dlouhé čekání odešel? Potrpí si na důstojnost. Zastupuje zemi, která opovrhuje naší vyumělkovanou obřadností, ale přesto si zakládá na své důstojnosti."
Josef povytáhl obočí a zadíval se na něho. Chce ho snad tenhle člověk poučovat? Vaudreuil klidně, s předstíranou bezelstností opětoval Josefův pohled. "Není mi neznámo," řekl Josef ostře, svárlivě, autoritativně, "že Pařížané doktora Franklina nadmíru hýčkají. Ať on sám je ctihodný nebo není, ideje, jejichž je představitelem, jsou pošetilé a nectihodné. Myslím tudíž, že je nutno litovat" - a jeho modré oči utkvěly se školometskou přísností na účesech Diany a Gabriely Polignacových - "že se nekritický obdiv k tomuto muži rozšířil i do královnina okolí. Já bych přes všechnu svou liberálnost tohoto Benjamina Franklina do své Vídně nepustil a zvlášť bych nestrpěl, aby ho příslušníci mého dvora nadšeně opěvovali."
Josef se do příslušníků Šeříkového kruhu už nejednou zhurta pustil, ale ještě nikdy nemluvil tak příkře jako dnes. Nastalo trapné ticho. Tu řekla znenadání hostitelka princezna Rohanová: "Když ten Franklin přijel do Paříže, pokusila jsem se vyvolat si Olivera Cromwela. Jenže on se neukázal."
Nikdo si jí nepovšiml. Toaneta, nemile překvapena Josefovou prudkostí, se lehce zarděla, Gabriele pohrával na rtech nepatrný, výsměšný pobavený úsměv, Diana hladila jednoho ze psů princezny Rohanové, princ Karel vypadal velice spokojeně, přičemž se marně pokoušel vymyslet nějaký vtip. Všichni s napětím čekali, zda Vaudreuil prudká slova římského Veličenstva mlčky spolkne, či zda bude mít tolik troufalosti, aby na ně odpověděl.
Ale on tu troufalost měl. Přišlo mu vhod, že Habsburk s ním mluvil tak spatra a podrážděně; to byla voda na jeho mlýn. Na Vaudreuilově smělé, mužné tváři se zračila převaha, když se chystal splatit to domýšlivému Rakušanovi i s úroky. "Víte, hrabě Falkensteine," řekl, "vy máte v té své Vídni jednoduchý život. Vaše konflikty jsou prosté a snadno si s nimi poradíte. Zato my zde ve Versailles jsme během naší dlouhé a stále se zjemňující civilizace dospěli k takové překultivovanosti a vyumělkovanosti, že toužíme po všem, co je přirozené. V tomto starém ctihodném Benjaminu Franklinovi vidíme ztělesnění oněch přirozených zásad, které tanou na mysli našim filozofům. O našem Jeanu Jacquesu Rousseauovi jste patrně slyšel i vy. Že tento starý, prostý muž v sobě sdružuje všechny tyto přírodní principy, to nás dojímá, to nás vzrušuje, tomu tleskáme."
Na okamžik se odmlčel, čekal, co odpoví Josef. Ale Josef nepromluvil. Znepokojená Toaneta začala honem pošetile brebentit. "Příroda," zvolala s předstíranou rozmarností. "V mém Trianonu si užijete přírody tolik, že vás zájem o toho vašeho Franklina přejde." Zasmála se.
Ale nikdo se k ní nepřidal. Všichni se jako prve dívali jen na Josefa a Vaudreuila. A protože Josef stále ještě mlčel, Vaudreuil pokračoval: "Máte možná pravdu, hrabě Falkensteine. Je to patrně v rozporu s našimi zjevnými zájmy, se zájma našeho krále a nás všech, že projevujeme o Franklina tak neobyčejný zájem a snažíme se ze všech sil pomáhat jemu a těm jeho rebelům. Ale snad je toto naše počínání přece jen moudřejší, než kdybychom jen nadávali a bili kolem sebe hlava nehlava. Protože bychom sami proti duchu doby nic nesvedli, raději duchu doby pomáháme. Odřezáváme větev, na které sedíme, protože víme, že je jí beztak určeno spadnout."
Markýz de Vaudreuil nepronášel tyto věty poučným tónem, jakým mluvilo římské Veličenstvo, nýbrž říkal je zlehka, elegantně a odvážně Josefovi přímo do očí; příslušníci Šeříkového kruhu se radovali, že Vaudreuilovi se podařilo tak hezky vyslovit to, co všichni cítili. Zároveň se jim však z takové troufalosti tajil dech. Co odpoví Josef? Co dokáže odpovědět?
Josefem lomcoval bezradný vztek. On, římský císař, apoštolské Veličenstvo, se sám stal s ušlechtilým sebezapřením hlasatelem a uskutečňovatelem svobodomyslných myšlenek a mnozí oceňují jeho slova a skutky jako projev největší odvahy, jakou kdy lidstvo poznalo. A teď si tady před něho stoupne nějaký mizerný dvořen, nějaká žalostná kreatura jeho pošetilé sestry a začne mu kázat a samolibě vysvětlovat, co to znamená, že on, taková nula, nějaký lehkomyslný Francouzek, který jen pro legraci, se hhlásí k Franklinovi a z lásky k pravdě odřezává větev, na které sedí. A všichní ostatní na něho čumí a zbožně mu naslouchají a provokativně mají Franklina na jazyku i v účesu a on, římský císař, tu stojí před nimi jako chudinka, který se neodvážil podívat se tomu rebelovi do očí. Ale má, co si zasloužil. Přece jen měl tenkrát k abbému Niccolimu jít. Neměl uhýbat, neměl si počínat tak zbaběle. V rozmluv historického významu měl on, osvícený monarcha, vyložit tomu anarchistovi z Divokého západu své názory a ukázat, v čem je skutečná ctnost a zodpovědnost.
Ale nemůže zde takhle stát a mlčet. Potlačil svůj hněv, vzpamatoval se. "To je názor, pane markýzi," řekl suše, "jaký bych já na svém dvoře netrpěl." - "O tom naprosto nepochybuji," odpověděl Vaudreuil s laskavým úsměvem a tak roztomile, že Josef se přestal ovládat. "Když chcete takto, monsieur," řekl ostře, "vyzvedávat svůj ,správný´ liberlismus nad můj ,nesprávný´, pak mi naprosto nerzumíte. Liberalizmus neznamená měkkost a bezmocné podléhání osudu. Liberalizmus znamená aktivitu, činorodost. Buřičství a anarchie, to není cíl, který si klade vskutku svobodný duch, jeho cílem je požádek a autorita založená na rozumu." - "Zkrátka osvícený despotismus,"poznamenala s posměšnou suchostí Diana a císař odvětil ostře: "Ano, madame, osvícený despotismus."
Nato řekl Vaudreuil stejně přívětivým a roztomilým tónem jako předtím: "Patrně si to ani neuvědomujete, Sire, ale tím svým osvíceným despotismem podřezáváte onu výše zmíněnou větev právě tak jako my. I vy se vzdáváte některých práv a děláte duchu doby některé ústupky. Jenže vy to děláte se zavilou vážností, kdežto my, když už nám nic jiného nezbývá, se při tom aspoň bavíme." Josef hněvivě vybuchl: "Jste cyničtí, lehkovážní, frivolní. Nemáte pražádný smysl pro důstojnost a povinnost," a protože zvýšil hlas, psi se polekali a rozštěkali se a také papoušek se rozkřičel. Ale Josef zvýšil hlas ještě víc a dodal: "Vy jste horší buřič, monsieur, než Franklin."
Toaneta byla přesvědčená, že kažký panovník je seslán od Boha a že monarchie je pro svět požehnáním. Horování pro Franklina není jistě nic jiného než nevinný módní rozmar, něco podobného jako duchaření princezny Rohanové, je to rozmar, který se zítra možná obrátí v opak; a tak je určitě to, co řekl FranCois nakonec, čirý nesmysl, prostě hloupost. To spíš zajde svět, než by zanikla monarchie. Přesto pocítila hluboké zadostučinění, že si někdo troufal odporovat jejímu velkému vševědoucímu bratrovi; s téměř smyslným uspokojením sledovala a vychutnávala, jak Josef, i když měl určitě pravdu, na elegantní a odvážnou výmluvnost jejího FranCoise nestačí. Konečně jednou ten věčný školomet Josef sám poznal, zač je toho loket.
Ale všeho moc škodí a tak se v duchu ptala, zda by neměla zasáhnout a nějakým žertem odvést řeč jinam.
Jenže než se k tomu dostala, řekla už princezna Rohanová: "Ale teď už toho nechte, messieurs! Nejsme tady v debatním klubu madame Neckerové. Tady se pije čaj a povídá se o rozumných věcech." A tak debata skončila za všeobecného smíchu.

Toaneta pozvala Josefa na večeři v nejužším rodinném kruhu. Zúčastnili se jí kromě Ludvíka jen oba bratři se svými ženami.
Byla to velice mladá společenost. Ludvíkovi bylo třiadvacet, Xavierovi, hraběti de Provence, dvaadvacet a Karlovi, hraběti d´Artois, dvacet. Z žen byla jedenadvacetiletá Toaneta nejstarší. Šestatřicetiletý Josef si mezi tou mládeží připadal starý.
Svědomitý Ludvík dbal velice o to, aby rodina žila v dobré sounáležitosti. Vykázal svým bratrům ve Versailles obydlí a všichni tři se spolu často stýkali. Ale ten jejich rodinný koncert měl mnoho disharmonických tónů. Neboť vztahy mezi Ludvíkem a Xavierem byly stejně problematcké jako mezi Ludvíkem a Karlem. Ne snad proto, že by Xavier utrácel tolik peněz jako Karel, nebudil taky tak často veřejné pohoršení. Ale už jako chlapecse Xavier těžko smiřoval s tím, že králem se má stát hlupák Ludvík a ne on, který si tak lehce osvojil rozsáhlé znalosti a měl přitom důstojné, vpravdě královské vystupování. Pak se ovšem k jeho škodolibé radosti ukázalo, že Ludvík není schopen zplodit děti. Pi Ludvíkově nastoupení na trůn stal se on, Xavier, jeho následníkem, dostal titul "Monsieur" a dyly mu prokazovány veškeré pocty příslušející korunnímu princi. Ale bylo mu souzeno čekat a tak si krátil čas tím, že psal na Ludvíka hanlivé epigramy. Tohle všechno Ludvík věděl, ale přesto se choval ke Xavierovi opravdu bratrsky a celou svou královskou autoritou ddokonce Xaviera navenek hájil. Když před časem kolovaly ve veřejnosti zvlášť zlomyslné veršíky na "panenskou královnu", přišel tehdy policejní prezident Lenoir s přesvědčivými důkazy, že jejich autorem je princ Xavier. Ale Ludvík mu suše odpověděl: "Mýlíte se, monsieur." Mezi sebou se ovšem bratři hojně častovali poznámkami, které zněly žertovně, ale v nichž se tajila zavilá zloba; někdy ani sami nevěděli, zda se hádají nebo přátelsky baví. Když jednou hrál v ochotnickém představení princ Xavier Tartuffa, ubezpečoval ho Ludvík s obzvláštním důrazem: "Výborně, Xaviere! Tahle role vám sedí jako ulitá!
Princ Karel, který byl méně úskočný než Xavier, se vysmíval Ludvíkovi do očí. Měl už dvě děti a tak dával impotentnímu staršímu bratrovi jasně najevo své pohrdání. Jeho poměr k Toanetě byl srdečně kamarádský, nic víc, ale aby Ludvíka pozlobil, dělal všechno možné, aby si celá Paříž myslela, že své hezké švagrové nahrazuje budižkničemu bratra i v posteli.
Když tedy příjel Josef, vztahy mezi bratry se ještě přiostřily. Karel dělal cynické vtipy. Princ Xavier, jemuž hrozilo, že se jeho naděje zhroutí, zuřil a psal jedovaté veršíky.
Takovými pouty byli spojeni tři mladí muži, kteří seděli spolu s Josefem u této intimní rodinné tabule.
Hovor se stočil na Josefovy toulky po Paříži. "Zdalipak víte, Ludvíku, "že vlastníte nejkrásnější budovu v Evropě?" - "A kterou to?" opáčil Ludvík. "Palác Invalidů," odvětil Josef. "To ano," úřisvědčil Ludvík zdvořile, "všichni říkají, že je to krásná budova." - "Jakže?" vybuchl Josef užasle. "Což vy jste ji sám ještě neviděl?" - "Nevybízel jsem vás právě nedávno, Toaneto," řekl Ludvík dobromyslně, "že bychom měli udělat Saint-Germainovi radost a prohlédnout si jeho palác Invalidů? Je na něj tak pyšný."
Toanetu popadla zlost. Tak se na ni zase svaluje vina za to, že se něco promeěkalo. Pořád ten Saint-Germain! Přátelé na ni už dlouho naléhali, aby ten starý blbec dostal už konečně vyhazov. Nejednoho z nich urazil. Vzpomněla si, jak se tenkrát radovali, že svrhli ministra Turgota. Ne, ona déle nestrpí, aby měla toho Saint-Germaina ustavičně na talíři. Během rozmluvy, pochutnávajíc si na skopové kýtě, dospěla k pevnému, nezvratnému rozhodnutí, že Saint-Germaina vyžene.
Josef teď vykládal o tom, co zjistil na svých výpravách za poznáním v Paříži a Versailles. Nijak si toto přesvědčení neulehčil; prohlédl si zámek od sklepa až po půdu. "Máš to tady pořádnou haluznu, Tony," řekl Toanetě německy. "To ano," odpovvěděla Toaneta, "a strašně neútulnou." Ludvík se zeptal: "Co je to ,haluzna´? - "Haluzna," odpověděl Josef, " to je Versailles. Ale co jsem chtěl říci, švagře, máte tady ve Versailles spoustu nádherných věcí a je jim věnována přiliš malá pozornost. Našel jsem na půdách a ve skladištích podivuhodné obrazy, ale stojí opřené o zeď a je na nich spousta prachu. Opravdu, jednou by měl někdo přijít, prohlédnout to a dát to do pořádku." - "Pravda," odpověděl Ludvík bez valného zájmu, "hodně se tu toho nahromadilo od časů Ludvíka Velikého. Přitom také spousta nemravností. Už jednou jsem Maurepasovi uložil, aby to dal někam odvézt."
Princ Karel poznamenal se svou obvyklou drzostí: "Pro obrazy neměl náš Ludvík nikdy smysl." Pak se obrátil na oba bratry a řekl živě: "Pamatujete si, jak jsme jako děti měli popsat obraz s rybníkem a labutěmi? Ludvík ho popsal náramně, jenže vůbec nepřišel na to, že kolem toho rybníka chodíme každý druhý den." Ludvík se dobrodušně zasmál. "Ono to tak docela nebylo," řekl a jedl klidně dál. Jedl jen což, chutnalo mu, znovu si naložil plný talíř. Ostatní už dojedli, sloužící čekali, aby sklidili talíře. Všichni sledovali, jak se Ludvík nevšímavě, zalibně a nezpůsobně cpe. "Ludvíku," musela ho nakonec Toaneta napomenout. "Ano, má drahá, copak je?" odpověděl Ludvík, rozhlédl se kolem sebe, nechal si odebrat talíř a otřel si ruce. Opřel se nazad. "Vzpomínáte si," zeptal se - v jeho hlasu se podivně mísila zlost i dobrá pohoda - "jak jednou při hodině zeměpisu s vévodou z Vauguyonu vévoda upadl? Probíral s námi právě řeky Iberského poloostrova. Jen já jsem to uměl, vy dva jste o tom neuměli ani pípnout. A pak nás všechny potrestal za to, že upadl." Ludvík se na okamžik odmlčel. "Ty jsi mu nastavil nohu, Karle," dodal. "Ale kdepak," řekl Karel s uličnickým úsměvem. "To je uklouzl, ten starý blbec." - "Nastavil jsi mu nohu," opakoval Ludvík, "ale my jsme to na tebe neřekli."
A náhle se v Ludvíkově mysli vynořila spousta vzpomínek z dětství. Byl tenkrát ještě větší nemehlo než dnes. Velice často dobře věděl, co udělat nebo povědět, ale byl příliš ostýchavý, nedokázal to ze sebe vypravit. Xavier a Karel se učili hůř, ale byli to čiperové, a tak všichni pokládali je za nadané a jeho za nenadaného, kdekdo, zejména však Xavier a Karel, se mu posmíval. Jednou - tenkrát měl ještě titul "vévody z Berry" - byli všichni tři u tety Adelaidy. Ti dva řádili a povykovali, on stál bezradně v koutku. Teta ho vybídla: "Co tu tak postáváš? Hni sebou, Berry! Pověz něco, Berry! Křič a hulákej," a její tó byl tak soucitný a pohrdavý, že na to Ludvík do smrti nezapomene. A potom, když jeho otce postihla nenadálá, zlá a tajemná smrt, se rázem všechno změnilo. Když šel po chodbě, stráže vzdávaly čest a volaly: "Ať žije dauphin!" Ale on se hloupě ohlížel, jakoby toto zvolání platilo někomu jinému i když věděl, že platí jemu. Přímo se mu svíralo srdce z toho sladkohořkého pocitu, že obávaný a milovaný otec zemřel a že on je teď povolaným pánem. Od té doby, co získal moc, ho oba bratři, ten tlustý i ten štíhlý, nenáviděli ještě víc. Xavier přestává aspoň na tom, že píše ty své veršíky tajně. Ale tenhle drzý, chlípný, marnotratný Karel, který přijde každých čtrnáct dní mámit z něho peníze, ten chodí a kdekomu vykládá, že nasazuje Ludvíkovi parohy.
"Jak říkám, Karle," trval Ludvík zlobně a bezmála hrozebně na savém, "ty jsi tenkrát Vauguyonovi nastavil nohu." - "Tak už přestaň," vmísil se do toho Xavier a Karel se na Ludvíka obořil: "Nech už těch nesmyslů!" - "Říkám jen, jak to bylo," vedl Ludvík tvrdohlavě svou. "Chceš to snad popřít?" řekl, znenadání vyskočil a uchopil brtra za zápěstí. Karel se bránil, smál se, ale jen aby zakryl vztek. Ludvík měl ve svých neohrabaných rukou velkou sílu a Karel se nedokázal vyprostit. "Tak už ho nech na pokoji," vyzval ho Xavier. Ludvík sevřel Karla ještě silněji. "Messieurs, messieurs," napomenul je Josef; ženy obou princů se rozkvičely.
Ludvík bratra pustil. "Sílu mám," řekl s přihlouplým rozpačitým úsměvem spíš pro sebe než ostatním. Sedl si a znovu se pustil do jídla.

Aby dokázal sobě i Pařížanům, že se nevyhnul schůzce s Franklinem z nějakého předsudku, stýkal se teď Josef schválně s osobnostmi, která byly u versailleského dvora nevítané. Trávil celé hodiny s Turgotem, v nemilosti propuštěným ministrem financí a ještě častěji než dřív se ukazoval v salóně madame Neckerové, ve "Švýcarském domečku". Rozjel se dokonce do Luviciennes, aby navštívil ženu, kterou měla Toaneta ze všech žen v největší nenávisti, hraběnku Dubarryovou, tu "děvku", toho "vyvrhele lidstva". Když ještě žil starý král, přiměla Dubarryová jednou jeho prostřednictvím oklikou přees Marii Terezii Toanetu k rozmluvě. To jí Toaneta nikdy neodpustila; jakmile Ludvík nastoupil na trůn, vymohla si, aby oslnivě krásná osmadvacetiletá žena byla poslána do vyhnanství v Luviciennes. Tam ji tedy nyní Josef navštívil. Prošel se s milenkou předešlého krále v jejím proslulém parku, jejími krásnými alejemi a skleníky, poobědval s ní a po návratu do Paříže všude velebil půvab a svěžest milostnice pronásledované jeho vlastní sestrou.
Josef navštivil i další ve Versailles neoblíbenou osobnost, jejíž chování zavdávalo v Paříži podnět k mnoha řečem, spisovatelku madame de Genlis. Byla dvorní dámou u vévodkyně z Chartres, milenkou vévody z Chartres, vychovatelkou a matkou dětí této dvojice a autorkou pokrokových dětských knížek.
V salónu madame de Genlis si nikdo nepotrpěl na formality. Bez jakéhokoli zvaní se zde tři večery v týdnu scházeli její přátelé. Josef, který nechtěl dělat vyjímku, přišel také neohlášen a setkal se tam se spisovatelem Caronem de Beaumarchais.
Pierre si z Josef často tropil posměšky Římskému císaři, říkával, je hej. On je pouze ústy monarchie, pěstí monarchie je stará císařovna. Ta vládne despoticky a mladý pán k tomu vyluzuje liberální muziku.
Pierrův postoj k Habsburkům ani nemohl být zcela nestranný. Před lety, když Toaneta byla ještě jen dauphinovou chotí, vyjel si Pierre narychlo do Vídně a odevzdal do rukou Marie Terezie pamflet hanobící její dceru. U vídeňského dvora Pierre vzrušeně vykládal, jak obrovské úsilí musel vynaložit a jak nebezpečná dobrodružství podstoupit než vyrval tento hanopis jeho autorovi. Ale přece jen to dokázal, tady ten hanopis je. Přečetl jej císařovně a nabídl se, že toho nactiutrhače přiměje k mlčení; jenže ten chlap chce přirozeně peníze. Tu se však do věci vložila nepřející vídeňská policie. Prý se dopátrala, že všechna ta nebezpečná dobrodružství jsou podvod, že údajné rány utržené v boji o rukopis si monsieur Caron zasadil sám břitvou a že také vůbec není divné, dokázal-li ten hanopis přednést tak působivě, neboť jej napsal sám. Císařovna dala Pierra zatknout. Pak si to ovšem rozmyslela a šla na něho raději po dobrém. Věnovala mu značnou částku a poslala mu drahocený prsten. Ten teď Pierre nosil a občas mimochoem poznamenal: "Dáreček od císařovny Marie Terezie."
Nicméně kdykoli se zmínil o Habsburcích, vždy znovu si připomínal příkoří, které mu tenkrát ve Vídni způsobili. Náhoda tomu chtěla, že se až dosud s císařem Josefem nikdy nesetkal.. Ale často si představoval, jak toho afektovaného Habsburka jednou usadí jaksepatří. Teď tady Josef byl a Pierre čekal na příležitost.
Josef si nejasně vzpomínal na to, co monsieur de Beaumarchais tenkrát ve Vídni vyvedl, a byl na pochybách, zda má s tímhle podivným pánem vůbec hovořit. Ale četl jeho letáky a teprve nedávno viděl v Théatre Francais komedii "Lazebník sevillský"; chtě nechtě musel jedno i druhé vysoce ocenit. Kromě toho slyšel, že monsieur de Beaumarchais je považován za jednoho z předních zastánců amerických povstalců ve Francii a nechtěl upadnout podruhé v podezření, že se neodváží s těmito lidmi mluvit.
Řekl panu de Beaumarchais několik vlídných slov o "Lazebníkovi". To dodalo samolibě bezvědomému Pierrovi ještě větší sebevědomí. Před touto korunovanou hlavou se v něm zvedla celá jeho občanská hrdost, mluvil s Josefem jako rovný s rovným, jako intelektuál jehož dílu se už dostalo uznání, s intelektuálem, který má teprve ukázat, co je zač. Se zdvořilou drzostí připomněl pomoc, kterou mu příznivý osud kdysi umožnil poskytnout staré císařovně. Podrobně se rozhovořil o onom hanopisu; měl dobrou paměť a tak císaři doslova citoval některá místa, přičemž nezaujatě poznamenal, že po formální stránce projevil autor nemálo důvtipu. Takto elgantně dal Josefovi najevo, že on, Pierre, kdysi jeho císařskou paní matku obelstil.
Josef to s klidem vyslechl. Od onoho nezdařeného plánu na schůzku s Franklinem a od rozmluvy s Vaudreuil si dával pozor. S nestranností, jakou se někdy vyznačoval, si v duchu přiznal, že v hanopise, z něhož tento monsieur de Beaumarchais uvedl několik citátů, j jisté zrnko pravdy; i on sám nalézal na sestře některé vlastnosti, které byly tomuto paskvilu terčem posměchu.
Podnícen Josefovou zdženlivostí využil Pierre situace a pustil se dál. Dovozoval, že jeho milovaní Pařížané mají své slabůstky a že kvůli pouhému vtipu jsou schopni přisoudit komukoli bez dostatečných důkazů i ty nejhorší věci. On sám prý to kolikrát zakusil na vlastní kůži. A což teprve dáma jako královna, na kterou se upírají oči celého světa, ta je pochopitelně zvlášť častým terčem zlovolných vtipů! Tyto vtipy bývají různé, některé jsou hrubé a hloupé, jiné jemné, ale o to záludnější. I nejnevinnější věci se pak použije jako zlomyslného argumentu. Je zde například ten náramně vysoký účes, který královna jako velká tvůrkyně módy zavedla v celé Evropě a který lichotivě nazvala podle jednoho rčení z jeho letáků "Qu?s-a co". Tento účes, tvrdili tito pomlouvači, se sice výborně hodí k vysokému čelu a podlouhlé tváři královny, ale hyzdí prý kulatou a spíše klasickou tvěř pařížských dam. Rakušanka prý zavedla prý zavedla tento účes z pouhé žárlivosti, z antipatie ke všemu francouzskému, jen aby prý Pařížanky zohavila. A Pierre byl celý bez sebe lítostí nad těmito zlovolnými, veřejně šířenými klevetami.
Drzost toho člověka Josefa popudila. Měl se téhle rozmluvě raději vyhnout. Dopouští se v poslední době mnoha chyb. Nejdřív to zpackal s Franklinem a teď zase s tímhle Beaumarchaisem. Má v té americké věci vůbec jen samou smůlu. Cítil se bezmocný, jako kdyby ho neviditelná ruka slepě postrkovala po nbezpeečné cestě. Má upřímnou snahu počínat si správně, dělat prospěšné a velkorysé věci, cítí se k nim povolán a přitom není schopem vypořádat se ani s nejběžnějšími a nejjednoduššími otázkami.
A najednou docela prostě vyslovil to, čím tváří v tvář tomuhle Beaumarchaisovi překypovalo jeho srdce. "Víte, monsieur," řeekl, "ono je snadné mít svědomí, když o tomto svědomí stačí jen mluvit nebo psát. Jenže kdo musí jednat, je ustavičně nucen vyrovnávat se s tím, že když chce jednomu prospět, musí druhému ublížit." To neznělo jako pouhá duchaplnost, to znělo jako hluboké přesvědčení; Pierre to dobře vycítil a nenašel na to odpověď.

Po dalším týdnu se Josef cítil dostatečně připraven na rozhodující rozmluvu se švagrem, při které ho chtěl přimět k souhlasu s operací.
Seděli spolu v Ludvíkově knihovně, kolem nich byly knihy, glóby i porcelánoví básníci. Hrabě Falkenstein byl oděn prostě, ale pečlivě a držel se velice zpříma; zato Ludvík tu seděl celý nahrbený, jako obvykle poněkud zamazaný a neupravený; zabýval se právě s Gamainem zámečnickou prací, když ho Josef překvapil a vmanévroval ho proti jeho vůli do této rozmluvy.
Když chtěl, uměl být Josef velice srdečný. A dnes chtěl. Mluvil jako starší bratr. Získal u vídeňského specialisty doktora Ingenhousze i u Toanetina osobního lékaře doktora Lassona podrobné informace. Přesnými vědeckými argumenty vysvětlil Ludvíkovi, že operace není nebezpečná a že slibuje plný úspěch.
Ludvík rád naslouchal lidem, kteří své věci rozuměli; Josefova učená konkrétnost mu imponovala. Od chvíle, kdy se dověděl o Josefově úmyslu přijet do Versailles, si uvědomoval, že už se dál nebude moci vymlouvat, že bude nucen Josefovu naléhání ustoupit. Ale zároveň se požadovanému zásahu celou duší bránil. Přál si, aby všechno zůstalo tak, jak je: quieta non movere - nýbat tím, co trvá, to bylo jeho nejhlubší přesvědčení. Seděl tu ztěžka a bez hnutí, hluboce zneklidněný a nepřístupný. Na Josefa se ani nepodíval, bezmocně se choulil a popotahoval si rukávy.
Když Josef domluvil, Ludvík hezkou chvíli mlčel. Josef mu dal na to čas. Konečně se Ludvík vzchopil; znovu se vytasil s oněmi starými argumenty, které sdělil už Maurepasovi. Ale i když svému mentorovi plně důvěřoval, přece jen před ním při projednávání těchto nejintimnějších a nejchoulostivějších otázek cítil ostych a jisté zábrany. Josef byl panovník z boží milosti stejně jako on, ten tyto delikátní svaté vzněty pochopí, tomu to Ludvík mohl všechno vypovědět. Pozvolna nabýval odvahy a co řekl, to už nebyla pouhá výmluva, to bylo hluboké přesvědčení.
Královo tělo je posvátné. Jestliže ho bůh stvořil takovéto, jaký je, dojista je v tom nějaký záměr. Nezhřešil by pak ten, kdo by se pokusi proti boží vůli zasáhnout zde nožem? Bůh mu možná přisoudil úděl celibátu ze stejného důvodu jako kněžím.
Josef dobře rozpoznal, že Ludvík mluví upřímně a od srdce. Bylo těžké vyvrátit argumenty vycházející z tak hlubokého přesvědčení.Ale Josef byl na to připraven. Chytrý Mercy na Maurepasovi vyzvěděl, jak to vlastně s Ludvíkem vypadá a oklikou přes Mercyho se Josef seznámil s Ludvíkovými pochybnostmi. A tak se uchystal, aby jeho nejistotu rozptýlil.
Střízlivému, svobodomyslnému Josefovi byla celá ta Ludvíkova teologická rabulistika proti mysli. Císař nenáviděl tyhle kněžské tlachy a kdyby na něho byl s takovými pověrečnými zábranami jako teď jeho švagr přišel někdo jiný, byl by ho Josef odbyk nejostřejším posměchem. Ale byl rozhodnut počínat si diplomaticky. Vyžádal si předem u abbého Vermonda teologickou konzultaci a byl připraven vyvrátit švagrovy malicherné jezuitské pochybnosti stejně malichernými jezuitskými argumenty. A jako prve prokázal Josef udivující znalosti v lékařském oboru, prokázal teď nemenší kovanost i v bohoslovectví.
Obřízka, vysvětloval Ludvíkovi, nemůže být, jak mu bylo řečeno, nikterak vykládána jako akt, který je v rozporu s boží vůlí. Bůh ji nejen uložil svému vyvolenému národu jako přikázání, nýbrž i sám jednorozený syn byl obřezán, jak je možno dočíst se v Lukášově evangeliu, kapitola 2, verš 21, a jeho předkožka je dodnes uchována v jednom italském klášteře. Josef si přitom neodpustil posměšnou poznámku, že od pokládá ovšem tuto relikvii za podvrh, za kněžský podfuk a že přijde čas, kdy on ji zakáže vystavovat. Ale hned se zase uklidnil a vlídně švagrovi domlouval: "Dej se operovat, Ludvíku! Jen tak budete moci splnit biblické přikázání: ,Ploďte a množte se!´ Pravda," pokračoval čtverácky, "kdybyste se dal operovat jen kvůli rozkoši, kdybyste si pak měl počínat stejně jako váš nebožtík děd, pak by možná byly vaše pochybnosti oprávněné. Ale protože jste takový, jaký jste, Sire, umírněný, klidný, žádný divoch, můžete se s jistotou spolehnout, že i po operaci budete schopen úspěšně čelit všelijakým chlípným pokušením." A usmál se.
Jenže Ludvík mu ten úsměv neoplatil. V té chvíli myslel na to, jak po zdařilé operaci předstoupí před Toanetu. Jak to zaonačit, aby se dovtípila? Jak vůbec si bude počínat? Pouhá tato představa ho ochromovala a vyvolávala v něm úzkost. Krčil se tu, funěl a sklíčeně mlčel.
Josef vstal a tak musel vstát i Ludvík. Když teď vyvrátil švagrovy teologické pochybnosti, chystal se Josef vytáhnout svůj hlavní argument, politický. Věděl, že tentokrát budou jeho politické názory Ludvíkovi velmi blízké; neboť si dobře všiml, jak rozporuplný je Ludvíkův poměr k jeho bratrům. Uchopil švagra kolem ramen a s nemalou námahou vláčel jeho těžké tělo za sebou, přecházeje s ním po knihovně; líčil, jaké by to mělo následky, kdyby Ludvík jednou zemřel a nezanechal dědice. Pak by koruna připadla princi Xavierovi. On, Josef, musí upřímně přiznat, že se mu tento princ příliš nezamlouvá, a má dojem, že ani Ludvík by ho na trůně rád neviděl. On, Josef, je prý přesvědčen, že rodový pakt, politické a příbuzenské svazky mezi vládci Francie, Rakouska a Španělska zabezpečuji nejen zdárný vývoj těchto zemí, nýbrž i blaho celého světa. Ludvík možná nepohlíží na toto spojenectví tak nadšeně jako on, ale bez této aliance není už dnes možno si politiku těchto tří zemí vůbec představit. Ale kdyby vstoupil na trůn princ Xavier, rodový pakt by se zhroutil, spojenectví tří velkých katolických zemí by bylo ohroženo a mělo by to nedozírné následky. To nesmí Ludvík připustit. V zájmu světové bezpečnosti se musí svěřit doktoru Lassonovi a podrobit se tomu nepatrnému zásahu. "Přemozte se," řekl Josef srdečně a podal Ludvíkovi ruku. "Umožněte mi, abych mohl své, naší matce oznámit, že Toaneta konečně dosáhla štěstí, v jaké jsme právem věřili."
Když mu byla takto připomenuta jeho povinnost a když pohlédl na ruku, kterou mu císař podával, nenašel už Ludvík žádnou další výmluvu. "Dobrá," řekl sklesle a vložil mdle svou nemotornou, trochu špinavou ruku do silné, štíhlé ruky Josefovy. "Mám tedy váš jasný a jednoznačný slib," ujišťoval se Josef okamžitě o výsledku jejich rozmluvy, "že se dáte nejpozději do čtrnácti dnů operovat." A nepouštěl Ludvíkovu ruku.
"Ano, monsieur," řekl Ludvík chabě. Pak ruku vyprostil. "Ale," dodal rychle, "nesmíme se ukvapovat. Udělám to, řekněme, do šesti neděl."

Josef byl v jádru dobrosrdečný muž, upřímně se snažil prokazovat svým bližním dobro a být svým národům příkladným panovníkem. Ale dospěl k poznání, že většina těch, kterým chce poskytnout štěstí, jsou lidé necitelní a zlovolní, že jsou jako nemocní, kteří vyrazí lékaři medicínu z ruky. Nebylo proto divu, že se v něm projevovala rostoucí panovačnost a že byl stále zahořklejší; dospělo to s ním tak daleko, že mu bylo nelíp v roli příkrého, nesnášenlivého školometa.
Když si teď před Ludvíkem musel tak dlouho počínat jako laskavý a shovívavý starší bratr, bylo mu to velice proti mysli. Chtěl si to vynahradit u Toanety, té to poví pěkně od plic. Dá jí jasně na srozuměnou, že si vlastně nezaslouží všechnu tu práci, kterou tady pro ni vykonal.
Dřív než jí oznámil potěšitelný výsledek své rozmluvy s Ludvíkem, začal jí proto jízlivě vypočítávat, co všechno se mu na jejím způsobu života nelíbí. Nebylo toho málo. Připomněl jí nestoudný zvyk běhat maskována na veřejné plesy a pouštět se do nepatřičných, často frivolních rozhovorů s úplně cizími lidmi. Připomněl jí její toalety, jimž se posmívá a které odsuzuje celá Evropa. Kritizoval její marnotratnost, která uvádí ministry v zoufalství. Nezapomněl ani na její nespoutanou zálibu v hazardní hře, vyvolávající nelibost celé Francie. "Bojím se okamřiku," řekl, "až předstoupím před matku a budu jí muset tohle všechno oznámit."
Toaneta znala Josefovu neomalenost. Ale že se do ní pustí tak zhurta, s tím nepočítala. Vzepřela se mu. "Teď jste na koni," řekla a její krásná tvář měla ještě hněvivější a pánovitější výraz než jeho. "Teď jste mi dal co proto! Stojíte tu jako veliký, slavný monarcha, který právě zepsul svoji malou sestříčku za to, že mu svou lehkomyslností dělá hanbu. Ale možná, že ani vy nejste tak dokonalý, jak si namlouváte. Leccos jsem slyšela. Tropíte si posměch z našich institucí. Děláte si legraci z naší armády a z našeho loďstva. Myslíte si, že tím zvýšíte oblibu Habsburků ve Francii? Myslíte, že bude naší matce zvlášť milé, až se doví o těch vašich nemožných nadávkách, k nimž vés strhává vaše bezuzdné karatelství? Já že jsem terčem posměchu a kritiky? A co vy? Kdo podal právě tento kormutlivý příklad kolísavosti, vy nebo já?" A když Josef užasle vzhlédl, triumfálně dodala: "Kdo velkohubě vytroubil celému světu, že se chce setkat s Američanem, a potom mu spadlo srdce do kalhot a zůstal jako hodný žáček hezky doma?"
Josef nevěděl, zda je v této chvíli větší jeho úžas nebo zlost. Tak on se sem trmácí a vymámí z toho budižkničemu Ludvíka slib, že s ní vleze do postele a konečně jí udělá dauphina, kterého Rakousko i ona tak nutně potřebují, a ona se mu odvděčí tím, že si na něho takhle vyskakuje a staví se na zadní. Proti němu apoštoskému císaři, staršímu bratrovi! A kdo má vinu na tomto neslýchaném postoji? Její okolí, její přátelé, ale především ten drzý kuplíř, ten Vaudreuil, to Josefovo rozhořčení jen zvyšovalo. Což o to, tomu pánovi se to mluví! Ten si tomu americkému povstalci může podkuřovat, jak chce, a strkat svůj idol všem svým běhnám do účesu. Po tom neštěkne ani pes. Ale kdyby on, římský císař, poklepal tomu rebelovi na rameno, změnilo by to tvářnost světa. On má zodpovědnost. On nesmí pro nějaký příliš vzdálený cíl zapomínat na nejbližší cíle, na školskou reformu, na české protestanty.
"Jsi husa." řekl prostě a pohrdavě. "Mluvíš o věcech, o kterých nemáš ani ponětí. Ty jen opakuješ, ci ti našeptávají ti tvoji podaření přátelé. Přátelé, za které dáš ruku do ohně! Kam jsi dala oči? Copak nevidíš, jaká je to nezodpovědná banda cyniků, ten tvůj Šeříkový kruh? Copak si neuvědomuješ, že z tebe chtějí jen těžit? Že jsi pro tyhle psy pouhá kost? Kost, na níž je pořád ještě dost masa a ttuku," řekl jízlivě. A se zlomyslnou zevrubností začal vypočítávat všechny prebendy, které Polignacům a jejich přátelům hodila do chřtánu.Hraběti Julesovi místo svého prvního dvorního maršálka, navíc i ministerstvo pošt a celní správu, převedla na něho i velkostatek Fénestranges s ročním důchodem šedesát tisíc liber a ještě mu darovala čtyři sta tisíc liber na zaplacení neodkladných dluhů. Otci hraběte Julesa místo vyslance ve Švýcarech. Vévodovi de Guiche, bratranci Polignacových, vrchní dohled nad osobní gardou. Jinému bratranci funkci dvorního maršálka u prince Karla. Dalšímu bratranci funkci prvního almužníka ve svých službách. Toto vypočítávání nebralo konce. Víc jak půl miliónu obnášel roční důcho, který teď Polignacovi pobírali z královské pokladny, a jediné, co za to dávali , bylo to, že dělali Toanetě společnost. A to ještě není všechno. Teď Toaneta vymámila na ubohém Ludvíkovi další roční důchod, dalších šedesát tisíc liber pro toho nafintěného floutka, co jí nakukal ty pitomosti o doktoru Franklinovi, šedesát tisíc liber pro svého Vaudreuila.
Toaneta vzplanula, když Josef vyslovil Vaudreuilovo jméno. "Teď ses prozradil," zvolala, "proč mi tak sprostě nadáváš. Nemůžeš mu zapomenout, že jsi před ním tak žalostně selhal. Ale proč jsi neměl tolik odvahy, abys k tomu Američanovi šel? Teď by ses tu nemusel přede mnou tak naparovat a sprostě pomlouvat lidi, kteří jsou určitě daleho bezúhonnější než všichni ti tvoji vrtichvosti a pochlebníci. FranCois Vaudreuil je nejchytřejší a nejduchaplnější člověk v celé Paříži. Spisovatelé a filosofové, za kterými jsi ty sám chodil, si za ním mohou nohy uběhat. Jsem hrdá na to, že tento muž je můj přítel. Když on se stane mým intendantem, budu mít divadlo, jakému nebude rovno. Ale ještě jsme se bohužel nedohodli. Dal mi zatím jen nezávazný příslib. Nedbá o peníze, které mi Ludvík pro něho nabídl. Od chvíle, co jsi přijel, ustavičně do mě hučíš, že bych se měla zajímat o literaturu a umění. A když to dělám, najednou si přijdeš, všechno překroutíš a jsi podezíravý až hanba. Fuj! Jsi úplně jiný než jakého jsem si tě pamatovala."
Josefa tento výbuch zarazil. Nejhorší je, že bezpochyby sama věří tomu, co tady vykládá. "Nepopírám," připustil, "že monsieur Vaudreuil má ducha. Jenže tento duch je pouhý nátěr a pod ním je jen prázdný, bezcharakterní prostopášník. Tak ráda uzavíráš sázky. Vsaďme se, že se nakonec uráčí těch šedesát tisíc liber shrábnout! Ale ty jsi úplně zaslepená. Není ti pomoci. Je to jem mlácení prázdné slámy, když s tebou člověk mluví. Nejde tu o Vaudreuila. Všichni lidé tady kolem tebe, vždyť je to samá pakáž. Salón tvé přítelkyně Rohanové, to není nic jiného než hráčské doupě nebo hampejz. Máti a já, my jsme si nikdy nedělali iluze, že bys byla zvlášť chytrá. Ale tolik snad pochopíš, že rakouská velkovévodkyně a francouzská královna nemůže vyvádět jako nějaká vídeňská pradlena, která vyhrála terno."
"Terno," řekla Toaneta posměšně. "Terno," opakovala trpce. A najednou se zhroutila všechna její pýcha a vytryskly jí dlouho zadržované slzy. "Proč jste mě sem posílali?" naříkala. "Co tu znamenám? Co si tu mám počít? Kdekdo mě nenávidí. Všechno, co dělám je špatné. Proč jste mi dávali takového manžela? Takového dřevěného patrona," dodala s hněvem a pohrdáním. "Tak jsem se na tebe těšila," přiznávala. "Teď konečně přijde někdo, myslela jsem si, s kým si mohu promluvit. Myslela jsem si, že mi pomůžeš. A teď jsi tady a i ty mě pronásleduješ a deptáš."
Josef měl sestru po svém rád. Chápal, co dělá a proč tak žije. Přišla sem, když jí bylo patnáct, obklopena lichotkami i nenávistí; hýčkali ji, zlovolně podezírali, Ludvíkova neschpnost byla pro ni strašným zklamáním. Hledala pochopitelně východisko, náhradu a tak se vrhla střemhlav do těch nicotných zábav.
Vzal ji za ruku. "Tony," řekl s nezvyklou srdečností, "nepřišel jsem, abych tě huboval, nýbrž abych ti pomohl. A myslí, že jsem ti pomohl."
Vzhlédla, lehká červeň se rozlila po její sličné, oválné, bělostné tváři. "Mluvil si s Ludvíkem?" zeptala se, "Ano," odpověděl. "Všechno bude v pořádku, můžeš se spolehnout. Nejdéle do šesti neděl," dodal s úsměvem.
Začervenala se ještě víc, oči jí zteměly, ústa zústa zústala pootevřená, hlasitě dýchala. Vyvstaly v ní náhle nejrozmanitější picity a splývaly jeden s druhým. Tak tedy Ludvík přijde a ulehne k ní, přitiskne se k jejímu tělu. Vzpomněla si, jak jednou při lever seděla po pás obnažena a čekala, až jí podají košili; bylo to zařízeno tak, že do její ložnice vstupovaly jedna po druhé dámy vždy vyšší a vyšší hodnosti a košile putovala obřadně ustavičně z ruky dámy níže postavené do rukou dámy výše postavené a ona musela čekat rozechvělá zimou a studem, až košile dojde konečně k ní. Teď se jí zmocnil podobný pocit, když myslela na to, až k ní Ludvík vleze do postele. Bylo jí stydno. A zároveň pocítila hrdost. Je nutno to podstoupit, když jí bylo přisouzeno stát se francouzskou královnou. A ještě silněji než stud a hrdost se ozývalo vzrušení, zvědavost, neodolatelná chuť vyprsknout ve smích jako v době, kdy byla ještě dítě. Ale už v zápětí viděla před sebou místo Ludvík řadu jiných mužů, jak pánů ze Šeříkového kruhu, tak i cizinců, kteří s ní na maškarních plesech navazovali známost, chytali ji za ruku a dívali se jí zblízka do očí. Představovala si tyto muže, vzpomněla si na Gabrielu a pak zase na Ludvíka, jak si k ní lehá, a všechno se jí smíchalo dohromady. Ale ze vší té změti se najednou vyhoupla vše zastiňující záře nesmírné, opojné radosti. Až tohle všechno pomine, až bude mít dítě, zmlknou ty opovážlivé klevety šířené kolem ní i všechny ty povídačky a drby, pak budou muset trhovkyně zavřít ty nevymáchané huby a pisatelé hanopisu zahodit pera, pak bude ona skutečnou královnou. Bude královnou a bude si dělat, co bude chtít. Bude královnou a bude se bavit podle své chuti. Konečně leží před ní na dosah život, skutečný život! Bude mít všechno, co tento svět skýtá. Bude mladá bude královna, bude krásná, bude žena milovaná nesčíslnými muži a bude si moci vybírat, koho obdaří svou láskou.
Rozechvěně, s vážnou tváří přistoupila zvolna k Josefovi. "Proč jsi mi to neřekl hned?" zeptala se a položila mu ruce na ramena. "Proč jen jsme si říkali tak ošklivá slova?" Objala ho a políbila. "Seppe," oslovila ho jako v dobách svého dětství a opakovala: "Seppe!" Pak šťastně dodala: "Když je nouze nejvyšší, jsi tu vždycky ještě ty!"
Josef ji popleskal po zádech a řekl napůl vážně, napůl žertem: "Ano, Tony, všechno, co bude dál, záleží už jen na tobě." - "A teď, jestli máš chuť, můžeš mi třeba ještě chvíli nadávat," řekla.
Skoro ho zamrzelo, že musí zkalit její štěští a promluvit s ní ještě o další závažné věci. Ale musí teď využít její přístupné nálady a domluvit jí, aby měla na paměti své zdejší poslání. Ludvík je slaboch a dá se ovlivnit, jenže je zároveň i chytrý. Neřekne sice nikdy rovnou ne, ale uhýbá, klade nenápadně a zavile houževnatý odpor, který se dá překonat jen s vynaložením velkého úsilí a energie. On, Josef, nemá kdy vymámit z Ludvíka jisté politické ústupky, které Habsburkové potřebují. To si teď musí vzít na starost Toaneta. Bude mít napříště na starosti celou řadu takových úkolů.. Bude nucena věnovat těmto úkolům značnou část svého života. Ale pro tohle je koneckonců vlastně tady. A když on, Josef, mohl obětovat celý měsíc na to, aby toho tlustého mládence přinutil udělat jí následníka trůnu, musí se i ona laskavě zčásti vzdát svých pošetilých zábav a věnovat něco ze svého volného času na to, aby se politika jejího Ludvíka podřídila habsburské politice.
Narovnal se jako pravítko, což dělal obvykle, když se chystal k delšímu proslovu. "Poslyšte, Toaneto," řekl, mluvil teď už zase francouzsky, "musím si s vámi ještě pohovořit o něčem velice důležitém.. Když se teď stanete francouzskou královnou v plném slova smyslu, bude na vás spočívat ještě větší, nesmírná zodpovědnost. Vy jste ručitelkou a představitelkou svazu Habsburků s Bourbony a tato aliance je základnou evropské bezpečnosti. Keál je obklopen rádci, kteří Rakousku nepřejí. Je vaším úkolem, Madame, zneškodnit tyto vlivy."
Toaneta odpověděla téměř uraženě: "To mi přece nemusíte vykládat na dlouhé lokty. Copak jsem to snad dodnes nedělala?" - "Uznávám," řekl Josef karatelským, ale vlídným tónem, "že jste se řídila podle rad, které vám našim jménem udíleli Mercy a Vermond, jak jste nejlépe uměla. Ale to nestačí. Musíte sama přiložit ruku k dílu a dopátrat se vždy toho, co je ve hře, musíte se sama snažit postihnout, oč jde. Musíte číst, musíte být ve styku s významnými lidmi, i když třeba nemají tak pěkný zevnějšek jako vaši přátelé. Musíte vynaložit všechen svůj um, abyste spávně porozuměla pokynům, které vám budeme vzkazovat po Mercym a abbém. Někdy vám třeba král a jeho ministři budou namítat, že naše vídeňské požadavky odpovídají našim a nikoli francouzským zájmům. V některých případech to bude dokonce i pravda. Ale vy to nebudete smět za nic na světě připustit a musíte mít proti Ludvíkovi a jeho rádcům přichystány přesvědčivé argumenty. Musítei být ustavičně vědoma, Toaneto, , že blaho lidstva záleží v první řadě na Habsburcích a teprve v druhé řadě na Bourbonech." - "Samozřejmě," odpověděla Toaneta a tvářila se jako vzorná, na slova učitele plně soustředěná žákyně. Jenže šlo jí to jedním uchem tam a druhým ven; stále ještě myslela na ty podivné, ohavné i lákavé představy, které se jí prve zmocnily.
"Rád bych vás dovedl k tomu, Toaneto," pokračoval Josef, "abyste to, co se vám řekne, nevykonávala mechanicky, nýbrž vášnivě a z vnitřního přesvědčení." - "Ale to já přece dělám," rozhorlila se Toaneta. "Jsem habsburštější bež vy sám. Jen se podívejte na můj ret a nos." - "Dej pokoj s těmi hloupostmi," odpověděl netrpělivě Josef. A teď jí proslovil přednášku, na kterou už prve zaujal příslušnou pózu. Pokusil se jí vysvětlit všechny svízele plynoucí z rusko-tureckého problému a vyhlídky naskýtajíci se Rakousku po smrti bavorského kurfiřta. Toaneta způsobně naslouchala. Jenže Josef viděl, že k tomu, co jí říká, zůstává v nitru zcela lhostejná. Pokusil se vyburcovat její zájem silnějšími prostředky. Není snad politika zajímavější hra a neposkytuje větší vzrušení než farao u stolku Rohanové? A nechce Toaneta využít příležitosti a zúčestnit se takové hry? "Ale ovšem," přitakala nadšeně. "Však se také ustavičně snažím, aby všechna důležitá místa obsadili moji přátelé." Josef se na ni podíval, myslela to doopravdy, pochopil, že je to s ní beznadějné a tak toho raději nechal.
Jenže Toaneta mu nedovolila odejít jen tak. Tolik toho navykládal o svých věcech, o Bavorsku a Rusku, teď ona chtěla mluvit o svých zájmech, o Trianonu. Byl jediný, s kým si mohla upřímně, od srdce pohovořit. Odvedla ho k modelu, který byl konečně hotov; byl opravdu pěkný. Bez jejího souhlasu se tam nesmí zasadit ani keř, příbít ani hřebík. Josef poznal, že Toaneta ví dobře, co chce, že všecchno má stylovou jednotu, odpovídá cele jejím představám a prozrazuje dobrý vkus. Musel si v duchu povzdychnout, kolik talentu a nadšení je schopna vynaložit. Škoda že nemá zájem o Rakousko ani o Francii, nýbrž jen o Trianon.
Ona zatím horovala, že zde v Trianonu bude její pravá říše, kde bude vládnout ona bez jakéhokoli nátlaku a obřadnosti. V Trianonu bude jen ona udávat tón; služebnictvo nebude oblečeno v královu livrej, nýbrž v její, červeně stříbrnou, na pozvánkách bude uvedeno jen "od královny" a až se na divadle v jejím Trianonu budou pořádat představení, budou tam mít přístup jen lidé, které má ráda.
Byla nadmíru půvabná, když tak rozmarně žvatlala o svých plánech, byla zároveň dítětem i ženou. Josefovi se líbila, líbil se mu i její Trianon. Ale byl si vědom nových potíží, které tento Trianon způsobí. Ti, kteří tam nebudou vpuštěni, začnou kout pikle, Toaneta si z nich udělá nové nepřátele. Také chudák Ludvík a jeho monsieur Necker si budou často a notně lámat hlavu, kde vzít peníze na Toanetin tak nákladně prostý Trianon.
Večer téhož dne psal Josef bratru Leopoldovi do Ferrary: "Naše sestra Tony je velice hezká a roztomilá, ale myslí jenom na zábavu. Podlehla rozmařilosti zdějšího zkaženého dvora. Chudáka Ludvíka nemiluje ani dost málo a nemá ani potuchy o povinnostech maželky a královny. Její přátelé, tlupa omezených povalečů, chtivých titulů a peněz a filmových běhen, jí utvrzují v té její posedlosti po zábavách. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych jí napravil tu její hezkou prázdnou hlavu, ale obávám se, že se mi to nepodařilo; když to tak bude pokračovat, očekává jednou naší sestru kruté procitnutí."

Dva dny poté Josef odjel; Ludvíkovi se ulevilo, Toaneta byla smutná, ale také si oddechla. Poslední večer strávil Josef ve Versailles s Ludvíkem a Toanetou.
Společně povečeřeli. Ludvík byl velice roztržitý, hodně jedl a aby trochu přispěl k zábavě - vzpomněl si na tetu Adelaidu a na její vyzvání: "Dělej rámus, Berry" - pokoušel se mluvit německy a hlaholně se chechtal svým chybám. Hned po večeři šel spat. Koktal a zardíval se, když Josefovi děkoval za jeho rady. Ten odpověděl prostě: "Doufejme, že všechno dobře dopadne."
Pak zůstal Josef ještě chvíli o samotě s Toanetou. Oba sourozenci, jindy tak výřeční, byli najednou zamlklí a v těchto posledních okamžicích mluvili jen německy.. V Toanetině pokoji zařízeném s přepychovou jednoduchostí se v matné záři svíček pěkně a příjemně sedělo, ale Josef a Toaneta byli zasmušilí.
Josef pohladil sestře s neočekávanou něžností ruku a najednou zmizel ten násilný optimismus, jakým se obvykle vyznačoval. "Nemáme lehký život, Tony," řekl. "Ani ty to nemáš snadné. Ale my si už nějak poradíme." Pevně a srdečně ji objal, políbil ji na čelo a obě tváře. Rozplakala se. Pak se jí vytrhl a znenadání bujaře řekl: "Servus, Tony!" Byla ukrutně nešťastná, že je teď zase úplně sama.
V této chvíli loučení neuplatnil Josef ani jedinou ze svých morálních zásad, neutrousil ani jedinou břitkou poznámku, potlačil všechny své školometské sklony. Zato nazítří ráno měl vyslanec hrabě Mercy tu čest odevzdat Toanetě jménem římského císaře sešit. Na obálku Josef vepsal: "Rukověť pro mou sestru, princeznu Lotrinskou, velkovévodkyni rakouskou, královnu francouzskou." Tento spisek obsahoval nejrůznější pravidla a pokyny a začínal výzvou, aby Toaneta co nejčastěji čerpala z tohoto sešitu ponaučení.
Toaneta byla dojata, že si s ní dal Josef takovou práci. Vzpomněla si na to, jak si včera byli blízcí, a okamžitě se pustila do čtení. Jenže ten sešit byl moc tlustý. Pročetla někoolik stránek na začátku a snažila se číst soustředěně. Ale nedokázala se ubránit, aby se jí do čtení nepletly nové šály a klobouky, o kterých jí pověděla Bertinová. Také si vzpomněla na připravované dostihy a na to, že tentokrát určitě vsadí na koně, na kterého vsadí princ Karel. Myslela také na velkou slavnostní mši, kzeré se bude musit zítra zůčastnit. Dál také myslela na to, že jakmile se Ludvík dá operovat, bude moci být k elegantnímu a výbojnému Vaudreuilovi docela jiná než dosud.
Její oči stále ještě bloudily po pečlivě psaných stránkách Rukověti. Ale smysl jí už naprosto unikal. Počítala listy, kolik jí toho ještě zbývá přečíst. Ještě dvaatřicet stránek. A dlouhých stránek. Lehce zívla. Přečetla ještě jednu stránku. Potom sešit zaklapla a strčila ho do zásuvky.



* DRUHÁ ČÁST / SPOJENECTVÍ *

# První kapitola / DLOUHÉ ČEKÁNÍ

Franklin odpočíval na zahradě svého domu v Passy, hověl si tu na lavičce pod vysokým bukem. Bylo časné ráno, mladé listoví ještě propouštělo hodně paprsků a Franklin se hřál na sluníčku, které ozařovalo jasnými skvrnami jeho olysalou lebku a staré ruce.
Těšil se z toho, jak pěkně zapadá dům i kraj do přívětivého kraje. Celý ten starý, rozlehlý, pohodlný palác Valentinois a zejména křídlo, které obýval, všechno tonulo v zeleni; lidé prostě říkali, že Franklin bydlí v zahradě, říkali ma "stařec v zahradě - le vieux dans del jardin".
Franklin seděl předkloněn, sundal si brýle se železnými obroučkami a škrabal si holou lebku; vyrážka se už začala hojit. Vůbec se jeho zdravotní stav zlepšiil od té doby, co si po namáhavých dnech v Paříži dopřál zotavení. Zotavení možná až příliš přepychové. S monsieur Jacquesem Finckem, kterého nedávno přijal jako butlera se podrobně dohodl, jak mají být sestaveny chody jednotlivých jídel, byly to důkladné jídelní lístky a jeho zdraví určitě nemohly být na prospěch. Ani jeho pokladně. Ale těch jedenáct tisíc a několik set liber, které mu Kongres platil, to bylo beztak málo.
A tak tu doktor seděl a na jeho velké tváři se zračil klid. Přes krásný park, svažující se terasovitě dolů k Seině, zálibně hleděl na řeku a stříbrošedé město Paříž na jejím druhém břehu. Předsevzal si, že se projde nejméně dvakrát denně po terasách dolů a nahoru. Včera a předevčírem to vynechal. Neměl by být tak lenivý.
Šel kolem monsieur de Chaumont. Zdvořile pozdravil a zvolnil krok v očekávání, že ho Franklin osloví. Monsieur de Chaumont projevoval při každé příležitosti radost nad tím, že Franklin je jeho nájemníkem, byl nadmíru přívětivý, zasloužil si vděčnost. Jenže doktorovi se nechtělo rušit tuto příjemnou samotu a tak jen opětoval pozdrav pana de Chaumont a nechal ho přejít, aniž ho oslovil.
Klid tedy měl, nádherný a blahodárný klid. Jen málokdo si trofal vniknout do jeho ticha zde v Passy a nejhorší rušitel Arthur Lee, byl stále ještě ve Španělsku.
Ovšem bohužel ani druhý jeho kolega Silas Deane, nechtěl pochopit, že spojenectví s Francií je možno dosáhnout jen oklikami a né šturmem a že příliš horlivá činnost spíš škodí, než prospívá. On, Franklin, se zařídil na dlouhé čekání. Dal si teď v zahradním pavilónu postavit primitivní, ale výkonný tiskařský lis a bavil se tím, že vlastníma velkýma, starýma rukama sázel bružury a jiné drobné tisky. Pomáhal mu při tom William a vedl si obratně; ano, Franklinové mají nadání pro tiskařskou práci, všichni, dokonce i malý Benjamin Bache.
Dobře si to tady v Passy vybral. Také lidé kolem "zahrady" byli přijemní, dobře se s nimi žilo. S akademikem doktorem Leroyem a s doktorem Cabanisem měl spoustu společných zájmů, abbé Morellet a de la Roche byli mužové vzdělaní a duchaplní a když si občas vyšel na malou společnou vycházku se starostou Passy monsieur Dussaultem, dověděl se vždy mnoho zajímavého.
Ale teď by se měl opravdu trochu rozhýbat a projít se po terasách nahoru a dolů, alespoň jednou. Ale pod tím bukem je tak teploučko a tak pěkně se tu sedí a kdoví, bude-li zítra sluníčko zase tak krásně hřát Aby odčinil, co zameškal, pevně si předsevzal, že hned první den, až nebude voda tak studená, si zaplave v Seině; byl znamenitý plavec. Ušklíbl se při pomyšlení, když jen tak mimochodem sdělí paní Helvetiové a Brillonové, že dnes přeplaval Seinu tam a zpátky.
Byl prve sám k sobě tak trochu pokrytecký, když se v duchu rozhlížel po zdejším milém sousedství a připomněl si oba abbé a doktora Cabanise, nikoli však madame Helvetiovou, v jejímž domě ti pánové bydlí. Pravděpodobně by mu v této zahradě nebylo ani zdaleka tak dobře, kdyby zde v sousedství nežila madame Helvetiová a madame Brillonová. Odevždy býval rád ve společnosti žen, ale doopravdy na chuť jim vlastně přišl až teď, kdy začínal už osmou desítku svých let. Dlouho trvalo než zmoudřel, a právě od té doby, co zmoudřel, si neuměl představit, že by skutečně velký muž neměl silné erotické sklony.
Ne, není ještě starý a netečný. Ještě se umí radovat z mnohotvárnosti života, z vědy, žen, úspěchů, přírody, plavání svobody, ctnosti, radovat se z rozdílnosti lidí, z jejich předností i jejich slabostí, radovat se ze samoty i z pospolitosti.
Po pěšině se přicházel mladý William; Franklin si ho objednal na tuto hodinu, aby se pro něho zastavil, že pak se spolu dají do práce. Byla radost dívat se na toho chlapce, jak se blíží mezi světlými stromy, svěží a štíhlý.
Odebrali se spolu do domu, pustili se do práce. Jako obvykle přinesla pošta i leckteré nemilé povinnosti.
Nejdůležitější dopis byl od pana de Vergennes. Samozřejmě šlo o aféru kapitána Conynghama. Kapitán Conyngham byl ze stejné líhně jako Lambert Wickes, "mořský vlk", ale měl daleko větší formát. Odvážně ukořistil poštovní loď z Harwiche s veškerým jejím cenným nákladem. Tento smělý, či jak ho nazvali Angličané, nadmíru drzý kousek rohořčil londýnskou vládu na nejvyšší míru. Případu se ujal osobně sám král Jiří a Vergennes se musel zavázat, že Anglii nahradí škodu a potrestá viníka. Conyngham byl zatčem, ale brzy na Franklinův protest opět propuštěn. Nyní byl srdnatý kapitán velitelem nové lodi se čtnácti šestiliberkami a dvaadvaceti menšími děly. Ale francouzské úřady ho nechtěly nechat odplout, i když se slavnostně zapřísahal, že se vydá jen na obchodní plavbu; a tak musel Franklin ve Versailles znovu zakročit.
A tady byla odpověď, Vergennesův dopis americkým zástupcům, velice rozhořčený a plný vážných výčitek. Ministr zde znovu připomínal všechny případy, kdy se americké pirátské lodě uchýlily se svou kořistí do francouzských přístavů a tím způsobily versailleské vládě nesnáze s Londýnem. Král je pevně rozhodnut, zdůrazňoval poznovu ministr, dodržet věrně a bedlivě všechny závazky, jež mu ukládají dohody s Anglií. "Jste zkušení politikové, pánové," psal Vergennes, "a jste natolik moudří, abyste pochopili, že počínání vašich kapitánů ohrožuje autoritu krále, mého pána, a že by to znamenalo porušení neutrality, kdybychom takové jednání trpěli. Mám dozajista právo předpokládat, že budete první, kdo jednání vašich kapitánů odsoudí; neboť toto počínání je v příkrém rozporu s povinnou slušností a vděčností vůči národu, kteý poskytuje vašim lodím pohostinství. Váš kapitán Conyngham může dostat povolení vyplout z našich přístavů jen s podmínkou, že se nejkratší cestou vrátí do Ameriky a nebude se dalšími nepřátelskými akty proti anglickým lodím vystavovat nutnosti, aby znovu hledal útočiště v našich přístavech. Jsem nucen, pánové, žádat vás v tom smyslu o dostatečné záruky. Upozorňuji vás na to, že píši tento dopis na králův výslovný pokyn a naléhavě vám doporučuji, abyste se stanoviskem vlády a Jeho Veličenstva seznámili nejen kapitána Conynghama, nýbrž všechny námořníky, jihž by se to mohlo týkat, aby napříště žádná jiná z vašich lodí nezpůsobila sobě i nám podobné nepříjemnosti."
Franklin si vzdychl; kdyby on byl na Vergennesově místě, psal by patrně také tak. Pak se pustil do odpovědi na tento dopis. V pěkném seriózním stylu vyslovil politování nad tím, co se stalo a ubezpečoval, že kapitánu Conynghamovi udělí takové instrukce, jak je požadováno; že v tomto smyslu napíše také do Filadelfie a že Kongres vydá nepochybně co nejrychleji příslušné příkazy.
Franklin věděl, že kapitán a lidé, kteří za ním stojí, takový William Hodge a bankéři Grand a Morel et Fils se budou čerta starat o jeho instrukce, že kapitán Conyngham bude provozovat své pirátství dál, že bankéři budou dál spokojeně shrabovat zisky, že Angličané budou vznášet další protesty, že ve Filadelfii přejdou tuhle pirátskou činnost pouhým úsměvem a že on, Franklin, to za všechny slízne.
Uložil Williamovi, aby dopis ještě neodesílal: byl to důležitý dopis a tak jej chtěl nejprve ukázat Silasu Deanovi; chystal se mu vyčinit, i když byl přesvědčen, že to bude zbytečné.
Prohlédl si zbývající poštu. Už zase řada lidí žádala o doporučení do Filadelfie. Možná že pohnutkou k tomuto kroku bylo u některých lidí i nadšení pro věc svobody, ale nemálo z nich byli určitě jen dobrodruzi a ničemové. Mnoho žadatelů o dopručení se odvolávalo na lidi, o nichž Franklin jakživ neslyšel. Franklin napsal osobně jednomu, druhému i třetímu pisateli. Ale pak už toho měl po krk. "Nadiktuji ti teď text, jehož budeme napříště ve všech takových případech používat," řekl Williamovi. A diktoval: "Doručitel tohoto dopisu jede do Ameriky a žádá mě, abych mu dal s sebou doporučení. Jenže já o něm nic nevím a znám jen jeho jméno. Jsem proto nucen, budete-li se chtít blíže seznámit s panem doručitelem a jeho zásluhami, odkázat vás na jeho samotného; neboť je do těchto otázek dozajista lépe zasvěcen než já. Žádám vás však přesto, abyste s ním jednali s takovou blahovůlí, jaká přísluší každému cizinci, o němž není známo nic špatného. Prokažte mu, prosím, všechny dobré služby a vlídnou pomoc, jíž se ukáže hoden, až se s ním lépe seznámíte."
Když dokončil tento dopis, řekl si Franklin, že dnes už odbavil dost nemilých záležitostí; kromě toho byl ohlášen Silas Deane. Franklin poslal mladého Williama pryč a pustil se do veselejší práce, do rovnání některých písemností, které přivezl z Ameriky; byly to rukopisy, koncepty, rozmanité záznamy, dopisy od politiků, učenců, od přátel i přítelkyň, na něž při kvapném odjezdu z Filadelfie už neměl kdy odpovědět ani si je náležitě roztřídit. K těmto leckdy velice intimním věcem nikoho nepustil ani Williama.
Co všechno se tu nahromadilo a jak různorodý to byl materiál! Byl zde i dopis psaný jeho vlastní rukou, který však nikdy neodeslal. Vzpomínal si přesně na tu chvíli, kdy jej psal, bylo to, když se dověděl o bitvě u Bunker Hillu. Tenkrát musel vyslovit své rozhořčení příteli a nakladateli Williamu Strahanovi.
Doktorovy velké oči přejížděly po rychle načrtnutých a přesto čitelných písmenech. Dopis zněl takto: "Pane Strahane, jste členem parlamentu a příslušíte k oné většině, která odsoudila mou zemi ke zkáze. Začali jste vypalovat naše města a pobíjet naše občany. Podívejte se na své ruce, jsou potřísněny krví Vašich bližních. Byli jsme, Vy a já, dlouho přáteli. Teď jste můj nepřítel a já jsem Váš
B. Franklin."

Když to starý muž četl, objevil se v jeho očích odlesk hněvu, který ho naplňoval tenkrát při psaní toho dopisu. Ale silnější než rozhořčení byl klidný uvážlivý soud. Franklin se díval, jakými umnými kudrlinkami ozdobil svůj podpis. Všiml si, jak nejdřív napsal: "Vaše ruce jsou potřísněny krví bližních," a že to "Vašich" tam připsal až později. To byla správná oprava: "krví Vašich bližních", to zní nepochybně lépe. Je to znamenitý dopis, vyjadřuje naprosto přesně jeho chldnokrevný hněv a pohrdání mužem, který nedokázal dohlédnout následky svých činů.
On, Franklin, myslel na možné následky svých činů. Byl rád, že tento dopis tnkrát neodešel. William Strahan byl sice dobrý přítel, William Strahan s ním dokonce i teď, navzdory válce, udržuje spojení. Je výhodné mít v Londýně přátele. Je dobře, že se tenkrát ve Filadelfii nedal svým hněvem a radostí nad zdařilým dopisem strhnout k tomu, aby jej odeslal. Tento dopis je na správném místě tady, v Passy. S lehkým úsměvem kolem širokých úst jej zařadil Franklin mezi písemnosti uložené pod nápisem: "Osobní".
Vybral všechny dopisy, na něž bylo nutno odpovědět a odložil stranou ty, které považoval za vyřízené. Z práce ho vyrušil příchod Silase Deana.
Tlustý, impozantní a vždy dobře naložený pán mezitím už trochu pozbyl své dobré nálady; působil mu starosti zarážející postoj Kongresu, který vytrvale nebral na vědomí jeho i Beumarchaisovy žádosti o zaplacení. Na jeho masité tváři se vyryly drobné vrásky a květovaná atlasová vesta neobepínala už tak pevně jeho břicho. Ale jako vždy překypoval podnikavostí a okamžitě začal nadšeně vykládat, jak se celá Paříž raduje z hrdinských činů kapitána Conynghama a jak přepadení anglické poštovní lodě neobyčejně prospělo americké věci.
Místo odpovědi mu Franklin podal Vergennesův dopis. Silas Deane četl; četl pomalu, francouzština mu stále ještě činila potíže. Když pochopil, nechtěl brát dopis vážně. Takové protesty, poznamenal, nejsou nic jiného než diplomatické formality; Vergennes má z ukořistění anglické poštovní lodi dozajista právě takovou radost jako on sám. Franklin pokrčil rameny. Ukázal Silasu Deanovi koncept své odpovědi. Silas Deane by byl zřejmě rád viděl, kdyby odpověď ministrovi byla méně seriózní, ale protože byl dobromyslný a choval k doktorovi velikou úctu, neměl námitek. Řekl, že teď dostane kapitán určitě povolení k odplutí.
Franklin odpověděl, že i on je o tom přesvědčen, ale obává se, že Conyngham způsobí americkým emisarům ještě nejednu nepříjemnost. To je možné, odpověděl Silas Deane; ale že hrdost nad kapitánovými heroickými činy a jejich ohlas v celé Evropě je za tyto nesnáze bohatě odškodní. Pojistné v Anglii prý stoupá každým dnem a angličtí obchodníci si už pomalu ani netroufají používat pro vývoz svého zboží anglických lodí.
Trpělivý Franklin se opětovně pokusil Silasu Deanovi vysvětlit že tyto malé zisky nevyváží velké politické škody, které jim tohle bezuzdné pirátství působí. Cíílem není ukořistit dvacet nebo třicet tisíc liber, nýbrž dosáhnout uzavření obchodní smlouvy a spojenectví s Versailles. Ale Deane odpověděl téměř uraženě, že kdyb každý týden nebo alespoň každých čtrnáct dní získali dvacet nebo třicet tisíc liber, nebylo bby to při finančních nesnázích Kongresu nijak bezvýznamné. "Milý, vážený doktore," prosil s vemlouvavou výřečností obchodníka, "uvažte, jak ohromnou spoustu peněz Kongres potřebuje. Vzpomeňte si prosím na ten seznam, který nám pánové před třemi nedělemi poslali."
Franklin na tenhle seznam nerad vzpomínal. Byl dlouhý, byl nekonečný. Národ, který tvořili vesměs rolníci, měl totiž naprostý nedostatek průmyslového zboží a Kongres potřeboval od Francie nejen děla, pušky a uniformy, nýbrž i nůžky na stříhání ovcí, visací zámky, obuvnická šídla, krejčovské jehly, nejrůznější léčiva, opium, aloe a klystýry, hřebelce na koně a stanové plátno, pro hudebníky noty a bubny. To všechno bylo požadováno v ohromném množství. A právě to utvrzovalo doktora v názory, že malými prostředky se nic nedokáže. Při tak ohromné nouzi je potřeba soustředit se na hlavní, na uznání, na obchodní smlouvu, na spojenectví.
S vynaložením veškeré logiky se to pokusil kolegovi vysvětlit. Ale Deane odpověděl s přívětivou zchytralostí: "Dovolte mi, vážený doktore, abych Franklina vyvrátil Franklinem. Neučíte v ,Chudáku Richardovi´, že vejce dnes je lepší než slepice zítra?"
(poznámka - ,Chudák Richard´ byl vlastně kalendář, který vydával pro lid Benjamin Franklin pod pseudonymem Richard Saunders s názvem "Poor Richards Almanach". Český překlad Josefa Jungmana ("Hlasatel" 1807).
Franklin se vzdal dalších pokusů. Rozhovořil se o jiných zbytečných nepříjemnostech, které mu Silas Deane pověsil na krk. Jde o pány, kteří se odvolávají na Deana a požadují od něho úřady a místa ve Filadelfii. Kongresu z toho vzejdou těžkosti, prohlásil a žadatelům jen zklamání, když je pošleme do Ameriky
Silas Deane se zamyšleně díval na svou krásnou vestu. Nesdílel názor svého velkého přítele a kolegy. On považuje za chybu, řekl skromně, ale pevně, odmítat francouzské důstojníky, kteří z horlivého zápalu pro svobodu jsou ochotni vzdát se svého postavení doma a ve své armádě. Takováto činorodá pomoc rozněcuje nadšení pro Ameriku na celém světě. "Nedostali jsme se o hodný kus dál," dodal, "díky tomu, že do Ameriky přijel Lafayette?"
Historie s Lafayettem se udála takto: Jakmile dostal mladý markýz Jos?phe-Paul-Gilbert de Lafayette od Silase Deana příslušný dekret, hned vykládal kdekomu o svém úmyslu vstopit do armády generála Washigtona. Od chvíle, co propukl americký konflikt, Angličané prohlašovali, že jakákoli činnost francouzských důstojníků ve prospěch rebelů by znamenala porušení neutrality za strany versailleské vlády; upozornili Vergennesa na úmysl pana de Lafayette a požádali ministra, aby podnikl potřebné kroky. Také vlivný tchán mladého markýze, vévoda d´Ayen, vyslovil se přes své sympatie k Američanům ostře proti tomuto dobrodružnému předsevzetí. V dohodě s Vergennesem dosáhl toho, že vláda mladému muži odjezd výslovně zakázala. Ale tyto nesnáze jen znásobily Lafayettův zápal a tak dál nepokrytě a tvrdošíjně prohlašoval, že svůj záměr uskuteční. Všechny tyto události způsobily, že pro Franklina a jeho kolegy se Lafayettovo včlenění do Washigtonovy armády stalo prestižní otázkou a v pařížských a versailleských salónech se s napětím čekalo, zda se mladému důstojníkovi jeho plán podaří. A podařil se: s Beumarchaisovou pomocí Lafayette sehnal a vybavil z vlastních prostředků loď a tajně odplul z jednoho španělského přístavu.
Pařížané přijali zprávu o jeho odplutí s nadšením a Silas Deane měl pravdu, když označil Lafayettův případ za prospěšný pro americkou věc. Také Franklin z toho měl tenkrát radost. Ale tato radost bohužel nezůstala nezkalena. Musel nejen vynaložit značné úsilí, aby uchlácholil vévodu d´Ayen, který měl vážné podezření, že američtí emisarové jeho nerozvážnému zeti v jeho záměrech napomáhali; navíc se ukázalo, že markýz vzal s sebou celou řadu dalších francouzských důstojníků, vesměs naverbovaných Silasem Deanem, a Franklin myslel se znepokojením na to, jak se budou tvářit američtí vojáci, až budou podřízeni těmto zčásti velice mladým a velice nadutým pánům. Ale nechtěl zbytečně ztrácet čas tím, že by Silasu Deanovi vysvětloval tyto stinné stránky Lafayettovy aféry, nýbrž spokojil se s prosbou, aby kolega už nadále za žádných okolností nevystavoval další důstojnické dekrety. Silas Deane, stále ještě trochu udiven a dotčen, to slíbil.
Zato měl teď on prosbu k Franklinovi. Kdykoli potřebují něco rozhýbat, řekl, ať už se to týká té nekonečné spousty věcí požadovaných Kongresem nebo Lafayettova odplutí, jsou vždy jak ve věcech závažných, tak v maličkostech odkázáni na vynalézavého pana de Beumarchais. Ten že je až dosud jediný, komu se podařilo do Ameriky dopravit větší množství zbraní, a bez jeho pomoci by se ani Lafayette nebyl dostal přes oceán. Ale on, Silas Deane, má prý dojem, že Franklin není k tomuto nadměrně užitečnému člověku tak laskav, jak by zasloužil. Monsieur de Beumarchais chová k Franklinovi úctu a bolí ho, že se mu málokdy naskytne příležitost informovat ho o své činnosti.
Silas Deane měl pravdu; Franklin si to v duchu doznával. Což se sám nesvěřil vnuku Williamovi, že s tímto monsieur Caronem nejednal dost srdečně a zdvořile? A nevyprávěl vnukovi i sám sobě příběh o bránách? I když je mu ten člověk nepříjemný, musí se přimět k tomu, aby se s ním stýkal častěji. "Dokud to tady nemám ještě všechno zařízeno," řekl, "zvu sem jen nejbližší přátele, vás a nemnoho dalších. Ale později si rád zase jednou s vaším důvtipným panem de Beaumarchais pohovořím. Má nápady, o tom není sporu, je to bystrá hlava, je to débrouillard, jak se říká, čertovský chlapík. Nepodceňuji jeho služby. Povězte mu to, prosím, tak srdečně, jak vám to vaše francouzština dovolí."
Na chvíli se zamyslel. "Nebude to začátkem července rok," řekl potom, "co Kongres vydal Prohlášení nezávislosti? Myslím, že sezvu naše přátele na malou slavnost, a tam nebude přirozeně chybět ani ten váš čertovský chlapík." Silasu Deanovi se zdálo, že do července je ještě příliš daleko, ale zaradoval se z toho slibu, velmi srdečně doktorovi poděkoval a rozloučil se.
Ještě týž den přišel k Franklinově radosti doktor Dubourg. Franklin měl ctihodného, upovídaného, vzdělaného, laskavého a vychloubačného pána čím dál raději. Franklin používal jeho služeb při jazykové úpravě svých francouzských dopisů a drobných písemností, rád poslouchal jeho nesčíslné, pozoruhodné i méně pozoruhodné a někdy opravdu zajímavé klepy a svěřoval mu nejrůznější úkoly. Byl mu též zavázán za to, že ho upozornil na Passy, na "zahradu". Arozšafného Američana vždy znovu rozveselovalo, jak v debatě nezná míru a jak bývá nanejvýš udiven, když mu doktor zazlívá nedostatek rozvahy
Doktor Dubourg hrdě zvěstoval, že u nakladatele Rouaulta vyjde teď za čtrnáct dní další, už čtvrté vydání Franklinovy knihy "Bonhomme Richard". On, Dubourg, měl prý v těchto dnech o svém překladu dlouhou rozpravu s baronem Grimmem z Encyklopedie a je nutno říci, rozpravu chvílemi velice vzrušenou. Novopečený pan baron prý mu totiž vytkl, že se tam ustavičně opakuje obrat "praví chudák Richard". A přitom prý se objevuje tento obrat na osmnácti stránkách pouze čtyřiaosmdesátkrát. Dal prý také troufalému kritikovi jasně na srozuměnou, že překladatelovým úkolen není fušovat autorovi do řemesla. Dílo takového významu jako Franklinovo musí být překládáno s pokorou, úctou a věrně, ale to jsou vlastnosti, které jsou panu Grimmovi zřejmě naprosto cizí.
Franklin se zamyslel. Po zralém uvážení, řekl potom, musí dát baronu Grimmovi za pravdu. Toto rčení "praví chudák Richard", působí zřejmě svým ustavičným opakováním v bystré, vtipné francouzštině únavněji než v angličtině.
Doktor Dubourg se na přítele nechápavě podíval. "Přece mě nenecháte na holičkách!" rozhořčil se. "Přece nadáte za pravdu tomu novopečenému baronkovi!" - "Snad bychom to měli zkusit," uvažoval Franklin, "a na několika místech to ,praví chudák Richard´ škrtnout. Po Dubourgově tváři se rozlil široký, zchytralý úsměv. "Mám tedy vaše svolení, milý příteli," radoval se. "Abych totiž nedal baronu Grimmovi žádnou záminku k povýšeným kritickým výtkám, škrtl jsem v novém vydání tento obrat na šestadvaceti místech, takže se tam nyní vyskytuje už je osmapadesátkrát. Já nejsem z těch, co plavou jako korek pořád jen tam, kam si to jednou namířili. Já jsem svůj překlad pro nové vydání důkladně přepracoval a jsem si jist, že jsem jej podstatně zlepšil." A vzal rukopis a přečetl Franklinovy všechny své úpravy. Tomu se rozdíly nezdály zvlášť podstatné, dokonce je ani nepozoroval. Ale Dubourg funěl a mlaskal a celý se rozohnil, aby mu dokázal, jak velice dílo těmito úpravami získalo, a Franklin, protože chtěl tomuto snaživému příteli udělat radost, to také nakonec uznal.
Pak začal Franklin rozjímat o těžkostech a nebezpečích, jakým jsou někdy náruživí překladatelé vystaveni. Vyprávěl, co to stálo potu a krve, než byl vytvořen velkolepý anglický překlad bible. Vyprávěl o překladateli Williamu Tyndalovi, který tam uplatnil řadu krásných a lidových výrazů, například ono pěkné znění dvaatřicátého žalmu, ale protože chtěl ne vždy logickou autoritu nahradit logickým lidským rozumem, byl nakonec upálen. "Ano," dodal zamyšleně, "překladatelův úděl je leckdy nebezpečný."
Dubourg se na něho nejistě podíval a obrátil řeč jinam. Pravděpodobně inspirován slovem "nebezpečný", začal nyní i on hovořit o kapitánu Conynghamovi a jeho hrdinských činech. Dával najevo ještě větší a bujařejší radost nad úskoky a kousky pirátů než Silas Deane. Svým naivně spikleneckým způsobem vykládal o zchytralých manévrech pirátských kapitánů, jak se dovedou před zraky anglických a jimi vyprovokovaných francouzských úřadů zmocnit své kořisti a zpeněžit ji. Tak například pirátské lodě, které dostaly rozkaz opustit do čtyřiadvaceti hodin francouzský přístav, do něhož se uchýlily, nemohly přes nejlepší vůli vyplout, protože, jak bylo doloženo i odborným dobrozdáním, nebylo možno tak narychlo opravit trhlinu v lodi. Nebo na daný signál vypluli na širé moře francouzští obchodníci a převzali zboží od pirátů tam. Nebo se přes noc změnily barvy i názvy lodí a "Clarendon" a "Hannover Planter" se najednou jmenovaly "Hancock" a "Boston". Přes všechnu přísnost, kterou se navenek honosí versailleská vláda, je možno se spolehnout na její nenápadnou podporu. Když prý Stormont dokázal Vergennesovi, jak Američané a Francouzi v konkrétních případech spolupracovali při prodeji kořisti, Vergennes - Dubourg to měl ze spolehlivého pramene - zzvedl prý pouze oči k nebi, zavrtěl hlavou a naříkal nad ziskuchtivostí soukromých podnikatelů.
Dubourg dodal, že má ostatně ke svému velkému příteli prosbu. Kapitán James Little prý nešťastnou shodou okolností přistál ve španělském přístavu, který považoval za francouzský a teď ho španělské úřady intervenovaly. On, Dubourg, má prý na tomto případu mimořádný zájem, protože sám vložil do podniku kapitána Littla nějaké peníze. Zdali by Franklin nemohl v Madridu intervenovat.
Franklin pohlédl na Dubourga, který poněkud v rozpacích si pohrával s holí. V Madridu, podotkl Franklin zamyšleně, je nyní Arthur Lee; tady by mohlo dojít k nepříjemným komplikacím, kdyby on, Franklin, chtěl takovou intevenci podniknout. Ale pokud ví, je zde v Paříži muž, který je s Madridem spojen mnoha nitkami a to náš débrouillard, náš Beumarchais. Dubourg nelibě zafuněl. Rád by svému kapitánu Littlovi pomohl, poznamenal nakonec, ale aby si takto zadal - a větu ani nedokončil.
Potom znovu ožil a začal horlivě vykládat, že jak se včera dověděl na ministerstvu námořnictva, má být vyřazena válečná loď "L´Orfraye", "Mořský orel", krásná velká loď o délce kýlu padesát metrů a s dvaapadesáti kanóny. Dubourg řekl, že chce ustavit sdružení, které by tuto loď zakoupilo, dalo ji opravit a posílalo ji na pirátské výpravy. Podnik prý vyžaduje značné investice; Franklin by na to mohl upozornit svého domácího, pana de Chaumont. Že by si s ním samozřejmě mohl promluvit sám, ale vzejde-li podnět od Franklina, dá-li, aby se tak řeklo, celé věci záštitu génius svobody osobně, pak se to rozjede všechno docela jinak.
"Loďi má, teď poženu tě vpřed
na moře nový proud,"

citoval latinsky Horatia.
Franklin si v duchu nad přítelovou dobrodružností povzdychl. Pokud si Horatia pamatoval on, mluví se v této ódě na loď spíš o starostech provázejících plavbu po moři, Ale rozhodně by nebyl dobrý důkaz vděčnosti, kdyby on, Franklin, připravil úslužného kapitána de Chaumont nejen o část jeho domu, ale navíc by mu chtěl ještě vnutit vyřazenou válečnou loď.
Dubourg byl poněkud dotčen. Přesto se nenechal dlouho nutit, když ho Franklin pozval, aby zůstal na večeři. Butler, monsieur Finck, připravil jako vždy znamenitou a bohatou hostinu a Franklin jedl s chutí. Ale s politováním zjistil, že doktor Dubourg si už nelibuje v jídle s takovou náruživostí jako dříve. Opětovně si uvědomil, že přítel vůčihledě stárne. Trochu se polekal, když si všiml jeho hippokratovské tváře: jeho ubohý, milý přítel Dubourg je poznamenán a už tady dlouho nebude.
Franklin sám hodlal žít ještě hodně dlouho. Ale věděl, že konec může nastat kdykoli docela znenadání, a často na smrt myslel. Nebyl sentimentální. Viděl zemřít mnoho lidí, přátel i nepřátel. Protože byl spisovatelem tělem i duší, neodolal nutkání vyjádřit slovy, co soudí o přátelích a nepřátelích; napsal spoustu epitafů. Znenáhla si uvykl psát náhrobní nápisy na přátele, na nepřátele, na živé, sám na sebe. A tak teď, zatímco si pochutnával na večeři, sestavoval v duchu oslavná a přiléhavá slova na náhrobní nápis pro přítele Dubourga.
Ten však znenadání toto zamyšlení starostlivě a důrazně přerušil: "Jste, vážený příteli naštěstí velice svěží, ale mám tak trochu strach, že příliš mnoho jíte. Neměli bychom být v našem věku střídmější? Pommard, který nám podává monsieur Finck, je báječný. Přesto vám navrhuji, i když je to přímo zločin: přilévejte si do něho vody."
Franklina napadlo: Je kupodivu, že si tento lékař své facies Hippocratica vůbec nepovšiml. Když už Dubourg sahal po láhvi s vodou, aby mu ji přilil do vína, přidržel Franklin nad svou sklenkou ruku a řekl: "Bibli, můj drahý, necitujete tak správně jako své klasiky. Apoštol Pavel neradil přilévat vodu do vína, nýbrž víno do vody."

Nazítří odjel Franklin, provázen vnukem Williamem, do Auteuil, kde pobýval každé úterý večer u Madame Helvetiové. Byly to všehovšudy pouhé dvě míle a Franklin si předsevzal, že dnes přejde tu nedalekou cestu pěšky, aby měl trochu pohybu. Ale když vjížděl do hezkého sídla madame Helvetiové, byl rád, že se nakonec přece jen rozhodl pro vůz; bylo lepší přijít odpočinutý, s klidným dechem a nezpocený.
Park svítil jasnými barvami. Uvnitř v domě bylo jako vždy hlučno; byli tam psi, kočky i kanárci a temperamentní dcery madame Helvetiové a oba abbé, kteří žili v domě stejně jako její lékař doktor Cabanis, přispívali ze všech svých sil, aby tento veselý halas ještě rozmnožili. Jako ke každé večeři u madame Helvetiové se tu sešlo několik dalších přátel; madame Helvetiová měla bezpočet přátel mezi politiky, spisovateli a umělci.
Madame Helvetiová doktora hlučně uvítala. Uvítala ho dnas stejně, jako když vstoupil do jejího domu poprvé. Chtěl v této pokrokové, vlivné dámě získat ještě nadšenější stoupenkyni své země a rád tehdy přijal nabídku někdejšího ministra Turgota, že ho k ní zavede. Zazářila, když přišel, okamžitě mu srdečně podala svou hezkou, buclatou ruku. "Polibte mi ruku," zvolala, "a ne jen tak letmo," a mezi oběma velice rychle vzniklo důvěrné přátelství.
Také dnes si k ní musel přisednout tak blízko, jak jen to její široká sukně dovolila. Přátelsky a přísně se ho zeptala, zda znovu neporušil svůj slib a místo aby přišel pěšky, nepřijel vozem. Doznal se, že i tentokrát byl sám k sobě příliš ohleduplný, a se zalíbením si ji prohlížel.
Paní Hevetiové už nechybělo mnoho do šedesátky; seděla tu ve svém křesle kyprá, tvarů téměř přetékajících, bílá a růžová, nepříliš pečlivě nalíčená, s vlasy nedbale nabarvenými do poněkud zvětralé plavosti. Věděl, že některé ženy o ní říkaly, že vypadá jako zřícenina Palmyry. On sám v ní však stále ještě nalézal její někdejší tolik obdivovanou sličnost; její srdečnost, její bezprostřednost a její chytrost v něm vzbuzzovaly upřímný obdiv, jako ostatně i v mnoha jiných mužích a tak se mu zdálo naprosto v pořádku, že i dnes si téměř na prahu šedesátky počíná jako zhýčkaná žena v plném rozkvětu své krásy.
Bavili se zvesela o bezvýznamných věcech; shlížel na ně přitom portrét Clauda Adriena Helvetia, který zemřel před šesti léty. Franklin se s ním seznámil při svém minulém pobytu v Paříži a velice si ho vážil. Oslnivě krásná Marie Félicité prožila s velice bohatým mužem, který se jako filozof těšil nemenší vážnosti než jako nájemce daní, víc než třicet let radostného a šťastného manželství. Obrazy zesnulého teď visely po celém domě a na krbu stála kopie jeho náhrobku, truchlící ženská postava s urnou. Milovaný Claude Adrien uložil na smrtelném loži madame Helvetiové, aby podle svých tělesných a duševních sil i nadále užívala života plnými doušky, a tak jeho obrazy i jeho náhrobek byly, jak si to přál, obklopeny ustavičným smíchem a veselým povykem paní domu a jejích hezkých dcer.
Po jídle odešli doktor Cabanis a abbé Morellet hrát šach, abbé de la Roche sledoval jejich utkání, William flirtoval se slečnami a tak Franklin s madame Helvetiovou usedli o samotě. Zeptala se ho bez dlouhých cavyků: "Sešel jste se v posledních dnech s madame Brillonovou?" Madame Brillonová, dáma ze sousedství, byla krásná, štíhlá a mladá a měla za muže jednoho letitého radu ministerstva financí. "Ovšem," odpověděl bez vytáček Franklin a svou pomalou francouzštinou vysvětloval: "Požádal jsem madame Brillonovou, aby se se mnou scházela co nejčastěji. Projevila ochotu pomáhat mi s francouzštinou." - "Vaše francouzština je zcela postačující," prohlásila autoritativně madame Helvetiová, "a vyučovací metody vaší nové učitelky francouzštiny se mi vůbec nezamlouvají. Doslechla jsem se, že si vám přede všemi sedla na klín.." - "A vám se to zdá nevhodné?" zeptal se Franklin nevinně. "Což vám vaši informátoři neřekli, že madame Brillonová, která velice lnula ke svému otci, mě nyní adoptovala za nástupce svého nebožtíka tatínka?" - "Vy starý nemravo," řekla prostě a s přesvědčením madame Helvetiová. "Uznávám," pokračovala, "že madame Brillonová je hezká. Ale nezdá se vám moc hubená?" - "Stvořitel," odpověděl Franklin, "dal kráse rozmanité podoby. Pokládal bych se za nevděčníka, kdybych se příliš specializoval." - "Já nemám ženské ráda," prohlásila krátce madame Helvetiová. "Dělají tak sprosté klepy. Některé všude vykládají, že prý mám vyřídilku a chování jako nějaká pradlena." - "Jestliže se pařížské pradleny chovají jako vy, madame, pak mají chování královen."
Potom si k němu madame Helvetiová přisedla ještě blíž a zeptala se: "Ruku na srdce: ten dopis jste abbému Morelletovi napsal jen proto, aby mi ho přečetl?" Madame Helvetiová totiž pověřila nedávno abbého, aby jejím jménem odřekl Franklinovi smluvenou schůzku, a Franklin v dlouhé odpovědi výmluvně líčil, jak velice a proč toho lituje. "Jestliže nás všechny," psal v tomto dopise Franklin, "politiky, filozofy, básníky i vědce přitahuje Notre Dame d´Auteuil," - tak nazývali přátelé madame Helvetiovou - "jako přitahuje jantar slébla slámy, je to tím, že v její rozkošné společnosti nalézáme vlídnost, přátelství a ochotu být ke každému laskavá, spojenou s přesvědčením, že i ostatní jsou takoví, jakož i radost ze sebe navzájem, která nám zcela chybí, když jsme sami, bez madame." - "Což vám abbé ten dopis ukázal?" zeptal se Franklin, předstíraje rozpaky. "Ale samozřejmě," řekla. Zasmála se svým hlubokým smíchem a pokračovala: "Přeji vám jen, prohnaný starý pane, abyste měl u ministrů se svými úplatky stejné štěstí jako u mne."
Takový ráz měly všechny jejich rozmluvy, tak se bavili, madame Helvetiová ustavičně v pohybu, hlučná, slále ho objímající a líbající, a on tichý, se střízlivými gesty, důstojný, ale horlivý rytíř. Do jejích hlasitých i do jeho tichých poklon se mísila jakási drobná ironická nadsázka, ale žádný z nich nepochyboval, že za jejich slovy je skryta opravdová náklonnost. Franklina k ní vábila její vyrovnaná světaznalá moudrost, její nenasytný zájem o lidi a věci, její mladistvá životnost, její bezstarostná přirozenost a dokonce i její vulgární a královská nedbalost o pravidla gramatiky a pravopisu. A jí, která si nedovedla představit život bez mužů a jejich holdování, bylo posilou vědomí, že se jí tak zjevně obdivuje a přinejmenším ji klade na roveň mladé a štíhlé madame Brillonové tento velký muž, jehož znamenitost uznával dokonce i nebožtík Helvetius a její přítel Turgot; a když před čtrnácti dny opustil svou obvyklou formálnost a začal jí říkat svým zvučným lichtivým hlasem Marie Félicité místo dosavadního madame, mocně to na ni zapůsobilo.
Mezitím přišel také Dubourg a Turgot.
Jacques Robert Turgot, baron de l´Aulne, výsoký pán, téměř šedesátiletý, vypadal ještě starší než doopracdy byl; na krásné tváři s vykrojenými rty a rovným nosem se táhly hluboké, ostré vrásky až dolů ke koutkům úst. Turgot a madame Helvetiová byli přátelé už od mládí. Ještě když se jmenovala mademoiselle de Ligniville, chtěl se s ní Turgot oženit, ale protože byli oba nemajetní, uposlechla hlasu rozumu a odmítla jeho nabídku. Když se později provdala za bohatého, nadaného, váženého a ustavičně veselého Helvetia, Turgot s tím projevil bouřlivý nesouhlas, ale zústal Marii Félicité přítelem a po celých těch třicet let ji navštěvoval téměř každodenně. Když po Helvetiově smrti byli oba bohatí, svobodní a vážení, opakoval Turgot svou nabídku k sňatku. Znovu bez úspěchu. Ale ani toto druhé odmítnutí mu nezabránilo, aby ji pravidelně nenavštěvoval.
Nadmíru počestný a věci rozumu vášnivě oddaný Turgot se těšil všeobecné lásce a úctě. Také doktor Dubourg ho měl ze srdce rád a velice si ho vážil. Ale neodpustil si občas nemotorné a dobromyslné hartusivé výtky, kterými mu připomínal jeho někdejší ministerskou funkci a to, co měl a neměl dělat. Také dnes se vytasil se svou věčnou výčitkou, že Turgot měl tenkrát povstalcům půjčit tři až pět miliónů. Turgot mu zprvu mírně už podesáté nebo podvanácté vysvětloval, že kdyby byl tenkrát použil třeba i jen jediného sou jinak než na své reformy, byl by tím svoje reformy ohrozil a dal svým protivníkům příležitost k oprávněným útokům. Dubourg s tím však nesouhlasil, popichoval ho dál a popudlivý Turgot mu to oplácel. Marně se je madame Helvetiová pokoušela smířit. Turgot nakonec prohlásil, že jeho činnost v úřadě je nutno hodnotit v jejím celku, ale něco takového že Dubourg nikdy nepochopí. Rozhořčen takovou zatvrzelostí Turgot pokračoval, že Dubourg vůbe pro jednotlivosti zapomíná na celek; taková metoda že je však vhodná ve filologii, ale nikoli pro státoprávní vědu. Dubourg citoval z jednoho latinského filozofa, že celek se skládá z čitatelů, z jednotlivých položek. Měl hřmotný hlas, ani rozohněný Turgot si nepočínal tiše, rozštěkali se do toho psi, nastala notná mela.
Nakonec vyzval Turgot Franklina, aby mu dosvědčil, že on jeho postoj pochopil, ba že jej dokonce schvaloval. "Schvalovat," odpověděl Franklin, "to je trochu silné slovo, ale musím doznat, že považuji vaše stanovisko za pochopitelné."
Potom Franklin prohlásil - dlouho čekal na příležitost -, že už dávno chtěl oba své vzácné a svárlivé přátele upozornit na jeden až příliš málo známý příběh z bible. "Milý abbé," obrátil se na abbého de la Roche, "povězte těmto pánům příběh o snášenlivosti z První knihy Mojžíšovy." Abbé chvíli uvažoval a pak řekl, že neví, který příběh má Franklin na mysli; ani abbé Morellet nepochpil, nač Franklin naráží. Doktor zavrtěl hlavou a poznamenal, že je zvláštní, jak málo je tento příběh znám; a že je to přitom jeden z nejmoudřejších mezi těmi hojnými moudrými vyprávěními, která bible obsahuje kromě některých příběhů zmatených a popletených. Protože prý zná nesnášenlivost dvou milých přátel a protože předvídal, že se opět pustí do svého starého sporu, vzal prý si s sebou bibli a prosí spolčnost o dovolení, aby směl tuto kapitolu přečíst.
Vytáhl malou bibli z kabátu. "Je to jednatřicátá kapitola z První knihy Mojžíšovy," řekl. A jal se předčítat, jak přijde k Abrahámovi z pouště neznámý člověk shrbený stářím, opírající se o hůl. "Abrahám pak seděl před svým stanem, i vstal a vyšel cizinci v ústrety a pravil jemu: ,Vejdi, prosím tě, a umyj nohy své a pobuď zde přes noc, pak časně ráno vsteneš a půjdeš dál.´A ten muž pravil: ,Ne, chci se pomodlit k svému Bohu pod tímto stromem.´ Avšak Abrahám trval na svém a převelice na něho naléhal, i obrátil se ten muž a vešli do stanu. A Abrahám upekl chléb a oni jedli. A když Abrahám viděl, že ten muž nepoděkoval a neblahořečil Bohu, pravil mu: ,Proč neuctíváš Boha všemohoucího, tvůrce nebes i země?´ A ten muž odpověděl a pravil: ,Já nechci tvého boha uctívati aniž ho volati jeho jménem; neboť já jsem si utvořil boha pro sebe samého, ten přebývá ustavičně v mém domě a pečuje o všechny mé potřeby.´ I vznítil se hněv Abrahámův proti muži a on vstal a napadl ho a bil ho a vyhnal ho ven do pouště. Tu se zjevil Abrahámovi Bůh a řekl: ,Abraháme, kde je tvůj host?´ I odpověděl Abrahám a pravil: ,Ó Pane, on odmítl vzdáti tobě čest a volati tě tvým jménem. A tak jsem ho vyhnal od tváře své do pouště.´A Bůh pravil: ,Já ho snášel po celých těch osmadevadesát let a živil jej i šatil, ač srdce jeho se ke mně zatvrdilo, a ty, který jsi sám hříšník, nemohl si s ním vydržet ani jedinou noc?´"
Franklin sklapl knihu. "To není špatný příběh," řekl doktor Cabanis. "To je zvláštní," dumal abbé Morellet, "já si na tu kapitolu nemohu vzpomenout." Podobně se vedlo i abbému de la Roche. Franklin jim podal svou bibli a oba se hned nad ní sklonili. Stálo tam jasně a zřetelně starobylým písmem: Genesis, kapitola 31.
"Povězte upřímně," řekla madame Helvetiová Franklinovi, když znovu osaměli, "kdo napsal tu kapitolu, milý Pán Bůh nebo vy?" - "My oba," odpověděl Franklin.
Ten večer se pak už Turgot s Dubourgem dobře snášeli a Franklin k němu cítil velké sympatie. Americké věci by bylo pochopitelně velmi prospělo, kdyby Turgot kdysi ty peníze poslal, ale Franklin si Turgota vážil hlavně proto, že nikdy nedělal kompromisy. Praktickou politiku není pochopitelně možno takto dělat, ale jen tak se rodí zářivé a nehynoucí ideály pro budoucnost a pro čítanky.
Protože byl spisovatel, pokusil se Franklin vyjádřít svůj názoz na Turgota v jediné větě. Ve chvíli, kdy živě flirtoval s madame Helvetiovou, našel přiléhavou formulaci: Jacques Robert Turgot není státníkem pro osmnácté, ale je prvním státníkem devatenáctého století.

Pierre seděl u svého nádherného psacího stolu nezvykle zamyšlený. Nebyl z těch, které by starosti o zítřek vyvedli z míry; žil pro dnešek a pro věčnost, nikoli pro zítřejší den. Ale nezastíral si, že ty příští dny přinesou vážné nesnáze. Když dnes požádal svého tajemníka Maigrona o mizerných osm tisíc liber z pokladny firmy Hortalez, seškrabal je Maigron dohromady jen s největším úsilím a když mu nakonec ty peníze podával, připadal Pierrovi obličej tohoto muže ještě šedivější než obvykle. Jak to takhle půjde dál? Do tří dnů je splatná směnka firmy Testard a Gaschet, sedmnáctého musí monsieur Lenormantovi uhradit první splátku ve výši čtvrt miliónu a chce-li uravřít kupní smlouvu na onu válečnou loď, na "Orfraye", musí okamžitě sehnat na hotovosti sto tisíc liber.
Ta "Orfraye" je za babku. Má se jí vzdát jen proto, že zrovna teď nemá ani tu babku? Není přece blázen. Od první chvíle, co se doslech, že "Orfraye" má být prodána, byl rozhodnut ji koupit. Zamiloval se do té nádherné lodě. Loď s třemi palubami, dvaapadesáti kanóny, padesát metrů dlouhá! A ten nádherný zobec na přídi! Srdce mu přímo poskočí, když si představí, jak ten ohromný pták se zahnutým zobákem poletí v čele jeho loďstva.
Ale musí sehnat peníze v nejbližších dnech, musí je mít zítra, nejméně sto tisíc liber, jinak bude ta loď fuč. Šlapou mu už na paty ti druzí, konkurenti, má o tom spolehlivé zprávy od svého informátora v ministerstvu námořnictva. Konkurentem je především Dubourg. Však on pohoří, ten učený nafoukaný osel, který nemá za sebou nic než přátelství velkého Franklina. On, Pierre, dobře ví, jak to zaonačit, aby toho "Mořského orla" polapil, ví, koho je nutno podmazat.
Je k smíchu, že on, šéf firmy Hortalez, si musí lámat hlavu, kde sehnat peníze, mizerných sto nebo dvě stě tisíc liber. Jenže kdo mohl předvídat, že američtí bojovníci za svobodu budou tak hanebnými dlužníky? Jen věčný pesimista Charlot ustavičně sýčkoval, a je to ostuda a je to i směšné, že až dosud dostává za pravdu.
Když jeho první tři lodě přistály v New Hampshiru, uvítali je Američané s jásotem a velikými poctami. Jenže ty lodě nepřivezly zpátky ani peníze ani směnky, nýbrž jen několik balíků tabáku, které nekryly účet firmy Hortalez ani z osmi procent. A náklad, který přivezl nazpět druhý transport, kryl dokonce jen pouhá čtyři procenta účtu. Silas Deane, který podnikal všechno možné, se všelijak vykrucoval a rozpačitě tvrdil, že tuto liknavost Kongresu zavinil jen Arthur Lee svými zlovolnými a pomlouvačnými informacemi, podle nichž je prý na tyto dodávky nutno pohlížet jako na zastřený dar francouzské vlády. "Zpropadení Američané, zpropadení Američané," říkal si Pierre v duchu a škrábal fenu Caprici na hlavě.
Ale když si takto naříkal, měl na mysli jen jednoho Američana a nebyl to Arthur Lee. Jeho útoky by dozajista byly bezvýsledné, kdyby se byl kdosi jiný namáhal aspoň otevřít ústa. Jenže ten druhý se neráčil namáhat. Ten druhý zůstal i nadále nepochopitelně urážlivě nevšímavý. Ten druhý prohlásil, že smlouvy uzavřel ještě před jeho příchodem Silas Deane a že je tudíž nutno i nadále všechno projednávat se Silasem Deanem. Ale Silas Deane je přes všechnu dobrou vůli bezmocný, pokud mu ten druhý nepomůže.
Jindy jednal Pierre s přáteli o svých problémech zcela otevřeně, ale o svých neuspokojivých stycích s Franklinem nepověděl nikomu nic, ani Paulovi. Ovšem teď před zakoupením "Orfraye", bude nucen projednat cekovou obchodní situaci s Paulem zcela upřímně a nebude se moci vyhnout ani tomu, aby mu neřekl i o té prožluklé záležitosti s Franklinem.
Když Pierre oznámil Paulovi svůj úmysl zakoupit "Orfraye", Paul řekl: "Hrajete odvážnou hru." - "Mám snad přenechat ,Mořského orla´ těm druhým?" zeptal se Pierre, "Chaumontům, Dubourgům a ostatním?" Paul ho chápal, nebylo ani nutno tuto otázku dále rozvádět. Šlo zde o víc než o loď. Bez firmy Hortalez nebylo zatím možno se obejít, Pierre byl zatím jediný, kdo měl dostatečné množství lodí a zbraní, aby uchránil Američany před kapitulací. Ale když ti lidé, kteří se stále točili kolem Franklina, byli schopni posílat do Ameriky lodě a zbraně v dostatečném mnoužství, brzy by Pierra přitlačili ke zdi a udělali by z firmy hrabě jen pouhý vývěsní štít.
"Maigron je ohromný," řekl Paul. "Nikdo jiný by nedokázal, aby každá směnka, jako až dosud, byla proplacena. Ale kladu si otázku, jak proplatí směnky Testarda a Gascheta a jak vrátí Lenormantovi ten čtvrt miliónu." - "Na Silase Deana se můžeme spolehnout," odpověděl Pierre. "Na Silase Deana ano," řekl Paul. Víc neřekl, ale Pierre poznal, že Paul pochopil.
Od té doby, co se Paul rozloučil s Franklinem v Nantes, setkal se s ním pouze dvakrát a to ve velké společnosti. I když jinak nebyl ostýchavý, netroufal si k němu přistoupit; onen popudlivý a urážlivý způsob, jak jedná doktor s jeho přítelem a šéfem Paula rmoutil a sličoval. To, že jindy tak výmluvný přítel skryl své roztpčení hluboko v srdci dokazovalo Paulovi, dokazovalo Paulovi, jak hluboko se Pierra dotkl Franklinův mrazivý chlad. Když se Pierre dokonce jen náznakem dotkl této zlé věci, prapříčiny všech nesnází, rozhodl se Paul, že si za Franklinem zajde, aniž o tom Pierrovi něco řekne a že se doktora zeptá, proč nechce s Pierrem spolupracovat.
Pierre zatím očekával, že Paul začne sám mluvit o Franklinově zatvrzelosti. Zamrzelo ho, že to neudělal. Posléze sám řekl netrpělivě, téměř pohněvavě: "Však ony jednou ty americké peníze přijdou." - "Jenže sotva dřív, než bude nutno vyrovnat poslední splátku na "Orfraye", odpověděl Paul. "Ráčíte být dnes velký škarohlíd, příteli," řekl Pierre, "Já na vašem místě," trval Paul na svém, "bych do kalkulace pro nákup ,Orfraye´ s americkými penězmi nepočítal." - "Nedovedu si představit," řekl Pierre zamračeně, "že bychom ani z nejbližších pěti transportů nedostali žádné peníze." - "Naděje je špatný rádce," řekl Paul. "Jste na svá léta velice moudrý," odvětil Pierre. "Tohle pořekadlo by mohlo být jednou z oněch kalendářových moudrostí našeho přítele z Passy v Dubourgově překladu." - "Můžete ,Orfraye´ koupit jen v tom případě," řekl prostě Paul, "když vám monsieur Lenormant poskytne další úvěr, nebo když vám alespoň prolonguje ten starý."
Pierre si od počátku uvědomoval, že bude nucen požádat Lenormanta o odklad splátky na svůj dluh, když bude chtít tu válečnou loď koupit, jenže nechtěl si to přiznat. Když teď Paul stručně a jasně formuloval nemilou skutečnost, vzpomněl si Pierre na to, jak ho Désirée varovala. Protože Paul poznal, jak nepříjemně na přítele zapůsobilo, když mu připomněl Lenormanta, nabídl se: "Nechcete, abych si promluvil s monsieur Lenormantem já?" Pierre byl v pokušení návrh přijmout. Řekl však: "Ne, ne, milý příteli, promluvím si se Charlotem sám."
Když se u Lenormanta ohlásil, pozval ho Charlot na zítřek, kdy měl sezvanou společnost. Byla to malá vybraná skupina pánů a dam, Pierre byl z přítomných jediný, kdo nebyl šlechtic rodem. Oslňoval všechny svou skvělou náladou a překypoval stále novými veselými nápady. Byl středem pozornosti a slyšel docela zřetelně, jak vévoda z Montmorency hostiteli řekl" "Já bych toho vašeho Beumarchaise mohl poslouchat až do rána." Monsieur Lenormant byl zřejmě s úspěchem svého večírku navýsost spokojen.
Když už vstával od stolu, Pierre ho zadržel. "Okamžik, můj milý," řekl jakoby mimochidem, se sklenkou armagnacu ještě v ruce. "Myslím, že v dohledné době bude splatná jedna z našich směnek z americké půjčky. Předpokládám, že budete ochoten nám tuto směnku o několik měsíců prolongovat."
Monsieur Lenormant se na Pierra svýma zkalenýma očima vlídně zadíval. Dávno tuhle prosbu očekával; poskytl pravděpodobně tuto půjčku Pierrovi jen proto, že se těšil, až k této rozmluvě dojde. Nyní to tedy dopadlo přesně tak, jak předpověděl. Ukázalo se, že obchod s Američany je podnik, jehož se mohl odvážil jen člověk dlouhého dechu a ten dlouhý dech má on, Charlot, a ne Pierre. A teď tu před ním stojí Pierre, člověk velice nadaný, velice milý, ale člověk jemuž není dáno trpět a proto ani doopravdy žít. Všechno mu jde ustavičně lehce od ruky, všechno se mu daří, považuje za samozřejmé, že všichni se budou předhánět, aby mu dělali pomyšlení. Je zde i Désirée. On, Charlot, se snažil ji získat, bojoval o ni, ale všechno, čeho dosáhl, je to, že Désirée se s ním občas vyspí; patří však jinému, jeho příteli Pierrovi, toho miluje a ten si to ani pořádně neuvědomuje. Teď tu před ním stojí a žádá, aby mu půjčil čtvrt miliónu na delší dobu, pravděpodobně na vždycky. Řekl to jen tak mimochodem, zřejmě vůbec nepochybuje, že mu Charlot vyhoví. On to sice Pierrovi přeje, že si tak umí poradit se životem a lidmi, ale rozhodně mu prospěje, když i on se jednou octne v nesnázích.
Až do tohoto okamžiku Charlot nevěděl, zda Pierrovi vyhoví, až na něho přijde s prosíkem; nevěděl to ani ve chvíli, kdy Pierre tuto prosbu vyslovil. Nyní během tří vteřin, co se díval do Pierrovy hezké, mladistvé tváře, na níž se zračilo zjevné sebeuspokojení, se rozhodl. Jeho rty se stáhly do onoho drobného fatálního úsměvu, který Pierra tak pobuřoval a odpověděl lhostejně svým tichým hrdelním hlasem: "Nadělal jste dnes spoustu znamenitých vtipů,Pierre. Ale tenhle je nejlepší." Lehce se uklonil a odešel za svými hosty.
Pierre zůstal sám v nádherné, vkusně zařízené jidelně, obklopoval ho pach dohořívajících svíček a zbylého vína, lokajové začali sklízet ze stolu. Mechanicky sáhl do misky pro kousek cukroví a mechanicky ho okusoval.
Měl naprostou jistotu, že Charlot na prolongaci přistoupí. Nechápal, co se stalo. Nechápal, proč mu to Charlot udělal. On sám by nikdy nedokázal dopustit se takové škodolibosti. Charlot ovšem patří k těm velkým pánům, co mívají záchvaty zpupné rozmarné nadutosti. Patrně je také žárlivý.
Lokajové, kteří sklízeli ze stolu, dívali se s úsměvem na oslňujícího pána, který tu stál očividně vyveden z míry a hluboce zamyšlen chroupal cukroví. Ale nesmáli se. Caron de Beumarchais, autor "Lazebníka", byl u drobných lidí oblíben. Nezazlívali mu jeho okázalost, byli mu vděčni, že stojí za nimi proti privilegovaným, a zejména lokajové, číšníci a lazebníci viděli v tvůrci Figara svého básníka a patrona.
Vzchopil se a odejel domů. Seděl ve voze vzpřímen, elegantní, odpovídal na pozdravy. Ale duchem byl někde jinde. c; mu chce zmáčknout tipec. Charlot chce dokázat Désirée i světu, že Pierre Beumarchais je budižkničemu. Ale on mu ukáže, že si to spletl. Teď zrovna koupí "Mořského orla" a hodí Charlotovi ten prašivý čtvrt milión pod nohy.
Ukáže jim, těm zatraceným, nafoukaným aristokratům! I Vergennesovi; však je ze stejného těsta. Od té doby, co je tu Franklin, jako kdyby zde Pierre nebyl. Hrabě si zřejmě myslí, že ho teď může zahodit jako obnošenou rukavici. Jenže on není obnošený. Copak si pánové opravdu myslí, že ten trouba Chaumont a starý osel Dubourg jsou schopni takové úkoly zastat. Za ním, za Pierrem musel Dubourg přiběhnout dokonce i kvůli chudáku kapitánu Littlovi, co uvízl ve Španělsku, protože nedovedl rozeznat španělské pobřeží od francouzského. Když si tihle lidé nevědí rady ani v takovém případě, jak chtějí sehnat lodě a zbraně pro Ameriku? A na takové lidi Vergennes spoléhá! Nejdřív ho vžene do tak nebezpečného podniku a pak ho kvůli nějakému Chaumontovi a Dubourgovi nechá v bryndě. Myslí si, že si na Pierra může troufnout jen proto, že není aristokrat ani přítel velkého Franklina. Ale pan hrabě de Vergennes uvidí, že se přepočítal.
Pevně rozhodnut odebral se Pierre na ministerstvo zahraničí. Nešel do pařížské budovy ministerstva na Quai des Théatins, nýbrž odjel do Versailles a to s veškerou parádou, s livrejovanými lokaji a se svým černouškem, a žádal o rozmluvu s hrabětem Vergennesem. Ale přijal ho monsieur de Gérard a zdvořile mu oznámil, že ministr je velice zaneprázdněn, zda by Pierrovu záležitost nemohl projednat on. Ne, odpověděl Pierre energicky, to že není možné. Jde prý nejen o něho, o jeho život či smrt, ale i o další nanejvýš významné otázky francouzského království. Po delším dohadování byl vpuštěn.
Jestliže se Pierre domníval, že ministr má před ním špatné svědomí, velice se mýlil. Hrabě Vergennes byl shovívavý skeptik. Věřil monsieur Caronovi, že dělá obchody s Amerikou také ze zájmu o spravedlivou věc, ale především pro vlastní zisk. Protože vládě byla činnnost monsieur Carona vítána, podpořila ho značnou částkou. Ale jisté riziko, tak to bylo myšleno od začátku, musel ovšem monsieur Caron podstoupit sám.; však měl také vyhlídky na značný výdělek. Jestliže Američané otálejí s placením, musí si monsieur Caron pomoci z dočasných nesnází vlastními silami. Hrabě Vergennes oceňoval zásluhy monsieur Carona, měl rád jeho vtipnost a duchaplnost, ale nezastíral si ani jeho nepříjemné vlastnosti; jeho mnohomluvnost a vychloubavost způsobily vládě už dost nesnází. Ještě štěstí, že se amerických záležitostí ujal teď doktor Franklin. Monsieur Caron je fanfarón, s jakým se občas rádi setkáme, ale doktor Franklin je státník a učenec největšího formátu a člověk neotřesitelně klidný.
Když teď před něho Pierre předstoupil, díval se na něho Vergennes svýma chytrýma kulatýma očima a zdvořile vyčkával. Pierre bechtěl mluvit hned od začátku o penězích, a tak se nejdříve rozhovořil o svém svízelném úsilí o dosažení rehabilitace. Starý známý byrokratický šlendrián, řekl, oddaluje obnovu procesu do nekonečna; že by byl ministrovi velice zavázán, kdyby příležitostným slůvkem dostal úřednického šimla do náležitého cvalu. Vergennes odpověděl, že podle svého názoru udělal svým dopisem generálnímu prokurátorovi pro monsieur Beumarchaise už dost, ale že tento dopis kolegovi ze spravedlnosti připomene, jakmile se s ním setká. Pierre vycítil z ministrových slov onu skrývanou nevoli, kterou znal z vlastní zkušenosti, když odbýval dotěrné prosebníky.
To ho jen utvrdilo v jeho předsevzetí, že vyvede Vergennesa z této jeho bohorovné povýšenosti. Když si k němu hrabě tohle dovoluje, bude za to nucen aspoň pořádně zaplatit. Pierre vyrazí své peníze z chlapa, který se chová tak nadutě a nepřístupně.
Začal mluvit o svých finančních nesnázích, o nepochopitelné liknavosti Kongresu při zodpovídání jeho dopisů a proplácení jeho účtů. Dramaticky vylíčil, jak v nejkratší době sehnal s nevýslovným úsilím ohromné množství válečného materiálu a dopravil je přes moře a do rukou povstalců za cenu značného nebezpečí, jak není ministrovi neznámo. Ale že Kongres se kromě stručného potvrzení neozval ani slůvkem. Že on, Pierre, je už v koncích. Do těchto vládou vyžádaných dodávek vložil všechno své jmění, svou čest, svůj talent, a nyní má být připraven o ovoce svého nejušlechtilejšího, téměř nadlidského úsilí.
Ministr si pohrával s psacím brkem a díval se Pierrovi do očí s předstíraným soucitem. "Proč se neobrátíte přímo na Američany?" odpověděl konečně. "Mají zde teď přece své zástupce." Ani tento způsob, jak odbýt prosebníka neslanou nemastnou radou, nebyl Pierrovi neznám, i on jej někdy používal. Ale nikdy vůči někomu, komu byl tak zavázán jako Vergennes jemu. Není taková rada holý výsměch? Franklin mu říká: "Držte se Deana!" Deane říká: "Držte se Franklina!" a teď mu říká Vergennes: "Jděte si za Američany!"
Ministr si stále ještě pohrával s psacím brkem a toto nevinné gesto pobouřilo Pierra ještě víc než jeho slova. Po celou tu dobu se zdráhal použít nejúčinnějšího prostředku, který mu zbýval; nebyl to prostředek zrovna ušlechtilý. Ale ti druzí, aristokrati, ho k tomu svou ničemností dohnali. A i když to není ušlechtilý prostředek, božínku, však on také není žádný šlechtic!
Nejsou to jen jeho vlastní peníze, které v zájmu vlasti vložil do firmy Hortalez a spol.; aby tabezpečil tak rozsáhlé dodávky, byl nucen se i značně zadlužit. Část těchto dluhů je nyní splatná. Neví si teď rady, je před zhroucením, hrozí mu úpadek a skandál, a on by se stěží ospravedlnil, kdyby se nedopustil jistých nedobrovolných, ale senzačních nediskrétností.
Ministr vzhlédl; na okamžik blýsklo v jeho kulatých očích drobné, zlé světýlko. Ale vzápětí zase byl už zase jeho pohled stejně netečný a klidný jako předtím. Znovu si začal pohrávat s brkem, když řekl: "Pomůžeme vám z nejhoršího, monsieur," ale řekl to tónem, jaký Pierre dosud nikdy neslyšel a jakého Pierre určitě sám ještě nikdy nepoužil. V tom tónu se ozývala dokonalá zdvořilost, ale zdvořilost pohrdavá, byl v něm odpor, nevýslovná povýšenost vyznačující ostrou čáru mezi mluvícím a osloveným, jakási znechucená netýkavost.
"Pomůžeme vám z nejhoršího, monsieur," řekl tedy tímto tímto zdvořilým, pohrdavým hlasem Vergennes. "Kolik žádáte?"
Pierre měl pocit, jako kdyby ho ten muž udeřil svou pěstěnou rukou do tváře. Polkl. Přišel s úmyslem požádat o tři sta padesát tisíc liber, dvě stě padesát pro Lenormanta a sto tisíc na "Mořského orla"; počítal s tím, počítal s tím, že ministr mu ani tolik nedá. "Pětkrát sto tisíc liber," řekl nyní a nepochyboval, že teď dojde mezi ním a Vergennesem k dlouhému smlouvání.
Ale nedošlo k němu. Ministr naopak řekl týmž nenapodobitelně povýšeneckým tónem, kterým stavěl mezi sebe a Pierra nepřekročitelnou zeď: "Dobrá." Neřekl ani: "Dobrá, monsieur," řekl prostě, zdvořile a znechuceně: "Dobrá," a za malou chvíli: "Ještě něco?"
Ne, nezbývalo už nic. "Děkuji, pane hrabě," řekl Pierre; mělo to znít lhostejně a střízlivě, ale Pierre se neubránil, aby se v těch slovech neozvala pokora a značná úleva. Hned nato vyslovil v duchu velice sprostou kletbu. Ach, jak ministra nenáviděl a jak mu záviděl ten jeho tón!
Vyšel ven. Odjel zpátky se svými livrejovanými lokaji, černouškem a slíbeným půl miliónem. A plný bezmezného vzteku.
Dosáhl svého. A ještě víc. Pravděpodobně bude ještě urychlen soudní proces. A určitě bude moci vyrovnat Lenormantovu pohledávku a má i prostředky na zakoupení "Mořského orla". Ale neměl z toho, čeho dosáhl, žádnou radost. "Máme moc špatnou náladu, milá přítelkyně," řekl feně Caprici.

Francouzské slovo "bagatelle" znamenalo a znamená všelicos. Znamená maličkost, lapálii a znamená také něco vedlejšího, bezvýznamného. Taškařice, jimiž kejklíři zahajují a provázejí své hry, jsou "les bagateles de la porte", a věta "Ce sont les bagatelles de la porte" znamená: To ještě nic není, to pravé tepprve přijde. "Bagatelle" znamená dále také koníčka, libůstku a zejména to znamená též laškování, milostnou hru, flirt. "Ne songer qu´? la bagatelle" znamená: myslet jen na milkování.
Doktor Franklin používal s obzvláštní oblibou dvou francouzských rčení. Jedno bylo "Ca ira", druhé "Vive la bagatelle!"
Za tohoto časného léta sedmasedmdesátého roku, kdy seděl v Passy a nemohl dělat nic jiného než čekat, krátil si čas "bagatelami". Byly to důmyslné bagately, které prohlubovaly jeho vztah k přátelům a přítelkyním a prospívaly i jeho veliké věci.
Od vítězství u Trentonu a Princetownu nedocházely téměř žádné zprávy o vojenské situaci a Franklin měl mnoho důvodů předpokládat, že to nevypadá právě nejlépe. Angličané poslali do Ameriky nové velké vojenské oddíly, další lodě s Němci, s "Hesenci", které jejich panovníci prodali do žoldnéřských služeb. To přivedlo Franklina na jednu z jeho bagatel.
Nahý seděl časně ráno u psacího stolu mezi svými knihami a pracoval. Psal dopis, francouzský dopis, dopis smyšleného pisatele, smyšlenému adresátovi.
Přečetl si, co dosud napsal. "Hrabě Schaumberg baronu Hohendorfovi, veliteli hesenských oddílů v Americe. V Římě 18. února 1777." Ano, to je dobré, hrabě Schaumberg je vhodné jméno pro jednoho z těch mnoha drobných německých panovníků. A také datum bylo zvoleno věrohodně. O porážce u Trentonu se tento hrabě Schaumberg mohl dovědět sotva dřív než v polovině února a bylo také pravděpodobné, že pán, který své poddané takto zašantročil, utrácí výtěžek za ně nikoli za drsné německé zimy, nýbrž v půvabné Itálii.
Franklin četl dál: "Milý barone, při svém návratu z Neapole nalezl jsem zde v Římě váš dopis z 27. prosince minulého roku. S velkým uspokojením jsem se dočetl, jakou odvahu osvědčily naše oddíly u Trentonu, a nedovedete si ani představit, jak mě potěšilo, když jsem se zároveň dověděl,, že z tisíce devíti set padesáti Hesenců, kteří se bitvy zúčastnili, se jich zachránilo jen tři sta pětačtyřicet. Bylo tedy zabito přesně tisíc šest set pět mužů, pročež jsem nucen Vás velice snažně požádat, abyste mému vyslanci v Londýně poslal podrobný seznam mrtvých. To by znamenalo, že bych dostal pouhých čtyři sta třiaosmdesát tisíc čtyři sta padesát zlatých místo šesti set čtyřiapadesáti tisíc pěti set, na které mám podle smlouvy nárok. Jistě pochopíte, milý barone, jak velice by tento omyl snížil mé příjmy a nepochybuji, že vyvinete veškeré úsilí, abyste anglickému ministerskému předsedovi dokázal nesprávnost jeho seznamu a správnost našeho."
Úsměv hlubokého zaujetí, zálibný a zároveň hněvivý, roztáhl Franklinova ústa ještě víc. Dal se znovu do psaní: "Londýnská vláda namítá," psal, "že je zde asi sto mužů, kteří byli pouze zraněni, a proto nemohou být ani pojati do seznamu, ani za ně nemůže být zaplaceno. Já však počítám s tím, že jste byl poslušen instrukcí, které jsem Vám dal před Vaším odjezdem do Kasselu, a že jste nepodlehl nějakému bláhovému humanitářství, usilujícímu zachovat při životě nešťastníky, kteří by mohli ještě nějaký čas zůstat naživu jen za cenu ztráty nohy nebo ruky. To by je odsoudilo k žalostnému živoření a jsem si jist, že tito lidé raději zemrou, než by žili v takovém stavu, v nemž by mi nemohli být nijak užiteční. To ovšem neznamená, můj milý barone, že byste je měl pozabíjet; musíme být humánní. Ale můžete dát lékařům s náležitým důrazem na srozuměnou, že zmrzačený voják je ostudou pro celý vojenský stav a že když válečník není schopen boje, je nejsprávnější nechat ho umřít.
Posílám Vám další rekruty. Nijak jimi nešetřte. Myslete na to, že nejvyšším cílem života je sláva. Sláva, to je to pravé bohatství, a nic neponižuje vojáka víc než touha po penězích. Voják nemá myslet na nic jiného než na čest a slávu, a slávy může dosáhnout jen tváří v tvář nebezpečí. Bitva vyhraná bez velkého krveprolití, to je málo slavný úspěch, zato i poražení jsou pokryti slávou, zahynou-li se ubraní v ruce. Vzpomeňte jen na oněch tři sta Lakedaimonských, kteří bránili Thermopyly. Ani jediný z nich se nevrátil. Velice bych si zakládal na tom, kdybych mohl říci totéž o svých chrabrých Hesencích."
Stařec psal tímto tónem dál. Psaní mu šlo lehce od ruky, jedna věta vznikala z druhé s kousavou logikou, psal francouzsky, a pokud nepřišel hned na vhodné slovo, napsal je anglicky.
Zjistil, že to, co napsal, je dobré, a škodolibě a spokojeně se uškleboval. Svědomitý i v maličkostech, přepsal celý dopis ještě jednou a tentokrát si dal na své francouzsštině víc záležet. Pak rukopis uložil a šel se vykoupat. Ležel dlouho v horké vodě, dal si dnes dvakrát přilít další horkou vodu, škrabal se a byl dobré mysli.
Odpoledne přišel abbé Morellet. Franklin mu s podmínkou, že to nikomu neprozradí, ukázal dopis o "Hesenských" a požádal ho, aby trochu vylepšil jeho francouzsštinu. Pustili se do práce a byla radost sledovat abbého, jaké pochopení projevil pro tento žert a tak byl Franklin s konečnou podobou dopisu navýsost spokojen. Vlastnoručně, bez pomoci svých vnuků, tajně toto dílko vysázel a vytiskl v několika exemplářích na malém lisu, který si dal postavit v zahradní besídce.
Když si přečetl "Dopis hraběte Schaumberga" vytištěný, měl dojem, že ten podvrh je přece jen až trochu příliš jízlivý. Dopis měl vypadat tak, aby nepředpojatý čtenář byl aspoň chvíli na rozpacích, zda je pravý či není. Pro takový účel, obával se nyní, je to napsáno příliš zlomyslně.
Když večer přišel doktor Dubourg, chtěl si s ním o tom pohovořit. Podal mu jeden obtah, sám si vzal druhý, zálibně se nadechl pachu papíru a čerstvé tiskařské černi, znovu přelétl zrakem své dílko a sledoval, jak se bude tvářit doktor Dubourg.
Ten četl pomalu, pečlivě, jeho odulé rty se neslyšně pohybovaly, jak přeříkávaly čtená slova, na celé jeho masité tváři bylo patrné, jaké úsilí vynakládá, aby to pochopil. "Tak co," zeptal se Franklin, když Dubourg dočetl, "co tomu říkáte?" Starý Dubourg několikrát zavrtěl hlavou, těžkou hlavou. "Věděl jsem," odpověděl, "a každý to ví, že tihle němečtí panovníci jsou lotři, ale takového arcilotrovství bych se byl u nich přece jen nenadál."
Když to Franklin slyšel, zaradoval se z úspěchu své spisovatelské dovednosti. Ale přítele Dubourga mu bylo líto. Dřív by mu tak rychle a tak lehko nebyl naletěl na jeho žert. Ubohý Dubourg zestárl, velice zestárl.
Dubourg Franklinovi také něco přinesl, malou knížku v sličné úpravě, nové vydání Lafontainových bajek, které právě vyšlo; Franklin totiž před ním několikrát Lafontaina pochválil. Doktor měl z dárku upřímnou radost; velebil krásný tisk a velebil i autorovu podivuhodnou životní moudrost.
Dubourg poznamenal, že Franklin, který má s Lafontainem hodně společného, nebude bohužel patrně schopen ocenit všechny autorovy přednosti; zejména některé jemné jazykové odstíny cizinec nepostřehne, i když má tak vvyvinutý smysl pro jazyk jako Franklin. "Jaká vláčnost," rozplývá se, "jaká elegance," a hned se pustil do předčítání veršů.
Přečetl jednu bajku a kochal se ostrovtipem, líbezností i lehkostí veršů. Přečetl druhou. Dospěl až k deváté bajce sedmé knihy o kočáru a mouše. Četl, funěl nadšením, naznačoval tlustou rukou vzmach veršů, na jeho odulých rtech se něžně rozplývaly šosácky rozvážné veršíky.
Tahle bajka vypráví, jak se šest těžkých koní ze všech sil snaží vytáhnout kočár po příkré, strmé cestě. Cestující vystoupili, a kdo může pomáhá tlačit. Kolem koní však poletuje moucha, bzučí jim u uší, štípne tu toho, tu onoho, sedne si na oj, kočímu na nos a namlouvá si, že ona to je, kdo dostává kočár kupředu. Stěžuje si, že mimo ni koním nikdo nepomáhá, že všechno leží jen na ní. Poletuje sem a tam, tváří se důležitě, je pořád všude, a když se kočár konečně dostane nahoru, celá září: "A teď, moji milí koně, teď si odpočineme, já jsem to přece jen dokázala."
Jak doktor Dubourg procítěně a se zalíbení tu drobnou bajku četl, objevil se na Franklinově velké tváři úsměv, který byl stále patrnější.

"Ainsi certaines gens,faisant les empressés,
s´introduisent dans les affaires.
Ils font partout les nécessaires,
et partout importuns, devraient ?tre chassés."

"Tak do všeho se pletou mnozí páni,
nic bez nich nemůže se obejít.
Jsou důležití, chcete-li mít klid,
žeňte je pryč, a rovnou, bez meškání!"

I když byl Dubourg poněkud nechápavý a byl bajkou zcela zaujat, okamžitě zpozoroval, že Franklinův nadšený úsměv neplatí jen bajce a jeho přednesu, nýbrž že přítele tak rozveselilo zřejmě ještě něco jiného. Pomalu se mu rozbřesklo a vybuchl: "Že jsem na to nepřišel hned! Opravdu, Lafontaine tady předvídavě zobrazil našeho pana Důležitého, našeho monsieur Carona." A oba staří pánové se od srdce zasmáli.

Nazítří přišel neočekávaný návštěvník, Paul Theveneau.
Franklin neohlášené příchozí k sobě obvykle nepouštěl, ale Paula Theveneaua přijal okamžitě. Nejen proto, že měl tohoto milého, úslužného a pro Ameriku tak zaníceného mladého muže rád, ale bylo mu také vhod, že vlídností k zaměstnanci firmy Hortalez může alespoň zčásti napravit svůj nedostatečný zájem o pana Carona.
Připadalo mu, že jinoch zhubl ještě více od té doby, co ho viděl naposled; oblek na něm jen visel, oči se zdály v chorobně zrůzněné tváři ještě větší a zářivější. Paula zjevně vzrušoval pohled na Franklina a musel se hodně namáhat, aby byl mocen slova.
Znovu, jako už kdysi, překvapil doktora i dnes Paulův jasný a zdravý úsudek. Mnohem líp než pánové Arthur Lee a Silas Deane pochopil tento monsieur Theveneau, že Spojené státy nemohou dosáhnout konečného vítězství bez opravdové podpory Versailles a francouzské armády. I když se tento jinoch staral vlastně pouze o dodávky, dobře pochopil, že velikého politického cíle nemůže být dosaženo a že svoboda nemůže být zajištěna pohými dodávkami jednotlivých firem, nýbrž toliko spojenectvím s Francií.
Doktora dojímal tento statečný mládenec, který hájil americkou věc jak rozumem, tak celou duší, i když měl ještě menší vyhlídku než on, stařec, že se naplnění velikého snu dožije.
Přes všechnu svou laskavou upřímnost Benjamin Franklin obyčejně své nejhlubší myšlenky a pocity ostražitě skrýval v srdci. Nepochyboval o šťastném výsledku velkého zápasu, ale bál se, že bude trvat dlouhá léta a že bude stát mnoho lidských životů, než bude dosaženo vítězství. Navenek osvědčoval neotřesitelnou sebedůvěru, každý ho znal jenom jako blahobytného, moudrého starého pána, jistého si svou věcí. Nikdo nerozpoznal starosti a trpkosti skryté za tímto slunečním klidem; Franklin se také nikomu nezmínil o svých pochybnostech a o krušné bědnosti nekonečného čekání.
Ale tomuto mladému vojákovi svobody, který už nebude dlouho žít, všechno upřímně vypověděl. Mluvil s ním jako starší bratr o společných starostech. Pověděl mu o vojenské převaze anglických vojsk, o politické rozpolcenosti Spojených států, o četných Američanech, kteří buď ze ziskuchtivosti, či pošetilosti straní Angličanům, mluvil i o tom, že Kongres nemá peníze. Mluvil o té dlouhé a těžké cestě, kterou bojovníci za svobodu musí ještě ujít. Mluvil o válce s odporem. A s rezignovanou výmluvností mluvil i o tom, jak se pokoušel ji odvrátit. Mluvil s roztrpčením o zaslepené tvrdošíjnosti londýnských představitelů, kteří toto strašné krveprolití ustavičně prodlužují.
Paul dychtivě vpíjel Franklinova slova. Vzrušovalo ho, že s ním slavný muž mluví tak nepokrytě.
Jak však po tomto drásavém výkladu začít řeč i finančních problémech firmy Hortalez? Nejsou malicherné ve srovnání s obrovitými úkoly, které musí nést na svých bedrech tento ctihodný starý muž? Nebyla by to neslýchaná troufalost, kdyby mu navíc přitěžoval svými soukromými starostmi? Nicméně jako věrný přítel se Paul chystal, že starci poví o Pierrových nesnázích. Jenže nebyl schopen vypravit ze sebe jediné slovo.
Stísněn těmito rozpornými úvahami ani dobře nevnímal, co mu Franklin dále říká. Pak se vzchopil, zahnal myšlenky na své osobní nesnáze a zbystřil sluch. Najednou uslyšel: "Jak jinak vypadají věci na této straně oceánu a jak jinak to vyhlíží tam za mořem!"
Tato slova se ostře a hluboce vryla do jeho mysli. A najednou dostal nápad. Ten pravý nápad: Musí za moře, do Ameriky. Osobně, on sám.
To je ono. Jinak nelze skoncovat s potížemi firmy Hortalez.
Franklin mu dal bezděčně patřičnou radu ani se ho nemusel ptát. Onsám, Paul, musí odjet za moře, aby na místě samém, ve Philadelphii, vyvrátil falešná obvinění Mr. Arthura Leea. Američtí činitelé se na věci dívají zřejmě jinýma očima než zdejší lidé. Proto tam musí přijet někdo, kdo je do věci zasvěcený a Pierrovi oddaný, aby je poučil. Je to jeho poslání. A jak lépe využít dnů, které mu ještě zbývají, než přesvědčit se na vlastní oči, co se děje tam za mořem, než být svědkem těžkých bojů, za nichž se buduje Nový svět, nový, rozumný řád?
Bez dalšího rozvažování se rozhodl. Odpověděl, že záhy bude sám účasten, jak doufá, toho velikého a tvrdošíjného zápasu, o němž Franklin mluví. Že odjede do Ameriky jako zástupce firmy Hortalez. Nemluvil o této cestě jako o nějakém neurčitém plánu; naopak prohlásil zcela jednoznačně, že odpluje do Ameriky příštím transportem své firmy.
Franklin upřel své velké oči na útlého jinocha. Je vůbec schopen podstoupit tak namáhavou cestu a splnit obtížné úkoly v zemi, jak Franklin věděl, není Francouzům příliš nakloněna? Ten chlapec si to náležitě nerozvážil, ten chlapec to nevydrží. Franklin mu to začal obezřetně rozmlouvat.
Paul si dobře uvědomil, že ze starce mluví starost o jeho život. Ale on už se svého nápadu pevně držel. Nemohl využít času, který mu ještě zbýval, lépe a ušlechtileji než v boji za svobodu a za svého přítele. Nechtěl zemřít, aniž uvidí to, po čem toužil po celý svůj život. Odpověděl skromně, ale rozhodně, že jeho úmysl je nezvratný, že odjede.
Franklin toho nechal a začal mluvit o jiných věcech. Něco ho napadlo. "Čtěte, monsieur," řekl a podal mu onen drobný spisek, "Dopis hraběte Schaumberga". Paul četl a Franklin sledoval teď tvář Paula Theveneaua stejně, jako se díval včera na doktora Dubourga.
Kolem Paulových úst začal už od druhé věty pohrávat zlobný, zavilý, triumfální úsměv. Franklina napadlo, že tak se patrně tvářil i on sám, když ten dopis psal. "To je skvělé," zvolal Paul, když dočetl. "Ohromně jste ty lidi vystihl, doktore." - "Kdo vám řekl, že jsem to psal já?" ušklíbl se Franklin. Ale Paul rozhorleně odvětil: "Takto nedovede psát nikdo jiný než vy. Takto umí psát jen ten, kdo miluje svou ztemi jako vy a nenávidí tyhle lidi a pohrdá jimi jako vy." - "Těší mě, že se vám moje bagatela líbí," řekl Franklin, "bavil jsem se, když jsem ji psal." - "Bagatela, bavil jste se," rozhořčil se Paul a zvolal nadšeně: "Tento dopis zneškodní právě tolik Hesenců jako bitva u Trentonu. Tento dopis bude působit tak, že do Ameriky nepřijede z Hesenska už ani jediný voják!" - "To bohužel přeceňujete vliv literatury," řekl Franklin.

Nezasvěcenému pozorovateli se mohlo zdát, že lever pana de Beumarchais probíhá stejně velkolepě a okázale jako tenkrát, když zakládal firmu Hortalez a spol. Stejné množství přátel a prosebníků cítilo potřebu povědět pánovi už časně ráno, jak velice ho milují a váží si ho, herci a zpěváci mu předváděli své umění a žádali o protekci, přicházeli obchodníci nabídnout mu vybrané zboží. Tajemník Maigron, který v tuto dobu podával šéfovi denní zprávu, nedokázal říci ani dvě věty, aby ho nějaký horlivec nepřerušil. Ale Pierre sám si uvědomoval, že přes všechen ten nával nemá už jeho lever tak impozantní lesk jako před několika týdny. Už zde nebyl baron de Trois-Tours ani monsieur Regnir od Nejvyššího soudu ani chevalier Clonard z Indické společnosti. Zase jednou mu dali pocítit, že je "poskvrněn".
Pierre přirozeně věděl, že to všechno je následek špatného stavu pokladny firmy Hortalez a odbyl to hrdým mávnutím ruky. Ale komorník Emil, který svého pána miloval a uměl číst z jeho obličeje a jeho gest lépe než kdokoli jiný, zpozoroval, že pána užírá tajný vztek a tak mu sloužil tím pečlivěji, s ještě větším jemnocitem pro jeho každé, třeba jen tušené přání.
S urážlivou neprodleností došly peníze, které mu ten nafoukaný Vergennes slíbil. Pierre sice nepociťoval tak povznášející radost jako při první peněžní zásilce, nicméně ho naplňovalo uspokojení, že on, débrouillard, zase jednou dokázal to, co si umínil.
Okamžitě, ačkoli do stanoveného termínu chyběly ještě dva dny, poslal Charlotovi ten jeho prašivý čtvrt miliónu. "Moc se divil, náš Charlot?" zeptal se pomstychtivě a triumfálně, když mu Maigron přinesl stvrzenku. "I když se divil, nedal to najevo," odpověděl suše tajemník.
Pak se Pierre odebral na jisté úřady, vsunul cosi do jistých nastavených dlaní a tak si zabezpečil, že hrdý "Mořský orel" poletí v čele jeho transportů a nikoliv transportů Chaumontových nebo Dubourgových.
Když měl odbyto, oddychl si. Teprve teď mohl plně vychutnat svůj hněv vůči velkým pánům, kteří, jakmile se k němu Štěstěna dočasně a zdánlivě obrátila zády, se k němu zachovali tak hanebně, ať už to byl Charlot nebo Vergennes, Trois-Tours, Regnier nebo Clonard.
Pierre se nyní, ve svých středních letech, cítil svěžejší než kdy předtím a dovedl užívat všeho, cokoli se mu naskytlo. Jeho síla i štěstí ho povznášely. Pocity, které mu lidé kolem něho dávali najevo, jejich obdiv, jejich láska, jejich přátelství, jejich závist, jejich zloba i jejich nenávist, jeho nadmíru spletité obchody, velikost věci, které sloužil, značný zisk, který mu přese všechno nakonec kynul, , všechen tento shon ho uváděl do stavu nepřetržitého mírného opojení.
Ve svých pětačtyřiceti letech nebyl už Figarem z "Lazebníka". Miloval sice jako dřív peníze a intriky jen pro peníze a intriky samy, ale za tím vším se silněji než dřív tajilo přesvědčení o významu vlastní osobnosti. Teď už nebyl jen šašek, a když do něho kopali a poroučeli mu, aby tančil, mohl se sice smát osudu, sám sobě i grotesknosti takové situace, ale o to uštěpačněji se vysmíval hloupé a zločinné nadutosti těch, kteří do něho kopali.
Když se teď zbavil strachu ze zítřka, který ho svíral, dostal chuť vyslovit to, čím překypovalo jeho nitro. Dokud se pánové Lenormant a Vergennes domnívali, že v americké věci ztroskotal, nejenže mu nepomohli, ale ještě se mu vysmáli. Dobrá, pánové, možná že v té americké věci budu možná nakonec ten, kdo se spálí. Ale pokud je zde něco k smíchu, pak je to mnohem spíš vaše chování. A když si troufáte posmívat se mi ze své blahosklonné výše tak hanebně, já vám ukážu, že se vám umím vysmát ještě líp, ostřeji a vysoko nad vás povynesen.
Už dlouho nosil v hlavě plán na komedii, která by byla pokračováním jeho "Lazebníka". Teď dostávala jeho představa určitější tvary a obrysy. Pobíhal po své velké, nádherné pracovně kolem obrovského psacího stolu, sledován vlhkým pohledem feny Caprice. Mluvil sám k sobě, hvízdal si, broukal, zastavoval se před prázdným místem na stěně, před chybějícím portrétem. Viděl Figara před sebou. Figaro mezitím trochu zestárl, přibylo mu zkušeností, jeho pohled je hlubší, jeho vtip břitčí. Tomuto novému, starému Figarovi je nutno vdechnout život. A Pierre si sedl a psal, vdechl tomu staronovému Figarovi život.
Psal Figarovu řeč k velkým pánům, kterým slouží, jimž dělá dohazovače a vyřizuje pro ně stovky prožluklých úkolů a nad než je sám vysoko povznesen. Psal Figarův příběh, líčil v něm celý svůj vlastní, v ustavičném víru unášený, lstivý, skvělý a blahoslavený život, svůj divoký nepokoj, své kormutlivé i žertovné boje s justicí a s cenzurou, líčil to všechno ve veselých, jiskrných, roztančených, elegantních a lehce jízlivých větách.
"Jak jsem se dověděl," psal, "je teď v Madridu svoboda tisku a tak mohu psát všechno, co se mi zlíbí, ovšem za předpokladu, že si to dám předem schválit u dvou nebo tří cenzorů a že přitom nebudu psát ani proti vládě ani proti náboženství ani o politice ani o morálce ani o vysokých úřednících nebo o velkých pánech." Psal: "Přátelé mi opatřili místo u vlády; potřebovali člověka s nápady. Já bohužel nápady měl. A tak si tam za týden místo mne vzali baletního mistra.." Psal: "Protože jste velký pán, pane hrabě, namlouváte si, že jste génius. Urozenost, bohatství, tituly a funkce, to člověku dodává sebevědomí. Ale co jste prosím udělal vy sám na oplátku za tyto příjemné věci? Vy jste se ráčil namáhat jen jednou, abyste se prodral na svět. Zato já, který pocházím z bezejmenného davu, hrom do toho, byl jsem nucen, abych uhájil holé živobytí, vynaložil víc důvtipu a vědomostí, než kolik jich bylo vynaloženo za celých sto let k vládě nad Španělskem i se všemi jeho koloniemi."
Napsal celou tuto dlouhou řeč naráz. Když psal, shlížely na něho bysty Aristofana, Moli?ra, Voltaira i jeho vlastní, dívala se na něho fena Caprice, dívala se na něho i ona prázdná skvrna určená pro portrét pana Duvernye, díval se na něho i jeho vlastní portrét ve španělském kroji.
Přečetl si, co napsal. Ano, to sedí, to je ono. Mechanicky hladil fenu Caprici. Usmíval se. Byl šťasten. Byl uchvácen tím, co vytvořil. Musel to okamžitě někomu ukázat.
Vzal list na němž ještě pořádně ani neoschl inkoust a rozběhl se do otcova pokoje. Stařec ležel na posteli strašně zhublý a vyzáblý, ale z vychytralé tváře pod čepicí mu oči jen svítily, a když se teď na svého Pierra láskyplně usmál, objevily se jeho zdravé, silné zuby.
"Zrovna jsem něco napsal, otče," řekl Pierre, "co se ti bude líbit. Pracuji totiž na druhém dílu svého ,Lazebníka´ a ten bude ještě mnohem lepší než první. Teď chvíli poslouchej a pak řekni sám, jestli to není báječné!"
Dal se do čtení. Starý dychtivě posouchal. Stále mocněji ho uchvacovaly ty smělé, výsměšné a ach! tak pravdivé věty. Myslel na svou vlastní minulost, na ony občansky hrdé hugenotské časy, narovnal se a bezděky si vyhublou rukou stáhl noční čepici do týla, aby lépe slyšel. "Já, který pocházím z bezejmenného davu, jsem byl nucen, abych uhájil holé živobytí, vynaložil více důvtipu a vědomostí, než kolik jich bylo vynaloženo za celých sto let k vládě nad Španělskem i se všemi jeho koloniemi." Stařec vpíjel Pierrova slova, hltal je a liboval si, jak jeho syn dokázal vyslovit jeho vlastní pocity. V jeho nitru se roztančila zběsilá, hněvivá radost, obrovská, nespoutaná, drsná a výsměšná rozvernost se mu tlačila z břicha do srdce, pronikala jeho starým vychrtlým tělem až na kůži, vyrazila mu nahoru do úst tak, že se nahlas rozchechtal chraptivým smíchem, který jej zvedl z postele, zmítal jím a nedal se utišit. Pierre se díval na starce celý rozzářen. Smál se hlučně s ním, místnost se přímo otřásala jejich bouřlivým smíchem, který nebral konce.
Ale nenadále skončil. Starcův smích se nejprve změnil v chroptění a sténání. Pak nastalo ticho, stařec se zhroutil a ležel bez hnutí.
Papír, na němž měl napsaného Figara, vypadl Pierrovi z ruky. Díval se na otce. Tenká chlupatá noha nehybně čouhala zpod pokrývky, noční čepice se svezla ještě víc do týla a odhalila lysé čelo.
Pierre stál a díval se. Pak váhavě přistoupil blíž a sklonil se. Stařec se už nepohnul. Už nedýchal.
Pierre byl celý bez sebe, nechtěl tomu uvěřit. Ale nakonec musel uvěřit: Otec Caron se z Figara usmál k smrti.

Ještě v témž týdnu povila Tereza Pierrovi dítě; nebyl to sice Alexandr, ale aspoň Eugenie.
Tereza se rychle zotavila a tak hned následující den jí začal Pierre domlouvat, že teď už nemohou žít nadále odloučeni, že se teď vezmou a budou bydlet pohromadě. Hovořil se zápalem.
Tereza si ho prohlížela svýma jasnýma šedýma očima. Pečoval o ni v její těžké hodince s takovou něhou, jaké by se u tak vznětlivého muže nikdo nenadál. Pozoroval nyní s hrdým dojetím malého človíčka, kterého Tereza porodila. Věděla, že ji miluje, věděla, že na ni visí, myslel to doopravdy, chtěl s ní a s touhle malou Eugenií žít pohromadě, nebyla to planá slova. Ale myslela i na to, jakou lhůtu tenkrát určil pro její sňatek, nnemrzelo ji to, ale přece jen ji to mrzelo trošku, a za nic na světě mu nechtěla zavdat příčinu, k pozdějším výčitkám, že se ukvapil.
Odpověděla proto, že raději počká až do jeho rehabilitace, jak to tenkrát navrhl. Že jí beztak bude tady venku v Meudonu ve společenosti malé Eugenie líp a že nebude tak opuštěná jako dosud. Pierre byl trochu na rozpacích a ještě jí chvíli domlouval; ale protože stála na svém, nechal toho.
Pierre nebyl ani trochu pověrčivý. Ale přece jen ho trochu vyvedl z míry otcův podivný konec a to, že zemřel v téže době, kdy se narodilo dítě. I když byl jinak tak vyřečný, ostýchal se vyprávět svým přátelům, jak otec Caron zemřel. Ani Figarův monolog jindy tak pyšný autor nikomu neukázal. Otcova smrt ho naplnila opravdovou bolestí, narození dítěte opravdovým štěstím. Byl skoro rád, že řada starostí s otcovým pohřbem a péče, kterou musel věnovat Tereze, mu nedovolila zabývat se všelijakými metafyzickými úvahami.
O firmu Hortalez se úplně přestal starat. Dokonce i s Paulem o ní mluvil jen všeobecně; že teď nemá náladu, prohlásil, zabývat se těmihle drobnostmi.
Paulovi to bylo vhod. O své návštěvě u Franklina ani o svém rozhodnutí odjet do Ameriky se dosud příteli nezmínil. Ještě se nevypořádal s tím, co se stalo v Passy. Bylo podivné, že muž s takovým rozhledem, tak moudrý a zkušený jako Franklin neprojevil ani trochu shovívavosti k Pierrovým nedostatkům; ale nedalo se nic dělat s tím, že Franklin Pierra prostě nesnášel. Bylo nutno se s tím smířit, jakýkoli pokkus o zprostředkování byl odsouzen k nezdaru. I Paul se teď díval na přítele kritičtěji, ale jeho kritika zanikala v obdivu. Oceňoval Pierrovu velkorysost, jeho temperament, vznětlivost, jeho zájem o velké myšlenky, uměl ocenit i jeho nadnesená slova a jeho zálibu v okázalosti a v ženách. Uměl si vážit Pierrovy hlučné srdečnosti jako Franklinovy laskavě šibalské zdrženlivosti.
Mezitím byl přichystán nový transport pro Ameriku a čekalo se jen na nejbližší zprávu z Filadelfie, aby lodě vytáhly kotvy. Jestliže chtěl Paul odjet tímto transportem, jak hrdě doktorovi oznámil, bylo nutno se přichystat. Především nezbývalo než pohovořit s Pierrem.
Paul navštívil lékaře, který ho už léta ošetřoval, doktora Lafargua. Ten, když se Paul vrátil ze severních přístavů, ho tenkrát pro jeho nepředloženost velice plísnil; nyní ho chtěl poslat na celé léto do některého alpského údolí. Paul mu vysvětlil, že jeho obchody vyžadují, aby odjel do zámoří. Doktor Lafargue rozhodně prohlásil, že při Paulově zdravotním stavu je takováto cesta naprosto vyloučena. Paul se jenn zamyšleně a trochu bláhově usmál a požádal lékaře, aby se jeho přátelům, zejména Pierrovi, o jeho povážlivém stavu ani slovem nezmínil.
Paul procházel hlučnými ulicemi města Paříže, jeho chorobně zářivé oči ulpívaly na ženách oblečených do světlých letních šatů, poslouchal halasný, pronikavý pokřik četných podomních obchodníků, kletby povozníků, rozhlížel se po tržištích překypujících rozmanitostí a množstvím potravin, vnímal lesk a hluk a mnohotvárnost nevětšího a nejnádhernějšího města na světě, svého rodného města Paříže. Byly okamžiky, v nichž vůbec nedovedl pochopit, jak mohl přijít na to, že odjede do Ameriky. Opustit toto zde, svou Paříž, on, který je tak mladý, který tak málo užil života a který toho od života tolik chtěl, který měl jako málokdo smysl pro život a schopnost užívat ho, jak jen ho mohlo něco takového napadnout? Když odjede do Ameriky, už se nikdy nevrátí; přes všechnu ohleduplnost mu dal doktor Lafargue jasně na srozmněnou.
Zašel za Terezou. Díval se na kojeňátko, Eugenii. Mluvili o Pierrovi. Měl teď bystřejší pohled než dřív, poznal, že Tereza se na Pierra taky nedívá nekriticky. Ale přesto, že viděla jeho slabiny, bezmezně ho milovala. Bolelo ho, že ona, která tak dobře chápe Pierra, nemá ani potuchy o jeho vlastních citech, o tom, co chce pro Pierra vykonat, co nejen chce, nýbrž musí vykonat.
Mezitím přišla z Ameriky oklikou přes Holandsko udivující zpráva. Stručný dopis bankovního domu Grand z Amsterdamu oznamoval, že tento bankovní dům dostal od Kongresu ve Filadelfii příkaz vyplatit firmě Hortalez čtyři tisíce šestatřicet liber a sedm sous za kapesníky, knoflíky a nitě, které uvedená firma Kongresu dodala. Byl to čirý výsměch. Firma dodala kanóny a moždíře a munici a stany a uniformy, měla u Kongresu pohledávky ve výši více než dvou miliónů; a přitom jí Kongres posílá čtyři tisíce liber a to ještě prostřednictvím konkurenčního bankovního domu.
Když přišel tento urážlivý dopis, uskutečnila se vzápětí ona rozmluva, kterou Pierre i Paul tak dlouho oddalovali. Proti svému zvyku nezačal tentokrát Pierre obvyklým mnohomluvným naříkáním a proklínáním, nýbrž otázal se svého přítele a prvního spolupracovníka se zuřivou věcností: "Co budeme dělat? Co navrhujete?"
Dopis bankovního domu Grand a Pierrova otázka byly pro Paula poslední pobídkou. Nepromluví-li nyní o svém záměru, že se sám pokusí urovnat americké záležitosti na místě, nepromluví už o tom nikdy, nikdy už tam nepojede a bude ve Franklinových očích jednou provždy jen vychloubač a mluvka.
"Něco vám povím, Pierre," čekl. "Je pouze jediný prostředek, jak dostat z Američanů vaše peníze. Někdo musí odjet do Filadelfie a promluvit si s těmi pany z očí do očí. Někdo musí vyvrátit lži Arthura Leea na místě a pádnými důkazy. Někdo musí osobně převzít lodní náklad a uložit jej někde pod zámkem na tak dlouho, dokud nebudou odeslány peníze nebo zboží na úhradu pohledávek."
"A kdo by to měl být?" zeptal se Pierre.
"Já." řekl Paul.
Pierrovi bylo už od prvních slov jasné, kam Paul míří. I on sám, Pierre, občas myslel na to, že by jel do Ameriky. Byla to lákavá představa, že by obhajoval své zájmy před Kongresem osobně. Ale i když se Pierre tak nadšeně hlásil ke světovému názoru i velkému pokusu mužů na Západě, jich samých se po zkušenostech s Franklinem trochu bál. Projevil neotřesitelnou jistotu před prvním ministrem anglického krále i před císařovnou Marií Terezií; ale vůči lidem Nového světa měl pocit nejistoty. Bál se, že by své věci spíš uškodil, než prospěl, kdyby tam jel.
Nápad poslat místo sebe schopného zástupce byl nabíledni. Ale tímto zástupcem mohl být jen Paul; poslat však nemocného za moře na jistou smrt, to bylo pomyšlení, které Pierre zapudil dřív, než je domyslel do konce. Nyní přichází s tímto návrhem Paul sám a Pierra dojalo, že mu přítel nabízí takovou oběť. Bez romýšlení a s krásnou rozhorleností prohlásil, že nikdy nedovolí, aby Paul odjel do Ameriky; že by se tady ve Francii bez něho neobešel. Paul stál zatvrzele na svém, že jeho rozhodnutí je nezvratné a že odpluje s nejbližším transportem, s "Amétií". Že toto své rozhodnutí už oznámil i jiným.
"Vy už jste o tom mluvil s jinými?" zeptal se udiveně Pierre.
"Ano," odpověděl Paul, "chtěl jsem se pojistit. Chtěl jsem sebe i vás přitlačit ke zdi." - "A s kým jste mluvil?" zeptal se Pierre a předpokládal, že Paul odpoví s Maigronem nebo s Gudinem. "S doktorem Franklinem," odpověděl Paul.
Pierre sebou trhl. Tak tohoto mladého muže Američan k sobě pouští a dokonce ho natolik povzbudil, že Paul ho zasvětil i do svých nejsoukromějších věcí. "Jistě pochopíte, Pierre," řekl mezitím Paul, "že teď nemohu udělat nic jiného než odjet do Ameriky. Nerad bych se před Franklinem zesměšnil."
Tato prostá věta roztrpčila Pierra ještě víc. On, Pierre, se před Franklinem zesměšnil z důvodů, kterým nemůže přijít na kloub a tenhle mladý muž chce raději zemřít, než by se před Franklinem zesměšnil. "Nikdy vás do Ameriky nepustím," zvolal Pierre prudce, "nikdy!" - "Pojedu," prohlásil Paul se stejnou prudkostí. "Jak chcete zaplatit ,Mořského orla´, jak chcete udržet firmu, když tam nikdo nepojede a nepřiveze vám peníze?" - "To nechte na mně," řekl Pierre příkře. Ale mluvil tak příkře jen proto, že si uvědomoval, jak by bylo skvělé mít zástupce ve Filadelfii; člověka jako je Paul, a že je to nemožné. Nikdy nepřipustí, i kdyby měla firma Hortalez vzít za své, aby Paul šel na jistou smrt.
Mnoha důraznými slovy mu vysvětlil, že ho tady nezbytně potřebuje. Paul tu stál a tvářil se zatvrzele.
"Amétie" zvedla kotvy a transport vyplul na moře bez Paula.

Z Aix v Provenci dostal Pierre zprávu, že byl stanoven termín pro odvolávací proces, o který s tak zoufalou energií dlouhá léta usiloval. Navzdory všemu dodržel Vergennes slovo. Pierre byl radostí bez sebe.
Bylo nezbytné, aby po celou dobu procesu Pierre pobýval v Aix. Ale spletitá situace firmy Hortalez vyžadovala, aby byla téměř denně podnikána nová opatření, o nichž bylo nutno rozhodovat v Paříži. Kvůli opravě lodě "Orfraye", která byla mezitím zakoupena, bylo nutno ustavičně cestovat do Bordeaux; firma Testard a Gaschet, která ony opravy prováděla, působila totiž těžkosti, požadovala vysoké zálohy, a protože měla být krásná loď opět brzy schopna provozu, musel být ve stálém styku s loděnicí zkušený a energický zástupce firmy Hortalez. Bylo rozhodnuto, že pařížské záležitosti povede za Pierrovy nepřítomnosti Maigron a že Paul odjede do Bordeaux. "Tak vidíte," řekl Pierre Paulovi, "jak je dobře, že jste zůstal ve Francii."
Potom se Pierre vydal na cestu do Aix; také na ni vzal s sebou nepostradatelného průvodce, milého Filipa Gudina. Nechal za sebou neradostné, spletité obchodní problémy; už po první míli za Paříží na ně zapomněl a byl v nejrůžovější náladě.
Pierrova právní pře byla v podstatě jednoduchá. Ale byla záměrně zkomplikována. Šlo o dva samostatné procesy. První se týkal pozůstalosti po Pierrově příteli a příznivci Duvernym. Pierre kdysi předložil soudu dokument, který byl jakýmsi konečným vyúčtováním mezi ním a Duvernym. Hrabě de la Blache, Duvernyův synovec a dědic, však popíral právní platnost tohoto dokladu. Soud dal kdysi hraběti zapravdu. Doklad nebyl přímo prohlášen za podvžený, ale za neplatný, a tak byl Pierre nejen připraven o převvážnou část svého majetku, ale zároveň nepřímo pranýřován jako padělatel.
Když se tenkrát proces připravoval, Pierre, jak bylo běžné, nešetřil úplatky. Obdaroval i ženu soudce, kterému byl svěřen jeho případ, aby mu u manžela sjednala návštěvu; to všechno musel podnikat z vězení, do něhož ho přivedla ona pošetilá bitka s vévodou de Chaulnes, který žárlil na Désirée. Ale všechny snahy, úplatky a návštěvy mu byly stejně málo platné jako jeho dobré právo.
Když byl vynesen rozsudek a Pierre už neměl co ztratit, obrátil se k veřejnosti. Vylíčil v brilantních pamfletech, kolik úsilí a práce musí vynaložit francouzský občan, když bojuje o své právo, a jak mu nakonec není jeho dobré právo dopřáno. Pierre v těchto pamfletech nikoho neobviňoval, vyprávěl pouze historii svého procesu, ale tam výmluvně, duchaplně as tak neodolatelným vtipem, že zkorumpovanost francouzské justice přímo bila do očí. Letáky vzbudily pobouření ve Francii a v celé Evropě a způsobily, že nakonec došlo k reformě francouzského soudnictví. Autorovi však vzešlo z těchto letáků další neštěstí: Nejvyšší soud v Paříži zakročil, uvalil na Pierra proces pro zlehčování soudu a vyslovil mu "pokárání", "poskvrnil" ho, zbavil ho čestných práv.
Bylo očividné, že Pierre byl "poskvrněn" neprávem, že zde šlo o zlovolný akt msty oněch soudců, kteří se cítili letáky postiženi. Tito soudci se ovšem mohli odvolat na to, že odsouzený autor pamfletů byl už předtím byl už předtím právoplatným rozsudkem označen za padělatele a tudíž jeho hodnověrnost je pochybná. A tak Pierre bojoval především o to, aby zvrátil onen první rozsudek, a v procesu, který se měl nyní konat v Aix, chtěl novými svědectvími a argumenty dokázat, že dokument, který kdysi předložil, ona Duvernyova poslední vůle, ono konečné vyúčtování, je pravý. Bude-li tento důkaz uznán za pravý, mohl mít jistotu, že dosáhne i zrušení onoho "pokárání", onoho "poskvrnění".
Jakmile přijel do Aix, vykonal obvyklou návštěvu u předsedy a ostatních členů soudu. Ne, tentokrát ho jeho aristokratičtí přátelé nenechali na holičkách. Soudci v Aix, aniž se museli dotazovat, dostali příslušné pokyny z Versailles a byli rozhodnuti dopomoci mu k vítězství.
Když zjistil, že soudci jsou mu nakloněni, pozval Pierre své nejbližší, Terezu, Julii a Paula, aby přijeli do Aix a byli svědky jeho triumfu. Ale Tereza odmítla, nechtěla odjet bez malé Eugenie a neodvážila se malé dítě vystavovat útrapám cestování v letním horku. Také Paul napsal, že nemůže nechat práce v Bordeaux bez dozoru. Jen Julie oznámila, že přijede.
Ale i když se Pierrovi přátelé nedostavili, věnovala i tentokrát celá země jeho procesu mimořádnou pozornost. Ze všech končin Francie se sjeli právníci, aby proces osobně sledovali, a všechny noviny o něm přinášely zprávy.
Pierre počítal s tím, že proces potrvá čtrnáct dní až tři neděle. Ale právě proto, že jeho výsledek byl předem jasný, chtěli soudci ukázat svou nestrannost, a tak pokládali za nutné prozkoumat celý případ znovu ze všech stran. A tak jedno zasedání stíhalo druhé, míjely měsíce a po celou tu dobu bojovali proti sobě oba soupeři písemnými doklady, před veřejností letáky.
De la Blache si s sebou přivezl celý zástup advokátů a finančních odborníků, Pierre byl sám se svým Gudinem a jedním právníkem. "Kdežto můj soupeř mě přepadá ze zálohy s celou armádou koupených žoldáků," psal v jednom ze svých letáků, "připadám si jako nezkrotný Skyta, který se pouští do boje na širém poli a spoléhá jen na vlastní sílu. Když pak můj prudce vypuštěný šíp zasvištívzduchem a zasáhne mého protivníka, ví každý, kdo jej vystřelil. Neboť jako Skyta píšu na hrot šípu jméno střelce. Ten střelec se jmenuje Caron de Beumarchais." A dále zvěstoval: "Jsem mírumilovný muž. Jdu do boje jen tehdy, když jsem napaden. Jsem buben, který zazní jen tehdy, když se na něj udeří: ale pak zahřmím."
Byly zkoumány další písemné doklady, konala se další zasedání, byli vyslýcháni další svědci, jednání se vleklo. Pierre čekal šest let; ve srovnání s těmito šesti léty bylo tohle čekání už krátké. Ale jemu připadalo nekonečné.
V městě Aix, středisku právnické Francie, všechno přímo čpělo prachem soudních spisů. Chmurné bylo toto prastaré město se svými troskami římských paláců a lázní; rozvaliny zbyly z hradu provensálských hrabat, chátral i rozlehlý klášter, v němž zasedal soud. Toto ponuré, melancholické prostředí činilo Pierrovi čekání ještě těžším. Kdykoli měl den nebo dva volno, vyjel si s Gudinem do okolí. Projížděli pak přes kopce a pahorky utěšené Provence, jezdil lesy i olivovými a dubovými háji a nekonečnými vinicemi. Obdivovali se obrovským akvaduktům, které vybudovali Římané u Nîmes, a gigantickému paláci, či spíše pevnosti papežů u Avignonu.
Mezitím přijela Julie. Zato Paul napsal, že bohužel není ani pomyšlení na odjezd z Bordeaux. Že se tu musí potýkat s byrokratickými právními zástupci firmy Gaschet, kteří došli nyní tak daleko, že vyslovili pochybnost o platnosti jeho plné moci. Musí proto Pierra požádat, aby podepsal přiloženou všeobecnou plnou moc, která mu postačí pro všechny případy.
Paul byl zaregistrován jako první prokurista firmy Hortalez, to bylo firmě Gaschet známo; Pierre vrtěl hlavou, že jsou najednou nutné takovéhle byrokratické formality. Jen mimoděk si uvědomil, že v nejbližších dnech mají z Bordeaux odplout jeho lodě "Le Flammand" a "L´Heureux". Gaschetova loděnice chtěla patrně dostat zaplaceno, a aby si to vynutila, vznesla námitky proti odplutí obou lodí. Pierre si kladl otázku, zda by místo plné moci neměl raději Paula ještě jednou důrazně požádat, aby přijel. Tak by bylo možno všechno projednat osobně; kromě toho si Pierre přál mít přítele nablízku, až bude vynessen rozsudek. Ale Paul byl tak strašně svědomitý, ten by z Bordeaux neodjel. Pierre podepsal plnou moc a odeslal ji.
A hned na všechno zapomněl. Neboť proces se konečně chýlil ke konci. Po devětapadesáti zasedáních stanovili soudcové konečné přelíčení, při němž měli oba protivníci přednést závěrečné projevy.
Hrabě de la Blache mluvil plných pět hodin a Pierre ještě o hodinu déle. Pak se odebrali soudci k další, poslední poradě, aby vynesli rozsudek. Toto zasedání zabralo zbytek dne a celý další den.
Přišlo mnoho lidí, aby si vyslechli vynesení rozsudku. Rozpadající se klášter, v němž zasedal soud, byl plný zvědavců. Celé město očekávalo s napětím výrok soudu.
Hrabě de la Blache se tvářil sebejistě. Po dobu svého pobytu v Aix si najal jeden starý palác. Večer toho dne, co se soud radil o rozsudku, hodoval se svými advokáty a ostatními poradci; všechna okna veliké budovy byla osvětlena. Pierre strávil tento večer skromně v bytě svého advokáta v odlehlé postranní ulici společně s Gudinem a Julií.
Rozsudek byl konečně vynesen až pozdě v noci.
Od soudní síně zaznělo volání, které se vzápetí rozléhalo po celém městě a přeneslo se i do nejzapadlejších uliček: "Beumarchais vyhrál!" Světla v ulici hraběte de la Blache pohasla. Zato úzká postranní ulice, v níž bydlel Pierre, se rozzářila pochodňovými průvody. "Beumarchais vyhrál," jásali lidé s pochodněmi v rukou.
Pierre vybojoval ve svém životě už nejedno vítězství, ale žádné ho netěšilo jako tohle. Teprve nyní v soustředění jediného okamžiku naplno pochopil celé to bezpráví, kterého se na něm dopustili. Byl nevinen, to každý věděl, jeho letáky každého přesvědčily. Ale jeho protivníkovi, aristokratovi, bylo umožněno, aby ho pronásledoval všemožnými potměšilostmi, aby ho osočil ze všech možných hanebností a podlostí, z podvodu, padělání a travičství, a nikdo pro něho nehnul ani prstem. Urození přátelé, kteří mu mohli pomoci, se spokojili s tím, že mu řekli, jak skvělé jsou jeho obranné pamflety, a pobaveně mu poklepali po zádech. Ale potupu, opravdovou a skutečnou potupu, tu na něm nechali lpět; mysleli si, že když se narodil jako prostý občan, nebude ho to jistě zvlášť pálit. Ale jeho ta potupa pálila, tížila a jitřila po všechna léta. Teď ze sebe smyl to "poskvrnění", rozfoukal do všech světových stran to "pokárání". Bojoval ve jménu spravedlnosti nejen sám za sebe, nýbrž za všechny lidi prostého původu, za lidi bez výsad. Byl to dobrý boj, bylo to dobré vítězství, lepšího nikdo nedosáhl.
To všechno mu proběhlo hlavou ve chvíli, kdy do jeho sluchu zazněla ta dvě slova: "Beumarchais vyhrál!" Nečekal jiný výsledek. Po všechna ta léta byl přesvědčen, že si vybojuje vítězství. Ale když teď doopravdy přišlo, nedovedl je unést. Přemíra štěstí mu dolehla na srdce a on se v mdlobách skácel na zem.
Třeli ho esencemi, vzkřísili ho, vypil sklenku vína. Před jeho domem pochodovaly kapely, ozývaly se flétny, housle, tamburíny. Přišly další pochodňové průvody. Delegace řemeslníků mu blahopřála improvizovanými provensálskými verši. Gudin blaženě poposedával na židli a s obdivem vzhlížel ke svému příteli, a nejbláznivěji dávala radost najevo Julie.
"Byla to krásná cesta," řekl Pierre, když jeho vůz zastavil před jeho domem v Rue de Condé.
Ještě větší slávu sklidil Pierre, když se po procesu v Aix konalo přelíčení před Nejvyšším soudem v Paříži, který měl rozhodnout, zda má být zrušeno i ono "pokárání".
Přátelé ve Versailles dali Pierrovi na srozuměnou, že vláda vy uvítala, kdyby Pierre zůstal tentokrát zticha. Spokojil se tudíž veřejným prohlášením v letáku, že "schová jazyk za zuby a nechá mluvit jen fakta". A také to splnil. Jednoduše oblečen, jen s briliantem císařovny Marie Terezie na prstě vešel do přeplněného sálu, skromně usedl na vykázanou židli a neřekl ani slovo.
Všechno proběhlo velmi hladce, na Pierra až příliš hladce.
Generální prokurátor doporučil ve třech větách zrušení starého rozsudku. Senát po pětiminutové poradě vyhlásil rozhodnutí: Pierre Caron de Beumarchais má být navrácen do téhož stavu jako před minulým rozsudkem, "pokárání" se ruší, je prost jakékoli "poskvrny" a mají mu být navráceny všechny jeho dřívější funkce a tituly. Ozval se ohlušující jásot, když se Pierre uklonil před svými soudci. Nadšenci ho odnesli na ramenou k jeho vozu. "Mučedník" Beumarchais" slavil triumf, jakého se dosud nedožil ani v divadle.
Nazítří ráno se při jeho lever objevili zase všichni, kteří se tak nenápadně vytratili: baron de Trois-Tours, monsieur Regnier od Nejvyššího soudu i chhevalier Clonard z Indické společnosti.
O týden později mu byl doručen rozsudek soudu v Aix. Byl ještě příznivější, než očekával. Soud sice shledal, že jeho leták o Skytovi se šípem a hřmícím bubnem je nutno zničit, protože obsahuje nepřípustné urážky protivníka. Zato mu však rozsudek přiznal všechny peníze, které požadoval, a navíc i vysoké úroky. Bylo mu dále přiznáno třicet tisíc liber odškodného za příkoří, které mu bylo způsobeno nedbalou správou dědictví po zemřelém Duvernym. Celkově to znamenalo nečekaně vysoký příspěvek pro jeho vyprázdněnou pokladnu.
A nakonec mu přinesli portrét, který mu byl rovněž přiřčen, Duvernyovu podobiznu, dílo malíře Duplessise. Do zdi byly zaraženy skoby, prázdná skvrna zmizela. Visel tu obraz symbolizující vítězství Pierrova houževnatého, nezdolného optimismu a Pierre před ním seděl a byl radostí bez sebe.
Ve zmatku, slávě a opojení těchto dnů Pierre téměř ani nepozoroval, že už dlouho nepřišla žádná zpráva od Paula. Litoval, že Paul se nezúčastnil ani pařížského soudního jednání, a bylo mu nápadné, že na posledních dopisech z Bordeaux nebyl podepsán Paul, nýbrž stálý asistent firmy Hortalez monsieur Peyroux. A teď přišel od pana Peyrouxe spěšný dotaz, který mohl snadno na místě zodpovědět Paul. Zneklidněný Pierre si vyžádal okamžitou zprávu, co je s Paulem. Monsieur Peyroux odpověděl, že monsieur Theveneau odcestoval přece posledním transportem do Ameriky.
Od té doby, co od Paula přestaly chodit zprávy, Pierre tušil, co se asi stalo, ale nechtěl si to připustit. Teď tu seděl nadobro zdrcen, sám sebe obviňoval a zároveň hájil. Jak lstivě z něho u; vylákal všeobecnou plnou moc! A přece jen mu Pierre neměl naletět. Také by mu nebyl naletěl, kdyby nebyl tak zaneprázdněn svým procesem a na to právě Paul spoléhal. Není tedy sám naprosto nevinen, když Paul použil takových prostředků? Neudělal všechno, co bylo v jeho silách, aby přítele zadržel? Což mu co nejrozhodněji nezakázal odjet? A což se Paul nakonec nepodřídil? Vždyť Pierre přece za nic na světě nechtěl, aby Paul odjel! Vztekal se sám na sebe, na Paula a především na ty zatracené Američany.
Okamžitě po svém triumfálním vítězství v soudní síni navštívil Terezu a radostně jí oznámil, že teď po jeho rehabilitaci už nic nestojí v cestě jejich sňatku; řekl to tak, jako kdyby ona byla stanovila pro sňatek tuto podmínku. Dohodli se pak, že ještě počkají, až se Paul vrátí z Bordeaux; byl by jim oběma při svatbě velice chyběl. A teď nezbylo Pierrovi nic jiného než Terezu se znepokojením a přitom s jistou pýchou informovat o Paulově šlechetném a nepochopitelném činu.
Tereza zbledla, zrudla a její velké, jasné šedé oči se zachmuřily, povytáhla ještě výš své vysoké obočí. "To jsi neměl za nic na světě dovolit, Pierre," řekla a za chvíli dodala: "To byla ničemnost." Mluvila klidněji, než očekával, ale tím ostřeji a rozhodněji.
Ve svém dobrodružném životě vyslechl Pierre často celý příval nadávek; ať už byly oprávněné nebo neoprávněné, vždycky mu lehce sklouzly po kůži a snadno je překonal. Co mu teď vmetla do tváře tato žena, s níž byl spjat nejhlubším poutem, to bylo, mírně řečeno, velice přehnané. Snad v tom zmatku během procesu v Aix nevěnoval Paulovu podivnému dopisu patřičnou pozornost; toť vše. A Tereza vyvádí, jako kdyby toho chlapce poslal, rovnou na smrt. Už si chystal prudkou odpověď. Ale v tom okamžiku se na ni podíval, uviděl na její tváři hněvivé opovržení a nevypravil ze sebe jediné slovo. Než se vzpamatoval, byla Tereza pryč.
Pierre seděl u stolu, na němž byly ještě zbytky večeře, a cítil se najednou nesmírně opuštěn a na hlavu poražen. Jeho porážka mu připadala mnohem větší než jeho vítězství v Aix a v Paříži, přišla tak nenadále a ještě k tomu od ní, od Terezy. Vždycky si uměl poradit, ale teď tu seděl a nevěděl kudy kam. Obrátil do sebe sklenku vína. Potom vstal a šel Terezu hledat.
Našel ji v ložnici. Sedl si k ní, už se ani nezmínil o té neblahé věci, věděl, že by nemělo smysl se bránit. Začal obezřetně vykládat o následující svatbě, rozhovořil se o různých drobnostech a praktických otázkách. Ale ona jen vrtěla hlavou. Zlehka ji uchopil za ruku, odtáhla ji.
Chvíli mlčel. Pak navzdory všemu, i když věděl, že dělá chybu, začal vysvětlovat, jak ostře rozmlouval Paulovi jeho odjezd. Tereza se k němu otočila zády a řekla ne sice hlasitě, ale tak, že to nepřipouštělo odpor: "Odejdi, prosím!"
Odešel; ještě nikdy v životě nebyl tak zdrcen.

Arthur Lee, který se s nepořízenou vrátil z Madridu, rozhořčeně a ironicky odsuzoval zahálčivý a lehkovážný život, který vedl v Passy doktor honoris causa.
Franklin se opravdu po celé jaro i začátek léta oddával i nadále příjemnému společenskému životu a málo se staral o své úřední povinnosti; byl totiž přesvědčen, že jakýkoli pokus urychlit jednání s Versailles o uznání Spojených států a o uzavření obchodní smlouvy a spojenectví by věc jen poškodil. Nebylo možno dělat nic jiného než čekat.
Z Filadelfie přicházelo málo zpráv; lodí, co padly do rukou Angličanům bylo zřejmě víc než těch, které šťastně dopluly k evropskému pobřeží. Jisté bylo, že situace není nejrůžovější. Filadelfie byla dokonce na jistou dobu evakuována a Kongres zasedal v Baltimoru. Mezitím už se ovšem Kongres do Filadelfie vrátil, nepřátelský postup byl zřejmě zastaven, ale nebezpečí nebylo zdaleka zažehnáno. Jestliže se však Arthur Lee domníval, že proto je nutno na Versailles tím víc naléhat, byl to nesmysl. Právě proto, že nebylo možno pochlubit se teď takovými vítězstvími jako u Trentonu a Princetownu, bylo nutno čekat, až se zlepší vojenská situace.
Franklin nebyl stoupencem války. Cítil hluboký odpor rozumného a humánního člověka k něčemu tak zbytečnému, propastně hloupému a atavistickému, jako je válka. V celém tom dlouhotrvajícím sporu s Londýnem vynaložil nesmírné úsilí, aby se zabránilo otevřené válce, a dozajista neměl žádnou vinu na tom, že se to nepodařilo. Z mnoha hloupých lidských her považoval válečnou hru za nejhloupější a nejnákladnější; byla mu hamba a připadalo mu jako výsměch, že poměry ho nyní donutily očekávat něco takového jako druhý Trenton nebo Princetown se všemi těmi mrtvými a utrpením, které bývá s takovými vítězstvími spojeno.
Pánové v Kongresu si zřejmě neuvědomovali, že za nynějších okolností není prostě možné dosáhnout spojenecké smlouvy. Psali tak, jako mluvil Arthur Lee. Na konci každého jejich dopisu byl opakován naléhavý požadavek, aby emisaři pro všechno na světě urychlili uzavření dohody a spojenecké smlouvy, že na to všichni čekají jako na smilování.
Maurepas měl tenkrát svatou pravdu, když si se svým obvyklým cynismem tropil posměch z toho troufalého chvatu, s nímž se ve Filadelfii zapomnělo na nedávnou minulost. Někteří členové Kongresu, kteří se teď zvlášť ostře domáhali uzavření smlouvy s Francií, ještě před nedávnem hřímali o starém, odvěkém nepřátelství k Francouzům, k těmto kacířům, modloslužebníkům a otrokům tyrana. Na to všechno se teď ve Filadelfii zapomnělo. Ale ne ve Versailles.
Ani Franklin ještě nezapomněl na onu válku, kterou Američané nazvali válkou francouzsko-indiánskou a Evropané sedmiletou. Jako dobrý psycholog chápal, že tam za mořem ve Filadelfii se zásluha o vítězství a mír přisuzovala především úspěchu anglo-amerických zbraní. Právě tak však chápal zdejší pařížský názor, že Francii připravila o jisté vítězství jen mimořádně nešťastná náhoda. Kdyby tenkrát, tak se soudilo zde v Paříži, kdyby tenkrát, když Bedřich Pruský byl už vlastně nadobro v koncích, nebyla zemžela ruská carevna a nebyl nastoupil na trůn její romantický, omezený syn, bylo by Prusko prohrálo, Francie by byla zde na kontinentě diktovala mír a obě katolické mocnosti by se nikdy nebyly vzdaly svých území v Americe.
Často se Franklin zamýšlel nad podivuhodnými následky onoho anglického vítězství v roce 1763 a nad tím, jak se toto vítězství nyní obrátilo proti Anglii samé. Nebýt toho vítězství, byla by i nadále anglická Amerika sevřena a rdoušena katolickými koloniemi Francie a Španělska, a aby proti Francii a Španělsku obstála, zůstala by tato anglická Amerika odkázána i napříště na vojenskou ochranu mateřské země: pak by kolonie nikdy nemohly ani pomyslet na vyhlášení nezávislosti.
Pobaveně i zasmušile se doktor zahleděl do prázdna. Pokud člověk sleduje běh událostí z vysokého nadhledu, z něhož se dovede dívat on na prahu své osmé desítky, je patrné, že navzdory všemu se lidstvo dostává kupředu, že je o něco moudřejší nebo alespoň méně hloupé. Historie dělá okliky, velice pozoruhodné okliky, člověk vždycky nepozná, kam směřuje. Ale cíl tu zřejmě je a je to zřejmě rozumný cíl. Jen je nutno umět čekat.
Franklin seděl u svého psacího stolu, když takto uvažoval a moudré poznání, jak pomalu postupuje veškerý dějinný pokrok, mu nijak nepomohlo překonat nelibost z toho množství nepříjemné pošty, která se zde zase jednou jeho vlastní vinou nakupila. S lehkým povzdechem se podíval na hromadu papíru. Pak ji energicky odsunul stranou. Znovu zavdá Mr Arthuru Leeovi příčinu k nespokojenosti, ještě jednou a naposledy vyřízení téhle ohavné pošty odloží. Nejdřív si dopřeje kousek potěšení a napíše dopis madame Brillonové.
Madame Brillonová byla totiž na cestách, na jihu. Doktor na ni rád vzpomínal. Teď, když se chystal jí napsat, viděl ji jasně před sebou, jak mu sedí na klíně a něžně se k němu tiskne, jak se ho její krásná tvář dotýká. Vypadala, jako kdyby pocházela z jihu, byla bledě snědá, tmavovlasá, její něžné, velké černé oči byly v pozoruhodném kontrastu s chmýřím na krátkém horním rtu, které člověka téměř nepostřehnutelně lehce a hřejivě šimralo. Franklin by nedokázal říci, které z těch dam dává přednost, zda madame Helvetiové nebo madame Brillonové. Obě dvě ho občas stejně srdečně nazývaly svým starým šibalem, rozděloval sůj čas rovným dílem mezi obě dvě, hovořil s oběma s touž galantně frivolní důstolností a těžko by se byl bez jedné i bez druhé obešel.
"Často chodím okolo Vašeho domu, moje předrahá paní Brillonová," psal, "a připadá mi opuštěný. Dřív jsem v okolí Vašeho domu často zhřešil proti přikázání: ,Nepožádáš manželky bližního svého!´ Teď nehřeším, musím však doznat, že toto přikázání mi bývalo vždy velice na obtíž, odporuje lidské přirozenosti a lituji, že bylo vydáno. Kdybyste na svých cestách náhodou potkala Svatého otce, měla byste ho požádat, aby toto přikázání zrušil." V tomto duchu psal ještě chvíli s plným zaujetím dál; psal rád takové dopisy.
Ale pak už neměl ani sám před sebou žádnou výmluvu a byl nucen obrátit pozornost k úřední korespondenci. Najednou ho zase rozbolela noha, která mu až dosud dala pokoj. Zul si střevíc a punčochu a s pohekáváním si lehce masíroval místa stižená dnou.
Škoda že mu William tak málo pomáhá. Nemůže mu svěřit žádný důležitější dopis. Chlapec je sice velmi chápavý, ale nebere své povinnosti dost vážně, má v hlavě spoustu jiných věcí. Je to roztomilý chlapec, jeho svěží, mladistvý elán se každému líbí, a v tom je právě pokušení a nebezpečí. Je rozmařilý, hraje a má pletky se ženskými. Ale když si pak k němu přijde pro peníze, počíná si při tom arci tak roztomile, že člověk nedokáže, mu je nedat. Ani ho neumí jaksepatří napomenout; jeho pořekadla a historky působí snad na každého, ale na toho elegantního, se sebou a se světem spokojeného mladého pána nemají žádný vliv.
Škoda že nemám takového spolubojovníka, jako je například monsieur Theveneau. Ten se obětoval pro svého lehkovážného šéfa a odjel kvůli němu do Ameriky; a on, Franklin, nemá ani jednoho skutečného pomocníka.
Ovšem tak nespolehliví, jak tvrdí Arthur Lee, jeho lidé zase nejsou. Od té doby, co se vrátil ze Španělska, popadla Arthura Leea nová mánie; všude tušil vyzvědače. A každého, kdo přicházel sem do Passy, měl v podezření, ať už to byl Bancroft, kterého Franklin někdy používal k významnějším tajemnickým úkolům nebo mladý duchovní Tom Vardill. Také Silas Deane si stěžoval, že Arthur Lee označil za špicly oba jeho tajemníky, Josepha Hynsona a Jacoba van Zandt, přičemž prý jemu, Silasu Deanovi, se naopak zdá spíš velice podezřelý do všeho zasvěcený tajemník Arthura Leea, jistý Mr Thornton. Mezi oběma pány pak nakonec došlo i k vzrušené rozepři a Franklin si pobaveně vzpomínal, jak musel oba kolegy smiřovat.
Nevěděl, že pravdu mají oba. Pomocníci a tajemníci, které oba podezírali z vyzvědačství, pracovali skutečně všichni pro anglickou nebo francouzskou tajnou službu.
Inspirován podezřením obou vzájemně si nedůvěřujících spolupracovníků, vyhledal Franklin ze spousty dopisů jeden, který mu včera tajuplně doručila jakási neznámá osoba. V tomto dopisu jakýsi tajemný baron Weissenstein sliboval americkým vůdcům hory doly, když se postaví za uravření kompromisního příměří s Anglií. Zejména Franklinovi a generálu Washigtonovi byly slibovány vysoké částky, funkce a tituly. Franklin byl přesvědčen, že tyto návrhy jsou míněny vážně a že jsou předkládány s vědomím krále Jiřího; dokonce mu připadalo, že poznává králův pedantický styl. Předpokládal, že král si patrně přečte osobně i jeho odpověď a tak se pokusil zformulovat tuto odpověď tak řízně, aby Jeho Veličenstvo zezelenalo a zmodralo vztekem.
Když to napsal, přečetl si znovu spiklenecký návod, podle něhož měla být tajemnému baronovi doručena odpověď. Stálo tam, že příští pondělí vejde za železné mřížoví na kůru chrámu Notre Dame muž, který bude mít jako poznávací znamení růži v knoflíkové dírce. Tento posel prý nemá o věci ani potuchy; bylo mu řečeno, že jde o milostnou záležitost. Tomu je prý možno odpověď bez obav odevzdat.
Franklin poslal dopis po chlapíkovi, o kterém byl přesvědčen, že je ve službách francouzské policie. Nemohlo škodit, když se monsieur de Vergennes doví, že američtí komisaři předem neodmítají styk s tajnými anglickými vyjednavači. Snad to pomůže, aby si páni ve Versailles poněkud přispíšili.
Ve stanovený den a v stanovenou hodinu přišel tedy na kůr chrámu Notre Dame Franklinův posel a přišli tam i angličtí a francouzští tajní agenti. A každý měl pak co vyřizovat a každý mohl podat své informace a každý si myslel, jak toho druhého obestil.

Pařížané byli Franklinem i nadále nadšeni; tento učenec a státník, který dovedl s filozofickým klidem vyčkávat uprostřed své zahrady na kraji města vývoj událostí, zůstával pro ně velkým symbolem. Jenže Franklin se vzhledem k nepříznivé vojenské situaci Američanů obával, že toto horování dlouho nepotrvá; rychle vyprchá nadšení pro věc, která prohrává. Měl dojem, že na těch podobiznách, které byly i nadále rozšiřovány, nevypadá už tak působivě. Často mu připadalo, že se teď na něho z těch podobizen dívá spíš chytrý, tvrdý, vypočítavý sedlák, jemuž chybí velikost i dobrota.
A tak docela přívítal, když se ho jeho domácí, pan de Chaumond, otázal, zda by se pro něj, Chaumonda, nechal malovat od malíře Duplessise; monsieur Duplessis, nejvýš ceněný a nejlépe placený francouzský portrétista, uměl své modely vystihnout působivě a zajímavě.
Monsieur Duplessis byl pětapadesátiletý muž neohrabaných způsobů. Svým provensálským dialektem, kterému Franklin jen stěží rozuměl, ho ostýchavě uporornil, že pracuje pomalu a ztěžka a že je nucen Franklina požádat, aby mu seděl mnohokrát. Doktorovi to nebylo zvlášť vhod, nesnášel dlouho bez hnutí sedět, ale portrét od Duplessise za to stál.
Zvědavý Franklin se chtěl už při prvním asezewní podívat, jak dílo pokračuje, ale Duplessis nerad viděl, když se na jeho obrazy někdo díval dřív, než byly dokončeny.
Jinak udělal Franklin na Duplessise zřejmě dojem a malíř, který byl vůbec skoupý na slovo mlčel jako zařezaný. Ale když mu pak dal Franklin najevo, že i jemu se malíř zamlouvá, začal být sdílnější. Rozpovídal se o svých pokusech na zdokonalení některých lakových barev, především purpuru a ultramarínu. Kromě toho přišel i na novou metodu výroby modelových figur, jichž se používalo v ateliérech, a to z gumy. Protože doktor projevil o tyto vynálezy patrný zájem a kladl mu rozumné otázky, svěřil se mu malíř i s jinými svými starostmi.
Nebyl to jednoduchý ůkol malovat mocné tohoto světa. Trvalo dlouho, než se odhodlali mu sedět a pak třeba pětkráát, desetkrát změnili smluvenou hodinu, nakonec často ani nepřišli a ani se neomluvili. Co to bylo za patálii, když maloval královnu - tenkrát byla ještě jen dauphinovou ženou - pro paní máti, rakouské Veličenstvo. Nakonec přistoupila Toaneta na dvě sezení a jedno poloviční. Přesto se mu podle úsudku znalců obraz povedl. Ale vídeňské Veličenstvo spokojeno nebylo, tvrdilo, že podoba není náležitě vystižena, že portrét není vhodně orámován, a prohlásilo, že Toaneta je ve skutečnosti hezčí než na obraze. Duplessis si vzdychl, usmál se. Pak zpola pobaveně, zpola pohněvaně vyprávěl o svých zkušenostech s králem. Maloval ho třikrát. Monsieur d´ Angivillers žádal, aby portréty působily dojmem co nejkrálovštějším, byly totiž určeny jako dar cizím panovníkům. Tenkrát, když Veličenstvo nebylo ještě tak vypasené, nepůsobillo tak velké obtíže propůjčit portrétu královský výraz; hodně přitom napomohly koruna, žezlo, hermelínový plášť a řádová hvězda. Jenže přimět krále k sezení, to byla vždy znovu téměř nemožná věc. Duplessis musel za ním odjet na korunovaci a ještě šest dní před zahájením výstavy mu Ludvík nepovolil druhé sezení, na kterém se už domluvili. Potom dostal malíř za úkol zhotovit obraz, který měl být zvlášť "grandiózní"; byl to dar Indické společnosti karnatickému rádžovi. Král měl být namalován nikoli v korunovačním ornátu, ale se všemi ostatními odznaky moci, a to velice narychlo, protože loď do Indie se už chystala k odplutí. Ale úřady, které měly odznaky moci v ůschově postupovaly pomalu a byrokraticky všechno brzdily. Nakonec, vyprávěl malíř, který přes svou klidnou povahu zuřil ještě teď, mu monsieur d´ Angivillers nařídil, aby hlavu Ludvíka Šestnáctého přimaloval na tělu Ludvíku Patnáctému na portrét, který kdysi namaloval Van Loo; že prý to rádža stejně nepozná.
Franklin oplatil malíři jeho vyprávění několika rozšafnými anekdotami. Ale těch sezení bylo hodně, neboť oběma záleželo na tom, aby se dílo podařilo; a tak jejich rozmluva stále více vázla, hovořili méně a méně a nakonec už si vlastně neměli co povědět. Proto si Franklin k sezení zval některé přátele, aby si s nimi popovídal, nebo aby si od nich dal předčítat. Duplessis byl vděčný za všechno, co Američanovi pomáhalo překonat netrpělivost.
Jednou přišel bez ohlášení Maurepas. Slyšel prý, že Franklin právě podstupuje muka portrétování. Považoval prý proto za svou povinnost starého přítele trochu pobavil.
Franklin sedě na pódiu nenuceně, ale důstojně, měl na sobě nabíranoz a řasnatou vestu, vlasy mu spadaly na kožešinový límec kabátu. Byl si vědom, že tato póza je pro něho velice výhodná. Elegantní Maurepas seděl proti němu pod pódiem. Dal se pečlivě ustrojit; módně vyfintěný, hojnými parfémy navoněný šestasedmdesátiletý pán tvořil podivuhodný kontrast k prostému a důstojnému jedenasedmdesátiletému kmetovi.
Doktor rozšafně poznamenal, že v poslední době často musel vyslechnout, jak je zchytralý a prohnaný; je prý však přesvědčen, že má i další vlastnosti, a ty, jak doufá, budou patrné i na obraze našeho váženého Duplessise, například trpělivost. Maurepas se usmál. "Vy a zchytralý, prohnaný, milý doktore?" řekl a mluvil anglicky, aby Duplessis nerozumněl. "Ne," pokračoval, "zchytralý a prohnaný při vší úctě k vaší moudrosti, to doopravdy nejste. Například ten váš manévr s oním baronem Weissensteinem, na takového něco vám my tady v Paříži nenaletíme." Franklin se v duchu uškleboval. Tak proto Maurepas přišel. Doktor už dlouho zvědavě očekával, co řeknou ve Versailles jeho korespondenci s neznámým baronem.
"I kdybyste se o to sebevíc snažil," pokračoval ministr, "my vám prostě nevěříme, že byste byl lišák a Macchiavelli. Kladl jsem si dokonce otázku, zda mám váš dopis tomu Weissensteinovi vůbec číst. Věděl jsem předem, že byste neuzavřel mír, pokud by nebyla předem zaručena vaše nezávislost."
Franklin byl navýsost spokojen. Ministr mluvil přesně tak, jak to chtěl a očekával.
"Vyjednávejte si tedy klidně s vašimi Angličany dál," pokračoval Maurepas. "A až budete napříště chtít odesílat své zprávy nenápadně, poraďte se s naší policií o protředcích a způsobech méně diletantských. Pomocník toho vašeho Weissensteina si mohl například sednout na Pont - Neuf jako žebrák a vy jste mu mohl hodit svou zprávu do klobouku zároveň s almužnou."
"Nebude vám vadit, když se budu usmívat, monsieur Duplessis?" zeptal se Franklin. "Naprosto ne, vážený doktore," odpověděl úslužně malíř a Franklinova tvář se rozzářila širokým úsměvem. "Musíte uznat," řekl pak Maurepasovi, "že vaše politika nás k jednání s Londýnem přímo nutí. Necháváte nás až příliš dlouho v nejistotě." - "Muž jako Franklin není nikdy v nejistotě," řekl roztomile Maurepas. "Čekání vám není nijak na újmu, slyšel jsem, jak příjemně a vhodně si dovedte krátit čas. A jistě pochopíte, že vaše vojenská situace nijak neulehčuje vašim přátelům ve Versailles snahu urychlit uzavření smlouvy." Franklin měl podle Duplessisova pokynu hlavu nakloněnou poněkud vpravo, ale nedokázal se natolik ovládnout, aby jeho tvář nezvážněla a nezachmuřila se víc, než si malíř přál. "Ale já jsem nepřišel," pokračoval Maurepas, dřív než mohl Franklin odpovědět, "abych vám vaše sezení ztrpčoval. Dovolte, abych vás ujistil, že se vaše zdejší situace přes nepříznivé zprávy z Ameriky v podstatě nezměnila. Nebudeme s uzavřením smlouvy nijak pospíchat, ale nemůžeme si také dovolit nechat vás padnout. Jedno je jisté," dodal zdvořile, "přes všechny válečné zvraty zůstává nedotčeno nejsilnější aktivum Ameriky: vaše popularita, doktore Frankline."
"Bylo by politováníhodné," odpověděl svým tichým a přesto zvučným hlasem z pódia Franklin, "kdyby tam veká věc jako vytvoření americké republiky měla záviset na popularitě jednotlivce." - "Jsme oba dosti staří, vážený příteli," odpověděl Maurepas, "abychom věděli, jak velký podíl na světových dějinách má tak příjemná náhoda, že se lidu zalíbí tvář některého muže. Nebo si myslíte, že v dějinách vládne nějaký závažnější zákon, než zákon takovýchto náhod? Já ne. Čím déle žiji - klidně si to poslechněte milý Duplessisi," přerušil se, mluvil teď francouzsky, "mé zkušenosti vám mohou jen prospět - , čím déle žiji, tím jasněji poznávám, že světová historie nemá pražádný smysl. Valí se a vzdouvá na všechny strany a my se v tom plácáme a jsme unášeni všemi proudy." Jako kdyby najednou příjemná místnost ztemněla a znevlídněla, když v ní zazněla tato slova; působila tím beznadějněji, že byla vyslovena tak vlídným, samozřejmým konverzačním tónem. I monsieur Duplessis pustil štětec z ruky a znepokojeně se zadíval na roztomile se usmívajícího Maurepase.
Franklin se na svém pódiu ani nepohnul. "Domnívám se," řekl, "že my se pokoušíme dát světovým dějinám smysl." Neznělo to nikterak jako výtka, znělo to skromně; ale tajilo se v tom zároveň takové přesvědčení a taková jistota, že Maurepasova zkličující slova byla rázem odváta.
Maurepas řekl zdvořile: "Vy se pokoušíte, monsieur."
Vstal, protáhl se a než mu v tom mohl Duplessis zabránit, na svůj věk až kupodivu svižně přistoupil k obrazu. Trochu poodstoupil, znovu přistoupil blíž, opět couvl a díval se. Rázem couvl. Znovu a znovu srovnával muže na pódiu s mužem na plátně.
"Ale to je báječné, můj milý Duplessisi," zvolal. "Je to ještě lepší než váš portrét Glucka. Teď je teprve vidět," obrátil se k Franklinovi, "jaká jste osobnost. Nebo aspoň já to teprve teď vidím. Jaké široké, mohutné čelo," liboval si tak nepokrytě, jako kdyby tu Franklin nebyl, "je přímo vidět, jak za ním srší myšlenky. A tyto vrásky, jsou hluboké a ostré, ale ani jediná nesvědčí o křečovité povaze. A jaká duševní rovnováha v těch očích! Vy nám naděláte ještě hodně starostí, milý doktore! Kolik, to poznávám teprve teď."
Znovu se na obraz zadíval. "Jaká škoda," říkal jakoby pro sebe, "že jsem si s sebou nevzal svého Sallého a že tudíž mé první dojmy zůstanou pro potomstvo ztraceny." A tak přednesl své hodnocení alespoň malíři. "Muž, kterého jste zachytil na tomto plátně, nezná potíže. Všechno mu jde snadno. I když je už pokročilého věku, není pro něho vybudování republiky práce, nýbrž hra. Všechno je pro něho hra. věda, lidé i úkoly. Par mon ame, s´il en füt en moi," citoval svůj oblíbený verš, "na mou duši, pokud nějakou mám: ani nevíte, můj milý Duplessisi, jaké mistrovské dílo jste vytvořil.
Odpusťte, že jsem se tak rozohnil, doktore Frankline," obrátil se na Franklina, "ale když se my Francouzi pro něco nadchneme, vypovíme, co máme na srdci, rovnou a nepokrytě." A horoval dál: "Víte, co jste, můj vážený doktore Frankline, jak tu sedíte a vypadáte na tom obraze? Jste muž. Voil? un home," řekl, "behold the man," pokusil se přelořit to do angličtiny. "To se dá vyjádřit jen latinsky," rozhodl. "Ecce vir!"
Franklin vstal a protáhl se. "smím se teď trošičku projít?" zeptal se malíře, který pod přívalem ministrových pochval nevěděl, co dělat a byl celý červený. Franklin sestoupil z pódia, prošel se tam a sem a poškrábal se. "Pan hrabě je pokládán za největšího znalce v této zemi," řekl malíři. "To jste musel doopravdy vytvořit mistrovské dílo. Smím se podívat?"
Z plátna se na něho díval Benjamin Franklin, kterého znal a který na něho přesto působil cize. Byly tam vážky pod očima, byla tam i dvvojitá brada i vrásky. Čelo bylo mohutné, spodní čelist silná a energická, oči přísné, zkoumavé a nanejvýš spravedlivé, ústa protáhlá, semknutá a nestvořená k nářku a odříkání. Byl to starý muž a přece ne starý, blízký a přesto neznámý.
Duplessis se díval na Franklina s jistými obavami. Franklin si bezděky nasadil přísně zkoumavý výraz portrétu. "To jste udělal dobře, monsieur Duplessis," řekl nakonec a tato prostá slova zalichotila malíři víc než dlouhá chvalořeč ministrova.
"Musíte namalovat portrét našeho Franklina také pro mne," řekl Maurepas. "Nebudu sedět ještě jednou," prohlásil okamžitě Franklin. "To není třeba," chlácholil ho Duplessis; "když udělám týž portrét s malými změnami ještě jednou, bude druhá nebo třetí verze zdařilejší." - "Tak domluveno," řekl Maurepas. "Ale ne abyste mě pověsil mezi ty své schované nahé dámy," vyhrazoval si Franklin. Ministr se zadumal. "Kam vás jen pověsím," řekl, "to je problém. Myslím, že bude líp, když vás Nejkřesťanštější Veličenstvo prozatím neuvidí. Snad bude nejlepší, když si vás zatím pověsím v Paříži, v paláci Phélypeau, a ne ve Versailles, v nejkrásnějším zlaceném rámu. Můj mladý monarcha nemá zvlášť velké pochopení pro ženskou krásu, ale zato má smysl pro důstojnost a bezúhonnost, Un homme, opakoval, "ecce vir" a liboval si, jak přiléhavé označení našel pro portrét starého muže.

Pierrovi nešla z hlavy Terezina slova: "To byla ničemnost," ani její rozhněvaný, pohrdavý pohled.
Zajel za ní do Meudonu. Komorná se uklonila a řekla: "Madame nepřijímá." Psal jí, neodpověděla.
Nemohl to pochopit, ale v hloubi duše ji chápal a miloval ji, protože byla taková, jaká byla. Znovu zkoumal své svědomí a došel k závěru, že nemá naprosto žádnou vinu.
Nedával vinu ani příteli Paulovi. Vinu měl jen jeden: Franklin. Pouze jeho nepřátelství a stařecké vrtochy ho připravily nejen o perně zaslouženou odměnu, ale i o milenku a přítele.
Dlouho byl přesvědčen, že ho někdo u doktora pomluvil, že příčinou Franklina podivného chování je nějaké nedorozumění. Ale teď už se neoddával žádnému klamu. Teď si přiznal, že se starému pánovi nezamlouvá, že narozdíl od Paula nenalezl milost v jeho očích. Bylo to nepochopitelné, něco takového se mu ještě nestalo. Nedokázal se s tím vypořádat. A přes všechnu svou mnohomluvnost si o tom ani netroufal s nikým promluvit; bylo to příliš pokořující.
Tak to s ním vypadalo, když došla z Ameriky další pobuřující zpráva. Třetí transport Hortalez se vrátil a tentokrát nepřivezl ani zboží ani peníze. Kongres si našel novou záminku, aby nemusel platit. Vyslovil nesouhlas s tím, aby se do účtů za dodávky zahrnovaly jakékoli částky na pojištění; stalo se tak na doporučení Arthura Leea, který poukázal na to, že si Pierre nesjednal pojištění u jiného podniku, nýbrž že je sám jeho nositelem. Dokud prý nebude o této otázce sjednána dohoda, oznamoval Kongres, nebudou proplaceny žádné další pohledávky.
Pierre zuřil. Ve francouzském zámořském obchodě bylo běžné, že si velké firmy přepravované zboží pojišťovaly samy; dělalo se to tak, že se do účtů započítávaly vysoké prémie za riziko dopravy. Naproti tomu se nepožadovalo nic za dodávky, které nedošly na místo určení, a Pierre také nezahrnul do svých pohledávek zboží, které padlo do rukou Angličanům. To všechno bylo Franklinovi známo; bylo jeho povinností vyvrátit ničemné smyšlenky Mr Leea. Nehnul ani prstem a potměšilé mlčení vrtošivého starce posilovalo filadelfské činitele v jejich postoji k firmě Hortalez.
Pierrova zloba se naplno obrátila proti starci v Passy. Teď už nedokázal skrýt svůj hněv, srdce mu přetékalo. Julie byla první, které je otevřel dokořán. Tam, v té své zahradě, běsnil, si sedí ten velký, líný pavouk, vysává celý svět, až téměř puká ze vší té slávy. A kdo je jeho oběť? Kdo to platí? On Pierre, dobromyslný, věčně oklamávaný idealista. Takovéto velkolepé hněvivé výlevy končíval Pierre obvykle nějakým vtipem, lehkovážným "ale což". K Juliinu údivu ho však tentokrát zlost nepřešla. Doktor Franklin mu zřejmě zahrál velice zlý kousek. Julie se přidala k bratrovým kletbám, mnohomluvně se mu obdivovala, dala bouřlivě průchod svému přesvědčení, že Pierre překoná i toto své neštěstí a že tomu zlému dědkovi ukáže, zač je toho loket.
Před Gudinem si Pierre počínal obezřetněji. Věděl, že si věrný přítel pamatuje a patrně i zaznamenává jeho výroky; neboť Gudin psal kromě "Dějin Francie" potají i Životopis Pierra Beumarchaise". Před ním tedy nedal Pierre najevo hněv, nýbrž jen velkoryse ironickou rezignaci. Před ním jen s pochopením a hořkostí krčil rameny nad bojovníky za svobodu, kteří pro velkou věc zapomínají platit dluhy a přivádějí tak do zkázy svého nejlepšího pomocníka. Gudin byl dojat. Poznal, že za touto přítelovou povznesenou rezignací se skrývá divoká zloba, saeva indignatio. Citoval Euripidova "Zuřivého Herakla": "Nenávidím každého, jehož vděčnost pohasíná," citoval další latinské a řecké autory a srovnával Franklina s Plutarchovým Marcellinem, který je nucen vyslechnout tato Pompeiova slova: "Nehanbíš se, že ses obrátil proti mně? Byl jsi němý a já jsem ti dal řeč; byl jsi hladový a já jsem ti dal tolik žrádla, že teď můžeš blít." A svého pro svobodu trpícího přítele smutně a hněvivě srovnával s oběťmi, které byly při stavbě chrámů zaživa zazdívány do základního kamene.
Jenže Gudinova učenost byla pro Pierra stejně slabou útěchou jako kletby, jimiž zahrnula Američany Julie. Ó, jak mu chyběla jeho přítelkyně Tereza! Ó, jak mu chyběl jeho přítel Paul!
Za několik dní mu Maigron při lever sdělil se svou neměnnou šedou tváří, že finanční hotovost firmy Hortalez činí k dnešnímu dni tři sta sedmnáct tisíc franků a dva sous. Na zlomek okamžiku Pierra tvář zkameněla zlostí, zoufalstvím a zděšením. Ale uchoval si schopnost, že po krátké chvilce hněvu uměl odbýt každou nepříjemnost smíchem. Takový už je jeho život, velkolepý a groteskní. Měl své úřednické a skladiště ve všech přístavních městech Španělska a Francie, zaměstnával desetitisíce rukou, sehnal a odeslal americké armádě devadesát procent veškerého jejího válečného materiálu, jeho čtrnáct lodí brázdilo širé moře a devět dalších bylo připraveno k odplutí, a přitom neměl ani na mzdu pro svého komorníka Emila. Smířil se s tím, neměl to osudu za zlé.
Ale měl teď toho svízelného obchodování aspoň na nějakou dobu po krk. Prostě toho nechá a nebude se o to dál starat. Podstatný kus práce pro Ameriku a pro svobodu už udělal. Ať se teď Amerika nějaký ten den obejde bez něho. Postavil Ameriku na nohy, ať si teď běhá sama.
S lehkovážnou rozhodností, jaká u něho v takových případech byla běžná, řekl Maigronovi: "Teď máte báječnou příležitost vysloužit si ostruhy. Já se v nejbližší době nebudu moci věnovat obchodu. Mám neodkladnou literární práci."
A opradu, do Holandského domu už nevkročil a docela se přestal starat, co se tam děje. Teď se znovu soustředil na svou komedii. Vyhledal onen rukoppi Figarův monolog, který tenkrát v prvním vzplanutí přečetl otci a který od té doby z jakéhosi ostychu nikomu neukázal. Znovu jej zachvátila ona radostná nálada s jakou ho tenkrát psal a vystavěl kolem monologu komedii, která mu dávno tanula na mysli, pokračování "Lazebníka", příběh muže, který se umí se smíchem a obratně dostat ze všech nesnází, velkého debrouillarda, příběh muže, který se postaví do boje proti veškeré hlouposti a všem předsudkům světa a vypořádává se s nimi po svém, příběh Figarův.
Psaní mu pomáhalo překonat zlost na svět, který tak usnadňuje život privilegovaným hlupákům a tak jej ztěžuje nadaným neprivilegovaným lidem. S bezpečnou jistotou vycítil, že velká slova by zde nebyla na místě, a tak říkal současníkům svůj názor po svém. Hně, který mu vnikl do krve, vyslovil v kupletech, ve vtipných, lehkých lidových písničkách. Psával vždycky snadno, ale nikdy se mu nepsalo tak dobře jako tenkrát. Věty se mu formulovaly samy od sebe, repliky přicházely, aniž si je musel vymýšlet. Vrátila se mu jeho nejlepší doba španělská doba. Jeho lehkovážná radost ze života, jeho duchaplný hněv vůči světu, to všechno se zlehka a s půvabem přenášelo na papír, všechno tu zpívalo a žilo.
Přečetl hru sestře Julii. Nebyl ještě zdaleka hotov, ale to hlavní už tu bylo. A hned se ukázalo, že kus se podařil, že je odvážný a pravdivý, líbivý a že má hluboký smysl. Julie náruživě poslouchala a dávala najevo bezmezný obdiv.
Se stejným obdivem, ale s větším pochopením si hru poslechl Filip Gudin. Oceňoval vtipnost a jiskřivost díla soudem zkušeného kritika, srovnával přítele s Aristofanem a Menandrem, s Plautem a Terentiem, znalecky dokazoval, že a proč Pierre povznesl francouzskou komedii vysoko nad Moli?rovu úroveň.
Pierrova radost z Gudinovy odborné pochvaly byla zkalena touhou po Tereze. Toužil z celé duše uvidět její tvář a na ní obraz toho, co vytvořil. Ale Tereza ho nechce slyšet ani vidět.
Sedal nad prací, která mu přinášela tolik potěchy a chybělo mu ocenění, které tak potřeboval.
Tu přišlo neočekávané pozvání. Z Passy, z paláce Valetinois, došel krásně tištěný lístek, jímž byl monsieur de Beumarchais zván na malou slavnost, kterou hodlal uspořádat pro nejbližší okruh přátel monsieur Benjamin Franklin 4. července u příležitosti vyhlášení nezávislosti Třinácti spojených států.
Pierra zalila ohromná vlna radosti. Jak se teď zase všechno obrací k dobrému! Nejdřív se mu povedla ta báječná hra "Figarova svatba", "Bláznivý den", a teď ten staroch z Passy pochopil, že žádný Američan se neobejde bez Beumarchaisovy pomoci. Znovu a znovu pročítal lístek a po hněvu na Franklina rázem nebylo ani památky.
Ale pak se pomalu vynořovaly pochybnosti. Má takovéto pozvání skutečně nějaký význam? Je to víc než pouhá formalita? Má se nechat odbýt kouskem papíru za všechny ty lodě, zbraně a zboží, za ty milióny, které Americe poskytl? Není tohle pozvání jen prohnaný pokus toho starocha, aby ho usmířil a uchlácholil? Držel lístek v ruce a nevěděl, co si počít.
Teď potřeboval radu. Ale byli jen dva lidé, od nichž byl ochoten radu přijmout. A jeden z nich byl v Americe.
Musí se s Terezou sejít. Tereza mu nemůže odříci pomoc ve věci, která má pro něho takový význam.
Svěřil se Gudinovi. Řekl mu, že mezi ním a Terezou došlo k menší rozmíšce. Že by Gudin měl zajet do Meudonu a naznačit Tereze, jak Pierrovi záleží na tom, aby vyslecchl její názor. V důležité věci. Gudin se chytře usmál. Pierre ví, co na ženské platí, čertovský chlapík. "Řekněte jí třeba," pokračoval Pierre, "že jde o můj poměr k Franklinovi, anebo jí řekněte, co vás zrovna napadne. Mimochodem, ten staroch mi poslal pozvání do své ,zahrady´, do Passy. Patrně se ukázalo, že si bez starého Pierra neví rady" - "A vy samozřejmě půjdete," rozhořčil se Gudin. "Vy se svou nerozumnou velkomyslností dokážete všechno odpustit a zapomenout." Pierre se jen usmál. "Zajeďte do Meudonu, můj milý," prosil, "a nevracejte se mi s nepořízenou. Spoléhám na vaši obratnost." Polichocen a celý šťastný vydal se Gudin na cestu.
To, co Tereza v duchu nazvala Pierrovou zradou na Paulovi, ji vlastně nijak nepřekvapovalo, když si to pak rozmyslela v klidu. Znala Pierra skrz naskrz, znala jeho silné i slabé stránky. Ani za mák nelitovala té příkrosti, s níž se k Pierrovi obrátila zády, ani toho, že nepřijala jeho návštěvy a jeho dopisy. Ale uvědomovala si, že nemůže tento postoj dlouho zachovat. Přes všechny své slabůstky si Pierre její lásku zasluhoval, nemohla bezněho žít, byl smyslem jejího života.
V takovém rozpoložení ji zastihl Gudin. Ona a Gudin byli dobří přátelé, Tereza měla ráda počestného, mnohomluvného, dobromyslného a učeného muže a věděla, jak je Pierrovi oddán. Připadal sám sobě nesmírně prohnaný, když jí vykládal, že Pierre mu cosi naznačil o jakési malé rozmíšce, kterou měl s Terezou a že proto on, přítel jich obou se za ní bez Pierrova vědomí okamžitě rozjel, neboť takovýhle nesvár není možno trpět. Na Gudinovi, který se celý potil horlivostí, poznala Tereza už po prvních slovech, že lže. Široce vysvětloval, že Pierre je v úzkých a že potřebuje radu své nejlepší přítelkyně. Nedůvěřivě se zeptala, jaké jsou vlastně ty Pierrovy nesnáze. Gudin odpověděl, že jde o Pierrův vztah k Franklinovi. A ten, že není právě nejlepší. Jenže co naplat, Pierre a Franklin jsou na tomto kontinentě přední představitelé pokroku a je proto zlé, že mezi nimi není ta pravá přátelská shoda.
Tereza měla už delší dobu dojem, že Franklinův nezájem Pierra rmoutí. Když jí to teď Gudin potvrdil, že Franklinův chlad je svým způsobem trest za to, že se Pierre tak hanebně zachoval k Paulovi. Okamžitě si však řekla, že je to nesmysl; Paul odjel do Ameriky jen proto, že Franklin nechal Pierra na holičkách a Nevyšší bytost stěží trestá nějaký čin dřív, než byl spáchán. Přesto se nemohla zbýt dojmu, že existuje nějaká souvislost mezi Pierrovou zradou na Paulovi a Franklinovým odmítavým postojem.
Gudinem tlumočená Pierrova prosba o radu se jí zdála dobrou příležitostí, aby přistoupila na smír. Řekla, že je ochotna se s Pierrem setkat. Gudin celý zářil, když příteli oznamoval úspěch svého důmyslně provedeného poslání.
Když Pierre znovu stanul před Terezou, počínal si tak prostě, jak jen to dokázal. Ani slovem se nedotkl Paulova případu. Věcně vylíčil své četné pokusy o zdárnou spolupráci s Franklinem, pověděl, jak chladně a urážlivě se k němu Franklin chová a jak tvrdošíjně odmítá podporovat jeho nároky u Kongresu. Sdělil jí pak, že dostal pozvánku do Passy a že mu není jasné, co toto pozvání znamená: zda je to krok k usmíření nebo Franklinův manévr, aby Pierra uchlácholi a aby mu zabránil v energickém postupu. Tereza odpověděla, že pozvání je zřejmě pouhý akt zdvořilosti a nic jiného. Ale nemyslí si prý, že by se za ním skrývaly nějaké záludné plány. Také si prý nemyslí, že by měl Franklin Pierra v nenávisti. "Pravděpodobně," řekla, "se tebou nezabývá zdaleka tolik, jak si namlouváš. Pravděpodobně jsi na něho nezapůsobil tak silným dojmem jako na ostatní, to je všechno."
Pierre už o této otázce dál nemluvil. Zeptal se jí, zda má pozvání přijmout či ne. Ona na jeho místě, odpověděla Tereza, by tam rozhodně šla. Nejít tam by považovala za nezdvořilé; bylo by dětinské vypovědět Franklinovi otevřenou válku a Pierre by také v boji s Franklinem neměl žádné vyhlídky.
Spolkl i tohle. Uznal, že její rada je rozumná. Ostatně i jeho lákalo k těm Američanům jít a blýsknout se před nimi. Suše odpověděl, že Tereza má pravdu a uposlečchne její radu.
Ale po tak dlouhých střízlivých řečech už nebyl schopen se krotit. Začal Franklina divoce obviňovat. Nepustil se do tak velikého úkolu, aby na tom vydělal a sklízel vděk, nýbrž pro věc samu. Je proto hanebné, že ho doktor nechal tak sprostě v bryndě; je to jen proto, že na něho sočí. Tereza upřela na Pierra udivený pohled, zneklidněl a zmlkl.
Za chvíli už začal mluvit o něčem jiném. Vyprávěl o své práci, o "Figarovi", a že si myslí, že se mu to opravdu povedlo. Zeptal se, zda by jí mohl své dílo přečíst ještě za tepla.
Tereza si předsevzala, že při tomto prvním setkání s Pierrem se nebude k ničemu zavazovat; nesmí tomu bezstarostnému a nesvědomitému člověku vycházet příliš vstříc. Alo co kdysi Terezu tak uchvátilo, ještě než s Pierrem poprvé mluvila, to bylo jeho literární dílo, ony letáky, v nichž vedl svůj velkolepý, povznášející boj za právo, a tak byla šťastná, že se teď zřejmě vrátil k své nejvlastnější činnosti, k literární práci. Kdykoli jí předčítal, co napsal, vzrušovalo ji to, uchvacovalo. V takových okamžicích rázem mizelo všechno, co v něm bylo malicherné, a zůstával jen jeho žár a duch. Když četl, tvořil vlastně dílo znovu a posluchač viděl a vnímal toto dílo jakoby v procesu jeho vzniku. Planula touhou poslechnout si komedii, kterou teď psal. Musela se přemáhat, aby řekla klidně a s rozvahou: "Dobrá, přijď koncem týdne."
Když k ní pak koncem týdne přišel se svým rukopisem, měla slavnostní pocit, ale snažila se nedat mu to najevo. Nechala si malou Eugenii v pokoji po celou dobu, co Pierre četl, a nevšímala si toho, když maličká do jeho přednesu občas zaječela. Pierra to nerušilo. Četl a s horoucím zaujetím Terez předehrával, co napsal a brzy postřehl na její velké, krásné tváři, na níž se zračilo každé hnutí, žádoucí účinek. Srdečně se smála, celá zářila, dítě do toho vřískalo, Pierre se sám celý šťastný smál vlastním vtipům, vlastním nápadům, vychutnával je, vychutnávali je společně. Byla to lidová moudrost, byl to pařížský důvtip, nebyly to prázdné šprýmy, nebyla to duchaplnost, která se na povrchu blýská a pod níž je prázdno, byly to žerty zasahující samu podstatu břitké pravdy.
Když Pierre skončil, podala mu Tereza ruku a řekla nepokrytě: "Podařilo se ti opravdu velké dílo, Pierre." S hrdostí ho napadlo: Ať něco takového zkusí starý Franklin s těmi svými vyčpělými kalendářovými příběhy! Ale raději to spolkl. Místo toho odvážně využil příznivého okamžiku a zvolal: "A teď už žádné námitky, teď bude svatba!"
Tereza vyslovila se sňatkem souhlas a Pierre byl pyšný, že to bylo jeho literární dílo, jeho komedie, co zlomilo odpor této nepoddajné, nedůtklivé ženy:
Ale Tereza odmítala se vší rozhodností přestěhovat se pod jednu střechu s Julií.
Pierre nalezl rešení.
V předměstí Saint-Antoine, kam nebylo od jeho domu daleko, často chodil kolem pozemku obehnaného zdí, který vždy znovu přitahoval jeho zájem. Ležel na okraji vnitřního města, tam, kde ulice Saint-Antoine ústí na náměstí Bastily. Byla tam velká zpustlá zahrada a uprostřed ní, zakryt stromy a vysokými zdmi, takže ho z ulice nebylo vidět, stál starý, opuštěný, pobořený dům. Už dvakrát si Pierre ten pozemek prohlédl. Dům i zahrada se lišily od všech ostatních pařížských budov. Když se člověk z horního patra staré budovy rozhlédl kolem dokola, měl pocit, že je zde uprostřed rušného města jako na tichém ostrově. Na jedné straně tu stály tiché staré domy, rovněž obklopené zahradami, jeden z těchto domů kdysi náležel Ninon de Lenclos (poznámka - Ninon de Lenclo (1620-1705) byla milenkou velké řady významných francouzských státníků a umělců, m.j. i Moliera. V jejím salónu se scházel výkvět tehdejší pařížské společnosti.), jiný patřil známému čaroději Cagliostrovi; na druhé straně se rozkládalo rozsáhlé náměstí a na jeho konci se tyčila chmurná a mohutná Bastila.
Pierre si dal zjistit cenu domu. Majitel, který dobře věděl, že pozemek má pro zájemce značnou cenu, požadoval ohromnou částku, třicet nebo čtyřicet tisíc liber nad skutečnou jeho hodnotu, takže i lehkomyslný Pierre ustrnul. Když se nyní chystal k ženitbě, rozhodl se dům koupit a dát přestavět podle svého vkusu. Nechtěl si odříci potěšení mít dva domy, jak si to dopřávali mnozí velcí páni. V jednom bude hospodařit s Julií, v druhém s Terezou a se svou dcerou.
Koupil pozemek v Rue Saint-Antoine a pověřil architekta Le Moyna, aby navrhl půdorys domu, který by měl být ještě výstavnější a pozoruhodnější než dům v Rue de Condé.
Jen zářil, když Tereze oznamoval tuto koupi. "Nebudeme samozřejmě se svatbou čekat až do dostavění domu," dodal. "Může to trvat kolik let. Svatba bude, když proti tomu nebudeš nic mít, příští týden."
A tak se i stalo.


# Druhá kapitola / SETKÁNÍ

Ve Franklinově zahradním domě se 4. července navečer, když už se poněkud ochladilo, shromáždila společnost, v níž byli téměř rovnoměrně zastoupeni Američané a Francouzi. Deane si s Franklinovým souhlasem přivedl dva ze svých mořských vlků, kapitány pirátských lodí Johnsona a Smytha, zasloužilé muže, kteří měli pobavit společnost vyprávěním o svých dobrodružstvích. Arthura Leea doprovázel Mr Reed, zamračený Londýňan, který chtěl dát takto najevo svou úctu k lidským právům a své pohrdání tyranským svatojakubským režimem; právě proto, že tento pán dával své buřičství tak okázale najevo, byl Franklin přesvědčen, že je to špión, ale proti jeho účasti na večírku nemohl nic namítat. Franklin zde měl tentokrát nejen mladého Williama Templa, ale pozval si z inteernátu i malého Benjamina Bachea. Aby vnuka příliš nezhýčkal, rozhodl se poslat ho do jednoho ženevského ústavu, který byl považován za zvlášť pokrokový. Ale do té doby ho chtěl mít, co nejvíc kolem sebe. A tak sedmiletý hoch jen zářil, že je dnes mezi dospělými, a bez ostychu se dával s každým do řeči. Starý doktor měl radost, že hoch má už dnes lepší francouzskou výslovnost, a se zalíbením ho pozoroval, jak mlsá a sem tam se i trochu napije. Starému pánovi bylo dobře mezi hosty, kteří byli v jeho zahradním domě natlačeni jeden na druhého, hlasitě a zvesela se bavili francouzsky i anglicky a protože si dobře nerozumněli, snažili se o lepší pochopení tím, že zvyšovali hlas.
Při vší neformálnosti tu byli lidé zvučných jmen. Kromě pánů Chaumonta a Dubourga, nakladatele Roulanta a akademika Leroye, byl zde baron Turgot, mladý vévoda de Rochefoucauld, dále také velice mladý markýz de Condorect, kterého si Franklin velice cenil a samozřejmě i monsieur de Beumarchais.
Péči o hosty si vzala na starost madame Helvetiová. Vymínila si přitom, že zde kromě ní žádné jiné dámy nebudou. "Nemám ráda ženské," prohlásila. Franklin si v duchu říkal, že její podmínka se hlavně týká madame Brillonové; madame Helvetiová se totiž doslechla, že madame Brillonová si na ní vymyslela přezdívku "ustavičné hromobití". Doktor uznal, že bude nejrozumnější vyhovět její žádosti, a tak tu teď halasně a spokojeně kralovala nad celou společností samojediná, bílá a růžová, nedbale naličená.
"Netvařte se tak kysele, Jacquesi Roberte," řekla starému příteli Turgotovi. "Kdy chcete odložit své smuteční vzezření, ne-li dnes?" Ale monsieur Turgot zůstal málomluvný. Byl odjakživa přesvědčen, že vývoj světa směřuje k vítězství dobra a obecného prospěchu, a věřil taky v konečný triumf americké věci. Ale až příliš citelně poznal na vlastní kůži, jak dlouhými oklikami prochází dějinný vývoj a kolik hořkosti a zklamání přináší boj o pokrok. Politik musí mít nejen bystrý úsudek, ale i štěstí, aby vždy vyhmátl ten pravý okamžik. Když je do jeho rukou vloženo rozhodnutí, zda má být oddálen nebo urychlen ozbrojený konflikt, jemuž se nelzze vyhnout, je takový politik závislý právě tak na Fortuně jako na Minervě. Možná, že on, Turgot, jednal skutečně příliš ukvapeně a pravděpodobně by byl dobré věci více prospěl, kdyby se nebyl pokoušel prosadit své reformy tak ráz naráz. A záviděl Franklinovi jeho klid, jeho podivuhodnou schopnost čekat.
Doktor Dubourg ustavičně vybízel kapitána Johnsona, aby pil a vypravoval; kapitán líčil, jak ukořistil na jedné anglické obchodní lodi spoustu tkalcovských stavů. Na svou loď je přeložit nemohl a také francouzští obchodníci je nemohli převzít na širém moři, jak původně zamýšleli. Nakonec se mu dobrodružným manévrem podařilo dostat se jak s vlastní, tak i s ukořistěnou lodí do jednoho francouzského přístavu - "Neřeknu, jak se jmenuje, ale začíná Le H." - a přímo před francouzskými úředníky a anglickými špióny tkalcovské stavy vyložit a prodat. "Není to povznášející pomyšlení, že Američané svým bojem za svobodu pomohli opatřit francouzskému obyvatelstvu na účet Angličanů laciné tkalcovské stavy a tím mu umožnili lépe se oblékat?" Jeho ošlehaná brunátná tvář se mazaně šklebila.
Druhý kapitán, Mr Smythe, ukořistil dva závodní koně. Nebylo těžké dostat je na pevninu, jenže kupci trnuli strachem, že koně každý lehko pozná. A tak ty koně přebarvili a dali jim i nová jméma; jeden se jmenuje "Svoboda", druhý "Nezávislost". A budou už startovat na příštích závodech prince Karla.
Silas Deane se té historce smál, až mu břicho v květované atlasové vestě nadskakovalo. Bavil se i doktor Dubourg, který se v otázkách pirátství považoval za povolaného znalce, a Silas Deane mu dnes nepřipadal tak protivný jako jindy.
Mladý William požádal zatím pana de Beumarchais, aby mu podrobně vyprávěl o nesnázích a nebezpečích svého podnikání. Snažil se sledovat ho nejpozorněji, ale byl záhy mnohem více zaujat elegantními gesty oslňujícího pána než jeho slovy. Připomněl si, jak velice dědeček litoval, že panu de Beumarchais neprojevil náležitou úctu; on, William, se to teď snažil napravit.
K těm dvěma se přidružili i další, mezi nimi i Benjamin Bache. S obdivem ulpíval chlapcův zrak na Pierrově lesknoucím se obleku, na jeho briliantech, na hbitých rtech. Pierre se dal s Benjaminem do řeči, vyptával se ho na školu; uměl to s dětmi, snadno se s nimi spřátelil, a tak se pětačtyřicetiletý muž a sedmiletý chlapec k potěšení kolemstojících výborně bavili.
Podnícen pozorností, kterou vzbudil, obrátil se Pierre k ostatním. Všiml si, že i většina těch, co mluvili jen anglicky, rozumí francouzsky a tak užíval stále víc francouzského jazyka a brzy si počínal jako někde ve francouzském salónu. Říkal peprné klepy, metal aforismy o ženách i o literatuře. Ostatní mu vždycky dobře nerozuměli, mnohé narážky jim zřejmě unikali, ale Pierre nepřestal hýřit svou oslňující výmluvností. Rozsype-li se před nimi sto perel, tak uvažoval, najdou jich přinejhorším alespoň pět nebo šest; nevadilo mu, že oba mořští vlci, kteří si zatím jak náleží přihnuli, se najednou rozchechtali, přičemž nebylo jasné, zda se smějí jeho žertům nebo jemu samému.
Pierrovi bylo všelijak, když odjížděl z domova, nevěděl, jak mezi těmi Američany obstojí. Když viděl, že se jim líbí, nejistota ho rázem opustila a měl pocit, že je schopen splnit stanovený úkol: dokázat doktoru Franklinovi, jak mu křivdí. Přistoupil k němu.
Franklin si pevně předsevzal, že se zařídí podle příběhu o bránách a že potlačí svou apatii k panu Caronovi. Choval se k němu vlídně a srdečně, bez oné podceňující zdvořilosti, která Pierra tak skličovala. Pierrovi spadl kámen ze srdce, když zjistil, že Franklin se dnes před ním nezauvírá; vyslechl s naodiv stavěným zaujetím jednu ze starcových banálních anekdot, hlasitě se smál a díval se na něho se zářivým úsměvem. Pak se s diskrétními narážkami na Franklina pustil do úvah o rozdílu mezi humorem a vtipem. Uváděl jako doklady citáty ze Sokrata a Aristofana - za tyto znalosti vděčil učenému Gudinovi - a byl šťasten, když si Franklin, který zprvu dobře nerozuměl, dal jeho slova opakovat a vysvětlit a ocenil je uznalým úsměvem.
Ale pak doktor zvážněl a otázal se Pierra se zájmem na jeho mladého spolupracovníka, monsieur Theveneaua, který, pokud je mu známo, odjel do Ameriky. Pierre odpověděl, že dosud nemá zprávu o transportu, s nímž Paul odjel, že zpráva zde ještě ani nemůže být. Oba, Franklin i Pierre, se na chvíli odmlčeli a zadívali se do prázdna.
Monsieur de la Rochefoucauld pořídil pečlivý překlad Prohlášení nezávislosti; s pěknou a podrobnou předmluvou jej dnes, 4. července, vydal nakladatel Rouault. Odevzdal nyní jeden exemplář Franklinovi. Dychtivě a uctivě sledoval teď překladatel, mladý vévoda, Franklina, jak listuje v hezky upravené knížce. Doktor vřelými slovy pochválil překlad; ale v duchu si řekl, že pateticky vznosné věty vyznívají ve francouzštině poněkud banálně. Pak se obrátil k Pierrovi a řekl, že slyšel o hlubokém dojmu, jaký Pierre kdysi vyvolal v zahradě Etioles, když tam přečetl Prohlášení nezávislosti. Pierre radostí celý zčervenal, což se mu stávalo málokdy, a byl ochoten Franklinovi odpustit všechno, co mu kdy způsobil. Odpověděl, že to považuje za přízeň osudu a za největší štěstí, jestliže bylo tenkrát jemu jako prvnímu v tomto světadílu dopřáno oznámit nejlepším synům této země největší událost novodobých dějin v doslovném znění tohoto vznešeného dokumentu.
Doktor Dubourg vzpoínal nerad na to, co se tenkrát v Etoiles stalo. Hnětlo ho, že Franklin toho šejdíře Carona tak vyznamenává; nemohl mu také zapomenout, že se pletichami a úskoky zmocnil válečné lodi "Orfraye", a on, Dubourg, je nucen stále vést boj za dobrou věc se špatně vyzbrojenými pirátskými loděmi. A pak si vzpomněl, jak srdečně se Franklin smál bajce o mouše a kočáru, a neměl už moudrému příteli za zlé, že si zamanul dát té mouše líznout cukru.
Markýz de Condorcet: "S jakými pocity musíte, ó veliký muži, číst toto své dílo, které změnilo svět!" Franklin trpělivě odpověděl: "Je mi líto, že se zde rozšířila domněnka, že jsem toto Prohlášení koncipoval já. Není to tak, už jsem to několikrát zdůraznil. Prosím, monsieur, věřte mi a vezměte to na vědomí; návrh na Prohlášení přednesl v Kongresu Mr Henry Lee, bratr našeho zde přítomného Mr Arthura Leea, a Prohlášení vypracoval jeden můj mladý kolega, Mr Thomas Jefferson. Já jsem provedl v textu jen bezvýznamné úpravy."
Vyzáblá tvář Arthura Leea se zachmužila. Pobuřovala ho Franklinova zpupná skromnost. Ale Pierre řekl s pevným přesvědčením: Úprava, kterou provedte vy, doktore Frankline, nemůže být bezvýznamná." Ať předložil návrh kdokoli, osvobození Ameriky zůstane vaším dílem. Všechna čest vašemu Mr Jeffersonemu, ale když jste na Prohlášení spolupracoval vy, je to vaše Prohlášení. Styl Benjamina Franklina se nezapře, je osobitý dokonce i ve francouzském překladu."
Franklin nechal marného sporu. Nikdy tyhle Pařížany nepřesvědčí, že autorem Prohlášení byl skutečně Thomas Jefferson a stejně jim nikdy nevysvětlí, že mladý poslanec se jmenuje "Jefferson" a ne " Jeffersonne".
Uvědomil si, jak jinak by to Prohlášení znělo, kdyby byl jeho autorem on. I jeho politické názory vycházely z učení Johna Locka, Montesquieua a Vattela a byl v podstatě se vzdělaným, pro vše dobré zaníceným Jeffersonem zcela zajedno. Ale on, Franklin by byl jak v obecných zásadách, tak v žalobě proti králi formuloval prohlášení klidněji a logičtěji. Jenže není dobré, když takovéto dokumenty, určené pro světovou veřejnost, jsou příliš střízlivé. Tenkrát bylo právě třeba vzletu, velké rétoriky. Prohlášení bylo v této době právě takové, jaké mělo být, pro danou příležitost vhodnější než všechno, co by byl napsal on, a bylo štěstím pro Ameriku, že se pro formulaci Prohlášení našel v té chvíli pravý člověk.
V duchu se pousmál, když si vzpomněl na bojové debaty vedené v Kongresu o znění tohoto dokumentu. Před rokem bylo léto ve Filadelfii zvlášť horké, odpoledne bylo v parlamentním sále přímo nesnesitelné vedro; v sousedství byly stáje a mouchy ustavičně štípaly, hlavně do nohou. Ještě teď mu nebylo do smíchu, když si vzpomněl,, jaké utrpení to muselo být v tom žáru zejména pro ty dva elegány, pány Hancocka a jednoho z Adamsů, byl to ten velký, tenký, Samuel Adams, kteří tu vysedávali ve svých těžkých a nepohodlných šatech a účesech.
On sám seděl vedle Jeffersona. Ten byl špatný řečník, jeho hlas byl příliš tichý, a tak byl nucen svěřit obhajobu svého znění kolegovi Adamsovi, tomu druhému, malému Johnu Adamsovi. Tento počestný a horkokrevný muž si vedl velice bojovně; malý a tlustý ustavičně vyskakoval ze sedadla, aby hájil navržený text a mocným hlasem a kurážně napadal každého protivníka.
Jenže mnozí se cítili povoláni přijít se svou trochou do mlýna, a tajejich trocha často za moc nestála. Nebýt takové horko, jistě by debata trvala další dva až tři dny a z původního znění by patrně nezůstalo ani slovo.
Mladý Jefferson se těžko smiřoval s ne vždy chytrými námitkami proti svým formulacím. Franklinovi nikdy nevymizí z paměti, jak se tenkrát mladý, hubený, rusovlasý Jefferson utrápeně tvářil, když ostatní tak krutě a s takovým nepochopením cupovali jeho text. Dobře chápal, jak tomu nadanému mladíkovi asi je, když mu z jeho koruny vylupovali jednu perlu za druhou. Ubohý autor tajil svůj hněv, tvářil se klidně, jak se slušelo, ale uvnitř to v něm jen vřelo, zatínal pěsti, a i když byl hubený, potil se jako nosič.
Franklin se pokusil utěšit ubožáka jako obvykle jednou ze svých historek. Byla to pěkná, poučná historka a nezdržel se, aby s ní neseznámil i tuto francouzskou společnost.
"Na tomto zasedání," vyprávěl, "přednesla celá řada členů Kongresu pozměňovací návrhy a autor, zmíněný Mr Jefferson, měl z nich pramalou radost. Seděl jsem vedle něho a pokoušel se ho uklidnit. ,Já jsem se zařekl´ utěšoval jsem ho, ,že jakživ nebudu formulovat žádné prohlášení, které by teprve nějaké shromáždění muselo schvalovat. Vzal jsem si poučení z jednoho svého známého. Byl to kloboučník. Chtěl si pro svůj krám odjednat vývěsní štít s pěkným nápisem. Představoval si to tak: »John Thompson, kloboučník, výroba a prodej klobouků za hotové«, a nad tím namalovaný klobouk. Ukázal tento nápis přátelům. Prvnímu se zdálo zbytečné slovo »kloboučník«, protože prý už je vyjádřeno ve slovech »výroba klobouků«. A tak Mr Thompson tohle slovo škrtl. Druhý shledal, že by mohlo být škrtnuto i slovo »výroba«. Zákazníkům je prý jedno, kdo klobouky vyrábí; koupí je, pokud budou pěkné. Tak to Mr Thompson také škrtl. Třetí byl toho názoru, že slovo »za hotové« není nutné, neboť tady se přece stejně jinak neprodává. Tak Mr Thompson škrtl i to a nápis teď zněl: »John Thompson, prodej klobouků« - »Prodej?« »Nikoho ani nenapadne, že byste je dával zadarmo.« Bylo tedy škrtnuto i slovo »prodej«, a nakonec i »klobouků«, neboť klobouk už byl na štítu stejně namalován. A na to štítě nakonec zůstalo jen jméno »John Thompson« a nad ním namalovaný klobouk.´"
"Bylo by škoda každého slova," řekl markýz de Condorcet, když dozněl smích, "které by se z Prohlášení vyškrtlo. V této podobě je to vznešený manifest, prosté a velkolepé vyhlášení lidských práv, která jsou tak posvátná a deptaná."
"Je mi ctí před přítomnými zdůraznit," řekl Franklin, "jak velice jsme zavázáni filozfům této země za podíl, jímž přispěli k utvoření našeho světového názoru. Bez Motesquieua, Rouseaua a Voltaira by toto Prohlášení nikdy nespatřilo světlo světa."
Arthur Lee potají skřípal zuby. Tak i této příležitosti využil ten nestoudný dědek, aby zalichtil Francouzům, kteří pro jejich velkou věc melou jen pantem.
Markýz de Condorcet se znovu chopil slova: "To je pravda," řekl, "lidská práva byla již předtím proklamována v knihách filozofů a všichni poctiví lidé je chovali ve svých srdcích. A co to bylo platné? Nyní však jsou vyjádřena v tomto Prohlášení jazykem, jemuž rozumějí i lidé nezasvěcení a bezbranní a byly z nich vyvozeny důsledky, jaké filozofie vyvodit nedokázala." Mluvil prostě, ale s hlubokým přesvědčením a díval se přitom na Franklina. Všichni se dívali na Franklina a Arthur Lee pukal zlostí, že doktor h.c. teď sklízí sslávu nejen za Lockovy, Hobbesovy a Humovy knihy, nýbrž i za činy Richarda Henryho Leea a George Washigtona.
Ale Franklin zvedl lehce ruku a řekl: "Ještě jsem neskončil monsieur de Condorcet. Nepřipomněl jsem dosud dalšího velkého syna vaší země, bez něhož by naše revoluce byla nemyslitelná: Clauda Adriena Helvetia. Jeho filozofie nezůstala bez důsledků, to nemůžete říci, pane markýzi. V Prohlášení mého kolegy Jeffersona je znát vliv knihy ,De l´Esprit´. Jsou to myšlenky mého zemřelého přítele Helvetia, které my v Americe převádíme ve skutečnost." Všichni obklopili madame Helvetiovou, která bez rozpaků řekla celá šťastná: "To jste řekl dobře doktore Frankline, je to tak," a podala mu ruku k políbení.
Franklin řekl dále: "Byl to právě nebožtík Helvetius, kdo v duchu své filozofie nejen myslel a psal, nýbrž i žil. Vyjevil tajemství nás všech, že totiž my všichni neusilujeme o nic jiného než o štěstí a pole této zásady si zařídil i vlastní život. Byl nejšťastnější ze všech lidí, co jsem znal, získal nejkrásnější a nejchytřejší ženu a rozmnožil vědomosti i radost svých současníků." - "Ano," odpověděla madame Helvetiová, "a škoda, že se nedožil dnešního dne. Jak ráda bych tu měla vás oba, jeho i vás!"
Turgotovi to všechno připadalo přehnané a poněkud nevkusné. On si Helvetiových děl nikdy zvlášť necenil. Litoval, že tenhle bezvýznamný člověk byl povýšen na mučedníka jen tím, že byly spáleny jeho knihy, a sdílel Voltairův názor, že v těchto knihách je spousta jalovostí, a to málo, co je v nich původního, je buď nesprávné nebo problematické. Poněkud zostra a školometsky řekl, že teď snad přiměje americký příklad k zamyšlení a napodobení celý civilizovaný svět. "Zasloužil si, aby zhynul," řekl se zápalem Condorcet, "kdyby k tomu zůstal netečný,"
Butler, monsieur Finck, oznámil, že se podává večeře. Madame Helvetiová uchystala vybranou hostinu; laciné to nebylo a madame Helvetiová se musels s monsieur Finckem handrkovat o každý sou. Monsieur Finck si potom Franklinovi stěžoval. Že on je poctivý člověk, prohlásil důrazně. Když to pak Franklin povídal madame Helvetiové, poznamenal: "To říká monsieur Finck ustavičně, ale obávám se, že se mýlí."
Buď jak buď, jídelní lístek byl sestaven nadmíru pečlivě a vytříbeně, hosté si pochvalovali, jedli, pili a dobře se bavili.
Hodně se mluvilo o markýzi de Lafayette, stále se v Paříži všechno točilo kolem něho. Žádná zpráva od něho dosud nedošla. Všichni předpokládali, že se dnes účastní oslav ve Filadelfii a připíjeli na jeho zdraví.
Monsieur de la Rochefoucauld, Lafayettův důvěrný přítel, vyprávěl o Lafayettově velkorysosti a o jeho lehkomyslnosti v peněžních otázkách. Pierre připomněl, že to byl on, kdo mu zprostředkoval koupi lodě, na které pak markýz odjel do Ameriky. Zařídil to prý tak, aby markýze nepřišla příliš draho. De la Rochefoucauld poznamenal, že marnotratný přítel, doufejme, najde i tam za mořem lidi, kteří ho uchrání před lichváři. Je tak nesmírně bezstarostný a židé jsou všude.
Franklin řekl, že ve Filadelfii jsou židé různí, jedni jsou na králově straně, jiní na straně Kongresu. Měl najednou zamyšlený výraz; vzpomněl si na židovskou rodinu Frankových, jejíž dva synové bojovali na straně vlastenců a jeden s loajalisty. Vzpomněl si přitom na vlastního syna, na toho zrádce. Rychle vykládal dále: "Já sám mám nebo spíš měl jsem, svého vlastního žida, jistého Hayese. Když jsem jednou chtěl v newyorském přístavu nastoupit do člunu, můj člun se převrhl a já spadl do vody. Vylovila mě poštovní loď. Nehrozilo mi žádné nebezpečí, k nehodě došlo přímo u břehu a já jsem dobrý plavec. Ale tu přišel ten žid Hayes a tvrdil, že to byl on, kdo přiměl prudkým máváním poštovní loď, aby mě vytáhla! Od té doby mě považoval za svůj hlavní finanční zdroj. Kdykoli mě spatřil, chtěl na mně peníze, protože prý měl to štěstí, že zachránil můj nenahraditelný život. Takto ze mne vypáčil tu portugalský, tu zas španělský dvouzlaťák, míň nikdy nevzal. Pak umřel a odkázal mě své vdově.
Nevykládejte si prosím, pánové, tuhle historku nesprávně," pokračoval, když se všichni rozesmáli. "Nerad zevšeobecňuji a nepokládám svého Hayese za typického žida. Mám s židy špatné, ale také velice dobré zkušenosti. Našel jsem jednou jednoho, jistého Pereze, sedět nad knihou spolu s ostatními při jejich studiu. Věděl jsem, že Perez neumí číst ani psát; určitě nechápal ani zbla z toho, o čem ostatní diskutovali. Jsem člověk zvědavý a tak jsem se ho zeptal. Vysvětli mi to: ,Je bohulibé zabývat se knihami, i když někdo neumí číst. Musím přiznat, že bych přál svým krajanům tak pokorný vztah k vědě."
Na konci večře pronesl každý nějaký přípitek na Ameriku a na svobodu. Mr Reedovi, anglickému příteli Arthura Leea se vzrušením chvěla pohublá, zamračená tvář, když fanaticky zvolal: "Ať žije svoboda a nezávislost Ameriky a vytrvá, dokud slunce stářím nevychladne a země se znovu nepropadne do chaosu!" Franklina zarazil tak nadnesený tón a vrhl na Angličana podezíravý pohled.
"Rozhodnutí, k němuž filadelfští mužové před rokem dospěli," řekl Condorcet, "je skvělou ilustrací výroku řeckého básníka: ,Neexistuje nic velkolepějšího než člověk.´Kolik odvahy si vyžádalo toto usnesení o nezávislosti! Dovědčěli jsme se, že mnozí tito mužové jsou zámožní a že by jejich zájmům spíše vyhovovalo, kdyby žili s mateřskou zemí i nadále v míru. Ale oni dali v sázku všechno své jmění, ba i svůj život za duchovní statky, za svou svobodu. A je nutno připomenout, že toto usnesení bylo přijato jednomyslně, že nikdo nezůstal stranou!"
Franklin seděl mlčky, na jeho široké tváři se zračila vlídnost a soustředěná pozornost. Byla pravda, co řekl jeho mladý přítel a jestliže měl dokument název ,Jednomyslné prohlášení třinásti spojených států´ nebylo to nijak vylhané. Ale kolik těžkostí a úskoků to stálo, než bylo dosaženo této jednomyslnosti! Poslance Caesara Rodneye bylo nutno přivolat na místo rychlým poslem v nejhorším nečase a ze vzdálenosti téměř sto mil, aby byl zajištěn hlas z Delaware; newyorští poslanci se zdrželi hlasování a jeho vlastní konzervativní kolegové Dickinson a Robert Morris zůstali raději doma. Během těch dvou dnů, co byl Jeffersonův návrh projednáván a obracen naruby se projevila nejenom vznešenost a velikost lidského ducha, nýbrž i vedrro, pot, mouchy, hnidopišství a spousta malichernosti. A přece jen bylo co oslavovat a věč důvěřovat, když se nakonec tolik mužů odhodlalo podepsat onen vznešený a nebezpečný dokument. "Když jsme podepsali," vyprávěl, "řekl jsem kolegům: ,Teď, pánové, je rozhodnuto. Teď potáhneme buď všichni za jeden provaz nebo dostaneme každý svůj, na kterém budeme viset.´"
Hlučně, slavnostně a s důvěrou připili všichni ještě jednou na budoucnost Ameriky. Madame Helvetiová objala Franklina. "Objímám ve vás všech čtrnáct států, příteli," zvolala, přivinula ho k srdci a políbila na obě tváře. "Třináct," opravil ji, sotva popadaje dech, "třináct, má drahá."
Hosté se rozešli dřív než tato povznesená nálada pominula. Ale Američané, jako kdyby si domluvili, tu ještě všichni zůstali.
Mladý Condorcet mluvil prve o tom, že Lafayette určitě oslavuje dnešní den ve Filadelfii. Všichni Američané byli při těchto slovech duchem ve Filadelfii, ale nebyli si tak jisti, zda bude dnes ve Filadelfii zasedání Kongresu. I když město snad nebylo evakuováno, i když je vvýročí Prohlášení oslavováno hlaholem zvonů a přehlídkami a ohňostrojem, obyvatelé si mezitím už dojista uvědomili, že svoboda není ještě zdaleka zabezpečena, že bude potřeba vynaložit ještě hodně potu a krve.
Před Francouzi nedali Američané své starosti na sobě znát, jako kdyby se byli předem domluvili; ale všichni cítili potřebu setrvat ještě pospolu, sami mezi sebou, bez cizinců a nerušeni zvuky cizí řeči.
Seděli teď znaveni oslavováním, znaveni jídlem a pitím, celí nesví, jako kdyby se jeden před druhým styděli za své pohnutí. Dokonce i oba mořští vlci zmlkli a jejich skutky jim pravděpodobně už nepřipadali tak jedinečné.
Aniž o tom padlo slovo, byli si všichni vědomi, že bojovníci procházejí těžkou dobou a že ještě těžší chvíle je očekávají. Byli rádi, že dnešní večer nemusí zůstat sami, patřili jeden ke druhému, bylo dobré sedět takto pospolu. Kouřili a popíjeli a mluvili o drobných, Ulevilo se jim, když Franklin vyjádřil to, co je všechny vzrušovalo. Udělal to, jak měl ve zvyku, nepřímou narážkou a jen dvěma slovy a to ještě francouzskými: "Ca ira".

Jen několik málo vědělo a smělo vědět o Ludvíkově rozhodnutí podstoupit operaci, k níž mu radil Josef. Přesto bylo ve Versailles kdekomu známo, co se chystá a ve Vídni, Madridu i Londýně byl očekáván s napětím den, až se to stane.
Princ Xavier si nechtěl připustit, že jeho následnictví trůnu je ohroženo; říkal, že se Ludvík jakživ k operaci neodhodlá. Dokonce se sázel o dvacet tisíc liber, že ani za rok z toho nic nebude, takovou jistotu dával najevo. Princ Karel na sázku přistoupil; bude-li Ludvík s Toanetou opravdu spát, prohlašoval, utěčí ho aspoň těch dvacet tisíc liber.
Toaneta vyčkávala a žila dál jako doposud. Tančila, hrála, pořádala slavnosti a účastnila se nejrůznějších podniků, ještě nezkrotněji se honila za zábavami a jezdila z Versailles do Paříže a z Paříže do Versailles. Když se její důvěrní přátelé Gabriela nebo Vaudreuil, odvážili udělat nějakou narážku na Ludvíkovo předsevzetí, hned je hněvivě přerušila.
A potom nadešla ona noc, noc po jedné horké srpnové středě, noc, která měla být zapsána ve versailleské kronice zlatým písmem. Tu noc v jedenáct hodin vyšel Ludvík Francouzský ze své ložnice a vykročil k ložnici Marie Antonie Rakouské.
V županu se šoural po chodbách obrovského zámku, který dal postavit jeho praděd a který byl největší budovou na světě. Pod županem měl nádhernou košil, tlusté nohy vězely v pohodlných pantoflích. Před ním kráčel toporně, nevšímavě a slavnostně v červenobílé livreji stařičký lokaj, jak se to naučil za své čtyřicetileté služby, a nesl před králem šestiramenný svícen. Takto se vzrušený a celý zpocený šinul Ludvík versailleskými chodami a ve snaze nevzbudit pozornost byl tím nápadnější. Na chodbách bylo plno lokajů, švýcarských gardistů, přicházejících nebo odcházejících hodnostářů. Ludvíka přiváděly jejich pohledy do rozpaků a rozhodl se, že dá postavit chodbu, která by přímo a nenápadně spojovala jeho a Toanetiny pokoje. Aby nemusel myslet na to, co ho očekává, zabýval se v duchu technickými problémy takové chodby; takové věci ho odjakživa zajímaly. Chodbu bude nutno vést v podzemí, nejlépe pod Salle de l´Oeil de Boeuf, pod sálem Volského oka. Promýšlel to do všech podrobností a kolébal se nemotorně směrem k Toanetinu příbytku; nevšímal si gard, které mu vzdávaly poctu, ani dvořanů a lokajů, kteří se před ním hluboce ukláněli.
Když vešel do Toanetina předpokoje, dámy před ním udělaly hluboké pukrle a sklonily hlavy. Ludvík, na jehož zardělé tváři se zračily rozpaky i pýcha, řekl: "Dobrý večer, dámy." Začal se hrabat v kapsách županu a dal starému lokaji luisdor se slovy: "Tumáš, milý synu." Připadalo mu nevhodné zaklepat na dveře Toanetiny ložnice, tak vzal hřeben, zaškrábal na dveře a zmizel v ložnici.
Pět minut poté už se v celém paláci šuškalo: "Břicháč s ní spí!" Šepot se rychle šířil, rozlézal se po chodbách i salónech a vyrazil ven ze zámeckých bran. Během deseti minut už to věděl i rakouský vyslanec hrabě Mercy, o dalších patnáct minut později Španěl Aranda a za dalších deset minut lord Stormont, zástupce britského Veličenstva. Uprostřed noci museli tajemníci z postele. Všichni vyslanci diktovali, Mercy, Aranda i Stormont. Pro kurýry byli zatím nachystáni koně, vyslanci spěšně pročítali a pečetili dopisy. Cvalem pak uháněli poslové na výcho, na jihi na západ a na každé stanici měnili koně.
Nazítří teprve napsali ti, o něž šlo. Ludvík psal Josefovi, a z vděčnosti psal německy: "Vám Sire," psal, "vděčím za toto své štěstí." Toaneta psala císařovně: "Tento den, nejdražší máti, je nejšťastnějším dnem mého života. Teď jsem se stala skutečnou manželkou a důkaz se podařil. Nejem dosud těhotná, ale doufám v to každým okamžikem," a udělala kaňku.
Obvykle zůstávala Toaneta nerada o samotě se svými myšlenkami. Tentokrát, když dopsala ten významný list matce, nikoho k sobě nepustila. Seděla netečně, zaplavena nejasnými myšlenkami a pocity a přemítala, co se vlastně stalo. Uskutečnilo se to v hlubokém příšeří, za těžkými záslonami jejího velikého lože, jimiž jen slabě pronikala záře noční lampy; ostatně Toaneta měla skoro po celou tu dobu oči zavřené. Silné vzrušení znemožnilo jakékoli uvažování; ale pokud vůbec na něco myslela, pak na to, jak by bylo pěkné, kdyby tady na Ludvíkově místě ležel někdo jiný. Měla hodně zkušeností, ne však tuto vrcholnou; teď jí připadalo, že to vlastně nebylo zdaleka takové, jak očekávala a byla zklamána. Přesto však byla ráda, že k tomu došlo, cítila uspokojení. Nyní splnila své poslání, nyní byla skutečnou královnou, vlastní paní, nezávislou na ostatních. Je konec hloupým vtipům o "panenské královně", trhovkyně budou muset zavřít své nevymáchané huby. A co tomu řeknou její nejbližší přátelé, Gabriela a FranCois? Měla z toho strach a zároveň jí to vzrušovalo.
Po celém Versailleském zámku si lidé kladli zlomyslnou otázku: kdyby Toaneta otěhotněla, bude to mít na svědomí skutečně Ludvík nebo některý z četných milenců z "přilehlých pokojů" Zvlášť potměšilé vtipy kolovaly v komnatách prince Xaviera. Princ Xavier přitom uznával, že k oné obávaná události právoplatně došlo a těch dvacet tisíc liber princi Karlovi jako vítězi sázky dokonce vyplatil.
Mladý král byl šťasten a neobratně dával každému najevo, jak je spokojen sám se sebou a se životem. Víc než dosud si liboval ve svých dobromyslných a drsných žertech. Ještě častěji šťouchal své komorníky do břicha a plácal je přes rameno. Když jednou viděl lokaje, jak se shýbá, aby něco zvedl, nezdržel se, s hlučným chechtotem ho praštil přes zadek a pak mu podal luisdor.
K Toanetě se choval s poníženou vděčností. Bez jejího vědomí si dal předložit bilanci jejího hospodaření, vyděsil se a beze slova zaplatil její dluhy. Po krátkém vnitřním boji dokonce znovu zvýšil rozpočet na Trianon. Toaneta přijímala neobratné důkazy a obdivu s naprostou samozřejmostí a zacházela s ním vlídně jako s velkým neohrabaným psem. Nedala najevo, jak je jí proti mysli jeho slabost, jeho neokázalé vystupování a jeho nedostatek sebevědomí.
Ludvík se až dosud choval k Toanetiným přátelům lhostejně, téměř nepřátelsky. Teď byl najednou shovívavý a přívětivý. Přišel na návštěvu k princezně Rohanové, smál se, když papoušek Monsieur zaskřehotal, krmil ho a nechal se od něho klovat do prstu; pak se princezny mile vyptával na její drahé zesnulé. Hrozně překážel a všichni si oddechli, když byl zase pryč.
Jindy dobromyslně škádlil Dianu Polignacovou. Zahrozil jí šelmovsky prstem a svým drsným hlasem jí řekl, že se dověděl o jejich milostných pletkách s tím starým rebelem z Passy. Diana mu dala chladnou odpověď. Ludvík pak objednal ve své manufaktuře v S?vres drahocený porcelánový nočník s Franklinovým portrétem a poslal jej Dianě Polignacové jako dárek k narozeninám.
Ani markýz de Vaudreuil se neubránil králově vtíravé příchylnosti. Ludvík ho jednou chytil za kabát, upřel na něho zblízka své krátkozraké oči a blahosklonně se rozhovořil o Toanetině návrhu na jmenování Vaudreuila intendantem jejich zábav. Finanční situace jeho dvora není sice právě nejlepší, poznamenal bodře, ale protože má v poslední době proč mít dobrou náladu, dal prý k tomu Toanetě souhlas.Vaudreuil s ledovou zdvořilostí odpověděl, jak je šťasten, že Ludvík schvaluje volbu Jejího Veličenstva. Ale sám si prý není jist, zda je opravdu povolán pro poctu, která mu byla přisouzena, a proto požádal královnu o krátkou lhůtu na rozmyšlenou. Ludvík ho důvěrně chytil za knoflík. "Ale copak to, milý markýzi," řekl, "jen se nerozpakujte! Berte, když dávají! Však ono to nějak půjde. Musíte mít víc sebedůvěry."
Celý Šeříkový kruh žil v té době ve značném neklidu. Jen hraběte Polignaca se nic nedotklo a na jeho krásné, trochu brutální tváři se zračila obvyklá samolibost. Ale ostatní, i když navenek ironicky lhostejní, byli plni obav. Když Ludvík spí s Toanetou, nehrozí nebezpečí, že mezi nimi dojde i k duševnímu sblížení? A uchová si Šeříkový kruh svůj vliv i nadále?
Situaci projednali dva nejchytřejší členové Kruhu, Diana Polignacová a Vaudreuil. Nezkrotný Vaudreuil chtěl okamžitě vyzkoušet rozložení sil a vyzvat Toanetu k nějaké politické akci, která by nutně vyvolala Ludvíkovu nelibost. Kdyby Toaneta odmítla, měli pak členové Klubu vypovědět Toanetě přátelství. Diana byla proti násilnému řešení. Podle jejího názoru bylo třeba dát Toanetě opatrně, příležitostnými poznámkami na srozuměnou, jak právě nyní musí dokázat, že je královou manželkou, nýbrž i královnou. Vaudreuil mrzutě uznal, že tento postup je rozumnější.
A tak se teď pánové a dámy Šeříkového kruhu chovali k Toanetě odměřeněji než dřív; dali jí znát, že udělala něco, co postavilo mezi ní a jejími přáteli přehradu.
Pro pánovitého, zhýčkaného Vaudreuila zachovávat vůči Toanetě jen tento nenápadný odstup a nedat ji najevo pobouřené rozhořčení. Ale přemohl se a vydržel to.Zato si vyléval zlost na Gabriele. Jednal s ní tak nevlídně a pohrdavě, že se Gabriela přes svoji pověstnou klidnou povahu často rozplakala. Přitom svého FranCoise dobře chápala a věděla, že jeho nevraživost neplatí jí. nýbrž Toanetě. Miloval Toanetu po svém. Uráželo ho, že si ten pitomec Ludvík užívá toho, co po právu náleželo jemu. Mimoto ho víc než ostatní trápila obava, že Kruh by mohl pozbýt svého vlivu. Vaudreuil potřeboval ustavičně ukájet svou pýchu a jako nekorunovaného krále Kruhu by ho bylo ranilo, kdyby Kruh pozbyl vlády nad Toanetou a tím i nad Francií.
Plán Diany Polignacové začal působit. Toaneta vycítila, že chování jejich nejbližších se změnilo, a ztratila jistotu. Nechtěla pozbýt svých přátel, svého milého Šeříkového kruhu. Chtěla si promluvit s Gabrielou, s Vaudreuilem. Oba se rozmluvě vyhnuli. Toanetina touha po někdejší důvěrnosti byla stále silnější.
Podle toho, jak se k ní Toaneta tiskla a jak ji objímala, Gabriela poznala,že se Toanetino přátelství nezměnilo. Gabriele záleželo méně než ostatním na tom, co jí Toanetino přátelství vynese, byla jí oddána srdcem a všemi smysly. Ona odhodila první tu nepříjemnou masku a byla k Toanetě zase taková jako dřív.
Zato Vaudreuil ne. Přes svou netrpělivost zachovával zachovával nadále odstup a když se konečně snížil k důvěrné rozmluvě, ztížil Toanetě situaci, jak mohl.
Tato rozmluva se konala v jednom z "přilehlých pokojů". Toaneta byla přesvědčena, že bude nejvhodnější pohovořit si v místnosti, která byla svědkem tolika bouřlivých scén, ústupků a odmítání.
Teď tedy dosáhla onoho dávného kýženého cíle, začal Vaudreuil, má to vepsáno přímo na tváři. Že z ní přímo vyzařuje to její nestoudné maloměšťácké štěstí. Toaneta se neurazil; jeho hněv jí jen dokazoval, jak velice k ní lne. "Teď konečně jsem se zbavila překážky," odpověděla, "která mi bránila stát se skutečnou královnou. Chápu vaši zkormoucenost, FranCois, ale jako dobrý přítel byste se měl přesto radovat se mnou."
"Posuzujete situaci velice jednoduše, Madame," odpověděl sarkasticky Vaudreuil. "Věnujte, prosím, stejně uvážlivý úsudek i mému postavení. Pak mi jistě dáte za pravdu, že už tady nemám, co pohledávat. Sama jste právě řekla, že teď jste královnou v plném slova smyslu a jste proto nad markýze Vaudreuila vysoko povznesena. Ten uctivě vzhlíží k výšinám a odchází ze scény. Mám tu čest, Madame, požádat vás o propuštění. Uchýlím se na svůj statek Gennevilliers."
Toaneta předpokládala, že se jí bude divoce vysmívat, že k ní bude hrubý a že jí opět stiskne zápěstí jako tenkrát; v hloubi duše po tom toužila. Když s ní teď hovořil s tak ledovou ironií a chmurnou rozhodností, propadla panice. To nebylo mluvení do větru, co tady říká, chce opravdu pryč, chce ji opustit. Vzpomněla si na jeho prudké, leckdy neodbytné námluvy právě v tomto pokoji, vzpomněla si, s jak hrdou převahou zpražil dokonce i jejího bratra Josefa. Nesmí odejít, ona se bez něho neobejde, musí si ho udržet stůj co stůj.
"Ale to je nesmysl, FranCoisi," řekla celá bez sebe, "tomu sám nevěříte, přece nás nemůžete opustit. To nedovolíme. Patříme přece k sobě, vy a já a Šeříkový kruh." - "Mýlíte se, Madame," odpověděl zdvořile Vaudreuil. "Já toužím po klidném rozjímání, chci být sám. Mně se nelíbí, co jsem tady prožíval v poslední době. Nic si nenamlouvejte, Madame! Můj výstup v tomto pokoji není šachový tah v nějaké galantní hře. Je to schůzka na rozloučenou. Dovolí mi královna, abych jí ještě jednou políbil ruku?"
"Tak už přestaňte s těmi svými krutými žerty," zaprosila Toaneta teď opravdu nadmíru rozrušena. "Je to poprvé po nevím jak dlouhé době, co si spolu můžeme pohovořit o samotě, a vy mě tak trápíte." - "Vy jste mě potrápila mnohem víc, Madame," odsekl Vaudreuil. "Ostatně Gennevilliers není odtud tak daleko. Budu se tam zabývat literaturou, budu tam inscenovat divadelní hry. A až jednou uvedu nějakou zvlášť ctnostnou hru, dostane se mi možná vyznamenání, že budu vás, Madame, a krále uvítat jako své hosty."
Toaneta měla slzy v očích. "Buďte rozumný, FranCoisi," zaprosila znovu, "a nepodávejte se tak své nezkrosnosti a nevraživosti. Co se stalo, stalo se přece i ve vašem zájmu. Tak často jsem vám opakovala: od okamžiku, kdy porodím dauphina, budu volná. Dodržím slovo." Vaudreuil si ji měřil od hlavy k patě. "Madame," řekl, "city muže nejsou jak nakládaní slanečci. Žádný muž nedokáže předppovědět, zda jeho vášeň vydrží tak dlouho, dokud nebudou splněny jisté podmínky. Vášně není možno činit závislými na podmínkách," dodal, a i když byl jeho hlas docela trichý, zněl nesmírně naléhavě a s takovou silou, že se jí zdálo, jako by stěny místnosti měly pod ním co chvíli popraskat; také na jeho tváři žhnula ona nespoutaná náruživost, kterou Toaneta dobře znala.
Ulekaně couvla, byl to sladký úlek. Takového ho chtěla mít, takový ji byl mnohem bližší. Usedla a dala se do pláče. "Teď se mi tu ještě rozfňuká," řekl pohrdavě. "Myslela jsem si," řekla Toaneta a utřela si nos, "jak dobře jsem všechno zařídila, pro vás i pro sebe. Cítila jsem takovou volnost a štěstí, a vy kste teď všechno zkazil."
Vaudreuil se jí příliš nevšímal a několikrát přešel po pokoji. Pak se kousek od ní zastavil a zadíval se na ni. "Když k tomu došlo," zeptal se, "povězte, vzpomněla jste si na mne?" Neodpověděla, s lehounkým úsměvem k němu plaše vzhlédla. Vybuchl. "Ještě tohle," bouřil. "Poslyšte, to si vyprošuji! Tak daleko nesahají mé poddanské povinnosti. Nejsem tu na to, abych vzrušoval vaše city, když si chcete pořídit dauphina."
Ale teď už z něho neměla strach. Od chvíle, co uviděla tu jeho nespoutaně náruživou tvář, už nevěřila, že odejde. "Nemyslete pořád jen na sebe," prosila. "Myslete také na mne nebo spíš na nás oba. Vždyť jsme čekali tak dlouho. Já jsem čekala tak dlouho. Teď je ta delší, horší část čekání za námi. Mějte ještě tuto poslední chvíli strpení!" Vstala a přivinula se k němu. "FranCoisi," zapřísahala ho, "zůstaňte, FranCoisi! Musíte mi zůstat nablízku a právě nyní víc než dosud. Přijměte místo intendanta! Musíte je přijmout FranCoisi!" Přitom si letmo blaženě i trpce připomněla, kolik úsilí ji stálo vymámit z Ludvíka těchšedesát tisíc liber a teď se FranCois ještě nechá tak dlouho prosit.
"Žádáte příliš mnoho, Toaneto," řekl a ona si oddechla, že ji konečně zase nazval Toanetou. "Já vím," připustila něžně. "Ale řekl jste, že mě milujete. Vezměte to místo, FranCoisi," naléhala.
"Neříkám ne," odpověděl, "a neříkám ani ano," objal ji a vášnivě, milostivě ji políbil.

Pierre seděl u svého psacího stolu, visel před ním portrét Duvernye, který získal po tak těžkém boji, a stál před ním miniaturní model válečné lodi "Orfraye", kterou získal s vynaložením tak velikého důvtipu, odvahy a pokoření. A navíc měl od oné oslavy 4. července i jistotu, že získal také Franklina. Jak jen mohl kdy pochybovat, že muži jako on a doktor by se nakonec nedohodli? Poškrábal fenu Caprici po hlavě a svěřil se jí: "Tvůj pán byl osel, Ceprice. I ten nejchytřejší bývá někdy osel."
Když mu komorník Emil pomáhal při svlékání, řekl: "V nedávné době nevypadal monsieur právě nejlépe." A Pierre to uznal: "Možná, byl jsem zřejmě trochu přepracován. Ale teď už jsem zas jako dřív, že?" zeptal se hrdě a Emil, který právě podával svému svlečenému pánovi noční košili, odpověděl s uspokojením: "Ano, teď zase vypadá monsieur na třicet."
Pierrovy plány na stavbu domu v Rue Saint-Antoine byly stále velkorysejší, a když architekt Le Moyne připomínal, jak nákladné bude uskutečnění těchto projektů, odbýval Pierre jeho námitky jen mávnutím ruky.
Přitom se situace firmy Hortalez nijak nezlepšila. Od Paula stále ještě nepřišla žádná zpráva. Dvě lodě přivezly po svízelné plavbě směšně malý náklad amerického zboží. Ale Pierre se tím nedal vyvést z míry. Byl si jist, že v nedaleké budoucnosti dostane zaplaceno a nevšímal si toho, že o jeho financích znovu začaly kolovat nepěkné pověsti. I když mu přinesli nepěkný článek novináře Métry o stavu pokladní hotovosti firmy Hortalez, pokrčil pouze rameny.
Ale pak si uvědomil, že některé podrobnosti, na které článek narážel, mohly být získány jenom z informací jeho nejbližších přátel a obchodních partnerů, a to mu začalo vrtat hlavou. Přemýšlel, kdo by mohl za tím článkem vězet, pojal podezření, nabyl jistoty. Charlota dopálilo, že mu hodil ten jeho mizerný čtvrt miliónu pod nohy. Charlota dopalovalo, že Pierre je tak zadobře s Franklinem. Charlota dopalovalo, že Désirée...
Pierre se ťukl do čela. Už kolik neděl Désirée neviděl, zas jednou ho strhla práce do svého víru tak, že úplně zapomněl na svoji nejlepší a nejchytřejší přítelkyni. Nechápal, proč jí už dávno nepřečetl "Figara". Okamžitě zapudil všechny myšlenky na Lenormanta a zahořel touhou vidět Désirée a popovídat si s ní o své hře. Bude tam pro ni role, komorná Zuzana, pěkná, znamenitá role. Ta Zuzana není vlastně ještě dopsána, ale to už se poddá, bude to náramná role, to věděl předem.
Rozjel se za Désirée.
Uvítala ho, jako kdyby se s ní rozloučil včera. Stála před ním rusovlasá, drobná, štíhlá jako proutek a její hezká, živá tvář s trochu vyhrnutým nosíkem neskrývala radost z návštěvy.
Vyprávěl jí o slavnosti u doktora Franklina a vyslovil přesvědčení, že podnikání firmy Hortalez nemá jen politický význam, ale že bude i výnosné. Pozorně mu naslouchaka, nad nosem se jí objevila kolmá vráska, zřejmě jeho přesvědčení nijak nesdílela.
Zato mu uvěřila na slovo, když jí vyprávěl o své hře. Neznal nikoho, kdo by divadlu tak rozuměl jako ona. Stručně jí řekl oč jde, vysvětlil jí základní plán hry, rozhovořil se pak o jednotlivých rolích, o technice, zvažoval klady i nedostatky jednotlivých fází děje i jednotlivých postav.
Pak se dal do čtení. Před ní mu stačilo postavy jen naznačovat. Často ho přerušovala, kladla otázky, každou chvíli ho upozornila na ten či onen rozpor, na tu či onu slabinu. Teprve teď při pohledu na Désirée a v rozhovoru s ní poznal, jaká musí být komorná Zuzana: chytrá, smělá, vtipná, dokonalý protihráč Figara. Désirée okamžitě pochopila, oč mu jde, doplňovala ho, pomáhala mu, vzájemně si nabízeli nápady, věty, repliky.
Dlouho tak pracovali. Rozuměli si z pouhých nápovědí, oddávali se této činnosti celým srdcem, dívali se na sebe rozesmátýma očima, byli jeden druhým okouzleni.
Když pak Désirée nakonec řekla: "Tak a teď dost," ani jí zvlášť neděkoval, prostě po ní natáhl ruku a ona se mu vrhla do náruče, smáli se a byli šťastni.
Potom, ale až potom ho napadlo, že v hraběti Almavivovi zpodobnil nejen ministra Vergennesa a nejednoho dalšího ze svých dobrých versailleských známých, nýbrž především svého milého přítele Charlese Lenormanta d´Etioles.
Zčista jasna řekl: "Vrátil jsem Charlotovi jeho peníze ještě před uplynutím lhůty." Désirée po krátké odmlce odpověděla: "To nebylo zvlášť rozumné," a Pierra to na chviličku rozladilo.
Její přátelství s Charlotem se teď ještě víc zkomplikovalo. Tento vztah byl pro ni důležitý nejen proto, že pomáhal její kariéře, ale svým způsobem k Charlotovi opravdu lnula; tento podivín ji dokonce působil bolest, pokud jí vůbec byla schopna. Kdyby to byl brutální, prázdný hlupák, jako nejeden z jejich aristokratických přátel, byla by se s ním vyspala a dál by se už o něj nestarala. Ale tento zasmušilý požitkář, který tak dobře znal lidi a tak je nenáviděl ji zároveň přitahoval i odpuzoval. Nepochybně ji miloval, ale místo aby se z toho těšil, cynicky a melancholicky o tom vtipkoval, a když ji objímal, vzdychal, že zase podlehl svému chtíči. Někdy se Désirée musela hodně přemáhat, aby mu neodpověděla hodně zostra a od plic, jak pohrdá tou jeho složitou, zhýčkanou, aristokratickou přejemnělostí. Ale věděla, že nad ním nemá neomezenou moc, že muž, který nevzal na milost ani kající Pompadourku, by nikdy neodpustil ani jí, kdyby překročila jisté meze.
Působilo jí starost, že nerozvážný Pierre vydráždil Charlotovu přecitlivělou hrdost. Ale chápala Pierra. Což ona sama si nezahrála Angeliku?
Dál už o Charlotovi nemluvili, vrátili se k Pierrově hře, k tomuto velkolepému, barvitému kolotoči lásky, peněz a intrik. Když Désirée znalecky oceňovala obratnost jeho fabulace, vzpomněl si Pierre zase jednou na otce. Poznamenal s úsměvem, že je nutno být bývalým hodinářem, aby všechna kolečka zapadala jedno do druhého.
Ale Désirée nezapomněla ani na praktickou stánku věci, a začala uvažovat, zda, kde a jak by bylo možno dílo uvést. Brzy dospěla k závěru. "Blahopřeji vám, Pierre," řekla. "Napsal jste nejkrásnější a nejodvážnější komedii, jakou znám. Škoda, že se nikdy nebude hrát."
Pierre si už sám dlouho říkal, že bude těžko probojovávat uvedení své hry. Ale teď, když to Désirée tak nepokrytě vyslovila, nechtěl to připustit. "Tisíckrát už na mne mnozí pokřikovali: "Nikdy!" řekl, "a nakonec křiklouni pohořeli."
Désirée si sedla na stůl a seděla tam drobná, sebevědomá, velice hezká a její šelmovský ůsměv mu prozradil, co si myslí. Je přesvědčena, že je mluvka, jestliže se on, bezvýznamný Pierre, kasá, že svou hru uvede i natruc panstvu ve Versailles.
V tom okamžiku, při pohledu na skepticky se tvářící Désirée, si Pierre vzal do hlavy, že Figaro si z jeviště tem svůj monolog odříká. Prosadím uvedení "Figara". Budu se o něj rvát jako o svou rehabilitaci, jako o americký projekt, jako o "Orfraye" i o toho starce v Passy. "Figaro" se hrát bude.
Jeho předsevzetí bylo tak pevné, že o něm ani nemluvil. "Kdo se dočká, uvidí," to bylo všechno, co řekl.
Ale okamžitě začal promýšlet plán, jak zlomit odpor aristokratů. Zbývala mu jediná možnost. Musí je donutit, aby se sami stali plamenými zastánci této hry. "Uvidíš," řekl vítězoslavně, "že právě naši aristokrati mi budou nápomocni, aby se "Figaro" hrál. Což nejsou mezi nimi lidé tak nadutí a afektovaní, že právě každý výsměch esteticky vychutnávají? Cítí se sami tam vysoko povzneseni, že když se jim někdo posmívá, jsou přesvědčeni, že na ně stříkne nanejvýš jen trochu té pěny."
"Je to hezký aforismus," odpověděla Désirée. "Ale stačí, aby se z toho rozvinula úspěšná kampaň?" - "Stačí," řekl Pierre s takovou jistotou, že mu skoro uvěřila.
Na okamžik se zamyslela. Pak se zeptala: "S kým jste přitom počítal?" Zamyslel se, uvažoval, mlčel. "S Vaudreuilem?" nadhodila. Něco v jejím tónu způsobilo, že Pierre zbystřil pozornost. Nezačala si snad s Vaudreuilem milostný poměr? Ale jinak má pravdu, pro jeho plány je Vaudreuil jako stvořený. Vaudreuil je natolik cinický a překultivovaný, že by mohl o hru projevit zájem právě proto, že je v ní sám napadán, jen když se mu bude zdát dost duchaplná a vtipná.
"Děkuji vám, Désirée," řekl Pierre, "za všechno." - "Líbíte se mi, Pierre," odpověděla. "Vy i vaše hra máte příjemné a přesvědčivé ideály: peníze, komedii, intriky a svobodu." - "Nezapomínejte nna lásku, Désirée," řekl Pierre.

FranCois Vaudreuil měl po rozmluvě s Toanetou v "přilehlém pokoji" řadu dnů, ba týdnů výbornou náladu. Dosáhl všeho, co chtěl; jeho vztah k Toanetě se utužil, vliv Šeříkového kruhu byl teď silnější než dřív.
Soudil, že bude lépe, když se ve Versailles bude ukazovat co nejméně, a tak většinu času trávil v Paříži, kde se stýkal se spisovateli a filozofy, které protěžoval. Miloval literaturu. Sám také psal. Ale co napsal, obyčejně hned zničil. Bavilo ho psát, ale být veřejně literárně činný, to se mu zdálo vulgární. Chtěl se ze své duchaplnosti těšit sám. Také se možná trochu bál, že ostatní by jeho výtvory náležitě neocenili.
Když vešlo ve známost, že je v Paříži, bývala při jeho lever velká tlačenice. Objevil se tam jednou i Pierre de Beumarchais.
Vaudreuil ho rád viděl. Soudil, že Pierrův důvtip si nezadá s jeho. Ale aby ten hodinářský synek příliš nezpychl, bylo nutno si zachovat odstup. V dnešní své náladě chtěl dát Vaudreuil Pierrovi najevo, že jeho přátelství je milost, že je to dar, který by mohl být kdykoli odňat. Proto Pierrovi jen nedbale pokynul, nestál mu ani za slovo, bavil se s ostatními o hloupostech, o závodním koni, kterého získal od bratra anglického krále. Pierre se k němu nakonec přece jen prodral. Řekl, že chce Vaudreuilovi nabídnout podíl na jednom obchodě, jehož výtěžek by mu umožnil získat celou stál anglického prince. Vaudreuil nadutě odtušil, aniž se na Pierra podíval: "Nejsem obchodník," a mluvil dál o svých koních, jako kdyby tu Pierre nebyl.
Pierre si z toho vůbec nic nedělal. Věděl, že Désirée měla pravdu. Ze všech, kteří měli v rukou moc, měl Vaudreuil nejspíš pochopení pro jeho tvorbu, pro jeho prózu, pro jeho repliky, pro lehkost jeho ducha. Teď se musí pokořit, jen tak se může podařit jeho plán udělat právě z tohoto výlupku versailleské vysoké aristokratcie zastánce jeho buřičské hry. Proto se s tímto ponížením klidně smířil a nerozpakoval se přijít nazítří ráno znovu.
Tu noc přišel markýz na vtip, který mu připadal mimořádně dobrý, a vyjímečně se mu podařilo zapamatovat si jej. Byl proto v milostivé a povznesené náladě, a když mu Pierre sdělil, že má novou, už skoro hotovou hru a že by to pro něho byla nejvyšší čest, kdyby mohl Vaudreuilovi jako prvnímu tuto komedii přečíst a požádat ho o jeho názor, rád tento návrh přijal. Vzpomněl si, jak se vždycky pobavil, kdykoli mu tento dvorní šašek předčítal, co napsal, potrpěl si na novinky, a nyní jako Toanetin intendant, měl obzvláštní zájem, aby se první seznámil s novou hrou populárního autora. Vyzval proto Pierra, aby dal pro svůj rukopis okamžitě poslat, zdržel ho na oběd, a když po jídle ulehl v županu lenivě na pohovku, nakázal mu: "A teď, monsieur, můžete začít!"
Povznášejćí vědomí, že může tohoto hrdého a domýšlivého aristokrata zasypat nejtroufalejšími pravdami, jaké kdy slyšel, Pierra rozohnilo. Uměl znamenitě přednášet a cítil se dnes na vrcholu sil; měl pocit jako kdyby tvořil právě v tétoo chvíli to, co četl. Jeho hlas, který uměl vyjádřit každý odstín, se zvedal a napínal, zazníval v něm hněv, posměch, rozhořčení, láska; Pierre nečetl, on hrál své postavy. Komedie byla takto výraznější a barvitější, než kdyby byka předváděna na jevišti.
Vaudreuil si leckdy sám bral svou třídu na mušku. Ale má si něco takového nechat líbit od toho chlapa, od hodinářského synka? Neměl by tomuto člověku vytrhnout rukopis z ruky a nacpat mu ho do těch jeho prostořekých úst? Ale než se vzoamatoval, už ho ten veselý příval strhl a unášel. Jakživ nebyl svědkem takového oslňujícího kypění ducha a slova, musel se dívat, poslouchat, vnímat, bylo to nesmírně drzé a nesmírně zábavné.
Pierre si uvědomoval, že teď, v těchto okamžicích, kdy je čte, rozhoduje se o osudu jeho díla. Všechno záleželo na tom, jak přijme komedii tento muž zde před ním, co tady leží v županu. Když bude Vaudreuil doopravdy chtít, Paříž "Figara" uvidí. Ne-li, nezbude Pierrovi než zamknout hru do zásuvky a čekat, až ji odtamtud snad vytáhnou příští generace.
Na tváři muže na pohovce, který naslouchal čtoucímu Pierrovi, se zračila chytrost, rafinovanost, nadutost a nadutost ještě převyšovala chytrost. Ale z této tváře pýcha pomalu mizela. Vaudreuil měl vkus a porozumění pro dobré divadlo. Jeho pochybnosti se vytratily a cele se oddal požitku ze hry. Sedl si na pohovku, vyskočil, běhal sem a tam. Smál se. Byl uchvácen. "Opakoval, opakovat," volal a tleskal jako na divadle. Stále častěji si dal opakovat tu či onu větu, žádal Pierra, aby se vrátil ještě jednou o kousek zpátky, sám odříkával repliky. Byla to velkolepá legrace, kterou ti dva předváděli, bláznivě se smáli a už ani nevěděli, kdo komu dělá šaška.
"To se ti ohromně povedlo, Pierre," řekl Vaudreuil ještě celý usmátý. "To je neodolatelné, tomu neodolá Paříž ani dvůr. To je nejlepší hra, jakou kdy napsal Francouz od dob Moli?rových." - "A myslíte, že se to bude hrát?" zeptal se Pierre. "Břicháč mě nemůže ani vystát," uvažoval Vaudreuil, "Břicháč nemá o divadle ani ponětí a nemá smysl pro humor. Bude to tvrdý oříšek. Ale tím lépe. Jen to nech na mně, Pierre. Na mne se můžeš spolehnout."

Filip Gudin choval hlubokou úctu k velkým mužům, rád čítal ve svém Plutarchovi a velice ho rmoutilo, že lidé Franklinova a Pierrova formátu, bojující za stejnou věc, si nejsou přátelsky nakloněni. Když mu Pierre pověděl o slavnosti v Passy a o svém usmíření s Franklinem, spadl mu kámen ze srdce.
V krčmě "U vybíravé Kateřiny" se Gudin u stolu spisovatelů a filozofů setkal s doktorem Dubourgem. Dubourg patřil mezi těch několi málo lidí, kteří byli dobrodušnému Gudinovi nesympatyčtí. Doktor Dubourg se nedostavil na večírek, na němž Gudin předčítal ze svých "Dějin Francie", ale přisvojoval si také zásluhy, které nenáležely jemu, nýbrž Pierru Beumarchaisovi. A byla to určitě Dubourgova vina, že se Franklin tak dlouho choval k Pierrovi chladně, to dojista on Pierra očernil.
Gudin se s radostí chopil této příležitosti, aby dal kolegovi Dubourgovi najevo, že se nakonec jeho potměšilé pomluvy minuly účinkem. A tak se široce rozhovořil o tom, jak byl Pierre nadšen onou slavností v Passy. Jistě prý to byl pro Dubourga povznášející pohled, když viděl Franklina a Beumarchaise, dva velké vojáky svobody, v tak přátelské shodě.
Dubourg si s nelibostí vzpomínal, že Franklin ten večer monsieur Carona skutečně vyznamenával nezaslouženou vlídností. On, Dubourg, věděl předem, že si ten pán a jeho přátelé budou Franklinovu srdečnost nesprávně vykládat. A tady to máme! Napříště nás bude teprv obtěžovat bzučení téhle masařky, téhle Mouche au Coche.
Už měl na jazyku několik peprných průpovídek, aby dal tomu učenému troubovi Gudinovi náležitě za vyučenou. Ale nechtěl se nechat sthnout k nepředloženostem; bylo by to v rozporu s Franklinovými zásadami. "Ano," odpověděl proto suše, "vzpomínám si, že jsem na té malé slavnosti zahlédl i pana de Beumarchais. Jeho přítomnost, stejně jako účast jiných hostů, přispěla k tomu, aby tím víc vynikla velikost Franklinova a věci, za kterou bojuje.
Gudin si řekl, že kyselá slova toho koženého náfuky jen dokazují, jak velice závidí Pierrovi Franklinovo důvěrné přátelství. V krčmě plné lidí a rámusu seděl pohodlně za těžkým stolem, rozepnul si pod vetou kalhoty, upil doušek proslulého anjouského, které se "U vybíravé Kateřiny" čepovalo, a poznamenal, že jen co je pravda; oba mužové se navzájen výborně doplňují: klidný a učený Franklin a vynalézavý, neustále aktivní Beumarchais. Franklin pomáhá věci Ameriky filozofickými ůvahami, Beumarchais smělými čimy. Franklin že je Solón, či ještě spíše Archimedes našeho století, kdežto Beumarchaise označí patrně potomstvo za Bruta naší doby. Monsieur de Beumarchais že má ovšem kromě Brutova demokratického zápalu i břitký, přesně zasahující vtip Aristofanův. Blahobytný pán vyjádřil tento svůj názor velmi obšírně a s vyrovnaností hodnou učence, přesto však svárlivým tónem.
Ale teď už měl doktor Dubourg toho pozdvihování a žvanění po krk a trpělivost ho přešla. Jeho poněkud už zakalené oči v propadlé, zplihlé tváři zajiskřily, zafuněl, vysmrkal se a také si zavdal vína a řekl mentorsky: "Stává se, že historik dokáže správně vysvětlit události minulé, ale že jeho soud o současných dějích kupodivu selhává. Tak je to zřejmě i s vámi doktore Gudine,. Ani by mi nepřišlo na mysl podceňovat zásluhy pana de Beumarchais. Píše nejen působivé frašky plné dobrých nápadů, nýbrž provozuje i odvážný obchod se zámořím a z obou těchto činností má Třináct spojených států jistý prospěch. Ale i když tohle slouží panu de Beumarchais ke cti, nepovažuji nikterak za přiměřené jmenovat ho při hodnocení amerických událostí jedním dechem se státníkem a filozofem Franklinem. Když člověk slyší něco tak přehnaného, chápe, že jsou lidé, kterým každá zmínka o Beumarchaisovi připomíná Lafontainovu bajku o mouše a kočáru."
Gudin se domníval, že se v tom hluku nějak přeslechl. Ale Dubourg na něho zlomyslně mhouřil oči a jeho odulé rty triumfálně pomlaskávaly. Gudin cítil, jak se mu krev hrne do hlavy. Těžce dýchal, rozepnul si vestu a kalhoty ještě dál. a zeptal se: "A jsou takoví lidé, monsieur? Jsou lidé, co si troufají básníka a politika Pierra de Beumarchaise přirovnat k oné mouše?" - "Na přímou otázku, monsieur," odpověděl Dubourg, "přímou odpověď:Ano, monsieur."
Oba tělnatí pánové tu seděli proti sobě, funěli a každý z nich hájil svého obdivovaného přítele. Ostatní u stolu nastražili uši, ale v tom rámusu neslyšeli, oč jde. "Chcete snad říci, pane doktore Dubourgu," pokračoval Gudin rozhořčeným tónem, ale tiše, "že si připomínají v Passy onu bajku, když je řeč o Beumarchaisovi?" Dubourg chviličku váhal, pak ještě chvilku, ale potom si vzpomněl na "Mořského orla", který mu uletěl, i na onen dopis, v němž se mu jistý pan Caron vysmál, a odpověděl: "Ano, monsieur. Zajisté, monsieur."
Gudin se celý shrbil. Nechtěl uvěřit tomu, co tu Dubourg řekl, ale viděl sám, že je to pravda. Gudin si lichotil, že zná lidské srdce, v Senecovi, v Ciceronovi, v Marcu Aureliovi i v Theofrastových "Charakterech" našel nejeden přesvědčivý příklad nevděku, závisti, žárlivosti a snižování opravdových zásluh. Když mu Pierre poprvé vyprávěl o Franklinově podivném chování, sám tenkrát připomněl, jak značně je rozšířena tato hanebná nepravost, nevděk. Ale když teď viděl nepřátelsky triumfální Dubourgovu tvář, když na vlastní uši slyšel, že Franklin se skutečně dopustil na jeho Pierrovi tak nesmírného bezpráví, byl tím otřesen až do hloubi duše. Doktor Franklin, uctívaný na obou stranách oceánu jako vzor poctivosti a upřímnosti, filozof ctnosti a rozumu, byl schopen mazat svému velkému soupeři před lidmi med kolem úst, a pak ho za zády pomluvit tak potupným přirovnáním. Uprostřed veselého povyku se Gudinův dobrácký, tlustý obličej zachmuřil, ramena poklesla; napil se, ale lehké šumivé víno mu už nechutnalo. "Jestliže filozof v zahradě v Passy," řekl, "jestliže Sokrates Západu skutečně připustil, aby byl spisovatel a bojovník za svobodu Beumarchais takto hanoben, pak - jsem nucen říci se vší úctou - se nezachoval nijak sokratovsky."
Dubourg už litoval, že toho druhého tak urazil. "Je mi líto," řekl, "máte-li dojem, že váš přítel není náležitě oceňován. Ale protože jste se ptal a protože jste trval na odpovědi, musel jsem vám to říci. Lhát jsem se nenaučil. Amicus Plato, magis amica veritas.
Byl to pro doktora Dubourga doknalý triumf.
Ale nijak ho tento triumf netěšil. V následujících dnech ho ustavišně pronásledovala vzpomínka na Gudina a na jeho sklíčenost. Dubourg byl věděc, snažil se být nestranný a nemohl popřít, že v tom, co řekl o Franklinovi a Beumarchaisovi sice omezený, ale poctivý historik Gudin, je určitě zrnko pravdy. Jeho veliký přítel položil zásady americké nezávislosti, ale do té doby, co se usadil v Passy. se ho zmocnila nepochpitelná letargie a nezajímá se ani o pirátské lodě. Není divu, že taková nečinnost je nesprávně vykládána. Pravděpodobně nejen monsieur Gudin, ale i ostatní lidé srovnávají Beumarchais neumdlévající činorodost s filozofickou netečností doktora Franklina.
Jakmile se doktor Dubourg pustil do nějakého problému, nedal si pokoj dokud jej nedomyslel až do konce. Seděl sám nad lahví cortonu a nad svazkem Montaigna a vzpomínal na onu rozepři v krčmě "U vybíravé Kateřiny". Mělo to i svou dobrou stránku, že se ten Gudin se svým pinuis Minerva, se svým tupým mozkem odvážil Franklina snížit. Jasně se tak projevila skutečnot, které si on Dubourg, jako lékař sice povšiml, ale kterou si nechtěl připustit: že totiž Franklinovi energie začíná stářím ubývat.
Tady se musí něco stát. On Dubourg, i když není o mnoho mladší než Franklin, je naštěstí ještě zcela při síle. Je na něm, aby svého velkého přítele povzbudil; je to jeho světodějné poslání. Franklin má slavné jméno, popularitu; on Dubourg zůstane skromně v pozadí a přiměje přítele k tomu, aby této popularity využil k nějaké významné akci.
Uvažoval o takové akci, přemítal o důmyslném plánu, který by Franklinovi navrhl. Napadlo ho leccos, ale bylo to všechno k ničemu, nebylo to ono, neuhodil hřebík na hlavičku. Pil a četl a uvažoval a pil a četl. Pak si šel lehnout, ale hřebík na hlavičku netrefil.
Nazítří ráno se probudil a vida, trfil ho! Ve spaní mu nejvyšší bytost vnukla ten velký plán. Jaké štěstí! Ještě než půjde pod drn, prokáže Franklinovi a svobodě nesmírnou službu.
Dal zapřáhnout a odjel do Passy.

V tu dobu seděl Franklin ve své pracovně a psal příteli doktoru Ingenhouszovi do Vídně. Pochopitelně mu líčil své setkání s chemikem Lavoisierem. Lavoisierův spis o okysličování otvíral nové výhledy, a co mu mladý učenec sdělil ještě navíc, zasluhovalo největší pozornosti. Franklin si sice potrpěl na jasné písemné formulace vědeckých otázek, byl ukázněný a uměl se plně soustředit. Ale dnes se mu myšlenky rozbíhaly, odložil pero a zadumal se nad otázkami na hony vzdálenými spojování jistých částic vzduch s jistými kovovými látkami.
Franklinův zdravotní stav byl lepší než kdy jindy, počasí bylo nádherné, plaval v Seině a pěstoval tělocvik tím, že chodil nahoru a dolů po terasách. Také jeho večery s madame Helvetiovou a madame Brillonovou byly nadmíru zábavné. A přesto ho jeho obvyklý klid najednou opustil.
Přišla pošta z Ameriky a konečně si mohl utvořit jasný obraz o situaci. Byl to obraz velice neutěšený. Už úřední zprávy Kongresu byly kormutlivé, ale důvěrné dopisy přátel byly ještě daleko chmurnější. Washigtonova armáda neměla dotatek lidí. Jednotlivé státy nepřispívaly tak, jak se k tomu zavázaly, nedávaly ani lidi ani materiál ani peníze. Zato se mnoho tisíc občanů věnovalo pirátství na vlastní pěst nebo sloužilo na pirátských lodích. Hromadily se správní i hospodářské těžkosti. Peníze vydané Kongresem ztrácely hodnotu a někteří lidé je vůbec odmítali brát. Rozpory mezi jednotlivými státy neustály, důvěra v konečné vítězství se vytrácela, všechno se hroutilo. Jestliže se Franklinovi nepodaří, psali přátelé, uzavřít co nejrychleji spojeneckou smlouvu, přijde pomoc už pozdě.
V poště byl i dopis jeho dcery Sally. Když tenkrát utekl Kongres do Baltimoru, odjeli z Filadelfie také ona a její manžel Richard Bache a odvezli přitom Franklinovu knihovnu. Pak se Sally vrátila společně s Kongresem a přivezla knihy, obrazy a ostatní věci, na nichž si otec moc zakládal nazpět do Filadelfie, do domu na Market Street. Nyní, psala, se znovu říká, že město je v nebezpečí. Toryové, všichni ti Shippové, Kearsleyové a Stansburyové už zase zvedají hlavy, mnozí republikáni prý prodávají nemovitosti hluboko pod cenou a mnozí se chystají znovu na útěk nebo už dokonce uprchli. Ale ona prý se tentokrát nedá zastrašit. Tentokrát zůstane i otcovy věci nechá doma, pevně věří, že všechno dobře dopadne.
Franklin viděl svou plavovlasou, kyprou, robustní dceru Sally jasně před sebou, její velké, silné, energické, tak pracovité ruce. Jeho dcera Sally má zdravý selský rozum a strašpytlové nejsou, ona ani její muž Richard Bache, mají statečnost lidí bez fantazie. Že se rozhodli zůstat, to je slabá záruka bezpečnosti Filadelfie.
Mnozí z jeho přátel, psala Sally, prodali své domy pod cenou a dali se na útěk. Jeho srdce se naplnilo zármutkem. Viděl před sebou své milé město. Bylo to největší americké město, ale město velké, Paříž, byla víc než dvacetkrát větší. Jeho město Filadelfie vypadalo venkovsky, mělo jen málo dlážděných ulic a bylo tam více zahrad a zelené plochy než zastavěných pozemků. Ale bylo to krásné, rušné a veskrze zdravé město; většina jeho obyvatel žila v blahobytu a spokojeně a také to bylo vidět. Tady v Paříži chodilo daleho víc lidí v hedvábí a brokátu, ale pozornější pohled zjistil, že to jsou většinou šaty odložené po privilegovaných. Taková maskovaná chudoba ve Filadelfii neexistovala. Bylo tam i méně kočárů; kdo byl líný na krok, jako třeba on, používal nosítek. Zato bylo ve Filadelfii méně špíny a strádání a nebylo am ani potuchy po oné páchnoucí, na sebe natlačené a všude se hemžící bídě, kterou Franklin viděl v tak mnoha pařížských čtvrtích. Tam ve Filadelfii žil i chuďas uprostřed zahrady jako on ve svém Passy. Pro jeho přátele bylo kruté, že museli opustit své krásné město. Byla to i pro něho krutá představa, že se teď, co tady sedí, angličtí důstojníci možná procházejí po Market Street a že možná v Jamesově kavárně, v City Tavern a ve výčepu hotelu "U indické královny" roztahují ve svých červených kabátech angličtí vojáci a nemotoní Hesenci. Jeho staré srdce bylo naplněno žalem, a tak pomyšlení na pytle pohankové a kukuřičné mouky, které mu Sally poslala k přípravě jeho zamilovaných jídel, jen pramálo zmírňovalo sklíčenost.
Arthur Lee a Silas Deane už také určittě dostali své soukromé informace. Není pochyb, že ještě dnes honem přijedou a budou se tvářit roztrpčeně, starostlivě a důležitě. Budou mu předkládat nesmyslné návrhy, budou trvat na tom, aby se něco udělalo. Je pochopitelné, že budou netrpěliví, i jemu je uatěžko posedávat tady tak nečinně. Ale nic jiného se nedá dělat. Je to zlý, začarovaný kruh. Protože je válečná situace tak zlá, potřebuje Amerika naléhavě francouzské spojenectví a Versailles není možno pro sojenectví získat, dokud bude válečná situace tak zlá.
Franklin si namlouval, že na stará koleny zmoudřel a pochopil, že dějinný pokrok postupuje pomalu. Jenže jeho trpělivost mu nevnikala až do srdce a dlouhé čekání bylo i pro něho dlouhou trýzní. Život plynul a věc, které zasvětil zbytek svých dnů, se nehýbala z místa. Připadal si jako svatý Jiří na obrázku: jede a jede a nedostane se ani o píď dál. Pravda, nepochybuje o konečném vítězství. Americká nezávislost, to je historická nutnost a jemu bylo dáno přispět k ní svým podílem. Spatřil zaslíbenou zemi. Ale obával se, že zemře dřív, než do ní vkročí.
V těchto úvahách a v této tesklivé náladě zastihl Franklina Dubourg, když k němu dychtivě vešel, aby se mu svěřil se svým nápadem.
Až dosud, začal svůj výklad, zůstal zcela nevyužit největší a nejlepší kapitál, kterým vládnou. "A jaký je to kapitál?" zeptal se Franklin. "Vaša popullarita," odpověděl triumfálně Dubourg a ukázal svou holí na Franklina. A nevšímaje si jeho skeptického úsměvu, dovozoval, jestliže až dosud nebyla uzavřena aliance se Spojenými státy, je to zaviněno, jak každý ví, královým odmítavým postojem. Až dosud byla vyvíjena snaha získat jen ministry. Ale ti při sebelepší vůli nejsou schopni překonat králův odpor. To by dokázala jen jedna osoba, Rakušanka, Marie Antoinetta. Franklin se musí pokusit získat ji pro svou americkou věc, musí se alespoň sejít.
Franklin se podíval Dubourgovi přímo a zkoumavě do očí a pak přívětivě odpověděl: "Milý příteli, držte se raději těch svých pirátských lodí!"
Ale Dubourg nedotčen vysvětloval dál, jak promyšlený je jeho plán. Při veškeré úctě k příteli má proti němu jednu výhodu: že prožil celý život zde v Paříži, a tak zná lépe než Franklin versailleskou mentalitu. Ví, jak bezvýhradně se celý dvůr a zejména lidé kolem Rakušanky, Šeříkový kruh, klaní módě. "A vy jste v módě, doktore Frankline," prohlásil s důrazem. "Pokuste se o schůzku s královnou. Uvidíte, že se to vyplatí," ubezpečoval vítězoslavně.
"To už je zase ten můj nevyléčitelně romatický Dubourg," řekl Franklin pobaveně. "Snad se pamatujete, že se nepodařila ani schůzka s liberálním císařem Josefem." - "Toaneta je žena," rozohnil se Dubourg, "nedá na politiku, dá na módu." - "Setkat se s královnou," vrtěl Franklin hlavou, "to se lehko řekne. Americká delegace je snad v Paříži oblíbena; ale u dvora si před námi zacpávají nos. Když chci navštívit pana de Vergennes a dokonce třeba i jen pana de Gérard, musím k nim jít po zadním schodišti." Na Dubourgově staré tváři s vrásčitou svraskalou kůží se objevil zchytralý, šibalský úsměv. "A co kdybyste," zeptal se, "co kdybyste navštívil i královnu po zadním schodišti? Pokud je mi známo, Ludvík splnil své manželské povinnosti teprve nyní a Marie Antoinetta se právě teď stala ženou. V tomto období," vykládal znalecky, pokušitelsky, "bývají ženy vznětlivé a potrpí si na zvláštnosti. Na versailleském dvoře je možné všechno. Udělejte jen jednou, aspoň tentokrát, co vám radím, vážený příteli," zapřísahal ho. "Věřte mi, že je nejrozumně chytit býka rovnou za rohy."
Takovéhle drobné, zašmodrchané intriky, k nimž vybízel Dubourg, byly starému, moudrému Franklinovi zcela cizí. Věřil v hluboký smysl dějin, obsažený v samé jejich podstatě, zdálo se mu směšné chtít popohánět historické události tak titěrnými manévry, jak si je vymyslela nezřízená obrazotvornost jeho Dubourga, který na stará kolena tak zdětinštěl. Jenže z přírodovědeckých studií bylo Franklinovi známo, že mnohdy i drobná, náhodná událost dala popud k velkým revolučním poznatkům. S největší pravděpodobností je Dubourgův "projekt" jen jalový nápad, který se ukáže neproveditelný, nebo, i když to podaří, nepřinese žádný výsledek. Ale Franklin byl zvyklý věci nejdřív prozkoumat a teprve pak je zavrhoval. Nemůže nijak uškodit, když se pokusí o schůzku s dcerou habsburského rodu. Nebude pochopitelně možné, jak si představuje jeho naivní přítel, ji "získat pro americkou věc". Ale byla zde celá řada vlivných osobností, kteří s Amerikou sympatizovali a kteří se ke svým sympatiím nepřiznávali jen proto, že královská dvojice stavěla na odiv nepřátelskou neutralitu. Kdyby se s královnou sešel a promluvil s ní, stačila by možná tato pouhá skutečnost, aby si takoví lidé dodali odvahy. A nezdůraznil i starý Maurepas, že Franklin nedoceňuje praktický význam své popularity? Proč by skutečně neměl lépe hospodařit se svou hřivnou? Ti druzí, Lee a Silas Deane, na něho naléhají, aby něco podnikl. Kdyby se pokusill o schůzku s Rakušankou, ukázal by dobrou vůli a oni by mu aspoň na čas museli dát pokoj. Ani situace Spojených států není bohužel taková, aby bylo možno sebedobrodružnější plán rovnou zavrhnout. Bylo nutno chytat se všeho, i kdyby to třeba byl čertův ocas.
"Když si od toho tolik slibujete, starý příteli," řekl, "uvážím váš podnět. Buď jak buď vám děkuji." Úsměv zazářil na Dubourgově tváři, která, jak Franklin s politováním zjišťoval, byla stále hippokratovštější.
Franklin skutečně seznámil pány Leea a Silase Deana v Dubourgově přítomnosti s jeho nápadem.
Arthur Lee se okamžitě postavil ostře proti tomu. Emisar svobodného národa, prohlásil přísně, se nesmí natolik ponížit, aby se lichotil despotické panovnici. Ale Silas Deane byl nadšen, Je prý nepochopitelné, že už dávno se nepokusili získat touto cestou ve Versailles vliv a i když jindy na doktoru Dubourgovi, který na Beumarchaise sočil a pomlouval ho, nenašel dobrý ani chlup, označil jeho nápad za Kolumbovo vejce.
Arthur Lee pohrdavě řekl, že naštěstí je tento nedůstojný projekt neuskutečnitelný. Po zkušenostech s vídeňským faraónem nevidí prý možnost, jak zorganizovat schůzku s pařížskou tyrankou. Dubourg poznamenal, že královna, která chodí na zapřenou mezi nejrůznější lidi, nemůře být Franklinovi nedostupná. Silas Deane věděl, jak na to: "Jestli je vůbec někdo schopen takovou schůzku zprostředkovat, je to člověk, který nám už tolikrát pomohl z úzkých: náš přítel Beumarchais."
Dubourg znechuceně zafuněl. Tak si to nepředstavoval.On, Dubourg, objevil cestu, po níž bude možno vytlačit kočár z bláta, a už je tady zas ta moucha. "Pořád ten váš Beumarchais," řekl nevrle. "Jenže nikdo jiný tu není," odpověděl s pokrčením ramen Silas Deane. Arthur Lee řekl: "Tak vidíte, pánové, kam to vede, když začneme o nedůstojných věcech jen uvažovat. Abyste se zalichotili do přízně tyranky, potřebujete na pomoc šejdíře." Ale Franklin mírumilovně poznamenal: "Kdo chce vysoustruhovat pěkný kostěný knoflík, nesmí se štítit trochy toho smradu."
Vzal si Silase Deana stranou a požádal ho, aby si promluvil s Beumarchaisem. "A neprozraďte mu, že tato žádost vychází ode mne. Bylo by nepříjemné, kdyby po té nezdařené schůzce s Josefem nevyšla ani tahle věc a diskrétnost není právě silnou stránkou pana de Beumarchais. Měla by to být služba, kterou prokáže osobně vám. Vyložte mu ten plán, jako kdyby to byl váš nápad." - "Ale já bych se nerad chlubil peřím doktora Dubourga," namítl váhavě Silas Deane. "doktor Dubourg má skromnost učence," uklidnil ho Franklin; "beru všechno na sebe." - "Dobrá," poddal se Silas Deane. "Těší mě, že i vy přicházíte našenu débrouillardovi na chuť."

Když to Silas Deane nazítří ráno pověděl Pierrovi, ten okamžitě uhodl, kdo ho poslal. "Povězte mi, velectěný," zeptal se důvěrně a rovnou, "přicházíte z pověření našeho velkého přítele z Passy?" Silas Deane celý zrudl, setřel pot a ubezpečoval: "Ale ne, to je můj nápad." - "To jste měl ale kapitální nápad," řekl Pierre uznale. "Děkuji vám," řekl polichocen Silas Deane.
Pro Pierra to bylo velké zadostučinění. Slavně se teď potvrdilo, co se ukázalo už při oslavě 4. července. Franklin uznal, že bez Beumarchaisovy pomoci není možno vybojovat americkou nezávislost.
Byl to lákavý úkol. Francouzská královna měla být proti své vůli donucena ke schůzce s vůdcem rebelů: to chtělo vymyslet intriku takového druhu, jaké si Pierre tak často vymýšlel pro své hry. A už viděl, kudy na to. A jak začasté v takových případech i tentokrát se rozběhl s ne zcela domyšleným plánem za svou přítelkyní Désirée.
Tyhle dvě prohnané děti pařížské ulice si vždycky věděly rady; daly teď hlavy dohromady a kuly plány, aby přelstily své naduté versailleské chlebodárce. Okamžitě jim bylo jasné, že nejlíp to půjde s Vaudreuilovou pomocí. Désirée měla svého přítele FranCoise ráda, byl velkorysý a byl jí při všech jejích různicích s Théatre Francais bezpečnou oporou. Ale dal jí leckdy bezohledně najevo, jak je nad ní povznesen, že bude legrační použít ho jako bezděčného nástroje ve velké intrice namířené proti jeho vlastní společenské třídě.
Pierre a Désirée byli přesvědčeni, že Vaudreuilovi jako královninu oblíbenci stačí, jen opravdu chtít, aby přiměl Toanetu ke schůzce s Franklinem. Désirée byla toho názoru, že je teď zvlášť příznivá situace, aby markýze získali pro tento plán. Už se zřejmě rozhodl přijmout nabízenou funkci intendanta a teď potřeboval jen nějakou senzaci, aby dvoru i městu dokázal, že přesto zůstal stejně nezávislý jako dosud a že nehodlá brát ohledy na Ludvíka a na to, co se mu líbí a co nelíbí.
Když mu Désirée takto dodala mysli, navštívil Pierre markýze a prozradil mu, že ho po "Figarovi" znovu posedla divadelnická vášeň a že na nic jiného nemyslí; ať se prý setká s čímkoli, ve všem vidí námět pro divadlo. Pokouší se prý dokonce psát hru o starém Franklinovi. Ten bodrý heroický staroch v hnědém kožichu a v brýlích se železnými obroučkami, moudrý, dojemný a trochu i směšný, je prý figura pro komedii jako stvořená. Jenže je zpropaděně těžké rozvinout kolem něho ústrojný příběh. Jemu alespoň, ač jinak nebývá na nápady chudý, se nijak nedaří postavit s žádoucí přesvědčivostí vedle sebe hrdinu a jeho protihráče tak, aby se mohli střetnoutt ve vtipném a ostrém dialogu. A tak prý mu na jedné straně stojí ten staroch z Filadelfie, na druhé straně Versailles, královský dvůr a i když je mezi nimi ve skutečnosti vzdálenost pouhých několika mil, je to jako kdyby se mezi nimi prostíral oceán, není možno je dostat do jediného jevištního rámce. Je to bída, že postava starého Franklina zůstává tak monologická a že se kolem něho nedá vymyslet žádná komedie.
Seděli u stolu, Vaudreuil nevšímavě jedl a nevšímavě naslouchal. Ale Pierre jako dobrý znalec lidských reakcí zpozoroval, že tato nevšímavost je předstíraná. Nevadilo mu, že markýz v tuto chvíli nezabral. Věděl, že ho dostal tam, kde ho chtěl mít.
Byl si tím tak jist, že cestou domů pustil z uzdy svou fantazii. Už viděl, jak Franklin vchází do domu v Rue de Condé, do jeho krásné pracovny a jak mu děkuje důstojně a s jistou uštěpačností, jinak to ten děda ani neumí. A jak je z Passy odeslán dopis Kongresu a jak jsou v něm velebeny zásluhy firmy Hortalez a požaduje se co nejrychlejší zaplacení oprávněných a dávno splatných pohledávek této firmy. Text dopisu napsal Pierre sám, Benjamin Franklin ho jen podepsal. A také už viděl, jak se vrací loďstvo firmy Hortalez a spol. z Ameriky, jedna za druhou a každá přiváží směnku a každá přiváží obrovský náklad zboží, zaslouženou odměnu za jeho idealizmus a za jeho obratnost.
Také Vaudreuil byl náramně spokojen. Ten hodinářský synek, jeho dvorní šašek, ho bezděky přivedl na nápad, který mu už dlouho tanul na mysli. Zorganizovat setkání Američana a Versailles, to je báječné, to je senzace, jakou potřebuje. Pro nějakého monsieur Carona je něco takového přirozeně neproveditelné. Kdyby něco takového napadlo jeho, viděl by kolem sebe jen samé zdi. Ale on, Vaudreuil, má křídla a on ty zdi přelétne. Uskutečnit setkání vůdce rebelů s nějakou vlivnou versailleskou osobností? Nic lehčího než to. Je nutno mít jen odvahu a fantazii rodilého aristokrata, pak je možno připravit Franklinovo setkání ne s nějakou, ale s tou pravou, rozhodující osobností.
Rozjařený Vaudreuil si vybudoval svůj plán směle a důmyslně. Bude to aristofanovská fraška, hodná Vaudreuila, kousek, který Břicháče naštve a o kterém bude mluvit celý dvůr kolik neděl.
Ujasnil si už, že rámcem tohoto setkání bude nějaká slavnost na jeho sídle Gennevillers, nějaký maškarní ples, aby Toaneta mohla přijít a promluvit si s rebelem na zapřenou. Ještě si musí vymyslet nějakou vhodnou záminku, jak pozvat i toho starocha. Mělo by to být nějaké divadlo, hra, která by nějak připomínala povstání kvakerů.
Probíral se v duchu divadelní literaturou. Hledal, nalézal, zavrhoval a pak přišel na to pravé.
Byl zde jeden starší, dosti oceňovaný dramatik, Antoine Marin Lemierre. Psal ušlechtilé, trochu nudné veršované hry vyznačující se veršovanými triádami proti nesnášentivým kněžím a despotickým panovníkům. Odehrávaly se většinou v dávných dobách a ve vzdálených krajích, ve staré Persii, ve staré Indii a tak je cenzura po jistých rozpacích povolovala. Ale teď napsal Lemierre "Viléma Tella"; cenzor se vyslovil v tom smyslu, že na divadle mohou být předváděny jen takové revoluční akce, které se odehrály přinejmenším před tisíci lety a ve vzdálenosti nejméně dvou tisíc mil. Zákaz vzbudil senzaci, autor se odvolal ke králi a Ludvík rozhodnutí svého cenzora potvrdil. Uvést tento kus před nečetným vybraným obecenstvem a obsadit jej nikoli profesionálními herci, nýbrž ochotníky, aristokraty, to se zdálo Vaudreuilovi nesmírně statečné a pikantní, ironická a revoluční a byla to dobrá záminka, aby mohl pozvat Američana i Toanetu.
Zasvětil do svého plánu přítele, prince Karla, Polignacovy i princeznu Rohanovou. Vysvětlil jim svůj plán, že tu totiž nepůjde o politickou demonstraci, nýbrž o podnik ryze estetického a společenského rrázu. Rozumí se samo sebou, že není možno brát vážně ani toho dobráka Lemierra a jeho čacké Švýcary ani bodrého patriarchu ze země kvakerů. Jde o to, poklepat těm rebelům na ramena, projevit jim porozumění, věnovat jim nějaký ten úsměv. Takto, v tom lehkém tónu a s náležitým odstupem, by to mohla být zábava hodná Šeříkového kruhu.
Ostatní pro plán hned zahořeli a brzy pracovali na jeho přípravě s nemenším zápalem než sám Vaudreuil. Bylo dohodnuto uspořádat ten podnik jako maškarní zábavu, na které mělo být představení "Viléma Tella" jen jednou z mnoha kratochvílí, podobně jako balet a ohňostroj. Přípravy byly podnikány tajně, aby překvapení působilo tím dráždivěji. Princ Karel chtěl hrát původně jak Tella, tak i habsburkého guvernéra, který je zastřelen. Ale nakonec mu byl přidělen pouze Tell, roli rakouského zloducha svěřili krásnému, brutálnímu hraběti Julesovi, kterému seděla jako ulitá. Gabriela Polignacová už se těšila, jak jí bude slušet role ušlechtilé, svobodomyslné a s přírodou spjaté Švýcarky, a hned se začala radit s mademoiselle Bertinovou. Jedinou zábavnou roli, Tellova chlapce, jemuž je sestřeleno z hlavy jablko, svěřil Vaudreuil profesionální herečce, Désirée Mesnardové.
Diana Polignacová si vzala za úkol vzbudit v Toanetě zvědavost, aby tím spíš přijala pozvání. Důvěrně Toanetě sdělila, že Vaudreuil chce v Gennevillers uvést pověstného "Viléma Tella" od monsieur Lemierra a že si není jist, zda může Toanetu pozvat. Toaneta pochopila, že FranCois chce takto dokázat, jakým bude originálním intendantem, také jí lákalo nevinně poškádlit hodného Ludvíka a uráželo ji, že se tu pochybuje o její odvaze.
Když se příště setkala s Vaudreuilem, zeptala se žertem i dotčeně: "Tak co, FranCoisi? Budu pozvána na vaši maškarní slavnost?" - "Vaše přítomnost, Madame," odpověděl zdvořile Vaudreuil, "by byla poctou, jakou se neodvažuji požadovat. Nerad bych vás nutil k takové odvaze." - "Nevzpomínám si," odvětila Toaneta, "že bych vám kdy byla zavdala příčinu, abyste pochyboval o mé statečnosti." - "Uvedu divadelní hru," řekl příkře Vaudreuil, "která Břicháče náramně dopálila, ,Viléma Tella´. Vzhledem k vašemu nynějšímu vztahu ke králi nevím, zda by vaše účast byla vhodná." - "Jsem vám zavázána," řekla Toaneta, "že se najednou tak ohleduplně staráte o můj vztah ke králi. Nevím, proč bych se nemohla podívat na vašeho ,Viléma Tella´. Mě Švýcarsko zajímá. Není vám neznámo, že chci ve své trianonské vesničce zařídit švýcarský dvorec. Živě se zajímám o švýcarského národního hrdinu." - "Autor ,Viléma Tella´ bude přítomen," řekl Vaudreuil. "A co na tom?" zeptala se Toaneta. "Budou tam i další zajímaví návětěvníci," pokračoval Vaudreuil, "například doktor Franklin."
Toanetino vysoké obočí se zvedlo ještě výš, její bělostný obličej trochu zrůžověl. "Tak vidíte," usmál se Vaudreuil a dodal: "Sestra císaře Josefa se ve vás nezapře."
Toaneta byla v trapných rozpacích. Je to opravdu ožehavější, než se domnívala. Ona, Marie Antoinette Habsburská, královna francouzská a navarrská a ten starý tiskař a buřič; i kdyby sebeodvážněji zanedbala všechny zákony ceremoniálu, to nejde. Způsobila by tím nejen nepříjemnosti Ludvíkovi, ale také Josef by jí prostřednictví Mercyho a abbého po zásluze vyčinil; neboť i když tak špatně dopadl ve střetnutí s FranCoisem, přece jen měl pravdu ve všem, co si o tom rebelovi myslel a říkal.
Ale což se i sám Josef nezabýval myšlenkou na setkání s Franklinem? A není to jí jako ženě dovoleno spíš než jemu? A nemá to být maškarní zábava? Když se bude bavit s Američanem se škraboškou na tváři, je to snad horší než, jak se jí často stává, nechat se na plesech oslovovat od cizích lidí?
Vaudreuil stál za ním Opíral se rukama o opěradlo jejího křesla a díval se na ni shora. Výmluvněji, než kdyby to byl vyslovil, prozrazovaly jeho černé oči pod hustým černým obočím a celá jeho mužná, výsměšná tvář, co si myslí: že Toaneta dovede sice odvážně mluvit, ale že je v koncích, jakmile jí hrozí nepříjemnosti od muže nebo bratra.
Ne, nechce být považována za zbabělou. Najednou se v ní zvedl prudký odpor proti Josefovi, který jí tak často nadával a ponižoval, proti tomu věčnému školometovi, který chtěl celý její život vtěsnat do pravidel a regulí té tlusté rukověti.
Aniž změnil pózu, otevřel teď Vaudreuil své plné, smělé rty a řekl svým hlubokým hlasem tiše a velmi laskavě: "Chápete, Toaneto, že jsem vás chtěl ušetřit této zkoušky? Když se mne někdo na mé slavnosti zeptá, kde jste, budu moci odpovědět podle pravdy: ,Madame nebyla pozvána.´" Teď byla Toaneta opravdu dotčena. "Jste velice troufalý, FranCoisi," odpověděla, "příliě podceňujete. Uražíte mě."
Vaudreuil čekal jen na to. "Jak si přejete, Madame," odpověděl. Předstoupil před ní, hluboce se uklonil a s úctou na jazyku a s posměchem v očích řekl: "Prokažte mi prosím, Madame, tu čest a přijďte na mou malou slavnost v Gennevillers."
Toaneta se kousla do rtu a vzdychla. Vaudreuil ustoupil, opřel se o krb a díval se jí zdvořile i drze, lakavě i povýšeně do očí.
Bylo jí jasné, že musí říci ne. Jen proto, aby teď FranCoisovi překazila jeho maličký triumf, nesmí přece působit těžkosti Ludvíkovi i sobě a poškodit možná dokonce i Francii a Habsburky. FranCoisovi je hej, je pouze poddaný. Ona je královna a má zodpovědnost. Musí říci ne. Řekne ne.
Vaudreuil se na ni upřeně díval a na jeho ironické, despotické tváři byl vepsán výsměch: Sestra císaře Josefa!
"Přijdu," řekla.

Milý Pierre, sdělil o dva dny později Vaudreuil svému příteli a dvornímu šaškovi, "už záhy vám budu moci předvést hru, která si nezadá s vaším ,Figarem´- Bude se jmenovat ,Bláznivý den aneb Vilém Tell a královna´." Pierra zachvátila nesmírná radost, ale podíval se na Vaudreuila s nechápavým údivem a odpověděl: "Nerozumím vám, můj mecenáši."
Vaudreuil s dobře předstíranou nedbalostí vykládal, jak nalezl řešení, které Pierre hledal. Pierre bude svědkem toho, jak on, Vaudreuil, dostane Pierrova starého komediálního hrdinu na jeviště společně s jeho mocnou a půvabnou protihráčkou. "Vyřiďte jen svému obchodnímu příteli v Passy," uložil Pierrovi, "aby se náležitě zapojil do hry tím, že bude dbát pro každý případ některých pokynů. Upozorněte, prosím starého pána na toto: očekává se od něj, že nepozná vysoce postavenou dámu, s níž se na této slavnosti setká. Vysvětlete, prosím, tomu pánovi ze Západu, že jde o pouhou společenskou událost, nikoli o politickou schůzi. Ostatně i vy, můj milý," dodal milostivě, "jste pozván k účasti na této hře."
Pierre vyjádřil nadšeně svůj obdiv i vděčnost a nabídl markýzi veškeré své služby. V srdci mu jásala nesmírná škodolibá radost. Když si pan markýz chce zatančit, jeho obchodní přítel ze Západu, tím si byl "přilehlých pokojů"e jist, mu k tomu zahraje sice diskrétně, ale tak, že to bude daleko slyšet. v nevděk
I když Pierre věděl, že se o chystaném večírku nesmí nic proslechnout, svěřil se svým nejbližším, Tereze, Julii a Gudinovi, co se chystá a pověděl jim, jak velkou službu Franklinovi prokázal.
Julie jásala, Tereza nedala svůj názor najevo a Filip se potají dusil zlostí. Jaká ničemnost, že Američané využívají jeho šlechetného, bezelstného přítele, aby se mu pak za zády posmívali! Pierre jim dodává zbraně jak pro válku, tak pro kabinety ministrů, to on je, kdo udržuje jejich vůz v chodu a oni ho nazývají "mouchou u kočáru"! A kdyby Gudin promluvil, vzešlo by z toho pro Pierra a svět jen neštěstí. Přemohl se a mlčel.
Tím výmluvněji se zabýval těmito událostmi u svého psacího stolu. Jako kdysi Prokop z Caesareje psal tajně své historické dílo "Historia Arcana", které mělo světu ukázat ohavnou pravou podobu až do nebe vynášeného Justiniána, tak psal on, Filip Gudin, pravdivou historii Třinácti států a doktora Benjamina Franklina. Výraznými, sytými barvami líčil svého přítele Pierra a jeho velké činy; tím černěji se od toho lišil nevděk Ameriky a egoistického patriarchy z Passy. Gudin uváděl citáty od všech klasiků, aby dal výraz svému rozhořčení nad takovým nevděkem. Citoval Sofokla: "Jak rychle lidská vděčnost zaniká a v nevděk mění se," citoval i Cicerona a Senecu. A i když Pierre neměl ani potuchu o zlých řečech, které o něm nadělali, obdivoval se mu Gudin za to, že si počíná jako Plutarchův Alexandr Veliký: "Toť počínání královské, když strpíme, aby o nás mluvil zle člověk, jemuž jsme prokázali dobro."
Takovými výroky a úvahami vyšperkoval historik Filip Gudin své vylíčení Beumarchaisových dobrých a Franklinových špatných činů a ulevilo se mu.

Franklin seděl právě ve vaně, když vešel do pokoje William; bylo na něm vidět, že ho něco potěšilo, rozradostnilo. "Podívej se, dědečku," řekl, "co přišlo!" Usedl k němu na dřevěný poklop vany a ukázal mu krásně tištěný lístek. Zatímco si Franklin pečlivě utíral ruce, aby pozvánku neumáčel, vykládal jinoch dál: "Přinesl to lokaj v olivově zelené livreji. Myslíš dědečku, že tam budu moci jít s tebou?"
Bylo to pozvání markýze de Vaudreuil na maškarní slavnost na jeho sídle Gennevilliers. Na programu byl ohňostroj, balet a představení divadelní hry. Slavnost měla ráz: večer ve švýcarských horách.
Franklin nepochyboval, že toto pozvání souvisí s dobrodružným plánem jeho dobrého Dubourga. Brzy přišel také Silas Deane a se širokým zchytralým úšklebkem hovořil o vysoce postavené osobnosti, s níž se jeho vážený kolega na této slavnosti markýze de Vaudreuil setká, ale kterou, pěkně prosím, nepozná. Vykládal pak o hrdinském povstání švýcarského lidu pod vedením jeho Washigtona, který se jmenoval Vilém Tell, a jen zářil, když mluvil o svém příteli, velkém débrouillardovi panu de Beumarchais. Franklin pokývl velkou hlavou, poškrabal se a řekl zamyšleně: "Ano, to zas jednou prošel velbloud uchem jehly."
Navštívil doktora Dubourga, kterému nyní jeho zdravotní stav nedovoloval vycházet, a oznámil mu, co se stalo. Dubourg vzrušeně jásal, že mu bylo ještě dopřáno prokázat tak velkou službu Franklinovi a Americe. Osobně doběhl do sklepa a přinesl odtamtud zaprášenou láhev cortonu z roku 1761. Měl už jen dvě láhve tohoto vynikajícího ročníku, a i když nesměl pít, vyprázdnil společně s Franklinem nejem tuto láhev, ale i druhou, poslední.
Doktor se v duchu dojatě usmíval, že je přítel tak rozčilen. Ale sám hleděl tomuto setkání vstříc s jistým vzrušením. Obcoval často s mocnými tohoto světa. Přijal ho anglický král a zúčastnil se oficiální večeře u Ludvíka Patnáctého ve Versailles. Nejednou si svým mírně ironickým způsobem tropil posměch z dvorského ceremoniálu. Ale když se měl nyní sejít s habsburskou Marií Antoinettou, cítil jakousi nejistotu. Jednal se ženami po svém, jinak to neuměl, a nebyl si jist, zda jeho obřadná, poněkud ironická galantnost bude na tuto královnu platit.
Buď jak buď octl se už v mnoha neobvyklých situacích a poznal velice mnoho lidí, uměl se přizpůsobit a dostat z lidí i událostí vždy to nejlepší. Stýkal se s loďaři i s diplomaty, s tiskaři, učenci i s obchodníky s otroky, se spisovateli, generáli, sedláky a Indiány, a se všemi si uměl poradit. Nebyl z těch, co se dají zmýlit zevnějškem, oblečením, a jistě si porozumí i s touhle královnou.
Často si dopřál té zábavy, že v duchu přemístil určitou událost a osoby i se všemi jejich rekvizitami z jedné doby do druhé. Udělal to i tentokrát. Vytáhl bibli, našel si knihu Jobovu a četl: "6. Ale přihodilo se toho dne, kdy dítky boží přišly a předstoupily před Pána, že mezi ně vešel i Satan. 7. I pravil Pán k Satanovi: ,Odkud přicházíš?´ Satan odpověděl Pánovi a pravil: ,Obcházel jsem po celém světě.´ 8. Pravil Pán Satanovi: ,A zdalipak sis také povšiml mého služebníka Joba? Neboť není jemu rovného po celém světě, je bohabojný a straní se zlého.´ 9. Odpověděl Satan Pánovi a pravil: ,Domníváš se, že Job se pro nic za nic bojí Boha? 10. Ty uchránil jsi jeho, dům jeho a všechno, co má široko, vůkol. Požehnal jsi jeho, dům jeho a všechno, co má široko, vůkol. Požehnal jsi dílu rukou jeho a statek jeho jsi rozmnožil po vší zemi. 11. Ale vztáhni ruku svou a dotkni se všeho, co má: Oč, že se tě do očí zřekne?´"
A Franklin obměnil tyto verše po svém:
6. A protože bylo na nebesích lever, přišla všechna šlechta Páně ke dvoru, aby se před ním ukázala, a mezi dvořany se také objevil i Satan, jako jeden ze služby. 7. A Bůh řekl Satanovi: ,Už delší dobu jsem vás neviděl. Kde jste byl? A Satan odpověděl: ,Byl jsem na svém venkovském sídle a na některých dalších usedlostech, abych navštívil své přátele.´ 8. A Bůh řekl: ,Povězte nám, co si myslíte o rytíři Jobovi? Mně se zdá, že je to můj nejlepší přítel, muž veskrze řádný, chovající mě v hluboké úctě a vyhýbající se všemu, co by ve mně mohlo vzbudit pohoršení.´ 9. A Satan odpověděl: ,Domnívá se Vaše Veličenstvo opravdu, že toto dobré chování je pouze důsledkem osobní náklonnosti a lásky? 10. Což jste k němu nebyl navýsost štědrý a nezahrnul jste ho všelijakými projevy přízně, až nahromadil obrovské jmění? 11. Vystavte ho zkoušce. Stačí, když mu odepřete svou ochranu a odejmete mu úřady a vysoké příjmy. Však uvidíte, že se přidá k opozici.´"

A jednoho teplého, nikoliv však příliš parného letního dne odjížděl Franklin do Gennevilliers doprovázen svým vnukem Williamem. Williamovi slušel pastýřský kostým ? la mode a hořel nedočkavostí. Franklin měl na sobě svůj hnědý kabát, byl filozof ze Západu, kvaker, kterého si v něm tato země přála vidět.
Vaudreuil si zařídil svůj pařížský palác i malý dům ve Versailles elegantně a moderně, ale své reprezentační rodinné sídlo nechal ve stejném stavu, jak je zdědil. Park v Gennevilliers si zachoval škrobený, okázalý a obřadně vyumělkovaný styl, v jakém jej založil v době Ludvíka Čtrnáctého Vaudreuilův praděd. Na sluncem ozářených prašných cestách tohoto parku, mezi úzkostlivě zarovnanými keři a jako podle pravítka přistřiženými stromy se procházeli Vaudreuilovi hosté.
Jakmile hostitel uviděl Franklina, přispěchal mu v ústrety a se srdečnou zdvořilostí mu děkoval, že příšel. Doktorův příchod způsobil jako všude jinde i tady senzaci. A tady znal Franklin méně lidí než v Paříži a necítil se tu tak doma. Jako kdyby byl z jiného světa, vykračoval si důstojně mezi Švýcary a Švýcarkami, pastýři a pastýřkami, pány v dominech a dámami ve škraboškách a zdálo se mu, jakoby sem nepatřil.
Sedl si poněkud unaven na lavičku, která stála ve stínu a s chutí by se byl poškrábal. Přidružil se k němu monsieur Lenormant v dominu a pověděl mu leccos o tom či onom hostu. Monsieur Lenormant nebyl dnes nijak řečný a nebyl také v nikterak dobré míře. Hned se mu nezamlouvalo, že Désirée přijala roli v revolučním dramatu monsieur Lemierra; a když se teď v Gennevilliers vynořil dokonce i tenhleten Američan, vzniklo v něm podezření, že by v tom mohla být jedna z Pierrových temných intrik.
Tak tu Franklin a Lenormant seděli spolu na lavičce zamlklí a zamyšlení a přebíhalo po nich světlo a stíny. Přešla kolem nich dáma, jejíž hezká, trochu hubená tvář s velikýma, těkavýma očima se nijak nesnášela s jejím kostýmem salašnice. Doprovázeli ji dva kavalíři a ještě jedna dáma a poskakovali kolem nich dva štěkající psi. Monsieur Lenormant vstal a vážně, uctivě pozdravil, pozdravil i Franklin, protože mu ta dáma připadala povědomá. Opětovala jeho pozdrav zdvořile, z významným pohledem. "Princezna Rohanová," řekl monsieur Lenormant, když skupinka přešla. Dáma kráčela ještě několik kroků. Pak se najednou zastavila, obrátila se, její tvář se změnila v jakousi masku nábožného a zárověň vyděšeného výrazu, a když ostatní zmlkli zašeptala podivně vemlouvavým hlasem: "Vídíte ho? Vídíte ho?" - "Kdopak je to tentokrát?" ptali se jí. "Hrabě Frontenac," odpověděla. "Neříká nic, ale je zarmoucen a hledí na nás s vyčítavým pohledem. Něco jsme museli udělat, co mu není vhod." Přispěchal Vaudreuil. Uklidňoval princeznu a odvedl ji pryč.
Franklin byl ve svém životě dvakrát nebo třikrát svědkem takovýchto záchvatů, budily v něm do určité míry vědecký zájem, ale protivily se mu jako všechno temné, mlhavé, nenormální. Vzpomněl si teď - nebylo to v salónu madame de Genlis? - jak s ním princezna nadšeně hovořila o Americe. Jestliže se jí nyní zdálo, že hrabě Frontenac, muž, který se zasadil o rozvoj Kanady a Nové Francie, na ni a na celou společnost hněvá, neznamená to, že nadšení této princezny a ostatních dvořanů je předstírané a že v hloubi duše vlastně anglickou Ameriku nenávidí? Ne, francouzská zášť k anglicky mluvící Americe není zdaleka mrtva a on, Franklin, tady bude mít těžký úkol.
Vaudreuilův majordom a další služebníci zvali hosty do divadelního sálu. Představení začínalo.
Drama monsieur Lemierra připadalo Franklinovi přes dobrou snahu patetické a vzdálené skutečnosti. Švýcarští sedláci na jevišti, mimochodem nápadně bohatě oděni, velebili v chmurně zanícených verších svobodu a divoce obžalovávali tyrany. Franklin soudil, že jejich obžaloby jsou nedostatečně podložené; takovýmito všeobecnými argumenty by v Americe nevylákali ani psa od teplých kamen, natož sedláka od jeho pluhu a řemeslníka od jeho nástrojů. A když venkované na jevišti dál filozofovali a láteřili, umínil si doktor, že si přečte, jaké daně a dávky museli Švýcaři tehdá doopravdy císaři a jeho guvernérovi odvádět. V tom je totiž podstata věci, pane dramatiku, myslel si. Příjemnou změnu do této stále jednotvárnější veršované blýskavice vnesla madame Désirée Mesnardová, která se Franklinovi líbila už na scéně Théatre Francais. Jako Tellův synek byla nejen pastvou pro oči, nýbrž i své verše říkala svěže a naivně, zdůrazňujíc, že tento chlapec je vlastně žena. Ve hře, která šustila papírem se najednou objevil na jevišti kus půvabné životní pravdy, a když pak na závěr se zjevnou narážkou na Franklina v umných alexandrínech ohlašovala, že příklad Švýcarů bude dojista povzbuzením i pro jiné, aby tyrany srazil blesk pomsty, dostalo se jí nadšeného potlesku, k němuž by se málem přidal i doktor.
Po představení se herci v kostýmech vmísili mezi hosty. Kolem Franklina se vytvořila větší skupina, kladli mu jako obvykle některé chytré a četné pošetilé otázky, musel se podepsat tu na vějíř, tu na taneční pořádek, všichni byli u vytržení a sami nevěděli proč.
Záhy se v kruhu Franklina objevil i Tellův synek. Franklin dělal Désirée svou neobratnou francouzštinou galantní a rozšafné poklony. Lenormant zachmuřeně poznamenal, že zakusil nemálo strachu, když se princ Karel tak nešikovně a nebezpečně oháněl lukem a šípy, a jak je rád, že nakonec všechno šťastně dopadlo. Désirée vyslovila potěšení, že si doktor přišel na své, a s nepatrným uličnických úsměvem vyslovila naději, že si v dalším průběhu večera přijde na své. Franklin byl překvapen, že tedy i ona je zasvěcena do toho spiknutí. Lenormanta utvrdila její narážka v podezření, že Pierre tady provozuje nějaké nekalé rejdy, a byl ještě nevrlejší.
Pak se ke skupině přidružil i Pierre. Obratnými slovy chválil drama, které zde bylo předvedeno, ale jen proto, aby mohl vzletně dodat: Protože však byl přítomen Franklin, pobledne přede takovou skutečností s tak dobrý kus jako hra jeho kolegy Lemierra. Neboť která divadelní hra by mohla soupeřit s tak velkolepým dramatem, jaké předvádí světu Amerika? Franklin řekl suše s mírnou zatrpklostí: "Za to však, bohužel, diváci neplatí." A Pierre se toho chytil a odtušil: "To mohu opravdu dosvědčit." Franklin se nepohoršil a vzal tento žert s úsměvem a pochopením na vědomí.
Byly postaveny hrací stolky. Mezi hráči u jednoho z nich si doktor povšiml dámy v modrém kostýmu pastýřky a s modrou škraboškou a okamžitě si uvědomil: to je královna. I když horní část obličeje byla zakryta maskou, smělý nos a poněkud gvislý dolní ret ji prozradily mimo jakoukoli pochybnost.
U stolku této dámy bylo hlučno, všichni se chovali nenuceně, oba psíčci princezny Rohanové se pletli pletli hostům pod nohama a hafali. Franklin zjistill, že dámě v modré škrabošce není věnována nijak mimořádná pozornost; všichni se naopak snažili ji nepoznat.
Franklin vstal a doprovázen Williamem přistoupil k hraběcímu stolku. Nabídli mu zdvořile židli; ale on zůstal raději stát. Jak přistoupil ke stolku, dáma s modrou maskou rychle vzhlédla, ale hned zas hovořila a hrála dál, nevšímavě jako předtím. Franklin se díval se zalíbením, jak jemná a bílá je její pleť, jak krásně modelované jsou její paže a ruce.
Vysvětlili mu podstatu hry. "Do toho, starý pane," zvolal tónem jarmarečního vyvolávače mladý neomalený princ Karel, který seděl u stolku ještě v kostýmu Viléma Tella; samostříl položil vedle sebe na židli. "Zkuste své štěstí," volal, "zahrajte si!" Požádal Williama o peníze a vsadil, aby se neřeklo, velkou stříbrnou minci, jeden écu. "Musíte mi dovolit, pane doktore," řekla Diana Polignacová, "abych zvýšila vaši sázku; jestli vyhrajeme, použijte toho, prosím, pro vaši velkou věc," a přidala k jeho écu pět zlatých luisdorů. Ale Franklin prohrál écu i těch pět zlatých luisdorů. Řekl Williamovi: "Ten écu připíšeme na účet Kongresu."
Odešel od hracího stolku a znovu usedl na svou pohodlnou židli. Hovořilo se o sestřeleném jablku a padaly žerty o tom, jako roli sehrálo jablko v dějinách; bylo zde například Evino jablko, říšské jablko římských císařů, Newtonovo jablko i otrávená jablka Borgiů.
To připomnělo Franklinovi jednu z jeho historek a hned ji také začal vyprávět. Jeden jeho přítel, švédský misionář, přišel k Indiánům kmene Susquehanna, kázal jim a vyprávěl některé biblické příběhy, mimo jiné i o tom, jak Adam snědl jablko a jak byli naši prarodiče kvůli tomu vyhnáni z ráje. Indiáni dlouho uvažovali. Pak jejich náčelník vstal a řekl misionáři: "Jsme ti velice vděčni, milý bratře, že jsi neváhal přeplavit se přes velkou vodu, abys nám mohl zvěstovat věci, které ses dověděl od svých předků. Jsou to dobré a správné věci. Je skutečně špatné jíst jablka. Je mnohem lepší dělat z nich jablečné víno."
Jak tak poklidně vyprávěl, díval se po dámě s modrou škraboškou. Stál proti ní teď Vaudreuil, vedle ní v kostýmu švýcarské selky seděla Gabriela Polignacová. Dáma s modrou maskou rozmlouvala a hrála; ale Franklin měl dojem, že není soustředěna na hru ani na to, co povídá.
Bylo to tak, Toaneta byla nervózní. Prokázala sice odvahu, o které FranCois svým vyzývavým chováním projevil pochybnost. Přišla, dívala se na zakázanou hru, dýchala stejný vzduch s tím rebelem ze Západu. A FranCois stál proti ní, hrál nepozorně a upřeně, provokativně se na ni díval, naprosto nepřesvědčen, a zřejmě nehodlat její statečnost uznat. Ani nemusel nic říkat, Toaneta stejně pochopila, že nestačí, co udělala. Bylo jasné, že FranCois očekává víc, očekává nepochybně, že si s tím buřičem promluví. Když to neudělá, bude se jí FranCois zítra posmívat stejně krutě jako dosud a její návštěva v Gennevilliers, která ji stála takové sebezapření, se úplně mine cíle.
Lehce se dotkla Gabrieliny paže. "Hra mě dnes vůbec nebaví," řekla, "nevyhrávám ani neprohrávám. Zajděme si za tím tvým doktorem, ráda bych si ho prohlédla." Bylo to řečeno docela lhostejným tónem, Toaneta byla sama se sebou spokojena. Gabriela se usmála se svou obvyklou netečností a přikývla. Obě dámy beze spěchu vstaly a beze spěchu kráčely k Franklinovi.
Přinesli jim židle, skupina kolem Franklina se teď hodně rozrostla. Pierre se zase jednou dostal ke slovu. Řekl, že princ Karel, i když má nesporné nadání, nebyl jako venkovský revolucionář dost přešvědčivý, kdežto hrabě Polignac jako zběsilý tyran, působil naprosto věrohodným dojmem. "Jestliže náš Vilém Tell nebyl zcela věrohodný," řekl monsieur Lenormant, "je vina na autorovi, který mu neposkytl dost přesvědčivé argumenty. To je pořád řečí o tyranii a útisku! A přitom se tomuhle Tellovi a jeho kolegům zřejmě daří velice dobře; rozhodně mají spoustu času na pořádání politických schůzí a na připravování vražd a povstání." Pierre se místo odpovědi obrátil k Franklinovi: "Nevěřte, prosím, doktore Frankline, že můj přítel Charlot je takový šťoural a škarohlíd, na jakého si hraje. Má často na jazyku různé pichlavosti, ale jeho srdce bije pro každou velkou věc."
Všichni kolem se snažili předstírat, že poslouchají jen Franklina a Beumarchaise a že si dámy v modrém nevšímají. Ale Toaneta věděla, že všichni čekají, zda s Franklinem promluví a co mu řekne. Byla zvyklá cítit na sobě upřené pohledy, naučila se nedbat jich. Ale tak neklidná jako dnes byla až dosud jen jednou v životě, a to tehdy, když byla nucena promluvit s Dubarryovou. Když tenkrát musela oslovit tu "běhnu", nedopadla špatně. "Dnes je hodně lidí ve Versailles, že ano, madame?" řekla a Dubarryová odpověděla: "Ano, madame." Také dnes, kdy měla oslovit toho rebela, bylo by patrně nejvhodnější, kdyby řekl něco co možná nezávazného, konvenčního. Franklin jí situaci ulehčil, neboťse na ni ani nepodíval. Když nastalo chvíli ticho, řekla žertovně: "Hodně vás to mrzelo, doktore Frankline, že jste prve prohrál ten écu?"
Všichni se zasmáli. Franklin k ní obrátil svou velkou tvář a vlídně si ji prohlížel. "Starý člověk," řekl, "se má spokojit svými starými neřestmi a nepoddávat se novým. Ale když jsem se díval jak hrajete, krásná dámo, vaše zaujetí mě nakazilo. Bylo pěkné a příjemné sledovat, co se děje ve vašem nitru, když hrajete."
Toanetina nejistota se rázem rozptýlila. Cítila na sobě Franklinův zkoumavý, uznalý a trochu dychtivý pohled. Zálibně si vzpomněla na maškarní plesy, na tance, kdy se těla cizích mužů téměř dotýkala jejího. Pyšně si uvědomovala, že pan rebel, který se na ni tak dívá, není nebezpečný. S tím si může dělat, co se jí zlíbí.
"A co se dálo v mém nitru?" zeptala se.
Franklin viděl v průzorech škrabošky její koketní pohled. Zvolil tady správnou taktiku. Tato královna je stejná jako stovky žen, s nimiž se zde ve Francii setkal. Je trochu pošetilá, říká hlouposti, ale dělá to s půvabem. Buď jak buď, bude si i před touto královnou hrát na starého pána, který se zpola otcovsky a zpola frivolně, s úctou a lehkou ironií dvoří hezké ženě.
"Není na tom nic špatného," řekl, "když si žena někdy dopřeje trochu volnosti a zahraje si. Kdo je snášenlivý sám k sobě, bývá dojista snášenlivý i k jiným."
"Pokládáte mě za snášenlivou?" zeptala se Toaneta.
Franklin na ni upřel přívětivě zkoumavý pohled. "Lidi je možno odhadnout zvenčí stejně těžko jako melouny," řekl, "tím spíš tehdy, když vidíme jen půlku obličeje. Ženy patrně proto, že jsou bližší přírodě, bývají snášenlivější než muži. Tohle mají společné s takzvanými divochy. Musím vám v této souvislosti," obrátil se klidně k celé společnosti, "povědět ještě jednu historku o svém švédském misionáři. Ten zdlouha a zeširoka kázal Indiánům, jak už to misionáři dělají, o křesťanských pravdách a biblických příbězích. Indiáni mu pozorně a vlídně naslouchali. Potom mu jako dobře vychovaní lidé vyprávěli na oplátku některé svoje legendy. Jejich vyprávění nebylo ani tak dlouhé jako jeho, ale krátké také nebylo. Nakonec došla mému příteli trpělivost. ,Tak už toho nechte,´ rozhorlil se, ,co já vám hlásám, to jsou svaté pravdy, a co vy mi tady tady vykládáte, to jsou samé pohádky a výmysly.´ Indiáni byli uraženi. ,Milý bratře,´ odpověděli, ,zdá se, že tvá ctihodná matka nevynaložila dost úsilí na tvou výchovu a nezasvětila tě náležitě do pravidel zdvořilosti a snášenlivosti. Viděl jsi, že my jsme tvým historkám věřili: proč nevěříš ty našim?´"
"Výborně," řekl princ Karel a protože až dosud marně hledal příležitost, aby ukázal, jak je duchaplný, dodal: "A kdo měl pravdu, doktore Frankline, váš přítel misionář nebo Indiáni?"
"Obě strany měly svůj díl pravdy," odpověděl Franklin.
Toaneta si uvědomila, že vlastně mluví k ní. Lichotilo jí, jak se ten rebel chová, ale docela spokojena nebyla. Dával, pravda najevo, že ji považuje za krásnou, žádoucí ženu; ale tak trochu se jí také posmíval. A to ona nestrpí. S ní se nesmí jednat jako s malým děvčátkem. Dokáže mu, že na něho stačí. "Ale vy sám, doktore Frankline," zeptala se šibalsky a povýšeně, "vy sám jste přesvědčen, že vaše pravda je úplná?"
Starý pán na ni pohlédl s otcovskou laskavostí; stačilo mu, čeho už dosáhl. Ale třeba bude moci vytěžit z tohoto setkání ještě víc. Třeba se mu podaří tuto ženu, která se tak snaží předstírat chytrost, kterou nemá, vyprovokovat k výrokům, které by byly na prospěch dobré věci. Byla přitom tak hezká, že mu bylo skoro líto dostat ji do úzkých. "Byly doby," odpověděl mírumilovně, "kdy jsem považoval svůj názor za jedině správný. Ale čím víc stárnu, tím víc tomu přestávám věřit a teď jsem už na hony vzdálen přesvědčení jedné dámy, která si mi jednou naříkala: ?Nevím, čím to je, ale nesetkala jsem se dsosud s nikým, kdo by měl vždycky pravdu, mimo sebe.´"
Všichni kolem naslouchali s napětím. Vaudreuil a Diana Polignacová byli stejně jako Pierre a Désirée přesvědčeni, že oni se zasloužili o uspořádání této zajímavé a vzrušující hry. Vaudreuil sledoval se škodolibou rozkoší každý obrat v koketním rozhovoru žoviálního starého rebela s výbojnou mladou královnou. Gabriela Polignacová si znepokojeně uvědomovala, že Toaneta na toho velkého, masívního, přívětivého starého muže nestačí; mírní jako holubice a chytří jako hadi, táhlo jí hlavou. Zato nehezká Diana, sledovala s netajenou radostí, jak se krásná a sebevědomá královna, které všichni dělali pomyšlení, sama přivádí do nesnází. Také princ Karel se znamenitě bavil; měl radost, že teď Toaneta Ludvíkovi zas něco zavaří.
Se znaleckým zájmem sledoval Pierre, jak Franklin neomylně dovádí Toanetu tam, kde ji chtěl mít. Jak laskavě si s ní pohrává, jako když si velký bernardým hraje s dítětem a jak tato hra není zdaleka tak nevinná a jak si to Toaneta vůbec neuvědomuje a naopak si myslí, že ona si pohrává s ním. Pierre byl navýsost spokojen. Byl to on, kdo svedl dohromady všechny tyto lidi, kteří teď nevědomky tančí podle jeho noty.
S radostí ještě škodolibější sledovala Désirée hru, kterou nastrojili její milý přítel Pierre a ona. Pro ni zde nestáli proti sobě jen Franklin a královna, pro ni zde Toaneta zastupovala celou šlechtickou privilegovanou společnost a Franklin byl pro ni představitelem všech ostatních, těch neprivilegovaných, ponížených. Ona a Pierre pronikli mezi šlechtu jen proto, aby mohli žít plným životem. Aby si své postavení udrželi, byli nuceni napínat všechny své síly a podstupovat mnohá pokoření. A pohrdali přitom velkými pány, o jejichž přízeň se ucházeli. Jak hloupí a zaslepení byli tito velcí páni ve své nadutosti! Nyní zde sedí, protože ona a Pierre je sem vylákali, usmívají se, že byla ukojena jejich chtivost po stále nových senzacích a jeden přes druhého se předhánějí, aby vtiskli zbraň do rukou nepříteli, který je rozdrtí. Mladistvá, koketní, hezká a plná života seděla Désirée ve svém chlapeckém kostýmu na konci velkého půlkruhu, který se vytvořil kolem Franklina a Toanety, oceňovala vtip a kouzlo řeči starého doktora a libovala si, jak bláhovou roli hraje tahle pyšná, života neschopná královna.
Toaneta si sama uvědomovala, že Franklin má zatím nad ní převahu. Snažila se přijít na nějaký smělý, překvapující nápad, kterým by ho přemohla. "Protože považujete své pravdy jen za poloviční pravdy, doktore Frankline," otázala se s úsměvem, vyzývavě, "považujete oatrně i sám sebe pouze za polovičního rebela?" Franklin se k ní obrátil s vlídným údivem, dobromyslně a pobaveně a řekl: "Rebel? Já? Vypadám snaad jako rebel? Kdo vám tohle napovídal?" A bez přechodu dodal: "Váš účes vám báječně sluší. Dává vyniknout čistotě vašeho čela. Poučte, prosím, nezasvěceného cizince: Jakpak se ten účes jmenuje?"
Všichni si oddechli, že starý pán ušlapal oheň dřív, než mohl vzplanout a oceňovali jeho takt. Než mohla odpovědět Toaneta, odpověděla už místo ní Gabriela: "Tomuto účesu se říká ,Coiffure Qu?s-a co´, doktore Frankline," řekla; Toaneta měla dnes skutečně účes, na který útočily četné pamflety. A Désirée dodala na vysvětlenou ,Qu?s-a co´ znamená ,Co je to, co to má být?´ a je to rčení, které si monsieur de Beumarchais vzal v jednom ze svých letáků na mušku provensálský dialekt jednoho svého neomaleného protivníka." - "Děkuji mademoiselle," odvětil Franklin, naklonil se k Pierrovi a dodal: "Vidím, že ve Francii si umějí literatury vážit."
Jenže Toaneta si myslela: Ten mi tak lehko neuteče; šelmovsky mu zahrozila a zeptala se tiše a sladce: "Ale tak trochu jste proti svému králi přece jen rebeloval? Nebo snad jsem nesprávně informována?" Franklin odpověděl zlehka a velmi zdvořile: "Myslím, že zcela správně informována nejste, madame Qu?s-a co. Velmi mnozí lidé jsou toho názoru, že anglický král rebeloval proti nám, ne my proti němu."
Teď už to začínalo být na pováženou. Už chtěl Vaudreuil zasáhnout. Ale než to mohla udělat, řekla zatím Gabriela: "Nalezl jste tak pěkná slova pro účes madame Qu?s-a co, doktore Frankline. Povězte prosím i nám ostatním, co soudíte o našich kostýmech a o našich kloboucích?"
Ale nic naplat, zaslepená Toaneta se už neovládala. Docela si už přestala uvědomovat, že ona je královna a ten starý muž rebel. Byla to už jen hezká žena, která zjistila, že její společník obdivuje její postavu, její tvář, její ruce, ale nijak zvlášť její rozum. "Jste učený člověk, doktore Frankline," řekla stále týmž tichým hlasem, "a jistě dovedete obhájit kteroukoli tezi, ať správnou či nesprávnou, mnohem lépe než neučená žena. Ale neuznáváte přece jen v hloubi svého srdce, že anglický král má přece jen božské právo rozkazovat svým koloniím?" Bylo vidět, že to říká z nejhlubšího přesvědčení.
Franklin si nepřál, aby rozmluva takto pokračovala. Nechtěl dámu s modrou škraboškou dohnat k výrokům, které by ji mohly kompromitovat. Bylo by nevděčné a nebylo by to možná ani rozumné, mohlo by to tuto dámu a nakonec i jejího manžela proti Americe popudit. Proto uhnul ještě jednou. "Madame," odpověděl, "považujete skutečně za rebela člověka, který vypadá jako já?"
Ale Toaneta řekla: "Tichá voda břehy bere. Proč se vyhýbáte přímé odpovědi?"
Oba, doktor i dáma s maskou mluvili lehkým koversačním tónem. Přesto se rozhostilo hrobové ticho. Mladý princ Karel se trochu bláhově zasmál, řekl: "Teď jsem ale zvědav," a předklonil se tak prudce, že shodil svůj samostříl, který s řinkotem spadl na zem.
"Madame," řekl Franklin do ticha, které nastalo po pádu samostřílu, "nerad bych se za tak krásného večera a před tak krásnou dámou pouštěl do velkých výkladů a dělal politické projevy. Ale protože trváte na odpovědi, dovolte, abych vám řekl: my Američané nejsme zásadními odpůrci království. Dochází ovšem k jistému přehánění monarchistického principu, s nímž nesouhlasíme. Jeden německý profesor napsal například svému panovníkovi: ,Kdyby Bůh nebyl Bohem, musela by jím po právu být Vaše nejmilostivější knížecí Výsost.´ Víte madame, to my tam na druhé straně oceánu považujeme za přehnané. Jsme přesvědčeni, že mezi králem a lidem existuje vztah jakési dohody. Byli to vaši filozofové, madame, kteří nás o tom poučili. Jsme toho názoru, že anglický král tuto dohodu s námi pořušil. Můžeme ukázat na to, že drancoval naše moře, že plenil naše pobřeží, že vypálil naše města a že povraždil mnoho našich lidí. To bylo podle našeho názoru v rozporu s onou dohodou." Když to říkal, vyzařovala z jeho velká, staré tváře velká podmanivá síla a slova citovaná z "Prohlášení" zněla v jeho ústech lehce a bez hořkosti. Tím velkolepěji působila.
Hrabě Jules Polignac, jenž tu sebevědomě seděl v kostýmu zabitého zemského fojta Gesslera, řekl do ticha svým pronikavým bezstarostným hlasem: "Jestli je tohle filozofie, není filozofie nic jiného než rebelie." - "Od zabitého zemského fojta Gesslera," řekl zdvořile Pierre, "není možno očekávat jiný názor."
Pokud Franklin mluvil, neodtrhla Toaneta zrak od jeho tváře, od jeho velkých očí se zdviženým obočím a jeho mohutného čela. Zaujal ji spíš zvuk jeho slov než jejich smysl, spíš obřadný, důstojný a přesto tak milý způsob, jakým je říkal. Měla cit pro všechno krásné, uměla proto ocenit doktorovu podivuhodnost a jedinečnou duševní sílu, spojenou s takovým kouzlem osobnosti.
"Tak prosté, milý Julesi, to přece jen není," řekla. "Není pochyby, že to, co nám pověděl doktor Franklin, je hodně nebezpečné a že bychom to vlastně neměli ani poslouchat. Ale když se na něho člověk dívá a uvědomí si, kolik hudby je v jeho slovech, pak je navzdory všemu těžko si představit, že takový muž je rebel i ve svém srdci."
Princ Karel a starý Lenormant se na ni zadívali s úžasem. Bylo k nevíře, jak může francouzská královna, dcera Marie Terezie něco takového vyslovit.
Ale Franklinův pohled byl přívětivý a neskrýval, jak velice se mu tato žena líbí. Jak se zmateně a horlivě pokoušela vyjádřit svůj názor a jak teď ještě dodatečně uvažovala o tom, co řekla, byla opravdu krásná a pomilováníhodná. "Vážím si toho, madame," řekl, "že mi nepřisuzujete nic špatného a že máte cit pro hudbu naší americké řeči."
Když potom ujížděl noční tmou domů, zamýšlel se nad tím, čeho dosáhl. Královna řekla, že v Prohlášení nezávislosti je hudba a že má americké vůdce v úctě. To už něco znamená. To podnítí mnohé váhavce, aby dali najevo své sympatie k americké věci. Jisto je, že svatý Jiří vyjel z obrazu, že kůň i jezdec se rozjeli vpřed.
Pohlédl na vnuka Williama, který seděl vedle něho a spal. Také chlapec má za sebou příjemný večer. Franklin si vzpomněl na své tiché Passy a uvědomil si, že zítra se nebude muset s nikým setkat a že pozítří bude večeřet s madame Brillonovou. Zvrátil se na opěradlo i on zavřel oči a začal klímat.


# Třetí kapitola / VYHRANÁ BITVA

Ludvík si prohlížel nákresy modelů, které měly být v zimní sezóně vyráběny v s?vreské manufaktuře na porcelán. Seděl v knihovně, proti němu umělecký vedoucí manufaktury monsieur Pourrat a finanční správce monsieur de Laborde. Ludvík se o manufakturu živě zajímal, měl radost, že vynáší. S?vreské výrobky, rok co rok hojnější a dokonalejší se těšily oblibě zejména jako novoroční dárky. Ludvík pořádal každý rok v předvánoční době ve svých místnostech ve Versailles velkou výstavu porcelánu a na její závěr se vždy konala aukce. Loni vynesla tato výstava dvě stě šedesát tisíc liber. "Dvě stě jedenašedesát tisíc pět set čtyřiatřicet liber," konstatoval Ludvík spokojeně, pyšný na výdělek i na svou dobrou paměť; neříkal pánům tyto číslice poprvé. "Letos," pokračoval, "bude výnos určitě ještě vyšší. Však ty peníze potřebojeme, pánové," dodal se širokým úšklebkem.
Se zalíbením si prohlížel pěkné skupinky; které navrhl monsieur Pourrat; byly tu lovecké scénky, pastýřka a myslivec, spisovatel předčítající jinému spisovateli. Ludvík doporučil vyrobit víc podobných věcí, například muže pohrouženého do četby velké knihy nebo třeba kováře vykovávajícího podkovu, zkrátka žánrové výjevy; to by v tom byl čert, aby to nemělo úspěch.
Z této zajímavé úvahy ho vyrušil monsieur de Campan. Knihovník králi šeptem sdělil, že v předpokoji čeká hrabě Maurepas a prosí o okamžité přijetí. Ludvík se zamračil. Nedopřejí mu, aby se ani na chvíli oddal něčemu, co ho baví, hned ho někdo vyruší. S povzdechem se z pány rozloučil.
Maurepas by jako vždy v plné parádě. Časně ráno se dověděl, jak neuvěřitelně pošetilý kousek Toaneta zase vyvedla. Zprvu se mu zdálo lepší vyčkat, až král dostane informace od policejního prezidenta monsieur Lenoira. Ale pak si řekl, že bude rozumnější neponechat nic náhodě a osobně a okamžitě se chopit této jedinečné příležitosti k útoku proti Rakušance. Přes únavu a značné bolesti, které mu dnes ráno působila dna, přišel ke králi s tváří ne sice zarmoucenou, ale přesto vážnou.
"Je to opravdu tak důležité, co mi chcete oznámit?" zeptal se Ludvík rozmrzele. "Bohužel ano, Sire," odpověděl Maurepas, ale pak dopřál Ludvíkovi ještě krátkou lhůtu a mluvil o různých bezvýznamných věcech. Ludvík se také na nic neptal, zeširoka se rozhovořil o S?vres a o tom, že jeho výstava letos v prosinci slibuje být zvlášť bohatá a rozsáhlá.
Potom však vyjádřil politování, že je nucen připravit svého starostmi přetíženého panovníka o beztak krátkou chvilku oddechu, a vysvětlil účel své návštěvy; pověděl králi o setkání královny s vůdcem rebelů. Nesmlčel přitom žádnou z polehčujících okolností, uvedl je však jen proto, aby přes všechnu ohleduplnost vynikla královnina bezpříkladná bláhovost. Pravda, s doktorem iém nemluvila, nýbrž dáma v modré škrabošce; jenže tato dáma se předtím zůčestnila představení zakázané hry, takže zlomyslná veřejnost se může domýšlet, že šlo v celém tomto případě o záměr. Také výroky této dámy byly naprosto nevinné; je jim však možno dát politický výklad a určitě budou také tak vykládány.
Ludvík se ani nepokusil utajit své rozčilení. Během ministrova výkladu několikrát hlasitě nadechl a vydechl širokým chřípím zahnutého nosu, jeho tučná tvář se třásla, jako kdyby se chtěl rozplakat, a když Maurepas skončil, dlouho seděl zhroucen, beze slova. Ale pak se znenadání rozkřikl vysokým, vyčítavým hlasem: "Já jsem to hned říkal, vám a Vergennesovi, abychom sem toho starého lišáka nepouštěli. Teď tady máme mezi sebou nejhoršího z našich nepřátel. Radili jste mi špatně. Všichni mi radí špatně. Tak řekněte něco," obořil se na starce, který tu důstojně seděl.
"Důvody, Sire," odpověděl Maurepas a stvěl přitom svůj klid přímo na odiv, "které kdysi mluvily pro vpuštění Franklina k nám a které jsme hrabě Vergennes a já měli čest vám přednést, platí dnes stejně jako tenkrát. Nevpustit k nám velkého učence, člena naší Akademie, to by znamenalo vyhraněné stanovisko v kofliktu mezi Anglií a Amerikou, ve Filadelfii by to bylo posuzováno jako nepřátelský akt a v Paříži a na celém světě by to dělalo zlou krev. Doktor Franklin ostatně dodržuje úzkostlivě naše pokyny, žije v ústraní patriarchálním životem ve svém Passy a všemožně se snaží nepůsobit nám nepříjemnosti. On na té včerejší nemilé události nenese vinu."
Ludvík rozhněvaně mlčel. "Snad je učený," řekl konečně, "moudrý, jak chcete, ale rebel zůstane rebelem a to je hřích, že jsem si s ním začínal." V hlavě se mu rojily nejrozmanitější kormutlivé představy. Ten rebel svedl i jeho ženu. Je to těžký hřích, že Toaneta mluvila s tím zvrhlým člověkem, teď jistě nedojde milosti a neotěhotní.
Maurepas mezitím řekl: "Je to přes všechnu svou ctihodnost lotr, to musím uznat." A protože se mu tato formulace zalíbila, opakoval: "Ano, je to ctihodný lotr. Ale neztrácejte důvěru, Sire," pokračoval. "Já nejsem tak ctihodný, ale troufám si na něho."
Ludvík byl mnohem sklíčenější, než Maurepas předvídal. A tak ho začal utěšovat. Vyložil mu, jak chce překazit snahy k politickému zneužití tohoto případu. Opakovval Toanetiny výroky - v jeho starých ústech vyznívala její lehkovážná slova kupodivu suchopárně - a začal je rozebírat. Madame sice prohlásila, že doktor Franklin není žádný rebel, ale bohudíky sama chytře ulomila tomuto výroku hrot, když řekla, že není rebelem ve svém srdci. Madame nevyslovila tudíž soud o skutcích doktora Franklina, ale jen o jeho srdci, což je soud nutně a vědomně nesměrodatný, neboť do lidského srdce nemůže nahlédnout nikdo ani politik ani novinář, nikdo kromě Boha. Dále nalezla Madame v amerických prohlášeních hudbu. To vypadá na první pohled povážlivě. Zamyslíme-li se však nad těmito slovy pozorněji, jsou vlastně zcela nezávadná. Týkala se nepochybně jen formy, jakou jsou americké zásady vyjádřeny a tak je tento výrok úsudkem estetickým, nikoli politickým.
Ludvíkovi šel výklad jeho mentora jedním uchem tam a druhým ven. Ať Maurepas sebevíc kroutí a převrací Toanetina slova, aby ho utěšil: on, Ludvík, ví od okamžiku, co se o nich dovšděl, že to byla neblahá slova. V duchu naříkal na svůj úděl. Neukázalo se znova, že on je ve Versailles jediný, kdo má oči k vidění? Nejsou všichni ostatní raněni slepotou? Což nevidí, kam nutně povede jejich zpupnost v řeči i v činech? Jsou z monarchie živi, monarchie je půda, po které chodí, a vzduch, který dýchají, a přesto dělají všechno mmožné, aby ji zničili.
Byl rozechvěn, jeho malý podbradek se třásl; najednou zvolal pronikavým hlasem: "Vody revoluce stoupají a odplaví olej z pomazané hlavy!"
Maurepas se vyděsil. "Ale Sire," řekl, "Sire, co to povídáte? Nic nebude odplaveno. Vždyť je všechno docela prosté. Zajdete si za Madame. Budete tak laskav a domluvíte Madame, aby se napříště nejprve dotázala, kdo bude ve společnosti, kterou hodlá poctít svou návštěvou. Toť vše." Mluvil s nezvyklou přímočarostí a rozhodností.
Ludvík znaveně a výsměšně odtušil: "Toť vše. To není tak jednoduché, jak vy si to představujete." Věděl, že rozhovor, který na něm starý pán požaduje, je nevyhnutelný. Od chvíle, co pochopil celý obsah Maurepasovy zprávy, věděl, že Maurepas bude na něm tuhle rozmluvu požadovat. Od začátku se před ním tato rozmluva tyčila jako ohromná, nedostupná hora.
Maurepas ho utěšoval: "Vaše domluvy nebudou jediné, Sire. Dojista bude Madame naznačeno i z Vídně, že to, čeho se dopustila, je na škodu alianci obou rodů. A co vzkážou Madame z Vídně, to bude o hodně ostřejší než všechno, co jí povíte vy. Z Vídně zaburácí náramné hromobití." Tato představa ho rozjařila a protože byl dnes unavený a nemocný a nedovedl se ovládat jako jindy, uklouzlo mu: "Na mou duši, pokud nějakou mám!"
Ulekl se, ale zdálo se, že Ludvík to přeslechl. Mechanicky vzal do ruky krasby monsieur Pourrata, nevidomýma očima si prohlížel jednu po druhé, zase je položil zpátky a při bezbožném výroku svého mentora ani nevzhlédl.
Maurepas se uklidnil. Řekl si, že Ludvíkovi dostatečně objasnil zločinnou lehkomyslnost Rakušanky. Vyžádal si dovolení, aby se směl vzdálit. A odešel si léčit svou dnu.
Jenže Ludvík pohoršlivý výrok svého mentora jasně slyšel. Už dávno věděl, že je to s náboženstvím jeho rádce špatné. Měl by ho vyhnat. Ale nevěděl o nikom lepším. Zasmušile civěl do prázdna.
Pak se ho ještě jednou zmocnil ukrutný vztek na Toanetu. Vstal, chtěl si s ní promluvit okamžitě, dokud je v ráži.
Ale než došel ke dveřím, viděl Toanetu v duchu před sebou, jak mu bude naslouchat, jak se její tvář bude zachvívat hněvem a jak nepochopí, co vlastně Ludvík od ní chce. Bylo jisté, že to neuzná. Má silnou vůli, habsburskou tvrdohlavost, která je mu protivná a které se obdivuje.
Nemělo by smysl, kdyby k ní teď šel tak bez přípravy. Musí si nejdřív promyslet, jaké argumenty by na ni mohly zapůsobit a v jakém pořadí by jí je měl přednést. Bude rozumnější odsunout rozmluvu na zítřek. Dnes půjde na hon, jak původně chtěl a potom se věnuje chvíli četbě a přemýšlení.
Stejně neodbytně jako Maurepas Ludvíka žádali hrabě Mercy a abbé Vermond o okamžitou audienci Toanetu. Stávalo se málokdy, aby oba habsburští zástupci jednali s Toanetou společně. Toaneta přirozeně věděla, proč přišli, čekala je, byla na tuto rozmluvu připravena.
V prvních okamžicích po setkání s Franklinem cítila jakýsi neklid. Ale ten se vzápětí rozplynul v chvalořečení Šeříkového kruhu, který velebil její odvahu. Teď se cítila nejen v právu, ale byla dokonce přesvědčena, že vykonala významný čin.
Oba pánové byli zachmuřeni. Pro abbého, s jeho velkými žlutými dravčími zuby nebylo těžké se mračit. O to nesnadnější to bylo pro vždy zdvořilého Mercyho; Toaneta ho pobaveně pozorovala, jak značné úsilí na to musí vynakládat.
Navzdory vážnému vzezření začal i Mercy s potěšitelnými novinkami. Toaneta se v té době velmi horlivě věnovala přestavbě svého Trianonu a zmínila se kdysi Mercymu, jak ráda by měla ve své ložnici některé obrazy, na které si pamatovala ze Schönbrunnu, obrazy zachycující výjevy z jejího dětství. Mercy ten pokyn pochopil a napsal do Vídně. Nyní jí odevzdal od Marie Terezie dopis se sdělením, že v nejbližší době některé obrazy, přesně řečeno dva obrazy, dostane. Toaneta měla upřímnou radost a srdečně mu poděkovala.
A pak vyslanec přešel k událostem na slavnosti v Gennevilliers. Došlo tam prý k nepříjemné věci, o níž kolují četné pravděpodobně přehnané pověsti. Toaneta okamžitě nasadila nepřístupný, nadmíru povýšený výraz. Ale než mohla odpovědět, otevřel už abbé ohromná, ohavná ústa a řekl: "Opravdu nevíme, Madame, jak vůbec máme tento neuvěřitelný případ vysvětlit Jejich Veličenstvům ve Vídni." Toaneta pohoršena tak nešetrnou výtkou, povytáhla vysoké obočí ještě výš. Ale Mercy honem zasáhl: "Buďte tak laskava, Madame," poprosil, "a povězte sama, jak celý ten případ proběhl."
Podle svého nejnovějšího návyku zahoupala Toaneta střevíčkem vyčuhujícím zpod široké sukně. "Případ?" opáčila. "Jaký případ? Opravdu nevím, messieurs, o čem vlastně mluvíte. Máte snad na mysli tu malou slavnost u mého intendanta Vaudreuila?" A protože žádný z pánů neodpovídal a tvář abbého byla ještě přísnější a zachmuřenější, připojila sladkým, trochu výsměšným hlasem: "Mluvíte snad o tom, že jsem - na zapřenou a v modré škrabošce, pánové! - chvilečku hovořila s doktorem Franklinem? Pochybuji, zda dnes ví, s kým vůbec mluvil. Včera to určitě nevěděl." A protože se pánové jen mlčky na sebe podívali, pokračovala: "Pokud je mi znáámo, messieurs, i můj bratr, římský císař, se chtěl s doktorem sejít. Bez masky, messieurs! Smluvil si s ním schůzku, na kterou bohužel nepřišel včas, protože ani on nemůže být vždycky dochvilný. Ale pak mám přece i já právo, abych si s tím milým starým pánem promluvila, a k tomu na maškarní zábavě. Ostatně, lehko jsem si s ním poradila. Nevědět, kdo to je, nikdy bych v člověku, který tak rád vykládá anekdoty, nehledala rebela. Něco takového by nikoho ani nenapadlo. Nenapadlo by to ani vás," řekla Mercymu, "ani vás," řekla zamračenému abbému ostřeji.
Mercy si v duchu řikal, že Toaneta je dnes zvlášť hezká a roztomilá a že vlastně existuje jen jeden prostředek, jak tuto pošetilou a krásnou ženu přivést na správnou cestu: je nutno opatřit jí rozumného milence, kterého by bylo možno náležitě dirigovat. Zato abbé si hněvivě a se zármutkem uvědomoval, že jeho dlouholeté úsilí o sebeovládání vyznělo naplano. Ničeho se nedosáhlo. Jemu bude kladeno za vinu, že tato žena svou marnivostí a lehkomyslností působí Habsburkům ustavičné nesnáze a nezískává pro ně žádné výhody. Pak si zase připomněl, že její nestoudnost a nerozvážnost je teď pro něho aspoň dostatečným důvodem, aby jí jaksepatří domluvil. Nereagoval proto na její jalové výmluvy a přísněji ji napomenul: "Slíbila jste, Madame, že budete rozumná, pokud nebudu zasahovat do vašich zábav. Jistě uznáte, že jsem vašim kratochvílím přihlížel sice se zármutkem, ale bez výčitek. A nebylo těch kratochvílí málo. Těch kratochvílí bylo ažaž," procedil s ohromující zuřivostí svými žlutými zuby.
Oba pánové se dohodli, že kdykoli by se abbé příliš rozkatil, zasáhne Mercy. To se teď také stalo "Abbé vám nechce nic vyčítat, Madame," řekl rychle a chlácholivě. "Tane mu na mysli, stejně jako mně, pouze starost a žal, jaký teď nastane po onom případu v Schönbrunnu." A protože Toaneta se dál tvářila povzneseně a odmítavě a znovu lehounce pohupovala střevíčkem, začal jí vysvětlovat: "Právě proto, že se císař vyhnul setkání s tím rebelem, vznikne názor, že došlo ke změně v habsburskobourbonské politice, když jste nyní tak vlídně ocenila Franklinovy názory." - "Vlídně ocenila jeho názory? Já?" rozhořčila se Toaneta. "Kdo se opovažuje něco takového tvrdit?" - "Kdekdo," řekl hrubě abbé. "A vy tomu věříte?" durdila se Toaneta. "Vy si opravdu myslíte, že jsem habsburské zájmy zaprodala rebelům?" - "Račte se, Madame, laskavě držet věci," napomenul ji abbé. "Dopustila jste se výroků, které si rebelové mohou vyložit ve svůj prospěch. To je to, co nás rmoutí, hraběte a mne." A Mercy dodal: "Víme, že staré Veličenstvo, paní máti, má vážné starosti. Je nám zatěžko působit jí ještě větší zármutek a to bohužel musíme, i kdyby naše zpráva do Vídně byla sebeshovívavější. Prosíme vás co nejuctivěji, Madame, abyste to zvážila."
Na Toanetině tváři byly patrné rozpaky; na okamžk se zdálo, že se chce rozplakat. "Vím, messieurs," řekla, "že jste oddáni habsburskému rodu." Ale vzápětí znovu nabyla sebevědomí. "Nemohu uznat," řekla, "že by má slova mohla mít neblahé následky. A pokud mi tyto neblahé následky nedokážete, musíte mi dovolit, abych se cítila v právu, naprosto v právu." Pánové nevěděli, co říci dále a odešli. Mercy jiný výsledek ani nečekal, ale abbé byl zklamán.
Když Toaneta osaměla, dívala se chvíli do neurčita. Uvědomila si, jak hrubě a s jakým posměchem jí vyčiní Josef a zmocnil se jí hněv.
Pak zvedla matčin dopis a otevřela jej. "Mercy," psala Marie Terezie, "mě zpravil o Vašem přání, že byste měla ráda na očích obrazy z Vašeho dětství, na něž si vzpomínáte z doby, kdy jste ještě žila v Schönbrunnu, a sdělil mi jak mají být velké, kde mají viset a jaké budou mít osvětlení. Mám upřímnou radost, nejdražší, že Vám mohu prokázat tuto službu; vynasnažím se, abyste nemusela čekat sedm let, jako Vy mě necháváte čekat na svůj portrét, který stále ještě toužebně očekávám. Nezazlívám Vám to a na těch sedm let okamžitě zapomenu, jakmile uvidím na obraze před sebou Vaše drahé rysy."
Toaneta pocítila cosi jako stask, když si vzpomněla na svou starou matku. Duplessis dostal kdysi za úkol namalovat její podobiznu pro Marii Terezii a všichni říkali, že je zdařilý a věrný; ale když se matce nelíbil, neměla už náladu sedět znovu, měla tak málo času a i když jí to Mercy občas připomínal, vůbec se o to nestarala. Když máti na tom tak trvá, dá se teda malovat znovu. Je buď jak buď dojemné, že máti jí ty obrazy posílá. V dětství často postávala před těmi obrazy, na nichž byla zachycena jako desetileté děvčátko, jak si hraje a tančí se svými sourozenci; a také když vyrostla často a dychtivě je srovnávala s Marií Antoinettou na těchto obrazech. Byla zvědava, které asi máti vybrala a s napětím očekávala, zda na ni budou i teď působit tak silně jako tenkrát. Tyto úvahy ji úplně zaujaly a přestala myslet na nepříjemné věci.
Svým nejbližším pak vyprávěla, jakými výčitkami ji Rakušané zahrnuli. Vaudreuil i Polignacové se smáli. Josefovi zástupci pochopitelně zuří, že Toaneta mluvila s člověkem, kterému se Josef ze strachu vyhnul.
Toaneta se usmála, že teď přijde brzy i Ludvík a představovala si, jak mu to poví od plic.
Přesto si řekla, že by snad bylo lépe pozměnit progrem na 23. srpen. Na ten den, na který připadly Ludvíkovy narozeniny, se totiž mimo jiné chystalo i slavnostní otevření malého divadla v Trianonu a to "Lazebníkem sevillským" od pana de Beumarchais. Že se Ludvík, který autora ani hru neměl v lásce, bude trochu vztekat, to právě mělo připravovanou slavnost
náležitě okořenit. Ale po setkání s Franklinem se Toanety zmocnily jissté pochybnosti. "Zůstaneme při tom, že třiadvacátého budeme hrát ,Lazebníka´?
Nadhodila to jen letmo, nikoli jako skutečný problém. Ale Vaudreuilova tvář se silně zamračila. Navrhl uvedení "Lazebníka" z dobrých důvodů. Nechtěl zahájit svou činnost intendanta, které se ten den 23. srpna oficiálně ujímal něčím banálním, měl na mysli i to, že když bude při takové příležitosti sehrán před králem "Lazebník", podaří se mnohem snáze prosadit i "Figara". Proto zostra odpověděl, že o chystaném představení "Lazebníka" už vědí i herci a kdyby Toaneta teď ztratila kuráž, ona i on by se zesměšnili. Toaneta o tom hned přestala mluvit.
Jenže Vaudreuil se tím tak snadno nespokojil. Zdůraznil, že právě nyní záleží na tom, aby Toaneta neustupovala ani o píď. Naopak, teď musí ona útočit. Neudělá-li to, zůstane její statečné vystoupení s doktorem Franklinem pouhou hříčkou a prázdným destem. Ale když Toaneta podnikne po tomto prvním odvážném činu další, bude se jevit její setkání s Franklinem jako cílevědomé zahájení vlastní politiky.
To Toaneta uznávala, přišla teď politice na chuť. Josef měl pravdu: politická hra vzrušuje daleko víc než farao nebo lansquenet. Horlivě s FranCoisem souhlasila a ubezpečila ho, že bude napříště dělat cílevědomou politiku.
"Cílevědomou politiku? My?" pronesl však posměšně se svou obvyklou bezohledností Jules Polignac. "Politiku dělají ti druzí, naši protivníci, Maurepas, Vergennes, Necker. Ti se mají k světu. A nás berou na hůl. Ale my?" A zatímco se ostatní dívali jeden na druhého a usmívali se nad tímto nečekaným výbuchem, Jules pokračoval: "Co jsme nahromadili na toho Saint-Germaina! My jsme žvanili, on jednal. Teď dostávají uniformy ti druzí, ta chátra, lůza, sběř. Z těch se dělají plukovníci a generálové a my tady sedíme s holým zadkem a s prázdnýma rukama." Všichni žasli; tak souvislou řeč Jules Polignac už dávno nepronesl.
"Byla to krásná doba," rozpomínala se zasněně Gabriela, "když jsme vyhnali Turgota."
Toaneta se zamyslela, nechala se unášet svými představami. Saint-Germainono jméno zaznělo v pravou chvíli. Vzpomněla si na tu spoustu nepříjemností, které ten muž způsobil jejím přátelům. Vzpomněla si na své pevné rozhodnutí, k němuž dospěla tenkrát při slavnostním obědě na Josefovu počest, že toho vzpurného protivného dědka zneškodní.
Hezký, zavilý a odhodlaný úsměv jí pohrával kolem úst se silným spodním rtem. Teď si našla své pravé působiště. Teď ať si Ludvík přijde a začně skuhrat, že řekla milému doktorovi Franklinovi několik vlídných slov! Ukáže mu, že to byl jen jeho první krok na daleké cestě.

Nazítří ráno si Toaneta ve svém "malém přijímacím sále" prohlížela konečný model Trianonu. Část sálu bylo nutno vyklidit, aby se tam model vešel.
Toaneta byla obklopena pány, jimž byla svěřena zodpovědnost za přestavbu zámku a novou úpravu jeho parku. Byli zde architekti Mique a Antoine Richard. Byl zde malíř Hubert Robet, který některým stavbám v Trianonu propůjčil drobnými umělými kazy zdání přirozenosti a opotřebovanosti. Byli zde zahradní architekti Bonnefoy, du Plan a Morel. A především tu byl markýz de Caraman, sice neodborník, ale muž, který na svém pozemku v Rue Saint-Dominique vytvořil nejkrásnější pařížský park, jenž se pro Toanetu stal hlavním zdrojem inspirace pro její Trianonské plány.
Toaneta stála před modelem, byl už osmnáctý, ale teď opravdu konečný. Byl vypracován s neskonalou péčí a dovedností. Pro znázornění jezera a potoka bylo použito zrcátkových sklíček, pro louky a stromy vycpaného a pomalovaného mechu, pro budovy sádry a dřeva. O každé podrobnosti bylo možno učinit si jasnou představu.
Toaneta držela v ruce spoustu nárysů, kreseb i kolorovanných listů a pozorně všechno srovnávala. Nyní dosáhla svého: všechno bylo tak, jak si to představovala, vrcholná prostota se snoubila s vrcholným uměním. Její krásná bělostná tvář zrůžověla dětinskou radostí. Pánové často, přečasto hromovali na svou funkci, když Toaneta nebyla nikdy s ničím spokojena a ustavičně chtěla měnit jednou to, podruhé ono a potřetí všechno, a nejraději by byli se svou tak dobře placenou prací praštili. Ale teď před definitivním modelem uznali, že ta lopota a zlost nebyly nadarmo. Toaneta měla jasnou představu o tom, co chtěla a dílo se zdařilo. "To jste udělali skvěle, pánové," řekla. "Náš Trianon bude pýchou Francie. Děkuji vám. Blahopřeji vám i sobě." Dívala se na pány, na každého zvlášť a jen zářila štěstím."
"Mohu tedy počítat s tím," řekla s naprostou samozřejmostí, že třiadvacátého bude všechno hotovo." Pánové se na sebe podívali, podívali se na Toanetu, podívali se na architekta Miqua, šéfa celého podniku. "Třiadvacátého, Madame," řekl posléze architekt, "bude možno v domě bydlet a procházet se po parku. Ale Trianon nebude ještě v takovém stavu, v jakém bychom si přáli ukázat ho vám a vašim hostům." Toaneta nadzvedla obočí. "Ale přece jste mi slíbili..." rozhořčila se. "Madame," odpověděl architekt, "nejste pro nás jen francouzskou královnou, nýbrž i naší milovanou a obdivovanou kolegyní. Co je v lidských silách, to se stalo a stane se. Jenže kdy bude Trianon dokončen, to není jen otázka naší píle a naší dovednosti, to je bohužel i otázka peněz." A zahradní architekt Morel dodal: "Šetřili jsme, jak jsme mohli, Madame, ale bylo těžké přimět pana d´Angivillers, aby poukázal potřebné peníze. Víc nám určitě neschválí."
Ludvík zaplatil z vlastního popudu další značné Toanetiny dluhy; byla však otázka, zda bude tak štědrý i po té příhodě s Franklinem. Ale Toaneta si na svém Trianonu zakládala, těšila se, jak ukáže svým přátelům, co dokázala a lepší příležitost než v den 23. srpna se nenaskytne. "Rozhodla jsem se," řekla jakoby mimochodem a povýšeným tónem, "že královy narozeniny oslavíme v mém Trianonu. Nehodlám zkazit králi i sobě oslavu jen proto, aby intendant královských staveb ušetřil několik liber. Promluvím si s panem d´Angivillers. Teď už dost těch hloupostí," přerušila se, "vrátíme se k práci," a znalecky a roztomile pohovořila s každým z přítomných pánů o všech podrobnostech jeho úseku.
Náhle se rozletěly dveře. Dovnitř vběhl Ludvík, jehož mladá tlustá tvář byla zkřivena hněvem.
Podařilo se mu i tento druhý den dosáhnout toho, že přímo kypěl zlostí. Když kráčel podzemní chodbou k Toanetiným komnatám, zopakoval si ještě jednou všechny důvody svého hněvu. Nemá právo očekávat, že Toaneta, když je skutečnou jeho manželkou, nebude už tak dětinská a bude si víc uvědomovat své povinnosti? Když jí odpustil tolik výstředností, neměla by se vystříhat alespoň takových nerozvážností jako této poslední, která je přímo zločinná? A tak jím doopravdy lomcoval vztek, když vstoupil; zlostným gestem naznačil dámě v předpokoji, že nechce být ohlášen a vnikl k Toanetě uprostřed jejího jednání; chtěl totiž vinici překvapit.
A teď se tu opravdu octl naprosto nenadále. Toaneta ho právě teď skutečně nečekala, myslela jen na Trianon a na oslavu narozenin. A tím lépe, napadlo ji a její sebevědomí jen stouplo, když si uvědomila, že Ludvík tak nemotorně přerušil její poradu o přípravách slavnosti na jeho počest.
S ůsměvem, trochu udiveně prohlásila, že ho vždycky ráda vidí. Ale aby jí pověděl, zda má na srdci něco důležitého. Že má totiž právě velice napilno; má zde nějaké jednání , které, jak doufá, mu přinese příjemné překvapení.
Pánové pozdravili Ludvíka hlubokou úklonou; nyní stáli uctivě u stěny a v duchu se usmívali. Ludvík odpověděl zarytě a podmračeně: "Zajísté, Madame. Pokládám to, co vám chci říci, za vskutku důležité."
Toaneta se rozhlédla, podívala se na Ludvíka, podívala se na model a znovu na Ludvíka. Řekla: "Ono překvapení, Sire, které tito pánové a já pro vás chystáme, vyžaduje všechen náš čas a plné soustředění. Jestliže tedy vaše sdělení není opravdu velice důležité..." položila důraz na "velice", nedokončila větu a roztomile mu pohlédla do očí. On však tvrdošíjně a nakvašeně trval na svém: "Je to velice důležité, Madame." Toaneta pokrčila rameny, pánové se začali sunout ke dveřím. "Prosím, messieurs," řekla Toaneta a lehce zvedla ruku, "ještě neodcházejte, čekejte. Doufám, že to nebude příliš dlouho trvat." Pánové se znovu uklonili a vyšli ven.
Ludvík upřel na Toanetu své daleko od sebe posazené, hnědé oči, nadýchl se a řekl: "Tak tohle - tak to je přece..." - "Co ,tohle´? Co ,to je přece´?" zeptala se Toaneta a začala pohupovat nohou. "Co jste udělala?" vypravil konečně ze sebe. "Co jsem to udělala," opáčila posměšně ho napodobujíc. "Dala jsem se do řeči s velkým učencem a řekla jsem mu několik zcela nevinných slov jako tisícům jiných lidí." Tato licoměrná zatvrzelost Ludvíka podráždila a znovu se začal vztekat. "Mluvte pravdu!" vzkřikl pronikavě. "Nemyslete si, že mě ošálíte! Dostal jsem podrobné zprávy. Mluvila jste s ním o politice. Vy jste jeho politiku schvalovala - "Nerozčilujte se," odpověděla Toaneta s převahou. "Co vám napovídali, to je nesmysl. Mluvila jsem s doktorem Franklinem o hudbě. Řekla jsem mu, že v jeho slovech je hudba. A bylo to tak."
Ludvík si připadal bezmocný tváří v tvář takovému nedostatku logiky. Cítil, jak ho zlost přechází. Sedl si; seděl na křehké pozlacené židli rozvalený jako betvará hromada masa. "Což nikdy nepochopíte, Madame," řekl malomyslně, "že už nejste dítě? Nemůžete se poddat každému rozmaru, jste..." - "Já vím," popichovala Toaneta, "jsem královna". Cítila téměř soucit s mužem, který před ní seděl jako hromádka neštěstí a byl přesvědčen, že mu ublížila. Přistoupila k němu, dotkla se jeho ramenea vlídně mu domlouvala: "Buďte rozumný, Ludvíku. Pojďte a podívejte se na můj Trianon," a odvedla ho k modelu.
Ludvík před ním stál a protože měl smysl pro technickou zručnost, neubránil se, aby ho neupoutala dovednost a péče, s jakou byla tato pěkná hračka zhotovena. "Není to nádherné?" otázala se Toaneta. "Je, Madame," odpověděl Ludvík, "je to moc hezké," a tlustými, ale opatrnými prsty ohmatával jednotlivé části.
Ale nechtěl, aby jeho zájem byl odveden jinam. "Slibte mi alespoň," vrátil se k věci, "že se v budoucnu takových nepředložeností vystříháte." Významně pokrčila rameny sedla si na lenošku a trucovala, pohupovala nohou. "Pochopte přece, Madame," domlouval jí Ludvík, "že tito lidé jsou úhlavními nepřáteli monarchie. Říkáte ,bezelstný učenec´. Říkáte ,má v sobě hudbu´. Tím hůř. Znovu v něm vzkypěl hněv. "Tenhle člověk," křičel, až mu přeskakoval hlas, "je tady příživníkem. Zažral se do nás. Je to nejhorší škůdce. Je naším nejzavilejším nepřítelem, vaším i mým. Ne anglický král, nýbrž on, on! S naším strýcem v Saint-James se můžeme dohodnout, s ním nikdy."
Toaneta se na něho dívala od hlavy k patě a viděla, jak jím zmítá bezmocný hněv. Její soucit se vytratil, cítila už jen pohrdání. Když tenkrát psala matce, že je teď už skutečnou královnou a že porodí potomka, který navždy sjednotí Bourbony a Habsburky, bylo to unáhlené, mluvila z ní jen pýcha; Ludvík ani nyní, po operaci, není schopen udělat jí dauphina, na kterého má ona nárok. Je skutečně na čase, aby se pustila do politiky.
"Pokládám váš postoj v americké otázce za zásadně nesprávný," začala ho poučovat. Sebrala dohromady všechno, co si zapamatovala z rozhovorů v Šeříkovém kruhu. "Musíme přirozeně zůstat prozatím neutrální," vykládala dál,"nic jiného nám nezbývá. Nebudeme přirozeně dávat naše sympatie k rebelům najevo. Ale nakonec je přece naším hlavním zájmem oslabit Anglii. Vždycky znovu mě pobuřuje, že Angličané sedí dosud v Dunkerque. Což nemáte krev v žilách, Sire? Já v noci nemohu spát, když si na to vzpomenu. Měl byste mi opravdu dopřávat častěji sluchu."
Ludvík ustrnul. Bylo těžké odpovědět na takové nesmysly,
"Víte vůbec, kde ten Dunkerque leží?" zeptal se a než mohla odpovědět, pokračoval: "Nebylo dosud zvykem, aby se francouzská královna vměšovala do státních záležitostí." Byl uražen, enericky se hájil. "Věřte mi," řekl, "že dobře vím, co dělám. Zvažuji věci ze všech stran se svými ministry, se svými knihami, sám se sebou i v hovorech s Bohem."
Ale to na Toanetu neplatilo. "Když už naše oficiální politika musí zůstat neutrální," pokračovala ve svém poučování, "měli bychom dát Američanům alespoň najevo lidskou blahovůli, tak jak jsem to udělala já."
Ludvík se jí znovu pokusil vysvětlit svou politiku. Ani on ani král Jiří nechtějí válku. Ale národy jsou rozjitřeny, nesvědomití štváči je provokují, jde o prestiž a nebude-li zachována náležitá opatrnost, může dojít ke konfliktu, z něhož už nebude východisko. "Anglie," vykládal jí, "nemůže válku potřebovat, má plné ruce práce s povstaleckými koloniemi. Ale ani my ji nemůžeme potřebovat. Naše finance to nepřipouštějí. Nepřipouští ji naše nedokončené zbrojení."
Z celého jeho trpělivého, logického výkladu se chytila jediného slova, které se jí hodilo. "A že nejsme vyzbrojeni," zaútočila, "čí je to vina? Koho jiného než vašeho ministra vojenství. Tak dlouho jste mi básnil o reformách toho zarputilého starého osla! Jeho reformy způsobily mým přátelům jen samé nepříjemnosti, já sama jsem se z nich málem roznemohla zlostí a vy si přijdete, Sire, a klidně řeknete: ,Nejsme vyzbrojeni.´ Přes všechny reformy, které stály zemi i nás tolik obětí, nedokázal tedy ani to, abychom mohli hledět válce klidně vstříc. Nezdá se vám, Sire, že z toho vyplývá jen jediný závěr? Poslat toho chlapa pryč, vyhnat ho!"
Ludvík se na své malé židličce najednou vzpřímil. Jeho tlustá tvář se vypjala a zamračila a oa=a si uvědomila, že zašla příliš daleko. "Je to pouze můj názor," řekla spěšně, "ale snad jsem se tou věcí důkladně nezabývala."
Ludvík řekl se stále ještě urputně zadržovaným hněvem: "Vyzbrojit armádu pro válku s Anglií, Madame, to není hračka. To je něco jiného než postavit zámek Bagatelle nebo zámek Trianon." S radostí poznal, že ji zasáhl na citlivém místě. "S americkou armádou," pokračoval, "to nevypadá nijak slavně. Je to neukázněná a nápadně špatně vyzbrojená milice. Když se dostaneme do války s Anglií, budeme nuceni vést tuto válku v podstatě sami. A bude to válka, která se jen zčásti bude odehrávat v Evropě, bude nutno ji vést i v dalekých zemích. Angličané mají v Americe svá vojska a skladiště a mají loďstvo uzpůsobené pro přepravu velkých vojenských oddílů. My - uvědomte si to, Madame - my musíme dopravit všechno, vojáky i veškerý válečný materiál přes nebezpečné moře ovládané mocným nepřítelem. Mám se snad nechat lehkomyslně vehnat do takové války? To neudělám, Madame. Nikdy. A nedovolím nikomu, ani vám, aby mě na tuhle cestu postrkoval."
Protože Toaneta musela odložit svůj úmysl vyhnat Saint-Germaina na příznivější okamžik, rozhodla se přimět Ludvíka k jinému ústupku. "Jednáte se mnou jako s malým dítětem," řekla vzdorovitě, "kterému se dá všelicos namluvit. Ale já jsem informována líp, než se domníváte. Není to tak, že americká armáda není k ničemu. Povstalci jsou stateční a dobyli již nejednoho vítězství. Zapomněla jsem na jména těch bitev, ale vím to docela určitě." - "Ano, do jisté míry," připustil nestranný Ludvík, "u Trentonu, u Pricetownu. Jenže to nebyly žádné bitvy," trval na svém, "byly to přestřelky, šarvátky. Také už mezitím uplynulo hodně času a máme spolehlivé zprávy, že od té doby na to není armáda generála Washingtona právě nejlíp. Kdybychom neposkytovali Američanům tajnou pomoc, sesypali by se nám přes noc."
Teď dostala Toaneta Ludvíka tam, kde ho chtěla mít. Teď si na něm vynutí ústupek, velký ústupek, teď se bude moci svým přátelům pochlubit mnohem významnějším vítězstvím, než kdyby byl propuštěn Saint-Germain. Obezřetně sledovala vytčený cíl a zeptala se "Tedy hlavně proto, že vojenská situace povstalců je tak špatná, zdráháte se využít oslabení Anglie?" - "Ano," připustil Ludvík váhavě, "je to jeden z hlavních důvodů." A teď se Toaneta připravila k svému velkému výpadu. "Něco vám řeknu, Ludvíku," nabídla mu. "Slibuji vám, že příště se budu k povstaleckým koloniím chovat ještě neutrálněji než vy i Josef dohromady. Zato mi slibte vy, když se změní situace, když Američané dosáhnou vojenského úspěch, že s nimi uzavřete spojeneckou smlouvu a že vytáhnete proti Anglii."
Ludvík tu seděl, potil se a bylo mu všelijak. "To si musím rozmyslet," odpověděl, "jdete na mne moc zhurta." Ale Toaneta opojena triumfem ve svém rozhorlení nepolevila. "Právě jste řekl," zaútočila znovu, "že je to jen špatná situace Američanů, která vám nedovoluje poskytnout jim otevřenou pomoc. A teď to zase neuznáváte." - "Ale to ne?ů řekl Ludvík utrápeně, "nechcete to pochopit, Toaneto." - "Chápu tolik," odpověděla Toaneta, "že nestojíte za svým slovem." - "Kdyby Američané," připustil váhavě Ludvík, "dosáhli vojenského úspěchu, myslím skutečného vojenského úspěchu, to by ovšem mnoho změnilo." - "Znamená to," navázala Toaneta, "že byste pak uzavřel spojeneckou smlouvu?"
- "No dobře," okolkoval Ludvík, "pak ovšem." - "Tedy dohodnuto, Sire," chytla ho Toaneta za slovo. A teď, když jsme se domluvili o politických otázkách, prohlédneme si v klidu můj model."

23. srpna byl horký den a vybraní hosté, kteří v Trianonu oslavovali Ludvíkovy narozeniny, v duchu reptali, když je Toaneta pozvala na procházku parkem.
Ale krása púarku jim dala brzy zapomenout na únavnost sluncem rozpálených cest. Nebylo zde pranic z té vyumělkované okázalosti, kterou se vyznačovaly versailleské zahrady a která stále víc vycházela z módy; byla zde dovedně a vkusně vytvořena taková příroda, jakou se tyto dámy a tito pánové naučili milovat z četby svého Rousseaua; byli uchváceni, podmaněni.
Toaneta v jednoduchých bílých plátěných šatech provázela hosty. Svým podivuhodně lehkým krokem kráčela, vznášela se stomořadími, zpod florentinského slaměného klobouku splývaly její nádherné, popelavě plavé vlasy, z jemných krajek vystupovalo oslnivě bílé a ušlechtilé hrdlo, ramena a paže. Provázena zástupem svých architektů a umělců pyšně ukazovala své dílo. S nepředstíranou, dětinskou radostí upozorňovala své hosty na to, co se jí zdálo nejkrásnější, a vždy znovu vyzývala své odborníky, aby podrobně vysvětlili každý nezvyklý detail. Její park měl osm set druhů stromů a keřů, svezli je sem ze všech konců světa. Byly zde lesní buky z Německa, cypřiše z Kréty, jedle z Arménie, střemcha z Pyrenejí a střemcha z Číny, tisy z Louisiany, akáty z Virgínie, stromy, které dosud nikdy nebyly ve Francii sázeny. Dvě stě devětatřicet různých stromů a keřů, sdělil botanik Morel, dodala jen Severní Amerika. Toaneta hladila dlouhýma štíhlýma rukama svůj libanonský cedr a hrdě upozornila prince Karla, oč krásnější jsou její tuberózy než jeho na zámku Bagatelle.
Toanetina rozzářená, naivní radost nakazila jindy ironické , posměvačné dámy a pány. Neomalený princ Karel zapomněl na svou neomalenost, tlustý, nenávistný princ Xavier na svou zlobu, Vaudreuil na svou despotickou pýchu. Nejupřímnější nadšení dával najevo Ludvík. Tenhle Trianon se báječně vyvedl. Čím byly ostatní proslulé zahrady, parky Horace Walpola, prince de Ligne, vévody z Orléansu, ve srovnání s tímto zázračným dílem, které vytvořila jeho krásná žena? Měl radost a zřejmě i ostatní jsou téhož názoru. A byl to tak trochu i jeho úspěch; neboť kdo to zaplatil?
Zvlášť hrdá byla Toaneta na svou novou oranžérii. Triumfálně vypočítávala, kolik se na ní vydělá. Jen z prodeje pomerančových květů se získá tak tři sta až čtyři sta liber, v dobrých letech až tisíc. Ludvíkovi to nešlo do hlavy. "Opravdu Toaneto?" zeptal se pochybovačně. "Ale ovšem," odpověděla Toaneta. "Tak je to v rozpočtu. Není to tak,monsieur?" obrátila se na d´Angivillersa. Ten řekl uctivě: "Ne tak docela, Madame," chvíli si šeptal s jedním úředníkem a pak oznámil: "Počítáme s výtěžkem patnácti liber, který může v dobrých letech stoupnout až na čtyřicet." - "Ale přece jen je to lepčí než nic," řekl dobromyslně Ludvík a předsevzal si, že z výstavby a dražby svého s?vreského porcelánu vytěží letos nejméně tři sta padesát tisíc.
Všichni se obdivovali přirozenému, půvabně klikatému toku potoka: voda sem byla vedena dlouhým potrubím ze značné vzdálenosti. Potok líbezně bublal a ústil do umělého jezera, v jehož středu se zvedal umělý ostrůvek; labutě natahovaly a potápěly krky. Na protější straně bylo vidět kopec s umělou skálou a umělým mechem. "Všechno to tu vypadá," řekl princ Xavier uznale, "jako kdyby to tady stálo od dob Čtvrtého faraóna," a Ludvík se k němu přidal: "Opravdu, mám tady pocit skutečné přírody, jaký jsen až dosud měl jen na honu."
Bylo podivuhodné, co všechno se vešlo na tak malý prostor: můstky a kapličky a kostelíky a besídky a jeskyně, a což teprvě ty snivě romantické zříceniny, které tu s jemným vkusem postavil malíř Hubert Robert! "Budou se napříště nazývat Robertovy zříceniny," pochvaloval Vaudreuil a malíř Robert se polichocen uklonil.
Došli k čínskému pavilónu. Také zde bylo všechno od základu přebudováno. Neviditelný mechanismus otáčel kolotočem, figury, draky a pávy navrhl sochař Bocciardi. Toaneta se vyhoupla na jednu z těch dřevěných figur, půvabně a naivně seděla na svém drakovi. Ostatní ji napodobili a kolotoč se rozjel za zvuku tiché, zvonivé hudby. I Ludvík se zvesela, celý zpocený uvelebil na jednom pávovi, ale ten se pod ním rozsypal a Ludvík v dobré míře se nad tím hlaholně rozesmál.
Vaudreuil stál v odvážném, krkolomném postoji vedle Toanety, nohou a rukou se přidržoval provazu. Vynikal ve všech sportech; v jeu de paume, v tenisu, nenašel v celé Paříži soupeře. Teď se nechal nebezpečně unášet Toanetiným drakem a neslyšně jí domlouval: "Dnes je den jako stvořený. Všechno se vydařilo. Jste dnes krásnější a svůdnější než kdy jindy, Toaneto. A on je v tak dobré náladě. Dnes ho k tomu musíme přemluvit." - "K čemu?" zeptala se Toaneta s prázdným, šťastným úsměvem. "Aby konečně vyhodil starého Saint-Germaina," odpověděl tiše a naléhavě Vaudreuil.
Bylo toho ještě mnoho, příliš mnoho, co stálo za zhlédnutí, všichni už byli unaveni. Ale jednu věc musela ještě Toaneta svým hostům ukázat před návratem do zámku; "vesničku", svou podivuhodnou, líbeznou, přírodě blízkou, dočista opravdovskou vesničku. Když tuto vesničku zakládala, měla na mysli pastýřskou krajinu, do níž se v "Alině" chevaliera de Boufflers uchýlí hrdinka, královna z Golkondy. A když sečtělý princ Xavier zvolal: "Ale bože můj, vždyť tohle je Alinina krajina," zapýřila se Toaneta radostí.
Každý z osmi domečků měl vlastní zahrádku, jednu zeleninovou a jednu s ovocnými stromky. Byly zde stodoly i dřevěné lavičky, mlaty, drůbežárna, mlýn i domek pro vesnického policajta. Byla zde malá náves. Byly zde ovčince a kravíny.
Přivedli krávy, nadmíru čisťounké a vypiplané krávy. Hověly si v chlévě, který čistotou jen svítil, podlaha byla vyložena dlaždicemi z bílého mramoru; na zdech všach byly pukliny a trhliny zhotovené podle nákresu malíře Huberta Roberta. Toaneta se rozhodla podojit svou oblíbenou krávu jménem Brunette; dížka byla z nejušlechtilejšího porcelánu, zhotovili ji v S?vres podle návrhu mistra Pourrata. Všichni přihlíželi, jak hbitě a obratně pracují Toanetiny prsty s kravským vemenem. "Roztomilé, velice roztomilé," řekl princ Karel a vzdělaný princ Xavier citoval verše z Vergiliových Eklog. Ludvík dostal výborný nápad. Navrhl, aby se mléko dalo do dražby. Přihazovalo se hodně a nakonec si Ludvík sám mléko vydražil za petadvacet luisdorů; zasmál se a zvolal: "Ať žije královna," neohrabaně se před Toanetou uklonil a napil se.
Monsieur d´Angivillers vyprávěl zatím zájemcům, jak vysoké náklady si vesnička vyžádala. Stavby nepřišly ani tak draho jako obyvatelé. Madame chtěla při své obvyklé dobročinnosti usídlit ve své vesničce ty nejchudší venkovany. Jenže nebylo snadné sehnat ty pravé rolníky. Když našli někoho, jehož hlava se zamlouvala malíři Robertovi, nezdály se architektu Miquovi dost stylové jeho ruce a tak bylo takovému rolníkovi nutno vyplatit odškodné a poslat ho domů; na dalším rolníkovi byly pak zjištěny další nedostatky a když už byli spokojeni umělci, zdaleka nebyla ještě srozuměna Madame.
Toaneta se pochlubila svými sedláky. Zvlášť si zakládala na sedláku Valym z třetího domku, to byl rychtář, a co teprve vesnický policajt Vercy, ten byl opravdu jak vystřižený ze života! Velice se též líbil kantor Lepain; usídlili ho ve vesničce, protože byl neuvěřitelně podobný Greuzovu "Vesnickému učiteli", obrazu, který kdysi vzbudil senzaci na pařížské výstavě. Značný zájem vzbudil i Toanetin malý chráněnec Pierre Machard. Vysvlekli ho z jeho nádherných dvorských šatů a ustrojili ho do venkovského kroje; zřejmě si nemohl tak snadno zvyknout na dlouhý, těžký kabát a nemotorné dřeváky. Toaneta vysvětlila, že svého milého chlapce doporučila do učitelovy zvláštní péče. Je teď vychováván podle poslední módy, co nejpřirozeněji, podle zásad vyjádřených v Rousseauově "Emilovi". Ludvík zvedl chlapce do výše. Tomu přitom spadl jeden dřevák, byl hrozně nešťastný a Ludvík mu dal cukroví.
"Ale kde vězí náš milý Ulrich Schätzli?" zeptala se Toaneta a všichni zbystřili pozornost. Případ tohoto Ulricha Schätzliho připoutal kdysi na sebe zájem celého království. Ulrich Schätzli z Uznachu byl příslušníkem švýcarské gardy, byl to dobrý a ukázněný voják. Jenže Švýcaři lnou ke své vlasti víc než ostatní - Encyklopedie definovala vlastenectví přímo jako švýcarskou národní chorobu - a když měl švýcarský gardista Ulrich Schätzli jednou večer volno, opil se v krčmě "U vybíravé Kateřiny" namol, pak si stoupl na náměstí Ludvíka Velikého a k obveselení mimojdoucích zanotoval několik písní ze své domoviny, nakonec i proslulou zádumčivou píseň "Ve Štrasburku na šancích". Ale příslušníci švýcarské osobní stráže Nejkřesťanštějšího Veličenstva měli co nelpřísněji zakázáno zpívat písně své domoviny a zejména tuto poslední píseň, které se v Paříži říkalo "Ranz des Vaches";zákaz vycházel z obavy, že zpěv těchto písní by mohl u Švýcarů zvýšit jejich touhu po domově a podněcovat je k dezerci. Dokonce za zpívání písně "Ranz des Vaches" byl kdysi nařízen trest smrti a toto nařízení nebylo dosud zrušeno.
Ludvík samozřejmě neměl v úmyslu dát Švýcara Ulricha Schätzliho popravit. Ale nevěděl, co s ním; bylo to především proto, že jeho ministr vojenství Saint-Germain dbal důsledně o to, aby všechny kázeňské přestupky byly trestány. A tak bezradný Ludvík uvítal, když ho Toaneta před časem požádala, aby jí tohoto muže věnoval pro její vesničku. Ulrich Schätzli byl s ostudou vyloučen z osobní stráže a s poctami uvítán v Trianonu jako "Švýcar".
Dnes, v den narozenin jeho krále mu bylo stydno ukázat se venku. Rychtář mu marně domlouval, až nakonec ho sem přivlekli násilím. Přišel sžírán hanbou, že se tak strašlivě provinil proti disciplíně. Měl na sobě švýcarský kroj, dlouhý šedivý soukenný kabát a velice krátké kalhoty; kostým navrhl malíř Hubert Robert podle líčení slavných alpských románů spisovatele Clarise de Florian. Urostlý Ulrich Schätzli stál v strnulém vojenském postoji před pány a dámami a ti si ho prohlíželi. Princ Karel ho obešel kolem dokola. Ludvík se na něj díval krátkozrakým, mžouravým pohledem, ulpěl na jeho ztuhlé kamenné tváři a řekl: "Ale ovšem... tak tedy... Tento problém bychom měli vyřešen." Dal důraz na slůvko "tento". Společnost už dávno odešla a Švýcar Ulrich Schätzli stál pořád ještě v pozoru.
Toanetini hosté si pak prohlédli budovu uvnitř. Přední francouzští malíři a sochaři spojili své síly na výzdobu vstuoní síně, schodiště, předpokoje, jídelny, malého i velkého salónu, maličké knihovny a prostorné oblékárny, budoáru a ložnice.
Zájem vzbudila zejména ložnice. Pozornost hostů se však nesoustředila ani na vybraný, modrým hedvábím potažený nábytek, ani na krb s nádhernými hodinami, ani na Paterovy a Watteauovy obrazy; zaujaly je hlavně tři obrazy, které Toanetě poslali ze Schönbrunnu. Přišly totiž nejen obrazy, které dceři slíbila Marie Terezie; další obraz poslal Toanetě darem Josef.
Ty dva obrazy věnované Marií Terezií byly ještě hezčí, než jak si na ně Toaneta pamatovala. Byly dílem malíře Wertmüllera a zachycovaly Toanetu ještě v dětském věku. Toanetě bylo tenkrát deset let a malé arcivévodkyně předváděly na svatbě bratra Josefa operu a balet. Na jednom obraze tančila Toaneta s bratry Ferdinandem a Maxmiliánem, vypadala velice dětsky v červeném živůtku a v sukni z bílého květovaného saténu. Daleko nezvykleji a tím i zajímavěji vypadala na druhém obraze; tam tančila vážně a soustředěně s jedním z bratrů a jednou ze sester nějaký mytologický balet, v pozadí byla jakási půvabná, zpola klasická a zpola anglická krajina. Velice se sama sobě líbila na tomto strohém, přesto však poutavém obraze, a líbila se zřejmě i ostatním.
Nejpozoruhodnější však byl třetí obraz. Byl na něm strýc Karel, prastrýc Maxmilián a starý arcivévoda Josef Maria, všichni v mnišských kutnách a kopali si hrob. Toaneta si nepamatovala, že by kdy byla tento obraz ve Vídni viděla; byl to zřejmě nějaký zlomyslný šprým bratra Josefa, že jí ho poslal. Kdežto oba ostatní obrazy jí odevzdal Mercy, tento třetí jí přinesl abbé Vermond. Toanetu ten umrlčí žert zprvu rozzlobil, ale pak se dala do smíchu; také Vaudreuil našel v tomto zvláštním obraze zalíbení. Toaneta se nakonec rozhodla pověsit i tento obraz do ložnice, i když ji malíři zrazovali, neboť toto dílo se jim nezdálo dost umělecké. Tak tu teď visel a její veselí, elegantní hosté stáli před ním tak trochu nesví, ale upoutal jejich zájem a pobavil je.
Brzy se podávala večeře a nálada byla rozjařená. Stůl se dal spouštět a zvedat a byl vždy znovu naplněn pokrmy, mlčenliví sluhové zastali všechno, co bylo třeba, lokaji tu byli zbyteční. Toaneta vysvětlovala, že chtěla ušetřit a proto převzala celé toto zařízení po nebožtíku dědovi Ludvíku Patnáctém. Ze samé šetrnosti použila i co nejvíc starého nábytku; dokonce i její postel měla už svou předchůdkyni a šeptem svěřila Gabriele, že je to postel té "běhny" Dudarryové. Když tato historka začala kolovat kolem stolu, monsieur d´Angivillers a rovněž šeptem prozradil, že tato postel, převzatá z úsporných důvodů, je patrně nejdražší v celém království; jen za nové fošny, které si pro postel Madame poručila, se prý zaplatilo dva tisíce liber. Není to prý ostatně postel té "běhny", nýbrž nebožtíka děda Ludvíka, což ovšem nevylučuje, že se v ní občas nevyspala i madame Dubarryová.
Ludvík jedl s ohromnou chutí a ustavičně taky pobízel ostatní, aby si brali. "Tady nejsme urozená smetánka, messieurs et mesdames," řekl, "tady jsme jen a jen lidé, ba sedláci, tak se pořádně najezme."
Vaudreuil dostal nápad. Když viděl, že Ludvík je v tak dobrém rozmaru, navrhl poslat pryč hudebníky z Opery, kteří vyhrávali k večeři a zavolat Švýcara Ulricha Schätzliho. "Jako královnin intendant nesu také zodpovědnost, aby oslava narozenin Vašeho Veličenstva byla opravdu jedinečná." Ludvíka tato troufalost zprvu zarazila, ale pak rozjařeně souhlasil. "Tak dobrá," řekl.
Přivedli Švýcara. "Teď už nejste v gardě, dobrý muži," řekl Vaudreuil. "Co kdybyste nám zazpíval tu svoji proslulou píseň?" Ulrich Schätzli tu stál po vojensku v pozoru a nemohl pochopit, co na něm chtějí. "Co si pán přeje?" zeptal se. "Co pán poroučí?" - "Pán poroučí," odpověděl Vaudreuil, "abyste zazpíval tu svou ,Ranz des Vaches´, tu svou báječnou kravskou odrhovačku." - "To je zakázáno," odpověděl Ulrich Schätzli. "Nesmysl, můj milý," řekl Vaudreuil. Vytáhl minci. "Podívej se na tuhle hlavu," řekl, "a teď se podívej na tamtu hlavu," a ukázal na Ludvíka. "To je muž, který zakazuje a dovoluje. Zeptej se ho!" Švýcar se potil, pořád tu stál napjatý jako struna. "Není to zakázáno, Sire, můj generále?" zeptal se Ludvíka. "Bylo to zakázáno, ale teď už není," odpověděl mu svým střízlivým způsobem Ludvík. Sám byl dychtiv poslechnout si tu slavnou píseň; chtěl také vyzkoušet, zda porozumí německému textu. "Tak se do toho pusť, milý synu," řekl urostlému Švýcarovi.
Ulrich Schätzli tu stál ve svém šedivém soukenném kabátě s vojenskými prýmky a velice krátkých kalhotách. Stál v dokonalém vojenském postoji, s napjatýma nohama, vysoký, vzpřímený, paži s klouboukem křečovitě nataženou. Byl zřejmě rozrušen; slyšitelně dýchal, jeho tvrdá tvář se zachvívala, a najednou řekl řízně a hodně nahlas: "Podle rozkazu, Sire, můj generále!"
A začal zpívat 7hrubým, silným venkovským hlasem, s výraznými hrdelními hláskami. "Ve Štrasburku," zpíval,

"Ve Štrasburku na šancích,
tam začal se můj žal,
já uslyšel troubení alpského rohu,
mě přemohla touha vrátit se domů,
co jsem to udělal!"

A zpíval celou tu prostou zádumčivou píseň, jak ho v řece chytí a jak je postaven před shromážděný regiment a odsouzen k smrti. "Ó bratři," zpíval,

"Ó bratři, sbohem teď,
teď vidíte mě naposled;
to pastýř z hor tím vinen byl
ten roh to všechno způsobil,
že jsem se provinil.

Bratří mí, přišel čas,
hned zastřelte mě, prosím vás;
a nedbejte na mládí mé,
ať moje krev se vyleje,
jen o to prosím vás.

Ó pane, králi nebeský,
až duše má tělo opustí,
ať na nebesích prodlévá
a věčně s tebou přebývá
nešťastná duše má!"

Ulrichu Schätzlimu se podařilo zůstat po celé písni v pozoru, ale po tvářích se mu kutálely slzy. I Ludvík byl hluboce dojat. Neporozuměl sice všemu, ale přece jen mnohému, a teď si dal od Švýcara některé části opakovat a vyptal se ho na význam některých slov. Pak vyprávěl ostatním obsah. "Však jsem to vždycky říkala," prohlásila s uspokojením a důrazně Toaneta, "že ti republikáni nejsou tak zlí; jsou to lidé měkkého srdce se smyslem pro hudbu. Ale teď se vám přece daří dobře, můj milý?" obrátila se na Ulricha Schätzliho. "Necítíte se v mé malé vesničce jako doma? Není to tam docela jako ve Švýcarsku?" Ulrich Schätzli tomu nerozuměl a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. "Podle rozkazu, Madame," odpověděl pak spěšně. Ludvík mu dobrodušně podal sklenku vína. "Pij, milý synu," řekl, "a posilni se. Nezpíval jsi špatně," a dal mu louisdor.

Ve stejnou dobu večeřeli také herci z Théatre Francais, kteří zde měli hrát "Lazebníka". Byla to večeře pečlivě připravená, monsieur d´Angivillers jim z Toanetina pověření oznámil, že menu sestavila královna osobně, pořadí chodů bylo vytištěno na zvlášť pěkném lístku; ale protože v zámku nebylo dosti místa a nehodilo se, aby herci večeřeli společně s královými hosty, večeřeli teď zároveň s lokaji.
V tom nebylo ni urážlivého ani pobuřujícího. Byli pozváni pouze čistokrevní aristokrati, takoví, na jejichž rodokmenu se až do čtrnáctého století nevyskytoval ani jediný měšťan, a tak byli podle běžného zvyku přísně odloučeni od obyčejných lidí. Přesto pány a dámy z Théatre Francais dopalovalo, i když se o tom nikdo ani nezmínil, že je posadili za stůl společně s lokaji.
Tito lokajové byli ostatně chytří, odvážní a důvtipní chlapíci. Kdykoliv jejich pánové nevěděli kudy kam, vždy se na ně obraceli; lokajové byli zasvěceni do všech jejich problémů a vyřizovali pro ně mnoho tajných politických, finančncích i milostných záležitostí. Dokonale se vyznali ve velké i drobné politice i ve finančních otázkách, sami spekulovali, půjčovali svým pánům peníze a měli pěkné příjmy. Oslovovali se navzájem jmény svých pánů, Vaudreuil, Provence, Artois. Na ně byl každý krátký, měli pařížského ducha a bystrý úsudek. Bylo dozajista zábavnější sedět u stolu s nimi než s Toanetinými hosty. Přesto hercům připadalo, jako by jim do vzácných pokrmů někdo přimísil trochu pelyňku.
U stolu herců a lokajů seděl také Pierre Beumarchais. Byl Vaudreuilovi vděčen, že dal dnes hrát "Lazebníka"; toto představení bylo prvním krokem k uvedení "Figara". Přesto i pro něho byla společná večeře s lokaji pokořující a měl na Vaudreuila zlost.
Protože už nehrozilo nebezpečí, že by se potkali s "čistokrevnými", pozval d´Angivillers dámy a pány než se začnou chystat na komedii, k prohlídce zámku a zahrad. Tak teď procházeli parkem herci, poslouchali bublání potoka, jezdili na loďkách po jezírku, točili se na pohádkových zvířatech čínského kolotoče. Také oni milovali "přírodu" a zejména Désirée chápala, oč Toanetě šlo a čeho dosáhla. Ale to hercům nebránilo, aby nedělali zlomyslné vtipy; Pierre našel pro tu zdejší nádheru přiléhavé pojmenování, o němž věděli, že se rychle rozšíří po celém království: nazval totiž Trianon "Petit Schönbrunn", "malým Schönbrunnem".
Ale on i herci museli uznat, že nikdy nehráli v pěknějším divadle než zde v Trianonu. Malá budova byla postavena jako chrám s jónskými sloupy, všechno tu bylo bílé a zlaté, lóže a sedadla byly potaženy modrým sametem, balkón podpíraly pilíře se lvími hlavicemi; všechno bylo zařízeno s láskou a vkusem. Také jeviště bylo vybaveno všemi zařízeními a stroji, jaké si jen herci mohli přát.
Při představení chyběl hercům častý bouřlivý potlesk, který v Théatre Francais na mnoha místech zpravidla přerušoval hru. Pravda, Ludvíkův ryčný chechtot vydal za smích celého hlediště; ale Ludvík chápal pomalu a smál se někdy opožděně a někdy vůbec ne. Když teď viděl hru na jevišti, nezdála se mu tak zlá jako při čtení. Také to Pierrovi řekl: "Moc dobré, monsieur," řekl. "Já jsem se bavil, smál jsem se, to jste jistě slyšel. Jen tak pokračujte dál, monsieur. - "To budu, Sire," odpověděl Pierre a hluboce se uklonil. Potom musel on i herci odejít.
Toaneta a její hosté si pak na návsi švýcarské vesničky zatančili. Svolali sem i všechny venkovany a královi vybraní hudebníci, které prve poslal pryč, aby mohl Švýcar zazpívat svou "Ranz des Vaches", hráli teď po venkovsku do tance. Toaneta tančila s rychtářem Valym, Gabriela s policajtem Vercym a Ludvík si celý rozesmátý zatančil jedno kolo s policajtovou dcerou, švarnou, trochu neohrabanou a rozpačitě se chichotající dívkou.
Toaneta měla v úmyslu strávit tuto první noc ve svém Trianonu sama, Ludvík se měl s ostatními vrátit do Versailles. Ale Švýcarova píseň a tanec s venkovským děvčetem Ludvíka rozjařily a když ostatní odešli, zůstal. Rozpačitě koktal něco, čemu nebylo pořádně rozumět, ale Toaneta tomu porozuměla okamžitě. První noc ve svém Trianonu si přála zůstat o samotě, ale nechtěla si nechat ujít dobrou příležitost ke svržení Saint-Germaina.
Vyzvala tedy Ludvíka, aby počkal a odešla do své ložnice.
Ludvík funěl a potil se a těžkým krokem obcházel po půvabně zařízených komnatách. Když uplynula přiměřená doba, zaškrabal na dveře ložnice. "Vstupte," zvolala Toaneta tlumeně.
Ve světle svíček byla modrá ložnice ještě krásnější a kouzelnější než ve dne; široká a nákladně jednoduchá byla postel ve které kdysi spával nebožtík Ludvík Patnáctý a občas také Dubarryová. Na stěnách visely obrazy; upjatě a velice půvabně tančila malá Tony se sourozenci před svou klasickou krajinou.
"Nezhasneme svíčky?" navrhla Toaneta. "Zhasneme?" váhal Ludvík. "Tak dobře, tak tedy," souhlasil a začal svíčky zhášet a čistit je prsty. "Tak už toho nechte," řekla Toaneta, když už to trvalo příliš dlouho. Několik svíček hořelo dál a ozařovalo plápolavým světlem urozené staré příbuzné, kteří se bavili tím, že si v přestrojení kopali vlastní hrob. Ludvík se pomalu odstrojil, ale ne až do naha, a vlezl si do postele. Toaneta zatáhla záclony.
Potom nechali záclony ještě stažené a Toaneta vykládala Ludvíkovi, že teď, po dokončení Trianonu, vyjde s daleko nižším rozpočtem. Nikdy prý mu nezapomene, že několikrát zaplatil její dluhy bez jediné výčitky, že si toho cení a je mu za to vděčná. Ale od nynějška prý už nebude nic takového zapotřebí. Po dokončení nového Trianonu jsou všechna její přání splněna. Teď už přestane hrát farao a lansquenet a bude se chránit všech zbytečných výdajů. Položila mu hlavu na prsa a přitulila se k němu. Ludvík si zálibně pobrukoval a spokojeně se díval, jak lehké stíny plápolajících svíček se kmitají na záclonách kolem lůžka.
Toaneta chvíli mlčela. Pak se znovu chopila slova a řekla: "Protože v této věci se vám zcela podvoluji, Sire, doufám, že i vy mně prokážete laskavost." Ludvík znepokojeně zafuněl a zamumlal něco nesrozumitelného. A hned už bez okolků přednesla svůj požadavek: "Pošlete už konečně pryč toho škůdce, toho starého blbce Saint-Germaina! Kdo měl vinu na naší poslední roztržce? On a jedině on. On je vždycky příčinou všech našich sporů."
Ludvík se mrzutě převalil na bok. Pokaždé to takhle dopadne, Toaneta to vždycky nakonec pokazí. Jak je po tom, pokaždé něco chce. Nejasně mu kmitlo hlavou, že v téhle posteli spala Dubarryová a že není královské, co zde Toaneta dělá a jak si počíná. Zamumlal něco nesrozumitelného. Myslel na všechno možné, na reformu armády, na disciplínu, na Turgota a na to, že si zítra přečte v Plutarchovi vyprávění o Antoniovi a Kleopatře.
"Tak proč neodpovídáte?" zeptala se Toaneta. "Je to tak strašné, když jednou po vás něco chci?" Ludvík dál zasmušile mlčel. Bylo mu v tom příšeří najednou teskno, rozhrnul záclony a rozhlížel se po příjemném prostoru ložnice. "Bylo to od vaší matky velice milé," řekl, "že vám poslala tyhle obrazy. Je to rozkošné, jak tady tančíte. Těší mě, že máme tyhle krásné upomínky." - "Sám jste uznal," řekla Toaneta, "že Saint-Germain na svoje úkoly nestačí. Nedokázal uskutečnit reformy, kvůli nímž potupil mě a celou šlechtu." - "Nezdá se vám," řekl Ludvík, "že bych měl i já paní matce poděkovat?" Toaneta se zpola nadzvedla; seděla tu plavovlasá, bělostná, hezká a přiměla jeho těkající pohled, aby se znovu upřel na ni. "Prosím, neuhýbejte mi, Sire," trvala Toaneta na svém. "Tak tedy ano," zabručel Ludvík.
Vstal, nedbale se oblékal, jeho myšlenky se toulaly bůhví kde, na některé součásti svého složitého oděvu docela zapomněl. Potom opustil dům.
V parku bylo naprosté ticho, svítil srpek měsíce, potůček a vodotrysky šplouchaly. Ludvík blaženě vdechoval čistý noční vzduch, když se pomalu vracel do Versailles. Byl rád, že je se svými myšlenkami sám. "Ve Štrasburku na šancích, tam začal se můj žal," pobrukoval si po cestě tichým parkem a : "Ten roh to všechno způsobil." Pak si vzpomněl na Saint-Germaina, jak se ten drobný pán vždycky drží švarně zpříma, vzpomněl si na starcovu snědou, zbrázděnou tvář, a zatímco si ještě několikrát zabručel: "Ten roh to všechno způsobil," uvažoval, kolik je u jeho dvora všelijakých darebáků a že Saint-Germain je jeden z mála slušných lidí.
Tak došel až do Versailles. Chopil se těžkého klepadla, Švýcar na stráži vykoukl špehýrkou, uviděl nepořádně ustrojeného dvořana a řekl příkře: "Co tady chcete, koukejte se ztratit." Ludvík si vzpomněl, že sám nařídil, aby hodinu po půlnoci nebyl nikdo vpuštěn a zachechtal se svým drsným povoznickým smíchem. Tu voják poznal krále a polekal se: "Jsi dobrý voják, milý synu," řekl král.
Ve své ložnici s uspokojením zjistil, že do oficiálního lever zbývá ještě spousta času. A tak si nelehl do parádní postele, nýbrž na své příjemně neokázalé lůžko. Spokojeně se protáhl, lehl si na levý bok, převalil se na pravý a usnul.
Snil. Měl nové náčiní, pěkné a šikovné, ale pro něho příliš těžké, a tak si vzal staré kleště, ale ani s těmi mu to nešlo, zámek nefungoval; přitom ho už dodělal s monsieur Laudrym a s Gamainem, ale zámek nefungoval a když do něho chtěl strčit klíč, klíč se mu k zámku nehodil, nic nefungovalo. Ležel před ním účet, byl příliš vysoký, číslice se mu mátly. Byl dobrý a spolehlivý počtář, ale nedokázal ten účet zkontrolovat, zavolal d´Angivillersa a de Laborda, pokaždé vyšel jiný součet, potil se, nic nesouhlasilo a zámek nefungoval.
Když ho starý komorník probudil a uctivě mu připomněl: "Sire, je čas lehnout si do postele," byl rád, ře může opustit své milované obyčejné lůžko a ulehnout na tu nenáviděnou parádní postel.

Po lever, při němž byl ve zvlášť špatném rozmaru, odebral se Ludvík do příbytku svého mentora. Když už na tu věc se Saint-Germainem jednou přistoupil, bude lepší vyřídit to okamžitě.
Jakmile uviděl Maurepas svého Ludvíka, hned uhodl, proč přichází. Protože Toaneta jeho, Maurepase, nepozvala do Trianonu na oslavu narozenin, okamžitě se ho zmocnilo podezření, že Toaneta chce při této příležitosti vymámit z Ludvíka různé sliby a výhody. Kruh se nikdy netajil úmyslem svrhnout Saint-Germaina. A když se teď k němu Ludvík přišoural jako pytel neštěstí,, Maurepasovi bylo jasné, že tentokrát Toaneta dosáhla svého.
Maurepas neviděl rád, že jeho starý přítel Saint-Germain má být propuštěn. Kdyby dvorská šlechta naházela tomuto nadmíru schopnému člověku ustavičně klacky pod nohy, měla by dnes Francie armádu, jakou potřebuje a s Anglií by bylo možno jednat docela jinak. Ale Maurepas si již před několika měsíci uvědomil, že Saint-Germaina neudrží. Chtěla se ho zbavit nejen Rakušanka a její klika, ale neméně i vlastní Maurepasova žena. Hraběnka slíbila funkci ministra vojenství své milé přítelkyni a sestřence Montbareyové pro jejího muže. Maurepas nepovažoval prince Montbareye za vhodného kandidáta, ale slíbil své ženě, že po Saint-Germainově odstoupení svěří funkci jejímu chráněnci. Toaneta na Montbareyovou zřejmě nevražila a tak se Maurepas těšil, že jí na Saint-Germainovo místo nastrčí aspoň Montbareye.
Maurepas se dnes ráno necítil tak docela ve své kůži a byl rád, že ho Ludvík nepozval k sobě, nýbrž že za ním přišel sám. Nemusel se aspoň převlékat od hlavy k patě a mohl klidně zůstat v županu a pantoflích.
V okamžiku, kdy měl Ludvík udělat rozhodný krok, uvědomoval si, že to je těžší krok, než si představoval. Trápila ho vzpomínka na Turgotovo propuštění a na trapné události, které se odehrály, když vyhnal tohoto sice nestydatého, přesto však velice řádného, odvážného a nadmíru schopného člověka. Také Saint-Germain byl muž veskrze řádný a velice schopný a také jemu toho Ludvík hodně nasliboval.
Dlouho okolkoval. Zeptal se svého mentora, jak se mu daří, naivně litoval, že nebyl v Trianonu, vyprávěl mu o "Ranz des Vaches" a jak tančil s venkovským děvčetem. Teprve pak rozpačitě začal, že měl na dnešek špatnou noc a když nemohl usnout, promýšlel ty četné stížnosti, které došly na Saint-Germaina. Je si prý dobře vědom, že ta obvinění jsou většinou nepodložená. Jenže člověk, který má tak nešťastnou povahu, že si kdekoho znepřátelí, takový člověk přece jen nepatří na takové místo. Ludvík měl dobrou paměť a hned začal vypočítávat, co všechno se jeho ministru vojenství vytýká. Byl to výnos, jímž byla i lidem měšťanského původu dána možnost dosáhnout vyšších důstojnických hodností, byla zde dále ona "teutonská opatření" starého pána, zavádějící i tělesné tresty, byl zde onen případ s invalidy a aféra s jezuity. Byla toho pěkná řádka.
Starý cynik Maurepas se bavil, jak se Ludvík snaží ospravedlnit před ním i sám před sebou. Všechna opatření, která teď svému ministru vojenství vytýkal, Ludvík sám výslovně schválil a pokaždé ho ubezpečoval, že ho před každým ochrání. Posměváčka Maurepase zvlášť pobabilo, že Ludvík připomněl dokonce i historku s invalidy a aféru s jezuity.
V případě invalidů šlo o tuto historii: Invalidovna měla být domovem veteránů, zejména těch, kteří ve válkách vedených Francií utrpěli zranění. Ale toto poslání se pomalu přestávalo brát na vědomí a byli tam přijímáni i lidé docela jiní, zejména lokajové a kuchaři; stačilo, aby měl velký pán důstojnický titul a tím už pokládal za své dobré právo nastěhovat své zaměstnance do Invalidovny. A tak se v té krásné budově rozvalovali zdraví čtyřicetiletí chlapi, vykrmovali se tu, mazali karty, kouleli kuželky a naparovali se tu jako hrdinové. Počestný Saint-Germain chtěl těmto neplechám učinit přítrž. A tak milé "invalidy" pročesal a tisíc jich z toho fešáckého života na odpočinku vyházel. Jenže to se u pánů, pod jejichž ochranou byli tito "invalidé" se zlou potázal. Po vyhnání nepravých invalidů zorganizovali tragickou masovou podívanou. Řada nákladních vozů s "invalidy" přijela na Place de la Victoire, invalidé se slzami v očích poklekli před sochou Ludvíka Velikého a úpěnlivě prosili svého mrtvého "otce", aby je ochránil před Saint-Germainem a jeho barbarskými opatřeními. Ludvík dobře věděl, jak to s těmi invalidy bylo, a vyslovil se tenkrát velice nevybíravě o nestoudnosti podněcovatelů z řad vysoké aristokracie.
A stejně dobře věděl, jak to bylo s jezuity. Saint-Germain byl muž skutečně zbožný a tak chtěl na funkce vojenských kaplanů, které většinou zastávali špatní venkovští faráři, dostat kněze s vyšším vzděláním; proto založil vysokou školu pro vojenské duchovní. Tenkrát vytáhli proti ministrovi volnomyšlenkáři, filozofové a páni z Encyklopedie. Popichovali a horlili, že Saint-Germain chce armádu vydat jezuitům. Těžko by kdo jiný než Maurepas uměl ocenit pikantnost situace, když si teď zbožný Ludvík jemu, volnomyšlenkáři, stěžoval na Saint-Germainovu zbožnost.
Naslouchal s velkou pozorností. Potom začal svého přítele Saint-Germaina hájit. Protože přítel byl už beztak ztracen, hájil ho zbůsobem značně obojakým. Dovozoval, že nyní, kdy se vzhledem k americkému konfliktu mohou každým okamžikem octnout ve válce, je na pováženou zbavit se tak dobrého organizátora a vynikajícího vojáka, jako je Saint-Germain. Jisté však je i to, že si svou umíněností a nesnášenlivostí znepřátelil kde koho. Byl to od toho chudáka opravdu neobyčejný výkon, než se mu podařilo sjednotit všechny skupiny, které se jinak vzájemně tak potírají, prince z královské rodiny, dvůr, drobnou šlechtu, obyčejné vojáky, dámy ze salónů, ale i filozofy, ale jemu se to podařilo: všichni teď stojí jednotně proti němu. On sám, Maurepas, musí přiznat, že i pro ostatní ministry je čím dál tím těžší spolupracovat se Saint-Germainem. Je prý také pochopitelné, že Ludvíka už přechází trpělivost obhajovat stále znovu člověka, proti němuž má královna tolik námitek. Přesto vzhledem k velmi vážnému nebezpečí války je nutno dobře uvážit, zda je možno vzdát se služeb tak zdatného organizátora.
Ludvík mlčel a něco si mumlal. V jeho nitru se ozvalo: Ten roh to všechno způsobil. Řekl: "Je to věrný a zasloužilý služebník." - "To jistě," odpověděl Maurepas. "Zároveň však, Sire, nebudete muset dlouho shánět jeho nástupce. Státní tajemník Montbarey je výborně zapracován."
Ludvík vzhlédl. Pochopil souvislosti. Věděl, že za Maurepasovým návrhem se skrývá madame de Maurepas, a do značné míry ho potěšilo, že tedy i Maurepas, ten débrouillard, je nucen dělat své ženě ústupky. Za žádných okolností, pokračoval nyní Maurepas, není možno nechat v těchto nebezpečných dobách toto zodpovědné místo ani jediný den neobsazeno. Vedení ministerstva je nutno okamžitě svěřit někomu jinému, nelépe Montbareyovi. Ludvíkovi se toto řešení nezdálo špatné i když Montbareye nemohl ani vidět. Když bude jednat rychle, vezme Toanetě a Šeříkovému kruhu možnost navrhnout vlastního kandidáta. Řekl proto: "Hm, hm, dobře."
Maurepas chtěl mít úplně jasno. "Sdělte tedy, Sire, panu de Saint-Germain jeho propuštění a ustanovíte ještě dnes jeho nástupce?" - "Nemohl byste mu to sdělit vy, starý příteli?" zeptal se Ludvík. "Domnívám se," odpověděl Maurepas, "že propuštění Saint-Germaina musí zůstat zcela jednoznačně v pravomoci koruny." - "Opravdu myslíte, že musím osobně..." zeptal se ztrápeně Ludvík. "Jestli poroučíte, Sire," pomohl mu Maurepas, "budu přítomen." - "Děkuji vám, milý mentore," řekl Ludvík. "Pozvu tedy Saint-Germaina," řekl Maurepas, "řekněme na třetí hodinu. Bude se vám to hodit?" - "Tak řekněme ve čtyři," rozhoedl Ludvík. "Vaše příkazy budou splněny," odpověděl Maurepas, "a jmenovací dekret pro Montbareye vám předložím k podpisu ještě před Saint-Germainovým příchodem."
Hned po Ludvíkově odchodu se Maurepas pustil do práce. Chtěl vyostřit pointu epigramu, na který myslel během právě skončeného rozhovoru. Starý pán se nesmírně rád zabýval skládáním epigramů a jejich tříbením. Byl to kdysi epigram, epigram na Pompadourku, pro který byl nucen odejít do vyhnanství, do vyhnanství trvajícího celé čtvrtstoletí; ale byl to dobrý epigram a ujišťoval sám sebe i přátele, že stál za to čtvrtstoletí vyhnanství. Teď už byl Maurepas obezřetnější, neboť si pevně předsevzal zemřít ve své funkci; měl se na pozoru, aby nějakým epigramem, ať sebezdařilejším, své postavení znovu neohrozil.
Epigram, který nyní skládal byl opravdu zdařilý. Vzal si v něm za terč onen Ludvíkův tělesný orgán, kvůli němuž kdysi přispěchal až z Vídně Josef, aby se postaral o jeho náležitou funkci. Byl to ostrý, pádný epigram, pěkný protějšek k někdejším veršům o Pompadource, tak jiskřivě zlomyslný, že se nikdy neodváží svěřit jej svému tajemníkovi ani své ženě ani svým memoárům. Škoda! Alespoň se sám při té práci pobaví. Psal třesoucí se rukou, četl si, co napsal, přičemž držel papír daleko od svých dalekozrakých očí, usmíval se, smál se, něco škrtl, opravil, ještě se mu to nezdálo a znovu to upravoval. Tak brousil, pochechtával se a piloval tak dlouho, že málem zapomněl zařídit vyhotovení jmenovacího dekretu pro Montbareye.

Před čtvrtou hodinou seděl Ludvík v knihovně. Vskutku si dal přinést Plutarcha a četl životopis Marca Aurelia; ale jeho myšlenky se toulaly docela jinde.
Skličovala ho představa, že teď už co nevidět starý Saint-Germain upře na něho tázavě své věrné psí oči. Stařec se tenkrát zdráhal přijmout svou nynější funkci, předpovídal každému i Ludvíkovi, na jaký odpor jeho reformy narazí. A on, Ludvík, byl rozhodnut tyto reformy uskutečnit a opětovně ubezpečoval Saint-Germaina závaznými sliby, že ho bude proti každému podporovat. "Stojím za vámi," ujišťoval ho stále znovu, "nebojte se, postavím se za vás proti všem."
Proč právě jemu se vždycky tak ztěžuje, aby plnil své povinnosti? Když chce, aby Toaneta byla dobré mysli a když jí chce udělat dauphina, musí za to platit stále novými trapnými ústupky, musí teď například vyhodit dobrého starého, statečného Saint-Germaina. Souvisí to spolu dost podivně, ale je to tak.
Snažil se soustředit na svého Plutarcha, na příběh Caesara a Kleopatry. Nepodařilo se mu to. Plutarcha mu najednou zastínil onen dopis, který mu tenkrát před svým propuštěním poslal ministr Turgot. Dal ten dopis pod pevný zámek a už ho nečetl. A přesto ho viděl jasně před sebou, každou čárku přes t a každou tečku nad i a každou kudrlinku. "Jste považován za slabocha, Sire." Nesmysl. Je přirozeně trapné, že musí Saint-Germaina propustit a porušit svůj slib. Ale což není král povznesesn nad obecně platné zákony? Jeho konflikty jsou jiné, složitější. Je koneckonců důležitější, aby Francie dostala dauphina, než aby byl monsieur Saint-Germain spokojen; a Ludvík měl nejasný pocit, že Toaneta by neotěhotněla, kdyby se na něho hněvala, kdyby mu nebyla nakloněna.
Nakonec přestal číst, nechal knihu otevřenou a vstal. Těžce přecházel sem a tam, funěl, sedl si do výklenku a přimhouřenýma očima se rozhlížel po nádvoří a příjezdových silnicích, zda neuvidí Saint-Germaina.
Ale ještě před Saint-Germainem přišel Maurepas. Byl dokonale vyšňořen, hubený, vzpřímený, elegantní. Vyňal z aktovky obřadně listinu, byl to jmenovací dekret, jímž se Alexandre-Marie-Léonor de Saint-Maurice, hrabě z Montbarey, kníže Svaté říše římské, generálporučík, velitel švýcarské gardy následníka trůnu a státní tajemník v ministerstvu vojenství, jmenuje úřadujícím ministrem vojenství a členem korunní rady Jeho Nejkřesťanštějšího Veličenstva. Ludvík si krátkozrakýma očima dekret pročetl, odstrčil jej a řekl: "Tak, tak." Maurepas mu jemně domluvil: "Pro korunu bude věc lehčí, když podepíše hned." Koruna vzdychla, váhala, Maurepas podal koruně pero, koruna s perem v ruce na něho pohlédla. Maurepas povzbudivě přikývl, koruna znovu vzdychla, zavrtěla hlavou a podepsala.
Přišel Saint-Germain. Ministr, pán nevysoké postavy, se už dávno necítil tak dobře jako dnes a hodně si od dnešní audience sliboval; doufal, že Ludvík s ním projedná obě memoranda, která mu minulý týden poslal.
Ale Ludvík se k tomu neměl. A tak Saint-Germain začal s méně závažnou věcí. Řekl skromně, že prosí Veličenstvo o radu v případě plukovníka Esterházyho. Plukovník není prý špatný voják, ale vůbec nedbá na subordinaci. Ministr prý byl nucen zavést proti němu dvakrát disciplinární řízení, jenže po obakrát se plukovníka zastala Její Veličenstvo královna a vymohla si prominutí trestu. Tentokrát se však plukovník provinil tak, že je bezpodmínečně nutné ho potrstat. Před mnoha lidmi prohlásil, že on, Saint-Germain, chce vydat armádu jezuitům. Jak má udržet kázeň, když jeho vlastní důstojníci podrývají takovými lžemi jeho autoritu? Prosí proto krále, aby mu dal milostivé ujištění, že mu poskytne podporu, kdyby Její Veličenstvo, jak je nutno se obávat, za plukovníka znovu intervenovalo.
Ludvík se na starce ani nepodíval. Jeho zrak sledoval stránky Plutarcha v knize, která tu stále ještě ležela rozevřena. "Antonius se tudíž vrátil do města," četl, "a zvolal, že Kleopatra ho zradila těm, s nimiž kvůli ní vedl válku." Ale četl jen mechanicky, vlastně vůbec nic nevnímal a myslel jen na to, jak se nejlépe rozhněvat na muže, který tu před ním stál.
"A s tím chodíte na mne?" řekl zvolna, podivně protahovaným hlasem. "Takovými hloupostmi mě připravujete o čas?" Dostával se do ráže. "Co si mám počít s ministrem vojenství, který si nedovede poradit ani s vlastními důstojníky? Musím počítat s tím, že Anglie nás znovu napadne. Jak se chcete vypořádat s anglickou armádou, když se nedovedete vypořádat ani s tímhle plukovníkem Esterházym?" Teď se dostal do žádoucího varu. Upřel krátkozraké oči na starce, malý podbradek se mu třásl, hlas mu přeskakoval.
Energické rysy Saint-Germainova snědého, vráskami rozrytého obličeje rázem ochably. "Nechápu, Sire," řekl a jeho tvářemi to škubalo. "Prokázal jste mi tolikrát důvěru. Jednou jste mi řekl..." Ale neopakoval, co mu Ludvík kdysi řekl. "Když jste se mnou nespokojen..." Ani tuto větu nedokončil.
Ludvík uchopil jednu z malých porcelánových figurek, které stály na jeho stole, s nesmyslnou, neobvyklou silou ji sevřel, jako by ji chtěl rozdrtit nebo roztříštit a pak ji zase kupodivu něžně postavil zpátky. Samozřejmě, že nejsem spokojen," řekl docela tiše a znovu se na starce ani nepodíval. "Ze všech stran přicházejí stížnosti. Jsou to možná neoprávněné stížnosti, ale musím na svých pánech požadovat, aby mezi sebou vycházeli. Vy nevycházíte s nikým, monsieur, ani se šlechtou, ani s vojáky, s nikým. Královna je velice pohoršena. Co mám dělat s člověkem, který si kdekoho znepřátelí?" Pokrčil rameny a opakoval: "Samozřejmě, že nejsem spokojen."
Saint-Germain odpověděl chraptivě a také nápadně tiše: "Znamená to, že mě propouštíte, Sire?" Ludvík se vytrvale díval jinam. Očekával, že Saint-Germain bude mluvit dál, doufal, že řekne něco, co dá jemu, Ludvíkovi, možnost nějak uhnout. Ale Saint-Germain neřekl už ani slovo a svým mlčením donutil Ludvíka, aby k němu zvedl svou velkou hlavu. A Ludvík viděl, co se tolik bál uvidět, zachvívající se tvář ministra s hnědýma psíma očima a uhodl i myšlenky odvíjející se za jeho čelem.
Stařec myslel na to, jak po celý život toužil uskutečnit své reformy, své Desatero, jak toto své "Desatero přikázání vojenské kázně" uveřejnil a jak ho na konci jeho života Ludvík vyzval, aby své teorie uskutečnil. Jak ho tato nabídka potěšila a jak se přesto zdráhal tento úkol převzít, protože byl voják a žádný dvořan a věděl, že na versailleské úklady bude krátký. A jak mu mladý král přislíbil veškerou pomoc. A jak se on, Saint-Germain, snažil plnit všechna ta nesourodá a pošetilá přání zatracené Rakušanky. A jak Ludvík často opakoval své sliby. A teď tedy Ludvík, mladý muž, francouzský král, sedí, odvrací zrak a nemá ani tolik odvahy, aby mu řekl ano, když je už beztak rozhodnut: ano, monsieur, jste propuštěn.
Ludvík tušil, co se v starci odehrává a cítil téměř nesnesitelný soucit s ním a téměř nesnesitelnou nechuť sám k sobě. A nedokázal vyslovit ani ano ani ne. A zlobil se na Maurepase, že mu nepřichází na pomoc.
Zlobil se na něho neprávem. Na Maurepase bylo spolehnutí, Maurepas mu přišel na pomoc. Maurepas se obrátil ke svému kolegovi Saint-Germainovi a řekl zlehka a laskavě: "Obávám se, můj milý, že jste slova Jeho Veličenstva pochopil správně. Či snad ne, Sire?"
Ludvík zamručel: "No dobře, tak tedy. Když to všichni chtějí, co se dá dělat?"
Tu se Saint-Germain hluboce uklonil a řekl: "Pak vás zajisté mohu požádat, abyste mi dovolil odejít, Sire," a couval pozpátku ke dveřím, jak bylo předepsáno. Ludvík nevzhlédl. A když vzhlédl, Saint-Germain už tady nebyl.
Maurepas řekl: "Smím se zajisté také vzdálit, Siree." Ale Ludvík ho spěšně a ustrašeně požádal: "Ne, nenechávejte mě tu samotného." Pak se nadlouho odmlčel a oddal svým myšlenkám.
Kdyby ho nebyli donutili k tomuto rozhovoru se Saint-Germainem, byl by teď ve fontainebleauském lese, na honu. Chodil rád na hon. Nadháněli mu zvěř a on střílel a večer si zaznamenával do deníku, kolik zvěře zastřelil, bývalo toho většinou hodně. Ale i když už skolil tolik zvířat, vždycky znovu ho uchvacoval pohled, jak se zasažená zvěř vzepne a klesne k zemi. Přitom mu bylo těch zvířat líto. Mezi ním a štvanou zvěří existoval podivný vztah, byl lovcem i lovnou zvěří zároveň.
Když se probral ze svého zamyšlení, stál před ním štíhlý vzpřímený Maurepas v uctivém postoji a na jeho suchých rtech pohrával suchý úsměv. "Vy jste tu ještě?" Zeptal se Ludvík udiveně.
Ale když dotčený Maurepas chtěl odejít, zadržel ho. "Ne, promiňte mi," řekl a chytil ho za kabát. Nahnul se tváří až těsně k tváři ministerského předsedy. "Nebylo to strašné," zeptal se, "jak ten starý odcházel? Myslím, že měl v očích slzy. Tak znamenitý ministr a tak statečný voják! Ukřivdili jsme mu, milý mentore. Neměl jste s ním mluvit tak tvrdě."
I cynického monsieure dopálilo, že jeho mladý žák a monarcha svaluje vinu na něho. Ale tvářil se zdvořile, laskavě ba konejšivě: byl pevně rozhodnut ve své funkci zemřít.
Ludvík rozhorleně pokračoval: "Musíme to napravit. Může si přirozeně nechat svůj byt v arzenálu. A budeme mu vyplácet penzi v plné výši jeho platu. A dáme mu také odškodné." - "Obdivuji se vaší velkomyslnosti, Sire," odpověděl Maurepas, "projednám to všechno s monsieur Neckerem." panovník se už téměř upokojil. "Udělejte to, můj milý, dobrý příteli," horlivě souhlasil. "Nechci, aby můj Saint-Germain přišel zkrátka. Řekněte to tomu svému monsieur Neckerovi, tomu lakomému Švýcarovi. "A napíšu Saint-Germainovi osobní dopis," umiňoval si, "a poděkuji mu za velké služby, které prokázal mně a Francii."

Franklin by byl rád vyřídil většinu pošty, která přišla včera z Ameriky ještě před příchodem Arthura Leea a Silase Deana. Ale nespolehlivý William se zas jednou zdržel venku déle, než si domluvili.
Ale když William přišel, měl pro své zdržení pádné důvody. Přinesl z Paříže zprávu o důležité události, o níž se chtěl co nejvíc dovědět. Do Paříže se totiž vrátil poručík Dubois a major de Mauroy, dva z oněch důstojníků, kteří dostali jmenovací dekrety od Silase Deana a odjeli společně s Lafayettem do Ameriky. Pánům se dostalo od Kongresu velice špatného přijetí a nakonec se museli s ostudou vrátit zpátky. I markýz de Lafayette byl podle všeho uvítám ve Filadelfii velice chladně. Teď prý chodí ti dva důstojníci po Paříži a ukrutně nadávají na nevděčnost Američanů, na jejich nevychovanost, na jejich lakotu, na jejich zpupnost. William se o tom dověděl teprve od mladého vévody de Rochefoucauld a pak od Condorceta. Mluví prý o tom celé město.
Franklin to vyslechl s nehybnou tváří. Sle zmocnilla se ho rozmrzelost a dokonce sklíčenost. Kongres mu opravdu jeho práci pro Ameriku nijak neusnadňuje. Franklin tušil, že důstojníci nebudou ve Filadelfii příliš vítáni, ale nečekal, že se jim dostane tak hanebného přijetí. Měli přece koneckonců platné pověřovací listiny od zmocněnce Kongresu.
Franklinovi se v poslední době práce dařila, měl úspěch a dostal se o hodný kus dál. Setkání s Toanetou mělo očividně příznivé důsledky; proslýchalo se dokonce, že Toaneta dosáhla u krále i jistých příslibů. A zrovna za této situace ti za mořem jako naschvál museli dát najevo své protifrancouzské smýšlení; nedomysleli jaké to bude mít následky, neměli prostě náladu a hrubě urazili zdejší dvůr i město.
William přinesl ještě další novinky. Doslechl se, že Maurepas i Vergennes se zúčastní zahájení pařížské výstavy. Kdekdo mluvil o Franklinově portrétu od Duplessise, který bude vystaven a který už svým námětem zastíní všechna ostatní, namnoze prý velmi pozoruhodná díla.
Franklin se těšil na tu chvíli, kdy stane před svým portrétem a bude cítit, jak Pařížané srovnávají Franklina skutečného s Franklinem na obraze. Snad je v tom kus ješitnosti, ale není ješitnost jedna z nejpříjemnějších vlastností, které Nejvyšší bytost do člověka vložila? A úspěch jeho portrétu může americké věci dozajista prospět.
Pohlédl vlídně na Williama. Chlapec je trochu lehkomyslný, pravda, ale také obratný a vyzná se. Určitě například chápe plný dosah toho, co teď zase vyvedl Kongres.
Jak tak Franklin čekal na Silase Deana a Arthura Leea, rozhodl se, že uskuteční svůj dávný záměr a zaměstná Williama napevno. Jakmile bude mít chlapec funkci a plat, dostane i větší smysl pro zodpovědnost. Ještě dnes si o té věci Franklin s oběma kolegy promluví. Ať se Arthur Lee tomu ohrazuje, ať žvaní o strýčkování, Franklin je toho názoru, že vykonal pro svou zemi dost, aby se směl postarat i o své příbuzné. Vzal na sebe tíživý úkol pařížského vyslance, je stár, je pravděpodobnější, že zemře tady, v cizině, než by se ještě vrátil. Musí mít u sebe někoho, kdo by mu zatlačil oči, a nechce, aby tu nečinně a zbytečně obcházel člověk jemu nejbližší.
Přišel Silas Deane. Blahobytný pán už teď zdaleka nevypadal tak zdravě jako dřív. Jeho tváře už nebyly tak plné, nos byl špičatější. Zlomyslný Arthur Lee zřejmě impozantnímu pánovi notně zatápěl. Arthur Lee se mezitím vrátil z dalšího diplomatického poslání v Berlíně, a to se stejným neúspěchem jako z Madridu; to ho roztrpčilo mnohem víc, jeho touha vyniknout, byla teď ještě chorobnější. Za vším, co se udělalo i neudělalo, větřil nějakou špatnost a na Silase Deana měl zvlášť spadeno.
Jakmile přijel Arthur Lee, rozhovořil se Silas Deane o tom, jak Kongres přijal francouzské pány. Poručík Dubois a major de Mauroy ho navštívili a stěžovali si mu. Jejich zpráva je bohužel objektivní a pravdivá. Lafayette a jeho patnáct průvodců, vesměs důstojníci, se po svém dobrodružném odplutí a po mnoha dalších útrapách dostali do Filadelfie a ohlásili se Kongresu. Projevili velkou odvahu a podstoupili mnohá nebezpečí, a tak očekávali srdečné uvítání. Přijal je jakýsi Mr Moose; byl to nejspíš Robert Moris, poznamenal Silas Deane. Mr Moose převzal jejich papíry aby je přezkoumal a vyzval je, aby na něho počkali nazítří před vchodem do Kongresu. Tam je druhý den svěřil jinému členu Kongresu, pánovi, který mluvil francouzsky a jehož jméno začíná na L; byl to nejspíš James Lowell, poznamenal Silas Deane. Také ten je odbyl na ulici, před vraty. Je pravda, sdělil jim ten pán, že Mr Deane byl pověřen, aby jim poslal francouzské zákopnické důstojníky. Také už prý jich několik poslal, tvrdili o sobě, že jsou zákopníci, ale nebyla to pravda; přihlásilo se prý i několik dělostřeleckých důstojníků, ale i u nich se ukázalo, že zřejmě ještě nikdy nesloužili. Pan L. prohlásil, že francouzští důstojníci, jak se zdá, přijíždějí do Ameriky rádi bez pozvání a s tím je nechal stát na ulici. A důstojníci zůstali na palčivém slunci před červenou cihlovou budovou Kongresu a nevěděli, co si mají myslet. Když Lafayette stanul na americkém břehu, políbil zemi a přísahal, že pro věc Ameriky buď zvítězí nebo padne. Ale v té chvíli na ulici před vraty Kongresu ani on neuměl říci nic jiného než: "Hrom do toho!"
To tedy oznámil Silas Deane svým kolegům. Byl rozčilen. Vždyť on vystavil důstojníkům dekrety. Co se stalo považoval za svou osobní urážku.
Franklin nepohnul na tváři ani svalem a škrabal se; kolem tenkých rtů Arthura Leea pohrával lehký úsměv. Protože oba mlčeli, Silas Deane se nezdržel a začal hořce naříkat: "Nedá se říci, že by nás sem Francouzi volali. Ale pokud vím, ještě nikdo našemu doktorovi neřekl, že přišel nepozván. Naopak, celá Paříž mluví o poctách, které jsou pro něho uchystány při zahájení výstavy." - "Ano," řekl Arthur Lee, "tady pro nás mají jen samá krásná slova a obrazy."
Franklin se snažil omluvit chování Kongresu. Ostatní Francouzi ve Filadelfii přece jen zůstali. Mezitím jistě už dávno přišlo jeho doporučení pro mladého markýze a generál Washington už teď jistě napravil neobratnost generálů Morrise a Lowella.
"Kongres nás všechny dezavuoval," běsnil Silas Deane. "Neuznal pověřovací listiny, které jsme jeho jménem vystavili." - "Které jste vystavil vy," opravil ho Arthur Lee. "Také mně bylo uloženo poslat do naší armády dělostřelecké důstojníky."
Arthur Lee stál u krbu se zkříženými pažemi, nehybně vzpřímený, s bradou přitisknutou ke krku tak, že čelo bylo vystrčeno dopředu. Z chování Kongresu je nutno vyvodit poučení, řekl zamračeně a vyzývavě, že není k ničemu poslat tam několik pušek nebo pár splašených Francouzů, i kdyby měli sebezvučnější jména. Je nutno vyvinout daleko větší úsilí, aby bylo dosaženo hlavního cíle, spojenectví. Vůči ministrům je nutno postupovat daleko ostřeji, je nutno jim pohrozit. Nehnou se z místa, pokud budou pokračovat i nadále tak, jak se to tady dělalo dosud. Silas Deane řekl: "Pokud je mi známo, vážený Mr Lee, použil jste nyní svých metod v Madridu a v Berlíně. Nezdá se mi, že byste s nimi dosáhl velkého úspěchu. Zato zde se toho dokázalo nemálo a právě v poslední době. Vzpomeňte si jen na doktorovo setkání s královnou a na jeho portrét na výstavě." - "Neutápějme se ve všeobecné diskusi, pánové," napomínal Franklin. "Ptejme se raději sami sebe, co bychom mohli udělat, abychom podobným přehmatům ve Filadelfii zabránili. Navrhuji, abychom zahraničnímu výboru Kongresu napsali společně dopis. Vysvětleme pánům, že tady je každé ne nutno podávat aspoň trochu pocukrované." "Jsem Američan," řekl Arthur Lee, "a ani mě nenapadne, abych to zapíral."
Franklin s lehkým povzdechem opustil toto téma a zahájil rozpravu o otázce, co si počít s tím Prusem, s panem von Steuben.
S baronem von Steuben byl tento problém: Byl kdysi pobočníkem pruského krále Bedřicha a vyznamenal se v sedmileté válce. Teď měla Evropa mír, baron toužil po práci a nabídl své služby Američanům. Spolehliví přátelé pěli Franklinovi ódy na jeho organizační schopnosti a baron udělal na Franklina příznivý dojem. Neměl zvláštní nároky a plat, který požadoval, byl nevysoký. Takového člověka mohl generál Washington potřebovat, aby vnesl do armády kázeň, která jí chyběla.
Franklin byl ochoten pana von Steuben přijmout, ale po špatných zkušenostech s francouzskými důstojníky se ho zmocnily pochybnosti. Silas Deane byl stejně jako předtím pro to, aby pana von Steuben vzali. Ale Arthur Lee uštěpačně namítl, že by už konečně měli vzít rozum do hrsti a že by neměli urážet zasloužilé americké důstojníky verbováním zahraničních velitelů. "Donedávna, Mr Lee," vyčetl mu pohněvaný Silas Deane, "jste brojil jen proti zaměstnávání Francouzů. Od té doby, co jste byl v Berlíně, protestujete i proti zaměstnávání Němců. Když takto budete ve svých cestách pokračovat, nebude pro vás dost dobrý nikdo, pokud nebude členem Leeovy rodiny." - "Přiznám se vám upřímně, pánové," odpověděl rozhorleně Arthur Lee, "že bych tady viděl členy Leeovy rodiny raději než kohosi jiného." - "Nerad bych si přečetl, pane," odsekl Silas Deane, "co asi o mně píšete do Filadelfie." - "To si myslím," odpověděl Arthur Lee, "že se těchto informací bojíte." - "Ale teď už toho laskavě nechte, pane," zasáhl Franklin. "Jste předrážděn. Měl byste si odpočinout. Kdybyste byl ochoten vyslechnout radu starého člověka, měl byste vyhledat lékaře." - "Nevidím nic chorobného v tom, že se stavím proti zaměstnávání cizích důstojníků."
Franklin se vrátil k Steubenovu případu. Po tom, co se stalo, poznamenal, není možno zajistit generálovi ani sebeskrovnější plat. Nanejvýš by bylo možné vystavit mu poukaz na nějaký pozemek, dejme tomu dva tisíce akrů, který by ovšem dostal až po vyhrané válce. "Obávám se," poznamenal Silas Deane, "že to generála moc lákat nebude." - "Jestli ten pán myslí jen na svůj zisk," prohodil posměšně Arthur Lee, "bylo by líp, kdybychom se obešli bez něho."
Silas Deane připomněl, že se generál vrátí do Německa, kdyby se s ním, co nejdřív nedohodli. "Mrzelo by mě," řekl Franklin, "kdybychom ho ztratili." Silas Deane doporučil obrátit se o pomoc na pana de Beumarchais. Franklin si v duchu povzdechl: nemají-li se pana von Steuben vzdát, nezbývá nic jiného.
Tím byla tato věc odbyta a Franklin teď informoval ostatní o svém záměru zaměstnal Williama Templa jako tajemníka. Břímě úkolů je stále těžší, řekl a ukázal na psací stůl zavalený papíry. Když už je nutno někoho přijmout, protestoval Arthur Lee, pak nějakého zkušeného, školeného úředníka a ne sedmnáctiletého mládence. Ale na to měl Franklin dobrou odpověď. Kdykoli až dosud přijali nějakého tajemníka, který své práci rozuměl, řekl, kolega Lee vždycky vyslovil pochybnosti o jeho politické spolehlivosti. O Williamovi nebude jistě Mr Lee tvrdit, že je to špión. Arthur Lee polkl. Pak nenávistně řekl, že finanční situace nepřipouští zatěžování rozpočtu dalšími výdaji. "Počítal jsem s platem ve výši sto dvacet liber," vysvětloval Franklin. "Osmdesát liber bych účtoval Kongresu, čtyřicet bych dal z vlastní kapsy." - "Já považuji nápad zaměstnat mladého Mr Franklina za výborný," řekl Silas Deane a je samozřejmě nesmysl, aby doktor něco připlácel z vlastní kapsy." - "Tedy dohodnuto," řekl Franklin. "Prosím, aby bylo zapsáno, že toto místo bylo obsazeno přes můj protest."
Franklin se vrátil k otázce, jakého přijetí se dostalo Lafayetteovi a jeho důstojníkům ve Filadelfii. "Jste rozumný člověk," domlouval vlídně Arthuru Leeovi, "a chápete jistě politické důsledky toho, co se stalo. Víte, že jednání pánů Morrise a Lowella poškodilo naši zdejší pozici. Nechtěl byste se přece jen připojit svým podpisem k našim námitkám, které musíme adresovat Kongresu?" - "To je nezodpovědnost," rozhořčil se znovu Silas Deane, "co tam ve Filadelfii nadrobili. A ti důstojníci se museli vrátit právě teď, kdy se našemu doktorovi připravuje na výstavě taková sláva. Teď bude každý Francouz vidět za velkým Franklinovým obrazem malého Lafayetta a jeho důstojníky, jak stojí v parném slunci na ulici přede dveřmi do Kongresu, které jim zabouchli před nosem.
Arthur Lee se zamračil. Pořád se všude jen ozývá "Franklin, Franklin" a nikdy ne "Amerika". Doktor h. c. využívá své funkce jen k tomu, aby si ohřál svou vlastní polívčičku. A tak zítra nebo pozítří půjde do Louvru, na výstavu a stoupne si tam před svůj idealizovaný portrét a bude sám sklízet slávu, kterou zaseli Richard Henry Lee a generál Washington a tisíce těch, kteří za svobodu zemřeli.
Moudrý Franklin tušil, co se v tom zahořklém člověku děje. Vlídně se usmál. Takhle myslel si Arthur Lee, se bude usmívat, až bude stát před svým obrazem. Ale Franklin řekl: "Když se naši mladí francouzští přátelé dožili ve Filadelfii takového pokoření, nezdá se mi vhodné, abychom Pařížany pohoršili opakem. Bude zřejmě rozumější, když se zahájení výstavy nezúčastním." Silas Deane vytřeštil svá malá očka a civěl na Franklina. "Vy se chcete té pocty opravdu vzdát?" otázal se. "Ve Versailles nám doporučili, abychom se drželi zpátky," řekl Franklin."
Arthur Lee se zhluboka nadechl. "Když budete psát Kongresu," řekl nakonec zamračeně, "jsem ochoten připojit svůj podpis." - "Věděl jsem, že muž jako Arthur Lee umí přemoci sám sebe, když jde o vážnou věc," řekl Franklin; a Arthur Lee vložil upjatě svou ruku do Franklinovy napřežené pravice.

Také po Saint-Germainově propuštění se dostavil k Toanetě hrabě Mercy a abbé Vermond společně. Pánové přirozeně dobře věděli, že výměnu ministrů má na svědomí ona. Ale tvářili se jako by to nevěděli a naříkali jen, že neuměla zabránit odvolání nadaného a ve Vídni vysoce oceňovaného Saint-Germaina stejně jako jmenování neschopného a svou chamtivostí pověstného Montbareye. Na tyto stesky odpověděla Toaneta jen povýšeným pokrčením ramen. Ale její počáteční radost z propuštění Saint-Germaina trvala velmi krátce. Nebyla to nijak příjemná představa, že až její přátelé budou napříště chtít získat důstojnická místa, budou nuceni se utkat s mademoiselle de Violaine z Opery, jejímž prostřednictvím Montbarey obchodoval s funkcemi; teprve teď si uvědomila, že dobyla ve své trianonské ložnici velmi pochybného vítězství.
Hrabě Mercy a abbé Vermond se pak rozhovořili o další nepříjemnosti. Se vší úctou jí připomněli, že měli bohužel pravdu, když se obávali a předpověděli, jaké následky bude mít pro autoritu Jejího Veličenstva u Pařížanů její rozmluva s tím reblem. Někteří přátelé Madame se možná domnívali, že královnina popularita stoupne, když projeví Američanovi svou přízeň. Bohužel nic takového se nestalo. Právě naopak. Toanetina marnotratnost, tvrdí se po pařížských krčmách a kavárnách, vyčerpala státní pokladnu natolik, že teď není možno pomáhat Američanům ve válce proti dědičnému nepříteli Francie. Že to jsou právě Toanetiny obrovské výdaje, které nutí Francii k nesprávnému a slabošskému politickému kursu. A když tomu Toaneta nechtěla věřit a byla čím dál tím napřístupnější, vytasil se hrabě Mercy s jakýmsi pamfletem, jedním z mnoha, které se v poslední době objevily. Přidržoval sešitek konečky prstů a četl. Byly zde uváděny fantastické částky, které prý musela dát státní pokladny na Trianon. "Petit Schönbrunn," a líčil se tu v temných barvách neblahý vliv Rakušanky na osudy spanilé Francie.
Toaneta odbyla posměchem i toto napomenutí. Ale věděla, že na tom něco je. Odvaha, kterou projevila schůzkou s rebelem, byla už zapomenuta nebo nebyla náležitě doceňována. Kdykoli teď projížděla pařížskými ulicemi, uvdomovala si, že lid, který ji dříve s jásotem zdravil, setrvává nyní v nepřátelském mlčení.
Ale nový plán, jímž se nyní zabývala, jí dal zapomenout na tyto nepříjemné myšlenky.
Připadalo jí, že v jejím báječném trianonském divadle vyzněla komedie pana de Beumarchais mnohem veseleji a kouzelněji než na scéně Théatre Francais. Mnohokrát během představení dostala chuť zahrát si místo mademoiselle Mesnardové nebo mademoiselle Dumesnilové a měla pocit, že leckterou větu by uměla podat lépe, vyostřeněji než tyto proslulé umělkyně. Ochotnická představení byla mezi velkými dámami a pány v módě. Nebylo by věčná škoda, kdyby i ona nevystoupila na svém jevišti, nejkrásnějším v celé Francii?
Vaudreuila její plán velice zaujal. Byl sám nadaný herec a náruživý režisér; nikde nemohl dát pocítit ostatním svou převahu ve věcech vzdělání a vkusu a hovět svému despotismu lépe než při řízení takového ochotnického představení. Řekl Toanetě, že má nadání a právě proto jí dovolí jako její intendant vystoupit na jevišti teprve tenkrát, až bude hrát lépe než ostatní. V její francouzštině se prý stále ještě objevuje cizí přízvuk a zejména r nemá ještě správnou výslovnost; to je sice roztomilé v rozhovoru, ale ne na jevišti. Že se musí učit a hodně učit. Toaneta horlivě souhlasila. Bylo dohodnuto, že bude brát hodiny herectví u pánů Michuho a Caillota z Théatre Francais.
Jinak se Toaneta držela svého předsevzetí, že porodí zemi legitimního dauphina a nechávala Vaudreuila čekat. S netrpělivostí rostla i jeho pánovitost a stále znovu se snažil vehnat ji do konfliktu s Ludvíkem.
Jednoho dne se vyčítavě zeptal, proč letos vlastně nejde na výstavu. "Slíbila jsem Ludvíkovi," doznala otevřeně, "že si s těmi rebely už nezadám." - "Znám kohosi," odpověděl Vaudreuil, "kdo si trpce stěžoval, že francouzská královna má méně svobody než prodavačka z tržnice. Nechápu, proč byste nemohla jít na výstavu." - "Bylo by to považováno za další provokaci," trvala Toaneta na svém. Vaudreuil se povýšeně usmál a neodpověděl.
Několik dní poté Toaneta výstavu navštívila. Byli zde téměř všichni umělci zúčastnění na výstavě; doufali, že se jim z královniných úst dostane uznání.
Toaneta se zastavila před velkolepými bustami Voltaira, Moli?ra a Rousseaua, které vytvořil Houdon, a nijak ji nenadchly. Podívala se na hezké krajiny a zříceniny svého malíře Huberta Roberta. Ocenila barvitou živost Leprinceova "Asijského trhu" a velký dynamický obraz malíře Vincenta, na němž bylo vidět prezidenta Molé uprostřed vzbouřeného davu. Dlouho setrvala před obrovským obrazem, který vytvořil malíř na objednávku města Paříže. Byl na něm vymalován mladý Ludvík, jak přijíždí do města Paříže, aby potvrdil jeho výsady. Ludvík byl velice idealizován - kdyby jí to nebyli řekli, nebyla by ho poznala - a byl obklopen několika personifikovanými ctnostmi, Spravedlností, Dobročinností, Svorností a Pravdou, ctnostmi vesměs značně zahalenými.
A pak se dostala do sálu, kde visely portréty malíře Duplessise. Toanetě padl okamžitě do očí obraz Američana, ale přemohla se, nepodívala se tam, dala se nejprve dovést před ostatní portréty. Byl přítomen i komicky nastrojený Duplessis, jeho dobromyslná venkovská tvář byla z té parády celá vyděšená. Toaneta milostivě pokývla, když se jí uklonil.
Nejdřív si prohlížela portrét doktora Lassona, svého lékaře, muže, který provedl onu operaci na Ludvíkovi. Doktor Lassone udílel své pokyny velice energicky, nepřipouštěl omluvu a i když si Toaneta a Šeříkový kruh tropili posměšky z jeho domýšlivosti, z jeho milostných historek a hrabivosti, přesto měla téměř pověrečný strach z chladných, zkoumavých očí a ze zkušených obratných rukou velkého lékaře. Duplessis ponechal doktorovi jeho poněkud odulé tváře, ale ústa byla tvrdá, oči panovačné a hrozivá byla jeho velká, kostnatá, o knihy opřená pravice s nataženým malíčkem. Doktor Lassone, který se na ni díval z plátna jí vnukal téměř ještě větší strach než Lassone skutečný, po jehož vyšetřeních toužila, ale jichž se i bála.
Obtrhla se od něho a přešla k dalšímu obrazu, k portrétu vévodkyně de Penthi?vre. Byla tohle skutečně vévodkyně de Penthi?vre? Toaneta jí vídala dost často a nikdy se jí nezdála hezká. A tady byla velice svůdná. Přitom jí Duplessis ani zvlášť nelichotil. Bylo to zřejmě výhodné dát se malovat takhle, sedět v trávě a mít naboso obuté sandály. Musí si to zapamatovat. "Pěkné, velice pěkné, rozkošné," řekla Duplessisovi.
A pak konečně stála před portrétem doktora Franklina. V místnosti bylo nabito, až ven na dvůr stál zástup zvědavců, ale bylo naprosté ticho, když se Toaneta před tím obrazem zastavila.
Muž, který se tu na ní z obrazu díval byl týž, s kterým se Toaneta setkala, a přece to byl někdo zcela jiný. Protáhlá velitelská ústa byla sevřena a nijak nevypadala na to, že by z nich mohla vycházet galantní slova. Přísný, zkoumavý a nanejvýš spravedlivý byl pohled očí pod mohutným čelem. Dívají se na tebe? Nebo se dívají mimo tebe? Pronikají tebou skrz naskrz? Toaneta se divila, že se s tímto mužem pustila do boje, měla teď tak trochu strach; a přitom ji zároveň k sobě přitahoval a zakládala si na tom, že se tenkrát odhodlala sejít se s ním.
Malíř Duplessis stál šikmo za ní a snažil se vypátrat, jak jeho dílo na královnu zapůsobilo. Teď najednou porvé uviděl její tvář, jaká skutečně byla: hezká, nijak chytrá, ale naprosto ne prázdná, velice živá, velice nadutá, velice královská. Kdyby měl ještě někdy příležitost ji namalovat, vznikl by dobrý obraz. Ale tyhle všemocné pány člověk nikdy nepřiměje, aby mu párkrát poseděli, jak by to potřeboval. S Američanem byla příjemná práce a portrét se také povedl. Byl to ve všem všudy velký muž, který se tu díval z plátna, a když mu tvůrce obrazu propůjčil tak velkou důstojnost, nijak mu nelichotil. S očima si dal hodně práce a byl teď spokojen. Tak se díval skutečný Franklin, díval se na člověka a současně se díval mimo něho.
Toaneta pořád ještě stála před obrazem, mlčky, hezky dlouho už tak stála, jí to připadalo jako věčnost, ale byly to pouhé dvě minuty. Bylo ticho, skličující ticho, věděla, že teď musí zase něco říci a že to musí být něco, co si nikdo, ani sebezlomyslnější člověk, nebude moci nesprávně vyložit. "Znamenitě," řekla nakonec do naprostého ticha a obrátila se s velmi hezkým úsměvem k malíři Duplessisovi. "Opravdu znamenitý portrét hodný našeho Duplessise," a byly ráda, že neřekla: "Hodný našeho Franklina."
Poodešla od obrazu. "Co se tu dá ještš vidět, messieurs?" obrátila se na umělce, kteří ji doprovázeli; zavedli ji k velice dobré podobizně starého proslulého rostlinopisce Karla Linného, kterou namaloval Alexandre Roslin loni na své cestě do Švédska. "Víte, pánové," prohlásila Toaneta, "mě neobyčejně zajímá vše, co se týká botaniky."
Večer šla do Opery na představení "Ifigenie" pěšky. Nebylo to daleko a po celé cestě ji lidé provolávali slávu. Kdykoli se v poslední době ukázala v divadle, obecenstvo při jejím příchodu jen mlčky vstalo; dnes večer jí uspořádalo dlouhotrvající ovace. A když ve druhém dějství začala árie: "Pějte chválu královně své," vyšel Achilles až na rampu a zazpíval árii obrácen nahoru k Toanetině lóži. A obecenstvo vstalo a vyžadovalo druhé a třetí opakování árie.
Toaneta už mnohokrát za svého mladého života děkovala jásajícímu davu. Ale nikdy nepocítila takovou radost jako dnes večer. Lehký nach zalil její podlouhou, oválnou tvář, když třikrát za sebou sklonila hlavu s nádhernými popělavě plavými vlasy, jednou vpravo, jednou vlevo a jednou přímo, jak předpisoval ceremoniál. Byla blažená jako děcko. Ať mi abbé ještě jednou řekne, že mě Pařížané nemají rádi, napadlo ji, v sluchu jí zněla Gluckova ušlechtilá, jednoduchá melodie a ona litovala, že si nepřipevnila do účesu Franklinovu sošku.

Když Ludvík uslyšel, že Toaneta se šla podívat na Franklinův portrét, dostal ohromnou zlost. Což mu neslíbila, že se zdrží jakéhokoliv projevu sympatií k Americe? A jestliže jí Pařížané potom uspořádali ovace, byl to důkaz, že tuto návštěvu výstavy všichni pochopili jako projev zájmu o toho rebela a jako sympatii k povstalcům. Byl to duch vzpoury, který provolával v Opeře Toanetě slávu a je pokořojící, že on, Ludvík, musí nečinně přihlížet.
Neboť si byl od počátku vědom, že nemůže dělat nic jiného než mlčet a soužit se. Kdyby šel za ní a vytkl jí, že pomáhá buřičům, odpověděla by mu nechápavou ironií. Co vlastně udělala? Šla si prohlédnout obrazy dvorního malíře Duplessise. A to se nesmí? V duchu viděl její výsměšně nevinný pohled. Nepřál si snad Ludvík, aby se dala od Duplessise malovat? Nedal se od něho malovat i on sám?
Přišel princ Xavier. Mluvil o výstavě. "Je tam také váš obraz," řekl, "ten ukrutný kýč od Robina. Jste tam velice idealizován, milý Ludvíku, jak jsem se dověděl; zřejmě to ani jinak nejde, když jste král. To by byla legrace, kdybychom se tam vypravili a podívali se tem kýč společně. Jenže to nejde, když tam visí ten rebel. Jsou ovšem lidé, kteří takové zábrany nemají. To je otázka vkusu."
Ludvík v duchu zuřil, ale neodpověděl.
Několik dní poté mu ukázali rytinu vytvořenou podle Franklinova portrétu od Duplessise. Ludvík si nevraživě prohlížel rysy toho člověka. Duplessis pochopitelně utajil všechnu ničemnost, která v tom rebelovi vězí. A on Duplessise jmenoval "královým malířem"! Je to dobrý malíř, dokázal to tím, jak namaloval jeho, Ludvíka. Škoda, že umění a ctnost se obvykle tak málo snášejí!
Ludvík si přečetl nápis pod rytinou. Byly to verše. "Toto je věhlas a síla Nového světa. Vlny oceánu se tiší před jeho hlasem. Vládne hromem a dává mu zmlknout podle své vůle. Když odzbrojil i bohy, proč by se měl bát králů?" Ludvík si ty verše přečetl dvakrát. Tak daleko to tedy došlo. Tohle si troufají veřejně vydat v jeho hlavním městě! To je víc než zlehčování majestátu, to je bohorouhačtví, blasfémie. "Vládne hromem a dává mu zmlknout podle své vůle." Z Ludvíkova hrdla se vydral hněvivý nenávistný sten, zazvonil a pozval si policejního prezidenta, aby k němu ihned, okamžitě přišel.
Když se monsieur Lenoir dostavil. Přidržel mu Ludvík rytinu před očima. "Viděl jste to?" zeptal se. "To je Franklin od monsieur Duplessise," řekl policejní prezident. "Kritiky jsou velice příznivé, pochvalné, rytina jde na odbyt jako čerstvé ústřice." - "Četl jste ty verše?" ptal se Ludvík dál a najednou vykřikl: "Čtěte!" - "Jsou to špatné verše," řekl monsieur Lenoir. "A něco takového dovolíte prodávat," křičel Ludvík, "něco takového se prodává jako čerstvé ústřice na všech pařížských nárožích! Kam jste dal oči, monsieur? Špatné verše! To je urážka majestátu, to je boharouhačství! ,Dává zmlknout hromu!´ Copak jste se všichni zbláznili?" Monsieur Lenoir zbledl. Ale ovládl se a řekl klidně: "Rytina vyšla v Rouaultově nakladatelství, jak vidím. Nařídím mu, aby ty verše okamžitě odstranili." - "S tím -boharouhačstvím do stoupy," křičel Ludvík, "a toho chlapa zavřít!" - "Prosím Vaše Veličenstvo, aby v klidu uvážilo..." namítl policejní prezident. Ale Ludvík ho přerušil: "Vy jste měl uvážit a už dávno. ,Dává zmlknout hromu.´ Jděte!" rozkřikl se. "Proveďte, co jsem nařídil!"
Monsieur Lenoir odešel, ale nejprve k Maurepasovi a Vergennesovi. Pak vzkázal nakladateli Rouaultovi, že mu bylo uloženo ho zatknout; až když se monsieur Rouault uchýlil do bezpečí, poslal za ním své lidi.
Maurepas zatím vyložil Ludvíkovi, že teď když Franklinův portrét vzbudil tak obrovskou pozornost, bylo by zatčení nakladatele pokládáno za nepřátelský akt nejen vůči Americe, nýbrž i vůči pařížskému obyvatelstvu. Ludvík bručel, chvíli se zdráhal, ale nakonec zatčení odvolal. "Ale ty bezbožné verše musí zmizet, ty musí pryč," nařizoval zlostně a neodvolatelně.
Napříště se tedy prodávala rytina s Franklinovým portrétem bez veršů, ale dole bylo ponecháno dost místa, aby si tam Pařížané mohli tyto vetše vepsat vlastnoručně.

Ludvík se Toanetě nezmínil ani slovem o její návštěvě na výstavě a o událostech, které z této návštěvy vyplynuly. Toaneta měla z toho, co se stalo i z Ludvíkova mlčení upřímné potěšení.
Ale tímto potěšením nedokázala umlčet zklamání, které ji tajně trápilo. Uplynula teď už řada týdnů i měsíců a nic se neměnilo: Ludvík nebyl schopen udělat jí dauphina. Ze všech matčiných dopisů z jejich výčitek kvůli setkání s Franklinem a vysokým výdajům na Trianon zazníval, jak se Toanetě zdálo, zármutek nad zklamanými nadějemi.
Aby přerušila toto ustavičně hlodající, pokořující rozhořčení, vrhla se Toaneta vášnivě do studia hereckého umění. Neúnavně se učila správně vyslovovat r a ani se nebála, že si pokazí svou proslulou vznosnou chůzi, když se učila chodit jako dámy z Théatre Francais. Pánové Michu a Calliot udiveně konstatovali, že dře, jako kdyby se chtěla stát herečkou z povolání, a tak ji s veškerou úctou a ochotně proháněli; Toaneta žádala vždy znovu: "Jen tak dál, pánové!"
Ani to jí nijak nepomáhalo. Její různice s Vaudreuilem byly stále častější. Posměvačně se jí tázal, jak dlouho ještě hodlá očekávat něco od toho svého břicháče. Hněvivě ho vyzvala, aby se klidil, a dva dny ho k sobě nepustila; ale v duchu si přiznávala, že je pošetilé a směšné odkazovat FranCoise ustavičně na pozdější dobu.
Patrně jen proto, aby v Toanetě vzbudil žárlivost, přimkl se FranCois těsněji ke Gabriele. Toaneta prohlédla jeho hru, ale toto poznání jí nebylo nic platné, byla stále nervóznější. Protože roztrpčené řeči a narážky na Vaudreuila neplatily, začala trápit něžnou, mírnou Gabrielu.
Jules Polignac slíbil v té době pomoc jedné své tetě, baronce d´Andlau, která přišla o majetek. S obvyklou pánovitostí žádal po Gabriele, aby pro baronku vymohla u Toanety rentu. "Pouhé spropitné," prohlásil, "řekněme šest tisíc liber." Gabriela ochotně svolila a když se příště sešla s Toanetou, přednesla jí tuto prosbu letmo, zběžně, předem jista jejím souhlasem.
Toaneta se špatně vyspala a když Gabriela přednesla svou prosbu, připomněla si, že v Paříži se její výdaje dávají do souvislosti s odkládací politikou Versailles v americké otázce. Přišel jí na mysl i její bratr Josef, trpce a zlostně vypočítávající s naprostou přesností dlouhý seznam důchodů, které její zásluhou Polignacovi shrabují. "Já si na tu vaši tetu Andlauovou nevzpomínám, řekla. "Kolik má dostat?" - "Pět set liber měsíčně," odpověděla Gabriela a v jejich ústech to byla částka směšně nízká. "Myslím," odpověděla Toaneta zamyšleně, "že jí tu rentu nedám." - "Je to pouhých pět set liber," řekla Gabriela udiveně a trochu bezradně dodala: "Pokud je mi známo, Jules jí ty peníze už slíbil." A když Toaneta mlčela, dodala s klidným pokrčením ramen: "Dobrá, tak si teta Andlauová počká, až Jules nebo já vyhrajeme.
Toanetu rozladilo, že Gabriela přijala její odmítnutí tak klidně. "Budu nucena okamžitě oznámit," řekla, "že se u mne nebude smět sázet víc než nanejvýš deset louisdorů. Slíbila jsem to králi." - "Tak to vždycky přijdeš ke mně," řekla s bezelstnou ochotou Gabriela, "když budeš mít chuť na vyšší hru." - "Nevím," odpověděla Toaneta pomalu a zlomyslně. "Od té doby, co jsem se přestěhovala do Trianonu, přestal mě ten tvůj markýz de Dreneux a tvůj Mr Smith z Manchestru bavit." Gabriela zakroutila hlavou. "Když jsem ty lidi vyzvala, aby nám dělali bankéře," připomněla stále ještě spíš s údivem než uraženě, "velice jsi to uvítala. Naši byli všichni na dně." Toanetu popadl najednou vztek a odpověděla chladně: "Snad nebudete francouzské královně tvrdit, madame, že vás vybízela, abyste zvala tu sebranku?" - "Ale co se to pro všechno na světě s vámi děje, Toaneto?" tázala se Gabriela zaraženě. "Co se stalo?" - "Všichni mi ubližují," vybuchla Toaneta, "všichni mě urážejí. Protože jsem ke všem hodná, všichni si myslí, že na mě mohou dříví štípat." - "Kdo chce na tobě štípat dříví, Toaneto?" pokusila se ji Gabriela uchlácholit. Ale to mělo jen ten následek, že Toanetin bezmocný vztek vybuchl naplno.. "Všichni ze mne taháte jen peníze," rozhorlila se. "Nechtěla jsi na mně právě před chvílí šest tisíc liber pro svou tetu?"
Gabriela pochopila, že Toaneta se do ní pustila jen proto, že na Vaudreuila její sarkasmy a výbuchy hněvu neplatily." Gabriela byla dobromyslná, hodně snesla a měla Toanetu ráda. Ale právě jí pramálo záleželo na výhodách, které jí poskytovalo Toanetino přátelství, a tak se jí tahle nespravedlnost dotkla. "Chápu tvou nervozitu," řekla. "Ale nikdo mi nebude předpisovat, kdo ke mně smí chodit, ani ty ne." Toaneta neodpověděla, na její tváři se zračila chladná povýšenost. Rozešly se ve zlém.
Dvě hodiny si Toaneta libovala, že jednou Gabriele pověděla, co si myslí. Ale pak jí to začalo mrzet. Již nazítří jí Gabriela chyběla a když se neukázala ani další den a uvedla na omluvu zjevně nicotnou záminku, byla by Toaneta nejraději šla rovnou za ní a požádala ji za odpuštění. Ale nedovoliila jí to její hrdost.
Zeptala se Diany a dověděla se, že Gabriela bude na velkém hráčském večírku u princezny Rohanové. Bylo by pokořující, kdyby Toaneta po tom všem, co Gabriele řekla, večer k Rohanové šla. Ale šla tam přesto.
U princezny Rohanové byla jako vždycky spousta lidí a špatný vzduch, byli zde psi, papoušek, ozýval se tu lehký cinkot mincí od hracího stolku a tlumená zvolání hráčů. Gabriela byla plně soustředěna na hru. Když uviděla Toanetu, radostně smířlivě se usmála, už o ničem nevěděla. Toaneta si sedla vedle ní. Začaly si povídat o šatech svěřovaly si různé klepy. Jako kdyby se nikdy nebyly pohádaly.
Toaneta se pustila do hry, nesázela vysoko. "Když vyhraju," řekla mimochodem, "dostane teta Andlauová rentu. Dostane ji, i když prohraju." - "Děkuji, Toaneto," řekla Gabriela.
Hrálo se dál. Toaneta začala sázet výš a prohrávala.
Najednou se rozletěla obě křídla dveří. "Král," zvolal lokaj. Ludvík udýchaně vstoupil.
Za poslední týden kromě několika oficiálních příležitostí Ludvík Toanetu skoro neviděl. Rytina s Franklinovým portrétem a verši, zákaz a události, které po tomto zákazu následovaly, to všechno způsobilo, že se na Toanetu zlobil čím dál tím víc. Ale protože věděl, že nemůže nic dělat, mlčel. Mlčel, i když se dovídal, že se Toaneta přes všechny sliby znovu oddává nákladným radovánkám. Učinil tedy jedno opatření. Tenkrát tu noc v Trianonu se s Toanetou dohodl, že obnoví platnost starého ustanovení, podle něhož nebylo ve versailleském zámku dovoleno vsadit ve hře víc než jeden louisdor. Když teď Toaneta znovu dokázala, že na ni není spolehnutí a že neumí poslouchat, uložil policejnímu prezidentovi, aby mu za pomoci svých tajných agentů podal okamžitě zprávu, kdyby se v zámku toto jeho nařízení překročilo.
O tom, že se dnes večer hraje takto proti zákazu a to za královniny přítomnosti, se dověděl ve chvíli, kdy právě seděl nad svazkem "Obecné historie zajímavých cest" od abbého Prévosta; nové vydání tohoto nadmíru obsáhlého souborného díla připravil na jeho příkaz monsieur de Laharpe z Akademie a Ludvík projevoval o postup práce živý zájem. A tak byl právě zahloubán do osmnáctého svazku "Zajímavých cest", pojednávajícího o Kamčatce a Grónsku, když ho zastihla zpráva o hráčském večírku u princezny Rohanové. Ludvík měl vedle sebe stříbrnou mísu se studenou zaječí pečení a vzácný omáčník s brusinkovým želé. Neodvracel své krátkozraké oči od knihy a občas mechanicky namáčel maso do želé, kousal je a škubal a žvýkal a četl.
S kusem masa v ruce se díval na ústa policejnímu agentovi, který stál před ním v pozoru a podával mu zprávu. "Je dobře," řekl. Okamžitě, ve chvíli, kdy ještě úředník ustupoval pozpátku ke dveřím, hodil kus masa zpátky do mísy a prudce zavřel knihu.
Měl škodolibou radost. Vstal, nikomu nic neřekl a bez doprovodu se vydal ke komnatám princezny Rohanové. Cestou si několikrát otřel ruce o šosy kabátu a i když to bylo dost daleko, zlost ho nepřešla.
A ještě teď, když stál u Toanetina hracího stolku, opájel se svým hněvem. Páni vyskočili a hluboce se uklonili. Ludvík je neviděl, viděl jen, co leželo na stolku, karty, hromádky peněz a kus popsaného papíru, skleky a poháry s nápoji a talířky s cukrovím.
"Dobrý večer, Sire," řekla Toaneta. "Dobrý večer, Madame," odvětil vysokým, rozčileným hlasem Ludvík. "Chtěl jsem se chvíli v klidu pobavit s vámi a s vašimi dámami." Vzrušeně dýchal, ani nedokázal větu dokončit. "To byl dobrý nápad, Sire," řekla princezna Rohanová. Ale vtom zaječel Ludvík přeskakujícím hlasem: "A teď se musím podívat i na tohleto!" - "Nač se musíte podívat, Sire?" zeptala se Toaneta; pohupovala pod stolkem nepozorovaně nohou. Ludvík přistoupil až ke stolku, shrábl do tlusté dlaně hromádku zlatých mincí a přidržel je princezně Rohanové před očima. "Co je to, madame?" a když Rohanová mlčela, vykřikl: "Jsou to libry? Jsou to sous nebo écus? Jsou to louisdory, madame. A to není jeden louisdor, je to deset, jedenáct, třináct louisdorů." Hodil zlato zpátky na stolek. "Co tady leží," křičel, "to je rozpočet celé jedné provincie!" - "Přeháníte, Sire," řekla uctivě, ale pevně Diana Polignacová. "S tak nízkým rozpočtem by nevystačila ani vaše nejubožejší provincie." - "Mlčte, madame," zvolal Ludvík přeskakujícím hlasem. "Teď není čas na duchaplnosti. Co leží tady na stole, náleží pařížským chudým." A uložil, aniž bylo jasné komu: "Bude mi předložen seznam všech přítomných a další seznam, kolik je tu peněz. Požaduji přesná čísla sestavená podle druhů mincí. Seznam bude v osm hodin ráno na mém stole. Dobrý večer, Madame. Dobrý večer, dámy a pánové." A odešel těžkým krokem, udýchán a uspokojen.
Nazítří ráno přišla za ním Toaneta do knihovny. Myslel si, že se chce omluvit a byl ochoten chovat sse velkomyslně.
"Bylo to milé, Sire," řekla, "že jste mě konečně zase jednou navštívil v kruhu mých přátel. Ale dotklo se mne, že jste tak nevybíravě připomněl mně a mým dámám, abychom nezanedbávaly dobročinnost. Domnívám se, že po této stránce jsem vždycky dbala svých povinností. Jen si vzpomeňte na ty ubohé venkovany, kterým poskytuji ve své trianonské vesničce přístřeší a chléb. Vašeho - dovolte, abych to nazvala pravým jménem - hrubého připomenutí nebylo třeba."
Ludvík civěl na knihu, kterou četl, byl to stále ještě osmnáctý svazek "Zajímavých cest". Byla otevřena na devětaosmdesáté stránce, stálo tam "Nářečí Kurilů" a vedle sebe byla seřazena francouzská a kurilská slova:

uši - ksar
nos - etou
rty - tchaatoi
ústa - tchar
pohlaví muže - tchi
totéž ženy - tchit

Mechanicky si četl jednotlivá slova, byl touto nevinností úplně vyveden z míry; nebo je to snad smělost?
"Nevím," koktal, "tak dobrá..." - "Ale měl byste vědět, Sire," řekla Toaneta. "Měla jsem celý večer co dělat, abych své dámy upokojila." - "Nedáváte dvoru a městu dobrý příklad," vzchopil se Ludvík, "když prohrajete za jediný večer částky, které by stačily..." - "Na rozpočet jedné provincie," ušklíbla se Toaneta, "to jste říkal už včera. Buďte spravedlivý, Ludvíku," řekla prosebně. "Musíte připustit, že jsem byla v poslední době šetrná. Vedu ve svém Trianonu prostý venkovský život. Nosím jen alpské plátěné šaty. Slyšela jsem, jak si majitelé lyonských továren na hebvábí naříkají, že můj příklad nepříznivě ovlivnil prodej jejich látek. Udělala jsem všechno, abych vám vyhověla. Byla jsem dokonce i na výstavě, i když se o obrazy příliš nezajímám; ale nechtěla jsem ty umělce urazit, kvůli vám Ludvíku. Také jsem zjistila, že Pařížané mé chování vysoce oceňují. Jistě jste se už dověděl, jak srdečně a nadšeně Maurepas pozdravili v Opeře."
Ludvík němě zíral na svůj kurilský slovník; sledovat její klábosení, to bylo nad jeho síly. "Když už mluvím o umělcích a o malbách," švitořila dál, "musím dát konečně vymalovat strop ve svém divadle. Lagrenée už vypracoval návrh, Apollo a pár Grácií, úplně jednoduše. Jenže umělci dnes nic nedělají lacino. Ještě jsem nezadala objednávku. Vím, slíbila jsem vám, že budu šetřit. Když je to vaše přání, zůstane divadlo nevymalované."
Když Toaneta odcházela, měla od Ludvíka souhlas na dalších sto tisíc liber pro Trianon.

Oba důstojníci, které poslali z Ameriky zpátky, poručík Dubois a major de Mauroy, zašli okamžitě za Pierrem, aby ho informovali o svých zlých zkušenostech. Pierre byl zdrcen. Skličovalo ho nejen to, že ve Filadelfii tak špatně uvítali pány, za něž cítil spoluodpovědnost, ale takové přijetí zvýšilo jeho obavy, že firmu Hortalez čeká ještě mnoho nesnází, než dosáhne úhrady svých pohledávek.
Dvě hodiny poté došla pošta z Ameriky a v ní byla podrobná zpráva o tom, jak byl uvítán Lafayette a jeho důstojníci; zento kurýr totiž konečně přivezl toužebně očekávaný dopis od Paula.
Pierre si přečetl toužebně očekávaný dopis v samotě své pracovny, za zamčenými dveřmi, byka s ním jen fena Caprice.
"Bylo to ode mne zcela nerozumné a nelogické," že jsem si v Paříži představoval Kongres Spojených států podobně, jak líčí antičtí spisovatelé římský senát v jeho nejlepších dobách., jako shromáždění králů. Filadelfská skutečnost je docela jiná. Upřímně řečeno, můj vevážený příteli, lontinentální Kongres Spojených států se co do vnější i vnitřní důstojnosti nemůže měřit ani s francouzským provinčním sněmem. Jsou tady ustavičně nějaké malicherné tahanice o nejdrobnější pravomocičky a povinnostičky, třináct států se ustavičně pře mezi sebou navzájem, jejich zástupci mají na zřeteli vždy jen izolované zájmy svého státu a kromě toho jsou ještě roztříštěni na konzervativce a pokrokové. Lichva a korupce tu kvetou nejinak než v despotismu, jen je to tady všechno nemotornější. Stoupenců anglického krále je víc a mají větší vliv, než si kdo v Paříži myslí a pro hluboce vkořeněné předsudky jsou i pokrokoví Američané fanatickými nepřáteli Francouzů.
V této souvislosti psal Paul obšírně o hanebném přijetí Lafayetta a jeho důstojníků. Dodával však, že generál Washington dostal mezitím Franklinův doporučující dopis a snaží se napravit nepřístojnosti Kongresu.
Pak se Paul podroně zabýval vyhlídkami firmy Hortalez. Mr Arthur Lee několikrát, že "půjčka" francouzské koruny Pierrovi není králův dar Pierri, nýbrž Kongresu. Mr Lee uvádí mimo jiné jako důkaz výtku, kterou monsieur Gérard adresoval francouzským delegátům, že prý dostal čtyři milióny. Ale protože de facto dostali jen tři milióny, míní se čtvrtým ten, který dostal Pierre. On, Paul, že se pokouší všemi prostředky vyvrátit zkomolené a překroucené infomace Mr Leea. Ale páni v Kongresu to nechtějí ani slyšet, úmyslně a sveřepě nechtějí pochopit.
Paul psal dále, že se snaží uplatnit aspoň nesporné pohledávky. Ale i zde pánové neustále manévrují a jejich počínání nelze označit jinak než pletichy. Ze všech jehich jalových výmluv je nejhanebnější tvrzení, že smysl pro odpovědnost nedovoluje pánům cokoli zaplatit, dokud nebude prokázána oprávněnost každé jednotlivé položky. Takové pletichy nejsou, pravda, důstojné velikého svobodomyslného lidu; ale vzhledem k nesmírným finančním potížím Kongresu jsou pochopitelné. Nyní jde o celek a tak odsouvají závazky, které mají vůči jednotlivcům.
Tohle místo si Pierre přečetl dvakrát. Pocítil úctu k nestrannosti svého mladého přítele Paula a měl na něho dopal. Pochopitelné, myslel si trpce, pletichy Američanů jsou pochopitelné. To je naprosto správné. Jenže já to odnesu.
V zájmu spravedlnosti, končil Paul, a aby obraz o situaci byl objektivní, je nutno zdůraznit, že v Kongresu sedí vedle úzkoprsých kramářů i mužové s velkým rozhledem a nadmíru poctiví. Dosáhl prý už také toho, že současně s jeho dopisem odchází i náklad indiga a tabáku v hodnotě sedmadvaceti tisíc dvou set padesáti liber jako jakási symbolická splátka; je přesvědčen, že nakonec dosáhne i uznání veškerých pohledávek firmy Hortalez. A že všechno, co zde zažil a na co je nutno se vyzbrojit trpělivostí a dobrými nervy, nijak neotřáslo jeho vírou v konečný úspěch celého toho heroického díla.
Pierre si oběma rukama podepřel hlavu a dobré půl minuty zůstal sklíčen. "To jsme pěkně dopadli," stěžoval si feně Caprici, "to jsme ale naletěli." Pak se ho zmocnil hněv. Tohle je tedy výsledek: tabák a indigo v hodnotě sedmadvaceti tisíc dvou set padesáti liber! Pro tohle jel Paul za moře, pro tohle dal v sázku život! Lumpové, ganební věrolomníci, takoví jsou ti hrdinové svobody zblízka! Pro tyhle lidi obětoval on, Pierre, své peníze, nervy, život! Pro takové lidi odjel za moře mladý, nadšený Lafayette! Pro pleticháře! Jestli jedna položka nebude souhlasit, nezaplatíme nic. A jedna taková položka se vždycky najde. Fujtajfl!
Pierrova svěží, plná tvář, s jasným, trochu ustupujícím čelem a výraznými, krásně vykrojenými rty se zachmuřila nevolí. Nestyděl se za svou lehkověrnost, styděl se za lidi, pro které pracoval.
Pak si přečetl Paulův dopis znovu a ještě důkladněji. Jeho nevole se vytrácela, teď si začal všímat toho, co v dopise budilo naděje. Připomněl si též, že se tu mezitím hodně změnilo a že on a Franklin jsou teď přáteli. Uvažoval, co Paulovi odpovědět. Sdělí mu, čeho zde dosáhl, jak zprostředkoval Franklinovo setkání s vysoce postavenou osobností a vyzve ho, aby se co nejrychleji vrátil. Pierre psal vášnivě rád dopisy a už se těšil na ten, který teď napíše.
Ne, malichernost několika členů Kongresu ho ani v nejmenším neodradí, aby dál nesloužil té veliké věci.
Dostal záhy příležitost to dokázat, když mu Silas Deane pověděl o případu generála Steubena. Neboť ten, jak si předsevzal, se mezitím vrátil do Německa a Amerika tím nadobro promarnila příležitost získat tak osvědčeného vojáka a organizátora.
Nadobro? Ó nikoli! Což zde není ještě on, Pierre de Beumarchais? Okamžitě usedl a v plamenném dopise zapřísahal Steubena, aby se vrátil do Paříže. Nabídl generálovi veškeré služby a sdělil mu, že v Marseille je připravena k odplutí loď, která ho dopraví do Ameriky. Což se má Amerika a velká věc svobody skutečně zříci přispění tak vynikajícího muže jen proto, že generál se při svém pařížském pobytu jen hloupou náhodou nesetkal s ním, s Pierrem? Ne, taková náhoda nemůže pro Pierra de Beumarchais pranic znamenat.
Dopis byl tak přesvědčující, že Steuben se skutečně do Paříže vrátil.
A během čtyřiadvaceti hodin se pak Pierrovi podařilo přesvědčit generála natolik, že vyslovil ochotu sloužit ve Washingtonově armádě i bez smlouvy. Pierre mu obstaral všechno potřebné a zajistil mu i dopravu. Dal ho odvézt do Marseille svým vlastním komfortním kočárem a dal mu s sebou kromě značné peněžní částky i dva dopisy, jeden pro Paula a jeden Kongresu. Pierr udělal všechno, aby po onom nezdaru s Lafayettem zabezpečil panu von Steuben ve Filadelfii důstojné přijetí. "Udělejte, prosím, co je ve vaší moci, pro tohoto zasloužilého generála," psal Turgotovi, "kterého mám tu čest nazývat svým přítelem. Bude-li potřebovat peníze, dejte mu jich, co nejvíc. Budou to peníze dobře investované. Když o ně přijdu, přijdu o ně rád, jen když tento velký muž zaujme své místo v americkém osvobozeneckém boji. Nedovedu si představit lepší zúročení svého kapitálu než jeho činy. Pomozte mu, můj milý Paule!" Kongresu adresoval Pierre toto pohaučení: "Umění vést úspěšně válku předpokládá statečnost, obezřetnost, teoretické znalosti a praktické zkušenosti. Tím vším oplývá velký voják, kterého mám tu čest vám poslat. Bojoval společně s Bedřichem Pruským, stál mu dvaadvacet let po boku v zodpovědné funkci. Takového muže budete jistě i vy považovat za způsobilého, aby pomáhal monsieur Washingtonovi."
Opatřen tedy oběma těmito dopisy odjel pan von Steuben lodí do Ameriky. Na to, aby Američanům zajistil služby tohoto důstojníka, vynaložil Pierre dvanáct tisíc liber, tedy takřka polovinu všech peněz, které mu Paul zatím dokázal z Ameriky poslat.

Paulovým dopisem pozbyl vlastně Pierre poslední zbytek naděje, že v dohledné době dostane od Kongresu peníze; to mu nijak nebránilo, aby vynakládal další a další prostředky na stavbu svého nového domu. Architekt Le Moyne ho nepřestával upozorňovat, že když Pierre přichází s ustavičně novými požadavky, nebude možno dodržet původně stanovený rozpočet. Na to Pierr velkoryse odpovídal: "Tak jej tedy překročíte, ten svůj rozpočet." A lahodilo mu, když monsieur Le Moyne hrdě a s obavami prohlašoval, že už dávno se v Paříži nepustil žádný soukromník do tak nákladné stavby.
Tereza, kvůli níž vlastně Pierre dům stavěl, projevovala o postup prací až urážlivý nezájem. Měla jen jedno přání, aby pokoje, v nichž bude bydlet ona a malá Eugenie, byly zažízeny co možná nejjednodušeji, podobně jako v Meudonu. Pierre jí nakonec po krátkém dohadování vyhověl.
Zato Julie sledovala stavbu a zařizování domu s vášnivým zájmem. I když byla dotčena, že se Pierre hodlá napříště obejít zčásti bez ní, horlivě mluvila do všeho, co architekt udělal i neudělal, a když Pierre jemně naznačil, že si chce z domu v Rue de Condé vzít do nového domu některé věci, ke kterým přilnul, nějaký nábytek a obrazy, strašně se rozčílila. Chtěl si především přestěhovat ze své pracovny psací stůl, několik bezvýznamných kusů nábytku z malé sousední komůrky, truhlu a širokou pohovku, připomínající mu nejeden rizkošný zážitek, a konečně portréty Duvernye a Désirée, jakož i model "Mořského orla". Ve velkém starém domě nemohl úbytek těchto věcí nikomu vadit, ale Julie naříkala nad každým kouskem nábytku, jako by šlo o nějakou loupež a zradu; bránila se dokonce i tomu, aby odnesl portrét Désirée, který jí vždycky býval trnem v oku. Vyčítala Pierrovi, že nemá cit pro rodinu; kdyby prý otec Caron viděl, jak ji Pierre na stará kolena o všechno připraví, obrátil by se v hrobě. Nakonec zůstal velkolepý psací stůl mistra Pluvineta ve starém domě; do nového domu si dal Pierre zhotovit ještě vzácnější stůl od mistra Lalonda se Salembierovými kresbami. Také model "Mořského orla" Julii ponechal. Ale všechno ostatní přestěhoval do nového domu a nechel ji bědovat.
Ještě vzrušenější boj se rozpoutal nad problémem, kteří z Pierrových sloužících zůstanou ve strém domě a kteří se přestěhují do nového. Juliii se nezdálo nijak samozřejmé, že Pierre chce, aby komorník Emil bydlel v novém domě. "Tohle dělení mi rozrývá srdce," zvolala.
Ještě zuřivější boj svedla o synovce Féliciena. Félicien Lépine byl totiž už teď pro Coll?ge Montaigu trochu starý; i když věkem nebyl z tamějších žáků nejstarší, vypadal šestnáctiletý jinoch ze všech nejvyspěleji a nebylo možno ponechat ho nadále v koleji, kde se mu beztak zvlášť nelíbilo. Pierre si sice s chlapcem moc nerozuměl, ale považoval za samozřejmé, že bude bydlet pod jeho střechou. Jenže pod kterou? Pod střechou v Rue de Condé nebo pod střechou v Rue Saint-Antoine? Tady zasáhla Tereza, že by chlapce měla ráda u sebe, a Pierre splnil její přání. Julii pak koupil u klenotníků Boehmera a Bassengea náramek, který připadal příliš drahý i princezně Rohanové.
Po celé Paříži se mluvilo o skvostném paláci, který si staví nevyzpytatelný monsieur de Beumarchais. Tvrdilo se, že firma Hortalez se kymácí a houpá jako loď v bouři a mnozí ubezpečovali, že to, co se staví za ohromným prkeným plotem v Rue Saint-Antoine, jsou spíš divadelní kulisy než pořádný kamenný dům. Novinář Métra ve svém "Důvěrném zpravodaji" uvedl, že o velkoleposti nového paláce, který staví "Lazebník sevillský" se vykládá mnoho podivuhodných věcí; mimo jiné bude prý na štítě zavěšeno zlaté hnízdo pro zkrachovaného čápa. Pierre si toho nevšímal; počkejme, až bude stavba dokončena, pánové sami uvidí.
První se s ní seznámili přátelé komorníka Emila. Když oddaný služebník byl nucen vyslechnout od svých kolegů nejednu uštěoačnou narážku, zeptal se svého pána, zda by některému z nich nemohl dům ukázat. Pierre, který věděl, jak silný vliv má na dvůr i město názor komorníků, ochotně souhlasil. A tak odjel Emil vozem svého pána se třemi ze svých přátel, služebníky vévody Richelieu, markýze de Vaudreuil a prince Montbareye do Rue Saint-Antoine.
Otevřel se před nimi výřez v prkenném oplocení a už projížděli slavnostně parkem po široké, točité příjezdové cestě. Pierre přikoupil i sousední pozemek, dal navršit terasy a různými vyvýšeninami a prohlubněmi dodal prostoru zdání větší rozlehlosti.
Vstoupili a Emil pyšně a skromně začal své přátele provádět. "To jsou naše kaskády," vykládal a to je náš čínský most. Chtěli jsme překlenout náš potok švýcarskou lávkou, jako to máte u vás, Richelieu, ale pak se nám to nezdálo dost moderní. Náš architekt je toho názoru, že teď je zas v módě Čína jako před patnácti roky." Všude bělostně prosvítaly sochy a bysty, byla tu jednak starověká božstva, jednak Beumarchaisovi příbuzní a přátelé. Komorníci se projeli na loďce po malém jezírku a odpočinuli si v rozkošných besídkách jako stvořených pro milence; ty byly rovněž vyzdobeny bystami Beumarchaisova otce a sester. Montbareyův komorník začal přetřásat otázku, jak tady bude Emil dovádět, když tu bude pod dozorem rodiny svého pána.
Nejvýznamnější ozdobou parku byl však malý chrám na malém kopci. Vystoupili po schodech, které k němu vedly. "To je náš Voltaireův chrám," vysvětloval Emil. Uvnitř stála mramorová bysta filozofa s neobyčejně chytrou a neobyčejně ošklivou tváří, na kupoli chrámu zářila velká zlatá zeměkoule, jejíž jeden pól byl proťat ohromným zlatým brkem. "Moc hezké, Beumarchaisi," řekl uznale Vaudreuilův komorník, "neobyčejně výmluuvné, to jste měli opravdu dobrý nápad." Emil je poučil, že tento symbol má ještě mnohem větší dosah; dnes je naprosté bezvětří a tak se to bohužel nedá vidět, ale když zafouká vítr, začne se otáčet brk, charakteristický znak Voltaira a Beumarchaise, a pohybuje zeměkoulí. "A sakra," utrousil uznale Richelieuův služebník. Přečetli si nápis: "Strhl z lidského zraku pásku pověr a klamu." - "To je jako o tom tvém?" zeptal se Vaudreuilův sloužící. "Ne," odpověděl Emil, "o tom druhém."
Od chrámu stejně jako odevšad, bylo vidět na druhé straně náměstí ohrohnou a chmurnou budovu Bastily. "Tak tohle se mi už moc nelíbí," řekl Montbareyův komorník. "Tomu vy nerozumíte," poučil ho Emil. "Právě tohle má neobyčejný význam. Právě proto jsme vybrali tohle místo. Tento dům a tento pohled, to je podle našeho názoru neobyčejné podobenství." - "Aha, řekl Vaudreuilův komorník.
Pak prošli pozlacenými mřížovými vraty na velký dvůr, rozlehlý půlkruh prostírající se před zaoblenou fasádou domu. Průčelí bylo vyzdobeno sloupy a arkádami, uprostřed dvora stál na obrovském podstavci gladiátor s výraznou, osobitou tváří, připraven k boji. "Je zatraceně podobný tomu tvému," poznamenal Montbareyův komorník a Emil se významně zazubil.
Pak ukázal přátelům dům, kuchyně v podzemí, obrovské sklepy i tajemnou gastronomickou laboratoř, zařízenou tak, aby se tu dalo vařit a smažit s přáteli, kteří si rádi zakuchaří. Pak vedl Emil přátele přes velikou halu po odvážně a elegantně řešeném schodišti nahoru a ukázal jim patnáct místností, jídelnu, kulečníkový sál a zejména prostorný, okrouhlý, společenský sál s ohromnou kopulí. Byl vyzdoben malbami Huberta Robeta a Verneta, obložení krbu spočívalo na karyatidách z kararského mramoru. "Jen za tohle jsme zaplatili čtyřicet tisíc liber," prohlásil Emil.
"Ničemu se neobdivovat," to byla zásada, kterou vyznávali komorníci stejně jako jejich páni. Ale bohatství a velkolepost domu na ně zapůsobily a všude šířili jeho slávu.
Když se Pierre probudil první ráno ve svém novém příbytku, dostavili se k jeho lever všichni, které si tam přál mít, baron de Trois-Tours, chevalier de Clonard, monsieur Regnier od Nejvyššího soudu, zkrátka všichnni. Pierrovi obchodní přátelé a věřitelé říkali, že si to nedají vymluvit, ale že tenhle dům byl postaven za jejich peníze a na dluh. A přesto palác, který tu stál v celé své nádheře a bohatství, na ně zapůsobil mocným dojmem a byli ochotni investovat do jejich majitele další peníze. Ozývaly se zlomyslné, trefné vtipy na tuhle přemrštěnou, barbarskou okázalost a každý záviděl člověku, který byl sice celoživotní bankrotář, ale přesto si dokázal postavit takový palác.
S nehybnou tváří, mlčky a nevšímavě procházel nádhernými místnostmi tajemník Maigron. Svým tichým, obezřetným způsobem, spíš chováním než slovy, varoval Pierra před tímto novým břemenem a nenávistně hleděl na všechny ty zbytečné cetky. Věděl na krejcar, kolik stál každý předmět a s nelibostí si říkal, že za peníze, které bylo nutno zaplatit například za tuhle Ariadninu sochu, bylo možno uhradit dodávky cukru firmě Roche. Ale z gruntu solidní monsieur Maigron lnul k firmě Hortalez a k jejímu šéfovi tím víc, čím byli nesolidnější. Proklínal Pierrovy krkolomné kousky, které mu vždy znovu mátly jeho složité propočty, ale těžko by se bez toho věčného rozčilování obešel. Někteří obchodní partneři mu naznačili, že jistá nadmíru vážená a solventní firma má zájem zaměstnat tak schopného člověka, jako je on, a monsieur Maigron měl důvodné podezření, že se za touto nabídkou skrýva monsieur Lenormant. Bylo lákavé sehnat vlivné postavení v rozsáhlém podnikání monsieur Lenormanta; ale nelákalo to, dokud měl Maigron možnost spolupracovat s panem de Beumarchais.
Monsieur Lenormant byl jedním z prvních, kdo navštívil Pierra v jeho novém domě. Malé zapadlé oči obtloustlého pána se melancholicky rozhlížely po té přemrštěné nádheře. Bylo s podivem, jak ten chlapík Pierrot dovede užívat vypůjčeného bohatství, nezatížen obavami a pochybnostmi, co je vkusné a co není; tenhle Pierrot by jistě nejraději nosil celý ten dům na prstě vedle svého obrovského briliantu. Mezi poklady, které zde Pierre shromáždil, byly pochopitelně i věci vskutku záviděníhodné a monsieur Lenormant mu je taky záviděl. Například obložení krbu s karyatidami by se dobře vyjímalo v hudebním salónu jeho pařížského paláce a portrét Désirée od Quentina de Latour by se zvlášť dobře hodil do jeho oblékárny v Etioles. Svým tichým, sytým hlasem blahopřál Pierrovi, že jeho podnikání prosperuje nyní zřejmě lépe, než on, Charlot, považoval za možné. Jen na zlomek okamžiku pohlédl směrem k bastile a kolem koutků jeho úst se objevil jeho známý prožluklý úsměv.
Tereza, pro kterou byla všechna tato nádhera vytvořena, se tvářila, jako kdyby se jí to netýkalo. Její místnosti, tak jednoduché, jak si přála, byly jako ostrov uprostřed oslňující záplavy a ona sama vypadala, jako kdyby sem nepatřila, když seděla s Pierrem a jeho hosty u stolu. Ale Pierre s radostí viděl, že se všichni obdivují právě této její prostotě a klidu.
Když se Julie poprvé vydala s Pierrem na obchůzky dokončeným domem, nešetřila trpkými posměšky. A pak, uchvácena vší tou nádherou a bohatstvím, padla najednou bratrovi kolem krku, smála se, plakala a volala: "Ty jsi ten největší a nejlepší člověk na světě, Pierrote! Je samozřejmé, že sis musel postavit tenhle nádherný dům. Zasloužíš si ho. A Tereza patří do takového domu spíš než já." Její velkomyslnost neznala mezí, chtěla mermomocí vnutit Tereze náramek, který jí Pierre daroval, a několikrát si s obdivem posteskla: "Že se toho nedožil tatínek, takový dům!"
Pierre jen zářil a měl neodbytné nutkání rozdat tuto svou radost všem. Vyzval svou hezkou, veselou sestru Tonton, aby si dala u mademoiselle Bertinové ušít nové šaty. A svému věrnému Filipu Gudinovi věnoval nejen psací stůl, zhotovený ze vzácného ostrovního dřeva a opatřený velkým výklenkem pro jeho břicho, ale i nádherný čínský župan. Kromě toho mu poslal plný vůz objemných vědeckých děl, mezi nimi i mnohosvazkovou "Obecnou historii zajímavých cest" od Prévosta a Laharpa. Dojat tak velikou přátelskou péčí, zahalen do svého županu a obklopen psacím stolem pustil se Gudin se zvýšenou horlivostí do svého "Životopisu Pierra Beumarchaise". S rozsahem díla se ustavičně rozrůstal i jeho název. Teď se dílo jmenovalo "Věrné zobrazení života a názorů spisovatele a politika Pierra Augustina Carona de Beumarchais".
Pierre tajně doufal, že se na jeho dům v Rue Saint-Antoine přijedou podívat i Maurepas a Vergennes. Nepřišli. Zato se zde objevila hraběnka Maurepasová provázena manžely Montbareyovými a s nimi přišla i Veronika. Sama chtěla, aby ji vzali s sebou, což se stávalo málokdy. Madame Maurepasová si prohlédla všechny ty znamenitosti, máloco pochválila a většinou dělala ironické poznámky a byla dotčena, že její Toutou nedal do parku i její bystu. Ministr vojenství Montbarey si tváří v tvář tomuto bohatství říkal, zda by neměl svou přítelkyni mademoiselle de Violaine vybídnout, aby od Pierra napříště požadovala vyšší provize.
Jakmile přišla hraběnka Maurepasová, ukázal se tu znenadání i Félicien. Přemohl svou ostýchavost a řekl, že by bylo pro něho velkou ctí, kdyby směl Veronice ukázat park. Mladí lidé usedli na stupně Voltairova chrámu. Shodli se na tom, že Voltaire je sice nejmoudřejší ze všech lidí, ale že Jean Jacques Rousseau vyniká přesto i nad něho; neboť v něm se pojí vznešený rozum s hlubokým citem. Kladli si otázku, kdy bude páska pověr a klamu z lidského zraku nadobro stržena. Blouznili o věku svobody a rozumu, který nadejde až bude osvobozena Amerika. Jak byl Félicien šťasten, že se ještě dožije rozkvětu tohoto věku, jak byl šťasten, že jej bude prožívat společně s Veronikou! A tak tu ti dva spolu seděli a opájeli se svými představami a mlčeli a drželi se za ruce a snili, až lokaj ohlásil, že paní princezna se chystá k odchodu.
Z Pierrových přátel byla Désirée mezi posledními, kteří přišli složit hold jeho nové velkolepé vymoženosti. Chtěla si dům prohlédnout společně se svými kolegy. Pierre se totiž vzdal původního úmyslu, že uspořádá u příležitosti přestěhování do nového domu slavnost pro celou Paříž. Na Gudinův návrh si vymyslel důstojnější plán. Chtěl zasvětit dům tím, že přečte hercům z Théatre Francais "Figara".
A tak přišli všichni do jednoho, tito nejhrdější umělci na světě, aby vyslechli novou hru svého oblíbeného autora. Nejdřív si prohlédli dům. Byli po všech stránkách velice rozdílní, některým ten přepych imponoval, ale většinou měli vytříbený úsudek i vkus a nijak se svým názorem netajili.
Už se zdálo, že bude těžké prolomit ledy a Pierrovi se už ani nechtělo číst. Ale pak si řekl: "A zrovna!" Zpočátku se mu přednes jeho komedie nedařil, ale pak se dostal do tempa; a jak se mu prve lehce vznětlivý hercký národ povýšeně posmíval, teď se nechal ochotně uchvátit jeho uměním. Dopadlo to tak, jak si Pierre přál. Pánové a dámy z Théatre Francais nevydrželi sedět, ustavičně vyskakovali, nahlíželi mu do rukopisu přes rameno a volali: "Ještě jednou, Pierre, tuhle větu ještě jednou," byl to velkolepý večer.
Ale všichni byli zajedno, že se tato komedie nebude moci hrát. "Bude se hrát," prohlásil Pierre s klidnou sebedůvěrou. "Nebude se hrát," prohlásil herec Préville. "To dřív přečte arcibiskup z kazatelny v Notre-Dame Casanovovy memoáry." - ",Figarova svatba´se hrát bude, monsieur," odpověděl Pierre, "a vy tam budete hrát Figara. Jako je jisté, že Versailles uznají americkou nezávislost, tak je jisté, že se bude hrát ,Figaroa svatba´. To vám říkám já Pierre de Beumarchais." - "Výborně," zvolal s neotřesitelnou jistotou věrný Gudin.
"Vsadíme se?" nabídl herec Préville s nenapidobitelnou lehkostí, kterou se vyznačoval. "S radostí, monsieur," odpověděl Pierre. "Oč se vsadíme?". Herec se zamyslel. "Řekněme o portrétní bystu od Houdona," odpověděl; sochař Jean Antoine Houdon byl znám tím, byl znám tím, že si za své práce počítal nejméně pětadvacet tisíc liber. A herec pokračoval: "Navrhuji to tak, když se ,Figaro´bude hrát, objednám u Houdona vaši portrétní bystu. Ale když se ten kus hrát nebude, dáte udělat vy mou." - "Platí," řekl Pierre. a oznámil: "Dámy a pánové, slyšeli jste našeho Prévila, který se zavázal, že dá udělat mou bystu. A já ji pak věnuji vašemu Théatre Francais pro jeho vestibul." - "Výborně," zvolal nadšeně Filip Gudin.
A pak se jedlo a pilo. Celých čtrnáct dní předtím Pierre chystal a vybíral nejlepší pokrmy a nápoje pro tuto hostinu. Byla to dlouhá noc a mnoha číšemi vína si tu lidé řekli mnohé pravdy.
Když se pak k ránu dostavila únava, odhrnul Pierre z ohromného okna záclony. V jitřním rozbřesku se před jejich zraky mohutně rýsovala Bastila. Všichni byli zaraženi, zaznělo pár nesmělých žertů. Ale herci záhy umlkli; stáli a seděli tu ve zvětralém pachu nedopitého vína, v plápolavém svitu dohořívajících svíček a dívali se na šedivou, chmurnou budovu, jejíž obrysy byly s přibývajícím světlem stále zřetelnější.
"To mi pomáhá při psaní," řekl Pierre.

Doktor Franklin odjel do Paříže, do Hamburského domu, aby společně se svými kolegy Silasem Deanema Arthurem Leem navštívil ministra Vergennesa na ministerstvu zahraničí v paláci Lautres na Quai des Théatins. Kongres pověřil pařížské delegáty, aby požádali francouzskou vládu o další, co možná vysokou půjčku a doba se zdála příznivá. Poslední zprávy z Ameriky byly už uspokojivější. Generál Washington uspořádal ve Filadelfii velkolepou přehlídku své armády, vojáci byli ozdobeni ratolestmi a obyvatelstvo je jásavě pozdravovalo. Přehlídky se zúčastnili i francouzští důstojníci, zejména Lafayette, ona záležitost s Francouzi byla zřejmě urovnána a zdálo se, že nastal obrat k lepšímu.
Ale za ty dva dny od chvíle, co si smluvili schůzku s Vergennesem, se bohužel situace změnila, a když teď Franklin ujížděl ve svém pohodlném voze do města, přemítal starostlivě o zprávách, které došly předevčírem z Amsterodamu a včera z Londýna. Podle nich utrpěl generál Washington poblíž Filadelfie porážku; proslýchalo se, že Filadelfie už padla. Kromě toho pronikl anglický generál Burgoyne z Kanady hluboko do nitra Spojených států a hrozilo nebezpečí, že odřízne Novou Anglii od ostatních kolonií.
Když Franklin přišel do Hamburského domu, poznal hned podle tohoo, jak se oba jeho druzi tvářili, že špatné zprávy už vykonaly své dílo. A také to tak bylo. Monsieur de Gérard pánům právě oznámil, že hrabě Vergennes považuje za správnější připravovanou schůzku odložit. Přišly prý totiž právě nové depeše z Ameriky a ministr by prý chtěl obsáhlou poštu nejprve prostudovat. Kdyby byly zprávy dobré, sotva by Vergennes požadoval tento odklad.
Seděli tu celí ztrápení. Bylo nutno uvážit, zda za těchto okolností má audience u Vergennesa vůbec nějaký smysl. Franklin považoval za vhodnější odložit schůzku na neurčito. Arthur Lee byl naopak přesvědčen, že právě teď by měli půjčku požadovat. Silas Deane doporučoval, aby se s ministrem sice sešli, ale aby místo zamýšlených pěti miliónů žádali jen tři. Arthur Lee ostře protestoval. Budou-li si počínat příliš skromně, bude prý to vypadat, že považují americkou věc za ztracenou. Teď je nutno naopak vystupovat zvlášť cílevědomě a nepožadovat ani tři milóny, ani pět milónů, nýbrž celých čtrnáct miliónů, které chce Kongres získat od francouzského krále půjčkou nebo darem. Silas Deane rozčileně namítal, že se jenom zesměšní, když přijdou na člověka tak realistického, jako je Vergennes, s takovýmihle utopiemi. Arthur Lee stejně rozhořčeně odpověděl, že budou-li požadovat na pánech ve Versailles takovou maličkost jako tři nebo pět miliónů, budou na ně pohlížet jako na žebráky a naroste jim hřebínek. Tady přece nevyjednávají pánové Franklin, Deane a Lee s hrabětem Vergennesem, nýbrž americká velmoc s francouzskou velmocí. "To jsou jen slova," rozhorlil se Silas Deane. "Když budeme požadovat tři milióny, dostaneme možná milión. Když budeme chtít těch vašich čtrnáct, nedostaneme vůbec nic a ještě se nám vysmějí." - "Však jsem to mohl vědět předem," odpověděl trpce Arthur Lee, "že stačí, když něco navrhnu já a je předem jisté, že to bude zamítnuto." Čím dál mluvil, tím více se vztekal. "Už jsem nemocný z toho, jak se tady se mnou jedná. Kongresu se posílají zprávy a nikdo mi je předtím neukáže. Požaduje se po mně, abych potvrzoval vyúčtování, a nedá se mi možnost, abych je přezkoumal. Nikdo se mě nezastane, když se ve Versailles se mnou jedná nedůstojným způsobem. Ale já se tentokrát odstrčit nenechám. Trvám na tom, abychom požadovali celých čtrnáct miliónů." - "Považuji to za beznadějné, pane kolego," řekl zcela klidně Franklin. "Ale když na tom trváte, budu vás u Vergennesa podporovat."
Audience byla opravdu tak nepříjemná, jak se toho Franklin obával. Jindy tak klidný a přívětivý ministr nebyl dnes ani trochu přívětivý, byl podrážděný a útočný. "Nemusíte mi svou žádost ani přednášet, pánové," řekl. "Všechno vím, znám veškeré podrobnosti. A to od anglického vyslance." A když se delegáti na něho užasle podívali, pokračoval tónem daleko ostřejším, než jaký od něho kdy slyšeli: "Musíme se vám, pánové, nepokrytě přiznat, že vaše bezstarostnost mě udivuje. Mnohokrát jsme Vás varovali, abyste nedovolili kdekomu nahlížet do vašich záležitostí. Ale vy zřejmě i nadále nakládáte se vším, co má být ve vašem i v našem zájmu utajeno, tak nedbale, že se o tom může do všech podrobností dovědět každý, komu se zachce. Jeho Veličenstvo je nanejvýš pobouřeno. Jsem nucen říci vám rovnou, pánové: nechápu, jak můžete stále znovu uvádět nás i sebe do tak trapných situací. Vždyť vy svá tajemství nahráváte Angličanům přímo do rukou! Dověděl jsem se také už o vašem plánu s lodí ,Robert Morris´, která kotví v Rotterdamu, a také od Angličanů." Franklin pohlédl udiveně na ministra i na své kolegy. "O jakém plánu?" zeptal se, "Tak vidíte," rozčiloval se Vergennes a obrátil se na Deana a Leea. "Angličané se dovídají o vašich záměrech dřív než váš doktor Franklin. Pánové totiž," vysvětloval doktorovi s téměř soucitným pohrdáním, "chtějí darovat americký škuner ,Robert Morris´francouzskému králi, aby tato loď pod jiným jménem mohla vyplout bez nesnází z Rotterdamu." - "To není špatný nápad," řekl uznale Franklin. "Ale něco takového se přece nerozkřikuje předem po ulicích," řekl pobouřeně Vergennes.
"Uznáváme svou nedbalost, pane ministře," řekl zachmuřeně Arthur Lee. "Připouštíme svou vinu. Ale uvažte, prosím, zároveň i to, že jako žádní lidé nejsme zvyklí na spiklenecké způsoby. Neumíme se chovat jako zloději, jak se zda od nás očekává." Franklin rychle zasáhl: "Buďte ujištěn, Excelence, že v budoucnu učiníme všechno, abychom víc dbali opatrnosti." - "Byli bychom vám za to velice zavázáni," řekl odměřeně ministr.
Franklin přistoupil k vlastnímu účelu schůzky. "Protože víte o naší žádosti, Excelence," poznamenal se slabým pousmáním, "nemusíme vám ji podroněji odůvodňovat." Jenže Arthur Lee přesto považoval za nutné tyto důvody přednést. "Kongres," řekl, "potřebuje teď francouzskou pomoc víc než kdy jindy. Není to tím, že bychom se bez cizí pomoci neudrželi. Ale v naší válce s Anglií nebudeme nikdy potřebovat tuto pomoc více než právě nyní. Pomoc v této době znamená záchranu dasetiticíců životů, záchranu našich měst před ohněm a zhoubou a mnoha miliónů liber pro naši zemi." Franklin přispěchal podle svého slibu Leeovi na pomoc a řekl svým výstižným způsobem: "Jeden kanón, který nám Francie pošle dnes, má stejnou cenu jako pět kanónů za rok."
Vergennes si pohrával s perem. "Rád bych vám, pánové, přes naši napjatou finanční situci pomohl co nejvydatněji," odpověděl. "Ale svou neopatrností jste bohužel, krále nadmíru rozladili. Nemohu ani pomyslet na to, abych ho teď požádal o peníze pro vás. Pomozte mi, messieurs, usmířit krále svou zdrženlivostí a obezřetností. Snad vám pak budu moci po jisté době poukázat ne sice čtrnáct milónů, ale jeden milión. Podmínkou zůstává, že zachováte naprostou diskrétnost."
Cestou domů Arthur Lee zuřivě spílal Francouzům, těm žabožroutům. "Napjatá finanční situace," rozhořčoval se. "A z čeho je ta napjatá finanční situace? Ta tyranka, vaše tyranka, doktore Frankline, od které jste si tolik sliboval, mrhá našimi penězi na toalety, zámky a smilné radovánky, a na Ameriku a na svobodu už nic nezbude." - "Já jsem vám hned říkal, Mr Lee," prohlásil Silas Deane, "že v téhle situaci je šílenství žádat tolik peněz." - "Nemohl jsem předvídat," odpověděl jedovatě Arthur Lee, "že vaši špióni prodají můj plán zatepla Anglii." - "Moji špióni?" rozohnil se Silas Deane. "Kdo projednával jednotlivé položky z té částky čtrnácti miliónů s bankéřem Grandem? Vy nebo já? Vy jste tím vinem, to je naprosto očividné. Zase jednou jste tou svou věčnou podnikavostí Americe uškodil." - "Na monsieur Granda je spolehnutí," zamračeně namítl Arthur Lee. "Ale spolehnutí není na toho vašeho monsieur Carona, toho mluvku, toho žvanila." - "Nechte toho, pánové," prosil Franklin. "Po tak špatných zprávách z Londýna by nám Vergennes stejně nedal peníze, i kdyby se o naší žádosti nebylo nic proslechlo. Vždyť to byla jen záminka." A po zbytek krátké cesty už nikdo nepromluvil ani slovo.
Nazítří přišla pošta z Ameriky a v ní i úřední zpráva o událostech. Armáda Kongresu byla poražena u řeky Brandywinu, Filadelfie padla, Kongres uprchl do Yorktownu. I když Franklin byl na to připraven, zpráva ho bolestně zasáhla.
Byla to jeho Filadelfie, kterou obsadil nepřítel. V jeho krásném domě na Market Street sedí teď Angličané. Je zlé, že Sally odstěhovala zpátky jeho knihy a obrazy, když už byly v bezpečí. Teď se tedy mezi jeho knihami a obrazy roztahuje kdovíjaký klacek v červeném kabátě; nějaký anglický důstojník, a tito lidé teď používají jeho četných důmyslných vynálezů, jimiž pro větší pohodlí vybavil svůj domov. A je tam i jeho portrét, který vytvořil malíř Benjamin Wilson, není to patrně velké umělecké dílo, ale on ho má rád, a byla to nepříjemná představa, že teď se na tento portrét šklebí anglický důstojník.
Franklin se cítil unaven a velice opuštěn. Kdyby tu měl aspoň Dubourga! Ale s tím to šlo z kopce, ten dobrý, věrný druh nemohl přijít, nesměl už vycházet.
Franklin po něm silně zatoužil. Dal zapřáhnout koně a odjel do Paříže.
Dubourg ležel v posteli na mnoha poduškách, na hlavě měl noční čepici. Když Franklin vstoupil, jeho malé, přívětivé oči v propadlé tváři zasvílily. "Příští týden," prohlásil, "budu už natolik v pořádku, že budu moci zajet do Passy." Franklin povzbudivě vykládal, jak velice jim chybí nejenom lidsky, ale i v práci. "Bodejť, bodejť," odpověděl Dubourg, "ale já nezahálím, i když teď musím tak trochu polehávat. Beru si k srdci připomínku chudáka Richarda: ,Protože si nemůžeš být jist ani minutou, neplýtvej hodinou.´ Co říkáte mému nápadu darovat ,Roberta Morrise´ králi?" - "Tak to byl váš nápad?" řekl Franklin. "To jsem si mohl myslet." - "Ano," radoval se Dubourg. "Ale vám jsem se o tom raději nezmínil, milý doktore. Jste velký muž, a pro tyhle jemnůstky nemáte náležité pochopení. Nebylo nijak snadné uskutečnit tento plán. Musel jsem udělat hodně oklik; neboť s pána Leem a Deanem si nestojím zrovna nejlíp." Teď Franklin pochopil, proč byl plán tak záhy vyzrazen Angličanům.
Rozhovořil se o svém vlastním zármutku, o nesnázích své země, o ztrátě domova i o tom, jak ho bolí srdce nad tím, že přišel o své milované knihy a další věci, které má rád. Byly to strasti, pro které měl Dubourg plné pochopení a prožíval to tak, že nakonec musel Franklin utěšovat jeho. "Ta porážka," poznamenal, "naši pozici zde ve Versailles vážně neohrozí, neboť dík vašemu dobrému nápadu máme královnu na své straně." - "Ano," odpověděl Dubourg, "to byl včasný nápad a pro mě velká útěcha v mé nemoci."
Franklin mu také pověděl o celé té špionážní síti, kterou jsou obklopeni. "A víte, kdo to má na svědomí?" rozhořčil se Dubourg a zvedl výstražně velkou, bledou, zvadlou ruku. "Je to pořád týž člověk, stále ta naše moucha au coche." - "To je docela možné," připustil Franklin.
A Dubourga zachvátil soucit s jeho velkým, důvěrným přítelem Franklinem a Franklin cítil hluboký soucit se svým milým, hodným, temperamentním Dubourgem.

V době, kdy na této straně oceánu byli všichni stoupenci Američanů zkormouceni zprávou o pádu Filadelfie a o porážce u Germantownu a na Brandywinu, vybojovali zatím už dávno američtí vojáci vítězství, které tuto pořážku dokonale vyvážilo a rozhodujícím způsobem nachýlilo váhy ve prospěch Spojených států. O toto vítězství se v menší míře zasloužil americký generál Gates, ve větší míře americký generál Benedikt Arnold, ale hlavně neschpnost pěti anglických velitelů: krále Jiřího, ministra vojenství lorda Germaina a generálů Howea, Clintona a Burgoyna.
Král Jiří vypracoval 13. prosince 1776, podle vlastnoručních záznamů odpoledne v pět hodin tři minuty, osobně plán americké kampaně na rok 1977. Generál Burgoyne si měl vynutit postup z Kanady na jih, generál Howe mu měl od New Yorku vytáhnout vstříc, pak se měly obě armády spojit a odříznout Novou Anglii od ostatních kolonií. Jenže ministr vojenství lord Germain spěchal na hon a tak odložil instrukce pro generála Howea a pak je zapomněl odeslat. Tak se stalo, že generál Howe nevytáhl vstříc generálu Burgoynovi a ten, když po velice svízelných pochodech a vybojovaných vítězstvích postoupil daleko na jih octl se sám tváří v tvář americké přesile.
John Burgoyne, náruživý voják, náruživý dramatik, náruživý hazardní hráč a náruživý ctitel krásných žen se jako voják vyznamenal v Portugalsku, unesl dceru lorda Derbyho a oženil se s ní, napsal velmi úspěšnou komedii "Děvče z Oldworth Oaks" a vyhrál i prohrál u hráčského stolku celé jmění. Nyní vytáhl z Kanady s výkvětem britských a německých sil, se znamenitě vycvičenou armádou, navíc podporovanou velkým počtem kanadských námořníků, značným kontingentem pracovních oddílů a početným indiánským vojskem. Dobyl Ticonderog a Fort Edward a posloupil velice neschůdným terénem daleko na jih, kde očekával, že se setká s druhou anglickou armádou.
Místo toho zde však narazil na ohromnou americkou přesilu a dostal se tak do nebezpečné situace. Spojení s Kanadou ztratil, pomoci u generála Howea a Clintona se dovolával marně a měl zásoby sotva na čtrnáct dní.
Pokusil se o průlom, ale generál Arnold ho odrazil a způsobil mu těžké ztráty. Burgoyne se opevnil na výšinách u Saratogy a svolal válečnou radu. Vybranými slovy vylíčil svým důstojníkům beznadějnou situaci a zeptal se jich, zda je z válečných dějin znám případ, kdy by nějaká armáda za podobné situace nekapitulovala. V tom okamžiku hvízdla nad stolem u něhož se konala porada dělová koule a generál Burgoyne rozdělil svou otázku na dvě otázky dílčí. Za prvé, zda jim zbývá něco jiného než kapitulace. Ne, řekli důstojníci. Za drhé, zda je taková kapitulace v souladu se zákony vojenské cti. Pánové odpověděli ano.
Poté napsal Burgoyne americkému generálu Gatesovi tento dopis: "Po dvou bitvách, které s vámi svedl, vytrval generálporučík Burgoyne na svých nynějších pozicích několik dní s pevným odhodláním nevyhnout se ani třetímu střetnutí. Je si však vědom, že máte převahu a že Vaše vojska mu mohou znemožnit jakékoli zásobování a jsou schopna změnit jeho ústup v nejstrašnější oboustranné krveprolití. Z této situace považuje generálporučík Burgoyne z humáních důvodů za správné navrhnout, aby byly ušetřeny životy chrabrých mužů, budou-li k tomu dány čestné podmínky a považuje tento návrh za oprávněný vzhledem k posvátným zásadám mravnosti a dějin. Setká-li se toto stanovisko generálporučíka Burgoyne u generálmajora Gatese s porozuměním, žádá pisatel tohoto dopisu adresáta, aby mu sděli své podmínky."
Americký vyjednavač major Kingston se na smluveném místě setkal s americkým setníkemWilkinsonem. Oba pánové odjeli do stanu generála Gatese; cestou rozmlouvali o krajině kolem Hudsonu, která byla v této pěkné podzimní době zvlášť rozkošná.
Gates si přečetl protivníkův dopis a fomuloval své požadavky v sedmi bodech, z nichž rytířský generál Burgoyne považoval dva za vysloveně nerytířské. První nerytířský bod zněl takto: "Armáda generála Burgoyna se následkem řady porážek, jakož i dezercí a chorob značně ztenčila, nedostává se jí střeliva, její zásoby potravin jsou vyčerpány nebo byly zničeny, ústup je znemožněn. Za tohoto stavu vojáci generála Burgoyna mohou kapitulovat jen jako zajatci." K tomuto Burgoyne poznamenal: "I když se armáda generálporučíka Burgoyna značně ztenčila, nepřipustí, pokud má v rukou zbraně, že je jí ústup znemožněn." Další nerytířský bod byl tento: "Jednotky jeho Excelence generála Burgoyna složí zbraně ještě před odchodem ze svého ležení." Burgoyne se vyjádřil takto: "Tento článek je naprosto nepřijetelný. Než by armáda generála Burgoyna svolila ke kapitulaci beze zbraní, udeří na nepřítele s pevným odhodláním nikoho nešetřit ani sama nežádat o milost."
Kapitulace - Burgoyne trval na tom, aby se to nazývalo "dohoda" - měla nakonec třináct článků, vesměs naprosto čestných. A tak byla podepsána. 17. října ráno v deset hodin vypochodovaly anglické jednotky ze svých opevnění, podle dohody ve zbrani, za víření bubnů a troubení polnic. Před vchodem ke Gatesovu staveništi se setkal Burgoyne v nádherné uniormě a s kloboukem ozdobeným peřím s Gatesem, který měl na sobě jednoduchý modrý plášť. Gatesův pobočník setník Wilkinson pány vzájemně představil. Burgoyne smekl svůj nádherný klobouk a řekl: "Válečná štěstěna, generále Gatesi, mě učinila vaším zajatcem." Gates odpověděl: "Jsem kdykoli ochoten dosvědčit, že vina není na Vaší Excelenci."
Týž den psal Gates své ženě: "Věhlas slávy Tě dozajista dostihne dřív. než dostaneš tento dopis, a poví Ti, jaké mě potkalo štěstí. Generál Philips, týž, co mi loni poslal ten ddrzý dopis, je nyní mým zajatcem, a rovněž lord Petersham, major Acland a jeho žena, dcera lorda Ilchestra. Jestliže stará aaAngli po této lekci nepovolí, je ta stará zaslepená nevěstka odsouzena k záhubě." A v doušce ještě vyslovil naději, že Mrs Gatesová teď už jistě sehnala ty volánky na zástěru.
Se svým zajatcem Burgoynen jednal generál Gates velmi velkomyslně. I za primitivních podmínek uspořádal vítězný vojevůdce pro přemoženého i jeho štáb znamenitou hostinu. Měli šunku, husu, hovězí i skopovou pečeni a k tomu rum a jablečné víno. Sklenice byly ovšem pouze dvě, jedna pro vítězného, jedna pro poraženého generála. Gates připil na zdraví jeho britského Veličenstva, rytířský generál Burgoyne na zdraví generála Washingtona. Pak byl podle starého obyčeje pronesen jeden nanejvýš neslušný přípitek, který se u jednoho každého z přítomných setkal se srdečným ohlasem.
I jinak se choval Gates k zajaté anglické armádě velice ohleduplně. Žádný americký voják nesměl být přítomen, když anglické jednotky skládaly zbraně.
Potom byl generál Burgoyne a jeho štáb ubytován v krásném domě generála Schuylera z Albany. Mrs Schuylerová vykázala pánům nejleší pokoj a předložila jim výbornou večeři, při níž byla sama velmi příjemnou hostitelkou. Jenže byl to právě generál Burgoyne, který byl před časem donucen vypálli vekovské sídlo generála Schuylera. Taková dobrosrdečnost mu proto vehnala slzy do očí a řekl s hlubokým povzdechem: "Věru, madame, až příliš pečujete o člověka, který zpustošil vaši zem a vypálil váš dům." Nazítří ráno běhal sedmiletý synek Mr Schuylera z radosti nad neobyčejnými hosty po všech pokojích, nahlédl do velké místnosti, kde spal generál Burgoyne a jeho důstojníci, smál se a jásal a volal s dětskou pýchou: "Vy všichni jste moji zajatci!" Tehdy se generál Burgoyne rozplakal ještě usedavěji než předcházející večer.
Zármutek se zmocnil všech, kteří stáli na straně Angličanů. Nejlepší anglická armáda už neexistovala. Američanům padla do rukou obrovská kořist. A všude ve Třinácti státech zavládla mezi obyvatelstvem oprávněná pevná víra, že nyní už nemůže nic zabránit konečnému vítězství veliké věci.
O tom všem se však na druhé straně oceánu nic nevědělo celých sedm neděl. Poslední zprávy, které tam došly hlásily, že generál Washington utrpěl u Germantownu a na Brandywinu těžkou porážku a že Filadelfie padla. Tím tedy byla obě největší americká města, New York a Filadelfie, v rukou Angličanů, a nad zemí se skláněla zlověstná zima. V Paříži byli Američané a jejich přátelé sklíčeni a zkormouceni.

Také Pierre dostal, a to od Paula, podrobnou a přehlednou zprávu o porážce na Brandywinu a o vyklizení Filadelfie. Hlavní vina na porážce, psal Paul, se přisuzuje prestižním rozporům mezi americkým generálem Sullivanem a francouzským generálem de Borre. V nejnevhodnějším okamžiku jeden i druhý hájili své právo velet pravému křídlu a během tohoto sporu se nechali zaskočit nepřítelem. Kdežto starý de Borre hrál tak žalostnou roli, ostatní Francouzi se v bitvě na Brandywinu opravdu vyznamenali. Mimořádnou chrabrost osvědčil baron Saint-Ouary, který byl těžce raněn a sotva bude zachován při životě. Také setník Ludvík de Fleury-Pierrův příbuzný-si počínal tak statečně, že Kongres, který, jak známo, není právě velkodušný, se usnesl nahradit mu koně, který byl v bitvě zabit. Ale především se vyznamenal markýz de Lafayette. On a jeho pobočník Gimat učinili vše, aby zastavili panický útěk oddílů generála Sullivana. Zraněný Lafayette za nic na světě nechtěl opustit bitevní linii a teprve generál Washington mu dal přísný rozkaz, aby vyhledal obvaziště. "Zacházejte s ním jako s mým synem," řekl prý generál lékařům.
Vůbec se teď všichni snaží, sděloval Paul, napravit ono hanebné jednání, jemuž byli tenkrát vystaveni francouzští důstojníci. Také on, Paul, je prý na nejlepší cestě vymoci pro firmu Hortalez vyšší splátky. Porážka poskytla teď ovšem Kongresu novou záminku k odkladům. Teď jde o všechno, říkají, teď musí taková maličkost jako pohledávky firmy Hortalez počkat. Přesto je prý Paul i nadále nezvratně přesvědčen jak o konečném vítězství americké věci, tak o vyrovnání pohledávek firmy Hortalez.
Podle Paulových zpráv se porážka nezdála tak zlá, jak to vypadalo podle informací z Londýna. Přesto přiměly Paulovy zprávy Pierra k vážné úvaze. On a Maigron budou nuceni vymyslet si mnoho úskoků, aby se firma v příštích měsících udržela nad vodou.
Když nedostal zaplaceno, chtěl mít Pierre za svou námahu aspoň ideální odměnu, chtěl dát najevo svou účast a sám projev účasti vyslechnout. Paulova zpráva mu poskytla dobrou záminku, aby navštívil doktora Franklina a porovnal své informace s informacemi emisarů. Odjel do Passy.
Porážka Američanů ochladila entuziasmus Pařížanů a hlavně nadšaní ve Versailles. Hrdinové svobody se stali přes noc opět rebely. Ti, kteří jim ještě včera dávali najevo své sympatie se dnes ustrašeně krčili. Za těchto okolností byla doktorovi Pierrova návštěva nadmíru vítána.
Jako kdyby se byli předem domluvili, vybírali oba ze svých informací jen ty příjemné stránky, které jim skýtaly útěchu. Pierre líčil, jak se na Brandywinu vyznamenali Francouzi. Franklin zase vykládal s mírně ironickým zadostiučiněním, že ve Filadelfii měli ještě kdy zatknout některé přívržence Angličanů a odvézt je do Yorktownu; takto získali rukojmí a mohou je vyměnit za vlastní lidi, kteří padli do rukou Angličanům.
Pierre očekával, že Franklin bude v malomyslné náladě a že bude potřebovat útěchu. Věděl, že Franklin má ve Filadelfii dům a jiný nemovitý majetek, nepochybně utrpěl pádem města i osobní ztráty, ne sice tak velké jako on sám, ale Pierre by se byl na jeho místě o těchto ztrátách alespoň zmínil. Doktorův klid mu imponoval a podněcoval v něm vznešené myšlenky. "Většinou," řekl, "stojí lidé před dějinnými událostmi jako děti, které poprve vidí hodiny. Fascinovaně zírají na pohybující se vteřinovou ručičku, ale nevnímají pohyb ručičky minutové, a hodinové teprv ne. My, doktore Frankline, vy a já, jsme jiní. I když nás nějaká událost postihne osobně, nezmate nás natolik, abychom ji posuzovali izolovaně a bez všech jejích souvislostí. Vytvoříme si od ní náležitý odstup a díváme se na ni jako na část celku. My víme, že ojedinělá prohra, jako porážka na řece Bradouinu, o výsledku války nerozhoduje."
Franklinovi se přirovnání s vteřinovou ručičkou zalíbilo, pobavilo ho i to, jak Pierre vyslovil název americké řeky. Těší ho, odpověděl, že Pierre sdílí jeho víru. Jestliže bude Francie, která už do Ameriky investovala hodně peněz, ducha i porozumění, v budoucnu investovat ještě víc, bude jednat nejen velkomyslně, ale i moudře; neboť svůj kapitál nejen neztratí, nýbrž získá jej nazpět i s bohatými úroky.
Pierre si tato slova vysvětlil tak, že Franklin ho bude při prosazování jeho požadavků podporovat. Ano, odpověděl nadšeně, Francie a Amerika k sobě patří; jestliže je Francie duchem duchem svobody, je Amerika její pěstí.
Tohle přirovnání se už Franklinovi líbilo méně. Ale nechtěl rozladit člověka, na kterého bylo v této těžké situaci spolehnutí, a když se Pierre loučil, pozval ho, aby přišel zase v neděli na oběd.

Tu neděli, bylo to 4. prosince, byl mlhavý a chladný den, ale ve Franklinově bytě v Passy bylo teplo a útulno.
Franklin pozval jen upřímné přátele Ameriky. Nebylo jich mezi Francouzi mnoho, ale byli to mužové proslulí a zasloužilí, Turgot, akademik Leroy, monsieur de Chaumont, Condorcet, de la Rochefoucauld, abbé Morellet. Pierre byl pyšný, že spolu s nimi pozval Franklin i jeho. Ani přítomnost Arthura Leea nedokázala zkalit jeho radost.
Ano, dnes přišel i Arthur Lee. Tento podrážděný a vznětlivý člověk chřadl starostmi a nevydržel to sám v Hamburském domě mezi samými Francouzi a svobody jen škodolibou radost. Věděl, že se v Passy setká s lidmi, kteří jsou sice lehkomyslní a přístupní všem pokušením, ale které přesto porážka bolí.
V tom se nezklamal. Franklin si uvědomil, že všichni od něho očekávají útěchu a tak vyložil svůj názor na situaci. Kdo byl svědkem počátků této revoluce, připomněl, nepochopí, jak bylo vůbec v lidských silách překonat všechny ty obrovské nesnáze. Všechno bylo nutno vytvořit z ničeho, zákony, vlády pro jednotlivé státy, armádu, námořnictvo, zbrojnice. A v té době stálo v zemi nejen mohutné anglické vojsko, nýbrž byli zde i nesčíslní zjevní či zkrytí vnitřní nepřátelé a také bojácní neutrálové a vlažní stoupenci. Byl to zázrak, že se revoluce tenkrát sama neudusila v chaosu a anarchii. Ale když za těchto okolností přestála improvizovaná americká armáda první zlou zimu a dokázala se udržet, není nejmenší pochyby, že organizované a silné Spojené státy jsou teď schopny překonat ojedinělou porážku bez vážného nebezpečí.
Franklin neřečnil, vyprávěl jen vlastní zážitky, byl v tomto shromáždění jediný, kdo se zúčastnil počátků revoluce. Jeho slova byla prostá a prostý byl i způsob, jak mluvil; ale nakazil i ostatní svou vírou, kterou byl proniknut, že totiž to, co ještě zbývá učinit, je nepatrné ve srovnání s tím, čeho už bylo dosaženo. I Arthur Lee byl dojat.
O Americe se už dál nemluvilo, jedli a pili a vykládali si o jídle a pití a o francouzské literatuře a o francouzském divadle, Pierre vypravoval rozmanité veselé a zlomyslné anekdoty a Franklin své kalendářové historky. Ale tato vesele nezávazná nálada dlouho nevydržela. Znovu se jim vplížily na mysl dřívější obavy, nemluvilo se o nich, stále znovu nastávaly odmlky a nevyřčená slova přehlušila slova vyřčená. Záhy byla tato beseda spíš přítěží než ulehčením, a tak se všichni chystali k odchodu dřív než obvykle.
Ale vtom přijel v najaté drožce ještě jeden opožděný host. Butler, monsieur Finck, se venku s tímto pozdním příchozím zřejmě delší dobu dohadoval. Ale pak host vyběhl nahoru, monsieur Finck měl sotva čas ohlásit: "Monsieur Austin," a cizinec, mladý muž ještě v cestovních šatech, vstoupil.
Pátravě se rozhlédl po přítomných. Obrátil se k Franklinovi a řekl: "Jmenuji se John Loring Austin, přijíždím z Nantes nebo správněji z Bostonu, připlul jsem na brigantině ,Perch´a přináším zpávy od Kongresu." Franklin řekl s nezvyklým chvatem: "Opravdu padla Filadelfie, pane?" - "Ano," odpověděl Mr Austin. "Ale přináším důležitější zprávy," dodal rychle a oznámil: "Generál Burgoyne kapituloval." A začal překotně, páté přes deváté vyprávět posluchačům, kteří nemohli uvěřit: "Saratoga," řekl, a řekl: Generál Gates a generál Arnold." A řekl "Na anglické straně padl generál Fraser a německý plukovníkBreymann. A zajati byli kromě generála Burgoyna generálové Hamilton a Phillips a brunšvický generál Riedesel. Dále byli zajati lord Petersham a earl z Balcarrasu a půl tuctu členů parlamentu. A bylo zajato pět tisíc osm set důstojníků a vojáků a dva tisíce čtyři sta Hesenců. A bylo ukořistěno dvaačtyřicet kanónů a pět tisíc mušket a obrovská spousta válečného materiálu a střeliva."
Všichni mu civěli na ústa, i Američané, kteří mu rozuměli, i Francouzi, kteří mu nerozuměli. Arthur Lee k němu přistoupil, sevřel mu paži a řekl chraptivě: "Co to říkáte? Kdo jste? Říkáte pět tisíc osm set mužů? Říkáte, že generál Burgoyne byl zajat?"
Ale Franklin řekl: "Klid, prosím! Povězte to ještě jednou, Mr Austine, a pomalu. A písemného s sebou nemáte nic?" Mr Austin, který mluvil stále jen k Franklinovi, řekl: "Tady je má pověřovací listina, doktore Frankline. A tady je dopis Kongresu. Ale je velice stručný, nechtěli zdržet odplutí brigantiny, bylo příznivé počasí. Ale já vám mohu povědět hodně podrobností ústně, mluvil jsem osobně se setníkem Wilkinsonem, který odevzdal Kongresu hlášení generála Gatese."
Franklin četl dopis Kongresu. Teď pochopili všichni, z Francouzů první Pierre. Jásal. Vykládal každému: "Zvítězili jsme! Saratoga, jaké krásné jméno! Moje zbraně, naše zbraně zvítězily! Jaké štěstí, že žádná protivenství mi nemohla zabránit, abych dál neposílal lodě a zbraně! Teď zvítězily tyto zbraně, naše zbraně, zbraně svobody, Saratoga!" Vychutnával to zvučné, cizokrajné slovo, vyslovoval je s přízvukem na poslední slabice.
Silas Deane a mladý William se šťastně a vzrušeně vyptávali Mr Austina a ukázalo se, že opravdu zná spoustu podrobností a to vesměs podrobností radostných.
Doktor Franklin si nesedl, důstojně aklidně tu stál. Jednou rukou se přidržoval opěradla, v druhé držel dopis se stručnou zprávou Kongresu a četl jej brýlemi se železnými obroučkami. Pak spustil ruku s dopisem, lehce se zapotácel, ale nesedl si. Ostatní zatím obklopili Mr Austina a vyptávali se ho jeden přes druhého, mladý William Francouzům překládal, bylo zde plno povyku a radostného vzrušení. Ale Mr Austin, i když se ostatní stále vyptávali a volali na něho, mluvil jen k Franklinovi.
Ten poslouchal jen na půl. Myslel na to, že tedy i nyní zahynulo mnoho lidí, Američanů, Angličanů a Němců, že zemřeli zbytečně pro umíněnost krále Jiřího a některých jeho lordů. Ale tato představa zraněných a umírajících byla přehlušena voláním, které se ustavičně ozývalo v jeho nitru: vítězství, vítězství! Prve mluvil s hlubokým přesvědčením, když dokazoval, že Amerika musí zvítězit, ale za vírou jeho rozumu se skrývaly starosti a pochybnosti jeho citů. Nyní byly všechny pochybnosti odváty a starý muž, který z hloubi duše nenáviděl válku a bitvy byl ovládán jedinou myšlenkou: vítězství, vítězství, triumf, vítězství! A jeho srdci by bylo milé, kdyby bylo zabito ještě víc Angličanů a Němců. A vzpomněl si i na to, že vedl galantní a vlídně lstivou rozmluvu s jistou dámou v modré škrabošce a tato dáma, jak mu sdělil monsieur de Gérard, získala po oné rozmluvě od svého manžela jistý příslib. Když mu monsieur de Gétard tento příslib důvěrně prozradil, byl to příslib podmíněný jakýmsi nedohledným kdyby, příslib nejasný a nicneříkající právě proto, že byl spojen s tak nedohledným kdyby. Teď najednou je to "kdyby" splněno, a tak tato vítězná bitva u Saratogy znamená víc než pouhé vítězství na bojišti. Touto bitvou je zabezpečeno spojenectví a konečné vítězství. Amerika a svoboda se staly z ideálu skutečností. To je ta veliká, obrovská věc; na Franklinově staré, široké tváři se rozzářila hrdá, z hloubi duše tryskající radost.
Arthur Lee stál poněkud stranou od ostatních, u krbu, se skříženými pažemi, nehnutě vzpřímen, bradu přitisknutou ke krku. Neřekl ani slovo, na nic se neptal. Ale musel stát takto nehnutě, aby zcela nedůstojně jako kluk nezačal skákat po pokoji a tlouci kolem sebe. Neboť zpráva Mr Austina z něho sňala nesmírnou tíhu, cítil se mladý a lehký a šťastný jako snad dosud nikdy. Podíval se na Franklina. Docela hluboko v jeho nitru zazněla lehká nelibost, že doktor h. c. si ho vůbec nevšímá a měl také Mr Austinovi za zlé, že se obrací výhradně na Franklina, i když byl dozajista vyslán za všemi třemi emisary. Ale tyto výhrady rychle pohltila nesmírná radost. Díval se na Franklinovu rozzářenou tvář a nebyla v něm závist a nebyla v něm žárlivost. Vida Franklina, myslel si, teď to vyhrál, ten Franklin, teď to vyhrál pro nás všechny.
Franklin si znovu sedl do velkého pohodlného křesla v němž seděl při hostině; na stole byly ještě zákusky a káva. "To je šťastný den, milí přátelé," řekl anglicky a pak to opakoval francouzsky. "To je šťastný den, milí přátelé, že?" S všichni si potřásali rukama a objímali se a vykládali spoustu veselých nesmyslů. Když teď vvšechno nasvědčovalo tomu, že dobrá věc navzdory všemu zvítězí, přistoupil vysoký Jacques Robert Turgot k Franklinovi a neobratně, ostýchavě ho se slzami v očích objal.
Pak se Franklin obrátil ke kurýrovi: "Tak a teď se posaďte, Mr Austine," řekl, "a napijte se něčeho a vydechněte si. Z Bostonu do Passy, to je lán světa a v zimě to není žádný med." A Franklin poslal monsieur Fincka do sklepa, aby přinesl nejlepší šampaňské, nalil číše a Franklin si s každým připil.
Ale jeden zde už chyběl, Pierre. Odjel zřejmě okamžitě do Paříže. "Ten už je jistě v plné práci, náš débrouillard," řekl Silas Deane. A Arthur Lee napadlo: Ten bude chtít oné zprávy využít pro své spekulace.
Francouzští páni si řekli, že tři vyslanci si dozajista přejí dát se do díla, aby této zprávy využili a začali se loučit. Franklin však zadržel mladého markýze de Condorcet, kterého měl obzvlášť rád "Počkejte, prosím, ještě malou chvilku, příteli," řekl. "Rád bych vám dal s sebou dopis do Paříže." A než se dal se svými kolegy do práce, usedl a napsal vlastnoručně příteli Dubourgovi o radostné zprávě, která došla; pak dopis zapečetil a požádal Condorceta, aby jej ihned doručil.


# Čtvrtá kapitola / PODEPSÁNO A ZPEČETĚNO

Nazítří po této neděli, 5. prosince, seděl Ludvík ve své knihovně a měl výbornou náladu. Byl časně ráno na honu, po návratu se neobtěžoval převlékáním a teď už si překládal jednu kapitolu z Humových "Dějin Anglie". Svědomitě převáděl slovo za slovem a větu za větou, vždy znovu se díval do knihy zamýšlel se, opravoval znovu si přečetl, co napsal a bylo mu dobře. Po honu se důkladně nasnídal a když teď seděl a psal, příjemně mu kručelo ve vnitřnostech.
Už dávno nebyl v tak dobré náladě. Hon ho pobavil, těšilo ho vědomí, že už za několik dní bude tady na zámku zahájena velká výstava uměleckých děl z jeho manufaktury na porcelán, bavilo ho překládat Huma. Škoda jen, že mu tahle zábava není dopřána nadlouho; očekával Vergennesa s jeho zprávami.
Vergennes nepřřišel sám, byl s ním i Maurepas a i když se oba tvářili radostně, Ludvíkův dobrý rozmar vzal rázem za své, jakmile je spatřil; věděl, že to nevěstí nic dobrého, když ti dva přicházejí společně.
"Co mi přínášíte, messieurs?" zeptal se. "Vítězství, Sire, vítězství," hlásil s velkolepým gestem Maurepas a Vergennes opakoval: "vítězství, victoire!" Nadšeně a kupodivu pateticky zaznělo toto slovo na suchých, starých rtech cynika Maurepase a na silných plných rtech požitkáře Vergennesa. A rozhovořili se o Saratoze a o tisících zajatců a o anglických velmožích, kteří se vzdali. Jeden bral druhému slovo od úst. "Byly to francouzské zbraně, Sire, které vybojovali toto vítězství. Dodal je ten Beumarchais, kterého jsme vám doporučili, a nyní se tedy zúročily peníze, které jsme do toho chlapíka investovali. Tady jsou informace od našeho amerického agenta chevaliera d´Annémours a zde je podrobné hlášení vašeho londýnského vyslance markýze de Noailles. Jak vidíte, Sire, ta zpráva zapůsobila v Londýně jako úder hromu. Pánové v Londýně nedovedou pochopit, jak mohla jejich nejlepší armáda a jejich rytířský generál Burgoyne tak hanebně kapitulovat. V Saint James jsou úplně zdrceni."
Také Ludvík byl zdrcen. Toto vítězství ho nesmírně poděsilo a začalo ho znepokojovat trávení, až dosud tak lahodné a příjemné. Pravda, dědičný nepřítel utrpěl citelnou porážku, to je správné a dobré. Ale Ludvík myslel od prvního okamžiku na nemilé následky, které toto vítězství nutně přinese, že teď se totiž těžko uhne onomu odpornému spojenectví. A okamžitě si též zlostně umínil, že vynaloží všechno, aby uzavření dohody s rebely zmařil nebo alespoň co nejvíc oddálil.
Tyhle zprávy, řekl, jsou možná přehnané, jako už mnohokrát. Oni se ti rebelové vyznají v propagandě. Nedovede si představit, řekl, že by ty bůhvíodkud sehnané houfy buřičů mohly dosáhnout opravdového vítězství nad cvičenou anglickou armádou. "Je to neuvěřitelné, messieurs," řekl, "nepředstavitelné." Zazvonil na knihovníky; monsieur Campan a monsieur de Sept-Ch?nes mu museli přivléct všechna příslušná zeměpisná díla, mapy anglických kolonií v Americe, sám je pomáhal snášet. Nevšímal si ministrů, kteří dál četli citáty z došlých zpráv a hledal na mapě jména Saratoga, Bemis Height - jsou to ale jména! - a na mapě přirozeně ani nebyla. Pravděpodobně zde běží o drobné půtky, o šarvátky, které se rebelové pokoušejí nafouknout, aby se zapomnělo na porážku u Germantownu a na pád Filadelfie.
"Depeše, Sire," odpověděl Vergennes, "dokazují nad jakoukoli pochybnost, že nejde o pověsti, nýbrž že kapitulace anglického velitele s celou jeho armádou je nezvratným faktem." A rozhovořil se o tom, že je nezbytné uzavřít co nejrychleji s Američany smlouvu. Znovu začal pro toto spojenectví uvádět četné a přesvědčivé důkazy z nichž každý sám o sobě byl dostatečný. Nyní nadešel čas iskutečnit onen sen, který tanul Ludvíkovi na mysli od té doby, co se ujal vlády, nastolil věk spravedlnosti, svobody a lidské důstojnosti pod francouzskou záštitou. Nyní se naskýtá příležitost obnovit francouzskou prestiž, která tolik utrpěla mírem z roku třiasedmdesátého. Maurepas se k němu přidal. Spojenectví by také postavilo na nohy francouzské finance. Dozajista bude možné získat trhy a při troše štěstí je oprávněna i slabá naděje, že by bylo možno získat nazpět Kanadu. Pak se znovu chopil slova Vergennes. Kdyby však tuto příležitost propásli, kdyby pakt nebyl v nejbližší době uzavřen, je nebezpečí, že by válkou vyčerpané kolonie mohly uzavřít s mateřskou zemí mír a pak by možná byla ztracená i francouzská Západní Indie.
Pánové přímo předstihovali jeden druhého. Zas už jdou na něho s argumenty, však to věděl. Byly to dobré, přesvědčivé argumenty, ale jeho intuice, jeho vnitřní hlas, boží hlas v něm mu říkal: neposlouchej to, Ludvíku, neposlouchej je, francouzský králi!
Seděl zde tupě, nepřístupně. Najednou vybuchl: "Nedrželi jste slovo, pánové, obelstili jste mě! Slibovali jste mi, že budeme Američany podporovat jen natolik, aby se udrželi, ale aby nezvítězili. A teď to máme Rebelové si zajmou anglického generála s celou jeho armádou! Kam to povede? Co si o tom bude myslet můj lid?" - "Váš lid, Sire," odpověděl Vergennes s nenadálou odvahou, "má radost, že Anglie utrpěla tak ohromnou porážku." Starý Maurepas pokývl na souhlas hlavou a Vergennes pokračoval: "Váš lid, Sire, by nepochopil, kdybychom ještě teď uzavření paktu oddalovali."
Ludvík to v duchu uznával. Všichni budou téhož názoru jako tihle pánové. Jako Toaneta.
Toaneta! Přijde co nejdřív, pravděpodobně ještě teď ráno a připomene mu jeho slib. "Když rebelové dosáhnou vojenského úspěchu," slíbil jí tenkrát. Vojenský úspěch, to je široký pojem. Šarvátka u téhle Saratogy, to není žádné vítězství, nesmí to být vítězství, rozhodně je nutno vyčkat podronějších zpráv.
Znovu se sklonil nad mapou. Všichni se radují, myslel si, i můj mentor. Jsou to blázni, jsou slepí jako noc, nechápou, oč tu jde. Uštěpačně a s definitivní platností konstatoval, že Saratoga na mapě není: "Vy jste vinni tím neštěstím, messieurs," huboval. "Revoluce je nakažlivá morální choroba. Neměli sem pouštět toho malomocného, toho Franklina. Já s tím nesouhlasil, váhal jsem, ale vy jste mě přemluvili. A přitom jste měli rozpoznat nebezpečí spíš než já, messieurs. Jste starší."
Ministři se nedali královým hněvem zastrašit. Ludvík jejich americkou politiku schvaloval, všechno bylo zaprotokolováno. "Musíme jednat, Sire," naléhal Vergennes. "Nesmíte mě nutit k ukvapenosti, messieurs," bránil se Ludvík. "Děláte, jakoby se situace Francie a celého světa přes noc změnila," - "Změnila se opravdu," odpověděl Maurepas. Ludvík se rozčilil: "Což snad neplatí důvody, které až dosud mluvily proti spojenectví? Je dnes moje armáda vyzbrojena líp než včera? Není dnes moje pokladna stejně prázdná jako včera?" - "Vaše armáda, Sire," odpověděl Vergennes, "není dnes lepší než včera, ale anglická je horší a horší je i anglický úvěr." - "Nepustím se do žádného dobrodružství," trval Ludvík na svém, "já do války nepůjdu." - "Žádný zodpovědný státník," konejšil ho Maurepas, "by nepodnikl opatření, která by mohla vyvolat okamžité vypuknutí nepřátelství." - "My, Sire, navrhujeme toto," dodal Vergennes. "Pošleme Franklinovi blahopřání k vítězství a naznačíme mu, že jsme ochotni obnovit jednání o přátelské smlouvě, kterou kdysi sám doručil. Od takového jednání k uzavření paktu a vypuknutí války uběhnou celé týdny a my budeme mít dost času dokončit zbrojení."
Ale Ludvík si vytrhl z celého návrhu svého ministra jen jediné slovo. "Naznačíme?" zeptal se vztekle. "Já mám rebelovi něco ,naznačovat´?" Přistoupil k Vergennesovi a utkvěl na něm mžouravým a hněvivým pohledem svých vyvalených očí. "Vy byste skutečně na svém králi chtěl, monsieur." rozkřikl se přeskakujícím hlasem, "aby běhal za tím vaším doktorem Franklinem? Ani mě nenapadne." Vergennes se začervenal a mlčel. Mlčel i Maurepas. Vzápětí bylo Ludvíkovi líto, že své věrné rádce urazil. "Blahopřát, pro mne za mne, proč ne," obrátil. "Ale nic víc. Každý další krok by byl pro nás ponižující."
Pánové se na sebe podívali a mlčky se dohodli. Usoudili, že bude správné spokojit se s tímto výsledkem. Bude přece možno dát doktoru Franklinovi na srozuměnou, že nyní nastal vhodný okamžik obnovit dřívější jednání o smlouvě. S doktorem se dá mluvit. Pánové se odporoučeli a odešli.
Ludvík ještě ani nepřekonal nepříjemné pocity z rozmluvy se svými ministry, když přišla Toaneta.
Zářila. Tímto vítězstvím jí dal Bůh za pravdu. Je to důkaz, jak moudře tenkrát jednala, že svou vlídností získala vůdce rebelů na stranu Francie. Teď se z toho starého pána vyklubal významný spojenec, s jehož pomocí bude možno konečně porazit dědičného nepřítele. Její intuice, její habsburský vnitřní hlas jí radil správně.
"Blahopřeji vám, Sire," zvolala. "Není to největší, nejšťastnější událost od chvíle, co jsme nastoupili na trůn?" - "Je přirozeně vítané," řekl Ludvík bez nadšení, "že Angličané byli pokořeni. Ale nesmíme zapomínat, že tato vítězství roznítí ještě víc ducha vzpoury i v mé říši. V celé Evropě zvednou nespokojenci hlavy. Za předpokladu, že bylo opravdu dosaženo vítězství," pokračoval svárlivě. "Neboť to ještě zdaleka není jisté, Madame."
Toaneta okamžitě pochopila, co tato slova znamenají. Ludvík nechce připustit, že byly splněny podmínky pro jeho slib. "Buď jak buď," řekla, "zdá se mi, že je načase, Sire, abych vám připomněla jistý slib." - "Nic mi není více vzdáleno," odpověděl Ludvík, "než nesplnit dané slovo. Ale je mou povinností přezkoumat, zda podmínky byly splněny." Mluvil s větší energií, než očekávala; a tak jí nezbylo než se s tím spokojit.
Ale jakmile Ludvík osaměl, zhroutil se. Věděl, že může jednání protahovat, ale pro něho není úniku. "Principiis obsta", hned zpočátku se měl postavit na odpor. Ale on se nechal vláčet po této zlé cestě, jeden krok a ještě jeden a nyní je pokryt vinou a upadl v nemilost. Když byl v Remeši pomazán, vložil ruku na tři sta churavých a víc než polovina z nich se uzdravila. Takové požehnání už ho nyní nebude provázet. Franklinův stín padl na jeho zemi i na něho a všechno zahalila tma.
A on nemá nikoho, komu by se mohl svěřit. Jen svého mentora. Je to chytrý člověk a doře to myslí. Ale nemá bohužel duši. "Na mou duši, pokud vůbec nějakou mám." Ludvík se zděsil, když si na to vzpomněl. Ale upřímně řečeno, hlavním viníkem je on sám. Vždy znovu se nechal svádět ke zlému, i když věděl své. A dal potom Toanetě i ten nesmyslný, bohaprázdný slib. A nemůže jí zazlívat, že si na něm tento slib vyžádala. Ona do věcí nevidí. Je zaslepená. Všichni jsou zaslepení a táhnou za sebou jeho, jenž jediný vidí, je jich příliš mnoho a jsou silnější než on a táhnou ho na okraj propasti.
Dávno už shromažďoval výroky velkých spisovatelů, v nichž se chválí pořádek a autorita. Teď si tyto své záznamy pročítal. Do čela si napsal zvučný Homérův verš: "Nedobrá vláda je mnohých, jen jeden buď pánem, buď králem!" Zaznamenal si i řadu výroků z Platóna. Co například soudí o zlých koncích všech demokracií Sokrates, když říká Glaukovi: "Nikdo se pak už nechce nikomu podřizovat a nakonec pak přestanou být poslušni zákonů, psaných i nepsaných, neboť nikdo prý nesmí být nad nimi pánem." A vypsal si dokonce větu z Montesquieova nebezpečného "Ducha zákonů": "Lid je vždycky buď příliš rychlý nebo příliš pomalý. Jednou všechno boří statisíci rukama a jindy statisíci nohama leze po zemi jako housenka." Četl si v této své sbírce citátů a cítil čím dál tím větší hněv a znepokojení. A on by se měl spojit s takovými lidmi, s takovým národem, s nějakou "republikou", s nějakou "demokracií", tedy se státem, který je už samou svou podstatou odsouzen k záhubě.
Ale nemusel se ani dovolával moudrosti předků, aby poznal, jak nepřirozené je spojenectví, k němuž ho chtějí donutit. Vždyť sami Američané vyslovili otevřeně své zásady a to s takovou důrazností a zpupností, jaké je shopno jen zlo. Ve svém Prohlášení nezávislosti se obraceli jen proti jednomu králi, proti jeho anglickému strýci; jenže to mysleli jinak, chtěli vymýtit ze světa jakoukoli božskou autoritu. Jeden z nich to vyslovil a oni ho zahrnují chválou a studují jeho jedovatou knihu zbožněji než slovo boží. Ludvík zazvonil na pana Sept-Ch?nes a uložil mu, aby vyhledal knihu Thomase Paina, která měla název "Common Sense" a byla chována ve skříni zakázaných knih.
Zachmuřeně, znechuceně listoval Ludvík v této hlavní a základní učebnici národa, s nímž se měl spojit. "Vláda králů," četl, "je nejobratněší vynález ďáblův k podpoře modloslužebnictví. My jsme zlo monarchie ještě zvýšili tím, že jsme ji učinili dědičnou a snižujíce monarchií v samém principu sami sebe, prohřešujeme se navíc dědičností monarchie na svém potomstvu. Neboť jak často nabídne zde příroda lidstvu osla místo lva! Co jiného má na práci takový král než chystat válku a rozdělovat hodnosti? A za to dostává osm set tisíc liber šterlinků ročně a nádavkem božské pocty. Nemá pro společnost vetší cenu jeden poctivý muž než všichni korunovaní lumpové dohromady?" Ne, není možno požadovat od Nejkřesťanštějšího krále, aby uzavřel spojenectví na život a na smrt s národem, který vyznává tyto zásady. Podškrtl si ony věty. Zazvonil na pana Sept-Ch?nes. "Dejte tu knihu zpátky," řekl vztekle, "a dobře ji zamkněte. Tahle kniha je výlupek všeho zlého." Pak se přesvědčil, zda je kniha dobře zamčena.
Zámek držel pevně, sám ho zhotovil. Tohohle Paina pod zámkem udrží; ale co až se jeho vojáci vrátí z Ameriky, nepřivezou si tuhle ničemnou knihu a nebudou rozšiřovat jjejí zhoubné myšlenky?
Dostal nápad; vnukla mu jej ta potměšilá, ďábelská kniha. Nespojí se s rebely, nýbrž se svým anglickým strýcem proti rebelům. Porazí je společně a Anglie mu za to vrátí Kanadu. Vytvoří Svatou alianci; on a oba ostatní panovníci, kteří nejsou ještě nakaženi moderními myšlenkami, Jiří a Marie Terezie, vytvoří svazek, na který bude každá revoluce krátká. Donutí americké kolonie Anglie k návratu na pravou cestu. Když se sjednotí, snadno se jim to podaří. A bude to poučný příklad pro všechny budoucí rebely.
Narovnal se. V duchu viděl sám sebe, jak ho namaloval Duplessis´. Jeho plán je vznešený, hodný francouzského krále, hodný jeho předků.
Ale je on, Ludvík, schopen to dokázat? Je opravdu takový, jak ho Duplessis namaloval? Obává se, že malíř ho idealizoval. Obává se, že ve skutečnosti je docela jiný. I jeho předkové byli možná docela jiní než na obrazech, možná i jejich malíři je idealizovali.
Nesmysl. Ludvík Veliký si troufal být opravdu takový, jak vypadal na obrazech. Měl dost odvahy, aby zrušil nanteský edikt a vyhnal kacíře. Jenže on, nynější Ludvík, vynechal už na Turgotovu domluvu z korunovační přísahy slib, že vyhladí kacíře ohněm a mečem.
Byl hned od začátku slabý. Nemá dost silnou pěst, aby vybudoval tuto trojdohodu proti rebelům. Představoval si, jak by to asi dopadlo, kdyby o svém velkolepém plánu pověděl Maurepasovi. Už toho starocha viděl, jak se ušklebuje a slyšel ho, jak ho vlídně utěšuje: "To jsou ušlechtilé sny, Sire, vpravdě alexandrovské."

Týž den se znovu sešli i američtí delegáti a radili sem co dělat dál, aby se zde va Versailles vítězství o Saratogy jaksepatří využilo.
Arthur Lee doporučoval sdělit Vergennesovi bez obalu, že nyní nastala situace, kdy jim Anglie splní všechny požadované podmínky a když Versailles neuzavřou okamžitě spojeneckou smlouvu, ostrouhají kolečka. Franklin před takovým postupem varoval. Chtěl použít této hrozby jen v krajním případě. Podle jeho názoru bude rozumější nechat francouzské ministry, aby sami přišli se svými návrhy, než je zahánět do úzkých. Čím méně vlastní iniciativy budou vyvíjet, tím lepších podmínek bude možno dosáhnout.
Lee s tím nesouhlasil. Už dost prý toho svou vlažností pokazili, nesmějí si nechat ujít tak velkou příležitost.
Franklin neodpověděl a díval se na Silase Deana. Ten dosud nepromluvil; vysoký, tlustý, impozantní pán byl dnes celý bledý a přepadlý. Loď. kterou připlul mladý Austin se svým poselstvím, přivezla jemu zlou zprávu. Byl odvolán, odvolán nazpět do Ameriky. Po všech těch piklech Arthura Leea mohl tuhle ránu čekat, ale přesto ho rozjitřila. Byl z Američanů první, kdo na tomto kontinentě zastupoval zájmy své země a zastupoval je dobře, on navázal šťastné spojení s panem de Beumarchais a tím zabezpečil nepřetržité dodávání zbraní a válečného materiálu do Ameriky. A teď místo díků přišel tenhle zlý dopis, který ho odvolává a ani se nepokouší zastřít, že Kongres k němu ztratil důvěru a že je s ním nespokojen.
V tomto rozpoložení se teď na Franklinovu výzvu chopil slova a řekl svůj názor k otázce, zda je lépe ministry popohnat nebo vyčkat. Kdežto jindy Franklinovy názory plně respektoval a téměř nikdy mu neodporoval, dnes souhlasil s Arthurem Leem. I on byl přesvědčen o nezbytnosti popohnat versailleskou vládu poukazem na to, že Kongres se nyní musí vážně zamyslet nad příznivými, mírovými podmínkami, které nabízí Anglie. Silas Deane měl totiž naspěch. Nechtěl se vrátit doo Ameriky, dokud by neuviděl svůj podpis a pečeť na tak toužebně očekávané smlouvě. Nemohl se ovládnout a čekat. Neměl na to kdy.
Franklin se ze své korespondence dověděl o odvolání Silase Deana. Bylo mu ho líto a chápal jeho spěch a naléhání. Ale jasně si uvědomoval, že skryté hrozby nejsou prozatím vhodné. Delegáti zaslali oficiální zprávu o vítězství ministerskému předsedovi a hraběti Vergennesovi. Franklin požádal kolegy, aby alespoň počkali na odpověď vládních představitelů. Lee a Deane, i když ne zcela přesvědčeni, nakonec souhlasili.
Franklinův klid vycházel přímo ze srdce. Už ani nemohl pochoipit, že se dal nakazit nepokojem ostatních, než přišla zpráva o vítězství. Když Lee a Deane odešli, seděl s přivřenýma očima a s usměvavou tváří ve svém pohodlném křesle, znavený a spokojený, trochu prázdný, ochotný čekat celé týdny, ba měsíce.
William se zeptal, zda se dají do práce; v poště bylo hodně věcí, které bylo nutno vyřídit. Ale doktor zavrtěl velkou hlavou. "Dnes ne, chlapče," řekl a William ho nechal o samotě.
Franklin vychutnával blaženou nečinnost. Probíral se ve velké hromadě písemností. Odsunul stranou všechny úřední záležitosti a vybral si jen ty zprávy, které ho bavily.Vive la bagatelle, myslel si.
Byly mu například zaslány četné výzvy, které vydával během svého válečného tažení nyní zajatý generál Burgoyne. Se zalíbením četl Franklin jeden jeho dlouhý manifest americkému obyvatelstvu. Generál nabízel těm, kteří se navrátí ke svému králi, milost a všemožnou pomoc; zato těm, kteří by pokračovali ve svém šíleném, beznadějném odporu hrozil zničením. Pošle prý na ně své Indiány, jichž jsou tisíce, a nebude si činit žádné výčitky před Bohem ani před lidmi, když nechá plnou silou dopadnout pomstu státu na tvrdošíjné zlotřilce, kteří se sami vyobcovali z lidské společnosti. Franklin našel ve své poště i jednu Burgoynovu výzvu k Indiánům. Generál v ní prohlašoval: "V souladu s vašimi obyčeji, podle nichž jsou takovéto vítězné trofeje věcí cti, je vám dovoleno, abyste padlým nepřátelům snímali skalpy." A v odpovědi Indiánských náčelníků se pravilo: "Milujeme svého otce za velikou vodou a tato láska a věrnost nabrousila naše válečné sekyry."
V líbezném klidu svého Passy Franklin pozorně pročítal literární výtvory generála Burgoyna a Indiánů. A pak si sedl ke stolu a začal psát sám. Zálibně se uškleboval a psal. Napsal článek.
Setník Gerrish, příslušník americké armády, stálo v jeho článku, získal při přepadení jedné anglické jednotky hojnou kořist, mimo jiné i osm velkých beden obsahujících skalpy Američanů. Tyto skalpy už byly na cestě ke guvernérovi anglické Kanady, který je pak měl odeslat dál do Londýna. Dopis anglického důstojníka, který byl k zásilce připojen, podal doktor Franklin v doslovném znění. Psal:
"Na žádost náčelníka indiánského kmene Senneka posílám Vaší Excelenci osm beden se skalpy náležitě vyuzenými, napjatými na obroučky a pomalovanými triumfálními znaky. Seznam a příslušné vysvětlení jsou přiloženy. Bedna číslo 1 obsahuje dohromady 43 skalpů kongresových vojáků zabitých při různých šarvátkách. Jsou napjaty na černé obroučky, uvnitř jsou pomalovány červeně s černou skvrnou na znamení, že byli zabiti kulí. Dále 62 skalpů sedláků zabitých v jejich domovech, a to na červených obroučkách pomalovaných na vnitřní steaně hnědou barvou a označených sekerou v černém kroužku, čímž je naznačeno, že byli přepadeni za noci. Bedna číslo 4 obsahuje 102 skalpy sedláků, z nichž 18 je označeno žlutým ohníčkem na znamení, že jako zajatci byli zaživa upáleni. Celkem je všehovšudy pouze 67 skalpů zcela šedivých; sedláci byli podle barvy vlasů většinou mladí muži, což dodává této akci ještě větší cenu,. Bedna číslo 5 obsahuje celkem 88 ženských skalpů s dlouhými vlasy na modrých obroučkách, které mají na kůži žlutý podklad a jsou označeny černým nožem nebo sekerou, což znamená, že byly usmrceny jedním z těchto nástrojů. Bedna číslo 7 obsahuje 211 dívčích skalpů na malých žlutých obroučkách s bílým podkladem, se značkou sekyry, kyje nebo skalpovacího nože.
Zároveň s odesláním těchto beden vzkazují náčelníci Vaší Excelenci toto poselství: Otče, posíláme ti zde mnoho skalpů, abys viděl, že naše přátelství není nečinné, a prosíme tě, abys tyto skalpy poslal za vodu velkému králi, aby si je prohlédl a potěšil se jimi a přesvědčil se, že neposkytl své dary nevděčníkům."
Franklin si přečetl, co napsal, zamlouvalo se mu to a vlastnoručně to vytiskl jako článek z "Boston Independent Chronicle". Pak poslal svůj článek časopisům "Affaires de l´Angleterre et de l´Amerique", "Courrier de l´Europe", "Gazette de Leyde", "Gazette Francaise d´Amsterodam" a "Courrier du Bas-Rhin".
Jak se ukázalo, usuzoval správně, když předpokládal, že Versailles se ozvou samy. Již dva dny po zprávě o vítězství se dostavil do Passy monsieur de Gérard a slavnostně mu odevzdal blahopřání hrabat Maurepase a Vergennesa k velikému vítězství. Tím prohlásil, splnil svou úřední povinnost. Ale on osobně, dodal, by považoval za vhodné, kdyby delegáti teď znovu předložilli své návrhy na zavření smlouvy. Tyto návrhy by se prý teď dozajista setkaly s upřímným zájmem.
Franklin poděkoval panu de Gérard za jeho radu a okamžitě koncipoval žádaný dopis. Připomněl v něm, že Spojené státy již jednou navrhly uravřít přátelskou smlouvu s francouzským králem, že oni, delegáti mají od Kongresu plnou moc, a že by je potěšilo, kdyby versailleský dvůr přistoupil k jednání o takové smlouvě.
Když odpoledne přijeli do Passy oba ostatní delegáti, sdělil jim Franklin s úsměvem, že teď tedy přišly Versailles do Passy a ne Passy do Versailles. Pak jim ukázal koncept svého dopisu. Arthur Lee měl řadu námitek, text se mu zdál příliš servilní. Franklin slíbil, že dopis přepracuje podle připomínek Arthura Leea. Arthur Lee však trval na tom, že chce ten dopis vidět ještě jednou a žádal, aby nebyl odeslán bez podpisu Silase Deana a jeho. To zdrželo odeslání dopisu o dva dny.
Ale pak už mohl William Temple dovézt dopis do Versailles.

Jakmile Pierre uslyšel zprávu o americkém vítězství, odjel jako první z Franklinových hostů do Paříže. Nařídil kočímu, aby si pospíšil. Jako byl první, kdo Francouzům oznámí americkou nezávislost, tak chtěl být také první, kdo je seznámí s velkým vítězstvím u Saratogy. Uvědomoval si přitom, že událost zapůsobí i na pařížskou, londýnskou i amserdamskou burzu a že čím dřív využije svých informací o vítězství, tím víc na to vydělá. Pobízel kočího ke stále většímu spěchu.
Ale v tom roce přišla zima velmi záhy, byla tma a silnice byla místy zledovatělá. Kočí se omlouval, že musí jet opatrně. "K čertu s tvou opatrností," zvolal Pierre. "Já musím dělat historii, já opatrný být nemohu." Polekaný kočí stiskl rty a popohnal koně bičem. Za chvíli se vůz převrátil a Pierre byl vymrštěn na cestu. Byl to těžký pád, nemohl pohnout rukou a jeho tvář byla zalita krví. Nejbližší vůz, který jel kolem, ho odvezl domů
Uložili ho do postele. Tereza poslala pro lékaře. Ukázalo se, že si zlomil ruku a utrpěl i další zranění, nikoli sice nebezpečná, ale bolestivá. Obvázali ho. Ještě když ho lékaři měli v práci, ustavičně se sháněl po Maigronovi a po Gudinovi. Zmítán horečkou, celý ovázaný, udílel příkazy, diktoval dopisy. Občas se jeho tvář stáhla do šťastného úsměvu; ale hned ho zabolely všechny šrámy a odřeniny tak, že zasténal.
Psal hraběti Vergennesovi: Ač ve strašlivých bolestech připoután nalůžko, sděluje mu, že ušlechtilý úkol, jímž ho pověřila královská vláda, splnil tak, že Američané nyní dosáhli vítězství, jaké zůstane vedle jiných velkých vítězství natrvalo zapsáno ve světových dějinách. "Naše děti a vnuci," psal v závěru, "si navždy do paměti vtisknou jméno Saratoga."
Z Rue de Condé přiběhla Julie celá rozčilená a lamentovala, že nemocný se nesmí přepínat. Jenže Pierre ji okřikl: "Mlč, má drahá! Dnes je historický den; to bych vstal i z hrobu, abych pochodoval s ostatními," a diktoval dál.
Tereza pečovala o nemocného po svém, nenápadně a svědomitě. Měla radost, že Pierre přispěl svým podílem k tomuto vítězství. Ale Julii se Terezina péče nezdála dost oddaná, přestěhovala se do domu v Rue Saint-Antoine, aby byla u bratra ve dne v noci a Tereza jí nebránila.
Pierre byl netrpělivý pacient. Vadil se s lékaři, že mu nechtěli dovolit zajít do Rue de Temple a osobně dohlédnout na obchod. A nedal si zakázat, aby nepřijímal návštěvy.
Monsieur Lenormant byl jeden z prvních návštěvníků. Pierre si počínal velkomyslně a jen jemně naznačil, že Charlotovy obavy o osud Američanů byly bezdůvodné. Na nepatrný okamžik se kolem Charlotových rtů objevil onen známý fatální úsměv; už se leckdy stalo, poznamenal, že se vítězové právě u vědomí své síly projevili jako špatní dlužníci.
Pierre se jen zasmál. Ale do pocitu štěstí zazněl tón tiché obavy. Nasadil všechny síly, aby spojenectví bylo uzavřeno; ale jakmile se nyní uskuteční, nebude už monsieur Vergennes potřebovat žádného tajného agenta, pak budou moci královské arzenály dodávat Americe zbraně veřejně a k úřadům se budou hrnout stovky podnikatelů, aby získali válečné dodávky a aby s firmou Hortalez soutěžily.
Ale zatím prožíval dny nezkalené radosti a neblahá předtucha, kterou v něm vyvolala Charlotova zlomyslná poznámka se záhy rozplynula v uznání, jehož se mu ze všech stran dostávalo.
Neboť všichni přišli, aby mu vyslovili soustast nad jeho nehodou i své blahopřání; vypadalo to, jako kdyby se byl on osobně zasloužil o kapitulaci generála Burgoyna. Madame de Maurepas prohlásila, že její Toutou utržil čestné rány ve vítězné bitvě, i když na vdálenosti tří tisíc mil.
Dokonce i plachý Félicien vstoupil do strýcova pokoje a pohlížel s obdivem na muže, jemuž bylo dopřáno prokázat svobodě takové služby. A chlapcův obdiv Pierrovi zvlášť lahodil.
A pak se dokonce dostavil i návštěvník, jehož se Pierre nenadál: FranCois Vaudreuil. Ano, tento domýšlivý pán se natolik ponížil, že navštívil hodinářského synka. Elegantně mu vyslovil své politování nad nehodou, která ho postihla a i když mluvil o vítězství Američanů s jistou ironií, přesto Pierre vycítil Vaudreuilův upřímný obdiv k tomu, co dokázal. Vaudreuilova návštěva byla zřejmě víc než pouhá zdvořilost. Pobyl dlouho, široce se rozhovořil o politické situaci a Pierra potěšilo, jakou pozornost věnoval vznešený pán jeho názorům.
Vítězství u Saratogy podnítilo totiž Vaudreuila k nové aktivitě. Považoval úspěch Američanů nejen za svůj osobní triumf - neboť což se zavčas nepostavil za Franklin a nezorganizoval jeho setkání s Toanetou? - ale Saratoga mu byla vítána i z jiných příčin. Zdálo se mu, že hra s Toanetou se příliš protahuje, přestávalo se mu to líbit, zlatá jednotvárnost versailleského života ho čím dál tím víc nudila, toužil po nových senzacích. Vítězství u Saratogy mu připomnělo, že Vaudreuilové byli odjakživa rod vojáků; vyznamenali se v námořních válkách, Vaudreuilův děd byl proslulým guvernérem v Kanadě, další Vaudreuil, FranCoisův strýc, byl oslavován jako jedem z válečných hrdinů francouzské armády. Teď, po bitvě u Saratogy se FranCois Vaudreuil cítil povolán pokračovat v této tradici a vyznamenat se jako vysoký důstojník ve válce proti Anglii.
Nejprve bylo nutno Břicháče popostrčit, aby válka konečně vypukla. Ludvík byl zatvrzelý a houževnatě se bránil jakémukoli vyjednávání; ale Vaudreuilovo odhodlání přimět ho k jednání Toanetiným prostřednictvím bylo ještě pevnější.
Pozorně vyslechl Vaudreuil plamenné a přesvědčivé argumenty, jimiž Pierre dokazoval, že okamžitě uzavřít dohodu je neodkladná politická nutnost. Dobře si tyto argumenty zapamatoval a pověděl je pak Toanetě. V těchto dnech se od ní nehnul ani na krok a ustavičně jí domlouval, aby si na Ludvíkovi konečně vynutila splnění jeho slibu.

Pod Vaudreuilovým nátlakem se také Toaneta v americké otázce angažovala stále víc. Spolčila se dokonce s Maurepasem a Vergennesem; když ministři dostali dopis, jímž američtí delegáti znovu požádali o uzavření smlouvy a vyzvali zdráhajícího se Ludvíka, aby svolal poradu, Toaneta si vymohla, aby se jí směla zúčastnit.
Ministři králi vysvětlili, že když nyní Franklin sám požádal o jednání, padla jeho námitka, že nechce v této věci uděkat sám první krok; nechají-li Američany čekat dlouho na odpověď, mohlo by se stát, že by se Američané dohodli s Anglií. Podle spolehlivých informací, oznámil Vergennes a ukázal řadu obsáhlých spisů, zahrnuje Anglie Franklina mírovými nabídkami. Ludvík se podíval na akta celý nesvůj a ani se jich nedotkl. "Další odklady, Sire," prohlásila Toaneta energicky, "by znamenaly vehnat Američany do náruče Angličanům."
Ale Ludvík přišel s novou námitkou. "Zapomínáte, Madame, i vy, pánové," odpověděl důstojně, "že nemáme volné ruce. Než něco podnikneme, co by mohlo vyvolat nebezpečí války, musíme získat souhlas svých spojenců. Mám snad porušit smlouvu se Španělskem?" otázal se zlomyslně. "Nepustím se do žádného dobrodružství. Neuzavřu s rebely dohodu, dokud nebudu mít jednoznačný souhlas svého bratrance v Madridu, černé na bílém. Já své slovo neporuším. K tomu mě nikdy nedonutíte, messieurs, ani vy, Madame."
Toaneta pohupovala nohou, otevřela ústa, zřejmě chtěla něco namítnout, ale pak si to rozmyslela. Maurepas poznamenal, že nikdo ani nepomyslel na to, aby podepsal tak důležitou smlouvu, dokud nebude zajištěn souhlas Španělska. Prosí proto krále o dovolení, poslat okamžitě do Madridu kurýra. "Tak dobře," zabručel Ludvík.
Ale Toaneta trvala na svém: "Není možné, abychom nechali doktora Franklina čekat. než přijde z Madridu odpověď." - "Já svým španělským závazkům dostojím," odpověděl Ludvík zamračeně. "Váš doktor Franklin si bude muset počkat." - "Smím něco navrhnout, Sire?" zasáhl pohotově Vergennes. "Co kdybychom si s Američany promluvili otevřeně? Co kdybychom jim po pravdě oznámili, že vláda se rozhodla podepsat smlouvu o spojenectví jen za předpokladu, že Španělsko nebude mít námitky?" A protože Ludvík znechuceně a rozpačitě mlčel, řekla Toaneta důrazně: "To je správné, tudy na to." A Maurepas to dotvrdil: "Nevidím jinou možnost, jak zabránit Americe, aby uzavřela mír s Anglií."
Ludvík zarytě a nepřátelsky mlčel. "Děkuji vám, messieurs," řekl znenadání. "Znám teď vaše názory," a pánům nezbývalo nic jiného než odejít s nepořízenou. Podívali se na Toanetu prosebným pohledem. "To nejde, Sire, abychom se takto rozešli," prohlásila hned už také Toaneta důrazně. "Uložte pánům, aby Američanům odpověděli tak, jak je to naší povinností. Prosím, vyslovte se jasně, Sire," řekla roztomile, ale energicky.
"No tak tedy, tak dobře," řekl Ludvík.
Ale sotva to ze sebe vypravil, rychle a zlobně dodal: "Ale důtklivě těm rebelům připomeňte, že toto naše prohlášení je nutno přísně utajit před Angličany. Kdyby vinou rebelů něco proniklo na veřejnost, přeruším jednání a oznámím Londýnu, že to všechno je výmysl a lež. Vezměte to na vědomí, messieurs, a ať to vezmou na vědomí také ti rebelové. Jinak všechno zruším a nebudu se cítit ničím vázán." Najednou jím zalomcoval vztek.. "Tak," rozkřikl se přeskakujícím hlasem, "a ode dneška se už za nic na světě nebudu touto záležitostí zabývat do té doby, než přijde odpověď ze Španělska. Vyprošuji si, aby se od nynějška někdo," - ale na Toanetu se nepodíval - "v mé přítomnosti zmínil o Američanech jediným slovem. Teď chci mít klid. Chci v klidu připravit výstavu porcelánu."
Ministři chvatně a spokojeně vyšli. Toaneta zůstala. "Je mi líto, Ludvíku," řekla ironicky, "že jste musel tolik křičet." - "Vy nevíte, co děláte," řekl unaveně. "Ti pánové to nevědí a ty to teprv nevíš." A protože jen významně a posměšně pokrčila rameny, ptal se dál: "Uvědomila jste si ostatně, Madame, jaké to bude mít pro vás nás následky, když pakt bude doopravdy uzavřen?" Nevěděla, kam míří. "Bude to znamenat," dovozoval pomstychtivě, "že se my, vy i já, budeme muset uskrovnit. Pakt znamená válku. Válka znamená vyšší daně, musíme sami dát královský příklad. Budu vás proto nucen ke své lítosti požádat, abyste proškrtala svůj rozpočet."
Toanetu to zarazilo. Představovala si, že teď, kdy se tak energicky postavila na stranu Ameriky, každý uzná její nadšený zájem o lid a že si tím spíš bude moci dovolit utrácet. Ale uvědomila si, že teď by nebylo vhodné tuto otázku rozvíjet a tak s krásnou rozhodností odpověděla, že je samozřejmě ochotna přinést s radostí jakoukoli oběť v zájmu Francie a pro oslabení dědičného nepřítele.
Ludvík poznamenal, že rozhodnutí ještě nepadlo. Že uplyne řada týdnů než dojde španělská odpověď. Když jí dal tenkrát ten slib, neuvážil prý, na jakou křížovou cestu se tím pouští. Neboť teď musí dodržet nejen slovo, které jí dal, nýbrž i své slovo španělskému králi. Probral prý tuto otázku se svým zpovědníkem ze všech stran. Slib daný celému království je závažnější, než slib daný jednotlivci. A když Španělsko neodpoví bezvýhradně a jednoznačně kladně, dostane se tak prý do těžkého konfliktu povinností a bude nucen vypořádat si to sám se sebou a s Bohem, kterou cestu si zvolí.
Teď pochopila Toaneta ještě zřetelněji než dosud, jak vzrušující hra je vysoká politika, že "ano" zde ještě dávno neznamená ano, a její rozhodnutí přimět toho zatvrzelého a zlomyslného člověka k uznání Spojených států a k válce s Anglií se tím upevnilo.

Týž den pozval Vergennes doktora Franklina k jednání. Ale protože nechtěl dát nerozhodnému Ludvíkovi za žádných okolností záminku, aby svůj souhlas opět odvolal, vedl vyjednávání v nejvyšší tajnosti. Nepozval emisary do svých úředních místností ve Versailles nebo v Paříži, nýbrž požádal je, aby přijeli ve stanovenou dobu na určené místo ve Versailles. Odtamtud s nimi v najatém kočáře odjel pověřenec monsieur Gérarda a dovezl je do budovy vzdálené necelou míli cesty od Versailles. Tak čekali hrabě Vergennes a monsieur de Gérard.
Ministr se nejprve rozhovořil o celé řadě podrobností. Zdůraznil, že Francie nepomýšlí na dobyvatelskou válku; jeho mladý král si ani nepřeje, aby Američané dobyli pro sebe nebo pro Francii Kanadu., ani si nepřeje rozšířit své západoindické kolonie. Jestliže král uzná Spojené státy a vstoupí do války, povedou ho k tomu motivy ryze ideové.
Franklin se pokusil najít na tyto nabubřelé fráze vhodnou odpověď. Kdyby Kongres nebyl přesvědčen o králově lidumilnosti, řekl, nebyl by poslal je, své emisary, do Paříže.
Vergennes se uklonil. Pak delegátům slavnostně oznámil, že korunní rad se rozhodla uznat Spojené státy americké a vejít s nimi v jednání. Král však musí s ohledem na smlouvu se Španělskem odsunout podpis dohod do té doby, dokud nedojde z Madridu ujištění, že Španělsko nemá proti paktu námitek.
Chvíli bylo úplné ticho. Pak řekl Franklin klidně: "Děkujeme vám pane hrabě za toto potěšitelné sdělení." A všichni se uklonili.
"Musím vám však znovu připomenout, messieurs," řekl Vergenes, "že Francie nemůže tento potěšitelný krok podniknout, dokud se nedohodne se Španělskem. Prosím vás tudíž naléhavě, abyste považovali spojenectví za dítko dosud nenarozené a abyste zachovali naprostou důvěrnost." - "To slibujeme," řekl Franklin. Když pak delegáti zůstali sami mezi sebou, Arthur Lee bručel, že Francouzi tak nedůstojně trvají na přísné důvěrnosti, i když vyslovili se smlouvou zásadní souhlas. "Pořád se tu s námi jedná jako s nějakými zloději a spiklenci," durdil se. Ale oba ostatní si jeho nevrlými poznámkami nedali pokazit radost.
Hrabě Vergennes podal Američanům toto sdělení v sobotu dne 17. prosince; neuplynulo tedy ještě ani celých čtrnáct dní od chvíle, kdy došla zpráva o vítězství.

Franklin se snažil zavázat si francouzskou vládu co nejvíce. Napsal Maurepasovi, s jakou radostí vzal na vědomí, že se jeho Veličenstvo rozhodlo uznat nezávislost Spojených států a uzavřít s nimi smlouvu o spojenectví na výboj i odboj, a že prosí ministerského předsedu , aby králi tlumočil dík delegátů za jeho přátelský postoj.
Když si Maurepas přečetl Franklinův dopis, zavrtěl hlavou. Dejme tomu, řekl si, že dopis splňuje svůj účel, že do jisté míry krále a vládu zavazuje. Ale jak je ten list psán chladně, jak suše, jak střízlivě! Tihle lidé ze Západu nemají žádné způsoby, nevědí, co je to elegance a půvab. Přitom by se dopis vůdce rebelů Nejkřesťanštějšímu Veličenstvu mohl stát historickým dokumentem, vzorem a příkladem.
Uvažoval, jak by on sám psal na Američanově místě. Doknce si sedl a napsal dopis, jak by měl vypadat: "Kromobyčejná moudrost, s jakou dovede Vaše Veličenstvo spojovat zájmy své země s příkazy nejvyšší lidskosti, zajišťuje podobizně Vašeho Veličenstva nejen místo nad krbem každého Američana, nýbrž i v srdcích všech obyvatel západní polokoule. Nejde ani tak o velké materiální zisky, které Prozřetelnost tomuto spojení dvou nejpokrokovějších národů světa jistě neodepře; ale především nehynoucí láska všech stoupenců svobody je nejskvělejší odměnou, jakou si panovník může přát. Třebaže jste, veliký králi, vzdálen od obyvatelstva našeho světadílu mnoho tisíc mil, není přesto těmto lidem nikdo bližší než Vy. Kazatel Šalamoun se mýlil: není všechno marnost. Není marná láska a vděčnost Ameriky k Vašemu Veličenstvu. " Tak to měl ten starý v Passy napsat. A jak to napsal? "Prosím vás pane ministerský předsedo, abyste tlumočil králi dík delegátů za jeho přátelský postoj." Barbar.
Maurepasovi nešla tahle Franklinova neomalená prostoduchost do hlavy. Vergennes, který se nepřestával bát, že by královo dlouhé otálení přece jen mohlo učinit Franklin přístupnějším anglickým nabídkám, doporučil svému kolegovi, aby se s Franklinem sešel a uchlácholil ho. Maurepas tomuto vybídnutí rád vyhověl.
Setkání bylo zaranžováno stejně tajně a s touž ceremoniální důkladností jako schůzka Američanů s Vergennesem.
Ministra doprovázel tajemník Sallé. Maurepas nejprve blahopřál Franklinovi k jeho úspěchu; neboť jestliže bude smlouva uzavřena a to bude, je to výhradně zásluha jeho, doktora Franklina. "Byla to vaše popularita," zdůraznil, "která nám umožnila přesvdčit krále o nutnosti spojenectví. Bez vašeho mistrovského kousku, jak jste získal srdce naší roztomilé královny, bychom pakt nikdy neuzavřeli." - "Děkuji," řekl Franklin.
"Čemu se na vás zejména obdivuji," pokračoval neúnavný zpytovatel lidských povah, "to je schopnost, jak umíte potlačit svou ctižádost. Co o tom píšeme v mých memoárech, milý Sallé?" obrátil se na tajemníka. "Doktor Franklin," citoval dutým a bezbarvým hlasem, "není ješitný v běžném smyslu. My, Maurepas bychom si například nedokázali odříci shlédnout onen tak vynášený portrét na výstavě. Franklinova ješitnost je vyššího typu. Má, snad je to možné tak nazvat, sportovní ctižádost uskutečňovat nejsvízelnější experimenty. A nakonec ten ze všech nejobtížnější, bytvořit v našem věku životaschopnou republiku."
Franklin trpělivě odpověděl. "Vy to nazýváte sportovní ctižádostí, jiní to možná nazývají přesvědčením." - "Nazývejte si to, jak chcete," odpověděl snášenlivě Maurepas, "je to buď jak buď velice osobitá a velice svévolná ztřeštěnost. Tady nejde o nějaké malé Švýcarsko nebo o nějaké malé Holandsko. Vybudovat republiku na jednom celém kontinentu, to už něco je. "Přijměte můj obdiv," řekl a povadlýma rukama lehce zatleskal.
"Ta vaše republika se přirozeně," pokračoval samozřejmým a autoritatiním tónem. "Stát bez krále, to je jako kalhoty bez pásku, nedrží to. Žádný z nás dvou se toho nedožije, ale jsem si jist, že to nebude dlouho trvat a vaše Amerika zatouží po hrncí egyptských a požádá buď vašeho nebo našeho faraona, aby ji vzal pod perutě některého ze svýcherbovních ptáků." - "To byste neměl ani říkat, pane hrabě," opáčil Franklin žertovně týmž tónem, jakým mluvil ministr. "Náš faraón si dnes nepřeje nic toužebněji než dohodnout se s námi po dobrém." - "Vím," řekl Maurepas s úsměvem, "teď je ochoten k ústupkům. Nechybili byste možná, kdybyste se domluvili s ním, místo s námi. Snad bychom ani my nechybili, kdybychom se dohodli s králem Jiřím. Prohrává a tak je snadné přimět ho k ústupkům. Není vyloučeno," poznamenal snivě, "že by nám vrátil i Kanadu."
"Když o tu Kanadu tolik stojíte, pane ministerský předsedo," odpověděl vlídně Franklin, "proč jste s námi neuzavřeli spojeneckou smlouvu už dřív, už loni, když jsme vaši pomoc potřebovali mnohem víc? Tenkrát se a námi dalo třeba mluvit i o Kanadě." - "Mluvit se o ní dalo možná," ušklíbl se Maurepas. "Ale vy byste nám byli Kanadu stejně nedali. Za nic na světě byste s námi nechtěli sousedit. Co to vlastně o nás Francouzích vykládal kdysi zcela veřejně doktor Franklin?" obrátil se na Sallého. A tajemník citoval: "Domníváme se, že tomuto záludnému národu nebude nijak proti mysli vměšovat se do našich věcí a rozdmychávat spor mezi Velkou Britanií a jejími koloniemi." - "To se podívejme," řekl Franklin zamyšleně, "tak tohle jsem řekl. Je to už dávno?" - "Ani ne tak dávno," odpověděl Maurepas a tajemník konstatoval: "Pan doktor Franklin učinil tento výrok 14. srpna 1767, tedy před deseti roky a třemi měsíci."
"Za tu dobu," prohlásil doktor zcela klidně, "jsem svou Francii lépe poznal. Říkám "svou Francii"; neboť již mé jméno dokazuje, že jsem francouzského původu. Za tu dobu jsem poznal, že mohu být na svůj původ hrdý. Já se ostatně nikterak nesnažím udržet si ustavičně tytéž nezměněné názory. Když jsem byl mladý, provozoval jsem mimo jiné obchod s otroky; později jsem jako první ve svém světadíle psal knihy proti otroctví." - "Když člověk neumře zvlášť mladý," připustil zdvořile Maurepas, "musí si zřejmě občas sám trochu odporovat."
"Řekl jste Kanada," vrátil se Franklin k původnímu tématu. "Hrabě Vergennes mě ujistil, že jeho Veličenstvo nemá žádné dobyvatelské plány." - "Král je velice ctnostný,"konstatoval Maurepas. "Ale kdyby to nebesa tak zařídila, že by nám Kanada sama znovu spadla do klína, domnívám se, že by se Vergennesovi a mně podařilo panovníka přemluvit, aby si ji vzal."
Franklin se zeptal se zájmem a nepatrně se při tom pousmál: "Povězte mi, Excelence, vy stále ještě doufáte, že získáte Kanadu?" - "Můj milý doktore Frankline," odpověděl Maurepas, člověk doufá, dokud dýchá a dokonce ještě i potom. Vy jste bezvěrec, já ne. Přesto nebudeme mít pravděpodobně nic proti tomu, vy ani já, aby nad naším hrobem byl vztyčen kříž, symbol naděje ve zmrtvýchvstání. Proč bych se nemohl oddávat naději, že dostaneme zpátky Kanadu?"
Doktor Franklin, pravda, sám někdy utrousil cynické slůvko. Ale věřil v Prozřetelnost, věřil, že lidstvo kráčí po cestě, která má svůj smysl a účel a tak tento francouzský ministr, který je tak starý a tak bohaprázdný a bez jakékoli víry, obílený hrob v něm vzbudil odpor. Odpověděl svým tichým hlasem: "Jsem přesvědčen, pane ministerský předsedo, že spojenectví s námi bude v souladu s francouzskými zájmy i bez Kanady. Amerika je pro budoucnost solidnější partner naž Anglie, je to země pilnější, prostší, obratnější, šetrnější i zdatnější." Maurepasovi připadaly tyto věty banální, nebyly důstojnou odpovědí na to, co řekl on. Přesto na něho Franklinova slova zapůsobila. Franklin, který je vyřkl, byl Franklin z portrétu, měl týž přísné, zkoumavé oči, protáhlá, energická ústa, mohutnou bradu, byl to "muž".
Ale Franklin si uvědomil už ve chvíli, kdy tato svá slova pronášel, že tento vážný tón není v rozhovoru s Maurepasem vhodný a tak ještě připojil žert. "Rád bych si proležel sto let v sudu madeiry," řekl, "abych pak mohl vstát a podívat se, co se s našimi zeměmi stalo." - "To bych já nechtěl," řekl Maurepas se vší rozhodností. "Já vůbec nechci vědět, co se stane po mé smrti. ,Po nás potopa,´ řekla jedna dáma, na kterou jsem napsal dobrý epigram, co mi přišel tak draho. Tenhle pěkný výrok nepochází ovšem od ní, četl jsem jej už u Cicerona a taky u Seneky a ti jej zas převzali od nějakéhu řeckého autora. Ale je platný vždycky, latinsky, řecky nebo francouzsky. ,Až budu mrtev, ať shoří celý svět,´" citoval latinsky.
"S realistou, jako jste vy," odpověděl Franklin, "je radost jednat a těší mě, že vás tady máme. Ale když tak zcela popíráte užitečnost politické činnosti, proč se raději neuchýlíte do ústraní? Proč se nespokojíte jen komentováním událostí?" - "Co chcete milý příteli," odpověděl Maurepas. "My staří musíme být zapřaženi do roboty až do smrti. Jakmile odejdeme ze své funkce a nemáme co na práci, je s námi amen."
Když se Maurepas rozloučil, bylo Franklinovi najednou teskno. Pomyšlení, že on a ten druhý starý muž zde spolu seděli a nepřímo rozmlouvali o přípravě zlé války, kterou se oba snažili vyvolat, mu nedávalo pokoj a trápilo ho. Z celé duše nenáviděl nesmyslnost války. Nedávno napsal bajku, v níž se mladému andělovi dostane té cti, že ho poprve pošlou na svět společně se starým, ostříleným božím poslem. Octnou se na bojišti u Quebecu uprostřed řeže, sténání, krveprolití a zhouby a tu ten nováček řekne svému průvodci: "Co jsi to provedl, ty troubo? Měl jsi mě zavést na svět k lidem a ty jsi mě místo toho zavedl do pekla." - "Ale kdepak, monsieur," odpověděl průvodce, "Tohle je svět, tohle jsou lidé. Čerti se přece k sobě tak hanebně nechovají." A i když tohle všechno věděl a chápal, seděl tu pohromadě s tím druhým, seděli tu dva starci nad hrobem a domlouvali se na rozšíření války. On, Franklin, není tak nezodpovědný jako ten druhý, pro něho není politika jen pouhá hra. Ale Maurepasův výrok, jakmile nemáme co dělat, je s námi amen," ten se mu hluboce vryl do paměti a znepokojoval ho.

Toho roku byla nadmíru krutá zima. Zledovatělé silnice ztěžovaly zásobování; v Paříži stouply ceny masa, chleba a mléka a potravin byl nedstatek, nebylo dost ani dřeva. Zima a chlad dolehly na čtvrtě chudiny. Král a další velmoži dali souhlas ke sběru klestí ve svých lesích, ale mnozí si sháněli dříví i bez povolení a na kluzkých silnicích bylo ustavičné plno lidí vláčejících klestí na vozících, na trakařích i na zádech.
Dvoru a společnosti uchystala zima mnohé radovánky. Bruslilo se na jezerech i na malých říčkách, z kůlen vytáhli saně a vesele se jezdilo.
Ustavičným neklidem poháněná Toaneta se oddávala s rozkoší těmto vyjížďkám. Bylo báječné neslyšně klouzat po sněhu a letět o závod mrazivým, ostrým vzduchem. Na saních jezdil celý Šeříkový kruh. Jeden chtěl druhého přetrumfnout nádherou saní a výzdobou koní. Také Toaneta chtěla mít saně co nejokázalejší. Leskly se zlatem, jejich vnitřek vymaloval Boucher, sedadlo bylo potaženo těžkou červenou kůží, koním se na hřbetě houpaly krásně vyšívané čabraky, na hlavách se jim kývala pštrosí péra.
Pařížané soužení hladem a zimou sbírali klestí za ostražitého dohledu hajných a ohlíželi se s bázní a zlobou za tou třpytivou kavalkádou. Takhle rozhazuje Rakušanka francouzské bohatství! Tatam byla popularita, kterou jí vynesly její sympatie pro Franklina. Znovu se objevily pamflety. V projížďkách na saních, říkalo se, v nich si libuje neřestná habsburská společnost a pro ten svůj Trianon, pro ten svůj "malý Schönbrunn", se Rakušanka klidně vykašle na velkou Ameriku.
Přibývalo bídy a rostlo i rozhořčení, důvodné i bezdůvodné. Vyhladovělí lidé se srocovali, volali po chlebu, plenili pekařství. Bylo nutno použít policie a vojska, aby demonstranti byli násilím vyhnáni z ulic.
Mladý poručík chevalier d´Avelan dostal kupříkladu rozkaz rozehnat demonstrující dav, třeba střelbou, kdyby bylo třeba. Dal svým lidem rozkaz k nástupu, předjel na koni před svůj oddíl, v jedné ruce mával klouboukem, v druhé písemným rozkazem. "Messieurs et mesdames," zvolal, "mám rozkaz střílet na ,chátru´. Žádám proto všechny slušné lidi, aby odešli." Demonstranti se dali do smíchu, prodavačky ryb s křikem vyznávali mladému poručíkovi lásku, dav se rozešel.
Toanetě prodavčky ryb nevyznávaly lásku. Když se příště ukázala v Paříži, zastavily její vůz a použily své výsady, podle níž směly francouzským královnám povědět své mínění. Drsnými slovy Toanetu napomenuly, aby konečně splnila povinnost a vrhla mládě, jak se to na pořádnou ženskou a zvlášť na královnu sluší.
Toaneta se pokusila dostat se z této situace co nejlíp a odpověděla několika nucenými žertíky. Ale musela v sobě přemoci zuřivý hněv. Chápala, že od ní očekávají dauphina. Ale nechápala tu nenávist, kterou k ní tyto ženy zjevně chovaly, nenávist, která na ni cenila zuby v záštiplných pohledech davu i v pamfletech. Co vlastně od ní chtějí? Což si kvůli lidu nepromluvila s tím Američanem? Nešla kvůli lidu na výstavu? Neskoupila ve všech pařížských krámech panenky a neposlala je dětem chudých?
Lid jí byl cizí; aniž si to přiznala, pohrdala vlastně těmi pětadvaceti milióny, jejichž byla panovnicí. Ale potřebovala, aby se jí klaněli, aby ji milovali. Když poprve, byla tenkrát ještě dítě, vjela jako dauphinova žena za hřmění děl slavnostně do Paříže plné květů, praporů a triumfálních oblouků, statisíce vroubily cestu a jásaly jí vstříc. Nikdy nezapomene, jak tenkrát stála na balkóně Tuilerií dojata nadšením davu. "Jak šťastný je náš úděl," psala tenkrát matce, "že tak snadno získáváme přátelství a lásku. A je to přitom tak vzácná věc. To jsem vycítila, pochopila a nikdy na to nezapomenu."
Nyní, jak se zdálo, lásku svých poddaných zase promarnila. Velice toužila, aby znovu pocítila onen podivuhodný, povznášející pocit, který se jí zmocnil, když se dívala do očí namalovanému Franklinovi a když přijímala ovace obecenstva v Opeře. Ty trhovkyně jsou hloupé, všichni Pařížané jsou hloupí, ale člověka rozráží chlad, když ho neoslavují. Přiměje Břicháče ke splnění jeho slibu. Donutí ho ke spojenectví a k válce a pak ti hloupí Pařížané zase obrátí a budou nadšeni.
Ustavičně musí čekat. Prodavačky ryb mají plnou pravdu, je to už směšné. Břicháč ji zesměšňuje. I před Vaudreuilem. Tak dlouho a tak často odkazovala FranCoise na pozdější dobu; je pochpitelné, že se zlobí. Určila si termín. Jestliže neotěhotní do dvou měsíců, skončí pro FranCoise čas čekání a odříkání.

Ludvík nařídil, aby mu byly denně podávány zprávy o stavu zásobování potravinami a dřívím v Paříži. Uvažoval. Doba vlády Ludvíka Šestnáctého nebude ve francouzských análech nazývána šťastnou dobou, Tacitové příštího století ho budou označovat za neúspěšného panovníka, jemuž boží milost nepřála. Jedno neštěstí stíhalo druhé. Začalo to už při oslavách jeho sňatku, kdy na náměstí Ludvíka Patnáctého nastala panika a mnoho lidí bylo umačkáno a ušlapáno. A na počátku jeho vlády došlo k hladovým nepokojům a teď začal v úrodné Francii znovu hladomor; tyto týdny a měsíce byly trudné, a měl klid a bylo mu dobře jen v těch několika málo hodinách, kdy mu bylo dopřáno posedět si nad knihami nebo lovit v lesích nebo pracovat v dílně.
Snažil se pomáhat strádajícím. Posílal peníze, posílal dříví. Když zjistil, jak se sběrači klestí s nevyhovujícími koši dřou, jak se smekají a belhají a trmácejí, nabídl jim své saně. Byl to zvláštní pohled, jak livrejovaní kočí vozí v královských saních žebrákům a otrhancům jejich dříví až k bídným příbytkům. A pokud si Pařížané krále dobírali, bylo to jen v dobrém, říkali: "Náš milý Břicháč", a terčem nenávisti zůstávala Rakušanka.
Ludvík četl hanopisy na Toanetu, věděl, jaká zášť se proti ní obrací, skličovalo ho to. On je vinen; nechává ji tak dlouho čekat na dauphina. I při nejlepší vůli je vždy vinen on; on zůstává zemi dlužen dauphina a on spojil věc monarchie s věcí rebelů.
Ale při všech svých starostech a těžkotech měl jednu velikou útěchu. Chystalo se otevření výstavy porcelánu.
Ludvíkova matka, saská princezna, přivezla kdysi do Versailles velké množství výrobků míšeňské porcelánky. Ludvík si již jako chlapec tyto půvabné předměty zamiloval a jeho ctižádostí bylo, aby jeho S?vres předstihly Míšeň. Jakmile nastoupil vládu, pořádal vždy ke konci roku ve svých vlastních místnostech výstavu s?vreského porcelánu, který prodával pro dobročinné účely.
Čtrnáct dní bylo v králově bytě všechno vzhůru nohama. Všechny jeho soukromé místnosti byly zabrány pro výstavu. Veškerý ceremoniál, malé hostiny i velké bankety coucher i lever, to všechno bylo přemístěno do jiných sálů; jen knihovna a kovárna byly ušetřeny všeobecného zmatku.
On sám vynaložil na výstavu vždycky hodně a očekával, že příslušníci královské rodiny a dvořané se také nenechají zahanbit.
Blaženě přihlížel, jak jsou vybalovány jednotlivé pečlivě zabalené předměty. S podivuhodnou něhou a jemností bral do tlustých rukou porcelán, ohmatával jej, hladil. Nesmírně ho okouzlovaly tvary porcelánu, jeho zdobení, krásné barvy, hluboká královská modř, zářivá žluť, sytě růžové tóny. Pro každou skupinu a pro každou figuru vyhledal sám místo, na které se nejlíp vyjímala, a nad každým kusem uvažoval o ceně, kterou by za něj bylo možno požadovat.
Potom štěrbinou v záclonách sledoval, jak přicházejí kupci, a poslouchal, co říkají. Byl nešťastný, když se některý kus nelíbil. Ale někdy ho také potěšilo, když se něco neprodalo; neboť tak mu zbylo zboží na velkou aukci, která měla být uspořádána na závěr výstavy.
Mezi těmi, kdo přišli a nakoupili, byl i monsieur de Beumarchais. Byl ustrojen pěkně, příhodně pro tuto příležitost; Ludvík si nemohl nevšimnout, že ten drzý, vzpurný monsieur de Beumarchais, kterého nemohl ani vystát, si chodí uprostřed těch porcelánových figur tak půvabně, jako kdyby byl sám jednou z nich.
Nakoupil toho hodně, jméno Beumarchais bylo na seznamu napsáno mezi nejvýznamnějšími kupci. Ludvík se trochu zlobil, ale zároveň měl z těch čtyř tisíc dvou set padesáti liber radost.
Jiný den chodil mezi figurami zamračeně a znalecky monsieur Lenormant d´Etioles. Miloval porcelán. Jeho Jeane, Pompadourka, byla po porcelánu celá blázen, dala si v Bellevue postavit skleník s porcelánovými květinami, stálo ji to celý milión. Ta by se radovala z pokroku, jaký zatím udělala technika. Ale jeho Jeane se nedožila vysokého věku. Spadl mu kámen ze srdce, když zemřela, z jeho života byla tak odstraněna spousta vnitřních rozporů, ale přesto mu jí bylo líto, určitě ji litoval víc než Ludvík, který mu ji vzal. Nepřišel jí ani na pohřeb, ten starý chlípný královský padouch, díval se jen z okna na pohřební průvod, měl asi radost, že se jí zbavil; neboť i když ji tolik potřeboval, byla pro něho příliš osobitá a on vedle ní zanikal.
A najednou si Charlot uvědomil, že místnot, ve které si právě prohlíží vystavený porcelán, je ložnice nebožtíka Veličenstva, toho rošťáka Ludvíka Patnáctého. Ano, v téhle místnosti zdechl na neštovice, které si uhnal, když se vyspal s jedním malým děvčátkem. Ohavně opuchlý, plný vředů, páchl ten lump, Nejkřesťanštější král, po celém tom obrovském zámku, až uhnil zaživa. Jeho poslední milenka, Dubarryová, to u něho i přes ten smrad vydržela, museli ji násilím vyvést. Kdyby on, Charlot, takto zemřel, pravděpodobně by u něho nezůstala žádná z těch žen, kterým říkal galantní slovíčka a s nimiž měl milostné styky, Désirée určitě ne. Tyhle myšlenky mu procházely hlavou, když si prohlížel porcelánové figurky; hledal dárek pro Désirée. Nakonec si vybral hodiny, které nesl na plecích jakýsi čínský bůh; byl to bezpochyby bůh štěstí a hojnosti, nesmírně tlustý nahý muž, sytý a zarmoucený, moudrý symbol štěstí.
A pak konečně přišel den dražby.
Na tuto slávu byli pozváni jen členové královské rodiny a jejich nejbližší přátelé.
Nejdříve byla velká hostina. Versailleská kuchyně byla nejproslulejší na světě a na Ludvíkův příkaz se šéfové jeho kuchyně dnes zvlášť vyznamenali. Dokonce i žena prince Xaviera, madame Josefína, byla nadšená vybraností pokrmů. Madame Josefina byla ošklivá, maloměšťácká a zřídka se u dvora ukazovala. Ale protože výborně vařila a některá italská jídla znala jen ona a protože oba bratří, Ludvík i Xavier, byli velice mlsní, jídali někdy u ní, když dostali na její speciality chuť. V dobrém rozmaru ubezpečoval dnes Ludvík švagrovou, že jeho večeři chybí ten hlavní efekt, protože jeho vrchní kuchaři neumějí udělat takové paštiky jako ona. Madame Josefina se drsně a polichoceně zasmála. "Ty recepty, Sire, stejně nedostanete," řekla, "ty nejsou pro Francii."
Princ Xavier svraštil čelo a zafuněl. Kdekdo věděl, že si dělá naděje na trůn, na němž by se vyjímal docela jinak než jeho bratr Ludvík a když teď ta operace zřejmě nepřinesla kýžený výsledk, jeho naděje zase stouply. Právě proto se mu výrok jeho ženy, té pitomé Nány nijak nezamlouval. Francie bude jeho, tak je to určeno osudem, i když ona ten svůj nicotný recept nikomu nedá. "Tajemství těch vašich paštik vám nikdo nebere, madame," řekl nemilostivě. "Ludvíkova kuchyň je dokonalá. V tom je nám roven, to nemůže nikdo popřít," a dal důraz na slovo "v tom". Ale Ludvík si nenechal jeho popichováním pokazit náladu. "Mlč, jez a raduj se ze života." řekl dobromyslně.
Brzy po skončení hostiny začala dražba. Zprvu dělal vyvolavače monsieur d´Angivillers. Důstoný dvořan se chtěl Ludvíkovi zavděčit a vyšperkoval svou chválu nabízeného zboží rozmanitými žerty. Moc se mu to nedařilo, ale nálada byla veselá, ostatní mu ochotně pomáhali. Sám Ludvík dělal drsné vtipy a byl vděčný za každou humornou poznámku.
Protože se mu zvlášť zalíbilo několi vět, které pronesl Vaudreuil, požádal ho, aby se ujal vydražování dalších skupin.
FranCoisa Vaudreuil myslel na nadcházející válku se stále větší nedočkavostí. Představoval si sám sebe v čele švadrony, představoval si sám sebe v čele armády, která vpadne do Anglie, někde v Harwichi nebo v Portsmouthu; zdálo se mu hloupé a pobuřující, že o tom, kdy a zda vůbec bude moci své plány uskutečnit, rozhodne tenhle tlustý, neohrabaný, dětinský, flegmatický a vulgární Ludvík. Ale Vaudreuil byl chytrý, měl na zřeteli svůj cít a když už je ten Břicháč jednou králem, chtěl se mu zalíbit. Byl nadaný herec a podařilo se mu při nabízení porcelánu napodobit jarmarečního vyvolavače a zároveň při tom zůstat urozeným pánem. To ocenily zejména dámy, Gabriela, Diana, Toaneta.
Všichni se při aukci náramně bavili a chovali se tak mladě a dětsky, jak to odpovídalo jejich věku. Vždyť Ludvíkovi bylo čtyřiadvacet, Xavierovi třiadvacet a princi Karlovi jedenadvacet a jejich ženy byly ještě mladší. Popustili uzdu své radosti a navzájem se předstihovali v různých více nebo méně pošetilých žertech. Ludvík dal v S?vres vyrobit veselé skupinky; jejich drsný, ať už erotický nebo fekální humor zvlášť vynikal v kontrastu k té jemné a křehké hmotě, z níž byly vyrobeny. Tyto skupinky postavil Ludvík za záclonu a dámy každou chvíli za touto záclonou zmizely; vracely se příjemně pošimrány a chichotaly se. Smály se všemu a ničemu.
Jen jednou zazněl rušivý tón. Došlo k tomu, když byla dražena jedna skupinka, kterou princ Xavier chtěl překvapit Ludvíka. Byla to zvláštní skupinka: na neobyčejném zvířeti, jakémsi jednorožci, seděl Pantalon. Když Ludvík tu skupinku uviděl, zneklidněl: co tím bratr sleduje? Pantalon, podváděný manžel, a jednorožec, není to něco urážlivého, nemravného? "Existuje vůbec takové zvíře, jaké jste tady tal vymodelovat, Xaviere?" zeptal se. Xavier okamžitě vzkypěl. Hlupák Ludvík si zřejmě neuvědomil, že on sám je Pantalon, podváděný manžel. A takový člověk má rozhodovat o uznání Spojených států a o válce s Anglií! Xavier zde měl na mysli zvíře, které, i když je to bytost pohádková, je přesto možné a reálné; príliš pedanticky se na to ovšem nikdo dívat nesmí. Ale když teď Ludvík uvedl možnost a reálnost jeho jednorožce v pochybnost, odpověděl nadutě, že o tomto zvířeti mluvil s velkým přírodovědcem Buffonem, a ten mu stejně jako další autority potvrdil, že existence takového zvířete je možná, ba pravděpodobná. Ludvík se zašklebil. "To je od tebe holý výmysl," řekl, "a vymyslel sis to právě teď v tomto okamžiku." Protože to tak opravdu bylo, rozzuřil se princ Xavier ještě víc a podrážděně to popřel. Rozkaceně tu stáli bratři jeden proti druhému a vypadali jako dva obrovští kojenci, velice si podobní svými tlustými obličeji, v nichž se podivuhodně mísily rysy bourbonské energie s rysy dětské nezralosti.
Princ Karel měl z toho sporu radost a rozdmychával jej. Xavier křičel přeskakujícím hlasem a také Ludvíkovi přeskakoval hlas. Xavier, jehož tlustá tvář byla zkřivena vztekem, popadl nakonec svého jednorožce s Pantalonem a úderem o zem jej roztříštil. "Když se vám mé dárky nelíbí, Sire," řekl celý bledý zdvořile a vyzývavě, "musím se s tím tedy smířit." Nastalo rozpačité ticho. Až Vaudreuil řekl: "Ubohý Pantalon," obratně se přenesl přes trapnou situaci a začal vyvolávat skupinku nazvanou "Buen Retiro"; představovala venkovského chlapce, jak spí s hlavou položenou na tlustém stehně pastýřky.
Dražba trvala dlouho a měla zdárný průběh. Když byl konec, vyzval Ludvík pana d´Angivillers, aby spočítal výtěžek. "Byl to určitě velký úspěch," řekl rozzářen, a protože se výpočet konečné částky protahoval, pokoušel se počítat z hlavy. "Dražba musela vynést takových 140 000 liber," prohlásil.
Vynesla 138 226 liber. "Co jsem říkal?" radoval se. "Počítat z hlavy, to umíš," uznával princ Xavier. "Dohromady s aukcí," konstatoval Ludvík, "vynesla výstava 382 749 liber, o 121 215 liber víc než loni." - "382 700 liber," řekl princ Xavier. "To tedy můžeme klidně jít do války."

Pierre měl pravdu, vítězství u Saratogy zlepšilo sice jeho osobní postavení, nikoli však postavení firmy Hortalez. Z nejhoršího mu sice pomohly okamžité zisky plynoucí ze spekulací po vítězství u Saratogy, ale obchodní kruhy zřejmě sdílely jeho názor, že vstuppem do války bude poslání firmy Hortalez v podstatě skončeno; nebude už třeba tajného agenta pro dodávky do Ameriky. Triumf zbraní, které dodala firma Hortalez, měl tedy za následek, že věřitelé firmy naléhali na urychlené vyrovnání svých pohledávek. A jednoho dne přišel k Pierrovi Maigron a poznovu svým suchým způsobem oznámil, že neví, jak zaplatil směnky splatné v příštím týdnu.
Pierre se pobaveně a hněvivě zasmál. Podrobně rozebral směšnost i tragičnost své situace před Désirée - neboť nikdo to nemohl pochopit lépe než ona. Dodal Američanům zbraně, které mu umožnily, aby se jejich státy odtrhly od mateřské země. A jak se mu za to odvděčili? Dnes, 20. prosince, má u Kongresu pohledávky ve výši víc než šesti miliónů a za celého půldruhého roku dostal zboží necelých sto padesáti tisíc liber. Dnes, kdy americká věc vítězí v neposlední řadě dík jeho pomoci, je úplně na dně a tíží ho větší starosti než kdy předtím.
"Stará písnička," řekla Désirée. Přívětivě ho popleskala po ruce, s porozuměním, ale nezdálo se, že by to na ni zvlášť zapůsobilo. Ale zapůsobilo to na ni. Byla pobouřena. Pobouřena především na jednoho člověka, na Pierrova přítele Charlota.
Ležela ve svém budoáru na pohovce s pokrčenýma nohama, kolébajíc se na zádech, s kolmou vráskou mezi obočím, její oči zamyšleně pošilhávaly na špičku nosu, její jindy uličnická tvář byla nezvykle vážná. Proti ní na podstavci tikali hodiny, které jí poslal Lenormant a tlustý, nahý bůžek, který je nesl na plecích se na ni díval se na ni díval svým zarmouceným a jí se zdálo i posměšným pohledem.
Mademoiselle Désirée Mesnardová byla jedna z největších hereček Théatre Francais. Dosáhla toho jen tím, že hodně prožila a znala svět. Désirée byla realistická, veselá a chytrá. Vůbec se nedivila, že Amerika odměňuje Pierrovy zásluhy nevděkem; bylo by to spíš s podivem, kdyby mu byli poděkovali. Ale tím víc byla rozhněvána na boha bohatství, na čínSkého Mamona, na svého přítele Charlota.
Odjela do Etioles. Cestou uvažovala. Pro člověka jako je Charlot, který mohl počítat s dlouhodobým úvěrem, nebylo nijak riskantní poskytnout Pierrovi půjčku na celá léta. Že to neudělal, to je prostě podlost, jejíž příčinou je pravděpodoně žárlivost. Měla po krk Charlotových popletených misantropovských vrtochů. Dá mu na srozuměnou, že od něho očekává pomoc pro Pierra. A jestli Charlot nechá dál Pierra v bryndě, rozejde se s ním.
Jen jakoby mimochodem se Lenormant zmínila, že Pierr je v nesnázích a potřebuje přátelskou pomoc. "Kdy ten není v nesnázích?" poznamenal Lenormant. Désirée v několika větách vylíčila, jak Pierre jako nový Tantalus hyne uprostřed nadbytku žízní. "Hyne žízní?" zeptal se Charlot. "Ano," odpovděla Désirée, "a uprostřed nadbytku," a protože byla zkušenou herečkou, zdůraznila tato poslední slova téměř neznatelně, ale tak, že Lenormant si musel uvědomit: toto připomenutí je ultimátum.
Prozíravý obchodník Lenormant předvídal, že se firma Hortalez dostane do nesnází právě po americkém vítězství. Sám udělal všechno, aby tyto nesnáze ještě zvýšil, a jestliže by Pierrovi všude odmítán úvěr, přičinil se o to v neposlední řadě právě monsieur Lenormant.
Když mu Désirée oznámila, že už to došlo tak daleko a že je Pierre zase jednou na pokraji bankrotu, uzrál v něm plán, jak splnit přání Désirée, projevit velkomyslnost, udělat při tom náramný obchod a Pierra přitlačit nadobro ke zdi.
Zašel za Pierrem a pověděl mu, co soudí o situaci firmy Hortalez. Firma má značně krátkodobé závazky.Americké pohledávky budou sotva proplaceny do konce války, pokud budou proplaceny vůbec. Firma Hortalez nezíská úvěr v době, kdy si každý slibuje od investovaných prostředků vysoké a rychlé zisky. Bankrot je tudíž pouze otázkou času.
Pierre se zeptal, co by Charlot dělal na jeho místě.
Lenormant pomalu a tiše odpověděl, že našel východisko, jak by si Pierre pomohl z nesnází, přičemž by on, Lenormant při troše štěstí snad ani mos neprodělal. Pohledávky firmy Hortalez mají cenu jen pro někoho, kdo vydrží tak dlouho čekat, kdo má vliv a je ochoten podstoupit riziko. Takových lidí není pravděpodobně v celé Francii ani půl tuctu a vzhledem k lákavým vyhlídkám na zisk před nadcházející válkou by se mezi nimi sotva našel někdo, aby vložil investice zrovna do firmy Hortalez. "A tak tu sedím já," pokračoval Charlot svým sytým hlasem a mluvil ještě tišeji než prve, "a vědom si svých závazků k talentu a ideálům svého přítele Pierrota činím mu tento návrh: převezmu firmu Hortalez se vším všudy, s jejími pohledávkami i dluhy a vyplatím panu Pierru Caronovi de Beumarchais milión liber v hotovosti."
Pierre mlčel a byl touto nabídkou přímo ohromen.
Lenormant po chvilce pokračoval: "Nemusím člověku s vaší inteligencí říkat, jaké obchody je možno vzhledem k nadcházející válce podniknout. Milión liber v prosinci 77, to je totéž jako tři milióny liber v dubnu 78. Ale vaše přátelství má pro mne větší cenu než ten milión, potažmo ty milióny. Ale chtěl bych na důkaz vašeho přátelství několik věcí z vašeho soukromého majetku nádavkem, například toho gladiátora na vašem dvoře a obložení krbu tady v tom pokoji, a chcete-li být velkomyslný, přenecháte mi ještě portrét naší přítelkyně Désirée."
Pierre zbledl, jak ho zarazila ta nesmírná drzost spojená s velkomyslností. Co řekl Charlot o obchodní situaci firmy, to bylo sice tvrdé, ale bylo to tak.. A být bez dluhů a mít k dispozici celý milión liber v této době, kdy jedna libra, pokud by ji člověk opravdu měl, se může obratem změnit v pět liber, to bylo velice lákavé.
Lenormant prudce vstal a fena Caprice se zvedla a zavrčela; to bylo naprosto neobvyklé. "Lehni, Caprice," řekl Pierre.
"Promyslete si můj návrh, Pierrote," řekl Lenormant vlídně a klidně na něho upřel své zkalené oči. "Takovou cenu vám nikdo jiný neudělá, to víte. Ale na jedno vás musím upozornit, jestli se toho nechopíte hned a jestli pak za mnou přijdete za čtrnáct dní nebo za čtyři neděle a budete mi chtít firmu Hortalez nabídnout za sto tisíc liber nebo za padesát tisíc nebo i třeba za jedinou olivu, pak mi, prosím, nemějte za zlé, když vám nedám ani tu olivu. Přátelské záchvaty takového dosahu nemá člověk každý den." Pierre si myslel: Chce toho gladiátora a portrét Désirée, a v duchu viděl svůj krb holý bez pláště z kararského mtamoru a zalomcoval jím strašný vztek a dostal chuť povědět to Charlotovit od plic a vyhodit ho. Ale zároveň si řekl: Zbavit se všech dluhů, a je jich daleko víc než za milión, a navíc ještě milión v hotovosti! Ne, když je v sázce tolik, nemůže si ani takový Beumarchais dovolit výbuch hněvu či sebeefektnější odpověď.
Odpověděl s úsměvem, ale trochu bezbarvě: "Váš návrh přichází nečekaně, Charlote, a musíte mi dovolit udělat to, čemu jsem se od vás naučil: vyspat se na to." - "Udělejte to, můj milý," řekl Lenormant a odešel.
Když Pierre zůstal sám, seděl dál a přemýšlel. "Problém," řekl feně Caprici, "dilema". Když přijme, bude Charlot triumfovat. Charlot si dokonce vymínil zjevné trofeje, gladiátora, portrét Désirée. Naproti tomu on, Pierre, dosáhl svého ideového cíle, uznání Spojených států a zajištění jejich nezávislosti. Splnil své poslání, jeho historická zásluha je nepochybná, a tak má právo vzdát se firmy Hortalez. Vždyť jeho současníci mají pro něho jen nevděk, a jeden milión liber na hotovosti se v téhle době snadno rozmnoží na pět miliónů. "Problém, Caprice," řekl, "velké pokušení," a byl najednou strašlivě unaven. Jak by bylo pěkné, kdyby se spokojil jen se svým solidním prodejem dřeva, politikou, občas nějakým tím bezpečným obchodem s válečnými dodávkami a literaturou. Také by mohl občas cestovat provázen svým milým Filipem. Jak mu bývalo dobře, když měl ještě dost času vychutnávat přírodu, například při obchodních cestách v Touraine! Jak veselo a lehko mu bylo, když si vyjel do Chinonu, aby dohlédl na kácení dřeva ve svých lesích! Má skutečně právo nechat Ameriku Amerikou a žít si pro sebe.
Ale když Pierre oznámil Désirée, co mu Lenormant nabídl, věrná přítelkyně za tím neviděla ni jiného než hanebný, nelidský výsměch. Takhle si Charlotovu pomoc nepředstavovala. Kejí hněv způsobil, že Pierre rázem zapomněl na to, jak vážně si tento návrh rozmýšlel, a také se rozzuřil.
Désirée odjela na saních do Etioles. Byla velká herečka a její pověst vyžadovala, aby byla marnotratná, její saně si s Toanetinými nijak nezadaly. A tak za cinkotu zlatých rolniček ujížděla plná rozhořčení do Etioles.
Všichni jsme cynici, uvažovala, to je nemravnost. Ale Lenormantova nenávist k lidem a jeho posměvačnost přesahují všechny meze. A nejničemnější na tom je, že svoji pomstychtivost a žárlivost spojil Charlot s vypočítavostí a chce na tom ještě vydělat. Ne, to ať Pierre udělá vekorysé gesto a přijde na buben, než aby tak potupně prodal Charlotovi své dílo. Pierrot vykonal na tomto kontinentě více než kdo jiný, aby dopomohl věci Spojených států k vítězství; nebýt Pierra, nebyla by Saratoga. A když ho teď ke všemu chce Charlot připravit nejen o materiální, ale též o ideové plody jeho odvahy a úsilí, to už je trochu moc. Neboť kdyby Charlot dostal firmu Hortalez do svých rukou, ztotožnil by se s firmou do té míry, že by nakonec dosávky zbraní a Saratoga a všechny historické zásluhy byly přisouzeny jemu.
Saně ujížděly, rolničky zvonily, ozdoby na hlavách koní se pohupovaly, malá, líbezná Désirée seděla zahalena do kožichu a překypovala energií a hněvem. Spávala s Charlotem, smiřovala se s jeho podivínskými, nepochopitelnými, zlovolnými rozmary. Je to člověk schopný, nebezpečný, zajímavý, často se jí libil. Je pošetilé rozejít se s ním. A přesto to udělá. Neodpustí mu, že chtěl Pierra okrást a zničit z pouhého vrtochu a ze zášti, protože na něho žárlí.
Projela branou s nápisem: "Vanitas, vanitatum, vanitas." Pak stála před Charlotem. Pomohl jí z jejich kožešin. "Zachoval jste se ke svému příteli Pierrovi jako padouch, monsieur," řekla. Lenormant zbledl, ale usmíval se. "Nikterak nechápu, co chcete, milá přítelkyně," řekl. "Nabídl jsem našemu Pierrovi, že ho zachráním před bankrotem a že mu dám darem milión." - "Víte moc dobře, co myslím," řekla Désirée svým herecky nosným, rozhodným hlasem. Lenormantovy kulaté, smutné, zapadlé oči se zastřely ještě víc. "Vím, že mi lidé nerozumnějí," řekl a tiše dodal: "To se mi v rozhodujících situacích stalo už víckrát."
Désirée dojala tato slova i způsob, jakým to Charlot řekl. Ale právě proto, že cítila, jak upřímně mluví a jak se nemůže zbavit vzpomínek na Jeanne, což je hlavní příčina jeho rozpolcenosti, řekla: "Jestli vám na mně záleží - a já skutečně věřím, že mě máte rád - můžete si tuto situaci srovnat s jinou, jí podobnou. Je to totiž naposled, co mě tady vidíte."
Monsieur Lenormant nepochyboval, že to Désirée myslí doopravdy. Stála tu odvážná, mladá a vědoma si své převahy, měla ho v hrsti a věděla to. Bouřil v něm hněv a pomstychtivost, chtělo se mu toho mladého, hezkého a nestoudného hada rozšlápnout. Zároveň se v něm však ozvala stará bolest, vzpomínka na tu trpkou a zdrcující chvíli, když se dověděl, že ho Jeanne opustila a odstěhovala se do Versailles. Tato Désirée ho ještě neopustila, ještě tu stojí před ním, ale pohrozila mu, že ho opustí, a ona to udělá. Jeanne odešla aspoň do Versailles, ke králi, k tomu královskému lumpovi, který však byl všemocným panovníkem a byl ochoten poskytnout jí vše po čem zatouží, moc, slávu, bohatství. Tahle Désirée však půjde k Pierrovi, k tomu ješitnému, směšnému Pierrotovi, který se opovažuje dělat věci nad jeho síly, k takovému ubožákovi a mluvkovi. A on se natolik přemohl, že se s tím ubožákem o ni rozdělil, a ona mu teď nechce nechat ani ten jeho podíl, teď chce odejít k tomu ubožákovi nadobro a navždycky. Ale to nesmí udělat, když se Jeanne k němu chtěla vrátit, z hrdosti ji odmítl. Neudělá podruhé tak hrubou neodpustitelnou chybu, že by z hrdosti obětoval to, na čem lpí celým svým životem. Co je to hrdost? Pouhý stín, nesmysl. Tahle Désirée není Jeanne, ale i v ní je vekolepá životnost i světlo. Vzpomněl si na jeden verš, latinský verš: "Ver vide. Ut tota floret, ut olet, ut nitida nitet. - Ona je samo jaro. Jak rozkvétá, jak voní, jak zářivě září!"
"Zůstaňte u mně, Désirée," prosil chraptivě. Désirée se zeptala prostě: "Chcete mu pomoci?" Neuvažoval ani na okamžik. "Ne," vybuchlo z něho, "nikdy!" Ale pak, po necelých dvou vteřinách dodal: "Ale chci se s vámi oženit."
Spíš by se byla nadála, že se na ni vrhne, že ji udeří něčím, co mu zrovna padne do ruky. "Chci se s vámi oženit," nabídl jí tímto nejstručnějším způsobem. Jaký by to byl triumf nastěhovat se na zámek Etioles a jako madame Lenormant d´Etioles, mít své služebnictvo, zvát do vlastního divadla na představení své kolegy, aby bavili ji a její hosty, být na stejné úrovni s FranCoisem Vaudreuilem! A Charlot není žádný mladík, nemusela by s ním žít dlouho a kdyby se s ní oženil, pak by mu rozkoše, hněv i zármutek ještě rychleji ubíraly síly. ?ěla pocit, jakoby se před ní vynořil vysoký vrcholek v sluneční záři.
Už chtěla říci, že si to rozmyslí. Najednou si vzpomněla, jak ještě před necelými třemi hodinami považovala za samozřejmé, že se její přítel Pierre vzdá bohatství i bezstarostného života, protože bohatství a bezstarostný život by bylo nutno zaplatit velikým pokořením. Ona by musela svůj panský život na Etioles zaplatit malou zradou na Pierrovi.
Ale Etioles, to je nějaká sláva, co je ve srovnání s tím malá zrada? Rozmyslím si to, chtěla říci, už to měla na jazyku. Ale tu před sebou viděla svěží, chytrou, naivní i rozumnou tvář přítele Pierra a řekla? "Ne, Charlote," řekla, "děkuji, Charlote," a odešla.
Když se Pierre svěřil Silasu Deanovi se svým zklamáním a s velkými nesnázemi, které mu svou zlovolnou bezohledností způsobil Kongres, Silas Deane poprve zarmouceně a otevřeně doznal,, že mu nemůže pomoci, že je proti intrikám Arthura Leea bezmocný. Rozhořčoval se nad nevděkem, jehož se od Kongresu dočkal i on sám. Svěřil se Pierrovi se svými starostmi. Že si toužebně přeje podepsat se pod smlouvu, na jejíž uzavření vynaložil tolik námahy a úsilí. Ale teď může každým dnem přijet nový emisar Kongresu, aby ho vystřídal, a on se bojí, že mu tato pocta nebude dopřána.
Silas Deane byl zklamán a tak hořce naříkal, že Pierre nakonec musel utěšovat jeho. Prohlásil, že nepřízeň osudu je oda pronásleduje už dlouho, než aby se to co nejdřív neobrátilo, pro tohle že on má dobrý čich. Velký den uzavření smlouvy je přede dveřmi. A že to bude dozajista Silas Deane, který spolupodepíše ten historický dokument. A pak se mu podaří dokázat před Kongresem, že obvinění jeho hanebného soka jsou pouhé zlolajné pomluvy. Škoda, že smlouvu o spojenectví spolupodepíše patrně i Arthur Lee a poskvrní tím tento významný dokument.
Ale najednou Pierre přerušil své mnohomluvné úvahy. Dostal nápad. Když uř nemůže získat od Kongresu peníze, má alespoň nárok zúčastnit se slavnostního aktu podpisu smlouvy, k jejímuž uskutečnění přece také zčásti přispěl. "Občan Beumarchais chce být svědkem, až občan Franklin podepíše smlouvu mezi Francií a Amerikou."
Silas Deane, kterému se po Pierrových domluvách ulevilo, odpověděl, že Pierrovo přání je zcela oprávněné, a slíbil, že s Franklinem ve vhodné chvíli Beumarchaisův požadavek projedná.
Pierrova situace se ostatně doopravdy začala zdánlivě obracet k lepšímu. Již nazítří po rozmluvě se Silasem Deanem dostal z Ameriky nečekaně příznivou zprávu. Po vítězství u Saratogy, psal Paul, se značně zlepšily vyhlídky, že firma dostane zaplaceno. Již nejbližší lodí odešle Paul zboží v hodnotě 180 000 až 200 000 liber. Zejména však dosáhl toho, že Kongres plně uznává zásluhy pana de Beumarchais; a tím v zásadě i jeho účty; Pierre se o tom přesvědčí z úředního dopisu, který patrně dojde touž lodí.
Den poté opravdu přišel dopis podepsaný předsedou Kongresu Johnem Jayem. Zněl takto: "Velevážený pane, Kongres Spojených států amerických oceňuje mimořádnou pomoc, kterou jste mu poskytl, vyslovuje Vám dík a ujišťuje Vás svou nejvyšší úctou. Kongres lituje nezdarů a nepříjemností, které Vás při podpoře Spojených států postihly. Neblahé okolnosti nedovolily až dosud Kongresu plnit jeho závazky, učiní však co nejrychleji opatření na uhrazení závazků, které mu u Vás vznikly. Ušlechtilost a velkodušnost, jimiž jste byl při svém počínání veden, Vám slouží ke cti. Svými vyjímečnými schopnostmi jste si získal úctu naší republiky a jednoznačné uznání Nového světa."
Pierrovi se rozbušilo srdce. Byl šťasten, že se nedal přemluvit od Charlota.
Ale když mu v pokladně už nezbýval ani sou, pokusil se dopis předsedy Johna Jaye finančně zhodnotit.
Navštívil Vergennesa, aby mu dopis ukázal a aby požádal o poslední miliónek.
Vergennes ho laskavě uvítal. Ve svém úsilí přimět Ludvík ke spojenecké smlouvě použil argumentů z Pierrových pamětních spisů o americké otázce, a tak se cítil vynalézavému a stilisticky obratnému Pierrovi zavázán. Jakmile Pierre požádal o novou půjčku, ministr odpověděl, že samozřejmě nenechá starého přítele v nesnázích. Pierre ukázal Vergennesovi dopis od Johna Jaye, aby mu dokázal, že už záhy nebude požadovat peníze z královy pokladny. Vergennes četl a Pierre hrdě a s napětím sledoval jeho usměvavou, poněkud ironickou tvář.
Ale s překvapením a úlekem pozoroval, jak se výraz této tváře mění, čím déle Vergennes čte. Tatam byla usměvavost a ironie, teď se na ní zračila jen nepřístupnost a povýšenost.
Pierre si zděšeně uvědomil, že se dopustil neodpustitelné chyby. Vergennes pochopitelně čekal, že takový dopis dostane od Kongresu on jako zodpovědný ministr a ne jeho agent, jeho pomahač, jeho nástroj. Jak jen se mohl on, Pierre, takový znalec lidí, dopustit téhle pitomosti a pochlubit se člověku, na němž byl závislý, tím, že Nový svět považuje za svého nejzasloužilejšího evropského pomocníka jeho, Pierra, a ne ministra zahraničí Nejkřesťanštějšího krále?
Vergennes mu dopis vrátil. "No tak," řekl, "to vám blahopřeji, monsieur. Teď už se ani nemusíme snažit vám pomáhat," a v jeho slovech i v chování se projevila ona nadutá zdvořilost, kterou Pierr u aristokratů tak z duše nenáviděl a které se tolik obdivoval.
Shledával ve všech mozkových závitech, jak napravit tento přehmat. Že má velikou prosbu, kterou chtěl ministrovi už dávno přednést; zda by směl své příští lodi, která bude v nejbližších dnech spuštěna na vodu dát jméno "Hrabě Vergennes". "Domnívám se," odpověděl ministr, "že lidé, s nimiž jste ve styku, víc ocení, když tuto loď pokřtíte svým jménem nebo jménem některého ze svých obchodních přátel."
Pierrovi nezbývalo než se sebrat a odejít. Když už byl na odchodu, znovu připomněl účel své návštěvy. Pokud hraběti správně rozuměl, řekl, smí tedy do té doby, než od Kongresu dojdou slíbené splátky, počítat s další podporou vlády Jeho Veličenstva. "Jakou částku jste měl na mysli?" zeptal se Vergennes chladně. Pierre měl původně v úmyslu požádat o jeden nebo dva milióny. "Čtyři sta tisíc liber," řekl. "Vy asi žertujete, monsieur," odpověděl Vergennes. "Dám vám poukázat sto tisíc liber. Ale opravdu počítám s tím, že napříště už nebudete vznášet další nároky na tajné fondy Jeho Veličenstva."
S krásným, pochvalným dopisem Johna Jaye v kapse a s palčivým záštím vůči velkým pánům v srdci se Pierre vracel zpátky.
Na polovině cesty do Paříže dal obrátit a zajel do Passy.
Když si Franklin přečetl dopis, uznale pokýval velkou hlavou. "To se podívejme," řekl, "to vás jistě potěšilo." Ale v duchu si říkal, že krásná slova, která zde Kongres napsal tomuto muži, je možno spíš považovat za jakousi splátku na dluh; vyhlídky pana Carona, že by v nejbližších měsících dostal peníze na ruku, se mu zdály chmurné.
Pierre se rozhovořil o svých starostech. Aby mohl dodat zbraně pro Saratogu, úplně se zruinoval, a tak potřebuje úvěr do té doby, než dojdou peníze ohlášené v dopise Kongresu. Zeptal se, zda by mu Franklin nemohl dát na zboží a směnky přislíbená Kongresem nějaký závdavek. Vykládal o svých nesnázích téměř žertovným tónem. Doufal, že na starého vykladače anekdot a šprýmaře to bude nejspíš platit, a s dokonale žebravým gestem dodal: "Date obolum Belisario!"
Franklin si sice řekl, že monsieur Caron cituje zvolání: "Dejte Belisarovi almužnu" nikoli neprávem a že tento muž podobně jako velký Belisar přišel na žebráckou hůl do značné míry jen proto, že se zasloužil o stát. Ale když doktor viděl před sebou Pierra tak nedůstojně žebrajícího o své peníze v pěkném, téměř šviháckém obleku, zmocnila se ho nechuť. Dojista by Kongresu zodpověděl, kdyby Pierrovi poskytl nepříliš vysoký závdavek, ale což snad nemají dost svých vlastních nesnází? Koneckonců jemu ani nepřísluší, aby tomuhle člověku dopomáhal k jeho penězům.
"Mám pochopení pro vaši situci, příteli," řekl. "Ale jistě uznáte, že my, emisaři Spojených států, nejsme bankéři. Jednali bychom v rozporu se svými instrukcemi, kdybychom se pouštěli do takových věcí. A po tom potěšitelném dopisu Kongresu máte beztak oprávněnou naději, že budete záhy za všechnu svou námahu odměněn." Franklin mluvil zdvořile, s porozuměním, ale naprosto jednoznačně. Pierre se rozloučil.
Seděl ve své velkém domě, ve své nádherné pracovně a před ním ležel ten pochvalný dopis. "Slova, slova, Caprice," řekl feně a zamkl dopis do truhly k rukopisům, dokumentům a milostným dopisům.

Odpověď madridského dvora přišla rychleji a byla jednoznačnější, než bylo Ludvíkovi milé. Španělsko, oznamoval Karel, zatím samo nepřistoupí k alianci s anglickými koloniemi v Americe; ale uzavření smlouvy mezi Francií a Američany mu nejen není proti mysli, ale naopak je vítá.
Tím padla Ludvíkova hlavní námitka a Toaneta na něho dozírala, aby konečně splnil svůj slib. Ludvík byl nucen znovu svolat konferenci a dovolit, aby se jí Toaneta zúčastnila.
Hrozí značné nebezpečí, dovozoval Maurepas, že při dalším otálení francouzské vlády Američané nakonec přijmou anglické nabídky. "Měli bychom si vyžádat na doktoru Franklinovi okamžitě závazný příslib," poznamenal Vergennes, "že odmítne všechny anglické návrhy, které by počítaly s opětným přípojením kolonií k mateřské zemi." - "Proč by nám monsieur Franklin něco takového sliboval?" zeptala se Toaneta s povýšeným pokrčením ramen. "Byla by tu jedna možnost," poznamenal Maurepas. A Vergennes hned dodal: "Kdybychom mohli Američanům sdělit, že král se zavazuje uzavřít spojeneckou smlouvu, byl by doktor Franklin ochoten zavázat se i ze své strany."
Mluvil obrácen k Toanetě. Ta se teď podívala na Ludvíka. Všichni mlčeli. "Je možno věřit slovu rebela?" zeptal se nakonec Ludvík neklidně. "Není to slovo krále," odpověděl Maurepas, "ale doktor Franklin požívá důvěry celého světa." - "Opravdu není jiná možnost," opakoval Vergennes. "Slyšíte, Sire," řekla Toaneta a naléhala: "Prosím, vyslovte se!"
Ludvík poposedával na židli a funěl. Zamumlal: "No tak dobře, tak tedy." Ostatní si zhluboka oddychli.
Ludvík si toho všiml a rychle dodal: "Ale nevážu se na žádný termín, messieurs. Je to jen obecný, časově nevymezený slib. A zachovejte při jednání s rebely opatrnost. Nesmíme se ukvapit. Mějte to ustavičně na paměti, messieurs. Bod za bodem je nutno všechno zrale uvážit." - "Spolehněte se na nás, Sire," uklidňoval ho Maurepas. "Vaši ministři nejsou tak zbrklí."
Maurepas a Vergennes se ještě týž den pustili do práce.
Znovu se monsieur Gérard setkal s třemi emisary potají za zavřenými dveřmi. Ministři nezapomínali, jak zlobně a důtklivě jim Ludvík nařídil, aby všechna jednání zůstala utajena a tak se i tentokrát snažili zachovat naprostou důvěrnost. Než Gérard zahájil jednání, požádal dokonce pány, aby mu dali čestné slovo, že zachovají naprosto mlčenlivost o všem, co jim sdělí. Arthur Lee odpověděl, že v Americe se nedává čestné slovo, že stačí jen slovo, ale doktor Franklin prohlásil: "Když vám na tom záleží, máte mé čestné slovo."
Monsieur Gérard pak oznámil, že chce pánům položit tři otázky. Za prvé: Co by měl versailleský dvůr udělat, aby dokázal emisarům svou upřímnou oddanost americké věci a dosáhl tak toho, aby nedopřávali sluchu návrhům Velké Británie? Za druhé: Co by se mělo stát, aby Kongres a lid Spojených států byly o této oddanosti přesvědčeny a aby tudíž nepřijímaly nabídky Velké Británie? Za třetí: Jakou praktickou pomoc očekávají Spojené státy od francouzské vlády?
Franklin se vlídně usmál a chystal se k odpovědi. Ale Arthur Lee ho předešel a přísně prohlásil, že odpovědi na tak závažné otázky musí být zrale uváženy. Monsieur de Gérard poznamenal, že pánové na to měli vlastně celý rok, aby tyto otázky uvážili. "Ale ještě hodinu navíc," trval Arthur Lee neúprosně na svém, "jsme buď jak buď nuceni požadovat." Monsieur de Gérard oznámil, že si dovolí přijít za hodinu pro odpověď a odešel.
Doktor Franklin si sedl a začal psát odpověď na ony tři otázky, zatímco Silas Deane a Arthur Lee se dostali do prudkého sporu. Franklin je požádal: "O něco tišeji, pánové," a psal dál.
Monsieur Gérard se vrátil a Franklin mu přečetl odpovědi. Za prvé: Delegáti už dávno navrhovali uzavřít přátelskou a obchodní smlouvu. Co nejrychlejší uzavření takové smlouvy by odstranilo jakokoli nejistotu, poskytlo jim dostatečnou důvěru ve francouzské přátelství a umožnilo by jim odmítnout všechny anglické mírové nabídky, které by nezabezpečovaly plnou svobodu a nezávislost Ameriky. Za druhé: Vysoká půjčka by byla pro Kongres i lid Spojených států zcela přesvědčujícím důkazem o přátelství versailleského dvora. Za třetí: Kdyby Francie okamžitě vyslala osm válečných lodí, umožnilo by to Spojeným státům ochranu jejich pobřeží a obchodu a zabránilo by to všem úvahám o přijetí anglických mírových návrhů.
Mr Lee chtěl ještě něco dodat, ale Franklin se k němu otočil a pokynul mu rukou sice zdvořile, ale tak rozhodně, že Arthur Lee mlčel.
Monsieur Gérard řekl, že ho tyto odpovědi uspokojují. Pak bez přestávky pokračoval: "Mám tu čest, pánové, oznámit vám, že moje vláda je ochotna uzavřít s vámi dohody, které požadujete." Vstal a mluvil i dále lehkým tónem, jako kdyby mluvil o počasí. "Jsem zmocněn, messieurs," řekl, "dát vám slovo Jeho Veličenstva, že s vámi tyto dohody uzavřeme, a to smlouvu o přátelství a obchodní smlouvu, jakož i pakt na výboj a odboj, který vám zaručí vaši nezávislost. Podmínkou je, že vy se zavážete neuzavřít separátní mír s Anglií a že se sami nevzdáte své nezávislosti."
Franklin stěží přemohl své vzrušení. Ale oba ostatní vyskočili. Opět chtěl Arthur Lee promluvit, ale opět stačilo Franklinovo pokynutí hlavou, aby zůstal zticha.
Potom Franklin beze spěchu vstal a řekl přes stůl klidně: "Dáváme vám toto ujištění, monsieur."
"Děkuji vám, doktore Frankline," řekl monsieur Gérard. "Teď mi nezbývá než blhopřát vám a vašim kolegům, že naše věc dospěla ke zdárnému konci. Věřím, že přátelství mezi našimi zeměmi bude trvalé a přinese oběma stranám prospěch." Hluboce se uklonil před Franklinem, méně hluboce před ostatními a odešel.
Teprve teď si Franklin z hluboka a šťastně vydechl. Nezvykle vřele stiskl ruku Silasu Deanovi a pak, s jistým váháním, i Arthuru Leeovi. Lee chtěl něco říci. Ale Franklin řekl: "Mlčte," a řekl to jako otec nezvedenému dítěti.
To se stalo 8. ledna, pětatřicet dní poté, co došla zpráva o bitvě u Saratogy.

Když události takto pokročily, vzpoměl si Silas Deane na pana de Beumarchais a na jeho přání zúčastnit se podpisu smlouvy. Až dosud se neodvážil povědět o tom Franklinovi. Ale když se nyní den uzavření dohody tak přiblížil, musel žádost pana de Beumarchais projednat.
Franklin se zamračil. Je základní podmínkou paktu, připomněl, že zůstane v tajnosti. Když k tomu pustí monsieur Carona, to už mohou uzavření smlouvy rovnou vytroubit do celého světa. Postrašený Silas Deane si už netroufal Pierrovu prosbu opakovat.
Ale Pierrův opovážlivý požadavek vnul doktorovi nápad, Jestliže si někdo z jeho francouzských přátel opravdu získal zásluhy o uzavření smlouvy, byl to především jeho přítel Dubourg. On dal popud k Franklinovu setkání s královnou. Pokud by měl být pozván někdo z Francouzů, aby byl přítomen podpisu, nemohl to být nikdo jiný než Dubourg.
Franklin si vyžádal Gérardův souhlas, dostal ho, i když s jistými rozpaky a odjel za Dubourgem. Neviděl přítele už celý týden. Našel ho v posteli podepřeného mnoha polštáři, takže zpola seděl, s noční čepicí na hlavě, byl vychrtlý, těžce dýchal, potil se; pečoval o něho starý sloužící a ošetřovatel. Měl zjevnou radost, že Franklin přišel, už dlouho jej očekával. Zvadlou rukou pokynul netrpělivě svým lidem, aby ho nechali s přítelem o samotě.
Když ho Franklin viděl takto ležet, okamžitě poznal, že se tenkrát nemýlil, když na jeho tváři rozpoznal blížící se konec. Teď bylo očividné, že Dubourgovi nezbývá už mnoho dnů života.
"Všechno se znamenitě daří, můj milý," oznámil mu. "Váš skvělý nápad měl úspěch. Mesešel jsem se s královnou nadarmo. Teď je hotová věc, že smlouva bude podepsána." Dubourg nesmírně potěšen funěl ještě silněji a zaskuhral latinský citát, Horatiův verš: "Hoc erat in votis - Tak jsem si to přál."
Franklin přišel na něco, čím Dubourga potěší. Jako u všech státních smluv měl být i pro francouzsko-americkou dohodu směrodatný francouzský text. Emisaři pečlivě přezkoumali každé slovo a každý odstín své francouzštiny, doktor Franklin se vyptal svých důvěrných přátel, madame Brillonové a abbého Morelleta na přesný význam každého obratu. Ale věděl, jak vášnivým překladatelem je jeho přítel Dubourg a tak mu nyní ukázal návrh smlouvy a řekl, že je nucen požádat Dubourga o další službu, a to o odbornou radu, týkající se znění jednotlivých článků návrhu smlouvy.
Dubourg reagoval tak, jak Franklin očekával: rázem ožil. Franklin začal číst. Dubourg se pokusil, samozřejmě marně, nadsednout si ještě o kousek výš, méně chroptěl a pozorně naslouchal. Jednou Franklina přerušil prudkým mávnutím ruky a namáhavě ze sebe vypravil: De quelque nature qu´ils puissent ?tre et quelque non qu´ils puissent avoir," nechť jsou jakéhokoli druhu a nesou jakékoli jméno; Franklin si ochoně a horlivě poznamenal tento doplněk, i když se mu zdál zbytečný. "Les Etats du Roi", královy státy, přerušil ho Dubourg podruhé, ještě netrpělivěji a Franklin pochopil, že těmito slovy chce nahradit formulaci "les dits Etats", řečené státy, která mu asi nepřipadala dost jasná. Tak udělal ještě několik dalších návrhů a Franklin všechny přijal a za všechny poděkoval; přitom považoval všechny za nepodstatné a nehodlal k žádnému z nich přihlédnout. Pak si nahlas vyčítal, že přítele přes jeho chorobu takhle unavuje. Ale Dubourg sám jistě cítí, že se jeho stav zase rychle lepší a tak doufá, že mu ta námaha příliš neublížila. Dubourg se teď beztak musí brzy zotavit; neboť den podepsání smlouvy se už kvapem blíží a Dubourg musí být samozřejmě přítomen, až bude zpečetěno spojenectví, které sám pomáhal připravovat.
Franklin čekal, že po tomto sdělení Dubourg z radosti buď na místě zemře nebo se jeho stav rázem zlepší. Stalo se to druhé. Dubourg přestal chroptět, podařilo se mu nadzvednout se, třesoucí se rukou si stáhl čepici z čela. "Myslíte to vážně?" zeptal se. "Já starý botanik mám být při tom, až vy a francouzský král ..." - "Ten patrně nepřijde osobně," poznamenal Franklin, "ale jeho přítomnost se mi nezdá tak důležitá jako vaše." Dubourg hmátl po Franklině ruce, stiskl ji, stiskl ji vší silou, ale přesto to byl stisk velmi chabý.

Když několik dní poté přišel Franklin k snídani, zjistil, že stůl je vyzdoben. Byl to den jeho dvaasedmdesátých narozenin. William je přece jen hodný chlapec a je k děděčkovi pozorný. Uchystal mu i několik dárků, drobných, milých pozorností, dopisní papír, pera, tužky, všechno tak, jak to měl Franklin rád, a věci, které se tady leckdy těžko sháněly.
Ale William by byl i letos na narozeniny zapomněl, nebýt Silase Deana, který mu je připamatoval. Úcta Silase Deana k jeho největšímu krajanovi ještě vzrostla od té doby, co Franklin dostal od versailleského dvora závazný příslib smlouvy. Mimoto chtěl Deane získat Franklinovu podporu, až bude v Kongresu projednáván jeho případ vyvoláný intrikami Arthura Leea. Byl rád, že ještě před návratem do Ameriky má příležitost osvědčit doktorovi svou oddanost, a tak s přátelskou horlivostí upozornil na tyto narozeniny všechny známé.
Brzy po snídani - byly dnes lívance z pohankové mouky a Franklin pojedl s chutí a víc než mu bylo zdrávo - přišel i sám Silas Deane se slavnostním a šibalským výrazem a oznámil, že jejich velký kolega, který dosáhl tak neobyčejného diplomatického úspěchu přijme tentokrát jistě i od emisarů ke svým letošním narozeninám dárek. A už přivlekli silní mužové dvě veliké bedny a otevřeli je; objevily se mohutné svazky vázané v černohnědé kůži, pět, deset, dvacet a ještě víc: byla to "Encyclopédie", "Dictionnaire Raisonné des Sciences, des Arts et des Métiers," všech osmadvacet svazků, a ještě tři svazky dodatkové a tři svazky s mědirytinami.
Franklinova široká tvář se rozjasnila. "To je skutečně radostné překvapení," řekl a stiskl Silasu Deanovi ruku. "Encyklopédie, tak dlouho jsem po ní toužil, ale ani ve snu jsem se neodvážil na ni pomyslet." Encyklopedie byla totiž nesmírně drahá; byla mlčky trpěna, ale oficiálně zůstala zakázána a stála pod rukou dvanáct set až dva tisíce liber.
Když ostatní odešli, Franklin si zálibně prohlížel ty těžké, mohutné svazky. Hladil je zamyšleně, téměř něžně. Mnozí z jeho přátel vlastnili toto veliké dílo, často v něm listoval, dobře se v něm vyznal. Spolupracovali na něm lidé, s nimiž se stýkal, Helvetius, Turgot, Marmontel, Rynal, Necker a další, které znal jen podle jejich slavného jména, Voltaire, Rousseau, Montesquieu, Buffon. Celé duchovní bohatství Francie a Evropy, všechno, co bylo kdy promyšleno a vyzkoumáno, bylo shromážděno mezi tyto černohnědé desky. Vydavatelé díla d´Alembert a Diderot, museli překonat nesmírné obtíže. Bylo všeobecně známo, že generální zástupce pařížského parlamentu označil všechny, kteří se na díle ať autorsky nebo výrobně podíleli, za ateisty, buřiče a zhoubce mládeže a hrozil jim nejtěžšími tresty; a jak se potom d´Alebert opatrně stáhl do pozadí a jak Diderot neochvějně v díle pokračoval a dosáhl toho, že Encyklopedie, kterou vláda mlčky trpěla, byla nakonec přece jen vytištěna a rozšiřována.
S lehkým pousmáním si Franklin vzpomněl na své někdejší setkání s Diderotem. Přišel k němu jednou na návštěvu. Velký spisovatel měl za manželku hřmotnou a vulgární ženu a jeho domácnost byla ve strašlivém nepořádku. Diderot Franklina srdečně uvítal a zdržel ho několik hodin; po celou tu dobu nepřestal vykládat o své práci. Jeho manželka občas strčila hlavu mezi dveře a zakřičela, aby toho už konečně nechal a šel se najíst, ale aby předtím laskavě poslal svého návštěvníka pryč. Ale křik té potvory Diderotovi nezabránil, aby Franklinovi nepřečel až do konce rukopis, na kterém právě pracoval, esej o filozofu Senekovi. Plné čtyři hodiny Diderot vykládal a četl, Franklin se vlastně ani nedostal ke slovu a když ho ta ženská naposled a výhružně zavolala k jídlu, rozloučil se s ním Diderot se slovy: "Bylo pro mne neobyčejným potěšením, doktore Frankline, že jsem se mohl seznámit s vašimi názory."
Franklin pochopil už tenkrát a chápal to čím dál tím lépe, že Diderot byl posedlý svou prací. A práci užitečnější a více vzrušující bylo těžko si představit. Po celou dobu, co pracoval na Ecyklopedii, byl Diderot jednou nohou v Bastile, pro své dílo dal v sázku svou bezpečnost, svůj klid, svůj život. Obhájil své dílo proti církvi, úřadům, Sorboně, proti spojenému úsilí všech tmářů; a teď tu před Franklinem ležela tato Encyklopedie úplná, všem přístupná, základní dílo doby, její bible, suma jejího vědění. Byly zde shromážděny všechny bojovné, pokrokové myšlenky, byl to obrovský arzenál, z něhož si rozum mohl vybírat stále nové zbraně proti předsudkům a pověrám. Tyto svazky, to byly kanóny,ruzm ostřeloval obrovskou tvrz privilegované hlouposti, odumírající názory a přežilé instituce minulosti. Onem generální státní zástupce měl pravdu, když označil pařížskému parlamentu spolupracovníky tohoto díla za spřežence, kteří usilují o to, aby všude zavládl materialismus, aby bylo zničeno náboženství, zkaženy mravy a aby lidi na celém světě podněcoval duch nezávislosti. Nezávislost Ameriky by nemohla být vybojována, kdyby její bojovníci nebyli vyzbrojeni idejemi, které byly v této Encyklopedii sebrány a utříděny.
Franklinovy oči mechanicky bloudily po krásně vytištěných stánkách. Nemyslel na to, co četl; vzrušovalo ho pomyšlení na všemohoucnost rozumu. Spisovatele Benjamina Franklina povznášela hrdost nad obrovským literárním dílem, které tu před ním leželo a které zasáhlo do světových dějin a zasahovalo do nich každým dnem výzamněji. Benjamin Franklin byl střízlivý člověk; ale nyní v něm všechno zpívalo: rozum, rozum, rozum! Ležel před ním památník rozumu, který byl trvalejší kovu.
Jeho zrak přenášel do mozku francouzská slova, ale myslel přitom v anglickém jazyce. Zároveň si pobaveně uvědomoval, že hlavní základna tihoto velkého díla je anglická. Že vědění je moc, to první vyslovili jeho krajané, Angličané, Angličan Francis Bacon. V anglické atmosféře se rodily a rozrůstaly myšlenky o užitečnosti vědění.
Ale bylo obdivuhodné, co z anglických myšlenek udělali Francouzi. Jen oni vládli tak bystrou, důslednou logikou, uhájili si nezávislost na autoritách minulosti s osvědčili tak oslňující průbojnost ducha. Takového Voltaira hned tak mít nebudeme, uvažoval, musíme se zatím spokojit s Franklinem. Ale jsme zato první, kteří tyto ideje nejen promýšlejí, ale kteří je i uskutečňují. Umíme odhadnout pravý okamžik a chopit se ho. Vzpomněl si na vekolepé verše bible: "Všechno má svůj čas a každé předsevzetí pod nebem má svou chvíli. Je čas rození a je čas umírání, je čas setí a je čas orání, je čas zabíjení a je čas uzdravování, je čas mlčení a je čas mluvení, je čas války a čas míru." Když jako chlapec uslyšel tyto hlubokomyslné verše poprve, uchvátily ho, vtiskly se mu do paměti, staly se nedílnou součástí jeho bytosti.
Ať anglicky nebo francouzsky, ať je jako teoretik nebo člověk činu, cítil se spřízněn s těmi, kdo toto dílo vytvořili. Byli to všeno kosmopolité, tvořili bez rozdílu národnosti republiku učených a on byl hrdým a pokorným občanem této republiky.
Rozum, rozum, rozum.
Cítil se s těmito lidmi spřízněn i proto, že se mu neobyčejně zamlouvaly jejich klidné, důmyslné metody. Neboť kolik trpělivosti a důvtipu museli osvědčit Diderot a jeho spolupracovníci na ukonejšení cenzorů, kteří nakonec přes zběsilé útoky kléru a přes zákaz generálního prokurátora přimhouřili oko a dovolili, aby Encyklopedie vycházela. Franklin si vyhledal hesla, v nichž cenzoři dozajista nejhorlivěji hledali závady, hesla jako "křesťanství", "duše", "svoboda vůle". Tady bylo všechno takové, že ani nejortodoxnější teolog se nemohl nad ničím pohoršit. Zato na jiných místech byly pod nenápadnými hesly hlásány pádnými argumenty povážlivé pravdy. Kdo by pod heslem "Juno" hledal vědecké námitky proti neposkvrněnému početí? A kdo pod heslem "kapuce" argumenty proti mnichům a klášterům? A kdo pod heslem "orel" argumenty proti zjeveným náboženstvím?
Někde v těchto svazcích musel být návod, jak je nutno Encyklopedii číst, aby z toho vzešel co největší prospěch. Franklin pátral ve své rozsáhlé paměti. Určitě nebyl tento návod v Diderotově předmluvě a také ne v d´Alembertově úvodu. Už si vzpomněl: bylo možno jej najít pod heslem "encyklopedie".
Franklin si to heslo vyhledal. "Je samozřejmé", stálo tam, "že ve všech hlavních heslech je nutno brát náležitý ohled na politické a náboženské předsudky. Zároveň je však možno odkázat čtenáře na jiná hesla na méně nápadných místech, v nichž jsou uvedeny solidní argumenty rozumu proti předsudkům. To umožní strhnout celou tu stavbu uplácanou z bláta a rozptýlit její nicotné trosky. Tato metoda, jak ujasnit lidem jejich omyly nebudí pohoršení, a přesto bezpečně působí na rozumné lidi a vykonává tajný a neznatelný vliv i na ostatní. Pokud se této metody užívá obratně a systematicky, může taková encyklopedie změnit myšlení celé epochy."
Franklin byl s touto strategií plně zajedno. Rozum se musí zvolna vstřebávat do mozků inteligentnějších lidí, aby pak odtud znenáhla a nenápadně pronikal dál. Je nesmysl chtít přes noc odstranit zbožnou pověrčivost mas; tím se nanejvýš dosáhne jen toho, že se otřesou základy společnosti. Franklin sám kdysi zrazoval jednoho horlivce, který svou agresivní knihou o rozumu chtěl rázem vymýtit ze světa náboženství, a to podobnými argumenty, jaké uváděl monsieur Diderot. "I když jsou vaše argumenty přesvědčivé," napsal tenkrát onomu mimochodem opravdu nadanému spisovateli, "a mohou na některé čtenáře zapůsobit, přece jen nezmění pranic na všeobecné úctě lidstva k Bohu a náboženství. A když dáte své dílo vytisknout, obrátíte proti sobě obrovskou nenávist a velice uškodíte sám sobě, aniž prospějete ostatním. Kdo plive proti větru, plive jen sám sobě do tváře. Převážná většina lidí jsou slaboši a hlupáci, masy potřebují náboženství, aby se vystříhaly neřesti a držely se ctnosti. Nepouštějte tedy tygra z klece, neukazujte nikomu svůj rukopis a raději jej spalte. Když jsou lidé tak zlí s náboženstvím, jak zlí by teprv byli bez něho!"
Franklin se pousmál. Jsou chytří ti Francouzi, tihle Voltairové a Diderotové. Ale on, starý Benjamin, je chytřejší. Nebylo lehké dosáhnout spojenectví. Mladý, zatvrzelý král si od počátku uvědomoval, že je pro jeho monarchii nebezpečné uzavřít spojenectví s lidmi, kteří založili stát na principech Encyklopedie. Maurepasové a Vergennesové viděli jen výhody, jaké jim aliance dnes a zítra může přinést; ale při vší své obratnosti netušili, jak nebezpečnou věc podnikají. Doopravdy vypustili tygra z klece. A starý doktor pociťoval hluboké, zálibné uspokojení, že s vynaložením takové trpělivosti a lsti přiměl mladého krále k tomu, aby spojenectví uzavřel.Nyní se dostává na boží světlo to, co je obsaženo v těchto nebezpečných knihách. Nyní to vchází do života, do politiky, do dějin.
Rozum, rozum, rozum.
Vyhledal svazky s ilustracemi. Znalecky a se zalíbením si prohlížel devatenáct mědirytin zobrazujících nástroje a postup práce knihtiskařského umění. Jeho umění! Nebezpečného umění. A byly to dobré ilustrace. A ukazovaly všechno jasně a názorně.
Potom se chystal zařadit svazky Encyklopedie mezi ostatní knihy. Dlouho a uvážlivě vybíral nejvhodnější umístění. Aby se mu tam vešly, musel vyndat mnoho jiných knih, přenášet je, lézt nahoru a dolů, shýbat se a všechno nakonec srovnat. Tak mu Encyklopedie poskytla navíc i prospěšný tělocvik.
Pak usedl do svého pohodného křesla lehce znaven se zavřenýma očima. Občas se jeho pohled pokochal nově zařazenými knihami. Tohle jsou báječné narozeniny! Spojenectví je zabezpečeno a bude co nejdřív uzavřeno, zde v jeho policích stojí v řadě tyhle krásné, velkolepé a prospěšné svazky Encyklopedie a očekává ho slavnostní hostina na počest jeho narozenin u jeho milé přítelkyně Marie Félicité Helvetiové.

I když Ludvík věděl, že se oddává bláhovým nadějím, přesto tajně doufal, že se ještě v poslední chvíli stane něco, co ho zachrání před podpisem nenáviděné dohody. Proto se snažil co možná nejvíc oddálit formální uyavření a tvrdošíjně se šťoural v každé maličkosti. Nalézal v návrzích smluv stále nové problematické formulace a ve své zlovůli viděl za každým nevinným slovíčkem záludné úmysly smluvních partnerů.
Nevědomky ho v těchto jeho oddalovacích manévrech podporoval i jeden z amerických delegátů. Jestliže byl Ludvík malicherný a podezíravý, byl Arthur Lee ještě pedantičtější a nedůvěřivější. Oba se nimrali v každém slovíčku smlouvy.
Smlouva obsahovala řadu ustanovení určujících rozsah pomoci, kterou měla francouzská vláda poskytnout Američanům po tu dobu, co povedou válku ještě sami. Protože bylo nepochybné, že nepřátelství propukne v době co nejkratší, a to hned, jakmile se Anglie doví o ratifikaci smluv byly tyto dodatky vlastně zbytečné. Ale poskytovaly jak Ludvíkovi, tak Arthuru Leeovi dobrou záminku, aby na nich brousili svůj ostrovtip.
Den co den jezdil Arthur Lee do Passy. Každý druhý den se zlobil, že ho Franklin okamžitě nepřijal. Jednou zjistil, že se opis smlouvy povaluje v pokoji, v němž čekal nějaký francouzský návštěvník na Franklina. Rozhořčeně si stěžoval na tak neslýchnou nedbalost mladého tajemníka Williama Templa. Franklin se na okamžik přestal ovládat a vnuka hájil. Ale pak, když zůstal s Williamem sám, řekl mu nepokrytě, že je nesvědomitý, že je budižkničemu a že zaslouží být s hanbou propuštěn. William se pokoušel hájit se svou obvyklou roztomilostí. Ale Franklin řekl: "Mlč," a podíval se na něho tak ostře, že William zbledl a uprostřed slova umlkl.
Nekonečné, zarputilé hnidopišství Arthura Leea přivádělo Silase Deana k zoufalství. Toužil z celého srdce alespoň se podepsal na dokumet o uzavření smlouvy a stále víc ho pronásledovala téměř chorobná obava, že jeho nástupce přijede dřív, než bude smlouva podepsána a že na listině bude podpis toho druhého. Byl vzteky bez sebe, když musel poslouchat, jak vyzáblý, zakyslý Arthur Lee vyslovuje stále další malicherné připomínky.
Také Franklin chtěl mít smlouvu co nejdřív pod střechou. Dojem z vítězství u Saratogy začínal už slábnout, rychlé uzavření paktu bylo politickou nutností. Amerika s napětím a dychtivě čekala, kdy jí konečně budou poskytnuty vojenské a hospodářské prostředky velkého francouzského národa. Franklin Arthuru Leeovi vlídně domlouval a žádal ho, aby nedělal žádné cavyky. Ale tím rozjitřil Arthura Leea ještě víc. "Kdo tady dělá cavyky?" rozkatil se. "Smlouva mohla být dávno hotová, kdybyste vy dva nebyli zásadně proti každému slovu, které řeknu."
Jednou však přešla trpělivost i klidného Franklina. Prosadil ustanovení, podle něhož se Francie jednoznačně vzdávala nároků na celý americký kontinent včetně ostrovů patřících ke kontinentu jichž by spojenci v ozbrojeném konfliktu a Velkou Britanií dobyli. Jmenovitě byly uvedeny ostrovy Nový Foundland, Cape Breton, Saint John, Anticosti a Bermudy; toto ustanovení se netýkalo Západoindických ostrovů. Ale už příští den se Arthuru Leeovi nezdála formulace dost janá a požadoval, aby byl sestaven podrobný seznam všech ostrovů, které přicházely v úvahu. Monsieur Gérard s tím také ochotně souhlasil, ale poněkud popudlivě se dotázal, zda to bude už konečná úprava devátého článku; Franklin ho rychle ujistil, že samozřejmě ano. Ale hned nazítří Arthur Lee prohlásil, že formulace devátého článku stále ještě není uspokojivá. Je tam prý užito slova "dobyli", což je v rozporu s důstojností a ctí Spojených států. Že prý nejde o dobývání; ostrovy s jejichž obsazením se počítá, je nutno považovat již dnes za potenciální nedílnou součást Spojených států. A navrhl novou, velice složitou formulaci devátého článku.
Silas Deane se rozzuřil. "To už přestává všechno!" A tentokrát mu přišel na pomoc i doktor. Vstal, vztyčil se v celé své velikosti nad Arthurem Lee a řekl: "Jak si to vlatně představujete, mladý muži? Předevčírem nám udělal monsieur Gérard významný ústupek, k němuž nebyla jeho vláda podle předběžných jednání nucena. Včera jsme požádali o rozšíření tohoto ústupku, bylo nám vyhověno a my jsme jednoznačně prohlásili, že nám to úplně stačí. A vy dnes přícházíte s dalšími malichernostmi. Chcete nás svou kolísavostí a pedantičností před Francií zesměšnit?" - "Však jsem to věděl," odpověděl Arthur Lee. "že vy dva se společně postavíte proti mně. Jaképak malichernosti! A co když ostrovy pro vaši lehkovážnost ztratíme?" Oba ostatní zachuřeně mlčeli "Tak dobrá, já tedy ustoupím," řekl nakonec Lee. "Ale veškerá odpovědnost pádá jen na vás." - "Padá," řekl Franklin.
Zatím Vergennes se zaťatými zuby vyhověl všem Ludvíkovým námitkám a když mu posedmé předložil návrh smluv, opět se značnými úpravami, doufal, že Ludvík bude teď už docela spokojen. Ale kdž mu byly předloženy smlouvy v této konečné podobě, Ludvík řekl, jako kdyby se nechumelilo.: "Tak a teď si na to tři dny sednu a všechno si v klidu promyslím." A když zděšený ministr za tři dny přišel, ukázal mu Ludvík třiadvacet dalších bodů, které si pečlivě vypsal a které si přál změnit.
Z Maurepasova a Vergennesova popudu a na Vaudreuilovo naléhání zasáhla Toaneta. Důtklivě Ludvíka vyzvala, aby už neoddaloval podepsání smluv a aby konečně splnil svůj slib. Ludvík na ni pohlédl, jeho mladá tučná tvář měla zlostný, lstivý a zarmoucený výraz. "Je to pakt s ďáblem, Madame," řekl, "který tu uzavírám. Slíbil jsem vám to a dodržím slovo. Ale takové spojenectví není maličkost, tady je nutno promyslet si každou tečku nad i a každou čárku na t z politického, právního i mravního hlediska. - "Promýšlíte to už celé týdny, Sire," rozhorlila se Toaneta. "Vymlouváte se, šťouráte se v každé titěrnosti. Každou chvíli přijdete na jiné futility, vetily a babioly," vmetla mu do tváře všechna francouzská slova, která znala, aby pranýřovala jeho hnidopišství.
Dotklo se ho to. "Tomu vy nerozumíte, Madame," řekl, co možná přísně a snažil se vypadat královsky jako na Duplessisově obraze. "Ten váš doktor Franklin je mazaný advokát a podvodník. Snaží se obelstít mě všemi prostředky. Kdyby šlo jen o mne, dávno bych byl jeho ustavičnému dotírání ustoupil. Jenže jde o můj lid. Američané zapomněli z mých Západoindických ostrovů jmenovat jeden, který je vyznačen na každé mapě. A přitom mezi ostrovy, které chtějí uzmout anglickému králi, uvedli jeden, který není možno najít na žádné mapě. Tomuhle říkáte futility? Mohu něco takového podepsat? A pak je v té smlouvě dvakrát řeč o ,celém toku Mississippi´. Tok této řeky má tvořit hranice mezi těmi rebely a Španělskem. A přitom prameny té Mississippi nebyly vůbec objeveny. Když něco takového nechám bez povšimnutí, připravím možná lehkomyslným škrtem pera našeho madridského bratrance o území velké jako Rakousko. Futility, babioly! Vy nevíte, co říkáte, Madame. Ne, něco takového nesmím podepsat. To bych si před Bohem a před svým svědomím nezodpověděl." A jeho malý podbradek se třásl.

Tu přišla zpráva, která změnila od základu politickou situaci. Bavorský kurfiřt zemřel. Evropa byla zneklidněna otázkou jeho nástupce.
Rakouský vyslanec hrabě Mercy navštívil Vergennesa. Císař Josef si činil nároky na větší polovinu Bavor. Jenže těchto nároků nabyl pochybným způsobem, byly jen na papíře a každý věděl, že Bedřích Pruský by si nedal líbil, aby se Habsburk Bavor zmocnil. Hrabě Mercy v rozhovorech s Vergennesem vždy zdůrazňoval, že jeho panovník spoléhá na uplatňování svých nároků na francouzskou pomoc, ale až dosud se vždycky odvolával pouze na příbuzenské vztahy mezi Schönbrunnem a Versailles a na spojeneckou smlouvu. Nyní, kdy otázka dozrála, nabídl realistický Josef Mercyovým prostřednictvím králi Ludvíkovi za jeho pomoc zcela hmatatelnou kompezaci: rakouské Nizozemí.
Byl to starý sen francouzských králů, připojit k říši flanderské provincie, které byly zbroceny francouzskou krví, a Vergennes byl nucen v duchu Habsburkovi přiznat, že jeho nabídka je obratná a velkorysá. Ale Josef za to požadoval příliš mnoho: riziko nadmíru nepopulární války s Pruskem. Vergennes byl také od prvního okamžiku rozhodnut Josefovu nabídku odmítnout. Kdyby Francie Josefovu nabídku přijala, nebylo by možno vést válku na dvě fronty a nezbývalo by neř usmířit Anglii četnými ústupky a vzdát se všeho, čeho bylo už s takovým úsilím dosaženo. Bylo by nutno vzdát se záměru oslabit Anglii a poskytnout pomoc Američanům, bylo by nutno smířit se s tím, že se americká kolonie znovu spojí s mateřskou zemí a že moc Velké Británie vzroste. Vergennes nikterak nehodlal přinést takové oběti a vystavit se takovému nebezpečí a Mercyho nová nabídka ho nijak nezlákala.
Ale jak to vypadá s Ludvíkem? Ten až dosud plně souhlsil s rakouskou politikou svých ministrů. Jenže nevyvede ho tohle z míry? Odolá pokušení, že by mohl získat Flandry a odolá naléhání Toanety, která do něho bude hučet ve dne v noci?
Maurepas sdílel obavy svého kolegy Vergennesa. Oba ministři se zejména obávali, že Ludvíkovi poskytne bavorská otázka záminku, aby co nejdéle odsunoval americký pakt. Nebude chtí rozhodnout otázku intervence Habsburků a bude se odvolávat na to, že dokud nebude jasná tato otázka, nemůže přirozeně ani uzavřít pakt s Američany. Pánové tedy museli v rakouské otázce dostat z Ludvíka rychlou a jednoznačně zamítavou odpověď; pak už bude automaticky nucen s americkým paktem souhlasit.
Maurepas věřil, že to dobře dopadne. Uměl se vcítit do Ludvíkových myšlenkových pochodů. Pakt s rebely byl pro něho hřích, ale podporovat bezbožného Josefa v jeho zločinné válce proti Bedřichovi, to by byl také hřích. A Bedřich sídlí daleko v Postupimi a nechá člověka na pokoji, kdežto Anglie je v nebezpečné blízkosti, ohrožuje ho v Indii i na ostrovech a vyzývavě usídlila svého komisaře v Dunkerque. Když už hřích, tak to raději pro válku s Anglií než pro válku s Pruskem. Kromě toho měl Maurepas, jak s úsměvem a tajuplně kolegovi sdělil, na Ludvíka v záloze malý, ale naprosto spolehlivý prostředek nátlaku.
Ministři zastihli Ludvíka v zachmuřené náladě. Začal okamžitě vykládat o závazcích, které mu ukládá jeho smlouva s Habsburkem a bylo jasné, že nechce Josefa jen tak stroze odmítnout, nýbrž že chce své rozhodnutí protahovat.
Vergennes připomněl, že spojenecká smlouva v tomto případě neplatí, neboť zde nejde o válku obrannou. Kdyby Josef chtěl prosadit své velice vykonstruované nároky na Bavorsko násilím, byla by to válka dobyvatelská, válka zločinná. Maurepas zdůraznil, že válku s Pruskem je nutno odmítnout nejen z hlediska mravního, nýbrž i proto, že by Francii neprospěla. I kdyby získala Flandry, riziko je příliš velké a kromě toho by taková válka byla velmi nepopulární.
Ludvík odpověděl, že v podstatě dává pánům za pravdu a že by se za žádných okolností nenechal vtáhnout do války s Pruskem. Ale když jeho švagr Josef o Bavory tolik stojí, nerad by mu dal příliš strohou a jednoznačně odmítavou odpověď. Je také třeba vzít v úvahu závazky vyplývající z paktu s Habsburky; nechtěl by se s Josefem přít o to, že nejde o válku obrannou. Je tudíž nutno sdělit hraběti Mercymu výhrady a konečnou odpověď stále dalšími výhradami oddalovat.
Oba ministři namítli, že by to nebylo vhodné. Jakmile okamžitě a energicky neodmítnou Josefovi jakoukoli pomoc, prohlásili, obsadí tento panovník, tak proslulý svou energií Bavory bez průtahů a vypukne válka. A pak bude Josef tvrdit nikoli neprávem, že k pochodu do Bavor ho přiměly právě poloviční francouzské přísliby. "Odpovězte jednoznačným ne, Sire," žádal Vergennes. "Dovolte nám, abychom Mercyho návrhy zdvořile, ale nedojsmyslně odmítli."
Ludvík zafuněl a začal se vytáčet. Tu mrkl Maurepas na svého kolegu a uchýli se k onomu malému, spolehlivému prostředku. Odkládací politika, kterou chce Ludvík zvolit, dovozoval, je právě to, s čím urozený pan švagr počítá. Kdo váhá, toho je možno získat. On, Maurepas, má prý důvod se domnívat, že Josef zakládá celou svou politiku na přesvědčení, že Ludvík je poslušný nástroj v jeho rukou. A když se Ludvík zamračil a udiveně se na něho podíval, vyhrabal ministr ze své aktovky kopii jakéhosi dopisu a s úsměvem zčásti triumfálním a z části zarmouceným nad lidskou špatností jej podal Ludvíkovi.
Byla to kopie onoho dopisu, v němž císař Josef kdysi svěřoval matce, jaký dojem na něho udělal Ludvík, a který zachytila pařížská policie. Ano, byl to dobrý nápad, že Maurepas tenkrát nepoužil dopiu okamžitě, nýbrž že si jej uschoval pro lepší příležitost. Tak se až nyní, ve vhodný okamžik, Ludvík dověděl, co o něm jeho švagr Josef soudí.
"Váš zeť Ludvík," četl, "je nevychovaný a má velice odpuzující zevnějšek... Nechápu ovšem jaký užitek mohou panovníkovi takovéhle znalosti přinést. Trpí povážlivou nerozhodností a je slabý vůči těm, kteří ho dovedou zastrašit."
Ludvík četl dopis několikrát, trpce a bolestně se usmíval, ale snažil se zústat i nadále nezaujatý. "Můj švagr Josef má možná pravdu," řekl, "že opravdu nejsem zvlášť chytrý, ale tolik vím, že se nesmím nechat vtáhnout do jeho dobyvatelské války. A když si myslí, že jsem nerozhodný, přesvědčí se, že tentokrát mě nezastraší ani on ani nikdo jiný, koho za mnou pošle. Na to se spolehněte, pánové."
Vergennes se rychle zeptal, zda tedy může Mercyho návrhy odmítnout. Ludvík na okamžik zaváhal, zafuněl a pak odpověděl: "Tak tedy, no dobře."
Ale ani Rakušané nelenili. Hrabě Mercy a abbé Vermond navštívili společně Toanetu. Celé desítky a snad stovky let, vykládali, se nenaskytne podruhé taková příležitost, aby byla moc katolických říší posílena, Nyní udeřila ona dávno vytoužená hodina, kdy Toanetin sňatek s Bourbonem musí přinést své plody. Nyní musí Toaneta osudově zasáhnout do evropských dějin k větší slávě boží, habsburské a bourbonské. A pověděli jí o Josefově velkorysé nabídce, že Ludvíkovi chce postoupit flanderské provincie.
Jak Toaneta oba pány poslouchala, vyvstala v ní vzpomínka na onu poslední, sladkou i trpkou rozmluvu s bratrem, když jí vykládal o povinnostech, jaké jí ukládá její rod. Tenkrát mu dobře neporozuměla; mezitím vyspěla a našla zalíbení v opojné hře vysoké politiky. A teď mu ukáže, svému pyšnému panu bratrovi, co v ní je. Probojovala Ameriku, teď se Josefovi postará o Bavory.
Oba pánové jí museli vypočítat všechny argumenty schopné Ludvíka přesvědčit a ona se nadšeně pustila do díla.
Vyložila Ludvíkovi, že když Francie nezasáhne, Bedřich Pruský nedovolí Rakousku využít jeho zákonitého práva na rozšíření jeho území. Bedřich se pak stane ditátorem nad celým Německem. Už sedmnáct let je pro svůj despotismus a svou násilnickou povahu neštěstím Evropy. Je nutno držet ho zkrátka, na tom musí mít Ludvík stejný zájem jako Josef.
Ludvík byl podrážděn už od chvíle, co Toaneta začala. Podařilo se jí ho přemluvit v americké záležitosti; ale v této rakouské věci byl dobře připraven, tentokrát se jí to nepovede.
Odpověděl suše, že by Bedřicha v jeho odporu jen posílilo, kdyby Francie podporovala Josefovy nároky. "Naopak," rozhorlila se Toaneta. "Kdybyste se teď postavil za mého bratra, Sire, byla by to jediná možnost, jak Bedřicha zastrašit a zabránit válce. Ale když složíte ruce do klína, vpadnete nám do zad." - "Nám," řekl Ludvík trpce. "Nám, nám," opakoval. "Mluvíte o Bedřichově despotismu, Madame, o jeho násilnické povaze. Nám, nám! A jak to vypadá s vámi ve Vídni? Nejdřív přepadl váš rod Polsko a teď chce váš bratr znásilnit Bavorsko. Věděl jsem to odjakživa, Madame, a řeknu vám to rovnou do očí; váš bratr Josef má dobyvatelské a uchvatitelské sklony. Ale nikdy bych byl nevěřil, že by jeho násilnické plána podporovala francouzská královna." Rozvzteklil se. "Mlčte, Madame," zvolal náhle, "neodporujte mi! Tentokrát mě neoblomíte. Tentokrát ne," křičel přeskakujícím hlasem, vztekle, zoufale, znovu a znovu. Toanetě nezbylo nic jiného než s nepořízenou odejít.
20/3/06
Při onom prvním jednání o podpoře rakouských nároků se Maurepas a Vergennes prozíravě o americké smlouvě ani nezmínili. Když teď Ludvík Josefovu nabídku odmítl, pánové si řekli, že právě poukazem na rakousko-bavorské komplikace by mohli krále konečně pohnout k tomu, aby podepsal americký pakt.
Znovu přišli na audienci společně. Vergennes vysvětlil situaci. Protože Ludvík podepsání amerického paktu ustavičně oddaluje, doktor Franklin se pochopitelně domnívá, že Ludvík vážně pomýšlí na intervenci ve prospěch Habsburků a že si tedy nepřeje ozbrojený konflikt s Anglií. Tato domněnka však nutí Franklina uzavřít s Anglií mír co nejdřív, dokud je ještě možno dosáhnout příznivých podmínek.
Ludvík se na pány ani nepodíval a neodpověděl. Mechanicky hladil porcelánové sošky vekých spisovatelů, které stály na psacím stole mezi jím a jeho ministry.
Slova se chopil Maurepas. Odmítnutí habsburských návrhů je přece už hotová věc, řekl a jeho stařecký hlas byl vemlouvavější než obvykle. Situace je nebezpečná, Ludvík by neměl nadále otálet a měl by pakt s Američany podepsat.
Ludvík už sám dávno zvážil všechno, co mu nyní přednášeli jeho pánové. Ale když měl teď k paktu s rebely vyslovitdefinitivní ano, jeho srdce i jazyk byly ochromeny. Vstal; okamžitě uctivě povstali i ministři. "Jen zůstaňte sedět, pánové," vyzval je Ludvík. Sám začal přecházet po místnosti. Nakonec se zastavil před krbem a s pozoruhodně jemným gestem tlusté, neohrabané ruky pohladil umělecký tepané kovové obložení. "Chtěli jste ještě něco dodat, pánové?" zeptal se ministrů sedících mu v zádech.
Oba ministři posté rozváděli všechny důvody, pro něž bylo nutno podepsat dohodu co nejrychleji. Nechal je mluvit a naslouchal jen zpola. Pak se vrátil ke stolu, sedl si a odkašlal si. Rozhodl se promluvit, chtěl vyjádřit své pochybnosti, své obavy a námitky. Když to americké dobrodružství dopadně špatně - a byl si jist, že špatně dopadne - chtěl mít alespoň před Bohem a sám před sebou svědectví, že v pravý čas promluvil a varoval.
Hovořil zprvu váhavě, ale čím dál tím souvisteji. Jako dobrý hospodář připomněl nejdřív obrovské výdaje, které si vyžádá válka s Anglií. Uložil monsieur Neckerovi, aby mu předložil přibližný odhad těchto výdajů, a tady to je, dělá to takřka tisíc miliónů. "Tisíc miliónů," řekl těžkým jazykem. Znovu vstal: prudce pokynul pánům, aby zústali sedět. Přistoupil ke glóbu a z tlustých rtů mu zvolna splývala slova: ,Jen si to představte, pánové: tisíc miliónů! Jaká hromada peněz! Pokusil jsem se vypočítat, jak dlouhá by byla přímka, kdybychom z toho tisíce miliónů kladli jeden sou vedle druhého. Byla by dvanáct a půlkrát delší než rovník. Představte si to, pánové! A všechny ty peníze mám odčerpat pro rebely ze své země. Představte si, co to znamená hladu a strádání pro mé poddané, pro mé syny! A když budou reptat, když mě budou prklínat, co jim odpovím? Tisíc miliónů pro doktora Franklina!"
Pánové se pokusili vyvrátit tyto pesimistické předpovědi. Připomněli, že monsieur Necker je nadmíru opatrný pán, což se také pro jeho úřad sluší. Ale tato částka je pravděpodobně přehnaná, válka nepotrvá tak dlouho a ostatně Anglie všechno zaplatí. Francie vyjde z této války nejen hospodářsky neoslabena, ale dosáhne dokonce nového rozkvětu, neboť získá touto velkorysou akcí nové trhy.
Ludvík se nedal přesvědčit. Vrátil se ke stolu, sedl si neohrabaně na křeslo a s přemáháním se rozhovořil o svých vnitřních zábranách. Zardíval se a na pány se ani nepodíval, když líčil své ustavičné skryté obavy, že s spojenectví s povstalci by mohlo vést k povstání i v samé Francii. Když budou jeho důstojníci a vojáci bojovat za věc takzvané svobody, vrátí se možná s otráveným srdcem a budou šířit mor buřičství i ve Francii. Bylo mu zatěžko vyslovit tyto skličující úvahy. Bylo mu, jako kdyby se za bílého dne před těmito pány obnažoval.
Když skončil, pánové rozpačitě mlčeli. Posléze se ujal slova Vergennes a obsáhlými právnickými argumenty doložil, že uznání Spojených států nikterak neznamená uznání zásad uložených v Prohlášení nezávislosti. Maurepas dokonce Ludvíka ubezpečoval, že válka s Anglií nejen nevyvolá ve Franci revoluční nálady, nýbrž že taková populární válka je naopak nejlepším prostředkem, aby lid přestal myslet na vzpouru.
Ludvík tu seděl zachmuřen. Bylo řečeno všechno, co mluvilo pro uzavření smlouvy, dylo to řečeno a přetřásáno častokrát a vždy znovu a byly to přesvědčivé argumenty. Ludvík však věděl, že to jsou argumenty pochybené a že toto spojenectví je kletbou; nyní se před těmito pány přemohl a pověděl jim proč Ale jeho páni to nechtějí slyšet a táhnou ho za sebou dál, jako se táhne tele na porážku, napadlo ho přirovnání, a požád ho táhnou a smýkají jím tak, že se nakonec musí poddat. A on přitom ví, že se nesmí poddat a že toho Franklina neměl pouštět do své země. A Bůh mu dává najevo, že je slabý a trestá ho za to. Pro tuto jeho slabost, která je hříchem, Toaneta neotěhotněla a pro tento hřích bude patrně jeho údělem být poslední z Bourbonů. Ale kdyby si dodal odvahy a řekl ne, bude už na druhém konci provazu cloumat Habsburk a vtáne ho do té své zločinné války. Josef píše a Toaneta mluví a táhnou ze všech sil. A protože zde není východisko, protože je odsouzen k tomu, aby sám napomáhal rodu Bourbonů, a protože zde tihle pánové sedí a hladově čekají na jeho ano, bude tedy za okamžik kapitulovat a řekne k paktu s rebely své ano i když do věci vidí. Ale stále ještě váhal a nemohl ze sebe to ano vypravit. Seděl tu nehybně a bylo dlouhé, tíživé ticho.
"Je to už téměř měsíc, Sire," řekl prosebně a zdvořile Maurepas, "co jste dal doktoru Franklinovi slovo, že smlouvu podepíšete."
"Myslím, že jednáme ukvapeně," odpověděl Ludvík. "Ale protože se vy oba a královna i mé město Paříž za ten spěch přimlouváte, vzdávám se požadavku na přeformování oněch patnácti bodů, které stále ještě nejsou v pořádku." - "Smím tedy americkým delegátům sdělit, Sire," chytil ho Vergennes za slovo, "že smlouvy mohou být podepsány ve své dnešní podobě?"
"No tak tedy, no dobře," řekl Ludvík.
Rychle však dodal: "Ale chci vidět dokumenty v originále, než je podepíšete. Ostatně," rozhodl, "nepodepíšete je vy, hrabě, nýbrž monsieur de Gérard. Aby to nevypadalo, že té věci přikládáme tak velký význam. A těm americkým pánům připomeňte: o alianci nesmí vejít nic ve známost, nic se nesmí proslechnout, dokud takzvaný Kongres rebelů nebude smlouvy ratifikovat a napošle je zpátky."
"Jak poroučíte, Sire," řekl Vergennes.

Ještě téhož dne oznámil z pověření Jeho Veličenstva monsieur de Gérard emisarům, že smlouvy ve své dnešní podobě mohou být podepsány. Že už odevzdal text monsieur Pailassanovi, krasopisci Jeho Veličenstva, aby vyhotovil dva dokumenty, každý ve dvou exemplářích. Hrabě Vergennes je králi ještě jednou předloží a pak - patrně pozítří - by mohlo dojít k podposu. "Výborně," řekl Franklin a Silas Deane si zhluboka a slyšitelně oddechl.
Ale tu se do věci najednou vložil Arthur Lee. Zamračeně prohlásil, že tu zřejmě došlo k nedorozumění. Nepamatuje se prý, že by oni, američtí delegáti, byli konečné znění schválili. On alespoň, k němu souhlas nedal. Monsieur Gérard odpověděl s trapnými rozpaky, že přece pánové vyslovili s posledním zněním souhlas, pokud alespoň on doktoru Franklinovi rozuměl. To se tedy asi doktor Franklin přeslechl, namítl Arthur Lee. Silas Deane vzrušeně zafuněl. To je nemilé, poznamenal monsieur Gérard, a neskrýval nelibost. Nebylo snadné přimět Jeho Veličenstvo k souhlasu v dnešní podobě. Obává se, že kdyby králi byly předloženy nové pozměňovací návrhy, mohlo by to ohrozit uzavření smlouvy vůbec. "To není má vina," řekl Arthur Lee do stísněného ticha. "Vyslovte, prosím, své další připomínky a námitky, pane kolego," řekl suše doktor Franklin.
Ostatní tři sklíčeně naslouchali, když Arthur Lee v delším proslovu vysvětloval, že prostudujeme-li důkladně dvanáctý a třináctý článek obchodní smlouvy, neodpovídají tyto články zásadám absolutní reciprocity, na níž mají být podle původní dohody tyto smlouvy založeny. Zmíněné články ukládají Spojeným státům závazek, že nezatíží vývozními cly žádný produkt, který půjde z jejich přístavu do Západní Indie. Ale Francie se zavazuje k tomu, že nezatíží vývozním clem pouze melasu; což je onen sladký, lepkavý produkt, který vzniká při výrobě cukru. "Kdo je tady dodržena reciprocita?" tázal se Arthur Lee.
"Znění obou článků jsme navrhli sami," prohlásil doktor Franklin. "Nevím o žádném jiném důležitém produktu, který by mohla Západní Indie dodávat do Ameriky. - "Dnes to tak možná je," odpověděl Arthur Lee, "ale nikdo nemůže zaručit, že to tak zůstane navždy. A já si myslím, že smlouva má mít trvalou platnost."
Klidného, diplomaticky zdvořilého Gérarda popadl vztek. "Znovu vás upozorňuji, monsieur," že pozměňovací návrhy, s kterými přicházíte na poslední chvíli, ohrožují uzavření smlouvy. Není nikterak vyloučeno, že Jeho Veličenstvo bude znechuceno, když budete najednou požadovat další doplňky k dodatkům o melase; musím se vám také upřímně přiznat, že i hrabě Vergennes a Maurepas mají všech těch tahanic už po krk." Arthur Lee tu stál se zkříženýma rukama, bradu přitisknutou k hrudi, s vystrčeným čelem. "Nejde o další doplňky k dodatkům o melase," řekl, "jde o princip reciprocity, jde o svrchovanost Spojených států." - "Promiňte, monsieur," namítl Gérard, "já se domnívám, že francouzský král udělal dost , když vyslovil ochotu bránit svrchovanost Spojených států svou armádou a loďstvem. Mohu vás ujistit, že král neměl v úmyslu znevážit svrchovanost Ameriky dodatkem o protislužbách při vývozu melasy."
Franklin s nesmírným přemáháním řekl: "Je to má vina, monsieur Gérarde. Měl jsem Mr Leeovi umožnit, aby svou námitku projednal nejprve s námi. Tato námitka pravděpodobně nebyla vznesena." - "To se mýlíte, doktore Frankline," stál Mr Lee na svém. "Ale ať je tomu jakkoli," pokračoval, "já smlouvy v této pobobě podepsat nemohu. Tak, jak zní dodatek o melase teď a prohlašuji to jménem Kongresu Spojených států, je nepřijatelný."
Monsieur Gérard pohlédl na Franklina s politováním a úctou. Nechtěl, aby pakt, na který bylo vynaloženo tolik námahy, trpělivosti a důvtipu, ztroskotal pro hloupost hysterika, kterého dal Kongres, zřejmě nepříliž státnicky prozíravý, za partnera ctihodnému doktoru Franklinovi. "Vidím zde jedno východisko," řekl. "Vy se bojíte," obrátil se k Arthuru Leeovi, "že by Kongres mohl mít proti dodatku o melase námitky?" - "Zajisté, monsieur," odpověděl svárlivě Mr Lee. "Stačilo by vám," otázal se monsieur Gérard, "kdybych vám v dopise, který by byl doplňkem smlouvy, sdělil jménem hraběte Vergennesa, že ostatní smluvní ustanovení zůstanou v platnosti i tehdy, kdyby Kongres doložku o melase neratifikoval?" - "A byli byste ochotni," zeptal se Arthur Lee, "uzavřít o melase zvláštní smlouvu?" - "Zajisté," odpověděl monsieur Gérard. "Přebíráte za to zodpovědnost?" zeptal se důtklivě Arthur Lee. "Přebírám," odpověděl Gérard. "A uvedete v tom dopise," ptal se Arthur Lee dál, "že je tem dopis nedílnou součástí dohod?" - "Uvedu," řekl Gérard. "Chápu vás tedy správně, monsieur," uzavíral Arthur Lee. "I kdyby Kongres, jak se obávám, odmítl vzdát se svých vývozních cel na veškeré naše produty za to, že vy nebudete požadovat vývozní clo na vaši melasu, nebudou tím dotčeny ostatní články obchodní dohody a samozřejmě ani smlouva na výboj a odboj, která by i po odpadnutí článků týkajících se melasy, to jest článku dvanáctého a třináctého obchodní dohody, zůstala v platnosti a nedotčena? To máte patrně na mysli, monsieur?" - "Právě to, monsieur," odpověděl Gérard a poněkud netrpělivě dodal: "Přijato, uznáno schváleno." - "To mi stačí," řekl Arthur Lee a spustil zkřížené ruce. "Tak tím byl vyřízen i tento problém," řekl Franklin.
Monsieur Gérard znovu přislíbil, že pány zpraví, jakmile budou dokumenty připraveny k podpisu a požádal je, aby byli pozítří připraveni. Pak se odporoučel.
"Vidíte, pánové," řekl Arthur Lee, když osaměli, "jak je možno s trochou trpělivosti a důslednosti překlenout i největší nesnáze."

Dva dny poté, 5. února, vytáhl Franklin ze skříně svůj těžký manšestrový oblek. Byl to týž kabát, který měl na sobě před čtyřmi lety na zasedáni tajné korunní rady, kde ho královský návladní Wedderburn tak hanebně potupil a nikdo z pětatřiceti členů korunní rady se ho nezastal.
V tomto kabátě odjel provázen Williamem do Paříže a to nejprve k Dubourgovi. Už včera tam poslal Williama, aby vyzvěděl, zda nemocný bude skutečně schopen vstát a jet na ministerstvo. Lékař se na to díval skepticky, ale Dubourg na své předsevzetí neústupně trval. A teď tu opravdu seděl připraven a kolem něho lékař, ošetřovatel a sloužící; Dubourg vypadal sice zbědovaně, ale jeho vyčerpané tělo bylo zahaleno parádním oděvem.
Vzrušilo ho, když uviděl Franklina v mdrém slavnostním šatě; zeptal se ho, co to znamená a Franklin mu nezůstal odpověď dlužen. "Člověk musí dbát," vysvětloval svým obvyklým pokojným tónem, "aby si zvolil pro každou příležitost a prostředí vždycky vhodné oblečení. Tomu jsem se naučil u Karla Velikého. Když přijel do Říma na korunovaci, změnil se z primitivního Franka v římského patricije." A pak vyprávěl historku o svém modrém obleku, něžně hladil prošívaný samet a řekl: "Uznejte, příteli, že jsem byl tomuto kabátu dlužen patřičné zadostiučinění." Dubourg se usmál a horlivě pokyvoval hlavou tak dlouho, až dostal záchvat kašle, který ho velice vyčerpal.
Lékař znovu varoval, aby Dubourg v té zimní nepohodě nejezdil ven. Ale Dubourg jen zlostně mávl rukou a už se chystali vyjít z domu.
Tu však přiběhl posel od monsieur Gérarda, sotva popadal dech. Jel totiž nejprve do Passy a odtamtud rovnou sem. Monsieur Gérard vzkazoval Franklinovi, že podpis je nutno odsunout na zítřek z důvodů uvedených v dopise, který doktorovi zároveň posílá. Zklamaného Dubourga opět odstrojili, uložili do postele a Franklin slíbil, že se nazítří pro něho zastaví. Ale všem bylo jasné, Dubourg po dnešním vyčerpání nebude už zítra schopen vstát a jet s nimi.
Podpis smlouvy byl odložen z tohoto důvodu: Monsieur Paillasson vyhotovil oba dokumenty, každý ve dvou exemplářích. Použil k tomu nádherného pergamenu, na který se obvykle psávaly státní smlouvy, a napsal všechno s pečlivostí, která byla u něho tak oceňována. Ale když Ludvík dokumenty pozorně pročítal, zjistil, že v ochodní a přátelské smlouvě na třetí straně, sedmnáctém řádku vypadá jedna tečka tak, že by ji bylo možno považovat za čárku. Ludvík si vymínil, aby se tahle strana přepsala a aby mu pak byly dokumenty znovu předloženy. Tak získal den a patrně doufal, že by během toho dne by se mohlo něco stát, co by ho přece jen zprostilo smlouvu podepsat.
Nic se nestalo. Monsieur Paillasson trpělivě přepsal onu stránku tak, že i nejkritičtější oko muselo v tečce na sedmnáctém řádku vidět jen tečku a nic jiného. A stejně trpělivě přišel k Ludvíkovi monsieur de Vergennes s oběma dokumenty a s plnými mocemi, které bylo nutno podepsat. Ludvík si vzdychl, řekl: "Tak tedy, no tak dobře," a podepsal. Vergennes odevzdal honem všechny písemnosti monsieur Gérardovi a dal mu i plnou moc, aby jeho jménem a tím i jménem královým byly podepsány a pečetí stvrzeny smlouvy 1778/32 a 1778/33.
6. února přesně v pět hodin odpoledne se pak dostavili do paláce Lautrec, do pracovmy monsieur Gérarda, tři emisaři v doprovodu Williama Templa. Doktor Franklin měl i dnes na sobě modrý oblek; ale doktor Dubourg už s nimi přijít nemohl.
Smlouvy ležely připraveny na stole, vedle nich králova pečeť. U druhého, menšího stolku stál tajemník monsieur Gérarda. "Ano, doktore Frankline," řekl monsieur Gérard v očividně výborné náladě, "jsme u cíle. Když nemáte nic proti tomu, můžeme okamžitě přistoupit k podpisu."
Ale Arthur Lee ho energickým gestem zarazil. Pohlédl na Franklina a protože ten mlčel, řekl: "Domnívám se, že bychom si nejdřív měli ukázat své plné moci a pověření, své akreditivy. - "Máme akreditivy?" zeptal se polohlasně Franklin a William Temple začal hledat. Monsieur Gérard řekl tajemníkovi velice chladně: "Ukažte pánovi mou plnou moc, P?cheure!" Arthur Lee plnou moc zevrubně prostudoval. Pak odevzdal Gérardovi své pověřovací listiny. "Děkuji," řekl monsieur Gérard a ani se na ně nepodíval. Nato Arthur Lee velmi přísně připomněl: "Dovoluji si upozornit, pane státní tajemníku, že vlastním dvojí plnou moc. Jsem zde jednak jako zplnomocněný vyslanec Kongresu u versailleského dvora, zároveň však jako zplnomocněný vyslanec u madridského dvora. Považujete za správnější, monsieur, abych dohody nejdřív podepsaĺ a pak ještě připojil svůj podpis k tajné klauzuli o případné účasti Španělska na spojenecké smlouvě nebo postačí, když prostě smlouvy podepíši a ke svému podpisu na spojenecké smlouvě uvedu obě své funkce?" - "Uvěďte tam obě své funkce," radil vlídně Franklin. "Udělejte to tak," potvrdil Gérard. "To by tedy bylo vyjasněno," řekl Arthur Lee. Ale naskýtá se otázka, jak nejlépe přeložit můj tilul ,graduovaný státní rada´do francouzštiny. Domnívám se, že by anglickému výrazu nejlíp odpovídalo prosté ,Conseiller de Droits´" - "Dovolte mi, abych vás ujistil," řekl Gérard, " že Jeho Nejkřesťanštější Veličenstvo nebude mít námitky proti platnosti smlouvy, i kdybyste se podepsal nevím jak." - "Děkuji," řekl Arthur Lee. "Zbývá tedy splnit už jen poslední dohodnutou podmínku. Prosím, aby byl předložen dopis, který má podle naší dohody být doplňkem smluv jako jejich nedílná součást; mám na mysli dopis týkající se reciprocity ve všech případech, a to pokud jde o stanovení cel na vývoz melasy a tak dále." - "Prosím, ukažte ten dopis, P?cheure," řekl monsieur Gérard.
Zatímco Arthur Lee studoval dopis, řekl monsieur Gérard oběma ostatním pánům: "Musím pány z pověření hraběte Vergennesa ještě jednou důtklivě požádat, aby uzavření paktu zachovali v tajnosti do té doby, než bude ratifikován Kongresem. Oddálíme tím válku o několi neděl, které jsou pro nás bepodmínečně nutné, abychom mohli dokončit naše zbrojení. Dovoluji si znovu opakovat, že váš slib mlčenlivosti byl a je podmínkou pro uzavření smlouvy. Hrabě Vergennes nepožaduje nic písemného. Stačí mu vaše slovo, doktore Frankline." Franklin lehce pokývl hlavou. Arthur Lee nepromluvil, přistoupil ke krbu a zkřížil paže.
"Jestliže tedy souhlasíte, messieurs," řekl monsieur Gérard, "přistoupíme k podpisu." Byl to nevelký stůl, na němž ležely dokumenty. Monsieur Gérard usedl do malého křesla na užší straně, doktor Franklin stál proti němu a opíral se oběma rukama o stůl, Arthur Lee stál u krbu, Silas Deane vedle něho. William Temple se skromně držel vedle tajemníka P?cheura. Ten ruzehřát pečetní vosk a nechal ho skapat na první dokument. Monsieur Gérard na něj přitiskl svou pečeť a podepsal první kopii.
Franklin se podíval na hodiny u zdi. Ukazovaly pět hodin 22 minut.
Stál při užší straně stolu, o který se lehce opíral velkýma červenýma rukama, řídké vlasy mu spadaly na drahocený modrý kabát a díval se na ruku pana de Gérard, na tu bílou, pěstěnou ruku, jak čtyřikrát přitiskla pečeť a čtyřikrát podepsala. Velikou radostí se vzedmulo Franklinovo srdce. Toto, právě toto byl okamžik, na který tak dlouho čekal. 6. února v pět hodin a 22 minut. Venku byla plískanice, pršelo a padal sníh, tady uvnitř planul v krbu příjemný oheň, měkce zářily svíčky, tajemník P?cheur rozehříval pečetní vosk a monsieur Gérard pečetil a psal. Kvůli tomuto okamžiku podnikl on, Franklin, svízelnou cestu přes oceán, kvůli tomuto okamžiku hrál čtrnáct měsíců komedii venkovského filosofa z Divokého západu s kožichem a hnědým kabátem, trpělivě odpovídal na tisíce pošetilých otázek, chytře i bláhově rozmlouval v Gennevilliers s hezkou, bláhovou ženou a modré masce. A teď tedy podepisuje tento člověk a potom podepíše on, Franklin, a pak vypluje na moře mnoho francouzských lodí s mnoha kanóny a mnoha lidmi a mnoho Francouzů zemře, aby Anglie uznala americkou nezávislost. Král, z jehož pověření tento elegantní francouzský pán podepisuje smlouvy, není zvlášť chytrý, ale pochopil, že je nebezpečné podepsat pakt s mladou republikou, která je nepřítelem jakési despotické autority. A mladý tlustý Ludvík se mermomocí bránil podepsat smlouvu, nechtěl uznat nezávislost Třinácti států, považoval jejich obyvatele za rebely, říkal ne a stále znovu ne. Francouzský král je absolutní monarcha, nemusí se zodpovídat žádnému parlamentu, může dělat, co chce a musí dělat i to, co nechce. To, čemu se říká světová historie, je silnější než on a donutila ho k tomu. Je tedy v dějinách přece jen nějaký smysl. Nutí lidi, aby se pohybovali určitým směrem, ať chtějí či nechtějí. A starý doktor se díval, jak bílá ruka monsieur Gérarda píše a pečetí a píše a pečetí, a byl nesmírně šťasten. A při všem tom štěstí si uvědomoval, že je to nesmysl, když si někdo myslí, že on dělá dějiny, neboť každý člověk má své poslání. A nakonec i velký člověk musí dělat totéž, co malý, snad jen, že jeden to dělá rychleji a druhý pomaleji, ale musí každý, ať chce nebo nechce.
Monsieur Gérard skončil. Řekl zdvořile: "Prosím, doktore Frankline," a pokynul k velkému křeslu u širší strany stolu. Ale Franklin si sedl na malé křeslo, na němž seděl monsieur Gérard. Monsieur P?cheur rozehřál pečetní vosk a chystal se nakapat ej na dokument. Ale jeho práce se horlivě ujal mladý William Temple, chtěl být při podpisování nápomocen, vždyť nač by sem jinak chodil? A Franklin pečetil a podpisoval. Psal pečlivě: B. Franklin, z písmene B ozdobně přecházel na F, psal s mnoha kudrlinkami a pečetil svým prstenem; byla to pěkná pečeť s obilními klasy a dvěma lvy a dvěma ptáky a jedním pohádkovým zvířetem. Proti němu stál monsieur Gérard a přihlížel a u krbu stáli pánové Deane a Arthur Lee a rovněž přihlíželi.
Pak přišel na řadu Silas Deane. Blaženě a spěšně přistoupil ke stolu a usedl na křeslo. Mladý Temple mu ochotně pomáhal, rozpouštěl mu vosk, podával mu pero. A Silas Deane upřímně řekl: "Děkuji," a pokaždé to opakoval znovu. Pečetil a pevnými tahy, zřetelně psal vedle pečeti své jméno: Silas Deane a zamilovaně a šťastně si prohlížel dokument i svůj podpis. Musel v poslední době spolknout nejedno hořké sousto, ale sladkost tohoto okamžiku mu všechno bohatě vynahradila. Zlý muž tam u krbu, který se mu sveřepě dívá na prsty, ho proháněl jak deset ďáblů a pomluvil ho svými jedovatými dopisy; ale přesto nedokázal zabránit, aby tu teď neseděl jako smluvní partner Nejkřesťanštějšího Veličenstva a nepřipojil svou pečeť a svůj podpis pod tuto nejvýznamnější smlouvu své vlasti a tohoto století. A psal a pečetil a tady to stojí a každý si to může přečíst: Silas Deane.
A pak přistoupil ke stolu odměřeným krokem Arthur Lee. Se zachmuřeným energickým výrazem usedl a zůstal tak toporně vzpřímen. William Temple mu chtěl pomáhat, ale Lee řekl přísně: "Děkuji, pane Frankline, udělám si to sám." Trvalo hezky dlouho, než připojil na čtyři dokumenty, jméno a titul i dvojí funkci. Udělal to pečlivě. Francouzi jsou nespolehliví spojeneci, nevěřil jim ani co by se za nehet vešlo, a proto chtěl sám udělat všechno, aby se z té smlouvy nemohli vykroutit. Druzí dva jeho kolegové v úřadě se zatím bavili s tím Francouzem, místo, aby přihlíželi podpisu, jak bylo jejich povinností, a jediný, kdo se o jeho práci zjevně zajímal, byl ten chvástavý klacek William. A ti ostatní se nejen nedívali, ale rušili ho při podpisování svým planým polohlasitým žvaněním.
Bezděky je musel poslouchat. "Máte za sebou dlouhou cestu, doktore Frankline," řekl monsieur Gérard, "svízelnou cestu, vy a vaši Američané; těší mě, že jste dosáhli cíle, a že tento dokument je podepsán a zpečetěn." A Franklin odpověděl: "Nebyl jsem to já, kdo vybojoval tento dokument, monsieur, nýbrž vítězství u Saratogy." Arthur Lee právě psal: "Conseiller de Droits; stiskl pohrdáním rty nad tou licoměrnou skromností. Monsieur Gérard zatím říkal: "Ne, ne, doktore Frankline, bez vaší moudré zdrženlivosti a krmobyčejné taktické obratnosti, s jakou jste hovořil s královnou, nebylo by se vám nikdy podařilo přimět našeho panovníka k souhlasu." Arthur Lee silněji přitlačil, když dělal škrt přes pís meno t. Tihle Francouzi ustavičně ztotožňují Ameriku s Franklinem. Jako kdyby tem starý zpustlík představoval mladou ctnostnou republiku! Kdybyuž některý Američan měl být reprezentantem celé země, kdo jiný by to mohl být než Richard Henry, jeho bratr Richard Henry Lee, který předložil návrh na Prohlásšní nezávislosti? A tam domýšlivost doktora h. c. a zkreslený názor Francouzů ztrpčili Arthuru Leeovi i tento okamžik, kdy podpisoval pro svou zemi tuto šťastnou smlouvu.
Procedura byla skončena. Všichni mlčky přihlíželi, jak monsieur P?cheur důkladně a svědomitě připevňje k dokumentům velkou královskou pečeť.
Gérard odevzdal Franklinovi obě kopie orčené pro Kongres. Franklin je neprodleně podal Williamovi. Arthur Lee by byl tyto nadmíru vzácné listiny převzal raději do opatrování sám, ale musel je ponechat tomu lehkomyslnému mládenci. "Ten dopis," připomněl chraptivým hlasem. A protože se ostatní na něj nechápavě podívali, musel dodat: "Dopi s o článku dvanáctém a třináctém." Bez jeho připomenutí by opravdu na ten důležitý dopis zapomněli.
Pak se s monsieur Gérardem rozloučili.
Na chodbách paláce Lautrec bylo hodně lidí; ale bez ohledu na rozruch, který to způsobilo, uchopil Silas Deane hned po odchodu z pracovny monsieur Gérarda Franklinu ruku a dlouho jí potřásal. "Velký den," řekl, "světodějný den. Děkuji vám, doktore Frankline, celá Amerika je vám bezmezně zavázána." Byl zjevně pohnut, měl slzy v očích. Arthur Lee byl touhle falešnou sentimentalitou znechucen a už se mu nechtělo být s ostatními dál pohromadě. Odmíl Franklinovu nabídku, aby odjel společně s nimi a šel raději pěšky.
Franklin odvezl nejprve Silase Deana domů, potom se však nevrátil do Passy, nýbrž zajel k doktoru Dubourgovi. Vzal si od Williama smlouvy a uložil mu, aby na něho čekal.
S Dubourgem se od včerejška stala strašná změna. Námaha a rozčilení zřejmě vyčerpaly jeho poslední síly. Už nemohl skoro ani mluvit, stálo ho velkou námahu, než otočil k příteli hlavu se zakalenýma očima.
Franklin pomalu přistoupil k posteli. "Tak jsme to dokázali, můj milý," řekl a podal mu dokumenty. Dubourg natáhl voskovou chlupatou ruku, ale papíry v ní neudržel, spadlu na pokrývku. Franklin mu přidržel spojeneckou smlouvu těsně u očí. Dubourg po ní hmátl, číst už nemohl, ale sevřel královu velkou pečeť.
Franklinovi nezbývalo, než aby mluvil sám. Velebil přítele, že především jeho zásluhou bylo dosaženo tohoto požehnaného spojenectví. Mluvil jako obvykle tiše, ale velmi zřetelně Dubourgovi přímo u ucha a aby Dubourg lépe rozumněl, mluvil francouzsky. Ale Dubourg ze sebe vypravil: "Mluvte anglicky!"
Když viděl, že jeho návštěva odčerpává Dubourgovi poslední síly, sebral Franklin smlouvy, aby je uschoval a odešel a nechal přítele v klidu usnout. Jenže Dubourg ho netrpělivým posunkem zadržel. Začal zmovu ohmatávat smlouvy a pak řekl důtklivě a s nesmírnou námahou: "Quod felix faustumque sit - Ať to přinese štěstí a požehnání!"
Ale ani potom ještě Franklina nepustil. Zřejmě mu ještě chtěl něco říci. "Eulogium Linnaei," vypravil ze sebe. Franklin pochopil. Dubourg, který vždycky tak miloval botaniku, se mu kdysi svěřil, že píše pojednání o nedávném zesnulém Linném, největším současném botanikovi. "Mám to pojednání vzít k sobě? Mám je přeložit?" zeptal se Franklin. Dubourg se zmohl na gesto, které vypadalo jako souhlas. "Rád to udělám," řekl Franklin. Přítel toho od něj přeložil tolik a s takovým zápalem; Franklin byl rád, že mu to může oplatit. "Jakmile vám bude líp," řekl, "tak mi tu práci dáte. Pak ji proberem slovo za slovem a přeložíme ji." Byl si jist, že k tomu nedojde, ale předsevzal si, že toto pojednání určitě vydá v anglickém jazyce.
Ale doktor Dubourg věděl, že vidí dnes Franklina naposled, a chtěl získat jistotu. Znovu donutil svými posunky Franklina, aby zůstal, a Franklin společně se sluhou a ošetřovatelem se pustili do hledání rukopisu. Dubourg se uklidnil teprve tehdy, když zjistil, že si Franklin odnáší "Eulogium" s sebou.
Franklin prolistoval rukopis. "Je to napsáno velmi čitelně," ujišťoval a sliboval: "Sám toto ,Eulogium´ vytisknu, anglicky a francouzsky." Zásvit úsměvu přeletěl po Dubourgově zsinalém, propadlém obličeji a Franklin věděl, že už ho víckrát neuvidí.
S oběma smlouvami a chvalořečí na Linnéa v kapse modrého prošívaného kabátu odjel Franklin zpátky do Passy.


* TŘETÍ ČÁST / CENA *

# První kapitola / VOLTAIRE

Toho dne, kdy byla podepsána smlouva, vypravil se na delší cestu z obce Ferney nedaleko švýcarských hranic velice starý, drobný, nadmíru ohyzdný člověk. Kolem rozložitého, stromódního kočáru, který stál před branou zámecké budovy se shromáždilo služebnictvo. Podpírán z obou stran nastoupil stařec namáhavě do vozu. Lidé se na něho dívali se zjevným pohnutím. Z okénka vozu je pán napomenul, aby se nermoutili. Že se tváří, jako kdyby šel na smrt. Ale jeho cesta nepotrvá dlouho, nanejvýš šest neděl; nechal prý všechny své písemnouti na stole, uprostřed slova, protože bude v práci co nevidět pokračovat. Pak se vůz rozjel.
Ale už na návsi musel znovu zastavit. Seběhli se sem téměř všichni obyvatelé, aby se s ním rozloučili. Když se tu stařec kdysi usadil a postavil si zámek, bývala osada Ferney malé, špinavé hnízdo. Na starcovu výzvu se sem z blízké Ženevy stěhovalo stále více lidí, znechucených puritánskou strohostí a pronásledováním kalvínského duchovenstva; stařec poskytl všem přístřeší a práci, vybudoval zde rozsáhlý průmysl vyrábějící hodinky, krajky a jiné textilie, a teď bylo Ferney velká kvetoucí vesnice, jedna z nejbohatších ve Francii.
Stařec - byl to FranCois Arouet a celý svět ho znal pod jménem Voltaire - odjížděl do Paříže. Théatre Francais chystalo uvedení jeho nejnovější hry, tragédie "Ir?ne" a on chtěl osobně řídit zkoušky.
Už dlouho nespatřil město, kde se narodil, sedmadvacet let. Vstup do Paříže mu nebyl sice výslovně zakázán, ale minulý král, Ludvík Patnáctý, prohlásil, že ho ve svém hlavním městě nechce vícekrát spatřit. Nyní vládl už několik let nový král, Ludvík Šestnáctý, a Toaneta a Šeříkový kruh chovaly ke starci nelíčený obdiv.
Přesto se Voltaire dlouho rozpakoval, než se vydal na cestu. Jeho věrný přítel a tajemník Wagni?re, který ho nyní provázel, mu to důrazně rozmlouval. Třiaosmdesátiletý Voltaire si ve svém Ferney tak klidně žije a pacuje: co by hledal v Paříži? Všechno, co si snad od Paříže slibuje, se k němu do Ferney dostane bez jeho přičinění. Může se zde setkat, s kým chce, každý za ním rád přijede. Byl vždy ústně i písemně informován, o všech pařížských událostech a dokonce i o všech zkrytých pohnutkách, které k nim vedly. Měl ve svém Ferney o všem, co se dělo v Paříži i ve světě, dokonalejší přehled než královi ministři ve Versailles. Proč tedy Voltaire touží vyměnit svůj poklidný život na venkově za vyčerpávající, úmorný pobyt v Paříži?
Voltaire připouštěl, že přítel má pravdu. Také lékaři měli jisté obavy. Ale Voltairova neteř madame Denisová namítala, že jeho touha po Paříži je pochopitelná, když už si tak dlouho přeje inscenovat zas jednou osobně jednu ze svích her na velkém jevišti, a že by si tuhle báječnou příležitost neměl nechat ujít. Další člen rodiny, manžel Voltairovy adoptivní dcery, markýz de Villerre, ho přemlouval podobnými argumenty. Voltaire rád poslouchal tyto domluvy. Ale neuzavíral se ani Wagni?rovým námitkám. A tak ustavičně váhal a nemohl se rozhodnout; za nočního ticha si umiňoval, že takovou hloupost neudělá a že ve svém krásném Ferney zůstane, ale ráno si zas říkal, že tragédii "Irenu", na které mu tolik záleželo, nemůže nechat napospas hercům, kteří chtějí dobýt slávu sobě, a nikoli jeho hře.
Věrnému Wagni?rovi stařec vysvětlil, že odjíždí do Paříže zejména proto, aby se smířil s Versailles a dopomohl tak svým dílům k většímu rozšíření. S dojetím se mu ovšem také přiznal, jak nesmírně se mu stýská po Paříži. Měl teď za sebou víc než čtvrtstoletí života v samotě. Byla to rušná samota, pravda, ale přece jen samota; chtěl být před smrtí ještě naposled uprostřed mnohotvárného víru a hluku svého rodného města. Znal Paříž, měl dobrou paměť i fantazii a věděl, že Paříž je v jeho představách krásnější, barvitější a živější než ve akutečnosti. Nicméně nemohl odolat touze tuto skutečnou Paříž vidět, slyšet, čichat, vnímat ji kolem sebe.
Ale Wagni?re znal svého pána, znal jeho velikost i jeho slabůstky a věděl, že hlavní příčinou této nerozumné cesty není Voltairův stesk po Paříži, nýbrž jeho ješitnost.
Stařec ješitností pohrdal. Byl přesycen slávou. Ferney bylo duchovním centrem světa, ze svého venkovského sídla vládl Voltaire republice duchů, neomezeněji než kterýkoli absolutní monarcha svým poddaným. Kdo chtěl v evropském duchovním životě něco znamenat, vyhledával ho, psal mu, žádal ho o radu i názor. Dělali to i dva velcí panovníci, Bedřich Pruský a ruská carevna Kateřina; ctili Voltaira jako mocnáře sobě rovného. Stařec se posmíval této své slávě, všemu tomu podkuřování. Věděl, a svět mu to vždy znovu připomínal, že si zbudoval pomník kovu trvalejší, že ocenění jeho díla už dávno nezávisí na uznání či odmítání současníků, že jeho budou soudit budoucí, že ho ocení historie. Přesto neodolal pokušení sklízet svou slávu už nyní. Chtěl ji vnímat kolem sebe, vpíjet ji, toužil, aby kolem něho naplno hřměla bouřže ůspěchu. Prahl po tom, aby sklízel pocty ve městě, které ho kdysi vyhnalo. Chtěl ještě jednou uslyšet mohutné, hlučné ovace svému dílu ve svém rodném městě.
Proto tedy nedbal tento převeliký muž rad nejvěrnějšího přítele, lékařů i vlastního rozumu, opustil poklidný, spokojený život na svém venkovském sídle a jel francouzskou zimní nepohodou do rušné, hlučné Paříže.
Měl mnohé tituly a hodnosti, jmenoval se hrabě de Tournay seigenur de Ferney, královský komoří, ale především se jmenoval Voltaire. Na této cestě však nepoužíval žádného ze svých jmen, chtěl cestou i během prvních dnů v Paříži zůstat nepoznán.
Neuvědomil si, že jeho tvář je stejně známá jako králova hlava vyražená na všech mincích. Kde se ukázal, všude ho provázela všeobecná úcta. Jindy tak nepřístupní poštmistři dělali všechno, aby mu bez prodlení zajistili dobré koně. Když se někde podržel, proletěla tkovým místem zpráva o jeho přítomnosti jako vítr a lidé se sbíhali, aby ho alespoň zahlédli. Nikde si nemohl zasednout ani k sebeskrovnějšímu jídlu, aby se okamžitě nenaplnila celá místnost. V hotelu Croix d´Or v Dijonu, kde se zdržel zbytek dne a jednu noc, mu bylo nápadné, jak neobratná je zde obsluha; ukázalo se, že se mu zde věnovali mladí zámožní měšťanští synkové, kteří ze sebe udělali číšníky, aby se dostali do jeho blízkosti.
Nedaleko Paříže, v Moretu, mu příjel naproti markýz de Villette. Tento mladý muž, který byl po léta považován za jednoho z nejzhýralejších pařížských světáků, přijel kdysi do Ferney, aby jak požadovala móda, složil hold největšímu spisovateli své doby. Už několikrát svým přátelům naznačil, že Voltaire měl s jeho matkou velice intimní styky a že jeho hluboká náklonnost k starci má možná zcela přirozené příčiny. Voltaire ho srdečně uvítal a mladý markýz ve Ferney zůstal; měl ostatně důvod neukazovat se po jistou dobu v Paříži, jedna tanečnice ho tam totiž veřejně zpolíčkovala.
Mezi obyvateli zámku ve Ferney byla tenkrát jedna slečna, Reine de Varicourt, hezké, nadmíru dobrosrdečné a milé děvče. Voltaire ji uchránil před vstupem do kláštera, neřekl jí jinak než "krásná a dobrá" a choval se k ní jako k dceři. Voltaire nabyl dojmu, že se mu podařilo mladého světáka obrátit definitivně k věcem duchovním, markýz se dívce zřejmě zalíbil, Voltaire dával mladé lidi rád dohromady a tak jim uspořádal svatbu. Čímž se muž, který byl možná markýzovým otcem, stal oficiálně čímsi jako jeho tchánem.
Mladý muž dělal co mohl, aby Voltaira přiměl k cestě do Paříže, byl už ve Ferney příliš dlouho a začínalo ho to nudit. Se svou "krásnou a dobrou" a s Voltairovou neteří madame Denisovou odjel do Paříže napřed, udělal ve svém domě velkorysé přípravy na Voltairův pobyt a teď přijel starci naproti; už se nemohl dočkat, až svým přátelům přeedvede, jak je zadobře s nejslavnějším mužem této doby.
Na hranicích města se Voltaira zeptali, zda u sebe nemá něco zakázaného. Voltaire se usmál a odvětil: "Když, tak nejspíš sám sebe." Úředník se na něho podíval pozorněji a zvolal: "Můj bože, to je přece pan Voltaire!" Okamžitě se seběhli lidé Markýz de Villette si připadal důležitý a dělalo mu to dobře.
Markýzův dům stál ve vznešené čtvrti na nároží Quai de Théatins a Rue de Beaune. Voltaira zahrnula na uvítanou přívalem slov nesmírně tlustá madame Denisová. "Krásná a dobrá" ho zavedla do jeho pokojů. Byly tmavé a ne tak pohodlné jako jeho místnosti ve Ferney, dům byl staromódní.
S komorníkovou pomocí se Voltaire převlekl, zahalil se do svého oblíbeného županu, vklouzl do pantoplí a přikryl si hlavu svou oblíbenou noční čepicí. "Krásné a dobré" slíbil, že si trochu odpočine. Ale nedalo mu to. Dostal několik nápadů na úpravu "Ireny". Začal Wagni?rovi diktovat.
Nediktoval dlouho. I když bylo domluveno, že Voltairovi bude první dva dny dopřán klid, Villette několika tuctům přátel svěřil, kdo k němu tento pátek 10. února přijede. A už tady byli návštěvníci. Jako jeden z prvních vévoda z Richelieu, stařičký světák, který před osmašedesáti lety uvedl Voltaira do světa pařížských radovánek. Ti dva se už dávno neviděli. Řekli si, že se za těch třicet let ani trochu nezměnili a že tenkrát vypadali docela stejně jako dnes.
A přicházeli další a další hosté, zástupy starých známých. Po tomhle Voltaire toužil, vidět lidi, hodně lidí.Vítal je v županu, čepici a pantoflích. Měl výbornou paměť, nezapomněl na nikoho, i když ho už desítky let neviděl, a každému dovedl říci něco pěkného, chytrého, osobního.
Mezi příchozími byl i monsieur de Beumarchais.
Zpráva o Voltairově příjezdu ho vzrušila. Přes svůj nedostatek jakéhokoli respektu cítil Pierre k tomuto starému muži upřímnou úctu a obdiv. Voltaire prožil těch svých třiaosmdesát let tak, jak by si Pierre přál prožít svůj vlastní život. Voltaire naplnil všechny své dny vášní, velkou literaturou, malými intrikami, věhlasem, úspěchem, divadlem, penězi a vítěznými boji za svobodu a rozum. Teď si žil jako zámecký pán obklopený svými poddanými, jedba císařovna a jeden velký král se s ním přátelili jako se sobě rovným, sláva jeho jména se roznesla povšech zemích i mořích. Jeho úspěchy v boji proti bezpráví a proti privilegované hlouposti byly už historické. Tento stařec měl právo si říkat, že jestliže je svět dnes, kdy se chystal jej opustit, o něco chytřejší a o něco spravedlivější, než v době, kdy do něho vstoupil, je to do značné míry jeho zásluha.
Bylo povznášející, že tento muž si Pierra už douhá léta vážil a ctil ho jako sobě rovného. Ve svém soukromém divadle ve Ferney uvedl Voltaire jeho "Lazebníka" a napsal Pierrovi o jeho "Pamětech" velice lichotivá slova.
Také nyní ho stařec zvlášť vyznamenával.Vyšel mu v ústrety davem hostů, kteří se uctivě rozestoupili a pozdravil ho: "Můj předrahý příteli a kolego," a objal ho. Pierre ho opatrně a uctivě doprovodil zpět k jeho lůžku. "Víte, můj drahý," vykládal mu Voltaire, "že bez vás bych ,Irenu´ sotva napsal? Úspěch vašeho ,Lazebníka´ mě podnítil, abych zase jednou zkusil, co má stará ruka dokáže. Vaše znamenité dílo mi ovšem způsobilo i některé trampoty. V mé hře se setkáte s knězem jménem Léonce. Jmenoval se původně Bastile. Ale od té chvíle, co se na prknech objevil váš Basile, vyvolává toto jméno představy, které se s chmurností mého kněze nesnášejí. Jméno Basile náleží vám, milý příteli, na celá další staletí." Jindy tak pohotový Pierre nemohl přijít na kloudnou odpověď. Pohled na Voltaira ho dojímal. Tady sedí ten neuvěřitelně vychrtlý stařec a přímo se ztrácí v záhybech županu, který je mu příliš velký, jeho ohyzdný obličej vypadá groteskně pod čepicí s bambulkou, ale jeho chytré, laskavé oči hoří nepřemožitelnou životností: tenhle uzlíček kostí a pergamenové kůže je schránkou nejsilnějšího ducha, jaký dnes na této planetě tvoří a myslí.
Voltaira přišla pozdravit i delegace Akademie. Přišli i členové Théatre Francais. I herce, lidi tak otrlé, dojal pohled na jejich básníka, který byl pro ně až dosud téměř legendou a který tu byl najednou před nimi skutečný a živý. Kus, který nyní měli hrát, začal tento muž psát ve svých dvaaosmdesáti letech, potom ho tato práce unavovala, nechal jí a začal psát nové drama ,Agathokles´, potom se znovu pustil do první hry, do tragédie ,Irena´, dokončil ji a vložil do ní stejnou zášť proti předsudkům jako do svých předchozích her. Herci, kteří tuto tragédii zevrubně prostudovali, shledali, že starcova síla se neztenčila. Tento scvrklý, bezzubý člověk byl dnes stejně jako před desítkami let proniknut nezdolnou energií a hořel žárem nenávisti proti zlu.
Živě s herci diskutoval, naslouchal jejich návrhům na svou tragédii, přijímal některé jejich návrhy a jiné odmítal. Bylo dohodnuto, že zkoušky se budou konat u něho, protože Voltaire neměl tolik sil, any mohl dojíždět do divadla. Nejdřív, a to již zítra, jim chtěl celou hru přečíst. Už teď jim odříkával některé pasáže a i když byl v županu a noční čepici, působily verše v jeho bezzubých ústech mocným dojmem.
Přišli další hosté a oznámili, že v Rue de Beaune a na Quai des Théatins jsou davy zvědavců. A že ti, co se tam venku shromáždili, nejsou jen zájemci o literaturu nebo milovníci divadla, že to jsou především lidé z dílen, krámů, kaváren a hostinců, že je to pařížský lid.. A že ti neříkají: Chceme vidět muže, který napsal Henriadu nebo Candida či Mérope a Zairu; říkají: Chceme vidět muže, který bojoval za nevinnou rodinu Calasovu a za Sirvense a za madame de Bombelles a za chudáka Martina a jeho lidi a za nespravedlivě odsouzeného Montbailiho, jeho ženu a nenarozené dítě a který se postavil proti zhanobení mrtvoly herečky Adrienny Lecouvreurové a který všem, kdo v jeho Ferney žijí a pracují, poskytuje víc znalostí, majetku a štěstí.
Pierre se nemohl odtrhnout od podívané na Voltaira, jak zde kraloval. Proti svému zvyku se držel v ústraní; nevmísil se ani do Voltairovy rozpravy s herci, i když mohl říci leccos zajímavého, ani do jeho hovorů s návštěvníky. Mlčky a ustavičně stál na konci kruhu, který Voltaira obklopoval, a jen se díval a poslouchal. Byla to ryzí pravda, co symbolicky vyjadřoval malý chrám v jeho zahradě; pero zjednalo tomuto starci tak ohromnou moc a slávu, jako snad žádnému panovníkovi neposkytla koruna. A Pierre byl šťasten, že je s ním spřízněn osudem i příbuzenstvím ducha.
Nazítří přijal Voltaire tři sta a den poté čtyři sta lidí. Přišel Necker a přišla madame Dubarryová. Přišli Condorcet a Turgot. Přišel velký hudebník rytíř von Gluck. I když to byl člověk nadmíru pyšný, odložil svou cestu do Vídně, aby se i jemu dostalo cti a štěstí uvidět Voltaira. O několik hodin později přišel Gluckův největší protivník a sok Picini. Přišli markýz Vaudreuil a Gabriela Polignacová a Diana Polignacová. Přišli pařížští básníci a spisovatelé, "celý Parnas od bahnitého spodku až k jeho vrcholkům", jak se vyjádřil jeden z těchto pánů. Přišel sochaž Pigalle; dostal od pana d´Angivillers zakázku, aby ze zvlášť vzácného porfyru vytvořil dvě sochy; největšího vojáka všech dob, saského maršála, a největšího myslitele a básníka, pana de Voltaire.
Přišel i doktor Franklin.
Přišel plný zvědavosti a obdivu. On a Voltaire byly už celé desítky let v přátelském písemném styku. Voltaire si vždy vysoce vážil Franklina i věci, za kterou bojoval, a ve svém "Filozofickém slovníku" ho vyzvedával za to, že zkrotil blesk, vyzkoumal jeho zákony a tím významně přispěl k vyvrácení pověry, která byla odjakživa spojena s blesky a bouřemi. Především se všek tento Voltaire přičinil víc než kdokoli jiný o rozšíření ideí, na kterých byla vybudována svobodná Amerika. A tak přišel Franklin, doprovázený Williamem, ke svému velkému kolegovi v téměř slavnostní náladě.
Ve Voltairově pokoji bylo asi dvacet lidí. Voltaire ležel na pohovce, měl lehkou horečku, z jeho vyzáblého obličeje planuly hluboce zapadlé oči nad velkým špičatým nosem ještě živěji než jindy. Chtěl vstát, ale Franklin to nedovolil, okamžitě přistoupil k jeho lůžku a jemně ho přitiskl zpátky.
Voltaire vyjádřil radost, že může Franklinovi osobně blahopřát k vítězstvím, která vybojovala jeho armáda. Mluvil anglicky. Franklin odpověděl, že každý, kdo se v Americe zabývá literaturou, vidí ve Voltairovi otce americké republiky. "Kdybych byl tak mladý jako vy, vážený pane," odpověděl Voltaire, "vydal bych se za moře, abych viděl vaši šťastnou zemi na vlastní oči." A zpaměti citoval verše z Thomsonovy "Ódy na svobodu", která byla před čtyřiceti lety velice v módě a na kterou si Franklin jen nejasně vzpomínal. Voltairova neteř si i jménem ostatních postěžovala, že rozmluva je vedena anglicky a že nikdo nerozumí. "Prosím za prominutí," řekl Voltaire, "že jsem byl tak marnivý a že jsem se oddal potěšení mluvit stejnou řečí, jako doktor Franklin.
William Temple zatím skromě poodstoupil mezi ostatní. Franklin ho zavolal a představil ho Voltairovi. William se hluboce uklonil. Voltaire si ho dlouho prohlížel svýma planoucíma, pronikavýma očima. "Jste šťastný, milý chlapče," řekl pak francouzsky."Vám bude dopřáno žít ve veliké zemi, v šťastné době. Skloňte se ještě víc," požádal ho, položil mu starou ruku na hlavu a řekl anglicky: "Bůh a svoboda." Pak to opakoval francouzsky. Všichni byli dojati.
Hodinu poté přijal anglického vyslance lorda Stormonta.
A přicházeli lidé a stále další lidé a Voltaire s nimi rozmloval a Voltair řídil zkoušky na svou hru a Voltaire náruživě pracoval na jejím vylepšení a Voltaire četl dopisy a diktoval obšírné odpovědi a Voltaire kul další plány.
Věrný Wagni?re byl z toho každodenního zmatku stále malomyslnělší. Trápil ho nejen strach o zdraví jeho pána, kterému viditelně ubývalo sil. Ale snad ještě víc ho skličovala jiná starost. Wagni?re byl vášnivým a důsledným stoupencem rozumu, byl jeho neúprosným vyznavačem. Ale Voltaire měl málo smyslu pro důstojnost. Jednou z jeho zásad bylo, že nejde o to, dělat ze sebe mučedníka, nýbrž že je nutno šířit pravdu třeba i pochybnými prostředky. Nijak se neostýchal nestoudně zapírat svá vlastní díla, ba dokonce je nestoudně sám napadal, kdykoli mu jejich autorství mohlo vadit. A Wagni?re se obával, že tady v Paříži bude možno přimět jeho pána k popření nejen některých, ale všech jeho děl a základních pouček.
I když byl Voltaire lehkomyslný a prost všech předsudků, trápila ho představa, že jeho mrtvola bude jako mrtvola kacíře hozena na mrchoviště stejně jako kdysi mrtvé tělo herečky Adrienny Lecouvreurové. Ve Ferney by se byl našel způsob, jak tomu zabránit. Ale kdyby zemřel jako nevěřící zde v Paříži, odepřela by mu církev křesťanský pohřeb a Wagni?re si byl jist, že Voltaire by přinesl jakoukoli oběť a že by odvolal všechny své zásady, aby zachránil své mrtvé tělo před zhanobením.
Jeho obavy vzrůstaly, když se k velkému kacíři začali ve stále větším počtu přitáčet černokabátníci, které poháněla ctižádost pokusit se o jeho obrácení. S celou parádou a s veškerým důstojenstvím navštívil Voltaira kanovník od svatého Sulpice, monsieur de Tersac. Mírně, ale vytrvale domlouval Voltairovi jeho synovec abbé Mignot. S hojnými doporučeními přišel i jistý abbé Gaultier. S tím Voltaire rozmlouval dlouho a se stále větším zalíbením. "To je dobrý člověk," řekl pak Wagni?rovi, "je vlídný a prostý, ten mě vyzpovídá a dá mi rozhřešení, až bude třeba, a ani za to nebude moc chtít. Toho si zaznamenáme."
"Ecrasez l´Infame - Zničte ničemnost", to bylo po všechna poslední desetiletí Voltairovo heslo; slovem infame, ničemnost, označoval fanatizmus předsudků, nesnášenlivos, církev. A v boji proti předsudkům, který jeho pán tak náruživě, velkoryse a nesobecky sváděl, spatřoval Wagni?re jeho největší zásluhu. A tak ho trápily řeči, které starý apoštol rozumu nyní vedl; neboť i když všechno bylo pronášeno žertovným tónem, obával se, že je to míněno doopravdy a že Voltaire se nebude zdráhat a v posledních dnech zapře základní myšlenku celého svého života.
Zapřísahal Voltaira, aby napsal prohlášení, které by na jedné straně důmyslně uchlácholilo církev, ale přitom nezradilo jeho filozofické principy. Když to neudělá včas, určitě se prý k němu v jeho poslední hodině, kdy možná nebude plně ovládat svého skvělého ducha příplíží církev, zneužije jeho slabosti a přiměje ho, aby se vyznal z něčeho, co se daleko odchýlí od toho, co by sám chtěl vyslovit. Voltaire se ušklíbl. "To své prohlášení můžete mít hned, můj milý," řekl. Usedl a napsal svým jasným, čitelným písmem: "Umírám v uctě k Bohu, v lásce ke svým přátelům, bez nenávisti ke svým nepřátelům a v pohrdání pověrou." Wagni?r se zaradoval a tento list uschoval.
Několik dní poté, čtrnáct dní po příjezdu do Paříže, stihl Voltaira při diktátu skutečně prudký záchvat kašle spojený s krvácením. " Teď nadešel čas pro našeho dobrého abbého Gaultiera," zasténal; supěl, obličej měl ztrhaný a hustá krev mu vytékala z úst i z nosu. Abbé záhy přispěchal. Wagni?re mu musel ukázat ono vyznání a Voltaire se zeptal, zda to stačí, aby mu byl zabezpečen důstojný pohřeb. Úzkostlivě se díval abbému do očí, zdá bude opravdu tak hloupý. Ale abbé řekl: "Bohužel nikoli. Musíme tuhle maličkost vyřešit poněkud důkladněji."
Voltaire se Gaultierovi na jeho žádost vyzpovídal. Pak za přítomnosti svéhp synovce abbého Mignota, dalšího světského duchovního a tajemníka Wagni?ra písemně potvrdil, že se abbému Gaultierovi vyzpovídal a že umírá v katolické náboženství, ve kterém se narodil.
Abbé Gaultier si prohlášení přečetl. "Myslím, že to stačí," podotkl Voltaire zchytrale a ustrašeně. Ale abbé zavrtěl hlavou a řekl: "Bohužel nikoli, vážený pane." - "A co mám ještě napsat?" zeptal se Voltaire. "Napište," nařizoval mírně, ale autoritativně abbé, "napište: ,A jestliže jsem církev kdy urazil, prosím Boha a ji za odpuštění.´" Wagni?re zaskřípal zuby. "Musím to napsat?" zeptal se Voltaire. "Klidně to napište, milý mistře," domlouval mu kněz vlídně. "Takovýhle dokumentíček nikomu neublíží."
Voltaire psal. Wagni?re se díval na vyhublou píšící ruku, slova nějak nechtěla Voltairovi z pera. "A teď, pánové," obrátil se abbé k ostatním, "dosvědčte, prosím, svými podpisy, že náš monsieur Voltaire napsal toto prohlášení vlastnoručně, ze své vůle a při plném vědomí." Oba světští duchovní to podepsali, Wagni?re zamračeně odmítl.
Když Voltaire s věrným tajemníkem osaměl, pokoušel se ospravedlnit. "Musíte přece pochopit," vysvětloval mu, že je to nemilá představa, být pohozen na mrchovišti. Vím přirozeně, že je to předsudek, ale jednou už to ve mě je a kněžouři mě mají v hrsti. Ale přece jen se poslední budu smát já, vlastně moje mrtvola. Je to totiž moc dobrý obchod, co jsem s církví udělal. Napsal jsem padesát tisíc stránek a za každou z nich by mě mohlo duchovensto dát pohodit na mrchoviště a já je teď třemi krátkými řádky donutil, aby mě pochovali jakksepatří." A protože tento výpočet na Wagni?ra moc nezapůsobil, Voltaire dodal: "Až jednou budete tak starý jako já, můj milý, pochopíte, že Jindřich Veliký měl pravdu a že Paříž stojí za jedno mši." Ale Wagni?re zůstal zkornoucen.
Abbé Gaultier zatím odkvapil se svým drahoceným dokumentem ke svému představenému, kanovníkovi od svatého Sulpice. Kanovník se rozhořčil, že obrátit kacíře se podařilo bezvýznamnému abbému, a ne jemu, a prohlásil, že toto vyznání je příliš vlažné a chabé, než aby mohlo být uznáno za odvolání veškerého do očí bijícího kacířství a strašlivého pohoršení. A že to nestačí, aby Voltaire mohl být znovu přijat do lůna církve. Abbé měl zlost, ale byl vytrvalý a hned se rozběhl zpátky za nemocným, aby z něho vymámil přesvědčivější prohlášení.
Jenže nemocnému se mezitím ulevilo a nepustil ho k sobě. A když neúnavný abbé přišel nazítří znovu, bylo Voltairovi ještě lépe a tak byl abbé nucený odejít znovu s nepořízenou. Třetí den se nemocný cítil dokonce výborně, a tak vzkázal abbému, když se dožadoval vstupu, že bude v nejbližších měsících velmi zaneprázdněn a že mu pro něj nezbyde čas.
Voltaire se kupodivu rychle zotavoval. Brzy už bylo zase u něho plno lidí, čím dál víc, stajně jako předtím, a také už zase psal, diktoval, zkoušel s herci, pracoval do úpadu.
A po několika dalších dnech vstal z postele a vypravil se ven, aby některým lidem oplatil návštěvu.
V nosítkách se dal nosit po celé Paříži. Byl oblečen staromódně, ale nádherně, jeho vyhublé tělo bylo chráněno proti chladu spoustou šálů a kožešin. Byl jasný, mrazivý den. Přesto dal Voltaire odhrnout záclony; chtěl vidět ulice, lidi, Paříž. Všude ho poznávali, lidé se zastavovali, hluboce smekali klobouky a čepice, provolávali mu slávu. Když zmizel v některém domě, shromáždily se tam husté zástupy zvědavců a čekaly, až se zase ukáže. Bleskem se roznesla po Paříži zpráva: Voltaire si vyšel ven a lidé vybíhali z domů jako při nějaké velkolepé dvorské parádě.
Když se Voltaire vracel domů, bylo na obou mostech přes Seinu, na Quai de Théatins a v Rue de Beaune plno lidí a nastala taková tlačenice, že se vůbec nedalo projít. Policisté museli prosbami i násilím proklestit nosítkám cestu. Tak byl Voltaire nesen domů špalírem nadšenců a jeho tváře zčervenaly chladem a radostí.

Toaneta, která se od svého setkání s Franklinem považovala za povolanou protektorku všeho pokrokového, toužila zorganizovat senzační setkání s Voltairem. Celý Šeříkový kruh sdílel módní obdiv k velkému spisovateli a ten se sám už léta snažil navázat přátelské styky s Toanetou. Napsal pro ní malou slavnostní hru a ve svých dílech jí v pochopitelných narážkách nejednou zalichotil. Toaneta nepřešla tyto pozornosti bez povšimnutí. Ale uvědomovala si, že celá Evropa by v tom viděla politickou demonstraci, kdyby Voltaira přijala oficiálně ve Versailles.
Chytrá Diana Polignacová našla řešení. Proč by nebylo možné, řekla, nabídnout Voltairovi v Théatre Francais vyhrazenou pro komoří ve službě? Protože tato lóže sousedila s Toanetinou, bylo by možné zaranžovat nenucenou, zcela přirozenou rozmluvu.
Ale Ludvík se rozzuřil, když mu Toaneta pověděla o tomto svém plánu. "Zakazuji vám, Madame," zvolal, "slyšíte, zakazuji vám veškerý styk s tímto arcikacířem. Poskvrnilla byste se, kdybyste s ním mluvila." - "Monsieur de Voltaire,"odpověděla Toaneta, "je největší spisovatel vaší země, Sire, a patrně i celého světa." - "A pravděpodobně má v sobě i hudbu," posmíval se Ludvík. Ale já vám zakazuji tuto hubbu poslouchat."
Pak se uklidnil a začal vysvětlovat, proč se tak rozhněval. "Náš bratr Josef je dozajista člověk svobodomyslný. Ale dokonce ani on se nesetkal s tím vyvrhelem, který kdekoho tak oslňuje." A s pomstychtivým uspokojením začal vyprávět historku, kterou Toaneta už mnohokrát slyšela: "Ten starý si myslel, že ho císař navštíví, až bude projíždět vesnicí Ferney. A tak slavnostně vyzdobil ves i zámek a dal postavit slavobrány. Ale to se přepočítal. Náš Josef uposlechl moudré rady urozené paní matky a se zviženým nosem projel nevšímavě kolem kacíře i jeho parády. A vy teď chcete mluvit s tím neznabohem v divadle, před zraky celého světa? Nikdy! To vám zakazuji. Nikdy!"
Týž den se ho Maurepas zeptal: "Je vám známo, Sire, že monsieur de Voltaire dlí ve vašem městě?" - "Myslel jsem si," odpověděl Ludvík chladně, "že ten pán má město zakázáno." - "On to není vlastně zákaz," vysvětloval Maurepas. "Šlo jen o přání nebožtíka krále, které smrtí nebožtíka krále přestalo platit." - "Toto přání žije dál ve mně," odpověděl suše Ludvík. "Ale ani vy, Sire," namítl ministr, "nebudete pravděpodobně pokládat za vhodné vyhnat starého pána z jeho rodného města násilím." - "To by bohužel nešlo," připustil smutně Ludvík. "Kladu si dokonce otázku," pokračoval Maurepas, "zda by nebylo žádoucí prokázat i zde doma muži, který je dělej co dělej nejuctívanějším spisovatelem Evropy a ve velice pokročilém věku, nějakou malou poctu." - "Ne," odpověděl příkře Ludvík, "mým úkolem je chránit víru a morálku. Měl bych vlastně toho starého rouhače ze svého hlavního města s hanbou vyhnat. Soudím, že je to pro literaturu dostatečná milost a pocta, když jeho přítomnost vezmu na vědomí."
Ludvík byl rozhněván víc, než se mohlo z jeho slov zdát. Když Maurepas odešel, zamračeně si prohlížel Voltairovy knihy a brožury, které byly narovnány ve skříni se zakázanou literaturou. Bylo jich hodně. Byly vytištěny v Amsterdamu a v Leydenu a v Hamburku a v Londýně, ale přesto pronikly do jeho Francie, hranice jim čelily stejně málo jako větrům. Je to napomenutí, je to trest boží, že autor těchto spisů přijel do Paříže hned po uzavření smlouvy s rebely. Teď má tedy na krku oba ty zlé dědky, Franklina i Voltaira. Drze a nestydatě se roztahují v jeho městě jako Baal a Belzebub a jeho vlastní žene a jeho ministři se před nimi div nepřetrhnou.
Voltairova přítomnost zavinila, že si Ludvík stavěl v americké věci hlavu ještě víc. Franklin francouzským pánům radil: "Počínejte si vůči svým nepřátelům stejně, jako si oni počínali vůči nám v pětapadesátém roce. Dejte bez dlouhých diplomatických průtahů svým lodím rozkaz k útoku. Pošlete loďstvo přes moře a odřízněte eskadru admirála Howea, která se odvážila proniknout až do ústí Delaware. Na vyhlášení války bude pak ještě pořád dost času." Také mnozí francouzští ministři a generálové byli toho názoru, že když už je smlouva jednou podepsána, je nutné soupeře předejít a udeřit. Nedočkavý Vaudreuil a všichni příslušníci Šeříkového kruhu naléhali na zahájení akcí. Ale když Vergennes přednesl králi Franklinův návrh, Ludvík se rozhořčeně ohradil: "Bůh uchovej, abych se dopustil takové věrolomnosti!" Stále ještě doufal, že se válce vyhne. Tvrdošíjně lpěl na své fikci, že pakt neexistuje, dokud nedojde zpráva o jeho ratifikaci americkým Kongresem, a trval na tom, aby s Anglií byly nadále udržovány přátelské styky.
Jenže obojakost jeho postoje ho pomalu začínala zneklidňovat. Byl z gruntu poctivý a tak se mu zdálo nepřístojné vlídně rozmlouvat s anglickým vyslancem, když už podepsal dohody namířené proti jeho zemi. Proto se rozhodl oznámit anglickému králi oficiálně, že Francie uznala nezávislost Spojených států a vyzval Vergennesa, aby v úřední nótě tento krok zdůvodnil.
Vergennes si přitom vzpomněl, že koncem října předložil Beumarchais pamětní spis s přiloženým konceptem prohlášení, jaké by vydal on, Beumarchais, kdyby byl francouzským králem. Vergennes dal ten pamětní spis vyhledat a zjistil, že toto prohlášení se výborně hodí. Bylo vzletné a přitom věcné.Ministr bez ostychu použil většiny Pierrových formulací a toto prohlášení pak předložil králi. Ludvík si to přečetl, vzdychl a podepsal. Dokument byl odeslán do Londýna a hrabě Noailles, francouzský vyslanec u dvora svatého Jakuba, odevzdal prvnímu ministrovi Velké Británie nótu pana de Beaumarchais.
Londýn odvolal svého vyslance. Versailles rovněž. To se stalo 13. března.
Týž den sdělil Vergennes doktoru Franklinovi, že versailleský dvůr považuje od nynějška představitele Kongresu za zplnomocněné zástupce Třinácti spojených států amerických a že by bylo pro něho ctí, kdyby mohl pány v této funkci představit Nejkřesťanštějšímu Veličenstvu.
Toto pozvání delegáty sice potěšilo, ale způsobilo jim i nové lámání hlavy. Dvorský oděv byl obřadný a okázalý a na ušití zbýval jeden týden. Pokud šlo o Franklina, ten byl rozhodnutý jít tam v hnědém kabátě, jak se to od něho určitě i při této příležitosti očekává. Ale byl nakonec ochoten vzít si aspoň paruku. Jenže všechny paruky, které mu zkoušeli, byly příliš malé. "Paruky nejsou malé," zvolal nakonec zoufale kadeřník, "ale vaše hlava je moc velká." Po celé Paříži lidé nadšeně opakovali: "Jeho hlava je moc velká." Franklin pak už nedbal pokynů komořích a ceremoniářů a rohodl se, že půjde v prostém, důstojném oděvu bez dvorských cerepetiček. Snad to byla troufalost, ale pravděpodobnější bylo, že právě tato jednoduchost udělá dojem.
A tak šel 20. března Benjamin Franklin, mydlář, knihtiskař, knihkupec, učitel plavání, vetešník, nakladatel, obchodník s otroky, fyzik, čestný doktor, vynálezce. kreslič bankovek, spisovatel, filozof a delegát Spojených států amerických k francouzskému králi Ludvíku Bourbonskému.
Příjezdové cesty a rozlehlé nádvoří před versailleským zámkem byly plné zvědavců. Všichni čekali s napětím, zda se Franklin odváží přijet ve svém obvyklém oděvu; byli by zklamáni, kdyby to byl neudělal. Ale když přijížděl skutečně bez paruky a bez kordu, ve svém hnědém kabátě a s hnědými kalhotami, na nose brýle se železnými obroučkami, s bílými, pečlivě sčesanými vlasy, spadajícími až na kabát, "? la quaker", byli všichni touto odvahou a důstojností uchváceni. Bylo to patrně poprve, co někdo přicházel ke dvoru v prostém občanském oděvu. A bylo to ovšem také poprve, co Nejkřesťanštější král měl příimout zástupce rebelů.
Uvedl je Vergennes. Kráčel s delegáty vzhůru po velikém schodišti. Zaduněli bubny, stráže vzdaly čest, dveře vedoucí do králových pokojů se rozletěly a velitel setniny švýcarských gardistů hlásil: "Pánovée vyslanci Třinácti spojených států amerických." Předpokoj byl plný dvořanů, biskupů, diplomatů a právníků. Rozestoupili se před Franklinem a jeho průvodci a ukláněli se. Vstaly i dámy, když Franklin kráčel kolem nich, a udělaly pukrle.
Delegáty uvedli do královy ložnice. Ludvík, kterému byla tato návštěva velice proti mysli, seděl se záměrnou nedbalostí u svého toaletního stolku v županu, pod nímž měl rozhalenou košili. Právě ho měl v práci kadeřník. Šest pánů vnitřní dvorské služby stálo kolem něho, jeden podával Ludvíkovi obřadně kalhoty, druhý punčochy.
Vergennes představil delegáty králi. Ludvík je přelétl rychlým podledem. Ten velký, mohutný, to je tedy vůdce povstalců. Ten vyhlášený Franklin neprozrazuje navenek pranic ze svých skrytých ďábelských záměrů, ale jak drze a vyzývavě si přišel v měšťanském oděvu a jak tu stojí bez rozpaků, jako kdyby to bylo naprosto samozřejmé a pro něho běžné být při tom, když se Nejkřesťanštější král obléká!
Ludvík lehce zafuněl, na vyslance se ani nepodíval a řekl: "No tak, no dobře. Tak to bychom tedy měli. Ubezpečte Kongres o mém přátelském smýšlení, messieurs. Nejsem nespokojen se způsobem, jakým jste si až dosud v mé zemi počínali." Mluvil dost nezřetelně a nezvýšil hlas, přesto každý rozuměl jeho slovům, protože v sále bylo hrobové ticho, nikdo se ani nepohnul, jeden komoří strnule podával Ludvíkovi kalhoty, druhý stejně toporně punčochy.
Franklin si klidně prohlížel tlustého mladého pána, který tu seděl v tak nehezké póze a který byl francouzským králem. Doktor viděl do lidí. Zjistil, jak podivně si odpurují některé rysy v tváři tohoto krále; mladý pán se smělým nosem, to byl pravý Bourbon podle podobizen ražených na mincích, ale zároveň vypadal nedospěle jako kojenec. Jeho otylost byla nepřirozená, chorobná; šlo zřejmě o porušení krevního oběhu nebo jiných vnitřních funkcí. Tento Ludvík Šestnáctý se zdál netečný a neohrabaný, ale nebyl neinteligentní. Zvláštní řečník nebyl, to bylo zřejmé, a co říkal, neznělo zvlášť vlídně; ale celkem vzato to odpovídalo tomu, co se při takové příležitosti dá říci. Franklin na tento tón navázal. Uklonil se a odpověděl: "Děkuji vám, Sire, jménem své země. Spolehněte se, prosím, na vděčnost Kongresu a na to, že věrně dodrží závazky, které přijal." - "Tak dobře, messieurs," odpověděl Ludvík a tím návštěva skončila.
Vergennes pak uspořádal pro delegáty vekou oficíální hostinu. Zúčastnila se jí veškerá francouzská šlechta; když byl Franklin přijat králem, všichni se předháněli, aby se s ním mohli seznámit. Za sousedku u stolu měl starou, velice váženou markýzu de´Créquy. Zaraženě si prohlížela jeho oděv, všechno na něm bylo hnědé, kabát, vesta, kalhoty, dokonce i ruce, a měl přitom plátěnou kravatu. Ale nejpodivnější byly jeho způsoby při jídle: jedl chřest rukou a meloun nožem. Také si roztloukl vajička do poháru, dal do toho kus másla, sůl, pepř a hořčici, smíchal to dohromady a vyjídal to lžičkou. Protože byl proslulý filozof, zeptala se ho, zda věří v osobního Boha a v nesmrtelnost duše. Srkal ten svůj podivuhodný pokrm a horlivě při tom kýval. Markýza potom vykládala, že ten kvaker má sice zálesácké manýry, ale přijatelný světový názor.
Ludvík strávil ten večer v Trianonu u Toanety. Nyní splnil svůj slib do písmene, a dokonce se tak pokořil, že si před celým dvorem s tím rebelem promluvil. Chtěl si teď alespoň vybrat odměnu od původkyně těchto nepříjemností a dnes v noci si užít.
"Slyšela jsem s politováním, Sire," řekla Toaneta, "že jste jednal s doktorem Franklinem velmi nevlídně." - "Nevzal si ani paruku, ten váš starý neotesanec," odpověděl Ludvík. "Tu svou zpupnou palici mi nepřístojně ukazoval úplně holou. A já jsem se měl při tom rozplývat?" - "Budu k němu zítra o to laskavější," prohlásila Toaneta, "na to se můžete spolehnout." - "Nemohu vám v tom bránit," odvětil rozmrzele Ludvík. "Celé Versailles se mi zprotivily," vybuchl, "od chvíle, co si tam ten rebel chodí, jako kdyby mu to patřilo." - "Ano," řekla Toaneta sladce a triumfálně, "mou zásluhou tam zavanoulo trochu svěžího vzduchu."
Ale Ludvík se nerad hádal a také sem kvůli tomu nepřišel. S chutí jedl a pil, jeho krásná žena se mu líbila, zůstal v Trianonu přes noc, jak si předsevzal, a užil si své pod dohledem rakouských příbuzných, kteří si v mnišských kutnách kopali vlastní hrob.
Mezi americkými delegáty došlo zatím k novým rozporům. Arthur Lee považoval od počátku za vážnou chybu, že Franklin zanedbal dvorský ceremoniál a přišel ke králi se svou holou strupatou lebkou bez paruky. V tomto názoru ho utvrdilo Ludvíkovo nepřístupné chování; byla to jen odpověď na Franklinův nedostatek respektu. Přesto považoval Arthur Lee za urážku, že Ludvík jednal s americkou delegací tak hrubě; odmítl proto jít nazítří do Versailles podruhé a navštívit, jak bylo zvykem, tentokrát královnu.
Franklin vzal s sebou místo Arthura Leea vnuka Williama a tak přišli do zase tři, William a Silas Deane.
Toaneta uvítala Franklina roztomile, trochu koketně, s královskou důstojností a zároveň i jako dáma s modrou maskou, spiklenecky na něho zamrkala. Se zájmem sledoval Franklin ten velkolepý, obřadný a ženský líbezný zmatek kolem královnina lever a liboval si, že se může v oficiální funkci zůčastnit oblékání této hezké dámy, s níž vedl kdysi konverzaci s tak pošetilými následky.
Nyní v oné rozmluvě pokračovali. S předstíranou bezelstností se ho zeptala, jaký dojem na ní udělal její muž, král. "Je to laskavý, nadmíru nadějný panovník," řekl Franklin s přesvědčením. A Toaneta ho vzápětí ujistila: "Velice vás chválil, monsieur, váží si vás a nesmírně vás miluje," a upřímně se mu dívala do očí. Pak položila několik připravených otázek o jeho elektrických pokusech, pozorně mu naslouchala a myslela na něco úplně jiného.
Večer po hostině ho přiměla, aby ji sledoval, jak hraje, vyzvala ho, aby si stoupl za její křeslo. Vyhrávala. "Přinesl jste mi štěstí, můj elektrický vyslanče," řekla. "Vsaďte si také!" Udělal to a vyhrál sedmnáct louisdorů. Ale pak začala Toaneta vysoko sázet, zapomněla na něho, a on využil této příležitosti, aby se Silasem Deanem, Williamem a vyhranými sedmnácti louisdory nenápadně odešel.
Pro Silase Deana byla návštěva ve Versailles posledním příjemným zážitkem. Jeho nástupce byl již ve Francii, byl to známý politik John Adams, velice aktivní člen Kongresu, a Silas Deane musel zpátky do Ameriky. Těžko se loučil. Rmoutilo ho nejen to, že se k němu zachovali tak hanebně a nevděčně, ale také zde zanechával své nejlepší přátele, lidi, kteří dobře věděli jaké zásluhy si získal o svou zemi, kdežto tam za mořem se setká jen s takovými, kteří byli proti němu poštváni, s lidmi předpojatými a proti němu zaujatými.
Franklin litoval odchodu Silase Deana. Měl s ním často všelijaké trampoty, ale muž s květovanou vestou to myslel dobře, byl to vlastenec a nakonec si dal vždycky říci. Franklin slíbil, že ho bude v jeho při s Kongresem ze všech sil podporovat a ujistil ho, že na něho bude často vzpomínat, zejména kdykoli se podívá na svou milou Encyklopedii. Ztrápený Silas Deane se pousmál, řekl sbohem, říkal sbohem znovu a znovu a ani se mu nechtělo odejít.
S Arthurem Leem se Silas Deane ani nechtěl rozloučit, ale ten za ním k jeho překvapení přišel sám Arthur Lee byl zlostí bez sebe. Versailleský dvůr určil za svého vyslance v Kongresu monsieur Gérarda; o této volbě se Francouzi poradili s Franklinem a Silasem Deanem, ale ne s ním, s Arthurem Leem. Měl podezření, že se za touto uzážkou skrývají pikle obou kolegů.
Pro toto podezření neměl ovšem náležité důkazy; o to solidnější podklady měl pro jinou stížnost: mezi spisy, které mu Deane odezdal, chyběly velice důležité dokumenty. Zamračeně a ostře se zeptal, kam se poděly. Silas Deane odpověděl, že jde o akta, která chce předložit Kongresu, aby se ospravedlnil; neboť má důvodné obavy, že ho jistí lidé ve Filadelfii osočili.
"Sporné položky," pokračoval Arthur Lee, jako kdyby byl odpověď Mr Deana neslyšel, "byly ostatně už při běžném přezkoumání objeveny i ve spisech, které jste tu laskavě ráčil nechat. Mezi výdaji delegátů se tam například uvádí tisíc čtyři sta sedmdesát liber na nákup ,Encyklopédie des Arts et des Métiers´, což je označeno jako dar pro doktora Franklina. Žádám o vysvětlení." - "Beze všeho," odpověděl zdvořile Silas Deane. "My dva, vy a já, jsme toto velké dílo darovali doktoru Franklinovi k jeho narozeninám." - "Tak vy jste se opovážil," zvolal Arthur Lee svým vzrušeně vznětlivým hlasem, "odevzdat mým jménem tak nákladný dar, vy jste si něco takového troufal a ani jste se nezeptal? V době, kdy je nutno v Americe platit za jeden měděný penny málem celý kongresový dolar, darujete si vy na státní útraty doktoru Franklinovi knihy za tisíc čtyři sta sedmdesát liber?" - "Neptal jsem se vás," odpověděl Silas Deane svárlivě a klidně, "protoževy byste s tím nebyl souhlasil. Ale vůči Kongresu jsem dostatečně zajištěn tím, že Encyklopedie byla zakoupena rozhodnutím většiny." - "Jakže?" zeptal se Arthur Lee celý bez sebe. "Já jsem se sice doktora Franklina také nezeptal," vysvětloval Silas Deane, "ale jako vím, že vy byste byl proti, troufán si tvrdit, že on by souhlasil." - "Takovýmito francouzskými sofismaty," jste léta zostouzel Ameriku." - "Takovýmito francouzskými sofismaty," odpověděl Silas Deane, "zachránil doktor Franklin Ameriku od záhuby." Arthur Lee zkřížil paže. "Však oni vám už tam za mořem ukážou, pane," hrozil, "co si o vás Amerika myslí."
Ale monsieur de Beaumarchais, když se s ním Silas Deane loučil, ho nabádal: "Povězte Kongresu svůj názor nepokrytě, za sebe i za mne! Povězte pánům do očí, jak jsou malicherní a nevděční. Jen žádné strachy, Mr Deane! Komu Francie jednou slíbila pomoc, toho nenechá nikdy v bryndě. Opřete se o krále a o firmu Hortalez a spol.!"

Málo uspokojen svou rozmluvou s Deanem, napsal Arthur Lee dlouhý, roztrpčený dopis Franklinovi. Uvedl všechna příkoří, která podle svého názoru vytrpěl. Už několikrát, psal, podal písemnou stížnost, ale Franklin na jeho dopisy většinou ani neodpovídá. "Kdybych byl nejzavilejší nepřítel Ameriky," pokračoval, "nemohl byste se mnou jednat jinak. Mám nárok znát důvody vašeho chování. Jestliže proti mně něco máte, řekněte mi to rovnou, ať se mohu ospravedlnit. Ne-li, proč zanedbáváte takto své povinnosti ke své zemi a ke mě?"
Franklin si okamžitě sedl a napsal: "Několik Vašich dopisů jsen nezodpověděl, to je pravda. Nerad odpovídám na dopisy psané v hněvu. Jsem starý člověk, mnoho života mi už nezbývá, mám hodně práce a nemám kdy na hádky. Pokud jsem k Vašim ustavičným protestům mlčel a přecházel jsem i Vaše věčné školometství, bylo to jen proto, že jsem nechtěl ohrozit důstojnost a úspěch našeho poslání. Mám rád klid, vážím si Vašich dobrých vlastností a cítím s Vaší chorobnou duší, která je ustavičně zmítána žárlivostí, podezíravostí a představami, že ostatní Vám chtějí ublížit a pohrdají Vámi. Jestliže proti své duševní chorobě co nejdříve něco neuděláte, určitě propadnete šílenství. Znám z podobných případů příznaky, které se na Vás projevují. Bůh Vás chraň tak strašlivého údělu a mě nechte laskavě na pokoji."
Franklin si přečetl, co napsal, poškrábal se, vyrážka ho v poslední době začala znovu trápit. Shledal, že tento dopis je vhodnou odpovědí a neodeslal jej.
Ale Arthur Lee nepřestával se svými nářky a stížnostmi. Posilovali ho v tom dva další vyslanci Kongresu, kteří mezitím přijeli do Paříže, jeho bratr William Lee a Mr Ralph Izard.
Ralphu Izardovi bylo pětatřicet let, byl bohatý a zhýčkaný. Studoval v Anglii a seznámil se tam s předními anglickými státníky a spisovateli. Mladý pán s kolonií byl tenkrát taky představen anglickému králi, ale protože ceremoniál vyžadoval, aby poklekl a protože Ralphu Izardovi nedovolovaly jeho zásady sklonit koleno před smrtelníkem, odmítl pozvání ke dvoru. Když pak rozpory s koloniemi vyústily v otevřený rozkol, vrátil se do Ameriky a nadšeně se přidal k povstalcům. Nyní ho Kongres jmenoval vyslancem u toskánského dvora. Ale protože tento dvůr Spojené státy dosud neuznal, pověřil Kongres Izarda, aby zatím zůstal v Paříži a byl nápomocen Franklinovi a Leeovi.
Další nový vyslanec, Arthurův bratr William, nezapřel, že je potomek vyzáblého, nadaného, podezíravého a hašteřivého rodu Leeů. Jeho jmenoval Kongres zmocněncem v Berlíně. Ale berlínský dvůr stejně jako toskánský Kongres dosud neuznal,, a tak i jemu bylo uloženo pomáhat Franklinovi radou i skutkem.
Noví příchozí se okamžitě spřátelili s Arthurem Leem. Všichni tři byli mladí a temperamentní a Franklinova mírnost jim připadala spíš jako lenivost, slabost, senilita. Když teď bylasm=a uzavřena, byli přesvědčeni, že je nutno od francouzské vlády požadovat stále víc, a to jak peněz, tak i vojska a lodí. Považovali za liknavost, že se Franklin staví proti takovému nátlaku. Když došlo k jejich prvním nepěkným rozmíškám s Franklinem, vynořil se zde náhle muž, kterého Kongres zvolil za nástupce Silase Deana, John Adams.
Franklin a John Adams měli za sebou léta společné práce, oba se podíleli na první redakci Prohlášení nezávislosti. Každý z nich uznával dobré vlastnosti toho druhého, ale neměli se rádi. Pětačtyřicetiletý John Adams byl povoláním advokát a měl ve zvyku vykládat své názory zvučným hlasem, přičemž používal hojných přirovnání z bible a ze starověku. Dospíval v letech války s Francouzi a s Indiány a byl vášnivým vlastencem. Kdyby se Američanům podařilo, prohlašoval tehdy, vyhnat tyto bojovné Galy ze své pevniny, předčili by co do počtu během jediného století všechny národy a zastínili by starý světadíl. Evropa připadala Johnu Adamsovi úpadková a od mládí se opájel představami mocného, na ctnosti založeného amerického impéria.
John Adams se mohl vykázat významnými politickými úspěchy; měl značnou zásluhu na tom, že Prohlášení nezávislosti bylo schváleno. Kongres velice oceňoval jeho neúnavnou aktivitu a když stále nepřicházela tak toužebně očekávaná zpráva o spojenectví s Francií, jmenoval ho delegátem místo Silase Deana, aby dosáhl uzavření paktu.
Ale Mr Adams přijel už po podepsání smlouvy a zak vlastně neměl v Evropě co pohledávat. Ale jeho nezkrotná činorodost mu nedopřávala klidu. Pustil se do zkoumání spisů vyslanectví.
Mr Adams byl malý, obtloustlý, temperamentní pán s širokou plešatou hlavou, kterou dělaly ještě širší dva ohromné chumáče vlasů na obou stranách lebky. Když se probíral spisovým materiálem americké delegace, nezbývalo mu než touto pozoruhodnou hlavou ustavičně vrtět. Umínil si, že dá ten beznadějný zmatek do pořádku. Když viděl, že Franklin se shovívavě a trochu pobaveně usmívá, vysvětlil mu svůj náror: "Můžete si myslet, že si počínám jako byrokrat; Římané tomu říkali dipsciplína. Jisté je, že bez této ,byrokracie´ není možno uskutečnit nic velkého. Jak bychom dokázali vybudovat velkou říši, která by předstihla všechny ostatní, kdybychom si neudrželi v pořádku ani svůj malý dům v Passy?"
Mr Adams bydlel v Passy ve Franklinově domě, který byl považován za sídlo americké delegace. Viděl tedy zblízka, jak Franklin žije. Oba pánové spolu jednali nadmíru zdvořile, ale Johnu Adamsovi byly Franklinovy způsoby čím dál tím víc proti mysli. Ve svých dvaasedmdesáti a navzdory své dně ten člověk jedl, co hrdlo řáčilo a také dost pil. I když bylo nutno zachovávat šetrnost, vlastnil přepychový kočár, zaměstnával spoustu služebnictva a bydlel v bohatě zařízeném domě. Navzdory stáří se točil kolem ženských jako Francouz. Byl to ve všem všudy epikurejec.
Mr Adams bydlel v Passy teprve několik dní, když přišla k Franklinovi neohlášeně na návštěvu jeho přítelkyně madame Helvetiová. Hrnula se do pokoje, jako kdyby tam byla doma. Její krása byla už značně odkvetlá, byla nedbale odlečena a učesána, kolem malého slaměného kloboučku si uvázala špinavý šátek a přes ramena měla přehozenou černou šálu, která jí ustavičně padala. V přítomnosti Mr Adamse políbila Franklina na obě tváře a na čelo. Při obědě seděla mezi nimi, často ovíjela pažemi opěradla židlí obou sousedů a několikrát doktora objala. Mr Adams to v obsáhlém dopise podroně vylíčil své zbožňované Mrs Abigail Adamsové se kterou žil v mravném příkladném manželství.
Mr Adams neútočil na doktora tak rozhorleně jako ostatní, mladší pánové. Dělal mezi nimi prostředníka a uklidňoval je. Ale kdykoli šlo o nějkou závažnější věc, podporoval svým mlčením opozici obou Leeů a Izarda.
Bylo to při debatě o Williamu Templovi.
Při metodické kontrole spisového materiálu vyšlo totiž najevo, že onen dopis o melase, který monsieur Gérard musel na žádost Arthura Leea napsal jako dodatečnou nedílnou součát smlouvy o obchodu a přátelství se ztratil nebo byl založen. Nikdo sice nebyl na pochybách, že Kongres bude pakt ratifikovat nebo už jej dokonce ratifikoval v té podobě, v jaké byl předložen, a ztracený dokument měl tedy jen akademickou, historickou cenu. Přesto - a to teď pánové Arthur a William Leeové a Ralph Izard doktoru Franklinovi důrazně dokazovali - přesto člověk, který takový dokument ztratí, nemůže být tajemníkem vyslanectví. Sedmnáctiletý chlapec nebyl ostatně nikdy pro takový úřad vhodný. A nedokázal už dřív, že je nedbalý a liknavý? Například návrh spojenecké smlouvy nechal tenkrát klidně povalovat před nediskrétními francouzskými zraky.
"A bylo vůbec vhodné," nasadil Ralph Izard všem těmto námitkám korunu, "bylo vůbec vhodné svěřit práci tajemníka právě Mr Williamu Templovi Franklinovi?" Dal důraz na křestní jméno mladého muže a všichni pochopili, co tím chce říci. V poslední době nadělaly anglické noviny hodně povyku kolem guvernéra Williama Franklina, otce mladého Williama, jenž navzdory všem útrapám, kterým byl u rebelů vystaven, zůstal králi věrný; a noviny si tropily posměch z velkého rebela Franklina, který o správnosti své věci nedokázal přesvědčit ani vlastního syna.
Až do té doby doktor Franklin klidně poslouchal námitky svých mladých kolegů. Ale když byla pronesena tato poslední výtka, rozzlobil se. "Měl jsem snad toho chlapce nechat v blízkosti jeho otce?" zeptal se. Tím nijak nevyvrátil, co bylo řečeno, ale z jeho slov zazněl takový žal a hněv, že ostatní zmlkli.
A teď konečně zasáhl John Adams. "Zašel jste příliš daleko, Mr Izarde," pokáral ho a Ralph Izard se také okamžitě omluvil: "Lituji, jestliže jsem doktora Franklina urazil."
Případ byl vyřešen tak, že Franklin nadále platil WilliamaTempla a přijal dalšího tajemníka, kterého navrhovali ostatní pánové; byl to Francouz, pan de la Motte. Zdálo se, že je to svědomitý a americké věci oddaný člověk, ale Franklin měl pocit, jako by ho ustavičně sledoval.

Po uzavření smlouvy se po celé Paříži ozývalo jen "Franklin, Franklin" a na Pierrovy zásluhy se zapomínalo. To trápilo věrného Filipa Gudina. Zahalil se do županu, který mu daroval Pierre, usedl do výklenku svého drahoceného psacího stolu a dal se do psaní. Sepsal esej, pamětní spis: "Předběžný nárys života velkého vrstevníka." Aniž uvedl jméno, vylíčil politické, obchodní a literární zásluhy svého přítele o americkou věc a svobodu tak, že každý zasvěcený čtenář musel poznat o koho a oč tu jde. Gudin ocenil i zásluhy "starce v zahradě, ale nepřímo zde poukázal, na některé jeho nebezpečné vlastnosti. Nakonec pak provedl srovnání činnosti "starce v zahradě" s činností velikého vrstevníka, o němž pamětní list pojednával a "vrstevník" vyšel z tohoto szovnání líp než "stařec". Přijde den, pravilo se zde v závěru, kdy historie spravedlivěji rozliší světla a stíny.
Filip Gudin si přečetl, co napsal a byl spokojen. Pod tlakem nutnosti se sice musel vyjadřoval nejasně jako Herakleitos nebo Lucretius, přičemž mu chyběla chmurná síla těchto velikánů, ale přesto byl přesvědčen, že například s historickými díly takového Rollina si jeho opusculum nijak nezadá.
Uvědomoval si, že Pierre by patrně neschváli uveřejnění jeho "Prozatímního nárysu"; neboť Pierre je ušlechtilý člověk a chtěl by pravděpodoně "starce v zahradě" před tímto odhalením uchránit. A tak dal Gudin vytisknout svou brožuru na vlastní náklad i odpovědnost za přítelovými zády a poslal ji těm, které by mohla zajímat, mimo jiné i "starci v zahradě".
Pak hrdě a šťastně odevzdal knížku tomu, na jehož počest byla napsána.
Pierre ji rozevřel a četl. Hřálo ho u srdce, že někdo konečně oceňuje a velebí jeho zásluhy, sice do značné míry zahaleně, se spoustou řeckých a latinských citátů a ne dost vzletně, přesto však pro zasvěcené zcela srozumitelně. Také se mu líbily narážky na přeceňování "starce v zahradě". "Nikdy bych si nebyl pomyslel," řekl a zahrozil prstem, "že za mými zády vyvádíte tak nebezpečné věci." Gudin se usmál a odpověděl: "Někdo to jednou musí říci. A protože žádný z našich Plutarchů svou povinnost nesplnil, nezbývalo, než aby se do toho pustil tak bezvýznamný autor."
Pierre byl dojat; ale řekl si, že i zastřené vylíčení činnosti firmy Hortalez by mohlo mít pro něho nepříjemné následky, a tak požádal, aby Gudin strčil tento spisek do zásuvky. Ale ten odpověděl: "Učinil jsem už náležitá opatření, aby vám vaše skromnost opět neublížila. Ti, jichž se to týká, mají už tento pamětní spis v rukou," a jeho dobromyslný obličej zářil pýchou a uspokojením nad vlastní prohnaností a znalostí lidské povahy. Pierre ho poklepal po zádech, pokrčil rameny a smížil se s tím.
Brzy nato přistála v Lorientu jedna z Pierrvých lodí "Glorie de France". Přivezla z Ameriky náklad rýže a indiga. Nákladní list byl vystaven na pány Franklina, Silase Deana a Arthura Leea. Náklad byl však určen firmě Hortalez, byla to ona zásilka, kterou Paul už dávno ohlásil. A byla americkým pánům adresována určitě jen proto, aby firma Hortalez nebyla znovu kompromitována, kdyby loď padla do rukou Angličanů; "Glorie de France" totiž vyplula dřín než na druhé straně oceánu vešlo ve známost uzavřeni francouzsko-americké dohody.
Jenže Arthur Lee za tím tušil nekalé rejdy a žádal, aby náklad byl vydán adresátům do té doby, než bude věc náležitě objasněna, tedy delegátům a nikomu jinému. Případ se začal zamotávat. Kapitán lodi odmítl vydat náklad emisarům. Ti se o věci společně radili. Arthur Lee důtklivě vyzýval kolegy, aby se od pověstného pana de Beaumarchais nedali vodit za nos. Pravděpodobně už předchozí lodní zásilky, které došly od Kongresu na Beaumarchaisových lodích, náležely vyslancům, ale Mr Deane je zašantročil firmě Hortalez. Tentokrát se naštěstí dostaly nákladní listy do pravých rukou. Navrhl, aby kapitán, který je s Beaumarchaisem zřejmě spolčen, byl soudně přinucen náklad vydat.
Kdyby se bylo o této věci jednalo před týdne, byl by se Franklin pravděpodobně proti takovému kroku postavil. Ale v nedávných dnech mu byla doručena brožura "Předběžný nárys života velkého vrstevníka". Jakýsi učený osel v ní dělal s použitím hojných citátů potutelné narážky na "starce v zahradě" a těžkopádným stylem připisoval hlavní zásluhu o vítězství u Sartogy a o spojenectví jistému monsieur Caronovi. Franklin obvykle nebral takovéhle pamflety zvlášť vážně. Ale tento autor byl nápadně podrobně informován o četných podrobnostech a znal údaje, které mohl získat jen od monsieur Carona nebo od jeho nejdůvěrnějších přátel. Vydání této brožury bylo tedy od monsieur Carona nepřátelským aktem a po tomto vypovězení boje nepovažoval Franklin za svou povinnost vzít monsieur Carona před ostatními v ochranu. Společně s Leem požádal námořní soud v Lorientu, aby nařídil kapitánovi "Gloire de France" vydal náklad pravoplatným adresátům, pánům Franklinovi a Leeovi.
Pierre zbledl úžasem a hněvem. On vymohl, aby tento starý muž byl uznám za vyslance Spojených států, a první, co Franklin v této své funkci udělal, bylo, že ho připravil o jeho majetek. Ještě nikdy se nesetkal s tak nestoudně nepokrytou ničemností. Před tímhle dobrákem Richardem se mohl jít schovat i Tartuffe.
A proč to ten starý udělal? Nač? Dobře, Američané jsou bez peněz. Ale tak špatně na tom snad nejsou, aby museli ukrást tento náklad, vzít chuďasovi jeho poslední ovečku. Je to zřejmě osobní nenávist, která k tomu Franklina ddohnala.
Tohle způsobila ta brožura, ten Filipův neblahý, nudný škvár. Všichi se spikli, aby mu škodili, jeho přátelé i jeho nepřátelé. A Pierre si vylil svůj vztek a zklamání na Filipu Gudinovi.
Byli spolu v Pierrově přepychové pracovně, Pierre metal Filipovi do tváře svá obvinění a zuřivě běhal po pokoji. Filip zprvu trpělivě poslouchal. Ale pak už to také na židli nevydržel a i on začal těžkým krokem udýchaně přecházet sem a tam. "Sedněte si alespoň, když s vámi mluvím," obořil se na něho Pierre. Gudin se zastavil. "Jsem ochoten všechno snášet," odpověděl, "dát třeba hlavu na špalek a nechat si všemi oštěpy proklát hruď jako onen Švýcar. Ale křivdíte mi. Aby se tento Franquelin stal vaším úhlavním nepřítelem, na to nebylo ani třeba mého skromného díla. Byl jím odjakživa. Ve svém "Předběžném nárysu" jsem ho charakterizoval jedním veršem z "Antigony", veršem o ,muži se zlolajnými ústy´, jímž Sofokles označuje tyrana Kreonta. Ale ten ,stařec v zahradě´ je ničemnější než Kreón, říkám vám, že je to rozený Thersites. Je to nejhanebnější pomlouvač a nactiutrhač. Vždyť on - ale ne, nechci rozdmýchat váš hněv ještě víc. Věřte si dál, že to byla jen má chabá slova, která roznítila pomstychtivost úskočného starce. Věřte si tomu dál!"
Ale Pierre na něho vykřikl: "Co víte?" Gudina se to dotklo a zarytě mlčel. "Jaká to byla mrzkost, kterou o mě řekl nebo které se proti mně dopustil tento Franklin už dřív?" rozběsnil se Pierre. "Uklidněte se," prosil Gudin. "Nežádejte, abych vám opakoval jeho hanebná slova." - "Tak co...?" trval Pierre na svém a hlas mu selhal. "Srovnával vás," sděloval Gudin téměř šeptem, "s mouchou z Lafontainových bajek, s tím drobným, dotěrným a domýšlivým hmyzem." - "S mouchou?" otázal se Pierre. "S mouchou na kočáru?" - "Jak říkáte," odpověděl Gudin.
Pierre se musel posadit, cítil se sláb a šly na něho mdloby. Obětoval pro Ameriku léta svého života a svůj majetek, odeslal přes moře zbraně pro Saratogu, vymohl tomu starci setkání s královnou a zasloužil se tím o uzavření paktu. A ten člověk mu to všechno oplácí tak laciným uličnickým posměchem. Moucha a kočár! Celý rozechvěn pomalu vrtěl hlavou.
Gudin ještě nikdy neviděl přítele v takovém stavu; mohlo mu to srdce utrhnout. Stál tu němě, celý zničený a nepustil z Pierra oči. "Já to nechápu," řekl Pierre po chvíli podivně tichým hlasem, "stále ještě to nechápu. Co jsem mu vlstně udělal? Vždyť jsem poslal do Ameriky zbraně za deset miliónů a nedostal jsem ani vindru." A pořád mu to nešlo do hlavy.

Když pověděl Tereze, co se stalo, zachmuřila se. Horovala pro spravedlnost a tak ji uráželo, že Pierrovy zásluhy o Ameriku a svobodu jsou tak hanebně zneouznávány a že právě velký a ctihodný Franklin Pierra a jeho práci tak přezírá.
Nic Pierrovi neřekla a odjela do Passy.
Franklin už nazítří svého skutku litoval. Bylo předem jasné, že soudní rozhodnutí dá za pravdu Francouzi, a ne vyslanectví. Není o nic lepší než Arthur Lee a nechal se strhnout primitivními pudy, místo aby byl poslušen rozumu. A tak mu přišlo vhod, že se může před madame Beaumarchaisovou ospravedlnit.
Tereza po krátkém úvodu řekla, že se manželovi nikdy nemíchala do jeho obchodů, ale že v tomto případě jde o víc než o obchod. Je jí líto, že vyslanci země, které monsieur de Beaumarchais tak přesvědčivě dokázal své přátelství, s ním tak nepěkně jednají. Mnoho Francouzů udivuje a rmoutí, že se Američané ani nepokusili dohodnout se po dobrém, než se obrátili k soudu.
Franklin ji pozoroval svýma vypouklýma, klidnýma, starýma očima. Představoval si ženu monsieur Carona docela jinak, rozhodně ne tak jednoduchou a sympatickou; bylo by mu milejší, kdyby víc odpovídala jeho představám. Vduchu jí dával za pravdu. Často se horšil, jak neomaleně a předpojatě jednají jeho krajanů s cizinci, a teď on sám byl poslušen chvilkového vznětu, a ne rozumu.
Odpověděl, že k tomu nemilému případu by nebylo došlo, kdyby se monsieur Deane, který vedl s monsieur Beaumarchaisem všecha jednání, nebyl musel vrítit do Ameriky. Že jde o spletitou záležitost a násutpce monsieur Deana nemohl dosud prostudovat příslušná akta a že v Americe je zcela běžné obracet se v nejasných případech k soudu. Ale že nikterak nebylo úmyslem delegátů a tím měně jeho osobně postupovat nepřátelsky nebo třeba i jen ne dost ohleduplně proti panu de Beaumarchais. On že nijak nepodceňuje služby, které monsieur Spojeným státům prokázal a pokud je mu známo, i Kongres v lichtivém dopise uznal jeho zásluhy. Ale obchod je obchod, cifrám a písmenům chybí srdce a zdvořilost. Je prý sám ostatně toho názoru, že monsieur dostane v té sporné záležitosti za pravdu a nikdo z toho nebude mít větší radost než on, Franklin. Po celou tu dobu hleděl na Terezu s vlídným zájmem a mluvil s ní zdvořile a s úctou. Ale uvědomoval si, že jeho ospravedlnění vyznělo chladněji, než chtěl.
Když se Tereza vracela domů, měla jistotu, že Pierrovo zboží bude záhy uvolněno, pravděpodoně ještě před soudním rozhodnutím; ale stejně jistě věděla, že Franklinův odpor k Pierrovi je nepřekonatelný.
Zatím Franklin ještě chvíli seděl a uvažoval. Bylo zvláštní, že ten větroplach, monsieur Caron, který ho tak odpuzuje, má schopnost získávat lidi tak ryzí, jako je tato žena nebo onen mladý muž, který kvůli němu odjel do Ameriky.
Škrabal a mnul si svou dnavou nohu. Rozmluva s madame Beaumarchaisovou mu zkazila celý den. I když měl hodně přátel, s nimiž mohl s nimiž mohl vtipně a žertovně rozmlouvat, i když měl madame Helvetiovou a další ženy, které mu projevovaly tak něžnou příchytnost, i když měl svého lehkomyslného a hezkého Williama, kterého tak miloval, cítil se někdy velice opuštěný a uvědomoval si, že je ve Francii cizincem.
Velice mu chyběl starý Dubourg. Sáhl po ,Eulogiu Linnaei´ z přítelovy pozůstalosti. Byla to dobrá stať. Dubourg byl skutečný vědec, který miloval poznání pro ně samo. Však také Franklin vynaložil veškeré úsilí, aby stať dobře přeložil. Vešel do své tiskárny a dal se do sázení rukopisu.

Po své triumfální cestě Paříží Voltaire znovu ochuravěl a byl opět upoután na lůžko. To mu nebránilo, aby nepokračoval ve zkouškách na "Irenu". Zkoušky ho zklamaly. Za ta léta, co žil daleko od Paříže, si pařížské divadlo zidealizoval a nyní se mu herci zdáli velice nepoddajní a nevedlo se mu dostat z nich to, oč mu šlo. Pracoval se zvýšeným úsilím a podněcoval je tu lichotkami, tu posměchem. Bezzubý staroch se zvedal ze svých podušek a s vekou vášní jim znovu a znovu předříkával své verše; ale když mu je pak opakovali, zněly většinou sice libozvučně, ale chyběl jim život.
Jeho otřesené zdraví mu nedovolilo pokračovat ve zkouškách. Musel přenechat herce jim samým. A nebylo ani pomyšlení, že by se mohl zúčastnit premiéry "Ireny".
I v jeho nepřítomnosti se uvedení hry stalo významnou událostí. Až na krále byl přítomen celý dvůr. Obecenstvo bylo předem rozhodnuto dát se nadchnout. S ním i Toaneta a Šeříkový kruh.
Ve hře byly verše, které na Toanetu opravdu silně zapůsobily.
Když Zoë naříkala nad těžkým údělem své císařovny, neplatil tento nářek i na ni? "Zrodila ses k otroctví. Co je tvá sláva a tvá nádhera jiného než věčné utrpení, věčné donucování? Pravda, jsi vládkyní, ale náleží ti jen toto jméno a nadmíru nebezpečné břímě tvého důstojenství tě poutá v bídném zajetí. Názory, zvyky a tradice lidu tě drží v těžších okovech, než by to dokázel tyran." Když Toaneta slyšela tyto verše, zadýchala se a silně si uvědomovala, že Vaudreuil stojí za jejím křeslem.Voltaire je veliký básník; vyslovuje z jeviště její pocity.
Dopouštějí se na něm hanebné křivdy. Což nemá, ač ho tak tupí, smysl dokonce i pro důstojnost a velikost církve a kněžstva? Umínila si, že si zapamatuje verše, které teď odříkával mnich Leonce: "Náboženství drží na posvátné uzdě i panovníky a nutí je pokleknout. A má kutna, kterou panovník pohrdá, vítězí i nad pupurem." - "Zapamatujte si tyto verše, mé dámy," nakazovala. "Zapište si je. Musím je odříkat králi."
Hned poté ovšem následovaly jiné verše, které musely pohoršit každou zbožnou duši. Nový císař, vojevůdce Alexis, kterému mnich tak hrozí, mu to krutě oplácí. Běsní: "Rozbořím tvůj chrám, kde se mě opovažujete urážet. Na kusy rozbiju oltář, který nepřestává soupeřit s trůnem. Co jiného je ten tvůj zkázonosný oltář než nástroj divoké náruživosti, obtěžkaný zlatem národů, nasáklý jejich krví? Postavili jste jej z loupeží a plenění!" A obecenstvo propuklo v zuřivý potlesk.
V hledišti byl i Pierre. Skromě zůstal v přízemí, přišel nikoli proto, aby byl viděn, ale aby viděl. Byl vnímavý ke každé velké podívané a tak ho uchvacovalo stejně to, co se dělo na jevišti, jako to, co se dálo v hledišti. Pohled na Toanetu a na dvůr holdující Voltairovu géniu se nu prolínal s tragickým konfliktem Treniným. Zapomněl na všechny kritické výhrady k ději hry, k jejím postavám, ke hře jednotlivých představitelů. Zněly v něm jen Ireniny zvůčné verše a obrovský potlesk, který je vždy znovu přerušoval. Vír předsudků, který Irenu strhne, Alexisův boj proti tyranii a panovačné zaslepenosti kněžstva, burácející potlesk diváků, blažené vědomí, co dokáže literatura, všechen hluk a lesk Pierra opájel.
A v tomto opojení dorazil plán, který mu po všechny poslední dny nejasně tanul na mysli. Největší pařížský nakladatel, monsieur Pancoucke, chystal totiž dlouho vydávání Voltairových sebraných spisů. Byl to nákladný a riskantní podnik a právě teď, když Voltaire dlel v Paříži, se jasně ukazovalo, že králův tvrdošíjný odpor na celá léta znemožní takové souborné vydání ve Francii. Proto se monsieur Pancoucke svého záměru definitivně vzdal. Jenže když nemá žádný nakladatel dost odvahy, řekl si Pierre, vydat opera omnia největšího francouzského spisovatele, musí tuto odvahu prokázat někdo jiný. A teď, opojen představením "Ireny", Pierre pochopil a rozhodl se, že je k tomu povolán on; jemu a nikomu jinému než jemu náleží zbudovat národní památník z nekonečné řady nádherných svazků Voltairova díla.
Voltaire ležel zatím v posteli, potil se a kašlal. Snažil se předstírat lhostejnost, ale byl vzrušen jako mladý autor při prvním uvedení své hry. Jeden posel za druhým přicházali z divadla a přinášeli zprávy, jakého přijetí se dostalo jednotlivým scénám. Voltaire se brzy přestal tvářit lhostejně, chtěl se dovědět víc a víc. Horlivě se dotazoval, jak bylo přijato to, či ono místo. A když se dověděl, že verše proti kněžské panovačnosti, Rozbořím tvůj chrám", bylo nutno třikrát opakovat, šťastně se zachichotal: "Já to věděl, znám své Pařížany. Ecrasez l´Infame!"
Po představení přispěchali nejbližší přátelé, mezi nimi i Pierre, do domu nemocného, aby mu všechno vylíčili a blahopřáli mu. Nic jim v tom nemohlo zabránit, vnikli k němu do pokoje.
Bylo vidět, že Voltairovi není dobře. Ale pod svou noční čepicí jen zářil a přímo vpíjel nadšené chvalořeči. Zavolal si Pierra a řekl: "Vy jste největší znalec v této zemi, milý příteli, musíte mi všechno povědět," a popleskával ho po ruce. Pierre líčil své dojmy, měl i několik drobných námitek, které však jen zdůraznily celkovou chválu. Stařec zářil: "Když to říkáte vy, tak to je pravda."
Ale teď už se Pierre neudržel. Nadšeně požádal Voltaira o souhlas k vydání jeho sebraných spisů. "Buďte přesvědčen, veliký muži," ubezpečoval ho, "že se nezaleknu žádné námahy ani sebevětších nákladů. Získám ke spolupráci největší duchy Francie a dám vyrobit litery, jaké tato země ještě neviděla."
Voltairovy oči se zatřpitily ještě silněji. Objal Pierra vyhublými pažemi. "Můj drahý," řekl mu. Teď mohu klidně zemřít," prohlásil, "když vím, že mé dílo je v nejcitlivějších a nejlepších rukou."
Pierrovi tlouklo srdce až v hrdle. Daleko v nenávratnu pohasly urážky, jimiž ho obdařil "stařec v zahradě", nadobro zmizely starosti, které mu způsobili zlovolní dlužníci za mořem. Největší génius ho označil za svého bratra, dědice a celá Paříž byla toho svědkem a slyšela to.
Ale když se Voltairův stav stále zhoršoval, prohlásil jeho starý lékař Tronchin, že už se tuhle vleklou sebevraždu nemůže dál dívat. Trval na tom, aby se Voltaire okamžitě vrátil do Ferney.
Theódore Tronchin se s Voltairem přátelsky stýkal už několik let. Pocházel ze starého váženého švýcarského rodu; byl to sedmdesátník vysoké postavy a odevždy choval k tomu drobnému Voltairovi, k tomu věčnému dětinovi, lásku, obdiv i pohrdání. Mnohé vlastnosti tohoto člověka, tak hýčkaného světem i osudem, připadaly doktoru Tronchinovi navýsost pošetilé, nejednou došlo k prudké výměně názorů. Ale jejich přátelství vytrvalo. A když velký lékař vyhověl četným žádostem a přesídlil do Paříže, Voltaire toho velice litoval. Již první den, co se Voltaire objevil v Paříži, mu lékař drsně vyčinil. Řekl mu, že je to neslýchaná bláhovost a přímo šílenství, když se vysílený starý člověk troufá vystavovat tak vysokým nárokům pařížského života.
Teď na něho útočil znovu. "Místo abyste žil z úroků," vykládal mu popuzeně, "odčerpáváte svůj kapitál. A vy si myslíte, že ho máte tolik? Aby někdo vydržel život, jaký vy tu vedete, musel by mít tělo z ocele. Vraťte se do Ferney," domlouval mu, "dokud je ještě čas. A sám, do Ferney napsal, aby Voltairovi okamžitě poslali do Paříže kočár a služebnictvo na zpáteční cestu.
Věrný tajemník Wagni?re byl celý šťastný; upřímně se radoval, že dostane svého Voltaira zpátky do Ferney a že tam bude zas normálně pracovat a žít alespoň trochu rozumně. Ale markýz de Villette se všemi prostředky snažil Voltairovu návratu zabránit. Byl náramně spokojen, že jeho dům se nyní stal středem celé Paříže; jeho radost byla na něm patrná již na dálku, což podnítilo Maurepase k napsání dalšího epigramu. "Náš Villette maličký," zněly jeho verše, "je slávou opojen; slavný je trpaslík, když obra vodí jen."
Návratu do Ferney však především bránila tlustá neteř, madame Denisová. Nenáviděla život na venkově, milovala pařížský ruch. Uznávala, že pobyt ve Villettově domě nedopřává váženému starci dostatečný klid a pohodlí. Ale to, že se dá lehko změnit; vhodnější dům se najde snadno. A už začala vyjednávat o koupi domu v Rue Pichelieu.
Voltaire se sám nemohl rozhodnout. Po Ferney se mu stýskalo. Věděl, že Tronchin má pravdu a že Paříž mu ještě zkrátí nedlouhý zbytek jeho života. Ale některé věci udělat jen tady. Akademie ho zrovna zvolila presidentem; to byla skvělá příležitost uskutečnit dávno vytoužený plán na obnovení "Slovníku francouzského jazyka." A nemusí se znamenitým přítelem a spolupracovníkem Beaumarchaisem projednat řadu otázek o vydání svých sebraných spisů? A co ty tisíce lidí, kteří se s ním touží setkat, což není nezbytné promluvit si aspoň se stem nebo dvěma sty, kterým by chtěl sám a kteří by chtěli jemu povědět mnoho důležitých věcí? "Odjeďte," naléhal Tronchin, "nebo z toho budete mít smrt." - "Zůstaňte," naléhali Villett a madame Denisová., "je to naposled, co jste ve svém městě." - "Nemůžeme se bez vás obejít," naléhali filozofové básníci, politikové, herci.
Přijel Voltairův kočár i s jeho starými milými sloužícími a s jeho fenou Idamée. Když mu sloužící líbali ruce, měli slzy v očích, fenka byla bez sebe radostí. "Ve Ferney se jim po mně stýská," řekl Voltaire a rozhodl se k návratu.
Ale v tom dostal zprávu o novém útoku, který proti němu podnikl vůdce klerikálů abbé Beauregard, už předtím proti němu kázal v kateddrále Notre-Dame, nyní proti němu vyhlásil tento velký kazatel křižácké tažení i v zámecké kapli ve Versailles. "Všechna díla takzvané filozofie," kázal před králem a celým dvorem, "usilují jen o to, aby zničila trůn a círev. Je nemoudré dovolovat vydávání těchto výtvorů, za které jejich původci místo trestu sklízejí slávu. Sova pohanské Minervy se usídlila v Paříži, nestoudně zde trůní a kochá se znesvěceným kadidlem svých vyznavačů. Po ulicích hlavního města Nejkřesťanštějšího krále je v nosítkách všem ukazován na odiv idol kacířství. Tito filozofové nepokrytě hlásají z jeviště," horli se zjevnou narážkou na představení "Ireny", "že chtějí zbořit chrámy Páně. Drží už ve své zločinné ruce kladivo a sekeru a čekají pouze na příhodný okamžik, aby zničili trům i oltář. Což zapomněli ti, jichž se to týká, že má i shovívavost své meze? A že dorota je slabostí, když netreslá rouhače?"
Když se Voltaire o tom kázání dověděl, zrušil své rozhodnutí. Kněží ho chtějí vyhnat z Paříže? Ne, on před jejich posměchem necouvne! Zmocnil se ho veliký hněv. Ecrasez l´Infame! A zrovna tu zůstane, navzdory zapřísahání doktora Tronchina a Wagni?rovým ustavičným domluvám. A podepsal smlouvu na koupi domu v Rue Richelieu. "Teď podepsal ten starý blázen vlastní rozsudek smrti," řekl doktor Tronchin.
Protože ve Ferney se nahromadila spousta neodkladných záležitostí, poslal tam Voltaire svého věrného tajemníka. Nebylo to snadné rozloučení.
Jakmile Wagni?re odjel, nikdo už starci v ničem nebránil. Bez ustání přijímal návštěvy, sbíral pocty, podnikal vyjížďky.
Splnil nyní i prosbu svého přítele Beaumarchaise, aby ho navštívil. Pierre totiž chtěl, aby smlouva na vydávání sebraných spisů byla podepsána v jeho domě v Rue Saint-Antoine. Voltairova návštěva ho hluboce vzrušovala. Uvítal hosta na hranicích svého pozemku. Měl připravena nosítka a zatímco v nich stařec pohodlně seděl, uctivě kráčel vedle něho a ukazoval mu nádvoří i zahradu. Voltaire se dojatě usmíval, když mu vysvětloval symbolický význam chrámu nesoucího jeho jméno. Foukal vítr a zeměkoule poháněná psacím brkem se otáčela. Pierr cítil pokoru i hrdost.
Pak představil svému hostu Terezu a synovce Féliciena.
Félicien mlčel, ale nespustil ze starce své zkoumavé oči. Voltaire necítil potřebu požehnat mu jako nedávno Franklinovu vnukovi. V tomto mladém muži byla jakási vyzývavost, přes všechen obdiv a kritičnost.
Také Tereza mluvila málo. Ale její tvář i její chování prozrazovaly hlubokou úctu k člověku, který po celý život bojoval za spravedlnost s větším zanícením než všichni ostatní, dokonce i než její Pierre. Jména těch, které vysvobodil nebo jejichž památku očistil, stála podél cesty jeho života jako desky cti. Tereza se před ním skláněla s obdivem.
A pak požádal Beaumarchais Voltaira, aby podepsal smlouvu o právech a povinnostech vydavatele Voltairových spisů. Byla to stručná smlouva, ale kladla na Pierrova bedra těžké břímě. Voltaire si vzal lorňon a pečlivě si smlouvu pročetl. "Dobrá, srozumitelná smlouva," řekl.
Pierre si na okamžik připomněl, jak Maigron vypočítal, že do tohoto podniku bude nutno vložit víc neč milión liber. Ale Pierr si myslel: "Jsem Voltairův bratr a dědic" a "Když už jsem přinesl tak ohromné oběti nevděčné Americe a jejímu Franklinovi, měl bych se bát uložit ubohý milión do největšího díla, které lidský duch v tomto století vytvořil?" A uchopil pero a podepsal. A pak podepsal i stařec a tak tam stálo vedle sebe: "Beaumarchais-Voltaire."
Za širokým oknem se tyčila vysoká a šedivá Bastila, ve které byl Voltaire dvakrát uvězněn a která hrozila i vydavateli jeho díla.

Ani nepřítomnost tajemníka Wagni?ra ani četné společenské styky nepřekážely Voltairovi v jeho literární práci. Jakmile mohl zase chodit, dal si ukázat text představení "Ireny" a velice se rozlítil nad změnami, které byly provedeny při závěrečných zkouškách. Sám se teď pustil do práce, aby dal tragédii konečné znění, měnil a upravoval. Začal také s herci znovu zkoušet. A nepovolil, dokud z nich nedostal všechno, čeho byli schopni, a dokud z jeho díla a z nich nebyla vytvořena žádoucí nová jednota.
Osobně se zúčastnil představení této konečné podoby "Ireny".
Malý, vyschlý, ve staromódním a skvostném oděvu, zahalen do sobolího kožichu, který mu poslala carevna Kateřina, odjel svém modrém, hvězdičkami posetém voze do Théatre Francais a po celé cestě ho lidé uctivě a s jásotem pozdravovali. Ve dvoraně a na chodbách byla tlačenice k udušení. S velkým úsilím mu proklestili cestu do jeho lóže. Lidé mu líbali ruce, vytrhávali si na památku chlupy z jeho kožichu. Když konečně do své lóže vstoupil, obecenstvo vyskočilo ze svých míst a volalo, tleskalo a dupalo, až bylo celé hlediště zahaleno hustým oblakem prachu.
A pak začalo představení, kvůli němuž přijel do Paříže; mělo větší význam, než původně očekával; po onom bojovném kázání abbého Beauregarda nabyly hřímavé verše vojevůdce Alexise proti trůnu a oltáři nového, ještě závažnějšího dosahu. Byly odpovědí rozumu na obvinění a nadávky, jimiž ho zahrnula církev, a pověra. A tak to chápali i posluchači, provázeli hlučným potleskem zvučné verše, a když hra skončila, zůstali všichni v hledišti zahlceným prachem a špatným vzduchem, aby složili hold představiteli rozumu. Znovu se zvedla opona, na jevišti uprostřed byzantského císařského sálu stála na podstavci Voltairova bysta a herci ještě v kostýmech na ni pověsili věnec. Zvedaly se mohutné vlny potlesku, opadaly a znovu se vzdouvaly, ovace nebraly konce. Tak o tom Voltaire snil, ale bylo to mohutnější než si představoval. Smál se a plakal radostí. A zároveň se cítil opuštěný a zklamaný. Je tohle všechno? Pro tohle sem přijel? Proto si ukrátil život? A náhle se mu zastesklo po Ferney a Wagni?rovi a nadmíru rád by mu byl nadiktoval několik hrdých a ironických veršů.
Ještě citejněji si uvědomil rozpor mezi triumfem a ironicky rezignovaným poznáním malichernosti úspěchu několik dní poté, když odjel do Louvru, aby převzal funkci prezidenta Akademie.
Také tentokrát přišly tisíce lidí, kteří mu provolávali slávu a jejich radostný pokřik se nesl až daleko na druhý břeh Seiny. Členové Akademie mu v slavnostním průvodu vyšli v ústrety na velké nádvoří, což byla pocta, jaká nebyla nikdy prokázána ani panovníkovi. Tak ho doprovodili do sálu.
Byl přítomen i doktor Franklin. Přivedl s sebou kolegu Johna Adamse, který seděl mezi obecenstvem. D´Alembert oslavil Voltaira krásným projevem. Ten se děkoval a uklonil se směrem k Franklinovi, který živě aplaudoval s ostatními.
Ozvalo se volání, aby se oba velcí mužové společně ukázali na pódiu. Udělali to. "Musíte se obejmout," volali přítomní, "musíte se obejmout a políbit, jak je to ve Francii zvykem."
Oba starci byli na rozpacích. Věděli, že ke každé slávě patří i divadlo, hlasitá slova a velká gesta, ale Franklin byl vysoký a tělnatý, Voltaire malý a hrozně hubený, oba se báli, že budou vypadat směšně. Ale oba také uznávali oprávněnost této žádosti. Jeden i druhý se značnou měrou zasloužili, že byla proklestěna cesta vedoucí k americké revoluci. Uposlechli. Objali se a políbili na vyschlé tváře.
Jací jsme to herci, myslel si Voltaire. Ale je to dobrá scéna, má hluboký vnitřní smysl. Podobně uvažoval i Franklin. Voltaire zlomil předsudky, které znemožňovaly vybudování Spojených států; dávno vyslovil zásady, z nichž vzešla americká revoluce a formuloval je tak působivě, že uchvátily celý svět Na okamžik proběhla doktorovi hlavou ona opovážlivá zmínka monsieur Carona, že Francie je duchem svobody a Amerika její pěstí. Tak stáli na pódiu, Voltaire a Franklin a všichni v sále tleskali a někteří volali: "Hle, jak tam stojí vedle sebe, Solón a Sofokles!"
John Adams to viděl a slyšel a myslel si: Popularita tohoto doktora h. c. je nejsilnější úvěr, jaký Amerika v Evropě má. A myslel si také: Svět chce být klamán. Jsem tady v sále já, ale ti Francouzi si myslí, že ten starý epikurejec je ztělesněná arkadské ctnost!
"Milý Mr Adamsi," vysvětloval na zpáteční cestě Franklin, "nesmíte Pařížanům zazlívat to jejich přehané výstřední holdování. Je to prostě národ vychovaný v monarchistických ideích; proto se jim nutně personifikuje všechno velké v jedné osobě. Vždycky chtějí, aby to byl jednotlivec, kdo všechno udělal a neuvědomují si, kolik udatných mužů muselo spojit své síly, aby vytvořili něco takového, jako naši Ameriku."
Na okamžik Johna Adamse tato skromnost zarazila a ptal se sám sebe, zda by na Franklinově místě i on sám takhle uvažoval.
V obšírném dopise vyprávěl večer své Abigail o Franklinově popularitě. Jeho sláva," psal,"je větší než věhlas Liebnize, Newtona, Bedřicha nebo Voltaira. Není jediný řemeslník, jediný kočí, jediná pradlena, není ve městě a v celé zemi jediný člověk, který by neznal jeho jméno. Je pokládán za přítele celého lidstva a očekává se od něho, že bude tvůrcem zlatého věku. Jeho tvář a jeho jméno jsou stejně známé jako měsíc." Pak vylíčil scénu, která se dopoledne odehrála v Akademii. "Skutečně se objali," psal, "a tiskli se a líbali a kolébali se tam jako dva staří komedianti na velkém jevišti filozofie a cynizmu."
Před Pierrovým starým domem v Rue de Condé zastavil vůz. Mladý muž v cestovním oděvu se zeptal sloužícího: "Je monsieur de Beaumarchais doma?" Sloužící povýšeně odpověděl, že monsieur de Beaumarchais teď bydlí v Rue Saint-Antoine. "Ach ano," odpověděl cizinec, "to mě mohlo napadnout." Mezitím přišla zvědavá Julie. "To jste vy, monsieur, Paul?" zvolala. Lehný úlek jí přeběhl po tváři, ale rychle jej potlačila. "Budete přirozeně bydlet tady," rozhodla, "a já okamžitě pošlu pro Pierra." Zavedla Paula dovnitř, ukázala mu jeho pokoj a postarala se mu o zavazadla."
Paul vypadal zbědovaně. Jeho velké hnědé oči stále ještě zářily tak silně jako dřív, ale jinak byl velmi vyhublý a vyčerpaný. Počínal si přitom velmi živě, ustavičně mluvil a vykládal. Poslal samozřejmě Pierrovi zprávu o svém příjezdu, ale Angličané poštu pravděpodobně zabavili.
Také Pierre se polekal, když viděl, jak se přítel změnil, ale stěží se mu podařilo nedat to najevo. Paul vyprávěl, že teď po uzavření spojenecké smlouvy, měl tam za mořem málo práce a tak si myslel, že tady v Paříži bude moci býr firmě Hortalez uzitečnější. To byl nesmysl a všichni to věděli. Paul se vrátil, protože nechtěl zemřít tam, na Západě, nýbrž zde ve své Paříži.
Snad proto Paul ustavičně mluvil a vykládal, aby na to nemusel myslet. Líčil vliv, jaký mají Leeové a jeho stoupenci v Kongresu a v celé zemi. Paul se obával, že Silas Deane před jejich intrikami neobstojí. Také firma bude muset překonat ještě mnohé těžkosti. Nicméně, mnozí členové Kongresu už mají jasno, co Pierre vykonal, a pohledávky firmy budou nakonec určitě proplaceny; bude to ovšem ještě nějakou chvíli trvat. Pak se široce rozhovořil o politických a hospodářských poměrech ve Spojených státech.
Pierre naslouchal. Zdálo se, že Paul má větší zájem o americkou politiku než o firmu Hortalez. Pierra také mrzelo, že Paul se ani nezeptal, co se zatím událo v Paříži. Pierre se už nemohl dočkal, aby Paulovi pověděl, co velikého a chytrého zde mezitím udělal, jak zaranžoval setkání Franklina s Toanetou, jak také dostavěl svůj dům, do jakých nesnází ho přivedla malichernost Kongresu a zejména toužil svěřit se mu s ničemností a nevděčností žárlivého Franklina. Ale zdálo se, že pro Paula existují jen věci, které on sám prožíval a viděl.
Pierre velice rozhněval Julii, když rozhodl, že se Paul nastěhuje do Rue Saint-Antoine a to ještě dnes.
Odpoledne navštívil Paul svého starého pařížského lékaře doktora Lafargua. Ten zjistil, že Paulův stav se po namáhavém cestování zhoršil, jak mu předpověděl. Ale že je teď naštěstí pod dobrým dohledem. a on že udělá všechno, aby se zase brzy zotavil.Doktor mluvil velice autoritativně a Paul mu nevěřil ani slovo.
Pak, a to byl hlavní důvod, proč přijel, se Paul vydal sám na procházku po Paříži. Potkal mnoho známých, ale nechtěl s nikým mluvit a skryl se pokaždé v davu; ani to nemusel dělat, protože stěží by ho někdo poznal. Delší dobu postál na Pont-Neuf a na náměstí Ludvíka Patnáctého, kde byla největší tlačenice; nechal do sebe strkat, spílat si a byl šťasten. Sedl si do zakouřené kavárny a sedl si i do taverny kmotra Ramponneaua. Lidé tu popíjeli a smáli se a zpívali staré i nové písničky, sentimentální i vesele nestydaté a Paul s úsměvem slyšel, jak si stále ještě hvízdají a zpívají úvodní píseň z ,Lazebníka´. A hulákali a kouřili a pak si někteří začali počínat dotěrně, a tak je vyhodili z hospody a ostatní se uchopili pod paží a začali se pohupovat sem a tam a sborově zpívat: "Bratře Žaku, bratře Žaku, bim bam bum."
A pak chodil Paul zase ulicemi a poslouchal vykřikování podomních odchodníků. Zelinářky volaly: "Řeřicha, pokrm nejzdravější, malá čekanka, malá planá chicorée!" A prodavač sýrů vyvolával: "Dobrý, vyzrálý smradlavý, livaro, camembert, vyzrálý akorát! A vyplétači židlí volali: "Dejte si spravit židli, mladá paní, přece byste neseděla na zemi!" A květinářky volaly: "Jak voní, ty naše fialky, jak voní! Voňte taky tak, krásná dámo!" A Paul viděl pařížské muže, kteří měli ustavičně naspěch, a viděl Pařížanky, které měly vždycky dost času opětovat každý pohled, a slyšel a viděl a vdechoval všechen ten život a vzklíčila v něm droboučká naděje, že doktor Lafargue snad ani nelhal a že je přece nemyslitelné, aby tohle všechno bylo dál a on už tu nebyl.
Pak znenadání pocítil nesmírnou slabost; najal si drožku a odjel do Pierrova domu v Rue Saint-Antoine.
Pierre zatím Tereze vyprávěl o Paulovu návratu. Neskrýval, že mladý muž vypadá hrozně a že už asi nebude dlouho žít. "Ta Amerika mu nesvědčila," řekl a v jeho slovech bylo všechno, co se dalo říci; jeho vina, lítost i obhajoba. Doufal, Tereza už o tom všem nebude podruhé mluvit a ona o tom také nemluvila.
Paul se s nimi sotva pozdravil a musel si jít rovnou lehnout. Před večeří mu Pierre ještě ukázal kus svého nového domu. Ale Paul byl brzy vyčerpán, nebylo možno udělat důkladnou obchůzku ani nedal najevo zvlášť velký zájem. Ani velkorysý plán na vydávání Voltairových spisů ho zřejmě nijak nenadchl. Zato projevil vřelý, srdečný zájem o všechno, co se týkalo Pierrovy účasti na velkých historických událostech. A velice ho vzrušilo, když mu Pierree vyprávěl o Franklinově nepochopitelném nepřátelství. Ale když mu pak Pierre začal vysvětlovat podrobnosti svých spletitých obchodů, znovu ho přestal poslouchat. Jednu chvíli se vzchopil a znenadání poznamenal, že o přítele nemá strach, a že pro Pierra určitě všechno dobře dopadne. Tahle věta zněla, jako kdyby dělal tečku za vším, co řekl Pierre; zřejmě mu činilo potíže pozornost i jen předstírat. A Pierre najednou pochopil, že tento mladý muž s velmi mnohými věcmi skoncoval, že jsou mrtvé pro něho a on je mrtvý pro ně a že k těmto věcem patří například i obchody firmy Hortalez. A Pierre vytušil, co to znamená a polekal se.
Den poté, aniž se o tom Pierrovi zmínil, odjel Paul do Passy. Cestou se cítil velice sláb a pomyšlení, že to je vlastně dotěrnost, když jede k Franklinovi bez ohlášení, ho tak zkrušovalo, že byl v pokušení se vrátit.
Ale potom přece jen zajel do "zahrady". Přišel monsieur Finck, prohlížel si cizince a řekl: "Pan doktor filozofuje." Paul si nevěděl rady. "Snad bude nejlepší, když zase odjedu," řekl. Monsieur Finck se na něho podíval ještě jednou a patrně pohnut jeho tónem řekl: "Já to alespoň zkusím a ohlásím vás."
Franklin ho přijal venku, pod bukem. "Ruším vás," řekl Paul. Ale Franklin odpověděl klidně a téměř zvesela: "Jen si ke mně sedněte," dojímal ho pohled na tvář, kterou už poznamenala smrt. "Přineste nám, prosím, trochu madeiry," nařídil Finckovi.
Tak tu seděli vedle sebe stařec a jinoch, krásný park pod nimi se svažoval dolů k Seině, dívali se na řeku a na město Paříž, tonoucí na protějším břehu v stříbřité šedi. Mladým listovím velikého buku prosvítalo lahodné sluníčko, Franklin si sundal brýle a pohrával si s holí. Seděli vedle sebe, jen zřídka na sebe pohlédli, ale každý z nich silně vnímal přítomnost toho druhého.
Franklin vyzval Paula, aby mu vylíčil své dojmy z Ameriky. Paul otevřeně hovořil o tom, jak ho zklamaly některé drsné a kruté skutečnosti mladé země. Amerických toryů je nejen víc, než se domníval, ale jsou mezi nimi i mnozí, kteří měli možnost osvojit si vzdělání a zjemnělé mravy. Republikáni musí bojovat nejen proti Angličanům, nýbrž i proti silné domácí alianci vzdělanců a boháčů. Paul mluvil pomalu, ale zřetelnou a jistou angličtinou. Nyní se přerušil. "Mais ca ira," řekl s lehkým úsměvem. "A našinec, obyvatel tohoto kontinentu," pokračoval, "pokud to sám neviděl, nedovede si představit, co znamená žít ve světadíle nezatíženém tradicemi mnohých staletí. Tato Amerika nejenže nemá staré zámky a hrady, ale už před revolucí v ní bylo daleko méně výsad a kast. To jsme ovšem věděli, ale když jsem se tam o tom přesvědčil na vlastní kůží, vzrušovalo mě to každý den znovu. Tón, jakým mluví vaši občané s úředníky a vaši vojáci s důstoníky, to byl pro mne zázrak, s nímž se dosu nemohu vyrovnat. A ještě něco: když člověk přide od nás tam, teprve si uvědomí, jak rozlehlá a prázdná je ta Amerika se svými třemi milióny obyvatel. Jak je naše Evropa přeplněna lidmi, panovníky, národy, výsadami! My zde jsme sice dokázali vyslovit a odůvodnit požadavek vybudovat stát na zásadách rozumu. Ale takový stát uskutečnit, to bylo možné jen ve vaší zemi. Pochopil jsem, co znamená Leibnizův výrok: ,Tato země je nepopsaný papír, na který je možno napsat všechno.´"
Paul mluvil pomalu, něldy nemohl najít pravé slovo. Franklin pozorně naslouchal; chvílemi si smočil rty v madeiře, chvílemi kresli holí v písku. Chvílemi, i když ho nepřestal poslouchat, díval se na Paula z boku a pozoroval známky blížící se smrti a pak si prohlížel vlastní ruce, snědé a zvětralé, a uvažoval o vlastním tělesném zániku a o tom, že každý život je od počátku pozvolným umíráním, a co se toho napovídá o problémech stáří a jak málo se o tom ví. Bude si jednou muset o tom vyžádat podrobnější výklad od přítele Ingenhousze; ten mu kdysi pověděl leccos chytrého o zpomalování krevního oběhu v pozdějších letech.
Paul zatím domluvil. "Dobře jste se díval, milý příteli," odpověděl Franklin. "Našich toryů je hodně a jsou většinou mezi vzdělanci. Ale ještě nebezpečnější jsou vlažní občané, ti, co nejsou ani přátelé ani nepřátelé. Pro nás Američany, kteří musíme nejen pozorovat, nýbrž i bojovat, zbývá jen jedna cesta: nesmí nás zmýlit mnohotvárnost věcí. Zde v Paříži je dovoleno projevovat pochopení pro jemné odstíny každé otázky; ale kdo chce vyhrát v boji jako je náš, musí se snažit o přímočaré myšlení. Nejsem vždycky jen venkovským filozofem," usmál se koutky svých protáhlých úst, "jakého ve mně tady spatřují. Ale když si chci ujasnit celkovou situaci Ameriky, snažím se vidět prostě a v hlavních obrysech." Obrátil k Paulovi mohutnou hlavu a velké vypouklé oči se dívaly klidně, téměř přísně.
Paula potěšilo, že Franklin s ním mluví, jako s člověkem velice blízkým. A znenadání řekl, jako kdyby myslel nahlas: "Proč jste dal zabavit zboží pana de Beaumarchais, doktore Frankline?"
Paul se zhrozil vlastní smělosti a ve Franklinovi vzplanul na okamžik hněv, že ten mladý muž si troufá mu tohle vyčítat. Ale tento hněv ho přešel ještě dřív, než se mohl ukázat na jeho tváři. Vždyť toho mladíka sám povzbudil svou otevřeností a pokud byl někdo oprávněn položit tuto otázku, byl to právě tento moriturus, který si zkrátil život pro Ameriku a pro onoho monsieur Carona. A ten mladík nechápe, že muž považovaný za tak moudrého může jednat tak nemoudře. Nechápal to ani Franklin sám. "Co jsem udělal," doznal, "to byla ukvapenost. Byl to okamžitý vznět."
Co Franklin řekl a jak to řekl, zahřálo Paula u srdce. Že velký muž jednal z pouhého rozmaru, bez rozumu, to mu ho přiblížilo z jeho nedosažitelných výšin a činilo z něho člověka jako ostatní. Ze sochy, které se všichni obdivovali, stal se člověkem z masa a krve. Ale zároveň si Paul bolestně a jasně uvědomil, že od Pierra k Franklinovi nevede žádná cesta. Tato nechuť, to byl "citový vznět", tady nebyl rozum nic platný. Ale tyto Paulovy pocity a úvahy převážila veliká vděčnost. Byl hluboce vděčen tomu starému muži, že mu dal nahlédnout i do temných vznětů svého srdce a cítil se mu blízký.
Když Paul odešel, seděl tu Franklin se smíšenými pocity. Bylo příjemné sedět na hřejivém sluníčku a dívat se na krásnou Paříž. A když se uváží, že tento mladý monsieur Théveneau tu napřesrok už nebude, ale on se svou dnou a vyrážkou ano, budilo to v něm pocity pozoruhodně soucitné i radostné.
Zaplašil tyto chmurné myšlenky a začal uvažovat o své podivuhodné antipatii k monsieur Caronovi. Věděl dobře, co všechno tento monsieur Caron pro Spojené státy vykonal, a že to nedělal jen pro zisk a že je to křivda, když mu Kongres odpírá plně zasloužené peníze a že on, Franklin, má zvlášť všechny důvody, být mu vděčný. Jenže tyhle ůvahy nebyly nic platné; tak nadmíru francouzský monsieur Caron mu se vším svým důvtipem a přehnanými řečmi zůstával protivný.
Chtěl se vysmát této své antipatii a vzpomněl si na anekdotu, kterou nedávno napsal. Setká se markýz Gorgonzola s vikomtem de Rocquefort. "Tenhle Gogonzola má nepochybně velké zásluhy," vykládal potom monsieur de Rocquefort, "ale já nevím, čím to je, že tak podivně páchne."
V jednom z příštích dní požádala Tereza Paula, aby jí podrobně a naprosto upřímně vyprávěl o Americe. Byl s nimi i Félicien a oba mladí lidé, Paul i Félicien ožili, Paul proto, že měl vyprávět a Félicien proto, že mohl poslouchat.
Féliciena Paulův návrat vzrušil, vzrušovalo ho, že s ním teď žije pod jednou střechou. Ani Pierre, ani Tereza mu nic neřekli o skutečném smyslu Paulovy cesty do Ameriky, ale vlastními úvahami dospěl Félicien k závěru, že Paul vědomě obětoval část svého krátkého života, aby na vlastní oči poznal nový svět, Ameriku. Jestliže je někdo ochoten pro takové poznání vlastní život, musí to být jistě něco neobyčejného. Féliciena se zmocnilo jakési lehké opojení, že má možnost Paula vidět a slyšet.
A když se Paul dal nyní do vyprávění, Félicien mu přímo visel na rtech a pro Paula byl tento zájem povzbuzením. Mluvil prostě, ale poutavě. Nesmlčel mnohé nepříznivé jevy, na které narazil. Mluvil o nekonečných těžkostech, které lidé tam za mořem musí překonávat. Mluvil o nesčetných přehmatech, které nakonec vydráždí i klidné lidi a udělají z nich nesnášenlivce. Kromě toho se tamější lidé většinou nenaučili zakrývat svou zlost zdvořilostí, Sobectví se nijak nesnaží odívat se do pěkných šatů, ukazuje se bete studu, nahé, v celé své ohavnosti. Vyprávěl o tom všem podroně a dokládal to mnohými drobnými zážitky.
Je tam mnoho takovéto ubohosti a malosti, pokračoval, ale nakonec vyrůstá z toho všeho přesto vznešený, fascinující celek. Lidé jsou malí, ale ať vědomě nebo proti jejich vůli pohání je vpřed veliká věc, vůle k rozumu, nejkrásnější jev tohoto století, snaha po rozumném státním zřízení. A i když se jednotlivec chová někdy hanebně, lid ve svém celku projevuje přes všechny těžké rány skálopevnou důvěru, podivuhodnou vytrvalost.
"Pokaždé mě znovu udivilo," řekl, "když jsem jednal s některým, hašteřivým, podezíravým členem Kongresu nebo když jsem mluvil s nespokojeným vojákem generála Washingtona, že tak malí lidé jsou schopni uskutečnit tak velkou věc, jako je tato republika svobody a rozumu a že ji dokážou udržet. Ale pochopil jsem to, když jsem přišel na některou jejich schůzi. Když se octneme ve Francii nebo v Anglii uprostřed velkého shromáždění lidí, můžeme snad někdy mít hřejivý a příjemný pocit, ale nic víc. Zato v Americe nastane v takovém shromáždění vždycky okamžik, kdy všichni rázem zahoří velkou myšlenkou. Stát se uprostřed masy lidí větší než jsem, být uchvácen vědomím, že jsem součástí této masy a nestydět se za to, to je dnes možné jen v Americe. My Francouzi," řekl nakonec, "máme velké muže, máme své Montesquieuy a Helvetie a Turgoty a Voltairy a Jean Jacquesy a zajisté i mého přítele Beaumarchaise. Ale všichni naši hrdinové a básníci a filozofové nedokázali vyprostit Francii z jejího žalostného stavu, zatímco tito prostí měšťané a sedláci svrhli své anglické vykořisťovatele."

Na zahradě, nedaleko Voltairova chrámu, byl Paul postižen posledním chrlením krve. Doktor Lafargue konstatoval, že se nedožije večera. I když Pierre a jeho rodina, museli s takovým koncem počítat, zasáhla je tato událost jako něco strašlivě nečekaného.
Paul byl ve svých posledních hodinách při plném vědomí. Pierre, Tereza a Félicien se od něho nehnuli ani na krok. Pierre se musel zuby nehty držet, aby se hlasitě nerozplakal. Paul řekl: "Tak aspoň někteří lidé v Americe vědí, že bez vaší pomoci Spojené státy nemohly vyhrát." Potom řekl: "Bylo dobře, že jsem odjel do Ameriky a není proč nad tím naříkat."
Řekl také: "Doktor Franklin litoval, že dal vaše zboží zabavit." Pierre na něho udiveně zíral. "Vy jste byl u Franklina?" zeptal se. Paul přikývl a stín prohnaného úsměvu mu přeběhl po tváři.
Vysoký, urostlý Pierre se nad mrtvým tělem rozplakal jako malé dítě: nikdy se neuměl ovládat. Bylo mu, jako kdyby v tomto mladém člověku ztrácel nejlepší část sebe samého. Zapomněl na Terezu. Už nikdy takového přítele nenajde. Neexistoval nikdo, kdo by znal všechny jeho chyby a přesto za ním tak bezvýhradně stál. Naříkal hlasitě a nezkrotně a přehnaně se obviňoval, že nezabránil Paulovu odjezdu do Ameriky.
Félicien se díval na mrtvého podivně dychtivým pohledem, jako kdyby chtěl tuto tvář do sebe navždycky vstřebat. Jak tu tak stál a díval se na mrtvého, vypadal mnohen starší a dospělejší.
Najednou se Pierrovy zaslzené oči setkaly s mladíkovým pohledem; Pierre si uvědomil, jak rozdílně se oba chovají. Rázem přestal naříkat. Podíval se na Féliciena téměř se strachem. Pak znenadání vyšel z pokoje.
Umyl se, usedl k psacímu stolu. Fena Caprice si ho pozorně, překvapeně, nechápavě prohlížela. Byl zadumán. Musel ustavičně myslet na to, že Paulova poslední vycházka vedla k doktoru Franklinovi. Paul to udělal kvůli němu, a přesto ho to hnětlo. Byla v něm i kolem něho prázdnota, chlad, chudoba, jakou dosud nikdy nepocítil.
Chtěl Paulovi vystrojit velkolepý pohřeb. Ale Tereza mu to rozmluvila. Hovořila s ním laskavě, ale výraz její tváře byl takový, že se Pierre vzdal svého úmyslu. Jan málo lidem oznámil, kdy se bude pohřeb konat.
Ale přesto se zpráva o pohřbu rychle rozšířila. Pohřebního průvodu se zúčastnilo mnoho vozů, mezi nimi i kočár Franklina.

Už v době, kdy musel snášet ústrky v koleji Montaigu, rozhodl se Félicien, že odjede do Ameriky. Mužové Západu bojovali za všechny bezprávné proti privilegovaným, mstili i jeho za bezpráví, kterému byl vystaven v koleji. Vítězství u Saratogy ho posílilo v jeho předsevzetí. Na Pierrovo přání začal studovat práva, ale bylo to suchopárné a jemu to nevyhovovalo. Chtěl do Ameriky, táhlo ho to tam, věřil, že je mu to určeno osudem. Zde v Evropě byl život jako stojatá voda; v Novém světě se dalo žít podle zásad Voltaira a Jeana Jacquesa, podle zásad ruzumu a přírody.
Paulova smrt změnila Félicienovo předsevzetí v pevné rozhodnutí. Považoval za svou povinnost pracovat dál tam, kde Paul musel skončit. Evropské myšlenky přeskočily za moře a založily tam požár; bylo teď úkolem dobře smýšlejících lidí, aby živili tento oheň a nakonec jej donesli nazpět na starý kontinent.
Dokud byl tento plán jen nejasným nápadem, Félicien se o něm nikomu nezmínil. Když dospěl ke konečnému rozhodnutí, bylo mu zatěžko s někým o tom mluvit. Uvažoval, komu by se měl svěřit, zda Tereze nebo Veronice. Rozhodl se pro Veroniku.
Teprve když byl s Veronikou pohromadě, pochopil celý dosah své oběti, ale nezakolísal ve svém odhodlání. Mluvil zprvu zajíkavě, ale čím dál tím zaníceněji. Neříkal : "Chci," říkal: "Pojedu."
Veroniku zachvátilo zděšení, ale na její hubené tváři s velikýma očima nebylo nic znát. Věděla, že ji její přítel Félicien miluje a že bude pro něho nebezpečné, když teď odjede do Ameriky; bylo docela možné, že ho ztratí navždycky a toto pomyšlení jí drásalo srdce. Ale chápala, že Félicien jít musí. Neboť jaká by to byla ctnost, za kterou by nebylo nutno draze zaplatit?
Hrála nedávno s žákyněmi svého kláštera Racinovu "Bereniké". Tam byl postaven Titus před stejný mravní problém jako nyní Félicien. Jeden i druhý byli nuceni obětovat se pro blaho státu a lidstva. A trpět musela milovaná, milující. Byla přesvědčena, že kdyby opravdu chtěla, dokázala by Félicienovo rozhodnutí zvrátit a udržet si ho tady. Ale velký básník ji ukázal, co je povinna udělat. Přemohla pokušení. Řekla si, že by se mohla považovat za šťastnou, za šťastnější než ostatní, když jí Nejvyšší bytost ukládá tak bolestnou oběť.
Což není ona víc než kdo jiný povinna obětovat se ctnosti? Pomalu začala chápat, že způsob, jakým plní její otec svou funkci není nikterak ušlechtilý a spravedlivý a nemůže přinést zemi a lidstvu prospěch. Nyní bylo na ní, na Veronice, aby to napravila.
S láskou, upřeně pozorovala Félicienovu tvrdou, hranatou tvář. Dívala se do jeho velkých, vážných očí. Připadal jí velice mužný, milovala ho. Seděli v zahradě paláce Montbarey, drželi se za ruce a Veronika řekla: "Ano, Féliciene, co chcete udělat je těžké a veliké." A s přemáháním dodala: "Těžké i pro mne." A pak mu odpověděla tvrdě, jako kdyby mu to přikazovala: "Udělejte to!"
Když Félicien oznámil své předsevzetí strýci, Pierre se zamyslel. Pro Pierra byl pojem rodiny ve velmi širokém smyslu cosi daného přírodou a se stejnou samozřejmostí se považoval za hlavu rodiny. Byl absolutním vládcem nad svými sestrami.synovci, neteřemi, švagry a všemi příbuznými a byl za ně zodpovědný; byl zodpovědný i za Féliciena. Nebyl s Félicienem zvlášť zadobře; ten chlapec mu byl vždycky trochu cizí, ale byl to syn jeho zesnulé sestry, po svém ho i miloval a dělej co dělej, byl za něj zodpovědný.
Pierra překvapilo, že solidní, vážný Félicien najednou tak zahořel pro velké dobrodružství. Idea svobody zřejmě nebezpečně přitahuje všechny členy jeho rodiny. Zaraziilo ho to i dojalo, ale také rozhořčilo. On sám přišel o majetek i svá nejlepší léta v boji za americkou svobodu, jeho synovec, Ludvík de Fleury, byl zraněn v bitve na Brandywinu, jeho nedůvěrnější přítel Paul pro Ameriku zemřel, a nyní touží odejít do této země obětí, za něž není vděku i jeho synovec Félicien.
Ne, to Pierre nedovolí! Udělal toho pro svobodu už opravdu dost. Neobětuje pro ni i tohoto jinocha.
Řekl mu, že jeho rozhodnutí je ušlechtilé a že nikdo ho nechápe líp než on, který sám učinil nejedno smělé rozhodnutí a také je uskutečnil. Ale že je to plán ukvapený a při Félicienově mládí nerozumný. Ať to Félicien zatím odloží. Ať studuje dál a za rok nebo za dva, když na tom bude trvat i pak, rád ho sám pošle do Ameriky. "To už Američané nebudou dobrovolníky potřebovat," odpověděl Félicien. "Doufejme," řekl Pierre zvesela. Félicien mlčel, díval se na strýce svým nepříjemným pohledem, pak se neobratně uklonil, řekl: "Děkuji za rozmluvu," a odešel.
Neměl v úmyslu vzdát se svého předsevzetí. Miloval pořádek a metodičnost, ale nyní ho mravní pohnutky dohnaly k tomu, aby se pustil do dobrodružství; posilovalo ho přitom vědomí, že je mu zbraňováno jednat tak, jak mu přikazuje ctnost. S Veronikou vážily všechny důvody pro i proti a dospěli k závěru, že jeho cit mu radí správně, že vychází z rozumného základu a že Félicien je povinen opustit svou rodinu a odjet tajně.
Veronika upozornila Féliciena sama na jednu důležitou věc. "Budete potřebovat peníze, Féliciene," řekla. Félicien už na to myslel. Přišel na jednu možnost, ale i zde měl pochybnosti, zda jeho plán je v souladu s požadavky ctnosti.
V rozmařilé domácnosti Pierra Beaumarchaise byly členům rodiny vždycky dostupné hotové peníze, pokud nějaké byly. Libry, tournois, éccus a někdy i nějaký ten louisdor ležely vždycky za některým z těžkých svazků Encyklopedie. Tento měsíc byly například peníze zastrčeny za svazkem "Nature-Pompéi". Strýc Pierre Féliciena několikrát vybídl, aby si z této skrýše bral, kdykoli bude nutně potřebovat peníze, a potřeboval je snad někdy nutněji než teď? Jenže pro strýce, který mu zakázal odjet to patrně není případ nutné potřeby a nebude to tedy krádež, když si Félicien ty peníze vezme? Veronika tvrdila, že ne. Jestliže si monsieur de Beaumarchais nepřeje, aby Félicien odjel do Ameriky, je to jen proto, aby ho uchránil před nebezpečím a ne proto, aby ušetřil peníze. Když monsieur de Beaumarchais, jak kdekdo ví, obětoval pro Ameriku milióny, jistě mu nesejde na tom, když si jeho synovec na tentýž účel vezme ze společné pokladny o nějaký ten écu víc. Po dlouhé boji s vlastním svědomím to Félicien nakonec udělal.
Ale za svazkem "Nature-Pompéi" ležela jen jediná mizerná libra. Nechal ji tam.
Veronice se o tomto nezdaru ani nezmínil. Ale když už se chystal k odjezdu a sešel se s ní naposled, zeptala se ho, kolik má na cestu peněz. Nechtěl se s ní rozloučit se lží a řekl jí, že má jen čtyří libry a sedm sous. Ale že to ani moc nevadí, vysvětloval; půjde prý pěšky do některého přístavu na severu. Co byla uzavřena spojenecká smlouva, odjíždí prý teď odtamtud na Západ mnoho lodí. Že určitě najde způsob a prostředky, aby se do Ameriky dostal. Ale Veronika, která během příprav osvědčila značnou prozíravost, měla u sobe dost vysokou částku, tři louisdory a požádala ho, aby si je vzal. Odmítl. Naléhala na něho.
Znovu se rozhovořil o velikých zážitcích, které ho tam za oceánem čekají. Tam jsou spojeny v ideální jednotu sny Jeana Jacquesa s Voltairovými logickými požadavky; vysvětlil jí, jak on se na to dívá, ale ona mu naslouchala jen zpola. Od okamžiku, co se Félicien zmínil o Jeanu Jacquesovi, zazněly v ní staré, populární verše, které Jean Jacques zhudebnil. Veselí ptáčci, milostná hejna, mějte se mnou slitování, nezpívejte, nezpívejte! Miláček, který mě obšťastňoval, odešel do cizí země. Pro poklady Nového světa opouští lásku a vzdoruje smrti. Proč hledá za oceánem štěstí, které má již zde?"
Pak se rozloučili. Chtěl jí políbit ruku, ale ona ho plaše a vroucně objala. Neobratně ji přivinul k sobě, cítil dotek jejího těla. Líbali se dlouho, byli rozechvěni a drželi se v objetí.
Na cestě Félicien zjistil, že mu ty peníze potají podstrčila, pravděpodoně ve chvíli, kdy jí vykládal o Voltairovi a Jeanu Jacquesovi.

Vaudreuil hrál s princem Karlem tenis; dal na svém sídle Gennevilliers vybudovat a zmodernizovat tenisovou halu.
Vaudreuil hrál v poslední době často tenis, vůbec v těchto týdnech hodně sportoval. Když jel na koni, když byl na honu, když běhal za tenisovým míčkem, dokázal se nejspíš zbavit nepokoje, který ho pronásledoval. Válka, která musí přijít, to bude jeho válka, on ji vyvolal a teď už má ta válka začít, chce pryč odtud, chce se této války zúčastnit. Ale Ludvík dělá všechno možné, aby vypuknutí války oddálil.
Čekání drásalo Vaudreuilovi nervy. Měl Versailles a dvora až po krk. Touha vyspat se s Toanetou ho už trochu opustila, Trianon a Šeříkový kruh mu připadaly fádní. Nudil ho celý ten strojený, vyumělkovaný život. Už se ani nesnažil skrýt svou nechuť a netrpělivost za svou někdejší povýšenou roztomilost.
Princ Karel, který Vaudreuila všemožně napodoboval, sdílel s ním i jeho tenisovou vášeň a horlivě trénoval. Jenže Vaudreuil byl silný a obratný a značně nad ním vynikal. Pokud prince potřeboval, nechával ho často vyhrávat. V poslední době mu se zlomyslnou bezohledností dával najevo, jaký je břídil.
Désirée přihlížela jejich utkání z galérie a patrně její přítomnost způsobila, že Vaudreuil dnes jednal s princem zvlášť nadutě.
V poslední době ho Désirée k sobě poutala stále silněji. Potřeboval mnoho žen, rozmanitých žen, liboval si ve změně a zprvu hleděl na Désirée jako na jednu z mnohých. Ale čím víc byl přesycen Toanety a Versailles, tím víc ho vábila Désirée. S tou se nenudil. Ve všem, co dělala a říkala, byla přirozená jistota a lidovost. Kromě toho se rozšířila pověst, že odmítla Lenormantovu nabídku k sňatku. Markýzovi nebylo nikterak proti mysli, že ho teď považovali za oficiálního milence Désirée.
Princ byl udiven, že dnes nedokáže vyhrát ani jediný míč. Vaudreuilovy žerty ani nevnímal; mladý, hezký a zhýčkaný pán si ani nedovedl představit, že by se někdo mohl opovážit, posmívat se mu. Ale když se mu nepodařil zdánlivě snadný míček, všiml si, jak se Vaudreuil koutkem úst ušlíbl a bezděky si vzpomněl na jednu drobnou příhodu z prvních dob jejich známosti. Kdykoli šel tenkrát kolem poprsí Ludvíka Patnáctého, které stálo uprostřed křovin, vždy pokynul dědovi rukou a zvolal: "Dobré jitro, dědečku!" Ale jednou, když to udělal asi popáté nebo pošesté, bysta mu odpověděla: "Drž hubu, ty všiváku!" a tenkrát mu připadalo, jako kdyby nebožtík dědeček mluvil Vaudreuilovým hlasem. Právě teď si na to vzpomněl. Odhodil raketu a řekl: "Nechme toho, jsme dnes oba ve špatné formě."
Při jídle se princ Karel rozhovořil o přípravách na ochotnické představení v Trianonu a Vaudreuila špatná nálada rázem opustila. Přípravy pokročily natolik, že Toaneta chtěla vystoupit ve svém divadle už v nejbližší době a trianonské představení, to byla jediná věc, o kterou se Vaudreuil ve Versailles ještě doopravdy zajímal. Ctižádostivě usiloval o to, aby toto představení mělo náležitou úroveň.
Zkoušelo se šest malých her, z nichž vždy dvě byly určeny na jeden večer. Vaudreuil se ještě nerozhodl, kterými hrami zahájí své "Divadlo velkých pánů". Výběr kusů i obsazení mělo mít svůj skrytý, pikantní smysl. Narážel však na potíže a oba pánové se nijak neostýchali mluvit o těchto potížích před Désirée.
Toaneta si například usmyslela, že si musí zahrát i madame Josefina, manželka prince Xaviera; byla ukrutně neohrabaná a bez špetky nadání a všichni už se náramně těšili, až tuhle nešťastnou figuru uvidí na jevišti. Ale madame Josefina čula čertovinu, nechtěla hrát a v jejím odporu ji utvrzoval i princ Xavier, který se rád považoval za dobrého herce a sám vystupoval.
Zato Toaneta, v tom se oba pánové shodovali, zkoušela nadmíru horlivě. Princ Karel ovšem poznamenal, že to nestačí, že nemá techniku a že ti dva staří herci, kteří s ní její role probírají, ji toho moc nenaučí. "Vy byste se měla mé švagrové ujmout, Désirée," prohodil žertem.
Désirée se jen usmála. Ale Karlovo žertovné vybídnutí v ní utkvělo. Od Vaudreuila a dalších přátel ze Šeříkového kruhu se hodně doslechla o tom, jak Toaneta vzplanula pro ochotnické divadlo, a občas ji napadlo, že by touto cestou mohla proniknout přes "Divadlo velkých pánů" do Toanetina kruhu. A uvědomovala si, že k tomu by bylo třeba mnoha spletitých intrik a že by především ona sama k tomu nesměla dát podnět. Když se o tom teď princ Karel sám zmínil, znovu ji tato vyhlídka zlákala.
Désirée musela překonat mnoho překážek, aby se vypracovala na "sociétaire du Théatre Francais". Měla drobnou postavu, její umělecký projev nebyl zcela v souladu s klasickým slohem souboru, pro mnohé byla příliš "moderní". V poslední době se boj kolem ní přiostřil. Herec Lekain, který ji vždy hájil, zemřel a intendant, vévoda de Fronsac, kterému Théatre Francais podléhalo a na jehož pomoc se až dosud mohla spolehnout, se najednou obrátil proti ní. Tušila, kdo změnu způsobil. Tyto nové nesnáze si zavinila sama.Monsieur Lenormant byl přítel vévody de Fronsac; byl to on, kdo ho proti ní poštval.
Kdyby se jí podařilo získat královnino přátelství, mohla by se těmto útokům vysmát. Na Toanetu by byl Charlot i s vévodou krátký. Slova prince Karla byla pronesena žertem, ale přece jen to nebyl pouhý žert. Désirée si předsevzala, že bude královnu učit herectví. A vymůže si to ještě dnes večer. Désirée měla Vaudreuil ráda. Byl duchaplnější než ostatní aristokrati, které znala, nenáviděl i miloval méně vlažně, než ostatní, jeho divoké rozmary měly půvab , uměl rozhazovat peníze s naprostou samozřejmostí. Ale i on byl stejně jako ostatní aristokrati zaslepen ješitností a předsudky. Určitě například neprohlédl onen kousek, který zahráli ona a Pierre, když tenkrát zorganizovali Franklinovo setkání s Toanetou. Pro něho bylo prostě nepředstavitelné, že si mohl někdo vystřelit z něho, králova nejvyššího sokolníka a královnina intendanta. Právě proto Désirée zatoužila vyzkoušet si svou převahu prostého člověka z lidu nad jeho aristokratickou samolibostí a udělat z něho svůj bezděčný nástroj.
Jisté bylo, že by rovnou odmítl, kdyby ho požádala, aby ji u Toanety pomohl. Musí se jí podařit, aby jí to nabídl on sám. K tomu bylo třeba složitých oklik.
Když Karel odešel a ona s Vaudreuilem osaměla, začal naštěstí znovu vykládat o svém "Divadle velkých pánů". Sdělil jí, že chce pro první večer, kdy Ludvík určitě přijede, uvést hry obsahující elegantně zlomyslné narážky na krále, jejichž záměr by byl jasný, ale který by nebylo možno prokázat. Proto uvede spolu se Sedainovou "Nenadálou sázkou" také jeho "Krále a sedláka". Désirée mimochodem poznamenala, jaká škoda, že výběr kusů pro Trianon je tak omezený; že takhle budou mít jeho představení, i když se markýz sebevíc snažil, jen obvykle nudný dvorský nátěr. Vaudreuil trochu dotčeně odpověděl, že nepovažuje za nijak nudné, nýbrž právě velice pikantní, když Ludvík bude muset před ostatními posluchači vyslechnout zlomyslné narážky na svou zálibu v zámečniství a mnohé pokrokové, zlomyslné pravdy.
"Ovšem," odpověděla Désirée, "to jsou politické žertíky, kterým se lidé pousmějí. Ale nejsou tak trochu krotké? Není to spíš limonáda, když to srovnáme se šampaňským, které se podává jinde?" - "Kde?" zeptal se Vaudreuil. "No, například můj nebožtík přítel Lenormant," odpověděla Désirée, "čepuje ve svém divadélku podstatně silnější nápoje než vy ve svém."
Poznámka o Lenormant způsobila, že se husté, smolně černé Vaudreuilovo obočí hruzebně svraštilo. Žádná velká dáma mezi jeho přítelkyněmi by se neodvážila srovnávat jeho činnost a činností svého bývalého milence. Už chtěl nařídit komorníkovi Baptistovi, aby dámu vyprovodil ze dveří. Ale vzápětí si řekl, že Désirée není z těch, které by se někdy ještě týmiž dveřmi vrátili; dokázala to právě v Lenormantově případě.
Ostatně na tom, co řekla, opravdu něco bylo. Jeho herci, velcí pánové a dámy. měli fatální sklon ke konvenčnosti, on sám jako režisér neměl náležitou technickou jistotu, zkrátka všechny okolnosti přispívaly k tomu, že trianonské divadlo navzdory politickým narážkám tonulo ve stále stejné levné, fádní levadulové vůni. Jestliže byl někdo, aby pomohl tuto atmosféru rozpýlit, byla to jen Désirée. A tak se ovládl, pokrčil rameny a požádal ji tlumeným, hlubokým, lichotivým hlasem: "Nezlobte se, Désirée!" A bez přechodu důvěrně pokračoval. Uvedu společně ,Nenadálou sázku´a ,Krále a sedláka´ proto, že se chci i sám osobně pobavit. Mám dost velké herecké rozpětí a zdá se mi legrační, když v prvním kusu budu moci říct Břicháčovi svůj názor jako velký pán a ve druhém jako obyčejný prasečkář." A hned jí zahrál výstup sedláka Richarda, který nepozná svého krále. ",Víte monsieur´" řekl protahovaným tónem herce, ztělesňujícího sedláka, ,"vykládali jsme si o králi. Jenže já viděl něco, co žádný král nikdy nevidí´. - ,A co to je?"zeptal setónem krále a sám si odpověděl na otázku s rozmáchlým gestem a mazaným tónem sedláka: ,"Lidi.´ Mám dojem, že tohle nedělám špatně."
Désirée se na nepatrný okamžik zamyslela a řekla: "Na ochotníka to není nejhorší. Michu to svého času nedělal u nás o mnoho líp."
Vaudreuil polkl. Pracoval na té roli s Michum a ten ho nadšeně chválil. Ale Vaudreuil sám, i když si byl jist, že ta věta sedí, měl nejasný pocit, že něco v jeho podání, není docela v pořádku. "Co se vám na té větě zdá ochotnické?" zeptal se.
Pokusila se mu to vysvětlit. "Říkáte tu větu tak," řekla, "jako kdysi náš dobrý starý Michu, zeširoka, tlustě, tak, že jí v hledišti musí rozumět každá myš. Já bych tu větu pronesla jen tak mimochodem, já bych tu choulostivou pointu ,lidi´vyslovila jen tak prostě, nezdůrazňovala bych ji," a hned tu větu sama řekla.
Vaudreuil poznal, že najednou je to takové, jaké to má být. "Jako sedlák Richard jste báječná, Désirée," uznával upřímně. A pokračoval: "Poslyšte ten nápad, co měl náš přítel Karel, není snad opravdu špatný. Co kdybyste se trochu věnovala Toanetě?"
Už je to tady, zazpívalo to v Désirée, Ca y est. Nahlas řekla zamyšleně: "S vámi bych snad mohla pracovat, FranCoisi. Jste nadaný a kdybyste nebyl FranCois Vaudreuil, byl byste dnes pravděpodobně ,sociétaire du Théatre Francais´. Ale co s tou Rakušankou?" Její tvář vzala na sebe její proslulý šibalský hloubavý výraz. "Není hrozně náladová? A hrozně domýšlivá? A když něco nesvede, nebude to zazlívat mně osobně?" Ale Vaudreuil odpověděl netrpělivě: "Jděte! Přece nejste taková netýkavka!"
Désirée se v duchu usmívala, ale dělala drahoty dál; řekl: "Madame bude hrát jistě markýzu. Ta mi nesedí a v tom bych jí nebyla nic platná. Ta role je prostě nudná, z té nic nevyvede ani herečka, natož ochotnice. Role komorné je pětkrát menší, ale já jsem Moléové markýzu nikdy nezáviděla."
"A kdo vám říká," rozhorlil se Vaudreuil, "že Toaneta bude hrát markýzu? Už dávno myslím na to, že bych jí mět dát komornou. Bylo by to daleko pikantnější,"
To bylo víc, než Désirée očekávala. Teď se pan markýz vysmívá sám sobě, ale neuvědomuje si to a ona, Désirée, rozděluje pro "Divadlo velkých pánů" role. Ale ani v nejmenším nedala najevo pocit vítězoslávy.
Vaudreuil dotíral stále víc. "Musíte to udělat, Désirée," zapřísahal ji. "Musíte pracovat s Toanetou. Musíte mi to udělat k vůli a já dám Toanetě komornou."
Oči Désirée zamyšleně zašilhaly k nosu, dokonale zahrála váhání a rozpaky. "Ale musíte své Toanetě vysvětlit," žádala, "aby pracovala s veškerou vážností. A musíte nám poskytnout čas, jí i mně. Když mi to slíbíte, pokusím se o to. Kvůli vám."
Toanetin vztah k Vaudreuilovi nebyl už teď tak napjatý. Často se spolu ostře pohádali, ale měli společný cíl: trianonská představení měla zůstat navždy zaznamenána v análech francouzského divadla.
Toaneta nebyla bez nadání a brala zkoušení vážně. Živě a dost zasvěceně debetovala s Vaudreuilem a ostatními členy "Skupiny velkých pánů". Pracovala denně celé hodiny s herci Mium a Caillotem. Pomalu se učila zvládat své vzpurné r, uznávala však, že dámy z Théatre Francais a z Comédie des Italianes dovedou přece jen o něco víc.
Když jí Vaudreuil navrhl, aby pracovala s Désirée, rozlil se jí po bělostné tváři lehký ruměnec. Zračly se na ní v rychlém sledu rozpaky, dychtivost i hrdost. Věděla přirozeně, že mesnardová je Vaudreuilovou přítelkyní a jeho návrh ji pohoršil. Nebylo pro ni lhké už to, že je s ní stále pohromadě Gabriela; musela každou chvíli myslet na to, jak FranCois a Gabriela o ní spolu hovoří v posteli. Je to drzost, že Vaudreuil teď na ní dokonce požaduje, aby se stýkala i s tou jeho Mesnardovou. Zároveň si však uvědomovala, že celý Šeříkový kruh by se takovým šosáckým výhradám vysmál. Hlavně však si velice cenila uměnií herečky Mesnardové; její hra se jí zamlouvala mnohem víc než zastaralý styl pánů Michuho a Caillota a ráda by se s ní byla učila.
"Myslíte si vážně, FranCoisi, že mohu pracovat s mademoiselle Mesnardovou?" zeptala se a bezděky lehce zdůraznila slůvko "mohu". Vaudreuil pochopil všechno, co bylo tou otázkou řečeno: já, dcera Marie Terezie, francouzská královna, mám dýchat stejný vzduch s tou běhnou? Zamračil se. "Jako váš intendant, Madame," prohlásil, "jsem nucen vám něco sdělit. Musím se konečně rozhodnou, kdo bude hrát markýzu a kdo komornou. Komorná je vděčnější role, ale těžší a madame de Polignac má pro ni méně předpokladů než vy. Ale kdyby madame de Polignac zkoušela s mademoiselle Mesnardovou, bylo by to přesto lepší obsazení než královna, která by pracovala s panem Michum. Je na vás, abyste se rozhodla." A najednou vybuchl: "Nedám si zkazit tak těžké představení nějakým hloupým upejpáním!"
Toaneta sklopila hlavu. Nazítří ráno oznámil intendant královniných divadel a zábav mademoiselle Mesnardové, že se vyzývá, aby se dostavila v úterý ráno v deset hodin třicet do versailleské oranžérie.
Byl to dopis skoro nezdvořilý, byl to spíš rozkaz než prosba. Vaudreuil zřejmě nechtěl dát najevo, jak mu na její pomoci záleží, ani prozradit, kolik úsilí musel vynaložit, aby jí tento úkol byl svěřen. Neměla mu to za zlé. Dosáhla tím opravdového triumfu. Královnino pozvání posílilo její postavení v Théatre Francais a nemusela se teď bát Lenormantových útoků. Teď musí být chytrá a mesmí si myslet, že už má vyhráno, jako Pierre. Ať už se k ní Toaneta bude chovat pyšně nebo vlídně, nesmí se poddat citu, musí zůstat chladná a vypočítavá.
V úterý ráno musela Désirée v oranžérii nejdřív dlouho čekat. Když Toaneta přišla, jen letmo se omluvila a byla roztomile blahosklonná.
Toaneta si důkladně prostudovala Sedainovu komedii "Nenadálá sázka", navštívila představení v Théatre Francais i v Comédie Italiens, na všechno si dávala velimi dobrý pozor, myslela si, že zná každé slovo a každou větu, ale teprve teď si uvědomil, kolik jí toho uniklo. Désirée jí vysvětlila, proč jedna věta působí silněji, když se "zahodí" a druhá, když se na ni "položí". Toaneta rychle chápala, byla okouzlena a dětinsky se obdivovala umění a technice Désirée. Désirée zdvořile poděkovala a neskrývala, že je na takové chvály zvyklá.
Ukázala jí, jak si sama pomáhá přes tu či onu nesnáz. Odříkala jednu větu desetkrát, dvacetkrát, trpělivě, a Toaneta ji musela dvacetkrát, padesátkrát opakovat. Když se ta věta nechtěla podařit, Toaneta se zlostně zasmála. "Vždyť jsme koneclonců jen ochotníci," řekla. "Poroučí Vaše Veličenstvo, abych s ní zaccházela jako s ochotnicí?" zeptala se Désirée zdvořile. "Musím to dokázat, dokážu to," zaříkala se Toaneta a pohupovala nohou.
Désirée byla i v následujících dnech jen horlivou učitelkou a vyhýbala se osobnímu tónu. Často se stávalo, že Toaneta ji nechávala dlouho čekat nebo, že ji zdržela daleko přes stanovenou dobu. Désirée jednou připomněla, že když hned neodejde, bude dnes večer místo ní hrát madame Moléová. "Budete za to odškodněna, má milá," řekla Toaneta. "Nic na světě mě za to nemůže odškodnit," odpověděla prostě Désirée.
Přesto Toaneta dávala herečce roztomile, nelíčeně a naivně najevo, jak velice se obdivuje jejímu umění. A Désirée Toanetu ani nemilovala pro její vlídnost ani k ní necítila nenávist pro její pýchu.
Někdy si zamanula ukázat královně, co je to opravdová práce. Nechala ji třeba desetkrát opakovat jednu větu a nakonec jí připomněla, že doslovné znění je jiné. Toaneta hledala v paměti, jak ta věta přesně zní, nakonec toho nechala a zeptala se: "Je opravdu tak důležité, aby tam bylo ,tedy´a ne ,tak´?" - "Ano," odpověděla Désirée energicky, "autorův text je posvátný." - "I když je autorem Sedaine?" zeptala sse Toaneta. "Ovšem, i když je autorem Sedaine," odpověděla Désirée.
"Jak jste to dokázala," zeptala se Toaneta, "že jste si tak vycvičila paměť?" - "Když jsem byla ještě elévkou," odpověděla Désirée, "musela jsem se denně naučit padesát veršů z Corneille, Racina nebo Moli?ra." - "Váš čas, má milá," řekla s povzdechem Toaneta, "nebyl zaplněn tolika ceremoniemi." - "Já byla roznašečkou v obchodě s krajkami u madame Meunierové. Monsieur Robeque mi dával hodiny zadarmo a z ochoty. Ani on ani já jsme neměli mnoho času, já bývala často unavená, on podrážděný. Uměl být náramně nepříjemný, když jsem se dobře nenaučila svých padesát veršů. - "Trestal vás?" zeptala se Toaneta. "To jsem se pak musela naučit," odpověděla Désirée, "na příští den místo padesáti sto veršů a někdy mi taky jednu vrazil." Désirée nepřiznala, že jeji divadelní učednická léta byla spojena i s dalšími nepříjemnostmi. Že musela se svým učitelem spát, to pokládala za samozřejmé; trapné ovšem bylo, že madame Robequová byla žárlivá a že jí kolikrát poškrábala obličel a škubala vlasy. Bila ji i její mravopočestná matka, když zjistila, že si na ni monsieur Robeque dovoluje. "Ale zato, jak je vidět, se vaše paměť znamenitě vycvičila," řekla Toaneta s uznáním a rozhodla se: "Já si také budu cvičit paměť. Budu se denně učit dvacet veršů z Racina nebo z Corneille."
Zdravý lidský rozum Désirée vždycky říkal, že i žena s korunou na hlavě, zůstává ženou. "Jsou místa," jak bylo často slyšet po francouzských hospodách, "kde se královna nerozezná od služky." A od chvíle, co byla Désirée svědkyní Franklinova setkání s dámou v modré masce, plně si uvědomila, že tato královna je přes všechnu svou vzozenou roztomilost velice pošetilá a že je posedlá pýchou, která jí připadala až stupidní. Přesto Désirée nedokázala úplně setřást jistý ostych a úctu, jakou dík spojenému úsilí církve, úřadů a škol vyvolával v každém Francouzi pojem "král", "dvůr" a "Versailles". Jenže teď, když se mohla sama z bezprostřední blízkosti důkladně seznámit s tím, co to vlastně je a co dělá Šeříkový kruh, uvědomovala si stále více, že život u dvora je mnohem prostší a lidsky jednoznačnější, než se domnívala.
Byl zde například onen spor mezi královnou a Josefinou, ženou prince Xaviera. Toaneta se stále ještě nevzdala svého rozpustilého plánu vystavit tuto neohrabanou a nenadanou ženu na jevišti posměchu celé rodiny; lstí přiměla švagrovou k tomu, aby si alespoň prohlédla její malé divadlo, které bylo teď už definitivně dokončeno. Madame Josefina skutečně přišla. Toaneta právě zkoušela na jevišti a Désirée přihlížela z jdné lóže, která byla ponořena do tmy. Toaneta se švagrové hned cele věnovala a aniž ji upozornila na přítomnost herečky, začala jí ukazovat důmyslná zařízení malého divadla. Pak ji znovu požádala, aby nekazila hru a přijala také jednu roli. Ale Josefina zůstala neoblomná. Svou temnou italsky znějící francouzštinou prohlásila, že je ochotna spoluúčinkovat, kdykoli se bude ve Versailles číst u stolu hra, rozdělená do hlasů; ale postavit se na divadelní prkna před diváky, to že ona dělat nebude. "To by bylo pod moji důstojnost," prohlásila zlostně a rozhodně. "Ale když hraju i já, královna," odpověděla Toaneta živě, "nemusíte mít žádné výčitky svědomí. Josefina namítla tvrdě: "I když nejsem královna, jsem přece z takového dřeva z jakého se dělají královny." - "To jistě," odpověděla Toaneta sladce. "A i vy snad připustíte, že rakouský císařský rod je roven královskému rodu savojskému nebo snad ne, má drahá?"
Désirée potěšilo, že jejím přičiněním byla role komorné svěřena francouzské královně; jenže Toaneta měla ještě větší radost, že může roli komorné hrát. Byto to opravdu tak, že v její malé úloze komorné mohla snadno zastínit svoji přítelkyni Gabrielu ve velké roli markýzy. A bylo zábavné ztělesněním komorné dokázat, že dovede nejen přijímat holdování Francouzů, ale že rozumí i tomu, jak lid žije a že k němu patří.
Usilovala o pravdivost své postavy. Musela na jevišti nosit na stůl a vyžehlit komorníkovi Lafleurovi kalhoty. Dala si od své komorné desetkrát ukázat, kak se nosí na stůl. Měla náramné potěšení z toho, jak ona, potomkyně Rudolfa Habsburského, francouzská královna, horlivě žehlí, nosí na stůl, dělá komornou. Pyšně ukázala Désirée svou obratnost a byla zklamána, že její učitelka nebyla zvlášť spokojena. Désirée jí trpělivě vsvětlila, že na jevišti nesejde na tom, aby se doopravdy žehlilo, nýbrž na tom, aby se žehlilo věrohodně, aby měl divák dojem, že se žehlí. A Toaneta pochopila.
Vaudreuil dychtivě sledoval, jak Désirée s Toanetou pracuje. Se zvýšenou ctižádostí usiloval nyní nejen o nejvyšší účinnost, ale i o věrohodnost. Chtěl být v prvním kusu věrohodným velkým pánem a ve druhém stejně věrohodným sedlákem. Désirée ho chválila chytře, ne moc často.
S každou zkouškou jí toto "Divadlo velkých pánů" působilo škodolibější potěšení. Jak se potili, jak se snažili a jak byli ochotničtí! Jako FranCois Vaudreuil. Zapomínal na svou palčivou touhu stát se královniným milencem, zapomínal na svůj sen dovést francouzské armády do Anglie a byl raději prostředním hercem, který se snažil seč mu síly stačily. A přitom ani ve svých nejzdařilejších okamžicích nedokázal to, co dokázal nejhorší herec Théatre Francais v nejslabších. Jak byli zaslepeni, tato královna a tito pánové a dámy!
Vaudreuil tušil něco z toho, co si Désirée myslí. Měl nejasný dojem, jako kdyby se potají usmívala a chtělo se mu zlomit nepřístupnost této ženy, plně si ji získat a uloupit jí její tajemství.
Že Désirée zůstávala jen a jen herečkou a nepromluvila o ničem, co s jejím zdejším úkolem nesouviselo, působilo na Toanetu tak, jak Désirée chtěla; v Toanetě se probudila zvědavost. Mademoiselle Mesnardová byla kupodivu nepřístupná, nedalo se s ní mluvit o ničem jiném než o tom, čemu učila; představovala si Vaudreuilovu přítekyni docela jinak. Gabriela, když se jí s tím Toaneta svěřila, byla toho názoru, že je to patrně ostych před královnou, co způsobuje u toho děvčete takovou rezervovanost. Toaneta se rozhodla, že tento krunýř prolomí. Začala se Désirée vyptávat na různé drobnosti ze života jejích kolegyň, na divadelní drby. Ale i pak zůstala Désirée uzavřená. To Toanetu lákalo a se stále větším úsilím se ucházela o její přátelství.

Hrabě Mercy poslal do Schönbrunnu zprávu o Toanetině nové zálibě. Starou císařovnu to nijak nevyvedlo z míry. Odepsala, že Tony touto svou činností aspoň nenatropí příliš škody. Že je určitě méně nákladné, když hraje divadlo, než když hraje farao nebo když přiděluje Polignacovým role a ne ministerská místa.
Ludvík se o divadlo velice zajímal a nijak se proti Toanetině nové kratochvíli nestavěl. se Přišel dokonce i na zkoušku.
Ale před zkoušením některých výstupů ho Vaudreuil požádal, aby odešel, protože prý jde o překvapení. Byl tam například jeden výstup, v němž se markýz tak vášnivě oddává svému koníčku, zámečnické práci, že zapomene na svou žárlivost; tuto scénu chtěli Ludvíkovi předvést až při představení. A z podobných důvodů mu ještě nechtěli prozradit, které písně budou do představení vloženy. Ludvík to uznal, že ho chtějí při představení něčím překvapit, a když ho vykázali ze sálu, řekl dobromyslně: "Dobrá, tak já jdu zpátky za svou prací. Ale jednu podmínku si kladu, můj milý markýzi! Když už budete zpívat nějaké písničky, musíte mi tam dát i tu mou zamilovanou." Celý dvůr věděl, že Ludvíkovou oblíbenou písničkou je "Píseň o koze".
A tak se všichni tužili a lopotili.Toaneta zápasila se svým r, Vaudreuil se radil s Pierrem o některých drobných změnách v textu. Přední hudebníci země chystali hudbu pro komorní orchestr, který měl doprovázet zpěv. Pokud šlo o zámek ke dveřím, který měl hrát v "Nenadálé sázce" tak významnou roli, byla vyžádána odborná rada od zámečníka Gamaina, aby jim Ludvík nemohl nic vytknout.
Pak se vyskytla ještě jedna nesnáz. Napáleného a vlastně nenapaláleného markýze hrál Jules Polignac a hlavní pikantnost byla v tom, že podle toho, co se na jevišti říkalo, Vaudreuil mu parohy přece jen nenasadil. Jules hrál tuto roli rád. Vymínil si jen, aby si směl zavěsit na prsa Kříž Ludvíka Velikého. Jenže na jevišti nebylo dovoleno nosit francouzské řády. Ale Jules na tom trval už proto, aby ho někdo nepovažoval za opravdového herce. Marně mu Vaudreuil domlouval, že toto nebezpečí mu nehrozí; Jules Polignac trval na svém Kříži Ludvíka Velikého. Toaneta musela vyčkat příznivého okamžiku a vynutit si na Ludvíkovi edikt, jímž se tento jediný případ vyjímal ze zákazu.
A tak bylo všechno nazkoušeno a přichystáno. Naposled prošla s Désirée svou roli. "Nesmírně mnoho jsem se od vás naučila," uznávala Toaneta šťastně a v náhlém upřímném hnutí mysli ovinula Désirée paži kolem ramen, čímž až dosud vyznamenávala jen svou přítelkyni Gabrielu.
Ale přesto zapomněla na jediné přání, které Désirée vyslovila, aby totiž byl pozván autor.
Michel Sedaine, autor obou her, měl za sebou nesnadný život. Teď ho sice oceňovali jako velkého spisovatele; ale musel překonat značná protivenství, byl původně zednickým učněm, musel čas na psaní doslova krást a vynaložit obrovské úsilí, než pronikl k lidem, kteří mu pak dopomohli k uvedení jeho první hry. Právě proto mu chtěla Désirée umožnit, aby zhlédl obě komedie v provedení "Divadla velkých pánů". Jenže znala Toanetinu pýchu a věděla, že je vyloučeno, aby Sedaine byl pozván na večerní představení. Ale mohli mu alespoň dovolit účast na generální zkoušce a to také Toaneta po krátkém váhání přislíbila. Ale pak na to zapomněla a Désirée se tato věc nezdála tak závažná, aby na ní vyzkoušela svůj vliv. Sedaine pozván nebyl.
Večer zasedlo v rozkošném hledišti divadla celkem jen dvaatřicet návštěvníků. Hrabě Mercy by se tam byl také rád dostal, aby mohl urozené paní máti referovat, ale Toaneta chtěla hrát jen před diváky panovnické krve, pustila do divadla jen členy královské rodiny a tak nemohla dělat vyjímku.
Když nyní Lagrenée dokončil stropní malby a bylo zdokonaleno osvětlení, vypadalo malé hlediště ještě krásněji než tenkrát, kdy bylo otevřeno představením "Lazebníka". Nádherně a přesto diskrétně se skvěl bělostný a zlatý sál ve světle nesčetných svící, něžně i obřadně zvaly lóže i křesla k pohodlnému posezení a lví hlavy na pilířích podpírajících balkón naznačovaly, že toto je královnin dům.
Hosté seděli a čekali zvědavě a trochu skepticky před oponou z těžkého, drahocenného, zlatem protkávaného modrého sametu, která je oddělovala od jeviště. Byl už přichystán malý orchestr, sestavený z nejlepších králových hudebníků; diváci si několikrát změnili místa, přecházeli z jedné lóže do druhé, tlumeně se bavili, čekali.
Za oponou vládla tréma. Princ Karel pil ostošest, také Toaneta vyprázdnila proti svému zvyku sklenku šampaňského. "Sáhněte si, jak mám studenou ruku," řekla několikrát Vaudreuilovi. Z ničeho nic začala tvrdit, že prázdné hlediště ji znervózňuje; a že divadlo, když není plné, nemá žádoucí akustiku. "To jste si měla rozmyslet dřív, Madame," řekl Vaudreuil, který byl ve své modročervené plukovnické uniformě ještě neodolatelnější a despotičtější než jindy. "Přeji si, aby divadlo bylo plné," prohlásila však komorná Nanina tónem, který postavě komorné nijak neodpovídal. "Nařiďte, aby prázdná místa obsadili švýcarští gardisté a služebnictvo." - "Rozhodla jste, Madame," odpověděl Vaudreuil rozhněvaně, "že kromě rodinných příslušníků nechcete mít v hledišti žádné další diváky." - "Švýcarští gardisté a služebnictvo nejsou diváci, je to lid," odbyla Toaneta jeho námitku. "To má Toaneta pravdu řekla tiše markýza Clainvilllová, jinak Gabriela Polignacová, a Jules Polignac se rozezleně přidal: "Jacípak diváci, tahle individua, ces esp?ces." Vaudreuil měl sám o akustiku strach a tak uposlechl a vydal příslušné pokyny.
Zatím dal zahrát ouverturu. Ale pak nastala opět dlouhá přestávka a pozvaní hosté začínali ztrácet trpělivost. Ludvík byl v dobré náladě, sám by si byl nejraději také zahrál, tak hrál teď alespoň netrpělivého diváka, tleskal, dupal a hlučně volal: "Začínat, začínat!" Ostatní vesele povykovali s ním.
Před oponu vystoupila Gabriela a oznámila, že prosí o několik minut strpení, neboť je ptý ještě nutno zlepšit akustiku hlediště.
A tu již zaduněly kroky švýcarských gardistů vedených důstojníkem. Když uviděli krále, postavili se do pozoru. A důstojník velel: "Pohov, místa zaujmout, v chod!" a vojáci celí rozpačití, snažíce se nadělat co možná nejméně hluku, s řinčením cpali své široké zadnice na křehká křesla. Mezi ně se vtěsnaly komorné a služky.
Pak zaklepala hůl, opona se rozhrnula a na jevišti stála v půvabném, rafinovaném kostýmu komorné francouzská královna Marie Antoinetta; bylo jí vidět kotníky a nohy do půl lýtek, na jedné z nahých paží měla přehozeny kalhoty, které se chystala žehlit a říkala švagrovi Karlovi, komorníku Lafleurovi: "My sloužící si musíme ustavičně naříkat," ale nemohla dopovědět, nač si naříká, neboť Ludvík se rozchechtal na celé kolo. "Výborně, Madame," volal a tleskal. "Vypadáte a mluvíte jako opravdová komorná. Výborně, bravo," a obrátil se k ostatním: "Nemám pravdu, pánové a dámy? Výborně! Opakovat!"
Ale tu se opona znovu kvapně zavřela. Vystoupil Vaudreuil a řekl rozhněvaně, ale se zdvořilým sebeovládáním: "Pánové a dámy, začneme znovu. Musím vás však důrazně žádat, abyste hru nepřerušovali." Ludvík v dobré míře na něho ze své lóže zavolal: "Tak dobře, Vaudreuili, nic ve zlém. Ale když se mi Madame tak ohromě líbila! Teď už nebudu rušit, já vám to slibuji."
Opona se znovu otevřela. Představení pokračovalo teď už nerušeně dál a všechno běželo jako na drátku. Královští diváci brzy přestali vidět v Julesovi a Gabriele Polignacových a v princi Karlovi a ve Vaudreuilovi a Toanetě Julese, Gabrielu, Karla, Vaudreuila a Toanetu a viděli v nich jen markýze a markýzu de Clainville a komorníka Lafleura a plukovníka d´Etieulette a komornou Naninu a plně se soustředili na malá dobrodružství manželů Clainvillových. Ale Ludvík, který si tak pevně předsevzal, že se bude ovládat, způsobil ještě další nepřístojnost. Když Jules Polignac zkoumal a odborně rozebíral zámek ke dveřím, Ludvík to nevydržel a zvolal: "To mi pak budete muset ukázat ještě jednou, Julesi," a markýz de Clainville byl najednou zase Julesem Polignacem.
Vojáky, lokaje a služebné, kteří přihlíželi představení, nenedálé pozvání tak překvapilo, že dlouho ani neviděli a neslyšeli, co se na jevišti odehrává. Byli z toho celí bez sebe a museli se v tom nejdřív nějak rozebrat; co se tu dálo s nimi a co se dělo na jevišti, to je úplně vyvádělo z míry. Bylo prapodivné, že se královna pokouší tak dokonale představovat komornou; a bylo nanejvýš nepřístojné, že královna a králův bratr ze sebe dělají komedianty a šašky. Ale jejich ostych pomalu mizel a začínali se bavit. Nebylo pro ně docela snadné sledovat elegantní dialog hry; ale tolik pochopili, že autor stranící spíš lidu než šlechtě, se zde posmívá hloupým hříčkám, jimiž si znudění privilegovaní krátí čas. Líbila se jim drzost komorné Naniny, drzost komorníka Lafleura a bylo to tím zábavnější, že tyto drzosti vycházely z úst přestrojené královny a přestrojeného prince. Ale stále ještě si netroufali dát najevo, že se jim to zamlouvá, chvílemi se nesměle zasmáli, ale hned zase smích potlačil; kdoví, zda milostpány jejich dobrá nálada zas nepřejde a najednou s nimi nebudou žádné špásy?
Ale pak vystupil na rampu Vaudreuil a začal zpívat. Ano, rozhodl se, že tu opovážlivou píseň zazpívá. Zpíval svým hlubokým zvučným hlasem námočnickou píseň, kterou všichni znali a teď, když válka s Anglií mohla každou chvilku vypuknout, dostala aktuální politický význam. Zpíval o anglické fregatě, kterou na její plavbě do Vratislavi objeví 31. srpna francouzská loď. Francouzský kapitán se okamžitě zeptá svého důstojníka: "Důstojníku, jestlipak si na tu loď troufáš?" a hrdý smělý důstojník odpoví: "Zajisté, kapitáne," a hned k té lodi přirazí a donutí Angličany kopími a mušketami a háky, aby se vzdali. "A my teď," zpíval troufale a odvážně markýz de Vaudreuil, králův nejvyšší sokolník a královnin intendant závěrečnou sloku, "a my teď vypijem hlt na kapitána a další na důstojníka a ještě jeden na všechny zamilované a ještě jeden na francouzského krále. A do hajzlu s anglickým králem, který nám vypověděl válku!"
Pozvaní hosté seděli v lóřžích celí zkoprnělí. Francie ještě nebyla s Anglií ve válečném stavu a bylo s podivem, že monsieur de Vaudreuil zpívá tuto starou, drsnou lidovou píseň v královnině divadle. Ale vojáci, lid, ces esp?ces, ta individua, se teď už neudrželi, tleskali a volali "bravo" a "opakovat".
Vaudreuil se díval do lóže, ve které seděl král. Byl rád, že se rozhodl zazpívat tuto píseň, až do posledního okamžiku nevěděl, zda se k tomu odhodlá, byl to odvážný, duchaplný, velkolepý kousek, který tu zahrál věčně nerozhodnému Ludvíku Šestnáctému; a byl to dobrý nápad, že sem vzali ty lidi, tak se aspoň zpráva o jeho žertu rozletí ještě dnes v noci po celé Paříži a bude to nakonec on FranCois Vaudreuil, kdo vyhlásil Anglii válku.
Ludvík měl rázem po náladě, když drzý Vaudreuil spustil tu námořnickou píseň. Ta písnička byla hloupá už tenkrát, když vznikla, za minulé války. Neboť jednak jsme se bohužel zmocnili jen pramalého počtu lodí a nemáme vůbec proč jásat a pít a dále svědčí o autorově naprosté neznalosti, že nechá plout anglickou loď do Vratislavi. A dnes je ta píseň nejen hloupá, ale nanejvýš pohoršlivá. A je to hrubá nepřístojnost, že si ten Vaudreuil troufá postavit se před ně a hulákat to tady.
Ludvík na svém modrém křesle sklíčeně poposedával. A když lid dokoce začal jásat a žádal opakování písně, docela zesmutněl. Ubozí blázni, oni chtějí válku! Viděl ty, co tu teď seděli kypící zdravím, jak jsou cpáni do podpalubí lodí a jak se tam topí nebo jak bídně strádají a hynou v lesích té buřičské země, v místech, která nejsou ani vyznačena na mapě. A teď se ještě Vaudreuil usmívá nahoru do jeho lóže a dívá se mu přímo do tváře těma svýma nestoudnýma očima. Na okamžik se Ludvíkovi chtělo vykřiknout: Dost! Opona! Nedovolím, aby se hrálo dál! Ale kdyby to udělal, říkal si, způsobil by z pouhé dětské hříčky skandál a rozhodl se: A zrovna ne! Nebudu tuhle hloupou písničku chápat politicky. Jsme tu sami mezi sebou, v rodině, já slyším jen hudbu a nechci, aby se tomu přisuzoval nějaký význam. Žádná loď nemůže plout do Vratislavi a proto ji není možno ani zajmout a to celé je pouze legrační nesmysl. A tak seděl a přihlouple se usmíval a Vaudreuil se před obecenstvem, které mu provolávalo slávu, uklonil a zazpíval píseň ještě jednou.
"Nenadálá sázka" pokračovala, na příhodu se zapomnělo. Také Ludvík se rozhodl, že na ni zapomene a zapomněl na ni. Když první kus za velikého a upřímného potlesku skončil, přišel na jeviště a hojnými slovy a gesty vyjádřil své uspokojení, přičemž velice překážel, protože pánové a dámy se museli převléknout. Šťouchl do břicha Vaudreuila, který se z markýze změnil v sedláka Richarda, a řekl mu: "Neříkal jsem vám to, monsieur? Jste rozený intendant. A to jste se ode mne nechal tak dlouho prosit, než jste poznal, že jste k tomu doopravdy předurčen." Vaudreuil chladně děkoval. Dopalovalo ho, že Břicháč přijal píseň tak klidně. Ale aspoň v další hře jako sedlák Richard mu bude moci povědět svů názor do té jeho tlusté, líné tvaře.
Ale ani tentokrát si Ludvík nenechal zkazit náladu. Na téhle komedii "Král a sedlák" se mu líbilo všechno, lovecké kostýmy, veselá hudba lesních rohů, jeho Toaneta, která hrála svou venkovskou holku tak roztomile a pravdivě, jeho bratr Karel, který jako nekňuba hajný zatkne celou loveckou splolečnost, krále i jeho družinu. A Vaudreuil jako prasečkář byl prostě velkolepý. Když pronesl svou proslulou větu: "Ale viděl jsem něco, co žádný král ještě neviděl: lidi," Ludvík zahulákal: "Výborně, bravo," a Vaudreuil byl opět zklamán. Zato lidé se bavili, ale tentokrát se neodvážili tleskat, nýbrž dívali se jen zálibně na svého dobrého krále Ludvíka.
A pak se Ludvík dočkal toho, nač se nevíc těšil. Vložili tam opravdu na jeho přání "Píseň o koze". Zpíval ji princ Karel, nekňuba hajný a zpíval ji jaksepatří od plic. "Měli jsme kozu," zpíval, "a té koze bylo čtrnáct let. Sežrala kapustu a ta kapusta patřila Jeanu Bertrandovi. Ta má rozum, naše koza, ta má rozum. Jean Bertrand ji přistihl při činu, chytil ji a zavolal na ni osmdesát četníků, aby ji zatkli Ta má rozum, naše koza, ta má rozum. Přišla před soud, pěkně zvedla ocas a sedla si na lavici obžalovaných. Se zvednutým ocasem seděla na té lavici a upšoukla se panu předsedovi rovnou do nosu. Ta má rozum, naše koza. A na pány přísedící a porotce vysypala malé bobky, byl jich rázem plný koš. A nabrala na rohy zadnici pana předsedy i prezidenta. Ta má rozum, naše koza, ta má rozum."
Tohle zpíval princ v roli hajného. A jak to zpíval, prostí lidé v hledišti opět pocítili ony rozpaky jako na začátku. Píseň o staré chytré koze, to byla hezká písnička, hlásala dobré pravdy, ale v královnině divadle byla nemístná a zvlášť nevhodné bylo, že ji zpíval princ z královské krve. A že ji zpíval jim, to bylo naprosto nepochpitelné. A to se stalo. Lidé seděli a poslouchali a nechtěli věřit svým uším. A nechtěli věřit ani tomu, když viděli a slyšeli, jak se Ludvík baví a jak refrén nejdříve pobrukuje s sebou a pak zpívá docela nahlas.
Vaudreuil byl velice spokojen, víc než to, byl jako na křídlech. V obou rolích byl podle svého přesvědčení naprosto věrohodný a představení obou her bylo nanejvíš zdařilé. Ale tvářil se, jako by ho Ludvíkova nechápavost připravila o zasloužené vavříny. Tvářil se rozzlobeně a řekl Toanetě vztekle: "Neměli jsme ho tam pouštět. Byl to skandál, jak se choval. Dvakrát rušivě zasáhl do představení, pokaždé se smál na nepatřičném místě, opravdu jsem se před svým komorníkem Baptistem styděl."
Toaneta nechápala, co FranCois chce. Byla radostně vzrušena, jí se zdálo všechno báječné, představení ani jednou neuvízlo, byla velice spokojena se svým úspěchem, návštěvníci reagovali dokonale, Vaudreuil překonával sám sebe, musel přece vidět, že každé jeho slovo zabralo. Její bezvýhradně upřímná pochvala způsobila, že Vaudreuil pomalu přestal předstírat nelibost.
Potom pozdě v noci, když uléhal, si všiml, jak neobyčejně soustředěně se tváří jeho komorník Baptiste, když mu pomáhal pří svlékání. "Co je s tebou, Baptiste, stalo se něco?" zeptal se.
Baptiste mu podal ohřátou noční košili a odpověděl nadšeně a uctivě: "Promiňte, ale musím to říci: monsieur byl báječný." - "Je dobře," pokynul s milostivou odmítavostí Vaudreuil. Ale v šeru, za ztaženými záclonami se pousmál.

Toaneta ležela na posteli , doktor Lassone jí všetřoval. I když měl doktor přes své stáří pověst muže, který si potrpí na ženy a dává se od nich hýčkat, snažila se Toaneta vidět v něm pouze lékaře. Ale nemohla se zbýt trapného pocitu. Jeho chladné zkoumavé oči a jeho zkušené ruce ji dráždily a zneklidňovaly; nejasně si uvědomovala, jak asi srovnává její nahé tělo s těly jiných žen, a zároveň s téměř nesnesitelným napětím čekala, co řekne. Už před několika dny pocítila zásvit první naděje, ale tentokrát se neodvážila svěřit ani lékaři.
Doktor Lassone jí teď jemným pohybem stáhl košili přes břicho a ustoupil. Nepodívala se na něho, nezeptala se ho. On se však hluboce uklonil a řekl: "Mé nejponíženější blahopřání, Madame."
Toaneta trhla hlavou, podívala se na něho, hlas jí selhal: "A je to naprosto jisté, doktore?" zeptala se? "Naproto jisté, Madame," potvrdil a opakoval: "Mé nejponíženější blahopřání." Toaneta se stále ještě neodvažovala tomu uvěřit. "A mohu to napsat do Vídně?" zeptala se. "Mohu to říci Ludvíkovi?" Bylo to poprve, co v jeho přítomnosti nazvala krále Ludvíkem. "Je to naprosto jisté, Madame," opakoval ještě důrazněji doktor Lassone.
Když odešel, zůstala Toaneta ještě dlouho ležet sama se zavřenýma očima, v šťastném omámení. Spadla z ní nesmírná tíže, všechny malichernosti a hlouposti zmizely rázem v nedohlednu, cítila se lehká a nade všechno povznesená, bylo v ní dokonale blažené uspokojení. Habsburkové, Francie, to všechno byla teď ona, v ní byla minulost i budoucnost těchto zemí.
Byla od přírody sdílná, ale nyní zůstala sama, dlouho, nemohla to nikomu povědět, bylo to příliš velkolepé, příliš nádherné. Konečně zazvonila a ještě než se dala obléci, poslala pro Mercyho.
Než přišel, napsala matce, psala chvílemi německy, chvílemi francouzsky. "Jak jsem Vám vděčná," psala, "že jste mě porodila! Nikdy bych nepovažovala za možné, že existuje na světě taková blaženost. Chtěla jsem Vám napsat už před několika dny a teď lituji, že jsem to neudělala. Ale bála jsem se, že Váš zármutek by byl příliš velký, kdyby se moje naděje nesplnily."
Vešel Mercy. Když dostal Toanetino pozvání, velice se polekal; nestávalo se, aby se po něm Toaneta tak důrazně sama sháněla, naopak, obyčejně se mu spíš vyhýbala; zřejmě vyvedla nějakou velikou hloupost. Ale potom uviděl, že její tvář je nějaká jiná, měkčí, podivuhodně uvolněná a zdálo se, že se chce co nevidět rozplakat. Řekla mu už v tom okamžíku, kdy jí líbal ruku: "Musím vám to povědět prvnímu. Vy jste mi nejbližší, vy jste Vídeň. Budu mít dítě, Mercy," řekla německy, "jsem těhotná," a francouzsky dodala, "Budu mít dauphina," objala svého Mercyho, který, i když to byl starý necita, div neslzel. Zároveň už uvažoval, kterého zvlášť rychlého posla by měl poslat do Vídně. Toaneta zatím vykládá dál: "Teď na mne musíte dávat velký pozor," prosila celá šťastná. "Teď závisí osud Francie na tom, abych neudělala nesprávný pohyb. Povězte, jezdit na koni bych už vlastně asi neměla?" On si však myslel, že bude nutno učinit jiná bezpečnostní opatření, že bude předvším nutno dát pozor na potměšilého prince Xaviera, jehož naděje teď Toanetiným těhotenstvím rázem pohasly.
Když už se kurýr chystal odkvapit s jejím dopisem a Mercyho depeší do Vídně, Toaneta šla za Ludvíkem. Nebyl však ve svých pokojích, byl v podstřešní kovárně a přísně nakázal, aby ho nikdo nerušil.
Byl tam sám se svým Gamainem, stál rozkročen nad kovadlinou a bušil do ní ze všech sil; měl těžkou robotu. Byl ve špatné náladě; komplikace s Bavorskem a pravděpodobnost, že v nejbližších dnech propukne nepřátelství s Anglií, to dobromyslného Ludvíka kormoutilo i rozhořčovalo. Tělesná práce mu poskytla rozptýlení. Stál tu v košili a s povolenými kalhotami, celý začazený a tlustou, silnou paží mával kladivem a kul železo. Ach, být to tak Franklin! Ach, být to tak Josef! Mával a tloukl a jeho tučná tvář byla zamračená i spokojená, že do toho tady může mlátit.
Toaneta už z dálky slyšela ten vulgární randál. Byla zde nahoře jen jednou, už před lety, když jí Ludvík poprve ukázal svou kovárnu, od té doby už na toto ohavné místo nevkročila. V Šeříkovém kruhu se dělaly vtipy a duchaplné veršíky na Vulkána a Venuši a ona sama udělala už nejednou poznámku v tomto smyslu. Ale dnes na nic takového ani nepomyslela. Otevřela dveře, těžká nízká vrátka a octla se v malé horkem sálající místnosti, která páchla prácí a železem a byla dokonale jiná než prostředí, v němž ona provozovala svou zemědělskou činnost. Ludvík tu stál špinavý, obličej, ruce i košili měl celé umouněné, byl zpocený, zamračený, jako opravdový dělník, až se člověk musel ptát, zda mu byl vůbec propůjčen dar řeči.
Vzhlédl a uviděl v tmavé místnosti Toanetu, na kterou dopadala plápolavá záře jeho ohně. Kdyby přišla jindy byl by se jistě zaradoval, tžebaže při každé takové návštěvě, když přišla sama od sebe, skoro vždycky od něho něco chtěla. Ale dnes byl tělem i duší u své práce a u svého železa, myslel pomalu a zprvu cítil jen zlost a rozmrzelost, že byl vyrušen, přestože udělil výslovný rozkaz, aby mu všichni dali pokoj.
"Dobrý den, Ludvíku," řekla Toaneta. "Co se děje, Madame?" odtušil. "Vidíte, mám tu práci," neubránil se, aby nevrle nedodal. "Pošlete toho svého člověka pryč," žádala Toaneta. "Copak nemohu tu práci nejdřív dodělat?" zeptal se. "Potřebuju ještě takových deset minut." Ale Toaneta prohlásila: "Ne, Sire, nepovolím vám ani minutu," a Gamain musel odejít.
"Tak co se děje, Madame?" zeptal se nakvašeně Ludvík. Toaneta se na něho podívala rozzářeným pohledem. "Nepřicházím sama, Ludvíku," řekla. Ludvík si ji podezíravě měřil. "Kohopak jste to ještě přivedla?" zeptal se. A Toaneta vybuchla: "Tak jak tu stojím jsme dva," a protože se i pak tvářil nechápavě a hloupě, pokračovala: "Což stále ještě nerozumíte?" Zamyslel se a pak se váhavě zeptal: "Jste snad těhotná, Madame?" - "Ano, ano, ano," zajásala. "Vy jste doopravdy těhotná?" zeptal se a stále ještě tomu nechtěl věřit. "Lassone říká, že je to naprosto jisté," oznámila.
A tu konečně uvěřil. Celá jeho tvář se rozzářila, daleko od sebe položené hnědé oči, se zaleskly, tlusté tváře sebou zaškubaly, malý podbradek se mu roztřásl, s třeskotem odhodil perlík a hlučně se plácl do stehna. "Budeme mít dítě," vykřikl, hlas mu přeskakoval, ještě jednou se plácl do stehna a popleskal Toanetu zpocenou, začouzenou rukou po zádech. "Dítě," zvolal, "vy a já dauphina," a rozesmál se tím svým drsným smíchem a říkal svou klopotnou němčinou:" Tony, Tony!" Obcházel kolem ní, nedůvěřivě okukoval její širokou sukni, tlustým prstem jí ukázal na břicho a řekl se širokým úsměvem: "Ludvík Sedmnáctý!"
Dlouho, šťastně spolu seděli a Toaneta si nic nedělala z toho, že teď i ona sama a její šaty jsou celé ušpiněné. "Ale od nynějška musíte na sebe dávat pozor," důležitě ji napomínal. "Každý den se koupat, voda nesmí být ani moc horká, ani moc studená. A nesmíte v ní zůstat dlouho. Žádné rozčilování. Nic o válce, nic o vašem rozpočtu. Ustavičně myslet na dauphina." - "Samotřejmě," ubezpečovala ho. "To mi ani nemusíte připomínat."
Pak mu pověděla, jak si spočítala, kdy asi počala; bylo to nejspíš ten den, co se tak nepěkně zachoval k doktoru Franklinovi a potom za ní kajícně přišel do Trianonu. "Není to znamení?" otázala se. "Není to skvělý důkaz, že jsem si ve všem počínala správně a bohulibě? Neboť jak jinak by mi byl dopřál Bůh tak nesmírnou blaženost?" Ludvík neodpověděl a jen ji popleskával po nahých zádech, na kterých špíny stále přibývalo. A Toaneta řekla: "A když si člověk pomyslí, že tenkrát, když jste u mne byl, přihlíželi i moji předkové z obrazu! To je všechno zvláštní a potěšitelné a má to dojista svůj význam." Ale on o tom dál nemluvil, ale řekl, že hned napíše paní matce. "Vlastnoručně," dodal hrdě, "a německy. A věnuji deset tisíc liber na chudé."
Pak oznámila Toaneta událost svým přátelům. Gabriela se radovala společně se svou přítelkyní, ale dohromady nic neřekla; potřebovala nějakou dobu, aby se vypořádala se všemi nadějemi a obavami spojenými s touto událostí.
A pak si promluvila Toaneta s Vaudreuilem. Bez ostychu a celá rozzářená mu sdělila, že teď porodí dauphina, na kterého čeká Francie a celý svět. Nemyslela na nic jiného než na tuto svou novinu a úplně zapomněla na své vztahy k Vaudreuilovi a na svůj slib. Byla přesvědčena, že každý, že doslova celá země sdílí její radost.
Vaudreuil se natolik přemohl, že jí svým hlubokým hlasem klidně řekl: "Mé nejsrdečnější blahopřání, Madame." Ale v té chvíli cítil v sobě ten chladný vztek, vyprchal z něho poslední zbytek touhy po ní. Tomu ťulpasovi Ludvíkovi se to tedy přece jen povedlo. A Toaneta má radost, že jí začne růst břicho, jako nějaká maloměšťačka, která má dost prostředků, aby si pro dítě mohla vydržovat kojnou. Je opravdu nejvyšší čas, aby se mu podařilo popohnat válku a aby opustil tento dvůr. Musí to udělat, dokud Toaneta příliš nezbachratí a nezprotíví se mu, aby se sám za sebe a za ni nemusel příliš hanbit.
Vyprávěl Désirée o svém rozhodnutí i o tom, jak strašně ho Versailles nudí; poplach, který teď nastane kolem Toanetina těhotenství mu život u dvora ztrpčí ještě víc.
Désirée se zamyslela a jako obvykle se při tom zaškaredila. "To se patrně Madame přestane učit svých každodenních dvacet veršů z Racina," poznamenala s posměchem a politováním. Ale tón, jakým to řekla, způsobil, že Vaudreuil si naprosto jasně uvědomil, oč teď jde: ze šesti her, které se pro Trianon zkoušely, se čtyři dosud nehrály a v každé z těchto čtyř komedií byly pro něho určeny velice pěkné role. "Tak honem to přece jen nepůjde," odpověděl. "Domnívám se, Désirée, že budete nucena zkoušet s Toanetou dál."
Na radostnou zprávu došla od Marie Terezie odpověď neuvěřitelně rychle. Kurýr přivezl z Vídně tři dopisy, jeden dojemně blažený Toanetě, druhý důstojně blažený Ludvíkovi a třetí nanejvýš ustaraný Mercymu. "Musím vám sdělit," psala starému důvěrnému příteli, "že tonu ve velikých starostech o matku a dítě. V zemi, kde volnomyšlenkářství kvete tak jako ve Francii, se nikdo nezalekne nejkrutějčích zločinů. Obávám se intrik prince Xaviera a jeho italské ženy. Kdybych nevěděla, můj milý Mercy, že jste mé dceři nablízku a že se o ni staráte, bála bych se ještě víc. Takto se snažím zapomenout na hojné doklady strašlivých zločinů z francouzských dějin a spoléhám na pomoc dobrotivého Boha. Vaše Vám nakloněná Marie Terezie."
Již dva dny poté napsala císařovna Toanetě další dopis; udílela ji hygienické rady nejen pro dobu těhotenství, ale už i pro první dobu po porodu. "Poslouchej ve všem doktora," psala. "Kojence není radno příliš pevně zavinovat a nemají mít také příliš teplo. Především už teď se poohlédni po nějaké dobré, zdravé kojné. Při těch zkažených francouzských mravech ji v Paříži určitě nenajdeš a i na venkově těžko."
Ve Versailles se všebecně soudilo, že Toanetin politický vliv dík jejímu těhotenství nyní vzroste. Proto se představitelé Habsburků, Mercy a abbé Vermond, těšili zvýšené pozornosti. Abbé Vermond vídal kolem sebe při své lever ještě víc hodnostářů než dřív. Když ho navštívil markýz d´Aubespine, aby ho požádal o pomoc při jeho jednání s Toskánskem, dopřál si abbé to potěšení, že ho přijal ve vaně, a markýz se tomu zřejmě ani nedivil. Abbé Vermond přitom vzpomínal na svého otce, malého obchodníčka v Sens, a litoval, že se toho nedožil.
Několik dní poté se dočkal ještě většího zadostiučinění. Dobromyslný Ludvík si ve svém štěstí uvědomil, že by se neměl k abbému chovat tak odměřeně. Poprve po mnoha letech Vermonda nepřehlédl, když ho abbé při setkání pozdravil hlubokou úklonou. Ludvík se přemohl a oslovil ho. "Jak se vám daří, pane abbé?" zeptal se.Abbé se rozzářil a odpověděl: "Jsem šťasten ze štěstí Vašeho Veličenstva." - "Děkuji, pane abbé." řekl Ludvík.

Ludvíkova milostivá nálada se projevila i v tom, že urychlil rozsudek v obnoveném soudním procesu Lallyho.
Oč šlo v Lallyho případu? Thomas Arthur hrabě Lally, jehož rodina pocházela z Irska, byl vynikající generál francouzské armády a po vypuknutí Sedmileté války mu bylo svěřeno vrchní velení ve francouzské Indii. Jenže guvernér a admirál námořnictva operujícího na Dálném východě i vedoucí úředníci Východoindické společnosti se s neobyčejně umíněným a drsným důstojníkem nemohli shodnout; kromě toho trvalo mezi vládou a Východoindickou společností už dlouho skryté nepřátelství. Nyní, v době války, byli pánové podřízeni generálu Lallymu, ale jejich pomoc byla velice neochotná. Generál se se svým názorem netajil a ve svých dopisech králi, ministrům a pařížským ředitelům společnosti je označil za zkorumpované zbabělce. Proto v indických kancelářích společnosti zavládlo přes všechen zármutek uspokojení, když se ukázalo, že generál Lally na génia svého anglického protivníka Cliva nestačí a tak jeho neodvratnou porážku ještě pomohli urychlit. Pokladník společnosti zadržoval žold pro nepříliš spolehlivé domorodé oddíly, francouzský generál často nechával proklouznout blokádou anglické lodě, generálu Lallymu byly při každém jeho opatření působeny všemožné potíže. Generál nakonec ztratil Pondichéry a sám se dostal do anglického zajetí.
Ztráta Indie vzbudila v Paříži velké pobouření. Lally nikoli neprávem svaloval ve svých zprávách vinu na své podřízené. Ti zase prohlašovali, že Lally se nechal od Angličanů koupit a že jim francouzskou Indii zrádně zaprodal. Lally se dobrovolně vrátil z anglického zajetí zpátky do Francie a žádal, aby byl postaven před soud. Nejvyšší tribunál byl předpojatý; mezi členy byli osobní nepřátelé Lallyho. Pánové z Východoindické společnosti se snažili svalit všechnu vinu na generála; neboť kdyby nebyl vinen on, byli by vinni oni. Veřejné mínění bylo vládě nepřátelské a despotický Lally byl pokládán za vládní stvůru a nebyl oblíben. Přesto nebylo nijak snadné zkonstruovat proti generálovi žalobu, která by umožňovala vynést rozsudek smrti. Bylo nutno generála věznit téměř dva roky v Bastile, než se podařilo sesmolit sto devětapadesát bodů žaloby, na jejichž základě byl souzen. Proces byl hanebnou komedií. Generálovi nebyl povolen obhájce, jeho písemné důkazy nebyly připuštěny, jednání bylo nedůstojně překotné a přitom bylo vždy protahováno tak dlouho, až byl obžalovaný vyčerpán a nebyl schopen se hájit. Nicméně ještě den před vynesením rozsudku se podařilo získat pouze dva z pěti soudců pro rozsudek smrti; a ti dva museli tři zbývající přemlouvat celé hodiny, než se k nim jeden z těch tří přidal se slovy: "Dobrá, tak ať si to ten chlap odnese, abychom to už konečně měli za sebou." Poprava byla vykonána zvlášť ponižujícím způsobem. Čtyřiašedesátiletého generála, který byl ve francouzských službách šestkrát raněn, nedovezli, jak bylo zvykem, na popraviště jeho vlastním kočárem a v doprovodu přátel, nýbrž v rasově káře s rukama svázanýma za zády a s roubíkem v ústech. Ředitelé Východoindické společnosti přihlíželi popravě.
Poprava byla vykonána 6. května 1766. Voltaire znal generála Lallyho osobně a pozorně a s rostoucí zlobou sledoval jeho proces. Považoval rozsudek za justiční vraždu. Mnozí jej považovali za justiční vraždu. Ale jak Voltaire říkal: "Na slušných lidech je zlé, že jsou tak zbabělí; zanadávají si na nespravedlnost, ale za chvíli zase zavřou huby, navečeřejí se, jdou spát a na všechno zapomenou." On nezapomínal. "Naše doba je považována za směšnou," psal jednomu příteli, "ale je spíš strašná." Jinému napsal, že Lally a předešlé oběti francouzské justice ho pronásledují ve snu. Ale věděl, že veřejné mínění je proti generálovi dosud příliš popuzeno, než aby je bylo možno získat přímým útokem, a tak se zatím spokojil tím, že do své "Historie Ludvíka Patnáctého" provokativně vsunul nestranné vylíčení zásluh generála Lallyho.
Ale pak mu mladý syn Lallyho poslal generálovy písemné námitky, které soud zatajil, a obsáhlý materiál dokazující nevinu popraveného. Voltairovi bylo tenkrát osmdesát let a churavěl. Ale okamžitě se dal do práce. Od procesu uplynula už drahná doba, ale Voltaire věděl, že ještě teď je nutno jít oklikami a že nebude nijak snadné napsat knihu, která by dopomohla mrtvému generálovi k rehabilitaci; neboť šlo o to, aby taková kniha byla zábavná, a musela být zároveň patetická a dojímavá, když měla pohnout srdcem tygrů, z nichž byla složena druhá polovička. Ale pustil se do díla, pracoval ve dne v noci, a tak vznikla podivuhodně napínavá kniha, plná barvitých líčení Indie a plná vtipných a zasvěcených poznámek o historii, názorech, mravech a obyčejích jejích národů; do těchto popisů a úvah roztrousil Voltaire důmyslně a hněvivě vylíčení žalostného a vzrušujícího osudu generála Lallyho a hanebného soudního procesu, který jej uzavřel. Dal svému dílu název "Zlomky z dějin Indie a příběhu generála Lallyho."
Když tato kniha vyšla, byl už generál vlastně zapomenut. Ale teď se rozpomínaly tisíce a desetitisíce a projevovaly zájem o to, jaké bezpráví na něm bylo spácháno; a všichni byli pobouřeni hanebným procesem. Totéž veřejné mínění, které tenkrát tak začně přispělo ke generálovu odsouzení, požadovalo nyní jeho rehabilitaci.
Ludvíkovi, který jinak sám tolik usiloval o spravedlnost se nechtělo studovat trapné a obsáhlé spisy případu Lallyho. Nepřečetl si ani Voltairovu knihu, naopak, skutečnost, že Lallyho jméno se nyní dostalo do spojitosti se jménem nenávidného arcikacíře, ho naladila vůči mrtvému generálovi nepřátelsky. Nechtěl připustit, že rozsudek mohl být nespravedlivý.
Ale od Voltairova příjezdu do Paříže četla veřejnost jeho spisy ještě horlivěji než dřív. Stále více lidí projevovalo zájem o Lallyho případ. Do kabinetu ministra spravedlnosti a na Ludvíkův psací stůl přicházelo stále víc důrazných žádostí o rehabilitaci mrtvého.
A nyní, v onom šťastném rozpoložení, do něhož ho přivedla vyhlídka na dědice, četl Ludvík tyto prosebné dopisy s přístupnou myslí. Nařídil, aby generálův případ byl znovu přezkoumán a Nejvyšší královský soud, "tribunál dvaasedmdesáti", zahájil řízení.

Snad aby zahlušil lítost, že se nevrátil do Ferney, dal se Voltaire ještě usilovněji do práce. Chyběl mu sice jeho nejbližší spolupracovník Wagni?re, ale zaťal rty, pil ještě víc kávy než jindy, psal a diktoval.
Pracoval nejen na tragédii "Agathokles", na kterou čekal Théatre Francais a v níž stále ještě chybělo několik scén, zaměstnával ho i nový, daleko závažnější plán.
Voltaire a francouzský jazyk, to bylo jedno a totéž. Řeč, to byl nástroj, jímž pracoval, byla to půda, z níž se živil, bylo to milenka, jediná, které nikdy neměl dost. Nyní předložil Akademii návrh na důkladné přepracování zastaralého Slovníku francouzského jazyka. Členové schválili jeho návrh jen vlažně. Požadovala se tím na nich jen těžká, nevděčná práce. Když pánové přistoupili k velkému úkolu s takovou nechutí, nemohl být korunován zdárným výsledkem.
Aby v nich vzbudil nadšení, začal Voltaire psát manifest, který měl dokázat, jak významné poslání v životě národa má splnit takový moderní slovník. Naznačil i metodu, jak je nutno organizovat modernizaci tohoto velikého díla. A aby navíc doložil, jak by měla jednotlivá hesla vypadat, začal zpracovávat rozsáhlé a obtížné písmeno A. Psal s velkou náruživostí. Bylo nutné, aby jeho manifest i jeho hesla uchvátily ostatní, aby nadchly i všechny lhostejné a netečné pro sílu a jemnost francouzského jazyka.
Uprostřed vší té práce si ještě vždycky našel čas, aby příjímal i konal návštěvy. Účastnil se zasedání Akademie, byl v Théatre Francais na představení své hry "Alzire" a přestál i vypětí spojené s ovacemi, které mu obecenstvo uspořádalo.
Přislíbil Akademii, že přečte manifest ke slovníku na jejím zasedání 11. května. Ale 11. května se cítil příliš sláb, než aby tam mohl jít, musel si lehnout a přednáška byla odsunuta o týden.
Den poté 12. května, se jeho stav zhoršil. Jeho sloužící a ošetřovatel Morand chtěl zavolat doktora Tronchina; ale nemocný to nedovolil, protože se ostýchal setkat se s lékařem, který měl zjevně pravdu. Zatím přišel Voltairův přítel, stařičký vévoda z Richelieu. Když viděl, jak se Voltaire svíjí v bolestech, doporučil mu jistý opiját, který prý jemu v podobných přípdech pomáhá. Voltaire, který v ničem neznal míru, si vzal velkou dávku a jeho bolesti ještě vzrostly. Upadl do jakéhosi deliria a sháněl se po Wagni?rovi. "Wagni?re není v Paříži," mírně ho konejšila madame Denisová. "Poslal jste ho do Ferney." Ale Voltaire volal dál: "Wagni?re, Wagni?re, kde vězíte?"
A tak bylo nutno přece jen poslat pro Tronchina. Ten dal nemocnému prostředek mařící účinek opiátu. Když se Voltaire opět vzpamatoval, poznamenal smutně: "Měl jste pravdu, příteli, měl jsem odjet zpátky do Ferney."
Když Tronchin odešel od jeho lůžka, oznámil rodině, že Voltaira není možno zachránit a že mu zbývá sotva nějaký ten týden života.
17. května se Akademie dotázala, zda může počítat s Voltairovou přednáškou o slovníku určenou na zítřejší den. "Odložte můj referát o týden, na pětadvacátého," vzkázal Voltaire.
25. května Tronchin oznámil, že je vyloučeno, aby Voltaire tento týden přežil.
26. května přišla zpráva, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek nad generálem Lallym všemi dvaasedmdesáti hlasy. Voltairee ožil. Nadiktoval mladému Lallymu dopis: "Umírající se probouzí k životu, když se dovídá tuto významnou zprávu. Objímá vroucně pana de Lally. Poznává, že navzdory všemu je na světě ještě spravedlnost a umírá v pokoji." A vlastní třesoucí se rukou napsal na veliký arch: "26. května byl zločinně nespravedlivý rozsudek nad Lallym zrušen tribunálem dvaasedmdesáti, a to všemi dvaasedmdesáti hlasy." Dal tento arch papíru připevnit nad svým lůžkem tak, aby ho měl ustavičně na očích on i každý, kdo by k němu přišel.

Příbuzní a přátelé se snažili zabezpečit Voltairovi důstojný pohřeb, jaký si přál a kvůli němuž se sám dokázal tak ponížit. Zatajili, jak špatně je na tom Voltaire; chtěli tak zabránit, aby nejvyšší církevní úřady nezakázaly pohřbít jeho mrtvolu.
Zatím jednal Voltairův synovec, abbé Mignot, muž vysoce vážený, titulární vlastník opatství Scelli?res, důvěrně s kompetentním představitelem duchovenstva, panm de Tersac, kanovníkem od Svatého Sulpicia. Požádal ho, aby umírajícímu, který přece složil křesťanské vyznání víry, byla poskytnuta poslední útěcha. Kanovník suše oidpověděl, že pro něho, jak už prohlásil, je ono takzvané vyznání víry, které mu bylo předloženo naprosto nepostačující. Že tudíž nemůže poskytnout umírajícímu poslední útěchu ani mrtvému povolit křesťanský pohřeb. Abbé Mignot odpověděl, že monsieur de Tersac tím projevuje velice strohý a nepochybně i příliš úzkoprsý postoj, který bude nucem obhájit před arcibiskupem a nejvyšším tribunálem. "Buďte ujištěn," řekl, "že se k těmto instancím odvolám." - "V tom vám nemohu bránit, monsieur," odpověděl kanovník.
Abbé Mignot se poté odebral za přívětivých a prohnaně prostoduchým abbém Gaultierem. Že by se mu snad podařilo vylákat z umírajícího obsáhlejší, dokonalejší prohlášení, které by postačovalo nárokům církve. Polichocený abbé přislíbil, že udělá, co bude v jeho moci.
Ale kanovník si hned po rozmluvě s Mignotem vzpomněl na ono velké trapné pozdvižení, které bylo kdysi způsobeno zákazem pohřbít herečku Lecouvreurovou. Dostal strach, že arcibiskup by ho mohl nechat na holičkách, kdyby třeba zavál nepříznivý svobodomyslný vítr, a začal své odvahy litovat. A tak si pozval abbého Mignota ještě jednou.
Ten mu sdělil, že Gaultier se pokusí vynutit z Voltaira obšírnější vyznání. Kanovník chvíli mlčel; pak se zdvořilou věcností, že jasné předpisy ho sice nutí nepovolit monsieur Voltairovi v jeho vlastním okrsku křesťanský pohřeb, ale že nepoužije svého práva na zadržení mrtvoly. "Znamená to," zeptal se Mignot, že mohu mrtvolu důstojně pochovat na jiném místě?" - "Mně nepřísluší o tom rozhodovat," odpověděl kanovník. "Ale dáváte mi svolení, abych mrtvolu odvezl z Paříže?" zeptal se Mignot. "Ano, monsieur," odpověděl kanovník. "Byl byste tak laskav," zajišťoval se Mignot, "a dal mi toto povolení písemně?" - "Když si to přejete," odpověděl poněkud dotčeně kanovník a napsal to.
Uvažoval totiž tak, že abbé Gaultier měl u Voltaira přece jen jistý úspěch, obával se, že by se tomuto zchytralému a prostoduchému člověku přece jen ještě mohlo podařit vynitit z umírajícího nějaké velké, senzační vyznání: nebť umírající řeknou leccos a hlupáci mívají často štěstí. A tak bez falešného ohledu na svou důstojnost se kanovník rozhodl, že se navzdory svému dřívějšímu prohlášení sám naposled pokusí smířit velkého kacíře s církví. Napsal velkými písmeny: "Já, Voltaire, věřím v Kristovo božství." Chtěl tuto větu přidržet umírajícímu před očima a spokojit se s tím, když Voltaire za přítomnosti svědků to podepíše prostým písmenem "V". Kvapně pak přivolal Mignota a Gaultiera a všichni tři duchovní odjeli společně k domu, v němž Voltaire zápasil se smrtí. "Jen pouhé ,V´, messieurs," vysvětloval kanovník cestou dvěma ostatním, "jednu čárku dolů a jednu nahoru: aby nikdo nemohl říkat, že není církev shovívavá."
Voltaire už dávno tyhle starosti neměl. Strašlivá bolest ve vnitřnostech ho svírala, pálila a drásala. Pak se opět pohroužil do klidného bezvědomí; ale to netrvalo dlouho. Doktor Tronchin se ptal sám sebe, zda by mu neměl dát utišující prostředek. Nechtěl, aby přítel umíral tak bolestně. Zároveň si však uvědomoval, že muž, který odjakživa vítal všechno, co ho potkalo, dobré i zlé, by nerad přišel o své poslední hodiny, i kdyby byly sebehorší. Doktor Tronchin také doufal, že když tento bezbožník a posměváček bude zkrušen takovým utrpením, pocítí přece jen lítost nad svým pošetilým životem. Jenže kdykoli bolesti ustaly, nebyla k lékařovu zklamání stará, vyschlá Voltairova tvář ani trochu lítostivá a zrůzněná vniřním utrpením, naopak, umírájící vzhlížel se zjevnou radostí na nápis nad postelí, který hlásal, že vybojoval mrtvému generálovi opožděnou spravedlnost. A ke svému nemilému údivu lékař poznal z útržků slov, které umírající ze sebe občas vypravil, že místo aby si připomínal své hříchy, cynicky a žertovně rozmlouvá se svými zesnulými přáteli nebo se zlomyslně posmívá mrtvým nepřátelům, nebo také že zpracovává pro slovník heslo "Ad patres"; kteréhožto rčení se používá pro člověka, který se odebral ke svým otcům a je tedy mrtev.
Když vstoupil kanovník a oba abbéové, dleli u umírajícího doktor Tronchin, sloužící a ošetřovatel Morand, markýz a markýza Villettovi a madame Denisová. Kanovník přistoupil k lůžku a řekl: "Monsieur de Voltaire, nastal čas. Kajete se? Věříte v božství Ježíše Krista?" Umírající na něho hleděl jasnýma očima, ale mlčel. Tu se kanovník k němu sklonil ještě níž a Voltaire zvedl nesmírně zesláblou, nesmírně vyhublou paži. Kanovníkovi unikl lehký, spokojený úsměv; měl za to, že kacíř zvedá ruku kajícně na souhlas. Zkušeným hlasem, tiše, ale velmi zřetelně opakoval kanovník svou otázku: "Monsieur de Voltaire, věříte v Ježíše Krista?" Ale umírající mávl rukou tak, že všichni poznali odmítavé gesto a Voltaire klesl do podušek a zašeptal příkře: "Nechte mě umřít v klidu!"
Při odchodu řekl kanovník markýzi de Villette vztekle: "Co se do toho abbé Mignot míchal? Proč jste sem tahali toho prostoduchého Gaultiera? Kdybyste to nechali jen na mně, já bych byl všechno dokonale vyřešil."
Ještě dvě hodiny stáli domácí lidé kolem Voltairova lože. Ten ještě několikrát volal svého Wagni?ra. V 11 hodin 4 minuty řekl sloužícímu: "Sbohem, můj milý Morande, umírám." V 11 hodin 13 minut zemřel.
Spolu s ním se propadla do nicoty nesčíslná nezrozená dramata a eposy a velkolepé eseje. S ním zanikl duch oslnivě bystrý, neuhasitelná dychtivost i posměvačná schopnost i nepřemožitelná, dětsky naivní touha po vyniknutí. S ním zanikl duch, který byl v některých maličkostech nad obvyklou míru sobecky prolhaný a ve všech velikých věcech nezměrně a bojovně opravdový. S ním zanikla bytost, ve které se snoubila nejubožejší lakota se zaslepenou marnotratností, bezostyšná zištnost s nejvelkorysejší dobročinností. S ním zanikly nadmíru obsáhlé znalosti i schopnost klenout mosty z jedné duchovní oblasti do druhé. S ním zanikla palčivá žádostivost šířit po celém světě poznání, plamenná nenávist k nesnášenlivosti, pověře, nevědomosti a nespravedlnosti. S ním zanikl duch schopný pronikat do nejzazších dálek a do nejodlehlejších dob. V tento den, 30. května v 11 hodin 13 minut, se to všechno scvrklo v maličkou mrtvolku.
Pokud toto maličké, scvrklé něco mohlo ještě myslet a psát, napsalo toto: "Znal jsem člověka, který byl pevně přesvědčen, že bzukot včely zaniká s její smrtí. Srovnával člověka s hudebním nástrojem, který už nevydá žádný tón, jakmile je rozbit. Tvrdil, že člověk je stejně jako všechna zvířata a všechny rostliny zřejmě stvořen k tomu, aby byl a už nebyl. Když tento muž zestárl jako Demokrytos, počínal si stejně jako on a všemu se smál."
Tento muž teď už nemyslel a už se nesmál a nestaral se už o to, co se s ním děje.
Zato ostatní se starali. Kanovník od svatého Sulpicia pokládal za svou povinnost podat okamžitě zprávu arcibiskupovi. Ten předpokládal, že pozůstalí odvezou Voltairovu mrtvolu do Ferney, a příslušnému biskupovi bylo uloženo zakázat křesťanský pohřeb i ve Ferney.
Ale abbé Mignot to předvídal a vymyslel si plán, jak se mrtvému strýci postarat o pohřeb, jaký si přál a obelstít arcibiskupa. Voltairova smrt byla proto i nadále udržována v tajnosti. Odborný lékař se dvěma pomocníky nabalzamoval mrtvolu, nalíčil ji a upravil tak, že vypadala jako živý člověk. V noci posadili mrtvého do cestovního kočáru, vypadalo to, že tam někdo klidně sedí. A takto, zdánlivě spící, odjížděl veliký Voltaire tiše a tajně z Paříže, do níž přijel tak hlučně a s takovou slávou. Spolu s ním jel sloužící, který ho přidržoval v náležité poloze, a abbé Mignot. Kvapně ujížděli noční tmou směrem na jihovýchod, jeli až do vzdálenosti sto deseti mil, do Romilli nad Seinou, kde bylo abbého titulální opatství Sceli?res.
V Sceli?res vysvětli abbé Mignot převorovi kláštera, že chtěl strýcovu mrtvolu odvézt podle jeho přání do Ferney, aby ho tam pochoval; ale že mrtvola, jak se zdá, tak dlouhou cestu nevydrží. Že ho proto prosí o svolení, aby mrtvý byl pochován ve zdejším kostele. Polichocený převor s přihlédnutím k vyznání víry, které Voltaire složil za přítomnosti abbého Gaultiera, ochotně souhlasil a byly vykonány nezbytné přípravy. Odpoledne byl mrtvý vystaven na chrámovém kůru a byla zpívána zádušní mše. Přes noc zůstalo tělo v kostele za svitu pochodní a za velké účasti ctitelů zemřelého. Nazítří ráno 2. června, byl Voltaire za přítomnosti četných duchovních a světských hodnostářů popichován s veškerou církevní okázalostí v posvěcené zemi, jak si to sám tak dětinsky přál a tak důmyslně připravoval.
Tři hodiny poté dostal sceli?rský převor dopis od svého nadřízeného biskupa z Troyes, v němž se mu zakazovalo pohřbít Voltairovu mrtvolu.

Přes veškerou snahu pozůstalých dověděl se Ludvík o Voltairově smrti pochopitelně již nazítří. Plně schvaloval stanovisko církve, že kacíř nesmí být pohřben. Spisy svobodomyslných a zejména Voltairovy se jen hemžily licoměrnými výroky o snášenlivosti. Ale on, Ludvík, choval k těmto nasládlým řečičkám, zakrývajícím za krásnými slovy zločin vlažnosti, jen hněv a ošklivost. Byl rozhodnut, že zůstane nezlomně nesnášenlivý; trůn nechtěl zůstat pozadu za oltářem.
Že si přeje, přísně uložil policejnímu prezidentovi Lenoirovi, aby zesnulému kacířii nebyly prokazovány žádné pocty. Novinám bylo zakázáno uveřejnit nekrology, nesměly se o Voltairově smrti ani zmínit. Akademii bylo zakázáno uspořádat tryznu, divadlům hrát Voltairovy kusy, školám číst díla mrtvého.
Ale tato opatření se nesetkala s úspěchem. Paříži nemohl nikdo zakázat, aby nevzpomínala největšího génia, jakého Francie v tomto století zrodila a pokus uvrhnout jeho památku do klatby vzbudil rozhořčení. Byly rozšiřovány stovky letáků, na ůřady se snesla záplava pobouření a posměchu, že chtějí umlčet tuto nesmrtelnou osobnost. Nikdy předtím se Voltairova díla nečtla s tak horoucím zájmem jako nyní. Právě proto, že to bylo zakázáno, učili se v těchto dnech nesnášenlivosti tisíce jinochů zpaměti modlitbě, která je závěrem Voltairova traktátu "O snášenlivosti": "K tobě se obracím se svou prosbou, Bože všech bytostí, všech světů a všech dob! Ty jsi nám, dal srdce nikoli proto, abychom se nenáviděli, a ruce nikoli proto, abychom se navzájem rdousili. Dej, ať ony nepatrné rozdíly v šatech zakrývající naše křehká těla, v našich nedokonalých jazycích, v našich směšných návycích, v našich nedostatečných zákonecch, v našich bezvýznamných názorech, dej, ať všechny tyto nepatrné rozdíly, které nám připadají tak obrovské a které jsou před tebou nicotné, dej, ať se nestanou podnětem k nenávisti a k pronásledování! Dej, ať lidé se hnusí a uvrhmou do klatby tyranství nad dušemi stejně jako loupež a násilí! A když už jsou války nevyhnutelné, dej, abychom k sobě nechovali nenávist alespoň v míru a abychom se navzájem nedrásali, nýbrž abychom využívali své existence tak, že v tisíci jazycích, ale v jediném pocitu budeme od Siamu až po Kalifornii chválit tvou dobrotu, která nám darovala krátký okamžik jejž nazýváme životem!"
Kněží však podnikali proti mrtvému nejdivočejší útoky. "Ve svém ohavném šíleství," napsal jeden, "nazýval se tento nestoudný neznaboh osobním nepřítelem Spasitelovým. Nořil se do bahna, válel se v bahně, kochal se bahnem. Peklo rzněcovalo jeho fantazii a peklo mu dávalo sílu projít zlem až k jeho nejzazší hranici."
Zatímco Pařížanům bylo zakázáno pořádat veřejné tryzny za mrtvého, s tím větší úctou se před ním skláněl celý ostatní svět. Nesmírně nad ním truchlila Kateřina Ruská. "Když je nyní mrtev on," naříkala, "je svět je prost ducha a skutečného důvtipu," a doznávla: "Za všechno své myšlení vděčím jen jemu." Král Bedřich Pruský jako prezident své vlastní Akademie uspořádal smuteční slavnost a sám pronesl řeč. Vyjadřovala pohrdání maloduchými a malichernými pařížskými pátery a rychle se rozšířila po celém světě. Král také nařídil, aby ve všech katolických kostelích jeho země byly za mrtvého slouženy mše.
Rychleji, než kdo předpokládal, byly Versailles nuceny zrušit všechny zákazy namířené proti mrtvému Voltairovi. Théatre Francais uvedl tragédii z pozůstalost "Agathokla". Obecenstvo přišlo ve smutečních šatech, netleskalo se a po představení lidé ve vší tichosti opustili divadlo. Podobně se veřejnost chovala i při slavnostní tryzně Akademie. Tisíce lidí v černých šatech se shromáždily na nádvoří Louvru a zaplnily všechny ulice kolem budovy; v dešti tu všichni stáli naprosto tiše, se smeknutými klobouky, když d´Alembert pronášel smuteční projev.


# Druhá kapitola / ZÁKAZ

V době, kdy se po Paříži začala šířit zpráva o Voltairově smrti, měl právě Pierre poradu s Maigronem; šlo o důležitou obchodní transakci, o půjčku, kterou měla poskytnout firmě Hortalez Société Industrielle de Chinon.
Firmu Hortalez tvořil vlastně jen Pierre Beaumarchais, Société Industrielle de Chinon, to byl Pierre Beaumarchais sám. Société Industrielle vlastnila rozsáhlý lesní majetek a výnosné pily a neměla dluhy, bylo to nejsolidnější Pierrovo aktivum. Byla to riskantní transakce, poněvadž umožňovala věřitelům firmy Hortalez uplatňovat nárok na hodnoty, které jim byly až dosud nedostupné. Ale Pierre měl už těch veřejných nesnází dost; chtěl mít klid, alespoň na čas. Maigron upozorňoval na nebezpečnost tohoto opatření a důrazně před ním varoval. Pierre to nechtěl uznat. Maigron trval na svém.
Uprostřed nejtíživější výměny názorů dostal Pierre zprávu o Voltairově smrti. Už pět dní chodil nadarmo do paláce Villette a nemohl se dostat ke svému velikému příteli a kolegovi; viděl, že je asi zle. Přesto ho tato zpráva těžce zasáhla. Neřekl Maigronovi konečné rozhodnutí a odkvapil domů.
Tam se od Gudina dověděl, jak bylo nutno mrtvolu tajně odvézt, aby ji úřady nemohly zhanobit. Pierra zachvátil nezkrotný vztek. Chtěl okamžitě odjet za Maurepasem. Ten musí kléru ukázat, zač je toho loket. Voltairovu mrtvolu je nutno dopravit zpět do Paříže a pochovat ji uprostřed města, na Pont-Neuf, pod sochou Jindřicha Velikého. Voltaire napsal o tomto králi epos, největší francouzský spisovatel a největší francouzský panovník patří k sobě. Pierre si už volal sluhu Emila, aby se dal ustrojit k návštěvě u Maurepase; jen stěží mu v tom Gudin zabránil.
Po tomto prvním energickém výbuchu upadl Pierre do rozcitlivělé patetické nálady. Vypomněl na své poslední setkání s drobným, ale tak olbřímím starcem, nevydržel to doma, vyběhl ven do parku. Gudin namáhavě belhal za ním. Právě přestal liják, vzduch byl svěží, hlína silně a líbezně voněla. Nevšímaje si mokra usedl Pierre na schody před Voltairovým chrámem a zadumaně upíral pohled na Bastilu, která se, ještě celá omoklá, mohutně tyčila na protější straně náměstí.
Dlouho si Gudin netroufal vyrušit přítele z jeho zamyšlení. Pak řekl tiše: "Chápu, že tato smrt vás vzrušuje víc než nás ostatní, vy jste byl s mrtvým spojen hlubšími svazky." Pierre vzhlédl. Vzpomněl si na onu nádhernou chvíli, kdy on a Voltaire tváří v tvář Bastile podepsali smlouvu na vydávání sebraných spisů. Je pravda, co tu Filip říká: jako na smlouvě, která nyní leží v jeho truhle, jsou tak blízko vedle sebe obě jména, tak musí on a Voltaire stát spolu bok po boku po všechny příští časy. Skutečnost, že úřady odmítly mrtvého řádně pohřbít, ho ještě důrazněji vybízí, aby se všemi silami vložil do vydávání jeho sebraných děl. "Buďte si jist," řekl zachmuřeně a rozhodně, "že zbudují Voltairovi pomník, který mu dvůr a církev odmítly postavit."
Ale Gudin odpověděl: "Tak jsem to nemyslel, Pierre." A ochraptělý vzrušením pokračoval: "Autor ,Mérope´ je mrtev, autor ,Figara´ žije. Teď jste vy géniem Francie, Pierre."
Plnou svou vahou a v celém svém dosahu zapůsobila tato slova na Pierra a byla pro něho mocným povzbuzením. "Ano," řekl nezvykle pomalu a zamyšleně, mám teď nové, těžší závazky; v tom máte pravdu, milý Filipe. Po Voltairově smrti a po jeho zneuctění musí ti, co mají dost síly a vytrvalosti bojovat za svobodu ještě zmužileji. Teď musíme prosadit uvedení ,Figara´. I kdyby se svět měl na kusy rozletět," dodal latinsky.

Nejprve zahájil Pierre s nezdolnou energií příprevy na vydávání sebraných spisů. Založil "Société Litéraire, Typographique et Philisiphique", "Literární, tiskařskou a filizofickou společnost", kterou tvořil jen on sám. V Anglii dal nakoupit typy ze slavné tiskárna Johna Baskervilla, z Holandska si pozval zvlášť dovedné litce písma, v Porýní založil nové výrobny papíru. Tisknout Voltairovo dílo na francouzské půdě, na to nebylo ani pomyšlení. A tak si Société Typographique najala od bádenského markraběte staré opuštěné městečko Kehl, ležící těsně u francouzských hranic a usídlila se tam. Pierra velice bavilo, že může tisnout dílo vyhlášeného arcikacíře v dohledu francouzské pevnosti Štrasburku.
Okamžitě byly podniknuty útoky ze všech stran. Štrasburský arcibiskup kardinál Rohan, jeden z nejproslulejších francouzských světáků, zapřísahal svého "sestřence" markraběte, aby netrpěl na svém území činnost tak pochybného individua, jako je vyhlášený Beaumarchais; že on, arcibiskup, by se jinak musel vážně obávat o duchovní spásu svých Štrasburských, kdyby se v takové blízkosti tiskly jedovaté výtvory mrtvého kacíře. V téže dobé vydal člen pařížského Nejvyššího soudu pamflet s názvem "Křičte a plačte!" Označil v něm mrtvého Voltaira za triumfujícího Antikrista a Pierra Beaumarchaise za jeho prvního apoštola, který se nyní chystá zbudovat mu trůn.
Jako bylo vydávání sebraných spisů riskantní, nákladný a složitý podnik, tak se zašmodrchávaly i ostatní Pierrovy obchody a byly stále povážlivější. Protože Pierre vlastnil lesy i pily z pozůstalosti po své zemřelé ženě, rozhodl se založit loděnice, k financování těchto loděnic dále zřídil diskontní banku, kterážto diskontní banka pak financovala společnost na výrobu moderních hasičských stříkaček a ještě další podobné společnosti. Rejdařství kontrolovaná firmou Hortalez převzala nyní po užavření spojenecké smlouvy značné vládní dodávky a dopravní úkoly, zejména do Západní Indie. Pierrovy obchody se všestranně rozrůstaly. Jediný, kdo se v nich ještě vyznal, byl monsieur Maigron. Zamračeně a suše spočítal svému šéfovi, že jeho podnikání jen za poslední tři roky přineslo obrat ve výši 54 044 191 liber.
Pierre si říkal, že člověk, jehož rukama projdou takové částky, nesmí být malicherný a tak všude pomáhal penězi, radou i svým osobním vlivem. Poskytoval zadluženým aristokratům půjčky a umožňoval vynálezcům využití jejich patentů. Pomáhal lidem, kteří byli podle jeho názoru nevinně pronásledováni, získal pro kalvínské obchodníky v Bordeaux a La Rochelle povolení, aby se mohli stát členy obchodní komory. V Théatre Francais i u Italů protěžoval nadané herečky. Podporoval u církevních úřadů žádost nasavského prince, aby bylo legalizováno s rozvedenou polskou dámou.
Největší Pierrův podnik, Amerika, mu ani nadále nepřinášel zisk, nýbrž jen stále větší dluhy. Ale zato mu přinášel pocty. Jistý Mr William Carmichael, zřejmě uznávaný americký státník se ho v obšírném dopise dotazoval na Theveneauův osud. Mr Theveneau, psal, ho přesvědčil, že nároky firmy Hortalez jsou naprosto oprávněné, a on sám učiní všechno, aby vymohl vyrovnání pohledávek. Také jistý Mr Thomas Jefferson - Pierre měl dojem, že toto jméno už slyšel v souvislosti s Prohlášením nezávislosti - mu napsal, jak lituje, že firma Hortalez liknavostí Kongresu a znehodnocením americké měny je stále víc poškozována. Neboť právě monsieur de Beaumarchais si prý získal o Ameriku mimořádné zásluhy; svou obhajobou lidských práv, svým géniem i literárním dílem si zajistil její nejhluší úctu.
Pierre měl z těchto dopisů radost. Dojímalo ho, že Paulova činnost se projevuje i po jeho smrti.
Ale hnětlo ho, že někdo jiný mu ani neráčí napsat, jeho synovec Félicien. Tereze sdělil, jak lituje, že od ní musel odejít bez rozloučení, že žije a že se mu nedaří špatně. Ale jemu, Pierrovi, nenapsal. Když už byl Félicien za mořem, uložil Pierre svým americkým agentům, aby mu pomáhali penězi, radou i doporučeními. Ale Félicien peníze nevzal a vstoupil jako dobrovolník a obyčejný voják do Washingtonovy armády.
Monsieur Lenormant chodil k Pierrovi dál jako dřív. Jako nástupkyni Désirée si vybral jinou herečku z Théatre Francais, mladou a hezkou Žofii Olivierovou. S touto mademoiselle Olivierovou udržoval kdysi Pierre několik týdnů dosti důvěrné přátelství; také doktor Lassone se o ni horlivě, leč bezúspěšně ucházel. Po lékařových nezdařených a Pierrových úspěšných námluvách si Charlot zakládal na tom, že on je nyní Žofiiným uznávaným přítelem. Stávalo se, že mademoiselle Olivierová bojovala o role, které patřily Désirée; Charlot pak s naivní bezostyšností protěžoval mademoiselle Olivierovou.
V obchodních záležitostech rozmlouvali spolu oba přátelé tím starým žertovným, skrytě výhružným, přátelsky nepřátelským tónem. Často se Lenormant dotazoval s kamarádskou ironií, kdy konečně Pierre očekává z Ameriky nějakou větší splátku. Pierre odpovídal s neztenčenou důvěrou: "Nejdéle do půl roku." - "Ty vaše měsíce mají nějak hodně dnů," odpovídal pak obvykle Lenormant a na jeho tváři se mihl onen známý prožluklý úsměv. Ale Pierre říkal: "Sám jste mi přiznal, že nikdo neodhadl vývoj amerických událostí tak správně a přesně jako já. Opravdu si myslíte, že člověk, který má tak bystrý úsudek v politických věcech, je ve svém obchodním podnikání tak zaslepený?" - "I to se stává," prohodil Charlot a zamyšleně se usmíval; Pierrova slova ho posilovala v přesvědčení, že firmu Hortalez nakonec přece jen dostane do svých rukou.
Kdykoli Pierre vyprávěl své přítelkyni Désirée o těchto rozmluvách s Lenormantem, klidně ho poslouchala. Svým zdravým rozumem uznávala za správné, že Pierre nadále udržuje přátelství s Charlotem, i když ona se s ním rozešla. Hloupá byla ona, že kvůli Pierrovi odmítla Lenormantovu nabídku. Dobře si v oněch rozhodujících okamžicích tenkrát uvědomila, že podruhé se jí taková příležitost nenaskytne a že svým odmítnutím si z vlivného přítele udělala nesmlouvavého protivníka. A přesto se té gigantické hlouposti dopustila, ona, chytrá, protřelá, tisíci mastmi mazaná Désirée Mesnardová, a zrovna tak by se jí dopustila i dnes.
Vrtěla sama nad sebou hlavou. Mezi divadlem a životem udělala tlustou čáru. Když ji všichni velebili, že nikdo nedovede na jevišti říci tak přesvědčivě "J´aime," "Miluji" jako ona, tím spíš nemohla připustit, aby pocítila lásku ve skutečném životě. Až do této doby nepovažovala své přátelství s Pierrem za nic víc než za dobré kamarádství a občasné smyslové podráždění. Ale teď si celá zmatená musela rozpačitě a pobaveně přiznat, že je vtom něco hlubšího.
Přitom byl ten její Pierrot směšný s tou svou šosáckou láskou k Tereze a se svou bezostyšnou ješitností. Vykonal velké historické činy, napsal hry, které si nezadají s Voltairovými. Ale místo aby se spokojil chválou ostatních, fouká sám nejsilněji na trumpetu vlastní sebechvály a tak se jeví světu směšný a svět má pravdu. A je směšný i celý ten jeho přepych uprostřed něho sídlí ta jeho řádná, měšťanská manželka Tereza. A nejkomičtější na tom je, že jeho dům a celá ta jeho náramná okázalost není nic jiného než trvalý, pozlátkem přikrývaný bankrot.
Jenže Désirée nebylo nic platné, že do toho tak dobře viděla. Již v okamžiku, kdy Pierre od ní odcházel zatoužila, aby k ní přišel znovu a znovu se před ní se všemi těmi svými slabůstkami naparoval.

Doktor Franklin sázel ve své tiskárničce v Passy jednu ze svých "bagatel". Bruselská Akademie rozeslala nějaký složitý geometrický úkol s připojeným podotknutím, že rozřešení tohoto problému rozšíří hranice našich vědomostí a nebude tudíž bez užitku. Tato poznámka vyprovokovala Franklinův sklon k sarkasmu; i když nepokrytě uznával užitečnost za nejpřednější morální princip, zdálo se mu povrchní omezovat bádání jen do hranic pouhé užitečnosti. A tak teď tiskl bruselské Akademii patřičně žertovnou odpověď.
"Jak je všeobecně známo," pravilo se v tomto dílku, "vytváří se při zažívání potravy značné množství větrů a unikání tohoto vzduchu je nepříjemné jak pro toho, jemuž uniká, tak i pro všechny, kdož se nalézají v jeho blízkosti, a to pro zápach, který přitom současně vzniká. Aby se této nepříjemnosti vyhnuli, dobře vychovaní lidé násilně zabraňují přirozenému pudu zbavit se výše zmíněných větrů. Takovéto zadržování je nejen bolestivé, ale stává se leckdy i příčinou různých chorob. Nebýt onoho trapného zápachu, patrně by se i způsobní lidé styděli též ve společnosti za vypouštění svých větrů stejně málo jako za plivání nebo smrkání. Chtěl bych tudíž dát podnět k tomu, aby byl nalezen prostředek, jenž přimíšen do naší potravy by způsobil, že přirozené vypouštění našich větrů by nejen nepůsobilo odpudivě, nýbrž příjemně jako parfém. Oč důležitější by bylo rozřešení takovéhoto problému než většina filozofických systémů, které jejich tvůrcům dopomohly k nehynoucí slávě! Nebo je snad dnes v Evropě třeba pouhých dvacet lidí šťastnějších dík poznání získánému u Aristotela? A přinesou Cartesiovy vortices, víry, ulehčení člověku, kterého trápí výry v jeho vnitřnostech? Ale jaké by to bylo blaho, kdybychom si mohli sedmkrát denně po libosti pustit vítr ze svých útrob a byli si přitom jisti, že tím způsobíme svým bližním jen radost! Není svoboda volně se vymáčnout bez obav o svou pověst pro lidské blaho důležitější než ona svoboda projevu, pro kterou byl anglický národ odevždy ochoten jít do boje a třeba na smrt?"
Vive la bagatelle, myslel si Franklin; nechal bez povšimnutí hromady písemností na svém stole a zašel si do tiskárny, aby vysázel a vytiskl tuhle svou žertovně necudnou hloupost. Jenže nemilé myšlenky byly neodbytné. Nechal práce v tiskárně a vrátil se do knihovny.
Tam seděl tajemník de la Motte a probíral se v poště. Mnoho francouzských dopisů zůstalo už dlouhý čas nevyřízeno; navíc přišla i americká pošta. Byly to většinou nemilé věci, politické i soukromé, po této stránce byla francouzská poštá stejná jako americká.
Byla zde především spousta nicotností, tu kormutlivých, tu komických, ale vesměs nepříjemných. Řad dopisů oslavovala věc americké svobody v rýmovaných i nerýmovaných verších. Básníci se podle dosaženého stupně umělecké úrovně dožadovali odměny od dvou do deseti liber. Vévoda burgundský si stěžoval ve zdvořilém, ale dosti energickém dopise na nesnáze, které mu nastaly následkem latentního válečného stavu. Nemohl si totiž opatřit z Anglie určité psy, bez nichž prý ho lov nebaví; vyslovoval naději, že doktor Franklin by mu mohl pomoci při svých dojista i nadále dobrých vztazích k vlivným anglickým osobnostem. Jeden fyzik, jistý Jean Paul Marat, mu poslal zmatenou, ale patrně nikoli nezajímavou úvahu o podstatě ohně a elektřiny a žádal, aby jí Franklin věnoval pozornost a dal mu doporučení. Američtí lodníci, které pro různé nepřístojnosti zadržela policie v Maseille, žádali Franklina, aby za ně složil finanční záruku; jakmile se dostanou na svobodu, okamžitě odjedou. Jeden holandský filozof mu zaslal svůj návrh na vytvoření věčného míru, jeden švýcarský soudce se nabízel, že podle vzoru třinácti spříseženeckých kantonů navrhne doknalou ústavu pro třináct spojených států, Monsieur de la Garde, plukovník na odpočinku, poslal projekt, jak by se tisíc husarů převlečených za turisty mohlo rázem zmocnit nepřátelského města; Francouzi jsou prý vůči takovýmto odvážným nápadnům velmi obezřetní, ale tak mladý národ jako je americký by jej mohl dozajista s užitkem uplatnit. Markýz de Mortagne z města téhož jména v provincii Perche mu poslal ze své lisovny sud jablečného vína s připomenutím, že Amerika schopna obejít se natrvalo bez panovníka. Že zde musí být nějaké autoritativní místo, které nakonec nějak rozhodne, až se Kongres nebude moci na něčem sjednotit. A on že je ohoten tento úřad panovníka převzít. Je prý přímým potomkem Viléma Dobyvatele a je ochoten spokojit se královským titulem a důchodem ve výši patnácti tisíc liber."
Pak položil monsieur de la Motte na stůl malou knížku, kterou poslal z Filadelfie jakýsi neznámý Mr Ritchie; byl to životopis reverenda Williama Smitha, jehož autorem byl jeho syn. Tento reverend Smith byl vůdcem velkostatkářské, Franklinovi nepřátelské strany. Vždy a všude vznikaly mezi oběma muži ostré spory a nebožtík doktor Smith se neštítil ani osobních urážek. Tvrdil například zcela bezdůvodně, že Franklin ukradl svou myšlenku o elektřině jistému Ebenezeru Kinnersleyovi. Franklin zůstával při těchto rozepřích umírněný a věcný. Ale jednou vydal zesnulý brožuru o tom, jaké požehnání přináší dobročinnost a laskavost; tento spis přímo přetékal humanitou. Tenkrát se Franklin nezdržel a odpověděl na tuto brožuru několika verši básníka Whiteheada:

"Nejeden zákeřný a závistivý duch
skrývá svou pravou tvář, ač navenek
je přímo ztělesněním dobroty,
kde může, bije sváho bližního."

Nyní tedy listoval Franklin v životopise, který napsal Smith junior o reverendu Smithovi, a zjistil, že Smith junior mu to tady jaksepatří oplatil. "Doktor Benjamin Franklin," pravilo se v knížce, "pověděl světu ve verších, čím byl podle jeho názoru můj otec. Chci říci v próze, čím můj otec nebyl: nebyl vykladačem laciných kalendářových historek, nebyl mastičkářem, nebyl mydlářem a nebyl ateistou. A všechny děti zplodil v manželsví. Doktoru Franklinovi postaví možná pomník a mému otci ne. Ale děti mého otce nebudou aspoň nuceny slyšet každý den, že jejich otec byl děvkař, pokrytec a bezbožník."
Franklin listoval v životopise reverenda Smitha a de la Motte mu zatím předčítal průvodní dopis neznámého Mr Ritchieho, který, jak se ukázalo, byl rovněž duchovní. Reverend Ritchie zlomyslně a starostlivě Franklinovi připomínal, že tvrzeni Mr Smitha juniora nejsou bohužel přehnaná, nýbrž že se po celé Americe už nepříjemně mnoho mluví o tom, jak velkolepě si žije zástupce Spojených států v Paříži, ač jeho krajané ve Valley Forge musí hladovět a mrznout. Říká se, že doktor Franklin bydlí v luxusním paláci, přecpává se z bohatě prostřených stolů, že jeho dům se hemží služebnictvem, že si jezdí po ulicích čtyřspřežím. Že je též ve dne v noci obklopen dámami, jejichž mravy nejsou v souladu s americkými názory na ctnostné chování. On sám, pisatel, je prý přesvědčen o prolhanosti těchto řečí. Ale že v zájmu Spojených států, ctnosti a svobody by bylo žádoucí, aby Franklin tyto nepěkné pověsti vyvrátil skutky.
Slova duchovního zněla dvojnásob falešně v ústech pana de la Motte, který je četl zběžně, nezúčastněně a s lehkým francouzským přízvukem. Franklin naslouchal jen napolo. Nebyl to první dopis tohoto druhu. A i v dopisech, v nichž opravdoví přátelé informovali Franklina, jaká je v Americe nálada, často se mluvilo o tom, že se proti němu zvedá doma stále většá nenávist a nedúvěra. V Americe přibývalo těch, kteří mu nemohli odpustit, že je otcem zrádce Williama, že je za hranicemi slavný, že se přizpůsobil životu v cizině a že nesvětí den sváteční.
Tajemník dočetl. "Co odpovíme reverendu Ritchiemu?" zeptal se. "Myslím, příteli," řekl Franklin, "že to nechám na vás. Poděkujme mu zdvořile a nezávazně za jeho vlídné rady."
Přišel mladý William. Byl v Paříži u sochaře Houdona. Ten Franklina požádal, aby mu seděl modelem, chtěl věnovat bystu Američanům k druhému výpočí Prohlášení nezávislosti. Franklin se v uměleckých věcech zvlášť nevyznal; ale nabídka velkého sochaře už něco znamená. Bysta od Houdona, to bude jistě dobrá bysta. A bysta od Houdona, to určitě zapůsobí dokonce i v Americe.
Mladý William vykládal, že Houdon ho přijal nadmíru roztomile. Dohodl se s ním o hodinách, kdy mu Franklin bude sedět; Houdon je prý přesvědčen, že jich nebude potřebovat mnoho.
William také přinesl z knihkupectví několik děl, která tam byla Franklinovi zaslána, a rytinu, která byla od včerejška v prodeji. Rytina zobrazovala Voltairův hrob. Na jedné straně hrobu útočila nevědomost ztělesněná svalnatou, kyprou ženskou s páskou přes oči; měla na ramenou obrovská netopýří křídla v pravici mávala pochodní. A na druhé straně hrobu stála přichystána inteligence čtyř světadílů, přičemž Amerika byla reprezentována Franklinem. Franklin byl téměř nahý, ale měl na hlavě kožešinovou čepici a sem tam ještě nějakou tu kožešinu. V ruce držel něco, co mohl být prut nebo také olivová snítka a hrozebně to zvedal proti kypré nevědomosti. S úsměvem i s povvzdechem si Franklin prohlížel silné paže i stehna, jimiž ho umělec obdařil, a mnoul si svou dnavou nohu.
"Musíme tu rytinu uložit do desek," řekl William de la Mottovi. "Do jakých desek?" zeptal se Franklin. "Co jste si to zas vymysleli?" De la Motte se s úsměvem, tázavě podíval na Williama. "Ano," odpověděl William, "teď už jsou ty desky dost plné, teď je můžeme dědečkovi ukázat."
Franklin se zprvu obával, že ti mladíci budou spolu špatně vycházet, ale snášeli se výborně. On sám si francouzského tajemníka zamiloval. Byl nejdřív podezíravý k pracovníkovi, kterého mu vnutili jeho kolegové. Monsieur de la Motte byl zřejmě uvyklý pracovním metodám, jakých používali John Adams a Arthur Lee, a ani se nesnažil skrýt své pohoršení nad Franklinovou lenivostí a nedbalostí; v prvních týdnech byl dokonce ztělesněnou němou výčitkou: pohni se, dědku, nebuď líný, a hajdy do práce! Ale znenáhla poznával kolik moudrosti a velkorysosti je utajeno za Franklinovým klidným a trochu nedbalým počínáním, kolik tiché, úsměvné lidskosti. Zanechal veškeré opozice a při každé příležitosti dával doktorovi najevo, jak hluboce je mu oddán.
Teď tedy přivlekli oba mladí lidé hrdě, důležitě a s úsměvem veliké desky.
V těchto deskách byly uloženy nesčetné Franklinovy podobizny, dobré i špatné, důstojné i nedůstojné; na jedné vypadal jako řádný, blahobytný měšťan; na druhé jako hrdina, na jiné jako prohnaný obchodník a na další jako požitkář a na jiné jako filozof. Ale všechny tyto obrázky měly jeden společný cíl, chtěly mu vzdát poctu.
Byl zde portrét od Duplessise. A byl zde portrét od madame Filleuleové a od Charlese Nicolase Cochina, s kožešinovou čapkou, a od Greuza a od Jeana Martina Renauda a od Carmontella a těžký, chladný a důstojný portrét od de l´Hospitala i barevný, nezvyklý a pěkný prtrét od Fragonarda se skřivenými ústy a s nápisem kolem hlavy: "Americký Sokrates." Většina těchto portrétů byla orámována verši nebo byly verše pod obrázkem a byly to verše většinou velice přehnané. A byla zde i Martinetova rytina k níž napsal kdysi verše čacký Dubourg, verše nesmírně nabubřelé, nad nimiž ještě dnes Franklin vrtěl hlavou:

"Uloupil nebesům blesk; a v divošských zemích
uměnám vykvésti dal. V něm z Ameriky svět dostal
mudrce nad všechny moudré.
Kdyby byl v Helladě vzkvétal, byl by tam tenkrát
povznesen naroveň bohů."

Ba ba, tohle tak trochu přehnal, ten dobrý Dubourg.
Mladíci vyndávali z desek jeden obrázek za druhým, ukazovali je Franklinovi; po portrétech přišly na řadu symbolické výjevy a alegorie. Byl zde například dřevoryt, na kterém byl glóbus s výrazně vyznačenou Amerikou, na glóbu byla postavena Franklinova bysta a nad ní se velkolepě vznášela Svoboda, která věnčila bystu. A byla tu dále rytina, na bylo vidět Diogena, který držel v levici lucernu a pravicí ukazoval na krásně zarámovaný portrét "člověka", jehož po celý svůj život hledal a nyní konečně našel, a hle, tímto "člověkem" byl Benjamin Franklin.
Když William a de la Motte to všechno Franklinovi ukazovali, usmívali se trochu pobaveně, ale zároveň byli nadšeni tak velikou slávou. Založili zřejmě tuto dětinsky dojemnou sbírku proto, že byli pobouřeni hloupým nevděkem, jehož se Franklin dožil ve své vlasti. A ukázali mu svou sbírku dnes právě proto, že poslední zprávy z Ameriky svědčily s jak záludnou pošetilostí splácejí tak mnozí krajané Franklinovi, že se opovážil dosáhnout takové velikosti. A když si doktor ty obrázky prohlížel, hřálo ho u srdce pomyšlení, že mládež k němu lne, a to mládež americká i francouzská.
Ale William pak připomněl, že teď už je toho dost a že dědeček si musí ještě odpočinout. Na odpoledne se ohlásili ostatní delegáti, aby projednali věci, které přinesla pošta z Ameriky.
Jenže Franklin se necítil unaven. Když ho mladí muži nechali o samotě, nelehl si, nýbrž vyhledal dopis z Vídně, dopis od přítele Ingenhousze, na který se již týden chystal odpovědět. Doktor Ingenhousz mu napsal o některých nových vynálezech a pokusech. A srovnával vědecký důmysl těchto pokusů s hloupostí a netečností mas. A psal o válce s Pruskem, kterou ke své veliké lítosti považoval za nevyhnutelnou.
Když si Franklin tento dopis znovu přečetl, opět si vzpomněl na reverenda Ritchieho a na zemřelého doktora Smitha a na živého Arthura Leea a na svého zrádného syna Williama. A pak usedl a psal příteli Ingenhouszovi: "Rychlé pokroky vědy probouzejí někdy ve mně lítost, že jsem se narodil tak brzy. Není možno si ani představit, jakou moc získá v budoucnu člověk nad hmotou. Podaří se nám možná zbavit těžkou látku její tíže a nadlehčit ji a tak získat rychlé dopravní prostředky. Zemědělství bude schopno nesmírně usnadnit nynější klopotnou dřinu, která je dnes nezbytná, a zmnohonásobit svou výrobu. Budeme možná schopni zabraňovat spolehlivými prostředky chorobám včetně stáří nebo je léčit a po libosti prodlužovat náš život. Jen kdybychom dokázali zvyšovat ve stejné míře i morálku a svědomí, aby člověk přestal být člověku vlkem a aby si všichni konečně osvojili onu vlastnost, kterou dnes zcela nepřiměřeně nazývají ,lidskostí´."

Odpolední schůzka s Johnem Adamsem, bratry Leeovými a Ralphem Izardem se konala v Hnědé knihovně, v místnosti, kterou měl Franklin nejméně rád. Zde byla chována akta delegace a všechny knihy, na nichž Franklinovi nezáleželo. Několik týdnů už zde také visel obraz, který delegaci poslal darem malíř Prunier a na němž byl vymalován generál Washington; stál na bojišti posetém spoustou mrtvých a spoustou kanónů a v pozadí planulo velice krvavé slunce. I když se doktorovi obraz nelíbil, dal jej sem pověsit; neboť jinak by ostatní napsali do Filadelfie, že doktor Franklin na generála Washingtona žárlí, a proto nechává čestné dary francouzských malířů ve skladištích, aby se na nich usazoval prach a že tím uráží nejen vlastenecké city Američanů, ale i galské umění.
Vyslanci se tvářili ustaraně zima nezačala zdaleka tak dobře, jak se po velikém vítězství dalo očekávat. Oficiální zpráva Kongresu přes svou strohost a obezřetnou formulaci zněla vážně a informace, které dostávali pánové ve svých soukromých dopisech, ukazovaly ještě jasněji, jak špatně to vypadá.
V mnohých částech země už nikdo nechtěl přijímat papírové peníze vydané Kongresem a jednotlivými státy. Jak psala Mrs Abigail Adamsová svému muži, obchodníci kongresové peníze vůbec odmítají a Ralph Izard dostal zprávu, že jeho otec musel za jedny pantofle zaplatit stříbrný šilink a tři papírové dolary.
Nejhorší bylo, že pro stoupající drahotu pustla i armáda. Franklinovi to názorně vylíčil jeden dobrý známý armádní lékař doktor Waldo. Nedocházely dodávky pro vojsko, nedocházel žold. Zimní ubytovny ve Valley Forge byly v ubohémm stavu, vojáci hladověli a žalostně mrzli. Nemohli se ani pořádně vyspat, neboť postele nebyly vůbec a přikrývek naprostý nedostatek. Neměli mýdlo, ale neměli ani co prát, chodili v cárech. Zdaleka ne všichni měli boty. Řádily nemoci a nebylo čím je léčit. Ve Valley Fort byl jen hlad, zima, nemoci, smrt, vzpoura a dererce. A Kongres si nevěděl rady, Kongres selhal.
Arthur Lee Kongres hájil. "Veškerá vina," horlil, "spočívá zde, na Francii. Několik miliónů by nám pomohlo. Ale tento národ jak je bohatý, tak je lakomý."
A tím se dostali k hlavní otázce dnešního jednání. Nebboť to bylo téma všech dopisů z Ameriky: potřebujeme peníze. Kdyby měla Amerika dobré francouzské peníze, takových pětadvacet miliónů, překonala by všechny nesnáze. Byla to ovšem obrovská částka a Kongres nechával delegátům na vůli, o kolik požádají a kdy tak učiní. Ale peníze bylo nutno získat, bylo nutno získat půjčku. Ze střízlivých členů Kongresu se stávali básníci, když vysvětlovali, jak naléhavě je půjčky třeba. Byla nutná "jako déšť na vyprahlá pole," volali po ní "jako jelen volá po vodě".
Zprávy z Ameriky dokazovaly, že tam dobře nepochopili nebo nechtějí pochopit smysl a podstatu francouzského paktu. Když přišla zpráva o uzavření spojenecké smlouvy, v Americe si zhluboha oddechli, velebili smlouvu a vznešeně řečnili. Ale jak z došlých zpráv jasně vyplývalo, značná část Kongresu považovala za pokořující, že bylo nutno hledat pomoc u Francie. Tito pánové zároveň pakt přeceňovali i podceňovali. Posmívali se a spílali svému spojenci a zároveň od něho očekávali nemožnosti.
Franklin považoval za nemožné žádat o půjčku právě nyní. Došlo k mnoha událostem, i když vcelku bezvýznamným, které však značně ochladili pařížské nadšení pro Ameriku. Chevalier du Buysson, který pln nadšení odjej do Ameriky sloužit jako voják, vrátil se velice vystřízlivělý a vykládal spoustu směšných a pohoršlivých historek o Kongresu, o armádě a o amerických občanech. Několi bohatých francouzských pánů nabídli yaleské univerzitě prostředky na založení katedry francouzského jazyka a francouzské knihovny. Ale prezident univerzity doktor Stiles se pod nátlakem vlivných puritánských duchovních zdráhal přijmout nabídku papeženců; a francouzští pánové tím byli pohoršeni. Hlavně by však Franklin ze spolehlivých míst informován, že král je vážně znepokojen nečekaně vysokými výdaji na zbrojení a že není ochoten povolit "rebelům" nějakou větší půjčku. Jenže Franklin si zároveň uvědomoval, že jeho kolegové tyto abgumenty neuznají. Zprávy z Ameriky je zřejmě příliš zneklidnily a Franklin se obával, že citové vzrušení v nich nadobro umlčí logiku.
A opravdu už také začali Leeové obviňovat Versailles. Podle jejich názoru byli francouzští pánové urážlivě nevšímaví k diskrétním připomínkám, jak významně by právě nyní pomohla Americe půjčka. A tak je prý dobře, že je možno odvolat zcela nepokrytě na Kongres, který jim uložil, aby o půjčku požádali. "Přinutíme tak aspoň svého obojetného partnera," řekl triumfálně Ralph Izard, "aby se konečně jasně vyjádřil." A Arthur Lee zamračeně poznamenal: "Francie je povinna poskytnout nám půjčku, ale nedivil bych se, kdyby nám Versailles dělaly drahoty. Francie nás uznala a uzavřela s námi smlouvu, čímž oivšem porušila dohodu s Anglií. Taková země je schopna ošálit bez ostychu i nás, jakmile jí z toho bude kynout prospěch."
Franklin měl co dělat, aby vůči tak zvrácené logice zachoval klid. Aby si to usnadnil, zadíval se na obraz visící proti němu a pokusil se, jak si to zvykl od mládí, zamyslet se střízlivě nad jeho obsahem. Jaké je to slunce, před kterým stojí Washington? Vychází nebo zapadá? To nebylo zcela jasné. Musí se na to jednou zeptat malíře, monsieur Pruniera.
Pak začal rozvážně vyvracet nesmyslné řeči svých kolegů. "Uvědomte si, pánové," vyzval je, "mezi jakými partnery byla smlouva uzavřena. Na jedné straně pětadvacetimiliónová země s mocným námořním loďstvem a nejlepší evropskou armádou a navíc má diplomacii proslulou neobyčejnou obratností; na druhé straně země s necelými třemi milióny obyvatel, obsazená z poloviny nepřítelem, bez obchodu a bez průmyslu a se slabou vládou. Nedá se říci, že by byl Vergennes zneužil naší nepříznivé situace. Musíte připustit, pánové, že bychom byli podepsali i horší podmínky. Podle mého názoru Francie s námi jednala šlechetně a velkomyslně."
To že on rozhodně nemůže uznat, rozhorlil se Arthur Lee; Francie uzavřela smlouvu z důvodů ryze sobeckých. Záhy se rozproudila všeobecná výměna názorů o charakteru Francouzů a jejich politice. Ralph Izard a bratři Leeové viděli za vším, co Francie dělala, jen hrabivost, prázdné žvanění, licoměrnost a podvod. Franklin naproti tomu vyslovil hluboké přesvědčení, že nadšení Pařížanů pro americkou věc je nelíčené. "A toto nadšení," řekl, "značně přispělo k tomu, aby byly překonány překážky a bylo možno uzavřít smlouvu." Arthur Lee energicky prohlásil:"Bez našeho vítězství u Saratogy by nebyla smlouva uzavřena nikdy." - "Nezapomínejme," připomněl Franklin, "že vítězství u Saratogy nemohlo být dosaženo bez dodávek francouzských zbraní."
John Adams až dosud mlčel; ale Franklin na něm poznal, že se chystá proslovit delší řeč. Teď zahájil svůj projev. Pravda, v Paříži je možno slyšet hodně pěkných slov o Americe a o svobodě. Ale francouzské řečičky jsou něco docela jiného než ono velké ohnivé nadšení Američanů, než jejich saeva indignatio. Co tady v Paříži člověk slyší, není vlastně nic jiného než potřeba ustavičně něco odsuzovat, do něčeho šťourat, proti něčemu se vzpírat. A jak také jinak? Francouzský národ ja skrz naskrz prohnilý.
"Měl jsem například příležitost," dovozoval, "nahlédnout do statistik o přírůstku obyvatelstva. Jsou to úděsné cifry, pánové! V loňském roce, v roce sedmasedmdesátém, se v městě Paříži narodilo 19 855 dětí. A víte, kolik jich bylo odloženo? 6 918! Víc než jedna třetina. Jen si to představte! 6 918 nalezenců v jediném městě! Nikdy mě nepřesvědčíte, doktore Frankline, že země, jejíž hlavní město odloží tolik dětí, je skutečně zapáleno pro svobodu a ctnost. Připusťme, že Francouzi připravili půdu, na níž jsme my začali stavět, připusťme, že zbořili některé předsudky, které nám stály v cestě; jen že současně s nimi zbořili i velmi mnoho dobrého. To, co oni dělají, to je ničení, nic než ničení. Co dělal po celý svůj život muž, který právě zemřel, váš monsieur Voltaire, doktore Frankline? Ničil a ničil. Jen my jsme stavěli. On neuměl nic jiného než všechno popírat. Můžeme si hrdě přiznat, jek to doopravdy je, pánové. Na světě dnes existuje jen jediná velká pozitivní hodnota: je to Amerika."
Mladší pánové mu naslouchali s nadšením a teď tu seděli v němém dojetí.
Franklina napadlo, jak se muž s takovými názory musí bytostně stavět proti všemu, co dělá on, Franklin, proti jeho morálce a celému jeho životu. Po celou dobu, co ta ušlechtilá slova vycházela z ušlechtilých úst Mr Adamse, pozoroval Franklin soustředěně jaho širokou hlavu s ohromnými chumáči vlasů na skráních a uvažoval, zda jednou přijde čas, kdy bude možné vyvozovat z tvaru lebky přesvědčivé závěry o jejím obsahu.
Když Mr Adams skončil, Franklin chvíli vyčkal. Díval se zamyšleně na namalovaného generála Washingtona, se kterým se vždycky shodoval, a na skutečné pány rádce a kolegy, s nimiž bylo tak těžko se domluvit, a pak řekl: "Dovolte mi, abych vám vyprávěl malý příběh. Nedávno seděl na Pont-Neuf nějaký člověk a chtěl prodat zlaté mince, staré i nové luisdory, kus za dvě libry, tedy za desetinu jejich skutečné ceny. Mnozí se zastavili, zkoumali luisdory, zvonily jako pravé, ale přesto se tomu člověku nepodařilo prodat ani jediný, a nikdo si netroufal vyměnit dvě jisté libry za nějaký loisdor." - "No a?" otázal se nepřístupně Ralph Izard. "Co tím chcete říci?" - "Ty luisdory byly pravé," řekl Franklin. Šlo o sázku. Ten, který se vsadil, že lidé jsou tak podezíraví, že nevezmou ani zlato, když je dostanou lacino, vyhrál." - "Stále ještě tomu nerozumím," řekl Ralph Izard. Arthur Lee však řekl: "Opravdu si myslíte, doktore Frankline, že francouzské hnutí za svobodu je ryzí zlato?" Franklin k němu obrátil svou velkou, klidnou tvář. "Ano, Mr Lee," odpověděl, "opravdu si to myslím." - "A myslíte si také," zeptal se vyzývavě William Lee, "že národ s tolika odloženými dětmi je zdravý a ne zkažený?" - "Francouzský národ je stejně zdravý a stejně zkažený jako každý jiný." A do ticha, které jasně prozrazovalo rozhořčený nesouhlas ostatních, řekl Franklin dále: "Není nikterak vyloučeno, a je dokonce pravděpodobné, že v nejbližších letech počet odložených dětí ještě stoupne. Jsem si téměř jist, že existuje přímá souvislost mezi výší daní a počtem odložených dětí. Když na mě jdete s čísly, odpovím vám také čísly. Monsieur Necker mi sdělil, že válka, kterou Francouzi vedou a kterou vedou přinejmenším i v našem zájmu bude stát, neskončí-li do dvou let, asi tisíc miliónů! Tisíc miliónů! To pak počet odložených dětí bezpochyby ještě stoupne." - "Je snadné," řekl Arthur Lee, aniž se na Franklina podíval, "rozvíjet v Paříži ekonomické a filozofické úvahy, když ve Valley Forge umírají naši lidé hladem." Franklin řekl zvolnna a mírně: "Pokládáte Francouze za egoisty, pánové, a jejich názory za prázdné tlachy. Nemálo Francouzů naproti tomu patrně soudí, že my zde v Paříži jsme příživníci a že Francii vykořišťujeme. Požadujeme peníze, zbraně, lodě, velice mnoho peněz, velice mnoho lodí. A co za to nabízíme?"
John Adams řekl: "Nabízíme největší mravní podívanou, jakou kdy svět viděl." A nikterak hlasitě, ale se silným zdůrazněním veršového rytnu dodal:

"Svět na Východě zmírá, již padá na něj tma.
Vyrůstá nová říše, kde slunce zapadá."

Franklin by byl rád namítl, že nová říše na Západě potřebuje prozatím půjčku od zmírajícího Východu. Ale potlačil tuto námitku; uvědomil si, že se mu nepodaří dosáhnout oddálení žádosti o půjčku. "Přistupme k věci, pánové," řekl.
"Kongres nám uložil," řekl suše Arthur Lee, "požádat o půjčku pětadvaceti miliónů." - "Až do výše pětadvaceti miliónů," opravil ho Franklin. William Lee poznamenal: "Když bude válka tak jako tak stát tisíc miliónů, pak monsieur Neckerovi na pětadvaceti miliónech jistě tolik nesejde."
"Kdybyste mě chtěli poslechnout," řekl Franklin, "odložili bychom naši žádost. Vzpomeňte si, prosím, jak špatně jsme pochodili, když jsme požádali o čtrnáct miliónů. Veřejné mínění není pro naši žádost příznivější ani dnes. Versailles mají obrovské výdaje se zbrojením. Teprve před třemi nedělemi byly uloženy nové daně. Ani tentokrát ničeho nedosáhneme a jen rozladíme vládu, když budeme znovu žádat o půjčku, přičemž každý ví, že je to vlastně dar." - "Když si Francie šetří lidi a lodě," odpověděl Arthur Lee, "a nechává celé břímě války na našich bedrech, měla by dát alespoň několik pytlů zlata, které přisámbůh nevyváží potoky krve, které musíme prolévat my. Domnívám se, že to je nutno dát francouzským pánům na srozuměnou. Hlasuji pro to, abychom o půjčku požádali hned." - "Já též," řekl Ralph Izard. " "I já," prohlásil William Lee. "A vy, Mr Adamsi ?" zeptal se Franklin. "Když na tom doktoru Franklinovi tolik záleží," odpověděl John Adams, "nemám námitek proti tomu, abychom žádost odložili o čtrnáct dní." - "Čtrnáct dní nám mnoho nepomůže," řekl Franklin.
"Bude patrně správné, "prohlásil věcně Arthur Lee," když jednáním o půjčku pověříme Mr Adamse." Tři pánové se na sebe beze slova podívali; kolem Franklinových rtů pohrával drobný úsměv. "Pánové souhlasí?" dotázal se Arthur Lee. Pánové souhlasili.
Po této schůzce napsali oba bratři Leeové, John Adams a Ralpf Izard dlouhé dopisy svým přátelům do Ameriky a každý po svém vyslovili přesvědčení, že další plodná spolupráce s doktorem h.c. je těžko možná. Ani ne tak z debaty o půjčce, jako spíše z diskuse o morální situaci Francie nabyli pánové dojmu, že je nemožná součinnost s člověkem tak nepřípustně odlišného názoru. Navrhli proto, každý svým způsobem, aby místo tří komisařů byl u versaillského dvora jmenován jen jediný zplnomocněný zástupce Spojených států. John Adams považoval za samozřejmé, že volba padne na něho; Arthur Lee si byl jist, že Amerika už nyní vidí jediného schopného kandidáta v něm.
Franklin si řekl, že teď se budou ve Filadelfii o jeho funkci rvát jako psi o kost. Ale on do toho nezasahoval. Klidně vyčkával, ochoten smířit se se vším, co přijde.

Časné ráno trávil Ludvík opravdu příjemně. Toaneta pro své těhotenství zapomínala na politiku a on horlivě sdílel její ustavičné starosti o její zdraví i o zdraví budoucího dauphina. Objevoval nesčíslné příznaky, které se ve skutečnosti nevyskytovaly, a vyptával se doktora Lassona na jejich význam. Dopisoval si také se starou císařovnou ve Vídni o všem, co by Toanetě mohlo prospět nebo uškodit, a kromě versaillských lékařů byl nucen znovu a znovu vyslovovat svůj názor i lékař Marie Terezie Ingenhousz.
Ludvík byl šťasten. Politickými otázkami se zabýval co nejméně, četl své dějepisné a zeměpisné knihy, překládal, navštěvoval svou manufakturu na porcelán, jezdil na hon a staral se o svou milou ženu.
Na počátku léta došlo k další události pro něho radostné: Zemřel Jean Jacques Rousseau, filozof a buřič. Ludvík seděl ve své knihovně za stolem před velkými mrtvými básníky, Lafontainem, Boileauem, Racinem, La Bruy?rem, jejichž sošky dal zhotovit v S?vres. To byli spisovatelé podle jeho gusta; věřili v Boha a jím zavedený řád, jemuž jejich díla dones sloužila. Jaká škoda, že takoví velcí spisovatelé už nejsou! Aspoň že z Voltaira, Rousseau a Beaumarchaise, těch tří nejnebezpečnějších buřičů, jsou dva už mrtvi a je od nich pokoj.
Ale kromě radostí, jichž se Ludvík na počátku léta dožil, zde byla i jedna velká starost. Válka, k níž ho sváděli jeho ministři a se kterou si tak nebezpečně pohrával, mohla začít kařdým okamžikem. Všichni mu sice říkali a říkal si to i sám, že přerušení diplomatických styků je už beztak do značné míry vyhlášením války; ale dělal nejzašmodrchanější kličky a manévry, aby nakonec přece jen snad ještě skutečnému vypuknutí války zabránil. Oklikou přes Španělsko ubezpečil Londýn, že uznání Spojených států nebylo zamýšleno jako politické, nýbrž jako obchodní opatření a i když svatojakubský dvůr pohrdavě mlčel, poslal mu obsáhlý návrh na uzavření paktu o neútočení.
Teď byl rád, že udělal ministrem vojenství prince Montbareye; ten mu byl při jeho vytrvalé pasivní rezistenci nápomocen. Mohl se také odvolat na Montbareye, když se vytrvale bránil svěřit "potřeštěnci" Vaudreuilovi velení. V této vážné době svěřoval rozhodující velitelská místa jen takovým mužům, kteří byli známi svou rozvážností.
Vždy znovu levicí bral, co pravicí dával. Na nátlak svých pánů vyslal početné loďstvo do Ameriky a rozmístil armádu podél francouzského pobřeží. Nařídil však vojsku, aby se nedalo vyprovokovat a aby za žádných okolností nevystřelilo první. Byly vypracovány plány na invazi do Anglie. V Normandii a v Bretani se důstojníci opájeli představami, jak se zmocní Jerseye a Guernseye, den poté chtěli dobýt ostrova Wightu a přístavo Portsmouthu a třetí den přistat v Harwichi. Ale marně čekali na rozkaz z Versailles. Pluk Ludvíkovi tělesné gardy dostal rozkaz připravit se na pochod; markýz de Byron, jeho velitel, byl dotázán, zda mu stačí čtrnáct dní, aby mohl vyrazit. Vytáhl hodinky. "Teď je jedna," prohlásil, "ve čtyři se můžeme vydat na pochod." Ale neodpochodovali. Ludvík to dokázal zaonačit tak, že neodpochodovali ani za čtrnáct dní.
Jenže pak přece jen přišla pohroma.
Když Ludvík dostal první neurčitou zprávu, že došlo k střetnutí francouzských a anglických lodí, dlouho seděl jako omráčen. Válka, říkal si. Tak to všechno nebylo nic platné. Máme válku. Jsme ve válce. Ale pak přišly podrobnější zprávy a jeho tvář se vyjasnila. Byl nevinen, jeho lidé byli nevinni, To Angličané vystřelili první ránu, drze přepadli jeho dobrou loď "Belle Poule", jejíž kapitán si počínal skvěle, mírumilovně, a přesto statečně. "Belle Poule" se ubránila obrovské přesile a se ctí vplula do brestského přístavu. Bůh žehnal v tomto prvním střetnutí jeho zbraním. Osvítil ho duch Bourbonů. Jsem ve válce s Anglií, říkal si, a dosáhl jsem prvního vítězství.
Také další týdny byly příznivé. Síla jeho loďstva a jeho armád budila v Anglii strach, obyvatelé Devonshiru a Cornwallu utíkali z pobřeží do vnitrozemí. Jeho strýc Jiří byl nucen zadlužit se ještě víc než on a anglický státní důchod klesal ještě rychleji než jeho.
Bůh stál při Nejkřesťanštějším králi. Bůh, který vidí do lidských srdcí, věděl, že Ludvík udělal, co mohl, aby zadržel záplavu buřičského, bezbožného smýšlení.
Ale svět to nevěděl. Ludvík s bezmocným vztekem zjistil, že je slaven jako patron rebelů. Našel na svém stole dřevoryt nazvaný "Francouzský král uznává svobodu Spojených států". Primitivní škvár znázorňoval jeho, Ludvíka, jako mladého hrdinu v brnění, zašlapávajícího zlomené okovy. Několik drsných, venkovsky oblečených mužů zvedalo k němu ruce a on jim podával svítek, na němž bylo napsáno: "Svoboda". A zezadu k němu přistupovala svalnatá žena s frygickou čapkou a chystala se ho ověnčit. Kromě toho zde bylo ještě vidět několik lodí s vlaječkami, palmu a několik rychle zděšeně prchajících vojáků, což měli být zřejmě Angličané.
Ludvíkovo šikmé, ustupující čelo se svraštilo, jeho tlusté tváře sebou zaškubaly. On se nechce nechat ověnčit tou ženskou s čapkou, on nechce být pokládán za patrona té špinavé chátry, on nechce, aby mu svět přisuzoval vinu na té hloupé, sebevražedné válce. Uložil Vergennesovi, aby ho ospravedlnil a vysvětlil, že Francie nesleduje svou americkou politikou od samého začátku jiný cíl než ochranu svobodné plavby.
Vergennes a jeho pánové vypracovali manifest. Když Vergennes tento rozklad předložil, byl Ludvík zklamán. Znělo to zkresleně, nepřesvědčivě. Sedl si a naplnil široký okraj dlouhého dokumentu obšírnými kritickými poznámkami. Napsal: "Nemá smysl prohlašovat, že Francie nemá žádnou účast na chaosu v anglických koloniích. O této ožehavé otázce by bylo lépe se nezmiňovat. Nic naplat, na nezávislosti Spojených států máme svou vinu a bez našeho uznání by národní existence Ameriky nebyla možná." Psal: "Monsieur Vergennes si libuje ve slovech jako hanebný, věrolomný, licoměrný. Používání těchto slov není v souladu s francouzskou zdvořilostí." Psal: "Budeme-li připomínat zavraždění Karla Prvního a Marie Stuartovny, přispěje to nakonec jen k podněcování našich vlastních nespokojenců, našich protestantů, našich separatistů v Bretani. A škrtněte slovo Cromwell! Angličané mají pravdu, když nám dodnes vyčítají, že jsme uznali vládu toho hanebníka." Přečetl si své poznámky a zjistil, že požaduje pouze vypuštění některých míst, ale že nic nepřidává. Zamyslel se, jak by nejpůsobivěji ukázal světu, že Anglie je v neprávu, a napsal: "Když vidím, jak Angličané znásilňují mé poddané v Indii, a dokonce i v Evropě, jak je trýzní a bičují, je mou povinností Anglii za to potrestat. Takovéhle argumenty musíte uvést, milý Vergennesi, takové argumenty působí. Když jednou Španělé uřezali jednomu anglickému rybáři uši, dostala se do varu celá Evropa."
Přes Ludvíkův zásah, aby formulace byla umírněnější, manifest zapůsobil. Lidé se dali rádi přesvědčit.
Ale Anglie ránu oplatila. Velký dějepisec Edward Gibbon vystoupil jménem svého krále.
Ludvík si Gibbona vážil, sám přeložil do francouzštiny některé části jeho velkého historického díla. Pomalu a důkladně pročítal tuto "Odpověď", toto "Ospravedlnění". Propadal stále větší malomyslnosti. Co mu tento muž vytýkal, to všechno bylo pravda, bylo to správné, ťalo to do živého a dokazovalo, jak jalové byly jeho vlastní argumenty. V jasných, velkolepých větách, jako kdyby je psal některý antický spisovatel, dokazoval tento historik Edward Gibbon, že versailleský dvůr se zpronevěřuje svým slavnostním ujištěním a závazkům, že dělá falešnou, potměšilou politiku, která se štítí denního světla, že hanobí práva národů a porušuje mír. Tento Edward Gibbon uváděl řadu důkazů, spočítal všechny tajné dodávky zbraní, které Versailles opatřovaly nebo přinejmenším vědomě trpěly, byly to dlouhé litanie, které mu tady kronikář četl. Promlouval k němu vznešenými žalobnými slovy, na něž nebylo možno odpovědět, promlouval k němu tak, jak promlouval snad jen prorok Samel k Saulovi nebo prorok Nathan k Davidovi. Jaké štěstí má jeho strýc v Anglii! Jeho věc je nejen spravedlivější, ale má navíc i velkého muže, který za ním stojí. Koho má on, Ludvík, aby ho hájil? Jen starého, chytrého, pletich a strojených slov znalého úředníka.
Manifest Edwarda Gibona, napsaný skvělou francouzštinou, nebyl v Paříži zakázán. Všichni jej četli.
Četl jej i Pierre. Sieur de Beaumarchais byl v tomto pamětním spise uveden jménem, mluvilo se tu o jeho firmě Hortales a spol., o jeho loďstvu, o jeho obrovských skladištích. Pierre se hrdě a spokojeně usmíval. Teď si to tu může přečíst každý, nyní zveřejnil svým klasickým stylem největší současný dějepisec, že sieur de Beaumarchais dodával povstalcům zbraně a že jen ty jim umožnily ubránit se proti jejich králi. Nyní byly jeho zásluhy o americkou věc navždy zapsány do desek Múzy Klió.
Teď ztratil Pierre zájem o všechno ostatní. V pamětním spise monsieur Gibbona viděl vítanou povinnost hájit Ameriku nejen zbraněmi, nýbrž i perem. Byl to dlužen Voltairovi i sám sobě, francouzské literatuře, Novému světu a svobodě.
Psal, a psal celým svým srdcem. Angličané se opovažují mluvit o věrolomnosti. Historik si troufá tvrdit, že Francie přiměla kolonie k tomu, aby odpadly. Jako kdyby to nebyla jen opovážlivost a hloupost anglických ministrů, co přimělo Ameriku odtrhnout se od anglické koruny. Přes svůj obdiv k velikému spisovateli Gibbonovi odhalil Pierre velkorysé pokrytectví, jímž byl manifest proniknut. S vervou rozeného dramatika, s výmluvností rozeného advokáta, s ohnivostí rozeného rebela vylíčil Pierre historii vztahů Anglie k Americe tak bystře a jasně a duchaplně jako nikdo před ním. Své drobné dílko nazval "Poznámky k ,Ospravedlnění´ londýnského dvora. Od Pierra Augustina de Beaumarchais, rejdaře a francouzského občana."
Pamflet měl bouřlivý úspěch. Pierre byl zahrnut nadšenými dopisy ze všech končin země i ze zahraničí. Až dosud ho Gudin srovnával s Plauten a Aristofanem, nyní ho srovnával s Tacitem.
Ludvík si pamflet pozorně pročítal. Několikrát spokojeně pokývl tlustou hlavou. Tenhle chlapík umí psát, jen co je pravda. Sám Ludvík se nemohl ubránit úsměvu nad odvahou a elegancí, s jakou sieur Caron bral všechnu zodpovědnost za dodávky zbraní na sebe. Prohlašoval s uličnickou nevinností, že pro něho jako francouzského občana a řádného občana bylo ctí podpořit věc svobody a pomstít se za francouzský obchod britským pirátům.
Ale pak si Ludvík uvědomil, že toto tvrzení sieur Carona je jednoznačná a vědomá lež. Což on sám, Ludvík, nebyl nucen podpořit čestnou činnost tohoto svobodymilovného občana subvencí ve výši dvou miliónů liber? Vznešená, jako do mramoru tesaná slova Edwarda Gibbona začínala stále víc zatlačovat do pozadí vzletná, advokátská slova sieur Carona. Ludvíka se začala zmocňovat bezmezná zuřivost vůči tomu lumpovi Beaumarchaisovi, který ho do tohoto dobrodružství vehnal. Neboť americké povstání by se zhroutilo hned v začátcích, kdyby se do toho tenhle kšeftař nebyl zamíchal a nebyl rebely podporoval
Ludvíkovi přišlo jako na zavolanou, když se do Pierra pustili i ostatní a obvinili ho ze lži. Pierre byl nucen načrtnout své dílko ve spěchu a dopustil se v něm některých nepřesností. Když vypočítával potupné podmínky posledního příměří, napsal, že Anglie si vyhradila právo omezit počet francouzských válečných lodí. To nebylo pravda a monsieur de Choiseul, který byl v roce třiešedesátém ministerským předsedou a nesl za příměří odpovědnost, se dopálil. Ohradil se proti takovému osočení a žádal, aby Pierrovy "Poznámky" byly zakázány. Vergennes se pokusil zdařilý a působivý pamflet zachránit. Ale Ludvík se do něho rozhněvaně pustil. Jak pečlivá a uvážená je v Gibbonově manifestu každá věta a jak nemotorně a lehkomyslně lže tenhle Caron! Choiseul má pravdu, Tenhle Caron je rozený podvodník. Nedovede napsat jediné pravdivé slůvko. Jeho pero obrací všechno v lež a nejspravedlivější věc dovede překroutit v bezpráví.
"Poznámky rejdaře a občana Beaumarchaise" byly zakázány.
Pierre byl zvyklý snášet křivdy a obyčejně je snášel s humorem. Ale tady vykonal čin, jehož vlastenecký význam velebila celá země, vyjádřil zde skutečný názor francouzského lidu tak jasně a přesvědčivě, jak se to jen zřídka podaří, a oni mu jednoduše zacpali ústa. Francie byla ve válce s Anglií, francouzští mužové umírali anglickými kulkami a za této situace se nesmějí tisknout slova namířená proti Anglii, která jdou všem ze srdce; a to jen proto, že nějaká stará, odbytá tetka, pouhá mumie bývalého ministra, se cítí dotčena jedinou a ještě ne celou větou! Je to ovšem aristokrat, kdo se cítí dotčen, a ten, koho on považuje za původce této urážky, je obyčejný občan.
Pierre zvedl hlavu. Pamětní spis zakázali. Takový pamětní spis nežije stejně déle než týden nebo měsíc. "Figaro" nezestárne zítra ani za rok. "Figara" si z ruky vyrazit nedá. A právě teď si vynutí jeho uvedení.
Vyzval členy Théatre Francais, aby předložili rukopis policejnímu prezidentovi a vyžádali si souhlas k uvedení. Ještě v témž týdnu dostali vyřízení, že se představení nepovoluje.
Pierre se zákazem počítal. Počítala s ním i Désirée. Málem se z toho radovala. Teď měla ona možnost vymoci povolení. Neboť nyní zbývala už jen cesta přes Toanetu.
Trpělivostí a důvtipem se Désirée podařilo dosáhnout toho, že její vztahy s Toanetou byly stále těsnější. Počínala si tak, že Toaneta se sama ucházela o její přízeň a pomalu už se bez ní nedovedla obejít. Toaneta tušila v Désirée jakýsi neznnámý, ironický, nebezpečný živel. To ji právě vábilo. Désirée pro ni byla částí onoho "lidu", po jehož ovacích toužila, i když jí připadaly směšné.
Přes své těhotenství, zřejmě aby měla Désirée co možná nejvíc na blízku, věnovala se Toaneta v neztenčené míře studiu herectví. Když jí paměť selhávala, učila se svědomitě svých dvacet veršů z Corneille nebo Racina, jak to kdysi musela dělat Désirée. Teď jí Désirée navrhla, aby se místo klasických věršů učila moderní prozu; že je to těžší, ale prospěšnější. Toaneta okamžitě uposlechla a na radu Désirée se nejdřív učila roli Roziny z ,Lazebníka´. Tak si Désirée připravila příležitost, aby mohla promluvit o "Figarově svatbě". Zmínila se o tom, že v té hře jsou tři ženské role, jedna lepší než druhá. Jí, že autor určil roli komorné Zuzany, ale ona sama že uvažuje o tom, zda by neměla dát přednost pážeti Cherubínovi. Toanetě tato neobvyklá hereččina důvěrnost zalichotila a projevila o komedii nelíčený zájem. "Musíte mi dát tu hru přečíst, má drahá," žádala, "musíte mi dovolit, abych vám poradila." - "Nic by mi nebylo vítanější, Madame," odpověděla Désirée, "než kdyby mi poradil někdo, o němž vím, že rozumí věci a že je mi nakloněn."
Toaneta si hru přečeta a nadchla se pro obě role. Mademoiselle Bertinová musela navrhnout kostýmy. Toaneta se nemohla rozhodnout, který kostým sluší Désirée lépe, která role by pro ni byla vhodnější.
Tu však Désirée poznamenala, že má bohužel dost času, aby si tuto otázku promyslela, neboť uvedení hry prý náráží na potíže. "Na potíže?" zeptala se Toaneta a povytáhla obočí. "Ano," odpověděla Désirée jen tak mimochodem. "Jak jsem se doslechla, mají někteří byrokráté jisté pochybnosti. Jsou nějaké potíže s cenzurou nebo něco takového, ani dobře nevím."
Toaneta se usmála. "Vy si tu Zuzanu nebo toho Cherubína zahrajete, milá přítelkyně," řekla roztomile, "kdykoli budete chtít. Myslím, že byrokrati zmlknou, až budu já chtít tu hru vidět." - "Pomůžete-li té komedii na jeviště, Madame," odpověděla Désirée, "prokážete francouzskému divadlu nezapomenutelnou službu." - "Těší mě, Désirée," řekla Toaneta, nazvala ji poprve křestním jménem, "že mohu prokázat službu vám."
Pověděla Ludvíkovi, že monsieur de Beaumarchais napsal novou hru. "Je prý neobyčejně dobrá," řekla. "V Théatre Francais považují tenhle kus za nejlepší komedii vaší doby, Sire." Ludvík poznamenal suše: "Herci vždycky přehánějí. Moji pánové mi řekli, že komedie pana de Beaumarchais je nepřístojná. Monsieur Lenoir ji zakázal." Toaneta se tvářila překvapeně. Chvíli mlčela. "Měli bychom si snad dát tu komedii přečíst, Sire," řekla potom. "Má to být báječný kus a monsieur Lenoir je někdy příliš opatrný." - "Mám málo času, Toaneto," odpověděl Ludvík znepokojeně. "Válka..." - "Já bych si tu hru ráda poslechla, Ludvíku," trvala Toaneta na svém, "a nerada bych ji poslouchala sama. Udělejte mi to při mém stavu kvůli! Monsieur de Beaumarchais bude určitě šťasten, když nám to bude moci přečíst." - "Nechci, aby mi tenhle člověk něco četl," řekl rychle a vztekle Ludvík. "Když si myslíte, Sire, že byste mu tím projevil přílišnou laskavost," navrhla Toaneta, "mohli by nám ten kus přečíst jiní, například můj Vaudreuil a mademoiselle Mesnardová."
Ludvík se zoufale kroutil, ale nechtěl matku svého dítěte rozčílit. "No tak, no dobře," řekl sklesle.
Désirée zazářila, když jí Toaneta triumfálně oznámila, že král si přeje, aby Vaudreuil a ona mu přečetli komedii pana de Beaumarchais. Povznášelo ji pomyšlení, že bude moci před nejmocnějším mužem země pozvednout hlas za přítele a jeho nejlepší dílo. Také Vaudreuil se zaradoval, že se mu dostane vítaného rozptýlení z jeho netrpělivé nečinnosti a těšil se, že přečte Břicháčovi "Figara" přímo do očí.
Désirée a Vaudreuil zkoušeli. Při čtení bylo nutno přenést se nenápadně přes nebezpečná, choulostivá místa komedie a zdůraznit místo nich důmyslnou konstrukci intriky. Ale když se to mělo podařit, když se neměla odbojná opovážlivost hry projevit v celé své nahotě, bylo nutno sehnat více látky, která by to zakryla.
Podle názoru Désirée nebude nijak na škodu, když Pierre bude nucen přepracovat "Figara" ještě jednou. Neboť ta Désirée, která nyní dílo zkoušela, byla jiná než ta, která při prvním čtení s takovým nadšením ocenila jeho elegantní a bojovný důvtip. Když si s překvapením uvědomila, že je v ní i srdce, požadovala ještě víc. Tato hra musí být mistrovským dílem, musí být dokonalá. Pierrovým úkolem bylo přidat k důmyslu, odvaze a vtipu navíc i cit, hudbu, poezii.
Podařilo se jí Pierra o tom přesvědčit. Pochopil, že v komedii se ponechává příliš mnoho místa obžalobě a že zbývá příliš málo místa pro básnivost. Pustil se s Désirée do práce.
Pierre zasadil lidi a děj své komedie do Španělska, ale prostředí postihl jen povrchně. Vzpomněl si teď na dobu strávenou ve Španělsku, byla to krásná doba, a ze vzpomínek si vybavoval barvy, tóny i světla. Ze zámku, který mohl stát kdekoli na světě, udělal venkovské sídlo Aquas Frescas u Sevilly. Z postav, které mohly mít domov kdekoli na světě, udělal opravdové španělské lidi. A z Figarova velkého monologu, ale dosud pouhé vložky, kterou mohl odříkat kterýkoli herec na rampě kteréhokoli divadla, udělal nedílnou součást děje. Španělský Figaro se nyní procházel pln očekávání, naděje a strachu v háji obrovských šlechtěných kaštanů, v háji, který Pierra velice dobře znal; skutečně nebyl daleko od Sevilly a Pierre v něm prožil nádherné okamžiky naděje a strachu.
Také Vaudreuil, který s těmi dvěma spolupracoval, si teď přišel na své. Zprvu ho hnětlo, že nesmí obdařit veškerou vervou a smělostí vzpurného komorníka; neboť věřil, že má tak velký herecký talent, aby dokázal vytvořit i postavu představitele buřičského lidu. Ale teď se stále více ztotožňoval s hrabětem Almavivou. Kdežto původně chtěl Pierre v tomto velkém pánu Almavivovi ztělesnit jen nabubřelou drzost aristokratů a chtěl si, když ho vymodeloval, vylít jen vztek na všechny ty Vergennesy, Lenormanty a arci i Vaudreuily, vytvářel nyní za Vaudreuilova dychtivého a ochotného přispění z hraběte Almavivy celistvou a vskutku lidskou postavu. K jeho nadutosti a smyslnosti přidal i hodně neodolatelné a roztomilé elegance. Dal mu důstojenství a takt i ve chvíli zklamání z porážky. Vaudreuil viděl, jak se hrabě Almaviva mění, ten portrét mu lichotil, byl s hrabětem zcela zajedno. Stále víc se mu "Figarova svatba" stávala komedií, kterou vytvořil on, Vaudreuil, a kterou přenechal teď velkomyslně svému chráněnci Beaumarchaisovi, aby se pod ni podepsal.
Když Désirée řekla Toanetě, že se nemůže rozhodnout mezi rolí komorné Zuzany a pážete Cherubína, nevedly ji k tomu jen taktické důvody. Zpočátku se viděla pouze jako světem protřelá komorná Zuzana, kterou sama pomáhala vytvořit; ale teď ji stále víc vábila úloha chlapce Cherubína. Tato postava měla zatím jen neurčité obrysy, ale ona viděla toto páže, jak by je chtěla hrát, docela jasně, jako probouzejícího se chlapce plného vznětů, které sám ještě nechápe, vábeného každou sukní, naivně a blouznivě pobíhajícího od jedné ženy ke druhé.
Pierre byl překvapen, když Désirée na něho přišla s tímhle podnětem. Díval se na ni, jak před ním stojí štíhlá, nevysoká, líbezná, uličnická, se svým všetečným, trochu ohrnutým nosíkem, a viděl v ní jen a jen komornou Zuzanu. Ale pak mu tu roli předvedla, jak ona si ji představuje, a Pierrovi se otevřely oči. Jako rozený divadelník odhadl velké možnosti role Cherubína; bylo samozřejmé, že ji může hrát jenom děvče, jenom Désirée. A jako rozený básník postihl všechen ten zmatek mládí, který Désirée do toho chlapce vložila. Ale neviděl pranic, ani nyní neviděl docela nic z toho, jaká je Désirée ve svém srdci, viděl jen herečku, která by v jeho komedii měla hrát páže Cherubína.
Ach, jak jsou někdy chytří lidé hloupí, připomněla si Désirée jednu Figarovu větu.
S hořkým, ironickým zalíbením pracovala společně se svým básníkem na nové podobě pážete Cherubína. A Cherubín se proměnil tak, jak ho viděla ona; byla v něm naivní jarost a počáteční zmatek velice mladého citu a obestírala ho něžná, líbezná lehkovážnost. A pak vymyslel Pierre pro Cherubína onu drobnou lidovou písničku, kterou ustavičně hledal a která dostala smysl jen tehdy, když zazněla z úst Cherubínových. Měly to být velice prosté verše a také to byly velice prosté verše. Romance byla taková, aby jí rozuměl každý, dokazovala, že Pierre přes všechny velkosvětské způsoby vyšel z lidu. Désirée se chopila Pierrovy kytary, brnkala a zpívala a všechno vycházelo tak, jako kdyby to vznikalo samo od sebe:

"Koníčku, nes mě v poli,
ach, proč srdce, srdce mě bolí,
jeďme přes hory, doly
vpřed cestou necestou."

A pak přišel Pierre na další strofu a Désirée našla chybějící slovo a on vytvořil další strofu. Pierrův text se měl zpívat na melodii písničky "Malbrough s´en va-t-en guerre", "Malbrough do boje táhne"; byla to právě tato melodie, která Pierrovi vnukla jeho verše. Stará vojenská píseň přišla vzhledem k americké válce znovu do obliby a Pierre si s úsměvem uvědomil,že Amerika mu aspoň tímto způsobem splatila to, co pro ni udělal on.

Předčítání hry se konalo v Toanetině Žlutém salónu.
Désirée a Vaudreuil si byli vědomi, že jde o odvážnou akci. Bylo docela dobře možné, že právě tato četba Ludvíka rozhořčí a popudí ho proti komedii. Přesto věřili, že to dobře dopadne. Ludvík bude sám proti třem nadšeným přívržencům hry a bude také nucen brát ohled na Toanetin stav.
Ludvík byl v dobrém rozmaru, rozjařen očekáváním. Byl rozhodnut udělat své milé ženě radost a povolit hru, pokud by nebyla příliš urážlivá, už proto, aby Toanetu nerozhněval a neublížil tak budoucímu dauphinovi. Aby si během čtení uchoval dobrou náladu, včas se důkladně najedl, dal si ještě donést kus studené zaječí paštiky a nějaké to cukroví.
Byl letní večer, ještě bylo světlo, ale stáhli záclony a rozsvítili svíčky. Ludvík pomohl Toanetě, aby se pohodlně usadila, sám se rozvalil do širokého křesla a řekl: "Tak už se do toho dejte, monsieur a madame." Vaudreuil a Désirée začali číst. Podle plánu se lehce přenášeli přes všechno, co by mohlo vzbudit pohoršení, a dlouhé první dějství prošlo bez závad. Když ve druhém dějství zazněla Cherubínova romance, Ludvík se dokonce nadchl. Broukal melodii s sebou, a když Désirée dozpívala a jakožto hraběnka k tomu poznamenala: "Je to naivní a cituplné," s nezvyklou živostí uznale prohlásil: "Správně, docela správně. Je to moc milé, mně se to líbí." Opakoval si verš, který se v písni znovu vracel: "Que mon coeur, mon coeur a de peine," obrátil se k Toanetě a řekl s přesvědčením: "To byste si měla zpívat, Toaneto."
Během celého druhého dějství se Vaudreuil držel, zdůrazňoval, jak bylo domluveno, jen hraběte a tlumil Figarův elán. Naděje Désirée ustavičně rostla.
Jenže ve třetím dějství bylo už zřejmě pro Vaudreuile čím dál tím těžší držet se pokynů Désirée. Nechtělo se mu nadále odříkávat tak bezvýrazně a bezbarvě Figarovy znamenité, vtipné věty; je zde koneckonců jako herec a má nárok na plný úspěch. Vzpomněl si, jak upřímně se bavil, když mu Pierre hru poprve četl, a považoval za nevkusné otupovat ostří komedie, které bylo především ve Figarově odvaze a inteligenci. Nechtěl, aby to bylo potlačeno, nechtěl zapřít své dítě. Vaudreuilovi se též stále více zamlouvala dráždivost této situace. Povědět flegmatickému Břicháčovi do očí některé pravdy, taková zábava se člověku hned tak nenaskytne. Vaudreuil si uchoval hluboko v paměti rytmus a tón, v jakém Pierre tenkrát poprve četl jednotllivé Figarovy věty, pevně to v něm utkvělo. Tento rytmus a tón stále víc prorážel nad násilně přizpůsobenou dikcí, ke které ho nutila Désirée. Začal věty akcentovat tak, jaký důraz jim propůjčil Pierre a tak nabyly znovu svého původního zabarvení.
Ludvík ztrácel klid. Občas si vzal kus zaječí paštiky a žvýkal a hltal, aby polkl zlost. Umínil si, že bude shovívavý. V té hře jsou hezká místa a tahle Mesnardová je dobrá herečka, toho se držel. Působivé bylo ostatně i to, jak Vaudreuil četl hraběte Almavivu. Ta role byla ovšem poněkud přehnaná. Tenhle Vaudreuil je možná sám stejně drzý a despotický jako jeho Almaviva, ale naštěstí jeho šlechtici jsou většinou jiní. Ostatně právo první noci bylo již také zrušeno.
Ale znenáhla se Ludvík proti své vůli začal zajímat stále víc o osobu a osudy komorníka Figara než hraběte. Pravda, není to nic příjemného, když někdo chce vlézt jeho manželce do postele hned první noc, dřív než se s ní vyspí sám manžel. Ale jak byl hrabě ve své smyslné chtivosti a despotismu nesympatický, tak byl troufalý, rebelantský a mazaný komorník ještě mnohem nesympatičtější. Co dělal a říkal, tomu chyběl komediální půvab, bylo to prostě jen impertinentní. Tenhle chlapík se vysmíval každé autoritě. A v něm, za ním se pochopitelně skrývá sám monsieur Caron.
Désirée se pohledy a nenápadnými gesty posoušela přimět Vaudreuila k umírněnosti. Ale ten už se rozkurážil, a když viděl, že Ludvík začíná dostávat zlost, zapomněl na účel tohoto čtení z radosti, že teď může Břicháče dopálit ještě víc.
Toanetaa rovněž zneklidněla. Ale zároveň si dnes večer zas po dlouhé době uvědomovala Vaudreuilovo kouzlo. Jaké blesky šlehají na jeho tváři, jak nebezpečné, hrozivé je jeho husté obočí a jeho smělé oči, jak chytré je všechno, co říká a jak to říká! Jaký je to herec a jaký muž, je to hrabě a Figaro zároveň! Jakmile bude dauphin na světě, Toaneta nezapomene na něho a na svůj slib.
Désirée byla rozhořčena aristokratovou neukázněností, kterou celé toto čtení pozbylo svého smyslu. Ale ve Vaudreuilových slovech se jí vždy znovu ozýval Pierrův hlas a přes všechnu zlost si pobaveně uvědomovala, že teď tedy říká její Pierre králi ústy jeho prvního šlechtice svou pravdu i pravdu města Paříže přímo do té jeho tlusté tváře.
Ludvíkem lomcoval vztek stále větší. Aby se uklidnil, vzal si kus cukroví z talíře, znovu ho položil zpátky, nakonec ho však přece jen strčil do úst. Vstal. Žvýkal, chodil sem a tam, vrtěl tlustou hlavou a říkal polohlasně: "To je moc špatné," pak zase: "Velice přehnané," a také: "Nechutná karikatura." Désirée přestala číst. Ludvík si zase sedl, ale tentokrát na docela malou židličku, přes jejíž sedadlo mu značně přečníval zadek. Zeptal ae Toanety:" Cítíte se dobře, má drahá?" A když přisvědčila, řekl Désirée zdvořile a odhodlaně: "Čtěte dál, madame."
Četlo se dál; jak tak poslouchal hluboký hlas Vaudreilův a jasný hlas Désirée, myslel Ludvík na jistého monsieur Carona a cítil k němu bezmeznou zášt. Bylo by šílenství dopřát Pařížanům podívanou na tuhle hru. Opravdu, stačí, že ho neblahá politická konstelace donutila vést válku po boku západních rebelů: nemá zapotřebí, aby navíc dovolil hlásat ještě rebelii z jeviště ve svém hlavním městě. Tenhle Caron zřejmě usiluje o to, aby se zde v Paříži stal stejným Catilinou a Gracchem jako ve Filadelfii doktor Franklin. Ti dva jsou zřejmě spolčeni a chtějí vyvolat převrat v Anglii i ve Francii. Vztekle si připomínal, co všechno už mu ten člověk natropil. Uveřejnil buřičské proklamace proti jeho justici. Dodal povstalcům zbraně pro to jejich proklaté vítězství u Saratogy. Byl to Caron, tenhle impertinentní rebelantský komorník, tenhle Figaro, kdo ho proti jeho vůli dohnal do amerického dobrodružství. A teď si ten člověk troufá posmívat se mu před jeho královnou!
Čtvrté dějství skončilo. Ludvík se musel přemáhat, aby to na své malé židličce vydržel. Hlasitě zafuněl. Ovládal se. "Nemyslím, že by se ten kus mohl hrát," řekl s nebezpečným klidem. Nikdo nepromluvil. Bylo slyšet jen Ludvíkovo supění. "Poslechněte si to nejdřív celé," požádala po chvíli Toaneta. Ludvík úplně zapomněl na její těhotenství. Vzpamatoval se. "Jak poroučíte," řekl.
Désirée začala číst poslední dějství. A teď spustil i Vaudreuil, a už měl přijít na řadu velký monolog. Seškrtali tento monolog záměrně na několik krátkých vět. Ale když teď Vaudreuil začal svůj monolog, řekl si, že je už beztak po všem, a on si chtěl aspoň užít zábavy. Troufale rukopis položil na stůl a odříkal monolog zpaměti tak, jak ho Pierre napsal, celý, pointu za pointou. Ostře výbušné věty jen jiskřily: "Má kniha byla zakázána a sotva se mi uzavřely dveře mého nakladatele, otevřely se mi brány Bastily. Šest měsíců mě tam zadarmo živili a tato úspora byla jediný finanční efekt, který jsem z literatury získal." A dál: "Jen malí duchové se bojí malých knížek." A dál: "Protože jste velký pán, pane hrabě, namlouváte si, že jste génius. Urozenost, bohatství, tituly a funkce, to člověku dodává sebevědomí. Ale co jste
prosím udělal vy sám na oplátku za tyto příjemné věci? Vy jste se ráčil namáhat jen jednou, že jste se prodral na svět."
Ludvík těžce, rozčileně přecházel po pokoji. Funěl tak silně, že Vaudreuil musel zvýšit hlas, aby to funění přehlušil. Désirée poznala, že se nejen ničeho nedosáhlo, ale že se všechno a navždy pokazilo. Přesto zmizelo z její tváře napjetí a ona viděla místo Vaudreuila svého Pierra a místo Vaudreuilova hlasu slyšela smělý, rozesmátý, vítězoslavný hlas svého Pierra, který říká králi do očí, co si myslí o něm a o jeho dvoru.
"Zato já, " říkal teď Pierre-Vaudreuil, "který pocházím z bezejmenného davu, hrom do toho, byl jsem nucen, abych uhájil holé živobytí, vynaložit víc důvtipu a vědomostí, než kolik jich bylo vynaloženo za celých sto let k vládě nad Španělskem ..."
Ani větu nedokončil. Ludvík zaklepal prudce prstem na obložení krbu. "Děkuji," řekl. "To stačí. Je to jasné."
Toaneta tu seděla až do této chvíle netečně, ale vzpřímila se, když Vaudreuil začal odříkávat monolog s takovou náruživostí."Ta hra se vám nelíbí, Sire?" zeptala se sladce. "Je odporná,"prohlásil Ludvík, "je nepřístojná od prvního do posledního slova," a upřel své vyvalené oči hněvivě na Vaudreuila, pak na Toanetu a pak znovu na Vaudreuila. "Ale je velice duchaplná," poznamenala Toaneta. "To je," odpověděl jedovatě Ludvík, "má v sobě hudbu. Ale já si nepřeji, aby se někdo touhle hudbou zabýval. Nechci, aby někdo sedl téhle hudbě na lep. Já jsem malý duch a nemám rád malé knížky. A já vám říkám, Madame, že nedovolím, aby se tenhle kus hrál. Dost už ústupků," vykřikl najednou přeskakujícím hlasem, "dost kompromisů! Bastila! On se opovažuje posmívat se mé Bastile, ten chlap! To dám dřív Bastilu zbourat, než bych povolil tuhle hru!"
Zavládlo mlčení. Vaudreuil s opovážlivou hlučností sklapl svůj rukopis. A Ludvík zdvořile a s ironií, která mu jinak byla cizí, řekl: "Děkuji vám, pane markýzi. Četl jste velice dobře. A vy, madame Mesnardová, jste velká umělkyně."

Pierra zklamal tento nezdar méně než ostatní. Má už prostě takový úděl, že nic mu nejde snadno; jeho osudovým posláním je být bojovníkem.
Nejdřív bylo nutno vyvolat ve veřejnosti zvědavost, jaká ta komedie vlastně je. Ze Šeříkového kruhu se začaly šířit překvapené a pobouřené zvěsti, že král osobně zakázal nový kus pana de Beaumarchais, rozkošnou věc, z pouhé zlovolné prudérie.
Na společenských večírcích, které pořádali Vaudreuil, Polignacovy a další členové a příznivci Šeříkového kruhu, obracel se kdekdo na Pierra s prosbou, aby jim něco o své proslulé hře pověděl, aby z ní něco přečetl. Pierre se dával dlouho prosit. Pak se ukázalo, že má rukopis ve voze. Hned jej přinesl, byl už na pohled pěkný a elegantní, ve vzácné modré kůži a svázaný stříbrnými stužkami. Pierre usedl a nejprve s roztomilou naléhavostí požádal, aby se nikdo nedal rušit, aby se klidně hrálo a hovořilo dál. Pak uprostřed hluku takového společenského večírku, za tlumeného zvonění mincí a přidušeného smích a hovoru přečetl jednu scénu a přidal další. Uměl vycítit náladu svých posluchačů a vždy znovu si je podmanit. Záhy opustili hráči zelený stolek, dvojice milenců přerušili svůj galantní rozhovor a všichni obklopili předčítajícího. Když se rozjařené napětí nejvíc vystupňovalo, říkal Pierre s úsměvem: "Ale teď už dost," a sklapl rukopis, pěstěnými, obratnými prsty svázal hedvábné stuhy a nic už ho nepřimělo, aby četl dál. "Komedie patří na jeviště, pánové a dámy," říkal, "nebo snad ne? Napsal jsem tuto hru, aby se hrála, ne aby se četla." A všichni byli rozezleni na krále, který z necitlivé, škarohlídské umíněnosti nedopřeje dvoru a městu pobavit se touto pěknou, duchaplnou komedií.
Takto přečetl Pierre několik scén z "Figara" v salónu madame de Genlis, několik jiných u princezny Lamballové a další u princezny Rohanové. A pokaždé přestal, jakmile komedie posluchačstvo rozehřála a oni se marně dožadovali, aby četl dál.
Jeden výstup však četl všude, byl to čtvrtý výstup z druhého dějství, říkal mu "Konverzace po španělsku" podle hezkého obzazu, který namaloval Vanloo. Byla to scéna, v níž Cherubín zpívá romanci. A Pierre tu romaci sám zpíval, doprovázel ji mimikou tváře i gesty a romance posluchače vždy znovu uchvacovala.
Ze salónů velkých pánů a dam se romance přenesla do celého města a s ní se šířilo i jméno a sláva nové hry. "Co je to?" ptali se lidé a komorníci odpovídali: "To je z nového kusu pana de Beaumarchais, z ,Figara´ a podomní obchodníci říkali" "To je z ,Figara´ pana de Beaumarchais, ze hry, kterou král zakázal," a v hospodách a v kavárnách se říkalo: "To je z ,Figara´, kterého nám král nechce povolit. " A Pařížané si notovali: "Que mon coeur, mon coeur a de peine," a říkali: "Figaro," a říkali: "Beaumarchais," a: "Už zase nám ho zakázali."
Když Pierra pozvala vévodkyně de Richelieu - byla to třetí žena stařičkého vévody, byla mladá a on se s ní oženil hlavně proto, aby dopálil syna - byli tam mezi početnou společností i někteří vysocí duchovní hodnostáři. Vévodkyně lichotivými slovy požádala Pierra, aby přečetl několik scén ze své pověstné komedie. "Tu ,Konverzaci po španělsku´," žádala, "a tu scénu, kde se páže ukryje. Vévoda de Guines mi vyprávěl, že se musí smát ještě teď, kdykoli si na ni vzpomene." Pierre se bránil, ukázal na arcibiskupa a další preláty, které by tím možná prý odtud zahnal. Ale monsignore de Virieu se otázal s roztomilým rozhořčením, zda si monsieur myslí, že mezi duchovními pány tohoto století jsou jen samí svatí vyřezávaní ze dřeva? Což si kardinál Bibiena nedal od Macchiavelliho předčítat "Mandragoru"? A nebyl přítomen i papežský legát Chigi, když Moli?re četl svého "Tartuffa"? A tak se Pierre dal do čtení a preláti poslouchali se stejným zaujetím jako ostatní a smáli se a tleskali jako ostatní a broukali si: "Que mon coeur, mon coeur a de peine." Monsignore Virieu pohrozil Pierrovi prstem: "Jste vy ale čtverák, můj milý," a všichni žasli, že Ludvík nechce tenhle roztomilý kus pustit na jeviště. Je až moc přísný, ten mladý král, prohlásil monsignore de Govone, nemá pochopení pro naše tělesné slabůstky.
V té době pobýval v Paříži ruský následník trůnu, velkokníže Pavel. On a jeho žena, württemberská princezna, cestovali na zapřenou jako hrabě a hraběnka du Nord. Ve Versailles je náramně uctívali. Vaudreuil a jeho přátelé probudili snadno v rukém panstvu zájem o Beaumarchaise. Viděli ,Lazebníka´ v Petrohradě, velkokněžna si se zalíbením přečetla i pamflety pana de Beaumarchais.
Setkání bylo uspořádáno v salónu Gabriely Polignacové. Rusové byli Pierrem okouzleni. Velkokněžna a její první dáma a přítelkyně, také Němka, byly přímo uchváceny. Spisovatelé, kteří jim byli do té doby představeni, se chovali většinou neobratně, rozpačitě a byli nepohotoví v řeči. Tento muž, považovaný za jednoho z nejvěších současných autorů, byl zábavný a hezký, měl vybranější chování než nejdokonalejší dvořan a měl na všechno nějakou pěknou, galantní odpověď. Ani v nejmenším nebylo znát, že byl spřežencem vůdce amerických rebelů. Dámy prosily Pierra a naléhaly na něho, aby jim něco přečetl. Neměl bohužel svůj rukopis u sebe. Ale není prý vyloučeno, že by mohl být ve voze. Poslali tam, hledali a skutečně tam byl. Dámy byly nadšeny dřív, než Pierre začal. Naslouchaly uchváceně, smály se víc než ostatní, slzely smíchem.
První dáma velkokněžny baronka Oberkirchová vyprávěla Pierrovi, že viděla v Německu představení hry, jejímž hrdinou je prý on sám, monsieur de Beaumarchais. Herc, který ho ztělesnil, byl prý ve srovnání s originálem úplné dřevo, ale hra že ji vcelku zaujala. Její námětem že je ono dobrodružství, které monsieur de Beaumarchais prožil se Španělem Clavijem a které tak barvitě vylíčil ve svých "Pozoruhodnostech". Hra, že je dílem mladšího spisovatele, který se teď začíná v Německu těšit velké pozornosti, jmenuje se Goethe. Pierre se na chvíli zamyslel, zdvořile se upamatoval, že něco o téhle dramatizaci slyšel a zamlčel, že tu slátaninu zná a že za nic nestojí.
Velkokníže Pavel dostal nápad. Co kdyby Pierrova hra, která v Paříži naráží na obtíže, byla uvedena v Petrohradě? Rozhodně poví intendantovi, jímž je monsieur de Bibikov, o této nové komedii a uloží mu, aby se s panem de Beaumarchais dohodl o jejím uvedení.
Pierrovi se dmula hruď pýchou. Přišlo jako na zavolanou, že velkokníže mu udělal tuto nábídku za přítomnosti kolegů Chamforta, Marmontela a Sedaina. Nyní se ukázalo, že čacký Gudin měl pravdu; on, Pierre, skutečně šíří slávu Francie po celém světě, až k severnímu pólu, je skutečně Voltairovým dědicem.

Přišla zpráva o námořní bitvě, k níž došlo při bretaňském pobřeží u ostrova, který Francouzi nazývali Ouessant, Angličané Ushant. Zprvu se tvrdilo, že jde o velké vítězství, pak že bitva zůstala nerozhodnuta, a nakonec se ukázalo, že to byla spíš porážka než vítězství.
Ve Versailles existovaly dvě teorie o způsobu vedení války. Jedna doporučovala invazi do Anglie, druhá odeslání expediční armády do Ameriky. Ludvík napřál ani jednomu z těchto projektů, ale s plánovanou expedicí do vzdálené země byl přece jen ochoten se smířit spíš než s plánem na invazi. Promeškané vítězství u Ouessantu způsobilo, že experiment s invazí mu byl teď proti mysli ještě víc.
Vaudreuil byl bezvýhradným stoupencem teorie invaze a cítil se povolán k vedení takové akce. Chyby a hlouposti, jichž se dopustili hrdinové u Ouessantu, ještě zvýšily jeho rozhořčení nad tím, že je odsouzen k tomu, aby tu nečinně okouněl. Zejména měl vztek na ministra Montbareye. Hlavní vinu na porážce měla jeho neschopnost odvážně se rozhodovat. Takový Montbarey nikdy nesvěří vytoužené velení tak srdnatému muži , jako je on, Vaudreuil. Montbarey musí pryč.
Byla jediná možnost, jak ho svrhnout, Toanetina intervence.
Dokud Vaudreuil po Toanetě toužil, nebylo mu zatěžko obracet se na ni o pomoc. Ale když teď jeho city k Toanetě ochladly, musel se přemoci, aby se na ni obrátil s takovou žádostí. Ale velení v tak velkém vojenském tažení za takové přemáhání stálo.
Od té doby, co Toaneta otěhotněla, byla tak cele soustředěna na péči o své a dauphinovo zdraví, že si ani neuměla představit, jak by v tomto jejím vztahu mohl na ni někdo přijít s politickými problémy. Proto i nyní, když ji Vaudreuil tiše a naléhavě žádal o důvěrnou rozmluvu v některém z jejich "přilehlých pokojů", domnívala se, že půjde o nějakou milostnou záležitost. Zdráhala se, nechala se prosit, byla vzrušena, říkala si, že skutečně vystavuje Vaudreuilovu trpělivost těžké zkoušce, a nakonec svolila.
Čekala na něho v onom "přilehlém pokoji", kde okusila Vaudreuilovy mnohé vášnivé výpady. Stála před zrcadlem. Její přátelé ji ujišťovali, že těhotenství ji nijak nezměnilo, že snad vypadá jen klidněji, šťastněji. Zkoumala, zda je to pravda, pátrala ve svých rysech jako v nějakém těžko čitelném písmu.
V zrcadle viděla přicházet Vaudreuila. Jeho usilovně se ovládající, despotická tvář v ní probouzela touhu a něžnost hraničící se soucitem i strach. Usmála se na něho v zrcadle, viděla, jak se uklonil. Jemně ji políbil na napudrované rameno.
Konečně se k němu obrátila. "Co se děje, FranCoisi?" zeptala se nejistým hlasem. Téměř s dychtivostí čekala, jak ji zahrne netrpělivými, zoufalými nářky a byla ochotna odpovědět mu vlídně a utěšivě, říci mu, že daleko nejdelší část svého čekání má již za sebou.
"Není pro mne snadné, Madame," začal, "vytrhovat vás z vaší šťastné nevědomosti a rozčílit vás tak, že to možná bude na újmu vašemu zdraví." Byla nemile překvapena; tohle neznělo jako úvod k milostnému vyznání. "Musím to však bohužel učinit," pokračoval Vaudreuil. "Jde o vaše nejzákladnější zájmy, Madame."
"Nerozumím ani slovu," namítla Toaneta.
"Vtipkovala jste o mužích od Ouessantu, Madame," vysvětloval Vaudreuil, "a právem. Jenže ta porážka není vůbec jen směšná. Neoddávejte se omylu! Posměch i pobouření Pařížanů se neobrací jen proti pánům, kteří velí loďstvu, nýbrž především proti vám." Ale Toaneta nebyla ochotna nechat se vyvést z klidu; a tak jen udiveně, znuděně zavrtěla hlavou a pohupovala nohou."Každý druhý den," pokračoval Vaudreuil vemlouvavěji, "vycházejí proti vám nové zlomyslné hanopisy. Z toho, že naše válečná politika je tak slabošská, obviňují především vás. Vyčítá se vám, že chcete zabránit odchodu armády, abyste ji mohla nasadit pro habsburské zájmy."
Toaneta pokrčila rameny. "Nechci poslouchat tyhle nesmysly, FranCoisi," řekla mírně, "nemám na to náladu," a šťastně se usmála, pohroužena do vlastního nitra. "Musíte mě vyslechnout," obořil se však na ni Vaudreuil svým starým, obávaným milovaným, hrozebným tónem. "Žádám, abyste se zbavila své pohodlné lhostejnosti."
Konečně se Toaneta rozhořčila. "Co vás to napadá," řekla pobouřeně. "Moje politika není ani Rakousko, ani Amerika, moje politika je dauphin a nic jiného. Nechte mě na pokoji!" - "Ani pomyšlení," odpověděl Vaudreuil. "Je to vaše válka, která se teď vede. Je to naše válka, a je to i válka vašeho dauphina. Nebuďte tak zbabělá," rozkřikl se na ni. "Neschovávejte se tak uboze před skutečností, v které žijete!" Uchopil ji pevně za ruku.
Toaneta se bála jeho očí, jeho rukou. Dala se do pláče. "Myslela jsem si," naříkala, "že alespoň teď mě necháte na pokoji. Myslela jsem si, že mně alespoň necháte v klidu donosit mé dítě."
Slzy jí neslušely. Vaudreuil ji pozoroval kriticky, nelítostně. Její rysy byly rozplizlé, nelíbila se mu. Nechápal, že si tak dlouho a tak vášnivě přál vyspat se s ní. Opatřit mu velitelskou funkci, to je to nejmenší, co může udělat, aby ho odškodnila za jeho dlouhé, hloupé čekání. "Vděčnost," řekl trpce, "nebyla nikdy ctností vašeho rodu. Vzdal jsem se svého snu jít do boje, odjet do Ameriky, třeba i jako pouhý plukovník, vzdal jsem se toho proo vás, Madame. Obětoval jsem svou vojenskou ctižádost slávě vašeho Trianonu. A vy mi nechcete splnit ani nejmenší prosbu. Což nechápete, že jde i o vás, o celou Francii? Vidíte přece, když se do čela armády a námořnictva postaví slaboši a idioti. Bitva u Ouessantu! Už se na to nemohu dívat jako muž a jako Francouz. Žádám vrchní velení nad naším vojskem v Bretani! Když už mě necháváte strádat v lásce," dodal zachmuřeně, "dejte mi alespoň příležitost vyznamenat se ve válce!"
"Vším jste vinen vy sám, FranCoisi," naříkala Toaneta. "Vy jste vyhnal Saint-Germaina a dosadil tohohle Montbareye. A teď je to Montbarey, kdo vám tu Bretaň nechce dát." - "Montbarey," odpověděl Vaudreuil pohrdavě, "když se takový trn vbodne člověku do kůže, stačí ho prostě vytrhnout." A protože Toaneta mlčela, dodal: "Nemám nic proti tomu, když v míru sedí na vysokých místech ťulpasi. Ale ve válce by měl být funkcí ministra vojenství pověřen jen člověk, který rozezná mapu od vzorku na koberci."
Toaneta se vzchopila, rozhodla se. "Poslyšte, FranCoisi," řekla, "ráda bych pomohla. Ale musím být ve svém požehnaném stavu opatrná. Zeptejte se Lassona, nesmím se rozčilovat. Promluvím si s Ludvíkem, ale jen tenkrát, až budu mít pocit, že mi to neuškodí."
Vaudreuil se tím musel spokojit.

I když se konflikt Rakouska s Pruskem o bavorské dědictví ustavičně přiostřoval, nepožadovali ve Vídni Toanetinu pomoc. Josef by byl sice rád připomněl sestře jedním ze svých ostrých, ironických dopisů její povinnost, ale stará císařovna mu to nedovolila. Přála si, aby se braly ohledy na Toanetin stav.
Ale pak vtrhl král Bedřich do Čech a tu se Marie Terezie sama obrátila rozbolestněným dopisem na Toanetu. Chápe prý, psala, že pro jiné komplikace zanedbal její milý zeť rakouské záležitosti. Ale nyní, že se octla bez své viny znovu ve válce s úhlavním nepřítelem, její poddaní musí znovu snášet nevýslovné útrapy a jí že nezbývá nic jiného než celé noci proplakat a ustavičně se modlit. Její milá dcera jistě pochopí, že se v této nouzi obrací na ni.
Císařovna rovněž uložila svým pařížským zástupcům přimět Toanetu k tomu, aby vážně a naléhavě domluvila Ludvíkovi, že nesmí tento zlý stav svým netečným postojem ještě zhoršovat. Měli jí podrobně vysvětlit, co má říci a co má smlčet. Ale v doušce stará císařovna ještě prosila: "Nedomlouvejte však mému dítěti, příliš ostře, můj milý Mercy! Mějte na paměti stav mé dcery a až jí budete domlouvat, buďte mírný a opatrný."
Bedřichův vpád do Čech Toanetu rozjitřil. Už jako malé dítě slyšela kletby a nářky na pruského tyrana, který způsobil světu a zejména Habsburkům tolik neštěstí. Mohlo mu stačit, že připravil jeho dobrou matku o Slezsko. On však ve své nezkrotné chtivosti starou ženu znovu přepadl. Toanetu to rozlítostnilo, její hrdost byla dotčena tím, že tomu nedovede zabránit.
Mercy a abbé Vermond ji našli v slzách. Zapomenuto bylo všechno, co měla proti Josefovi, vzpomínala na bratra, na svého "Seppla", se zármutkem a soucitem. "Není to strašné, monsieurs, ptala se znovu a znovu matčiných vyslanců, "co nám ten ohavný starý muž provádí?"
Abbé Vermond otevřel obrovská ústa. "Nyní musíte zasáhnout vy, Madame," dovozoval. "Nastal jasně případ, který předvídá čtvrtý článek Spojenecké smlouvy: Rakousko bylo napadeno. Musíte svému vznešenému manželovi vysvětlit, že je jako spojenec a spoluručitel rodového paktu zavázán přijít císaři na pomoc. Nejkřesťanštější král nesmí nečinně přihlížet, když pruský tyran přepadl vaši matku a vašeho bratra. Válka byla vašim vnucena, Madame. Nejkřesťanštější král nesmí nechat vás a vaše drahé na holičkách." Ale Mercy napomenul Vermonda, aby Toanetu nerozčiloval. "Vždyť vidíte, můj milý abbé," řekl, "že našich domluv není zapotřebí." A s otcovskou starostlivostí radil Toanetě: "Nepouštějte se, prosím, do dlouhých výkladů s vaším vznešeným panem manželem. Působte na krále jen svým pouhým zjevem, svým stavem. Plačte a spoléhejte na královo měkké srdce a na Prozřetelnost!"
Toaneta slíbila, že učiní všechno, co bude v jejích silách.
Z toho, co jí přátelé řekli, pochopila, že Franci je teď plně zaměstnána anglickou válkou a že prozatím není ani pomyšlení na zásah do prusko-rakouského konfliktu. Toaneta byla rozhodnuta udělat všechno možné, ale obávala se, že to bude zbytečné, a v duchu se s tím už předem smířila. Ať je to všechno sebesmutnější, každé neštěstí má i svou dobrou stránku. Jestliže Ludvík nebude schopen pomoci jí, matce svého dítěte, v této tak životně důležité věci, bude nucen vyhovět jí v něčem jiném. Teď se naskytla příležitost probojovat FranCoisův vlastenecký požadavek a odstranit Montbareye.
Tohle si promyslela, když šla za Ludvíkem.
Pro toho byla zpráva o Bedřichově vpádu do Čech kormutlivou satisfakcí. Teď tedy švagr Josef sklízí bouři, kterou zasel. Přesto mu bylo švagra líto; byl by mu rád pomohl, už z vděčnosti, že ho přemluvil k té blahodárné operaci, a byl skoro rád, že vlastní válka mu nedovoluje poslat vojsko na pomoc Josefovi.
Čekal, že Toaneta před ním spustí nářek, že bude na něho naléhat a že mu bude spílat, a předsevzal si, že všechno klidně vyslechne. Tak to i dodržel. Na všechno, co řekla, odpovídal neustále: "Co mám dělat, co mohu dělat?" - "Všechno," odpověděla. "Stačí jen váš podpis a vaše vojsko se dá na pochod." A protože to na něho nepůsobilo a pořád jen ztrápeně mlčel, dala se do pláče, jak jí poradil Mercy. Ludvík viděl, jak dojemně se matka jeho syna rozplývá a sám měl slzy na krajíčku. Ale dodržel své předsevzetí a bezmocně opakoval: "Jen já jsem vším vinen, vím to. Nemohu vám vůbec nic odpovědět, ale co mám dělat?" A pak ji žádal celý ustaraný: "Nemyslete na tu hloupou válku, myslete ne svůj stav. Musíte se uklidnit. Pošlu pro Lassona." Ale ona udělala netrpělivě odmítavé gesto a naříkala: "Tak vidíte. Ani na to neberete ohled, ani na naše dítě. Ani takový malý podpis od vás nemohu mít. Nic pro mne a pro mé dítě neuděláte. A přitom jde o váš nejvlastnější zájem, abyste šel do války společně s Josefem. Moje matka by od vás nepožadovala nic, co by vám mohlo uškodit." Ztrápeně zafuněl,. "Ale já přece nemohu, Toaneto," namítl mírně. "Pochopte to přece. Jsem ve válce s Anglií."
To byla voda na její mlým. "Ta vaše válka s Anglí," řekla posměšně. "Co je to za válku? Jen samá polovičatá opatření. Samé porážky. Nemůže to ani jinak dopadat s tím vaším Montbareyem, s tím zbabělcem, s tím zkorumpovaným blbcem." - "Také mně by bylo milejší," vytkl jí zachmuřeně a nepřímo, "kdybychom ještě měli Saint-Germaina. Ale ten zemřel, puklo mu srdce." Toaneta to přeslechla a řekla prudce: "Ať je to kdo chce, každý bude lepší než ten váš Montbarey."
Už při vzniku válečného stavu s Anglií naléhali mnozí na Ludvíka, aby Montbareye propustil. Vergennes do něho ustavičně hučel, generálové si stěžovali, jak moc jim tento ministr překáží, a monsieur Necker byl pobouřen Montbareyovou rozmařilostí a jeho protekcionářstvím. Ludvík se bránil, neboť tento muž byl jako stvořený pro to, aby se válka co nejvíc oddálila. Nyní, kdy se válce už nedalo zabránit, neměl ovšem už proč ho chránit.
"Neříkám, že chci Montbareye držet navěky. A teď se uklidněte," zaprosil, kdyžvzrušeně vzhlédla, a neohrabaně ji hladil. "Tak ho pošlete pryč?" zeptala se. "Projednám to se svými rádci," odpověděl vyhýbavě. "Udělejte to, prosím, hned," trvala Toaneta na svém. "Jen jeden z vašich ministrů má o Montbareye zájem. Pošlete k Maurepasovi a pozvete ho sem. Poslechněte si, co bude schopen odpovědět na obhajobu svého chráněnce."
Maurepas přišel. Toaneta se do něho okamžitě pustila: "Zjistila jsem, že král je rozhodnut propustit vašeho monsieur de Montbarey, pokud neuvedete pádné důvody svědčící v jeho prospěch." Maurepas jen stěží skryl své zděšení. Už dlouho si říkal, že bude nucen nechat Montbareye padnout, ale na tento náhlý úder od těhotné Rakušanky nebyl připraven. Madame de Montbarey byla neteř a nejdůvěrnější přítelkyně jeho hraběnky. Maurepas už viděl, jak nepříjemné bude společné stolování s jeho milou ženou, když teď Montbarey bude muset odejít.
"Chcete prince skutečně propustit, Sire?" zeptal se. Ludvík odpověděl celý nesvůj: "Jak jste slyšel, monsieur, vkládám rozhodnutí do vašich rukou." Protože Maurepas viděl, že Ludvík ještě váhá, rozhodl se, že bude za chráněnce své ženy bojovat. "Se svou osvědčenou mírumilovností jste uložil ministru vojenství," řekl, "aby se co možná nejdéle vyhýbal otevřenému konfliktu s Anglií. Neznám mezi vašimi vojáky nikoho, Sire, kdo by se s tak příkladnou obezřetností vyhýbal jakémukoli střetnutí jako princ Montbarey." - "Pravda," rozhorlila se Toaneta, "celá Evropa si z nás tropí posměch, jak slabošsky vede válku váš protégé. A vina se dává mně. Je to pobuřující." - "Nerozčilujte se, Toaneto," prosil Ludvík, "ta věc za to nestojí." Najednou ho popadl vztek ze všech těch nekonečných nesnází, zlost na Josefa, na Franklina, na monsieur Carona, na Montbareye a především na Maurepase, který ho před vším tím hanebným svinstvem neuchránil, jak bylo jeho povinností. "Co můžete královně odpovědět, monsieur?" řekl přísně a přeskakujícím hlasem na něho vykřikl: "Montbareye jste doporučil vy. Nebo snad ne?"
Maurepas pod líčidlem zbledl. Říkal si: "Je sedmasedmdesát. Už to dlouho nebudu muset dělat. Teď jen vydržet až do hrobu tmavého. Když se ten můj Ludvík Šestnáctý rozzuří, vypadá jako dobromyslný divoch, který si nasadí válečnou masku, aby postrašil nepřítele. Ale na to já mu nenaletím. Srovnání s divochem a válečnou maskou se mu zalíbilo, řekl si, že ho použije ve svých memoárech a tato představa mu pomohla zachovat shovívavý, skeptický klid. Pochopil, že Montbareye není možno udržet a rozhodl se pro elegantní zradu.
"Princ Montbarey," řekl, "je ideální ministr vojenství pro mír. Když jsem ho navrhoval, Sire, měli jsme mír. Teď máme bohužel válku." Významně pokrčil rameny.
Ludvík okamžitě litoval své prudkosti. Přibelhal se k Maurepasovi. "Nenechávejte mě v tom samotného, milý mentore," zašeptal mu do ucha. Toaneta neskrývala své pohrdání. "Nemůžete tedy uvést nic na obranu pana de Montbarey, Excelence?" zeptala se a zahoupala nohou. A protože mlčel, řekla velice zdvořile a velice povýšeně: "Pak oznamte, prosím, princi Montbareyovi královo přání."
Maurepas se tázavě podíval na Ludvíka. "No tak, no dobře," řekl král. Maurepas se uklonil. "Jak poroučíte, Madame," řekl a vzdálil se uctivě a dotčen; se zlomyslnou přesností nadiktoval nejprve tajemníkovi Sallému průběh celého toho žalostného terceta, které právě on, Ludvík a Rakušanka odzpívali.
Hraběnka Maurepasová používala rozličných způsobů, jimiž dávala svému muži najevo nespokojenost. Tentokrát, po Montbareyově propuštění tato jindy tak živá dáma přestala s manželem mluvit. To bylo nejhorší, co mohla družnému Maurepasovi udělat. Zejména při snídani, v době, kterou pokládal za nejpěknější chvíli celého dne, mu bolestně chybělo její ostrovtipné švitoření.
Tři dny ho takto trestala. Čtvrtý den otevřela ústa. Řekla nenadále, právě když Maurepas zarmouceně namáčel křupavý rohlíček do čokolády: "Co o tom soudíte, Jeane Frédéricu, kdybych požádala našeho Toutou, aby u mne přečetl svého ,Figara´?"
Maurepas byl tak překvapen, že namočený rohlíček nechal v čokoládě déle, než měl v úmyslu; když jej pak vyndával, rozmočená část se odloupla, spadla zpátky do šálku a čokoláda vystříkla. Hrabě skvrnku pečlivě očistil. Pak vytáhl odlomený kousek ze šálku lžičkou, což mu poskytlo dost času, aby si rozmyslel odpověď.
Jeho milá hraběnka zřejmě očekává odměnu za urážku, kterou jí musel způsobit a on byl k tomu ochoten. Ale co od něho žádá, to je trochu moc. Když žena ministerského předsedy pozve autora hry, která se králi znelíbila a kterou zakázal, aby ji osobně předčítal jí a jejím přátelům, je to zlehčování králova stanoviska. Dobromyslní lidé by to chpali jako drobný, nevinný žert, ale lidé zlovolní v tom budou spatřovat vyzývavost hraničící s rebelií.
Spolkl ten kousek pečiva prosáklý čokoládou. Pak si trochu odkašlal. "Vy si tedy chcete dát od našeho Beaumarchaise předčítat jeho hezkou malou komedii, nejdražší?" zeptal se. "Není to trochu odvážné?" - "Pokládám za žádoucí, můj milý Jeane Frédéricu," odpověděla a upřela na něho své živé černé oči, "abychom naše zábavy zas jednou trochu okořenili. V poslední době jsme byli velice suchopární."
Nad její hlavou, Maurepasovi zrovna na očích, visel Franklinův portrét od Duplessise; když bylo uzavřeno spojenectví, dal jej hrabě pověsit tady ve Versailles. Jeho milá hraběnka osvědčila v případě zálesáckého rebela správnou intuici, patrně bude mít pravdu i v případě toho svého Toutou. Ludvíkův zákaz byl opravdu velice úzkoprsý; nebude možné na něm trvat. V našich osvícených časech je nemožné přikládat takový význam drobné komedii, posmívající se nepovedené první noci. On, Maurepas, je v zájmu své pověsti u potomstva povinen odchýlit se v tomto případě od názoru svého odchovance. Ludvík se neodváží mu to vytknout; když ho před Rakušankou tak napadl, má teď určitě výčitky svědomí.
Vzal si další rohlíček, podal kousek kočce Gris-Gris, která k němu čichla a opovržlivě se odvrátila. "Tak vy chcete svého Toutou zase jednou pozvat do paláce Phélypeau," uvažoval nahlas. "Ale kdepak do paláce Phélypeau," odpověděla hraběnka vznětlivě. "Ten starý zaprášený palác, to by bylo špatné prostředí pro tak vervní a duchaplnou hru. Toutou by četl právě tady. Právě tady," řekla, "zrovna, kde teď sedíte vy, můj milý Jeane Frédéricu."
Na mou duši, pokud vůbec nějakou mám, pomyslel si Maurepas a mimoděk si kousek odsedl. Znal svou hraběnku a věděl od počátku, že chce, aby se komedie četla právě tady, v bezprostřední blízkosti úzkoprsého mladého monarchy. "Vy máte vždycky tak originální nápady," vzdychl si. "Věděla jsem, že se vám můj nápad zalíbí," odpověděla. "Jsem si jista, že si užijete zábavný večer." Stařec se polekal. "Jakže, madame?" zeptal se. "Vy počítáte s mou účastí? Nevyloží si to Nejkřesťanštější nutně jako opovážlivost?" - "Je to vaše odvaha, monsieur," odvětila roztomile, "pro kterou si vás váží celý svět i já." Políbil jí ruku. "Pokud mi práce dovolí, madame, " řekl, "bude mi potěšením přijít aspoň na čtvrt hodinky."
Když Pierre dostal pozvání, aby svou hru přečetl ve Versailles, pár kroků od krále, který ji zakázal, byl radostí celý bez sebe. Také Vaudreuil a Désirée byli toho názoru, že tohle čtení znamená značný pokrok. Pierre si byl jist, že bude číst tak dobře jako dosud nikdy. Přál si, aby kronikář Gudin byl svědkem mistrovského výkonu, a kdežto jindy ani nepomyslel na to, že by propašoval příbuzné nebo přátele do vznešených domů, kam byl zván, požádal tentokrát hraběnku, aby si sebou směl vzít Filipa Gudina.
Četl vskutku s velkým rozmachem a dokázal svou komedii předvést tak, že ji každý viděl před sebou jako na jevišti. Tónem a gesty naznačoval situace a každá z jeho postav žila svým osobitým životem. Posluchači byli uchváceni, tleskali, každou chvíli na Pierra něco zavolali, a ten m ěl na každé zavolání vtipnou, přiléhavou odpověď.
Gudin byl bez sebe nadšením, všechno si zapisoval do paměti a už se v něm tvořily velkolepé věty pro jeho "Životopis básníka a politika Beaumarchaise". Jaký básník, jaký duch, jaký herec! Tak nějak to asi bylo, když rapsód Homér předčítal své zpěvy obyvatelům Řecka nebo když Horác recitoval přátelům své nehynoucí ódy.
Maurepas se objevil až hezky dlouho poté, co Pierre začal číst. Byl pečlivě upraven, ale přišel v županu a tvářil se překvapeně. "Chtěl jsem ti dát jen dobrou noc, má nejdražší," vysvětloval, "nevěděl jsem, že máš hosty." Pak se nechal přemluvit, aby zůstal, poslouchal, pomlaskával jazykem, naznačoval vyschlýma rukama potlesk a říkal: "Rozkošné, to jste si vymyslel rozkošně, můj milý Pierre." Byl vášnivým milovníkem divadla, uměl ocenit Pierrovo vybroušené dílo. Měl pocit, že se vrátil do dob svého mládí, do regentovýcg časů, kdy bylo možno spojovat ducha, frivolnost a komediálnost způsobem, o němž drsnější, pověrčivější dnešek neměl už ani zdání. Aale přece jenom, tento Pierre o tom zdání má. Zasloužil by si žít v oněch starých dobrých časech. To by ovšem byl nyní patrně mrtev; neboť z těch dob už je na živu jen on a starý Richelieu.
Čím déle Pierre četl, tím trestuhodnější připadal ministrovi postoj jeho odchovance. Tento Ludvík Šestnáctý je dobromyslný a poddajný člověk, ale dovede být z ničeho nic tak těžkopádný a umíněný! Propadl zčistajasna moralizujícímu rozhořčení proti téhle pěkné hře a zesmšnil před potomstvem i jeho, Maurepase, místo aby byl rád, že v době jeho panování vznikla taková komedie. Ne, tenhle zákaz nesmí mít dlouhé trvání. Když už to jednou vlezlo Ludvíkovi do té jeho tlusté palice, ať si spánembohem uvedení téhle hry ještě nějakou tu chvíli zakazuje. Ale ne nadlouho; neboť on, Maurepas, byl pevně rozhodnut zúčastnit se ještě premiéry této přerozkošné komedie v Théatre Francais.
Hraběnka s potěšením zjistila, jak velice se Pierrovo čtení jejímu Maurepasovi zalíbilo. Přistoupila k němu společně s Pierrem a zeptala se: "Nezdá se vám také, Jeane Frédéricu, že tahle znamenitá komedie patří na jeviště?" Maurepas v sobě pocítil odvahu a mladost jako v době, kdy mu bylo sedmdesát a převzal funkci ministerského předsedy. Kdo se odvážil zaútočit proti Pompadource, dokáže nakonac i vyhrát v souboji s Ludvíkem Šestnáctým. "Máte pravdu, madame," řekl galantně. Chvíli uvažoval a pak se obrátil k Pierrovi a řekl mu zchytrale s diplomatickými vytáčkami: "Kdyby se například někteří z vašich urozených přátel rozhodli uvést vaši přerozkošnou hru před vybraným obecenstvem, domnívám se, že nad takovým představením by koruna sice nevraživě, ale právě jen nevraživě přimhoužila oči, právě tak jako neráčila vzít na vědomí přítomnost kacíře Voltaira ve svém hlavním městě."
"Vy mi radíte...?" zeptal se dychtivě Pierre Ale monsieur ho opravil: "Já vám vůbecc neradím, monsieur. Co jsem tady vyslovil, to byla jen nezávazná úvaha soukromníka, který má porozumění pro půvab odvahy. Dnes máme tohle porozumění už jen my starci. Však si jistě vzpomínáte, můj milý, že já jsem kdysi pro pouhý epigram podstoupil čtvrtstoleté vyhnanství! To byly časy! Tenkrát jsme si mysleli, že trouchu odvahy je samozřejmou ingrediencí každé literární tvorby. Váš ,Figaro´ mi tyto časy připomněl, pane kolego."

Vaudreuil rád přislíbil Pierrovi pomoc. Byl ve skvělé náladě. Nový ministr vojenství, hrabě Ségur, ho ujistil, že ho v nejbližší době pověří velením v Bretani, a tak Vaudreuil uvítal příležitost, aby ještě před svým odjezdem splnil daný slib, dosáhl uvedení "Figara" a rozloučil se s Paříží tak senzačním způsobem. Celý Šeříkový kruh se horlivě pustil do práce. Představení "Figara" se mělo konat jako soukromá oslava narozenin prince Karla. Dík Gabriele jim intendant opery zapůjčil pro tento účel palác des Menus Plaisirs, v němž byl jeden z nejkrásnějších sálů celé země; že byl tento malý palác královým majetkem, to jen zvyšovalo pikantnost této zábavné akce.
Pierre se věnoval ze všech sil nejen vedení zkoušek, ale staral se o všechno, co s představením souviselo. Protože z jednoho Vaudreuilova výroku poznal, že Gabriela Polignacová, která zde vystupovala jako hostitelka, je zas jednou bez peněz, zaplatil s úsměvem a beze slova z vlastní kapsy veškeré výlohy za zkoušky. Nebyly malé; když členové Théatre Francais studovali nějakou hru pro soukromé představení dvora, dostávali obvykle honorář patnáct set liber.
Pierre se dokonce postaral i o pozvánky. Dal je natisknout na krásném ručním papíře, který pro tento účel zhotovily jeho papírny. Na přední straně pozvánky bylo vidět Figara. Ukláněl se tu ve španělském kostýmu, elegantní, poněkud šaškovském, a velice legračním, na stužce mu visela kytara, vlasy byly staženy síťkou, kolem krku měl nedbale obtočen červený hedvábný šátek a pod ním zvesela a posměšně hlásal nápis z "Lazebníka": "Eh, parbleu, j´y suis - U všech všudy, tady mě máte."
Pozvánky byly doručovány s významnými úsměvy a tajuplně, také herci byli zváni, aby o představení pomlčeli, a všechno to tajnůstkářství nakonec způsobilo, co bylo jeho účelem: za všeobecného nabádání pst! pst! se to záhy rozneslo po celém městě.
Policejní prezident byl postaven před těžký problém. Představení bylo mírně řečeno v rozporu s královým přáním a předepsaný souhlas nebyl ani vyžádán. Naproti tomu představení zadal členům Théatre Francais královnin intendant a zkoušky se konaly s královniným vědomím a pravděpodobně na její přání. Každý zásah do zábav Šeříkového kruhu mohl mít za následek, že si člověk lehko spálí prsty. Monsieur Lenoir tonul ve starostech. Bylo docela dobře možné, ať už představení povolí nebo zakáže, že spor mezi královskými manžely skončí jeho propuštěním.
Požádal o radu Maurepase. Ale dostalo se mu pramalé pomoci. "Což nikdo nepožádal o povolení?" zeptal se stařec s předstíraným údivem a zavrtěl hlavou: "Pánové si to opravdu usnadňují." - "Mám to tedy zakázat?" otázal se pln naděje monsieur Lenoir." To byste si to u královny pěkně zavařil," odpověděl Maurepas. "Ošemetná situace," rozjímal zkormouceně monsieur Lenoir. "To tedy opravdu, můj milý," poznamenal Maurepas s účastí. "Nechtěl bych být ve vaší kůži."
Zatím se v Menus Plaisirs zkoušelo. Mnoho pánů a dam ode dvora, kteří měli blízko k Šeříkovému kruhu, požádalo o dovolení, aby se směli zúčastnit alespoň některé ze zkoušek. Zkoušelo se hodně. Při závěrečných zkouškách měly už mnohé scény definitivní podobu jako při představení a přítomní diváci tleskali.
Také monsieur Lenormant potají a vskrytu přihlížel jedné zkoušce. Cítil ve všech nervech půvab této hry i jejího provedení a zároveň i celou její nepatřičnost, nepřístojnost, to, jak provokuje smysly i rozum. Viděl Désirée v jejím bílém stříbrem protkávaném pážecím kostýmu, viděl její hezkou, smělou, chlapeckou hlavu pod kloboukem s péry, lehký modrý plášt přehozený přes ramena, viděl, jak se proměňuje v dívku, slyšel ji, jak zpívá romanci svým poněkud křehkým hlasem, který mu pronikal až do krve. Připadal si ubohý se svou novou přítelkyní Olivierovou. Jak je toporná vedle této spanilé a nezvedené Désirée, která životem přímo překypuje! Jak je směšná, když si stěžuje, že nenasytná Mesnardová ji připravila o roli Cherubína, jak je směšný i on, když to poslouchá! Zmocnila se ho zběsilá touha po Désirée, zmocnila se ho divoká žádost vyskočit na jeviště a srazit ji k zemi.
Nazítří navštívil Maurepase.
Mluvil o politice, o válce, o obchodech. Vyprávěl také o zkouškách na "Figara". "Je kupodivu," poznamenal, "jak tato komedie z jeviště provokuje. Pocity, které v člověku vzbuzuje ,Figaro´, se zřejmě neliší od pocitů, jež přiměly bostonské povstalce, aby se vrhli na lodě s čajem, čímž nás zatáhli do války s Anglií." Maurepas se zachichotal. "Vím," odpověděl, "jak silně působí divadlo na lidi s fantazií. Ale že by tahle milá komedie vyprovokovala Šeříkový kruh k drancování čajoven, ne, můj milý, to vám prostě nevěřím. Náš Pierre používá ke zvýšení účinku všech prostředků a občas i trochu té politické pikantérie. Proč ne? Jestli si naši blazeovaní Šeříkoví chtějí ochutnat, jaké to je, když člověku naskakuje husí kůže, podle mého, ať si to užijí." - "Kdybychom žili v míru," odpověděl Lenormant, "byl bych s vámi zajedno. Ale teď, když jsme uzavřeli to spojenectví, uprostřed války po bodu Ameriky, působí tyto scény jako výzva k revoluci. Věřte mi, prosím, Excelence." - "Ne," usmál se Maurepas vlídně, "to vám nevěřím, můj milý. Doktor Franklin a Figaro, lazebník: tahle spojitost je pro mě příliš bizarní." - "Ale ti dva k sobě patří," trval Lenormant na svém. "Dějiny je spřáhli dohromady. Patří k sobě jako ruka k rukavici." A protože ten druhý se i nadále zdvořile a nevěřícně uškleboval, vysvětlil mu: "Král se bojí, aby spojenectví nenapomáhalo přenášení buřičských myšlenek k nám. Vy sám jste mi to pověděl, Excelence. Když bude mít úspěch komedie, jako je tenhle ,Figaro´, bude v tom vidět král důkaz oprávněnosti svých obav. Zatím jsem si jist, Excelence, že i vy byste k takovým závěrům dospěl, kdybyste se zúčastnil některé zkoušky." Maurepas se na něho podíval s úsměvem." Budete v mých memoárech zaznamenán jako pán nadmíru obezřetný," poznamenal.
Ale jakmile Charlot odešel, jeho úsměv zmizel. I když si to nechtěl připustit, Lenormantova slova na něj zapůsobila. Přes všechny přikrývky a šály mu najednou bylo zima. Hlučně obhajovat vlastní názor, to je vulgární. Všechno je nutno dělat tak, jak to odpovídá daným podmínkám. V opuštěnosti jeho venkovského sídla Pontchartrainu byla odvaha na místě, zde ve Versailles je třeba moudré prozíravosti. S žádoucí prozíravostí obětoval kdysi svého přítele Turgota i svého přítele Saint-Germaina. Co bude znamenat ve srovnání s takovými oběťmi, když nakrátko oddálí příjemnou povinnost vynutit si provedení této komedie?
Ale nebyl ani reakcionář a nechtěl být za něho považován. Bylo by právě tak nepatřičné, kdyby se postavil proti představení, k němuž dal sám podnět. A k tomu ještě ty mrzutosti, které by tím způsobil své hraběnce.
Starý diplomat hledal východisko. A našel je.
Když příště podával Ludvíkovi obvyklé informace, vyklouzla mu z aktovky pozvánka na představení v Menus Plaisirs. Krátkozraký Ludvík lístek sebral, mechanicky si s ním pohrával, letmo se podíval na barevný obrázek, zpozorněl a začal si lístek prohlížet. "U všech všudy, tady mě máte", oznamoval Figaro. Ludvík se zamračil. "Co je to?" zeptal se Maurepase. "Jak vidím," odpověděl ministr nevinně, "pozvánka na oslavu narozenin prince Karla." Ludvík chtěl říci něco ostrého, polkl to a jen se zeptal: "Mohu si tu pozvánku vypůjčit?" - "Je to hezká pozvánka," řekl Maurepas. Byl spokojen sám se sebou, splnil svou povinnost k pokroku a zároveň ke svému mladému monarchovi.
Když Ludvík osaměl, dlouho si pozvánku prohlížel. "Umělci Théatre Francais - hraběnka Polignacová - U příležitosti oslav narozenin Jeho královské Výsosti prince Karla - V paláci Menus Plaisirs - Eh, parbleu, j´y suis." S největší důkladností si král francouzský a navarrský prohlížel obrázek komorníka Figara, jeho pestrobarevný šaškovský a elegantní oděv, kytaru, španělskou síťku na vlasy, červený hedvábný šátek i tu oplovážlivou a veselou tvář. A v Menus Plaisirs, napadlo ho, v mé vlastní budově. Taková holota! Takový drzoun! V mé vlastní budově!
Dal si zavolat svého policejního prezidenta. Rozhněvaně mu přidržel pozvánku před očima. "U všech všudy, tady mě máte," četl monsieur Lenoir.
Začal vysvětlovat, že i jemu je znám plán slavnosti na počest prince Karla. Že měl v prvním okamžiku chuť to zakázat. Ale chystaná oslava narozenin se má konat v úzkém vybraném kruhu a zřejmě se souhlasem Jejího veličenstva královny, a je přece jasně nejdůležitější brát ohled na její stav. Proto on, Lenoir, se octl před problémem, který není schopen rozřešit. Kdyby ho byl Ludvík nezavolal, byl by si sám dovolil požádat ho co nejponíženěji o radu.
Ludvík mlčel. Připomínka Toanetina těhotenství mu nebyla příjemná. "Smím to tedy zakázat, Sire?" otázal se po chvíli policejní prezident. Ludvík tři vteřiny váhal. Pak řekl nevrle: "Hloupá otázka, monsieur. Řekl jsem: nikdy. To by mělo být mému policejnímu prezidentovi známo. Nikdy je nikdy."
Lenoir se hluboce uklonil a chtěl odejít. "Stát, monsieur, počkat," nařídil však Ludvík. V mé vlastní budově, myslel si. "Nevydávejte zatím ještě žádný zákaz," nařizoval pomstychtivě, "zakažte to až v posledním okamžiku." - "S radostí, Sire," odpověděl Lenoir.
Když se Lenoir vzdálil, přešel Ludvík několikrát místností sem a tam s hněvivým, velitelským výrazem. Ale toto napětí začalo pozvolna ochabovat. Sedl si k psacímu stolu, upřel nepřítomný pohled na porcelánové figurky svých autorů a zvěstoval jim: "On si nakonec přece jen prosadí svou, ten Caron."

Zvědavci, kteří se v den představení shromáždili před palácem des Menus Plaisirs, si užili své. Před palácem stály dvě řady lokajů v livrejích Polignaců, u mřížových vrat vítal hosty Gabrielin hofmistr,vozy byly slavnostně vyzdobeny a ti, co z nich vystupovali, byli vesměs nositelé slavných, starých francouzských jmen.
Škvírou v oponě si Désirée prohlížela obecenstvo. Kromě královských manželů přišli všichni, kteří u dvora něco znamenali. Désirée cítila uspokojení, že mnoha oklikami a nakonec se štěstím dosáhla toho, aby se představení uskutečnilo. Bude to báječná, jedinečná zábava hrát tento kus pro tyto dámy a pány, a proti nim.
A Désirée byla hrdá na to, že se rozhodla hrát Cherubína a ne Zuzanu. Věděla, že dnes nikdo ve Francii nedokáže podat chlapcovu tesklivou, neuvědomělou, horoucí zamilovanost lépe než ona, věděla, jak líbezně a vábivě vypadá v kostýmu pážete, věděla, že se jí podařilo dát této postavě náležitou dávku troufalosti, která ji uchrání před sentimentalitou.
V jedné lóži zpozorovala Lenormanta. Opravdu si naivně a odvážně přivedl s sebou Olivierovou, tu hezkou prázdnou husičku, chce dokázat, že ji, Désirée, už oželel. Ubohý Charlot, ubohý, zahořklý, bezmocný Charlot! Byla šťastná, že se tenkrát dopustila největší hluposti v životě a že nevešla do zámku Etioles branou s vytesaným nápisem: "Vanitas vanitatum vanitas."
Už bylo deset minut po stanoveném začátku, obecenstvo začínalo být neklidné. Zřejmě se ještě čekalo na toho, na jehož počest bylo představení uspořádáno, na prince Karla. Právě přišel, mladý, usměvavý, odvážný, uličnický. Všichni se smáli a hlučně ho pozdravovali.
Teď mohla zábava začít. Ale uplynuly další tři minuty, pět minut. Někteří diváci už začali dupat a už se ozval i jasný, arogantní hlas princův: "Copak se to děje, moji milí?"
Konečně vystoupil před oponu jeden z herců, Préville-Figaro, v kostýmu, který všichni znali z pozvánky. Bude to prolog? Ozval se potlesk, hlediště zmlklo.
Jenže to nebyl prolog. Préville-Figaro místo něho oznámil svým zkušeným, klidným hlasem, který však neskrýval hluboké pobouření: "Prosím o vaši pozornost, pánové a dámy. Právě nám byl doručen písemný rozkaz Jeho Veličenstva krále. V tomto rozkaze se nám pod trestem nemilosti Jeho Veličenstva zakazuje vystupovat v kterémkoli představení komedie ,Bláznivý den aneb Figarova svatba´, ať toto představení uspořádá kdokoliv. Naše představení se tudíž nemůže konat. Žádáme vás o prominutí, pánové a dámy."
Na okamžik nastalo hrobové ticho. Pak se ozvalo pronikavé zahvízdnutí, byl to princ Karel, a pak zazněl drsný, vzrušený hlas: "To je neslýchané, to je tyranie," a to byl Jules Polignac. A pak začalo všechno obecenstvo, všichni ti naparádění pánové a dámy povykovat a pískat a bylo slyšet stále znovu: "Zvůle, tyranie!" Ale Pierre do toho hluku zvolal: "Uklidněte se, pánové a dámy! Za tímto ,Bláznivým dnem, opona ještě nespadla."
Vévodu z Richelieu stálo velké úsilí vypravit se na představení, neboť byl velice starý. Ale co se teď ukázalo, to ho vzpružilo. Když odváděl svou mladou ženu k východu, řekl svému třiašedesátiletému synovi, vévodovi de Fronsac: "Tak vidíte, milý chlapče, za Ludvíka Čtrnáctého jsme drželi jazyk za zuby, za Patnáctého jsme potichu reptali a za Šestnáctého už dokonce křičíme."
Před divadlem stála ještě spousta zvědavců. Opakovali výkřiky zklamaných diváků. Bylo slyšet stále znovu: "Zvůle, tyranie," a večer se v hostincích a kavárnách všude rozléhalo: "Zakázali nám našeho Beaumarchaise. Despotismus, zvůle, tyranie!"


# Třetí kapitola / FIGARO

Na začátku léta se doktoru Franklinovi splnilo přání, které choval od té doby, co poprve spatřil palác Valentinos a "zahradu": získal pro sebe i hlavní budovu, takže přítomnost cizích lidí už nijak nerušila blahodárný klid jeho obydlí.
Monsieur de Chaumont nejen přepustil Franklinovi zdarma křídlo, v němž bydlel, ale osvědčil se i jinak jako neobyčejně přívětivý hostitel; to nutilo Franklina k ohleduplnosti. Když nyní sedal na své oblíbené lavičce pod velkým bukem a spokojeně shlížel na řeku a na Paříž v stříbrošedém oparu, nemusel se už strachovat, že by s ním ochotný hostitel zapředl dlouhý, zdvořile bezvýznamný rozhovor. Navíc měl teď dostatek místa pro své knihy a ostatní osobní věci a mohl si je uložit, kam se mu zlíbilo. Do Hnědé knihovny vstupoval teď už jen na porady s kolegy a mohl si tak většinou ušetřit zlost z pohledu na špatný obraz svého váženého přítele Washingtona na krvavém bojišti.
I za celý dům požadoval monsieur de Chaumont velmi nízké nájemné; dohoda s ním byla snadná. Ale Mr Adamsovi se to příliš nezamlouvalo. Nepovažoval za vhodné, aby představitelé nové, ctnostné republiky bydleli tak velkoryse a přepychově.. Ale nakonec ustoupil; i přes odlišné názory cítil k Franklinovi respekt.
Mr Adams se v duchu podivoval, že starý doktor vynakládá takové úsilí na rozšíření a přeměnu svého domu v Passy. Což ten člověk netuší, že jeho pobytu ve Francii je už namále? Ale tohle si musí starý pán vyřešit sám. Dokud jim bude určeno ještě žít pohromadě, Adams si předsevzal, že jako spolubydlící bude co nejohleduplnější; nikdy se nevnucoval a chodil za Franklinem jen tenkrát, když to bylo naprosto nezbytné.
A tak mohl Franklin v klidu užívat předností svého zahradního přibytku a krásného časného léta. Sedal pod svým bukem a meditoval. Četl si své knihy. Chodil si ve své zahradě na procházky s madame Helvetiovou a Brillonovou. Dostával dlohé zajímavé dopisy od Erasma Darwina, od doktora Ingenhousze, od Johna Pringla i od mnoha dalších přátel a psal jim obšírné odpovědí. Vezdejší život se mu zdál pěkný navzdory kolegům, navzdory Kongresu, navzdory neporozumnění a nevděku krajanů i obecné hlouposti obyvatel této planety, hlouposti, která je tak hluboká jako moře.
Příjemný klid a rozlehlost domu budily ve Franklinovi stesk po mladším vnukovi, malém Benjaminu Bacheovi. Podle zpráv ředitele ženevského internátu chlapec znamenitě prospíval na těle i na duchu. S opravdovou radostí čítal stařec dopisy, které mu chlapec pravidelně posílal; byly dětsky naivní, ale jejich francouzština byla bezvadná. Když byly nyní ukončeny veškeré adaptace a byt byl rozšířen, dospěl doktor k závěru, že Benjamin si pobyl v Ženevě už dost dlouho a že by mu prospělo, kdyby se dál učil tady. Usmíval se, jak se pokouší zastírat sám sobě touhu po chlapci, a požádal ženevského ředitele, aby mu vnuka poslal nazpět v doprovodu spolehlivé dospělé osoby.
Franklin letos v létě hodně pečoval o své zdraví. Přiměl se k tomu, že chodil po zahradních terasách nahoru a dolů a plaval v Seině. Třikrát týdně ležel vždy dvě hodiny v horké lázni.
Obvykle za ním přicházel mladý William, sedal si k němu a rozmlouvali. Někdy přišel i monsieur de la Motte s nějakou otázkou a Franklin občas vybídl i jeho, aby zůstal. Oba mladílidé pak seděli na dřevěném poklopu vany, hovořilo se poklidně a leckdy trochu obmyslně o tom, co nového v "zahradě" a ve světě, a starému pánovi lahodila horká voda i tyhle šplechty.
Kyž jednou William seděl takto na dřevěném poklopu vany a důvěrně rozmlouval s dědečkem, bylo na něm znát, že má něco na srdci. Když doktor chvíli naléhal, přiznal se, že má poměr s jednou velice hezkou Francouzkou. No bodejť, poznamenal doktor, tělesná žádost je nejsilnější ze všech pudů. Je sice nutno se přemáhat, ale když nejsme schopni tento pud ovládnout, dá se to odpustit. Mladíkova hezká tvář prozrazovala rozpaky a váhavě se přiznal, že to není jen hřích, co ho znepokojuje; že ten hřích má bohužel následky. Blanchette je těhotná.
Muž ve vaně chvíli uvažoval. "Blanchette?" zeptal se pak. "Jaká Blanchette? Znám ji?" - "Myslím, že ano, " odpověděl William. "Je to Blanchette Caillotová. "
Franklinovi bylo všelijak, když to uslyšel. Blanchettin otec, monsieur Caillot, byl zaměstnanec nájemce daní Fromentina a ten byl jedním z dodavatelů do Ameriky. Caillotovi byli počestná rodina a dalo se očekávat, že vzniknou nesnáze. Pospíšil si, tenhle mladý William. Jemu bylo třiadvacet, když zplodil svého Williama, Williamovi asi osmadvacet, když se stal otcem tohoto mládence. A tomu není ještě ani devatenáct a už ho chce udělat pradědečkem. Jsme zde ovšem ve Francii.
Franklin by nerad viděl, kdyby se jeho tak mladistvý vnuk oženil s Francouzkou z nepříliš zámožné rodiny, ale v duchu se rozhodl ustoupit, kdyby mladík na tom trval. "Musím se tě zeptat bez obalu," řekl po chvíli, "bylo nutné udělat jí to dítě?" William okamžik mlčel a pak řekl: "Je tak hezká, dědečku!" Franklin zneklidněl; zdá se, že si ji ten mládenec chce vzít. "A jak si to představuješ dál?" zeptal se. "Myslíš, že si ji budu muset vzít?" otázal se William zkroušeně. "Není mi ještě ani devatenáct."
Franklin si v duchu oddechl a oceňoval rozumnost, kterou jeho vnuk prokázal. Ale zabránit skandálu, to bude stát hezké peníze, a úpravy domu značně vyčerpaly jeho prostředky. "Jak si to tedy představuješ dál?" opakoval. "Mysleli jsme si, že Blanchette si nejdřív promluví s matkou. Pro Blanchette to nebude snadné, ale jinak to asi nepůjde. A potom by madame Caillotová zašla za tebou a že ty bys s ní projednal, co bude dál." - "Neusnadňujete si to poněkud, chlapče?" odpověděl Franklin. "Vy si užijete své a to ostatní ať zařídí madame Caillotová a já." Chlapec se zatvářil rozpačitě, nikoli nešťastně, dokonce se usmíval. "Co bych sám dokázal bez tvé pomoci?" zeptal se. "A co by dokázala Blanchette?" A znovu nadšeně ujišťoval: "Je tak rozkošná a naučila se už dokonce také trochu anglicky." - "Tak mi to madame Caillotovou pošli," řekl Franklin s povzdechem. "Ale předem ji upozorni, že jsem velice zarmoucen a rozezlen," a usmál se.
Když osaměl, objevil se na jeho široké tváři zamyšlený a zároveň výsměšný výraz. Uvědomoval si, jak velice se vzájemně podobají osudy Franklinů, děda, otce a syna. Vždy znovu plodí synové otcům nelegitimní potomstvo a vždy znovu působí synové otcům žalost.
Neboť neskutečnou žalost, ránu přímo do srdce, zasadil vlastní syn i zrádnému Williamovi. Franklin pociťoval zlobné zadostiučinění, že jeho syn William se dočkal na svém dítěti stejné bolesti, jakou sám způsobil jemu, Franklinovi. Pro mladého Williama nebylo tenkrát, když ho bral s sebou do Francie, nijak lehké odloučit se od otce a při loučení v Perth-Amboy bylo prolito hodně slz. Ale později, krátce před odjezdem z Ameriky, napsal mladý William z vlastního popudu jasný, rozhodující dopis, jímž se otce odřekl a zasadil mu tím po zásluze ránu přímo do srdce: odřekl se ho stejně rozhodně jako zrádce William kdysi jeho.
Franklinové jakožto otcové měli od svých synů jenom mužské potomky, ale jinak neměli s těmito nemanželskými syny štěstí ani tehdy, když je později adoptovali.

"Bohové spravedliví jsou.
Z našich kratochvilných hříchů
si kují nástroj, jímž nás trestají.

Franklin nemohl přijít Shakespearovi na chuť, ale tohle jsou dobré verše a jejich pravda stojí za zamyšlení.
Pozítří navštívily doktora, jak bylo dohodnuto madame Caillotová a mademoiselle Blanchette. Blanchette byla opravdu velice hezká dívka. Také na paní Caillotovou bylo gusto se podívat, jenže bylatrochu moc při těle. Franklin si potrpěl na kypré tvary, jemu se madame Caillotová líbila. Ale viděl podobnost matky s dcerou a měl nezvratnou jistotu, že i štíhlá Blanchette takto zbachratí, dřív než jí bude třicet. Kladl si v duchu otázku, zda by Williamova láska obstála, kdyby měl jeho zkušenosti a kdyby si z podobnosti dcery s matkou vyvodil patřičné závěry.
Madame Caillotová sdělila, že se po těžké, bezesné noci se situací smířila, neboť co jiného člověku zbývá? Ale neodvážila se dosud seznámit s tou strašnou událostí monsieur Caillota. Je to pro ni hrozná představa, jaký to bude pro monsieur Caillota otřes. Hroutí se tím jeho nejkrásnější naděje, bude jistě bez sebe vztekem i zármutkem. Tváře madame Caillotové se chvěly, všechen tuk se na ní jen třásl a velice plakala. Pak si vzpomněla, že monsieur Caillot je zaměstnán u nájemce daní Fromentina, který má smluvně zajištěné velké dodávky pro Ameriku, a rychle začala ubezpečovat, že přes tuto událost monsieur Caillot samozřejmě bude i nadále oddaně sloužit americké věci; ale pro ni a pro Blanchette že nyní nastanou těžké časy.
Mnohomluvně ujišťovala, jak hluboce ji vzrušilo, že vděčí za čest této dlouhé rozmluvy s velkým doktorem Franquelinem tak smutné příčině. Ale že by se přitom tak rmutlivá událost mohla změnit v událost radostnou. Ona že považuje za nejlepší řešení urychlený sňatek milenců. Velice by prý uvítala, kdyby mohla jako svého zetě obejmout monsieur Franquelina, který je tak roztomilý a nadějný mladý muž, a že by mu jeho unáhlenost dlouho nezazlívala. Franklin odpověděl vlídně, ale energicky, že chlapec se pravděpodobně záhy vrátí do Ameriky a že on sám, Franklin, by od roztomilé mademoiselle Caillotové nemohl za žádných okolností žádat, aby se na celý život odloučila od svých rodičů. Madame Caillotová naznačila, že by snad tuto bolest dokázala přemoci, ale doktor laskavě trval na svém, a tak se madame nakonec po jistém zdráhání těchto plánů vzdala. Franklin nabyl dojmu, že madame Caillotová je rozumná žena a že v jejím žalu je jí do značné míry útěchou senzace, že je to vnuk doktora Franklina, který zavinil tohle neštěstí.
Blanchette toho moc nenamluvila, stále jen se s obdivem a něžně dívala na slavného dědečka svého miláčka. Zřejmě vůbec nelitovala toho, co se stalo, usmívala se náramně spokojeně, trochu uličnicky, jako kdyby se jí povedl bůhvíjak zdařilý kousek.
Po delším jednání došlo k dohodě, že v příhodné době za dva nebo za tři měsíce odjede Blanchette na venkov. Madame Caillotová měla blízko Le Havru sestru, u které bude Blanchette dobře zaopatřena. Ale představa, jaké ji to bude stát přemáhání, aby se sestře svěřila, způsobila, že madame Caillotová znovu propukla v nářek a pláč. Teď se dokonce rozhovořila i nemluvná Blaanchette a lichotivými slovy žádala Franklina o dovolení, aby ji William v její samotě co nejčastěji navštěvoval.
Madame Caillotová pak začala mluvit o potížích, které jí situace působí. Mluvila hbitou francouzštinou, v narážkách, kterým Franklin rozuměl jen zčásti. Ale tolik pochopil, že jde o peníze, a prohlásil, že finanční věci si bere sám na starost. Podle jeho názoru budou náklady na pobyt dam v Normandii a pro první tři roky na dítě obnášet přibližně osm set liber; bude-li třeba, že je ochoten dát i tisíc liber. Madame Caillotová lamentovala, že mezi ní a osvoboditelem Ameriky je nutno mluvit o věcech tak materiálních.
Potom se Franklin přimlouval za to, aby dítě bylo prohlášeno za legitimní. Nemá prý nic proti tomu, aby jeho vnuk dítě jednou adoptoval; kdyby se však mademoiselle Blanchette mezitím provdala, mohl by se pak snad o zákonité postavení dítěte postarat její budoucí manžel. Rozhodnutí že přenechává madame Caillotové; těší ho, že v ní poznal tak rozumnou dámu.
Ženy si tu pobyly hodně přes hodinu. Když se loučily, madaame Caillotová si ještě jednou od srdce poplakala. Mademoiselle Blanchette políbila dědečkovi svého milence něžně ruku, udělala hluboké uctivé pukrle a s úsměvem anglicky řekla, že mu děkuje.

Příští lodí dostal Franklin zprávu, že zemřela Eliza Franklinová, rozená Downsová, manželka jeho syna Williama, guvernéra, toho zrádce. Nespatřila svého muže po všechna ta léta, co byl vězněn. Pro Williama bylo jistě trpké, že nyní musela zemřít tak osamělá a ztracená.
Doktora tato zpráva zarmoutila. Měl svou snachu Elizu rád. Pro ni něbylo manželství s jeho Williamem nijak dobrý obchod. Pocházela z vážené západoindické rodiny a přinesla do tohoto manželství značné hodnoty, příjemný zevnějšek, rozumnost, znamenité způsoby a hodně peněz. Když William svým hloupě drzým chováním donutil Kongres, aby ho uvrhl do vězení, nechal ji za to všechno strádat v nouzi. Něco peněz jí tenkrát starý Franklin poslal; bylo to šedesát dolarů, přesně si to pamatoval, víc už by bylo příliš mnoho a vyvolalo by to nepěkné pověsti. Vzpomínal si i na to, co mu odpověděla; byl to skromný dopis plný úcty a vděčnosti, plný ostýchavých proseb za jejího muže; byl to dojemný dopis. A teď je tedy mrtva a uvězněný William nemá už na světě jedinou blízkou duši.
William měl možnost zabránit tomu, aby jeho žena zemřela tak opuštěná. Kongres bral ohled na doktora Franklina a byl k němu shovívavý. Ale William svou vzdorovitostí a zpupností Kongres přímo donutil k ostřejšímu postupu. Propustil ho na čestné slovo ale on se opil s přáteli stejného smýšlení a hloupě a opovážlivě spílal na veřejnosti Třinácti státům a vyhrožoval šibenicí strážníkům, kteří ho nabádali ke klidu. A jen jeho tvrdošíjná zpupnost zavinila, že se za ty dva roky už dávno nedostal ze žaláře.
Litchfieldské vězení, to není nijak příjemné prostředí; jaké černé a hořké obavy spřádá teď asi ten chlapec po zprávě o smrti své ženy! Jestliže se při tomto úmrtí zamýšlí nad svým dosavadním životem, musí si přiznat, že jej prohrál a promarnil. A měl nejlepší předpoklady, jaké je možno si představit, mnohem lepší než on, jeho otec, a dosáhl už v mládí mnoho titulů a hodností. Že to s ním teď tak zle dopadlo, za to ať si naříká sám na sebe.
Franklin tu seděl všechen rozjitřen, v tíživém zadumání. Williamovo manželství zůstalo bezdětné; ušetřil by synovi mnohou těžkou chvíli, kdyby mu oznámil, že se mladý William stane otcem. Ale on mu tu radost neudělá, on zrádci situaci neulehčí.
Benjamin Franklin byl spravedlivý a snažil se respektovat pohnutky druhých i tehdy, když ho jejich skutky pobuřovaly. Ale jakmile šlo o Američany stojící na straně hloupého krále a jeho hloupých ministrů, nedokázal být spravedlivý. A když šlo o jeho syna, o jeho chlapce, který k této straně náležel, to teprv nechtěl být spravedlivý. On už ten chlapec také dávno není žádný chlapec, už mu táhne padesátka a mohl by být chytřejší. Měl být od začátku chytřejší. Všichni jsme jen lidé, snadno chybujeme a naše názory jsou většinou určovány vnějšími okolnostmi. On sám, Franklin, udělal všechno, aby chlapec byl jmenován královským guvernérem; je pochopitelné, že chlapec chtěl i nadále zpívat písen toho, jehož chléb jedl. Ale William mohl zůstat neutrální a nemusel bojovat proti vlastnímu otci.
Konflikty mezi otci a dětmi nebyly v této době žádnou vzácností. Dcera jeho přítele Otise utekla s jedním anglickým majorem, starému Otisovi jistě také není lehko.
Franklinovi bylo jeho syna Williama líto, ale jeho hněv byl silnější než jeho zármutek a soucit. Miloval syna Williama a nenáviděl ho víc, než kohokoli jiného. Benjamin Franklin neměl ve zvyku vnucovat svou radu někomu, kdo ji odmítal. Ale tomu chlapci své rady vnucoval, mohl si plíce vymluvit věcnými argumenty, dobromyslnými výtkami i hněvivým varováním. Jenže chlapec ho neposlouchal. Chlapec byl každým coulem dvořan, ješitný a nafoukaný jako nějaký versailleský švihák. Bylo to k smíchu a bylo to k pláči. William a dvořan, jeho William, syn služky Barbary! Má, co si zasloužil, ten chvastoun, ten blázen, ten náfuka, že je ted sám v litchfieldském kriminále, zatímco jeho žena umřela v Perth-Amboy. On to svému synu Williamovi přeje, těší ho to, že se jeho syn William musel něčeho takového dožít.
Zčistajasna viděl najednou před sebou přítele Dubourda, jak se náhle odmlčel vprostřed slova, když odříkával jeden latinský citát, a s naivním úlekem si zakryl ústa. Bylo to pořekadlo: "Acerrima proximorum odia - Nic není trpčí než nenávist mezi lidmi, kteří jsou ti nejbližší."
Nenávidí ho chlapec? Ano. Jinak by nebyl s takovým povykem přešel na nepřítelskou stranu. Šel tak daleko, že dokonce zdržoval výměnu vlastní osoby, jen aby mu ublížil. Musel vědět, že jeho dopisy jsou zachycovány; přesto tajně odesílal z vazby zbytečné a pošetile vzdorné dopisy, jimiž ubezpečovat Londýn svou bezvýhradnou věrností králi. Chtěl všem ukázat, že je jiný než jeho otec a že s ním nechce mít nic společného.
Zasloužil si tohle Franklin? Jako malé dítě ho přijal do svého domu, adoptoval ho, bral ho s sebou na cesty, poskytl mu v Anglii nejlepší vzdělání, lepší, než jaké bylo možno získat v Americe. Umožnil mu dosáhnout titulu v Oxfordu, opatřil mu úřady a hodnosti a vždycky s ním mluvil nejen jako otec se synem, nýbrž jako přítel s přítelem.
Mnozí říkali, jak je mu chlapec podobný, říkali mu to, aby mu zalichotili; neboť William je neobyčejně hezký, hezčí, než byl on sám ve svých nejlepších letech. William má vrozenou eleganci, která jemu chybí. Od přírody a ustavičným stykem s otce osvojil si William i mnoho dalších Benjaminových vlastností. Vykládal dokonce i stejné anekdoty stejným tónem jako otec a tyto leckdy necudné a odvážné historky působily v ústech elegantního guvernéra ještě efektněji. William s ním má tolik společného, v chůzi a v chování a v nesčíslných drobných gestech a v zabarvení hlasu, při tolika bezvýznamných příležitostech si jaho syn William počínal právě tak, jak by si počínal on, Benjamin: ale v rozhodující chvíli se zachoval tak ohavně, zrádcovsky, hloupě, zbaběle, jako ničemný sobec. Že je mu tak podobný a že se od něho přesto tak liší, to doktora popouzelo vůči synovi tím víc. Nemiloval velká slova, ale již několikrát si v duchu řekl: pošlapal mi srdce, a říkal si: jestli i jeho bolí srdce, má, co si zasloužil.
Ten večer pil Franklin víc než jindy, víc, než mu svědčilo; pil, aby mohl usnout. Ale spal těžce a špatně a nazítří ráno ho soužila dna. I tím je vinen William, myslel si; ale už ve chvíli, co ho to napadlo, se začal usmívat.

Mladý William Temple rychle vešel, tvářil se důležitě a jen zářil. "Už je tady," oznamoval, "už ji nesou," a Franklin věděl, že tím myslí jeho bystu, bystu od Houdona.
Přivlekli dovnitř těžké kamenné dílo, bystu i podstavec, a postavili ji do Zelené knihovny, do Franklinovy oblíbené místnosti. Stáli před ní tři, Franklin, mladý William a de la Motte. Nikdo neřekl ani slovo. Před touto bystou nemělo smysl něco říkat. Za chvíli oba mladíci tiše, jako na smluvené znamení odešli a nechali Franklina o samotě s jeho bystou, s jeho věhlasem.
Bysta nebyla velká a přesto vévodila celé místnosti. Byla realistická, lebka byla hrbolatá, přes čelo a podél nosu se táhly mocné vrásky, byla zde i těžká brada, veký podbradek, husté obočí, hluboké záhyby pod očima. Hlava nebyla idealizována, ale nebyla tu ani stopa po drobnokresbě. Byl to Benjamin Franklin, kterého milovala a jemuž se obdivovala Paříž. V tomto díle nebylo nic z oné vyumělkovanosti, která se z Versailles rozšířila do celého světa, každá píď této tváře měla v sobě velikost a ušlechtilou prostotu.
Franklin seděl v pohodlném křesle celý malátný, cítil ve všech údech, že na dnešek v noci nespal. Bílá, kamenná hlava se zadumanými a přesto bdělýma očima a hnědočervená, živá hlava se zarmoucenýma očima se navzájem na sebe dívaly. Který je skutečný Franklin. Ten mramorový ve své jasnosti a ryzosti? Nebo ten starý muž, soužený dnou, s tím přebytkem už ochablých svalů a s tou svou vyrážkou a únavou a zmatkem v duši?
Mramor neříká celou pravdu. Mramor lže. Starý Benjamin Franklin není tak zcela osvícený, není jen samá vznešenost a důstojnost. Je v něm plno temných náruživostí a vášní.
Věřil například, že se jednou provždy zbyl myšlenek na syna Williama. Ale tyhle myšlenky ho trýznily celou dnešní noc a ani teď, před touto bystou, mu nedopřávaly klidu.
Léta vězení a smrt ženy určitě přispějí k tomu, aby William zmoudřel. Bude se jistou dobu chovat méně vzpurně, a tak ho při nejbližší výměně zajatců propustí a dopraví ho na anglické území. Pak bude bojovat ještě s větším nadšením proti "buřičům", proti němu, otci. A v anglických novináých budou moci psát nanovo, jak horoucně a ze všech sil hájí guvernér Franklin věc britského Veličenstva a jak je tragikomické, že starý buřič Franklin nedokázal získat pro svou věc ani vlastního syna. A William bude mít škodolibou radost, že mu může ublížit.
Jenže on mu neublíží. Neboť on, Benjamin Franklin, vyhladí syna nadobro ze svých myšlenek i ze svého srdce.
Však už ho také vyhladil. A snaží se ze všech sil zapudit myšlenky na Williama. Narovná se, jeho oči se dívají soustředěně před sebe, ústa jsou semknuta; mimoděk bere na sebe podobu bysty.
Ale netrvá to dlouho. Bolí ho noha. Zouvá si botu i punčochu, lehce sténá a masíruje si nohu.
Je nesmysl, že se pokouší svalit na Williama všechnu vinu za to, co se stalo. Jak se teď na něho upírají kamenné oči té sochy, ví, že se vzteká sám na sebe, když se vzteká na Williama. Choval se k chlapci opravdu pěkně, otcovsky a přátelsky. A dobře to myslel, když nedovolil, aby chlapec poznal svou matku. Ale bylo to nesprávné, byla to velká chyba.
Nebyla to nijak příjemná vzpomínka, když pomyslel na matku, na služku Barbaru. Služka Barbara brala ročně deset liber a on jí dvě libry přidal a nakázal jí, aby za nic na světě nedala dítětí znát, že je jeho matka. Když si teď připomínal služku Barbaru, tu neohrabanou, nehezkou a hloupou ženu, nechápal, jak s ní mohl spát. Podněcován náruživostí svých mladých let, spal v té době s velice mnoha ženami jí podobnými, byly to vesměs letmé, vášnivé a tajemné známosti; tyhle ženy nízkého původu, služebné a nevěstky, se mu vůbec nelíbily. Ráno si často umiňoval, že teďuž se bude ovládat, ale večer za nimi běžel znovu. Styděl se před Barbarou, protože se styděl sám před sebou. Měl i vnější důvod, aby zatajil svůj poměr s ní; kdyby se postupovalo podle zákona, který tenkrát platil, byli by mu na filadelfské radnici uštědřili jedenadvacet ran karabáčem. Ale i kdyby nebylo této hrozby, byl by tenkrát držel služku Barbaru v skrytu a tajnosti: neboť byl tenkrát nadmíru pyšný a domýšlivý.
Bylo to v březnu třicátého roku, co Barbara počala; byl u ní během března celkem čtyřikrát a měl trapný pocit, kdykoliv si vzpomněl na prosinec toho roku, na týdny před porodem a po něm. Barbara se proti němu nevzbouřila, těžko by také byla něco dokázala, neboť byla na něm úplně závislá. Přijala ty jeho dvě libry nádavkem, počínala si tak, jak si přál a jak jí to nakázal, a mlčela. Něco se přirozeně přece jen proslechlo, několikrát ho napadli v nedvojsmyslných narážkách pro jeho způsob života, a bylo to pro něho celkem vzato velké ulehčení, když služka Barbara umřela. I když si tak liboval v tvorbě náhrobních nápisů, jí nenapsal žádný, ani veršem, ani prózou, nedal jí na hřbitově postavit ani náhrobek, ležela tam zahrabána a zapomenuta v kousku země, který nebyl ani označen.
Chtěl zabránit, aby se syn o své matce dověděl. Ale nedokázal zabránit, aby jeho žena Debora, když ji popadla zlost, nezahrnovala chlapce nejhrubšími nadávkami, aby mu nespílala bastardů a panchartů a aby nekřičela, že od zplozence takové osoby, takové běhny, špindíry a děvky se člověk ani nemůže ničeho jiného nadít. Nakonec se to všechno srovnalo, jeho Debora byla vlastně z gruntu hodná ženská a jakmile dostal Franklin syna z domu, dobře pak spolu vycházeli. A i když chlapec William musel leccos zakusit a nechat si nadávat panchartů, on, Benjamin, mu to pak bohatě vynahradil: jeho přičiněním král a univerzita odškodnili chlapce tituly a hodnostmi za všechna dřívější příkoří. Jenže "panchart" nezapomněl, nevzdal se titulů a hodností, když bylo požadováno, aby je vrátil, a tvrdošíjně na nich lpěl.
Kamenný Franklin hleděl na živého trpělivě, patriarchálně, moudře. Člověku jsou dány jeho choutky, aby z nich měl potěšení, pokud tím neubližuje druhým. A bez erotiky není možno si představit velkého muže, politika ani vědce. Ale i když byl schopen všechno zvládnout a dát všemu náležitou míru, tento pud, který ho pronásledoval od mladosti, tento blahoslavený a prokletý pud nikdy neuměl patřičně rozebrat a potlačit a ani ve svých dvaasedmdesáti letech se dosud nenaučil jej krotit. Jeho velká hlava snad vypadá někdy tak jako ta mramorová proti němu; jenže co se odehrává v té živé hlavě, to zdaleka není vždycky způsobilé, aby se to ukazovalo světu.
Nyní po Elizině smrti si William určitě vzpoměl i na smrt své macechy, na smrt ženy starého Benjamina. I ona zemřela opuštěná, on, Franklin, byl v té době na druhé straně oceánu. Když mu tenkrát William podal zprávu o Debořině skonu, napsal: "Velice jsem si přál, aby ses vrátil ještě na podzim; zklamání nad tím, že jsi nepřijel, jí, myslím, hodně přitížilo." Oženil se s Deborou z rozumu; nechtěl být nadále vháněn neodbytnými a nepřekonatelnými tělesnými vzněty do stále nových nečistých dobrodružství a chtěl mít někoho, kdo by se mu staral o dům a hospodářství. Žili v dobrém manželství a odpouštěli si navzájem své chyby. Ona mu říkala "papá", nakonec mu říkala "papá" celá Filadelfie a on se nikdy ani slovem nezmínil, jak jemu to protivné, snášel to, snášel i další její chyby. Naproti tomu jí sám způsobil leccos, co ji určitě zabolelo. Bezpochyby ji trápilo, že byl někdy tak dlouho na cestách. Ale on jí vždy znovu nabízel, aby jela s ním, a že měla takový strach z mořské nemoci, to nebyla jeho vina. Pravda, v duchu byl rád, že zůstala doma; reprezentativní jeho Debora nabyla a jeho londýnským a pařížským jednáním by byla její přítomnost sotva posloužila. Ale nic z toho, co si myslel, jí nedal najevo a všemožně se snažil dokázat jí, jak je jí oddán.
Což na ni dokonce nesložil písničku? S téměř neznatelným úsměvem shledával ty veršíky ve své znamenité paměti.

"Každý máme své chyby,
i Debsy má chyby své,
jsou to však chybičky malé,
docela maličké.
	
Já jsem si už na ně zvykl,
už si jich nevšímám,
jsou stejné jako mé vlastní,
a ty nikdo nevidí sám.

A kdyby nabídli mi
princeznu nejkrasších vnad
se spoustou peněz, já nikdy
bych Debsy se nemohl vzdát."

Ale jak se tak usilovně snažil sesumírovat si ty své staré veršíky pro Debsy, ozvaly se mu do toho jiné verše, ty, kterých kdysi použil proti svému nepříteli, nebožtíku doktoru Smithovi:

"Ač navenek
je přímo ztělesněním dobroty,
kde může, bije svého bližního."

Nesmysl. Nezavdal své dobré Debsy nikdy příčinu, aby zapochybovala o opravdovosti citů vyjádřených v oněch staromódních veršících. Právě když byl pryč, dělal všechno možné, aby ji podobných pochybností zbavil a přímo ji rozmazloval dopisy, dárky a nejrůznějšími pozornostmi. Ne, je vyloučeno, aby se Debsy někdy byla domýšlela, že se za ni stydí.
Kupodivu i v tom se v osudu jeho syna Williama opakuje jeho vlastní osud. Nyní tedy zemřela Williamova Eliza stejně opuštěná jako jeho Debora. Starci se vydral z hrdla slabý hles, bylo v tom znepokojení, které si nechtěl připustit.
Tak tu byli spolu v Zelené knihovně, kamenný Franklin na svém podstavci, živý ve svém křesle a dívali se na sebe a živý Franklin si mnul a masíroval zutou bolavou nohu.
"Benjamin Franklin" bylo napsáno pod bystou, nic víc, sochař Houdon tam nepřidal žádný z obvyklých nabubřelých atributů. Benjamin. To znamená podle bible "syn pravé ruky, syn Štěstěny". Celý svět se domnívá, že tomu jménu dělá čest. Dělal také většinu prací pravou rukou, ale jeho nitro bylo jen v nemnoha okamžicích tak požehnaně klidné, jak předstírá kamenný portrét.
Benjamin Franklin je starý a trápí ho rozmanité neduhy, dosáhl velmi mnoha úspěchů a je moudřejší než většina ostatních lidí a je snad i v očích světa ctnostnější. A přesto je hříšnější; ví to, i když si sám před sebou své neřesti přikrašluje.
Je tento kamenný portrét před ním skutečný Franklin?
Sokrates nebyl dojista vždy Sokratem, jak nám ho předvádějí Platón a Xenofón. Jestliže byl Sokrates takový aspoň někdy, už to je hodně. A pokud někdy takový byl, je Platónův a Xenofónův Sokrates ten pravý a není důležité, jaký byl jinak.
Nic nezaniklo z toho, čím kdy byl on Benjamin Franklin. Všechno ještě žije dál v jeho chátrajícím těle, v jeho slábnoucích kostech a v jeho zvětrávající kůži. Zpustlík, který v skrytu a se špatným svědomím souložil se služkou Barbarou, mamonář, který obchodoval s otroky, břichopásek, který zhltl ještě druhou porci šlehačky, i když věděl, že mu to škodí, ti všichni žijí dál v tomto světoběžníkovi a slavném mudrci a v prohnaném a přívětivém starém pánovi, který vedl galantní rozhovor a dámou v modré masce, a v prostém a důstojném vyslanci, který uzavřel pro svou zemi významnou smlouvu s Francií. Stín nezatemňuje světlo, zato světlo prozařuje temnotu. A tak skutečný Franklin nemusí klopit zrak před tím bílým, mramorovým.
S pohledem na bystu usedl a napsal si svůj vlastní náhrobní nápis:

"Zde leží tělo
BENJAMINA FRANKLINA
tiskaře
Jako vazba staré knihy
Kniha je z ní vytržena
Z vazby zmizel nadpis i zlacení -
Zde leží, potrava pro červy
Dílo však nepřijde nazmar
Neboť, jak sám věří, bude vydáno ještě jednou
V novém a krásnějším vydání
Zrevidovaném a upraveném
Autorem."

Francouzsko-americké spojenectví bylo velice mladé a už bylo vystaveno těžké zkoušce. Loďstvo, které Francie vyslala za oceán, doplulo příliš pozdě a eskadra kapitána Howea mu unikla. Američané se netajili roztrpčením nad tím, jak Francouzi selhali, docházelo k neustálým různicím a admirál d´Estaing rozhněvaně oznámil své vládě, že s Američany není žádné pořízení.
Nešťastnou shodou okolností začal právě nyní Mr Adams naléhat na francouzské ministry o poskytnutí půjčky. Starostlivě pozoroval Franklin zachmuřenou tvář svého kolegy a předpokládal, že má na srdci něco nepříjemného.
A Mr Adams také brzy požádal doktora o rozmluvu. "Měl jsem pravdu," prohlásil. "Tihle Francouzi jsou lakotní hokynáři. Však jsem to také Vergennesovi řekl rovnou do očí." Franklin se polekal, ale ovládl se. "A pak jste tu půjčku dostal?" zeptal se. "Kdepak", odpověděl Adams hněvivě a trochu rozpačitě. "Došlo to tak daleko, že já, zplnomocněný ministr Spojených států, nemám už na Quai des Théatins dovolen vstup. Neodpovídá se už ani na mé dopisy."
Rozmluva se konala v ponuré Hnědé knihovně a Franklin vzhlédl ke svému příteli Washingtonovi, který se rovněž musel potýkat s Kongresem a měl pro jeho svízele dojista pochopení. "Je to tragédie," horlil Adams dál, "že Spojené státy byly nuceny uzavřít spojenectví s takovým národem a s takovým dvorem". Franklin na to zůstal odpověď dlužen. "Jak si představujete další postup?" zeptal se. "Nejjednodušší bude," odpověděl Adams, "když v jednání budete pokračovat vy, doktore Frankline. Vy to s tou pakáží umíte líp." - "Obávám se," namítl Franklin, "že za dnešního stavu věcí nemá valný smysl vyjednávat o půjčku." - "Ale přinejmenším," řekl Adams prudce, "musí přece tihle žabožrouti nachovávat k nám delegátům nejzákladnější pravidla zdvořilosti. Byl bych vám zavázán, pane kolego, kdybyste se pokusil dosáhnout alespoň toho." - " Udělám, co bude v mé moci," řekl Franklin.
Hrabě Vergennes ho vlídně uvítal. Jeho vyslanec ve Filadelfii monsieur de Gérard, mu podal podrobnou zprávu o přijetí, jaké mu přichystal filadelfský Kongres. Ušklíbal se, když o tom nyní vyprávěl Franklinovi. Téměř čtrnáct dní se Kongres radil o ceremoniálu pro tuto příležitost. Příslušníci Kongresu, kteří byli z jihu, chtěli zdůraznit význam skutečnosti, že největší republika na světě vítá zástupce největšího evropského monarchy, velkolepou slavností; delegáti severních států nechtěli být podezíráni ze servilnosti a přimlouvali se za republikánskou jednoduchost. Došlo ke sporům, kolik koní má být zapřaženo do vozu pana de Gérard, na kolika stupních má stát jeho čestné sedadlo, jaký střih má mít krajkový nákrčník, který si měli obléci členové Kongresu k uvítání vyslance.
Franklin se také mile usmíval a přidal z informací, které sám dostal, ještě další zábavnou podrobnost. Lahůdky a vína, podávaná při diner na oslavu francouzského vyslance, pocházely od Angličanů, byl to dar od anglické komise, která ihned poté, co došla z Francie zpráva, že bylo uzavřeno spojenectví, předložila poslední mírové návrhy anglickému parlamentu, které měly tomuto spojenectví zabránit. "Buď jak buď, pane hrabě," řekl Franklin, "z toho, jak byl váš pan vyslanec uvítán, můžete posoudit, jak vysoce oceňuje Kongres význam našeho spojenectví."
Vergennes zachmuřil zrak a najednou se opět začal tvářit velkopansky. "Obávám se," odpověděl, "že takové závěry by nebyla zcela na místě. Monsieur de Gérard bohužel nemůže podávat jen takového zábavné zprávy. Jak nám sděluje, existují ve Filadelfii neshody a rozpory o téměř všech otázkách americko-francouzské politiky. Mnozí vaši pánové nejsou nikterak ochotni uznat velkomyslnost mého panovníka, jsou velice nedůvěřiví a podezíraví. Tato podezíravost způsobila, že dosud nedošla žádost o vyslání francouzské expediční armády, kterou ze očekáváme. Vaši pánové od nás chtějí," dodal ministr pohrdlivě a trpce, "jen a jen peníze."
"Monsieur de Gérard," odpověděl opatrně Franklin, "vám dojista také vysvětlil, že takto smýšlí jen určitá část Kongresu. Nezapomínejte, prosím, na naši tíživou finanční situaci. Není pochopitelné, že tyto starosti kalí soudnost některých našich pánů?"
Vergennes chvíli mlčel. "Král se domnívá," řekl pak nemilostivě, "že pro vaši zemi už udělal velice mnoho. Přichází-li se na něho s dalšími požadavky právě teď, kdy se kvůli Americe zatížil dalšími nesmírnými břemeny, považuje to mírně řečeno za neskromné. Váš monsieur Adams mě požádal o další obrovskou částku na neomezenou dobu. Dal mi přitom nepokrytě najevo, že city, které k nám chovají vaši krajané, jsou velice vzdáleny citům vděčnosti, jakou by bylo možno předpokládat. A nejen to. Přímo hrozebným tónem mě začal poučovat, že je prostě mou povinností dát vaší zemi tyto milióny. Francouzská zdvořilost mi nedovoluje nazývat takové počínání pravým jménem. Dejme tomu, že to bylo nemístné, mal ? propos."
Franklin mlčel. Vergennes pokračoval poněkud smířlivěji: "Jsem upřímným přítelem vaší země, však to víte, doktore Frankline, a tak jsem informoval krále o svých nepříjemných jednáních s Mr Adamsem pouze letmo. Ale sám bych se napříště nerad vystavoval takovýmto rozmluvám, které jsou na škodu mému zdraví. Proto jsem se rozhodl, že pro monsieur Adamse nebudu napříště přítomen."
Franklin odpověděl, že hraběti upřímně děkuje za jeho otevřenost a že lituje neohrabanosti kolegy Adamse. Nicméně půjčka je pro Spojené státy nanejvýš naléhavá a doufá tudíž, že v této věci nebylo ještě řečeno poslední slovo.
Vergennes si zamyšleně pohrával s psacím brkem. Král je toho názoru, řekl pak pomalu a odvažoval každé slovo, král je toho názoru, že projevil svrchovanou velkomyslnost a že už dal až dost. Jen mimořádně přesvědčivá argumentace by dokázala Jeho veličenstvo přimět k tomu, aby poskytlo další půjčku. On, Vergennes, že by sám určitě nepořídil, bylo by nutné, aby mu zde důkladně zatlačil Maurepas. Jenže Maurepas, který by nerad vyvolal panovníkovu nelibost, má v neuvážených řečech monsieur Adamse vítanou záminku pro svůj odmítavý postoj. "Podle dnešního stavu věcí," uzavíral Vergennes, "jsem ve vládě jediný, kdo je ochoten o půjčku vyjednávat. Se mnou, vážený doktore Frankline, můžete počítat, i když jste postižen takovými spolupracovníky, jako jsou pánové Adams a Lee."
Když byl takto vyzván, aby jednal s Maurepasem, Franklin si řekl, že by to u ministerského předsedy k ničemu nevedlo, kdyby ho navštívil ve své úřední funkci. Bylo nutno zorganizovat nějakou nenápadnou přátelskou schůzku.
Právě v těchto dnech byla otevřena "Redoute Chinoisse", moderní restaurace a zábavní podnik, o kterém mluvila celá Paříž. Franklin se dověděl od přátel starého vévody z Richelieu, že Maurepas by se tam rád podíval, ale že se bojí, aby se návštěva tohoto mondénního střediska pánovi tak letitému nezazlívala. Franklin si řekl, že od sám je považován za ctihodného kmeta a že by se tedy v jeho společnosti ministerský předseda nemusel ostýchat. Pozval ho, aby s ním v Redoute Chinoise povečeřel. Maurepas pozvání přijal.
"Doufám," řekl de la Motte, když Franklin nastupoval do vozu, aby si dojel pro Maurepase, "doufám, doktore Frankline, že se vám dnes podaří napravit, co monsieur Nezdvořák pokazil." - "Nebuďte všetečný, mladý pane," řekl Franklin s úsměvem.
Redoute Chinoise stála na malé vyvýšenině Saint-Laurent. Do tohoto kopečku byla vestavěna umělá jeskyně. Nahoru vedly sloupové chodby a na malém prostoru se tu podařilo vytvořit kupodivu bohaté východoasijské prostředí. Byla zde karavanní stanice, bazar, kavárna, byly zde skupiny stromů v cizokrajné krajině i kolotoč a malé divadlo. Z čínských luceren se všude rozlévalo jemné, tlumené světlo. Vrátní, číšníci i sklepníci byli Číňané, jednak rodilí, jednak jen kostýmovaní, ale všichni měli copy.
Když se v této Číně ukázali nestos Francie Maurepas a patriarcha Nového světa doktor Franklin, hostinský i číšníci se všemožně snažili předstírat, že význačné hosty nepoznali, a četní návštěvníci si je prohlíželi sice diskrétně, ale s vytrvalým zájmem. V karavanní stanici okusili oba staří páni obezřetně některých čínských pokrmů, ale pak se pořádně najedli francouzských, zkoušeli to chvíli s hůlkami, ale pak použili normálních příborů. Omočili rty v rýžovém víně a čínském čaji, ale pak si raději zavdávali burgundským.
Přitom se příjemně bavili. Franklin při vhodné příležitosti vyslovil naději, že monsieur de Maurepas neodsoudil ve svým memoárech pány Adamse a Leea příliš přísně. Maurepase zjevně potěšilo, že Franklin připomněl jeho memoáry, opřel se pohodlně do křesla a nechal se unášet svou zálibou v duchaplném poučném rčení.
"Vy, pánové ze Západu," spustil, "si počínáte příliš hlasitě a libujete si v houfu. My se svými pětadvaceti milióny jsme k vám poslali jediného vyslance. By se svými třemi milióny jste nám pověsili na krk tři zplnomocněné ministry a ještě další dva rady s vysokými tituly. Není to trochu moc?" Franklin se pokoušel vylovit svou hůlčičkou malý kousek masa. "Když my toho od vás chcemee víc než vy od nás," odpověděl vlídně a upřímně. Maurepas ho poučoval dál: "Je mnoho metod, jak z Versailles něco vypáčit: lest, podvod, skrytá hrozba, vyděračství, houževnatě opětované ponížené prosby i drzost, pokud má půvab. Ale jedna metoda se určitě musí minout cílem: výhružné, ctnostné žvanění." - "Můj zesnulý přítel Dubourg," přitakal zdvořile Franklin, "rád citoval Aristotela: ,Příliš mnoho ctnosti je politice stejně naškodu, jako příliš mnoho neřesti." - "Doopravdy, doktore Frankline," pokračoval Maurepas, "vaši pánové tu začínají překážet. Jsou zřejmě přesvědčeni, že hlučné způsoby jsou základním atributem svobody. Zvyk těchto pánů dávat si nohy na stůl nás dost zaráží." Franklin mlčel a díval se na něho velkýma, vypouklýma, klidnýma očima; Maurepas pod dojmem tohoto pohledu začal hovořit důvěrněji. "Arci, kdybychom mohli jednat jen s vámi, doktore Frankline," řekl, "rychle bychom se dohodli o mnohých nevyjasněných otázkách. Já to musím vědět, neboť každý den, když snídám se svou drahou hraběnkou, mám na očích váš portrét a te mi vždy znovu hlásá: ,Ecce vir! Ejhle muž!´ S opravdovým mužem se vždycky dohodneme. Tento názor sdílí také můj kolega Vergennes." A elegantně, jen zcela mimochodem prozradil: "Pokud se neklamu, dostal náš vyslanec Gérard v tom smyslu jasný pokyn. A náš vyslanec udělá jistě všechno, aby pány ve Filadelfii o tomto našem názoru informoval."
Přítmí, do něhož byla Redoute Chinoise ponořena, pomohlo Franklinovi skrýt pohnutí. Teď snad ve Filadelfiii pochopí, že jistí delegáti se jinde uplatní líp než tady, v Paříži. Pak by jednání monsieur Nezdvořáka mělo sice nečekaný, ale tím potěšitelnější výsledek. "Vděčně uznávám, pane hrabě," odpověděl Franklin, "jak dobře to s mou zemí myslíte."
Sklepník se pánů uctivě zeptal, zda by nechtěli pít kávu v jeskyni; pečlivě oděný Maurepas a Franklin ve svém hnědém kabátě se odebrali do jeskyně provázeni zástupem úslužných Číňanů. I když šéf podniku uložil všem zaměsnancům naprostou diskrétnost, kapela neodolala a při jejich vstupu spustila vojenský marš. Všichni, co tu ppili kávu, vstali a zatleskali. Oba pánové se uklonili, ale tato demonstrace jim nebyla příjemná. Mimoto bylo v jeskyni zima. Poněkud rozladěně začali srkat horkou kávu; na chvíli na ně padla únava, zažívali a čekali, zda je káva zahřeje.
Tu k nim přistoupil Pierre.; celý zářil, byl v nejrůžovější náladě. Měl sice proč se na ministra zlobit, neboť ho nejdřív sám vyzval k uspořádání představení v Menus Plaisirs a pak ho nechal v bryndě. Ale Pierre byl velkomyslný a kromě toho považoval za rozumnější mu to nevytýkat.
Kalkuloval správně. Právě po tomhle kousku, který mu musel vyvést, snažil se ministr Pierrovi dokázat, jak je liberální a pokrokový. "Vypijte si s námi kávu, monsieur," vyzval ho a Pierre si k nim s nějvětší radostí okamžitě přisedl.
"Řekněte sami, messieurs," meditoval Maurepas a popíjel malými doušky už druhý šálek kávy, "není naše Francie nejsnášenlivější země na světě? Je to absolutní monarchie, tyranie, jak vy moderní filozofové s oblibou říkáte, a my tady sedíme pohromadě, jeden revolucionář vpravo, druhý vlevo a největší otrok tyrana uprostřed, klidně si tu spolu vykládáme a popíjíme kávu obsluhováni s veškerou péčí syny Dalekého východu. A to všechno v době, kdy probíhá krvavá vojna." Franklin měl chuť říci při této příležitosti několik přiléhavých anekdot, ale uvědomil si, jak ministrovi dělá dobře, že může mluvit sám a tak se přemohl a nechal ho vykládat.
Maurepas byl však záhy přerušen. Muzikanti v černých kostýmech zahráli: "Malbrough s´en va-t-en guerre" a zazpívali na tuto melodii Pierrovu romanci. "Que mon coeur, mon coeur a de peine," zpívali. A všichni přítomní se přidali, a když píseň skončila, uspořádali Pierrovi ovace.
Tak se Maurepasovi naskytla příležitost, aby se ospravednil a zároveň se před Pierrem blýskl. Přidal se k potlesku ostatních a pak řekl, jakoby se nechumelilo: "Jaká škoda, můj milý, že jsme nemohli slyšet tu přerozkošnou romanci z jeviště! Ale tím jste vinem jen a jen vy sám nebo vaši přátelé." Pierre se na něho díval s otevřenými ústy, překvapen tak hanebným překroucením očividných faktů. "Ano, ano, je to tak a vy sám to velice dobře víte," řekl Maurepas a žertovně mu pohrozil prstem. A navíc jste ze mne na stará kolena udělal falešného proroka." - "Vážená Excelence," řekl Pierre stále ještě upřímně překvapen, "nechápu ani slovo." Ale Maurepas si už svou verzi zákazu promyslel a nyní ji postiženému vyložil. "Já jsem totiž panu de Beaumarchais naznačil," vysvětloval doktoru Franklinovi, "že na nejvyšších místech nebudou oči vidět a uši slyšet, když bude komedie uvedena v soukromí a naprosto diskrétně. Byl to předpoklad, pro který jsem měl dobré důvody. Ale co myslíte, doktore, že udělal náš mladistvý přítel? Ohlašoval každou ze svých diskrétních zkoušek úplnou kanonádou. To ovšem musel panovník slyšet, i kdyby si zacpal obě uši!"
Ožil a znovu se obrátil na Pierra. "Udělal jsem právě našemu váženému doktoru Franklinovi malou přednášku o přednostech diskrétnosti," vykládal mu. "Revoluce, duchovní i politické být musí a nejsou koneckonců ani tak zlé, ovšem jen tehdy, když probíhají tiše, diskrétně. Pomalu a potichu se také dojde k cíli, a čím lepší je běžec, tím tišeji utíká. K čemu dělat rámus, messieurs? Věřte starému člověku: dnes nad touhle kávou a za příjemné, poklidné rozmluvy mezi námi muži se jak pro Spojené státy, tak pro ,Figara´ udělalo víc než velkými řečmi na Quai des Théatins a v Menus Plaisirs."
Pierre byl celý šťastný, že Maurepas mluví o Americe a "Figarovi" jedním dechem. To se musí tomu starému nechat; uznává zásadu: komu čest, tomu čest. Dal jasně najevo, že mezi zakladatele americké republiky počítá právě tak jeho, Pierra, jako doktora Franklina. "Z rozmluvy s vámi, pánové, "řekl, "jsem získal víc než z leckteré tlusté učebnice filozofie". Vstal, uklonil se, uklonil se hluboce a elegantně a nechal ty dva o samotě.
Ale i oni záhy odešli. Nakonec je rozrazila zima a oba, i když to neřekli, se báli nachlazení.
Maurepas se nazítří pečlivě pozoroval a zkoumal, kuckal, pokašlával, po celém těle si ohmatával revmatická místa. Výsledek byl navýsost uspokojivý. Shledal, že večer v Radoute Chinoise měl velmi zdárný průběh.
Dobře si všiml, jak na Franklina zapůsobilo, když mu naznačil, že z pověření francouzské vlády usiluje Gérard ve Filadelfii o jeho jmenování jediným zplnomocněným zástupcem. Vergennes by možná nesouhlasil s tím, že to Maurepas doktorovi prozradil. Ale bez jeho souhlasu nemohl být Gérard takovým úkolem pověřen, a když už se Maurepas před dějinami osvědčil jako pokrokový státník, měl také právo konstatovat to před doktorem Franklinem a sám před sebou. Obsáhlejší úvahy o tom pak nadiktoval věrnému Sallému pro své memoáry. Řekl si, že teď může s klidným svědomím očekávat, jaký výsledek bude mít úsilí jeho amerického vyslance, než začne znovu obtěžovat svého neochotného žáka přímluvami o poskytnutí další půjčky Americe.
Také Franklinovi bylo nazítří ráno dobře. I on byl spokojen s výsledkem včerejšího večera. Čím déle uvažoval na Maurepasovým sdělením o Gérardově zákroku, tím hlubší zadostiučinění ho naplňovalo. Vergennes si počínal vskutku taktně a ušetřil ho rozpaků z toho, kdyby byl musel vyslechnout toto sdělení nějakou úřední formou. Ale ještě větší službu mu svou spontánní důvěrností prokázal Maurepas. Franklin nyní uslyšel z úst čelného státníka,že pouhá přítomnost pánů Leea a Adamse v Paříži ohrožuje vztahy Spojených států k Francouzskému království. Čemu se až dosud vyhýbal, z toho se nyní pro něho stala povinnost: musí udělat všechno, aby liknavý Kongres konečně odvolal oba ostatní. Anebo jeho.
Napsal Mr Jamesu Lovellovi, který byl v Kongresu předsedou výboru pro zahraniční věci.
Nejprve mu podal přehlednou zprávu o činnosti delegátů. Pak pokračoval: "Když mluvím o delegátech v množném čísle, kladu si otázku, zda má Kongres skutečně i nadále u tohoto dvora tři delegáty. Je nás tu dokonce pět včetně pána, jenž je určen pro Toskánsko a zatím se zdržuje tady a je velice rozezlen, že při jednání o spojeneckou smlouvu nebyl dotázán o radu; a je tu s námi i vídeňský vyslanec, kterého nechtějí do Vídně pustit, pročež i on zůstává tady. Věřte mi, že to přijde na pěkné peníze, abychom se zde všichni jakžtakž udrželi na slušné životní úrovni. Doufám jen, že se to také vyplatí. Ale upozorňuji s veškerou vážností, že práce v pěti dobré činnosti zdejšího vyslanectví nikterak neprospívá. Naopak, u dvora, kde nikomu neunikne ani jediné naše slůvko a kde se každé váží na lékárnických vážkách, je jakýkoli názor a výrok delegátů zlehčován už tím, že ne vždy každý vyjádří týž názor týmiž slovy. A když je nezbytné radit se se všemi o kdejaké maličkosti a každý se okamžitě urazí, když se udělá sebebezvýznamnější opatření bez jeho výslovného souhlasu, vzniká z toho nesoulad a práce se brzdí. Tyto nevýhody by bylo možno omezit, kdyby všichni delegáti mohli bydlet společně. Ale je téměř nemožné najít pět lidí, kteří by měli tolik klidné vyrovnanosti a tak by si libovali ve společnosti, zvycích a názorech ostatních, že by dokázali žít společně v harmonické pospolitosti. Za takového stavu věcí je podle mého přesvědčení žádoucí, aby nás Kongres rozdělil."
Franklin si přečetl, co napsal, a usoudil, že je to umírněné a jasné. Teď se Kongres určitě rozhodne dva delegáty odvolat a bylo docela dobře možné, že jako jediný zplnomocněný zástupce bude v Paříži ponechán Adams nebo Lee. Za každým z nich stála doma mocná strana a spojené síly samospasitelné hlouposti. Za ním, za Franklinem, stálo jen jeho dílo a rozum, hodnoty, které obvykle zůstávají v menšině. Snad alespoň zásah francouzského vyslance přiměje teď pány na druhé straně oceánu k zamyšlení. Složil a zapečetil dopis. Ať se ve Filadelfii rozhodnou jakýmkoliv způsobem, on své udělal a může teď klidně vyčkávat.

4. července tohoto osmasedmdesátého roku, v den druhého výročí Prohlášení nezávislosti vítal své hosty Franklin klidný a v nejlepší náladě.
Situace Spojených států byla nyní docela jiná než loni a ve srovnání s tehdejšími starostmi byly dnešní Franklinovy starosti nepatrné. Pravda, měl před sebou ještě dalekou cestu, ale bylo jisté, že americká nezávislost už byla vybojována. Ameriku závislou na Londýně by si dnes už nikdo neuměl ani představit. Jeho syn William nebude už jakživ guvernérem New Jarsey, zůstane až do konce života "bývalým guvernérem".
Delegáti se rozhodli oslavit národní svátek své nyní již uznané země velkoryse a okázale a doktor Franklin pozval tentokrát do svého většího domu i větší počet hostů. Všechno bylo slavnostně vyzdobeno, všude byly americké vlajky a frygické čapky; pro každého hosta bylo připraveno malé překvapení v podobě hezkých dárků. Hosté v pestré směsici tvořili četné skupinky, v některých se vážně rozmlouvalo, v jiných vesele brebentilo; lidí byl plný dům, plná zahrada. Neexistovala tu žádná obřadnost; neboť i letos oslavu zaranžovala madame Helvetiová, a kde se ona ujala vlády, uměla vtisknout společenským událostem pečeť své družné bezprostřednosti. Celý dům nabyl rázem nátěru jisté nedbalosti, rozjařeného zmatku, na každém kroku bylo slyšet ji, její dcery, jejího abbého i její psy s celou tou jejich halasnou bezstarostností.
Tentokrát se madame Helvetiová musela ovšem smířit s přítomností dalších dam, a mnohé z nich byly velice hezké. Nechyběla tu madame Brillonová, byla zde i mladá, krásná princezna d´Enville a hraběnka d´ Houdetot.
Hrabě Vergennes se nedokázal natolik přemoci, aby se zde sešel s nevychovanými pány Adamsem a Leem, a dal se zastoupit panem de Rayneval, který převzal funkci po panu de Gérard. Z aristokratů pozval Franklin spolehlivé lidi, kteří byli od počátku stoupenci Ameriky, Turgota, Condorceta, de la Rochefoucaulda, Noaillese, maršálka de Mouchy. Pozval však tentokrát i četné francouzské měšťany, aby se zúčastnili velké oslavy amerického svátku. Přijel dokonce i zástupce města Nantes a další z Marseille, jistý monsieur Marius Leroucas, hlučný, vznětlivý a velice živý pán; vyprávěl, že v Marseille se utvořil klub, který se schází každý měsíc, a že se na jeho schůzích oslavují vítězství Američanů a jejich ctnosti. Monsieur Leroucas si s sebou přinesl spoustu rukopisů a tiskovin, v nichž Marseillané velebili Nový svět a jeho osud. Arthur Lee nedal jinak a i tentokrát přišel v doprovodu svého zachmuřeného Mr Reeda, takže zde byla zastoupena i svobodomyslná Anglie. Ale nejvíc zde bylo filozofů, učenců a umělců. Byli tu Houdon, Leroy, Duplessis, téměř všichni představitelé duchovní Francie. "Mohli bychom zde uspořádat schůzi Akademie," poznamenal Turgot žertem.
Hosté slyšeli z Ameriky nepříznivé zprávy, ale jejich důvěrou to neotřáslo. Potrvá patrně ještě hezky dlouho, než se plně projeví spojenectví Ameriky s nejmocnější zemí světa, ale tímto spojenectvím je už o vítězství rozhodnuto. Hosté byli s Franklinem v jeho klidné důvěře zajedno. "Ca ira".
Turgotovi chyběl jeho Dubourg, s nímž se tak rád škorpil. Ted už mu nikdo nevyčítal, že jako úřadující ministr neposkytl Američanům úvěry a nebyl nucen se ospravedlňovat, že to nechtěl udělat proto, aby čistá americká věc nebyla pošpiněna penězi zpuchřelé monarchie. Místo toho nyní promluvil k mladším francouzským pánům. Prohlásil, že má ze spojenectví radost ale zároveň želí toho, že tímto faktem byla poškozena morální prestiž Spojených států. On že je zásadně nekompromisní. Bylo by mu prý milejší, kdyby se Amerika osvobodila vlastními silami. Ale teď nebude toto poskvrnění na újmu. "Dnes" horlil, "je americký národ nadějí lidského rodu. Musí být příkladem celému lidstvu. Amerika musí skutky dokázat světu, že lidé mohou požívat svobody a být přitom mírní, silní, klidní a ukáznění. Tyrani a šarlatáni v nejrůznějších ornátech tvrdili, že blaho lidí je podmíněno nejrůznějšími závazky a závislostmi a že lidé musí být podrobeni králům a prelátům. Amerika musí dokázat, že je velice dobře možné zbavit se všech okovů, a právě tím dospět k rozkvětu. Amerika je povinna sobě i světu stát se azylem svobody. Musí poskytnout útočiště všem porobeným všech národů a být tak útěchou této planety. Z toho pak vzejde svoboda pro celý svět; když bude možno uchýlit se k tomuto útočišti a uniknout tak zásahům špatné vlády, přiměje to všechny vlády ke spravedlnosti a osvícenosti."
Franklin neměl tyhle řeči rád. Obával se, že takovéto projevy nepřispějí ke zlepšení vztahů Spojených států k francouzské vládě. Ještě méně se mu zamlouvaly výklady marseilleského zástupce, ustavičně rukama mávajícího pana Leroucase; naštěstí zástupce vlády, monsieur de Rayneval, se velice snažil tyto hlučné výroky přeslechnout. Marseillan ted dokonce recitoval několika mladým, fanaticky vypadajícím pánům shromážděným kolem Mr Reeda svůj rýmovaný Dopis Bostonským"; doktor Franklin ho už jednou musel vyslechnout. "Já sám sleduji se závistí," deklamoval monsieur Leroucas," jak navzdory všemu pokřiku pranýřujete onen caesarismus, který zpozdil náš vývoj o dva tisíce let. Vy, lidé neloajální a vzpurní, bez papeže, bez králů a královen, vy si tančíte v době, kdy všude jen chřestí okovy tížící lidské pokolení. Vy beze strachu ničíte tradice všech ostatních, odvážně se vysmíváte celému světu do očí a jste svobodní!"
Mr Reed s chmurným nadšením zatleskal a s ním i všichni jeho souputníci. Zatleskal i Pierre s pocitem blahovolné zlomyslnosti nad dobře míněnými, ale ne vždy zdařilými verši.
Ano, byli zde i Pierre a Tereza. Když Pierre dostal Franklinovo pozvání, pocítil tak nezměrnou radost, že si to ani nedovedl vysvětlit. Doktor připsal na pěkně vytištěnou pozvánku vlastnoručně několik řádek; že prosí pana de Beaumarchaise, napsal, aby s sebou přivedl i svou roztomilou paní choť. Už od onoho večera v Redoute Chinoise se Pierre přestal na Franklina zlobit. Nyní ho povznášel pocit vděčnosti. Věděl hned od začátku, že muž jako Franklin nemůže navěky nenávidět muže, jako je Beaumarchais.
Všemožně se snažil projevit doktorovi hlubokou, úctyplnou sympatii. S vřelým zájmem se ho zeptal, kde je ten milý, chytrý chlapec, se kterým si loni tak pěkně popovídal, Franklinův malý vnuk, nejmenuje se také Benjamin? I když si starý pán v duchu říkal, že to, co monsieur Beaumarchais říká, je pouze obvyklá francouzská zdvořilost, přece jen byl tento Caron první, kdo se na jeho vnuka zeptal; potěšilo ho to a podrobně mu vysvětlil, jak se věci mají.
Potom se Franklin horlivě dvořil madame Beaumarchaisové, že madame Helvetiová na to s velkým křikem všechny upozorňovala. Tereza se klidně a přívětivě usmívala, Franklinova pozornost ji nijak nevzrušovala; věděla, jak málo to znamená. Ale Pierre si na tom zakládal a nechal Terezu s doktorem o samotě, aby se Franklin necítil omezován.
Prohlížel si celý ten velký dům. Hodně o paláci Valentinois slyšel, filozof a dějepisec David Hume ho označil za jeden z dvanácti nejkrásnějších pařížských domů. Pierrovi se to tu nezdálo špatné, ale všechno bylo zastaralé a zanedbané a s jeho domem se to tady vůbec nedalo srovnat.
Vstoupil do Zelené knihovny. Uviděl Houdonovu bystu. Uviděl ji, a všechny malicherné myšlenky ho opustily. Při své vznětlivosti byl rázem uchvácen touto kamennou hlavou a bezmezně se jí obdivoval. Uvědomil si, že se za celý svůj život setkal jen s jediným mužem, který byl větší než tento zde, a tento větší muž je mrtev. Nyní je Benjamin Franklin největší z žijících. Franklin mu mohl jakkoli ublížit a přece to nebyla křivda. Tento muž není schopen nikomu ukřivdit.
Najednou si vzpomněl na svou sázku s hercem Prévillem. V nejbližších dnech chtěl sochař Houdon začít s jeho portrétem. Není to od Pierra opovážlivost, že se chce dát zvěčnit od tvůrce této bysty?
Jediným gestem své pěstěné, masité ruky zahnal tyto pochybnosti. Ať jsou lidé větší než on, autor "Figara" je přesto povinen zůstavit potomstvu svou podobu z nejpovolanější ruky.
Vrátil se do hlavního sálu. Zadrželi ho v kroužku, který se utvořil kolem Franklina. Ten právě vysvětloval zařízení kamen, která dal pro tento sál postavit. Přišla řeč na vynálezy vůbec a Pierre se pustil do vyprávění, jak jednou ve velice mladém věku přišel na zlepšení "odporu" v hodinovém stroji, na technické zdokonalení, kterého se nyní všeobecně používá. Ale i tenkrát mu z toho okamžitě vznikly boje. Jistý monsieur Lapaute se pokusil dokázat, že Pierrův vynález je vlastně jeho majetkem. Byly z toho soudy, polemiky v novinách, Akademie musela podat své dobrozdání, než Pierre obhájil své právo.
Franklin se zajímal o podrobnosti jeho vynálezu.
V době, kdy se Pierre stal vynálezcem a rozpoutaly se kolem něho první hlučné spory, bylo mu dovoleno předvést svůj objev králi a dvoru. To bylo před čtvrt stoletím, tenkrát mu bylo jedenadvacet, byl ctižádostivý a překypoval chutí do života; napjal všechny své síly, aby se vyznamenal a udělal na krále dojem. Ale dnes, když měl ukázat své schopnosti před Franklinem, vyvinul úsilí ještě větší. Jeho výklad byl srozumitelný a zajímavý. Jako odborník odborníkovi vysvětlil doktorovi podrobně, na čem se zakládal jeho vynález, jak vypadal ten "odpor" dřív a co on na něm zlepšil; předvedl tona Franklinových hodinkách i na svých vlastních. Franklin projevil nelíčený zájem, vyptával se, cítil úctu a sympatii k hodináři Caronovi, který tak dobře rozumí svému řemeslu.
"Jste mnohostranný, monsieur," chválil ho. "To se říká i o vás," odpověděl Pierre. "Bude to asi pravda," řekl doktor. "Prošel jsem mnoha povoláními, byl jsem obchodník i politik a spisovatel i tiskař." - "To všechno jsem byl také," řekl Pierre, "a navíc advokát a loďař, a jak řečeno, hodinář a hudebník." - "Ale byl jste také mydlář?" zeptal se Franklin. "A učitel plavání? A kreslič bankovek? Tak vidíte, že jste na mne krátký. Ale vy jste ještě mladý."
Doktor poodešel k jiné skupině. Tam se přel svárlivý Turgot se svárlivým Mr Adamsem. "Ne," tvrdil Turgot, "mně se vůbec nelíbí ústavy, které jste sesmolili pro jednotlivé státy. V Pennsylvánii musí složit církevní přísahu každý, kdo chce vstoupit do Sněmovny reprezentantů. Je snad tohle svoboda svědomí, monsieur? Jinde, tuším že v Jersey, musí kandidát dokonce i odpřisáhnout, že věří v Kristovo božství. Ne, monsieur, tak já si svobodu názoru nepředstavuji. Vždyť vy ani nevěříte v lid. Věřit v přirozený rozum lidu, k tomu vám prostě chybí odvaha. Jinak byste ustavičně nenapodobovali tak bezmyšlenkovitě anglické instituce. Proč nedáte veškerou moc jedinému lidovému zastupitelstvu? Já vám to, pane, řeknu. Protože Anglie má krále a Horní sněmovnu a Dolní sněmovnu, vy to všechno otrocky napodobujete, a tak musí mít každý z vašich třinácti států svého guvernéra a svůj senát a svou Sněmovnu reprezentantů. To je mi pěkná víra v lid." Mr Adams chtěl něco namítnout, ale Turgot ho nepustil k slovu. Franklin přešel nenápadně k další skupince.
Tady se mluvilo o panu de Sartines, nedávno zemřelém ministru námořnictva. Monsieur de Chaumont byl toho názoru, že bez jeho organizačního nadání by neexistovalo loďstvo, které teď ve válce prokazuje takovou sílu. Zato Condorcet a de la Rochefoucauld mrtvého ostře odsuzovali. Jeho kořistnictví zavinilo, že státní pokladna je nyní tak prázdná; tvrdil, že je nutno stavět lodě, ať to stojí, co stojí, čímž pomohl ziskuchtivým obchodníkům vyprázdnit královu pokladnu. Monsieur de Chaumont zesnulého hájil: "Ale nejdůležitější je, že máme lodě. A to dokázal. Poctiví lidé do nedokázali." - "Všechno, co monsieur de Sartines dělal," podpořil ho s úsměvem monsieur de Rayneval, "dělal s půvabem a vybraně. Byl to šlechtic v pravém slova smyslu, i když kradl a loupil."
"To mi připomíná jeden náhrobní nápis," řekl doktor Franklin, "který mi jednou ukázal můj přítel Erasmus Darwin v Anglii, na Litchfieldském hrbitově. Do kamene bylo vytesáno: "Zde odpočívá Roger Jackson, politik a šlechetný muž." Zeptal jsem se doktora Darwina: "Což máte na tomto hřbitově tak málo místa, že musíte pohřbívat do jednoho hrobu tři mrtvé?" - "Zdá se," řekl s úsměvem monsieur de Rayneval, "že si zvlášť neceníte povolání, jemuž se oba věnujeme, doktore Frankline." - "Pokud jsem vůbec politik," bránil se Franklin, "používám metod naprosto nepolitických." Ušklíbl se a tajuplně mu svěřoval: "Neprozrazujte to na mne, monsieur de Rayneval. Ale já říkám vždycky jen to, co je pravda. A to mi pak nikdo nevěří."
Opustil i tuto skupinku, a protože se cítil unaven a zjistil, že hnědá knihovna je prázdná, vstoupil tam a sedl si do křesla. Ze svého krvavého bojiště na něho shlížel generál Washington se svým dlouhým nosem a velkým, podivně strnulým obličejem, jímž ho obdařil monsieur Prunier. Franklinovi bylo proti mysli, že v témž domě, kde je umístěna Houdonova bysta, musí snášet tuhle hudlařinu. Dám to odnést někam na půdu, rozhodl se. Jakmile tu zůstanu sám, bude to první věc, kterou udělám. Zavřel oči. Jsem pořádně unaven, myslel si. Měl bych se vlastně starat o hosty. Ale nebudu. Mám právo být unaven. Mám za sebou namáhavý rok a letos v den čtvrtého července nemusím utěšovat malomyslné. Ca ira.
Někdo přišel. Byli to bratři Leeové a Ralph Izard. Asi nemohli odolat kouzlu Hnědé knihovny, kde už se tak dosyta nahádali.
Franklin považoval za svou hostitelskou povinnost říci jim několi slov. Zeptal se jich, zda mají také radost z té početné společnosti, která se tu shromáždila k oslavě americké nezávislosti.
Není to malá společnost, odpověděl Ralph Izard. Ale když se jména váží a nikoli sčítají, je nutno s politováním konstatovat, že nepřišli mnozí páni z významných starých rodů. To prý jen potvrzuje jeho názor, jak nepřátelsky a skepticky se francouzská aristokracie i nadále distancuje od Ameriky.
"To tedy distancování těchto pánů chápete nesprávně," odvětil Franklin vlídně. "Nepřišli prostě proto, že jsem je nepozval. Když už je spojenectví uzavřeno, zdá se mi důležitější, aby se svět dovídal vždy znovu, že s námi jdou Turgot a Condorcet a Morellet a Houdon a Duplessis a," dodal s nepatrným úsměvem, "také autor ,Figara´."
Arthur Lee zkřížil paže přes prsa, vystrčil čelo a chtěl spustit jednu ze svých břitkých politických přednášek. Ale Franklin ho zarazil. Ukázal na Washingtonův obraz a řekl laskavě a vážně: "Co o tom soudíte vy, Mr Lee? Jaký je váš názor? To slunce za generálem Washingtonem, co myslíte, vychází nebo zapadá?" Mr Lee přemohl před doktorem h.c. jen stěží své znechicení. "Promiňte," odpověděl suše, "ale zdá se mi, že komisaři Kongres Spojených států mají jiné, závažnější problémy."

Tajemník Maigron se nechával už dost dlouho odkazovat z jednoho dne na druhý. Dnes trval na tom, aby ho monsieur de Beaumarchais vyslechl, přestože měl právě rozmluvu s Gudinem. Pierre s povzdechem kapituloval. "Zůstaňte Filipe," vyzval však Gudina, "aspoň to náš Maigron zkrátí."
Fena Caprice zakňučela, nemohla Maigrona ani vystát. "Ticho, Caprice," řekl Pierre. "Tak co už zase máte?" zeptal se a začal bubnovat prsty. Tajemník mu stroze oznámil, že firma Hortalez není schopna sehnat sto dvanáct tisíc liber, které jsou tento pátek splatné. Že veškeré příjmy jsou na dlouhou dobu obstaveny; a na americké pohledávky, že jim nikdo půjčku neposkytne. "To je všechno?" zeptal se Pierre. "Ano," řekl Maigron a přes své bezvýrazné vzezření tu stál jako ztělesněný osud. "Co navrhujete?" zeptal se Pierre. "Podle mého by firma měla už konečně ohlásit úpadek," odpověděl Maigron.
Pierre se na chviličku zamyslel. "Compagnie Industrielle de Chinon vám těch sto dvanáct tisíc liber půjčí," rozhodl pak velkoryse. "To bych nedělal," odpověděl Maigron. "Compagnie Industrielle de Chinon nesmí mít s ostaními vašimi podniky nic společného, to je jediná správná zásada, kterou jsme až dosud důsledně dodržovali. Není radno, abychom ji v tomto případě porušili." Říkal to všechno i nadále týmž bezbarvým tónem.
Gudin pokládal za svou povinnst vyjádřit se k situaci z filozofického hlediska. "Když byl filozof Thales z Milétu jednou velice chudý," poznamenal, "skoupil na splátky, jak nám vypráví Aristoteles, všechny milétské olivové lisy a za jejich používání pak určil monopolní ceny. Čímž zbohatl. Udělal to arci jen proto, aby dokázal, že filozofům stačí jen chtít, aby si vydělali hodně peněz, že jejich chudoba je tudíž dobrovolná a že se jí drží jen proto, aby se mohli zabývat užitečnějšími věcmi než honbou za ziskem." - "Váš filozof, monsieur Gudine," odpověděl věcně Maigron, "byl v příznivější situaci než monsieur de Beaumarchais. Nevím, kde ten by vzal peníze, aby na ty olivové lisy dal aspoň první splátku."
Pierre si sedl a něco psal. "Tady," řekl, "máte těch svých sto dvanáct tisíc liber. Směnka na . Compagnie Industrielle. A teď mi dejte pokoj." - "Už jsem vám vysvětlil," namítl Maigron, "že tohle řešení nepokládám za správné," a zvolna a klidně, aniž hnul brvou směnku roztrhal. Fena Caprice zakňučela.
"Já se na to dívám tak, Pierre," poznamenal Gudin, "že jste sdostatek prokázal své schonosti vydělávat peníze. Mohl byste klidně ohlásit úpadek a zabývat se jistou dobu pouze literaturou a politikou." - "Tak mi aspoň snad dovolíte," řekl se zdvořilou ironií Pierre Maigronovi, "prodat starý dům v Rue de Condé, abych udržel firmu Hortalez nad vodou." - "Nikdy jsem si nedovolil, monsieur," odpověděl Maigron, "vměšovat se do vašich osobních záležitostí. Ale rád bych vás upozornil, že vám tímto prodejem vzniknou nejen finanční ztráty, ale i značné nepříjemnosti."
Pierre sám už v duchu slyšel žalostný nářek sestry Julie, až bude nucena opustit starý dům a dělit se o vládu nad novým s Terezou. Ale firma Hortalez mu byla příliš drahá, a tak byl dům v Rue de Condé odprodán.
Jak předvídal, spustila Julie velký křik a lamentaci. "Toho kdyby se náš tatínek dožil," naříkala, "že mě vyženeš z domu, ve kterém jsem až do smrti o něho pečovala!" Laskavě jí domlouval, že si v novém domě bude žít mnohem lépe. A jak to bude krásné, když budou všichni pohromadě pod jednou střechou, a pod jakou střechou, velikou, vysokou, postavenou z nejlepšího materiálu.
Julie nakonec dospěla k názoru, že má dost energie, aby si s Terezou poradila. Pierre je tak lehkovážný a tolik touží být milován, a právě teď potřebuje hodně péče a starostlivosti. Ať se to Tereze bude líbit nebo ne, ona, Julie, se svého Pierra ujme. Už se viděla, jak v domě v Rue Saint-Antoine popadne pevně otěže; je to překrásný dům, to má Pierre pravdu, a hodně veliký. Nebude nijak nesnadné vykázat tiché Tereze jen část domu. V duchu už s tím byla Julie srozuměna. Ale ještě dlouho se durdila a nadávala. "Ale nejhorší je," rozhořčovala se, že teď budu mít zase celé dny na očích obraz té osoby, té Mesnardové, která ti přináší jen neštěstí."

K četným obdivovatelům Désirée přibyl v posledních týdnech další; jeho přítomnost jí zprvu působila jen zábavu, ale pak její zájem o něho ustavičně vzrůstal.
Když totiž Toaneta přes své těhotenství trvala na tom, že bude pokračovat v divadelních lekcích, Ludvík nařídil, aby se zkoušek účastnil i doktor Lassone a nedovolil Toanetě přepínat se. Při této příležitosti poznal Lassone Désirée a v její společnosti zcela zapomněl na mademoiselle Olivierovou, kterou mu přebral Charlot. Nechyběl při žádné zkoušce, vyhledával každou příležitost, aby byl Désirée nablízku, a dával jí svým pedantským a poněkud staromódním způsobem ustavičně najevo, jak ho okouzluje.
Stárnoucí lékař zajímal Désirée víc než mnohý z jejích mladých, oslňujících přátel. V Paříži kolovalo mnoho historek o jeho domýšlivosti, o jeho milostných aférách, o jeho hrabivosti. Ale Désirée byla natolik soudná, aby pochopila, že nad tyto vlastnosti , které se ani nesnažil skrývat, vysoko vyniká jeho skvělý rozum. Bavilo ji, jak se tento velký racionalista marně brání okouzlení, které z ní vychází. Nijak ji nepohoršovaly jeho staré, panovačné oči, jeho tvrdá ústa, jeho velké kostnaté, nebezpečné ruce. Lákalo ji podmanit si tohoto muže se všemi jeho vědomostmi a zkušenostmi tak, aby proti své vůli udělal všechno, co ona bude na něm požadovat.
Chladně a bez ostychu se ho vyptala, jak to s ním vypadá navenek i uvnitř; i když se zdráhal, nakonec jí všechno pověděl. Měl značné vědecké úspěchy, které uměli ocenit jen učenci, měl tituly a hodnosti, před nimiž se s úctou skláněla široká veřejnost, měl peníze. Byl chamtivý a nedovadl si nic odepřít. Miloval přepych a mrnotratnost, byl lakomý.
Désirée poznala, že čeká jen na její povzbuzení, aby jí učinil nabídku k sňatku. Bez takového povzbuzení by se asi neodhodlal promluvit; neboť byl příliš ješitný, než aby riskoval odmítnutí. Když se teď Désirée dověděla, že Pierre musel prodat svůj dům, byl to pro ni podnět k zamyšlení. Kdyby byla madame Lassonovou, mohla by patrně Pierrův dům koupit a věnovat mu jej. Kdyby se provdala za Lassona, byla by to ona, kdo by dával, a nebyla by tolik vázána, jako kdyby třeba přijala nabídku nějakého mladého aristokratického ctitele. Potom si také řekla, že by si s Lassonem vždycky poradila. A kromě toho byl starý.
Francouzské vojsko dobylo mezitím v Karibském moři u La Grenade pod vedením admirále d´Estaing rozhodného vítězství a Pierre, aniž o tom věděl, měl na tomto vítězství významný podíl.
Počátkem července doplulo totiž do Karibského moře loďstvo firmy Hortalez; bylo to dvanáct plně naložených lodí, které doprovázela válečná loď " L´Orfraye". Když admirál d´Estaing spatřil tuto krásnou loď, vykázal jí okamžitě místo v bitevní čáře a zůstavil neblahé obchodní lodě jejich osudu. "Orfraye" se pak také neobyčejně vyznamenala, provrtalo jí osmdesát kulí, všechny její stěžně byly rozstříleny, její kapitán Montaud zabit. Admirál d´Estaing oznámil Pierrovi tuto událost osobně lichotivým dopisem, blahopřál mu, že tak významně přispěl k úspěchu královských zbraní a ubezpečil ho, že se postará, aby jeho zájmy nebyly poškozeny.
Pierre jásal. Něžně hleděl na model svého "Mořského orla". Jeho intuice mu zas jednou poradila správně; udělal dobře, když tenkrát vynaložil poslední prostředky, aby loď získal. Odvaha a rozum nakonec přivábí i štěstěnu.
Napsal králi, jak je nesmírně hrdý na to, že jeho loď a jeho majetek takto přispěly k pokoření zpupné Anglie. Ministru námořnictva napsal, že cítí přímo dětinskou radost při pomyšlení, jak v týchž novinách, v nichž ho tak zostouzeli, musí teď Angličané oznámit, že to byla jedna z jeho lodí, která se tak významně přičinila o jejich porážku.
Maurepas mu gratuloval a zeptal se ho, jakou odměnu požaduje. Pierre odpověděl, že prosí o uspořádání tryzny za svého prvního kapitána, který padl a o Ludvíkův řád pro svého druhého kapitána; vyslovil zároveň naději, že ti z jeho námořníků, kteří se obzvlášť vyznamenali, budou převedeni k válečnému námořnictvu. "Jste lacinější, než jsem si myslel," řekl Maurepas. "A od monsieur Neckera přirozeně očekávám, " pokračovala Pierre, "že uspokojí mé nároky na náhradu škod se stejnou velkorysostí, jakou v podobných případech projevuji já."
Pařížané s jásotem oslavovali vítězství v Západní Indii, byl uspořádán ohňostroj a jiné veřejné kratochvíle, a protože admirál d´Estaing tu nebyl, padla všechna sláva na Pierra Beaumarchaise. Napsal nejen nejlepší francouzskou komedii od Moli?rových dob, nejen osvobodil Ameriku, jeho lodě připravily nyní Angličanům rozhodnou porážku a získaly pro francouzskou korunu značnou anglickou kořist. A tak znovu a ještě hojněji než dřív se hvízdala a pobrukovala a zpívala Cherubínova cituplná válečná písnička.
Pierrova svěží, plná tvář s jasným čelem, veselýma, chytrýma očima nad ostrým rovným nosem a plnými vykrojenými rty zářila pýchou. Přišlo jako na zavolanou, že sochař Houdon právě teď modeloval jeho bystu. Také se znamenitě podařila a Pierre to považoval za zcela samozřejmé.
Nechal se unášet touto novou, vysoko zvedmutou vlnou štěstí. Náhrada škody za "Orfraye" udrží firmu Hortales nad vodou, než Američané zaplatí; jednou přece zaplatit musí. A dvůr a město hýčkaly Pierra víc než kdy předtím.
Chybělo jen jedno. "Figaro" se stále nesměl hrát. To Pierra hnětlo. Zákaz musí být zrušen. Když bude nyní s podporou celé Paříže požadovat povolení komedie, Ludvík se nebude moci proti ní stavět. Zvrátí zákaz francouzského krále, stejně jako svrhl tyranii krále anglického, a sláva politika a válečníka Beaumarchaise bude dovršena slávou básníka.

Vaudreuil přijal zprávu o vítězství u La Grenade se smíšenými pocity. Byl vlastenec a měl z vítězství radost. Ale teď už příliš dlouho se zoufalou netrpělivostí čekal, až konečně odjede do Bretaně k armádě, která tam byla přichystána k invazi do Anglie a které měl nyní velet; toto vítězství v Západní Indii byla voda na mlýn pro velitele armády a námořnictva, kteří místo invaze doporučovali odeslání expedičního sboru do Ameriky. Vaudreuil si řekl, že ted bude muset zůstat zde ve Versailles ještě déle a pokračovat v klopotném úsilí, aby si na Ludvíkovi vynutil souhlas s invazí.
V takovém rozpoložení byl tedy Vaudreuil, když si s ním Pierre a Désirée přišli promluvit o "Figarovi". Désirée mu doporučila, aby pozval svého chráněnce na večeři a Vaudreuil se rád chopil příležitosti ukrátit si několik hodin nemilého čekání hovorem se šprýmovným autorem. Když Désirée položertem, polozarmouceně řekla, že markýz teď přece jen opustí Versailles, aniž probojoval uvedení "Figara", nechápal to jako troufalé připomenutí svého slibu. Naopak uvítal tuto připomínku. Nebyl maloměšťák a nepotrpěl si na nějaké dodržování daného slova. Ale ujistil mnoho lidí, že bude hrát "Figara" právě proto, že ho Ludvík zakázal; měl tedy na jeho uvedení osobní zájem. Kromě toho byl nucen beztak zůstat ve Versailles ještě řadu dnů a týdnů: co v té době udělat lepšího, než vynutit si uvedení "Figara", svého "Figara"? Než zahájí svou oslňující kariéru v Bretani, zajistí si velkolepé zakončení své působnosti ve Versailles. "Buďte bez obav, Désirée," řekl, "i vy Pierre. Pro útok na Anglii jsem na ,Figara´ nezapomněl."
Zašel za Toanetou. Úplně k ní ochladl; příznaky těhotenství, těžká chůze, ochablejší, rozplizlé rysy její tváře, to všechno v něm budilo přímo odpor. Těšil se, že se dostane z její blízkosti. Nechtěl mít už nic společného s touto ženou, která se těšila na své dítě, na dítě své a toho Břicháče, jako nějaká hokyně. Nechápal, jak pro ni mohl kdy zahořet.
Ale své znechucení pečlivě skrýval. S přemáháním řekl, jak je mu zatěžko od ní odejít, pak náhle prohlásil, že nesplnil náležitě ani svůj úkol jako její intendant. Šlo prý mu o to, aby byla zapsána do historie jako mecenáška francouzského divadla. Ale tady se mu nepodařilo dojít až k cíli. Chtěl, aby se pod její záštitou konala premiéra "Figara". To se nepodařilo. Kompromitoval jen sám sebe tím, že v jejím zájmu tak pyšně a důvěřivě všude oznamoval, že komedie se hrát bude.
Váhavě odpověděla, že ví, jak hloupé překážky zabraňují uvedení hry. Vaudreuil se přemohl natolik, že se zatvářil cituplně. Přesto by bylo krásné, namítl, kdyby léta jejich společné cesty byla dovršena tímto společným činem. Nemá prý sklon k sentimentalitě, ale není tak docela jisté, zda se vrátí. "Nepovídejte takové nesmysly, FranCoisi," rozhorlila se Toaneta a její rty se chvěly.
Zasmál se a řekl lehkovážně: "Bez ,Figara´ není spásy. Zdá se mi, že by to stálo za poslední pokus. Ani si nemůžeme přát lepší příležitost pro náš nový pokus než vítězství ,Orfraye´. Celá Paříž se bouřlivě dožaduje zrušení toho směšného zákazu. Staňte se mluvčím Pařížanů. Břicháč teď těžko obhájí své odmítavé stanovisko."
Toaneta ho pozorně vyslechla. Neodpověděla, ale on si byl jist, že jeho slova v ní utkvěla; dál už o "Figarovi" nemluvil, znovu zesmutněl a choval se něžně.
Ještě týž den navštívila Toaneta Ludvíka.
Když si Ludvík přečetl zprávu o vítězství u La Grenade, zmocnila se ho pravá bourbonská pýcha. Zejména ho potěšilo, že tímto vítězstvím byly oslabeny argumenty těch, kteří se přimlouvali za invazi do Anglie; neboť teď jeho ministři a generálové budou chtít uspíšit expedici do Ameriky a protože je možno odvážit se jen jedné ze dvou velkých operací, bude nutno odložit invazi na neurčito. A i když mu nebylo milé pomyšlení, že jeho Francouzi mají bojovat v Americe, myšlenka na invazi mu byla desetkrát odpornější. Opravdová válka může být vedena jen v Evropě a pokud se mu podaří zabránit vážným vojenským srážkám na evropské půdě, žádná opravdová válka z toho vlastně nebude. Přijal tedy zprávu o vítězství u La Grenade s hrdostí a hlubokým uspokojením.
I do té radosti bylo ovšem přimíšeno trochu pelyňku. Hnětlo ho, že se na průběhu bitvy tak významně podílela loď, kterou z něho podvodně vylákal zlořečený monsieur Caron. S nelibostí se dočetl v policejním raportu, že romance z "Figara" se stala jakousi národní hymnou, že oddíly při odchodu na frontu zpívají text pana de Beaumarchais a že se všude mluví o tom, jak námořníci z "Orfraye" s touto písní na rtech umírali.
Tyto drobné nepříjemnosti však jen málo narušily jeho uspokojení, a když teď k němu Toaneta přišla, zastihla ho ve veselé a rozjařené náladě. Se širokým úsměvem si ověřil příznaky jejího těhotenství, s uspokojením zjistil, že požehnaný stav je už na ní velice patrný a nemotorně ji hladil. Odpověděla, že se jí ani nemůže lépe dařit. Je prý ovšem trochu zarmoucena, že ji co nejdřív opustí jeden z jejích nejmilejších přátel, její intendant Vaudreuil. Ludvík suše odpověděl, že pokud ho neklame paměť, ona sama se dožadovala s veškerou energií, aby Vaudreuilovi byla svěřena velitelská funkce. Samozřejmě, odpověděla, když jde o zájmy Francie, nešetří ani svých nejlepších přátel. Ostatně slíbila prý Vaureuilovi splnit jeho poslední přání a doufá, že on, Ludvík, jí nebude bránit, aby dodržela svůj slib. Markýz si prý přeje ukončit svou činnost intendanta představením "Figara".
Ludvík se zamračil a mlčel. Zas už mě táhnou, kam nechci, uvažoval, stejně jako před tou smlouvou. A jako jsem se tenkrát marně vzpíral Franklinovi, nemá smysl, abych se teď bránil tomuhle Caronovi. Nikdy, řekl jsem, a sám před sebou jsem se z toho "nikdy" radoval a zakládal jsem si na tom. Ale patrně už tenkrát jsem v hloubi duše věděl, že k tomu přece jen dojde. Všichni jsou zaslepení a kopou si vlastní hrob a já jim v tom nedovedu zabránit.
"Vaudreuil" povídala zatím Toaneta dál, "není se svým přáním osamocen. Loďstvo pana de Beaumarchais dobylo tak slavného vítězství a celá paříž chce teď vidět jeho hru." Ludvík hněvivě zafuněl. "To je právě to," řekl. "Kdyby šlo jen o představení ve Versailles, to by mi dělalo malou starost; na mých pánech a dámách není co zkazit. Ale Pařížané nesmějí ten nepřístojný kus vidět. Však já věděl, proč jsem tenkrát řekl: nikdy." Snažil se mluvit autoritativně.
Toaneta byla pohněvána. "Už jste jistě slyšel" řekla, "že těhotné ženy mívají rozmary. Když se těm rozmarům nevyhoví, může jim to ublížit. Doktor Lassone vám to potvrdí. Není správné, Ludvíku, že tak ohrožujete dauphina. A já jsem si vzala do hlavy, že svému Vaudreuilovi tohle poslední potěšení udělám."
Ludvík řekl po chvíli chabě a hněvivě: "A kde to chce hrát, ten váš pan intendant? Zase u mne v Menus Plaisirs? Nebo snad v Trianonu?" Vyzývavě na ni pohlédl. "Ne, ne," pospíšila si s odpovědí. "Zcela soukromě, jen pro nejintimnější přátele. Myslím, že v Gennevilliers."
Ludvík seděl zamyšleně, se svraštělým čelem. "Ale poslyšte, Toaneto," řekl pak, "opravdu by nebylo vhodné, bylo by to dokonce nanejvýš pohoršlivé, kdyby se francouzská královna šla podívat na tuhle komedii, když já jsem několikrát vyslovil své nikdy." - "Když si to nepřejete, tak já tam nepůjdu, " řekla Toaneta a zeptala se rovnou: "Vaudreuil to tedy smí hrát?" - "No tak, no dobře," řekl Ludvík.
Ale okamžitě si vyhrazoval: "S tou podmínkou, že z komedie budou vyškrtnuta všechna nepřístojná místa, a s podmínkou, že se bude hrát pouze jednou, a to v Gennevilliers a jen pro nejintimnější přátele markýze de Vaudreuil, a s podmínkou, Madame, že vy na toto představení nepůjdete, a s podmínkou, že pak už nikdy víckrát o ,Figarovi´ nepadne ani slovo." - "Souhlasím" řekla Toaneta.
A dodala sladce, celá rozzářená: "Věděla jsem, že vyhovíte přání matky svého syna, milý Ludvíku."

V den představení bylo veliké horko. V malém Gennevillierském divadle, tam, kde kdysi Désirée hrála před Franklinem a Toanetou Tellova synka, se téměř nedalo dýchat; neboť sál byl přeplněn, lidé tu stáli ve všch uličkách a chodbách.
Až dosud se Pierre bez odporu smiřoval s tím, že někteří aristokrati ho k sobě zvali bez členů jeho rodiny; tentokrát si vyžádal, aby se představení směla zúčastnit i Tereza a jeho přítel Gudin. Seděli v jedné z těch malých lóží všem na očích. Tereza, která tu se svou výraznou, živou tváří s krásně vykrojenými rty a s vysokým, smělým obočím tak klidně seděla a vyčkávala, budila velkou pozornost; její hruď a ramena s matnou bledě snědou pletí se oslnivě odrážely od prostých modrých šatů. V této společnosti každý každého znal, ale málokdo znal Terezu. "To je madame de Beaumarchais," říkali si a všichni si s údivem uvědomovali, že Figaro má také manželku.
Opět si průzorem v oponě Désirée v pážecím kostýmu prohlížela shromážděné obecenstvo. Tentokrát bylo její úsilí navzdory Charlotovi a navzdory Ludvíkovi korunováno úspěchem, tentokrát nebude v posledním okamžiku připravena o svého Cherubína a o ovoce tolikéré lsti a pokořování.
Uviděla v lóži Terezu. Pierre stál za ní a nakláněl se k ní. Bylo to zvláštní a tak trochu směšné, že její Pierrot, který byl přes všechen svůj idealismus takový cynik, miluje tak hluboce a doopravdy vlastně jen tuto Terezu. Lnul k Tereze jako velký věrný pes. Ona, Désirée, podnítila jeho talent, aby dokázal vyslovit a zpodobit vroucí cit chlapce Cherubína, ale tento cit nenáleží jí, nýbrž právě oné ženě v lóži.
Ozvalo se zaklepání hole, opona se rozhrnula. Préville - Figaro stál na jevišti, měřit a říkal: "Devatenáct krát šestadvacet."
Pierre seděl a díval se a poslouchal, byl jako ve snách a zároveň všechno dopodrobna vnímal. Hraje se "Figaro"! Je to tak: "Bláznivý den aneb Figarova svatba" se hraje! Už jednou se shromáždil výkvět francouzské šlechty, aby se podíval na jeho odvážnou hru. Tenkrát v tom zabránil rozzuřený král. Ale teď zvítězil on, Pierre, Ludvík Bourbonský se nadarmo vztekal, a tak přišli podruhé všichni ti princové a vévodové a hrabata markýzové. A teď řekla Zuzana svou první veselou repliku a hned se všichni rozesmáli a byl to dlouhý, dobrý smích, a je to tak: "Figaro" se hraje. Říká jim své pravdy do očí právě tak, jak si to představoval, a oni je poslouchají a nechají si to líbit. Od nikoho jiného by si to líbit nenechali. Jeho o to prosili, dožadovali se toho; museli uznat, že to nikdo jiný nedokáže tak zlehka a velkoryse, že ve Francii dnes nikdo nepromlouvá z jeviště tak duchaplně jako on. A on sedí v lóži se svou krásnou, milovanou ženou a na jevišti hovoří a hraje jeho tolik obdivovaná přítelkyně, tak oslňující svým důvtipem, a velcí pánové a dámy Francie mu naslouchají.
Jestliže tito velcí pánové a dámy přišli původně jen proto, aby smíchem demonstrovali proti králi, který jim chtěl zapovědět jejich zábavu, rázem zapomněli na tento záměr a oddali se bez předpojatosti svému okouzlení z půvabu a důmyslnosti hry. Měli vkus, měli ducha, měli cit pro divadlo. Bavila je chytrá impertinence Figara-Prévilla, noblesní, poněkud chorobná elegance Almavivy-Molého a překvapovala i dojímala je Désirée Mesnardová. Toto by se od ní přece jen nebyli nadáli, že bude jako roztomilý, zamilovaný chlapec tak opravdová, líbezná, úchvatná. Dokonce i romance, kterou každý už aspoň stokrát slyšel, se zaskvěla novou, nebývalou svěžestí, která teď zazněla na jevišti z úst Mesnardové.
V přízemí, kde byla pouze místa k stání, stál sevřen ze všech stran doktor Lassone, a i když se obvykle cítil mladý, říkal si, že určitě není vhodné pro muže jeho věku vystavovat se takové tělesné a duševní námaze. Viděl Désirée, viděl ji a cítil, jak všichni muži v tomto sále po ní touží a jak patrně i většina žen touží po chlapci Cherubínovi a vzrušeně dýchal. Říkal si: Je to hloupost, ale já se s ní ožením. Ona miluje jen toho větroplacha Carona a dává přede mnou určitě přednost i tomu ješitnému fanfarónu Vaudreuilovi. A ona mě bude podvádět s kdekým a bude mě ponižovat a vytahá ze mne všechny peníze. Bude to ukrutná hloupost, když se sní ožením, ale je to poslední hloupost, kterou ještě mohu udělat, a je to hloupost, která za to stojí.
Také Vaudreuil si uvědomoval mocné kouzlo, které z Désirée vychází. A ona mu náležela. Všechno zde mu náleželo. Byl to pro Vaudreuila příjemný večer, klenul se jako most ze skvělé minulosti do ještě slavnější budoucnosti. Když měl teď opustit Versailles, pohlížel na ně shovívavějším pohledem. Všechno, co na nich bylo krásné a životné, soustředilo se do tohoto večera. Vytvořil tuto hru za spolupráce svého chráněnce Pierra, vymohl si na Břicháčovi toto představení, věnoval tuto komedii francouzskému lidu, stejně jako Ludvík Čtrnáctý věnoval Francouzům komedii Moli?rovu. Jemu patří muž, který vymyslel a sestavil tyto oslňující věty, jemu patří žena, která teď z jeviště všechny uchvacuje, jemu patří královna, která nade vším vládne. A pikantní na tom je, že jemu na tom všem nesejde, že to všechno zde nechává a odchází.
V jedné z lóží seděl Maurepas. Považoval se za pokrokového, protože vymohl nebo aspoň dovolil uvedení komedie svého osobního blázna a vychutnával teď smělý důvtip kusu. Ale jednou, a to na místě: "Co je to dvořanské umění? Přijímat, brát, dožadovat se," ho najednou napadlo, že všichni, co jsou zde v divadle shromážděni a tak se dobře baví, udělali zase jednou další notný řez do větve, na které sedí, a na okamžik pocítil nepříjemné svírání v žaludku. Ale pak si řekl, že do jeho smrti ta větev ještě vydrží, a po celý zbytek večera zůstal jeho požitek z té přerozkošné hry nezkalený.
Všech ostatních, příslušníků vysoce urozené francouzské šlechty, se zřejmě ani nedtkly pochybnosti, jimiž byl jen tak letmo zasažen Maurepas. Smáli se a veselili, když viděli svou pravou tvář, své prohry, své velice dobré způsoby a naprostou poušť a prázdnotu svých mozků a srdcí. Nejvíc působilyl konfiskované, nevyslovené věty, které Pierre vtipně nahradil pouhými gesty a dlouhými, významnými pauzami; neboť mnoho přítomných ona škrtnutá slova znalo. Tleskali a volali." Opakovat, opakovat," a deset, dvacet, sto hlasů doříkávalo ty škrtnuté věty. A nadšení stoupalo, velcí páni a dámy jásali a ohlušujícím potleskem děkovali Figarovi, že jim říká do očí, co jsou doopravdy zač.
K účasti na představení bylo pozváno i několik málo spisovatelů a filozofů; ti o přestávce vyslovovali své názory, které měla nazítří opakovat celá Paříž. Chamfort prohlásil, že je to skutečně encyklopedická komedie. A zvlášť nadšeně se vyjádřil baron Grimm. Obávaný kritik odbyl Pierrovy první kusy zlomyslným posměchem. Nyní však poznal, jak upřímně je uchváceno toto vlivné obecenstvo a tak připustil, že se mýlil, a vytříbenými slovy se k tomuto omylu doznal. Tahle hra, prohlásil, je odvážným a duchaplným zobrazením mravů a názorů vládnoucí třídy a namaloval ji muž, který dovede míchat barvy a vládnout štětcem jako nikdo jiný. Dějem hry není vlastně nic jiného než boj o jednu noc lásky, a přece je zrcadlem celé epochy; je to tudíž nezbytně dílo génia.
Vznikly obavy, aby druhá polovina velice dlouhé komedie nepůsobila na rozmarné obecenstvo únavně. Ale navzdory dusnu zůstali návštěvníci svěží a vnímaví jako na počátku. S napětím sledovali složité zákruty děje a pochopili a uměli ocenit i sebejemněji naznačenou pointu.
A teď přišlo poslední dějství s vekým monologem. Kolem tohohle monologu bylo na zkouškách hodně pochybností a sporů. Dosud nikdy nebyl na francouzském jevišti odříkán tak dlouhý monolog. Je možno přijít na obecenstvo, znavené už téměř čtyřhdinovým ohňostrojem vtipu, zápletek a děje, s takovým monologem? Hned se ukáže, hned se rozhodne, zda obecenstvo tyto dlouhé úvahy přijme či zda smělý experiment zaviní, že komedie nakonec ještě propadne.
Figaro chodil pod španělskými kaštany. Na chvíli si sedl vpředu na lavičku a mluvil přímo do hlediště, pak zase vstal, přecházel sem a tam a temperamentně gestikuloval, pak si opět sedl až k rampě a meditoval. A mluvil a mluvil a mluvil. A ejhle, napětí diváků nepolevilo, nezačali kašlat a nezneklidnili. Pozorně sledovali všechny přechody a obraty nejdelšího monologu, jaký kdy byl na francouzském jevišti přednesen.
Désirée stála za kulisami. Měla na sobě svůj důstojnický kostým, uvědomovala si, jak vyzývavý a uchvacující je její vzhled, ale zapomněla na to. Čekala na ty obdivuhodné věty, které teď za chvilku přijdou na konci monologu a v nichž se Figaro-Pierre vysloví o svém životě výstižněji, než to dokázali vyslovit jeho závistivci i jeho obdivovatelé. A už ty věty zazněly.
"Tak si tedy jdu svou cestou," říkal Figaro-Préville, odvážil se říkat to tiše a přesto ho po čtyřech hodinách dusna a soustředěného vnímání lidé poslouchali bez dechu," tak si tedy jdu svou cestou, vystoupil jsem na ni a nevím, jak ji zas opustím a ani to nechci. A pokud po ní půjdu, budu si ji zasypávat tolika veselými květy, kolik mi jich můj humor poskytne. Říkám: můj humor, a přitom nevím, zda to je můj humor, stejně jako nevím, co je vlastně to mé já, jímž se tu zabývám: je to cosi beztvarého, složeného z rozmanitých podob. Je to jednou ubohý hlupák, drobný, lehkovážný živočich, chlapík ženoucí se vzrušeně za zábavou. Dnes pán, zítra otrok, jak to vyjde. Člověk ctižádostivý z ješitnosti, pracovitý z nutnosti, lenivý z rozkoše, řečník, když to nebezpečí vyžaduje, básník pro zotavení ducha, hudebník, když se to hodí, milovník, kdykoli se ho zmocní náhlá vášeň. Není nic, čeho bych neokusil, nic co bych
nebyl dělal, nic, čeho bych si byl neužil a co bych nevychutnal."
A to už spěl kus ke konci. Do vyzývavých strof závěrečné písně a do závěrečného baletu se vzdouvaly takové vlny potlesku, že přehlušily hudbu i verše. Herci se ukláněli. Lidé tleskali jim, tleskali nahoru do lóže autorovi. I ten se hojně a stále znovu ukláněl, ale ne tak jako jiní autoři, s předstíranou blazeovaností; zářil neskrývanou radostí.
Désirée byla pyšná. To ona vydobyla Pierrovi toto vítězství svým důmyslem a hereckým uměním. Jenže si s neznatelným, trochu ironickým i trpkým úsměvem všimla, jak Pierre sice teská jí i ostatním hercům, ale že se uprostřed všeobecných ovací stále znovu něžně, s něžností přímo okázalou, sklání ke své Tereze.
Po představení, když byli u Désirée v šatně, řekl Vaudreuil Pierrovi: " Tak jsme vyhráli, můj milý. A já odjíždím zítra do Bretaně a tam zvítězím nad Anglií."

Na čtyři sta Američanů, kteří byli bědně žalářováni v Anglii, se obrátilo k doktoru Franklinovi se svými prosebnými, zoufalými nářky a tak se delegáti rozhodli poslat jim peníze a další pomoc. Pro toto dosti nebezpečné poslání bylo nutno vybrat spolehlivého a velice obratného člověka. Franklin navrhl dva kandidáty. Osobně je neznal, ale svědčily pro ně přímluvy vážených mužů a jejich poctivé vzezření. Arthur Lee však doporučoval pána, kterého už léta znal, jistého Mr Diggese, obchodníka z Marylandu; se svou obvyklou mračnou vášnivostí prohlašoval, že ručí za poctivost a obratnost tohoto pána. Doktorovi se Mr Digges zvlášť nezamlouval; měl moc řečí, vypadal mazaně a jeho pohled byl vyhýbavý.
Když na poradě tří delegátů Arthur Lee naléhal na přijetí svého Mr Diggese, bylo na Franklinovi znát, že s tím nesouhlasí. "Jaké námitky máte proti Mr Diggesovi?" zeptal se Mr Adams. "Nelíbí se mi", řekl prostě Franklin. "Já se za toho člověka zaručuji," opakoval Arthur Lee. Mr Adams byl spravedlivý. Protože se Arthur Lee za Mr Diggese zaručil a doktor Franklin mu nemohl vytknout nic jiného než to, že jeho tvář se mu nelíbí, hlasoval i on pro Mr Diggese ; a toho také poslali do Londýna.
Franklin věděl už dávno, že Mr Adams ho nemá zvlášť v lásce, ale věděl též, že se snaží být objektivní a spravedlivý. Tím trapněji byl doktor překvapen, když zjistil, že jedovatá atmosféra této doby čekání dohnala i tohoto Johna Adamse k ničemnému jednání.
Oklikou přes svého tajemníka de la Motte se totiž dověděl, že Mr Adams se o něm vyslovil velice nelichotivě před monsieur Marboisem; a přitom byl monsieur Marbois jedním z Vergennesových tajemníků. Mr Adams se rozhořčeně posmíval tomu, že Paříž uctívá v doktoru Franklinovi velkého amerického zákonodárce. V celé Evropě prý panuje názor, že Franklin se svou elektrikou udělal americkou revoluci. To že je nesmysl. Nedokázal prý sesmolit ani ústavu svého vlastního státu Pennsylvánie, mimochodem úplně mizernou. Přišla také řeč na Franklinovy nemanželské děti a Mr Adams prohlásil, že přes Franklinovy mimořádné literární, umělecké a vědecké schopnosti není možno přehlížet jeho veliké chyby.
I když Franklin znal tak dobře slabost lidské povahy, něčeho takového se od Johna Adamse nenadál. Mrzelo a zarmucovalo ho, že delegát Kongresu, ctihodný muž, dokáže takto před vysokým francouzským úředníkem zostouzet vlastního kolegu.
Toužil už po tom, až se těch druhých zbaví. Varoval sám sebe před klamnými nadějemi, ale nezasadil se za něho tam na druhé straně oceánu francouzský vyslanec? A Franklin tajně počítal s tím, že to bude on, kdo bude jmenován jediným zplnomocněným zástupcem.
Ale tu padl na jeho vyhlídky černý stín jeho syna.
William se opravdu v posledních měsících choval klidně, a tak ho vyměnili a dopravili na anglické území. Teď byl v New Yorku, měl funkci předsedy sdružení "Loajálních Američanů", byl poradcem anglických úředníků a důstojníků a nabubřele tvrdil, že většina obyvatel kolonií zůstala revolucí nedotčena a zachovává nezlomnou věrnost britskému Veličenstvu. To všechno bylo stejně neškodné jako zbytečné. Ale přesně tak, jak Franklin předpokládal, zveličovaly bohužel anglické noviny Williamovy žvásty v pompézních článcích a srovnávaly synovu věrnost s proradností buřičského otce. A tyto anglické články byly určitě voda na mlýn pro jeho nepřátele ve Filadelfii a určitě mnozí se na něho teď už nebudou dívat jako na člověka, který dopomohl k uzavření spojenecké smlouvy s Francií, nýbrž jako na zrádcova otce. A teď mají proti němu nové argumenty a Kongres má novou záminku, aby oddaloval své rozhodnutí.
Mladý William a de la Motte rozhořčeně proklínali odkládací taktiku a zločinnou liknavost Kongresu. Franklin však na to reagoval jen s mírnou ironií a skryl svou nelibost a nedočkavost hluboko v srdci.
Ležel jednou ve vaně a mladí pánové seděli na dřevěném poklopu a byli roztrpčeni, že ani včerejší loď nepřivezla od Kongresu žádnou zprávu. Ale starý pán si dal ještě přilít horké vody a pověděl jim příběh o králíkovi a želvě.
Králík si jednou zlomil nohu. "Buď tak hodná" řekl své přítelkyni želvě, "doběhni k doktorovi a přines mi nějaké léčivé byliny." Želva přikývla. Králík měl bolesti a ležel a čekal. A nemohl se dočkat. Až nazítří večer želva konečně přišla. "To jsi k tomu doktorovi nemohla dojít dřív?" říkal králík. "Když jsi na mne takový", odpověděla želva, "tak to tam nepůjdu."
Navzdory čekání a nepříjemnostem se Franklin dožil i veliké radosti. Vrátil se malý Benjamin Bache a ředitel ženevského internátu opravdu nelhal: byl to skvělý chlapec. Doktor s potěšením poslouchal, jak pěkně a plynně hovoří ten malý francouzsky, jak je vnímavý a jaký má bystrý úsudek a že přitom není žádný všetečka a rozumbrada. Projevoval také velký zájem o Franklinovo tiskařské umění a rychle chápal, čemu ho dědeček učil. Madame Helvetiová si chlapce rázem zamilovala a vždy znovu halasně upozorňovala, jak jsou si dědeček a vnuk podobní.
Malý Benjamin připomínal Franklinovi syna Francise, jeho miláčka, který zemřel ve věku čtyř let. Od té doby uplynulo dvaačtyřicet let. Doktor často vtipkoval o tom, jak bývají rodiče vůči svým dětem zaslepení, ale jeho malý Franky byl skutečně neobyčejně hezký chlapec, tak chytrý a tak pěkný se svými plavými kučerami a velikýma očima, opravdu dítě, jakých je málo.
Franklinovi se jen málokdy v noci něco zdálo, měl vlastně dva sny, které se ustavičně
vracely. V tom jednom si vždy pevně umiňoval, že se nebude potit, aby ti ostatní nepoznali, že má strach, ale měl na sobě svůj modrý, těžký manšestrový oblek, seděl blízko ohně a nemohl si odsednout, snažil se ze všech sil neprolévat pot, ale přesto pot na něm vystupoval a řinul se mu po těle stále víc, i když se tomu snažil zabránit. Ve druhém snu pak zvedal svého malého synka Frankyho vysoko nad hlavu a chlapec výskal a ječel a byl nesmírně lehký a Franklin měl radost, že je tak lehký, a chlapec byl stále lehčí a najednou už tu nebyl a Franklin jen stál a hloupě a zděšeně se díval do prázdna.
V těchto týdnech, patrně při pohledu na vnuka Benjamina, se mu tento druhý sen zdál často; ani by nebyl mohl říci, zda se na něj těší nebo se ho bojí. I ve dne často vzpomínal na syna Frankyho. A často také vzpomínal na Frankyho matku, na Deboru, na svou nebožku ženu.
Viděl ji před sebou jako živou. Stála tu s pyšným a rozpačitým úsměvem na tlustém, kulatém, růžově bílém obličeji a dívala se na něho. Zvala ho k snídani a najednou, hleďme, měl před sebou porcelánovou misku a stříbrnou lžičku. Do té doby snídal mléko cínovou lžičkou z hliněné misky za dvě pence. Koupila to drahé nádobí za jeho zády, stálo třiadvacet šilinků, a když pak trochu bručel, namítla mu, že není důvodu, proč by její muž neměl mít stříbrnou lžičku a porcelánovou misku stejně jako jeho sousedé. Stála zde robustní, vypadala tak trochu venkovsky, pravda, ale jaká to byla znamenitá, rezolutní žena a kdo uměl vyhovět jeho četným drobným požadavkům lépe než ona? Jak byl pyšný tenkrát, v období kolkování peněz, když byl od paty k hlavě oblečen do vlny a plátna, které ona vlastnoručně zhotovila! A když nakupovala pro jeho papírnu hadry, jak rázně uměla vyjednávat a smlouvat! On sám sice šetrnost hlásal, ale neměl ji v povaze, kdyby ona nebyla peníze schraňovala, byl by je pokaždé utratil.
Bylo by dobré mít někoho, jako byla Debora. Monsieur Finck je šikovný butler, ale Franklinova domácnost mohla být útulnější. Život bez ženy za nic nestojí. Uvědomoval si to dnes ve dvaasedmdesáti stejně, jako když mu bylo sedmnáct. Nic naplat, nejvyší bytost vložila do člověka chtíč, a pokud jej někdy považuje člověk za něco ponižujícího, je to nesprávné. S úsměvem si vzpomínal na drobné, drsné žerty, ve kterých občas dával průchod radosti ze své mužné síly, například na onen pěkný dopis s odvážně upravenou latinou Tomáše Kempenského. "In angulo cum puella, popřípadě in angulo puellae." Také jeho esej o příčinách, pro které je starší milence nutno dát přednost před mladší, měl svou logiku a případnost. Nevěřil v romantickou lásku, ale ještě méně v lásku platonickou.
Osamělý muž je nedokonalé stvoření; je jako pouhá plovička nůžek. Franklin se cítil unavený a opuštěný. Ale kdyby ho povolali zpátky domů, do vlasti, kde je považován za kurevníka, pokrytce a neznaboha, nebyl by tam ještě opuštěnější?
Tady ve Francii ho mají v lásce a úctě. Mládenci založili už třetí tlusté desky na chvalořeči ve verších i v próze a na panegyrické kresby. Chtěl by zde zůstat a bude správné, když si včas zabezpečí další argumenty pro případ, že by ho Kongres o dosavadní argumenty připravil.
Strávil večer v Auteuil u madame Helvetiové. Cítil se u jejího bohatě a nedbale prostřeného stolu líp než u sebe doma. Tady měl každý tak láskyplně na paměti všechny jaho požadavky, slabůstky i přání. Kdežto ostatním hostům byla podávána telecí pečeně, on dostal chutný pokrm ze sekaných kuřat, jak to vyhovovalo jeho prořídlým citlivým zubům. A k ovoci a koláčkům byla šlehačka, jak ji měl rád, sladká a hustá.
Po jídle zazpívaly slečny Helvetiovy jeho oblíbené skotské písně, abbé rozšafně žertoval, on dal k lepšímu několik anekdot a každému bylo dobře ve společnosti ostatních a každý byl spokojen sám se sebou.
Když večer pokročil, rozmlouval Franklin jako obvykle o samotě u krbu s madame Helvetiovou. Dáma, která už neměla daleko do šedesátky, seděla ve svém křesle kyprá, překypujících tvarů, bílá a růžová, nedbale nalíčená, její vybledlé plavé vlasy byly obarvené jen ledabyle. Ale v doktorových očích se skvěla celým svým někdejším tak obdivovaným leskem. Zálibně o překot brebentila, jista si předem úspěchem, a její hlučný, veselý hlas, její vznětlivost, ona celá zevně i uvnitř se mu neobyčejně zamlouvala. V ní se podivuhodně snoubilo všechno, čeho si cenil na své domácky starostlivé Deboře i na své pařížsky zjemnělé madame Brillonové.
I když ho bolela noha, stoupl si na ni a naklonil se nad ni přes křeslo. Letmo, zpola rozveseleně, zpola rozpačitě si uvědomil, že on a madame Helvetiová, ona s psíkem na klíně a on sklánějící se nad ní, tvoří skupinku podobnou mnohým galantním rytinám, které tu jsou všude rozvěšeny.
"Co byste tomu řekla, Marie Félicité," oslovil ji znenadání, "kdybychom se například vzali?"
Vzhlédla neskrývajíc velké překvapení."Myslíte to vážně?" zeptala se. Franklin odpověděl těžce shledávanými francouzskými slovy: "Jestli nechcete, tak nemluvím vážně; jestli chcete, tak to říkám doopravdy."
Mlčela, její velká nalíčená tvář byla neobvykle zamyšlená, mechanicky hladila psíka na klíně.
Díval se na její hezkou plnou paži, na její malou, stále ještě dětskou ruku. Jakoby mimochodem, tiše, střízlivě, proti svému zvyku téměř zahanbeně jí vyložil svou situaci. "Je docela dobře možné" řekl, "že v dohledné době budu odvolán ze své funkce. Octnu se pak před těžkým problémem. Mám se vrátit do Filadelfie? Mám opustit zemi, v níž jsem našel tolik porozumění, takovou pohodu kolem sebe i v sobě, která blaží mé srdce? Zemi, v níž žijete vy, Marie Félicité? A pouhé vaše ano by můj problém rozřešilo."
Madame Helvetiová pomalu postavila psíka na zem a vstala. S rozpaky, které ji činily mnohem mladší, s úsměvem a očividným hlubokým pohnutím ukázala na jeden z mnohých portrétů svého Clauda Adriena Helvetia.
Franklin řekl živějším tónem než jindy: "Váš manžel, můj přítel Helvetius, byl velký muž. Víc než kdo jiný by pochopil právě on, proč toužím žít společně s vámi. Schvaloval by to celou svou filozofií. A neřekla jste mi vy sama, Marie Félicité, že vám ještě v posledních okamžicích kladl na srdce, abyste užívala života?" Stále se usmívala a řekla, aniž se na něho podívala: "Mluvte klidně dál, milý a vážený velký muži. Velice ráda vás poslouchám." Zlehka, galantně a rozumně jí vyložil, jak mají oba rádi stejné věci, stejné lidi, jak si libují ve stejném způsobu života. Najednou se netrpělivě přerušil a posteskl si: "Teď lituji víc než jindy své špatné francouzštiny. Rád bych to všechno pověděl mnohem dokonaleji, ne tak nemotorně." - "Vaše francouzština není nikterak špatná," odpověděla. "Paní Brillonová vás naučila velice dobře francouzsky," a váhavě, ještě úsměvněji, laskajíc se s každou slabikou, poprvé ho oslovila křestním jménem" "Benjamine." Dosud nikdo ho francouzsky takto nenazval a jen stěží porozuměl vlastnímu jménu. Ale její tvář a její chování byly výmluvnější než slova a on věřil, že ji už získal. Vroucně, obřadně zvedl její ruku k ústům.
Srdce jí prudčeji zabušilo při pomyšlení, že tak okouzlila muže, kterého si její přátelé cenili nejvýš ze všech současníků." To všechno je tuze pěkné, milý příteli," řekla, "a mně se to, doznávám, nesmírně líbí. Ale já do vás vidím, vy zchytralý starý pane. Umíte slova tak sesadit - sám jste mi to často říkal - , že to není sice lež, ale že to toho druhého přesvědčí. Proto si musím všechno dobře rozvážit a musíte mi nechat čas na rozmyšlenou."
Zajela si za svým přítelem Turgotem a pověděla mu o Franklinově nabídce. "Je to jeden z jeho žertů," řekl bez meškání rozhodně a odmítavě Turgot. "Ale vůbec ne, Jacquesi Roberte," řekla živě madame Helvetiová. "Myslel to naprosto vážně." Turgot si vzpomněl, jak kdysi odmítla právě jeho, poprvé, když byl mladý a chudý, podruhé, když byl bohatý a slavný. Vznětlivého a citlivého Turgota to bolelo dodnes. "A co jste odpověděla?" zeptal se a jeho krásná, silně vrásčitá tvář se mračila víc, než obvykle. "Vyžádala jsem si lhůtu na rozmyšlenou," odpověděla. "Cože?" zvolal hněvivě. "Vy jste mu nedala rovnou košem? Lhůtu na rozmyšlenou? Zbláznila jste se?" - "Vy jste vždycky tak hrubý, Jacquesi Roberte," naříkala jako malé dítě. "Vždyť je to pocta a velké pokušení, že si mě chce doktor Franklin vzít." - "Pocta? Pokušení?" vybuchl. "Je to nechutnost, šílenství. Je to naprostý nesmysl. Kdyby na vás přišel s takovou někdo jiný, kdo by vypadal jako on, nějaký obyčejný Mr Brown nebo Mr Smith, prostě byste se mu vysmála." - "Jenže on není obyčejný Mr Brown," odpověděla, "je to právě dokktor Franklin."
Turgot začal hněvivě přecházet po místnosti. "Když vás takhle slyším mluvit," řekl, "nechápu, že jsem se kdy pokoušel rozumně se s vámi dohodnout. Což sama nechápete, jak je pošetilé ztrácet nad takovou nabídkou jediné slovo? Jenže," dodal trpce, "peníze a sláva, tím vy se necháte oslnit." - "To byste neměl říkat, Jacquesi Roberte," odpověděla. "Přes všechny své předsudky nemůžete popřít, že můj Claude Adrien byl nejen bohatý a slavný, nýbrž že to byl především nejroztomilejší muž v celé Francii."
Turgot chvíli mlčel. "A přece je to tak," řekl. "Protože jste se nejdřív provdala za člověka, kterého jste považovala za nejslavnějšího filozofa na světě, chcete se teď provdat za nejslavnějšího politika. Kam jste dala oči, Marie Félicité? Vaše nerozumnost a vaše záliba v hluku a lesku vám ještě úplně zkazí večer vašeho života." Seděla zde kyprá a celá sklíčená a nadmíru mladá. "Obávala jsem se hned," doznávala, "že tomu sňatku stojí něco v cestě. Ale žila bych s ním tak ráda! Vysvětlete mi alespoň, Jacquesi Roberte, proč by to musel být takový nesmysl."
"Vážím si Franklina, miluji ho a jsem jeho přítelem," řekl Turgot zamyšleně. "Je to nešťastná shoda okolností, že k něčemu, na čem mu tolik záleží, musím říci ne, a to nikoli poprve. Ne on, ale mnozí jiní mi dodnes zazlívají, že jsem kdysi nedal na Američany peníze. Ale já jsem je dát nemohl," rozhorlil se. "Amerika ... " - "To jste mi vysvětlil už mnohokrát," pokusila se přivést ho nazpět k věci. Odmlčel se. Potom s nuceným klidem jí začal domlouvat jako malému dítěti: "Když se za něho provdáte, budete nucena změnit celý svůj život. Myslela jste na to?" - "Ale proč to?" opáčila poděšeně. "Má rád stejné lidi jako já, má stejný životní styl." - "Americký vyslanec," vysvětloval jí, "i když si potrpí na důstojnost tak málo jako Franklin, nemůže zvát do svého domu mnoho lidí, na kterých vám záleží a musí přijímat velmi mnoho lidí, o které nestojíte. Budete nucena vzdát se mnoha lidí i mnohých věcí, Marie Félicité. Budete se ho muset na každém kroku ptát, zda se to hodí či nehodí. Pro tak svéhlavou dámu, jako jste vy, nebude snadné, když se váš salón stane evropskou agenturou Spojených států." Zamyslela se. "Doktor bude možná odvolán," řekla pak s novou nadějí. "A kdyby se jeho funkce skutečně dostala do rozporu s našimi osobními zájmy, mohl by dobrovolně odstoupit." - "Co to zase pletete," pustil se do ní. "Vy si myslíte, že takový Franklin, kdyby se měl rozhodnout mezi vámi a Amerikou, by váhal jediný okamžik? Když je člověku přes sedmdesát, není už romantik. A Benjamin Franklin nebyl ani ve svém nejranějším mládí tak mladý, aby se kvůli ženě vzdal smyslu svého života."
Vzdorovitě mlčela, ale zřejmě to na ni zapůsobilo. Domlouval jí dál. "I váš Helvetius" řekl, "by se proti takovému sňatku postavil z nejprostších rozumových důvodů. A Franklin pravděpodobně lituje už dnes toho, co vám včera večer řekl. Pokud jste ho vůbec špatně nepochopila a nebyl to nakonec přece jen jeden z těch jeho zpropadených žertů."
Když se vrátil do Auteuil, přecházela madame Helvetiová dlouho kolem obrazů svého nebožtíka Helvetia, který byl tak rozumný a přitom tolik miloval život, což musel dokonce připustit i Jacques Robert. Doktor Franklin, Benjamin, měl s ním mnoho podobného; bylo by krásné žít společně s ním. Ale ona a Claude Adrien byli tenkrát mladí a nebylo jim zatěžko přizpůsobit se jeden druhému. Doktor Franklin byl považován za muže, který přes všechnu svou umírněnost umí nakonec vždycky prosadit svou. Uvědomovala si, že "americký vyslanec" ji jednou požádá o to a podruhé o ono, co se jí nebude zamlouvat. Stála před zrcadlem. Cítila se mladá; ale je natolik mladá, natolik poddajná, aby se uměla přizpůsobit druhému? Po mnoho let už si ted dělala, co se jí zlíbilo. Odmítla vášnivě na ni naléhajícího Jacquese Roberta jen proto, že se bála o svou nezávislost. Benjamin není tak bouřlivý, ale je neméně svéhlavý a vytrvalý. Vzdychla si.
Usedla k psacímu stolu. Napsala svému Benjaminovi veselý i vážný dopis. Pokud by někdo dokázal, psala, zvrátit její rozhodnutí zůstat až do smrti sama a vzpomínat na milovaného zesnulého manžela, byl by to jediný Benjamin Franklin. Ale že její rozhodnutí je nezvratné a odolalo i tomuto pokušení. Trochu si poplakala, složila dopis, zapečetila a odeslala jej.
I Franklin zvažoval mezitím ze všech stran, co dobrého i méně dobrého by mu přineslo manželství s Marií Félicité. Viděl ji před sebou, kyprou utěšenou a o tolik půvabnější než ony sice méně oblečené, ale přísné ženštiny, které k němu přistupovaly na rytinách vyráběných na jeho počest, aby ho ověnčily. Pak si zas připomínal, jak je Marie Félicité tvrdohlavá hlučná a že bude mít ještě méně času na četbu a nerušené rozjímání. Ale pak si vzpomněl, jak před ním stála dětská a uzardělá a jak ho oslovila křestním jménem. Benjamin, myslel si ve francouzských hláskách, Benjamin, jak to někde četl napsané, a její postava a její hlas byly i ve vzpomínce velice vábivé. Ale potom mu zas přišlo na mysl, že temperamentní Marie Félicité se bude míchat do jeho záležitostí daleho neodbytněji než kdysi jeho Debsy. Pro ženitbu svědčilo stejně mnoho argumentůJHe jako proti ní, a ať bude rozhodnutí madame Helvetiové jakékoli, přijme je s filozofickým klidem a jen z té dobré stránky.
A tak to i dodržel, když došel její dopis. Byl srozuměn s tím, že se o toto manželství pokusil a byl srozuměn s tím, že ho zůstal ušetřen.
Dopis Marie Félicité se mu velice líbil. Všiml si četných gramatických i pravopisných chyb a uvědomil si, že je to i rys, který má madame Helvetiová společný s jeho Deborou. Lichotilo mu také, že se ho zřekla patrně po těžkém boji. Zase jednou všechno znamenitě dopadlo a těšil se už na jejich příští setkání. Vídat se s ní dvakrát až třikrát týdně, to je celkem vzato lepší, než mít ji kolem sebe sedm dní v týdnu; pro ty zbývající dny se tedy musí spokojit s počestnými alegorickými dámami na rytinách.
Napsal jí odpověď. "Vaše rozhodnutí, má drahá, setrvat až do konce života sama ve vzpomínkách Vašeho milého manžela, mě hluboce vzrušilo a způsibilo, že jsem skoro celou noc probděl. Když jsem konečně usnul, měl jsem podivuhodný sen. Zdálo se mi, že jsem mrtev a že dlím v ráji. Ptali se mne, zda se nechci setkat s některými osobnostmi a já jsem požádal o filozofy. ,Dva bydlí hned vedle; žijí v dobrých sousedských vztazích a jsou to důvěrní přátelé.´- ,Kdo to je?´- ,Sokrates a Helvetius.´- ,Miluji oba. Ale nejdřív bych se rád sešel s Helvetiem. Francouzsky trochu umím, ale řecky ani slovo.´
Helvetius mě uvítal velice vlídně. Ptal se mne na tisíc věcí, jak pokračuje válka a jak to teď ve Francii vypadá s náboženstvím a se svobodou a s vládou. ,A na svou milou přítelkyni, na madame Helvetiovou,´ řekl jsem, ,se mne nezeptáte? A ona vás tak nesmírně miluje. Právě jsem u ní byl.´- ,Ach,´ řekl, ,připomínáte mi mé někdejší štěstí. Dlouhá léta jsem nemohl myslet na nic jiného než na ni, ale nakonec jsem se s tím smířil a vzal si jinou ženu, takovou, která se jí ze všech nejvíc podobala. Tak krásná ovšem není, ale je rozumná a veselá a její jedinou snahou je půsibit mi radost. Je právě venku, aby na dnešní večer sehnala, co nejlepší nektar a ambrozii. Zůstaňte na večeři a uvidíte.´- ,Vaše bývalá družka,´odpověděl jsem, je věrnější než vy. Dostala několik lákavých nabídek k sňatku a všechny odmítla. Já sám, upřímně doznávám, jsem byl do ní šíleně zamilován,´- ,To vás opravdu lituji,´ řekl, ,mrzí mě to kvůli vám, je to dobrá žena a plně si zasluhuje lásky.´
Jak jsme rozmlouvali, přišla nová madame Helvetiová s nektarem, a představte si mé překvapení: byla to moje dávná americká družka Mrs Franklinová. Okamžitě jsem vznesl reklamaci. Ale ona řekla chladně: ,Byla jsem vám dobrou přítelkyní devětačtyřicet let a čtyři měsíce, téměř půl století. Teď jsem tady uzavřela nový sňatek na věčnost.´
Byl jsem velice pohněván, že mě Eurydiké takto odmítá, okamžitě jsem opustil nevděčné stíny a vrátil se zpátky na tento krásný svět, abych znovu spatřil slunce a Vás. Jsem zde, madame, vynasnažme se, abychom se pomstili."
Franklin si přečetl dopis, ušklíbl se, zasmál se: "Vive la bagatelle!" Byl teď ještě pevněji přesvědčen o tom, jak bylo dobré, že jí učinil nabídku, a jak bylo výborné, že byla odmítnuta.
Večer byl na návštěvě u madame Brillonové. Měli báječnou náladu a vědomí, že jako manžel madame Helvetiové by nemohl tak často chodit ke své roztomilé učitelce francouzštiny, jeho náladu ještě zvyšovalo.
Na deset hodin si madame Brillonová objednala koupel, ale bavili se skvěle a ona ho nepustila. Ještě téměř dvě hodiny seděl na dřevěném poklopu její vany a vesele si povídali.

Vaudreuil odjel hned po představení "Figara" na pobřeží, aby se ujal velení invazní armády. Našel vojsko ve velice špatném stavu, demoralizované dlouhým čekáním. "Nebylo by zlé zemřít," naříkali si důstojníci v tisícerých obměnách, "bylo by skvělé bojovat, je strašlivé se nudit."
Vaudreuil si chtěl vymoci rozkaz k útoku. Některý den odeslal do Versailles i dva kurýry. Ale vášnivému, energickému Vaudreuilovi se nevedlo lépe než jeho předchůdci, starému, trpělivému markýzovi de Castries. Versailles si vymýšlely tisíce záminek, aby oddálily útok; poukazovaly na to, že je nezbytné vypravit expediční armádu ze zámoří, i na nový projekt vysílání vojska do Senegalu. Vaudreuil láteřil, hrozil, žadonil. Nebylo to nic platné. Úlisní pánové v Paříži a ve Versailles ho nechávali sžírat se bezmocným vztekem. Sedí si pěkně v Bretani, tam ať si třeba prsty upíše.
Aby se vymanili ze smrtelné a vypjaté nudy, tropili důstojníci stále bezuzdnější neplechy. Hrálo se tu hazardněji než ve Versailles, byly pořádány rozmanité prostopášné orgie, soudy měly plné ruce práce. Vaudreuil se málokdy účastnil těchto zábav. Nastěhoval se do jednoho venkovského zámku nedaleko Brestu. Tam vypracoval se svými nejlepšími důstojníky plány invaze a vynalézal stále nové změny ve výcvikových řádech, aby vojáky nějak zaměstnal.
Na sklonku léta ho jednou na jeho venkovském sídle zastihla v poledních hodinách zpráva, že francouzské lodě byly cestou do Brestu přepadeny anglickými silami a že došlo k veliké bitvě. Zvlášť prý se vyznamenala fregata "La Surveillante", která potopila válečnou loď "Quebec".
Za pomoci komorníka Baptista a vojenského sluhy se Vaudreuil okamžitě hodil do parády a nasedl na koně, aby odjel do Brestu a uvítal námořní hrdiny. Byla to dobrá půlhodinka ostrého cvalu a v Brestu samém se příkrými, úzkými uličkami dostávali jen pomalu kupředu. Vládlo zde veliké vzrušení, o činech francouzských lodí se šířily zázračné pověsti a všichni směřovali k přístavu, vojáci i místní obyvatelstvo.
Vaudreuil dojel konečně k nábřeží. Tam zastavil koně a přes hlavy davu vyhlížel očekávané lodě. Bylo dusno, kůň i jezdec se koupali v potu. Říkalo se, že "Surveillante" vyhodila "Quebec" do povětří, ale že na ní vypukl požár a že její kapitán, chevalier de Couédic, byl těžce raněn.
"Surveillante" se už vynořila v dálce, pomalu se blížila zahalena kouřem, vlečné lodě se chystaly poskytnout jí pomoc. Jak pomalu všechno jde, i tady! Vaudreuil už nechtěl čekat, chtěl se pustit vstříc vítězné eskadře, která znovu oživila jeho naděje. Jedna z vlečných lodí se právě chystala vyplout. Dojel k ní a rozhlížel se, komu by svěřil svého koně. Nerad z koně sestupoval. Myslel na krásnou jezdeckou sochu svého strýce, maršála Vaudreuila. Myslel na to, jak mu Gabriela nedávno zašeptala, když odjížděl s Břicháčem na hon: "Na koni vypadáte jako ztělesněný Mars;" připadalo mu nevojenské uvítat vítěze jinak než na koni, a tak i s koněm zamířil na loď. Lidé volali: "Ať žije Vaudreuil!"
Bylo veliké dusno a naprosté bezvětří. Vlečná loď se pomalu přibližovala k "Surveillante", která velká a neohrabaná, zahalená mračnem dýmu, jako kdyby zůstávala na místě. Vaudreuil, který neslezl s koně, ji nespustil s očí. Z dálky zazněl mocný výbuch, kůň, který byl už dlouho nepokojný, se vzepjal. Vaudreuil ho přiměl ke klidu. Mužně, velkolepě tu seděl, vztyčen, každému v cestě. Otočil hlavu a pohlédl k severu, k anglickému pobřeží. Ted po tomto vítězství mu Břicháč nebude už moci bránit v uskutečnění jeho velikého plánu. V čele své armády vpadne do Anglie.
Rozlehl se nový výbuch, tentokrát mnohem blíž. Kůň náhlým skokem přeletěl přes zábradlí do moře.
Jak se mohl Vaudreuil, tak dobrý plavec, utopit, o tom byly později vyslovovány mnohé dohady. Patrně mu vadily jezdecké boty a také parádní uniforma byla těžká, možná že ho zasáhl kopytem kůň zmítající se ve vodě, buď jak buď, námořníci, kteří se za ním okamžitě vrhli, ho už nedokázali zachránit. Zatímco se hořící "Surveillante" přibližovala, plaval chvíli na hladině jeho klobouk a jedna rukavice.
Zpráva o podivném konci markýze de Vaudreuil vzbudila v Paříži a ve Versailles sděšení. Krátce před tím zahynul podobnou nešťastnou náhodou jiný význačný francouzský důstojník, generálmajor du Coudray. Silas Deane ho zverboval pro Ameriku, generál se představil filadelfskému Kongresu a ten potvrdil jeho jmenování; když se pak generál chtěl odebrat do hlavního stanu, nesestoupil při převozu přes řeku Schuylkill s koně, kůň skočil z pramice do řeky a generál se utopil.
Když Vaudreuil vystřídal ve velitelské funkci starého generála Castriesa, mnozí doufali, že teď se do toho Francie doopravdy vloží a zaútočí na dědičného nepřítele; nyní byli sklíčeni,
jak groteskně vzali za své tento hrdý muž i jejich naděje.
Také Pierra to zarmoutilo. Vaudreuil byl z těch mnohých nadutců, které znal, nejnadutější, ale přesto ho měl rád. Vzrušovalo ho i uspokojovalo, že se mohl hraběti Almavivovi vysmát, ale obdařilo ho i mnoha oslňujícími vlastnostmi, a to z upřímného přesvědčení. Pierrovi bylo opravdu líto milovaného i nenáviděného přítele Vaudreuila, kterému se tak obdivoval a jímž pohrdal.
Byl překvapen, jak chladně přijala tuto událost Désirée. Když jí to oznámil, na okamžik se zarazila. Pak střízlivě poznamenala: "Tak z té jeho invaze nakonec přece jen nic nebylo," a proslovila nad ním chladný nekrolog: "Byl to na vysokého aristokrata slušný člověk, ne tak hloupý jako ostatní, a ještě domýšlivější než oni. Jako milenec nebyl příjemný; počínal si, jako kdyby to byla od něho milost. Zemřel v pravý čas. Své poslání splnil: ,Figaro´ se hraje, a on jako Almaviva žije dál."
Šeříkový kruh se cítil osiřelý. Princ Karel, kterého se jinak hned tak něco nedotklo, byl nadmíru zkrušen. Ztratil přítele, jakého už nikdy nenajde. FranCois Vaudreuil byl pro něho cosi jako zrcadlo módy, galantnosti, skutečných aristokratických způsobů; byl to muž, jehož rady bylo možno slepě uposlechnout. Nyní je on, princ Karel, samojediný a bez příkladu bude reprezentovat francouzskou šlechtu a šlechtický způsob života.
Gabriela Polignacová byla zdrcena. Byla od přírody netečná, krev v ní tak snadno nevzkypěla. Ale tento FranCois ji dokázal vzrušit; jeho krásná, divoká tvář, elegance jeho těla i jeho pohybů, způsob jeho řeči, jeho suverénní vtip, jeho pěstěná mužnost, jeho pach, pouhá jeho přítomnost, to všechno ji uchvacovalo. Dokud byl Vaudreuil na světě, věděla, co je láska. Plakala dlouho, tiše, bez konce. A její muž, Jules Polignac ji chápal. "Ztratili jsme mnoho," řekl a sám to tak cítil.
Bylo nutno rozřešit těžký problém. Jak oznámit strašnou zprávu těhotné Toanetě, aby jí to neublížilo? Diana Polignacová se radila s doktorem Lassonem. Obávala se, že kdyby jí tuto zprávu oznámila Gabriela, která sama byla spojena s mrtvým takovým poutem přátelství, její bolest by Toanetino vzrušení ještě znásobilo. Lassone uvažoval. Dostal nápad. Co kdyby byla tímto úkolem pověřena mademoiselle Mesnardová? Je vznešené těhotné tak blízká, a nicméně vzdálená; bude lépe, když královna se o tom doví od mademoiselle Mesnardové než od někoho cizího nebo náhodou.
Lassone sám požádal Désirée o tuto službu jménem královniných přátel. Désirée přijala tento úkol ráda, přímo se těšila na to, až Toanetě oznámí smrt jejich společného přítele. Byli spojeni podivuhodným poutem, Toaneta, ona, hraběnka Polignacová a mrtvý. Ukázalo se, že do tohoto kruhu náleží i doktor Lassone; neboť z Vaudreilovy smrti si vyvodil zcela osobní závěry. Domníval se, že Désirée k Vaudreilovi velice lnula a s ním že odpadla i hlavní překážka bránící splnění jeho přání. Sotva Désirée poděkovala za službu, kterou chce přikázat šeříkovcům, téměř jedním dechem jí nabídl důstojně, rozpačitě i šelmovsky svou ruku.
Désirée na to byla připravena, věděla, že to jednou udělá, a málem ji rozesmálo, že to byl právě Vaudreuilův groteskní konec, který mu k tomu dal popud. Ale ovládla se, tvářila se překvapeně, dojatě a vyžádala si lhůtu na rozmyšlenou. "Jak dlouhou?" zeptal se Lassone. "Když na mne chcete naléhat, milý pane," odpověděla Désirée a podívala se na něho, "donutíte mě tím bohužel, abych odpověděla ne." - "Nenaléhám," spěšně ji ujistil Lassone.
Toaneta zbledla, když jí Désirée oznámila Vaudreuilův konec. "To je strašlivé," řekla, "děsné." Ale Désirée, která uměla prohlédat city ostatních, poznala, že tato událost se Toanety nedotkla tak hluboce, jak se šeříkovci obávali. Měla dokonce dojem, že Toaneta pociťuje i jisté ulehčení.
Bylo to tak. Toanetu sice hluboce zarmoutila hrdinská smrt jejího FranCoise, ale v duchu, aniž si to přiznala, děkovala řízení osudu. Byla ochotna splnit svůj slib a vyhovět FranCoisovu přání. Řekla si, že cizoložství, jímž se proviní na slabém a politováníhodném Ludvíkovi, je menší hřích než porušení slibu, které by tohoto skvělého vojáka a šlechtice dohnalo k zoufalství a možná i k sebevraždě. Nyní ji Bůh zachránil z tohoto těžkého konfliktu povinností a jako dauphinovu matku ji uchránil před cizoložstvím. Přesto je to zlé. Připomínala si ono horečné vzrušení, které se jí zmocňovalo, kdykoli ji Vaudreuil tak mámivě a směle objal, a vytryskly jí slzy.
"Jak strašné," přemítala nahlas. "Jaký statečný, hrdinský konec," řekla. A dále: "Co všechno v něm ztrácíme, jakého vojevůdce, jakého šlechtice, jakého umělce! Nemyslíte také, Désirée" -
"Zajisté, Madame," řekla Désirée suše. Ale Toaneta rozhodla: "Musí mít státní pohřeb. Jdu okamžitě k Ludvíkovi."
Také Ludvík, když se dověděl o Vaudreilově smrti, v tom viděl prst boží.
Potupný mír z třiašedesátého roku je nutno sprovodit ze světa, pravda, a příležitost je vzhledem k americkému konfliktu příznivá. Ale on nechoval zášť k svému anglickému strýci ve Svatém Jakubu a pokládal za nepřístojné napadnout ho na anglické půdě. Zdálo se mu rytířštější vybojovat zápas v dalekých světadílech. Jenže pro francouzského krále nebylo patřičné říci jednoduše ne, když na něho generálové naléhali, aby vydal rozkaz k vylodění v Anglii. A teď Vaudreuil, nejvášnivější zástupce invaze, spadl do moře a s ním i jeho plány. Ted se pomalu bude připravovat odeslání expediční armády do Ameriky a vojska shromážděná u severního pobřeží budou poslána do Afriky, do Senegalu; obě tyto expedice zredukují důstojným způsobem britské impérium na přiměřený rozsah.
Také Ludvík se obával, jak Toaneta přijme smrt svého přítele, a oddychl si, když nyní k němu přišla a její zármutek nebyl nikterak přemrštěný. Mluvila o tom, jaká je to útěcha, že Vaudreuil skončil tak hrdinskou smrtí na válečné výpravě proti Anglii, o které vždycky snil. Ludvík si v duchu myslel: Kdo mu poroučel, aby lezl do té lodi na koni? Ale měl se na pozoru, aby tuto myšlenku nevyslovil nahlas. Pohladil Toanetu a řekl: "Ano, škoda našeho Vaudreuila!"
Pak vyslovila Toaneta přesvědčení, že Ludvík mrtvému udělí Cordon bleu, Modrý řád, a že mu uspořádá státní pohřeb. Ludvíkovi to připadalo přehnané, ba směšné, ale nechtěl truchlící rozrušit a odpověděl: "Ano, Madame. To je dobrý návrh, Madame."
Pohřeb se konal s veškerou okázalostí, jakou Versailles byly schopny vynaložit. Zúčastnil se ho celý dvůr, všichni ministři a vyslanci. Mnoho žen usedavě plakalo, i Gabriela Polignacová dávala najevo větší žal, než připouštěly dobré mravy. Princ Karel proti své vůli neutajil pohnutí a tvář Julesa Polignaca se rozplývala v slzách.
Maurepas a Franklin se pozdravili důstojně a zarmouceně, jak se při takové příležitosti patřilo. Maurepas napsal na mrtvého epigram a Franklin náhrobní nápis, obě dílka se šeptem nesla od ucha k uchu, a Maurepas byl přesvědčen, že jeho verše jsou lepší než Franklinova próza. Oba pánové na sebe zamrkali v nepostřehnutelné, téměř rozverné spiklenecké shodě.

Deset lodí plulo pod ochranou "Orfraye", kterou pak admirál D´Estaing rekvíroval pro válečné potřeby. Všech deset lodí padlo Angličanům do rukou, jakmile pozbyly své ochrany. Všichni se shodovali v názoru, že za tyto ztráty má firma Hortales nárok na odškodné od vlády, ale o výši této náhrady nebylo možno se dohodnout. Některé lodě vyložily část nákladu v Západní Indii, "Orfraye" také nemohla provázet po celé cestě každou jednotlivou lod. Takovýmito argumenty odbývali Pierra úředníci ministerstva financí.
Pierre měl podezření, že za ustavičně novými výmluvami se tají nějaký pokyn shora. Když se otázal Maurepase rovnou, odpověděl stařec s úsměvem, že už mu přece pověděl při jejich tak příjemném setkání v Redoute Chinoise, jak svým nevhodným povykem kdysi rozladil korunu; nesmí se proto divit, že se teď koruna nijak nepřetrhne, aby mu ty peníze vyplatila.
Nakonec byla sestavena komise skládající se ze tří generálních nájemců daní, která měla určit, jak vysoké jsou ztráty a nároky firmy Hortalez. Pánové neměli naspěch. Vyžadovali si podklady, které bylo nutno poslat ze Západní Indie nebo až z Ameriky, vznášeli další dotazy, které bylo možno opět zodpovědět pouze na základě informací ze Západní Indie nebo z Ameriky. Za těchto okolností všechno nasvědčovalo tomu, že komise bude potřebovat měsíce a možná roky, než dospěje k nějakému rozhodnutí. Pierre požádal o závdavek. Ale ministerstvo financí francouzského krále se postavilo na podobné stanovisko jako Kongres ve Filadelfii: dokud nebude stanovena výše všech nároků, nebude proplaceno nic. Vergennes nakonec poukázal Pierrovi směšnou zálohu ve výši stopadesáti tisíc liber.
Tajemní protivníci se dali do díla a postarali se o to, aby celé město bylo obeznámeno se všemi podrobnostmi Pierrových nesnází. Věřitelé tvrdě dotírali. Firma Hortalez se stěží udržovala nad vodou ze dne na den. Maigron se naléhavě dožadoval rozhovoru s Pierrem. Pierre se mu vyhýbal. Maigron přišel za ním do domu v Rue Saint-Antoine a nedal se odbýt.
Velkolepá firma Hortalez, vykládal už podvacáté Pierrovi, se od počátku dokázala udržet je tím, že Pierre do ní přesouval vysoké částky ze svých ostatních obchodů. Následkem toho pracují i jinak solidní a výnosné podniky se ztrátou. Stále více se firma Hortalez stává vředem, který do sebe pozvolna vstřebává veškeré Pierrovy podniky. "Je to bláznovský idealismus," prohlásil Maigron nezvykle silnými slovy, "že dodáváte dál těm lidem za mořem, které ani nenapadne zaplatit. Mějte rozum, monsieur! Vzdejte se firmy Hortalez! Dovolte mi ohlásit úpadek firmy Hortalez!"
Pierre si už předtím sám určil lhůtu. Chtěl udržet firmu Hortalez až do 1. září. Nedojde-li do té doby větší splátka ani od filadelfského Kongresu, ani od francouzské koruny, chtěl se všeho vzdát. Den 1. září už minul. Proti tomu, co říkal spolehlivý, hluboce mu oddaný Maigron, nebylo možno nic namítnout. Pierre si počínal naprosto nesprávně, že vrazil do firmy tolik peněz; bylo by šílenství udržovat ji dál. "Dovolte mi ohlásit úpadek," naléhal Maigron svým tichým, vytrvalým způsobem.
Pierre řekl s ohromným přemáháním, s odvrácenou tváří: "Já si to do zítřka rozmyslím."
Maigronem to otřáslo. Počítal s tím, že Pierre jako jindy odmítne a vynadá mu. Bylo to za dlouhá léta jejich společné práce poprve, co jeho skvělý, věčně dobře naložený šéf pozbyl víry ve svou štěstěnu. Maigronova nehybná tvář se chvěla, nervózně si pohrával s tužkou. "Však ono to všechno ještě dobře dopadne, monsieur," vypravil ze sebe.
Ale Pierre se už neovládal. "Buďte rozumný, Maigrone," domlouval mu s takovou ironií a zoufalstvím, že to mohlo Maigronovi srdce utrhnout. "Není v Paříži druhý člověk, komu by velký podnikatel mohl tak klidně svěřit své obchody, jako jste vy. Vím, že se vám hrnou nabídky ze všech stran. Jděte ke Compagnie des Indes! Jděte k Lenormantovi! Opusťte mou loď, která už nemá plachty ani stěžeň! Všude jinde na tom budete líp. Děkuji vám, Maigrone. Najděte si chytřejšího pána!"
Maigron se na něho zlostně podíval. "Nepovídejte nesmysly," řekl a odešel.
Když Pierre osaměl, seděl chvíli s hlavou v dlaních u svého báječného psacího stolu, který zhotovil mistr Lalonde, nejkrásnějšího v celém království. Fena Caprice se k němu lísala, ale on si jí ani nevšiml. Byl vyčerpán a znavený jako dosud nikdy. Uvědomoval si, že v okamžiku, kdy už nebude přesvědčen, že mu patří celý svět, bude ztracen. Viděl svou tvář v zrcadle a poprvé si uvědomil, že není už mladý. "Tonu," říkal sám sobě, "tonu, už se potápím."
Přišel Gudin. Ulekl se při pohledu na svého přítele. "Co se to proboha děje?" zeptal se. Pierra povzbudilo, že je tu někdo, komu může předvést své zoufalství. "Dějí se jen docela běžné věci," odpověděl s chladným posměchem. "Kdosi prokázal světu ohromnou službu, a svět ho za to ničí." - "To je samozřejmě běžná věc," odvětil historik Gudin, "a celá hodina by nestačila, kdybychom chtěli připomenout jen jména takto uražených, od Demosthena a Perikla až k Voltairovi a k vám. Ale co vám to zase udělali, Pierre?" - "Jsem na mizině," řekl. "Ale teď jsem opravdu na dně," rozhorlil se Pierre. "Nemám ani sou. Židle, na které sedím, prsten na mém prstě, nic mi už nepatří. Jsem chudý jako kostelní myš."
Gudin dobře chápal. Obchodník je dnes nahoře, zítra dole, to je dáno podstatou tohoto povolání. Musí tu být jiný, morální důvod, který dnes otřásl vždy tak sebejistým přítelem. Dojista mu ti ničemní Američané zasadili nějakou novou ránu. Gudinova tvář prozrazovala nelíčenou účast.
"Já jsem pro Ameriku snad něco udělal," řekl Pierre s touž tichou, chladnou zatrpklostí, "nebo se snad mýlím? ,Ferragus´, ,Eugénie´, ,Tereza´, ,Heureux´, ,Mercura´, všechny tyhle lodě dopravily do Ameriky zbraně, zbraně a materiál, za který jsem zaplatil šest milionů liber, nebo se mi to snad jenom zdálo? Pro státy Virginia, New Hampshire a North Carolina jsem dodal zboží za další tři milióny, nebo si to snad jen namlouvám? A ,Orfraye´ se zúčastnila bitvy u La Grenade, nebo je to snad pouhý klam? A jakou mám za to odměnu? Berou mi střechu nad hlavou!"
Přes všechen soucit pociťoval Gudin uspokojení, že je svědkem velké historické scény, která zaujme význačné místo v jeho "Záznamech o životě a názorech Carona de Beaumarchais". Řekl vřele: "Díky vám, Pierre, je na světě ještě svoboda. To vám nikdo nevezme. To je historická skutečnost. Máte ve své truhlici velký děkovný dopis Kongresu, a dokonce i závistivý, zavilý Tacitus Gibbon byl nucen proti své vůli uznat vaše zásluhy. Zachránil jste svobodu, Pierre," dodal s důrazem. "A jsem přitom nadobro v koncích," odpověděl Pierre.
A pak se jeho tvář rázem změnila a nabyla opět jeho starého, živého, dobromyslně úsměvného vzezření. "Nic si z toho nedělejme, milý Filipe," řekl. "Co člověku na tomto světě zbývá? Můžeme se buď smát nebo si zoufat. A tak se raději smějme!"
Ale když Gudin odešel, Pierre se nesmál. Vytáhl ze své truhly všechny významné dokumenty, vděčná svědectví o svých činech, soudní rozhodnutí, jímž byl zproštěn svého "poskvrnění", děkovný dopis Kongresu, rukopisy svých letáků, "Lazebníka" i "Figara". Ale pohled na tyto dokumenty mu neposkytl útěchu. Bylo mu teď už skoro osmačtyřicet let a většinu svého života naplnil námahou a prací, víc v zájmu ostatních než ve svém vlastním, a znovu se octl před naprostým zhroucením. Mohl sice přesvědčivě dokázat, že toto zhroucení zavinili jen a jen spojenci, Spojené státy. Ale i když to dějiny jednou uznají, on žije dnes a představa poct od potomstva nijak neoslazovala potupu, kterou byl nucen nyní podstoupit. Neboť úpadek firmy Hortalez bude spojen s ponižujícími formalitami a on bude muset znovu podstoupit ono "poskvrnění". Velcí pánové mu budou poklepávat na rameno a budou se bavit, jeho lever bude kormutlivě osamělé, a když mu Charlot z milosrdenství nabídne znamenitou večeři, zavrtí velkou hlavou a připomene mu se svým fatálním úsměvem: "Copak jsem vám to neříkal předem?"
Nazítří ráno přišel Maigron a přinesl vyplněné formuláře k ohlášení úpadku, které bylo nutno podepsat. Pierre už sahal po peru, když Maigron řekl: "Musím vás ještě informovat o jedné rozmluvě, kterou jsem měl dnes v noci s monsieur Bruneletem. Víte, to je ten Brunelet, co někdy dělá prostředníka markýzi d´Aubespine". Pierre okamžitě odložil pero. "Dostal byste z něho nějaké peníze?" zeptal se a v očích mu blesklo. "Byl by ochoten," řekl Maigron, "poskytnout hypotéku na dům v Rue Saint-Antoine."
Pierre byl zklamán. Podnikli už mnoho pokusů vypůjčit si na dům, ale dostali jen nevysoké a riskantní nabídky. "To nám mnoho nepomůže," řekl. "Monsieur Brunelet," sděloval váhavě Maigron, "by byl ochoten půjčit nám šest set tisíc liber." - "Šest set tisíc?" zazářil Pierre. "To beru."
"Počkejte," krotil ho Maigron. "Ta nabídka je podezřelá. Monsieur Brunelet chce ty peníze půjčit jen na dva měsíce. A zástavou má být celé zařízení domu, veškeré movitosti, umělecká díla, všechno. Věc je jasná, monsieur Brunelet a člověk, který se za ním schovává, počítá s tím, že takto získá celý dům." - "Do dvou měsíců," řekl Pierre prudce, "seženu ty peníze třikrát, z Ameriky nebo z nároků na odškodné. Dva měsíce, šedesát dní, jednašedesát dní, a vy váháte? Jste baba, Maigrone. Věrný jako zlato, ale baba. Já na tu hypotéku přistoupím, i kdyby byla poskytnuta jen na jeden měsíc."
Hypotéka byla přijata. Ze šesti se tisíc poslal Pierre okamžitě pětadvacet tisíc jako honorář sochaři Houdonovi.
Ludvík navštívil výstavu v pařížském Salónu. Prohlížel si obrazy a sochy v doprovodu umělců Greuze Duplessise, obklopen davem. O umění se příliš nezajímal, ale jeho pozornost upoutaly náměty četných vystavených děl. Byly zde žánrové scénky jeho s?vreských umělců, které ho upřímně potěšily. Jeden Pourratův obraz zachycoval starou ženu, jak padá z vozu naloženého nábytkem na silnici. "Chudák babka", zaradoval se Ludvík a rozřehtal se svým závoznickým řehotem, až se plátno obrazu třáslo. Zaujaly ho i některé krajiny a čerpaje ze svých bohatých zeměpisných vědomostí, poučoval doprovázejícího umělce o počtu obyvatel těchto krajů nebo obchodu a řemeslech, která tam kvetou.
Došli do malého sálku, v němž stály pouze tři bysty. "A zde," vysvětloval monsieur Greuze, "je to, co letos vytvořil náš Praxiteles, monsieur Houdon." Monsieur Houdon se skromě držel v pozadí.
Ludvík se díval a zamračil se. V malém půlkruhu zde stály v bílém mramoru portréty tří mužů, které ze všech na světě nejvíc nenáviděl: Voltaira, Franklina a Beaumarchaise. A přitom nevypadali tihle tři vůbec jako kacíři a buřiči, naopak měli vzezření důstojné a ctnostné, vypadali málem jako nějací starověcí héroové. Z Voltairových jasných očí promlouvala šibalská dobrota, Franklinova hlava měla prostý a moudrý výraz, na Beaumarchaisově tváři se zračil humor a výsostná laskavá inteligence. Ludvík silně zafuněl. Aby skryl zlost, přistoupil až těsně k bystám a krátkozrace na ně pomrkával.
Jeho mlčení začínalo už být na pováženou. "Náš monsieur Houdon," pochvaloval si monsieur Greuze, "je první člověk na světě, který dokázal vdechnout kamenným očím život." A venkovsky rozpačitý Duplessis si dodal odvahy a řekl: "Ano, Sire, největší umělec vaší říše zachytil podoby tří největších spisovatelů, které hostilo vaše hlavní město."
To dopálilo Ludvíka ještě víc. Ale musel se přemoci, musel něco říci. "Vím," obrátil se na Houdona, "že jste vynikající umělec. Však jsem byl se svou bystou velice spokojen. A ani jsem nemusel mnohokrát sedět. No tak, no dobře," řekl a obrátil se, aby pokračoval v obchůzce.
Cestou domů se oddal chmurným úvahám. Když si největší umělec jeho doby, jeho Praxiteles, vybíral pro svou práci nejvýznamnější osobnosti, zvolil si tyto tři hlavy. "Tři největší spisovatelé žijící ve vaší Paříži." A jeho dvorní malíř tyhle tři v jeho přítomnosti naivně a nestydatě chválil a vůbec mu nevadilo, jakého jsou smýšlení. Vypadá to špatně s jeho režimem, když tito tři jsou považováni za představitele jeho doby. To znamená, že veškeré jeho poctivé úsilí bylo vyplýtváno nadarmo.
Ještě ten den mu vévoda de Fronsac, ředitel Théatre Francais, podal zprávu o tom, co je nového na divadelním poli. Ruský následník trůnu nedělal tenkrát Pierrovi plané poklony. Po návratu domů nezapomněl na jeho komedii; patrně mu zábavného autora připomněly jeho tak okouzlené dámy. Buď jak buď, velkokníže chystal v Petrohradě uvedení komedie "Bláznivý den aneb Figarova svatba" a ruský vyslanec požádal z pověření své vlády ředitele Théatre Francais, aby mu na tuto inscenaci uvolnil několik herců. Monsieur de Bibikov, ředitel carova dvorského divadla čeká už prý jen na předběžný souhlas, aby se vydal na cestu do Paříže.
Ludvík zafuněl. Z těch tří rebelantů, jejichž hlavy byl nucen na výstavě vidět a které měl tisíc chutí rozbít na padrť, je tenhle Caron nejhorší. Ten totiž nejen žije, ale je poměrně ještě mladý. Kromě toho měl Ludvík pocit, že Caron ho znásilnil a podvedl. Oklikou přes těhotnou královnu vylákal na něm souhlas k představení v Gennevilliers. Ludvík si výslovně vymínil, že po Gennevilliers nepadne už o tomhle buřičském, nestydatém kusu ani slovo. A teď osnoval ten hanebník novou intriku a schoval se za sukně ruské Kateřiny.
"To je nepříjemné," vyrazil, "to je už přespříliš. Jak si to ti Eskymáci představují? Mám snad své Théatre Francais zavřít, aby se oni mohli bavit tímto svinstvem?" - "Co poroučí Vaše Veličenstvo, abych odpověděl velkoknížeti?" zeptal se vévoda de Fronsac. "Ať mi v Petrohradě políbí zadek," nemilosrdně nařizoval Ludvík, "ale sdělte jim to zdvořilou formou." - "To nebude snadné, Sire," povzdechl si ředitel. "Já vím," připustil Ludvík. "Je to zpropadená situace, do které nás ten Caron přivedl." - "Mohli bychom," navrhl monsieur de Fronsac, "odmítnout žádost Rusů bez sebemenší nezdvořilosti, kdybychom tu komedii hráli sami. Pak by musel velkokníže uznat, že své herce sami potřebujeme." - "Nerad bych sahal kvůli pouhé zdvořilosti k tak drastickým prostředkům," odpověděl Ludvík hněvivě. "Račte si vzpomenout, pane vévodo, že jsem řekl: nikdy!" Monsieur de Fronsac se uklonil.
Již nazítří narazil král na monsieur Carona znovu. Tentokrát šlo o vydávání Voltairových spisů. Kdežto ostatní zakázaná díla byla mlčky trpěna, toto vydání Ludvíka zvlášť rozkatilo, a tak Pierrova Société Littéraire et Typografhique narážela na nesmírné těžkosti. Nejen v Paříži, ale po celé zemi podnikala policie nejpřísnější opatření, aby znemožnila šíření tohoto díla. Pierre však zaměstnával další a další agenty, kterým dával nezvykle vysoké provize. Tentokrát se Ludvík v policejním raportu dočetl, že jen v Paříži byli za jediný den zadrženi tři podomní prodavači, kteří navštěvovali příbytky zámožných občanů a vnucovali jim subskripci na zakázané Voltairovy spisy.
Ludvík vzal věc osobně do ruky. Nařídil monsieur Lenoirovi, aby provinilce nezavřel na obvyklé tři dny, nýbrž na pět neděl s každotýdenním postem. "Já monsieur Caronovi a té jeho chamradi ukážu," běsnil, "že královské cenzurní předpisy nejsou žádná legrace. Já si tohle nenechám líbit. Jsem s vámi nespokojen," plísnil svého policejního prezidenta. "Nejste dost energický, monsieur." Lenoir připomněl, že povolené částky nestačí na to, aby cenzurní předpisy mohly být náležitě kontrolovány. "Povoluji dalších sto tisíc liber," prohlásil nakvašeně Ludvík. "Přeji si, aby se s touhle ledabylostí skoncovalo," křičel přeskakujícím hlasem. "Rozuměl jste, monsieur?"
Pak najednou obrátil. "Moji úředníci nemají v žilách krev," naříkal. A chmurně předpověděl zaraženému politicejnímu prezidentovi: "Uvidíte, Lenoire, ono to dospěje tak daleko, že ten Beaumarchais a jeho ,Figaro´ budou silnější než vaše zákazy."
O další dva dny později začal řeč o nenáviděném monsieur Caronovi Vergennes při podávání své obvyklé zprávy. Vzhledem ke svízelné situaci firmy Hortalez Pierre žádal, aby mu na jeho nároky na odškodné byla poskytnuta záloha ve výši půl miliónu. Tentokrát, dokládal ministr, to s firmou vypadá opravdu špatně, a kdyby byla nucena ohlásit úpadek, je nasnadě nebezpečí, že monsieur Caron poví Paříži a celému světu o spojení firmy s vládou již v době před uzavřením spojenecké smlouvy: toto vyzrazení by přišlo Angličanům velice vhod jako důkaz, že Versailles už celá léta porušovaly neutralitu. Přitom nelze popřít, že firmě Hortalez vznikly v Západní Indii veliké ztráty. Nakonec se ministr přimlouval, aby Pierrově žádosti bylo vyhověno.
"Mám už po krk toho věčného žebrání vašeho Carona," obořil se však na něho rozezleně Ludvík. "Na obchodníkovi, který spekuluje s tak ohromnými zisky, je přece možno požadovat, aby také on nesl nějaké to riziko. To by se tak monsieur Caronovi hodilo, aby on strkal výtěžky do kapsy a já abych platil jeho ztráty. Nejsem žádný blbec, abych se nechal vykořišťovat od kdejakého hochštaplera. A kdyby nám ten chlap chtěl vyhrožovat, má koruna koneckonců dost prostředků a způsobů, jak zatočit se vzpurnými poddanými."

"Figaro", ač dosud neuveden, si získal takovou slávu, že to vyvolalo mnoho závisti a nevraživosti. Objevily se letáky útočící proti autorovi a sám pařížský arcibiskup nešetřil v pastýřském listě slovy svatého hněvu o této komedii. Jako nejzavilejší odpůrce se však projevil abbé Suard, nadaný a vlivný spisovatel, člen Akademie. Nejprve měl před Nesmrtelnými projev o laciné erotice moderního divadla s četnými a nedvojsmyslnými narážkami na "Figara". Potom napadl komedii ve svém vlastním, významném listě "Journal de Paris". Učinil tak anonymně ve dvou dlouhých, svědomitě zpracovaných článcích.
Když vyšel třetí článek, podepsaný opět pouhou šifrou "abbé", Pierre se už neudržel. Odpověděl anonymovi, o němž byl přesvědčen, že to je abbé Suard, otevřeným dopisem v "Mercuru". "Kdo všechno" ptal se posměšně, "se dnes nevydává za kněze? Kdysi zdobil tento titul jen moudré, osvícené muže. Dnes aby člověk okřikoval kdejakého lumpa a pitomce: ,Kuš, abbé, marš odtud, abbé!" Co vlastně sledujete uveřejňováním svých pošetilostí, páni anonymové? Chcete donutit mě, který jsem se ve své snaze o uvedení své hry nezalekl ani zápasu se lvy a tygry, abych dělal práci služky, která peroutkou zamačkává malé štěničky?"
Zmínkou o malých štěničkách mířil Pierre na abbého Suarda, který vzrůstem připomínal trpaslíka. Jenže článek, proti němuž vystoupil, tento poslední třetí článek nepsal drobounký abbé, nýbrž pán velice tlustý a tělnatý, princ Xavier.
Princ Xavier, ač jinak bratru Ludvíkovi velice nepodobný, nenáviděl autora "Figara" stejně jako on. Princ Xavier nepokládal za vyloučené, že otcem budoucího dauphina, kterému bylo souzeno připravit ho o korunu, byl Vaudreuil. Vaudreuil byl mrtev a ušel trestu, ale zato žilo mnoho jeho stvůr. Zášť prince Xaviera platila i autorovi neslušné komedie, o jejíž uvedení se nebožtík se zločinně lehkovážnou pošetilostí zasloužil. Princ Xavier si vyžádal od monsieur Lenoira text hry, a protože měl literární ambice, napsal proti dílu článek do "Journalu" abbého Suarda.
A teď se v "Mercuru" dočetl, že ho tam označují za "malou štěničku". Představoval si, že tuhle urážku si ten drzoun odpyká.
Ludvík a jeho bratři byli spolu téměř každý den, ustavičně se popichovali, posmívali se jeden druhému, smiřovali se a znovu popichovali. Toho večera hráli Ludvík s Xavierem karty, hru, které se v posledních letech říkalo "boston"; Ludvíkovi byla však připomínka Bostonu a povstalců proti mysli a vytrvale nazýval hru i nadále "l´hombre". Ludvík hrál společně s hrabětem Gramontem proti Xavierovi a jeho prvnímu komořímu panu d´Arnoult. Ludvík byl ve výborné náladě. Hra l´hombre byla jednou z mála příležitostí, při nichž na bratra nedoplácel, naopak, kdy ho o peníze obíral a i když jeho partner Gramont nebyl nijak dobrý hráč, byl Xavierův d´Arnoult ještě mnohem horší a kromě toho velice zbabělý, netroufal si na Ludvíkovi vyhrát.
"Jste mi teď dlužni jeden louisdor, šest liber a tři sous, messieurs," řekl Ludvík spokojeně. "Hm," odpověděl princ Xavier, "máte dnes večer štěstí, Sire." - "Nehraju špatně," řekl Ludvík. Teď je na čase, myslel si Xavier, promluvit o tom Coronově nestydatém zoologickém článku. Chytře se nezmínil o svém vlastním podílu na této věci, nepohoršoval se ani nad "štěničkou", ale vyslovil předpoklad, že lvem mínil Caron krále a tygrem jeho, Xaviera; je prý však také možné, že tygr znamená královnu.
Ludvík si zlostně vzpomněl na Caronovy americké obchody, na vydávání Voltairových spisů, na Houdonovy bysty. A ted mu ten chlap ještě kazí tuhle partii l´hombre, která ho tak baví. Ale ovládl se, hrál klidně dál a zapisoval body vyhrané a prohrané stejně jako předtím. Ale teď začal prohrávat. "Jste mi dlužni už jen osm liber a čtyři sous," řekl. Hráli dál a on prohrával stále víc. Když skončili, spočetl všechno dohromady. "Měl jste štěstí, Xaviere, a vy také, monsieur d´Arnoult," řekl. "Dostanete dva louisdory, tři libry a osm sous," a zaplatil.
Byl velice dopálen. Na tuhle dvojici Xavier-d´Arnoult vždycky stačil. Že dnes partii nakonec prohrál, zavinilo jedině to, že ho ustavičně rozptylovaly myšlenky na toho Carona. "Slyšel jste, co jsem vám říkal o článku toho Carona?" zeptal se Xavier. "Ano, monsieur," odpověděl Ludvík. "A podniknete něco proti tomu pánovi?" tázal se Xavier. "Na to se můžete spolehnout, monsieur," odpověděl Ludvík a upřel na něho zamračeně a odhodlaně své jinak ustavičně těkající, daleko od sebe položené oči. Připomínal si, jak mu tento Caron nedopřává pokoje s tou svou nestoudnou, ničemnou komedií, jak na něho poštval dokonce i Rusy, což už málem hraničí s velezradou. "Jsem zvědav, co uděláte, Sire," řekl Xavier. "Nebudete muset dlouho čekat, monsieur," řekl Ludvík.
Sebral lístek, na kterém sčítal výhry a prohry z partie l´hombre. Prohrál dva louisdory, tři libry a osm sous. "Budete koukat, monsieur," zvěstoval. A na zadní stranu tohoto soupisu napsal: "Panu policejnímu prezidentovi. Dejte prosím okamžitě po obdržení tohoto lístku rozkaz, aby sieur de Beaumarchaise byl odvezen do Bastily." Ten chlap se opovážil otřít se dokonce o Bastilu, o jeho Bastilu! Nezaslouží si být vězněn v Bastile. Ludvík škrtl slova "do Bastily" a napsal pod ně: "do Saint-Lazare". Saint-Lazare byl nápravný ústav pro zlotřilé kněze a mladistvé ničemy z měšťanských rodin a jedním z nejužívanějších výchovných prostředků tam byla metla; každého hned po příchodu a za každé porušení domácího řádu čekal důkladný výprask.
Ludvík ukázal triumfálně lístek bratru Xavierovi. Pak dodal podle obvyklé formule: "Neboť taková je naše vůle," lístek podepsal, složil, pečlivě nakapal vosk, zapečetil prstenem a dal doručit.
Do deníku si zapsal: "Složil 13 zajíců, 18 bažantů, 32 koroptví. Překládal Gibbona, druhý svazek, str. ll8 až l2O. Schválil 33 3l7 436 liber na armádu. Potrestal vzpurného poddaného Carona."

Monsieur Lenoir zaraženě zíral na královský rozkaz. Dost velký rozruch by způsobilo už to, kdyby byl Beaumarchais odvezen do Bastily: ale poslat osvoboditele Ameriky, nejslavnějšího autora země, hrdinu bitvy u La Grenade do Saint-Lazare, to není od Nejkřesťanštějšího krále moudré, z toho bude ještě notně bolet hlava nejen Veličenstvo, ale i jeho. Jenže rozkaz byl jasný a jednoznačný.
A tak nazítří v devět hodin večer přišel do domu v Rue Saint-Antoine policejní komisař Chenu. Pierre seděl u stolu s Terezou; byl s nimi i starý vévoda z Richelieu, nasavský princ, doktor Lassone a Désirée. Komisař Chenu požádal Pierra, aby s ním vyšel do předsíně, a sdělil mu, že ho musí následovat. Pierre uvažoval, co zase provedl, na nic nepřišel, vrátil se zpět ke svým spolustolovníkům a oznámil jim, že je bohužel musí nechat o samotě, poněvadž je nucen v neodkladné záležitosti odjet do Versailles. Pak se vrátil k policejnímu komisaři a řekl, že je mu k službám. Chenu se zdvořile zeptal, zda si monsieur nechce objednat svůj vůz. Pierre s úsměvem odvětil, že jen proto si postavil dům tady na náměstí Saint-Antoine, aby to neměl do Bastily daleko. Policejní důstojník odpověděl, že bohužel nejde o Bastilu, nýbrž o Saint-Lazare. Pierre zbledl a řekl: "Na tohle jsem nebyl připraven."
Zatím vyšli do předsíně i ostatní. Viděli Pierrův zmatek, pochopili, oč běží. Starý Richelieu se zeptal policejního důstojníka, který se před ním postavil do pozoru, co se děje. Chenu mu váhavě podal vysvětlení. Richelieu zavrtěl hlavou a hněvivě řekl: "Je mi devětaosmdesát, ale něco takového jsem jakživ neviděl." Désirée, celá bledá a rozechvěná, začala křičet:" To je přece hanebnost!" Chenu ji vážně a tiše napomenul: "To jsem neslyšel, madam. Je to rozkaz Jeho Veličenstva."
Tereza Pierra objala, neplakala. Pak ho odvezli v jeho přepychovém kočáře do polepšovny Saint-Lazare. Cestou se Pierre nedokázal ovládnout, nervózně vzlykal a celý se třásl. "Vzpamatujte se, monsieur," utěšoval ho policejní komisař. Monsieur Lenoir dal pokyn, aby se s vámi dobře zacházelo. Toho nejhoršího budete určitě ušetřen."
Gudin ještě tu noc kamennými slovy zaznamenal, že nyní postihlo jeho velikého přítele nové pronásledování, a jak důstojně podstoupil i toto mučednictví.
Ale nazítří se Gudin dožil zklamání. Očekával, že celá Paříž bude pobouřena a že bude za svého největšího syna demonstrovat. Pařížanům však připadalo legrační, že téměř padesátiletý Beaumarchais sedí v jednom ústavu společně se zlotřilými knězi a mladými ničemy. Nevyzpytatelní Pařížané se jen smáli, smáli se od srdce. Okamžitě se vyrojily nesčetné karikatury a posměšné veršíky. Na jednom dřevorytu bylo znázorněno, jak jeden mnich vyplácí darebáckého kluka Carona.
Hypotéka na dům v Rue Saint-Antoine prošla. Peníze nebyly. Sehnat půjčku na pohledávky vůči francouzské koruně nebo na americké úvěry bylo ještě nemožnější než předtím; neboť v obou případech byla firma Hortales odkázána na královu dobrou vůli, a nic nemohlo o jeho nemilosti svědčit zjevněji než Pierrovo zatčení.
Protože v Saint-Lazare nebyly dovoleny návštěvy, radil se Maigron s Terezou a Gudinem. Vysvětlil jim, že když nezaplatí, bude dům pozítří zapečetěn a za tři neděle dán do dražby. Konfiskace zasadí firmě Hortales další těžkou ránu. Konfiskaci by se dalo zabránit jen tím, kdyby odprodali Société Industrielle de Chinon, za kterou by byla podána nabídka hluboko pod cenou.
Gudin nevydržel sedět; s brunátnou tváří přebíhal ten tělnatý muž rozčileně po pokoji. Takový tlak na likvidaci obchodního podnikání, vyslovil pak svůj názor, má možná i svou dobrou stránku. Osud Pierra napomíná, aby se nějakou dobu soustředil na literární práci. Sokrates se mimo jiné vyznamenal i jako voják, nebyla to však jeho vojenská činnost, která ho učinila nesmrtelným. Tak by prý mohl Pierre Beaumarchais svou nesmrtelnost lépe zabezpečit, kdyby se na několik let vzdal obchodu a pobýval ve svém krásném domě mezi knihami a uměleckými díly se svou Múzou. On jako Pierrův přítel a historiograf že hlasuje pro to, aby se Société Industrielle vzdali a aby byl zachráněn dům v Rue Saint-Antoine.
Tereza tu seděla bez hnutí, její tvář s vysoko vyklenutým obočím byla velice zachmuřena. Pobuřovala ji nová hanebná křivda, které se na Pierrovi dopustili. Nemohla přijít na kloub tomu, proč Pierra tak z ničeho nic uvrhli do hanebného vězení, ale nepochybovala, že hlavní příčinou je Pierrovo zanícení pro svobodu a lidské blaho. Ale to se násilníci přepočítali. Pierre ani před tímto novým úderem necouvne a nevzdá se své práce pro Ameriku. Tereza nesmí připustit, aby byl připraven o svou firmu Hortales jen proto, že je uvězněn a nemůže se sám o své obchody starat. "Myslím," řekla svým hlubokým, klidným hlasem, "že Pierre by nesouhlasil s tím, abychom likvidovali Société Industrielle." - "Chcete tedy, madame," ubezpečoval se věcný Maigron, "aby vám raději sebrali váš dům?" - "Ano", řekla Tereza.
Za dva dny přišel vlastník hypotéky, monsieur Brunelet, s policejním komisařem a dvěma vykonavateli. Monsieur Brunelet byl malý nenápadný pán. Požádal madame de Beaumarchais, aby ho přijala, vytáhl pak tlusný seznam, inventář domu, a zdvořile Terezu požádal, aby mu byla při jeho kontrole nápomocna, neboť panu de Beumarchais, jak se ke svému politování doslechl, v tom brání nepředvídané okolnosti. Tereza souhlasila, ale poslala pro Maigrona. Přišel i Gudin; chtěl vidět tento potupný akt na vlastní oči, aby naplnil srdce náležitým rozhořčením k co nejvýstižnějšímu vylíčení této události.
Nejprve byly připevněny pečeti na hlavní portál, velká pečeť králova a malá pečeť monsieur Bruneleta. Když procházeli zahradou, nezdržel se Gudin sarkastických poznámek. "Nezapomeňte vtisknout svou pečeť i na gladiátora, messieurs," řekl například, nebo: "Co kdybyste zapečetili i Voltairův chrám? Jinak by mohl některý z mnoha miliónů přívrženců pana de Beaumarchais strčit chrám do kapsy a odnést." Monsieur Brunelet pokaždé jen pokrčil rameny a ubezpečoval: "Je to pro mne velice bolestné, madame," nebo: "Může mi to srdce utrhnout, ale jsem obchodník."
Monsieur Brunelet, jeho policisté a Pierrovi zástupci pak vstoupili do domu. Tam se proti nim s velkým křikem zběsile vyřítila Julie. "Nestačí vám" křičela, "že jste nejšlechetnějšího, nejlepšího muže této země uvrhli do té ohavné myší díry? To mu ještě musíte ukrást i jeho dům, jeho poslední útočiště, až se vrátí churavý a zmučený?" - "Je to i pro mne velice bolestné," odpověděl monsieur Brunelet, "ale monsieur de Beaumarchais je obchodník, uznal by mé právo." - "Tak vy se mi ještě vysmíváte," rozzuřila se Julie. "Pierre nikdy neublížil vdově nebo sirotkovi. Ten nikdy nedal do dražby chuďasovu chýši!" Tak se rozhorlila, že policejní komisař pohrozil zákrokem. Gudinovi se nakonec podařilo odvést vzlykající ženu zpátky do jejího pokoje.
V Pierrově pracovně chtěli úředníci zapečetit truhlu s dokumenty a zásuvku s rukopisy. "Byla bych vám zavázána, kdybyste to nedělali," řekla Tereza. Maigron svým bezbarvým hlasem protestoval: "Mám pochybnosti o zákonitosti vašeho počínání. Do soupisu jsou sice zahrnuty schránky na rukopisy, nikoli však rukopisy samotné." - "Uvědomujete si," osopil se Gudin na monsieur Bruneleta, "že se dopouštíte nejstrašnějšího zločinu, jaký může smrtelník spáchat, že hanobíte umění?" - "Jsem nucen vás upozornit," protestoval dále Maigron, "že proti vám povedu žalobu za náhradu škody, jestliže zabavíte předměty neuvedené v soupisu. Jsem zplnomocněn spravovat obchodní záležitosti pana de Beaumarchais v jeho nepřítomnosti. To mi bude znemožněno, jestliže nebudu mít přístup k důležitým dokumentům."
Policejní komisař pohlédl tázavě na monsieur Bruneleta. "Počkejte," řekl Brunelet. "Projednám to s jedním obchodním kolegou." Odjel. Vrátil se s monsieur Lenormantem.
Charlot musel osnovat mnoho složitých manévrů než mu svitl tento kýžený den.. Těšil se, až gladiátor, obložení krbu a prtrét Désirée se stanou jeho vlastnictvím a až pak Pierrovi řekne laskavým tónem: "Neprorokoval jsem vám to, můj milý? Byl by se možná spokojit jen s těmito třemi věcmi a dům by byl Pierrovi ponechal. Ale Břicháčovo pošetilé rozhodnutí zhatilo všechny jeho plány. Lenormant toužil především po setkání s Pierrem, chtěl se s ním setkat na troskách jeho obchodu nebo na troskách jeho domu. To bylo nyní zmařeno, teď mohl jen sebrat Pierrův dům; ptal se sám sebe, zda tam vůbec má jít a pokochat se jen pohledem na akt zapečetění Pierrova majetku. Bylo to k ničemu a mohlo mu to vlastně jen uškodit. Proto se také konfiskaci vyhnul; ale nechal si otevřená zadní dvířka a nařídil nastrčenému Bruneletovi: "Kdyby se vyskytly nesnáze, ale jen v tom případě, zavolejte mě." Nyní se nesnáze vyskytly, byl to pokyn osudu, nedokázal odolat pokušení, a tak tu teď byl.
Se staromódní zdvořilostí ujistil Terezu, jak ho přes všechen zármutek těší, že je mu dopřáno být jí nápomocen a ochránit dům svého přítele Pierra před nejapnými přehmaty. Na suše posměšné Maigronovy poznámky a na Gudinovy zuřivé výpady odpovídal s tichou, povýšenou ironií. Potom prohlásil, že v rukou madame je dům ve všem všudy dokonale zabezpečen, že on sám za to přebírá záruku, a nedovolil zavěšovat další pečeti.
Ale neokusil zhola nic z toho zadostiučinění a radosti, které si od této chvíle sliboval. Z rámu svého portrétu shlížela na něho chladně, posměšně a pobaveně Désirée a na rámu se blýskala pečeť jeho pana Bruneleta. Patří mu tedy tento obraz, krárný obraz, vynikající plátno vynikajícího malíře Quentina de Latour. Jak platný, ubohý triumf a jak strašně draze ho zaplatil ztrátou skutečné Désirée.
Když Lenormant s chmurnou společností soudních vykonavatelů odešel, připojila se Julie k ostatním. Uplakaná ukázala hněvivě na portrét Désirée. "Jsem přesvědčena," řekla, "že za tímto zatčením a za dnešním strašným dnem vězí ta zatracená ženská." Ale Maigron odvětil suše: "Mýlíte se, mademoiselle. Za to všechno vděčíme Americe."

Doktor Franklin se s nelibostí doslechl, že majitel firmy Hortalez je teď doopravdy v koncích a že mu věřitelé zabavili jeho soukromý dům. Po celé Paříži se vykládalo, že liknavost amerického Kongresu má vinu na neštěstí jeho největšího dodavatele.
Franklin se radil se svými kolegy. Mr Adams chladně řekl, že bezprostřední příčinou Beaumarchaisova pádu je nepochybně jeho zatčení a že ani nejzapřisáhlejší nepřítel Ameriky z toho nemůže vinit Kongres.
"Nicméně nedá se popřít," odpověděl Franklin, "že monsieur Caron by i nadále vlastnil svůj dům, kdyby byl Kongres dřív zaplatil. Buď jak buď, udělalo by jistě dobrý dojem, kdybychom teď tomu člověku nabídli na záchranu jeho domu peníze."
Arthur Lee byl tímto záměrem doktora h.c. hluboce pobouřen. Podle jeho názoru, prohlásil, není zatčení a konfiskace nic jiného než další podvodný manévr vyhlášeného hochštaplera, který způsobil Kongresu i vyslanectví svými falšovanými seznamy už tolik nesnází. Franklin klidně namítl, že jee těžko uvěřitelné, aby někdo šel do Saint-Lazare kvůli nějakým finančním výhodám. Lee tvrdošíjně ubezpečval, že Francouz a k tomu ještě pisálek tak posedlý touhou stůj co stůj vyniknout si určitě slibuje hodně od toho, když podstoupí takovéhle komediantské mučednictví."Jisté je tolik," tvrdil, "že teď francouzská vláda odhalila a pranýřovala toho člověka jako podvodníka. To by pro nás podle mého názoru mělo být pobídkou, abychom se zvýšenou ostražitostí zkoumali jeho účty a nestrkali do něho žádné peníze."
Mr Adams kysele poznamenal, že po zkušenostech, kterých byl nucen nabýt, jsou Francouzi neobyčejně citliví. Kdyby monsieur Beaumarchaisovi poslali peníze právě nyní, po jeho zatčení, mohl by v tom urážlivý Vergennes vidět nepřístojné zasahování amerických delegátů do opatření francouzské vlády, ba dokonce i provokaci proti králi.
Franklin si povzdechl a protože beztak peníze neměli, přestal o tom mluvit.
V té době dostala Désirée dopis od Maigrona. Snad ji bude zajímat, že dům v Rue Saint-Antoine byl zabaven, protože nemohla být zaplacena hypotéka ve výši šest set tisíc liber. Když tato částka nebude do dvaceti dnů zaplacena, bude dům vydražen.
Désirée si celý čas lámala hlavu, jak dosáhnout Pierrova propuštění. Bylo nutno nejdříve vyzvědět, z čeho je vlastně obviněn; ale nikdo nevěděl nic určitého, dokonce ani policejní prezident, protože pánové Gramont a d´Arnoult, jediní, kteří byli do věci zasvěceni, ze strachu mlčeli. A teď tedy chce ten podlec Charlot využít Pierrova zatčení a připravit ho o dům. Ale to se přepočítal!
Désirée dostáva z mnoha stran mnoho peněz, ale byla marnotratná a rozplývaly se jí pod rukama. Neměla šest set tisíc a nebylo snadné nahonem sehnat tak vysokou částku. Obrátila se na doktora Lassona.
Veliký lékař zbledl. Jeho pýcha i lakota se bouřila. Jaká je tohle naivní nestoudnost! Protože ji těší vyspat se občas s tím větroplachem Caronem, má on, Jos?phe Marie FranCois Lassone, klopit a obětovat peníze vydřené za celých deset let a možná patnáct let! Jenže když odmítne vyhovět žádosti téhle drzé. zatracené, milované potvory, ona se jen usměje, ukloní se, nenadělá moc řečí a jeho nabídka k sňatku skončí jednou provždy v jejím velikém koši. A on se s ní chce oženit, s tou čubkou. Přitom to bylo pro něho neobyčejně těžké, sehnat takovou hotovost; neboť by čelil svým marnotratným sklonům, uložil většinu svého majetku tak, že bylo nutno podniknout složité výpovědní procedury, než mohl dostat peníze na ruku. Na těch šest set tisíc liber bude nucen vydat ještě o takových deset až dvacet tisíc liber víc. A to všechno pro tuhle ženskou a pro tohohle chlapa.
"Položila jsem vám otázku, pane doktore," řekla Désirée sladce a šibalsky. Lassone polkl. "Dokdy ty peníze potřebujete, madame?" zeptal se. Désirée vytáhla ze záňadří Maigronův dopis. "Do dvaceti dnů, píše mi ten člověk," odpověděla. "Ale dva dny už zatím uplynuly." - "Šest set tisíc liber je hodně peněz," řekl Lassone., "a osmnáct dnů je krátká lhůta." Désirée neodpověděla, jen tu stála rozkošná, výsměšná, svůdná.
Doktor Lassone nabral dech. "Ta částka vám bude do osmnácti dnů k službám, madame," prohlásil chraptivým hlasem. Désirée se vlídně usmála. "Věděla jsem, pane doktore," odpověděla, "že jste velkorysý člověk, přes to, co se o vás říká. Vřelé díky." Lassone jí políbil ruku.
Věděl, že je zhola nemístné, co se právě nyní chystá udělat, ale nedokázal se přemoci. Trochu křečovitě se usmál a řekl: "Měl jsem tu čest, madame, pořádat vás o ruku." - "Vzpomínám si na to," odpověděla Désirée, "a neřekla jsem ne. Anni teď neříkám ne; dokázal jste, že jste velkorysý," a upejpavě a s úsměvem nachýlila hlavu, aby ji mohl políbit na šíji.
"Ještě něco," řekla a opět se vzpřímilla. "Pokuste se vyzvědět, proč našeho přítele Beaumarchaise zavřeli. Když se dostane včas ven, možná, že si tím svých šest set tisíc ušetříte."
Pierre zatím seděl v Saint-Lazare.
Za vlády dobromyslného Ludvíka začaly být prováděny v pařížských věznicích reformy, ale ty se zatím polepšovny Saint-Lazare nijak nedotkly. Její správce monsieur Lepin, veterán s dřevěnou nohou, měl silné, drsné a spravedlivé srdce. Neměl s těmi svými mladšími šibeničníky lehkou práci. Třikrát ho chtěli zavraždit, jednou se zachránil jen tím, že svou dřevěnou nohou jednomu z nich roztříštil lebku.
Lepin nebyl zvyklý obcovat s filozofy a politiky, jako byl pan de Beaumarchais. Protože dostal od monsieur Lenoira pokyn, aby zacházel s novým vězněm podle předpisů, ale slušně, netrestal ho tělesně, ale jinak na něm plně vyžadoval dodržování domácího řádu.
Pierre spal na shnilé slámě spolu s patnácti nepěkně vyhlížejícími a nepěkně vonícími mládenci v malé, nízké místnosti. Byla tam spousta krys a hmyzu, jídla poskrovnu.
Mladiství darebové v cárech žasli, že se mezi ně dostal tento už letitý, elegantní, naparfémovaný pán. To bude nějaký vykutálený chlapík, když se zmohl na takovéhle kvádro. "Copak jsi provedl?" ptali se ho. Neodpověděl. Jindy tak hovornému Pierrovi nebylo do řeči, slavný humorista neshledával na své situaci nic humorného. Ptali se ho dál: "Kdo jsi? Jak se jmenuješ?" Vytrvale mlčel. Jeden z nich, jakýsi chytrák s pronikavým hlasem, prohlásil, že podobnou tvář už viděl někde na obrázku. "Už vím," řekl, "koho mi ten nový připomíná: novináře Beaumarchaise," ay začal hvízdat Cherubínovu romanci; ostatní se k němu přidali. To už se Pierre nezdržel a řekl prostě a nepřístupně: "Já jsem Pierre Beaumarchais." Darebové se na sebe podívali, začali do sebe šťouchat a nakonec se hlasitě rozchechtali. Že ten chlapík přišel hned napoprve s tak dobrým vtipem, že je Beaumarchais, to už slibovalo, že s ním bude legrace.
Ale Pierre tonul celou tu temnou, páchnoucí noc v zoufalství. Sem tedy dospěl ve svých téměř padesáti letech! Tady dřepí a hnije mezi těmihle všiváky, naprosto bezmocný, jako dosud nikdy. Všechno dělal špatně. Kdo ho vybízel, aby se staral o lidstvo? Kdo ho vybízel, aby zachraňoval Ameriku a svobodu? Kdo ho vybízel, aby psal letáky a hry bouřící se proti bezpráví? Kdyby psal lechtivé erotické frašky a ve velkém rozsahu podvodně obchodoval a nechal Ameriku Amerikou a lidstvo lidstvem, topil by se teď v penězích a poctách. Byl blázen, dokonalý osel.
Lámal si hlavu, kdo ho mohl udat a kvůli čemu. Jediné, co věděl, bylo, že rozkaz, který mu ukázal policejní komisař, byl mapsán vlastnoručně králem, byl to lettre de cachet. Ptal se sám sebe, čím asi Ludvíka tak rozhněval. Vzpomínal si, co v posldních týdnech dělal. Nepřišel na nic. A nepustí k němu nikoho, koho by se mohl zeptat. Pořád musel myslet na to, kdo nebo co se za tím zásahem skrývá.
Dal si zavolat správce. Monsieur Lepin okamžitě přišel a zeptal se zdvořile: "Čím vám mohu posloužit, monsieur?" Pierre se otázal, proč je vlastně tady. "Pro všeobecně špatné chování, monsieur," odvětil zdvořile monsieur Lepin, "víc mi bohužel není známo." - "Nemohl bych si promluvit s některým ze svých přátel?" naléhal Pierre, "s panem ministerským předsedou nebo s panem de Vergennes nebo aspoň se svým advokátem? Nemohl bych někomu aspoň napsat?" - "Domácí řád to nepřipouští dřív, jak po čtyřech nedělích," odpověděl monsieur Lepin.
Na čistotu si starý vysloužilec moc nepotrpěl. Pierre rychle chátral. Elegantní oděv, v němž večeřel s Désirée a vévodou z Richelieu, byl ušpiněný a potrhaný, na tvářích, na bradě a kolem rtů mu vyráželo hnědé, šedinami prokvétající chmýří, a pro svůj vlastní zápach ani necítil zápach ostatních. Tak žil s patnácti ničemy, a téměř se zalykal vědomím své bezmocnosti.
V téže době si jistý abbé da Ponte sehnal rukopis komedie "Figarova svatba" a vytvořil podle ní operní libreto a jistý skladatel jménem Mozart napsal na toto libreto hudbu.
Monsieur Lenoir se správce věznice Saint-Lazare dotázal, jak se novému obyvateli daří a jak se chová. Starý voják oznámil, že monsieur de Beaumarchais nezavdává podnět k zvláštním stížnostem; že si počíná jako ostatní chovanci a že také vypadá stejně jako oni, poněkud ošuměle a poněkud zanedbaně. "Hm", řekl policejní prezident a vyptal se na podrobnosti.
O tom, co se dověděl, řekl hraběti Maurepasovi, který stiskl rty. "Nemyslím, že si to král takhle představoval," podotkl. "Hnědé, prošedivělé strnisko na tvářích a na bradě? Jsem si jist, že si to tak Jeho Veličenstvo nepředstavoval. Nařiďte prosím, aby se s naším Pierrem slušně zacházelo."
Od té doby spal Pierre sám. Dostával také dobré, ba výborné jídlo. Monsieur Lepin se zeptal, zda si nepřeje holiče. Pierre to odmítl.
Pak mu bylo dovoleno pozvat si dva pány, s nimiž by se mohl poradit o svých záležitostech. Vyžádal si Gudina a Maigrona.
Přišli. Polekali se, když ho spatřili. Gudin se neubránil slzám. "Nemluvme o tom, přátelé," řekl Pierre tak vesele, že Gudin až zděsil. "Vykládá se o mně v Paříži hodně vtipů? Povězte mi některé!"
Pak mu Maigron vyprávěl o konfiskaci domu a že hypotéku má nepochybně v rukou monsieur Lenormant. Gudin barvitě vylíčil podrobnosti konfiskace. Pierre sténal. Vynadal Maigronovi, že neprodal Société Industrielle , aby ho ušetřil této poslední pohany. Maigron se díval na rozhněvaného, špinavého muže svýma neotřesitelně klidnýma očima a řekl: "Mám všechny důvody předpokládat, že i bez prodeje Société Industrielle zůstane dům vaším majetkem. Našla se dáma, která včas zaplatí těch šest set tisíc liber." Pierre se na něho udiveně podíval a také Gudin nesmírně žasl. "Dáma?" zeptal se Pierre. "Tak mluvte, člověče," obořil se na Maigrona. "Kdo vám nabídl ty peníze? Baronka de Houdetot? Madame de Clonard?" Uváděl jména i dalších svých aristokratických přítelkyň. "Ta dáma si nepřeje, aby vešlo ve známost, že vám pomohla," odpověděl Maigron. "Jak se k vám dostala? Tak mluvte," naléhal Pierre. "Sám jsem se na tuto dámu obrátil," připustil váhavě počestný Maigron. "Vy si troufáte žebrat mým jménem u žen?" rozhořčil se Pierre. "Mám za to, že úspěch je mi ospravedlněním," namítl věcně tajemník. Pierre se v duchu radoval, že Maigron našel toto východisko; šlechetné ženy se ho vždycky zastaly v nejvyšší nouzi. Ale nedal tuto svou radost najevo. "Kdo je to, k ďasu?" zahřměl. "Mademoiselle Mesnardová," doznal Maigron. "U všech všudy," řekl Pierre. Divil se sám sobě, že na svou nejlepší přítelkyni si ani nevzpomněl. "Kde sehnala peníze?" zeptal se. Gudin však zvolal: "Naše umělkyně! Umění obměkčuje srdce."

Pierrovi bylo povoleno, aby se setkal s příslušníky své rodiny a s nejbližšími přáteli. "Chce vás navštívit madame de Beaumarchais, monsieur," sdělil mu monsieur Lepin. Ale Pierre k sobě Terezu nepustil. Nechtěl se odlučovat od svého hnědého prošedivělého porostu, důkazu své potupy a svého mučednictví, ale zároveň také nechtěl, aby ho Tereza viděla tak ošklivého a zestárlého; miloval Terezu.
Zato si přál setkat se s Désirée. Přišla. Vstoupila mladá, pěkně nastrojená, oslňují do zbědovaného prostředí. Když uviděla Pierra, polekala se. Byl to pouhý okamžik, a on to ani nepostřehl; neboť byl zcela soustředěn na to, aby jí předvedl celou svou potupu.
Když se pozdravili, řekl srdečně, ale poněkud letmo: "Musím ti poděkovat, Désirée. Dověděl jsem se, jak skvěle ses opět ke mně zachovala. Věřím, že bych se z toho dostal i sám; neboť pokud je mi některá z mých žen věrná, je to Fortuna."
Seděli vedle sebe na bídné pryčně, půvabná, elegantně nastrojená Désirée a muž v bídných cárech; Désirée se v duchu usmívala. Ale nesmála se tomu, co říkal., jak by to patrně jindy udělala. Byla šťastná, že vedle něho sedí ona a ne Tereza, i když tušila pravý důvod, proč to tak je.
"Vezmu si asi Lassona," oznámila mu, "už jsem ti to říkala?" - "Starého Lassona?" rozhořčil se Pierre. "To ty přece nemáš zapotřebí, Désirée." - "Je velice příjemný," vysvětlovala mu, "je do mne šíleně zamilován a baví mě." Pierre se zamyslel. Přisedl si k ní blíž. "Je to on," zeptal se pak důvěrně a polichoceně, "kdo ti chce dát pro mne ty peníze?" Désirée mlčela, ale na jejím obličeji bylo patrné, že to tak je. "Budu ti to určitě moci velice brzo vrátit," utěšoval Pierre sebe i ji. "Tomu sám nevěříš," řekla Désirée. "Ale tentokrát je to možná pravda. Mohu ti totiž sdělit velkou novinu a myslím velice potěšitelnou. Bez svého Lassona bych se to nebyla dověděla." A vyprávěla mu, co způsobilo jeho zatčení. Monsieur d´Arnoult, partner prince Xaviera při oné partii l´hombre, totiž onemocněl, pacienti jsou povídaví a on to doktoru Lassonovi vyklopil.
To bylo povzbuzující. Že tak nicotná záminka přiměla krále, aby na něho uvalil tak obrovský trest, naplnilo Pierrova vznětlivého ducha nesmírnou nadějí. Také Désirée byla přesvědčena, že tak nesmyslné podezření, bude ožno snadno vyvrátit. Vyžádala si audienci u Toanety a zítra se s ní sejde. "Věřím, že brzy vymohu tvé propuštění," prohlásila.
Ale Pierre byl už mnohem dál. "Propuštění?" opáčil posměšně. "Rehabilitaci! Požaduji rehabilitaci! A já jí dosáhnu." Začal přebíhat sem a tam omládlý a plný života, i když měl na sobě tyhle špinavé, potrhané hadry. "Ne teď už tvé peníze nebudu potřebovat," jásal. "Těch šest set tisíc seženu levou rukou."

Désirée a její přátelé roznesli po celé Paříži, jak pošetilé je obvinění, pro které dal král uvrhnout do Saint-Lazare autora "Figara" a smích Pařížanů nad tím, co Pierra postihlo, se náhle obrátil v pobouření proti Ludvíkovi. Když člověk tak významný a zasloužilý jako Beaumarchais je tak potupně uvržen do nejkrutějšího žaláře jen proto, že někdo hloupě a zaujatě zkreslí jeho nevinný výrok, může si být pak člověk vůbec jistý, že ho nepřepadnou uprostřed noci přímo v posteli? Znovu se ozývalo po celé Paříži volání: "Zvůle, tyranie!"
Z policejního raportu se dověděl generál o tomto rozladění. Už dávno se ho zmocnily pochybnosti, zda bylo jeho opatření spravedlivé. Maurepas mu přinesl článek, který Pierra vyprovokoval k jeho otevřenému dopisu a Ludvík shledal, že sieur Caron nepoužil svých zoologických přirovnání s úmyslem urazit jeho nebo královnu. Když se pak dověděl, že autorem toho článku v "Journal de Paris" nebyl abbé Suard, nýbrž Xavier, rázem si ujasnil souvislosti. Měl zlost a bylo mu stydno. Zase jednou zákeřnému bratrovi naletěl a jeho vinou se unáhlil. I když má jinak pravdu a sieur Caron je opravdu stárnoucí ničema a darebák, v tomto případě mu ukřivdil.
A teď ke všemu začala na něho naléhat i Toaneta a stěžovala si a byla rozhořčena. Désirée udělala všechno možné, aby ji co nejvíc poštvala a zejména názorné líčení, jak je Pierre sešlý a zbědovaný, Toanetu dojalo. Pohněvaná a vzrušená všechno Ludvíkovi pověděla. A pak se vysmála důvodům tak krutého potrestání. "Kdo má smysl pro poezii," prohlásila, "nemůže se pohoršovat nad tím, když je srovnán se lvem nebo tygrem. V mnohých našich erbech je takových zvířat veliké množství. Poslat pro takové srovnání velkého básníka do Saint-Lazare, to není královské, Sire."
Ludvík se u vědomí své viny bránil a vykrucoval. "No tak, no dobře," blekotal. "Byl jsem bohužel nesprávně informován. Už se nerozčilujte, Toaneto. Já to spravím."
Rozkázal, aby Pierre byl okamžitě propuštěn a aby mu bylo oznámeno, že jsou mu navrácena všechna práva, tituly a hodnosti, kterých pozbyl svým uvězněním v Saint-Lazare." Neboť taková je naše královská vůle," napsal, podepsal a stvrdil pečetí.
Správce Lepin si navlékl svou parádní uniformu z dob Sedmileté války, ozdobil se i četnými svými medailemi a řády a energicky klepaje svou dřevěnou nohou odebral sse za svým vězněm, aby mu oznámil vůli Jeho Veličenstva. Vousatý Pierre ho zamračeně vyslechl a neodpověděl. "Jste propuštěn, monsieur," řekl starý voják znepokojeně, a protože Pierre i nadále mlčel, dodal: "Mám vám poslat pro holiče? přejete si svůj vůz?"
Pierre zavrtěl hlavou. "Nesouhlasím s tím," řekl, "abych byl pro nic za nic odtud propuštěn takovým způsobem. Nikdo se dosud ani nenamáhal sdělit mi, co se mi vlastně klade za vinu. Myslím, že mám nárok na zadostiučinění." Monsieur Lepin nevěděl, co na to má odpovědět, aby neurazil krále nebo i tohohle nepochopitelného spisovatele. Řekl:" Oznámil jsem vám, co mi bylo uloženo vám oznámit, monsieur. Ostatní je vaše věc."
Odešel a podal hlášení policejnímu prezidentovi.
Vzrušení pařížského obyvatelstva se stupňovalo. Před Pierrovým domem a Saint-Lazare byly uspořádány demonstrace. Že Pierre zůstává nadále v polepšovně, to vyvolalo veřejný skandál.
Monsieur Lenoir pozval pány Gudina a Maigrona k sobě a požádal je, aby přiměli pana de Beaumarchais k okamžitému odchodu ze Saint-Lazare. Je prý v základním rozporu s občanskými povinnostmi takto vzdorovat králově vůli. I když se snad panu de Beaumarchais ukřivdilo, bude prý moudřejší, když nebude krále dál provokovat a když vezme zavděk jeho spravedlností a milostí.
Gudin a Maigron odjeli do Saint-Lazare. "Přicházíme k vám, Pierre," řekl Gudin rozzářen, "jako vyslanci římského senátu ke Coriolanovi, abychom vás pokorně a slavnostně odvedli nazpět na Kapitol." - "Nechtěl byste se vyjádřit poněkud méně obrazně?" vyzval ho Pierre. "Máte jít odtud," řekl Maigron, "máte jít domů." A Gudin řekl: "Král vás žádá, abyste opustil tento dům hanby. Král vás naléhavě prosí, abyste mu neodpíral své osvědčené služby." - "To věřím, to by se mu tak hodilo," řekl Pierre a kochal se pohanou, do níž ho uvrhli. "Jen se na mne podívejte, přátelé," řekl. "Tohle ze mne udělali. Ponížili mě na posledního z lidí, učinili ze mne nejbídnějšího ze všech tvorů! A pak si král zčistajasna přijde a jednoduše řekne:" Tak, a ted můžete jít." Ne, Sire. Já nepůjdu. Pierre Beaumarchais se takto nenechá poslat domů!"
"Co chcete dělat?" zeptal se Maigron. "Napíši králi," oznámil Pierre. "Povím mu své mínění. Sdělím mu své požadavky. Ja požaduji zadostiučinění."
Nadiktoval přátelům dopis králi francouzskému a navarrskému. Nejprve dokázal, jak nepochopitelné je obvinění, že by chtěl urazit Nejkřesťanštějšího krále. Chtěl pouze odrazit hanebný útok bezvýznamného hnidopicha, nic víc. Přisuzovat mu, že by v otevřeném listě spílal Jeho Veličenstvu, a to ještě ve chvíli, kdy vzhledem ke svým nárokům na odškodné je ještě víc než kdy jindy odkázán na královu milost, to znamená označit ho za vyloženého šílence. Ale poněvadž ho vsadili do Saint-Lazare a nikoli do blázince, je nucen žádat o řádné soudní projednání svého případu, aby mu mohla být navrácena jeho čest. "Nemohu znovu přijmout z Vaší ruky své dvorské hodnosti, Sire," psal, "neboť prozatím jsem pro bezpráví na mně spáchané vyškrtnut ze seznamu Vašich občanů. Jestliže se mi nedostane spravedlnosti, Sire, zůstanu pouhým vyděděncem. Má čest je pošpiněna, mé postavení ve společnosti otřeseno. A dokud nezmizí tento mrak, který mě obestírá před národem, Evropou i Amerikou, zůstane otřesen i můj úvěr. Tím je však nejen zkrácen a ohrožen můj vlastní majetek, nýbrž i majetek padesáti obchodních partnerů, se kterými spolupracuji."
"Jaké to mistrovské dílo se vám zde opět podařilo," horoval Gudin. "Tento důstojně prosebný list má v literatuře jen jedinou obdobu: poslední zpět Iliady, kdy starý Priamos úpěnlivě prosí Achilla o vydání zhanocené mrtvoly svého syna Hektora." I střízlivý Maigron byl spokojen. "Domnívám se," konstatoval, "že král bude nucen kapitulovat a monsieur Necker bude asi muset pustit nějaký ten chlup."
Způsob, jakým mu dal Caron pocítit, že se mu stala křivda, krále trápil a soužil. Radil se s Maurepasem a Vergennesem. Pánové byli toho názoru, že by bylo správné poskytnout nadanému a s tolika věcmi obeznámenému panu de Beaumarchais zadostiučinění; postupovalo se vůči němu opravdu trochu tvrdě. Ludvík řekl se zkormoucenou tváří: "Obávám se, že máte pravdu, mesieurs," a slíbil, že tu věc dá zítra do pořádku.
Oba pánové žasli, když se dověděli, jakým množstvím důkazů přízně zahrnul král vězně ze Saint-Lazare.
Opět byli vysláni pánové Gudin a Maigron, aby Pierrovi oznámili rozhodnutí Nejkřesťanštějšího krále. "Sursum corda - pozvedněme svá srdce k nebesům," tak zahájil Gudin své poselství. A pak začal vypočítávat důkazy panovníkovy milosti: "Král vám na důkaz své náklonnosti vyměřuje ze své soukromé pokladny roční důchod ve výši tisíc dvě stě liber. Král nařídil cenzurním úřadům, aby nekladli další překážky knižnímu vydání ,Figarovy
svatby´." Ale Maigron se rozezlil na filozofa, že se tak dlouho zdržuje takovými maličkostmi, a skočil mu do řeči: "Král uznal naše nároky na odškodné ve výši dvou miliónů sto padesáti tisíc liber."
Pierre tu seděl s otevřenými ústy. "Co jste to řekl?" zeptal se. "Nepřeřekl jste se? Říkáte milion sto padesát tisíc?" - "Ne," odpověděl Maigron. "Řekl jsem dva milióny sto padesát tisíc. Pana Neckera z toho trefí šlak, " dodal věcně. "Král se nejspíš zbláznil."

Désirée si dala záležet, aby z Pierrova propuštění udělala velkou lidovou podívanou. Tisíce lidí stály před Saint-Lazare, policie se neodvážila zakročit.
Otevřela se brána a kolem salutujícího monsieur Lepina, provázen Gudinem a Maigronem, vyšel Pierre před budovu. Stál tu špinavý a zarostlý, oslněný sluncem. Dav se na něho díval mlčky, v bezhlesném tichu. Neboť s tímto mužem přicházel i velký neviditelný doprovod, Figaro a Almaviva a Rosina a Cherubín a nesčíslní námořníci, kteří dovezli do Aameriky lodě se zbraněmi. Půl minuty bylo naprosté ticho. Potom propukl dav v ohlušující jásot, odnesl Pierra do kočáru a doprovodil ho až domů.
Vůz se zastavil před mřížovým portálem parku v Rue Saint Antoine. Už mu chtěli otevřít bránu. Ale Pierre vystoupil, chtěl vejít do svého parku na vlastních nohou. Stál před branou, a ještě ji nedovolil otevřít, stál a prohlížel si pečeť krále a monsieur Bruneleta, které byly na bráně zavěšeny. Pak konečně vykročil k domu, šel kolem Voltairova chrámu, kolem gladiátora. Cítil, jak mu podklesávají kolena, a tak se rád opřel o Maigronovo a Gudinovo rámě.
Z domu vyběhla rozesmátá křičící, plačící Julie a vrhla se mu kolem krku. Ale ve dveřích stála Tereza a Pierre se na ni díval a ona se dívala na něho a kráčeli si zvolna vstříc, a teď Pierre litoval, že se pořádně neumyl a že si nedal oholit strnisko vousů. Tereza neřekla ani slovo, ani on nepromluvil, rozuměl jeden druhému až do hloubi duše, oba věděli, že Pierre
je směšný a nádherný, téměř stydlivě se objali, ale nebyl to stud, že se objímají před tolika lidmi, byli naplněni velikou láskou jeden ke druhému.
V tom se přihnala fena Caprice, skučela, štěkala, skákala na Pierra, div ho nepovalila, lízala mu ruce. Pierre polykal, měl co dělat, aby se nerozplakal.
Vykoupal se. Emil se poněkud plaše zeptal, zda ho nemá oholit. Pierre odpověděl zlostně: "Ne". Usedli k jídlu, chutnalo mu, ale téměř nepromluvil. Přijela spousta návštěvníků, ale nikoho nepřijal. Oznámil, že se cítí ještě celý špinavý a zhanobený a že se nechce setkat s nikým kromě svých nejbližších.
Nazítří zasedl Pierre za stůl, aby napsal předmluvu ke knižnímu vydání "Figara". Občas vzhlédl a chvílemi vstal a přecházel po pracovně, podíval se do zrcadla na svou zanedbanou, zhanobenou tvář, a pak se zvýšeným úsilím psal dál.
V této předmluvě se hrdě postavil do jedné řady s Moli?rem a Racinem a obhajoval své dobré právo předvádět na jevišti lumpy, rošťáky i velké pány. Je snad bajka nemorální jen proto, že lev je divoký, vlk dravý, liška mazaná? Je snad on vinen tím, že velcí páni jsou takoví, jací jsou? Což on je snad takovými udělal? Není shovívavý a mírný, že svému hraběti nedal jinou chybu než přemíru galantnosti? Není to chyba, k níž se francouzští aristokrati hlásí nejraději, přímo se zalíbením? "Miluji hraběte Almavivu," psal, "neboť miluji svého chytrého, svižného Figara. A čím skvělejší je osobnost hraběte, čím impozantnější je jeho moc, tím slavnější je vítězství Figara a jeho vrozeného důmyslu. Moje téma je tématem tak četných bajek o zvířatech: je to vítězný zápas lsti a důvtipu proti brutální síle." A vousatý muž, na němž byly stále ještě patrné stopy bědného vězení, končil: "Nepíši tyto stránky pro své současné čtenáře. Ale za osmdesát let budou spisovatelé srovnávat svůj úděl s naším a z mého vyprávění budoucí lidé poznají, jakou cenu bylo nutno zaplatit, aby se jejich předkové mohli pobavit."
Ulevilo se mu, když se vypsal z toho, co mu tížilo srdce, ale trucoval dál.
Potom však přišly peníze, jimiž mu byla nahrazena jeho škoda. Přišly ve zlatě v pokladních směnkách, nahromadily se tu v množství, v jakém je dosud nikdy neviděl: dva milióny sto padesát tisíc liber! To už Pierre nevydržel hrát si na mučedníka a zrcadlo, které zachytilo už tisíc Pierrových podob, Pierra lehkomyslného a komediantského a nadšeného a tvořícího a zoufalého a rozhněvaného, uvidělo nyní Pierra šaškovského. Ano, Pierrova radost, že jeho nejhlubší neštěstí se obrátilo v nejvyšší štěstí, bylo téměř ještě větší než jeho triumf. V náhlé proměně se stal z tragicky poníženého muže šašek, jímž se narodil, šašek jemuž je dáno tisícerými šprýmy vždy znovu přemáhat smrt i ďábla. Vousatý, stárnoucí Pierre tančil kolem stolu s hromadou peněz a vyplazoval jazyk a křičel na svůj obraz v zrcadle: "U všech všudy, tady mě máte!"
Pak se dal oholit a navečer pozval své blízké a přátele k slavnostní hostině. A přišli všichni, jeho sestra Tonton a její muž, soudní rada, a stařičký vévoda z Richelieu a princ nasavský a Désirée si přivedla svého doktora Lassona, kteerý si zakládal na tom, že mohl přijít, a zároveň se citil pokořen, že přijít musel, a byla tu obrovská tabule obtěžkaná nejrozmanitějšími lahůdkami a planulo zde tisíc svíček a všichni jedli a pili a radovali se a Pierre měl pro každého srdečný úsměv a dobré slovo a žert a Pierrovi spolustolovníci ho ještě nikdy neviděli tak veselého jako tento večer.
Nazítří chtěl Maigron proplatit panu Bruneletovi jeho hypotéku. Ale Pierre mu to nedovolil, chtěl to vyřídit sám. Se směnkou pro pana Bruneleta v kapse odjel do Etioles. Ale Charlot nebyl údajně doma. A tak Pierre odevzdal směnku na hypotéku tajemníkovi pana Lenormanta a řekl: "Odevzdejte, prosím, tuto částku svému panu šéfovi, bude u něho nepochybně v pravých rukou. A zde je dalších tisíc liber za všechno, co jsem kdy u pana Lenormanta snědl a vypil, včetně spropitného."


# Čtvrtá kapitola / CA IRA

Velká americká fregata "Alliance" napjala všechny plachty a plula rychle vpřed. U zábradlí stál velice hubený, rusovlasý mladý muž s dlouhým nosem. Bylo chladno a mladý muž měl za sebou těžkou chorobu a nemalé útrapy. Ale vracel se domů, rodná země už byla na dohled. Díval se s dojetím na hranatou skálu vévodící vjezdu do bretského přístavu, která se teď rychle přibližovala. Rozeznával už i jednotlivé pevnosti.
Plavba nebyla snadná. Objevily se nesnáze hned na jejím začátku, v Bostonu; nebylo možno sehnat lodní posádku. Mladý muž jmenoval se Jos?phe Paul Gilbert markýz de Lafayette, přistoupil nakonec na to, aby bylo najato mužstvo složené z trestanců a dezertérů anglické armády. Po vyplutí je zastihla strašná bouře; po celou tu černou, nekonečnou noc byli všichni přesvědčeni, že je s nimi amen, a markýz, zesláblý nedávnou nemocí, proklínal osud, kteerý ho vrhl z krásného, bohatého paláce Noailles v Paříži na toto rozbouřené moře a určil ho za potravu rybám. V posledním týdnu plavby pak znenadání vypukla vzpoura; spikla se většina posádky. Anglická vláda ve snaze přilákat lodě povstalců do Anglie totiž slíbila, že všechny lodě, jejichž posádka se vzbouří a připluje s nimi do některého anglického přístavu, se stanou majetkem těchto posádek. Námořníci na fregatě "Alliance" byli přesvědčeni, že budou v každém anglickém přístavu zvlášť vítáni, když tam dopraví dokonce věhlasného Lafayetta, a tak zosnovali plán, jak se zmocnit důstojníků. V poslední chvíli zachránilo Lafayetta a loď štěstí a pohotový zásah. A nyní byla Francie na dohled a vzbouřenci leželi svázáni v podpalubí.
Při pohledu na stále zřetelnější obrysy pobřeží uvažoval mladý markýz o tom, jakého přivítání se mu asi dostane. Jeho situace nebyla docela jasná. Přes králův výslovný zákaz opustil kdysi své místo ve francouzské armádě a svou zemi, stal se "dezertérem". Ale mezitím se tato jeho politika, kterou uskutečnil svou "dezercí", stala oficiální politikou jeho země. Anglii byla vypovězena válka a on se vracel ověnčen velikou chválou za činy, které v této válce vykonal.
Vpluli do přístavu, zahřměla děla pevností. Zdravila vlajku s hvězdami a pruhy, která, když odjížděl, se nikde nesměla objevit. Mladý muž srovnával: jak se tenkrát musel na lodi koupené za peníze pana de Beaumarchais potají vykrást ze španělského přístavu a jak se nyní vrací vítán salvou svého krále, a srdce mu zaplesalo.
Odebral se neprodleně do Paříže a přijel do Rue Saint-Honoré, do paláce Noailles. Rozechvěn objal svou ženu, devatenáctiletou Adriennu. Přišel ministr vojenství, starý Ségur, nastavil mu vyschlou tvář k polibku, poplácal ho a oznámil mu jeho trest. Mírný trest: týden domácího vězení v paláci Noilles.
Ze své vazby napsal markýz králi pokorný dopis. "Nejsem tak troufalý", psal, "abych se snažil ospravedlnit svou neposlušnost a hluboce jí lituji. Povaha mého přestupku mi nicméně skýtá naději, že mi bude dána možnost, abych jej napravil. Snad mě milost Vašeho Veličenstva obšťastní tím, že budu moci zahladit svůj přestupek službou Vašemu Veličenstvu všude tam, kdekoli a kdykoli mi to Vaše Veličenstvo ráčí přikázat."
A hned na příští den byl markýz předvolán do Versailles, aby mu král vyslovil důtku osobně. Ludvík ho přijal v knihovně. Přimhouřenýma očima si tlustý mladý panovník prohlížel svého hubeného mladého důstojníka a řekl mu nemotorně:" Vlastně jste to neměl dělat, monsieur." Po půl minutě, během jíž se Lafayette díval zkroušeně přímo před sebe, vybídl ho Ludvík živě: "A teď, můj milý markýzi, mi konečně jasně povězte, kde vlastně leží ta Saratoga, není totiž vyznačena na žádné mapě," a zanedlouho se oba pánové dostali do zajímavé debaty o zeměpisných otázkách.
Když byl tento předmět vyčerpán, Lafayette řekl: "Mám tu čest odevzdat Vašemu Veličenstvu dopis Kongresu Spojených států." Ludvík jej vzal a četl. Dopis začínal: "Našemu velikému, věrnému a milému spojenci a příteli, Ludvíku Šestnáctému, králi francouzskému a navarrskému, " a velebil ušlechtilého jinocha, doručitele dopisu, který projevil moudrost v radě, statečnost na bojišti a vytrvalost při válečných útrapách. A pak představitelé Kongresu ujišťovali znovu a ještě po třetí, že jsou "královi dobří přátelé a spojenci", a končili: "Prosíme Boha, aby zachoval Vaše Veličenstvo ve své svaté ochraně."
Ludvík měl zkažený den. Tihle kramáři, sedláci a venkovští advokáti nazývají jeho, Nejkřesťanštějšího krále, "svým milým přítelem" a nejmilostivěji mu odporučují francouzského důstojníka, který je příslušníkem nejstarobylejší šlechty. To je právě to, čeho se bál, začátek převratu, konec starého dobrého pořádku. "Vidím, milý pane markýzi," řekl poněkud suše, "že jste si získal lásku těchto" - hledal vhodné slovo - "těchto občanů. Od francouzského důstojníka jsem také neočekával nic jiného, než že se mezi těmito" - znovu se zarazil - "občany vyznamená." Tím byla audience skončena.
Ve Versailles nebylo ostatně neznámo, že mladý markýz je u Bostonských skutečně velice populární. "Tady v Americe všichni markýze milují a chovají k němu obdiv," sdělil chladný pozorovatel Gérard svému ministrovi. "Jeho vojenské schopnosti jsou vysoce oceňovány. Pro své obezřetné a přitom odvážné a přívětivé jednání se stal miláčkem Kongresu, armády a všeho obyvatelstva." Vergennes si vzpomněl na nepěkné přivítání, které týž Kongres před nedávnou dobou markýzi uchystal, ušklíbl se a došel k závěru, že republiky jsou stejně vrtkavé jako despotické režimy.
Mladého hrdinu zahrnoval teď projevy sympatií a uznání dvůr, lid a především ženy. Jos?phe Gilbert de Lafayette byl nehezký mládenec, tak trochu nemehlo. Se svými ohnivě zrzavými vlasy a malýma očima neměl u žen valné úspěchy; Toaneta ho jednou pro jeho neohrabanost nechala stát uprostřed tance. Jak se to nyní změnilo! Věhlas a nadšení mu teď po jeho návratu propůjčovaly oslňující krásu. Teď už nebyl hubený, nýbrž štíhlý, z jeho zanícených oči vyzařovalo nadšení a inteligence, jeho trhavé pohyby byly projevem nespoutané energie. Ženy ho milovaly.
Hřál se na slunci svého úspěchu. Ale důležitější byly pro něho jiné úspěchy. Již poté, co ho přijal král a co si odpykal své domácí vězení, navštívil muže v zahradě.

Dopoledne toho dne, co měl za ním přijít Lafayette, zažil doktor Franklin velikou nepříjemnost.
Onen Mr Digges, kterého na doporučení Mr Leea poslali do Londýna, aby se tam postaral o americké zajatce, zpronevěřil z poukázané částky téměř čtyři sta liber, přesně tři sta osmdésát liber a čtyři šilinky, a toho rána došlo mezi doktorem Franklinem a Arthurem Leem k hádce.
Arthur Lee prohlásil, že ještě není možno dělat závěry. Všechno sice že svědčí proti Mr Diggesovi, ale ten prý ho ubezpečil, že přijede do Paříže a všechno vysvětlí. "Faktem zůstává," odpověděl Franklin, "že ten člověk vydal tři sta osmdesát liber, na které nemá žádné doklady." Arthur Lee pokrčil rameny a trval na tom, že je nutno vyčkat, až Mr Digges přijede do Paříže. "Obávám se," odpověděl Franklin, "že budete muset hodně dlouho čekat." Arthur Lee se zarděl. "Nejsem žádný boháč," řekl, "ale zajatci skutečně přišli vinou Mr Diggese o peníze, dal bych z vlastní kapsy padesát liber, abych ztrátu aspoň zčásti vynahradil." A protože Franklin mlčel, vzrušeně pokračoval: "A teď vás prosím, aby se už o té věci nemluvilo. A především se musím co nejrozhodněji ohradit, abyste z toho nevyvozoval žádné závěry, pokud jde o mou znalost věcí a lidí." - "Jedno mi však dovolíte," namítl Franklin, "abych si totiž vyvodil žávěry o charakteru vašeho Mr Diggese. Kdo okrade boháče o jednu guineu, to je, jak jistě uznáte, prachobyčejný lump. Jak ale, Mr Lee, nazvete člověka, který připraví ubohého vězně o o jeho podporu, o osmnást centů? A to nikoli jednou, kdo takto krade celou studenou zimu, týden za týdnem? A který takhle soustavně neokrádá jednoho zajatce, nýbrž šest set zajatců? Jak nazvete takového člověka, MrLee?" - Každý se někdy zmýlí," odpověděl nadutě Arthur Lee. "Mohl bych sestavit celý dlouhý seznam lidí, ve kterých jste se zmýlil vy, doktore Frankline." - "Ani vy tedy nevíte, jak označit chlapa, jako je ten vámi doporučený Digges," řekl Franklin se stěží potlačovaným hněvem. "Něco takového se vám nepodaří nazvat pravým jménem, neboť naše řeč nemá slovo pro takovou podlost. Jestli takový člověk nepatří do pekla, nestálo za to vymýšlet si ďábla." - "Vidím," odpověděl Arthur Lee, "že vám ten Mr Digges přišel náramně do noty." - "Mlčte, pane," řekl Franklin nikterak hlasitě, ale takovým tónem, že Lee ucouvl.
K takové rozmluvě tedy došlo v den, kdy Franklina navštívil Lafayette. Doktor byl sice na jeho návštěvu připraven, ale právě dnes mu nebyla příliš vítaná. Nebyl z těch, které by oslňovala senzačnost obestírající markýzovu osobu, od mnohých také slyšel, že Lafayette je mládenec, který se rád vytahuje. Uvítal tudíž svého hosta zdvořile, ale mnoho si nesliboval.
Lafayette se však ukázal jako příjemný, inteligentní mladý muž bez falešné skromnosti, ale i bez jakékoli ješitnosti. Mluvil s Franklinem nanejvýš uctivě, ale nebylo u něho ani stopy po oné nicneříkající roztomilosti, která starého pána u Francouzů někdy rozlaďovala.
Jak se s politováním doslechl, řekl, padne část pošty do rukou Angličanům; proto ho tím víc těší, že může doktorovi v pořádku odevzdat dopis od Kongresu, a hned mu jej také podal. Zarděl se, mile se usmál a pokračoval, že jestliže dopis obsahuje nějakou zmínku o něm, o Lafayettovi, prosí doktora, aby ji přeskočil; že ho v Americe nezaslouženě hýčkali a že ho tam oceňují víc, než zaslouží.
"Těší mě," odpověděl Franklin a položil dopis na stůl, aniž jej četl, "že bylo učiněno vše, aby se odčinilo nepěkné přivítání, jehož, jak jsem se dověděl, se vám ve Filadelfii dostalo." Po Lafayettově hubené tváři přeběhl úsměv, zasmál se, celý se rozzářil; když se tak smál, hned každý zapomněl, jak je nehezký. "Odměřenost Mr Lovella mě tenkrát přirozeně pohněvala," řekl. "Ale později jsem všechno pochopil. Kongres očekával tenkrát od Francie především plný pytel peněz. A zatím tam najednou přijede tlupa otrhaných mladých Francouzů a všichni chtějí být hned generály."
Později vyprávěl Lafayette o generálu Washingtonovi. Velebil ho za to, jak umí zachovat klid i za nejsvízelnějších okolností, jak trpělivě čelí věčným úkladům a intrikám, které se proti němu osnují, aniž proti tomu Kongres zasáhne. Je to nejvyšší štěstí, jakého mohl dosáhnout dodal vřele, že získal v tomto obdivuhodném muži otcovského přítele.
Doktorovi se mladý muž líbil. Pravda, rád mluvil a nebyl zvlášť uvážlivý ve svých soudech. Ale na svých jedenadvacet let měl hodně vědomostí a díval se střízlivě na llidi i věci. Možná že ho do Ameriky hnala jen ctižádost a touha po dobrodružství, ale získané zkušenosti a příklad velkého, tichého, rozvážného Washingtona mu pomohly dozrát. Lafayette byl zřejmě vnímavým svědkem toho, jak generál trpělivě a bez rozčilování čelí zlovůli, neschopnosti a zištnosti některých členů Kongresu, kteří nechtěli poskytnout jeho armádě ani to nejnutnější.
Poněkud přemoudřele a s manýrami zkušeného politika se teď markýz rozhovořil o tom, že nyní bohužel už i ve Francii vešly ve známost americké vnitřní rozbroje, což ve Versailles vyvolává nedůvěru ke spojencům. On, Lafayette, že se snaží tyto názory tlumit a líčí americkou situaci co nejpříznivěji. Horlivě vykládal. Snažil se dokázat starému pánovi, který byl spolu s Washingtonem největším americkým občanem, své porozumění a činorodou dobrou vůli. Franklin mu naslouchal s úsměvem. Nadšení mladého muže je americké věci prospěšné, je nutno jen je brzdit, aby markýz z přehnané horlivosti nenapáchal zbytečné škody.
Lafayette nakonec řekl, že už příliš dlouho okrádal Franklina o čas, a vstal, aby se rozloučil. Už ve dveřích řekl s napolo opravdovou, napolo předstíranou ostýchavostí, že přivel do Paříže pro Franklina ještě jeden dopis, dopis od generála Washingtona, ale ten že nemá s sebou. "Proč?" zeptal se Franklin poněkud udiveně; Lafayette odpověděl s úsměvem, který mu tak slušel: "Předpokládám, že tento dopis hovoří hlavně o mně, a tak nějak nespěchá. Kromě toho jsem chtěl mít záminku, abych mohl přijít po druhé." - "Nepotřebujete žádnou záminku, pane markýzi," odpověděl doktor přívětivě. "Přijďte prosím, kdykoli se vám zlíbí, s dopisem nebo bez něho."
Když Franklin osaměl, zamyslel se nad tím, kdo je to vlastně ten Lafayette a co se s ním stalo. Příklad Jiřího Washingtona strhl tohoto aristokrata a on vynaložil všechnu sílu a ctižádost, aby zničil hanebný starý řád, i když na tomto starém řádu byla založena celá jeho existence. Dobro je nakažlivé.
Doktorovy myšlenky se zatoulaly daleko. Největší škodu způsobily v Americe zákony toryů, které mladou zemi svazovaly. Ale ty teď neplatí a nikdy už platit nebudou. Přijde však jednou čas pravděpodobně nepříliš vzdálený, kdy mladá americká republika zestárne a s ní zestárne a ztratí svůj smysl mnohé z toho, co vytvořila. A jako dnes musí čtvrtina obyvatelstva bojovat za cenu obětí a s velkým sebepřemáháním za to, co je nové a prospěšné proti většině, která se líně a sobecky drží starých, přežilých předků, tak se jednou opět bude muset svěžejší, moudřejší a lidštější menšina bránit proti netečné mase, proti pohodlným v srdci i na duchu.
A tak jako dnes mají tito zaostalci plno řečí o starém, dobrém a tradičním anglickém způsobu života, tak budou jednou žvanit jejich potomci o starém dobrém a tradičním způsobu života amerického.

Franklin zvedl ze stolu dopis od Kongresu, který mu doručil markýz. Předpokládal, že v dopise bude pro něho vřelé doporučení markýze Lafayetta. Také to tak bylo. Markýz, psal Mr Lovell, předseda výboru pro zahraniční záležitosti, prokázal Spojeným státům nadmíru užitečné služby. Ať je mu Franklin všemožně nápomocen a ať se s ním po dobu svého pařížského pobytu radí o všech důležitých otázkách. Nechť mu také slavnostně odevzdá čestný kord.
Ale dopis se týkal ještě další věci. Franklin četl, narovnal se, oči mu zasvítily. Mr Lovell mu stručně sděloval, že Kongres se rozhodl jmenovat ho jediným zplnomocněným zástupcem Spojených států u versaillského dvora. Pověřovací listiny mu budou zaslány příští lodí. On, Lovell, že využívá této příležitosti, aby ho po markýzi o této věci zpravil rychleji, a přeje mu hodně štěstí.
Pomalým pohybem staré ruky položil Franklin dopis zpátky na stůl.
Čekal, že to tak dopadne. Nemohlo to jinak dopadnout. Ale přesto bylo velice dobře možné, aby to dopadlo jinak, a on počítal i s tím. Toto je osudový dopis. Snímá z něho těžké přímě a nové těžké břímě na něho vkládá. Nyní je rozhodnuto, že zde zůstane, a snad už nikdy neuvidí svou vlast. Od jeho setkání s královnou až k tomuto jmenování, to byla dlouhá cesta. Spojenecká smlouva je uzavřena. Ale on teď musí opatřit peníze, půjčky, a to bude zase dlouhá, svízelná cesta, a potom bude zbývat ještě dlouhá cesta k míru. Ale on to dokáže, byl pevně odhodlán žít tak dlouho, dokud to nedokáže. Ca ira.
Nejraději by byl okamžitě odjel k Maurepasovi a připomněl mu jeho slib, že o půjčce bude možno jednat, až do toho nebudou mít pánové Lee a Adams co mluvit. Ale už v témže okamžiku, co na to pomyslel, se své ukvapenosti usmál. Jak svého Maurepase znal, vyjádřil by mu své srdečné blahopřání a vysvětlil by mu, že pokud nedostane o tomto novém, šťastném obratu úřední zprávu, bude nadále nucen jednat pouze s celou delegací. A tak si tedy musí Franklin počkat.
Ale muž jindy tak rozvážný nedokázal čekat. Musel něco udělat, teď, okamžitě. Potřeboval k jednání o půjčku spolehlivého člověka a věděl jen o jednom: byl to monsieur Le Grand, osvědčený bankéř Spojených států; ale ten žil v neutrálním Amsterdamu. A tak vykonal nově jmenovaný zplnomocněný vyslanec svůj první úřední krok tím, že vlastnoručně napsal monsieur Le Grandovi, aby okamžitě přijel do Paříže.
Teprve když to udělal, domyslel a plně pochopil, co toto jmenování pro něho znamená. Představoval si, jak tato zpráva zapůsobí na jeho kolegy, kteří teď už přestali jeho kolegy být. Monsieur Nezdvořák přijme patrně tuto událost s předstíraným klidem. Ale jak se asi bude tvářit jeho milý Arthur Lee? Franklinovy protáhlé rty se usmívaly a na zlomek okamžiku nevypadal ani trochu moudře, nýbrž velice škodolibě.
Ale pak se vzpamatoval. Uvědomil si, jak je malodušné kochat se zklamáním těch druhých. Má teď svou dobrou jistotu a může v klidu vyčkat, až tuhle trpkou zprávu od Kongresu dostanou i mladí pánové. Bude pro něho důstojnější, když si zprávu nechá pro sebe, a bude pro něho zábavnější pozorovat, jak ho ti druzí budou v ještě zbývajících týdnech pánovitě pronásledovat svými radami a výhradami.
Bude vůbec rozumnější mlčet a nikomu nic neprozradit, ani nejbližším přátelům. Dokud nedojdou pověřovací listiny, nebude možno jic prospěšného podniknout; jinak by z toho vzešly jen samé nesrovnalosti a spory. A právě toto mlčení mu poskytne hodně zábavy, až bude sledovat počínání těch druhých.
Dlouho seděl se zamhouřenýma očima, pokojně, spokojeně. Přemohl se, jak si předsevzal, nikomu nic neřekl, asi Williamu Templovi, ani madame Helvetiové.
Tak seděl jednoho dne pod svým oblíbeným bukem. Bylo už chladno, měl na sobě kožich. Ale holými větvemi prosvítalo hřejivé sluníčko, sundal si čepici a vystavoval svou značně prořídlou lebku příjemnému teplu. Přišel malý Ben a zeptal se, zda u něho smí zůstat. Seděl tu tiše, dětsky, a přesto náramně moudře. Tak by byl určitě vypadal jeho malý Franky, kdyby mu byl dopřán delší život.
A najednou to Franklina přemohlo. "Teď se přesvědčíme, chlapče," řekl, "zdali umíš zachovat tajemství. Myslíš, že to dokážeš?" - "Určitě, dědečku," řekl chlapec dychtivě. "Dáš mi slovo na to," zeptal se doktor, "že nic neprozradíš, když ti povím něco moc důležitého a velice tajného? Nikomu? Ani Williamsovi?" - "Určitě to nikomu neřeknu," ujištoval malý Ben. "Slovo na to?" zeptal se Franklin. "Čestné slovo," řekl slavnostně chlapec. "Tak poslouchej," řekl Franklin, "tvůj dědeček se stal jediným zplnomocněným vyslancem." Malý Benjamin poněkud zklamaně mlčel. Ale pak řekl zdvořile: "Blahopřeji ti, dědečku; určitě to nikomu neřeknu."
A Franklin se usmíval, jak nemoudrý je moudrý Franklin. A uvědomil si, že by jeho přítel Dubourg za této situace pravděpodobně vyprávěl příběh o králi Midasovi. Když Pan a Apollón spolu soutěžili v hudebních závodech, byl král Midas jediný z rozhodčích, který přiřkl vítězství Panovi. Za to mu dal Apollón narůst oslí uši. Midas je pod svou frygickou čepicí pečlivě skrýval. Ale přišel na ně jeho holič; protože však věděl, že by ho to stálo krk, kdyby tajemství prozradil, dlouho je v sobě skrýval. Ale nakonec to přece jen nevydržel, vykopal do země jámu a našeptal do jí : "Midas má oslí uši, Midas má oslí uši." A z jámy vyrostlo rákosí a rákosí hlásalo celému světu: "Midas má oslí uši."
V jeho případě to ovšem nebylo tak zlé. Ale nebylo moudré, že do věci zasvětil malého Bena. Ale přesto toho nelitoval, a když pak chlapec na něho dospěle a s čtveráckou důvěřivostí zamrkal, pokaždé se zaradoval.

Lafayette užíval Paříže a kochal se svou slávou. Jedenadvacetiletý hrdina byl teď oslavován podobně, jako před půl rokem byl oslavován třiaosmdesátiletý Voltaire. Ten zasel ony ideje, ze kterých vzešla a dozrála americká nezávislost: Lafayette jako první z Francouzů se stal spojencem Američanů. To sice tak docela nesouhlasilo, ale lidé tomu rádi věřili, protože Lafayette byl mladý, ohnivě výmluvný a neobyčejně milý muž.
Přišel na návštěvu i do paláce Montbarey. Svržený ministr a jeho žena se cítili poctěni a neměli hrdinovi dvou světů za zlé, že tak nepřiměřeně dlouho rozmlouvá u okna o samotě s Veronikou.
Lafayette vyprávěl Veronice o Félicienovi a odevzdal jí od něho dopis. Félicien byl zraaněn na ruce, Lafayette se krajana ujal a dosáhl jeho povýšení na poručíka. Oblíbil si mladého, vážného muže, kterého nezmátly mnohé leckdy odpuzující nezvyklosti Nového světa a který si dokázal vyvodit vlastní správné závěry jak z četných drobných nedostatků, s nimiž se tam setkal, tak i z oněch nečetných, ale rozhodujících dobrých stránek tamější skutečnosti. Nakonec Lafayette Veroniku ujistil, jak ho těší, že může tak chytré, kurážné a roztomilé mladé dámě vyřídit pozdravy svého přítele Féliciena Lépina, a měřil ji svým hrdinským a pronikavým pohledem od hlavy k patě.
Když odešel, uchýlila se Veronika s Félicienovým dopisem do parku, na místa, kde spolu naposled prodlévali. Veronika měla za sebou krušnou dobu čekání, ale snášela ji trpělivě. Bylo pro ni do značné míry zadostučiněním, že její otec byl zbaven funkce a neměl tak už možnost škodit zemi. Dobrovolně se odřekla svého přítele a milence a dovolila mu jít do boje za osvobození lidstva a tak obstála v první zkoušce.
Četla Félicienův dopis. Psal jej v polním táboře, v kraji zvaném Valley Forge. Bez lamentací, ale se strašlivou názorností líčil Félicien svízelný a strastiplný život v tomto ležení. Vojenský život v Novém světě byl zřejmě docela jiný, než si to lidé představují podle zpráv z novin a z literatury o válce; Félicien psal s vášnivou, téměř zoufalou chmurností. Ale zároveň také psal: "Počítal jsem s tím, že boj za svobodu bude mít i své trny," a za vší tou chmurností a trpkostí jeho slov prosvítala veliká důvěra.
Veronika dlouho držela dopis v ruce a snažila se plně jej pochopit a obsáhnout. Byla zklamána, že všechno je tak docela jiné, než si to vysnila, zdaleka ne tak barvité a romantické, nýbrž kruté, špinavé, nudné a bídné. Myslela na Félicienovo zranění; viděla jeho ruku - markýz jí bohužel nemohl říci, zda je to pravá či levá - na které bude nyní jizva. Neubránila se, aby se v ní znovu neozvaly ony staré cituplné verše zhudebněné Jeanem Jacquesem: "Miláček, který mě obšťastňoval, odešel do cizí země. Proč hledá za oceánem štěstí, které má již zde?" Ale záhy s chmurnou odhodlaností zapudila svůj zármutek a utěšovalo ji hrdé vědomí, že patří k té mládeži, která se svými oběťmi zaslouží o osvobození světa.
Také Pierra Beaumarchaise poctil Lafayette svou návštěvou. Markýz nezapomněl, že je Pierrovi zavázán velkým díkem. Bez Pierrovy účinné pomoci by se byl sotva dostal z Francie a také Pierrův agent v Americe mu velkoryse pomohl z finančních nesnází. Markýz dal hned po svém návratu vyplatit panu de Beaumarchais značnou částku, kterou mu půjčil jeho agent ve Filadelfii, a teď se osobně dostavil do domu v Rue Saint-Antoine, aby mu poděkoval.
S jistou závistí se Pierre díval na mladého muže, kterému se dostalo za jeho zásluhy tak velkolepého uznání. Kdyby byl Lafayette jako on měšťanského původu, bylo by to s ním patrně na této i druhé straně oceánu dopadlo docela jinak. Pravda, i jemu, Pierrovi, bylo dopřáno okusit vší slávy, jakou může svět poskytnout. Ale přes všechnu tu slávu se mu nepodařilo vymoci, aby jeho nejzralejší plod, dílo, na němž si tak zakládal a které tak miloval, jeho "Figaro", mohlo být nyní uvedeno na jeviště. Ludvík se tomu stále ještě tvrdošíjně a vytrvale bránil.
Přesto měl Pierre velikou, přímo přátelskou radost z markýzova úspěchu a vyjádřil mu vřelými slovy svůj obdiv. Lafayette na to odpověděl stejně přemrštěnými větami, jak on si váží Pierra.
Pak se rozhovořil o věcech, které Pierra musely zajímat. Názorně vylíčil, jak zkroušeně a bezmocně obchází Deane členy Kongresu. Nepřátelé ho ustavičně napadají; a ti, které pokládal za přátele, mu naslouchají znuděně a potlačují zívání. Podrobně vyprávěl Lafayette o pletichách rodiny Leeů. Ubezpečil Pierra, že udělal všechno možné, aby tyto lži vyvrátil, a že pomalu, ale jistě začínají Pierrovy zásluhy docházet i v Kongresu náležitého uznání.
Pak mu ještě pověděl o literárním úspěchu, jehož Pierre v Americe dosáhl, aniž o tom věděl. Mladý filozof monsieur Quesnay, syn slavného lékaře madame Pompadourové, odjel za moře, aby v tamnějších liberálních podmínkách šířil francouzskou filozofii a umění. Žije ve Filadelfii, vyučuje dámy z tamější společnosti francouzštině a podařilo se mu v době, kdy divadelní představení byla zakázána pro svou frivolnost, uvést francouzsky Pierrovo drama "Eugenie". "Raději se mne ovšem neptejte," dodal markýz s úsměvem, "v jaké francouzštině."
Ale Pierre si řekl, že jeho hře aspoň jistě porozuměli. A dětinsky se radoval, že získal srdce protinožců pro francouzský jazyk a pro francouzské umění.
Pocta Kongresu Lafayettovi, čestný kord, byl první dar toho druhu, který Franklin jako jediný zplnomocněný vyslanc dal zhotovit. Mladá republika si u dvora, který byl po celé Evropě znám svou okázalostí, nesměla udělat hanbu, její dary si nesměly zadat s dary žádného jiného národa a Franklin se naštěstí tentokrát nemusel domlouvat s kolegy o nákladech, které by oni na to schválili.. A tak si vymyslel nejrůznější symboly, ornamenty a hesla, které měly být nejen výmluvné, ale i krásné; kord dal zhotovit u dvorského klenotníka Bassengea a monsieur Pourratovi ze s?vreské porcelánové manufaktury zadal kresbu reliéfů a ozdob.
Monsieur Bassenge v mylném domnění, že objednávku zadali všichni delegáti, se s nějakým dotazem obrátil na Arthura Leea. Ten okamžitě vzkypěl. Doktor h.c. zadal tak nákladnou objednávku bez jeho souhlasu a znovu neodpovědně mrhá penězi Kongresu.
Nazlobený Mr Lee kvapně odjel do Passy a zahrnul doktora výčitkami. "Mám důvod být přesvědčen," prohlásil Franklin klidně, "že Kongres s tímto čestným darem souhlasí." - "Pochybuji," řekl Arthur Lee jízlivě, "že byste uměl číst myšlenky přes oceán." Na okamžik byl Franklin v pokušení oznámit mladému pánovi, že dohrál; ale odolal tomuti svodu. "Přejete si," zeptal se s klidem, který Arthura Leea pobouřil ještě víc, "abychom objednávku na čestný kord zrušili a urazili Lafayetta a celou Francii?" - "To bohužel nejde," odpověděl Arthur Lee, "i když jsem přesvědčen, že tento nezralý románský aristokrat je nepřiměřeně přeceňován. Ale za žádných okolností se nemohu smířit s tím, že v době, kdy je naše země sužována nejstrašnějšími finančními těžkostmi, vyhodíme my pět tisíc liber za pouhé gesto."
Franklin si sundal brýle a upřel na rozčileného Leea své velké, vypouklé, klidné oči. Jeho obočí se zdálo ještě vyšší než jindy, protáhlá ústa byla semknuta ještě nepřístuněji, pohled jeho velkých očí byl ještě přísnější, byl to onen Duplessisův Franklin, který se nyní díval na Arthura Leea. Tomu bylo najednou všelijak. "Konečně otevřel starý pán ústa. "Máte pravdu," řekl, "pět tisíc liber, to je hodně peněz, bylo by za ně možno koupit hodně chleba a patrně i dost šunky pro hladovějící Američany. Ale podle mého názoru je pod naši důstojnost odbýt jinocha, který prokázal naší věci tak veliké služby a několikrát za nás nasadil život, nějakým chatrným darem. Uvažoval jsem o tom, že bych mohl něčím přispět z vlastních prostředků. Ale pak jsem raději i já věnoval padesát liber na naše zajatce v Anglii, kteří pro podvody toho lumpa Diggese musí i nadále hladovět."
Arthur Lee zjistil, že Franklin vede debatu unfair způsobem. Není fair, že starý muž, jen aby ho pokořil, ohřívá věc, která s projednávanou otázkou, se zločinným mrháním státními penězi, nemá docela nic společného. "Právě proto, že jsme v Londýně, tak znenadání přišli o peníze," prohlásil, "měli bychom se vyvarovat zbytečných výloh." A zkřížil paže, stál tu nehybně vzpřímen, s čelem vystrčeným dopředu.
Franklin měl na jazyku ostrou odpověď. Ale pak si řekl: I ty můj chudáku Richarde, kdybys to tak věděl! A když si uvědomil, jak se na tváři jeho kolegy zračí celá ta jeho mravopočestná, rozhořčená ctihodnost, neodolal a jeho ústa se roztáhla do pobaveného úsměvu. Arthur Lee nevěděl, co si má myslet; chování toho starce už nebylo ani urážlivé, bylo to čiré šílenství. Pokrčil rameny a odešel.
Několik dní poté, se mu dostalo vysvětlení, co Franklinův úsměv znamenal. Přes Amsterdam došla s další poštou od Kongresu oficiální zpráva, že Franklin byl jmenován jedinýn zplnomocněným vyslancem.
Arthuru Leeovi se nahrnula všechna krev k srdci, zatmělo se mu před očima a klesl v mdlobách na zem.
Probral se z bezvědomí. Ještě jak ležel na podlaze, hned si začal uvědomovat, co se stalo. Popadl ho bezmezný vztek. Potlačil jej. Jen se nechal strhnout svými pocity, přemýšlet, logicky uvažovat, v tom je jeho síla, v tom předčí odoktor h.c.
Hekal, těžce se zvedl a usedl do křesla. Znovu si pozorně pročetl dopis od Kongresu. Dopis také obsahoval příkaz odevzdat Lafayettovi čestný kord. Nahoře na pravém okraji byla čtyřka, toto je tedy čtvrtá kopie. Tři kopie se ztratily. Arthur Lee uvažoval s pevně zaťatými zuby, se stisknutými rty. Zřejmě se ztratila i kopie pro Franklina. A přesto musel už staroch o svém jmenování a také o tom příkazu na věnování čestného kordu vědět. Jinak by s ním nebyl jednal tak drze a posměšně, jinak by se nebyl usmíval s tak ničemnou povýšeností. Arthur Lee se dosud nikdy v životě necítil tak pokořen. Jak žalostnou roli hrál, když stál před Franklinem a napomínal ho a káral a nestál tomu arogantnímu dědkovi ani za to, aby mu řekl, jak se věci mají, a dal mu co proto. Jak potměšilý a propastně zlý je ten nestor, ten patriarcha a čím je starší, tím je potměšilejší a domýšlivější. Jak podlý je to žert, že mu tu zprávu zatajil, aby se mohl popást na jeho nevědomosti! Vzpomněl si na doktorův úsměv, na ten zálibný, pobavený a nesmírně zpupný úsměv. Takhle se lidé smějí jen opici, když dělá komické skoky, aby se dostala k jablku, od něhož ji odděluje mříž.
Je to ďábel, ten doktor h.c.! Od začátku dělal všechno možné, aby ho se svou elektrikou a se svým akademickým věhlasem odsunul do pozadí, a on, Arthur Lee, mu sám ve všem ustupoval. A přitom je on, Arthur Lee, nesrovnatelně lepší politik, to musí uznat každý, i kdyby mu sebevíc záviděl. Ale toho starocha neobměkčila ani jeho svrchovaná ohleduplnost.. Protože on, Arthur Lee, věrný svému republikánsky neúplatnému smýšlení, domlouval doktorovi jeho korupční hospodáření, pro jeho rodinkaření, pro jeho "liberální", to jest nesvědomitý a celou vlast zostouzející způsob života, proto se ho chtěl ten staroch zbavit. Nemůže tady potřebovat poctivý zrak dohlížející nad tím, jak se chová, jak se chová on i jeho přátelé. Proto se zaštítil těmi modloslužebníky, těmi despotovými pohůnky. Pod tlakem těžké doby byl Kongres nucen dědičnému nepříteli vyhovět, a tak od nynějška bude tento problematický člověk sedět v Passy sám bez dozoru a bude tam dál provádět své pochybné machinace na škodu Americe i svobodě.
Vypadá to špatně se Spojenými státy, když Henry Richart Lee, tvůrce americké nezávislosti musí připustit, aby jeho bratr Arthur Lee se dočkal takové pohany a nevděku!
Celou tu věčnost takto seděl naprosto vyčerpán. Pak se vzchopil, vstal, zkřížil ruce na prsou a vystrčil bradu proti neviditelnému nepříteli, doktorovi h.c. Je na omylu, když si myslí, že muž jako Arthur Lee se jen tak lehko vzdá. Je zde v Paříži i nyní plným právem a nikoli bez hodnosti, neboť z jeho dvou funkcí zbývá ještě nadále jedna, pořád je americkým vyslancem v Madridu. Instrukce, které dal Kongres jeho bratru Williamovi a Ralphu Izardovi, platí tudíž i pro něho. Dokud ho nevpustí do Madridu, je povinen zůstat zde v Paříži, hájit zájmy vlasti, dohlížet na toho starocha a zabraňovat mu v jeho zhoubném počínání.
Téhož dne se dověděl i Mr Adams v Passy, že jediným zplnomocněným vyslancem nebyl jmenován on, nýbrž Franklin. Na okamžik se zamračil a řekl si, že dokonce i v zaslíbené Americe mají osli naprostou většinu. Ale rychle přemohl své zklamání. Už proto, že smlouva byla uzavřena ještě před jeho příchodem, byl jeho pobyt ve Francii od počátku omylem; je dobře, že jej může ukončit a vrátit se ke své Abigail. A podíváme-li se na věc zcela nestranně, je jistě správnější, že veškeré záležitosti zde v Paříži povede jen jeden, i když tento jediný vyslanec není zrovna ten nejvhodnější člověk.
Mr Adams si potrpěl na fairness a na velká gesta. Odebral se za doktorem Franklinem, stiskl jeho starou snědou ruku svou teplou a masitou pravicí a řekl srdečně: "Blahopřeji vám, doktore Frankline. Pravda, sám jsem si přál pracovat zde dál, otevřeně to doznávám. Vím však, že zájmy naší země jsou ve vašich rukou lépe zabezpečeny, když budete vy jediným zplnomocněným zástupcem, než kdybychom do toho fušovali tři. Vy také žijete rád mezi Francouzi, kdežto já dávám přednost životu doma. A tak moudrost Kongresu našla snad přece jen nejlepší řešení."
Své ženě, Mrs Abigail napsal: "Když jsem se dověděl o usnesení, jehož strůjcem je osud a nerozvážnost některých členů Kongresu, bylo mi především líto naší vlasti, která bude nyní vystavena novým zkouškám. Zároveň jsem však považoval za vhodné blahopřát doktorovi, který se ke mně v soukromém styku choval bezvadně; přesto jsem se pochopitelně netajil svým míněním. Zastihl jsem ho mimochodem u jeho psacího stolu s jednou nohou bosou a s vlasy neupravenými a rozcuchanými, že mi to bezděky připomnělo stav jeho duše."
Franklin sám dostal totiž poštou od důvěrných přátel podrobnou zprávu, jak došlo k jeho jmenování. Když bylo rozhodnuto, že v Paříži bude ponechán jen jediný vyslanec, byla sestavena třináctičlenná komise, která měla předložit návrh. Z těchto třinácti členů jich zprvu pět hlasovalo pro jmenování Arthura Leea, a jen dva se vyslovili pro Franklina. Ztroskotaly všechny pokusy o dohodu mezi stoupenci Arthura Leea a Adamse. V tom se vyskytl plán odvolat všechny tři vyslance a poslat tam nového. Mezitím však francouzský vyslanec důrazně a opětovně připomněl, že u jeho vlády požívá Franklin takové vážnosti, aby dokázal vymoci půjčku. Tak byl nakonec navržen Franklin většinou jediného hlasu. A na plenárním zasedání hlasoval proti němu jako jeden muž i jeho vlastní stát Pensylvánie.
Franklina tato zpráva ani zvlášť nepřekvapila. Ve Spojených státech se proti němu obracela veliká nenávist, byl synem mydláře, byl ve své Pensylvánii vůdcem strany drobných lidí proti straně velkostatkářů a zrada jeho syna Williama, to byla voda na mlýn pro ty, kteří proti němu štvali. Tedy jen o vlas, a mohlo být rozhodnuto proti němu. Ale měl štěstí, on, Benjamin, syn pravé ruky, syn štěstěny. Neboť pokud dokáže být upřímný sám k sobě, musí si přiznat, že odvolání by bylo pro něho těžká rána. Možná se o jeho úspěch zasloužila i ta večeře v Redoute Chinoise; jen dík jí zde možná zůstane on, a ne Arthur Lee. Ale tohle všechno jsou zbytečné spekulace. Události mají svůj smysl a osud to zařídil tak, aby zde zůstal lepší zastánce americké věci.
Ušklíbl se. Že to tak musí být, to nakonec uznal i Kongres, pravda, jen za pomoci francouzského vyslance.

V Passy, ve Versailles i v Paříži vzbudila tato událost radostnou odezvu. Malý Benjamin s hrdostí pochopil, že to bylo skutečně významné tajemství, které dědeček svěřil pouze jemu. Madame Helvetiová uspořádala pro Franklina slavnostní hostinu a přemohla se natolik, že pozvala i madame Brillonovou. Doktor jedl víc, než mu bylo zdrávo, zejména šlehačky a také madeiry si zavdával, jak náleží; chtěl dokázat své staré nepřítelkyni paní dně, že z ní nemá strach.
Při této příležitosti složil abbé Morellet na Franklina písničku, písničku se spoustou nesmyslů a zároveň proniknutou hlubokým, láskyplným obdivem i nevinnou radostí a vyšperkovanou špatnými, veselými, zvučnými rýmy.

Ať budoucnost dějinná
slaví jednou Franklina!
Dnes má každý z duše rád
muže, jenž se umí smát.
Džin, džin, džin,
ať žije náš Benjamin!

Domy blesků uchránil,
velkou říši vytvořil,
a přitom se umí smát,
bordeaux, madeiru má rád.
Dobře s tím,
komu přeje Benjamin!

Solón pro náš dnešní věk,
filozof a dědeček,
rád se s knězi napije,
veselý i moudrý je,
vtipem svým
vítězí náš Benjamin!

Tak to pokračovalo s rozpustilou rozverností celých sedm strof.
Franklin se skvěle bavil; doprovázel píseň, kterou zpívaly dcery madame Helvetiové, na nástroj, který sám vynalezl, bylo to něco, jako harmonika. Sám pak zanotoval dvě smutné skotské lidové písně, které měl obzvlášť rád, romanci o Marii Stuartovně a zádumčivou píseň: "Tak šťastni jsme kdys byli."
Nazítří odjel Franklin do Versailles, aby Vergennesovi a Maurepasovi oficiálně oznámil své jmenování. O tom, co tomuto jmenování předcházelo, byli pánové již dávno a podrobně informováni od vyslance Gérarda. "Blahopřeji Vám i sobě," psal Gérard hraběti Vergennesovi, "že jsme se zbavili toho hrozného Arthura Leea. Tento člověk dokázal kolem sebe rozhodit tak ohavné předivo špatností a zavilosti, že ohrožoval každého, kdo s ním přišel do styku. Raduji se z téduše, že mi bylo dopřáno zabránit, aby tento nebezpečný a zlý člověk nebyl jmenován místo Franklina."
Vergennes se nijak neostýchal povědět Franklinovi, co si o Kongresu myslí. "Vy, doktore Franklline," prohlásil, "si to jistě nebudete nesprávně vykládat, když vám to řeknu otevřeně. Jaká je to prapodivná společnost, kterou jste si zvolili do toho svého lidového zastupitelstva? Kdybychom tomu nebyli zabránili my, byl by váš neblahý Kongres v době nejvyšší nouze opravdu odvolal z funkce svého nejlepšího člověka."
Ani Maurepas neskrýval svou radost z Franklinovaa jmenování. "Objednal jsem si u mistra Duplessise," sděloval mu s úsměvem "okamžitě váš další portrét. Chci ten obraz věnovat královně," prozradil mu. "Její Veličenstvo mělo to potěšení seznámit se s vámi už dávno. Když si teď Madame pověsí váš portrét tak, aby ho každý viděl, bude to něco podobného, jako když uznáme za legitimní dítě, které se narodilo před svatbou." Později podotkl: "Také s panovníkem se teď setkáte znovu, až mu budete odevzdávat své pověřovací listiny. Nejkřesťanštější si bude muset pomalu zvykat pohledu na vás."
O půjčce se oba ministři ani nezmínili. Také Franklin považoval za správnější nedotýkat se hned napoprvé této choulostivé záležitosti.
Paříž se upřímně radovala, že byl znovu uznán a potvrzen vyslanec svobody a rozumu. Desky Williama Templa a de la Motta dostávaly rychle nové přírůstky. Celé dny přijížděly do Passy vozy s návštěvníky, kteří chtěli Franklinovi blahopřát.
Mezi gratulanty byl i Pierre Beaumarchais. Zpráva, že byl svržen ten úskočný zloduch Arthur Lee, který dělal Americe jen ostudu, Pierra nesmírně potěšila. Znovu se osvědčila platnost zákona jeho života: Ze dna nejhlubších propastí se vždy znovu povznesl na nejvyšší vrcholky štěstí. K oslňujícímu triumfu nakonec vedla ona absurdní osudová událost, která ho uvrhla mezi ničemy do Saint-Lazare; a nyní se mu dostalo dalšího zadostiučinění, když zkrachoval ten lotr Lee, který se stavěl proti zaplacení jeho pohledávek. Navíc ho tato událost sblížila s druhým velkým předbojovníkem americké nezávislosti, s patriarchou v Passy.
Blahopřál Franklinovi s překypujícím nadšením. Doktorovi se ulevilo. Když se tento monsieur Caron ne bez viny Kongresu, který se mu zdráhal zaplatit své dluhy, octl ve vážném nebezpečí, nehnul ani prstem a nepomohl mu; ale monsieur Caron mu to už zřejmě nezazlíval. Řekl naivně, celý rozzářený: "Máte jistě také ohromnou radost, doktore Frankline, že jsme se konečně zbavili té brzdy, toho Arthura Leea, však vy jste si s ním jistě také vytrpěl své." To Franklina zase trochu zarazilo. Vzpomněl si na Dubourga a na "Mouche au Coche". Je to snad narážka? Řekl opatrně, trochu škrobeně: "Ano, bylo vám hodně ukřivděno, monsieur." - "Vám i mně, vám i mně," horlivě ubezpečoval Pierre. "Je mi ctí, doktore Frankline, že sdílím tento osud s vámi. Je mi ctí, že my dva máme tolik společného. My se vždycky vylížeme ze všech malérů."
Franklin si řekl, že tento muž vykonal pro americkou věc opravdu mnoho, víc než kdokoli jiný ve Francii, víc než tak oslavovaný Lafayette, a že se mu za tuto pomoc dostalo špatné odplaty. Ale nemohl si pomoci, monsieur Caron mu byl protivný. Nechtěl s ním mít nic společného. Řekl školometsky: "Neradujme se předčasně. Je před námi ještě daleká cesta." Pierre zprvu nepochopil, jakou souvislost má tato poznámka s tím, co řekl. Ale rychle si to vysvětlil po svém. "Ano, i v tomhle se díváte na věci stejně jako já," souhlasil horlivě. "Také já pokládám každý úspěch vždycky jen za pouhý začátek, je to pro mne jako úpatí hory, jejíž vrcholek se ztrácí v mracích." Franklin překvapen tímto výkladem odpověděl se slabým povzdechem: "Milý pane, mně patrně zbývá sotva tolik času, abych mohl vystoupit na vrcholek zahalený v mracích. Když si dnes zajdu na hřbitov des Innocents, připadá mi, jako kdybych tam hledal byt." Ale Pierre ho bouřlivě utěšoval. "Ani nápad, vážený doktore, ani nápad," řekl. Jen nevěšte hlavu! Já věřím ve vaše štěstí stejně jako ve své. My oba se konce této války ještě dožijeme. To vám říkám já, Pierre Beaumarchais!"
Mezitím přijel bankéř Le Grand z Amsterdamu a Franklin zpracovával spolu s ním memorandum, které chtěl předložit francouzské vládě, aby odůvodnil nezbytnost půjčky. Ukazovalo se stále jasněji, že urychlené poskytnutí půjčky ve výší ve výši pětadvaceti miliónů, které požadoval Kongres, je pro Spojené státy životně důležité.
Doktor nicméně váhal. K žádosti o tak vysokou částku nebyla příhodná doba. Od uzavření spojenecké smlouvy se podstaně zvýšil cestovní ruch mezi Francií a Amerikou, ve Versailles byli teď lépe informováni o rozporech uvnitř Kongresu a o situaci v celé zemi, vešlo ve známost mnoho podrobností, , které vrhaly na nové spojence nepříznivé světlo. Francouzští důstojníci se vraceli a líčili nepřícnivě americké poměry. Tvrdilo se, že Američané jsou sotva z jedné čtvrtiny pro nezávislost. Monsieur Laroche, jeden z těch nespokojených důstojníků, byl původcem zlého výroku, že v Paříži je víc stoupenců americké republiky než v Americe. jiný důstojník monsieur de Portail,´zraněný kapitán jedné z lodí admirála d´Estaing, všude vykládal, že s Američany se nedá vyjít a že s nimi není žádná řeč. Potrpí si prý hlavně na pohodlí, pijí od rána do večera čaj s rumem a kouří, neradi podstupují nějakou námahu a že to nakonec určitě musí prohrát. Kromě toho prý z duše nenávidí Francouze a raději by prý přešli k Angličanům, než aby bojovali po boku Francouzů. Monsieur Pellier, úředník ministersva financí, procestoval z pověření monsieur Neckera celé Spojené státy. Nepřátelé Ameriky rozšiřovali jeho zprávu v opisech. Podle něho pobírali agenti americké vlády z vládních dodávek neuvěřitelně vysoké provize. V celé zemi prý vládne sobectví a vypočítavost, a nikoho ani nenapadne, aby tento postoj pranýřoval; bemezná ziskuchtivost je prý nejcharakterističtějším znakem Američanů, zejména v severních státech.
Franklin nepokládal za vhodné ucházet se o tak obrovskou půjčku, kterou požadoval Kongres, v době, kdy salóny a kavárny celé Paříže byly plné takových řečí. Měl sice slib šéfa vlády, že jednání o půjčce bude zahájeno, jakmile se stane on jediným zplnomocněným vyslancem. Jenže Franklin věděl ze zkušenosti, jak málo je možno dát na sliby diplomatů. I nejjednodušší příslib je možno překrucovat tak dlouho, až se rozplyne vniveč.
Během těchto týdnů měl Franklin několik rozhovorů s Lafayettem. Generál Washington - jak jasně vyplývalo z markýzových slov - byl přesvědčen, že bez pomoci francouzské armády a francouzského námořnictva není možno vybojovaat rozhodující bitvu a vyhrát válku. Byl už také bez dlouhých řečí sestaven francouzský expediční sbor, a byla to opravdu znamenitá armáda. Markýz dostal rozkaz odjet v nejbližších dnech do Le Havru, aby jako zástupce generálního ubytovatele vykonal inspekci vojsk. Jenže armáda nemohla odjet, protože Kongres se zdráhal vpustit do země francouzské vojsko. Mezi Američany a admirálem d´Estaing došlo k nepěkným třenicím a byly obavy z ještě horších důsledků, kdyby stála v zemi celá francouzská armáda. "Kongres," naříkal Lafayette, "nechce vojsko, nechce ani zkušené důstojníky, chce jen peníze. Pomozte mi, doktore Frankline," žádal vzrušeně. "Přesvědčte Kongres, aby souhlasil s vysláním francouzské armády! Vysvětlete pánům, že francouzská armáda přinese s sebou i francouzské peníze, které se pak dostanou mezi lidi. Ach, jaké kramářské duše jsou členové vašeho Kongresu," vzdychl si. "Vždycky jsem si myslel, že my Francouzi jsme lakotný národ; ale ve srovnání s vámi jsme úplní rozmařilci." Autor "Chudáka Richarda", který tak naléhavě kladl čtenářům na srdce šetrnost, aniž sám zvlášť své učení dodržoval, se usmíval.
Jisté však bylo, že i vyslání francouzského vojska, bez něhož nebylo možné vyhrát válku, bylo závislé na půjčce. Rozum ukládal Franklinovi čekat, srdce se dožadovalo, aby jednal.
A pak přišel ještě ke všemu dopis od Washingtona. Byl to stručný dopis. Generál s obvyklou přímočarostí a prostotou psal, že situace armády i země je zlá. Amerika buď dostane od Francie peníze, nebo bude nucena uzavřít mír.
Tento Washingtonův dopis přiměl Franklina, aby přes všechny pochybnosti už déle neváhal. Zaslal hraběti Vergennesovi memorandum, které vypracoval za pomoci pana Le Granda, a přípojil k němu zcela osobní dopis. Neodvolával se na Maurepasův slib, ale napsal: "Jsem starý, zesláblý chorobou a není pravděpodobné, že budu moci ještě dlouho vykonávat svůj úřad. Používám tuudíž této příležitosti, abych ujistil Vaši Excelenci, že současná situace je kritická. Jestliže Kongres nebude moci zajistit lidu nezbytné životní potřeby, je nebezpečí, že nad ním ztratí všechnu moc. Tím by byl nový americký režim zcela otřesen. A když se Angličané dostanou v Americe znovu k veslu, pak už se po celou další generaci nenaskytne příležitost k úplnému osamostatnění Ameriky, jako je tomu dnes. A budou-li Angličané svrchovanými vládci této úrodné a obrovské země a jejího rozlehlého pobřeží, získají raychlým rozvojem obchodu a zvýšeným počtem námořníků a vojáků tak širokou základnu pro svůj další růst, že se stanou postrachem Evropy a budou si moci beztrestně dělat, co se jim zlíbí, s onou neomaleností, která je pro tento národ tak typická a která zvýšením jejich moci nabude obludných rozměrů."

Byl dohotoven čestný kord pro Lafayetta. Franklin si zálibně prohlížel mistrovské dílo. Rukkojeť a všechny ozdoby byly z ryzího zlata. Ozdoby byly všude, na rukojeti, na hrušce, na pochvě i na jílci. Byl zde i Lafayettův erb a jeho odvážné heslo: "Cur non - Proč ne?" Půlměsíc byl symbolem začínající slávy Ameriky. Britský lev ležel zdolán pod Lafayettovou nohou a Amerika podávala svému mladistvému bojovníkovi vavřínovou snítku. Byly zde znázorněny bitvy u Gloucesteru a Monesouthu a ústupy u Barren Hillu a Rhode Islandu. Fáma na křídlech letěla před fregatou, která plula s Lafayettem zpátky do Francie. V jedné ruce držela věnec, který podávala hrdinovi Ameriky, v druhé polnici zvěstující Evropě jeho veliké činy. Bylo s podivem, co všechno dokázal Franklin a mistr Pourrat na kord vměstnat.
Lafayette byl v Le Havru, kde podle rozkazu prováděl inspekci vojsk určených pro Ameriku, takže doktor mu nemohl odevzdat krásný dar osobně. Ale to mělo i svou dobrou stránku. Franklin měl tak znamenitou příležitost poslat do Le Havru mladého Williama.
Z všech lidí doktorovi blízkých to byl právě William, kdo dával najevo největší radost z jeho jmenování. Jeho láska k Blanchette Caillotové byla hlubší, než přiznával; bylo by ho velice bolelo, kdyby se byl musel od ní odloučit a vrátit se do Aameriky. Teď měl vyhlídku zůstat jí nablízku ještě mnoho let.
Už dlouho nesměle žádal, aby mu bylo dovoleno odjet do Le Havru a navštívit přítelkyni. Ale práce bylo hodně a Franklin chtěl dát mladému muži jasně najevo, že je pro něho nejdůležitější jeho zaměstnání. Proto se rozhodl dovolit mu odjezd do Le Havru jen za předpokladu, že by tato cesta byla spojena s nějakým úředním úkolem. Bylo možno stěží najít vhodnější úřední poslání než odevzdat Lafayettovi čestný kord.
William zářil. Byly před ním nádherné dny. Vydá se na cestu pověřen nanejvýš čestným posláním odevzdat skvělému a obdivovanému Lafayettovi velkolepý dar a zároveň uvidí svou drahou přítelkyni, matku svého dítěte. S radostí se doktor díval na šťastnou tvář svého vnuka.
Než se s ním rozloučil, napsal Lafayettovi dopis. "Na kordu jsou vyobrazeny některé zvlášť významné válečné činy, jimiž jste se proslavil," psal. "Tyto výjevy i alegorické postavy jsou podle mého názoru neobyčejně zdařilé. S pomocí znamenitých umělců vaší země se prostě dá zobrazit všechno. Přesto však není možno ničím vyjádřit vděčnost, kterou k vám chová má země a já. Na to jsou slabé jak všechny obrazy, tak i slova."
Francouzštinu tohoto dopisu vypiloval Franklin za spolupráce madame Brillonové. Přečetl si konečné znění dopisu a zazubil se. To je opravdu ryze francouzský způsob, jímž zde děkuje francouzskému generálovi.

Monsieur de Maurepas snídal už třetí den sám. Jeho hraběnka odjela do Paříže, aby tam osobně dohlédla na dokončení adaptací v paláci Phélypeau.
Starý ministerský předseda byl rád, že hraběnka dala nehostinný městský palác upravit tak, aby se v něm dalo pohodlně bydlet. Tak bude mít aspoň i v Paříži příjemný, podle svého vkusu zařízený domov. Bude si moci mnohem častěji prohlížet obrazy ukryté za hedvábnými záclonami. Nebude také nucen uskutečňovat veškerý společenský styk panovníkovi přímo na očích. Ale na tyto budoucí výhody musel nyní doplatit velikou újmou. Těžko se obešel bez své hraběnky, a tyto osamělé chvíle během snídaně snášel zvlášť špatně.
Namočil křehké pečivo do čokolády, ale nedonesl sousto k ústům, neměl z jídla pražádné potěšení. Na mou duši, pokud vůbec nějakou mám, myslel si, stárnu. Snažil se připomenout si různé radosti, jimiž obvykle vyplňoval své dny. Ale dnes ho nic nelákalo. Byl unaven. Přál si, aby den už skončil a on si mohl lehnout do postele, schoulit se do klubíčka a spát.
Jean Frédéric Maurepas měl všechno, po čem člověk může zatoužit, bohatství, ženy i pocty. Vládl vtipem, rozumem, vkusem i odvahou. Měl za sebou vzrušující život, jeho ctižádost se mohla naplno rozvinout, bylo mu dopřáno ukojit každý hlad a každý jeho sen se mu splnil. Nyní mu zůstal jediný cíl: umřít ve funkci.
Bylo nutno vynaložit ohromnou námahu, aby mohl být pokrokovým ministrem reakčního krále. A vyplatilo se tak veliké úsilí? Stařec tu seděl zahalen do svých šálů a pokrývek drobný, suchý a nevrlý.
Teď ho zas pronásleduje kolega Vergennes tou hloupou půjčkou Franklinovi a jeho Americe. Nedal mu pokoj, dokud mu neslíbil, že při první vhodné příležitosti přiměje vzpírajícího se Ludvíka, aby podepsal. Kolik bojů to zase bude stát! A nač se vlastně trmácí? Co je mu do Ameriky? Zlostně, závistivě se zadíval na portrét visící na stěně proti němu. Chladnýma, zkoumavýma očima hleděl Franklin skrze něj a přes něho. Tomu je hej. Zastupuje mladou zemi a může jít s mladými bez velkých bojů a těžkostí.
Kočka Gris-Gris se protáhla, zívla a lehce zavrčela. Maurepas jí podal kousek pečiva, čichla k němu a odvrátila se. Kočka Gris-Gris ho neměla moc ráda. Stařec si vzpomněl na poslední rozmluvu s hraběnkou, která se týkala kočky. Dlouho se nemohla hraběnka rozhodnout, má-li kočku nechat tady, nebo vzít ji s sebou do Paříže. "Bude mi hrozně scházet," naříkala. "Mně nechutná snídaně, když Gris-Gris neškemrá o svých pár drobtů." - "Tak si ji vezměte s sebou, má nejdražší," radil Maurepas. "Jenže to milé zvíře se nebude v Paříži cítit dobře," namítla. "Zkusila jsem to dvakrát nebo třikrát a byla velice nešťastná. Jak by jí bylo teprv teskno v tom zmatku, když je teď při přestavbě všechno vzhůru nohama. Tady ve Versailles je zvyklá. Tady si loví myšky, tady zná každou myší díru nazpaměť. Kočky už jsou takové, že milují domov, a ne lidi." - "No tak, má drahá," odpověděl, "pak vás bude utěšovat vědomí, že Gris-Gris se tady u nás vede dobře." - "Ale někdy si myslím," uvažovala hraběnka dál, "že se tomu milému zvířátku přece jen po mně stýská, a nejsem si tak docela jista, zda Gaspard jí dá vždycky mléko náležitě ohřáté." - "Jestliže vám dělá starost tohle, má nejdražší," odpověděl, "pak bude snad přece jen lepší, když si ji vezmete s sebou." - "S vámi není žádná řeč, Jeane Frédéricu," posteskla si. "Vy prostě nevíte, co chcete. Vezměte si ji s sebou, nechte ji doma, vy prostě nejste schopen člověku jasně a rozumně poradit."
Když si stařec na tuto rozmluvu vzpomněl, jeho tvář se trochu vyjasnila. Jeho chladné srdce zahřívalo pomyšlení, jak na své hraběnce visí a jakou má nad mí zároveň převahu. Pohladil kočku, která se od něho nemilosrdně odtáhla, a začal dřímat.
Probudil ho slabý šramot. Zavřely se dveře. Někdo zřejmě nahlédl do pokoje, aby sklidil nádobí, a zase odešel, aby nerušil. Podíval se na hodiny na krbu, mistrovské dílo s Falconetovy ruky. Zdříml si zřejmě dobrou čtvrthodinku. Znovu tedy uplynula celá čtvrthodina, patnáct minut, devět set vteřin. Tak míjejí minuty, hodiny. Až člověk umře ve své funkci.
Zazvonil. Dal si zavolat Sallého. Pokusil se vyjádřit náladu dnešního jitra ve slovech a diktoval tajemníkovi cynicky duchaplné úvahy o nicotnosti života. "Čtěte, Sallé," přikázal. Sallé četl svým bezbarvým hlasem. "To je dobré," radoval se Maurepas. "Nemyslíte Sallé, že to je dobré?" a pro vybranost svého stylu zcela zapomněl na světskou nicotu. "Je to skoro tak dobré jako Kazatel Šalamoun. Nemyslíte, milý Sallé?" dožadoval se, aby mu to tajemník dosvědčil. A pak ho vyzval: "Přečtěte mi tedy několik veršů z Kazatele, pro srovnání."
Sallé vzal bibli a četl: "Dřív než nadejdou dny zlé a přiblíží se léta, kdy řekneš: nemám v nich zalíbení, než se zatmí slunce a světlo, měsíc a hvězdy a po dešti se znovu navrátí mračna, v tom čase, co se v domě budou třásti strážci a silní se budou svíjet a nečinně budou stát mlynáři, protože málo jich bude, a zatmí se okna,
a zavřeny budou dveře na ulici a ztichne hlas mlýna a člověk procitne ptačím zpěvem a oněmí hrdlo všem dcerám zpěvu, až mandlovník rozkvete a kobylka obtěžkána bude a pomine všechna slast, neboť člověk na věčnost odejde a po ulici budou přecházet naříkající,
než provaz stříbrný se přetrhne a zlatá číše se rozrazí a vědro na okraji studně se rozpadne,
neboť prach se musí opět navrátit do země, zpět do své podstaty..."
"Už toho nechte, Sallé," přerušil ho ministr mrzutě. "Ten starý žid byl přece jen lepší spisovatel. Na můj vkus se vyjadřuje trochu nesrozumitelně, ale mluví patrně o neduzích stáří, obrazně a působivě, i když překlad se zdá slabý. Nic naplat, se stárnutím to bylo nepochybně před dvěma tisíci let stejné jako dnes. Nic nového pod sluncem." A poslal Sallého pryč a v chmurném zadumání začal znovu tlouci špačky.

Ludvík seděl ve své knihovně a prohlížel si mědirytinu. Španělsko opravdu vyhlásilo konečně válku a rytina s posměchem a triumfálně charakterizovala politickou a ekonomickou situaci, do níž se po této další ráně dostala Anglie. Na rytině bylo vidět dojnou krávu, která měla zřejmě symbolizovat obchod Velké Británie. Američan právě uřezával krávě rohy, jeden už byl na zemi. Tlusný Holanďan využil příležitosti a krávu dojil. Francouz si už odnášel plný krajáč mléka a Španěl s dalším krajáčem čekal, až na něho přijde řada. A vpředu ponořen do hlubokého spánku ležel britský lev, malý odvážný pejsek se mu špacíroval po hřbetě a vedle lva plakal Angličan oblečený do smutku.
Bylo věru potěšitelné, že teď vstoupilo do války i Španělsko. Pro Ludvíka bylo útěchou, že i jeho bratranec Karel v Madridu, tento vynikající panovník, který tak energicky udržoval ve své říši Bohem zavedený pořádek, byl nakonec také nucen spojit se s rebely. Teď už nebude on, Ludvík, jediný, kdo musí posílat povstalcům peníze, lodě a vojáky.
Jeho pánové však využili příznivého obratu za záminku, aby z něho vyždímali pro povstalce další peníze. Dotírají na něho, aby poskytl Američanům obrovskou půjčku, když teď bude možno část této půjčky přesunout na Španělsko. Ale přesto bude nucen převážnou část peněz klopit sám. Ať se děje, co se děje, ať je situace dobrá nebo špatná, on aby platil pořád, je to pro ostudu. Ještě že je monsieur Necker jako protestant a Švýcar tak tvrdohlavý, že mu proti ostatním pomáhá a vzpírá se vydat své milióny.
Když včera Maurepas a Vergennes nepřestávali naléhat svými argumenty, Necker zasáhl do debaty tím, že vyslovil úděsnou částku. Válečné výdaje, tvrdil, přesáhly už teď pět set miliónů. On, Ludvík, si myslel, doufal, že to je přehnané, že Necker zaokrouhlil tu sumu a zveličil ji, aby se ubránil požadavkům svých kolegů. Ale když ti dva odešli a on se na to Neckera zeptal mezi čtyřma očima, trval ministr financí pevně a neoblomně na tom, že výdaje přesáhly už pět set miliónů; slíbil, že dnes předloží podrobnou bilanci s přesnými čísly. Ludvík teď na tuto bilanci čekal; nařídil, aby mu byla předložena hned, jakmile dojde.
Zaplašil kormutlivé úvahy a obrátil svou mysl k veliké radosti, která ho očekává. Teď zbývá Toanetě už jen několik týdnů. Porod byl očekáván v polovině prosince. Ludvík si připomněl svůj šťastný nápad, kterým překvapí celý svět. Jeho daupfin se bude pochopitelně jmenovat stejně jako on Ludvík August, ale on dá svému prvorozenému Ludvíkovi Sedmnáctému další jméno, jaké dosud neměl žádný francouzský král. Právě proto, že on, Ludvík, byl nucen spojit se s rebely, dá při křtu svého dauphina najevo dobrou vůli, svou důvěru v Boha, nazve ho Adeodatus, Dieudonné, "syn Bohem darovaný." To byl opravdu výborný, zbožný nápad. To se bude divit a zlobit jeho mentor, ten tajný kacíř. "Na mou duši, pokud vůbec nějakou mám." Však Ludvík dobře slyšel. Ale právě proto dá svému dauphinovi jméno Dieudonné. A ten staroch se neodváží ani ceknout.
Ano, Ludvík měl před sebou nádhernou zimu. Navzdory všem kacířům a rebelantům. Jen jednoho je škoda: že pro Toanetino nadcházející slehnutí bude nucen vzdát se pro letošní rok své porcelánové aukce.
Tiše a uctivě vstoupil monsieur de Sept-Chénes, položil na stůl spis a okamžitě se vzdálil. Aha, memorandum monsieur Neckera. Krátkozraký, rozčilený Ludvík si slinil tlusté prsty, když listoval v dokumentu, aby vyhledal konečně cifru. Tady je. Zrudl, silně zafuněl, měl najednou svíravý pocit v pase, musel si rozepnout kalhoty, 532 miliónů!
Maurepas a Vergennes se tehdy dali do smíchu, když Necker chmurně předpověděl, že válka bude stát tisíc miliónů. A ani on sám, i když předstíral, že Neckerovi věří, mu ve skutečnosti nevěřil. Rád poslouchal utěšování těch druhých, že válka bude krátká. Anglie bude brzy donucena uzavřít mír, nebo se zhroutí. Jenže Necker opakoval často a stále znovu svým ostrým, karatelským hlasem, který Ludvíkovi připomínal hlas jeho starého učitele Vauguyona: tisíc miliónů, tisíc miliónů!
Tady leží rytina zobrazující zhroucení Anglie. Uřezané rohy. A tady leží bilance, kterou se zlovolnou přesností vypracoval ten protestant. 532 miliónů dluhů, to je mléko, to je skutečnost. Ta rytina, to je sen, jemuž se oddává on a všichni jeho Francouzi, pouhé přání, mlhovina. 532 miliónů! To jemu, jeho Francii uřezali rohy! Popadl rytinu, roztrhal ji, hodil útržky na zem a šlapal po nich.
A to chtějí ještě půjčku! Dalších pětadvacet miliónů! To se ta cifra zvýší na 557 jediným škrtem pera. A to všechno pro toho nenasytu, pro Franklina.
Dál už to v knihovně nevydržel. Ani se nepřevlékl a hněvivě vykročil svým kolébavým, hřmotným krokem přes chodby a po schodech nahoru do kovárny. Potřeboval důkladný pohyb, potřeboval popadnout kladivo a bít jím do úpadu.
Těžké nízké dveře byly zamčeny. Nosil klíč ustavičně při sobě. Otevřel dveře. V ústrety se mu ozval nenadálý zvuk, pomalé, želostné a zároveň radostné zamňoukání. Tam nahoře, na polici s náčiním, se krčila původkyně toho zvuku, kočka. Laudry či Gamain tedy zanedbali svou povinnost a tohle zvíře vniklo do jeho posledního útočiště. A on jim tak kladl na srdce, aby zachovávali největší svědomitost! Tady ve své kovárně chtěl být docela sám, tady nestrpěl nikoho, člověka ani zvíře.
Začal kočku honit. Seděla na polici docela nahoře. Ludvík vylezl na stoličku. Skočila mu přes hlavu dolů, on se po ní neohrabaně ohnal, kočka vyskočila na ponk, nějaké nářadí s velkým rachotem spadlo. Ludvík se dostal do ráže, rozvzteklil se, otevřel dveře a začal kočku znovu honit. Ta utekla do protějšího kouta. Ludvík popadl kleště a hodil je po ní. Žalostně zaječela a těžce se vybelhala ven. Zavřel dveře se vzteklým uspokojením. Teď je sám, teď má konečně klid.
Svlékl se, nechal na sobě jen košili a kalhoty, rozdmýchal uměle udržovaný oheň, zamával kladivem a začal kout kus železa. A pravidelně kladivo zvedal a spouštěl, zvedal a spouštěl.
Přišel Gamain. "Tak to ty jsi sem pustil kočku?" rozkřikl se na něho Ludvík přeskakujícím hlasem. "Jakou kočku, Sire?" zeptal se Gamain vyjeveně. "Však ty víš," běsnil Ludvík. Gamain nevěděl a statečně se bránil. "Jestli tady byla kočka," vysvětloval, "musela sem vklouznout, když jsem odcházel, nebo sem také mohla nepozorovaně vlézt oknem. Měl jsem je hodnou chvíli otevřené, protože tady bylo ukrutné horko." - "Já tady kočky nechci," rozčiloval se Ludvík. "Pamatuj si to, ty parchante, ty kurvy synu! Já si od vás nenechám dělat ze sebe blázny!"
Ještě chvíli nezřízeně nadával a klel. Potom se stále ještě rozzloben a s proklínáním znovu vrátil ke svému kusu železa. Nadával, bil, mával kladivem. Uklidnil se. A když odcházel z kovárny, byl už s výdaji na válku smířen.

Mrtvou kočku Gris-Gris přinesli starému Maurepasovi komorník Gaspard a klíčnice Serafina v krabici na klobouky. Když to Maurepas uviděl, rozčílilo ho to víc než nejvážnější politická událost, k jaké kdy došlo. Nebyl zbabělec, ale až do morku kostí ho rozechvíval strach při pomyšlení, jak to jeho hraběnku zarmoutí a rozhořčí.
Byl vždycky mírný a tichý, málokdy se rozkřikl. Tenkrát však zvýšil svůj starý hlas tak, že přímo ječel, křičel na ženu a muže, kteří u něho sloužili už desítky let, a nespravedlivě jim spílal. Pak sotva popadaje dech klesl do křesla; Gaspard mu starostlivě otřel pot a zabalil ho do jeho šátků.
Potom začal pomalu vyprávět, jak kočka zahynula; byl to Gamain, který vnesl do celé věci jasno. Nejkřesťanštější král našel Gris-Gris ve své opuštěné kovárně. A pak, jak mnozí viděli, vlekla se kočka polomrtvá se žalostným vřeštěním po chodbách zámku, až ji nějaká soucitná duše poznala a odnesla ji do Maurepasova příbytku. Serafina poslala okamžitě pro doktora Lassona, ale Gaspard hned poznal, že tady už se nedá nic dělat. A také než doktor přišel, byl už s kočkou amen. A teď je tady, mrtvá, v krabici od velkého florentinského klobouku.
Maurepas dlouho seděl mlčky, v bezmocném zoufalství. Pak nařídil, aby kočku ještě dnes pochovali ve versaillském parku; nechtěl, aby hraběnka viděla kočku mrtvou. Osobně se pohřbu zúčastnil. Nazítří poslal Gaspara a Seraafinu do Paříže, aby to hraběnce šetrně oznámili.
Hraběnka okamžitě všeho nechala, opustila palác Phélypeau a vrátila se společně se služebníky. Žena, která se jindy dovedla povznést nad každou situaci trefnou sarkastickou poznámkou, nedokázala se tentokrát ovládnout. Její kočička, její Gris-Gris! A vším byl vinen jako vždycky Jean Frédéric, ten starý blázen. Tušení jí říkalo, aby vzala kočku s sebou, ale Jean Frédéric jí to nedovolil. A pak neuměl zabránit, aby kočka nepadla do spárů tomu ťulpasovi a barbarovi, tomu králi ze zlosti boží.
Nepokrytě řekla Maurepasovi do očí, co si o něm a o jeho mladém žákovi myslí. "Já už tohle dál dělat nebudu, monsieur," prohlásila a chladně a hrozebně si ho měřila svýma černýma, bystrýma očima. "Když vy si chcete zkazit poslední léta svého života pro tu svou nesmyslnou ctižádost, prosím! Já mám ještě život před sebou, a já to tady s vámi dál už nepotáhnu. Nechápu, jak se člověk, který není padlý na hlavu, může nechat deptat ve službách takového barbara a hňupa." Starému pánovi došla řeč. "Musím vás s veškerou úctou požádat, nejdražší," zakoktal nakonec, "abyste nezapomínala, že mluvíte o králi francouzském a navarrském." - "Ano, monsieur," odpověděla hraběnka, "právě o tom barbarovi a hlupákovi mluvím. O vašem žákovi, o vašem Telemachovi! To jste vychoval pěkné kvítko! Vy Mentore, vy Aristotele! Krvelačného idiota, který pronásleduje všechno, co mají lidé rádi." - "Doufal jsem," řekl Maurepas zkroušeně, "že když kočka zahynula rukou Jeho Veličenstva, bude to pro vás do značné míry útěchou." Hraběnka to přeslechla. "Co udělala moje Gris-Gris vašemu Ludvíkovi," naříkala. "Házet rozžhavené kleště po kočkách, to je to jediné, čemu se ten váš žák naučil, ničemu jinému. Vychoval jste nám pěkného ptáčka! Můžete být opravdu pyšný na to, co váš odchovanec dokázal. Mému Franklinovi dělá jen samé těžkosti, mého Toutou zavřel a zakázal nejlepší francouzskou komedii, a teď mi ještě zavraždil mou Gris-Gris. Co všechno má ještě ten váš žák vyvést, aby se vám konečně otevřely oči?" Vztyčila hlavu. "Jestli máte ještě v těle aspoň za nehet cti, Jeane Frédéricu," obrátila se na něho s výzvou, "zažádáte o propuštění a opustíte tento dvůr, kde se vraždí zvířata. Odejděme do Paříže, tam aspoň nebudeme bydlet pod jednou střechou s tyranem. Ale předtím si vyjeďme do Pontchartrain! Potřebuji samotu, abych se z toho všeho nějak vzpamatovala!"
V Pontchartrainu prožil Maurepas dlouhá léta vyhnanství. Tato připomínka ho rozladila ještě víc. Tu noc špatně spal.
"Velká novina, Excelence, velká novina," oznámil mu nazítří ráno Vergennes a celý zářil. "Vyhráli Španělé nějakou bitvu?" zeptal se Maurepas bez zájmu. "Něco mnohem důležitějšího, mnohem radostnějšího," jásal Vergennes. "Rakušané lezou ke křížku," zamával nějakým dopisem a začal vyprávět, co se stalo. Monsieur de Breteuil, francouzský vyslanec ve Vídni, mu důvěrně oznámil, že Marie Terezie prosí i jménem svého syna Nejkřesťanštějšího krále, aby byl prostředníkem při jednání o mír s Pruskem, Habsburk je prý ochoten vzdát se veškerých nároků plynoucích z bavorské smlouvy a spokojit se ziskem nepatrného území, innského okrsku.
To byla, pravda, významná zpráva. Postavení Francie bude značně posíleno, když rakouský spojenec skoncuje s tou nešťastnou, prohranou válkou a uvolní si ruce. Pro Ludvíka, kterého rakouská válka velice tížila, to bude nesmírné ulehčení a bude ochoten k ústupkům v jiných otázkách. Určitě bude nyní možno získat jeho podpis na americkou půjčku.
"Musíte se mnou hned za ním, Excelence," naléhal rozradostněný Vergennes. Ale Maurepas odpověděl sklesle: "Jděte sám, příteli. Nemám dnes náladu setkat se s Veličenstvem." Vergennes byl tak bezvýhradně zaujat svými novinkami, že si všiml až teď, jak je jeho kolega zkormoucený. "Co se proboha stalo?" zeptal se zděšeně. Maurepas mu všechno pověděl. Vergennesovi se ulevilo, ale cítil se svým kolegou a mnohomluvně mu vyslovil svou soustrast.
Jenže byl to diplomat, bystrý člověk, a na každém neštěstí uměl okamžitě najít i jeho dobrou stránku. Obezřetně naznačil, že právě na tomto příkoří, které mu koruna způsobila, může teď Maurepas hodně vydělat.

Ludvík se právě vrátil z lovu, zvesela a celý zardělý chladem, když mu Vergennes oznámil tuto dobrou zprávu. Ludvíkova tlustá, dobromyslná tvář se spokojeně rozzářila. No to je báječné, že švagr, římský císař, dostal rozum. Tak on se chce spokojit jen s innským okrskem. To je umírněné, to je rozumné. Innský okrsek, to je maličké území, je to skutečně jen symbolický zisk, který Bedřich Pruský švagrovi určitě dopřeje. "Innský okrsek," pohotově vykládal, pyšný na svou paměť, "má jedinou osadu, která za něco stojí. Ale ani ta nemá žádný význam, má jen několik set obyvatel, určitě ani ne celý tisíc, je to malé městečko, jmenuje se
Braunau." Okamžitě začal shánět mapy a měl ohromnou radost, že mapy mu daly zapravdu.
Být prostředníkem v jednání o mír, to byl pro Ludvíka Šestnáctého úkol jako stvořený. Začal si k ministrovu překvapení pobrukovat starou píseň, která byla populární mezi lidem před čtyřiceti léty, v době po uzavření míru v roce 1735.

"Král nato císaři praví:
Marš odtud, koukej, ať už jsi pryč!
Teď mír je, ty posero starý,
jinam jdi pálit, jinde si nič!
Je mír, Veličenstvo,
polib mi prdel, Veličenstvo,
diridam, diridum, diridumdum."

Ludvík pocítil docela malou škodolibou radost, když si vzpomněl na švagra Josefa, že jeho plány tak žalostně ztroskotaly. Ale tento pocit škodolibosti zatlačily vznešenější úvahy. Právě nyní, kdy se už zanedlouho měl stát otcem, byl hluboce vděčný muži, který ho přemluvil, aby se dal operovat a bylo mu líto ctižádostivého Josefa, který chtěl dobýt celý svět, a teď ostrouhal kolečka. Ale zároveň se za Josefa v hloubi duše upřímně radoval, že už teď není vinen zločinem války. A nakonec přece jen získá nějaké území, ten innský okrsek, Braunau. Zejména však, a to Ludvíka zvlášť potěšilo, bude teď mít vznešená paní máti pokoj od těch zlých válečných starostí.
Byl ochoten udělat všechno, co bude v jeho silách, aby sprovodil ze světa konflikt mezi Habsburky a Pruskem. Uvědomoval si však, že s Josefem, nyní jistě zvlášť nedůtklivým, bude muset jednat nanejvýš opatrně. Mír je na dosah, ale stačí jediná nerozvážnost a bude rázem po všem. "Co radíte, abychom udělali nejdřív?" zeptal se svého ministra.
Vergennes dobře věděl, jak by se teď mělo jednat s Mercym a s pruským vyslancem. Ale nechtěl si za nic na světě nechat uniknout skvělou příležitost, jakou mu dávalo toto mírové jednání, aby zároveň nezískal králův souhlas s americkou půjčkou. Byl opatrný, chtěl mít jistotu, tentokrát mu Ludvík přes veškerou svou zaujatost a nepřístupnost nesmí uniknout. Aby ho držel pevně v hrsti , na to potřeboval pomoc uraženého Maurepase. Požádal tedy krále ještě o krátké poshovění, aby si tuto choulostivou záležitost mohl dobře promyslet. Jestliže král nic nenamítá, navrhne mu zítra nebo pozítří společně s kolegou Maurepasem, co by bylo žádoucí podniknout.
V okamžiku, kdy Vergennes vyslovil Maurepasovo jméno, Ludvík si uvědomil, že tady ministerský předseda není. Tak důležité zprávy mu obyčejně přinášeli oba jeho první rádci společně. "Kde je vůbec Maurepas?" zeptal se překvapeně. "Proč nepřišel můj mentor s vámi? Kde jste ho nechal? - "Hrabě je úplně zdrcen," odpověděl Vergennes opatrně. Ludvík zamrkal, nerozuměl tomu. "Zdrcen? A proč je zdrcen?" zeptal se nechápavě.Vergennes řekl tiše a důrazně: "Je to kvůli té kočce, Sire." Ludvík stále nechápal. "Kvůli jaké kočce?" zeptal se. "Co mají kočky společného s rakouskou válkou? Vůbec tomu nerozumím." "Mám na mysli kočku Gris-Gris, Sire," vysvětloval Vergennes. "Byla to jediná hraběnčina radost. Někdo ji poranil nějakým kovářským nástrojem, kleštěmi, pokud jsem správně informován."
Ludvík konečně pochopil. "Tak to byla Maurepasova kočka," tázal se znepokojeně, "co vběhla do mé kovárny? A je zraněna těžce?" - "Pokud jsem správně informován," odpověděl Vergennes, "kočka zemřela." - "To jsem to vyvedl," posteskl si Ludvík a byl velice sklíčen. "Přiznávám upřímně, Sire," řekl Vergennes, "že jsem dosud nikdy neviděl svého přítele Maurepase v takové deprresi." - "To si dovedu představit," naříkal Ludvík lítostivě. "Hraběnka je temperamentní dáma. Myslel přitom na to, jak bývá jemu, když udělá něco, co se znelíbí Toanetě. "To je na tom špatně, ubožák," pokračoval. "To je hrozné, že ta kočka umřela. Já ji chtěl jen vyhnat a ono si to zvíře hned umře. Víte co, Vergennesi," řekl a rázem ožil, "musím to napravit. Hned za ním zajdu a vyslovím mentorovi své politování." A neprodleně se za Maurepasem vypravil.
Ten si mezitím promyslel, jaké pokání svému učedníkovi uloží. Nebyl pomstychtivý, ale nechtěl nést na svých bedrech sám následky hraběnčina zármutku; byl rozhodnut vložit část tohoto břemene na Ludvíka. Byl také politik, obratný státník s téměř šedesátiletou zkušeností; to by v tom byl čert, aby ze smrti té kočky nevytloukl kapitál ve prospěch světového pokroku.
Především musí dát Ludvíkovi okusit celou tu bolest, kterou mu způsobil a musí využít lítosti mladého monarchy, aby ho přiměl k podpisu americké půjčky.
Jenže to nebude dostatečný trest. Vergennes má pravdu: na těch pětadvacet miliónů pro doktora Franklina stačí využít příznivého obratu v rakousko-pruské válce. Zabití kočky vyžaduje přísnějšího potrestání. Když jeho hraběnka vypočítávala hříchy tvrdohlavého Ludvíka, připomněla kromě jeho hanebného postoje k Franklinovi i křivdy, jichž se panovník dopusstil na jejím i jeho chráněnci Pierru Beaumarchaisovi. Pokrokového státníka Maurepase beztak dopalovalo, že si dosud nevymohl veřejné uvedení "Figara". Teď mu Ludvík musí vyhovět a povolit tuto přerozkošnou komedii pro jeviště.
Když Ludvík přišel celý na rozpacích k Maurepasovi, měl už stařec promyšlené všechno, co a jak si na něm vyžádá. Že přišel Ludvík sám od sebe a tak brzy, to ho jenom posílilo v předsevzetí trvat nejen na podepsání půjčky, ale i na povolení "Figara".
I když byl celý zabalen do svých šálů a pokrývek, hrabě okamžitě vstal. "Jen zůstaňte sedět, vážená Excelence," vyzval ho Ludvík. Ale stařec zůstal stát, hluboce se uklonil a řekl Chmurně: "Děkuji vám, Sire, že jste mě poctil svou návštěvou. Slyšel jsem, že vás římský císař prosí o zprostředkování jednání o mír. Nejponíženější blahopřání, Sire." - "Děkuji, děkuji, milá Excelence," řekl Ludvík jen tak mimochodem a neobratně. Ale jen se posaďte, prosím," nutil ho znovu. "Ke svému politování jsem se dověděl, že vám není dobře. Zřejmě zase ten váš starý, protivný revmatismus." - "To ani tak ne, Sire," odpověděl Maurepas ponuře, "spíš zármutek. Ztráta kočky na mou milou hraběnku těžce dolehla." - "Je mi opravdu líto", řekl Ludvík, "že to zvíře zahynulo. Pochopte, kočka byla najednou u mne v kovárně, dělala hrozný randál a všechno tam rozházela." - "Chápu, Sire," řekl Maurepas. "Gris-Gris byla dobře vychovaná kočka, ale v cizím prostředí si patrně počínala nepřístojně. Takový trest si snad přece jen nezasloužila." - "Nechtěl jsem jí přirozeně nic udělat," řekl Ludvík celý nešťastný. "Přece mě znáte a jistě mi to uvěříte. Chtěl jsem kočku vyhnat, to je všechno. Je mi velice líto, že to tak dopadlo." - "Děkuji vám za vaši účast, Sire," řekl Maurepas, "bude pro hraběnku útěchou." - "Vyjádřím madame Maurepas svou soustrast osobně," prohlásil Ludvík, "ústně i písemně. A dejte kočce udělat malý náhrobek na můj účet." - "Znám vaši velkomyslnost, Sire," děkoval Maurepas.
Ludvík usoudil, že tohle je už dostatečná omluva a že má právo opustit toto nepříjemné téma. "Co říkáte té velké novině z Vídně?" zeptal se. "Není to skvělé, že se Josef odhodlal k tak chvályhodné umírněnosti? Vergennes mi slíbil, milý hrabě, že se s vámi dohodne; musíte se hned sejít s Mercym a napsat do Vídně a Postupimi." - "Udělám, co bude v mých silách," odpověděl Maurepas poněkud suše. "Ale většinu té práce budu patrně nucen přenechat kolegovi Vergennesovi. Neboť se obávám, že i kdybych se sebevíc snažil, mnoho toho nesvedu. Cítím se unaven a zdeptán. Mou duši tíží nejen starost o mou milou hraběnku, ale bere mi chuť i to, že se tak vleče jednání o americkou půjčku. Právě nyní, kdy chceme ve Vídni a v Postupimi prosadit své stanovisko, měly by oba tyto dvory poznat, že naše koruna si počíná energicky a cílevědomě. Jenže stěží mohou nabýt tohoto dojmu ze způsobu, jakým se zabýváme záležitostí americké půjčky. Naši spojenci půjčku potřebují, kolega Vergennes a já jsme jim ji slíbili. To je obecně známo, a jestliže tento příslib stále ještě nebyl splněn, musí nutně vzniknout dojem, že vláda je slabá a nerozhodná. To ovšem nepříznivě ovlivňuje účinnost našich dalších kroků. Touto váhavostí utrpí i naše chystaná zprostředkovací akce. Neboť Bedřich je dobrý znalec lidí a hrabě Mercy je mazaný. Bude to svízelné vyjednávání."
Ludvík ztratil náladu a mlčel. Starý ministr za chvíli pokračoval tiše, ale s důrazem: "Nejsem už z nejmladších, Sire. Nemohu v té rakouské záležitosti jednat tak, já nemohu ani ve svém úřadě jednat tak, jak bych chtěl, když mám plnou hlavu starostí s tou Amerikou."
Ludvík to vyslechl s bezmocným hněvem. Za Maurepasovými důmyslně volenými větami vycítil hrozbu. Staroch trucuje, že mu udělal ten malér s kočkou. Když Ludvík neschválí půjčku, podá ten staroch demisi.
Ludvík věděl, že v té americké věci bude nakonec nucen ustoupit. Ale všechno se v něm proti této další porážce vzpíralo. Tisíc miliónů dluhů! Už v prvních měsících příštího roku bude dosaženo této obrovské, nebývalé cifry. A tady na stěně pokoje jeho ministerského předsedy bezostyšně visí nenáviděný obraz toho rebela. Visí všude, kam Ludvík vkročí. Jeho první rádce neváhal věnovat ho Toanetě a sám se musel smířit s tím, že ten pobuřující obraz visí i v pokoji jeho královny. I tady na něho shlíží ten nenasyta Franklin, chladně, přísně, vzpupně a vítězoslavně se dívá přes něj a skrze něj.
Mladého tlustého muže se znenadání zmocnila nesmírná únava, nepřekonatelná touha nemuset už obhajovat svůj názor, nemuset se už dál bránit, dál se přít. "No tak, no dobře," řekl. "Promluvím si znovu s Neckerem. Patrně tu půjčku schválím. Ale až královna slehne, "rychle dodal. "A peníze nesmí být odeslány Kongresu, nechci mít s těmi darebáky a podvodníky nic společného. Všechny poukazy musí být vystaveny osobně na generála Washingtona. Tak budou aspoň využity pro potřeby války a ne na kdovíjaké soukromé obchody."
"Děkuji vám, Sire," řekl Maurepas. A hned dodal: "A když už jsem vás zastihl v tak milostivém rozmaru, dovolte mi promluvit o další starosti, která mi nedává spát."
Na Ludvíkově tváři byla jasně patrná nelibost. Copak těch pětadvacet miliónů za tu zabitou kočku nestačí? Ten staroch je čím dál tím náročnější.
Ale Maurepas se tím nenechal odradit. "Nálada amezi Pařížany není dobrá," řekl. "Soudí, že naše vojenské výsledky neodpovídají vysokým válečným daním. Odedávna existují v takových situacích jen dva prostředky: chléb a hry. Protože víc chleba dát nemůžeme, měli bychom dopřát Pařížanům víc komedií."
Ludvík okamžitě pochopil, kam Maurepas míří. Jde přirozeně zase o toho štváče Carona a jeho necudnou hru. Nejdřív ho ten staroch otravoval s doktorem Franklinem, a teď jde na něj se Sirem Caronem. Je to jeho, Ludvíkova vina. Když toho chlapa dal pro jeho přírodopisná přirovnání zavřít do polepšovny, měl trvat na svém a neměl ho odtamtud pouštět. A zvlášť neměl povolovat knižní vydání té sprosté komedie.
Ještě že nepovolil její veřejné provedení. A v tom zůstane neoblomný, i kdyby starý mentor sebe víc bědoval a vyhrožoval. "Nikdy," zařekl se tenkrát a také nikdy její veřejné uvedení nepovolí.
"Jestliže máte na mysli uvedení pověstného ,Figara´, Excelence," řekl upjatě a jeho malý podbradek se roztřásl, "musím vás upozornit, že na představení nebožtíka Vaudreuila měly přístup pouze dámy a pánové ode dvora. A na těch už se nedá mnoho zkazit. Jen proto jsem to představení povolil. Od začátku jsem však upozorňoval, že veřejné provedení tohoto díla nepovolím. Nepřipustím, aby mi někdo kazil lid drzou vzpurností a nejhrubšími oplzlostmi. Nejhorlivějšího zastánce této hry, Vaudreuila, poslal Bůh na věčnost. Udivujete mě, Excelence, že nyní vy projevujete ctižádost nastoupit na jeho místo."
Tak ostře Ludvík se svým mentorem ještě nikdy nemluvil; předpokládal, že Maurepas se dá rychle na ústup. Jenže ten si řekl, že když nevyužije této vhodné příležitosti a neprotlačí tuto pokrokovou hru dnes, už nikdy to nedokáže a u potomstva to na něho vrhne špatné světlo. A tak se nevzdal. Nepostavil se sice na odpor, ale seděl tu zabalen do svých pokrývek a šálů celý zesláblý, ukrutně starý, shrbený žalem a zármutkem a smutně se díval svému panovníkovi do jeho tučné rozčilené tváře jako ztělesněná výčitka.
Také Ludvík najdnou pocítil malátnost a sklíčenost. Ještě se pokusil sebrat své síly a řekl: "Vzpomeňte si, prosím, Excelence, že jsem kdysi řekl: ,nikdy´." Ale v tomto "nikdy" už nebyla žádná rozhodnost ani elán a Maurepas poznal, že vyhrál. "To jste právě neměl říkat, Sire," odpověděl s mírnou výčitkou, "a protože jste to řekl, musíte teď své slovo odvolat. Jsou situace, které jsou silnější než královské slovo." Ludvík trochu zafuněl. "Udivujete mě," řekl, "že tohle slyším z vašich úst, Excelence." Ale Maurepas odpověděl s nezvyklou mužností: "Snad je to mé hoře, které mi vnuká takovou smělost."
Po této opětovné připomínce Ludvíkova provinění se král na svém křesle zkroušeně přikrčil. "Zákaz té hry pohoršuje celé město," konstatoval Maurepas. "Podlamuje válečné nadšení. Zrušte zákaz! Přemozte se! Zákaz žádá oběti od každého z nás."
Ludvík vstal, začal svým šouravým krokem přecházet po pokoji. Jaký je ten stařec cynik! Pohleděl mu přímo do očí, že když dal souhlas k válce, musí teď podpořit i "Figara". A ten staroch má bohužel pravdu. Jakmile udělal první krok, musí jít dál a stále rychleji po té šikmé ploše. Musí doktoru Franklinovi hodit do chřtánu ty milióny. Musí tomu buřiči, tomu nemravovi Caronovi ustoupit z cesty.
Řekl svárlivě: "Ale budu požadovat, aby spolehlivý cenzor vyškrtal všechna závadná místa." - "Ale to je samozřejmé, Sire," odpověděl Maurepas bodře. "Myslíte, že monsieur Lenoir by na vašem jevišti připustil nějaké dvojsmyslné slovo? "
Ludvík po krátkém mlčení vyjasnil tvář a důvěrně řekl: "Uvidíte, můj milý hrabě: jakmile budou neslušná místa vyškrtnuta, bude ta komedie tak nudná, že propadne." Stařec stáhl suché rty do nepatrného úsměšku. " ,Figaro´ možná propadne, Sire, " řekl, "ale stokrát za sebou." Ludvík se na svého ministra podíval a zavrtěl hlavou. "Je kupodivu," řekl, "jak vám ten chlap všem popletl hlavu. Ostatně, "dodal rychle, "i tu komedii povolím, pokud ji povolím vůbec, až královna porodí."
"Výborný nápad, Sire," uctivě uznával Maurepas. "Nemůžete poskytnout svému hlavnímu městu u příležitosti dauphinova narození krásnější projev přízně, než když povolíte tu přerozkošnou hru, a nemůžete ji projevit šlechetnějším způsobem, než když povolíte Američanům půjčku." Vstal, hluboce se uklonil a řekl: "Děkuji vám, Sire, jménem města Paříže i Spojených států."
"A nyní pojďte, můj mladý monarcho," vybídl ho. "Půjdeme za mou hraběnkou. Podáte jí
ruku, sdělíte jí osobně svá milostivá rozhodnutí a všude zavládne mír a svornost."

S veškerou svou energií a nespoutanou činorodostí se Pierre vrhl do příprav nadcházejícího představení.
Nejprve bylo nutno zachránit z textu, co se zachránit dalo.
Policejnímu prezidentovi se celá ta věc nějak nezdála. Ludvík dal příkaz, aby byla vymýcena všechna závadná místa, a opatrný monsieur Lenoir vybral za cenzora člověka, o němž měl jistotu, že bude důkladně zkoumat každou větu jak z hlediska loajality, tak i morálky. byl to abbé Suard, Pierrův nejzapřisáhlejší literární protivník. Pierre okamžitě zajel k Maurepasovi a abbému byla tato funkce opět odňata.
Po dlouhém dohadování pověřil monsieur Lenoir tímto delikátním úkolem jistého pana Coquelyho, člověka nadmíru pedantického. Tomu šlo o to, aby mohl vyškrtnout co nejvíc slov. A tak ustavičně pečlivě počítal, kolik slov odpadlo, a méně se staral o jejich smysl. Pierre a Gudin se s ním o některá místa dlouho handrkovali a Pierre mu nabízel ke škrtnutí za kratší věty, na nichž mu záleželo, méně důležité delší věty. Jenže Gudin byl mnohem zatvrzelejší než Pierre. "Když žádáte na panu de Beaumarchais," rozhorloval se, "aby škrtl tuto větu, chcete od něho, aby svou hru vlastnoručně pochoval." Jindy se na cenzora osopil: "Kdyby monsieur de Beaumarchais připustil tento škrt, byl by jako Médea vraždící vlastní děti." Nakonec bylo vyškrtnuto 2022 slov, to bylo hodně a monsieur Coquely si na tom velice zakládal. Ale mezi tímto velikým počtem slov nebylo mnoho takových, kterých by byl Pierre litoval, a tak byla spokojenost na obou stranách.
Monsieur Lenoir si přečetl rukopis v poslední, cenzorem schválené podobě. Pravda, bylo provedeno velice mnoho škrtů, 2022 slov, ale komedie byla stejně jako předtím na pováženou, byla skrz naskrz bohaprázdná. Monsieur Lenoir četl a četl a netroufal si ji povolit a netroufal si ji zakázat. Dal sestavit podrobný seznam škrtnutých míst, sebral rukopis i seznam, sebral i všechnu odvahu, odebral se k Ludvíkovi a uctivě požádal, aby Nejkřesťanštější král rozhodl sám s konečnou platností.
Ludvík svraštil čelo, když se podíval na rukopis a na seznam. Cítil se unaven. Rukopis byl pěkně svázán a seznam byl pečlivě sestaven. Ale nechtěl si špinit ruce a oči tím, že by se toho odporného rukopisu dotýkal a četl jej. Nechtěl už o té troufalé komedii ani slyšet, nechtěl ji vidět. Beztak proti té stále stoupající zátopě bahna nic nepořídí. Měl pana Carona, jeho pamětních spisů, jeho her, jeho lodí i jeho obchodů plné zuby.
Ale stál tu monsieur Lenoir a čekal a chtěl vědět, co a jak. "Kolik míst bylo vyškrtnuto?" zeptal se Ludvík znechuceně a nevrle. Policejní prezident sáhl po svém seznamu. "Bylo škrtnuto třiapadesát míst," sděloval, "některá krátká, některá delší. Bylo škrtnuto celkem 2022 slov," řekl triumfálně. "Hm," poznamenal Ludvík s uspokojením, "váš monsieur Coquely to vzal pěkně od podlahy." Policejní prezident se polichoceně uklonil. V Ludvíkovi znovu vzklíčila naděje, kterou vyslovil již před svým mentorem. "Když bylo vyškrtnuto 2022 slov," meditoval nahlas, "2022 neslušných a pobuřujících slov, je teď ta komedie patrně tak nudná, že určitě propadne." - "Smím tomu rozumět tak, Sire," zeptal se dychtivě Lenoir, "že neráčíte nařídit žádné další škrty?" - "No tak, no dobře," potvrdil mu Ludvík. "Ale jistě jste nezapomněl, monsieur," dodal spěšně a dosti ostře, že členům Théatre Francais je nutno důrazně připomenout, "aby se až do slehnutí Jejího Veličenstva královny o připravovaném uvedení komedie nikomu ani nezmínili."
Kdežto Pierrovi toto krátké odložení na jeho radosti jic neubralo, Désirée dopálil tento poslední bláhový pokus znovu oddálit uvedení komedie. Co má proboha Toanetino slehnutí společného s "Figarem"? Ale pak ji právě tahle další pleticha přivedla na dobrý nápad. Když panstvo chce mermomocí obě tyhle věci spojovat, proč by se jim nemělo vyhovět!
Byl zavedený zvyk, že když si královna po narození prince nebo princezny poprvé vyjela ven, hrálo se ve všech divadlech hlavního města pro pařížský lid zdarma. Désirée navrhla Pierrovi, aby se premíéra "Figara" konala v tento den jako bezplatné představení pořádané pro pařížské občany a občanky. Taková smělost zarazila i Pierra, ktereý si jinak tak liboval v odvážných plánech. Svým bystrým rozumem okamžitě rozpoznal výhody i riziko tohoto projektu. Bylo přirozeně lákavé uspořádat premiéru komedie jako lidovou podívanou. Ale "Figaro" byl koneckonců psán pro posluchače zvyklé pohotově vnímat složitý děj a vybroušený, plynulý, náročný dialog; budou diváci bezplatného představení schopni ocenit takový kus? A zejména, nebude král vidět v tomto plánu další provokaci? Neposkytne se mu tím záminka, aby provedení komedie znovu zakázal nebo je opět oddálil?
Ale Pierra uchvacovala právě odvážnost tohoto nápadu, a tak za necelé dvě minuty pro něj jen hořel.
Ale nebylo lehké získat pro tento plán i herce Théatre Francais. Pierre byl však sám plný nadšení, přesvědčoval pány a dámy, nalézal stále nové důvody a vyvracel všechny námitky. Když král zve do divadla svůj lid, pak jen to nejlepší je dost dobré. A co může být lepšího než premiéra dlouho očekávaného kusu v provedení nejlepších herců v nejlepším divadle na světě? Takového argumenty nebylo možno vyvrátit.
Nakonec našli i herci v tomto smělém plánu zalíbení a ochotně na něj přistoupili.

Hned po narození "dítěte Francie" bylo nezbytné uskutečnit u dvora rozmanitá opatření v souladu se složitým ceremoniálem, a tak pro nadcházející Toanetino slehnutí muselo projet mezi Paříží, Madridem a Vídní mnoho kurýrů, než bylo všechno dohodnuto a zařízeno.
Kmotry měli být Marie Terezie a král Karel Španělský. Marii Terezii měla zastupovat madame Josefína, manželka prince Xaviera; neboť to byla po královně dáma s nejvyšším titulem v říši. Bylo nutno připravit dárky pro všechny, kteří se na Toanetině porodu nějak podíleli. Císařovna také poslala svému vyslanci Mercymu zavčas nejrůznější dary, prsteny a náramky a hodinky a tabatěrky, pro madame Josefínu, pro princeznu Rohanovou jako hofmistryni "dětí Francie", pro doktora Lassona i pro mnoho dalších a přesně stanovila, jak mají být rozděleny. Ale v tom shonu a rozrušení, které provázely mírové jednání s Pruskem, rozdělila dary tak, že s tím vzápětí sama nebyla srozuměna. Neurazí se madame Josefína jako osoba výše postavená, když princezna Rohanová dostane stejně jako ona náramek s jejím portrétem? Nikoli, Mercy musí odevzdat madaame Josefíně ne náramek, nýbrž tabatěrku s portrétem císařovny a zdůraznit, že portrét na tabatěrce je dílem proslulého malíře Wertmüllera. Takto instruoval vyslance těsně po prvním zvláštním kurýrovi hned druhý.
To byly pokyny, které hraběte Mercyho nijak neznepokojily. Bohužel se však ukázalo, že další příkaz jeho panovnice je neproveditelný. Marie Terezie nechtěla čekat ve Vídni na zprávu ani o minutu déle, než bylo nezbytné a proto požádala Mercyho, aby sdělení o porodu napsal napřed a doplnil je pak jen datem narození a pohlavím dítěte. Hrabě Vergennes však proti tomu protestoval. Oznámit vídeňskému dvoru radostnou událost, k tomu byl oprávněn jen francouzský vyslanec ve Vídni, nikoli rakouský vyslanec v Paříži. Vergennes proto požadoval, aby Mercyho kurýr odjel až osmačtyřicet hodin po jeho kurýrovi a monsieur Lenoir byl nucen zajistit kontrolu kurýrů odjíždějících z Paříže. Vergennes se totiž obával, že prohnaný a žárlivý Mercy by ho jinak mohl o jeho výsadní právo připravit.
Mezitím byla vybrána kojná, po které se tak dlouho sháněli. Byla z venkova a podle svědectví četných lékařů a duchovních tělesně i mravně naprosto nezkažená. Jmenovala se Poitrinová. Mercy císařovnu ujistil, že působí příznivým dojmem, a Toaneta napsala matce, že už teď jí působí potěšení ukolébavky paní Poitrinové.
Autoři hanopisů nelenili a všemožně se snažili očernit dítě ještě nenarozené. Po všech pařížských čtvrtích kolovaly letáky, kdo je jeho otcem, a monsieur Lenoir měl plné ruce práce. Samotnému králi vhodil někdo oknem svazek sprostých básniček. Bylo zavedeno vyšetřování, které bylo opět záhy zastaaveno; stopy končily přímo v zámku, v místnostech prince Xaviera.
Církev, město Paříž a celá země se živě zajímaly o tyto poslední týdny Toanetina těhotenství. Pařížský arcibiskup nařídil obdenní prosebné bohoslužby. Přicházeli lidé z nejvzdálenějších provincií, aby se zúčastnili slavností, které měly být na počest královnina slehnutí v Paříži a ve Versailles uspořádány. Stovky šlechtických rodin, žíjících trvale na svých venkovských statcích, přesídlily do Versailles, aby nepromeškaly den porodu, který jim mohl vynést nějaký důkaz královy přízně. Versailles byly malé město; byt už se tady nesehnal aa ceny potravin stoupaly. Monsieur Leboiteux, jemuž patřily dostavníky zajišťující dopravu z Paříže do Versailles, byl nucen zvýšit počet vozů.
Porod se očekával 16. prosince. Už od čtrnáctého byl doktor Lassone, princezna Rohanová a dvě další královniny dámy v ustavičné pohotovosti. Teď se naplnilo poslání oněch "přilehlých pokojů", o kterých se toho odedávna tolik napovídalo, teď to byly ložnice pro lékaře a královniny dámy.
Šestnáctý i sedmnáctý prosinec minul. Také osmnáctého prosince Toaneta ulehla, aniž se ozvaly porodní bolesti.
Ale tu noc v půl druhé bolesti přišly a doktor Lasson oznámil, že porod se blíží. Princezna Rohanová rozezněla v předsíni zvonek. Pážata a poslové vyrazili na všechny strany, do Paříže i do Saint-Cloud, aby přivezli královské prince a členy korunní rady.
Ti se společně s královskými prvními šlechtici i královninými prvními šlechtičnami, nositeli Cordon bleu, a dámami, které měly právo sedět na taburetu, shromáždili v Toanetině pokoji pro společenské hry. Ostatní šlechtici zaplnili všechny obývací místnosti královské rodiny.
Po široké silnici z Paříže se hrnuly chladnou nocí další zástupy obyvatelstva. Starý obyčej dovoloval každému francouzskému občanovi zúčastnit se královnina porodu. Občané měli právo přesvědčit se na vlastní oči, že dítě, jehož poddanými se měli stát, vyšlo skutečně z královnina lůna a že nebylo podvrženo.
Správní úředníci versaillského zámku dělali příslušná opatření k přijetí těchto hostů. A skutečně, přišly jich tisíce a lokajové a švýcarští gardisté měli celou noc co dělat. Uzavřeli vchody řetězy a silnými provazy. Až přijde čas, královnin lékař oficiálně oznámí: La reine va accoucher - Královna začíná rodit"
Za necelou minutu prolétne toto zvolání chodbami a pronikne do všech nádvoří. Řetězy a provazy okamžitě spadnou a lid se vevalí do Toanetina pokoje.
V této ložnici bylo rozestavěno kolem výklenku, v němž stálo slavnostní lože, sedmnáct křesel pro členy královské rodiny, devět pro rod bourbonský a osm pro rod orleánský. Osmapadesát menších židlí stálo za nimi pro další příslušníky nejvyšší šlechty a členy korunní rady. Zbývající prostor - mohlo se sem ještě vměstnat dvěstě až dvěstěpadesát lidí - patřil nižší šlechtě a lidu. Ludvík měl strach, že by v předpokládaném návalu mohly být strženy tyče a těžké záclony kolem výklenku a že Toaneta a dítě by mohly přijít k úrazu. Proto ještě vlastnoručně důkladně připevnil prkna, tyče i záclony.
V modrém a zlatém výklenku, na velkém, nízkém slavnostním loži polosedíc ležela Toaneta. Pod záda jí nastlali spoustu polštářů, nohy měla vysoko zdviženy. Byl u ní doktor Lassone, Gabriela Polignacová a princezna Rohanová.
Doktor Lasson se tvářil klidně, spoléhal na svou jistou ruku a zkušenost. Ale pod ledově sebejistým povrchem se tajilo vzrušení. V příštích hodinách šlo o mnoho. Kdyby se matce nebo dítěti něco přihodilo, ať už jeho vinou nebo bez viny, byl by navždycky vyřízen. Půjde-li všechno dobře, má vyhlídku na vysokou odměnu. Když novorozeně bude princezna, dostane lékař podle zvyklostí dvanáct tisíc liber, když to bude dauphin, čekají ho dva vysoké šlechtické tituly se všemi privilegii a odměna padesát tisíc liber. Lassone znal svou Désirée. Bylo to tenkrát šťastné vnuknutí, že jí bez váhání nabídl těch šest set tisíc, které jí pak naštěstí ani nemusel dát. Ale zdaleka tím nezískal Désirée nadobro. Stále ještě se mu nepodařilo přimět ji k tomu, aby určila datum svatby. Když teď bude mít smůlu, svatby se nedočká, leda na věčnosti. Ale když tahle zpocená žena s bělostnou pletí tady pod jeho rukama porodí dauphina, bude u cíle ještě tuto zimu. "Račte se, madame, odsunout trochu zpátky," nakazoval, "a tlačte, tlačte!"
Toaneta tlačila. V pokoji bylo horko, všechny škvíry v oknech byly zasádrovány, aby dovnitř nepronikl ani závan vzduchu; Toaneta zde ležela a potila se v dusném pokoji plném lidí. Každou chvíli její obličej zčervenal. Měla velké bolesti, ale přemohla se a nekřičela. Hlavně neztratit sebeovládání, nakazovala sama sobě. Její matka prožívala tyto těžké chvíle třináctkrát a všichni vyprávěli, jak statečně si počínala. Ach, kdyby tu byla matka! Gabriela je dobrá přítelkyně, je útěchou mít nablízku její ustaranou tvář. Ale Rohanová tady ruší, Toaneta si přála, aby odešla. Lasson tu být musí a určitě jí poskytne i úlevu i pomoc, ale dívá se na ni tak upřeně, že má z něho strach.
Na minutu na dvě bolesti najednou přestaly. Toaneta byla velice šťastná, bude mít dauphina a bude stejná jako dřív, rovnoměrně rostlá a ne už tak bachratá a bude moci hrát divadlo jako dřív. A bude mít dauphina.
Pak se bolesti znovu vrátily. Nadmíru něžně, s přátelským, bezmezným soucitem jí Gabriela přitiskla ruku pod záda. "Jak jsi statečná, nejdražší," řekla. Toaneta uviděla bledé, velké, hysterické oči Rohanové a rychle se odvrátila. "Tlačte, Madame, " řekl Lasson. "Všechno jde dobře, brzy to budete mít za sebou." Řekl to velice autoritativně a ona se snažila tomu uvěřit; ale neměla to brzy za sebou. Naopak, bolesti teď byly nesnesitelné. "Bože, ó bože," modlila se, "dej, ať nekřičím." A nekřičela. Kousala se do rtů, až krvácela, a myslela si: Je to corvée, strašná dřina, pro tyhle bolesti není německé slovo. Je to corvée, je to má povinnost a má tvrdá služba, nebudu křičet. A Gabriela jí držela ruku pod zády a doktor Lassone říkal tiše a energicky: "To brzy přejde."
Princové Xavier a Karel seděli úplně vpředu. Když to dítě bude chlapec, ztratí princ Xavier naději na trůn, který měl už na dosah, a princ Karel pak pozbude poslední jiskřičky naděje. Bratři seděli na křeslech vedle sebe a sledovali všechno jako na divadle. Princ Xavier měl aspoň zadostiučinění, že to tak dlouho trvá a že Toaneta musí tolik trpět. Občas se obrátil na bratra s nějakou zlomyslnou poznámkou. "Alespoň," řekl například, "zůstal otec ušetřen pohledu na její porodní boleti. Leží v hrobečku a zahřívá se na svém Cordon bleu." Pro prince Karla byla jistá útěcha v tom, že Le Roi de France et l´Avare bude muset při této radostné události jak náleží klopit; on, Karel, už se o to postará. Bylo mu líto Toanety, že musí tolik trpět. Oč je hezčí než jeho žena! Břicháč má štěstí. Princ občas zívl a celou tu dobu si vymýšlel jedovaté poznámky, které by mohl uplatnit při křtu.
Bystré, těkavé oči Diany Polignacové bloudily od rodičky k princi Karlovi a zpátky. Nebyla hezká se svou hubenou, temnou tváří s ostrým nosem, byla spíš očklivá, ale byla oficiální přítelkyní prince Karla, byla z celého Šeříkového kruhu daleko nejchytřejší a princ ji potřeboval. Rád se blýskl svou duchaplností a v této snaze byl odkázán na ni. Od Vaudreuilovy smrti byla tato ctižádostivá žena dík svému vlivu na prince Karla skutečnou vládkyní Šeříkovího kruhu. Co se teď odehrávalo v této místnosti, to jí mohlo jen prospět; neboť Toanetina moc nad Břicháčem nyní vzroste, a tím větší moc bude mít i ona.
Ludvík nevydržel ani minutu v klidu. Šoural se a kolébal po pokoji zpocený, nedbale ustrojený. Každou chvíli si bezcílně klestil cestu davem svých hostů. Přitom říkal rozpačitě: "Promiňte, milý synu," nebo sděloval někomu koho neznal ani podle jména, ani podle tváře: "Trvá to strašně dlouho, ale jistě uznáte, že je nesmírně statečná." Pak se zase trochu idiotsky zasmál a řekl: "Co dlouho trvá, to dobré bývá."
Jednou vyběhl až nahoru do své kovárny. Na skříňku připravenou pro dauphina zhotovil tajný zámek a chtěl jej teď hned dát Toanetě. Ale když už byl zpátky v její ložnici, bylo mu najednou úzko při pohledu na tolik tváří, které tak zvědavě a neúprosně civěly na jeho milou ženu. Odskočil si do knihovny, což byla kromě kovárny jediná místnost, kde nikdo nebyl, a poseděl si tam čtvrt hodiny o samotě. Neslyšně ševelil rty, modlil se: "Dej, ať to dobře dopadne, můj Bože, a jestli jsem zhřešil, netrestej za to ji!" Pak se přemohl a vrátilse zpátky do velké ložnice. Gardy a lokajové měli co dělat, aby mu proklestili cestu.
V ložnici seděli všichni stejně jako prve a čuměli na Toanetu, bylo zde strašlivé dusno, nedalo se ani dýchat a Toaneta tu ležela se zdviženýma nohama, bylo vidět, že má bolesti. Ale nekřičela, jen občas pohnula rty. Ludvík se strachem a soucitem zjistil, že to jsou německá slova, která šeptaly její rty. " Ó bože," říkala, "ó můj bože!"
Tisícové zástupy, které zaplnily studené chodby a schodiště, dvorany i nádvoří, nedávaly najevo žádnou netrpělivost. Z dlouhého čekání se stala lidová slavnost. Propadači připravovali ustavičně nové teplé pokrmy, které jim lidé rvali z rukou. Ti, co se v zámku dobře vyznali, udíleli za zpropitné rady, jak se co nejrychleji dostat do Toanetiny ložnice, jakmile budou zpuštěny uzavírací provazy. Jiní nabízeli šeptem zlomyslné pamflety; nebyly laciné, ale šly na odbyt. Jejich čtením si lidé krátili čas; ale všichni byli v dobré náladě, nenadávali, smáli se.
Nastal pozdní úsvit prosincového rána. Na nádvoří a chodbách bylo světleji, ale v Toanetině ložnici za zakrytými okny byla i nadále noc. Dohořívaly svíčky už podruhé vyměněné a vzduch byl stále těžší a horší. Bylo ráno a těm, co čekali v ložnici byla podávána káva a čokoláda a pečivo. A přišlo dopoledne a byla podávána polévka. A přišlo poledne. A bylo už dvanáct hodin třicet a bylo dvanáct hodin čtyřicet.
Tu obrátil Lasson svou tvář k čekajícím a řekl chraptivě, ale ovládl svůj hlas: "La reine va accoucher!"
Zvolání zaznělo znovu v předsíni, letělo po chodbách, proletělo nádvořím, nastal divoký křik a dusot a úprk. Sloužící a gardisté byli bezmocní. Lidé se navzájem předháněli, přehnali se přes ty, kteří byli v předpokojích, a jak Ludvík předvídal, ložnice byla rázem přeplněna. Ti vpředu na čestných křeslech vstali a upřeně pozorovali ženu zmítající se v nesnesitelných bolestech. Jak pyšné měla vzezření, dokonce i nyní, se svým smělým nosem a habsburským spodním rtem! Ti, co byli vzadu, si stoupali na židle, jedna židle se překotila i s tím, kdo na ní stál. Dva kominíci, kteří se tu dobře vyznali, se vyšplhali nahoru, na obložení krbu. "Heč, heč," volali triumfálně, "my máme nejlepší místa, vidíme všechno!"
Nastal dlouho očekávaný okamžik. Z Toanetina lůna se prodíralo dítě. Lasson pomáhal svýma dlouhýma, obratnýma rukama. První uviděl, že je to děvče, osmatřicet tisíc liber bylo v prachu.
Kojná madame Poitrinová vzala dítě a unesla je do vedlejšího pokoje, aby je vykoupala a odevzdala hofmistryni "dětí Francie", princezně Rohanové. Ludvík celý popletený se šťastným, pyšným úsměvem a zároveň s bezmocným a vyděšeným výrazem v tlusté tváři šel za ní, ostatní se mu tlačili v patách. O Toanetu se nestaral nikdo, jen Lasson.
Najednou lékař zvolal svým ostrým, velitelským hlasem: "Královna je v bezvědomí! Vzduch! Otevřete okna! Královna je v nebezpečí!" Po nesmírném úsilí, které musela po celý ten čas vynakládat, aby přemohla bolesti, zalykajíc se v tom zamořeném vzduchu upadla Toaneta do těžkého bezvědomí. Lékařův výkřik probudil Ludvíka z jeho poloblažené, polovyděšené sklíčenosti. S nezvyklou rozhodností se prodral polekaným davem, bezohledně si proklestil cestu a holou pěstí rozbil tabuli jednoho ze zasádrovaných oken, takže dovnitř vnikl chladný, svěží vzduch. Doktor Lasson pustil Toanetě žilou. Za chvíli otevřela oči. Ludvík si oddechl. Se smíchem, rozpačitě a trochu přihlouple si prohlížel poraněnou, krvácející ruku.
Lokajové za pomoci švýcarské gardy vytlačili zatím dav z místnosti a sundali bránící se kominíky z krbu.
Vergennesovi kurýři odjeli do Vídně a do Madridu. Markýz de Béon, velitel gardy se vydal na cestu, aby uvědomil o události pařížský městský magistrát, shromážděný už od časného rána.
Ceremoniál ukládal, aby hofmistryně "dětí Francie", princezna Rohanová, Toanetě oznámila, že porodila děvče a aby jí dítě ukázala. Ale než se Rohanová vrátila z vedlejšího pokoje, Gabriela už královně řekla, že má hezkou, velkou a zdravou dceru.
Toaneta se s tímto strašlivým zklamáním vyrovnala klidněji, než přítelkyně očekávala. Utěšoval ji blažený pocit, že to utrpení přestála, byla také hodně vyčerpána. "Je to dobré i tak," řekla. Dauphina porodím příště, utěšovala se v duchu. Bude všem nevítaná, myslela si, ale mně je vítána. A nahlas řekla: "Kdyby to byl syn, náležel by státu. Dcera patří mně."
Ludvík seděl u ní na posleli. Zakrvácenou ruku si nedbale převázal šátkem, také jeho obličej - protože si na něj sáhl - byl zamazán od krve. Lassone ho chtěl ovázat, ale Ludvík udělal odmítavé gesto. Držel Toanetinu bílou ruku ve své zakrvácené, ovázané šátkem a hovořil k ní. "Jsem tak šťasten," řekl, "a ty ses chovala tak statečně, jsi má milovaná statečná Toaneta, děkuji ti a jsem rád, že to máme za sebou." Ale v jeho očích , v jeho srdci bylo ohromení. Není žádný Dieudonné, žádný Ludvík Sedmnáctý, houby je. To je trest. Trest za to, že jsem se zapletl s tím Franklinem. Je to trest za to, že jsem se spustil s těmi rebely.
Mercy sledoval se zármutkem a soucitem utrpení, které musela podstupit dcera jeho císařské přítelkyně. Jinak si velice potrpěl na přísné dodržování ceremoniálu. Ale teď si promluvil s Lassonem a oba se pak obrátili na Ludvíka a upozornili ho, že do pokoje vznešené šestinedělky je nutno zakázat přístup i těm, kteří pro svůj titul na to mají nárok. Jinak že by to mohlo být pro královnu velice nebezpečné. Ludvík horlivě souhlasil a bylo rozhodnuto, že Toanetě má být v příštích dnech dopřán naprostý klid a samota. Vpuštěni, že budou jen tti, které nebude možno odmítnout, členové královské rodiny, dámy ve službě, lékař a abbé Vermond; zkrátka na klidu a samotě vznešené šestinedělky se mělo podílet všehovšudy pouhých šestadvacet osob.
V Paříži zavládlo zklámání a ozývala se škodolibost, když vešlo ve známost, že očekávaný dauphine se nenarodil. Navenek však dvůr i město působily dojmem radostného vzrušení. V Paříži a ve Versailles bylo zpíváno Tedeum, na Place d´Armes byl před zámkem uspořádán ohromný ohňostroj. Oba předsedové pařížského magistrátu osobně navštívili věznice a vykoupili chudé dlužníky.
Ještě ten den, co se narodila, byla malá princezna pokřtěna Marie Ter?se Charlotte; její oficiální titul byl "madame Royale".
I když Mercy nesměl poslat zprávu, napsal císařovně hned po slavnostním křtu. "Malá tvářička Vaší vnučky, madame," psal, "má líbezné a velice pravidelné rysy, velké oči a neobyčejmě hezká ústa. Dovolil jsem si dotknout se pleti Její královské Výsosti a mám dojem, že Její královská Výsost je dokonale zdravé robátko."
A téhož dne, v první den svého života, měla madame Royale i svou první recepci. Malou princezničku přišli pozdravit všichni příslušníci královské rodiny, členové korunní rady a vyslanci akreditovaní u versailleského dvora. Přišel i doktor Franklin a poklonil se před královským dítětem.

Nejskvělejší oslavy se chystaly v den, kdy královna měla odjet do Paříže k děkovným bohoslužbám v Notre-Dame.
Protože Ludvík nechtěl Toanetu vystavovat takové námaze příliš záhy, stanovil tuto první vyjížďku na 8. únor, což bylo jedenapadesát dnů po porodu.
Konaly se rozsáhlé přípravy. Noc a den a ještě další noc měla být Paříž plná hubdy a tance. Král pozval všechny, aby se zdarma najedli uzenek a koláčů, pouličních fontán mělo téci pro lid víno, nad Seinou měl být vypálen vekolepý ohňostroj.
Všechna pařížská divadla ohlásila slavnostní představení. Vstup byl volný. Platil král.
Théatre Francais ohlásilo premiéru komedie "Bláznivý den aneb Figarova svatby" pana de Beaumarchais. Vstup byl volný. Platil král.
Toto oznámení vzbudilo překvapení, lidé se smáli a jásali. Že Beaumarchais, osvoboditel Ameriky, válečný hrdina, první dramatik světa, předvede Pařížanům v tento bláznivý den na královy náklady svou proslulou, králem zakázanou komedii. to je opravdu mistrovský kousek. A s daleko větším napětím než na přojížďu královské dvojice pařížskými ulicemi se čekalo na premiéri "Figara" v Théatre Francais.
Správa divadla měla plné ruce práce. Byl pozván pařížský lid, pařížský lid přijde, pařížského lidu je hodně. Bude možno vpustit jen nepatrnou část z těch tisíců, které přijdou. Kromě toho se však dožadovaly vstupenek tisíce lidí, aristokrati, příslušníci dvora, příbuzní herců, spisovatelé, recenzenti. Bylo rozhodnuto vyhradit čtvrtinu míst těmto privilegovaným a zbývajících osm set míst ponechat pařížskému lidu.
Nepřišly tisíce, přišly desetitisíce. Když bylo divadlo v pět hodin otevřeno, nastala obrovská tlačenice, lidé se rvali a strkali. Vycvičení pařížští pollicisté jen stěží zabránilym aby nebyly ušlapány ženy a děti.
Konečně uprostřed všeho toho křiku, nářku a smíchu zaujali všichni svá místa. A pak přišli čestní hosté. Starý obyčej vyžadoval, aby při těchto představeních pořádaných zdarma byla vyhrazena nejlepší místa trhovkyním a nosičům uhlí. Jakožto čestní hosté, jak se slušelo, přišli tito návštěvníci teprve tehdy, když ostatní už zaplnili hlediště. Stráže jim proklestili cestu a obecenstvo je uvítalo s jásotem, když je uváděli na jejich místa, nosiče uhlí do královy lóže a prodavačky ryb do královniny.
Měla někdy nějaká premiéra v Théatre Francais tak pozoruhodné obecenstvo? Seděly tu vedle sebe dámy ode dvora se šičkami rukavic, generální nájeníci daní s truhlářskými tovaryši, vévodkyně s trhovkyněmi, členové Akademie s řeznickými pomocníky, byl zde zkátka pařížský lid. Herci měli nesmírnou trému, většina z nich už litovala své odvahy. Pro tohle obecenstvo nebyla komedie pana de Beaumarchais napsána. Tohle nejsou staré Athény, pochopí tohle obecenstvo odvážné, duchaplné věty "Figara"?
A už zaklepala hůl a opona se rozhrnula. Diváci smrkali, kašlali a ještě chvíli se nahlas bavili Figaro-Prévillle začínal podruhé a potřetí, ze všech stran se ozývalo: "Pst, pst!" a také: "Dopovídejte si to laskavě doma, madame," až konečně nastalo ticho. A pak zazněl první uznalý potlesk a pak někdo zvolal: "Co to povídá? Já jsem nerozuměl," a mnozí křičeli: "Opakovat, opakovat," ale dobrá vůle tu docela jistě byla.
Lidé začali pomalu chápat, kdo jsou ti pánové a dámy na jevišti, co chtějí a oč jde, že totiž tento aristokrat se chce vyspat se ženou tohohle správného chlapíka, který je jedním z nich. To nebylo nic nezvyklého a zvlášť pobuřujícího. Ale ten aristokrat byl až moc nafoukaný a Figaro, ten, co byl jedním z nich, byl neobyčejně sympatický a měl dobrou hlavu a byl zábavný a s jakou odvahou to uměl těm aristokratům povědět od plic! Brzy se ukázalo, že Pierre se svým bezpečným citem pro divadlo, napsal hru, která obstojí před každým obecenstvem.
Která obstojí právě před tímto obecenstvem. Ano, Désirée dala svému Pierrovi znamenitou radu. Brzy přišli diváci toho bezplatného představení, pařížský lid, komedii na chuť. Poznali, že ty lehké, elegantní věty nejsou tak nevinné, jak vypadají, nýbrž že jsou prodchnuty nenávistí a pohrdáním, které cítí oni sami, a že tento boj o místo v posteli komorné Zuzany není jen zábavná hra. Lidé se smáli a byli navýsost spokojeni; jenže byla to zábava vzrušenější a nebezpečnější, než jakou kdy v Théatre Francais zažili, a toto představení, které věnoval král svému lidu, to byla podivná oslava narození královského potomka. Diváci si to neuvědomovali, ale vycítili to. Všichni to vycítili. Všichni to cítili. Přítomní velcí pánové se smáli a bavili s ostatními a uvědomovali si víc než ostatní toto zvláštní vzrušení.
Tehdy na představení v Gennevilliers dal Pierre dobře nahradit škrtnutá místa náhlými odmlkami a gesty. Nedalo se předpokládat, že by dnešní obecenstvo mělo pochopení pro takové jemné úskoky. Ale Désirée byla přesvědčena, že tak slavnostní příležitost dovoluje i nějaké to vybočení a navrhla klidně říkat i některá škrtutá místa. Většina herců se strachem odmítla tak nebezpečnou opovážlivost. Ale když se ukázalo, jak je obecenstvo neobvykle přístupné, všechno bylo najednou možné. Désirée první řekla několik škrtnutých slov. Přidala se k ní madame Dugazonová a nakonec i bláznivý Préville. Dohlížející policejní komisař byl znepokojen; něco takového se ve stopětadvacetileté historii Théatre Francais ještě nestalo. Ale bylo to slavnostní představení pro madame Royal, byl to svátek, který uspořádal král svým Pařížanům, přerušení by mohlo vyvolat skandál s nedozírnými následky. Úředník se neodvážil zakročit. Herci dostali kuráž a říkali stále víc škrtnutých míst. Obecenstvo chápalo. Jásalo. Třikrát a někdy i čtyřikrát museli herci opakovat.
Pierre seděl v lóži s Gudinem a přítelem a kolegou Sedainem. Často předem prožíval úspěch hry ve svých představách; nyní jej prožíval ve skutečnosti, ale byl to úspěch docela jiný. Toto obecenstvo, pařížský lid, nechápalo umělecký půvab jeho komedie a její zvláštní příchuť zdaleka tak dobře jako pánové a dámy v Gennevilliers. Ale mnohem lépe chápal pařížský lid pravdy, které jeho hra říkala. Ulekl se, když mu zazněla do uší první ze zakázaných vět, ulekl se, hluboce a šťastně, když vycítil, s jakou nespoutanou radostí přijalo obecenstvo právě tyto věty. Na počátku představení občas utrousil nějaký ten blazeovaný, povýšený žertík; pak pomalu zmlkal a nakonec se cele soustředil a už jen poslouchal a díval se, co se odehrává na jevišti, a byl už jen jedním z té masy diváků a přece jen byl mnohem víc. To jsem vytvořil já? ptal se sám sebe. Tohle jsem chtěl?
Byl jako omráčen. Sedaine mu něco říkal, neslyšel. Díval se a cítil, jak situace, které vymyslel, jak jeho postavy, jeho věty, jak to, co vytvořil a co se samo od sebe rozrostlo dál, se zmocňuje pařížského lidu, jak ho to uchvacuje a podmaňuje.
Bylo nádherné tuto hru psát, bylo nádherné dostat ji na jeviště, povědět celé shromážděné francouzské šlechtě pravdu do očí. Ale co Pierre prožíval teď, to bylo něco jiného, hlubšího. V této chvíli byl obsažen celý smysl jeho života. Tato chvíle, kdy jeho "Bláznivý den" jeho Pařížany nejen rozveselil tak jako málokterá hra předtím, ale vzrušil, donutil je k zamyšlení, vzbudil v nich rozhořčení, to je nejkrásnější chvíle, jakou zažil, lepší než kterákoli chvíle lásky, než kterákoli chvíle obchodního nebo politického úspěchu. Co v těch lidech dřímá, aniž to dovedou povědět nebo domyslet, to on vyslovil tak, že teď to v nich zvučí a že si to jednou provždycky uvědomili.
"Minerva," řekl mu najednou Gudin, a protože se zdálo, že ho neslyší, šťouchl do něho a opakoval: "Minerva." Na okamžik měl Pierre zlost na pedanta, který ruší nejkrásnější chvíli jeho života pošetilými poznámkami. Ale pak se usmál a vděčně příteli přikývl. Vzpomněl si. Gudin mu jednou vykládal o dvojím úspěchu, o úspěchu, který propůjčuje Merkur, chytrý bůh rozdávající zlato a vnější pocty, a o vnitřních úspěších, které propůjčuje Minerva. Merkurových úspěchů si užil ažaž. Nyní poprvé cítil blaženost z úspěchu Minervy. Věděl, že je to vrchol, na kterém se neudrží. Věděl, že takový úspěch přichází jen jednou. Ale je zde a on se jím opájel.
I v tomto večeru odpadlo mnoho závadných míst, která byla škrtnuta. Ale Ludvík se mýlil, obecenstvo se nikterak nenudilo. Naopak, čím dál představení pokračovalo, tím lépe se do něho vžívali pařížští občané. Každá situace, každé slovo, každé gesto zapůsobilo. Celé hlediště naplňovala nezkrotná, buřičská radost.
Mezi diváky seděl i doktor Lassone. Viděl Cherubína a slyšel Cherbína a Cherubín a Désirée mu splynuli v jedno. Ovace, jimiž byla Désirée zahrnována, ho silně vzrušovaly. Častokrát ho trápívala myšlenka, že, že Désirée tady na jevišti náleží tolika lidem. Jednou jí to opatrně naznačil, ale ona se prostě zasmála a on pochopil, že s tímhle by u ní nepořídil. Teď ji pochopil. Má pravdu: její pravý život je život na jevišti, tato koncentrovaná, zhuštěná, znásobená hercova existence. On sám žil nyní tím, co se odehrávalo na jevišti.
Doktor Lassone rozhodně nebyl žádný revolucionář, ale ani on se nedovadl ubránit té nakažlivé, nezkrotné buřičské radosti, která vyzařovala z jeviště. Bylo to podivuhodné, ale dojista nezdravé vzrušení. Lassone neměl lehký život. Osobní lékař francouzské královny musel být ustavičně pohotový, musel se umět ovládat, být ustavičně pamětliv složitého ceremoniálu a kdykoli být připraven vynaložit celé své lékařské umění; doktor Lassone měl i vážné a rozsáhlé vědecké zájmy, ustavičně se mu nedostávalo času, nebyl už mlád a jako lékař věděl, že vzrušení, které nyní pociťuje, zkrátí dny jeho života. Přesto byl ochoten zaplatit tuto cenu a cele se poddal této revoluční atmosféře. Přál si spolu s ostatními, aby Figarův důvtip zvítězil nad mocí hraběte, radoval se s ostatními, když hrabě byl přes všechnu svou obratnost přelstěn a připraven o svou první noc. Ale navíc na rozdíl od ostatních zakoušel jediný on, Jos?phe Marie Lassone, dychtivou, opojnou radost, že po představení bude pohromadě s Cherubínem.
V hledišti seděl i Mr Adams. Chystal se na zpáteční cestu, příští týden měl opustit Francii. Ale chtěl využít zdejšího pobytu až do konce, aby poznal tuto zkaženou a zotročenou zemi v celé její žalostnosti. Proto se dnes přišel podívat na to, jak servilní Paříž holduje svému despotovi jen proto, že se stal otcem. Všechno teď ovšem vypadalo jina, než jak si to představoval. Přesto neodsuzoval toto francouzské obecenstvo méně. Pravda, občas strhla i jeho nálada v hledišti a on pocítil stejné vzrušení jako tenkrát v jedenašedesátém roce, když poslouchal projev Jamase Otise. Tenkrát si připadal jako chlapec Hannibal, na němž otec Hamilcar chmurně požadije, aby složil slavnostní přísahu proti Římu. Tenkrát v té soudní síni, když se rodila nezávislost, toužil stejně jako ostatní pozvednout zbraň proti Anglii. I při dnešním představení "Figara" ho málem přemohl podobný pocit. Ale pokaždé se hned vzpamatoval a logicky, s nechutí si ujasňoval rozdíl. Ne, ne! Co rozněcuje tuto chátru, která tady povykuje a ohýbá se smíchy a popadá se za břicho, to nemá nic společného s láskou ke svobodě, kterou plane Nový svět, s onou nezávislostí, kterou proklamoval on a Jefferson ve svém slavném Prohlášení; toto zde je prostě bezuzdnost, vzpurnost vůči úřadům, neposlušnost, nedostatek kázně. Kdyby k něčemu došlo, tahle chamraď by patrně neváhala napadnout i řádné občany a zničit jejich majetek. Ale i když si tohle všechno říkal, bylo mu to málo platné a jeho nechuť vždy znovu zanikala ve víru hněvivého a rozjásaného opojení, který všechny uchvátil.
V jedné lóži se schovával monsieur Charles Lenormant d´Etioles. Nepatřilo se, aby zde byl a on také dlouho váhal. Obával se, že tentokrát v něm ještě silněji vzplanou pocity, které se ho zmocnily už na zkouškách v Menus Plaisirs a pak při představení v Gennevilliers, ty přímo nesnesitelné střídavé nárazy obdivu, nenávisti a zoufalství. A pak přece neodolal, přišel. A bylo mu teď přesně tak, jak se toho obával.
Jeho vzrušený zájem se soustředil nejprve na Désirée. Viděl ji, byl do ní zběsile zamilován, v jeho srdci byla hořkost a hněvivé odříkání. Poznal, že si sám zkazil život strašlivým omylem. Jeanne by si patrně nikdy neudržel, ale mohl si udržet tuto Désirée, která ho opájela ještě víc než Jeanne a ve které jako v pravé dceři lidu byla ještě větší životní síla. Ale on jednal v rozhodujícím okamžiku nesprávně. Vzdal se největší rozkoše a radosti života pro potěšení, které si sliboval od toho, jak se bude popásat na bezmocnosti svého přítele Pierra.
Jenže ten není bezmocný, je nezranitelný.
Monsieur Lenormant se uměl ovládat. Zpola mechanicky tleskal s ostatními, protože nechtěl vzbudit pozornost, neslyšně narážel dlaní na dlaň, nikdy si nepočínal jinak, přece by si nezadal. Ale v jeho nitru se všechno hroutilo. "Vanitatum vanitas." Troufale dal vytesat tento výrok nad vchod do svého domu, protože si myslel, že navzdory všemu si zařídil svůj život co nejlépe. Jenže tento výrok je pro něho zcela na místě.
I když hru tak dobře znal, znovu ho uchvacovala, vnímal vzrušení diváků, cítil totéž co oni, ale zároveň i bezmocnou, smysly ohlušující nenávist k Pierrovi. To je nepřítel, věčná výčitka, věčné popření všeho, na čem založil svůj život on, Charles Lenormant. Tento Pierre není zmítán žádnými pochybnostmi, vrhá se cele do všeho, co se mu nabízí, do každé radosti, do každého hněvu. Kašle na důstojnost, dělá a říká, co se mu zlíbí, vypoví všechno, co se mu zachce, všechnu ušlechtilost i sprostotu, a všechno mu vychází, všeho umí užívat. Lenormanta sžírala závist a žárlivá chtivost. Jaká to musí být radost, povědět těm druhým, nepřítelům, tak bez obalu své mínění, jak to umí tenhle chlap! Stojí to za to, i kdyby pak člověka třeba umlátili. Ale jeho neumlátí, jemu se obdivují, oslavují ho.
Charlot už to nemohl vydržet, chtěl se sebrat a odejít. Nemohl. Musel tu zůstat a poslouchat dál a dál plnit tímto jedem své srdce i krev.
Nyní přijde ten monolog, a i když Charlot Gennevilliers poznal, že délka monologu není na závadu, oddával se přesto tajné, nesmyslné naději, že tentokrát hra nakonec přece jen propadne.
Také Pierre a Préville a ostatní byli na pochybách a dlouho debatovali, zda by neměli pro toto představení monolog o několik vět zkrátit. Rafinované obecenstvo v Gennevilliers jej umělo ocenit, ale budou nosiči uhlí a trhovkyně ochotni poslouchat po čtyřech či pěti hodinách tak dlouhou samomluvu?
Naslouchali jí pozorně. A byli nadšeni. Herce Prévilla inspirovalo toto nadšení tak, že překonal sám sebe. Mluvil s plamennou vážností a svůj podivuhodný monolog plně prožíval.
S úžasem a rozhořčením, ale zároveň okouzlen slyšel a viděl Lenormant, jak tento monsieur Préville, muž nikterak odvážný, je najednou stále smělejší a výbojnější. Teď přijde věta o žalářích, o Bastile. Odváží se Préville i toho, že ji řekne?
Préville rozhodně neměl v úmyslu říci tuto nadmíru nebezpečnou, jednoznačně zakázanou větu, která, jak bylo známo, Ludvíka tak rozhněvala.
Préville si tuto větu ani přesně nepamatoval. Ale byl sám stržen tak, že tu větu najednou začal improvizovat. Hned po prvních slovech se ulekaně odmlčel. Obecenstvo bylo v prvním okamžiku překvapeno a nerozumělo, oč jde. Ale někteří pochopili, dali se do smíchu a začali okolním vysvětlovat, co za tím vězí; ve chvíli burácel smích celým hledištěm. Někdo zavolal: "Jen nám tu větu pověz, Figaro! Dnes je velký svátek." A opakovali to další a celé divadlo začalo volat: "Pověz nám tu větu!" A Préville řekl tu větu, větu o žaláři, a Pařížané jásali a volali s dětinským nadšením: "Bastila, to se týká Bastily!"
Lenormant byl úplně bez sebe. Ale ten běs ho nakazil a on horečně a toužebně čekal, zda se herec odváží říci i další zkonfiskované místo. To byla totiž nejnebezpečnější věta vůbec. S nesmírným napětím, hněvivě a toužebně Lenormant čekal; přál si, aby Préville tu větu řekl a bál se toho.
Teď už na ni dojde. A hle, Préville předstoupil až na rampu. Nechtěl říci tu větu ve svém kaštanovém háji, nechtěl, aby zanikla, ne, posluchači měli porozumět každému slovu, vnímat každou slabiku. Vystoupil až dopředu, zvedl paže, zaťal ruce v pěst a s tváří opojenou hněvem a náruživostí řekl do ztichlého jeviště docela tiše, ale naprosto zřetelně: "Ó, mít tak teď jednoho z velkých pánů v těchto rukou!" Jak si povzdechl, jak zasténal! Vášnivější výzvu k revoluci nebylo možno si představit. A také zvedla rázem obecenstvo ze sedadel. Prodavačky ryb v královnině lóži se rozkřičely, nosiči uhlí zběsile tleskali svými obrovskými prackami.
Monsieur Charles Lenormant d´Etioles se ani nepohnul, zůstal tiše sedět. Střežil se, aby se ani na jeho tváři neobjevila sebemenší stopa obrovského strachu a hněvu, který ukryl hluuboko v srdci. Věděl, že kdyby se teď někdo odvážil sebemenšího projevu nesouhlasu, kdyby někdo vykřikl nebo zahvízdal, diváci by ho roztrhali na kusy. Ale za jeho klidným čelem se tajil strašlivý zmatek. V hledišti sedí tolik lidí jeho stavu. Smějí se s ostatními, tleskají s ostatními, radují se s ostatními. Pořád ještě nechápou, jsou jako slepá telata. Myslí si, že to, co se jim tu předvádí, je báječně vystřikující fontána. Což si neuvědomují, že je to potopa?
Černá beznaděj, nesnesitelný zármutek sevřel panu Lenormantovi srdce. Tušil svůj zánik a zánik všeho toho, co pro něho a lidi jako on znamenal život.
Zazněly závěrečné kuplety a potom, konečně, a přesto příliš záhy se zavřela opona a lidé uspořádali hercům ovace. Několik diváků začalo volat: "Beaumarchais, Beaumarchais," a v okamžiku ho začali vyvolávat další a další a pak se všechno obecenstvo nahrnulo před malou postranní lóži, ve které seděl Pierre se svými přáteli.
Sedaine řekl a jeho závist utonula v jeho dojetí: "Takový úspěch je vzácnější než zázrak." Gudin řekl: "V dějinách divadla existuje jen jeden večer tak nadšeného úspěchu. Bylo to, když Paříž slavně pozdravila ,Irenu´ a složila hold Voltairovi. Ale tenkrát to byl konec, dnes je to začátek." A lidé volali: "Pierre Beaumarchais, náš Pierre! Ať žije náš Pierrot, osvoboditel Ameriky, vítěz od La Grenade!" A volali: "Pierre, Figaro, Cherubín!" A volali: "Pierre, Amerika, Pierre!"
Ale Pierre neslyšel a Pierre se ani nepohnul. Seděl tu jako ve snu. Nevěděl, že to, co dělal, je tak úzce spojeno s tím, co psal. Neuvědomoval si, že to byly tytéž pocity, které ho přiměly dodávat zbraně do Ameriky a napsat monolog Figara. Vítězství u Saratogy a toto vítězství v Paříži, to byly plody z téhož stromu. Až do této chvíle si to neuvědomil. Lid mu to nyní pověděl.
Ale i když si to neuvědomoval, od počátku celou svou bytostí připravoval dnešní večer. "Smíchem měním svět," dvakrát předeslal tohle motto svému dílu. Nyní se jeho úděl naplnil. Nyní dosáhl toho nejvyššího, čeho může člověk dosáhnout: svým slovem změnil svět. Je Voltairovým dědicem. Toto obecenstvo, pařížský lid, mu to svým nadšením potvrdilo; ještě víc než svými zbraněmi dokázal svým smíchem.
Dožil se kdy některý člověk takového štěstí? Pierre si vzpomněl na otce, na hugenota, který musel zapřít své přesvědčení, aby z jeho syna něco bylo. Teď z jeho syna něco je. "Smíchem měním svět." Nyní Pierre pomstil svého otce na jeho utlačovatelích. Ještě ten večer rozhodli členové Théatre Francais, že ve své divadelní budově umístí bystu Pierra Beaumarchaise vedle byst svých dosavadních velkých básníků, Corneille, Racina, Moli?ra a Voltaira.

Arthur Lee seděl v Hnědé knihovně a čekal na doktora Franklina, aby se rozloučil. Chtěl odjet do Filadelfie, aby si tam opatřil nové instrukce; počítal najisto s tím, že bude také jmenován vyslancem v Holandsku. Až se tak stane, tedy až bude mít opět dvojí funkci, chtěl se rychle vrátit do Evropy. A potom, neomezován nadále velikášským starcem, ukáže Americe a světu, co Arthur Lee dovede.
Seděl už tady skoro pět minut. Tak i naposled je nucen čekat. Má před odjezdem ještě spoustu zařizování a je to od něho čirá zdvořilost, že se s doktorem h.c. přišel rozloučit. Ale Franklin má teď úspěchy a je tudíž ještě arogantnější než dřív.
Franklin měl skutečně úspěch. Versailles daly k velké půjčce souhlas; smlouva nebyla dosud podepsána, ale všechno bylo dohodnuto, král už dal své slovo. Půjčka byla ovšem poskytnuta armádě a jejímu vrchnímu veliteli, generálu Washingtonovi, nikoli Kongresu. On, Arthur Lee, by se s takovým pokořením nesmířil, ale nebyl už bohužel oprávněn projevit svůj nesouhlas.
Však to trvalo dost dlouho. Doktor pravděpodobně schválně jednání protahoval, aby půjčka nebyla dohodnuta v době, kdy on a Adams byli ještě ve funkci. Franklin chtěl zřejmě dokázat, že za půjčku je nutno vděčit pouze jeho ohromné autoritě; chtěl být považován za jediného Američana, který má v Evropě úspěch.
Doktor přišel. Zdvořile děkoval Arthuru Leeovi, že za ním ještě jednou i přes své velké zaneprázdnění přijel. Mr Lee se toporně uklonil. "Vyskytly se mezi námi," konstatoval, "některé názorové rozdíly, doktore Frankline. Ale jistě mi přiznáte, že jsem se vždycky upřímně snažil pochopit vaše stanovisko." - "Ano, snažil jste se," řekl Franklin. "Bylo by bývalo jednodušší," pokračoval Arthur Lee, "kdybych byl souhlasil se vším, co jste navrhoval. Ale zájem země, kterou máme tu čest oba zastupovat, vyžadoval, abych svůj názor vyjádřil vždy jasně a nedvojsmyslně." - "A vy jste jej také jasně a nejdvojsmyslně vyjadřoval," odpověděl Franklin.
"Kdybyste mi chtěl dát s sebou dopisy do Ameriky," řekl Arthur Lee, "milerád je doručím." Doktor vlídně poděkoval; v duchu si řekl, že pošle svou počtu spolehlivější cestou.
Arthur Lee vstal. "Zbývá mi už jen," řekl, "popřát vám i vaší vlasti všechno nejlepší pro váš další pobyt v tomto městě." - "Děkuji," řekl Franklin. "A vám šťastnou cestu a dobrý vítr do plachet." Arthur Lee se uklonil. "Tak buďte zdráv!" řekl. A s tím zmizel tento zatrpklý muž z Hnědé knihovny i z Franklinovy blízkosti, a to, jak Franklin doufal, navždycky.
Nazítří ránose chtěl Franklin přesvědčit, jak se jeho malý vnuk Ben učí. Učitel monsieur Lefévre vybral pro chlapce několik výroků z klasiků o přátelství. Latinsky i francouzsky odříkával pomalu malý Benjamin uložené citáty a doktor pozorně naslouchal.
Tak například v Plutarchovi praví král Agesilaos: "Je hanebné nespravedlivě porušit dané slovo; ale oklamat nepřítele je nejen dobré a slavné, nýbrž i zábavné a prospěšné." A když byl Xerxes poražen v bitvě u Salaminy, řekl Aristides Theomistoklovi: "Pokládám za nesprávné, abychom poraženého krále obklíčili a strachem ho dohnali k nejhoršímu. Neboť pak by už neusedl pod zlatou střechu a nepřihlížel by pokojně bitvě, nýbrž v zoufalství by učinil nejlepší možná opatření a odvážil by se všeho. Neměli bychom tedy strhávat všechny mosty, které zde jsou, nýbrž raději bychom měli postavit pokud možno ještě jeden další, abychom toho muže dostali z Evropy, a to čím dříve, tím lépe."
"Ano, chlapče," řekl Franklin, "mezi starými Řeky byli moudří lidé. Ale já ti teď něco povím." - "Bude to zase něco důležitého, dědečku?" zeptala se dychtivě Benjamin. "Je to tajemství?" - "Ne," odpověděl Franklin, "tajemství to není. Chtěl jsem ti říci tohle: Je výhodné mít nepřítele, který bedlivě číhá na každou tvou chybu, takže člověk si musí ustavičně dávat pozor." - "Já znám spoustu chlapců, kteří mě nemohou vystát, protože jsem cizinec," ubezpečoval ho malý Benjamin. "Tak vidíš," řekl doktor. "To se tedy musíš snažit mnohem víc než třeba ve Filadelfii." - "Ale když na mne někdo doktoru Lefevrovi donáší," sděloval malý Ben, "tak mu jich nandám, co se do něho vejde."
Franklin si připomínal Arthura Leea častěji, než by se byl nadál. "V poslední době," psal svému příteli Josephu Reedovi, "měl jsem, myslím, to potěšení setkat se jen s jedním skutečným nepřítelem, Arthurem Leem. Za toto jeho nepřátelství vděčím Francouzům, kteří mne si vážili až příliš mnoho, a jeho příliš málo. Já to snášel, ale on ne."
A pak přišel den, kdy tajemník de la Motte s úsměvem oznámil: "Monsieur Nezdvořák je v Hnědé knihovně a chce se rozloučit."
Ano, v Hnědé knihovně pod obrazem generála Washingtona přecházel Mr Adams sem a tam. Bude šťasten, až konečně nebude už sdílet s doktorem Franklinem společný dům a společnou funkci. Chovali se k sobě vždycky zdvořile, ale jeho to stálo hodně přemáhání. Neboť doktor má veliké chyby, které by určitě vydráždily i nejtrpělivějšího člověka. Ale starý pán vyrůstal v době laxní morálky a nikdo nedokáže přeskočit svůj vlastní stín. Kromě toho nelze popřít jeho jisté zásluhy. I těch pětadvacet miliónů konečně sehnal, i když pozdě a za pokořujících podmínek.
Mr Adams považoval za svou povinnost upozornit doktora ještě při této poslední rozmluvě na nebezpečné vlastnosti Francouzů. Výmluvně líčil, jak silně na něho zapůsobila komedie monsieur Carona, ale jak mu bylo celé to představení zároveň odporné. Každý americký vlastenec, prohlásil, musí být znepokojen událostmi, které se odehrály během představení tohoto "Figara". On, Adams, považoval od počátku spojenectví s Francií za zlo, bohužel nutné. Způsob, jakým matka Anglie jednala se svou dcerou Amerikou, byl proti přírodě; ale je bolestné, že dcera byla nucena spojit se s dědičným nepřítelem rodiny. Během celého svého pobytu ve Francii se Mr Adams prý přesvědčoval na každém kroku, že odpor k této zemi, který sdílí s většinou Američanů, je naprosto oprávněný. Představení "Figara" zde bylo jen dalším důkazem. "Věřte mi, vážený doktore Frankline," horlil, "že celá Francie, dvůr i lid, je v naprostém rozkladu. Je to mrtvola, s kterou jsme nyní ve spolku. Pravím vám: iam foetet - už páchne."
Franklin zdvořile poznamenal: "Jsem starý člověk, pane kolego, a nejsem schopen vás náležitě sledovat. Vyprávěl jste, že představení velice pokrokové komedie Pařížany nesmírně nadchlo, a vyvozujete z toho, že celá země je odsouzena k zániku. Nechtěl byste mi to, prosím, vysvětlit?"
"Není jistě nutné, abych se podrobně zabýval tím, co tomuto představení předcházelo," začal Mr Adams svůj poučný výklad. "Mám na mysli to královo ,nikdy´. To všechno je vám známo. Už pouhá skutečnost, že k představení došlo, tedy dokazuje, jak chatrná je zde jakákoli autorita. A ohlas, jaký ta komedie měla, to dokazuje ještě mnohem víc. Měli bychom z toho pro naši francouzskou politiku vyvodit poučení. Na jedné straně bychom měli z této chátrající země získat všechno, co se získat dá, ale na druhé straně bychom se měli vyvarovat příliš těsného spojení s říší, jejíž absolutní král je tak bezmocný, jejíž vládnoucí vrstva je tak prohnilá a jejíž občané jsou tak náchylní ke vzpouře." - "Promiňte," odpověděl Franklin, "ale já stále ještě dobře nechápu. Jestliže lid je stejně svobodomyslný jako my, zdá se mi, že to by nás mělo jen těšit." - "Prosím za prominutí, doktore Frankline," řekl Mr Adams, "ale musím protestovat proti tomu, aby se láska, kterou chovají Spojené státy k principu nezávislosti a sebeurčení, srovnávala s rozvracečstvím a ničivými pudy pařížské chátry, která touží po nepokojích a vzpouře jen pro ně samé, aby totiž mohla lovit v kalných vodách. Čeho jsem byl svědkem při představení ,Figara´, to nebylo rozhořčení lidu, který povstává proti tyranovi, protože správně pochopil své zájmy a protože je pobouřen porušováním smluv, jako jsme to učinili my. Chátra, kterou jsem měl možnost tam vidět, je naprosto bezuzdná a nezastavila by se patrně ani před takovými liberály, jako jsme my dva."
"Pokud já do věci vidím", odpověděl Franklin, "ani našinci se vždycky s lidmi moc nepárali a ani u nich se to vždycky neobešlo bez násilí na nepravém místě a bez občasné nespravedlnosti. Obávám se, Mr Adamsi," pokračoval a trochu ještě vztyčil hlavu, takže nyní vypadal jako na Duplessisově obraze, "obávám se, že svobody a lepšího řádu nebude možno nikde na světě dosáhnout bez násilí a bezpráví. Asi máte pravdu. Pravděpodobně i francouzský lid se jednou zbaví okovů a tento převrat, jak předpovídáte, bude možná provázen nepěknými křečemi a zlými průvodními jevy. Ale nebudou všechny škody vyváženy požehnáním, které z toho vzejde? Jsem starý člověk a dovolím si občas snít. Sním o čase, kdy bude vládnout nejen láska ke svobodě, nýbrž i hluboký smysl pro lidská práva u všech národů světa. Sním o době, kdy lidé jako my budou moci říci, nechť kamkoli na této planetě obrátí své kroky: Jsem tady doma. Kdyby se podařilo dosáhnout takového stavu, nemyslíte, Mr Adamsi, že by ani krveprolitím nebyl zaplacen příliš draze?"
Mr Adams zdvořile naslouchal. Ale nemohl se přemoci natolik, aby jeho tvář neprozrazovala naprostý nesouhlas. Myslel si: Tenhle Franklin je člověk osmnáctého století a nemá ani potuchy o tom, co se rodí. Tento Franklin touží po světě vytvořeném a ovládaném myšlenkami francouzských filozofů. Já však už žiji v devatenáctém století. Já vidím americké impérium, které se vzmáhá a rozrůstá stále dál a výš, aby dalo světu štěstí a poskytlo mu svobodu, jak ji chápeme my. Ale nic z toho neřekl nahlas. Nemělo by to smysl a on přišel, aby se s Franklinem pokojně rozloučil. Řekl zdvořile: "Tuto otázku my dva dnes nerozřešíme, doktore Frankline."
Pak vytáhl album. "Slíbil jsem Mrs Adamsové," řekl, "že požádám velké muže, s nimiž se na své cestě sejdu, aby se jí do tohoto alba podepsali a napsali jí něco na památku. Prokázal byste i vy, doktore Frankline, Mrs Adamsové a mně tuto laskavost?" - "Ovšem rád," odpověděl Franklin a chopil se památníku. Chvilku uvažoval a potom napsal: "Dei providentia et hominum confusione Helvetie regitur." Mr Adams si to přečetl a žasl: "Švýcarsko je ovládáno boží prozřetelností a lidskou pošetilostí," překládal, jakoby nevěřil. "Ano," řekl Franklin, "je to heslo, které rád cituje náš monsieur Necker. Toto heslo je prý ve Švýcarsku stejně populární jako Vilém Tell. Nezdá se vám, že je to dobré heslo?" Mr Adamsovi nebyla připomínka na monsieur Neckera příjemná. "Ano," odpověděl zaraženě, "Švýcaři jsou lidé skeptičtí." - "Naopak, optimističtí," řekl Franklin. "Věří v prozřetelnost a vytvořili republiku, která už existuje hezky dlouho."
Když už byl Mr Adams ve dveřích, ukázal Franklin znemadání na obraz, na němž byl Washington před krvavým sluncem. "Vychází," řekl. Překvapený Adams se zeptal: "Kdo? Jak?" Franklin odpověděl: "Slunce. Zeptal jsem se malíře, autora, a ten to přece musí vědět." Usmál se. "Vychází," řekl, "navzdory lidské pošetilosti." Mr Adams řekl: "Tak všechno dobré," a honem odešel. Je už úplně senilní, myslel si. Musím si dobře zapamatovat, co nakonec blábolil a povědět to Abigail. Vychází! To už hraničí se slabomyslností. A předsevzal si, že ve Filadelfii udělá všechno, co bude v jeho silách, aby styky Spojených států s Francií nezůstaly dlouho ve vrtkavých a nezodpovědných rukou tohoto starce.
Když Adams odešel, Franklin nařídil, aby odnesli obraz monsieur Pruniera na půdu. Pak usedl a napsal generálu Washingtonovi, s nímž ho pojilo hluboké přátelství. Nejprve ho informoval o půjčce a blahopřál generálovi i sobě. Pak zval Washingtona, aby po skončení války, do něhož teď už jistě není daleko, přijel do Evropy. "Byl bych šťasten," psal, "kdybych Vás po Evropě mohl provázet. Prožíval byste na téhle straně oceánu radost z věhlasu, který jste zde získal, radost čistou a nezkalenou drobnými stíny, které se závist a žárlivost našich lidí snaží vrhnout na opravdové zásluhy. Zde se dovíte a okusíte ještě za svého života, jak bude o generálu Washingtonovi soudit potomstvo. Neboť tisíc mil, to je téměř stejné jako tisíc let. Chabý hlas podlé zaslepenosti tak daleko nedoletí, ani v čase, ani v prostoru. Nyní okouším tuto radost i já místo Vás. Generálové této vojensky tak zkušené země studují mapy Ameriky a sledují na nich Vaše operace. A často slyším, s jakým upřímným uznáním a s největší chválou mluví o Vašem válečném umění a jsou zajedno v tom, že jste jedním z největších současných vojevůdců."

Ludvík se chtěl opět cele věnovat vládním záležitostem, od nichž už ho tak dlouho zdržovaly slavnosti pořádané u příležitosti Toanetina porodu. Miloval bilance a vyžádal si od svých pánů souhrnnou zprávu o stavu, v jakém je Francie v současné době, v únoru devětasedmdesátého roku.
V knihovně poslouchal výklad, který mu podávali Maurepas a Vergennes. Jak dokládali podle obsáhlých dokumentů,, které si přinesli s sebou, byla Francie dnes, na konci pátého roku Ludvíkovy vlády, šťastnou a kvetoucí zemí, největším a nejmocnějčím národem v celé Evropě. A na důkaz tohoto tvrzení snášeli fakta a cifry.
Ludvík je neposlouchal zvlášť pozorně. Ustavičně ho pronásledovala myšlenka, že když se mu místo dauphina, místo jeho "syna bohem darovaného", narodila dcera, je to trest boží; trápil se tím i teď. Snažil se, jak mohl, aby jeho vláda sloužila větší slávě boží a blahu jeho poddaných, ale neprovázelo ho požehnání. Zapletl svou zemi do neblahého spojenectví s rebely a připustil, aby se jeho Pařížané pod vlivem té troufalé, buřičské komedie hnali stále dál po cestě neposlušnosti a vzpoury. Byl odhodlán čelit zlému; ale všichni jím cloumali a tahali ho za sebou, a on ustupoval, ustoupil jednou a pak znovu a stále znovu, a proto mu Bůh odepřel syna, toužebně očekávaného Dieudonné.
Snažil se tyto zlé úvahy zaplašit. Říkal si, že je to jen hloupá hypochondrie. Je mu čtyřiadvacet let, Toanetě třiadvacet. Narození malé princezny jen dokázalo, že jsou schopni přivádět na svět zdravé děti; má teď větší naději, že milost boží jim dopřeje dauphina, než kdykoli předtím.
Přemohl se a poslouchal pozorněji, co říkají jeho pánové, slyšel starý, zdvořilý, cynický hlas Maurepasův i příjemný, lichotivý hlas Vergennesův. Vergennes shrnoval dosavadní výsledky války. Situace byla výborná. Obávané anglické námořnistvo nedosáhlo ani jediného úspěchu a při každé srážce utrpělo porážku. Bylo už jen otázkou času, kdy bude obsazen Gibraltar. Armáda určená pro Ameriku, jejímž velitelem byl Rochambeau, byla už v podstatě přichystána k odplutí, bylo to skvělé vojsko, nejlepší armáda světa.
Ludvík řekl ne sice zvýšeným, ale mrzutým hlasem: "Hájíte přirozeně spojenectví, když jste se o ně sami přičinili. Vám se to mluví, messieurs.
Ale můj první pocit byl správný. Co jsme udělali to spojenectví s rebely, vaše spojenectví, messieurs, to byla a je osudová chyba."
Vstal a okamžitě se zvedli i pánové. "Jen zůstaňte sedět," netrpělivě je vyzval. On sám několikrát přešel pokorným krokem sem a tam a zastavil se před glóbem, který teprve před několika dny umístil ve své přecpané knihovně. Byl to velký glóbus, zhotovil jej George Adams starší, dvorní kreslič map anglického krále. Tento glóbus mu přes všechno poslal král Jiří. Nedoprovodil zásilku ani jediným slovem o válce, ale bylo jasné, že to měl být dar k narození madame Royale. Byl to dárek zvolený pečlivě, ba s láskou, jeho anglický strýc věděl, jak má rád dobré mapy. Velký glóbus byl zhotoven s pečlivostí přímo obdivuhodnou. Bylo na něm zakresleno mnoho, co Ludvík na žádné jiné mapě nenašel, například tam byla velmi zřetelně vyznačena i ona nešťastná Saratoga. Tento dárek mu byl i beze slov důraznou připomínkou, že králové mají před Bohem i před lidmi povinnost být právě v této těžké době solidární. Jeho strýc Jiří mu ani nemohl připomenout důtklivěji křivdu, jíž se Ludvík dopustil uzavřením spojenecké smlouvy.
U tohoto glóbu stál tedy Ludvík. Přes rameno řekl svým ministrům, kteří nyní zmlkli: "Ne, messieurs, nemohu s vámi sdílet vaše naděje. Nemohu potvrdit, že vývoj událostí vám dává zapravdu. Obávám se, že tato válka potrvá déle, než předpovídáte, a bude stát víc, než si myslíte. Bude stát tisíc miliónů, řekl tenkrát monsieur Necker, když bude krátká. A ona nebude krátká. Ze spojenectví s rebely získáme velice málo, ale ztratíme uvnitř i navenek strašlivě mnoho. Za těch pět let mé vlády Francie zchudla. A náš dluh stále roste. Za několik měsíců dosáhne výše tisíc miliónů, a která země unese takové břemeno?"
"Jste na omylu, Sire," odporoval uctivě ale rozhodně Vergennes. "Mírové jednání mezi Rakouskem a Pruskem dospělo už téměř k cíli. To bude znamenat velké posílení naší prestiže. Vojenská situace je taková, že Anglie by s námi uzavřela mír raději dnes než zítra. Je už možno říci s veškerou jistotou, že pohana z třiašedesátého roku je odčiněna. Nikdo z vašich poddaných, Sire, a nikdo v Evropě by nemohl říci, že to jsou hubené výsledky."
Maurepas mu skočil do řeči. "Cifra, se kterou se monsieur Necker ohání," řekl, "vypadá hrozivěji, než jaká doopravdy je. Tisíc miliónů " pokrčil rameny a částka, jak on ji vyslovil, se najednou velice scvrkla. "Čeho jsme těmito penězi dosáhli, má mnohonásobně vyšší cenu." A vřele se rozhovořil o tom, že úpadek Anglie a vzestup Francie je charakteristickým rysem prvního období požehnané vlády mladého panovníka. Mluvil o velikosti armády. O stoupajícím prodeji zboží, o rychlejším oběhu peněz. O pokroku zemědělství a průmyslu. Rok od roku jsou žně bohatší, mzdy a platy se ustavičně zvyšují, obyvatelstva přibývá. Nahlížel do svých spisů a uváděl čísla. "Za vaší vlády bylo postaveno dvanácttisíctřistasedmaosmdesát mil nových silnic, Sire," nadšeně dokládal. "Vybudovali jsme přístavy v Nantes, Marseille, Bordeaux a Rouenu. Ve třech čtvrtinách bílého světa získalo město Lyon odbytiště pro naše krejčovské a módní výrobky. Spotřeba ve vaší říši se zvýšila, výnos ze spotřebních daní stoupá ročně o tři milióny. Váš lid žije lépe, Sire, než před vaší vládou."
Jen na okamžik se Ludvík nad těmito čísly zaradoval; ale hned vzápětí se zakabonil. Navrch huj a vespod fuj, myslel si. Tihle dva si pochvalují, jak báječně všechno za mé vlády klape. Monsieur Turgotovi se to patrně zdá méně báječné. V duchu viděl před sebou zřetelně onen Turgotův dopis: "Jste pokládán za slabocha, Sire."
Ministři se teď rozhovořili o rozkvětu umění a věd za vlády Ludvíka Šestnáctého. Předháněli se v uvádění jmen: Lavoisier, Monge, Legrande, Houdon, Clodion, Hubert Robert, Louis David, Marmontel, Sedaine, Beaumarchais.
Když se ozvalo toto poslední, nenáviděné jméno, připomněl si Ludvík znovu, jak byl tenkrát na té výstavě, v oné místnosti s bystami tří bezbožníků a buřičů, kteří jsou považováni za největší duchy jeho doby. Ne, nepřeslechl se, jeho nejbližší rádci skutečně uvedli mezi velkými jmény jeho času i Beaumarchaisovo jméno a to bez jakékoli ironie, nechtějí se svému králi posmívat, chtějí ho vychvalovat.
Tak umění a vědy rozkvétají! Pěkný rozkvět! Zpravili ho o tom, co se odehrálo při onom bezplatném představení v Théatre Francais. Hercům, kteří ve vybičované atmosféře slavnostního představení nevynechali cenzurované věty, byla pochopitelně vyslovena přísná výstraha a od té doby zůstala zakázaná místa vypuštěna.
Ale i tak měla komedie úspěch a dál šířila svůj jed; od Voltairových dob, psaly noviny, nezažilo Théatre Francais takový úspěch.
Ludvíkovi přinesli ukázat dřevoryt, který se prodával po celé Paříži. Na tomto dřevorytu byl zobrazen Figaro jako rytíř, u jehož nohou se svíjí drak. Drak měl lidskou podobu. Figaro měl nohu na jeho šíji a chystal se utnout mu hlavu; a na štítě rytíře Figara se skvěl Beaumarchaisův portrét a kolem obrázku byl nápis: "Figaro-Beaumarchais přemáhá společenské zlo." Takto vypadá ten rozkvět umění a věd, tak vypadá svět za jeho vlády!
Jakou měl tenkrát radost, když Voltaire a Rousseau umřeli! Ale mrtví kacíři a rebelové si podávají ruce se živými. Řetěz se nepřetrhl a nejnebezpečnější z těch zločinců, Caron, svatý Jiří všeho toho buřičství žije a daří se mu líp než kdy předtím. Vody rebelie stoupají a jakmile Američané za pomoci jeho armády, jeho lidí a miliónů zvítězí, vrátí se domů i jeho vojáci jako rebelové, a pak ho ta potopa smete nadobro.
Ministři stále ještě hovořili o slavném prvním období jeho vlády. Obchod a průmysl, armáda a loďstvo, umění a vědy, všechno je na vzestupu. Ja opravdu radost žít. Jaká sláva být občanem Francie a poddaným Ludvíka Šestnáctého! Mladý panovník si plně zaaslouží své druhé jméno Augustus, neboť vskutku zvelebil svou říši.
Ludvík už skoro neposlouchal, co pánové vykládají, také jim neodporoval, nemělo by to smysl. Stál netečně ve výklenku okna a díval se dolů na schodiště a nádvoří.
Z jeho otupělosti ho najednou vytrhl shluk lidí a rozruch, který najednou nastal na velkém schodišti před zámkem. Přimhuřoval krátkozraké oči a pokoušel se zjistit, co se děje. Vytvořil se tam jakýsi špalír, jak bývá obvyklé, když byl očekáván příchod nebo odchod nějakého významného hosta. Ludvík se zeptal: "Můžete mi povědět, messieurs, co to tam je?"
Oba ministři přistoupili k oknu. Maurepas, který si zakládal na tom, že má ještě tak dobrý zrak, hlásil: "To je doktor Franklin." A Vergennes k tomu na vysvětlenou dodal: "Jde asi od monsieur Neckera. Nemýlím-li se, bylo na dnešek stanoveno podepsání smlouvy o půjčce." - "To jsem si mohl hned myslet," řekl Ludvík rozezleně, že pro výčitky svědomí, které ho pronásledovaly, zapomněl na toto neblahé datum.
Chtěl odvrátit zrak i pozornost od toho, co se odehrává na velkém schodišti, ale nemohl. Naopak, když teď věděl, co se tam děje, rozeznával už všechno lépe a jasněji. Viděl, jak doktor Franklin pomalu sestupuje špalírem uctivě ho zdravících pánů a hluboce se uklánějících dam. Někdo Franklina podpíral. To je zřejmě ten mladý muž, jeho vnuk. Z policejních raportů se Ludvík dověděl, že tento mladý Franklin udělal jedné Francouzce dítě. Ti rebelové roznášejí své sémě po celé jeho říši.
Ludvík a jeho ministři stáli ve výklenku knihovny a dívali se dolů na schodiště. Byla to nemístná zvědavost, dětinská a nedůstojná jak mladého krále, tak jaho letitých ministrů. Ale nemohli se od té podívané odtrhnout.
Ludvík přimhouřil oči, aby lépe viděl. "Rozpoznáte, pánové," zeptal se, "zda se aspoň slušně ustrojil, ten váš doktor Franklin, když se mnou podepisuje tak významnou smlouvu?" - "Má na sobě, myslím, ten svůj kožich a kožešinovou čepici," odpověděl trochu váhavě Vergennes. " Je oblečen tak, jak to lidé na něm mají rádi," řekl Maurepas. Ludvík zabručel: "Za těch pětadvacet miliónů, co dostal, se aspoň mohl pořádně ustrojit." Ale jeho slova už nezněla tak zlostně, spíš se v nich ozývala chmurná rezignace.
A díval se dál, jak starý Franklin sestupuje po schodišti. S mohutnými, lehce sehnutými zády pomalu sestupoval po schodech a za ním padal jeho obrovitý stín na velké, zasněžené, sluncem ozářené schodiště versaillského zámku.

Tak končí třetí a poslední část románu "Lišky na vinici", zvaného též "Zbraně pro Ameriku".


# AUTORŮV DOSLOV

Autor, který si dnes zvolí námět z historie, musí počítat s tím, že mnozí čtenáři mu i přes nejupřímnější snahu porozumějí jen zčásti, nebo ho vůbec nepochopí.
Dřív to bylo jiné. Klasická literatura většiny národů byla z převážné většiny historická a její tvůrci nebyli nuceni bojovat proti úzkoprsým předsudkům. Nemyslím, že někdo obvinil třeba Racina z antisemitské propagandy, když zpodobil zlou židovskou královnu Athalii, nebo ze semitofilství za jeho postavu královny Ester. A když Schiller napsal "Pannu Orleánskou" v době, kdy Napoleon ovládal Evropu, nikdo ho nepodezíral, že dělá císaři reklamu. Také Goethovi čtenáři si jistě nemysleli, že Goethe chtěl v "Egmontovi" glorifikovat Holandsko a ani Schillerovi čtenáři nepodkládali autorovi záměr, že napsal "Viléma Tella" k oslavě Švýcarska.
Dnes však musí autor historické beletrie počítat s tím, že již jeho výběr národa a času, do něhož umístí své postavy a děje, může svést ukvapené čtenáře k nesprávnému výkladu. Například pouhá skutečnost, že nějaký román jedná o americké revoluci, budí v jistých lidech podezření, že je to kniha napsaná k větší slávě dnešní Ameriky a jejích vůdců.
Historický román bývá vystaven i jiným, ne tak nejapným, ale neméně nebezpečeným nesprávným výkladům. Mnozí čtenáři očekávají od takového románu pouze to, že je příjemným a napínavým způsobem seznámí s historickými fakty, že jim vylíčí četné barvité, dobrodružné zážitky a že jim předvede lidské vlastnosti významných historických osobností. Když pak dokonce taková kniha zalichotí vlasteneckým potřebám těchto čtenářů, jsou dokonale uspokojeni a dál už neuvažují. Spokojí se s tím, co je na látce náhodného, nehledají to, co je podstatné, přehlížejí za lidmi a událostmi skrytý smysl.
Ale autor, který chce napsat historický román hodný toho jména, má na zřeteli něco jiného. Ví, že síly, které uvádějí národy do pohybu, jsou dodnes stejné od té doby, co existuje zaznamenávaná historie. Určují dějiny současnosti právě tak, jak určovaly historii minulou. Postihnou tyto nikdy se neměnící a neměnné zákony v celém jejich dosahu, to je patrně nejvyšší cíl, jehož může historický román dosáhnout. K němu směřuje autor, který dnes píše opravdový historický román. Chce vylíčit přítomnost. Nehledá v historii popel, hledá v ní oheň. Chce přimět sebe i čtenáře, aby získali jasnější pohled na současnost tím, že se od ní distancují. Už desítky let mi tanul na mysli pozoruhodný jev, že tak rozdílní lidé jako Beaumarchais, Benjamin Franklin, Lafayette, Voltaire, Ludvík Šestnáctý a Marie Antoinetta museli, každý ze zcela rozdílných příčin napomáhat k úspěchu americké, a tím i francouzské revoluce. Když Rooseveltova Amerika zasáhla do války proti evropskému fašismu a podpořila boj Sovětského svazu proti Hitlerovi, jako bleskem se mi ujasnily události ve Francii na sklonku osmnáctého století a vrhly světlo i na současné politické události. To mě povzbudilo, abych se pustil do románu "Lišky na vinici". Doufal jsem, že se mi podaří vylíčit, co hnalo tolik rozdílných lidí i skupin, aby ať uvědoměle či nevědomky, nebo dokonce proti své vůli pomáhali pokroku.
Věřím, že jsem svého cíle alespoň zčásti dosáhl. Mnoho čtenářů v mnoha jazycích četlo tento román, a i když si ho mnozí vyložili nesprávně, velmi mnozí jej pochopili. Z mých německých čtenářů, tím jsem si jist, mu porozumí většina.
Jistě pochopí, že hrdinou románu není Benjamin Franklin ani Beaumarchais ani král nebo Voltaire, nýbrž onen neviditelný kormidelník dějin, který byl objeven ve století osmnáctém, jasně rozpoznán a veleben ve století devatenáctém, aby pak byl ve století dvacátém ostře popírán a hanoben: tímto kormidelníkem dějin je pokrok.
Aristoteles učí, že umělecké písemnictví dokáže lépe postihnout historii než věda. I když autor "Lišek na vinici" není aristotelovec, sdílí tento názor. Oběma rukama podepisuje větu, že Klió je Můza.
Autor tudíž doufá, že ten, kdo si bez předpojatosti přečte jeho román, získá jasný obraz o silách, které vyvolaly americkou i francouzskou revoluci.
A kdo uvidí tento vývoj událostí na vlastní oči, lépe pochopí i naši trpkou a heroickou současnost. Pochopí Aischylův hluboký výrok:
"Po přísných cestách chodí s námi milost, jež sedí u kormidla života."
1952
L. F.