JULES VERNE A JEHO 
NEJPODIVUHODNĚJŠÍ CESTA 


Kdoví jak by se vyvíjel život příštího spisovatele 
dobrodružných a fantastických románů, nebýt jedné náhody. A 
kdoví, zda by Jules Verne vůbec začal psát, kdyby se mu 
opravdu podařilo vyplout v roce 1839 na palubě 
poštovní lodi La 
Coralie z přístavu jeho rodného města Nantes. Loď 
směřovala 
do Indie a mladý plavčík Jules Verne, který se bez vědomí rodičů 
dal na loď 
najmout, měl teprve dvanáct let. Jeden z námořníků 
však uvědomil pana Pierra Verna a otec čekal na loď 
v 
Paimboeufu a syna si odvedl. Mladý Jules byl potrestán a musel 
otci slíbit, že napříště 
už bude cestovat „pouze ve svých snech“. 
Pan Pierre Verne byl důstojným právním zástupcem v městě 
Nantes, a když se mu v roce 1828 (8. února) narodil syn Jules, 
určil, že bude pokračovat v jeho dráze. Po nepodařeném útěku 
se Jules vskutku věnoval studiu a vše nasvědčovalo tomu, že 
půjde cestou, kterou mu určil otec. Jenže láska k dobrodružství 
a dálkám byla záhy vystřídána — nebo spíše doplněna — láskou 
k literatuře a divadlu. Už jako student napsal Jules Verne 
loutkovou hru ve verších. Neměla úspěch, ale mladý autor se 
nehodlal vzdát. Přesně 
jako jeho hrdinové se odhodlaně 
ubíral 
za svým cílem. 
Po maturitě 
byla tímto cílem Paříž, středisko kulturního a 
vědeckého života. Otec souhlasil, aby studoval práva v Paříži. 
Jules Verne studoval, ale mnohem víc jej zajímalo divadlo, 
krásná literatura a nové vědecké objevy, jimiž devatenácté 
století přímo překypovalo. Nadšený mladík, který už tehdy sní o 
velké spisovatelské kariéře, nemá v Paříži na růžích ustláno. 
Později o tom napsal: „Nemám prostředky a trpím zoufalou žízní 
po literatuře. Před knihkupeckými výklady se mi dělají křeče. Ta 
hrozná vášeň 
mě 
ještě 
umučí…“ Aby si mohl koupit kompletní 
vydání Shakespearových spisů, musel být tři dny bez jídla. 

Když jej strýc de Chateaubourg zavede do některých 
pařížských literárních salónů, je Jules Verne na vrcholu blaha. 
Pozná tehdejší literární veličinu, Alexandra Dumase otce, a 
seznámí se s jeho přáteli. Napíše veršovanou aktovku 
Rozkmotření, která se zásluhou Dumase dostane na jeviště 
v 
roce 1850 a dočká se dvanácti repríz. Vernovi je už zcela jasné, 
že se navždycky bude věnovat jen literatuře. Když jej otec po 
skončení studií vybízí, aby se vrátil do Nantes, syn mu sdělí: 

„Jediný druh zaměstnání, který mi vyhovuje, je ten, jemuž 
jsem se až dosud věnoval: literatura.“ Literatura jej zpočátku 
ovšem živí velice špatně. Verne se snaží uchytit, jak se dá, 
pracuje nějaký čas v notářství, navštěvuje Národní knihovnu a 

hltá Edgara Allana Poea, až se konečně 
uchytí jako sekretář 
v 
Théatre historique s platem 1200 franků 
ročně. V roce 1856 se 
ožení a je třeba, aby pomýšlel na stálejší zaměstnání, které, s 
pomocí rodičů, najde konečně 
na burze. Pak přichází ve Vernově 
životě 
rozhodující rok: 1863. Tehdy přichází k nakladateli 
Hetzelovi se studií o letadlech těžších vzduchu. Hetzel studii 
odmítne vydat, ale vyzve autora, aby některé motivy zpracoval 
ve formě 
románu. Za čtrnáct dnů 
mu Jules Verne přinese knihu 
Pět neděl v balóně. Nakladatel je okouzlen vyprávěním a 
překvapen vědeckou přesností, s níž autor svou fantastickou 
knihu koncipoval. Uzavře s Vernem smlouvu na dvacet let, podle 
níž mu bude autor ročně 
odevzdávat dva romány, každý 
honorovaný 10 000 franky. 

Úspěch knihy Pět neděl v balóně 
byl doslova nevídaný; v 
krátké době 
je kniha přeložena do všech světových jazyků, což 
ostatně 
bude platit i o dalších Vernových knihách. K těm 
nejúspěšnějším budou patřit Cesta na Měsíc, Děti kapitána 
Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za 80 dní 
a mnoho dalších. 

Bylo už mnohokrát s obdivem konstatováno, s jakou 
vědeckou přesností Verne postupoval při líčení svých 
fantastických vynálezů. I ty nejodvážnější představy opíral o 
výsledky posledních bádání v oblasti matematických a 
fyzikálních věd. Mnohé z toho, o čem snil, naše doba nejen 
naplnila, ale překonala. A přesto Vernovy knihy nezestárly. Čím 
je to způsobeno? V jeho knihách musí být něco věčně 
živého a 
přitažlivého. Něco, co člověka neustálé povzbuzuje a co mu 
dává novou chuť 
do života. Něco, co v sobě 
nesl od samého 
mládí i sám autor. Všechny Vernovy knihy jsou v podstatě 
oslavou lidské odvahy a vytrvalosti, víry v život, nezdolné touhy 
po volnosti, svobodě 
a bratrství. Jeho romány svým způsobem 
naplňují vznešený odkaz Velké francouzské revoluce. Verne ji 
neprožil, ale zato ve věku, který je pro život člověka rozhodující, 
zažil revoluční rok 1848, a jeho ideály — byť 
tehdy byly dočasně 
poraženy — na něho musely hluboce zapůsobit. Právě 
tato 
vysoká mravní náplň 
jeho knih je pojítkem jeho románů 
fantastických a dobrodružných, které jinak k sobě 
mají dost 
daleko. Vernovi se později uskutečnil jeho sen a mnoho 
cestoval. Poznal řadu cizích zemí a poznal i Spojené státy. Není 
pochyb, že jeho cesta do Ameriky se promítla v románu Sever 
proti Jihu, v němž dal spisovatel velice jasně 
najevo své 
stanovisko k základním životním otázkám, jako je lidská 
svoboda a rasová snášenlivost. Válka Severu proti Jihu, kde tyto 
problémy byly vyostřeny, mu k tomu dala znamenitou příležitost 
a Verne ji plně 
využil. Vytvořil svou knihou jeden z 
nejnapínavějších a myšlenkově 
nejhlubších románů. Závěrem 
můžeme tedy říci, že ze všech podivuhodných cest, které Jules 
Verne ve svých nesčetných románech podnikl, je tou 
nejpodivuhodnější cestou ta, jež vedla a stále ještě 
vede k 
lidským srdcím, zejména těm mladým. A vede tam proto, že je to 
cesta humanismu, bez něhož se nemůže uskutečnit žádné lidské 
dílo. 



Sever proti Jihu 


DÍL PRVNÍ 

NA PALUBĚ 
SHANNONU 

Florida se stala součástí americké federace v roce 1819, ale státem byla prohlášena 
teprve o několik let později. Území republiky tak vzrostlo o šedesát sedm tisíc čtverečních 
mil. Mezi sedmatřiceti hvězdami, jež se třpytí na obloze americké vlajky, září floridská 
hvězda jen matným světlem. 

Je to nízký a úzký pruh země. Malá šíře nedovoluje řekám, které ji zavlažují — s 
výjimkou Svatého Jana —, aby získaly nějakou důležitost. Vzhledem k nepatrně 
vyvýšenému povrchu tu nemůže říční proud nabýt náležité rychlosti. Na Floridě 
nenajdete 
jedinou horu. Jen tu a tam se objeví několik pahorků, zejména ve střední a severní části 
země. Pokud jde o tvar, můžeme Floridu přirovnat k bobřímu ocasu, který se koupe v moři 
mezi Atlantikem na východě 
a Mexickým zálivem na západě. 

Florida má jediného souseda, Georgii, s níž se stýká na severu. Hranici tu tvoří šíje, 
jejímž prostřednictvím je poloostrov spojen s kontinentem. 

3 



Vcelku je Florida poněkud zvláštním a podivným územím. Její obyvatelstvo tvoříz 
poloviny Španělé a z poloviny Američané, k nimž nutno připočíst i kmeny seminolských 
Indiánů, kteří se ovšem podstatně 
liší od Indiánů 
Divokého západu. Převažuje-li na jižním 
pobřeží suchá, písčitá půda, vyplavená Atlantským oceánem, pak rozlehlé planiny na 
severu jsou přímo pohádkově 
úrodné a plně 
ospravedlňují jméno poloostrova. Neboť 
flóra 
je vskutku nádherná a překypuje bohatou rozmanitostí. Na to má bezpochyby vliv řeka 
Svatý Jan, která tento kout země 
zavlažuje. Valí se tu od jihu k severu širokým tokem v 
délce dvou set padesáti mil, z nichž sto sedm, až k Jiřího jezeru, je pohodlně 
splavných. Za 
svou délku vděčí směru, jímž protéká, na rozdíl od těch toků, které míří napříč 
poloostrovem. Svými vodami ji obohacují četné říčky, vlévající se do mnoha zátok na 
obou březích. Svatý Jan je zkrátka tepnou kraje. 

Dne 7. února 1862 plul po Svatém Janu parník Shannon. Ve čtyři hodiny odpoledne 
mělpřistát v Picolatě 
po několika zastávkách na horním toku, kde se zdržel v různých 
stanicích a pevnostech okresu Svatého Jana a Putnamu. O několik mil výše měl pak 
vstoupit na území duvalského okresu, které se táhne až k okresu Nassau, jenž je ohraničen 
řekou téhož jména. 

Picolata sama o sobě 
není moc důležitá; zato v okolí jsou četné plantáže, kde se pěstuje 
indigovník, rýže, bavlna, cukrová třtina a kde rostou mohutné cypřiše. V širokém okolí 
žije pochopitelně 
hodně 
lidí, neboť 
poloha je příznivá obchodu a cizineckému ruchu. 
Picolata slouží jako překladiště 
zboží pro Svatý Augustin, jedno z nejdůležitějších míst 
východní Floridy. Město leží dvanáct mil od pobřeží, je chráněno podlouhlým ostrovem 
Anastasia a s Picolatou je spojuje přímá silnice. 

Toho dne bylo na nábřeží Picolaty více cestujících než obyčejně. Dopravilo je sem ze 
Svatého Augustina několik osmimístných vozidel, tažených čtyřmi nebo šesti muly, kteří 
uhánějí cestou necestou po suchu i bažinami. K parníku je třeba přijít včas, nechce-li 
člověk dorazit k cíli své cesty, to jest do měst, pevností a vesnic na dolním toku, s 
osmačtyřicetihodinovým zpožděním. Shannon totiž neplul po Svatém Janu každý den a 
byl v oné době 
jediným dopravním prostředkem v těchto místech. Proto bylo nutné 
zastihnout parník v Picolatě 
včas. Však také povozy dopravily cestující do přístavu dobrou 
hodinu před odjezdem. 

Vpřístavu bylo už asi padesát osob, které si krátily čekání živým hovorem. Nebylo 
těžké rozeznat, že se dělí na dvě 
skupiny, jež k sobě 
nechovají právě 
přátelské vztahy. Co 
přivedlo tyto lidi do Svatého Augustina? Snad obchodní záležitosti, snad politika. V 
každém případě 
nevypadali na to, že by se mohli mezi sebou dohodnout. Přišli jako 
nepřátelé a jako nepřátelé zase odejdou. Prozrazovaly to jejich kradmé podrážděné 
pohledy. Náhle sem zalétlo z horního toku řeky táhlé zapískání. Téměř 
současně 
se objevil 
v zátočině 
při pravém břehu parník Shannon. Mohl být od Picolaty vzdálen asi půl míle. Z 
jeho dvou komínů 
vystupovaly kotouče dýmu, mizející nad mohutnými stromy na 
protějším břehu, které se lehce pohupovaly v přímořském větru. Blížící se loď 
vůčihledě 


4 



rostla. Nastal odliv. Proud, který tři nebo čtyři hodiny zpomaloval plavbu parníku, odváděl 
teď 
vody Svatého Jana k jeho ústí a podporoval úsilí Shannonu. 

Konečně 
zazněl zvonec. Kola se roztočila nazpátek, parník se zastavil a zakotvil v 
přístavišti. 

Cestující začali urychleně 
nastupovat. První z nepřátelských skupin vstoupila na loď, 
ale druhá ji nenásledovala. Zřejměčekala na jednoho nebo více opozdilců, riskujíc 
zmeškání. Dva čitři muži se totiž od skupiny oddělili a vyběhli po nábřeží až k místu, kde 
končila cesta ze Svatého Augustina. Odtud vyhlíželi se zřejmou nervozitou směrem k 
východu. 

Jejich rozčilení bylo na místě, neboť 
kapitán Shannonu právě 
volal: „Nasedat! 
Nasedat!“ 

„Ještě 
minutku,“ odpověděl muž z druhé skupiny, který zůstal v přístavu. 

„Nemohu čekat, pánové!“ 

„Jen pár minut!“ 

„Ani jedinou.“ 

„Okamžik!“ 

„Vyloučeno. Je odliv a já nebudu mít v Jacksonvillu dost vody.“ 

„Ostatně,“ vmísil se do rozhovoru jeden cestující, „nevím, proč 
bychom měli 
respektovat rozmary opozdilců.“ 

Muž, který pronesl tuto poznámku, patřil k prvé skupině, jež zaujala místa na zádi 
Shannonu. 

„Moje řeč, pane Burbanku,“ odpověděl kapitán. „Služba je služba… Nastupte si, 
pánové, dám příkaz zvednout kotvy!“ 

Zatímco siréna varovně 
houkala, lodníci se chystali odstrčit parník od přístaviště. Ozval 
se výkřik. Námořníci ustali ve své práci. 

„Texar!… Texar je tu!“ 

V pozadí se objevil vůz tažený čtyřmi muly a za okamžik už zahnul na nábřeží 
Picolaty. Zastavil přímo u přístaviště. Z vozu vystoupil jediný muž. Jeho přátelé, kteří ho 
vyhlíželi na cestě,kněmu hned přiběhli a všichni společně 
vstoupili na loď. 

„O chvilku později, Texare, a nejel jsi s námi. To by bylo mrzuté,“ řekl jeden z mužů. 

„Kdyby kapitán poslechl toho drzouna Burbanka,“ ozval se další, „byl by Shannon už 
čtvrt míle za Picolatou.“ 

Texar mezitím došel na příď, provázen přáteli. V chůzi pohlédl na Jamese Burbanka, 
od něhož ho dělilo pouze zábradlí. I když nepromluvil, jeho pohled prozrazoval 
bezmeznou nenávist. 

Také James Burbank pohlédl zpříma na Texara, pak se však k němu otočil zády a ubíral 
se ke svým lidem. 

„Velkou radost Burbank nemá,“ poznamenal jeden z Texarových přátel. 

„A jak by také mohl mít! Nalhal soudu spoustu věcí a výslech odhalil jeho křivá 
svědectví…“ 

5 



„Ale jeho neodhalili,“ odpověděl Texar, „a tak si to vezmu na starost sám.“ 

Mezitím zvedl Shannon kotvy. Příď, kterou lodníci odstrčili dlouhými bidly, zamířila 
po proudu řeky. Pak se roztočila mohutná kola a loď, podporována odlivem, rychle 
ujížděla prostředkem Svatého Jana. 

Počasí bylo nádherné. Po celé délce obzoru se na modrém nebi odrážely lehké bělostné 
mráčky. Únor byl na třicáté rovnoběžce skoro tak teplý jako na Sahaře, jen s tím rozdílem, 
že horko tu mírnil lehký mořský vítr. Cestující zůstávali z valné většiny na zvýšených 
palubách Shannonu, aby se mohli nadýchat svěží vůně 
vystupující z pobřežních lesů.Před 
slunečními paprsky byli kryti baldachýnem plátěné střechy, která se při rychlé jízdě 
parníku chvěla a nadouvala jako indiánský plášť. 

Texar za chvíli sestoupil s pěti nebo šesti společníky do jídelny. Jako lidé uvyklí na 
silný alkohol vyprázdnili tu několik skleniček džinu a whisky. Byli to v podstatě 
obhroublí 
muži, jejichž slova a chování rozhodně 
nebyly vybrané. Na sobě 
měli víckůže než látky, 
neboť 
se pohybovali spíše v džungli než ve floridských městech. Texar je zřejmě 
ovládal, 
a to dík své povaze, postavení, a snad i majetku. Protože pán mlčel, neodvažovali se 
mluvit ani poddaní — a využívali času k hojnému pití. 

Texar zběžně 
pohlédl na noviny, které ležely na stole. 

„Jsou staré,“ poznamenal. 

„Jak by ne!“ ozval se jeden z jeho druhů. „Vždyť 
je to tři dny staré číslo.“ 

„A za tři dny se semele pěkných pár věcí, hlavně 
teď, co máme válku přede dveřmi,“ 
připojil se další. 

„Jak vypadá situace?“ zeptal se Texar. 

„Povídá se, Texare, že federální vláda teď 
půjde na Floridu. Co nevidět tu můžeme mít 
seveřany.“ 

„Jen ať 
nás přijdou federalisti zabrat!“ vykřikl Texar a udeřil pěstí do stolu, až 
skleničky a láhve nadskočily. „Jen ať 
přijdou! Ještě 
se uvidí, nechají-li si majitelé otroků 
něco sebrat od těch abolicionistických zlodějů!“ 

Každého, kdo nebyl obeznámen s tehdejšími událostmi, musela Texarova odpověď 
přesvědčit o dvou věcech. Předně, že občanská válka, kterou dne 11. dubna 1861 zahájil 
výstřel z děla na pevnost Sumter, dostoupila vrcholu, neboť 
se dotýkala nejzazších hranic 
jižních států. Za druhé, že Texar byl přívržencem otroctví a že se v tom ztotožňoval s 
převážnou většinou obyvatelstva otrokářské Floridy. Na palubě 
Shannonu byly zastoupeny 
obě 
strany. Podle různých pojmenování, která za dobu války dostali, mluvilo se buď 
o 
seveřanech, antiotrokářích, abolicionistech či federalistech, anebo o jižanech, otrokářích, 
secesionistech a konfederalistech. 

Asi po hodině 
vystoupil Texar a jeho přátelé, dokonale zavlaženi, na horní palubu. Na 
pravém břehu minula už loď 
Trentskou a Šestimílovou zátoku. První odvádí vody Svatého 
Jana až k okraji hustého cypřišového lesa, druhá do rozlehlých Dvanáctimílových bažin, 
jejichž název mluví jasně 
o jejich velikosti. 

6 



Když Texar vystupoval na palubu, setkal se na schodech s ženou, jež se ubírala do 
jídelny. Jakmile ho spatřila, ustoupila o několik kroků. Byla to míšenka sloužící v rodině 
Burbankových. Tváří v tvář 
zapřísáhlému nepříteli svého pána pocítila nepřekonatelný 
odpor. Nevšímala si hrozivých pohledů 
Texarových a ustoupila stranou. Muž pokrčil 
rameny a pravil k svým přátelům: 

„To je Zerma, otrokyně 
Jamese Burbauka, co ze sebe dělá nepřítele otroctví!“ 

Zerma neřekla ani slovo. Jakmile se schodiště 
uvolnilo, sestoupila do jídelny, tváříc se, 
jako by se nic nestalo. 

Texar zamířil na příď. Zapálil si cigaretu a zdálo se, že bedlivě 
pozoruje levý břeh 
Svatého Jana, patřící k putnamskému okresu. Svých přátel si vůbec nevšímal. 

V téže době 
se na zádi hovořilo o válce. Po Zermině 
odchodu zůstal na palubě 
James 
Burbank sám se dvěma přáteli, kteří ho doprovázeli do Svatého Augustina. První byl jeho 
švagr Edward Carrol, druhý se jmenoval Walter Stannard a bydlel v Jacksonvillu. I oni 
vzrušeně 
diskutovali o krvavých bojích, v nichž šlo o bytí a nebytí Spojených států. 
Uvidíme však, že James Burbank hodnotil současnou situaci docela jinak než Texar. 

„Rád bych byl už zpátky v Camdless Bay,“ pravil. „Za ty dva dny, co jsem pryč, se 
možná leccos přihodilo. Třeba se Dupont a Sherman zmocnili Port Royalu a ostrovů 
Jižní 
Karolíny.“ 

„Stejně 
to nemůže dlouho trvat,“ pravil Edward Carrol, „a moc bych se divil, kdyby 
prezident Lincoln nerozšířil válku až na Floridu.“ 

„Už aby to bylo,“ odpověděl James Burbank. „Je načase, aby Unie prosadila svou vůli 
vůči jižanům v Georgii a na Floridě. Ti chlapi si myslí, že jsou od událostí příliš daleko, 
aby se jich dotýkaly! Na bezzásadových lidech Texarova typu pak vidíte, k jakým drzým 
výstřelkům to vede! Cítí, že má za sebou otrokáře, a štve je proti nám, přívržencům 
Severu. V takové obtížné situaci na nás válka doléhá ještě 
tíživěji.“ 

„Máš pravdu, Jamesi,“ řekl Edward Carrol. „Florida se musí co nejrychleji vrátit pod 
správu Washingtonu. Buď 
sem co nevidětpřijde federální armáda obnovit pořádek, anebo 
budeme muset opustit naše plantáže.“ 

„Je to otázka několika dnů,můj drahý Burbanku,“ pravil Walter Stannard. „Když jsem 
předevčírem opouštěl Jacksonville, bylo město vzrušeno zprávami o tom, že kapitán 
Dupont má na několika místech překročit Svatý Jan. To pochopitelně 
vyvolalo vlnu 
vyhrůžek na adresu těch, kteří nesmýšlejí jako otrokáři. Bojím se, aby nedošlo ke vzpouře. 
Města by se pak mohly zmocnit ty nejhorší živly.“ 

„To mě 
nepřekvapuje,“ odpověděl James Burbank. „Než přijdou federální vojska, 
musíme být připraveni na nejhorší. Těžko se však tomu vyhnout.“ 

„Co se dá dělat,“ poznamenal Walter Stannard. „I když existují v Jacksonvillu a v 
jiných městech lidé jako my, je jich málo a nemohou se postavit proti výstřelkům 
secesionistů. Naše bezpečnost závisí jen na včasném příchodu federálních vojsk, jejichž 
akce — jestliže o ní bylo už rozhodnuto — by měla být provedena co nejrychleji.“ 

7 



„Ano!… Ať 
jen přijdou!“ vykřikl James Burbank, „a ať 
nás osvobodí od těch 
darebáků!“ 

Brzy uvidíme, zda obavy těchto seveřanů, které rodinné a obchodní zájmy nutily, aby 
žili mezi otrokářiapřizpůsobovali se tradicím země, byly oprávněné. 

James Burbank a jeho přátelé měli pravdu. Federální vláda chystala expedici, jejímž 
cílem bylo získání Floridy. Nešlo ani tak o dobytí a vojenské obsazení země, jako o 
odříznutí spojů 
všem podloudníkům, kteřípřes námořní blokádu pašovali do zdejších 
přístavů 
zbraně 
a střelivo. Proto se Shannon neodvažoval do jižních oblastí Georgie, jež 
byly tehdy pod kontrolou severních generálů. Z opatrnosti končil svou cestu na hranicích, 
nedaleko ústí Svatého Jana a ostrova Amélie, a kotvil v přístavu města Fernandiny. 

Je pochopitelné, že většina cestujících byli Floriďané vyřizující si své obchodní 
záležitosti uvnitř 
státu. Všichni bydleli v městech či vesnicích podél Svatého Jana nebo 
jeho přítoků, hlavně 
ovšem ve Svatém Augustinu a v Jacksonvillu. V jednotlivých místech 
přistával parník buď 
upřístavních můstků, nebo u vysunutých dřevěných hrází, takže 
cestující nemuseli používat loděk. 

Jeden z cestujících se však chystal opustit parník uprostřed řeky. Zřejmě 
chtěl vystoupit 
na místě, kde široko daleko není ani vesnice, dům či jen lovecká chata — a proto nehodlal 
čekat, až Shannon zastaví u některého přístaviště. 

Tím cestujícím byl Texar. 

V šest hodin Shannon krátce zapískal. Jeho kola se okamžitě 
zastavila a parník byl 
unášen dále proudem který je v těchto místech velice mírný. Loď 
se právě 
blížila k Černé 
zátoce. 

Zátoka tvoří hluboký zářez do levého břehu. Vlévá se do ní malá bezejmenná říčka, 
tekoucí kolem úpatí tvrze Heilman na rozhraní putnamského a duvalského okresu Její 
uzounké ústí se plně 
ztrácí pod klenbou hustých větví, jejichž listy jsou propleteny jako 
předivo pevné látky. Tuto temnou lagunu téměř 
nikdo v kraji neznal. Nikdo se nepokusil ji 
prozkoumat a nikdo také nevěděl, že slouží Texarovi za obydlí. V místech, kde Černá 
zátoka ústila, vypadal totiž břeh jako souvislá, nepřerušená hradba. V nadcházející tmě 
mohl v zátoce přistát jen velmi zkušený veslař. 

Na zapískání Shannonu odpověděl okamžitě 
třikrát opakovaný výkřik. Světlo 
plápolající mezi vysokou vodní trávou se dalo do pohybu. K Shannonu se blížil člun. 

Byla to nevelká lodka z kůry, snadno ovladatelná jediným veslem. Záhy byla na 
několik desítek metrů 
od Shannonu. 

Texar se naklonil přes zábradlí, přiložil ruce k ústům a zvolal: „Ohé! Ohé!“ 

„Ohé!“ ozvalo se z řeky. 

„Jsi to ty, Squambo?“ 

„Ano, pane.“ 

„Můžeš přirazit.“ 

8 



Člun přistál u lodi. Lucerna na špici osvětlovala muže, který jej řídil. Byl to snědý, do 
pasu obnažený Indián statné postavy. 

Texar se otočil k přátelům a s významným „na shledanou“ stiskl každému ruku. Pak 
vrhl hrozný pohled směrem k Jamesi Burbankovi a po schůdkách na zadní části bubnu, 
jenž přikrývá kolo, sestoupil do loďky. Kola parníku se opět roztočila a Shannon se rychle 
vzdaloval. Nikdo na palubě 
netušil, že pod temnou spletí pobřežního houští zmizel v 
tichosti člun. 

„O jednoho darebáka je tu méně,“ řekl Edward Carrol, málo se staraje, zda ho snad 
neuslyší Texarovi přátelé. „Tak, tak,“ souhlasil James Burbank, „jenže tohle je navíc i 
nebezpečný zločinec. Jsem si tím jist, i když ten mizera si vždycky dokázal nějakým 
nevysvětlitelným způsobem opatřit alibi a vykroutit se spravedlnosti z rukou.“ 

„Jisté je pouze to,“ pravil pan Stannard, „že kdyby se dnes stal v okolí Jacksonvillu 
zločin, Texar by v tom mít prsty nemohl, neboť 
právě 
opustil loď.“ 

„Ani to bych netvrdil,“ ‘ odpověděl James Burbank. „Kdyby mi někdo řekl, že právě 
teď 
vraždil nebo kradl padesát mil odtud, věru bych nebyl překvapen. A stejně 
tak bych se 
nedivil, kdyby se dokázal obhájit. Nemyslíte však, že se tím chlapíkem obíráme trochu 
dlouho? Co vy, Stannarde, vrátíte se do Jacksonvillu?“ 

„Ještě 
dnes večer.“ 

„Dcera vás očekává?“ 

„Ano, a už bych chtěl být u ní.“ 

„Chápu,“ pravil James Burbank. „A kdy přijedete do Camdless Bay?“ 

„V nejbližších dnech.“ 

„Snažte se přijet co nejdříve, drahý Stannarde. Víte, že nás čekají vážné události a že se 
situace s příchodem federálních vojsk ještě 
zhorší. Někdy si říkám, zda by nebylo pro vás i 
pro vaši dceru Alici lepší nastěhovat se k nám. Jižané v městě 
jsou schopni doslova 
všeho.“ 

„Copak i já nejsem jižan, můj drahý Burbanku?“ 

„Samozřejmě 
ano, Stannarde, ale smýšlením i jednáním jste seveřan.“ 

O hodinu později minul Shannon, unášený mohutnějícím odlivem, vesnici Mandarin, 
ležící na úbočí zeleného pahorku. O pět nebo šest mil níže přistál pak na pravém břehu u 
přístaviště 
uzpůsobeného pro překládku zboží. Kousek dál vybíhal do řeky lehký dřevěný 
můstek, upevněný k břehu dvěma ocelovými lany. Bylo to přístaviště 
Camdless Bay. 

Na konci můstku stáli dva černoši s lucernami, neboť 
už byla temná noc. 

James Burbank se rozloučil s panem Stannardem a následován Edwardem Carrolem 
sestoupil po žebříku na můstek. 

Vzadu kráčela míšenka Zerma, zdaleka odpovídajíc na dětské volání: 

„Tady jsem, Dy!… Tady!“ 

„A tatínek?“ 

„Tatínek taky!“ 

9 



Světla se vzdalovala a Shannon zamířil obloukem k levému břehu. Tři míle pod 
Camdless Bay přistál pak v Jacksonvillu, kde vystoupila převážná většina cestujících. 

Zde vystoupil i Walter Stannard zároveň 
střemi či čtyřmi lidmi, s nimiž se před 
půldruhou hodinou loučil Texar, když nastupoval do Indiánova člunu. 

CAMDLESS BAY 

Sídlo Jamese Burbanka se nazývalo Camdless Bay. Bohatý osadník tu bydlel s celou 
svou rodinou, jméno dostaly plantáže podle jedné ze zátok ležící nedaleko Jacksonvillu na 
protějším břehu řeky. Styk mezi městem a Burbankovými byl poměrně 
velmi snadný. 
Stačila dobrá loď, severní nebo jižní vítr, odliv pro cestu tam, příliv pro plavbu zpět—a 
třímílová vzdálenost mezi Camdless Bay a hlavním městem duvalského okresu byla 
překonána za necelou hodinu. 

Burbankovo panství bylo z nejkrásnějších v celém kraji. K rodinnému majetku patřilo i 
několik dalších důležitých nemovitostí ve státě 
New Jersey, sousedícím se státem New 
York. 

Volba místa na pravém břehu Svatého Jana byla neobyčejně 
šťastná. Těžko si 
představit ideálnější místo pro výnosné plantáže. Lidská ruka nemusela v ničem pomáhat 
přírodě, neboť 
země 
tu vytvořila ty nejideálnější podmínky a nabízela své bohatství sama. 

Obvod plantáží měřil dvanáct mil a uzavíral plochu o celkové rozloze čtyř 
tisíc akrů*. 
Na jihu by se možná našly větší farmy, rozhodně 
však ne lépe vybavené. Obytný dům, 
čeledník, konírny, stáje, obydlí pro otroky, hospodářská stavení, skladiště 
a sýpky, 
prostory pro nakládání a vykládání zboží, dílny a továrny, trať 
z farmy k přístavu, cesty 
pro povozy — to vše bylo vybudováno se smyslem pro co nejúčelnější využití. Na první 
pohled bylo zřejmé, že to plánoval a postavil Američan ze severu. 

Vedle bavlny pěstoval James Burbank na svých plantážích i kávovník a cukrovou 
třtinu. Kávovník rostl na záhonech o tisíci až dvanácti stech keříčků. Každý z nich měřil 
asi patnáct až dvacet stop, květy připomínal jasmín a jeho plody, veliké jako malé třešně, 
obsahovaly dvě 
zrna, která stačilo pouze usušit. Cukrové třtině 
se dařilo na rozlehlých 
polích, či spíše bažinách, kde tisíce dlouhých stvolů 
vyráželo do výšky od deseti do 
osmnácti stop. Celou sklizeň 
v podobě 
tekutého cukru odváželi do rafinérií, kterých bylo v 
jižních státech velké množství. Tam se tekutý cukr měnil v rafinovaný a zároveň 
vznikaly 
vedlejší produkty, jako sirup, z něhož se vyráběla kořalka nebo rum, dále pak třtinové 
víno, směs tekutého sacharínu a ananasové či pomerančové šťávy. Cukrová třtina nebyla 
sice zdaleka tak důležitá jako bavlna, ale přece i z ní plynuly farmě 
slušné výnosy. 

*Přibližné 3000 hektarů 
10 



A výnosné bylo i pěstování dalších plodin. James Burbank měl na svých plantážích 
několik kakaovníkových polí, pole kukuřice, brambor, tabáku a dvě 
až tři stovky akrů 
rýžovišť. 

Dalším zdrojem příjmů, který se vyrovnal výnosům z bavlníkových polí, byly 
nekonečné lesy, jimiž byla pokryta značná část pozemků. Rostly tu keře poskytující 
skořici a pepř, sklízely se pomeranče, citróny a olivy, fíky, plody chlebovníků 
a 
mangovníků, nemluvě 
oběžném evropském ovoci, které na Floridě 
zdomácnělo. Vedle 
toho poskytoval les i dřevo. 

Nutno se zmínit i o rozlehlých a tučných lukách, kde se popásali koně, muli a početný 
dobytek, sloužící nejrůznějším potřebám v hospodářství. 

Pokud se týče ptactva, vyskytovalo se v lesích, na polích a lukách v tolika druzích — a 
nejen v Camdless Bay, ale na celé Floridě 
—, že si to lzetěžko představit. Z čtvernožců, 
kteří byli vítaným obohacením kuchyně, se tu proháněli dlouhoocasí králíci, patřící 
vývojově 
někam mezi evropského zajíce a králíka, a stáda daňků. Konečně 
jste se tu mohli 
setkat i s mývaly, želvami, s ichneumony a bohužel i větším množstvím hadů,většinou 
velmi jedovatých. To tedy byli v Camdless Bay zástupci zvířecího světa. A nutno říci, že 
takřka na stejném stupni stáli tehdy i mnozí černoši, kteří byli v potupném otroctví a s 
nimiž se obchodovalo jako s dobytkem. 

Jak to, že James Burbank, odpůrce otrokářství a přívrženec Severu, čekající na příchod 
federálních vojsk, neosvobodil dosud své černochy? Váhal by i v případě, kdyby k tomu 

11 



měl vhodné podmínky? Jistě 
nikoli. Všechno byla otázka několika týdnů, možná jen dnů, 
protože federální armáda se po obsazení několika pohraničních míst chystala vstoupit na 
území Floridy. 

James Burbank se už nejednou postaral o zlepšení životních podmínek svých otroků. 
Na jeho farmě 
bylo asi sedm set černochů 
obojího pohlaví. Měli zajištěno bydlení i 
dostatek jídla a veškerou péči. Každý z nich pracoval podle svých sil. Správce plantáží i 
jeho pomocníci dostali rozkaz zacházet s otroky co nejšetrněji. A od těch dob, co byly v 
Camdless Bay zrušeny tělesné tresty, práce se na mnoha místech zlepšila. To bylo ovšem v 
ostrém protikladu se zvyklostmi na ostatních floridských plantážích, a proto sousedé 
Jamese Burbanka odsuzovali. 

Zaměstnanci plantáží bydleli v čistých a pohodlných srubech. Přibližně 
padesát těchto 
srubů 
tvořilo vždy miniaturní vesnici; celkem tu bylo takových vesnic deset, všechny při 
březích potokůči řek. Žili zde černoši se svými ženami a dětmi. Pokud to bylo možné, 
pracovala každá rodina pohromadě, buď 
na poli, v lesích, nebo v továrně, aby její členové 
nebyli ani v zaměstnání rozděleni. V čele těchto vesnic, podléhajících hlavnímu městu 
kraje, stál správcův zástupce, který jako vedoucí, či spíše starosta spravoval svěřenou 
obec. A hlavním městem bylo právě 
panství Camdless Bay, obehnané po celém obvodě 
vysokým kovovým plotem, který se zčásti ztrácel v bohaté floridské vegetaci. Tam se 
tyčilo sídlo rodiny Burbankových. 

Říkalo se mu Castle House neboli Hrádek, protože napůl bylo domem a napůl zámkem. 

Camdless Bay náleželo odedávna předkům Jamese Burbanka. Hrádek sloužil jako 
pevnost a byl vybudován v době 
loupeživých indiánských nájezdů. Nebylo tomu tak 
dávno, co musel generál Jessup chránit Floridu před Seminoly, kteří dlouho ztrpčovali 
život místním osadníkům krádežemi, vražděním a zakládáním požárů. Stávalo se dokonce, 
že Indiáni loupili i ve městech. 

Je pochopitelné, že obydlí osadníků 
se za těchto okolností musela budovat tak, aby 
mohla vzdorovat náhlému útoku Indiánů 
a vydržet až do té doby, než z nejbližšího města 
dorazí četa dobrovolníků. Takovým způsobem byl postaven i Hrádek. 

Hrdá stavba se tyčila na mírné vyvýšenině 
uprostřed pěstěného parku o rozloze asi tří 
akrů,několik set yardů 
od břehů 
Svatého Jana. Celý park obepínal značně 
hluboký vodní 
příkop. Spolu s vysokým kolovým plotem byl dostatečnou zárukou bezpečnosti. S 
okolním světem spojoval Hrádek jediný malý můstek. Zadní strana mírného svahu byla 
porostlá mohutnými stromy, jež vytvářely za stavením půvabnou zelenou kulisu. Od 
přístavu Camdless Bay vedla směrem k panství příjemná bambusová alej. 

Na nepravidelném půdoryse se zvedala konstrukčně 
podivuhodná stavba, jež ve svém 
celku i v detailech svědčila o neobyčejné vynalézavosti stavitele. V případě, že by útočník 
zdolal vnější hradbu, mohl dům odolávat — a to bylo nesmírně 
důležité — ještě 
několik 
hodin. V přízemních oknech byly silné mříže a hlavní vchod se podobal pevnostní bráně. 
Ze zdí vystupovaly střílny, takže bylo možné zaútočit na nepřítele z boku, což nesmírně 
usnadňovalo obranu domu, do něhož se tudíž dalo jen velmi těžce vniknout. A tak se tato 

12 



mohutná stavba s cimbuřím a zesílenými zdmi u základů, jíž vévodila věž s hvězdnatým 
praporem Spojených států, podobala spíše pevnosti než venkovskému sídlu nebo 
letohrádku. 

Jak jsme si už řekli, dům musel v dobách indiánských útoků 
zajišťovat bezpečnost jeho 
obyvatel. Existovala dokonce podzemní chodba spojující Hrádek s malou zátokou Svatého 
Jana zvanou Marino. V okamžiku nejvyššího nebezpečí mohla sloužit jako tajný východ. 

V současné době 
už ze strany Seminolů 
nebezpečí nehrozilo; zmizeli z poloostrova 
před dvaceti lety. Ale kdo věděl, co přinese budoucnost? Místo Indiánů 
mohli Jamese 
Burbanka ohrožovat třeba jeho krajané. Nebyl snad jako přívrženec Severu vystaven v 
jižním státě 
všem nebezpečím občanské války, plné krutosti a represálií? 

Nutná bezpečnostní opatření však nikterak neomezovala vnitřní pohodlí Hrádku. 
Prostorné pokoje jednotlivých bytů 
byly zařízeny bohatě 
a vkusně, se vzácným smyslem 
pro umění a krásu. 

Vzadu u hradby, ve stínu mohutných cypřišů 
a baobabů, stály chlévy, kůlny, kravíny, 
psince a kurníky. Husté větve chránily domácí zvířata před žárem i v horkém tropickém 
létě, jehož dusnou atmosféru mírnila voda přiváděná z nedalekých říček. 

Jak je vidět, tvořilo toto soukromé obydlí v rozlehlém panství Jamese Burbanka něco 
jako kouzelnou oázu klidu. Nedoléhal sem ani klapot mlýnů, skřípot pil a údery seker, ani 
jiný hluk rozlehlého hospodářství. V zahradě 
poletovalo tisíce nejrozmanitějších ptáků, 
kteří v hustém stromoví jako by konkurovali oslňujícím barvám květů. 

Tak tedy vypadalo Burbankovo panství Camdless Bay, patřící k nejbohatším na 
východní Floridě. 

III 

K SITUACI OBČANSKÉ VÁLKY 

Povězme si teď 
několik slov o občanské válce, s níž tento příběh velmi úzce souvisí. 

Hned na počátku si musíme ujasnit jednu věc. Jak uvedl ve svém díle Dějiny občanské 
války v Americe bývalý pobočník generála McClellana hrabě 
de Paris, příčinou války 
nebyly ani otázky cla, ani problémy národnostní. Vždyť 
celé území Spojených států 
ovládali Anglosasové. Stejně 
tak nehrály v tomto bratrovražedném boji žádnou roli 
záležitosti obchodní. „Nepřátelské“ tábory vytvořilo otroctví, podporované v jedné a 
potlačované v druhé části státu. Hluboko ovlivnilo mravy tam, kde vládlo, zatímco 
vnějších forem vlády se nikterak nedotýkalo. A tak se stalo nikoli snad záminkou, ale 
jedinou příčinou rozporů, které nevyhnutelně 
vyústily v občanskou válku.“ 

V otrokářských státech byly třitřídy. Nejnižší vrstvu tvořily čtyři milióny černých 
otroků, kteřípředstavovali třetinu obyvatelstva. Na nejvyšším stupni společenského 
žebříčku se pohybovala třída vlastníků 
půdy. Byli to poměrně 
nevzdělaní, bohatí a nadutí 

13 



lidé, rozhodující prakticky o všech veřejných záležitostech. A mezi nimi vegetovala třída 
chudých bělochů, nestálá, líná a vcelku živořící vrstva obyvatelstva. 

Právě 
na Floridě 
se poprvé vyskytly problémy s otroctvím. Na počátku století si jeden z 
indiánských náčelníků, Osceola, vzal za manželku uprchlou otrokyni, pocházející z 
bažinatého kraje Everglades. Jednoho dne tuto ženu chytili a násilím odvlekli zpět do 
otroctví. Tehdy vytáhl Osceola do boje proti otrokářům, byl zajat a během vězení v 
pevnosti zemřel. Válka však pokračovala, a jak pravil historik Thomas Higginson, „stála 
třikrát tolik, než kdysi dostalo Španělsko za celou Floridu“. 

Nejdříve se podíváme na začátky občanské války a pak se soustředíme na události roku 
1862, kdy byl James Burbank s rodinou vystaven tak hrozným válečným útrapám, že jsme 
se rozhodli je zachytit v našem příběhu. 

Dne 16. října 1859 se zmocnil kapitán John Brown s malou skupinou uprchlých otroků 
města Harpers Ferry ve státě 
Virgínie. Hrdě 
prohlašuje, že jeho cílem je osvobození 
barevných. Je však přemožen, uvězněn, odsouzen k smrti a 2. prosince roku 1859 v 
Charlestonu spolu s šesti druhy pověšen. 

Dne 20. prosince 1860 přijalo shromáždění v Jižní Karolíně 
za nadšeného souhlasu 
všech účastníků 
dekret o odloučení. 4. března příštího roku se stal prezidentem Abraham 
Lincoln. Jeho volbu považovaly jižní státy za ohrožení otrokářství. Dne 11. dubna 1861 
padla do rukou jižanů, jimž velel generál Beauregard, pevnost Sumater, patřící k 
obrannému systému přístavu Charleston. Severní Karolína, Virgínie, Arkansas a 
Tennessee se okamžitě 
přidaly k separatistům. 

Federální vláda měla k dispozici sedmdesát pět tisíc dobrovolníků. První starostí bylo 
zabezpečit hlavní město Spojených států 
Washington před náhlým útokem konfederálních 
sborů. Bylo třeba naplnit prázdná skladiště 
Severu, tím spíše, že jižanská byla od dob 
Buchananova předsednictví bohatě 
zásobena potravinami. S všemožným úsilím se 
doplňoval i válečný materiál. Zároveň 
vyhlásil prezident Lincoln blokádu jižních přístavů. 

K prvním srážkám došlo ve Virgínii. McClellan však zahnal povstalce na západ. Leč 


21. července byly federální sbory vedené McDowellem u Bull Runu rozprášeny, takže 
prchaly až do Washingtonu. Jižané teď 
neměli důvod k obavám o osud hlavního města 
Richmondu, ale tím více se museli strachovat o hlavní město své republiky seveřané. 
Několik měsíců 
poté byli federalisté poraženi u Ball’s-Bluffu. Unionisté tuto nešťastnou 
událost odčinili několika výpravami, při nichž se zmocnili pevností Hatteras a Port Royal 
Harbour. Jižané se marně 
pokoušeli jich znovu dobýt. Na konci roku 1861 převzal vrchní 
velení všech spojeneckých vojsk generál George McClellan. 
Téhož roku vypluli otrokářští námořníci k přístavům Starého i Nového světa. Ve 
Francii, Anglii, ve Španělsku a v Portugalsku se jim dostalo příznivého přijetí, což, jak se 
ukázalo, byla vážná chyba. Jižanům se tím přiznávalo právo na vedení války a tato 
podpora je posilovala a prodlužovala občanskou válku. 

Pak přišly na řadu námořní bitvy, jež měly nesmírný dosah. Jmenujme například 
bitevní loď 
Sumter s proslulým kapitánem Semmesem. Jmenujme křižník Manassas. Dne 

14 



12. října došlo k námořní srážce v ústí řeky Mississippi. 8. listopadu se federalisté 
zmocnili anglické lodi Trent. Kapitán Wilkes na její palubě 
zajal konfederální úředníky — 
a divže z toho nebyla válka mezi Anglií a Spojenými státy. 
Mezitím sváděli abolicionisté a otrokáři krvavé bitvy se střídavým štěstím až ve státě 
Missouri. Když padl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců 
Severu, generál Lyon, ustoupily 
federální jednotky k Rolle, zatímco jižanské pod vedením Price postupovaly k severu. Dne 

21. října se bojovalo u Frederictownu, o čtyři dny později u Springfieldu; 27. října padlo 
toto město do rukou federalistů 
vedených Fremontem. 19. prosince bojovali se střídavým 
štěstím Grant a Polk o město Belmont. Teprve zima, v této části Ameriky dost drsná, 
přerušila válečné operace. 
V prvních měsících dvaašedesátého roku vyvíjely nicméně 
obě 
strany horečné úsilí. 

Na Severu přijímá Kongres návrh zákona, podle něhož má stav armády stoupnout na 
pět set tisíc dobrovolníků 
— na konci války jich bude milión —, a schvaluje půjčku pěti 
miliónů 
dolarů. Vznikají velké armády, z nichž nejvýznamnější je Potomakova. V jejich 
čele stojí generálové jako Banks, Butler, Grant, Sherman, McClellan, Meade, Thomas, 
Kearney a Halleck, abychom jmenovali alespoň 
ty nejslavnější. Vojenská mašinérie se 
dává do pohybu. Vznikají pěší, jezdecké, dělostřelecké a ženijní divize. Továrny chrlí 
válečný materiál, pušky, opakovačky, děla, houfnice, šrapnely a střelivo všeho druhu. 

Na Jihu také nezahálejí. V New Orleansu, v Memphisu a v Tredogaru u Richmondu se 
vyrábějí děla. To však nestačí, a tak se vláda obrací na Evropu. Liege a Birmingham se 
stávají dodavateli zbraní nejdokonalejších systémů. Bavlna, i když má velice nízký kurs, 
se vyměňuje v přístavech — pokud to blokáda dovolí — pouze za zbraně. Organizuje se 
armáda. Jejími generály jsou Johnston, Lee, Beauregard, Jackson, Critenden, Floyd a 
Pillow. Patří k ní i nepravidelné sbory, jako je domobrana, partyzáni a čtyři sta tisíc 
dobrovolníků, jejichž služba trvá nejdéle tři a nejméně 
jeden rok podle rozhodnutí 
separatistického Kongresu, které na něm 8. srpna vymohl jeho předseda Jefferson Davis. 

Tyto přípravy nikterak neomezovaly boje započaté už na sklonku zimy. Federální vláda 
má v té době 
z otrokářského území obsazen pouze Maryland, západní Virgínii, některé 
části Kentucky, větší část Missouri a několik měst na pobřeží. 

Nové boje vzplály nejprve na východě 
Kentucky. Garfield porazil 7. ledna 
konfederalisty u Middle Creeku a 20. ledna utrpěli jižané další porážku u Logan Crossu. 
Dne 2. února se generál Grant nalodil s dvěma divizemi na několik velkých parníků 
na 
řece Tennessee a pod ochranou Footových křižníků 
vyplul do boje. O čtyři dny později se 
zmocnil pevnosti Henry. Tím zlikvidoval jeden článek řetězu, o nějž, jak praví historik 
této války, „opíral jeho protivník Johnston celý obranný systém“. Cumberland a hlavní 
město státu Tennessee byly tím pádem bezprostředně 
ohroženy federálními vojsky. 
Johnstonovi nezbývalo než soustředit všechny síly do Donelsonu, aby tak získal jistější 
opěrný bod. 

V téže době 
postupovala podél Chesapeaku další expedice, sestávající z šestnácti tisíc 
Burnsideových mužů 
a z flotily o čtyřiadvaceti ozbrojených parolodích a padesáti 

15 



nákladních člunech. Dne 12. ledna se objevila v Hampton Roadu. Přes prudké bouře 
pronikla flotila 24. ledna do vod zálivu Pimlico a chtěla se zmocnit ostrova Roanoke 
zároveň 
s pobřežím Severní Karolíny. Avšak ostrov byl opevněn. Na západě 
uzavíral 
kanál řetěz podmořských min, a navíc znesnadňovala přístup děla a opevnění. Pět až šest 
tisíc mužů, podporovaných skupinou šesti dělových člunů, bylo odhodláno znemožnit 
jakékoli vylodění. Přes statečnost obránců 
padl nicméně 
ostrov ze 7. na 8. února do 
Burnsideových rukou i s dvaceti děly a s více než dvěma tisíci zajatci. Nazítří se federální 
vojska stala pány Elizabeth City. 

Aby byl obraz situace úplný, je třeba se zmínit o jižanském generálu Jacksonovi, který 
měl na starostí obranu Virgínie. Po odvolání generála Leea do Richmondu byla tomuto 
bývalému profesorovi chemie a neobyčejně 
přísnému vojákovi svěřena celá armáda. 
Prvního ledna opustil s deseti tisíci muži Winchester, překročil Alleghany a chtěl se 
zmocnit Bathu, ležícího při ohijské železnici. Počasí však bylo silnější. Hrozné sněhové 
bouře ho donutily k návratu do Winchesteru, aniž mohl dosáhnout svého cíle. 

A nyní se podívejme, jak se vyvíjela situace na jižním pobřeží od Karolíny až po 
Floridu. 

V druhé polovině 
roku 1861 měl Sever dost rychlých člunů, aby mohl kontrolovat 
pobřežní oblasti, i když se mu nepodařilo ukořistit proslulý Sumter, který se v lednu 1862 
uchýlil do evropských vod a vyhledal úkryt v Gibraltaru. Loď 
Jefferson Davis se chtěla na 
útěku před federalisty uchýlit do svatoaugustinského přístavu na Floridě, ale nepřítel ji 
zničil před ústím průlivu. Téměř 
současně 
zajal hlídkový člun Anderson ve floridských 
vodách korzárskou loď 
Beauregard. Ale Anglie budovala nové válečné lodi. Tehdy 
prezident Abraham Lincoln rozšířil blokádu na pobřeží Virgínie a Severní Karolíny a na 
čtyři tisíce pět set dalších pobřežních kilometrů, což však bylo území, pro něž blokáda 
zůstala jen na papíře. Sever měl k dispozici pouze dvě 
eskadry; jedna blokovala pobřeží 
Atlantiku, druhá Mexický záliv. 

Dne 12. října se jižané pokusili osvobodit ústí Mississippi, používajíce k tomu — v této 
válce poprvé — pancéřové lodi, která se jmenovala Manassas. Jejich útok, podporovaný 
flotilou lehkých dělových člunů, se nezdařil a korveta Richmond jen taktak vyvázla 29. 
prosince z boje. Zato malý parník Sea Bird se nedaleko monroeské pevnosti zmocnil 
tohoto federálního dvoustěžníku. 

Ukázalo se, že je nezbytné získat operační základnu pro válečné akce ve vodách 
Atlantiku. Federální vláda se rozhodla pro pevnost Hatteras, kam se uchylovaly lodě, jež 
unikly blokádě. Zmocnit se pevnosti bylo nesmírně 
obtížné, neboť 
byla obehnána 
čtvercovou hradbou, takzvaným Clarkovým valem, a hájena asi tisícovkou mužů 
a 
sedmým plukem ze Severní Karolíny. Přesto federální eskadra, složená ze dvou fregat, tří 
korvet, jednoho výzvědného člunu a dvou silných parníků, zakotvila 27. srpna před 
průlivem nesoucím totéž jméno jako pevnost. Komodor Stringham a generál Butler 
zahájili okamžitě 
útok, překročili hradby a po dlouhém obléhání se jim konečně 
podařilo 

16 



vztyčit nad pevností bílou vlajku. Seveřané tak získali operační základnu, jež jim sloužila 
po celou dobu války. 

Přes odpor jižanů 
padl v listopadu do rukou federálních vojsk floridský ostrov Santa 
Rosa, ležící na východ, od Pensacoly v Mexickém zálivu. 

Brzy nato se ukázalo, že k úspěšnému vedení vzdálenějších operací pevnost Hatteras 
nestačí. Bylo třeba získat další opěrné body na pobřeží Jižní Karolíny, Georgie a Floridy. 
Komodor Dupont měl v té době 
k dispozici dvě 
parní fregaty, Wabash a Susquehannah, tři 
fregaty plachetní, pět korvet a šest dělových člunů,větší počet výzvědných plavidel, 
pětadvacet nákladních parníků 
plných uhlí a potravin a konečně 
dvaatřicet lodí, které 
mohly přepravit patnáct tisíc šest set mužů, jimž velel generál Sherman. Tato flotila se 
objevila 25. října před pevností Monroe. U mysu Hatteras přestála silnou větrnou bouřia 
vydala se na průzkum průlivu Hilton Head mezi Charlestonem a Savannah. Tam v zátoce 
Port Royal ležela jedna z nejdůležitějších základen Konfederace, v níž měl generál Ripley 
soustředěna svá vojska. Vstup do zátoky střežily pevnosti Walker a Beauregard, vzdálené 
od sebe čtyři tisíce metrů. Dále tu hlídkovalo osm parníků,připravených k obraně 
základny, jež se zdála nedobytnou hlavně 
proto, že se před ní prostírala rozlehlá mělčina. 

Dne 5. listopadu zahájil Dupont po důkladném průzkumu dělostřeleckou palbu a vtáhl 
do zátoky, aniž tam mohl zatím vylodit Shermanova vojska. Před polednem 7. listopadu 
zaútočil na pevnost Walker, poté na Beauregard. Pod krupobitím nejtěžších kalibrů 
obě 
pevnosti kapitulovaly, jejich posádky se stáhly a federální jednotky se jich zmocnily 
takřka bez boje. Tak se stal Sherman pánem základny v zátoce Port Royal a zůstal, jím až 
do konce všech vojenských operací. Tato rána zasáhla srdce otrokářských států. Okolní 
ostrovy pak jeden za druhým padaly do rukou federalistů, dokonce i ostrov Tybee a 
pevnost Pulaski, ovládající říčku Savannah. Na konci roku byl už Dupont pánem pěti 
velkých zátok: Severní Edisto, Svatá Helena, Port Royal, Tybee a Warsaw. 

BURBANKOVA RODINA 

Bylo několik minut po sedmé, když James Burbank a Edward Carrol sestoupili po 
přístavních schůdkách na cestu vedoucí k hlavnímu vchodu do Hrádku, sledováni Zermou 
a malou holčičkou. Vešli do prostorné haly, která byla s horními patry spojena dvojím 
točitým schodištěm. 

Zde už čekala paní Burbanková s hlavním správcem Perrym. 

„Co je nového v Jacksonvillu?“ 

„Nic, můj drahý.“ 

„Nemáte zprávy o Gilbertovi?“ 

„Přišel dopis.“ 

17 



„Díky bohu!“ 

To byla prvá slova, která mezi sebou manželé Burbankovi vyměnili. 

James Burbank nejdříve políbil ženu a malou Dy, načež rozlomil pečeť 
dopisu. 
Vzhledem k situaci si paní Burbanková přála, aby se její manžel seznámil s obsahem 
dopisu první. 

„Předpokládám, že nepřišel poštou,“ pravil James Burbank. 

„Jistěže ne, pane,“ odpověděl správce Perry. „To by bylo od pana Gilberta velmi 
neopatrné.“ 

„Kdo dopis doručil?“ 

„Nějaký člověk z Georgie, na jehož oddanost se mohl váš syn spolehnout.“ 

„Kdy?“ 

„Včera.“ 

„Co je s tím člověkem?“ 

„Večer odešel.“ 

„Dostal dobře zaplaceno?“ 

„Zajisté, můj drahý,“ vmísila se do rozhovoru paní Burbanková, „ale od Gilberta. Od 
nás nevzal nic.“ 

Halu osvětlovaly dvě 
lampy umístěné na mramorovém stole vedle široké lenošky. 
James Burbank se posadil a žena s dcerkou zaujaly místo po jeho boku. Edward Carrol 
pozdravil sestru a zabořil se do křesla. Zerma a Perry zůstali stát u schodiště. Oba patřili 
do rodiny a mohli vyslechnout obsah listu. 

James Burbank otevřel psaní. 

„Je z třetího února,“ poznamenal. 

„Gilbert je tedy psal před čtyřmi dny,“ řekl Edward Carrol. „Trochu dlouhá doba za 
okolností, v nichž žijeme.“ 

„Čti, tati, čti už!“ zaprosila dcerka s přirozenou nedočkavostí. 

Dopis zněl: 

Na palubě 
Wabashe 

vpřístavu Edisto dne 3. února 1862 

Milý otče, 

především líbám matku, sestřičku a Tebe. Co nejsrdečněji zdravím i strýce Carrola, a 
abych nezapomněl, tlumočím hned také naší dobré Zermě 
ty nejupřímnější pozdravy od 
jejího manžela, statečného a oddaného Marse. Oběma se nám daří dobřeavěřte, že 
bychom byli strašně 
rádi už s vámi! Bezpochyby se teď 
dočkáme! Pan Perry nás po 
úspěších Severu asi proklíná, jak se sluší na zarytého otrokáře, jímž náš milý správce je. 

„Slyšíte, Perry?“ zeptal se Edward Carrol. 

„Každý víme své,“ odpověděl Perry, který zřejmě 
trval na původním přesvědčení. 

James Burbank pokračoval: 

Dopis vám doručí naprosto spolehlivý člověk, nemusíte se ničeho bát. Jistě 
jste už 
slyšeli, že Dupontova eskadra se zmocnila zátoky Port Royal a okolních ostrovů. Sever 

18 



tedy neustále vítězí nad Jihem. Je velice pravděpodobné, že federální vláda obsadí hlavní 
floridské přístavy. Mluví se o společné expedici, kterou mají koncem měsíce podniknout 
Dupont a Sherman. Pravděpodobně 
bychom obsadili zátoku svatého Ondřeje jako výchozí 
bod k dalšímu postupu na území Floridy. 

Nemusím Ti, milý otče, ani říkat, jak rád už bych tam spolu s vítězným vojskem byl. 
Vaše postavení uprostřed těch otrokářů 
mě 
neustále zneklidňuje. Ale chvíle, kdy budou 
veřejně 
triumfovat myšlenky, které jsme my v Camdless Bay vždy prosazovali, nedá na 
sebe dlouho čekat. 

Kdybych tak mohl odtud zmizet, třeba jen na čtyřiadvacet hodin! Jak rád bych se na vás 
přijel podívat! Ale ne, to by bylo příliš riskantní, pro mne i pro vás, a tak budu raději 
čekat. Ještě 
pár týdnů, a všichni se opět shledáme v Hrádku! 

Musím už končit a v duchu se ptám, zda jsem na někoho nezapomněl s pozdravy. Ach 
ano, na pana Stannarda a na roztomilou Alici, které se už nemohu dočkat. Vyřiďte jejímu 
otci uctivé pozdravy a jí ještě 
něco navíc… 

Váš oddaný Gilbert Burbank 

James Burbank odložil dopis na stůl. Jeho manželka list uchopila a políbila, stejně 
jako 
malá Dy, která vtiskla hlučnou hubičku na bratrův podpis. 

„Správný hoch,“ řekl Edward Carrol. 

„A správný Mars,“ připojila paní Burbanková, pohlížejíc na Zermu, která držela v 
náručí její dcerku. 

„Musíme oznámit Alici, že přišel od Gilberta dopis,“ pravila paní Burbanková. 

„Napíšu jí to,“ řekl James Burbank. „Musím ostatně 
za několik dní do Jacksonvillu a 
uvidím se se Stannardem. Třeba se mezitím udalo něco nového, co chystanou výpravu 
ovlivnilo. Už aby tu byli naši přátelé ze Severu a Florida se vrátila pod vlajku Unie! Jinak 
to bude s námi zlé.“ 

James Burbank opustil před dvaceti lety svůj majetek v New Jersey a usadil se s 
manželkou a čtyřletým synem v Camdless Bay. Je známo, že díky jeho důmyslnému úsilí 
a vydatné pomoci švagra Edwarda Carrola plantáže dosahovaly velmi dobrých výnosů. 
Burbank silně 
přilnul k půdě, kterou získal po předcích. Zde se mu také po patnácti letech 
narodilo druhé dítě, malá Dy. 

Jamesi Burbankovi bylo teď 
šestačtyřicet let. Byl to silný muž, uvyklý práci, který se v 
ničem nešetřil. Mluvilo se o něm jako o neobyčejně 
energickém člověku. Myšlenky, jež 
zastával, dovedl také veřejně 
obhajovat. Velký, mírně 
prošedivělý muž s poněkud přísnou, 
leč 
povzbudivě 
upřímnou tváří, zdobenou vousem, jaký nosí Severoameričané, připomínal 
dokonalý typ Yankeeho. Lidé z plantáží ho měli rádi, protože byl dobrý, a poslouchali ho, 
neboť 
byl spravedlivý. Černoši mu sloužili s hlubokou oddaností a on už netrpělivěčekal, 
až jim bude moci vrátit svobodu. Hospodářskou stránku farmy měl na starosti jeho švagr 
Carrol, přibližně 
stejně 
starý jako Burbank. Oba si dokonale rozuměli a na otroctví měli 
stejný názor. 

19 



V celém Camdless Bay se na 
otázku otroctví díval odlišně 
pouze 
správce Perry. Nikterak to však 
neznamenalo, že by tento vzácný muž 
černochy utiskoval. Právě 
naopak, v 
rámci daných možností se snažil je co 
nejvíce uspokojit. 

„Jsou kraje,“ říkával, „v jejichž 
horkém podnebí je možné svěřit polní 
práce pouze černochům. A černoši, 
kteří by nebyli otroky, přestali by být 
černochy.“ 

S touto teorií vystupoval při 
nejrůznějších diskusích. Nikdo mu ji 
nevyvracel, ale nikdo ji také nebral 
příliš vážně. Tou měrou, jak snaha 
protiotrokářů 
vítězila, omezoval svá 
vystoupení. 

Paní Burbanková byla ve svých 
devětatřiceti letech ještě 
velmi hezká. 
Dcera se jí bude jednou podobat. 
James Burbank nalezl v manželce 
milující a oddanou družku, které 
vděčil za značnou část svého životního štěstí. Ušlechtilá žena žila jen pro manžela a 
milované děti, o něž se teď 
uprostřed občanské války právem strachovala. Zatímco 
šestiletá Diana, nazývaná doma prostě 
Dy, naplňovala Hrádek svým něžným veselím a 
radostí, Gilbert byl pryč. A paní Burbanková nedokázala skrýt své úzkosti a obavy o něho. 

Gilbert byl mladý čtyřiadvacetiletý muž, v němž otcovy morální kvality byly ještě 
znásobeny a jehož fyzické hodnoty umocňoval zvláštní osobní půvab. Tělesně 
neobyčejně 
zdatný, holdoval se stejným úspěchem jízdě 
na koni jako lovu či veslování. Nesmírné lesy 
a bažiny duvalského okresu se k matčině 
hrůze stávaly dějištěm jeho dobrodružných 
výprav, k nimž patřily i cesty k zátokám a průlivům Svatého Jana, končící u ústí řeky 
Pablo. Je přirozené, že v okamžiku, kdy zazněly, první výstřely občanské války, Gilbert 
byl připraven podstoupit všechny strasti vojenského života. Pochopil, že jeho místo je ve 
federálních jednotkách, a požádal o dovolení k odjezdu. I když si uvědomoval nebezpečí, 
jaké jeho syn podstupuje, a bolest, jakou způsobí matce, James Burbank Gilbertovi jeho 
přání nerozmlouval. Byla to jeho povinnost — v tom byl se synem zajedno. 

Gilbert tedy odjel na Sever, ale o jeho cestě 
se nesmělo mluvit. Kdyby se v 
Jacksonvillu proslechlo, že Burbankův syn slouží ve federální armádě, nepochybně 
by to 
mělo za následek represálie vůči Camdless Bay. Mladý muž odcestoval prostě 
k otcovým 

20 



přátelům do New Jersey. Protože miloval moře, vstoupil k federálnímu námořnictvu. V 
těch dobách se služební kariéra dělala snadno, a tak Gilbert postupoval velmi rychle. Ve 
Washingtonu si brzy povšimli mladého muže, který nabídl své služby, přestože jeho 
rodina nebyla v záviděníhodném postavení. Poprvé se vyznamenal při útoku na 
sumterskou pevnost. Byl na palubě 
Richmondu, když byla tato loď 
v ústí Mississippi 
napadena Manassasem, a značnou měrou se přičinil o její záchranu. Za zásluhy byl 
jmenován lodním praporečníkem, třebaže neabsolvoval námořní školu v Annapolisu, 
ostatně 
jako řada jiných důstojníků, kteří sem přišli z nejrůznějších míst. V nové hodnosti 
vstoupil do služeb komodora Duponta a účastnil se slavných bitev o pevnost Hatteras a 
později i dobytí Seas Islandu. Před několika týdny byl povýšen na poručíka a sloužil teď 
na jednom z dělových člunů 
Dupontovy eskadry, který měl v nejbližší době 
proniknout do 
průlivu svatého Jana. 

Mladý Burbank si ze srdce přál, aby krvavý boj co nejdříve ustal. Miloval — a byl 
milován! Ihned po skončení služby se měl vrátit do Camdless Bay a oženit se s dcerou 
otcova nejlepšího přítele. 

Pan Stannard nepatřil k typickým floridským osadníkům. Když ovdověl, mohl se díky 
slušnému majetku cele věnovat výchově 
své dcery. Bydlil v Jacksonvillu, tři čtyři míle 
cesty po řece od Camdless Bay. Za posledních patnáct let neminul týden, aby nenavštívil 
Burbankovu rodinu. Dalo se říci, že Gilbert a Alice vyrůstali společně.Sňatek, o němž se 
už dlouho mluvilo, měl zajistit štěstí obou mladých lidí. Třebaže Walter Stannard pocházel 
z Jihu, byl odpůrcem otroctví. 

Walter Stannard pocházel z New Orleansu. Paní Stannardová, původem Francouzka, 
zemřela velmi mladá a odkázala své dceři všechny ušlechtilé vlastnosti francouzské krve. 
V den Gilbertova odjezdu projevila slečna Alice neobyčejnou vnitřní sílu, utěšujíc a 
povzbuzujíc paní Burbankovou. Třebas milovala Gilberta stejně 
vroucně 
jako on ji, 
nepřestávala matku přesvědčovat, že jeho odjezd je naprosto nutný, že bít se za jejich věc 
znamená bojovat za volnost člověka, a tím i za svobodu vůbec. Slečně 
Alici bylo tehdy 
devatenáct let. Měla plavé vlasy, skoro černé oči, svěží pleť 
a elegantní postavu mladé, 
ušlechtilé vyhlížející dívky. Na svůjvěk snad byla příliš vážná, ale stačil nepatrný úsměv, 
a její krásná tvář 
se zcela proměnila. 

Neznali bychom však všechny členy Burbankovy rodiny, kdybychom se aspoň 
slovem 
nezmínili o dvou služebnících — o Marsovi a Zermě. 

Jak už jsme se dověděli z dopisu, Gilbert neodjel sám. Provázel ho Zermin manžel 
Mars; mladík by těžko našel oddanějšího společníka, než byl tento otrok, který se stal 
svobodným občanem, jakmile vstoupil na území ovládané odpůrci otroctví. Pro Marse 
však Gilbert zůstal pánem a nechtěl se s ním rozloučit, třebaže mohl vstoupit do 
černošských jednotek federální vlády. 

Mars a Zerma nebyli čistokrevní černoši, nýbrž míšenci. Zerminým bratrem byl hrdina 
Robert Small, který mělo čtyřiměsíce později unést jižanům z charlestonské zátoky malý 
parník vyzbrojený dvěma děly a darovat jej federálnímu námořnictvu. 

21 



Zerma se tedy měla na koho těšit a Mars rovněž. Bylo to šťastné manželství, zpočátku 
několikrát ohrožené obchodem s černochy. Právě 
ve chvíli, kdy při jedné koupi měli být 
rozděleni, dostali se oba jako sloužící na Camdless Bay. Stalo se to takto: 

Zermě 
bylo v té době 
jedenatřicet a Marsovi pětatřicet let. Manželství uzavřeli před 
sedmi lety, v době, kdy náleželi jistému Tickbornovi, jehož plantáže se rozkládaly asi 
dvacet mil nad Camdless Bay. V posledních letech se Tickborn velmi často stýkal s 
Texarem, který byl na jeho panství přátelsky přijímán. Na tom nebylo nic divného, neboť 
Tickborn se netěšil v kraji nijaké úctě. Rozumu moc nepobral, hospodářství vedl od deseti 
kpěti, a tak byl jednoho dne nucen prodat část otroků. 

Právě 
v té době 
se Zermě 
narodilo děcko. Ubohé ženě, s níž se tu nakládalo stejně 
špatně 
jako s ostatními otroky, okamžitě 
dítě 
vzali. A zatímco trpěla v žaláři za nějaký 
přečin, který nespáchala, novorozeně 
zemřelo. Její bolest byla právě 
tak velká jako 
Marsův hněv. Jak se však ubožáci mohli bránit proti pánovi, který je koupil? 

K této bolesti přistoupila další, neméně 
hrozná. Nazítří po úmrtí děcka se konala dražba 
a hrozilo nebezpečí, že Zerma a Mars budou od sebe odloučeni. Naděje na společnou 
službu se rozplynula, neboť 
se objevil člověk, který si chtěl koupit pouze Zermu. Zřejmě 
šlo o schválnost, protože onen muž neměl plantáže. Byl to Texar. V okamžiku, kdy s ním 
chtěl Tickborn podepsat smlouvu, objevil se nový kupec a nabídl víc. 

Novým kupcem byl James Burbank. Účastnil se dražby Tickbornových otroků 
a 
hluboce ho dojalo neštěstí ubohé černošky, k jejímž zoufalým prosbám zůstávali oba muži 
hluší. 

James Burbank potřeboval pro dcerušku kojnou. Dověděl se, že jedna z Tickbornových 
otrokyň 
ztratila právě 
děcko, a mohla by tudíž ten úkol zastávat. Rozhodl se, že ji koupí. 
Ženina bolest na něho zapůsobila tak silně, že nabídl za oba cenu mnohem vyšší, než se tu 
obvykle požadovala. 

A tak se stalo, že manželé nejen zůstali pohromadě, ale navíc měli to štěstí, že mohli žít 
u jednoho z nejšlechetnějších osadníků 
z Floridy. Jaká to byla úleva v jejich neštěstí! Teď 
byla jejich budoucnost zajištěna. 

Po šesti letech byla Zerma stále ještě 
krásná. Plná energie a oddaná svým pánům, měla 
už nejednu příležitost — a bude ji mít i později — osvědčit jim svou věrnost. Mars si 
zasloužil ženu, s níž ho dobrý skutek Jamese Burbanka navždy spojil. Byl nádherným 
typem Afričana, v jehož žilách kolovala značná část kreolské krve. Velký, robustní a 
neobyčejně 
odvážný, měl svému novému pánu prokázat opravdu platné služby. 

Ani s jedním z manželů 
se nezacházelo na Camdless Bay jako s otrokem. Burbankovi 
si jich vážili pro jejich dobrotu a přirozenou inteligenci. Mars byl přidělen Gilbertovi a 
Zerma se stala kojnou malé Diany. Jejich vztah k rodině 
se stal důvěrně 
blízký. 

22 



ČERNÁ ZÁTOKA 


Nazítří za úsvitu se po břehu jednoho ze ztracených ostrůvkůČerné zátoky procházel 
nějaký muž. Byl to Texar. Pár kroků 
od něho přistál člun, který ho včera odvezl ze 
Shannonu. Sedělvněm Squambo. 

Po několika krocích se Texar zastavil před magnolií a utrhl ze spodní větve lístek i se 
stonkem. Pak vytrhl ze zápisníku kousek papíru s několika poznámkami, svinul jej pečlivě 
a zasunul do dužnaté části listu. Počínal si tak obratně, že vzhled magnóliového listu se 
vůbec nezměnil. 

„Squambo?“ tiše zavolal Texar. 

„Pane?“ odpověděl Indián. 

„Pospěš si. Víš kam?“ 

Squambo položil list do špice člunu, sám se posadil dozadu a ujížděl kolem ostrůvku 
klikatým zálivem, ukrytým pod hustou spletí větví. 

Celá zátoka byla y podstatě 
labyrintem průlivů 
a sítí struh, naplněných černou stojatou 
vodou. Vyznal se tu pouze člověk, který se do nejmenších podrobností seznámil s 
odbočkami a hlubokými zálivy Svatého Jana. 

Squambo jel najisto. Bez obav vedl člun místy, kde by nikdo nehledal volný průjezd, a 
rozhrnoval nízké větve, které se za ním ihned zavíraly… 

Pod neproniknutelnou spletí zeleně 
nebylo možné odhadnout, zda už je den a zda 
sluneční paprsky rozptýlily noční tmu. Temnou stěnou neproniklo světlo ani za slunečního 
dne. Pološero bažinatého kraje svědčilo jak živočichům hemžícím se ve tmavých vodách, 
tak i nesmírnému množství vodních rostlin. 

Squambo kličkoval mezi ostrůvky asi půl hodiny, až dorazil k nejzazší výspě 
zátoky. 

Vtěchto místech končila močálovitá mokřina, prořídlé stromy nebyly už tak hustě 
propleteny, a proto sem pronikalo více světla. Prostíraly se tu rozlehlé louky, vystupující 
jen nepatrně 
nad úroveňřeky. V dálce je lemovaly lesy. Tu a tam vyrůstal na zelené pláži 
osamělý strom. Při chůzi po této bahnité končině 
měl člověk dojem, že se pohybuje na 
pérovací žíněnce. 

Squambo vyskočil ze člunu apřivázal jej ke stromu. Noční mlhy se zvolna rozptylovaly 
a pod nimi se objevila pustá, nekonečná luka. Mezi pěti nebo šesti stromy, jejichž obrysy 
se začínaly zvolna rýsovat v mlze, vyrůstala nevelká magnólie. 

Indián k ní zamířil. V několika minutách byl u stromu, uchopil jednu větev a na její 
konec upevnil Texarův list. Když se větev vrátila do původní polohy, ztrácel se nový list 
mezi ostatními. 

Poté zamířil Squambo se člunem k ostrovu, kde na něho čekal jeho pán. 

23 



Černá zátoka, vděčící za své jméno barvě 
vody, prostírá se na ploše pěti až šesti set 
akrů. Na žádném z mnoha ostrůvků 
nebyla nikde jediná lávka čimůstek. Spojovaly je 
navzájem pouze pletence lián, jimiž se prodíraly k obloze větve stromů. Jinak tu nebylo 
nic. Spojení mezi jednotlivými částmi zátoky nebylo věru snadné. 

Daleko nejdůležitější byl prostřední ostrov. Se svými dvaceti akry patřil k největším v 
zátoce, a navíc ležel asi šest stop nad průměrnou úrovní Svatého Jana. 

Kdysi sloužil ostrov za pevnost, pak vojenský význam ztratil a dnes byl zcela opuštěný. 
Hnijící zbytky dřevěných hradeb se krčily pod mohutnými cypřiši, duby, ořechy a 
australskými sosnami, opředeny girlandami popínavých rostlin a nekonečnými liánami. 

Uvnitř 
hradeb se pod klenbou země 
rýsovala budova pevnosti, či spíše jen 
pozorovatelny, kde se mohlo kdysi ubytovat na dvacet mužů.Vdřevěných zdech bylo 
zřízeno několik střílen. Drnová střecha se podobala obrovskému travnatému krunýři. 
Uvnitř 
bylo několik místností, jimiž se procházelo do skladiště 
potravin a munice. Kdokoli 
chtěl vstoupit do pevnosti, musel projít úzkou brankou, potom se dát přes zarostlý dvůra 
nakonec vstoupit po deseti hliněných schodech, podepřených silnými fošnami. Teprve pak 
se člověk dostal k jediným dveřím vedoucím dovnitř, a to ještě 
— po pravděřečeno — 
nebyly dveře, nýbrž zvlášť 
upevněná okenice. 

Tak tedy vypadalo Texarovo útočiště,oněmž neměl nikdo tušení. Skrýval se tu před 
světem spolu s neobyčejně 
oddaným Squambem, který nebyl o nic lepší než jeho pán, a s 
pěti či šesti otroky, kteří nebyli o nic lepší než Indián. 

Ostrov v Černé zátoce se nemohl rovnat bohatým usedlostem po obou stranách řeky. 
Nedalo se říci, že by zajišťoval majiteli a jeho druhům pohodlné živobytí. Texarovi lidé 
však nebyli příliš nároční. Několik domácích zvířat, asi šest akrů 
půdy osázené brambory a 
zeleninou, dvacet divoce rostoucích ovocných stromů 
— to byl veškerý zdroj jejich 
obživy, nepočítaje ovšem celoroční lov zvěře v sousedních lesích a chytání ryb v tichých 
vodách laguny. Obyvatelé Černé zátoky měli ještě 
jiné zdroje obživy, jejichž tajemství 
znali jen Texar a Squambo. 

24 



Bezpečnost pevnosti zaručovala její nepřístupná poloha. Kdo by se jí chtěl ostatně 
zmocnit a proč? I kdyby se někdo potají přiblížil k Texarovu doupěti, prozradil by ho 
štěkot dvou loveckých psů, které si pán těchto míst dovezl od Karaibů. Španělé kdysi 
používali takových divokých psů 
k honům na černochy. 

Texarovo sídlo bylo tedy hodné svého pána. Povězme si teď 
ještě 
několik slov o 
majiteli pevnosti. 

Texarovi bylo pětatřicet let. Jeho nevelká postava prozrazovala siláka, kterého otužil 
toulavý život dobrodruha. Těžko by mohl zapřít svůj španělský původ. Vlasy měl černé a 
husté, pod zarostlým obočím svítily zelenavé oči a jeho široká ústa s jemnými, sevřenými 
rty se podobala sečné ráně, nad níž byl posazen krátký nos s divoce rozevřeným chřípím. 
Jeho vzezření prozrazovalo lstivého násilníka. Dříve nosil plnovous. Před dvěma lety mu 
při kterémsi střetnutí z poloviny ohořel a od té doby se Texar holil. Jeho rysy tím nabyly 
větší tvrdosti. 

Asi před dvanácti lety se tento dobrodruh usadil na Floridě 
a vybral si opuštěnou 
pevnost v Černé zátoce, o niž se nikdo nezajímal. Nevědělo se, odkud přišel, a Texar se s 
tím nikomu nesvěřil. Rovněž tak se nevědělo, co až dosud dělal. Říkalo se o něm — a byla 
to pravda —, že se v georgijských a karolínských přístavech zabýval obchodem s 
černochy. Nezdálo se však, že touto hnusnou činností zbohatl. Rozhodně 
se netěšil žádné 
vážnosti ani v kraji, kde lidí podobného typu bylo víc než dost. 

Třebaže Texara každý znal — a že mu jeho činnost nesloužila ke cti, nemusíme ani 
zdůrazňovat —, přece měl v okrese nesporný vliv, který uplatňoval hlavně 
v Jacksonvillu. 
Působil tam samozřejmě 
zejména na nejméně 
úctyhodnou část obyvatelstva města. 
Uzavíral s nimi všelijaké obchody, o nichž se nemluvilo. Přátele si vybíral mezi chudými 
bělochy a mezi sebrankou místního podsvětí. Vzpomeňme si na jeho druhy, s nimiž se 
vracel ze Svatého Augustina. Ovlivňoval dokonce i některé osadníky v okolí Svatého Jana. 
Navštěvoval je, a třebas mu nikdo nemohl návštěvu v Černé zátoce oplatit, poněvadž jeho 
skrýš neznal, měl volný přístup na leckteré plantáže na obou stranách řeky. Přirozenou 
záminkou k setkání s těmito lidmi, charakterově 
mu blízkými, byl zpravidla hon. 

V posledních letech jeho vliv ještě 
vzrostl díky myšlenkám, jež vášnivě 
obhajoval. 
Když otrokářský problém rozdělil Spojené státy na dva nepřátelské tábory, stal se Texar 
nejrozhodnějším a nejtvrdším zastáncem otroctví. Nikdo mu nemohl přičítat postranní 
úmysly, neboť 
sám mělpůl tuctu černochů. Zdálo se, že mu jde pouze o zásadu. Jakým 
způsobem ji však chtěl obhajovat? Tím, že probouzel v lidech nejnižší vášně, že 
rozněcoval jejich touhu po majetku, že je nabádal k loupežím, k žhářství a vraždám, 
jejichž obětí se měli stát občané a osadníci sdílející ideje seveřanů. V poslední době 
neusiloval nebezpečný dobrodruh o nic menšího než o svržení městské správy v 
Jacksonvillu, aby mohl vážné a umírněné úředníky nahradit svými zuřivými příznivci. Až 
by se stal po provedeném převratu pánem okresu, mohl by nerušeně 
začít s osobní mstou. 

25 



James Burbank s dalšími osadníky pochopitelně 
bedlivě 
sledoval činnost člověka s tak 
pochybným charakterem. Odtud ta nenávist na straně 
jedné a nedůvěra na straně 
druhé, 
odtud ten napjatý vztah, který se měl v nejbližších dnech ještě 
vyhrotit. 

Texarova minulost byla podle obecného soudu nanejvýš pochybná a podezřelá, a to i 
poté, co zanechal obchodu s černochy. Při posledním útoku Seminolů 
vše nasvědčovalo 
tomu, že slouží Indiánům jako vyzvědač. Kdo jiný mohl vést jejich útok proti nejsnáz 
napadnutelným plantážím? A kdo jiný pomáhal rozmísťovat hlídky a klást nástrahy? Tolik 
okolností svědčilo za posledního útoku Seminolů 
v jeho neprospěch, že úřady byly nuceny 
Španěla zatknout a pohnat ho před soud. Texar však mělpřipravené alibi, a stejně 
jako 
později, i teď 
se mu na základě 
svědeckých výpovědí podařilo prokázat, že se nemohl 
zmíněného útoku účastnit — nebyl totiž v oné době 
v duvalském okrese, ale měl co dělat v 
Savannah ve státě 
Georgie, čtyřicet mil na sever od Floridy. 

Vpříštích dnech došlo na plantážích k řadě 
krádeží a k několika loupežným 
přepadením cestujících. Byl strůjcem těchto zločinů 
Texar, nebo se na nich jenom podílel? 
V každém případě 
byl opět podezřelý, leč 
pro nedostatek důkazů 
ho nemohl soud poslat za 
mříže. Až konečně 
se naskytla příležitost, kdy se zdálo, že nepolapitelný zločinec musí být 
usvědčen. Právě 
proto byl včera předvolán k soudu do Svatého Augustina. 

Před osmi dny se za večerního soumraku kolem sedmé hodiny vraceli z návštěvy 
sousední plantáže James Burbank, Edward Carrol a Walter Stannard. Náhle zaslechli 
volání o pomoc. Běželi tím směrem a octli se před farmou ležící osaměle stranou hlavní 
cesty. 

Několik stavení bylo v plamenech. Krátce předtím vyloupilo farmu asi šest mužů. 
Původci zločinu nemohli být daleko; dva z darebáků 
mizeli právě 
v lese. 

James Burbank a jeho přátelé se neohroženě 
pustili za lupiči prchajícími směrem ke 
Camdless Bay. Bohužel zbytečně. Oběma žhářům se podařilo zmizet v lese. Nicméně 
jak 
pan Burbank, tak i jeho přátelé docela zřejmě 
poznali jednoho z uprchlíků: byl to Španěl. 

Existoval však důkaz ještě 
přesvědčivější. Zerma totiž narazila nedaleko Camdless Bay 
na prchajícího muže, který ji div neporazil. Také ona si byla naprosto jista, že to byl Texar. 

Událost způsobila pochopitelně 
v okrese značný rozruch. Loupež a žhářství považovali 
všichni osadníci za jeden z nejtěžších zločinů. James Burbank tudíž neváhal a podal na 
Texara žalobu. 

Soud mu vyhověl a pozval Španěla do Svatého Augustina ke konfrontaci s ostatními 
svědky. James Burbank, Walter Stannard, Edward Carrol i Zerma jednohlasně 
vypověděli, 
že v muži, který prchal od místa požáru, poznali Texara. Španěl je jedním z pachatelů 
zločinu. 

Texar si přivedl do Svatého Augustina několik svědků 
a ti prohlásili, že onoho večera 
seděli s obžalovaným v Torillově 
krčmě 
v Jacksonvillu. Po celý večer je prý Texar ani na 
okamžik neopustil. Zvlášť 
průkazné bylo tvrzení, že právě 
v době 
zločinu se Texar 
pohádal s jedním hostem tak bouřlivě, že není vyloučena žaloba. 

26 



Výpověd člověka, s nímž se Texar neznal, byla natolik přesvědčivá, že soudce musel 
žalobu zamítnout a případ uzavřít. Také tentokrát si tedy Španěl obstaral alibi. 

Právě 
po tomto přelíčení se Texar vracel se svými druhy 7. února ze Svatého 
Augustina. Máme ještě 
v paměti jeho chování na palubě 
Shannonu a jeho cestu na 
Squambověčlunu do opuštěné pevnosti, kam normální smrtelník mohl jen ztěžka 
proniknout. Pokud jde o Squamba, byl to chytrý a úskočný příslušník kmene Seminolů,z 
něhož si Texar učinil důvěrníka. Squambo vstoupil do Španelových služeb po poslední 
výpravě 
loupeživých Indiánů, do níž byl jeho nový pán zcela nepochybně 
zapleten. 

Za této situace bylo zřejmé, že se Španěl bude chtít Jamesi Burbankovi všemožně 
mstít. 
Kdyby se mu díky hrozícímu válečnému nebezpečí podařilo dokonce svrhnout 
představitele Jacksonvillu, stal by se pro Camdless Bay přímou hrozbou. James Burbank 
mělpřed takovým člověkem pro strach uděláno, ale tím víc se o osud celé rodiny bála jeho 
žena. 

Kdyby Burbankovi věděli, že Texar zná Gilbertovo působiště 
v řadách federálního 
námořnictva, jejich úzkost by byla ještě 
větší. Těžko říci, jak se mohl Španěl dověděto 
odjezdu mladého Burbanka, když se uskutečnil v naprosté tajnosti. Bezpochyby v tom 
měli prsty jeho špehové, s nimiž pracoval i později. 

Jestliže se Texar dověděl, že Gilbert Burbank slouží pod komodorem Dupontem, pak 
docela určitě 
hrozilo nebezpečí, že nastraží mladému důstojníkovi nějakou léčku. Kdyby 
se mu podařilo vylákat ho na floridské území, zmocnit se ho a pak prohlásit, že slouží 
seveřanům snadno si představíme, jaký osud by čekal Gilberta v rukou jižanů, zuřících nad 
úspěchy severních armád. 

JACKSONVILLE 

„Tak, tak, Zermo, přišla jste na svět jako otrokyně,’ začal správce svou oblíbenou 
písničku. „Jako otrokyně 
a ne jako svobodná bytost.“ 

„Ani bych neřekla,“ odpověděla tiše a bez nejmenšího vzrušení Zerma, která byla na 
podobné rozhovory se správcem farmy zvyklá. 

„No uvidíme. V každém případě 
se jednou přesvědčíte, že rovnost mezi bělochem a 
černochem je neuskutečnitelná.“ 

„Ale kdepak, pane Perry, vždyť 
už ji dávno uskutečnila příroda sama.“ 

„Mýlíte se, Zermo, a jako důkaz bych vám rád uvedl, že bělochů 
je na zemi desetkrát, 
dvacetkrát, ale co říkám, stokrát víc než černochů.“ 

„A proto je bílí zotročili,“ odpověděla Zerma. „Měli moc a zneužili jí. Kdyby bylo na 
zemi více černochů, stali by se běloši jejich otroky… Ale ne! Černoši by byli 
spravedlivější a méně 
krutí.“ 

27 



Podobný rozhovor, ostatně 
zcela neškodný, nemohl narušit dobré vztahy mezi Zermou 
a správcem. Neměli právě 
co dělat, a tak si povídali. Je pravda, že mohli hovořit o 
užitečnějších věcech, a jistě 
by jejich rozhovor vypadal jinak, nebýt správcovy mánie 
diskutovat o otroctví. 

Oba seděli na zádi člunu, který obsluhovali čtyři veslaři. Přetínali šikmo řeku směrem 
na Jacksonville, využívajíce přitom odlivu. Správce jel do města z pověření Jamese 
Burbanka, aby tam něco zařídil, a Zerma potřebovala nakoupit nějaké maličkosti pro Dy. 

Bylo 10. února. Od událostí ve Svatém Augustinu uplynuly tři dny; James Burbank 
trávil tuto dobu v Hrádku a Texar na Černé zátoce. 

Je samozřejmé, že hned druhý den dostal pan Stannard a jeho dcera lístek z Camdless 
Bay, a tak se ve stručnosti seznámili s obsahem Gilbertova dopisu. Ty zprávy však 
nemohly slečnu Alici uklidnit. Od začátku hrozného střetnutí mezi Jihem a Severem 
Spojených států 
žila v ustavičném strachu. 

Loďka měla plachtu a ujížděla dost rychle. Za čtvrt hodiny měla být v Jacksonvillu. 
Správci tedy nezbývalo mnoho času k rozvíjení oblíbeného tématu, a proto se snažil co 
nejlépe jej využít. 

„Ba ne, Zermo,“ pokračoval správce, „i kdyby měli černoši většinu, nic by to na věci 
neměnilo. A říkám vám, ať 
tahle válka skončí jak chce, zase se vrátíme k otroctví, protože 
plantáže se bez otroků 
neobejdou.“ 

„Víte dobře, že pan Burbank si myslí něco jiného,“ odpověděla Zerma. 

„Vímto a při vší úctě 
k panu Burbankovi se odvažuji tvrdit, že se mýlí. Černoch je 
součástí hospodářství jako zvířata nebo stroje. Kdyby mohl kůň 
odejít, kdy se mu zlíbí, 
nebo pluh změnit majitele podle svého rozmaru, dopadlo by to s plantážemi špatně. Jen ať 
pan Burbank osvobodí černochy a uvidí, co se stane v Camdless Bay!“ 

„Dávno by to udělal,“ pravila Zerma, „kdyby mu to okolnosti dovolily, a vy to víte, 
pane Perry. A chcete vědět, co by se stalo, kdyby otroci na jeho farmě 
dostali svobodu? 
Ani jediný černoch by neopustil plantáže a nic by se nezměnilo, leda to, že by se s nimi 
nesmělo už nakládat jako se zvířaty. A poněvadž vy jste s černochy tímto způsobem 
nenakládal, zůstalo by po osvobození na Camdless Bay všechno při starém.“ 

„A vy si myslíte, Zermo, že jste mě 
přesvědčila?“ zeptal se správce. 

„Vůbec ne, pane. Ostatně 
by to bylo zbytečné z velmi prostého důvodu.“ 

„Z jakého důvodu?“ 

„Protože vy máte v podstatě 
stejné názory jako pan Burbank, Carrol a Stannard, prostě 
jako všichni slušní a spravedliví lidé.“ 

„To ne, Zermo, to tedy ne! Já vystupuji v zájmu černochů. Kdyby totiž mohli jednat 
podle svobodné vůle, byl by s nimi brzo konec.“ 

„Říkejte si co chcete, pane Perry, já tomu stejně 
nevěřím. Kdyby museli černoši trvale 
snášet ponižující otroctví, bylo by věru lepší, aby zahynuli.“ 

28 



Správce by byl rád ještě 
pokračoval 
v rozhovoru, neboť 
argumenty mu 
nechyběly. Člun však už svinul 
plachtu a přirazil k dřevěnému 
přístavišti, kde zůstane do té doby, než 
si Zerma a pan Perry vyřídí ve městě 
své záležitosti. 

Jacksonville se rozkládá na levém 
břehu Svatého Jana. Leží na okraji 
rozlehlé planiny, která je lemována 
nádhernými lesy, propůjčujícími městu 
věčně 
zelený rámec. Značnou část 
okrajových území tvoří kukuřičná, 
třtinová a rýžová pole, z nichž 
posledně 
jmenovaná sahají až k řece. 

Jak si správce a Zerma mohli 
povšimnout, ve městě 
vládl neklid. 
Několik set lidí, jednak původních 
jižanů, jednak mulatů 
a španělských 
míšenců,očekávalo příjezd parníku, 
jehož kouř 
se objevil v dálce nad 
hladinou Svatého Jana. Někteří chtěli 
být u parníku dříve, a použili proto 
přístavních člunů, zatímco druzí se 

uchýlili do jednostěžňových rybářských bárek, které kotvily v jacksonvillském přístavu. 

Z bojiště 
totiž došly včera velmi vážné zprávy. Část operačního plánu, o níž hovořil 
Gilbertův dopis, byla obecně 
známa. Vědělo se také, že v nejbližších dnech se tu objeví 
flotila komodora Duponta se Shermanovými expedičními sbory. Cílem útoku bude 
samozřejmě 
Svatý Jan a přilehlé břehy, ale nikdo netušil, v kterých místech se expedice 
vylodí. Po Georgii byla teď 
federální armádou ohrožena přímo Florida. 

Když parník přijíždějící z Fernandiny konečně 
zakotvil, cestující potvrdili všechny 
zprávy kolující městem. Podle jejich názoru zakotví komodor Dupont v zálivu svatého 
Ondřeje, aby tam vyčkal vhodného okamžiku k útoku na průliv u ostrova Amélia a na ústí 
Svatého Jana. 

Lidé se okamžitě 
rozběhli po městě, plašíce svým spěchem veliké jihoamerické supy, 
jimž tu vděčí za čistotu ulic. Všude se ozývaly výkřiky: „Smrt seveřanům. Nedáme se!“ 
Samozvaní vůdcové tu na Texarův pokyn vykřikovali různá hesla, jimiž rozněcovali 
obyvatelstvo. Docházelo k demonstracím; lidé se srocovali na Velikém náměstí, před 
radnicí, před soudem, a dokonce i před chrámem. Obyvatelé Jacksonvillu, jak víme, nebyli 

29 



jednotní, zejména pokud se týká otroctví, takže v této situaci musela proti horkým hlavám 
zakročit policie. 

Nejprve se povykovalo v krčmách a hospodách, kde se hojně 
popíjelo. Všichni tu o 
překot rozvíjeli plány, jak co nejúčinněji odrazit invazi Severu. 

„Musíme poslat vojsko do Fernandiny!“ říkali jedni. 

„Musíme stáhnout lodi do svatojanských průlivů!“ odpovídali druzí. 

„Musíme opevnit město a vyzbrojit je děly!“ 

„Musíme vyzvat všechny na trati mezi Fernandinou a Keys, aby nám šli na pomoc!“ 

„Musíme zhasnout maják v Pablu, aby lodi nemohly v noci do ústí řeky!“ 

„Musíme zaminovat řeku!“ 

O minách jako nové zbrani této války se toho mnoho nevědělo, často se o nich však 
hovořilo — a hodně 
se na ně 
spoléhalo. 

Jeden zuřivec z Torillovy krčmy vykřikoval, že nejdůležitější ze všeho teď 
je vsadit do 
vězení všechny seveřany a s nimi sympatizující jižany. 

Bylo by věru s podivem, kdyby se nikdo neuchýlil k této poslední možnosti všech 
sektářů 
na celém světě. Však byl také návrh přijat s nadšeným hurá! Naštěstí pro čestné 
občany Jacksonvillu budou městské úřady ještě 
nějaký čas váhat, než přikročík 
uskutečnění podobných návrhů. 

Zerma si všímala všeho, co se dalo v ulicích, aby mohla informovat svého pána, který 
byl událostmi bezprostředně 
ohrožen. Kdyby došlo k násilnostem, jistě 
by se neomezily 
pouze na město, ale zasáhly by plantáže celého okresu a mezi nimi na prvním místě 
Camdless Bay. Míšenka chtěla získat podrobnější zprávy a vydala se za panem 
Stannardem, který bydlel na předměstí, kde měl vlastní dům. 

Bylo to půvabné a pohodlné obydlí, velmi výhodně 
posazené doprostřed jakési zelené 
oázy, kterou zde sekera osadníků 
ušetřila. Zásluhou slečny Alice byl dům pečlivě 
udržován. Mladá dívka se po matčině 
smrti změnila v dokonalou hospodyni, jež byla 
nucena poněkud předčasně 
vládnout služebnictvu v domácnosti svého otce. 

Dívka přijala Zermu velmi srdečně. Ze všeho nejdříve se slečna Alice rozhovořila o 
Gilbertově 
dopise, který jí míšenka mohla bezmála doslova opakovat. 

„Pravda, Gilbert není daleko,“ povzdechla si slečna Alice, „ale do jaké situace se vrátí? 
A kolik nebezpečí naněho ještěčíhá, než to všechno skončí!“ 

„Uklidni se, Alice!“ pravil pan Stannard. „Jaképak nebezpečí! Když křižoval u pobřeží 
Georgie, a zejména u Port Royalu, to mu hrozilo nebezpečí. Já si myslím, že Florida 
nebude klást vážný ani dlouhý odpor. Co mohou dělat, když je tu Svatý Jan, po němž se 
dělové čluny dostanou až do středu okresu? Obrana je v tomto případě 
těžká, ne-li 
nemožná.“ 

„Kéž bys měl pravdu, otče,“ usmála se Alice. „Bože, ať 
už tahle krvavá válka skončí! 
Co kdyby ho napadlo, když bude tak blízko, navštívit jednoho dne rodinu…“ 

„A vás, slečno,“ přerušila dívku Zerma. „Patříte přece také k Burbankově 
rodině, ne?“ 

„Srdcem k ní patřím, Zermo.“ 

30 



„Nemusíš mít strach, Alice,“ pravil pan. Stannard. „Gilbert je příliš rozumný, než aby 
udělal něco podobného, tím spíš, že v nejbližších dnech zabere komodor Dupont celou 
Floridu. Bylo by neomluvitelnou nerozvážností přijít sem dříve než federální vojska.“ 

„Nemyslíte, pane Stannarde,“ pravila v té chvíli Zerma, „že byste měl aspoň 
na nějaký 
čas opustit Jacksonville? Nejmoudřejší by bylo se sem vrátit až po příchodu federálních 
vojsk. Pan Burbank mi nařídil, abych vás znovu ujistila, že by vás moc rád uvítal se 
slečnou na Hrádku.“ 

„Vím, vím…“ odpověděl pan Stannard. „Nezapomně 
jsem na Burbankovu nabídku. Je 
však Hrádek bezpečnější než Jacksonville? Až ti zuřivci opanují město, vrhnou se 
pravděpodobně 
na plantáže.“ 

„Pane Stannarde,“ poznamenala Zerma, „myslím si, že je dobré být v době 
nebezpečí 
pohromadě.“ 

„Zerma má pravdu, otče. Bylo by lepší, kdybychom byli všichni v Camdless Bay.“ 

„To je samozřejmé, Alice,“ odpověděl pan Stannard „Neodmítám Burbankovu nabídku. 
Mám však za to, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Zerma bude tak laskavá a vyřídí 
našim přátelům, že musím v městě 
zařídí ještě 
několik věcí. Jakmile budu hotov, 
požádáme v Hrádku o pohostinství.“ 

„Až se pan Gilbert vrátí,“ usmála se Zerma, „nalezne aspoň 
své nejmilejší pod jednou 
střechou.“ 

Nato se Zerma s panem Stannardem a jeho dcerou rozloučila. Ulice byly ještě 
plné 
hlučícího davu. Míšenka s prodírala směrem k přístavu, kde už na ni správce čekal. Oba 
nasedli do člunu a pan Perry začal se svým oblíbeným tématem právě 
tam, kde před 
několika hodinan přestal. 

Pan Stannard tvrdil, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Byla to pravda? Události se v 
příštích dnech vyvíjely neobyčejně 
rychle a právě 
Jacksonville měl pocítit jejich důsledky. 

Zatím válka pokračovala a nutno říci, že v neprospěch Konfederace. Dne 12. února 
musel generál Price se svým missourským oddílem vyklidit Arkansas. Pevnost Henry se 
stala kořistí federálních jednotek, které pak zaútočily na pevnost Donelson, hájenou 
silným dělostřelectvem a obehnanou v okruhu čtyř 
kilometrů 
systémem opevnění, v němž 
dominovalo městečko Dover. Přes krutou zimu a sníh padla tvrz dne 14. února do rukou 
seveřanů 
zásluhou dvojího útoku. Ze země 
jej vedl se svými patnácti tisící muži generál 
Grant, z řeky pak komodor Foot, útočící dělovými čluny. Federální vojsko tak zajalo 
jižanskou divizi i se zásobami. 

To byla pro konfederalisty těžká rána. Účinek porážky byl nedozírný. Jejím 
bezprostředním důsledkem byl okamžitý ústup generála Johnstona z důležitého města 
Nashville na řece Cumberland. Spolu s ním uprchlo v panické hrůze i obyvatelstvo a o 
několik dnů 
později potkal tentýž osud město Columbus. Tím se stát Kentucky vrátil pod 
federální správu. 

Snadno si lze představit, že na Floridě 
vyvolaly tyto události bouře pomstychtivého 
hněvu, který zasáhl i ta nejvzdálenější místa. Úřady byly proti tomuto hnutí bezmocné. Pro 

31 



ty, kdož nesdíleli názory jižanů 
a nepodíleli se na obranných plánech, byla situace každou 
hodinu nebezpečnější. Nepokoje v Tallahassee a ve Svatém Augustinu zvládly úřady jen s 
velkými obtížemi. V Jacksonvillu hrozilo nebezpečí, že povstání přeroste v neovladatelné 
násilí. 

Situace v Camdless Bay byla za těchto okolností velice znepokojivá. Se spolehlivými 
zaměstnanci by James Burbank mohl pravděpodobně 
odrazit první útoky na plantáže, i 
když bylo v té době 
velmi těžké obstarat si dostatečný počet zbraní a munice. Zato pan 
Stannard v Jacksonvillu byl ohrožen bezprostředně 
a právem se strachoval o svůjdům, o 
dceru, sebe sama i služebnictvo. 

James Burbank si uvědomoval nebezpečí, které panu Stannardovi hrozí, a posílal mu 
jeden dopis za druhým. Kromě 
toho mu několikrát tlumočil prostřednictvím poslů 
prosbu, 
aby se neprodleně 
přestěhoval na Hrádek, kde budou aspoň 
všichni spolu. Kdyby se stalo a 
museli se z bezpečnostních důvodů 
uchýlit do vnitrozemí, aby tu počkali, až federální 
jednotky zajistí opět pořádek, pak prý je Hrádek ideálním východiskem. 

Walter Stannard pozvání nakonec vyhověl a uchýlil se dočasně 
do Camdless Bay. 
Odcestoval 23. února v naprosté tajnosti, neprozradiv nikomu cíl cesty. Loď 
na něho 
čekala v malé zátoce Svatého Jana. 

Uvítání bylo víc než srdečné, vždyť 
paní Burbanková považovala Alici za svou dceru. 
Konečně 
byli všichni pohromadě! Zlé časytu přežijí v bezpečí a bez zbytečného strachu. 

Pan Stannard opustil Jacksonville právě 
včas. Nazítří zaútočila na jeho dům banda 
zločinců, která se vydávala za sbor vlastenců. Policii se jen s námahou podařilo zabránit 
drancování a ochránit další domy spořádaných občanů, kteří nesdíleli názory separatistů. 
Zřejmě 
se však blížila chvíle, kdy povstalci vystřídají dosavadní představitele města. 
Místo aby čelili násilnostem, budou je noví vládci spíše rozněcovat. 

Texar, podle sdělení pana Stannarda, opustil před několika dny svůj úkryt a odebral se 
do Jacksonvillu. Setkal se tam se svými přáteli, nejhorší floridskou sebrankou, která se 
sem stáhla z plantáží ležících na obou březích Svatého Jana. A tento běsnící živel 
prosazoval svou vůliv městech i na venkově. Je třeba říci, že tito lidé měli řadu přívrženců 
v nejrůznějších částech Floridy. Zdůrazňujíce neustále otázku otroctví, získávali den za 
dnem nové stoupence. Jacksonville stejně 
jako Svatý Augustin byl plný tuláků, 
dobrodruhů 
a pobudů. Každým okamžikem se mohli ti zlosynové zmocnit obou měst, 
obsadit úřady a vojenskou i civilní správu. Domobrana i pravidelné vojsko by se 
bezpochyby přidaly k zuřivcům. 

James Burbank situaci dobře znal. Mnozí z jeho lidí, jimž mohl plně 
důvěřovat, ho 
informovali o všem, co se dalo v Jacksonvillu. Věděl o Texarově 
příchodu a o jeho 
neblahém vlivu na nejnižší vrstvy obyvatelstva, které — stejně 
jako on — bylo 
španělského původu. Kdyby se takový člověk stal pánem města, znamenalo by to 
bezprostřední ohrožení Camdless Bay. James Burbank se proto připravoval jak na obranu, 
kdyby to situace dovolovala, tak i na útěkvpřípadě, že by byl Hrádek ohrožen žhářia 
lupiči. Jeho největší starostí bylo zajistit bezpečnost přátel a rodiny. 

32 



Zerma projevovala v těchto dnech bezmeznou oddanost. Neustále hlídala hranice 
plantáží, zejména ve směru k řece. Vybrala si několik chytrých a oddaných černochů 
a 
pověřila je stálou strážní službou, aby každý pokus o útok byl ihned zaregistrován a 
Burbankova rodina mohla včas vyhledat útočiště 
v Hrádku. 

Tažení proti Jamesu Burbankovi však nebylo zahájeno přímým útokem. Dokud neměl 
Texar a jeho přívrženci moc plně 
v rukou, uchylovali se k jiným způsobům boje. Pod 
tlakem veřejného mínění musely úřady těmto lidem vycházet vstříc a dělat jim, jako 
rozhořčeným odpůrcům Severu a zastáncům otroctví, nejrůznější ústupky. 

Mezi floridskými osadníky, o jejichž liberálních názorech se všeobecně 
vědělo, patřil 
James Burbank k nejvýznamnějším a nejbohatším. Byl z prvních, na něhož se obrátili s 
výzvou, aby vysvětlil své osobní stanovisko k otázce osvobození otroků. 

Dne 26. února večer dorazil do Camdless Bay z Jacksonvillu posel a odevzdal Jamesi 
Burbankovi obálku s touto výzvou: 

Civilní soud v Jacksonvillu přikazuje panu Jamesi Burbankovi, aby se dne 27. února v 
jedenáct hodin dopoledne dostavil k jednání do soudní budovy. Nic víc. 

VII 

APŘECE PŮJDE! 

Třebaže bouře nezačala, tohle byl první blesk, který ji předcházel. 

Pan Burbank zůstal klidný, rodina však nikoli. Co mohou majiteli Camdless Bay v 
Jacksonvillu chtít? Dostal příkaz, nikoli pozvání. Co to znamená? Jde o vyšetřování, nebo 
je tu ohrožena jeho svoboda, a snad i život? Jestliže výzvy uposlechne, kdo ví, dovolí-li 
mu vrátit se domů. Použijí v opačném případě 
násilí? Jakému nebezpečí a jakým 
nástrahám tím vystaví své nejbližší? 

„Nepůjdeš, Jamesi, vid?“ 

Bylo zřejmé, že paní Burbanková promluvila jménem všech. 

James Burbank neodpovídal. 

Čím to, že si najednou tak troufají? Zmocnil se snad města Texar a jeho kumpáni? 
Odstranili snad slušné úředníky a zaujali sami jejich místa? Ale ne! Správce Perry se vrátil 
odpoledne z města ao ničem podobném se nezmiňoval. 

„Je docela možné,“ pravil pan Stannard, „že tvrdé metody vyvolal nějaký nečekaný 
úspěch jižanů.“ 

„Bojím se, že máš pravdu,“ odpověděl Edward Carrol. „Jestli Sever utrpěl v posledních 
dnech nějakou poráž-ku, tak si ti zlosynové myslí, že komodor Dupont sem nepřijde a že 
si mohou dělat, co se jim zlíbí.“ 

„To je jasné,“ ozval še Edward Carrol, „narostl jim prostě 
hřebínek.“ 

33 



„To tedy nepřijde ani Shermanova armáda, ani Dupontovo loďstvo?“ lekla se paní 
Burbanková. 

„Vždyť 
je teprve šestadvacátého února,“ pravila slečna Alice, „a podle Gilberta má 
federální flotila vyplout až osmadvacátého.“ 

„Nesmíme zapomínat, že potrvá nějakou chvíli, než se dostanou k ústí Svatého Jana,“ 
připojil pan Stannard, „a než proniknou průlivy k městu. Cestou je jistě 
zdrží nějaké 
překážky, a tak počítám, že jim to může trvat deset dnů.“ 

„Deset dnů?“ zašeptala Alice. 

„Deset dnů?“ opakovala paní Burbanková. „Co se může za tu dobu všechno stát!“ 

James Burbank se rozhovoru nezúčastnil. Přemýšlel. V duchu si kladl otázku, jak se má 
zachovat. Neuposlechnout předvolání je riskantní. Lidé z Jacksonvillu by se mohli s 
mlčenlivým souhlasem úřadů 
vrhnout na Camdless Bay. Pro rodinu by to znamenalo 
hrozné nebezpečí. Ne! Raději bude čelit nebezpečí sám! Tím dává všanc pouze vlastní 
svobodu a život! 

Paní Burbanková hleděla na manžela s rostoucím neklidem. Viděla, že svádí vnitřní 
boj. Nechtěla ho však rušit. Ani Alice a pánové Stannard a Carrol se neodvážili ptát, jak se 
rozhodl. 

Teprve malá Dy se nevědomky stala mluvčím celé rodiny. Přistoupila k otci, sedla mu 
na klín a vážně 
se zeptala. 

„Tati?“ 

„Copak, miláčku?“ 

„Opravdu půjdešk těm zlým lidem, co nám chtějí ublížit?“ 

„Ano… půjdu…“ 

„Jamesi!“ vykřikla paní Burbanková. 

„Musím… Je to má povinnost! Půjdu!“ 

James Burbank byl zřejmě 
rozhodnut a nemělo smysl chtít mu něco vyvracet. Jistě 
uvážil všechny následky. 

Jeho žena k němu přisedla, pevně 
ho objala, ale neříkala už nic. Co také mohla namítat? 

„Přátelé,“ promluvil James Burbank, „je docela možné, že té záležitosti přikládáme 
zbytečně 
velký význam. Co mi mohou vyčítat? V podstatě 
nic, to je jasné! Obviní mě 
pro 
mé názory, budiž! Ale osobní názor je soukromá záležitost. Já jsem se ostatně 
svým 
míněním nikdy netajil, a co jsem si myslil celý život, dokázal bych opakovat i nyní.“ 

„Půjdeme s tebou, Jamesi,“ řekl Edward Carrol. 

„Samozřejmě,“ připojil se pan Stannard. „Nepustíme vás do Jacksonvillu samotného.“ 

„Nikoli, přátelé,“ bránil se James Burbank. „Výzva se týká pouze mě, a tak se před 
soud dostavím sám. Dost možná, že se v městě 
zdržím několik dní. Právě 
proto musíte vy 
dva zůstat v Camdless Bay. V době 
své nepřítomnosti svěřím rodinu do vašich rukou.“ 

Po těchto slovech se všichni rozešli. Před spaním pan Burbank učinil ještě 
nutná 
bezpečnostní opatření. 

34 



Noc minula v klidu. Nazítří časně 
ráno se pan Burbank ubíral bambusovou alejí k 
malému přístavu. Na osmou hodinu si objednal loď. 

Na zpáteční cestě 
ho zastavila Zerma. 

„Pane,“ pravila, „jste opravdu rozhodnut? Půjdete k soudu?“ 

„Samozřejmě, Zermo. Je to v zájmu nás všech. Chápeš mě 
přece, ne?“ 

„Ano, pane. Kdybyste odmítl, mohl by toho Texar použít jako záminky k útoku na 
Camdless Bay.“ 

„A tomuhle nebezpečí se musíme za každou cenu vyhnout,“ odpověděl pan Burbank. 

„Mám jít s vámi?“ 

„Naopak, musíš zůstat na plantážích, Zermo. Kdyby se něco stalo, chci, abys chránila 
mou ženu a dceru.“ 

„Nehnu se od nich, pane.“ 

„Jinak nic nového?“ 

„Nic. Jen několik podezřelých lidí se potlouká kolem plantáží. Asi špehové. V noci 
křižovaly na řece dvě 
nebo tři bárky. Nevědí snad něco o panu Gilbertovi a nečekají, že 
bude chtít tajně 
navštívit Camdless Bay?“ 

„Kdepak!“ odpověděl pan Burbak. „Můj syn je příliš rozumný, než aby se dopustil 
podobné nepředloženosti.“ 

„Bojím se, že Texar ví něco o jeho službě 
ve federálním vojsku,“ pravila Zerma. 
„Španělův vliv prý každým dnem stoupá. Až budete v Jacksonvillu, raději se mu vyhněte.“ 

„Neměj strach, Zermo, vyhnu se mu jako jedovatému plazu! Budu opatrný. Kdyby snad 
za mé nepřítomnosti něco podnikl proti Hrádku…“ 

„O nás se nebojte, pane. Dáme pozor. Vaši otroci by plantáže ubránili. Věřte, že kdyby 
bylo zapotřebí, nechají se zabít do posledního muže — tak jsou vám oddaní a tak vás mají 
rádi! Znám jejich myšlenky a názory a vím, jak by se zachovali. Nejednou je lidé z jiných 
plantáží vybízeli ke vzpouře… Nechtěli o něčem podobném ani slyšet. Je to jedna velká 
rodina, která patří k té vaší. Můžete se naně 
spolehnout.“ 

„Vím to, Zermo, a spoléhám na ně.“ 

Poté se James Burbank vrátil domů, aby se v klidu rozloučil se ženou, dcerkou a se 
slečnou Alicí. Ujistil je, že se bude před soudem, ať 
už tam zasedá kdokoli, chovat tak, aby 
nezavdal sebemenší příčinu k nějakým provokacím a násilnostem. Počítá s určitostí, že se 
vrátí ještě 
téhož dne. Rozloučil se pak i s ostatními a odjel. 

Walter Stannard a Edward Carrol ho vyprovodili až k říčnímu přístavu. Zde jim dal 
James Burbank několik posledních rad — a krátce nato už se člun pod jihovýchodním 
větrem vzdaloval od camdlessbayského břehu. 

O hodinu později dorazil James Burbank se svým člunem do Jacksonvillu. Bylo asi 
deset hodin. 

Nábřeží bylo v tuto dobu téměř 
liduprázdné. Pouze několik cizích námořníků 
tam 
vykládalo zboží. Nikdo si příjezdu pana Burbanka nevšiml. Mohl se tudíž, nikým 

35 



nepozorován, vydat k jednomu ze svých obchodních zástupců, k panu Harveymu, který 
bydlel na opačném konci přístavu. 

Pan Harvey byl překvapen a znepokojen. Nevěřil, že James Burbank uposlechne výzvy 
a dostaví se k soudu. V městě 
tomu ostatně 
nevěřil nikdo. Pokud jde o strohé předvolání, 
ani pan Harvey neměl tušení, čím bylo motivováno. Soud, aby vyhověl veřejnosti, hodlá 
se pravděpodobně 
Jamese Burbanka zeptat na jeho stanovisko k otrokářskému problému. 
Možná také, že ho chtějí zajistit, aby získali jednoho z nejbohatších osadníků 
Floridy jako 
rukojmí. V tom případě 
by udělal lépe, kdyby zůstal v Camdless Bay. Takové bylo mínění 
pana Herveyho. Nikdo pana Burbanka neviděl, dodal, je tedy ještěčas odjet z 
Jacksonvillu. 

James Burbank sem nepřišel, aby tak rychle vyklidil pole. Chtěl v každém případě 
vědět, na čem je. 

Zeptal se proto svého zástupce na několik věcí, které byly za dané situace pro něho 
velmi důležité. 

Podařilo se snad vzbouřencům svrhnout vedení města? 

Zatím ne, ale pozice městské správy se zhoršuje. Při prvních bouřích bude pod tlakem 
událostí svržena. 

Nemá v tom všem prsty Španěl Texar? 

Ano. Pokládají ho za hlavu strany radikálních otrokářů. Bezpochyby se co nejdříve 
zmocní se svými kumpány vlády nad městem. 

Jsou pravdivé poslední válečné zprávy šířené po celé Floridě? 

Ano. Jižní státy jsou už pevně 
organizované. V čele definitivní vlády stanul 22. února 
jako prezident Jefferson Davis a jako jeho náměstek Stephens, oba na období šesti let. Tři 
dny nato požádal prezident Davis dvoukomorový Kongres v Richmondu o schválení 
povinné vojenské služby. Konfederace pak dosáhla několika dílčích, nikoli však 
podstatných úspěchů. Ostatně 
24. února zahájily prý početné jednotky generála 
McClellana útok na horním toku řeky Potomac, takže jižané museli vyklidit Columbus. Na 
Mississippi se nevyhnutelně 
schylovalo k střetnutí separatistické armády s armádou 
generála Granta. 

A co flotila komodora Duponta, jež měla dorazit k ústí Svatého Jana? 

Vměstě 
se povídá, že do deseti dnů 
se pokusí proniknout průlivy k městu. Jestli se chce 
Texar zmocnit se svými spojenci Jacksonvillu, aby se mohli některým lidem mstít, musí si 
pospíšit. 

Když se blížila jedenáctá hodina, opustil James Burbank dům svého obchodního 
zástupce a zamířil na náměstí k soudní budově. V ulicích bylo neobyčejně 
živo. Celé davy 
postupovaly směrem k náměstí. Lidé věděli, že tato událost, sama o sobě 
nevýznamná, 
může mít nedozírné následky. 

Náměstí bylo plné bělochů, míšenců 
i černochů 
a všude se bouřlivě 
diskutovalo. I když 
počet účastníků 
na tomto jednání byl omezený, přece mezi diváky měli naprostou většinu 

36 



Texarovi přívrženci, mezi nimiž se ztrácelo pár čestných lidí, ochotných postavit se proti 
bezpráví. Těžko by ovšem mohli klást odpor těm, kdo usilovali v Jacksonvillu o převrat. 

Jakmile se James Burbank objevil na náměstí, všichni ho okamžitě 
poznali. Ozvaly se 
hlasité výkřiky. Nelze říci, že by mu byly příznivé. Několik odvážných mužů 
Burbanka 
obstoupilo. Nechtěli, aby počestný a vážený majitel Camdless Bay byl vystaven útoku 
davu. James Burbank však zachoval rozvahu a čelil zmatkůmsdůstojnou rozhodností, což 
jeho přátelé oceňovali. 

Tak se stalo, že Burbank přešel náměstí v klidu. Vstoupil do soudní budovy a v 
příslušné místnosti stanul u dřevěného pažení jako obžalovaný, ačkoli byl předvolán 
neprávem. 

Předseda soudu i přísedící byli už na svých místech. Vesměs šlo o umírněné, vážené 
občany. Jakému nátlaku a jakým hrozbám museli být od začátku občanské války 
vystaveni! A kolik odvahy a energie bylo zapotřebí, aby na svých místech vytrvali! 
Útokům buřičů 
mohli vzdorovat jen proto, že obyvatele Floridy otrokářský problém 
zdaleka tak nevzrušoval, jako příslušníky ostatních jižních států. Nicméně 
separatistické 
ideje tu zvolna získávaly půdu. Zároveň 
den za dnem vzrůstal vliv nejrůznějších násilníků, 
dobrodruhů 
a tuláků, kteří byli roztroušeni po celém okrese. Ve snaze uklidnit veřejné 
mínění, ovlivňované radikální stranou, rozhodl se soud předvolat Jamese Burbanka na 
základě 
nařčení velitele radikálů 
Španěla Texara. 

Šum, v němž se mísily projevy přízně 
i nevole, provázel farmářepři jeho vstupu do 
sálu. Brzy však ruch ustal. Pan Burbank, stojící před dřevěným zábradlím s výrazem 
člověka, který není zvyklý ustupovat, nečekal na běžné otázky a pravil jasným hlasem: 
„Předvolali jste Jamese Burbanka. Zde stojí!“ 

Počáteční formality odbyl majitel camdlessbayského panství stručně 
a krátce. Potom se 
zeptal: 

„Z čeho jsem obžalován?“ 

Soudce pravil: 

„Slovem a snad i činy jste potíral naděje, jimiž dnes žije celá Florida.“ 

„Kdo je žalobcem?“ zeptal se James Burbank. 

„Já!“ 

Byl to Texar. James Burbank poznal jeho hlas. Ani se neotočil, jen pokrčil rameny, 
dávaje tak najevo pohrdání žalobcem. 

Mezitím Texarovi druzi podporovali svého šéfa povzbudivým pokřikem. 

„Především bych chtěl upozornit,“ řekl Texar, „že James Burbank je svým smýšlením 
seveřan. Jeho přítomnost v Jacksonvillu je urážkou Konfederace! Když ho srdce táhne k 
seveřanům, ať 
si k nim jde!“ 

„Jsem na Floridě, protože se mi tu líbí,“ odpověděl James Burbank. ,,V okrese bydlím 
už dvacet let. I když jsem se tu nenarodil, ví se aspoň, odkud jsem přišel. Tolik na adresu 
těch, o jejichž minulosti se nic neví, těch, kteří se vyhýbají dennímu světlu a měli by tu 
stát místo mě!“ 

37 



Texara se tato slova vůbec nedotkla. 

„A co mi ještě 
vyčítáte?“ zeptal se James Burbank. 

„Co ještě?“ pravil Španěl. „Obviňuji Jamese Burbanka z protiotrokářské propagandy a 
činnosti, kterou provozuje ve chvíli, kdy se celá země 
pozvedla, aby otrokářství udržela, a 
kdy jsou její synové ochotni prolévat svou krev v boji s federálním vojskem.“ 

„Jamesi Burbanku,“ pravil vyšetřující soudce, „jistě 
pochopíte, že v současné situaci je 
takové obvinění nesmírně 
vážné. Prosím, abyste se k němu vyjádřil.“ 

„Vážený pane,“ odpověděl James Burbank, „moje odpověď 
bude velmi stručná. Nikdy 
jsem se nezabýval a ani se nechci zabývat nějakou propagandou. Obžaloba je nesprávná. 
Pokud jde o můj osobní názor na otroctví, rád bych jej tu znovu připomněl. Ano, jsem 
abolicionista! Ano, lituji, že Jih bojuje proti Severu. Ano, obávám se, že se Jih žene do 
záhuby, které by se mohl vyhnout, a chtěl bych, aby místo nerozumné války, jež je v 
rozporu s mravními cíli lidstva, sledoval ve svém vlastním zájmu docela jinou cestu. 
Jednoho dne poznáte, že všichni, kdo s vámi hovořili jako já, měli pravdu. Stavět se proti 
změnám a mravnímu pokroku je bláznovství. Navíc by odtržení Severu od Jihu byl zločin 
spáchaný na americké vlasti. Nemáte na své straně 
ani pravdu, ani spravedlnost, ani sílu, a 
proto se tento zločin neuskuteční.“ 

Burbankova slova sklidila nejdříve pochvalu, jež byla vzápětí přehlušena křikem. 
Obecenstvo se z větší části skládalo z pochybných živlů 
a pro ty byla farmářova řeč 
nepřijatelná. 

Jakmile vyšetřující soudce uklidnil soudní síň, James Burbank pokračoval. 

„Očekávám,“ pravil, „že teď 
místo mých myšlenek budete žalovat mé skutky, a chci se 
z nich zodpovídat, budete-li mi s to nějaké označit.“ 

Hrdý Burbankův postoj uvedl soudce i přísedící do rozpaků. Nevěděli o jediném činu, 
kterého by mohli proti němu použít. Jejich povinností bylo vyslechnout pouze obžalobu, 
podloženou ovšem důkazy. 

Texar si uvědomil, že má-li dosáhnout cíle, musí se vyjadřovat mnohem přesněji. 

„Tak dobrá,“ pravil. „Nemyslím si, že by člověkměl prosazovat svobodu názorů 
na 
otrokářství ve chvíli, kdy celý národ za ně 
bojuje. James Burbank má možná právo myslet 
si, co chce. Možná že opravdu své myšlenky nerozšiřoval, ale rád bych věděl, zda 
neudržuje tajné styky s nepřítelem, který stojí před branami Floridy!“ 

Nařčení ze spolupráce s federalisty bylo v této souvislosti velmi vážné. Svědčil o tom i 
lehký šum, který proběhl rozrušenou síní. Nicméně 
obvinění bylo neurčité a šlo o to, 
podepřít je fakty. 

„Chcete tvrdit, že mám tajné styky s nepřítelem?“ tázal se James Burbank. 

„Ano,“ přisvědčil Texar. 

„Tak to dokažte!“ 

„Prosím,“ řekl Texar. „Asi před třemi týdny opustil zvláštní posel federální jednotky, 
nebo přesněji flotilu komodora Duponta, a odebral se k Jamesi Burbankovi do Camdless 

38 



Bay. Ten člověk byl sledován od chvíle kdy opustil jeho plantáže, až na hranice Floridy. 
Chcete snad tuto návštěvu popřít?“ 

Zřejmě 
šlo o posla, který přinesl Gilbertův dopis. Texarovi špehové se nemýlili. 
Tentokrát bylo obvinění přes ně 
a každý čekal, co James Burbank odpoví. 

Farmář 
neváhal a řekl pravdu. 

„V zmíněné době 
přišel opravdu do Camdless Bay cizí muž. Byl to však posel, nikoli 
voják, a přinesl mi od syna dopis…“ 

„Od syna!“ vykřikl Texar. „Od vašeho syna, který podle našich informací slouží ve 
federálních jednotkách a stojí možná v prvních řadách útočníků 
pochodujícími na 
Floridu!“ 

Texarovo vzrušení působilo silně 
na posluchače. James Burbank přiznal, že dostal od 
syna dopis. Jestli teď 
potvrdí, že Gilbert je v řadách federální armády, pak bude těžko 
dokazovat, že není ve spojení s nepřáteli Jihu. 

„Chcete se vyjádřit k obvinění vašeho syna?“ zeptá se soudce. 

„Nechci, pane,“ odpověděl James Burbank. „Pokud vím, nejde tu o mého syna. Já jsem 
byl obžalován z tajných styků 
s federálními vojsky! A já toto nařčení odmítám a vyzývám 
muže, který mě 
napadá jen z nenávisti aby v téhle věci podal jediný důkaz!“ 

„Jak vidíte, přiznává, že jeho syn bojuje proti Konfederaci!“ křičel Texar. 

„Nemám co přiznávat,“ odpověděl James Burbank „Ale na vás je, abyste přišel s 
důkazy, chcete-li mě 
obviňovat.“ 

„Dobrá!… Však já si je opatřím!“ dodal drze Texar „V několika dnech ty důkazy 
dostanu a potom…“ 

„A potom,“ vpadl mu do řeči vyšetřující soudce, „budeme se moci teprve celou věcí 
zabývat. Zatím nevím z čeho byse měl James Burbank zodpovídat.“ 

Vyšetřující soudce mluvil jako nestranný člověk. Mě 
bezpochyby pravdu. Háček byl 
pouze v tom, že měl pravdu před lidmi, kteří camdlessbayského osadníka nenáviděli. 
Texarovi přátelé přijali tato slova s nespokojenýn mručením, a dokonce s projevy 
hlasitého nesouhlasu. Španěl si to uvědomoval, a nechal proto záležitost Gilberta 
Burbanka stranou a vrátil se k přímému obvinění jeho otce. 

„Ano,“ opakoval, „dokáži všechno, co jsem uvedl, dokáži, že James Burbank je ve 
styku s nepřítelem, který se chystá přepadnout Floridu. Jeho názory, teď 
veřejně 
hlásané 

— a jsou to názory pro naši otrokářskou záležitost velmi nebezpečné —, ohrožují 
občanskou bezpečnost. A tak jménem všech majitelů 
otroků, kteří se nikdy neskloní před 
Severem, žádám zajištění Jamese Burbanka.“ 
„Správně!… Správně!“ hulákali Texarovi přívrženci zatímco menší část shromáždění 
se marně 
snažila pro testovat proti tomuto neoprávněnému požadavku. 
Konečně 
se vyšetřujícímu soudci podařilo síň 
uklidnit a James Burbank se mohl opět 
chopit slova: 
„Co nejrozhodněji se tu dovolávám svého práva, abych mohl veřejně 
protestovat proti 
podobnému zneužití spravedlnosti! Jsem proti otroctví, ano, už jednou jsem to řekl. Ale 

39 



domnívám se, že ve svobodném státě 
mohou být i názory svobodné. Být protiotrokářem 
není zatím zločin, a kde není vina, nemá zákon co trestat.“ 

Projevy souhlasu, dávající za pravdu Jamesi Burbankovi, vzrůstaly. Texar usoudil, že 
přišel čas, kdy je třeba vyměnit zbraně. I zaútočil na pana Burbanka s touto neočekávanou 
výzvou: 

„Osvoboďte tedy své otroky, když jste proti otroctví!“ 

„Však je osvobodím,“ odpověděl pan Burbank. „Osvobodím je, až k tomu bude vhodná 
chvíle.“ 

,,To se ví! Uděláte to, až federální vojsko obsadí Floridu!“ protestoval Texar. „K 
splnění svých slibů 
potřebujete zřejmě 
Shermanovy vojáky a Dupontovy námořníky, jinak 
máte strach! Takové opatrnosti říkám zbabělost.“ 

„Zbabělost?“ vykřikl rozhořčený James Burbank, který si nevšiml, že mu Texar 
nastražil past. 

„Ano, zbabělost,“ opakoval Španěl. „Jinak byste své názory uplatnil přece v praxi. 
Takhle to vypadá, že si chcete u seveřanů 
vysloužit lacinou popularitu. Naoko děláte 
odpůrce otroctví, a v podstatě 
jste z prospěchářských důvodů 
jeho zastánce.“ 

James Burbank po této urážce vyskočil a změřil si Texara opovržlivým pohledem. To 
už bylo trochu moc. Všechno se v něm, otevřeném a poctivém člověku, bouřilo proti 
takovému nařčení z pokrytectví. 

„Občané jacksonvillští,“ zvolal pan Burbank tak silně, aby ho všichni slyšeli, „ode 
dneška nemám jediného otroka. Prohlašuji, že dneškem počínaje ruším na panství 
Camdless Bay otroctví!“ 

Prohlášení bylo přijato hlasitým hurá. V každém případě 
svědčilo o Burbankově 
odvaze. Rozhodně 
spíše o odvaze než o prozíravosti, neboť 
mluvčí se zřejmě 
nechal unést 
hněvem. 

Bylo zcela jasné, že jeho stanovisko ohrozí zájmy ostatních majitelů 
plantáží na 
Floridě. Reakce publika se také podle toho měnila. První projevy obdivu záhy zanikly v 
rozhořčených výkřicích, jimiž se proti majiteli Camdless Bay stavěli nejen otrokáři, ale i 
lidé, kteří až dosud byli v záležitosti otroctví indiferentní. Texarovi přátelé by byli rádi 
využili všeobecného vzrušení k přímému napadení Jamese Burbanka, ale Španěl jim v tom 
zabránil. 

„Nechte ho!“ řekl Texar. „James Burbank se odzbrojil sám! Teď 
už nám neunikne!“ 

Tato slova, jejichž význam brzy pochopíme, zadržela rozvášněné Texarovy přivržence. 
A tak když soudce oznámil Jamesi Burbankovi, že může odejít, nebyl nikým 
znepokojován. Ačkoli to Texar požadoval, nemohl být pro naprostý nedostatek důkazů 
uvězněn. Přijde-li Španělsdůkazy později, může přelíčení pokračovat. Do té doby je však 
James Burbank volný. 

Veřejné prohlášení o osvobození camdlessbayských otroků 
přineslo pochopitelně 
prospěch vzbouřencům, a nikoli představitelůmměsta. 

40 



Třebaže po odchodu ze soudní síně 
sledoval Jamese Burbanka zástup lidí, který mu 
nebyl právě 
příznivě 
nakloněn, podařilo se policii zabránit jakémukoli násilí. 

A tak se bez obtíží dostal na nábřeží, kde ho čekal člun. Zde se rozloučil se svým 
zástupcem panem Harveym, který ho ani na okamžik neopustil, a zanedlouho už byl 
uprostřed řeky, kam nedolehlo spílání jacksonvillských křiklounů. 

Protože odliv zpomaloval plavbu, dorazil James Burbank do camdlessbayského 
přístavu až za dvě 
hodiny, netrpělivě 
už očekáván celou rodinou. Radost ze shledání byla 
nesmírná. Všichni si oddechli, neboť 
měli dost důvodů 
k obavám, že bude zadržen daleko 
od svých nejbližších. 

VIII 

POSLEDNÍ OTROKYNĚ 


Téhož večera vyprávěl James Burbank svým přátelům o všem, co se odehrálo v soudní 
síni. Především je seznámil s hanebným jednáním Texarovým. K předvolání došlo zřejmě 
pod nátlakem tohoto člověka a jeho jacksonvillských přívrženců. Soudu je třeba vyslovit 
plné uznání. Obžaloba z tajných styků 
s federálními jednotkami musí být podložena 
důkazy. A poněvadž je Texar neměl, propustili Jamese Burbanka na svobodu. 

Nicméně 
i v tom neurčitém nařčení se objevilo Gilbertovo jméno. Zdálo se, že o jeho 
službě 
v jednotkách seveřanů 
nikdo nepochybuje. A možná že Burbankova neochota 
odpovědět na tuto otázku byla vlastně 
polovičním přiznáním. 

„Ubohý Gilbert!“ zvolala paní Burbanková. „Texar udělá vše, aby ho zničil.“ 

„Nemohli bychom mu oznámit, co se tu stalo?“ zeptala se slečna Alice. 

„Rozhodně!“ připojil se pan Stannard. „Měli bychom ho upozornit, že sebemenší 
neopatrnost by mohla mít pro něho i rodinu nedozírné následky.“ 

„Jak to chcete provést?“ otázal se James Burbank. „Víte dobře, že kolem Camdless Bay 
se potlouká neustále plno vyzvědačů. Sledovali přece už návrat Gilbertova posla. Náš 
dopis by se mohl dostat do rukou Texarových. A posel, kterému bychom svěřili osobní 
vzkaz, by třeba byl zadržen cestou. Nikoli, přátelé, nepodnikneme nic, co by mohlo zhoršit 
naši situaci.“ 

James Burbank měl pravdu. Vzhledem k tomu, že plantáže střežili Texarovi lidé, bylo 
by velice nerozumné chtít si dopisovat s Gilbertem. Ostatně 
se blížila doba, kdy James 
Burbank a přívrženci Severu na Floridě 
se octnou pod záštitou federální armády. 

A opravdu — již nazítří se objevil komodor Dupont v přístavu Edisto. Před třemi dny 
prý měla docela určitě 
dorazit jedna flotila kolem pobřeží Georgie do zátoky svatého 
Ondřeje. 

James Burbank potom vyprávěl o vážném incidentu, který se odehrál před 
jacksonvillským soudním dvorem. Doznal, jak ho Texar vyprovokoval, pokud šlo o 

41 



camdlessbayské otroky. A kterak ve shodě 
s právem a se svým svědomím veřejně 
vyhlásil 
zrušení otroctví na celém panství. Co až dosud neměl odvahu učinit žádný jižní stát, pokud 
k tomu nebyl donucen zbraněmi, provedl on zcela svobodně 
a dobrovolně. 

Jeho prohlášeni bylo stejně 
odvážné jako ušlechtilé! Nikdo nemohl předvídat, jaké bude 
mít důsledky. Burbankovu pozici uprostřed otrokářů 
nemohlo ovšem nic ohrozit. 
Nanejvýš, že prohlášení vyvolá tu a tam mezi otroky ostatních plantáží několik pokusů 
o 
vzpouru. Ale co na tom! Celá rodina byla dojata velkomyslností Burbankova činu a plně 
jej schválila. 

„Jamesi,“ pravila paní Burbanková, „ať 
se stane cokoli, tvá odpověď 
Texarovi na jeho 
hnusné urážky byla velmi správná.“ 

„Jsme na vás hrdí, otče,“ připojila Alice a bylo to poprvé, co oslovila pana Burbanka 
jako otce. 

„Takže, drahá dcero,“ odpověděl James Burbank, „až Gilbert vstoupí s federálními 
vojsky na území Floridy, nebude už v Camdless Bay jediný otrok!“ 

„Děkuji vám, pane Burbanku,“ vmísila se do hovoru Zerma, „děkuji vám jménem 
všech mých druhů 
i jménem svým. Já sama jsem se tu nikdy necítila jako otrokyně. Vaše 
dobrota a velkomyslnost mi poskytovaly svobodu dávno předtím, než jsem ji získala.“ 

„Máš pravdu, Zermo,“ řekla paní Burbanková, „budeme tě 
mít stejně 
rádi, ať 
jsi 
otrokyně, nebo svobodná občanka.“ 

Není divu, že pod dojmem tohoto ušlechtilého skutku si nikdo neuvědomoval, jaké 
těžkosti mohou z jednání pana Burbanka v dohledné době 
vzniknout. 

Nikdo by také v celém Camdless Bay Jamese Burbanka od jeho činu nezrazoval, až 
snad na správce Perryho, který ovšem o ničem nevěděl, neboť 
byl na obhlídce plantáží a 
měl se vrátit až na noc. 

Bylo už pozdě. A tak James Burbank ještě 
prohlásil, že nazítří seznámí otroky se svým 
rozhodnutím vrátit jim svobodu, a všichni se rozešli. 

„Až budeš vyhlašovat svobodu, Jamesi,“ pravila paní Burbanková, „chceme být s 
tebou.“ 

„Ano, všichni budeme s tebou!“ připojil Edward Carrol. 

„Já také, tati?“ zeptala se malá Dy. 

„Samozřejmě, drahoušku!“ 

„Zermo,“ zaprosilo dítě, „neodejdeš nám potom?“ 

„Neodejdu, holčičko,“ odpověděla Zerma. „Neboj se, nikdy tě 
neopustím.“ 

Poté učinili běžná bezpečnostní opatření a každý se odebral do svého pokoje. 

První člověk, kterého James Burbank při ranní procházce zahradou potkal, byl správce 
Perry. Dosud nic netušil, neboť 
všechno bylo udržováno v naprosté tajnosti. Dověděl se 
novinu z úst samotného Jamese Burbanka, který se ostatně 
těšil na Perryho překvapení. 

„Ach pane Jamesi! Ach pane Jamesi!“ Správce byl zprávou vyveden z míry, že se 
nezmohl na odpověď. 

42 



„Divím se, že vás to tak překvapuje, milý Perry,“ pravil James Burbank. „Předběhl 
jsem pouze nadcházející události. Víte dobře, že osvobození černochů 
je ctižádostí všech 
států, které dbají na svou čest adůstojnost…“ 

„Důstojnost, pane! Co s tím má důstojnost společného, prosím vás?“ 

„Zřejmě 
nechápete význam slova důstojnost, milý Perry. Vyjádřím to tedy jinak: Které 
se starají o vlastní zájmy.“ 

„Vlastní zájmy, vlastní zájmy! Pane Jamesi, vy se odvažujete mluvit o nějakých 
zájmech?“ 

„Samozřejmě. Budoucnost vám to potvrdí, uvidíte!“ 

„Ale kde sebereme lidi na plantáže, pane Burbanku?“ 

„Tam, kde dříve. Mezi černochy.“ 

„Ale svobodný černoch, který nemusí pracovat, vám přece na plantáže nepůjde!“ 

„I půjde. Všichni půjdou, a dokonce ochotněji, protože je nebude nikdo nutit. A budou 
pracovat ještě 
světší radosti, až se jejich situace zlepší.“ 

„Vaši otroci vás přece opustí, pane Jamesi!“ 

„Moc bych se divil, milý Perry, kdyby nás jediný z nich opustil.“ 

„Takže už nejsem správcem vašich otroků?“ 

„Ne. Zůstáváte však správcem v Camdless Bay a myslím, že se vaše postavení nijak 
nezhorší, když bude dávat příkazy svobodným lidem, a nikoli otrokům.“ 

„Ale…“ 

„Ujišťuji vás, milý Perry, že na všechna vaše ale mám připravenou odpověď. Smiřte se 
už s tím, co je nevyhnutelné a co má rodina přijala s největším uspokojením.“ 

„Černoši to ještě 
nevědí?“ 

„Ještě 
ne,“ odpověděl pan Burbank. „A já vás prosím, abyste jim zatím nic neříkal. 
Stejně 
se to dnes dovědí. Svoláme je prostě 
na třetí hodinu do parku před Hrádkem s tím, 
že jim chci něco důležitého sdělit.“ 

Po těchto slovech správce odešel, mávaje vzrušeně 
rukama a neustále opakuje: 
„Černoši nebudou otroky! Černoši, a pracovat svobodně! Černoši, a starat se o sebe! To je 
revoluce! To je konec! To je proti přírodě! Ano, proti přírodě!“ 

Dopoledne si vyjeli James Burbank, Walter Standard a Edward Carrol v lehkém kočáře, 
aby si prohlédli plantáže při severní hranici. Otroci se zabývali běžnými pracemi na 
rýžových, kávovníkových a třtinových polích. Se stejným zaujetím se pracovalo i v 
dílnách a na pilách. Nikdo zřejmě 
tajemství neprozradil a spojení mezi Jacksonvillem a 
panstvím Camdless Bay nebylo dosud navázáno. Ti, jichž se týkala věc zcela 
bezprostředně, neměli o plánu Jamese Burbanka ani zdání. 

Prohlídka nejvzdálenějších plantáží měla jediný účel. James Burbank a jeho přátelé se 
chtěli přesvědčit, že je v těchto místech vše v pořádku. Po včerejším prohlášení by nebylo 
divu, kdyby jacksonvillská spodina anebo někteří vesničané z okolí chtěli přepadnout 
Camdless Bay. Zatím se však nic nedálo. 

43 



Krátce před polednem se James Burbank, Walter Stannard a Edward Carrol vrátili 
domů. Všichni na něčekali s obědem. Konečně 
měli klid a mohli si bezstarostně 
popovídat o nejrůznějších věcech. Napětí bohudík povolilo. Jistě 
na tom měly zásluhu 
jacksonvillské úřady, které držely Texarovy zuřivce na uzdě. Potrvá-li tento stav ještě 
pár 
dnů, bude Florida mezitím pod kontrolou federální armády a odpůrci otroctví, ať 
ze Severu 
či z Jihu, se nebudou musit ničeho bát. 

James Burbank mohl tedy přistoupit ke slavnostnímu vyhlášení svobody — prvnímu 
aktu toho druhu, který byl na území otrokářského státu vykonán. 

S největším uspokojením nepochybně 
přijme zprávu dvacetiletý Pygmalión, obecně 
zvaný Pyg, který sloužil přímo v Hrádku. To znamená, že nepracoval ani na polích, ani v 
dílnách či ve skladištích. Po pravděřečeno, Pygmalión byl komický chlapík, ješitný a líný, 
kterému dík dobrotě 
jeho pánů 
leccos prošlo. Od chvíle, kdy se otázka otroctví stala 
aktuální, pronášel ke svým druhům i oblibou naduté fráze o svoboděčlověka, ale stržil 
vždycky jen posměch. V podstatě 
však nebyl zlý, a tak ho nechali, ať 
se vypovídá. 

Téhož dne se tedy černoši dověděli, že se mají shromáždit v parku před Hrádkem, kde 
jim majitel plantáží chce oznámit důležitou věc. 

Krátce před třetí hodinou opustili černoši své chaty a odebrali se do parku. Po obědě 
už 
nenastoupili do dílen ani na pole, ale vrátili se domů, aby se převlékli a upravili, jak mívali 
ve zvyku, když se jim otevíraly brány Hrádku. Všude bylo velmi živo, černoši přebíhali 
sem tam. Mezi chatami se procházel správce Perry a bručel: 

„Ještě 
bych je mohl prodat, ještě 
jsou zbožím. Když si pomyslím, že za necelou hodinu 
je nebude smět nikdo ani prodat, ani koupit…! Ano, ano, budu to opakovat do nejdelší 
smrti, a pan Burbank a prezident Lincoln, celá federace a všichni liberálové světa si 
mohou říkat, co chtějí, je to proti přírodě!“ 

Vtom se správce potkal s Pygmaliónem, který dosud o ničem nevěděl. 

„Proč 
nás svolávají, pane Perry?“ zeptal se Pyg. „Mohl byste mi to laskavě 
prozradit?“ 

„To se ví, hlupáku! Aby ti…“ 

Správce se zarazil. Nechtěl prozradit tajemství. Vtom ho něco napadlo. 

„Pojď 
sem, Pygu!“ řekl. 

Pygmalión se přiblížil. 

„Často jsem tě 
tahal za uši, vid?“ 

„Ano, pane Perry, neboť 
na to máte právo, třebaže je to v rozporu se spravedlností 
lidskou a božskou.“ 

„Když na to mám právo, tak si ještě 
jednou posloužím!“ 

A nedbaje Pygmaliónova křiku, vytahal ho správce za jeho velké uši, aniž mu ovšem 
způsobil bolest. Rozhodně 
se Perrymu ulevilo, když mohl ještě 
naposled uplatnit své 
právo. 

Přesně 
ve tři hodiny se objevil James Burbank s přáteli na terase Hrádku. V mohutném 
půlkruhu před ním stálo sedm set otroků, mužů,žen adětí, včetně 
asi dvaceti starých 
černochů, trávících v chatách zasloužený odpočinek. 

44 



Všichni okamžitě 
ztichli. Na pokyn Jamese Burbanka přivedl správce Perry a jeho 
pomocníci zaměstnance blíž, aby všichni co nejlépe slyšeli. 

James Burbank se ujal slova. 

„Jak víte, přátelé, lid Spojených států 
sužuje dlouhá a naneštěstí i krvavá občanská 
válka. Hlavní příčinou této války je otroctví. Jih se snažil ze sobeckých důvodů 
otroctví 
udržet. Sever usiloval ve jménu lidskosti o jeho zrušení. A vítězství se častěji přiklánělo na 
stranu těch, kdo bojují za osvobození celé jedné lidské rasy, tedy na stranu obránců 
spravedlivé věci. Každý ví, že jsem byl odedávna ve shodě 
se svým původem přívržencem 
myšlenek Severu, i když jsem v praxi tyto neuplatňoval. Nuže, okolnosti mi nyní dovolují, 
abych mohl své činy uvést v soulad se svými myšlenkami. Vyslechněte, co vám jménem 
celé své rodiny teď 
oznámím.“ 

Shromážděním proběhlo vzrušení, které se však rychle uklidnilo. A tu pronesl James 
Burbank jasným hlasem tato slova: 

„Dneškem počínaje, to jest od 28. února 1862, jsou všichni otroci mých plantáží 
zbaveni služební povinnosti. Mohou napříště 
jednat podle vlastní vůle. To znamená, že v 
Camdless Bay jsou nyní jen svobodní lidé!“ 

Prvním projevem svobodných občanů 
bylo mohutné hurá, zaznívající ze všech stran. 
Černoši mávali radostně 
rukama a provolávali panu Burbankovi slávu. 

Náhle vystoupil starý černoch, mluvčí zaměstnanců,přiblížil se ke schodišti a pln 
pohnutí pravil: 

„Jménem bývalých otroků 
na plantážích v Camdless Bay chtěl bych vám, pane 
Burbanku, poděkovat za to, že jsme jako první na Floridě 
mohli vyslechnout prohlášení o 
naší svobodě.“ 

Radostné výkřiky se nesly vzduchem a nebylo by divu, kdyby tuto významnou zprávu 
donesly až na druhý břeh Svatého Jana do Jacksonvillu. 

Burbankova rodina byla hluboce dojata. Projevy nadšení nebyly k utišení. Teprve když 
Zerma postoupila na kraj terasy, aby pronesla několik slov, nastalo konečně 
ticho. 

„Přátelé,“ pravila, „všichni jsme svobodní. A za svou svobodu děkujeme panu 
Burbankovi, který je nejlepší mezi všemi pány.“ 

Na sta hlasů 
se slévalo v jediný mohutný projev souhlasu a vděčnosti. 

„Každý z nás si napříště 
může dělat, co se mu zlíbí,“ pokračovala Zerma. „Může 
opustit plantáže a jít tam, kam chce. Já osobně 
půjdu za hlasem svého srdce a myslím, že 
většina z vás také. Jsem v Camdless Bay už šest let, žili jsme tu s manželem a doufám, že 
zde zůstaneme až do smrti. Prosím tedy pana Burbanka, aby si nás ponechal svobodné, 
jako nás měl, když jsme byli otroky… Ať 
ti, kteří si také přejí…“ 

„Všichni!… Všichni!“ 

Několikanásobná ozvěna svědčila o úctě,přátelství a vděčnosti, kterou osvobození 
černoši chovali ke svému pánovi. 

45 



James Burbank se znovu ujal slova. Řekl, že kdokoli bude chtít, může zůstat na 
plantážích i za nové situace. Bude třeba jen upravit mzdu za volnou práci a stanovit práva 
osvobozených černochů. Ze všeho nejdříve by chtěl svůj čin legalizovat. Z toho důvodu 
vydá každému černochovi a rodině 
osvobozovací výměr, který všem umožní zaujmout v 
lidské rodině 
místo, jež černochům náleží. 

Tohoto úkolu se okamžitě 
ujali správcovi pomocníci. 

Pan Burbank, počítající dávno s tím, že své otroky osvobodí, měl výměry už 
přichystané. Černoši je přijímali s projevy neskonalé vděčnosti. 

Závěr dne byl plný radosti. Zítra se všichni vrátí na svá pracoviště 
kběžným úkolům, 
ale dnes mají velký svátek. Rodina pana Burbanka přijímala uprostřed všeobecného 
nadšení četná ujištění o nejupřímnějším přátelství a oddanosti. 

Pouze správce Perry se smutně 
procházel uprostřed svého bývalého lidského stáda. 

„Co tomu říkáte, Perry?“ zeptal se ho James Burbank. 

„Říkám, že i přes tu svobodu jsou to dál Afričané a že se jimkůže nezmění,“ odpověděl 
správce. „Černí se narodili, černí zemřou.“ 

„Ale žít budou jako bílí,“ pravil s úsměvem pan Burbank. „A to je důležité.“ 

Toho večera zasedla v Hrádku rodina Burbankova k jídlu velmi spokojena. Na 
budoucnost teď 
hleděla mnohem optimističtěji. Za několik málo dnů 
bude celá Florida v 

46 



bezpečí. Z Jacksonvillu nedošla zatím žádná špatná zpráva. Je možné, že Burbankovo 
vystoupení před soudem zapůsobilo na většinu obyvatel příznivě. 

S Burbankovou rodinou večeřel toho dne i správce Perry, jemuž nezbývalo než se s 
daným stavem smířit. Seděl dokonce proti černošskému předákovi, kterého James 
Burbank pozval na důkaz toho, že to myslí se svobodou otroků 
vážně. Zvenku bylo slyšet 
výkřiky radosti a park byl osvětlován odlesky slavnostních ohňů, které osvobození černoši 
zapálili na různých místech plantáží. Uprostřed večeře se dostavila delegace, která přinesla 
malé Dy nádhernou kytici, rozhodně 
nejkrásnější, jakou kdy „slečna Dy Burbanková z 
Hrádku“ dostala. Díky a poklony nebraly konce a všichni byli nesmírně 
dojati. 

Po odchodu delegace se rodina vrátila do salónu, chystajíc se jít spát. Zdálo se, že den, 
který tak pěkně 
začal, nemůže než také dobře skončit. 

V osm hodin byl už všude klid. Do úplného ticha zazněly náhle zvenku hlasy. 

James Burbank se okamžitě 
zvedl a šel otevřít. 

Na schodech stálo několik mužů. Hlučně 
mezi sebou hovořili. 

„Co se děje?“ zeptal se James Burbank. 

„Pane Burbanku,“ odpověděl jeden ze správcových pomocníků, „právě 
sem dorazila 
nějaká loď.“ 

„Odkud?“ 

„Z levého břehu.“ 

„Kdo přijel?“ 

„Posel z Jacksonvillu.“ 

„Co chce?“ 

„Předat vám zprávu. Může vstoupit?“ 

„Samozřejmě.“ 

Paní Burbankova přistoupila k manželovi. Slečna Alice byla v okamžiku u okna, 
zatímco pánové Stannard a Carrol zamířili ke dveřím. Také Zerma se zvedla, držíc malou 
Dy za ruku. Všichni tušili, že jde o něco vážného. 

Správcův pomocník odešel k přístavišti. Za deset minut se vrátil s poslem z 
Jacksonvillu. 

Muž měl vojenskou uniformu a ptal se po panu Burbankovi. 

„To jsem já! Co mi chcete?“ 

„Doručit tento list.“ 

Posel podal panu Burbankovi velkou obálku se soudní pečetí. 

James Burbank ji roztrhl a četl: 

Zpříkazu nově 
ustavených zastupitelských úřadů 
města Jacksonvillu musí každý otrok, 
který byl osvobozen bez souhlasu představitelů 
Jihu, okamžitě 
opustit naše území. 
Toto nařízení je nutno, splnit do osmačtyřiceti hodin. V případě 
neuposlechnutí bude 
vynuceno násilím. 
TEXAR 
V Jacksonvillu dne 28. února 1862. 

47 



Úředníci, na něž se mohli ještě 
v Camdless Bay spoléhat, byli tedy svrženi a vlády nad 
městem se zmocnil Texar a jeho přívrženci. 

„Co mám vyřídit?“ zeptal se posel. 

„Nic,“ odpověděl James Burbank. 

Doprovodil posla k jeho loďce, která ihned zamířila k levému břehu. 

A tak podle Španělova rozkazu měli být bývalí otroci ihned rozehnáni. Protože byli 
svobodní, neměli právo žít na území Floridy! Camdless Bay mělo být zbaveno 
zaměstnanců, na něž se mohl James Burbank při obraně 
plantáží spolehnout! 

„Svobodu za takovou cenu?“ pravila Zerma. „Nikdy! Odmítám svobodu a raději se 
stanu znovu otrokyní, jen abych mohla zůstat u vás, pane!“ 

Poté uchopila Zerma svůj osvobozovací výměr, roztrhla jej a vrhla se panu Burbankovi 
k nohám. 

IX 

OČEKÁVÁNÍ 

Takové byly první důsledky Burbankova ušlechtilého činu, jímž osvobodil otroky před 
příchodem federálních armád. 

Texar a jeho stoupenci byli teď 
pány města i celého hrabství; směli páchat ty největší 
špatnosti, jak to vyhovovalo jejich zvráceným sklonům. Jestliže Španěl nemohl dostat 
Jamese Burbanka za mříže na základě 
mlhavých nařčení, mohl nyní dospět k témuž cíli za 
pomoci jacksonvillského obyvatelstva, z valné části pobouřeného chováním soudu vůči 
farmáři z Camdless Bay. Po propuštění protiotrokářského majitele plantáží, který vyhlásil 
svobodu na celém svém panství a veřejně 
vyznal, že je přívržencem Severu, nedalo 
Texarovi mnoho práce poštvat proti soudu místní spodinu a přivést město na pokraj 
revoluce. Svrhl zkompromitované úředníky a na jejích místo dosadil své lidi. Z nich 
vytvořil výbor, v němž zasedalo také několik bělochů 
a Floriďanů 
španělského původu. 
Kromě 
toho si zajistil ještě 
vojsko, delší dobu už zpracovávané, které bylo s městskou 
sebrankou jedna ruka. A tak měl Texar obyvatelstvo okresu ve své moci. 

Je třeba říci, že Burbankovo chování vzbudilo u většiny osadníků 
po obou březích 
Svatého Jana nesouhlas. Měli strach, že jejich otroci budou chtít, aby následovali 
Burbankova příkladu. Plantážníci byli z valné většiny přívrženci otroctví. Jen s krajní 
nevolí sledovali pochod federálních vojsk a byli rozhodnuti bojovat proti unionistům. 

Za těchto okolností nikoho nepřekvapí, že se Texar prosadil, byť 
i jeho osoba 
nevzbuzovala přílišnou úctu: hájil přece zájmy většiny. Prosazoval ovšem spíše svou 
osobní moc, než aby se staral o zformování vojenské obrany či o odražení flotily 
komodora Duponta. Odpovídalo to stejně 
jeho nízké povaze. 

48 



A poněvadž ze všeho nejvíc nenáviděl Burbankovu rodinu, bylo první Texarovou 
starostí odpovědět na osvobození otroků 
v Camdless Bay opatřením, podle kterého každý 
svobodný černoch musí do osmačtyřiceti hodin opustit Floridu. 

Většina s tímto nařízením souhlasila, ačkoli bylo zcela svévolné. Ano, svévolné, 
bezprávné a neudržitelné. James Burbank byl v právu, když osvobodil své černochy. 
Odedávna takové právo existovalo. Mohl ho použít ještě 
před vypuknutím občanské války, 
která Spojené státy rozdělila právě 
v otázce otroctví. Toto právo nebylo zrušeno. Proto 
bylo Texarovo nařízení protiprávní a protizákonné. 

Texarovi šlo v podstatě 
oněco docela jiného. Chtěl zbavit Camdless Bay jeho obránců. 

To na Hrádku okamžitě 
pochopili. Možná že by bylo bývalo lepší počkat na příhodnější 
dobu, aby James Burbank mohl jednat bez nebezpečí. Víme však, že pan Burbank byl před 
soudem nařčen z bezzásadovosti: Aby vyvrátil tuto urážku, a neovládaje své rozhořčení, 
prohlásil veřejně, že černochy osvobodí, což také učinil. 

Postavení Burbankovy rodiny a jejích hostů 
se tím velice zhoršilo. Bylo zapotřebí co 
nejrychleji učinit potřebná opatření. 

Především se vyskytl návrh — a diskutovalo se o něm ještě 
téhož večera —, zda by se 
nemělo osvobození černochů 
zrušit. Nikoli! To by na věci nic neměnilo. Texar by sotva 
vzal takový pozdní obrat na vědomí. Ostatněčernoši, když se dověděli o rozhodnutí 
nových vládců 
Jacksonvillu, následovali Zermina příkladu: roztrhali své osvobozovací 
výměry. Všichni byli ochotni stát se znovu otroky, jen aby nemuseli opustit Camdless Bay 
a Floridu, všichni byli ochotni čekat na své osvobození do té doby, než jim je poskytne 
stát. 

Bylo to však nutné? Což by nehájili plantáže, které byly jejich opravdovým domovem, 
po boku svého pána se stejným zápalem i jako svobodní lidé? Docela určitě 
ano. Zerma se 
v tomto směru za všechny zaručila. A právem! Nazítří se o tom mohli majitelé panství 
přesvědčit. Jako odpověď 
na opatření jacksonvillských úřadů 
projevovali černoši 
Burbankovým tím větší oddanost. Bude-li chtít Texar své nařízení uskutečnit, postaví se 
mu na odpor. Použije-li síly, odpovědí mu také silou. „Ostatně,“ pravil Edward Carrol, 
„události nás bezmála předbíhají. Dva dny, možná jen čtyřiadvacet hodin, a otrokářský 
problém na Floridě 
bude vyřešen. Snad už pozítří obsadí federální flotila svatojanské ústí a 
pak…“ 

„Co když vojsko Konfederace bude klást odpor?“ poznamenal pan Stannard. 

„V tom případě 
dlouho nevydrží,“ pravil Edward Carrol. „Bez loďstva a dělových 
člunů 
mohou těžko zastavit postup komodora Duponta, stejně 
jako nezabrání vylodění 
Shermanových jednotek. Jakmile získají Fernandinu, Jacksonville a Svatý Augustin, jsou 
seveřané pány Floridy. A Texarovi a jeho pomocníkům nezbude než utéct…“ 

„Toho člověka se ovšem musíme zmocnit!“ vykřikl James Burbank. „Jsem zvědav, 
jaké by si vymyslil alibi, kdyby se dostal do rukou federální justice, která by ho soudila za 
jeho zločiny.“ 

49 



Nazítří 1. března byli všichni ve střehu, bedlivě 
pozorujíce okolí. Toho dne ještě 
nebezpečí plantážím nehrozilo. Texarův výnos nabýval platnosti do osmačtyřiceti hodin. 
James Burbank, který nehodlal rozkaz splnit, získal tedy čas k nejnutnějším obranným 
opatřením. Bylo však také důležité opatřovat si pravidelné zprávy z bojiště, neboť 
mohly 
mít bezprostřední vliv na vývoj událostí. James Burbank se vydal se švagrem na průzkum 
pravého břehu směrem k ústí Svatého Jana. V prostoru asi deseti mil projeli široký pruh 
země 
zakončený výspou s majákem v San Pablu. V místech, kde se na druhém břehu 
rozkládá město Jacksonville, mohli podle počtu lodí zjistit, zda se chystá, nebo nechystá 
výprava proti Camdless Bay. Za půl hodiny minuli oba jezdci hranici plantáží a 
pokračovali v cestě 
k severu. 

V téže době 
se procházely paní Burbanková s Alicí v parku a živě 
diskutovaly. Pan 
Stannard se je snažil uklidnit, ale moc se mu to nedařilo, neboť 
obě 
se obávaly, že v 
nejbližší době 
dojde ke katastrofě. 

Mezitím se Zerma vypravila k černošským chatám. Nikdo tu zřejmě 
pohrůžku o 
vyhoštění nevzal na vědomí, ačkoli o Texarově 
rozkazu věděli všichni. Jako obvykle 
vydali se černoši do práce. Stejně 
jako jejich bývalí páni, i oni se chtěli bránit. Kdo je 
mohl ostatně 
jako svobodné občany vyhánět ze země, kterou si zvolili jako svou vlast? O 
všech těchto věcech informovala Zerma svou paní. Na své zaměstnance v Camdless Bay 
se věru mohli spolehnout. 

Nezbývalo než vyčkat návratu Jamese Burbanka a Edwarda Carrola. V té době 
— 

1. března — se docela dobře mohla před San Pablem objevit federální flotila, chystající se 
obsadit ústí Svatého Jana. Jižané by nebyli schopni postavit proti tomuto útoku dost 
vojáků 
a noví páni v bezprostředně 
ohroženém Jacksonvillu by už nestačili uskutečnit své 
záměry proti osvobozeným otrokům v Camdless Bay. 
Mezitím správce Perry konal svou každodenní obhlídku stavenišť 
a dílen. Také on 
musel konstatovat, že nálada mezi černochy byla velmi dobrá. Ač 
nerad, přece uznával, že 
i po osvobození pracovali černoši se stejným úsilím jako dříve a že jejich vztah k rodině 
Jamese Burbanka se nezměnil. Byli pevně 
rozhodnuti čelit jakýmkoli násilnostem 
jacksonvillské lůzy. Pan Perry jako důsledný zastánce otroctví byl přesvědčen, že tyto 
ušlechtilé city nemohou černochům dlouho vydržet. 

Za těchto úvah potkal správce nadutého Pygmalióna, který dával své uspokojení najevo 
ještě 
zřetelněji než včera. Když si tak vykračoval s hlavou v oblacích a s rukama za zády, 
nikdo nemohl být na pochybách, že má před sebou svobodného člověka. Však také vůbec 
nepracoval. 

„Ach, dobrý den, pane Perry,“ pozdravil blahosklonně. 

„Co tu děláš, lenochu?“ 

„Tak. Procházím se. Copak nemám právo lenošit, když už nejsem hnusným otrokem a 

když mám osvobozovací výměr v kapse?“ 
„A kdo myslíš, že tě 
bude živit, Pygu?“ 
„No já, pane Perry.“ 

50 



„A jak?“ 

„Budu přece jíst.“ 

„A kdo ti dá jídlo?“ 

„Můj pán.“ 

„Tvůj pán! Copak jsi, hlupáku, zapomněl, že už nemáš pána?“ 

„Nezapomněl. Nemám pána a nebudu ho mít — a pan Burbank mě 
přesto z plantáží 
nevyžene, protože — a to se nevychloubám! — nějakou tu práci ještě 
zastanu.“ 

„Naopak. Vyhodí tě!“ 

„Vyhodí?“ 

„Určitě. Dokud jsi mu patřil, musel si tě 
nechat, i když jsi nic nedělal. Jenže teď 
už mu 
nenáležíš, a nebudeš-li pracovat, tak tě 
zkrátka a dobře vyhodí, a moc rád potom uvidím, 
co budeš, blázne, dělat s tou svou svobodou.“ 

Po pravděřečeno, Pyg se na tuto otázku díval docela jinak. 

„A vy si, pane Perry, myslíte,“ začal po chvíli černoch, „že by pan Burbank mohl být 
tak krutý a…“ 

„Jakýpak krutý,“ odpověděl správce. „Nemůže nic jiného dělat, to je samozřejmé. 
Ostatně 
ať 
pan Burbank chce anebo nechce, existuje výnos jacksonvillské městské správy, 
podle něhož musí všichni osvobození černoši opustit území Floridy.“ 

„A je to pravda?“ 

„Pravda pravdoucí a uvidíme, co teď 
bez pána dokážete.“ 

„Ale já nechci odejít z Camdless Bay!“ vykřikl Pygmalión. „Jsem přece svobodný!“ 

„Ano. Svobodně 
můžeš odejít, ale tvá svoboda tě 
neopravňuje, abys tu zůstal. Hleď 
si 
jen sbalit a jít!“ 

„A kam mám jít?“ 

„Kam chceš.“ 

„Konečně, když jsem svobodný…,“ znovu začal Pygmalión. 

„Jak vidíš, je ti to málo platné.“ 

„Co tedy mám dělat, pane Perry?“ 

„Co máš dělat? Dobře poslouchej, a dokážeš-li to, snaž se řídit mou radou.“ 

„Poslouchám, pane.“ 

„Ty jsi svobodný, že?“ 

„Ano, samozřejmě, tady v kapse mám osvobozovací výměr.“ 

„Tak ho roztrhej!“ 

„Nikdy!“ 

„V tompřípadě 
máš už jen jednu možnost, jak se udržet v zemi.“ 

„Jakou?“ 

„Změnit barvu, pitomče! Pospěš si, Pygu! Až budeš bílý, nikdo tě 
z Camdless Bay 
nevyžene. Jinak musíš pryč.“ 

Správce, uspokojen lekcí, kterou udělil domýšlivému Pygovi, se na místě 
otočil a 
odcházel. 

51 



Pygmalión zůstal stát v hlubokém zamyšlení. 

To, že není otrokem, nestačí, aby zde mohl zůstat. Musel by být bělochem. Ale jak se 
jím, u čerta, má stát, když mu příroda dala barvu černou jako eben? 

Krátce před polednem se James Burbank a Edward Carrol vrátili. V okolí Jacksonvillu 
nezjistili nic podezřelého. Lodě 
byly na obvyklých místech buď 
vpřístavu, nebo v 
průplavu. Několik vojenských jednotek se nicméně 
dalo na druhém břehu do pohybu. Na 
levém břehu Svatého Jana se ukázalo několik jižanských oddílů. Postupovaly na sever 
směrem k okresu Nassau. Zdálo se, že Camdless Bay není zatím ohroženo. 

Na samém konci ústí řeky si James Burbank se svým průvodcem prohlédli širé moře. 
Nikde nebylo vidět jedinou plachtu nebo mráček kouře, který by naznačoval přítomnost 
lodní flotily. Nezjistili žádná bezpečnostní opatření, neviděli ani palebná postavení, ani 
zákopy. Kdyby se federální lodstvo objevilo v zátoce nassauské čipřímo v ústí Svatého 
Jana, nesetkalo by se s pražádným odporem. Pouze maják u Pabla nebyl v provozu. 
Svítilna byla odmontována, a nemohla proto ozařovat průliv, což omezovalo pohyb 
loďstva, ovšem pouze v noci. 

Takové zprávy přinesli pánové Burbank a Carrol, když se vrátili k obědu. 

„Tak, to bychom měli,“ poznamenal pan Stannard, „Trochu mě 
však znepokojuje, že se 
dosud neobjevila flotila komodora Duponta. Nedovedu si to zpoždění vysvětlit.“ 

„Správně,“ připojil Edward Carrol, „kdyby se flotila vydala předevčírem na cestu ze 
zátoky svatého Ondřeje, mohla by už dnes být před Fernandinou.“ 

„V poslední době 
bylo špatné počasí,“ vmísil se do rozhovoru James Burbank. „Je 
docela dobře možné, že západní vítr donutil Duponta vyplout na širé moře. Dnes ráno se 
vítr utišil, a tak bych se nedivil, kdyby v noci…“ 

„Pane Burbanku,“ poznamenala Alice, „jak by mohla Dupontova flotila proniknout 
dnes v noci do ústí Svatého Jana, když maják v Pablu nesvítí?“ 

„Do ústí řeky proniknout nemůže, to máš pravdu, drahá, Alice,“ pravil pan Burbank, 
„ale dřív než zaútočí na Svatý Jan, musí se federální vojsko zmocnit ostrova Amélia a 
pevnosti Fernandina, aby ovládalo železnici ze Cedaru do Keys. Počítám, že loďstvo 
komodora Duponta se tu objeví tak za tři čtyři dny.“ 

„Máš pravdu, Jamesi,“ vložil se do rozhovoru Edward Carrol, „a doufám, že po dobytí 
Fernandiny zatroubí konfederovaní k ústupu. Možná že jejich jednotky opustí Jacksonville 
dříve, než tam dorazí dělové čluny. V tom případě 
by nám nehrozilo ze strany Texara a 
jeho vzbouřenců 
žádné nebezpečí.“ 

„Je to docela dobře možné, přátelé,“ odpověděl pan Burbank. „Naši bezpečnost zajistí 
třeba pouhý vstup federálních vojsk na území Floridy. A co na plantážích? Nic nového?“ 

„Nic, pane Burbanku,“ odpověděla slečna Alice. „Zerma říkala, že černoši nastoupili 
všude do práce. Do jednoho prý by se obětovali pro Camdless Bay.“ 

„Doufejme, že nebudou mít příležitost osvědčit tímto způsobem svou věrnost. Moc 
bych se divil, kdyby ti darebáci, co vystřídali slušné lidi, neutekli z Jacksonvillu, jakmile 
zjistí, že federální vojsko je na obzoru. Nicméně 
se musíme mít na,pozoru. Po obědě 
se 

52 



podíváme s Carrolem na nejohroženější část plantáží. Nešel byste, Stannarde, s námi? 
Nerad bych, abyste tu byli se slečnou Alicí vystaveni většímu nebezpečí než v 
Jacksonvillu. Kdyby k něčemu došlo, nikdy bych si neodpustil, že jsem váš sem pozval.“ 

„Drahý Jamesi,“ odpověděl Stannard, „v Jacksonvillu bychom se určitě 
stali obětí 
represálií jako všichni ostatní odpůrci otroctví.“ 

„V každém případě 
si, pane Burbanku, myslím,“ dodala Alice, „že je lepší podstoupit 
nebezpečí, můžeme-li je sdílet s vámi.“ 

Během odpoledne navštívil pan Burbank se svými přáteli několik chat. Provázel je pan 
Perry. Zjistili, že nálada mezi černochy je znamenitá. 

Po skončení obhlídky se všichni vrátili do Hrádku.“ Večer uběhl ještě 
klidněji než 
včera. Protože z Jacksonvillu nedošly žádné zprávy, domnívali se všichni, že Texar buď 
od svých hrozeb upustil, anebo neměl čas je uskutečnit. 

Nicméně 
se na noc učinila přísná bezpečnostní opatření. Správce Perry a jeho 
pomocníci zorganizovali na celém panství — a zejména při pobřeží Svatého Jana — 
hlídky. Při poplachu se měli černoši soustředit za dřevěnou bránou. U vnější branky byla 
postavena stráž. 

Několikrát za noc se James Burbank a jeho přátelé šli přesvědčit, zda jejich rozkazy 
byly splněny. Až do východu slunce vládl na panství Camdless Bay naprostý klid. 

X 

DRUHÉHO BŘEZNA -DEN 

Nazítří 2.března obdržel pan Burbank zprávy od jednoho ze správcových pomocníků, 
kterému se nepozorovaně 
podařilo proniknout do Jacksonvillu a jenž se stejně 
nepozorovaně 
vrátil zpět. 

Zprávy, o jejichž věrohodnosti nikdo nepochyboval, byly neobyčejně 
důležité. 

Komodor Dupont zakotvil časně 
ráno v zátoce svatého Ondřeje východně 
od pobřeží 
Georgie. Vlajková lod Wabash plula v čele eskadry, která se skládala z dvaceti šesti lodí; z 
toho bylo osmnáct dělových člunů, jeden kutr, jeden ozbrojený nákladní parník a šest 
dopravních lodí, na nichž se plavila brigáda generála Wrighta. 

Výpravu provázel generál Sherman, jak o tom psal ve svém dopise Gilbert. 

Komodora Duponta poněkud zdrželo špatné počasí, a proto spěchal, aby co nejrychleji 
obsadil průliv svaté Marie. 

Hlavní oporou ostrova byla Fernandina, chráněná tvrzí Clinch, jejíž mohutné zdi 
skrývaly posádku v počtu patnácti set mužů. Tato pevnost se dala dobře hájit a bylo 
pravděpodobné, že se tu jižané postaví federálním jednotkám na odpor. 

Nicméně 
se tak nestalo. Podle pomocníkových zpráv se v Jacksonvillu tvrdilo, že jižané 
vyklidili pevnost Clinch, jakmile se v zátoce svaté Marie objevila Dupontova eskadra. 

53 



Dokonce prý opustili nejen pevnost, ale i Fernandinu, ostrov Cumberland a celý pobřežní 
pás této části Floridy. 

Všechny ty zprávy, které se dostaly do Hrádku, měly pro Camdless Bay velký význam. 
Poněvadž se federální jednotky vylodily na pobřeží Floridy, dalo se předpokládat, že 
zanedlouho budou mít v rukou celou zemi. Samo sebou to potrvá ještě 
pár dní, než dělové 
čluny překonají překážky na Svatém Janu. Jejich přítomnost však nepochybně 
ovlivní 
jednání jacksonvillských představitelů 
a je pravděpodobné, že Texar a jeho lidé ze strachu 
před represáliemi nepodniknou žádnou akci proti tak známému seveřanovi, jakým je 
James Burbank. 

Strach se tedy změnil v naději a celá rodina se uklidnila. Alici a paní Burbankové 
přinesly tyto zprávy jistotu, že Gilbert je blízko a že se co nevidět setkají se snoubencem a 
synem, aniž by mu hrozilo nebezpečí. 

Mladého důstojníka dělilo od Camdless Bay opravdu jen třicet mil. V této chvíli však 
byl na palubě 
dělového člunu Ottawa, který se měl v nadcházejících válečných událostech 
zapsat nesmazatelným písmem do námořních análů. Hle, co se přihodilo dopoledne 

2. března — ao čem se za své návštěvy v Jacksonvillu správcův pomocník nemohl 
dovědět — a co je nutno znát, abychom pochopili další události. 
Jakmile komodor Dupont zjistil, že jižanské jednotky vyklidily pevnost Clinch, vyslal 
do průlivu řeky svaté Marie několik lodí střední tonáže. Bílá část obyvatelstva ustoupila do 
vnitrozemí za vojskem, které opustilo pobřežní pevnosti, vesnice a plantáže. Vznikla 
obrovská panika, neboť 
secesionisté šířili zprávy o represáliích, jimiž velitelé federálních 
vojsk stíhají obyvatelstvo. A tak před jednotkami Wrightovy armády bezhlavě 
prchali 
nejen Floridané, ale i lidé na hranicích Georgie a v oblasti mezi zálivy Ossabaw a Svatá 
Marie. Za těchto okolností nemusel komodor Dupont vypálit ani jedinou ránu, aby se 
zmocnil pevnosti Clinch a Fernandiny. Jak uvidíme, pouze loď 
Ottawa, na níž sloužil 
Gilbert s Marsem, musela posléze užít děl. 

Město Fernandina je spojeno se západním pobřežím Floridy železnicí, která vede do 
přístavu Cedar Keys. Tato železnice ubíhá zpočátku po břehu ostrova Amélia a poté musí 
překonat nassauskou zátoku na visutém mostě, aby mohla opět dostihnout pevninu. 

Ve chvíli, kdy se Ottawa octla uprostřed zátoky, vjel na most vlak. Prchala v něm celá 
posádka Fernandiny s veškerými zásobami. Spolu s ní utíkali někteří význačnější 
představitelé města. Dělový člun zamířil okamžitě 
plnou parou k mostu a zahájil palbu, 
kterou řídil Gilbert. V několika případech mělšťastnou mušku. Jedna střela zasáhla 
poslední vůz a zničila jeho nápravy a spojovací řetěz. Vlak nezastavil, neboť 
se dostal do 
velmi nebezpečné situace, a poslední vůz nechal napospas nepříteli. Plnou rychlostí 
pokračoval ve své cestě. Současně 
se objevil jeden z oddílů 
federálního vojska a vrhl se na 
most. Všichni uprchlíci, převážně 
civilisté, byli okamžitě 
zajati. Přivedli je k plukovníkovi 
Gardnerovi, veliteli Fernandiny, zapsali si jejich jména, pro výstrahu je na čtyřiadvacet 
hodin uvěznili na lodi a pak je propustili. 

54 



Když vlak zmizel, musela se Ottawa spokojit s nákladní lodí, které se zmocnila s celým 
nákladem. 

Tyto události zapůsobily velice depresivně 
jak na jižanské vojsko, tak na obyvatelstvo 
floridských měst, což se zvlášť 
výrazně 
projevilo v Jacksonvillu. Ústí Svatého Jana se 
pravděpodobně 
stane kořistí seveřanů 
stejně 
snadno jako ústí Svaté Marie. Nikdo o tom 
nepochyboval, stejně 
jako byl každý přesvědčen, že se unionisté nesetkají s odporem ani v 
Jacksonvillu, ani ve Svatém Augustinu či v dalších městech okresu. 

To vše rodinu pana Burbanka pochopitelně 
uklidnilo. Když se zaměstnanci na 
Camdless Bay dověděli tyto důležité novinky, projevili svou radost mohutným hurá, na 
němž se nemalou mírou podílel i Pygmalión. Bezpečnostní opatření se měla udržovat 
nadále — až do příjezdu dělových člunů. 

Všechno však dopadlo jinak. Bohužel se stalo to, co James Burbank nepředvídal a 
nepředpokládal: seveřanům trvalo celý týden, než pronikli k Svatému Janu a než se stali 
pány jeho břehů. A za tu dobu prožilo panství Camdless Bay okamžiky opravdové hrůzy. 

Komodor Dupont byl nucen i po ovládnutí Fernandiny postupovat s velkou 
obezřetností. Chtěl vztyčit federální vlajku všude, kam se mohl dostat, a z toho důvodu 
rozdělil eskadru na několik skupin. Jeden dělový člun vyslal po řece svaté Marie, aby se 
zmocnil vesnice téhož jména a pronikl na dvacet mil do vnitrozemí. Na severu 
prozkoumávaly, další tři čluny pod vedením kapitána Godona tamější zátoky, zmocnily se 
ostrovů 
Jykill a Svatý Šimon a obsadily vesničky Brunswick a Darien, zčásti už vyklizené. 
Kapitán Stevens velel šesti lehkotonážním parníkům, jejichž úkolem bylo proniknout po 
Svatém Janu do Jacksonvillu a zmocnit se ho. Zbytek eskadry se pod vedením komodora 
Duponta vydal na moře, aby obsadil město Svatý Augustin a zajistil si kontrolu pobřeží až 
k Mosquito Inletu, v jehož průlivu se soustřeďovali váleční podloudníci. 

Všechny tyto operace se mohly uskutečnit až během čtyřiadvaceti hodin a v této době 
měli jižané dost času, aby zpustošili celý kraj. 

Asi ve tři hodiny odpoledne si James Burbank poprvé uvědomil, co se proti němu 
chystá. Správce Perry se spěšně 
vrátil z obhlídky a sděloval: 

„Kolem Camdless Bay se potuluje několik podezřelých mužů, pane Jamesi.“ 

„Odkud přicházejí?“ 

„Ze severu.“ 

Vtom přiběhla z přístavu Zerma a sdělovala, že po řece se k nim blíží několik člunů. 

„Přijíždějí z Jacksonvillu?“ 

„Ano.“ 

„Vrať 
se do Hrádku, Zermo,“ nařizoval pan Burbank, „a za žádných okolností 
nevycházej!“ 

„Dobře, pane.“ 

James Burbank se vrátil k přátelům a netajil se vážností situace. Podle jeho názoru bylo 
skoro jisté, že Texarovi lidé zaútočí. V takovém případě 
je lepší být na útok připraven 
předem. 

55 



„Co nevidět už seveřané ty darebáky rozdrtí,“ zlobil se pan Stannard, „a oni by ještě…“ 

„Jak by ne,“ vpadl mu do řeči James Burbank, „Texar si nenechá ujít příležitost k 
pomstě, kdyby ji měl zaplatit životem!“ 

Po chvíli dodal vzrušeným hlasem: 

„Copak ten chlap nebude nikdy za své zločiny potrestán? To se opravdu ze všeho 
vykroutí? Člověk už pomalu pochybuje o nějaké spravedlnosti!“ 

„Jamesi,“ napomínala manžela paní Burbanková, „nemluv tak!“ 

„Raději se na všechno připravme,“ dodala Alice Stannardová. 

James Burbank se mezitím uklidnil a vydával pokyny k obraně 
Hrádku. 

„Už jste to řekl černochům?“ zeptal se Edward Carrol. 

„Hned je vyrozumím,“ odpověděl James Burbank. „Myslím, že budeme bránit pouze 
hradby kolem parku a domu. Nebylo by moudré počítat s tím, že tak velkou skupinu 
útočníků 
zadržíme na hranicích panství. Raději soustředíme obránce kolem hradeb. Kdyby 
je nepřítel překonal, pak doufám, že se Texarovým bandám ubráníme v Hrádku, jako jsme 
se ubránili tlupám Seminolů. Svou ženu, Alici a Dy svěřuji do Zerminých rukou; bez 
mého rozkazu nesmějí Hrádek opustit. V případě 
bezprostředního nebezpečí se mohou 
zachránit podzemní chodbou, ústící do malé zátoky Marino na Svatém Janu. Tam budou v 
úkrytu čekat naši dva muži s člunem, kteří je zavezou k Cedrovému pavilónu.“ 

„Co bude s tebou, Jamesi?“ 

„A s vámi, otče?“ 

Paní Burbanková a Alice uchopily za ruce Jamese Burbanka a pana Stannarda, jako by 
se už přiblížila chvíle útěku. 

„V případě, že naše situace bude neudržitelná, učiníme vše, abychom vás dostihli,“ 
odpověděl James Burbank. „Musíte mi však slíbit, že odjedete do Cedrového pavilónu, 
jakmile to bude nutné. Aspoň 
se pak budeme moci s těmi zlosyny bít s větší odhodlaností i 
odvahou a vzdorovat jim do posledního náboje.“ 

Poté dal James Burbank svolat všechny zaměstnance. A už za hodinu stáli ozbrojení 
černoši v půlkruhu kolem hradeb. Jejich ženy a děti si vyhledaly úkryty v okolním lese. 

S organizováním obrany to nebylo v Hrádku bohužel právě 
nejlepší. Od začátku 
občanské války bylo skoro nemožné obstarat si dostatek zbraní a střeliva. V Jacksonvillu 
se prostě 
nic nedostalo — a tak se museli obyvatelé Hrádku spokojit s tím, co tu zbylo od 
posledních bojů 
se Seminoly. 

Burbankův obranný plán spočíval hlavně 
v tom, chránit Hrádek před ohněmapřed 
přímým vpádem. Rozhodně 
se nemohlo pomýšlet na obranu celého panství, skladišť 
a 
dílen, chat a plantáží. James Burbank byl schopen postavit proti útočníkům necelé čtyři 
stovky špatně 
ozbrojených černochů.Několik tuctů 
pušek dostali ti nejschopnější, přičemž 
nejlepší zbraně 
si ponechal pan Burbank s přáteli a správce Parry se svými pomocníky. 
Všichni se odebrali k brance. Pan Burbank rozdělil muže tak, aby mohli co nejdéle 
odolávat útoku na opevněný val, který byl navíc chráněn vodním příkopem. 

56 



Když byly obranné práce skončeny, 
nezbývalo než čekat. Nyní šlo o to, 
zjistit, odkud nepřítel panství napadne. 
Kdyby zaútočil ze severu, obrana by 
byla mnohem účinnější, než kdyby 
postupoval směrem od řeky, kde je 
Camdless Bay zcela otevřené. 
Vylodění však rozhodně 
není snadnou 
záležitostí. V každém případě 
by k 
rychlé přepravě 
ozbrojených tlup 
potřeboval nepřítel velký počet člunů. 

Otěchto otázkách diskutoval James 
Burbank s přáteli Carrolem a 
Stannardem, zatímco čekali na návrat 
hlídek, které poslali na hranice 
plantáží. 

Vpůl páté odpoledne se hlídka 
spěšně 
vrátila ze severních hranic 
plantáží, aby podala hlášení. 

Ke Camdless Bay mířila od severu 
kolona ozbrojených mužů. Zatím 
nebylo jasné, zda jde o vojenskou 
jednotku, anebo o jacksonvillskou 
spodinu, která se nemůže dočkat 

plenění a přichází na Texarův rozkaz, aby zasáhla proti osvobozeným černochům. Kolona 
měla asi tisíc mužů, a proto bylo nemožné se jí postavit na odpor s osazenstvem plantáží. 
Jedinou nadějí bylo, že neodolá-li náporu opevněný val, bude se moci obrana na delší 
dobu soustředit v Hrádku. 

Kolona zřejmě 
nepomýšlela na vylodění v camdlessbayském přístavu, neboť 
byjí to 
způsobilo značné potíže. Přeplavila se přes řeku pod Jacksonvillem a použila k tomu asi 
padesáti bárek, které musely cestu přes řeku podniknout třikrát až čtyřikrát. 

Rozhodnutí Jamese Burbanka soustředit všechny černochy za obranný val v parku bylo 
tedy velice moudré. Hájit panství na jeho hranicích proti pětinásobné dobře vyzbrojené 
přesile bylo přece naprosto vyloučené. Kdo asi velí nepřátelským tlupám? Vede je sám 
Texar? To nebylo pravděpodobné. Příchod federálních jednotek znamenal pro něho 
bezprostřední nebezpečí a v takové situaci by Španěl nepovažoval asi za moudré postavit 
se v čelo kolony. Kdyby se k tomuto kroku přesto rozhodl, pak jen proto, aby nejdříve 
zničil plantáže pana Burbanka, pomstil se na jeho rodině 
a pak okamžitě 
uprchl na jih, 
pravděpodobně 
až do nejodlehlejších a naprosto nepřístupných částí Floridy. 

57 



James Burbank se v duchu obíral především touto neradostnou eventualitou. Z toho 
důvodu se rozhodl poslat do bezpečí, to znamená do Cedrového pavilónu asi míli odtud, 
jak svou ženu, tak i dceru a Alici Stannardovou, a svěřit je Zermině 
péči. Kdyby snad 
museli pod náporem útočníků 
opustit Hrádek i oni, pokusili by se dostihnout své nejbližší 
a vyčkat s nimi chvíle, kdy federální jednotky zajistí v zemi bezpečnost a klid. 

A tak skryti v rákosí čekali dva černoši s člunem při ústí podzemní chodby, která 
spojuje Hrádek se zátokou Marino. Aby se toto nejzazší opatření mohlo uskutečnit, museli 
by se obyvatelé Hrádku bránit až do setmění. Pouze za tmy by se mohl odvážit člun 
vyplout bez nebezpečí, že bude pronásledován hlídkami, které křižovaly po řece. 

XI 

DRUHÉHO BŘEZNA -VEČER 

James Burbank byl připraven k boji. Stejně 
tak jeho přátelé a většina černochů. 
Očekávali, že nepřítel zaútočí. Podle přijatých dispozic měli opevněný val hájit tak 
dlouho, pokud to situace bude dovolovat, a teprve potom se uchýlit dovnitř 
Hrádku. 

K páté hodině 
prozrazoval křik útočníků, že nepřítel není daleko. Bylo zřejmé, že se 
zmocnil celé severní části panství. Na mnoha místech vystupovaly nad lesy husté kotouče 
dýmu. Obětí ohně 
se staly pily a chaty černochů, které útočníci předtím vyplenili. Bývalí 
otroci neměli čas zajistit si těch několik málo věcí, jež se po osvobození staly jejich 
majetkem. Však také na řev útočníků 
odpovídal zoufalý a hněvivý křik černochů. Tlupy 
zločinců 
jim zničily osobní majetek! 

Hluk se ponenáhlu přibližoval k Hrádku. Severní stranu oddělovala zlověstná záře, jako 
by tam právě 
zapadalo slunce. Občas pronikl závan teplého dýmu až do parku. Bylo slyšet 
silný praskot suchého dřeva v hořících skladištích. Náhle se ozval mohutný výbuch, 
prozrazující, že v jedné z parních pil praskl kotel. Plenění bylo v plném proudu. 

James Burbank s přáteli byli za zahradní brankou a rozmísťovali tam poslední skupiny 
černochů. Útočníci tu museli být každou chvíli! Přesnější vzdálenost naznačí teprve 
intenzita palby. Vzhledem k tomu, že první stromy byly od valu vzdáleny jen padesát 
yardů, mohli se útočníci celkem snadno přiblížit a nepozorovaně 
pak zaútočit. 

Po poradě 
spřáteli se James Burbank rozhodl, že černoši budou očekávat nepřítele za 
obranným valem. Budou tak lépe kryti, neboť 
si mohou při střelbě 
položit pušky do 
hlubokých klínů, které svírají jednotlivé zašpičatělé kůly. Tato pozice by byla výhodná i v 
případě, kdyby útočníci chtěli zdolat vodní příkop a vzít val ztečí. 

Rozkaz byl proveden, černoši se uchýlili dovnitř. Když chtěl James Burbank zavřít 
zahradní branku, spatřil pádícího člověka, který jako by hledal útočiště 
u obránců 
Hrádku. 

58 



Pan Burbank se nemýlil. Svědčilo o tom i několik střel z nedalekého lesa, z nichž ani 
jedna muže nezasáhla. Uprchlík byl jedním skokem na můstku a za okamžik už ho chránil 
obranný val. Hned nato černoši branku zavřeli a zajistili. 

„Kdo jste?“ zeptal se James Burbank. 

„Zaměstnanec vašeho zástupce Harveyho z Jacksonvillu,“ odpověděl muž. 

„Pan Harvey vás poslal s nějakou zprávou?“ 

„Ano. Jenže řeka je střežena, a tak jsem nemohl jet přímo.“ 

„A to jste nevzbudil podezření, když jste se připojil k těm útočníkům?“ 

„Nikoli. Přidal jsem se k loupeživým bandám, které postupují vzadu. Ve vhodné chvíli 
jsem utekl, i když jsem tím riskoval nějakou tu kulku do zad.“ 

„V pořádku, příteli. Děkuji vám! Máte nějaký vzkaz, že?“ 

„Ano, pane Burbanku, tady je.“ 

Byl to dopis a James Burbank jej okamžitě 
přečetl. Pan Harvey mu sděloval, že se 
může plně 
spolehnout na doručitele poselství, pana Johna Bruce. Jakmile ho vyslechne, 
nechť 
učiní pan Burbank nutná bezpečnostní opatření. 

Náhle se zvenku ozvalo asi deset výstřelů. Každé prodlení bylo nebezpečné. 

„Co mi vzkazuje pan Harvey?“ zeptal se James Burbank. 

„Především,“ odpověděl John Bruce, „že ozbrojené tlupy postupující na Camdless Bay 
mají asi čtrnáct nebo patnáct set mužů.“ 

„To souhlasí s mým odhadem. A dál? Vede je Texar?“ 

„To nemohl pan Harvey zjistit. Jisté však je, že za posledních čtyřiadvacet hodin se 
Texar v Jacksonvillu neobjevil.“ 

„Ten bídák chce zas maskovat nějaké nové lotroviny,“ poznamenal James Burbank. 

„Totéž si myslí i pan Harvey,“ řekl John Bruce. „Ostatně 
Texar tu ani nemusí být, a 
přesto vykonají jeho rozkaz a rozpráší osvobozené černochy.“ 

„Rozpráší!“ vykřikl pan Burbank, „a budou přitom loupit a zakládat požáry!“ 

„Proto si pan Harvey myslí, že byste měl poslat rodinu do bezpečí, pokud je čas.“ 

„Hrádek vydrží nápor útočníků,“ odpověděl James Burbank, „a opustíme jej pouze v 
nejnutnějším případě. Co je nového v Jacksonvillu?“ 

„Nic, pane Burbanku.“ 

„Federální jednotky nepostupují?“ 

„Od té doby, co obsadily Fernandinu a zátoku svaté Marie, nikoli.“ 

„Jaký je cíl vašeho poslání?“ 

„Oznámit vám, že rozprášení černochů 
je pouze Texarova záminka ke zničení plantáží 
a k vašemu zajetí.“ 

„Přidalo se k té lupičské bandě 
hodně 
vojáků?“ 

„Stovka nanejvýš,“ odpověděl John Bruce. „Ale táhnou s nimi nejpodlejší zločinci. 
Texar je ozbrojil, a tak je třeba se obávat nejhoršího. Znovu vám, pane Burbanku, opakuji, 
že podle názoru pana Harveyho byste měl co nejrychleji opustit Hrádek. Mám vám vyřídit, 
že jeho dům v Hampton Readu je vám k dispozici. Leží asi deset mil proti proudu, na 

59 



pravém břehu řeky. Tam budete několik dní v plném bezpečí. Mohl bych vás tam 
nepozorovaně 
zavést. Museli byste ovšem okamžitě 
opustit Hrádek, protože později bude 
ústup nemožný.“ 

„Děkuji vám, příteli, vám i panu Harveymu,“ pravil James Burbank. „Zatím tu však 
zůstaneme.“ 

„Jak chcete, pane Burbanku,“ odpověděl John Bruce. „Nicméně 
tu počkám pro případ, 
že byste mě 
potřeboval.“ 

Nadcházející útok si v příštích okamžicích vyžádal plnou Burbankovu pozornost. 

Pojednou se rozpoutala prudká palba, při níž nebylo útočníky vidět, neboť 
se kryli v 
blízkém lese. Na obranný val dopadal déšť 
střel, nezpůsobil však valných škod. James 
Burbank a jeho druzi nemohli na útok náležitě 
odpovědět, protože měli všeho všudy jen 
čtyřicet pušek. Ale jejich postavení bylo výhodnější, a jejich střely tudíž účinnější. Zasáhli 
dokonce několik útočníků 
na kraji lesa. 

Boj na dálku vyhovoval camdlessbayským obráncům; trval asi půl hodiny. Poté se 
útočníci vrhli na hradby, aby se jich zmocnili ztečí. Protože hodlali zaútočit na několika 
místech zároveň, vlekli s sebou prkna a fošny, které vzali ve skladištích, než je zapálili. 
Tato prkna hodili asi na dvaceti místech přes příkop naplněný vodou a přecházeli po nich 
k opevnění. Mnozí ze Španělových lidí zaplatili útok zraněním nebo smrtí. Ostatní se 
všemožně 
snažili přelézt dřevěný val, ale nedařilo se jim to. Černoši, které posilovala 
nenávist vůči žhářům, odráželi jejich útoky s neobyčejnou statečností. Bylo však zřejmé, 
že camdlessbayští obránci nemohou uhájit proti obrovské přesile všechna ohrožená místa a 
že vydrží nejdéle do setmění. Přitom žádný z obránců 
neutrpěl vážnější zranění. Rovněž 
James Burbank a Walter Stannard, ač 
se účastnili nejtvrdších bojů, byli v naprostém 
pořádku. Pouze Edward Carrol dostal kulku do ramene a musel se uchýlit do Hrádku, aby 
mu paní Burbanková s Alicí a Zermou zranění ošetřily. 

Mezitím přišla útočníkům na pomoc noc. Pod ochranou tmy se asi padesát mužů 
přiblížilo k brance a zaútočili na ni sekerami. Branka nepovolila. Sotva by se dostali 
dovnitř, nebýt odvážně 
vybojovaného průlomu, který jim otevřel cestu. Útočníci totiž 
zapálili několik vedlejších budov, a protože obranný val byl s nimi spojen, lehla popelem 
zároveň 
s budovami i část opevnění. 

James Burbank se okamžitě 
vrhl k ohroženému valu, aby jej bránil. 

Ve světle plamenů 
bylo vidět muže, který pod ochranou kouřepřeběhl po prknech 
položených přes umělou říčku. 

Dostal se do parku pravděpodobně 
od Svatého Jana, který byl v těch místech silně 
zarostlý rákosím, nepozorovaně 
se vplížil do stáje a tam s nasazením života zapálil několik 
otepí slámy, aby tak zničil přilehlou část ochranného valu. 

Průlom byl tedy vybojován a James Burbank se svými lidmi se marně 
pokoušeli uzavřít 
tuto cestu. V poměrně 
malé chvíli byl park zaplaven asi stovkou útočníků. 

Na obou stranách bylo hodně 
padlých, neboť 
se bojovalo muž proti muži. Ze všech 
stran se ozývala střelba. Netrvalo dlouho a Hrádek byl obklíčen. Černoši se museli před 

60 



nepřátelskou přesilou uchýlit do camdlessbayského lesa. Pokud mohli, bojovali statečně, 
leč 
setrvávat nadále v nerovném zápase by znamenalo jen jistou smrt. 

James Burbank, Walter Stannard, Perry a jeho pomocníci stejně 
jako John Bruce se 
museli spolu s několika černochy uchýlit do Hrádku. 

Bylo asi devět hodin večer. Západ se utápěl ve tmě, ale na severu byla nebesa světlá 
odrazem požáru, který zachvátil camdlessbayské panství. 

James Burbank a Walter Stannard spěchali za ženami. 

„Okamžitě 
musíte pryč!“ zvolal James Burbank. „Ať 
už sem útočníci vniknou násilím, 
nebo budou čekat, až se vzdáme, další pobyt na Hrádku je v každém případě 
nebezpečný. 
Loď 
je připravena! Jděte! Zermo, vezměte malou Dy, mou ženu a Alici a zaveďte je, 
prosím vás, do Cedrového pavilónu. Tam budete v bezpečí. Donutí-li nás nepřítel k útěku, 
sejdeme se tam…“ 

„Otče!“ zvolala Alice, „pojďte s námi!… A vy také, pane Burbanku!“ 

„Ano, Jamesi, pojď 
s námi!“ přidala se paní Burbanková. 

„Já, a vydat Hrádek těm bídákům?“ odpověděl James Burbank. „Nikdy, pokud se 
budeme moci bránit! A my něco vydržíme! Až budete v bezpečí, budeme bojovat s tím 
větší odhodlaností.“ 

Vřava zvenčí sem doléhala stále hrozivěji. Domovní dveře duněly pod údery útočníků, 
kteří napadli Hrádek od řeky. 

„Jděte!“ zvolal James Burbank. „Už je docela tma! Nikdo vás neuvidí. Jděte! Tady nám 
jen překážíte! Proboha, jděte už!“ 

Zerma s malou Dy vykročila první. Paní Burbanková opouštěla svého manžela s 
těžkým srdcem, právě 
tak jako Alice svého otce. Obě 
sestoupily po schodech do podzemí, 
aby se vydaly tajnou chodbou do zátoky Marino. 

„A teď,přátelé,“ obrátil se pan Burbank k zbylým obráncům, „bojujme do poslední 
kapky krve.“ 

Všichni vyběhli po hlavním schodišti do prvního patra a obsadili okna. Odtud 
odpovídali na nesčetné množství střel, jimiž útočníci zasypávali Hrádek. Šetřili náboje, 
jejich rány byly řidší, zato přesnější, neboť 
mířili do hustých řad bojovníků. Bylo zřejmé, 
že útočníkům nezbude než zlikvidovat hlavní dveře buď 
sekerou, nebo ohněm. Tentokrát 
jim nikdo nepomůže vytvořit průlom, aby mohli vniknout do domu. Proti kamenným zdem 
nebylo možné postupovat stejným způsobem jako proti dřevěnému opevnění. 

Mezitím se pod ochranou naprosté tmy přiblížilo s nesmírnou obezřelostí asi dvacet 
odvážlivců 
ke schodišti. Okamžitě 
zaútočili vší silou na hlavní vchod. Ukázalo se, že 
dveře jsou neobyčejně 
pevné, neboť 
odolávaly útoku seker i bodáků. Mnozí z útočníků 
zaplatili výpad životem, protože se stali snadným terčem pro obránce Hrádku, kteří na ně 
mohli pálit z obou stran. 

Situace se tím však nijak nezlepšila. Spíše naopak: hrozil nedostatek střeliva. Po třech 
hodinách spotřeboval James Burbank a jeho přátelé většinu munice. Jak se mají bránit bez 

61 



střeliva? Mají snad opustit Hrádek a vydat jej zločincům, kteří by tu nenechali kámen na 
kameni? 

Apřece nezbývalo nic jiného, kdyby se útočníkům podařilo vyrazit hlavní dveře, které 
už nedržely zcela pevně. James Burbank si to uvědomoval, ale stále vyčkával. Copak je 
vyloučen nějaký překvapující obrat? 

„Máme střelivo asi tak na hodinu!“ zvolal James Burbank. „Bojujme do poslední 
patrony, přátelé! Neopouštějme Hrádek!“ 

Pan Burbank ještě 
nedokončil svou výzvu, když tu se ozvala detonace. 

„To je dělo!“ vykřikl. 

Podruhé se ozvalo dunění z druhého břehu řeky. 

„Další rána,“ dodal pan Stannard. 

„Počkejte!“ pravil pan Burbank. 

Ozval se třetí dělový výstřel, který byl nejzřetelnější. 

„Není to snad signál pro útočníky na pravém břehu?“ zeptal se Walter Stannard. 

„Možná,“ řekl John Bruce, „že dole vyhlásili poplach.“ 

„A co když tytři rány nevypálili v Jacksonvillu ...,“ poznamenal správce. 

„Pak by je muselo vypálit federální loďstvo!“ zvolal James Burbank. „To by 
znamenalo, že se jejich flotila zmocnila ústí Svatého Jana a že postupují po řece.“ 

Bylo vskutku docela možné, že komodor Dupont ovládl řeku, přinejmenším její dolní 
tok. 

Bohužel se ukázalo, že tomu tak není. Třidělové rány vypálila jacksonvillská základna, 
jak záhy vysvitlo z toho, že se výstřely už neopakovaly. Zřejmě 
tedy nedošlo ke srážce 
severských lodí s konfederálními jednotkami ani na Svatém Janu, ani na planinách 
duvalského okresu. 

Šlo nepochybně 
o signál k ústupu určený velitelům vojenských sborů, neboť 
správce 
Perry pojednou od jedné z pobočných střílen zvolal: 

„Ustupují!… Ustupují!“ 

James Burbank a jeho přátelé se okamžitě 
vrhli k prostřednímu oknu. 

Rány na dveře ustaly stejně 
jako střelba. Útočnící do jednoho vyklidili park. Bylo slyšet 
jen vzdalující se křik. 

Nějaká událost zřejmě 
přinutila představitele Jacksonvillu, aby odvolali vojenskou 
jednotku z druhého břehu Svatého Jana. Bylo možná dohodnuto, že třidělové rány ohlásí 
pohyb nepřátelské eskadry a ohrožení konfederálních pozic. Proto útočníci tak náhle 
přerušili obléhání Hrádku a vydali se zpustošenými plantážemi, kde jim dohasínající 
požáry osvětlovaly cestu, na zpáteční pochod. O hodinu později se asi dvě 
míle před 
Hrádkem přeplavili přes řeku napřipravených lodích. 

Brzy utichly i poslední výstřely a hlučné dělové rány vystřídalo naprosté ticho. Nad 
plantážemi jako by bloudil mlčenlivý přízrak smrti. 

Bylo půl desáté večer, když James Burbank sestoupil v doprovodu svých přátel do 
přízemní haly. Zde ležel na pohovce lehce zraněný Edward Carrol, zesláblý ztrátou krve. 

62 



Oznámili mu, co se stalo po signálu z Jacksonvillu. Hrádek se v této chvíli nemá od 
Texarových band čeho obávat. 

„Ano, je tomu tak,“ pravil James Burbank, „ale násilí a anarchie mají dosud převahu. 
Ten bídák chtěl rozprášit osvobozené černochy, a také je rozprášil! Chtěl se mi pomstít 
zpustošením plantáží, a opravdu tu zanechal jen rozvaliny.“ 

„Jamesi,“ řekl Walter Stannard, „mohlo to s námi dopadnout ještě 
hůř. Nikdo z nás při 
obraně 
Hrádku nepadl. Naše ženy a vaše dcera se mohly dostat do rukou těch zlosynů,a 
zatím jsou v bezpečí.“ 

„Máte pravdu, Stannarde. Ale Texarova akce nezůstane nepotrestána, já už najdu 
způsob, jak se dovolat práva za prolitou krev.“ 

„Škoda že paní Burbanková, Alice a malá Dy a Zerma opustily Hrádek,“ poznamenal 
Edward Carrol. „Vím, že hrozilo nebezpečí, ale teď 
bych je raději viděl zde.“ 

„Ještě 
před rozedněním je vyhledám,“ odpověděl James Burbank. „Jistě 
mají hrozný 
strach a musíme je uklidnit. Uvážíme potom, zda bude výhodnější je přivezl nazpět do 
Camdless Bay, anebo je nechat několik dní v Cedrovém pavilónu.“ 

„Správně,“ dodal pan Stannard. „Rozhodně 
se nesmíme ukvapit. Celá záležitost ještě 
zdaleka neskončila. Pokud bude v Jacksonvillu poroučet Texar, nemůžeme si být ničím 
jisti.“ 

63 



„Právě 
proto chci postupovat opatrně,“ odpověděl James Burbank. „Perry, přichystejte 
mi před úsvitem loď. Jako pomocník mi stačí jeden muž.“ 

Burbankova slova přerušil zoufalý, bolestný výkřik. 

Volání přicházelo z parku pod Hrádkem. 

„Otče!… Ach otče!“ 

„To je má dcera!“ vykřikl pan Stannard. 

„Bože! Nějaké další neštěstí!“ zvolal James Burbank. 

Okamžitě 
otevřeli dveře a vyřítili se do parku. 

Tam stála slečna Alice a u nohou jí ležela paní Burbanková. 

Malá Dy a Zerma s nimi nebyly. 

„Mé dítě!“ vykřikl James Burbank. Přitěchto slovech se paní Burbanková pozvedla. 
Nemohla promluvit. Natáhla jen paže směrem k řece. 

„Unesli je… unesli je…“ 

„Ario!… Texar!“ vydechla Alice. 

Nato klesla k zemi vedle paní Burbankové. 

XII 

ŠEST NÁSLEDUJÍCÍCH DNŮ 


Když paní Burbanková a slečna Alice vstoupily do podzemní chodby, která je měla 
zavést do zátoky Marino na břehu Svatého Jana, Zerma byla už několik kroků 
před nimi. 
V jedné ruce držela malou Dy, v druhé lampu, jež jim svítila na cestu. Jakmile dorazila na 
konec chodby, prosila Zerma paní Burbankovou, aby na ni chvilku počkala. Chtěla se 
přesvědčit, zda loď 
a dva černoši, kteří je měli doprovodit k Cedrovému pavilónu, jsou na 
místě. Otevřela dveře podzemní chodby a zamířila k řece. 

Paní Burbanková a slečna Alice čekaly sotva minutu, když tu dívka zjistila, že malá Dy 
zmizela. 

„Dy!… Dy!“ volala paní Burbanková, riskujíc prozrazení. 

Dítě 
se neozvalo. Uvyklé na Zermu, vyšlo za ní z podzemní chodby, aniž si toho matka 
povšimla. 

Náhle zaslechly obě 
ženy sténání. V předtuše nového nebezpečí, a nedbajíce vlastní 
bezpečnosti, vyběhly paní Burbanková a slečna Alice k řece. Když dorazily na břeh, 
zahlédly ještě 
loď 
mizející v temnotách. 

„Pomoc!… Pomoc!… Texar!“ křičela Zerma. 

„Texar! Ano, Texar!“ zvolala Alice. 

A ukázala rukou na Španěla, který ve světle dohasínajících požárů 
camdlessbayského 
panství stál na zádi loďky, jež okamžitě 
nato zmizela. Pak se znovu rozhostilo ticho. Na 
zemi leželi dva zardoušení černoši. Celou hodinu prohledávaly ženy břeh, ovšem marně. 

64 



Posléze klesla paní Burbanková naprostým vyčerpáním k zemi. Slečně 
Alici se s vypětím 
všech sil podařilo nešťastnou ženu pozvednout, podepřít ji a zvolna vléci pryč. V dálce 
zaznívala od Hrádku střelba, provázená občas hrozným řevem útočníků. Za každou cenu 
se tam musí dostat! 

Paní Burbanková však byla hrůzou skoro bez sebe a mladá dívka ji musela doslova 
táhnout za sebou. A tak se posléze dostala až nedaleko hradní budovy. 

Zde už byla Alice u konce svých sil. Paní Burbanková ležela bez pohybu u jejích 
nohou. 

V té době 
už byli vojáci na ústupu stejně 
jako horda lupičů, která je sledovala. Ani 
venku, ani uvnitř 
se neozýval křik. Slečna Alice se mohla domnívat, že se útočníci 
zmocnili Hrádku a že jej opět opustili, aniž budovu obsadili. V tom okamžiku se jí 
zmocnila nevýslovná úzkost. Zcela vyčerpána klesla k zemi, pokoušejíc se ještě 
naposled 
volat o pomoc. V Hrádku její volání zaslechli a James Burbank s přáteli vyběhl do parku. 
Dověděli se, co se stalo v zátoce Marino. Co je jim však platné, že bandité odešli? Co z 
toho, že už se nemuseli obávat zajetí? Zasáhlo je mnohem hroznější neštěstí. V Texarově 
zajetí byla malá Dy! 

Všichni byli zdrceni. Paní Burbankovou přenesli do jejího pokoje a uložili na lůžko. 
Zůstala u ní slečna Alice. 

Vpřízemní hale se zatím radil James Burbank s přáteli, jak nalézt malou Dy a jak obě, 
ji i Zermu, vyrvat Texarovi z rukou. 

James Burbank si vyčítal, že nutil svou ženu, aby opustila Hrádek, a že jí chystal útěk, 
který tak špatně 
skončil. Copak to byla pouhá náhoda, že se setkali s Texarem u zátoky 
Marino? Rozhodně 
nikoli. Texar se musel nějakým způsobem dovědět o existenci 
podzemní chodby. Řekl si, že v kritické chvíli se tudy obránci Hrádku pokusí uniknout. 
Nejdřív tedy zavedl svou bandu na pravý břeh, prolomil obranný val a donutil Jamese 
Burbanka a jeho přátele uchýlit se do Hrádku. Poté se bezpochyby s několika pomocníky 
odebral k zátoce Marino, aby tu čekal na svou kořist. 

Těžko mohl bídák zasadit Burbankově 
rodině 
strašnější ránu… 

Obyvatelé Camdless Bay strávili hroznou noc. Což se nemuseli obávat, že se útočníci 
vrátí, aby donutili obránce Hrádku ke kapitulaci? Naštěstí se tak nestalo. Až do rána nebyli 
James Burbank a jeho spojenci vyrušeni novým útokem. 

Jak rádi by byli věděli, proč 
včera vypálili ve městě 
ony třidělové rány a proč 
se 
útočníci stáhli, když jim k dobytí Hrádku stačilo nanejvýš hodinové obléhání. Znamenalo 
to, že se u ústí Svatého Jana objevily federální jednotky? Nic lepšího by si nemohli 
Burbankovi přát! Bez obav by mohli začít pátrat po malé Dy a její vychovatelce a hnát 
Texara k zodpovědnosti za zpustošení Camdless Bay a za únos. 

Tentokráte by nevystačil s takovým alibi, jakého použil na začátku našeho vyprávění, 
když byl předvolán k vyšetřujícímu soudci do Svatého Augustina. I kdyby Texar nebyl v 
čele pustošící bandy, která vtrhla do Camdless Bay — což nemohl potvrdit ani posel pana 

65 



Harveyho —, poslední Zermin výkřik jasně 
naznačoval, že na únosu má hlavní podíl právě 
Španěl. 

Nic bohužel nepotvrzovalo myšlenku Jamese Burbanka týkající se příjezdu severské 
flotily do svatojanských vod. Bylo 2. března a toho dne neopustila ani jediná loď 
zátoku 
svaté Marie. Tuto skutečnost potvrdily i zprávy, které přinesl téhož dne z druhého břehu 
jeden ze správcových pomocníků. 

Hned ráno prohledali James Burbank a Walter Stannard pravý břeh řeky, leč 
nenalezli 
žádnou stopu. Marně 
pátrali i v těch nejmenších zátočinách, nic jim neprozradilo, kudy 
mohla loď 
únosců 
plout. Uvědomovali si, že má-li vést jejich hledání k cíli, musí 
prohlédnout i levý břeh. 

Bylo to však v této chvíli možné? Rozhodně 
by stálo za to, vyčkat až do příchodu 
federálních jednotek, které zbaví Texara a jeho spojence moci. Nebylo by ani moudré 
nechávat v Hrádku paní Burbankovou v tak žalostném stavu, slečnu Alici, která ji nemohla 
opustit, a pana Carrola upoutaného na lůžko. Vždyť 
útočníci se mohli každým okamžikem 
vrátit! 

Nejhorší ovšem bylo, že James Burbank nemohl Texara žalovat ani pro vyplenění 
svého panství, ani pro únos dcerky a její vychovatelky. Jediným úředníkem, na něhož se 
mohl vměstě 
obrátit, byl totiž sám původce zločinu. Burbank se proto nemohl dočkat, až 
bude v Jacksonvillu zasedat opět řádný soud. 

„Jamesi,“ pravil pan Stannard, „I když je vaše dcera v strašné situaci, má s sebou 
alespoň 
Zermu, jejíž oddanost se nezastaví ani…“ 

„Před smrtí, vím!“ vskočil mu do řeči James Burbank. „Ale co se stane, jestli Zerma 
opravdu zemře?“ 

„Poslyšte, drahý Jamesi,“ odpověděl Stannard, „když to vezmete kolem a kolem, Texar 
nemůže přece na něčem podobném mít zájem. Pokud bude v Jacksonvillu pánem, nehrozí 
myslím jeho obětem žádné nebezpečí. Má vaše dítě 
jako rukojmí a jako záštitu proti vám i 
federálnímu soudu, který ho bude stíhat za politický převrat v Jacksonvillu a za zpustošení 
vašich plantáží. Je tedy v jeho zájmu, aby svým obětem neublížil, a proto bude lépe vyčkat 
s akcí do doby, než se stanou pány země 
Dupont a Sherman.“ 

„A kdy to bude?“ vykřikl James Burbank. 

„Zítra… možná ještě 
dnes! Opakuji vám, že Dy je Texarovou záštitou. Proto ji přece 
unesl. Spoléhal, že vám tím zasadí ránu do srdce, a namouduši, že se, bídák, nemýlil.“ 

Tak uvažoval pan Stannard a nutno uznat, že jeho vývody byly správné. Ale nezdálo se, 
že by Jamese Burbanka přesvědčil nebo že by v něm vzbudil nějakou naději. Nebylo to 
prostě 
možné. James Burbank však pochopil, že s manželkou musí mluvit právě 
tak, jako 
mluvil Walter Stannard s ním. Jinak by paní Burbanková tuto ránu nepřežila. A proto po 
návratu domů 
uplatňoval s velkou naléhavostí všechny argumenty, o nichž sám nebyl 
přesvědčen. 

V téže době 
konal Perry se svými pomocníky obhlídku panství Camdless Bay. Byla to 
hrozná podívaná. Zapůsobila otřesně 
i na Pygmalióna, jenž skupinu provázel. Tento 

66 



„svobodný“ občan nepovažoval za nutné odebrat se za černochy, které Texar rozehnal. 
Spát v lese, trpět zimou a hladem, taková svoboda mu připadala poněkud přehnaná. Proto 
dal přednost Hrádku, i když byl nucen, stejně 
jako Zerma, vykoupit si toto právo tím, že 
roztrhal svůj osvobozovací dekret. 

Nebylo ovšem nejmenší pochybnosti, že Burbankova velkomyslnost zavinila neštěstí, 
které zničilo panství Camdless Bay. Hmotné škody dosahovaly úctyhodné sumy. Z 
dřevěných baráků 
nezbylo po drancování a vypálení vůbec nic. Také pily a dílny lehly 
popelem. Nad doutnajícími troskami se dosud vznášel šedavý dým. Místo skladišť 
zušlechtěného dřeva, místo továren, kde stroje spřádaly bavlnu a kde se zpracovávala 
cukrová třtina, tyčily se jen trosky zčernalých zdí a spousty vyrudlých cihel v místě, kde 
stál tovární komín. Také kávovníkové plantáže, rýžová pole, zelinářské zahrady a stáje 
byly tak zpustošeny, jako by tu celé hodiny řádila stáda divokých zvířat. 

Téhož dne se na Camdless Bay vrátilo tajně 
několik otroků. Netřeba zdůrazňovat jejich 
zoufalství, když zjistili, že ani jediný z dřevěných baráků 
neušel zkáze. James Burbank 
nařídil, aby jim na panství poskytli všemožnou pomoc. 

James Burbank nemohl zatím pomýšlet na obranu svého panství. Musel čekat, až padne 
rozhodnutí v boji Jihu proti Severu. Ostatně 
dnem i nocí ho zaměstnávaly jiné, neméně 
vážné problémy. Učinil vše, co bylo v jeho silách, aby vypátral nějaké stopy po malé Dy. 
Zdravotní stav jeho manželky byl velmi povážlivý. Pres veškerou péči slečny Alice, která 
se nehnula od jejího lože, museli povolat doktora. 

Naštěstí znali v Jacksonvillu lékaře, na něhož se mohli plně 
spolehnout. Vzkázali mu a 
lékař 
se okamžitě 
dostavil. Předepsal paní Burbankové nějaké léky, jejichž účinnost — 
pokud nebude mít matka své dítě 
u sebe — byla dost pochybná. Každého dne vycházel 
James Burbank s Walterem Stannardem na obhlídku obou břehůřeky. Edward Carrol s 
nimi nechodil, neboť 
se potřeboval ještě 
zotavit po svém zranění. Prohledávali ostrůvky na 
Svatém Janu; vyptávali se lidí; zašli až do nejzazších koutů 
okresu, slibovali bohatou 
odměnu každému, kdo je přivede na sebemenší stopu… Jejich úsilí bylo marné. Kdo jim 
také mohl říci, že se Španěl ukrývá v hloubi Černé zátoky? Vždyť 
o tom nikdo nevěděl. 
Ostatně 
mohl své oběti odvléci dále proti proudu řeky, aby je lépe ukryl před zraky 
hledajících. 

Nebylo také jisté, zda Španěl nepomýšlí na novou výpravu proti Jamesi Burbankovi. 
Tato hypotéza nebyla nicméně 
pravděpodobná. Texarovi zřejmě 
stačilo zničení plantáží a 
únos malé Dy. Ostatněřada odvážlivců 
vyslovila veřejně 
nesouhlas s camdlessbayskou 
akcí a postavila se proti vůdci výpravy, což Texar pochopitelně 
nebral vůbec na vědomí. 
Jeho postavení v duvalském okrese bylo naprosto pevné. Podporovala ho celá tlupa 
bezcharakterních dobrodruhů 
a povalečů, kteří se s ním měli dobře. Denně 
se oddávali 
zábavám a bezuzdným radovánkám. 

Nečinnost federálních vojsk ve skutečnosti podporovala akce nových pánů 
země. Texar 
se svými kumpány rozšiřovali zprávy, že seveřané nepřekročí hranice, že dostali rozkaz 
vrátit se do Georgie a do Karolíny, že floridský poloostrov bude uchráněnpřed invazí 

67 



protiotrokářských vojsk, neboť 
jako bývalá španělská kolonie je mimo zájmovou sféru 
Spojených států, v níž se otrokářský problém řeší zbraněmi, atd. Tím se v zemi vytvářela 
atmosféra, z níž mohli těžit všichni zastánci násilí. 

Od útoku na Camdless Bay uplynulo pět dní. Za tu dobu nedošla jediná zpráva o 
pohybu federálních vojsk. Třebaže James Burbank denně 
pátral po stopách své dcery a její 
vychovatelky, nezjistil vůbec nic. 

Přišel devátý březen. Edward Carrol byl už naprosto v pořádku a mohl pomáhat 
přátelům v pátrání. Zato stav paní Burbankové se příliš nezlepšil a zůstával stále kritický. 
V horečkách naříkala pro svou malou Dy a neustále ji chtěla hledat. Po takových 
záchvatech obyčejně 
omdlévala, což bylo za jejího zdravotního stavu nebezpečné. Slečna 
Alice se nejednou domnívala, že jí nešťastná matka zemře v náručí. 

Jediná zpráva z bojiště 
se v Jacksonvillu rozšířila 9. března ráno. Bohužel jen posílila 
přívržence separatistů. 

Říkalo se, že jižanský generál Van Dorn odrazil dne 6. března Curtisovy vojáky v bitvě 
u Bentonvillu v Arkansasu a donutil je k ústupu. Ve skutečnosti šlo o bezvýznamnou 
srážku se zadním vojem malé severské jednotky, jejíž neúspěch byl o několik dnů 
později 
bohatě 
vyvážen vítězstvím u Pea Ridge. Zpráva ovšem zdvojnásobila drzost jižanů.V 
Jacksonvillu dokonce tuto bezvýznamnou akci oslavovali jako naprostou porážku 
federálních vojsk. A tak se město dočkalo nových slavností a nových orgií, jejichž projevy 
se bolestně 
dotýkaly lidí v Camdless Bay. 

To vše se James Burbank dověděl v šest hodin večer, když se vrátil z prohlídky levého 
břehu řeky. 

Kterýsi muž z putnamského panství se totiž domníval, že stopy únosců 
vedou do nitra 
jednoho ostrova na Svatém Janu, několik mil nad Černou zátokou. Minulé noci se onomu 
člověku zdálo, že tam zaslechl zoufalé volání o pomoc, a přišel to tedy oznámit panu, 
Burbankovi. V těch končinách viděli lidé i Texarova důvěrníka Indiána Squamba s 
člunem. Že šlo vskutku o Indiána, potvrdil také jeden cestující ze Shannonu, který se 
vracel ze Svatého Augustina a vystupoval v přístavišti Camdless Bay. 

James Burbank se na víc neptal a chtěl okamžitě 
tuto stopu sledovat. Spolu s 
Edwardem Carrolem a dvěma černochy vyplul na lodi vzhůru po řece. Co nejrychleji 
dorazili k označenému ostrovu, zevrubně 
jej prohledali a navštívili i několik rybářských 
chatrčí, jež však nebyly už delší dobu obývány. Ani v neproniknutelných křovinách 
uprostřed ostrova nenašli žádnou stopu po lidské bytosti. Neporušený břeh nasvědčoval, že 
tu v poslední době 
nemohla přistát žádná loď. Po Squambovi nebylo ani památky; 
projížděl-li se kolem ostrova, rozhodně 
na něm nepřistál. 

I tato výprava zůstala tedy bezvýsledná. Nezbývalo než se vrátit na Hrádek a přiznat si, 
že i tentokrát šli po falešné stopě. 

Černoši dočasně 
umístění v čeledníku pomalu usínali. Ticho občas rušil jen vzdálený 
křik a ozvěny ohňostroje, doléhající sem z Jacksonvillu, kde se mohutně 
oslavovala 
porážka federálních vojsk. 

68 



Kdykoli pronikl hluk až do haly, zasadil Burbankové rodině 
novou ránu. 

„Měli bychom přece jen vědět, na čem jsme,“ prohlásil Edward Carrol, „a zjistit, zda 
Sever nechal Floridu Floridou.“ 

„To bychom měli!“ přisvědčil pan Stannard. „Nemůžeme žít v téhle nejistotě.“ 

„Dobrá,“ pravil pan Burbank, „vypravím se zítra do Fernandiny a poptám se…“ 

V té chvíli zaklepal někdo lehce na hlavní dveře Hrádku. 

Slečna Alice vykřikla a vrhla se ke dveřím. James Burbank se ji marně 
snažil zadržet. 
Tu se ozvalo druhé, naléhavější zaklepání. 

XIII 

NĚKOLIK HODIN 

James Burbank zamířil ke dveřím. Nikoho nečekal. Možná že mu John Bruce přináší z 
Jacksonvillu nějakou důležitou zprávu od pana Harveyho. 

Ozvalo se třetí, už netrpělivé klepání. 

„Kdo je tam?“ zeptal se James Burbank. 

„Já!“ zněla odpověď. 

„Gilbert!“ vykřikla Alice. 

Nemýlila se, byl to Gilbert. Přišel za svými nejbližšími, aby s nimi strávil několik 
šťastných hodin. Pravděpodobně 
neznal celý rozsah pohromy, která rodinu zasáhla. 

V okamžiku si ležel mladý důstojník s otcem v náručí, zatímco jeho průvodce opatrně 
zavíral dveře. 

Byl to Mars, Zermin manžel a oddaný sluha mladého Burbanka. 

Když se Gilbert přivítal s otcem, rozhlédl se kolem. Spatřil slečnu Alicias něžností jí 
stiskl ruku. 

„Co matka?“ zvolal. „Kde je matka? Je to pravda, že umírá?“ 

„Jak to víš?“ zeptal se James Burbank. 

„Vím všechno. O zničených plantážích, které zpustošila jacksonvillská lůza, o útoku na 
Hrádek, o matce, která… není snad už mrtvá?“ 

Ted se teprve vysvětlilo, proč 
mladý důstojník podstoupil tak velké nebezpečí, aby 
přišel domů. 

Kvečeru proniklo několik dělových člunů 
z eskadry komodora Duponta do ústí Svatého 
Jana. Pluly proti proudu a zastavily se asi čtyři míle před Jacksonvillem. O několik hodin 
později se dostavil na palubu Stevensova dělového člunu muž, který prohlásil, že je 
strážcem majáku na ostrově 
Pablo. Jak známo, zastával Gilbert na této lodi funkci druhého 
důstojníka. Muž vyprávěl o událostech v Jacksonvillu, o přepadení Camdless Bay, o 
rozprášení černochů 
i o zoufalé situaci paní Burbankové. Snadno si představíme, co 
pociťoval Gilbert při líčení těch hrozných událostí. 

69 



Strašně 
si přál navštívit matku. Se svolením velitele Stevense opustil na jednom z 
lehkých člunů 
flotilu. Na cestě 
ho doprovázel Mars. Pod ochranou tmy si ho nikdo nevšiml 

— aspoň 
si to myslel —, takže šťastně 
přistál asi půl míle pod Camdless Bay, to je dost 
daleko od přístaviště, jež mohlo být střeženo. 
Tehdy ještě 
Gilbert nevěděl, že padl do léčky, kterou mu nastražil Texar. Španěl si 
chtěl za každou cenu opatřit důkaz o stycích Jamese Burbanka s nepřítelem, jak to po něm 
žádal soud. Proto pověřil strážce majáku v Pablu, který mu byl zcela oddán, aby vylákal 
mladého důstojníka do Camdless Bay. Měly mu k tomu dopomoci zprávy o událostech v 
Hrádku, zejména o zdravotním stavu Gilbertovy matky. A tak zatímco mladý důstojník 
plul po řece, měl v patách špióny. Když se podél břehu Svatého Jana prodíral rákosím, 
podařilo se mu nevědomky Španělovým lidem zmizet z očí. Neviděli ho tedy přistávat, ale 
s jistotou počítali, že se důstojníka zmocní při návratu, neboť 
pečlivě 
střežili celé pobřeží. 

„Matka!... Kde je má matka?“ opakoval Gilbert. 

„Tady jsem, synu!“ odpověděla paní Burbanková. 

Stála nahoře na schodišti a po chvilce začala zvolna sestupovat, přidržujíc se zábradlí. 
V hale klesla vyčerpána na pohovku, zatímco ji Gilbert zasypával polibky. 

„Maminko!… Maminko!“ šeptal. „Tak jsem zase u tebe… Hrozně 
trpíš, viď?… Ale 
žiješ!… Uzdravím tě, uvidíš!… Všechno už skončí… Zas budeme spolu… už brzo… Zase 
budeš v pořádku!… O mě 
se nemusíš bát, maminko… Nikdo se nedoví, že jsem se sem 
vypravil.“ 

Gilbert si všiml, že matce ubývá sil, a snažil se ji svými slovy povzbudit. 

Mars si mezitím uvědomil, že Gilbert ani on neznají neštěstí v plném rozsahu. James 
Burbank a pánové Carrol a Stannard tu stáli mlčky, se sklopenými hlavami. Slečna Alice 
nedokázala zadržet slzy. Opravdu, nebyla tu ani malá Dy, ani Zerma, která by musela 
manželovu přítomnost na Camdless Bay vytušit. 

Mars se rozhlédl kolem sebe a pln úzkosti se zeptal pana Burbanka: 

„Co se vlastně 
stalo, pane?“ 

V témže okamžiku Gilbert opět povstal. 

„A co Dy?“ vykřikl. „Dy už šla spát?… Kde je sestřička?“ 

„Kde je má žena?“ zeptal se Mars. 

A za chvíli už oba věděli vše. Jak postupovali od místa přistání podél břehu Svatého 
Jana, všimli si, že plantáže jsou zpustošeny. Domnívali se však, že jde pouze o hmotné 
škody. Teprve nyní poznali celou pravdu, jeden nenašel doma sestru, druhý manželku. A 
nikdo jim nemohl říci, kde je Texar už celý týden skrývá. 

Gilbert znovu poklekl před svou matkou. Oba teď 
plakali. Mars přecházel rozčileně 
po 

místnosti a nemohl se uklidnit. 
Konečně 
vybuchl. 
„Zabiju Texara! Zítra půjdu do Jacksonvillu… ne, ještě 
teď 
v noci!“ 
„Jdi, Marsi, jdi!“ povzbuzoval ho Gilbert. 
James Burbank je přerušil. 

70 



„Kdyby to bylo užitečné, nečekal bych, synu, na tvůj návrat. Ano, ten bídák by mi 
zaplatil svým životem všechno zlo, které nám způsobil. Dříve však musí vypovídat! Když 
ti, Gilberte, povídám, že musíte s Marsem čekat, pak vím, co dělám, a vy opravdu musíte 
čekat.“ 

„Dobrá, otče,“ odpověděl mladý muž, „ale aspoň 
prozkoumám okolí a budu…“ 

„Copak si myslíš, že jsem to neudělal?“ zvolal pan Burbank. „Den co den jsme 
prohledávali oba břehy i ostrůvky, které by mohly Texarovi sloužit za úkryt. Nenašli jsme 
však vůbec nic, co by nás mohlo přivést na stopu tvé sestry a Marsovy ženy. Přátelé Carrol 
a Stannard mi pomáhali. Zatím bylo naše úsilí marné.“ 

„Nemohli bychom se obrátit na jacksonvillský soud?“ zeptal se důstojník. „Proč 
nepodat žalobu na Texara jako na původce zpustošení a únosu?“ 

„Proč?“ odpověděl James Burbank. „Protože Texar je tam pánem, protože všichni 
čestní lidé se třesou před tímto darebákem a protože má na své straně 
všechnu tu sebranku 
a vojsko celého okresu. Také jsme chtěli, jako ty a Mars, okamžitě 
Texara potrestat, kdyby 
odmítl prozradit, co se stalo s oběťmi. Ale v zájmu tvé sestry a v zájmu Marsovy ženy 
musí náš hněv ustoupit rozvaze. Plným právem se můžeme domnívat, že Texar použije Dy 
a Zermy jako rukojmí, jako záštity, neboť 
se bídák bojí, že bude hnán k odpovědnosti za 
násilný převrat v Jacksonvillu, za organizování loupežného přepadení Camdless Bay a za 
žhářství a vyplenění plantáží, jež patřily přívrženci Severu. Myslíš, že bych tě 
o tom tak 
naléhavě 
přesvědčoval, kdybych tomu sám nevěřil? A žebych mělvůbec sílu čekat?“ 

„Dávno bych už nežila, kdybych nevěřila v jejich záchranu,“ pravila paní Burbanková. 

Ubohá žena pochopila, že kdyby se její syn vydal do Jacksonvillu, padl by tam do 
rukou Texarovi. A kdo by mohl zachránit důstojníka federálního vojska, kterého se 
zmocnili jižané ve chvíli, kdy severské armády ohrožují Floridu? 

Gilbert se však už neovládl. Trval na tom, že musí odejít. Podporoval ho v tom i Mars, 
opakující neustále své „zabiju Texara“. 

„Tak tedy jdem!“ obrátil se na něho důstojník. 

„Nikam nepůjdeš, Gilberte!“ 

S vypětím posledních sil se paní Burbanková vztyčila a stanula před dveřmi. Vyčerpána 
tak velkou námahou, klesla však pojednou k zemi. 

„Maminko! Maminko!“ vykřikl mladý muž. 

„Zůstaňte, Gilberte!“ pravila Alice. 

Paní Burbankovou museli přenést do jejího pokoje; slečna Alice zůstala u jejího lože. 
James Burbank se vrátil do haly, kde na něho čekali pánové Stannard a Carrol. Gilbert 
seděl na pohovce s hlavou v dlaních. Mars stál mlčky stranou. 

„Doufám, Gilberte,“ řekl James Burbank, „že už ses vzpamatoval a že si můžeme v 
klidu pohovořit. Naše další rozhodnutí závisí na tom, co nám ted řekneš; jedinou naší 
nadějí je rychlý příchod federálních vojsk. Nebe se snad upustilo od obsazení Floridy?“ 

„Nikoli, otče.“ 

„Tak kde jsou?“ 

71 



„Část eskadry pluje v tomto okamžiku k Svatému Augustinu, aby kontrolovala tuto 
pobřežní oblast.“ 

„Copak se komodor nechce zmocnit Svatého Jana?“ zeptal se vzrušeně 
Edward Carrol. 

„Dolní tok Svatého Jana už máme,“ odpověděl Gilbert. „Naše dělové čluny kotví v 
řece. Velí jim kapitán Stevens.“ 

„Kotví v řece! A proč 
neobsadily Jacksonville?“ vykřikl pan Stannard. 

„Zastavily se před mělčinou, čtyři míle od přístavu.“ 

„A to je pro ně 
nepřekonatelná překážka?“ zeptal se James Burbank. 

„Bohužel, otče,“ odpověděl Gilbert. „Je málo vody. K překonání mělčiny potřebujeme 
silný příliv — a ještě 
bude celá akce dost riskantní. Mars zná dokonale řeku a povede nás.“ 

„Čekat… stále jen čekat?“ zvolal James Burbank. „Jak dlouho ještě?“ 

„V nejhorším případě 
tři dny. Se silným větrem v zádech pouze čtyřiadvacet hodin.“ 

„Vidíš, Gilberte,“ odpověděl mu pan Burbank, „že i ty musíš čekat a vrátit se na svou 
loď. Nemáš strach že tě 
cestou do Camdless Bay někdo sledoval?“ 

„Kdepak, otče,“ usmál se míadý důstojník. „Dokázali jsme se vyhnout všem zvědavým 
pohledům.“ 

„A co je to za člověka, který tě 
informoval o událostech na plantážích, o požárech, 
loupení a o matčině 
nemoci?“ 

„Říkal, že je jedním ze strážců 
vyhnaných z majáku v Pablu a že chtěl varovat kapitána 
Stevense.“ 

„Věděl, že jsi na palubě?“ 

„Ne, a byl tím překvapen,“ odpověděl Gilbert. „Proč 
se ptáš, otče?“ 

„Poněvadž se obávám, aby to nebyla další Texarovs léčka. Ví, že sloužíš u federálního 
námořnictva, a proto nás podezírá. Docela dobře se mohl dovědět, že sloužíš pod 
Stevensem. A kdyby tě 
sem potřeboval vylákat…“ 

„Můžete být, otče, naprosto klidný. Cestou do Camdless Bay nás nikdo neviděl a stejně 
tak nás neuvidí, až se budeme vracet.“ 

„K Stevensovi, pochopitelně…“ 

„Vždyť 
jsem to slíbil. Než se rozední, budeme s Marsem na lodi.“ 

„Kdy se vydáte na cestu?“ 

„Za odlivu, asi v půltřetí ráno.“ 

„Doufejme,“ vložil se do rozhovoru pan Carrol, „že Stevensovy čluny nebudou muset 
čekat před svatojanskou mělčinou tři dny.“ 

„Ano… stačí, aby zesílil vítr a přihnal na mělčinu dost vody,“ odpověděl Gilbert a 
dodal: „Ať 
je to třebai s bouřkou, jen ať 
už konečně 
dojde na všechny ty lumpy, a pak…“ 

„Zabiju Texara!“ znovu opakoval Mars. 

Bylo několik minut po půlnoci. Gilbert s Marsem nemohli opustit Hrádek před druhou 
hodinou, neboť 
museli čekat na odliv, aby dostihli flotilu kapitána Stevense. Temná noc 
jim poskytovala naději, že projedou nepozorováni, třebaže právě 
v místech pod Camdless 
Bay hlídkovalo na řece mnoho lodí. 

72 



Gilbert se šel ještě 
podívat na matku. U jejího lože seděla slečna Alice. Paní 
Burbankovou vyčerpala nedávná námaha, takže upadla do bolestné mdloby; z prsou se jí 
však draly těžké vzlyky. 

Konečně 
se přiblížila chvíle odchodu. Gilbert podával Alici ruku a oba se sklonili k 
paní Burbankové, která je však neviděla. 

Poté Gilbert políbil matku na čelo a dívka učinila totéž. Paní Burbanková se bolestně 
zachvěla; ale nevnímala, že syn odchází a že Alice jde s ním, aby se venku rozloučili. 

Oba mladí lidé zastihli Jamese Burbanka a jeho přátele ještě 
v hale. 

Mars se právě 
vracel z průzkumu. 

„Už je čas,“ pravil důstojník. 

„Ano, Gilberte,“ odpověděl James Burbank. „Musíš už jít! Uvidíme se v Jacksonvillu!“ 

„Máš pravdu! V Jacksonvillu… a možná už zítra, dovolí-li nám příliv přeplout mělčinu. 
Pokud jde o Texara…“ 

„Musíme ho dostat živého! Pamatuj na to, Gilberte!“ 

„Ano, živého!“ 

Mladý muž objal otce a stiskl ruku strýci Carrolovi a panu Stannardovi. 

„Pojďme, Marsi,“ řekl. 

Oba se vydali po pravém břehu řeky podél plantáži. Postupovali rychle asi půl hodiny a 
nepotkali nikoho. Když dorazili na místo, kde měli v hustém rákosí ukrytý člun, okamžitě 
nasedli a pustili se po proudu Svatého Jana směremk mělčině. 

XIV 

NA ŘECE SVATÉHO JANA 

Řeka byla v těchto místech naprosto pustá, druhý břeh se ztrácel v temnotách. Světla v 
Jacksonvillu kryla zátoka, táhnoucí se obloukem k severu. Pouze na nízkých mračnech byl 
patrný jejich odlesk. 

Třebaže byla tmavá noc, směřoval člun bezpečně 
k svatojanské mělčině. Orientace byla 
vskutku snadná, neboť 
nad řekou se tentokrát neválela mlha. To umožňovalo rychlou 
plavbu v případě, že by se v blízkosti vyskytla nějaká nepřátelská loď 
— což Gilbert ani 
jeho průvodce nepředpokládali. 

Mars seděl na zádi člunu a mohutně 
pádloval. Gilbert pozorně 
sledoval hladinu, aby 
včas varoval před překážkou nebo nebezpečím, ať 
už by to byl plovoucí kmen nebo nějaká 
loď. Od břehu zamířili oba muži doprostřed řeky. Proud tu unášel loďku sám a Marsovi 
stačilo udržovat pádlem pouze směr. 

Bylo by bezpochyby výhodnější, kdyby se člun držel přibřehu ve stínu stromů 
a 
mohutného rákosí, které vroubilo tok Svatého Jana. Pod příkrovem větví podstupovala loď 
mnohem menší riziko než na volné řece. Kousek pod plantáží však Svatý Jan prudce 

73 



zahýbá, takže proud naráží na druhý břeh. Tím se v oněch místech vytváří vír, jenž by pro 
nevelkou loď 
znamenal nepříjemnou překážku a zdržení. A tak Mars, když neviděl na řece 
nic podezřelého, udržoval člun uprostřed proudu 

Z camdlessbayského přístavu bylo k místu, kde kotvila flotila, asi čtyři nebo pět mil. 
Díky odlivu a Marsovým pažím mohl člun překonat tuto vzdálenost za dvě 
hodiny. To 
znamená, že oba muži mohli být zpět ještě 
před rozbřeskem. 

Čtvrt hodiny po vyplutí byli Gilbert a Mars uprostřed řeky. Po chvíli zjistili, že je proud 
unáší značnou rychlostí směrem k Jacksonvillu. Dost možná, že Mars vedl podvědomě 
loď 
tímto směrem, jako by byl přitahován nějakou neodolatelnou silou. Této straněřeky se 
však museli vyhnout, protože byla nepochybně 
lépe střežena než střední části. 

„Napravo, Marsi, napravo!“ poznamenal důstojník. 

Člun se musel držet uprostřed proudu, asi čtvrt míle od levého břehu. 

Člun byl stále unášen proudem a Gilbert se domníval, že jakmile minou Jacksonville, 
budou mimo nebezpečí. Náhle však pokynul Marsovi, aby přestal pádlovat. Necelou míli 
před přístavem spatřil řadu černých bodu, rozsetých mezi oběma břehy. 

Byly to hlídkující lodi. Dělovým člunům by samozřejmě 
nemohly zabránit v plavbě 
a 
musely by se samy obrátit na útěk. Ale kdyby se na řeku odvážily federální šalupy, 
dokázaly by je možná zastavit. Z toho důvodu zde lodi asi v noci hlídkovaly. Stály 
nehnutě 
napříč 
Svatým Janem a držely se na místě 
buď 
veslováním, nebo byly zakotveny. 
I když nebylo vidět, dalo se předpokládat, že jsou obsazeny značným počtem dobře 
vyzbrojených mužů. 

Gilbert si uvědomil, že když pluli ke Camdless Bay, čluny na řece nebyly. Opatření 
učinili jižané zřejmě 
až po průjezdu Gilbertovy lodi, dost možná jako obranu proti útoku, o 
němž se předtím zřejmě 
nevědělo. 

Gilbert s Marsem museli tudíž opustit, střed řeky a ukrýt se co možná nejblíže u 
pravého břehu. Bude-li člun zvolna postupovat v hustém rákosí pod větvemi stromů, nikdo 
si jej snad nevšimne. Neexistoval jiný způsob, jak uniknout hlídkovým člunům. 

„Marsi, pádluj tiše! Musíme nepozorovaně 
minout ten řetěz člunů!“ zašeptal důstojník. 

Vzhledem k tomu, že si nikdo nevšiml člunu, když zamířil ze středu řeky ke břehu — 
ačkoli se to mohlo docela dobře stát, bylo teď 
jeho prozrazení takřka vyloučené, neboť 
splýval s temnými houštinami pobřeží. Nesahá-li řetěz hlídkujících lodí až ke břehu, bylo 
skoro jisté, že se jim podaří uprchnout. Pokoušet se o něco podobného na otevřené řece by 
bylo ovšem víc než nerozumné. 

Ve čtyři hodiny dorazil Gilbertův člun k řetězu hlídkujících plavidel. Jak Gilbert 
předvídal, podél břehu byla cesta volná, neboťřekav těch místech byla velice mělká. 
Několik set stop níže vyčníval z řeky zalesněný výběžek, ztrácející se skoro úplně 
v 
záplavě 
křoví a bambusů. 

Tento temný výběžek bylo třeba obeplout. Po proudu hustý porost ustával a směrem k 
ústí se pobřeží snižovalo a řeka se rozlévala do celé řady zátok a bahnitých zálivů. 
Chyběly tu stromy s hustou clonou větví, takže tok byl volný a přehledný. Nicméně 
se 

74 



dalo předpokládat, že hlídkujícím lodím by mohl uniknout člun, který byl tak malý, že se v 
něm nemohli pohodlně 
skrýt ani dva muži. 

Mars proplouval podél břehu s největší opatrností. Napjatě 
pozoroval temné okolí i 
dolní tok řeky. Doslova se otíral o břeh, přičemž musil opět zápasit s víry, které se před 
výběžkem znovu objevily. Zatímco mocně 
zabíral pádlem, Gilbert nepřestával pozorovat 
hladinu. 

Člun se zvolna přibližoval k výběžku. Ještě 
pár minut, a dorazí k jeho písčité výspě. 
Necelých třicet yardů 
před výběžkem přestal Mars náhle pádlovat. 

„Jsi unaven?“ zeptal se Gilbert. „Mám tě 
vystřídat?“ 

„Tiše, pane!“ zašeptal Mars. 

A dvěma silnými údery pádla stočil loď 
stranou, jako by chtělpřistát u břehu. Současně 
se zachytil nejbližší větve, která se tu skláněla nad hladinou, rychle se přitáhl a zmizel s 
loďkou pod zelenou klenbou. Okamžik poté přivázali oba muži kotevní lano ke kmeni 
jednoho stromu a octli se v naprosté tmě. 

To vše netrvalo déle než deset vteřin. Sotva důstojník chopil paži svého společníka, aby 
ho požádal o vysvětlení, Mars ukázal skrze listí na temný bod pohybující se na jasnější 
části hladiny. 

Byla to loď 
se čtyřmi muži, která zřejmě 
obeplula písčitou výspu a mířila teď 
proti 
proudu k pobřeží nad výběžkem. 

Gilbert i Mars měli jedinou myšlenku: za všech okolností, se dostat na palubu své lodi. 
Kdyby byli prozrazeni, neváhali by vyskočit na břeh a prchat hustým stromovím až k 
mělčině. Zde by vyčkali až do rozednění a pak by buď 
námořníci z nejbližšího dělového 
člunu spatřili jejich znamení, anebo by oba museli k zmíněnému člunu doplavat. V 
každém případě 
by vykonali vše, co je v lidských silách, aby se včas vrátili na své místo. 
V témž okamžiku však pochopili, že útěk po zemi je nemožný. 

Když se člun přiblížil na dvacet kroků 
od jejich úkrytu, rozpředl se rozhovor mezi muži 
na lodi a asi šesti lidmi, jejichž stíny se míhaly na břehu řeky. 

„To nejhorší máte za sebou, co?“ bylo slyšet ze břehu. 

„Ano,“ odpovídali muži na vodě. „Obeplout za odlivu tenhle výběžek je stejně 
nepříjemné jako veslovat proti proudu.“ 

„Zakotvíte tu, když už jste se sem dostali?“ 

„Zůstaneme o něco dál v proudech, jako poslední článek hlídky.“ 

„Dobrá. My zatím pohlídáme břeh. Jestli ti mizerové nevlezou do močálů, tak se zapotí, 
než nám utečou.“ 

„Co když už jsou pryč?“ 

„Kdepak! To není možné! Samo sebou budou chtít dorazit ke svým ještě 
před svítáním. 
Protože to nepůjde prostředkem řeky, kde máme hlídky, pokusí se proklouznout podél 
břehu a my je tu pěkně 
pochytáme.“ Těch pár vět stačilo, aby oba muži pochopili, co se 
stalo. Nebylo nejmenší pochyby o tom, že jejich cesta byla prozrazena. A tak i když se jim 

75 



cestou ke Camdless Bay podařilo uniknout několika hlídkám, bude teď 
těžké, ne-li vůbec 
nemožné, vrátit se na palubu, protože čluny uzavírají řeku a znemožňují jim návrat. 

Gilbertův a Marsův člun byl v pasti; hrozilo jim nebezpečíz řeky i z pevniny. Po vodě 
byl útěk vyloučen. Možná že by se dalo prchnout po úzkém pobřežním pásu mezi řekou a 
močály. 

O Gilbertově 
plavbě 
po Svatém Janu se tu zřejmě 
vědělo. Není však vyloučeno, že ti 
lidé neznají cíl jeho cesty a že netuší, kde s Marsem přistáli. Pak by také nemuseli vědět, 
že je Burbankovým synem a důstojníkem federálního námořnictva a že jeho průvodce je 
jedním z členů 
posádky lodi. Bohužel se Gilbert mýlil i v tomto směru. Z posledních slov 
obou hlídek poznal skutečný dosah nebezpečí. 

„Tak hlídejte dobře!“ ozvalo se ze země. „Bez starosti,“ zněla odpověď. „Nepustíme 
přece takové sousto, jako je federální důstojník, a k tomu ještě 
syn floridského seveřana.“ 

„Za to nám Texar dobře zaplatí.“ 

Nato se člun nepatrně 
vzdálil a za okamžik bylo slyšet, že spouští kotvu. Muži na břehu 
nemluvili, ale spadané listí prozrazovalo jejich kroky. 

Útěk už nebyl možný ani po řece, ani po zemi. 

Za celou tu dobu se Gilbert s Marsem nepohnuli, nepronesli jediné slovo. Oba 
přemýšleli o zlé situaci, v níž se octli. Jejich člun byl dobře skryt a nikdo ho nemohl pod 
hustou klenbou objevit. Nebylo myslitelné, aby se vydali na cestu. Ale i když je tu nikdo 
neobjeví v noci, jak uniknou zrakům hlídky za dne? Padnout do zajetí by pro důstojníka 
znamenalo ztrátu života. Neváhal by jej obětovat, ovšem kdyby se nepřátelům podařilo 
dokázat, že byl v Hrádku, dal by Texar zatknout otce, neboť 
styk Jamese Burbanka s 
federalisty by tím byl jasně 
prokázán. V osobě 
Gilberta by měl Španěl tentokrát důkaz, 
který mu chybělpři prvním přelíčení s majitelem Camdless Bay. A co by pak bylo s paní 
Burbankovou? Co by se stalo se Zermou a s Dy, kdyby tu nebyl ani otec, bratr a manžel, 
aby je hledali? 

Takové myšlenky prolétly v mžiku Gilbertovou hlavou i s nevyhnutelnými důsledky 
této hrozivé situace. 

Musel se tudíž pokusit o nemožné, to jest dorazit před svítáním na palubu své lodi. 
Nesměl teď 
ztrácet ani vteřinu. Bylo to neproveditelné? Co kdyby Mars nečekaně 
vyrazil. 
Zatímco by pronásledovatelé uvolňovali kotvu a svinovali lana, získala by loď 
dostatečný 
náskok. 

Ne! Tím by jen všechno zkazili. Gilbert si to dobře uvědomoval. Marsovo pádlo přece 
nemohlo obstát proti čtyřem veslům. Jejich člun by byl v moci jižanů 
dříve, než by se 
dostal na volnou řeku. Podniknout něco podobného znamenalo vrhnout se do jisté záhuby. 

Co jen dělat? Mají snad čekat? Zanedlouho se začne rozednívat. Je už půl páté. Na 
východě 
se objevují první náznaky svítání. 

Bylo nutné se rozhodnout a Gilbert se také rozhodl. 

Opatrně 
se naklonil k Marsovi a šeptem mu sdělil svůj plán: 

76 



„Déle už čekat nemůžeme. Každý máme revolver a nůž. V jejich lodi jsou čtyři muži. 
To znamená dva na jednoho. Navíc je překvapíme. Rychle vyrazíš a co nejprudčeji se 
rozjedeš proti jejich lodi. Protože je zakotvena, nebude moci uhnout. Napadneme je a 
zabijeme dřív, než budou mít čas se vzpamatovat. Pak prchneme po volné řece. Než se ti 
na břehu zmohou na poplach, budeme, doufejme, v bezpečí, a v pořádku se dostaneme k 
našim. Je to jasné?“ 

Místo odpovědi vytáhl Mars dýku a zastrčil si ji za opasek vedle revolveru. Poté tiše 
odvázal člun, uchopil pádlo a chystal se vyrazit. 

V posledním okamžiku ho však Gilbert zadržel. 

Neočekávaná okolnost změnila jeho plány. 

S prvním rozbřeskem se začala na řeku snášet hustá mlha. Vypadalo to, jako by se po 
vodě 
válely vlhké kotouče vaty. Mlha postupovala od moře a lehký vítr ji hnal proti 
proudu Svatého Jana. V čtvrthodině 
pohltí záplavy této nažloutlé mlhy s charakteristickým 
pachem jak Jacksonville na levém břehu, tak i stromy na břehu pravém. 

Důstojník a jeho průvodce spatřovali v mlze svou záchranu. Útěk v mlze byl méně 
riskantní než nerovný boj, v němž mohli oba podlehnout. Gilbert považoval toto 
východisko za mnohem výhodnější, a proto zarazil Marse ve chvíli, když se už chystal 
vyrazit na řeku. Nyní se naopak museli snažit vyplout co nejtišeji a nejopatrněji, aby se 
vyhnuli nepřátelské lodi, jejíž silueta se skoro ztrácela v mlze. 

Člun za Marsova vedení opustil tiše svůj zelený útulek a zvolna vyplul na řeku. Mlha 
ještě 
zhoustla, třebaže jí už pronikalo mdlé světlo nadcházejícího dne. Nebylo vidět ani na 
krok. Nenarazí-li člun čirou náhodou na zakotvenou loď, pak je pravděpodobně 
nikdo 
nezpozoruje. Hluk vytahované kotvy ostatně 
naznačil, kterému místu je třeba se vyhnout. 

Člun tedy bezpečně 
vyplul a Mars mohl ted pádlovať 
poněkud rychleji. 

Nebylo ovšem snadné udržovat správný směr a vyhnout se prostředku řeky. Člun se 
musel naopak držet pravého břehu. Jediným Marsovým vodítkem byl hluk vody narážející 
na břeh. Bylo znát, že se rozednívá. Na hustou clonu mlhy, která stále přikrývala hladinu 
Svatého Jana, dopadalo už plné světlo. 

Člun bloudil nazdařbůh asi půl hodiny po řece. Občas se před ním nečekaně 
objevila 
temná silueta. Mohla to být loď, jejíž obrysy nabývaly v mlžných parách mnohem větších 
rozměrů. Za podobných okolností jevily se předměty ve fantastických tvarech a 
velikostech. K těmto úkazům — zejména na moři — docházelo často. To, co Gilbert 
považoval za velkou loď, byla naštěstí buď 
bóje, nebo kus skály vyčnívající z vody, anebo 
dřevěný kůl, jehož vrchol se ztrácel v mlze. 

Protože stále působil odliv, měl Gilbert jistotu, že člun je uhášen směrem k flotile 
kapitána Stevense. Avšak vzhledem k tomu, že proud neustále ochaboval, nemohl 
důstojník s určitostí spoléhat na to, že už je mimo dosah hlídkujících lodí. Spíše se obával, 
abyna některou náhle nenarazil. 

Nebezpečí zdaleka ještě 
neminulo, právě 
naopak. Mars nechával každou chvíli 
pádlování. V nevelkém okruhu bylo neustále slyšet, tu z větší, tu z menší vzdálenosti, hluk 

77 



vesel. Občas na sebe posádky lodi 
pokřikovaly. Z mlhy neustále 
vystupovaly předměty velmi 
neurčitých tvarů. Nepochybně 
to byly 
lodi, jimž bylo nutno se vyhnout. V 
některém okamžiku se mlha 
rozestoupila jakoby účinkem náhlého 
závanu větru. Viditelnost vzrůstala až 
na několik set yardů 
a Gilbert s 
Marsem se snažili odhadnout polohu 
člunu. Záhy však výhled zakryla opět 
mlha a nezbývalo než se nechat unášet 
proudem. 

Bylo krátce po páté hodině. Gilbert 
předpokládal, že mohou být asi dvě 
míle od Stevensova dělového člunu. 
Ve skutečnosti se ani nepřiblížili 
mělčině, kterou by snadno rozeznali 
podle hlučnějšího a prudšího proudu. 
Vtěchto místech by už podle 
Gilbertova přesvědčení byli v bezpečí, 
neboť 
lodi by se sotva odvážily 
přiblížit na dostřel flotily. 

Oba muži pozorně 
naslouchali, sklánějíce hlavu až k samé hladině. Nic však neslyšeli. 
Pravděpodobně 
zabloudili a zamířili bud k pravé, nebo k levé straněřeky. Uvažovali, zda 
by neměli raději přirazit ke břehu a počkat, až se mlha poněkud rozptýlí, aby se pak 
správně 
orientovali. 

Nic lepšího nemohli podniknout, neboť 
mlžná clona se počala pravé zvedat díky 
slunečním paprskům, které na ni dopadly. Široká plocha hladiny Svatého Jana vystoupí 
brzy z temnot, zatímco obloha zůstane zčásti zatažena. Pak se naráz roztrhne i tato opona a 
celý obraz vystoupí z mlh. Gilbert doufal, že asi míli od mělčiny spatřídělové čluny, k 
nimž se už snadno dostane. 

V té chvíli zaslechli oba muži prudký hukot vody. Současně 
se jejich člun začal otáčet, 
jako by se stal obětí víru. Nebylo pochyb o tom, kde jsou. 

„Mělčina!“ zvolal Gilbert. 

„Ano, mělčina,“ odpověděl Mars, „jen co se přes ní dostaneme, budeme u našich.“ 

Mars se chopil pádla a snažil se udržovat správný směr. 

Náhle ho Gilbert zastavil. V rozptylující se mlze spatřil loď, která plula týmž směrem 
jako oni. Zpozorovala snad posádka jejich člun a chce mu ted zkřížit cestu? 

„Uhni doprava,“ řekl Gilbert. 

78 



Mars zabral několikrát zprudka pádlem a člun zamířil opačným směrem. 

Z této strany k nim však dolehly hlučné hlasy. To znamená, že tam křižovalo více lodí. 

Náhle, jakoby pod úderem mohutného koštěte, mlha nad řekou zmizela. 

Gilbert se neovládl a vykřikl. 

Jejich člun se octl uprostřed dvanácti lodí, které hlídaly tuto část řeky, kde už 
nepravidelný tok šikmo protínala mělčina. 

„Tamhle!… Tamhle jsou!“ ozývalo se z lodí. 

„Ano, tady jsme!“ odpověděldůstojník. „Marsi, revolver a nůž do ruky, budeme se 
bránit!“ 

Jak se mohou bránit dva proti třiceti? 

V nejbližším okamžiku přirazily k člunu tři nebo čtyři z hlídkujících lodí. Ozvaly se 
výstřely. Střílel však pouze Gilbert s Marsem, neboť 
muži chtěli dostat seveřany živé. Tři 
čtyři námořníci klesli mrtví nebo zranění. Bylo vyloučeno, aby se v tomto nerovném boji 
Gilbert a jeho druh ubránili. 

Přes rozhodný odpor byl posléze Gilbert spoután a dopraven na hlídkující loď. 

„Uteč!… Marsi!… Uteč!“ vykřikl důstojník z posledních sil. 

Ranou dýky se Mars zbavil protivníka, který ho držel. A dřív než se ho mohli znovu 
zmocnit, vrhl se neohrožený Gilbertův průvodce do řeky. Zmizel pod hladinou vířících 
vod. A pronásledovatelé ho hledali marně. 

XV 

SOUD 

O hodinu později přistál Gilbert v Jacksonvillu. V městě 
zaslechli střelbu z revolverů 
na dolním toku řeky. Nikdo nevěděl, zda jde o pouhou přestřelku mezi konfederalisty a 
federalisty, či zda už Stevensova flotila překonala mělčinu. Obyvatelstvo bylo silně 
znepokojeno. K přístavu se nahrnula spousta lidí. Představitelé města v čele s Texarem a 
jeho nejoddanějšími druhy spěchali za nimi. Všichni hleděli směrem k mělčině, která už 
vystoupila z mlh. 

V každém případě 
kotvila flotila na témž místě 
jako včera a Jacksonville se zatím 
nemusel obávat útoku. Nejvíce zkompromitovaní obyvatelé města budou mít tedy dost 
času, aby se připravili k útěku do vnitrozemí. 

Texar a několik jeho společníků 
se příliš střetnutím neznepokojovali, ačkoli právě 
oni 
měli dost důvodů 
k oprávněným obavám. Španěl totiž věřil, že se jeho lidé zmocnili člunu, 
který potřeboval získat. 

„Ano, za každou cenu,“ opakoval Texar a bedlivě 
pozoroval blížící se člun. „Za každou 
cenu chci dostat Burbankova syna, který padl do nastražené léčky. Konečně 
budu mít 

79 



důkaz, že James Burbank je ve spojení s federalisty! A až dám odstřelit syna, do 
čtyřiadvaceti hodin padne i otec.“ 

Třebaže Texarova strana ovládala Jacksonville, chtěl Španěl po odročení pře s Jamesem 
Burbankem čekat na příhodnější okamžik k jeho novému zatčení. A tento okamžik se 
naskytl, když Gilbert padl do nastražené pasti. Španělměl konečně 
příležitost dokončit 
svou mstu: mladý Burbank byl jako důstojník federálního vojska zadržen na nepřátelském 
území a jako špión tu bude souzen. 

Obyvatelé Gilberta dobře znali a přivítali ho křikem a hrozbami. Důstojník přijímal 
vyhrůžky s pohrdáním. Ač 
neprojevil sebemenší známky strachu, přece povolali četu 
vojáků, aby ho chránila před rozběsněným davem. Jakmile mladý muž spatřil Texara, 
přestal se ovládat, a kdyby mu v tom stráže nezabránily, byl by se na něho vrhl. 

Texar se ani nepohnul, nepronesl jediné slovo, ba tvářil se, jako by důstojníka neviděl. 
Nechal ho přejít bez povšimnutí. 

Zanedlouho překročil Gilbert Burbank práh jacksonvillského vězení. Nemohl si dělat 
nejmenší iluze o tom, jaký osud mu jižané připravují. 

K polednímu se dostavil do věznice Burbankův obchodní zástupce pan Harvey a chtěl 
mluvit s Gilbertem. Nedovolili mu to. Podle Texarova příkazu byl důstojník uvězněnv 
přísné izolaci. Pokus pana Harveyho měl pouze jediný výsledek. Texar ho dal hlídat. 

Není třeba říkat, že pan Harvey nemohl poslat do Camdless Bay ani vzkaz. Jediná loď 
nesměla opustit přístav a spojení mezi oběma břehy bylo přerušeno. A tak zatímco se v 
Hrádku domnívali, že Gilbert je na palubě 
svého dělového člunu, seděl mladý důstojník v 
jacksonvillském vězení. 

Burbankovi s napětím očekávali, kdy zaslechnou vzdálenou střelbu, oznamující, že 
federální loďstvo začalo s útokem. Vždyť 
zmocní-li se seveřané Jacksonvillu, bude to 
znamenat, že Texar padne do rukou Jamesi Burbankovi! A potom budou moci všichni 
obnovit pátrání, které zatím nevedlo k cíli. 

Na dolním toku řeky však byl klid. Potvrdily to i výsledky průzkumů, na něž se 
směrem k hlídkujícím člunům vydal jednak správce Perry, jednak — tři míle podle břehu 
plantáží — Pyg s jedním ze správcových zástupců. Flotila kotvila stále na témž místě. Nic 
nenasvědčovalo tomu, že by se chystala k překvapujícímu útoku na Jacksonville. 

Nazítří kolem jedenácté hodiny se za Texarova předsednictví shromáždil soud v témž 
sále, kde Španěl už jednou vznesl obžalobu proti Jamesi Burbankovi. Obvinění uvalená na 
bedra mladého důstojníka byla tentokrát tak těžká, že naděje na záchranu neexistovala. Byl 
vlastně 
odsouzen už předem. A pak, až si vyrovná účty se synem, vyřídí i otce! Malá Dy je 
v jeho rukou, paní Burbanková trpí pod údery ran, které jí zasazuje — jakou lepší pomstu 
by si mohl ještě 
přát? Vše jako by sloužilo jeho nesmiřitelné zášti. 

Když Gilberta vyváděli z vězení, doprovázel ho tentýž zuřivý křik jako předcházejícího 
dne. Hluk ještě 
zesílil, jakmile vstoupil do soudní síně, kde byli shromážděni nejvěrnější 
Španělovi přívrženci. 

„Zabte špióna!… Zabte ho!“ 

80 



Ze špionáže byl Gilbert nařčen Texarem a běsnící lůza jen opakovala, co slyšela od 
svého vůdce. 

Gilbert se už dokonale ovládal, a dokonce ho ani nevyvedlo z míry, když se octl tvářív 
tvář 
Španělovi, který se nestyděl osobněřídit přelíčení. 

„Jmenujete se Gilbert Burbank?“ zeptal se Texar, „a jste důstojníkem federálního 
loďstva?“ 

„Ano.“ 

„A sloužíte nyní na palubě 
jednoho z dělových člunu kapitána Stevense?“ 

„Ano.“ 

„Jste synem Severoameričana Jamese Burbanka, majitele plantáží v Camdless Bay?“ 

„Ano.“ 

„Přiznáváte, že jste opustil flotilu, kotvící pod mělčinou, v noci na desátého března?“ 

„Ano.“ 

„Přiznáváte, že jste byl zajat, když jste se spolu s jedním námořníkem z vaší lodi vracel 
ke své flotile?“ 

„Ano.“ 

„Mohl byste nám vysvětlit, co jste dělal na řece svatého Jana?“ 

„Na palubu dělového člunu, kde jsem druhým důstojníkem, se dostavil muž, od něhož 
jsem se dověděl o zpustošení otcových plantáží a o napadení Hrádku bandity. Nemusím 
zdůrazňovat, kdo je za ty činy odpovědný.“ 

„A já,“ pravil Texar, „musím Gilbertu Burbankovi připomenout, že jeho otec se dostal 
do rozporu s obecnými zájmy, neboť 
osvobodil černochy, kteří se pak podle nařízení měli 
vystěhovat. Protože se tak nestalo, museli jsme toto nařízení prosadit…“ 

„Ohněm a loupením,“ vpadl mu do řeči Gilbert. „A také únosem, za nějž jste 
odpovědný vy!“ 

„Až budu stát já před soudem, budu také odpovídat,“ odsekl ledově 
Španěl. „Gilberte 
Burbanku, nezaměňujte naše role. Jste obžalovaný, nikoli žalobce!“ 

„Ano… zatím jsem obžalovaný,“ odpověděldůstojník. „Ale jakmile naše lodi překonají 
mělčinu a zmocní se Jacksonvillu, potom…“ 

V sále propukla okamžitě 
bouře, dav vyhrožoval muži, který se odvážil vystupovat 
proti jižanům. 

„Zabte ho!… Zabte ho!“ ozývalo se ze všech stran. Španělovi se jen s námahou 
podařilo uklidnit rozhněvaný dav. Pak pokračoval ve výslechu. 

„Povězte nám, Gilberte Burbanku, proč 
jste minulé noci opustil svou loď?“ 

„Chtěl jsem spatřit umírající matku.“ 

„Přiznáváte tedy, že jste navštívil Camdless Bay?“ 

„Nevím, proč 
bych to měl tajit.“ 

„A byl jste tam pouze kvůli matce?“ 

„Jen proto!“ 

„My se však domníváme, že jste k tomu měl jiný důvod,“ pravil Texar. 

81 



„Jaký?“ 

„Navázat styk s vaším otcem, který je dávno podezřelý ze spolupráce s federální 
armádou.“ 

„Dobře víte, že tomu tak není!“ dal se Gilbert unést pochopitelným rozhořčením. 
„Přišel jsem do Camdless Bay jako syn, ne jako důstojník.“ 

„Spíš jako vyzvědač,“ řekl Texar. 

Gilbert pochopil, že je ztracen. Obzvláštní bolest mu působilo pomyšlení, že zároveň 
s 
ním je ztracen i otec. 

„Ano,“ pokračoval Texar, „matčina nemoc byla jen záminkou. Přišel jste do Camdless 
Bay jako vyzvědač, abyste zjistil, v jakém stavu jsou naše obranné pozice.“ 

Gilbert povstal. 

„Přišel jsem navštívit svou umírající matku,“ pravil, „a vy to dobře víte! Nikdy bych 
nevěřil, že se v civilizované zemi najde soud, který by vojákovu návštěvu u lože umírající 
matky považoval za zločin, byť 
i se ta návštěva uskutečnila na nepřátelském území. Kdo 
odsuzuje mé chování a kdo by se na mém místě 
choval jinak, ať 
se přihlásí!“ 

Kdyby v sále nebyli posluchači, u nichž hněvpřehlušoval jakýkoli cit, sklidil by Gilbert 
za své hrdé a upřímné prohlášení potlesk. Sklidil však něco docela jiného, totiž pekelný 
řev. Potlesk se ozval poté, až Španěl prohlásil, že James Burbank, přijímající v době 
války 
nepřátelského důstojníka, provinil se stejným zločinem jako tento důstojník. Konečně 
má 
Texar důkaz, který sliboval soudu předložit, důkaz, že James Burbank udržuje spojení s 
armádou seveřanů. 

A tak soud s odvoláním na jeho výpověď 
odsoudil Gilberta Burbanka, důstojníka 
federálního loďstva, k smrti. 

Téhož večera se do Camdless Bay dostavila skupina vojáků 
z Jacksonvillu. 

Velící důstojník si dal zavolat pana Burbanka. Majitel plantáží se dostavil v průvodu 
Edwarda Carrola a Waltera Stannarda. 

„Co mi chcete?“ zeptal se James Burbank. 

„Přečtěte si tento list!“ odpověděldůstojník. 

Byl to zatykač 
na Jamese Burbanka, spoluviníka Gilberta Burbanka, odsouzeného 
jacksonvillským soudem k trestu smrti zastřelením, kterýžto ortel má být vykonán do 
osmačtyřiceti hodin. 

82 



DÍL DRUHÝ 

PO ÚNOSU 

„Texar!“… Toto nenáviděné slovo vykřikla Zerma ve chvíli, kdy se na břehu zátoky 
Marino objevila paní Burbanková s Alicí. Dívka poznala prokletého Španěla. Nikdo už 
nemohl pochybovat, že byl původcem únosu a že se kruté akce osobně 
zúčastnil. 

Byl to vskutku Texar, provázen asi šesti pomocníky. 

Španěl už dlouho připravoval výpravu, jejímž cílem bylo zpustošit Camdless Bay, 
vydrancovat Hrádek, zničit Burbankovu rodinu a zajmout nebo zabít majitele. Proto vyslal 
své lupičské tlupy na plantáže. Sám jim však nevelel a přenechal tento úkol těm 
nejzuřivějším ze svých přívrženců. 

Místo toho vyhledal zátoku Marino, která je spojena podzemní chodbou s Hrádkem. 
Texar o té chodbě 
věděl a bylo mu jasné, že kdyby Hrádku bylo dobyto, budou jeho 
obránci prchat právě 
touto cestou. Proto se vydal na lodi právě 
sem, sledován ještě 
člunem, kde byl Squambo a dva černoši. Chtěl střežit tajný východ, kudy mohl James 
Burbank uprchnout. Nepřišel sem nadarmo. Poznal to ihned, jakmile spatřil v rákosí 
schované dva čluny z Camdless Bay. Hlídkující černochy přepadl a zabil. Pak stačilo jen 
čekat. Zanedlouho se objevila Zerma s malou Dy. Když míšenka vykřikla, svěřil jí Španěl 
okamžitě 
Squambovi, neboť 
se obával, že by mohla přivolat posilu. A tak když se paní 
Burbanková a Alice objevily na břehu, byla už míšenka v Indiánověčlunu uprostřed řeky. 

Ostatní je známo. 

Texar nepovažoval za nutné následovat Squamba. 

V Indiánovi měl naprosto oddaného sluhu, který dobřevěděl, kam má ukrýt Zermu a 
Dy, aby je nikdo nenašel. A pak ve chvíli, kdy třidělové výstřely odvolaly útočníky, kteří 
se již zmocňovali Hrádku, vyplul Texar napříč 
proudem Svatého Jana a zmizel na řece. 

Nikdo neznal cíl jeho cesty. Jisto bylo jen tolik, že noc z 3. na 4. března v Jacksonvillu 
nestrávil. V městě 
se objevil až po čtyřiadvaceti hodinách. Nikdo netušil, co v té době 
podnikal, a Texar to pochopitelně 
nikomu nevysvětloval. Nicméně 
by mu to jistě 
přitížilo, 
kdyby byl obžalován z únosu Dy a její opatrovnice. Časová shoda mezi únosem a jeho 
zmizením by svědčila proti němu. Ať 
už tomu bylo jakkoli, v Jacksonvillu se objevil až 

5. března ráno, aby učinil nutná opatření k obraně 
města. Jak víme, měl ještě 
dost času k 
83 



nastražení léčky Gilbertu Burbankovi, kterého pak sám — ve funkci předsedy soudu — 
odsoudil k smrti. 

V každém případě 
nebyl Texar v Squambověčlunu, když jej příliv unášel proti proudu 
od Camdless Bay. 

Zerma pochopila, že na pustém pobřeží by nemohl nikdo zaslechnout její volání o 
pomoc, a seděla tiše, tisknouc k sobě 
malou Dy. 

Vyděšená holčička se neodvážila ani zaplakat. Tiskla se k míšenčině 
hrudi, hledajíc 
úkryt v záhybech jejího pláště. 

Pro Zermu bylo nejdůležitější zjistit, ke které zátoce Squambo směřuje. Ptát se Indiána 
bylo ovšem zbytečné. Míšenka se tudíž snažila orientovat sama, což bylo velice nesnadné, 
neboťčlun plul uprostřed řeky a kolem dokola byla naprostá tma. 

Příliv stoupal a pod údery pádel dvou černochů 
ujížděla loď 
rychle k jihu. 

Zerma věděla, že by velmi usnadnilo pátrání, kdyby cestou zanechala nějakou stopu. 
Na řece to však nebylo možné. Na pevnině 
by byl vodítkem třeba útržek pláště 
na nějakém 
keři. Měla by se pokusit hodit do řeky nějakou věc náležející holčičce nebo jí? Copak 
mohl člověk spoléhat na náhodu a věřit, že se takový předmět dostane k Jamesi 
Burbankovi? S něčím podobným nemohla Zerma počítat. Zbývá jen jediné: dobře si 
zapamatovat místo, kde loďka přistane. 

Tak uběhla hodina. Za tu dobu nepromluvil Squambo jediné slovo. 

Oba černoši mlčky pádlovali. Na březích se neobjevilo jediné světélko, nikde neuviděli 
ozářené okno, jen neurčité obrysy stromů 
se občas rýsovaly kolem břehů. 

Zerma se rozhlížela hned vlevo, hned vpravo, hledajíc sebemenší znamení. Myslela v 
těchto okamžicích pouze na nebezpečí, jemuž je vystavena malá Dy. Sama o sebe se 
nestrachovala. Veškerá starost směřovala pouze k dítěti. Věděla, že únos zorganizoval 
Texar. 

Až nadejde doba účtování a Španěl se bude zodpovídat ze svých zločinů,těžko se bude 
moci dovolávat některého ze svých alibi, která mu až dosud vycházela. 

Zatím bylo důležité vědět, jaký osud přichystal svým dvěma zajatkyním. Zanechá je 
snad v bažinatém kraji Everglades u pramenů 
Svatého Jana? Nebude se chtít zbavit Zermy 
jako nepohodlného svědka, který by ho mohl jednoho dne zničit? Takové a podobné 
otázky si cestou po řece kladla míšenka. Bez váhání by obětovala život, jen aby zachránila 
dítě. Kdyby však zemřela, co by Texar a jeho společníci udělali s malou Dy? 

Zerma si všimla, že se loď 
blíží k levému břehu. Mělo to snad nějaký význam? Nikoli, 
neboť 
nevěděla, že Španěl bydlí na jednom z ostrůvkůČerné zátoky, stejně 
jako to 
nevěděli ani Texarovi přívrženci, z nichž nikdy žádný nenavštívil pevnost, kde s ním 
bydlil pouze Squambo a jeho černoši. 

A právě 
sem jel Indián ukrýt Dy a Zermu. V hloubi této tajemné krajiny se nikomu 
nepodaří je objevit. 

Pětačtyřicet mil, jež dělí Camdless Bay od Černé zátoky, překonala loď 
velmi rychle. K 
jedenácté hodině 
minul člun ohyb, který tvoří řeka asi dvě 
stě 
yardů 
nad zátokou. Teď 
šlo 

84 



jen o to, najít vjezd do laguny. Vzhledem k neproniknutelné tmě 
halící levý břeh nebylo 
hledání snadné. 

Právě 
když se chtěl vztyčit, aby lépe zjistil polohu, zaslechl vzdálený hluk. Ozývaly se 
temné údery kol dopadající na vodní hladinu. Současně 
se v záhybu u levého břehu objevil 
temný, pohybující se předmět. 

Po řece plul pomalu parník, jehož lucerna vrhala do tmy matné světlo. Za necelou 
minutu bude u člunu. 

Squambo zarazil oba pádlující černochy, uchopil bidlo a jedním rázem odstrčil člun 
směrem k pravému břehu, jednak aby uvolnil cestu parníku, jednak aby unikl pozornosti 
cestujících. 

Hlídka však člun spatřila a vyzvala jej, aby přirazil k parníku. 

Squambo strašlivě 
zaklel. Protože nemohl uprchnout, rozhodl se uposlechnout výzvy. 

Za chvíli byl člun u boku parníku, který zastavil. 

Zerma se okamžitě 
vztyčila. 

Naskytla se možnost k záchraně. Mohla zavolat o pomoc, dát se poznat a uniknout tak 
ze Squambova zajetí. Zároveň 
s ní se vztyčil Indián. V jedné ruce třímal nůž, druhou 
uchopil děvčátko, které se mu Zerma marně 
snažila vyrvat z rukou. 

„Jestli vykřikneš, zabiju ji!“ 

Kdyby šlo o její život, Zerma by neváhala ani vteřinu. Indián však hrozil dítěti, a proto 
mlčela. Z paluby nebylo vidět, co se v člunu odehrávalo. 

Parník přijížděl z Picolaty, kde se nalodila vojenská jednotka mající pomoci jižanským 
sborům v Jacksonvillu při obraněřeky. 

Nějaký důstojník se naklonil z můstku a vvslýchal Indiána. 

„Kam jedete?“ 

„Do Picolaty.“ 

Zerma si dobře zapamatovala jméno a pomyslela si, že Squambovi zřejmě 
záleží na 
tom, aby skryl pravý cíl své cesty. 

„Odkud přijíždíte?“ 

„Z Jacksonvillu.“ 

„Je tam něco nového?“ 

„Nic.“ 

„Dupontova flotila se ještě 
neobjevila?“ 

„Ne.“ 

„To znamená, že Svatý Jan je od Picolaty až po ústí volný, že?“ 

„Naprosto volný. Nemusíte se bát dělových člunů, klidně 
pokračujte v plavbě.“ 

„Dobrá… Kupředu!“ 

Rozkaz byl okamžitě 
proveden a parník se dal znovu do pohybu. 

„Mám dotaz!“ zavolal Squambo na důstojníka. 

„Jaký?“ 

„Je strašná tma a já se tu nevyznám. Mohl byste mi říci, kde jsme?“ 

85 



„U Černé zátoky.“ 

„Děkuji!“ 

Nato se člun vzdálil a také parník ponenáhlu mizel v noční tmě, nechávaje za sebou jen 
silně 
zvířenou hladinu. 

Squambo byl opět na řece sám. Posadil se dozadu a rozkázal pádlovat. Věděl nyní, kde 
je, a zamířil doprava k mírnému zálivu, jenž ústil do Černé zátoky. 

Zerma věděla, že Indián nalezl hledané útočiště, ale místo bylo tak těžko přístupné, že 
jí toto zjištění nebylo k ničemu. 

Nemohla přece pánovi podat žádnou zprávu, nehledě 
k tomu, že by bylo nemožné v 
tomhle neproniknutelném bludišti někoho hledat. Ostatně 
lesy za Černou zátokou by 
únoscům poskytovaly další skrýše, kdyby se snad Jamesi Burbankovi podařilo vniknout do 
laguny. 

Kočující Seminolové byli postrachem zdejšího lesnatého a bažinatého kraje. Padl-li jim 
tu někdo do rukou, oloupili ho, a když se pokoušel vzdorovat, bez milosti ho zabili. 

V severní části okresu se nedávno přihodila zvláštní událost, o níž se v kraji hodně 
mluvilo. 

Seminolové tam překvapili asi dvanáct Floriďanů, kteříměli namířeno k Mexickému 
zálivu. Jestliže tehdy všichni nezahynuli, pak jen proto, že nekladli naprosto žádný odpor, 
což bylo ostatně 
připřesile deseti mužů 
na jednoho úplně 
zbytečné. 

Ti počestní občané byli dokonale oškubáni, takže jím nezbyly ani šaty. Navíc jim 
Indiáni pod trestem smrti zakázali ještě 
se tu objevit, neboť 
tyto končiny považovali 
Seminolové za své území. Aby je poznali v případě, že by rozkaz porušili, učinil náčelník 
velmi jednoduché opatření. Dal jim vytetovat na paži podivné znamení, které nešlo 
odstranit. Pak nechal Floriďany pokojně 
odejít. 

Jindy by vojsko duvalského okresu nenechalo takový útok bez potrestání a Indiány by 
pronásledovalo. Teď 
však měli vojáci jiné starosti než se honit za nějakvmi kočovníky. Na 
všech stranách bylo znát strach z vpádu federálních jednotek. Za žádných okolností se 
nesměly stát pány Svatého Jana a přilehlých krajin. 

Jakákoli výprava do západních území Floridy byla tedy nebezpečná, a jestliže se James 
Burbank rozhodne pátrat i v těchto místech, znásobí tím jen riziko, jemuž se vystavuje. 

Mezitím člun dorazil k levému břehu. Squambo si bvl jist, že našel vjezd do Černé 
zátoky, a mělčina mu již nenaháněla strach. 

Po pěti minutách už plula loď 
pod temnou klenbou stromů, prodírajíc se ještě 
hlubší 
tmou, než jaká vládla na řece. Squambo byl zvyklý proplouvat těmito zákruty, ale za 
současných okolností mu jeho zkušenosti nebyly k ničemu. Věděl, že už ho nemůže nikdo 
spatřit, a rozhodl se posvítit si na cestu. Uřízl smolnou větev, zapálil ji a umístil na přídi. 
Její čadivý plamen zcela postačil, aby se Indián mohl v úzkých průplavech orientovat. Asi 
po půl hodině 
zdolal všechny meandry zátoky a přistál u ostrůvku, kde stála malá pevnost. 

Zerma musela vystoupit. V náručí držela holčičku, která únavou usnula. Nevzbudila se, 
ani když míšenka vstupovala do pevnůstky a později do místnosti v největším srubu. 

86 



Zerma zabalila Dy do pokrývky, kterou našla v koutě, a uložila ji na zem. Sama bděla 
vedle ní. 

PODIVNÁ OPERACE 

Nazítří 3. března vešel Squambo v osm hodin ráno do místnosti, kde Zerma strávila 
noc. Přinášel něco k jídlu — chléb, kousek studené zvěřiny, ovoce, silné pivo a džbán 
vody spolu se stolním náčiním. Zároveň 
jeden z černochů 
postavil do kouta starou skříňku, 
v níž bylo nějaké prádlo, pokrývky, ubrusy a předměty denní potřeby pro malou i pro 
míšenku. Nahoru postavil umývadlo, takže skříňka sloužila jako toaletní stolek. 

Dy ještě 
spala. Zerma pokynula Squambovi, prosíc ho, aby dítě 
nebudil. 

Když černoch odešel, obrátila se Zerma na Indiána. 

„Co s námi uděláte?“ zašeptala. 

„Nevím,“ odpověděl Squambo. 

„Jaké máte rozkazy? Texar vám přece…“ 

„Ať 
to byl Texar, nebo někdo jiný, nejlíp uděláte, když se podle těch rozkazů 
budete 
řídit. Pokud tu zůstanete, budete bydlit v tomto pokoji. A srub se na noc bude zamykat!“ 

„A ve dne?“ 

„Ve dne se můžete procházet uvnitř 
ohrady.“ 

„Pokud tady zůstaneme?…“ povzdechla Zerma. „Mohu vědět, kde vlastně 
jsme?“ 

„Tam, kam jsem vás měl zavézt.“ 

„Zůstaneme tu?“ 

„Co jsem měl říct, to jsem řekl,“ odpověděl Indián. „Zbytečně 
byste se ptala. Už 
neodpovím.“ 

Poté Squambo opustil pokoj, ponechávaje míšenku s dítětem. 

Zerma se v duchu vracela k událostem včerejšího dne. Viděla paní Burbankovou a 
slečnu Alici na břehu, zatímco se člun vzdaloval. Zřetelně 
zaslechla zoufalé výkřiky a 
volání o pomoc. Je otázka, zda se obě 
ženy mohly vrátit tajnou chodbou do obleženého 
Hrádku a vyrozumět pana Burbanka a jeho přátele o neštěstí, které ji potkalo. Co když je 
Španělovi lidé chytili, odvlekli daleko od Camdless Bay a pak třeba zabili? V tom případě 
by se pan Burbank nedověděl o únosu své dcerky a její vychovatelky. Domníval by se, že 
manželka, slečna Alice, Dy i Zerma nasedly v zátoce Marino do člunu, který je zavezl do 
bezpečí v Cedrovém pavilónu, a nezahájil by pátrání. 

Připustíme-li, že se paní Burbanková s Alicí vrátily a že Jamese Burbanka o všem 
informovaly, bylo tu další nebezpečí, neboť 
není vyloučeno, že se útočníkům podařilo 
dobýt Hrádku a vyplenit ho. Co se potom stalo s jeho obránci? Bud byli zajati, nebo 
zemřeli. 

87 



Je-li tomu tak a má-li se Zerma spoléhat jen na sebe, pak nesmí ztrácet energii. Učiní 
vše pro záchranu dítěte, které má na světě 
možná už jen ji. Soustředí se na jedinou 
myšlenku: jak uprchnout! Každou chvíli života věnuje přípravě 
na útěk. 

Ale bylo vůbec možné uniknout z pevnůstky tak pečlivě 
střežené Squambem a jeho 
pomocníky? Bylo lze uprchnout dvěma divokým psům, neustále slídícím kolem hradeb? 
Nalezla by Zerma cestu touto spletí průplavů, jež spojují ostrov se Svatým Janem? 

Zajisté, bylo by to možné, ale pouze s tajnou pomocí některého ze Španělových otroků, 
který se tu spolehlivě 
vyznal. 

Copak by se nikdo z nich nedal zlákat vyhlídkou na pěknou odměnu? Zerma si řekla, že 
se o to rozhodně 
pokusí. 

Mezitím se malá Dy probudila. Okamžitě 
volala maminku. Teprve potom se rozhlédla 
kolem sebe. 

Vzpomnělasi na včerejší události, spatřila míšenku a ihned se k ní rozběhla. 

„Ach Zermo, Zermo!“ šeptala. „Tolik se bojím!“ 

„Nesmíš se bát, drahoušku!“ 

„Kde je maminka?“ 

„Přijde… Co nevidět tu bude! Víš přece, že jsme musely utíkat. Teď 
jsme v bezpečí. 
Už se nemusíš bát! Jen co panu Burbankovi přijdou jeho přátelé na pomoc, přijede za 
námi.“ 

Dy pohlédla nedůvěřivě 
na míšenku, a tak ji Zerma spěchala ujistit: 

„Opravdu, věr mi, říkal mi to pan Burbank. Máme tu na něho čekat.“ 

„A kdo nás sem vezl?“ zeptala se Dy. 

„To jsou, drahoušku, služebníci pana Harveyho. A pan Harvey je tatínkovým přítelem a 
bydlí v Jacksonvillu. Teď 
jsme v jeho letním sídle v Hampton Readu.“ 

„A maminka a Alice? Proč 
tu nejsou, když byly s námi?“ 

„Vzpomeň 
si… tatínek je zavolal zpět, právě 
když jsme nasedaly do člunu. Až 
tatínkovi přátelé vyženou všechny zlé lidi z Camdless Bay, přijdou za námi. No tak, 
neplač! Ničeho se neboj, miláčku, i když tu budeme muset pár dní zůstat. Jsme tu dobře 
schované… Tak, a teď 
se pojď 
pěkně 
umýt!“ 

Dy nespouštěla ze Zermy oči a pres všechno, co jí míšenka řekla, neubránila se 
těžkému povzdechu. Tentokrát nevstávala s úsměvem. 

Bylo zapotřebí ji nějak rozptýlit. Zerma se jí věnovala s něžným zaujetím. Pečlivě 
ji 
oblékala, jako by holčička byla ve svém krásném pokojíku na Hrádku, a bavila ji při tom 
nejrůznějšími historkami. 

Pak se obě 
trochu nasnídaly. 

„A teď, miláčku, můžeme jít ven a maličko se projít.“ 

Dveře pokoje už nebyly zamčeny. Zerma vzala holčičku za ruku a vyšly ven. Octly se 
nejdříve ve střední místnosti, kde byla tma. A za chvíli se už procházely venku pod 
klenbou mohutných stromů, jejichž listovím pronikaly sluneční paprsky. 

88 



Nevelká ohrada zabírala rozlohu asi jednoho akru, přičemž značná část tohoto prostoru 
byla zastavěna srubem. 

Vysoký dřevěný plot nedovoloval odhadnout polohu ostrova. Jediné, co Zerma starou 
brankou postřehla, byl široký kalný průplav, oddělující ostrov od sousedních ostrůvků. 
Žena s dítětem by odtud mohla těžko uprchnout. 

I kdyby si nakrásně 
opatřila loďku, jak by se vyznala v těch nekonečných kanálech? 
Tehdy netušila, že se tu vyznají pouze dva lidé — Texar a Squambo. 

Španělovi černoši totiž nikdy neopouštěli malou pevnost; vlastně 
ani nevěděli, kde 
jsou. Chtít se odtud dostat na řeku nebo utíkat na západ přes bažiny znamenalo spoléhat na 
náhodu, což v daném případě 
bylo totéž jako se vydat všanc jisté smrti. 

Vpříštích dnech se pak Zerma přesvědčila, že od Texarových otroků 
nemůže čekat 
nejmenší pomoc. 

Většinou to byli polodivocí černoši, kteří nevzbuzovali sebemenší důvěru. I když je 
Španěl nedržel na řetězu, neznamenalo to, že by měli nějakou svobodu. Ostrov jim však 
poskytoval hojnost potravy a Squambo pro ně 
nešetřil kořalkou, takže tito strážci a obránci 
tvrze neměli proč 
toužit po nějaké změně. 

Byli to hrubí primitivové a zdálo se, že i ti dva psi, kteří pobíhali kolem ohrady, je 
převyšují svou inteligencí. Psi znali celou zátoku. Pouštěli se přes průlivy a obíhali kolem 
ohrady a přebíhali z jednoho ostrova na druhý, vedeni neomylným instinktem. Jejich 
štěkot se nejednou ozýval až z levého břehu, ale jakmile nastala noc, vraceli se do srubu. 
Bylo vyloučeno, aby nějaká loď 
v zátoce ušla jejich pozornosti. Jen Texar a Squambo 
mohli opustit srub. Každého jiného by tito divocí potomci karaibských psů 
roztrhali. 

Zerma měla kolem sebe v té naprosté odloučenosti jen hrubé tváře. Nicméně 
si 
povšimla, že jeden z mladých černochů 
na ni pohlíží s určitým soucitem. Byla tu tedy 
nějaká naděje? 

Mohla by se mu svěřit, seznámit ho se situací v Camdless Bay a požádat, aby s ní 
utekl? Bylo to riskantní. 

Squambo zřejmě 
pozoroval černochovy projevy zájmu o zajatkyni a odstranil ho. 
Zerma se s ním už nesetkala. 

Minulo několik dní a jejich situace se nezměnila. 

Od rána do večera se mohla Zerma s holčičkou volně 
pohybovat. V noci, i když je 
Squambo nezamykal, nesměly opustit srub. Indián s nimi nikdy nemluvil, a tak Zerma 
upustila od jakýchkoli otázek. Z ostrova se nevzdaloval ani na okamžik. 

Bylo zřejmé, že své zajatkyně 
bedlivě 
střeží. Všechna Zermina péče se proto 
soustředila na dítě, které chtělo neustále k matce. 

„Však ona přijde!“ uklidňovala je Zerma. „Dostala jsem z domova zprávy. I tatínek 
přijde, i slečna Alice…“ 

Ubohá žena nevěděla, co jiného by si měla vymyslet, a tak se snažila děvčátko všelijak 
rozptýlit a pobavit. 

89 



Třebaže Zerma neustále naslouchala, zda k ní nedolehne vzdálená střelba, která by 
nasvědčovala, že federální vojsko proniklo do Svatého Jana, nikdy nezaslechla sebemenší 
hluk. Nad Černou zátokou panovalo naprosté ticho. 

Zvláštní také bylo, že se Španěl dosud neobjevil v pevnosti. Zerma si alespoň 
nevšimla 
ničeho, co by tomu nasvědčovalo. Přesto spala málo a po dlouhé hodiny naslouchala, zda 
Texar nepřichází. Až dosud marně. 

Byla ovšem otázka, co by mohla dělat, kdyby se Španěl objevil v zátoce a ona se s ním 
setkala. Vyslechl by vůbec její prosby nebo vyhrůžky? Nebylo nakonec lepší, že se tu 
Španěl neukazuje? Byl večer 6. března a Zerma uvažovala už aspoň 
posté o těchto věcech. 
Bylo asi jedenáct hodin. Malá Dy spala klidně 
na svém lůžku. 

Místnost sloužící oběma za celu byla ponořena v naprostou tmu. Nedoléhal sem žádný 
zvuk, leda skučení větru, který se prodíral červotočivými prkny srubu. 

Náhle míšenka zaslechla kroky v prostřední místnosti. Nejdříve se domnívala, že je to 
Indián, vracející se z pravidelné obchůzky do svého pokoje naproti. 

Spřekvapením však zaslechla několik slov. Přiblížila se ke dveřím, pozorně 
naslouchala a rozeznala nejdříve hlas Squambův a potom Texarův. 

Zachvěla se od hlavy k patě. Co chtěl Texar v pevnůstce tak pozdě? Nešlo snad o 
nějakou novou akci namířenou proti ní a dítěti? Nechce je odtud dopravit na nějaké jiné, 
ještě 
nepřístupnější místo? 

Takové myšlenky prolétly v té chvíli Zerminou hlavou. 

Rychle se však vzpamatovala, přiblížila se ke dveřím a naslouchala. 

„Nic nového?“ zeptal se Texar. 

„Nic, pane,“ odpověděl Squambo. 

„Co Zerma?“ 

„Nebavím se s ní.“ 

„Pokoušeli se ji hledat od těch událostí v Camdless Bay?“ 

„Ano, ale bezvýsledně.“ 

Z odpovědi Zerma vyrozuměla, že po nich někdo pátral. Ale kdo? 

„Jak to víš?“ 

„Několikrát jsem se vypravil až k pobřeží Svatého Jana,“ vysvětloval Indián, ,,a před 
několika dny jsem u ústí Černé zátoky zahlédl člun. Na jednom z ostrovů 
dokonce přistáli 
dva muži.“ 

„Kdo to byl?“ 

„James Burbank a Walter Stannard.“ 

Zerma stěží ovládla rozčilení. Pan Burbank a pan Stannard! Tak tedy při útoku na 
plantáže všichni nezahynuli! Jestliže zahájili pátrání, pak musí vědět o únosu. A o únosu 
jim mohla říci jen paní Burbanková a Alice. To znamená, že žijí. Zřejmě 
se vrátily na 
Hrádek, protože zaslechly Zermino volání o pomoc. 

Zerma s potěšením zaznamenala tyto nové souvislosti. Zmocnila se jí veliká naděje, ale 
hned s příštími Španělovými slovy zmizela. 

90 



„Jen ať 
hledají, stejně 
nic nenajdou! Co nevidět už se nebudeme muset Burbanka bát.“ 

Míšenka nechápala, co tím chtěl Texar říci. Jistě 
to však nebyla planá hrozba, když ji 
vyslovil člověk, který ovládá celou městskou radu v Jacksonvillu. 

„A teď, Squambo, tě 
budu na hodinu potřebovat,“ pravil Španěl. 

„Jsem vám k službám, pane.“ 

„Tak pojď!“ 

Hned nato oba odešli do Indiánova pokoje. 

Co tam budou dělat? Nemohla by mít Zerma z jejich tajemství prospěch? 

Nesmí teď 
zanedbat nic, co by jí mohlo nějak posloužit. 

Jak víme, dveře do míšenčina pokoje se nezavíraly ani v noci. Bylo by to zbytečné, 
neboť 
prostřední místnost byla uzamčena na klíč 
a ten měl u sebe Squambo. Ze srubu se 
tedy nedalo vyjít a každý pokus u útěk byl vyloučen. 

Proto mohla Zerma opatrně 
otevřít dveře. Se zatajeným dechem postupovala kupředu. 

Byla hluboká tma, jen z Indiánova pokoje unikalo dveřmi matné světlo. Zerma k nim 
přistoupila a mezerou mezi prkny nahlédla dovnitř. 

Spatřila něco tak podivného, že nedovedla pochopit, co to znamená. 

Třebaže byla místnost osvětlena jen kusem smolné louče, Indiánovi to při jeho 
choulostivé práci stačilo. 

Texar měl svlečený kožený kabát a s obnaženou paží sedělpřed Indiánem. Opíral si 
ruku o stůl a na vnitřní straně 
levé paže měl položen podivný dírkovaný papír. Do každého 
z otvorů 
píchal Squambo jehlou. Indián Texara tetoval a bylo vidět, že jako Seminol je v 
této práci zběhlý: pracoval rychle a lehce, takže jehla zasahovala jen povrch kůže a 
nepůsobila Španělovi bolest 

Když skončil práci, sňal Squambo papír a třel ruku svého pána několika listy, které 
Texar přinesl s sebou. 

Šťáva z listů 
vnikala do bodných ran a nepříjemně 
svědila, což ovšem Španěl nedal na 
sobě 
znát. 

Po skončení operace posvítil Squambo na tetování. Na Texarově 
paži se jasně 
rýsovala 
zarudlá kresba, odpovídající přesně 
papírové předloze. Z řady křižujících se čar vyrůstala 
symbolická postava seminolského náboženství. 

Obrazec už nikdy nezmizí z paže, kam jej Squambo přenesl. 

Zerma viděla vše, ale jak už jsme řekli, nerozuměla tomu. Proč 
se dal Texar tetovat? K 
čemu potřeboval toto „zvláštní znamení“, abychom použili termínu, který je běžný v 
úředních dokumentech? Copak se chtěl vydávat za Indiána? Vždyť 
ho zrazovala barva 
pleti i postava. Spíš asi existoval nějaký vztah mezi tímto obrazcem a tetováním, které 
museli podstoupit oni Floriďané, když upadli na severu okresu do zajetí Seminolů. Možná 
že si chtěl Texar tímto způsobem opatřit jedno ze svých nevysvětlitelných alibi, jež mu až 
dosud znamenitě 
pomáhala. 

Španěl se náhle zvedl a zamířildo střední místnosti. Zerma byla v mžiku ve svém 
pokoji. 

91 



Skrčila seu dveří, aby zaslechla aspoň 
něco z Texarovy rozmluvy s Indiánem. 

„Buď 
ještě 
opatrnější!“ přikazoval Texar. 

„Ano,“ odpověděl Squambo. „Kdyby nás však James Burbank v Černé zátoce…“ 

„Opakuji ti, že Burbanka v nejbližších dnech zneškodníme. Ostatně 
víš, kam máš v 
nejnutnějším případě 
míšenku s dítětem odklidit. Já bych tě 
tam pak vyhledal.“ 

„Ano, pane,“ řekl znovu Indián. „To je v pořádku, neboť 
musíme počítat také s 
Gilbertem a s míšenčiným manželem Marsem…“ 

„Do osmačtyřiceti hodin je mám v rukou,“ přerušil ho Texar, „a když už se jich 
zmocním…“ 

Zerma neslyšela konec věty neslibující nic dobrého ani manželovi, ani Gilbertovi. 

Texar se Squambem vyšli ze srubu a zamkli dveře. 

Za několik okamžiků 
už vezl Squambo Španěla na malém člunu tmavými zákruty 
průlivu k ústí zátoky, kde na něho čekala loď. 

Do města dorazil Texar časně 
ráno a měl ještě 
dost času, aby uskutečnil všechny své 
plány. A opravdu, po několika dnech zmizel Mars ve vodách Svatého Jana a Gilbert 
Burbank byl odsouzen k trestu smrti. 

VPŘEDVEČER 

Městský výbor Jacksonvillu odsoudil Gilberta Burbanka 11. března ráno. Večer byl na 
rozkaz téhož výboru zatčen jeho otec. Pozítří pak měl být mladý důstojník zastřelen spolu 
s otcem, který byl odsouzen jako jeho spoluviník. Víme, že Texar ovládal celý městský 
výbor i že jeho vůle tu byla zákonem. 

Poprava obou Burbanků 
měla být jen předehrou ke krvavým výtržnostem, při nichž by 
se chudí běloši a městská lůza vrhli na floridské federalisty a na ty, kteří s nimi 
sympatizují. Kolik osobních účtů 
by se tu vyřídilo pod rouškou občanské války! Běsnící 
dav by dokázalo zadržet pouze federální vojsko. Přijde však včas, apřijde hlavně 
do té 
doby, než budou zlikvidovány tyto prvé oběti Španělovy zášti? 

Zdálo se, že velitel Stevens zatím upustil od úmyslu vyplout na vody Svatého Jana; nic 
totiž nenasvědčovalo tomu, že by se dělové čluny hotovily opustit kotviště, bylo to snad 
proto, že chyběl Mars, který by je vedl přes mělčiny? Nebo seveřanům nezáleželo na 
Jacksonvillu a na záchraně 
plantáží na horním toku? 

Změnil snad komodor Dupont dispozice vzhledem k nějakým novým událostem na 
bojišti? 

Takové otázky si kladli onoho nekonečného 12. března pan Stannard a správce Perry. 

92 



Podle zpráv, které se šířily krajem, měly toho dne federální jednotky soustředit svůj 
nápor na pobřežní území; komodor Dupont se objevil na palubě 
Wabashe ve 
svatoaugustinské zátoce, sledován největšími dělovými čluny své eskadry. 

Tyto zprávy přinesl ráno na Hrádek správce Perry. Okamžitě 
je sdělil panu Stannardovi 
a Edwardu Carrolovi, který stále polehával v lenošce v hale, protože jeho rána se dosud 
nezacelila. 

„Tak seveřané jsou ve Svatém Augustinu!“ zvolal pan Carrol. „A proč 
nejdou na 
Jacksonville?“ 

„Možná že chtějí jen blokovat ústí řeky,“ odpověděl správce. 

,,Zůstane-li Texar v Jacksonvillu, jsou James i Gilbert ztraceni!“ zvolal pan Stannard. 

„Neměl bych se vydat za komodorem Dupontem a informovat ho o nebezpečí, které 
hrozí panu Burbankovi a jeho synovi?“ zeptal se správce. 

„K tomu byste potřeboval celý den,“ povzdechl pan Carrol, ,,připustíme-li ovšem, že by 
vás nezadrželi ustupující vojáci. A než by komodor Dupont mohl doručit rozkaz 
Stevensovi, utekla by zase spousta času. Ostatně 
je tu mělčina… Jak chcete zachránit 
Gilberta, když se přes ni lodi nedostanou? Vždyť 
má být, chudák, zítra popraven! Ba ne! 
Jít do Svatého Augustina nemá cenu. Musíme do Jacksonvillu! K čemu teď 
vyhledávat 
komodora Duponta? S Texarem je třeba promluvit!“ 

„Pan Carrol má, otče, pravdu, a já tam půjdu,“ pravila slečna Alice, která zaslechla 
poslední slova rozhovoru. 

Odvážná dívka byla odhodlána postoupit jakékoli nebezpečí, jen aby zachránila 
Gilberta. 

Když včera James Burbank opouštěl Camdless Bay, kladl všem na srdce, aby se jeho 
manželka nedověděla o jeho odchodu do Jacksonvillu. Nesměli jí říci, že byl z příkazu 
městského výboru zatčen, jako jí neřekli, že se její syn nedostal na palubu své lodi. 
Nešťastná žena by sotva vydržela tyto dvě 
další rány. 

„Ty chceš, Alice, do Jacksonvillu?“ zděsil se pan Stannard. 

„Ano, otče, je to nutné.“ 

Stannardovy pochopitelné obavy ustoupily před bezodkladnou nutností jednat. Může-li 
být Gilbert zachráněn, pak jen zákrokem, o nějž se chce pokusit slečna Alice. Možná že 
Texara obměkčí, když si před ním klekne na kolena. Snad vymůže alespoň 
odklad 
popravy. Nebo najde spojence mezi slušnými lidmi, jimž její zoufalství poskytne odvahu 
vystoupit proti diktátoru městského výboru. V každém případě 
však musí do Jacksonvillu, 
bez ohledu na nebezpečí, které tím podstoupí. 

„Pan Perry,“ pravila dívka, „bude tak laskav a zavede mě 
do bytu pana Harveyho.“ 

,,K službám,“ odpověděl správce. 

„Nikoli, Alice,“ přerušil ji pan Stannard, „já tě 
doprovodím. Ano, já. Pojďme!“ 

„Vy, Stannarde?“ divil se Edward Carrol. „To je riskantní. Znají přece vaše 
přesvědčení.“ 

93 



„To nevadí,“ trval na svém Stannard. „Nepustím svou dceru samotnou mezi ty fanatiky. 
Jen ať 
Perry zůstane na Hrádku. Vy, Edwarde, nemůžete ještě 
pořádně 
chodit a musíte 
počítat s tím, že si nás tam třeba nechají.“ 

„A co když vás bude shánět paní Burbanková,“ namítl Edward Carrol, „co když bude 
volat slečnu Alici?“ 

„Tak jí řekněte, že jsme šli za panem Burbankem. V nejhorším jí povězte, že jsme 
museli odjet do Jacksonvillu… nebo cokoli, aby ji to uklidnilo. Hlavně 
nesmí mít 
nejmenší tušení o nebezpečí, v němž se octli její manžel a syn. Perry, dejte připravit loď!“ 

Správce okamžitě 
odešel a pan Stannard se chystal k odjezdu. 

Uprostřed bambusové aleje vedoucí k přístavu potkali správce. 

„Loď 
je připravena,“ oznámil jim pan Perry. 

„Dobrá,“ pravil pan Stannard. „Dejte pozor na Hrádek!“ 

Pan Stannard usedl s dcerou do loďky, kde byli u vesel čtyři camdlessbayští dělníci. 
Vztyčili plachtu a s mírným větrem v zádech ujížděli napříč 
přes řeku. Za okamžik 
zmizelo vše za zelenou hradbou plantáží, táhnoucí se k severozápadu. 

Pan Stannard nechtělpřistát přímo v Jacksonvillu, kde by ho lidé docela určitě 
poznali. 
Raději zakotví v malé zátoce nad městem. Odtud se snadno dostane k panu Harveymu, 
který bydlil na okraji Jacksonvillu. Pak se ukáže, co budou moci podniknout. S příznivým 
větrem v zádech dorazili pan Stannard a jeho dcera poměrně 
rychle k levému břehu. 
Nepozorovaně 
přistáli v nestřežené zátoce a za pár minut dorazili k obydlí Burbankova 
obchodního zástupce. 

Pan Harvey byl jejich návštěvou překvapen i zneklidněn. Pobyt v městě 
byl 
nebezpečný, neboť 
nálada lidí oddaných Texarovi byla stále hrozivější. Všichni věděli, že 
pan Stannard je stoupencem protiotrokářských myšlenek. Vydrancování jeho obydlí v 
Jacksonvillu bylo přece výmluvným varováním. 

V každém případě 
se vystavuje velkému nebezpečí. Poznají-li ho, uvězní ho 
pravděpodobně 
jako Burbanková spoluviníka. 

„Musím zachránit Gilberta!“ odpověděla slečna Alice na Harveyho námitky. 

„To je pravda,“ uznával Burbankův zástupce dívčin argument, „musíme se o to pokusit! 
Ale ať 
se pan Stannard aspoň 
neukazuje venku! Ať 
tu na nás počká, než všechno 
vyřídíme.“ 

„Pustí mě 
do vězení?“ zeptala se dívka. 

„Pochybuji, slečno Alice.“ 

„Dostanu se k Texarovi?“ 

„Zkusíme to.“ 

„Tak vy opravdu nechcete, abych šel s vámi?“ pokoušel se ještě 
pan Stannard. 

„Ne. To by nám u Texara i výboru jen uškodilo.“ 

„Pojďme, pane Harvey,“ naléhala slečna Alice. 

Před odchodem se ještě 
pan Stannard zeptal na novinky z bojiště. 

94 



„Není nic nového,“ ujistil ho pan Harvey, „alespoň 
pokud jde o Jacksonville. Federální 
flotila se objevila v zátoce před Svatým Augustinem a město se vzdalo. Na Svatém Janu je 
však klid. Dělové čluny kotví stále před mělčinou.“ 

„Pořád málo vody?“ 

„Ano, pane Stannarde. Ale dnes čekáme silný ekvinokční* příliv. Ke třetí hodině 
stoupne moře natolik, že by dělové čluny mohly vyplout.“ 

„Bez lodivoda? Teď, když tam nemají Marse, aby je vedl?“ poznamenala 
pochybovačně 
slečna Alice. „Ba ne! To je vyloučeno! Pane Harvey, musíme za Texarem, 
a jestliže mě 
odmítne, pak musíme obětovat vše, jen abychom Gilberta zachránili.“ 

„Spolehněte se, slečno.“ 

Bylo asi jedenáct hodin, když slečna Alice opustila v doprovodu pana Harveyho důma 
vydala se k soudu, kde za Texarova předsednictví neustále zasedal městský výbor. 

Město bylo pořád ještě 
silně 
vzrušené. Ulicemi procházely skupiny vojáků, posílené o 
jednotky, které sem byly staženy z jihu. Během dne se čekal příchod zbytků 
vojska, jež 
uniklo zajetí po pádu Svatého Augustina. Část měla připlout po Svatém Janu, část přijít 
pěšky lesem po pravém břehu a teprve v úrovni Jacksonvillu se přeplavit na druhou stranu. 
A tak město čekalo, jak tomu obvykle bývá, šířila se spousta protikladných zpráv, což jen 
zvyšovalo všeobecný zmatek. Přitom neexistoval žádný společný plán obrany pro případ, 
že by se v přístavu objevilo federální loďstvo. Město by zřejmě 
nekladlo vážnější odpor. 
Floridské vojsko by se prostě 
před seveřany stáhlo do vnitrozemí. Pouze jediná věc by 
mohla zachránit Jacksonville a umožnit městskému výboru, aby dovedl své zločinné akce 
do konce, kdyby se totiž z nějakého důvodu — ať 
pro malý stav vody, či proto, že nemají 
lodivoda — nedostaly dělové čluny přes mělčinu. Leč 
i tato otázka bude vyřešena. 

Slečna Alice a pan Harvey postupovali houstnoucím davem k hlavnímu náměstí. Po 
pravděřečeno nevěděli, zda se jim podaří vniknout do soudní budovy a najít tam Texara. 
A kdo ví, zda si Španěl neusnadní situaci tím, že se zbaví nepříjemné žadatelky a dá ji 
zavřít do té doby, než bude po popravě. Jenže mladá dívka nebrala žádnou z těchto 
možností v úvahu. Neexistovalo nebezpečí, jež by ji mohlo odvrátit od úmyslu dostat se k 
Texarovi a vymoci na něm milost pro Gilberta. 

Pan Harvey zjistil, že městský výbor už hodinu zasedá. Zmocnila se ho strašná 
předtucha — a jak se ukázalo, zcela oprávněná. Vždyť 
výbor nakonec odsoudil Jamese 
Burbanka jako Gilbertova spoluviníka za to, že udržoval tajné styky s federální armádou. 
Tentýž zločin a tentýž trest. Dílo Texarovy nenávisti bylo dovršeno. 

Pan Harvey se chtěl vrátit. Snažil se přimět k odchodu i Alici Stannardovou. Nepřál si, 
aby byla svědkem násilí, k němuž se obyvatelstvo před soudní budovou chystalo. V 
žádném případě 
nebylo vhodné snažit se v této chvíli o nějakou intervenci. 

„Pojďte, slečno Alice,“ naléhal pan Harvey, „pojďte pryč. Vrátíme se…, až bude 
výbor…“ 

* Ekvinokce – rovnodennost. V období jarní a podzimní rovnodennosti dochází k silným mořským bouřím. (Pozn. překl ) 
95 



„Ne!“ odpověděla dívka. „Vrhnu se mezi obžalované a soudce!“ 

Alice pronesla tato slova s takovou rozhodností, že se pan Harvey vzdal. Zároveň 
se 
dívka rozběhla kupředu a jejímu společníkovi nezbývalo než ji následovat. Dav se před ní 
rozestupoval, neboť 
někteří lidé ji zřejmě 
poznávali. K dívčině 
sluchu doléhaly výkřiky 
žádající smrt obou odsouzenců. Nic už ji nemohlo zadržet. Dorazila k branám soudu v 
strašlivém rozpoložení. 

Hukot davu se podobal zlověstné bouři. Tihle lidé byli schopni toho nejhoršího. 

Z nitra budovy sem doléhal vzrůstající hluk. Vřava vůčihledě 
rostla. Výbor právě 
vynesl rozsudek! 

James Burbank i Gilbert byli pro svůj domnělý zločin odsouzeni k stejnému trestu. Táž 
popravčí četa měla skoncovat s otcem i synem. 

„Zabte je! Zabte je!“ křičel rozzuřený dav. 

V té chvíli se objevil na schodech James Burbank. Byl klidný a zcela se ovládal. 
Běsnící zuřivce si změřil opovržlivým pohledem. 

Obstoupil ho vojenský oddíl, mající příkaz odvést odsouzence do vězení. 

James Burbank nebyl sám. Po jeho boku kráčel Gilbert. 

Námořního důstojníka přivedli ke konfrontaci z vězení, kde čekal na popravu. Otec 
potvrdil synovu výpověd a ujistil výbor, že Gilbert přišel na Hrádek jen proto, aby se 
naposled setkal s umírající matkou. Po takovém svědectví by nařčení ze špionáže 
neobstálo, kdyby ovšem proces nebyl ztracen předem. A tak tentýž rozsudek postihl dva 
nevinné lidi — rozsudek motivovaný osobní mstou a vyřčený zaujatým soudem. 

Mezitím se dav shlukl kolem odsouzených. Vojáci jim jen s obtížemi razili cestu přes 
náměstí. 

Vtom se k všeobecnému údivu vrhla slečna Alice k oběma Burbankům. 

Dav překvapený tímto neočekávaným činem ustoupil podvědomě 
oněkolik kroků 
zpět. 

„Alice!“ vykřikl Gilbert. 

„Gilberte!… Gilberte!“ šeptala Alice v náručí mladého muže. 

„Proč 
jsi sem chodila, Alice?“ obrátil se k ní James Burbank. 

„Abych pro vás získala milost! Abych uprosila soudce Ach milost!… Prosím vás, 
milost!“ 

Dívka vyrazila srdcervoucí výkřik a zavěsila se na odsouzence, kteří se na okamžik 
zastavili. Mohla očekávat, že s ní bude mít rozběsněný dav soucit? Nikoli! Její vystoupení 
však zadrželo dav před násilnostmi, jichž by se asi na odsouzencích — přestože měli 
vojenský doprovod — dopustil. 

V té chvíli se na prahu soudní budovy objevil Texar, kterého mezitím informovali o 
tom, co se venku děje. Jediným gestem zadržel dav. Zazněl rozkaz, aby eskorta s 
odsouzenci nastoupila znovu cestu k věznici. Nikdo už jim nebránil v chůzi, a tak se 
vojenský oddíl dal na pochod. 

„Milost!… Milost!…“ vykřikla Alice a vrhla se Texarovi k nohám. 

Španěl pouze zavrtěl hlavou. 

96 



Dívka se vztyčila. „Bídáku!“ zvolala rozhořčeně. 

Chtěla dohonit odsouzené a požádat, aby mohla s oběma sdílet jejich poslední hodiny 
ve vězení. 

Vojáci s odsouzenci již opustili náměstí, provázeni stále povykujícím davem. 

To, co v těchto okamžicích prožila, bylo nad dívčiny síly. Zapotácela se a padla k zemi. 
Když ji pan Harvey pozvedl, byla v bezvědomí. 

Vzpamatovala se teprve v domě 
Burbankova obchodního zástupce, kde se jí hned ujal 
otec. 

„Do vězení!… Musím do vězení!“ šeptala. „Chci je zachránit.“ 

„Jistě,“ odpověděl pan Stannard, „jistě 
se o to pokusíme. Ale až v noci.“ 

Dívčin otec měl pravdu. Teď 
se opravdu nedalo nic podniknout. Pod rouškou tmy bude 
každá akce bezpečnější. Pan Stannard spolu s panem Harveym se pokusí osvobodit vězně 
za pomoci jejich strážce. Vyzbrojí se tak velkou sumou peněz,že vězeňský hlídač 
— jak 
doufali — jejich nabídce neodolá, tím spíše, že jediný výstřel Stevensovy flotily může 
ukončit Španělovu vládu. 

Když nastala noc, nemohli oba muži plánovanou akci provést, neboť 
dům byl střežen 
vojenskou hlídkou. Bylo zbytečné se pokoušet vyjít ven. 

IV 

SEVEROVÝCHODNÍ VÍTR 

Odsouzencům zbývala jediná naděje: Může je zachránit pouze federální vojsko, stane-li 
se během dvanácti, hodin pánem města. Nazítří časně 
ráno měli být totiž James a Gilbert 
Burbankové zastřeleni. Ani s pomocí stráže by nemohli uprchnout, protože věznice byla 
hlídaná stejně 
jako Harveyho clům. 

A na federální jednotky vyloděné před několika dny před Fernandinou nesměl 
Jacksonville spoléhat z toho prostého důvodu, že seveřané nemohli opustit dobyté pozice, 
které pro ně 
byly velice důležité. Všechno záleželo na dělových člunech kapitána 
Stevense. Aby splnily svůj úkol, musely ovšem překonat mělčiny, prorazit hradbou bárek 
a zakotvit před přístavem. Není pochyb, že jakmile zahájí palbu, ustoupí vojsko do 
nepřístupných bažin okresu. A spolu s ním uprchne i Texar a jeho společníci, právem se 
obávající trestu. Čestní lidé zaujmou svá místa, o něž byli tak nedůstojným způsobem 
připraveni, a dojednají s představiteli federální vlády podmínky kapitulace města. 

Bylo však vůbec možné zdolat v tak krátkém čase mělčinu? A jak se vyrovnat s 
nepřekonatelnou překážkou, jíž byl nedostatek vody? Celá akce byla zřejmě 
velmi 
pochybná. 

Po vynesení rozsudku se vydal Texar s velitelem jacksonvillské posádky na nábřeží, 
aby zjistil stav vody na dolním toku řeky. Oba věnovali důkladnou pozornost řadě 
bárek, 

97 



které střežily široký říční tok, a přitom naslouchali, neozývají-li se odtamtud dělové 

výstřely. 

„Nic nového?“ zeptal se Texar, když došli na konec hráze. 

„Nic,“ odpověděl velitel. „Podle zpráv rozvědek ze severu neopustila federální vojska 
Fernandinu. Nepůjdou na pomoc Jacksonvillu, ale budou pravděpodobně 
střežit hranice s 
Georgií, aspoň 
do té doby, než se jejich flotila zmocní řeky.“ 

„A co na jihu? Nemůže se vojsko ze Svatého Augustina dostat do Picolaty a tam 
překročit Svatý Jan?“ zeptal se Texar. 

„To se mi nezdá,“ odpověděldůstojník. „Dupont bude mít lidi tak na obsazení města. 
Jeho cílem je zřejmě 
uzavřít celé pobřeží na jih od ústí Svatého Jana. Z téhle strany nám 
nehrozí nebezpečí.“ 

„Zbývá tedy jen Stevensova flotila. Kdyby se dostala přes mělčinu, mohla by nás držet 
v šachu. Ale už tři dny se nemůže hnout.“ 

„To je pravda. Za několik hodin budeme moudřejší. Možná že Stevens má za úkol 
obsadit jen dolní tok a znemožnit spojení se Svatým Augustinem a Fernandinou. Opakuji 
vám, Texare, že pro seveřany není v této chvíli důležité zmocnit se Floridy, ale zamezit 
dovoz válečného materiálu, který se do země 
pašuje jižními průlivy. Myslím, že právě 
tohle je smyslem jejich expedice. Jinak by přece jednotky z Amélie, které se tohoto 
ostrova zmocnily už před deseti dny, dávno pochodovaly na Jacksonville.“ 

„Možná že máte pravdu,“ řekl Španěl. „Ted jde hlavně 
o to, aby se rozhodla ta 
záležitost s mělčinou.“ 

„Rozhodne se ještě 
dnes!“ 

„Co budete dělat, objeví-li se dělové čluny před přístavem?“ 

„Provedu rozkaz, podle kterého mám s vojáky ustoupit do vnitrozemí, abych se vyhnul 
jakémukoli setkání s nepřítelem. Jen ať 
si obsadí všechna města okresu! Dlouho je mít v 
moci nebudou. Až jim odřízneme spojení s Georgií a Karolínou, však si s nimi poradíme!“ 

„Jenže,“ poznamenal Texar, „jakmile se stanou pány Jacksonvillu, začnou se mstít. K 
moci se zase dostanou všichni takzvaněčestní lidé, bohatí statkáři, protiotrokáři a ti… Ale 
ne, k tomu nedojde!“ A po chvilce dodal: „Než opustit město, to radši…“ 

Španělvětu nedokončil, ale bylo jasné, nač 
myslel. Rozhodně 
by nevydal město 
federalistům. Vždyť 
by to znamenalo vrátit je do rukou těch, které lůza sesadila. Raději by 
je zapálil — a není vyloučeno, že už v tomto směru učinil nějaká opatření. 

Kpřístavu se valil mohutný proud lidí, takže v okamžiku bylo nábřeží plné. Ze všech 
stran bylo slyšet ohlušující hluk a výkřiky. „Už jedou!“ 

„Kdepak! Ani se nehýbají!“ 

„Moře stouplo!“ 

„Přidávají páru. Chtějí vyrazit!“ 

„Podívejte! . . . Podívejte!“ 

„V každém případě 
se tamněco děje,“ pravil vojenský velitel. „Vidíte to, Texare?“ 

98 



Španěl neodpovídal. Jeho oči byly upřeny na dolní tok, jehož obzor uzavírala řádka 
bárek přetínající šikmo řeku. O půl míle dále se tyčily stěžně 
a komíny dělových člunů 
kapitána Stevense. Vystupoval z nich hustý dým, i který sílící vítr hnal směrem k 
Jacksonvillu. 

Stevens nepochybně 
využíval mohutného přílivu a chystal se plnou parou na mělčinu. 
Podaří se mu to? Najde dostatečnou hloubku, aby tam dělové čluny propluly? Nezaboří se 
jejich kýl do písčitého dna? Zástupy na břehu Svatého Jana měly věru o čem vášnivě 
diskutovat. 

Křik se zvyšoval tou měrou, jak jedni byli přesvědčeni, že vidí to, co druhým uniká. 

„Postoupily aspoň 
o sto metrů!“ 

„Ba ne. Ani se nehnuly. Jako by nevytáhly vůbec kotvy.“ 

„Teď 
se jeden člun rozjíždí!“ 

„Ano, ale otáčí se napříč, protože má málo vody.“ 

„Toho kouře!“ 

„Nehnou se, i kdyby spálily všechno uhlí Spojených států.“ 

„Podívejte, voda začíná opadávat!“ 

„Hurá! Ať 
žije Jih!“ 

„Hurá!“ 

Pokusy flotily o překonání mělčiny trvaly deset minut — a těch deset minut připadalo 
jako věčnost nejen Texarovi a jeho společníkům, ale i všem ostatním, jejichž život nebo 
svoboda by dobytím Jacksonvillu byly ohroženy. Nevěděli, čemu věřit, neboť 
příliš velká 
vzdálenost nedovolovala přesně 
rozeznávat pohyby dělových člunů. 

Pojednou se zvedla spousta paží a ukazovala směrem k ústí řeky. 

„Člun… Člun!“ křičeli lidé. 

A opravdu. Při levém břehu, kde dosud působil příliv, se objevil lehký člun. Vyhýbal se 
prostředku řeky zasažené již odlivem a prudké údery vesel hnaly loď 
rychle dopředu. Na 
zádi stál důstojník v uniformě 
floridského vojska. Záhy přistál u kolového můstku a spěšně 
vystoupil po schůdkách na nábřeží. Okamžitě 
se kolem něho shlukl zástup zvědavců. 

„Co se děje?“ zeptal se Španěl. 

„Nic se neděje a nic se nebude dít!“ odpověděldůstojník. 

„Kdo vás posílá?“ 

„Velitel našich člunů, které se co nejdříve vrátí do přístavu.“ 

„A proč?“ 

„Protože dělové čluny se ani plnou parou nedostanou přes mělčinu. Nemáme se čeho 
bát…“ 

„Až do příštího přílivu,“ poznamenal Texar. 

„Nikoli. Budeme mít klid několik měsíců.“ 

„Hurá! Hurá!“ 

99 



Nadšený pokřik se rozléhal celým městem. Jestliže lůza provolávala znovu slávu 
Španělovi, v němž viděla ztělesnění svých ohavných cílů, umírněná část obyvatelstva byla 
otřesena při pomyšlení, že vláda zločinného výboru a jeho šéfa ještě 
neskončí. 

Důstojník měl pravdu. Počínaje tímto dnem se bude mořská hladina snižovat a každý 
příliv bude do ústí Svatého Jana přivádět méně 
vody. Příliv z12.března byl nejsilnější 
toho roku a potrvá mnoho měsíců, než řeka dosáhne opět tak vysokého stavu. Mělčina 
byla zřejmě 
nesplavná a Jacksonville se nedostane do rukou komodora Duponta. Tím se 
prodlouží doba Texarovy vlády a Španěl bude mít dost času na dokončení své msty. 

Ivpřípadě, že by generál Sherman chtěl okupovat Jacksonville za pomoci jednotek 
generála Wrighta, jež se vylodily ve Fernandině, pochod na jih by si vyžádal určitý čas. 
Vzhledem k tomu, že poprava Jamese a Gilberta Burbankových se měla konat časně 
ráno, 
nic už nemohlo oba muže zachránit. 

Novinka, kterou přinesl důstojník, se okamžitě 
rozletěla městem. Není těžké si 
představit, jak na ni reagovala rozvášněná část obyvatelstva. Znovu se slavilo a znovu 
propukaly orgie. Slušní lidé s hrůzou čekali, k jakým asi dojde výtržnostem. Většina 
obyvatel se chystala opustit město, které jim už nezaručovalo bezpečí. 

Pekelná vřava a provolávání slávy doléhalo k vězňům i do domu pana Harveyho, a na 
obou místech zvěstovalo definitivní konec všech nadějí. Pan Stannard a slečna Alice byli 
zoufalí. Co teď 
udělat pro záchranu Jamese Burbanka a jeho syna? Podplatit strážce 
věznice? Vykoupit zlatem jejich útěk? Vždyť 
ani nemohli opustit dům, kde nalezli 
dočasný útulek. Hlídala je přece banda lotrů, jejichž hlasité výkřiky bylo slyšet až dovnitř. 

Nastala noc. Bylo znát, že dojde k neočekávané změně 
počasí. Vítr vanoucí až dosud z 
vnitrozemí se náhle obrátil k severovýchodu. Obrovské kotouče šedých mračen, které 
neměly čas se rozplynout v déšť, hnaly se těsně 
nad mořskou hladinou do širokého ústí. 
Vyšší stěžeň 
by určitě 
zmizel v té spoustě 
par, ženoucích se nízko nad vodou. Barometr 
rychle klesal a ukazoval teď 
na bouři. Byly to první vzdálené náznaky uragánu, který se 
zrodil kdesi daleko nad Atlantikem. S nadcházející nocí jistě 
propukne s plnou silou. 

Uragán se opravdu vrhl prudkým náporem na ústí Svatého Jana. Mohutnou vlnou 
pozvedl hladinu a valil její vody proti proudu obrovským přívalem, ničícím na pobřeží 
vše, co mu přišlo do cesty. 

V této hrozné noci tedy propláchl rozběsněný živel Jacksonville. Část kolového 
přístavu neodolala prudkým náporům vln. Voda zaplavila značný kus nábřeží a zničila 
několik rybářských lodí, jejichž kotevní lana se zpřetrhala jako nitě.Zůstat na ulicích nebo 
na náměstí bylo velice nebezpečné, neboť 
sem doslova pršely nejrůznější druhy trosek. 
Lůza se uchýlila z ulic do krčem a ani zde hrdla křiklounů 
nezahálela. 

Vichr neplenil pouze zemi. V řečišti Svatého Jana se pozvedla voda s tím větší 
prudkostí, že proti síle bouře tu působila síla proudu. Bárky kotvící před mělčinou 
překvapil příliv dříve, než mohly vyhledat přístav. Nezkrotný proud jim přerval kotevní 
lana a noční příboj, podporovaný silným větrem, je nezadržitelně 
hnal proti proudu řeky. 
Některé se roztříštily o dřevěné kůly podpírající nábřeží, jiné zmizely daleko za 

100 



Jacksonvillem mezi ostrůvky a zátokami Svatého Jana. Několik námořníků 
při tom přišlo 

o život, neboť 
bouřese přihnala příliš rychle a posádky nestačily učinit potřebná opatření. 
Pokud jde o dělové čluny kapitána Stevense, nebylo jisté, zda se jim podařilo dost 
rychle vyhledat úkryt v některém ze zálivů 
dolního toku a zda tak unikly úplné zkáze. Ale 
ať 
už vyhledaly bezpečí zálivů, nebo ať 
jejich kotvy vydržely nápor bouře, v žádném 
případě 
se jich Jacksonville nemusel bát, protože mělčina pro ně 
znamenala 
nepřekonatelnou překážku. 

Neproniknutelná tma hluboké noci zahalila údolí Svatého Jana, kde se mísily voda a 
vítr, jako by se někdo snažil zvláštním chemickým procesem vyrobit z nich novou 
sloučeninu. Město bylo svědkem jedné z těch hrozných zátop, k nimž docházelo za 
ekvinokčních bouří velice často. Svou prudkostí však tato záplava překonala všechny 
předchozí, jež až dosud Florida prodělala. 

Vzhledem k nesmírné intenzitě 
se živel uklidnil až za několik hodin. Před rozbřeskem 
pozvedl strašlivý vichr bouři do vyšších vrstev a uragán se posledními záchvěvy rozloučil 
s floridským poloostrovem a zmizel kdesi nad Mexickým zálivem. 

Asi ve čtyři hodiny ráno, než první náznaky dne prosvětlily čistě 
vymetený obzor, 
vystřídal běsnící živel naprostý klid. Lidé znovu vycházeli do ulic, opouštějíce hospody, 
kam se před bouří uchýlili. Vojáci zaujali svá stanoviště. Okamžitě 
se začalo s opravami 
škod, které vichřice napáchala. Nejvíce bylo postiženo nábřeží. Na mnoha místech se 
zřítily přístavní hráze, zmizely některé nákladní lodi i bárky, jejichž trosky se teď 
s 
odlivem vracely z horního toku řeky. 

Zřetelně 
bylo vidět ovšem jen zbytky lodí, které pluly blízko u břehu. Nad řečištěm 
Svatého Jana se totiž válela hustá mlha, ponenáhlu stoupající do vyšších vrstev 
ochlazených bouří. Ještě 
vpět hodin nedovolovala mlha dohlédnout dále než doprostřed 
řeky a viditelnost se zvýšila teprve s prvními slunečními paprsky. 

Krátce po páté hodině 
se prodraly hustou mlhou strašlivé rány. Nikoli, nešlo o 
dohasínající bouři, k slovu tu přicházela děla. Vzduchem se ozývalo charakteristické 
svištění střel. Od přístavu bylo slyšet zděšené výkřiky obyvatel, vojáků 
ilůzy. Zároveň 
s 
neochabující střelbou se počala zvedat mlha. Její chuchvalce se mísily se záblesky 
dělových ran. 

Dělové čluny kapitána Stevense kotvily před přístavem, zahrnujíce jej dělovými 
salvami. 

„Dělové čluny!! Dělové čluny!“ 

Tato slova šla od úst k ústům a brzy dorazila k nejzazšímu předměstí. Během několika 
minut město vědělo, že Stevensova flotila je pánem Svatého Jana. Čestní lidé přijímali tuto 
zprávu se zadostiučiněním, lůza s hrůzou. Jestli se město nevzdá, bude s ním konec. 

Co se vlastně 
stalo? Seveřanům poskytla bouře nenadálou pomoc. Dělové čluny se 
neuchýlily do klidných zálivů 
při ústí řeky a přes prudkost uragánu zůstaly na kotvišti. 
Zatímco se čluny protivníků 
vzdalovaly, kapitán Stevens se postavil spolu s mužstvem 
tváří v tvář 
běsnícím živlům, aby se v této situaci, která přes nesmírné riziko poskytovala 

101 



přece jen naději, pokusil o zdolání mělčiny. Uragán hnal spousty vod do ústí řeky, pozvedl 
hladinu do ohromné výšky a přitom přenesl dělové čluny přes mělčinu. A tak dělové 
čluny, brázdíce občas kýlem písčité dno, překonaly nebezpečné místo. 

Ke čtvrté ráno kapitán Stevens přes hustou mlhu odhadl, že by mohli být před 
Jacksonvillem. Dal hned vyhodit kotvy. A když nadešla vhodná chvíle, vypálil do 
mlžných chuchvalců 
několik ran z těžkých kalibrů 
směrem na levý břeh Svatého Jana. 

Účinek se dostavil okamžitě. Vojsko vyklidilo co nejrychleji město, zřejmě 
po příkladu 
jižanských jednotek z Fernandiny a ze Svatého Augustina. Když viděl Stevens opuštěné 
nábřeží, zmírnil palbu. Nechtělměsto zničit, nýbrž obsadit a ovládnout. 

Krátce nato se objevil na soudní budově 
bílý prapor. Snadno si představíme, s jakou 
úzkostí naslouchali prvním výstřelům v domě 
pana Harveyho. Město bylo tedy napadeno. 
A zaútočit nemohl nikdo jiný než federální jednotky, ať 
už připluly po řece, nebo přišly ze 
severní Floridy. Znamená to, že se konečně 
objevila pomoc, která je s to zachránit 
Jacksonville a Gilberta Burbanka? 

Pan Harvey a slečna Alice vyběhli na práh domu. Texarova hlídka utekla a přidala se k 
vojákům postupujícím do vnitrozemí. 

Burbankův obchodní zástupce zamířil s děvčetemk přístavu. Mlha se rozptýlila, takže 
byl vidět každý detail na protějším břehu. 

Dělové čluny umlkly. Bylo zřejmé, že se Jacksonville nebude bránit. 

V té chvíli dorazilo k dřevěným hrázím několik člunů 
s posádkami, které byly 
ozbrojeny puškami, revolvery a sekerami. 

Mezi skupinou námořníků 
se náhle ozval křik a jeden z mužů 
se vrhl ke slečně 
Alici. 

„Mars!! To je Mars!“ zvolala dívka, která se při pohledu na Zermina manžela poněkud 
vyděsila, neboť 
byla přesvědčena, že se utopil. 

„Kde je pan Gilbert? Kde je pan Gilbert?“ tázal se místo odpovědi Mars. 

„Uvězněn s panem Burbankem! Marsi, zachraňte ho! Zachraňte ho a jeho otce také!“ 

„Do vězení!“ vykřikl Mars a vrhl se kupředu, sledován skupinou námořníku. 

Všichni se za ním rozběhli, aby pomohli znemožnit poslední Texarův zločin. Pan 
Harvey s Alicí běželi také. 

Mars tedy unikl vírůmmělčiny, když se vrhl do řeky? Ano, a z opatrnosti nic nevzkázal 
na Hrádek. Chtít se tam skrýt znamenalo dávat v sázku vlastní bezpečnost. A Mars musel 
zůstat na svobodě, aby dokončil svůj úkol. Přeplaval na pravý břeh a opatrně 
se prodíral 
rákosím až k Stevensově 
flotile. Tam na sebe upozornil a jeden ze záchranných člunů 
ho 
odvezl ke kapitánovi. Mars ho okamžitě 
informoval o situaci. Vzhledem k 
bezprostřednímu nebezpečí, jež Gilbertovi hrozilo, učinil kapitán vše, aby se čluny dostaly 
přes mělčinu. 

Byl nejvyšší čas, neboť 
oba odsouzenci měli být za úsvitu popraveni. Teď 
se však už 
neměli čeho bát. Úředníci, jimž Texar vyrval vládu, ujali se opět svých funkcí. V 
okamžiku, kdy se Mars se svou skupinou blížil k věznici, James Burbank a Gilbert ji právě 
opouštěli. Konečně 
byli svobodní! 

102 



Mladý důstojník hned objal slečnu Alici, zatímco pánové Stannard a James Burbank si 
tiskli ruce. 

„Co je s matkou?“ zeptal se Gilbert. 

„Žije, žije!“ vydechla slečna Alice. 

„Honem domů!“ zvolal Gilbert. „Honem domů!“ 

„Ještě 
ne! Musíme vykonat spravedlnost,“ odpověděl James Burbank. 

Mars porozuměl. Rozběhl se k náměstí, doufaje, že tam zastihne Texara. 

Možná že už Španěl zmizel, aby unikl veřejnému potrestání spolu s ostatními, kteří se 
podíleli na ukrutnostech minulého období. Snad odešel s vojáky prchajícími k jihu. 

Jenže Texara zadržela na útěku skupina mužů 
chvíli předtím, než zasáhly federální 
jednotky. Stalo se tak před soudní budovou. Od té doby ho muži hlídali, a jak se zdálo, 
Španěl byl smířen se svým osudem. 

Když se před ním objevil Mars, pochopil, že je jeho život ohrožen. 

Míšenec se na něho opravdu vrhl. Přes úsilí strážců 
ho uchopil za krk a začal rdousit. 
Vtom se objevili oba Burbankové. 

,,Ne!! Ne! Potřebujeme ho živého!“ zvolal James Burbank. „Musí mluvit!“ 

„Máte pravdu! Musí mluvit!“ odpověděl Mars. 

Netrvalo dlouho, a Texar byl v téže cele, kde předtím jeho dvě 
oběti čekaly na smrt. 

V 

OBNOVENÍ POŘÁDKU 

Konečně 
byli federalisté pány Jacksonvillu, a tím i pány Svatého Jana. Jednotky 
kapitána Stevense obsadily okamžitě 
nejdůležitější místa v městě. Samozvaní vládci 
uprchli. Z bývalého městského výboru padl do zajetí pouze Texar. 

Obyvatelstvo přijalo důstojníky flotily, kteří vystupovali jako zástupci washingtonské 
vlády, celkem dobře. Jednak proto, že lidé měli už dost všech výtržností a nepořádků, 
jednak pro poměrnou lhostejnost k otrokářským problémům, které Sever a Jih řešily 
zbraněmi. 

Téhož dne James Burbank se synem, s panem Stannardem, s Alicí a Marsem přijeli do 
Camdless Bay. 

Perry a jeho pomocníci je očekávali v přístavu se skupinou černochů, kteří se vrátili na 
plantáže. Uvítání bylo víc než nadšené. 

James Burbank, Gilbert, pan Stannard i Alice se odebrali ihned k loži paní Burbankové. 

Jakmile spatřila Gilberta, pochopila, co se stalo. Mladý důstojník ji sevřel v náručí. 
Mars ji políbil na obě 
ruce. Teď 
už ji neopustí. Alice ji bude opět ošetřovat, takže se rychle 
zotaví. Texar ani jeho spojenci, kteří mu sloužili jako nástroj msty, už nejsou nebezpeční. 
Španěl je v rukou federalistů 
a ti jsou pány Jacksonvillu. 

103 



Ale jestliže se manželka Jamese Burbanka nemusela strachovat o osud manžela a syna, 
tím více myslela na svou zmizelou dcerušku. Toužila po své malé Dy stejně 
jako Mars po 
Zermě. 

„Však my je najdeme!“ zvolal James Burbank. „Mars a Gilbert nám teď 
pomohou!“ 

„Jistě, otče, jistě. Nesmíme ztrácet ani den,“ odpověděldůstojník. 

„Když teď 
máme Texara, donutíme ho promluvit!“ 

„A co když nebude mluvit?“ zeptal se pan Stannard. „Třeba bude předstírat, že nemá s 
únosem nic společného.“ 

„Není nejmenší pochyby, že to byl Texar. Jenže odmítne-li nám říci, kam dal zavléci 
malou Dy a Zermu, kde je budeme hledat? Vždyť 
jsme prozkoumali pobřeží v délce 
několika mil — a bezvýsledně!“ 

„Copak nikdo neví, kde ten bídák bydlí?“ zeptal se Gilbert. 

„Nikdo to nikdy nevěděl,“ odpověděl James Burbank. 

„Ale já chci svou dcerku!“ zvolala paní Burbanková, kterou manžel jen stěží 
uklidňoval. 

„A já svou ženu,“ přidal Mars. „Já už toho lotra donutím, aby prozradil, kde je.“ 

„Jistě,“ vložil se do hovoru James Burbank. „Jakmile pozná, že mu jde o krk a že se 
může zachránit, když nám prozradí, kde je Dy se Zermou, určitě 
promluví. Horší by bylo, 
kdyby uprchl. Ale je v rukou federalistů 
a my už z něho to tajemství nějak dostaneme! 
Nesmíme zoufat, má milá. Jsme tu všichni pohromadě 
a uvidíš, že ti tvé dítě 
vrátíme.“ 

Paní Burbanková klesla únavou opět na lože. Slečna Alice se rozhodla, že u ní zůstane, 
kdežto pánové Stannard, James Burbank, Gilbert a Mars sestoupili do haly, aby se tam 
poradili o dalším postupu s Edwardem Carrolem. 

Dohodli se na následujícím: Nejdříve je zapotřebí poskytnout federalistům čas k 
upevnění moci. Dále je nutné informovat komodora Duponta o událostech v Jacksonvillu a 
v Camdless Bay. Dost možná, že bude Texar postaven před vojenský soud. V tom případě 
by se musel vyšetřování ujmout velitel floridské expedice. 

Gilbert s Marsem však nechtěli ztratit ani hodinu z dnešního dne a přáli si okamžitě 
zahájit pátrání. Zatímco James Burbank se vydá s panem Stannardem a Carrolem do 
Jacksonvillu, aby tam zařídili to nejnutnější, rozhodli se Gilbert s Marsem znovu 
prozkoumat pobřeží proti proudu řeky. 

Jestliže Texarova nenávist půjde tak daleko, že dá Španělpřednost nejtěžšímu trestu 
před výpovědí, budou se muset při hledání obětí obejít bez něho. Proto bylo důležité 
zjistit, kde bydlí. Ale víme, že podobné úsilí se nemohlo setkat s úspěchem, neboť 
o Černé 
zátoce nikdo nevěděl. Každý považoval toto místo za naprosto nepřístupné. Vždyť 
i 
Gilbert s Marsem tudy několikrát projížděli, aniž objevili úzký vjezd, jímž by se jejich 
lehký člun dostal dovnitř. 

Během 13. března se nepřihodilo nic podstatného. V Camdless Bay se pomalu začínalo 
s obnovou hospodářství. Ze všech okolních míst, zejména ze sousedních lesů 
se vraceli 
další a další černoši. 

104 



Nejdříve se rozdělily úkoly. Edward Carrol, jehož zranění už bylo skoro v pořádku, se 
mohl věnovat svým běžným záležitostem. Neobyčejnou píli projevoval správce Perry a 
všichni jeho pomocníci. Každý se prostě 
vrhl do práce, dokonce i Pyg, který se však 
pochopitelně 
neztrhal. Jisté bylo, že ten pošetilec změnil své dřívější názory. Své 
osvobození bral teď 
spíše platonicky a velmi by se rozpakoval těžit z práva, které mu jeho 
svoboda poskytovala. Zkrátka a dobře netrvalo dlouho a Camdless Bay vypadalo jako 
dřív. 

Také v Jacksonvillu byl obnoven pořádek. Federalisté nezasahovali do záležitostí 
městské správy, omezujíce se pouze na vojenskou okupaci města. Správy se ujali úředníci, 
které lůza na několik týdnů 
zbavila jejich práv. Na budovách znovu zavlály prapory s 
hvězdami. 

Mezitím Gilbert s Marsem nadarmo prohledávali pobřeží a ostrůvky Svatého Jana až 
nad Picolatu. Nezbývalo než přímo uhodit na Texara. Od té doby, co se za ním zavřely 
brány věznice, neměl se svými druhy spojení. To znamená, že malá Dy a Zerma musely 
být dosud tam, kam je dal Španěl zavézt před obsazením Svatého Jana. 

Situace v Jacksonvillu byla už natolik normální, že soud mohl proti Španělovi 
postupovat takovým způsobem jako u vězňů, kteří odmítli vypovídat. Dalo se však 
předpokládat, že před těmito krajními prostředky dá Texar přednost dobrovolnému 
přiznání, zvlášť 
získá-li za ně 
svobodu. 

A tak se dne 14. března měl uskutečnit výslech, o němž byli předem vyrozuměni 
vojenští činitelé, kteří s ním vyslovili souhlas. 

Paní Burbanková se zotavila. Návrat syna, naděje na setkání s dcerkou, celkové 
uklidnění v kraji a pocit jistoty a bezpečnosti v Camdless Bay, to vše jí vrátilo morální 
sílu. Už se nemuseli bát Texarových lidí, kteří terorizovali Jacksonville. Vojáci uprchli do 
středních oblastí putnamského okresu. I když později překročila posádka Svatého 
Augustina konečněřeku a snažila se s nimi spojit proti federálnímu vojsku, šlo tu o 
nebezpečípříliš vzdálené, které nemohlo nikoho ohrozit, pokud Dupont a Sherman 
prodlévali v zemi. 

Podle dohody se měli téhož dne oba Burbankové odebrat do Jacksonvillu. Pánové 
Stannard, Carrol a Mars zůstali doma. Slečna Alice se měla nadále věnovat paní 
Burbankové. Gilbert s otcem počítali, že se k večeru vrátí na Hrádek s dobrými zprávami, 
jakmile jim Texar prozradí místo, kde skrývá Dy a Zermu, postarají se o jejich 
osvobození. Bezpochyby to bude otázka několika hodin, nanejvýš jednoho dne. 

V deset hodin si James Burbank a jeho syn potřásli rukou s přáteli a vypluli z malého 
camdlessbayského přístavu. 

Cesta po řece netrvala dlouho. Na Gilbertův pokyn se lod v jedné chvíli odchýlila a 
zamířila k dělovému člunu kapitána Stevense, který byl vojenským velitelem města. 

Slušelo se, aby ho James Burbank seznámil se svou záležitostí, tím spíše, že Stevens 
byl v neustálém styku s vedoucími činiteli městské správy. Kapitán dobřevěděl, jakou roli 
hrál Texar od chvíle, kdy se jeho přívrženci zmocnili vlády, znal jeho podíl na událostech 

105 



v Camdless Bay i okolnosti, za nichž byl po příchodu federálních jednotek uvržen do 
vězení. Věděl také, že všichni slušní lidé v Jacksonvillu žádali jeho potrestání. 

Kapitán Stevens přijal oba Burbanky, jak náleží. Od té doby, co mladý důstojník 
vstoupil do jeho služeb a kapitán mělpříležitost poznat jeho charakter, choval k němu 
zvláštní úctu. Když se po Marsově 
návratu dověděl, že padl do rukou jižanů, chtěl ho za 
každou cenu osvobodit. Ale jak se měl dostat přes mělčinu Svatého Jana? Víme už, za 
jakých okolností pak k záchraně 
obou mužů 
došlo. 

Gilbert seznámil kapitána stručně 
s událostmi a potvrdil tak vlastně 
jen to, co už jeho 
velitel slyšel od Marse. I kdyby se Texar přímo nepodílel na únosu v zátoce Marino, zcela 
určitě 
věděl, v kterém koutě 
Floridy jeho společníci malou Dy a Zermu ukrývají. Jisté 
bylo, že jejich osud leží ve Španělových rukou. Kapitán to uznával a rozhodl se ponechat 
Burbankovým v této záležitosti volnou ruku. Předem souhlasil se vším, co se podnikne pro 
záchranu obou zajatkyň. Bude-li nutné darovat Texarovi za odměnu svobodu, ať 
mu ji 
darují! Kapitán už si to před městskou radou zodpoví. 

James Burbank a Gilbert poděkovali kapitánu Stevensovi za jeho souhlas i písemné 
oprávnění k Španělovu výslechu a odjeli do přístavu. 

Tam na ně 
už čekal pan Harvey, informovaný o jejich příjezdu dopisem pana 
Burbanka. Všichni tři se vydali k soudu, kde jim okamžitě 
dali otevřít brány věznice. 

Pro znalce lidí by nebylo bez zajímavosti všimnout si proměny Texarovy tváře a ještě 
více jeho chování od okamžiku, kdy byl uvězněn. Španěl byl pochopitelně 
velice 
rozhořčen příchodem federálních jednotek, které i ukončily jeho vládu nad městem. 
Litoval, že neměl čas i použít své moci k dokončení osobní msty, to jest k popravě 
obou 
Burbanků. Lítost jiného druhu nepociťoval. To, že se dostal do rukou nepřátel, že seděl ve 
vězení s velmi vážným obviněním z násilnictví nejrůznějšího druhu, nechávalo ho 
naprosto klidným. Bylo to velice podivné a nevysvětlitelné. Znepokojovala ho pouze 
jediná věc, že nemohl dokončit své tažení proti Burbankově 
rodině. Z následků 
zatčení si, 
jak se zdálo, vůbec nic nedělal. Vyhne se i tentokrát odsouzení? 

Dveře cely se otevřely. James a Gilbert Burbankové stanuli tváří v tvář 
vězni. 

„Ach, tatínek se synáčkem!“ zvolal Texar s obvyklou drzostí. „Musím být pánům 
federalistům vděčný. Jinak bych přece neměl tu čest vás uvítat. Jdete mi nepochybně 
nabídnout milost, když už ji sami nepotřebujete.“ 

James Burbank se stěží ovládl, ale syn ho zadržel. 

„Dovolte, otče, abych odpověděl. Texar by nás chtělzřejmě 
zavést na cestu, po níž 
nechceme jít. Na cestu vzájemného obviňování. Nectíme minulost minulostí a zabývejme 
se pouze přítomností.“ 

„Chcete říct současnou situací!“ vykřikl Texar. „Ta mi připadá náramně 
jasná. Před 
třemi dny jste byli v téhle cele zavřeni vy. Měli jste odtud vyjít na popraviště. Dnes jsem 
na vašem místě 
já, jenže moje postavení je mnohem lepší, než byste byli ochotni věřit.“ 

Tato odpověď 
Burbanky znepokojila, neboť 
počítali, že Texarovi nabídnou svobodu, 
vyzradí-li jim úkryt unesených obětí. 

106 



„Poslyšte, Texare,“ pravil Gilbert, „chceme s vámi jednat na rovinu. Nezajímá nás, co 
jste dělal v Jacksonvillu, a chceme zapomenout na to, co jste provedl v Camdless Bay. Jde 
nám pouze o jedinou věc. Když vaši lidé obléhali Hrádek, zmizela moje sestra se Zermou. 
Víme, že byly uneseny…“ 

„Uneseny?“ zeptal se Texar se zřejmou zlomyslností. „Ale to“ mě 
ohromně 
těší, že se 
dovídám něco podobného.“ 

„Že se dovídáte!“ vykřikl James Burbank. „Vy darebáku, vy se opovažujete popřít…“ 

„Otče,“ chlácholil ho mladý důstojník, „zachovejte klid, bude to lepší. Ano, Texare, k 
tomuto dvojímu únosu došlo v době 
útoku na plantáže. Přiznáváte, že jste je unesl vy?“ 

„Nic o tom nevím!“ 

„Neřeknete nám tedy, kam jste dal sestru se Zermou dopravit?“ 

„Opakuji, že o tom nic nevím!“ 

„Ani tehdy ne, nabídneme-li vám za vaši odpověď 
svobodu?“ 

„K tomu, abych se dostal na svobodu, vás nepotřebuji.“ 

„A kdo vás propustí z vězení?“ neudržel se James Burbank, kterého přemíra Texarovy 
drzosti vyváděla z míry. 

„Soud, až ho o to požádám.“ 

„Soud? Ten vás naopak bez milosti odsoudí!“ 

„To se ještě 
uvidí!“ 

„Tak vy nebudete mluvit?“ zeptal se ieště 
jednou Gilbert. 

„Nebudu.“ 

„Ani za cenu svobody, kterou vám nabízíme?“ 

„Nechci vaši svobodu.“ 

„Ani za bohatou odměnu?“ 

„Nechci vaše peníze. A dejte mi, pánové, pokoj!“ 

James a Gilbert Burbankovi byli Texarovým chováním dokonale zmateni. Na co jen 
mohl spoléhat? Jak se mohl odvážit mluvit o soudu? Vždyť 
by musel dostat ten 
nejpřísnější trest! Ani vidina svobody, ani zlato ho nepřiměly k výpovědi. Byl snad natolik 
zaslepen záští, že zapomněl na vlastní prospěch? Texar i nadále zůstával hádankou. 
Zřejmě 
ani za nejnebezpečnějších okolností nehodlal zradit sám sebe. 

„Pojďme, otče, pojďme,“ pravil důstojník. 

Skoro násilím musel Gilbert odvléci Jamese Burbanka z vězení. Venku na něčekal pan 
Harvey a všichni tři se pak vydali za kapitánem Stevensem, aby ho informovali o 
neúspěšném jednání. 

V téže době 
se dostalo na palubu prohlášení komodora Duponta. Obracel se v němk 
obyvatelům Jacksonvillu s ujištěním, že nikdo nebude stíhán za své politické přesvědčení 
a za činy, jimiž se podílel na obraně 
Floridy od počátku občanské války. Uznáním 
hvězdného praporu se ruší jakákoli odpovědnost za podobné přestupky. 

Toto moudré opatření, používané často za podobných okolností prezidentem 
Lincolnem, nevztahovalo se pochopitelně 
na činy rázu soukromého. To znamená například 

107 



na chování Texarovo. Zbavil moci zákonnou vládu a organizoval hnutí odporu, budiž! To 
byla záležitost jižanů 
a federální vláda se od ní distancovala. Ale ohrožování obyvatelstva, 
útok na Camdless Bay, mířící proti přívrženci Severu, zpustošení jeho majetku a únos 
dcery a služebné, to byly zločiny, na něž se vztahovalo civilní právo, a proto se musely 
projednávat u soudu. 

Takový byl názor kapitána Stevense. Sdílel jej i komodor Dupont, jakmile se dovědělu 
Burbankově 
žalobě 
vznesené proti Španělovi. 

A tak nazítří 15. března byl Texar pohnán před vojenský soud jednak pro zločin 
loupeže, jednak pro únos. Obžalovaný se měl ze svých činů 
odpovídat před válečnou 
radou ve Svatém Augustinu. 

VI 

SVATÝ AUGUSTIN 

Svatý Augustin je jedno z nejstarších amerických měst. Vzniklo v patnáctém století a je 
metropolí svatojanského okresu, který pres ohromnou rozlohu má sotva tři tisíce obyvatel. 

Město je španělského původu a příliš se od doby svého vzniku nezměnilo. Rozkládá se 
na nejzazší části jednoho přímořského výběžku. Přístav poskytuje válečným i obchodním 
lodím dobrý úkryt před náporem větrů, které tuto část Floridy neustále ohrožují. Vjezd do 
přístavu znesnadňují nebezpečné útesy, obnažované Golfským proudem. 

Ulice Svatého Augustina jsou úzké jako ve všech městech vystavených prudkému 
slunci. Díky lehkému mořskému vánku, který ráno a večer osvěžuje ovzduší, je podnebí v 
městě 
neobyčejně 
příznivé. To, čím je pro Francii Nice nebo Menton pod provensálským 
nebem, je pro Spojené státy Svatý Augustin. 

Vlastní město má španělský charakter. Okna domů 
jsou zamřížovaná a uvnitř 
je 
tradiční patio, totiž dvůr obklopený štíhlým sloupovím; domy mají půvabné štíty a 
balkóny, jejichž bohatá výzdoba připomíná vyřezávanou oltářní stěnu. Čištění ulic 
neobstarávají metaři, nýbrž hejna supů, kteří jsou chráněni zákonem a nesmějí se pod 
vysokou pokutou zabíjet. Zhltnou vše včetně 
hadů, jichž je tu stále dost a dost. 

Městu nechybí ani zeleň.Zkřižovatek lze na obě 
strany pozorovat zelenou clonu, 
sklánějící se nad střechami domů 
do ulic a oživovanou po celý den křikem divokých 
papoušků. Z valné většiny rostou kolem domů 
vysoké palmy, jejichž větve se podobají 
vějířům španělských a indiánských žen. Tu a tam se zvedá nějaký dub, obrostlý liánami či 
popínavými květinami, nebo skupina obrovských kaktusů, tvořící neprostupnou zeď. To 
vše působí radostným a příjemným dojmem. 

108 



Ve Svatém Augustinu jsou dále dvě 
parní pily, jedna továrna na cigarety a rafinérie 
terpentýnu. Město, spíše obchodní než průmyslové, prostředkuje dovoz a vývoz melasy, 
obilovin, bavlny, indiga, různých pryskyřic, stavebního dřeva, ryb a soli. Za normálních 
dob je přístav plný parníků, jež přivážejí a odvážejí cestující do nejrůznějších míst. 

Ve Svatém Augustinu sídlí jeden ze šesti stálých soudních dvorů 
Floridy. Obranu proti 
útokům z vnitrozemí i od moře obstarává jediná pevnost, zvaná Marion či Svatomarská, 
která je postavena v kastilském stylu a pochází ze sedmnáctého století. 

Právě 
tuto pevnost tak překotně 
opustila jižanská posádka, když se blížilo federální 
vojsko, ačkoli několik let před válkou vybavila vláda tvrz moderní obrannou technikou. Po 
útěku vojska ji obyvatelé dobrovolně 
vydali komodoru Dupontovi a ten ji obsadil bez 
jediného výstřelu. 

Zpráva o chystaném přelíčení s Texarem se mezitím rozlétla po celém okrese. Zdálo se, 
že nadchází poslední dějství dramatického zápasu mezi tímto podezřelým individuem a 
Burbankovou rodinou. Únos děvčátka a míšenky Zermy pobouřil veřejnost, která stála na 
straně 
Burbankových. Nikdo nepochyboval, že Texar byl původcem přepadení. I lidé, 
jichž se věc netýkala, čekali se zvědavostí na Texarovy vytáčky a kladli si otázku, zda 
bude konečně 
potrestán za všechny spáchané zločiny. 

Svatý Augustin se chystal na rušné chvíle. Z okolí se sem sjížděli majitelé plantáží. 
Případ je nesmírně 
zajímal, neboť 
jedna z důležitých částí obžaloby se týkala přepadení a 
zpustošení pozemků 
a polností Camdless Bay. Jižanské tlupy totiž vydrancovaly i další 
hospodářství. Plantážníci proto chtěli znát stanovisko federální vlády k těmto zločinům, 
jež byly páchány ve jménu separatistické politiky. 

Po nezdařeném pokusu ve vězení se James Burbank a jeho syn vrátili na Hrádek. Když 
se rodina dověděla, že Texar odmítl prozradit úkryt malé Dy a Zermy, její naděje se 
zvolna rozplývaly. Zpráva, že se Texar bude za přepadení Camdless Bay zodpovídat před 
vojenským soudem, jim naopak přinesla úlevu. Před hrozbou přísného rozsudku, jemuž 
nemůže uniknout, začne Španel nepochybně 
mluvit, protože mu půjde o záchranu života. 

109 



Slečna Alice měla být v tomto procesu korunním svědkem. Když Zerma vykřikla 
Texarovo jméno, byla slečna Alice v zátoce Marino a jasně 
zahlédla Španěla v ujíždějícím 
člunu. 

Mladá dívka se tedy chystala do Svatého Augustina. Její otec ji chtěl doprovázet, stejně 
jako oba Burbanky předvolané vojenským soudem. Mars požádal, aby ho vzali s sebou. 
Chtěl být při tom, až soud donutí Texara prozradit osudné tajemství. Hned nato si 
Burbankové s Marsem dojdou pro obě 
zajatkyně 
k lidem, kteří je z Texarova příkazu 
skrývají. 

Večer 16. března se James Burbank, Gilbert, pan Stannard, jeho dcera a Mars rozloučili 
s paní Burbankovou a s panem Carrolem. Jeden z pravidelných parníků 
je vzal v Camdless 
Bay na palubu a odvezl do Picolaty. Odtud je dopravil dostavník po křivolaké cestě, 
vedoucí dubovými, platanovými a cypřišovými lesy, až do Svatého Augustina. Asi o 
půlnoci byli už všichni pohodlně 
ubytováni v hotelu. 

Nesmíme si představovat, že Texar ztratil všechny přívržence. Stál za ním značný počet 
drobných osadníků, vesměs zuřivých otrokářů. Dále se k němu hlásili jako k bývalému 
vůdci jeho spolubojovníci, poněvadž se už nemuseli bát, že budou stíháni pro vzpouru. 
Mnozí z nich se teď 
vypravili do Svatého Augustina. 

Španěla přepravila z Jacksonvillu do Picolaty dělová loď 
kapitána Stevense. Z Picolaty 
do Svatého Augustina ho provázela silná stráž a v pevnosti mu pak byla vykázána cela, z 
níž nebylo možno utéci. Ostatně 
na útěk asi nepomýšlel, poněvadž se sám dovolával 
soudu, což věděli i jeho přívrženci. Kdyby byl tentokrát odsouzen, byli rozhodnuti zajistit 
mu podmínky k útěku. Do té doby měli zachovat klid. 

Za komodorovy nepřítomnosti vykonával úřad vojenského velitele města plukovník 
Gardner. Proto také předsedal radě, jež měla v jednom ze sálů 
pevnosti Marion soudit 
Texara. 

Plukovník Gardner se účastnil dobytí Fernandiny, a právě 
on vydal rozkaz, aby 
uprchlíci, kteří byli zajati při útoku dělového člunu Ottawa na vlak, byli ponecháni 
osmačtyřicet hodin ve vazbě. Tuto okolnost je si dobré připomenout. 

Rada se sešla v jedenáct hodin dopoledne. Soudní síň 
byla plná lidí. V těch 
nejhlučnějších skupinách byli Texarovi přátelé a přívrženci. 

Oba Burbankové, pan Stannard, jeho dcera a Mars zaujali místa vyhrazená svědkům. 
Obžalovaný svědky neměl a nezdálo se, že by mu to působilo starost. Těžko říci, zda o 
svědectví nestál či zda se ho zřekl v přesvědčení, že mu už nic nepomůže. Ostatně 
brzy 
uvidíme. V každém případě 
se tvářil jako člověk, který o výsledku přelíčení vůbec 
nepochybuje. 

Jamese Burbanka se v té chvíli zmocnila neblahá předtucha. V tomhle městě 
už jednou 
Texara žaloval. Španěl tehdy unikl spravedlnosti díky nespornému alibi. Nejeden z 
účastníků 
přelíčení si na to vzpomněl. 

Texar se objevil v doprovodu strážníka okamžitě 
po zahájení. Zasedl v lavici 
obžalovaných a byl naprosto klidný. Zdálo se, že jeho nebetyčná drzost je neotřesitelná. 

110 



Zatímco se plukovník Gardner připravoval k zahájení výslechu, přeměřil si Texar 
pohrdavě 
soudce, sebevědomým pohledem uvítal své přátele a pln nenávisti pohlédl na 
Jamese Burbanka. 

Vpřítomnosti člověka, který jim napáchal tolik zla a který i v budoucnu by jim mohl 
škodit, Burbankovi a Mars se jen stěží ovládli. 

Výslech začal běžnými formalitami, při nichž se ověřuje totožnost obžalovaného. 

„Jméno?“ zeptal se plukovník Gardner. 

„Texar.“ 

„Stáří?“ 

„Pětatřicet lét.“ 

„Bydliště?“ 

„Jacksonville, hospoda Torillo.“ 

„Ptám se vás na stálé bydliště!“ 

„Nemám.“ 

Při této odpovědi se srdce Jamese Burbanka a jeho přátel sevřelo úzkostí. Z tónu 
Texarovy odpovědi vyrozuměli, že za žádnou cenu nevyzradí své obydlí. 

A skutečně,přes plukovníkovo naléhání trval Texar na svém. Vydával se za potulného 
lovce, za dobrodruha, jemuž jsou domovem floridské lesy a cypřišové háje, v nichž honí 
zvěř, odkázán jen na svou pušku a přespávaje porůznu v dřevěných boudách. Víc z něho 
nedostali. 

„Budiž,“ povzdechl nakonec plukovník Gardner, „na tom konečně 
nezáleží.“ 

„To bych řek,“ odpověděl drze Texar. „Můžete si, plukovníku, myslet, že mým 
bydlištěm je teď 
svatoaugustinská pevnost Marion, kde jsem ovšem držen protiprávně.Z 
čeho mě 
obviňujete, prosím vás?“ připojil, jako by chtěl vést výslech sám. 

„Texare,“ pravil plukovník Gardner, „nevyslýchám vás v souvislosti s událostmi v 
Jacksonvillu. V prohlášení komodora Duponta je jasněřečeno, že vláda nebude zasahovat 
do vnitřních záležitostí země. Svržení řádných představitelů 
města necháváme tedy 
stranou. Florida se ostatně 
vrátila pod hvězdný prapor a v nejbližší době 
přikročí vláda k 
novým organizačním opatřením.“ 

„Když nejsem obžalován pro svržení městské rady v Jacksonvillu, která ovšem padla se 
souhlasem většiny obyvatelstva, proč 
tu stojím před válečnou radou?“ zeptal se Texar. 

„Hned vám to povím, protože zřejmě 
předstíráte, že neznáte pravé důvody,“ odpověděl 
plukovník Gardner. „V době, kdy jste zastával úřad starosty, byly spáchány zločiny proti 
veřejnému pořádku. Jste obžalován, že jste rozněcoval nízké pudy u části obyvatelstva, a 
tímje k těmto činům nabádal.“ 

„K jakým činům?“ 

„Především jde o vydrancování plantáží v Camdless Bay. Vrhla se na ně 
celá tlupa 
lupičů.“ 

„A vojsko,“ připojil okamžitě 
Španěl. 

111 



„Budiž, Texare. Ale loupilo se tam, pálilo a útočilo na dům, jehož majitel se plným 
právem bránil.“ 

„Plným právem?“ odpověděl Texar. „Právo nebylo na straně 
Jamese Burbanka. Ten 
člověk odmítl uposlechnout rozkazy řádného městského výboru. Burbank osvobodil své 
černochy v rozporu s obecným cítěním obyvatelstva, které jak na Floridě, tak i ve většině 
jižních států 
zastává otrokářské názory. Jeho čin mohl mít dalekosáhlé důsledky, neboť 
bylo nebezpečí, že vyvolá povstání černochů 
na ostatních plantážích. Městský výbor v 
Jacksonvillu považoval v této situaci za nezbytné zasáhnout. Nezrušil sice osvobozovací 
dekrety, které Burbank tak neuvážlivě 
vydal, ale trval na tom, aby osvobození otroci 
opustili území státu. James Burbank odmítl uposlechnout příkaz, a proto musel výbor 
jednat z pozice síly. Rozehnal bývalé otroky z Camdless Bay vojskem, k němuž se 
připojila část obyvatelstva.“ 

„Texare,“ pravil plukovník Gardner, „vysvětlujete toto násilí ze stanoviska, které je pro 
radu nepřijatelné. James Burbank, jako rozený seveřan, jednal v naprosté shodě 
s právem, 
když osvobozoval své černé zaměstnance. A tak nic nemůže omluvit násilí, které se 
odehrálo na jeho panství.“ 

„Myslím, že touto diskusí jen maříme čas,“ poznamenal Texar. „Jacksonvillský výbor 
konal svou povinnost. Navíc chcete odpovědnost za všechny akce hodit na mou hlavu jen 
proto, že jsem zastával funkci předsedy.“ 

„Ano, Texare, na vaši hlavu, neboť 
jste byl nejen předsedou městského výboru, ale vedl 
jste i lupičské tlupy, které vyplenily Camdless Bay.“ 

„Dokažte to!“ odsekl ledově 
Texar. „Nemáte jediného svědka, který by mě 
vidělv 
řadách vojska nebo občanů 
pověřených vykonáním rozkazu výboru.“ 

Po této odpovědi požádal plukovník Gardner Jamese Burbanka o vyjádření. 

James Burbank zopakoval vše, co se zběhlo od chvíle, kdy Texar se svými spojenci 
svrhl řádně 
zvolené členy městského výboru Jacksonvillu. Především zdůraznil, jak 
obžalovaný štval obyvatelstvo proti jeho panství. 

Na otázku plukovníka Gardnera, zda osobně 
viděl Texara mezi útočníky, musel však 
odpovědět záporně. Jak víme, ani posel pana Harveyho John Bruce nemohl tehdy na 
otázku Jamese Burbanka říci nic jiného, než že Španěla v řadách obléhatelů 
Camdless Bay 
neviděl. 

„V žádném případě 
nikdo nepochybuje,“ dodal James Burbank, „že je za tento zločin 
odpovědný. On to byl, kdo poštval lůzu na Camdless Bay, a není jeho zásluhou, že se můj 
dům nestal i s posledními obránci obětí plamenů. Ano, ve všem má tenhle člověk prsty, 
dokonce i v akci, která převyšuje jeho dosavadní zločiny.“ 

James Burbank se odmlčel. Než se přejde k únosu, bylo zapotřebí uzavřít první část 
obžaloby, jež se týkala přepadení Camdless Bay. 

„To znamená,“ pokračoval plukovník Gardner, obraceje se ke Španělovi, „že jste 
ochoten vzít na sebe jen část odpovědnosti, jež padá jinak cele na městský výbor, neboť 
on 
vydával rozkazy?“ 

112 



„Přesně 
tak.“ 

„Trváte na tom, že jste útočníkům v Camdless Bay nevelel?“ 

„Ano, trvám,“ odpověděl Texar. „Nenajde se jediný svědek, který by mě 
viděl. Nikoli, 
nebyl jsem v řadách těch odvážných občanů, kteří chtěli vykonat příkaz městského 
výboru! A dokonce jsem toho dne nebyl ani v Jacksonvillu!“ 

„Ano… to je docela dobře možné,“ vpadl do výslechu James Burbank, který se 
domníval, že právě 
ted je vhodné přejít k druhé části obžaloby. 

„To je jisté!“ pravil Texar. 

„Nebyl jste mezi lupičskými tlupami proto,“ pokračoval James Burbank, „že jste 
připravoval v zátoce Marino další zločin.“ 

„Nebyl jsem ani v zátoce Marino,“ odpověděl s naprostou samozřejmostí Texar, „ani 
mezi útočníky, a opakuji, že jsem toho dne vůbec nebyl v Jacksonvillu.“ 

Připomeňme si, že i John Bruce potvrdil panu Burbankovi něco podobného. Texar prý 
nejen že nebyl mezi útočící lůzou, ale v posledních osmačtyřiceti hodinách, to jest mezi 

2. a 4. březnem, se v Jacksonvillu ani neobjevil. 
Předseda válečné rady se Texara zeptal: 
„Když jste onoho dne nebyl v Jacksonvillu, můžete nám říci, kde jste byl?“ 
„Ve vhodnou chvíli to řeknu,“ odsekl Texar. „Ted zatím stačí, že jsem prokázal svou 
neúčast při útoku na plantáže. Z čeho mě 
ještě 
viníte, plukovníku?“ 

Texar zkřížil ruce na prsou a vyzývavým, drzým pohledem si změřil žalobce. 

Nemusel dlouho čekat. Plukovník Gardner formuloval obžalobu takovým způsobem, že 
odpověď 
nebyla tentokrát snadná. 

„Jestliže jste nebyl v Jacksonvillu,“ pravil plukovník, „pak musíme předpokládat, že 
jste byl v zátoce Marino.“ 

„V zátoce Marino? A co bych tam dělal?“ 

„Unesl jste tam, nebo jste dal unést Dianu Burbankovou, dceru Jamese Burbanka, a 
Zermu, manželku míšence Marse, která děvčátko provázela.“ 

„Ten únos mám mít na svědomí také já?“ poznamenal ironicky Texar. 

„Ano. Vy!“ vykřikli jednohlasně 
James Burbank, Gilbert i Mars, kteří se už nedokázali 
ovládat. 

„A proč 
bych to měl být já, pěkně 
prosím?“ zeptal se Texar. „Proč 
to nemůže být někdo 
jiný?“ 

„Protože jen vy jste měl na tomto zločinu zájem,“ odpověděl plukovník. 

„Jaký zájem?“ 

„Pomstít se Burbankově 
rodině. James Burbank vás už žaloval několikrát. Jestliže jste 
díky vhodně 
obstaraným alibi nebyl odsouzen, mnohokrát jste veřejně 
prohlašoval, že se 
svému žalobci pomstíte.“ 

„Budiž,“ souhlasil Texar, „nechci zapírat, že se s panem Burbankem nemáme rádi. 
Také nepopírám, že jsem chtěl unést jeho dítě, abych mu zlomil srdce. Ale něco jiného je, 
zda jsem to udělal. Máte na to jediného svědka?“ 

113 



„Ano,“ odpověděl plukovník Gardner. 

Současně 
požádal Alici Stannardovou, aby místopřísežně 
vypovídala. 

Slečna Alice vylíčila události v zátoce Marino. Silné dojetí jí nedovolilo, aby mluvila 
souvisle. Bylo naprosto jisté, že se nemýlí. Když vycházela s paní Burbankovou z 
podzemní chodby, slyšela, jak Zerma vykřikla Texarovo jméno. Obě 
se na okamžik 
zastavily nad mrtvolami zavražděných černochů 
a pak se pustily k pobřeží. Zahlédly dvě 
vzdalující se loďky. V jedné seděly oběti, druhá odvážela Texara, který stál na zádi. V 
odlescích požáru, jež sem pronikaly z Camdless Bay, rozeznala slečna Alice Texara 
naprosto spolehlivě. 

„Můžete to odpřisáhnout?“ zeptal se plukovník Gardner. 

„Přísahám,“ odpověděla dívka. 

Po tak přesvědčivé výpovědi nebylo o Texarově 
vině 
nejmenší pochyby. Přesto si 
James Burbank, jeho přátelé i všichni účastníci přelíčení museli všimnout, že obžalovaný 
neztratil svůj obvyklý klid. 

„Co nám řeknete, Texare, k té výpovědi?“ zeptal se předseda rady. 

„Tohle vám řeknu,“ začal Španěl. „Nemám v úmyslu žalovat slečnu pro křivé 
svědectví. Nevyčítám jí, že se stala nástrojem Burbankovy zášti, když místopřísežně 
vypovídala, že jsem původce únosu, o němž jsem se doslechl až ve vězení. Jenom tvrdím, 
že se mýlí, když říká, že mě 
viděla v zátoce Marino.“ 

„Jistěže mohl slečnu Alici klamat zrak,“ pravil plukovník Gardner, „sotva se však 
mohla mýlit, když zaslechla, jak Zerma volá: ,Pomoc! Texar!‘“ 

„Budiž,“ poznamenal Španěl, „v tompřípadě 
se zmýlila Zerma.“ 

„Myslíte, že by Zerma křičela: ,Pomoc! Texar!‘, kdybyste se únosu neúčastnil?“ 

„Už asi ano, protože jsem v té lodi nebyl a nebyl jsem ani v zátoce Marino.“ 

„To byste musel dokázat!“ 

„Důkazy by měla opatřit žalující strana, ale budiž. Není nic snazšího.“ 

„Zase nové alibi?“ zeptal se plukovník Gardner. 

„Zase,“ poznamenal chladně 
Texar. 

Po této odpovědi se ozval v sále ironický a pochybovačný smích, který nenasvědčoval, 
že by posluchači byli obžalovanému příznivě 
nakloněni. 

„Texare,“ pravil plukovník Gardner, „můžete své alibi tedy prokázat?“ 

„Docela snadno,“ odpověděl Španěl. „Postačí mi položit vám jedinou otázku.“ 

„Ptejte se.“ 

„Plukovníku Gardnere, velel jste posádkovým jednotkám při dobytí Fernandiny a 
pevnosti Clinch?“ 

„Zajisté.“ 

„Určitě 
si vzpomínáte, že dělový člun Ottawa ostřeloval na mostě 
spojujícím ostrov 
Amélia s pevninou vlak, který ujížděl směrem k Cedar Keys.“ 

„Samozřejmě!“ 

114 



„Nuže, poslední vagón vlaku zůstal na mostě. Vaši vojáci se zmocnili uprchlíků, 
zhotovili seznamy vězňů, které museli všichni zadržení podepsat, a teprve po 
osmačtyřiceti hodinách jste jim vrátili svobodu.“ 

„Vím o tom,“ poznamenal plukovník Gardner. 

„Byl jsem mezi těmi zajatci!“ 

„Vy?“ 

„Já!“ 

Sálem při tak neočekávaném prohlášení znovu nedůvěřivě 
zašumělo. 

„Protože všichni vězňové,“ pokračoval Texar, „byli od druhého do čtvrtého března ve 
vazbě 
a poněvadž k přepadení plantáží i k únosu došlo v noci na třetího března, není 
možné, abych byl původcem těchto činů. Proto nemohla slečna Alice slyšet Zermu, jak 
volá mé jméno. Proto mě 
nemohla vidět na lodi vzdalující se ze zátoky Marino. Byl jsem v 
té době 
zajatcem federálních úřadů.“ 

„To není pravda!“ vykřikl James Burbank. „To není možné…“ 

„Přísahám,“ přidala se k němu slečna Alice, „že to byl tento muž a že jsem ho viděla a 
poznala.“ 

„Podívejte se do seznamů,“ poznamenal klidně 
Texar. 

Plukovník Gardner si nechal vyhledat mezi spisy, které mu dal k dispozici komodor 
Dupont, seznam vězňů 
nacházejících se při dobytí Fernandiny v zmíněném vagóně. Musel 
skutečně 
konstatovat, že tam bylo Texarovo jméno i s jeho podpisem. 

Nebylo pochybností — Španěl nemohl být obžalován z únosu. Slečna Alice se musela 
mýlit, neboť 
toho dne nemohl být v zátoce Marino. Jeho dvoudenní nepřítomnost v 
Jacksonvillu se vysvětlila: byl vězněn na palubě 
federální lodi. 

A tak byl i tentokrát Texar osvobozen, dokonce na základě 
alibi, které se opíralo o 
úřední spis. Naskytovala se teď 
otázka, zda i předcházející žaloby se nezakládaly na 
podobném omylu, k němuž došlo dnes při dvojím obvinění, týkajícím se vyplenění 
Camdless Bay a únosu v zátoce Marino. 

James Burbank, Gilbert, Mars a slečna Alice byli výsledkem procesu zdrceni. Texar 
jim opět unikl, a s ním i naděje na objevení malé Dy a Zermy. 

O posledním Texarově 
alibi nemohla vojenská rada pochybovat. Španěl byl v plném 
rozsahu zproštěn obžaloby jak ve věci loupežného přepadení, tak v záležitosti únosu. 
Opouštěl hrdě 
sál, provázen hlučným hurá svých přátel. 

Téhož večera opustil Španěl Svatý Augustin a nikdo nevěděl, v kterém koutě 
Floridy 
začne svůj tajemný a dobrodružný život. 

115 



VII 

POSLEDNÍ SLOVA 

Ještě 
téhož dne, to jest 17. března, vrátili se James a Gilbert Burbankovi s panem 
Stannardem, jeho dcerou a Zerminým manželem na camdlessbayské plantáže. 

Nezbývalo než říci paní Burbankové pravdu. Pro nešťastnou matku to byla nová rána, 
která za daného stavu mohla být smrtelná. 

„Jestli to nebyl Texar,“ opakoval už poněkolikáté Gilbert, „kdo je mohl unést?“ 

„Mohli to udělat jeho lidé,“ odpověděl pan Stannard, „a Texar tam ani nemusel být.“ 

„To by bylo jediné možné vysvětlení,“ poznamenal Edward Carrol. 

„Ne, ne, otče, ne, pane Carrole!“ ujišťovala slečna Alice. „Texar byl ve člunu, který 
odvážel malou Dy! Viděla jsem ho a uvědomila jsem si, že je to on, jakmile Zerma 
vykřikla jeho jméno. Viděla jsem ho… vždyť 
jsem ho viděla!“ 

Co říci na tak přesvědčivé tvrzení? Omyl je vyloučen, opakovala slečna Alice, přeď 
soudem odpřisáhla pravdu. Jestliže se však nemýlila, ]ak je možné, že Španěl byl v 
kritické chvíli ve vězení na palubě 
jedné z lodí Dupontovy eskadry? Byla to 
nevysvětlitelná záhada. Jediný, kdo ani na okamžik o Texarově 
vině 
nepochyboval, byl 
Mars. Nesnažil se chápat, co bylo nepochopitelné. Rozhodl se Španěla vystopovat a vyrvat 
mu jeho tajemství třeba násilím. 

„Máš pravdu, Marsi,“ pravil Gilbert, „jenže nezbývá než se obejít bez toho bídníka, 
když to takhle dopadlo. Dáme se znovu do pátrání. Smím zůstat v Camdless Bay tak 
dlouho, dokud to bude nutné. Takže zítra…“ 

„Ano, pane Gilberte, hned zítra!“ vpadl mu do řeči Mars. 

Druhý den ráno se Gilbert s Marsem připravovali na cestu. Chtěli co nejpečlivěji 
prohledat i nejmenší zátoky a ostrůvky po obou stranách řeky na jejím horním toku. 

Za jejich nepřítomnosti měli James Burbank a Edward Carrol uchystat vše potřebné k 
další výpravě. K jejímu zdaru bylo třeba zajistit potraviny, výzbroj, dopravní prostředky a 
lidi. Museli počítat s tím, že budou nuceni postoupit až do nepřístupných pustin jižní 
Floridy a přes bažiny až do Everglades. Texar nemohl zemi v žádném případě 
opustit; 
kdyby chtěl utéci na sever, narazil by na hranicích Georgie na federální jednotky. Po moři 
se mohl dát jen směrem k anglickým ostrovům Lucayes a v tom případě 
by musel 
proniknout Bahamskou úžinou. Lodi komodora Duponta však kontrolovaly všechny 
průplavy od Mosquito Inletu až po zmíněnou úžinu stejně 
jako celé pobřeží. Tudy by 
Španěl nepronikl. Byl bezpochyby na Floridě 
a skrýval se asi tam, kde Indián Squambo už 
čtrnáct dnů 
střežil jeho oběti. Výprava pana Burbanka měla tudíž jediný úkol: objevit 
kdekoli na území Floridy jeho stopy. 

V zemi byl, dík federálním jednotkám a blokádě, naprostý klid. 

Je samozřejmé, že obdobná situace byla i v Jacksonvillu. Dřívější představitelé města 
se opět ujali svých úřadů. Lidé už nebyli vězněni pro rozdílná přesvědčení. Texarovi 

116 



přívrženci, kteří se od prvé chvíle přidávali k prchajícímu floridskému vojsku, byli 
dokonale rozprášeni. 

Za těchto okolností se mohli zaměstnanci z Camdless Bay pomalu vracet na místo, 
odkud byli po přepadení plantáží vyhnáni. Výnosy Texarova výboru o černoších pozbyly 
po osvobození města platnosti. Už 17. března začala většina černošských rodin, které se 
vrátily na plantáže, s obnovou dřevěných baráků. Současně 
se dali dělníci do odklízení 
trosek na staveništích a pilách, aby mohli co nejdříve obnovit práci. Rovněž správce Perry 
a jeho pomocníci, vedeni panem Carrolem, vynakládali obrovské úsilí při obnovovacích 
pracích. Jestliže jim pan Burbank přenechával veškeré starosti s novou organizací činnosti, 
pak jen proto, že mělpřed sebou jiný úkol — hledání dítěte. Však se také na nadcházející 
cestu důkladně 
připravoval. Na výpravě 
ho mělo provázet dvanáct nejoddanějších 
černochů 
z plantáží, o jejichž naprosté obětavosti nepochyboval 

Zbývalo rozhodnout, jakou trasu bude výprava sledovat. Tuto otázku bylo třeba dobře 
uvážit. Ze všeho nejdříve si museli ujasnit, kde začnou s pátráním. 

Nečekaná náhoda jim hned na začátku ukázala cestu. 

Dne 19. března opustili Gilbert a Mars ráno Hrádek a vypluli na rychlé lodi proti 
proudu Svatého Jana. Při jejich každodenním pátrání po obou březích je nikdo 
nedoprovázel. Snažili se postupovat co možná nenápadně, aby nevzbudili pozornost 
nějakého špeha, který mohl z Texarova příkazu hlídat Hrádek. 

Toho dne pluli podél levého břehu. Jejích člun se prodíral vysokou trávou mezi malými 
ostrůvky, které vznikly po ekvinokčních bouřích v bažinatém pobřeží. Bylo vyloučeno, 
aby je mohl někdo vidětať 
zbřehu, nebo z lodi plující uprostřed řeky. 

Chtěli prozkoumat nejmenší zátoky a průplavy ústící do Svatého Jana. 

Až k samotě 
Mandarin se řeka podobá spíše močálu. V době 
přílivu se vylévá z 
neobyčejně 
úzkých břehů, které jsou viditelné jen za odlivu, kdy se Svatý Jan vrací do 
původního řečiště. Nicméně 
pravý břeh je přece vyšší, takže se tu daří i kukuřici, která 
není ohrožována pravidelnými záplavami. Lze dokonce mluvit o mírné vyvýšenině 
vybíhající v podobě 
výspy až doprostřed řeky. Právě 
na tomto místě 
vyrostlo několik 
domků, tvořících samotu Mandarin. 

Oněco výše je v zúženém řečišti roztroušeno pár ostrovů,dělících tok ve tři ramena. 
Bílé kmeny magnólií, které tam rostou, slouží lodím jako vodítko. Připřílivu je toto 
vodítko méně 
zřetelné, kdežto při odlivu je dobře viditelné. 

Gilbert a Mars pátrali v západním rameni. Prozkoumávali sebemenší prolákliny ve 
břehu, které by je mohly pod příkrovem hustých větví liliovníků 
zavést po křivolakých 
říčkách do vnitrozemí. To už nebyly bažinaté prostory dolního toku. Říční koryto zde bylo 
zježeno obrovskými kapradinami a ambrovníky, jejichž květy se mísily se záplavou 
svlačců 
a jiných popínavých rostlin a naplňovaly vzduch pronikavou vůní. Všecky říčky 
však byly mělké. Podobaly se spíše stružkám, po nichž se nedalo plout ani lehkým 
člunem, neboť 
za odlivu z nich voda vůbec mizela. Na břehu nebyla jediná chata, jen tu a 
tam se objevila lovecká bouda, zřejmě 
dlouho neobývaná. 

117 



Byly asi tři hodiny odpoledne. V té chvíli se předek lodi zabořil do husté spleti rákosí, a 
když Mars mohutným úderem vesel prorazil tu zdánlivě 
neproniknutelnou hradbu zeleně, 
zjistili oba muži, že se octli v nevelké zátoce, kam propleteným větvovím nepronikalo 
žádné světlo. „Tuhle louži neznám,“ pravil Mars, který povstal a snažil se ve tmě 
rozeznat 
břeh. 

„Tak se na ni podíváme,“ odpověděl Gilbert. „Jistě 
souvisí s dalšími zátokami a ty nám 
možná ukážou cestu k říčce vedoucí do vnitrozemí.“ 

„Máte pravdu, pane Gilberte,“ řekl Mars, „protdže tamhle před námi vidím další 
průliv.“ 

„Mohl bys mi říci, kde asi tak jsme?“ zeptal se důstojník. 

„Nevím, pane, ledaže by to byla Černá zátoka. Ale o té se všeobecně 
ví, že je 
nepřístupná a že nemá se Svatým Janem spojení.“ 

„Nebyla v této zátoce kdysi malá pevnost, vybudovaná proti Seminolům?“ 

„Byla, pane Gilberte. Vstup od řeky je však dlouhá léta uzavřen. Pevnost sama je dávno 
opuštěna. Nikdy jsem tam nebyl a dnes bychom tam našli nanejvýš rozvaliny.“ 

„Zkusme ji najít!“ pravil Gilbert. 

„Zkusit to můžeme,“ poznamenal Mars, „i když to nebude lehké. Voda co nejdříve 
zmizí a po bahně 
se nám nepůjde zrovna dobře.“ 

„To je pravda, ale zůstaneme v lodi tak dlouho, jak jen to bude možné.“ 

„Pak nesmíme ztrácet čas, pane Gilberte. Jsou tři hodiny a pod stromy bude co nevidět 
tma.“ 

Byla to vskutku Černá zátoka, do níž se podařilo oběma mužům proniknout hustou 
zelenou zdí. Jak víme, po laguně 
se dalo jezdit pouze na lehkém člunu, jakého obvykle 
používali Squambo či jeho pán, když se někdy objevili na Svatém Janu. Dostat se však k 
pevnosti uprostřed zátoky znamenalo znát a překonat bludiště 
ostrůvků 
a průplavů 
se 
všemi jejich odbočkami a zátočinami. Bylo by třeba Ariadnina klubka, aby se člověk 
vyznal v tomto labyrintu, kde vládla temnota, i když slunce stálo vysoko na obloze. Bez 
tohoto klubka mohla dopomoci k objevení pevnosti jen náhoda. Gilbertovi a Martovi 
nezbývalo než se spolehnout na tohoto bezděčného vůdce. Po půlhodinové námaze Gilbert 
usoudil, že člun vnikl do zátoky asi v hloubce jedné míle. Nejednou se zdálo, že loďka 
změnila směr, neboť 
narazila na neproniknutelnou hradbu břehu. Nicméně 
neustále 
směřovala k západu. Ani Gilbert, ani Mars se zatím nepokusili vystoupit na břeh — což by 
bylo dost snadné, protože úroveň 
ostrůvků 
převyšovala jen o málo hladinu vody. Jistější 
však bylo loďku neopouštět, pokud to nebude nutné, to jest, pokud budou moci plout 
kupředu. 

„To je zvláštní,“ poznamenal najednou Mars. 

„Co je?“ zeptal se Gilbert. 

„Jsou tu stopy civilizace,“ odpověděl míšenec. Oba muži přirazili ke břehu a vystoupili 
na zem, jež tu byla méně 
bažinatá než na jiných ostrovech. 

118 



Mars se nemýlil. Známky civilizace byly velice zřejmé. Tu a tam vyráželo několik 
rostlin bobů,vpůdě 
bylo znát čtyři nebo pět brázd vyoraných lidskou rukou a nedaleko se 
válela zapomenutá motyka. 

„Znamená to snad, že zátoka je obydlená?“ zeptal se Gilbert. 

„Dost možná,“ odpověděl Mars. „V každém případě 
o ní ví několik tuláků 
nebo 
kočovných Indiánů, kteří tu pěstují zeleninu.“ 

Oba muže pochopitelně 
zajímalo, kdo je občasným hostem Černé zátoky. Docházejí 
sem snad tajně 
lovci z jihu či Seminolové, vyhledávající stále ještě 
bažinaté kraje Floridy? 

Nepomýšlejíce na návrat, nasedli Gilbert a Mars znovu do lodi a spletí kanálů 
zamířili 
hlouběji do nitra zátoky, zdálo se, jako by je přitahovaly právě 
ty nejtajemnější kouty. 
Jejich zraky, uvyklé na přítmí, bloudily pod nízkou klenbou stromů 
a pečlivě 
zkoumaly 
okolí. Chvílemi se muži domnívali, že objeví stavení, ale záhy poznali, že je zmýlila hustá 
stěna z větví, spojující dva silné kmeny. Jindy měli dojem, že je pozoruje nehybná 
postava. Byl to jen bizarně 
zprohýbaný pahýl stromu připomínající člověka. Čas od času 
naslouchali… Možná že sluch jim prozradí víc než zrak. Nejmenší šramot může přece 
prozradit přítomnost živé bytosti v těchto opuštěných končinách. 

Půl hodiny po prvé zastávce dorazili k hlavnímu ostrovu. Rozbořenou pevnůstku kryla 
zelená stěna tak dokonale, že ji nemohli vidět. Připadalo jim, že dorazili na konec zátoky a 
že kanály jsou už naprosto nesjízdné. 

„Dál už to asi nepůjde,“ poznamenal Mars, „není tu voda, pane Gilberte.“ 

„Viděli jsme přece stopy kultury,“ pravil důstojník. „To znamená, že jsme se nemýlili a 
že zátoku navštěvují lidé. Možná že tu byli přednedávnem. A třeba tu ještě 
jsou…“ 

„To je velmi pravděpodobné,“ odpověděl Mars, „ale musíme se vrátit, dokud je ještě 
den. Co nevidět se začne stmívat, a jak se potom chcete vyznat v tom množství průplavů? 
Myslím, že by bylo rozumnější začít s pátráním až zítra ráno. Vraťme se zatím na Hrádek. 
Oznámíme, co jsme viděli, a připravíme důkladnou výpravu, která bude moci prozkoumat 
Černou zátoku za lepších podmínek.“ 

„Ano, nic jiného nám nezbývá,“ řekl Gilbert. „Přesto bych byl ještě 
před návratem 
chtěl…“ 

Gilbert stál se zrakem upřeným do houští a chystal se vyzvat Marse, aby odrazili člun. 
Náhle ho prudkým pohybem zastavil. 

Míšenec okamžitě 
ustal a naslouchal. 

Bylo slyšet křik, či spíše dlouhý, naříkavý sten, který se nepodobal běžným zvukům 
oživujícím les. Vypadalo to jako zoufalé bědování, jako lidský nářek vyvolaný těžkým 
utrpením, jako poslední, dohasínající volání. 

„To je člověk!“ vykřikl Gilbert. „Volá o pomoc!… Asi umírá!“ 

„Ano,“ odpověděl Mars. „Musíme za ním. Musíme se dovědět, co je zač.“ 

V mžiku byli oba muži na ostrově. Loďku přivázali pečlivě 
ke břehu a jali se 
postupovat pod klenbou stromů. 

119 



Náhle zaslechli naříkání znovu, 
tentokrát velmi blízko. I přes 
houstnoucí temnotu by pravděpodobně 
našli místo, odkud volání přicházelo. 

Vtom však zazněl nový, bolestivý 
výkřik. Nyní se už nemohli mýlit. 
Několika rychlými kroky prorazili 
houští a octli se tváří v tvářčlověku, 
který tu ležel u jakési ohrady a 
chroptěl. 

Nešťastník měl v prsou zabodnutý 
nůž a utápěl se v krvi. Skoro už 
nedýchal a bylo zřejmé, že mu zbývá 
jen několik okamžiků 
života. 

Gilbert s Marsem se k němu 
naklonili. Muž otevřel oči, ale marně 
se snažil odpovědět na otázky obou 
příchozích. 

„Chci si toho muže prohlédnout!“ 
řekl Gilbert. „Dones pochodeň… 
nějakou větev!“ 

Mars rychle utrhl větev jednoho 
stromu bohatého na pryskyřici, kterých 
rostlo na ostrově 
veliké množství. 

Zapálil ji a čadivý plamen trochu osvětlil okolní temnotu. 
Gilbert poklekl k umírajícímu. Byl to mladý černý otrok. Roztržená košile odhalovala 

na prsou ránu, z níž se řinula krev. Nůž pronikl plícemi, rána byla tedy smrtelná. 
„Kdo jsi?… Kdo jsi?“ zeptal se Gilbert. 
Žádná odpověď. 
„Kdo tě 
poranil?“ — Otrok nebyl schopen vypravit ze sebe jediné slovo. 
Mezitím Mars pozvedl větev, aby si prohlédl místo zločinu. 
Spatřil dřevěnou ohradu a pootevřenou brankou rozeznával neurčité obrysy malé 

pevnosti. 
„Malá pevnost!“ vykřikl Mars. 
Rozběhl se k brance, nechávaje svého pána u umírajícího černocha. 
V okamžiku prozkoumal vnitřek srubu a prohlédl si všechny místnosti. V jedné z nich 

objevil ještě 
dýmající ohniště. V pevnosti tedy někdo byl. Komu však mohla poskytnou 
útulek, Floriďanům, či Seminolům? Za každou cenu se to musí od umírajícího dovědět. A 
také se zeptá na jeho vrahy, kteří nemohou být daleko. 

Míšenec se vrátil ke Gilbertovi a informoval ho o všem, co v pevnosti viděl. 

120 



„Mohl by ten člověk mluvit?“ zeptal se. 

„Ne,“ odpověděl Gilbert. „Je v bezvědomí a sotva se probere.“ 

„Pokusme se ho vzkřísit, pane Gilberte,“ naléhal Mars. „Musíme znát tajemství této 
malé pevnosti a nikdo nám je neprozradí, jestliže tento ubožák zemře.“ 

„Dobrá, Marsi. Přeneseme ho dovnitř. Možná že zase přijde k sobě. Nenecháme ho 
přece zemřít tadyna břehu.“ 

„Vezměte pochodně, pane Gilberte,“ pravil Mars, „unesu ho sám.“ 

Gilbert se chopil hořících větví a míšenec vzal do náručí nehybné tělo. Pak vystoupil po 
schůdkách k brance, vešel do dvora a složil posléze své břímě 
v jedné z bočních místností. 

Oba muži umístili umírajícího na troše sena. Mars uchopil svou láhev a vpravil ji 
černochovi do úst. 

Nešťastníkovo srdce dosud tlouklo, ale ozývalo se v dlouhých intervalech. Život mu 
zřejmě 
unikal. 

Několik kapek kořalky umírajícího povzbudilo. Otevřel oči. Pohlédl na Gilberta a 
Marse, kteří se pokoušeli vyrvat ho smrti. 

Snažil se promluvit, ale z úst se mu vydralo jen několik nezřetelných zvuků. Snad 
nějaké jméno. 

„Mluv! Mluv!“ povzbuzoval ho Mars. 

Míšenec byl nanejvýš rozčilen. Vypadalo to, jako by celý jeho život závisel na 
odpovědi umírajícího černocha. 

Mladý otrok se snažil promluvit, ale marně. Už neměl sil. 

Mars si pojednou všiml, že z černochovy kapsy u vesty vyčnívá kus papíru. 

Okamžitě 
jej vytáhl a při světle loučepřečetl těch několik slov, která tam byla 
načmárána uhlem: 

„Texar nás odvlekl ze zátoky Marino… Jdeme do Everglades na ostrov Carneral… 
Lístek svěřuji mladému otroku… pro pana Burbanka.“ 

Písmo Mars dobře znal. 

„Zerma!“ zvolal. 

V té chvíli pozvedl umírající hlavu a zase ji nechal poklesnout, jako kdyby chtěl 
přitakat. 

Gilbert ho pozvedl a ptal se: 

„Zerma?“ 

„Ano.“ 

„A Dy?“ 

„Ano.“ 

„Kdo tě 
zranil?“ 

„Texar.“ 

To byla poslední slova ubohého otroka, v příštím okamžiku padl mrtev na své lože ze 
suché trávy. 

121 



VIII 

K WASHINGTONOVU JEZERU 

Téhož dne krátce před půlnocí se Gilbert s Marsem vrátili na Hrádek. Cestou z Černé 
zátoky museli zdolat spoustu překážek. Když opouštěli malou pevnost, snášela se nad 
údolím Svatého Jana noc. Pod stromy zátoky vládla neproniknutelná tma. Bez Marsova 
instinktu, který je vedl spletí kanálů 
a ostrůvků, by se muži k řece nedostali. Na Hrádku je 
už čekali, zneklidněni tím neočekávaným zpožděním. Vždyť 
se oba vracívali už večer! 
Znamenalo o snad, že nalezli novou stopu a že jejich pátraní bylo úspěšné? James Burbank 
i jeho přátelé byli tak rozčileni, že vůbec nepomýšleli na spánek. 

Konečně 
se objevili. Sotva vstoupili do haly, všichni je k nim nahrnuli. 

„Tak co, Gilberte?“ volal pan Burbank. 

„Otče,“ odpověděldůstojník. „Alice se nemýlila! Sestru a Zermu unesl Texar!“ 

„Máš důkazy?“ 

„Čtěte!“ 

Gilbert vyndal pomačkaný papír s písemným vzkazem nešťastné míšenky. 

„Není nejmenší pochyby,“ pokračoval, „že to udělal Španěl. Své oběti odvezl nebo dal 
dopravit do Černé zátoky! Tam také bydlel, aniž o tom kdo věděl. Ubohý černoch, jemuž 
Zerma svěřila vzkaz! Nepochybně 
jí prozradil, že se Texar chystá na ostrov Carneral, a 
svou oddanost zaplatil životem! Španel ho smrtelně 
poranil a my jsme se s ním setkali, 
právě 
když umíral. Třebaže Dy a Zerma už nejsou v Černé zátoce, víme alespoň, ve 
kterém koutě 
Floridy je máme hledat. Jsou v Everglades a my se tam za nimi vypravíme, 
abychom je osvobodili. Zítra, otče, vyrazíme!“ 

„Jsme připraveni, Gilberte!“ 

„Tedy zítra!“ 

Nesměli ztrácet ani den. Vzdálenost mezi Everglades a Camdless Bay je víc než 
úctyhodná. K jejímu zdolání budou potřebovat několik dní. Naštěstí, jak uvedl James 
Burbank, výprava mohla okamžitě 
opustit Hrádek. 

Pokud jde o ostrov Carneral, našli byste jej na mapách Floridy na jezeře Okeechobee. 

Everglades jsou močálovitý kraj sousedící na jihu Floridy kousek pod sedmadvacátou 
rovnoběžkou s jezerem Okeechobee. Jacksonville je od těch míst vzdálen asi čtyři sta mil. 
V oné době 
to byl skoro neznámý a opuštěný kout světa. 

Kdyby byl Svatý Jan splavný až k pramenům, ujela by se trať 
rychle a bez obtíží; jenže 
loď 
mohla zůstat na řece přibližně 
do vzdálenosti sto sedmdesáti mil, to jest až k Jiřího 
jezeru. Dále bylo řečiště 
zataraseno ostrůvky a rákosovým porostem a často, zejména při 
odlivu, úplně 
vysychalo, takže těžší plavidlo by se tu pohybovalo pomalu a s obtížemi. 
Podaří-li se jim proniknout až k Washingtonovu jezeru, které je v úrovni mysu Malabar asi 
na osmadvacáté rovnoběžce, přiblíží se velmi podstatně 
svému cíli. Zatím však na to 
nemohli spoléhat. Nejlepší bylo připravit se na cestu dlouhou dvě 
stě 
mil a počítat s tím, že 

122 



se budou pohybovat v pustých krajích, kde nejsou dopravní možnosti a kde chybějí 
prostředky k rychlému překonání delších vzdáleností. James Burbank organizoval výpravu 
svědomím těchto překážek. 

Nazítří, 20. března, se shromáždili členové výpravy v místním přístavišti. S těžkým 
srdcem se otec a syn loučili s paní Burbankovou, která ještě 
nemohla opustit svůj pokoj. 
Vyprovázela je pouze slečna Alice, pan Stannard a správcovi pomocníci. 

Členy výpravy byli James Burbank, jeho švagr Edward Carrol, syn Gilbert, správce 
Perry, Mars a dvanáct silných a oddaných černochů 
— celkem sedmnáct osob. Mars znal 
výborněřeku a mohl sloužit za lodivoda jak nad Jiřího jezerem, tak i pod ním. Černoši, 
kteří uměli zacházet s vesly, byli připraveni přiložit ruku k dílu, jakmile se zvolní proud 
nebo ustane vítr. 

Loď 
výpravy patřila k největším v Camdless Bay. Její plachta se dala použít pro boční i 
pro zadní vítr, a plavidlo mohlo proto lehce zvládnout četné zátočiny řeky. Na lodi byl 
dostatek zbraní i munice. Členové výpravy se nemuseli obávat ani Seminolů, ani 
Texarových druhů, pokud k Španělovi někteří už dorazili. 

Nastalo loučení. Gilbert políbil Alici a James Burbank ji objal, jako by už byla jeho 
dcerou. Pan Stannard, slečna Alice, správcovi pomocníci a Pyg stáli v přístavu, zatímco 
loď 
se zvolna vzdalovala. Naposled jí zamávali, když se lodi zmocnil severovýchodní vítr 
a stoupající příliv; pak zmizela za nevelkým výběžkem zátoky Marino. 

Bylo asi šest hodin ráno. O hodinu později minula loď 
samotu Mandarin a přibližně 
v 
deset hodin byla u Černé zátoky, aniž musela jedinkrát použít vesel. 

První jídlo odbyli společně. Zásob měli asi na dvacet dnů 
a vezli s sebou i koše, v nichž 
je mohli přenášet v případě, že by výprava musela postupovat pěšky. Několik stanů 
jim 
umožňovalo případné denní či noční zastávky v hustých lesích na pobřeží Svatého Jana. 

V jedenáct hodin počal odliv, ale vítr byl stále příznivý. Přesto bylo třeba k udržení 
rychlosti použít vesel. Černoši se ihned chopili práce a hnali loď 
kupředu. 

U kormidla seděl zamlklý Mars a jistou rukou vedl plavidlo mezi ostrovy a ostrůvky 
Svatého Jana. Zpravidla si vybíral říční ramena, kde proud byl poněkud mírnější, a bez 
váhání se do nich pouštěl. Nestalo se, aby omylem zvolil nějaké neprůjezdné rameno nebo 
mělčinu, která zůstane při odlivu bez vody. Znal řeku až k Jiřího jezeru stejně 
dobře jako u 
Jacksonvillu a řídil loď 
s touž jistotou, s níž vedl dělové čluny kapitána Stevense. 

Svatý Jan byl v těchto místech pustý. Lodní doprava mezi plantážemi ustala hned po 
dobytí Jacksonvillu. Pokud se na řece objevila nějaká loď, patřila federálním vojskůma 
sloužila zpravidla jako spojka mezi kapitánem Stevensem a jeho podřízenými. A nad 
Picolatou bude už pravděpodobně 
úplný klid. 

K tomuto městečku dorazil James Burbank v šest hodin večer. V přístavu měla hlídku 
federální loď, která je zastavila. 

Gilbert Burbank se představil jako důstojník působící v Picolatě, a protože měl 
průvodní dopis kapitána Stevense, mohl pokračovat v cestě. 

123 



Zastávka trvala jen několik málo minut. Protože opět nastával příliv, uložili vesla a loď 
plula sama hlubokými lesy, které z obou stran lemovaly břehy. 

Bylo pár minut po šesté, když v záhybu řeky James Burbank a jeho přátelé ztratili z očí 
červenou věžičku staré španělské pevnosti, celé století opuštěné, která se tu vypínala nad 
vrcholky palmovníků. 

„Marsi,“ obrátil se pan Burbank na míšence, „nebojíš se plout v noci?“ 

„Nebojím, pane,“ odpověděl Mars. „Až k Jiřího jezeru za sebe ručím. Nu a dále se 
uvidí. Nesmíme ztratit ani hodinu, tím spíše, že nás žene příliv. Musíme ho využít, protože 
nám bude pomáhat čím dál tím méně. Navrhuji proto, abychom bez zastávky jeli ve dne v 
noci.“ 

Marsův návrh byl vynucen okolnostmi. Jeho zkušenost však byla zárukou, mohli se na 
ni plně 
spolehnout. A věru toho nelitovali. Lod ujížděla po Svatém Janu celou noc v 
naprostém klidu. Několik hodin ji ještě 
podporoval příliv. Pak se černoši chopili vesel a 
urazili dalších patnáct mil. 

Ani této noci, ani příštího dne, to jest 22. března, se výprava nezastavila. V zmíněném 
čase nedošlo k žádným významným událostem a v klidu proběhl i další den. 

Na úsvitu 23. března účastníci výpravy zjistili, že se řeka změnila v obrovský koberec 
vody, jehož okraje se zbavily nekonečného lesního porostu. Do nedohledna se před nimi 
prostíral nízký, rovinatý kraj. 

124 



Výprava dorazila k Jiřího jezeru, které Svatý Jan protíná od jihu k severu a jehož 
vodami se hojně 
napájí. 

„Tak jsme v Jiřího jezeře,“ pravil Mars. „Byl jsem tu několikrát s lidmi, kteří zkoumali 
horní tok řeky.“ 

,,]ak daleko jsme teď 
od Camdless Bay?“ zeptal se James Burbank. 

„Přibližně 
sto mil,“ odpověděl Mars. 

„To máme za sebou třetinu cesty,“ poznamenal Edward Carrol. 

„Co teď 
uděláme, Marsi?“ zeptal se Gilbert. „Máme vystoupit z lodi a pokračovat po 
břehu? Myslím, že by to bylo zdlouhavé a nebezpečné. Výhodnější by snad bylo přeplout 
jezero a pokračovat v cestě 
po Svatém Janu tak dlouho, pokud bude řeka splavná. 
Přinejmenším bychom to mohli zkusit. Vystoupit na břeh můžeme vždycky. Co tomu 
říkáš?“ 

„Zkusit to můžeme,“ odpověděl Mars. 

Nic lepšího nemohli opravdu dělat. 

Postupovat pěšky — na to bylo vždycky dost času. Cesta po vodě 
byla pohodlnější a 
rychlejší. 

Loď 
se tedy pustila přes jezero a ujížděla značnou rychlostí, neboť 
její plachty napínal 
vítr. Díky tomu mohla zůstat vesla po celý den v klidu, aniž se loď 
nějak zpozdila. Tak se 
stalo, že do večera zdolala výprava třicetimílovou délku Jiřího jezera a nikdo z osazenstva 
nepociťoval únavu. Kolem šesté hodiny se James Burbank s přáteli zastavil v místech, kde 
Svatý Jan vtéká do jezera. 

Jestliže učinili zastávku — která netrvala déle, než co by se napjala plachta, tedy asi půl 
hodiny —, pak jen proto, že se tu objevila tři čtyři stavení, tvořící samotu. Bydleli zde 
kočovní Floriďané, hodlající se v nadcházející sezóně 
věnovat lovu ryb a honitbě. Edward 
Carrol navrhl, aby se zeptali na Texara. 

Otázali se jednoho z osadníků, zda neviděl v minulých dnech člun mířící k 
Washingtonovu jezeru. A hlavně 
zda si nevšiml černošky a malé holčičky, které tam 
seděly mezi sedmi či osmi muži. 

„Máte pravdu,“ odpověděl muž, „asi před osmačtyřiceti hodinami jsem tu viděl loď, na 
kterou se ptáte.“ 

„Zastavila se tu?“ zeptal se Gilbert. 

„Ne. Hrozně 
pospíchala k hornímu toku. Dobře se pamatuji, že tam seděla žena s 
dítětem v náručí.“ 

„Znáte horní tok Svatého Jana?“ zeptal se Floriďana Edward Carrol. 

„Znám, pane. Plul jsem tam proti proudu asi sto mil.“ 

„Myslíte, že se tam dostaneme s touhle lodí?“ 

„Jaký má ponor?“ 

„Asi tři stopy,“ pravil Mars. 

„Tři stopy,“ zamyslel se Floriďan. „To by mohlo stačit. Dáte-li pozor na mělčinách, 
mohli byste se dostat až k Washingtonovu jezeru.“ 

125 



„A jak daleko je odtamtud k jezeru Okeechobee?“ zeptal se znovu Edward Carrol. 

„Nějakých sto padesát mil.“ 

„Dík, příteli!“ 

„Nastupovat!“ zavelel Gilbert. „Pojedeme, dokud nám to voda dovolí.“ 

Každý zaujal své místo. Protože se vítr uklidnil, museli se černoši opět chopit vesel. 
Břehy Svatého Jana se počaly rychle ztrácet, a než nastala úplná noc, měla výprava za 
sebou několik mil. Zastávka nepřicházela v úvahu, protože se na lodi dalo spát. Měsíc byl 
skoro v úplňku, takže viditelnost na řece byla dobrá. Gilbert se chopil kormidla a Mars 
zkoumal na přídi bidlem hloubku řeky. Podle výsledku řídil loď 
buď 
vpravo, nebo vlevo. 
Za celou noc narazila loď 
na dno asi jen pětkrát, vždy bez jakýchkoli následků. Když se ve 
čtyři hodiny ráno objevilo slunce, odhadoval Gilbert, že mají za sebou patnáct mil noční 
jízdy. 

Při troše štěstí může být řeka ještě 
několik dní splavná a James Burbank dorazí se 
svými druhy včas k cíli. 

Téhož dne se však vyskytlo několik překážek. Četné zákruty řeky vytvářely výspy 
zasahující hluboko do vodního toku. Loď 
musela tyto písečné nánosy namáhavě 
obeplout, 
což cestu velmi znesnadňovalo a prodlužovalo. Pro křivolakost řeky nebylo možné použít 
plachet, i když vítr byl neustále příznivý. A tak černoši, schýlení nad svými vesly, snažili 
se ze všech sil dohnat ztracený čas. 

Den minul bez jakékoli nehody. Rovněž tak i noc. Řeka byla neustále pustá, nesetkali 
se s jedinou lodí, neviděli jediné stavení. V žádném případě 
neměli čeho litovat, neboť 
potkat v těchto končinách tuláky, lovce nebo osamělé dobrodruhy znamenalo zároveň 
potkat v těch podezřelých lidech nebezpečí. 

Hrozilo jim setkání s vojáky, kteří uprchli z Jacksonvillu a ze Svatého Augustina před 
Dupontem a Stevensem a uchýlili se na jih. Takové střetnutí by bylo o to horší, že mezi 
uprchlíky byli jistě 
i Texarovi přívrženci, kteří by se rádi pomstili Jamesi i Gilbertu 
Burbankovým. Nepočetná výprava se tedy musela vyhýbat každé srážce kromě 
boje se 
Španělem, s nímž byli všichni odhodláni se utkat v případě, že by vězněné oběti nevydal 
po dobrém. 

Okolnosti byly naštěstí pro Jamese Burbanka a jeho přátele příznivé, a tak výprava 
překonala dne 25. března vzdálenost mezi Jiřího a Washingtonovým jezerem. Loď 
dorazila k okraji stojatých vod a zastavila se. Úzké koryto, řeky a malá hloubka 
nedovolovaly pokračovat v cestě 
na jih. 

Celkem měl James Burbank za sebou dvě 
třetiny cesty a od Everglades ho dělilo jen sto 
čtyřicet mil. 

126 



CYPŘIŠOVÝ PRALES 

Pod Washingtonovým jezerem už není řeka sjízdná. K lítosti pana Burbanka bylo nutné 
upustit od další cesty po vodě 
apěšky postupovat neschůdným bažinatým krajem, plným 
lesů,tůní a říček. 

Výprava vystoupila z lodi. Černoši měli nést zbraně 
a koše s potravinami. Náklad nebyl 
tak velký, aby jim vadil v pochodu, či spíš aby je unavoval. Nemuseli se tedy obávat 
zdržení. Všechno bylo ostatně 
promyšleno a připraveno předem, takže při zastávkách jim 
k postavení tábora stačilo několik minut. 

Ze všeho nejdříve museli Gilbert s Marsem ukrýt loď, aby ji nenašli ani Floriďané, ani 
Seminolové, kdyby náhodou zabloudili do těchto míst. Při zpáteční cestě 
ji bude výprava 
opět potřebovat. Oba muži sňali stěžně 
a snadno nalezli ve vysokém rákosí vhodnou skrýš, 
chráněnou obrovskými větvemi pobřežních stromů.Zbřehu nebylo loď 
vůbec vidět. 
Obdobně 
tomu bylo asi i s jinou lodí, kterou by Gilbert rád objevil. Šlo o bárku, která sem 
dopravila Zermu a malou Dy. Také Texar musel v těchto končinách přerušit plavbu a 
postupovat dále pěšky. 

Výprava věnovala proto zbytek dne důkladné prohlídce okolí. Loď 
by byla přece 
cenným důkazem, že Texar doplul až k Washingtonovu jezeru. 

Hledali marně. Buď 
nepátrali dost důkladně, anebo Španěl bárku zničil, poněvadž 
nepočítal s návratem. 

Cesta od Washingtonova jezera k Everglades musí být značně 
namáhavá. Zejména pro 
ženu a dítě! Všichni v té chvíli myslili na Zermu, nesoucí v náručí malou Dy a sledující 
muže, kteří jsou na podobné pochody v neschůdných krajích zvyklí. 

Výprava rozbila tábor na konci malého výběžku na severní straně 
jezera. Nebylo by 
moudré pouštět se v noci neznámou krajinou, zvláště 
při tak špatné viditelnosti. Po zralé 
úvaze se rozhodli, že výprava nastoupí další cestu za svítání. 

Noc proběhla v klidu. Na další cestu se vydali při prvním rozbřesku, asi ve čtyři hodiny 
ráno. Koše s jídlem a ostatní náklad nesla vždy polovina černochů, aby se mohli po čase 
střídat. Každý člen výpravy měl karabinu a kolt, jehož použití se od začátku občanské 
války neobyčejně 
rozšířilo. 

Výprava se mohla držet pokud možno nedaleko břehů 
Svatého Jana. Řeka směřovala 
přímo k jihu, kde bylo jezero Okeechobee. Vypadala jako nit proplétající se labyrintem 
lesů. Byla naprosto bezpečným vodítkem, a proto ji pozorně 
sledovali. 

Cesta nebyla obtížná. Na pravém břehu se rýsovala stezka, která mohla docela dobře 
sloužit vleku lehčích člunů.V čele kráčel Gilbert s Marsem, vzadu James Burbank s 
Edwardem Carrolem a uprostřed mezi černochy, kteří si každou hodinu vyměňovali 
náklad, pochodoval správce Perry. Než se vydali na cestu, společně 
se posilnili. Vymezili 
si přesný program, který chtěli co nejpřísněji dodržovat. V poledne a v šest večer měla být 

127 



zastávka spojena s jídlem, po večeři chtěli buď 
rozbít tábor, nebo pokračovat v cestě, 
podle situace a viditelnosti. 

Nejdříve musela výprava obejít východní břeh Washingtonova jezera, kde země 
byla 
úplně 
rovná, leč 
místy pohyblivá. Potom začal les, řídký a nevelký rozlohou, zdaleka 
nepodobný tomu, s nímž se měli setkat později. Charakter lesa souvisel s jeho složením. 

Rostly tam vysoké kampeškové stromy, jejichž dřevo poskytuje temnou látku k výrobě 
barviva, a mexické jilmy. K večeru kampeškový les zmizel a vystřídal jej cypřišový prales, 
táhnoucí se až k Everglades. 

Toho dne urazila výprava dvacet mil. Gilbert se otázal nosičů, zda nejsou unaveni. 

„Můžeme pokračovat v cestě,“ řekl jménem ostatních jeden z černochů. 

„Nebojíte se, že v noci zabloudíte?“ zeptal se Carrol. 

„Kdepak,“ odpověděl Mars, „vždyť 
se držíme řeky.“ 

„Navíc budeme mít jasnou noc,“ připojil se Gilbert. „Nebe je bez mráčků 
a v devět 
hodin vyjde měsíc a bude svítit až do rána. Větve cypřišů 
nejsou příliš husté, takže tu 
nebude taková tma jako v jiném lese.“ 

Poté se vydali na cestu. Nazítří časně 
ráno se po nočním pochodu naše skupina 
zastavila ke krátké snídani pod obrovitým cypřišem, jichž jsou na Floridě 
milióny. 

Kdo se nesetkal s těmito přírodními divy, těžko si o nich může učinit obraz. Představte 
si zelenou prérii ve výši asi třiceti metrů, spočívající na rovných, jako vysoustruhovaných 
sloupech. Tato zelená pláň 
je tak rovná, že má člověk chuť 
se po ní rozběhnout. Půda je tu 
měkká a bažinatá. Na četných místech stojí voda, v níž žije velké množství žab, ropuch, 
ještěrek, štírů, pavouků, želv, hadů 
a nejrůznějších druhů 
vodního ptactva. Nad vodou se 
vznášejí kolibříci, podobající se zlatým hvězdám, a ve větvích si za ohlušujícího křiku 
papoušků 
hrají veverky. Zajímavý a půvabný kraj, ale těžko schůdný. 

Do takového lesa vstoupili krátce po východu slunce James Burbank a jeho druzi. 
Počasí bylo nádherné, a proto se nemuseli obávat bouře, která by mohla změnit půdu v 
neschůdnou mokřinu. Nicméně 
i tak se museli vyhýbat močálům, jejichž hladina nikdy 
nevysychala. Pravý břeh Svatého Jana byl naštěstí mírně 
zvýšený a podobných nástrah tu 
bylo méně. Jediné nepatrné zpoždění zavinily občas potoky vlévající se do řeky, které 
museli buď 
obcházet, nebo přebrodit. 

Večer se James Burbank a jeho druzi zastavili a šest hodin odpočívali. Potom ještě 
za 
noci pokračovali v pochodu. Postupovali v naprostém tichu pod spícími cypřiši. Nevál ani 
sebemenší vánek. Ubývající měsíc rýsoval na tmavé půdě 
jemnou síťovinu větví, jejíž 
kresba se zvětšovala úměrně 
k výšce stromů. Řeka neznatelně 
šuměla, ubíhajíc kupředu. 
Na mnoha místech vystupovaly nad hladinu mělčiny, takže v nutném případě 
by se řeka 
dala bez obtíží přejít. 

Na druhý den vyrazila výprava po dvouhodinovém odpočinku zase dále směrem na jih. 
Nit, kterou až dosud sledovali, se toho dne přetrhla; přesněji řečeno, dorazili k jejímu 
konci. Svatý Jan tady byl nepatrným potůčkem, jenž se ztrácel pod keři chinovníků, 

128 



napájejících se z jeho pramene. Před výpravou se otvíral obzor vyplněný ze tří čtvrtin 
pralesem. 

Vtěchto místech se objevil hřbitov věřících černochů, kteřízůstali katolíky až do smrti. 
Skromné dřevěné či kamenné kříže označovaly hrbolky půdy mezi stromy jako hroby. 
Dva nebo tři z nich spočívaly na kůlech zaražených do země 
a kolébaly se ve větru is 
několika nebožtíky, z nichž už zbývaly pouze kostry. 

„Když je tu hřbitov,“ poznamenal Edward Carrol, „mohla by být nedaleko vesnice či 
samota.“ 

„Snad byla, ale rozhodně 
už není,“ řekl Gilbert, „protože na našich mapách o ní není 
ani zmínka. V jižní Floridě 
je tento zjev docela běžný. Někdy obyvatelé opustili vesnici 
sami, jindy byli vyvražděni Indiány.“ 

„Gilberte,“ obrátil se k synovi James Burbank, „co si počneme bez Svatého Jana?“ 

„Máme přece kompas, otče,“ odpověděldůstojník. „Ten nás bezpečně 
povede každým 
lesem bez ohledu na jeho rozlohu či neschůdnost.“ 

„Správně! Tak tedy kupředu!“ zvolal Mars, který při zastávkách neměl stání. 

Půl míle pod černošským hřbitovem vstoupila výprava pod zelenou střechu cypřišů 
a 
vedena kompasem zamířila přímo na jih. 

V poledne se zastavili. Gilbert odhadl, že mohou být asi padesát mil od jezera 
Okeechobee. Před osmi dny opustili Camdless Bay a za tu dobu urazili víc než tři sta mil. 
To znamená, že postupovali neobyčejně 
rychle. Od ostrova Carneral je teď 
dělila poměrně 
malá vzdálenost. Budou-li postupovat stejně 
rychle jako dosud, mohou být u cíle — jak 
věřili — do osmačtyřiceti hodin. Jako obvykle vydali se po obědě 
na cestu. Ve čtyři 
hodiny se Mars náhle zastavil. Počkal na ostatní a pak jim ukázal stopy. 

„Zřejmě 
tu přednedávnem šla skupina lidí,“ pravil James Burbank. 

„Početná skupina,“ dodal Edward Carrol. 

„Odkud a kam ty stopy míří?“ zeptal se Gilbert. „To je třeba zjistit, než učiníme další 
rozhodnutí.“ 

Všichni si pozorně 
prohlíželi otisky nohou. 

Zřetelně 
je rozeznávali ještě 
asi pět set yardů 
směrem k východu, ale nepochybně 
pokračovaly i dál. Nebylo však nutné je sledovat. Podle směru stop usoudili, že tudy 
prošla skupina sto padesáti až dvou set mužů, která sem dorazila od pobřeží Atlantiku. 
Stopy pak pokračovaly na západ k Mexickému zálivu a protínaly tak floridský poloostrov, 
který v těchto místech nebyl širší než dvě 
stě 
mil. Zjistili, že skupina mužů 
tábořila přesně 
tam, kde se zastavil James Burbank. 

Gilbert s Marsem se netajili tím, že každou chvíli může dojít k nepříjemnému 
překvapení. Vydali se do lesa a po čtvrtmíli zjistili, že stopy vedou k jihu. 

Po návratu shrnul Gilbert výsledek pozorování: 

„Před námi je skupina mužů, která postupuje týmž směrem jako my. Jsou ozbrojeni, 
neboť 
jsme našli zbytky patron, jimiž asi zapalovali oheň. Objevili jsme totiž i popel. Ptáte 
se, co je to za lidi? Nevím. Jisté je, že jich je hodně 
a že postupují směrem k Everglades.“ 

129 



„Nemohli by to být kočovní Seminolové?“ zeptal se Edward Carrol. 

„Ne,“ odpověděl Mars. „Podle stop jsou to Američané.“ 

„Možná floridští vojáci,“ poznamenal James Burbank. 

„Také se obávám,“ řekl Perry. „Na Texarovy lidi jich je trochu mnoho.“ 

„Ledaže by to byli jeho přívrženci, kteří se tu s ním spojili,“ uvažoval Edward Carrol. 
„Pak by jich mohlo být i několik set.“ 

„Proti sedmnácti…,“ dodal správce. 

„Co na tom!“ zvolal Gilbert. „Střetneme se s nimi a nikdo z nás neustoupí.“ 

„Nikdy! Nikdy!“ volali odvážní přátelé mladého důstojníka. 

Jejich nadšení bylo zcela spontánní. Při střízlivé úvaze si však museli uvědomit, k 
jakým neblahým koncům by takové střetnutí vedlo. 

Třebaže si všichni tuto neradostnou perspektivu v duchu připouštěli, jejich odvaha se 
tím nezmenšila. Těsně 
před cílem, a takováhle překážka! Musí narazit na sbor jižanů, 
pravděpodobně 
Texarových spojenců! Uprchlíci se vydali za Španělem do Everglades jistě 
jen proto, aby ve vhodné chvíli zaútočili opět na severní oblasti Floridy. 

Ano, takové nebezpečí jim hrozilo. Všem byla situace jasná. A tak po prvém nadšení 
zvolna umlkali, přemýšlejíce v duchu o tom, jak se ted jejich mladý velitel rozhodne. 

I Gilbert podlehl této všeobecné náladě. Vztyčil však hlavu a zavelel: 

„Kupředu!“ 

X 

SETKÁNÍ 

Všichni překontrolovali zbraně, aby jich mohli okamžitě 
použít. Na obraně 
se měli 
podílet i černoši, kteří by se v nutném případě 
co nejrychleji zbavili nákladu. Jinak se 
sestava pochodující výpravy nezměnila. Gilbert s Marsem šli stále v čele v dostatečné 
vzdálenosti před ostatními, aby je včas mohli upozornit na nebezpečí. Nikomu z členů 
výpravy nebylo lehko u srdce; a přece byl každý odhodlán splnit svou povinnost. 

Pochodovali stále touž rychlostí. Z opatrnosti rozhodli, že nebudou sledovat stopy, 
které už byly zřejmě 
zcela zřetelné. Považovali za moudřejší vyhnout se vojenskému 
oddílu, postupujícímu k Everglades. Záhy se bohužel přesvědčili, že to bude dost těžké. 
Vojenská jednotka nepostupovala totiž přímo, ale odbočovala hned vpravo, hned vlevo; 
zřejmě 
tápala, vcelku se však ubírala k jihu. 

Uplynul další den, aniž se James Burbank s kýmkoli setkal. Postupoval tak rychle, že 
vůčihledě 
doháněl vojenský oddíl bloudící cypřišovým lesem. Svědčily o tom stopy čím 
dál čerstvější. Velmi snadno se dal zjistit počet zastávek, při nichž se jedlo a pilo — tehdy 
se stopy křižovaly nejrůznějšími směry —, a dále zastávek zasvěceným krátkým poradám 

o další cestě. 
130 



Na základě 
zevrubných pozorování se Gilbert obrátil k otci s tímto zjištěním: 

„Víme teď 
naprosto bezpečně, otče, že ani Zerma, ani malá Dy nejsou mezi vojáky. 
Nenašli jsme jedinou stopu koně. Kdyby Zerma byla s touto skupinou, musila by jít 
nepochybně 
pěšky a nést mou malou sestru na rukou. Rozhodně 
bychom poznali její 
stopy, zejména při tak četných zastávkách. Neviděli jsme však jediný otisk ženské nebo 
dětské nohy. A oddíl je vyzbrojen puškami, neboť 
jsme našli na zemi stopy po pažbách. 
Jak jsem zjistil, půjde pravděpodobně 
o tytéž pušky, jimiž je vyzbrojeno naše 
námořnictvo. To znamená, že floridské vojsko používalo stejných pušek jako my — jinak 
si to nedovedu vysvětlit. Kromě 
toho jsem se přesvědčil — a tady mám bohužel naprostou 
jistotu —, že jejich oddíl je desetkrát početnější než naše skupina. Až se k nim přiblížíme, 
musíme postupovat s co největší opatrností.“ 

Večer se výprava zastavila na okraji nevelké mýtiny. Podle dosud nevychladlého 
popela v ohništích se dalo soudit, že tu vojáci tábořili před několika hodinami. 

Z toho důvodu se Burbankovi přátelé rozhodli, že budou pokračovat v cestě 
až za tmy. 
Bylo pod mrakem, noc bude tedy temná. Navíc pak nepatrný srpek měsíce měl vyjít až 
velmi pozdě. To mělo nespornou výhodu, poněvadž se budou moci přiblížit až k vojenské 
jednotce. Dost možná, že se jim podaří zjistit, o koho jde, a že pod ochranou hustého lesa 
dokáží vojáky obejít a dorazit dříve k jezeru Okeechobee a k ostrovu Carneral. 

Malá skupina, jejíž přední hlídku stále tvořili Gilbert s Marsem, vyrazila asi v půl 
deváté večer a tiše vstoupila pod temnou klenbu stromů. Asi dvě 
hodiny postupovali 
všichni s nejvyšší opatrností, aby nezpůsobili sebemenší hluk. 

Krátce po desáté zastavil James Burbank černochy, které spolu se správcem Perrym 
vedl. Gilbert a Mars se k němu rychle blížili. Všichni s napětím očekávali, jakou zprávu 
přinášejí. 

„Co se děje?“ zeptal se James Burbank. „Našli jste něco?“ 

„Tábor. Ohně 
je velmi dobře vidět!“ 

„Daleko?“ zeptal se Edward Carrol. 

„Asi sto kroků.“ 

„Poznali jste, co je to za lidi?“ 

„Ne, protože ohně 
už dohasínají,“ odpověděl Gilbert. „Myslím, že jsme hádali dobře, je 
jich asi dvě 
stě.“ 

„Nevíš, jestli už spí, Gilberte?“ 

„Až na hlídky ano. Zahlédli jsme několik ozbrojených stráží, jak se procházejí mezi 
stromy.“ 

„Co budeme dělat?“ obrátil se na důstojníka Edward Carrol. 

„Nejdřív se pokusím zjistit, o jakou jednotku vůbec jde,“ pravil Gilbert, „a teprve 
potom se vynasnažíme ji obejít.“ 

„Půjdu na průzkum,“ ozval se Mars. 

„Nikoli,“ pravil Gilbert, „obstarám to já.“ 

131 



„Gilberte,“ vložil se do rozhovoru 
James Burbank, „každý z nás je 
ochoten riskovat život pro ostatní. Ale 
tenhle úkol může zvládnout pouze 
člověk, který půjde úplně 
sám.“ 

„Však já chci jít sám!“ 

„Nikoli, synu, buď 
tak hodný a 
zůstaň 
s námi,“ pravil pan Burbank. 
„Stačí, když půjde Mars.“ 

„Jsem připraven, pane!“ 
Na další Mars nečekal a zmizel ve 
tmě. 

James Burbank učinil neprodleně 
nutná opatření k obraně. Nosiči 
odložili košíky a chopili se zbraní. Pak 
se skryli za stromy cypřišů, nikoli však 
daleko, aby v případě 
potřeby mohli 
vytvořit bojový šik. 

Z Burbankova stanoviště 
nebylo 
vojenské tábořiště 
vidět. Postoupili 
proto asi o padesát kroků 
vpřed a 
spatřili v dálce dohasínající ohně. Zde 
se zastavili, aby očekávali míšencův 

návrat. Podle výsledků 
jeho průzkumu učiní další opatření. Gilbert byl velmi netrpělivý a 
vzdálil se na několik yardů 
od dočasného stanoviště. 

Mars postupoval s největší opatrností, skrývaje se za kmeny stromů. Nechtěl zbytečně 
riskovat, neboť 
se potřeboval dostat co nejblíže k táboru, aby zjistil počet mužů 
a jejich 
příslušnost. Nebyl to snadný úkol. Noc byla temná a ohně 
vydávaly už jen slabou záři. 
Nezbývalo než se přiblížit až k samému táboru. 

Brzy se odvážný muž dostal těsně 
za jednu z hlídek, která nebvla od tábora dál než 
sedm nebo osm yardů. 

Všude panovalo ticho. Unaveni dlouhým pochodem, všichni vojáci tvrdě 
usnuli. 
Vzhůru byly pouze hlídky, leč 
jejich bdělost — jak si Mars povšiml — nebyla právě 
dokonalá. 

Už delší dobu pozoroval člověka, který sice stál, ale vůbec se nepohnul. Pušku měl 
položenou na rameni. Byl opřen o kmen cypřiše, hlava mu klesla na prsa a vše 
nasvědčovalo tomu, že usnul. Mars doufal, že se mu podařípřiblížit se až ke stromu a 
dostat se tak k okraji tábora. 

Pomalu se blížil k vojákovi. V jedné chvíli však šlápl na suchou větev a hluk ho 
prozradil. 

132 



Muž se okamžitě 
vzpamatoval, pozvedl hlavu a rozhlížel se kolem dokola. 

Zdálo se, že spatřil něco podezřelého, protože zvedl pušku a chtěl zalícit… 

Dříve než mohl stisknout spoušť, Mars se na něho vrhl, vyrval mu zbraň 
a povalil ho na 
zem. Současně 
mu svou mohutnou rukou zacpal ústa, aby voják nemohl křičet. 

Vpříští chvíli měl muž roubík v ústech a dvě 
silné paže, jimž se nadarmo bránil, ho 
rychle unášely směrem k mýtině, kde čekal James Burbank. 

Ostatní hlídky nic nezpozorovaly, což znamená, že konaly svou povinnost také špatně. 
Za okamžik byl Mars se svým nákladem u mladého důstojníka. 

Kolem Gilberta, Jamese Burbanka, Edwarda Carrola a správce Perryho se ihned shlukli 
všichni černoši. Zpola udušený muž nemohl ze sebe vypravit slovo ani bez roubíku. Ve 
tmě 
mu nebylo vidět do tváře, stejně 
jako nebylo možné podle uniformy zjistit, patří-li k 
floridskému vojsku. 

Mars mu vyndal kapesník z úst a čekal, až se voják vzpamatuje, aby mohl odpovídat. 

„Pomoc!“ začal muž křičet. 

„Buď 
zticha!“ uklidňoval ho James Burbank. „Nemáš se čeho bát.“ 

„Co ode mne chcete?“ 

„Znát pravdu.“ 

„To záleží na tom, co se budete ptát,“ odpověděl muž, který se už vzpamatoval. 
„Nejdřív chci ale vědět, jste-li přívrženci Severu, či Jihu.“ 

„Severu!“ 

„Můžete se ptát.“ 

Výslechu se ujal Gilbert. 

„Kolik mužů 
je ve vašem táboře?“ 

„Asi dvě 
stě.“ 

„A kam jdete?“ 

„K Everglades.“ 

„Kdo vás vede?“ 

„Kapitán Howick.“ 

„Co? Kapitán Howick z Wabashe?“ zvolal Gilbert. 

„Právě 
ten.“ 

„Váš oddíl se tedy skládá z námořníků 
Dupontovy eskadry?“ 

„Ano, jsme federalisté, seveřané, protiotrokáři, unionisté,“ odpověděl muž s patrnou 
hrdostí, že může tolika způsoby vyjádřit svou příslušnost k zastáncům spravedlivé věci. 

A tak místo obávané jednotky floridských vojáků, místo Texarových přívrženců 
měl 
James Burbank před sebou přátele a spojence ve zbrani, jejichž posila mu přišla velmi 
vhod. 

„Hurááá! Hurááá!“ neslo se lesem tak hlasitě, že to probudilo celý tábor. 

Ve tmě 
zazářily pochodně. Vojáci přiběhli na mýtinu a kapitán Howick beze slova 
stiskl ruku mladému důstojníkovi, kterého tu věru nečekal. 

Vysvětlování bylo stručné a prosté. 

133 



„Kapitáne,“ zeptal se Gilbert, „můžete mi vysvětlit, co tu děláte?“ 

„Poslal nás sem komodor, drahý Gilberte,“ odpověděl kapitán Howick. 

„Takže jdete…“ 

„Z Mosquito Inletu přes New Smyrnu, ležící ve vnitrozemí okresu.“ 

„A jaký cíl sledujete, kapitáne?“ 

„Máme potrestat skupinu partyzánů, která vlákala do léčky dvě 
z našich šalup. Chceme 
pomstít padlé kamarády.“ 

Kapitán Howick pak seznámil jamese Burbanka s událostmi, o nichž majitel 
camdlessbayského panství nemohl vědět, neboť 
k nim došlo až po jeho odjezdu z Hrádku. 

Komodor Dupont, jak známo, vyhlásil blokádu a kontroloval pobřeží. Jedna z expedic, 
skládající se ze dvou slabě 
obsazených šalup, jimž veleli dva důstojníci, pronikla po řece 
do vnitrozemí. Operaci sledovaly jižanské bandy, které nechaly obě 
šalupy plout až do 
divokých částí Floridy. Tam se expedice dopustila politováníhodné neopatrnosti, neboť 
tento kraj ovládali Indiáni a floridští vojáci. Tak se stalo, že šalupy padly u jezera 
Kissimmee do léčky. Zaútočila na ně 
skupina partyzánů 
a v boji padli s jistým počtem 
námořníků 
i oba velitelé neblahé expedice. Zbytek námořníků 
jen zázrakem dorazil do 
Mosquito Inletu. Komodor Dupont nařídil bezodkladné pronásledování floridských vojsk, 
aby pomstil masakr federálních námořníků. 

O tom všem neměl James Burbank a jeho přátelé ve chvíli setkání s kapitánem 
Howickem ani ponětí. 

1 rozvinula se čilá rozprava mezi kapitánem a důstojníkem, týkající se věcí společného 
zájmu a dalšího postupu. 

„Předně 
vám musíme oznámit,“ pravil Gilbert, „že my také míříme k Everglades.“ 

„Vy také?“ divil se kapitán. „Co tam budete dělat?“ 

„Pronásledovat darebáky, které musíme potrestat právě 
tak jako vy ty vaše.“ 

„Kdo to je?“ 

„Než vám odpovím, kapitáne, dovolte, abych se vás na něco zeptal,“ řekl Gilbert. „Jak 
je to dlouho, co jste s mužstvem opustil New Smyrnu?“ 

„Osm dní.“ 

„Nepotkal jste cestou nějakou jižanskou skupinu?“ 

„Nepotkal, milý Gilberte,“ odpověděl kapitán Howick. „Z bezpečných pramenů 
však 
víme, že se některé oddíly floridského vojska stáhly až na jih země.“ 

„Znáte velitele oddílu, který pronásledujete?“ 

„Velmi dobře. A podaří-li se nám ho dopadnout, udělám tím panu Burbankovi radost.“ 

„Co tím chcete říci?“ vpadl mu do řeči James Burbank. 

„Chci říci, že jejich velitelem je Španěl, kterého nedávno vojenský soud ve Svatém 
Augustinu osvobodil pro nedostatek důkazů.“ 

„Texar?“ 

Není třeba říkat, s jakým překvapením všichni toto jméno opakovali. 

„Cože?“ vykřikl Gilbert. „Velitelem pronásledovaného oddílu že je Texar?“ 

134 



„Ano! Texar to byl, kdo nastražil léčku u Kissimmee a kdo stál v čele padesátičlenné 
bandy, která zmasakrovala naše námořníky. A jak jsem se dověděl v New Smyrně, uprchl 
prý do Everglades.“ 

„Co uděláte s tím darebákem, až ho dopadnete?“ zeptal se Edward Carrol. 

„Na místě 
ho zastřelíme,“ odpověděl kapitán Howick. „Je to komodorův rozkaz a 
buďte jist, že ho splníme!“ Snadno si představíme, jak toto prohlášení zapůsobilo na 
Jamese Burbanka a jeho druhy. Pomoc kapitána Howicka znamenala skoro jisté 
osvobození Dy a její vychovatelky stejně 
jako dopadení a definitivní potrestání Španěla a 
všech jeho spoluviníků. Námořníci se bouřlivě 
vítali s černochy z Camdless Bay a lesem 
se neslo několikeré hurá. 

James Burbank se pojednou obrátil na kapitána Howicka s nečekanou otázkou: 

„Mohl byste mi říci, kdy došlo k té události u Kissimmee?“ 

„Velmi přesně, pane Burbanku. Bylo to dvaadvacátého března.“ 

„Toho dne,“ poznamenal James Burbank, „byl Texar ještě 
v Černé zátoce. Teprve se 
připravoval na cestu. Jak se tedy mohl účastnit přepadení, k němuž došlo dvě 
stě 
mil 
odtamtud?“ 

„Co říkáte?“ zvolal kapitán. 

„Že Texar nemohl velet jižanským vojskům, která napadla vaše šalupy.“ 

„To bude omyl, pane Burbanku,“ pravil kapitán Howick. „Zachránění námořníci 
Texara poznali. Sám jsem se jich ptal. Španěla znají velmi dobře ze Svatého Augustina.“ 

„To je vyloučeno, kapitáne,“ trval na svém James Burbank. „Mám v rukou Zermin 
lístek dokazující, že dvaadvacátého byl Texar v Černé zátoce.“ 

Gilbert je nepřesvědčoval: věděl, že otec má pravdu. V den masakru nemohl být Španěl 
u jezera Kissimmee. „Na tom nezáleží,“ řekl konečně. „V životě 
toho člověka je příliš 
záhad, než abychom je ted mohli vyřešit. Podle Zermy byl dvaadvacátého března ještě 
v 
Černé zátoce. Podle výpovědi vašich námořníků, kapitáne, velel téhož dne floridské 
jednotce v místě, které je od zmíněné zátoky vzdáleno dvě 
stě 
mil. Dobrá! Ale jedno je 
jisté, že je teď 
v Everglades. To znamená, že do osmačtyřiceti hodin může být v našich 
rukou.“ 

EVERGLADES 

Everglades jsou zároveň 
hrozné i krásné. Leží v jižní části Floridy a rozkládají se až k 
mysu Sable na samém konci poloostrova. Kraj je v podstatě 
obrovskou bažinou, 
nepřevyšující svou úrovní hladinu Atlantského oceánu. Za bouře zaplavují vody oceánu 
nebo Mexického zálivu pevninu, spojujíce se v zimním období s nekonečnými dešťovými 
přívaly. Proto je tento kus bažinaté země 
skoro neobyvatelný. 

135 



Těsně 
pod sedmadvacátou rovnoběžkou se ve vnitrozemí prostírá obrovský vodní 
koberec, jezero Okeechobee. V jednom z jeho zálivů 
leží ostrov Carneral, Texarův tajný 
útulek, v němž se cítil zcela bezpečný. Zdá se, že ostrov Carneral je chráněn proti 
jakémukoli útoku. Na východní straně 
jej úzký kanál dělí od pevniny — lze-li ovšem 
nazývat pevninou bažiny obklopující celé jezero. Vzdálenost mezi ostrovem a pevninou 
není větší než sto stop a k jejímu zdolání stačí malá bárka. Jiným způsobem se člověk na 
ostrov nedostane. 

Přeplavat tuto vzdálenost je vyloučeno. Ostatně 
kdopak by se odvážil vstoupit do těch 
bahnitých vod, hustě 
zarostlých travinami a hemžících se hady? 

Texar bydlel ve starém indiánském vigvamu ze slámy, který se skrýval ve východní 
části ostrova pod hustou clonou stromů, takže jej z břehu nebylo vidět. Podobně 
jako 
pevnůstku v Černé zátoce hlídali i vigvam dva vycvičení psi, kteří by každého příchozího 
okamžitě 
roztrhali. 

Sem dopravil Texar před dvěma dny Zermu a malou Dy. Cestování lodí až k 
Washingtonovu jezeru nebylo obtížné. Zato pochod cypřišovým lesem byl vysilující i pro 
silné muže, zvyklé na podobné cestování v nezdravém, močálovitém prostředí. Co asi 
musela za těchto okolností vytrpět žena s dítětem! Zerma však byla nejen silná, ale i 
odvážná a oddaná. Po celou dobu nesla malou Dy na rukou, protože holčička by se chůzí 
záhy unavila. Zerma by se třeba plazila po kolenou, jen aby malé ušetřila námahu. Když 
dorazili na ostrov Carneral, byla také naprosto vyčerpána. 

Poté co ji Texar a Squambo odvlekli z Černé zátoky, Zerma byla zoufalá. Nemohla 
pochopitelně 
vědět, že lístek, který předala mladému černochovi, dostal posléze James 
Burbank. Zato znala krvavou daň, kterou tento člověk zaplatil za pokus o její záchranu. 

Zerma už neměla sebemenší naději. Všechny sny o záchraně 
se rozplynuly v tomto 
hrozném kraji, který znala jen z vyprávění. Příliš dobřevěděla, že útěk odtud je nemožný. 

Holčička byla po skončené cestě 
také značně 
zesláblá. Na její zdravotní stav měla 
neblahý vliv únava i nepříznivé klimatické poměry. Dy byla bledá a vyhublá, jakoby 
otrávená jedovatými výpary bažin. Nemohla už ani stát, a pokud někdy promluvila, volala 
maminku. Zerma nevěděla, čím holčičku utěšit. A tak malá Dy přes veškerou péči den ode 
dne chřadla. 

Jak už jsme si řekli, vigvam byl jen velikou boudou, v zimě 
neobyvateinou, neboť 
vítr a 
déšť 
měl do ní volný přístup. V horkém létě, jež se zvolna počalo hlásit, chránil své hosty 
alespoň 
před žhoucím sluncem. 

Vigvam se skládal ze dvou nestejných místností: první byla úzká a tmavá, neměla 
vlastní vchod a ústila do druhé, prostornějšía světlejší, jejíž dveře vedly k pobřeží kanálu. 

Zerma a Dy se musely nastěhovat do menší místnosti, kde bylo několik nezbytných 
věcí a trocha sena, sloužící jako lůžko. 

Druhou místnost obsadil Texar a Indián Squambo, který sledoval svého pána jako stín. 
Uprostřed stál stůlsněkolika džbány kořalky, se skleničkami a talíři, dále tu byla skříňka 
na potraviny, hrubě 
přitesaný kmen sloužící za lavici a dvě 
kupky sena místo postelí. Roh 

136 



vigvamu zaujímal kamenný krb, vybíhající ven z místnosti, kde se na ohništi připravovalo 
jídlo. Za potravu tu sloužilo většinou sušené maso, zvěřina, kterou nebylo nesnadné na 
ostrově 
opatřit, zelenina a nejrůznější ovoce. Hladem by zde rozhodně 
nikdo nezemřel. 

Šest otroků, které si Texar přivedl z Černé zátoky, spalo venku a s oběma psy hlídali 
vigvam. Přístřeší jim poskytovaly hustě 
propletené větve stromů, sahající skoro až k zemi. 

Na ostrově 
se mohly Zerma a Dy volně 
pohybovat. Nebylo proč 
je zavírat, když ostrov 
sám byl dokonalým vězením. A tak je pouze hlídali, což bylo ovšem zbytečné, neboť 
přes 
kanál se bez bárky nikdo nedostal a loď 
střežil dnem i nocí jeden z černochů. Za svých 
procházek s dítětem se Zerma přesvědčila, že útěk z ostrova by byl krajně 
obtížný. 

Až dosud se Zermě 
nepodařilo vypáčit z Texara jediné slovo. Cestou k Washingtonovu 
jezeru se ho mnohokrát vyptávala, co s nimi hodlá udělat, přecházejíc od proseb k 
hrozbám. Španěl na ni přitom jen upíral své chladné a zlomyslné zraky a pak opovržlivě 
pokrčil rameny, jako by ho obtěžovalo vůbec odpovědět. 

Zerma se však nevzdávala. Po příjezdu na ostrov Carneral se rozhodla, že Texara 
vyhledá a poprosí ho o slitování alespoň 
nad nešťastným dítětem. A jestli na něho 
nezapůsobí prosby, pokusí se ho získat sliby. 

Záhy se naskytla příležitost. 

Druhého dne, zatímco malá spala, vydala se Zerma ke kanálu. 

Texar se procházel po břehu. Spolu se Squambem dohlížel na černochy, kteří 
odstraňovali z hladiny vodní trávu, jež bránila bárce v pohybu. 

Při této práci tloukli dva černoši neustále dlouhými klacky do vody, aby zaplašili hady, 
jejichž hlavy často vyhlížely nad hladinu. 

Squambo za chvíli odešel a také Texar se chtěl vzdálit. Vtom však k němu zamířila 
Zerma. 

Když ho míšenka dostihla, Španěl se zastavil. 

„Texare,“ pravila Zerma rozhodně, „chtěla bych si s vámi promluvit. Je to asi 
naposledy, tak byste mě 
mohl vyslechnout.“ 

Španěl si zapálil cigaretu a neodpověděl. Po krátkém odmlčení Zerma pokračovala: 

„Mohl byste mi, Texare, konečněříct, co hodláte učinit s Dy Burbankovou?“ 

Žádná odpověď. 

„Neprosím za sebe. Jde o dítě, jehož život je ohrožen a které brzy ztratíte.“ 

Texar mávl pohrdavě 
rukou, dávaje najevo, že Zermě 
nevěří. 

„A dokonce velmi brzy. I když se nemůžeme zachránit útěkem, přinese mu 
vysvobození smrt.“ 

Španěl vypustil zvolna kouř 
a procedil mezi zuby: 

„To jsou řeči! Dítě 
se za pár dní vzpamatuje. Spoléhám na tebe, Zermo, že mi zachráníš 
ten vzácný poklad.“ 

„Nikoli, Texare,“ pravila míšenka. „To dítě 
co nejdříve zemře a pak vám nebude nic 
platné.“ 

137 



„Nic platné?“ opakoval Texar. „Je to snad málo, když pro ně 
matka umírá a otec s 
bratrem jsou zoufalstvím bez sebe?“ 

„To je pravda, Texare,“ řekla Zerma, „pomstil jste se víc než dost. Věřte však, že teď 
by bylo pro vás nejvýhodnější, kdybyste dítě 
vrátil rodině.“ 

„Cože?“ zvolal hrozivě 
Texar. „Vrátit dítě 
Jamesi Burbankovi? To neudělám nikdy! 
Slyšíš! Nikdy.“ 

„Bídáku!“ neudržela se Zerma a podlehla návalu hněvu. „Nedostane-li holčičku otec, 
stejně 
o nipřijdete!“ 

Místo odpovědi se Španěl ušklíbl a jen pokrčil rameny. Ubalil si další cigaretu, klidně 
si ji zapálil zbytkem předchozí a pomalu se vzdaloval podél břehu. Na Zermu se ani 
nepodíval. 

Kdyby v té chvíli měla míšenka zbraň, určitě 
by se na něho vrhla, třebaže by takový 
útok zaplatila životem; Squambo a ostatní by ji okamžitě 
zlikvidovali. Byla však 
bezmocná. Stála nepohnutě 
a pozorovala černochy pracující na břehu. Nesetkala se s 
jediným přátelským pohledem. Viděla jen nelidské tváře obhroublých divochů. Vrátila se 
do vigvamu, aby se věnovala svým mateřským povinnostem, neboť 
zaslechla tenounký 
hlas děvčátka. 

Zerma vzala dítě 
do náručí a snažila se je uklidnit. Její hýčkání malou poněkud 
vzpamatovalo. Pak přenesla děvčátko ke krbu, kde mu připravila trochu teplé polévky. 

138 



Zerma se snažila, jak jen mohla, poskytnout děcku veškerou péči. Malá Dy jí poděkovala 
úsměvem. Úsměvem smutnějším než pláč. 

Celý den se Zerma se Španelem nesetkala. Ostatně 
ho ani nechtěla vidět. K čemu také? 
Jeho stanovisko se zřejmě 
nezmění a zbytečně 
by se vystavovala dalším hrubostem. Byla 
odkázána pouze na sebe. A tak se rozhodla, že se. příští noci pokusí o útěk. 

Ale jak? Musela se přece dostat přes vodu obklopující ostrov Carneral. I když v 
místech, kde stál vigvam, tvořilo jezero velmi úzký průliv, přece jen by jej musela 
přeplavat, což ovšem nebylo možné. Zbývalo jediné východisko: zmocnit se bárky a tak se 
dostat na druhou stranu. Bylo vyloučeno, aby Zerma prchla dveřmi vigvamu. Rozhodla se, 
že prorazí slaměnou stěnu místnosti a tímto otvorem se spolu s malou Dy dostanou ven. A 
potom se už uvidí. 

Kolem desáté hodiny rušily noční ticho pouze nárazy větru. Texar i Squambo spali. 
Dokonce i psi zalezli kamsi do houští a nehlídali. 

Chvíle byla příhodná. 

Zatímco Dy odpočívala na seně, Zerma zvolna rozplétala slámu a rákosí stěny 
vigvamu. 

Pracovala asi hodinu. Otvor nebyl ještě 
dost velký, aby se jím mohla s malou 
protáhnout. 1 dala se znovu do práce, když vtom ji vyrušil hluk. 

Přicházel zvenku a záhy Zerma rozeznala, že to je vzdálený štěkot psů, kteří asi 
zaslechli nějaký pohyb na druhém břehu. Texar a Squambo se probudili a okamžitě 
vyběhli ven. 

Hned nato uslyšela Zerma hlasy. Bylo zřejmé, že na druhý břeh dorazila skupina mužů. 
Útěk byl v tomto okamžiku nemožný. 

Záhy bylo i přes skučení větru slyšet dupot mnoha nohou. 

Zerma pozorně 
naslouchala. Co se děje? Slitovalo se nad ní nebe? Dostane se jí 
pomoci, s níž už ani nepočítala? 

Brzy pochopila, že nikoli. Jinak by se přece musel rozpoutat mezi Texarem a 
příchozími boj, musela by slyšet výkřiky a střelbu. Nic takového se neozývalo. Zřejmě 
přicházela na ostrov Carneral jen nová posila. 

Pojednou si Zerma všimla, že se k vigvamu blíží dvě 
postavy. Byl to Španěl a s ním 
jiný muž než Squambo, neboť 
Indiánův hlas zaslechla v dálce u průlivu. 

Mezitím vstoupili oba muži do místnosti. Začali spolu potichu hovořit, pak zmlkli. 

Jeden z nich zamířil s lampou k místnosti, kde spala Zerma. Míšenka měla nejvyšší čas, 
aby se vrhla na svou hromadu sena tak, že zády zakrývala otvor ve stěně. 

Texar — neboť 
to byl on — pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Viděl, že míšenka i 
holčička spí, a vrátil se zpět. 

Zerma okamžitě 
zaujala své místo u dveří. 

Nemohla sice nic vidět, ale mohla poslouchat… 

139 



XII 

CO VYSLECHLA ZERMA 

„Ty jsi na Carneralu?“ 

„Už několik hodin.“ 

„Dobře víš, že se máme scházet jen v Černé zátoce, a to mi máš ještě 
předem oznámit 
lístkem.“ 

„Opakuji ti, že jsem musel co nejrychleji do Everglades.“ 

„Ale proč?“ 

„Hned ti to povím.“ 

„Nemůžeme se tím prozradit?“ 

„Ne. Přišel jsem v noci, a ani jeden z tvých otroků 
mě 
neviděl.“ 

Zerma nebyla z toho hovoru moudrá a vůbec netušila, kdo je tím neočekávaným 
hostem. Hovořili tam spolu dva muži, a přece se jí zdálo, že slyší pouze jediný hlas. 
Vypadalo to, jako by otázky i odpovědi vycházely z jedněch úst. Zerma se marně 
pokoušela nahlédnout nějakou škvírou dovnitř 
místnosti. 

Po krátké odmlce pokračoval Texar otázkou: 

„Přišel jsi sám?“ 

„Ne. Několik našich přátel mě 
doprovázelo až k Everglades.“ 

„Kolik?“ 

„Asi čtyřicet.“ 

„Nemáš strach, že se prozradí, co jsme tak dlouho tajili?“ 

„Vůbec ne. Nikdy nás neuvidí pohromadě. Až opustí ostrov, budeme zase pokračovat v 
našich akcích.“ 

V té chvíli Zerma zaslechla lehké plácnutí, provázející stisk dvou rukou. 

Nato hovor opět pokračoval. 

„A co se stalo od dobytí Jacksonvillu?“ 

„Vážná věc. Víš, že se Dupont zmocnil Svatého Augustina?“ 

„Vím. A ty jistě 
víš, jak jsem to zjistil.“ 

„Samo sebou. Ta historka s vlakem se ti hodila jako alibi. A válečná rada tě 
musela 
propustit.“ 

„S těžkým srdcem! Cha, cha! Není to poprvé, co jsem je takhle doběhl.“ 

„A nebylo to naposled. Víš ale, proč 
se zmocnil Svatého Augustina? Nešlo jim o 
získání hlavního města svatojanského okresu, kdepak! Je to kvůli blokádě 
atlantského 
pobřeží.“ 

„Slyšel jsem o tom.“ 

„Dupontovi nestačilo, že kontroluje pobřeží od ústí Svatého Jana až k Bahamským 
ostrovům. Chce honit válečný kontraband i ve vnitrozemí Floridy a poslal tam dvě 
šalupy. 
Víš něco o té výpravě?“ 

140 



„Ne!“ 

„Kdy jsi opustil Černou zátoku? Pár dní po propuštění, ne? 

„Ano, dvaadvacátého.“ 

„Ta věc se stala taky dvaadvacátého.“ 

Je třeba poznamenat, že ani Zerma nevěděla o léčce u Kissimmee, o níž vyprávěl 
kapitán Howick Gilbertu Burbankovi. 

Dověděla se tedy zároveň 
se Španělem o zničení šalup i námořníků, z nichž se 
zachránilo asi jen dvanáct mužů, kteří pak přinesli komodorovi zprávu o neštěstí. 

„Správně, správně!“ liboval si Texar. „To je pomsta za Jacksonville! Navíc vylákáme 
ty zatracené seveřany sem do nitra Floridy a odtud se ani jeden nevrátí.“ 

„Ano, ani jeden,“ přizvukoval druhý hlas. „Zvlášť 
když se odváží až do bažin 
Everglades. A oni přijdou, uvidíš!“ 

„Jak to myslíš?“ 

„Dupont přece přísahal, že pomstí smrt svých důstojníků 
a námořníků. Poslal do jižního 
okresu novou expedici.“ 

„To znamená, že federalisté přijdou odtamtud?“ 

„Ano. Bude jich však hodně, budou dobře vyzbrojeni a budou postupovat opatrně.“ 

„Copak jsi je potkal?“ 

„Nepotkal. Na to zatím nejsme dost silní. Výhodnější je ustupovat a lákat je tak za 
sebou. Až soustředíme vojáky, kteří se toulají krajem, zaútočíme na ně 
— ani jeden nám 
neuteče.“ 

„Odkud jdou?“ 

„Z Mosquito Inletu.“ 

„A kudy?“ 

„Cypřišovým pralesem.“ 

„Kde teď 
mohou být?“ 

„Asi čtyřicet mil od ostrova.“ 

„Dobrá,“ poznamenal Texar. „Jen ať 
postupují k jihu. My nesmíme ztratit ani den. 
Okamžitě 
začneme shromažďovat vojsko. Bude-li třeba, najdeme si už zítra nový úkryt u 
Bahamského průlivu.“ 

„A jestli se dostaneme do úzkých dřív, než soustředíme lidi, můžeme odtamtud utéci na 
anglické ostrovy.“ 

Vše, o čem muži hovořili, bylo pro Zermu nanejvýš důležité. Co bude s ní a malou Dy, 
když Texar opustí ostrov? Vezme je s sebou, nebo je tu nechá pod Squambovým 
dohledem? V druhém případě 
by bylo výhodnější odložit pokus o útěk a počkat, až Španěl 
odejde. Pak bude větší naděje na úspěch. 

Všechny Zerminy naděje se však rázem rozplynuly, na otázku, co udělá s míšenkou a 
děckem, Texar bez váhání odpověděl: „Vezmu je s sebou na Bahamské ostrovy.“ 

„Vydrží to dítě 
tak namáhavou cestu?“ 

„Ale vydrží. Zerma se ostatně 
postará, aby se mu nic nestalo.“ 

141 



„Co kdyby dítě 
přesto zemřelo?“ 

„Raději ať 
umře, než aby je dostal otec.“ 

„Ty musíš Burbanky nenávidět!“ 

„Zrovna jako ty!“ 

Zerma měla co dělat, aby nevtrhla do místnosti a nevrhla se na oba muže, kteříměli 
nejen podobný hlas, ale i stejně 
zvrácené sklony a stejný nedostatek svědomí a citu. 
Nicméně 
se ovládla. Uznala, že bude nejvýhodnější vyslechnout je až do konce. Možná že 
potom půjdou spát. V tom případě 
by měla čas utéci a zachránit sebe i Dy ještě 
před 
chystaným odjezdem. 

Jak vyplývalo z rozhovoru, cizinec poskytoval Španělovi nejrůznější informace. Texar 
pokračoval se svými dotazy: 

„Co je nového na Severu?“ 

„Nic zvláštního. Federalisté naneštěstí vyhrávají a s otrokářskou otázkou to vypadá 
špatně.“ 

„Vem to čert,“ zahučel Texar lhostejně. 

„Když se to tak vezme, nejsme ani pro Jih, ani pro Sever,“ řekl druhý muž. 

„To se ví. Hlavně 
jde o to, abychom při té rvačce byli vždycky tam, kde se dá něco 
získat.“ 

Těmito slovy odhalil Texar svou pravou tvář. Jediným cílem obou mužů 
byl zřejmě 
lov 
v kalných vodách občanské války. 

Zerma byla ohromena. Z rozhovoru usoudila, že ti dva mají na svědomí většinu 
zločinů, k nimž na Floridě 
v poslední době 
došlo, zejména všechny akce proti rodině 
pana 
Burbanka. Během další půlhodiny se dověděla ještě 
víc. Seznámila se především s 
některými podrobnostmi ze Španělova života. Hlas, který se ptal a který odpovídal, byl 
stále týž, jako by Texar mluvil v místnosti sám. Míšenka cítila, že je na stopě 
tajemství, 
jemuž toužila přijít na kloub. Uvědomovala si však, že by zaplatila životem, kdyby ti dva 
bídáci tušili, že odhalila jen část jejich tajemství. A co by se stalo s děckem, kdyby 
zemřela? 

Mohlo být asi jedenáct hodin. Venku stále zuřila bouře, vítr a déšť 
neustával. Texar 
určitě 
zůstane se svým druhem celou noc ve vigvamu. S uskutečňováním svých plánů 
začnou zítra. 

V tomto přesvědčení utvrdila Zermu otázka Texarova přítele: 

„Tak co bude dál?“ 

„Zítra ráno prozkoumáme s našimi lidmi okolí jezera,“ odpověděl Španěl. „Pak se 
podíváme v okruhu tří až čtyř 
mil na cypřišový prales. Pošleme tam několik mužů, kteří se 
vněm vyznají, především ovšem Squamba. Nezjistíme-li žádné stopy federálních 
jednotek, vrátíme se zpět a počkáme, až bude odchod nevyhnutelný. Kdyby naopak 
hrozilo nebezpečí, soustředil bych své lidi a dopravil bych Zermu k Bahamskému průlivu. 
Ty by sis vzal na starost rozprášené vojáky a vytvořil bys z nich bojovou jednotku.“ 

142 



„Platí,“ odpověděl neznámý. „Zítra, než se vydáme na průzkum, ukryji se v lese. 
Nesmějí nás tu vidět pohromadě!“ 

„To v žádném případě!“ vykřikl Texar. „Jen žádnou nerozvážnost, která bý prozradila 
naše tajemství! Uvidíme sé příští noc ve vigvamu. Kdybych musel během dne opustit 
ostrov, odejdeš až po mně. Sešli bychom se u mysu Sable.“ 

Zerma si uvědomila, že federální vojsko ji nemůže osvobodit. 

Zjistí-li Texar nazítřípřítomnost nepřátelských jednotek, jistě 
opustí ostrov a vezme ji s 
sebou. 

Musí se tedy zachránit sama, ať 
už nebezpečí spojené s útěkem je jakkoli hrozivé. 

Oč 
snáze by podstupovala všechna nebezpečí, kdyby věděla, že se James Burbank, 
Gilbert a Mars spolu s několika přáteli vydali na záchrannou výpravu. O tom všem neměla 
Zerma ani tušení. Nemohla tedy očekávat žádnou pomoc. Byla pevně 
rozhodnuta, že se 
pokusí o útěk z ostrova. 

Musela však svůj plán odložit o čtyřiadvacet hodin, třebaže temná noc byla pro útěk 
neobyčejně 
výhodná. Kolem vigvamu se totiž rozložila část Texarových lidí, která 
vyhledávala útulek pod stromy. Zerma je slyšela přecházet a hovořit. Kdyby se její pokus 

o útěk prozradil, stala by se jistě 
obětí Texarova běsnění. Musí počkat do zítřka. Stalo se 
však něco, co zhoršilo Zerruino postavení vůči Texarovi a definitivně 
zmařilo její plány. 

V té chvíli zaklepal někdo na dveře. Byl to Squambo. „Dále!“ řekl Španěl. 

Squambo vešel. 

„Máte nějaké příkazy pro dnešní noc?“ zeptal se Indián. 

„Ať 
se mají hlídky na pozoru,“ odpověděl Texar, „a při nejmenším nebezpečíať 
mi dají 
vědět!“ 

„Zařídím to,“ pravil Squambo. 

„Časně 
ráno se vydáme na průzkum cypřišového pralesa.“ 

„Co s míšenkou a dítětem?“ 

„Hlídejte je jako obvykle. A teď, Squambo, ať 
nás nikdo neruší.“ 

„Rozumím.“ 

Zerma bedlivě 
naslouchala. Rozhovor zřejmě 
skončil. Vtom se ozvalo z kouta 
zanaříkání a pak zachroptění. 

Zerma strnula hrůzou. 

Vrhla se do kouta a sklonila se nad holčičkou. 

Dy se právě 
probudila a bylo jí velmi zle. Namáhavě 
a chraptivě 
dýchala, její malé 
ručky bily bezmocně 
do vzduchu. Zerma zaslechla nezřetelná slova: 

„Pít!… Pít!“ 

Nešťastné dítě 
se dusilo. Muselo okamžitě 
ven na vzduch. Zoufalá Zerma je v hluboké 

tmě 
uchopila do náruče, atřebaže se děcko prudce zmítalo, vyrazila s výkřikem dveře do 
vedlejší místnosti. 
Tam stál Squambo před dvěma muži, kteří si byli tak podobní, že Zerma nemohla 
rozeznat, který z nich je Texar. 

143 



XIII 

DVOJÍ ŽIVOT 

Muži, před nimiž Zerma znenadání stanula, byli bratři, dvojčata. 

Své rodiče neznali. Bezpochyby pocházeli z nějaké texaské vesnice, jak ostatně 
naznačuje samo jméno Texar. Od počátku budila pozornost velká vzájemná podoba obou 
dětí. Měly tytéž pohyby, hlas i držení těla, a dokonce podobné povahové rysy, prozrazující 
předčasnou zvrácenost. Těžko říci, jakého se jim dostalo vychování, zda se něčemu učili a 
v jaké rodině 
vyrůstali. Možná že žili mezi lidmi, kteří po vyhlášení nezávislosti kočovali 
krajem. 

Když pak oba bratři nabyli přesvědčení, že se sami uživí, nenápadně 
zmizeli, zlákáni 
přeludem volnosti. Od určité chvíle se však v texaských vesnicích neobjevovali, ačkoli tu 
dříve bývali častými hosty, těžíce při svých darebáctvích ze své podoby. Uběhla řada let 

— na bratry se zapomnělo. A třebaže jejich jméno mělo později na Floridě 
velmi neblahý 
zvuk, nikdo se nedověděl, že ti dva strávili mládí na texaském pobřeží. 
A jak také jinak, když se od té doby oba Texarové ustavičně 
snažili, aby je nikdo 
nepoznal. Právě 
díky tomu mohli páchat řadu zločinů, aniž byli usvědčeni a potrestáni. 
Jak bylo později při objevení jejích duality zjištěno, oba bratři žili dlouhá léta od sebe 
odloučeni. Živili se nejrůznějším způsobem a setkávali se jen zřídkakdy, vždycky potají, a 
to buď 
v Americe, nebo v jiné části světa, kam je právě 
osud zavedl. 

Jeden z nich se zabýval obchodem s otroky. Těžko říci který, dost možná, že tento 
obchod provozovali oba. Dopravovali, čipřesněji dávali dopravovat celé skupiny otroků 
z 
afrického pobřeží do jižních států 
Unie. Vystupovali v roli prostředníků 
mezi obchodníky 
a kapitány lodí, zabývajícími se tímto nelidským obchodem. 

Vněkterých případech se stává, že podoba s dospíváním mizí. U Texarů 
tomu tak 
nebylo. S přibývajícím věkem jejich fyzická i morální podoba sice nevzrůstala, ale také se 
neměnila — to znamená, že byla naprosto dokonalá. Byli si k nerozeznání podobni nejen 
svým zevnějškem, nýbrž i pohyby a zabarvením hlasu. 

Bratři se rozhodli využít této zvláštnosti při páchání nejohavnějších zločinů 
tím 
způsobem, že byl-li jeden obžalován, druhý mu zajišťoval alibi. A tak zatímco jeden se 
dopouštěl plánovaného zločinu, druhý se objevil na některém jiném místě, takže příslušné 
alibi bylo plně 
zajištěno. 

Není třeba zdůrazňovat, že tajemství úspěchu spočívalo v tom, nedat se nikdy chytit při 
činu. Jinak by alibi nemělo smysl a celý podvod by se prozradil. 

Když si vymezovali takový životní program, oba bratři odešli na Floridu, kde je nikdo 
neznal. Doufali, že stát, kde Indiáni vedou krvavé boje s Američany a Španěly, jim 
poskytne příležitost k obohacení. 

144 



Texarové se objevili na floridském poloostrově 
někdy v roce 1850 nebo 1851. 
Správnější bylo říkat Texar, nikoli Texarové. Podle plánu se nikdy neukazovali společně, 
ani na témž místě, takže se nikdy nikdo nedozvěděl, že existují dva bratři tohoto jména. 

Jejich osobu krylo tedy naprosté inkognito, ale i místo jejich pobytu bylo zahaleno 
nejhlubším tajemstvím. 

Po příchodu na Floridu se Texarové spojili s nejhorší spodinou obyvatelstva. Mnozí 
darebáci, kteří jim pomáhali při krádežích, stali se později jejich spojenci, podporujícími 
bratry v jejich neblahých akcích za občanské války. Oba jim veleli střídavě, aniž tito lidé 
věděli, že za jménem Texar se skrývají dvojčata. 

Pokud se posledních událostí v Jacksonvillu týče, střídali se pravděpodobně 
oba bratřiv 
téže roli, kterou zastávali po svržení zákonných představitelů 
města. Když se musel Texar 
číslo jedna vzdálit kvůli nějakému podniku, Texar číslo dvě 
vykonával jeho funkci, aniž o 
tom jeho přívrženci měli tušení. Podíleli se tedy rovným dílem na všech akcích, jež byly 
namířeny proti osadníkům ze Severu i proti majitelům plantáží, kteří sympatizovali s 
abolicionisty. 

Tak se stalo, že zatímco jeden z bratrů 
byl vězněn federálním loďstvem, druhý vedl 
útok na Camdless Bay. Víme, jak nakonec dopadla Texarova obžaloba před válečným 
soudem ve Svatém Augustinu. 

Jak už jsme řekli, léta neubrala dvojčatům na podobnosti. Mohlo se však stát, že by 
nějaká nehoda nebo zranění narušilo tuto podobnost a že jeden z bratrů 
by byl pak 
poznamenán. To by pochopitelně 
ohrozilo jejich akce. Je však třeba vysvětlit ještě 
další 
událost. Vzpomínáte si, že Zerma viděla jedné noci v Černé zátoce, jak si Texar nechává 
tetovat ruku. Jeden z bratrů 
se totiž octl mezi Floriďany, kteří jako zajatci Seminolů 
byli 
tímto způsobem poznamenáni. Otisk znamení byl neprodleně 
zaslán do Černé zátoky a 
Squambo podle něho tetoval druhého Texara, aby jejich podoba neutrpěla. 

Člověk by pomalu věřil, že kdyby Texar číslo jedna ztratil nohu či ruku, druhý by si 
tento úd nechal amputovat. 

Celých deset let vedli bratři dvojí život s takovou obezřelostí, že se jim až dosud dařilo 
klamat floridskou spravedlnost. 

Jistě 
se zeptáte, zda jejich řemeslu bylo výnosné. Do značné míry ano. V tajné skrýši 
malé pevnosti v Černé zátoce měli bratři schovány peníze získané loupeží a krádežemi. 
Když se Španěl rozhodl odejít na ostrov Carneral, vzal peníze s sebou. Totéž by docela 
určitě 
učinil v případě, že by musel prchat k Bahamské úžině. 

Bratrům však toto jmění nestačilo a chtěli je ještě 
rozmnožit před odchodem do některé 
z evropských nebo severoamerických zemí, kde hodlali v klidu svého bohatství užívat. 

Když se dověděli, že komodor Dupont má v úmyslu v dohledné době 
opustit Floridu, 
viděli v tom Texarové příležitost k obohacení: severští osadníci jim budou muset draze 
zaplatit těch několik týdnů 
federální okupace. Čekali tudíž, jak se budou věci vyvíjet. 
Dostanou-li se opět s pomocí svých přívrženců 
a sympatizujících jižanů 
do Jacksonvillu, 
stanou se stejně 
rychle pány situace jako při prvém povstání. 

145 



Texarové měli ještě 
jinou možnost, jak získat majetek, dokonce větší, než očekávali. 
Proč 
by nemohli vydat malou Dy zoufalým rodičům? James Burbank by za dítě 
dal jistě 
celé své jmění! Navíc by zaručil, že nebude Španěla soudně 
stíhat ani jinak pronásledovat. 
Msta však byla pro Texary přednější — před odchodem z Floridy si chtěli vyřídit účty s 
Burbankovou rodinou. 

Teď 
už víme o Texarech všechno. Nezbývá než čekat na rozuzlení našeho příběhu. 

Objevení tajemství obou bratrů 
znamenalo pro Zermu ortel smrti. 

XIV 

ZERMA V AKCI 

Texarové se před Zermou stěží ovládli. Od dob svého dětství to bylo poprvé, co je viděl 
někdo třetí pohromadě. A ten někdo byl navíc nepřítel na život a na smrt. Však se také 
zdálo, že se na ni okamžitě 
vrhnou a že ji zabijí, aby zachránili své tajemství. 

Na pokyn bratrů 
přistoupil Squambo k míšence, surově 
ji chopil za rameno a strčil ji 
zpět do malé místnosti. 

Zabouchl dveře a vrátil se k Texarům. Bylo vidět, že čeká pouze na rozkaz, který by 
ihned vyplnil. Přes jejich násilnickou povahu je tato neočekávaná scéna dokonale vyvedla 
z míry. Zdálo se, že se dorozumívají pohledem. 

Zerma uložila malou na její lůžko z uschlé trávy a vrhla se do rohu místnosti. Začala 
opět chladně 
uvažovat. Přiblížila se ke dveřím, aby vyslechla, o čem teď 
budou Texarové 
mluvit. Věděla, že se rozhoduje o jejím osudu. Ale bratři opustili se Squambem vigvam, 
takže Zerma už neslyšela, o čem mluví. 

„Zerma musí zemřít,“ pravil jeden z Texarů. 

„Musí. Kdyby utekla nebo kdyby ji federalisté osvobodili, byli bychom ztraceni. Ať 
tedy zemře!“ 

„A hned!“ dodal Squambo. 

Současně 
zamířil s nožem v ruce k vigvamu. Jeden z bratrů 
ho zadržel. 

„Počkat!“ řekl. „Na to je vždycky dost času. Zatím musí být u dítěte. Pokusme se co 
nejdřív zvážit celou situaci. Skupina seveřanů 
teď 
postupuje na Dupontůvpříkaz 
cypřišovým pralesem. Musíme prozkoumat okolí ostrova. Nikde není přece psáno, že 
oddíl federálního vojska narazí cestou na jih právě 
na nás. Jestli postupuje směrem k nám, 
budeme mít dost času k útěku. Táhne-li jinudy, zůstaneme, kde jsme, a necháme seveřany 
proniknout co nejhlouběji do nitra Floridy. Tam nám budou vydáni na milost i nemilost, 
protože získáme čas k zformování rozprášeného vojska. Místo abychom před nimi prchali, 
budeme je pronásledovat. Snadno jim odřízneme ústupové cesty, a jestli se u Kissimmee 
pár námořníků 
zachránilo, tentokrát nám neujde jediný!“ 

146 



„Pokud jde o dítě,“ pravil jeden z bratrů, „je v našem zájmu, aby zůstalo naživu. 
Zřejmě 
neví, oč 
jde, a může nám posloužit jako výkupné v případě, že bychom padli 
Howickovi do rukou. James Burbank přistoupí na jakékoli podmínky a za svobodu dítěte 
nám nejen zaručí beztrestnost, ale ještě 
nám zaplatí, kolik budeme chtít.“ 

„A vydrží dítě 
bez Zermy?“ zeptal se Indián. 

„Žádné strachy,“ poznamenal jeden z Texarů, „najdeme Indiánku, která ji nahradí.“ 

„Dobrá. Především se tedy musíme zbavit Zermy!“ 

„A to co nejdříve! Ať 
se děje co děje!“ 

Bratři skončili rozhovor. Zerma slyšela, jak se vracejí. 

Nešťastná žena prožila zlou noc. Věděla, že je odsouzena k smrti, a přesto nemyslela na 
sebe. Protože byla vždy připravena obětovat život za své pány, její vlastní osud ji příliš 
nezajímal. Byla tu však malá Dy, která by se stala obětí nemilosrdných hrubců. A kdo ví, 
zda by Zerminu nepřítomnost nezaplatila životem, i když je zřejmé, že oběma bratrům 
záleží na tom, aby nezemřela. 

Myšlenka na útěk se jí vracela s tím větší naléhavostí. Musí prostě 
prchnout dříve, néž 
jí Texar vezme dítě. 

Uběhla noc. Mezi nejrůznějšími zvuky se Zerma snažila rozeznat ten, jenž by svědčil o 
příchodu kapitána Howicka. 

Krátce před polednem se děvčátko probudilo. Zerma je osvěžila trochou vody. Pak je 
přitiskla na svou hruď, jako by je měla co nejdříve ztratit. Kdyby jí chtěl v tomto 
okamžiku někdo dítě 
vzít, bránila by se jako rozzuřená lvice, které berou mládě. 

„Kde jsou ti lidé, co jsem viděla v noci?“ zeptala se holčička. 

„Všimla sis těch mužů 
dobře?“ zeptala se Zerma. 

„Ano… bála jsem se jich!“ 

„Viděla jsi ale, jak jsou si podobní?“ 

„Ano.“ 

„Tak si pamatuj, že musíš říci tatínkovi a ostatním, že jsou dva bratři… slyšíš, dva 
bratři Texarové a že jsou si k nerozeznání podobní!“ 

„Ty jim to také řekneš?“ zeptalo se dítě. 

„Taky jim to povím, samozřejmě. Ale kdybych tam náhodou nebyla, nesmíš to 
zapomenout říct ty!“ 

„A proč 
bys tam nebyla?“ divila, se holčička a objala míšenku co nejpevněji kolem 
krku. 

„Ale vždyť 
já tam budu, děvenko, to víš, že tam budu… Teď 
se vydáme na dlouhou 
cestu a musíme se posilnit. Udělám ti snídani.“ 

Zerma přistoupila k štěrbině 
v rohu místnosti a po celou hodinu pozorovala, co se děje 
venku. 

Přípravy na průzkumovou výpravu byly v plném proudu. Jeden bratr si vybíral muže na 
průzkum cypřišového pralesa. Druhý se skrýval ve vigvamu nebo někde na ostrově. 

147 



Zerma tak usuzovala proto, že viděla, s jakou úzkostlivostí střeží oba bratři své 
tajemství. Věděla, že druhý z Texarů, který zůstane na ostrově, bude jejím strážcem. 

K deváté hodině 
se výprava začala přepravovat na druhou stranu, což si vyžádalo dost 
času, neboť 
do bárky se vešlo jen pět nebo šest osob. Zerma sledovala malé skupinky 
mizející na okraji lesa. Hladinu kanálu ze svého stanoviště 
neviděla, protože byla příliš 
hluboko pod úrovní ostrova. 

Texar se nalodil jako poslední, provázen psem, který mohl výpravě 
při průzkumu 
prokázat důležité služby. Druhý pes se na pokyn svého pána vrátil do vigvamu, jako by 
jeho úkolem bylo hlídat obě 
zajatkyně. 

„Půjdem, miláčku,“ pravila Zerma holčičce. 

„Kam?“ zeptalo se dítě. 

„Tamhle… do lesa! Najdeme tam možná tatínka… a bratra. Viď, že se nebudeš bát?“ 

„S tebou se nikdy nebojím!“ 

Míšenka pootevřela opatrně 
dveře. Ve vedlejší místnosti byl naprostý klid a Zerma 
předpokládala, že Texar není ve vigvamu. 

Opravdu, vigvam byl prázdný. 

Ze všeho nejdříve si chtěla Zerma opatřit nějakou zbraň, aby si cestu k svobodě 
mohla 
případně 
vybojovat. Na stole ležel široký nůž, jichž používají Indiáni při lovu. Míšenka jej 
ukryla pod šaty. Vzala si také trochu sušeného masa, aby měla v prvních dnech co jíst. 

Nyní šlo o to, dostat se z vigvamu. Zerma pohlédla štěrbinou ve stěně 
k průplavu. 
Nespatřila nikoho, dokonce ani hlídacího psa. 

Uklidněna pokusila se otevřít dveře. 

Byly zamčeny zvenčí. 

Zerma se i s děckem okamžitě 
vrátila do malé místnosti. Nezbývalo než použít otvoru, 
který byl zčásti proražen ve stěně 
vigvamu. 

Šlo to celkem snadno. Zbytek rákosí, jímž byla stěna propletena, přeřezala míšenka 
nožem. Pracovala tiše a opatrně. Když byl otvor dostatečně 
velký, Zerma vášnivě 
objala 
malou Dy. Děvčátko se k ní přivinulo a líbalo míšenku na tváře. Pochopilo, že musí 
prchnout a že k útěku jim poslouží otvor ve stěně. 

Zerma se protáhla otvorem. Rozhlédla se vpravo a vlevo; naslouchala. Nikde se nic 
nehnulo. Pomohla ven i malé Dy. 

V té chvíli se ozvalo štěkání. Přicházelo zdálky, odněkud ze západní části ostrova. 
Zerma uchopila dítě. Srdce jí prudce tlouklo. Teprve až se dostane na druhý břeh a skryje 
se tam v rákosí, může mluvit o částečném bezpečí. 

Urazit těch sto kroků, které dělí vigvam od břehů 
průplavu, znamenalo překonat 
nejkritičtější část útěku. Mohl ji vidět jak Texar, tak některý z otroků, který zůstal na 
ostrově. 

Naštěstí vpravo od vigvamu začínalo husté křoví, promíšené vysokým rákosím. Sahalo 
až k břehu průplavu a končilo pár metrů 
od místa, kde bývala uvázaná bárka. 

148 



Zerma se bez váhání pustila napříč 
hustými křovinami. Cesta se za oběma uprchlicemi 
okamžitě 
uzavřela. Štěkot už nebylo slyšet. 

Třebaže vzdálenost od vigvamu k břehu byla relativně 
krátká — nanejvýš tak šedesát 
yardů 
—, potřebovala Zerma půl hodiny, aby ji překonala. 

Zerma se na chvíli zastavila a skrze vysoké rákosí pohlédla k vigvamu a pak k lesu. 

Pod obrovskými stromy nespatřila nikoho. Po Texarovi a jeho druzích nebylo ani stopy. 
Vtěchto okamžicích museli být už několik mil v nitru lesa. Nesetkají-li se náhodou se 
seveřany, vrátí se za několik hodin. 

Zerma byla jista, že jeden z otroků 
přivezl bárku zpět na ostrov. Bylo to nutné z 
bezpečnostních důvodů, zejména pro případ, že by zaútočilo vojsko kapitána Howicka. 

Kdyby však bárka zůstala na druhé straně, aby se mohl Texar v nutném případě 
se 
svými druhy co nejrychleji zachránit, míšenka věru nevěděla, jak by se dostala přes kanál. 
Měla by snad hledat úkryt v houštinách ostrova a vyčkat tam, až Texar odjede k 
Everglades? Jenže před odchodem by Španěl jistě 
udělal vše, aby našel ji i dítě. Nezbývalo 
tedy než použít bárky a přepravit se na druhou stranu. 

Zerma měla před sebou jen několik posledních yardů. Když dorazila k průplavu, strnula 
překvapením… Bárka byla na druhém břehu. 

XV 

BRATŘI 

Zerma byla v zoufalé situaci. Jak»se dostane na druhou stranu? Ani odvážný plavec by 
se nemohl pustit do vody bez nebezpečí, že přijde dvacetkrát o život. Kanál byl široký 
sotva sto stop, ale bez bárky bylo vyloučeno dostat se na druhou stranu. Tu a tam se nad 
hladinou objevovaly zašpičatělé hlavy a rákosí se zmítalo vírem nespočetných plazů. 

Vyděšená Dy se tiskla k Zermě. Kdyby se mohla míšenka pro záchranu dítěte vrhnout 
doprostřed odporných plazů 
a stát se jejich obětí, věru že by neváhala. 

Musel by se však stát zázrak, aby ji zachránila… 

Vtom pohlédla na pravou stranu průplavu. Slabý proud směřoval k severní části jezera, 
zněhož vytéká několik přítokůříčky Caloosahatchee, jednoho z nevelkých toků 
mířících k 
Mexickému zálivu; jeho vody napájejí v době 
velkých měsíčních přílivů 
jezero 
Okeechobee. 

Ubřehu se objevil velký kmen, který sem připlul z pravé strany kanálu. Zerma si 
uvědomila, že by se na něm mohla dostat na druhou stranu, neboť 
výběžek ostrova obracel 
proud směrem k cypřišovému pralesu. I kdyby se koneckonců 
kmen vrátil zpět k ostrovu, 
obě 
uprchlice by na tom nebyly o nic hůře než teď. 

Bez dalšího rozmýšlení vrhla se Zerma k plujícímu stromu. Kdyby nejednala 
instinktivně, pravděpodobně 
by si uvědomila, jak velké nebezpečí ji hrozí od stovek 

149 



drobných plazů, a napadlo by jí, že hustá tráva může uvěznit kmen uprostřed průplavu. 
Všechno však bylo lepší než zůstat na ostrově. A tak se Zerma s malou Dy v náručí chytila 
volnou rukou větve stromu a odrazila od břehu. 

Proud se ihned zmocnil kmene a hnal jej k druhému břehu. 

Zerma se snažila krýt za větvemi, jež zčásti vystupovaly nad hladinu. Ale oba břehy 
byly pusté. Ani z ostrova, ani z cypřišového pralesa nebyl slyšet sebemenší zvuk. Jakmile 
bude na druhé straně, míšenka se ukryje, aby mohla večer pokračovat v útěku. Znovu se jí 
vracela naděje. 

Konečně 
se kmen dostal do středu průplavu, kde se proud lámal směrem k lesu. 
Nezadrží-li strom vodní traviny, přistane za necelou čtvrthodinu na kraji lesa. Přes 
všechno nebezpečí, které jí hrozilo, Zerma věřila, že už je mimo dosah Texarovy moci. 

Pojednou sevřela dítě 
pevněji. 

Na ostrově 
se ozvalo zuřivé štěkání. Současně 
se objevil na pobřeží divoce poskakující 
pes. Zerma v něm poznala ohaře, kterého zanechal Texar na ostrově, aby hlídal vigvam. 

Zvířeti se ježila srst, oči mu planuly a zdálo se, že se vrhne do vody mezi to klubko 
hemžících se nejrůznějších plazů. 

V téže chvíli se objevil na břehu muž. Byl to jeden z Texarů, jenž zůstal na ostrově. 
Přivolal ho zuřivý štěkot psa. 

Těžko popsat jeho vztek, když poznal Zermu a Dy, plující uprostřed kanálu. Nemohl je 
pronásledovat, neboťčlun zůstal na druhém břehu. Měl pouze jedinou možnost, jak je 
zadržet: zabít Zermu a dát tak v sázku i život dítěte! 

Texar strhl z ramene pušku a zamířil na míšenku, která kryla holčičku svým tělem. 

Náhle se pes v záchvatu zuřivosti vrhl do vod průplavu. Texar vyčkával. 

Pes se blížil rychle ke kmeni. Zerma se chystala k obraně 
s nožem v ruce… Bylo to 
však zbytečné. 

Vodní havěť 
okamžitě 
psa obklopila a zvíře po několika marných pokusech o záchranu 
zmizelo pod hladinou. 

Texar musel bezmocně 
přihlížet smrti svého psa. A Zerma mu mezitím unikala. 

„Zemře!“ vykřikl Texar a vypálil na míšenku. 

Kmen však už byl na druhé straně 
a kulka škrábla Zermu jen do ramene. 

Vpříští chvíli se strom dotkl země 
a Zerma i holčička zmizely v rákosí, kde už je druhý 
výstřel nemohl zasáhnout. Zanedlouho pak byly pod ochranou cypřišového pralesa. 

Jestliže teď 
míšence nehrozilo nebezpečí ze strany Texara, který zůstal na ostrově, 
mohla naopak padnout do rukou jeho bratra. 

Její první starostí bylo proto vzdálit se co nejvíce od ostrova Carneral. Jakmile nastane 
noc, vydá se k Washingtonovu jezeru. S vypětím veškerých sil, fyzických i morálních, 
běžela Zerma nazdařbůh kupředu, držíc stále holčičku v náručí, aby se nezdržovala v 
útěku. 

Plna naděje nechtěla brát na vědomí žádné nebezpečí, dokud nedorazí k pramenům 
Svatého Jana. Asi hodinu tak prchala od jezera Okeechobee, směřujíc zvolna k východu, 

150 



aby se přiblížila pobřeží Atlantiku. Správně 
usuzovala, že tam budou křižovat lodi 
federální eskadry, čekající na vojenský oddíl kapitána Howicka. A bylo přece docela 
možné, že narazí na některou šalupu, hlídkující na pobřeží. 

Pojednou se Zerma zastavila. Tentokrát se nemýlila. Lesem se rozléhalo prudké 
štěkání, jež se vúčihledě 
přibližovalo. Zerma znala ten štěkot z doby, kdy ji psi hlídali v 
pevnůstce Černé zátoky. 

Pes je nám na stopě, řekla si míšenka, a Texar nebude daleko. 

Štěkot se neustále blížil. Dokonce bylo už slyšet i vzdálený křik. 

Několik kroků 
od míšenky se tyčil starý cypřiš, jehož vykotlaný kmen obepínala hustá 
síť 
lián. 

Zerma se s dítětem skryla do dutiny stromu. 

Ale pes už objevil jejich stopu. Netrvalo dlouho a Zerma ho zahlédla před stromem. 
Štěkal stále zuřivěji a skákal na kmen. 

Rána nožem psa zahnala, nezmírnila však jeho štěkot. 

Nedaleko se ozvaly kroky. Bylo slyšet nejrůznější hlasy, výzvy i odpovědi, a mezi nimi 
Zerma zřetelně 
rozeznávala hlas Texarův i Squambův. 

Byl to skutečně 
Španěl, postupující se svými lidmi směrem k jezeru, aby unikl 
federálním jednotkám. V pralese totiž na vojáky narazili, ale protože byl nepřítel v přesile, 
co nejrychleji se obrátili na útěk. 

Jakmile se Texar se Squambem přiblížili ke stromu, kolem něhož pobíhal pes, všimli si 
zkrvavené země 
a viděli, že zvíře má v boku otevřenou ránu. 

V tom okamžiku se pes znovu vrhl na hradbu z lián a Squambo ji svou puškou 
rozhrnul. 

„Zerma!“ zvolal. 

„A dítě!“ dodal Texar. 

„Jak jen mohly uprchnout?“ 

„Zabijme Zermu!“ 

Squambo odzbrojil míšenku, právě 
když chtěla bodnout Texara nožem, a vytáhl ji z 
úkrytu tak neurvalým způsobem, že děvčátko, vypadlo míšence z rukou a skutálelo se 
mezi obrovské pýchavky, jichž tu rostlo nesmírné množství. 

Nárazem jedna z hub vybuchla a ozvala se rána podobající se výstřelu. Vzduch byl plný 
jemného prachu. V téže chvíli explodovaly i další pýchavky, takže to vypadalo, jako by v 
lese někdo pouštěl rakety. 

Štiplavý prach oslepil Texara, který stál nad Zermou a chtěl ji zasáhnout dýkou. Ani 
Squambo na tom nebyl lépe. Míšenka a dítě 
nebyly naštěstí zasaženy vlnou prachu, která 
se přes ně 
valila. 

Zerma však už nemohla utéci. Po několika posledních výbuších se vzduch opět 
vyjasňoval. 

Vtom se ozvaly nové výbuchy — tentokrát opravdových zbraní. 

151 



Federální jednotka zaútočila na Texarovy přívržence. Jižané byli bleskurychle obklíčeni 
námořníky kapitána Howicka a museli složit zbraně. Texar měl ještěčas vrhnout se k 
Zermě 
a zasadit jí do prsou ránu dýkou. 

„Dítě!… Odnes dítě!“ křikl na Squamba. 

Indián uchopil holčičku a rozběhl se s ní k jezeru. Ale tu zazněl výstřel a únosce padl 
mrtev, zasažen do srdce Gilbertovou střelou. 

A tak se zde nad Squambovou mrtvolou setkali James a Gilbert Burbankovi, Edward 
Carrol, Perry, Mars, černoši z Camdless Bay, námořníci kapitána Howicka, držící v šachu 
jižany — a samozřejmě 
i Texar. 

Několika lidem se podařilo uniknout směrem k ostrovu Carneral. 

Co na tom! Hlavně 
že James Burbank měl opět svou dceru! Svíral ji v náručí, jako by 
se obával, že mu ji opětněkdo vezme. Gilbert s Marsem se skláněli nad, Zermou a snažili 
se ji přivést k životu. Ubohá žena ještě 
dýchala, ale promluvit nemohla. Mars jí podpíral 
hlavu, tiše k ní promlouval a líbal ji. 

Zerma otevřela oči. Spatřila dítě 
v náručí pana Burbanka, poznala Marse, který ji laskal 

— a usmála se. Pak opětoči zavřela. 
Mars vstal a spatřil Texara. Okamžitě 
kněmu skočil a opakoval slova, která už pronášel 
mnohokrát: 

„Zabiju Texara! Zabiju Texara!“ 

„Počkej, Marsi,“ pravil kapitán Howick, „musíme toho bídáka soudit.“ 

Obrátil se ke Španělovi a zeptal se ho: 

„Jste Texar z Černé zátoky?“ 

„Nebudu odpovídat,“ řekl Texar. 

„James Burbank, poručík Gilbert, Edward Carrol a Mars vás poznali.“ 

„Může být!“ 

„Zastřelíme vás!“ 

„Prosím!“ 

K největšímu překvapení všech se v tomto okamžiku obrátila malá Dy k panu 
Burbankovi: 

„Tati, jsou to bratři… dva zlí lidé… a jsou si podobni.“ 

„Dva lidé?“ 

„Ano. Zerma mi nakázala, abych ti to řekla.“ 

Slova dítěte vzbudila největší údiv. Ale velmi brzy byla nečekaným způsobem 
vysvětlena. 

Texara odvedli k úpatí jednoho stromu. Španěl pohlížel na pana Burbanka a klidně 
si 
zapálil cigaretu. Vtom se k němu kolem popravčí čety vrhl muž a postavil se vedle něho. 

Byl to druhý Texar, který se od uprchlíků 
dověděl, co se stalo. 

Pohled na oba muže, k nerozeznání si podobné, osvětlil význam dívčina sdělení. 

Konečně 
všichni pochopili, proč 
Texarův zločinný život mohl být neustále chráněn 
nevysvětlitelnými alibi. 

152 



Minulost obou bratrů,přiblížená pouhou jejich přítomností, jevila se teď 
v novém 
světle. 

Nicméně 
objevení druhého bratra vneslo určité rozpaky do řad těch, kteří byli pověřeni 
provedením komodorova příkazu. 

Podle Dupontova rozkazu se měl okamžitě 
popravit původce přepadení, přiněmž 
zahynuli důstojníci a námořníci federálních šalup. Organizátor loupežného přepadení 
Camdless Bay měl být souzen a odsouzen ve Svatém Augustinu. 

Jenže odpovědnost za dlouhou řadu beztrestně 
páchaných zločinů 
nesli nepochybně 
oba 
bratři. 

Respektuje zákonnost tohoto aktu, položil kapitán Howick bratrům tuto otázku: 

„Který z vás je odpovědný za masakr v Kissimmee?“ 

Žádná odpověď. 

Bylo zřejmé, že Texarové nehodlají odpovídat na žádnou z otázek. 

Pouze Zerma by snad dokázala určit míru odpovědnosti za zločiny toho či onoho z 
bratrů. Neboť 
ten, kdo s ní byl 22. března v Černé zátoce, nemohl téhož dne spáchat 
zločin, k němuž došlo na jihu Floridy ve vzdálenosti několika set mil. Zerma by tedy 
mohla poznat původce přepadení. Nebylo však jisté, zda dosud žije. 

Zerma žila. Objevila se, podpírána manželem. Sotva slyšitelným hlasem prohlásila: 

„Texar, který nás unesl, má levou paži tetovanou.“ 

Přitěch slovech se oba bratři pohrdavě 
usmáli, vyhrnuli si rukávy a ukázali levé paže s 
týmž tetováním. 

To byl jen další důkaz, že oba bratry nelze rozeznat. Kapitán Howick ještě 
pravil: 

„Původce masakru v Kissimmee bude zastřelen. Který z vás to je?“ 

„Já!“ odpověděli oba muži současně. 

Po této odpovědi namířila popravčí četa své pušky na oba bratry, kteří se naposled 
objali. 

Zazněl výstřel. Texarové, držíce se za ruce, padli k zemi. 

Tak skončili muži, jimž jejich podoba umožňovala páchat zločiny, které dlouhá léta 
zůstávaly nepotrestány. Jediný lidský cit, který byli schopni projevit, totiž náruživá 
bratrská láska, spojoval je i ve smrti. 

XVI 

ZÁVĚR 

Po likvidaci obou Texarů 
se Burbankova skupina přidala ke kapitánu Howickovi, který 
postupoval se svým oddílem a s vězni k pobřeží. U mysu Malabar kotvila jedna z lodí 
flotily křižující podél floridských břehů. Tato loď 
je dopravila clo Svatého Augustina. V 
Picolatě 
pak nasedli do člunu, který je vylodil přímo v Camdless Bay. 

153 



A tak se všichni vrátili do Hrádku včetně 
Zermy, která se mezitím trochu zotavila. Na 
loď 
ji přinesl Mars se svými přáteli a na palubě 
se jí dostalo pečlivého ošetření — nemohla 
ostatně 
zemřít, když byla tak šťastná, že zachránila malou Dy a že má kolem sebe všechny 
své nejmilejší. 

Není těžké představit si radost, kterou po tolika útrapách pociťovala rodina, jejíž 
členové se konečně 
natrvalo sešli. I paní Burbankové se dařilo hned lépe, když jí vrátili 
ztracené dítě 
Vždyť 
měla u sebe i manžela a syna, slečnu Alici, která se co nevidět stane 
její dcerou, Zermu i Marse! Navíc se už nemusela strachovat před Texarem, či spíše před 
Texary, ani před jejich spojenci, kteří byli v rukou federálních vojsk. 

Mezitím se po kraji rozšířily zprávy, o nichž, jak víme, se zmiňovali oba bratři na 
ostrově 
Carneral. Říkalo se, že seveřané opustí Jacksonville a že komodor Dupont se 
omezí jen na blokádu pobřeží a stáhne zpětdělové čluny zajišťující bezpečnost na Svatém 
Janu. Takový plán by mohl pochopitelně 
ohrozit existenci protiotrokářských osadníků, 
zejména Jamese Burbanka. 

Nebyly to liché pověsti, neboť 
8. dubna, kdy se celá rodina sešla na Hrádku, začali 
federalisté s evakuací Jacksonvillu. Část prounionistického obyvatelstva opustila rovněž 
město a uchýlila se dílem do Port Royalu, dílem do New Yorku. 

James Burbank nepovažoval za nutné následovat jejich příkladu. Černoši se vrátili na 
plantáže už jako svobodní občané a jejich přítomnost byla pro Camdless Bay dostatečnou 
zárukou. Ostatně 
válka se v poslední době 
vyvíjela pro seveřany velmi příznivě, což 
dovolilo Gilbertovi zdržet se nějaký čas na Hrádku a uzavřít sňatek se slečnou Alicí 
Stannardovou. 

Práce na plantážích byla záhy obnovena a veškerý provoz se opět dostal do normálních 
kolejí. Nařízení, aby James Burbank vyhnal osvobozené otroky z území Floridy, bylo 
pochopitelně 
neplatné. Texar ani jeho spojenci tu už nebyli, aby štvali spodinu do 
povstání. Dělové čluny hlídkující kolem pobřeží byly dostatečnou zárukou pořádku v 
Jacksonvillu. 

Válčící strany pokračovaly ještě 
tři roky v bojích, jejichž jevištěmse několikrát stala i 
Florida. 

Je pravda, že téhož roku v září se objevily lodi komodora Duponta v Bluffu při ústí 
Svatého Jana a že Jacksonvillu bylo dobyto podruhé. Potřetí město okupoval bez 
jakéhokoli odporu generál Seymour v roce 1866. 

Výnosem prezidenta Lincolna z 1. ledna 1863 bylo zrušeno otroctví na celém území 
Spojených států. Nicméně 
občanská válka skončila až 9. dubna 1865. Toho dne se v 
Appomatoxu vzdal generál Lee s celou armádou generálu Grantovi. Byla podepsána 
kapitulace, jež činila čest oběma stranám. 

Nemilosrdný boj mezi Severem a Jihem trval tedy čtyři roky. Stál dvě 
miliardy sedm 
set miliónů 
dolarů 
a padlo mu za oběť 
více než půl miliónu mužů. Otroctví však bylo v 
celé Severní Americe zrušeno. 

154 



Tak byla zásluhou Američanů, jejichž předkové před sto lety osvobodili zemi ve válce 
za nezávislost, navždy zaručena nedílnost Spojených států. 


155 



OBSAH 


Díl první 
I Na palubě 
Shannonu ............ 3 
II CamdlessBay ............ 10 
III K situaci občanskéválky ............ 13 
IV Buibankovarodina ............ 17 
V Černázátoka ............ 23 
VI Jacksonville ............ 27 
VII Apřece půjde! ............ 33 
VIII Poslední otrokyně 
. . . . . . . . . . . . 41 
IX Očekávání ............ 48 
X Druhého března—den ............ 53 
XI Druhého března — večer ............ 58 
XII Šest následujících dnů 
. . . . . . . . . . . . 64 
XIII Několikhodin ............ 69 
XIV Na řecesvatéhoJana ............ 73 
XV Soud ............ 79 


156 



Díl druhý 


I Po únosu . . . . . . . . . . . . 83 
II Podivná operace . . . . . . . . . . . . 87 
III V předvečer . . . . . . . . . . . . 92 
IV Severovýchodní vítr . . . . . . . . . . . . 97 
V Obnovení pořádku . . . . . . . . . . . . 103 
VI Svatý Augustin . . . . . . . . . . . . 108 
VII Poslední slova . . . . . . . . . . . . 116 
VIII K Washingtonovu jezeru . . . . . . . . . . . . 122 
IX Cypřišový prales . . . . . . . . . . . . 127 
X Setkání . . . . . . . . . . . . 130 
XI Everglades . . . . . . . . . . . . 135 
XII Co vyslechla Zerma . . . . . . . . . . . . 140 
XIII Dvojí život . . . . . . . . . . . . 144 
XIV Zerma v akci . . . . . . . . . . . . 146 
XV Bratři . . . . . . . . . . . . 149 
XVI Závěr . . . . . . . . . . . . 153 


157 



JULES VERNE • SEVER PROTI JIHU 

Svazek č. 113 

Ilustroval Vladimír Kopecký. Obálku navrhl James Janíček. 
Graficky upravil Jan Hejda. Digitalizace TomasT. Z 
francouzského originálu Nord contre Sud, vydaného 
nakladatelstvím J. Hetzel et Cie v Paříži, přeložil a upravil Gustav 
Francl. Vydal jako svou 5454. publikaci Albatros, nakladatelství 
pro děti a mládež, v Praze roku 1978. Odpovědná redaktorka 
Jarmila Rosíková. Výtvarný redaktor Jaromír Zápal. Technická 
redaktorka Jitka Pavlíková. Ze sazby písma Public vytiskla 
Severografia, n. p., závod 1, Liberec. 14,45 AA (text 12,84, 
ilustrace 1,61), 14,76 VA. Náklad 70 000 výtisků. 2. vydání, l. 
nově 
upravené. 13-780-78 14/54 Brožovaný výtisk 7,— Kč 


Translation © Gustav Francl, 1978. Illustrations © Vladimír Kopecký, 1978 

158