JULES VERNE
V pustinách australských 

  Původní překlad Alois Tvrdek
jazykově upravil Petr Dorňák - 1996
  Illustrations by L. Benett
  (C) Layout by Petr Pelikán - 1994
  (C) Editions by NÁVRAT - 1996

ISBN 80-7174-039-X

Díl rvní


I.

KAP I TOLA

Franklin





  Je dvojí možnost nesetkat se již nikdy s přáteli, se kterými se loučíme při odchodu na dalekou cestu: první, že po svém návratu již nenalezneme ty, kteří zůstali doma, a druhá, že se zase nevrátí ti, kteří se na cestu vydali. O tuto druhou možnost se však nestarali námořníci, kteří zrána dne 15. března 1875 konali přípravy k odjezdu na palubě lodi Franklin.
  Toho dne se totiž chystal Franklin, jehož kapitánem byl John Brani-can, opustit přístav San Diego (v Kalifornii), aby vykonal plavbu sever-ními moři Tichého oceánu.
  Skutečně pěkná lod', o devíti stech tunách, byl tento Franklin, vy-strojený jako trojstěžňová goeleta*), bohatě opatřený brigantinami**), přídovými i šípovými plachtami, čelenními kosatkami, plachtami nad stožárovým košem i nadkošovou čnělkou na předním stožáru. Značně vylepšený úpravou lodní zádi, vyhloubený v kýlu, s přídí upravenou tak, aby brázdila vodu velmi ostrým úhlem, se stěžni přesně rovnoběž-nými a trochu nakloněnými, s lany z galvanizovaných drátů tak pevný-

  *) Goeleta - mořská vlaštovka, obyčejně št'hlý dvojstěžník rychlého chodu   **) Brigantina - kosočtverečná plachta, připevněná na ráhnech zadnţo stěžně I


  9


mi, jako by byly vyrobeny z kovových tyčí, byl Franklin nejnovější ukázkou elegantních "clipperů", které používá Severní Amerika pro svůj velkoobchod a které soupeří, co se týká rychlosti, s nejlepšími parníky jejího obchodm'ho lod'stva.
  Zároveň byl Franklin vystavěný tak znamenitě a řízený velitelem tak neohroženým, že by ani jediný člen jeho mužstva nepřijal nabídku, aby sloužil na jiné lodi, i kdyby byl ujištěný, že dostane sebevětší plat. Všichni odjížděli se srdcem naplněným touto dvojnásobnou důvěrou, která spoléhá stejně na dobrou lod', jako na dobrého kapitána.   Franklin se měl nazítří vydat na svou první dalekou námořní cestu, konanou na náklad obchodm'ho domu William H. Andrew ze San Diega. Měl odplout do Kalkaty přes Singapur s nákladem zboží, vyro-beného v Americe, a přivézt nazpět náklad plodin a výrobků z Indie, určených pro jeden z přístavů kalifornského pobřeží.
  Kapitán John Branican byl mladý, devětadvacetiletý muž. Nadán vábnou, avšak ráznou fyziognomii, rysy, v nichž se vyjadřovala vzácná energie, vyznamenával se v nejvyšším stupni mravní odvahou, vynika-jící nad tělesnou statečností - tou odvahou "druhé hodiny popůlnoč-ní", jak ji nazýval Napoleon Bonaparte, to znamená statečností, která čelí i nepředvídaným událostem a nalézá sebe samu každým okamži-kem.
  Jeho hlava byla více výrazná než krásná svými hrubými vlasy, odu-ševnělýma živýma očima a upřímným pohledem, který šlehal z černých zřítelnic jako šíp. U muže jeho věku by bylo jen stěží možné si předsta-vit silnější tělesnou soustavu a pevnější prsní koš. To se cítilo z mohut-nosti jeho stisknutí ruky, které prozrazovalo horkou krev i silu svalů.   Okolnost, kterou je třeba zvláště zdůraznit, je ta, že duše, sídlící v tomto těle ze železa, byla duší ušlechtilé a dobré bytosti, ochotné obětovat pro bližního i život. John Branican se vyznačoval povahou těch zachránců, kterým jejich chladnokrevnost dovoluje konat bez rozmyšlení hrdinské činy. Brzy o tom podal důkazy: jednoho dne uprostřed ledových ker zátoky, druhého dne zase z překocené šalupy zachránil tonoucí děti, ačkoliv byl sám ještě dítětem. Ani později mu však nebylo dáno, aby ze lži usvědčoval vnuknutí obětavosti, jež vyzna-čovala již jeho mladá léta.
  John Branican byl již několik let sirotkem bez otce a matky když se oženil s Dolly Starterovou, rovněž sirotkem, náležejícím k jedné z nej-lepších rodin ze San Diega. Velmi nepatrné věno mladé dívky se sho-

10

dovalo s neméně skrovným postavením mladého námořnl'ka, prostého poručíka na palubě obchodní námořní lodi. Mohlo se však předpoklá-dat, že Dolly se jednoho dne stane dědičkou velmi bohatého strýce





Edwarda Startera, který vedl farmářský život v nejdivočejším a nejmé-ně přístupném kraji státu Tennessee. Zatím bylo třeba žít ve dvou - vlastně ve třech, protože malý Walter, zkráceně Wat, přišel na svět



11

Vrhl se do vln, dorážejicí úžasnou prudkosti, byl stržen... 

hned v prvním roce jejich manželství. Z toho důvodu John Branican nemohl - a jeho žena to úplně chápala - ani pomyslet na to, aby se vzdal svého námořnického povolání. Později snad uvidí, co by se dalo dělat, až snad získá jmění dědictvím anebo zbohatnutím ve službách firmy Andrew.
  Kariéra mladého muže byla ostatně velmi náhlá. Postupoval rychle - j ak uvidíme - vždy přímo. Byl kapitánem ve věku, kdy jeho druho-vé v povolání bývají většinou teprve poručíky nebo prvními důstojníky na obchodních lodích.
  Jestliže tento rychlý postup odůvodňovaly jeho schopnosti, jeho povýšení se dalo vysvětlit i určitými okolnostmi, které na něj plným právem upoutaly pozornost.
  John Branican byl nadmíru obhţbený jak v samém San Diegu, tak v různých přístavech kalifornského pobřeží. Jeho obětavé činy jej pro-slavily neobyčejnou měrou nejen mezi námořníky, ale i mezi velkoob-chodníky a rejdaři Unie.
  Když před několika lety peruvijská goeleta Sonora narazila při vjez-du do Coronado Beach na skálu, bylo by mužstvo ztraceno, kdyby se nepodařilo obnovit spojení mezi lodí a pevninou. Avšak donést k ní rozbouřeným pri'bojem lano znamenalo obětovat život. John Branican se nerozmýšlel ani okamžik. Vrhl se do velkých vln, dorážejících úžas-nou prudkostí, byl stržen na skaliska a potom zase nazpět na pobřeží, bičované bouřlivým pri'bojem.
  Pokusili se ho zadržet a odvrátit od největšího nebezpečí, kterému se chystal znovu vzdorovat, nedbaje života. Vzepřel se, opět si razil vlna-mi cestu ke goeletě, podařilo se mu dosáhnout cile a mužstvo Sonory bylo jeho zásluhou zachráněno.
  O rok později měl John Branican za bouře, která se rozběsnila v šíři pěti set mil*) na západě Pacifiku, opět přlležitost dokázat co je možné od něho očekávat.
  Byl poručíkem na palubě lodi Washington, jejíž kapitán s polovinou mužstva byl náhle smeten obrovskou vlnou do moře. Zůstal na lodi, neschopné pravidelné plavby ztrátou stěžňů i plachet, s půl tuctem námořmlců, většinou poraněných, ujal se velení Washingtonu, který se již nedal řídit, podařilo se mu ovládnout jej, opět vztyčit nouzové stěžně a dopravit lod' do přístavu v San Diegu. A tato sotva řiditelná


') Námořní mţle -1852 m


12

skořápka, která obsahovala náklad, mající cenu více než pět set tisíc dolarů, právě náležela firmě Andrew.
  Jakého přivítání se dostalo mladému námořníkovi, když lod' zakot-vila v přístavu San Diego! Protože jej kapitánem udělaly samy události na moři, obyvatelstvo jednomyslně rozhodlo, že si zasluhuje, aby mu tato hodnost byla přidělena trvale.
  Obchodní dům Andrew mu nabídl velení na Franklinovi, který dal právě zhotovit. Nadporučík přijal, protože se cítil schopen velet, a mužstvo si mohl vybrat podle své chuti - takové se těšil důvěře! Takové byly okolnosti, za kterých se Franklin chystal vydat na první námořní cestu pod velením Johna Branicana.
  Tento odjezd byl pro město událostí. Obchodní dům Andrew se právem těšil pověsti jedné z nejlepších firem v San Diegu. Těšil se výborné pověsti jak pro bezpečnost svých obchodních styků, tak pro spolehlivost svého úvěru, pod vedením obratných rukou pana Willia-ma Andrewa. Důstojný majitel lodi nebyl pouze ctěn - byl i milován. Jeho jednání vůči Johnu Branicanovi bylo jednomyslně schvalováno.   Nelze se tedy divit, že onoho jitra,15. března, se tísnil hojný zástup diváků - dav známých i neznámých přátel mladého kapitána - na nábřežích tichomořských parníků, aby mu při odjezdu provolali po-slední hlučné: "Hurá!"
  Mužstvo na Franklinu se skládalo z dvanácti mužů včetně lodního mistra, vesměs dobrých námořmlců, získaných v přístavu San Diego, již osvědčených a št'astných, že budou sloužit pod vrchním velením Johna Branicana. Zástupce kapitána na lodi byl znamenitý důstojník jménem Harry Felton. Ačkoliv byl o pět, šest let starší než kapitán, nemrzelo ho, že bude sloužit pod ním a nežárlil na něj pro postavení, které z něj činilo jeho představeného. John Branican si to zasloužil a Harry Felton jeho postup uznával. Oba dva se již spolu plavili a navzájem se respek-tovali. Ostatně bylo jistě dobré vše, co dělal pan William Andrew. Harry Felton a jeho lidé mu byli oddáni tělem i duší. Většina z nich již byla zaměstnána na některé z jeho lodí. Byli jako rodina důstojm'ků i námořníků - četná rodina, vroucně oddaná svým představeným, která byla jejich námořními příslušníky a jíž nepřestávalo přibývat zá-roveň s úspěchem firmy.
  Z toho důvodu mužstvo Franklina podnikalo tuto novou plavbu bez obav, nebo - abychom se vyjádřili správněji - s nadšením. Otcové, matky, priţbuzní se tu shromáždili, aby mu dali "sbohem!", ale spíše jak


13


se loučíváme s lidmi, se kterými se máme zase brzy shledat a riţkáme: "Dobrý den a na brzkou shledanou!" Šlo skutečně pouze o pololetní cestu, obyčejnou plavbu za příznivého ročního období, mezi Kalifornii a Indii, o výlet ze San Diega do Kalkaty a zpět, nikoliv však o obchodní nebo výzkumnou výpravu, která zanese lod' na dlouhá léta do nejne-bezpečnějších moří obou polokoulí. Tito námořníci už zažili mnohé jiné výpravy a jejich rodiny se zúčastnily odplutí daleko více znepoko-jujících.
  Mezitím se pripravy, spojené s výpravou, chýlily ke konci. Franklin, kotvící uprostřed přístavu, se oddělil od ostatních korábů, jejichž počet dokazuje námořní význam San Diega. Z místa, které trojstěžm'k zaují-mal, nebude nucený použít "tugu`, tj. vlečné lodi, aby vyplul z úzkých výjezdů. Jakmile bude vyzdvižena kotva, bude třeba pouze rozvinout plachty a příznivý vítr jej rychle vynese ze zátoky, aniž bude třeba změnit směr napjatých plachet. Kapitán Branican by si nemohl přát příznivější počasí a vhodnější vítr na povrchu tohoto moře, které se jiskřilo ve slunečních paprscích až do vzdálenosti souostroví Coro-nado.
  V tu chvili - v deset hodin dopoledne - prodlévalo už veškeré mužstvo na palubě. Žádný z námořníků se už nesměl vrátit na pevninu a možno říci, že jim plavba skutečně začala. Několik přístavních člunů, houpajících se u schodiště k zádi lodi, po pravé straně, očekávalo osoby, které naposled chtěly poh'bit své příbuzné a přátele. Tyto čluny je odvezou zpět na nábřeží, jakmile Franklin rozvine přední plachty. I když v této zátoce Pacifiku je priliv i odliv slabý, bude přece jen vhodnější odplout s odlivem, který nastane co nevidět.
  Mezi návštěvníky patřil i pan William Andrew, šéf obchodm'ho domu, a paní Branicanová, kterou následovala chůva, nesoucí malého Wata. Byli doprovázeni panem Lenem Burkerem a jeho manželkou Jane Burkerovou, sestřenicí paní Branicanové. Nadporučík Harry Fel-ton, který neměl rodinu, se s nikým neloučil. Nechybělo mu ovšem blahopřání pana Williama Andrewa, a víc nežádal, než že by připojila své přání manželka kapitána Johna - čímž si byl jistý již napřed.   Harry Felton tedy pobýval na přední nástavbě, kde začalo půl tuctu mužů navíjet kotevní lano na rumpál. Bylo slyšet cvakat kovovým zvukem svorni'ky. Franklin se už postupně obracel a jeho řetěz skřípal v průvlačnicích kotvového řetězu. Vlajka s iniciálkami obchodního domu Andrew vlála na vrcholu hlavního stožáru, kdežto americká



14

C

vlajka, třepetající po větru směrem k rohu brigantiny, rozvíjela svůj pruhovaný etamín a záhon spolkových hvězd. Volné plachty byly při-praveny, aby byly rozvinuty a vytaženy, jakmile by se lod' působením svých třírohých a čelních plachet rozjela poněkud rychleji.   Před kapitánskou kajutou přijímal John Branican, který si nenechá-val ujít nic z podrobností příprav k odplutí, poslední pokyny pana Williama Andrewa vzhledem k nákladnímu listu neboli deklaraci, kte-rá obsahovala popis zboží, naloženého na Franklinu. Poté ji majitel lodi odevzdal mladému kapitánovi a dodal:
  "Jestliže by vás okolnosti donutily, abyste změnil svůj cestovní řád, Johne, jednejte ve prospěch našich zájmů a pošlete zprávy z prvmţho místa, kde vystoupíte na pevninu! Snad Franklin udělá zastávku na jednom z filipínských ostrovů, nebo je snad vaším úmyslem projet Torrésovou úžinou?"

  "
  "Nikoliv, pane Andrewe, odvětil kapitán Branican, "nehodlám s Franklinem podstoupit dobrodružnou plavbu v těch nebezpečných mořích severně od Austrálie. V mém cestovním plánu jsou Havajské ostrovy, Mariany, Mindanao z Filipín, Celebes, Makasarský průliv, abych dorazil do Singapuru po Jávském moři. Abych se dostal z tohoto místa do Kalkaty, je cesta vytyčena. Nemyslím, že by tento cestovní řád mohl být pozměněn větry, které jsou na západě Tichého oceánu. Po-kud byste mi však přece jen chtěl telegrafovat nějaký důležitý rozkaz, zašlete jej bud' do Mindanaa, kde se možná zastavím, nebo do Singapu-ru, kde se zastavím určitě."
  "Ovšem, Johne! - A vy mi zase oznamte, jak bude co nejrychleji možné, kurz zboží v Kalkatě! Je pravděpodobné, že mne tyto kurzy přimějí k tomu, abych změnil své záměry, týkající se nákladu zboží na Franklinu na zpáteční cestě."
  "Nezapomenu tak učinit, pane Andrewe," odvětil John Branican.   V tomto okamžiku se přiblížil Harry Felton a řekl:
  "Jsme připraveni k odjezdu, kapitáne!"


  "
  A odliv?"


  "
  Už nastává."


  "
  Dobře."
  Poté se obrátil k Williamu Andrewovi a plný vděčnosti opakoval:   "Ještě jednou, pane Andrewe, vám velice děkuji, že jste mi odevzdal velení na Franklinovi. Doufám, že se mi podaří plně si zasloužit vaši důvěru."


15


  "
  Vůbec však o tom nepochybuji, Johne," odvětil William Andrew,





"
a nemohl jsem vložit zájmy svého domu do lepších rukou, než jsou vaše!"
  Majitel lodi pevně stiskl ruku mladého kapitána a uchýlil se do zadní části lodi.
  Paní Branicanová, za kterou kráčela chůva s dět'átkem, právě při-stou ila s panem Burkerem a jeho chotí k manželovi. Nadešla chvi e

  p ezbývalo nic jiného, než aby dal "sbo-
loučení. Kapitánu Branicanovi n

hem!" své ženě, dítěti a pri'buzným.

  Doll b la, ak víme, teprve necelá dvě léta vdaná a jejímu dítěti bylo

sotva devět měsíců. Jakkoliv jí toto rozloučení působilo veliký žal, nechtěla dát na sobě nic najevo a potlačovala bolestný tlukot srdce. Její sestřenice Jane měla povahu slabou, bez energie a nedovedla své vzru-šení utajit. Měla velice ráda Dolly, u které často nacházela jakousi úlevu v soužení, které jí působila pánovitá a výbušná povaha jejího   manžela.
  I když Dolly přemáhala svůj neklid, věděla Jane zcela dobře, že ho   Johnova chot' zakouší plnou měrou. Kapitán Branican se měl vrátit ode   dneška za šest měsíců; přece však už to bylo odloučení - pţní v jejich   manželství - a byla-li ona dost silná, že dovedla zadržet slzy, Jane   lakala takřka za ni. Co se týká Lena Burkera, tento muž, kterému   jmné vzrušení nikdy nezněžnilo jeho pohled, se procházel po palubě   se suchýma očima, s rukama v kapsách a nedal se nijak vyrušovat tímto

  evem ze svých kdovíjakých myšlenek. Podle všeho nebyl v žádném   dulševním styku s návštěvníky, které přivedly city lásky na lod, chystají-  cí se odplout.
  Kapitán Branican uchopil obě manželčiny ruce, přivinul ji k sobě   a pravil vzrušeným hlasem: lený dlouho. . . Za
  Drahá Dolly, odjíždím. . . Nebudu od tebe vzdá


  několik měsíců se opět se mnou shledáš. . . Uvidíme se opět, duše   má. . . Neměj o mne strach!. . . Jakého nebezpečí bych se měl bát na mé   lodi, s mým mužstvem?. . . Bud' silná, jak třeba, aby námořníkova žena   byla. . . Až se vrátím, bude našemu malému Watovi už patnáct,měsí-
  . Bude to už veliký chlapec. . . Bude už mluvit, a první slovo které   ců. . "
  od něho uslyším, až se vrátím. .



  "
  Bude tvé jméno, Johne!. "ţ odpověděla Dolly. "Tvé jméno bude   prvním slovem, které ho naučím. . . Budeme o tobě oba dva stále   mluvit!. . Můj Johne, piš mi, kdykoliv se ti k tomu naskytne prileži-

16
  / :,"

Několik přistavnich člunů, houpajicich se u sChodiště. .. 

tost!. . . S jakou netrpělivostí budu očekávat tvé dopisy!. . . A pověz mi vše, co jsi vykonal a co zamýšlíš udělat!. . Ať cítím svou vzpomínku spojenou se všemi tvými myšlenkami!. . ."
  "Ano, drahá Dolly, budu ti psát. . . Budu ti podávat zprávy o své cestě. . . Mé listy budou jakýmsi lodním dem'kem s přilohou mé lásky!"   "Ach, Johne, já jsem žárlivá na toto moře, které tě unáší tak dale-ko!. . . Jak závidím těm, kteří se mají rádi a které v životě nic od sebe neodlučuje!. . . Ale ne. . . Nejsem v právu, když mám podobné myšlen-ky. . "
  "Drahá ženo, prosím tě, řekni si, že odjíždím kvůli našemu dítěti. . . a kvůli tobě. . . abych vám oběma zajistil bohatství a štěstí!. . . Vyplní-li se někdy naše naděje, že získáme jmění, už se nikdy nerozloučíme!"   V tu chvíli přistoupili Len Burker a Jane. Kapitán Branican se k nim obrátil.

  "
  "Milý Lene, pravil, "zanechávám vám svou manželku a svého sy-na!. . . Svěřuji je vám jako jediným příbuzným, kteří jim v San Diegu zbývají!"
  "Spoléhejte na nás, Johne," odpověděl Len Burker, který se pokou-šel zjemnit drsnost svého hlasu. "Jane a já jsme tu. . . Nezapomeneme pečovat o Dolly. . ."
  "Ani ji těšit, Johne," dodala paní Burkerová. "Vždyt' víš, drahá Dolly, jak tě mám ráda!. . . Často se na tebe podívám. . . Každý den budu u tebe trávit několik hodin. . . Budeme si povídat o Johnovi. . ."   "Ano, Jane," odvětila paní Branicanová, "a já na něho nepřestanu myslet!"
  Harry Felton přišel podruhé přerušit tuto rozmluvu.
  "Kapitáne," řekl, "bylo by načase. . "
  "Dobrá, Harry," odpověděl John Branican. "Dejte rozvinout veli-kou plachtu na přídi a brigantinu!"
  Nadporučík se vzdálil aby přikročil k vykonání těchto rozkazů, které znamenaly bezprostřední odjezd.
  "Pane Andrewe," pravil mladý kapitán, obraceje se k majiteli lodi, "člun vás dopraví nazpět na nábřeží s mou chotí i priţbuznými. . . až budete chtít. . ."
  "Okamžitě, Johne," odpověděl pan William Andrew, "a ještě jed-nou: šťastnou cestu!"


  "
  Ano!. . . Št'astnou cestu!. . ." opakovali ostatní návštěvníci, kteří se-stupovali do člunů, připravených u pravého boku lodi Franklin.



19


  ! , !" p
  "Sbohem, Lene. . . Sbohem Jane ravil John a tiskl oběma ruce.   Sbohem!. . Sbohem!. . ." odvětila paní Burkerová.

  "A ty, má ţDolly, už odejdi!. . Je to třeba..." dodal John. "Do Franklina se začíná opírat vítr."
  čně ţak bri antina, tak plachta na přídi, začaly poněkud

  A skute , ţ g
kymácet lodí, mezitím co námořníci zpívali:

Hle, naše lod;
a krásná lod:ţ
Ted' jedna odjiždi,
však dvě se navráti!
To bude radosti!
Pak budou dvě,
a krásné dvě!
Dvě opět odpluji
a tři se navráti!
To bude radosti!. .

  A tak dále.
  Mezitím dovedl kapitán Branican svou manželku k žebri'ku, po kte-rém se chystala sestoupit; nebyl schopen promluvit právě tak jako ona, dokázal ji pouze vroucně sevřít v náručí.

  A tu dět'átko, které Dolly vzala z rukou chůvy, vztáhlo paže k otci, třepalo ručkama, usmívalo se a ze rtů mu splynulo slovo:

  Ta. . . ta!. . . Ta. . . ta!. . ."
  "Můj Johne!" vykřikla radostně Dolly. "Tys tedy uslyšel jeho první slovo dřív než ses s ním rozloučil!"
  Ačkoliv byl mladý kapitán tak srdnatý, nedovedl zadržet slzu, která mu neočekávaně vytryskla z oka a skanula na tvář malého Wata.

  "Dolly!. . ." zašeptal. "Sbohem!. . . Sbohem!. . ."
  Aby udělal konec tomuto dojemnému výstupu, zvolal silným hla-sem:
  "Odveslujte
  Člun okamžitě odrazil od korábu a zamířil k nábřeží, kde cestující ihned vystoupili.
  Kapitán Branican se zabýval posledními přípravami k odjezdu. Kot-vice začala vystupovat k průvlačnici kotvového řetězu. Franklin, zba-vený své poslední překážky, už přijímal vítr ve svých plachtách, jejichž záhyby se prudce třepetaly.

  Veliká plachta na přídi se nadula a brigantina lehce otočila lod' po větru. Tento manévr měl Franklinovi přispět k tomu, aby se poněkud odchýlil a mohl se vyhnout několika korábům, zakotveným u vjezdu do zátoky.





Na nový rozkaz kapitána Branicana, veliká plachta, stejně jako plachta na přídi, byly rozvinuty takovou stejnoměrností, že výkon


20 ţ 21

A tu dětiitko, které Dolly vzala z rukou chůvy, vztáhlo paže k otci, .. . 

sloužil ke cti rukám mužstva. Vzápětí Franklin učinil čtvrtobrat vlevo, vyplul na širé moře tím způsobem, že nebylo třeba změny lan, napínají-cích dolní konce plachet.
  Z části nábřeží, obsazeného četnými diváky, bylo možné se těmto rozmanitým manévrům obdivovat. Nebylo nic půvabnějšího než tato lod' elegantního tvaru, když ji vítr nakláněl sem a tam svými vrtošivými závany. Při svém vyplutí se musela přiblížit konci nábřeží, kde pobývali pan William Andrew, Dolly, Len a Jane Burkerovi, vzdáleni sotva více než půl námořního uzlu.
  Z toho vyplývalo, že mladý kapitán se přiblížil co nejvíc, aby mohl ještě zpozorovat svou ženu, své příbuzné a přátele a poslat jim poslední pozdrav.
  Všichni odpověděli na jeho volání, které bylo jasně slyšet, i na po-zdrav rukou, kterou přátelům kýval.
  "Sbohem!. . . Sbohem!. . " pravil.
  "Hurrá!" zvolal zástup diváků mezitím, co mu mávalo vstříc na sto kapesníků.
  Vždyt' kapitána Johna Branicana měli všichni rádi! Nebyl snad jed-ním z dětí, které byly největší chloubou města? Ano, všichni zde při jeho návratu budou, až se v dáli ukáže Franklin, směřující k zátoce!   Franklin, který už byl u výjezdu ze zátoky, byl nucený změnit úpravu plachet, aby se vyhnul dlouhé poštovní lodi, která se právě chystala do ní vplout. Obě lodi se pozdravily svými vlajkami v barvách Spojených států amerických.
  Na nábřeží se paní Branicanová dívala nehybně na Franklina, ztrá-cejícího se ponenáhlu vlivem čerstvého severozápadního větru. Chtěla jej sledovat zrakem, dokud by jeho stožár byl vidět nad výběžkem ne-dalekého mysu Island.
  Avšak Franklin brzy obeplul Coronadské ostrovy, ležící uvnitř záto-ky. Na chvilku ještě ukázal v zákrytu pobřeží vlajku, třepetající se na temeni hlavm'ho stožáru. . . Potom zmizel.
  "Sbohem, můj Johne!. . . Sbohem!" zašeptala Dolly.
  Proč jí zabránilo nevysvětlitelné tušení dodat:
  Na shledanou?!"

II.

KAP I TOLA

Stav rodiny





  Je třeba vypodobit podrobnějšími rysy paní Branicanovou, která událostmi tohoto vypravování bude postavena do plného světla.   V té době bylo Dolly*) jedenadvacet let. Původem byla Američan-ka. Nebylo však třeba vystupovat priliš vysoko po žebřllcu jejích před-ků, abychom se setkali s generací, která ji spojovala se španělským nebo spíše mexickým národem, ze kterého pocházejí přední rodiny této země. Její matka se skutečně narodila v San Diegu, jenž bylo založeno již v době, kdy dolní Kalifornie náležela ještě Mexiku. Roz-sáhlá zátoka, objevená přibližně před 350 lety španělským mořeplav-cem jménem Juan Rodriguez Cabrillo, se nejprve jmenovala zátoka San Miguel a svůj nový název dostala roku 1602. Roku 1846 tato provincie zaměnila svůj trojbarevný prapor za příčky a hvězdy Konfe-derace a od té doby trvale náleží ke Spojeným státům americkým.   Postava prostřední, tvář oživená ohněm velikých, hlubokých čer-ných očí, osmahlá plet', bohaté tmavohnědé vlasy, ruce a nohy poně-kud silnější, než pozorujeme u španělských žen, pevná, avšak půvabná chůze a fyziognomie prozrazující ráznost povahy a zároveň dobrotu


*) Zkratka jména Dorothy


22 / 23


srdce - taková je paní Branicanová. Je z těch žen, na které není možné pohledět lhostejným zrakem, a před sňatkem byla Dolly právem poklá-dána za jednu z mladých dívek v San Diegu - kde krása není nijak vzácnou věcí - která nejvíc zasluhovala, aby vábila pozornost. Bylo na ní znát, že je vážná, přemýšlivá, velkodušná a bystrého ducha. U těchto duševních vlastností se dalo předpokládat, že se v manželství ještě více rozvinou.
  Ano, v jakýchkoliv okolnostech, třeba by byly sebevážnější, Dolly, když se stala paní Branicanovou, dovedla by vykonat svou povinnost. Při přímém pohledu na svou existenci měla vznešenou duši a pevnou vůli. Láska, kterou v ní probouzel její manžel, ji dělala odhodlanější ke konání její úlohy. Kdyby to bylo třeba, dala by za Johna život - není to pouze fráze, mluvíme-li o paní Branicanové - stejně jako by John obětoval svůj život za ni a oba za své dítě. Zbožňovali toto dět'átko   ,
které vyslovilo slůvko "táta" v okamžiku, kdy se mladý kapitán chystal rozloučit s jeho matkou a s ním. Podobnost malého Wata s otcem byla už nápadná - alespoň v rysech, protože měl osmahlé zbarvení pleti po Dolly. Byl dobře vyvinutý a nemusel se obávat dětských nemocí. Ostatně, dostalo se mu veškeré péče!. . . Ach, kolik snů do budoucna už vymýšlela otcova i matčina obrazotvornost pro tuto malou bytost, u které se život teprve začínal vyvíjet!
  Paní Branicanová by byla zajisté nejšt'astnější z žen, kdyby postave-ní dovolilo Johnovi, aby opustil námořnické povolání, jehož nejmenší nepříjemností bylo už to, že je navzájem od sebe vzdalovalo. Ale od okamžiku, kdy mu bylo svěřeno velení nad Franklinem, jí nepřišlo na mysl, aby ho zdržovala. A dále, nebylo snad třeba myslet na potřeby domácnosti, péči o rodinu, která asi nezůstane při jednom dítěti?   Dollyino věno zabezpečovalo domácnosti pouze to, co nejvíce po-třebovala. John Branican mohl bezpečně spoléhat na jmění, které strýc odkáže své neteři a musely by nastat nepředvídané okolnosti, aby mu toto jmění uniklo, protože pan Edward Starter, už téměř šedesátile-tý, neměl mimo Dolly jiného dědice. Její sestřenice Jane Burkerová, patřící k rodině z matčiny strany, nebyla vůbec v žádném pň'buzenství s Dollyiným strýcem. Dolly bude tedy bohatá. . . uplyne však deset, možná dvacet let, než se stane majitelkou tohoto dědictví. Odtud ply-nula pro Johna Branicana povinnost, aby pracoval vzhledem k přítom-nosti, neměl-li důvod, aby se znepokojoval o budoucnost. A proto byl pevně odhodlán pokračovat ve službách obchodního domu Andrew,

a to tím spíše, že mu byl zajištěn podil na zisku ze zvláštních obchod-ních podniků lodi Franklin.
  Protože námořnl'k byl v jeho osobě totožný s obchodm'kem, velmi zkušeným v obchodních záležitostech, dalo se usuzovat, že svou prací získá jistý blahobyt dříve, než dostane dědictví po strýci Starterovi.   Pouze slovíčko o tomto Američanovi, který si počínal "po americ-ku" zcela originálně.
  Byl bratrem Dollyina otce a tedy vlastním strýcem mladé dívky, která se stala paní Branicanovou. Tento bratr, starší než on o pět, šest let, jej téměř vychoval, protože oba byli sirotci. Z tohoto důvodu si také Starter junior uchoval pro něj něžnou oddanost, zvojnásobenou vroucí vděčností. Protože mu okolnosti byly příznivé, kráčel cestou štěstí, kdežto Starter senior bloudil příčnými cestami, které málokdy vedou k cíli. Pokud byl nucený vzdálit se, aby se pokusil o úspěšné spekulace kupováním a obděláváním rozsáhlých pozemků ve státě Tennessee, udržoval stálé styky se svým bratrem, kterého zájmy zdržovaly ve státě New York.
  Když ovdověl, usadil se v San Diegu, rodišti své manželky, kde zemřel, když už byl rozhodnut sňatek Dolly s Johnem Branicanem. Svatba byla slavena po uplynutí času smutku a mladá domácnost ne-měla naprosto žádné jmění, jen to velmi skromné dědictví po Startero-vi seniorovi.
  Zanedlouho došel Dolly Branicanové do San Diega list, zaslaný Starterem juniorem. Byl to první dopis, který psal své neteři; měl být také listem posledním.
  V podstatě tento dopis pravil:

  Ačkoliv je od ni velmi daleko a nikdy ji neviděl, nezapomněl, že má neteř, bratrovu dceru. Jestliže ji nikdy neviděl, byla přičinou ta okol-nost, že se od té doby co se Starter senior oženil a junior usadil u Nashville, v nejodlehlejši končině státu Tennessee, oba bratři nikdy nesetkali. Protože je však mezi Tennessee a Kalifornii vzdálenost něko-lika set mil, nemá Starter junior chut' podniknout tak dlouhou cestu. Uznává-li tedy za přiliš namáhavou návštěvu své neteře, uznává ji stej-ně unavujici pro ni a prosi ji, aby se neobtěžovala tuto cestu podniknout.

  A skutečně, tato osoba byla dokonalým a jedinečným medvědem - nikoliv medvědem grizzlym, který nosí kožich a drápy, ale jedním


24 I 25


z těch lidských medvědů, kteří si potrpí na to, aby žili mimo lidskou společnost.
  Tato okolnost však nemusela Dolly znepokojovat. Byla-li neteri medvěda - budiž! - tento medvěd měl však srdce upřímného strýce.   Nezapomínal, co je dlužný Starterovi seniorovi a bratrova dcera měla být jedinou dědičkou jeho majetku.
  Starter junior dodával, že tento majetek už stojí za to, aby se pro něj člověk shýbl. V té době činil přibližně pět set tisíc dolarů a mohl ještě vzrůst, protože obdělávání půdy ve státě Tennessee mělo tehdy veliký úspěch. Protože se majetek skládal z pozemků a dobytka, dal by se lehce zpeněžit; uskutečnilo by se to za velmi výhodných podmínek a kupců by byl určitě nadbytek.
  Co bylo napsáno, bylo napsáno - třebaže určitým, poněkud drs-ným způsobem, který je příznačný pro starší Američany. Jmění Starte-ra juniora připadne paní Branicanové nebo jejím dětem jen v případě, že by se rod Starterů "rozmnožil" (pouze!) jejím přičiněním. Kdyby paní Branicanová zemřela dřív, bez přímých nebo jiných potomků, pripadlo by toto jmění státu, který by jistě velmi rád přijal majetek Startera juniora.
  Ještě dvě věci:
  l. Starter junior je svobodný. Zůstane starým mládencem. Hloupos-ti, které se mnozi dopouštěji - bohužel, až přiliš častol - mezi dvacá-tým a třicátým rokem, se on sám už vskutku jako šedesátni7c nedopusti - tak zněla doslovně jedna věta jeho listu. Nic by tedy nedovedlo odvést toto jmění z cesty, kterou mu jeho rozhodná vůle chtěla vy-tknout, a vlije se do Branicanovy domácnosti tak určitě, jako se Missis-sippi vlévá do Mexického zálivu.
  2. Starter junior se vynasnaží ze všech sil - nadlidských - aby svoji neteř obohatil pokud možno nejpozději. Pokusí se, aby umřel teprve potom, až mu bude alespoň sto let, a nesmí se mu tato tvrdošíjná umíněnost zazlívat, že chce prodloužit svůj život až k nejkrajnějším hranicím možnosti.
  Posléze Starter junior prosil paní Branicanovou - ba přímo jí po-roučel - aby mu ani slovem neodpovídala. Ostatně, tehdy bylo těžké spojení mezi městy a lesními končinami, kde trávil život v nejzazších končinách státu Tennessee. Co se týká jeho samotného, už psát nebude - kromě toho případu, že by jí ohlašoval svou smrt, a pak by ten dopis nepocházel z jeho ruky.

  Taková podivná byla tedy zpráva, kterou obdržela paní Branicano-vá. Že se měla stát dědičkou, a to dědičkou univerzální po svém strýci Starterovi, o tom už nebylo nejmenší pochybnosti. Jednoho dne obdrží jmění pěti set tisíc dolarů, které ještě značně vzroste prací tohoto obratného klučitele lesů. Protože však Starter junior projevoval zcela zřetelně svůj úmysl překročit stovku - a je známé, jak tito Severoame-ričané bývají houževnatí - John Branican jednal moudře, když ne-opustil své námořnické povolání. Přispěním své duševní bystrosti, sta-tečnosti a pevné vůle pravděpodobně získá své ženě a svému dítěti nějaký blahobyt daleko dříve, než se strýci Starterovi uráčí odebrat se na onen svět.
  Taková byla tedy situace mladé domácnosti ve chvíli, kdy se Frank-lin vydal na cestu do západních končin Pacifiku. Když jsme toto všech-no pověděli pro porozumění událostí, které se přihodí v tomto příbě-hu, musíme nyní ještě obrátit pozornost na jediné příbuzné, které paní Branicanová v San Diegu měla, totiž na manžele Burkerovy.   Len*) Burker, původem Američan, kterému tehdy bylo jedenatřicet let, se usadil v hlavním městě dolní Kalifornie teprve před několika lety. Tento Yankee z Nové Anglie, studeného vzhledu, tvrdých rysů, silného těla, byl velice rázný, velmi čilý a rovněž velmi uzavřený, nedá-vající na sobě vidět nic z toho, co si myslí a neri'kající nic o tom, co dělá. Byl z povah, podobajících se neprodyšně uzavřeným domům, jejichž dveře se nikomu neotvírají. V San Diegu však nekolovala žádná špatná pověst o tomto tak málo sdílném člověku, kterého sňatek s Jane Burke-rovou učinil pri'buzným Johna Branicana. Není se tedy proč divit, že kapitán, který neměl jiné priţbuzné kromě Burkerových, doporučil Dolly a své dítě právě jim. Ve skutečnosti je však svěřoval zvláště do péče Jane, protože věděl, že se obě sestřenice mají upřímně rády.   A bylo by všechno zcela jinak, kdyby kapitán John Branican věděl, kdo vlastně Len Burker je, kdyby znal darebáctví, skrývající se za neproniknutelnou škraboškou jeho vzezření, kdyby tušil, s jakým opo-vržením pohlíží na společenskou slušnost, na úctu k sobě samému a na práva druhých. Oklamána jeho svůdným vzhledem, podmaňujícím očarování, které na ní uplatňoval, provdala se Jane za něj před pěti lety v Bostonu, kde bydlela se svou matkou, která zemřela krátce po tomto sňatku, jehož výsledek měl být tak žalostný. Věno Jane a dědictví po


*) Len - zkratka křestního jména Lennard


26 i 27


matce by musely stačit na živobytí novomanželů, kdyby Len Burker byl člověkem, ubírajícím se obyčejnými cestami, nikoliv oklikami. Takový však nebyl. Částečně pohltil věno své ženy a poškodil si svůj úvěr v Bostonu a rozhodl se toto město opustit. Na protějším břehu Ameri-ky, kam ho nepronásledovala jeho pochybná pověst, tyto kraje, skoro nové, mu nabízely úspěchy, které už nemohl nalézt v Nové Anglii.   Jane, která svého manžela již nyní znala, bez váhání s tímto úmyslem souhlasila a byla ráda, že opustí Boston, kde postavení Lena Burkera zavdávalo podnět k nepříjemným poznámkám. Radovala se, že se shledá s jedinou priţbuznou, která jí zbývala. Manželé se usadili v San Diegu, kde se Dolly a Jane spolu shledaly. Ostatně po ty tři roky, co obýval toto město, nedal Len Burker dosud podnět k podezřívání - takovou vyvíjel obratnost, když zatajoval své podezřelé zájmy.   Takové byly okolnosti, které přivodily styky obou sestřenic v době, kdy Dolly ještě nebyla paní Branicanovou.
  Mladá paní a mladá dívka k sobě srdečně přilnuly. I když se zdálo, že Jane bude Dolly ovládat, stal se opak. Dolly byla silná, Jane slabá a dívka se brzy stala oporou mladé paní. Když bylo rozhodnuto spojení Johna Branicana s Dolly, projevovala Jane velikou radost z tohoto manželství, které slibovalo, že se nikdy nebude podobat jejímu! A jak velikou útěchu by mohla nalézt v důvěrném přátelství mladé domác-nosti, kdyby se jí rozhodla svěřit své soužení!
  A přesto se postavení Lena Burkera zhoršovalo víc a víc. Ta malá část, která ještě zbývala z manželčina majetku, když opustil Boston, už byla skoro úplně utracená. Tento muž, vášnivý hráč nebo spíš speku-lant, byl z těch lidí, kteří chtějí všechno přičítat náhodě a nic nečekají odjinud než od ní. Tato povaha, vzpírající se radám rozumu, mohla získávat, a také skutečně získávala, jen žalostné výsledky.   Jakmile Len Burker přišel do San Diega, otevřel na Fleet Street*) jednu z těch kanceláří, které zapáchají jako lotrovské peleše, ve kterých se jakákoliv myšlenka - at' dobrá nebo špatná - stává východiskem nějakého obchodu. Byl velmi dovedný v líčení skvělých stránek něja-kého podniku a necítil výčitky svědomí kvůli prostředkům, které uží-val, schopný měnit nejisté domněnky v důvody, náchylný k tomu, aby majetek druhých měl za svůj. Velmi brzy se pustil do dvaceti spekulací, které se postupně horšily a to takovým způsobem, že při nich sám


*) Pobřežní ulice

utrpěl ztráty. V době, kdy tento priţběh začíná, se Len Burker dostával z bláta do louže a do jeho domácnosti se už pomalu vkrádala bída. Protože však svoje činy udržoval ve veliké tajnosti, přece jen užíval





jakéhosi úvěru a upotřebil ho při nových spekulacích k novému pod-vodu.



28 ţ 29

Jakmile Len Burker přišel do San Diega, otevřel na Fleet Street jednu z těch kanceláři, které zapáchaji jako lotrovské peleše, . . . 

  Tato situace však nakonec musela vést ke katastrofě. Nebyla daleko hodina, kdy se mohly očekávat první výtky. Snad nezbude dobrodruž-nému Yankeemu, který se ocitl na americkém Západě, nic jiného, než aby opustil San Diego, tak jako opustil Boston. A přece by vzdělaný a poctivý člověk nalezl tisíckrát přiležitost k úspěchu ve městě, kde vládne jasný rozum, rozvíjí se obchodní ruch a každým rokem přibývá úspěchu. Musel by však mít to, čeho se mu nedostávalo: uprimné cítění, správný úsudek a čestné jednání.
  Je třeba ještě podotknout, že ani John Branican, ani pan William Andrew, a vůbec nikdo neměl sebemenší tušení o temných obchodech Lena Burkera. Ve světě průmyslu a obchodu nebylo známo, že tento dobrodruh - a kdyby Bůh dal, aby si nezasloužil jiné jméno než toto! - spěje vstříc zkáze. A možná, až by nastala katastrofa, že by v něm viděli pouze člověka málo podporovaného štěstím a nikoliv jednu z těch osobností bez mravnosti, kterým jsou veškeré prostředky dobré, vedou-li k zbohatnutí. John Branican, ačkoliv k němu necítil hluboké sympatie, neměl vůči němu také nikdy podezření a sebemenší nedůvě-ru. Docela bezpečně tedy spoléhal, že v jeho nepřítomnosti budou Burkerovi prokazovat jeho choti jen přátelské služby. Naskytne-li se nějaká okolnost, kdyby Dolly byla nucena hledat u nich pomoc, nebu-de to zajisté bez úspěchu. Jejich dům jí bude otevřen, a ona v něm bude přivítána tak, jak se sluší nejen přítelkyni, ale i sestře.   Z toho důvodu nebylo třeba podezrivat city Jane Burkerové. Láska, kterou chovala ke své sestřenici, byla stejně neomezená jako nesobec-ká. Byl dalek toho, aby nepřál upřímnému přátelství obou žen a Len Burker je spíše podporoval, patrně v nejasné předtuše budoucnosti a výhod, které by toto spojení mohlo vynést jemu samému. Koneckon-ců věděl, že by Jane neřekla nikdy nic z toho, co by říci neměla, že zachová rozumné mlčení o jeho osobním postavení, hanebných obcho-dech, do kterých se zapletl a o kterých nemohla nevědět, a o nesnázích, ve kterých se jeho domácnost začala ocitat. O tom Jane jistě pomlčí, dokonce nepronese ani sebemenší výtku. Opakujeme: byla úplně ovlá-dána svým mužem, docela se podrobovala jeho vlivu, jakkoliv ho znala jako člověka nesvědomitého, který pozbyl poslední zbytek mravního cítění, schopného dopustit se i naprosto neodpustitelných činů. A jak by k němu mohla mít sebemenší úctu po tolika zklamáních? Avšak - nemůžeme ani náležitě zdůraznit tuto podstatnou okolnost - bála se ho, byla v jeho rukou jako dítě a byla by ho následovala na pouhý

jeho pokyn znovu, kdyby ho jeho bezpečnost nutila, aby uprchl do kterékoliv části světa. A konečně, nepřála by si - již z úcty k sobě samé - ukazovat svou bídu a trápení, kterou zakoušela, ani své sestře-nici Dolly, jež snad o nich měla nějaké tušení, i když se jí Jane sama nikdy nesvěřila.
  Nyní je tedy dostatečně vysvětleno postavení Johna a Dolly Branica-nových z jedné strany, a Lena a Jane Burkerových ze strany druhé, aby se mohlo porozumět událostem, o kterých budeme vyprávět. Jak se asi ta situace projeví při neočekávaných příbězích, které se měly stát tak brzy a náhle? Nikdy v životě by se jich nikdo nenadál!





30 ţ 31


III.

KAPITOLA

Dům "U krásné vyhlídky"





  Ped třiceti lety měla dolní Kalifornie - asi třetina kaliforn-ského státu - pouze pětatřicet tisíc obyvatel. Nyní je počet obyvatel sto padesát tisíc. V té době tato provincie, ležící až na nejzazších hranicích západní Ameriky, byla úplně zaostalá a zdálo se, že se hodí pouze pro chov dobytka. Kdo by mohl tehdy jen trochu tušit, jaká budoucnost čeká tak opuštěný kraj, kde se dopravní suchozemské prostředky omezovaly na řídké cesty, vyznačené koly vozů a cesty námořní pak na jedinou linku poštovních lodí, navštěvujících pouze pobřežní přístavy?
  A přece už od roku 1769 existoval na severu zátoky San Diego, několik mil do vnitrozemí, zárodek města. Proto si také nynější město smí v dějinách osobovat čest, že bylo nejdávnější osadou kalifornského kraje.
  Když nová pevnina, spojená se starou Evropou pouze koloniálními pouty, které chtělo Spojené království tvrdošíjně co nejtěsněji udržo-vat, jimi mohutně zalomcovala, tato pouta praskla. Pod vlajkou nezá-vislosti byl založen svaz severoamerických států. Anglie si udržela už jen pouhé cáry, Dominion a Columbii, které zanedlouho bezpochyby připadnou ke konfederaci. Co se týká hnutí separatistů, bylo šířeno

mezi obyvateli středu, kteří už měli jen jedinou myšlenku, jediný cil: osvobodit se od svých pout, at' byla jakákoliv.
  Kalifornie se v té době neskláněla pod anglosaským jhem. Patřila Mexičanům až do roku 1846. Toho roku se osvobodila, aby mohla přistoupit ke spolkové republice. Obec San Diego, utvořená o jedenáct let dříve, se stala americkou.
  Zátoka San Diego je velkolepá. Mohla by se srovnávat s neapolským zálivem, ale správnější je přirovnání se zátokou Vigo nebo Rio de Janeiro. Dvanáct mil délky a dvě mtle šířky jí zajišt'ují potřebný prostor ke kotvení obchodního lod'stva i k manévrům válečného lodstva, pro-tože se pokládá i za námořní přístav. Tvoří jakýsi ovál, na západ otev-řený úzkým hrdlem, sevřeným výběžkem Islandu a výběžkem mysu Loma neboli Coronado a je ze všech stran chráněna. Větry širého oceánu ji šetří, mohutné vlny Pacifiku sotva rozvlňují její hladinu, koráby do ní mohou bez nesnází vplout a zařadit se tu vedle sebe nad hloubkou nejméně třiadvaceti stop. Je to jediný bezpečný a upotřebi-telný přístav, příznivý pro kotvení, nalézající se na západním pobřeží na jih od San Franciska a na sever od San Quentinu.
  Při tolika přírodních výhodách bylo patrné, že se staré město brzy octne v úzkých ve svém prvotním obvodu. Bylo třeba postavit vojenské baráky na ubytování oddílu jízdy na pozemcích porostlých křovinami, které s ním sousedily. Na popud pana Hortona, jehož zásah byl ostatně i výtečným obchodem, se na tomto místě začalo s přístavbami. Nyní z těchto přístaveb povstalo město, které se rozkládá na horských hřbe-tech, vypínajících se na severu zátoky. Vzrůst byl velmi rychlý, tak příznačný pro Američany.
  Z milionů dolarů, rozsetých po zemi, vypučely soukromé domy, veřejné budovy, závody a vily. Roku 1885 už mělo San Diego patnáct tisíc obyvatel - dnes třicet pět tisíc. Jeho první železnice pochází z roku 1881. V tomto čase Atlantic and Pacific Road, Southern Cali-fornia Road a Southern Pacific Road*) je spojují s pevninou ve stejné době, co Pacific Coast Steam Ship**) mu zajišt'uje časté styky se San Franciskem.
  Je to hezké, přívětivé město, velmi vzdušné, velmi hygienické na obývání, v podnebí, jehož chvála nemůže být dost veliká. Okolní kraj


*) Atlantická a Pacifická železnice, Jihokalifornská dráha, Jihopacifická dráha **) Tichomořská pobřežní paroplavba


32 / 33


je úžasně úrodný. - Vinná réva, oliva, oranžovm'k, citrom'k tu rostou vedle stromů, plodin a všech druhů zeleniny severních končin. Znalec by jej nazval Normandii splynulou s Provencí.
  Co se týká samého města San Diega, je vystavěno s malebnou leh-kostí, orientační svobodou a soukromou obrazotvorností, která bývá prospěšná zdravotní stránce, nejsme-li omezováni nepatrným rozmě-rem pozemku. Jsou tu náměstí, squares*), široké tridy, stín skoro všu-de; to znamená: zdraví v přímém poměru ke krychli vzduchu, tak velkomyslně popřávaného zdejšímu št'astnému obyvatelstvu.   A kromě toho: kdyby se nenalezl v novodobém městě pokrok, jme-novitě městě americkém, kde bychom jej měli hledat? Plyn, telegraf, telefon - obyvatelům jen stačí, aby dali znamení a mohli si vyměňovat dopisy, hovořit z jedné městské čtvrti do druhé. Jsou tam i stožáry, vysoké stopadesát stop, vrhající elektrické světlo do tříd města. Pokud se tu dosud nerozesiţlá kondenzované mléko některou General Milk Company**), nejsou-li dosud v San Diegu uvedeny v činnost pohybli-vé chodm'ky, mající se pohybovat rychlostí čtyř mil za hodinu, uskuteč-ní se to určitě po nějakém čase - at' už jakémkoliv.
  Přidejme k těmto výhodám různá zřízení, kde se projevuje životní ruch velikých středisek, celnici, ve které důležitost obchodní činnosti den ode dne vzrůstá, dvě banky, obchodní komoru, společnost pro výpravy vystěhovalců, rozsáhlé závody, hojné úřadovny, kde se ujed-návají ohromné obchody s dřívím a moukou, kostely pro různá vyzná-ní, tři tržiště, divadlo, gymnázium, tři veliké školy, Russ County, Court House a Maronic and Old Fellows, určené pro chudé děti, konečně hojnost ústavů, kde lze studovat a připravovat se až k získání univerzit-ních diplomů - a budeme moci soudit o budoucnosti ještě mladého města, tvrdošíjně pečujícího o své mravní i hmotné zájmy, v jehož lůně se hromadí tolik zdrojů št'astného vývoje. Nedostává se mu časopisů? Nikoliv! Má tři dem'ky, mezi jinými časopis Herald, a tyto všechny listy mají i týdenní vydání. Musí se cestující obávat, že tu nenaleznou dost pohodlný byt? Nemají po ruce, nepočítáme-li hostince nižšího řádu, tři velkolepé hotely: Horton House, Florence Hótel, Gérard Hótel, se sty pokoji, a na protějším břehu zálivu nový hotel vypínající se nad pobře-žím mysu Coronado, v překrásné poloze uprostřed roztomilých vil, který nestál méně než pět milionů dolarů?

*) Square - park ve vnitřním městě (Squares - mn. číslo)
**) Všeobecná společnost na dodávání mléka

  At' se turisté ze všech zemí staré i ze všech bodů nové pevniny vypraví, aby navštívili toto mladé a čilé hlavní město jižní Kalifornie, budou tu pohostinně uvítáni ušlechtilými obyvateli a nijak nebudou litovat, že sem odjeli - snad jen, že tu jejich pobyt bude pri'liš krátký.





  San Diego je město plné ruchu, velmi čilé a také nadmíru spořádané v pestré směsici svých obchodních zájmů, podobně jako většina ame-

34 ţ 35

Dolly doprovázela kapitána Branicana do loděnice velmi často. 

rických měst. Projevuje-li se život ruchem, dá se říci, že se tam žije v nejvlastnějším smyslu toho slova. Sotva zbývá čas na projednávání obchodních případů. Je-li tomu tak u lidí, které jejich pudy a zvyky vrhají do tohoto víru, není to už pravda, když běží o ty, jejichž život se vleče v nekonečné nečinnosti. Když se zastaví pohyb, hodiny plynou jen velmi pomalu!
  To pocítila paní Branicanová po odplutí lodi Franklin. Od svého sňatku se účastnila prací svého muže. I když nebyl na moři, jeho styky s Andrewovým obchodním domem kapitána Branicana hojně zaměst-návaly. Kromě obchodní činnosti, na které měl podíl, byl nucen dohlí-žet na stavbu trojstěžníku, na kterém se měl ujmout velení. S jakou pozorností, je možné říci až láskou, bděl nad nejmenšími jejími po-drobnostmi! Přinášel jí neutuchající péči majitele, který dává stavět dům, ve kterém hodlá strávit celý život. A snad ještě víc, protože lod' není pouhou budovou, pouze nástrojem na opatřování bohatství, ný-brž i souhrnem dřeva a železa, kterému se má svěřit život tolika lidí! Není to ostatně jakýsi úlomek, odtržený od rodné půdy, který se k ní vrací, aby ji znovu opustil, a jehož osudem nebývá - bohužel!-navždy, aby skončil svoji námořní pout' v přístavu, kde se narodil!   Dolly doprovázela kapitána Branicana do loděnice velmi často. Ta-to kostra, která se vztyčovala nad nakloněným kýlem, oblouky, které měly vzhled kostí nějakého ohromného mořského savce, okraje, které se postupně připojovaly, trup složených tvarů, paluba, ve které byly ponechány rozsáhlé plochy určené k nakládání i vykládání nákladu, stožáry, ležící na zemi a čekající, až budou vztyčeny na svých místech, vnitřní zařízení, místnost určená pro mužstvo, vrchní paluba a její ka-biny - nebylo toto všechno velice zajímavé pro kapitánovu manžel-ku? Vždyt' tento Franklin bude bránit život Johna a jeho společníků proti obrovským vlnám Pacifiku! Z toho důvodu na něm nebylo také jediné prkno, na které by Dolly ve svém myšlení neupínala naději na záchranu, nebylo úderu kladiva v hluku loděnice, který by se také neozval v jejím srdci. John jí vykládal o veškeré práci, vysvětloval určení každého kousku dřeva nebo kovu, ukazoval postup plánu stav-by. Milovala tuto lod', jejíž duší a pánem po Bohu bude její muž!. . . A časem se tázala sama sebe, proč i ona neodjíždí s kapitánem, proč ji neodveze s sebou, proč s ním nemůže sdiZet nebezpečí jeho výpravy, proč ji Franklin nepřiveze zároveň s ním nazpět do přístavu v San Diegu? Ano, přála by si, aby se nemusela od svého muže odloučit!. . .

A nebylo už odedávna zvykem u severních národů, ve starém i novém světě, že manželé spolu cestovali po moři celá léta?. . .   Byl tu však Wat, dět'átko, a mohla ho Dolly svěřit péči chůvy, a tak připravit o mateřské laskání?. . . Nikoliv!. . . Mohla ho vzít s sebou na





moře a vystavit možným útrapám cesty, tak nebezpečným pro malé děti?. . . To opravdu ne!. . . Zůstane u dítěte, aby mu zajistila život,


36 1 37

Rozhled se šiřil na celé město, přes zátoku i na závody mysu Loma. 

když mu jej dala a neopustí ho ani na okamžik. Obklopí jej láskou a něhou, aby se mohlo při otcově návratu usmívat! Vlastně nepřítom-nost kapitána Johna Branicana nebude trvat déle než půl roku. Jakmile Franklin nalodí v Kalkatě svůj náklad, vrátí se do přístavu, ze kterého vyplul. A nesluší se, aby námořníkova žena uvykla tomuto nevyhnutel-nému odloučení, i když její srdce si nezvykne nikdy?
  Bylo tedy třeba spokojit se s osudem, a Dolly se do toho vpravila. Avšak po Johnově odjezdu, jakmile ruch, který jí byl životem, pojed-nou kolem ní ustal, jak prázdný, jednotvárný a zoufalý by se jí zdál život, kdyby se úplně neoddala tomuto dítěti, kdyby veškerou lásku nesoustředila výhradně na něj!
  Dům Johna Branicana zaujímal jednu z posledních rovin těchto výšin, které vroubí břeh na severní straně zátoky. Byl to jakýsi švýcar-ský domek uprostřed zahrádky, vysázené oranžovm'ky a olivami a ob-klopené obyčejným, dřevěným plotem. Zvýšené přízemí, vpředu opat-řené oddělenou chodbou, do které ústily dveře salonu a jídelny, patro s balkonem, táhnoucím se podél průčelí po jeho celé šířce, nahoře štít, který střešní hřebeny okrašlovaly vkusnými výřezy - bylo to obydlí velmi prosté a nadmíru malebné. Ve zvýšeném přízemí byl salon a jí-delna s obyčejným, prostým nábytkem. V prvním patře byly dva poko-je - pro paní Branicanovou a pro dítě - za domem malý přístavek pro kuchyni a služebnictvo vytvářely vnitřní uspořádání švýcarského domku. Tento dům "U krásné vyhlídky" měl neobyčejně výhodnou polohu - rozkládal se na jižní stranu. Rozhled se šířil na celé město, přes zátoku i na závody mysu Loma. Bylo to trochu daleko od obchod-ní čtvrti - o tom nelze pochybovat; tato nepatrná nevýhoda však byla plně vyvážena polohou tohoto švýcarského domku v tak výborném ovzduší, s vánky z jihu, prosycenými slanou vůní Pacifiku.   V tomto obydlí měly Dolly ubilzat dlouhé hodiny Johnovy nepří-tomnosti. Chůva dítěte a služka stačily na službu v domě. Jediné osoby, které ji navštěvovaly, byli manželé Burkerovi - řídkým hostem býval Len, velmi častým Jane. Pan William Andrew konal velmi časté ná-vštěvy u mladé paní, jak slíbil, toužil jí oznamovat veškeré zprávy o Franklinovi, at' by došly přímo nebo nepřímo. Dříve, než by mohly dojít dopisy, podávají námořní časopisy zprávy o setkání lodí, o za-stávkách v přístavech, o jakýchkoliv událostech na moři, které majitele lodí zajímají. Dolly bude mít tedy stále o Franklinovi zprávy. Styky s ostatním světem a zprávy o sousedech nikdy nevyhledávala, byla

zvyklá na samotu v domě "U krásné vyhlídky". Jediná myšlenka napl-ňovala její život, a i kdyby se návštěvníci hrnuli do jeji'ho domku, zdál by se jí prázdný, protože John zde nebyl, a zůstal by prázdný až do jeho návratu.
  První dny byly velice smutné. Dolly neopouštěla svůj dům, kam k ní každodenně na návštěvu přicházela Jane Burkerová. Obě se zaměstná-valy malým Watem, nebo rozmlouvaly o kapitánovi Johnovi Branica-novi. Nejraději však byla sama. Prožívala část dne na balkoně švýcar-ského domu. Její pohled se ztrácel za zátokou, přes islandský výběžek, vzdálenější než souostroví Coronado. . . Míjel linii moře opsanou na obzoru. . . Franklin byl už daleko za ní. . . V duchu ho však doháněla, vstupovala na lod', byla manželovi nablízku. . . A když se některý ko-ráb, který připlul ze širého oceánu snažil přistát, namlouvala si, že se jednou objeví i Franklin, že poroste při dojíždění k pevnině, že na jeho palubě bude John. .
  Ale zdraví malého Wata by neprospívalo uzavření v ohradě domu "U krásné vyhlídky". Druhého dne, který následoval po odjezdu, se počasí velice zlepšilo a mírný vánek ochlazoval vznikající vedro. Proto se paní Branicanová rozhodla vykonat několik vycházek. Brávala s se-bou chůvu, která nosila dítě. Chodilo se pěšky, pokud se procházka omezovala na okolí San Diega, až k domům Old Town, starého města.   Dítěti to prospívalo, bylo svěží a růžové, kdykoliv se chůva zastavo-vala, spokojeně tleskalo ručičkama a usmívalo se na maminku. Jednou, dvakrát, při delších výletech, je odvážel hezký kočárek, najatý v sou-sedství, všechny tři a dokonce i čtyři, když někdy s nimi jela i paní Burkerová.
  Jednoho dne si vyjeli až na kopec Knob Hill, posetý vilami, na kterém se vypíná hotel Florencie a odkud se otvírá rozhled na západ až za ostrovy. Jindy se pustili až ke břehům Coronado Beach, o které se s hromovým rachotem lámou zuřivé nárazy oceánu. Navštívili "Musse-lovo lože", kde priliv pokrývá sprškami mohutná pobřežní skaliska. Dolly se nohou dotýkala tohoto oceánu, který jí přinášel jakoby ozvě-nu vzdálených končin, kterými se snad právě plavil John - oceánu, jehož vlny snad útočily na Franklin, unášeného na tisíc mil do dálky. Zůstávala tu bez hnutí a ve své fantazii viděla lod' v rozletu a šeptala Johnovo jméno!
  30. března, kolem desáté hodiny dopoledne, byla paní Branicanová na balkoně, když zahlédla paní Burkerovou, jak se ubírá k domu


38 ! 39


"U krásné vyhlídky". Jane zrychlila krok a rukou dávala veselé zname-ní na důkaz, že nepřináší nepříjemné zprávy. Dolly ihned sešla dolů a ocitla se u dveří domku právě ve chvlli, kdy se otevřely.   "Co je, Jane?. . ." otázala se.
  "Milá Dolly," odpověděla paní Burkerová, "dozvíš se něco, co ti udělá radost! Přicházím ti vyřídit od pana Williama Andrewa, že se lod' Boundary*), která dnes ráno připlula do San Diega, cestou setkala s Franklinem."


  "
  S Franklinem ?"
  "Ano! Pan William Andrew byl právě o tom informován, když se se mnou setkal na Fleet Street; přijde k vám až odpoledne, proto jsem si pospíšila sama, abych ti to oznámila. . ."
  A mají nějaké zprávy o Johnovi?. "
  " ..

  y"
  "Ano, Doll.


  "
  Jaké?. . . Mluv přece!"
  "Právě před týdnem se Franklin a Boundary setkaly na moři a mezi oběma loděmi mohla být vyměněna korespondence."
  "Bylo na lodi všechno v pořádku?. . ."
  "Ano, milá Dolly. Oba kapitáni se k sobě přiblížili tak blízko, že se mohli domluvit a poslední slovo, které mohli na Boundary zaslech-nout, bylo tvé jméno!"
  "Můj ubohý Johne!" zvolala paní Branicanová a z jejích očí vy-tryskly dvě vroucí slzy.
  "Jak jsem ráda, Dolly," pokračovala paní Burkerová, "že jsem ti mohla podat tuto zprávu já první!"
  "A já ti zase vroucně děkuji!" odpověděla paní Branicanová. "Kdy-bys věděla, jak jsem št'astná!. . . Ach, kdybych se dozvídala každého dne. . . Můj John. . . můj drahý John!. . . Kapitán Boundary ho viděl. . . John s ním mluvil... Je to, jako by mi po něm posílal ještě jednou ,
sbohem`!"
  "Ano, drahá Dolly, a opakuji ti, že se všem na palubě Franklina dařilo dobře."
  "Jane," pravila paní Branicanová, "musím vidět kapitána Bounda-ry. .. Bude mi vše vypravovat podrobně... Kde se obě lodi potkaly?"

  "
  "To nevím, odvětila Jane; "ale bude nás o tom informovat lodní deník a kapitán Boundary ti podá úplnější zprávy."


*) Hranice

  "Tedy, Jane, je čas, abych se oblékla a půjdeme spolu. . . hned. . ."   "Nikoliv, Dolly. . . dnes ne!" namítla paní Burkerová. "Dnes by-chom se na palubu Boundary nedostaly."





30. března, kolem desáté hodiny dopoledne, byla pani Branicanová na balkoně, ...

"A proč?"
"Protože přijel teprve dnes ráno a je v karanténě."
"Na jak dlouho?"


40 ţ 41


  "Pouze na dvacet čtyři hodiny!. . Je to pouhá formalita, avšak nikoho na lod' nepustí."
  "A jak se o tomto setkání dozvěděl pan Andrew?"
  "Z několika slov, která mu od kapitána vyřídila celnice. Milá Dolly, uklidni se!. . . O tom, co jsem ti řekla, nemůže být pochybnost a zítra si to ověříš.. . Žádám tě o trpělivost jen na jediný den..."

  "
  "Dobrá, Jane, tedy zítra, souhlasila rozčilená paní. "Zítra ráno budu u tebe, kolem deváté hodiny. Budeš tak laskavá a doprovodíš mě na palubu Boundary?. . ."
  "Mileráda, drahá Dolly. Budu tě zítra očekávat, a protože karanténa už bude zrušena, můžeme být kapitánem přijaty."
  "Není to kapitán Ellis, Johnův přítel?. . ." tázala se paní Branicano-vá.
  "Ano, Dolly, a Boundary patří obchodnímu domu Andrew."
  "Dobrá, Jane, domluveno!. . . Budu u tebe v určenou hodinu. . . Jak dlouhý se mi však bude zdát dnešní den!. . . Zůstaneš u mne na snída-ni?. "
  "Přeješ-li si, drahá Dolly, ano. Můj muž nebude až do večera doma a mohu ti tedy věnovat celé odpoledne. . ."
  "Díky, milá Jane a budeme mluvit o Johnovi. . . stále o něm. . . pořád!"


  "
  A co malý Wat?. . . Jak se dari našemu dět'átku?" otázala se paní Burkerová.
  "Daří se mu znamenitě!. . ." radovala se Dolly. "Je veselý jako ptá-čátko!. . . Jakou radost bude mít jeho otec, až jej zase uvidí!. . . Jane, mám chut' jej vzít zítra s sebou i s chůvou!. . . Vždyt' víš, že svého chlapečka nerada nechávám samotného, i když jen na několik ho-din!. . . Nebyla bych klidná, kdybych ho ztratila z očí. . . kdybych ho neměla s sebou!"
  "Máš pravdu, Dolly," souhlasila paní Burkerová. "Je to dobrý ná-pad, protože tato procházka tvému Watovi prospěje. . . Je krásné poča-sí. . . zátoka je klidná. . . Bude to první námořní cesta našeho drahého chlapečka!. . . Domluveno tedy?. . "


  "
  Domluveno!" potvrzovala paní Branicanová.
  Jane zůstala v domě "U krásné vyhlídky" až do páté hodiny odpo-lední. Pri odchodu Dolly opakovala, že ji bude očekávat doma kolem deváté hodiny, aby potom společně vykonaly návštěvu na lodi Boun-dary.

IV.

KAP I TOLA

Na palubě lodi Boundary





  Pštího dne vstali v domě "U krásné vyhlídky" časně ráno. Počasí bylo překrásné. Slabý vítr, vanoucí od pevniny, hnal v dáli po-slední noční mlhy. Chůva oblékala Watíka, zatímco se paní Branica-nová zabývala svou toaletou. Bylo domluveno, že poobědvají u paní Burkerové. Z toho důvodu se spokojila s menší snídaní, aby nemusela pri'liš hladovět až do oběda, protože se dalo předpokládat, že se návště-va u kapitána Ellise protáhne na dobré dvě hodiny. Vždyt' všechno to, co bude statečný kapitán vyprávět, bude zajímavé.
  Paní Branicanová a chůva, která nesla v náručí dítě, opouštěly švý-carský dům právě ve chvili, kdy na hodinách v San Diegu odbíjelo půl osmé. Širokými ulicemi horm'ho města, vroubenými vilami a zahrada-mi, obehnanými ploty, sestupovaly ženy rychlými kroky a Dolly se brzy ocitla v užších ulicích, více sevřených domy, které tvori obchodní čtvrt'.   Len Burker bydlel na Fleet Street, nedaleko loděnice, náležející společnosti Pacific Coast Steam Ship. Celkem to byla slušná procház-ka, protože bylo třeba projít celým městem, a bylo právě devět hodin, když Jane otvírala paní Branicanové dveře svého domu.
  Byl to prostý byt a dokonce i smutného vzhledu se svými okny se záclonami, téměř po celý den spuštěnými. Len Burker prijímal doma


42 ţ 43


pouze několik lidí, zabývajících se různými záležitostmi a se svými sousedy se nestýkal. I na Fleet Street byl málo známý, protože ho jeho zaměstnání nutilo být velmi často od rána do večera mimo dům. Mno-ho cestoval a jezdil nejčastěji do San Franciska za záležitostmi, o kte-rých nemluvil ani se svou ženou. Toho rána, kdy přišla paní Branicano-vá, nebyl v kanceláři. Jane Burkerová tedy svého muže omlouvala, že je nemůže doprovázet při jejich návštěvě na palubě Boundary a dodala, že se do oběda jistě vrátí.

  "
  "Jsem hotová, milá Dolly, oznamovala a h'bala dítě. "Nechtěla by sis na chvilku odpočinout?"
  "Nejsem unavená," namítla paní Branicanová.
  "Nepotřebuješ nic?"
  "Nikoliv, Jane!. . . Nemohu se dočkat toho, abych už byla u kapitána Ellise!. . . Pojd'me tedy ihned, prosím tě!"
  Paní Burkerová měla za pomocnici v domácnosti pouze starou ženu, mulatku, kterou jí manžel přivezl z New Yorku, když se přišel usadit v San Diegu. Tato mulatka jménem Nó bývala chůvou Lena Burkera. Bývala vždy ve službách jeho rodiny, byla mu naprosto oddaná a dosud mu tykala tak, jak dělávala, když byl ještě dítětem. Drsná, pánovitá, byla jediná, která měla kdysi jakýsi vliv na Lena Burkera, který jí svěřil správu svého domu. Několikrát musela Jane snášet její panovačnost, která šla tak daleko, že k ní neměla žádné ohledy! Snášela však tuto mulatčinu nadvládu podobně, jako snášela nadvládu svého muže. Ve své odevzdanosti osudu, která nebyla ničím jiným než slabostí, nechala věci běžet, a Nó se jí na nic, co se vztahovalo k rizení domácnosti, neptala.
  Ve chvíli, kdy se Jane chystala odejít, jí mulatka důtklivě připomína-la, aby byla před polednem doma, protože se Len Burker asi brzy vrátí a nebylo by dobré, kdyby musel čekat. Ostatně prý chce promluvit s paní Branicanovou o důležité věci.


  "
  O co běží?" otázala se Dolly své sestřenice.


  "
  Jak bych to mohla vědět?" odvětila paní Burkerová. "Pojd', Dolly, pojd'!"
  Nebylo tedy času nazbyt. Obě paní, doprovázené chůvou, nesoucí dítě, zamířily k nábřeží, kam dorazily za necelých deset minut.   Boundary, jejíž karanténa byla právě zrušena, se dosud ani neumís-tila, aby vylodila zboží, podél loděnice, vyhrazené obchodnímu domu Andrew. Zakotvila v pozadí zátoky, asi ve vzdálenosti námořního uzlu

od mysu Loma. Bylo tedy třeba přeplout zátoku, aby se dostaly na palubu korábu, který měl odtud vyplout až později. Byla to cesta asi dvou mil, kterou steam-launches, jakési parní bárky používané k této službě, konaly dvakrát za hodinu.
  Dolly a Jane Burkerová se usadily v člunu asi s dvanácti jinými cestujícími. Byli to většinou přátelé nebo pri'buzní mužstva na Bounda-ry, kteří chtěli využít prvních okamžiků, kdy byl dovolen vstup na lod'. Člun uvolnil lano, odrazil od nábřeží a působením lodm'ho šroubu zamířil napříč zátokou, zvučně oddychuje při každém vyražení páry.   V tomto naprosto jasném ovzduší se zátoka jevila v celé své rozsáh-losti, s amfiteátrem domů San Diega, s návrším, vypínajícím se nad starým městem, s otevřeným vjezdem mezi Islandským mysem a my-sem Loma, s ohromným hotelem Coronado, vystavěným ve slohu paláce, a s majákem, který vysilá daleko široko své světlo na moře, když slunce zapadne.
  Byly tu rozmanité lodi, zakotvené tu i tam, kterým se steam-launch obratně vyhýbal, aby na ně nenarazil, dále bárky, přijíždějící z opačné strany, nebo rybářské šalupy, které chytaly vítr, aby sem tam kličkujíce, obepluly mys.
  Paní Branicanová seděla vedle Jane na jedné z laviček na zádi lodi. Chůva, sedící jí po boku, držela dítě v náručí. Dět'átko nespalo a jeho očka byla plná příznivého světla, které vítr jako by zvyšoval svým de-chem. Třepalo sebou, když se dvojice racků, vyrážející pronikavé skře-ky, vznášela nad lod'kou. Zrovna kvetlo zdravím se svými svěžími tvářičkami a růžovými rtilcy, dosud vlhkými mlékem, které sálo z ňader své chůvy, dřív než všichni opustili Burkerův dům. Jeho matka se na ně s něžností dívala a často se k němu skláněla, aby je poh'bila; usmívalo se a protahovalo.
  Dollyina pozornost však byla brzy upoutána pohledem na Bounda-ry. Trojstěžm'k, nyní zbavený ostatních lodí, se zřetelně rýsoval v poza-dí zátoky a rozvíjel své vlajky na sluncem zaplavené obloze. Obrácen přídí k západu, na zádi pevně držen napjatým řetězem, a tak chráněn před vlnobitím; lámaly se o něj právě poslední útoky vln.   Celý Dollyin život byl soustředěný v jejím pohledu. Myslela na Johna, unášeného na lodi, kterou bylo možné nazvat sestrou tohoto korábu - tak si byly podobné! A nebyly snad dětmi stejného obchod-m'ho domu? Neměly stejný přístav, do kterého se radostně vracely? Nepocházely ze stejné loděnice?


44 ţ 45


  Dolly, opředena kouzlem iluze a obrazotvorností zvýšenou vzpo-mínkou, oddávala se představě, že John je tu. . . na palubě. . . že ji čeká. . . že mává rukou na pozdrav. . . že se mu bude moci vrhnout do náruče. . . Jeho jméno jí přicházelo na rty. . . Volala ho. . . on jí odpoví-dá a volá její jméno. . .
  Lehký výkřik dítěte ji vrátil skutečnosti. Vždyt' je to Boundary, ke které směřuje a nikoliv Franklin, daleko, náramně daleko vzdálený, nyní ho dělí tisíce mil od amerických břehů!


  "
  Bude tu. . . jednoho dne. . . na tomto místě!" šeptala a dívala se na paní Burkerovou.

  "
  "Ano, milá Dolly, potvrzovala Jane, "a na palubě nás přivítá John!"
  Chápala, že neurčitý nepokoj asi svírá srdce mladé ženy, která se dotazovala budoucnosti.
  Mezitím steam-launch urazil za čtvrt hodiny obě míle, které dělí nábřeží San Diega od mysu Loma. Cestující vystupovali na můstek k pobřeží, na kterém stanula paní Branicanová s Jane, chůvou a dítě-tem. Zbývalo ještě doplavit se k lodi Boundary, vzdálené odtud nanej-výš uzel.
  Právě u můstku se kolébal pod ochranou dvou lodníků člun, který obstarával spojení s trojstěžm'kem; paní Branicanová udala své jméno a tito muži projevili ochotu převézt ji na Boundary, jakmile zjistila, že je kapitán Ellis na jeho palubě.
  Několik úderů vesel postačilo a kapitán Ellis, který poznal paní Branicanovou, přistoupil k zábradlí. Mezitím, co vystupovala po lod-ním žebriţku, nezapomněla klást chůvě na srdce, aby chlapečka dobře držela; Jane vystupovala za nimi. Kapitán je zavedl na vrchní palubu a první důstojm'k konal přípravy k dopravení Boundary na nábřeží města.
  "Pane Ellisi," otázala se nejprve paní Branicanová, "dozvěděla jsem se, že jste se setkal s Franklinem..."
  "Ano, paní," potvrzoval kapitán, "a mohu vás ujistit, že byl v nej-lepším pořádku, jak jsem už o tom rovněž informoval pana Williama Andrewa."
  Viděl jste ho. . . Johna?. "
  " ..
  "Franklin a Boundary pluly proti sobě tak blízko, že jsem mohl s kapitánem Branicanem vyměnit několik slov."

  "Ano. . . vy jste ho viděl!. . ." opakovala paní Branicanová; jako by mluvila spíš sama k sobě a hledala v kapitánových očích odraz obrazu Franklina.





  Potom dala několik otázek paní Burkerová; Dolly jim naslouchala velmi pozorně, ačkoliv její oči byly obrácené k obzoru, za vjezdem do zálivu.



46 ţţ 47

.. "vykřikl: - Všechno je v pořádku, Ellisiţ..."


  "
  Toho dne bylo počasí velmi příjemné," pokračoval kapitán Ellis, "a Franklin plul plnou rychlostí, se všemi plachtami rozvinutými. Ka-pitán John Branican byl na velitelském můstku a v rukou měl daleko-hled. O čtvrtinu zakličkoval, aby se přiblížil k Boundary, protože já sám jsem nemohl upravit směr plavby, protože jsem byl priliš blízko a lapal téměř vítr okraji plachet."
  Výrazům, které kapitán Ellis užíval, asi správně neporozuměla. Co si však pamatovala, bylo, že ten, který s ní mluví, uviděl jejího Johna, že s ním mohl chvilku mluvit.
  "Když jsme se ocitli naproti sobě," připojil, "váš manžel mi poslal, paní Branicanová, pozdrav rukou a vykřikl: - Všechno je v pořádku, Ellisi! Až se vrátíte do San Diega, podejte o mně zprávy mé ženě. . . mé drahé Dolly! - Potom se obě lodi oddělily a za chvíli si zmizely z dohledu!"


  "
  A kterého dne jste tedy potkal Franklin?" otázala se paní Branica-nová.
  "23. března," odvětil kapitán Ellis, "v jedenáct hodin, pětadvacet minut dopoledne."
  Bylo třeba zdržet se ještě u podrobností a kapitán musel na mapě ukázat přesně místo, kde se obě lodi křižovaly. Franklin se setkal s Boundary na 148o délky a 20o šířky, tedy tisíc mil vzdáleně od San Diega. Bude-li počasí nadále příznivé - a dalo se očekávat, že tomu tak bude za krásného ročního období, které nastávalo - vykonal by kapitán John Branican krásnou a rychlou plavbu končinami severní-ho Pacifiku. - A protože nalezne náklad na svou lod' už přichystaný v Kalkatě, hlavním městě Indie, jeho návrat do Ameriky by se mohl uskutečnit velmi rychle. Nepřítomnost Franklina by se tedy omezila pouze na několik měsíců, zcela podle předpokladu obchodm'ho domu Andrew.
  Mezitím, co kapitán Ellis odpovídal na otázky paní Burkerové a pa-ní Branicanové, byla unášena svou obrazotvorností, představovala si, že je na palubě lodi Franklin!. . To není Ellis, který vypravuje tyto události... to je John! ... Domnívala se, že slyší jeho hlas.. .   V tu chvili vystoupil na vrchní palubu první důstojník a hlásil kapitá-novi, že se přípravy chýlí ke konci. Námořníci, umístění na přídi, čekají prý už jen na rozkaz, aby uvedli lod' do pohybu.
  Kapitán Ellis tedy nabídl paní Branicanové, že ji dá dovézt nazpět na pevninu, ledaže by radéji zůstala na lodi. V tom případě by mohla

přeplout záliv na Boundary a vystoupila by, až by přirazili u loděnice. Vyžadovalo by to nanejvýš dvě hodiny.
  Paní Branicanová by velmi ráda přijala kapitánovu nabídku, ale byla pozvána v poledne na oběd. Chápala, že by Jane po tom, co jí řekla před odchodem mulatka, byla velmi znepokojena, kdyby se nevrátila domů ve stejnou dobu, jako její manžel. Poprosila tedy kapitána Ellise, aby ji dal dopravit k můstku, aby nezmeškala první nejbližší odjezd steam-launche.
  Byly tedy uděleny příslušné rozkazy. Paní Branicanová a paní Bur-kerová se rozloučily s kapitánem, který zl'bal Watíkovy roztomilé tvářičky. Potom obě paní a za nimi chůva vstoupily doţlodního člunu, který je dopravil k můstku.
  Při čekání na příjezd steam-launche, který právě opustil nábřeží San Diega, se paní Branicanová s živým zájmem dívala na úkony lodi Boundary. Na drsné povely strojmistra natáčeli lodníci kotvu a troj-stěžník se zbavoval řetězu, zatímco první důstojm'k dal vytáhnout před-ní plachtu, plachtu třírohou a brigantinu. Těmito plachtami se dostane za prilivu snadno na své místo.
  Parní lod'ka brzy přistála. Potom několikrát silně zapískala, aby svo-lala cestující a dva, tři opozdilci zrychlili krok a pospíchali po výběž-ku před hotelem Coronado.
  Steam-launch se směl zdržet pouze pět minut. Paní Branicanová, Jane Burkerová a chůva vstoupily a usedly na lavičce po pravé straně, kdežto ostatní cestující - asi dvacet - přecházeli sem a tam, prochá-zejíce se z přední do zadní části paluby. Zaznělo poslední zapísknutí, parní šroub se roztočil a lod'ka se vzdalovala od břehu.
  Bylo teprve půl dvanácté a paní Branicanová se tedy vrátí včas do domu ve Fleet Street, protože plavba zátokou netrvá déle než čtvrt hodiny. Lod'ka se vzdalovala a Dollyiny oči zůstávaly upřeny na Boun-dary. Kotva byla vyzdvižena, plachty rozepjaty a koráb začal opouštět své kotviště. Až zakotví před loděnicí San Diega, bude Dolly moci konat návštěvy u kapitána Ellise, kdykoliv jí bude libo.
  Steam-launch rychle ujížděl. Domy města rostly na malebném amfi-teátru, jehož rozmanitá patra zaujímají. Zbývalo už jen asi čtvrt zmle, aby parníček dojel do přístaviště.


  "
  Pozor!. . ." vykřikl v ten okamžik jeden z námořníků, stojící na přídi parníčku.
  A obrátil se k muži u kormidla, stojícímu na můstku před komínem.


48 ţ 49


  Paní Branicanová zaslechla tento výkřik a pohleděla k přístavu, kde   se právě prováděl úkon, který přivábil pozornost i ostatních cestují-cích. Proto se také většina z nich vyhrnula na přídi.
  Veliká briga-goeleta, která se právě vybavila z lodí, sestavených podél nábřeží, se chystala vyplout ze zátoky a směřovala svou přídí k mysu Island. Pomáhal jí vlečňák, který ji měl vyvézt z vjezdu do zátoky a plul už značnou rychlostí.
  Tato briga-goeleta se nacházela na cestě parni'ku a dokonce i hodně blízko, takže bylo naléhavé vyhnout se jí obeplutím její zádi. A právě to bylo důvodem výkřiku námořmlsa na muže u kormidla.
  Neklid uchvátil cestující - a nebyl bezdůvodný, protože přístav byl nacpán zakotvenými loděmi. Proto se vzrušeni hrnuli na zád'.   Postup, který bylo nutné zachovat, byl dán sám sebou. Bylo třeba zastavit, aby se udělalo místo vlečňáku i brize, a jet dále teprve teh-dy, až by se cesta úplně uvolnila. Několik rybářských šalup, hnaných větrem, činilo plavbu ještě obtížnější, protože křižovaly před nábřežími San Diega.


  "
  Pozor!" opakoval námořm'k na přídi parníčku.
  "Ano!. . . Ano!. . ." odvětil muž u kormidla. "Není se čeho bát!. Mám místa dost!"
  Ale vlečná lod', které se naskytla neočekávaná překážka náhlým objevením velikého parníku, který jel za ní, učinila rychlý pohyb, kte-rého se nikdo nenadál a stočila se pojednou k levému boku parníčku.   Zazněly úzkostlivé výkřiky, ke kterým se připojilo volání mužstva brigy-goelety, která se pokoušela přispět na pomoc obratům vlečné lodi tím, že zamířila týmž směrem.
  V tu chvili dělilo vlečnou lod' od parníčku sotva dvacet stop.   Jane, se velice ulekla a vstala. Paní Branicanová bezděčným popu-dem vzala Watíka z rukou chůvy a přivinula ho k ňadrům.


  "
  Napravo!. . Napravo!" vykřikl živě kapitán vlečné lodi na kormi-delm'ka parníčku a posunkem mu naznačoval, kterým směrem se má dát.
  Tento muž nepozbyl chladnokrevnost a srazil prudce kormidlo, aby se vyhnul vlečné lodi; ta se totiž nemohla zastavit, protože se briga--goeleta už poněkud rozjela a hrozilo nebezpečí, že jí vrazí do boku.   Po náhlém a neobyčejně silném pohybu kormidla, se steam-launch zatočil prudce vpravo a cestující pozbyli rovnováhu, jak ani jinak být nemohlo, a padli na bok.

  Zazněly nové výkřiky, tentokrát výkřiky hrůzy, protože se dalo předpokládat, že se parníček pod tímto břemenem překotí.
  V tomto okamžiku paní Branicanová, která stála na okraji, nemohla udržet rovnováhu, byla svržena i se svým dítětem přes palubu.   Briga-goeleta se právě šťastně a bez doteku vyhnula parníčku a celé nebezpečí srážky bylo tímto úplně odstraněno.
  "Dolly!. . . Dolly!" zvolala Jane, kterou jeden z cestujících zachytil v okamžiku, kdy by už upadla.
  Najednou se jeden z lodníků parníčku bez váhání vyhoupl přes zá-bradlí na záchranu paní Branicanové a jejího dítěte.
  Dolly, kterou udržovaly na vodní hladině její šaty, nějakou chvi'li plavala a držela chlapečka v náručí, avšak už se začala potápět; když k ní námořník doplaval.
  Protože se parníček skoro naráz zastavil, nebylo by pro námořmlca, statného muže a dobrého plavce, těžké vrátit se k němu i s paní Brani-canovou. Avšak nešt'astnou náhodou v okamžiku, kdy ji právě uchopil kolem pasu, paže ubohé zmítající se a zpola udušené ženy, se rozevřely a dítě zmizelo.
  Když byla Dolly vytažena na palubu a položena na můstek, pozbyla vědomí.
  Znovu se tento statečný námořm'k - byl to třicetiletý muž, jménem Zach*) Fren - vrhl do moře, několikrát se potopil a prohledával vo-du kolem lodi. . . Bylo to marné. . . Nemohl nalézt dítě, které bylo od-neseno spodním proudem.
  Mezitím cestující zahrnovali paní Branicanovou veškerou péčí, kte-rou její stav vyžadoval. Zoufalá Jane a chůva, hrůzou téměř šiţlená, se pokoušely přivést ji k sobě. Steam-launch se nehýbal z místa a čekal, dokud se Zach Fren zcela nevzdal naděje na záchranu malého Wata.   Dolly opět začala nabývat vědomí. Vykoktala jméno "Wat", její oči se otevřely a první její výkřik byl:


  "
  Mé dítě!"
  Spatřila Zacha Frena, který naposledy vystupoval na palubu. . . Wat v jeho náručí nebyl.
  "Mé dítě!" vykřikla podruhé Dolly.
  Potom se vzchopila, odstrčila ty, kteří ji obklopovali a běžela na zád' lodi.


*) Zach - zkratka křestního jména Zachary


50 51


  A kdyby jí v tom nezabránili, byla by se vrhla přes zábradlí.   Museli tuto nešt'astnou paní držet, mezitím co parníček pokračoval v přernšené plavbě k nábřeží San Diega.
  Paní Branicanová klesla se strhaným obličejem a s rukama křečovitě sevřenýma na palubu a zůstávala nadále nehybná.
  Za několik minut dorazil parníček k přístavní hrázi a Dolly byla donesena do domu Jane. Len Burker se právě vrátil. Na jeho rozkaz běžela mulatka pro lékaře.
  Brzy se dostavil a teprve po dlouhém úsilí se mu podařilo přivést paní Branicanovou opět k životu.
  Dolly na něj upřeně pohleděla a pravila:
  "Co je?. . . Co se stalo?. . . Ach!. . Já vím. . ."
  Potom s úsměvem dodala:
  "To je můj John. . . Vrací se. . . Setká se se svou ženou a svým dítětem!. . . Johne!. . . Podívejte se, zde je můj John!. . ."   Paní Branicanová pozbyla rozum. . .

V.

KAP I TOLA

Události prvních tří měsíců





  Jak vylíčit dojem, který vyvolala v San Diegu tato dvojí kata-strofa, smrt dítěte. . . a matčino šilenství?! Je známé, jakou sympatii zahrnovalo obyvatelstvo Branicanovu rodinu a jaký zájem budil mladý kapitán lodi Franklin. Odplul teprve před čtrnácti dny a už není ot-cem! Jeho nešt'astná manželka zešilela!. . Při svém návratu do svého prázdného domu už nenalezne ani úsměv svého Watíka, ani něžnou lásku své Dolly, která by ho už ani nepoznala!. . . Toho dne, kdy by se Franklin vrátil do přístavu, by už nebyl uvítán nadšenými pozdravy svého města!
  Nesmělo se však čekat na jeho návrat, aby byl zpraven o strašném neštěstí, které ho postihlo. Pan William Andrew nemohl nechat mladé-ho kapitána v nevědomosti o tom, co se stalo, nesměl připustit, aby se snad náhodně o této děsné katastrofě nedozvěděl. Bylo třeba bez otá-lení vypravit depeši některému z obchodní přátel v Singapuru. Tímto způsobem by se John dozvěděl strašnou pravdu ještě před svým příjez-dem do Indie.
  Pan William Andrew však nechtěl tuto depeši poslat okamžitě. Mož-ná, že Dollyina nemoc není nevyléčitelná! Copak se může vědět, ne-vrátí-li jí stálá péče zdraví?. . . Proč zasahovat Johna touto dvojnásob-

52 ţţeţ 53


nou ranou: zprávou o smrti dítěte a šílenství jeho manželky, nedalo by se snad toto šílenství v krátké době vyléčit?
  Po domluvě s Lenem a Jane Burkerovými se pan William Andrew rozhodl tuto neblahou zprávu odložit až do chviZe, kdy lékaři pronesou konečný úsudek o Dollyině duševním stavu. Nemají tyto případy náh-lého zešiţlení víc naděje na vyléčení než ty, které byly způsobeny po-zvolným rozkladem duševmlzo života? Ano!. . . a bude tedy nutné několik dní nebo snad i týdnů počkat.
  Mezitím se město ponořilo ve smutek. Obyvatelé se neustále hrnuli do domu v Pobřežní ulici, aby se dozvěděli něco o paní Branicanové. Zatím se provádělo pátrání po tělíčku nešt'astného dítěte - ale bezvý-sledně. Mrtvolka byla pravděpodobně unesena proudem a uchvácena odlivem. Ubohý tvoreček nebude mít ani hrob, ke kterému by se ne-št'astná matka přicházela modlit, pokud by se uzdravila!
  Zpočátku mohli lékaři konstatovat, že se Dollyino šílenství proje-vuje tichou melancholii, bez nervových krizí a bezděčných násilných výbuchů, které nutí, aby byli nemocní zavíráni a byl jim znemožněn každý pohyb. Nezdálo se tedy nutné konat opatření proti násilným výbuchům, kterých se šílenci často dopouštějí proti jiným nebo proti sobě samým. Dolly už byla jen tělem bez duše, byla lidskou bytostí, ve které už nezbývaly žádné vzpomínky na to hrozné neštěstí. Její oči byly suché, s vyhaslým pohledem. Zdálo se, že už nevidí, zdálo se, že už neslyší. Žila už pouze hmotným životem.
  Takový byl stav paní Branicanové první měsíc, který následoval po neštěstí. Uvažovali, nebylo-li vhodnější dát ji do léčebného ústavu, kde by jí byla věnována zvláštní odborná péče. Takové bylo mínění pana Williama Andrewa; a bylo by se tak stalo, nebýt návrhu Lena Burkera, který toto rozhodnutí změnil. Len Burker vyhledal Williama Andrewa v jeho kanceláři a řekl mu:
  "Jsme nyní přesvědčeni o tom, že Dollyino šilenství není tak ne-bezpečného rázu, že by vyžadovalo ústavní léčení; a protože nemá jiné rodiny kromě nás, přejeme si ji ošetřovat. Dolly měla velice ráda mou ženu a kdo ví, nebude-li vliv Jane na ni účinnější než vliv cizích osob? Jestliže by se snad později dostavily prudší záchvaty, zbylo by ještě dost času na dohodnutí a jiná opatření. - Co o tom soudíte, pane Andre-we?"
  Ctihodný majitel lodi neodpověděl bez jakéhosi váhání, protože cítil k Lenu Burkerovi jen pramalou sympatii, ačkoliv nevěděl nic o jeho

ohroženém postavení a neměl tenkrát důvod, aby pochyboval o jeho čestnosti. Ostatně přátelství, které k sobě chovaly Dolly a Jane, bylo hluboké, a protože paní Burkerová byla její jedinou příbuznou, bylo





  , .ţ-~ţ~. .

Len Burker vyhledal Williama Andrewa v jeho kanceláři a řekl mu...

patrně lepší, aby Dolly byla svěřena do její péče. Hlavní věcí přitom bylo, že by nešt'astnice mohla být stále a láskyplně ošetřována, jak to vyžadoval její stav.


54 55


  "
  Protože chcete na sebe vzít tuto úlohu," odpověděl pan William Andrew, "nevidím v tom nic závadného, pane Burkere, bude-li Dolly svěřena své sestřence, jejíž oddanost vůči ní je nepochybná."   "Oddanost, které se jí nebude nikdy nedostávat!" dodal Len Bur-ker.
  Řekl to však svým chladným, odměřeným, nepříjemným tónem, kterého se nedovedl zbavit.


  "
  Vaše počínání je úctyhodné!" pokračoval pan Andrew. "Dovolte však prostou poznámku: ptám se sám sebe, bude-li ve vašem domě ve Fleet Street, v té hlučné obchodní čtvrti, ubohá Dolly ubytována za podmínek příznivých jejímu uzdravení. Potřebuje klid, volný svěží vzduch. . ."


  "
  Proto také," odpověděl Len Burker, "je naším úmyslem dopravit ji do domu ,U krásné vyhlídky` a zůstat tam s ní. V té vilce je doma a pohled na předměty, kterým přivykla, bude - možná - mít blaho-dárný vliv na jejího ducha. Tam bude chráněna před dotěrností. . . Venkov jí bude v nejbližším dosahu. . . Jane s ní bude konat procházky po okolí, které zná, kterým procházela se svým chlapečkem. . . Kdyby tu byl John, zdali by neschválil to, co tu navrhuji?. . . A co by si pomys-lel, nalezl-li by svou ženu v léčebném ústavu v péči cizích lidí?. . . Pane Andrewe, nesmíme zapomenout na nic, co by bylo toho druhu, aby mělo nějaký vliv na ducha naší nešt'astné pň'buzné."
  Tato odpověd' byla zřejmě diktována dobrým úmyslem. Proč se však vždy zdálo, že slova tohoto člověka nedovedou vzbudit důvěru? At' to však bylo jakkoliv, jeho návrh zasluhoval za okolností, kdy jej podával, aby byl přijat a pan William Andrew mu mohl pouze poděkovat, a dodal, že mu kapitán John Branican bude zavázán hlubokou vděč-ností.
  27. dubna byla paní Branicanová dopravena do domku "U krásné vyhlídky", kde se téhož večera ubytovali i manželé Burkerovi. Toto opatření bylo všeobecně schvalováno.
  My už tušíme, jaké pohnutky Lena Burkera vedly. Právě v den katastrofy měl v úmyslu, pokud se na to ještě pamatujeme, promluvit si s Dolly o jisté záležitosti. Tato záležitost se týkala určité částky peněz, kterou si chtěl od ní vypůjčit. Od té doby se však situace změnila. Bylo pravděpodobné, že Lenu Burkerovi budou svěřeny zájmy jeho pňlţuz-né, snad jako jejímu poručníkovi, a že si v této hodnosti asi opatří prostředky, bezpochyby nedovolené, které by mu dovolily získat čas.

  Jane to ovšem vytušila, i když byla velice ráda, že se může plně věnovat své Dolly, chvěla se pň pomyšlení na podezřelé úmysly, za nimiž by její muž mohl jít pod rouškou lidského cítění. Za těchto nových okolností byl tedy uspořádán nový život ve vile "U krásné vyhlídky". Dolly ubytovali v tom pokoji, který nedávno opustila, krá-čejíc vstříc tak hroznému neštěstí. Nevracela se do něho milující matka, ale bytost zbavená rozumu. Tento tak milovaný domek, salon, kde několik podobizen zachovávalo vzpomínku na nepřítomného, zahra-da, kde oba prožili tak št'astné dny, jí nepřipomínaly nic z uplynulého života. Jane obývala pokoj sousedící s pokojem paní Branicanové a Len Burker si zařídil své obydlí ze síně v přízemí, která bývala kabine-tem kapitána Johna Branicana.
  Od toho dne Len Burker opět zahájil své obyčejné zaměstnání. Každé ráno docházel do San Diega, do své kanceláře ve Fleet Street, kde dál sledoval své zájmy. Co se však mohlo zdát nápadné, bylo to, že se každého večera nikdy nezapomněl vracet do domu "U krásné vy-hlídky" a brzy býval mimo město vzdálený jen na velice krátkou dobu.   Rozumí se samosebou, že mulatka svého pána následovala do nové-ho bytu, kde měla nadále být tím, čím dosud bývala vždy a všude, totiž bytostí, na jejíž oddanost mohl naprosto spoléhat. Chůva malého Wata byla propuštěna, ačkoliv se nabídla, že se zcela oddá ošetřování paní Branicanové. Co se týká služebné, ta byla prozatím ponechána v domě na nutné práce, na které by Nó sama nestačila.
  Ostatně nikdo by nenahradil Jane v laskavé a neúnavné péči, kterou Dollyin stav vyžadoval. Její přátelství ještě vzrostlo, bylo-li to vůbec možné, od smrti dítěte, z jehož záhuby vinila v první řadě sebe samu. Kdyby nevyhledala Dolly v domku "U krásné vyhlídky", kdyby jí nevnukla myšlenku, aby vykonala návštěvu u kapitána na lodi Boun-dary, toto dítě by dnes bylo u své matky a utěšovalo ji v dlouhých hodinách manželovy nepřítomnosti!. . . Dolly by nepozbyla rozum!   Nepochybně bylo snahou Lena Burkera dokázat, aby se péče Jane zdála být dostatečná těm, kteří se zajímali o stav paní Branicanové. Sám pan William Andrew byl nucený uznat, že se nešt'astnice nemohla dostat do lepších rukou. Na svých návštěvách zvlášt' pozoroval, proje-vují-li se v Dollyině zdravotním stavu některé známky zlepšení. Chtěl stále ještě doufat, že první depeše, kterou měl v úmyslu zaslat kapitá-novi Branicanovi do Singapuru nebo do Indie, mu neoznámí dvojí neštěstí - smrt jeho dítěte. . . a manželčino šílenství. . . Nebylo to tak,


56 57


jako by i ona byla mrtvá? Nikoliv? Nemohl uvěřit, že by Dolly v siţle svého mládí, žena, jejíž duch byl tak povznesený, jejíž povaha byla tak energická, byla nenapravitelně zasažena ve své inteligenci! Není to snad pouze doutnající oheň v popelu?. . . Nerozžehne ho snad jednoho dne znenadání jiskra?. . . A přece uplynulo už pět týdnů a žádný zá-blesk rozumu nerozptýlil tyto temnoty. Zdálo se, že lékaři už nechovají žádnou naději vůči tichému, uklidněnému, malátnému šilenství, které nerušilo žádné fyziologické rozčilení; proto také brzy zastavili další návštěvy. I sám pan William Andrew začal pochybovat o vyléčení a začal brzy přicházet řidčeji do domu "U krásné vyhlídky" - tak smutno mu bývalo, když se ocitl tváří v tvář s touto nešt'astnicí, tak Ihostejnou a zároveň tak nevědomou.
  Kdykoliv byl Len Burker nucený z nějakého důvodu strávit některý den mimo vilu, měla mulatka rozkaz, aby dohlížela na paní Branicano-vou sama. Ačkoliv nijak nedávala najevo, že by chtěla překážet Jane v ošetřování nemocné, nenechávala ji téměř nikdy s Dolly samotnou a podávala svému pánovi věrné zprávy o všem, co zpozorovala ve stavu nemocné. Nijak se neostýchala odbýt několik osob, které se přišly pozeptat do švýcarského domku, jak se Dolly daří. Je to prý proti nařízení lékařů, omlouvala se. . . Takové vyrušování by mohlo vyústit v záchvaty. . . A paní Burkerová sama schvalovala mulatčino počínání, když odbývala návštěvmlsy, kteří nemají v domě "U krásné vyhlídky" co dělat. Takto se kolem paní Branicanové poznenáhlu utvářelo úplné osamocení.


  "
  Ubohá Dolly," myslela si Jane, "jestliže by se její stav zhoršil a její šílenství přešlo v zuření a dopustila se násilností. . . vzali by mi ji. . . zavřeli do ústavu pro choromyslné. . . Byla by pro mne ztracena!. . . Nikoliv!. . . Dej Bůh, aby mi ji ponechali!. . . Kdo by o ni pečoval s větší láskou než já?"
  Ve třetím týdnu měsíce máje chtěla Jane podniknout několik vychá-zek do okolí švýcarského domku - myslela, že by snad její sestřenici prospěly. Len Burker proti tomu nic neměl, ale s podmínkou, že Nó bude Dolly a jeho ženu doprovázet. To bylo však jen rozumné. Chůze a čerstvý vzduch by mohly u Dolly způsobit nějaký zmatek, snad dát v jejím duchu vznik myšlence na útěk a Jane sama by neměla dost sily, aby ji zadržela. U šlené ženy se můžeme obávat všeho, může být dohnána i k vlastní záhubě. . . Nebylo třeba vydávat se napospas ještě jinému neštěstí.

  Jednoho dne tedy paní Branicanová, která se opírala o rámě Jane, opustila dům. Nechala se vodit jako pasivní bytost a chodila tam, kam ji vedly bez sebemenšího zájmu.





  Na začátku těchto vycházek se nepřihodilo nic zvlášm'ho. Nicméně mulatka brzy zpozorovala, že chování Dolly se začíná měnit. Po jejím obvyklém klidu následovalo zjevné vzrušení, které mohlo mít neblahé


58 ţ 59

"Pojd má Dolly, pojd:ţ" ... prosila Jane.


následky. Několikrát pohled na malé děti, které potkávala cestou, u ní způsobil nervový záchvat. Vracela se jí snad do paměti vzpomínka na dítě, které ztratila?. . . Vzpomínka na malého Wata?. . At' tomu bylo jakkoliv, připustilo-li se třeba i to, že se v tom mohl spatřovat příznivý obrat, přece z toho vyplývalo nervové vzrušení, které bylo takového rázu, že by se jím nemoc ještě zhoršila.
  Jednoho dne paní Burkerová a mulatka zavedly nemocnou na knob-hillské výšiny. Dolly seděla obrácena k mořskému obzoru; zdálo se však, že její duch je bez myšlenek, tak jako byly prázdné její oči.   Pojednou její obličej nabýval živosti, lomcovalo jí chvění, její oči zazářily podivným pohledem a chvějící se rukou ukazovala na bod, který se třpytil v dáli.


  "
  Tam!. . Tam!. . ." zvolala.
  Byla to plachta, čistě se rýsující na nebi, jejíž jasnou bělost zvyšoval sluneční paprsek.


  "
  Tam!. . . Tam!. . ." opakovala Dolly.
  A její hluboce rozechvělý hlas jako by ani nepatřil lidské bytosti.   Jane se na ni se zděšením dívala, avšak mulatka potřásala hlavou na znamení nespokojenosti. Prudce uchopila Dolly za rámě a opakovala toto slovo:
  "Pojd'te!. . Pojd'te!. . ."
  Dolly jí ani neslyšela.
  "Pojd', má Dolly, pojd'!". . . prosila Jane.
  A snažila se ji odvést a odvrátit její oči od plachty, která postupovala na obzoru.
  Dolly se postavila na odpor.


  "
  Ne!. . Ne!. . ." vykřikla.
  A odstrčila mulatkou silou, kterou by v ní nikdo nehledal.   Paní Burkerová i mulatka pocítily veliký nepokoj. Mohly se obávat, že jim Dolly unikne, že je neodolatelně vábena klamným viděním, ve kterém převládala vzpomínka na Johna, seběhne po knobhillské stráni a vrhne se snad do moře.
  Náhle však toto ohromné vzrušení polevilo. Slunce právě zašlo za mrak a plachta se už na povrchu oceánu neobjevila.
  Dolly, která se stala opět netečnou, klesly ruce, vyhasl pohled a vě-domí pominulo. Vzlykání, které křečovitě pozdvihlo její ňadra, opět přešlo, jako by v ní nebyl život. V tom ji Jane vzala za ruku; nechala se odvést bez odporu a vrátila se do domu "U krásné vyhlídky".

  Od toho dne Len Burker nařídil, aby se Dolly pohybovala pouze v zahradě švýcarského domku a Jane se musela tomuto nařízení podro-bit.
  Bylo to asi právě v době, kdy se pan William Andrew rozhodl informovat kapitána Johna Branicana o všem, co se stalo, protože už nebyla naděje, že by se duševní porucha paní Branicanové mohla ještě zlepšit. Neposlal však dlouhou depeši do Singapuru, odkud Franklin už mezitím patrně odplul, nýbrž do Kalkaty; tam ji John obdrží, jakmi-le dorazí do Indie.
  Přece však, ačkoliv pan William Andrew už nyní neměl žádnou naději vzhledem k Dolly, bylo ještě možné - podle názoru lékařů - zlepšení jejího duševního stavu, jestliže by prožila prudký otřes, napri'klad toho dne, kdy by se před ní objevil její manžel. Tato náhoda byla ovšem jediná, která ještě zbývala a třeba byla sebemenší, pan William Andrew ji nechtěl opomenout ve své depeši Johnu Branica-novi. Proto ho požádal, aby se nepoddával zoufalství, vyzýval jej, aby velení na Franklinovi odevzdal svému zástupci Harrymu Feltonovi a vrátil se co nejrychlejšími cestami do San Diega. Tento výtečný muž by obětoval svoje nejdražší zájmy, aby učinil u Dolly ještě tento posled-ní pokus a žádal mladého kapitána, aby mu telegraficky odpověděl, co soudí, že by bylo třeba vykonat.
  Když se Len Burker dozvěděl obsah této depeše, o které se mu zmínil pan William, schválil ji, ačkoliv zároveň vyslovil obavu, že Johnův návrat nezpůsobí duševní otřes, od kterého by mohli doufat nějaký blahodárný účinek. Jane se však upjala na tuto naději, že by Johnovo spatření mohlo Dolly vrátit rozum. A Len Burker jí slíbil, že mu v tom smyslu napíše, aby neotálel se svým návratem do San Diega - tento slib však nikdy nesplnil.
  V následujících týdnech nenastala ve stavu paní Branicanové žádná změna. Třebaže její tělesný život nijak neutrpěl a i její zdraví bylo takové, že si nebylo možné přát lepší, přece jen její fyziognomie byla až priliš patrná.
  Nebyla to již žena, která se ještě nedožila ani jednadvaceti let, tato žena s ostřejšími rysy, s pletí, jejíž tak horký nádech pobledl, jako by v ní uhasl duševní oheň. Ostatně bývalo ji vidět jen zřídka, pouze snad jen v zahradě u domu, sedící na některé lavičce nebo procházející se s Jane, která o ni pečovala s neutuchající oddaností.


60 61


  Počátkem měsíce června tomu bylo dva a půl měsíce, co Franklin opustil přístav v San Diegu. Od jeho setkání s Boundary o něm nebylo zpráv. Asi v této době, po zastávce v Singapuru, měl dojet do Kalkaty, ledaže by se stala nějaká nepředvídaná a nepravděpodobná nehoda. Ze severu Tichého oceánu ani z Indického oceánu však nebylo ohláše-no výjimečně špatné počasí, které by mohlo být příčinou opoždění rychle plující obchodní plachetní lodi.
  Pan William Andrew se nepřestával divit tomu, že nemá žádné nové zprávy. Nemohl si vysvětlit, proč mu jeho zpravodaj neohlásil příjezd Franklina do Singapuru. Jak vysvětlit, že by se tam Franklin nezasta-vil, když kapitán John měl přece v tomto směru určité pokyny? Ostatně ta věc bude určitě za několik dní známá, jakmile Franklin dorazí do Kalkaty.
  Uplynul týden. - 15. června dosud nebyly žádné zprávy. Byla te-dy vypravena depeše tamějšímu obchodnímu vedoucímu firmy An-drew, žádající okamžitou odpověd', která se týkala Johna Branicana a Franklina.
  Tato odpověd' došla po dvou dnech.
  O Franklinovi se v Kalkatě nic nevědělo. Americký trojstěžm'k toho času nebyl ve vodách Bengálského zálivu spatřen ani některou lodí, s ním se křižující.
  Překvapení pana Williama Andrewa se proměnilo v nepokoj; a pro-tože telegram není možné zachovat v tajnosti, rozšířila se po San Diegu pověst, že Franklin nepřijel ani do Kalkaty, ani do Singapuru.   Rodina Branicanova byla tedy snad postižena opět novým neštěstím - tím neštěstím, které by postihlo i ty rodiny v San Diegu, ke kterým patřilo Franklinovo mužstvo.
  Len Burker byl také velice vzrušený, když se dozvěděl tyto poplašné zprávy. Přece však jeho náklonnost ke kapitánovi Johnovi Branicanovi nebývala nikdy pri'liš veliká, a nebyl člověkem, který by truchlil nad neštěstím druhých, i kdyby běželo o jeho vlastní rodinu. At' to bylo jakkoliv, od toho dne, kdy bylo proč se znepokojovat o Franklinův osud, se zdál být zasmušilejší, ustaranější, uzavřenější vůči veškerým stykům, týkajícím se i jeho vlastních záležitostí. V ulicích San Diega a v jeho kanceláři ve F'leet Street byl viděn pouze zřídka, dělal, jako by se chtěl omezit pouze na pobyt v domě "U krásné vyhlídky".   Co se týká Jane, její bledá tvář, oči zarudlé pláčem, úplně skleslé vzezření vyjadřovaly, že zakouší opět hrozné soužení.

  Právě v tu dobu se stala i změna ve služebnictvu ve švýcarském domku; z nepatrného důvodu Len Burker propustil služebnou, kterou až dosud držel a jejíž služba nezavdávala žádnou příčinu ke stížnostem.





  Péče o domácnost byla nyní výhradně svěřena mulatce. Kromě ní a Jane neměl už nikdo přístup k paní Branicanové. Pan William Andrew, jehož zdraví velmi utrpělo těmito ranami neblahého osudu,


62 63

. . . bývalo ji vidět jen zřidka, pouze snad jen v zahradě u domu, . . . 

byl nucen, upustit od svých návštěv v domě "U krásné vyhlídky". A co by ostatně měl při téměř pravděpodobné ztrátě Franklina říci, co by mohl dělat? Věděl, že po přerušení vycházek Dolly nabyla znovu pře-dešlý klid a že nervové záchvaty zmizely. Nyní žila nebo spíše živořila ve stavu nevědomosti, který byl příznakem jejího šílenství a její zdraví už nevyžadovalo žádnou zvláštní péči.
  Ke konci měsíce června obdržel pan Andrew z Kalkaty novou de-peši. Námořní korespondence nezaznamenala Franklina na žádném z bodů cesty, kterou měl v končinách Filipín, Celebesu, Jávského moře a Indického oceánu sledovat. Protože tato lod' opustila přístav v San Diegu před čtvrt rokem, předpokládalo se, že se potopila s mužstvem i nákladem bud' při srážce nebo při ztroskotání, dříve než dosáhla Singapuru.

VI.

KAP I TOLA

Konec smutného roku





  Tato řada katastrof, jejichž obětí se stala právě rodina Brani-canova, uvedla Lena Burkera do situace, na kterou je třeba obrátit pozornost.
  Dosud jsme nezapomněli na tu okolnost, že peněžní poměry paní Branicanové, třebaže byly toho času velice nepatrné, se mohly později velice zlepšit, protože byla jedinou dědičkou svého strýce, bohatého Edwarda Startera. Stále se zdržoval na svém rozsáhlém lesním panství, téměř vypovězený do nejnepristupnější končiny státu Tennessee si tento podivín zakázal dát kdy o sobě zprávu. Protože mu v tu dobu nebylo ještě ani devětapadesát let, mohlo se na jeho jmění čekat ještě hodně dlouho.
  Snad by i změnil svoje stanovisko, kdyby věděl, že paní Branicano-vá, jeho jediná nejbližší pri'buzná, byla postižena po smrti svého dítěte duševní chorobou. Nevěděl však o tomto dvojnásobném neštěstí; ani by se je nemohl dozvědět, protože navždy odmítal přijímat i psát dopi-sy. Len Burker by však mohl tento zákaz překročit kvůli změnám, které nastaly v Dollyině životě a Jane mu dala na srozuměnou, že jeho povinnost vyžaduje, aby Edwarda Startera informoval; on jí však uložil mlčení a pečlivě se chránil vyhovět její žádosti.



64 ţ:: 65


  Stalo se to proto, že jeho osobní prospěch mu kázal, aby to neučinil; a šlo-li o volbu mezi prospěchem a povinností, Len Burker nebyl z těch, kteří by se rozpakovali třeba jen na okamžik. Jeho záležitosti nabývaly každým dnem více znepokojujícího rázu, než aby se chtěl vzdát této poslední naděje na jmění.
  Situace byla skutečně zcela jednoduchá; kdyby paní Branicanová zemřela bez dětí, připadlo by její dědictví sestřenici Jane, jediné pri-buzné, oprávněné po ní dědit. Tedy, po smrti malého Wata Len Burker pozoroval, jak bezpečně roste právo jeho manželky na dědictví po Edwardu Starterovi, to znamená právo jeho samého.
  A nesměřovaly události skutečně k tomu konci, aby mu opatřily toto ohromné jmění? Nejenže dítě zemřelo a Dolly zešiiela, ale také-podle názoru lékařů - pouze návrat kapitána Branicana by mohl přivodit zlepšení jejího duševního stavu.
  A právě osud Franklina zavdával příčinu k nejživějším obavám. Nebudou-li zprávy o něm ještě po několik týdnů a nedozví-li se firma Andrew, že její lod' přistála v některém přístavu, bude to jasný důkaz   ,
že se Franklin a jeho mužstvo do přístavu v San Diegu již nikdy nevrátí. A potom Lenu Burkerovi stála v cestě pouze Dolly, zbavená rozumu, aby po ní získal dědictví. A čeho by se neodvážil člověk bez svědomí v zoufalém postavení, až by smrt Edwarda Startera učinila Dolly maji-telkou jeho bohatého dědictví?
  Aby však paní Branicanová dědila, musela svého strýce přežít. Len Burker měl tedy zájem na tom, aby se život nešt'astnice prodloužil až do dne, kdy by se jí sneslo do klína dědictví po Edwardu Starterovi. Nyní měl proti sobě pouze dvě možnosti: bud' Dollyinu smrt, která by nade-šla priţliš brzy, nebo návrat kapitána Branicana v případě, že by ztros-kotal na některém neznámém ostrově a podařilo se mu vrátit domů. Tato poslední možnost však byla celkem velmi málo pravděpodobná a úplná zkáza lodi Franklin už mohla být pokládána za docela jistou.   Takový byl tedy případ Lena Burkera, taková byla budoucnost, kterou předvídal a to ve chviţli, kdy se cítil nucený chopit se nejkrajněj-ších prostředků. A skutečně, zasáhne-li do jeho záležitostí spravedl-nost, bude se muset zodpovídat ze zneužití důvěry. Část obnosů, které mu byly svěřeny nerozvážnými lidmi, anebo které si opatřil nečestným jednáním, už v jeho pokladně nebyla. Nakonec budou přece požado-vány, vymáhány, ačkoliv požíval peněz jedněch, aby uspokojil druhé. Tento stav věcí nemohl mít ovšem dlouhého trvání. Blížil se úpadek,

dokonce víc než úpadek - zneuctění, a to, co se takového člověka dotýká ještě víc: uvěznění za pričinou nejvážnějších obvinění.   Paní Burkerová bezpochyby tušila, že postavení jejího manžela je ohroženo; nechtěla však uvěrit, že by se muselo rozuzlit dokonce i za-




kročením spravedlnosti. Vždyt' v domě "U krásné vyhlídky" nebyl do-sud cítit nedostatek.



66 67

... byly zahájeny sbírky ve prospěch rodin postižených touto katastrofou. 

  Podívejme se, z jakého důvodu!
  Od té doby, kdy Dolly byla v nepřítomnosti manžela postižena duševní chorobou, bylo nutné jí stanovit poručníka. Nejvhodnějším pro tento úkol byl shledán Len Burker pro své pri'buzenství s paní Branicanovou, a zároveň se stal i správcem jejilio majetku. Protože měl po ruce peníze, které jí zanechal při svém odjezdu John, aby mohla hradit vydání na domácnost, použil je k vlastním osobním účelům.   Celkem toho nebylo mnoho, protože Franklinova nepřítomnost měla trvat pouze pět až šest měsíců; bylo tu však i jmění, které Dolly přinesla do manželství, i když obnášelo pouze několik tisíc dolarů, Len Burker, který ho používal k tomu, aby vyhověl alespoň nejnaléhavěj-ším požadavkům, by tím mohl získat čas - což bylo nejdůležitější.   Proto se také tento nečestný člověk nijak nerozpakoval zneužít své-ho postavení jako poručník. Zpeněžil cenné papíry, ze kterých se sklá-dalo jmění paní Branicanové, své svěřenky a pňlţuzné zároveň.   Použil těchto nedovolených prostředků, a tak si mohl na chvíli po-oddechnout a vrhnout se na nové obchody, neméně podezřelé. Ocitl se tak na cestě, která vede ke zločinu a byl odhodlán kráčet po ní-bude-li to třeba - až do konce.
  Ostatně návratu kapitána Branicana se obával čím dál tím méně. Míjely týdny a obchodní dům Andrew nedostával vůbec žádné zprávy o Franklinovi, jehož přítomnost nebyla odnikud hlášena již šest měsí-ců. Srpen a září uplynuly. Ani v Kalkatě, ani v Singapuru nezazname-naly námořní kanceláře sebemenší stopu, která by vedla k tomu, co se stalo s americkým trojstěžníkem. Ted' ho měli - nikoliv bez důvodu - za úplně ztracený a v San Diegu zavládl všeobecný smutek. Jak zahynul? V tom se názory mnoho nerozcházely, i když se musely omezit na pouhé domněnky. A skutečně, po Franklinově odjezdu ně-kolik obchodních lodí, vypravených na stejná místa, muselo nezbyt-ně plout týmž směrem.
  Protože však po něm nenalezly sebemenší stopy, bylo namístě zasta-vit se u velmi pravděpodobné domněnky: že se Franklin ocitl v jednom z děsivých uragánů, nepřekonatelných tornád, které v Celebeském nebo Jávském moři zuřívají a zahynul se vším mužstvem i nákladem. 15. října 1875 to bylo už sedm měsíců, co Franklin opustil San Diego, a všechno nasvědčovalo tomu, že se tam už nikdy nevrátí.
  Tehdy právě tato obava nabývala jistoty po celém městě, a proto byly zahájeny sbírky ve prospěch rodin postižených touto katastrofou.

Mužstvo Franklina, důstojníci i námořníci, patřilo k přístavu San Die-go a byli tu ženy, děti a př1'buzní, ohrožení nedostatkem, kterým bylo třeba pomoci.





  Podnět k těmto sbírkám vyšel od obchodnilţo domu Andrew, který upsal značnou částku. Jak z osobního zájmu, tak z chytrosti hodlal přispět k tomuto dobročinnému dílu i Len Burker. Ostatní obchodní


68 69

"Odešla, pane Andrewe. . . " odvětila Nó po podivném váháni, . . . 

domy ve městě, majitelé vlastních závodů i drobní obchodníci, násle-dovali jejich příkladu. Výsledek toho byl, že rodiny zmizelého mužstva mohly být hojnou měrou podporovány, což poněkud zmírnilo násled-ky námořní pohromy.
  Pan William Andrew měl - jak si lze myslet - za svou povinnost zabezpečit paní Branicanové, zbavené duševního života, alespoň život hmotný. Věděl, že před svým odjezdem zanechal kapitán Branican své domácnosti tolik, kolik bylo třeba na krytí jejích výloh po dobu šesti až sedmi měsíců. Domníval se však, že tyto prostředky jsou již vyčerpány a nechtěl, aby Dolly byla svým pri'buzným na obtíž; rozhodl se promlu-vit o této věci s Lenem Burkerem.
  17. října odpoledne, ačkoliv ještě nebyl úplně zdráv, vydal se majitel lodi na cestu k domu "U krásné vyhlídky"; prošel horní čtvrtí města a dorazil ke švýcarskému domku.
  Navenek se nic nezměnilo, pouze to, že záclony oken v přízemí a v prvním poschodí byly neprodyšně spuštěny. Člověk by řekl, že je to dům neobydlený, mlčenlivý, zahalený tajemstvím.
  Pan William Andrew zazvonil u dvířek do zahrady. Nikdo se však neukázal. Dokonce se zdálo, že návštěvník nebyl zpozorován.   Není snad v tuto chvili v domě "U krásné vyhlídky" nikdo?   Po druhém zazvonění tentokrát následovalo skřípnutí postranních dveří, které se otevřely.
  Objevila se mulatka a jakmile poznala pana Andrewa, nedovedla potlačit projev mrzutosti, kterého si však ani nepovšiml.   Mezitím se mulatka blížila a pan William Andrew nečekal, až mu otevře dvířka a otázal se:
  "Copak paní Branicanová není doma?"
  "Odešla, pane Andrewe. . ." odvětila Nó po podivném váhání, zře-telně smíšeném se strachem.
  "Kde tedy je?. . ." otázal se pan William a chtěl vejít.   "Domníval jsem se, že jste s těmito procházkami, které ji rozčilovaly a vyvolávaly záchvaty, přestali?. . ."
  "Ano, ovšem. . ." odpověděla Nó. "Ale před několika dny. . . jsme tyto procházky opět zahájili. . . Nyní se zdá, že paní Branicanové přece jen trochu pomáhají. . ."
  "Lituji, že jsem o tom nebyl informován," podotkl pan William Andrew. "Je doma pan Burker?"


  "
  Nevím."

  "Podívejte se a pokud je doma, řekněte mu, že bych si přál s ním mluvit!"
  Dřív než mulatka odpověděla - a byla by se touto odpovědí patrně ocitla ve velikých rozpacích - se dveře v přízemí otevřely. Len Burker se objevil na výstupku, prošel zahradou a během chůze řekl:   "Račte vstoupit, pane Andrewe! Snad mi dovolíte, abych vás přiví-tal v nepřítomnosti Jane, která šla s Dolly na procházku."   A tohle nebylo proneseno oním studeným tónem, který byl tak příznačný pro Lena Burkera, nýbrž hlasem lehce rozechvěným.   Protože pan William Andrew navštívil dům "U krásné vyhlídky" právě proto, aby se domluvil s Lenem Burkerem, vstoupil brankou do zahrady; odmítl vyzvání, aby vešel do salonu v přízemí a usedl na lavičku v zahradě.
  Len Burker se ujal slova a potvrdil to, co už řekla mulatka: před několika dny zahájila paní Branicanová opět procházky v okolí domu "U krásné vyhlídky", což prý velice prospívá jejímu zdraví.   "Vrátí se Dolly brzy?" otázal se pan Andrew.
  "Nemyslím, že by ji Jane přivedla zpět před polednem," odvětil Len Burker.
  Panu Williamu Andrewovi byla tato zpráva zřejmě velmi nemilá, protože se rozhodně musel vrátit do svého závodu před odjezdem ošt. Ostatně Len Burker ho ani nepozval, aby se ve švýcarském

p y
domku zdržel.
  "A v Dollyině
slova.

stavu jste neshledal žádné zlepšení?" ujal se opět

  "Nikoliv, - bohužel! - pane Andrewe a je obava, nejde-li o šilen-ství, které nezdolá ani čas, ani sebelepší péče."
  "Kdo ví, pane Burkere? Co se zdá být nemožné lidem, je vždy možné Bohu!"
  Len Burker potřásl hlavou jako člověk, který nepřipouští boží za-kročení ve věcech tohoto světa.
  "Co je tu zvláště žalostné je to, že už nesmíme spoléhat na návrat kapitána Branicana," ujal se znovu slova pan Andrew. "Je třeba se zříci št'astné změny, kterou by návrat manžela snad přivodil v duševním stavu ubohé Dolly. Nevíte snad ani, pane Burkere, že jsme se už téměř úplně vzdali veškeré naděje, že se ještě s Franklinem shledáme?"   "Vím to, pane Andrewe, a je to nové a ještě větší neštěstí, které se připojilo k tolika jiným. A přece, aniž by bylo třeba, aby se do toho



70 71


mísila Prozřetelnost," dodal posměšným tónem, na tomto místě na-prosto nevhodným - "návrat kapitána Branicana by nebyl, podle mého názoru, nijak neobvyklý."
  "Ani po tom, když už uplynulo celých sedm měsíců bez sebemenší zprávy o Franklinovi," podotkl pan William Andrew, "a když ani veškeré mou zahájené pátrání nemělo žádný výsledek?"
  "Nic však nedokazuje, že Franklin utonul na širém moři," pokračo-val Len Burker. "Nemohl snad ztroskotat na některém z mnohých skalisek, v těchto končinách tak hojných, kterými musel proplout?. . . Kdo ví, nenalezl-li John a jeho mužstvo útočiště na některém opuště-ném ostrově?. . . A je-li tomu tak, dovedou se už stateční a rázní muži dopracovat návratu do vlasti!. . . Nedovedli by si ze zbytku své lodi vystavět nějaký člun?. . . A nebudou zpozorována jejich znamení, dá-vaná lodím, které by náhodou pluly nedaleko těch ostrovů?. . . Je ovšem třeba nějakého času, než se stane některá z těchto možností... Ne!. . . Já nepochybuji o Johnově návratu. . . Za několik měsíců, nesta-ne-li se tak už za několik neděl!. . Je mnoho pň'kladů, že se trosečníci, kteri byli pokládáni už za naprosto ztracené, nenadále vrátili do svého přístavu!"
  Len Burker tentokrát mluvil tak obšírně, jak u něho nikdy nebývalo zvykem. Jeho vzhled, jindy tak netečný, ožil. Člověk by řekl, když se vyjadřoval takovým způsobem, když uváděl vzhledem k trosečníkům celkem dobré důvody, že tu neodpovídá panu Williamu Andrewovi, nýbrž sobě samému, svým vlastním úzkostem, svému strachu, který stále pocit'oval, že jednou uvidí ne-li samotného Franklina, ohlášeného v San Diegu jako vracející se lod', tak alespoň jinou lod', přivážející nazpět kapitána Branicana a jeho mužstvo.
  To by znamenalo rozvrat celé soustavy, na které vybudoval svoji budoucnost.
  " p p
  "Ano, . . . od ověděl an Andrew, "vím to. . . Stala se už taková téměř zázračná zachránění. . . Všechno to, co jste mi pověděl, pane Burkere, jsem si i já sám řekl... Není však možné, abych si uchoval sebemenší naději! At' už je to jakkoliv - proto jsem dnes prišel pro-mluvit si s vámi, = přeji si, aby vám Dolly nebyla na obtíž. . ."   "Ó, pane Andrewe!. ."
  "Nikoliv, pane Burkere, a vy zajisté dovolíte, aby příjmy kapitána Branicana zůstaly zachovány i jeho manželce, pokud bude naživu. . ."   "Děkuji vám za ni," pravil Len Burker. "Tato šlechetnost. . ."

  "Domnívám se, že konám pouze svou povinnost," pokračoval maji-tel lodí. "A protože si myslím, že peníze zanechané Johnem jeho man-želce před odjezdem, jsou už z největší části vydány..."
  "Ovšem, pane Andrewe," potvrzoval Len Burker, "avšak Dolly není bez rodiny; je také naší povinností, abychom jí pomáhali... jak z oddanosti. . ."
  "Ano. . . vím, že můžeme spoléhat na oddanost paní Burkerové. Dovolte však, abych i já zakročil určitým způsobem, abych zabezpečil manželce kapitána Branicana, jeho vdově - bohužel! - blahobyt i ošetřování, které by se jí ovšem i z vaší strany dostalo - o tom jsem přesvědčen."
  "Stane se, jak si budete přát, pane Andrewe."
  "Přinesl jsem vám, pane Burkere, částku, kterou si podle mého ná-zoru kapitán Branican po odjezdu Franklina úplně zasloužil, a jako Dollyin opatrovník si můžete každý měsíc pricházet vybírat jeho služ-né z mé pokladny."
  "Když si to přejete, pane Andrewe. . ." odpověděl Len Burker.   "Prosím o potvrzení příjmu částky, kterou vám přináším."   "Milerád, pane Andrewe.
  "
  A Len Burker odešel do svého pokoje, aby napsal žádanou stvrzen-ku.
  Když se vrátil do zahrady, pan William Andrew vyslovil své upřímné politování, že se nesetkal s Dolly a že nemůže čekat na její návrat, a projevil své díky za všechnu oddanost, kterou jeho manželka a on sám dává nešt'astné ženě najevo. Rozumí se ovšem samosebou, že Len Burker oznámí panu Williamu Andrewovi každou sebemenší změnu, která by nastala v jejím stavu. Poté se rozloučil a byl doprovozen k zahradním dvířkům; zastavil se na chvilku, aby se podíval, nespatří-li Dolly, vracející se v doprovodu Jane domů. Potom sestupoval po svahu do San Diega.
  Jakmile zmizel z dohledu, Len Burker rázně zavolal na mulatku a řekl jí:

  P p ţ"
  "Ví Jane, že sem ňšel an Andrew na návštěvu
  "Určitě, pane Lene. Uviděla ho asi přicházet i odcházet."   "Pokud by někdy zase přišel - to však nelze předpokládat, alespoň na nějaký čas - nesmí vidět Jane, natož pak Dolly!. . . Rozumíš, Nó?"   "Budu na stráži, Lene.
  "
  "A kdyby Jane naléhala. . ."


72 73


  "Ó, pokud ty jsi řekl: ,Nechci!`, Jane se neodváží vzepřít se tvé vůli."   "Budiž; bude však třeba dát si pozor na různá překvapení!. . . Náho-da by mohla mít vzápětí překvapení. . . a. . . a v tom případě bych byl v nebezpečí, že všechno ztratím. . ."

  "
  "Jsem tu já, Lene, odpověděla mulatka, "a nemáš se čeho bát. . Nikdo nevstoupí do domu ,U krásné vyhlídky`, pokud. . . pokud se to nebude hodit nám!"
  A skutečně, po dva následující měsíce zůstal dům uzavřenější než dříve. Jane a Dolly se už neukazovaly ani na zahrádce. Nebylo je vidět ani pod verandou, ani v oknech prvního patra, která byla neustále zavřena. Sama mulatka vycházela pouze nakupovat pro domácnost, a to ještě na co nejkratší dobu a nestalo se to v nepřítomnosti Lena Burkera, takže Dolly nezůstávala s Jane nikdy úplně sama. Bylo možné pozorovat i to, že v posledních měsících roku přicházel Len Burker do své kanceláře na Fleet Street jen velmi zřídka. Dokonce míjely i celé týdny, aniž se tam objevil, jako by ve snaze, aby omezil své obchody, pripravoval novou budoucnost.
  A za takových okolností skončil tento rok 1875, který byl rodině Branicanově tak osudný. John se ztratil na moři, Dolly přišla o rozum, jejich dítě utonulo v hlubinách zátoky San Diega!

VII.

KAPITOLA

Různé příhody





  ţrvních měsících roku 1876 nedošla o Franklinovi žádná
zpráva. Nebylo ani stopy po jeho plavbě ve Filipínském, Celebeském a Jávském moři. Stejně tomu bylo i vzhledem k mořským končinám severní Austrálie. Jak by se ostatně mohlo předpokládat, že by se kapitán John dobrodružně pustil Torresovou úžinou? Jen jednou byl spolkovou goeletou vyloven severně od Sundských ostrovů, třicet mil od Batávie, kus přední osinové pně a dopraven do San Diega, aby se zkoumalo, náležel-li Franklinovi. Ale po bedlivějším zkoumání bylo dokázáno, že osinový peň byl určitě ze staršího dřeva, než byl materiál, kterého bylo použito staviteli lodi Franklin.
  A kromě toho by se tento úlomek odtrhl jen v tom případě, kdyby lod' narazila na některé skalisko nebo se na širém moři srazila s jinou lodí. Ale v případě srážky by nebylo možné tak dobře toto tajemství zachovat, aby se z něho nezaslechlo vůbec nic - jen to, že by se po srážce obě lodi potopily. Protože však nebylo hlášeno zmizení žádné lodi, která by za posledních deset měsíců ztroskotala, bylo třeba s tím dál nepočítat a přidržet se jednoduššího vysvětlení: že se Franklin potopil, když byl zachvácen jedním z těch tornád, které tak často na-vštěvují malajské končiny a kterým nemůže odolat žádná lod'.


74 75


  Když již uplynul rok od odplutí lodi Franklin, byl definitivně zařa-zen do kategorie lodí ztracených nebo za ztracené pokládaných, kte-rých se v letopisech námořních pohrom vyskytuje mnoho.
  Zima roku 1875-1876 byla velice drsná i v tomto št'astném kraji jižní Kalifornie, kde je podnebí vesměs velmi mírné. Za krutých mrazů, které vydržely až do konce února, se nemohl nikdo divit, že paní Branicanová nikdy neopustila dům "U krásné vyhlídky", dokonce ani nevyšla do zahrádky nadýchat se čerstvého vzduchu.
  Kdyby se však toto odloučení od světa prodlužovalo ještě déle, bylo by se nakonec stalo podezřelé, alespoň lidem bydlícím v sousedství. Ale spíš by se asi tázali, jestli se nemoc paní Branicanové nezhoršila, než by předpokládali, že Len Burker by mohl mít nějaký zájem na tom, aby nemocnou skrýval. Proto také slovo "úřední dozor" nebylo nikdy proneseno. A co se týká pana Andrewa, ten byl po větší část zimy odkázán na pobyt ve svém pokoji, ačkoliv by se velice rád sám přesvěd-čil, jak se Dolly daří a umiňoval si, že se do domu "U krásné vyhlídky" podívá, jakmile bude jen trochu možné, aby opustil dům.
  Prvního dne měsíce března zahájila paní Branicanová znovu své procházky v okolí švýcarského domu ve společnosti své sestřenice a mulatky. Krátce nato se pan William Andrew při návštěvě domu "U krásné vyhlídky" přesvědčil, že zdravotní stav mladé paní nevzbu-zuje obavy. Její tělesný stav byl pokud možno uspokojující. Duševní zlepšení však nenastalo: bezvědomí, nedostatek paměti, nedostatek rozumu - to byly stále příznaky tohoto duševmţho úpadku. I na pro-cházkách, které by mohly připomenout některé její vzpomínky v pří-tomnosti dětí, které na své cestě potkávala, před mořem oživeným vzdálenými plachtami, kde se její zrak ztrácel, nepocit'ovala paní Bra-nicanová to vzrušení, které ji kdysi tak hluboce pomátlo. Nepokoušela se o útěk a ted' bylo možné ponechat ji jen pod dozorem Jane. Každá myšlenka na odpor, každý záchvat reakce pohasl; byla to už jen na-prostá rezignace násobená úplnou lhostejností. A když pan William Andrew Dolly opět uviděl, byl nucen opakovat si sám sobě, že její šilenství je nevyléčitelné.
  V tu dobu se situace Lena Burkera stávala den ode dne ohroženější. Věno paní Branicanové, na které nedovoleným způsobem sáhl, nesta-čilo vyplnit propast, zející mu pod nohama. Tento zápas, který houžev-natě vedl svými posledními prostředky, se chýlil ke konci. Ještě několik měsíců, snad už jen několik týdnů a bude ohrožován soudním stíhá-ním, jehož následkům se mu nepodaří uniknout jinak než opuštěním San Diega.
  Mohla by ho zachránit jediná okolnost; nezdálo se však, že by se mohla stát - alespoň ne v pravý čas. Paní Branicanová byla naživu, její strýc Edward Starter žil dál a žil dobře. S nesmírnou opatrností, aby o tom strýc neměl nejmenší tušení, si Len Burker dovedl opatřit zprávy o tomto Yankeeovi, zapadlém v nejzazším zákoutí svých pozemků v Tennessee.
  Zdravý a silný, na vrcholu svých duševních i tělesných sil, sotva šedesátiletý Edward Starter trávil život na volném vzduchu, uprostřed prérii a pralesů tohoto ohromného území. Částečně se zabýval lovem v kraji tak bohatém na zvěř, nebo rybolovem v četných vodních proudech, které jej svlažují, a neustále jím procházel nebo projížděl - staral se sám a stále jen sám o svůj rozsáhlý majetek. Byl skutečně jeden z těch drsných severoamerických farmářů, kteří umírají ve sto letech, a i potom ještě není možné vysvětlit, proč se ráčili rozhodnout konečně umřít.
  Nebylo tedy možné v blízké době s tímto dědictvím počítat, dokonce bylo daleko pravděpodobnější, že strýc svou neteř přežije. Naděje, které by Len Burker v tomto směru mohl chovat, se tedy zřejmě bortily a před ním vyvstávala nevyhnutelná katastrofa.
  Uplynuly dva měsíce, dva měsíce, ve kterých se situace ještě zhoršila. Kolovaly o něm znepokojující pověsti jak v San Diegu, tak i v okolí. Docházely četné vyhrůžky od lidí, kteří už od něho nemohli nic ob-držet. Pan William Andrew se tenkrát poprvé dozvěděl o tom, jaký Len Burker je. A protože byl velice znepokojen, vzhledem k zájmům paní Branicanové, rozhodl se, že přinutí jejilio opatrovníka, aby mu složil účty. Bude-li třeba, bude opatrovnictví Dolly svěřeno osobě více důvě-ryhodné, ačkoliv nebylo možné nic vytknout paní Burkerové, hluboce oddané své sestřenici.
  Tedy v té době už byly utraceny dvě třetiny věna paní Branicanové, a z tohoto jmění Lenu Burkerovi zbývalo už jen tisíc pět set dolarů.   V množství upomínek, doléhajících ze všech stran, bylo tisíc pět set dolarů pouhou kapkou vody v zátoce San Diega. Avšak to, co bylo nedostatečné, mu ještě muselo stačit, aby mohl dostát všem závazkům, pokud by chtěl uprchnout, aby unikl stíhání. A byl už nejvyšší čas.   A skutečně, brzy byly podány na Lena Burkera žaloby - pro pod-vod a zneužití důvěry. Když se však několik strážníků dostavilo do jeho


76 ţ 77


kanceláře ve Fleet Street, ukázalo se, že se tam neobjevil už od včerejší-ho dne.
  Strážníci se ihned odebrali do domu "U krásné vyhlídky". . . Len Burker opustil švýcarský domek v noci. Jeho manželka ho musela chtě nechtě následovat. Pouze mulatka Nó zůstala u paní Branicanové.   Bylo po něm nařízeno pátrání v San Diegu, potom v San Francisku a v různých místech Kalifornie, aby se mu prišlo na stopu - veškeré pátrání však bylo bezvýsledné.
  Jakmile se pověst o tomto zmizení rozšířila po městě, vznikla bouře rozhořčení proti nepoctivému obchodnímu jednateli, jehož schodek - to bylo vyšetřeno velmi brzy - byl velice značný.
  Když se 17. května pan William Andrew odebral do domu "U krás-né vyhlídky", poznal, že z majetku paní Branicanové už nezbylo vůbec nic; její podvodný opatrovm'k nezanechal ani tolik, co by stačilo na nejnutnější potřebu.
  Pan William Andrew se ihned rozhodl dát paní Branicanovou do-pravit do léčebného ústavu, kde by její postavení bylo zabezpečeno, a propustit Nó, která v něm nevzbuzovala žádnou důvěru.
  Doufal-li tedy Len Burker, že mulatka u Dolly zůstane a že ho bude informovat o změnách, které by v jejím zdraví anebo majetkových poměrech v budoucnosti mohly nastat, byl v tomto směru zklamán.   Nó, které nezbylo než opustit dům "U krásné vyhlídky", odcestova-la ještě téhož dne. Policie se domnívala, že se pokusí přidružit k manže-lům Burkerovým a dala ji po nějaký čas sledovat. Velmi nedůvěřivé a chytré ženě se však podařilo policii oklamat a jednoho dne zmizela i ona, aniž bylo známo kam.
  Švýcarský domek "U krásné vyhlídky", kde kdysi John a Dolly blaženě žili, kde měli tolik snů o štěstí svého dítěte, byl nyní docela opuštěný.
  Paní Branicanová byla dopravena panem Williamem Andrewem do sanatoria doktora Brumleye, který ji už léčil. Projeví se v jejím dušev-ním životě změna, která se nedávno udála v životě tělesném? Marná naděje: zůstala i v léčebném ústavu právě tak lhostejná, jako bývala ve švýcarském domku. Jedinou zvláštností hodnou připomínky bylo to, že se zdálo, jako by ji jakýsi přirozený pud udržoval uprostřed potopy rozumu. Časem se stávalo, že si potichu notovala některou ukolébav-ku, jako by chtěla ve svých loktech uspat dítě. Nikdy jí však nesplynulo ze rtů jméno malého Wata.

  Po celý rok 1876 nedošla ani jediná zpráva o Johnu Branicanovi. Těch několik osob, které by se ještě mohly domnívat, že nevrátil-li se Franklin, že by se nicméně mohl vrátit jeho kapitán a mužstvo, bylo





nuceno zříci se této domněnky. Naděje nemůže odolávat zhoubnému vlivu času do nekonečna. Proto byla také důvěra, že trosečníci budou přece jen nalezeni, která ochabovala den co den, uvedena úplně vni-


78 ţ. 79

Yankee zahynul neštástnou náhodou.


več, když koncem roku 1877 tomu bylo už celých osmnáct měsíců, co se o zmizelé lodi nevědělo vůbec nic.
  Stejně tak tomu bylo i se zmizelými manžely Burkerovými. Protože pátrání po nich zůstalo bezvýsledné, nebylo známo, do které země uprchli, a tím méně bylo známo místo, kde se oba pod nepravým jménem skrývají.
  A skutečně, Len Burker by si mohl právem nari'kat na svou smůlu, že si nedovedl udržet své postavení v kanceláři na Fleet Street. Nebot' už dva roky po jeho zmizení št'astná náhoda, na kterou kdysi upínal své naděje, se stala skutkem a je dovoleno říct, že ztroskotal u přístavu!   Asi uprostřed měsíce června 1878 obdržel pan William Andrew dopis s adresou na Dolly Branicanovou. Tento dopis ji informoval o netušené smrti Edwarda Startera. Yankee zahynul nešt'astnou náho-dou. Kulka, vystřelenájedním zjeho spolulovců, se odrazila, zasáhlajej přímo do srdce a na místě zabila.
  Po otevření jeho poslední vůle se zjistilo, že veškeré své jmění odka-zuje neteři Dolly Starterové, manželce kapitána Branicana. Stav, ve kterém se jeho dědička v tu dobu nacházela, nemohl změnit nic v je-ho rozhodnutí, protože neměl tušení, že zešílela, a stejně tak nevěděl o zmizení kapitána Johna Branicana.
  Žádná z těchto zpráv nikdy nepronikla dovnitř státu Tennessee, do nepřístupné, divoké krajiny, kam se podle vůle Edwarda Startera ne-dostaly ani dopisy, ani časopisy.
  Statky, lesy, stáda, průmyslové hodnoty různého druhu, to všechno se odhadovalo na dva miliony dolarů.
  Takové bylo tedy dědictví, které nahodilá smrt Edwarda Startera právě vložila do klína jeho neteři. S jakou radostí by San Diego uvítalo toto obohacení Branicanovy rodiny, kdyby Dolly byla dosud manžel-kou a matkou pri zdravém rozumu, kdyby tu byl John a sdi el toto bohatství s ní! Jak by ho tato lidumilná žena použila! Kolika nešt'astní-kům by pomohla! Ale ne! Důchody z tohoto obrovského jmění budou uloženy a porostou ve prospěch - nikoho! Dozvěděl-li se v nezná-  mém úkrytu, kam uprchl, i Len Burker o smrti Edwarda Startera   a o značném majetku, který zanechal, nelze říci.
  Pan William Andrew, správce Dollyina majetku, se rozhodl o pro-  deji pozemků, farm, lesů i luk v Tennessee, které by bylo nesnadné na   takovou dálku spravovat. Dostavilo se množství kupujících a prodej   byl proveden za velmi výhodných podmínek. Částky, které byly získá-ny, uložil v prvotřídních cenných papírech, přidal k částkám, které tvořily značný díl dědictví Edwarda Startera a uložil do pokladen v Consolidated National Bank v San Diegu. Vydržování paní Branica-nové v sanatoriu doktora Brumleye mohlo vyžadovat pouze nepatrnou část důchodu, který jí ročně plynul, a nakonec z ní udělá majitelku jednoho z největších jmění v dolní Kalifornii.
  Ostatně ani po této změně situace neběželo o to, aby paní Branica-nová byla vzata ze sanatoria doktora Brumleye. Pan William Andrew uznal, že to není třeba, tento ústav jí poskytoval veškeré pohodlí i veš-kerou péči, které jí její přátelé mohli dopřát. Zůstala tedy tam, a tam také bezpochyby ukončí ten ubohý, planý život, kterému kdysi bu-doucnost zdánlivě chovala v klíně tolik nadějí na štěstí!   I když pokračoval svou cestou, přece jen vzpomínka na neštěstí, která postihla rodinu Branicanovu, byla v San Diegu stejně živá a zá-jem, který Dolly vzbuzovala, byl tak upřímný, tak hluboký jako první-ho dne.
  Začal rok 1879 a všichni ti, kteří se domnívali, že uplyne jako ostat-ní, aniž přivodí změnu v této situaci, se naprosto zmýlili.   Skutečně už v prvních měsících nového roku doktor Brumley i lékaři zaměstnaní v jeho sanatoriu byli velice překvapeni změnami, které se projevovaly v duševním stavu paní Branicanové. Ten zoufalý klid, netečná lhostejnost, kterou projevovala ke všem podrobnostem mate-riálního života, ponenáhlu ustupovaly nápadnému rozčilení. To už nebyly záchvaty, které následovala reakce, kdy rozum ochaboval ještě více. Nikoliv! Mohlo by se zdát, že Dolly cítí potřebu znovu se vzchopit k normálnímu životu, že se její duše snaží přetrhat pouta, která jí překážejí, aby se projevila navenek. Dětem, které k ní byly přivedeny, se dostávalo pohledu, téměř úsměvu.
  V domě "U krásné vyhlídky" mívala - jak se pamatujeme-
v prvním období svého šilenství tyto náhlé pudové projevy, které mizí-valy zároveň se záchvatem. Nyní naopak tyto dojmy jevily snahu setr-vat, zdálo se, že Dolly se octla ve stavu, kdy se táže sama sebe a snaží se nalézt na dně své paměti vzdálené vzpomínky.
  Má snad paní Branicanová opět nabýt rozumu? Udála se v ní snad změna? Vrátí se jí duševní život?. . . Běda! Nyní, kdy už neměla dítě ani manžela, by se událo toto uzdravení - takřka zázrak - kdy by se jím stala ještě nešt'astnější?


80 81


  At' už to bylo žádoucí nebo ne, lékaři postřehli možnost dosáhnout tento výsledek. Bylo učiněno vše, aby na ducha a srdce paní Branica-nové působily trvalé prospěšné otřesy. Lékaři dokonce uznali za vhod-né, aby byla vzata ze sanatoria doktora Brumleye a dopravena do domu "U krásné vyhlídky" a ubytována ve svém pokoji. A když se tak stalo, měla určitě vědomí o této změně, provedené v jejím životě; zdálo se, jako by projevovala zájem o to, že se nachází v nových poměrech.   S prvními jarními dny - bylo to v dubnu - byly opět zahájeny procházky po okolí. Paní Branicanová byla několikrát zavedena na pobřeží mysu Island. Sledovala zrakem několik lodí, které pluly v dáli a její ruka se zdvíhala k obzoru. Nepokoušela se však už jako kdysi uniknout a uprchnout doktoru Brumleyovi, který ji provázel. Nebyla ale nijak vzrušena hukotem bouřlivého pri'boje, pokrývajícího pobřeží vlnami. Bylo namístě domnívat se, že ji její fantazie právě unáší cestou, po které se pustil Franklin, když opouštěl přístav v San Diegu ve chví-li, kdy vršky jeho plachet mizely za výšinami mysu?. . . Ano. . . snad! A jednoho dne její rty zašeptaly docela zřetelně Johnovo jméno.   Bylo patrné, že nemoc paní Branicanové se ocitla právě ve stadiu, jehož jednotlivé fáze je třeba bedlivě pozorovat. Pozvolna si zvykala na život ve švýcarském domku, tu a tam poznávala předměty, které jí bývaly drahé, její paměť se zotavovala v tomto prostředí, které bývalo tak dlouho prostředím jí samé. Obraz kapitána Johna Branicana, zavě-šený na stěně jejilio pokoje, upoutal její pozornost. Každý den se na něj dívala upřeněji a občas jí vytryskly z očí bezděčné slzy.   Ano, kdyby nebylo jistoty o ztrátě Franklina, kdyby se John vracel, kdyby se znenadání objevil, byla by Dolly snad opět nabyla rozumu!. . . Avšak spoléhat na Johnův návrat už nebylo možné.
  Proto se doktor Brumley rozhodl, že u ní přivodí otřes, který nebyl bez nebezpečí. Chtěl jednat dříve, než by zpozorované zlepšení začalo opět ochabovat a nemocná by upadla do lhostejnosti, která byla po celé čtyři roky charakteristickým znakem jejího šílenství. Protože se zdálo, že se její duše dosud zachvívá ve vánku vzpomínek, bylo nutné roze-chvět ji nejvyšší měrou, i kdyby přitom i zahynula! Ano! Raději všech-no, než aby se Dolly vrátila do té nicoty, která se rovná smrti!   To byl i názor pana Williama Andrewa, který povzbudil doktora Brumleye, aby učinil tento pokus.
  Jednoho dne - 27. května - vyhledali oba paní Branicanovou v domě "U krásné vyhlídky". Kočár, který je očekával u branky, je

dovezl ulicemi San Diega až na přístavní nábřeží a zastavil na hrázi, kde steam-launch přijímal cestující, kteří se chystali odebrat na výběžek Loma.





  Úmyslem doktora Brumleye bylo nepředvádět výjev katastrofy, ale postavit paní Branicanovou do situace, ve které se nacházela, když byla tak náhle připravena o rozum.


82 ţ 83

Pani Branicanová byla několikrát zavedena na pobřeži mysu Island.

  V tom okamžiku zaplál Dollyin zrak neobyčejným jasem. Podléhala zvláštnímu vzrušení. V celé její bytosti jako by se najednou stal pře-vrat...
  Doktor Brumley a pan William Andrew ji zavedli k parníčku a jak-mile vstoupila na palubu, byli jejím chováním překvapeni ještě víc. Vedena instinktem, šla se posadit na místo, které kdysi zaujala na lavičce, na pravé straně lodi, když držela v náručí své dítě. Potom se zadívala do pozadí zátoky, směrem k mysu Loma, jako by tam hledala zakotvenou lod' Boundary.
  Cestující na parníčku poznali paní Branicanovou, a protože je pan Andrew informoval o chystaném pokusu, zmocnilo se všech mocné pohnutí. Stanou se snad svědky scény vzkříšení. . . nikoliv vzkříšení těla, nýbrž vzkříšení duše?. . .
  Rozumí se samosebou, že se učinila veškerá opatření, aby se Dolly v možném záchvatu šílenství nevrhla přes zábradlí parníčku do moře.   Už urazili půl míle a Dollyiny oči se dosud nesklonily k hladině zá-toky. Stále byly upřeny k výběžku Loma a když se od něho odvrátily, stalo se to proto, aby stopovaly pohyby obchodní lodi, která se objevila u hrdla zátoky a plula pod plnými plachtami směrem na místo určené pro karanténu.
  Dollyin obličej jako by byl vyměněný. . . Vztyčila se a dívala na tuto lod'.
  Nebyl to Franklin, v tom ohledu se nemýlila. Zavrtěla jen hlavou a řekla:
  "Johne!. . . Můj Johne!. . . I ty se brzy vrátíš. . . a já budu tady, abych tě přivítala!"
  Pojednou se zdálo, jako by se její oči snažily proniknout vodami zátoky, kterou právě poznala. Vykřikla pronikavě, obrátila se k panu Williamu Andrewovi a řekla:
  "Pane Andrewe. . . to jste vy?. . . A on. . . můj chlapeček. . . můj ubohý chlapeček!. . . Tuhle. . . tu. . . pamatuji se!. . . pamatuji se!. ."   A klesla na kolena na palubě parníčku, s očima zaplavenýma slzami.

VIII.

KAPITOLA

Těžké postavení





  Pní Branicanová opět přišla k sobě - bylo to jako by mrtvá byla znovu navrácena životu. Poněvadž této vzpomínce, vyvolání to-hoto výstupu odolala, protože ji tento zásvit paměti nesrazil jako úder blesku; bylo možné se domnívat, že tento návrat mysli bude trvalý? Nepodlehne její rozum podruhé, až se dozví, že již čtyři roky nebyla žádná zpráva o Franklinovi, že je nutné pokládat jej za ztracený s muž-stvem i nákladem, že již nikdy nespatří kapitána Johna Branicana?   Dolly, zhroucená tím prudkým vzrušením, byla bezprostředně do-pravena do domu "U krásné vyhlídky". Ani pan William Andrew, ani doktor Brumley ji nechtěli opustit a od žen přidělených k její obsluze se jí dostávalo veškeré péče, kterou její stav vyžadoval.   Avšak otřes byl tak prudký, tak nenadálý, že se z něho vyvinula prudká horečka. Dokonce přišlo i několik dní blouznění, kterého se lékaři velmi obávali, i když se Dolly již úplně vrátila duchapřítomnost. Až však nastane chviţle, kdy bude nutné informovat ji o celém rozsahu jejího neštěstí, bude přitom zapotřebí co největší opatrnosti!   Proto také, když se Dolly poprvé zeptala, jak dlouho byla v bezvě-domí, doktor Brumley, který byl na tuto otázku připraven, odpověděl:   Dva měsíce. . "
  " .


84 85


  "
  Dva měsíce. . . jen!" zašeptala.
  A jí se zdálo, že přes její hlavu přeletělo celé století!   "Dva měsíce dodala. "John se dosud nemohl vrátit, protože před dvěma měsíci odjel!. . . Jestlipak ví, že naše nešt'astné dět'átko?. . ."


  "
  Pan Andrew mu to napsal..." odpověděl doktor Brumley bez váhání.


  "
  A došly již zprávy o Franklinovi?"
  Paní Branicanová dostala odpověd', že kapitán John Branican má odpovědět ze Singapuru, že však jeho dopisy nemohly ještě dojít. Nicméně však, že podle zpráv námořních kanceláří je nutné mít zato, že Franklin dojede do Indie v co nejkratší době; depeše se prý očeká-vají už brzy.
  Když se pak Dolly zeptala, proč u ní není Jane Burkerová, lékař jí odpověděl, že manželé Burkerovi jsou na cestách a doba jejich návratu není známá.
  Informovat paní Branicanovou o katastrofě Franklina připadlo na pana Williama Andrewa. Bylo však domluveno, že s ní o tom promluví teprve tehdy, až její rozum bude dost silný, aby tuto novou ránu snesl bez pohromy. Bude mít na starost i to, aby jí jen pomalu odhaloval události, ze kterých bude možné vyvodit, že ztroskotání lodě nikdo nepřežil.
  Stejně také byla odložena otázka, týkající se dědictví, získaného smrtí pana Edwarda Startera. Paní Branicanová se jistě brzy dozví, že má takové jmění, o které se její manžel nebude moci s ní rozdělit.   V následujících čtrnácti dnech neměla paní Branicanová žádný styk s vnějším světem. Pristup k ní měli pouze pan William Andrew a dok-tor Brumley. Její horečka, na začátku velmi prudká, postupně ochabo-vala a zajisté brzy zcela pomine.
  Jak z ohledu na její zdraví, tak i proto, aby nemusela odpovídat na přiliš zřetelné otázky, priliš znepokojující, lékař naridil nemocné na-prostý klid. A především se před ní snažili vyvarovat každé narážky na minulost, všeho, z čeho by si mohla domyslet, že od odplutí jejího manžela uplynuly již čtyri roky. Po nějakou dobu bylo ještě nutné, aby rok 1879 pro ni byl rokem 1875.
  Ostatně Dolly pocit'ovala touhu, nebo spíš netrpělivost, zcela priro-zenou: aby dostala od Johna první dopis. Počítala, protože Franklin zřejmě již co nejdrive dorazí do Kalkaty - není-li již tam - že firma o tom bude ihned informována telegramem. . . Poštovní zaoceánská

lod' na sebe také nedá dlouho čekat. . . Potom, jakmile bude mít dost sil, ona sama bude Johnovi psát. . . Ach, co mu poví tento dopis-první pro něho ode dne jejich sňatku, protože se před odplutím lodě Franklin od sebe nikdy neodloučili?. . . Ano, jak smutné věci bude obsahovat tento první dopis!
  A tu Dolly, která vzpomínala na minulost, si vyčítala, že zavinila smrt svého dítěte!. . . Ten neblahý den 31. března se jí vracel do pamě-ti. . . kdyby Watíka nechala v domě "U krásné vyhlídky", byl by dosud naživu!. . . Proč ho brala s sebou, když šla navštívit lod' Boundary?. . Proč zamítla nabídku kapitána Ellise, který ji vybízel, aby zůstala na palubě lodi, dokud by nepřistála na nábřeží v San Diegu?. . . Nestalo by se to strašné neštěstí!. . . A proč také v neuvážené chvili vytrhla dítě z náručí kojné v okamžiku, kdy parníček prudce zatočil, aby se vyhnul srážce?. . . Klesla a Watík jí vypadl z rukou. . . jí, jeho matce. . . a ji nepřinutil přirozený pud k tomu, aby jej sevřela v křečovitém objetí!. . . A když ji námořm'k dopravil na palubu, nebyl již malý Watík v jejích rukou!. . ubohý chlapeček, který nemá ani hrob, na který by jeho matka mohla chodit plakat!. . .
  Tyto obrazy, vyvolávané v jejím duchu priliš živě, připravovaly Dolly o klid, který tolik potřebovala. Několikrát prudké blouznění, zaviněné zesílenou horečkou, velice znepokojilo doktora Brumleye; naštěstí se tyto záchvaty utišovaly, oddalovaly, a konečně zmizely. O duševní stav paní Branicanové již nebyly obavy. Blížil se okamžik, kdy jí pan William Andrew bude moci všechno rici.
  Jakmile byla Dolly úplně zdravá, dostala dovolení opustit lůžko. Umístili ji na pohovce u oken jejilio pokoje, odkud její oči mohly sledovat celou zátoku San Diega a zalétnout ještě dále za mys Loma, až po mořský obzor. Tam zůstávala dlouhé hodiny.
  Potom Dolly chtěla psát Johnovi, cítila potřebu mluvit s ním o jejich dítěti, které již nespatri, a dala přetéci veškeré své bolesti v dopisu, který John neměl nikdy dostat.
  Pan William Andrew vzal tento dopis a sliboval, že jej připojí ke své poště do Indie, ajakmile se to stalo, paní Branicanová opět získala klid, nebot' žila v naději, že přímou nebo nepřímou cestou dostane zprávy o Franklinovi.
  Tato nevědomost však neměla již trvat dlouho. - Patrně se Dolly dřív nebo později dozví, co se před ní skrývá - snad z přehnané opa-trnosti.



86 87


  Čím víc by se upínala na myšlenku, že již co nejdříve dostane od Johna dopis, že každým dnem se přibližuje jeho návrat; tím hroznější by byla potom rána.
  A to se zdálo až příliš jisté po rozhovoru paní Branicanové s panem Williamem Andrewem dne 19. června.
  Poprvé Dolly sešla do zahrádky domu "U krásné vyhlídky", kde ji pan Andrew zastihl, jak seděla na lavičce před domem. Posadil se k ní, vzal ji za ruce a vroucně je tiskl.
  V tomto posledním období uzdravování se paní Branicanová cítila již dost silná. Její tváře opět získaly drivější osmahlý nádech, ačkolivjejí oči byly stále zvlhlé slzami.
  "Vidím, že vaše uzdravování pokračuje velmi rychle, má drahá Dolly!" oslovil ji pan William Andrew. "Ano, je vám již lépe!"

  "
  "Skutečně, pane Andrewe, souhlasila Dolly, "zdá se mi však, že jsem za ty dva měsíce velice zestárla!. . . Jak změněnou mne najde můj ubohý John po svém návratu!. . . A kromě toho jej budu očekávat pouze já!. . Nemá již nikoho, než mne!. . ."
  "Odvahu, drahá Dolly! Jen odvahu!. . . Zakazuji vám, abyste opět klesala na mysli. . . Já jsem nyní vaším otcem. . . ano, vaším otcem!. . . a chci, abyste mne poslouchala!"


  "
  Drahý pane Andrewe!"


  "
  Dobře! Dobře!"
  "Dopis, který jsem napsala Johnovi, byl odeslán, že ano?. . zeptala se Dolly.
  "Zajisté. . . a musíte s trpělivostí počkat na odpověd'!. . Tyto poš-tovní lodě z Indie mívají někdy velmi značné zpoždění!. . . Vidíte, již zase pláčete!. . Prosím vás, neplačte již!"
  "Copak mohu, pane Andrewe, když si pomyslím. . . A nejsem-li příčinou. . . já. . ."
  "Nikoliv, ubohá matko, nikoliv! Bůh se vás krutě dotkl. . . chce však   ,
aby každý žal měl svůj konec!"


  "
  Bůh!. . ." šeptala paní Branicanová, "Bůh mi přivede nazpět mého Johna!"


  "
  Má drahá Dolly, měla jste dnes lékařskou návštěvu?" zeptal se pan William Andrew.
  "Ano, a mé zdraví se zdálo lékaři mnohem lepší!. . . Sily se mi vracejí a brzy budu moci vycházet ven."
  "Ne dříve, než vám to dovolí, Dolly.

  "Nebojte se, pane Andrewe; slibuji, že nebudu dělat hlouposti. . "   "A já spoléhám na váš slib."
  "Nedostal jste dosud o Franklinovi žádné zprávy, pane Andrewe?"   "Ne, a nemohu se tomu ani divit!. . . Lodě potřebují někdy hodně času, než se dostanou do Indie. . ."
  "Mohl by John psát ze Singapuru?. . . Copak se tam nezastavil?"   "To asi ano, Dolly. . . Zmeškal-li však poštovní lod' pouze o několik hodin, stačí to úplně na to, aby jeho dopisy měly čtrnáctidenní zpož-dění."
  "Vy sám tedy nejste vůbec překvapený, že vám John dosud nemohl poslat dopis?. . ."
  "Ne," odpověděl pan William Andrew, který cítil, jak ho rozhovor začíná uvádět do rozpaků.
  "A námořní časopisy se o jeho plavbě vůbec nezmínily?. . ." ptala se Dolly dál.
  "Nikoliv... od té chvíle, kdy se potkal cestou s lodí Boundary... je tomu asi. . ."
  "Ano. . . asi dva měsíce. . . A proč jen muselo dojít k tomuto setká-ní?. . Já bych se neodebrala na palubu té lodě. . . a mé dítě. . ."   Tváře paní Branicanové pobledly a z očí ji vytryskly slzy.   "Dolly. . . má drahá Dolly," napomínal ji pan William Andrew   ,
"neplačte, prosím vás, neplačte!"
  "Ach, pane Andrewe. . . ani o tom nevím. . . časem se mne zmocňuje jakési tušení. . . Nelze to vysvětlit. . . Zdá se mi, jako by nové neštěstí. . . Mám starost o Johna!. . ."
  "Nemusíte mít žádné starosti, Dolly!. . . Není žádný důvod, abyste měla nějaké obavy. . ."
  "Pane Andrewe," poprosila paní Branicanová, "nemohl byste mi poslat některé časopisy, ve kterých jsou námořní zprávy? Chtěla bych sije přečíst..."
  "Jistě, milá Dolly, udělám to. . . Ostatně, kdyby se vědělo něco, co se týká Franklina... bud' že by se setkal s některou lodí na moři, nebo že by byl ohlášen jeho brzký příjezd do Indie, byl bych o tom informován já první a ihned bych. . ."
  Bylo však nutné změnit téma rozhovoru. Paní Branicanová by nako-nec mohla postřehnout rozpaky, s jakými jí odpovídal pan Andrew, jehož oči se klopily před jejím pohledem, když se ho dotazovala poně-kud příměji. Proto se také vážený majitel lodí chystal poprvé promluvit


88 89


o smrti Edwarda Startera a o značném jmění, které připadlo jako dědictví jeho neteři, když Dolly pronesla tuto otázku:
  "Jane Burkerová a její manžel jsou právě na cestách?. . . Je to již dávno, co opustili San Diego?"
  Nikoliv. . . dvě tři neděle. . "
  " .
  A nevrátí se již brzy?. "
  " ..


  "
  Nevím. . ." odpověděl pan Andrew, "nedostali jsme zprávy."   Není tedy známé, kam odešli?. "
  " ..
  "Ne, milá Dolly. Len Burker se zapletl do velmi dobrodružných podniků. . . Mohl být povolán daleko. . . velmi daleko. . "   A Jane?. "
  " ..
  "Paní Burkerová musela následovat svého muže. . . a já vám nemohu ani říci, co se stalo. . ."


  "
  Ubohá Jane!" povzdechla paní Branicanová. "Mám ji upřímně ráda a budu št'astná, až se s ní zase shledám. .. Vždyt' je to jen jediná pň'buzná, která mi ještě zbývá!"
  Na Edwarda Startera a na rodinný svazek, který je k sobě poutal, si přitom ani nevzpomněla.
  "Jak je možné, že mi Jane ani jednou nenapsala?" zeptala se.   "Má milá Dolly, byla jste již velmi nemocná, když pan Burker a jeho žena opustili San Diego. . ."
  "Skutečně, pane Andrewe, a proč psát tomu, kdo neporozumí obsa-hu!. . . Má drahá Jane je politováníhodná!. . . Ta má asi krušný život! Já jsem se vždycky bála, že se Len Burker pustí do nějaké neblahé speku-lace, která špatně dopadne!. . . Snad i John se toho obával."   "A přece se nikdo nenadál tak ošklivého rozuzlení. . ." dodal pan William Andrew.
  "Copak Len Burker opustil San Diego kvůli nějakým nepěkným obchodům?" zeptala se Dolly živě.
  Dívala se přitom na pana Andrewa, jehož rozpaky byly až pňliš zřejmé.


  "
  Pane Andrewe," ujala se opět slova, "mluvte!. . . Nic mi nezatajuj-te!. . . Přeji si dozvědět se všechno."
  "Nuže, Dolly, nechci před vámi nijak skrývat neštěstí, o kterém byste se i bez toho brzy dozvěděla!. . . Ano, v poslední době se situace Lena Burkera velice zhoršila. . . Nemohl splnit své závazky. . . Byly podávány stížnosti. . . Když mu hrozilo i nebezpečí, že se ocitne ve vězení, musel se dát na útěk. . ."

  "
  A Jane šla s ním?"
  "Jistě ji k tomu donutil, a před ním, jak víte, neměla svou vlastní vůli. . ."
  "Ubohá Jane!. . . Nešt'astná Jane!!" šeptala paní Branicanová. "Jak ji lituji! A kdybych jí mohla pomoci. . ."
  "To byste byla mohla!" podotkl pan William Andrew. "Ano, byla byste mohla zachránit Lena Burkera, když ne kvůli němu samotnému, který nezasluhuje žádný soucit, tak alespoň kvůli jeho ženě."   "A John by jistě schválil - o tom jsem přesvědčena - opatření, jak bych použila naše skrovné jmění. . ."
  Pan William se velice chránil odpovědět, že věno paní Branicanové bylo Lenem Burkerem utraceno. To by znamenalo přiznat se, že byl jejím opatrovm'kem, a ona by se snad zeptala, jak v tak krátké době - sotva dva měsíce - se mohlo stát tolik událostí.
  Proto také pan Andrew přestal na pouhé odpovědi:
  "Nemluvme již o svém skrovném postavení, drahá Dolly!. . . Nyní se velice změnilo!"
  "Co tím, prosím, chcete říci, pane Andrewe?" zeptala se paní Brani-canová.
  "Chci vám říci, že jste bohatá.. . nesmírně bohatá!"


  "
  Já?"
  "Váš strýc Edward Starter zemřel. . ."
  "Zemřel?. . . Je mrtvý?. . . Zemřel?. . . A kdy?"
  Před. . "
  Pan William Andrew by málem prozradil udáním určité doby, kdy Edward Starter zemřel, což se stalo již před dvěma roky, a to by bylo vedlo k prozrazení celé pravdy.
  Dolly se však úplně pohroužila do myšlenky, že strýcova smrt a zmi-zení její sestřenice ji nechaly bez rodiny. A když se dozvěděla, že jmění tohoto pň'buzného, kterého sotva znala a jehož dědictví se John i ona sama nadála teprve ve velmi daleké budoucnosti, dosahuje téměř dvou milionů dolarů, uviděla v tom pouze pňležitost k dobrodiní, které by mohla vykonat.
  "Ano, pane Andrewe," řekla, "byla bych ubohé Jane pomohla!. . . Byla bych ji zachránila od zkázy a hanby!. . . Kde je?. . . Kde asi je?. . . Co se s ní stane?. ."
  Pan William Andrew byl nucen opakovat, že pátrání po Lenu Bur-kerovi nemělo úspěch. Utekl Len Burker do některého odlehlého úze-

90 ţ 91


mí Spojených států amerických, anebo snad spíš Ameriku opustil? Nebylo možné se to dozvědět.
  "Jestli však uplynulo od té doby, co Jane a on zmizeli ze San Diega, teprve několik týdnů," podotkla paní Branicanová, "snad se dozví-me. . "


  "
  Ano. . . několik týdnů!" pospíšil si s odpovědí pan William An-drew.
  Avšak v tu chvili paní Branicanová myslela již jen na toto: že John, jako spoludědic velikého jmění Edwarda Startera, se již nebude muset vydávat na moře. . . že ji tedy již nikdy neopustí. . . že plavba na Frank-linovi ve prospěch firmy Andrew bude poslední, kterou vykoná...   A nebyla skutečně také poslední, když se z ní kapitán John Branican neměl nikdy vrátit?
  "Milý pane Andrewe," zvolala Dolly, "až se John vrátí, již nikdy se nevydá na moře!. . . Svou zálibu v námořnictví přinese za obět' mně!. . . Budeme žít spolu. . . vždy jen spolu!. . . Nic nás již nerozdělí!. . ."   Při představě, že toto štěstí se rozplyne jediným slovem - jediným slovem, které bude nutné brzy vyřknout - pan William Andrew se již necítil svým pánem. Spěchal tedy tuto rozmluvu ukončit; dříve však, než se vzdálil, dostal od paní Branicanové slib, že se nedopustí žádné nerozvážnosti, že se neodváží vyjít, že se nevrátí k dřívějšímu životu, pokud jí to lékař nedovolí. Sám jí pak musel znovu opakovat, že když dostane přímo nebo nepřímo jakékoliv zprávy o Franklinovi, že je co   ţ'Y y".
nejdříve oznámí v domě "U krásné hlídk
  Když pan William Andrew podával doktorovi Brumleyovi zprávu o tomto rozhovoru, lékař se vůbec netajil svou obavou, že by se paní Branicanová mohla nějakou nediskrétností dozvědět pravdu; že její šílenství trvalo čtyři léta, že již čtyři roky se neví, kam se Franklin ztratil, že již nikdy neuvidí svého Johna. Ano, bude jistě lepší, když se Dolly dozví od pana Williama Andrewa, nebo od někoho blízkého, s veškerou opatrností o skutečném stavu věcí.
  Bylo tedy usneseno, že asi ten den, kdy již nebude podstatný důvod, aby se paní Branicanové bránilo opustit švýcarský domek, jí bude všechno vysvétleno podle pravdy.
  Kéž jí Bůh dá silu, aby tuto strašnou zkoušku unesla!
  Poslední den měsíce června byl život paní Branicanové ve švýcar-ském domku stále takový, jaký vedla dosud. Při usilovné péči, která jí byla poskytována, získávala tělesnou a duševní silu. Proto také pan

William Andrew byl uváděn do stále větších rozpaků, když na něj Dolly naléhala otázkami, na které mu bylo zakázáno odpovídat.   Dne 23. června k ní přišel odpoledne na návštěvu, aby jí odevzdal k volnému používání značnou částku peněz a vydal jí účet z jejiho jmění, které bylo uloženo v movitých hodnotách u Consolidated Na-tional Bank v San Diegu.
  Ten den paní Branicanová jevila malý zájem o to, co jí pan Andrew oznamoval. Sotva ho poslouchala. Mluvila pouze o Johnovi, myslela jen na něho. Jakže?. . . ještě stále nedošel žádný dopis?. . . To ji velice znepokojovalo!. . . Jak bylo možné, že firma Andrew dosud nedostala depeši zmiňující se o příjezdu Franklina do Indie?
  Majitel lodí se snažil Dolly upokojit a řekl jí, že právě poslal telegram do Kalkaty, a že odpověd' dostane v nejbližších dnech. Zkrátka, když se mu podařilo obrátit její myšlenky na jiné téma, uvedla ho do veli-kých rozpaků otázkou:
  "Pane Andrewe, žije muž, o kterém jsem dosud s vámi nemluvila. . . Je to ten, který zachránil mne; nedovedl však zachránit mé ubohé dítě. . . Je to ten námořm'k. . ."
  "Ten námořník?. . ." odpověděl pan William Andrew ne bez viditel-ného váhání.
  "Ano. . . ten odvážný muž. . . kterému jsem zavázána za svůj život. . . Byl náležitě odměněn?. . ."
  "Zajisté, Dolly."
  A bylo to skutečně tak.
  "Je v San Diegu, pane Andrewe?"
  "Ne, drahá Dolly. . . Není zde. . . Dozvěděl jsem se, že se znovu vydal na moře. . ."
  I to byla pravda.
  Když opustil službu v zátoce, provedl tento námořník několik pla-veb na palubách obchodních lodí a právě byl opět na moři.   "Mohl byste mi však alespoň říci, jak se jmenuje!" požádala paní Branicanová.
  "Jmenuje se Zach Fren.
  "
  "Zach Fren?. . Dobrá!. . . Děkuji vám, pane Andrewe!" odpovědě-la Dolly.
  Dál se pak již neptala po námořm'kovi, jehož jméno se dozvěděla.   Od toho dne se však nepřestávala v myšlenkách zabývat Zachem Frenem. Byl od té chvile v jejím duchu nerozlučně spojen se vzpomín-

92 93


kami na katastrofu, jejímž jevištěm se stala zátoka v San Diegu. Tohoto Zacha Frena vyhledá, až se vrátí z námořní cesty. . . Vždyt' odplul teprve před několika týdny. . . Dozví se, na které lodi je zaměstnán. . . Patrně na některé lodi ze San Diega. . . Tato lod' se vrátí za půl roku. . . za rok. . . a potom. . . Jistě Franklin bude doma před ní. . . John a ona se zatím dohodnou, jak odměnit Zacha Frena. . . aby mu splatili svůj dluh vděčnosti. . . Ano! John již co nejdříve doveze nazpět Franklina, a velení nad ním se vzdá. Již nikdy se pak od sebe neodloučí!. . .   "A proč jen," pomyslela si, "bude ten den nutné, aby se naše polibky mísily se slzami?"

IX.

KAP I TOLA

Odhalení





  Mezitím si pan William Andrew přál a zároveň se obával
rozmluvy, při které by se paní Branicanová dozvěděla o konečném zmizení Franklina, o záhubě jeho mužstva i kapitána - o zkáze, o kte-ré se v San Diegu již vůbec nepochybovalo. Odolá její rozum, otřesený prvním úderem, této poslední ráně? I když od Johnova vyplutí uplynu-ly již čtyři roky, bude to tak, jako by jeho smrt nastala teprve včera! Čas, který přešel přes tolik lidských bolestí, pro ni samotnou ještě neminul.
  Dokud by paní Branicanová zůstávala v domě "U krásné vyhlídky", bylo možné si myslet, že se předčasně nestane nic nevhodného. Pan William Andrew a doktor Brumley provedli v tomto směru veškerá opatření tak, že nedopustili, aby se do švýcarského domku dostaly časopisy a dopisy. Ale Dolly se cítila již dost silná, aby mohla opustit dům, a i když jí k tomu lékař dosud nedal svolení, nemohla snad opustit své bydliště, a nikomu se o tom nezmínit?. . . Nesmělo se tedy již déle váhat, a Dolly se měla brzy dozvědět - jak bylo domluveno - že se návratu Franklina již nemůže dočkat.
  Nuže, po rozhovoru, který měla s panem Williamem Andrewem, se paní Branicanová rozhodla, že vyjde ven a nezmíní se o tom ani slovem


94 ţ 95


svým služebným, které by zajisté udělaly všechno možné, aby jí tento úmysl rozmluvily. I když ji tato vycházka nijak neohrožovala po zdra-votní stránce, mohla nicméně přivodit žalostné následky v případě, že by ji nějaká náhoda přivedla k poznání pravdy bez předchozí jemné přípravy.
  Když paní Branicanová opouštěla dům "U krásné vyhlídky", umi-ňovala si, že zakročí v příčině Zacha Frena.
  Od chvíle, kdy poznala jméno tohoto námořm'ka, posedla ji jediná myšlenka.
  "Zabývali se jím," opakovala si. "Ano!. . . Dali mu asi nějaké peníze a já sama jsem zakročit nemohla. . . Poté Zach Fren před pěti nebo šesti týdny odjel... Možná však, že má rodinu, děti... jsou to zajisté chudí lidé... je mou povinností, abych je navštívila, poskytla jim podporu vjejich potřebách a zajistilajim blahobyt!. . . Vyhledámje a udělám pro ně všechno, co je mou povinností!"
  I kdyby se paní Branicanová poradila s panem Williamem Andre-wem o této záležitosti, jak by ji býval mohl odvrátit od vykonání tohoto skutku vděčnosti a lidumilnosti?
  Dne 21. června kolem deváté hodiny dopoledne vyšla Dolly z domu; nikdo ji nezpozoroval. Byla ve smutku - nosila smutek po svém dítěti, které podle jejích představ utonulo sotva před dvěma měsíci. Zahradní brankou prošla v hlubokém vzrušení - sama, což se jí dosud nestalo.   Počasí bylo krásné a vedro již značné v těchto prvních dnech kali-fornského léta, i když bylo zmírňováno mořským vánkem.
  Paní Branicanová se vydala mezi ploty horm'ho města. Jak byla zaujatá myšlenkami na to, co se chystala vykonat, nepovšimla si urči-tých změn provedených v této čtvrti, několika nových budov, které by měly upoutat její pozornost. Alespoň si jich povšimla jen povrchně. Ostatně tyto změny nebyly tak velké, aby ji uvedly do rozpaků, kudy se má vrátit domů, když kráčela ulicemi sklánějícími se k mořské zátoce. Povšimla si pouze dvou nebo tří osob, které ji poznávaly a díva-ly se na ni s jakýmsi údivem.
  Když šla kolem katolické kaple v nedalekém sousedství domu


"
  U krásné vyhlídky", kterou kdysi velmi horlivě navštěvovala, pocítila neodolatelnou touhu vstoupit. Kněz této kaple se právě chystal sloužit mši v okamžiku, kdy Dolly poklekla na nízkou stoličku v dost tmavém koutě. Tam se její duše rozplývala ve vroucích modlitbách za dítě, za

manžela a všechny ty, které milovala. Těch několik věřících, kteří se zúčastnili této mše, si jí nepovšimlo a opustili již kapli, když i ona odcházela.





  Tu její mysl byla najednou dotčena maličkostí v zařízení kaple, která ji přece jen překvapila! Zdálo se jí, jako by oltář již nebyl tím oltářem, před kterým se dříve modlívala. Tento oltář, bohatší a v novém slohu,



96 97

Kněz této kaple se právě chystal sloužit mši v okamžiku, kdy Dolly poklekla. . . 

byl umístěn před výklenkem, který se zdál být vystavěn teprve nedáv-no. Byla snad tato kaple nedávno zvětšena?
  Byl to zatím ještě pouze prchavý dojem, který se rozptýlil, jakmile paní Branicanová začala sestupovat ulicemi této obchodní čtvrti, kde byl právě velmi značný ruch. Ale při každém kroku se mohla jejím očím najednou zjevit pravda. . . vyhláška s datem. . . jízdní řád železnič-ních drah. . . oznámení o odjezdu některé tichomořské linky. . . zpráva o některé slavnosti nebo divadelní plakát s letopočtem 1879. . . A tu by se Dolly mohla nenadále dozvědět, že ji pan William Andrew a doktor Brumley oklamali, že její nemoc trvala celá čtyři léta a nikoliv pouze několik týdnů. . . A z toho by pak vyplývalo, že Franklin opustil San Diego ne před dvěma měsíci, ale již před čtyřmi roky. .. A tajilo-li se to před ní, bylo to proto, že se nevrátil John. . . že se již nikdy nemá vrátit!. . .
  Paní Branicanová pospíchala k přístavním nábřežím, když vtom jí přišlo ma mysl, aby si zašla k domu pana Lena Burkera. Mnoho by si přitom nezašla.


  "
  Nešt'astná Jane!" šeptala sama k sobě.
  Když přišla až před kancelář, stěží ji poznala - což v ní vzbudilo více než překvapení - nejasné, rozčilující znepokojení.
  Vždyt' místo těsného a ponurého domu, který znala, tu stála význač-ná budova anglosaské architektury o několika poschodích, s vysokými zamřížovanými okny v přízemí. Nad střechou se zdvihal světlík, ze kterého vlála vlajka s počátečními písmeny: H. W. Vedle vrat se tyčil štít, na kterém byla zlatými písmeny vyznačena slova:

HARRIS WADANTON A SPOL.


  Dolly se nejdříve domnívala, že se mýlí. Zadívala se napravo, nale-vo. Ne, bylo to určitě zde, na rohu Fleet Street, zde stával dům, kam chodívala k Jane na návštěvu.
  Dolly si položila ruku na oči. . . Nevysvětlitelná předtucha jí sevřela srdce. . . nedovedla si vyvodit závěr z toho, co cítila. . .   Obchodní dům pana Williama Andrewa nebyl daleko. Dolly zrych-lila krok a spatřila jej v zatáčce ulice. Nejdříve jí přišlo na mysl, aby se tam odebrala. Ne. . . zastaví se tam při návratu. . . až navštíví rodinu Zacha Frena. . . Chtěla se zeptat na námořníkovu adresu v kanceláři steam-launchů u hráze.

  Se vzrušenou myslí, rozechvěnýma očima a prudce bušícím srdcem se Dolly ubírala dál; její zrak nyní utkvíval na osobách, které potkáva-la. . . Cítila jakési neodolatelné nutkání přistoupit k těm lidem, aby se





"Neštástná Jane!" šeptala sama k sobě.

jich zeptala, aby pátrala. . . po čem?. . . Byli by ji pokládali za šiţlenou. . . Je si však jistá, že ji její rozum neopouští ještě jednou?. . . Nebo jsou v její paměti mezery?

ţ.ţ--~ ... ..





98 99

ţţ~


  Paní Branicanová došla na nábřeží. Za ním se v celé své šířce ukazo-vala zátoka. Několik lodí, zmítaných vlnami, se houpalo na místech, kde byly zakotveny. Jiné prováděly přípravy k odplutí. Jaké vzpomín-ky vyvolával v Dolly tento přístavní ruch!. . . Sotva před dvěma měsíci stála na konci této hráze. . . Z tohoto místa spatřila Franklina, jak se naposled otočil, aby zamířil k hrdlu zátoky. . . Zde dostala od Johna poslední Sbohem!. . . Pak lod' obeplula mys Island, na okamžik se ukázaly nad pobřežím vrcholy plachet a pak Franklin úplně zmizel v dálce na širém moři.
  Ještě několik kroků a Dolly se ocitla před kanceláří parníčků, a můstku pro cestující. Jeden z parníčků odrazil právě v tuto chvili a směřoval k mysu Loma.
  Dolly jej sledovala očima a naslouchala hluku páry, vyrážejícímu z černé roury.
  Jak smutným vzpomínkám se nyní oddával její duch - vzpomínce na dět'átko, kterého mrtvolku ani nevrátily tyto vody, které ji vábily. . přitahovaly. . . Cítila, že jí ubývá sily, jako by se jí půda ztrácela pod nohama. . . Zatočila se jí hlava. . . Málem by klesla. . .   Za okamžik nato vstupovala paní Branicanová do kanceláře steam--launchů.
  Když uviděl úřednik sedící v kanceláři u stolu, tuto ženu s bolestně staženými rysy a bledými tvářemi, povstal, přisunul k ní židli a řekl:   "Není vám snad dobře, paní
  "Nic to není, pane," odpověděla Dolly. "Pouze náhlá slabost. Již je mi lépe. . ."
  "Račte si zatím sednout, než odjede příští parníček! Nanejvýš za deset minut. . ."
  "Děkuji vám, pane," odvětila paní Branicanová. "Přišla jsem pouze požádat o nějaké informace. . . Možná, že mi je budete moci sám sdě-lit."
  "Čeho se týkají?"
  Dolly se posadila, položila si ruku na čelo a jako by chtěla soustředit své myšlenky, zeptala se:
  "Měli jste, pane, ve svých službách námořníka jménem Zach Fren?"   "Ano, paní," přisvědčil úředník. "Ten námořmţk u nás dlouho ne-zůstal; znal jsem ho však velmi dobře."
  "Je to snad ten, který dal v sázku vlastní život, aby zachránil nějakou ženu. . . nešt'astnou matku. . . ?"

  "Ano, pamatuji se. . . paní Branicanovou. . . Je to tak. . . to je právě on."
"A nyní je na moři?"





Pani Branicanová došla na nábřeži. Za ním se v celé své šiřce ukazovala zátoka.

"Ano, na moři.
  "
"Na které lodi je zaměstnán?"
"Na trojstěžníku Californian.


100 101


  "
  Ze San Diega?"
  "Ne, paní, - ze San Franciska."


  "
  A kam pluje ta lod'?"


  "
  Směřuje do evropských vod."
  Paní Branicanová, unavená víc, než se sama nadála, na chvili zmlkla a úředník čekal, až dostane nové otázky. Jakmile se poněkud zotavila, znovu se zeptala:


  "
  Pochází Zach Fren ze San Diega?"
  "Ano, paní.
  "



  "
  Mohl byste mi povědět, kde bydlí jeho rodina?"
  "Vždyjsem o Zachu Frenovi slyšel, žeje na světě sám. Myslím, žejiž nemá pri'buzné ani zde v San Diegu, ani někde jinde."


  "
  Není ženatý?"
  "Ne, paní.
  "
  Nebyl důvod pochybovat o pravdivé odpovědi tohoto úředm'ka, který zřejmě Zacha Frena velmi dobře znal.
  Nedalo se tedy nyní nic dělat, protože ten námořzuls neměl rodinu a paní Branicanová bude nucena čekat, až se Californian vrátí do Ameriky.


  "
  Jak dlouho asi potrvá plavba Zacha Frena?" zeptala se ještě.   "To vám nemohu říci, paní, nebot' Californian se vydal na velmi dlouhou cestu."
  "Děkuji vám, pane," odpověděla paní Branicanová. "Byla bych velmi ráda, kdybych se mohla se Zachem Frenem setkat; nepochybně však ještě uplyne velmi dlouhá doba..."
  "Ano, paní. . .
  "
  "Je však přece možné, že budete mít zprávy o Californianu za něko-lik měsíců. . . snad již za několik týdnů?. . ."


  "
  Zprávy?. . ." podivil se úřednilţ. "Vždyt' firma v San Francisku, které lod' patri, již několikrát dostala zprávy. . ."

  Již?. "
  " ..


  "
  Ano. . . paní."


  "
  A několikrát?"
  Paní Branicanová opakovala tato slova, vstala ze židle a pohlédla na úředníka jako by z jeho slov zcela nic nepochopila.
  "Tu máte, paní," pokračoval úředmlc a podával jí deník. "Zde je Shipping Gazette... hlásí, že Californian opustil před týdnem Liver-pool. . "

  "Před týdnem. . ! Dnes je to týden!" zašeptala paní Branicanová a chvějíc se uchopila demţk, celá rozechvělá.
  Potom se velice rozechvělým hlasem zeptala, že jí úřednllc sotva mohl rozumět:
  "Jak dávno je to, co Zach Fren odjel?. . ."
  "Asi půl druhého roku. . ."


  "
  Půl druhého roku?!"
  Dolly byla nucena zachytit se rohu psacího stolu. . . Srdce jí přestalo na několik okamžiků bít.
  Najednou její oči utkvěly na návěstí, pověšeném na stěně, které udávalo jízdní řád parníčků pro letní období.
  V záhlaví návěstí bylo toto slovo a tyto číslice:

BŘEZEN 1879


  Březen 1879!. . . Oklamali ji!. . . Jsou to již čtyři roky, co je její dítě mrtvé!. . . Čtyři roky, co John opustil San Diego!. . . Po čtyři léta tedy byla šílená!. . . Tak je to!. . . A když jí pan William Andrew a doktor Brumley namlouvali, že její šílenství trvalo pouze dva měsíce, dělali to proto, že chtěli před ní utajit pravdu o Franklinovi. . . , že již čtyři léta neměli zprávy o Johnovi a jeho lodi.
  K velikému zděšení úředníka byla paní Branicanová zachvácena prudkou křečí. Avšak svrchované napětí sil jí umožnilo, že se ovládla, vyběhla z kanceláře a pospíchala ulicemi dolm'ho města.
  Ti, kteří viděli tuto ženu pospíchat kolem, s bledou tváří, vytřeštěný-ma očima, museli se domnívat, že je to šilená žena.
  A nebyla-li jí nešt'astná Dolly, nestane se jí znovu?
  Kam zamířila? K domu pana Williama Andrewa, kam došla takřka nevědomky za několik minut. Vstoupila do kanceláře, proběhla mezi priručími, kteří neměli kdy ji zastavit a prudce otevřela dveře do míst-nosti, kde se nacházel majitel lodí.
  Nejprve pan William Andrew užasl, když viděl vstupovat paní Bra-nicanovou; potom se však zděsil, když zpozoroval její strhané rysy a bledost vzbuzující hrůzu.
  Dříve však, než ji mohl oslovit, řekla:
  "Vím!. . . Vím!. . Klamali jste mě!. . . Byla jsem po čtyři roky šíle-ná!"


"
Má drahá Dolly. . . upokojte se!"


102 ţ 103


  "Odpovězte!. . . Co Franklin?. . ." Odplul již před čtyřmi lety, že ano?"
  Pan William Andrew sklonil hlavu.


  "
  Nemáte o něm zprávy již. . . čtyři roky. . . čtyři roky?"   Pan Andrew stále mlčel.
  Franklin se pokládá za ztracený!. . Nikdo z jeho mužstva se již nevrátí.. . a já již neuvidím Johna! Nikdy!"
  Jedinou odpovědí, kterou pan William mohl dát, byly - slzy.   Paní Branicanová náhle klesla do lenošky. . . Ztratila vědomí.   Pan William Andrew zavolal jednu z žen, zaměstnaných v jeho domácnosti, která pospíšila Dolly na pomoc. Jeden z příručích byl ihned poslán k doktorovi Brumleyovi, který bydlel v této čtvrti, aby se ihned dostavil.
  Pan William Andrew ho informoval o stavu věcí. At' něčí nediskrét-ností, nebo pouhou náhodou - to sám neví - se Dolly právě o všem dozvěděla. Stalo-li se to v domě "U krásné vyhlídky" nebo v ulicích San Diega, na tom již nezáleží! Nyní to již ví! Ví, že od smrti jejího dítěte uplynuly čtyři roky, že po čtyři roky byla zbavena rozumu, že již čtyři léta nedošla o Franklinovi sebemenší zpráva. . .
  Doktorovi Brumleyovi se s velkým úsilím podařilo přivést nešt'ast-nou Dolly opět k životu. Ptal se sám sebe, odolá-li její rozum této poslední ráně, té nejhroznější, které ji stihly.
  Když paní Branicanová pomalu nabyla vědomí, uvědomila si, co jí bylo právě odhaleno!. . . Vrátila se do života se svým úplným rozu-mem!. . . A její zrak se v slzách ptal pana Williama Andrewa, který klečel u ní a držel její ruce.


  "
  Mluvte. . . mluvte. . . pane Andrewe!"
  To byla jediná slova, která jí splynula ze rtů.
  A pak jí Andrew oznámil hlasem přerývaným vzlykáním, jaký neklid způsobil zpočátku naprostý nedostatek zpráv o Franklinovi. . . Dopisy a depeše byly poslány do Singapuru a do Indie, kam lod' nikdy nedo-plula. .. Bylo zahájeno pátrání o plavbě Johnovy lodi! .. . Ale žádná stopa nemohla přivést na stopu ztroskotání!
  Paní Branicanová naslouchala bez pohybu, s němými ústy, s pohle-dem strnule upřeným.
  A když pan William Andrew ukončil svou zprávu, zašeptala:   "Moje dítě je mrtvé... můj muž je mrtvý... ! Ach, proč mne Zach Fren nenechal zemřít?"

  Její obličej však znenadání ožil, a její přirozená ráznost se projevila takovou silou, že doktor Brumley jí byl poděšen.
  "Od posledních pátrání," řekla odhodlaným hlasem, "se nezjistilo o Franklinovi již zcela nic?"
  "Nic," potvrdil pan William Andrew.
  "A pokládáte jej za ztracený?"
  "Ano. . . za ztracený!"
  "A o Johnovi a jeho mužstvu jste také nedostal zprávy?"   "Nedostal, má nešt'astná Dolly, a nyní již nemáme naději. . "   "Nemáte již naději!" zvolala téměř ironicky.
  Zdvihla se a napřáhla ruku k jednomu z oken, kterými bylo vidět mořský obzor.
  Pan William Andrew a doktor Brumley se na ni dívali se zděšením a báli se o její duševní zdraví.
  Dolly se však již úplně ovládala a opakovala s pohledem, ozářeným ohněm její duše:
  "Nemáte již naději!. . Řiíkáte, že již není naděje!. . . Pane Andrewe, je-li John ztracen pro vás, není ztracen pro mne!. . . Bez něho nechci jmění, které mi náleží!. . . Chci je věnovat na vypátrání svého Johna a jeho společníků z lodi Franklin. . . A také je s pomocí Boží najdu!. . . Ano, já je najdu!"





104 105


X.

KAP I TOLA

Přípravy





  Po paní Branicanovou začínal nový život. Byla-li naprostá jistota o smrti jejího dítěte, nebylo to stejné v tom, co se týkalo jejího manžela. Copak John a jeho společníci nemohli přežít ztroskotání své lodě a uchýlit se na jeden z četných ostrovů Celebeského, Filipínského nebo Jávského moře? Nebylo snad možné, že by byli zadrženi u někte-rého domorodého kmene a neměli žádnou možnost, aby uprchli?   K této naději se měla nadále upnout paní Branicanová a to s tak neobyčejnou houževnatostí, že brzy způsobila i obrat ve veřejném mí-nění San Diega vzhledem k Franklinovi. Nikoliv! Nevěřila, nemohla uvěřit, že John a jeho mužstvo zahynuli, a možná že to byla vytrvalost této myšlenky, která jí dovolila zachovat nedotčený rozum. Ledaže by to byla - jak se někteří uchylovali k této domněnce jakási monoma-nie, druh šílenství, které by bylo možné nazvat šilenstvim z přehnané naděje. Nebylo to ale tak: jak uvidíme dále.
  Paní Branicanová se zcela úplně uzdravila. Vrátila se jí znovu ona sila úsudku, která pro ni bývala tak velice typická. Jediný ci1- znovu najít Johna - jí vyvstal před životem a za ním půjde s energii, která okolnostmi zajisté ještě vzroste. Protože Bůh připustil, aby ji Zach Fren zachránil při první pohromě, a poněvadž jí byl navrácen rozum, proto-že jí dal do rukou veškeré účinné prostředky, které poskytuje veliké jmění; stalo se to zajisté pouze z toho důvodu, že John je naživu, že jejím přispěním bude zachráněn. Tohoto jmění použije k nepřetržité-mu pátrání, štědře je vynaloží na odměny, vydá je na výzbroj. Nebude jediný ostrov, nebude ostrůvek končin, kterými plul mladý kapitán, na který by se nepodívala, který by nenavštívila a neprohledala. Co uděla-la lady Franklinová pro Johna Franklina, to paní Branicanová udělá pro Johna Branicana, a bude mít úspěch tam, kde se vdova po slavném admirálovi setkala s nezdarem.
  Od tohoto dne přátelé Dolly pochopili, že je třeba podporovat ji v tomto novém období života, povzbuzovat ji v jejím pátrání, spojit svoje snažení s jejím úsilím. A to také pan William Andrew dělal, i když již málo spoléhal na úspěch těchto snah, jejichž účelem bude shledat se s těmi, kteří ztroskotání lodě přežili. Z tohoto důvodu se také stal nejhorlivějším rádcem paní Branicanové, podporován v tom velitelem lodi Boundary, která v ten čas stála odstrojená ve vodách San Diega. Kapitán Ellis, rázný muž, na kterého bylo možné se spolehnout, odda-ný Johnův přítel, dostal pozvání, aby přicházel na porady s paní Brani-canovou a panem Williamem Andrewem.
  Tyto časté porady se konaly v domě "U krásné vyhlídky". Ačkoliv byla paní Branicanová nyní tak bohatá, přece nechtěla tento skrovný švýcarský domek opustit. Vždyt' tam ji zanechal John když odjížděl, tam se s ní po svém návratu shledá. Nic se nemělo v jejím způsobu života změnit, dokud by se její muž nevrátil do San Diega. Tam povede svůj život se stejnou prostotou, nebude vydávat víc, než byla zvyklá, kromě vydání na pátrání po Johnovi a na skutky milosrdenství.   Město se o tom brzy dozvědělo. Proto se zdvojnásobily sympatie k této statečné ženě, která nechtěla být vdovou po Johnovi Branicano-vi. Aniž to tušila, milovali ji, vášnivě, obdivovali se jí, dokonce ji zbožňovali, ježto její neštěstí ji opravňovala k tomu, aby byla i zbožňo-vána. Nejen že jí mnozí lidé upřímně přáli úspěch na výpravě, kterou se chystala podniknout, ale chtěli i věřit v její úspěch. Když se Dolly ubírala z horní čtvrti bud' do domu pana Williama Andrewa nebo ke kapitánovi Ellisovi, vídali ji vážnou a zasmušilou, v těsných smutečních šatech, o deset let zestárlou - a bylo jí tehdy sotva pětadvacet roků - uctivě před ní smekali a ukláněli se, když je míjela. Ona však nevidě-la nic z těchto projevů úcty, které se jí týkaly.


106 ţ 107


  Při prvních rozhovorech paní Branicanové s panem Andrewem a kapitánem Ellisem se jednalo především o podrobné stanovení cesty, kterou Franklin zřejmě vykonal. V tomto ohledu bylo nutné mít zcela jasno.
  Obchodní dům Andrew vypravil svou lod' do Indie po zastávce v Singapuru, a v tomto přístavu měla vyložit část svého nákladu, dřív než odpluje do Indie. Bylo pravděpodobné, že když se pustil na širé moře západně od amerického pobřeží, chtěl se asi kapitán John sezná-mit s Havajským neboli Sandwichským souostrovím. Když Franklin opustil pásmo Mikronésie (Malých ostrovů), zamíril asi k Mariannám a Filipínám, potom Celebeským mořem a Makasarskou úžinou se patrně ocitl v Jávském moři, ohraničeném na jihu Sundskými ostrovy, aby se dostal do Singapuru. Na západní konci Malackého průlivu, utvořeného poloostrovem téhož jména a ostrovem Sumatra, se rozeví-rá Bengálský záliv, ve kterém by trosečníci - kromě na Nikobarech a Andamanských ostrovech - nemohli najít útočiště. Ostatně bylo nepochybné, že se John Branican v Bengálském zálivu neobjevil. Nuže, když se nezastavil v Singapuru - což bylo až příliš jisté - nemohl se také přeplavit přes hranice Jávského a Sundského moře.
  Předpoklad, že by se Franklin místo toho, aby se plavil Malajskem, snažil dorazit do Kalkaty nepříznivými úžinami Torresova průlivu, jižně od Nové Guineje, podél severního pobřeží Austrálie, by nepři-pustil žádný zkušený námořník. Kapitán Ellis tvrdil, že by se John Branican nikdy nemohl dopustit zbytečné neprozřetelnosti, aby se nazdařbůh vydával nebezpečím tohoto průlivu. Tato domněnka byla tedy naprosto zavržena: pátrání se muselo zahájit výhradně v malaj-ských končinách.
  A skutečně, v Karolinském, Celebském a Jávském moři je na tisíce ostrovů a ostrůvků a pouze tam, přežilo-li Franklinovo mužstvo nějaké námořní neštěstí, se mohlo pozdržet nebo být zadržováno některým z kmenů bez možnosti, aby se vrátilo do vlasti.
  Když tyto různé body byly zjištěny, bylo rozhodnuto vyslat výpravu do malajských moří. Paní Branicanová udělala návrh, kterému přiklá-dala veliký význam. Požádala kapitána, aby vzal na sebe velení této výpravy.
  Kapitán Ellis. byl tehdy právě volný, protože lod' Boundary byla firmou Andrew odstrojena. Z toho důvodu, i když byl tím neočekáva-ným návrhem nadmíru překvapen, nevzpíral se žádosti paní Branica-nové vyhovět, se schválením pana Williama Andrewa, kterému za to vroucně poděkoval.

  "Udělám pouze svou povinnost," odpověděl, "a vykonám všechno   ,
co bude na mně, abych vyhledal ty, kteří Franklina přežili!. . . Je-li kapitán naživu. . "
  "John je naživu!" zvolala paní Branicanová tónem tak rozhodně přesvědčeným, že by si ani nejvíce nevěřící netroufali jí odporovat.   Kapitán Ellis pak zavedl rozhovor na různé body, které bylo nutné rozhodnout. Najmout mužstvo hodné toho, aby jej podporovalo v jeho snažení, nebude zajisté nic obtížného. Zbývala však velmi důležitá otázka, týkající se lodě. Aby se mohlo použít Boundary na tuto výpra-vu, se nedalo ani pomyslet. Takovou výpravu nemohla podniknout plachetnice, ale výhradně parník.
  V přístavu San Diega kotvilo právě tehdy několik parních lodí, velmi způsobilých pro tuto plavbu. Paní Branicanová tedy uložila kapitánovi Ellisovi, aby získal nejrychlejší z těchto parmlců a dala mu na to potřeb-né peníze. Několik dní nato byla věc přivedena ke št'astnému konci a paní Branicanová se stala majitelkou Davida, jehož jméno bylo pro-měněno na Dolly Hope*) jako příznivá věštba.
  Byl to šroubový parmţk o devíti stech tunách, upravený v podpalubí na nalodění velikých zásob uhlí, což mu umožňovalo velmi dlouhou plavbu bez nutnosti zastávek z důvodu nového zásobování se uhlím. Byl upraven jako trojstěžňová goeletta, opatřen mnoha plachtami a měl stroj o sile dvanácti set koní, který mu umožňoval urazit za hodinu patnáct uzlů.
  Za těchto podmínek rychlosti a nosnosti mohla velmi lehce plující Dolly Hope vyhovět všem požadavkům plavby uprostřed sevřených moří, přeplněných ostrovy, ostrůvky a skalisky. Bylo by těžké volit na tuto výpravu vhodnější lod'.
  Nebylo třeba více než tří týdnů k tomu, aby byla Dolly Hope uvede-na do náležitého stavu, na prohlídku kotlů, zjištění stavu stroje, opravu lan i plachet, zřízení kompasu, naložení uhlí a opatření potravin na plavbu, která potrvá snad déle než rok. Kapitán Ellis byl pevně odhod-lán neopustit končiny, kde se Franklin mohl ztratit, dokud by nepro-hledal všechny kouty. Dal na to své slovo námořníka, a byl mužem, který své závazky plnil.


'ţ) Dollyina naděje


108 ţ 109


  Přidružit k dobré lodi i dobré mužstvo znamená zvětšit naději na úspěch a v tomto ohledu si mohl kapitán Ellis jen blahopřát k pomoci, kterou mu poskytlo námořnické obyvatelstvo v San Diegu. Nabízeli se mu nejlepší námořníci, kteří chtěli sloužit pod jeho velením. Hádali se o to, kdo z nich by se měl vypravit na hledání obětí, které vesměs náležely k rodinám v přístavu.
  Mužstvo Dolly Hope bylo sestaveno ze zástupce kapitána, poručíka, lodního mistra, druhého správce lodě a dvaceti pěti mužů, včetně strojmţků a topiče. Kapitán Ellis si byl jistý, že s těmito oddanými a statečnými muži dosáhne všeho, čeho bude chtít, i když by tato výprava malajskými moři byla sebenamáhavější a sebedelší.   Je samozřejmé, že paní Branicanová v době, kdy se konaly tyto přípravy, nezůstala nečinnou. Podporovala kapitána Ellise svými neu-stálými zákroky, svými penězi mu usnadňovala cestu v nesnázích a ne-chtěla zanedbat nic, co by zaručovalo zdar výpravy.
  Zatím tato lidumilná žena nezapomínala na rodiny, které zmizení lodě zanechalo v nedostatku a bídě. V tomto ohledu pouze doplnila opatření provedená již obchodním domem Andrew a doplněná veřej-nými sbírkami. Od této chvíle bylo živobytí těchto rodin dostatečně zabezpečeno, pokud jim pokusná výprava paní Branicanové nevrátí trosečníky z Franklina.
  Nemohla Dolly udělat to, co vykonala ve prospěch rodin tak krutě postižených tím neštěstím, vykonat i pro Jane Burkerovou? Nyní již věděla, jak dobře se zachovala ta nešt'astná paní vůči ní za její nemoci. Věděla, že ji Jane neopustila ani na okamžik. V tuto chvli by Jane byla dosud v domě "U krásné vyhlídky", a sdílela by s ní naději, kdyby ji hanebné skutky jejího manžela nedonutily, aby opustila San Diego a nepochybně i Spojené státy americké. I když si Len Burker zasluho-val sebeostřejší výtky, je jisté, že chování Jane bylo chování pri'buzné, jejíž náklonnost hraničila až s naprostou oddaností. Dolly jí tedy za-chovala hluboké přátelství a když myslela na její nešt'astné postavení, velmi živě litovala, že jí nemůže projevit svou vděčnost tím, že by jí přišla na pomoc. Ale přes veškeré snažení pana Williama Andrewa nebylo možné vypátrat, kam se manžeié Burkerovi poděli. I kdyby však místo jejich pobytu bylo známé, paní Branicanová by je ovšem nemohla zavolat zpět do San Diega, protože na Lena Burkera byly podány těžké žaloby pro podvody; byla by však co nejrychleji poslala Jane peněžitou pomoc, kterou ta nešt'astnice asi potřebovala nejvíc.

  Dne 27. července byla Dolly Hope přichystána k odplutí. Paní Bra-nicanová přišla na palubu lodě již časně ráno, aby naposled doporučila kapitánovi Ellisovi, aby na vypátrání stop po Franklinovi vůbec nešet-řil. Ostatně nepochybovala, že bude mít úspěch. Přivezou domů Johna, dopraví nazpět i jeho mužstvo!. . . Opakovala tato slova s takovým přesvědčením, že jí námořníci tleskali rukama. Všichni s ní sdileli důvě-ru, stejně jako jejich přátelé, iejich pri'buzní, kteří přišli, aby byli pří-tomni odplutí Dolly Hope.
  Kapitán Ellis, který se pak obrátil na paní Branicanovou a zároveň na pana Williama Andrewa, jenž ji doprovodil na palubu, řekl:   "Před vámi, milostivá paní, před panem Williamem Andrewem, ve jménu svých důstojnilsů a svého mužstva přísahám - ano! - přísa-hám, že se nenechám zastrašit žádným nebezpečím ani námahou od toho, abych opět nalezl kapitána Johna Branicana a mužstvo lodě Franklin. Tato lod', kterou jste nyní vypravila, se nazývá Dolly Hope a jistě dokáže, že je hodna svého jména. . ."
  "S Boží pomocí a oddaností těch, kteří v ni skládají svou naději!" odpověděla mu paní Branicanová.


  "
  Hurá!. . . Sláva a zdar Johnovi a Dolly Branicanovým!"
  Tyto výkřiky byly opakovány celým davem, který se tísnil na nábřeží přístavu.
  Jakmile byla uvolněna lana, Dolly Hope uposlechla prvních obratů parního šroubu a otočila se, aby vyplula ze zátoky. Když pak proplula jejím hrdlem, zamířila k severozápadnímu mysu a poháněna svým mohutným strojem brzy ztratila z očí americkou pevninu.





110 ţ 111


XI.

KAPITOLA

První pátrání v Malajsku





  P plavbě dvou tisíc dvou set mil Dolly Hope poznala horu Mauna Kea, která výškou patnáct tisíc stop ovládá ostrov Havaj, nejjiž-nější ze skupiny Havajského souostroví neboli Sandwichova.   Kromě pěti velikých a tří malých ostrovů se k tomuto souostroví počítá ještě množství ostrůvků, na kterých nebylo nutné hledat stopy po Franklinovi. Bylo samozřejmé, že by se již dávno vědělo o tomto ztroskotání, kdyby se událo na četných skaliscích tohoto souostroví, ano, i na Midwayských ostrovech, jakkoliv bývají navštěvovány pouze nesčetnými mořskými ptáky. Vždyt' Havajské ostrovy jsou hustě zalid-něny - sám ostrov Havaj má již sto tisíc obyvatel - a francouzskými, anglickými a americkými misionáři, kteří se na těchto ostrovech zdržu-jí, by se zpráva o této pohromě brzy dostala do kalifornských přístavů.   Ostatně, když se před čtyřmi roky kapitán Ellis setkal s Franklinem, obě lodě se již ocitly mimo Havajské souostroví. Dolly Hope tedy po-kračovala ve své plavbě jihozápadním směrem tím úžasným Tichým oceánem, který po několik měsíců horké roční doby právem zasluhu-je své jméno.
  O šest dní později přejel rychloparník smluvenou čáru, kterou země-pisci načrtli od jihu na sever mezi Polynésii a Mikronésii. V této západ-ní části polynéských moří tedy nemusel kapitán Ellis provést žádné pátráni. Za ní se však mikronéská moře hemží ostrovy, ostrůvky a sou-vislými řadami skalisek, kde Dolly Hope čekal nebezpečný úkol hledat stopy ztroskotání.
  Dne 22. srpna zakotvili u Otie, nejdůležitějšího ostrova Marshallova souostroví, který navštívil Kotzebue a Rusové roku 1817. Tato skupi-na*), rozkládající se na třicet mil od východu na západ a třináct mil od severu na jih, obsahuje více než pětašedesát ostrůvků nebo atolů.**)   Dolly Hope, která by mohla obnovit své zásoby vody v několika ho-dinách z vodáren tohoto ostrova, se tam zdržela pět dní. Kapitán Ellis nastoupil na parní šalupu a mohl se přesvědčit, že na těchto skaliscích neztroskotala za poslední čtyři roky žádná lod. Podél Mulgravských ostrůvků se sice setkali s několika troskami, byly to však pouze kmeny jedlí, palem a bambusů, přinesených mořskými proudy ze severu nebo jihu a používaných domorodci na stavbu pirigů. Kapitán Ellis se do-zvěděl od náčelníka ostrova Otia, že se od roku 1872 připomíná pouze jediná lod', která ztroskotala na východních atolech, a byla to anglická briga, jejíž mužstvo bylo patrně později dopraveno zpět do vlasti.   Když Dolly Hope opustila Marshallovo souostroví, nastoupila cestu ke Karolinám. Cestou vyslala svou šalupu na ostrov Ualam, jehož prozkoumání však nepřineslo žádný výsledek. Dne 3. zári se pustila rozsáhlým souostrovím, který se rozkládá mezi dvanáctým stupněm severní a třetím stupněm jižní šířky z jedné strany a mezi sto dvacátým devátým a sto sedmdesátým stupněm západní délky z druhé strany; tedy dvě stě dvacet pět mil od severu k jihu po obou stranách rovníku a přibližně tisíc mil od západu k východu.
  Dolly Hope pobyla po tři měsíce v těchto karolinských mořích, nyní dostatečně známých, kdy se práce Lutkea, smělého ruského mořeplav-ce, přidružily k pracím Francouzů Duperreye a Dumonta d'Urvilla. Alespoň tento čas vyžadovalo postupné prozkoumání hlavních skupin, které tvořily toto souostroví, a to souostroví Peliu, Nebezpečných námořníků, Mučedníků, a Saavedrových, Marierových, Lord Northo-vých ostrovů a jiných.
  Kapitán Ellis vzal za střed svých operací Yap nebo Uap, který patří ke skupině vlastních Karolin, obsahující téměř pět set ostrovů. Odtud

  *) Kvůli tomuto souostroví vznikl spor mezi Španělskem a Německem, který mohl mít velmi neblahé následky pro Evropu
**) Korálové útesy


112 ţ 113


parník rozšiřoval své pátrání k nejvzdálenějším bodům. Jevištěm koli-ka ztroskotání bylo toto souostroví, mezi jinými jmenovitě ztroskotá-ní Antilopy roku 1793, amerického kapitána Barnarda na ostrovech Mortz a Lord North roku 1832!
  Po celou tuto dobu byla obětavost mužstva Dolly Hope povznesena nad veškerou chválu. Žádný z nich nedbal na nebezpečí ani na únavu a nesnáze, vznikající touto plavbou mezi nesčetnými skalisky a úzkými soutěskami, na jejichž dnech se ježí korálové výhonky. Kromě toho se začalo v těchto končinách kazit i počasí; větry se zde rozpoutávají s hroznou prudkostí a katastrofy bývají velmi časté.
  Každý den čluny prozkoumávaly zátoky, do kterých mohly proudy zahnat některé trosky. Když námořníci opouštěli čluny, bývali vždy dobře ozbrojeni, nebot' zde nešlo o podobné pátrání, jaké bylo konáno ve prospěch admirála Franklina, to znamená v opuštěných končinách arktických zemí. Tyto ostrovy byly většinou obydleny, a úloha kapitá-na Ellise se zakládala hlavně na tom, aby vyjednával, jak to dělal i d'Entrecasteaux, když prozkoumával atoly, kde se podle domněnek asi ztratil Lapérouse. Bylo tedy naprosto nutné vejít do styku s domo-rodci. Mužstvo Dolly Hope bývalo často uvítáno nepřátelskými proje-vy u některých těchto kmenů, které nejsou vůči cizincům vůbec pohos-tinní. Dva nebo tři námořníci od nich utržili i rány, které naštěstí neměly zlé následky.
  Z tohoto Karolinského souostroví mohly být poslány paní Branica-nové první dopisy kapitána Johna Branicana, a to po lodích, které se ubíraly k americkému pobřeží. Neobsahovaly však nic, co by se týkalo stop po Franklinovi nebo po trosečnících. Protože pokusy na Karoli-nách neměly výsledek, měly se znovu zahájit na západě a zahrnout v sobě celou rozsáhlou malajskou soustavu. Tam skutečně byly vážněj-ší vyhlídky, že by mohli být nalezeni ti, kteří přežili katastrofu, snad na některém z těch četných ostrůvků, jejichž existenci dosud zjišt'ují vodo-pisné práce i po trojím probádání této části Pacifiku.
  Sedm set mil dále na západ od Karolin dorazila Dolly Hope dne 2. prosince k jednomu z velikých Filipínských ostrovů, nejdůležitějšího souostroví z malajských ostrovů i nejvýznamnějšího z těch, jejichž polohu zeměpisci zjistili v malajském vodopisu, dokonce i na celém povrchu Oceánie. Tato skupina, objevená Magellanem roku 1521, se rozkládá od pátého až k jednadvacátému stupni severní šířky a od sto čtyřicátého až ke sto dvacátému stupni východní délky.

  Dolly Hope nezakotvila u velikého ostrova Luzonu, nazývaného také Manila. Jak by mohli připustit, že by se Franklin dostal tak vysoko do čínských moří, když přece plul do Singapuru? Z tohoto důvodu se





. . námořnici se odvážně pouštěli do těch úžasných tamaryškových, bambusových, . . .

kapitán Ellis rozhodl raději učinit střediskem svého pátrání ostrov Mindanao na jihu jmenovaného souostroví, totiž na cestě, po které se John Branican zajisté ubíral, aby plul do Jávského moře.


114 ţ 115


  Dolly Hope kotvila v tu dobu na jihozápadě v přístavu Zamboanga, sídle guvernéra, kterému jsou podřízeny tři ostrovní obce.   Mindanao se skládá ze dvou částí, jedné španělské, druhé nezávislé, pod vládou sultána, který zvolil za své hlavní město Selangan.   Bylo na místě, aby kapitán Ellis získal své první zprávy u guvernéra o ztroskotání, jehož jevištěm se mohlo stát pobřeží Mindanaa. Úřady mu velice ochotně vyšly vstříc. Avšak alespoň ve španělské oblasti Mindanaa již po pět let nedošlo k nějaké větší námořní pohromě.   Kolik neštěstí se však může stát na pobřežích nezávislé části ostrova, kterou obývali Mindanaové, Karagosové, Lutaové, Subaniové jakož i různé divoké kmeny, právem podezřívané z kanibalismu, aniž někdy někdo o nich slyšel, protože tyto kmeny mají zájem na tom, aby se pověst o těchto pohromách nerozšířila! Najdeme i množství Malajců, kteří se stále zabývají jen pirátstvím. Na svých lehkých lodích, opatře-ných malými děly, falkonety, pronásledují obchodní lodě, které západ-ní větry zahánějí k jejich pobřeží, a když se jich zmocní, ničí je. Potkal-li Franklina podobný osud, guvernér by se o tom jistě nedozvěděl. Jedi-né zprávy, které tedy mohl podat o části ostrova, podrobené jeho moci, byly proto uznány za nedostatečné.
  Z toho důvodu také Dolly Hope byla nucena zůstat v těchto tak nehostinných mořích po celé zimní období. Mnohdy přistáli na růz-ných bodech pobřeží a námořníci se odvážně pouštěli do těch úžasných tamaryškových, bambusových, kořenovm'kových, ebenových, maha-gonových i jiných lesů s dřevem tvrdým jak železo, které jsou jedním ze zdrojů bohatství Filipínských ostrovů. Uprostřed úrodných krajů, kde se střídají plodiny mírných pásem s plodinami tropických pásem, kapi-tán Ellis a jeho mužstvo navštívili určité vesnice, kde doufali, že nalez-nou nějaké stopy, zbytky po ztroskotání nebo zajatce zadržené malaj-skými kmeny; avšak veškerá jejich snaha byla marná a parník byl nucen vrátit se do Zamboangy, kde byl téměř zničen nepohodou a pouze zázrakem unikl podmořským skaliskům těchto končin.
  Prohledávání Filipínského souostroví si vyžádalo téměř dva a půl měsíce; bylo nutné zdržet se na více než sto ostrovech, z nichž vedle Luzonu a Mindanaa jsou hlavní: Mindoro, Leyte, Samar, Panay, Ne-gros, Cebu, Masbate, Palavan, Katanduanés a jiné.
  Kapitán Ellis prohledal rovněž skupinu Bassilanských ostrovů jižně od Zamboangy, potom se pustil k souostroví Holo, kam dorazil dne 25. února 1880.

  Bylo to skutečné pirátské hnízdo, ve kterém se domorodci hemží mezi četnými ostrovy zarostlými džunglemi, které jsou roztroušeny mezi jižním výběžkem Mindanaa a severním výběžkem Bornea. Jediný přístav tu bývá někdy navštěvován loděmi, které plují Čínským mořem a malajskými nádržemi; je to přístav Bevuan, který této skupině dal své jméno.
  Dolly Hope zastavila v Bevuaně. Tam mohly být navázány nějaké styky se sultánem a datuy, kteří ovládají obyvatelstvo šesti nebo sedmi tisíc duší. Kapitán Ellis ovšem nešetřil dary, ani na penězích, ani na potravinách. Domorodci ho pak uvedli na stopu různých ztroskotání, jejichž jevištěm byly tyto ostrovy, chráněné pásem korálů a hvězdic.   Avšak mezi troskami, které byly sebrány, nebyla poznána žádná, která by mohla patřit Franklinovi. Ostatně trosečníci zahynuli nebo byli dopraveni nazpět do vlasti.
  Dolly Hope, která při zastávce v Mindanau doplnila své zásoby uhlí, již opět spotřebovala mnoho ze svých zásob při této plavbě mezi mean-dry skupiny Holo. Přece jí však ještě zbývalo dost paliva, aby přeplula Celebeské moře směrem k ostrovům Maratuba a dorazila do přístavu Bandžermasin na jihu Bornea.
  Kapitán Ellis zamířil do této nádrže, uzavřené jako jezero; z jedné strany velikými malajskými ostrovy, z druhé strany pásem ostrůvků. Celebeské moře je ostatně špatně chráněné - přes tyto přírodní pře-kážky - proti zběsilosti bouří, a je-li dovoleno vynášet do nebe velko-lepost jeho vod, které se hemží zoofyty nádherných barev a tisícerými měkkýši, zašla-li obrazotvornost mořeplavců tak daleko, že je přirov-nala i k záhonům tekutých květin, jsou tajfuny, které je pustoší, stínem této úžasné scenérie.
  Dolly Hope to těžce pocítila v noci z 28. na 29. únor. Přes den vítr pomalu silil a ačkoliv se navečer poněkud utišil, obrovské tmavé mra-ky, nakupené na obzoru, věštily neklidnou noc.
  A skutečně se uragán projevil kolem jedenácté hodiny tou největší silou, a v některých chvilích se moře skutečně velice rozběsnilo.   Kapitán Ellis, právem znepokojený obavou o stroj parníku, chtěl zabránit každé nehodě, která by mohla ohrozit jeho výpravu; proto otočil lod' k větru - stočením ráhen proti sobě a podkasanými plach-tami a kormidlem v závětří vzdoroval bouři - takže požadoval od šroubu pouze rychlost potřebnou k tomu, aby lod' zůstala citlivá k čin-nosti kormidla.



116 ţ 117


  Přes toto opatření se tornádo rozběsnilo značnou zuřivostí; vlny dorážely takovou silou, že se Dolly Hope nemohla vyvarovat strašných úderů moře. V několika záplavách bylo na palubu vrženo snad sto tun vody, které prosákly pri'klopy a nahromadily se v podpalubí. Avšak vodotěsné překážky odolaly útoku, zamezily další pronikání vody a nedovolily jí dostat se až do topírny a strojovny. To bylo veliké štěstí, nebot' kdyby byl uhašen její oheň, Dolly Hope by byla vydána napospas zápasu živlů, nemohla by být ovládána, zmítala by se v propastech vln a jistě by propadla záhubě.
  Mužstvo prokázalo v těchto chvilích největšilio nebezpečí stejnou chladnokrevnost jako odvahu. Chrabře podporovalo svého kapitána i své důstojm'ky. Bylo hodno svého kapitána, který si je vybral z výkvě-tu námořnictva v San Diegu. Lod' byla zachráněna hbitostí a správností jeho výkonů.
  Po patnácti hodinách hrůzy se moře uklidnilo, dokonce je možné říci, že téměř znenadání kleslo v blízkosti velikého ostrova Borneo a ráno dne 2. března spatřila Dolly Hope ostrovy Maratuba.   Tyto ostrovy, které zeměpisně náleží k Borneu, se staly předmětem nejúzkostlivějších zkoumání v první polovině měsíce března; náčelníci domorodých kmenů, kteří byli získáni dary, jimiž se nijak nešetřilo, se propůjčili k veškerým požadavkům pátrání. Přece však nebylo možné získat sebemenší zprávu o zmizení Franklina. Protože tyto malajské končiny bývají velmi často loupežně přepadávány námořními lupiči, bylo možné obávat se, že John Branican ijeho mužstvo byli povražděni do posledm'ho muže.
  Jednoho dne, když kapitán Ellis rozmlouval s nadpornčíkem o těch-to možnostech, řekl:
  "Je možné, že zkáza Franklina byla zaviněna podobným útokem. To by také vysvětlovalo, proč jsme dosud nenašli žádné stopy po ztrosko-tání. Tito piráti se nechválí svými hanebnostmi. Zmizí-li některá lod', její záhuba se přičte na vrub tajfunu - a tím je všechno odbyto!"   "Máte, bohužel! - až přlliš pravdu, kapitáne," souhlasil jeho zá-stupce. "Pirátů je v těchto morich mnoho a musíme proto zdvojnásobit pozornost, až poplujeme Makasarským průlivem."
  "Ovšem," souhlasil kapitán Ellis, "my však jsme v lepších pomě-rech, než ve kterých se nacházel John Branican, abychom unikli těm darebákům. Při nepravidelných a proměnlivých větrech není možné

ovládat plachetní lod' libovolně. Nás by však, dokud náš stroj bude v činnosti, malajské lodě zajisté nedohonily. Přesto však doporučuji největší bdělost!"





. . . vlny dorážely takovou silou, že se Dolly Hope nemohla vyvarovat strašných úderů moře.

  Dolly Hope pak vjela do Makasarského průlivu, který dělí pobřeží ostrova Borneo od tak rozmarně rozčleněného pobřeží ostrova Cele-bes. Po dva měsíce - od 15. března do 1. května - když se znovu


118 119


zásobili uhlím v přístavu Damaring, pátral kapitán Ellis ve všech záto-kách východm'ho pobřeží.
  Tento ostrov Celebes, který byl objeven Magellanem, je více než sto devadesát dvě míle dlouhý, a dvacet pět mil široký. Má takovou podo-bu, že jej někteří zeměpisci mohli prirovnat k tarantuli, jejíž obrovské nohy by byly vytvořeny jejími poloostrovy. Krása jeho krajiny, bohat-ství plodin a št'astné rozložení horstev ho dělá rovnocenným nádherné-mu Borneu. Ale mnohonásobná členitost jeho pobřeží poskytuje ná-mořním lupičům tolik vhodných úkrytů, že plavba tímto průlivem je opravdu jedna z nejnebezpečnějších.
  Nicméně se dal kapitán Ellis do plnění svého úkolu s veškerou pečlivostí, jakou si jen mohl přát. Protože měl v kotlích stále dostatek páry, navštěvoval i mořské zálivy ve člunech, a byl připraven stáhnout je zpět při sebemenším nebezpečí.
  Když se Dolly Hope blížila k jižnímu výběžku průlivu, mohla již plout méně znepokojivě. Tato část ostrova Celebes byla totiž pod holandskou vládou. Hlavním městem těchto držav byl Makasar, dříve Wlaardingem, chráněný tvrzí Rotterdam. Tam zakotvil kapitán Ellis dne 17. května, aby popřál částečný oddech mužstvu a doplnil palivo. Nevypátral-li nic, co by ho mohlo přivést na stopu Johna Branicana, dozvěděl se v tomto pristavu velice významnou zprávu o směru, kte-rým se Franklin patrně pustil; dne 3. května roku 1875 byla tato lod' zpozorována asi deset mil od Makasaru a zatáčela do Jávského moře. Od této chvile bylo tedy alespoň jisté, že lod neztroskotala v těch obávaných malajských mořích. Za Celebesem a Borneem, tedy v Jáv-ském mori, bylo proto nutné hledat stopy po Franklinovi směrem k Singapuru.
  V dopise, který poslal kapitán Ellis paní Branicanové z tohoto ko-nečného bodu ostrova Celebesu, ji informoval o této okolnosti a rov-něž ji ujistil, že jí nadále bude podávat zprávy o svém pátrání, které nyní bude omezeno na Jávské moře a Sundské ostrovy.
  A bylo opravdu namístě, aby se Dolly Hope již nepouštěla přes singapurský poledm'k, který měl být jejím konečným bodem na výpra-vě západním směrem. Kapitán průzkum doplní při návratu - nyní prozkoumá jižní břehy Jávského moře a učiní návštěvu na ostrovech, které tvoří jeho hranici; potom zamíri k Moluckému souostroví a vrátí se zas do Tichého oceánu, aby se vydal na zpáteční cestu k americké pevnině.

  Dolly Hope opustila Makasar dne 23. května, proplula dolní částí průlivu, který odděluje ostrov Celebes od ostrova Borneo a zakotvila v Bandžermasinu. Tam sídlil guvernér ostrova Borneo nebo spíš ostro-




Tam zakotvil kapitán Ellis dne 17. května, aby popřál částečný oddech mužstvu. ..

va Kalematan, abychom mu vrátili jeho správné zeměpisné jméno. Byly zde velice pozorně prozkoumány námořní záznamy, ale nenalezli v nich žádnou zmínku, že by v těchto končinách byl spatřen Franklin.


120 121


To se ovšem dalo vysvětlit tím, že plul Jávským mořem daleko od po-břeží.
  O deset dní později kapitán Ellis, když se pustil jihozápadním smě-rem, zakotvil v přístavu Batávia na západním konci tohoto velikého ostrova Jávy, v podstatě vulkanického původu a téměř neustále divoce zdobeného chocholem plamenů sopečných jícnů.
  Několik dní postačilo mužstvu, aby obnovilo své zásoby v tomto velikém městě, které bylo hlavním městem holandských kolonii v Oce-ánii. Generální guvernér, kterého správy námořních kanceláří stále uvědomovaly o snažení paní Branicanové, aby vypátrala trosečm'ky, přijal kapitána Ellise velmi srdečně. Naneštěstí však nemohl o osudu Franklina podat žádné zprávy. Mínění batávských námořm'ků v té době bylo, že americký trojstěžm'k, připravený tornádem o plachty, byl vichřicí převržen a pohlcen hlubinami se vším všudy. V prvním pololetí roku 1875 byl uváděn jistý počet lodí, o kterých nebyly žádné zprávy a které takto zmizely, aniž proudy vyvrhly na břeh sebemenší trosky po nich.
  Když Dolly Hope opustila Batávii, nechala po levé straně Sundský průliv, který spojuje Jávské moře s Timorským mořem, a pak uviděla ostrovy Biliton a Banka. Dříve býval přístup k těmto ostrovům velmi ohrožen námořními piráty, a lodě, které se tam odvažovaly pro náklad železných a cínových rud, jen s největším úsilím odolávaly jejich úto-kům. Avšak námořní policie je přece jen nakonec vyhubila, a nebyl proto důvod k domněnce, že by se Franklin a jeho posádka stala obětí jejich útočnosti.
  Když Dolly Hope plula dál severozápadním směrem a navštívila ostrovy na pobřeží Sumatry, zahlédla výběžek Malajského poloostrova a zakotvila ráno dne 20. června na ostrově u ostrova Singapuru po plavbě, kterou zdržely protivětry.
  Opravy na stroji přinutily kapitána Ellise, aby se zdržel čtrnáct dní v přístavu, ležícím na jihu ostrova. Tato nepatrná kolonie - o rozloze nanejvýš dvou set sedmdesáti čtverečních mil - tak důležitá svým rušným obchodem s Evropou a Amerikou, se stala jednou z nejbohat-ších držav Dálného východu ode dne, kdy tam Angličané založili roku 1818 svou první kancelář.
  V Singapuru měl Franklin - jak víme - složit část svého nákladu na účet obchodm'ho domu Andrew před svým odplutím do Kalkaty. Stejně víme, že se tam americký trojstěžm'k nikdy neobjevil. Nicméně

chtěl kapitán Ellis využít svého pobytu k získání zpráv, vztahujících se k neštěstí, která se přihodila na Jávském moři v posledních letech.   Protože z jedné strany byl Franklin podle došlých zpráv zpozorován v dálce od Makasaru, a z druhé strany bylo zjištěno, že do Singapuru





nedoplul, bylo naprosto nutné připustit, že ztroskotal mezi těmito oběma body. Ledaže by kapitán John Branican opustil Jávské moře


122 ţ 123

... zakotvila ráno dne 20. června na ostrově u ostrova Singapuru.. . 

a projel některou z těch úžin, které dělí Sundské ostrovy, aby se ocitl v Timorském moři. . . Ale proč by se byl pro to rozhodl, když jeho prvním cilem byl Singapur? To by bylo nevysvětlitelné, to bylo nepří-pustné.
  Protože pátrání mělo jen záporné výsledky, kapitánovi Ellisovi ne-zbývalo nic jiného, než se rozloučit se singapurským guvernérem a do-pravit lod' zpět do Ameriky.
  Dne 25. srpna se vyplulo za velice bouřlivého počasí. Bylo nesnesi-telné vedro, jaké obyčejně bývá v měsíci srpnu v této části tropického pásma, ležícího několik stupňů pod rovníkem. Dolly Hope značně trpěla špatným počasím, kterým se vyznačovaly poslední dny tohoto měsíce. Přece však, když míjela řetěz Sundských ostrovů, nenechala jediné místo neprozkoumané. Postupně přijaly její návštěvu ostrov Madura, jeden z dvaceti vládních jávských okresů, Bali, jedna z nejob-chodnějších z těchto kolonii, dále pak Lombok a Sumbava, jejíž sopka Tombovo ohrožovala tehdy tento kraj stejně ničivým výbuchem, ja-kým byl její výbuch roku 1815.
  Mezi těmito různými ostrovy se otevírá stejně mnoho úžin, které vedou do Timorského moře. Dolly Hope tudy musela projíždět velmi opatrně, aby se vyhnula prudkým proudům, které s sebou strhávají lodě i proti západním monzunům. Z toho je možné poznat, kolik nebezpečí je spojeno s plavbou v tomto moři, zejména pro plachetní lodě, které ve svém nitru nemají potřebné hybné síly. Odtud pochází v nitru malajského pásma tolik námořních katastrof.
  Od ostrova Flores sledoval kapitán Ellis řetěz ostatních ostrovů, které ohraničuje na jihu Molucké moře - avšak marně. Působením tak četných zklamání a neúspěchem celé výpravy pozbylo mužstvo dobrou mysl, čemu se ovšem nebylo co divit. Přece se však nesmělo vzdát naděje, že Franklina nalezne, dokud pátrání nebude nadobro skončeno. Vždyt' bylo možné, že kapitán John Branican, místo aby se pustil Makasarským průlivem, když opustil Mindanao na Filipínách, proplul souostrovím a Moluckým mořem, aby doplul do Jávského moře a objevil se v dálce od ostrova Celebes.
  Ale čas zatím míjel a lodní kniha stále ještě o osudu Franklina mlčela. Ani na Timoru, ani na třech skupinách, ze kterých se skládá Molucké souostroví, v Ambonu, sídle generálm'ho guvernéra, ovládají-cţo i Buru a Seran, na skupině Banda a Džilolo, nebylo možné získat zprávy o lodi, která by se ztratila mezi těmito ostrovy na jaře roku

1875. Od 23. září, dne příjezdu Dolly Hope na Timor, do 27. prosince, kdy dorazila do Džilolo, bylo využito tří měsíců na pátrání, k němuž se Holand'ané ochotně propůjčovali; a přece se nevneslo žádné světlo do pátrání po Franklinovi.
  Dolly Hope skončila svou výpravu. Na tomto ostrově Džilolo, který je z Moluk nejdůležitější, se uzavíral kruh, který si kapitán Ellis určil sledovat kolem malajských končin. Mužstvu se zde dostalo několika-denního odpočinku, na který mělo plné právo. A přece, kdyby se objevila nová stopa, jistě by tito stateční muži pokračovali dál, i kdyby spěli vstříc ještě větším nebezpečím!
  Ternate, hlavní město ostrova Džilolo, ovládajícího Molucké moře, poskytlo Dolly Hope všechno, co potřebovala z potravin i uhlí pro zpáteční cestu. V Ternate, které je sídlem holandského místodržitele, skončil rok 1881- šestý, který uplynul od zmizení Franklina.   Kapitán Ellis se vypravil na cestu dne 9. ledna roku 1882 a zamířil na severovýchod.
  Tehdy byla právě nepříznivá roční doba. Plavba byla namáhavá, a nepříznivé větry byly příčinou velikého zpoždění. Proto také byla Dolly Hope ohlášena semafory v San Diegu teprve dne 23. ledna.   Tato malajská výprava trvala devatenáct měsíců. Přes veškeré úsilí kapitána Ellise, přes všechnu oddanost jeho mužstva, zůstalo Frankli-novo tajemství pohřbeno v tajemném bludišti moří.





124 ţţ 125


XII.

KAPITOLA

Ještě rok





  Dopisy, které paní Branicanová dostávala v průběhu vý-
pravy, jí nedovolovaly téměř doufat, že tento pokus bude korunován úspěchem. Proto také, když došel poslední dopis, chovala již jen velmi malou naději v úspěch pátrání, které kapitán Ellis konal v moluckých končinách.
  Jakmile se dozvěděla, že Dolly Hopeje již v blízkosti San Diega, pa-ní Branicanová, doprovázená panem Williamem Andrewem, se ode-brala k přístavu. Sotva zakotvila, dali se oba dva zavézt na její palubu.   Chování kapitána Ellise a jeho mužstva dostatečně naznačovalo, že druhé období výpravy nemělo větší štěstí, než první období.   Paní Branicanová podala kapitánovi ruku, přistoupila k mužům, kteří tolik zkusili při obtížích takové cesty a promluvila pevným hla-sem:
  "Děkuji vám, kapitáne Ellisi, děkuji vám, moji přátelé!. . Udělali jste všechno, co jsem od vaší oddanosti mohla očekávat! Neměli jste úspěch a snad pochybujete, že by vaše snažení mohlo být vůbec koru-nováno úspěchem. . . Já však nepochybuji!. . Ne, já neztrácím naději, že se shledám se svým Johnem a jeho společm'ky z Franklina... Má naděje kotví v Bohu. . . Bůh ji také splní!"

  Tato slova, proniknutá neobyčejnou jistotou, dokazovala tak vzác-nou ráznost, vyslovovala tak pevné rozhodnutí paní Branicanové, ne-vzdát se nikdy naděje, že by její přesvědčení muselo přejít do všech





srdcí. Naslouchali-li jí však s uctivostí, kterou si vyžadovalo její chová-ní, přece nebyl nikdo, kdo by byl dost málo pochyboval o naprosté záhubě Franklina i jeho mužstva.


126 ţ 127

Mapy Polynéste a Malajska, rozložené na stole, .. .


  A přece by snad bylo lépe poddat se té zvláštní prozíravosti, kterou je žena tak často nadána již svou přirozenou povahou.
  Zatímco muž se upíná pouze k přímému pozorování fakt a důsledků z nich vyplývajících, je jisté, že žena mnohdy správněji nahlíží do bu-doucnosti působením bystřejšího postřehu. Je to jakýsi geniální pud, který ji vede a dává jí jaksi předvídání věcí... Kdo ví, nebude-li mít paní Branicanová jednoho dne pravdu proti všeobecnému mínění?   Pan William Andrew a paní Branicanová se poté odebrali do kajuty na Dolly Hope, kde jim kapitán Ellis podrobně vylíčil celou výpravu. Mapy Polynésie a Malajska, rozložené na stole, dovolovaly, aby mohli sledovat cestu parníku, jeho zastávky na mnohých prozkoumaných místech, zprávy získané v hlavních přístavech a vsích domorodců, pátrání, provedená mezi ostrůvky a ostrovy, s úzkostlivou trpělivostí a neúnavnou horlivostí.
  Když pak skončili, kapitán Ellis řekl:
  "Dovolte mi, milostivá paní, abych obrátil vaši pozornost jmenovitě na toto: Franklin byl naposledy zpozorován u jižního výběžku Celebe-su dne 3. května roku 1875, asi sedm týdnů po svém vyplutí ze San Diega, a od toho dne ho již žádná lod' nikde nepotkala. Protože tedy nepřiplul do Singapuru, je nepochybné, že se katastrofa udála v Jáv-ském moři. A jak? O tom jsou pouze dva předpoklady. První, že Franklin utonul anebo zahynul při srážce, takže po něm nezůstala ani stopa. Druhý, že se roztříštil o skaliska anebo byl zničen malajskými piráty; v jednom i v druhém případě by bylo možné najít po něm nějaké pozůstatky. Přes všechno pátrání jsme však nemohli najít žádný hmata-telný důkaz zkázy Franklina."
  Výsledek, který vyplýval z tohoto uvažování, byl ten, že je logičtější přidržet se jednoho z pripadů prvního návěští - totiž toho, že záhuba Franklina byla zaviněna rozpoutáním jednoho z těch tornád, která bývají v těch malajských končinách tak hojná. Co se týká druhé mož-nosti, totiž srážky s jinou lodí, bylo by se její tajemství jistě dřív nebo později prozradilo, protože se velmi zridka stává, že by se alespoň jedna z lodí, které se srazí, neudržela na vodní hladině. Nezbývala tedy již žádná naděje.
  To pochopil pan William Andrew a sklonil smutně hlavu před po-hledem paní Branicanové, který se ho nepřestával ptát.
  "A přece ne!" zvolala rozhodně. "Ne!. . . Franklin se nepotopil!. Ne a ne!. . . John a jeho mužstvo nezahynuli!. . ."

  A když se na její naléhání rokovalo dál, kapitán Ellis byl nucen oznámit jí nejpodrobnější okolnosti. Neustále se k nim vracela, po-drobně se dotazovala, všechno rozebírala a v ničem se nepoddávala.   Tato rozmluva se protáhla na tři hodiny, a když se paní Branicanová chystala s kapitánem Ellisem rozloučit, zeptal se jí, je-li jejím úmyslem dát Dolly Hope odstrojit.
  "Ne, kapitáne," odpověděla, "a bylo by mi opravdu líto, kdybyste vy i vaše mužstvo chtěli opustit lod'. Může se tvrdit, že by nás nové stopy nemohly přivést k tomu, abychom podnikli novou výpravu? Chcete si tedy ponechat vrchní velení na Dolly Hope?. . .   "Udělal bych to velmi rád," odpověděl kapitán Ellis, "patřím však firmě Andrew, paní Branicanová, a ta by snad mohla potřebovat mé služby. . ."


  "
  At' vás tato úvaha nezdrží od vašeho úmyslu, můj milý Ellisi," řekl pan William Andrew. "Budu velice rád, když zůstanete nadále ve službách paní Branicanové, když si to přeje."
  "Jsem tedy připraven, pane Andrewe. Mé mužstvo a já Dolly Hope neopustíme."
  "A já zase prosím vás, kapitáne," řekla paní Branicanová, "abyste se postaral o to, aby byla stále připravena k vyplutí."
  Když pan William Andrew se vším souhlasil, neměl jinou myšlenku, než aby vyhověl přání Dolly. Avšak kapitán Ellis i on sám vůbec nepochybovali, že upustí od druhé výpravy po nezdaru té první. Když by čas v ní nikdy neoslabil vzpomínku na katastrofu, zničil by v ní nakonec alespoň veškerý zbytek naděje.
  Dolly Hope tedy nebyla podle přání paní Branicanové odstrojena. Kapitán Ellis a jeho mužstvo vystupovali dále, jako by byli zaměstnáni na lodi; dostávali svůj plat, jako by konali plavbu. Ostatně, bylo třeba provést důležité opravy po devatenácti měsících, strávených v tak ne-hostinných malajských mořích; dát do pořádku trup ve spodní části lodě, částečně obnovit lana, vyměnit kotly, nahradit i některé části stroje. Potom, jakmile tyto práce skončily, Dolly Hope nalodila potra-viny, úplně se zásobila uhlím a byla připravena, aby se na první povel vydala na moře.
  Paní Branicanová opět zahájila svůj obyčejný život v domě "U krás-né vyhlídky", kam kromě pana Williama Andrewa a kapitána Ellise nebyl nikdo jiný přijat do důvěrného rodinného kroužku. Žila zcela pohroužena do svých vzpomínek a nadějí a měla neustále na očích to



128 129


dvojí neštěstí, které ji postihlo. Watíkovi by v té době bylo již sedm roků - byl by ve stáří, kdy první paprsky rozumu osvětlují tyto mladé, dojmům tak přístupné mozky - Watík však již nežil! Potom se myš-lenky Dolly přenášely na toho, který se pro ni obětoval, na Zacha Frena, kterého by ráda poznala, a který se dosud nevrátil do San Franciska. To však nemohlo trvat již dlouho. Již několikrát se námořní letopisy zmínily o Californianu a rok 1881 nebude nepochybně ještě u konce a parm'k se vrátí do svého původního přístavu. Jakmile tam dojede, paní Branicanová povolá Zacha Frena k sobě a zaplatí mu svůj dluh vděčnosti tím, že zajistí jeho budoucnost.
  Od této chvile nepřestávala paní Branicanová přicházet na pomoc rodinám, postiženým záhubou Franklina. Opouštěla dům "U krásné vyhlídky" a sestupovala do níže položených částí města výhradně za tím účelem, aby navštěvovala jejich prostá obydlí, podporovala je v je-jich starostech a prokazovala jim skutky milosrdenství. Její velkomysl-nost se projevovala různě; pečovala jak o mravní, tak hmotné potřeby svých chráněnců. V prvních měsících tohoto roku se také poradila s panem Williamem Andrewem o úmyslu, který hodlala uvést do živo-ta co nejdříve. ţlo o založení lidumilného ústavu, určeného k tomu, aby shromažd'oval opuštěné děti, sirotky bez otce a matky, který chtěla věnovat městu San Diego.

  "
  "Pane Andrewe, řekla majiteli lodí, "chci se věnovat tomuto ústa-vu a zajistit mu potřebné prostředky na jeho údržbu jako památku na naše dítě. John mi k tomu dá souhlas po svém návratu - o tom nepochybuji. Jak bychom mohli využít lépe své jmění?"
  Pan William Andrew, který proti tomu neměl žádné námitky, nabídl paní Branicanové své služby vzhledem ke krokům, které bylo třeba vykonat ve prospěch zřízení ústavu podobného druhu. Mělo na něj být věnováno sto padesát tisíc dolarů, především na získání vhodného staveniště a stavbu budovy, a dále na zabezpečení ročmţho nákladu na různé služby.
  Tato záležitost byla provedena velmi rychle za pomoci, kterou paní Branicanové poskytlo městské zastupitelstvo. Ostatně, nebyla ani po-třeba nová budova. Bylo získáno rozsáhlé stavení, ležící na zdravém vzduchu, na svazích San Diega, po straně Old Townu (Starého města). Dovedný stavitel upravil tuto budovu pro její nové určení a dovedl ji zařídit tak, že se tam dalo ubytovat padesát dětí i s personálem, potřeb-ným na jejich vychování, ošetřování i vyučování. Byla obklopena roz-sáhlou zahradou, krásně zastiňovanou, svlažovanou potůčkem, vyho-vovala po zdravotní stránce všem požadavkům, získaným zkušenost-mi.
  19. května byl tento ústav, který dostal jméno WAT HOUSE*)-vysvěcen za hlasitých projevů pochvaly celého města, které chtělo při této přiležitosti projevit paní Branicanové co nejokázaleji své sympa-tie. Tato dobročinná paní se však při obřadu neobjevila - nechtěla opustit svou vilku. Jakmile však byl do Watova domu přijat jistý počet dětí, chodívala je každodenně navštěvovat, jako by byla jejich matkou. Tyto děti směly v ústavu pobýt až do dvanácti roků. Jakmile to jejich stáří dovolovalo, byly vyučovány čtení i psaní, bylo pečováno o jejich mravní i náboženskou výchovu, a zároveň se učily řemeslu, pro které se podle svých schopností nejlépe hodily. Některé z nich, pocházející z námořnických rodin a projevující zálibu v moři, byly určeny k tomu, že vstoupí na některou lod' na zkoušku jako plavčíci. A skutečně se zdálo, jako by Dolly tyto vyznamenávala zvláštní náklonností - nepo-chybně kvůli kapitánovi Johnovi Branicanovi.
  Do konce roku 1881 nedošla do San Diega ani jinam vůbec žádná zpráva o Franklinovi. I když byly vypsány velké odměny pro každého, kdo by přivedl na sebemenší stopu, přece nebylo možné vypravit Dolly Hope na druhou výpravu. A paní Branicanová přece nezoufala! Co nedal rok 1881, dá - možná -1882. . .
  Ale kam zmizeli pan a paní Burkerovi? Na které místo uprchl Len Burker, aby unikl zahájenému pátrání? Protože se spolková policie nakonec dalšího pátrání vzdala, i paní Branicanová byla nucena zrici se svého přání dozvědět se, kam se poděla její věrná družka Jane.   A přece byla tato věc pro ni příčinou upřímného zármutku - tak živě se zajímala o to, jak se má její nešt'astná pri'buzná. Divila se tomu, že nikdy nedostala od Jane dopis - dopis, který přece Jane mohla napsat bez obavy, že by ohrozila bezpečnost svého manžela. Nevědí snad oba dva, že Dolly, která se uzdravila, vyslala lod' na vypátrání Franklina a že tato výprava neměla úspěch? To bylo primo nepřípust-né. Nesledovaly snad časopisy obou polokoulí různá údobí tohoto podniku, a bylo možné si představit, že by Len Burker a jeho žena Jane neměli o nich tušení? Vždyt' se museli i dozvědět, že paní Branicanová zbohatla smrtí svého strýce Edwarda Startera a že má nyní snadnou


ţ') Watův dům


130 ţ 131


možnost přispět jim na pomoc. A přece ani jeden se nepokusil napsat jí dopis, i když jejich postavení bylo pravděpodobně velmi krušné.   Leden, únor a březen již uplynuly, a bylo možné předpokládat, že ani rok 1882 nepřinese změny v tomto stavu věcí, když se najednou stala věc, která byla, jak se zdálo, takového rázu, že by mohla vrhnout na Franklinovu katastrofu alespoň nějaké světlo.
  Dne 27. března zakotvil v zátoce San Franciska po několikaleté plavbě po různých evropských mořích parník Californian, na kterém byl zaměstnán námořm'k Zach Fren.
  Jakmile se paní Branicanová dozvěděla o návratu této lodě, napsala Zachovi Frenovi, který byl tehdy na Californianu lodním mistrem, a zvala ho, aby ihned přijel k ní do San Diega.
  Protože Zach Fren zamýšlel právě také vrátit se do svého rodného města, aby si tam několik měsíců odpočinul, odpověděl, že se vypraví do San Diega, jakmile bude moci opustit svou lod', kde jeho první návštěva bude vykonána v domě "U krásné vyhlídky". Bylo to tedy otázkou pouze několika dní.
  Zároveň se však rozšířila zpráva, jejíž ohlas ve Spojených státech amerických - kdyby se potvrdila - by byl ohromný.
  Californian prý zachytil trosku, která pravděpodobně pocházela z Franklina. Jeden časopis ze San Franciska k tomu dodával, že se Californian potkal s touto troskou na severu Austrálie, v končinách mezi Timorským a Harafurským mořem, opodál ostrova Melville, na západ od Torresova průlivu.
  Jakmile tato zpráva došla do San Diega, pan Andrew a kapitán Ellis, kteří se o ní dozvěděli z depeše, přiběhli do domu "U krásné vyhlídky".   Při prvním slově, řečeném o tomto předmětu, paní Branicanová velmi zbledla. Ale tónem, projevujícím naprostou jistotu, řekla:   "Po této trosce bude nalezen i Franklin a po Franklinovi najdeme i Johna a jeho námořníky!"
  Nalezení této trosky bylo skutečně událostí, které se již nedala upřít důležitost.
  Bylo to poprvé, že byla sebrána troska po ztracené lodi. Aby mohla vyhledat místo katastrofy, paní Branicanová měla nyní článek onoho řetězu, který spojoval přítomnost s minulostí.
  Okamžitě dala přinést mapu Oceánie. Potom pan William Andrew a kapitán Ellis museli studovat otázku, jak podniknout novou výpravu, protože si přála, aby se o tom rozhodlo na místě.

  "To by ale Franklin neplul na Singapur přes Filipíny a Malajské ostrovy," podotkl především pan William Andrew.
  "To však není pravděpodobné. . . to je nemožné!" zvolal kapitán Ellis.
  "Kdyby se však přidržel té cesty," pokračoval majitel lodí, "jak by ta troska mohla být nalezena v Arafurském moři, severně od ostrova Melville?"
  "Nemohu si to vysvětlit, nedovedu to pochopit, pane Andrewe," odpověděl kapitán Ellis. "Všechno, co já vím, je to, že Franklin byl spatřen na své plavbě na jihozápadě od ostrova Celebes, když opustil Makasarský průliv. Nuže, pustil-li se tím průlivem, stalo se to patrně proto, že připlul od severu, nikoliv od východu. Nemohl tedy proplout Torresovým průlivem."
  O této otázce bylo rokováno velmi dlouho, a nezbylo nic jiného, než se připojit k názoru kapitána Ellise.
  Paní Branicanová naslouchala námitkám i odpovědím, sama však nic nepoznamenávala. Ale kolmá vráska na jejím čele naznačovala, s jakou houževnatostí, s jakou tvrdohlavostí se vzpírá připustit Johno-vu záhubu a tím i jeho společníků. Nikoliv! Neuvěří, dokud by neměla o jejich smrti hmatatelný důkaz!
  "Budiž!" řekl pan William Andrew. "Myslím, jako vy, můj milý Ellisi, že Franklin na své cestě do Singapuru musel proplout Jávským mořem. . ."
  "Alespoň částečně, pane Andrewe, protože mohl ztroskotat mezi Singapurem a Celebesem."
  "Budiž, ri'kám vám. Jak se však ta troska dostala až do australských končin, když Franklin ztroskotal o některé skalisko Jávského moře?"   "To je možné vysvětlit pouze jediným způsobem," odpověděl kapi-tán Ellis, "a to tak, že připustíme že troska byla zanesena Sundským průlivem nebo některou jinou úžinou, které oddělují tyto ostrovy od Timorského nebo Harafurského moře."
  "A plynou mořské proudy skutečně tímto směrem?"
  "Ano, pane Andrewe; dokonce dodám, že byl-li Franklin za bouře neschopen manévrovat, mohl by být stržen do některé z těchto úžin, aby se nakonec rozbil o skaliska severního australského pobřeží."   "Skutečně, milý Ellisi," odpověděl pan William Andrew, "to je jediný přípustný předpoklad, a byla-li v tom případě troska nalezena opodál ostrova Melville, šest let po ztroskotání lodě, mohlo se to stát


132 ţ 133


jedině tak, že se teprve nedávno odtrhla od skaliska, na kterém Frank-lin ztroskotal."
  Ani jeden námořnílc by si netroufl popírat toto velmi rozumné vy-světlení.
  Potom promluvila paní Branicanová, jejíž oči se ani na okamžik neodvrátily od mapy, která byla před ní rozložená:
  "Protože Franklin byl pravděpodobně vržen na australské pobřeží, a poněvadž se ti, kteri ztroskotání přežili, již neobjevili, jsou patrně zajatci některého domorodého kmene. . ."
  "To, Dolly, není nemožné. . . a přece. . ." odpověděl pan Andrew.   Paní Branicanová se již chystala rázně klást odpor proti pochybnos-ti, kterou bylo možné vytušit z odpovědi pana Andrewa, když vtom kapitán Ellis uznal za nutné říci:
  "Zbývá ještě přesvědčit se, patřila-li troska vylovená Californianem skutečně k Franklinovi."
  "Pochybujete snad o tom?" zeptala se Dolly.
  "V této záležitosti budeme mít brzy úplnou jistotu," odpověděl majitel lodí, "protože jsem již nařídil, aby nám ta troska byla poslána."   "A já," dodala Dolly, nařizuji, aby byla Dolly Hope připravena každou chvíli na odplutí."
  Tři dny po této rozmluvě se v domě "U krásné vyhlídky" představil lodní mistr Zach Fren, který právě dnes dorazil do San Diega.   Bylo mu tehdy třicet sedm let, statný, měl ráznou chůzi, líce zčerve-nalé mořským dechem, upřímné a příjemné vzezření, byl jedním z těch námořmlsů, kteří vzbuzují důvěru již pouhým svým zjevem a jsou vždy tam, kam se jim nařídí jít.
  Přivítání, které se mu od paní Branicanové dostalo, bylo prodchnuto takovým citem vděčnosti, že hodný námořník ani nevěděl, jak by měl odpovědět.
  "Příteli," řekla mu a dala průchod prvním výlevům svého srdce, "vy... vy jste mi zachránil život,... vy jste udělal všechno, abyste zachránil i mé nešt'astné dítě!. . . Co pro vás mohu udělat?"   Mistr se bránil, že by udělal ještě víc, než bylo jeho povinností!. . . Námořník, který by nejednal stejně jako on, by nebyl námořm'kem. . . byl by to pouhý nádem'k!. . . Lituje jen, že nemohl matce navrátit její dítě!. . . Za svůj čin prý nezasluhuje nic. . . Děkuje paní Branicanové za dobrý úmysl. . . Dovolí-li, přijede ji ještě jednou navštívit, pokud bude na pevnině. . .

  "Po dlouhá léta již čekám na váš příchod, Zachu Frene," odpovědě-la paní Branicanová, "a doufám, že u mne budete ten den, kdy se u mne opět objeví kapitán Branican. . ."
  "Ten den, kdy se opět objeví kapitán Branican?"
  "Zachu Frene, myslíte si snad, že. . .
  "
  "Že kapitán Branican zahynul?. . . To ne, rozhodně ne!" odvětil mistr.
  "Máte tedy naději?. . ."
  "Více než naději, paní Branicanová. . . krásnou, dobrou jistotu!. . Copak se takový kapitán ztratí tak jako čepice při nárazu větru?!. . . Ale jděte!. . To se jistě nestalo!"
  To, co pronesl Zach Fren a to takovými výrazy, které svědčily o na-prosté důvěře, rozechvělo srdce paní Branicanové. Nebude tedy již sama, kdo věří, že John bude znovu nalezen. . . Jiný sdílel s ní její přesvědčení. . . a ten druhý je právě ten, který jí zachránil život. . . Jako by v tom spatřovala prst Prozřetelnosti.

  " ţ ,J
  "Díky, Zachu Frene, zvolala, "dilcy. . . . Ani nevíte aké dobrodiní mi prokazujete!. . . Opakujte mi. . . opakujte mi, že kapitán John Brani-can ztroskotání přežil. . ."
  "Ovšem!. . . Ale ovšem, paní Branicanová. A důkazem toho, že je skutečně přežil je to, že dnes nebo zítra bude zase nalezen!. . . A není-li to důkazem. . ."
  Potom byl Zach Fren nucen uvést četné podrobnosti o okolnostech, za kterých byla troska Californianem vylovena. Nato mu paní Branica-nová řekla:
  "Zachu Frene, jsem odhodlána neprodleně zahájit nové pátrání."   "Dobrá. . . a tentokrát bude mít úspěch. . . a já se ho zúčastním, když dovolíte, paní!"
  "Vy byste se chtěl přidat ke kapitánovi Ellisovi?. . ."


  "
  Milerád!"
  "Díky, Zachu Frene!. . . Já si myslím, budete-li na palubě Dolly Hope vy, že bude o jednu naději na úspěch více. . ."
  "Věrim tomu, paní Branicanová!" odpověděl lodní mistr a zamžou-ral očima. "Ano!. . . věřím tomu. . . a jsem připraven odplout. . ."   Dolly uchopila Zacha Frena za ruku a tiskla ji jako ruku přítele. Její obrazotvornost ji unášela - možná že ji sváděla na scestí. Avšak chtěla věřit, že lodní mistr bude mít úspěch tam, kde ho ostatní neměli.



134 135

  Nicméně bylo nutné, jak již podotkl kapitán Ellis, ačkoliv paní Bra-nicanová byla sama o té věci přesvědčena - získat jistotu, že troska, vylovená Californianem kdysi patřila Franklinovi.
  Jak již bylo řečeno, tato troska byla na žádost pana Williama Andre-wa zaslána do San Diega po železnici a byla okamžitě dopravena do námořní loděnice. Tam byla podrobena prozkoumání inženýrů a mis-trů, kteří řídili stavbu Franklina.
  Troska, se kterou se setkalo mužstvo lodi Californian nedaleko Melville, byla kus kýlu, anebo spíš část tvrdé vyřezávané nástavby z tvrdého dřeva, jaká bývá na přídi plachetních lodí. Tento úlomek dřeva byl velice sešlý, ne snad proto, že ležel dlouho ve vodě, ale vlivem nepříznivého ovzduší, kterému byl vydán. Odtud plynul závěr, že patr-ně dlouho ležel na skalisku, o které se lod' rozbila, potom že se od něho z nějakého důvodu odtrhl - pravděpodobně působením některého mořského proudu - a že se potom po několik měsíců nebo týdnů plavil, až byl zpozorován námořníky Californianu. Co se týká oné lodi, byla to skutečně lod' kapitána Johna Branicana?. . . Ano, nebot' pozůs-tatky řezby, poznané na tomto úlomku, se skutečně podobaly těm, které kdysi zdobily nástavbu na přídi lodě Franklin.
  To bylo skutečně v San Diegu zjištěno. V tomto bodě již nebyla ze strany stavitelů lodě sebemenší pochybnost. Také dřevo, které bylo použito na nástavbu na přídi, rozhodně pocházelo ze zásob loděnice. Byla nalezena i stopa železného kování, které spojovalo nástavbu s koncem kýlu, a zbytky vrstvy červeně natřené se zlatým proužkem na listí vymalovaném vpředu.
  Bylo tedy prokázáno, že troska, vylovená Californianem, pocházela z lodě obchodního domu Andrew, marně hledané ve vnitřních malaj-ských mořích.
  Jakmile byla tato věc zjištěna, bylo záhodno připustit i výklad kapi-tána Ellise: protože se Franklin ohlásil znameními v Jávském moři, jihozápadně od ostrova Celebes, bylo nezbytné, že byl po několika dnech stržen Sundským průlivem nebo některou jinou úžinou, otevíra-jící se do Timorského nebo Harafurského moře, aby se rozbil na skalis-cích australského pobřeží.
  Vyslání lodě, která by měla za úkol prozkoumat moře, rozkládající se mezi Sundskými ostrovy a severním australským pobřežím, tím bylo zcela odůvodněné. Vydaří se tato výprava lépe než výprava na Filipíny, Celebes a Moluky? Bylo namístě doufat ve zdárnější úspěch.


136

  Tentokrát měla paní Branicanová úmysl zúčastnit se osobně výpra-vy na Dolly Hope. Ale panu Williamovi Andrewovi a kapitánovi Elli-sovi, ke kterým se přidružil i Zach Fren, se podařilo - ne však bez potíží - jí to vymluvit. Plavba tohoto druhu, která bude rozhodně velmi dlouhá, by mohla být přítomností ženy na palubě ohrožena.   Je samozřejmé, že Zach Fren vstoupil na lod' jako lodní mistr a kapi-tán Ellis provedl poslední opatření, aby se Dolly Hope v co nejkratší době vydala na cestu.





137


XIII.

KAPITOLA

Výprava do Timorslţého moře





  Dolly Hope opustila přístav v San Diegu dne 3. dubna roku 1882, v deset hodin dopoledne. Jakmile se ocitla na širém moři, zamířil kapitán Ellis k jihozápadu, poněkud nižším směrem, než se stalo při první výpravě. Chtěl se totiž dostat do Harafurského moře co nejkratší cestou a to tak, že by proplul Torresovým průlivem, za kterým byl nalezen úlomek Franklinovy přídě.
  Dne 26. dubna uvidělo mužstvo Gilbertovy ostrovy, roztroušené uprostřed těch končin, kde bezvětří na Pacifiku prodlužuje v tomto ročním období plavbu plachetním lodím. Když za sebou zanechal na severu obě skupiny, Scarborough a Kingsmill, ze kterých se skládá toto souostroví, ležící asi osm set mil od kalifornského pobřeží, na jihový-chod od Karolin, zamířil kapitán Ellis ke skupině Vanikoro, označené již na vzdálenost patnácti mil horou Kapogo, strmící na obzoru.   Tyto zelené, úrodné ostrovy, po celé ploše pokryté neproniknutel-nými lesy, náleží k souostroví Viti. Jsou ohraničeny korálovými útesy a přístup k nim je velice nebezpečný. Právě tam - jak je známé-nalezli Dumont d'Urville a Dillon trosky Lapérousových lodí Recher-che a Espérance, které vypluly z Brestu roku 1791, byly zahnány na vanikorská skaliska a už se nikdy nevrátily.

  Při pohledu na tento ostrov, tak smutně proslulý, začalo mužstvo Dolly Hope bezděky v mysli přirovnávat. Postihl snad osud Lapérou-sových lodí i Franklina? Najde kapitán Ellis pouze trosky ztracené lodi podobně, jak se to stalo Dumontovi d'Urvillovi a Dillonovi? A nebu-de-li objeveno místo katastrofy, zůstane osud Johna Branicana a jeho společm'ků nadále nevysvětlitelným tajemstvím?
  Dvě stě mil dále proplula Dolly Hope napříč Šalomounovými ostro-vy, dříve nazývanými Nová Georgie neboli Země Arsacidské.   Toto souostroví se skládá z deseti velikých ostrovů, roztroušených na ploše dlouhé dvě stě a široké čtyřicet mil. Mezi nimi jsou Cartereto-vy ostrovy, jinak nazývané Ostrovy vraždění, jejichž jméno naznačuje, jakých krvavých dějů byly kdysi svědky.
  Kapitán Ellis se zde nemusel vyptávat domorodců nebo zahájit pát-rání v těchto končinách. Vůbec se tu nezdržel a urychlil svou plavbu směrem k Torresovu průlivu, a byl stejně netrpělivý jako Zach Fren, aby se již ocitli v té části Harafurského moře, kde byla objevena troska. Tam bude zahájeno pátrání s největší péčí a neúnavnou vytrvalostí, která snad zajistí jeho úspěch.
  Papuánské země, nazvané také Nová Guinea, nebyly také priliš da-leko. Několik dní poté, co Dolly Hope opustila Šalomounovy ostro-vy, spatřila souostroví Louisiady. Minula v dáli ostrovy Rossel, d'En-trecasteaux, Trobrianda a veliké množství ostrůvků, mizejících pod nádhernou klenbou kokosovníků.
  Konečně, po třítýdenní namáhavé plavbě, hlídky rozpoznaly na obzoru výšiny Nové Guineje a dále výběžky Yorského mysu, vyčnívají-cí z australského pobřeží, které na severu a na jihu ohraničují Torresův průliv.
  Tento průliv je nesmírně nebezpečný průjezd. Kapitáni, kteří podni-kají daleké námořní cesty, se mu snaží vyhnout, není-li to naprostá nutnost. Námořní pojišt'ovací společnosti odmítají pro tento bod, jak se zdá, záruku za nebezpečí, které by mohlo lodě postihnout.   Je na místě, když se nedůvěřuje těmto proudům, které se bez přestá-ní ženou od východu na západ a unášejí vody Pacifiku k Indickým mořím. Značně nebezpečnou plavbu tam činí mělčiny. Je možné se tam odvážit pouze v některých denních hodinách, kdy postavení slunce dovoluje pozorovat pri'boj pod clonou vln.
  Při pohledu na Torresův průliv rozmlouval kapitán Ellis se svým nadporučíkem a Zachem Frenem a pak se lodni'ho mistra zeptal:


138 ţ 139


  "Californian vylovil trosku z Franklina právě ve stejné výši ostrova Melville?"
  "Ano, ve stejné výši," odpověděl Zach Fren.
  "Museli bychom tedy plout Harafurským mořem asi pět set mil od průlivu. . "
  "Skutečně, kapitáne, a já rozumím, nad čím se pozastavujete. Proto-že jsou zde pravidelné proudy, které unášejí značné množství vody od východu na západ, zdá se, když ten kus vyřezávané přídě byl sebrán nedaleko ostrova Melville, že Franklin patrně ztroskotal při vjezdu do Torresova průlivu. . ."
  "Nepochybně, Zachu Frene, a z toho by bylo nutné vyvodit závěr, že John Branican patrně volil tento nebezpečný průjezd, aby se dostal do Singapuru. Nuže, to já si nikdy nepřipustím. Nejsou-li jiné okolnos-ti, které mi unikají, setrvávám na svém přesvědčení, že se rozhodně plavil malajskými končinami, jak jsme to provedli i my při své první výpravě, protože byl naposled spatřen na jihu ostrova Celebes."   "A protože o tom nemůže být spor," podotkl nadporučík, "vyplývá z toho, pronikl-li kapitán John Branican až do Timorského moře, že se tam mohl dostat jen některou z úžin, které oddělují Sundské ostrovy."   "To je nesporné," souhlasil kapitán Ellis, "a já již nechápu, jak mohl být Franklin zanesen na východ. Ze dvou možností zbývá pouze jedi-ná: bud' byl zbaven svých plachet a lan, nebo nebyl. Stalo-li se to, potom jej proudy musely zanést stovky mil na západ od Torresova průlivu. Nebyl-li zbaven svých plachet a lan, proč by se vracel k tomuto průlivu, když Singapur leží v opačném směru?"
  "Nevím, co si o tom mám myslet," namítl nadporučík. "Byla-li troska nalezena v Indickém moři, dalo by se to vysvětlit ztroskotáním, které by se stalo bud' na Sundských ostrovech nebo na západním aus-tralském pobřeží. . ."
  Zatím však byla vylovena v zeměpisné šířce ostrova Melville," odvětil kapitán Ellis, "což by znamenalo, že se Franklin ztratil v části Harafurského moře, sousedící s Torresovým průlivem, nebo dokonce v průlivu samém."
  "Možná," poznamenal Zach Fren, "že podél australského pobřeží jsou protiproudy, které zahnaly trosku k průlivu. V tomto případě by se ztroskotání mohlo stát na západě Harafurského moře."
  "Uvidíme," řekl kapitán Ellis. "Zatím si však počínejme tak, jako by se Franklin roztříštil o skaliska Torresova průlivu."

  "A budeme-li si počínat dobře," opakoval Zach Fren, "najdeme kapitána Johna."
  To bylo všechno, co se dalo dělat, a co také bylo provedeno.





  Šířka Torresova průlivu se odhaduje asi na třicet mil. Stěží si lze představit spoustu jeho ostrůvků a útesů, jejichž poloha je sotva určena nejlepšími hydrografy. Počítá se jich alespoň devět set, většinou ve


140 ţ 141

.. . od těchto divochů neni možné očekávat úctu k zajatcům... 

stejné výšce s vodní hladinou; největší z nich nemají v obvodu více než tři, čtyři míle. Jsou obývány kmeny Andamanů, velice nebezpečných těm, kteří jim padnou do rukou, jak dokazuje povraždění námořm'ků na lodích Chesterfield a Hormuzier.
  Dopravují se od ostrova k ostrovu ve svých lehkých pirogách, svých rychlých praech, vyrobených Malajci; tito domorodci se mohou bez obtíží dostat z Nové Guineje do Austrálie nebo naopak. Kdyby se tedy kapitán John Branican a jeho mužstvo uchýlili na některý z těchto ostrůvků, mohli by se snadno dostat až na australské pobřeží, potom dorazit do některé vesnice při Karpentarském zálivu nebo na Yorském poloostrově, a jejich návrat do vlasti by již nebyl obtížný. Protože se však již žádný z nich neobjevil, zbývala jediná přípustná domněnka, že padli do rukou domorodců při tomto průlivu, a od těchto divochů není možné očekávat úctu k zajatcům: usmrcují je bez milosti, požírají je a kde potom hledat stopy těchto krvavých událostí?
  Toto si myslel kapitán Ellis, to si rilcalo i mužstvo na Dolly Hope. Takový byl patrně osud těch, kteří přežili zkázu Franklina, ztroskota-la-li lod' v Torresově průlivu. . . Zbývala ovšem možnost, že se tímto průlivem nepustil; ale jak potom vysvětlit, že řezbami zdobený úlomek byl nalezen poblíž ostrova Melville?
  Kapitán Ellis se neohroženě pustil těmito obávanými úžinami, a zá-roveň prováděl všechna možná opatření, která přikazovala opatrnost. Měl dobrý parm'k, bdělé důstojm'ky, statečné a chladnokrevné muž-stvo, a proto byl přesvědčen, že vyvázne bez úhony z tohoto bludiště skalisek a zároveň udrží na uzdě domorodce, kteri by se pokusili na něj zaútočit.
  Když lodě plují - z toho nebo onoho důvodu - do Torresova průlivu, do kterého je vjezd z Tichého oceánu brázděn korálovými útesy, ubírají se většinou po australské straně. - Avšak na jihu leží ostrov, dost veliký ostrov Murray, který bylo nutné podrobně pro-zkoumat.
  Z toho důvodu pronikla Dolly Hope mezi dvě nebezpečná skaliska, nazývaná Eastern Field a Boot Reef. Protože tento útvar skal z dálky připomínal ztroskotanou lod', mohla vzniknout i domněnka, že to jsou trosky Franklina. Z toho důvodu nastalo mezi mužstvem krátkou chvili vzrušení, které však trvalo jen chvili; protože se pri další plavbě parmlcu brzy přesvědčilo, že domnělá ztroskotaná lod' není nic jiného, než zvláštní nahromadění korálů.

  Několik člunů, prostých kmenů stromů, vyhloubených ohněm nebo sekerou, opatřených vahadly, zabezpečujícími jejich stabilitu na moři, uváděné do pohybu vesly pěti, šesti domorodců, spatřili, když se lod' blížila k ostrovu Murray. Tito domorodci vydávali krik nebo spíš sku-tečný řev divokých šelem. Při zmenšené rychlosti mohla Dolly Hope objet ostrov a nebyla nucena odrážet jejich útoky. Nikde nebylo vidět trosky po ztroskotání lodě. Na těchto ostrovech a ostrůvcích mohli pozorovat pouze domorodé černochy atletických postav, vlnitých vla-sů, narudlé pleti, lesknoucí se kůže a velikého rozplesklého nosu. Chtě-li dát najevo nepřátelské úmysly a proto mávali svými oštěpy, luky a šípy a shromáždili se pod ochranou kokosovníků, kterých je v těchto končinách průlivu na tisíce.
  Po celý měsíc, až do 10. června, když mezitím obnovil zásobu paliva v Somersetu, jednom z pristavů severní Austrálie, zkoumal pozorně kapitán Ellis prostor, rozkládající se mezi Karpentarským zálivem a Novou Guineou. Zastavil se na ostrovech Mulgrave, Banks, Horn, Albany a na ostrově Booby, vytvořeném z tmavých jeskyní, ze kterých je v jedné umístěna schránka na dopisy pro Torresův průliv. Avšak námořníci nepřestávají pouze na tom, že by ukládali do této schránky své dopisy, které se nevybírají vůbec pravidelně, jak je možné si před-stavit. Jakási mezinárodní smlouva zavazuje námoiţ'-mţky různých států, aby skládali na tomto ostrově Booby uhlí a potraviny, a není se třeba obávat, že budou domorodci uloupeny, protože prudkost proudů ne-dovoluje jejich křehkým člunům, aby tam mohly přistát.
  Několikrát se podařilo vejít do styku s několika "madosy" neboli náčelmlcy těchto ostrovů, získanými dárky nepatrné ceny. Nabízeli navzájem "kaiso", želví skořepiny, a "inkras", navlečené mušle, které jim slouží za peníze. Z nedostatku možnosti se s nimi dorozumět nebo porozumět jejich jazyku, nebylo možné se dozvědět, mají-li tito Ada-mani nějaké tušení o ztroskotání lodě, které by se shodovalo s dobou, kdy zmizel Franklin. Rozhodně se nezdálo, že by měli předměty ame-rické výroby, at' už zbraně nebo nástroje. Lodníci u nich nenašli ani kování, ani trosky trámoví nebo stěžňů, které by mohly pocházet z roz-bité lodě. Z tohoto důvodu také, když kapitán Ellis konečně opustil ostrovany Torresova průlivu, nebyl schopen bezpečně tvrdit, žeFrank-lin neztroskotal na těchto skaliskách; alespoň nenašel žádné určité stopy po tomto neštěstí.


142 ţ 143


  Nyní šlo o to, aby se prozkoumalo Harafurské moře, kterého pokra-čováním je Timorské moře, mezi růžencem malých Sundských ostrovů na severu a australským pobřežím na jihu. Co se týká samotného Karpentarského zálivu, kapitán Ellis neuznal za nutné jej navštívit, vzhledem k tomu, že by ztroskotání, které by se událo na jeho pobřeží, nemohlo zůstat neznámé sousedním osadníkům. Zamýšlel naopak za-hájit pátrání nejprve na pobřeží Arnhemovy země. Potom, při návratu, by prohledal severní část Timorského moře a mnohé úžiny, které mezi ostrovy k němu poskytují přístup.
  Tato plavba podél pňlsrých břehů Arnhemovy země, proseté ostrův-ky a skalisky, si vyžádala celý měsíc. Byla provedena s horlivostí a od-vahou, kterou nic nedovolovalo zmenšit. Ale všude, od západního výběžku Karpentarského zálivu až po Van Diemenův záliv, byla snaha získat nějaké zprávy marná. Nikde se mužstvu Dolly Hope nepodařilo najít zbytky ztroskotané lodě. Ani australští domorodci, ani Číňané, kteří v těchto mořích provozují obchod tripangem, nepodali sebemenší vysvětlení. A kromě toho, kdyby se mužstvo Franklina, které by ztros-kotání přežilo, dostalo do zajetí australských kmenů těchto končin, kmenů oddaných lidojedství, ani jeden by nebyl ušetřen, jedině že by se stal zázrak.
  Kapitán Ellis, který dne 1 l. července dorazil ke 130. stupni východ-ní délky, začal prozkoumávat ostrov Melville a ostrov Bathurst, které jsou od sebe odděleny pouze velmi úzkou soutěskou. Troska z Frank-lina byla vylovena deset mil na sever od této skupiny. Aby nebyla proudem unesena dál na západ bylo třeba, aby ji proudy nestrhly ze skaliska pouze krátký čas před příjezdem Californianu. Bylo tedy možné, že místo katastrofy nebylo odtud pňliš daleko.
  Toto pátrání trvalo skoro čtyři měsíce, protože do něho bylo zahrnu-to i okolí obou ostrovů, pobřeží Arnhemovy země až po Královnin průliv, dokonce až k samému ústí řeky Viktoria.
  Bylo velmi obtížné pokračovat v pátrání i uvnitř ostrovů. Znamena-lo by to vydávat se do nebezpečí bez nejmenší naděje na sebemenší úspěch. Tyto kmeny, které navštěvují končiny na severu australské pevniny, jsou velmi obávané. Ještě nedávno - a kapitán Ellis se o tom dozvěděl na jedné ze svých zastávek na této výpravě - se udály no-vé případy kanibalismu v těchto končinách. Mužstvo holandské lodě Groningy, přilákané neupřímnými projevy domorodců ostrova Ba-thurst, bylo povražděno a snědeno těmito divokými šelmami - není to

snad jediné správné jméno, které jim přísluší? Kdokoliv se stane jejich zajatcem může být pokládán propadlého nejděsnější smrti!
  Musel-li se však kapitán Ellis vzdát úmyslu dozvědět se, kde a kdy mužstvo Franklina padlo do rukou těchto domorodců, podaří se mu snad přece vypátrat stopu po ztroskotání. A bylo tím spíš namístě v to doufat, protože dosud neuplynulo ani osm měsíců, co Californian vylovil známý úlovek severně od ostrova Melville.
  Kapitán Ellis a jeho mužstvo pak začalo s největší pečlivostí prohle-dávat zálivy, zátoky i pobřežní skaliska a vůbec nemysleli na námahu ani na nebezpečí, do kterého se vydávali. To také vysvětluje trvání této výpravy. Byla dlouhá, protože záleželo na tom, aby byla velmi důklad-ná.
  Několikrát by se Dolly Hope málem roztříštila na podmořských skaliskách těchto moří, dosud málo prozkoumaných. Několikrát by také mohla být přepadena domorodci, jejichž "praa" bylo nutné odhá-nět výstřely z pušek, byla-li nablízku, a ranami seker, když se pokoušeli přirazit k lodi.
  Ale ani na ostrově Melville a Bathurst, podobně jako na Arnhemově zemi, až po ústí řeky Viktoria, ani v Torresově průlivu, nebylo pátrání úspěšné. Nikde nebyly nalezeny zbytky po ztroskotání, nikde se neset-kali s nějakou významnější troskou.
  Tak to bylo s výpravou dne 3. listopadu. Jaké rozhodnutí nyní asi učiní kapitán Ellis? Pokládá své poslání za skončené - alespoň co se týká australského pobřeží, ostrovů a ostrůvků, které závisí na něm? Má snad myslet na návrat, když prozkoumal malé Sundské ostrovy v se-verní části Timorského moře? Zkrátka, je si vědom, že udělal všechno, co bylo možné v lidských silách?
  Tento statečný námořník se rozpakoval, jak je možné pochopit, jestli již svůj úkol splnil, třebaže za ním šel až na australské pobřeží.   Náhodná událost však ukončila jeho rozpaky.
  Ráno dne 4. listopadu, se procházel na zádi lodě se Zachem Frenem, když vtom mu lodní mistr ukázal několik předmětů, které pluly asi půl míle od Dolly Hope. Nebyly to však kusy dřeva, úlomky pažení nebo kmeny stromů, ale obrovské chumáče travin, jakýchsi nažloutlých sar-gas, vyrvaných z podmořských hlubin, které pluly podél obrysů pevni-ny.
  "Tohle je opravdu zvláštní," poznamenal Zach Fren. "At' přijdu o své jméno, nepostupují-li tyto traviny od západu, nebo snad i od


144 145


jihozápadu! Zajisté to bude nějaký proud, který je unáší ze strany průlivu."
  "Ano," souhlasil kapitán Ellis, "a musí to být nějaký místní proud, který míří na východ, ledaže by šlo o mořský priliv."

  " ,
  "To nemyslím, kapitáne, namítl Zach Fren, "nebot už brzy ráno - právě si na to vzpomínám - jsem uviděl spoustu těchto sargas, vzdalujících se od pobřeží proti proudu."
  "Mistře Frene, jste si tím zcela jistý?"
  "Právě tak, jako jsem si jistý, že kapitána Johna Branicana přece jednou najdeme!"
  "Nuže, existuje-li tento proud," pokračoval kapitán Ellis, "mohlo by se stát, že troska z Franklina připlula od západu a držela se austral-ského pobřeží."

  "
  "Právě tak to vidím i já, souhlasil Zach Fren.
  "Potom se ovšem nesmíme rozpakovat, mistře Frene. Máme tedy prodloužit zkoumání těchto pobřeží napříč Timorským mořem až na konec Západní Austrálie?"
  "Nikdy jsem o tom nebyl víc přesvědčený, kapitáne Ellisi, protože je naprosto nepochybné, že je tu pobřežní proud, jehož směr, velmi patr-ný, se dotýká ostrova Melville. Předpokládáme-li, že by se kapitán John Branican ztratil v západních končinách, vysvětlovalo by to, že troska z jeho lodě mohla být doplavena do míst, kde jsme ji vylovili na palubu Californiana."
  Kapitán Ellis pak ještě zavolal svého zástupce a vyžádal si jeho názor na to, bylo-li by záhodno pokračovat dál v plavbě na západ.   Nadporučík měl ten názor, že již přítomnost tohoto proudu vyžadu-je, aby se plulo alespoň k místu, kde má proud svůj začátek.   "Pokračujme tedy na své cestě na západ!" rozhodl kapitán Ellis. "Do San Diega musíme přivézt jistotu. Naprostou jistotu, že z Frankli-na již nezůstalo nic, ztroskotal-li na australském pobřeží!"   V důsledku tohoto rozhodnutí, ostatně velice odůvodněného, plula Dolly Hope dál až k ostrovu Timor, aby tam obnovila své zásoby paliva.
  Po dvoudenní zastávce se vracela k předhori Londonderry, které vybíhá z rohu Západní Austrálie.
  Když kapitán Ellis opustil Královnin průplav snažil se plout co možná nejblíž podél hranic pevniny od Turtle Point. Na tomto místě dával proud zcela zřetelně najevó svůj směr od západu na východ.

  Nebyl to jeden z výsledků mořského dmutí, které se mění s prilivem a odlivem, ale stálý pohyb vod, plynoucích proti proudu v této části Timorského moře. Bylo tedy nutné pustit se po něm a prohledávat

ţ





všechny zátoky i skaliska, pokud by se Dolly Hope neocitla na širém moři, na pomezí Indického oceánu.


146 ţ 147

"Tohle je opravdu zvláštni,"poznamenat Zach Fren. "At'přijdu   o své jméno, nepostupuji-li tyto traviny od západu, . . . " 

  Když se dostal k vjezdu do zálivu Cambridge, který omývá patu hory Cockburn, kapitán Ellis uznal, že by bylo neprozřetelné hnát svou lod' nazdařbůh do klínu dlouhé zátoky, plné skalisek, jejíž břehy bývají navštěvovány obávanými kmeny. Proto také byla vyslána na prozkou-mání nitra tohoto zálivu parní šalupa s půltuctem mužů, svěřených vrchnímu velení Zacha Frena.
  "Dostal-li se John Branican do zajetí domorodců této části pevni-ny," poznamenal kapitán Ellis, "není možné předpokládat, že by on i jeho mužstvo zůstali naživu. Ale to, na čem nám záleží, je dozvědět se, jsou-li zde nějaké zbytky po Franklinovi nebo důkazy o tom, že Au-stralané přivodili v zálivu Cambridge jeho záhubu. . ."
  "Což by mne od těch darebáků vůbec nepřekvapilo!" odpověděl Zach Fren.
  Protože mistrův úkol byl velmi významný, plnil ho svědomitě a dával pozor, aby nebyl překvapen. Doplul se svou šalupou až k ostrovu Adolphus, téměř v pozadí zálivu, objel ho a neobjevil nic, co by jej nutilo k tomu, aby své pátrání ještě prodloužil.
  Dolly Hope tedy znovu nastoupila na cestu zálivem Cambridge, objela mys Dusséjour a pustila se severozápadním směrem; plula podél břehu, který patří k jedné z těch velkých částí, na které je Austrálie rozdělená a která je známá pod jménem Západní Austrálie. Jsou tu velmi četné ostrůvky, a zálivy zabíhají do pevniny velice podivnými útvary. Avšak ani u mysu Rhuliers, ani na předhoří Londonderry neodměnil mužstvo žádný úspěch za tolik námahy, tak statečně sná-šené.
  Utrpení a nebezpečí této plavby se ještě zvětšila, jakmile Dolly Hope obeplula předhoří Londonderry. Na tomto pobřeží, přímo napadané-ho velikými vlnami Indického oceánu, je málo přístupných úkrytů, do kterých se lod' zbavená svého plachtoví mohla uchýlit. A parník bývá vždy závislý na svém stroji, který mu může vypovědět službu, když kolísání a kymácení lodě bývá zaviněno prudkými nárazy moře. Tímto předhořím počínaje a zátokou Collier konče, v York Sundu i v Brun-swické zátoče, není vidět nic jiného, než směsici ostrůvků, labyrint mělčin a skalisek, která se dají přirovnat k těm, jež se hemží v Torreso-vě průlivu. U Talbotova a Bougainvillova mysu se pobřeží brání tak příšerným pri'bojem, že přístup k němu je možný jen ve člunech domo-rodců, které jsou téměř nepřekotitelné protiváhou svých vahadel. Zá-toka Admirality, rozevírající se mezi Bougainvillovým a Voltairovým

mysem*), je tak velice prostoupena skalami, že se parní šalupa několi-krát ocitla v největším nebezpečí. Nic však nezadrželo horlivost muž-stva a mezi těmito smělými námořníky vyvstávaly i spory o to, kdo by se měl zúčastnit tak velice nebezpečné akce.
  Za zátokou Collier veplul kapitán Ellis do souostroví Buccaneer. Nebylo ostatně jeho úmyslem dostat se až za mys Lévéque, jehož výběžek ukončuje na severozápadě King Sund.
  Nemuseli se zde obávat o stav počasí, které se den co den lepšilo. V této části Indického oceánu, ležící na jižní polokouli, se shodují měsíc říjen a listopad s měsíci dubnem a květnem na severní polokouli; krásná roční doba se tedy začala postupně projevovat a výpravu bylo možné vést dál za dost příznivých podmínek. Nesměla se však protaho-vat donekonečna; její krajní bod bude dosažen, jakmile se přestane uplatňovat pobřežní proud, který se ubírá na východ a zanáší s sebou trosky lodí až po ostrov Melville.
  To bylo konečně uznáno ke konci měsíce ledna 1883, kdy Dolly Hope skončila neúspěšně zkoumání v široké zátoce King Sundu, do které se tu vlévá řeka Fitz Roy. Parní šalupa dokonce musela při ústí tohoto důležitého vodního toku přečkat zuřivý útok domorodců. Dva muži byli při této srážce raněni, naštěstí pouze lehce. Bylo pouze záslu-hou chladnokrevnosti kapitána Ellise, že se poslední pokus divochů nezvrátil ve skutečnou pohromu.
  Jakmile Dolly Hope vyplula z King Sundu, zastavila se ve stejné šířce s mysem Lévéque. Kapitán Ellis se pak radil s nadporučíkem a s lodním mistrem. Po pečlivém prozkoumání map bylo rozhodnuto, že výprava skončí zde, na hranici osmnácté rovnoběžky jižní polokoule. Za King Sundem je volné pobřeží, je tam pouze málo ostrůvků, a tato část Tasmánie, kterou ohraničuje k Indickému oceánu, bývala vyznačena bilou barvou i v nejnovějších atlasech. Nemělo by tedy cenu pustit se ještě dál na jihozápad a navštívit vjezdy do Dampierova souostroví.   Kromě toho zbývala Dolly Hope již jen malá zásoba uhlí; bylo tedy nejlepší zamířit přímo k Batávii, kde by mohla obnovit své zásoby uhlí. Potom se vrátí do Tichého oceánu Timorským mořem, podél Sund-ských ostrovů. Předek lodě byl tedy otočen k severu a Dolly Hope brzy ztratila z dohledu australské pobřeží.



') Francouzská jména potvrzují dlouhá pátrání a zkoumání francouzskými mořeplavci


148 ţ 149


XIV.

KAPITOLA

Ostrov Browse





  Postor mezi severozápadním australským pobřežím a zá-
padní částí Timorského moře neobsahuje důležité ostrovy. Zeměpisci zde připomínají sotva několik ostrůvků. S čím se tam setkáváme, to jsou hlavně podivné výspy korálového útvaru, označované názvy "banks", "riffs" nebo "shoals": Lynher Riff, Scotts Riff, Seringapatam Riff, Korallne Riff, Courtier, Shoal, Rowlwy Shoal, Hibernia Shoal, Sahul Bank, Echo Rock atd. Poloha těchto skalisek je stanovena u ně-kterých přesně, u jiných pouze přibližně. Dokonce je i možné, že zbývá objevit určitý počet těchto nebezpečných skalisek mezi těmi, které leží přímo pod hladinou moře. Proto je tam také plavba velmi nesnadná a vyžaduje stálou pozornost uprostřed těch končin, do kterých se odva-žují někdy lodě, připlouvající do Indického oceánu.
  Počasí bylo krásné, moře kromě pri'boje dost klidné. Výborný stroj Dolly Hope neutrpěl od odjezdu ze San Diega žádnou škodu a jeho kotle byly v nejlepším pořádku. Všechny podmínky počasí i moře slibovaly příznivou plavbu mezi mysem Lévéque a ostrovem Gavou. Ve skutečnosti to byla vlastně zpáteční cesta. Kapitán Ellis nepředpo-kládal jiná zdržení kromě zastávek, které chtěl ještě využít na prozkou-mání malých Sundských ostrovů.

  V prvních dnech, které následovaly po odjezdu z míst, ležících ve stejné výšce s mysem Lévéque, se nestalo na moři nic zvláštního. Muž-stvu, které mělo hlídku, byla nařízena největší bdělost. Bylo umístěno





ve stěžňoví, a mělo co nejdříve hlásit, pokud zpozoruje ty největší "shoals" a "riffs", z nichž se některé sotva vynořovaly nad vodní hladinu.



150 151

Proto je tam také plavba velmi nesnadná a vyžaduje stálou pozornost. . . 

  Dne 7. února, kolem devíti hodin dopoledne, jeden z námořníků sedících na ráhnu hlavni'ho stěžně vykřikl:


  "
  Skalisko nalevo vpředu!" '
  Protože toto skalisko muži na palubě nemohli vidět, Zach Fren se vyšplhal do lanoví, aby sám udaný směr prozkoumal.
  Když mistr obkročmo usedl na ráhno, spatřil dost zřetelně ve vzdále-nosti asi šesti mil vlevo před sebou skalní vyvýšeninu.
  Ve skutečnosti to nebyl ani "rock" ani "shoal", ale spíš ostrůvek, rozložený v podobě oslího hřbetu, který se rýsoval v severozápadním směru. Vzhledem k této vzdálenosti bylo dokonce i přípustné, že tento ostrůvek je vlastně ostrov určité velikosti, pokud se nyní ukazoval v celé své délce.
  O několik minut později Zach Fren zase sestoupil na palubu a podal kapitánovi Ellisovi svou zprávu. Ten dal rozkaz, aby se lod' o čtvrtinu otočila a přiblížila se k tomuto ostrůvku.
  Při poledním pozorování, když zjistil výšku a polohu lodě, pozname-nal kapitán Ellis do palubní knihy, že se Dolly Hope nachází na 14o 17' jižní šířky a 133o 13' východní délky. Když byl tento bod přenesen na mapu, zcela souhlasil s polohou jistého ostrova, novodobými zeměpisci označeného jménem Browse a ležícího přibližně dvě stě padesát mil od York Sundu na australském pobřeží.
  Protože tento ostrov byl skoro na cestě, kapitán Ellis se rozhodl, že bude sledovat jeho pobřeží, ačkoliv neměl úmysl se u něho zastavit.   O hodinu později nebyl ostrov Browse vzdálen od Dolly Hope víc než míli. Moře, poněkud neklidné, se s hlukem tříštilo o břehy a pokrý-valo prškou mlh protáhlý mys na severovýchodě. Nebylo ani dost možné odhadnout zhruba rozlohu ostrova, protože na něj hleděli úko-sem. Na každý pád se jevil jako zvlněná planina, z jejíhož povrchu nevyčnívala žádná vyvýšenina.
  Protože se však neměl mařit čas, kapitán Ellis, když předtím poně-kud zmírnil rychlost plavby, hodlal již znovu dát strojníkovi rozkaz, aby se opět rozjel plnou parou, když vtom upoutal jeho pozornost Zach Fren, který řekl:
  "Kapitáne, podívejte se přece. . . tam dolů. . . není to snad stěžeň, co se tam vypíná na mysu?"
  A mistr natahoval ruku směrem k mysu, který se rýsoval na severo-východě a který prudce ukončoval vysoký, kolmý skalní hřeben.

  "
  Stěžeň?. . Nikoliv!. . . Mně se zdá, že je to pouze nějaký kmen stromu," namítl kapitán Ellis.
  Pak vzal dalekohled a s větší pozorností si prohlížel předmět, ozna-čený Zachem Frenem.

  "
  "Je to tak, řekl, "nemýlíte se, mistře Frene. . . Je to stožár a domní-vám se, že na něm poznávám cár vlajky, roztrhané větrem. . . Ano!. . . Ano!. . . Bude to asi znamení!. . ."
  "Snad bychom tedy udělali dobře, kdybychom se k němu přiblížili "   ,
mínil lodní mistr.
  "Mám stejný názor," souhlasil kapitán Ellis.
  Pak vydal rozkaz, aby se plulo k ostrovu Browse menší rychlostí.   Tento rozkaz byl ihned vykonán. Dolly Hope se začala přibližovat ke skaliskům, která tvořila pás ostrova, široký asi tři sta stop. Moře je prudce bičovalo; ne snad proto, že by byl pňliš silný vítr, ale proto, že proudy hnaly vlny tímto směrem.
  Brzy se objevily na dohled podrobnosti pobřeží. Bylo divokého vzhledu, vyprahlé, opuštěné, beze stopy zeleně a ukazovalo zející otvo-ry jeskyní, do kterých se valil pň'boj s ohlušujícím rachotem. Chvílemi prorážel vrstvu skal kus nažloutlého písku, nad kterým poletovala hejna mořských ptáků. Z této strany však nikde nebyly vidět trosky po rozbité lodi, ani zbytky stěžňů, ani trupu. Stožár, postavený na nejzaz-ším výběžku předhoří, asi pocházel z návětrného protiráhna čelního stěžně, avšak barvu látky, jejíž cáry se třepetaly ve větru, nebylo možné rozeznat.


  "
  Jsou tam trosečníci!. . ." zvolal Zach Fren.
  "Anebo tam byli!" dodal nadporučík.
  "Je nepochybné," řekl kapitán Ellis, "že na tento ostrov narazila nějaká lod'."
  "A velmi jisté také je," poznamenal jeho zástupce, "že tam nalezli útočiště trosečníci, když vztyčili na znamení tento stožár, a možná, že ho ani neopustili, protože lodě, plující do Austrálie nebo do Indie, se jen zřídka ubírají na dohled ostrova Browse."
  "Myslím si, kapitáne, že máte v úmyslu tento ostrov navštívit?" zeptal se Zach Fren.
  "Ano, mistře Frene; dosud jsem však nepostřehl jediné místo, kde by bylo možné přistát. Nejdřív jej tedy obeplujeme, než se rozhodneme někde přistát. Je-li dosud obydlen nešt'astnými trosečníky, není možné, aby nás nezpozorovali a nedali nám znamení. . ."


152 ţ 153


  "
  A když nikoho neuvidíme, co zamýšlíte dál?. . ." zeptal se Zach Fren.


  "
  Pokusíme se přistát, pokud to bude jen trochu možné," odpověděl kapitán Ellis. "Není-li již obydlený, snad alespoň tento ostrov zanechal stopy po ztroskotání lodě, a to má pro naši výpravu veliký význam."   ?" p
  "A kdo ví, zda. . zaše tal Zach Fren.
  "Kdo ví?. . . Chcete snad říci, mistře Frene, zda se snad Franklin neroztříštil o tento ostrov Browse, ležící daleko od cesty, kterou měl určenou?"

  p ţ "
  "Proč ne, ka itáne. . .
  "I když se to zdá naprosto nepravděpodobné," odpověděl kapitán Ellis, "nesmíme se přece zastavit před pravděpodobnostmi a pokusíme se o přistání."
  Tento úmysl - obeplout ostrov Browse - byl ihned proveden. Z opatrnosti se drželi od skalisek asi uzel daleko a Dolly Hope tak brzy obeplula různé body, vybíhající z ostrova na sever. Vzezření pobřeží se neměnilo - stále stejná skaliska, jako by byla vytvořena úplně stejným způsobem, útesy, prudce bičované vlnobitím, skaliska stále zahalená mraky tříštících se vodních spoust, kvůli kterým se přistání stávalo naprosto nemožným. V pozadí vyrůstalo ze skalnaté pláně několik kytic zakrslých kokosovmlců a za ní již nebyly vidět žádné stopy, že by byly obdělávány. Nebyl tu jediný obyvatel - ani jediný pň'bytek, jediná šalupa, ani rybářský člun. Moře bylo pusté a ostrov také. Pouze četná hejna racků, přeletujících ze skaliska na skalisko, oživovala tuto zasmušilou pustinu. Nebyl-li tu ostrov vytoužený trosečnl'ky, kde ži-votní potřeby jsou zabezpečeny, mohl alespoň poskytnout útočiště těm, kteří ztroskotání přežili.
  Ostrov Browse má obvod šest až sedm mil; to bylo zjištěno, když Dolly Hope objížděla jeho pobřeží od jihu. Marně se mužstvo pokouše-lo objevit nějaký vjezd do některého přístavu, a neexistoval přístav, do některé zátoky, vytvořené přírodou mezi skalami, ve které by se parnilc mohl alespoň na několik hodin ukrýt. Brzy zjistili, že by se dalo pristát pouze ve člunech, a přece ještě bude nutné najít průjezd, který by jim dovolil přistát.
  Byla hodina po poledni, když se lod' ocitla v závětří ostrova. Protože nyní vál vítr od severozápadu, vlnobití nenaráželo na úpatí skal tak prudce. Na tomto místě pobřeží, opisující veliký oblouk, tvoňla jakousi   , y
rozsáhlou rejdu, kde lod mohla bez obav zakotvit, dokud b se nezmě-nil směr větru. Bylo ihned rozhodnuto, že se tu Dolly Hope zdrží, když ne zakotvena, tak alespoň pohybující se malou rychlostí, ale její parní šalupa přistane u pevniny. Zbývalo ještě jen vypátrat místo, kudy by se





muži dostali na pevnou zem mezi skalisky, která se bělala dlouhou pěnou pň'boje.


154 ţ 155

V pr"rl drrrhé odpoledne odr'azil čhrn nd /odě, zcrmiřil ke hřehcr,   vţrlrilerrémrr rlnhrorr mili, cr prr.stil ,se prrismykenr, . . . 

  Když pzbzkoumávali pobřeží dalekohledem, kapitán Ellis konečně objevil snížení náhorní roviny, jakýsi zářez vyhlodaný do ostrovní pev-niny, kterým se do moře vléval potok.
  Když se podíval dalekohledem i Zach Fren, potvrdil, že by se u paty tohoto zářezu mohlo přistát. Pobřeží se tam zdálo být méně pri'kré, a jeho podoba ze strany se zde lámala dost ostrým úhlem. Bylo vidět i úzký průsmyk, proražený mezi skalami, o který se moře netříštilo.   Kapitán Ellis poručil přichystat první šalupu a stačilo půl hodiny, aby mohla vyplout. Vsedl do ní se Zachem Frenem, s kormidelmlcem, hákovm'kem, topičem a strojníkem. Z opatrnosti s sebou vzali dvě pušky, dvě sekery a několik Coltových revolverů. - V kapitánově ne-pritomnosti měl projíždět s Dolly Hope v otevřené rejdě nadporučík a dávat pozor na signály, které by mu mohly být dány.
  V půl druhé odpoledne odrazil člun od lodě, zamířil ke břehu, vzdá-lenému dobrou mili, a pustil se průsmykem, mezitím co tisíce racků ohlušovaly prostor svým pronikavým křikem. Za několik minut hladce přistál na písčitém pobřeží, tu a tam prostoupeném ostrými hřebeny. Kapitán Ellis, Zach Fren a dva námořníci ihned vystoupili na pevninu; strojnl'ka a topiče ponechali na stráži na šalupě, na které měl být udržo-ván tlak páry. Potom postupovali kupředu zářezem, kterým se do moře vléval vzpomenutý potok a za chvili všichni čtyři stáli na hřebeni ná-horní roviny.
  Ve vzdálenosti několika set metrů se zdvilial jakýsi chmurný paho-rek, jehož temeno strmělo nad pobřežím do výšky asi třiceti yardů.   Kapitán Ellis a jeho společníci zamířili nejdříve k tomuto pahorku, s námahou na něj vystoupili a z této výšky uviděli celý ostrov.   Ve skutečnosti to bylo jen vejčité území, podobající se krunýři želvy, jejímž ocasem by mohlo být jeho předhoří. Trocha plodné půdy místy pokrývala tuto plochu, která nebylo korálového původu, jako malaj-ské atoly, nebo korálové skupiny v Torresově průlivu. Mezi žulou se tu a tam ukazovaly kousky zeleně; bylo zde však více mechu než trávy, více kamenů než kořenů, více křovisek než stromků. Kde asi pramenil potok, jehož koryto, viditelné zčásti při svém toku, se vinulo po bocích náhorní roviny? Živil se z některého vnitřm'ho zdroje? To nebylo snad-né zjistit, ačkoliv bylo vidět až ke stožáru, vztyčenému jako upozor-nění.
  Z hřebene pahorku se kapitán Ellis ajeho společníci rozhlíželi všemi směry. Žádný kouř nevystupoval do vzduchu, žádná lidská bytost se

neobjevovala. Z toho vyplývalo: byl-li ostrov Browse dříve obydlený - a o tom nebylo pochyby - bylo velmi nepravděpodobné, že je obydlen ještě nyní.
  "Je to smutný útulek pro trosečníky!" podotkl kapitán Ellis. "Kdy-by zde zůstali po delší čas, ptám se sám sebe, jak tu mohli žít?"   "Ano. . ." odpověděl Zach Fren, "je to náhorní planina, téměř úplně holá. Tu a tam pouze živoří hubená skupina stromů. . . Skála je tam stěží pokrytá úrodnou půdou. . . Ale konečně, když člověk ztroskotá, nesmí být vybíravý!. . . Kousek skály pod nohami je vždy lepší než díra, ze které mu prší voda na hlavu!"
  "Pro první chvíli ano," namítl kapitán Ellis, "ale potom!"   "Ostatně," podotkl Zach Fren, "je možné, že trosečníci, kteri se dostali na tento ostrov, byli potom ihned nalezeni některou lodí. . ."   "Jako je stejně možné, mistře Frene, že podlehli strádání. . ."   "A co vás vede k této domněnce, kapitáne
  "To, že - kdyby mohli opustit ostrov - již z opatrnosti by porazili tento návěstní stožár. Je docela možné, že poslední z těchto nešt'astníků zemřel dříve, než se mu mohlo pomoci. Ostatně, pojd'me k tomu stožá-ru! Snad tam najdeme nějakou stopu, pod kterou vlajkou plula lod'   ,
která v těchto končinách ztroskotala."
  Kapitán Ellis, Zach Fren a oba námořníci opět sestoupili na úpatí pahorku a ubírali se k předhoří, které se rýsovalo na severu. Sotva však vykročili, jeden z mužů se zastavil, aby zdvihl předmět, o který jeho noha právě zakopla.
  "Podívejme se," řekl, "copak to je?"
  "Dej to sem!" vyzval ho Zach Fren.
  Byla to čepel tesáku, jaké nosívají námořníci za pasem v kožené pochvě. Protože se zlomila právě u rukojeti a byla samý zub, byla nepochybně odhozena jako nepotřebná věc.
  "Nuže, mistře Frene?. . ." zeptal se kapitán Ellis.
  "Hledám nějaké znamení, které by označovalo původ této čepele," odpověděl Zach Fren.
  Dalo se skutečně předpokládat, že má na sobě nějakou tovární značku. Byla však značně zrezivělá a bylo nejdřív nutné oškrábat tlus-tou vrstvu rezu.
To Zach Fren udělal a potom s velkou námahou mohl číst slova vyrytá do oceli: Sheffield - England.


156 ţ 157


  Tento tesák byl tedy anglického původu. Ale vyvozovat z toho, že by trosečníci na ostrově Browse byli Angličané, by bylo přece jen poně-kud odvážné. Proč by tento nástroj nemohl patřit námořm'kovi jiné národnosti, když výrobky továrny v Sheffieldu jsou přece rozšířeny po celém světě? Kdyby byly nalezeny i jiné předměty, mohla by se do-mněnka změnit v jistotu.
  Kapitán Ellis a jeho společníci tedy kráčeli dál k předhůří. Po této půdě, kterou nevedla žádná vyšlapaná pěšina, byla cesta dost obtížná.   I kdyby připustili, že se po ní lidé kdysi ubírali, mohlo by to být v době, kterou bylo těžké určit, protože každá stopa zmizela pod trávou a mechem.
  Když ušli asi dvě miţle, kapitán Ellis zůstal stát u skupiny velmi zubožených kokosovm'ků, ze kterých ořechy, již dávno spadlé na zem, byly pouze prach a hniloba.
  Až dosud nebyl sebrán žádný jiný předmět; avšak několik kroků od skupiny stromů, na svahu nepatrné doliny, bylo možné rozeznat stopy jakéhosi obdělávání půdy uprostřed houštin, prostoupených křovina-mi. Zbývaly z toho jen yamské kořeny a bataty (brambory), které, jak se zdálo, zdivočely. Pod hustým křovím ležela motyka, kde ji objevil jeden z námořníků. Zdálo se, že byla vyrobena asi v Americe, souzeno podle její železné násady, která byla velice rezavá.


  "
  Co si o tom myslíte, kapitáne Ellisi?" zeptal se lodní mistr.   "Myslím si, že v tuto chvili se nemůžeme o té věci určitě vyjádřit," odpověděl kapitán Ellis.
  "Pojd'me tedy dál!" vybídl muže Zach Fren a ti ho následovali.   Sestoupili po svazích náhorní roviny a došli ke hřebenu, ke kterému se připojovalo severní předhoří. Na tomto místě se prohlubovala úzká, klikatá prohlubeň, zařezávající se do hřebene, která dovolovala bez velké námahy sestoupit na písčitou pobřežní rovinku. Toto pobřeží, zaujímající asi akr plochy, bylo orámováno skalami rudého zbarvení, na které neustále narážely vlny pri'boje.
  Na písku ležely rozházené četné předměty, které dokazovaly, že se na tomto místě ostrova po delší dobu zdržovali lidé - kusy skla nebo majoliky, vápencové úlomky, železné hřebíky, konzervy, jejichž ame-rický původ nyní nebyl vůbec pochybný; dál tu ležely i jiné nástroje, potřebné pro námořnictví: několik úlomků řetězů, rozbitých kruhů, konců lan z galvanizovaného drátu, kotevní lopatka, několik dřevě-ných kladek, zkroucený železný kruh, roura pumpy, zbytky lan a rá-hen, desky z železného plechu, vytržené z vodní nádržky, o jejichž původu se námořníci z Kalifornie nemohli téměř mýlit.
  "Na tomto ostrově neztroskotala anglická lod'," řekl kapitán Ellis   ,
"ale lod' americká, Spojených států amerických!"





  "A dalo by se i tvrdit, že byla vystavěna v jednom z našich tichomoř-ských přístavů!" dodal Zach Fren, jehož názor sdíleli i oba námořníci.


158 159

"Pojd'me tedy dá1!" vybidl muže Zach Fren a ti ho následovali. 

  A přece však dosud nic nedovolovalo věřit, že tou lodí byl Franklin.   Přece se však vnucovala otázka: potopila se v moři ona lod' - at' již byla toho či onoho státu - když nebylo možné najít ani žebra, ani boky jejího trupu? Podařilo se snad jejímu mužstvu zachránit se na ostrově Browse na jejích člunech?
  Nikoliv, a kapitán Ellis brzy dostal hmatatelný důkaz, že se ztrosko-tání lodě událo právě na těchto skaliskách.
  Ve vzdálenosti jednoho uzlu od pobřeží, uprostřed divoké skupiny ostrých skal a útesů, nepatrně vystupujících nad hladinu moře, se objevila žalostná směsice trámoví lodě, která byla zahnána na břeh, když moře bylo rozbouřené, kdy se na ni vlny zuřivě vrhaly a kdy v jediném okamžiku - at' dřevo nebo železo - bylo všechno uvolně-no, zničeno, rozptýleno, rozbito a přeneseno pri'bojem i přes skaliska.   Kapitán Ellis, Zach Fren a oba námořníci se dívali s hlubokým vzrušením na to, co skály ještě uchovaly po takové pohromě.   Z lodm'ho trupu zbývaly již jen zkroucené oblouky, rozbité obložení, ze kterého trčely rozlámané hřeby, zničená ráhna, kus kormidlového držadla, několik desek z paluby, nic však z vnější výstroje, nic ze stěž-ňoví nebo lanoví; bud' bylo smeteno do moře, nebo bylo po ztroskotání lodě použito na potřeby zařízení na ostrově. Nebyl tu jediný kus kostry, který by nebyl poškozený, nebyla jediná část lodního kýlu, která by byla celá. Dalo se to vysvětlit tím, že uprostřed těchto skal s ostrými hřebeny, rozložených na způsob španělských jezdců, očekávajících se zježenými kopími útok nepřátelské jízdy, tato lod' byla tak rozdrcena, že se ani její trosky nemohly už nijak využít.
  "Hledejme!" vyzval své společníky kapitán Ellis, "a možná, že naj-deme nějaké jméno, dopis, značku, která nám poskytne možnost zjistit národnost této lodě. . ."
  "Ano, a nedej Bůh, aby to byl Franklin, který byl uveden do takové-ho stavu!" dodal Zach Fren.
  Byla zde však taková stopa, kterou kapitán hledal? Připustíme-li možnost, že by priţboj ušetřil kousek tabule na zádi nebo štítu na přídi, na kterých se zpravidla píše jméno lodě, jestli je již dávno nesmazala nepohoda nebo mžení moře?
  Ostatně nebylo nalezeno nic ani ze štítu, ani z tabule. Hledání zůsta-lo zcela bezvýsledné. A i když některé z předmětů sebraných na pobře-ží mělo americký původ, nedalo se s jistotou tvrdit, že by patřily k Franklinovi.

  Když ale připustili, že by se trosečníci uchýlili na ostrov Browse - a návěstní stožár, vztyčený na konci předhoří, to nezvratně dokazo-val - a jestliže žili na tomto ostrově po nějaký čas, jehož délku nebylo





možné odhadnout, zajisté si hledali útulek v hloubi některé jeskyně, pravděpodobně v blízkosti pobřeží, aby mohli použít trosky nakupené mezi skalami.



160 ţ 161

"Nešt'astnici!" zvolal Zach Fren. "Jakou bidu a nedostatek asi proživali.. . 

  Jeden z námořm'ků brzy objevil jeskyni, ve které se usadili ti, kteří ztroskotání lodě přežili. Byla vyhloubena v ohromném žulovém balva-nu, v koutě, vytvořeném náhorní rovinou a pobřežím.
  Kapitán Ellis a Zach Fren zrychlili kroky, aby dohonili lodm'ka, který je volal. Možná, že tato jeskyně skrývá tajemství té děsné pohro-my?. . . Možná, že tam objeví jméno lodě. .
  Bylo do ní možné vniknout pouze velmi úzkým a nízkým otvorem, u kterého bylo vidět popel vnějšího ohniště, jehož ohněm skalní stěna zčernala.
  Uvnitř byla tato jeskyně asi deset stop vysoká, dvacet stop hluboká a patnáct stop široká; dostatečná, aby byla pri'bytkem asi pro dvanáct osob. Veškerým jejím nábytkem bylo lůžko ze suché trávy, pokryté roztrhanou plachtou, lavice, zhotovená z kusů lodního obložení, dvě stoličky stejného původu, rozviklaný stůl, který pocházel z lodě-pravděpodobně z jídelny pro důstojniky. Co se týkalo náčiní, bylo tam několik talířů a mís z tepaného železa, tři vidličky, dvě lžíce, nůž, tři kovové číše - všechno zničeno rezem. V koutě byl soudek umístěný tam, kde asi bývala zásoba vody, čerpané z potoka. Na stole stála lodní lampa, zkřivená a pokrytá měděnkou, která již nebyla k potřebě. Tu a tam ležely různé kuchyňské předměty a kus potrhaného šatstva, pohozeného na lůžku z trávy.


  "
  Nešt'astníci!" zvolal Zach Fren. "Jakou bídu a nedostatek asi proží-vali za svého pobytu na tomto ostrově!"
  Z materiálu své lodě nezachránili téměř nic," dodal kapitán Ellis   " ,
"a to dokazuje, jak prudce byla vržena na pobřeží! Když všechno-všechno bylo zničeno, jak si asi ti nebožáci opatřovali potraviny?. . Snad z několika zrn, která zasili, snad se živili nasoleným masem a kon-zervami, které vyprázdnili až do posledm'ho kousku!. . . Avšak jaký to byl život! Co museli vytrpět!"
  Ano, a přidáme-li k tomu ještě prostředky obživy, které jim posky-toval rybolov, bylo to asi všechno, čím mohli trosečníci ukonejšit svůj hlad. Zdálo se, že na otázku, pobývají-li dosud na ostrově, mohou dát zápornou odpověd'. Jestli zahynuli, bylo pravděpodobné, že ostatky toho, který zemřel poslední, budou nalezeny... Ale ani nejpozornější hledání uvnitř jeskyně i kolem ní nemělo úspěch.
  "Tohle by mne přivádělo na myšlenku," poznamenal Zach Fren, "že tito trosečníci byli snad dopraveni do své vlasti. . ."

  "A jak to?" zeptal se kapitán Ellis. "Copak snad bylo možné, aby si z trosek své lodě vybudovali člun tak veliký, aby se na něm mohli vydat na moře?"
  "Ne, kapitáne, vždyt' neměli ani tolik, aby si postavili sebemenší kocábku. Spíš bych se domníval, že jejich znamení byla zpozorována některou lodí. . ."
  "Ale já zase, mistře Frene, nemohu tuto možnost připustit."


  "
  A proč, kapitáne Ellisi?"


  "
  Protože kdyby je přijala některá lod', roznesla by se tato zpráva po celém světě; ledaže by i ta záchranná lod' potom také ztroskotala-čemu se téměř nedá věřit. Proto zamítám domněnku, že by se troseční-ci z ostrova Browse mohli za těchto okolností zachránit."   !"
  "Dobrá bránil se Zach Fren, který se tak snadno nevzdával. "Jest-liže si nemohli postavit šalupu, nic nedokazuje, že by při ztroskotání byly zničeny i lodní čluny, a v tomto případě. . ."
  "Dobrá, ale i v tomto případě," pokračoval kapitán Ellis, "protože se po několik posledních let neproslechlo, že by v končinách západní Austrálie bylo přijato na palubu některé lodě nějaké zmizelé mužstvo, myslel bych, že jejich plavidlo patrně utonulo při plavbě několika set mil mezi ostrovem Browse a australskou pevninou!"
  Bylo by nesnadné této úvaze odporovat. Zach Fren to chápal; ne-chtěl se však vzdát úmyslu dozvědět se, kam se ztratili trosečníci, a tak se zeptal:
  "Nyní, kapitáne, si myslím, že je vaším úmyslem prozkoumat i ostat-ní části ostrova?"


  "
  Ano. . . abych uklidnil svědomí," odpověděl kapitán Ellis. "Nej-dřív však povalíme ten návěstní stožár, aby se lodě neodchylovaly od svého směru, když zde již není ani jediný člověk, který by mohl být zachráněn."
  Kapitán, Zach Fren a oba námořníci, když vyšli z jeskyně, ještě jednou prohlíželi písčité pobřeží - naposledy. Poté vystoupili rozsed-linou znovu na náhorní rovinu a zamířili na konec předhoří.   Museli obejít hlubokou dolinu, jakýsi kamenitý rybm'k, ve kterém se shromažd'ovaly dešt'ové vody, a potom se zase pustili původním smě-rem.
  Najednou se kapitán Ellis zastavil.
  Na tomto místě byly vidět čtyři rovnoběžné vyvýšeniny. Byl to hřbi-tov trosečníků.


162 ţ 163


  cc
  "Konečně, zvolal kapitán Ellis, "snad se budeme moci něco dozvě-dět!. . "
  Neznamenalo to mít nedostatek úcty k nebožtíkům, budou-li tyto hroby prohledány, mrtvoly v nich pohřbené vykopány, zjištěn stav, v jakém se nacházely, a bude-li hledán opravdový důkaz jejich národ-nosti.
  Oba námořníci se ihned pustili do práce, rozrývali půdu svými tesá-ky a odhazovali hlínu na obě strany. Uplynulo však již mnoho let od té doby, kdy byly mrtvoly na tomto místě pohřbeny, protože země obsa-hovala již jen kosti. Kapitán Ellis je dal tedy opět zasypat a na hrobech byly znovu umístěny kříže.
  Ještě mnoho chybělo do toho, aby tímto objevem byly zodpovězeny otázky, vztahující se ke ztroskotání. Jestliže byly na tomto místě po-hřbeny čtyři lidské bytosti, kam se ztratil ten, který jim prokázal tuto poslední službu? A kde klesl asi on sám, když smrt zastihla i jeho; najdou snad jeho opuštěnou kostru na jiném místě ostrova?   Kapitán Ellis si to nemyslel.
  "Copak se nám skutečně nepodaří vypátrat jméno lodě, která se potopila u ostrova Browse?" zvolal. . . "Vrátíme se do San Diega aniž bychom našli Franklinovy trosky a nedozvíme se, co se stalo s Johnem Branicanem a jeho mužstvem?"
  "Proč by tato lod' nemohla být Franklin?" zeptal se jeden z lodni'ků.   "A proč by to byla právě ona?" opáčil mu Zach Fren.
  A skutečně, nic neopravňovalo tvrdit, že je to Franklin, jehož trosky pokrývají skaliska ostrova Browse, a zdálo se, že ani tato druhá výpra-va Dolly Hope nebude úspěšnější než první výprava.
  Kapitán Ellis zůstal zamlklý, oči měl upřené na tuto zem, kde troseč-níci nalezli teprve s koncem svého života i konec svého utrpení! Byli to snad krajané, byli to Američané podobně jako on?. . . Byli to ti, které přijela hledat Dolly Hope?


  "
  K návěstnímu stožáru!" velel.
  Zach Fren a jeho lidé doprovázeli kapitána, který se ubíral po dlou-hém kamenitém úbočí, kterým se předhoří pripojovalo k tělesu ostro-va.
  Dvacet minut potřebovali na to, aby urazili půl mle, která je dělila od stožáru, protože půda byla pokrytá trním a kamením.
  Když kapitán Ellis a jeho společníci stanuli u stožáru, spatřili, že svou spodní částí tkví hluboko ve skalní rozsedlině, - což vysvětlova-lo, jak mohl tak dlouho odolávat dlouhým a divokým vichřicím. A jak již zjistili dalekohledem, tento stožár - vlastně konec čelm'ho stěžně - pocházel z lodního vraku.
  Co se týkalo vlajky, cáru látky přibitého na jeho špičce, byl to pouze kus plachtového plátna, roztrhaného větry, bez nějakého označení ná-rodnosti.
  Na rozkaz kapitána Ellise se oba námořníci již chystali skácet stožár, když najednou Zach Fren vykřikl:
  "Kapitáne Ellisi. . . támhle. . . podívejte se!"
  "Copak, mistře Frene?"


  "
  Ten zvon!"
  Na ještě dost pevném podstavci visel zvon, jehož kovové ucho bylo celé rezavé.
  Trosečníci tedy nezůstali pouze u toho, aby vztyčili signální stožár a připevnili na něj vlajku. Dopravili na toto místo i zvon z paluby a doufali, že by mohl být uslyšen některou lodí, která by míjela ostrov v takové vzdálenosti, že by jej mohla vidět. . . Není však na tomto zvonu vyryto jméno lodě, které patřil, jak to obyčejně bývá u téměř všech lodí na světě?
  Kapitán Ellis pospíchal k podstavci, když se najednou zarazil. U pa-ty tohoto podstavce ležely zbytky kostry - nebo abychom se vyjádřili správněji - byla tu na zemi hromada kostí, na kterých viselo již jen několik cárů.
  Bylo tedy pět trosečnt'ků, kteří přežili ztroskotání a nalezli útočiště na ostrově Browse. Čtyři byli mrtví a pátý zůstal sám.
  Potom jednoho dne opustil jeskyni, dovlekl se až na konec předhoří a zazvonil na tento zvon, aby ho uslyšela některá lod' v dálce. . . a padl zde, na tomto místě, aby již nikdy nevstal. . .
  Poručil oběma lodnl'kům, aby vykopali hrob a vložili do něho tyto ostatky; potom dal kapitán Ellis Zachovi Frenovi znamení, aby se s ním šel podívat na zvon. . .
  V bronzu bylo vyryto ještě zcela čitelně toto jméno a tento letopočet:

Franklin
  1875





164 165


XV.

KAPITOLA



v
Zivé ostatky





  Mezitím co Dolly Hope pokračovala ve své druhé výpravě
Timorským mořem a končila ji za okolností, které již známe, paní Branicanová, její přátelé a rodiny zmizelého mužstva prožily největší úzkost a napjaté očekávání. Kolik nadějí se upoutalo k tomu kusu dřeva, vylovenému Californianem, který nesporně patril Franklinovi ! Podaří se kapitánovi Ellisovi objevit trosky lodě na některém ostrově těch moří nebo na některém místě australského pobřeží? Našli Johna Branicana, Harryho Feltona a dvanáct námořníků, kteří se podřídili jejich velení a pluli s nimi? Přiveze konečně nazpět do San Diega ty, kteří přežili onu katastrofu?
  Od odjezdu Dolly Hope došly od kapitána Ellise dva dopisy. První podával zprávu o neúspěšném výsledku pátrání v úžinách Torresova průlivu až na konec Harafurského moře. Druhý ohlašoval, že byly navštíveny ostrovy Melville a Bathurst, ale po Franklinovi nebyla nale-zela ani stopa. Stejně byla paní Branicanová informována o tom, že se bude dále pátrat v Timorském moři až po západní část Austrálie upro-střed různých souostroví, které sousedí s Tasmánii. Dolly Hope se pak vrátí, když prozkoumá Malé Sundské ostrovy, a pozbude všechny naděje, že by objevila nějakou stopu.

  Po tomto druhém dopisu byla korespondence přerušena. Uplynulo několik měsíců a nyní se netrpělivě očekávalo až bude Dolly Hope ohlášena semafory San Diega.
  Zatím uplynul rok 1882, a ačkoliv paní Branicanová již nedostala od kapitána Ellise žádnou zprávu, nebylo proč se tomu divit; v Tichém oceánu bývalo poštovní spojení zdlouhavé a nepravidelné. A opravdu nebyl důvod znepokojovat se pro Dolly Hope, ačkoliv byla očekávána s takovou netrpělivostí.
  Koncem února však pan William Andrew začal uznávat, že se výpra-va Dolly Hope nad očekávání prodlužuje. Každý den se mnoho lidí ubíralo na Islandský výběžek a doufali, že v dálce spatri vracející se lod'. At' se objeví co nejdál, a nemusí ani vyslat své číslo, námorníci ze San Diega ji přece dovedou poznat již podle jejího chodu - tak jako se rozezná Francouz od Němce, dokonce i Angličan od Američana.   Dolly Hope se konečně objevila ráno dne 27. března ve vzdálenosti devíti mil a plula plnou parou při čerstvém severozápadním větru. Než uplyne hodina, propluje hrdlem a zakotví uvnitř zátoky v San Diegu.   Jakmile se tato zpráva rozšířila po městě, část obyvatel se seběhlo na nábřeží a další část na mysu Island a mysu Loma.
  Paní Branicanová, pan William Andrew, ke kterým se přidružilo několik přátel, kteří se chtěli co nejdříve setkat s Dolly Hope, vstoupili na dopravní parníček, aby jí pluli naproti. Dav byl přepaden nezná-mým nepokojem, a když parníček míjel poslední hráz a opouštěl pří-stav, neozval se jediný výkřik.
  Zdálo se, že kdyby měl kapitán Ellis na této druhé výpravě úspěch, že by zpráva o tom zajisté již proběhla celým světem.
  O dvacet minut později paní Branicanová, pan William Andrew a jejich společníci přirazili k Dolly Hope.
  Ještě několik okamžiků a každý znal výsledek výpravy: na západním pomezí Timorského moře, na ostrově Browse, ztroskotal Franklin. . . Tam našli útočiště ti, kteří toto ztroskotání přežili. . . tam i zemřeli!


  "
  Všichni?. . ." zeptala se paní Branicanová.


  "
  Všichni!" odpověděl kapitán Ellis.
  Nastalo všeobecné zděšení, když Dolly Hope zakotvila v zátoce, s vlajkou spuštěnou do poloviny stěžně na znamení smutku - smutku po trosečnících z lodě Franklin.
  Dolly Hope opustila San Diego dne 3. dubna roku 1882 a vrátila se tam dne 27. března roku 1883. Skoro dvanáct měsíců trvala její výpra-

166 ţ. 167


va - výprava, za které nikdy neochabla největší obětavost jejích účast-níků. Neměla však jiný výsledek, než že zničila i poslední naděje.   V těch několika okamžicích, kdy paní Branicanová a pan William Andrew pobyli na palubě lodě, mohl jim kapitán Ellis jen zběžně říci o událostech, vztahujících se ke ztroskotání Franklina na skaliskách ostrova Browse.
  I když se paní Branicanová dozvěděla, že ohledně kapitána Johna Branicana a jeho společníků již nejsou žádné pochybnosti, nijak ne-změnila své obyčejné chování. Jediná slza jí nevytryskla z očí, nevyslo-vila jedinou otázku. Protože na tom ostrově byly nalezeny trosky z Franklina, protože již nezůstal ani jediný z trosečnlţků, kteří se tam uchýlili, na co se ještě mohlo v tu chvili ptát? Podrobnější zprávu o celé výpravě jí podají později. Podala tedy kapitánovi Ellisovi a Zachovi Frenovi ruku a šla se posadit na zád' lodě, soustředěná sama do sebe se nepoddávala - i přes tolik nesporných důkazů - dosud zoufalství, dosud se necítí vdovou po Johnu Branicanovi"!
  Jakmile Dolly Hope zakotvila v zátoce, Dolly se vrátila na příd', požádala pana Williama Andrewa, kapitána Ellise a Zacha Frena, aby se ještě dnes dostavili k ní do domu "U krásné vyhlídky". Bude je prý očekávat odpoledne, aby se podrobně dozvěděla o všem, co bylo pro-vedeno při tomto pátrání v Torresově úžině, Harafurském a Timor-ském moň.
  Člun vysadil paní Branicanovou na pevninu. Dav uctivě ustupoval, když kráčela po nábřeží; potom zamířila do horní čtvrti San Diega.   Krátce před třetí hodinou téhož dne se pan William Andrew, kapi-tán Ellis a lodní mistr dostavili do švýcarského domku, kde byli ihned přijati a potom uvedeni do salonu v přízemí, ve kterém čekala paní Branicanová.
  Když se posadili kolem stolu, na kterém byla rozložena mapa moří při severní Austrálii, Dolly řekla:
  "Kapitáne Ellisi, bud'te tak laskav a vypravujte mi podrobně o své výpravě!"
  A kapitán Ellis mluvil, jako by měl před očima svou lodní knihu; neopomíjel žádné zvláštnosti, nezapomínal na žádnou pň'hodu a někdy se obrátil na Zacha Frena, aby potvrdil jeho slova. Vyprávěl také velice podrobně o pátrání provedeném v Torresově zálivu, v Harafurském moři, na ostrovech Melville a Bathurst, mezi souostrovími Tasmánie, i když to bylo celkem zbytečné. Paní Branicanová se o to však zajímala,

mlčky naslouchala a upírala na kapitána pohled, ani na okamžik neza-rosený slzami.
  Když vyprávění dospělo až k epizodám na ostrově Browse, musel kapitán Ellis popisovat hodinu po hodině, minutu za minutou, co všechno se stalo od okamžiku, kdy Dolly Hope zpozorovala návěstní stožár, vztyčený na předhoří. Paní Branicanová, stále nehybná, s ruka-ma lehce se chvějícíma, viděla v duchu všechny ty pň'hody, jako by se odehrávaly před jejíma očima: pňstání kapitána Ellise a jeho mužů pň ústí potoka, výstup na pahorek, čepel tesáku sebranou ze země, stopu obdělávané půdy, pohozenou motyku, pobřeží, na kterém se nakupily trosky po ztroskotané lodi, beztvárné zbytky Franklina nakupené mezi skalami, kam lod' mohla být vržena pouze po nejprudší bouři, jesky-ni, kterou pozůstalí obývali, objevení čtyř hrobů, kostru posledního z těchto nešt'astníků u paty signálm'ho stožáru, u zvonu, který kdysi zvonil o pomoc... V tomto okamžiku se Dolly vztyčila, jako by za-slechla zvuky tohoto zvonu uprostřed své samoty v domě "U krásné vyhlídky". . .
  Kapitán Ellis vytáhl z kapsy medailon, omšelý vlhkem, a podal jej paní Branicanové.
  Byla to podobizna Dolly - fotografický snímek - napůl vybledlý, který odevzdala Johnovi při odjezdu Franklina a který byl při dalším hledání nalezen v tmavém koutě jeskyně.
  Dokazoval-li tento medailon, že se kapitán nacházel mezi těmi pěti trosečníky, kteří na ostrově nalezli útulek, nebylo nutné z toho vyvodit závěr, že byl i mezi těmi, kteří podlehli dlouhým útrapám nedostatku a opuštěnosti.
  Na stole ležela rozložená mapa australských moří - ta mapa, před kterou si Dolly po sedm let tolikrát vyvolávala vzpomínku na Johna.   Poprosila kapitána, aby jí ukázal ostrov Browse, ten sotva znatelný bod, ztracený v končinách, ve kterých burácejí tajfuny Indického oceá-nu.
  "A kdybychom tam byli připluli o několik let dříve," dodal kapitán Ellis, "byli bychom je snad zastihli ještě naživu... Johna... a jeho společm'ky."
  "Ano, snad," zašeptal pan William Andrew, "a tam se mělo zamířit s Dolly Hope hned na první výpravě!. . Ale kdo by mohl pňjít na to, že Franklin ztroskotá na některém ostrově Indického oceánu?"


168 ţ 169


  GG p p
  "Nikdo, od ověděl ka itán Ellis, "vzhledem ke směru, kterého se měl držet a kterým se také ubíral, když byl spatřen jižně od ostrova Celebes!. . . Kapitán John Branican, když již patrně neovládal svoji lod', byl zanesen sundskými úžinami do Timorského moře a zahnán až k ostrovu Browse."
  "Ano, není již pochyby, že se věci udály tímto způsobem!" podotkl Zach Fren.
  "Kapitáne Ellisi," řekla pak paní Branicanová, "když jste hledal Franklina v malajských morich, jednal jste tak, jak jste jednat měl. . . Nejdrive se však mělo jít vpřed!. . Ano. . . tam!"
  Potom se zapojovala do hovoru a chtěla nějakým způsobem opřít o určitá čísla svou houževnatost, kterou udržovala poslední zásvit na-děje a pak řekla:
  "Na palubě Franklina byl kapitán John Branican, druhý důstojník Harry Felton a dvanáct námořm'ků. Na ostrově jste našli ostatky čtyř mužů, kteří byli pohřbeni a posledního, který skonal u paty signálmţho stěžně. Kam se podle vaší domněnky ztratilo devět ostatních?"   "To nevíme," odpověděl kapitán Ellis.
  "Já to vím," namítla paní Branicanová s důrazem, "ale já se ptám vás: Co myslíte, kam se asi poděli?"

  GG
  "Možná, že zahynuli, když se Franklin roztrištil o skaliska ostrova.   "Vy tedy předpokládáte, že ztroskotání přežilo pouze těch pět?"   "To je vlastně výklad, který je možné ještě nejspíš připustit," pozna-menal pan William Andrew.
  "Není to však můj názor," namítla paní Branicanová. "Proč by se John, jeho zástupce Felton a dvanáct lidí z jeho mužstva nedostali na ostrov Browse živí a zdraví?. . . Proč by se nemohlo podařit devíti z nich opustit ostrov?. . ."
  "A jak, paní Branicanová?" živě odvětil kapitán Ellis.
  "No tak, že vsedli na šalupu, zhotovenou z trosek jejich lodě."

  GG
  "Paní Branicanová, namítl kapitán Ellis, "Zach Fren vám potvrdí stejně jako já, že se nám to zdálo nemožné pri stavu trosek, ve kterém jsme je našli!"
  "Avšak... některý z jejich člunů..."
  "Čluny z Franklina by se neodvážily plout až na australské pobřeží nebo k Sundským ostrovům, i kdyby nebyly roztříštěné."
  "A ostatně," podotkl pan William Andrew, "mohlo-li devět troseč-m'ků opustit ostrov, proč by tam zůstalo těch pět ostatních?"

  "A já k tomu ještě dodávám," pokračoval kapitán Ellis, "i kdyby mohli použít nějakou lod'ku, že by ti, kteri odpluli, zahynuli na moři nebo se stali obět'mi australských domorodců, protože se již nikdy neobjevili!"
  Paní Branicanová na sobě nedala znát sebemenší známky slabosti a pak se obrátila na lodm'ho mistra:
  "Zachu Frene, jste i vy o všem přesvědčen jako kapitán Ellis?"   "Já," odpověděl mistr a vrtěl hlavou, "já si myslím, že když se mohly události seběhnout takto. . . že je také zcela možné, že se mohly stát jinak!"
  "A proto také," řekla paní Branicanová, "je mým názorem, že ne-máme naprostou jistotu o tom, kam se ztratilo těch devět mužů, jejichž ostatky nebyly na ostrově nalezeny. Pokud se týká vás, kapitáne Ellisi, a vašeho mužstva, udělali jste všechno, co bylo možné žádat od nejod-danějších lidí!"
  "Přál bych si lepší úspěch, paní Branicanová!"
  "My již půjdeme domů, drahá Dolly," omlouval se pan William Andrew, a domníval se, že tento rozhovor trval již pňliš dlouho.   "Ano, příteli!" souhlasila paní Dolly, "chci být nyní chvíli sama. . . Ale pokaždé, kdy bude kapitánovi Ellisovi milé přijít na návštěvu do domu ,U krásné vyhlídky`, budu št'astná, když s ním budu moci poho-vořit o Johnovi a jeho společnících. . ."


  "
  Budu vám vždy k službám, paní Branicanová," sliboval kapitán.

  GG y
  "A vy také, Zachu Frene, dodala paní Branicanová, "nikd neza-pomeňte, že můj dům je i vaším domem!"
  "Mým?. . ." odpověděl lodní mistr. "Co by se však stalo s Dolly Hope ?"
  "S Dolly Hope?" řekla paní Branicanová, jako by se jí tato otázka zdála zbytečná.


  "
  Není vaším úmyslem, drahá Dolly," poznamenal pan William An-drew, "kdyby se naskytla nějaká vhodná pňležitost prodat ji, že byste mohla - -"
  "Prodat ji," namítla živě paní Branicanová, "prodat ji?. . . Nikoliv, pane Andrewe, nikdy!. . ."
  Paní Branicanová a Zach Fren vyměnili spolu pohledy - ti dva si porozuměli.
  Od tohoto dne žila Dolly zcela osamělá ve svém domě "U krásné vyhlídky", kam dala přenést některé předměty, sebrané na ostrově


170 ţ 171


Browse, jako nářadí, které trosečníci užívali, lampu z paluby, cár plát-na připevněného na vrcholu signálního stěžně, zvon z Franklina a po-dobně.
  Dolly Hope byla dopravena do ústraní přístavu, odstrojena a svěře-na do opatrování Zachovi Frenovi. Lodníci dostali velikou odměnu a od té chvíle měli zabezpečenou budoucnost. Kdyby se však Dolly Hope měla vydat na novou výpravu, bylo možné s nimi počítat.   Zach Fren však nepřestával přicházet často na návštěvu do domu "U krásné vyhlídky". Paní Branicanová ho vídala ráda, rozmlouvala s ním a podrobně opakovala různé přlliody z jeho poslední výpravy.   Ostatně je den za dnem sbližoval stále více způsob, kterým oba pohlíželi na věci. Žádný z obou nevěřil, že o Franklinově katastrofě bylo řečeno již poslední slovo, a Dolly mistrovi často opakovala:   "Zachu Frene, John není mrtvý právě tak, jako jeho osm společní-ků!"
  "Osm?. . . To nevím!" odpovídal mistr stále stejně. "Ale kapitán Branican je jistě živý!"
  "Ano!. . . Živý!. . . Ale kde ho hledat? Zachu Frene?. . . Kde asi je můj nebohý John?"
  "At'je, kde je - ale někde jistě je, paní Branicanová!. . . A když tam za ním nejdeme, jistě se k nám o něm donese zpráva!. . . Neřl'kám, že ji dostaneme poštou, v ofrankovaném dopise. . . ale dostaneme ji!. . ."   "John je živý, Zachu Frene!"
  "Kdyby to tak nebylo, paní Branicanová, nebylo by možné, abych vás zachránil. . . Dovolil by to Bůh?. . . Nikoliv!. . . To by od něho nebylo hezké."
  A Zach Fren svým zvláštním způsobem, jakým se o věcech vyjadřo-val, a paní Branicanová vytrvalou tvrdošíjností, kterou do nich vnášela, se dohodli na udržení naděje, kterou pan William Andrew, kapitán Ellis ani žádný z jejich přátel již nedovedli sdílet.
  Po celý rok 1883 se nestala žádná pri'hoda, která by dovedla upoutat všeobecnou pozornost na Franklina. Kapitán Ellis, pověřený velením na lodi ve službách obchodního domu Andrew, se znovu vydal na moře. Pan William Andrew a Zach Fren byli jediní hosté, kteří byli ve švýcarském domku přijímáni. A paní Branicanová se zcela věnovala péči o opuštěné děti ve Watově domě.
  Právě nyní bylo v tomto ústavu vychováváno na padesát těchto nebohých bytostí, některých zcela malých, jiných již odrostlejších. Paní

Branicanová je každodenně navštěvovala, zajímala se o jejich zdraví, vyučování, i o jejich budoucnost. Značná částka určená k jejich vydržo-vání ve Watově domě umožňovala přispívat k jejich štěstí, pokud mo-hou být děti št'astné bez otce a matky. Když dorostli věku, kdy se děti dávají do učení, umíst'ovala je Dolly v dilnách, obchodních domech a loděnicích v San Diegu a nepřestávala na ně stále dohlížet. Tento rok dokonce mohli tři nebo čtyři synové námořmlců vstoupit do námořní služby pod velením kapitánů, na které bylo možné se spolehnout. Při nástupu jako plavčíci se mezi třináctým a osmnáctým rokem stanou nováčky, potom námořriilcy a lodními mistry, a tak budou mít zabezpe-čeno dobré zaměstnání pro svůj zralý věk a výslužné pro své stáří. A jak bylo zjištěno později, Watův dům byl určen k tomu, aby se stal seme-ništěm námořmţků, kteří sloužili ke cti obyvatelstva San Diega i ostat-ních kalifornských přístavů.
  Kromě tohoto zaměstnání nepřestávala paní Branicanová být do-brodinkou chudých lidí. Ani jediný chudák nadarmo nezaklepal na dveře domu "U krásné vyhlídky". Ze značných výnosů svého jmění, pečlivě spravovaného panem Williamem Andrewem, prispívala na všechny dobré skutky, kterých se největší měrou dostávalo rodinám námořmlců z Franklina. Copak nedoufala, že se někteří z těch nepří-tomných jednoho dne ještě navrátí?
  To bývalo jediným tématem rozhovorů se Zachem Frenem. Jaký asi byl osud trosečníků, jejichž stopa nebyla na ostrově Browse objeve-na?. . . Proč by ho nemohli opustit na lod'ce, kterou sami zhotovili; at' si o tom kapitán Ellis řekl cokoliv?. . . Uplynulo ovšem již tolik roků od té doby, že bylo šílenstvím stále ještě doufat!
  Jmenovitě v noci, ve spánku, znepokojovaném podivnými sny, vída-la Dolly opět a opět zjevovat se Johna. . . Byl zachráněn pri ztroskotání lodě a v těch vzdálených mořích přijat na palubu. . . Lod', která jej veze do vlasti, je na širém moři. . . John se vrací do San Diega. . . A co při tom bylo ještě podivnější bylo to, že tyto vidiny trvaly i po probuzení s takovou živostí, že Dolly na nich ulpívala jako na skutečnosti.   A podobně se utvrzoval ve svém přesvědčení i Zach Fren. Mělo-li se mu věřit, byly tyto myšlenky vraženy ranami kladiv do jeho mozku, podobně jako nýty do lodní kostry. Také on si stále opakoval, že bylo nalezeno pouze pět trosečm'ků ze čtrnácti, že zbývajících devět mohlo opustit ostrov Browse, že je stejně chybné tvrdit, jako by bylo nemožné sestavit člun z trosek Franklina. Pravda, již dávno se neví, kam se


172 ţ 173


ztratili! Na to však Zach Fren nechtěl ani pomyslet, a pan William Andrew pozoroval se zděšením, jak mistr utvrzuje Dolly v jejím blouz-nění. Nebyl snad důvod obávat se, že by se podobné předrážd'ování mohlo stát nebezpečné pro mozek, který již jednou postihlo šlen-ství?. . . Když to však chtěl pan Andrew lodnímu mistrovi vytknout, Zach Fren tvrdošíjně lpěl na svých domněnkách a odpovídal:   "Nepustím to, do čeho jsem se zakousl, podobně jako výborná kot-va, když má pevné hroty a visí na silném laně."
  Uplynulo několik let. Roku 1890 to bylo právě čtrnáct let, co kapi-tán John Branican a mužstvo lodě Franklin opustili přístav v San Diegu. Paní Branicanové nyní bylo třicet sedm let. Jestliže začaly její vlasy šedivět, stával-li se teplý nádech její pleti méně svěžím, její oči byly stále oživeny stejným ohněm jako kdysi. Zdálo se, že neztratila nic ze svých tělesných a duševních sil, že neztratila nic z energie, pro ni tak charakteristické a čekala pouze na priležitost, aby ji mohla opět využít.   Copak nemohla po prilcladu lady Franklinové pořádat výpravu za výpravou, vynaložit všechno své jmění, aby našla stopy Johna a jeho společm'ků? A kde ho hledat. . . nebylo všeobecným míněním, že toto námořní drama mělo stejné rozuzlení jak výprava "slavného anglické-ho admirála"? Copak nezahynuli námořníci z Franklina v končinách ostrova Browse, jako podlehli lodníci Erebu a Terroru uprostřed straš-livých ledových ker arktických moří?
  Po ty dlouhé roky, které nevnesly žádné světlo do této tajemné katastrofy, nepřestala paní Branicanová pátrat po Lenovi Burkerovi a jeho manželce Jane. I z této strany byl naprostý nedostatek zpráv. Do San Diega nedošel jediný dopis. Všechno nasvědčovalo tomu, že Len Burker opustil Ameriku a usadil se se změněným jménem v některé vzdálené zemi. Pro paní Branicanovou to bylo velmi živé hoře, které se pojilo k tolika jiným strastem. Jaké by to pro ni bylo štěstí, kdyby měla u sebe tu nešt'astnici, kterou měla tak ráda!. . . Jane by byla její odda-nou družkou. . . Byla však daleko a neméně ztracená pro Dolly, jako byl pro ni ztracen John!
  Skončilo prvních šest měsíců roku 1890, když deni'k ze San Diega přinesl v čísle ze dne 26. července zprávu, jejíž účinek musel být a sku-tečně také byl ohromující na obou pevninách.
  Tato zpráva byla podána podle vypravování australského časopisu Morning Heralcţ' vycházejíciţho v Sydney, asi těmito slovy:

  Je dosud v živé paměti, že posledni pátráni, podniknutá před sedmi roky lodi Dolly Hope za účelem, aby byli nalezeni trosečnici Frank-lina, neměla úspěch. Bylo nutné mit zato, že trosečnici vesměs zahynuli, bud'již před přijezdem na ostrov Browse, nebo potom, když jej opustili.   Nuže, tato otázka je dosud vzdálená vyřešeni.
  Vždyt' jeden z důstojniků Franklina právě dorazil do Sydney! Je to Harry Felton, zástupce kapitána Branicana. By1 nalezen na břehu Par-ru, jednoho z přitoků řeky Darling, skoro na hranicich Nového Jižncţo Walesu a Queenslandu a dopraven do Sydney; je však tak slabý, že dosud nebylo možné od něho ziskat nějakou zprávu a hrozi veliké ne-bezpeči, že ho dnes nebo zitra zastihne smrt.
  Návěšti o této zprávě se podává všem, kteři maji zájem o katastrofu Franklina.


  Jakmile se pan William Andrew dne 27. července dozvěděl o této zprávě, která došla telegraficky do San Diega, pospíšil si do domu "U krásné vyhlídky", kde byl právě i Zach Fren.
  Když se to paní Branicanová dozvěděla, její jediná odpověd' byla:   "Odjedu do Sydney!"
  "Do Sydney?. . ." zeptal se pan Andrew.

  "
  "Ano. . . odvětila Dolly.
  Obrátila se k lodnímu mistrovi a zeptala se:
  "Doprovodíte mne, Zachu Frene
  "Všude, kam půjdete, paní Branicanová."
  "Je Dolly Hope v takovém stavu, aby se mohla vydat na moře?"   "Nikoliv," odpověděl pan William Andrew, "potřebovala by tři týdny, aby byla připravená."
  "Do tří týdnů musím být v Sydney!" rozhodla paní Branicanová. "Odjíždí do Austrálie některá poštovní lod'?"
  "Oregon opustí San Francisco ještě dnes v noci."
  "Zach Fren a já budeme dnes v noci v San Francisku.
  "
  "Má drahá Dolly," zvolal pan William Andrew, "kéž vás Bůh spojí s vaším Johnem!"
  "Bůh nás spojí!" odpověděla paní Branicanová.
  V jedenáct hodin v noci, zvláštní vlak, vypravený na její žádost, vysadil paní Branicanovou a Zacha Frena v hlavním městě Kalifornie.   V jednu hodinu po půlnoci opustil Oregon, plující do Sydney, San Francisco.



174 ţ 175


XVI.

KAPITOLA

Harry Felton





  Prmţk Oregon plul průměrnou rychlostí sedmdesát uzlů při této plavbě, která byla podporována nádherným počasím - počasím ostatně v té části Pacifiku a v této roční době pravidelným. Tato statná lod' podle slov Zacha Frena, která rád opakoval, sdilela netrpělivost s paní Branicanovou. Je samozřejmé, že důstojníci, cestující i mužstvo projevovali této statečné paní uctivé sympatie, které ji její neštěstí a energie, se kterou je snášela, činila tak hodnou.
  Když se Oregon ocitl na 33o 51' jižní šířky a 148o 40' východní délky, ohlásily hlídky pevninu. Dne 15. srpna, po plavbě dlouhé sedm tisíc mil, vykonané za devatenáct dní, veplul parník do zátoky Port Jackson, mezi ty vysoké břidlicové břehy, které tvori jakoby velkole-pou bránu, otevírající se do Tichého oceánu.
  Oregon za sebou zanechal napravo i nalevo malé zálivy, při kterých se vypíná množství vil a letních sídel, nesoucích jména Watson, Vau-cluse, Double, Elisabeth a podobně, plul kolem Earme, Love, Sydney Love a dorazil do Darling Harbour, který je vlastním přístavem v Syd-ney, aby tam u nábřeží zakotvil.
  První osoby, která se ukázala na palubě - byl to jeden ze zřízenců potravní daně - se paní Branicanová zeptala:

  "Harry Felton?. . ."
  "Žije," odpověděl jí zřízenec, který v neznámé paní vytušil paní Branicanovou.





  Copak celé město Sydney nevědělo, že se vydala na cestu Orego-nem ? Nebyla tedy očekávána s největší netrpělivostí?
  "Kde je Harry Felton?" připojila.


176 ţ 177

. . . parmţC veplul do zátoky Port Jack,son, mezi ty vysoké břidlicové břehy, . . . 

  "
  V námořní nemocnici."
  Paní Branicanová, provázená Zachem Frenem, ihned opustila par-ník. Dav ji vítal se stejnou úctou jako v San Diegu a se kterou se setkávala všude.
  Kočár je zavezl co nejrychleji do námořní nemocnice, kde byli přijati službu konajícím lékařem.


  "
  Mohl Harry Felton promluvit?. . . Přišel k sobě?. . ." zeptala se paní Branicanová.
  "Nikoliv, paní," odpověděl lékař. "Ten nešt'astník dosud nenabyl vědomí. . . Zdá se, že nemůže mluvit. . . Smrt ho může zastihnout kaž-dým okamžikem. . ."
  "Harry Felton nesmí zemrit!" zvolala paní Branicanová. "On jediný ví, jestli kapitán John Branican dosud žije a jsou-li naživu některi z jeho společnilců!. . . Pouze on může rici, kde jsou!. . . Prijela jsem pouze proto, abych spatřila Harryho Feltona. . . abych ho uslyšela!"

  "
  "Paní, ihned vás zavedu k němu, odpověděl lékař.
  O několik okamžiků později byli paní Branicanová a Zach Fren uvedeni do místnosti, kde ležel Harry Felton.
  Právě před šesti týdny se ubírali cestující provincii Ulakarara v No-vém Jižním Walesu, na dolním pomezí Queenslandu. Když se dostali na levý břeh řeky Parra, spatřili jakéhosi muže, ležícího u paty stromu. Byl pokrytý pouhými cáry, vyčerpaný strádáním, zlomený únavou; ten člověk nemohl přijít k sobě, a kdyby nebylo v jeho kapse nalezeno potvrzení, že byl zaměstnán jako důstojm'k na obchodní námořní lodi, nikdo by se nikdy nedozvěděl, kdo to vlastně je.
  Byl to Harry Felton, druhý důstojník na lodi Franklin.
  Odkud prišel? Ze které vzdálené, neznámé části australské pevniny se vypravil? Jak dlouho asi bloudil těmi děsnými samotami pouště ve středu pevniny? Byl snad zajatcem domorodců a podarilo se mu uprchnout? Kde zanechal své společm'ky, pokud ještě někteří zůstali naživu? Nebyl snad již poslední z těch, kteří přežili již před čtrnácti roky ztroskotání Franklina? Všechny tyto otázky zůstaly až dosud bez odpovědi.
  A přece bylo nesmírně důležité, aby se vypátralo, odkud Harry Felton přišel, aby se zjistilo co se událo v jeho životě od doby ztroskotá-ní Franklina na útesech ostrova Browse, aby se konečně zjistilo zcela všechno o této katastrofě.

  Harry Felton byl dopraven na nejbližší stanici, Oxley, odkud jej vlak dovezl do Sydney. Morning Heralcţ informovaný o jeho příchodu do hlavního australského města před všemi ostatními časopisy, o něm





přinesl nám již známý článek a dodával, že zástupce kapitána lodě Franklin nemohl dosud dát odpověd na žádnou otázku, které mu byly kladeny.


178 ţ 179

Když se dostali na levý břeh řeky Parra, spatřili jakéhosi muže, . . . 

  A nyní stála paní Branicanová před Harrym Feltonem, kterého mohla sotva poznat. Bylo mu nyní teprve třicet šest let, a každý by mu hádal šedesát. A tohle byl jediný člověk - skoro mrtvola - který mohl něco povědět, co se stalo s kapitánem Johnem Branicanem a jeho mužstvem!
  Až po tento den nedovedla ani nejusilovnější péče nijak zlepšit stav Harryho Feltona - stav patrně zaviněný děsným několikatýdenním strádáním, dokonce možná i několikaměsíčním - kdo by to mohl povědět - jak dlouho trvalo jeho bloudění střední Austrálii? Ten vánek života, který mu ještě zbýval, mohla každým okamžikem sfouk-nout mdloba. Od té chvíle, kdy se ocitl v nemocnici, sotva pootevřel oči, aniž bylo možné se dozvědět, uvědomuje-li si to, co se kolem něho děje. Udržovali ho kapkou potravy, ale zdálo se, že si to ani neuvědo-muje. Bylo se co obávat, aby prilišné utrpení nezničilo jeho duševní schopnosti, zmařilo činnost jeho paměti, na které snad závisela spása trosečníků.
  Paní Branicanová usedla na židli u hlavy Harryho Feltona a čekala na jeho pohled, pohnula-li se jeho víčka, mumlání jeho hlasu, sebe-menší stopu, které by se bylo možné zachytit, slůvko, které by uniklo z jeho rtů. Zach Fren, stojící vedle ní, se pokoušel postřehnout některý zásvit rozumu, tak jako námořm'k hledá světlo v temnotách obzoru.   Avšak tento záblesk nezasvitl ani ten den, ani ve dnech následují-cích. Víčka Harryho Feltona zůstávala trvale zavřená, a když je Dolly nadzdvihla, nacházela pod nimi pouze bezvědomý pohled.
  Přece však nezoufala, obdobně jako Zach Fren, který jí ri'kával:   "Pozná-li Harry Felton manželku svého kapitána, dokáže již, aby se mu porozumělo, i když by nemohl mluvit!"
  Ano, bylo velice důležité, aby poznal paní Branicanovou, a možná, že to na něho bude mít blahodárný účinek. Bude se tedy postupovat s největší opatrností, až by si úplně zvykl na stálou přítomnost Dolly. Snad ponenáhlu vyvstanou v jeho paměti vzpomínky na Franklina. . . Potom snad bude moci vyjádřit znameními, co nemůže povědět slo-vy..
  Ačkoliv radili paní Branicanové, aby nezůstávala stále uzavřená v pokoji Harryho Feltona, odmítla odpočinout si třeba jen na hodinku a nadýchat se venku čerstvého vzduchu. Nechtěla se od hlavy tohoto muže ani hnout.

  "Harry Felton může zemřít, a unikne-li jediné slovo, které od něho očekávám, s jeho posledním dechem, musím být zde, abych je slyšela . .. Neopustím ho!"





  Navečer se zdálo, jako by se ve stavu Harryho Feltona projevovalo jakési mírné zlepšení. Jeho oči se několikrát otevřely, avšak jejich pohled se na paní Branicanovou neobracel. A přece, jak byla skloněna


180 181

Potom uchopic ruku Harryho Feltona, který slabě tiskl ruku jeji, . . . 

nad ním, volala ho jeho jménem, opakovala Johnovo jméno. . . jméno kapitána lodě Franklin.. ze San Diega... ! Jak by tato jména v něm nevyvolala vzpomínku na jeho přátele?. . . Jediné slovo!. . Žádají na   ?
něm jediné slovo: "Živí. . . Jsou naživu
  A Dolly si říkala sama pro sebe, že všechno, co vytrpěl Harry Felton, aby se dostal tak daleko, musel stejně vytrpět i její John. . . Potom jí přišlo na mysl, že John klesl cestou. . . Ale ne!. . John nemohl jít s Harrym Feltonem. . . Zůstal někde tam dole. . . s ostatními. . . Kde?. . . Snad u některého kmene australského pobřeží. . . Který je asi ten kmen?. . . To jediné mohl říci Harry Felton a zdálo se, že jeho rozum je zničen, že jeho rty se odnaučily mluvit!
  V noci slabosti Harryho Feltona přibylo. Jeho oči se již neotevíraly, ruce mu chladly, jako by ten nepatrný zbytek života ustoupil k srdci. Zemře tedy, aniž by pronesl jediné slovo?. . . A Dolly si vzpomněla, že i ona ztratila vzpomínku i rozum na celá léta!. . . podobně jako tenkrát se nemohli ničeho dočkat od ní, tak nyní nebylo možné dostat nějakou rozumnou odpověd' od tohoto nešt'astm'ka. . . nic z toho, co věděl pou-ze on sám!
  Když přišlo ráno, lékař, velice znepokojený tímto stavem naprosté ochablosti Harryho Feltona, užil silnější léky, které však neměly úči-nek. Brzy již zemře. . .
  Paní Branicanová již viděla, jak se rozplývají její naděje, které mohla chovat vzhledem k tomu, že se Harry Felton vrátil!. . . Po světle, které by mohl prinést, nastoupí asi hluboká tma, kterou se již nikdy nepodaří rozptýlit!. . . A potom bude všechno skončeno, úplně skončeno!. . .   Na žádost Dolly se sešli nejpřednější lékaři města ke konzultaci. Když však prozkoumali stav nemocného, prohlásili, že mu již nelze pomoci.


  "
  Nedovedete již udělat pro tohoto nešt'astm'ka vůbec nic?" zeptala se paní Branicanová.

  "
  "Ne, madam, odpověděl jeden z lékařů.
  "Ani na minutku mu vrátit rozum?. . . ani pouhou minutu vzpomí-nek?..."
  A tuto minutu by paní Branicanová zaplatila svým celým jměním. Kdo však již není v moci lidí, je vždy v moci boží. Na Boha se má člověk obracet, když selhávají všechny lidské prostředky.
  Jakmile lékaři odešli, Dolly klesla na kolena, a když se k ní dostavil Zach Fren, našel ji v modlitbách u lůžka umírajícího.

  Najednou Zach Fren, který přistoupil, aby se přesvědčil, vychází-li dosud dech ze rtů Harryho Feltona, vykřikl: "Paní!. . . paní!. . ."   Dolly se domnívala, že lodní mistr nalezl na lůžku již pouhou mrtvo-lu a povstala.
  "Mrtev?" zašeptala.
  "Nikoliv. . . paní. . . nikoliv!. . . Podívejte se!. . . Jeho oči j sou otevře-né. . . Dívá se. . ."
  A skutečně, pod pozdviženými víčky Harryho Feltona svítily oči neobyčejným leskem. Jeho líce se lehce zbarvily a ruce se mu několi-krát pohnuly. Zdálo se, jako by vycházel z oné strnulosti, do které byl tak dlouho pohroužen. Když pak jeho oči utkvěly na paní Branicano-vé, jako by úsměv oživil jeho rty.
  "Poznal mne!" zvolala Dolly.
  "Ano!" souhlasil Zach Fren. "Je u něho manželka jeho kapitána - on to ví!. . . promluví!. . ."
  "A nebude-li to možné, kéž dá Bůh, aby mu bylo alespoň možné porozumět!"
  Potom uchopíc ruku Harryho
přistoupila Dolly k němu.


  "
  John?. . . John?. . ." řekla.
  Pohyb očí naznačil, že ji Harry
  "Živ?" zeptala se.

Feltona, který slabě tiskl ruku její,


Felton uslyšel a porozuměl jí.





  "
  Ano."
  A i když bylo toto slovo "ano" proneseno sebeslaběji, Dolly je přece dobře uslyšela.





182 183


XVII.

KAPITOLA

Odpovědi zrakem





  Pní Branicanová dala ihned zavolat lékaře. Ten pochopil i při změně, která nastala s duševním stavem Harryho Feltona, že je to pouze poslední projev života, který za chvili zničí smrt.   Ostatně se zdálo, že umírající vidí pouze paní Branicanovou. Ani Zach Fren, ani lékař nepřitahovali jeho pozornost. Co mu ještě zbývalo z duševní síly, soustřed'ovalo se zcela na manželce jeho kapitána, Johna Branicana.
  "Harry Feltone," zeptala se paní Branicanová, "je-li John dosud živý, kde jste ho zanechal?. .. Kde je?. . ."
  Harry Felton neodpověděl.

  "
  "Nemůže mluvit, řekl lékař, "ale snad se nám od něho dostane odpovědi znameními?. . ."
  "A já si již dovedu všechno vyložit jen z pohledu!" tvrdila paní Branicanová.


  "
  Počkejte!" vyzval ji Zach Fren. "Je nutné, aby mu otázky byly podávány určitým způsobem, a protože my, námořníci, si rozumíme, nechte jednat mne! Paní Branicanová at' drží Feltonovu ruku a nespustí ho z očí! Já se ho budu ptát. . . On pak bude řlţkat ,ano` nebo ,ne` pohledem, a to postačí."

  Paní Branicanová se sklonila k Harrymu Feltonovi a uchopila jeho ruku.
  Kdyby se Zach Fren začal ptát otázkou, kde je kapitán John Brani-can, nemohl by dostat uspokojivou odpověd', protože by to znamenalo nutit Harryho Feltona, aby vyslovil jméno některé krajiny, provincie nebo některé osady - toho nebyl rozhodně schopen. Bylo lepší dostat se k tomu postupně a to tak, že se začne o Franklinovi, od posledm'ho dne, kdy byl zpozorován, až po den, kdy se Harry Felton oddělil od Johna Branicana.

  "
  "Feltone, začal Zach Fren zřetelným hlasem, "máte u sebe paní Branicanovou, manželku Johna Branicana, velitele Franklina. Poznal jste ji?"
  Rty Harryho Feltona se nepohnuly, ale pohyb jeho víček a slabé stisknutí ruky odpověděly kladně.
  "Franklin, " pokračoval Zach Fren, "nebyl již ohlášen nikde od té doby, co byl spatřen jižně od ostrova Celebes. . . Slyšíte mne. . . rozumí-te mi, Feltone, že ano?. . ."
  Nové přisvědčení zrakem.


  "
  Dobrá!" pokračoval Zach Fren, "poslouchejte mě a podle toho, otevřete-li nebo zavřete-li oči, zjistím, jestli to, co vyjadřuji, je správné nebo nesprávné."
  Nebylo pochyb, že Harry Felton pochopil, co Zach Fren právě řekl.   "Když opustil Jávské moře," pokračoval Zach Fren, "kapitán John Branican se tedy vydal do Timorského moře?"


  "
  Ano."
  "Sundským průlivem?"


  "
  Ano."


  "
  Dobrovolně?"
  Na tuto otázku následovalo záporné znamení, ve kterém se nedalo zmýlit.


  "
  Ne!" řekl Zach Fren.
  Tak si to on sám i kapitán Ellis vždy představovali. Aby Franklin proplul z Jávského do Timorského moře, bylo rozhodně třeba, aby k tomu byl donucen.
  "Bylo to za bouřky?"


  "
  Ano."
  "Při prudkém tornádu, které vás překvapilo patrně v Jávském mo-ři?"


184 ţ 185


"
Ano."


  "
  A které vás vrhlo nazpět do Sundské úžiny?"

  Ano."
  "Byly snad Franklinovi strženy stěžně i plachty, a zničeno kormid-lo?"

  Ano."
  Paní Branicanová měla oči stále upřeny na Harryho Feltona a beze slova se na něj dívala.
  Zach Fren chtěl opakovat různé fáze katastrofy a proto pokračoval slovy:
  "Kapitán John Branican, když po několik dní nemohl provádět měření, patrně nevěděl, kde se nachází. . . ?"

  Ano."
  "A když byl po nějaký čas hnán až na západ Timorského moře, ztroskotal na útesech ostrova Browse?. . ."
  Lehký pohyb naznačil překvapení Harryho Feltona, který patrně neznal jméno ostrova, na kterém Franklin ztroskotal a jehož polohu nemohl v Timorském moři zjistit.
  Zach Fren pokračoval:
  "Když jste se pustili na moře ze San Diega, byl na palubě kapitán John Branican, vy, Harry Feltone a dvanáct námořm'ků, celkem tedy čtrnáct lidí. . . Bylo vás po ztroskotání ještě čtrnáct?"


  "
  Ne."
  "Několik mužů tedy zahynulo právě ve chvi7i, kdy lod narazila na skálu?"


  "
  Ano."
  Jeden?. . Dva?. "
  " ..
  Kladné znamení potvrdilo druhé číslo.
  Dva námořníci tedy chyběli, když trosečníci stanuli na půdě ostrova Browse.
  Na doporučení lékaře bylo třeba na chvíli Harrymu Feltonovi do-přát klid, protože ho výslech unavoval, jak na něm bylo patrné.   Když bylo dotazování po několika minutách opět zahájeno, Zach Fren získal různé zprávy o tom, jak si kapitán John Branican, Harry Felton a deset jejich společníků opatřovali potřeby na živobytí. Nebýt části nákladu, skládající se z konzerv a mouky, která byla sebrána na pobřeží, a nebýt rybolovu, který se stal hlavním zdrojem obživy, tro-sečníci by zahynuli hlady. Vídali jen velmi zřídka lodě, plující přlliš

daleko od nich po širém moři. Jejich vlajka, upevněná na vrcholu sig-nálm'ho stěžně, nebyla nikým zpozorována.
  A přece neměli jinou naději na záchranu, než tu, že by byli dopraveni domů na některém parm'ku.
  Když se Zach Fren zeptal: "Jak dlouho jste obývali ostrov Browse? Rok. . . dva roky. . . tři. . . šest let. . . ?" Harry Felton odpověděl zrakem kladně při udání posledního čísla.
  Kapitán John a jeho společníci tedy žili na ostrově od roku 1875 až do roku 1881! Ale jak se stalo, že mohli ostrov opustit? To byl jeden z nejzajímavějších bodů, kterého se Zach Fren dotknul touto otázkou.   "Mohli jste si postavit člun z trosek vaší lodě?"

  Ne."
  To byl právě názor kapitána Ellise i lodmţho mistra, když zkoumali místo, kde se ztroskotání událo; ani člun by nebylo možné z těch trosek postavit.
  Když v otázkách dospěl až k tomuto bodu, byl Zach Fren na rozpa-cích, jak má klást otázky, jakým způsobem se trosečm'kům podařilo opustit ostrov Browse.
  "lţ'káte," zeptal se, "že vaše znamení nespatřila žádná lod'?"   Ne."
  "Přistálo tedy u vašeho pobřeží nějaké prao z Malajských ostrovů, snad nějaký člun australských domorodců?"


  "
  Ne."
  "Byla to tedy nějaká šalupa - šalupa z některé lodě - která byla zahnána proudem k ostrovu?"

  Ano."
  "Šalupa zahnaná proudem?"

  Ano."
  Když byl konečně objasněn i tento bod, mohl Zach Fren již snadno z toho vyvodit prirozené závěry.
  "A mohli jste tu šalupu uvést do takového stavu, že se mohla vydat na moře?" zeptal se.


  "
  Ano."
  "A kapitán John Branican ji použil, aby dosáhl za příznivého větru nejbližšího pobřeží?"


  "
  Ano."
  Proč však nenasedli do té šalupy s kapitánem Branicanem i všichni jeho společníci? To se dozvědět bylo velmi důležité.


186 ţ 187


  "Ta šalupa byla asi pň'liš malá, než aby mohla pobrat všech dvanáct cestujících?" zeptal se Zach Fren.


  "
  Ano."
  "Odjelo vás tedy sedm: kapitán John Branican, vy a pět mužů. . . ?"


  "
  Ano."
  A tu se mohla jasně vyčíst ze zraku umírajícího, že by se snad mohli ještě zachránit ti, kteří zůstali na ostrově Browse.
  Avšak na pokyn Dolly se Zach Fren zdržel říci, že těch pět námořní-ků po odjezdu kapitána zahynulo.
  Opět bylo Harrymu Feltonovi popřáno několik minut, jehož oči se zavřely, ale jeho ruka stále ještě tiskla ruku paní Branicanové.   Nyní, když se Dolly přenesla myšlenkami na ostrov Browse, byla přítomná všem těm výstupům. . . Viděla Johna, jak se pokouší i o ne-možné věci, aby zachránil své společníky. . . Slyšela ho, mluvila s ním, dodávala mu odvahu, účastnila se jeho plavby. . . Kde asi přistála ta šalupa?. . .
  Oči Harryho Feltona se opět otevřely a Zach Fren se opět začal dotazovat.
  "Ostrov Browse tedy opustil kapitán John Branican, vy a pět mu-žů?"


  "
  Ano."
  "Šalupa tedy opustila východní mys, aby se dostala k pevnině, která byla ostrovu nejblíž?"


  "
  Ano."
"Byla to Austrálie?"


"
Ano."
"Byla vržena na břeh bouří na konci své plavby?"


"
Ne."
"Mohli jste přistát v jedné ze zátok australského pobřeží?"


"
Ano."
"Nepochybně v okolí mysu Lévéque?"


"
Ano."
Snad v York Sund?. "
" ..

"
Ano."
"Když jste vystoupili, padli jste do rukou divokých domorodců?"


"
Ano."


"
A ti vás odvlekli?"


"
Ano."

"Všechny.
  "


  "
  Ne."
  "Někteří z vás tedy zahynuli v okamžiku, kdy vystoupili na pevninu v York Sund?"





Tento večer, kdy pani Branicanová vycházela z nemocnice, k ni přistoupil mladik, . . .





"
Ano."
"Povražděni divochy?"


188 ţ. 189

"
Ano."
Jeden. . . dva. . . tři. . . čtyři. . ?"
" .
Ano."
  "Když vás Australané odvlekli s sebou do nitra pevniny, zbyli jste tedy již pouze tři?"


  "
  Ano."
  Kapitán John Branican, vy a jeden námořntls?. "
  ..

  Ano."

"
A ten námořník. . . je dosud s kapitánem Branicanem?"


"
Ne."
Zemřel před vaším odchodem?. "
  ..

  "
  Ano."


  "
  Je to dávno?"


  "
  Ano."
  A tak tedy byli kapitán John Branican a jeho bývalý zástupce Harry Felton nyní jediní, kteří přežili ztroskotání Franklina, a jednomu z nich zbývalo ještě k tomu již pouze několik hodin života!
  Nebylo snadné získat od Harryho Feltona vysvětlení, které se týkalo kapitána Johna Branicana - vysvětlení, které bylo nutné mít s co největší přesností. Nejednou byl Zach Fren nucen přerušit výslech; poté, když znovu začínal, dávala paní Branicanová otázku za otázkou, kterou musel opakovat Harrymu Feltonovi, aby se dozvěděla, co se stalo od posledních devíti roků, to je od toho dne, kdy kapitán John Branican a Harry Felton byli chyceni domorodci na pobřeží. . . Tak se dozvěděli, že to byli kočovní Australané; zajatci byli nuceni je následo-vat při jejich neustálém putování územím Tasmánie a vedli zoufalý život. . . Proč byli ušetřeni?. . . Snad proto, aby jim vykonávali zvláštní služby, anebo, kdyby se naskytla priležitost k tomu, že by za ně obdrže-li od anglických úřadů veliké výkupné? Ano - a tato okolnost, tak závažná, mohla být skoro zjištěna odpověd'mi Harryho Feltona. Bude se tedy jednat pouze o výkupné, podari-li se dostat až k těmto domo-rodcům. Ještě z některých dalších otázek se dozvěděli, že kapitán a Harry Felton byli po celých devět roků tak pozorně střeženi, že ne-mohli najít sebemenší přtležitost k útěku.
  Konečně se ukázala možnost útěku. Bylo určeno místo schůzky, kde se oba zajatci měli sejít, aby společně uprchli. Ale nějaká okolnost, Harrymu Feltonovi neznámá, zabránila kapitánovi Johnovi Branica-novi přijít na smluvené místo. Harry Felton na něj čekal několik dní,

když nechtěl uprchnout sám; snažil se vrátit ke kočujícímu kmeni-ten však mezitím již odtáhl jinam. . . Tu, pevně rozhodnutý vrátit se, aby osvobodil svého kapitána, podaří-li se mu dostat se do některé





z osad ve vnitrozemí, pustil se krajinami středu. Stále se skrýval, aby znovu nepadl do rukou domorodců, vyčerpán vedrem, umíral hladem


190 ţ 191

Pani Branicanová kráčela za rakvi a doprovodila až na hřbitov toho, který byl oddaným společnţţrem a věrným přitelem jeji1so manžela. 

i únavou. . . Takto bloudil půl roku až do okamžiku, kdy pozbyl vědo-mí a klesl na břehu řeky Parra, na jižních hranicích Queenslandu.   Tam - jak víme - byl poznán podle svých listin, které nosil stále s sebou. Odtud byl dopraven do Sydney, kde se jeho život prodloužil jakoby zázrakem, aby mohl povědět to, co se po tolik let marně usilo-vali dozvědět.
  Takto tedy ze všech svých společníků zůstal naživu pouze kapitán John Branican; byl však zajatcem kočovného kmene, který probíhal pouštěmi Tasmánie.
  A když Zach Fren pronesl různá jména kmenů, které obyčejně na-vštěvují ta území, Harry Felton přijal souhlasným posunkem jméno Indů.
  Zachovi Frenovi se dokonce podarilo dozvědět se, že ten kmen v zimním období táborivá obyčejně na březích řeky Fitz Roy, jedné z řek, které se vlévají do zálivu Lévéque, na severozápadě australské pevniny.


  "
  Tam půjdeme hledat Johna!" zvolala paní Branicanová. "Tam jej také nalezneme!"
  A Harry Felton jí porozuměl, nebot' se jeho oči rozzárily pri myšlen-ce, že kapitán John Branican bude konečně zachráněn. . . zachráněn jí!   Harry Felton nyní vyplnil své poslání. . . Paní Branicanová, jeho poslední důvěrnice, se nyní dozvěděla, do které části Austrálie je třeba zavést další pátrání. . . A když už neměl co říci, zavřel oči.   Do takového stavu byl uveden tento odvážný a silný muž útrapami, nedostatkem a zejména strašnými následky australského podnebí!. . A protože mu tak dlouho vzdoroval, podléhá nyní, kdy jeho utrpení mělo skončit! Nečeká totéž kapitána Johna Branicana, jestliže se poku-sí uprchnout pouštěmi střední Austrálie? A nehrozí stejná nebezpečí těm, kteří by se odvážili hledat ten kmen Indů?
  Ale taková myšlenka se ani nevynořila v duchu paní Branicanové. Zatímco ji Oregon unášel k australské pevnině, pojala a promyslela plán nové výpravy; šlo již jen pouze o jeho provedení.
  Harry Felton zemřel kolem deváté hodiny večer. Ještě jednou ho Dolly zavolala jeho jménem. . . Ještě jednou ji uslyšel. . . jeho víčka se rozevřela, a konečně mu splynulo ze rtů slabě vyslovené jméno:   John. . . John."
  Poté se mu vydral z prsou smrtelný chrapot, a jeho srdce dotlouklo.

  Tento večer, kdy paní Branicanová vycházela z nemocnice, k ní pristoupil mladík, který ji očekával na prahu vchodu.
  Byl to nováček obchodního lod'stva, zaměstnaný na Brisbane, jedné z obchodních poštovních lodí, které připlouvají do pristavu australské-ho pobřeží mezi Sydney a Adelaide.
  Paní Branicanová?". . zeptal se vzrušeným hlasem.


  "
  Co si přeješ, mladíku?" odpověděla Dolly.
  Harry Felton je mrtev?"
  ..
  "Ano, zemřel.
  "



  "
  A kapitán John Branican?"
  Je živý!. . Žij e!. "
  " .
  "Díky, paní Branicanová," odpověděl chlapec.
  Dolly stěží zahlédla rysy tohoto mladtlca, který odešel, aniž jí řekl kdo je, ani proč jí dal tyto otázky.
  Nazítří se konal pohřeb Harryho Feltona, kterého se zúčastnili ná-mořníci z přístavu s částí obyvatel Sydney.
  Paní Branicanová kráčela za rakví a doprovodila až na hřbitov toho, který byl oddaným společníkem a věrným pritelem jejího manžela. A blízko ní se ubíral ten mladý nováček, kterého nepoznala mezi těmi všemi, kteří přišli prokázat poslední poctu zástupci kapitána na lodi Franklin.





192 ţ 193


Díl druhý


I.

KAP I TOLA

Pţi plavbě





  ţde dne, kdy Fernand de Lesseps prokopal Suezskou šíji, bylo lidstvo v právu, když ri'kalo, že udělal z africké pevniny ostrov. Až bude dokončen Panamský průplav, bude stejně dovoleno dát jméno


"
ostrov" i Severní a Jižní Americe. Tato ohromná území budou oprav-du ze všech stran obklopena vodou. Protože si ale podrží jméno "pev-nina" vzhledem ke své rozsáhlosti, je rozumné ponechat toto jméno i Austrálii čili Novému Holandsku, které je ve stejných poměrech.   Vždyt' Austrálie má rozměr tři tisíce devět set kilometrů ve své největší délce od východu na západ a tři tisíce dvě stě v největší šířce od severu na jih. A součet obou těchto rozměrů činí povrch asi čtyř milio-nů osmi set třiceti kilometrů - což je sedm devítin evropské plochy.   Australská pevnina je za našich dnů rozdělena na sedm provincii, které od sebe oddělují libovolné čáry, protínající se v pravém úhlu a nijak nešetřící horopisné a vodopisné poměry.
  Na východě, v nejlidnatější části, je Queensland s hlavním městem Brisbane, dále Nový Jižní Wales s hlavním městem Sydney a Victoria s hlavním městem Melbourne.
  Ve středu je severní Austrálie a Alexandrina země bez hlavních měst a Jižní Austrálie s hlavním městem Adelaide.



197


  Na západě je Západní Austrálie, která se rozkládá od severu na jih a jejímž hlavním městem je Perth.
  Sluší se připomenout, že Australci se snaží utvořit konfederaci pod jménem: Commonwealth of Australia. Anglická vláda tento název za-mítá, bude však nepochybně přijat toho dne, kdy se odluka stane ho-tovou událostí.
  Brzy uvidíme, do kterých končin, nejnebezpečnějších a na této pev-nině nejméně známých, se chtěla paní Branicanová odvážit s nadějí, že nalezne kapitána Johna a vyrve ho kmeni, který jej držel v zajetí už po devět let.
  A nebylo ostatně třeba dát si otázku, zda tito divoši kmene Inda ušetřili jeho život po útěku Harryho Feltona?
  Úmyslem paní Branicanové bylo opustit Sydney, jakmile by její odjezd byl možný. Mohla spoléhat na bezmeznou oddanost Zacha Frena, na velmi silnou a praktickou inteligenci, která ho vyznačovala. V dlouhém rozhovoru, s podrobnou mapou Austrálie před očima, spolu rozebrali nejrychlejší i nejjistější opatření, která měla přispět ke zdaru tohoto nového pokusu. Je samozřejmé, že byla svrchovaně důle-žitá volba východiska výpravy, a z této příčiny bylo učiněno konečné rozhodnutí:
  l. Karavana, opatřená nejlepšími pátracími obrannými prostředky a vybavená veškerým materiálem, potřebným na cestu pouštěmi střed-ní Austrálie, bude vypravena na náklady paní Branicanové.   2. Protože tato výzkumná cesta má začít v co nejkratší lhůtě, je třeba vypravit se co nejkratšími cestami po pevnině i po vodě až ke konečné-mu bodu komunikací, zřízených mezi pobřežím a středem pevniny.   Na prvním místě byla dána a probrána otázka, jak se dostat na severozápadní pobřeží, totiž k tomu místu Tasmanovy země, kde při-stáli trosečníci z Franklina. Tato zacházka by však způsobila ohrom-nou ztrátu času a měla vzápětí skutečné nesnáze, jak pro osoby, tak pro materiál - a bude zajisté obou značné množství. A celkem nic nesvěd-čilo o tom, že by se výprava, která útočí na australskou pevninu od západu, určitě setkala s kmenem, který drží v zajetí kapitána Johna Branicana, protože domorodí kočovníci putují Alexandřinou zemí právě tak, jako krajem Západní Austrálie. Na tuto otázku bylo tedy odpovězeno záporně.
  Na druhém místě jednali o směru, kterým by bylo vhodné se ubírat hned od počátku výpravy; byl to směr, kterého se asi držel Harry

Felton, procházeje střední Austrálii. Tento směr, pokud nebyl znám naprosto bezpečně, byl alespoň naznačen bodem, kde byl nalezen zástupce kapitána z lodi Franklin, totiž břehy řeky Parru na rozhraní mezi Queenslandem a Novým Jižním Walesem na severozápadě této provincie.
  Od roku 1770 - kdy kapitán Cook prozkoumal Nový Jižní Wales a prohlásil ho za majetek krále anglického pevninu, kterou už poznal Portugalec Manuel Godenbho a Holand'ané Verschoor, Hartog, Car-penter a Tasman - byla její východní část hojně osídlena, rozkvetla a civilizovala se. Roku 1787, kdy byl ministrem William Pitt, založil tam komodor Philip trestaneckou stanici Botany-Bay, z níž měl za necelé století vzejít téměř třímilionový národ.
  Za našich dnů nic z toho, co vytváří velikost a bohatství země, jako cesty, průplavy, železnice, které spojují nesčetná místa Queenslandu, Nového Jižního Walesu, Victorie a Jižní Austrálie, linie poštovních parm'ků, konajících pravidelné plavby mezi pobřežními přístavy-nic, vůbec nic z toho v této části pevniny nechybí. Paní Branicanová právě pobývala v Sydney, bohatém a lidnatém hlavním městě, které by jí mohlo poskytnout prostředky nezbytné na výpravu karavany a to tím spíše, že před odjezdem ze San Diega si dala prostřednictvím pana Williama Andrewa otevřít značný úvěr u Central Australian Bank. Mohla si tedy lehce opatřit lidi, vozy, jízdná zvířata i soumary, které nutně výprava do Austrálie vyžadovala, možná že i úplná projížd'ka od východu na západ, to je cesta téměř dvou tisíc dvou set mil.*) Muselo však za výchozí místo výpravy být zvoleno právě město Sydney?   Po bedlivém uvážení všeho a na radu samého amerického konzula, který se velmi dobře vyznal v australském zeměpise, se uznalo, že za základnu podniku by se hodilo hlavní město Jižní Austrálie, Adelaide. Podél telegrafní linie, jejíž dráty vedou z tohoto města až po Van Diemenův záliv, to znamená od jihu na sever, zridili inženýři železnici, která vybíhala až nad rovnoběžku, dosaženou Harrym Feltonem. Tato železnice by dovolila najatým lidem proniknout hlouběji a rychleji do těch končin Alexandřiny země a Západní Austrálie, které až po dnešní dny navštívilo velice málo cestujících.
  Podle prvního rozhodnutí se měla tato třetí výprava, mající za úkol vyhledat kapitána Johna Branicana, organizovat v Adelaide a odebrat


*) Asi 4000 km


198 199


se až na konec železnice, která projíždí v severním směru prostor asi čtyř set mil, to je sedm set kilometrů.
  Ale ted': kterou cestou se vypraví ze Sydney do Adelaide paní Brani-canová? Kdyby mezi těmito oběma hlavními městy byla nepřetržitá železniční trat', která přejíždí řeku Murray na hranici provincie Victo-ria, ve stanici Albury pak pokračuje přes Bénalu a Kilmore až do Melbourne, a od tohoto města počínajíc směřuje k Adelaide; nepřesa-hovala však přes stanici Horsham, a za ní by špatně upravené spojovací prostředky mohly způsobit dost dlouhé zpoždění.
  Proto se paní Branicanová rozhodla vypravit do Adelaide po moři. To znamenalo čtyřdenní plavbu a přidalo-li by se k tomu ještě osma-čtyřicet hodin za přístavní zastávku, kterou konají tyto poštovní lodi v Melbourne, vystoupila by na pevninu v hlavním městě Jižní Austrálie po šestidenní plavbě podél břehů. Pravda, byl právě měsíc srpen, a ten-to měsíc se shoduje s měsícem únorem na severní polokouli. Počasí se však drželo v klidu, a protože větry duly od severozápadu, parník bude od nich chráněn pevninou, jakmile propluje Bassovým průlivem. Ostatně taková plavba ze Sydney do Adelaide nemohla přece nahnat strach paní Branicanové, která přijela do Sydney až ze San Franciska!   Právě nazítri, v jedenáct hodin v noci, měla odplout poštovní lod' Brisbane. Po zastávce v přístavu v Melbourne měla dorazit do přístavu v Adelaide ráno dne 27. srpna. Dvě kabiny na ní byly zamluveny a paní Branicanová učinila potřebná opatření, aby úvěr, který jí byl otevřen v bance v Sydney, byl přenesen na banku v Adelaide. Ředitelé jí ochotně vyhověli a převod byl proveden bez nejmenších nesnází.   Po opuštění námořní nemocnice se paní Branicanová odebrala do hotelu, aby si najala pokoj, který by obývala až do dne odjezdu. Její myšlenky se soustřed'ovaly pouze v jedinou: "John je živ!" S očima vytrvale upřenýma na mapu australské pevniny, s pohledem ztraceným v těch nesmírných pustinách středu a severozápadu pevniny, byla ko-řistí blouznění své obrazotvornosti, hledala ho. . . potkávala se s ním. . . zachraňovala jej. . .
  Toho dne se Zach Fren - po rozhovoru s ní uznával, že je lépe nechat ji samotnou, procházel sydneyskými ulicemi, které neznal. A především - což u námořníka není nic divného - hodlal se podívat na Brisbane, aby nabyl jistoty, že paní Branicanová bude slušně ubyto-vána. Pro požadavky pobřežní plavby se mu lod' zdála být zařízena co nejlépe. Přál si vidět kabinu, objednanou pro cestující dámu. Doprovo-dil ho tam mladý nováček a Zach Fren dal ještě leccos pořídit, aby tuto kabinu učinil ještě příjemnější. Hodný člověk! Mohlo by se říci, že tu jde o plavbu velice dlouhou.





  V okamžiku, kdy se chystal opustit palubu, chlapec jej zadržel a otá-zal se poněkud rozčileným hlasem:


200 ţ 201

Prvni hodinu zůstala Dolly na palubě, seděla na lodni zádi a divala   se na pobřeži, které se matně rýsovalo v nočni mlze.


  "Je tedy jisté, mistře, že paní Branicanová odjede zítra lodí do Ade-laide?. . ."

  "
  "Ano, zítra, odvětil Zach Fren.


  "
  Na Brisbane?"
  "Zajisté."
  "Kéž se jí podaří uskutečnit její záměr a nalézt kapitána Johna Bra-nicana!"
  "Uděláme, co jen bude v naší moci - tomu můžeš věřit
  "O tom jsem přesvědčený, mistře."
  "A ty sloužíš na Brisbane?"
  "Ano, mistře.
  "

  p, !
  "
  "Tak, chla če zítra na shledanou
  Poslední hodiny, které Zach Fren strávil v Sydney, využil k toulkám po Pitt Street a York Street, vroubených krásnými stavbami ze žluto-červeného pískovce, dále po Victoria Park a Hyde Park, kde se tyčí pomník, zasvěcený památce kapitána Jamese Cooka.
  Navštívil i botanickou zahradu, úžasné místo, určené k procházkám, ležící na mořském břehu, kde se stridají různé druhy stromů horkého i středního pásma, duby s araukariemi, kaktusy s mangustany, palmov-m'ky s olivovníky. Sydney zasluhuje pověst, která ji provází. Je to nej-starší z hlavních australských měst a je-li zbudováno méně pravidel-ně než její družky mladšího původu Adelaide a Melbourne, jeví se bohatší netušenými krásami a malebnými polohami.
  Nazítri večer se paní Branicanová a Zach Fren odebrali na palubu poštovm'ho parníku. O jedenácté hodině Brisbane vyplul z přístavu a pustil se naprič přes zátoku Port Jackson. Obeplul Inner South Head, zahnul k jihu a držel se několik mil daleko od pobřeží.
  První hodinu zůstala Dolly na palubě, seděla na lodní zádi a dívala se na pobřeží, které se matně rýsovalo v noční mlze. To je tedy ta pevnina, do které se vnikne jako do ohromného vězení, z něhož John dosud nemohl vyváznout! Je to už celých čtrnáct let, co se spolu roz-loučili!


  "
  Čtrnáct let!" povzdychla si tiše.
  Když Brisbane minul Botany Bay a Jorris Bay, šla si paní Branicano-vá trochu odpočinout. Avšak nazítří už byla na nohou časně ráno v době, kdy se na obzoru rýsovala Velbloudí hora (Dromedary) a po-někud dál v pozadí Košciuszkova hora, zvaná také Mount Townsend, které náleží k soustavě australských Alp.


202

"Nu, Godfreyi, nyni jsi už jistý, že pani Branicanová pojede na tvé poštovni lodi. .. " 

  Zach Fren přistoupil k Dolly na palubním přístavku a oba se spolu začali bavit o tom, čím se zabývali stále.
  V tu chvili se k paní Branicanové blížil mladý nováček, vzrušený a v rozpacích se jménem kapitána tázal, jestli něco nepotřebuje.   "Nikoliv, chlapče!" odvětila Dolly.
  "To je ten chlapec, který mě tu včera přivítal, když jsem se přišel podívat na Brisbane," řekl Zach Fren.
  "Ano, mistře, to jsem já."
  "A jak se jmenuješ?"
  "Jmenuji se Godfrey."
  "Nu, Godfreyi, nyní jsi už jistý, že paní Branicanová pojede na tvé poštovní lodi. . . a máš z toho radost, myslím?"
  "Ano, mistře, všichni na lodi z toho máme radost. Ano! My všichni si přejeme, aby se pátrání paní Branicanové zdařilo a aby osvobodila kapitána Johna Branicana!"
  Takto promlouval a díval se na ni s takovou úctou a s takovým nadšením, že Dolly byla v hloubi duše dojata. A přitom ji zároveň překvapil chlapcův hlas. . . Vždyť už tento hlas jednou uslyšela a vrátila se jí vzpomínka na něj.
  "Chlapče," otázala se ho, "nebyl jste to vy, kdo se mne zeptal u vrat nemocnice v Sydney?"
  "Ano, byl jsem to já."
  "A vy tedy patříte k mužstvu lodi?"
  "Ano. . . už po celý rok," odpověděl Godfrey. "Bude-li to však vůle boží, brzy ji už opustím. . ."
  Nechtěl nebo nepochybně netroufal si povědět víc, tak se Godfrey vzdálil, aby podal veliteli lodi zprávu o paní Branicanové.   "Ten chlapec má skutečně v žilách námořnickou krev!" řekl Zach Fren. "To se vytuší už jen z pohledu na něho!. . . Má pohled upřímný, jasný, odhodlaný... Jeho hlas je rázný a zároveň příjemný..."   "Jeho hlas!" zašeptala Dolly.
  Nějakým oblouzením smyslů se jí zdálo, že právě zaslechla mluvit Johna, pustila-li z mysli zjemnění hlasu, jehož příčinou byl hlasový orgán, pro mládí chlapce dosud úplně nevyvinutý.
  A povšimla si zároveň ještě něčeho jiného - známky ještě význač-nější. Rozhodně blouznila, avšak rysy tohoto chlapce jí připomněly rysy Johna. . . kterému nebylo ani třicet let, když jej Franklin odvezl daleko od ní a na tak dlouho!


205


  "Tak vidíte, paní Branicanová," řekl Zach Fren a mnul si své pocti-vé, mohutné ruce, "Angličané i Američané - zkrátka kdekdo - vás má rád. . . V Austrálii najdete stejnou náklonnost jako v Americe. . . v Adelaide stejně jako v San Diegu. . . Všichni mají totéž přání, jako tento mladý Angličan. . ."


  "
  Je to skutečně Angličan?" otázala se sama sebe paní Branicanová, hluboce dojata.
  Plavba prvm'ho dne byla velmi št'astná. Moře bylo naprosto klidné při severozápadních větrech, které přicházely od pevniny. Brisbaneje shledá asi neméně klidné, až obepluje mys Howe ve výběžku australské pevniny, aby zamířil k Bassovu průlivu.
  Po celý tento den Dolly takřka neopustila palubu. Cestující jí dávali najevo svrchovanou úctu a snažili se, aby jí mohli být nablízku. Toužili vidět ženu, jejíž neštěstí bylo tak známé, která se nerozpakovala vzdo-rovat tolika nebezpečí, čelit útrapám a která doufala, že zachrání svého manžela, chce-li Prozřetelnost, aby byl dosud naživu. Před ní by ostat-ně nikdo neprojevil pochybnost o této možnosti. Jak by s ní nesdileli její důvěru, když ji slyšeli, jak se nadchla mužným odhodláním, když jim vyprávěla všechno, co hodlá podniknout? Odvažovali se bezděky ji doprovázet do končin střední Austrálie. A skutečně, nejeden by ji rád doprovázel i ve skutečnosti, nikoliv pouze v mysli.
  Stávalo se však také, že se Dolly při odpovědích občas přerušovala. Její pohled nabýval zvláštní výraz, vzplál v něm žár a pouze Zach Fren dovedl pochopit, co zaměstnávalo její duši.
  Bylo to proto, že právě spatřila Godfreye. Chlapcova chůze, jeho chování, posunky, vytrvalost, se kterou ji provázel svým zrakem, jakýsi pud, který ho - jak se zdálo - k ní vábil - to všechno ji uchvacovalo, dojímalo a vzrušovalo až do té míry, že John a on v její mysli splývali.   Dolly nedovedla před Zachem Frenem utajit, že mezi Johnem a Godfreyem nachází nápadnou podobnost. Proto Zach Fren ji neviděl bez nepokoje, jak se poddává tomuto dojmu, způsobenému čistě ná-hodnou okolností. Obával se nikoliv bez důvodu, že jí toto sblížení připomíná až priliš živě vzpomínku na dítě, které ztratila. Bylo to skutečně znepokojující, že paní Branicanová byla až do takové míry vzrušena přítomností tohoto chlapce.
  Avšak Godfrey se k ní už nevrátil, protože ho jeho služba nevolala na zád' poštovní lodi, vyhrazenou cestujícím první třídy. Ale v dálce se jejich pohledy často zkřížily a Dolly ho již chtěla zavolat. . . Ano! Na

sebemenší pokyn by k ní chlapec přiběhl... Dolly však nepokynula a Godfrey nepřišel.
  Toho večera, ve chvili, kdy Zach Fren doprovázel paní Branicano-vou k její kabině, mu řekla:
  "Zachu, bude třeba vyzvědět, kdo je ten chlapec. . . ke které rodině náleží. . . místo, kde se narodil. . . Možná, že ani není rodilý Angli-čan..."
  "To je možné," odvětil Zach Fren. "Mohl by snad být i Američan. Ostatně, přejete-li si, půjdu se na to zeptat kapitána Brisbane..."

  p y "
  "Nikoliv, Zachu, nikoliv Ze tám se Godfre e sama.
  A mistr zaslechl, jak paní Branicanová uvažuje polohlasně sama se sebou:
  "Mé dítě, můj ubohý Watík by nyní byl asi v jeho letech!"   "Toho jsem se bál!" pravil Zach Fren sám k sobě, když odcházel do své kajuty.
  Nazítří, 22. srpna, Brisbane, který v noci obeplul mys Howe, pokra-čoval v plavbě za velmi příznivých okolností. Pobřeží Gipplandu, jedné z hlavních provincii Victorie, které zahýbá jihovýchodním směrem, se připojuje k Wilsonovu mysu, nejdelšímu posunutému výběžku, který má australská pevnina na jih. Toto pobřeží je méně bohaté zátokami, přístavy, výběžky, mysy, zeměpisně označenými, než část, která se rýsuje v rovné čáře od Sydney až po mys Howe. Jsou to nedozírné pláně, jejichž poslední hranice, orámované horami, jsou pri'liš daleko, než aby mohly být viděny z moře.
  Paní Branicanová opustila svou kajutu hned na úsvitě a znovu zauja-la své místo na zádi paluby. Zach Fren se k ní velmi brzy přidružil a v jejím chování zpozoroval velmi nápadnou změnu. Země, která se před jejím zrakem rozvíjela k severozápadu, už nevábila její pohled. Ponořená do svých myšlenek sotva Zachovi Frenovi odpověděla, když se jí otázal jak strávila noc.
  Mistr na ni nijak nenaléhal. Hlavní věcí bylo, aby Dolly zapomněla na zvláštní podobnost Godfreye a kapitána Johna Branicana, aby už nemyslela na to, aby jej opět spatřila a dotazovala se. Možná, že se toho už vzdala, že se její myšlenky pustily jiným směrem; a skutečně nepožá-dala Zacha Frena, aby jí přivedl chlapce, kterého služba zdržovala na přídi poštovní lodi.
  Po snídani se paní Branicanová vrátila do své kajuty a objevila se na palubě teprve mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední.


206 ţ 207


  Právě v tuto chviţli ujížděl Brisbane plnou parou k Bassovu průlivu, který odděluje Austrálii od Tasmánie čili Země Van Diemenovy.   Není nic méně sporného než to, že objev Holand'ana Janssena Tas-mana byl nadmíru výhodný pro Angličany, že tento ostrov, přirozený přívěsek pevniny, získal nadvládou anglosaské národnosti. Od roku 1642, kdy byl objeven tento ostrov, měřící dvě stě osmdesát kilometrů, na němž je velice úrodná půda, kde jsou lesy bohaté nádhernými stromy, je jisté, že jeho kolonizace pokračovala velikými kroky. Od počátku 19. století jej Angličané spravovali tak, jak spravují všude, tvrdošíjně, nijak se neohlížející na domorodce; rozdělili ostrov na okresy, založili důležitá města, hlavní město Hobbart Town, Georges Town a mnohá jiná, využili mnohonásobné zářezy pobřeží na vytvoře-ní přístavů, v nichž přistávají stovky jejich lodí. To všechno je dobré. Co však zbývá z černého obyvatelstva, které obývalo tyto kraje od nepaměti? Tito nebožáci však nebyli nijak civilizováni; viděli v nich dokonce nejhorší ukázky lidského národa a kladli je níž než africké černochy a praobyvatele Ohňové země. Je-li vyhubení některého ple-mene posledním slovem kolonizačm'ho pokroku, Angličané se mohou vychloubat tím, že své di`lo přivedli k dobrému konci. At' si pospíší s nejbližší světovou výstavou v Hobbart Town, chtějí-li vystavovat i několik Tasmánců!. . . Ke konci 19. století z nich nezbude už ani jediný!

II.

KAPITOLA

Godfrey





  Brisbane proplul Bassovým průlivem v podvečer. V této ze-měpisné šířce jižní polokoule se den v měsíci srpnu mnoho neprodlu-žuje přes pátou hodinu. Měsíc, který vcházel do první čtvrti, náhle zmizel v mlhách obzoru. Úplná tma překážela rozhledu po rozložení pevniny na pobřeží.
  Plavbu průlivem bylo na lodi cítit podle kymácení, způsobeného následky velmi prudkých nárazů vln. Proudy a protiproudy bouřlivě zápasí v tomto úzkém průlivu, otevřeném vodám Pacifiku.
  Následujícího dne brzy zrána, 23. srpna, se Brisbane objevil u vjezdu do zátoky Port Philip. Jakmile se lodi ocitnou v této zátoce, nemusí se už bát nepohody; aby však do ní vnikly, je třeba postupovat obezřele a přesně, zvláště když běží o obeplutí dlouhého, písčitého výběžku Nepean z jedné strany a předhoří Queenscliff ze strany druhé. Zátoka, dostatečně uzavřená, se rozčleňuje v několik pristavů, v nichž i lodi silné nosnosti nalézají výborná kotviště - Goelong, Sandridge, Wil-liamstown - poslední dvě tvoří melbournský pristav. Vzhled tohoto pobřeží je smutný, jednotvárný, nepůvabný. Málo zeleně na březích, pohled na téměř vyschlý močál, který místo lagun a rybm'ků ukazuje pouze prolákliny se zatvrdlým a rozpukaným bahnem. Je úkolem bu-

208 ţ 209


doucnosti, aby upravila povrch těchto planin a nahradila kostry stro-mů, které se tu a tam rozšklebují, háji, ze kterých australské podnebí brzy vytvoří nádherné lesy.
  Brisbane se umístil v jednom z williamstownských nábřeží, aby tam vysadil část cestujících.
  Protože se tam měl zdržet šestatřicet hodin, rozhodla se paní Brani-canová, že tento čas stráví v Melbourne. Ne proto, že by v tomto městě měla co činit, poněvadž se hodlala teprve v Adelaide zabývat příprava-mi na výpravu, která bude muset proniknout až k nejzazším hranicím Západní Austrálie. Proč jí tedy přišlo na mysl, aby opustila Brisbane? Obávala se snad, že bude předmětem pri'liš četných a častých návštěv? Nestačilo by však, aby jim unikla, uzavřít se ve své kabině? A ostatně, ubytuje-li se v některém městském hotelu, kde její přítomnost bude brzy všeobecně známá, nestane se obětí návštěv ještě dotěrnějších, nepříjemností ještě nevyhnutelnějších?
  Zach Fren nevěděl, jak by si měl vysvětlit rozhodnutí paní Branica-nové. Povšiml si, že se její chování liší od toho, jak si počínala v Sydney. Jak sdílná tehdy byla, tak uzavřenou se stala nyní. Bylo to snad proto - jak mistr zpozoroval - že jí Godfreyova přítomnost priliš živě připomínala vzpomínku na její dítě? Ano, Zach Fren se nemýlil. Pohled na mladého lodního nováčka u ní způsobil tak hluboký zmatek, že cítila nutnost, aby zůstávala sama. Nepřišlo jí snad na mysl, aby se ho vyptala? Možná, když tak neučinila včera, ačkoliv toto přání vyslo-vila. Chtěla-li však v tuto chviţli vystoupit z lodi v Melbourne a pobýt tam po těch šestatřicet hodin, pokud bude trvat zastávka, třebaže se tím vydávala v obět' nepříjemností, vyplývajících z toho, že její neštěstí bylo priţliš známé, dělala tak zajisté z úmyslu uprchnout - není jiné vysvětlení - ano, uprchnout před tímto čtrnáctiletým chlapcem, k ně-muž ji přitahovala jakási pudová sila. Proč se tedy rozpakovala pro-mluvit s ním, zeptat se ho na všechno, co ji zajímalo, na jeho národnost, původ, rodinu? Obávala se snad, že by jeho odpovědi - a to bylo velmi pravděpodobné - měly ten výsledek, že by nenávratně zničily nerozumné iluze, blouznivou naději, které se poddávala její obrazo-tvornost a již Zachovi Frenovi prozradilo její vzrušení?
  Paní Branicanová, doprovázena lodním mistrem, opustila lod' ihned po přistání. Jakmile vstoupila na lodní můstek, obrátila se.   Godfrey se opíral o přepážku na přídi Brisbane. Když ji viděl, jak se vzdaluje, zesmutněl a učinil tak významný posunek, že se zdálo, jako by


210

ji svou veškerou silou chtěl zadržet na palubě. Dolly se mu už chystala říci: "Chlapče můj. . . vrátím se!"
  Ale ovládla se, dala Zachovi Frenovi pokyn, aby ji následoval a vy-dala se na nádraží železniční dráhy, která spojuje přístav s městem.





  Brisbane proplul Bassovým průlivem v podvečer.

  Melbourne totiž leží v pozadí mořského pobřeží, na levém břehu řeky Yarra Yarra, ve vzdálenosti dvou kilometrů od moře a tuto vzdá-  211


lenost urazí vlak v několika minutách. Tam se zdvíhá město o třech stech tisících obyvatelích, hlavní město kolonie Victoria, mající milion obyvatel, na kterou Alexandřina hora vylila - jak by se právem mohlo říci - veškeré zlato svých ložisek.
  Kdyby se paní Branicanová ubytovala třeba v některém méně na-vštěvovaném městském hotelu, neunikla by zvědavosti - vyplývající ostatně z důvodů velmi sympatických - kterou její přítomnost všude vzbuzovala. Z toho důvodu se za doprovodu Zacha Frena potulovala ulicemi města, z nichž její pohled, tak podivně zaměstnaný, neměl vidět skoro nic.
  Američanka by celkem nebyla nijak překvapena a nepocit'ovala by žádnou radost pri návštěvě jednoho z nejmodernějších měst. Ačkoliv bylo založeno dvanáct let po San Francisku v Kalifornii, Melbourne se mu podobá velmi málo: široké ulice, protínající se v pravém úhlu, kterým se nedostává trávníků i stromů, bankovní závody, kde se pro-jednávají ohromné obchody, čtvrt', která soustřed'uje drobný obchod, veřejné budovy, chrámy, židovské synagogy, univerzita, muzeum sta-rožitností, přírodovědecké muzeum, knihovna, nemocnice, radnice, školy, které jsou paláci, paláce, z nichž některé by nestačily na školy, pomník, postavený oběma objevitelům Burkerovi a Willsovi, kteří zahynuli při pokusu procestovat australskou pevninu od severu k jihu, dále chodci v těchto ulicích a bulvárech, nepriliš četní tam, kde se nesoustřed'uje obchod, určitý počet cizinců, zvláště německých Židů, kteří tu prodávají peníze jako jiní prodávají dobytek nebo vlnu, a to hodně draho - aby potěšili srdce Izraele.
  Avšak v tomto obchodním Melbourne bydlí velkoobchodníci co nejméně. Na předměstích a v okolí města se rozmnožily vily, švýcar-ské domky, dokonce i knížecí prilţytky: v Saint Kild, v Hoam, na Eme-rald Hill; Brighton - což podle výroku pana D. Charnaye, jednoho z nejzajímavějších cestovatelů, kteří navštívili tuto zemi, staví prý Mel-bourne nad San Francisco. Stromy rozmanitých druhů, nádherné par-ky kryté stínem, živé vody zajišt'ují na dlouhé měsíce blahodárnou svěžest. Je skutečně málo měst, která by ležela v úžasnějším rámci svě-ží zeleně.
  Paní Branicanová věnovala pouze roztržitou pozornost této nádhe-ře, i když ji Zach Fren zavedl za město, do venkovských luk. Nic nenasvědčovalo tomu, že by některé obydlí nebo sídlo v nádherné poloze oslnilo její zrak. Stále se zdálo, jako by byla posedlá utkvělou



212

myšlenkou a chtěla vznést na Zacha Frena jakousi žádost, kterou si netroufá vyslovit.
  Vrátili se do hotelu když nastávala noc. Dolly si dala přinést do svého pokoje večeři, které se sotva dotkla. Potom se odebrala na lože; dřímala však pouze jakýmsi polospánkem, ve kterém se jí zdálo o man-želovi a dítěti.
  Nazítří zůstala paní Branicanová ve svém pokoji až do dvou hodin.   Napsala dlouhý dopis panu Williamovi Andrewovi, aby mu oznámi-la svůj odjezd ze Sydney a svůj brzký příjezd do hlavního města Jižní Austrálie. Opět mu v něm připomínala své naděje ve zdar výpravy. Když pan Andrew obdržel tento dopis, nemohl si k velikému úžasu a ke svrchovanému znepokojení nepovšimnout toho, že Dolly, když mluví o Johnovi, jako by si byla naprosto jistá, že se s ním shledá, zmiňovala se také o Watíkovi, jako by nebyl mrtvý. Tento výborný muž se tázal sám sebe, není-li opět důvod obávat se o rozum této tak těžce zkoušené paní.
  Cestující, které Brisbane vezl do Adelaide, byli už téměř všichni na palubě, když se na lod' vrátila i paní Branicanová, doprovázená Za-chem Frenem. Godfrey číhal na její návrat a jakmile ji z dálky spatřil, jeho obličej se rozzářil úsměvem. Chvátal k můstku a byl na místě, když vkročila na lávku.
  Zach Fren se tím nadmíru rozmrzel a jeho husté obočí se svraštilo. Co by dal za to, kdyby chlapec opustil poštovní lod' anebo kdyby se cestou nepotkal s Dolly, protože jeho pritomnost oživovala nejbolest-nější vzpomínky!
  Paní Branicanová Godfreye spatřila. Zastavila se na okamžik, pro-nikavě se na něj zahleděla; nepromluvila však s ním, sklonila hlavu a šla do své kajuty.
  Ve tři hodiny odpoledne vytáhl Brisbane kotvy, zamířil k hrdlu přístavu, obeplul mys Queenscliff a vydal se na cestu k Adelaide ve vzdálenosti sotva tří mil od pobřeží provincie Victoria.
  Cestujících, kteří nastoupili v Melbourne, bylo asi sto - většinou to byli obyvatelé Jižní Austrálie, kteří se vraceli do svých domovů. Bylo mezi nimi i několik cizinců - mezi jinými také Číňan ve věku třiceti až pětatřiceti let, s ospalým krtčím vzezřením, žlutý jak citrón, kulatý jako kbehţk a tlustýjako mandarín s třemi knofhlcy. A přece to nebyl manda-rín! Nikoliv, byl to obyčejný sluha ve službách osoby, jejíž zevnějšek zasluhuje, aby byl popsán s určitou podrobností.


213


  Představme si jednoho ze synů Albionu, tak "britského", jak jen je možné, velikého, vychrtlého, kostnatého, pravou ukázku osteologie - samý krk, samý trup, samá noha. Tento anglosaský typ ve věku pětačtyřiceti až padesáti let se tyčil do výše asi šesti anglických stop nad mořskou hladinu. Plavý plnovous, stejně plavé vlasy, mezi ně se mísilo několik zažloutlých, slídivá očka, nos ve chřípích seskřípnutý, zahnutý jako zobák pelikána nebo volavky a neobyčejně dlouhý, lebka, na které by sebeslabší lebozpytec snadno objevil hrbolky utkvělé myšlenky a houževnatosti - tento celek tvořil jednu z těch hlav, které vábí pohledy a vyvolávají na rtech úsměv, jsou-li načrtnuty duchaplným kreslířem.
  Tento Angličan byl oděn do tradičnl'ho kroje: čepice se dvěma štít-ky, vesta zapnutá až po bradu, kazajka s dvaceti kapsami, kalhoty z kostkovaného sukna. Měl vysoké kamaše s niklovými knoflíky, stře-více s cvočky a bělavý plášt' proti prachu, který vítr otáčel kolem jeho těla a odhaloval tak jeho hubenou postavu.
  Kdo byl tento originál? To nebylo známo, a na australských poštov-ních lodích si také nikdo nedovoluje podrobně se zabývat cestujícími, aby se dozvěděl, kam se ubírají nebo odkud přicházejí. Jsou to zkrátka cestující jako oni a rozcházejí se jen jako cestující - nic víc. Všechno, co o něm mohl povědět lodní steward*) bylo to, že si tento Angličan najal kajutu pod jménem Joshua Meritt - zkráceně Jos Meritt-z Liverpoolu, a že ho doprovází jeho sluha Gin-Ghi z PIongkongu.   Ostatně, jakmile vstoupil na lod', šel si Jos Meritt sednout na lavici na palubě a neopustil ji dříve, než přišla hodina lunche**), ve čtyři hodiny, kdy zazněl zvon. Vrátil se pak na své místo o půl páté, zase je opustil v sedm hodin, aby se navečeřel a objevil se tam opět v osm, neustále zachovávaje postoj loutky, s dlaněmi na kolenou, neobraceje nikdy hlavu nalevo ani napravo, s očima upřenýma na pobřeží, které se ztrácelo ve večerních mlhách. V deset hodin se vracel do své kabiny odměřeným krokem, který se nepodařilo přivést z rovnováhy ani ky-mácením lodi.
  Paní Branicanová, která vystoupila na palubu krátce před devátou hodinou, se nějakou dobu procházela po zádi Brisbane, ačkoliv počasí bylo dost chladné. Neusnula by, protože se v mysli obírala stále jedinou


*) Steward - správce, pořadatel, dohlížitel, na lodi sluha v kabinách, číšník při obsluze **) lunch - lehká polední přesnídávka v Anglii a USA (místo našeho oběda)


214

věcí, a byla pronásledována, abychom se vyjádřili správněji - utkvě-lou představou. V těsné kabině zatoužila nadýchat se čerstvého vzdu-chu, časem prosyceného pronikavou vůní "ohnivé akacie", která už





  "Mistr Zach Fren - tuším?"

prozrazuje na vzdálenost padesáti mil v moři australskou pevninu. Pomýšlela snad na to, aby se setkala s mladým nováčkem, aby s ním promluvila, otázala se ho, něco na něm vyzvěděla?. . . Co chtěla vyzvě-  215


dět?. . . Godfrey ukončil svůj úkol o desáté, hlídku měl znovu konat až o druhé hodině po půlnoci; v tuto chvili se tedy Dolly, velice unavená bolestným duševním rozechvěním, musela vrátit do svého pokojilcu.   Kolem půlnoci obeplul Brisbane mys Otway, při výběžku polwarth-ského okresu. Tímto bodem počínaje se měl ubírat přímo severozápad-ním směrem až do výše zátoky Discovery, o kterou se opírá smluvená přímka, vedená po sto čtyřicátém prvním poledníku - přímka, která odděluje provincie Victoria a Nový Jižní Wales od území Jižní Austrá-lie.
  Už od časného rána bylo vidět Jose Meritta na lavici na palubě v obvyklé pozici, na stejném místě, jako by ho od včerejška neopustil. Co se týká Číňana Gin-Ghi, ten spal někde v koutě jako dudek.   Zach Fren byl patrně zvyklý na zvláštní způsoby svých krajanů, nebot' podivínů je ve sbírce dvaačtyřiceti států, zahrnutých nyní pod označením USA, dostatek. Nicméně se nemohl podívat bez jistého úžasu na tento podařený typ lidského stroje.
  Jaké bylo jeho překvapení, když se přiblížil k tomuto dlouhému a nehybnému gentlemanovi a uslyšel, jak ho trochu pronikavým hla-sem oslovuje:
  Mistr Zach Fren - tuším?. "
  " ..

  " p
  "On sám, od ověděl Zach Fren.
  Průvodce paní Branicanové?. "
  " ..
  "Jak ň'káte. Vidím, že víte. .
  "
  "Vím. . . pátrá po svém manželovi. . . už čtrnáct let nepřítomen. . Wel1!. . Yes!. . . Very well!..."
  Cože?. . Very well?. "
  " .
  Yes!. . Paní Branicanová... Very well!... Také já pátrám.. "   " .


  "
  Po kom? Hledáte snad svou ženu?"
  "Aj! ... Nejsem ženatý... Very well!... Kdybych ztratil svou ženu, nehledal bych ji. . ."


  "
  Koho tedy hledáte?"
  Hledám. . . klobouk. . "
  " .
  Klobouk?. . . Vy jste ztratil svůj klobouk?. "
  " ..
  "Svůj klobouk?. . . Nikoliv!. . . Je to klobouk. . . vyznám se. . . Vy-slovte můj pozdrav paní Branicanové!. . . Wel1!. . . Ó!. . . Very well!. . ."   Rty Jose Meritta se opět zavřely a už nepropustily jedinou slabiku.   "Je to nějaký blázen!" pomyslel si Zach Fren.
  A zdálo se mu, že by bylo dětinské dál se obírat tímto gentlemanem.

  Když se Dolly znovu objevila na palubě, lodní mistr se k ní připojil a oba usedli skoro přímo naproti Angličanovi. Ten se nepohnul víc než bůh Terminus. Protože uložil Zachovi Frenovi, aby vyřídil pozdrav paní Branicanové, nepochybně si myslel, že to už nemusí učinit osob-ně.
  Ostatně Dolly si ani nepovšimla přítomnosti podivného cestujícího. Měla dlouhý rozhovor se svýrn společm'kem o přípravách na cestu, které budou zahájeny ihned po jejich příjezdu do Adelaide.   Nesměl být ztracen ani jediný den - ani jediná hodina. Je nutné, aby výprava dostihla a prošla - bude-li to možné - krajinami středu pevniny, než budou vysušeny nesnesitelnými vedry horkého zeměpis-ného pásma. Mezi nebezpečími všeho druhu, spojenými s pátráním podniknutým za těchto okolností, budou pravděpodobně nejhroznější způsobena nepříznivým podnebím a budou vykonána všechna opatře-ní na ochranu proti nim. Dolly mluvila o kapitánovi Johnovi Branica-novi, o jeho pevné vůli, o nezlomné energii, která mu zajisté umožnila - a o tom nepochybovala - aby odolal tam, kde by jiní, méně otužilí, podlehli. Mezitím se nezmínila o Godfreyovi a Zach Fren doufal, že se její myšlenka od toho chlapce odvrátila, když vtom pravila:   "Dnes jsem ještě nespatřila toho mladého nováčka. . . Neviděl jste ho nikde, Zachu?"
  "Ne, paní Branicanová," odpověděl mistr, kterého se tato otázka patrně velmi nepříjemně dotkla.
  "Snad bych mohla pro toho chlapce něco udělat?" pokračovala Dolly.
  A tvářila se, že o něm mluví s jakousi lhostejností, která však Zacha Frena nijak nezmýlila.
  "Pro toho chlapce?" odpověděl: "Ó, ten má dobré zaměstnání, paní. . . A dostane se daleko. . . za několik let už bude - jak vidím - pomocníkem vrchního lodníka. . . Při horlivosti a slušném chová-ní.. "
  "Na tom nezáleží," přerušila ho Dolly, "ten chlapec mě zajímá. . . náramně zajímá. . . Avšak také, Zachu, tato podobnost, ano!. . . Tato neobyčejná podobnost mezi mým ubohým Johnem a jím!. . . A potom Wat, můj syn, . . . by byl stejně starý. . ."
  A Dolly při těchto slovech zbledla, její hlas se měnil, pohled, který se upíral na Zacha Frena, byl tak zkoumavý, že mistr sklopil oči.   Potom dodala:



216 ţ 217


  "Přivedete ho odpoledne ke mně, Zachu. . . Nezapomeňte!. . . Chci s ním promluvit. . . Tato plavba bude zítra u konce. . . Neuvidím se s ním už nikdy. . . a dřív než opustíme Brisbane, . . . chci vědět. . . dozvě-dět se. . ."
  Zach Fren byl nucen Dolly sh'bit, že jí přivede Godfreye a paní Branicanová se potom vzdálila.
  Mistr Fren, který měl velikou starost a byl zmatený, se dál procházel po palubě až do okamžiku, kdy steward zazvonil k svačině. Byl by málem vrazil do Angličana, který přizpůsoboval své kroky úderům zvonu a ubíral se ke schodišti do podpalubí.
  "Wel1!... Ó... Very well!..." podotkl Jos Meritt. "Vyřídil jste na mou žádost. . . můj pozdrav. . . Její muž zmizel. . . Wel1!. . . Ó. . . Very well! "*)
  A odešel, aby zaujal místo, které si vybral u stolu v "dining-room", nejlepší - to se rozumí - a nejbližší kuchyni, které mu dovolovalo obsloužit se první a vybírat si nejlepší kousky.
  Ve tři hodiny odpoledne plul Brisbane k ústí Portlandu, hlavm'ho přístavu okresu Normanby, kde končí melbournská železnice; potom - když obeplul Nelsonův mys, minul v dáli zátoku Discovery a ubíral se téměř přímo na sever dost blízko pobřeží Jižní Austrálie.   Asi v tu chvili oznamoval Zach Fren Godfreyovi, že si paní Branica-nová s ním přeje mluvit.


  "
  Mluvit se mnou?" zvolal mladík.
  A jeho srdce zabušilo tak silně, že mu sotva zbyl čas, aby se zachytil lana, aby neklesl.
  Veden lodním mistrem odebral se do kabiny, kde ho očekávala paní Branicanová.
  Dolly se na něj chvíli dívala. Stál před ní zpříma, s čapkou v ruce. Sama seděla na pohovce. Zach Fren, opřený blízko dveří, oba s úzkostí pozoroval. Věděl sice, nač se bude Dolly tázat, nevěděl však, co odpoví mladý nováček.
  "Chlapče," oslovila ho paní Branicanová, "přála bych si mít o vás nějaké zprávy. . . o rodině, ke které patříte. . . Ptám se vás proto, že se zajímám. . . o vaše postavení. . . Odpovíte na mé otázky?"   "Milerád, paní," odpověděl Godfrey hlasem rozechvělým hlubo-kým rozčilením.

*) Nadále anglické frázování zmíněných výrazů nahrazeno českými termíny (anglické výrazy uvedeny pro jistou odlišnost)

  "Kolik je vám let?" otázala se Dolly.
  "Nevím to bezpečně, paní; je mi však asi čtrnáct nebo patnáct let."   "Ano!. . . Čtrnáct nebo patnáct let!. . . A od které doby jste zaměst-nán v námořní službě?"





"Chlapče,"oslovila ho pani Branicanová, "přála bych si mit o vás nějaké zprávy..."

  "Vstoupil jsem na lod', když mi bylo asi osm let, jako plavčík a nyní sloužím již dva roky jako nováček. . "


218 ţ 219


  "Vykonal jste už veliké plavby?"
  "Ano, paní, po Tichém oceánu až do Asie. . . a po Atlantickém až do Evropy."


  "
  Vy nejste Angličan?"
  "Nikoliv, paní, jsem Američan."
  "A přece sloužíte na anglické poštovní lodi?. . ."
  "Lod', na které jsem byl, byla nedávno prodána v Sydney. Protože jsem byl bez místa, přešel jsem na Brisbane a očekával pňležitost, kdy bych mohl znovu nastoupit službu na americké lodi."
  "Dobrá, chlapče!" odvětila Dolly, která pokynula Godfreyovi, aby k ní přistoupil.
  Godfrey uposlechl.


  "
  A nyní," otázala se, "bych si přála vědět, kde jste se narodil."


  "
  V San Diegu, paní."


  "
  Ano!. . . V San Diegu!" opakovala Dolly, která se nezdála být překvapená, jako by tuto odpověd' tušila.
  Na Zacha Frena tato odpověd učinila, jak se zdálo, veliký dojem.   "Ano, paní, v San Diegu," pokračoval Godfrey. "Ó, já vás znám dobře!. . . Ano, znám vás!. . . Když jsem se dozvěděl, že přijedete do Sydney, měl jsem z toho velikou radost. . . kdybyste věděla, paní, jak mne zajímá všechno, co se týká kapitána Johna Branicana!. . ."   Dolly uchopila mladíkovu ruku a držela ji několik okamžiků bez jediného slova. Poté se otázala hlasem, který prozrazoval poblouznění její obrazotvornosti:


  "
  Vaše jméno?"


  "
  Godfrey."
  Godfrey je vaše křestní jméno. . . Jaké máte příjmení?. "   " ..


  "
  Nemám jiné jméno, paní."


  "
  Vaše rodiče?"


  "
  Nemám rodiče."


  "
  Nemáte rodiče?" odvětila paní Branicanová. "Byl jste tedy vycho-ván..."
  "Ve Wat House," odpověděl Godfrey; "ano, paní, a vaší péčí. Ó, já vás vídal velmi často, když jste chodila do ústavu navštěvovat své děti!. . . Vy jste mne mezi těmi všemi maličkými neviděla, ale já, já vás vídal. . . a tolik jsem si přál, abych vás směl pohţbit!. . . Potom, protože jsem měl zálibu v námořnictví, když jsem dosáhl potřebného věku, odešel jsem na lod' jako plavčík. . . A také jiní sirotci z Wat House šli na

lodi. . . a my nikdy nezapomeneme, čím jsme povinni paní Branicano-vé. . . své matce!. . "
  "Své matce?!" zvolala Dolly, která se zachvěla, jako by toto jméno zaznělo až v hloubi její duše.
  Přitáhla Godfreye k sobě. . . Zasypala ho svými polibky. . . A on jí je vracel. . . Plakal. . . Bylo to mezi nimi jakési důvěrné odevzdání, pňtom ani jednomu ani druhém nepřišlo na mysl, aby se mu divil - tak pňrozené se jim to zdálo!
  A Zach Fren, stojící v koutě a poděšený tím, co začínal chápat, city, které viděl zakořeňovat v Dollyině duši, šeptal:
  "Ta ubohá paní!. . . nešt'astná paní!. . . Až kam se nechává strh-nout?. . "
  Paní Branicanová povstala a pravila:
  "Jděte, Godfreyi!. . . Jděte, chlapče můj!. . . Ještě se uvidíme. . . Nyní však musím zůstat sama. . ."
  Zach se ho chystal následovat, když vtom ho Dolly posunkem zadr-žela. "Zůstaňte, Zachu
  Potom pravila přerývanými slovy, jež prozrazovalo neobyčejné du-ševní rozčilení:
  "Zachu, tento chlapec byl vychovaný s ostatními nalezenci ve Wat House. . . narodil se v San Diegu. . . je mu čtrnáct až patnáct let. . . Rys za rysem se podobá Johnovi. . . Je to jeho upřímný vzhled, jeho odhod-lané chování. . . Má zálibu v moři jako John. . . Je synem námořmţlca. . . Je to Johnův syn!. . . Je to můj syn!. . . Mysleli, že zátoka v San Diegu pohltila nebohé stvořeníčko navždy. . . Ale nezemřel!. . . zachránili ho. . . Ti, kteří ho zachránili, neznali jeho matku. . . A jeho matka. . . to jsem byla já... já, připravená tenkrát o rozum!. .. Tento chlapec se nejmenuje Godfrey... je to Wat... je to můj syn!... Bůh mi ho ráčil vrátit, dřív než mě spojí s jeho otcem. . .!"
  Zach Fren vyslechl paní Branicanovou, netroufaje si ji vyrušit. Chá-pal, že nešt'astnice nemůže mluvit jinak. Veškerá zdání jí dávala za pravdu. Šla za svou myšlenkou s neochvějnou logikou matky. A sta-tečný námořm'k cítil, jak mu puká srdce, nebot' bylo jeho povinností zničit tyto vábné, avšak klamné představy! Musel Dolly zastavit na tomto svahu, který by ji mohl vést k nové propasti.
  Učinil to bez váhání - téměř surově.
  "Paní Branicanová," pravil, "vy se mýlíte!. . . Nechci, nesmím vás nechat věřit tomu, co není! ... Tato podoba je pouhá náhoda... Váš


220 ţ 221


malý Wat je mrtvý... ano! Mrtvý!. .. zahynul při neštěstí v přístavu, a Godfrey není váš syn. . ."
  "Wat je mrtvý?. ." zvolala paní Branicanová. "A co o tom víte?. . A kdo to může potvrdit?. ."
  "Já sám, paní Branicanová.
  "




  "Vy.
  "Osm dní po katastrofě byla na břeh, u mysu Loma, vyvržena mrtvolka dítěte. . . Já jsem ji našel!. . . Informoval jsem o tom pana Williama Andrewa. . . Malý Wat, kterého poznal, byl pohřben na hřbi-tově v San Diegu, kam jsme často donášeli květiny na jeho hrobe-ček..."
  "Wat!. . . Můj Watík. . . tam v dáli. . . na hřbitově!. . . A nikdy mi o tom nikdo nepověděl!"
  "Nikoliv, paní Branicanová, nikoliv vysvětloval Zach Fren; "teh-dy jste nebyla při rozumu, a o čtyři roky později, když jste ho opět nabyla, báli jsme se. . . totiž pan William Andrew se obával. . . že byste obnovila svou bolest - a proto mlčel! Vaše dítě je však mrtvé, paní Branicanová, a Godfrey nemůže být. . . není váš syn!"
  Dolly klesla na pohovku. Její oči se zavřely. Zdálo se jí, že se kolem ní náhle rozložila tma po prudkém světle.
  Na daný pokyn ji Zach Fren zanechal samotnou, ponořenou v žal, ztracenou ve vzpomínkách.
  Nazítří, 26. srpna, paní Branicanová neopustila svou kabinu, když Brisbane projel Backstairskou úžinou mezi Klokaním ostrovem a my-sem Jarvis a vplul do zálivu St. Vincenta v adelaidském přístavu.

III.

KAPITOLA

Historický klobouk





  Ze tří hlavních australských měst je Sydney nejstarší, pak následuje Melbourne a Adelaide je nejmladší. A skutečně, je-li Adelai-de nejmladší, je možné tvrdit, že je také nejpěknější. Narodila se roku 1853 z matky - Jižní Austrálie - která má politický život teprve od roku 1837 a jejíž nezávislost, úředně uznaná, má trvání teprve od roku 1856; je i pravděpodobné, že se mládí Adelaide prodlouží do nekoneč-na v podnebí, které nemá rovného, nejzdravějším na pevnině ve středu území, jež netýrají úbytě, ani domácí horečky, ani vůbec žádná nakažli-vá epidemie. Přece však i tam se někdy umírá, ale - jak duchaplně poznamenává pan D. Charnay "mohlo by se to stát pouze výjimečně".   Liší-li se půda Jižní Austrálie od půdy sousední provincie tím, že neobsahuje zlatonosná ložiska, je zase bohatá na měd'. Měděné doly v Capundě, Burra-Burra, Wallaroo a Muntě, objevené asi před čtyřice-ti lety, založily blahobyt provincie.
  Adelaide se nerozkládá na pobřežních hranicích zálivu St. Vincent. Podobně jako Melbourne, leží asi dvanáct kilometrů dál dovnitř a s přístavem ji spojuje železnice. Její botanická zahrada může soupeřit s botanickou zahradou její druhé sestry. Založena Schumburgem, se sklem'ky, které by nenalezly sobě rovných na celém světě, růžovými


222 ţ 223


sady, jež jsou skutečnými parky a znamenitým stínem pod záštitou nejkrásnějších stromů mírného zeměpisného pásma, smíšených s růz-nými ukázkami rostlinstva subtropického pásma.
  Ani Sydney, ani Melbourne by nemohly soutěžit s Adelaide co se týká elegance. Její široké ulice jsou příjemně rozděleny, pečlivě udržo-vány v pořádku. Některé z nich, naprilclad William Street, jsou vroube-ny velkolepými budovami. Budova hlavní pošty a městská radnice zasluhují pozornost ze stavitelského hlediska. Hindleyova a Glenellova ulice, uprostřed obchodní čtvrti, jsou hlučně oživeny vlivem obchodní-ho ruchu. Proudí tam davy obchodm'ků, kteří však - jak se zdá-pociťují pouze tu spokojenost, která pochází z obchodů uskutečněných rozumně, výnosně a snadno, bez kterékoliv z těch starostí, které oby-čejně způsobí.
  Paní Branicanová se ubytovala v jednom z hotelů na King William Street, kam ji doprovodil Zach Fren. Matka podstoupila strašnou zkoušku zničením posledních iluzí; bylo to jen zdání, že by Godfrey mohl být jejím synem, že se jim hned poddala. Toto zklamání se četlo v jejím obličeji, bledším než obyčejně, na dně jejích očí, zrudlých slza-mi. Ale od té chvile, kdyjejí naděje byla zklamánajakoby do nenávrat-na, se už netoužila sejít s tím chlapcem, nepromluvila už o něm. V její vzpomínce už jen zbývala ona překvapující podobnost, která jí připo-mínala Johnův obraz.
  Od té chvile se Dolly úplně oddá svému dílu, bez ustání se bude obírat přípravami na výpravu. Bude se dovolávat kdejakého přispění, kdejaké přátelské přízně. Dovede vydat, bude-li třeba, celé své jmění na toto nové hledání, dovede podnítit značnými odměnami horlivost těch, kteří by spojili své snahy s jejím snažením v posledním pokusu.   Nemělo se jí tu nedostávat upřímné oddanosti. Tato provincie Jižní Austrálie je v první řadě vlastí smělých objevitelů; odtud se nejslavnější průkopníci pustili neznámými končinami středu. Z jejího nitra vyšli badatelé jako Warburton, Forrest, Giles, Stuart, Lindsay, jejichž cesty se křižují na mapách této rozsáhlé pevniny, - cesty, které hodlala paní Branicanová přetnout napříč svou cestou. Takto už roku 1874 prošel plukovnik Warburton Austrálii v celé její šířce po dvacátém stupni od východu na severozápad až po Nicholl Bay a téhož roku se ubíral opačným směrem z Perth do Port Auguste John Forrest - podobně jako se roku 1876 vypravil z Perth Giles, aby se dostal po pětadvacá-tém stupni do Spencerova zálivu.

  Bylo smluveno, že se různé živly výpravy, věci i osoby, shromáždí nikoliv v Adelaide, nýbrž v konečném bodě železnice, která vybíhá na sever až k Eyrovu jezeru. Za těchto okolností urazit pět stupňů zname-




ná získat čas, vyvarovat se útrapám. Uprostřed těchto okresů, brázdě-ných horstvem Flinder Ranges, se podaří nashromáždit dostatek vozů i zvířat, potřebných na tuto výpravu, soumarů i volů, určených na


224 225

Jejich velitelem bude bývalý důstojnrk krajské policie Tom Marix, . . . 

dopravu potravin a táborových potřeb. Na povrchu těchto prázdných pustin, nekonečných písčitých stepí, zbavených vegetace, skoro bez vody, bylo důležité pečovat o potřeby karavany, která se měla skládat asi ze čtyřiceti osob, včetně pomocníků a malého oddílu určeného k tomu, aby se staral o bezpečnost cestovatelů.
  Najímáním těchto osob se Dolly zabývala už v samé Adelaide. Do-stalo se jí ostatně pevné podpory u guvernéra jižní Austrálie, který se jí sám nabídl k službám. Jeho přispěním třicet dobře ozbrojených mu-žů, opatřených výbornými zvířaty, přijalo nabídku paní Branicanové; část z nich byli domorodci, ostatní patřili k evropským osadníkům. Zaručovala jim velmi značný plat po dobu výpravy a kromě toho ještě odměnu jednoho sta liber každému z nich, jakmile bude výprava skon-čena, at' by byl její výsledek jakýkoliv. Jejich velitelem bude bývalý důstojník krajské policie Tom Marix, statný a odhodlaný muž, asi čtyřicetiletý, za kterého ručil sám guvernér. Tom Marix si pečlivě vybral své lidi z nejsilnějších a nejodhodlanějších mužů, kteří se mu hojně hlásili. Bylo tedy možné spoléhat na bezpečnost tohoto průvodu, najatého za nejpříznivějších okolností.
  Služební personál měl být pod vrchní správou Zacha Frena a sku-tečně nebude jeho vinou, "nebudou-li lidé i zvířata postupovat přímo a pravidelně", jak rád ri'kával.
  Ve skutečnosti však nad Tomem Marixem i nad Zachem Frenem vlastním velitelem - nesporným velitelem - byla paní Branicanová, duše celé výpravy.
  Péčí obchodních přátel pana Williama Andrewa byl paní Branica-nové otevřen velmi značný úvěr v adelaidské bance a mohla z něho čerpat plnýma rukama.
  Jakmile byly tyto přípravy skončeny, bylo rozhodnuto, že Zach Fren odjede nejpozději 30. do stanice Farina Town, kde se k němu přidruží paní Branicanová i s mužstvem, až nebude třeba její přítomnosti v Adelaide.
  " , y
  "Zachu, řekla mu, "vy budete mít na starosti ab naše karavana byla přichystána vydat se na cestu koncem prvního týdne měsíce září. Všechno plat'te hotově - na ceně nesejde! Potraviny vám budou odtud poslány po železnici a ve Farina Town je dáte naložit na vozy. Nic nesmíte zapomenout, abychom zajistili úspěch naší výpravy."

  "
  "Všechno bude hotovo, paní Branicanová, odvětil lodní mistr. "Až přijdete, bude již jen třeba dát povel k odchodu."


226

  Je snadné si představit, že Zach Fren za poslední dny, které strávil v Adelaide, nezahálel. "Dřel se," jak rilcají námořníci, tak usilovně, že už 29. srpna mohl koupit lístek do Farina Town. Dvanáct hodin po tom, co jej železnice dopravila do této poslední stanice, telegraficky paní Branicanové oznámil, že část materiálu, potřebného na výpravu, je už pohromadě.
  Dolly, podporována Tomem Marixem, zase vykonala svou úlohu v tom, co se týkalo průvodu, jeho vyzbrojení a ošacení. Záleželo na tom, aby byli zvláště pečlivě vybráni koně a skutečně jen australské plemeno mohlo dodat výtečná zvířata, zvyklá námaze, osvědčená v tamním podnebí a velmi střídmá. Pokud by probíhali lesy a pláněmi, nebylo by třeba starat se o jejich potravu, protože travin i vody je v těchto končinách dostatek. Avšak za nimi, v písčitých pouštích, je bude nutné nahradit velboudy. To nastane, jakmile karavana dorazí do stanice Alice Spring. Tímto místem započne paní Branicanové a jejím společníkům stálý boj s hmotnými překážkami, které činí bádání v končinách střední Austrálie tak strašné.
  Zaměstnání, kterému se tato rázná žena oddala, rozptýlilo alespoň částečně její mysl a odvrátilo ji od posledních priţhod, které se udály při plavbě na Brisban. Ohlušila se jaksi při vyvíjení této činnosti, která jí nenechávala jedinou volnou hodinku. Z toho krásného snu, jemuž se její obrazotvornost na chvilku poddala, z té prchavé naděje, kterou přiznání Zacha Frena zničilo jediným slovem, zbývala jí pouhá vzpo-mínka. Nyní věděla, že její dět'átko odpočívá tam v dáli, v koutě hřbito-va v San Diegu a že si bude moci poplakat na j eho hrobě. . . Ale přece ta podoba mladého nováčka!. . . A Johnův a Godfreyův obraz v její mysli splývaly. . .
  Od doby příjezdu poštovního parnílcu už paní Branicanová chlapce nespatřila. Nevěděla také, snažil-li se s ní v prvních dnech, které násle-dovaly po jejím vylodění, setkat. Nezdálo se však, že by se Godfrey dostavil do hotelu na William Street. A proč by to také dělal? Po posledním rozhovoru, který s ní měl, se Dolly uzavřela ve své kabině a už se po něm nesháněla. Dolly ostatně věděla, že Brisbane zase odpluje zpět do Melbourne a že v době, kdy se poštovní lod' vrátí do Adelaide, už tam nebude.

* * *



227


  Mezitím co se paní Branicanová zabývala svými přípravami, se po-dobnou cestou zaměstnávala ještě jiná osoba. Ubytovala se v hotelu na Hindley Street. Pokoj v přední části hotelu a místnost do vnitřm'ho nádvoří chovaly pod jednou střechou dva podivné zástupce arijského a žlutého plemene, Angličana Jose Meritta a Číňana Gin-Ghi.   Odkud přicházely tyto dva typy, vypůjčené z nejzazší Asie a nejzazší Evropy? Kam jdou? Co dělaly v Melbourne a co chtějí dělat v Adelai-de? A za jakých okolností se konečně sdružili tento pán a sluha-jeden platící a druhý sloužící - aby se spolu protloukali světem? To všechno vyplyne z hovoru, do kterého se dali oba cizinci navečer 5. září - hovoru, který doplní stručný výklad.
  A sluší se především, jestliže už některé rysy povahy, zvláštnosti v chování, způsob vyjadřování poskytly možnosti, aby se vytvořil jakýsi stínový obraz tohoto Anglosasa, abychom čtenáře seznámili také s tím "Nebešt'anem" - jeho sluhou, který nosil tradiční kroj své čínské vlasti, košili "han chaol", suknici "ma kual", oděv "haol", sepjatý v boku a vlající kalhoty se soukenným pásem. Nazýval-li se Gin-Ghi, zasluhoval si plnou měrou toto jméno, které doslovně znamená "muž lhostejný". A byl opravdu lhostejný a to měrou skutečně neobyčejnou, jak k práci, tak k nebezpečí. Neudělal by ani deset kroků, aby splnil nějaký rozkaz, neurazil by dvacet, aby se vyhnul nebezpečí. Bylo roz-hodně třeba, aby Jos Meritt měl úžasnou dávku trpělivosti k tomu, aby si podržel takového sluhu. Ve skutečnosti to bylo věcí zvyku, protože spolu cestovali už pět, šest let. Jeden potkal druhého v San Francisku,   y vý "
které se hemží Číňan a učinil ho s m sluhou, "na zkoušku, jak se vyjádřil - tato zkouška se patrně prodlouží až do poslední rozluky. Je třeba ještě připomenout, že Gin-Ghi, vychovaný v Hongkongu, mluvil anglicky tak, jako by se narodil v Manchesteru.
  Ostatně Jos Meritt se téměř nerozčiloval, byl povahy naprosto fleg-matické. Vyhrožoval-li Gin-Ghiovi nejděsnějšími mukami, užívanými v "Nebeské říši" - kde ministerstvo spravedlnosti by se vlastně mělo jmenovat "ministerstvem trestu" - ve skutečnosti by mu neublížil. Jestliže jeho rozkazy sluha neprovedl, vykonal si je sám. To rozhodně zjednodušovalo situaci. Snad není daleko den, kdy bude sám sloužit svému sluhovi. Číňan se pravděpodobně priklonil k této domněnce a podle jeho mínění by to nebyla žádná nespravedlnost. Přece však, než se dostaví tento št'astný obrat, byl Gin-Ghi nucený následovat svého pána, kamkoliv bludná obrazotvornost zavlékala tohoto podivína. Tím


228

se Jos Meritt nerozčiloval; byl by raději odnesl na vlastních zádech Gin-Ghiův kufr, než by sluhu nechal pozadu, když měl odjet vlak nebo poštovní lod'. "Lhostejný muž" musel chtě nechtě kráčet v jeho šlépě-jích, i když byl připraven cestou usnout v největší lhostejnosti. Tako-výmto způsobem provázel jeden druhého tisíce mil ve starém i novém světě a účinkem této soustavy stálého pohybování se oba ocitli v tento čas v hlavním městě jižní Austrálie.
  Dobře. . . Ó. . . Velmi dobře!. . ." pravil toho večera Jos Meritt. "Myslím, že naše pripravy jsou ukončeny?. . ."
  A je těžké si vysvětlit, proč se na to Gin-Ghia tázal, všechno musel připravit sám vlastníma rukama. To však nezapomněl nikdy - už ze zásady.
  "Ukončeny desettisíckrát," potvrdil Číňan, který se nemohl zbavit řečnických obratů, velice obh'bených u obyvatel "Nebeské říše".   "Naše tlumoky.
  "Jsou ovázány řemeny."
  Zbraně?"
  "Jsou v pořádku."
  "Bedny s potravinami?"
  "Vy sám jste je dal dopravit na dráhu, pane Josi Meritte. A ostatně je nutné zásobit se potravinami. . . je-li člověk předurčen k tomu, aby byl osobně sněden. . . dříve nebo později?"
  "Být sněden, Gin-Ghi?. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře! Vy tedy počítáte s tím, že budete sněden?"
  "To se dříve či později stane a před půlrokem chybělo už jen málo k tomu, abychom skončili svou cestu v břiše lidožrouta... zvláště já!"   "Ty, Gin-Ghi?. . ."
  "Ano, a to z toho důvodu, že já jsem tlustý, kdežto vy, můj pane, jste hubený a ti lidé mi dají před vámi bez váhání přednost."
  Přednost?. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!"
  "A nemají kromě toho australští domorodci ještě zvláštní zálibu ve žlutém mase Číňanů, kteří jsou lahodnější, protože se živí masem a ze-leninou?"
  "Proto vám také nepřestávám doporučovat, abyste kouřil, Gin--Ghi," odpověděl chladnokrevný Jos Meritt. "Vždyt' víte, že lidožrouti neradi jedí maso kuřáků."
  Což také chytrý "nebešt'an" bez prodlení učinil - nekouřil opium, ale tabák, který mu Jos Meritt v hojnosti dodával. Australci mají - jak


229


se zdá - nepřekonatelný odpor k lidskému masu, pokud je prosyceno nikotinem. Proto se také Gin-Ghi svědomitě snažil, aby se stal víc a víc "nejedlým". Bylo však skutečně správné, že se jeho pán i on sám ocit-li v nebezpečí, aby se zúčastnili hostiny lidojedů, nikoliv však v roli účastníků hostiny?
  Ano, v některých částech afrického pobřeží by Jos Meritt a jeho sluha bezmála skončili svůj život tímto dobrodružným způsobem. Před deseti měsíci v Queensland, na západě od měst Rockhampton a Gra-cemer, několik set mil daleko od Brisbane, je jejich cesta zavedla mezi nejdivočejší kmeny domorodců. Tam je kanibalismus jaksi nakažlivý. Proto také Jos Meritt a Gin-Ghi, kteří padli těmto divochům do rukou, by nezbytně zahynuli, nebýt včasného zákroku policie. V rozhodném okamžiku tedy byli vysvobozeni, mohli se dostat až do hlavního města Queensland a potom do Sydney, odkud je poštovní lod' právě přivezla do Adelaide. To však nevyléčilo Angličana z jeho potřeby, aby vydával v nebezpečí svou osobu i svého společnika, když se podle výroku Číňana chystali navštívit střed australské pevniny.
  "A to všechno kvůli klobouku!" zvolal Číňan. "Ay ya!. . . Ay ya!. . . Když na to pomyslím, slzy se mi hrnou z očí jako dešt'ové kapky po žlutých chryzantémách."
  "Kdypak se vám přestanou hrnout, Gin-Ghi?" otázal se Jos Meritt.   "Avšak ten klobouk, jestliže ho vůbec kdy naleznete, bude už pou-hým cárem. . ."
  "Už dost, Gin-Ghi!. . . To už je priliš!. . . Zakazuji ti vyslovovat se takto o tom klobouku, stejně jako o kterémkoliv jiném!. . . Rozu-míš?. . . Dobře!. . . Ó. . . Velmi dobře!. . . Začneš-li s tím ještě jednou, dám ti vysázet rákoskou čtyřicet nebo padesát ran na chodidla!"   "Nejsme v Číně!" odbyl ho Gin-Ghi.
  Vezmu ti potravu!"
  Zhubnu."


  "
  Uříznu ti cop u samé lebky!"
  Že mi uříznete cop?"
  Nebudu ti dávat tabák!"


  "
  Chraň mne bůh Fo!"
  Neuchrání tě!"
  A při této poslední hrozbě se Gin-Ghi znovu stal pokorným a ucti-vým. O který klobouk však vlastně šlo, a proč Jos Meritt trávil svůj život honbou za ním?


230

  Tento podivín byl - jak už jsme řekli - Angličan z Liverpoolu, jeden z těch neškodných bláznů, kteří už vlastně nenáleží pouze ke Spojenému království. Nepotkáváme-li je stejně i na březích Loiry, Labe, Dunaje a Šeldy, podobně jako v krajích zavlažovaných Temží, Clydem nebo Tweedem? Jos Meritt byl velice bohatý a velmi známý v Lancasteru a v sousedních hrabstvích pro svou sběratelskou vášeň. To, co sbíral s velikým úsilím a s velikým vydáním, však nebyly obrazy, knihy, umělecké předměty nebo alespoň bibeloty-trety. Nikoliv! Byly to klobouky - celé muzeum historických pokrývek hlavy - jakékoliv pokrývky hlav mužů nebo žen: klobouky špičaté, třírohé, dvourohé, klobouky okřídlené, kolesky, klobouky s okraji stočenými dolů, klaky, cylindry, kaškety, čepice s ušima, klobouky námořníků, klobouky bur-gundské, kněžské čapky, turbany, barety advokátů a soudců, fezy, čáky, lehké čapky vojenské i studentské, medvědí čepice husarské, tiáry, mitry, turecké tarbuše, čapky ženské, ozdobné pufy, llantry Inků, vysoké kuželovité heniny orientální, zavedené ve středověku, kněžské infule, kaškety z Orientu, klobouky dóžecí, křestní atd., atd., sta a sta kusů, víceméně zchátralých, roztrhaných, bez víka i okrajů.   Mohlo-li se mu uvěřit, měl vzácné historické speciality: přilbici Pat-roklovu, který byl usmrcen Hektorem pri obléhání Tróje; The-mistoklovu čapku z bitvy u Salaminy; čapku Galienovu a Hippokrato-vu; Caesarův klobouk, který mu vítr odnesl při přechodu řeky Rubi-kon; pokrývky hlavy Lukrecie Borgie z každého jejího sňatku - se Sforzou, s Alfonsem d'Este a Alfonsem Aragonským; Tamerlánův klobouk, když tento válečník překročil Indus; klobouk Čingischána, který jako dobyvatel kázal zničit Bucharu a Samarkand; skvělou ozdo-bu hlavy královny Alžběty při její korunovaci; pokrývku hlavy její sokyně Marie Stuartovny, když prchala ze zámku Locleven; slavnostní ozdobu carevny Kateřiny II., když byla pomazána v Moskvě; plstěný, nepromokavý klobouk Petra Velikého, když pracoval v zaardamských loděnicích; klak vévody z Marlborough z bitvy u Ramilies; klak Olafa, krále dánského, zavražděného v Sticklestadu; klobouk Gesslerův, kte-rému odepřel vzdát úctu Vilém Tell; soukennou čapku Williama Pitta, když v třiadvaceti letech vstoupil do ministerstva; dvourohák Napo-leona Bonaparta z bitvy u Wagramu, a konečně ještě sta a sta jiných, neméně zajímavých. Příčinou jeho nejhlubšího zármutku bylo to, že nemá čepici, kterou měl přikrytou hlavu Noe toho dne, kdy se archa zastavila na temeni hory Ararat, ani čapku Abrahamovu z té doby, kdy



231

se patriarcha chystal obětovat Izáka. Jos Meritt však nepochyboval, že i ty jednoho dne objeví. Co se týče pokrývek hlavy, které asi nosili Adam a Eva, když byli vyhnáni z pozemského ráje - zřekl se myšlen-ky opatřit si je, protože hodnověrní dějepisci zjistili, že první muž a první žena měli ve zvyku chodit s obnaženými hlavami.
  Už z tohoto velmi stručného přehledu zvláštností muzea Jose Merit-ta je vidět, v jakém vpravdě dětinském zaměstnání plynul čas tohoto podivína. Byl to nadšenec, přesvědčený o pravosti svých nálezů. Co zemí procestoval, kolik měst a vesnic prohledal, kolik krámů a kůlen prošt'áral, kolik starožitmţků a vetešm'ků navštívil, co času a peněz promarnil, aby po dlouhých měsících pátrání nezískal nic jiného než nějaký starý cár, který mu nakonec prodali jen za stejnou váhu zlata! Prošt'áral celý svět, aby mohl vložit svou ruku na některý předmět, který nebylo možné nalézt a nyní, když vybrakoval veškeré zásobárny Evropy, Afriky, Ameriky i Oceánie sám nebo se svými obstaravateli, dohazovači a obchodními cestujícími, se chystal propátrat až do nejne-přístupnějších koutů australskou pevninu!
  Byl tu důvod, který by ostatní měli bezpochyby za nedostatečný, který se však jemu samému zdál být nejzávažnější. Dozvěděl se, že australští kočovníci, muži i ženy, se rádi zdobí klobouky - můžeme si představit, v jakém stavu zkázy jsou! - zjistil také, že se celé náklady těchto starých trosek pravidelně vylod'ují v pobřežních přístavech a vy-vodil z toho, že by se tu "mohl udělat nějaký št'astný lov", abychom mluvili jazykem milovníků starožitností.
  Jos Meritt byl právě toho času kořistí utkvělé představy: byl přímo trýzněný touhou, která jej posedla a hrozila, že ho učiní úplným bláz-nem, když polovičním už vlastně byl. Běželo tenkrát o to, aby byl nalezen určitý klobouk, který se měl podle jeho tvrzení stát klenotem sbírky.
  Jaký byl tento zázrak? Který starověký nebo novodobý továrm'k zhotovil tento klobouk? Na které královské, šlechtické nebo občanské hlavě spočíval a za jakých okolností? Toto tajemství Jos Meritt nesvěřil nikomu. Avšak at'je tomu tak nebo onak, nabyl přesvědčení z převzác-ných údajů a sledoval stopu s horlivostí Chingachgooka*) nebo Chyt-rého Lišáka, že řečený klobouk po dlouhé řadě pohrom zná ukončit běh svého života patrně na hlavě některého náčelm'ka australského

,   kmene,0důvodňuje takto dvojnásobně své označení "pokrývka hla-    vy". Podaří-li se mu ho objevit, zaplatil by co by kdo žádal, ukradl by     ho, kdyby mu ho nechtěli prodat. To by byla nejvzácnější kořist této     výpravy, která ho už zavlekla až na severovýchod pevniny. A proto se     měl tedy Gin-Ghi znovu vydat v nebezpečí, že skončí běh svého života "   v zubech lidožroutů - a ještě jakých lidožroutů!... Nejdivočejších ze     všech těch, kterým až dosud čelil. Je třeba vlastně uznat, že sluha by 1     tak oddán svému pánovi - oddaností vpravdě čínskou - jak ze zišt-    nosti, tak skutečné náklonnosti, že by se od něho nedovedl odloučit.     "
    Zítra ráno odjedeme z Adelaide rychh'kem," řekl Jos Meritt.     "
    V devět?" otázal se Gin-Ghi.
    "V devět, přeješ-li si a přičiň se, aby bylo všechno připraveno k od-    jezdu!"
'   "Udělám, co bude v mých silách, můj pane, prosím vás však, abyste     měl na paměti, že nemám deset tisíc rukou bohyně Kuanin."     y ," p
    "Nevím, má-li boh ně Kuanin deset tisíc rukou od ověděl Jos     Meritt,"vím však, že ty máš ruce dvě, a prosím tě, abys je použil k mé     službě!"
  j !"
  "Mezitím, než mi e sežerou


  "
  Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!"
  Gin-Ghi asi nepoužil svých rukou horlivěji než obvykle, ponecháva-je raději svému pánovi, aby vykonal práci za něho sám. Nazítri tedy oba podivíni opouštěli Adelaide a vlak je unášel plnou parou k neznámým končinám, kde Jos Meritt doufal objevit klobouk, který dosud v jeho sbírce chyběl.





*) Legendární postava mohykánského náčelníka ze slavných románů Jamese F. Coopera



232
233


IV.

KAPITOLA

Vlakem z Adelaide





  ţ několik dní později se i paní Branicanová chystala opus-tit hlavní město Jižní Austrálie. Tom Marix právě doplnil mužstvo svého průvodu, který se skládal z patnácti bělochů a patnácti domo-rodců, kteří už předtím pracovali u policie. Tento doprovod byl určen k tomu, aby chránil karavanu před kočovníky a nikoliv k tomu, aby bojoval s kmenem Inda. Nesmíme zapomenout na to, co ri'kal Harry Felton: jde nejspíš o to, aby kapitán John Branican byl osvobozen za výkupné, než aby byl násilím vyrván domorodcům, kteří ho drží v za-jetí.
  Potraviny, v dostatečném množství aby zásobily čtyřicet lidí po celý rok, byly naloženy na dva nákladní vozy a měly být vyloženy ve Farina Town. Dopisy Zacha Frena, zasilané každý den z této stanice, informo-valy Dolly o všem, co podnikal. Voli a koně, nakoupení tímto velice starostlivým mistrem, už byli pohromadě s lidmi určenými k tomu, aby je vedli. Nákladní vozy, připravené zatím na nádraží, byly v pohoto-vosti, aby se na ně naložily bedny s potravinami, bah'ky šatstva, náčiní, zbraně a střelivo, stany, zkrátka všechno, co bylo na výpravu nezbytně nutné. Dva dny po příjezdu vlaku by se karavana mohla vydat na pochod.

  Paní Branicanová svůj odjezd z Adelaide ustanovila na 9. září. Při ', poslední rozmluvě, kterou měla s guvernérem provincie, tento zkušený   muž netajil neohrožené ženě, jaká nebezpečí bude muset podstoupit.   "Tato nebezpečí, paní Branicanová," pravil, "jsou dvojího druhu,   první vznikají od velmi divokých kmenů uprostřed území, jichž nejsme ' pány, a druhá ze samé povahy těchto končin. Protože jsou bez veške-  rých prostředků, jmenovitě vody - řeky i studny už suchem vyschly   - znamenají pro vás děsné útrapy. Z toho důvodu by snad bylo   vhodnější podniknout tuto výpravu o půl roku později, až na konci   horké roční doby."
  "Vím to, pane guvernére," odpověděla paní Branicanová, "a jsem   na všechno připravená. Už od svého odjezdu ze San Diega jsem studo-  vala australskou pevninu pročítáním zpráv cestovatelů, kteří ji navští-  vili, a cestopisů, které napsali muži jako Burke, Stuart, Giles; Forest,   Gregory a Warburton. Opatřila jsem si také zprávu neohroženého   Davida Lindsaye, kterému se podařilo v době od září 1887 do dubna   1888 procestovat Austrálii mezi Port Darwinem na severu a Adelaide ' na jihu. Vím velmi dobře o všech strastech a nebezpečích podobných   výprav. Přece jen však půjdu všude tam, kam mi velí moje povinnost."   "Badatel David Lindsay," podotkl guvernér, "přestal na tom, že se   ubíral už prozkoumanými končinami, protože transkontinentální te-' legrafní linie brázdí jejich povrch. Z toho důvodu si také s sebou vzal   pouze jediného mladého domorodce a čtyři nákladní koně. Vy však,   paní Branicanová, protože jdete hledat kočovné kmeny, budete nuce-  na se svou karavanou zamířit za tuto čáru a odvážit se na severozápad   této pevniny až do pouští Tasmanovy země nebo Wittovy země. . ."   "Půjdu až tam, kam bude třeba, pane guvernére," odvětila prostě   paní Branicanová. "Co vykonal David Lindsay a jeho předchůdci,   stalo se v zájmu civilizace, vědy nebo obchodu. To, co udělám já, stane   se za tím účelem, aby byl osvobozen můj manžel, dnes už jen jediný   pozůstalý z lodi Franklin. Po jeho zmizení a proti mínění všech jsem já   jediná stále tvrdila, že John Branican je dosud živ a měla jsem pravdu.   Šest měsíců, třeba i celý rok budu pátrat v těchto končinách s přesvěd-; čením, že manžela opět naleznu a znovu budu mít pravdu. Spoléhám   na oddanost svých společníků, pane guvernére, a naším heslem bude:   ,Nikdy nazpět!` "
  "To je heslo Douglasů, paní Branicanová, a nepochybuji, že vás   dovede k cili!"


234 235


  "Ano. . . s pomocí Boží!"
  Paní Branicanová se rozloučila s guvernérem a děkovala mu za pomoc, kterou jí poskytoval hned po jejím příchodu do Adelaide. Hned navečer tohoto dne - 9. září - opustila hlavní město Jižní Austrálie.
  Australské železnice jsou znamenitě zařízeny: pohodlné vagony, jezdící bez otřásání, trat', jejíž výtečný stav způsobuje jen zcela nepatrné zachvívání. Vlak se skládal ze šesti vozů, včetně dvou nákladních vozů. Paní Branicanová se usadila ve vyhrazeném oddělení.
  Vlak se zastavoval pouze proto, aby nabral vodu a palivo pro stroj a konal jen velmi krátké zastávky v hlavních stanicích. Jízda se měla tímto zkrátit alespoň o čtvrtinu.
  Za Adelaide vlak zamířil ke Gawleru, ujížděje krajem téhož jména. Po pravé straně trati se zdvíhaly lesnaté vysočiny, které vyznačují tuto část území. Australské hory nevynikají výškou, která mnoho nepřesa-huje dva tisíce metrů, a vypínají se hlavně na obvodu pevniny. Připisuje se jim velice dávný geologický původ, protože se ponejvíce skládají ze žuly a silurských vrstev.
  Tato část oblasti, která velmi prudce stoupá a je prostoupená rokle-mi, nutila trat' dělat četné okliky, tu podél těsných údolí a jinde zase středem hustých lesů, kde se eukalyptus (blahovičník) množí skutečně velmi bujně. Několik stupňů dále odtud, až povede rovinami středu, bude moci vlak uhánět bez závady přímou čarou, což má být význač-ným příznakem každé novodobé dráhy.
  Za Gawlerem, odkud se odděluje odbočka ke Great Bend, opisuje veliká řeka Murray náhlý záhyb, zatáčející na jih. Vlak ji nechal za sebou, uháněl po hranicích lightského okresu a ocitl se v okrese Stan-ley, na čtyřiatřicáté rovnoběžce. Kdyby nebyla noc, bylo by možné spatřit vrchol hory Bryant, nejvyšší bod pohoří, které se vypíná napra-vo od trati. Od tohoto bodu se jeví patrněji sklon půdy na západ a trat' běží mimo zvlněné úpatí tototo horského řetězu, jehož hlavní vrcholy jsou hory Bluff, Remarkable, Brown a Ardon. Jejich výběžky zanikají na březích Torresova jezera, široké nádrže, nepochybně spojené se Spencerovým zálivem, který se hluboko zařezává do australského po-břeží.
  Nazítří, při východu slunce, vlak minul na dohled Flinders Ranges, jehož nejzazší výběžek tvoří hora Serke. Okny svého vozu se paní Branicanová dívala na tyto končiny, pro ni tak nové. To je tedy ta


236

Austrálie, kterou právem pojmenovali "zemí protikladů", jejíž střed je pouhá rozsáhlá proláklina pod hladinou moře, kde vodní toky, větši-nou vyvěrající z písku, bývají stravovány dřív, než vyústí do moře, kde se množí nejpodivnější zvířata, která na světě žijí, kde se potulně zdržu-jí ty divoké kmeny, které navštěvují končiny středu a západu. Tam v dáli, na severu a na západě, se rozkládají nekonečné pouště Alexan-dřiny země a Západní Austrálie, ve kterých výprava hodlala hledat stopu kapitána Johna Branicana. Kterými stopami půjde, jakmile opustí pás obcí a osad, až bude odkázána pouze na neurčitá udání, která byla získána u smrtelného lože Harryho Feltona?
  Z toho důvodu byla paní Branicanové dána otázka: "Je vůbec mož-né představit si, že by kapitán John Branican za těch devět let, co byl zajatcem australských kočovm'ků, nikdy nenalezl priležitost, aby jim unikl?" Na to mohla paní Branicanová jen odpovědět, že za celou tu dobu podle výroku Harryho Feltona se jim sice naskytla jediná prileži-tost k útěku - ale té jediné John nemohl využít. Co se týká důvodu, založeného na tom, že nebývá zvykem domorodců šetřit životy zajatců, ať už pravděpodobného nebo ne, ukázala se tato možnost u trosečníků, pozůstalých naživu po zkáze Franklina, a Harry Felton sám byl toho důkazem. A konečně nestal se už případ, týkající se badatele Willema Classena, zmizelého před osmatřiceti lety, o kterém se dosud věřilo, že je asi zajatcem některého z kmenů severní Austrálie? Nu! Nebyl snad právě takový i osud kapitána Branicana, když tu vedle prostých do-mněnek bylo i určité prohlášení Harryho Feltona?
  Vždyť jsou i jiní cestovatelé, kteří navždy zmizeli, ačkoliv nic nedo-kazuje, že by byli zabiti. Kdo ví, nebudou-li tyto záhady jednoho dne vysvětleny?
  Mezitím vlak rychle uháněl a v malých stanicích se nezastavoval. Kdyby byla železnice posunuta poněkud dále na západ, vedla by podél břehů Torresova jezera, u kterého začínají vystupovat první výběžky horstva Flinders Ranges. Počasí bylo horké. Stejná teplota jako na severní polokouli v měsíci březnu pro země, kterými probíhá třicátá rovnoběžka, jako Alžír, Mexiko nebo Kočinčína*). Byla obava z dešt'ů nebo dokonce z bouří, které by si karavana marně přála z celého srdce, kdyby se ocitla v planinách vnitrozemí. Za těchto okolností dojela paní Branicanová ve tři hodiny odpoledne do stanice Farina Town.


*) Bývalý název dnešního Nam-bo v jižním Vietnamu v deltě Mekongu



237


  Tam železniční dráha končí a australští inženýři ji hodlají prodloužit dále na sever směrem k Overland Telegraph Line, která vede své dráty dále až ke břehům Harafurského moře. Povede-li železnice podle ní, bude nucena zahnout na západ, aby prošla mezi Torresovým jezerem a jezerem Eyre. Bude naproti tomu procházet územími, ležícími vý-chodně od tohoto jezera, neopustí-li poledm'k, který sleduje od Ade-laide.
  Zach Fren a jeho mužstvo byli shromážděni na nádraží, když paní Branicanová vystupovala z vozu. Všichni ji přivítali s velmi přátelským zájmem a uctivou srdečností. Hodný lodní mistr byl v hloubi duše dojat. Dvanáct dní - dvanáct dlouhých dní už nespatřil manželku kapitána Johna Branicana - to se mu od posledního návratu Dolly Hope do San Diega nestalo! Dolly byla velmi ráda, že se shledává se svým společníkem, přítelem Zachem Frenem, o jehož oddanosti byla přesvědčena. Usmála se, stiskla mu ruku - ona, která se skoro zapo-mněla smát.
  Tato stanice, Farina Town, je nová. Nové jsou i mapy, na kterých se dosud nevyskytuje. Vidíme v ní embryo jednoho z těch měst, která anglické nebo americké železnice "rodí" cestou, jako stromy plodí své plody; tyto plody však dozrávají rychle působením vynalézavého a praktického ducha Anglosasů. A mnohé z těchto stanic, které jsou ještě dnes pouhými vesnicemi, dokazují už nyní svým celkovým uspo-řádáním, naznačením náměstí, ulic a bulvárů, že se v brzké době stanou městy.
  Takovým bylo Farina Town, které bylo v té době konečnou stanicí adelaidské železnice.
  Paní Branicanová se v této stanici nehodlala zdržet. Zach Fren se osvědčil jako velice rozumný a pracovitý člověk. Materiál výpravy, který obstaral, zahrnoval čtyři nákladní vozy, tažené voly, dva kočáry, tažené dobrými koňmi a příslušné pohaněče a vozky. Na nákladní vozy už byly naloženy různé předměty na táboření, které vypravili z Adelai-de. Až nákladní vozy vydají svůj obsah, bude vše připraveno k odjezdu. To bude věcí čtyřiadvaceti až šestatřiceti hodin.
  Ještě téhož dne paní Branicanová důkladně prohlédla tento mate-riál. Tom Marix schválil opatření Zacha Frena. Za těchto okolností dospějí bez námahy k nejzazším hranicím území, kde koně i voli nalez-nou potřebnou trávu ke své výživě a jmenovitě vodu - v pustinách středozemí naleznou jen málo, někdy pouhý pramínek.


238

  "
  "Paní Branicanová, pravil Tom Marix, "pokud budeme sledovat telegrafní linku, země nám poskytne dostatek výživy a naše zvířata nebudou příliš trpět. Za ní, až se karavana pustí na západ, bude třeba nahradit koně a voly nákladními a jízdními velbloudy; pouze tato zvířata mohou vzdorovat žhavým končinám a spokojí se se studnicemi, které bývají často od sebe vzdáleny i několik dní pochodu."

  "
  "Vím to, Tome Marixi, odvětila Dolly, "a spolehnu se na vaši zkušenost. Uspořádáme karavanu jakmile se ocitneme ve stanici Alice Spring, kam doufám dorazíme v co nejkratší době."
  "Velbloudáři se vypravili už před čtyřmi dny se svými zvířaty," dodal Zach Fren, "a budou nás očekávat v té stanici.
  "
  "A nezapomeňte, paní Branicanová," pravil Tom Marix, "že teprve tam začnou skutečné obtíže výpravy!. . ."
  "Dovedeme je překonat!" odvětila jednoduše Dolly.
  A takto vyhlížela podle bedlivě promyšleného plánu první část ces-ty, která měřila asi tři sta padesát mil, které se měly zdolávat koňmi, koleskami a nákladními vozy, taženými voly. Z třiceti mužů průvodu mělo patnáct bělochů jet na koních; protože tyto husté lesy, tato podiv-ně zvlněná území, nedovolují dlouhé denní jízdy budou černoši násle-dovat jezdce bez nesnází pěšky. Až bude výprava ve stanici Alice Spring znovu uspořádána, budou velbloudi ponecháni výhradně bělo-chům, kteří budou konat výzvědné jízdy jednak aby získali zprávy o kočovných kmenech, jednak aby objevovali studnice, rozptýlené po poušti.
  Musíme připomenout, že výzkumné cesty, podniknuté napříč aus-tralskou pevninou, se nekonají jinak od té doby, kdy byli velbloudi přivezeni do Austrálie. Cestovatelé z Burkeovy, Stuartovy a Gilesovy doby by zajisté tolik nezkusili, kdyby mohli použít těchto velice užiteč-ných pomocm'ků. Roku 1866 je pan Elder přivezl ve značném počtu z Indie i s jejich afghánskými velbloudáři, a tomuto druhu zvířat se tu velmi dobře dařilo. Není pochyb, že pouze jejich pomocí mohl plukov-m'k Warburton přivést ke št'astnému konci svoji odvážnou výpravu, která měl za svoji výchozí stanici Alice Spring a za konečný cíl Rock-borne na břehu Wittovy země, v Nicholl Bay.
  Pokud se později Davidovi Lindsayovi podařilo projít pevninou od severu na jih s nákladními koňmi, stalo se to pouze proto, že se jen málo vzdálil od končin, kterými probţá telegrafní linka, kde nacházel vodu i potraviny, kterých se australským pouštím nedostává.


239


  Vzpomínkou na odvážné badatele, kteří se nerozpakují vzdorovat nebezpečí a útrapám všeho druhu, byl Zach Fren přiveden k poznám-ce:
  "Vy snad ani nevíte, paní Branicanová, že nás na cestě do Alice Spring někdo předešel?"
  "Opravdu?" podivila se Dolly.
  "Ano, paní Branicanová. Nepamatujete se na toho Angličana a jeho čínského sluhu, kteri se s námi plavili na Brisbane z Melbourne do Adelaide?"
  "Ovšem," pravila Dolly, "ti cestující však vystoupili v Adelaide. Ne-zůstali tam?"
  "Nikoliv, paní. Před třemi dny přijel Jos Meritt - tak se totiž jme-nuje - železnicí do Farina Town. Dokonce se mne dotazoval na některé podrobnosti naší výpravy, na cestu, kterou se hodláme ubírat, a přestával přitom na odpovědích: Dobře!. . Ó!. . . Velmi dobře!.   . .,
kdežto jeho Číňan vrtěl hlavou, jako by říkal: Zle!. . . Ó!. . . Velmi zle!. . . Nazítří pak, brzy na úsvitu, oba opustili Farina Town a zamířili k severu."
  "A jak cestují?" otázala se Dolly.
  "Cestují na koních; jakmile však dojedou do stanice Alice Spring, vymění - abych tak řekl - svou parní lod' za lod' plachetní - což ostatně uděláme i my."


  "
  Je snad tento Angličan vědecký badatel?"
  "Nevypadá na to, spíše se podobá gentlemanovi, bláznivému jako severozápadní vítr."
  "A neřekl, za jakým cilem se odvažuje do australské pouště?"   "Ani slovo, paní. Přece si však myslím, když cestuje pouze s tím svým Číňanem, že se nehodlá vystavovat nebezpečí mimo obydlená území provincie. Št'astnou cestu!. . . Přeji mu ji! Možná, že se s ním shledáme v Alice Spring!"
  Nazítri,11. zári v pět hodin odpoledne byly veškeré přípravy skon-čeny. Nákladní vozy byly naloženy dostatečným množstvím zásob potravin potřebných na tak dlouhou cestu. Obsahovaly masové a zele-ninové konzervy nejlepších amerických značek, čaj, cukr, sůl, mouku a léky v přenosné lékárničce. Zásoby whisky, jalovcové a pálenky plnily určitý počet soudků, které později budou naloženy na hřbety velbloudů. Mezi poživatinami byla i značná zásoba tabáku - zásoba tím nezbytnější, protože neměla sloužit pouze mužstvu, nýbrž také jako

předmět výměny s domorodci, u nichž se ho používá jako běžné mince. Za tabák a kořalku bychom koupili celé kmeny Západní Austrálie. Veliká zásoba tabáku, několik štůčků potištěného plátna a množství různých drobností mělo být výkupným za kapitána Johna Branicana.





. "Nazitři pak, brzy na úsvitu, oba opustili Farina Towna a zamiřili k severu. "

  Co se týká táborového materiálu, jako stanů, pokrývek, beden obsa-hujících šatstvo a prádlo, všechno to, co bylo majetkem paní Branica-

240 ţ 241


nové a její služebné Harrietty, předmětů Zacha Frena a velitele výpra-vy, náčiní, potřebné k přípravě pokrmů, petrolej na vaření, střelivo, zahrnující náboje s broky i náboje s kulkami pro obranné i lovecké pušky, svěřené na starost mužstvu Toma Marixe - tento veškerý materiál nalezl své místo na kárách, tažených voly.
  Nyní už nezbývalo nic jiného, než dát povel k odjezdu.
  Paní Branicanová, se už nemohla dočkat okamžiku odjezdu a určila ho na zítřek. Bylo rozhodnuto, že za svítání karavana opustí stanici Farina Town a pustí se severním směrem, podél Overland Telegraph Line. Vozků a ozbrojenců bylo v průvodě celkem čtyřicet a podléhali velení Zacha Frena a Toma Marixe. Všichni byli upozorněni, že je nutné být brzy zrána v pohotovosti.
  Toho večera, kolem deváté hodiny, Dolly a služebná Harrietta, do-provázené Zachem Frenem, se právě vrátily do domu, který u nádraží obývaly. Jakmile byly zavřeny dveře a obě se chystaly do svého pokoje, ozvalo se zvenčí slabé zaklepání.
  Zach Fren se vrátil na práh domu, otevřel dveře a nedovedl potlačit výkřik překvapení.
  Před ním stál s balíčkem v podpaždí a s kloboukem v ruce - nová-ček z Brisbane.
  Skutečně, zdálo se, jako by paní Branicanová uhodla, kdo to je!. . . Ano, a jak to vysvětlit?. . . Ačkoliv se nenadála, že chlapce ještě někdy uvidí, přece jen byla v mysli přesvědčena, že se on sám pokusí k ní přiblížit. . . at' už tomu bylo tak nebo ne, bezděky jí uklouzlo, dříve než mladíka spatřila, ze rtů toto jméno:
  "Godfrey!"
  Godfrey právě před půl hodinou přijel z Adelaide.
  Několik dní před odjezdem poštovní lodi požádal nováček kapitána o vyplacení mzdy a vzdal se svého místa. Ocitl se na pevnině, ale nepokusil se představit v hotelu na William Street, kde paní Branica-nová bydlela. Několikrát ji však sledoval, aniž by byl spatřen, aniž by se pokusil oslovit ji! Ostatně dozvěděl se, že Zach Fren odjel do Farina Town, aby sestavil karavanu. A proto také, jakmile se dozvěděl, že paní Branicanová opustila Adelaide, vsedl do vlaku pevně rozhodnut, Že ji dohoní.
  Co vlastně Godfrey chtěl a kam směřovaly jeho kroky?
  Brzy se měla Dolly dozvědět, co si přeje.
  Byl uveden do domu a vzápětí se ocitl před paní Branicanovou.


242

  "To j si ty. . . dítě mé. . . to j ste vy, Godfreyi?" pravila a vzala ho za ruku.


  "
  Je to on a co chce?" hučel Zach Fren s priliš zřetelnou mrzutostí, protože se mu nováčkova přítomnost zdála být nadmíru nepříjemná.





Pied nim stál s baličkem v podpaždi a s kloboukem v ruce - nováček z Brisbane.




  "
  Co chci?" odpověděl Godfrey. "Chci vás následovat, paní, násle-  dovat tak daleko, kam půjdete, a nechci se od vás už nikdy odloučit!. . .


  243



Š


Chci jít s vámi hledat kapitána Branicana, nalézt jej a přivézt nazpět do San Diega, vrátit ho jeho přátelům. . . jeho vlasti!"
  Dolly se už nedovedla ovládnout. Rysy toho chlapce. . . to byl celý John. . . vyvolávaly jí před očima jejího nadevše milovaného Johna!   Godfrey, klečící u jejích nohou, s rukama vztaženýma k ní, opako-val:
  "Vezměte mne s sebou, paní. . . vezměte mne s sebou. . . prosím vás!"
  "Pojd', dítě mé, pojd'!" zvolala Dolly a přitáhla jej na své srdce.

V.

KAP I TOLA

Napříč Jižní Austrálii





  ţdjezd karavany se uskutečnil 12. září časně ráno.
  Počasí bylo krásné, vedro bylo mírněno jemným vánkem a několika lehkými mraky. Na této jedenatřicáté rovnoběžce a v tomto období se zřejmě v pásmu australské pevniny začínala projevovat horká roční doba. Cestovatelé znají, jak strašně se projevují tato vedra, když je na pláních středu pevniny nemůže zmírňovat ani déšt', ani stín.   Skutečně litovali, že okolnosti paní Branicanové nedovolily podnik-nout tuto výpravu o pět, šest měsíců dříve. V zimě by zkoušky takové cesty byly snesitelnější. Z mrazů - jejichž působením teploměr časem klesá až na bod mrazu - je menší obava než z veder, které rt'utový sloupec vyhánějí až nad čtyřicet stupňů tepla ve stínu. Drive než nastá-vá měsíc květen rozplývají se páry v hojné lijáky, potoky oživují, studny se naplňují. Není už nutné cestovat několik dní, aby byla nalezena bahnitá voda pod planoucí oblohou. Australská poušt' je karavanám méně příznivá než poušt' Sahara v Africe, která vyniká nad ni tím, že má oázy, kdežto tuto lze právem nazvat "zemí žízně".
  Paní Branicanová však neměla možnost volit místo ani hodinu. Od-chází, protože odejít je třeba, bude čelit strašným nástrahám podnebí proto, že je to naprosto nutné.


244 ' 245
  I


  Aby byl kapitán John Branican nalezen, aby byl vyrván domorod-cům - to se nemohlo odložit, i kdyby měla podlehnout při konání své povinnosti, jako podlehl Harry Felton. Útrapy, které prožil tento ne-št'astník, však nečekaly na tuto výpravu, uspořádanou tak, aby překo-nala veškeré nesnáze - alespoň potud, pokud by to bylo možné, jak tělesně, tak duševně.
  Známe už složení karavany, ve které bylo od příchodu Godfreye jedenačtyřicet osob. Povíme, jaký pořádek se zachovával při pochodu na sever od Farina Town, uprostřed lesů a podél potoků, kde cestování obyčejně nezpůsobuje žádné vážné potíže.
  V čele se ubíralo patnáct Australanů, oblečených do kalhot a kaza-jek z pruhované bavlněné látky, se slaměnými klobouky, bosi, tak jak jsou zvyklí. Protože každý z nich byl ozbrojen puškou a revolverem a měl za pasem nábojnici, tvořili předvoj pod velením bělocha, který byl zároveň i vyzvědačem.
  Za nimi, v lehkém dvoukolovém buggy-kočáru - se usadila paní Branicanová se svou služebnou Harriettou. Stahovací striška, přizpů-sobená tomuto lehkému povozu, jim umožňovala dostatečnou ochra-nu před deštěm a bouří.
  Do druhého nasedli Zach Fren a Godfrey. Jakkoliv se lodní mistr zprvu na chlapce poněkud zlobil, že přišel, brzy si ho velice obh'bil, když viděl, jak má rád paní Branicanovou.
  Potom následovaly čtyři nákladní vozy, tažené voly a rychlost výpra-vy se měla řídit kroky těchto zvířat, která v Austrálii začali takto užívat teprve v nedávné době a získali tak velmi cenné pomocmlcy při dopra-vě a zemědělských pracích.
  Po stranách a na konci této malé čety se za sebou ubírali muži Toma Marixe, oblečení podobně jako jejich velitel: kalhoty byly zastrčeny do vysokých bot, plátěná kazajka stažena v pase, bílé klobouky z plátna se štíty vpředu i vzadu, sbalený lehký nepromokavý plášt' - všichni byli ozbrojeni stejně jako jejich druhové domácího původu. Tito muži, jedoucí na koních, měli za úkol vyhledávat cestu a volit místa na poled-ní zastávku nebo noční tábor, až se druhá část dennţo pochodu bude blížit ke konci.
  Za těchto podmínek mohla karavana urazit denně dvanáct až třináct mil po velmi hrbolaté půdě, občas i hustými lesy, ve kterých se mohly nákladní vozy pohybovat jen velmi pomalu. Když nadcházel večer, připadala starost o zařízení noclehu na Toma Marixe, který v tom měl



246

už zkušenost. Potom lidé i zvířata odpočívali po celou noc a časně ráno se šlo zase dál.
  Cesta z Farina Town do Alice Spring - asi tři sta padesát mil*)-není spojena s vážným nebezpečím ani s velikou námahou a pravděpo-dobně si vyžádá asi třicet dní. Stanice, kde bude třeba znovu zřídit karavanu za příčinou prozkoumání západních pustin, nebude tedy dosaženo před první třetinou měsíce října.
  Při opouštění Farina Town mohla výprava v délce několika mil sledovat práce při prodlužování železnice. Pustila se na západ hor Williouran Ranges a ubírala se směrem vyznačeným tyčemi linie Over-land Telegraph Line.
  Na cestě si paní Branicanová vyžádala od Toma Marixe, který jel vedle jejího kočáru, některé zprávy o této telegrafní lince.   "Roku 1870," odpověděl Tom Marix, "šestnáct let po prohlášení Jižní Austrálie, měli osadníci myšlenku založit tuto linku, od jihu až na sever, z Port Adelaide až do Port Darwin. Práce byly prováděny tak rychle, že skončily už v polovině roku 1872."
  "Nebylo však napřed nutné podrobně prozkoumat pevninu?" po-dotkla paní Branicanová.
  "Ovšem, je tomu tak, paní," odpověděl Tom Marix, "a už před deseti lety - od roku 1860 až po rok 1861- Stuart, jeden z našich nejodvážnějších cestovatelů, ji prošel a provedl četná pátrání východ-ním i západním směrem."
  "A kdo byl tvůrcem této linky?" tázala se dále paní Branicanová.   "Inženýr stejně odvážný jako duchaplný, pan Todd, ředitel pošt a telegrafů v Adelaide, jeden z našich spoluobčanů, kterých si Austrá-lie váží, jak si to právem zasluhují."
  "A mohl zde nalézt veškerý materiál, který na takové dilo potřebo-val?"
  "Ne, paní," odpověděl Tom Marix, "byl nucen dát dopravit z Evro-py izolátory, dráty a dokonce i sloupy. Nyní by kolonie už stačila vyhovět veškerým požadavkům jakéhokoliv průmyslového podniku."   "A nechali domorodci provádět tyto práce a neničili je?"   "Na počátku dělali něco lepšího, nebo vlastně horšího, než aby je pouze přerušovali, paní Branicanová. Ničili materiál, drát, aby si opat-řovali železo, sloupy, aby si z nich vyráběli topůrka na sekery. Proto


*) Asi 700 km


247


rţ


byly také v prostoru osmnácti set padesáti mil*) neustálé šarvátky s Australci, třebaže nebyly nijak prospěšné pro ně samé. Neustále se yraceli ke svému zhoubnému konání, a skutečně, bylo by bývalo nutné upustit od podniku, kdyby pan Todd nepřišel na myšlenku vpravdě inženýrskou, ba dokonce geniální. Zmocnil se několika náčelni'ků, dal jim pomocí silného článku zasadit určitý počet elektrických ran, který-mi byli tak poděšeni a otřeseni, že se jejich druhové už netroufali k aparátům přiblížit. Linka mohla potom být ukončena a nyní už působí zcela pravidelně."
  "Není chráněna hlídači otázala se paní Branicanová.
  "Hlídači ne," odvětil Tom Marix, "nýbrž oddíly ,černé policie`, jak ji tu nazýváme."
  "A tato policie nikdy neproniká až do končin středu a západu?"   "Nikdy, anebo alespoň jen velmi zřídka, paní. Vždyt' je tolik zločin-ců, darebáků a podvodníků, které je nutné pronásledovat v obydle-ných okresech!"
  "Ale jak to, že dosud nikomu nepřišlo na mysl, poslat tuto černou policii po stopě těch Indaů, když bylo známo, že kapitán John Branican je jejich zajatcem. . . a to už tolik let?. . ."
  "Zapomínáte, paní, že toho moc nevíme a nevíte to ani vy sama, kromě zprávy Harry Feltona staré nanejvýš několik neděl!"   "To je ovšem pravda," souhlasila Dolly; "pouze několik neděl."

  "
  "Ostatně vím, pokračoval Tom Marix, "že černá policie dostala rozkaz prohledat území Tasmanovy země a že tam má být poslán velmi silný oddíl, ale velice se obávám. . ."
  Tom Marix se zarazil. Paní Branicanová si toho však nepovšimla.   Stalo se tak proto, že Tom Marix, ačkoliv byl odhodlaný vykonat až do konce povinnost, kterou na sebe vzal, pokládal - musíme to po-znamenat - výsledek této výpravy za velmi nejistý. Věděl, jak nesnad-né je dopadnout tyto kočovné australské kmeny. Proto také ani ne-mohl sdílet vroucí víru paní Branicanové, ani přesvědčení Zacha Fre-  na, ani pudovou důvěru Godfreye. Přece však - musíme to opakovat   - vykoná svou povinnost.
  15. září navečer se karavana utábořila v městečku Boorloo, při záhy-  bu deroyských pahorků. Na severu bylo vidět vrchol Mount Attraction   (Hora přitažlivosti), za kterou se rozkládají Illusion Plains (Planiny


ţ) 3 400 km

iluzí). Můžeme snad z těchto jmen usuzovat, že hora přitahuje a plani-na je klamná? At' je to jak chce, je jisté, že australská kartografie vyka-zuje podobné názvy, které mají současně hmotný i mravní význam.





.. . brzy nalezl mělčinu, která dovolila nákladnim vozům
  i kočárům dostat se na druhý břeh, . . .

  V Boorloo telegrafní linie zahýbá téměř v pravém úhlu na západ. , O dvanáct mil dále přetíná Cabanna Creek. Co je však velmi snadné


248 249


pro vzdušné dráty, napjaté od sloupu ke sloupu, je daleko obtížnější pro oddil pěších a jezdců. Bylo nutné vyhledat schůdný brod. Mladý námořník nechtěl žádnému jinému tuto starost přenechat.
  Odhodlaně se vrhl do prudké, šumící řeky a brzy nalezl mělčinu, která dovolila nákladním vozům i kočárům dostat se na druhý břeh, aniž se močily výš než po osy svých kol.
  Dne 17. září se karavana utábořila na posledních výběžcích horstva North West, které se vypíná asi o deset mil dále na jih.
  Protože kraj byl obydlený, dostalo se paní Branicanové a jejím spo-lečm'kům nejlepšího přijetí v jedné z těch rozsáhlých farem, jejichž povrch, získaný obděláváním, obsahuje až několik tisíc akrů. Chov ovcí v nesčetných stádech, pěstování obilí, prováděné na širých pláních beze stromů, hojné pěstování ciroku obecného (jahel indských) a ku-kuřice, široké úhory, připravené na osévání v příštím období, prakticky spravované lesy, plantáže oliv a jiných rostlin, příznačných pro tyto teplé šířky, sta a sta zvířat do práce a tahu, personál potřebný na obstarávání všech prací s tím spojených - personál podrobený téměř vojenské kázni, jejíž předpisy činí z člověka takřka otroka - to jsou ta panství, která tvori blahobyt provincii australské pevniny. Kdyby kara-vana paní Branicanové nebyla dostatečně zásobena hned při odjezdu, nalezla by zde všechno potřebné a obdržela to od šlechetných a boha-tých farmářů, "free selectors", majetníků těchto zemědělských stanic.   Ostatně těchto velikých průmyslových závodů přibývá. Nesmírné prostory, které nedostatek vody činil neplodnými, budou odevzdány zemědělství. A skutečně, spodní vrstvy území, kterými se karavana právě ubírala, asi dvanáct mil na jihozápad od jezera Eyre, byly pro-stoupeny vodními plochami, artéskými studnicemi, vyvrtanými teprve nedávno a dodávajícími denně až tři sta tisíc gallonů*) vody.   18. září opatřil Tom Marix večerní táboření u jižního výběžku South Lake Eyre, který souvisí s North Lake Eyre a má velmi značný rozměr. Na jeho lesnatých březích bývá vidět hejna podivných bahňáků, nej-vzácnější z nich je "bahiru", a hejna černých labutí, promísená kormo-rány, pelikány a volavkami s peřím bílým, modrým nebo šedivým.   Zeměpisná poloha těchto jezer je skutečně zvláštní. Jejich růženec se táhne z jihu na sever Austrálie; Torresovo jezero, kolem kterého zatáčí železnice, Little Lake Eyre, Big Lake Eyre, dále jezera Frome, Blan-

*) Asi 1350000 litrţ

;   che, Armédée. To jsou hladiny slané vody, starověké přírodní nádrže,     kde se patrně uchovaly zbytky vnitrozemského moře.
    Vždyt' zeměpisci většinou připouštějí, že dřívější australská pevnina     byla rozdělena na dva ostrovy, a to v době, která nemůže být pri7iš     vzdálená. Bylo zpozorováno, že se obvod této pevniny, utvořené za '   jistých telurických podmínek, snaží vystupovat na mořský povrch a ne-    zdá se být pochybným z druhé strany, že i střed je podrobený ustavič-    nému stoupání.
    Bývalá nádrž se tedy časem naplní, což bude mít za následek zmizení     těchto jezer, rozložených mezi sto třicátým a sto čtyřicátým stupněm     jižní šířky.
    Od výběžku South Lake Eyre až po stanici Emerald Spring, kam     navečer 20. září karavana dorazila, zdolala cestu asi sedmnácti mil     zemí, pokrytou nádhernými lesy, jejichž stromy tyčily své větve až do     výše dvou set stop.
    Třebaže byla Dolly zvyklá lesním velikánům z Kalifornie, jmenovitě     obrovským sekvojím, mohla by se divit této úžasné vegetaci, kdyby ji     její myšlenky stále neunášely severním a západním směrem, do středu     vyprahlých pouští, kde písčitá "dyna" stěží uživí několik hubených ke-    ri'ků. Neviděla nic z těch obrovských kapradin, nejzajímavějších dru-    hů Austrálie, z obrovských eukalyptů (blahovičníků) s listím ronícím     slzy, seskupených na mírných vyvýšeninách půdy.
    Je to skutečně zvláštní úkaz: u paty těchto stromů nebývá žádné     křoví; půda, kde žijí, je bez hloží a trní, jejich spodní větve vyrůstají     teprve až ve výši dvanácti až patnácti stop nad kořeny. Zbývá tam ,   pouze nikdy neschnoucí zlatožlutá tráva. Zvířata zničila mladé výhon-    ky,0hně, rozdělané squattery*), strávily křoviska a houštiny. Proto     také, ačkoliv nevedou - podle pravdy - proražené cesty těmito     rozsáhlými lesy, tak rozdilnými od afrických pralesů, kde je možné ,   putovat půl roku, aniž se dojde na jejich konec, pochod jimi není tak     pri'liš obtížný. Povozy i nákladní vozy jely docela pohodlně mezi těmito     stromy,0d sebe značně vzdálenými, pod vysokou klenbou listí.     A kromě toho Tom Marix znal dobře tento kraj, kterým už mnoho-    krát projel, když spravoval provinciální adelaidskou policii. Paní Bra-    nicanová by se nemohla svěřit spolehlivějšímu a oddanějšímu průvod-    ci. Žádný vůdce výpravy by neosvědčil tolik horlivosti i zkušenosti.     *) Squatter - majitel stáda ovcí, pasených na pastvinách, najatých od státu (osadník) I


250 251


  Mimo to si však Tom Marix nalezl k ruce mladého, čilého a rázného pomocmţlca v mladém nováčkovi, který tak přilnul k Dollyině osobě; žasl nad zápalem, který u tohoto čtrnáctiletého chlapce nacházel. Godfrey mluvil o tom, že by se pustil i sám do vnitrozemí, pokud by to bylo třeba. Kdyby byly objeveny nějaké stopy po kapitánovi Johnovi Branicanovi, bylo by skutečně nesnadné, snad i nemožné, udržet ho v řadě. Všechno na něm, jeho nadšení, když se rozpovídal o kapitánovi, jeho horlivost ve studování map střední Austrálie, neúnavnost, s jakou si dělal poznámky, když se vzdělával na zastávkách, místo aby odpočí-val po dlouhé a únavné cestě - všechno v této vášnivé duši prozrazo-valo jakési vzkypění, které nemohlo nic zmírnit.
  Na svůj věk velmi silný, zocelený drsnými zkouškami námořnického života, zpravidla karavanu předjížděl a ztrácel se jí z dohledu. Pokud zůstával na místě, stávalo se to jen na výslovný Dollyin rozkaz. Ani Zach Fren, ani Tom Marix, jakkoliv jim dával najevo své veliké přátel-ství, by nedosáhli toho, co ona dokázala jediným pohledem. A proto také, pod vlivem svých citů, působením tělesné i duševní podoby s Johnem, k němu chovala mateřskou náklonnost. Pokud Godfrey není její syn podle přírodních zákonů, stane se jím alespoň podle zákonů o adoptování. Godfrey ji už neopustí. . . I John s ní bude sdílet náklon-nost k tomuto chlapci, kterou k němu chová ona.
  Jednoho dne, po nepřítomnosti, která se hodně protáhla a zavedla ho několik mil před karavanu, mu řekla:
  "Milý chlapče, chci, abys mi dal slib, že se už nikdy ode mne nevzdá-líš bez mého svolení. Když tě vidím odcházet, bývám plná nepokoje až do tvého návratu. Celé hodiny o tobě nevíme. . ."
  "Paní Dolly," bránil se nováček, "je přece třeba, abych sbíral zprá-vy. . . Byl ohlášen kmen kočovných domorodců, kteří táboří na War-mer Creek. . . Chtěl jsem vidět náčelníka toho kmene. . . vyptat se ho. . "


  "
  A co řekl?" otázala se Dolly.
  "Slyšel prý o nějakém bělochovi, který přicházel od západu a ubíral se do queenslandských okresů."


  "
  A kdo byl ten muž?"
  "Rozuměl jsem mu, že tu šlo o Harry Feltona a nikoliv o kapitána Branicana. Ale my ho najdeme!. . . ano, my ho přece nalezneme!. . . Ach, paní Dolly, já ho mám tak rád, jako vás, která jste pro mne matkou!"

  "Matkou!" zašeptala Dolly.
  "Vás však znám, ale kapitána Johna Branicana jsem nikdy nespat-řil!. . . A bez této podobizny, kterou jste mi dala. . . kterou nosím stále





při sobě. . . bez tohoto obrázku, se kterým mluvím. . . který jako by mi odpovídal. . ."


252 ţ. 253

  A kromě toho Tom Marix znal dobře tento kraj,
kterým už mnohokrát projel, když spravoval provinciálni adelaidskou policii. 

  "
  Jednoho dne ho poznáš, můj chlapče," odvětila Dolly, "a on tě bude mít rád tak jako já!"
  24. zári, po táboření v Strangway Spring, za Warmer Creek se vý-prava zastavila ve William Spring, dvaačtyřicet mil severně od Eme-rald. Je už vidět v názvu "spring" - což znamená "pramen" - dané-ho různým stanicím, že vodní sít' na ploše povrchu těchto území, který-mi probíhá telegrafní linie, je dost rozsáhlá. Horká roční doba však již pokročila natolik, že prameny začínaly vysychat a nebylo tedy nijak obtížné nalézt brody, když běželo o to, přeplavit se přes některý ten


"
creek` `.
  Ostatně však bylo možné pozorovat, že mohutné vegetace zatím ještě neubývá. Pokud výprava objevovala vsi jen velmi zřídka, země-dělské závody následovaly jeden po druhém. Křoviska ostnatých aka-cii, promísených šípkovými keři s vonnými květy, jejichž vůní byl vzduch prosycen, jim tvořily neproniknutelné ploty.
  Co se týká lesů, už méně hustých, ubývalo v nich evropských stromů jako dubů, platanů, vrb, topolů, tamaryšků stále více ve prospěch eukalyptů a jmenovitě gumovníků, kterým Australci ň'kají "spott gums (pomalovaná guma).
  "Jaké jsou to zde čertovské stromy!" vykřikl Zach Fren, když po-prvé spatřil skupinu asi padesáti těchto stromů. "Č'lověk by řekl, že jejich kmen je pomalovaný všemi duhovými barvami!"
  "To, čemu vy, mistře Frene, ň'káte pomalování, je ve skutečnosti přírodní barva," vysvětloval mu Tom Marix. "Kůra těchto stromů mění barvu podle toho, jak vzrůst pokračuje nebo se opožd'uje. A po-hled'te na tamhle ty, jejichž kmen je pruhovaný modrými páskami, nebo semtam pokrytý žlutými plochami!"
  "Zase o jedno čtveráctví více k těm, kterými se vyznačuje vaše pevnina."
  "Čtveráctví, když si to přejete, ale věřte mi, Zachu, že vlastně sklá-dáte svou poklonu mým krajanům, když opakujete, že se jejich země nepodobá žádné jiné na světě. A stane se dokonalou, až..."


  "
  Až tu nezbude ani jediný domorodec - to se ví!" odvětil Zach Fren.
  Čeho bylo také třeba si povšimnout, bylo to, že ptáci vyhledávali ve velikém počtu tyto stromy, ačkoliv jim neposkytovaly dostatečný stín. Bylo tu několik strak, papoušků, několik bělostných kakadu; ptáků--posměváčků, kteří by podle pozorování pana D. Charnaye spíš zaslu-

254

hovali název "ptáci-vzdychálci"; byli tu dále "tandalové" s rudým hrdlem, jejichž žvastání je nevyčerpatelné; létající veverky, mezi jinými i "poletucha", kterou myslivci vábí napodobováním skřeků nočních ptáků; různé rajky a jmenovitě riffle bird se sametovým peřím, který se pokládá za nejkrásnější ukázku australské ornitologie; posléze na hla-dině lagun nebo močálů dvojicejeřábů a lotosových ptáků, kterým tvar jejich chodidel umožňuje, aby mohli běhat po leknínových listech.   Byl tu nadbytek zajíců a byli hojně stňleni, o koroptvích a divokých kachnách ani nemluvě - což Tomovi Marixovi dovolovalo, aby šetřil zásoby výpravy. Tato zvěřina byla nad ohněm pěkně udušena nebo upečena. Někdy také vyhrabávali vejce leguánů, která jsou výtečná a lepší než sám leguán, na kterém si pochutnávali zvláště černoši.   Co se týká potoků, ty zase dodávaly okouny, štiky s velmi dlouhými tlamami, spoustu žlutě pruhovaných cípáků, tak hbitých, že rybářům skákali přes hlavy, a jmenovitě myriady úhořů. Časem bylo nutné dát si pozor na krokodýly, kteří ve svém vodním prostředí nepřestávají být velice nebezpeční. Z toho všeho vyplývá, že udice a sítě jsou náčiní, které si cestovatel po Austrálii musí opatřit, jak to i výslovně doporu-čuje plukovmlc Warburton.
  29. září, za úsvitu, karavana opustila stanici Umbum a vydala se na cestu po velmi skalnaté půdě, nepříznivé pro chodce. O osmačtyřicet hodin později se dostala na západě od Denison Rangers ke stanici The Peak, zrizené teprve nedávno pro potřeby telegrafní služby. Z tohoto místa se vypravil cestovatel Stuart na sever a putoval téměř neznámými končinami; to se dozvěděla paní Branicanová z podrobného vypravo-vání Toma Marixe o Stuartových cestách.
  Když karavana opustila tuto stanici, zakusila na prostoru asi šedesáti mil jakési předzvěsti útrap, které ji očekávaly při přechodu australské pouště. Bylo nutné postupovat po velmi vyprahlé půdě až na břehy řeky Macumba a za ní pak urazit cestu skoro stejně dlouhou a neméně obtížnou pro pochod až do stanice Lady Charlotte. Na těchto širých, zvlněných pláních, tu a tam zpestřených několika kyticemi stromů s bezbarvým listím, nechyběla zvěř, je-li toto pojmenování správné. Poskakovali tu klokani "wallabi", kteří prchali obrovskými skoky. Jinde zase pobíhala "opposa", toho druhu bandikut a dyasur, který hnízdí - to je to pravé slovo - v korunách gumovmlců. Dále bylo vidět několik párů kasuárů s hrdým a vyzývavým zrakem, jako je orlí zrak, kteří však nad krále ptactva vynikají tím, že mají výživné a tučné


255


maso, téměř se rovnající masu hovězímu. Ze stromů tu byl "bungabun-ga", druh araukarii, který v jižních krajích Austrálie dosahuje výšky až dvou set padesáti stop. Tyto jedle, zde poněkud skrovnějšího vzrůstu, plodí dost výživnou mandli, kterou Australci hojně požívají.   Tom Marix, ve všem starostlivý, upozornil své společníky na možné setkání s medvědy, kteří si pro své doupě volí dutý kmen gumovníků. A to se skutečně také stalo; avšak těchto ploskochodců, označovaných jménem "potoru", se není třeba bát víc než vačic s dlouhými drápy.   S domorodci se karavana dosud skoro nesetkala. Jejich kmeny se totiž toulají z tábora do tábora na severu, východě a západě od Over-land Telegraph Line.
  Při putování těmito postupně vyprahlejšími končinami měl Tom Marix možnost zcela využít zvláštního pudu volů, připřažených k ná-kladním vozům.
  Tento pud, který se vyvinul v tomto plemeni - jak se zdá - teprve po jeho zavedení na australské pevnině, pobízí tato zvířata, aby kráčela k řekám, kde by mohla ukojit svoji žízeň. Mýlí se jen velmi zřídka a lidé je mohou s důvěrou následovat. Proto také tento pud bývá velmi oceňován za okolností, které se občas naskytnou.
  Zajitra 4. října tažní voli, kteří táhli první nákladní vůz, se pojednou zastavili. Ostatní spřežení je následovala. Marně je poháněči pobízeli svými bodci - nedokázali je přinutit k jedinému kroku vpřed.   Tom Marix byl o tom vyrozuměn a ihned zajel ke kočáru paní Branicanové.

  "
  "Vím, co to znamená, řekl jí. "Jestliže jsme se dosud na své cestě nesetkali s domorodci, v tuto chvíli právě přecházíme stezku, kterou obyčejně sledují; a protože naše zvířata vyčenichala jejich stopy, vzpí-rají se je přejít."


  "
  A co je důvodem tohoto odporu?" otázala se Dolly.


  "
  Důvod není zcela jasný," vysvětloval Tom Marix, "nicméně věc sama je naprosto nesporná. Já sám bych se domníval, že si asi první kusy hovězího dobytka, dopraveného do Austrálie, se kterými domo-rodci zle nakládali, týrání dobře zapamatovali a že se tato vzpomínka přenáší z pokolení na pokolení."
  At' už tato podivná dědičnost, uváděná velitelem výpravy, byla ane-bo nebyla příčinou jejich nedůvěry, bylo naprosto nemožné přinutit voly k tomu, aby se ubírali dále. Bylo nutné vypřáhnout je, obrátit a ranami biče i bodci donutit, aby asi o dvacet kroků couvli. Tímto


256

způsobem překročili stezku, načichlou přechodem domorodců a když byli znovu zapřaženi do jha, jeli pak zase bez zábran dále severním směrem.





  Když karavana dojela ke břehům řeky Makumba, mohl každý dosy-tosti ukojit svou žízeň. Vody, vlivem účinku velmi silných veder, asi o polovinu ubylo. Kde však není vody dostatek pro to, aby po ní mohl


257

. . . upozornil své společníky na možné setkáni s medvědy, . . . 

plout "squiff" (člun), zbývájí stáleještě dost a dost, aby se mohla ukojit žízeň asi čtyřiceti lidí a dvaceti zvířat.
  6. října výprava přešla Hamilton Creek po kamenech, jen do polovi-ny zaplavených vodou, které plnily její řečiště. 8. října nechala na východě horu Hamersley, 10., za jitra, se zastavila ve stanici Lady Charlotte - urazila tak tři sta dvacet mil od doby odjezdu z Farina Town.
  Paní Branicanová se tu ocitla na hranici, která dělí Jižní Austrálii od Alexandřiny země, nazývané také Northern Territory (Severní území). Je to území, které prozkoumal cestovatel Stuart roku 1860, když vy-stoupil po sto jednatřicátém poledmţku až k jednadvacátému stupni jižní šířky.





258

VI.

KAP I TOLA

Neočekávané setkáni





  ţ stanici Lady Charlotte požádal Tom Marix paní Branica-novou, aby povolila čtyřiadvacet hodin odpočinku. Ačkoliv cesta byla vykonána bez překážek, vedro přece jen unavilo tažná zvířata. Cesta do Alice Spring byla ještě dlouhá a záleželo na tom, aby se tam vozy, které dopravovaly materiál, určitě dostaly.
  Dolly uznala důvody a zařídili se tedy co nejlépe. Několik chýší - to bylo všechno, z čeho se skládala stanice, jejíž obyvatelstvo měla karavana na jeden den ztrojnásobit. Bylo tedy třeba rozbít tábor. Avšak nějaký "squatter", který spravoval veliké hospodářství v sou-sedství, přišel paní Branicanové nabídnout pohodlnější ubytování a je-ho pozvání bylo tak upřímné, že je byla nucena přijmout a odebrat se do Waldeck Hill, kde jí bylo přiděleno velmi pohodlné obydlí.   Tento squatter byl pouze nájemce jednoho z těch rozsáhlých panství, na australském venkově nazývaných "runy". Některé z těchto run mívají až šest tisíc hektarů, jmenovitě v provincii Victoria. Třebaže sám Waldeck Hill nebyl tak rozsáhlý, byl přece velmi značný. Obehnán "paddocky", ohradou, výhradně určený pro chov ovcí - což vyžado-valo dost značný počet pomocmlců, pasáků na hlídání stád a divokých psů, jejichž štěkání připomíná vytí vlků.


259


  Jde-li o zřízení podobného "runu", povaha půdy bývá rozhodující pro volbu stanoviště. Přednost se dává pláním, kde přirozeně roste "salt bush" - slaný keř. Tyto keře s výživnými štávami, které se podobají mlází chřestu nebo anýzu, bývají dychtivě vyhledávány ovce-mi, které náleží do odrůdy "pig faces" - s vepřovými hlavami. Jakmi-le bylo území uznáno za vhodné pro pasení, nastane práce, aby bylo proměněno v řádnou pastvinu. Ponechává se nejprve volům a kravám, kteří se spokojují s původní domácí trávou, kdežto ovce, v potravě vybíravější, požírají až trávu druhého pučení. '
  Nesmí se zapomínat, že základem velikého bohatství australských provincii je ovčí vlna; nyní se tam počítá ne méně než sto milionů zástupců bravu.
  Na tomto runu Waldeck Hill, kolem hlavní budovy a obydlí zrizen-ců, rozsáhlé rybníky, zásobované potokem, který měl nadbytek vody, byly určeny k mytí ovcí před striţháním vlny. Naproti se zvíhaly kůlny, kde squatter ukládal bah'ky vlny, které měl poslat povozy do adelaid-ského přístavu.
  Právě tehdy tato činnost na waldeckhillském runu byla v plném proudu. Už před několika dny sem dorazila skupina potulných střiha-čů vlny, jak bývalo zvykem, aby provozovala svoje zaměstnání.   Když paní Branicanová, doprovázená Zachem Frenem, vkročila do ohrady, byla překvapena úžasným ruchem, který tam vládl. Dělníci, zaměstnávající se právě svým kusem, neztráceli ani okamžik, a poně-vadž nejobratnější z nich dovedou zbavit rouna denně až i sto ovcí, získávají takto výdělek, obnášející někdy až libru. Skřípání velikých nůžek ve střihačových rukou, bečení zvířat, když někdy byla poraněna nemotorným zásahem, volání lidí, stálé přecházení dělníků, majících uloženo sbírat vlnu a zanášet ji do kůlen, - všechno to poskytovalo velmi zajímavou podívanou. A ze všeho zmatku nadevšechno vynikal křik volajících: Tar!. .. Tar!, když přinášeli konve roztaveného dehtu, jímž se obkládaly rány, způsobené ovcím priliš neobratnými střihači.   Na to všechno bylo třeba dozorců, měla-li se práce konat jak se sluší a patří. Z toho důvodu se jich i na waldeckhillském panství nacházelo několik, zcela nezávislých na úřednících v účtárně. Bylo to asi dvanáct mužů a žen, kteří si tímto způsobem vydělávali své živobytí.   Jaké tedy bylo překvapení paní Branicanové - a více než překvape-ní - hotové zděšení - když pojednou zaslechla několik kroků za sebou pronést tiše své jméno.

j Přiběhla k ní jakási žena. Vrhla se před ní na kolena, ruce měla se-  pjaté a vroucí prosbu v očích. . .
  Byla to Jane Burkerová - Jane, méně zestárlá lety než utrpením,   s šedivými vlasy, osmahlou pletí, téměř k nepoznání. Dolly ji však   přece poznala.


  "
  Jane!". . . vykřikla.
  Pozdvihla ji, a obě sestřenice si padly do náručí.
  Jaký byl asi život Burkerových za posledních dvanáct let? Život bíd-; ný - dokonce i zločinný, alespoň co se týkalo manžela nešt'astné Jane.   Opustil San Diego, protože byl nucen uniknout hrozícímu pronásle-  dování a uprchl do Mazatlanu, jednoho z přístavů na západním mexic-  kém pobřeží. Zanechal - jak se pamatujeme - v domě "U krásné   vyhlídky" mulatku Nó, která měla za povinnost hlídat Dolly Branica-  novou, která v ten čas ještě nenabyla rozumu. Avšak krátce nato, když   se nešt'astnice dostala péčí pana Williama Andrewa do sanatoria   doktora Brumleye, mulatka, která neměla důvod, aby zůstala ve švý-  carském domku, odjela za svým pánem, jehož útulek znala.   Len Burker hledal pod nepravým jménem útočiště v Mazatlanu,   proto ho kalifornská policie nemohla vypátrat. V tom městě se ostatně   zdržel pouze čtyři nebo pět neděl.
  Sotva z tří tisíc pesos - zbytku z tolika promarněných peněz a jme-  novitě z osobního majetku paní Branicanové - skládalo se jeho veške-  ré jmění. Nebylo už možné znovu se ujmout obchodu ve Spojených   státech, proto se rozhodl opustit Ameriku nadobro. Austrálie se mu   zdála pri'hodným jevištěm, aby na něm zkusil štěstí všemi prostředky,   dříve než by se ocitl úplně na mizině.
  Jane, v naprosté závislosti na svém muži, by v sobě neměla dost síly,   aby se mu postavila na odpor. Paní Branicanová, jediná její pri'buzná,   byla tehdy nepříčetná. Pokud se týkalo kapitána Johna Branicana,   nebylo už pochyb o jeho osudu. . . Franklin zahynul s mužstvem i ná-  kladem. John se do San Diega už nevrátí. . . Nic už Jane nedovedlo   vyrvat jejímu smutnému určení, do něhož ji Len Burker strhoval s se-  bou, a za těchto poměrů se ocitla na australské pevnině. I
  Len Burker opustil lod' v Sydney. Tam obětoval poslední prostřed-  ky, vrhl se do proudu nových obchodů a ošidil opět jiné lehkověrné,   vyvíjeje ještě větší mazanost než v San Diegu. Brzy se však pustil do   dobrodružných spekulací a došel tak daleko, že pozbyl i trochu toho   zisku, který mu vynesla jeho počáteční práce.


260 I 261


  Půl druhého roku nato, co uprchl do Austrálie, byl Len Burker nucen opustit i Sydney. Vydán napospas nedostatku, který už hraničil s bídou, byl donucen hledat si štěstí. Ale štěstí mu nepřálo ani v Brisba-ne, odkud brzy utekl, aby hledal útočiště v odlehlých queenslandských okresech.
  Jane ho následovala. Jako obět', která se oddala svému osudu, byla nucena pracovat, aby přispívala na potřeby domácnosti. Kolikrát už tato nešt'astnice, stále plísněná a týraná mulatkou, která i nadále zůstá-vala zloduchem Lena Burkera, měla v úmyslu uprchnout, zrušit spo-lečný život, aby byla konečně zbavena stálých hádek a ponižování!. . . To však bylo nad její slabou a nerozhodnou povahu. LTbohý pes, které-ho bijí a který si přesto netroufá opustit dům svého pána!   V tu dobu se Len Burker z novin dozvěděl o pokusech učiněných za účelem, aby byli vyhledáni trosečníci z Franklina. Tyto obě výpravy Dolly Hope, podniknuté na náklad paní Branicanové, ho zároveň poučily o této nové situaci: 1. Dolly po čtyřletém období stráveném v sanatoriu doktora Brumleye opět nabyla rozumu. 2. Protože v tomto období zemřel její strýc Edward Starter v Tennessee, nesmírné jmění, které jí po něm připadlo, umožnilo vystrojit obě výpravy do malaj-ských moří a na pobřeží severní Austrálie. Co se týká konečného výsledku, získala se jistota, že Franklinovy trosky byly nalezeny na skaliskách ostrova Browse a že poslední trosečník z lodního mužstva na tomto ostrově zahynul.
  Mezi Dollyiným jměním a Jane, jedinou její dědičkou, stála už pouze matka, která ztratila své dítě, manželka, jež pozbyla svého muže, se zdravím narušeným tolikerým neštěstím. Tohle asi řekl sám sobě Len Burker. O co se však mohl pokusit? Znovu navázat rodinné styky s paní Branicanovou bylo nemožné. Požádat ji o pomoc prostřed-nictvím Jane si netroufal, poněvadž byl soudně stíhán a pokud by byl dopaden, zajisté by ho vydali spravedlnosti. A přece, kdyby Dolly zemřela, jakým prostředkem měl zabránit tomu, aby dědictví neuniklo Jane, to znamená vlastně jemu?
  Nezapomněli jsme snad, že uplynulo asi sedm let mezi návratem Dolly Hope z její druhé výpravy až do chvíle, kdy setkání s Harrym Feltonem znovu uvedlo na povrch zánik Franklina.
  Za tuto dobu se stal život Lena Burkera ještě bídnější, než byl dosud. Od činů, které spáchal bez všech výčitek svědomí, se svezl až na svah


262

zločinecké dráhy. Neměl už ani stálé bydliště, a Jane byla nucena podrobovat se požadavkům kočovného života.
  Mulatka Nó sice zemřela, ale paní Burkerová neměla nic ze smrti této ženy, jejíž vliv na jejího manžela byl tak neblahý, protože byla už jen pouhou družkou zločince. Len ji přinutil, aby ho následovala širými končinami, kde tolik zločinů zůstává nepomstěno. Po vyčerpání zlato-nosných dolů provincie Victoria a rozptýlení tisíců "diggerů", kteří se ocitli bez práce, byla země zaplavena lidmi, málo zvyklými kázni a úctě k zákonům v podloudnickém světě zlatokopů. A takto se brzy utvořila obávaná třída vyděděnců, lidí bez víry, pobudů a tuláků, známých v jihoaustralských okresech pod jménem "larrikinové". To právě byli ti, kteří se proháněli po venkově a činili jej jevištěm svých zločinů, dotírala-li na ně městská policie pňliš zblízka.
  Takoví byli společníci, k nimž se přidružil Len Burker, když mu jeho pověst zamezila přístup do měst. Později, když utíkal do končin méně střežených, se přidružoval k zločineckým tlupám kočovníků, mezi jiný-mi k těm sveřepým "bushrangerům" (zákeřm'kům), jejichž vznik sahá až k prvním letům kolonizace a jejichž plemeno podnes nevyhynulo.   Až na takový stupeň společenského žebříčku ted' sestoupil Len Bur-ker. Jakou měrou se za poslední léta podílel na drancování farem, na silničních loupežích, všech těch zločinech, před kterými byla policie bezmocná, by mohl říci pouze on sám! Ano, jen on sám, poněvadž Jane, skoro vždy zanechaná v některé osadě, do tajemství jeho zločinů nebyla vůbec zasvěcena. A snad i krev byl prolita rukou tohoto člově-ka, jehož si už nevážila, kterého však přece nikdy nechtěla zradit.   Uplynulo už dvanáct let, když pojednou objevení Harryho Feltona vzrušilo veřejné mínění. Tato zpráva byla rozšířena časopisy a jmeno-vitě četnými australskými deníky. Len Burker se ji dozvěděl z četby Sydney Morning Herald v malé queenslandské osadě, kam se tenkrát ukryl po loupeži a založení požáru, které včasným zakročením policie nedopadly pro bushrangery právě příznivě.
  V té době, kdy byl zpraven o událostech, týkajících se Harryho Feltona, se Len Burker také dozvěděl, že paní Branicanová opustila San Diego, aby jela do Sydney setkat se se zástupcem kapitána lodi Franklin. Hned poté se roznesla zpráva, že Harry Felton, než zemřel, podal určitá vyjádření o kapitánovi Johnovi Branicanovi. Asi o čtrnáct dní později byl Len Burker informován, že paní Branicanová právě přistála v Adelaide, aby vystrojila výpravu, které se chtěla sama zúčast-

263


ţÍ


f..




nit a jejímž účelem bude prozkoumat pouště ve středu a na severozápa-dě Austrálie.
  Když se Jane dozvěděla o příchodu své sestřenice, první její myšlen-kou bylo uprchnout, hledat u ní útočiště. Avšak ze strachu před Leno-vými hrozbami, který uhodl její záměr, si ji netroufala uskutečnit.   Tehdy se tento darebák rozhodl využít bez průtahu tohoto stavu věcí. Přišla rozhodná chvile. Setkat se cestou s paní Branicanovou, vypočteným pokrytectvím se opět vetřít do její přízně, opatřit si její svolení, aby ji mohl doprovázet australskými pouštěmi - nic nebylo snazšího, nic ho nepřivede jistěji k ci i. Bylo téměř nepravděpodobné, že by kapitán John Branican, i kdyby se připustilo, že je dosud naživu, mohl být nalezen u domorodých kočovníků a bylo možné, že Dolly na této nebezpečné výpravě zahyne. Její veškeré jmění by potom připadlo Jane, jediné přlţbuzné. . . Kdo ví?. . . Náhody bývají tak výnosné, zvláště pokud má někdo talent, aby je vytvořil. .
  Len Burker se ovšem varoval informovat Jane o svém úmyslu znovu navázat styky s paní Branicanovou. Oddělil se od kumpánů a vymínil si později se na nich dožadovat přispění, bude-li snad nutné provést nějaký zákeřný útok. V doprovodu Jane opustil Queensland a zamířil do stanice Lady Charlotte, od níž nebyl vzdálený víc než asi sto mil a kudy musela karavana rozhodně projít na své cestě do Alice Spring. Proto tedy Len Burker už po tři neděle pobýval na waldeckhillském velkostatku, kde zastával úřad dozorce. Tam očekával Dolly, pevně rozhodnut, že necouvne před žádným zločinem, jen aby se stal majite-lem jejího dědictví.
  Jane, která dorazila na stanici Lady Charlotte, nic netušila. Jaké bylo tedy její vzrušení, neodolatelné a neuvážené pohnutí, jehož byla po-slušna, když se pojednou tak netušeně ocitla před paní Branicanovou! Tato věc ostatně sloužila záměrům Lena Burkera priliš dobře, než aby mu přišlo na mysl stavět se jí do cesty.
  Lenovi Burkerovi bylo tehdy pětačtyřicet let. Poněkud zestárl, zůs-tal však vzpřímený a silný, měl stále ještě ten plachý a falešný pohled, výraz plný klamu, který vzbuzoval nedůvěru. Jane se zdála být o deset let starší, než ve skutečnosti byla, svými zvadlými rysy, vlasy na spán-cích prošedivělými a zhrouceným tělem. A přece její zrak, vyhaslý utrpením, vzplál, když pohleděla na Dolly.
  Paní Branicanová ji sevřela v náručí a uvedla do jednoho z pokojů, které jí waldeckhillský nájemce dal k volnému používání.

  Tam oběma ženám zbylo dost volného času, aby se oddaly svým vzpomínkám. Dolly pamatovala pouze na veškerou péči, kterou jí Jane prokazovala v domě "U krásné vyhlídky". Neměla jí co vyčítat a byla ochotna odpustit i jejímu manželovi, pokud by dovolil, aby se obě už nikdy od sebe neodloučily.
  Dlouho spolu hovořily. Jane o své minulosti nevyprávěla, ale jen to, co mohla říci, aby tím neohrozila Lena Burkera a paní Branicanová projevovala veliké ohledy při dotazování se tímto směrem. Cítila, jak velice tato ubohá bytost trpěla a jak dosud trpí. Copak jí nestačilo, aby byla hodna veškeré její soustrasti, celé její lásky? Jmenovitě mluvila o postavení kapitána Johna Branicana, o svém neochvějném přesvěd-čení, že se s ním už brzy shledá, o úsilí, aby se jí to podařilo - mluvila rovněž o svém drahém Watíkovi. . . A když vyvolala vzpomínku na něj, Jane zbledla tak silně ajejí tvář se tolik změnila, až se Dolly domnívala,   že je jí nevolno.
  Jane se podařilo přece jen ovládnout a musela potom vyprávět svůj   život od osudného dne, kdy její sestřenice zešlela, až po dobu, kdy ji ' Len Burker donutil, aby s ním opustila San Diego.

  " p
  "Je možné, má ubohá Jane, otázala se Dolly, "je možné, že se o   celých čtrnáct měsíců, kdy jsi o mne pečovala, v mém duchu nevyjasni-  lo nikdy ani na chvilku?. . . Je možné, že bych si nikdy nevzpomněla na   svého Johna? Je možné, že bych nikdy nevyslovila jeho jméno. . . ani   jméno našeho Watíka?. "
  "Nikdy, Dolly, nikdy!" zašeptala Jane, která nedovedla zadržet slzy.   "A ani ty, má přítelkyně, ty, která jsi z mé krve, jsi nečetla v mé duši?. . . Nepovšimla sis v mých slovech ani v mém zraku, že mám nějaké tušení minulosti?. . ."


  "
  Nikoliv. . . Dolly!"
  "Nuže, Jane, povím ti, co jsem dosud nepověděla nikomu. Ano. . . když jsem zase nabyla rozum. . . ano. . . měla jsem tušení, že John je živý, že nejsem vdova. . . Také se mi zdálo. . ."


  "
  Co?. . ." otázala se Jane.
  S očima, ve kterých se jevila nevysvětlitelná hrůza, s vytřeštěným pohledem čekala, co Dolly poví.
  "Ano, Jane," pokračovala Dolly, "měla jsem pocit, jako bych byla stále ještě matkou!"
  Jane se vztyčila, její ruce mávaly ve vzduchu, jako by chtěla zaplašit nějaký děsný přízrak, její rty se pohybovaly, aniž by pronesla jediné


264 I 265


slovo. Dolly, ponořená ve vlastní vzpomínky, si tohoto jejího rozčilení nepovšimla; a Jane se po chvili přece jen podařilo poněkud uklidnit, alespoň navenek, když vtom se na prahu objevil její muž.
  Len Burker stanul ve dveřích a díval se na svou ženu, jako by se tázal:
  "Co j si řekla?"
  Jane zničeně klesla před tímto mužem. Z nepřekonatelné nadvlády silného ducha nad duchem slabým byla Jane Burkerovým pohledem jakoby zdeptána.
  Paní Branicanová jí porozuměla. Pohled na Lena Burkera jí připo-mněl minulost a všechno to, co Jane po jeho boku vytrpěla. Avšak tato vzpoura jejího ducha trvala pouze okamžik. Dolly se rozhodla odložit své výčitky, překonat svůj odpor, aby už nikdy nebyla odloučena od nešt'astné Jane.
  "Lene Burkere," pravila, "vy víte, proč jsem přišla do Austrálie. Je to povinnost, jíž se zasvětím až do dne, kdy se shledám s Johnem; nebot' John je živý! Jelikož náhoda mi vás přivedla do cesty, protože jsem se shledala s Jane, jedinou příbuznou, která mi ještě zbývá, ponechte mi ji a dovolte, aby mne doprovázela, jak si to přeje!"
  Len Burker si dal se svou odpovědí načas. Cítil, jaké jsou proti němu námitky a chtěl, aby paní Branicanová doplnila svůj návrh prosbou, aby se přidružil k její karavaně. Protože však Dolly zachovávala mlče-ní, uznal za nutné nabídnout se sám.


  "
  Dolly," pravil, "odpovím bez vytáček na tvou žádost a dodám, že jsem ji očekával. Neodepřu a svolím velmi rád, aby má žena zůstala s tebou. Ach, měli jsme to oba dva těžký život od té doby, kdy mě neblahý osud donutil, abych opustil San Diego! Mnoho jsme vytrpěli za těch čtrnáct let, která právě uplynula, a štěstí mi nebylo velmi příznivé - jak vidíš - ani na australské pevnině, když jsem nyní nucen probíjet svůj život den ode dne. Až bude na waldeckhillském runu skončena střiž ovcí, nebudu vědět, kde si mám opatřit novou práci.
  A proto také, poněvadž jsem se nemohl odloučit od své Jane, žádám tě důtklivě, abych se mohl účastnit tvé výpravy. Znám domorodce ve vnitrozemí, s nimiž jsem měl občas styky a mohu ti prokázat různé služby. Nepochybuj, Dolly, o tom, že bych byl št'astný, kdybych mohl spojit své snažení s tvým a tvých společníků na Johnovo osvobození!"

  Dolly dobře pochopila, že tu byla pronesena výslovná podmínka Lena Burkera. S podobným člověkem nebylo radno se přít. Ostatně, pokud to míní upřímně, mohla by i jeho přítomnost být dost prospěšná,





" Ujednáno, Lene Burkere, půjdeš tedy s námi a buď připravený na odjezd!"

když jej jeho bludný život honil po celou řadu let středními krajinami pevniny. Paní Branicanová ukončila rozhovor touto velmi chladnou odpovědí:


266 ; 267


  "Ujednáno, Lene Burkere, půjdeš tedy s námi a bud' připravený na odjezd! Neboť už zítra časně ráno opustíme stanici Lady Charlotte. . ."   "Budu pripraven," odvětil Len Burker, který se vzdálil a ani se ne-odvážil podat paní Branicanové ruku.
  Když se Zach Fren dozvěděl, že se Len Burker zúčastní výpravy, dal najevo malou radost. Znal toho muže, dozvěděl se od pana Williama Andrewa, jak tento hanebný člověk zneužil svého úřadu k tomu, aby promarnil Dollyino jmění. Velmi dobře věděl, za jakých okolností tento nespolehlivý poručm'k a podvodník byl nucen zmizet ze San Diega a nepochyboval, že je i důvod, proč pochybovat o jeho způsobu života za těch čtrnáct let, které strávil v Austrálii. . . Nicméně neučinil ani poznámku a pokládal skutečně za št'astnou okolnost, že Jane bude s Dolly. Avšak uvnitř si umínil, že Lena Burkera nespustí z očí.   Tento den skončil bez další pri'hody. Len Burker, kterého už nespat-rili, se zaměstnával přípravami na odjezd, když se vypořádal s wal-deckhillským nájemcem. Toto vypořádání nemohlo způsobit nesnáze a sám squatter se dokonce nabídl, že opatří svému bývalému zaměst-nanci koně, aby mohl následovat karavanu až do stanice Alice Spring, kde měla být nově uspořádána.
  Dolly a Jane zůstaly po celé odpoledne i večer spolu v domě na Waldeck Hill. Dolly se střežila mluvit o Lenovi Burkerovi, dokonce nevyslovila ani narážku o tom, co dělal od svého odjezdu ze San Diega, dobře cítila, že jsou věci, které Jane nemůže říct.
  V ten večer Tom Marix ani Godfrey, který měl na starosti opatřit zprávy u usedlých domorodců, jejichž vesnice sousedily se stanicí Wal-deck Hill, neprišli do waldeckhillského runu. Teprve nazítří měla paní Branicanová priležitost představit Jane Godfreye a rici jí, že je to její adoptovaný syn.
  I Jane byla neobyčejně překvapena podobností mladého nováčka s kapitánem Branicanem. Její vzrušení bylo dokonce tak veliké, že si sotva troufala podívat se na něj. A jak vyjádřit, co pocítila, když ji Dolly seznámila se vším, co se Godfreye týkalo, s okolnostmi, za kterých se s ním setkala na Brisbane. . . Je to dítě nalezené na ulici v San Diegu. . . Bylo vychováno ve Wat House. . . Je mu asi čtrnáct let. . .   Jane, na smrt bledá, se srdcem sotva bijícím v děsné úzkosti, vyslech-la toto vypravování mlčky, bez hnutí. . .
  A když pak zůstala sama, klesla na kolena, se sepjatýma rukama. . . Potom její rysy pojednou ožily. . . její výraz jako by byl proměněný.

"
On!. . . On!. . ." vykřikla pronikavě. . . "On. . . u ní!. . . Chtěl to tedy   sám Bůh!. . ."
  Okamžik nato opustila Jane dům ve Waldeck Hill, přešla dvůr   a pospíchala do chaty, ve které bydlela, aby všechno pověděla Lenovi   Burkerovi.
' Její manžel byl doma, právě skládal do vaku několik kusů šatstva   a jiných předmětů, které si chtěl vzít na cestu. Prichod Jane, v tak   neobyčejném rozčilení, způsobil, že se zachvěl.

  "Co je?" otázal se hrubě. "Mluv!. . . Budeš mluvit?. . . Co se dě-  `
  "Žije!" vykřikla Jane. "Je zde... u své matky... on, o kterém jsme   mysleli. . ."


  "
  U své matky. . . žije. . . on?!" odpověděl Len Burker, který při   tomto odhalení zůstal jako by byl zasažen bleskem.
  "
  Porozuměl až pri'liš dobře, na koho se mohlo vztahovat slůvko "on.

  !" y
  "On opakovala Jane, "on. . . druhé dítě Johna a Doll Branicano-  vých!"
' Krátké vysvětlení postačí, aby se zjistilo, co se stalo před patnácti   lety v domě "U krásné vyhlídky".
  Měsíc po svém ubytování ve švýcarském domku v San Diegu si   manželé Burkerovi povšimli, že Dolly, zbavená rozumu po té kruté ! události, byla ve stavu, o kterém sama nevěděla. Přísně hlídána mulat-  kou Nó, přes úpěnlivé prosby Jane byla skoro vězněna, odňata pohle-  du přátel a sousedů pod záminkou, že je nemocná. Sedm měsíců nato,   stále jako šílená a aniž v její paměti zůstala nějaká stopa, porodila   druhé dítě. Protože v ten čas byla smrt kapitána Johna už všeobecně   uznávána za pravděpodobnou, narození tohoto dítěte mařilo plány   Lena Burkera vzhledem k budoucímu Dollyinu jmění. Proto se roz-  hodl, že zachová toto narození v tajnosti. Služebná v domě "U krásné   vyhlídky" byla po několika měsících propuštěna a hosté byli odbýváni,   aniž se Jane, donucená sklonit se před zločinnými úmysly manžela,   mohla proti tomuto jednání vzepřít.
  Dítě, narozené před několika hodinami, pohozené mulatkou na , ulici, bylo nalezeno kolemjdoucím a dopraveno do nalezince. Když byl   později založen Wat House, chlapec z něho vyšel, aby nastoupil v osmi   letech jako plavčílc do námořní služby. A nyní se už vysvětluje podob-  nost Godfreye s kapitánem Branicanem, jeho otcem i pudové předtu-  chy, které Dolly stále pocit'ovala - Dolly matka, sama o tom neví!


268 269


  "Ano, Lene!" vykřikla Jane. . . "Je to on!. . . Je to její syn!. . . Musí-me se ke všemu přiznat. . ."
  Ale při myšlence poznání, jež by zhatilo plán, na kterém se zakládala jeho budoucnost, Len Burker Jane pohrozil, a z úst se mu vydraly kletby. Uchopil nešt'astnou Jane za ruku, díval se jí upřeně do očí a řekl temným hlasem:
  "V Dollyině zájmu. . . stejně jako v Godfreyově zájmu ti radím, abys mlčela!"





270

VII.

KAP I TOLA

Cestou na sever





  v

  Zádný omyl nebyl možný - Godfrey byl rozhodně dru-
hým dítětem Johna a Dolly Branicanových. Náklonnost, kterou k ně-mu Dolly pocit'ovala, plynula pouze z mateřského pudu. Nevěděla však, že mladý plavčík je její syn, a jak by se to mohla dozvědět, když Jane, zastrašená výhružkami Lena Burkera, byla nucena mlčet, aby zajistila Godfreyovi záchranu? Mluvit - to znamenalo vydat tohoto chlapce v obět' Lenovi Burkerovi, a tento darebák, který ho už jednou vydal napospas opuštěnosti, by se ho zajisté dovedl během této nebez-pečné výpravy zbavit.
  Ostatně, když uviděl Godfreye, v duchu srovnával události, vztahu-jící se k jeho narození a uznával nápadnou podobnost s Johnem; neměl pak už Len Burker pochybnost o jeho totožnosti. Když už tedy poklá-dal záhubu Johna Branicana za prokázanou, vyšlo najevo narození jeho druhého dítěte. Běda tomuto chlapci, troufala-li by si Jane pro-mluvit! Len Burker byl však klidný - Jane nepromluví.
  11. rijna se karavana vydala znovu na cestu po čtyřiadvacetihodino-vém odpočinku. Jane se usadila v buggy, ve které jela paní Branicano-vá. Len Burker, jedoucí na dobrém koni, přejížděl sem a tam, dopředu, dozadu a nejraději se bavil s Tomem Marixem, o krajích, kterými už



271


podél telegrafní linky projel. Nevyhledával společnost Zacha Frena, který mu dával zcela zřetelně najevo svou antipatii. A podobně se vyhýbal i Godfreyovi, pohled na něho ho znepokojoval. Kdykoliv se mladý nováček přiblížil, aby se zúčastnil Dollyiny rozmluvy s Jane, Len Burker se ihned vzdaloval, aby nemuseli být pohromadě.
  Tak jak výprava postupovala do vnitrozemí, tak se postupně měnil ráz krajiny. Sem tam nějaká farma, kde se práce omezovala pouze na chov ovcí; rozsáhlé, do nedozírna se táhnoucí louky; skupiny stromů - gumovníků nebo eukalyptů, tvořící už jen osamělé ostrůvky, v ni-čem nepřipomínající pralesy Jižní Austrálie.
  12. října, v šest hodin večer, po dlouhém denním pochodu, který vedro učinilo velmi namáhavým, se Tom Marix utábořil na břehu Finke River, nedaleko Danielovy hory, jež se rýsovala na západě.   Zeměpisci se dnes shodují na tom, že tato řeka Finke - domorodci nazývaná Larra Larra - je hlavní říční tok ve střední Austrálii. Nave-čer Tom Marix obrátil pozornost paní Branicanové na tuto věc, mezi-tím co v její společnosti v jednom ze stanů pobývali Zach Fren a man-želé Burkerovi.
  "Šlo o to," pravil Tom Marix, "aby se vypátralo, vlévá-li Finke River své vody do jezera Eyre, které jsme objeli za Farina Town. Právě rozluštění této otázky věnoval cestovatel a badatel David Lindsay konec roku 1885. Dospěl do stanice The Peak, kterou jsme minuli, sledoval řeku až k místu, kde se ztrácí v písku - severovýchodně od Dalhousie. Byl však přiveden k přesvědčení, že za velikých lijáků doby dešt'ů tyto vody plynou až do jezera Eyre.
  "A jak dlouhá asi je Finke River?" otázala se paní Branicanová.   "Odhaduje se alespoň na devět set mil," odvětil Tom Marix.   "Bude třeba dlouho sledovat její tok?"
  "Pouze několik dní, nebot' má četné záhyby a posléze prostupuje západním směrem pohořím James Ranges."

  ,J ," p
  "Toho Davida Lindsaye, o kterém mluvíte sem znal odotkl Len Burker.
  "Že jste ho znal?. . ." opakoval Zach Fren tónem, ve kterém se vyjadřovala jakási pochybovačnost.
  "A co by na tom bylo divného?" odvětil Len Burker. "Setkal jsem se s Lindsayem v době, kdy právě dorazil do stanice Dalhousie. Ilbíral se na západní queenslandské hranice, které jsem navštěvoval i já, pro jakýsi brisbanský obchodní dům."


272

  "Skutečně," pokračoval Tom Marix, "je to právě ta cesta, kterou si vyvolil. Potom dosáhl Alice Spring a obešel McDonnell Ranges ujejich paty, prozkoumal dost důkladně řeku Herbert a postoupil ke Karpen-




tarskému zálivu, kde dokončil druhou cestu od jihu na sever napříč australskou pevninou."


273

Len Burker, jedouci na dobrém koni, přejižděl sem a tam,
dopředu, dozadu a nejraději se bavil s Tomem Marixem, .. . 

  "A já k tomu ještě dodám," pravil Len Burker, "že David Lindsay byl doprovázen německých botanikem, jménem Dietrich. Jejich kara-vana používala jen velbloudů jako dopravních zvířat. Domnívám se, Dolly, že i ty hodláš takto uspořádat svou karavanu za Alice Spring, a jsem jistý, že budeš mít úspěch právě tak, jako jej měl i David Lindsay."
  "Ano, budeme mít úspěch, Lene," přisvědčila Dolly.
  "A nikdo o tom nepochybuje!" dodal Zach Fren.
  Celkem se zdálo podivné, že se Len Burker setkal s Davidem Lindsayem za okolností, které právě připomněl - což ostatně potvrdi-la i Jane. Kdyby se však Dolly zeptala, pro který brisbanský obchodní dům tenkrát cestoval, uvedla by ho svou otázkou asi do rozpaků.   V těch několika hodinách, které paní Branicanová a její společníci strávili na břehu řeky Finke, získali nepřímo zprávy o Angličanovi Josovi Merittovi a o Gin-Ghi, jeho čínském sluhovi. Jeden i druhý byli asi o dvanáct denních pochodů před karavanou; nicméně každého dne víc a víc se k nim blížila.
  Prostřednictvím domorodců se dozvěděli, co se děje s pověstným sběratelem klobouků. Pět dní předtím prodlévali Jos Meritt a jeho sluha ve vesnici Kilně, vzdálené od stanice jen asi mili.   V Kilně se nachází několik set černochů - mužů, žen a dětí - kteří žijí v neúhledných chýších z kůry. Tyto chýše se v australském jazyce nazývají "villum"; je třeba si povšimnout zvláštní analogie tohoto slova domácího původu, se slovy "ville" a "village" vjazycích latinského pů-vodu.
  Tito praobyvatelé, z nichž někteří představují pozoruhodné typy, vysokých postav, souměrných končetin, jakoby vytesaných z kamene, statné a čilé, neúnavné povahy, zasluhují pozornost. Většinou bývají vyznačeni zvláštním útvarem stlačeného lícního úhlu, příznačného di-vokým kmenům, mívají vyčnívající hřeben obočí, vlnité, až kadeřavé vlasy, velmi úzké čelo, které mizí pod jejich chumáči, rozplesklý nos a ohromná ústa se silným chrupem. U ukázek, které jsme právě popsa-li, se však nevyskytují veliká břicha a slabé končetiny, přirozené zne-tvoření, běžné u australských černochů - tito domorodci jsou tedy pouze výjimkou.
  Odkud pocházejí domorodci tohoto pátého světadílu? Byla snad kdysi, jak prý zjistili jistí učenci - možná že až priliš učení! - pacific-ká pevnina, z níž zbývají pouze vrcholy na způsob ostrovů, roztrouše-ných po hladině této širé nádrže? Jsou snad tito Australci potomky četných plemen, která obývala tuto pevninu v pradávných dobách? Podobné teorie pravděpodobně zůstanou pouhými domněnkami. Po-




kud by se tento výklad připustil, bylo by nutné z toho vyvodit, že původní plemeno nápadně degenerovalo duševně i tělesně. Australan zůstal divoký v mravech i choutkách a svými nevykořenitelnými kani-

274 I 275

. . Tom Marix se utábořil na břehu Finke River, nedaleko Danielovy hory, .. . 

i
balskými obyčeji - alespoň u některých kmenů - je na posledním stupni žebříčku lidstva, téměř na stupni zvířat. V zemi, kde se nesetká-váme se lvy, tygry ani pardály, bylo by možné říci, že je ze stanoviska lidožroutství nahrazuje on. Neobdělává půdu, která je nevděčná, je oděný jen nějakým cárem, bez sebeprostšího nářadí pro domácnost, užívá pouze nejprostší zbraně - kopí s přiostřeným hrotem, kamenné   "-p
sekery, "nolla-nolla alice z velmi tvrdého dřeva, a zvláště pověst-ného bumerangu, jehož šroubovitý tvar ho nutí, aby se navrátil zpět, pokud byl vržen mohutnou rukou - australský černoch je - opakuje-me to ještě jednou - divoch v nejvlastnějším smyslu toho slova.   Takovým bytostem dala priroda ženu, která se jim hodí, lubru sil-né postavy, aby odolávala útrapám kočovného života, podrobovala se nejtěžším pracím a nosila malé děti i táborové potřeby. Tato ubohá stvoření jsou stará už v pětadvaceti letech a nejen stará, nýbrž i šered-ná; žvýkají listy pitury, jež je osvěžuje na nekonečných pochodech a občas jim pomáhá vydržet dlouhé strádání.
  A věřili byste tomu? Ty, které se dostanou do styku s evropskými osadm'ky v městech, se začínají přidržovat evropské módy! Ano! Po-třebují šaty a k těmto šatům vlečky! A potřebují klobouky a pera k těmto kloboukům! Ani muži nejsou lhostejní při volbě svých pokrý-vek hlav, a aby této choutce vyhověli, vyčerpávají zásoby vetešmlců až na dno.
  Jos Meritt měl nepochybně vědomost o památné cestě, vykonané po Austrálii Karlem Lumholtzem. A jak by si nezapamatoval toto putová-ní smělého norského cestovatele, jehož pobyt u divokých severový-chodních lidožroutů se prodloužil přes půl roku?
  "Napůl cesty jsem potkal své dva domorodce. . . "píše ve svém cesto-pise, "vyparádili se znamenitě. Jeden se naparoval v košili, druhý si posadil na hlavu ženský klobouk. Tyto části šatů, velice vážené austral-skými černochy, přecházeji od kmene ke kmeni, od civilizovaných, kteři bydli nablizku osadniků, k těm, kteři se nikdy s bělochy nestýkaji. Mnozi z mých domorodých lidi si vypůjčili klobouk, pyšnili se tim, že se postupně zkrášli touto ozdobou hlavy. Na jednoho z těch, kteři kráčeli přede mnou "in puris naturalibus" (jak je Pán Bůh stvořil), poticr7ţo se pod tiží mé pušky, bylo směšné se podivat, když se pyšnil ženským kloboukem, posazeným napřič. Jaké převraty asi tato pokrývka hlavy za dlouhé cesty ze země bělochů do hor divochů vytrpěla!"

  To Jos Meritt věděl, a možná, že někde uprostřed australského kmene nalezne na hlavě některého náčelnilca severních nebo severozá-padních území tento nevypátratelný klobouk, po němž ho už neodola-telná touha zavlekla - s nebezpečím života - k lidojedům australské pevniny. Ostatně, nutno poznamenat, pokud se mu u queenslandských kmenů nevedlo, že neměl patrně asi ani lepší úspěch u domorodců v Kilně, protože se dal znovu na pochod a na své dobrodružné pouti směřoval k pouštím středu.
  13. října, hned při východu slunce, dal Tom Marix znamení k od-chodu. Karavana se ubírala v pravidelném pořádku. Bylo to skutečnou úlevou pro Dolly, že má u sebe Jane; bylo velikou útěchou pro Jane, že znovu nalezla paní Branicanovou. Buggy, která obě vezla a ve které je nikdo nerušil, jim umožňovala vyměňovat si navzájem velmi mnoho myšlenek a důvěrných zpráv. Proč bylo třeba, že si Jane netroufala dojít až na konec této cesty, že byla nucena mlčet? Občas, když viděla tu dvojí lásku - mateřskou a synovskou - která se projevovala kaž-dým okamžikem pohledem, posunkem, slovem mezi Dolly a God-freyem, se jí zdálo, že už už jí tajemství vyklouzne... Avšak vtom jí vstupovaly na mysl výhružky Lena Burkera a z obavy, že by zahubila mladého nováčka, dokonce předstírala vůči němu jakousi lhostejnost, které si paní Branicanová nepovšimla bez jakéhosi zármutku.   A můžeme si představit, co jednoho dne asi Jane pocítila, když jí Dolly řekla:
  "Ty mi zajisté rozumíš, Jane, při této podobnosti, která se mne tak živě dotkla, při těch předtuchách, které - jak jsem cítila - ve mně setrvávaly, že jsem mohla věřit, že mé dítě uniklo smrti, že o tom nevěděl ani pan William Andrew, ani kdokoliv jiný z mých přátel. . . a z toho že mohla vzniknout myšlenka, že Godfrey je Johnovým a mým synem. . . Avšak nikoliv!. . . Můj nešt'astný Watík nyní odpočívá na hřbitově v San Diegu!"
  "Ano!. . . Tam jsme jej donesli, drahá Dolly!" potvrdila Jane. "Tam je jeho hrobeček... uprostřed květin!"

  ! i "
  "Jane. . . Jane. . . zvolala Dolly, "když mi Bůh nevrátil mé dítě, kéž mi vrátí jeho otce, at' mi navrátí Johna!"
  15. října, v šest hodin večer, zahlédla karavana v pozadí horu Humphries a zastavila se na břehu Palmer Creek, jednoho z přítoků řeky Finke. Tento přítok byl téměř suchý a živil se - jako většina toků těchto končin - pouze dešt'ovými vodami. Bylo tedy velmi snadné


276 277


přebrodit ho právě tak, jak se stalo po dalších třech dnech s řekou Hughes, o čtyřiatřicet mil dále na sever.
  Tímto směrem Overland Telegraph Line stále napínala své vzdušné dráty nad zemí - tuto Ariadninu nit, kterou stačilo sledovat stanici od stanice. Sem tam přicházeli na několik skupin domů, kde Tom Marix opatřoval čerstvé maso, které dobře platil. Godfrey a Zach Fren opat-řovali zprávy. Squatteři je ochotně informovali o potulných kmenech, které procházely tímto územím. Jestli neslyšeli o nějakém bělochovi, drženém v zajetí kmenem Inda na severu nebo na západě? Vědí-li, zda se nedávno neodvážili do těch vzdálených okresů cestovatelé?-Samé záporné odpovědi. Žádná zpráva je nemohla uvést na stopu kapitána Johna Branicana. Proto bylo nutné pospíšit si, aby se dostali do Alice Spring, od něhož byla karavana dosud vzdálená asi osmdesát mil.
  Od Hughes Creek se cestování stalo obtížnějším a délka cesty, vyko-nané denně až po tento čas, se stala značně menší. Země byla velmi hornatá. Následovaly za sebou úzké soutěsky, přervané sotva překro-čitelnými rozsedlinami, které se vinuly mezi výběžky horstva Water House Ranges. Tom Marix a Godfrey, kteříjeli v čele karavany, vyhle-dávali nejlepší přechody. Pěší i jezdci je nacházeli snadno, dokonce i kočáry přejížděly bez obtíží a nebylo příčiny mít s tím velkou starost; avšak voli táhli těžké nákladní vozy jen s největší námahou. Hlavní věcí bylo, vyvarovat se nehod, jako zlomení kola nebo nápravy, což by vyžadovalo dlouhé opravování, nebo dokonce úplné opuštění vozu.   Bylo to časně ráno,19. října, když se karavana ocitla na území, kde telegrafní dráty už nemohly zachovat primý směr. Poloha půdy byla tedy také příčinou, že bylo nutné vést je na západ - tento směr musel tedy určit svým lidem i Tom Marix.
  Občas, pokud se najednou vyskytlo zvlnění půdy, nepříznivé pro rychlý a pravidelný postup, stával se kraj v blízkosti mohutných hor opět hodně lesnatým a bylo neustále nutné objíždět Crigalow scrubs, jakési neproniknutelné houštiny, ve kterých převládá čeled' akacii. Na březích potoků se zdvíhaly skupiny kasuarin, zbavených listí takovým způsobem, jako by je setřásl z větví zimní vítr. U vchodů do soutěsek vyrážely některé tykevníky, jejichž kmen nabývá podoby lahví a které Australci nazývají bottle trees (lahvové stromy). Podobně jako euka-lyptus, který vyprázdní studnici, vniknou-li do ní jeho kořeny, tak i tykevník vyčerpává z půdy veškerou vlhkost a jeho houbovité dřevo


278

bývá tak prosáklé, že škrob, který obsahuje, může být potravou pro zvířata.
  Pod těmito houštinami žilo hojně vačnatců, mezi jinými jmenovitě wallaby, umějí běhat tak rychle, že domorodci, chtějí-li se jich zmocnit,





Následovaly za sebou úzké soutěsky, přervané sotva překročitelnými rozsedlinami, . . .

bývají nuceni obklíčit je kruhem plamenů. Na některých místech bylo nadbytek potkaních klokanů, i klokanů obrovských, které běloši pro-

279


Í




následují pouze z lovecké záliby, protože by musel být černochem - a to ještě černochem australským - pokud by se člověk odhodlal živit se jejich houževnatým masem.
  Tom Marix a Godfrey měli příležitost zasáhnout kulkou pouze dva, tři páry těchto zvířat, jejichž rychlost se vyrovná rychlosti tryskem běžícího koně. Třeba poznamenat, že ocas klokanů poskytl znameni-tou polévku, jejíž přednosti při večeři všichni ocenili.
  Této noci se najednou strhl poplach. Tábor byl uveden do zmatku vpádem potkanů, jak se to stává v Austrálii jen v době, kdy se tito hlodavci stěhují. Nikdo by nemohl spát, nechtěl-li být vydán v nebez-pečí, že bude ohlodán - a proto se nespalo.
  Paní Branicanová a její společníci pokračovali nazítří v cestě a pro-klínali ta neprijemná zvířata. Při západu slunce karavana dorazila k posledním výběžkům horstva McDonnell Ranges. Cesta se měla od nynějška konat za podmínek daleko příznivějších. Ještě asi čtyřicet mil a první část výpravy skončí ve stanici Alice Spring.
  23. října museli projet ohromnými planinami, ztrácejícími se do ne-dozírna. Několikeré vlnité zvýšení půdy tvořilo sem tam menší údolí. Skupiny stromů zpestřovaly jejich jednotvárný vzhled. Nákladní vozy jely bez obtíží po úzké cestě, vedené podél telegrafních tyčí a spojující stanice, zřízené dosti daleko od sebe. Bylo skoro neuvěřitelné, že linka, v těchto opuštěných končinách tak málo střežená, byla domorodci šetřena.
  Na poznámky pronesené o této věci byl Tom Marix nucen odpově-dět:
  "Když byli domorodci naším inženýrem potrestáni elektrickým proudem, - jak jsem už vyprávěl - představují si, že těmito dráty probihá hrom a pečlivě se střeží dotknout se jich. Dokonce věří, že oba jejich konce jsou připojeny na slunce a měsíc, a že by jim tyto veliké koule padly na hlavy, kdyby jim přišlo na mysl zatáhnout za ně."   V jedenáct hodin nastala, jako obyčejně, veliká denní zastávka. Karavana se utábořila u skupiny blahovičníků, jejichž listí, visící jako přívěsky křišt'álového lustru, dávalo stín jen velmi málo, nebo nedávalo vůbec. Plynul tudy potok nebo spíše vodní nitka, sotva postačující na zavlažení oblázků v korytě. Na protějším břehu se půda znenadání zdvíhala a tarasila povrch planiny v délce několika mil od východu na západ. V pozadí bylo vidět ještě vzdálený profil McDonell Ranges na obzoru.

  Tento odpočinek trval obyčejně až do dvou hodin. Takto se vyhýbali cestování za nejparnější části dne. Ve skutečnosti to bývala pouze zastávka, nikoliv tábor. Tom Marix tu nedával ani vypřáhnout voly, ani





, Na některých mistech bylo nadbytek potkanich klokanů, . .

odsedlat koně. Zvířata žrala na místě. Nestavěli stany, nerozdělávali ohně. Studená zvěřina a konzervy byly součástí tohoto druhého jídla, kterému předcházela první snídaně při východu slunce.



280 281


I


  Každý přicházel, jako obyčejně, usednout nebo natáhnout se na trávě. Po půlhodině poháněči volů a muži z průvodu, černoši i běloši, kteří zahnali hlad a spali, očekávali čas odjezdu.
  Paní Branicanová, Jane a Godfrey utvořili skupinu pro sebe. Har-rietta jim přinesla košík s nějakými zásobami. Při snídani hovořili o brzkém příjezdu do stanice Alice Spring. Naději, která Dolly nikdy neopustila, s ní sdílel i mladý nováček, a i kdyby nebyl důvod, aby doufali, nikdo by nezvrátil jejich přesvědčení. Ostatně všichni byli plni víry ve zdar výpravy a jejich pevným rozhodnutím bylo neopustit aus-tralskou pevninu dříve, dokud by neměli naprostou jistotu o osudu kapitána Branicana.
  Je pochopitelné, že Len Burker, stavějící se, jako by choval tytéž myšlenky, nešetřil svým povzbuzováním, kdykoliv se mu k tomu dostá-valo priležitosti. To se mu dobře hodilo do krámu, nebot' měl zájem na tom, aby se paní Branicanová nevrátila do Ameriky, když jemu samé-mu bylo zakázáno vrátit se. Dobrosrdečná Dolly ho ani nepodezřívala z hanebných piklů, byla mu vděčná za to, že ji podporoval.   Při této zastávce začali Zach Fren a Tom Marix rozprávět o novém uspořádání karavany, kterého bude třeba, dříve než opustí Alice Spring. To byla důležitá otázka. Nezačnou-li teprve potom vlastní obtíže výpravy napříč střední Austrálii?
  Bylo asi půl druhé odpoledne, když se pojednou v severním směru ozval temný hluk. Řekli byste, že je to trvalý lomoz, neustálé bubnová-ní, jehož vzdálený rachot doléhá až do ležení.
  Paní Branicanová, Jane a Godfrey se zdvihli ze země a naslouchali.   Tom Marix a Zach Fren k nim ihned přistoupili a pozorně naslou-chali s nimi.


  "
  Odkud asi pochází tento hluk?" otázala se Dolly.


  "
  Snad je to bouře," mínil lodní mistr.
  "Spíše by se mohlo rict, že je to odraz vln na pobřeží," poznamenal Godfrey.
  Nic však neukazovalo na bouřku a v ovzduší se nejevilo žádné elek-trické napětí. Příval rozzuřených vod by mohl nastat pouze náhlou záplavou, zaviněnou přeplněním řek. Když však Zach Fren chtěl takto vysvětlit podivný úkaz, Tom Marix namítl:
  "Povodeň v této části pevniny, v tomto ročním období a po takovém suchu?. . . Bud'te ujištěn, že to není možné!. . ."
  A měl pravdu.

  Že po prudkých bouřích občas vznikají nadbytkem dešťových vod   povodně, že se voda rozlévá po povrchu níže položených končin - to   je možné pozorovat za nepříznivého počasí. Avšak koncem října bylo   podobné vysvětlení nepřijatelné.
; Tom Marix, Zach Fren a Godfrey vystoupili na vrch vyvýšeniny   a zadívali se neklidným zrakem na sever i na východ.
  Na celé nesmírné ploše těchto zasmušilých a opuštěných planin   nebylo nic vidět. Přece se však nad obzorem valil mrak podivného   tvaru, který nemohli zaměnit za páry, jaké nahromad'ují dlouhá vedra   na obzorové čáře, kde se země stýká s nebem. Nebyla to spousta mlh   v chumáčích, bylo to spíš nahromadění oblaků ostrých obrysů, jaké   tvoří výstřely dělostřelby. Hluk, který odtud vycházel - jak by se   mohlo pochybovat, že je to ohromná prachová clona? - rychle mo-  hutněl, podobný jakémusi dupání podle taktu, nějakému nesmírnému   hluku, způsobenému tryskem uhánějících koní, odraženému elastic-  kou půdou ohromné prérie, odkud pocházel.
  "Už vím!. . . Už jsem toho byl svědkem. . . Jsou to ovce!" vykřikl ' Tom Marix.
  "Ovce?. . chachacha" zasmál se vesele Godfrey. "Jsou-li to pouze   ovce. . ."
  "Nesměj se, Godfreyi!" napomenul jej náčelm'k průvodu. "Je tu   možná tisíce ovcí, které byly asi zachváceny nesmírnou hrůzou. . . Ne-  mýlím-li se, přicházejí jako lavina, ničící cestou vše!"   Tom Marix nenadsazoval. Splaší-li se tato zvířata z nějaké příčiny   - což se občas uvnitř runů stává - nic je nedovede zastavit; pokácejí   ohrady a prchají. Staré pořekadlo ri'ká: "Před ovcemi i králův kočár se   zastavuje.". . . a je pravda, že stádo těchto zvířat se nechá spíše rozdrtit,   než aby ustoupilo z místa; nechají-li se však rozdrtit, drtí zase také   samy, když se v ohromném množství řítí kupředu.
  A právě takový případ zde nastal. Při pohledu na oblak prachu,   který se kupil v prostoru dvou, tří mil, nebylo možné odhadnout počet   ovcí, které slepá hrůza hnala do cesty karavaně, na méně než na sto   tisíc. Ženou se od severu k jihu jako vichřice po povrchu pláně a neza-, staví se dříve, dokud nepadnou wsi ením ze svého šileného běhu.


  "
  Co dělat?" otázal se Zach Fren.
  "Ukrýt se u paty zvýšeniny půdy," radil Tom Marix.
  Nebyl čas na jiné rozhodnutí, proto se všichni tři rychle sešli. I když   opatření na záchranu, naznačené Tomem Marixem, bylo nedostateč-

282 ' 283


né, přece bylo ihned provedeno. Lavina bravu nebyla od ležení vzdále-ná víc než dvě mi'le. Prach stoupal do vzduchu ve velikých kotoučích, a z tohoto mraku temně zaznívalo strašlivé bečení.
  Nákladní vozy byly ukryty pod svahem. Koně a voli byli jezdci a poháněči přinuceni, aby se natáhli na zemi, aby mohli lépe odolat útoku, který se snad přes ně přežene. Lidé se opřeli o svah. Godfrey se postavil k Dolly, aby ji chránil a takto čekali.
  Zatím Tom Marix znovu vystoupil na hřeben náspu. Chtěl naposle-dy pozorovat planinu, která se čeřila jako moře při prudkém větru. Stádo se s velikým hlukem a velikou rychlostí blížilo a zaujímalo celou třetinu obzoru. Jak už Tom Marix pověděl, mohlo se odhadnout na sto tisíc kusů; než uplynou dvě minuty, bude nad ležením.

  ! !"
  "Pozor Jsou zde vykřikl Tom Marix.
  A rychle se svezl po svahu až k místu, kde se paní Branicanová, Jane, Godfrey a Zach Fren o sebe navzájem opřeli.
  Téměř hned poté se na hřebeni objevila první řada ovcí. Nezastavila se - nemohla se zastavit. Zvířata běžící v čele upadla - několik se jich nakupilo na sebe, když jim půda zmizela pod nohama. S jejich bečením se mísilo řehtání koní a bučení volů, zachvácených hrůzou. Všechno zmizelo v hustém mraku prachu, mezitím co se lavina neodolatelným přívalem valila dál za násep - pravá povodeň zvířat.
  Trvalo to asi pět minut a první, kteří povstali, Tom Marix, Godfrey a Zach Fren, zpozorovali strašnou spoustu, jejíž poslední řady se valily na jih.
  "Vzhůru!. . . Vzhůru!. . ." zvolal velitel průvodu.
  Všichni se zdvihli. Několik pohmožděnin, trocha nepořádku na vo-zech - to byla veškerá škoda, kterou utrpěli lidé i materiál pod ochra-nou stráně.
  Tom Marix, Godfrey, Zach Fren ihned vystoupili na vrchol stráně.   Stádo prchající jižním směrem mizelo za záclonou písčitého prachu. Na severní straně se do nedozírna rozkládala planina, na povrchu hluboko zdupaná.
  Vtom Godfrey zvolal: "Tam dole! Tamhle. . . Podívejte se!"   Asi padesát kroků od náspu ležela na zemi dvě těla - nepochybně dva domorodci, poražení a patrně rozdrcení touto ovčí povodní. . .   Tom Marix a Godfrey běželi k tělům. . .
  Jaké bylo jejich překvapení! Leželi tu bez hnutí, bez ducha - Jos Meritt a jeho sluha Gin-Ghi!

  Přece však dýchali a usilovná péče je brzy vzkřísila z následků drsné-ho útoku. Jakmile otevřeli oči, oba dva se vzpřímili, i když byli tak pohmožděni.
  "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!" podotkl Jos Meritt.
  Potom se obrátil a zeptal se:


  "
  A Gin-Ghi?"
  "Gin-Ghi je zde... nebo raději je tady to, co z něho ještě zbývá!"   odpověděl Číňan a třel si boky. "Rozhodně priliš mnoho ovcí, můj   pane Josi - tisíckrát a desettisíckrát přlliš mnoho!"
' "Nikdy nebývá dost skopových kýt, nikdy dost kotletek, Gin-Ghi,   a tedy nebývá nikdy při'liš mnoho ovcí!" odvětil gentleman. "Mrzuté je   pouze to, že jsme cestou nemohli ani jedinou dohonit!"
  "Upokojte se, pane Meritte!" potěšil ho Zach Fren. "Pod náspem je   jich sto k vašim službám."
  "Velmi dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!" dodala důstojně flegmatická   osobnost.
  Potom se obrátil na sluhu, který si nejprve promnul bedra a nyní si , odíral plece a pravil:


  "
  Gin-Ghi?"
  "Můj pane Josi?. . ."
  "Dvě kotlety na dnes večer - dvě kotlety - hodně krvavé!" , Jos Meritt a Gin-Ghi potom vypravovali, co se stalo. Cestovali asi tři   mile před karavanou, když byli pojednou překvapeni touto povodní   bravu. Jejich koně se přes veškeré jejich snažení, aby je zadrželi, dali na   útěk. Jak byli povaleni a pošlapáni, bylo zázrakem, že nebyli rozdrceni;   také bylo pro ně štěstím, že paní Branicanová a její společníci přišli   v pravý čas, aby jim pomohli.
  Všichni št'astně vyvázli z tohoto jistě velmi vážného nebezpečí; spo-  lečně se tedy vydali na další cestu a kolem šesté hodiny večer dorazila   celá karavana do stanice Alice Spring.





284 ţ 285


VIII.

KAPITOLA

Za stanicí Alice Spring





  Nazítří, 24. října, se paní Branicanová zaměstnávala novým uspořádáním výpravy, která bude pravděpodobně dlouhá, namáhavá a nebezpečná, protože sejejímjevištěm mají stát téměř neznámé konči-ny střední Austrálie.
  Alice Spring je pouze stanicí známé telegrafní linky - nějakých dvacet domů, jejichž souhrn by sotva zasluhoval jména vesnice. Paní Branicanová se nejprve odebrala k náčelm'kovi této stanice, panu Flin-tovi. Možná, že bude mít nějaké zprávy o kmeni Inda. . . Cožpak nese-stupuje tento kmen, u kterého je držen v zajetí kapitán Branican, občas ze západní Austrálie až do končin středu pevniny?
  Pan Flint nemohl o této věci říct nic určitého kromě toho, že kmen Inda časem probiliává západní část Alexandřiny země. Nikdy neslyšel mluvit o Johnu Branicanovi. O Harrym Feltonovi věděl pouze to, že byl nalezen asi osmdesát mil východně od telegrafní linky na hranicích Queenslandu.
  Podle něho bylo nejlepší řídit se dost přesnými zprávami, které dal nešťastm'k před svou smrtí; doporučoval, aby ve výpravě pokračovali tím způsobem, že by se pustili šikmo k okresům Západní Austrálie. Doufal, že se potká se zdarem a že paní Branicanová bude mít úspěch

tam, kde on - Flint - nepochodil, když se před půl rokem vypravil hledat Leichhardta - toho úmyslu se musel brzy vzdát z důvodu války domorodých kmenů. Nabídl se paní Branicanové, že jí opatří všechny prostředky, které stanice poskytuje. Totéž učinil i pro Davida Lind-saye, když se tento cestovatel roku 1886 zastavil v Alice Spring, dříve než se vydal na cestu k jezeru Nash a k východní skupině horstva McDonell Ranges.
  Část australské pevniny, kterou se výprava chystala prozkoumat při postupu severozápadním směrem, byla toho času asi taková:   Asi dvě stě šedesát mil od stanice Alice Spring, na sto sedmadvacá-tém poledníku, se vinou přímočaré hranice, které od jihu k severu oddělují Jižní Austrálii, Alexandřinu zemi a severní Austrálii od pro-vincie, která je označena jako Západní Austrálie a jejímž hlavním městem je Perth. Ve skutečnosti je zeměpisně určena pouze na obvodu svých stran pobřeží, jež zahrnují zemi Nuytsovu, Lieuwinovu, Wlamin-govu, Endrackovu, Wittovu a Tasmanovu zemi. Novodobí kartografo-vé vyznačují v nitru tohoto území, jehož rozsáhlými pustinami probíha-jí pouze domorodí kočovníci, tři oddělené pouště:
  1. Na jihu poušt', rozkládající se mezi třicátým a osmadvacátým stupněm jižní šířky, kterou prozkoumal Forest roku 1869 od pobřeží až ke sto osmadvacátému poledníku a kterou v celé její rozloze prošel roku 1875 Giles.
  2. Gibsonovu poušt', rozkládající se mezi osmadvacátým a třiadva-cátým stupněm, jejíž nesmírné planiny prošel tentýž Giles roku 1876.   3. Velikou písečnou poušt' (Great Sandy Desert), rozloženou mezi třiadvacátým stupněm a severním pobřežím, kterou se podařilo projít od východu na severozápad roku 1873 plukovnilcovi Warburtonovi s mnoha nesnázemi, o kterých jsou zachovány zprávy.
  No a právě na tomto území se výprava paní Branicanové chystala začít své pátrání. Podle zpráv podaných Harrym Feltonem bylo nutné přidržovat se směru cesty plukovm'ka Warburtona. Od stanice Alice Spring až na pobřeží Indického oceánu si cesta odvážného badatele vyžádala asi čtyři měsíce, celkem tedy patnáct měsíců od září 1872 do ledna 1874. Kolik času asi bude třeba na výpravu, kterou se chystala podniknout tato hrdinná žena a její společníci?
  Dolly doporučila Zachovi Frenovi a Tomovi Marixovi, aby neztrá-celi jediný den a ti, podporováni panem Flintem, mohli jejím rozkazům vyhovět.


286 I 287

  Už asi před čtrnácti dny se na stanici Alice Spring shromáždilo třicet velbloudů, zakoupených paní Branicanovou za vysokou cenu; byli ří-zeni afghánskými vůdci.
  Do Austrálie byli velbloudi dovezeni teprve asi před třiceti lety*). Roku 1860 jich dal pan Elder dopravit několik z Indie. Užitečná, stridmá a silná zvířata mohutné tělesné soustavy, způsobilá nést brimě sto padesáti kilogramů a urazit čtyřicet kilometrů za čtyřiadvacet ho-din. Kromě toho mohou vydržet celý týden bez potravy a šest dní v zimě a tři dny v létě bez vody. Proto jsou také povolána k tomu, aby na vyprahlé pevnině vykonávala stejné služby jako v horkých afrických končinách. Tam jako i tady snášejí téměř bez závady útrapy, pocházejí-cí z nedostatku vody a z prilišného vedra.
  Paní Branicanová měla třicet velbloudů - dvacet určených pro jízdu a deset nákladních. Počet samců byl značně vyšší. Většinou byli ještě mladí, avšak úplně vyhovovali jak silou, tak zdravím. Podobně jako měl průvod za vůdce Toma Marixe, tak i tato zvířata měla za vůdce velblouda samce, jehož ostatní rádi poslouchali. Vedl je, shro-mažd'oval na zastávkách a bránil jim, pokud chtěli uprchnout se sami-cemi. Kdyby zahynul nebo se roznemohl, stádo by se ocitlo v nebezpe-čí, že se rozpadne a velbloudári by je neudrželi v dobrém pořádku. Rozumělo se samosebou, že to drahocenné zvíře bylo přiděleno Tomo-vi Marixovi a oba vůdcové - jeden nesoucí druhého - měli své místo vyhrazeno v čele karavany.
  Bylo smluveno, že koně a voli, kteri dopravili personál ze stanice Farina Town do stanice Alice Spring, budou ponecháni na starost panu Flintovi. Pri návratu je tam naleznou s kočáry i nákladními vozy. Bylo nejpravděpodobnější, že se výprava bude navracet do Adelaide cestou, vyznačenou sloupy pověstné telegrafní linky.
  Dolly a Jane se usadí společně v kibitce, jakémsi stanu, téměř úplně takovém, jakého užívají Arabové, který nesl jeden z nejsilnějších vel-bloudů celého stáda. Budou se v něm moci za hustými záclonami uchránit před slunečními paprsky a dokonce se ukrýt před dešti, které zanášejí prudké bouře - ovšem jen velmi zřídka - na ústřední pláně pevniny.
  Harrietta, služebná paní Branicanové, zvyklá dlouhým pochodům kočovnl'ků, je chtěla raději následovat pěšky; zdálo se jí totiž, že tato


*) Kniha byla napsána v devadesátých letech 19. století


288

veliká zvířata jsou spíše určena k tomu, aby nosila bah'ky než lidské bytosti.
  Tři velbloudi byli určeni Lenovi Burkerovi, Godfreyovi a Zachovi Frenovi, kteří se zajisté dovedou přizpůsobit tvrdému, kolébavému kroku. Ostatně nešlo o to, aby se zvířata ubírala jiným krokem než obyčejně, poněvadž část mužstva půjde pěšky. Klusu nebude třeba, pouze v tom případě, kdyby snad bylo nutné předjet karavanu, aby byla vyhledána studnice nebo pramen na pochodu Velikou písečnou pouští.
  Ostatních patnáct jízdních velbloudů bylo přiděleno bělochům. Čer-noši, určení k tomu, aby vedli deset nákladních velbloudů, ujdou pěšky těch dvanáct až čtrnáct mil, které bude nutné denně se dvěma zastáv-kami urazit - to na ně nebude přiliš mnoho.
  Takto byla tedy znovu uspořádána karavana vzhledem ke zkouš-kám, které bude muset podstoupit v druhém období cesty. Všechno bylo se schválením paní Branicanové sestaveno, aby se vyhovělo poža-davkům výpravy, i kdyby byla sebedelší, a aby se co nejvíce šetřili zvířata i lidé. Poněvadž byla co nejlépe opatřena dopravními prostřed-ky, lépe zásobena potravinami a potřebami k táboření a mohla se uskutečnit za příznivějších okolností, než kterákoliv dřívější, podnik-nutá cestovateli, prozkoumávajícími australskou pevninu, bylo možné doufat, že svého cile dosáhne.
  Zbývá ještě povědět, co si počít s Josem Merittem. Chce snad tento gentleman ajeho sluha Gin-Ghi zůstat na stanici Alice Spring? Opustí--li ji, učiní tak proto, aby i nadále sledoval telegrafní linku severním směrem? Nepustí se snad spíš bud' na východ nebo na západ v pátrání po domorodých kmenech? Tam by snad mohl mít štěstí, že by objevil nevypátratelnou pokrývku hlavy, jejíž stopu sledoval už tak dávno. Ale jak bude moci sledovat svou cestu nyní, když nemá koně, zavazadla ani potraviny?
  Zach Fren se od té doby, kdy se seznámil s Gin-Ghi, několikrát věrného sluhy na tuto věc tázal. Avšak Číňan odvětil, že nikdy neví, jak rozhodne jeho pán, vzhledem k tomu, že to jeho pán obyčejně také neví. Co však přece mohl bezpečně tvrdit, bylo to, že by Jos Meritt nikdy nesvolil vrátit se, pokud by jeho monomanie nebyla uspokojena, a že on, Gin-Ghi, rodem z Hongkongu, hned tak brzy nespatří země, "kde mladé Číňanky, oděné hedvábím, trhají tenkými prsty květ lek-nínu".


289


Zatím se řiblížil den od'ezdu a

  p J ,
slůvko o svých úmyslech, když tu
čínským sluhou oznámeno, že jeho
rozhovor.

Jos Meritt dosud nepověděl ani
pojednou bylo paní Branicanové
pán důtklivě prosí o soukromý

  Paní Branicanová si upřímně přála, aby mohla tomuto podivínovi prokázat službu, pokud to bude v jejích silách a vzkázala, že prosí ctihodného Jose Meritta, aby se laskavě dostavil do domu pana Flinta, kde od svého příjezdu na stanici bydlí.
  Jos Meritt se ihned dostavil - bylo to odpoledne 25. října - a jak-mile se naproti Dolly posadil, těmito slovy přešel k jádru věci:   "Paní Branicanová. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . . Nepochy-buji. . . ne!. . . nepochybuji ani okamžik, že najdete kapitána Branica-na... A přál bych si, abych mohl být stejně jistý, že vložím svou ruku na klobouk, k jehož objevení směřují všechny snahy mého života, i bez toho už velmi rušného. . . Dobře!. . . Ano!. . . Velmi dobře!. . . Snad už víte, proč jsem přišel prošt'ourat nejskrytější australské krajiny?"   "Vím to, pane Meritte," odvětila paní Branicanová, "a ani já nepo-chybuji, že budete jednoho dne odměněn za tak velikou vytrvalost!"   "Vytrvalost. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře. . . Víte, paní, ten klo-bouk je jediný na světě!"
  "Chybí do vaší sbírky?"
  "Bohužel!. . . a dal bych svou hlavu, abych si jej mohl na ni nasadit!"   "Je to mužský klobouk?" otázala se Dolly, která se zajímala spíš z dobrosrdečnosti než ze zvědavosti o nevinné vrtochy tohoto blázna.   "Nikoliv, paní, nikoliv!. . . Ženský klobouk!. . . Ale po jaké ženě!. . Odpustíte mi, záleží-li mi na tom, abych zachoval v tajnosti její jméno a stav. . . z obavy, abych nevyvolal žárlivost. . . Pomyslete si přece, paní, jestliže by někdo jiný!. . ."
  Máte však snad nějakou stopu?. "
  " ..
  "Stopu?. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . . Co jsem se dozvěděl po spoustě dopisů, po dlouhém pátrání a putování, je to, že se klobouk odstěhoval do Austrálie po dojímavých proměnách a že klesl zvyso-ka. . . ano, náramně zvysoka. . . nyní patrně zdobí hlavu některého náčelníka kmene domorodců. . ."


  "
  Ale ten kmen?"
  "Je to jeden z těch, jež se potloukají po severu nebo západu pevniny. Dobře!. . Ó!. . . Velmi dobře!. . . Bude-li třeba, navštívím je všech-ny... prohledám je všechny... A protože je lhostejné, začnu-li tím

, nebo oním, prosím vás o svolení, abych směl provázet vaši karavanu až I ke kmeni Inda."
  "Svoluji mileráda, pane Meritte," souhlasila Dolly, "a dám ihned   rozkaz, aby byli pro vás opatřeni ještě dva velbloudi. . ."   "Jeden postačí, paní, jeden pro mého sluhu i pro mne. . . tím spíš, že ' na zvířeti hodlám jet já sám, kdežto Gin-Ghi se spokojí chůzí pěšky." I "Víte, že musíme vyrazit zítra ráno, pane Meritte
  `
  "Zítra?. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . . Já vás, paní Branicano-; vá, nezdržím. Ale rozumí se samosebou - že ano? - že já se nebudu   nijak starat o to, co se týká kapitána Branicana. . . To je vaše věc.. . Já   se starám pouze o svůj klobouk!. . ."
  "O svůj klobouk - ujednáno, pane Meritte!. . ." souhlasila Dolly.   Jos Meritt se vzdálil a prohlašoval, že tato moudrá, rázná a šlechetná i žena zasluhuje, aby nalezla svého muže alespoň právě tak, jako zaslu-  huje on, aby mohl položit ruku na klenot, jehož získáním si doplní   sbírku historických pokrývek hlavy.
  Gin-Ghi, upozorněný na zítřejší odjezd, se musel zabývat uváděním   do pořádku některých předmětů, které byly zachráněny od záhuby po   ovčí pohromě. Co se týká zvířete, které měl gentleman sdilet se svým . sluhou, podařilo se panu Flintovi je opatřit. To mu vyneslo poděková-  ní: "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!" náramně vděčného Jose Meritta.   Následujícího dne, 26. října, bylo dáno znamení k odjezdu, když se   paní Branicanová napřed ještě rozloučila s velitelem stanice. Tom   Marix a Godfrey jeli před průvodem bělochů, sedících na velbloudech.   Dolly a Jane usedly do vozu s Lenem Burkerem z jedné a Zachem   Frenem z druhé strany. Poté následoval Jos Meritt, který majestátně   seděl mezi oběma hrby zvířete, jehož pěšky následoval Gin-Ghi. Dále   se ubírali nákladní velbloudi a černoši, z nichž se skládala druhá polo-  vina průvodu.
  V šest hodin ráno výprava, zanechávající vpravo pověstnou telegraf-  ní linku, zmizela za jedním z výběžků horstva McDonnell Ranges.   V měsící rijnu bývá v Austrálii už příšerné vedro. Proto Tom Marix   poradil, aby se cestovalo pouze za časných denních hodin - od čtyř do ; devíti - a odpoledne teprve od čtyř až do osmi. I noci začínaly být   dusné a bylo třeba dlouhých zastávek, aby si karavana přivykla útra-  pám cestování.
  Dosud to nebyla poušt' se svými nekonečnými, vyprahlými pláněmi, s úplně vyschlými potoky, se studnicemi, obsahujícími už jen bahnitou


290 291


vodu, pokud ji slunce nevysušilo úplně. Na úpatí hor se rozkládala kopcovitá krajina, do níž zabíhají odnože pohoří McDonell a Strang-ways Ranges, a kterým probíhá telegrafní linka, stáčející se na severo-západ. Tento směr musela karavana opustit, aby se pustila na západ, skoro po rovnoběžce, která splývá s obratníkem Kozoroha. Byla to skoro stejná cesta, kterou sledoval roku 1872 Giles a která se křižovala se Stuartovou cestou, pětadvacet mil na sever od Alice Spring.   Velbloudi kráčeli po tomto kopcovitém území jen velmi pomalu. Zvlažovaly je pouze tu a tam řídké stromy podél potoků. Lidé tam mohli ve stínu stromů najít dost čerstvou vodu, kterou se zásobovala zvířata na několik hodin.
  Lovci karavany, kterým bylo uloženo, aby ji zásobovali zvěří, se ubírali mimo řídké houštiny a mohli skolit různé druhy zvěře - mezi nimi i králíky.
  Není neznámé, že kráhţk je pro Austrálii tím, čím je kobylka Africe; až pri1iš se množící hlodavci okousají nakonec všechno, pokud se proti nim neučiní vhodné opatření. Až dosud jimi mužstvo karavany poně-kud pohrdalo, protože na rovinách a v lesích Jižní Austrálie bylo jiné zvěře nadbytek. Zbude ještě dost času zásobit se tímto poněkud fádním masem, až bude nedostatek zajíců, koroptví, křepelek, dropů, kachen, holubů a jiných srstnatých a pernatých zvířat. Avšak na tomto říčním území, na úpatí McDonell Ranges, bylo nutné spokojit se tím, co na-lezli, totiž králíky, kterými se země jenom hemžila.
  Navečer, 31. října, když se sešli Godfrey, Jos Meritt a Zach Fren, přešel rozhovor přirozeně na tento druh, který je třeba hubit. A když se Godfrey otázal, zda králíci žili v Austrálii od nepaměti, Tom Marix odpověděl:
  "Nikoliv, chlapče! Byli sem dovezeni teprve před třiceti lety. Dosta-lo se nám jimi pěkného nadělení! Tato zvířata se rozmnožila takovou měrou, že ničí naše pole. Některé kraje jsou jimi už tak zamořeny, že v nich nelze chovat ovce ani hovězí dobytek. Pole jsou provrtána jejich děrami jako cedník a tráva je ohlodána až na samé kořeny. Je to dokonalá zkáza a skoro bych se už domníval, že králíky nesnědí osad-níci, nýbrž, že osadníky sežerou králíci!"
  "A nebylo na jejich odstranění použito žádných vydatných pro-středků?" otázal se Zach Fren.

  p ý ,"
  "Řekněme rostředků nedokonal ch odvětil Tom Marix, "pro-tože jich stále ještě přibývá, místo abych jich ubývalo. Znám jednoho


292

velkostatkáře, který byl nucen vynaložit čtyřicet tisíc liber*) na vyhla-zení kráh'ků, kteří mu pustošili jeho run. Vláda vypsala na jejich hlavy cenu, jak se děje v Indii při hubení tygrů a hadů. Co však naplat? Jako u hydry, jako by jim narůstaly nové hlavy v poměru, jak se jim utínají - snad ještě ve větším počtu. A použilo se také otrušiku, který jich otrávil statisíce a nakonec by přivodil na kraj mor. Nepovedlo se nic."   "A já zase slyšel," podotkl Godfrey, "že francouzský učenec, pan Louis Pasteur, učinil návrh, aby se králíci vyhubili tím, že by jim byl naočkován slepičí mor."
  "Ano, a možná, že tento prostředek by působil. Ale muselo by se ho použít, což se však nestalo, ačkoliv byla nabídnuta odměna dvacet tisíc liber. Proto Queensland a Nový Jižní Wales zřídily drátěný plot v délce osmi set mil, aby uchránily východ pevniny proti vpádu kráh'ků. Je to pravá pohroma!"
  "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . . Pravá pohroma!. . ." opakoval po něm Jos Meritt, "právě tak jako ukázky žlutého plemene, které nako-nec zaplaví všech pět diţlů světa. Číňané jsou kráhţky budoucnosti."   Naštěstí tu nebyl Gin-Ghi, nebot' by jistě nenechal projít bez námit-ky urážlivé přirovnání vzhledem k Číňanům, nebo by alespoň pokrčil rameny a smál se tím zvláštním smíchem, příznačným pro Číňany, který je vlastně pouze dlouhým a zvučným zachroptěním.


  "
  Australané se tedy dalšího zápasu vzdali?" podivil se Zach Fren.   "A jak by tedy měli postupovat?" otázal se Tom Marix.
  "Mně se však zdá," podotkl Jos Meritt, "že by byl bezpečný prostře-dek, jak zničit tyto kráhţky..."
  "A jaký?" otázal se Godfrey.
  "Na anglickém parlamentě vymoci usnesení tohoto obsahu: v celém Spojeném království a ve všech osadách na něm závislých se smějí nosit pouze klobouky z bobroviny. . . No, a poněvadž se bobří klobouk dělá vždy jen z králičí kůže. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . ."   Jos Meritt zakončil takto svou větu svým obyčejným zvoláním.   At'je to jakkoliv, dříve než bude toto usnesení parlamentem vydáno, bude snad zatím nejlepší, živit se cestou zabitými kráh'ky. Tím jich v Austrálii ubude a lovec, který je loví, zemi prospěje.
  Ostatní zvířata by se k jídlu nehodila. Spatřili však několik savců zvláštmţho druhu, pro přírodopisce velmi zajímavých. Jeden z nich byla


*) Téměř 1 milion Kč (staré měnové převody)


293


ježura z čeledi ptakořitných, s čenichem na způsob ptačího zobáku, s rohovitými pysky, s tělem pokrytým ostny jako u ježka; její hlavní potravou je hmyz, který lapá nitkovitým jazykem, vystrčeným z brlohu. Druhý byl ptakopysk s čelistmi jakoby kachními, s rudohnědou srstí, pokrývající stlačené tělo, asi v délce stopy. Samičky těchto dvou druhů se vyznačují takovou zvláštností, že snášejí vejce, vylţhlá mlád'ata však kojí.
  Jednoho dne Godfrey, který mezi lovci karavany vynikal, byl tak št'astný, že spatřil a postřelil iarriho, druh nadmíru plachého klokana, kterému se podařilo, protože byl pouze poraněn, uniknout v blízkém křoví. Mladého lovce tento neúspěch příliš nemrzel, protože iarri, podle výroku Toma Marixe, nemá jinou cenu, než že je velmi těžké ho chytit a jeho maso není nijak chutné. Podobně tomu bylo i s bungarim, zvířetem mohutné postavy a načernalé srsti, které se proplétá mezi vysokými větvemi na způsob vačic, zachycuje se svými kočičími drápy a houpá na svém dlouhém ocase. Tento tvor, v podstatě noční zvíře, se skrývá tak obratně pod větvemi, že je těžké ho vypátrat.
  Tom Marix při této pri'ležitosti připomněl, že bungari má výtečné maso, které vyniká nad maso klokaní, peče-li se na žhavém uhlí. Tím více tedy litovali, že to nemohli posoudit, protože bylo pravděpodob-né, že se bungari přestane objevovat, až se výprava přiblíží k poušti. Až karavana postoupí na západ, bude nucena živit se vlastními zásobami.   Přes veškeré obtíže půdy podařilo se Tomovi Marixovi udržovat pravidelný průměr dvanácti až čtrnácti mil za čtyřiadvacet hodin-průměr, na kterém byl založen postup výpravy. I když vedro bylo veliké - třicet až pětatřicet stupňů ve stínu - mužstvo je snášelo dost dobře. Ve dne ještě nacházeli tu a tam skupiny stromů, v jejichž stínu mohl být za přijatelných podmínek rozbit tábor. Ostatně nedostatek vody nebyl, ačkoliv v korytě potoků tekly vlastně jen nepatrné stružky. Zastávky konané pravidelně od deseti hodin dopoledne až do čtyř odpoledne dostatečně nahrazovaly lidem i zvířatům útrapy pochodu.   Kraj byl neobydlený. Poslední runy už zůstaly vzadu. Neexistovaly paddocky, ohrady ani četné ovce, které by krátká, vysušená tráva neuživila. Jen zridka potkávali některého domorodce, jenž se ubíral k některé ze stanic Overland Telegraf Line.
  Odpoledne, 7. listopadu, se vrátil Godfrey, který předjel karavanu asi o půl míle a ohlašoval přítomnost jakéhosi muže - jezdce. Muž sledoval úzkou stezku na úpatí horstva McDonnell Ranges, jehož zá-

294

klad se skládá z křemene a metamorfických pískovců. Spatřil karava-nu, pobodl koně a zakrátko ji tryskem dostihl.
  Mužstvo se právě usadilo pod skupinou zchátralých blahovičmţlců, které jen stěží dávaly trochu stínu. Plazil se tu malý potok napájený





prameny, které chová ústřední pohoří a jehož veškerá voda byla vysáta kořeny eukalyptu.



295

Jen zřidka potkávali některého domorodce, . . .


  Godfrey přivedl toho člověka před paní Branicanovou. Ta mu při-kázala podat širokou číši whisky a za toto pohoštění projevil velikou vděčnost.
  Byl to australský běloch ve věku asi pětatřiceti let, jeden z těch znamenitýchjezdců, zvyklých na déšt', který po jejich lesklé kůži klouže jako po navoskované dykytě, navyklých slunci, které už nemá co opálit na jejich už úplně osmahlé pleti. Byl podle svého povolání kurýr a vy-konával své povinnosti horlivě a v dobré náladě. Projížděl okresy provincie, roznášel dopisy, donášel zprávy od stanice ke stanici a po vsích, roztroušených na východ i západ od telegrafní linky. Vracel se z Emily Spring, pošty na jižním svahu Bluff Ranges a cestoval krajinou, která se rozkládá až k horstvu McDonnell Ranges.
  Tento kurýr, který náležel ke třídě roughmenů, by se mohl přirovnat k těm chlapíkům, jakými bývali někdejší francouzští postilióni. Dovedl pozoruhodně snášet hlad i žízeň. Byl si jistý, že bude upřímně přijat všude, kde se zastaví, i když nebude moci vyndat ze své brašny dopis; rázný, odvážný a silný, za pasem stále nosil revolver a na rameni pušku. Jezdíval ve dne i v noci na silném, statném koni, aniž se obával nepří-jemného střetnutí.
  Paní Branicanová měla radost, že ho přinutila k vyprávění a mohla ho požádat o zprávy o domorodých kmenech, se kterými už vešel ve styk.
  Bodrý kurýr odpovídal ochotně a prostě. Dozvěděl se - tak jako kdekdo na světě - o katastrofě Franklina ; přece však nevěděl, že by výprava, uspořádaná manželkou Johna Branicana, opustila Adelaide, aby prozkoumala západní končiny australské pevniny. Paní Branica-nová se mu svěřila také s tím, že podle zpráv Harryho Feltona je kapitán Branican už čtrnáct let držen v zajetí kmene Inda.   "A měl jste na svých cestách styky s domorodci tohoto kmene?" otázala se ho.
  "Nikoliv, paní, ačkoliv se příslušníci kmene Inda přibližovali k Ale-xandřině zemi a často jsem o nich slýchal," odpověděl kurýr.   "Snad byste nám mohl rici, kde se asi nyní nacházejí?" otázal se Zach Fren.
  "U těchto kočovníků by to bylo těžké říci. . . Jednu roční dobu jsou zde, druhou zase tam. . ."
  Kde však asi byli naposled?" ujala se opět slova paní Branicanová   " ,
která na této otázce ulpěla.

  " y
  "Doufám, paní, že mohu tvrdit, odvětil kurýr, "že tento kmen b I před půlrokem na severozápadě východní Austrálie, ve směru řeky Fitz Roy. To jsou končiny, které rádi navštěvují prislušníci Tasmanovy





Bodrý kurýr odpovidal ochotně a prostě.

země. U všech čertů! Víte snad, že je nutné, chce-li se člověk dostat do těchto krajin, projít pouštěmi středu a západu a nemusím vám snad ani připomínat, čemu se vydává napospas! S odvahou a rázností dojde


296 297


však daleko. . . Ať jste tedy dobře zásobeni a št'astnou cestu, paní Branicanová!"
  Kurýr dostal ještě velkou láhev whisky a také několik krabic kon-zerv, které strčil do svých hlubokých kapes. Potom se znovu vyšvihl na koně a zmizel, objížděje poslední výběžky horstva McDonnell Ranges.   O dva dny později karavana míjela poslední výběžky tohoto horské-ho řetězu, z něhož nejvýše ční vrchol Liebigovy hory. Konečně dojela až k pomezí pouště, ve vzdálenosti sto třicet mil na severozápad od stanice Alice Spring.

IX.

KAP I TOLA

Deník paní Branicanové





  Co vyvolává v duchu slovo "poušt"`, je Sahara s jejími ne-  smírnými písčitými rovinami, prostoupenými svěžími, zelenými oáza-' mi. Ale západní končiny australské pevniny nemají vůbec nic společ-  ného se severními africkými krajinami, pouze vzácnost vody. "Voda se   uchýlila do stínu," řz'kají domorodci a cestovatel je nucen putovat od   studnice ke studnici, ležící od sebe zpravidla ve velmi značných vzdále-  nostech. Avšak písek, ležící bud' ve vrstvách nebo zdvíhající se na   způsob dun, pokrývá velikou část australské půdy, která není úplně   vyprahlá. Keře, zpříjemněné kvítky, několik gumovniků, akacii nebo   eukalyptů - to všechno je méně skličující než nahota Sahary. Tyto , stromy a houštiny však neposkytují plody ani jedlé listí pro karavany,   které jsou nuceny nosit potraviny s sebou a život uprostřed těchto   pustin je zastoupen nanejvýš letem stěhovavých ptáků.
  Paní Branicanová si vedla s dokonalou pravidelností a přesností , cestovní deník. Z několika záznamů tohoto zápisníku bude lépe po-  znat, než by vyplynulo z prostého vypravování, přlţhody strastiplného   putování. Také nám lépe povědí, jak horoucí byla Dollyina duše, doká-  ží její stálost v těžkých zkouškách, neochvějnou houževnatost, aby   nezoufala, i když nadešel okamžik, že většina jejích společníků propa-

298 299


dala v zoufalství. Zkrátka pozná se, čeho je schopna žena, oddá-li se zplna plnění povinnosti.

* * *

  10. listopadu. - Opustili jsme svůj tábor pod Liebigovou horou ve čtyři hodiny ráno. Ten kurýr nám dodal drahocenné zprávy. Shodují se se zprávami nešt'astného Feltona. Ano, severozápadním směrem a jmenovitě podél řeky Fitz Roy je nutné hledat kmen Inda; musíme urazit skoro osm set mil!. . . Urazíme je. Já dojdu, i kdybych měla dojít sama, i když bych se musela stát zajatkyní tohoto kmene! Alespoň bych byla zajata spolu s Johnem!
  Stoupáme k severozápadu, téměř cestou plukovníka Warburtona. Náš cestovní plán se bude velice shodovat s jeho plánem až po řeku Fitz Roy. Kéž bychom nebyli nuceni podstoupit zkoušky, které podstupo-val on, kéž nemusíme za sebou zanechat některé z našich společníků, zemřelé vysilením! Okolnosti jsou nám - bohužel! - méně příznivé! Plukovník Warburton opustil Alice Spring v měsíci dubnu - v Severní Americe by to bylo v říjnu - to znamená koncem horké roční doby. Naše karavana se z Alice Spring vypravila teprve koncem října a nyní máme listopad, tedy začátek australského léta. Proto je také už veliké vedro, pětatřicet stupňů Celsia ve stínu - pokud nějaký stín vůbec je! A můžeme se ho dočkat pouze od mraku, který se táhne přes slunce, nebo pod ochranou některé skupinky stromů. .
  Pochodový pořádek, zavedený Tomem Marixem, je velmi praktic-ký. Doba denních pochodů je velmi úměrně rozdělena: od čtvrté hodi-ny ranní až do osmi se koná první pochod, potom následuje zastávka až do čtyř hodin odpoledne. Druhá část pochodu trvá od čtyř hodin do osmi, potom se celou noc odpočívá. Takto se vyvarujeme putování za žhnouciho denního vedra. Kolik času však ztratíme! Jaké je to zdržení! I když připustíme, že nám nevznikne žádná překážka, budeme sotva za tři měsíce na březích řeky Fitz Roy. . .
  Jsem velmi spokojena se službami Toma Marixe. Zach Fren a on jsou dva rozhodní muži, na které se mohu spoléhat za všech okolností.   Godfrey mě leká svou vášnivou povahou. Bývá stále napřed a často ho ztrácíme z očí. Mívám práci s tím, abych ho udržela u sebe a přece mě tento chlapec má rád, jako by byl mým synem. Tom Marix mu už vytkl jeho prilišnou odvážlivost. Doufám, že si to vezme k srdci.


300

  Len Burker se téměř neustále zdržuje vzadu za karavanou a vyhle-dává, jak se zdá, raději společnost černochů, kteří nás provázejí, než společnost bělochů. Už odedávna zná jejich záliby, pudy a zvyky.





Pokud se setkáváme s domorodci, bývá nám velmi prospěšný, protože mluví dobře jejich jazykem. Kéž by se manžel mé nešt'astné Jane polep-

301

  Zdá se, jako by měla Jane Godfreye ráda; přece však, když se to drahé ditě přibliži k našemu vozu, s úmyslem pobavit se s námi, netroufá si ho oslovit, . . . 

šil!. . . Obávám se však. . . Jeho pohled se nezměnil - má stále stejný neuprimný pohled, který se raději odvrací. . .

* * *

  13. listopadu. - Za poslední tři dny nic nového. Jakou úlevu a útě-chu pocit'uji, vidím-li u sebe Jane! Co si toho napovídáme ve svém voze, kde jsme spolu uzavřeny! Jane už sdilí mé přesvědčení a nijak nepochybuje, že Johna nalezneme! Ale je stále smutná. Nenaléhám už na ni otázkami o její minulosti od toho dne, kdy ji Len Burker donutil, aby ho následovala do Austrálie. Chápu, že se mi nemůže úplně svěřit. Někdy se mi zdá, že už něco poví. . . Člověk by myslel, že ji Len Burker hlídá... Jakmile ho zpozoruje, kdykoliv se blíží, její chování se rázem mění, rysy jejiho obličeje nabývají jiný výraz. . . Má z něho strach. . . je jisté, že tento člověkji zcela ovládá a že by ho najeho pokyn následova-la na konec světa.
  Zdá se, jako by měla Jane Godfreye ráda; přece však, když se to drahé dítě přiblíží k našemu vozu, s úmyslem pobavit se s námi, netrou-fá si ho oslovit, ba ani odpovědět mu. . . Její oči se odvracejí, klopí hlavu. . . Člověk by řekl, že jeho pritomností trpí. . .
  Dnes za ranniho pochodu přecházíme dlouhou, bažinatou plání. Tu a tam spatřujeme nějakou kaluž vody - bahnité, skoro slané. Tom Marix nám vysvětluje, že jsou to zbytky někdejších jezer, která se kdysi připojovala k jezerům Eyre a Torrensovu a tvořila moře, které půlilo pevninu. Naštěstí jsme se při včerejší zastávce zásobili vodou a naši velbloudi se hojně napojili.
  Více takových lagun se nachází - jak se zdá - nejen ve sníženinách půdy, nýbrž i v končinách poněkud vyvýšenějších.
  Půda je vlhká, pod nohama zvířat se objevuje lepkavé bláto, když rozšlápla solnou vrstvu, která kaluže pokrývá. Občas okoralá půda odolává tlaku víc, a když se do ní noha ponoří prudčeji, vytryskuje tekuté bahno.
  Jen stěží jsme se dostali přes tyto močály, které se rozkládají v délce asi deseti mil na severozápad.
  Od svého odjezdu z Adelaide jsme se už také setkali s hady. Jsou dost rozšíření v Austrálii a zvláště v hojném počtu na povrchu těchto lagun, prostoupených keři a houštinami. Jeden z mužů našeho průvo-du byl i kousnut jedním z jedovatých plazů, dlouhých až tři stopy,


302

hnědé barvy, jejichž vědecké jméno je - jak mi bylo řečeno - Trime-surus ikaheca. Tom Marix ránu vypálil troškou střelného prachu, nasy-paného na ráně a potom zapáleného. Ten muž - byl to běloch - ani





nevykřikl. Já jsem mu při operaci držela ruku. Poděkoval mi. Dala jsem mu přidat kapku whisky. Máme důvod doufat, že rána nebude mít osudné následky.


303

. . . dva z našich domorodců zabili ohromného hada.


  Je třeba dávat pozor, kam člověk šlápne. Před hady nás nechrání ani ta okolnost, že sedíme vysoko na svých velbloudech. Stále se obávám, aby se Godfrey nedopustil nějaké neopatrnosti, a chvěji se hrůzou, jakmile zaslechnu některého z černochů zvolat: " Vin dohe!", v jazyce domorodců to znamená had.
  Navečer, když se připravovaly noční stany, dva z našich domorodců zabili ohromného hada. Tom Marix ri'ká, že je pouze pět druhů, jejichž jed je člověku nebezpečný. Had, kterého právě zabili, má délku dva-náct stop; je to druh hroznýše. Naši Australané si ho chtěli upravit k večeři. Nezbývalo nic jiného, než jim v tom nebránit.
  Udělali to takto:
  Když byla v písku vyhloubena jáma, domorodec do ní vloží kameny předem ohřáté na žhavém uhlí a pokryté vonným listím. Had, jehož hlava a ocas se uříznou, se vkládá na dno jámy a pokrývá stejným listím jaké je položeno na horké kameny. Celek se potom pokrývá vrstvou sešlapané půdy, dosti silnou, aby při smažení nemohla unikat pára.   Jsme přítomni tomuto kuchařskému úkonu - nikoliv bez jisté oškli-vosti; jakmile však had, dostatečně upečený, je vytažen z této pece, je nutné uznat, že jeho maso má rozkošnou vůni. Ani Jane, ani já, jsme nechtěly ochutnat, ačkoliv Tom Marix nás ubezpečoval, je-li bělavé maso těchto plazů málo chutné, že alespoň jejich játra bývají pokládá-na za jídlo velmi lahodné.
  "Můžeme je přirovnat," pravil, "k nejjemnější zvěřině a ještě lépe k mladému, tučnému kuřátku."
  Kuřátko!. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře! Kuřátko - lahůdka!" zvolal Jos Meritt.
  A dal si předložit nejprve kousek jater, potom požádal o větší a na-konec by pozřel celá játra. Čemu se divíte? - Britská neomalenost.   Ani Gin-Ghi se nenechal prosit. Pěkný, libě vonící kousek hadího masa, které labužnicky ochutnal, ho přivedl do dobré nálady.   "Ai ya!"vykřikl nikoliv bez dlouhého, lítostivého povzdechu, "kdy-by bylo ještě několik ústřic z Ning-Po a láhev vína z Tao-Chingu, člověk by si myslel, že je v Tié-Coung-Yanu!"
  A Gin-Ghi mi pak milostivě vysvětlil, že je to pověstná čajovna "U železného luku" v Pekingu.
  Godfrey a Zach Fren překonali svůj odpor a dali si říct a snědli také po kousku masa. Podle jejich prohlášení bylo velmi chutné. Já jsem raději uvěřila jejich slovům, ale sama jsem netoužila se přesvědčit.

  Rozumí se samosebou, že plaz byl domorodci, členy výpravy, sně-den do posledm'ho sousta. Skutečně, nenechali přijít nazmar ani kapku sádla, které z hada vyprýštilo při pečení.
  V noci byl náš spánek rušen příšerným vytím, ozývajícím se z dálky. Byla to smečka dingů. Dingo by mohl být nazván australským šakalem, protože má vlastnosti psí i vlčí. Má nažloutlou nebo červenohnědou srst a dlouhý, velmi hustý ocas. Naštěstí tato zvířata pouze vyla a ležení nenapadla. Ve velikém množství by mohla být nebezpečná.

* * *


  19. listopadu. - Vedro je stále obtížnější a potoky, na které ještě přicházíme, jsou téměř úplně vyschlé. Musíme prohlubovat jejich ko-ryto, chceme-li sebrat trochu vody, kterou naplňujeme do našich soud-ků. Za krátký čas budeme muset spoléhat už jen na studnice - potoky zmizí.
  Jsem nucena přiznat, že mezi Lenem Burkerem a Godfreyem je nevysvětlitelná, takřka pudová antipatie. Nikdy jeden na druhého ne-promluví. Je jisté, že se navzájem co nejvíc vyhýbají.
  Nedávno jsem o tom promluvila s Godfreyem.
  "Ty nemáš Lena Burkera rád?" otázala jsem se ho.
  "Ne, paní Dolly," odpověděl mi. "A nežádejte ode mne, abych ho měl rád!. . ."
  "Ale vždyt'je se mnou spřízněný," podotklajsem. "Je to můj pri'buz-ný, chlapče, a máš-li rád mne. . ."
  "Paní Dolly, vás mám velice rád, jeho však nebudu milovat nikdy!"   Jaké asi tušení, který tajný důvod nutí toho drahého chlapce, aby takto mluvil?. . .

* * *


  27. listopadu. - Dnes se rozkládají před naším zrakem nesmírné, jednotvárné stepi, pokryté spinifexem. Je to trnitá travina, právem nazvaná "dikobrazova tráva". Je třeba se prodírat jejími trsy, které se někdy zdvíhají až pět stop nad zemí a jejichž velmi ostré jehlice naše zvířata zraňují. Výhonky spinifexu mají zvláštní barvu, která dostateč-ně dokazuje, že se vůbec nehodí zvířatům za potravu. Dokud jsou tyto výhonky ještě žluté nebo zelené, velbloudi se jimi živí. Nyní však už


304 305


tomu tak není a zvířata se starají pouze o to, aby o ně cestou nezava-dila.
  Za těchto okolností se pochod stává nanejvýš strastiplným. Je to na pováženou, protože budeme muset urazit stovky mil těmito planinami, porostlými spinifexem. Je to pustinové křovisko, jediné, které dovede živořit na suchém, vyprahlém území australského středu.
  Vedra neustále přibývají a stínu je nedostatek. A je možné věřit, že o pět měsíců dříve - jak seznal plukovnik Warburton - klesává teploměr někdy hodně pod nulu a že potoky bývají sevřeny ledovou vrstvou, širokou jako palec?
  V tu dobu se potoky množí, nyní však, třebaže by hloubka, do které byjejich koryto bylo vybráno, byla sebevětší, nenalezla by se ani kapka vody.
  Tom Marix dal rozkaz lidem z průvodu, který vede, aby občas postu-povali svá zvířata těm, kteří jsou nuceni jít pěšky. Toto opatření bylo za tím účelem, aby se vyhovělo stížnostem černochů. S lítostí vidím, že se za mluvčího v této záležitosti propůjčil Len Burker.
  Tito lidé zajisté zasluhují soustrast, chodit bos středem chumáčů spinifexu, za vedra, které je už sotva možné snést, ráno i večer, je opravdu svrchovaně trudné. Avšak není na Lenovi Burkerovi, aby rozněcoval jejich řevnivost proti tlupě bělochů. Plete se do věcí, do kterých mu nic není. Požádala jsem ho, aby se toho vyvaroval.   "To, co dělám, Dolly," odpověděl mi, "je v zájmu všech."

  "
  "Chci tomu věřit, odvětila jsem.
  "Je důležité, aby břemena byla rozdělena spravedlivě. . ."   "To ponechte na starosti mně, pane Burkere," pravil Tom Marix, který vpadl do rozhovoru, "udělám, co bude třeba.
  "
  Dobře jsem si povšimla, že se Len Burker vzdálil se špatně utajova-ným hněvem a že na nás oba vrhl zlý pohled. Jane si toho povšimla právě v okamžiku, kdy se oči jejího manžela upřely na ni, a nešt'astnice odvrátila hlavu.
  Tom Marix mi sh'bil, že udělá všechno pro to, aby si lidé z průvodu, běloši nebo černoši, nemuseli stěžovat.

* * *


  5. prosince. - Při svých zastávkách vytrpíme mnoho od bílých mravenců. Tento hmyz nás přepadává v myriadách. I když jsou pod



306

jemným pískem neviditelní, stačí šlápnout nohou, aby se objevili na povrchu.

  "
  "Já mám kůži tvrdou jako houžev, řekl mi Zach Fren, "pravou žraločí kůži, ale tato zatracená zvířata jí neopovrhují!"   Je pravda, že ani kůže dobytka není dost tvrdá, aby odolala kousnutí jejich čelistí. Nesmíme se už položit na zem, abychom jimi nebyli ihned pokryti. Abychom unikli tomuto hmyzu, bylo by nutné vystavit se působení slunečních paprsků, jejichž palčivost nesnášejí. To by však znamenalo přijít z bláta do louže.
  Kdo se z nás zdá nejméně týraným těmito mravenci, je Číňan. Je snad příliš lenivý, než aby toto drzé bodání zvítězilo nad jeho neteč-ností? Nevím. Ale mezitím co my stále vyměňujeme svá místa a pološí-lení se ošíváme, výsadou opatřený Gin-Ghi, natažený ve stínu trsu spinifexu, se ani nepohne a klidně spí, jako by tato zlořečená zvířátka měla ohled na jeho žlutou kůži.
  I Jos Meritt se projevuje stejně trpělivě jako on. Ačkoliv jeho dlouhé tělo poskytuje těmto útočmţkům širé pole působnosti, nenari'ká si. Pra-videlným strojovým pohybem se jeho obě paže zdvihnou, zase dopada-jí a jako stroj rozdrcují tisíce mravenců; on se dívá na svého sluhu, nedotčeného žádným kousnutím a ri'ká:
  "Ti Číňané jsou skutečně bytosti přírodou výjimečně zhýčkaní.-Gin-Ghi?"
  "Můj pane Josi?"
  "My dva si budeme muset vyměnit kůži."
  "Souhlasím," odpovídá Číňan, "vyměníme-li si i své postavení."   "Dobře!. . . Ó!. . Velmi dobře! Aby se však tato změna kůže mohla provést, bude nutné nejprve sedřít kůži jednomu z nás, a začne se tedy s tebou."


  "
  Promluvíme si o tom až za tři měsíce," odpovídá Gin-Ghi.   A hned usíná a spí až do páté hlídky, abychom užili básnického způsobu jeho mluvy, totiž až do okamžiku, kdy se karavana opět vydá na cestu.

* * *

  10. prosince. - Tato muka neustávají, dokud se na povel daný Tomem Marixem nevydáváme na další pochod. Ještě štěstí, že mraven-ce nenapadá, aby lezli velbloudům po nohách. Naši pěšáci se však nesnesitelného hmyzu nezbavují vlastně nikdy.


307

f
l


  Kromě toho na své cestě nepřestáváme být předmětem útoků nepřá-tel jiného druhu, neméně nepříjemného; jsou to moskyti, řádící jako jedna z nejstrašnějších australských pohrom. Účinkem jejich bodnutí - zvláště v době dešt'ové - dobytek zachvácený nákazou, hubne, slábne a hyne, aniž je možné mu pomoci.
  A přece, co bychom dali za to, abychom byli nyní v období dešt'ů. A skutečně, tato svízel s mravenci nebo moskyty není vlastně ničím vedle útrap žízně, které působí vedra australského prosince! Nedosta-tek vody mívá nakonec za následek zničení veškerých duševních i tě-lesných sil. A naše zásoby vody se už vyčerpávají, naše soudky znějí dutě! Byly naplněny v posledním potoku a nyní obsahují jen jakousi teplou a hustou tekutinu, zkalenou otřásáním, nestačí na ukojení žízně. Naše postavení bude zakrátko podobné postavení arabských topičů na parnících, které se plaví Rudým mořem: nebožáci padají napůl bez sebe před ohništěm svých kotlů.
  A neméně znepokojující je to, že se naši velbloudi začínají vléct, místo aby zachovali bystrý krok, který je pro ně příznačný. Jejich krky se natahují k obzoru, táhnoucímu se kolem dlouhé a široké holé pláně, bez jediného zvýšení nebo zvlnění půdy. Stále jen nekonečná step, pokrytá vyprahlým spinifexem, který udržují v písku jeho hluboké kořeny. Není vidět jediný strom, jediná značka, z které by se dala vytušit přítomnost nějaké studnice, nějakého pramene!

* * *

  16. prosince. - Naše karavana dnes za oba denní pochody neurazi-la více než devět mil; ostatně už před několika dny jsem zjistila, že se průměrná rychlost našeho pochodu značně zmenšila. Naše zvířata po-stupují přes svou si u znaveným krokem, jmenovitě ta, která dopravují náklad.
  Tom Marix zuří, když vidí, že se jeho lidé náhle zastavují, dříve než dal povel k zastávce. Přijíždí k nákladním velbloudům a bije je jezdec-kým bičilcem, jehož švihání mívá podle všeho jen nepatrný účinek na kůži těchto otužilých zvířat.
  To přivádí Jose Meritta k tomu, aby řekl s klidem, z něhož ho nikdy nic nepřivádí:
  "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře, pane Marixi! Dám vám však dobrou radu: neměl byste bít velblouda, nýbrž jeho řidiče!"

, A Tomovi Marixovi by se jistě zamlouvalo řídit se tímto pokynem,   kdybych sama nezakročila, abych tomu zabránila. Bud'me alespoň tak   prozřetelní, abychom k útrapám cesty, které naši lidé zakoušejí, nepři-




A neméně znepokojujici je to, že se naši velbloudi začinaji vléct,   misto aby zachovali bystrý krok, který je pro ně přiznačný.

  dávali ještě špatné nakládání s nimi! Někteří z nich by nakonec ješté ;
  utekli. Obávám se, že se to stane, zvlášt' přijde-li to na mysl černochům


308 309


našeho průvodu, ačkoliv mě Tom Marix v této příčině nepřestává uklidňovat.
  * * *


  Od 17. do 27. prosince. - Cesta pokračuje za těchto okolností:   za první dny tohoto týdne se počasí změnilo podle větru, který vane živěji. Od severu se přihnalo několik mračen, které se jeví jako za-okrouhlené závitky. Vyhlížejí jako veliké pumy, na jejichž výbuch by postačila jiskřička.
  Dnes - 23. prosince, pojednou vyskočila na nebi jiskra, prostorem šlehl blesk. Syčivé výbuchy hromu byly náramně silné, nebyly však následovány dlouhým duněním, jehož ozvěna dlouho burácívá v hor-natých krajinách. Zároveň se rozpoutaly vzdušné proudy s takovou prudkostí, že jsme se na svých zvířatech nemohli ani udržet. Bylo nutné sestoupit a dokonce se položit na zem. Zach Fren, Godfrey, Tom Marix a Len Burker měli mnoho práce, aby uchránili náš vůz proti zuřivému větru, nebylo ani pomyšlení, abychom se pri takových úto-cích utábořili, abychom mezi křovisky spinifexu postavili své stany.   "To nic není!" podotkl Zach Fren, "bouře brzy přejde."
  "Sláva bouři, jen přinese-li s sebou vodu!" zvolal Godfrey.   Godfrey má pravdu: Voda! voda! to je naše heslo. . . Bude však pršet? V tom to vězí.
  Ano, o to běží, nebot' vydatný déšt' by byl pro nás manou na poušti.   Bohužel, vzduch je tak suchý - poznalo se to ze zvláštní krátkosti hromových ran - že voda by se mohla snadno udržet ve stavu par a nerozplynout se v déšt'. A přece by bylo nesnadné představit si bouři prudší, výměnu blesků a hromů ještě více ohlušující.
  V tom jsem mohla pozorovat, co mi bylo už vypravováno o tom, jak se australští domorodci při podobných přírodních úkazech chovají. Nebojí se, že budou zasaženi bleskem, nezavírají před bleskem oči, nechvějí se, když hrom burácí. Černoši našeho průvodu naopak vyrá-želi radostné výkřiky. Nijak nepodléhali fyzickému dojmu, který poci-t'uje každá žijící bytost, když je prostor naplněn elektřinou, v okamži-ku, když se tato sila projevuje trháním mraků v nebeských výšinách, které jsou samý oheň.
  U těchto primitivních tvorů je nervová soustava rozhodně pramálo citlivá. Podle všeho snad v této bouřce pozdravovali povodeň, kterou

mohla obsahovat. A skutečně, toto očekávání bylo Tantalovými mu-kami v celé jejich hrůze.
  "Paní Dolly. . . paní Dolly. . ." řekl mi Godfrey, "nad našimi hlavami nám visí voda - dobrá, čistá nebeská voda! Blesky prorážejí mraky, a přece z nich neprší!"
  "Jen trochu trpělivosti, chlapče!" napomínala jsem ho. . . "jen ne-zoufejme!"
  "Skutečně, mraky houstnou a zároveň klesají," podotkl Zach Fren. "Ach, kdyby se jen chtěl utišit vítr, všechen tento hluk by skončil přívalem."
  A skutečně nejvíce jsme se báli toho, aby vichřice neodnesla tyto spousty par na jih, aniž by na nás vylila kapku vody. . .

  Okolo třetí hodiny odpolední se zdá, jako by se obzor na severu začal vyjasňovat a bouře měla už brzy skončit. To bude děsné zklamá-ní!
  Dobře!. . Ó!. . . Velmi dobře!. . ."
  " y
  To právě ţJos Meritt pronesl svoje obyčejné zvolání. Dosud nikd nebylo toto nesouhlasné rčení tak oprávněné. Náš Angličan vztáhl ruku a dokazoval, že je pokryta několika velikými kapkami.   Dešťový příval na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo třeba těsně se skrýt do plášťů. Poté - bez ztráty jediné minuty - veškeré nádrže, které byly obsaženy v našich pomůckách, byly rozloženy po zemi tak, aby do sebe pojaly blahodárný liják. Rozestřeli jsme i prádlo, plachty a pokrývky, z kterých postačí vodu vyždímat, až jí budou úplně nasáklé

- což postačí k napojení zvířat.
  Ostatně velbloudi mohli na místě ukojit žízeň, která je mučila. Mezi chumáči spinifexu se rychle utvorily potůčky a kalužiny. Pláň hrozila proměnit se v rozsáhlý močál. Byla tu voda - voda pro každého! Pochutnali jsme si na tomto hojném zdroji, který vyschlá země brzy vypije jako houba a jehož poslední slzy slunce brzy promění v páry, které se znovu objeví na obzoru.
  Naše zásoba vody byla takto zajištěna na několik dní. Z toho vzešla možnost pokračovat v pochodu v pravidelném postupu s osobami,   osvěženými tělesně i duševně, se zvířaty, opět pevně stojícími na no-  hou. Soudky byly naplněny až po okraje. Jako nádob bylo použito   všechno, co bylo duté. A sami velbloudi neopomenuli naplnit vodou   svůj vnitřní vak, jímž je příroda obdařila a ve kterém se dovedou


310 311


zásobit vodou na určitou dobu. A třebaže by nás to i překvapilo, je jisté, že tento vak pojme asi patnáct gallonů*).
  Bouřky, které osvěžují povrch australské pevniny, bývají - bohu-žel! - vzácné, alespoň v tuto roční dobu, kdy letní vedro pálí celou si-lou. Je to tedy pouhá št'astná náhoda, na kterou spoléhat i v budouc-nosti by bylo nerozumné. Tato bouře trvala sotva tři hodiny a žhavé koryto potoků brzy asi pohltí vodu, kterou do nich vylilo nebe. Studni-ce z ní budou těžit větší měrou, a my si budeme moci jen blahopřát, nebyla-li tato bouře pouze místní. Doufejme, že osvěžila australskou planinu v rozloze několika set mil!

* * *

  29. prosince. - Za těchto okolností se držíme cestovm'ho plánu plukovníka Warburtona, a dorazili jsme bez nových nehod do Water-loo Spring, sto čtyřicet mil od Liebigovy hory.
  Naše výprava se zde dotkla sto šestadvacátého stupně jižní šířky, jak Tom Marix a Godfrey zjistili na mapě. Právě přešla smluvené hranice, označené přímkou, vedenou od jihu na sever, mezi sousedními provin-ciemi a tou širou částí pevniny, která je známá jako Západní Austrálie.

X.

KAPITOLA

Ještě několik výpisů





  Wterloo Spring není městečkem, dokonce ani ne vesnicí.
Několik chýší domorodců, v tuto chvíli opuštěných - a nic víc. Domo-rodci se tu zastavují pouze v době, kdy období dešt'ů napájí vodní toky tohoto kraje. Waterloo také nijak neodůvodňovalo přídavek jména Spring (pramen), které je všem stanicím v poušti společné. Žádný pramen zde ze země netryskal, a nacházíme-li na Sahaře - jak už bylo řečeno - tu a tam svěží oázy, chráněné stromy, zavlažované tekoucími vodami, uprostřed australské pouště bychom je marně hledali.   Taková poznámka je zaznamenána v deníku paní Branicanové, z něhož podáme ještě několik výpisů. Lépe než nejsprávnější popis jsou proto, že je z nich možné poznat zemi, že ukáží v celé hrůze útrapy, očekávající odvážlivce, kteří se odhodlají jí cestovat. Umožní také, aby se mohla náležitě ocenit mravní sila a nezkrotná energie jejich pisatelky a neochvějné rozhodnutí dosáhnout cile, nehledě k sebevětším obě-tem.
* * *



") Asi 671

  30. prosince. - Je nutné zdržet se osmačtyřicet hodin ve Waterloo Spring. Toto zdržení mne nesmírně mrzí, když uvádím vzdálenost,


312 313


která nás dosud dělí od údolí, jímž protéká Fitz Roy. A víme-li, nebu-de-li třeba hledat kmen Inda až za tímto údolím? Jaký byl asi život nebohého Johna od onoho dne, kdy jej opustil Harry Felton?. . . Zda na něm domorodci nepomstili útěk jeho druha?. . . Nesmím na to ani pomyslet!. . . Ta myšlenka by mě usmrtila!. . .
  Zach Fren se mne pokouší uklidnit.
  "Když kapitán Branican a Harry Felton byli zajatci kmene Inda tolik let," řekl mi, "stalo se tak jistě proto, že jim záleželo na tom, aby je zachovali naživu. Domorodci poznali v kapitánovi bilého vůdce veliké ceny a stále vyčkávají příležitosti, aby ho mohli vrátit za výkupné, přiměřené jeho významu. Podle mého názoru přítelův útěk rozhodně nezhoršil postavení kapitána Johna Branicana."
  Dejž Bůh, aby tomu tak bylo!

* * *


  31. prosince. - Dnes se končí rok 1890. Je tomu patnáct let, co Franklin vyjížděl z přístavu San Diego. . . patnáct let!. . . A teprve před čtyřmi měsíci a pěti dny opustila naše karavana Adelaide!. . . Jak asi skončí tento rok, který se pro nás začíná v poušti?

* * *

  1. ledna. - Moji společníci nechtěli nechat uplynout tento den, aby mi nevyslovili své novoroční blahopřání. Má drahá Jane mě objala v nejživějším pohnutí a já jsem ji dlouho držela ve svém náručí. Zach Fren a Tom Marix mi chtěli stisknout ruku. Vím, že v nich mám dva přátele, kteri by za mne obětovali svůj život. Všichni naši lidé mě obklopili a pronášeli svá upřímná blahopřání; pravím "všichni", ačko-liv jsem nucena z toho vyjmout naše černochy, jejichž nespokojenost se projevuje při každé priležitosti. Je jasné, že Tom Marix je už nedrží na uzdě bez nesnází.
  Len Burker se mnou mluvil s obvyklou chladností a ubezpečil mě zdarem našeho podniku. Nepochybuje, že dojdeme do cile. Nicméně se táže, je-li pochod k řece Fitz Roy sledováním pravé cesty. Kmen Inda je podle jeho mínění kočovným kmenem, se kterým se obyčejně setkáváme v krajinách v sousedství Queenslandu, tedy na východě pevniny. "Jdeme ovšem k místu, kde Harry Felton zanechal svého

  cc
kapitána, dodává. "Kdo však může tvrdit, že se kmen Inda neodstě-hoval. . ."
  To všechno pověděl tónem, který nedovede vzbudit důvěru, tónem, jímž někteří lidé mluví a nehledí na nás.
; Godfreyova pozornost se mne však dotkla nejživěji. Uvil kytičku   z drobných kvítků, vyrážejících z chumáčů spinifexu. Podal mi ji s ta-  kovým půvabem a tak něžně mi projevil své city, že mi do očí vstoupily   slzy. Jak jsem svého Godfreye zh'bala, jak vroucně mi splácel moje   polibky!. . . Proč se mi vrací myšlenka, že by můj Watík byl v jeho   letech. . . že by byl stejně dobrý jako on?. . .
  Jane byla při tom. . . byla tolik dojatá, že v Godfreyově přítomnosti   zbledla!. . . Bála jsem se, že omdlí. Přece se však přemohla a její muž ji   odvedl. . . Netroufala jsem si ji zadržet.
' Vydali jsme se téhož dne, ve čtyři hodiny odpoledne, při zamrače-  ném počasí znovu na cestu. Vedro bylo poněkud snesitelnější. Vel-  bloudi nákladní i jízdní si dostatečně po své únavě odpočinuli a kráčeli   stálejším krokem. Dokonce bylo nutné je i zdržovat, aby jim lidé, ' jdoucí pěšky, mohli stačit.

* * *

  15. ledna. - Několik dní jsme si podrželi tento dost rychlý postup.   Dvakrát, třikrát ještě byly vydatné deště. Netrpěli jsme žízní a naše   zásoba vody byla úplně doplněna. Tato otázka, týkající se vody, je   nejvážnější a zároveň nejděsnější, protože jde o cestu středem těchto   pustin. Je nutné zabývat se jí stále. Skutečně se zdá, že se na cestě,   kterou sledujeme, vyskytuje málo studnic. Dobře to poznal plukovm'k   Warburton na své cestě, která se skončila na západním břehu Tasma-  novy země.
! Nyní žijeme výhradně z vlastních zásob. Do rozpočtu nelze vzít   výnos honby. Zvěř z těchto zasmušilých samot uprchla. Stěží spatříme   nějaké hejno divokých holubů, ke kterým není ani možné se přiblížit.   Neusedají na trsy spinifexu, jen po dlouhém, únavném letu, když už   jejich křídla nemají síly, aby je udržela.
  Nicméně naše výživa je zabezpečena na několik měsíců, a z této   příčiny nemám starost. Zach Fren se pečlivě stará, aby potraviny,   konzervy, mouka, čaj, káva, byly rozvážně a pravidelně rozdělovány.   I my sami se podrobujeme společnému řádu - nikdo nemá žádnou


314 315


výjimku. Černoši si nemohou stěžovat, že by se s námi zacházelo lépe než s nimi.
  Tu a tam zmateně poletuje i několik vrabců, kteří sem zabloudili; ale nestojí za to, abychom se namáhali pronásledovat je.
  A stále jsou tu miryady bílých mravenců, kteří hodiny našich zastá-vek činí pravými mukami. Co se týká moskytů, kraj je priliš uschlý, než abychom byli jimi obtěžováni. "Najdeme je na vlhkých místech," po-dotkl Tom Marix. Ano, bude rozhodně lépe, až budeme trpět jejich bodáním. Tím nebude pri'liš draze zaplacena voda, která je přitahuje.

* * *

  23. ledna jsme dorazili do Mary Spring, devadesát mil od Waterloo Spring.
  Na tomto místě se vypíná skupina hubených stromů. Je to několik eukalyptů, které vysály všechnu vlhkost z půdy a jsou zpola zvadlé.   "Jejich listy visí jako žízní vyprahlé jazyky," podotkl Godfrey.   Toto přirovnání je velmi správné.
  Pozoruji, že odhodlaný a ohnivý chlapec nepozbyl nic z bujarosti svého mládí. Jeho zdraví není nijak porušeno, čehož jsem se mohla bát, protože je ve věku dospívání. A ta neuvěřitelná podobnost, která mě stále uvádí ve zmatek!. . . Je to týž pohled, když jeho oči spočinou na mých, je to stejný hlas, když se mnou mluví!. . . A má způsob povídat o věcech, vyjadřovat své myšlenky, který mi stále připomíná mého nešt'astného Johna.
  Jednoho dne jsem na tuto zvláštnost chtěla obrátit pozornost Lena Burkera.
  "Ale nikoliv, Dolly," odpověděl mi, "to je tvoje pouhá iluze. Přizná-vám se ti, že já alespoň nejsem nijak touto podobností překvapen. Podle mého mínění tato domnělá podobnost žije pouze ve tvé předsta-vě. Ostatně na tom málo záleží, a máš-li o tohoto chlapce zájem z toho důvodu. . ."
  "Nikoliv, Lene," odvětila jsem, "a pocítila-li jsem ke Godfreyovi živou náklonnost, stalo se tak z důvodu, že jsem viděla, jak vášnivě je nadšený pro jediný c1 mého života. . . pro to, abych nalezla a zachránila Johna. Tak vroucně mne prosil, abych ho vzala s sebou, že dojata jeho naléháním, jsem k tomu svolila.

; A navíc, vždyt' je jedním z mých sandiegských dětí, jednou z těch   ubohých bytostí bez rodiny, které byly vychovány ve Wat House. . .   Godfrey jako by byl bratrem mého Watíka. . "
  "Vím to. . . vím, Dolly," odpověděl Len Burker, "a do určité míry tě ; i chápu. Dej Bůh, abys nikdy nemusela litovat činu, při kterém se   uplatňuje víc tvůj cit než rozum!"
  "Taková slova od tebe neslyším ráda, Lene Burkere!`` namítla jsem.   "Takové poznámky mne urážejí. Co můžeš Godfreyovi vytknout?"   "Ó, nic. . . až dosud nic! Ale kdo ví. . . snad později. . . bude třeba ' chtít zneužít tvoji náklonnost, až priliš dávanou mu najevo. . . Naleze-  nec. . . ani není známo, odkud pochází. . . kdo to je. . . jaká krev koluje   v jeho žilách!. . ."
  "Krev lidí hodných a poctivých - za to já ručím!" vykřikla jsem.   ,p
  "Na palubě lodi Brisbane ho měli všichni rádi ředstavení i kamarádi,   a podle toho, co mi řekl kapitán, nikdy nedostal žádnou výtku! Zach   Fren, který se v lidech vyzná, si ho váží tak jako já! Pověz mi, Lene,   proč toho chlapce nemáš rád?"
  "Já. . . Dolly!. . . Nemám ho rád ani nerad. . . Je mi lhostejný - a to   je vše. Své přátelství nevěnuji hned každému, kdo mi přijde do cesty,   a myslím pouze na Johna, jen na to, jak ho vyrvat domorodcům. . ."   Pokud mi Len Burker chtěl dát touto poznámkou lekci, nepřijímám   ji - je nezasloužená! Na svého manžela kvůli tomuto chlapci nezapo-  mínám, jsem však št'astná, že Godfrey spojil své snažení s mým. Jsem   si jistá, že John schválí to, co jsem už učinila a co ještě hodlám pro   budoucnost tohoto mladého chlapce udělat.
  Když jsem obsah tohoto rozhovoru oznámila Jane, sklonila hlavu   a neodpověděla.
  V budoucnu už na ni nebudu naléhat. Jane nechce, vlastně ani   nemůže prohlásit o Lenovi Burkerovi, že nemá pravdu. Chápu její ; zdrženlivost - je to její povinnost.

* * *

  29. ledna. - Přišli jsme na břeh jezírka, jakési laguny, o které se Tom Marix domnívá, že je to White Lake. Ospravedlňuje své jméno Bílé jezero, nebot' místo vody, která se vypařila, je tu vrstva soli, která pokrývá dno této nádržky. Zase zbytek vnitřního moře, které kdysi dělilo Austrálii na dva veliké ostrovy.


316 ; 317
  Í


Zach Fren tu obnovil naši zásobu soli; raději bychom však našli pitnou vodu.
  V okolí je množství potkanů, kteří jsou menší než potkani obecní. Je nutné chránit se před jejich útoky; jsou to zvířata tak žravá, že ohlodají všechno, co zůstane v jejich dosahu.
  Ostatně černoši neuznali, že by bylo třeba touto zvěří pohrdat. Když se jim podařilo chytit několik tuctů těchto potkanů, upravili si je, dali je upéci a pochutnali si na tomto odporném mase. Abychom se podob-ným jídlem spokojili i my, museli bychom mít už naprostý nedostatek potravin. Dej Bůh, abychom na ně nebyli nikdy odkázáni!
  Nyní jsme se ocitli na hranicích pouště, označené jménem Great Sandy Desert (Veliká písečná poušt').
  Na posledních dvaceti mílích se povaha půdy postupně změnila. Trsy spinifexu jsou méně husté a hubená zeleň ponenáhlu mizí. Půda je tak vyprahlá, že nemůže postačit ani tomuto tak skromnému rostlin-stvu. Kdo by tomu neuvěřil, když vidí nesmírnou rovinu, zvlněnou jen kopci červeného písku, aniž by na ní byla jediná stopa koryta některé-ho potoka? To přivádí na myšlenku, že na tomto území, spalovaném sluncem, nikdy neprší - ani v zimním období.
  Před touto žalostnou vyprahlostí a zneklidňující suchostí není mezi námi nikdo, kdo by se necítil uchvácen nejsmutnějšími předtuchami. Tom Marix mi na mapě ukazuje tyto děsné pustiny: je to prostor, na mapě zcela bilý, kromě čar, vyznačujících cesty badatelů Gilese a Gib-sona; na severu cesta plukovm'ka Warburtona jasně naznačuje nejisto-ty jeho pochodu četnými zacházkami a oklikami, které vyžaduje pátrá-ní po studních. Tady jsou u konce svých sil nemocní, lidé zmírající hladem. . . jinde zase zdecimovaná zvířata - umírá mu syn. . ! Bylo by lépe nečíst jeho vypravování o cestě, chce-li ji člověk po něm opako-vat. . . I nejodvážnější by couvli!. . . Já jsem je však četla a pročítám znovu. . . Nedám se odstrašit. . . Čemu odolal badatel, aby prostudoval neznámé končiny australské pevniny, to podstoupím i já, abych nalezla svého Johna. V tom je jediný ci mého života, a já ho také dosáhnu!

* * *

  3. února. - Za pět dní jsme museli ještě více zmenšovat průměr svých denních pochodů. Stejně tolik je ztraceno na délce cesty, kterou musíme urazit. Nemůže být nic žalostnějšího! Naše karavana, zdržova-  ná vyvýšeninami půdy, není s to, aby se držela přímé čáry. Půda je silně   zvlněná, což nás nutí vystupovat a sestupovat po velmi srázných sva-  zích. Na mnohých místech je přervána dunami, mezi nimiž jsou vel-  bloudi nuceni pobíhat sem tam, protože je nemohou překročit. Jsou   zde také písčité pahorky vysoké až sto stop, které od sebe oddělují   mezery široké šest až sedm set stop. Pěší zapadají do tohoto písku   a pochod se stává čím dál tím víc obtížnější.
  Vedro je úmorné. - Nelze si představit, s jakou silou vysiţlá slunce   své paprsky. To jsou ohnivé šípy, které vámi pronikají na tisícerých ' místech. Jane a já můžeme sotva vydržet pod záštitou našeho vozu. Jak   asi trpí naši společníci při ranních a večerních pochodech! I Zach Fren   ,
  ačkoliv je tak silný, je zmučený únavou; nenariţká si však, tento oddaný   přítel, jehož život je spjat s mým životem, nepozbyl svoji dobrou nála-  du!
  Jos Meritt snáší tyto zkoušky s klidnou odvahou, s odolností proti   strádání, kterou by mu člověk bezmála záviděl. Méně trpělivý Gin-Ghi   si stěžuje, nedovede však pohnout svým pánem. A pomyslím-li si, že se   tento podivín podrobuje veškerým útrapám jen proto, aby získal-  klobouk!
  "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . ." odpovídá, když se o tom někdo   zmiňuje. "Avšak jak vzácný je to klobouk!. . ."
  "Stará čepice nějakého strašáka!" pobrukuje si Zach Fren a krčí rameny.
  "Nějaký hadr," souhlasí Gin-Ghi, "který by člověk nenosil ani jako onuci na nohy!" Ve dne - mezi osmou hodinou dopolední a čtvrtou odpolední - nebylo možné učinit jediný krok. Táborime kdekoliv, vztyčujeme dva, tři stany. Mužstvo v průvodu - at' bílé nebo černé - uléhá, jak se dá, ve stínu velbloudů. Co je však primo strašné, je to, že se nám brzy nebude dostávat vody. Kam se podějeme, nenalezne-me-li nic, než jen vyschlé studnice? Cítím, že Tom Marix je svrchovaně znepokojený, ačkoliv se svoji úzkost snaží přede mnou zatajit. Nedělá dobře - lépe by učinil, kdyby mi nic nezatajoval. Já mohu slyšet všechno - nepoklesnu na mysli. . .

* * *


  14. února. - Uplynulo jedenáct dní a po celý ten čas jen dvě hodiny pršelo. Stěží jsme naplnili své soudky, mužstvo chytalo kapku vody na


318 I 319


utišení žízně, velbloudi sotva obnovili svoji zásobu. Dorazili jsme do Emily Spring, kde pramen úplně vyschl. Naše zvířata jsou vysilená. Jos Meritt si už neví rady, jak by pobídl svého velblouda k další chůzi. Avšak nebije ho, nýbrž se snaží na něj působit s citem.
  "No, trpíš-li, nebožáku, tělesně, nemáš alespoň duševní zármutek   Nebohé zvíře tento rozdl nechápe.
  Vydáváme se na další cestu neklidnější, než jsme kdy vůbec byli. Dvě zvířata jsou nemocná. Stěží se vlečou a nebudou moci pokračovat v cestě. Potraviny, které nesl nákladní velbloud, bylo nutné přeložit na velblouda jízdního, který byl odňat jednomu muži z průvodu.   Pokládejme za štěstí, že velbloudí samec, na němž jede Tom Marix, si až dosud uchoval veškerou svoji silu! Nebýt jeho, vznikl by mezi





  Dylv llulllc GavlL cvllala, ţ7vJLlLrclla llclllvlil. 1\vlillal ţli 11aţ.1VJţ7ClJ hladu, žízni, dlouhému umírání by bylo nelidské - jediná rána ukončí jejich útrapy.
  Karavana se vzdaluje a obchází písečný násyp. . . Zazní dva výstře-ly... Tom Marix nás za chviţli dohání a pokračuje v cestě.   Ještě více znepokojuje zdravotní stav dvou našich mužů, o které se skutečně velice bojím. Dostali horečku a nešetříme chininovým sulfá-tem, kterým je naše přenosná lékárnička dostatečně zásobena. Mučí je však palčivá žízeň. Naše zásoba vody vyschla a nic nenaznačuje, že jsme nablízku některé studnice.
  Nemocní byli položeni na hřbet dvou velbloudů, které vedou jejich druhové. Nelze přece opustit lidi, jako jsme opustili zvířata. Budeme je ošetřovat - to je naše povinnost a té dostojíme. . . Ale nemilosrdné vedro je ponenáhlu usmrcuje...
  Tom Marix, třebaže zvyklý útrapám pouště a už dříve použil svých zkušeností ze služby v provinciální policii ve prospěch svých společní-ků při jejich ošetřování, si nyní už neví rady. . . Vodu!. . . Vodu!. . . Té si žádáme na mračnech, když země je nezpůsobilá, aby nám ji dodala.   Černoši našeho průvodu nejlépe odolávají únavě a snášejí úžasné vedro, kterým priliš netrpí.
  I když trpí méně, jejich nespokojenost očividně roste. Marně se Tom Marix snaží je uklidnit. Nejvzpurnější se v době zastávek zdržují opo-dál, domlouvají se, rozčilují a rýsují se viditelné známky nastávající vzpoury.

  21. února se všichni jednomyslně vzepřeli pokračovat v cestě seve-rozápadním směrem a udávali důvod, že hynou žízní. Tento důvod je - bohužel! - až příliš vážný! Už dvanáct dní není v našich soudcích





.

ţ





  Nemocni byli položeni na hřbet dvou velbloudů, které vedou jejich druhové. Nelze přece opustit Iidi, jako jsme opustili zviřata.

ani kapka vody. Jsme odkázáni jen na alkoholické nápoje, jejichž úči-nek je nežádoucí, protože stoupají do hlavy.


320 ţ 321


  Byla jsem nucena osobně zakročit u zvláště zatvrzelých domorodců. Běželo o to, aby pochopili, že zastavit se za těchto okolností není pravý prostředek, kterým by mohl být učiněn konec útrapám, které prožívají.   "A proto také," odpoví mi jeden z nich, "se chceme vrátit."   Vrátit?. . . A kam?. "
  " .
  "Do Mary Spring."
  "V Mary Spring už není voda," odpověděla jsem mu, "a vy to dobře víte."
  "Není-li v Mary Spring," pokračuje domorodec, "nalezneme ji tro-chu výš, u Wilsonovy hory, ve směru ke Stuart Creek."
  Dívám se na Toma Marixe. Došel pro podrobnou mapu, kde je zakreslena Veliká písečná poušt'. Zkoumáme ji. A skutečně, na sever od Mary Spring je dost veliký proud, který snad není dosud úplně vyschlý. Jak se však mohl dozvědět o existenci tohoto vodního toku? Ptám se ho na to. Nejprve se rozpakuje, nakonec mi však přece odpoví-dá, že s nimi o tom mluvil pan Burker. A od něho také vyšel návrh, aby se ubírali směrem ke Stuart Creek.
  Jsem nadmíru rozhořčena tím, že se Len Burker dopustil neopatr-nosti - není-li to jen neopatrnost? - a vybídl část průvodu, aby se vrátila na východ. Z toho by vyplynulo nejen opoždění, ale i vážná změna našeho cestovniho plánu, která by nás přivedla daleko od řeky Fitz Roy.
  Bez obalu jsem mu to vytkla.
  "Co chceš, Dolly?" otázal se mne. "Je lépe opozdit se nebo si trochu zajít, než tvrdošíjně pokračovat v cestě, při které nejsou studny."   "Každopádně jste se měl, pane Burkere, se svou zprávou obrátit na paní Branicanovou a nikoliv na černochy!" ostře mu vytkl Zach Fren.   "Vyjednáte s našimi černochy takovým způsobem," připojil k tomu Tom Marix, "že je nedovedu ovládnout. Jste jejich velitelem vy, pane Burkere, nebo já?"

  p ,"
  "Shledávám vaši oznámku neslušnou, Tome Marixi odsekl mu Len Burker.
  "Neslušná nebo ne, je však odůvodněna vaším chováním, pane, a mějte to - prosím - na paměti!"
  "Nepřijímám tu rozkazy od nikoho - kromě paní Branicanové!"   "Dobře, Lene Burkere," odpověděla jsem. "Od nynějška, budeš-li chtít něco posuzovat, prosím tě, aby ses obracel přímo na mne a na nikoho jiného!"

  "Paní Dolly," řekl potom Godfrey, "přejete si, abych předjel kara-vanu a nalezl nějakou studnici?. . . Konečně ji snad přece jen obje-vím..."





  "
  Studnice bez vody!" zamumlal Len Burker, který pokrčil rameny a vzdálil se.



322 , 323

Každý z nás se s rozkoši osvěžil a čerpal z této jakoby cisterny. Bylo dokonce nutné některé druhy v utrpeni napominat, . . . 

  Snadno si dovedu představit, co asi musela vytrpět Jane, přítomná této rozmluvě. Způsob jednání jejl'ho muže, škodlivý dobré shodě, která má vládnout v našem mužstvu, může způsobit největší nesnáze. Byla jsem nucena přidat se k Tomovi Marixovi, abych dosáhla od černochů slib, že ustoupí od svého úmyslu vrátit se. Konečně jsme toho dosáhli, avšak ne bez značných obtíží; prohlásili, že pokud se do osmačtyřiceti hodin nenalezne studnice, vrátí se do Mary Spring, aby odtud zamířili k Stuart Creek.

* * *

  23. února. - Jak nevýslovné to byly útrapy během dvou dní, které následovaly! Zdravotní stav našich nemocných druhů se zhoršil. Padli ještě tři velbloudi, leželi s hlavou nataženou na písku, s nafouklými boky, neschopní pohnout se. Bylo nutné je zabít. Byla to dvě jízdní a jedno tažné zvíře. Čtyři muži našeho průvodu jsou nuceni pokračovat pěšky v cestě, už tak unavující pro jezdce.
  A v této Veliké písečné poušti není jediná lidská bytost, není tu jediný Australan z Tasmanovy země, který by nám mohl dát zprávu o poloze studnic! Naše karavana se patrně odchýlila od směru cesty plukovm'ka Warburtona, nebot' plukovm'k neurazil nikdy tak velikou vzdálenost, aby nemohl obnovit zásoby vody. Je pravda, že zpola vyschlé studnice velmi často obsahovaly pouze hustou, teplou a sotva poživatelnou tekutinu. My bychom se však spokojili i s ní.   Konečně dnes, ke konci první části denního pochodu, jsme mohli ukojit svoji žízeň!. . . Byl to Godfrey, který v neveliké vzdálenosti objevil studnici.
  Už časně ráno se tento hodný chlapec pustil několik mil napřed a po dvou hodinách jsme ho spatřili, jak se tryskem vrací.
  "Studnice!. . . Studnice!. . ." vykřikl už z dálky, odkud jsme ho mohli uslyšet.
  Na tento výkřik náš malý svět pojednou ožil. Velbloudi se ihned vzchopili. Zdá se, jakoby ten, na kterém seděl Godfrey, jim řekl:   Voda!. . . Voda!. "
  " ..
  O hodinu později se naše karavana zastavila pod skupinou stromů s uschlými větvemi, které stínily studnici. Št'astnou náhodou jsou to gumovníky, nikoliv eukalypty, které by ji jistě vysušily do poslední kapky.


324

  Je nutné si dobře uvědomit, že by vzácné studnice, vyhloubené na povrchu australské pevniny, četa lidí jen poněkud četnější za okamžik vyprázdnila. Voda v nich nebývá hojná a je ještě nutné čerpat ji pod pískovými vrstvami. Je to proto, že tyto studny nejsou dílem lidské ruky; jsou to pouze přirozené prohlubně, které se tvoří v období zim-ních deštů. Stěží dosahují větší hloubky než pět, šest stop - což však stačí k tomu, aby voda, chráněná před slunečními paprsky, nepodléha-la vypařování a uchovala se i za dlouhých letních veder.
  Často nejsou tyto vodní nádržky na povrchu planiny označovány skupinou stromů a bývá až přiliš snadné je minout. Je tedy třeba s velikou pečlivostí pozorovat krajinu; je to doporučení - a to velice správné - plukovnika Warburtona. Proto ho také starostlivě dodržu-j eme.
  Godfrey měl tentokrát št'astnou ruku. Studnice, u které jsme se v jedenáct hodin dopoledne utábořili, obsahovala více vody, než jí bylo třeba k napojení našich velbloudů a k úplnému doplnění našich zásob. Tato voda zůstala čirá - byla totiž procezena pískem - uchovala si svoji čerstvost, protože do prohlubně, položené u paty vysoké duny, sluneční paprsky přímo nedopadaly.
  Každý z nás se s rozkoší osvěžil a čerpal z této jakoby cisterny. Bylo dokonce nutné některé druhy v utrpení napomínat, aby nepili mnoho - aby z toho neonemocněli.
  Člověk si ani nedovede představit blahodárné účinky vody, ledaže by dlouho trpěl žízní. Výsledekje okamžitý: i nejskleslejší se napřimují, sily se rázem vracejí a se silami se vrací i statečnost. Je to víc než pouhé oživení - je to znovuzrození!
  Nazítří, ve čtyři hodiny ráno, jsme se vydali znovu na cestu, směřující na severozápad, abychom v co nejkratší době dorazili do Joan Spring, asi sto devadesát mil od Mary Spring.

* * *


  Těchto několik poznámek, vyňatých z dem'ku paní Branicanové, postačíjako důkaz, žeji energie neopustila ani najediný okamžik. Nyní je vhodné opět pokračovat ve vypravování o této cestě, pro kterou budoucnost chovala ještě tolik pri'hod, které nebylo možno předvídat a které byly svými následky tak důležité.




325


XI.

KAPITOLA

Znamení a příhody





  Jak vyplývá z posledních řádků dem'ku paní Branicanové
vrátila se mužstvu karavany odvaha a důvěra. Potravin neměli nedo-statek nikdy a byly jimi zabezpečeni na několik měsíců. Pouze vody se několik denních pochodů nedostávalo; ale studnice, objevená God-freyem, jí měla nadbytek, a proto se opět vyšlo s větší chutí.   Nadále bylo ovšem třeba čelit úmornému vedru, dýchat žhoucí vzduch na povrchu těchto nekonečných planin bez stromů a beze stínu. A cestovatelů, kteří mohou beztrestně snést tato záhubná vedra, pokud nejsou původem z Austrálie, je skutečně velmi málo; kde odolává domorodec, cizinec podléhá. Na toto vražedné podnebí je třeba být zvyklý.
  Stále jen kraj dun a červeného písku, zvlněného dlouhými, souměr-nými brázdami. Jako by to byla rozžhavená půda, jejíž ostré zabarvení, zesilené slunečními paprsky, nepřestává pálit do očí. Půda byla tak horká, že kráčet po ní bosýma nohama bylo pro bělocha nemožné. Černochům to však jejich ztvrdlá pokožka dovolovala bez závady, to nemohla být příčina ke stížnostem. A přece si stěžovali, jejich zlovůle se projevovala postupně stále zřetelnějším způsobem. Kdyby Tomovi Marixovi nezáleželo na tom, aby svůj průvod udržel ve stejném počtu


326

pro případ, že by bylo nutné bránit se před některým kočovným kme-nem, poprosil by paní Branicanovou, aby propustila domorodce, přija-té do jejích služeb.
  Ostatně Tom Marix viděl, že stále přibývá obtíží, spojených s tako-vou výpravou, a pokud si řekl, že se tyto útrapy snášejí a nebezpečí podstupují, jak je přináší osud, musel se skutečně dokonale ovládat, aby ze svých myšlenek nic neprozradil. Zach Fren to vytušil a horšil se na něho, že nesdilí jeho důvěru.

  " j
  "Namouduši, Tome, řekl mu ednoho dne, "u vás bych se nikdy nenadál, že pozbudete odvahu!"
  "Já, že pozbudu odvahu?. . . Mýlíte se, Zachu, alespoň v tom smyslu, že se mi nebude nedostávat odvaha, abych splnil své poslání až do konce. Nebojím se putování pouštěmi, ale toho, že budeme nuceni vrátit se stejnou cestou, když nedosáhneme svého cíle."
  "Domníváte se tedy, Tome, že kapitán John Branican po odchodu Harryho Feltona zahynul?"
  "Nevím o tom nic, Zachu, a vy sám nevíte také nic.
  "
  "Vím to stejně jako to, že lod' zahne vpravo, když se kormidlem otočí vlevo."
  "Vy tu, Zachu, mluvíte, jako mluví paní Branicanová a Godfrey a své naděje berete jako jistotu. Přeji vám, abyste měli pravdu. Avšak kapitán John Branican, je-li živ, je v moci kmene Inda a kde je tento kmen?"
  "Je, kde je, Tome, a tam také půjde karavana, kdyby se měla toulat pouští třeba ještě půl roku! U všech čertů! Pokud lod' nelze otočit po větru, žene se proti větru a konečně se přece jen najde správná cesta."   "Na moři, ano, Zachu, ví-li se, do kterého pristavu se pluje. Ale ví tady člověk, v těchto končinách, kam se ubírá
  Zoufáním se to nedozví!"
  "Já, Zachu, nezoufám.
  "
  "Ó, ano, Tome, a co je ještě vážnější, že to dáváte i najevo. Ten, kdo neskrývá svůj neklid, je špatným kapitánem a nabádá své mužstvo k nespokojenosti. Dejte si pozor na svůj obličej, Tome, ne kvůli paní Branicanové, kterou nedovede nic zviklat, nýbrž kvůli bělochům naše-ho průvodu! Jestliže by se smluvili s černochy. . ."
  "Ručím za ně tak, jako sám za sebe. . .
  "
  "A jako já ručím za vás, Tome. A proto o tom nemluvme, abychom svinuli vlajky, dokud stožáry ještě stojí!"


327


  "Kdo o tom mluví, Zachu, snad kromě Lena Burkera
  "Ó, ten, Tome! Kdybych já byl velitelem, tak ten by byl už dávno na dně podlodí, s koulí na každé noze! Ale at' si dá pozor!. . . Já ho neztrácím z očí!"
  Zach Fren dělal dobře, hlídal-li Lena Burkera. Pokud by ve výpravě vznikl zmatek, byl by jeho příčinou jistě on. Černochy, na které Tom Marix podle svého mínění mohl spoléhat, popouzel k nekázni. To byla jedna z příčin, která ohrožovala zdar výpravy. Ale kdyby ani té nebylo, přece jen si Tom Marix nezachoval lákavé představy, že by bylo možné setkat se s kmenem Inda a osvobodit kapitána Johna Branicana.   I když karavana nepostupovala úplně nazdařbůh, když směřovala do okolí řeky Fitz Roy, bylo přece jen možné, že by nějaká okolnost přiměla kmen Inda, aby opustil Tasmanovu zemi - třeba nějaké vá-lečné události. Bývá velmi řídkým jevem, že by vládl mír mezi kmeny, jejichž celkový počet je kolem dvou set padesáti až tří set osob. Vždyt' mezi nimi panuje odvěká nenávist, soupeření, které si žádá krev a obojí se uplatňuje s vášní tím větší, že u těchto kanibalů je válka vlastně lovem. Nepřítel není pouze nepřítelem, nýbrž i zvěří a vítěz poražené-ho požírá! Odtud pocházejí ty zápasy, pronásledování, stěhování, kte-ré domorodce často odvádějí velmi daleko. Bylo by tedy zajímavé vědět, zda kmen Inda neopustil své území, a to bylo možné zjistit pouze tehdy, kdyby se výpravě dostal do rukou některý Australan, který přišel od severozápadu.
  K tomu právě směřovala snaha Toma Marixe, horlivě podporované-ho Godfreyem, který nedbaje domluv, ani přímého napomínání paní Branicanové, se často vzdaloval i na několik mil. Pokud nevyjel vyhle-dat některou studnici, rozjížděl se vypátrat některého domorodce, dosud však bez úspěchu.
  Kraj byl docela opuštěný. A skutečně, která lidská bytost, třeba sebeodvážnější, by tu mohla ukojit i nejskromnější životní požadavky? Mohla by si troufat nanejvýš do nejbližšího okolí telegrafní linky, a vi-děli jsme už, jakým zkouškám by byla vydána napospas i v tomto případě.
  Konečně - 9. března - o půl desáté hodině dopoledne, zazněl v neveliké vzdálenosti výkřik - výkřik složený pouze z těchto dvou slov: "Coo-eeh!"
  "V okolí jsou domorodci!" prohlásil Tom Marix.
  "Domorodci otázala se Dolly.

  "Ano, paní, to je jejich způsob, jak na sebe volávají."   "Pokusme se je dohonit!" vybídl Zach Fren.
  Karavana postoupila asi na sto kroků a Godfrey ohlásil mezi duna-mi dva černochy. Zmocnit se jich nemohlo být tak snadné, protože





i





"Pokusme se je dohonit!" vybidl Zach Fren.

Australané před bělochy prchají z největší dálky, odkud je spatří. Tihle se pokoušeli ukrýt za vysokou, načervenalou dunou, mezi trsy spini-

328 329


fexu. Avšak mužům z průvodu se podařilo přece je vypátrat a byli předvedeni před paní Branicanovou.
  Jednomu bylo asi padesát let, druhému - jeho synovi - asi dvacet. Oba se ubírali do stanice u jezera Woods, které leží v oblasti telegrafní sítě. Dary rozmanitých látek, a jmenovitě několik liber tabáku, je brzy obměkčily a oba se ukázali ochotnými odpovídat na otázky, které jim kladl Tom Marix - otázky, které vůdce ihned překládal paní Branica-nové, Godfreyovi, Zachovi Frenovi a jejich druhům.
  Australané nejprve pověděli, kam jdou, - což zajímalo pouze nepa-trně. Tom Marix se jich však otázal, odkud přicházejí, což zasluhovalo vážnou pozornost.

  "
  "Přicházíme zdaleka. . . odtamtud. . . velmi zdaleka, oznamoval otec a ukazoval k severozápadu.
  "Od pobřeží?"
  Nikoliv. . . z vnitrozemí. . "
  " .


  "
  Z Tasmanovy země?"


  "
  Ano. . . od řeky Fitz Roy."
  Právě k této řece, jak je nám známo, směřovala karavana.


  "
  Ze kterého kmene jste?" otázal se Tom Marix.


  "
  Z kmene Gursi."

  "
  Jsou to kočovníci?"
  Zdálo se, že domorodec nerozumí, co velitel průvodu tím slovem naznačoval.
  "Je to kmen, který přechází z tábora do tábora," vysvětloval Tom Marix, "kmen, který nebydlí v osadě?"


  "
  Obývá osadu Gursi," odpověděl nato syn, který se zdál být dost bystrý.
  "A je ta vesnice u řeky Fitz Roy?"
  "Ano, deset velikých denních pochodů od místa, kde se vlévá do moře."
  Řeka Fitz Roy se vlévá do zálivu a právě tam skončila druhá výprava Dolly Hope roku 1883. Deset dní cesty, udaných mladým mužem, naznačovalo, že vesnice Gursi leží přibližně sto mil od mořského po-břeží.
  Toto zjistil Godfrey na veliké podrobné mapě Západní Austrálie - mapě, na které byla naznačena řeka Fitz Roy v toku dvou set padesáti mil od svého pramene, uprostřed neznámých končin Tasma-novy země.

  "
  Znáte kmen Inda?" otázal se potom Tom Marix domorodců.
  Pohledy otce i syna jako by zaplály, když bylo v jejich přítomnosti vysloveno toto jméno.





  1. :,





,





r Tom Marix se tedy otázal a starši z domorodců bez váháni potvrdil, . . .

  "Jsou to patrně dva nepřátelské kmeny - kmen Gursi a kmen Inda, - vedoucí spolu válku," podotkl Tom Marix a obrátil se na paní Branicanovou.



330 331


  "Je to pravděpodobné," souhlasila Dolly, "a tito Gursiové asi vědí kde toho času pobývá kmen Inda. Zeptejte se je na to, Tome Marixi, a snažte se, abyste od nich získal co nejpodrobnější zprávy! Možná, že na této odpovědi závisí výsledek našeho pátrání!"
  Tom Marix se tedy otázal a starší z domorodců bez váhání potvrdil, že kmen Inda pobývá nyní při horním toku řeky Fitz Roy.
  "V jaké asi vzdálenosti se od vesnice Gursi zdržují?" otázal se Tom Marix.
  "Asi dvacet dní cesty, směrem k východu slunce," odvětil mladík.   Tato vzdálenost, přenesená na mapu, umíst'ovala ležení kmene Inda asi dvě stě mil od místa, právě dosaženého karavanou. Tyto zprávy se shodovaly se zprávami už dříve udanými Harrym Feltonem.

  "
  "Válčí váš kmen s kmenem Inda. zeptal se Tom Marix dále.   "Stále!" zněla synova odpověd'.
  A jeho posunek a přízvuk prozradily prudkost této nenávisti.   "A budeme je pronásledovat," dodal otec, jehož čelisti klapaly váš-nivou touhou, "a budou poraženi, až u nich už nebude bilý vůdce, aby jim dával své rady!"
  Můžeme si představit nesmírné vzrušení paní Branicanové i jejích společníků, jakmile jim Tom Marix přeložil tuto odpověd'. Bylo možné pochybovat, že by tímto bílým vůdcem, drženým tolik let v zajetí kmene Inda, mohl být někdo jiný, než kapitán Branican?
  Tom Marix naléhal na Dollyinu žádost na oba domorodce novými otázkami. O bílém vůdci však mohli podat pouze hodně neurčité zprá-vy. Co však bezpečně potvrdili, bylo to, že ještě před třemi měsíci, kdy byl sveden poslední zápas mezi kmenem Inda a Gursi, byl ještě v moci tohoto kmene.
  "A nebýt jeho," zvolal mladý Australan, "byli by Indaové jen ba-bami!"
  I kdyby domorodci v této věci přeháněli, na tom málo záleželo. Vyzvěděli na nich všechno, co chtěli vědět. John Branican a kmen Inda nyní pobývají ani ne tři sta mil na severozápad. . . Bylo nutné dohonit je na březích řeky Fitz Roy.
  V okamžiku, kdy se tábor chystal vyrazit na cestu, Jos Meritt na chvilku zadržel oba muže, které paní Branicanová právě propustila a znovu obdarovala. A tu Angličan požádal Toma Marixe, aby jim dal otázku, týkající se obřadních klobouků, které nosívají náčelníci kmene Gursi a Inda.

  Mezitím co očekával odpověd', Jos Meritt nebyl méně rozčilený než Dolly při výslechu domorodců.
  Měl skutečně důvod, aby byl spokojený, tento důstojný sběratel ajeho: "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . ." mu nadšeně splynulo ze rtů, když se dozvěděl, že mezi severozápadními národy Austrálie nejsou žádnou vzácností klobouky cizího původu. Při velikých slavnostech bývají hlavy domorodých náčelníků obyčejně pokryty klobouky.   "Zajisté chápete, paní Branicanová," podotkl Jos Meritt, "že je velmi dobré nalézt kapitána Branicana!. . . Ale položit ruku na histo-rický poklad, za kterým se honím po všech diZech světa, je ještě lepší!"   "Patrně odvětila paní Branicanová.
  Pochopila šílenou zálibu tohoto podivína, který se bezděky stal jejím spolucestujícím.
  "Slyšel jste, Gin-Ghi?" dodal Jos Meritt a obrátil se na svého sluhu.   "Slyšel jsem, pane Josi!" odpověděl Číňan. "A až nalezneme ten klobouk. . ."
  "Vrátíme se do Anglie, usadíme v Liverpoolu a tam, Gin-Ghi, s ele-gantní, černou čapkou na hlavě, oděný v šaty z červeného hedvábí a žlutým hedvábným makuálem, už nebudeš mít jinou práci, než ama-térům ukazovat moji sbírku. Jsi spokojený?"
  "Jako květina haitang, která se rozvíjí za větru, když ženich z Jade sestoupil k Západu," odpověděl poetický Gin-Ghi.
  Přece však vrtěl hlavou s výrazem tak malého přesvědčení o svém budoucím štěstí, jako by ho jeho pán ubezpečil, že bude jmenován mandarínem se sedmi knofh'ky.
  Len Burker byl přítomen rozmluvě Toma Marixe s oběma domo-rodci, jejichž jazyku rozuměl, ale nezúčastnil se jí. Nepronesl jedinou otázku, týkající se kapitána Branicana. Pozorně naslouchal a vštěpoval si do paměti podrobnosti, které se týkaly nynějšího pobytu kmene Inda. Pozoroval na mapě místo, které nyní kmen pravděpodobně za-ujímá na horním toku řeky Fitz Roy. V duši si vypočítával vzdálenost, kterou karavana musí urazit, aby se tam dostala, i čas, kterého bude třeba na cestu těmito končinami Tasmanovy země.
  Skutečně bylo to záležitostí jen několika neděl, kdyby nenastala nějaká nepředvídaná překážka, kdyby měli dostatek dopravních pro-středků, kdyby únavná cesta a útrapy, zaviněné pri'lišným vedrem, byly št'astně překonány. Proto také Len Burker cítil, že správnost těchto zpráv dodá novou odvahu všem a měl zlost. Cože? Osvobození kapitá-

332 333


na Branicana by se tedy přece mělo uskutečnit a Dolly by se ho výkup-ným, které s sebou veze, podařilo vyrvat z rukou Indaů?
  Mezitím co Len Burker přemýšlel o této souvislosti, viděla Jane, jak se jeho čelo krabatí, oči nabíhají krví a celé vzezření prozrazuje černé myšlenky, jimiž se právě zabývá. Byla tím poděšena; měla tušení blízké katastrofy a v okamžiku, kdy se zrak jejího manžela střetl s jejím zra-kem, cítila, že na ni prichází mdloba. .
  Nešťastnice pochopila, co se odehrává v duši tohoto člověka, schop-ného veškerých zločinů, aby si zabezpečil jmění paní Branicanové.   Len Burker si v duchu skutečně říkal, sejde-li se John s Dolly, že to znamená zřícení celé jeho budoucnosti. Dříve nebo později poznají, v jakém poměru je k nim Godfrey. Toto tajemství nakonec jeho man-želce přece jen uklouzne, ledaže by jí znemožnil mluvit, ale Jane nutně potřeboval, aby mu po smrti paní Branicanové jejím prostřednictvím připadlo dědictví.
  Bylo tedy třeba odloučit Jane od Dolly a předstihnout karavanu, směřující ke kmeni Inda, za účelem odklizení Johna Branicana.   Pro člověka tak nesvědomitého a ke všemu odhodlaného byl tento plán priliš jednoduchý a kromě toho měly mu i okolnosti brzy přijít na pomoc.
  Toho dne, ve čtyři hodiny odpoledne, dal Tom Marix znamení k od-chodu a výprava se vydala v obvyklém pořádku na pochod. Kdekdo zapomínal na minulé útrapy. Dolly přenesla na své společníky ráznost, která oživovala ji samu. Vždyt' se blížili k cili! Úspěch se zdál jistý.. I černoši z průvodu jako by se nyní zase ochotněji podrobovali a snad by Tom Marix mohl spoléhat na jejich přispění až do konce výpravy, kdyby tu nebyl Len Burker, který v nich stále rozněcoval ducha zrady a vzpoury.
  Karavana, ubírající se ráznými kroky, postupovala přibližně cestou plukovníka Warburtona. Nicméně vedra přibyla a noci byly dusné. Na této pláni bez jediné skupiny stromů nalézali stín pouze za hradbou vysokých písečných násypů a přece byl tento stín jen velmi nepatrný, zmenšený kolmostí slunečních paprsků.
  Avšak lidé netrpěli nejvíc pouze nesmírným vedrem australského podnebí této zeměpisné šířky, nižší tropické šířky, to je pravého horké-ho pásu. Každodenně tu vážněji vyvstávala mnohem důležitější otázka týkající se vody. Bylo nutné hledat studnice ve velikých vzdálenostech a to narušovalo pochod, který se četnými oklikami prodlužoval. Nej-

334

častěji se obětoval Godfrey, stále připravený, a Tom Marix, nikdy neumdlévající. Paní Branicanové se pokaždé sevřelo srdce, když vidě-la, jak se vzdalují. Nebylo však nic, čeho by se měli obávat od bouřek, které jsou v této roční době nadmíru řídké. Na stále jasném nebi, od obzoru k obzoru, nebylo vidět sebemenší mráček.
  Voda mohla přijít pouze ze země.
  Jakmile Tom Marix a Godfrey objevili nějakou studnici, zamířila výprava k tomuto bodu. Všechno se vzpružovalo, zvířata byla poháně-na k rychlejší chůzi, vše bylo pobízeno tímto ostnem žízně - co se však nacházelo nejčastěji?. . . Bahnitá tekutina na dně nějaké jámy, v níž se to hemžilo potkany. Jestliže se nerozpakovali napojit se z ní černoši i běloši z průvodu, Dolly, Jane, Godfrey, Zach Fren a Len Burker byli tak opatrní, že vyčkávali, až dal Tom Marix studnici vyčistit, odstranit špinavou vrstvu na povrchu a vyhrabat písek, aby získal vodu méně nečistou. Teprve potom ukojili svoji žízeň. Potom byly plněny soudky, které měly vystačit až k příští studnici.
  Takové bylo putování po celých dalších osm dní - od 10. do 17. března - bez zvláštní přihody, ale s přibývajícími útrapami, které se stávaly nesnesitelné. Stav obou nemocných se nijak nezlepšoval, dokonce naopak obávali se nejhoršího. Přišli o pět velbloudů a Tom Marix měl nyní veliké potíže s další dopravou.
  Velitel průvodu začínal být velice nepokojný. Stejně znepokojena byla i paní Branicanová, ačkoliv to nedávala na sobě znát. První na pochodu, poslední při zastávce dávala prilclad nejvzácnější odvahy, spojené s důvěrou, kterou nedovedlo nic otřást.
  A k jakým obětem by se odhodlala, aby se vyhnula tomuto neustálé-mu zdržování, aby zkrátila tuto nekonečnou cestu!
  Jednoho dne se Toma Marixe otázala, proč nesměřuje přímo k hor-nímu toku řeky Fitz Roy, kam zprávy domorodců umísťovaly poslední tábor kmene Inda.
  "Pomýšlel jsem na to," odpověděl Tom Marix, "stále však, paní Branicanová, mne zdržuje a zaměstnává nedostatek vody. Směrem k Joanna Spring nemůžeme minout určitý počet studnic, které zazna-menal plukovník Warburton."
  "A na severním území bychom je nenašli?" otázala se Dolly.

  "
  "Možná, že ano, odvětil Tom Marix, "nemám však jistotu. A ostat-ně musíme připustit možnost, že tyto studně jsou nyní vyschlé, kdežto když pokračujeme ve svém pochodu na západ, dorazíme až k řece



335


Okaover, kde se zastavil plukovník Warburton. Tato řeka má proudící vodu a bude snadné opatřit si potřebnou zásobu drive, než dorazíme do údolí řeky Fitz Roy."
  "Dobrá, Tome Marixi," souhlasila paní Branicanová, "protože je to třeba, pust'me se tedy k Joanna Spring!"
  Tak se stalo a útrapy této části cesty překonaly všechny nesnáze, které karavana až dosud prožívala. Ačkoliv už nastal třetí měsíc letm'ho období, teplota se udržovala v nesnesitelném průměru čtyřiceti stupňů Celsia ve stínu, samozřejmě v noci.
  A skutečně, marně by hledali jediný mráček na nebeských výšinách, jediný stromek na povrchu planiny! Putovalo se v ohromném dusnu. V studnicích nebylo dost vody ani pro lidi. Stěží se urazilo denně deset mil. Pěší se sotva vlekli. Péče, kterou Dolly, podporována Jane a slu-žebnou Harriettou, ačkoliv samy už byly také velice zmořeny, věnovala oběma nemocným, nijak nepřispívala k jejich úlevě. Bylo by nutné zastavit se, utábořit v některé vesnici, na delší čas si odpočinout a oče-kávat, až se počasí stane snesitelnějším. . . Ale nic z toho všeho nebylo možné.
  Odpoledne 17. března zase pozbyli dva nákladní velbloudy a právě jeden z nich nesl předměty určené na výměnu. Tom Marix byl nucen přeložit jejich náklad na velbloudy jízdní - toto opatření vyžadovalo, aby se další dva velbloudi vzali dvěma biţlým průvodcům výpravy. Tito stateční muži si nestěžovali a bez reptání přijali tento přírůstek utrpení. Jaký je to rozdil proti černochům, kteří reptali neustále a působili Tomovi Marixovi veliké starosti! Neocitnou se tito černoši dříve nebo později v pokušení opustit karavanu, kterou se patrně pokusí co nejvíc poškodit?.
  Konečně navečer 19. března se karavana zastavila ve vzdálenosti asi pěti mil od Joanna Spring u studnice, jejíž voda se skrývala pod pískem v hloubce šesti stop. Prodloužit pochod toho dne už nebylo možné.   Počasí bylo neobyčejně dusné. Vzduch sedal na plíce, jako by vychá-zel z pece. Obloha tmavomodré barvy, jaká se objevuje v některých krajích při Středozemním moři ve chvíli, kdy se rozpoutává mistral, vyhlížela podivně a hrozivě.
  Tom Marix pozoroval tento stav ovzduší s výrazem úzkosti, který neunikl Zachovi Frenovi.
  "Vy něco větříte," řekl mu lodní mistr - "a patrně to něco se vám nelíbí."

  "
  "Ano, Zachu, odvětil Tom Marix. "Očekávám náhlý útok samu-mu, podobného tomu, jaký zuřívá v afrických pouštích."
  "No. . . vítr. . . s větrem patrně přij de i voda," podotkl Zach Fren.





Až do půlnoci se nestalo nic zvláštniho. Tom Marix, Zach Fren a Godfrey postupně bděli. Hned jeden, potom druhý povstával, . . .

  "Kdepak, Zachu! Způsobil by jen ještě strašnější sucho a člověk nikdy neví, čeho je tento vichr ve středu Austrálie schopný."


336 337


  Tato poznámka, která pocházela od tak zkušeného muže, by vzbudi- běsnícím přímo nad zemí. Kdyby byly vztyčeny stany, nezbyl by z nich la hluboký nepokoj u paní Branicanové a jejích společníků. jediný cár.   Byla tedy učiněna opatření vzhledem k blížícímu se "úderu počasí", Všichni cítili, jak se přes ně valí neodolatelný příval vzduchu a písku, abychom užili výraz, obvyklý u námořníků. Bylo devět hodin večer. jako krupobití strojní pušky. Godfrey držel Dolly oběma rukama, ne-Stany nebyly vztyčeny - což bylo za těchto parných nocí zbytečné ţ chtěl být od ní odloučený, pokud by tento děsný útok smetl karavanu - mezi písčitými násypy pláně. Když každý utišil žízeň vodou ze na sever. soudků, pojedl potom část potravin, které dal Tom Marix právě roz- A to se také skutečně stalo - žádný odpor tu nebyl možný. dělit. Málokdo však pomýšlel na to, aby ukojil svůj hlad. Čerstvého Při tomto zmítání, trvajícím celou hodinu - hodinu, která postačila vzduchu bylo třeba před vším ostatním, žaludek trpěl méně než dýcha- ; k úplné změně vzhledu kraje přenesením dun a změnou veškerého cí ústrojí. Několik hodin spánku by těmto nebožákům prospělo daleko povrchu půdy - paní Branicanová a její společníci, včetně obou ne-více než několik soust potravy. Bylo však možné spát v tak dusném, mocných, byli smýkáni v prostoru čtyř až pěti mil; vstávali, klesali jakoby zřídlém ovzduší? a chviZemi se kutáleli jako snopy slámy ve vichřici. Nemohli se vidět ani   Až do půlnoci se nestalo nic zvláštního. Tom Marix, Zach Fren ţ slyšet a byli v nebezpečí, že se už nikdy neshledají. A takto se dostali až a Godfrey postupně bděli. Hned jeden, potom druhý povstával, aby do okolí Joanna Spring, u břehu řeky Okaover, ve chvíli, kdy den, pozoroval severní obzor. Ten byl jasný, primo příšerně čistý. Měsíc, zbavený posledních mlh, se opět rodil v paprscích vycházejícího slunce. který zapadl současně se sluncem, zmizel za západními dunami. Stovky   Když byli svoláváni, zdalipak se přihlásili všichni?. . Nikoliv! hvězd svítily kolem Jižního kříže, který se třpytí jen nad pólem jižní Paní Branicanová, služebná Harrietta, Godfrey, Jos Meritt, Gin-polokoule. -Ghi, Zach Fren, Tom Marix a běloši, kteří zůstali na svých místech,   byli zde a s nimi čtyři velbloudi. Černoši však zmizeli ... Zmizelo   Krátce před třetí hodinou toto osvětlení oblohy pojednou pohaslo. i ostatních dvacet velbloudů - velbloudů, kteří nesli potraviny, i ti, Náhlá tma zahalila planinu od obzoru k obzoru. kteri nesli výkupné za kapitána Johna Branicana!. . .   Pozor!. . Pozor!" zvolal Tom Marix. '
  " A když Dolly volala Jane, ta neodpověděla.
  "Co je?" otázala se paní Branicanová a prudce se vztyčila. Vedle ní ţ Len Burker a Jane tu už nebyli! Jane a služka Harrietta, Godfrey a Zach Fren se snažili v této tmě navzájem poznat. Zvířata, natažená na zemi, zdvíhala hlavy, plašila se a děsně řvala.
  "Co se děje?" otázala se znovu paní Branicanová.


  "
  Samum!" odpověděl Tom Marix.
  A to byla poslední slova, která bylo možné slyšet. Prostor se naplnil takovým hlukem, že ucho už nebylo s to, aby postřehlo nějaký zvuk a oči nedovedly v těchto temnotách zachytit zásvit.
  Byl to skutečně samum, jak řekl Tom Marix, jedna z náhlých vichřic, které pustoší australské pouště na širých prostorách. Veliký mrak se zdvihl od jihu a řítil se na planinu - mrak vytvořený nejen z písku, nýbrž i z popela, vyrvaného z půdy, sežehnuté vedrem.
  Kolem tábora duny, pohybující se jako mořské vlnobití, se tříštily, nikoliv v tekuté pršky, nýbrž v nejjemnější prach. Ten oslepoval, ohlu-šoval, dusil. Jako by se pláň měla úplně urovnat pod tímto vichrem,


338 339


XII.

KAPITOLA

Poslední úsilí





  Zmizení černochů, jízdních i nákladních zvířat učinilo po-stavení paní Branicanové a těch, kteří jí zůstali věrní, téměř zoufalým.   Zrada bylo slovo, které nejprve vyslovil Zach Fren - slovo, které po něm opakoval Godfrey. Zrada byla až pri'liš jasná z okolností, za kterých se provedlo zmizení jedné části mužstva. Takové bylo i mínění Toma Marixe, který až priliš dobře věděl o zhoubném vlivu, uplatňo-vaném Lenem Burkerem na domorodé příslušníky výpravy.
  Dolly nemohla uvěřit v takovou přetvářku, v takovou hanebnost!   "Copak Len Burker nemohl být uchvácen vichřicí, jako jsme byli uneseni my?"
  "Odnesen i s černochy," podotkl Zach Fren, "zároveň s velbloudy, kteří nesou naše zásoby!?. . "
  "A má ubohá Jane!" zašeptala Dolly. "Odloučena ode mne, aniž jsem to zpozorovala!"


  ,p !

  "
  "Len Burker ani nechtěl, aby u vás zůstala aní Branicanová konstatoval Zach Fren. "Ten lotr!"


  "
  Lotr?. . . Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!" dodal Jos Meritt. "Pokud toto všechno není zrada, vzdávám se navždy nálezu klobouku. . . histo-rického. . . jehož. . ."

  Potom se obrátil k Číňanovi a otázal se:
  "A co ty o tom soudíš, Gin-Ghi
  "Ai ya, můj pane Josi! Myslím, že bych byl tisíckrát, dokonce deset-tisíckrát udělal lépe, kdybych nevkročil do tak málo pohodlné země!"


  "
  Možná!" odvětil Jos Meritt.
  Zrada byla tak nepřehlédnutelná, že paní Branicanová byla nucena ji uznat.
  "Ale proč mne vlastně zklamali?" otázala se sama sebe. "Co jsem Lenovi Burkerovi udělala?. . . Copak jsem nezapomněla na minu-lost?. . . Nepřivítala jsem je jako své priţbuzné, jeho nešt'astnou ženu i jeho?. . . A on nás opustí, nechá bez prostředků a ještě ukradne výkupné za Johna!. . . Ale proč?. . ."
  Nikdo neznal tajemství Lena Burkera, a nikdo by také nedovedl dát paní Branicanové odpověd'. Jediná Jane by mohla prozradit, co věděla o ohavných úmyslech svého povedeného manžela. - Jane však zmi-zela.
  Bylo však až priliš jasné, že Len Burker právě uskutečnil plán připra-vovaný už odedávna, plán, který - jak se zdálo - měl všechny vyhlíd-ky na úspěch. Na slib, že budou dobře odměněni, černoši snadno přistoupili. Za nejsilnější vichřice, mezitím co dva domorodci unášeli Jane, aniž by bylo možné uslyšet její křik, hnali ostatní k severu vel-bloudy, rozptýlené kolem tábora.
  V hluboké tmě, zhuštěné vírem prachu, je nikdo nezpozoroval; dřív než nastal den, byli už Len Burker a jeho spoluviníci několik mil na východ od Joanna Spring.
  Jelikož byla Jane od Dolly odloučena, její muž se už nemusel bát, že by prozradila, pronásledována výčitkami svědomí, tajemství God-freyova původu. Ostatně bylo docela pravděpodobné, že paní Brani-canová a její druhové, zbaveni potravin a dopravních prostředků, za-hynou v pustinách Veliké písečné pouště.
  A skutečně, karavana byla v Joanna Spring ještě asi tři sta mil vzdá-lená od řeky Fitz Roy. Jak bude Tom Marix moci na této dlouhé cestě obstarávat potřeby mužstva, třebaže ho nyní tolik ubylo?
  Okaover Creek je jeden z hlavních přítoků řeky Grey, která se vlévá jednou ze zátok Wittovy země do Indického oceánu.
  Na březích této řeky, kterou ani největší vedra nikdy nevysušují, nalezl Tom Marix opět stejné stíny a místa odpočinku, která plukovník Warburton s tak nesmírnou radostí vynáší do nebe.


340 341


  Zeleň, proudící voda po nekonečných písčitých pláních s dunami a spinifexem - jak št'astná změna! Pokud však plukovnilc Warburton, který došel k tomuto bodu, si byl téměř jistý, že dorazí ke svému ci1i, protože mu nezbývalo už nic jiného, než aby podél řeky sestoupil až k rockbonnským osadám na mořském pobřeží, u paní Branicanové tomu tak nebylo. Situace se právě naopak musela zhoršit pochodem vyprahlými končinami, které dělí Okaover od řeky Fitz Roy.   Karavana se nyní skládá už jen z dvaadvaceti osob z původních třiačtyřiceti, jichž bylo při odchodu ze stanice Alice Spring. Zbývali tu: Dolly a domorodá služebná Harrietta, Zach Fren, Tom Marix, God-frey, Jos Meritt, Gin-Ghi a s nimi patnáct bělochů, z nichž dva byli těžce nemocní. Jako dopravní zvířata tu zbyli pouze čtyři velbloudi, protože ostatní odvedl Len Burker. Do tohoto počtu bylo třeba započí-tat i samce, který byl vůdcem i toho, který táhl vůz. Zvíře, jehož předností si Jos Meritt nadmíru vážil, zmizelo také - což přinutilo Angličana k tomu, že cestoval pěšky podobně jako jeho sluha.   Z potravin zbyl jen nepatrný počet krabic s konzervami, nalezených v bedně, která jedné z prchajících velbloudic spadla ze hřbetu. Nebyla mouka, káva, čaj, cukr ani sůl - nebyly lihové nápoje. Zmizela i ces-tovní lékárnička a jak bude Dolly moci pečovat o muže, mučené horeč-kou? Byl to naprostý nedostatek všeho v kraji, který neposkytoval žádné prostředky.
  Za prvního denního úsvitu shromáždila paní Branicanová svoje lidi. Tato statečná žena nepozbyla nic ze své energie, vskutku nadlidské, a jejím povzbuzujícím slovům se podařilo dodat společníkům naději. Poukázala na konečný ci, jehož dosažení je už tak blízké. Znovu na-stoupili cestu za tak žalostných okolností, že ani nejdůvěřivější z lidí by se nenadál, že ji přivede ke št'astnému konci. Ze čtyř velbloudů, kteri ještě zbývali, bylo třeba dva ponechat nemocným, které nebylo možné zanechat v Joanna Spring, jedné z těch neobydlených stanic, jakých na své cestě zaznamenává plukovm'k Warburton několik. Bu-dou-li však tito nebožáci mít dost sily, aby snesli dopravu až k řece Fitz Roy, odkud by snad bylo možné dopravit je do některého ústavu na pobřeží?. . To bylo pochybné a srdce paní Branicanové pukalo při myšlence, že přibudou nové dvě oběti k těm, které si vyžádala katastro-fa lodi Franklin. . .
  A přece se Dolly svých záměrů nevzdá! Své pátrání nepřeruší! Nic ji nezadrží v konání její povinnosti - i kdyby měla zůstat docela sama!

  Po opuštění břehu Okaover Creek, jehož řečiště přebrodila asi miZi nad Joanna Spring, se karavana pustila na severoseverovýchod. Ubíra-je se tímto směrem Tom Marix doufal, že se dostane k Fitz Roy v bodě nejbližším nepravidelné krivce, kterou rýsuje, drive než se zahne ke Královskému zálivu.
  Vedro už bylo snesitelnější. Bylo třeba nejdůtklivějšího naléhání - téměř nucení - Toma Marixe i Zacha Frena, aby Dolly přijala jednoho z velbloudů jako dopravní prostředek. Godfrey a Zach Fren nepřestávali rázně kráčet vpřed.
  Podobně i Jos Meritt, jehož dlouhé nohy se strnulostí podobaly dřevěným chůdám. A když ho paní Branicanová vybídla, aby nasedl na jejího velblouda, odmítl nabídku se slovy:
  "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře! Angličan je Angličan, paní, Číňan však je pouze Číňan a neshledávám v tom nic neslušného, abyste tuto nabídku učinila mému sluhovi Gin-Ghi. . . Jenže mu zakáži, aby ji přijal."
  Gin-Ghi šel tedy pěšky, nikoliv bez reptání a vzpomínal na vzdálené rozkoše v Su-Čeu, městě květinových lodic, městě zbožňovaném Čí-ňany.
  Čtvrtý velbloud sloužil bud' Tomovi Marixovi nebo Godfreyovi, když šlo o to, aby si pospíšili. Zásoba vody, načerpaná v řece Okaover, bude asi brzy spotřebována, a potom se opět stane velmi vážnou otáz-ka, kde vypátrat studnice.
  Opustili břehy potoka a putovali k severu po lehce zvlněné pláni, nepatrně zbrázděné písčitými násypy, která se táhla až k nejzazším hranicím obzoru. Trsy spinifexu tam tvořily hustší chomáče a rozmani-tá křoviska, sežloutlá podzimem, dodávala kraji méně jednotvárný vzhled. Snad se tu nějakou priznivou náhodou vyskytne i nějaká zvěř. Tom Marix, Godfrey a Zach Fren, kteří se nikdy neodloučili od svých zbraní, si naštěstí podrželi své pušky a revolvery a dovedou je včas použít. Střelivem, jehož dost ubylo, však bylo třeba šetřit.   Takto se šlo několik dní - jeden pochod ve dne, druhý v noci. Koryta potoků, které brázdily toto území, byla poseta pouze zvápeně-lými křemeny mezi trávou, vyprahlou suchem. Písek neprozrazoval sebemenší stopy vlhkosti. Bylo tedy nutné objevovat studnice, nalézat alespoň jednu za čtyřiadvacet hodin, protože Tomovi Marixovi se už nedostávalo soudků.



342 343


  Proto se také Godfrey pouštěl napravo nebo nalevo od cesty, jakmi- ţ Tom Marix dobře věděl, že je možné využít všech velbloudích částí, le si myslel, že je vodě na stopě. aby sloužily jako potraviny. Z kostí a části kůže, které uvařil v jediném   "Chlapče," domlouvala mu paní Branicanová, "nedopouštěj se ne- kotli, který mu zbyl, získal polévku, která byla vyhladovělými žaludky opatrnosti!. . . Nevydávej se v nebezpečí!. . ." radostně přijata. Mozek, jazyk a tváře tohoto zvířete byly náležitě   "Abych se nevydával v nebezpečí," odpovídal Godfrey, "když jde upraveny ve vydatný pokrm. Podobně i maso, rozřezané na jemné o vás, paní Dolly, o vás a kapitána Johna Branicana?!" proužky a prudce usušené na slunci, bylo konzervováno, stejně jako   Jeho oddaností a zároveň jakýmsi pudem, který ho vedl, bylo obje- nohy, které jsou z celého zvíře'<e nejlepší. Velice litovali, že byl nedo-veno několik studnic, přičemž bylo nutné občas odbočit několik mil na statek soli, protože by se maso uchovalo snadněji, kdyby bylo naso-sever nebo na jih. leno.
  Nebyla-li tedy karavana ušetřena útrap žízně nadobro, nebyly ales- ' Za těchto okolností se pokračovalo v cestě a denně se urazilo něko-poň prilišné v této části Tasmanovy země, ležící mezi řekami Okaover lik mil. Naneštěstí se stav nemocných nezlepšoval, nikoliv z nedostatku a Fitz Roy. Co nyní dovršovalo útrapy, byl nedostatek čaje a kávy, péče o ně, nýbrž proto, že nebyly léky. Nedojdou tedy asi všichni k ciţli, nedostatek tabáku, tak nepříjemný pro muže, a nemožnost přidat ně- k němuž směřovalo veškeré úsilí paní Branicanové, k řece Fitz Roy, kolik kapek alkoholu k téměř shnilé vodě. Po dvou hodinách pochodu kde by se útrapy nešt'astnílců alespoň zčásti zmírnily! i nejstatečnější klesali únavou, vysilením a nedostatkem. A skutečně, 28. a 29. března podlehli oba běloši následkům priliš   K tomu se řadilo i to, že ani zvířata nenalézala potravu uprostřed dlouho trvajícího vysílení. Byli to adelaidští rodáci; jednomu bylo trní, které jim neposkytovalo ani jedinou větvičku, ani jediný lístek. sotva pětadvacet let, druhý byl o patnáct let starší a oba postihla smrt Nebylo tu už ani stopy po zakrslých akáciich, jejichž dost výživná dřeň , na cestě australskou pouští. bývá v době nedostatku vyhledávána domorodci. - Nic než hubené Nešt'astníci! Byli první, kteří tu zahynuli při konání své povinnosti mimózy, promísené trsy spinifexu. Velbloudi s nataženými hlavami a jejich druhové tím byli velmi bolestně dojati. Nečeká-li stejný osud a vpadlými boky sotva vlekli nohy, padali na kolena a jen s největším všechny, po zradě Lena Burkera, kteří jsou nyní opuštěni uprostřed úsilím je bylo možné povzbudit k tomu, aby znovu vstávali. těchto končin, kde už ani zvířata nenacházejí potravu?   25. března odpoledne se Tomovi Marixovi, Godfreyovi a Zachovi A co by mohl odpovědět Zach Fren, když mu Tom Marix řekl: Frenovi podařilo opatřit čerstvou potravu. Právě tudy táhli divocí "Dva lidé mrtvi, aby byl jediný zachráněn, nepočítám-li ty, kteří holubi, velice plaší, kteří poletovali v hejnech. Protože velmi rychle ještě zahynou!. . ." odlétali z trsů mimóz, bylo skutečně nesnadné se k nim přiblížit. Přece , Paní Branicanová dala volný průchod své bolesti, v níž měl kdekdo se však podařilo několik jich zastřelit. Nemuseli být ani výborní - a ve účastenství. Vroucně se modlila za oběti, a jejich hrob byl označen skutečnosti byli znamenití - aby je vyhladovělí nešt'astníci ocenili jako křížem, který se ve zdejším žhavém podnebí zajisté brzy rozpadne nejchutnější zvěřinu. Naši poutníci se zařídili tak, že je upekli na ohni v prach. ze suchých kořenů, a Tom Marix mohl po dva dny šetřit konzervy. ţ A karavana se vydala znovu na cestu.   Co však stačilo k výživě lidí, nestačilo k výživě zvířat. Proto také Tři velbloudy, kteří dosud zbývali, směli postupně používat muži ráno, 26. března, jeden z velbloudů, kterého užívali k dopravě nemoc- nejvíce unavení, aby své společnílcy nezdržovali a paní Branicanová ných, těžce dopadl na zem. Bylo nutné nechat ho ležet, protože se rozhodně odepřela užívání jednoho z těchto zvířat pro sebe. Při zastáv-nemohl vzchopit a vydat na další cestu. kách velbloudů bylo používáno vyhledávání studnic jednou God-  Tomovi Marixovi připadl úkol dorazit ho kulkou do hlavy. Potom freyem, jindy Tomem Marixem, protože se nesetkali s jediným domo-nechtěl pozbýt nic z tohoto masa, které znamenalo potravu na několik rodcem, od něhož by bylo možné získat zprávy. To nasvědčovalo dní, ačkoliv zvíře bylo strádáním úžasně vychrtlé, začal je podle au- tomu, že se kmeny uchýlily na sever Tasmanovy země. V tomto přípa-stralského způsobu rozřezávat. dě by bylo nutné sledovat stopu kmene Inda až do nejvzdálenějších



344 345


končin údolí řeky Fitz Roy - což by byla okolnost velmi nemilá, protože tím by se pochod prodloužil o několik set mil.
  Začátkern dubna Tom Marix poznal, že se zásoba konzerv chýlí ke konci. Bylo tedy nutné obětovat j ednoho ze tří velbloudů. Pokud by se zásobili potravou na několik dní, umožnilo by se tím dorazit k řece Fitz Roy, od níž nebyli vzdáleni víc než asi patnáct denních pochodů.   Protože tato obět' byla nevyhnutelná, bylo nutné poddat se. Bylo vybráno zvíře, které se zdálo nejméně způsobilé konat služby. Bylo zabito, rozřzzáno, rozkrájeno na řízky, které, usušeny na slunci, obsa-hovaly výživné látky. Ostatní části zvířete, jmenovitě srdce a játra, byly pečlivě uloženy do zásoby.
  Později se Godfreyovi podařilo zastřelit několik párů holubů - byl to ovšem slabý doplněk, když běželo o potravu pro dvacet lidí. Tom Marix také zjistil, že se na pláni začínají objevovat trsy akácii a jejich jádra bylo možné užít jako potravu, pokud se upražily na ohni.   Ano, bylo už načase, aby se dostali do údolí řeky Fitz Roy a nalezli tam prostředky, které by marně žádali na této prokleté končině. Zdrže-ní několika dní by znamenalo, že většina těchto nebožáků by už neměla sily tam dorazit.
  5. dubnanž nezbývalo nic z konzerv, nic z masa získaného rozkráje-ním velbloudů. Pouze několik akáciových jader - to bylo všechno, na co byla nyní odkázána paní Branicanová a její společníci.   Tom Marix skutečně váhal obětovat poslední dvě zvířata, která přežila už tolik útrap. Nemohl se k tomu odhodlat při pomyšlení na cestu, kterou bylo ještě nutné vykonat. A přece bylo třeba, aby k tomu došlo, a to ještě toho večera, protože nikdo už patnáct hodin neměl v ústech ani sousto.
  Při zastáţţce však jeden z mužů přiběhl a křičel:


  "
  Tome lţIarixi!. . . Tome Marixi!. . . Oba velbloudi právě padli!"


  "
  Pokuste se je zdvihnout!"


  "
  To není možné!"


  "
  Bez meškání je tedy zabijte!"
  "Zabít je?" odpověděl muž. "Vždyt' právě umírají, pokud už nejsou mrtvi!"


  "
  Mrtvi!" zvolal Tom Marix.
  A nemohl se zdržet zoufalého posunku, protože maso těchto zdech-lých zvířat nelze jíst.

, Tom Marix, provázený paní Branicanovou, Zachem Frenem, God-  freyem a Josem Merittem, spěchal k místu, kde obě zvířata právě   padla.





;





                                                                                                                                                                                                                                                             i





;





,





A nemohl se zdržet zoufalého posunku, protože maso těchto zdechlých zviiat nelze jist.

  Ležela tam na zemi, křečovitě sebou škubala, s pěnou u huby, s kon-četinami křečovitě staženými a těžce oddychovala. Umírala, avšak ne přirozenou smrtí.

  ţ.

"





  ţ. ..

  r... ţ ,





346 347


  "Co se jim asi stalo?" otázala se Dolly. "To není únavou. . . ani vysílením!"

  "
  "Nikoliv, odvětil Tom Marix, "obávám se, že je to účinek nějaké jedovaté rostliny!"
  "Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. . . Já vím, co to je!" podotkl Jos Meritt. "Já jsem to už viděl ve východních provinciich. . . v Queenslan-du! Tato zvířata byla otrávena. . "


  "
  Otrávena?. . ." podivila se Dolly.
  "Ano," souhlasil Tom Marix - "je to účinek jedu!"
  "No," pokračoval Jos Meritt, "protože už nemáme jiné prostředky, nezbývá nic jiného, než si vzít příklad z lidožroutů. . . ledaže bychom chtěli zemřít hladem!. . . Co chcete?. . . Každá země má své zvyky, a bude nejlepší přizpůsobit se jim!"
  Gentleman ňlcal tyto věci s přízvukem tak ironickým, měl vypoulené oči hladem a byl vychrtlejší než kdykoliv předtím, že svým vzezřením naháněl strach.
  Takto tedy zahynuli na otravu poslední dva velbloudi - Jos Meritt se nemýlil - přivodili si ji jakousi jedovatou žahavkou, na těchto severozápadních pláních dost vzácnou; je to Moroides laportea, který rodí jakési maliny a jehož listy jsou opatřeny pichlavými ostny.   Už jen pouhý dotek způsobuje velmi prudkou a trvalou bolest. Sám plod způsobuje smrt, neužije-li se proti němu št'áva z jiné rostliny, Colocasia macrorhiza, která roste nejčastěji na stejném území jako jedovatá kopřiva.
  Pud, který zvířatům brání dotýkat se škodlivých látek, tentokrát selhal a obě zvířata, která nedovedla odolat potřebě sežrat tyto žahav-ky, zcepeněla v děsných bolestech.
  Jak uplynuly oba následující dny, na to si vzpomínku nezachovala ani paní Branicanová, ani žádný jiný z jejích společníků. Bylo nutné co nejrychleji opustit obě mrtvá zvířata, protože už za hodinu byla v úpl-ném rozkladu - tak rychle účinkuje tento rostlinný jed. Potom se karavana vlekla směrem k řece Fitz Roy a snažila se vypátrat zvlnění půdy, které vroubí údolí. . . Dojdou k ní všichni?. . . Ne, a někteří už žádali, aby byli raději usmrceni a tím ušetřeni nejděsnějšilZo umírání.   Paní Branicanová chodila od muže k muži. . Snažila se je vzpružit. . . Úpěnlivě je prosila, aby učinili poslední pokus. . . Ci1 prý už není dale-ko. . . Jen ještě několik pochodů. . . Tam je čeká záchrana. . . Čeho se však mohla dočkat od těch nešt'astm'ků?!

  8. dubna večer už nikdo neměl sílu postavit stany. Nebožáci se plazi-  li u paty spinifexů, aby žvýkali zaprášené listy. Mluvit už nemohli. . . jít   dál nemohli. . . Na této poslední zastávce klesli všichni.   Paní Branicanová dosud odolávala. Godfrey, klečící u ní, ji objímal : posledními pohledy. . . Volal na ni: "Matko!. . . matko!. . ." jako dítě   vroucně prosí tu, která mu dala život, aby ho nenechala zemřít. . .   A Dolly, stojící mezi svými druhy, přelétala zrakem obzor a volala:   Johne!. . . Johne!. "
  " ..
  Jako by poslední pomoc mohla přijít od kapitána Johna Branicana!





348 349


XIII.

KAP I TOLA

U kmene Inda





  Kmen Inda, který se skládal z několika set domorodců, žen a dětí, v ten čas prodléval na březích řeky Fitz Roy, asi sto čtyřicet mil od jejího ústí. Tito domorodci se vraceli z končin Tasmanovy země, svlažovaných horním tokem řeky. Před několika dny je náhody jejich potulného života přivedly asi pětadvacet mil nazpět od oné části Veliké písečné pouště, kde právě karavana skončila svou poslední zastávku po nekonečné řadě útrap, které přesahovaly hranice lidských sil.   Právě u tohoto kmene Inda žil devět let kapitán Branican a jeho zástupce Harry Felton. Pro snazší pochopení událostí, které budou následovat, je nutné je zopakovat a doplnit jejich historii za onu dlou-hou dobu zprávou, podanou Harrym Feltonem na jeho úmrtním loži.   Mezi roky 1875 a 1881- snad jsme na to dosud nezapomněli-mělo mužstvo lodi Franklin za útočiště ostrov Browse v Indickém oceánu, ležícím ve vzdálenosti asi dvou set padesáti mil od York Sound, nejbližšího bodu pobřeží, které se zaokrouhluje na severozápa-dě australské pevniny. Když dva námořníci zahynuli při bouřce, troseč-níci, počtem dvanáct, žili na tomto ostrově po šest let bez sebemenší možnosti vrátit se domů, když vtom ztroskotala na břehu jakási šalupa, stržená proudem.

  Kapitán Branican, když chtěl použít tuto šalupu k záchraně všech, ji uvedl do stavu, aby mohla doplout k australské pevnině a opatřil ji potravinami na několikanedělní plavbu. Jelikož však tato šalupa mohla





  .,

  x4
.: ţ:ţţ..:..v.





Neštástný osud však chtěl tomu, aby by1 kapitán John Branican napaden domorodci...

pojmout pouze sedm lidí, nastoupil do ní pouze kapitán John Branican a Harry Felton s pěti společm'ky a ostatní zanechal na ostrově Browse, kde měli čekat tak dlouho, až jim bude poslána lod'. Je známo, jak tito


350 j 351


nebožáci zahynuli dříve, než mohli být odvezeni a za jakých okolností kapitán Ellis nalezl jejich ostatky při druhé výpravě Dolly Hope roku 1883.
  Po nebezpečné plavbě těmito děsnými končinami Indického oceánu přistála šalupa u pevniny v zeměpisné šířce mysu Léveque a posléze vnikla do samého zálivu, do kterého ústí řeka Fitz Roy. Nešt'astný osud však chtěl tomu, aby byl kapitán John Branican napaden domorodci - a při tomto útoku byli čtyři bránící se muži usmrceni.
  Tito domorodci, kteří náleželi ke kmeni Inda, odvlekli do vnitrozemí kapitána Branicana, Harryho Feltona a posledmlio námořnika, který nebyl v řeži ubit. Tento muž, který byl poraněn, se ze svých ran neměl vyléčit. O několik neděl později John Branican a Harry Felton byli jediní, kteří přežili katastrofu lodi Franklin.
  Tehdy pro ně začal život, který byl první dny vážně ohrožován. Jak již bylo řečeno, tento kmen Inda, podobně jako veškeré kočovné nebo usedlé severoaustralské kmeny, je velmi divoký a krvežíznivý. Zajatce, kterých se za neustálých bojů kmene zmocňují, bez milosti usmrcují a požírají. U těchto domorodců není zvyku, který by byl více zakoře-něn než kanibalství. Jsou to skutečné líté šelmy.
  Proč byl ušetřen kapitán John Branican a Harry Felton? Toho příči-nou byly tyto okolnosti.
  Není nijak neznámé, že mezi vnitrozemskými i pobřežními domo-rodci trvá válečný stav od pokolení k pokolení. Usedlí se navzájem napadají od vesnice k vesnici, hubí a krmí se zajatci. Stejné zvyky jsou u kočovníků; pronásledují se tábor od tábora a vítězství vždy končívá děsnými výjevy antropafagie (lidojedstviţ. Toto vzájemné vraždění přivodí nevyhnutelně zánik australského plemene stejně jistě jako an-glosaský postup, ačkoliv by za jistých okolností tento postup byl nepo-piratelným barbarstvím.
  Jak jinak označit podobné skutky, když černoši bývají bělochy honě-ni jako zvěř s veškerým rafinovaným vzrušením, které tento druh spor-tu dovede poskytnout - kdy bývají v širokém okruhu zakládány požá-ry, aby nebylo domorodců ušetřeno více než jejich kůrových gunyos, jejich přlţbytků? Dobyvatelé šli dokonce tak daleko, že používali hro-madného vraždění otrušilcem, což jim umožňovalo dosáhnout rychlejší záhuby. Proto také bylo možné uvést tuto větu, která uklouzla z pera australského osadníka: "Střilim všechny muže, které na svých pastvi-nách potkávám, protože jsou zabiječi dobytka, veškeré ženy, poněvadž přiváději na svět zabiječe dobytka a všechny děti, protože by se staly zabiječi dobytka!"





  Z toho lze pochopit nenávist, kterou Australané cítí ke svým zotro-čitelům a nepřátelům - nenávist, která se dědí z pokolení na pokolení. Pouze zřídka se stává, že běloši, kteří jim padnou do rukou, nejsou


352 353

Byli tedy ponecháni naživu, avšak museli se podrobit kočovnému životu, . . . 

pobiti bez milosti. Proč tedy byli kmenem Inda ušetřeni trosečníci z Franklina?
  Námořníka by pravděpodobně postihl stejný osud, kdyby nezemřel krátce poté, když byl zajat. Ale náčelm'k kmene domorodců jménem Willi, mající styky s pobřežními osadníky, je dost znal, aby porozuměl, že kapitán John Branican a Harry Felton jsou důstojníci, z nichž by snad mohl mít dvojí prospěch. Jako válečm'k by Willi mohl zužitkovat jejich nadání ve prospěch svých zápasů se soupeři; jako obchodm'k, který se v obchodu vyzná, v nich tušil předměty výnosného obchodu, totiž krásné a dobré výkupné, které by mu vyneslo vydání obou zajat-ců.
  Byli tedy ponecháni naživu, avšak museli se podrobit kočovnému životu, který byl pro ně tím trapnější, že je domorodci podrobovali stálému dozoru. I když byli pod přísným dohledem ve dne v noci, nemohli se vzdálit z tábora, pokusili se dvakrát, třikrát o útěk, což je málem stálo život.
  Mezitím, za četných půtek kmene s kmenem, byli nuceni přispívat alespoň svými radami - radami skutečně cennými, z nichž Willi opravdu těžil, poněvadž mu od těch dob bývala zajištěna vítězství.   Vlivem těchto úspěchů se kmen Inda stal jedním z nejmocnějších kmenů, které navštěvují různá území Západní Austrálie.
  Obyvatelé severozápadu náleží patrně k rasám, které vznikly smíše-ním Australanů s papuánskými domorodci. Po priţkladu svých sou-kmenovců nosí Indaové dlouhé, kučeravé vlasy. Jejich plet' je méně tmavá než plet' domorodců z jižních provincii, kteří jsou patrně ze statnější rasy; jejich vzrůst skromnějších rozměrů se drží průměru jed-noho metru třinácti až třiceti centimetrů. Muži bývají lépe vyvinutí než ženy; i kdyžje jejich čelo poněkud šikmé, vynikají tím více jejich oboční oblouky - což je prý znakem inteligence, jak tvrdí etnologové; oči, jejichž duhovka je tmavá, mívají zornici, planoucí prudkým ohněm; jejich velmi hnědé vlasy nebývají kučeravé, jako vlasy afrických černo-chů; přece však jejich lebka nebývá objemná a příroda do ní nevložila mozkovou látku priliš štědře. Řiíká se jim černoši, i když nejsou tak černí jako černoši z Núbie; jsou vlastně čokoládovi, jestli je dovoleno tvořit takto slovo, které úplně správně vystihuje odstín jejich celkového zabarvení.
  Australský černoch je nadán neobyčejným čichem, který souperi s čichem nejlepších loveckých psů. Poznává stopy některé lidské bytos-ti nebo zvířete jen pouhým očicháním půdy rostlin nebo křovin. Svr-chovaně citlivý je i jeho sluchový nerv a může jím - jak se zdá-zaslechnout i rej mravenců, pracujících na dně mraveniště. Kdyby tito





. . . neexistuje gumovns7c tak vysoký a hladký, na jehož vrchol by nedovedli vyšplhat, . . .

domorodci byli zařazeni do řádu šplhavců, nebylo by toto pojmenová-ní neodůvodněno. Protože neexistuje gumovník tak vysoký a hladký, na jehož vrchol by nedovedli vyšplhat, používají rákosu z pružného


354 355


rotangu, kterému dávají jméno kámin, a snadno přizpůsobují své uchopování prsty na nohou.
  Jak už bylo poznamenáno u domorodců od řeky Finke, australská žena rychle stárne a téměř se nedožívá čtyřicítky, zatímco muži v jisté části Queenslandu bývají zpravidla až o deset let starší. Ty nešt'astné bytosti mají za úkol vykonávat nejtěžší domácí práce; jsou to otrokyně, úpící pod jhem neúprosně tvrdých pánů, nucené nosit břemena, náčiní, zbraně a hledat jedlé kořínky, ještěrky, červy a hady, kteří jsou potra-vou kmene. Jestliže se o nich znova zmiňujeme, děje se to za tím účelem, abychom mohli poukázat na to, že se starají s láskou o své děti, kdežto otci o ně pečují jen nepatrně; nebot' dítě je břemenem pro matku, která se už nemůže výhradně věnovat potřebám tohoto kočov-ného života, ačkoliv odpovědnost za ně spočívá na ní.
  Proto bylo také u některých kmenů zjištěno, že černoši nutí své ženy, aby si uřezaly prsy, aby už nemohly kojit. A přece tyto malé bytosti bývají pojídány za nouze u některých domorodých kmenů, u nichž lidojedství dostupuje svrchovaných výstředností - je to děsný zvyk, který se zdá být v neshodě se vzpomenutým opatřením, učiněným za příčinou zmenšení počtu dětí.
  Děje se to proto, že se u těchto australských černochů - sotva hodných náležet k lidstvu - život soustřed'uje v jediném konání. Am-meri!. . . Ammeri!. . toto slovo se v jazyce domorodců neustále vrací a znamená: hlad. Nejobyčejnější úkon těchto divochů bývá tlučení na břicho, protože jejich obsah bývá až pňliš často prázdný. V této zemi bez zvěře a zemědělství se kteroukoliv denní i noční hodinu jí kdekoliv se k tomu naskytuje pňležitost, se stálou obavou blízkého a dlouhého půstu. A skutečně - čím se mohou tito domorodci živit? - zajisté nejbídnější ze všech, které příroda rozptýlila po povrchu pevnin.   Jakousi hrubou plackou, nazvanou damper, vyrobenou z trochy mouky bez kvasu, upečenou nikoliv v peci, ale ve žhavém popelu; medem, ke kterému se občas dostávají, když porazí strom, v jehož vrcholku si včely zřídily svůj úl; oním kadžerchem, jakousi bi ou kaší, získanou z rozmačkaných plodů jedovatého palmovmlcu, ze kterých byljed opatrně odstraněn; vejci slepic z džunglí, zahrabaných do země, z nichž se h'hnou kuřata uměle vedrem; holuby, kteří jsou australskou zvláštností a kteří zavěšují svá hnízda na koncích větví stromů. Koneč-ně využívají ještě určité druhy larv a brouků, ze kterých některé sbírají


356

na větvích akácii, jiné vyhrabávají ze středu hnijících dřev, rozptýle-ných pod houštinami. . . A to je vše.
  Tímto neustálým zápasem o život se vysvětluje kanibalství s veške-rými děsnými ohavnostmi. Není to pouze známkou vrozené divokosti, jsou to následky rozkazující nutnosti, kterou příroda přikazuje vyhovět australskému černochovi, který umírá hladem. Co se tedy za těchto okolností děje?
  U dolního toku řeky Murray a u národů v severní končině je zvykem zabíjet děti a pojídat je; dokonce se uřezává matkám ještě článek prstu za každé dítě, které je nucena vydat k těmto lidožroutským hodům. A ještě jedna strašlivá podrobnost: když nemá co jíst sama matka, dopouští se i toho, že sežírá bytůstku, vyšlou z jejích útrob a cestovatelé slyšeli tyto nešt'astnice mluvit o této ohavnosti jako o nejpřirozenější věci!
  Přece však nepudí Australany k lidojedství pouze hlad; mají vyslo-venou zálibu v lidském mase - tom mase, jemuž ňţkají talgoro, "maso, které mluví", podle jednoho z jejich výrazů, vyznačujících se děsným realismem. Nepoddávají-li se této touze mezi lidmi stejného kmene, honby na lidi přece pořádají. Při těchto neustálých válkách nemají tyto výpravy jiný účel, než si opatňt talgoro, jak to, které se pojídá čerstvé, tak ono, které se ukládá do zásoby. Doktor Karl Lumholtz tvrdí, že na jeho odvážné cestě severovýchodními provinciemi černoši v jeho prů-vodu neustále tuto otázku rozebírali a ňlcali: "Pro Australana nemá nic takovou cenu, jako lidské maso." A k tomu ještě to nemá být maso bělochů, poněvadž v něm nalézají velmi nepříjemnou příchut' soli.   Je ostatně ještě jeden důvod, který předurčuje tyto kmeny, aby se navzájem hubily. Australané jsou neobyčejně lehkomyslní. Hrozně se bojí hlasu kvin'gana, zlého ducha, který bloudí po krajích a navštěvuje rokle hornatých končin, ačkoliv tento hlas není nic jiného, než melan-cholický zpěv roztomilého ptáka, jednoho z nejpodivnějších v austral-ské ornitologii. Jakkoliv však pňpouštějí existenci vyšší, zlé bytosti, přece se podle pozorování nejvěrohodnějších cestovatelů nikdy žádný domorodec nemodlí a nikde se nenacházejí stopy náboženských úko-nů.
  Ve skutečnosti jsou velmi pověrčiví a poněvadž chovají pevnou víru, že je jejich nepřátelé mohou zahubit kouzly, pospíchají, aby je usmrtili - což se druží ke kanibalským zvykům a podřizuje tyto končiny vzá-jemnému vraždění bez konce.



357


  Podotkneme ještě mimochodem, že mají Australané úctu k mrtvým. Nepřivádějí je do styku se zemí; ovíjejí mrtvoly pásy z listí nebo kůrou a ukládají je do nehlubokých jam nohama k východu, ledaže by je pohřbili stojící, jak se u některých kmenů stává. Náčelm'kův hrob bývá pokryt chýší, do které je vstup obrácen k východu. Je nutné také připojit, že mezi méně divokými panuje podivná víra, že se mrtví musí znovu narodit jako běloši; a podle pozorování Karla Lumholtze jazyk domorodců užívá stejného slova, aby označil ducha i člověka bilé barvy pleti. Podle jiné pověry prý bývala domorodá zvířata dříve lidskými bytostmi - což je opačná metempsychóza (stěhování duší).
  Takové jsou tedy kmeny australské pevniny, určené bezpochyby k tomu, aby jednoho dne vymizely, podobně jako vymizeli obyvatelé Tasmánie. Takoví byli i tito Indaové, do jejichž rukou upadli John Branican a Harry Felton.
  Po námořm'kově smrti byli John Branican a Harry Felton nuceni následovat domorodce při jejich neustálém stěhování vnitrozemský-mi a severozápadními končinami. Hned napadali nepřátelské kmeny, hned jimi byli napadáni, nabývali nespornou převahu nad svými ne-přáteli vlivem rad svých zajatců, které si Willi dobře pamatoval.   Prošli sta mil od Králova zálivu až po záliv Van Diemen, od údolí řeky Fitz Roy až po kotlinu řeky Victoria, dokonce až k pláním Ale-xandřiny země. Takovým způsobem kapitán a jeho druh prošli těmi končinami, zeměpiscům neznámými, označenými bi e na nových ma-pách, na východ od Tasmanovy země, Arnhemovy země a Veliké písečné pouště.
  Jestliže se tyto nekonečné cesty jim samým zdály svrchovaně krušné, Indaové na ně téměř nedbali. Jejich obyčejem je žít takto beze vší starosti o vzdálenosti, dokonce i o čase, o kterém mají asi sotva určité vědomí. A skutečně, za takovou událost, která se může napri'klad uskutečnit teprve za pět, šest měsíců, domorodec se zcela upřímně zaručí, že se stane za dva, tři dny. . . nebo příští týden. Neví, kolik je mu let; stejně neví, kolik je hodin. Zdá se, že Australan je zvláštním dru-hem na stupnici tvorů - podobně jako jsou zvláštní i jistá zvířata v jeho vlasti.
  Takovým mravům se tedy museli John Branican a Harry Felton přizpůsobit. Museli se podrobovat nesnázím, vznikajícím z každoden-ního stěhování, museli se spokojit s potravou někdy tak nedostateč-nou, vždycky však tak odpornou. A to nemluvím o děsných lidožrout-ských výstupech, jejichž hrůzám nedovedli po bitvách, ve kterých pad-lo na sta nepřátel, nikdy zabránit.
  Když se takto podrobovali, úmyslem obou nešt'astných zajatců bylo uspat bdělost kmene, aby uprchli, jakmile by se k tomu naskytla priţle-žitost. Uviděli jsme však už na prvním důstojm'kovi lodi Franklin, jak malé naděje na zdar poskytuje útěk pouštěmi australského severozápa-du. Oba zajatci byli střeženi tak zblízka, že byla priležitost k útěku velmi malá a mohli se o něj pokusit sotva jednou za devět let. Pouze jednou - bylo to právě v roce předcházejícím výpravu paní Branica-nové do Austrálie - jen jedenkrát by se útěk mohl zdařit. Poslyšme, za jakých okolností.
  Po bojích s vnitrozemskými kmeny kmen Inda tehdy tábořil na březích Amédéova jezera, jihozápadně od Alexandřiny země. Jen má-lokdy se přihodilo, že by divoši pronikli tak hluboko do středu pevniny. Kapitán John Branican a Harry Felton věděli, že jsou od pověstné telegrafní linky vzdáleni pouze tři sta mil, pokládali tuto priležitost za vhodnou a rozhodli se z ní těžit. Po bedlivé úvaze se jim zdálo nejvhod-nější, aby uprchl každý zvlášt' a sešli se pak ve vzdálenosti několika mil za táborem. Harry Felton, když oklamal bdělost domorodců - byl št'astný, že se dostal na místo, kde měl očekávat svého druha. Nane-štěstí byl John právě povolán k Willimu, který žádal, aby mu ošetřil ránu, kterou utržil v poslední srážce. John se tedy nemohl vzdálit a Harry Felton na něho marně čekal několik dní. . . Potom se domníval, že když se mu podari dosáhnout některé z vnitrozemských nebo po-břežních osad, mohl by uspořádat výpravu na vysvobození svého kapi-tána, pustil se jihovýchodním směrem. Musel však přitom snášet tolik útrap, strádání a bídy, že čtyři měsíce po svém útěku klesl, umíraje na břehu řeky Parry, v okrese Ulakarara v Novém Jižním Walesu. Byl dopraven do nemocnice v Sydney, umíral tam několik neděl a skonal, když se mu podařilo paní Branicanové nezvyklým způsobem oznámit všechno, co se týkalo jejího manžela.
  Bylo to pro Johna hrozné utrpení, když už u sebe neměl svého druha a bylo třeba, aby jeho duševní síla byla na výši jeho tělesné sly, aby se nepoddal zoufalství. S kým bude nyní moci hovořit o tom, co mu bylo tak drahé, o své vlasti, o San Diegu, o zbožňovaných bytoste.ch, které zanechal tam v dáli, o své statečné manželce, o svém synovi Watovi, který vyrůstá daleko od něho a se kterým se snad už nikdy neshledá, o panu Williamovi Andrewovi a o všech přátelích vůbec?. . . Už devět


358 359


let je John zajatcem kmene Inda a kolik let ještě uplyne, než mu bude navrácena svoboda?
  Přece však dosud neztrácel veškeré naděje, byl posilován myšlen-kou, že Harry Felton, když se mu podaří dosáhnout některého z měst australského pobřeží, udělá vše, co je v lidských silách, aby svého ka-pitána osvobodil.
  V prvním čase svého zajetí se John naučil mluvit jazykem domorod-ců, který logikou své mluvnice, správností svých rčení a jemností výra-zů se zdá nasvědčovat tomu, že australský domorodec měl kdysi jakou-si civilizaci. Proto se také často rozhovořil s Willim o tom, jaké výhody by mu vyplynuly z toho, když by své zajatce propustil na svobodu, aby se mohli vrátit do Queenslandu nebo do Jižní Austrálie, odkud by mu mohli poslat výkupné, které by žádal.
  Ale Willi byl velmi nedůvěřivý a tento návrh zásadně odmítal. Když dojde výkupné, vrátí prý svobodu kapitánovi a jeho zástupci. Nechtěl ani slyšet o tom, že by se spolehl pouze na jejich sliby - asi posuzoval druhé podle sebe.
  Z toho vyplývá, že útěk Harryho Feltona, který ho nadmíru podráž-dil, učinil Williho ještě přísnějším vůči kapitánovi Branicanovi. Bylo mu zakázáno se při přestávkách procházet nebo odbočovat na pocho-dech; byl podroben stálému hlídání domorodce, který za něho ručil svou hlavou.
  Dlouhé měsíce uplynuly, aniž by zajatec obdržel jakoukoliv zprávu o svém druhovi. A nebylo dost příčin k domněnce, že Harry Felton cestou zahynul? Kdyby se uprchh'kovi podařilo dorazit do Queenslan-du nebo do adelaidské provincie, jestlipak by už neučinil pokus, aby ho vyrval z rukou kmene Inda?
  V prvním čtvrtletí roku 1891- tedy na začátku australského léta - se kmen navrátil do kotliny řeky Fitz Roy, kde Willi obyčejně trávíval nejparnější roční období a kde nacházel potřebné prostředky pro svůj kmen.
  Tam Indaové prodlévali ještě první dubnové dny a jejich tábor zaují-mal záhyb řeky na místě, kde se do ní vléval nepatrný přítok, vyvěrající ze severních plání.
  Jakmile se kmen na tomto místě usadil, kapitán Branican věděl, že se asi velmi značně přiblížil mořskému pobřeží a zamýšlel ho dosáh-nout. Jestli se tam dostane, nebude pro něho snad nemožné utéct do

farem, ležících jižněji, tam, kde plukovm'k Warburton mohl ukončit svou cestu.
  John se rozhodl, že se odváží všeho, aby učinil konec tomuto bídné-mu životu, třeba i smrtí.





,


  Naneštěstí změna, nastalá v záměrech kmene Inda, rozptýlila nadě-  je, které mohl zajatec chovat. V druhé polovině měsíce dubna bylo d


360 361

Tam Indaové prodlévali ještě prvni dubnové dny. . .


skutečně zjevné, že se Willi chystá odtáhnout, aby přeložil svůj zimní ţ Uplynul den, potom druhý. V situaci nenastávala žádná změna. tábor k hornímu toku řeky. Zajatec byl stále přísně střežen. Ale v noci ze dne 22. na 23. dubna   Co se stalo a z jakého důvodu bylo třeba přičíst tuto změnu ke mohl zjistit, že hluk venku ustal; tázal se sám sebe, jestli kmen Inda zvykům onoho kmene? neopustil nadobro tábor u řeky Fitz Roy. Nazítří, hned na úsvitu, se   Kapitánovi Johnovi se to podařilo zjistit, i když nikoliv bez nesnází: dveře chaty náhle otevřely.

když se snažil kmen postoupit podél říčního toku dále na východ, byla Před kapitánem se objevil muž - běloch! příčinou ta okolnost, že byla právě na dolním toku ohlášena černá Byl to Len Burker!

policie.
  Nezapomněli jsme snad dosud, co o této černé policii pověděl Tom . Marix, že totiž po zprávách o kapitánovi Branicanovi, podaných Har-rym Feltonem, obdržela rozkaz odebrat se do severozápadních končin!   Tato policie, domorodci velice obávaná, vyvíjí strašnou činnost, o které si nelze udělat ani představu, když jde o pronásledování. Velí jí setník, nazývaný mani, jemuž je podřízen seržant, třicet strážníků bílé rasy a čtyřicet policistů černých, kteří měli velmi dobré koně, byli ozbrojeni puškami, šavlemi a pistolemi. Tento sbor, známý pod jmé-nem "domorodá policie", postačuje, aby zajistil bezpečnost obyvatel . v krajích, které v různých dobách navštěvuje.
  Protože je neúprosný v odvetě, provozované na domorodcích, bývá jedněmi haněn ve jménu lidskosti, avšak druhými chválen ve jménu veřejné bezpečnosti. Služba, kterou koná, je velmi čilá a mužstvo se pohybuje z místa na místo neuvěřitelnou rychlostí. Proto se také ko-čovné kmeny obávají setkání s ním a kvůli tomu i Willi, když se dozvě-děl, že je nablízku, chystal se odtáhnout k hornímu toku řeky Fitz Roy.   Ale to, co bylo nebezpečím pro kmen Inda, mohlo být záchranou , pro kapitána Johna Branicana. Jestliže by se mu podařilo dostat se k některému oddi u oné policie, byla by jeho záchrana zajištěna, jeho návrat do vlasti by byl zabezpečený. Nuže, nebude snad možné, až se bude tábor chystat k odchodu, oklamat bdělost domorodců?
  Willi patrně vytušil úmysly svého zajatce, nebot' ráno dne 20. dubna se dvířka chýše, ve které byl John uzamčen, neotevřela. U té chýše stál na stráži domorodec. Na Johnovy otázky neodpověděl; když byl požá-dán, aby byl zaveden k Willimu, strážce mu nechtěl vyhovět a náčelmlc sám také k němu nepřišel na návštěvu.
  Co se stalo? Chystá se kmen Inda co nejdříve opustit tábor? Bylo to pravděpodobné a John slyšel hlučné pobíhání kolem chýše, kam poslal Willi pouze něco málo stravy.


362 363


chlapce jeho matce a spojil své úsilí s jejím snažením, aby byl kapitán



XIV.

KAPITOLA

Úskok Lena Burkera





  Ped dvaatřiceti dny - v noci z 22. na 23. března - se Len Burker odloučil od paní Branicanové a jejích společnţů. Samum, tak osudný pro karavanu, mu poskytl priležitost, aby provedl své záměry. Vlekl s sebou Jane a byl následován černochy z průvodu, hnal před sebou zdravé velbloudy a mezi nimi i ty, kteří nesli výkupné za kapitána Johna Branicana.
  Len Burker se nacházel v příznivějších poměrech než Dolly, aby dospěl ke kmeni Inda v údolí, svlažovanému řekou Fitz Roy. Ve svém bludném životě měl už častější styky s kočovnými Australany, jejichž jazyk a obyčeje znal. Ukradené výkupné mu zabeZpečovalo vlídné přijetí u Williho. Kapitán Branican, až se jednou dostane na svobodu, bude v jeho moci a tentokrát...
  Když Len Burker opustil karavanu, pospíchal severozápadním smě-rem a jakmile vzešel den, jeho společníci a on byli vzdáleni už pouze několik mil.
  Jane tehdy vroucně prosila svého manžela, aby Dolly a její lidi uprostřed té pouště neopouštěl; připomínala mu, že by to byl nový zločin, připojený ke zločinu, spáchaném jím při narození Godfreye; zapřisáhla ho, aby napravil své hanebné konání navrácením toho

John Branican nalezen. . .
  Jane nedosáhla ničeho. Všechno bylo marné. Zabránit Lenovi Bur-  kerovi, aby nekráčel za svým cílem, nebylo v moci nikoho. Ještě něko-  lik dní a dosáhne ho. Až Dolly a Godfrey zemřou utrpením a nedostat-  kem, až John Branican zmizí, ocitne se jmění Edwarda Startera v rukou   Jane, totiž jeho, a on už bude schopen těch milionů užívat!   Od tohoto lotra se nedalo očekávat nic dobrého. Uložil mlčení své   ženě, která se musela sklonit před jeho hrozbami, protože dobře vědě-  la, kdyby ji nepotřeboval, aby se mohl zmocnit Dollyina jmění, že by ji   už dávno opustil a možná, že by se dopustil ještě něčeho daleko hor-  šilio.
  Aby uprchla, aby se snad pokusila vrátit ke karavaně - na to nebylo   ani pomyšlení. Kam by se sama poděla? Ostatně od ní nesměli ani na   okamžik odstoupit dva černoši.
  O pri'hodách, které vyznačily cestu Lena Burkera, není nutné hovo-  řit podrobněji. Nechyběly mu dopravní zvířata ani potraviny. Za těch-  to okolností mohl dělat denně dlouhé pochody a blížil se k řece Fitz   Roy s lidmi, kteří byli takovému životu zvyklí a kteří méně trpěli než   běloši hned po odjezdu z Adelaide.
, Za sedmnáct dní - dne 8. dubna - Len Burker dosáhl levého   břehu řeky, právě toho dne, kdy paní Branicanová a její průvodci na   své poslední zastávce klesli.
  Na tomto místě se Len Burker setkal s několika domorodci a obdržel , od nich zprávu o nynějším pobytu kmene Inda. Když se dozvěděl, že   kmen táhl údolím dále na západ, rozhodl se, že se pustí za ním, aby   vešel do styku s Willim.
  Putování už neskýtalo další nesnáze. - V měsíci dubnu v severní   Austrálii podnebí těchto končin bývá méně výstřední, i když to je   v nízkých zeměpisných šířkách. Bylo patrné, že by útrapy karavany   paní Branicanové byly u konce, jestliže by se jí podařilo dorazit až   k řece Fitz Roy. Několik dní nato by došla do styku s kmenem Inda,   nebot' tehdy dělilo Johna od Dolly již pouhých osmdesát pět mil.   Když měl Len Burker jistotu, že mu už nezbývá více než dva, tři dny   pochodu, rozhodl se zastavit. Aby vzal s sebou Jane k Indaům, uvedl   ji do kontaktu s kapitánem Branicanem a ocitl se takto v nebezpečí, že   jí bude prozrazen - to se mu nijak nehodilo. Na jeho rozkaz byla


364 365


učiněna zastávka na levém břehu a nešt'astnice tu byla ponechána, přes své úpěnlivé prosby a nářek, pod dozorem dvou černochů.
  Když se to stalo, Len Burker, provázený svými společníky, jel dále na západ s jízdními velbloudy a oběma zvířaty, nesoucími předměty na výkup.
  Bylo to dne 20. dubna, když se Len Burker setkal s kmenem, právě tehdy, kdy se Indaové jevili tak znepokojenými blízkostí černé policie, jejíž přítomnost jim byla ohlášena asi deset mil dále po proudu.   Willi se už právě chystal opustit tábor, aby hledal útočiště v horních krajích Arnhemovy země, která náleží k severní provincii Austrálie.   Tu chvi i byl John na přísný rozkaz Williho a za účelem, aby se zabránilo každému pokusu o útěk, uzavřen v chýši. Proto také neměl nic vědět o vyjednávání, které se mělo předběině nejprve vést mezi Lenem Burkerem a náčelníkem kmene Inda.
  Toto vyjednávání nedalo podnět k žádným obtížím. Len Burker míval s těmito domorodci styky již dříve.
  Znal jeho náčelnika a zbývalo tedy pouze projednat otázku, jaké výkupné dá za kapitána Johna.
  Willi projevil plnou ochotu vydat svého zajatce za výkupné. Výklad látek, různých tretek a jmenovitě zásoba tabáku, nabídnutá Lenem Burkerem, na něho udělaly příznivý dojem. Nicméně poukazoval jako chytrý obchodník na to, že by se nikoliv bez lítosti rozloučil s mužem tak důležitým, jako je kapitán Branican, který už po tolik let žije upro-střed kmene, prokazuje mu tak nesčetné platné služby, atd.   Ostatně věděl, že je kapitán Američan, dokonce mu bylo i známo, že byla vyslána výprava na jeho osvobození - coŽ Len Burker potvrdil a řekl, že právě on sám je náčelníkem této výpravy. Poté, když se dozvěděl, že se Willi znepokojuje kvůli přítomnosti černé policie na dolním toku řeky Fitz Roy, těžil z této okolnosti, aby ho přinutil k vy-jednávání bez odkladu. Skutečně Lenovi Burkerovi záleželo ve vlast-ním zájmu na tom, aby zůstalo vydání kapitána v tajnosti; a bylo zcela pravděpodobné, že jeho jednání zůstane neznámé, jestli odtud vzdálí domorodce. Naprosté zmizení Johna Branicana by se pak nemohlo přičítat jemu, jestliže by lidé jeho průvodu o věci pomlčeli - a on si už dovede jejich mlčení zabezpečit.
  Z toho vyplývá, když bylo výkupné Willim přijato, že byl obchod dne 22. dubna skončen. Téhož večera kmen Inda opustil svůj tábor a pustil se proti toku řeky Fitz Roy.

  To tedy udělal Len Burker, takhle došel ke svému ci1i a nyní uvidí-me, jak hodlal tohoto stavu věcí využít.
  Bylo to dne 23. dubna kolem osmé hodiny ranní, když se dveře chýše otevřely. John Branican se ocitl tváří v tvář Lenovi Burkerovi.





  Uplynulo čtrnáct let od onoho dne, když mu kapitán při odjezdu lodi Franklin naposled stiskl ruku v přístavu San Diego. Nepoznal ho;


366 367

Výklad látek, různých tretek a jmenovitě zásoba tabáku, . . . 

Len Burker však byl překvapen tím, že se John tak poměrně málo "Mluvte Lene, mluvte!" řekl, zkřížil paže, jako by chtěl zabránit změnil. Zestárl ovšem - bylo mu nyní třiačtyřicet let - ale méně, než tomu, aby mu nepukla hrud'. by se mohlo předpokládat po tak dlouhém pobytu mezi domorodci; Vtom se Len Burker ujal, věřil svému plánu který vymyslel, vyprávět měl stále výrazné rysy, ten odhodlaný pohled, jehož žár nepohasl, ty pouze část událostí a přičítat si zásluhu této výpravy, když vtom John, husté vlasy, ovšem zšedivělé. Poněvadž zůstal pevným a silným, John hlasem dusícím se pohnutím zvolal:   ?
by byl snad snáze než Harry Felton snesl útrapy na útěku australskými "A Dolly. . . Dolly. . . . pouštěmi - strasti, jimž jeho druh podlehl. "Žije, Johne."   Když kapitán Branican spatřil Lena Burkera, nejprve ucouvl. Bylo "A Wat. . . Můj syn?. . ."

to poprvé, že se ocitl tvári v tvář bělochovi od té doby, co se stal   "Žijí. . . oba dva. . . a oba. . . v San Diegu."
zajatcem kmene Inda. Bylo to poprvé, kdy ho měl oslovit cizinec.   "Má žena. . . můj syn!". . . zašeptal John, jehož oči se zaplavily slza-  "Kdo jste?" otázal se. mi.

  "Američan ze San Diega." Potom dodal:

  "Ze San Diega?". . . "Nyní mluvte Lene. . . mluvte. . Mám silu vás slechnout   Jsem Len Burker. . " A Len Burker, který šel ve své drzosti tak daleko, že mu přímo hleděl   " do očí, začal vyprávět:
  "Vy "Johne, je tomu už hodně let, když už nikdo nemohl pochybovat   Kapitán se vrhl na Lena Burkera, uchopil jeho ruce, objal ho. . . o záhubě lodi Franklin, co má žena i já jsme byli nuceni opustit San Jakže?. . . Tento muž je Len Burker, . . . Nikoliv!. . . To není možné. . . To je pouhé zdání. . . John špatně slyšel. . . Je to pod vlivem blouzně- Diego i Ameriku. Vážné zájmy mě volaly do Austrálie a uchýliljsem se   do Sydney, kde jsem založil obchodní kancelář. Od našeho odjezdu ní. . . Len Burker. .. Manžel Jane. . . Jane a Dolly nepřestaly nikdy být v písemném spojení; víte zajisté, jaká   A v té chvíli kapitán Branican téměř nevzpomněl na odpor, který láska je spojovala, láska, kterou nedovedl oslabit ani čas, ani vzdále-v něm Len Burker kdysi vzbuzoval, nepomyslel na člověka, kterého nost." takovým právem kdysi podezříval! "Ano. . . vím!. . ." odpověděl John. "Dolly a Jane byly upřímné   "Len Burker!" opakoval. přítelkyně a odloučení pro ně bylo asi kruté."   "Ano, já sám, Johne!" "Velmi kruté, Johne," pokračoval Len Burker; "ale po několika   "Zde. . . v této končině?". . Ach!. . . I vy, Lene. . . i vy tedy jste byl letech přišel den, kdy toto odloučení mělo skončit. Je tomu asi jedenáct zajat?" měsíců; chystali jsme se už opustit Austrálii, abychom se navrátili do   Jak jinak by si kapitán mohl vysvětlit přítomnost Lena Burkera San Diega, když vtom neočekávaná zpráva zmařila naše úmysly odjet. v divošském ležení? Právě se totiž stalo známým, co se stalo s Franklinem, na kterém   "Nikoliv," pospíšil s odpovědí Len Burker, "nikoliv, Johne - přišel pobřeží ztroskotal a zároveň se rozšířila pověst, že jediný pozůstalý po jsem pouze vykoupit vás od náčelníka tohoto kmene. . . osvobodit ztroskotání je zajatcem australského kmene a že jste to vy, Johne. . ." vás." "Ale jak bylo možné to zjistit, Lene?. . . Copak Harry Felton. . ."   "Osvobodit mě?" "Ano, tato zpráva byla přinesena Harrym Feltonem. Skoro na konci   Kapitánovi Branicanovi se podařilo ovládnout se teprve po prud- své cesty byl váš společník nalezen na břehu řeky Parry v jižní části kém úsilí. Zdálo se mu, že musí zeši et, že ho opouští rozum. . i Queenslandu a dopraven do Sydney. . ."   Když se posléze přece ovládl, přišlo mu na mysl, aby se vyřítil z cha- "Harry. . . můj chrabrý Harry!" zvolal kapitán Branican. "Ach! Já ty. . . netroufal si však. . . Len Burker s ním mluvil o vysvobození!. . . Je dobře věděl, že na mne nezapomene!. . . Jakmile se dostal do Sydney, však svobodný?. . . A co Willi?. . . Co Indaové?. . . uspořádal výpravu. . ."


368 I 369


  "Umřel," opravil ho Len Burker; "zemřel útrapami, které prožil."   "Umřel!". . . opakoval po něm John. "Bože. . . umřel!. . . Harry Fel-ton... Můj Harry!"
  A slzy mu vytryskly z očí.
  "Ale před svou smrtí," pokračoval Len Burker, "Harry Felton mohl vyprávět události, které následovaly po katastrofě Franklina, o ztros-kotání na úskalích ostrova Browse, mohl říci, jak jste se dostali na západ australské pevniny... U jeho smrtelného lože jsem já sám... všechno zjistil, z jeho úst. . . vše!. . . Potom se jeho oči zavřely, Johne, zatím co vyslovoval vaše jméno. . ."
  "Harry!. . . Ubohý Harry!. . ." šeptal John při myšlence na ony děs-né útrapy, kterým podlehl jeho druh, kterého už neměl nikdy spatřit.

  "
  "Johne, pokračoval Len Burker, "už záhuba Franklina, o kterém byl svět po čtrnáct let beze zpráv, měla značný ohlas. Můžete si pak představit účinek zprávy, že jste živ... Harry Felton vás nechal před několika měsíci jako zajatce jakéhosi domorodého kmene na severu. . . Okamžitě jsem poslal Dolly depeši, oznamující, že se vydávám na cestu, abych vás vysvobodil z rukou kmene Inda; nebot' podle slov Harryho Feltona se tu mohlo jednat pouze o výkupné. Když jsem pak vypravil karavanu, jejíž řízení jsem se sám ujal, opustil jsem s Jane Sydney. Je tomu asi sedm měsíců. . . tolik času jsme potřebovali, aby-chom dorazili k řece Fitz Roy. . . Konečně jsme se s pomocí boží dostali do ležení kmene Inda. . ."
  "Díky, Lene, díky!" zvolal kapitán Branican. "Co jste pro mne udělal. . ."
  "Byl byste to za podobných okolností udělal i vy pro mne," odpově-děl Len Burker.
  "Zajisté!. . . A kde je Jane, vaše manželka, Lene, ta statečná žena, která se nebála podstoupit tolikeré utrpení? Kde je?"
  "Tři denní pochody po proudu a to s dvěma muži mého průvodu "   ,
odpověděl Len Burker.
  "Uvidím ji tedy?"
  "Ano, Johne; a není-li zde, stalo se tak pouze proto, že jsem si nepřál, aby mne doprovázela, protože jsem nevěděl, jaké přijetí se nám dostane mezi domorodci. . ."
  "Ale vy jste nepřišel sám?" otázal se kapitán Branican.   "Nikoliv, mám tu svůj průvod, složený z tuctu černochů. Přišel jsem do této kotliny před dvěma dny. . ."

  "Před dvěma dny.
  "Ano a dobře jsem jich použil k tomu, abych dojednal tento obchod. Ten Willi si na vás, Johne, zakládal!. . Znal váš význam. . . anebo spíše





vaši cenu. . . Bylo nutné s ním dlouho vyjednávat, nežjsem dosáhl toho, aby vám za výkupné vrátil svobodu. . ."
  "Jsem tedy svobodný?"


370 371

Kapitán skokem vyrazil z chýše.


  "Tak svobodný, jako jsem svobodný já sám."
  Ale domorodci?. "
  " ..
  "Odešli se svým náčelm'kem a v táboře jsme zůstali pouze my dva."   "Odešli podivil se John.
  "Podívejte se
  Kapitán skokem vyrazil z chýše.
  V tu chvíli byli na břehu řeky pouze dva černoši z průvodu Lena Burkera - Indaové už tady nebyli.
  Vidíme, co ve vypravování Lena Burkera bylo pravdivé a co vylha-né. O šílenství paní Branicanové neřekl nic. Nezmínil se o jmění, které připadlo Dolly smrtí Edwarda Startera. Nezmínil se o pokusech, učině-ných lodí Dolly Hope v končinách Filipínského moře a v Torresově úžině v letech 1879 a 1882. Nic o tom, co se stalo mezi paní Branicano-vou a Harrym Feltonem u jeho smrtelného lože. Nic konečně o výpra-vě, uspořádané touto neohroženou ženou, nyní opuštěnou uprostřed Veliké písečné pouště, o výpravě, jejíž zásluhu ten hanebni'k přičítal sám sobě. On sám všechno udělal, on sám to byl, který s nasazením svého života osvobodil kapitána Branicana!
  A jak by o pravdivosti tohoto vypravování mohl John pochybovat? Jak by vroucně neděkoval tomu, který ho po tolika nebezpečích právě vyrval z rukou surových černochů, tomu, který ho vracel jeho manželce a dítěti?
  Udělal to slovy, které by méně zvrhlou bytost jistě hluboce dojaly. Ale výčitky svědomí už neměly na Lena Burkera vliv a nic mu už nezabrání, aby nepřistoupil k dovršení svých zločinných úmyslů. Nyní si John Branican jistě pospíší, aby ho následoval do tábora, kde ho čeká Jane. . . Proč by váhal?. . . A na té cestě najde Len Burker priležitost, aby ho odstranil, aniž bude moci být podezriván od černochů svého průvodu, kteří nebudou moci dostatečně svědčit proti němu.   Poněvadž kapitán Branican hořel nedočkavostí, aby se už odtud vypravil, bylo rozhodnuto, že se výprava vydá na cestu ještě téhož dne. Jeho nejživější touhou bylo se shledat s Jane, oddanou přítelkyní jeho manželky, mluvit s ní o Dolly a Watovi, o panu Williamovi Andrewovi, o všech těch, které opět najde v San Diegu.
  Vydali se na cestu odpoledne dne 23. dubna.
  Len Burker měl potravin na několik dní. Vodu na cestě měla malé karavaně dodat řeka Fitz Roy. Velbloudi, kterých jako jízdních zvířat používal John a Len Burker, by jim umožnili - bylo by toho třeba

- aby průvod předstihli o několik denních pochodů. Tohle zajisté usnadní úmysly Lena Burkera. . . Kapitán nesmí dorazit do tábora. . . a také nedorazí!
  V osm hodin večer se Len Burker usadil na levém břehu řeky, aby tam strávil noc. Byl ještě priliš vzdálen, než aby mohl uskutečnit svůj záměr předstihnout eskortu uprostřed těchto končin, kde se stále bylo třeba bát nějakého nebezpečí.
  Proto se vydal na další cestu hned nazítří, časně ráno.   Následující den byl rozdělen na dvě etapy, které byly přerušeny pouze dvouhodinovou zastávkou. Nebylo vždy snadné sledovat tok řeky Fitz Roy, jejíž příkré břehy byly brzy rozryty hlubokými zářezy, brzy zase zataraseny neproniknutelnými spoustami gumovniků a bla-hovičníků, což vyžadovalo dlouhé okliky.
  Denní pochod byl velmi namáhavý a po večeri černoši usnuli. O ně-kolik okamžiků později i kapitán John Branican tvrdě spal. Tu se snad naskýtala priţležitost, kterou by Len Burker mohl použít; nebot' on sám nespal. Zavraždit Johna, odvléci jeho mrtvolu asi dvacet kroků dále a vrhnout ji do řeky - téměř se zdálo, že se okolnosti spojily, aby podporovaly vykonání tohoto zločinu. Nazítri pak, ve chvíli odchodu, by někdo marně hledal kapitána Branicana. Ke druhé hodině ranní se Len Burker nehlučně zdvihl, plížil se ke své oběti s dýkou v ruce a už se chystal bodnout, když se John náhle probudil.
  "Myslel jsem si, že mě voláte," řekl Len Burker.
  "Nikoliv, můj drahý Lene," odpověděl John. "V okamžiku, kdy jsem procitl, snil jsem o své drahé Dolly a našem dítěti!"   V šest hodin ráno se kapitán Branican a Len Burker vydali na další cestu podél řeky Fitz Roy.
  Při polední přestávce se Len Burker rozhodl věc ukončit, protože ještě ten večer měl dorazit do tábora a navrhl Johnovi, aby předjeli svůj průvod.
  John návrh přijal, protože spěchal být nablízku Jane, aby s ní mohl promluvit důvěrněji, což s Lenem Burkerem nebylo možné.
  Oba se tedy chystali vyrazit, když vtom jeden z černochů oznámil ve vzdálenosti několika set kroků bělocha, který se blížil, nikoliv bez značné opatrnosti.
  Výkřik překvapení se vydral z hrdla Lena Burkera.
  Poznal Godfreye!




372 373


XV.

KAP I TOLA

Poslední tábor





  ţdenjakýmsi pudem a téměř bez rozmyslu se kapitán John
Branican vyřítil naproti chlapci.
  Len Burker zůstal stát na místě bez hnutí, jako by mu nohy vypově-děly službu.
  Godfrey zde!. . . Godfrey, Dollyin a Johnův syn! Karavana paní Branicanové tedy nezahynula?. . . Je tedy tady. . . několik mil odtud. . . snad jen několik set kroků. . . ledaže by byl Godfrey jediným pozůsta-lým po těch, které darebák opustil?
  At' tomu bylo tak nebo tak, toto neočekávané setkání mohlo celý Burkerův plán přivést vniveč. Jestli mladý nováček promluví, poví, že je v čele této výpravy paní Branicanová. . . řekne, že Dolly čelila tisí-cerým útrapám, nesčetným nebezpečím v australských pouštích, aby svému manželovi přinesla pomoc. . . poví, že je tu, že prichází za ním po proudu řeky Fitz Roy. . .
  A bylo tomu skutečně tak.
  Ráno dne 22. března, po zmizení Lena Burkera, nastoupila malá karavana na další pochod severozápadním směrem. Dne 8. dubna ti nešt'astníci klesli - jak známo - polomrtví, vyčerpaní hladem, zmu-čeni žízní.

  Paní Branicanová, podporována jakousi vyšší silou, se své společní-ky pokusila vzpružit tím, že je zapřisáhla, aby se vydali na další cestu a učinili poslední pokus dorazit k oné řece, kde by snad mohli najít nějakou potravu. . . Bylo to jako by se obracela k mrtvolám a sám Godfrey pozbyl vědomí.
  Ale duše výpravy žila dále v Dolly a Dolly učinila, co její společníci už učinit nemohli. LTbírala se na severozápad, to znamená v onu stranu, kam Tom Marix a Zach Fren vztahovali ochablé ruce. . . Tím směrem se Dolly pustila.
  Čeho se tato energická žena nadála v pláni, která se rozkládala od nedohledna k nedohlednu - bez potravy, bez dopravních prostřed-ků?. . Bylo snad jejím cílem se dostat k řece Fitz Roy, hledat pomoc bud' u pobřežních osadníků nebo u kočovných domorodců?. . .   Nevěděla, ale urazila přece takto několik mil - asi dvacet, za tři dny. Přece však i ji opustily sily, i ona klesla a byla by zemřela, kdyby jí nepřišla pomoc - pomoc Prozřetelnosti, jak se dá říci.   Toho času právě černá policie pátrala na pomezí Veliké písečné pouště. Třicet mužů zůstalo u řeky Fitz Roy a její velitel, mani, přijel na obhlídku této části provincie se šedesáti muži.
  Byl to on, kdo nalezl paní Branicanovou. Jakmile přišla k sobě, mohla povědět, kde jsou její společníci a dovezli ji k nim. Maniovi a jeho mužstvu se podarilo ty ubožáky vzkrisit. Ani jeden by nezůstal naživu, kdyby byli nalezeni jen o čtyřiadvacet hodin později.   Tom Marix, který se kdysi seznámil s manim v provincii Queens-land, mu vypravoval, co se událo po odjezdu z Adelaide. Důstojmlc věděl, za jakým cilem karavana, řízená paní Branicanovou, šla daleký-mi končinami na severozápadě a když sama Prozřetelnost tomu chtěla, aby jí mohl přispět na pomoc, nabídl se, že se k ní pridruží. A když se Tom Marix zmínil o kmeni Inda, mani mu oznámil, že se ten kmen zdržuje právě na březích řeky Fitz Roy, sotva šedesát mil odtud.   Nesměl se ztrácet čas, jestliže měly být zmařeny plány Lena Burkera, kterého měl mani pronásledovat už tenkrát, když se Burker toulal s tlupou "bushrangerů" queenslandskou provincii. Nebylo žádné po-chybnosti, jestliže se podaří Lenovi Burkerovi osvobodit kapitána Joh-na Branicana, který neměl příčinu, aby mu nedůvěřoval, že by pak bylo nemožné najít jejich stopy.
  Paní Branicanová mohla spoléhat na maniho a jeho muže, kteří se rozdělili s jejími průvodci o potraviny a půjčili jim své koně. Oddíl se


374 375


XV.

KAPITOLA

Poslední tábor





  ţden jakýmsi pudem a téměř bez rozmyslu se kapitán John Branican vyřítil naproti chlapci.
  Len Burker zůstal stát na místě bez hnutí, jako by mu nohy vypově-děly službu.
  Godfrey zde!. . . Godfrey, Dollyin a Johnův syn! Karavana paní Branicanové tedy nezahynula?. . . Je tedy tady. . . několik mil odtud. . snad jen několik set kroků. . . ledaže by byl Godfrey jediným pozůsta-lým po těch, které darebák opustil?
  At' tomu bylo tak nebo tak, toto neočekávané setkání mohlo celý Burkerův plán přivést vniveč. Jestli mladý nováček promluví, poví, že je v čele této výpravy paní Branicanová. . . řekne, že Dolly čelila tisí-cerým útrapám, nesčetným nebezpečím v australských pouštích, aby svému manželovi přinesla pomoc. . . poví, že je tu, že přichází za ním po proudu řeky Fitz Roy. . .
  A bylo tomu skutečně tak.
  Ráno dne 22. března, po zmizení Lena Burkera, nastoupila malá karavana na další pochod severozápadním směrem. Dne 8. dubna ti nešt'astníci klesli - jak známo - polomrtví, vyčerpaní hladem, zmu-čeni žízní.

  Paní Branicanová, podporována jakousi vyšší silou, se své společní-ky pokusila vzpružit tím, že je zapřisáhla, aby se vydali na další cestu a učinili poslední pokus dorazit k oné řece, kde by snad mohli najít nějakou potravu. . . Bylo to jako by se obracela k mrtvolám a sám Godfrey pozbyl vědomí.
  Ale duše výpravy žila dále v Dolly a Dolly učinila, co její společníci už učinit nemohli. Ubírala se na severozápad, to znamená v onu stranu, kam Tom Marix a Zach Fren vztahovali ochablé ruce. . . Tím směrem se Dolly pustila.
  Čeho se tato energická žena nadála v pláni, která se rozkládala od nedohledna k nedohlednu - bez potravy, bez dopravních prostřed-ků?. . . Bylo snad jejím cílem se dostat k řece Fitz Roy, hledat pomoc bud' u pobřežních osadníků nebo u kočovných domorodců?. . .   Nevěděla, ale urazila přece takto několik mil - asi dvacet, za tři dny. Přece však i ji opustily si y, i ona klesla a byla by zemřela, kdyby jí nepřišla pomoc - pomoc Prozřetelnosti, jak se dá říci.   Toho času právě černá policie pátrala na pomezí Veliké písečné pouště. Třicet mužů zůstalo u řeky Fitz Roy a její velitel, mani, přijel na obhlídku této části provincie se šedesáti muži.
  Byl to on, kdo nalezl paní Branicanovou. Jakmile přišla k sobě, mohla povědět, kde jsou její společníci a dovezli ji k nim. Maniovi a jeho mužstvu se podařilo ty ubožáky vzkřísit. Ani jeden by nezůstal naživu, kdyby byli nalezeni jen o čtyřiadvacet hodin později.   Tom Marix, který se kdysi seznámil s manim v provincii Queens-land, mu vypravoval, co se událo po odjezdu z Adelaide. Důstojnílc věděl, za jakým ci em karavana, řízená paní Branicanovou, šla daleký-mi končinami na severozápadě a když sama Prozřetelnost tomu chtěla, aby jí mohl přispět na pomoc, nabídl se, že se k ní přidruží. A když se Tom Marix zmínil o kmeni Inda, mani mu oznámil, že se ten kmen zdržuje právě na březích řeky Fitz Roy, sotva šedesát mil odtud.   Nesměl se ztrácet čas, jestliže měly být zmařeny plány Lena Burkera, kterého měl mani pronásledovat už tenkrát, když se Burker toulal s tlupou "bushrangerů" queenslandskou provincii. Nebylo žádné po-chybnosti, jestliže se podaří Lenovi Burkerovi osvobodit kapitána Joh-na Branicana, který neměl příčinu, aby mu nedůvěřoval, že by pak bylo nemožné najít jejich stopy.
  Paní Branicanová mohla spoléhat na maniho a jeho muže, kteří se rozdělili s jejími průvodci o potraviny a půjčili jim své koně. Oddil se


374 375

vypravil ještě téhož večera a dne 21. dubna odpoledne se výšiny úvalu objevily přibližně na rozhraní sedmnácté rovnoběžky.
  Na tomto místě mani nalezl opět ty ze svých lidí, kteří zůstali na stráži podél řeky Fitz Roy. Ti mu oznámili, že kmen Inda táboří právě asi sto mil dále u horm'ho toku řeky. Nejvíce záleželo na tom, aby je dohonili co nejdříve, ačkoliv paní Branicanová už neměla předměty, určené jako výkupné za kapitána.
  Ostatně by mani, mající nyní pohromadě celou svou brigádu a pod-porovaný kromě toho ještě Tomem Marixem, Zachem Frenem, God-freyem, Josem Merittem a jejich druhy, neváhal užít i násilí, aby kapitá-na domorodcům vyrval. Když však vystoupili údolím až k ležení divo-chů, ti ho už opustili. Mani za nimi spěchal pochod za pochodem a takto se ocitl Godfrey, který ostatní předjel asi o půl mile, dne 25. dubna najednou u kapitána Branicana.
  Lenovi Burkerovi se zatím podařilo se vzpamatovat; zíral na God-freye, nepronesl jediné slovo a očekával, co mladý nováček udělá, co poví.
  Godfrey ho ani nezpozoroval. Jeho zrak se nemohl odvrátit od kapitána. Ačkoliv ho dosud jakživ neviděl, poznával jeho rysy podle podobizny, kterou mu paní Branicanová darovala. Nebylo možné po-chybovat. . . tento muž je kapitán John Branican!
  I John zíral na Godfreye se vzrušením neméně neobyčejným. Jakko-liv nemohl tušit, kdo tento chlapec je, očima jej přímo hltal. . . vztaho-val k němu ruce. . . volal ho rozechvělým hlasem. . . ano, volal ho, jako by byl jeho syn.
  Godfrey se mu vrhl do náručí a volal:
  "Kapitán John Branican!"
  Ano... jsem tojá... já!" potvrzoval kapitán. "Ale... ty... chlapče můj. . . kdo jsi ty?. . . Odkud přicházíš?. . . Jak znáš mé jméno?"   Godfrey nemohl odpovědět. Děsně zbledl, když spatřil Lena Burke-ra a nemohl překonat hrůzu, kterou pocítil při pohledu na tohoto lotra.


  "
  Len Burker!" vykřikl.
  Len Burker, když uvážil následky tohoto setkání, si k němu mohl jen blahopřát. Nebyla to nejšt'astnější z náhod, která mu vydávala God-freye i Johna najednou? Nebylo to neuvěřitelné štěstí, že má nyní v rukou otce i syna? Proto se také obrátil k černochům, dal jim pokyn, aby od sebe Godfreye a Johna odtrhli a aby se jich zmocnili. . .

  "Len Burker!" opakoval Godfrey.
  " , t'Ý
  "Ano, chlapče, odpověděl John, "je to Len Burker. . . ten kte mě zachránil..."





, . .. kapitán i Godfrey byli přemoženi a černoši je vlekli k řece.

  "Zachránil!" vykřikl Godfrey. "Nikoliv, kapitáne, nikoliv! Len Bur-ker vás nezachránil!. . . Chtěl vás zničit, opustil nás, ukradl výkupné za vás paní Branicanové. . ."


376 377


  Na toto jméno John odpověděl výkřikem, uchopil ruku Godfreye a opakoval toto drahé jméno:
  "Dolly?. . . Dolly?. ."
  "Ano. . . paní Branicanové. . . kapitáne Branicane, vaší manželky. . která je tu nablízku!. . ."
  Dolly?" vykňkl John.
  Zbláznil se!. ." řekl Len Burker a blížil se ke Godfreyovi.   Ano!. . . šílí!. . ." zašeptal kapitán Branican. "Ubohý chlapec, šilí!"   , p .ţ'Yj
  "Lene Burkere okračoval Godfrey a třásl se hněvem, ". . ste zrádce. . . jste zákeřný vrah!. . . A jestli je tento vrah zde, kapitáne Branicane, dělá to proto, aby se zbavil také vás, když zrádně opustil paní Branicanovou a její průvod!. "
  "Dolly!. . . Dolly!. . ." zvolal kapitán Branican. "Nikoliv!. . . Ty neší-líš, chlapče můj!. . . Věřím ti!. . Pojd'!. . . Pojd'!. "   Len Burker a jeho lidé se vrhli na Johna a Godfreye, který vytrhl z opasku revolver a střelil jednoho z černochů primo do prsou. Ale kapitán i Godfrey byli přemoženi a černoši je vlekli k řece.   Výstřel byl naštěstí uslyšen. Odpověděly na něho výkřiky ve vzdále-nosti několika set kroků po proudu a téměř okamžitě se mani a jeho policisté, Tom Marix a jeho druhové, paní Branicanová, Zach Fren, Jos Meritt a Gin-Ghi, vyřítili z té strany.
  Len Burker a černoši nebyli s to, aby kladli odpor a okamžik nato ležel John v Dollyině náručí.
  Hra byla pro Lena Burkera ztracena. Jestli se ho zmocní, nemůže očekávat žádnou milost; proto se také dal na útěk proti proudu řeky, následován svými černochy.
  Mani, Zach Fren, Tom Marix, Jos Meritt a asi dvanáct policistů, ho začalo pronásledovat.
  * * *

  Jak vylíčit city, jak podat obraz vzrušení, kterým Dollyino a Johno-vo srdce překypovalo? Plakali a Godfrey byl účasten jejich objímání, polibků a slz.
  Tolik radosti působilo na Dolly tak, jak nedovedlo tolikeré utrpení. Opustily ji sily a klesla bez vědomí.
  Godfrey, který klečel vedle ní, pomáhal Harriettě ji vzkřísit. John to nevěděl, věděli to však oni, že pozbyla Dolly poprvé rozum přilišnou bolestí. . . Pozbude ho snad podruhé z pňlišné radosti?

  "Dolly!. . . Dolly!. . . opakoval John úzkostlivě.
  Godfrey uchopil ruce paní Branicanové a volal:
  Matko!. . Maminko!. "
  " ..
  Dollyiny oči se opět otevřely, její ruka stiskla ruku Johna, který se rozplýval radostí, objal Godfreye a řekl:
  "Pojd'. . . Wate!. . . Pojd', můj synu!"
  Dolly ho však nemohla ponechat v tomto omylu, nemohla dopustit, aby věřil, že je Godfrey jeho syn.
  !" y y !
  "Nikoliv, Johne řekla. "Nikoliv. . . Godfre není náš s n. . Náš nebohý Watík je mrtev. . . zemřel krátký čas po tvém odjezdu!. . ."   "Mrtev!" bolestně vykřikl John, který se však přitom nepřestával dívat na Godfreye.
  Dolly se mu chystala vyprávět, jaké neštěstí ji postihlo před patnácti lety, když najednou padla rána ze strany, kam se mani a jeho policisté pustili za utíkajícím Lenem Burkerem.
  Byla snad na ničemovi vykonána spravedlnost, nebo to byl nový zločin, který spáchal Len Burker?
  Skoro hned se všichni objevili ve skupině na břehu řeky Fitz Roy. Dva policisté přinášeli ženu, které ze široké rány tryskala krev a zbar-vovala zemi. Byla to Jane.
  Poslyšte, co se stalo!
  Přes rychlost jeho útěku, ti, kteří pronásledovali Lena Burkera, ho neztratili z očí a dělilo je od něho už jen několik set kroků, když se darebák zastavil a uviděl Jane.
  Od včerejšiho večera se tato nešt'astnice, které se podařilo uniknout, ubírala podél řeky. Šla nazdařbůh a když se ozvaly první výstřely, nebyla ani čtvrt mile daleko od místa, kde se John a Godfrey právě shledali. Zrychlila svůj běh a brzy se ocitla nablízku svého manžela, který utíkal z té strany.
  Len Burker ji uchopil za rámě, chtěl ji odvléci s sebou. Při myšlence, že by se Jane shledala s Dolly, že by jí zjevila tajemství Godfreyova narození, jeho vztek dosáhl vrcholu. A když Jane odporovala, bodl ji dýkou.
  V ten okamžik zazněl výstřel z pušky, který byl doprovázen těmito slovy - tentokrát velmi případnými vzhledem k situaci:
  Dobře!. . . Ó!. . . Velmi dobře!. "
  " ..
  Byl to Jos Meritt, který klidně namířil na Lena Burkera a zasáhl jej tak dobře, že se skutálel do vod řeky Fitz Roy.


378 379


  Takový byl konec tohoto lotra, zasaženého gentlemanovou kulkou přímo do srdce.
  Tom Marix přispěchal k ženě, která ještě slabě dýchala. Dva policej-ní zřízenci vzali nešt'astnici opatrně na ruce a donesli ji k paní Branica-nové.
  Když viděla Dolly Jane v takovémto stavu, pronikavě vykřikla. Sklonila se nad umírající a snažila se postřehnout tlukot jejího srdce, zachytit dech, který jí vycházel z úst. Avšak rána Jane byla smrtelná - dýka jí proklála srdce.
  "Jane!. . . Jane!. . ." opakovala Dolly silným hlasem.
  Při tomto hlase, který jí připomínal jedinou lásku, kterou kdy pozna-la, pootevřela Jane oči, pohlédla na Dolly, usmála se na ni a šeptala: "Dolly!. . . Drahá Dolly!. . ."
  Najednou její pohled ožil. Uviděla kapitána Johna Branicana.   "Johne. . . vy. . . Johne!" vypravila ze sebe tak tiše, že ji bylo sotva slyšet.
  "Ano. . . Jane. . ." odpověděl kapitán; "jsem to já, kterého přišla Dolly zachránit."
  "John. . . John je zde!" zašeptala.
  "Ano. . . u nás, má Jane!" řekla Dolly. "Už nás neopustí. . . odveze-me ho s tebou. . . s tebou. . . tam v dáli. . "
  Jane už neposlouchala. Její oči jakoby někoho hledaly. . . a vyslovila toto jméno:
  "Godfrey!. . . Godfrey!"
  A v jejích rysech, změněných smrtelným zápasem, se jevila svrcho-vaná úzkost.
  Paní Branicanová dala znamení Godfreyovi, který přistoupil.   "On!. . . On. . . konečně!" vykřikla Jane a vzchopila se s vypětím posledních sil.
  Potom uchopila Dollyinu ruku a pokračovala:
  "Přistup. . . přistup, Dolly, přistupte Johne, i ty, chlapče a poslou-chejte, co vám mám ještě rici.
  Všichni se sklonili k Jane tak, aby jim neuniklo jediné její slovo.   "Johne, Dolly," pravila, "Godfrey. . . Godfrey, který tu stojí. . . Godfrey je vaše dítě!. ."


  "
  Naše dítě!" zašeptala Dolly.
  A zbledla, podobně jako umírající Jane - tak prudce se jí do srdce nahrnula všechna krev.

  V několika větách, přerušovaných smrtelnými vzdechy, mohla Jane ještě vypovědět, co se stalo po odjezdu kapitána Johna, po Godfreyově narození v domě "U krásné vyhlídky", jak se Dolly, zbavená rozumu,





A když Jane viděla, jak oba dva tisknou Godfreye v náruči, usmála se. ..

  stala matkou, aniž si to uvědomovala, jak byla malá bytost na rozkaz   Lena Burkera pohozena, nalezena několik hodin poté a později vycho-, vána ve Wat House pod jménem Godfrey.


380 381


  A Jane dodala:
  "Jestli jsem vinna, že jsem neměla odvahu se ti ze všeho vyznat, má Dolly, odpust' mi. . . odpust'te mi, Johne!"
  "Potřebuješ odpuštění, Jane. . . ty, která jsi nám právě navrátila naše dítě?"
  A když Jane viděla, jak oba dva tisknou Godfreye v náručí, usmála se blaženým úsměvem, který zhasl jejím posledním povzdechem.

XVI.

KAP I TOLA

Št'astný návrat





  Je zbytečné se zdržovat příhodami, které ukončily tuto dob-rodružnou výpravu australskou pevninou a vyprávěním, za jakých různých okolností byl proveden návrat do provincie Adelaide.   Především byla projednána otázka: je nutné se pustit k přímořským osadám pochodem ve směru řeky Fitz Roy - mezi jinými k rockbonn-ským osadám, nebo zamířit k přístavu Prince Frederik v York Sund? Uplynulo by však mnoho času, než by mohla být vypravena lod' k to-muto pobřeží, proto se zdálo výhodnější navrátit se cestou už jednou vykonanou. Karavana, doprovázená zřízenci černé policie, hojně záso-bená potravinami, opatřenými manim, která mohla používat jízdních i nákladních velbloudů, odňatých Lenovi Burkerovi, se nemusela obá-vat žádných domorodců.
  Před odchodem byla mrtvola Jane Burkerové uložena do hrobu, vykopaného u paty skupiny gumovníků. Dolly u tohoto hrobu po-klekla a vroucně se pomodlila za duši té nešt'astnice.
  Kapitán Branican, jeho manželka Dolly a jejich společníci opustili tábor u řeky Fitz Roy dne 25. dubna pod vedením maniho, který se ihned nabídl, že je doprovodí až ke stanici nejbližší pověstné telegrafní linky.


382 ţ 383


  Všichni byli tak št'astní, že ani nepocit'ovali únavu z cestování a Zach   Fren ve své radosti často Tomovi Marixovi opakoval:
  "Nu, Tome, přece jsme kapitána nalezli!"
  "Ano, Zachu, na čem to však záviselo?!"

  "
  Na št'astném obratu kormidlem, který v pravou chvili udělala Pro-  zřetelnost, Tome; a vždy je nutné se na Prozřetelnost spoléhat!"   Na obzoru Jose Meritta se však objevoval černý bod. Když nalezla   paní Branicanová kapitána Johna Branicana, slavný sběratel svůj klo-  bouk nenašel, i když ho jeho hledání stálo tolik utrpení i obětí. Dostat   se až k tomu kmeni Inda a nevejít do styku s tím Willim, který snad nosil onu historickou pokrývku hlavy - to je smůla! Co Jose Meritta částečně potěšilo, byla okolnost, že od maniho zjistil, že móda evrop-  ských pokrývek hlavy dosud k severozápadním kmenům nepronikla,   což bylo pravým opakem toho, co Jos Meritt vyzkoumal u severový-  chodních kmenů. Jeho touha by tedy u kmenů domorodců na austral-  ském severozápadě nešla splnit. Zato si však mohl blahopřát k mis-  trovskému výstřelu, kterým zbavil Branicanovu rodinu "toho ohavné-  ho Lena Burkera", jak ři'kával Zach Fren.
  Návrat se udál pokud možno co nejrychleji. Karavana pňliš netrpěla   žízní, nebot studnice už byly naplněny vydatnými podzimními lijáky   a teplota se udržovala na snesitelném stupni. Ostatně, zamířili na po-kyn maniho přímo do krajin, kterými probíhá telegrafní linka, kde je hodně stanic, dostatečně zásobených, i spojovacích prostředků s hlav-ním městem Jižní Austrálie. Telegrafem se brzy celý svět dozvěděl, že paní Branicanová přivedla odvážnou výpravu ke št'astnému konci.   Ve stejné zeměpisné šířce s jezerem Wood, John, Dolly a jejich společníci dosáhli jedné ze stanic pověstné telegrafní linky. Tam se mani a zřízenci černé policie museli s Johnem a Dolly Branicanovými rozloučit. Nerozloučili se však, aniž by se jim dostalo vroucích díků, které si zasluhovali - dříve než se jim dostane odměny, kterou jim kapitán sh'bil zaslat hned po svém příjezdu do Adelaide.
  Zbývalo už jen dorazit okresy Alexandřiny země do stanice Alice Spring, kde se karavana navečer, po sedmitýdenní cestě, dne 19. červ-na zastavila.
  Tam Tom Marix nalezl pod ochranou pana Flinta, staničního velite-le, materiál, který tam zůstal, voly, povozy, kočáry i koně, určené na pochody, které bylo ještě nutné vykonat.

  Z toho vyplývá, že dne 3. července veškerý personál dorazil do že-  lezniční stanice Farina Town a nazítří pak na nádraží v Adelaide.   Jakého uvítání se dostalo kapitánovi Johnovi Branicanovi a jeho   hrdinské ženě! Celé město se sešlo, aby je přivítalo a když se kapitán   objevil mezi ženou a synem na balkonu hotelu na William Street,   provolávání radosti a slávy zaburácelo takovou silou, že je podle Gin-  -Ghia bylo slyšet až na konci "Nebeské říše".
  Pobyt v Adelaide neměl dlouhého trvání. John a Dolly pospíchali   s návratem do vlasti, aby se tam shledali se svými přáteli a našli svůj švýcarský domek "U krásné vyhlídky", kam se s nimi mělo vrátit štěstí. Nastalo tedy rozloučení s Tomem Marixem a jeho mužstvem, jimž se dostalo velkomyslné odměny a na jejichž služby se nikdy nemělo zapo-menout. . .
  Nesmíme také zapomenout na toho podivína Jose Meritta, který se rovněž rozhodl opustit Austrálii se svým věrným sluhou.
  Když se však "jeho klobouk" nenalezl tam, kde tedy asi byl?   Kde?. . . V královském sídle, kde byl chován s veškerou úctou, která mu náležela. Ano! Jos Meritt, svedený špatnou stopou, zbytečně pro-běhl pěti světadily, aby získal ten klobouk. . . který se nacházel ve Windsor Castle, jak se dozvěděl o půl roku později. Byl to klobouk, který nosilo Jeho milostivé Veličenstvo královna Viktorie při své ná-vštěvě ţz krále Ludvíka Filipa roku 1845 a pouze hotový blázen si mohl myslet, že by toto mistrovské dílo pařížské modistky mohlo ukončit svou kariéru na kudrnaté hlavě některého australského divocha!   Z toho vyplývalo, že putování Jose Meritta, ke svrchované radosti jeho sluhy jménem Gin-Ghi, ovšem ke krajní mrzutosti proslulého sběratele tretek, který se navrátil do Liverpoolu velice mrzutý, že ne-mohl doplnit svou sbírku tímto kloboukem, na celém světě jedineč-ným, skončilo. . .
  Tři neděle poté, co opustili Adelaide, kde vstoupili na lod' A braham Lincoln, John, Dolly a Godfrey Branicanovi, doprovázeni věrným Zachem Frenem a služebnou Harriettou, dorazili do San Diega. . .   Tamje uvítal pan William Andrew a kapitán Ellis s veškerým obyva-telstvem toho ušlechtilého města, hrdého na to, že opět našlo kapitána Johna Branicana a že v něm mohlo pozdravitjednoho ze svých nejslav-nějších synů...




384
385


OBSAH



DfL PRVNf


I. kapitola
FRANKLIN . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 II. kapitola
STAV RODINY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 III. kapitola
DŮM "U KRASNÉ VYHLfDKY". . . . . . . . . . . . . . . . . 32 IV. kapitola
NA PALUBĚ LODI BOUNDARY . . . . . . . . . . . . . . . . 43

V. kapitola
UDÁLOSTI PRVNfCH Tfťf MĚSfCŮ . . . . . . . . . . . . . . . 53 VI. kapitola
KONEC SMUTNÉHO ROKU . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 VII. kapitola
RŮZNĚ PIťfHODY. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 VIII. kapitola
TĚŽKĚ POSTAVENf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 IX. kapitola
ODHALENf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 X. kapitola
PŘfPRAVY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 XI. kapitola
PRVNf PATRANf V MALAJSKU . . . . . . . . . . . . . . . . 112 XII. kapitola
JESTĚ ROK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 XIII. kapitola
VÝPRAVA DO TIMORSKĚHO MOIťE. . . . . . . . . . . . . . 138

XIV. kapitola
OSTROV BROWSE.   .     .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .       . . .   . 150 XV. kapitola
ŽIVÉ OSTATKY.    . .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .166 XVI. kapitola
HARRY FELTON     . .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .176 XVII. kapitola
ODPOVĚDI ZRAKEM        .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .   .184 DfL DRUHf


I. kapitola
PŘI PLAVBĚ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 II. kapitola
GODFREY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 III. kapitola
HISTORICKÝ KLOBOUK. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223 IV. kapitola
VLAKEM Z ADELAIDE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234

V. kapitola
NAPŘfČ JIŽNf AUSTRÁLIf. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245

VI. kapitola
NEOČEKAVANÉ SETKÁNf. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

VII. kapitola
CESTOU NA SEVER. . . . . . . . . . . . . . . 271
VIII. kapitola
ZA STANICf ALICE SPRING . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 IX. kapitola
DENfK PANf BRANICANOVÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 X. kapitola
JEŠTĚ NĚKOLIK VÝPISŮ. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313

XI. kapitola
ZNAMENf A PIťfHODY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 326 XII. kapitola
POSLEDNf ÚSILf. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 340 XIII. kapitola
U KMENE INDA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350 

XIV. kapitola
ÚSKOK LENA BURKERA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364 XV. kapitola
POSLEDNÍ TABOR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374 XVI. kapitola
ŠŤASTNÝ NAVRAT . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383

JULES VERNE - SPISY

ţ28]





V pustinách australských

(MISTRES BRANICAN)





  Adaptation by Petr Dorňák
  Graphic design by Jiří Hanák
  Nezkrácené vydání

Vydal Radomír Suchánek v nakladatelství
NÁVRAT, ul. Kosmonautů 2, 625 00 Brno
  jako svou 356. publikaci v roce 1996
  Z nové sazby vytiskla CENTA, s. r. o.,
  Brno, Vídeňská 113
  Tematická skupina 13
  Doporučená cena vč. DPH 169 Kč

ISBN 80-7174-039-X





C.
cňţ ţţi'n
  b
  ţţa


1




Vážení čtenáři,

dvacátý sedmý svazek spisů
  Julese Verna
  se dokončuje.

Vzhledem k tomu, že se jedná o dílo,
  které tematicky patří k již vydanému
  svazku


  . . . .,
  m
  e
  Obţevovani Ze ,
ponechali jsme toto číslo (27) volné
  zcela záměrně.

Titul


  . .
  Slavnţ dobyvatele,
jak se tento svazek bude jmenovat,
  vyjde s největší pravděpodobností
  ještě v letošním roce.

Opět se jedná o první vydání vůbec
  a samozřejmě s francouzskými
  ilustracemi.

První české vydání

Příští,
dvacátý devátý svazek

spisu:


u es

Verne




vi v
rţ e

eana arţe

ţa ţ ou ţna

První české vydání s původními francouzskými ilustracemi.